1. Volala mamka, prý se jí naprosto záhadným způsobem dostalo do věcí, během poslední návštěvy u nás, leporelo se zvířátky. To se stává, my jsme takový Bermudský trojúhelník. Nikdo neví, jak to vzniká a pak dochází k situacím, kdy se vám během jednání s Indickou společností ozývá z kufříku neustálé bučení krávy a vy se jí bojíte předevšemi vyndat. Nebo po dotazu klienta: "...pokud nemáte nějaký trik v rukávu." - vytáhnete z kapsy místo poznámek králíka. Anebo se vám mezi materiály, které jste předali jedné humanitární organizaci, věnující se boji s obezitou připlete obrázková knížka "Co rád jíš". Když nad tím teď přemýšlím, možná je to jeden z důvodů, proč jsem si řekl, že víc než ztrácení klientů bych se mohl zkusit věnovat psaní. Skoro, jako by mne k tomu navedla nějaká neviditelná ruka. Hodně, hodně malinkatá ručička... 2. Byli jsme krmit labutě. Labutě jsme neviděli, ale potkali jsme potkana. Byl trochu nafouklý a plaval si vesele ve Vltavě. Dost si to užíval, protože byl břichem vzhůru, asi si ho slunil. Byl to pořádný macek, dobrých 30 čísel. Bez ocasu. Ale asi mu něco bylo, když jsem mu házel kousky rohlíku, tak se po nich ani neohnal. Nejspíš rýma, což by vysvětlovalo, že necítil žrádlo v dosahu. Tak si plaval potkan řekou a slunil si bříško s vekou. tohle tvrdím dlouhá léta, užijte si trochu léta. Packy do stran, trochu chlípně... nevypadá nějak chcíple? To nedokáže každý druhý: užívat si, třebas tuhý. 3. Zastavili jsme se u galerie, která nás vždy překvapí avantgardními díly jako "Rozhovor semaforů", "Perforovaný panter" nebo "Člověkomyš". Teď měli na výloze "INSTALACE VÝSTAVY" a mne nenapadlo nic jiného, než se zeptat architekta, jestli má správné ovladače, jestli to dělají na Windows 8 a jestli se jim to neseká. Zatímco Viki pobíhala okolo, zůstal jsem stát před prvním instalovaným exponátem, který vypadal jako dřevěný hranol, s nádherně vykreslenými letokruhy. Muselo dát práci tak věrně ztvárnit čistě přírodní materiál. "To bych nazval Duše dřeva. Jak se toto dílo jmenuje?" zeptal jsem se architekta. "To je podstavec." - odtušil architekt. A já odcházel jako úplný idiot, tedy s pocitem dobře vykonané práce. Není to snadná robota, ale někdo to dělat musí.
4. Viki mi podala míček, neměl jsem ho kam dát, měl jsem jenom trenky, tak jsem si ho strčil za gumu. Jenže jak jsem nesl Kátě pití, nějak mi zapadl. Manželka poděkovala, pak se na mne podívala a vzdychla: "Třetí varle. To už začnou krachovat i spermabanky. To ti vyrostlo nebo je to na zakázku? A znáš tohle?" Načež vzala skleněný popelník a praštila mne s ním mezi nohy. Skácel jsem se na koberec, ona položila popelník a suše pronesla: "Tři vejce do skla." Nakonec vstala, překročila mne a na odchodu se ještě otočila s mrazivými slovy: "To sem myslela, že jseš tvrdší, Batmane." 5. Hekání. Šustění. Zvuk tření kůže. Tvrdý zvuk kopání. To už nejsou obvyklé zvuky, které slýchávám z postýlky, když Viki nechce spát. A ona nikdy nechce spát. Tak se musím zvednout a jít se na ní podívat. Když jsem rozhrnul závěsy, užasl jsem. Byla obutá. V botách. Jak se k nim proboha dostala? Že bych jí zapomněl zout, když jsme přišli z venku, nevšiml si toho ani při koupání, ani Káťa při krmení... To se nemohlo stát. Pak mi došlo, že pod postýlkou jsou krabice s nepoužívanými věcmi, takže se jí podařilo obout botičky, které jí už nejsou. Tedy, kromě toho, že se k nim svou ručičkou šmátralkou vůbec dostala. Občas mám pocit, že její končetiny musí být teleskopické. Postavil jsem se nad svou dvouletou dcerou, dal ruce v bok, protože to působí rozlobeně a tak nějak mi přišlo, že se to hodí a nasadil přísný výraz. Aspoň doufám, protože ty mi nejdou, i když jsem je cvičil. "Viki, ty někam jdeš?" Nic. Jakmile mne Viki viděla, složila se do postýlky, kde předstírala, že tvrdě spí. Což by vypadalo přesvědčivěji, kdyby měla zavřené oči. Jenže pak by nemohla po očku sledovat, jestli tu ještě jsem. "Viki, uvědomuješ si, že máš už dvě hodiny spát a místo toho si tu obouváš boty, jako kdybychom už bez toho nevypadali jako rodinka totálních magorů? Ty to děláš, abys zapadla, viď?" - zakončil jsem dojemně. Myslím, že nikdy celkem nesleduje, co říkám, ale tón vypadal jako hozené záchranné lano, tak se ho chytla: "E-hm." - přikývla. Pochopitelně ze spaní. Proč s ní vůbec mluvím, když tvrdě spí? "Ty čekáš, že se ti bude zdát o horách?" "Ehm." "Tak si je koukej zout! Žádný courání nebude. Bude se ti zdát o vodě, protože usneš, jako by tě do ní zrovna hodili." "E-hm." To neznělo přesvědčeně. Strhávat to z ní nebudu, počkám, až opravdu usne, jen by jí to víc probudilo. Vlastně můžu být rád, že pod postýlkou není brnění. Nebo plesové šaty z období renesance. Nechal jsem tu kočku v botách být. Já
stejně vím, co má v plánu. Viděl jsem tu vyrovnanou řadu plyšáků v čele postýlky. Stáli tam, jako obránci při penaltě a kryli si rozkrok, což působilo divně, protože tam mají jen vycpávky. Zvlášť delfínek, co si to chránil ploutvema. A to nemá ani rozkrok. Živě vidím, jak se Viki v botičkách rozkročí v postýlce: "Tak, pánové. Jak to, že na mne táta vždycky přijde? Kdo z vás bonzuje? Šáša?" ČUT! "Méďa?" ČUT! Tu delfínek vyskočí: "Ne, nekopej do mne, to já! Já to byl!" "Vida, vida, rybička moje..." - řekne Viki zlosvětně. "A to tě doma neučili, jak máš mlčet?!" ČUT! "Jako ryba!!" ČUT! "VIKI!" "Už spinkám, tatínku!" Poslední vražedný pohled malé holčičky na proradného kytovce, který jasně říká: "Počkej, zítra půjdeš na pekáč!" A pak už nic. Jen ticho, spokojeně spící princezna, spokojeně spící šáša, spokojeně spící růžový medvídek a jeden savec s očima vytřeštěnýma do tmy, po kterém stéká studený pot. 6. "Hele, Káťo, teď jsem..." - přijdu do kuchyně a proti mně manželka. Držela v ruce psí misku s nějakým masem z konzervy, zrovna chtěla dát Dennisovi a já debil vyhrkl: "A jé, ty zrovna večeříš." A najednou jsem měl psí žrádlo v ksichtě. Řeknu vám... Smrdí to strašně, ale nechutná tak špatně. 7. Doprrrrr... Zase lžíce ve dřezu! A zrovna někdo zvoní. Tak jdu otevřít, zechcaný jak Buckinghamský trávník a tam pošťák. A ještě si přidá: "To jste nemusel tak spěchat..." Tak jen mávnu rukou, že byla lžíce ve dřezu, on vypadá, že to pochopil, ale když odcházel, otočil se. "To jste jí jako spolknul a vona se vám v něm vzpříčila?" Hahaha. Moc vtipný. Jako by nestačilo, když se mi kdysi ostatní děti smály, že jsem se počůral. Jak já nesnášel koleje na univerzitě... 8. Šlápl jsem na hopíka. Naštěstí se mi nic nestalo. Jen jsem se 20x odrazil od stěn a pak zapadl za postýlku. Bohužel to viděla Viki a začala tleskat: "Etě! Etě!" 9. Viki si dnes poprvé sama mazala chleba. Šlo jí to báječně, jen sklon nože nedokázala moc vystihnout, takže víc, než jako mazání, to vypadalo na šermířský souboj. Díky tomu její chleba vypadal jako něco, s čím právě skoncoval Dexter a máslo jako malý model Ohama Beach po vylodění
spojenců v Normandii. 10. "A jak velké mám nakrájet ty kousky mrkve?" - volám na Káťu. "Asi jako hrášek." "Jak mám z mrkve nakrájet malé zelené kuličky?" - mrmlal jsem si potichu. Zřejmě to bylo slyšet, protože z kuchyně se ozvalo něco v tom smyslu, že je možné udělat malou zelenou kuličku i z manžela, který má debilní poznámky. Generál Patton měl pravdu. Nikdy se neptejte. 11. Našli jsme na lednici zbytečný vzkaz od tchýně, který jsme úplně přehlédli. Stavovala se tu asi předevčírem a naštěstí jsme nebyli doma. Měla strach, abychom nepřehlédli, že nám do tří regálů v lednici narvala půlku divočáka. Což se nám při nejlepší vůli nepodařilo přehlédnout. Ale vzkaz splnil svůj účel, bylo na něm i připsáno, že v pravé dírce rypáku je svazek petržele. A já myslel, že to byl šušeň. 12. Krájení mrkve nám jde moc dobře. Dvouletá Viki mi pomáhá! Já krájím a ona kostičky odebírá z prkýnka do misky. Zároveň tak demonstrativně dokazuje, proč je v Evropské Unii důležité dotovat zemědělce. Protože půlku sežere přepravce, než to překročí hranice. 13. Nesmíte věřit všemu co píšu. Tuhle větu už jsem chtěl naspat mockrát. Ve skutečnosti sice funguji jako soudní zapisovatelka a všechno, co zapisuji je čistá faktografie, ale v rámci ochrany soukromí některé věci lehce poupravím. Třeba tchýně je prima, hlavně díky tomu, že žádnou nemám, pes Dennis je inteligentní, také proto, že je to ve skutečnosti delfín ze Samoy. A já se vlastně nejmenuji Martin,ale Samantha, šestnáctiletá studentka z Bahrajnu, jinak je všechno pravda. Jsem svobodná, bezdětná. Babička. Trojnásobná. Navíc protože jsem neplodná, tak se můj prvorozený jmenuje Kdesestuvzal?!. Jediné, v čem jsem nikdy nezalhala je Viki. Jen to není tak úplně moje dcera, já tak říkám schodu do suterénu, který máme na půdě. Káťa je pak jen čistá mystifikace. Což ale jasně vyplývá z toho, že jsem svobodná, bezdětná. Tak to u nás funguje. Já jsem svobodná, manželka je taky svobodná a jen díky tomu nám to doma tak klape. Na tom ovšem mají největší zásluhu tchýniny náhradní zuby. Takže jak říkám: je tu vedro.
Strašný vedro. 14. Dvouleté Viki roste poslední špičák. Teď už bude kompletně ozubená a stane se z ní plnoprávná zubatá. Možná ještě nějaké stoličky, asi i pár stolků, skříňky, co já vím, jak si plánuje vybavit tlamičku. Přemýšlím o nějaké oslavě, jako udělat jí její první dentální odlitek. Káťa se ovšem dost brání tomu, abych do dítěte lil sádru. Na druhou stranu uznala, že takový otisk zubů se může hodit - jestli dnes zase po třech hodinách uspávání přijdeme a Viki bude lézt po postranicích, jako by se pokoušela dostat medvídka na stěžeň, všechno kolem strhané, Viki kompletně svlečená, postýlka počůraná - ohledávajícímu soudnímu patologovi třeba hned zítra. 15. Byl jsem nakoupit. Procestoval jsem několik zemí a přitom neopustil Prahu. Vyjdu ven a tam Madrid v poledne. Dojdu do obchodu a tam Helsinky v zimě. Během nakupování jsem si zvykl a přestěhoval se do příjemného Londýna. Vyjdu ven a tam Pompeje. Jdu po ulici a ze sklepa jednoho starého domu na mne dýchne Arktida. Na chvíli se zastavím na té mříži a užívám si olizování ledními medvědy, pak udělám krok a jsem v Údolí smrti. Konečně jsem se dostal domů. Jak se říká: všude dobře, doma nejlíp. Na planetě Merkur. 16. Poprvé jsem ochutnal moruši. Je sladká, ale jinak zvláštní chuť nemá. Ptal jsem se Káti, co to je vlastně za druh stromu, protože moruše má opravdu podivné, nepřirovnatelné plody. Jestli je to něco jako jablkoň, švestkoň, třešoň nebo pro mě za mě smrkvoň? A místo, aby mi jako studentka dendrologie udělala přednášku o dřevinách, nasadila hlas Felixe Holtzmana a povídá: "Já nevímoň. Možnoň. Asoň. Třeboň. Je dost měkoň, ale těžko švestkoň, když to nemá peckoň. Aspoň." Když nevíte, zeptejte se odborníků! jsem četl článek, že v Bangladéši šíří internet ženy na kolech. Je to také způsob, jak dopravovat paketová data, ale podle mého mínění musí mít uživatelé ten nejhorší ping na světě. Zajímalo by mne, kolik kB poberou najednou? A jestli to balí do .raru nebo jen tak gumou na nosič. Matematická úloha: kolik k vám musí přijet Bangladéšanek na kole, aby jste si stáhli Harry Potter jedničku?
17. Teď
