Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Psychologie
Bc. Eva Janštová
Spiritualita a duševní zdraví Magisterská diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D. Brno 2015
Prohlášení Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně 26. 4. 2015.
…………………………………… Bc. Eva Janštová
Poděkování Ráda bych poděkovala doc. PhDr. Aleně Slezáčkové, Ph.D. za možnost zpracovávat téma podporující duševní zdraví. Děkuji za její trpělivé vedení, podporu, poskytnutou literaturu a nasměrování ve správný čas. Zároveň děkuji Mgr. Tatianě Malatincové za zasvěcení do statistického zpracovávání dat. Tato práce by však nikdy nevznikla bez opory a zázemí v mé rodině. Děkuji svým rodičům, že mi dali kořeny a křídla. Děkuji svým sourozencům - Magdě, Pavlovi a Tomášovi za jejich přátelství.
OBSAH ÚVOD……………………………………………………………....………………………7 I. TEORETICKÁ ČÁST………………………………………………………………......9 1. ŠTĚSTÍ A OSOBNÍ POHODA……………………………….………………………...9 1.1 Vznik pozitivní psychologie…………………………….……………………….9 1.2 Definice štěstí…………………………………………….……………………...9 1.3 Ed Diener alias „Dr. Happiness“………………………….…………………....10 1.4 Martin Seligman – osobní pohoda jako optimální prospívání……..……………12 1.5 C. L. M. Keyes – duševní zdraví…………………………………..……………13 2. SPIRITUALITA…………………………………………………………………….....15 2.1 Geneze spirituality v psychologii……………………………………………...15 2.2 Definice religiozity a spirituality………………………………………………16 2.2.1 Religiozita……………………………………………………………16 2.2.2 Spiritualita…………………………………………………………....17 2.2.3 Vztah religiozity a spirituality………………………………….…….18 2.3 Vojtíškův model spirituality……………………………………………….…...21 2.4 Měření spirituality a religiozity………………………………………….……..22 2.5 Spiritualita a pozitivní psychologie…………………………………….………23 2.6 Spiritualita a osobní pohoda………………………………………….…...……25 2.7 Spiritualita a zdraví………………………………..……………………...……27 2.8 Holistický přístup………………………………………………….…………...29 3. INTELIGENCE………………………………………………………………………..30 3.1 Definice inteligence……………………………………………………....……30 3.2 Historický exkurz do studia inteligence....………....……………………....…..31 3.2.1 Racionální inteligence..........................................................................31 3.2.2 Sociální inteligence..............................................................................33 3.2.3 Emoční inteligence...............................................................................34 3.3 Cesta ke spirituální inteligenci............................................................................35 3.3.1 Danah Zohar & Ian Marshall – propojení tří forem inteligence............38 3.3.2 Yosi Amram – ekumenický základ spirituální inteligence....................41 3.3.3 Frances Vaughan – spirituální růst........................................................42
3.4 David B. King – adaptivní aplikace spirituální inteligence..................................43 3.4.1 Kritické uvažování o existenciálních tématech.....................................44 3.4.2 Nalézání osobního smyslu života.........................................................45 3.4.3 Vědomí přesahu, transcendence...........................................................46 3.4.4 Schopnost rozšiřování svého vědomí...................................................46 3.4.5 Využití čtyř komponentů ve stresové situaci........................................47 3.5 Smysluplnost a spiritualita..................................................................................49 3.6 Celoživotní vývoj spirituální inteligence.............................................................51 4. SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI...............................................................................54 II. EMPIRICKÁ ČÁST......................................................................................................55 5. METODOLOGIE VÝZKUMU.....................................................................................55 5.1 Výzkumný problém a cíl.....................................................................................55 5.2 Výzkumné otázky...............................................................................................55 5.3 Výzkumné nástroje a sběr dat..............................................................................56 5.3.1 Dotazník MHC – SF.............................................................................57 5.3.2 Škála PFS.............................................................................................58 5.3.3 SISRI – 24............................................................................................58 5.3.4 Otevřené otázky....................................................................................60 5.3.5 Demografické údaje.............................................................................60 5.4 Způsob analýzy dat..............................................................................................60 6. DESKRIPTIVNÍ CHARAKTERISTIKA....................................................................60 6.1 Deskriptivní charakteristika výzkumného souboru.............................................60 6.2 Deskriptivní a psychometrické charakteristiky výzkumných nástrojů................65 6.2.1 Dotazník Mental Health Continuum – Short Form...............................65 6.2.2 Dotazník Psychological Flourishing Scale...........................................67 6.2.3 Dotazník Spiritual Intelligence Self-Report Inventory.........................68 7. ANALÝZA A PREZENTACE VÝSLEDKŮ................................................................70 7.1 Prezentace výsledků vztahů mezi dotazníkovými metodami..............................70 7.2 Analýza výsledků vztahů mezi spirituální inteligencí a demografickými proměnnými........................................................................................................82 7.3 Analýza odpovědí na otevřené otázky.................................................................89
8. DISKUZE........................................................................................................................97 8.1 Přednosti a limity výzkumu...............................................................................100 8.2 Další směr výzkumu..........................................................................................101 8.3 Aplikace poznatků v praxi.................................................................................102 ZÁVĚR..............................................................................................................................103 POUŽITÁ LITERATURA..............................................................................................104
ÚVOD Spiritualita se jako oblast zájmu psychologického výzkumu objevuje v různých kontextech po celém světě. Její vliv na lidské smýšlení, chování a prožívání je tím prokazatelný. O tom nás přesvědčují i mnozí nejvyšší představitelé náboženství či lidé z našeho okolí. Opodstatněný výzkum nám odhaluje mnohé, mnohé však stále zůstává skryto. Ale určité tajemství k lidské spiritualitě snad i patří. U nás se o ní můžeme dovědět hlavně z pera P. Říčana, J. Křivohlavého, V. Smékala či Z. Vojtíška. Ateistické nastavení naší společnosti je všeobecně k této oblasti skeptické, otázkou zůstává, jak je spiritualitě otevřen každý sám před sebou. Rozkrytí konkrétních domén spirituality možná z kdekoho udělá rázem člověka spirituálního, neb např. otázku po smyslu své existence si snad položí alespoň jednou za život každý z nás. Pomalu se množí výzkumy i v českém prostředí, které mapují duchovní hodnoty a jejich vliv na optimální prospívání člověka. Souvislost se nabízí s nadějí, vděčností, odpuštěním, meditací, posttraumatickým růstem osobnosti, atd. Tato práce je dalším kamínkem do mozaiky. Jak název napovídá, snahou je propojení mezi spiritualitou a duševním zdravím. Teoretická část představuje tři hlavní oblasti: osobní pohodu, spiritualitu a inteligenci. První přibližuje oblast výzkumu osobní pohody od samého počátku vzniku oboru pozitivní psychologie. Obsahem jsou i koncepce E. Dienera a C. L. M. Keyese, jejichž dotazníky pro měření optimálního prospívání a duševního zdraví jsou použity pro výzkum v empirické části. Druhá část si klade za cíl přiblížit pojem spiritualita. Pro větší ujasnění terminologie jsme ho definovali spolu s pojmem religiozita, včetně jejich měření, jak je pojímá řada různých autorů. Kapitola klade do souvislostí spiritualitu s pozitivní psychologií, osobní pohodou a zdravím. Třetí část dává prostor inteligenci. Zprvu se to může zdát jako téma nezapadající do kontextu, ale propojení je nasnadě. Mnozí autoři povznáší spiritualitu na kognitivní konstrukt, který je měřitelný a splňuje podmínky pro uznání spirituální inteligence. Toto téma přirozeně naráží na kritiku a odlišné přístupy, jež jsou obsahem kapitol. Vše vrcholí v čtyřdimenzionálním modelu spirituální inteligence dle D. B. Kinga, jehož dotazník byl rovněž součástí testové baterie pro náš výzkum. Empirická část nejprve vymezuje výzkumný problém a cíl práce. Charakterizujeme výzkumný soubor podle demografických proměnných. Popisujeme metody sběru dat, včetně přiblížení výzkumných nástrojů. Na základě výzkumných otázek analyzujeme data a v rámci diskuze interpretujeme. Hlavním cílem práce je odhalit vztahy mezi optimálním 7
prospíváním, duševním zdravím a spirituální inteligencí. Zajímala nás síla vztahu celkových hodnot i hodnot v rámci subškál. Dále jsme se ptali, zdali můžeme predikovat vyšší míru optimálního prospívání a duševního zdraví na základě vyšší míry spirituální inteligence nebo jejích dimenzí. Zároveň jsme dávali do souvislostí míru spirituální inteligence a demografické proměnné jako je pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav, trvalé bydliště, příslušnost k náboženskému vyznání či subjektivně prožívané fyzické zdraví. Součástí testové baterie byla i trojice otevřených otázek ptající se, co člověku přináší největší pocit štěstí a naplnění; co je pro něj největší hodnotou; a za co je v životě vděčný. Výsadou této práce je možnost pracovat s novou dotazníkovou metodou pro zjišťování míry spirituální inteligence v českém prostředí. Stává se tím pilotní studií. Její použití se může stát předlohou a inspirací pro další výzkum v našem prostředí.
8
I. TEORETICKÁ ČÁST ______________________________________________________ 1. ŠTĚSTÍ A OSOBNÍ POHODA „Kéž bych mohl ponechati po sobě svědectví, že člověkův život je věcí pro něho velmi podstatnou, hodnou bojování, trápení i vděku, v podstatě krásnou a šťastnou!“ Josef Čapek1
1.1 Vznik pozitivní psychologie Psychologie jako obor byla původně zaměřena na odchylky od toho, co je považováno v dané společnosti za normální. Díky tomu máme vybudovanou klasifikaci nemocí a zkvalitnila se péče o duševně nemocné, včetně psychofarmakoterapie. V současné době jsme svědky přerodu psychologie orientující se na pozitivní aspekty lidského chování a fungování; aspekty života, které ho činí šťastnější, mírumilovnější a více žádoucí. (Jarden, 2012) Na zlomku milénia byl oficiálně založen obor pozitivní psychologie s vůdčími osobnostmi, jako je M. Seligman, Ch. Peterson či M. Csikszentmihalyi. Původní předmět studia, štěstí, se rozšířil na osobní pohodu, optimální prospívání člověka (Seligman, 2011). Myšlenky pozitivní psychologie tady byly již dávno před jejím vznikem. Současná věda se je však snaží postavit na vědecké bázi. Výzkumy se věnují kvalitě života, vlivu kladných stránek osobnosti, našemu charakteru či pozitivním aspektům, které mají vliv na fungování celých institucí a společností. (Slezáčková, 2012)
1.2 Definice štěstí Tematika štěstí nepřichází až s pozitivní psychologií. Snad každý chce být v životě šťastný a nebylo tomu jinak ani v době antiky, odkud pochází jeho dvojí základní vnímání: štěstí hédonické a eudaimonické. Jaro Křivohlavý (2013) hovoří o hédonickém štěstí jako o horizontálním, které jde po povrchu našich šťastných zážitků. Zvýrazněny jsou naše emoce, city, naše subjektivní prožívání. Jedná se o štěstí jednorozměrné ve smyslu jeho intenzity. Např. na škále od jedné do deseti tak můžeme určit míru našeho štěstí. Na druhou stranu autor popisuje štěstí vertikální, eudaimonické, v aristotelském významu (Aristoteles, 1996). V něm nejde 1
2015, str. 5.
9
o momentální pocit, ale o „kvalitu dobrého života“. Ona vertikála štěstí vede jak do hloubky jedince, tak do výšky, kde jedince přesahuje. Důraz je kladen na hodnoty. Úroveň eudaimonického štěstí nemůžeme určit jedinou škálou, ale vícero dimenzemi, které dohromady určí kvalitu našeho života. Autoři pozitivní psychologie z těchto představ vycházeli. Hédonické štěstí bychom mohli přirovnat k subjektivní osobní pohodě (subjective well-being; Diener, 1999) či emocionální osobní pohodě (emotional well-being; Keyes, 2002). Eudaimonické pojetí stojí v jádru psychologické a sociální osobní pohody (psychological and social well-being; Keyes, 2002), zároveň v koncepci M. Seligmana a jeho cestě od „Opravdového štěstí“ (2003) k „Flourish“ (2011), které nejlépe vystihuje termín optimální prospívání. O těchto teoriích budou pojednávat následující řádky.
1.3 Ed Diener alias „Dr. Happiness“ Ed Diener je profesorem psychologie na univerzitě v Illinois. Od počátku 80. let se plně věnuje výzkumu v oblasti osobní pohody (subjective well-being). Svá zjištění předal ve více než 300 publikacích, z nichž okolo 200 se věnovalo právě osobní pohodě. Subjektivní osobní pohoda představuje vědecký název pro štěstí. I díky tomu si vysloužil přízvisko „Dr. Happiness“. (Jarden, 2012) Vědecká disciplína subjektivní osobní pohody od 80. let rapidně rostla. Důvodů se nabízí několik. Jedním z nich je, že lidé v západním světě nabyli materiální hojnosti a zdraví, které je nutí jít za pouhé přežití a hledají dobrý život. Začínají mít obavy o kvalitu života namísto ekonomické prosperity. Další důvod má kořeny v globálně narůstajícím individualismu. Individualisté se zabývají svými pocity a přesvědčeními, a tak studie osobní pohody koresponduje se světovým nastavením. S tím souvisí demokratické zjišťování hodnoty osobní pohody, bez nároku na jednu pravdu. Nakonec téma narůstá na popularitě, protože vědci uspěli se svými metodami pro studium osobní pohody. (Diener, Lucas, Oishi, 2002) Zprvu se primárně spoléhali na sebehodnotící metody pro vyhodnocení štěstí jednotlivců, později své metody zvalidizovali s jinými metodami. Lidská úroveň subjektivní osobní pohody je ovlivněna jak vnitřními faktory, jako je osobnost člověka, životní postoj či odolnost, tak vnějšími faktory, např. vliv společnosti, ve které jedinec žije. Mezi hlavní determinanty subjektivní osobní pohody patří vrozený temperament, kvalita mezilidských vztahů, prostředí, kde člověk vyrůstá, a schopnost uspokojovat své základní potřeby.
10
Do určité úrovně se lidé adaptují na podmínky okolí, proto z dlouhodobějšího hlediska životní okolnosti neovlivňují naše štěstí tak, jak by se předpokládalo. Výzkumníci dále sledovali výstupy zkoumání subjektivní osobní pohody a zjistili, že šťastní lidé jsou zdravější a žijí déle, mají kvalitnější mezilidské vztahy a jsou produktivnější v zaměstnání. Jinými slovy, lidé s vysokou úrovní subjektivní osobní pohody se zdají být zdravější a fungují efektivněji ve srovnání s lidmi, kteří jsou dlouhodobě stresovaní, depresivní nebo naštvaní. Štěstí není jen cítit se dobře, ale štěstí přináší výhody lidem samotným a i jejich okolí. (Diener, 2014) Subjektivní osobní pohoda odkazuje na hodnocení svého života, jeho kognitivní i emocionální stránky, tedy kognitivní soudy o spokojenosti a naplněnosti života a emocionální reakce na události. Vědci, kteří studují osobní pohodu, došli k tomu, že esenciální ingredience dobrého života je, že člověk má svůj život rád. Proto si nečiní nároky na to mít patent na šťastný život, vyjadřují respekt k tomu, co si lidé myslí a cítí ve svém životě. (Diener, Lucas, Oishi, 2002) Každý člověk může ohodnotit svůj život jako celek nebo v jeho jednotlivých doménách jako je zaměstnání či manželství. Tím se vytváří jednotlivá komponenta osobní pohody: životní spokojenost (globální hodnocení lidského života, jeho částí), pozitivní emoce (zažívání mnoha příjemných nálad a emocí) a nízká úroveň negativních emocí. Diener upozorňuje, že při definování štěstí se běžně kombinuje frekvence a intenzita příjemných emocí. Proto jsou za nejšťastnější lidi považováni ti, kteří jsou šťastni co do intenzity prožitku. Diener však považuje prediktor času jako výstižnější. Tedy, pociťování příjemných emocí většinu času a málo často zažívat ty nepříjemné. I když příjemné emoce jsou pouze mírné, je to dostačující pro vysoký skór štěstí. (Diener, 2000) Později Diener do své koncepce osobní pohody začlenil pojem flourishing, „jímž má na mysli doslova vzkvétání, všestranné optimální prospívání osobnosti.“ (Slezáčková, 2012) Ed Diener a jeho syn Robert Biswas-Diener v roce 2008 publikovali knihu, která posunula teorii osobní pohody, štěstí, ještě o kus dál. Hovoří zde o psychologickém (duševním) bohatství člověka (psychological wealth), o vysoké kvalitě života. Jde o víc, než jen zažívat více radosti než úzkosti. Jedná se o zážitek, že žijeme skutečně dobrý život – že ho žijeme obohacujícím, angažovaným, smysluplným a radostným způsobem. Psychologické bohatství zahrnuje životní spokojenost; pocit životního smyslu; angažování se v zajímavých aktivitách; usilování a naplňování důležitých cílů; pozitivní postoj, emoce; spiritualitu, která propojuje lidi se skutečnostmi, které je přesahují; fyzické a duševní zdraví; dobré mezilidské vztahy a materiální zabezpečení. 11
Takové štěstí není výsledkem správné konstelace všech výše uvedených komponentů. Štěstí je neustálý proces, který vyvěrá z našeho pozitivního postoje, vnímání smyslu či spirituality. (Slezáčková, 2012) Způsob, jak lidé vnímají svět, je mnohem důležitější pro štěstí než objektivní okolnosti.
1.4 Martin Seligman – osobní pohoda jako optimální prospívání Martin Seligman je ředitelem institutu pozitivní psychologie a profesorem psychologie na univerzitě v Pensylvánii. Od roku 1998 působil jako prezident Americké psychologické asociace a během tohoto období se zasloužil o vznik pozitivní psychologie jako vědeckého oboru. Ve své práci se věnuje tematice lidské odolnosti, naučeného optimismu, deprese a pesimismu. Má zájem o prevenci deprese, budování silných stránek charakteru a osobní pohodu. Je autorem 250 publikací a 20 knih, které byly přeloženy do mnoha jazyků. (Seligman, 2015) Martin Seligman v prvních letech pozitivní psychologie vydal knihu „Authentic Happiness“, u nás vyšla o rok později pod názvem „Opravdové štěstí“ (2003). Jeho koncepce štěstí je složena ze tří složek: 1) pozitivní emoce, 2) aktivní zaujetí a 3) smysluplnost. Pokud člověk zažívá ve svém životě vyšší míru pozitivních emocí, jako jsou láska, vděčnost, naděje, vřelost, nadšení atd., stává se dle Seligmana jeho život příjemným (pleasant life). Obsah aktivního zaujetí nejlépe představuje koncepce flow, kterou rozpracoval Mihaly Csikszentmihalyi . Jedná se o stav plného zaujetí nějakou činností, která je pro nás zároveň výzvou, proto ji zároveň věnujeme patřičnou pozornost, neboť rozvíjí naše schopnosti. Flow můžeme zažívat na poli umění, v zaměstnání, ve sportu, při hře či v rámci mezilidských vztahů. Pokud je náš život flow více naplněn, lze hovořit o životní angažovanosti (engaged life). Vnímat smysl svého života znamená podívat se za horizont každodenních věcí. Neuspokojovat jen své běžné potřeby, ale pozvednout oči a věřit, patřit něčemu, co přesahuje vlastní já. Dávat smysl veškerému počínání svého života. Pokud člověk takto smýšlí a má tuto kapacitu naplněnou, lze jeho život nazvat smysluplným (meaningful life). Seligman (2011) v následujících letech kriticky zhodnotil svou dosavadní teorii. Pojmenoval si tři hlavní důvody nepokoje. První se týkal předmětu pozitivní psychologie. Pokud se ptáme lidí na spokojenost, zdali jsou šťastní, odpoví zpravidla dle své momentální nálady. Zjišťování nálady ovšem nebylo cílem celého hnutí. Seligman nechtěl vytvořit
12
„happiologii“. Předmět zkoumání, lidská spokojenost, se začal zdát zavádějícím. Druhý důvod velmi úzce souvisí s prvním. Jak můžeme změřit lidskou spokojenost, aniž bychom byli ovlivněni současnou situací? Samotné nasměrování otázky vypouští ze zorného pole složku smysluplnosti a aktivního zaujetí. Třetí důvod celou úvahu zastřešuje. Seligman došel k tomu, že původní tři složky nevyčerpávají vše, co lidé dělají pro cíl samotný, vycházel z aristotelského pojetí blaženosti. Přidal další dvě, kterými jsou pozitivní mezilidské vztahy a úspěšný výkon. Jednotlivé složky jsou na sobě nezávislé. Můžeme tedy dosahovat mistroství, aniž bychom měli uspokojivé vztahy nebo zažívali vyšší míru smysluplnosti. Původní koncepci stavěl Seligman (2003) na myšlence, že předmětem zkoumání pozitivní psychologie je štěstí, jehož hlavní proměnná je životní spokojenost, a cílem pozitivní psychologie je nárůst lidské spokojenosti. Od tohoto pojetí po mnoha letech zkušeností a bádání upustil (2011) a proměnil předmět pozitivní psychologie na osobní pohodu (well-being), kterou můžeme poměřovat optimálním prospíváním (flourishing). Cílem působení pozitivní psychologie, a každého člověka, je onen rozkvět osobnosti. Optimální prospívání je podle autora tvořeno pěti na sobě nezávislými složkami: 1) pozitivní emoce (Positive Emotions), 2) aktivní zaujetí (Engagement), 3) dobré mezilidské vztahy (Relationship), 4) smysluplnost (Meaning and Purpose) a 5) úspěšný výkon (Accomplishment). Podle počátečních písmen jednotlivých složek je tento model znám pod názvem PERMA. (Slezáčková, 2012)
1.5 C. L. M. Keyes – duševní zdraví Corey Lee M. Keyes se ve své vědecké práci zabývá sociální psychologií a duševním zdravím. Svým výzkumem se snaží osvětlit pohled na zdraví a nemoc. Zdůrazňuje, že nepřítomnost mentální nemoci neznamená automaticky přítomnost duševního zdraví. (Keyes, 2015) Keyes sestavil mnoho faktorů, které se podílejí na duševním zdraví. Faktorovou analýzou poté došel ke třem samostatným složkám osobní pohody: psychologické, emocionální a sociální. Duševní zdraví popisuje jako syndrom symptomů, kterými jsou zažívání pozitivních emocí a dobré fungování v sociální i osobní oblasti. Tyto symptomy zařazuje do dimenze psychologické osobní pohody (psychological well-being). Obdobně jako v koncepci E. Dienera pracuje s nimi jako se sebehodnotícími položkami. Mezi pozitivní fungování řadí
13
šest dimenzí. Lidé fungují dobře, když se mají z větší části rádi (self acceptance); když mají vřelé a důvěrné vztahy (positive relationships); když se stávají stále lepšími lidmi (personal growth); když mají v životě nasměrování (purpose in life); když jsou schopni formovat své prostředí, aby uspokojili své potřeby (enviromental mastery) a mají určitý stupeň sebeurčení (autonomy). (Keyes, 2002) Emocionální osobní pohoda (emotional well-being) představuje nositelku symptomů přítomnosti pozitivních a nepřítomnosti negativních emocí. Vyšší hodnota vede k životní spokojenosti, ať už obecně v životě nebo v jeho jednotlivých oblastech. Obecně máme tendenci ke stabilní hladině emocionální osobní pohody (set point), ale dá se dlouhodobě navýšit vlivem životních událostí. (Lamers, 2012) Jmenované symptomy reprezentují více soukromá a osobní kritéria ohodnocení svého mentálního zdraví. Třetí trs symptomů doplňuje jeho obraz a ztělesňuje více veřejná a sociální kritéria, pomocí nichž lidé hodnotí své fungování v životě. Subjektivní osobní pohoda (subjective well-being) obsahuje 5 dimenzí. Lidé fungují dobře, když vnímají společnost, ve které žijí, jako smysluplnou a srozumitelnou (social coherence); když vidí, že společnost má potenciál k růstu (social actualization); když cítí, že náleží ke komunitě a jsou jí přijímáni (social integration); když přijímají většinu dění ve společnosti (social acceptance); a když vnímají sebe jako jedince podílejícího se na rozvoji společnosti (social contribution). (Keyes, 2002) Pokud hovoříme o symptomech, je třeba pojmenovat i diagnózu. Jedinec dosahující vysokých hodnot se stává plně prospívající (flourishing). Naopak jedinec dosahující nízkých skórů je chřadnoucí2 (languishing). Keyes (2003) ve svých výzkumech zjistil, že méně než čtvrtina dospělých ve věku 25-74 let splňuje kritéria optimálního prospívání v životě. Naopak absence duševního zdraví převládá nad přítomností depresivní poruchy. Člověka chřadnoucího můžeme popsat nejen jako jedince, který postrádá pozitivní emoce v životě a nefunguje dobře na osobní ani sociální úrovni, ale spadá sem i kritérium, že nebyl v posledních deseti letech depresivní. Lidé chřadnoucí nejsou ani duševně zdraví ani duševně nemocní a představují většinu dospělé populace. Na tento fakt se snaží Keyes ve své práci poukazovat.
2
Termín chřadnutí zavedla A. Slezáčková (2012).
14
2. SPIRITUALITA Zdálo se jednou Zhuang Zhouovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, sám sebou spokojený, dělal, co se mu zlíbilo, nevěděl, že je Zhou. Náhle procitne a ustrne, je Zhou! Neví, zdálo se Zhouovi, že je motýlem, nebo se zdá motýlu, že je Zhou? Zhou a motýl, přece tu musí být rozdíl! Tomu se říká proměnlivost věcí! Mistr Zhuang3
2.1 Geneze spirituality v psychologii K oblasti spirituality se obraceli psychologové od samého vzniku oboru. Na počátku dvacátého století téma náboženské zkušenosti otevřel William James. Sigmund Freud kritizoval autoritářský, trestající obraz Boha. Víra pro něj byla iluze, kterou si kompenzujeme vztah k otci, jedná se o naši obranu, která je zdrojem úzkosti. Carl Gustav Jung, psycholog, který byl zároveň vzdělán ve filosofii a v mytologii, přichází s pojmy jako je kolektivní nevědomí, archetypy, maska, persona. Ve svém díle poukazuje na propojenost veškerého bytí, na nekonečnou kontinuitu horizontální i vertikální. Gordon Allport v polovině století vydává knihu „Jedinec a jeho náboženství“, kde rozděluje víru intrinsickou (přesvědčení, kterým jedinec věří) a extrinsickou (vnější projevy víry). Rovněž přichází s termínem sentiment, kterým označuje tu složku osobnosti, jež je zaměřená na určitou hodnotu. Na samostatnou kapitolu by vydali četní zástupci z řad humanistické a existenciální psychologie. Např. Abraham Maslow a jeho teorie sebeaktualizace zdůrazňuje hodnoty jako je spravedlnost, krása, pravda, celost a jednota. Carl R. Rogers staví na přirozené jedinečnosti každého jedince, která vede k tomu, že se člověk stává lepší osobou skrze otevřenost, péči o druhé, touhu po harmonii života, těla, mysli a ducha. Již více jak jednu dekádu můžeme sledovat navýšenou vlnu zájmu vědců o duchovní oblast v českém a slovenském prostředí. Nejvýraznějšími postavami jsou Pavel Říčan, jenž dosavadní znalost problematiky shrnul v knize Psychologie náboženství a spirituality (2007). V souvislosti s pozitivní psychologií se ke spiritualitě vyjadřuje Jaro Křivohlavý (2004) a na pole psychologie osobnosti ji přivedl Vladimír Smékal (2005). Vystudovaný religionista Zdeněk Vojtíšek, působící zároveň jako psychoterapeut, nabízí model spirituality v knize Spiritualita pro pomáhající profese (2012). Na Slovensku poukázal na spiritualitu jako na zdroj kultivace osobnosti D. Kováč. V kontextu osobnostní dynamiky
3
2006, str. 79.
15
a spirituální inteligence rozebírá spiritualitu F. Machovec. Neopomenutelnými zástupci jsou Michal Stríženec či Peter Halama věnující se otázce smyslu života.
2.2 Definice religiozity a spirituality O tom, jak definovat či vymezit pojmy religiozita a spiritualita, nepanuje mezi odborníky shoda. Existuje nesčetné množství modelů, definic a posuzujících kritérií. Důvodem může být abstraktnost obou pojmů a jejich významová blízkost až propojení. Dále se nabízí zatížení doby, jež upřednostňuje tu či onu variantu.
2.2.1 Religiozita Etymologicky pochází slovo religiozita z latinského „religio“, což vyjadřuje vztah mezi člověkem a něčím, co je větší než on, co jej přesahuje. Stojí v základu kořenů slov v řadě cizích jazyků, které do češtiny překládáme jako náboženství. (Říčan, 2007) Stríženec (2006a) definoval religiozitu jako „osobní a kladný vztah člověka k náboženství (transcendentnu, Bohu) zahrnující různý komplex jevů, různé formy myšlení (náboženská přesvědčení), prožívání (náboženské city) a jednání. Projevuje se postojem k náboženským obsahům, což má dopad na individuální hodnotový systém. Původně religiozita zahrnovala individuální i institucionalizované prvky, dnes se zdůrazňuje přesvědčení a rituály organizované církví či náboženskou institucí.“ (str. 131) Tato definice zahrnuje postoj, sociální složku, rovněž složku kognitivní a emocionální. Religiozitu tak můžeme navenek vyjádřit v rámci rituálů v mezích náboženství. Co pozitivního přináší náboženství člověku, shrnul Z. Chlewinski (1982, dle Stríženec, 2006b) do šesti bodů: 1) smysl života – náboženství poskytuje odpovědi na základní existenciální otázky; dává příležitost přijmout skrytý význam událostí 2) systém hodnot – náboženství dává morální hodnoty, udává směr našich rozhodnutí; posiluje skupinové cíle před individuálními 3) bezpečí a důvěra – potřeba zachování života, vlastní identity, psychické integrity 4) sebeidentifikace – náboženství nalézá odpověď na otázku „kým jsem“ 5) identifikace se skupinou – skrze společná setkání uspokojujeme potřebu mezilidských kontaktů
16
6) psychoterapie sebe – díky příslušným rituálům osvobozuje náboženství člověka od viny, umožňuje rozlišovat podstatné od nepodstatného a tím odstraňovat zdroj neurotického napětí
2.2.2 Spiritualita Kořen významu termínu spiritualita má křesťanské základy. Etymologicky vychází z latinského „spiritus“ („dech“ či „duch)“, odtud poté „spiritualis“ neboli duchovní. Duch svatý, jakožto třetí božská osoba, působí na činy jednotlivého člověka. Spiritualita je ta část člověka, která je naplněna Bohem, ovlivňuje jeho vnitřní duchovní život. V rámci křesťanství můžeme hovořit např. o kněžské nebo mystické spiritualitě. (Vojtíšek, 2010) Dnes se pojem duch jako zdroj inspirace pojí s oblastmi kultury, etiky, umění či filosofie, které umožňují jiný pohled, „pohled vzhůru či kupředu“. (Říčan, 2006, 2007) Postupem doby se stal pojem spiritualita nezávislým na náboženství jako instituci, pro nějž je charakteristická „hodnota vnitřního zážitku a praktického, denního používání, jež by umocňovalo a rozšiřovalo schopnosti člověka. Pojem ‚spiritualita‘ se tímto způsobem postupně odpoutal od svého křesťanského základu a začal naopak vyjadřovat spíše inspiraci v mimokřesťanských duchovních tradicích.“ (Vojtíšek, 2010, str. 5) Stríženec (2006a) shrnuje spiritualitu „jako osobní zaměření na hledání osobního spojení s transcendentnem, s tím, co nás přesahuje; nejčastěji se projevuje v náboženství (v religiozitě), které je spojené s vírou v existenci božstva a projevuje se rituály organizovaného náboženského společenství; krom toho existuje i tzv. sekulární spiritualita, kde transcendentním objektem (na který se váže subjektivní zážitek posvátna) může být Příroda, Vesmír aj; při spiritualitě jde spíš o individuální jev, v popředí jsou určité hodnoty (Bůh, božstvo), duchovní zkušenost.“ (str. 134-135) Psychologie vnímá spiritualitu jako způsob existence, při které si jedinec uvědomí svůj transcendentní rozměr osobnosti; zároveň s sebou nese určité hodnoty, které projevuje ve vztahu k sobě, druhým lidem, přírodě, životu a ke konečnému cíli. Reich (2000) v jádru spirituality nachází vztah; vztah mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a něčím vyšším než jsme my. Stejnou dimenzi popisuje Říčan (2007, 2010) jako „vztahovou dispozici“ člověka, být nadšen druhou osobou. Přidává motivace, které člověka vedou ke spirituálním prožitkům a činům: okouzlení (půvab jiného člověka, uměleckého díla, básně…); respekt (úcta k druhému a smysl pro tajemství);
17
intimita (blízkost dvou lidí ve vztahu lásky, propojení Já a Ty - M. Buber, sebetranscendence – A. Maslow); soucit (dominuje v buddhistické spiritualitě).
2.2.3 Vztah religiozity a spirituality Někteří autoři z počátku dvacátého století ve svém díle hovoří o spiritualitě, jak ji dnes vnímáme, využívajíc své pojmosloví, nebo ji nahrazují termínem religiozita či náboženství, jak si to žádá doba. Teprve v 60. letech minulého století došlo k radikálnímu oddělení těchto dvou pojmů. Protest amerických hippies dal vzniknout heslu: „I am not religious, but I am spiritual.“ Náboženství začalo být vnímáno jako něco zastaralého, instituce, nauka se svými rituály. Spiritualita naproti tomu jako subjektivní, spontánní, emoční stránka náboženství, která zaručuje svobodu a nedogmatičnost. (Říčan, 2007, 2010) Vzdor vůči náboženství měl svou alternativu ve spiritualitě. Stále více se posouval význam pojmu religiozita k duchovní tradici (převážně křesťanské) a jejím institucím. Zahrnoval dogmata, kolektiv, omezování, zastaralost oproti zážitkům, individualitě, svobodnému rozvoji a použitelnosti v životě spirituality. (Vojtíšek, 2010) Pargament (1999) považuje spiritualitu za „prožitkové jádro náboženství“, oproti Zinnbauerovi (Říčan, 2006), který tvrdí, že spiritualita je pojmově nadřazena náboženství. Pargament spolu s Mahoneyem (2002) definují náboženství jako hledání hodnoty ve vztahu k posvátnu. Vychází z předpokladu, že lidé jsou proaktivní, na cíl zaměření, hledající v životě to, co je pro ně hodnotné. Každé hledání se skládá z cesty a konečné destinace. Na své cestě čerpají ze svých názorů a přesvědčení, z praxe, vztahů, zkušeností směřujíc stále k důležitému cíli, který je hodnotný sám o sobě. Subjektivně dosahované cíle přináší pocit uspokojení po dosažení námi oceňované hodnoty. O objektivní cíle lidstvo jako takové v životě usiluje. Jedná se např. o sféru sociální (blízkost druhých lidí), fyzickou (zdraví), materiální (mít hezký dům) nebo spirituální. To, čím se spirituální sféra vymezuje od ostatních je předmět zájmu, hledání posvátna. Jaro Křivohlavý (2008) v recenzi Pargamentovy knihy shrnuje posvátné jako „to, co je pro člověka nejen cenné, ba nejcennější, nejen hodnotné, ale dokonce nejhodnotnější, co je pro něho podstatně důležité, závažné, co má pro něj gruntovní význam a smysl – co je mu ‚nade vše vzácné‘.“ (str. 416) Pargament a Mahoney (2002) popisují, co může být považováno za posvátné v životě lidském: materiální předměty (např. kříž), konkrétní čas a místo (svátek šabat, kostely), typické události a přechodová období (Bar Mitzvah, smrt), kulturní produkty (hudba, literatura), lidé (svatí, náboženští vůdci), psychologické atributy (jáství, smysl), 18
sociální atributy (kasty) a role (manželství, rodičovství, zaměstnání). Posvátno může nabírat nesčetně forem, ale bez ohledu na způsob vyjádření, leží v srdci náboženství. Piedmont (1999) při svém uvažování vycházel z předpokladů, že existuje zastřešující paradigma pro porozumění jednotlivým okamžikům existence jako jednotné harmonie, a že všechny náboženské tradice zvou lidi k poznání svých vlastních omezení a učí cestě soucitu, která uspokojí naše přirozené základní potřeby. Svůj koncept nazval Spiritual Transcendence a na základě výzkumu ho představuje jako potenciální šestý pilíř osobnosti4. Je sycen třemi hlavními faktory: propojenost (connectedness) - víra, že člověk je součástí „většího lidského orchestru“ a jeho život je v dějinách lidstva nepostradatelný; univerzalita (universality) – víra v jednotnou přirozenost lidstva; naplnění modlitbou (prayer fulfillment) – radost a spokojenost, která pramení ze setkání člověka s transcendencí. Spirituální transcendence dále obsahuje toleranci k paradoxům (schopnost žít s nekonzistencí a rozpory v životě); neodsuzování (přijmout život svůj a druhých tak, jak je, nesoudit, být vnímavý k potřebám a bolesti druhých); existencialita (touha žít tady a teď, přijímat příležitosti, které život přináší, a využívat je pro svůj další růst); vděčnost (vrozený smysl žasnout a děkovat za svůj život). Spiritualita jako šestý faktor osobnosti může přinést odlišný pohled na fungování člověka; může prohloubit naše aspirace; může nás mírnit v interakcích s druhými i se sebou samými; a může napomoct reinterpretovat naše vnímání prostředí a redefinovat cíle, kterých dosahujeme. Navíc transcendence se vyvíjí po celý život. Belzen (2004) sdílí stejný pohled jako Pargament (1999) na to, že spiritualita představuje užší koncept než náboženství. Tvrdí, že člověk není přirozeně religiózní, tím se stává pod vlivem kultury, proto definuje náboženství v první řadě jako kulturní fenomén, na makro úrovni. Spiritualita v protipólu leží na osobní, mikro rovině. Dále říká, že náboženství vždy obsahuje jistý druh spirituality, zcela nereligiózní však může být spiritualita. V rámci náboženství je chování lidí více regulované, častěji se tvoří hierarchie a organizace, které se v mezích spirituality vytvářet nemusí. V neposlední řadě náboženství pojmenovává transcendenci konkrétním jménem (Alláh, Krišna, Ježíš) a vypráví o nich příběhy, které učí lidi vést jistou cestou. Belzen (2004) definuje transcendenci jako to, co přesahuje život člověka, dává mu pocítit smysl svého života. Pokud člověk nechce být religiózní, ale přijímá transcendenci
4
V psychologii je uznávaný pěti faktorový model osobnosti: otevřenost vůči zkušenosti, svědomitost, extraverze, přívětivost, emocionální stabilita. (Výrost, & Slaměník, 2011)
19
a k ní směřuje svůj život, je považován za spirituálního. Spirituální činy, to jsou jedincem definované činy jako smysluplné. Belzen zdůrazňuje, že bychom pojem spiritualita neměli vnímat jako podstatné jméno, ale jako sloveso, neodkazuje k něčemu, ale k činům a praktikování. Člověk se s transcendencí může setkat např. v náboženství, při kontemplaci krásy či v lásce k druhému člověku. Avšak ne každý, kdo se považuje za spirituálního, jím skutečně je. Belzen připomíná, že když s člověkem vnitřně hne pozorování západu slunce, nebo si někdy rád prohlédne náboženské umění, či si poslechne duchovní hudbu, z něj ještě nedělá člověka spirituálního. Analogicky srovnává jedince, který příležitostně jen několikrát do roka udělá pár cviků, proto ho ale nebudeme považovat za sportovce. I spiritualita vyžaduje čas, režim a vývoj. Řada autorů přichází s různými návrhy, co je či není spiritualita. Stává se to následně východiskem pro jejich začlenění do psychoterapie či do výzkumu. Šíře těchto definic je ovšem tak velká, že Belzen (2009) celou situaci vnímá jako bezvýchodnou. Oproti náboženství, které spadá do makro roviny, představuje spiritualita konkrétní chování, jednání jedince, a to může být tak pestré, že ji nelze jedním slovem, jednou větou, popsat. Jistou syntézu nachází v přístupu k oběma pojmům ohledně jejich nadřazenosti. Říká, že jde o dvě překrývající se oblasti. Nemůžeme proto říct o člověku, který nepatří k žádnému náboženství, že není ani spirituální. Psychologie se snaží svými výzkumy více porozumět člověku. Začleněním spirituality do výzkumu bychom se, dle Belzena (2009), měli začít soustředit na dvě oblasti zájmu. Za prvé na výzkum konkrétních lidí, jejich chování, jednání a zkušenosti se spiritualitou. Za druhé pak na výsledky tohoto chování, jednání a zkušeností. Tím máme možnost zjistit, v čem se člověk angažuje, jak své chování interpretuje, co stojí v pozadí jeho aktivit. Otázkou zůstává, proč lidé začleňují do svého života spirituální hodnoty. Odpovědi může dostát i otázka, proč někteří nevytváří tak oddané aktivity, které bychom mohli nazvat spirituálními. Psychologie však nemá soudit jedince a jeho činy, ale prozkoumávat svět člověka, který mu dává smysl a význam.
20
2.3 Vojtíškův model spirituality Není tomu tak dávno, kdy religionista Z. Vojtíšek (2012) přišel s mnohostranným modelem spirituality. Pojímá tento fenomén jako komplexní záležitost. Odmítá ryzí představu náboženství jako víry a spirituality jako prožitku emocí. Onu komplexnost popisuje v sedmi vzájemně propojených rovinách, v sedmi cestách k posvátnu. 1. Předpoklady – Předpoklady jsou utvářeny naukami a filosofiemi udávajícími vysvětlení a smysl světa či života. Z různých úhlů o nich hovoří teologie, antropologie, kosmologie, atd. 2. Obřady – Předpoklady jsou do praxe přenášeny skrze obřady. Svou formu získávají přes individuální praktiky (např. modlitba, meditace) či skupinové (např. poutě). Typické jsou pro ně posvátná místa, specifická období roku, charakteristická gesta, jazyk, roucha, hudba, atd. 3. Normy a hodnoty – Systém hodnot a norem pro spirituálního člověka utváří kritérium pro své činy skrze své svědomí. Tyto hodnoty a normy totiž vnímá jako danost, která nepochází od člověka, ale z vyšší – božské – přirozenosti. Můžeme se setkat s tím, že zcela nahradí právní systém státu. 4. Vyprávění – Skrze výrazné osobnosti, svaté a jejich životní příběhy, skrze mýty či legendy si lidé předávají po staletí svá životní přesvědčení. Tato vyprávění jsou inspirací pro nauky, obřady i hodnoty. 5. Zážitky – Zážitky, které jsou nedílně spojeny se spirituálním životem, jsou cestou k nalezení duchovních hodnot. Jejich smysl je často vysvětlen v rámci konkrétních nauk, etiky a tím je zakomponován do praxe. Cesta k nim může vést např. skrze obřady, individuální praktiky či posvátná vyprávění. 6. Společenství – Nauky, obřady, normy a hodnoty, vyprávění a i spirituální zážitky mají jeden společný jmenovatel, tím je společenství, ve kterém se odehrávají a zachovávají. Vnímat sebe jako součást společenství je dalším znakem spirituality. 7. Tvořivost – Završení všech rovin spirituality je zastřešeno tvořivostí, ať už uměleckou nebo materiální. Míní se tím vztah k posvátnu v podobě hudby, obrazů, či obecně umění, které vyjadřují jednotlivci, nebo probíhá jejich stmelením. Svou roli sehrávají při obřadech či nejrůznějších společných setkáních, kdy podtrhují atmosféru ať už místa nebo zážitku samotného. Vojtíšek (2012) svým modelem chce poukázat na to, že spiritualita není statický fenomén. Spiritualita není jen filosofií nebo vyprávěním či zážitkem. Je pro ni 21
charakteristická dynamika na úrovni všech těchto rovin. Zároveň „zaujetí, oddanost, či dokonce vědomí určitého poslání, jež se stává smyslem života, mohou v různé míře prostoupit všechny roviny spirituality.“ (Vojtíšek, 2012, str. 22)
2.4 Měření spirituality a religiozity Zájem v kruhu badatelů vzbudila i touha po zjištění úrovně spirituality a religiozity v člověku. Již zmiňovaný Pavel Říčan (2007), jehož přesvědčení, že „každý člověk je spirituální“, rezonuje i v naší ateistické společnosti. Vytvořil tzv. Pražský dotazník spirituality, škálu původně o 30 položkách, které byly syceny třemi faktory. Revidovaná verze skýtá 80 položek s dvěma faktory navíc: mysticismus, eko-spiritualita, spolupatřičnost, morální zaujetí a transcendentálno-monoteistická zkušenost. Michal Stríženec (2003, 2006c) představuje přehledný seznam způsobů měření od českých i zahraničních autorů, uvedeme několik z nich:
Index spirituální zkušenosti (Genia, 2001): 23 položek zachytává spirituální zralost (podškály: spirituální podpora, spirituální otevřenost); výsledkem jsou čtyři spirituální typy
Škála spirituální pohody (R. F. Paloutzian, C. W. Ellison, 1991): vysokou validitu a reliabilitu má všeobecná psychologická míra vnímání vlastní spirituální pohody, v náboženském i existenciálním smyslu; základem je 20 položek a 2 subškály - první subškála zachycuje „vertikální“ dimenzi (vnímání pohody ve svém spirituálním životě, který je vyjádřený vztahem k Bohu) a druhá – sociálně psychologická „horizontální“ subškála – se týká existenciálních otázek (smysl života, spokojenost se životem), přizpůsobení ke komunitě, prostředí.
Soubor hodnocení osobních snažení (Emmons, 1998): základem je volný popis cílů, které se respondenti snaží uskutečňovat; získané údaje setřídí do 12 kategorií, včetně spirituální sebetranscendence; zjišťuje se poměr spirituálních k celkovému počtu vyjmenovaných snaženích
Škála spirituální transcendence (Reker, 2003): 10 položek zachytává dimenzi „vnitřní propojenosti“ (hledání smyslu v rámci sebe), 8 „lidské spolucítění“ (integrace s jinými lidmi a se světem) a 6 „propojenost s přírodou“ (integrace s posvátnou silou mimo sebe)
22
Škála spirituální transcendence (Piedmont, 1999): 24 položek zaměřených na 3 dimenze – 1) naplnění modlitbou (radost a spokojenost skrze osobní setkání s transcendentní skutečností); 2) univerzalita (přesvědčení o jednotné podstatě života); 3) propojenost (přesvědčení, že člověk je neodmyslitelnou součástí dějin života na zemi)
Inventář spirituálních projevů (MacDonald, 2000): původní verze obsahovala 98 položek, revidovaná verze 32 a sleduje tyto dimenze: 1)
kognitivní
orientace
na
spiritualitu
(podstata
a
význam
spirituality
pro jednotlivce); 2) zkušenostně-fenomenologická dimenze (spirituální, mystické, vrcholové, transpersonální zážitky); 3) existenciální pohoda (smysl a účel existence, zvládání těžkostí života a omezení lidské existence); 4) paranormální přesvědčení (víra v mimosmyslové vnímání, přenos myšlenek…); 5) religiozita (zvnitřněná přesvědčení, náboženská praxe) MacDonald faktorovou analýzou došel k těmto pěti faktorům a podobně jako Pargament (1999) navrhuje spiritualitu jako šestou složku osobnosti.
2.5 Spiritualita a pozitivní psychologie Pozitivní psychologie od svých počátků měla snahu doplnit současnou psychologii, soustředěnou na to patologické v nás, o dimenzi člověka, která poukazuje na dobré fungování, která nás činí dobrými lidmi. V psychologii je již dlouhá léta zavedený manuál pro klasifikaci psychických nemocí (DSM-V; MKN-10), jenž shrnuje možné psychické poruchy. Je v něm popsán behaviorální projev poruch a pravidla pro rozpoznání poruchy, které umožňují jejich diagnostiku. M. Seligman a Ch. Peterson (2004) chtěli vytvořit obdobnou klasifikaci ovšem se zaměřením na to dobré v nás. Věřili, že dobrý charakter člověka je možné kultivovat, ale k tomu je zapotřebí vhodných empirických nástrojů, které poslouží správné intervenci. Jejich zájem se soustředil na silné stránky charakteru a vytvoření klasifikace silných stránek charakteru VIA (Virtues in Action). Klasifikace silných stránek je založena na dlouhé filosofické tradici od antiky, kdy se již lidé ptali, jak se člověk stává dobrým. Sokrates, Platon, Aristoteles, sv. Augustin či Tomáš Akvinský byli přesvědčeni o jistých ctnostech, které jsou nezbytné pro dobrý život člověka. Morální filosofie byla pozměněna s rostoucím vlivem křesťanství, pro které byl bůh ten, jenž dává pravidla, dle kterých by měl člověk žít. Nastal přesun od ctností k přikázáním. Jak vliv křesťanství slábl, uvolnila se cesta sekulárnímu ekvivalentu, morálnímu právu. 23
Přičemž zaměření na specifikování pravidel pro správné chování zůstalo. Filosofové posledních dekád volají po návratu etiky ctností. Soudobé zaměření filosofů na silné stránky charakteru hraje do karet psychologům. (Peterson & Seligman, 2004) Pozitivní psychologie se soustředí na 3 oblasti zájmu: 1) studium subjektivních zážitků a zkušeností, 2) studium pozitivních individuálních rysů, vlastností člověka, a 3) rozvoj institucí, které umožňují a podporují jejich rozvoj. (Seligman & Csizsentimihalyi, 2000). Klasifikace silných stránek charakteru spadá pod druhý bod – její autoři doufají, že tak osvětlí i první. Eventuální prospěch klasifikace by mohl nastat při záměrném vytvoření instituce umožňující dobrý charakter. (Peterson & Seligman, 2004) Autoři klasifikace (Dahlsgaard, Peterson, & Seligman, 2005) začali pátrat v literatuře vlivných představitelů, nejen filosofické a náboženské tradice od dob antiky, po vlastnostech důležitých pro lidské optimální prospívání. Výstupem se stal seznam dvou set vlastností. Napříč kulturami, dobami a intelektuálními tradicemi bylo nalezeno šest tzv. jádrových ctností: moudrost, odvaha, lidskost, spravedlnost, umírněnost a transcendence. Ch. Peterson a M. Seligman (2004) formulovali deset kritérií, jež musely splňovat vlastnosti z vytvořeného seznamu. Výsledkem se stala klasifikace silných stránek o třech úrovních: 1. Nejvyšší stupeň abstrakce představují výše zmíněné jádrové ctnosti. 2. Střední úroveň je tvořena 24 silnými stránkami; rysy osobnosti, jež tvoří ctnosti. 3. Nejkonkrétnější jsou tzv. situační schémata; chování, jimiž se silné stránky projevují. Stručnou charakteristiku ctností a silných stránek charakteru nabízí následující tabulka (dle Slezáčková, 2012). Tabulka 1: Přehled jádrových ctností a silných stránek charakteru dle klasifikace VIA.
Jádrové ctnosti
Silné stránky charakteru
Moudrost a poznání tvořivost; otevřenost novým zkušenostem; kritické myšlení, láska k učení; vhled či moudrost Odvaha
statečnost, pracovitost, autentičnost, vitalita
Lidskost
láska; laskavost či soucit; sociální a emoční inteligence
Spravedlnost
sociální zodpovědnost; spravedlnost; vůdcovství
Umírněnost
odpuštění a milosrdenství; pokora a skromnost; obezřetnost; sebekontrola
Transcendence
smysl pro krásu a dokonalost; vděčnost; naděje a optimismus; smysl pro humor; spiritualita, zbožnost, víra a smysl
24
Spiritualita spadá do kategorie transcendence. Spolu s dalšími silnými stránkami dává přidanou hodnotu člověku tím, že má možnost posunout věci a situace do vyšších dimenzí. Smysl pro krásu v nás budí údiv a úžas; vděčnost povyšuje minulost na důležitou část našeho života; naděje nám dopřává pozitivní vyhlídky do budoucnosti; smysl pro humor nám umožňuje povznést se nad prožívané problémy, situace; a spiritualita jako „nejlidštější ze všech stránek charakteru a zároveň nejvznešenější“ (Seligman & Peterson, 2004, str. 533) nás vede ke smyslu života. Na otázku, zdali se dají silné stánky našeho charakteru kultivovat, se snažili odpovědět svým výzkumem Ch. Peterson a M. Seligman (2006). Soustředili se na lidi, kteří prodělali fyzickou nebo psychickou nemoc, a na efekt změny jejich charakteru po rekonvalescenci. Pozitivní vztah nastal směrem k silným stránkám oceňující krásu, statečnost, zvídavost, spravedlnost, odpuštění, vděčnost, smysl pro humor, laskavost, lásku k učení a spiritualitu. Cesta lidí, jež si prošli fyzickou nemocí, vedla přes navýšení silných stránek jako je statečnost, laskavost a smysl pro humor, k celkové vyšší životní spokojenosti. Cesta z psychické nemoci k větší životní spokojenosti částečně souvisela s nárůstem v silných stránkách, jako je smysl pro krásu, dokonalost a láska k učení. Nižší životní spokojenost se objevila jen u lidí, kteří se plně z nemoci nezotavili. Autoři v diskuzi výzkumu nikomu nepřejí zažít psychickou nebo fyzickou nemoc, ale poukazují na fakt, že zotavení z nemoci může být možností jak nabýt lepších stránek charakteru.
2.6 Spiritualita a osobní pohoda Spiritualitu v souvislosti s osobní pohodou nahlédneme z perspektivy indických autorů (Husain & Khan, 2014). Ti, již o spiritualitě nepotřebují filosofovat a teoreticky z různých úhlů uchopovat tento pojem, o jeho existenci mají jasno, již ho prakticky začleňují do svých životů tak, aby co nejvíce přispíval jejich osobní pohodě a zdraví. Propojení osobní pohody a spirituality dává vzniknout spirituální osobní pohodě (spiritual well-being), jež slučuje dvě základní složky: náboženskou osobní pohodu (religious well-being) a existenciální osobní pohodu (existential well-being). Společným jmenovatelem obou složek je transcendence. Znamená to, že obě se vydávají za hranice svého já. Za transcendencí se skrývá „vše, co v lidském vědění přesahuje naši zkušenost.“ (Hartl & Hartlová, 2000, str. 624) Náboženská osobní pohoda jedince otáčí vzhůru, po vertikální ose ho vede za božstvím, za vyšší mocí tak, jak ji vnímá. Existenciální osobní pohoda jedince vyvádí 25
ze sebe sama a vede ho horizontálně k druhým lidem a k prostředí, ve kterém žije. Dík y této složce jedinec zažívá smysl své činnosti, odpovídá si na otázky, kým je a kam patří. Byť oddělené, ale přesto propojené složky spirituální osobní pohody, působí v člověku jako integrovaný systém a vzájemně se ovlivňují. Pokud je člověk spirituálně zdravý, pociťuje naplnění a účel svého života a dokáže např. i transcendovat prožívané fyzické utrpení. Autoři (Husain & Kahn, 2014) uvádí několik výzkumů, které dokládají účinnost těchto složek a smysl péče o ně. Existenciální osobní pohoda silně koreluje s psychologickou osobní pohodou, obzvláště se sebeúctou (self-esteem). (Mohler, 1996) Pozitivně prožívaná spiritualita má vliv na kvalitu života člověka, zároveň existenciální osobní pohoda se významně vztahuje ke všem složkám v oblasti zdraví. (Lawler-Row & Eliot, 2009) Spirituální praxe podporuje osobní pohodu a může snižovat stres a navyšovat účel života a životní spokojenost. Dále pozitivně koreluje se zdravými náboženskými vyrovnávacími strategiemi, které dále korelují s vyšší úrovní osobní pohody. (Pargament, Tarakeshwar, Ellison & Wulff, 2001) Náboženská osobní pohoda se prokázala jako klíčová vyrovnávací strategie v dobách zvýšeného stresu. (Fox & Odling-Smee, 1995) Pozitivní vztah s Bohem, jak je prezentován v náboženské osobní pohodě, je spojován s přesvědčením, že Bůh je prostředník kontroly (Rivero, 2001) a tím je zprostředkovaně člověku poskytována naděje, optimismus, smysl života a bezpečí. (Moberg, 1979) Můžeme se setkat i s výzkumem (Steger, Brian, Hicks, Krueger, & Bouchard, 2011), který si položil otázku, zda vliv genetiky a prostředí stojí v základu našich existenciálních postojů. Tento předpoklad se na studii dvojčat středního věku potvrdil. Vede to k možnému závěru, že spiritualita, religiozita a hledání smyslu života, které ovlivňují naší osobní pohodu, jsou ovlivněny nejen zkušenostmi v průběhu života, ale i genetikou. Z uvedených výzkumů vyplývá, že spirituální složka, ať už manifestována v náboženství nebo jen v našem životním přesvědčení, zesiluje psychologické zdroje. Můžeme mluvit o vyrovnávacích mechanismech, pozitivním přístupu k sobě, k životu a lidem, což se poté odrazí na našem zdravém vystupování, na našem celkovém zdraví, včetně neuroendokrinního systému.
26
2.7 Spiritualita a zdraví V současné době můžeme doložit díky četným studiím vliv spirituality na osobní pohodu člověka, na jeho zdraví. Bylo tak zjištěno, že spirituální osobní pohoda koreluje s duševním i fyzickým zdravím. (Phillips, Mock, Bopp, Dudgeon, & Hand, 2006) Fyzické zdraví chrání spirituální osobní pohoda od srdečních chorob (Holt-Lunstad, Steffen, Sandberg, & Jensen, 2011), byl prokázán obraz zdravějšího imunitního systému (Doster, Riley, Harvey, Toledo, Goven, & Moorefield, 2002), spiritualita funguje jako významný prostředník u lidí postižených roztroušenou sklerózou a jejich vnímanou nejistotou a následným psychosociálním přizpůsobením (McNulty, Livneh, & Wilson, 2004), jako vyrovnávací mechanismus působí spiritualita u mnohých pacientů s poraněním míchy, čímž přispívá k jejich vyšší kvalitě života (Matheis, Tulsky, & Matheis, 2006) a významně ovlivňuje vyrovnávání se se svým zdravotním stavem a rovněž kvalitu života pacientů s rakovinou (např. Balboni, Vanderwerker, Block, Paulk, Lathan, Peteet, & Prigerson, 2007; Hunter-Hernández, Costas-Muñíz, & Gany, 2015). Z dřívějších výzkumů se dovídáme, že spirituální osobní pohoda má pozitivní vztah k subjektivně vnímané ideální váze, je spojena s nižším krevním tlakem, s menší beznadějí a osamoceností u chronicky nemocných. (Hawkings & Larson, 1984; Hawkings, 1988; Kohlbry, 1986; Miller, 1985; dle Husain & Kahn, 2014) Duševní zdraví podle C. Keyese (2002) má složky emocionální, psychologickou a sociální. Všechny mohou být podpořeny spirituální osobní pohodou. Bez rozdílu pohlaví vysoce reprezentuje spiritualita významný prediktor životní spokojenosti, pozitivní korelace najdeme směrem k sebeúctě, k asertivitě, sebevědomí či sebeaktualizaci. (Landes, 1988; Paloutzian & Ellison, 1982; Campbell, Mullins, & Colwell, 1984; Leichtman & Japikse, 1983; dle Husain & Kahn, 2014) Bylo zjištěno, že jedinci hlásící se k náboženskému vyznání méně pravděpodobně dosáhnou klinicky významného skóre v MMPI-25. (McDonald & Holland, 2003) Vyšší spirituální osobní pohoda negativně koreluje se symptomy deprese, smysl života může tedy působit jako prostředek k lepší kvalitě života a menší pravděpodobnosti vzniku depresivního onemocnění. (např. Bekelman, Dy, Becker, Wittstein, Hendricks, Yamashita, & Gottlieb, 2007; Cotton, Larkin, Hoopes, Cromer, & Rosenthal, 2005) Podpora hledání smyslu událostí a celého života má rovněž pozitivní vliv na kvalitu života lidí se schizofrenií. (Tuchman & Weisman, 2014) Léčba poruch příjmu potravy nebyla přímo spojena s účinkem spirituality či religiozity, zato spirituální osobní 5
Minnesota Multiphasic Personality Inventory
27
pohoda se prokázala jako signifikantní faktor spojený s pozitivním postojem k jídlu, s menšími obavami o tvar svého těla a celkovým psychickým a sociálním fungováním. (Smith, Hardman, Richards, & Fischer, 2003) Spirituální vliv je patrný nejen v dobách zdravotních či sociálních obtíží, ale po celou dobu vývoje člověka. Zvýšenou životní spokojenost prožívají ti jedinci, kteří v období adolescence byli otevřeni oblasti spirituality. (Kelley & Miller, 2007) Vyšší spirituální osobní pohoda koreluje s nižší osamoceností, beznadějí a užíváním drog a alkoholu v letech studií. Vyšší hodnoty naopak dosahuje sebeúcta. (Hammermeister & Peterson, 2001) Na základě kvalitativní i kvantitativní analýzy výpovědí vdov jsme získali informace, že náboženské aktivity poskytovaly ženám podporující společenství, které suplovalo rodinu, dále jim pomohly překonat těžké období, daly jim šanci udržet si přátelství a jako důsledek získaly potřebnou sílu, aby i ony samy mohly komunitě přispět. (Neill & Kahn, 1999) Obecně platí, že s vyšším věkem roste i úroveň religiozity. (Idler, Musick, Ellison, George, Krause, Ory, … & Williams, 2003) Z řečeného plyne, že spiritualita jako soukromá záležitost, kterou člověk zušlechťuje, nemá vždy sama o sobě ozdravný efekt na naše fungování. Mocnou sílu představuje společenství lidí, se kterými může jedinec své přesvědčení sdílet a prožívat. Studie o manželstvích, která do svého vztahu přizvala i spiritualitu, vykazovala celkově lepší fungování, méně manželských konfliktů, více spolupráce a méně slovní agrese a hádek. (Mahoney, Pargament, Jewell, Swank, Scott, Emery, & Rye, 1999) Výzkumníci poukazují na to, že náboženská komunita může být celé společnosti v mnohém inspirací, neboť působí preventivně proti rozpadům rodiny tím, že je podporuje skrze sílu skupiny nebo pomoc dobrovolníků. Lidem jsou nabídnuty alternativní vize, kulturní hodnoty, které mobilizují jejich zdroje. (Maton & Wells, 1995) Psychologové se učí z fungování komunit ve snaze o lepší svět. Víra, přesvědčení či jakákoli forma posvátna ovlivňuje myšlení, chování a prožívání jedince, na úrovni komunity se jeho dopad rozšiřuje, což se dá přenést i do fungování institucí. (Pargament, 2008) Z výzkumů je patrné, že spiritualita ovlivňuje pozitivně náš život. Co se to však odehrává v jedinci, když je jí otevřen? Mezi výhody, které tato cesta přináší, patří např. spokojenost se svou životní situací; vytvoření času pro sebe za účelem nalezení vnitřního klidu či reflexi a řešení nastalé situace; nalezení uspokojení v dobře odvedené práci; aktivní účast na životě místo jeho pasivního přihlížení; udržení harmonie a kontroly
28
nad životem; vytváření mezilidských vztahů; pocit smyslu a účelu života; přijetí životních výzev a náš následný osobnostní růst. (Husain & Khan, 2014) Badatelé (George, Larson, Koenig, & McCullough, 2000) se rovněž ptají, jaký to mechanismus spirituality a religiozity pozitivně ovlivňuje zdraví. Jsou nastoleny tři základní oblasti jejich vlivu. První se týká zdraví podpořené chováním. Můžeme se setkat s náboženstvími, která zakazují chování, jež poškozuje zdraví (např. alkohol, sexuální chování, násilí). Za druhé, již výše zmíněná, sociální opora. Nábožensky založení lidé se sdružují a toto společenství může silně působit např. při rekonvalescenci z nemoci. Do třetice je zdraví podpořeno konzistencí, kterou člověk může nabývat, skrze ni nalézat smysl a účel svého počínání a v době nemoci z ní čerpat.
2.8 Holistický přístup Spiritualita je nahlížena jako nepostradatelné jádro holistického přístupu k člověku. Může od ní vše pocházet, nebo k ní směřovat. Následující řádky vychází z článku Davida B. Kinga, autora čtyřdimenzionálního modelu spirituální inteligence. Ve své studii (King, 2008b) dává do souvislosti čtyři základní pojetí inteligence, která vypovídají ze svého úhlu o člověku, a vztahuje je ke zdraví a osobní pohodě. Upozorňuje, že pokud chceme zaujmout holistickou pozici, je třeba brát do úvahy inteligenci tělesnou či fyzickou pro uvědomění si svého těla a jeho procesů, inteligenci racionální pro jazykové, matematické a prostorové schopnosti, dále inteligenci emoční pro zvědomění svých pocitů, jejich kontroly, sociálních dovedností, atd. a nakonec inteligenci spirituální pro umění kritického uvažování nad existenciálními skutečnostmi, pro schopnost nalézání smyslu věcí, událostí a pro nacházení cesty k transcendentálním aspektům života. Již z jejich charakteristiky plyne, že se každá uplatňuje v rozdílné oblasti lidského fungování. Ve vztahu ke zdraví a osobní pohodě hrají svou specifickou roli v prevenci nemocí a úrazů, při diagnóze choroby a v průběhu léčby včetně zotavení. Tělesná inteligence umožňuje detekovat signály těla a symptomy nemoci. Tím, že posloucháme své tělo, jsme si vědomi svých limitů a díky tomu zabraňujeme zraněním. Zároveň skrze harmonii aktivního pohybu a odpočinku přispívá k prevenci nemocí a zraněním. Racionální inteligence podporuje prevenci skrze zdravý životní styl, jež jde ruku v ruce s logickým uvažováním. Souvislost se nabízí i v momentě posouzení svého zdravotního stavu a případně hledání experta na danou problematiku. Racionální inteligence 29
napomáhá i při dodržování léčebných plánů, rozumí jejich smyslu a funkci. Z výzkumů vyplývá vysoká korelace mezi racionální inteligencí a dobrým zdravím. Emoční inteligence je více spojena s naším nitrem a prožíváním. Míra emocionální výbavy ovlivňuje převážně práci se stresem a zamezuje jeho nežádoucím projevům, jako je úzkost, deprese, únava či vyčerpání. Mezi emoční inteligencí a dobrým zdravím byla rovněž nalezena vysoká korelace. Spirituální inteligence kromě prevence nemocí a napomáhání práce se stresem má i jiný rozměr. Uzavírá kruh vnímání sebe sama na holistické úrovni tím, že jedinec si je vědom spirituálních změn. K tomu může dojít v průběhu léčby, nebo již v momentě diagnózy. Spirituální inteligence má své místo v horizontu celého vývoje jedince, neboť umožňuje začlenit svou nemoc do kontextu života, dát jí své místo a i díky tomu nalézt smysl a účel své existence. King vybízí k zamyšlení, že pokud je cílem plné uzdravení jedince, nemělo by se zapomínat na péči o smysl a účel nemoci v životě člověka. Tímto článkem se pomalu přesouváme k poslední teoretické části, jež se zabývá inteligencí. Naším cílem je spirituální inteligence, ale jak je vidět na poslední zmiňované studii, ta často zapadá jako poslední část do celkového obrazce. Proto se zabýváme i historií a vývojem inteligence směrem k inteligenci spirituální.
3. INTELIGENCE Jenom člověk, jenž má tragédii v srdci a komedii v hlavě, je opravdu duševně zdravý. (...) Jenom ti, kteří vydrží ještě deset minut, kdy už je vše ztraceno, vytvářejí naději. G. K. Chesterton6
3.1 Definice inteligence S pojmem inteligence se můžeme setkat již ve 14. století, leč s myšlením začala být spojována až ve století 19., čímž odlišovala člověka od zvířete. (Hartl & Hartlová, 2000) Od počátku 20. století se začaly šířit teorie inteligence, kterými se budeme zabývat v další kapitole. Podat jasnou definici inteligence není úplně jednoduchý úkol. V počátcích vědeckého studia inteligence se psychologové soustředili více na měření než na popisování teorií. Vyústěním byl vývoj testů. „Není důležité, zda to, co měříme, lze řádně označit
6
1947, str. 99.
30
jako ‚inteligence‘, ale zda jsme objevili něco, co stojí za měření.“ (Miles, 1957, dle Mackintosh, 2000) Tautologickým tvrzením je pak výrok amerického historika psychologie Edwina G. Boringa, jenž prohlásil, že „inteligence je to, co měří inteligenční testy.“ (Plháková, 2010) Ve skutečnosti situace není tak neuchopitelná. Během 20. století došlo k několika hromadným pokusům o definování inteligence. V roce 1921 bylo osloveno 14 slavných psychologů redaktory časopisu „Journal of Educational Psychology“, aby definovali inteligenci. Ačkoli byly odpovědi různé, společnými jmenovateli byly: schopnost učit se ze zkušenosti a schopnost přizpůsobit se okolnímu prostředí. O 65 let později bylo požádáno jiných 24 odborníků a výsledkem byl obdobný konsenzus doplněný o vliv kultury. Tedy to, co se považuje v jedné kultuře za inteligentní, může jiná kultura pojímat jako hloupé. (Sternberg, 2001)
3.2 Historický exkurz do studia inteligence 3.2.1 Racionální inteligence Francis Galton, bratranec Ch. Darwina, na základě studia o nadaných dětech zastával názor, že je inteligence dědičná. Nebral do úvahy vliv podnětného prostředí či možnosti vzdělání. (Plháková, 1999) Naznačil dvě obecné kvality, jimiž se inteligentní lidé odlišují: energie a vnímavost vůči stimulům z okolí. (Sternberg, 2001) Roku 1884 zřídil Antromopetrickou laboratoř v Londýně. Přestože jeho způsoby testování inteligence nebyly přesvědčivé, byl ve své době velmi ceněn. Alfred Binet spolu s Theódorem Simonem roku 1904 vydali sérii testů pro měření mentálního věku dítěte. Smyslem bylo odlišit děti mentálně retardované od zdravých. Binet kladl důraz na selský rozum, vyrovnání se s prostředím a praktičnost. Zadáním pro děti bylo např. ukazovat na různé části svého těla, opakovaly hlásky nebo celé věty, překreslovaly obrazce, vysvětlovaly rozdíl mezi mouchou a motýlem. Binetovi vděčíme za nápad, který vnesl pro práci s dětmi. Každému věku byly přiděleny patřičné dovednosti, jež se staly kritériem pro posuzování inteligence. (Mackintosh, 2000) Binet úspěšně zahájil testování inteligence. Z jeho rodné Francie byly myšlenky importovány do USA. Profesor psychologie na Stanfordské univerzitě, Lewis M. Terman, vytvořil adaptaci Binet-Simonovy škály, známé jako Stanford-Binet Intelligence Scale. (Plháková, 1999)
31
Roku 1912 německý psycholog William Stern navrhl teorii inteligenčního kvocientu jako podíl mentálního věku a věku chronologického. Později na návrh Termana se začal násobit 100. (Mackintosh, 2000) Vstup USA do první světové války vzedmul vlnu zájmu vědců o službu v armádě. Vznikaly testy nezávislé na úrovni dosaženého vzdělání a jejich zadávání bylo časově úsporné. „The Army Alpha Test byl určen pro rekruty, kteří uměli číst a psát, The Army Beta Test pro analfabety a Performance Scale Examination pro osoby, které selhaly ve verzích Alpha a Beta.“ (Plháková, 1999, str. 19) Po skončení války se testování inteligence zavedlo i např. při vstupu do zaměstnání či ve školách. Roku 1939 zveřejnil David Wechsler jeden ze svých prvních testů, které prošly již mnohými revizemi, a jsou pro diagnostiku hojně využívány dodnes. První polovina 20. století se nesla v duchu měření inteligence, cílem bylo získat „mapu naší mysli.“ Statistickou metodou se stala faktorová analýza, která oddělovala oblasti zkoumání inteligence. Jejím autorem je Charles Spearman. Ve svém uvažování nabídl dvě možnosti náhledu na inteligenci: g faktor, který obecně ovlivňuje výkon všech intelektových funkcí, a s faktory, specifické faktory, které zastupují konkrétní mentální schopnosti. On sám byl zastáncem první varianty. (Sternberg, 2001) Další dvě teorie vychází z představy inteligence jakožto multifaktoriálního konstruktu. Roku 1938 Luise Thurstone obohatil výzkum o tzv. rotaci faktorů a vše vyústilo v 7 nezávislých faktorů inteligence: verbální porozumění, slovní plynulost, numerické počítání, prostorová vizualizace, paměť, rychlost vnímání a induktivní usuzování. (Plháková, 2010) Autorem druhé teorie je John Paul Guilford. Ukázal inteligenci jako krychli, výslednici třech dimenzí: operací (6 druhů), obsahů (5 typů) a produktů (6 typů). Dohromady 180 faktorů inteligence. (Schulze & Roberts, 2007) Úsporněji s teorií inteligence nakládal Raymond B. Cattell. Vyšel z předpokladu, že obecná inteligence obsahuje dva samostatné faktory: fluidní a krystalizovanou inteligenci. Fluidní zastupuje schopnost usuzování a chápání vztahů; staví na našich vrozených dispozicích; její úroveň dosáhne vrcholu v dospělosti, poté postupně klesá. Krystalizovaná složka je budovatelná po celý život; ovlivňuje ji vzdělání, prostředí, vědomosti a zkušenosti. (Plháková, 1999) Tzv. systémový přístup, který bere do úvahy vlivy osobnostní a sociokulturní, zastupují převážně dva současníci. Prvním z nich je Howard Gardner, jenž roku 1983 přednesl své názory o mnohočetné inteligenci v knize Frames of Mind. Ona mnohost je reprezentována sedmi nezávislými typy inteligence, které popisují širší spektrum schopností 32
člověka. Vlivem dědičnosti a pestrosti vlivů prostředí se nenajdou dva lidé se stejnou inteligencí. Jedná se o inteligenci lingvistickou, nejvíce rozvinutou u spisovatelů; logickomatematickou, v převaze u filosofů a matematiků; prostorovou, jejíž přednosti využívají architekti, orientační běžci či navigátoři na moři; muzikální, ve větší míře můžeme nalézt u dirigentů, hudebních interpretů a skladatelů; tělesně-pohybovou (kinestetickou), kdy lidé využívají své tělo k záměrným pohybům, např. u tanečníků, sportovců, chirurgů; intrapersonální, jejíž doménou je porozumět sobě sama, což ve vyšší míře zvládají mistři zenového buddhismu; a interpersonální, o jejíž stálé navyšování se snaží psychoterapeuti, učitelé, obchodníci a politici. (Plháková, 1999) Druhým hlavním zástupcem systémového přístupu je v současné době Robert Sternberg. V 80. letech 20. století představil tzv. triarchický model inteligence obsahující tři složky: analytickou, kreativní a praktickou. „Úspěšně inteligentní lidé se flexibilně přizpůsobují rolím, které mají zastávat. Chápou, že aby zvládli nové úkoly a situace, budou muset změnit způsob práce. Zanalyzují tedy změny, které musejí udělat, a udělají je.“ (Sternberg, 2001, str. 111) Od dob Bineta se dobře prostudovala oblast kognitivních schopností a její měření. Tuto dovednost využíváme hlavně ve škole, při analyzování úloh, atd. Odvrácenou stránkou se stalo postupné odkrývání toho, že akademická úspěšnost nepředznamenávala i úspěšné fungování v mezilidských vztazích, v porozumění svým vlastním pocitům či v umu přizpůsobení se novým podmínkám. Jak se vzdalujeme od školních lavic, vzdálenost úspěchu v životě a výškou IQ se prohlubuje. S tímto vědomím vznikaly již teorie H. Gardnera a R. Sternberga. Stále je u nich znatelný kognitivní přístup, např. uvědomění si, rozpoznání emocí v rámci intrapersonální inteligence. Postupně psychologové rozpoznávali klíčovou roli emocí v myšlení. S touto ideou vznikaly další teorie.
3.2.2 Sociální inteligence Již roku 1920 popsal pojem sociální inteligence Edward Lee Thorndike jako „schopnost moudrého jednání v mezilidských vztazích.“ (Plháková, 1999, str. 75) To, že se o sociálních interakcích hovoří jako o inteligenci, podtrhuje specifické dovednosti lidské, které se mohou excelentně projevovat v nejrůznějších podmínkách, v tomto případě ve schopnosti jednat s lidmi, porozumět jim, dobře na ně reagovat. V té době přistupovali psychologové k inteligenci v souvislosti mezilidských vztahů velmi skepticky.
33
Argumentovali názorem, že jde o jistou formu manipulace lidmi. Dnes chápeme nezbytnost sociální inteligence pro dobré fungování jedince ve společnosti. Schulze a Roberts (2007) popisují 3 základní komponenty sociální inteligence: 1.
sociální vnímavost, sociální vhled a sociální komunikace (se 7 subkomponenty: přebírání rolí, sociální dedukce, sociální porozumění, psychologický vhled, morální úsudek, referenční komunikace a sociální řešení problémů)
2.
prosociální postoj (sociální zájem i sociální vědomí osobní účinnosti), empatie, sociální dovednosti, emocionalita (emoční vyjadřování a vnímavost k emočním stavům ostatních) a sociální úzkost
3. porozumění lidem, jednání s lidmi, vřelost a zájem, otevřenost novým zkušenostem a myšlenkám, schopnost nadhledu, znalost sociálních pravidel a norem a sociální přizpůsobivost
3.2.3 Emoční inteligence S výrazem emoční inteligence poprvé přišla dvojice výzkumníků Peter Salovey a John Mayer roku 1990. Pojali ji jako typ sociální inteligence, který zahrnuje schopnost regulovat své vlastní prožívání i prožívání druhých, rozlišovat mezi jednotlivými emocemi a využívat tyto znalosti k nasměrování myšlení a jednání, tedy k adaptivnímu chování. (Mayer & Salovey, 1993) Salovey a Mayer (1989, dle Goleman, 2011) vychází z Gardnerovy personální inteligence a ve své původní definici popisuje pět základních oblastí: 1. Znalost vlastních emocí; sebeuvědomění 2. Zvládání emocí 3. Schopnost motivovat sám sebe 4. Vnímavost k emocím jiných lidí 5. Umění mezilidských vztahů Velkým propagátorem emoční inteligence se stal Daniel Goleman, který roku 1995 navázal na původní dva autory knihou Emoční inteligence. Z původního novinářského článku se stala světově populární kniha. Zasvěcuje čtenáře do funkce emocí v mozku, dále dokládá její význam v souvislosti s poznáním sebe sama, se zvládáním vzteku, s rozvojem empatie či se sociálním uměním jako je např. dobré vycházení s lidmi v rodině nebo v zaměstnání. (Goleman, 2011) 34
Jiní autoři (Zohar & Marshall, 2003) tvrdí, že emocionální inteligence je předpokladem účinného využívání racionální inteligence. Jinými slovy, „jestliže jsou poškozeny ty oblasti mozku, kterými cítíme, pak také méně účinně myslíme.“ (str. 12) Ať už vezmeme do úvahy další teorie emoční inteligence, jádrem každé z nich jsou dva pilíře: intrapersonální komponenty (např. zvládání zátěžových situací) a interpersonální (např. sociální dovednosti). Jiní pojímají emoční inteligenci jako schopnost, která zahrnuje kognitivní zpracování emocí, ty jsou pak nejlépe měřitelné testy schopností. (Schulze & Roberts, 2007)
3.3 Cesta ke spirituální inteligenci Pokud se vydáme cestou směrem ke spirituální inteligenci, jejíž popis a vědecké zkoumání spadá do posledních desítek let, je na místě zahájit ono putování u Abrahama Maslowa, psychologa poloviny 20. století. Charakterizoval člověka psychicky zralého jako člověka, jenž dosáhl sebeaktualizace. Tento moment nazval vrcholový zážitek (peak experience). Jedná se o stav naplněný smyslem pro autenticitu sebe sama a transcendenci svého vědomí. Na původní teorii připojil koncept plateau experience představující hlubší a více prožité spirituální uvědomění. Lidi se tak mohou rozdělit na ty, jež nemají žádnou či malou zkušenost s transcendencí, a ty, pro něž je transcendentní zážitek životně důležitý. Řečí Maslowovy terminologie, peak a plateau zážitky tvoří to nejhodnotnější v jejich životě. Dokáží vnímat jednotu a posvátno v bytí, jsou přitahováni hodnotami, jako je pravda, krása, dobro, integrita. Živí svůj vztah ke spirituálním otázkám. (Maslow, 1971, dle Noble & Green, 2010) Zážitek dle Maslowa je postaven na kognitivních, emocionálních, biologických, náboženských a kulturních složkách. Spirituální zážitky jsou velmi rozmanité, vztahují se k určité kultuře, k historické éře, jsou nevyhnutelně spjaty s interpretací jedince a jeho subjektivním vnímáním. Spirituální fenomén roste v různých kontextech: při meditaci, poslechu hudby, pobytu v přírodě, návštěvě náboženských bohoslužeb, ale i při traumatech, stavech deprivace, při požití psychoaktivních látek atd. Některé vznikají spontánně, jiné jsou dosahovány až ve vztahu s kontemplativní praxí. (Noble & Green, 2010) Počátek diskuze o spirituální inteligenci rozpoutal Robert A. Emmons roku 2000 článkem v časopisu „The International Journal for the psychology of Religion“. Načrtl klíčové charakteristiky, které tvoří jádro spirituální inteligence: 35
1. Kapacita pro transcendenci 2. Schopnost vstupovat do vyšších stavů vědomí 3. Schopnost naplňovat každodenní aktivity, události a vztahy posvátnem 4. Schopnost využít spirituální zdroje pro řešení životních problémů 5. Schopnost být ctnostný, být zastáncem ctnostného jednání Kathleen Noble k výše jmenovaným charakteristikám přidala další dvě: vědomé poznání, že fyzické zdraví je zapuštěno do větší, multidimenzionální reality a volba rozvíjet psycho-spirituální uvědomění za účelem podpory zdraví jedince a celého společenství. (Noble & Green, 2010) Rozpoutat debatu se Emmonsovi podařilo. Své připomínky a výhrady sepsali H. Gardner (2000) a J. D. Mayer (2000). John Mayer navrhuje oddělení spirituality od inteligence, protože jádrem inteligence je rozumová složka, kterou spiritualita nenabývá. Nabízí alternativu pojmenování: spirituální vědomí. „Za jeho charakteristiky pokládá zaměření na jednotu světa a překračování vlastní existence, vědomé přecházení do vyšších spirituálních stavů, věnování pozornosti posvátnu v každodenních činnostech, strukturování vědomí tak, aby se životní problémy viděly v kontextu ‚posledních záležitostí‘. Zařazuje sem i touhu jednat ctnostným způsobem (odpuštění, vděčnost, pokora).“ (Stríženec, 2006a, str. 137-138) H. Gardner (2000) oceňuje mnoho zajímavých témat, která Emmons nastiňuje, např. posvátno, či vnímání spirituality jako zdroje při řešení problémů. Ale aby přijal spirituální inteligenci, je třeba splnit patřičná kritéria. Považuje spiritualitu za fenomenologickou zkušenost, která je neslučitelná s intelektovou oblastí. Dále není podle něj podpořena psychometrickými zjištěními a psychologickými experimentálními zkouškami. Pro celistvou představu o problematice uvádíme kategorie (1999, dle Halama, 2006): 1. Každá inteligence musí být potenciálně izolovatelná prostřednictvím poškození mozku. Znamená to, že daná forma inteligence musí mít schopnost zachovat se napříč tomu, že jiné inteligence se poškozením konkrétních částí mozku zredukují. 2. Inteligence musí mít evoluční historii a evoluční plauzibilitu, což znamená, že daná forma inteligence by měla být pochopitelná z hlediska evoluce. 3. Každá inteligence musí mít identifikovatelné jádrové operace anebo sadu operací, tj. soubor konkrétních funkcí či procesů, které tvoří základ dané formy inteligence.
36
4. Inteligence musí být přístupná kódování v symbolickém jazyku, tedy přijetí inteligence do seznamu musí provázet přítomnost určitých symbolických systémů umožňujících kódovat významy, se kterými daná forma inteligence operuje. 5. V souvislosti s danou inteligencí musí být zřetelná její vývojová historie, spolu s definovanými konečnými důsledky dané inteligence. 6. Pro každou formu inteligence musí existovat výjimeční lidé, jak s výjimečně nízkou tak výjimečně vysokou inteligencí. 7. Existence dané formy inteligence musí být podpořena psychologickými experimentálními zkouškami, které pomohou odlišit, zda se jedná o separované operace nebo ne. 8. Pro danou formu inteligence musí existovat i podpora z psychometrických zjištěních, která mohou odhalit závislost vs. nezávislost dané formy inteligence od jiných. Tato kritéria bez výhrad splňuje 7 inteligencí (viz výše). Nicméně Gardner je otevřený jejím dalším formám. Jako osmou v pořadí zařazuje „přírodní inteligenci, kterou nazval schopnost poznávat, diskriminovat a hledat vztahy mezi přírodními podněty, konkrétně živočišnými nebo rostlinnými druhy.“ (Gardner, 1999, dle Halama, 2006, str. 113) Přestože kritizoval koncept spirituální inteligence, vydává se tímto směrem i on sám, neb obecně zkušenosti duchovní či spirituální uznává. Nastoluje podmínku pro další uvažování, vzdání se tradičních a organizovaných forem spirituality, jakou je náboženská příslušnost, a přijímání spiritualitu na úrovni osobního zážitku. I z toho důvodu se nepřiklání k názvu spirituální inteligence a nabízí širší pojmenování: existenciální inteligence. Pro ni nastoluje 3 aspekty, které by mohly stanovovat takový druh inteligence: a) Rozdílnost ve vyrovnání se s otázkami kosmickými nebo existenciálními, které se týkají života a smrti a o něž se především zajímala světová náboženství a mytologie (Jaký je smysl mého života? Kdo jsem? Kam směřuji?). Způsob, jak lidé odpovídají, je pestrý, někdo si vytvoří svůj hodnotový systém osobních přesvědčeních, jiný nachází odpovědi skrze náboženství. b) Nabývání spirituálních stavů, ve kterém mohou být jistí jedinci schopnější než jiní, např. jogíni, mystici, atd. c) Rozvinutá kapacita pro duchovní ovlivňování druhých lidí, jakou ukazovali např. Matka Tereza či sv. Jan Pavel II.
37
Gardner definuje existenciální inteligenci „jako schopnost vztahovat se a chápat povahu existence v jejích rozmanitých podobách, která zahrnuje i spirituální inteligenci. Jejím obsahem je také kapacita určit sebe sama s ohledem na existenciální charakteristiky našeho života jako je smyl života, smysl smrti, konečný osud fyzického i psychologického světa aj.“ (Halama, 2006, str. 114) Přes veškerý svůj vědecký počin a splnění většiny podmínek pro přijetí nové inteligence, zůstává Gardner opatrný a nezařazuje existenciální inteligenci na deváté místo v pořadí. To demonstruje tím, že ji nazývá osm a půltou.
3.3.1 Danah Zohar & Ian Marshall – propojení tří forem inteligence Autoři Danah Zohar a Ian Marshall (2003)7 při svém vědeckém bádání propojují všechny tři druhy inteligence. Vychází z předpokladu, že ani racionální, ani emoční nevyčerpávají možnosti lidské inteligence. Popisují trojici procesů. Tzv. primární proces reprezentuje racionální inteligenci. Jeho projevy jsou logické, lineární, řízené dle pravidel. Jednání je v plném vědomí, jedná se o ego v nás. Sekundární proces je zastoupen emocionální inteligencí, jehož projevy jsou v zásadě v nevědomí; řadí sem oblast snů, nevědomých motivací, potlačených vzpomínek, to, co S. Freud nazývá „id“. Zároveň přemosťuje jednotlivé emoce, emoce a signály těla, emoce a prostředí. Učí nás dovednosti rozpoznávat vůně, tváře atd. Obě tyto inteligence se pohybují v uzavřeném prostoru situace a neptají se, co je za jejími hranicemi. Na tuto otázku odpovídá až tzv. terciální proces neboli spirituální inteligence. Dává možnost ptát se, zdali v té situaci chci vůbec být, co ta situace pro mě znamená. Spirituální inteligence sjednocuje informace přicházející od rozumu a emocí, od mysli a těla. Dává vzniknout „centrálnímu jádru“. Spirituální inteligence umožňuje nalézat smysl, vytvářet hodnoty; umožňuje překračovat meze našeho ega a prohloubit bytí samo. Určuje naše jednání na základě vybudovaného svědomí, které využíváme při rozhodování v existenčních záležitostech, dává nám sílu do životních zápoleních. Využíváme ji rovněž pro tvořivost, dává prostor pro uvažování o hodnotách, které nám dávají smysl, dává prostor pro jejich svobodné hledání a nacházení. Spirituální inteligence se netýká jen lidí spjatých s náboženstvím. Ať už s vírou nebo bez, vede nás k jádru v otázkách dobra a zla, života a smrti, lidského utrpení a smyslu
Autoři v knize více hovoří o duchovní inteligenci. V této práci v rámci zachování stejné terminologie používáme pojmenování spirituální inteligence, výjimkou jsou přímé citace. 7
38
naší existence. „Díky duchovní inteligenci je náboženství možné (snad dokonce nutné), ale ona sama na náboženství nezávisí.“ (Zohar & Marshall, 2003, str. 18) Jedinec s vysoce rozvinutou spirituální inteligencí je nositelem těchto znaků: schopnost být pružný (aktivně přizpůsobivý); vysoký stupeň vědomí sebe sama; schopnost čelit utrpení a zpracovat ho; schopnost čelit bolesti a překonat ji; být inspirován hodnotami a vizemi; neochota zraňovat někoho, není-li to nevyhnutelné; sklon vidět spojení mezi různými věcmi (holistické myšlení); výrazný sklon ptát se „proč“ nebo „co kdyby“ a hledat odpovědi na nejhlubší otázky; být „nezávislý na okolí“; mít schopnost bránit se konvencím. A v neposlední řadě dokázat svým životem inspirovat ostatní. (Zohar & Marshall, 2003, str. 23) Zmíněné tři procesy, tři typy inteligence, autoři přirovnávají ke třem druhům myšlení. Primární proces je zástupcem sériového myšlení, sekundární proces myšlení asociativního a terciální jednotícího. Jako symbol jejich významu a propojení zvolili výzkumníci květ lotosu. Lotos představující „čistotu a dokonalost, které jsou podstatou lidské existence, počátek všech projevů, které leží svinuty v lidské bytosti.“ (Zohar & Marshall, 2003, str. 116) Stejně jako se člověk zpočátku svého vývoje poznává skrze své ego, začíná i popis lotosu u krajních okvětních lístků. Šest lístků zastupuje šest typů osobnosti. Autoři vychází z typologie psychologa J. L. Hollanda, jenž rozděluje typ konvenční, sociální, zkoumavý, umělecký, realistický a podnikavý. Nezralý člověk dosáhne na jeden typ lístku lotosu, průměrně člověk rozvine několik typů, cílem spirituální inteligence je však naplnit všech šest typů a dospět k jejich vyvážené harmonii. V dalším vývoji docházíme k neuvědomovaným částem naší bytosti, k osobnímu nevědomí. Lotos lidské id znázorňuje na vnitřních okrajích okvětních lístků. Tato prostřední vrstva zahrnuje naše asociace, chování, zvyky a tradice všedních dnů. Z kolektivního nevědomí bychom sem zařadili i dlouhodobě předávanou zkušenost lidstva ať už v linii náboženství a mytologie či v linii utváření naší kultury. Na pomezí mezi uvědomovaným a neuvědomovaným leží sféra motivace. Dotýká se obou těchto oblastí. Skrz motivaci docházíme k důvodu našeho jednání v dané situaci. Pro jejich popis autoři využili teorii R. B. Cattella - 12 motivů, z nich vybírají šest, které následně propojují s šesti vnějšími lístky racionální osobnosti. Jedná se o družnost (konvenční typ), rodičovskou důvěrnost (sociální typ), zvědavost (výzkumný typ), tvořivost (umělecký typ), sestrojování (realistický typ) a sebepotvrzení (podnikavý typ). Cattell popsal
39
i typ „náboženský“. Je pojímán jako zdroj pro ostatní typy osobnosti, zastupuje motiv pro nacházení hodnot a smyslu, proto je umístěn do středu lotosu. V knihách C. G. Junga (např. 1993) se dočítáme, že k tzv. „individuaci“ dochází člověk v krizi středního věku, kdy nastává integrace vědomí s nevědomím a náš život se otevírá pro duchovní rozměr. Zohar a Marshall (2003) zastávají názor, že k tomuto stavu může člověk dospět kdykoli. „Se středem jsme v kontaktu, když zakusíme záblesk poznání, když zahlédneme život ve větší souvislosti nebo když si klademe nejvyšší otázky.“ (Zohar & Marshall, 2003, str. 118) Své místo má ve středu lotosu, v jeho poupěti. „Hlavním klíčem k používání duchovní inteligence je znát tento střed, vědět, co o něm můžeme a nemůžeme říct, vědět, jak ho lze poznat a jak jím nechat zaplavit celou osobnost. Naopak hlavní příčinou duchovní hlouposti je neznalost tohoto středu, nevědomost dokonce o tom, že naše já má vůbec nějaký střed.“ (Zohar & Marshall, 2003, str. 141) Poslední částí je okolí lotosu, bahno, do kterého lotos zapouští své kořeny. Vytváří pevný základ důležitý pro růst. Takový základ může zastávat Bůh, ve všech podobách jeho jména, jako nejsilnější zdroj energie. Posláním symboliky lotosu je poznání, nabytí všech tří forem a jejich prostoupením pak integrace do celkové vyrovnanosti, jež se snoubí ve spirituální inteligenci. K číslu šest dochází Zohar a Marshall i v nabídce možných cest vedoucích k duchovní inteligenci. První cesta, cesta povinnosti, je typická pro konvenční typ osobnosti a staví na náboženské příslušnosti, zachovávání zvyků a předpisů. Druhá cesta, cesta péče, jejíž nositel, sociální typ, těží z důvěrnosti, lásky, soucítění. Třetí cesta, cesta poznání, náleží ke zkoumavému typu. Zdrojem mu je pochopení, vědění, studium a zkušenost. Cesta osobní proměny, čtvrtá cesta, se řadí k umělecky založené osobnosti, jejíž silné stránky jsou tvořivost, rozhovor, celistvost, rituál či životní instinkt. Cesta bratrství, pátá v pořadí, je řazena k realistické osobnosti. Je dlážděna spravedlností, realizováním, občanstvím. Poslední, šestá cesta, cesta sloužícího vůdcovství, nabízí podnikavému typu osobnosti sebepoznání, meditaci, odevzdání a nacházení jednoty s Bohem. Danah Zohar (2010) po letech přichází s pojmem „spirituální kapitál“. Jedná se o bohatství, moc a vliv, který získáme jednáním z hluboké podstaty smyslu, z našich nejhlubších hodnot a ze smyslu pro vyšší cíl. To nejlépe dokáže vyjádřit život zasvěcený službě. „Pevně věřím, že motivace služby něčemu většímu, než jsme my – našim rodinám, komunitám, studentům, zaměstnancům, zákazníkům, lidstvu, prostředí, budoucím generacím a životu takovému – je nejvyšší forma, jakou spiritualita může mít. Služba poskytována s milosrdenstvím a pokorou nám umožňuje dotyk s tím, co mnohá náboženství 40
nazývají ‚Bůh‘. Tím se doslova stáváme služebníky či ‚agenty‘ Boha v tomto světě, zosobněním ducha.“ (str. 3) Na druhou stranu v nedávné době se trojice autorů King, Mara a DeCicco (2012), zaměřila ve svém výzkumu na vztah emoční a spirituální inteligence, konkrétně na složku empatie. Inspirací jim byl model autorů Zohar a Marshall (2003), který udává do těsné blízkosti tyto dvě inteligence, proto očekávali úzký vztah. Zároveň se s empatií můžeme setkat u teoretiků jako je např. Amram (2007) či Noble (2010), jež začleňují empatii do spirituální inteligence jako její neodmyslitelnou součást. Z výzkumu však vyplynulo, že žádná komponenta spirituální inteligence (dle modelu D. B. Kinga, 2008a) neprokázala signifikantní vztah k empatii.
3.3.2 Yosi Amram – ekumenický základ spirituální inteligence Klinický psycholog Yosi Amram (2007) vytvořil ekumenický teoretický základ spirituální inteligence. Ve svém kvalitativním výzkumu sloučil názory, praktiky a přesvědčení z 71 rozhovorů s lidmi z různých náboženství a filosofických směrů. Oblasti, na které se dotazoval, byly tři: spiritualita v praxi, kterou kultivují v každodenním životě; spiritualita promítnutá do jejich práce a vztahů; a integrace spirituality do denního fungování. Metodou sněhové koule získal lidi, kteří svůj zdroj nachází v buddhismu, křesťanství, šamanství, hinduismu, islámu, židovství, taoismu, józe, atd. Po zhodnocení všech odpovědí došel k sedmi univerzálním tématům: 1. Uvědomění (consciousness) – rozvoj a kultivace uvědomění a sebepoznání; všímavost; mimorozumové poznání (meditace, modlitba, ticho, sny, intuice); praxe 2. Milost (grace) – život s posvátnem vyjádřeným v lásce a důvěře k životu; posvátné (božství, vesmírná životní síla, příroda atd.); láska (úcta a ochrana života založeného na vděčnosti, kráse, vitalitě a radosti); důvěra (optimistické vyhlídky založené na víře a důvěře) 3. Smysl (meaning) – nacházet smysl a účel v každodenních zážitcích, i když čelíme bolesti a utrpení 4. Transcendence (transcendence) – dojít za egocentricky oddělené já k vzájemně provázané celosti, propojenosti; vztah Já-Ty (přijetí, respekt, empatie, soucit, laskavost, štědrost); holismus (jednota, celost, vidět provázanost v rozmanitosti a odlišnosti) 41
5. Pravda (truth) – žít v otevřené akceptaci, zvědavosti a lásce ke všemu stvořenému; akceptace (odpustit, obejmout a milovat to, co je, včetně negativního a stinného); otevřenost (otevřít mysl a srdce, zvídavost, včetně respektu k moudrosti různých tradic) 6. Mír v sobě sama – mírumilovnost (sebepřijetí, sebeúcta, vnitřní celistvost); neegocentričnost (opustím personu a pokorně přijímám, co se má stát) 7. Vnitřní řízení (inner-directedness) – vnitřní svoboda projevená v zodpovědném, moudrém jednání; svoboda (od podmínek, vazeb a strachů, projevená odvahou, kreativitou, hravostí); soudnost (moudrost poznat pravdu používajíc vnitřní kompas/vědomí); integrita (jednat autenticky, zodpovědně a dle hodnot) Sedm dimenzí tvoří adaptivní aplikaci spirituality v každodenním životě, která je kultivována napříč tradicemi. Jejich hlavní efektem je zlepšení denního fungování a nárůst osobní pohody. Amram (2007) říká, že např. křesťan vnímá posvátné skrz Ježíše, zatímco žid skrze svátky Tóry a šaman sezením pod stromem. Nicméně kapacita vnímat posvátné může být univerzálně adaptivní. O všech tak můžeme říci, že jsou spirituálně inteligentní.
3.3.3 Frances Vaughan – spirituální růst Frances Vaughan (2002) ve svém díle spojuje psychologii se spirituálním růstem. Problematiku nahlíží z hlediska transpersonální psychologie. Při definování spirituální inteligence hovoří velmi zeširoka. Spiritualita vychází z vnitřního života mysli a dotýká se bytí ve světě. Být spirituálně inteligentní znamená mít v sobě vytvořenou kapacitu pro hluboké porozumění existenciálním otázkám, pro schopnost vidět věci z více než jedné perspektivy. Spirituální inteligence se jeví jako vědomí, které se vyvíjí do stále se prohlubujícího uvědomění podstaty, života, těla, mysli, duše a ducha. Jedná se o více než mentální schopnost jedince. Dochází ke spojení personálního s transpersonálním, já s duchem. Skrze sebeuvědomění, procházíme dál k uvědomění si vztahu k transcendenci, k druhým lidem, ke světu a ke všemu bytí. V praxi to lze vyjádřit skrze lásku, moudrost a službu, pro které má každá kultura jiný projev. Vypilování jakékoli formy inteligence vyžaduje trénink a disciplínu a spirituální inteligence není výjimkou. Spirituální zralost zahrnuje stupeň emocionální a morální zralosti, stejně jako etického chování. Můžeme se cvičit v moudrosti a soucitu ve vztazích k druhým lidem, respektu k pohlaví, víře, věku nebo etnické příslušnosti, podobně i úctě 42
a respektu ke všem formám života. Vše může začít uvědoměním si; to, že naše mysl může být dobrovolně nasměrována, může zahájit proces nedělání pro nás běžných a zažitých myšlenek a způsobů chování. Vaughan (1991) popsala charakteristiky psychologicky zdravé spirituality: autenticita (authenticity) – být zodpovědný a pravdivý sám k sobě, být konsistentní v myšlenkách, slovech, pocitech a činech; oproštění od minulosti (letting go of the past) – vymanit se z negativních pocitů, z pocitů viny a žít plně přítomnost; čelit vlastním strachům (facing our fears) – konfrontovat se se strachy, redukovat úroveň úzkosti a navyšovat vnitřní mír; vhled a odpuštění (insight and forgiveness) – když rozumíme sami sobě a druhým lépe, učíme se odpustit sobě potažmo druhým; láska a soucit (love and compassion) – pokud zdroj lásky objevíme ve spirituální zkušenosti, může být volně přenesena na druhé bez obav z dluhu; společenství (community) – klenot spirituální praxe; vnímavost (awareness) – vnímání reality dočasné i věčné, konečné i nekonečné, vnímání těla, mysli, psyché, duše a ducha; mír (peace) – kultivace vnitřního míru, který můžeme přenášet na druhé, neznamená to izolaci, ale život v harmonii s přírodou a druhými lidmi; osvobození (liberation) – vyproštěním se z limitujících, egocentrických, přehnaných starostí o sebe, získáme svobodu, sundáme pouta strachu a ignorace.
3.4 David B. King – adaptivní aplikace spirituální inteligence David Brian King je kanadský psycholog, jenž se věnoval tematice spirituální inteligence ve své magisterské práci. Své následující studium na poli psychologie zdraví věnoval otázce stresu a jeho postavení v malé skupině, např. v rodině.8 D. B. King (2008a, King & DeCicco, 2009) definoval spirituální inteligenci jako „set mentální kapacity přispívající k uvědomění, integraci a adaptivní aplikaci nemateriálních a transcendentních aspektů lidské existence.“ (King, 2008a, str. 56) King (2013) blíže tuto definici vysvětluje. „Set mentální kapacity“ odkazuje na shodu mezi výzkumníky, kteří zastávají post, že inteligence musí obsahovat mentální schopnosti. Spirituální inteligence nesmí být výjimkou. „Nemateriální a transcendentní“ poukazuje na fakt, že naše bytí ve světě můžeme postihnout více než pěti smysly či logikou. V rámci spirituální inteligence se tím nastiňují témata smyslu a účelu, holistického pohledu na skutečnost, vzájemné propojenosti či jiných stavů vědomí. „Uvědomění“ připomíná 8
Zkoumá způsoby, jak se jedinci společně vyrovnávají se stresem. Příkladem je jeho dizertační práce, která byla zaměřena na vztah dynamiky stresu u zdravotních záchranářů a jejich manželek.
43
vnímání nemateriálního nebo transcendentního, k čemuž směřuje celá oblast spirituální inteligence. „Integrace“ vybízí k propojování a spojování nemateriálních stránek s již vytvořenými představami a tak se otevřít novým aspektům života. „Adaptivní aplikace“ je klíčový prvek celé definice. Každá inteligence musí vést k úspěšné adaptaci. V případě spirituální
inteligence
mohou
jednotlivé
komponenty
být
důležitými
mezníky
např. pro vyřešení problémových situacích v životě. Všechny mentální kapacity jsou vzájemně provázané. To je dáno dvěma kvalitami: zaprvé jsou ze své podstaty spirituální a zadruhé jsou založeny na nemateriálních a transcendentních aspektech reality, které jednotí oddělené mentální schopnosti. Spirituální inteligence vede k existenciální reflexi, k posílení smyslu, k rozpoznání transcendentního já a k dosahování spirituálních stavů. Jedná se o čtyři pozorovatelné a měřitelné výstupy, čtyři jádrové komponenty: kritické uvažování o existenciálních tématech, nalézání osobního smyslu života, vědomí transcendence a schopnost rozšiřování svého vědomí.
3.4.1 Kritické uvažování o existenciálních tématech Critical existencial thinking je definováno jako „kapacita kriticky rozvažovat o přirozenosti existence, reality, vesmíru, prostoru, čase, smrti a jiných existenciálních nebo metafyzických tématech.“ (King, 2008a, str. 56) Autor upozorňuje, že kritické uvažování je obsahem definice jak spirituality, tak spirituální inteligence. Avšak nestačí klást otázky, je zapotřebí kritického smýšlení, ale i hluboké kontemplace, rozboru myšlenek, případně vytvoření své vlastní filosofie, jež slučuje znalosti vědy a osobní zkušenost. Můžeme pozorovat u lidí tři úrovně existenciálního uvažování. Na nejnižší rovině jedinci kontemplují o existenci a realitě velmi vzácně. Někdy mohou přemýšlet o Bohu, o smrti, ale nikdy nejdou do velké hloubky. Střední rovina slučuje ty, jež bez větších obtíží kontemplují o jistých tématech, ale zároveň mají tendenci přejímat myšlenky o životě i z jiných zdrojů. V nejvyšší rovině dochází přirozeně k pravidelné každodenní kontemplaci a jedinci vytváří často své vlastní teorie a filosofie o životě. (King, 2013) D. King (2013) dává příležitost k navýšení existenciálního uvažování v životě každého člověka. Nabízí možnost diskuze s ostatními lidmi na tato témata, vybízí k nalezení dobrého přítele, se kterým můžeme otevřít otázky božství, původu vesmíru nebo názorů, co přijde po smrti. Další možností je vést si deník a zapisovat si průběžně myšlenky o životě, budoucnosti lidstva, atd. Jedinec může analyzovat názory z nejrůznějších debat. Najít článek
44
o smrti, Bohu, spravedlnosti není těžké, poučné pro nás může být nalezení jeho slabých a silných stránek, následně pak ujasnění našeho postoje.
3.4.2 Nalézání osobního smyslu života Personal meaning production odkrývá „schopnost nacházet osobní smysl a účel ve fyzických a mentálních zkušenostech, včetně kapacity vytvářet a činit co nejlepším životní účel.“ (King, 2008a, str. 61) Člověk je schopen nacházet smysl nejen v každodenních událostech, ale i v horizontu celého života. Z druhého konce, tím, že vytvoříme nejlepší možný účel našeho života, vkládáme tím účel i do všech dílčích zážitků. A není rozhodující, z kolika zdrojů budeme čerpat, proto se hovoří o fyzických i mentálních zkušenostech. Na nejnižší úrovni lidé ztěžka hledají a nacházejí smysl a účel ve svém denním životě či v situacích, např. ztráty blízkého. King (2013) nastiňuje možný frustrující moment takového člověka, jež vidí u druhých nalézání pozitivního smyslu ve špatných časech. Sám však může o účelu života uvažovat, nicméně ke konečnému postoji ještě nedošel. Prostřední úroveň slučuje ty, kteří poměrně často vytvářejí smysl a účel ve svém běžném životě. V některých situacích jako je smrt, ztráta či nemoc ho však obtížněji hledají. Zároveň reflektují a stále si více ujasňují účel své existence. Na nejvyšší úrovni jedinec čerpá z mnohých zdrojů materiálních i mentálních nabízejících se dennodenně pro nalezení smyslu a účelu. Tato schopnost se přenáší i do období nepřízně vyvolané ztrátou či smrtí. Takový jedinec má pro sebe definovaný účel své existence a jeho rozhodnutí jsou na něm založena. Aby si jedinec byl více vědom toho, jaký smysl a účel jeho existence má, nabízí King (2013) následující postupy: 1) Vytvořte si seznam věcí, které vám dávají smysl a účel, včetně denních aktivit, práce, koníčků, vztahů, domácích zvířat a speciálních událostí. Připojte skutečnosti, které vás činí šťastným. Vracejte se k němu a doplňujte. Tím si lépe uvědomíte, díky kterým zkušenostem je váš život smysluplný, účelný a šťastný. 2) Pokud jste zažili smysluplný okamžik, sepište si ho. Popište vaši zkušenost, pocity a fyzické reakce, které jste prožíval. Můžete si vést deník a rozšiřovat ho o smysluplné momenty vašeho života. 3) Naučit se nacházet dobré ve špatných dobách můžete tím, že si vybavíte špatnou událost někoho z vašeho okolí a budete na ni hledat, co mohla pozitivního přinést v budoucnosti. Poté se podívejte na vlastní zkušenost a stejným způsobem v ní hledejte smysl a účel. Začněte malými událostmi. Své výstupy si můžete sepisovat.
45
3.4.3 Vědomí přesahu, transcendence Transcendental awareness představuje „kapacitu identifikovat transcendentální dimenze svého já (např. transpersonální nebo transcendentní já), já druhých lidí a fyzického světa (např. nematerialismus, holismus) během normálního, bdělého stavu vědomí doprovázené kapacitou identifikovat jejich vztah ke svému já a k fyzickému.“ (King, 2008a, str. 64) Pochopit tuto třetí odnož spirituální inteligence považuje King (2013) za jednu z nejtěžších. Lidé mohou dosahovat trojí úrovně. Na nejnižší si jsou zřídka vědomi transcendentálních a spirituálních aspektů existence. Mohou o nich přemýšlet, ale nepřijímají je do denního rytmu. Tito lidé potřebují k pochopení vidět jasnou logiku mezi věcmi. Obecně jsou zaměřeni na materiálno. Prostřední úroveň zastupují ti, jež si jsou ve svém životě vědomi spirituální složky bytí, ale její rozpoznání se různí od situace. Obecně jsou zaměřeni na nemateriálno. Silnou tendenci vnímat transcendentální a spirituální aspekty života mají jedinci na nejvyšší úrovni. Propojují situace a dávají jim smysl a účel. Mají obtíže chápat věci z materiální perspektivy. Sami sebe charakterizují jako hluboké, spirituální já a tyto kvality nachází i u druhých. Dosáhnout vysokého stupně vyžaduje otevřenou mysl. King (2013) přidává náměty pro zdokonalení. 1) Buďte vnímaví ke svému vnitřnímu i vnějšímu světu. Je dobré začít maličkostmi ve svém denním životě, poté můžete přejít k nefyzikálním aspektům. Sledujete své emoce, reakce a instinkty. V jakékoli situaci se můžete zeptat sami sebe: Mohu nyní vidět něco víc, než mi ukazují mé oči? Mohu ji vztáhnout k něčemu vyššímu, nejen k sobě? 2) Vnímejte situace holisticky, nezaměřujte se na její malé části. Udělejte krok zpět a pohleďte na ni z širší perspektivy. 3) Meditace napomáhá k hlubšímu uvědomění transcendence v běžném životě. Skrze zážitek jednoty či vzájemné propojenosti v meditaci, dochází k nárůstu uvědomění přesahu v denním vědomí.
3.4.4 Schopnost rozšiřování svého vědomí Conscious state expansion znamená „schopnost vstupovat a vystupovat do vyšších/spirituálních stavů vědomí (např. čisté vědomí, vesmírné vědomí, propojenost, jednota) podle vlastního uvážení (jako je hluboká kontemplace, meditace, modlitba, atd.).“ (King, 2008a, str. 72) Pod stavy vědomí je možno si představit „jedinečné uspořádání nebo systém psychologických struktur nebo subsystémů.“ (Tart, 1975, dle King, 2008a, str. 73) „Propojenost a jednota zahrnují vnímání toho, že všechny aspekty života jsou komponenty 46
stejného sjednocujícího celku.“ (King, 2013, str. 20) Vesmírné vědomí W. James (dle Hartl & Hartlová, 2000, str. 667) pojímá jako „vědomí, v němž je obsaženo jako ve vzpomínkách vše, co kdy lidé prožili; obsahem i prvky budoucího, které jsou jednotlivému vědomí neznámé.“ I tato složka nabývá tří úrovní. Jedinci na nejnižší úrovni buď nemají žádnou kontrolu, nebo jen za nesnadných okolností dosáhnutou, nad vstupem do vyšších stavů vědomí. Mohou však trávit čas v meditaci nebo tiché reflexi. Prostřední úroveň odkrývá ty, jež s lehkostí skrze meditaci vstupují do mírumilovných stavů bytí, ale jen příležitostně dokážou mít kontrolu nad prací s vyššími stavy svého bytí. K tomu potřebují dobrou konstelaci prostředí, těla a mysli. Na nejvyšší úrovni jedinci pravidelně meditují a během meditace snadno zažívají stavy jako je jednota, propojenost nebo vesmírné vědomí. Mají své vlastní techniky, kterými kontrolují tento proces a jejich vzájemné prolínání. King (2013) poskytuje rady pro zdokonalení této dovednosti. 1) Meditace: najděte si klidné místo, oblečte pohodlné oblečení a příjemně se usaďte. Začněte zavřením očí a zaměřením se na svůj dech. Dýchejte pomalu a hluboce. Najděte svůj rytmus. Poté si představte něco, co vás činí klidnými a mírumilovnými. Může se jednat o konkrétní situaci nebo čistou emoci. Pokračujete v zaměření na svou vizualizaci a dech dalších deset minut. 2) Poté, co si osvojíte techniku meditace, buďte více všímaví k emocím a vnímání během meditování, hlavně k těm, které byste nazvali spirituálními. 3) Vytvořte si vlastní metody meditace. Někomu vyhovuje zaměření na myšlenky a emoce, jinému na objekty. Tím se prohloubí vaše schopnost rozšiřování vašeho vědomí.
3.4.5 Využití čtyř komponentů ve stresové situaci Popis jednotlivých komponentů je jedna stránka mince, ale jejich začlenění do života vyžaduje nasazení člověka a otevřenost pro změnu životního rytmu. Můžeme se ptát, jak uvažovat o existenciálních otázkách? Jak hledat a nacházet smysl a účel ve svém životě? Jak rozvíjet vztah k sobě samému? Jak se mám správně modlit? Jak se naladit na vyšší Bytí a jeho roli ve svém životě? Každý ze čtyř pilířů se může v určitém stupni uplatnit při řešení problému, dokáže být opěrným bodem ve stresových situacích. Kritické uvažování představuje výhodnou schopnost, pokud se ocitneme v situacích v psychologii nazývaných jako tzv. existenciální neurózy, krize nebo vakuum. Existenciální neurózy zachycuje přesvědčení o bezesmyslnosti života. Takový jedinec se chová apaticky, je znuděný a neaktivní. (Maddi, 1967, dle King, 2008a) Existenciální vakuum popsal
47
V. Frankl (1967, dle King, 2008) a považuje ho za výsledek ztráty smyslu ve svém životě, rovněž za frustraci vůle ke smyslu. V dnešním pojetí existenciální krize jsou nositeli nejen ztráty smyslu, ale i stavu subjektivně silně nepříjemně prožívaného stavu ohledně otázek existence. Např. Yalom (2006) tvrdí, že tyto krize plynou z nevyhnutelnosti smrti, z neodpovědnosti a ztráty vůle, z pocitu osamělosti a právě ztráty smyslu. Využití existenciálního smýšlení se dotýká i životních krizí, kterými jsme postiženi - nemoc, trauma, kulturní změny, migrace, krize středního věku či ztráta zaměstnání. Tím, že člověk zažívá úzkost a frustraci v takových situacích, roste potřeba existenciálního uvažování. Otevření se kritické analýze napomáhá nejen k vyřešení krizí, ale i ke zvýšení psychické odolnosti v dalších životních krizích. Zároveň se tím otevírá možnost pro rozvoj vlastní filosofie, která nemusí být za jiných okolností umožněna. Nalézání smyslu a účelu může fungovat jako ochrana před stresovými situacemi, pokud člověk bude tuto dovednost kultivovat. Je pravděpodobné, že poté by se existenciální krize a vakua plně nerozvíjely. V podmínkách stresu funguje schopnost nalézání smyslu života jako vyrovnávací strategie, která dovoluje jedinci nalézt smysl a účel v dané situaci a tím eliminovat stresor a jeho negativní dopad na člověka. Stejnou funkci má při řešení různých dilemat. Tím, že se připojí účel k problémové situaci a obtížným rozhodnutím, dojde k prohloubení smyslu situací a jejich dalšímu nasměrování. Jedinec není okolnostmi zastaven, ale může dosahovat stanovených cílů. Uvědomění si transcendentálního, ale v zásadě čehokoli většího než je fyzické a materiální, je vysoce efektivní vyrovnávací strategie při jakékoli krizi. Integrace horizontálního s vertikálním může fungovat jako ochrana proti depresi a beznaději, která pramení z osamocenosti a neangažovanosti. Dochází tím k uvědomění si celosti, k holistickému vnímání. Jedinec je schopen čerpat z této vnitřní síly, když je potřeba. V problémové situaci má širší paletu možností. Začleňuje aspekt nemateriální, jenž perspektivu situace více osvětluje. Bez tohoto zdroje může jedinec propadat existenciálním neurózám. Uvědomění si transcendence je tedy adaptivní rovněž v krizích pramenících z existenciální přirozenosti. Maslow (1964, cit. dle King, 2008a, str. 89) prohlásil: „Mám silné podezření, že dokonce jedna taková zkušenost je schopná např. zabránit sebevraždě a nejspíš celé paletě sebedestrukce (alkoholismu, závislostem, násilí). Odhadoval bych, na teoretické bázi, že vrcholové zážitky by mohly velmi dobře ukončit stavy existenciální bezesmyslnosti, stavy bezcennosti atd., alespoň občas.“ Maslow otevřel oblast působení vyšších stavů vědomí. Současná diskuze a výzkum jsou postaveny na transcendentální meditaci. Ta je spojována 48
s dosahováním hlubokého odpočinku bez aktivního myšlení, nižší fyzické výkonnosti a redukci detektorů stresu. Relaxace byla rovněž prokázána jako pozitivní faktor na stav člověka (např. Kukačka & Lundáková, 2011) bez ohledu na to, zda je či není cílem pozměněný stav vědomí. Hlavní determinantou zlepšení zdraví může být akt vstupu do vyššího stavu (metoda, technika), jež spustí pozitivní efekt; nebo zážitek vyšších stavů; nebo propojení techniky a zážitku. Co převažuje, zůstává zatím skryté, faktem zůstává, že tyto činnosti vedou k redukci stresu. Dochází ke snížení úzkosti, relaxace slouží k pročištění mysli, k zaměření myšlenek kalkulujících s možnostmi řešení problému a jejich rozvažování. Alexander a kol. (1989, dle King, 2008a) zjistili, že jak relaxace, tak transcendentální meditace zlepšují kognitivní flexibilitu, kterou definují jako schopnost přizpůsobit se k více adaptivním reakcím dle situace. Vliv modlitby a meditace na osobní pohodu člověka byl zkoumán u vysokoškolských studentů. (Anand, 2013) Modlitba je spojena s náboženskou praxí hledat cestu k Bohu. Může se odehrávat v soukromí i ve společenství, skrze slova nebo písně atd. Meditace je cvičení mysli, při kterém jedinec kultivuje své myšlenky tím, že se odpoutá od stimulu vnějších podnětů. Ačkoli se zdá, že modlitba a meditace jsou dvě strany jedné mince, mají mnohé společného. Obě v postoji vnitřního ztišení mysli přijímají inspiraci, které jsou otevřeny. Tak např. opakování mantry nebo určité fráze při meditaci může být připodobněno k modlitbě růžence. Ve studii studenti participovali na spirituálních i náboženských praktikách, jako je víra, dobrovolnictví, modlitba, meditace, zpěv, četba inspirativních knih, návštěva bohoslužeb. Výzkumný soubor studentů dosahoval vyšších hodnot osobní pohody než skupina kontrolní. To znamená, že studenti, kteří do svého života zabudovali modlitbu nebo meditaci zažívali větší pocit štěstí a duševního zdraví. 9
3.5 Smysluplnost a spiritualita Jako leitmotiv se line teoriemi spirituality otázka smysluplnosti, jakoby s ní byla neodmyslitelně spojena, jakoby právě ona byla jejím původcem. Tillich (1962, in Frankl 2006) říká: „Být nábožensky založený znamená vášnivě se ptát po smyslu naší existence.“ (str. 52) Mozaiku již zmíněných autorů, jako je Maslow, Yalom, McDonald, Amram či King, dokreslují jména V. E. Frankla, R. A. Emmonse a P. Halamy.
9
Účinky meditace na mozek se dlouhodobě zabývá Richard Davidson.
49
V. E. Frankl (2011) do středu logoterapie postavil smysl, který můžeme nalézt v činech, v tvorbě, dále v prožitcích, v lásce, ve zkušenosti, v určité výměně mezi námi a druhými, a do třetice v utrpení, „když se vše rozpadne, když nějakou situaci nemůžu změnit, potom je na mně i toto nějak smysluplně pojmout tím, že utrpení proměním v sílu.“ (str. 77) Frankl neodpovídá na otázku, co je smysl života. Podle něj ho nenajdeme ve filosofii či v přesvědčeních, ale můžeme ho rozvíjet skrze naše skutky, naše jednání, skrze náš život, protože pocit smyslu přichází jako vedlejší produkt všeho konání. „Smysl nemůže být dán, nýbrž musí být nalezen.“ (Frankl, 2006, str. 55) R. A. Emmons (2005) vidí rovněž smysl spirituality v činu, převážně v motivaci k činu. Je autorem teorie osobních snah (personal striving), mezi které spadají i snahy spirituální (spiritual striving). Jejich motorem je touha přiblížit se k posvátnému. Jedná se o konkrétní kroky pro člověka důležité, nejen životní hodnoty, které člověka zavazují, na kterých pracuje, a které následně zlepšují jeho kvalitu života. Spirituální snahy jsou „projevem touhy překračovat sama sebe. Ta naznačuje, že se člověk snaží začlenit, integrovat do většího, komplexnějšího celku a udržovat i prohlubovat vztah s vyšší mocí.“ (Křivohlavý, 2006, str. 163) Peter Halama patří mezi slovenské výzkumníky na poli experimentální psychologie. Ve své práci se mj. velmi zabývá problematikou smyslu života, z níž vychází při popisování tzv. existenciální inteligence (2003), kterou definuje jako „schopnost přijmout anebo vytvořit (příp. oboje) a používat takový systém přesvědčení, který umožní člověku poznávat, hodnotit a interpretovat svůj život jako smysluplný, a dokáže nabídnout hodnotné cíle, ve kterých se jednotlivec může angažovat.“ (Halama, 2003, str. 48) Existenciální inteligence dává jedinci hodnoty, dle kterých potom jedná. Ne každé lidské přesvědčení má dostatečné nástroje z řad hodnotných cílů, které posléze umožní vnímat smysl svého života. Jeho kvalita hraje klíčovou roli v konkrétních situacích i z dlouhodobé perspektivy. Existenciální inteligence v sobě dle Halamy sdružuje čtyři specifické schopnosti: 1. Schopnost vidět aktuální hodnotové možnosti v aktuální situaci – nacházet smysl a pozitivní hodnotu dané situace, i když prožíváme utrpení, frustraci, ztrátu atd.; systém přesvědčení by měl být dostatečně široký, flexibilní a schopný konfrontace s utrpením. 2. Schopnost adekvátní organizace svých hodnot – uspořádání přesvědčení do hierarchie tak, aby byly odolné vůči frustracím z dílčích cílů či nemožnosti jejich dosažení. 50
3. Schopnost vést dosahování cílů – rozpoznat adekvátnost situace, odhadnout realizovatelnost nabídky či realizované hodnoty, umět se vzdát cíle a přeorientovat se na nový, nebo umět mobilizovat síly při dosahování cíle. 4. Schopnost ovlivňovat smysl života druhých lidí – oproti předcházejícím schopnostem se tato netýká mého hledání smyslu, ale je vztažena na vztah k druhým; Halama ji definuje jako „dispozici existenciálně inteligentních lidí pomoct jiným při hledání smyslu života a hodnotných cílů, případně je svými aktivitami a svým charismatem inspirovat k tomu, aby byli schopni vidět smysl v jejich specifické situaci, ve které se nacházejí.“ (Halama, 2003, str. 50) Halama si nenárokuje tuto teorii jako vyčerpávající. Předkládá ji jako inspiraci pro další výzkum. Ten by měl odpovědět na to, zda je vůbec vhodné v souvislosti s existenciální inteligencí hovořit o inteligenci. Je potřeba objasnit, na kolik smysl života, jako kognitivní funkce myšlení a symbol, vychází z existenciální inteligence a na kolik ze životních zkušeností, traumat atd. Výzkumníci (Byron & Miller-Perrin, 2008) se ptali, zda-li hraje životní účel roli prostředníka mezi vírou a vnímanou osobní pohodou. Vycházeli z teorie Emmonse (2005), kdy se životní účel projevuje skrze životní cíle. Výsledky potvrdily, že víra i životní účel ovlivňují osobní pohodu jedince, zároveň se potvrdila pozice životního účelu jako mediátora mezi zbývajícími proměnnými. Víra tedy podporuje životní účel, který následně zlepšuje naši osobní pohodu.
3.6 Celoživotní vývoj spirituální inteligence Je otázkou, zdali dochází k rozvoji spirituality během života. Prozatímní vědecké výzkumy a teorie však podporují tento názor. Někteří navrhují, že růst této stránky osobnosti začíná v období adolescence (např. Helminiak, 1987; Parks, 1986, dle King, 2008a), jiní se přiklání k názoru, že takový rozvoj začíná již v dětství. Bohužel empirických výzkumů na dětskou spiritualitu není mnoho. Avšak Piechowski (2001, cit. dle King, 2008a) sesbíral z různých zdrojů informace a prohlašuje, že „děti jsou schopné mít opravdové spirituální zážitky boží přítomnosti, jednoty a propojenosti, energie pulzující v bytí a neživých objektech, já jako nefyzického, smyslu kontinuity mezi životem a smrtí a mnohem víc.“ (str. 92) R. Coles (1990, dle Vialle, 2007) vychází z rozhovorů s dětmi napříč kulturami a náboženským původem. Navzdory tomu jejich spirituální zájem je stejný. Dětská 51
spiritualita se týká touhy vědět nejen co, ale proč. Dále aspekty jejich mentálního života jsou napojeny na spirituální myšlení, především morální postoj a emoce jako je stud a vina se vyvíjí od raného dětství. Coles říká, že tato touha vychází z vrozeného smyslu pro zvědavost a fascinaci světem. Proto by vychovatelé měli pěstovat dětské spirituální uvažování. Podobnou myšlenku vyslovuje Říčan (2013). Vybízí k filosofické výchově, naučit děti respektu k tajemství či mít radost z náhledu, že věci běžné mohou mít i zcela jiný rozměr. Nabízí dvě cesty, jak v dětech budovat tuto hodnotu. První je skrze etickou výchovu a její začlenění v podobě ideálu dobra do života. Druhá cesta apeluje na kulturní výchovu, „jejímž cílem je, aby se dětský smysl pro hudbu prohloubil a zjemnil až ve schopnost cítit, že se skrze ni zjevuje něco posvátného, že koncertní síň může být svého druhu chrámem, podobně jako výstavní síň nebo divadlo kultivující smysl pro katarzi.“ (Říčan, 2013, str. 7) Na podporu teorie D. Kinga o přítomnosti složek spirituality, vědomé transcendence a schopnosti rozšiřování svého vědomí již v dětství mluví výzkum Hay a Nye (1998, dle King, 2008a). Zaměřili se na děti ve věku od šesti do deseti let. Dokázaly popsat takové strategie jako je mentální a fyzické stažení, zaměření na dech, ticho, modlitbu, kontemplaci nebo kladly otázky na původ člověka a celého světa. Podle autorů mají děti přirozenou spirituální inklinaci, kterou se vztahují ke světu, k věcem živým i neživým, k druhým lidem i k sobě samým. V období adolescence dochází ke skloubení dvou událostí. Jednak se rozvíjí abstraktní uvažování (Piaget, 1970) a dále dochází k formaci osobní identity, jež je ovlivněna kulturou, ve které jedinec dosud vyrůstal (Erikson, 1968, dle Blatný a kol., 2010). Proto i víra, kterou popisuje Fowler (1981, dle King, 2008a), v adolescenci je ve shodě s dříve rozvinutými přesvědčeními, jež dominovaly v životě jedince. Mladá dospělost do 30 let věku představuje období individuálního růstu, otevřeného hledání a většího porozumění své vlastní existence. Podle Fowlera (1981, dle King, 2008a) je časem osobní odpovědnosti za existenciální postoje. Helminiak (1987, dle King, 2008a) nachází v této etapě prostor pro vytvoření života jedince založeného na jeho vlastních osobních existenciálních přesvědčeních. Střední věk popisovaný C. G. Jungem (1964, dle King, 2008a) zastupuje životní poledne. Jedinec svůj pohled začne směřovat dovnitř sebe sama, čímž se mu naskytuje příležitost kultivovat spirituální složku své osobnosti. Často popisovanou krizi středního věku řeší Fowler (1981, dle King, 2008a) realizací náboženských paradoxů a smyslem skrývajícím se za spirituálními symboly.
52
Většina literatury spirituálního vývoje se soustředila na jedince v posledním životním stádiu. Erikson (1999, 2002, dle Blatný a kol., 2010) původně popisoval stáří jako čas k dosažení osobní integrity, která směřuje k větší spokojenosti se životem. Eriksonova žena (1996, dle King, 2008a) rozšířila původní teorii o deváté stádium, o gerotranscendenci. Jedinci ubývají síly fyzické či mentální, dochází ke smíření a k přijmutí smrti. Tornstam (1989, 2005, dle King, 2008a) připojuje k jejím charakteristikám jiné vnímání věcí jako je čas, prostor, objekty, život a smrt, které vyžadují vysoký stupeň kritického uvažování o existenciálních tématech. Dále bližší vztah k mladší generaci, jež uplatňuje nalézání osobního smyslu. Vědomí přesahu se rozvíjí díky kultivaci transcendence já, všeho fyzického a materiálního. Čas strávený v meditaci čerpá z pramenů schopnosti rozšiřování svého vědomí. Zpětně viděno je zřejmé, že spirituální inteligence má příležitost pro svůj rozvoj v jakémkoli životním stádiu. Dětství je bohaté na spirituální zážitky, jež je třeba podporovat. Adolescence a mladá dospělost posilují všechny komponenty spirituální inteligence, jež dotváří právě se rozvíjející identitu. V produktivní dospělosti se tyto složky prohlubují a přispívají k přesahu našeho já. S blížícím se stářím schopnosti spirituální inteligence dosahují svého maxima a pomáhají jedinci na cestě ke smíření se s vlastním životem i s přijetím nevyhnutelné smrti. Ačkoli jde o kontinuitu, neznamená to, že plnosti spirituální inteligence člověk může dosáhnout až na sklonku života. Např. Vaughan (2002) upozorňuje, že jde o dovednost, která se kultivuje a závisí na zručnosti každého zvlášť. Ať už budeme hledat mezi teology, filosofy či spirituálními vůdci, nacházíme lidi, kteří jsou vysoce zdatní ve spirituálních schopnostech. Avšak King (2008a) připomíná, že plný potenciál jednotlivých komponent spirituální inteligence nadále zůstává neznámý. To je podpořeno tím, že současná moderní společnost nemá tendenci podporovat existenciální schopnosti. Proto detailní definování jejich plné kapacity je prozatím hypotetické.
53
4. SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI Cílem teoretické části bylo nastínit poznatky o základních oblastech následujícího výzkumu. Věnovali jsme se ve třech kapitolách osobní pohodě, spiritualitě a inteligenci. Snahou bylo podat souvislosti pro orientaci ve zvoleném tématu nejen skrze teorii, ale i související výzkum. První kapitola, osobní pohoda, nás uvádí do tématu zdůrazňující situaci na počátku vzniku oboru pozitivní psychologie. Popisuje vývoj práce s jejím předmětem – štěstí. Přes mnohé výzkumy E. Dienera a pevný teoretický základ M. Seligmana kapitola končí v podání C. L. M. Keyese, který, charakterizujíc duševní zdraví, poukazuje na fakt, že fyzické zdraví ještě nezaručuje zdraví mentální. Druhá kapitola zaměřená na spiritualitu prochází historickým exkurzem různých přístupů a pohledů na odlišnost mezi religiozitou a spiritualitou. Od filosofického pojetí pomalu přechází k oblastem měření těchto konstruktů, začleňuje spiritualitu do kontextu pozitivní psychologie a do oblasti našeho zájmu – tedy souvislost se zdravím a osobní pohodou. Na konci kapitoly skrze výzkum D. B. Kinga dochází k propojení holistického přístupu k člověku a propojení spirituality s inteligencí. Třetí kapitola v úvodu přibližuje historický vývoj studia inteligence, který nás přivádí až k problematice spirituální inteligence. Následuje seznámení s několika přístupy v této oblasti. Vše ústí v teorii D. B. Kinga, jež je autor čtyřdimenzionálního adaptivního modelu spirituální inteligence. Praktické využití čtyř komponentů je přiblíženo na příkladu stresových situací. Teoretická část je zakončena podkapitolami o prvku smysluplnosti ve spiritualitě, která se line celým textem jako leitmotiv, a podkapitolou o vývoji spirituální inteligence v průběhu celého života.
54
II. EMPIRICKÁ ČÁST ______________________________________________________ 5. METODOLOGIE VÝZKUMU 5.1 Výzkumný problém a cíl Výzkumným problémem naší práce je odhalit vztahy mezi spirituální inteligencí, optimálním prospíváním a duševním zdravím. Náš výzkum se zabývá spirituální inteligencí a jejím vztahem k optimálnímu prospívání, v pojetí E. Dienera, a k mentálnímu zdraví, jehož autorem je C. Keyes (2002). Dotazník spirituální inteligence byl pro tyto účely přeložen z originálu (King, 2008a). Jedním z hlavních cílů je prozkoumat vztah spirituální inteligence k optimálnímu prospívání a mentálnímu zdraví. Dalším cílem je zjistit, zda lze predikovat vyšší míru optimálního prospívání a/nebo mentálního zdraví na základě vysoké hodnoty spirituální inteligence. Také se zaměříme na jednotlivé dimenze spirituální inteligence, zda-li mají signifikantně významný vztah ke skórům dalších dvou dotazníků a jejich dimenzím. Vedlejším cílem této práce je určit, jaké je rozložení souboru podle úrovně spirituální inteligence, optimálního prospívání a mentálního zdraví. Dále bychom chtěli zjistit, zda existuje rozdíl mezi skupinou mužů a žen, mezi jedinci s různou délkou vzdělání, v různém rodinném stavu, mezi věřícími a nevěřícími, mezi respondenty žijícími na vesnici a ve městě, s odlišným subjektivním vnímáním fyzického zdraví a dosaženým skórem spirituální inteligence. Součástí výzkumu byla i série otevřených otázek – cílem je jejich kvalitativní obsahová analýza.
5.2 Výzkumné otázky Z výše zmíněných výzkumných cílů plynou konkrétní výzkumné otázky. V kapitole „analýza a prezentace výsledků“ se jimi budeme zabývat. Nejprve se zaměříme na vztahy mezi duševním zdravím, spirituální inteligencí a optimálním prospíváním. Následně vyhodnotíme otevřené otázky. VO 1: Existuje statisticky významný vztah mezi celkovou mírou spirituální inteligence, optimálním prospíváním a duševním zdravím u zkoumaných osob? VO 2: Která dimenze spirituální inteligence souvisí s vyšší mírou duševního zdraví a optimálního prospívání?
55
VO 3: Která dimenze duševního zdraví souvisí s vyšší mírou spirituální inteligence a optimálního prospívání? VO 4: Predikuje vyšší míra spirituální inteligence vyšší míru duševního zdraví a optimálního prospívání? VO 5: Která dimenze spirituální inteligence predikuje vyšší míru duševního zdraví? VO 6: Která dimenze spirituální inteligence predikuje vyšší míru optimálního prospívání? VO 7: Která dimenze duševního zdraví predikuje vyšší míru spirituální inteligence a optimálního prospívání? VO 8: Liší se jednotlivé skupiny osob dle pohlaví, věku, dosaženého vzdělání, rodinného stavu, trvalého bydliště, náboženského vyznání a subjektivního vnímání fyzického zdraví v míře spirituální inteligence? VO 9: Co respondentům přináší pocit štěstí a naplnění? VO 10: Co je pro respondenty největší hodnotou? VO 11: Co v respondentech vzbuzuje vděčnost?
5.3 Výzkumné nástroje a sběr dat Ke sběru dat byla využita především technika příležitostného výběru. Data byla získávána elektronickou podobou a formou tužka-papír od května roku 2013 do konce prosince roku 2014. Pro zapojení do výzkumu nebyl dán žádný limit. Vytvořená baterie dotazníků byla šířena prostřednictvím sociálních sítí, emailového rozesílání a v papírové podobě. Účastníci výzkumu byli ujištěni o anonymitě a nakládání s daty čistě pro vědecké účely. Respondenti byli rovněž vyzváni k dalšímu šíření, tak se výzkum technikou sněhové koule rozšiřoval. Baterie testů je sestavena ze tří dotazníkových metod, tří otevřených otázek a z demografických údajů.
56
5.3.1 Dotazník MHC – SF Mental Health Continuum - Short Form představuje dotazník pro měření duševního, mentálního zdraví, jehož autorem je C. Keyes (2002). Jedná se o zkrácenou původní verzi (Mental Health Continuum - Long Form), jež čítá 40 položek. Předkládaný dotazník obsahuje 14 položek, které reprezentují různá pojetí osobní pohody: 1. Emocionální osobní pohoda – první tři položky zachycují úroveň přítomnosti pozitivního prožívání. 2. Sociální osobní pohoda – položky 4 – 8 zastupují jednotlivé složky sociální pohody. Jedná se o sociální přínos, sociální integraci, sociální aktualizaci, sociální akceptaci a sociální soudržnost. 3. Psychologická osobní pohoda – z položek 9 – 14 získáváme informace o sebeakceptaci, mistroství, pozitivních vztazích, osobním růstu, autonomii a životním účelu. Odpovědi respondentů reprezentují frekvenci projevů mentálního zdraví během posledního měsíce na šestibodové Likertově škále (0 = nikdy; 1 = jednou nebo dvakrát za měsíc; 2 = asi jednou týdně; 3 = dvakrát nebo třikrát týdně; 4 = skoro každý den; 5 = každý den). Vyhodnocení dotazníku spočívá v sečtení bodů v příslušných dimenzích a následným přiřazením ke třem možným diagnostickým kategoriím. 1. Optimální prospívání (flourishing) – Vysokou úroveň duševního zdraví respondent vykazuje, pokud odpoví alespoň jedenkrát „každý den“ nebo „skoro každý den“ na položky emocionální osobní pohody a alespoň na 6 položek z 11 v oblastech sociální a psychologické osobní pohody. 2. Chřadnutí (languishing) – Nízké úrovně duševního zdraví dosáhne jedinec, který označí „jednou nebo dvakrát“ nebo „nikdy“ alespoň jednu položku v oblasti emocionální osobní pohody a minimálně 6 položek z 11 v oblastech osobní pohody sociální a psychologické. 3. Střední úroveň duševního zdraví – Do této kategorie spadají respondenti, kteří nenaplňují kritéria optimálního prospívání, ani je nemůžeme zařadit do kategorie chřadnutí.
57
5.3.2 Škála PFS Psychological Flourishing Scale reprezentuje škálu, jež se soustředí na měření optimálního prospívání v podání dvojice autorů E. Diener a R. Biswas-Diener (2008). Škála zhodnocuje sociálně psychologické fungování jedince z jeho vlastního úhlu. Respondenti odpovídají na seznam 12 tvrzení podle míry souhlasu na sedmibodové Likertově škále (1 = naprosto nesouhlasím; 2 = nesouhlasím; 3 = spíš nesouhlasím; 4 = něco mezi, ani souhlasím ani nesouhlasím; 5 = spíš souhlasím; 6 = souhlasím; 7 = naprosto souhlasím). Tvrzení se zaměřují na oblast smysluplnosti života, vztahů k druhým lidem, sebeúcty, angažovanosti jedince, kompetentnosti, spirituality, optimismu do budoucnosti, atd. Výsledný skór získáme sečtením přiřazených bodů. Respondenti nabývají různých hodnot charakterizující různou míru optimálního prospívání.
80 – 84: extrémně vysoký stupeň optimálního prospívání
74 – 79: velmi vysoký stupeň optimálního prospívání
68 – 73: vysoký stupeň optimálního prospívání
60 – 67: optimální prospívání
48 – 59: mírně snížená míra optimálního prospívání
32 – 47: snížená míra optimálního prospívání
12 – 31: extrémně nízká míra optimálního prospívání
5.3.3 SISRI – 24 Spiritual Intelligence Self-Report Inventory se řadí mezi novější metody. Její autor D. B. King (2008a) ji na počátku podrobil dvojímu testováním. Po prvním, ve kterém se vycházelo z 84 položek, se zredukoval jejich počet na 42. Druhé testování proběhlo za podpory dalších metod pro vzájemné porovnání. Výsledkem je předkládaný dotazník o 24 položkách, jež sytí čtyři subškály: 1. Kritické uvažování o existenciálních tématech (Critical Existencial Thinking) – 7 položek klade otázky po podstatě reality, účelu existence, smrti, teoriích bytí, smyslu, vztahu člověka a vesmíru či vyšší moci.
58
2. Nalézání osobního smyslu života (Personal Meaning Production) – 5 položek dotazujících se na schopnost definovat smysl nebo účel života; vztah osobního smyslu a vyrovnání se se stresovými situacemi; schopnost nalézt smysl v každodenních zážitcích, i při selhání; schopnost jednat v souladu s vnímáním smyslu svého života. 3. Vědomí přesahu, transcendence (Transcendental Awareness) – 7 položek mapuje, jak si je jedinec vědom nemateriálních aspektů svého života, sebe sama, propojenosti s ostatními lidmi a jejich vlivu na osobní vyrovnanost. 4. Schopnost rozšiřování svého vědomí (Conscious State Expansion) – 5 položek se zaměřuje na schopnost jedince dosahovat vyšších stavů mysli skrze modlitbu, meditaci, kontemplaci, atd. Respondenti odpovídají na pětibodové Likertově škále na základě souladu s uvedenými výroky (0 = vůbec mě nevystihuje; 1 = spíš mě vystihuje; 2 = trošku mě vystihuje; 3 = hodně mě vystihuje; 4 = naprosto mě vystihuje). Následuje sečtení bodů, přičemž u položky 6 dochází k reverznímu kódování. Hodnota může vystihovat jednotlivé subškály zvlášť, po sečtení všech dohromady získáme výsledný skór, který určuje současnou úroveň spirituální inteligence jedince. King (2013) je rozděluje trojmo:
Málo rozvinutá spirituální inteligence (Underdeveloped Spiritual Intelligence) – Obecně spirituální kapacity nejsou dostatečně rozvinuté a využité. Existenciální uvažování a vytváření smyslu mohou být více na vyšší úrovni, než transcendentální uvědomění a rozšiřování vědomí.
Průměrná spirituální inteligence (Average Spiritual Intelligence) – Většina spirituálních dovedností je rozvinutá, ale zároveň obsahuje velkou rezervu pro možné zdokonalení. Např. přinášení smyslu do negativních zkušeností a kontrola vyššího stavu vědomí.
Vysoce rozvinutá spirituální inteligence (Highly Developed Spiritual Intelligence) – Vysoce rozvinuté spirituální dovednosti, které jedinec přenáší do mnoha každodenních zkušeností. Takový jedinec je vzorem pro druhé a může je např. vyučovat v jejich cestě ke spiritualitě.
59
5.3.4 Otevřené otázky Součástí testové baterie byla i trojice otevřených otázek. 1. Co Vám v životě přináší pocit štěstí a naplnění? 2. Co je pro Vás v životě nejdůležitější hodnotou? 3. Je něco, za co jste v životě vděčni? Pokud ano, co je to? 5.3.5 Demografické údaje Na závěr výzkumu respondenti odpovídali na sérii otázek dotazující se na věk, pohlaví, rodinný stav, dosažené nejvyšší vzdělání, profesní zaměření, zaměstnání, trvalé bydliště, náboženské vyznání, případně četnost jeho praktikování a na závěr na subjektivní vnímání svého fyzického zdraví.
5.4 Způsob analýzy dat Statistické zpracování dat proběhlo ve statistickém programu IBM SPSS verze 22 ((Statistical Package for the Social Sciences). Pro popis jednotlivých proměnných a výzkumného souboru jsme využili deskriptivní statistiky, ke zjištění normálního rozložení histogram. To se blížilo k normálnímu, proto jsme použili ke vzájemnému porovnání daných metod a demografických proměnných t-test pro nezávislé výběry, případně jednofaktoriální analýzu rozptylu. Pro zjištěná vztahů mezi proměnnými jsme vycházeli z korelační analýzy, z Pearsonova korelačního koeficientu. Za účelem zjištění významných prediktorů proběhla regresní analýza enter a stepwise. Otevřené otázky byly zpracovány obsahovou analýzou.
6. DESKRIPTIVNÍ CHARAKTERISTIKY 6.1 Deskriptivní charakteristiky výzkumného souboru Demografické údaje o respondentech jsme získali v rámci dotazování v doplňujícím dotazníku, který se ptal na věk, pohlaví, rodinný stav, dosažené nejvyšší vzdělání, profesní zaměření, zaměstnání, trvalé bydliště, náboženské vyznání, případně četnost jeho praktikování a na závěr na subjektivní vnímání svého fyzického zdraví. Výzkumný soubor tvoří celkem 223 respondentů. Mezi zkoumanými osobami je zastoupeno 73 (32,7%) mužů a 149 (66,8%) žen, 1 respondent (0,4%) položku pohlaví nevyplnil.
60
Tabulka 2: Četnost zastoupení respondentů dle pohlaví.
Pohlaví Muži
Počet osob (N) 73
Počet osob (%) 32,7
Ženy
149
66,8
Celkem
222
99,6
Věkové zastoupení respondentů se pohybuje v rozmezí od 13 do 87 let, s průměrným věkem souboru 34,46 let (SD = 14,58). Jedná se o široké spektrum lidí, které je nejvíce zastoupené věkovou skupinou 21-30 let (N=102; 45,74 %). Naopak nejméně je zastoupené věkovou skupinou nad 60 let (N=13; 5,83 %). Osm lidí (3,59 %) věk neuvedlo. Tabulka 3: Četnost zastoupení respondentů dle věku.
Věk 13-20 21-30
Počet osob (N) 16 102
Počet osob (%) 7,17 45,74
31-40
32
14,35
41-50
32
14,35
51-60
20
8,97
> 61
13
5,83
Celkem
115
96,41
Rodinný stav vykazuje nejčastěji zastoupení respondenty z řad ženatých / vdaných / v registrovaném partnerství, uvedlo jej celkem 74 (33,2 %) respondentů. Těsně za ním 68 (30,5 %) respondentů se nachází ve stavu svobodném. Dále jsou respondenti součástí dlouhodobého vztahu, rozvedení, ovdovělí či se zařadili pod složku jiné. 1 (0,4 %) respondent svůj rodinný stav neuvedl.
61
Tabulka 4: Četnost zastoupení respondentů dle rodinného stavu.
Rodinný stav
Počet osob (N) Počet osob (%)
Svobodný/á V dlouhodobém partnerském vztahu Ženatý / vdaná / v registrovaném partnerství Rozvedený/á
68 57
30,5 25,6
74
33,2
17
7,6
Ovdovělý/á
4
1,8
Jiné
2
0,9
Celkem
222
99,6
Převážně respondenti bydlí ve městě – 161 (72,2 %); oproti vesnici – 60 (26,9 %). 2 (0,9 %) respondenti místo trvalého bydliště neuvedli. Tabulka 5: Četnost zastoupení respondentů dle místa trvalého bydliště.
Trvalé bydliště Počet osob (N) Počet osob (%) Město
161
72,2
Vesnice
60
26,9
Celkem
221
99,1
Následné položky se týkají nejvyššího dosaženého vzdělání. Účastníci výzkumu se zařazovali do následujících kategorií: základní vzdělání, učební obor s maturitou, středoškolské s maturitou, středoškolské bez maturity, vyšší odborná škola, vysokoškolské – Bc. a vysokoškolské – Mgr./Ing./MUDr. Přičemž nejvíce se jich přiřadilo k středoškolskému vzdělání s maturitou.
62
Tabulka 6: Četnost zastoupení respondentů dle nejvyššího dosaženého vzdělání.
Dosažené vzdělání Základní vzdělání Učební obor s maturitou
Počet osob (N) Počet osob (%) 11 4,9 9 4
Středoškolské s maturitou
95
42,6
Středoškolské bez maturity
1
0,4
Vyšší odborná škola
12
5,4
Vysokoškolské – Bc.
36
16,1
Vysokoškolské – Mgr./Ing./MUDr. apod. Celkem
58
26
222
99,4
Profesně je nejvíce respondentů zaměřeno společenskovědně – 86 (38,6 %). Druhou nejčetnější skupinu představují respondenti zaměření technicky – 53 (23,8 %). Dále se jedná o nasměrování přírodovědné, ekonomické, zdravotnické, umělecké, pedagogické. 6 (2,7 %) respondentů profesní zaměření neuvedlo. Tabulka 7: Četnost zastoupení respondentů dle profesního zaměření.
Profesní zaměření Společenskovědné
Počet osob (N) Počet osob (%) 86
38,6
Přírodovědné
27
12,1
Technické
53
23,8
Zdravotnické
8
3,6
Ekonomické
13
5,8
Umělecké
5
2,2
Pedagogické
4
1,8
Jiné
21
9,4
Celkem
217
97,3
Položky ohledně zaměstnání jsou rozděleny do šesti kategorií. První slučuje respondenty zaměstnané (vč. OSVČ) – 126 (56,6 %); druhá studenty – 57 (25,6 %); třetí respondenty na brigádě – 9 (4 %); čtvrtá respondenty bez zaměstnání – 9 (4 %);
63
pátá respondenty v domácnosti, na rodičovské dovolené – 17 (7,6 %) a šestá důchodce – 4 (1,8 %). Tabulka 8: Četnost zastoupení respondentů dle zaměstnání.
Zaměstnání
Počet osob (%)
Student
Počet osob (N) 57
Zaměstnaný/á (vč. OSVČ)
126
56,6
Brigáda
9
4
Bez zaměstnání
9
4
V domácnosti, na rodičovské dovolené Důchodce
17
7,6
4
1,8
Celkem
222
99,6
25,6
V našem výzkumu jsme se ptali i na náboženské vyznání. Vzhledem k místní historické tradici jsme zařadili do výběru vyznání římsko-katolické a protestantské. Nejvíce respondentů (N=116; 52 %) však označilo položku bez náboženského vyznání. 4 (1,8 %) respondenti na tuto položku neodpověděli. Tabulka 9: Četnost zastoupení respondentů dle náboženského vyznání.
Náboženské vyznání Bez náboženského vyznání Římsko-katolické
Počet osob (N) Počet osob (%) 116 52 72
32,3
Protestantské
4
1,8
Nereligiózní přesvědčení
27
12,1
Celkem
219
98,2
Otázka se rozšiřuje na četnost či pravidelnost praktikování víry: 66 (29,6 %) respondentů svou víru praktikuje pravidelně, 34 (15,2 %) občas a nikdy ji nepraktikuje 50 (22,4 %) respondentů.
64
Tabulka 10: Četnost zastoupení respondentů dle pravidelnosti praktikování víry.
Počet osob (%)
Nikdy Občas
Počet osob (N) 50 34
Pravidelně
66
29,6
Celkem
150
67,2
Pravidelnost
22,4 15,2
Na závěr byli účastníci výzkumu vyzváni k ohodnocení míry svého fyzického zdraví na škále 1 = jsem naprosto zdravý/á; 2 = jsem spíš zdravý/á; 3 = mám drobné zdravotní problémy; 4 = mám vážnější zdravotní problémy; 5 = jsem těžce nemocný/á. Dva (0,9 %) respondenti tuto položku vynechali. Tabulka 11: Četnost zastoupení respondentů dle subjektivního vnímání fyzického zdraví.
Fyzické zdraví
Počet osob (%)
Naprosto zdravý/á Spíš zdravý/á
Počet osob (N) 71 91
Drobné zdravotní problémy
50
22,4
Vážnější zdravotní problémy
8
3,6
Těžce nemocný/á
1
0,4
Celkem
221
99,1
31,8 40,8
6.2 Deskriptivní a psychometrické charakteristiky výzkumných nástrojů 6.2.1 Dotazník Mental Health Continuum – Short Form Položky dotazníku byly získány od všech 223 zkoumaných osob. Rozpětí skórů je 59 bodů a pohybuje se v šíři od 6 do 65 bodů, přičemž středních 50% hodnot je rozloženo na 15 bodech (34 – 49 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 41,55 (SD = 10,94). Medián nabývá hodnoty 43. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jehož hodnota pro všechny položky dotazníku (α = 0,87) je uspokojivá. Dotazník obsahuje tři subškály, jejichž deskriptivní analýzu rovněž uvádíme.
65
První subškála, emocionální osobní pohoda, má rozpětí skórů 15 bodů, pohybuje se v šíři od 0 do 15, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 4 bodech (9 – 13 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 10,88 (SD = 3,08). Medián nabývá hodnoty 12. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,82) je uspokojivá. Druhá subškála, psychologická osobní pohoda, má rozpětí skórů 24 bodů v šíři od 3 do 27 bodů, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 7 bodech (17 – 24 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 19,93 (SD = 5,24). Medián nabývá hodnoty 20. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,8) je uspokojivá. Třetí subškála, sociální osobní pohoda, má rozpětí skórů 24 bodů v šíři od 0 do 24 bodů, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 6 bodech (8 – 14 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 10,88 (SD = 4,65). Medián nabývá hodnoty 11. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,7) je uspokojivá. Tabulka 12: Počet respondentů, průměrný skór, reliabilita pro celkový skór dotazníku Mental Health Continuum (MHC).
Průměr
EWB PWB
Počet osob (N) 223 223
SWB Celkové skóre
MHC
10,88 19,93
Směrodatná odchylka 3,08 5,24
Alfa koeficient 0,82 0,8
223
10,88
4,65
0,7
223
41,55
10,94
0,87
66
Graf 1: Výsledky průměrných skórů celkové hodnoty dotazníku Mental Health Continuum (MHC).
6.2.2 Dotazník Psychological Flourishing Scale Položky dotazníku byly získány od 219 zkoumaných osob. Rozpětí skórů je 51 v šíři od 32 do 83 bodů, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 11 bodech (58 – 69 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 63,42 (SD = 9,21). Medián nabývá hodnoty 64. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,79) je uspokojivá. Tabulka 13: Počet respondentů, průměrný skór, reliabilita pro celkový skór dotazníku Psychological Flourishing Scale (PFS).
PFS Celkové skóre
Počet osob (N) 219
Průměr 63,42
67
Směrodatná odchylka 9,21
Alfa koeficient 0,79
Graf 2: Výsledky průměrných skórů celkové hodnoty dotazníku Psychological Flourishing Scale (PFS).
6.2.3 Dotazník Spiritual Intelligence Self-Report Inventory Položky dotazníku byly získány od všech 223 zkoumaných osob. Rozpětí skórů je 89 v šíři od 7 do 96 bodů, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 28 bodech (40 - 68 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 53,17 (SD = 19,35). Medián nabývá hodnoty 53. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,94) je uspokojivá. Dotazník obsahuje čtyři subškály, jejichž deskriptivní analýzu rovněž uvádíme. První subškála, kritické uvažování o existenciálních tématech, má rozpětí 27 bodů v šíři od 1 do 28, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 9 bodech (11 – 20 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 15,4 (SD = 6,62). Medián nabývá hodnoty 15. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,84) je uspokojivá. Druhá subškála, nalézání smyslu, má rozpětí bodů 20 v šíři od 0 do 20 bodů, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 6 bodech (10 – 16 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 12,97 (SD = 4,32). Medián nabývá hodnoty 14. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,81) je uspokojivá. 68
Třetí subškála, uvědomění si vyšších stavů vědomí, má rozpětí bodů 26 v šíři od 2 do 28 bodů, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 9 bodech (14 – 23 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 18,1 (SD = 5,84). Medián nabývá hodnoty 18. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozložení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,82) je uspokojivá. Čtvrtá subškála, dosahování vyšších stavů vědomí, má rozpětí bodů 20 v šíři od 0 do 20 bodů, přičemž středních 50 % hodnot je rozloženo na 10 bodech (1 – 11 bodů). Průměrná hodnota získaných skórů je 6, 74 (SD = 5,71). Medián nabývá hodnoty 6. Rozdělení hodnot je mírně negativně sešikmeno. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa jsme ověřili reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence, jejíž hodnota (α = 0,92) je uspokojivá. Tabulka 14: Počet respondentů, průměrný skór a reliabilita pro celkový skór dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) a jednotlivých dimenzí – kritické uvažování o existenciálních tématech (1), nalézání osobního smyslu života (2), vědomí přesahu, transcendence (3) a schopnost rozšiřování svého vědomí (4).
Průměr
1
Počet osob (N) 223
15,4
Směrodatná odchylka 6,62
Alfa koeficient 0,84
2
223
12,97
4,32
0,81
3
223
18,1
5,84
0,82
4
223
6,74
5,71
0,92
Celkové skóre
223
53,17
19,35
0,94
SISRI
69
Graf 3: Výsledky průměrných skórů celkové hodnoty dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI).
7. ANALÝZA A PREZENTACE VÝSLEDKŮ Nyní se zaměříme na cíl práce výzkumu. Postupně budeme klást již výše nastíněné výzkumné otázky, analyzovat proces zpracování a prezentovat výsledky. Celá kapitola je rozdělena na tři části, v první analyzujeme vztahy mezi duševním zdravím, optimálním prospíváním a spirituální inteligencí, ve druhé prezentujeme výsledky vztahu spirituální inteligence k demografickým proměnným a ve třetí části předkládáme obsahovou analýzu otevřených otázek.
7.1 Prezentace výsledků vztahů mezi dotazníkovými metodami VO 1: Existuje statisticky významný vztah mezi celkovou mírou spirituální inteligence, optimálním prospíváním a duševním zdravím u zkoumaných osob? V rámci první výzkumné otázky se ptáme, zda-li existuje statisticky významný vztah mezi celkovou mírou spirituální inteligence a dvěma zbývajícími proměnnými – optimálním prospíváním a duševním zdravím. Pro zjištění vztahu byly využity korelační matice - konkrétně Pearsonův korelační koeficient. Celkový skór Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) byl otestován 70
vůči celkovému skóru Mental Health Continuum Scale (MHC) a Psychological Flourishing Scale (PFS). Vztah mezi hodnotami spirituální inteligence a duševním zdravím můžeme považovat za signifikantní (r = 0,384), stejně jako vztah mezi spirituální inteligencí a optimálním prospíváním (r = 0,325). Vztah mezi duševním zdravím a optimálním prospíváním můžeme považovat za těsný (r = 0,67). Popsané vztahy uvádíme v tabulce 15. Tabulka 15: Vzájemné korelace dotazníků Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI), Mental Health Continuum (MHC) a Psychological Flourishing Scale (PFS).
SISRI MHC
SISRI ---
MHC 0,384
PFS 0,325
---
0,673 ---
PFS
Všechny uvedené korelace jsou statisticky významné na hladině p ˂ 0, 001.
VO 2: Která dimenze spirituální inteligence souvisí s vyšší mírou duševního zdraví a optimálního prospíváním? Druhá otázka se ptá, která dimenze spirituální inteligence – kritické uvažování o existenciálních tématech, nalézání osobního smyslu, vědomí přesahu a schopnost rozšiřování svého vědomí - souvisí s vyšší mírou pozitivního duševního zdraví a optimálního prospívání. Pro zjištění vzájemných souvislostí mezi proměnnými byly využity korelační matice. Skrze Pearsonův koeficient jsme otestovali vztah mezi skóry subškál spirituální inteligence a celkovými skóry duševního zdraví a optimálního prospívání. Obecně těsnější vztah nacházíme mezi subškálami spirituální inteligence a celkovými hodnotami duševního zdraví. Zanedbatelný vztah prokazuje subškála „kritické uvažování o existenciálních tématech“ ve vztahu k oběma dotazníkům. Naopak nejsilnější vztah prokazuje subškála „nalézání osobního smyslu života“. Nepříliš těsný vztah ukazují hodnoty ve vztahu k subškálám „vědomí přesahu“ a „schopnost rozšiřování svého vědomí“. Ve vztahu k optimálnímu prospívání jsou hodnoty oproti mentálnímu zdraví v každé dimenzi snížené. Konkrétní hodnoty uvádíme v tabulce 16.
71
Tabulka 16: Vzájemné korelace skórů subškál dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) s celkovými skóry dotazníků Mental Health Continuum (MHC) a Psychological Flourishing Scale (PFS).
Dimenze
MHC
PFS
Kritické uvažování o existenciálních tématech
0,195
0,179
Nalézání osobního smyslu života
0,542
0,503
Vědomí přesahu
0,319
0,273
Schopnost rozšiřování svého vědomí
0,355
0,243
Všechny uvedené korelace jsou statisticky významné na hladině významnosti p ˂ 0, 001.
VO 3: Která dimenze duševního zdraví souvisí s vyšší mírou spirituální inteligence a optimálního prospívání? Třetí otázka se ptá, která dimenze duševního zdraví, zda-li emocionální, psychologická či sociální, souvisí s vyšší mírou spirituální inteligence a optimálního prospívání. Pro zjištění vzájemných souvislostí mezi proměnnými byly využity korelační matice. Na základě Pearsonova koeficientu jsme otestovali vztah mezi skóry subškál duševního zdraví a celkovými skóry spirituální inteligence a optimálního prospívání. Z výsledků vyplývá, že těsnější vztah (průměrně r = 0,571) je mezi hodnotami duševního zdraví a celkovým skóre optimálního prospívání. Signifikantní vztah (průměrně r = 0,325) vykazuje pak vazba k celkovému skóre spirituální inteligence. Konkrétní hodnoty jsou uvedeny v tabulce 17. Tabulka 17: Vzájemná korelace skórů subškál dotazníku Mental Health Continuum (MHC) – Emotional Well-Being (EWB), Psychological Well-Being (PWB), Social Well-Being (SWB) – a celkových skórů dotazníků Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) a Psychological Flourishing Scale (PFS).
EWB PWB
SISRI 0,195 0,395
PFS 0,571 0,643
SWB
0,312
0,512
Všechny uvedené korelace jsou statisticky významné na hladině významnosti p ˂ 0, 001.
72
VO 4: Predikuje vyšší míra spirituální inteligence vyšší míru duševního zdraví a optimálního prospívání? Výzkumná otázka číslo čtyři se ptá, zda-li predikuje vyšší míra spirituální inteligence vyšší míru duševního zdraví a/nebo vyšší míru optimálního prospívání. Pro zjištění vzájemných vztahů byla využita regresní analýza. Výsledky ukazují, že vliv míry spirituální inteligence na míru duševního zdraví (beta = 0,384) a optimálního prospívání (beta = 0,325) je velmi podobný, avšak jeho síla není příliš velká. Regresní model ukazuje, že celkem 15% (R2 = 0, 147) rozptylu duševního zdraví je vysvětleno vyšší mírou spirituální inteligence. Tento vztah je signifikantně významný (p ˂ 0,001). Dále docházíme k tomu, že necelých 11% (R2 = 0,106) rozptylu optimálního prospívání je ovlivněno vyšší mírou spirituální inteligence. I tento vztah je signifikantně významný (p ˂ 0, 001). Tabulka 18: Regresní analýza: vliv spirituální inteligence na hodnotu duševního zdraví (MHC) a optimálního prospívání (PFS).
Nestandardní koeficient B SE
Standardní koeficient Beta
t
Hladina významnosti p
MHC
0,217
0,035
0,384
6,181
0,000
PFS
0,154
0,030
0,325
5,062
0,000
MHC: R = 0,384; R2 = 0,147 PFS: R = 0,325; R2 = 0,106 VO 5: Která dimenze spirituální inteligence predikuje vyšší míru duševního zdraví? Dotazník Spiritual Intelligence Self-Report Inventory je rozčleněn na čtyři dimenze. Tato výzkumná otázka se ptá, která z těchto čtyř dimenzí nejvíce přispívá k vyšší míře duševního zdraví. Za využití regresní analýzy nejprve zjistíme sílu predikce jednotlivých dimenzí samostatně, poté v přítomnosti všech dimenzí dohromady a na závěr enter metodu vyměníme za metodu stepwise. Bylo zjištěno, že nejsilnější vztah k duševnímu zdraví prokazuje dimenze „nalézání osobního smyslu života“ (beta = 0,542), který vysvětluje 29% (R2 = 0,294) rozptylu v úrovni duševního zdraví. S menším odstupem je následována dimenzemi „schopnost 73
rozšiřování svého vědomí“ a „vědomí přesahu, transcendence“. Nejslabší vztah k duševnímu zdraví představuje dimenze „kritické uvažování o existenciálních tématech“ (beta = 0,195). Výsledky shrnuje tabulka 19. Tabulka 19: Regresní analýza: predikce jednotlivých dimenzí spirituální inteligence vyšší skór duševního zdraví (MHC).
Nestandardní koeficient B SE Kritické uvažování o existenciálních tématech
Standardní koeficient Beta
t
Hladina významnosti p
0,323
0,109
0,195
2,957
Nalézání osobního smyslu života
1,371
0,143
0,542
9,585
0,000
Vědomí přesahu, transcendence
0,597
0,119
0,319
5,004
0,000
0,680 0,120 0,355 5,647 Schopnost rozšiřování svého vědomí Kritické uvažování o existenciálních tématech: R= 0,195; R 2 = 0,038 Nalézání osobního smyslu: R = 0,542; R2 = 0,294 Vědomí přesahu, transcendence: R = 0,319; R2 = 0,102 Schopnost rozšiřování svého vědomí: R = 0,355; R2 = 0,126
0,000
0,003
Dále bylo zjištěno, že za vlivu všech dimenzí současně je pozitivní duševní zdraví ovlivněno především mírou „nalézání osobního smyslu života“ (beta = 0,621), menší měrou dimenzí „schopnost rozšiřování svého vědomí“ (beta = 0,247), následně dimenzí „kritické uvažování o existenciálních tématech“ (beta = -0,212) a dimenzí „vědomí přesahu“ (beta = -0,131). Dvě ze zmíněných dimenzí nabývají pozitivní hodnoty, to znamená, že čím výše osoba skóruje ve škále „nalézání smyslu života“ a „schopnost rozšiřovat své vědomí“, tím větší je předpoklad jejího duševního zdraví. Naopak v negativním vztahu se nachází dvě zbývající dimenze. Znamená to, že čím výše jedinec v těchto dimenzích skóruje, tím nižší bude předpokládaná úroveň pozitivního duševního zdraví. Míra spirituální inteligence vysvětluje 34% (R2 = 0,341) rozptylu v úrovni pozitivního duševního zdraví. Viz tabulka 20.
74
Tabulka 20: Regresní analýza: vliv čtyř dimenzí spirituální inteligence na duševní zdraví.
Nestandardní koeficient B SE 1 2 3 4
-0,351 1,570 -0,245 0,474
0,147 0,202 0,195 0,149
Standardní koeficient Beta
t
Hladina významnosti p
-0,212 0,621 -0,131 0,247
-2,382 7,776 -1,260 3,174
0,018 0,000 0,209 0,002
1 = Kritické uvažování o existenciálních tématech 2 = Nalézání osobního smyslu 3 = Vědomí přesahu, transcendence 4 = Schopnost rozšiřování svého vědomí
R = 0,584; R2 = 0,341
Regresní analýza stepwise ukázala jako nejsilnější prediktor dimenzi „nalézání osobního smyslu života“ (beta = 0,569). Druhý nejsilnější prediktor, ovšem se zápornou hodnotou, představuje dimenze „kritické uvažování o existenciálních tématech“ (beta = -0,269). Třetí vlivná dimenze je „schopnost rozšiřování svého vědomí“ (beta = 0,225). Dohromady vysvětlují necelých 34% (R2 = 0,336) rozptylu míry duševního zdraví.
75
Tabulka 21: Regresní analýza stepwise – vztah dimenzí spirituální inteligence a míry duševního zdraví.
Nestandardní koeficient B SE
Standardní koeficient Beta
t
Hladina významnosti p
1 Nalézání osobního smyslu života
2 Nalézání osobního smyslu života
Kritické uvažování o existenciálních tématech
0,000
1,371
0,143
0,542
9,585
1,584
0,170
0,626
9,301
0,000
-0,251
0,111
-0,152
-2,255
0,025
1,441
0,174
0,569
8,274
0,000
-0,444
0,127
-0,269
-3,488
0,001
0,432
0,146
0,225
2,962
0,003
3 Nalézání osobního smyslu života Kritické uvažování o existenciálních tématech Schopnost rozšiřování svého vědomí
1: R = 0, 542; R2 = 0,294 2: R = 0, 556; R2 = 0,310 3: R = 0,580; R2 = 0,336
VO 6: Která dimenze spirituální inteligence predikuje vyšší míru optimálního prospívání? Podobně jako u předchozí otázky jsme zjišťovali prediktory z řad 4 dimenzí spirituální inteligence, které nejvíce přispívají k vyšší míře optimálního prospívání. Za využití regresní analýzy nejprve zjistíme sílu predikce jednotlivých dimenzí samostatně, poté v přítomnosti všech dimenzí dohromady a na závěr enter metodu vyměníme za metodu stepwise. Nejsilnější vztah k optimálnímu prospívání dosahuje dimenze „nalézání osobního smyslu života“ (beta = 0,503), jenž vysvětluje 25% (R 2 = 0,253) rozptylu optimálního prospívání. S menším odstupem nabývají podobné síly vztahu dimenze „vědomí přesahu, transcendence“ a „schopnost rozšiřování svého vědomí“. Nejslabší vztah ukazuje hodnota dimenze „kritické uvažování o existenciálních tématech“ (beta = 0,179).
76
Tabulka 22: Regresní analýza: predikce jednotlivých dimenzí spirituální inteligence vyšší skór optimálního prospívání (PFS).
Nestandardní koeficient
Standardní koeficient
B
SE
Beta
t
Hladina významnosti p
Kritické uvažování o existenciálních tématech
0,250
0,093
0,179
2,682
0,008
Nalézání osobního smyslu života
1,065
0,124
0,503
8,573
0,000
Vědomí přesahu, transcendence
0,429
0,103
0,273
4,179
0,000
Schopnost rozšiřování svého vědomí
0,390
0,106
0,243
3,688
0,000
Kritické uvažování o existenciálních tématech: R = 0,179; R 2 = 0,032 Nalézání osobního smyslu: R = 0,503; R2 = 0,253 Vědomí přesahu, transcendence: R = 0,273; R2 = 0,074 Schopnost rozšiřování svého vědomí: R = 0,243; R2 = 0,059
Ve vztahu k optimálnímu prospívání bylo zjištěno, že za vlivu všech dimenzí současně je nejvíce ovlivněno mírou „nalézání smyslu života“ (beta = 0,630), po větším odstupu následuje vliv „vědomí přesahu“ (beta = -0,148), „kritické uvažování o existenciálních tématech“ (beta = -0,105) a „schopnost rozšiřování svého vědomí“ (beta = 0,070). Dvě dimenze prokazují pozitivní vztah. Jedná se o dimenze „nalézání smyslu života“ a „schopnost rozšiřování svého vědomí“, jejichž vysoké skóre předpokládá vyšší úroveň optimálního prospívání. Oproti tomu dimenze „vědomí přesahu“ a „kritické uvažování o existenciálních tématech“ jsou ve vztahu negativním. Jejich vyšší skóre předpokládá nižší úroveň optimálního prospívání. Míra spirituální inteligence vysvětluje 28% (R2 = 0,275) rozptylu v úrovni optimálního prospívání.
77
Tabulka 23: Regresní analýza: vliv čtyř dimenzí spirituální inteligence na optimální prospívání.
Nestandardní koeficient
Standardní koeficient
B
SE
Beta
t
Hladina významnosti p
1
-0,147
0,131
-0,105
-1,120
0,264
2
1,335
0,179
0,630
7,455
0,000
3
-0,233
0,173
-0,148
-1,345
0,180
4
0,113
0,132
0,070
0,856
0,393
1 = Kritické uvažování o existenciálních tématech 2 = Nalézání osobního smyslu 3 = Vědomí přesahu, transcendence 4 = Schopnost rozšiřování svého vědomí
R = 0,524; R2 = 0,275
Regresní analýza stepwise ukázala jako nejsilnější prediktor dimenzi „nalézání osobního smyslu života“ (beta = 0,637). Druhý nejsilnější prediktor, ovšem se zápornou hodnotou, představuje dimenze „vědomí přesahu, transcendence“ (beta = -0,186). Dohromady vysvětlují necelých 27% (R2 = 0,270) rozptylu míry optimálního prospívání.
Tabulka 24: Regresní analýza stepwise – vztah dimenzí spirituální inteligence a míry optimálního prospívání.
Nestandardní koeficient B SE
Standardní koeficient Beta
t
Hladina významnosti p
1 Nalézání osobního smyslu
1,065
0,124
0,503
8,573
0,000
1,349
0,178
0,637
7,597
0,000
-0,293
0,132
-0,186
-2,219
0,028
2 Nalézání osobního smyslu Vědomí přesahu, transcendence
1: R = 0,503; R2 = 0,253 2: R = 0,519; R2 = 0,270
78
VO 7: Která dimenze duševního zdraví predikuje vyšší míru spirituální inteligence a optimálního prospívání? Další výzkumná otázka se ptá, zda-li predikují subškály duševního zdraví – emocionální, psychologická a sociální osobní pohoda - vyšší míru spirituální inteligence a optimálního prospívání. Za využití regresní analýzy nejprve zjistíme sílu predikce jednotlivých dimenzí samostatně a poté v přítomnosti všech dimenzí dohromady. Ve vztahu ke spirituální inteligenci vykazuje nejsilnější vztah psychologická osobní pohoda (beta = 0,395), jež vysvětluje necelých 16% (R 2 = 0,156) rozptylu spirituální inteligence. Nejslabší vztah vykazuje emocionální osobní pohoda (beta = 0,195). Tabulka 25: Regresní analýza: vliv jednotlivých dimenzí duševního zdraví vyšší skór spirituální inteligence.
Nestandardní koeficient
Standardní koeficient
B
SE
Beta
t
Hladina významnosti p
Emocionální osobní pohoda
1,227
0,415
0,195
2,958
0,003
Psychologická osobní pohoda
1,461
0,228
0,395
6,399
0,000
Sociální osobní pohoda
1,298
0,266
0,312
4,881
0,000
Emocionální osobní pohoda: R = 0,195; R2 = 0,038 Psychologická osobní pohoda: R = 0,395; R2 = 0,156 Sociální osobní pohoda: R = 0,312; R2 = 0,097
Ve vztahu k optimálnímu prospívání vykazuje nejsilnější vztah rovněž psychologická osobní pohoda (beta = 0,643), jež vysvětluje 41% (R 2 = 0,414) rozptylu optimálního prospívání. Druhým největším vztahem je emocionální osobní pohoda (beta = 0,571) následovaná osobní pohodou sociální (beta = 0,512).
79
Tabulka 26: Regresní analýza: vliv jednotlivých dimenzí duševního zdraví vyšší skór optimálního prospívání.
Nestandardní koeficient
Hladina významnosti
Standardní koeficient
p
B
SE
Beta
t
Emocionální osobní pohoda
1,733
0,169
0,571
10,235
0,000
Psychologická osobní pohoda
1,128
0,091
0,643
12,371
0,000
Sociální osobní pohoda
1,014
0,116
0,512
8,774
0,000
Emocionální osobní pohoda: R = 0,571; R2 = 0,326 Psychologická osobní pohoda: R = 0,643; R2 = 0,414 Sociální osobní pohoda: R = 0,512; R2 = 0,262 Za přítomnosti všech složek duševního zdraví bylo regresní analýzou dále zjištěno, že ve vztahu ke spirituální inteligenci nejvíce předurčuje její vyšší míru dimenze „psychologické osobní pohody“ (beta = 0,381), dále ji pozitivně ovlivňuje „sociální osobní pohoda“ (beta = 0,162) a negativně dimenze „emocionální osobní pohody“ (beta = -0,122). To znamená, že čím vyšší je dosažená hodnota psychologické a sociální osobní pohody, tím vyšší je pravděpodobnost dosažení vyšší míry spirituální inteligence. Naopak čím výše jedinec dosahuje v oblasti „emocionální osobní pohody“, tím větší je pravděpodobnost nižšího skóre v rámci spirituální inteligence. Míra duševního zdraví vysvětluje necelých 18% (R2 = 0,178) rozptylu v úrovni spirituální inteligence.
80
Tabulka 27: Regresní analýza – vliv dimenzí duševního zdraví na míru spirituální inteligence.
Nestandardní koeficient
Standardní koeficient
B
SE
Beta
t
Hladina významnosti p
EWB
-0,764
0,505
-0,122
-1,514
0,132
PWB
1,409
0,309
0,381
4,564
0,000
SWB
0,675
0,314
0,162
2,150
0,033
EWB = Emocionální osobní pohoda PWB = Psychologická osobní pohoda SWB = Sociální osobní pohoda
R = 0,422; R2 = 0,178 V souvislosti s hodnotami optimálního prospívání jsme za pomoci regresní analýzy zjistili největší podíl vlivu rovněž skrze dimenzi „psychologické osobní pohody“ (beta = 0,396). Následuje vliv dimenze „emocionální osobní pohody“ (beta = 0,224) a dimenze „osobní pohody sociální“ (beta = 0,181). Všechny hodnoty nabývají pozitivní konotace, to znamená, že jejich navýšení predikuje i navýšení hodnot optimálního prospívání. Míra duševního zdraví vysvětluje 45% (R2 = 0,453) rozptylu v úrovni optimálního prospívání. Tabulka 28: Regresní analýza – vliv dimenzí duševního zdraví na míru optimálního prospívání.
Nestandardní koeficient
Hladina významnosti
Standardní koeficient
p
B
SE
Beta
t
EWB
0,680
0,202
0,224
3,370
0,001
PWB
0,694
0,123
0,396
5,659
0,000
SWB
0,359
0,120
0,181
2,987
0,003
EWB = Emocionální osobní pohoda PWB = Psychologická osobní pohoda SWB = Sociální osobní pohoda
R = 0,689; R2 = 0,475
81
7.2 Analýza výsledků vztahů mezi spirituální inteligencí a demografickými proměnnými VO 8: Liší se jednotlivé skupiny osob dle pohlaví, věku, dosaženého vzdělání, rodinného stavu, trvalého bydliště, náboženského vyznání a subjektivního vnímání fyzického zdraví v míře spirituální inteligence? 1) Odlišnost zkoumaných osob v míře spirituální inteligence dle pohlaví. Pro zjištění míry vlivu pohlaví na dosahování hodnoty spirituální inteligence byl použit t-test pro nezávislé výběry. Ženy průměrně dosahují nepatrně vyšších hodnot (53,7) oproti mužům (51,9). Výsledky analýzy však prokázaly, že rozdíly mezi pohlavími v rámci spirituální inteligence nejsou statisticky významné (p = 0,527; t = -0,634; df = 220). Tabulka 29: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) dle pohlaví.
Pohlaví
Průměr
Muži Ženy
51,90 53,77
Počet (N) 73 149
SD 20,93 18,56
2) Odlišnost zkoumaných osob v míře spirituální inteligence podle věku. Vzhledem k situaci, kdy respondenti vypisovali věk, seskupili jsme je podle dekád do šesti kategorií. Uvádíme je v jednotné tabulce 30 spolu s průměrnými skóry z dotazníku spirituální inteligence. Za použití jednofaktoriální analýzy rozptylu byl zjištěn statisticky nevýznamný vztah (p = 0,101; F = 1,314; df = 52). Tabulka 30: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) dle věku.
Věk
Počet osob (N) Průměr
13-19
9
51,65
20-29
100
50,86
30-39
40
56,82
40-49
27
49,98
50-59
24
62,77
60-87
15
57,24
82
2) Odlišnost zkoumaných osob v míře spirituální inteligence dle dosaženého vzdělání. Vzhledem k velkému množství proměnných a malému zastoupení respondentů v nastíněných oblastech dosaženého vzdělání bylo vytvořeno nové rozdělení kategorií do tří hlavních skupin. Uvádíme jej v tabulce 31. Tabulka 31: Četnost zastoupení respondentů v upravených hodnotách dosaženého vzdělání.
Vzdělání ZŠ, SŠ bez maturity
Počet osob (N) Počet osob (%) 12 5,4
SŠ/učební obor s maturitou
104
46,7
VOŠ, VŠ
106
47,5
Celkem
222
99,6
Pro zjištění rozdílů mezi skupinami zkoumaných osob dle nejvyššího dosaženého vzdělání byla použita jednofaktoriální analýza rozptylu. Průměrně vyšší míry spirituální inteligence dosahují respondenti se základním a středoškolským vzděláním bez maturity. Musíme brát ale v úvahu fakt, že jsou zastoupeni pouze 12 jedinci. Oproti druhým dvěma skupinám, které jsou srovnatelně velké. Rozdíl mezi nimi je 5,5 průměrných hodnot v dosahování míry spirituální inteligence ve prospěch středoškolských oborů s maturitou. Výsledky uvádíme v tabulce 32. Výsledky analýzy ovšem prokázaly, že vztah mezi proměnnými reprezentující nejvyšší dosažené vzdělání v rámci spirituální inteligence není statisticky významný (p = 0,083; F = 2,519; df = 2). Tabulka 32: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) dle vzdělání.
Vzdělání
Průměr Počet (N)
SD
ZŠ, SŠ bez maturity
57,75
12
19,42
SŠ/učební obor s maturitou
55,59
104
19,25
VOŠ, VŠ
50,09
106
19,16
3) Odlišnost zkoumaných osob v míře spirituální inteligence dle rodinného stavu. Pro šest nabídnutých kategorií rodinného stavu jsme zvolili jednofaktoriální analýzu rozptylu ke zpracování odlišností mezi respondenty z různých skupin v dosahování spirituální inteligence. Na první pohled se zdá, že nejvyšších hodnot dosahuje skupina rozvedených jedinců. Musíme však brát v úvahu nízký počet respondentů (N = 17), stejně jako ve skupině ovdovělých (N = 4) a ve skupině slučující jedince nezařazené 83
do nabídnutých možností (N = 2). Z ostatních kategorií lehkou převahu v dosahování spirituální inteligence mají lidé spadající do kategorie vdané, ženatí či v registrovaném partnerství. Výsledky ovšem prokázaly, že vztah mezi proměnnými v rámci spirituální inteligence není statisticky významný (p = 0,872; F= 0,366; df = 5). Údaje ukazuje tabulka 33. Tabulka 33: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) dle rodinného stavu.
Rodinný stav
Průměr 52,78
Počet (N) 68
Svobodný/á
19,75
V dlouhodobém partnerském vztahu
52,21
57
16,30
Ženatý/vdaná/ v registrovaném partnerství
53,91
74
20,91
Rozvedený/á
56,35
17
20,12
Ovdovělý/á
43,25
4
25,89
Jiné
49,50
2
24,75
SD
4) Odlišnost zkoumaných osob v míře spirituální inteligence dle trvalého bydliště. Pro zjištění míry vlivu místa trvalého bydliště na dosahování hodnoty spirituální inteligence byl použit t-test pro nezávislé výběry. Z výsledků je patrné, že na vesnici lidé dosahují průměrně vyšší míry spirituální inteligence. Nicméně závěry nejsou statisticky významné (p = 0,153; t = -1,437; df = 129,330). Tabulka 34: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) dle místa trvalého bydliště.
Trvalé bydliště Průměr Počet (N)
SD
Město
52,2
161
20,18
Vesnice
56
60
16,38
84
5) Odlišnost zkoumaných osob v míře spirituální inteligence dle náboženského vyznání. Pro zjištění míry vlivu náboženského vyznání na dosahování hodnoty spirituální inteligence byla použita jednofaktoriální analýza rozptylu. Podle našich výsledků dosahují nejvyšších hodnot lidé mající náboženské vyznání, leč jiné, než křesťanské (66,81; p = 0,000; F = 16,406; df = 3). Podle Tukeyho HSD testu vyšly signifikantní rozdíly mezi skupinami bez náboženského vyznání a vyznání římsko-katolického (p = 0,000), rovněž mezi skupinami bez náboženského vyznání a nereligiózního vyznání (p = 0,000). Tabulka 35: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) dle náboženského vyznání.
Náboženské vyznání
Průměr
Počet (N)
SD
Bez náboženského vyznání
45,38
116
19,05
Římsko-katolické
59,71
72
15,37
Protestantské
57,75
4
9,22
Nereligiózní
66,81
27
17,23
Pro uvedené hodnoty platí hladina významnosti p ˂ 0,001.
Na tuto otázku se můžeme podívat i blíže v rámci jednotlivých dimenzích spirituální inteligence. Respondenti římsko-katolického vyznání dosahují nejvyšších hodnot v prvních dvou dimenzích. Vědomí přesahu nejvíce dominuje zastoupení z řad protestantů, leč je nutno brát v úvahu nízký počet jejich zástupců. Poslední dimenzi dominují jedinci nalézající své přesvědčení v nereligiózním vyznání.
85
Tabulka 36: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) v konkrétních jeho dimenzích podle náboženského vyznání.
Kritické uvažování o existenciálních tématech Průměr SD Nalézání osobního smyslu Průměr SD Vědomí přesahu Průměr SD Schopnost rozšiřování svého vědomí Průměr SD
Bez vyznání
Římskokatolické
Protestantské
Nereligiózní
13,49 6,85
16,39 5,46
16,25 4,57
4,57 5,78
11,74 4,53
14,43 3,42
13,75 4,27
14,33 4,16
15,76 5,93
19,99 4,46
22,25 1,5
22,07 4,98
4,47 4,97
8,90 5,33
5,50 4,36
10,33 5,86
Pro uvedené hodnoty platí hladina významnosti p ˂ 0, 001.
Podotázka, která se ptá na pravidelnost praktikování víry, prokázala vyšší míru spirituální inteligence u lidí, jež se pravidelně věnují praxi svého náboženského přesvědčení (p = 0,000; F = 17,781; df = 2). Podle Tukeyho HSD testu jsme zjistili statisticky významné rozdíly mezi skupinami, které svou víru nikdy nepraktikují, a těmi, kteří svou víru praktikují občas (p = 0,001). Dále se statisticky významný rozdíl prokázal mezi skupinami, kteří svou víru nikdy nepraktikují a těmi, kteří ji praktikují pravidelně (p = 0,000). Tabulka 37: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) dle pravidelnosti praktikování víry.
Pravidelnost víry Nikdy
Průměr Počet (N)
SD
44,24
50
19,88
Občas
58,32
34
15,81
Pravidelně
62,92
66
15,06
Pro uvedené hodnoty platí hladina významnosti p ˂ 0, 001.
86
Pokud se podíváme do konkrétních dimenzí spirituální inteligence a jejich zastoupení respondentů z řad praktikujících věřících, zjistíme, že s pravidelností náboženské praxe roste i hodnota spirituální inteligence. Jedinou výjimku tvoří první dimenze – „kritické uvažování o existenciálních tématech“ – kde mírně převládli jedinci, kteří svou víru praktikují občas. Tabulka 38: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) v konkrétních jeho dimenzích podle pravidelnosti praktikování víry.
Kritické uvažování o existenciálních tématech Průměr SD Nalézání osobního smyslu Průměr SD Vědomí přesahu Průměr SD Schopnost rozšiřování svého vědomí Průměr SD
Nikdy
Občas
Pravidelně
13,54 7,16
17,35 5,11
17,11 5,79
11,36 5,35
13,32 3,90
14,92 3,22
15,48 5,43
19,59 5,01
21,06 4,18
3,86 4,93
8,06 5,02
9,83 5,51
Pro uvedené hodnoty platí hladina významnosti p ˂ 0, 001, kromě „kritické uvažování o existenciálních tématech“ – p ˂ 0, 01.
6) Odlišnost zkoumaných osob v míře spirituální inteligence dle subjektivního vnímání fyzického zdraví. Vzhledem k nerovnoměrnému rozložení respondentů v jednotlivých kategoriích jsme se je rozhodli sloučit. Nové rozdělení ukazuje tabulka 39. Tabulka 39: Četnost zastoupení respondentů v upravených hodnotách subjektivního vnímání fyzického zdraví.
Kategorie vnímání zdraví
Počet (N) Počet (%)
Jsem naprosto zdravý/á Jsem spíš zdravý/á Mám drobné zdravotní problémy
162
72,6
50
22,4
Mám vážnější zdravotní problémy Jsem těžce nemocný/á
9
4,0
87
Propojenost míry spirituální inteligence a subjektivního vnímání fyzického zdraví ukázala výsledky, jež nejsou statisticky významné (p = 0,140; F = 1,983; df = 2). Přesto uvádíme získané hodnoty: nejvyšších průměrů dosáhli respondenti z řad těžce nemocných a těch, kteří vykazovali vážnější zdravotní problémy (64,75). Leč nutno brát na zřetel, že jsou zastoupeni malým počtem respondentů. Za nimi se umístili jedinci, jež se považují za naprosto či spíše zdravé (55,31). Tabulka 40 ukazuje všechny hodnoty. Tabulka 40: Průměrné skóry z dotazníku Spiritual Intelligence Self-Report Inventory (SISRI) dle subjektivního vnímání zdraví.
Subjektivní vnímání zdraví Jsem naprosto zdravý/á Jsem spíš zdravý/á Mám drobné zdravotní problémy
Průměr 55,31
Počet 162
SD 19,20
54,28
50
19,32
Mám vážnější zdravotní problémy Jsem těžce nemocný/á
64,75
9
17,94
7) Odlišnost zkoumaných osob v míře duševního zdraví dle subjektivního vnímání fyzického zdraví. Zajímala nás otázka vztahu duševního zdraví a subjektivně vnímaného fyzického zdraví. Pro tyto účely jsme vycházeli z nového rozdělení respondentů (viz tabulka 39). Průměrně nejvyšších hodnot duševního zdraví nabývali jedinci, kteří se fyzicky cítí naprosto nebo spíše zdrávi (42,78). S menšími rozestupy je následují ti, jež mají drobné zdravotní problémy (38,06), a ti, kteří jsou nemocní vážněji a těžce (37,67). Podle Tukeyho HSD testu jsme zjistili, že signifikantní rozdíly se nachází mezi skupinami respondentů naprosto a spíše zdravými a těmi, kteří mají drobné zdravotní problémy (p = 0,018). Konkrétní údaje uvádí tabulka 41. Tabulka 41: Průměrné skóry z dotazníku Mental Health Continuum (MHC) dle subjektivního vnímání zdraví.
Vnímání zdraví Jsem naprosto zdravý/á Jsem spíš zdravý/á Mám drobné zdravotní problémy Mám vážnější zdravotní problémy Jsem těžce nemocný/á
Průměr Počet (N) 42,87 162
SD 10,34
38,06
50
10,57
37,67
9
12,71
Výsledky jsou statisticky významné na hladině významnosti p ˂ 0, 05.
88
7.3 Analýza odpovědí na otevřené otázky Součástí testové baterie je i triáda otevřených otázek navazující na dotazník Psychological Flourishing Scale. Respondenti se zamýšleli nad tím, co jim v životě přináší pocit štěstí a naplnění; co je pro ně největší hodnotou; a za co jsou v životě vděčni. Pro zpracování odpovědí jsme zvolili obsahovou analýzu dat. Nejprve jsme spočítali veškeré odpovědi, následně roztřídili do kategorií, které přirozeně vyplynuly, a percentuálně spočítali jejich zastoupení v rámci celku. Všichni respondenti neodpověděli na dané otázky, v tomto případě, v kvalitativní analýze, to ničemu nevadilo. Významově jsou si tyto tři otázky velmi podobné, proto se velmi často odpovědi respondentů opakovaly u každé otázky. Pro vzájemné porovnání výsledků to však bylo výhodou. Snažili jsme se třídit odpovědi do stejných kategorií. Každá však měla i svá specifika, jež ji činí jedinečnou. Z výsledků plyne, že nejčastější hodnotu, naplnění a vděčnost nacházejí lidé ve vztahu s druhými lidmi, ať už s rodinou nebo s jim blízkými. Dále oceňují seberealizaci a zdraví své i druhých. Společnou kategorii představují i duchovní hodnoty. V každé sekci najdeme i kategorii „jiné“, která začleňuje ty hodnoty, jež nesplňují podmínky pro zařazení do nastíněných kategorií předešlých. Konkrétní zastoupení a členění je obsahem následných podkapitol. VO 9: Co respondentům přináší pocit štěstí a naplnění? Otázka po štěstí a naplnění nejvíce vedla respondenty k sobě, ve smyslu svých úspěchů, seberozvoji, dobře odvedené práci, splnění svých cílů, atd. Uvedené proměnné spadají do kategorie seberealizace. O něco méně uváděli rodinu, jejíž rodinné zázemí, životní partner, děti či vnoučata jim přináší životní naplnění a štěstí. Pokud odhlédneme od rodiny a nasměrujeme se ke vztahům v okolí, nacházíme hodnoty přátelství, setkávání s lidmi, poznávání jejich přístupu k životu a touhu po jejich spokojenosti a štěstí, jež nám dává pocit naplnění. Další kategorie začleňují koníčky a záliby lidí, harmonii často vyjádřenou jako soulad s přírodou, prvky altruismu, duchovních hodnot, lásky, radosti dne, ocenění a zdraví. Jeden respondent uvedl, že neexistuje nic, co mu v životě přináší pocit štěstí a naplnění. Tabulka 42 uvádí konkrétní zastoupení a obsah kategorií.
89
Tabulka 42: Výsledky obsahové analýzy odpovědí na otázku „Co Vám v životě přináší pocit štěstí a naplnění?“
Kategorie
Počet osob (%)
Obsah kategorií
Seberealizace
22,42
studium; vzdělání; úspěch; smysluplnost činnosti; naplnění; pocit žití; akce; tvoření; dobrodružství; aktivita; seberozvoj; sebevytíženost; schopnost sama sebe se zabezpečit; sex; peníze; chvíle, kdy dokáži přesně vyjádřit své myšlenky; pocit, že neplýtvám svým časem
Rodina
19,16
rodina; rodiče; děti; vnoučata; rodinné zázemí; plnohodnotný partnerský vztah; manželství; mateřství; vědomí, že členové rodiny jsou zdraví a šťastní
Vztahy s druhými
17,05
přátelství; dobré mezilidské vztahy; spokojenost blízkých; radost z lidí; rozhovor s moudrými lidmi; úcta; pocit vzájemné blízkosti; sounáležitost; dobré milostné vztahy; člověk, o kterého se mohu opřít
Koníčky, záliby Harmonie, příroda
10,15
sport; pohyb; hudba; cestování, poznávání; umění; divadlo; tanec; poezie; četba; poezie; próza; kultura
7,47
spokojenost; vyvážení práce, peněz a odpočinku; uvědomění si, že jsem tady a teď ve spojení s přírodou; vše pěkné – příroda, krásno, optimismus; regenerace; klidný život; odpočinek
Altruismus
7,09
pomoc druhým; práce s postiženými; dobré skutky; pocit užitečnosti; úsměv, který vykouzlím druhým na tváři; udělat někomu radost
Duchovní hodnoty Láska
4,22
víra; setkání s Bohem; modlitba; pobyt v kostele; vztah s Bohem; meditace
2,87
láska; život sám o sobě; zamilovanost; každá chvíle, která prochází srdcem
Radosti dne
2,87
drobnosti, radosti okamžiku; dobrá káva; vypěstovaná cuketa; večerní chvilky pohody v rodině
Ocenění od druhých Zdraví Nic Jiné
2,11
uznání; pochopení; poděkování; kladné hodnocení v práci; radost ostatních z mé práce; ocenění mé práce
1,72 0,19 2,68
zdraví; den, kdy mě nic nebolí nic, nevím svobodná společnost; optimistická představa budoucnosti; věda; cokoli; energie do dalších dnů; bohatství obdržených darů; problémové situace – vím, že se z nich učím; když pomůžu sobě od skrytých zapomenutých citových šrámů; cokoli; atd.
90
0,19% 2,11% 2,87%
2,87%
Seberealizace
1,72% 2,68%
Rodina Vztahy s druhými
22,42%
4,22%
Koníčky, záliby Harmonie, příroda
7,09%
Altruismus 7,47%
Duchovní hodnoty 19,16% 10,15%
Láska Radosti dne
17,05%
Ocenění od druhých Zdraví Nic Jiné
Graf 4: Výsledky obsahové analýzy odpovědí na otázku „Co Vám v životě přináší pocit štěstí a naplnění?“
VO 10: Co je pro respondenty největší hodnotou? Nejvyšší hodnotu nachází lidé v mezilidském kontaktu, v hodnotách jako je věrnost a důvěra, čestnost, úcta či porozumění. Dále respondenti uvádí nejhojněji lásku, zdraví a rodinu. S odstupem jsou zařazeny kategorie duchovních hodnot, harmonie, seberealizace, štěstí a materiálních hodnot. Bližší náplň uvádí tabulka 43.
91
Tabulka 43: Výsledky obsahové analýzy odpovědí na otázku „Co je pro Vás v životě největší hodnotou?“
Počet osob (%) 19,88
Kategorie
Vztahy s druhými Láska Zdraví Rodina Duchovní hodnoty Harmonie
17,67 16,40 15,77 9,15
Seberealizace Štěstí Materiální hodnoty Jiné
4,10 3,47 2,21
6,62
3,47%
4,73
Obsah kategorií přátelství; úcta, porozumění, adekvátní pokora; vzájemná pomoc; důvěra; soudržnost; pravdomluvnost; poctivost; zodpovědnost; upřímnost; dobrý člověk; soucit; mít se vždy o koho opřít láska; mít rád zdraví rodina; partner; děti; manželství víra; Bůh; dojít spásy; čisté svědomí; církev; duchovno klid v duši; duševní pohoda; pokoj v srdci; vyrovnanost; žít v souladu se zákony přírody; spokojenost vzdělání; práce; smysluplnost; mít možnost rozhodnutí; seberealizace štěstí finanční zabezpečení; peníze; majetek; mít kde bydlet elektřina; naděje; rozum; inteligence; morálka; kreativita bytí; mnoho věcí
2,21%
4,10%
Vztahy s druhými 4,73%
Láska
19,88%
Zdraví
6,62%
Rodina
9,15%
17,67% 15,77%
Duchovní hodnoty Harmonie Seberealizace
16,40%
Štěstí Materiální hodnoty Jiné
Graf 5: Výsledky obsahové analýzy odpovědí na otázku „Co je pro Vás v životě největší hodnotou?“
92
VO 11: Co v respondentech vzbuzuje vděčnost? Otázka po vděčnosti zavedla jedince nejvíce do svých domovů, do své rodiny současné i do rodiny, ve které se narodili. Kategorie rodiny je tentokrát více rozčleněná, proto jí budeme věnovat i podrobnější analýzu. U vztahů zůstává i druhá kategorie, mluvíme o vztazích s druhými lidmi. Třetí nejvyšší metu získala vděčnost za svobodu a možnosti, které přináší, včetně cestování, svobody rozhodování, myšlení a volby názoru, ale i za život v rozvinuté zemi. S tím velmi úzce souvisí vděčnost za možnost seberealizace, za zkušenosti a krize, které jedince formovaly. Dále respondenti uvádějí zdraví, duchovní život (obzvlášť triádu božských ctností – víra, naděje a láska), život jako takový, sebeocenění a stejný počet jedinců odpověděl, že pociťuje vděčnost „za všechno“. Tabulka 44: Výsledky obsahové analýzy odpovědí na otázku „Je něco, za co jste v životě vděčni?“
Kategorie
Rodina
Počet osob (%) 31,78
Vztahy s druhými Svoboda a možnosti
14,01
Seberealizace
10,28
Zdraví Duchovní hodnoty Život Sebeocenění
8,88 7,01
Všechno Nic Jiné
1,67 0, 90 5,61
10,75
6,54 2,57
Obsah kategorií rodina; děti; partner; vnoučata; rodiče; prostředí, do kterého jsem se narodil; sociální postavení rodiny; dobré dětství přátelé; lidi v okolí svoboda myšlení, volby názoru, rozhodování; mohu dělat, co chci; život v míru, v rozvinuté zemi; svět, ve kterém žiji; žiji jako žena v rozvinuté zemi; možnosti; cestování že jsem začala „vidět“; za sílu, že jsem všechno zvládla; zkušenosti, příležitosti a krize, které mě posunují dál; návodné myšlenky po cestě životem; přízeň osudu; pozitivní pohled na život, optimismus zdraví víra, naděje, láska, Bůh život; že jsem se narodil vzhled; nadání; povaha; inteligence; mé vlastnosti; rozum; moudrost; talent; schopnost přemýšlet; že se mi spíš daří za všechno nic pozvání na pivo; vzduch, který dýchám; postel a teplá pokrývka; pestrost lidí, přírody a života; ráno; maličkosti; chvíle klidu; že každá situace má své dokonalé řešení; když se najde někdo, komu zbyla ještě soudnost a pokora; vděčnost vyjádřená básní
93
2,57%
Rodina
1,67% 0,90%
Vztahy s druhými
5,61%
6,54%
Svoboda a možnosti
31,78%
7,01%
Seberealizace Zdraví
8,88%
Duchovní hodnoty 10,28%
14,01%
Život
10,75%
Sebeocenění Všechno Nic Jiné
Graf 6: Výsledky obsahové analýzy odpovědí na otázku „Je něco, za co jste v životě vděčni?“
Hlubší analýzu kategorie rodiny jsme zvolili, protože se v ní objevuje více témat než u předcházejících otázek. Stále nejvíc jedinců odpovídalo jednoslovně: „rodina“. Ale dále se jich nezanedbatelný počet podíval do minulosti, která formovala jejich životní vývoj od dětství do současnosti. Odpovídali, že jsou vděční za své rodiče, za prostředí, do kterého se narodili, a výchovu, kterou jim věnovali. Jsou vděčni za domov, který mohli zakusit i díky dobrému sociálnímu postavení své rodiny. Poslední část odpovědí se zaplnila konkrétními členy rodiny, jak je uvedeno v tabulce 45. Tabulka 45: Výsledky obsahové analýzy dat – kategorie rodina.
Kategorie rodina Rodina
Počet osob (%) 37,50
Výchova, rodiče, prostředí Členové rodiny
33,82
rodiče; prostředí, do kterého jsem se narodil; dobré dětství; že jsem byla vedena k činorodosti; sociální postavení rodiny; domov
28,68
životní partner; děti; vnoučata; bratr; matka
Obsah kategorie rodina
94
Graf 7: Výsledky obsahové analýzy odpovědí – kategorie rodina.
Pro srovnání všech odpovědí na otevřené otázky začleníme výše popsané kategorie do oblastí, které na nejobecnější rovině popisují základní aspekty kvality života: fyzické zdraví, psychická oblast, sociální vztahy, materiální oblast a spiritualita.
95
Tabulka 46: Výsledky obsahové analýzy odpovědí na nejobecnější úrovni pro všechny 3 otevřené otázky.
Fyzické zdraví
Psychická oblast
Sociální vztahy
Štěstí a naplnění
Zdraví
Seberealizace Koníčky, záliby Láska
Počet (%)
1,72
Hodnota
Materiální oblast
Spiritualita
Jiné
Rodina Vztahy s druhými Altruismus
Harmonie, příroda Duchovní hodnoty
Jiné
37,55
43,3
11,69
5,74
Zdraví
Láska Seberealizace Štěstí
Vztahy s druhými Rodina
Materiální hodnoty
Duchovní hodnoty Harmonie
Jiné
Počet (%)
16,4
25,24
35,65
2,21
15,77
4,73
Vděčnost
Zdraví Život
Svoboda a možnosti Seberealizace Sebeocenění
Rodina Vztahy s druhými
Duchovní hodnoty
Jiné
Počet (%)
15,42
23,6
45,79
7,01
8,99
Z tabulky je možno vyčíst, že jsou to sociální vztahy, které respondentům přináší největší pocit štěstí, jsou jim největší hodnotou nebo jsou za ně ve svém životě vděčni. Dále je pro všechny tři okruhy otázek společná oblast psychická, která disponuje druhou největší četností. Poté se již pořadí liší. Vysokých hodnot dosahuje oblast fyzického zdraví i spirituality.
96
8. DISKUZE V následující části práce promýšlíme a diskutujeme příčiny zjištěných výsledků, současně je porovnáváme s výsledky jiných studií. Zamýšlíme se nad přednostmi a limity výzkumu, zvažujeme i jeho další možné nasměrování do budoucna. Součástí diskuze je i doporučení pro praktickou aplikaci zjištěných poznatků. Náš výzkumný soubor čítal 223 respondentů. Cílem práce bylo odhalit vztah nové metody SISRI-24 (Spiritual Intelligence Self-Report Inventory) v českém prostředí ve vztahu k duševnímu zdraví (Mental Health Continuum) a optimálnímu prospívání (Psychological Flourishing Scale). Nejprve jsme se zaměřili na celkové hodnoty dotazníkových metod. Obecně můžeme říct, že na úrovni duševního zdraví a optimálního prospívání náš výzkumný vzorek dosahoval průměrných hodnot – středních hodnot duševního zdraví i optimálního rozkvětu osobnosti. Zajímavým údajem se jeví prvenství složek spirituální inteligence - nalézání osobního smyslu života a vnímání transcendence. Na základě jejich charakteristik tím vykazují respondenti pro ně důležité hodnoty, které nemají materiální podstatu. Dokáží se podívat za horizont věcí běžných. Zdá se, že se tak naplňují slova P. Říčana (2007), že „každý člověk je spirituální“ a to i v naší „ateistické“ společnosti. V korelační analýze nás nejprve zajímal vzájemný vztah celkových hodnot metod. Signifikantní vztah prokázala vazba mezi spirituální inteligencí směrem k duševnímu zdraví i k optimálnímu prospívání. Nejsilněji však spolu korelovalo duševní zdraví a optimální prospívání. Statisticky významný vztah mezi spirituální osobní pohodou a duševním zdravím uvedli též výzkumníci již v dřívějším výzkumu (Phillips, Mock, Bopp, Dudgeon, & Hand, 2006). Duševní zdraví a optimální prospívání mají k sobě velmi blízko. Položky se týkají podobných oblastí osobní pohody, proto nás vysoká korelace nepřekvapuje. Čím se však liší, je jedním slovem jejich proměnlivost. Duševní zdraví jde více ke kořenům naší osobnosti, je stálejší, ukotvenější a v rámci vývoje ho můžeme kultivovat a navyšovat. Optimální prospívání oproti tomu může být více kolísavé, podmíněné stávající situací. Výsledky při vyplňování dotazníků tak mohou být ovlivněny momentální náladou jedince, zkušenostmi s okolním světem a vztahy s druhými lidmi. Korelace nás zajímaly i u subškál. V rámci spirituální inteligence to byla dimenze „nalézání osobního smyslu“, která dominovala ve vztahu jak s hodnotami duševního zdraví, tak optimálního prospívání. Nejmenší sílu vztahu prokázala dimenze „kritické uvažování 97
o existenciálních tématech“. Na základě těchto výsledků lze usuzovat, že to nejlepší, co člověk může pro svůj rozkvět osobnosti udělat, je nalézat smysl ve svém lidském počínání. Výzkum (Byron & Miller-Perrin, 2008) z nedávné doby prokázal vliv životního účelu jako mediátora na trase od víry k osobní pohodě jedince. Z duševního zdraví vyšla subškála „psychologická osobní pohoda“ jako nejsilnější faktor vztahu - jak ke spirituální inteligenci, tak k optimálnímu prospívání. Součástí psychologické osobní pohody jsou položky ptající se na sebeakceptaci, dosahování mistroství, pozitivní vztahy, osobní růst, autonomii a účel života. Jedná se o položky, které vychází z jádra osobnosti, člověk na nich musí vědomě pracovat. Navíc smysl se již prokázal jako silný korelát sám o sobě. Tím se potvrzuje výzkum (Meraviglia, 2004), který předurčil navýšení psychologické osobní pohody po nabytí vysokého smyslu života. Pokud takto vykročíme k sobě, potažmo k druhým, máme dobře nakročeno i k spirituální inteligenci. V další části nás zajímala predikce spirituální inteligence míry duševního zdraví a optimálního prospívání. Větší prediktorem se stala směrem k duševnímu zdraví než k optimálnímu prospívání. Pokud, na základě výše řečeného, budeme tvrdit, že jak spirituální inteligence, tak duševní zdraví jdou více k jádru osobnosti, nemůže být překvapující, že je spirituální inteligence důležitější pro duševní zdraví než pro optimální prospívání. Silnější predikující vztahy nacházíme i u jednotlivých dimenzí spirituální inteligence vůči duševnímu zdraví než k optimálnímu prospívání. Nejsilnějším prediktorem je společný faktor – nalézání osobního smyslu. Za přítomnosti všech dimenzí současně se opět vliv smyslu prokázal, zatímco dimenze „kritické uvažování o existenciálních tématech“ a „vědomí přesahu, transcendence“ prokazují negativní konotaci. Síla smyslu se umocňuje při regresní analýze stepwise, kdy se jeho predikční předurčení završuje, neb krok za krokem dochází k zesílení jeho vztahu i v kombinaci s ostatními dimenzemi, tento efekt je považován za vzácný. Konkrétně duševní zdraví predikuje po smyslu nejvíce „schopnost kritického uvažování“, nicméně negativně, a „schopnost rozšiřování svého vědomí“, tu pozitivně. Nalézání osobního smyslu, oproti ostatním dimenzím, je pro navýšení optimálního prospívání nejdůležitější. V kombinaci je s „vědomím transcendence“, které je však ve vztahu negativním. Plyne z toho informace, že na základě našich výsledků duševní zdraví může být navyšováno vícero cestami vedoucí ze spirituální inteligence. Např. studie (Anand, 2013) prováděná na populaci studentů prokázala vyšší duševní zdraví začleněním modlitby a meditace do života; nebo studie 98
(Bekelman, Dy, Becker, Wittstein, Hendricks, Yamashita, & Gottlieb, 2007) prezentovala smysl života jako faktor zamezující vzniku deprese. Optimální prospívání má z této nabídky nejsilnější prediktor jeden, a to nalézání osobního smyslu života. Zajímala nás rovněž predikce míry spirituální inteligence a optimálního prospívání skrze hodnoty duševního zdraví. Nejsilnějším prediktorem byla v obou případech psychologická osobní pohoda, a to jak samostatně, tak za přítomnosti všech subškál. Mnohem větší predikce byla znatelná ve vztahu k optimálnímu prospívání, v rámci kterého prokázala i silnější vztah. Na základě této analýzy vyplývá informace, že čím více bude člověk na globální úrovni duševně zdravý, v pohodě, jeho rozkvět v denním fungování bude tím znatelnější. Vztah spirituální inteligence k demografickým údajům (pohlaví, věk, vzdělání, trvalé bydliště, rodinný stav, subjektivní vnímání fyzického zdraví) nebyl prokázán jako signifikantní. Přesto stojí za zmínku vztah k věku. V jedné z pilotních studií (King & DeCicco, 2009) byl prokázán statisticky významný vztah spirituální inteligence a věku. Náš výzkum je o tento vztah ošizen hlavně díky nerovnoměrnému věkovému rozložení respondentů. Další zajímavou zmínkou je vztah k subjektivnímu vnímání zdraví. V našem výzkumu dosahovali jedinci vyšší míry spirituální inteligence s větší tíží vnímaného zdraví. Jedná se o očekávatelný trend, který byl potvrzen. Pro doplnění a potvrzení tohoto jevu mluví výzkum (Reed, 2007) prováděný s nevyléčitelně nemocnými pacienty. Během jejich nemoci došlo k navýšení spirituality oproti lidem ze své nemoci vyléčitelných a zdravých jedinců. Na druhou stranu překvapivým výsledkem se stala analýza vztahu duševního zdraví a subjektivního vnímání fyzického zdraví. Naše výsledky ukázaly klesavou tendenci – s horším subjektivně vnímaným zdravím klesala i míra duševního zdraví. Musíme ovšem opět brát v úvahu nerovnoměrné rozložení souboru. Pro opačný vývoj mluví výzkum Seligmana a Petersona (2006). Signifikantní
vztah
byl
prokázán
ve
vztahu
spirituální
inteligence
a náboženského vyznání. Nejsilnější byl v kategorii nereligiózních, poté u respondentů řadících se k římsko-katolickému vyznání oproti skupině bez náboženského vyznání. V jednotlivých dimenzích byly zaznamenány nejsilnější koreláty u vyznavačů římskokatolického náboženství. Nejmenší rozdíly byly v dimenzi „nalézání osobního smyslu“. Největší rozdíl se nachází v rámci dimenze „kritické uvažování o existenciálních tématech“, kde převládli římští katolíci. Jak interpretovat situaci, kdy katolíci nabyli nejsilnějšího vztahu ke kritickému uvažování o existenciálních tématech? Důvod se nabízí 99
např. ve formativním prostředí, ve kterém katolíci žijí od samého mládí, jehož součástí jsou modlitby, společné bohoslužby, kázání. Dále fakt, že se přihlásí k víře v naší společnosti, je kolikrát v diskuzi staví do role obhájce svého přesvědčení, tím pádem musí uvažovat kriticky i o existenciálních tématech. Lidé spadající do skupiny nereligiózních nabyli oproti katolíkům vyšších hodnot ve „schopnosti rozšiřovat své vědomí“. Nabízí se interpretace, že tito jedinci jsou o své spiritualitě přesvědčeni, ale nemají ji tolik prodiskutovanou. Protože se nehlásí k institucionalizovanému náboženství, kultivují ji hlavně sami v sobě a tím si zvyšují schopnost rozšiřování svého vědomí. Jsou to samozřejmě jen hypotézy, jejich platnost by si zasluhovala patřičný výzkum. Na závěr analýz jsme potvrdili předpokládaný trend, kdy se při větší pravidelnosti praktikování svého náboženského vyznání či spirituálního přesvědčení zvyšovala i míra spirituální inteligence. Obsahová analýza odpovědí prokázala, že největší štěstí lidem přináší seberealizace, největší hodnotou jim jsou mezilidské vztahy a vděčnost pociťují převážně za rodinu. Jisté propojení se nabízí s úvodními kapitolami teoretické části. Seligman (2011) dochází k pěti nezávislým složkám ovlivňujících naše optimální prospívání. Na základě našich výsledků můžeme říci, že pozitivní emoce doprovází aktivní zaujetí osobní seberealizace a přispívají k dobrým mezilidským vztahům nejen v rodině, jsou nám pevnou půdou pod nohama pro úspěšný výkon, kterým naplňujeme smysl svého života.
8.1 Přednosti a limity výzkumu Svůj prostor si zasluhují i přednosti a limity. Hlavní výsadou této práce je zařazení nové metody do baterie testů v českém prostředí. Jedná se o dotazník Spiritual Intelligence Self-Report Inventory, který byl pro tyto účely přeložen z anglického originálu (King, 2008a). Další předností práce se zdá být fakt, že – navzdory názvu, jehož součástí je pro mnohé odstrašující slovo spiritualita – se výzkumný soubor skládá převážně z lidí, kteří se nehlásí k žádnému vyznání. Přestože se tak blíží k paritnímu zastoupení ve společnosti, nenárokujeme si zobecňovat výsledky na celou populaci. Naším hlavním cílem bylo zjistit vzájemné korelace, které si zasluhují další výzkum. Příkladným jevem se v psychologickém výzkumu stává větší zastoupení žen, náš výzkum není přes veškerou snahu výjimkou. Rovněž online sběr dat přilákal více studentů zvyklých a ochotných vyplňovat dotazníky. Korespondujícím limitem se díky tomu ukazuje nerovnoměrné rozložení souboru i v jiných demografických údajích. Obzvláště 100
se tento nedostatek projevuje v rozložení na základě věku a subjektivního vnímání fyzického zdraví, kdy předešlé výzkumy prokázaly signifikantní vztahy. Pro jejich ověření bychom se měli do budoucna zaměřit na větší vyvážení jednotlivých kategorií. Online sběr dat neumožňuje kontrolovat podmínky testové situace. Nevíme, za jakých okolností a s jakou pravdivostí byly položky vyplňovány. Při vyhodnocování bylo zjištěno, že ne všechny položky byly vyplněné, nebo nabyly nejvyšší míry hodnot, což (při vší úctě) mohlo být projevem např. averze vůči testování, přesto jsme respondenty do výzkumu zařadili. Při sběru dat tužka-papír jsme poměrně často naráželi na neochotu lidí pro participaci na výzkumu. Příčina neochoty tkvěla v odrazujícím pojmu spiritualita, dále v neporozumění jednotlivým položkám a v čase, který byl pro vyplnění nutný. Stalo se to pro nás poučením pro následný výzkum a pro případné přeformulování položek.
8.2 Další směr výzkumu Výzkum nebyl cílený na žádnou konkrétní skupinu populace. Nastínil první výsledky, které by se měly ověřit i na větším výzkumném souboru. Oblast spirituální inteligence by si však jistě zasloužila hlubší prozkoumání. Nabízí se možnost výzkumu zaměřeného na skupiny jedinců se společnými rysy. Může se jednat o náboženské skupiny mezi sebou, nebo čistě o ateistické uskupení. Tyto údaje by se daly propojit s mezinárodními studiemi pro srovnávací analýzu. Prověření by si žádal i vztah duševního zdraví a subjektivně vnímaného fyzického zdraví v rámci počtem respondentů vyvážených kategorií. Vzhledem k prověřenému signifikantnímu vztahu spirituální inteligence a věku by se cenným výzkumem stala longitudinální studie zaměřená na vývoj spirituální inteligence v průběhu života. Kritické uvažování nad existenciálními tématy vyšlo jako silný korelát u římských katolíků, ale zároveň jako negativní korelát k duševnímu zdraví. Pro ověření této nastíněné skutečnosti by stálo zato udělat kvalitativní sondu vysvětlující – či vyvracející – tento fenomén. Spirituální inteligence byla představena ve vztahu k duševnímu zdraví. Její vliv by však mohl nabýt zajímavých korelací v širším poli. Pokud jsou společenství věřících jako instituce výzkumníkům inspirací pro fungování, nabízí se výzkum zaměřený na představitele vedoucích míst různých organizací, zda-li při vyšší spirituální inteligenci 101
dochází k efektivnějšímu řízení firmy, lepšímu vnímání vedoucího a komunikace s ním z pohledu zaměstnanců, což jde ruku v ruce s příjemnějšími podmínkami na pracovišti.
8.3 Aplikace poznatků v praxi V našem výzkumu se jako nejsilnější korelát i prediktor prokázal osobní smysl života. Snad málokterý člověk by nechtěl být duševně zdravý a optimálně prospívat. Pro nabytí těchto stavů může činit mnohé. Od zajištění ekonomické situace, přes zlepšení prostředí, po zkvalitnění mezilidských vztahů. Seznam není vyčerpán ani po zabudování nabývání osobního smyslu v konkrétních událostech a v kontextu celého života. Nicméně je prokazatelné, že je tím naše fungování podpořeno, proto by neměl být opomenut. Spiritualita a její hodnoty dokreslují kruh holistického přístupu k člověku. Své místo má proto v klinickém prostředí somatickém i psychiatrickém. Neopomenutelné místo jí ale náleží už při vzdělávání. Pokud se naučíme zavčas vidět člověka v jeho komplexnosti se všemi jeho potřebami, o to bližšími se mu můžeme stát my, potažmo on sám sobě.
102
ZÁVĚR Smysl této práce spočívá převážně v prohloubení porozumění vztahu spirituality a duševního zdraví. Nový úhel pohledu nabídla metoda Spiritual Intelligence Self-Report Inventory. Její autor, D. B. King, prostoupil působení spirituality na lidské fungování skrze čtyři dimenze – kritické uvažování o existenci, nalézání smyslu v životě, vnímání transcendence a rozšiřování svého vědomí. Každá z nich nabízí jinou strategii pro adaptivní zvládání
životních
situací,
každá
z
nich
se
dá
celoživotně
kultivovat
a zdokonalovat, i proto je nazývána spirituální inteligencí. Teoretická část nás seznamuje s poznatky z oblasti pozitivní psychologie, jež hledá klíče k odhalování souvislostí člověka a jeho rozkvětu. V další části připomínáme autory popisující spiritualitu již po desetiletí. Teorie postupně přešly ve výzkumy, které odhalily jasnou souvislost mezi spiritualitou a zdravím člověka. Věda pokročila, a tak v dnešní době můžeme nahlížet spiritualitu z pozice inteligence. Naším cílem bylo odhalit vztah takto formulované spirituality k optimálnímu prospívání člověka a jeho osobní pohodě. Na základě výsledků můžeme prokázat statisticky významnou souvislost. Ve všech analýzách to byl konkrétně osobní smysl, který dominoval jako nejsilnější korelát i prediktor duševního zdraví. Významná souvislost nastala i směrem k náboženskému vyznání a neinstitucionalizovaným formám víry. Získali jsme informaci, že
jedinci
mají
vybudovanou
kapacitu
pro
nalézání
smyslu
své
existence
a zároveň vnímají nemateriální aspekty života. Téma spirituální inteligence má svůj potenciál, otevírá se pro hlubší zpracování a výzkum. Může se stát dobrým pomocníkem při hledání cest k lidem, jež mají spirituální kapacitu rozvinutou, ale nehlásí se ke konkrétnímu náboženství. V české společnosti se jeví výhodou, že umožňuje výzkumníkům komunikovat s jedinci nereligiózním jazykem. Prostor i možnosti jsou široké. Být spirituálně inteligentní neznamená zůstat doma a hýčkat si svého ducha. Být spirituálně inteligentní znamená vyjít do ulic – vnímat svého ducha a podle něj se rozhodovat a jednat. Být spirituálně inteligentní znamená budovat tuto kapacitu nejen v dobách bouřlivých, kdy se otázky existence vynořují samy, ale i v dobách klidu, kdy je sami za sebe můžeme přizvat do svého života k upevnění duševního zdraví.
103
POUŽITÁ LITERATURA Amram, Y. (2007). The Seven Dimensions of Spiritual Intelligence. An Ecumenical Grounded Theory. Paper presented at the 115th Annual Conference of the American Psychological Association, San Francisco, CA. Anand, H. (2013). Prayer and Meditation: Way of Improving Psychological Wellbeing. In Srivastava, S. K., Singh, N., & Kant, S. Psychological Interventions of Mental Disorders. New Delhi: Sarup Book Publishers PVT. LTD. Aristoteles. (1996). Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek. Balboni, T. A., Vanderwerker, L. C., Block, S. D., Paulk, M. E., Lathan, C. S., Peteet, J. R., & Prigerson, H. G. (2007). Religiousness and spiritual support among advanced cancer patients and associations with end-of-life treatment preferences and quality of life. Journal of Clinical Oncology, 25, 555-560. Bekelman, D. B., Dy, S. M., Becker, D. M., Wittstein, I. S., Hendricks, D. E., Yamashita, T. E., & Gottlieb, S. H. (2007). Spiritual well-being and depression in patients with heart failure. Journal of General Internal Medicine, 22, 470-477. Belzen, J. A. (2004). Spirituality, culture and mental health: Prospects and risks for contemporary psychology of religion. Journal of Religion and Health,43, 291-316. Belzen, J. A. (2009). Některé podmínky, možnosti a hranice psychologických studií spirituality. Československá psychologie, 53, 396-407. Blatný, M., a kol. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada. Byron, K. & Miller-Perrin, C. (2009). The value of life purpose: Purpose as a mediator of faith and well-being. The Journal of Positive Psychology, 4, 64-70. Chesterton, G. K. (1948). Heretikové. Praha: Julius Albert. Cotton, S., Larkin, E., Hoopes, A., Cromer, B., & Rosenthal, S. (2005). The impact of adolescent spirituality on depressive symptoms and health risk behaviors. Journal of Adolescent Health, 36, 529. Čapek, K. (2015). Pociťuje úžas nad zázračností všedních okamžiků. In Pečinková P. (5). Katolický týdeník, 15.
104
Diener, E., Suh, E. M., Lucas, R. E., & Smith, H. L. (1999). Subjective Well-Being: Three Decades of Progress. Psychological Bulletin, 125, 276-302. Diener, E. (2000). Subjective Well-Being: The Science of Happiness and a Proposal for a National Index. American Psychologist, 55, 34-43. Diener, E., Lucas, R. E., & Oishi, S. (2002). Subjective well-being. In Snyder, C. R. & Lopez, C. J. (Eds.). Handbook of Positive Psychology (63-73). New York: Oxford University Press. Diener, E. & Biswas-Diener, R. (2008). Happiness: Unlocking the mysteries of psychological wealth. Blackwell Publishing. Diener, E. (2014). Happiness: The Science of Subjective Well-Being. Champaign, IL: DEF Publishers. Doster, J., Riley, C., Harvey, M., Toledo, J. R., Goven, A., & Moorefield, R. (2002). Intrinsically versus Extrinsically Defined Spirituality and Immune Functioning. Journal of Religion, Disability & Health, 6, 49-65. Emmons, R. A. (2000). Spirituality and Intelligence: Problems and Prospects. The International Journal for the Psychology and Religion, 10, 57-64. Emmons, R. A. (2005). Striving for the sacred: Personal goals, life meaning, and religion. Journal of Social Issues, 61, 731-745. Frankl, V. E. (2006). Psychoterapie a náboženství. Brno: Cesta. Frankl, V. E. & Lapide, P. (2011). Bůh a člověk hledající smysl. Brno: Cesta. Gardner, H. (2000). A Case Againts Spiritual Intelligence. The International Journal for the Psychology of Religion, 10, 27-34. George, L. K., Larson, D. B., Koenig, H. G., & McCullough, M. E. (2000). Spirituality and Health: What We Know, What We Nede to Know. Journal of Social and Clinical Psychology, 19, 102-116. Goleman, D. (2011). Emoční inteligence. Praha: Metafora. Halama, P. (2003). Zmysel života ako kognitívny fenomén: je možné hovoriť o existenciálnej inteligencii? In Ruisel, I. Inteligencia v rôznych kontextoch. (37-52). Bratislava: Slovak Academia Press. 105
Halama, P. (2006). Existenciálna inteligencia v procese hľadania zmyslu života. In Ruisel, I., a kol. Úvahy o inteligencii a osobnosti. (111-130). Bratislava: Slovak Academia Press. Hammermeister, J. & Peterson, M. (2001). Does Spirituality Make a Difference? Psychosocial and Health-Related Characteristics of Spiritual Well-Being. American Journal of Health Educatio, 32, 293-297. Hartl, P. & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. Holt-Lunstad, J., Steffen, P. R., Sandberg, J., & Jensen, B. (2011). Understanding the connection between spiritual well-being and physical health: an examination of ambulatory blood pressure, inflammation, blood lipids and fasting glucose. Journal of Behavioral Medicine, 34, 477-488. Hunter-Hernández, M., Costas-Muñíz, R., & Gany, F. (2015). Missed Opportunity: Spirituality as a bridge to resilience in Latinos with cancer. Journal of Religion and Health. Published online 25 February. Husain, A. & Khan, S. (2014). Applied Spirituality: Theory research and practice. New Delhi: Global Vision Publishing House. Idler, E. L., Musick, M. A., Ellison, C. G., George, L. K., Krause, N., Ory, M. G., ... & Williams, D. R. (2003). Measuring multiple dimensions of religion and spirituality for health research conceptual background and findings from the 1998 General Social Survey. Research on Aging, 25, 327-365. Jarden, A. (2012). Positive Psychologists on Positive Psychology. International Journal of Wellbeing, 2. Jung, C. G. (1993). Analytická psychologie – její teorie a praxe. Brno: Academia. Kelley, B. S. & Miller, L. (2007). Life satisfaction and spirituality in adolescents. Research in the Social Scientific Study of Religion, 18, 233. Keyes, C. L. M. (2002). The Mental Health Continuum: From Languishing to Flourishing in Life. Journal of Health and Social Behavior, 43, 207-222. Keyes, C. L. M., & Haidt, J. (2003). Flourishing: Positive psychology and the life welllived. Washington, DC: APA. 106
Keyes, C. L. M. (2015). Corey Lee M. Keyes. Sociology.emory.edu. Vyhledáno 21. 3. 2015 na http://sociology.emory.edu/home/people/faculty/keyes-corey.html King, D. B. (2008a). Rethinking Claims of Spiritual Intelligence: A Definition, model, & Measure. Unpublished master’s thesis, Trent University, Peterborough, Ontario, Canada. King, D. B. (2008b). Brighter Paths to Wellbeing: An Integrative Model of Human Intelligence and Health. Trent University Centre for Health Studies Showcase, 12-13. King, D. B. & DeCicco, T. L. (2009). A Viable Model and Self-Report Measure of Spiritual Intelligence. International Journal of Transpersonal Studies, 28, 68-85. King, D. B., Mara, C. A., & DeCicco, T. L. (2012). Connecting the Spiritual and Emotional Intelligences: Confirming an Intelligence Criterion and Assessing the Role of Empathy. International Journal of Transpersonal Studies, 31, 11-20. King. D. B. (2013). A Pratical Guide to Spiritual Intelligence. Vyhledáno dne 10. 11. 2014 na http://www.davidbking.net/spiritualintelligence/index.htm Křivohlavý, J. (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portál. Křivohlavý, J. (2006). Psychologie smysluplnosti existence. Praha: Grada. Křivohlavý, J. (2008). Spiritually integrated psychotherapy. Understanding and addressing the sacred. Československá psychologie, 416-417. Křivohlavý, J. (2013). Psychologie pocitů štěstí. Praha: Grada. Kukačka, V. & Lundáková, A. Relaxace, regenerace a spánek jako významná součást zdravého životního stylu. Studia Kinanthropologica, 12, 29-34. Lamers, S. (2012). Positive mental health: measurement, relevance and implications. Enschede, the Netherlands: University of Twente. MacDonald, D. A. & Holland, D. (2003). Spirituality and the MMPI‐2. Journal of Clinical Psychology, 59, 399-410. Mackintosh, N. J. (2000). IQ a inteligence. Praha: Grada. Mahoney, A., Pargament, K. I., Jewell, T., Swank, A. B., Scott, E., Emery, E., & Rye, M. (1999). Marriage and the spiritual realm: The role of proximal and distal religious constructs in marital functioning. Journal of family psychology, 13, 321. 107
Matheis, E. N., Tulsky, D. S., & Matheis, R. J. (2006). The relation between spirituality and quality of life among individuals with spinal cord injury. Rehabilitation Psychology, 51, 265. Maton, K. I. & Wells, E. A. (1995). Religion as a community resource for well‐being: Prevention, healing, and empowerment pathways. Journal of Social Issues, 51, 177-193. Mayer, J. D. & Salovey, P. (1993). The intelligence of emotional intelligence. Intelligence, 17, 433-442. Mayer, J. D. (2000). Spiritual Intelligence or Spiritual Consciousness? The International Journal for the Psychology of Religion, 10, 47-56. McNulty, K., Livneh, H., & Wilson, L. M. (2004). Perceived Uncertainty, Spiritual WellBeing,
and
Psychosocial
Adaptation
in
Individuals
With
Multiple
Sclerosis. Rehabilitation Psychology, 49, 91. Meraviglia, G. M. (2004). The effects of spirituality on well-being of people with lung cancer. Oncology Nursing Forum, 31, 89-94. Neill, C. M. & Kahn, A. S. (1999). The role of personal spirituality and religious social activity on the life satisfaction of older widowed women. Sex Roles, 40, 319-329. Noble, K. D. & Green, W. N. (2010). Fostering Spiritual Intelligence: Undergraduates´ Growth in a Course About Consciousness. Advanced Development Journal, 12, 26-48. Pargament, K. I. (1999). The psychology of religion and spirituality? Yes and no. The International Journal for the Psychology of Religion, 9, 3-16. Pargament, K. I. (2008). The sacred character of community life. American Journal of Community Psychology, 41, 22-34. Pargament, K. I. & Mahoney, A. (2002). Theory: Sacred Matters: Sanctification as a Vital Topic for the Psychology of Religion. The International Journal for the Psychology of Religion, 15, 179-198. Piedmont, R. L. (1999). Does Spirituality Represent the Sixth Factor of Personality? Spiritual Transcendence and the Five‐Factor Model. Journal of Personality, 67, 985-1013. 108
Phillips, K. D., Mock, K. S., Bopp, C. M., Dudgeon, W. A., & Hand, G. A. (2006). Spiritual well-being, sleep disturbance, and mental and physical health status in HIVinfected individuals. Issues in Mental Health Nursing, 27, 125-139. Piaget, J. (1970). Psychologie inteligence. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Plháková, A. (2010). Inteligence. In Blatný, M., a kol. Psychologie osobnosti. (71-104). Praha: Grada. Reed, P. G. (2007). Spirituality and well-being in terminally ill hospitalized adults. Research in Nursing and Health, 10, 335-344. Reich, K. H. (2000). What characterizes spirituality? A comment on Pargament, Emmons and Crumpler, and Stifoss-Hansen. The International Journal for the Psychology of Religion, 10, 125-128. Říčan, P. (2006). Spiritualita jako klíč k osobnosti a lidským vztahům. Československá psychologie, 50, 119-137. Říčan, P. (2007). Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál. Říčan, P. (2010). Spiritualita v centru struktury osobnosti. In Blatný M. a kol. Psychologie osobnosti. (225-238). Praha: Grada Publishing. Říčan, P. (2013). Spiritualita jako klíč k výchově. Sborník abstraktů 2. mezinárodní konference pozitivní psychologie, Česká republika, Brno, 22.-24. 5. 2013. Schulze, R. & Roberts, R. D. (2007). Emoční inteligence. Praha: Portál. Seligman, M. E. P. & Csikszentmihalyi, M. (2000). Positive Psychology: An Introduction. American Psychologist, 55, 5-14. Seligman, M. E. P. (2003). Opravdové štěstí: pozitivní psychologie v praxi. Praha: Ikar. Seligman, M. E. P. (2011). Flourish. New York: Free Press. Seligman,
M.
E.
P.
(2015).
Bio.
Vyhledáno
dne
20.
http://www.ppc.sas.upenn.edu/bio.htm Slezáčková. A. (2012). Průvodce pozitivní psychologií. Praha: Grada. 109
3.
2015
na
Smékal, V. (2005). O lidské povaze. Brno: Cesta. Smith, F. T., Hardman, R. K., Richards, P. S., & Fischer, L. (2003). Intrinsic religiousness and spiritual well-being as predictors of treatment outcome among women with eating disorders. Eating Disorders, 11, 15-26. Steger, M. F., Hicks, B. M., Krueger, R. F., & Bouchard, T. J. (2011). Genetic and Enviromental Influences and Covariance Among Meaning in Life, Religiousness, and Spirituality. The Journal of Positive Psychology, 6, 181-191. Sternberg, R. J. (2001). Úspěšná inteligence. Praha: Grada. Stríženec, M. (2003). Škály spirituality. Československá psychologie, 47, 548-553. Stríženec, M. (2006a). Inteligencia v kontexte spirituality. In Ruisel I., a kol. Úvahy o inteligenci a osobnosti. (131-149). Bratislava: Slovak Academia Press. Stríženec, M. (2006b). Názory popredných psychológov na vzťah osobnosti a religiozity/spirituality. In Halama, P., Adamová L., Hatoková M., & Stríženec M. Religiozita, spiritualita a osobnosť. (5-11). Bratislava: Don Bosco. Stríženec, M. (2006c). Prehl’ad niektorých u nás dostupných zahraničných mier religiozity a spirituality. In Halama, P., Adamová L., Hatoková M., & Stríženec M. Religiozita, spiritualita a osobnosť. (5-11). Bratislava: Don Bosco. Tuchman, N. & Weisman, A. G. (2014). Religion’s effect on mental health in schizophrenia. Clinical Schizophrenia & Related Psychoses, 1, 1-31. Vaughan, F. (1991). Spiritual Issues in Psychotherapy. The Journal of Transpersonal Psychology. 23, 105-119. Vaughan, F. (2002). What is Spiritual Intelligence? Journal of Humanistic Psychology. 42, 16-33. Vialle, W. J. (2007). Spiritual Intelligence: An important dimension of giftedness. Values and Foundations in Gifted Education. New York: Peter Lang, 171-186. Vojtíšek, Z. (2010). Spiritualita v díle Carla R: Rogerse. Závěrečná práce výcvikového programu „Poradenství a psychoterapie zaměřené na klienta.“ Vojtíšek, Z., Dušek, P., & Motl, J. (2012). Spiritualita v pomáhajících profesích. Praha: Portál. 110
Výrost, J. & Slaměník, I. (2011). Sociální psychologie. Praha: Grada. Yalom, I. D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál. Zhuang, Mistr. (2006). Sebrané spisy. Praha: Maxima. Zohar, D. & Marshall, I. (2003). Spirituální inteligence. Praha: Mladá fronta. Zohar, D. (2010). Exploring Spiritual Capital: An Interview with Danah Zohar. Spirituality in Higher Education Newsletter. 5, 1-8.
111
