festivalové
SPÍLÁNÍ 16. DIVADELNÍ FLORA
Olomouc je vždy pred začiatkom Divadelní Flory akoby krajším mestom. V uliciach môžeme oči nechať na krehkých dievčatách z plagátov. Bezručovými sadmi sa z parkánu ozýva rytmické búšenie kladiva. To sa festivalové šapitó po roku pomaly zviecha zo zeme. Fotografie predstavení Moravského divadla vymenila vo foyer „sieň slávy“ plagátov Divadla Komedie. Architekti vyzliekli tričká a pobehujú po nádvorí Konviktu ozbrojení ťažkým náradím. A to nehovorím o rozkošnej bitke o lístky na predstavenie Goebbels/Baarová už v prvý deň predpredaju. No oku lahodiace miesto. Ale žarty skončili! Festival zaujal tento rok svojou dramaturgiou jasný názor na divadlo i kultúru. Tri špecifické programové línie predstavujú v našom ur-čísle ich samotní kurátori – riaditeľ festivalu Petr Nerušil a dramaturg Jan Žůrek. Žiadne ľahké veselohry, žiadne lacné umenie, žiadne bláboly. Len olomoucké requiem jedinečnej pražskej scéne Divadla Komedie (Žádná Komedie!), jedna pocta výnimočnému talentu českého divadla (režie: Jan Mikulášek), to najlepšie zo súčasného višegrádskeho tanca (Power of the Visegrad Dance) a desiatka neobyčajných májových dní. Vitajte na 16. Divadelní Floře! O chvíľu začíname... Dominika Široká
0
středa 9. května 2012
NA CIGARETKE S JOZEFOM VLKOM V stresujúcom generálkovom týždni sme na záhradke Konviktu zastihli režiséra projektu Power Power Dance, Jozefa Vlka. Svetovú premiéru inscenácie, ktorá neverbálne pomenúva podstatu energetických kríz, uvidia vo štvrtok diváci festivalu v unikátnej svetovej premiére. Napriek spílaniu na deficit času stihol spravodaju prezradiť okolnosti vzniku tohto jedinečného višegrádskeho spojenia, i prečo je podľa neho problematika energetickej bezpečnosti archetypálnou záležitosťou. Komu napadla myšlienka spojiť tri popredné višegrádske tanečné skupiny v spoločný unikátny projekt? Za samotnou myšlienkou Power Power Dance stojí dramaturg tanečnej sekcie festivalu, Honza Žúrek. Pred zhruba trištvrte rokom ma oslovil, či by niečo také v mojej réžii nebolo možné. Ja som tento nápad považoval za výzvu a Honza začal písať projekt na Medzinárodný višegrádsky fond. V Power Power Dance mali byť totiž pôvodne zastúpené performerky zo všetkých krajín V4. Prečo sa rozhodla maďarská tanečníčka Anna Réti z projektu nakoniec odstúpiť?
V prípade Anny hralo príčinu odchodu niekoľko faktorov. Myslím, že očakávala od počiatku prácu s pevným konceptom inscenácie, lenže my sme sa rozhodli pracovať od nuly a bez predchádzajúceho researchu. Anna je navyše zvyknutá pracovať samostatne, jej produkcie sú založené na sólach. Nebola možno celkom bola dobre pripravená na takúto kolektívnu spoluprácu. Produkcia vznikala postupne počas niekoľkých rezidenčných pobytov. Kde všade jednotlivé rezidencie prebiehali? My so Stankou Vlčekovou, čoby slovenská strana projektu, sme rezidencie odštartovali
ROZHOVOR
2
v Hradci Králové s Annou Réti. Ďalej sme sa presunuli do Olomouca, kde sme už v plnej zostave skúšali ďalších päť dní. Nasledovali štyri dni rezidencie na Stanici ŽilinaZáriečie, no a pred pár dňami sme sa presunuli opäť na Konvikt, aby sme projekt sfinalizovali. Akou ste sa rozhodli netypickú tému energetickej bezpečnosti nakoniec uchopiť? Problematika energetickej bezpečnosti bola od začiatku nastolená ako základná téma. Nechceli sme ale tento problém riešiť štrukturálne. Celé zadanie nám pripadalo skôr ako téma, ktorú treba nejako poňať a ešte k tomu neverbálne. Išli sme po podstate, hľadali sme v téme „trčiaci“ archetyp. Nakoniec sme sa zamerali na dôvod, prečo energetické krízy vlastne vznikajú. Táto príčina sa nám javila od začiatku jasná – ide tu o princíp simulakra postavenom na lži. Súčasná spoločnosť nám totiž predpisuje akési virtuálne pravidlá a ľuďom neostáva nič iné, ako sa týmto novým vymedzeniam prispôsobiť. Položme si napríklad otázku, kto spôsobil nárast cien ropy? Jej cena nestúpa na základe toho, že je sama o sebe drahá, ale preto, že s ňou burzy a bankové inštitúcie takto nakladajú. Keď sa zvýši cena ropy, je to samo o sebe simulakrum ako bič! Má to ale navyše dopad na celú našu spoločnosť. Snažili ste sa teda problematiku energetickej bezpečnosti vlastne zovšeobecniť? Presne tak. Koncept Power Power Dance je skôr mýtickejšieho charakteru. Ide tu skôr o archetypálnosť ako o upresňovanie súčasnosti. Ide v prípade Power Power Dance o tvoj koncept, alebo o spoločný koncept všetkých zúčastnených strán? Keďže na projekte participujú veľmi výrazné osobnosti, každá strana má k téme čo povedať. Od začiatku som preto trval na tom, aby sa každá z tanečníčok k problematike vyjadrila. Ide teda o spoločný koncept.
Keď sa zvýši cena ropy, je to simulakrum ako bič! Otázka energetickej bezpečnosti má priam ekologické konotácie. Mal projekt pôvodne ambíciu angažovaného divadla? Povedal by som, že bol angažovaný skôr samotný zámer. Postaviť sa k tomu angažovane v tak krátkom čase je nemožné, ide pokojne i o polročnú prácu. Naše uchopenie smeruje skôr k sociálnej tematike. Si zväčša autorom svetelného dizajnu svojich produkcií. V prípade Power Power Dance si ale prizval k spolupráci českého light designera Pavla Kotlíka. Pre Power Power Dance som si prizval Pavla Kotlíka, s ktorým už máme za sebou zopár spoločných projektov. Jeho prácu dobre poznám a úprimne si ju vážim. Myslel som preto, že by mohol byť pre projekt prínosom. Power Power Dance pomyselne štartuje festivalovú platformu Power of the Visegrad Dance. Sleduješ situáciu súčasného višegrádskeho tanca? Sú nejaké mená, ktoré by na Divadelnej Flore v budúcnosti nemali chýbať? Pozornosti Divadelnej Flory isto neunikli maďarské mená Reka Szabó alebo Márta Ladjánski. Ostaneš vychutnávať festival i po stresujúcich premiérach? Po prvej aj druhej premiére žiaľ musíme so Stankou Vlčekovou okamžite cestovať domov. V Slovenskom národnom divadle sa pomaly blíži premiéra Aristofanových Oblakov, ktoré v Bratislave pripravujeme s režisérom Martinom Čičvákom. V inscenácii koordinujeme netypickú navyše nebezpečnú vzdušnú akrobaciu a sme zodpovední i za bezpečný priebeh skúšok.
Aká budúcnosť čaká po premiére Power Power Dance? Máte už v pláne nejaké festivaly, prípadne hosťujúce predstavenia? Je to predsa len inscenácia odsúdená na kočovanie. To sa uvidí až po premiére. Momentálne je všetko ešte v našich rukách. Stále sme „v procese“ a zrejme možno očakávať zmeny na podobe inscenácie až do poslednej minúty. Na premiéru ale zavítajú kurátori a vzápätí už bude všetko len v ich rukách. Za rozhovor ďakuje Dominika Široká.
Jozef Vlk je slovenský autor, režisér, hudobník, producent, performer, príležitostný svetelný dizajnér a zakladateľ divadelnej skupiny Hubris (neskôr transformovanej na Debris Company). Hlavným výrazovým prostriedkom tejto spoločnosti je non-verbálny prístup ku klasickým literárnym témam (Kafka - Proces, J.L.Borgés - Evanjelium podľa Marka, Joyce - Ulysses, Jarry - Kráľ Ubu, S.Beckett - Murphy, Dych a i.), no zameriava sa i na autorské výpovede. Zoskupenie patrí medzi najvýraznejšie nezávislé divadelné projekty domácej scény. Vlk sa hlási k aktívnej forme „gesammtkunstwerku“ a má za sebou početné domáce i zahraničné hudobné a divadelné spolupráce. Je držiteľom ocenenia Dosky 2008 za najlepšiu hudbu k inscenácií Canto Hondo (hlboká pieseň o nej...). Mimo divadelnej činnosti si vyskúšal i réžiu strednometrážneho tanečného filmu Deň, aktívne sa tiež venuje novej elektronickej hudbe pod pseudonymom Double Affair. Olomouckým divákom sa Jozef Vlk predstavil už inscenáciou Dolcissime sirene, ktoré v Divadle K3 hosťovalo v rámci festivalu Velká inventura 2011.
POWER OF THE VISEGRAD DANCE
3
POWER OF THE VISEGRAD DANCE Svébytnou součástí mezinárodního festivalu Divadelní Flora je od roku 2012 také projekt Power of the Visegrad Dance. Jedná se o ucelenou dramaturgickou linii sledující umění spadající do oblasti tzv. performing arts. Nalezneme zde představení s rysy alternativního a experimentujícího divadla, tance, projekty překračující k výtvarné performanci či multimediální projekty z České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska. Ambicí našeho festivalu je do budoucna vytvořit stálou platformu pro prezentaci nejvýraznějších inscenačních projektů tzv. alternativního divadla ze zemí V4 a přispět nejen k lepší obeznámenosti s nejvýraz-nějšími tvůrci a inscenacemi, stávajícími trendy a tvůrčími postupy, ale také aktivně podporovat vznik nové tvorby, mobilitu umělců, kreativitu, mezinárodní spolupráci a v neposlední řadě propagovat umění visegrádského regionu za jeho hranicemi. V roce 2012 probíhá nultý ročník této platformy, v rámci níž uvedeme šest představení, včetně jedné světové premiéry. Díky finanční podpoře Mezinárodního visegrádského fondu představíme tvorbu maďarské choreografky Anny Réti, polské performerky Anny Steller, slovenské skupiny Debris Company a českého tanečního tělesa VerTeDance. 16. Divadelní Floru zahájí představení Power Power Dance, na němž se pod režijní taktovkou Jozefa Vlka podílí značná část výše zmíněných těles. Alternativní a experimentující divadlo si u olomouckého publika našlo své stálé příznivce a pohled na tvorbu v zemích V4 bude cenným příspěvkem k tomu, jak vypadá scéna performing arts v našem regionu. Jan Žůrek dramaturg projektu „Power of the Visegrad Dance“
POWER POWER DANCE Debris company - Anna Steller VerTeDance ČT 10. 5. 19:00 Konvikt / Divadlo K3 PÁ 11. 5. 17:30 Konvikt / Divadlo K3 Letošní specialitou festivalu je nultý ročník projektu „Power of the Visegrad Dance“, který otevírá světová premiéra taneční inscenace Power Power Dance. Mezinárodní projekt inspirovaný otázkou energetické bezpečnosti vznikl speciálně pro Divadelní Floru jako společné dílo performerek a ansámblů z České republiky, Slovenska a Polska, které se se svými sólovými projekty představí v následujících festivalových dnech. Inscenaci režijně zkomponoval slovenský skladatel, muzikant, performer a režisér Jozef Vlk, který má s mezinárodními projekty a festivalovým životem bohatou zkušenost. Vlk, držitel ocenění DOSKY 2008 za nejlepší hudbu k inscenaci, se v současnosti kromě divadelní činnosti věnuje elektronické hudbě. Těšme se tedy, co nás čeká! Kompilát čtyř svébytných tanečních jazyků, síla fyzického divadla, elektronická hudba a energetická bezpečnost. Power Power Dance! (dš)
HAVE A NICE HELL Good Girl Killer / Patrycja Orzechowska SO 12. 5. 19:30 Konvikt / Divadlo K3 Spojením skupiny Good Girl Killer s výtvarnicí Patrycií Orzechowskou vzniknul projekt Have a Nice Hell, který se divákům DF představí v sekci Power of the Visegrad Dance. Tvůrci tematizují proměny strachu. Dítě se bojí tmy, bouřky a čarodějnic. Později se člověk děsí stáří, ztrá-
ty blízkých a smrti. Důvody ke strachu mohou být také pandemie, nukleární války, terorismus. Tvůrci nechtějí však diváky znejišťovat ani děsit. Naopak. Scény jsou komické, nebo dokonce absurdní. Tanečnice Magda Jędra a Anna Steller inscenaci komentují slovy: „Rády bychom divákům kladly otázky ohledně jejich vlastního strachu a chtěly bychom, aby se zamysleli nad situacemi, v nichž ho zažili. Absurdní realita je tu odlehčená a snadno stravitelná.“
a potřebná. Dané otázky spolu s tématy krásy, přetvářky či naplnění zpodobní čtyři třicátnice, které pojí kromě společného vnímání věcí lidských zejména láska k tanci. O živý hudební doprovod se po celou dobu představení bude starat jedna z nadějí domácí hudební scény, folkrocková kapela ZRNÍ z Kladna. Tato symbióza slibuje prožitek, při němž vaše touha ještě nikdy nevážila tolik.
(macho)
(rené)
VIS-A-VIS Anna Réti
MONO Debris Company ČT 17. 5. 18:00 S-Cube
PO 14. 5. 16:30 Konvikt / Divadlo K3 Sólový tanec je vždycky intimní záležitost, i když se inscenace týká něčeho tak abstraktního, jako je čas. Maďarská tanečnice je divákům Flory dobře známá a dobří holubi se, jak známo, vracejí. Její kus patří do cyklu visegrádského tance, tak uvidíme, co přesně znamenají její fantazijní představy okolního měnícího se světa. (vv)
KOLIK VÁŽÍ VAŠE TOUHA? VerTeDance ST 16. 5. 17:00 Konvikt / Divadlo K3 Jsme schopni jeden druhému se odhalit? Jsme při tom schopni řezat do živého, nebo jen odlupujeme nadbytečné vrstvy? Před půl rokem uvedená inscenace jedné z nejoriginálnějších českých tanečních souborů VerTeDance prozkoumá otázku, zda vysvlečením skutečně odhalujeme sami sebe, svoji podstatu a své tužby a zda je v tomto smyslu nahota vůbec nutná
Za Slovensko „korčuľujú“ v rámci platformy Power of Visegrad Dance bratislavskí Debris Company. Po svetovej premiére Power of Visegrad Dance tak budú mať diváci Divadelní Flory možnosť uvidieť ďalšiu ukážku réžie multitalentovaného Jozefa Vlka. Debris Company patrí k slovenským najprogresívnejším divadelno-tanečným zoskupeniam, dôkazom je i dvojnásobná nominácia Mona na cenu DOSKY 2011 (najlepšia inscenácia, najlepšia scénická hudba). Okrem kmeňovej choreografky a performerky Stanky Vlčekovej sa na projekte tentokrát podieľal i Peter Jaško, dlhodobo pôsobiaci v zahraničných súboroch (belgickí Les SlovaKs). Mono je Vlkovou jedinečnou štúdiou fenoménu narcizmu vo víre boxerského ringu. Tu pätica špičkových slovenských performerov konfrontuje svoje sebelásky s túžbou po blízkosti a intimite. Nie ste i vy občas trochu Mono? (doširoka)
ROZHOVOR
4
PETR NERUŠIL: „FESTIVAL NA PESTROSTI URČITE NESTRATÍ!“ Divadelní Flora odpočítava posledné dni príprav, a tak sme sa obrátili na osobu najzasvätenejšiu – riaditeľa festivalu Petra Nerušila. Ten má na svedomí nie len programové línie „režie: Jan Mikulášek“ a „Žádná Komedie“, ale i chod celého štábového mraveniska. Prečo sa na Flore objaví sedemkrát Divadlo Komedie? Čo si myslí o režisérovi Janovi Mikuláškovi? Ako sa s výzdobou festivalu popasujú prizvaní architekti? Petr Nerušil v rozhovore priblížil podobu 16. Divadelní Flory, na ktorej rozhodne nebude žiadna nuda, ani žiadna komedie.
imaginace, cit pro výtvarnou složku, způsob vedení herců, gradace jeho inscenací nebo práce s hudbou. Vedle Pitínského je to zkrátka můj nejoblíbenější současný český divadelní režisér. Tohoročná Divadelní Flora je teda tiež olomouckou rozlúčkou s Divadlom Komedie. Nad čím môže česká divadelná scéna stratou Komedie trúchliť? Nad divadlem, jehož protagonisté měli naprosto jasný názor na to, jaký typ textů chtějí inscenovat, proč je chtějí inscenovat a co prostřednictvím svých inscenací chtějí dnešnímu divákovi říct. To u drtivé většiny tuzemských scén postrádám. Prinesie aktuálny ročník okrem nového dramaturgického prístupu i ďalšie novinky? Každý ročník přináší něco nového. Proměnila se dramaturgie filmové sekce DF, nově budeme hrát na scéně v S-cube, pozveme diváky do Metropolu. Do programu jsme také poprvé zařadili – ve spolupráci s Českým rozhlasem Olomouc – rozhlasové adaptace dramatických textů, proběhnou i tematické besedy. Tento rok festivalu výrazne pomohol i Medzinárodný višegrádsky fond. Čo za projekt pomohol zrealizovať? Díky visegrádské dotaci mohl vzniknout už zmíněný projekt Power of the Visegrad Dance a hlavně premiérový titul Power Power Dance Jozefa Vlka, Anny Steller, Veroniky Kotlíkové, Terezy Ondrové a Stanky Vlčekové, který se připravoval během několika rezidencí v Čechách i na Slovensku. Dramaturgia festivalu tohoročne zaujala jasný postoj – žádná komedie! Máš problémy s ľahkými žánrami? Nemám a v divadle se rád zasměju. Název festivalové sekce v sobě nese jistou nadsázku a odráží zmiňovaný fakt, že v Čechách v červenci vinou tuposti pražského magistrátu zanikne jedna významná a kvalitní divadelní scéna. Z důvodů, které jsou natolik přízemní, že už se mi ani nechce je komentovat.
V minulosti prinášala Divadelní Flora olomouckým divákom celú škálu odlišných súborov a tvorcov. Tento rok ale festival uvedie päť posledných kusov režiséra Jana Mikuláška a až sedem inscenácií Divadla Komedie. Prečo si sa tentokrát rozhodol pre netradičnú koncepciu Flory? Nebojíš sa, že festival stratí na pestrosti? Nemyslím, že jde o dramaturgicky netradiční přístup. Je celkem běžné, že v rámci nejrůznějších festivalů vznikají programové platformy, které akcentují rozličná umělecká nebo sociální témata či fenomény. Mikulášek patří dlouhodobě k jednoznačně nejvýraznějším režijním osobnostem u nás. V posledních měsících vytvořil hned několik mimořádně zajímavých a žánrově odlišných inscenací – navíc ve spolupráci s těmi nejlepšími českými ansámbly. O linii „Žádná Komedie!“ jsme s Dušanem Pařízkem začali
jednat už v momentu, kdy avizoval, že Komedie letos v červenci ukončí svou činnost. Připadalo nám důležité a z mnoha důvodů i samozřejmé rozloučit se s touhle nejvyprofilovanější polistopadovou scénou formou rozsáhlejší retrospektivy. Domnívám se, že festival nabízí pro tento typ reflexe ideální prostor. Kromě obou uvedených dramaturgických linií navíc proběhne v rámci Flory také nultý ročník projektu Power of the Visegrad Dance zaměřený na současnou taneční tvorbu v zemích tzv. Visegrádské čtyřky. Festival tradičně nabízí také bohatý doprovodný program, takže na pestrosti letos určitě neztratí. V čom je pre teba Jan Mikulášek výnimočným režisérom? Mám rád jeho smysl pro nadhled a ironii, schopnost vyložit i klasické texty tak, že rezonují se současnými tématy, aniž by se uchyloval k levné, prvoplánové aktualizaci. Líbí se mi jeho
Čo z tohoročného programu si najviac ceníš? Pro mne je důležité, že se podařilo naplnit konkrétní dramaturgické intence, které jsme si stanovili, a že se festivalový program i vše, co souvisí s jeho organizací, realizací a propagací, podaří zaplatit... Výraznou zložkou festivalu je i jeho výzdoba, na ktorej sa pravidelne podujímajú renomovaní architekti Tomáš Pejpek, Szymon Rozwalka a Petr Jakšík. Zahalia tento rok festival pre zmenu do purpuru? Všichni tři architekti některé věci zahalí, ovšem tím pádem i něco jiného odhalí a invenčně naexponují – letos především v prostorách Moravského divadla. Výsledek téhle práce by měl být pro návštěvníky festivalu překvapivý, takže víc z jejich záměrů dopředu prozrazovat nebudu. Za rozhovor ďakuje Dominika Široká.
REŽIE: JAN MIKULÁŠEK
5
REŽIE: JAN MIKULÁŠEK Druhou dramaturgickou linií činoherního programu DF je průřez nejnovější tvorbou režiséra Jana Mikuláška. Mikulášek patří v současnosti mezi nejvýraznější osobnosti české divadelní režie. Vzhledem k tomu, že v posledních dvou sezonách vytvořil na nejprogresivnějších tuzemských scénách několik pozoruhodných inscenací, rozhodli jsme se představit během Flory pět profilových titulů, které v jeho režii v uplynulých patnácti měsících vznikly. Petr Nerušil dramaturg platformy „Žádná Komedie!“ a profilové sekce „režie: Jan Mikulášek“
NA VĚTRNÉ HŮRCE Divadlo Petra Bezruče
poněkud problematického Macbetha. Láska a peníze se trefily chladným cynismem a barvitou obrazností mnohem lépe.
NE 13. 5. 11:00 Moravské divadlo
(vv)
Divadlo Petra Bezruče je jedna z nejvýraznějších platforem Mikuláškových režií a festival DF pravidelně inscenace vzniklé spoluprací režiséra s ostravským souborem do Olomouce přiváží. V profilu režiséra (někdejšího uměleckého šéfa souboru) Bezruči prostě nemohou chybět. Letošním společným projektem je autorská dramatizace románu Emily Brontëové: Na Větrné hůrce. Románu, v němž neutěšenost vřesovišť zrcadlí niterné souboje hlavních hrdinů, vypořádávajících se s pomstou za křivdy minulosti, koženou morálkou a citovým míjením. Inscenace se soustředí na existenciální rovinu rozvětveného příběhu. Vykresluje temný obraz života bez lásky, bez snahy o vzájemné porozumění. Zdůrazněny jsou především zhoubné tendence naplňování vlastního cíle bez ohledu na bližní. Inscenace zahajuje žánrovou sekci profilových inscenací Jana Mikuláška, režiséra výrazného inscenačního rukopisu plného přemýšlivých metafor a stylizovaného hereckého projevu. (dš)
LÁSKA A PENÍZE Divadlo v Dlouhé NE 13. 5. 19:00 Moravské divadlo Režiséra Jana Mikuláška netřeba znovu představovat, stabilního hosta Flory, pražské Divadlo v Dlouhé, také ne. A možná ani britského dramatika Dennise Kellyho, který brázdí všechna evropská a sem tam i česká jeviště. Láska a peníze jsou krutým obrazem svět vyprahlých vztahů, ovšem tohle provařené téma ztvárňuje autor s vtipem. Podstatné je ovšem režijní uchopení Mikuláškovo: loni jsme na DF měli možnost vidět jeho první setkání se souborem Dlouhé,
GOTTLAND Národní divadlo moravskoslezské PO 14. 5. 18:00 Moravské divadlo V rámci širší „retrospektivy“ režií Jana Mikuláška DF představuje Gottland, jeho zatím poslední inscenaci v Národním divadle moravskoslezském. Vedle Divadla Petra Bezruče je NDM dalším podstatným Mikuláškovým ostravským působištěm. Svérázný pohled na českou povahu, který ve své esejisticky založené knize formoval polský publicista Mariusz Szczygieł, Mikulášek zasazuje do vybledlé normalizační jídelny. Série poutavých reportáží o rozmanitých osobnostech českého veřejného života (zpěvák Karel Gott, podnikatel Jan Antonín Baťa, herečka Lída Baarová, spisovatel Jan Procházka a řada dalších) komentuje dvojznačnost českých dějin a nejednoznačnost situací jejich aktérů. Gottland tak tvoří mozaiku překvapivých souvislostí, které napomáhají k pochopení stále tak zastřeného fenoménu, jakým je česká identita. V anketě Divadelních novin se inscenace umístila v první desítce nejlepších inscenací roku. (macho)
EUROPEANA Divadlo Reduta ÚT 15. 5. 18:30 Moravské divadlo K politickému divadlu to Mikuláška v uplynulom roku tiahlo hneď dvakrát. Najskôr spracoval v NDM normalizačné Československo (Gottland), v brnenskej Redute si trúfol na väčšie sústo – problematické dejiny 20.
storočia. Materiálom pre Mikuláškove originálne scénické „hříčky“ sa v Europeane stala útla knižka komentárov esejistu Patrika Ouředníka (víťaz ankety Lidových novin za najzaujímavejšiu knihu roku 2001). O udalostiach minulého storočia zvestuje ironik Mikulášek v inscenácii bizarné svedectvo. Rovnaký priestor tu totiž dostáva vojna, ako i vynález podprsenky. Mladá česká herecká elita (Jan Hájek, Jiří Vyorálek, Václav Vašák, Jiří Kniha a ďalší) tu navyše figuruje ako kolektívny hrdina. Umakartovo-tesilová Europeana je jedným z najvýraznejších počinov minulého roka, čo po-tvrdila i česká divadelná kritika 2. miestom Ceny Alfréda Radoka 2011 za najlepšiu inscenáciu. (doširoka)
DOKTOR FAUSTUS Divadlo Husa na provázku ST 16. 5. 18:30 Moravské divadlo „Tentokrát jsem věděl, co chci a co jsem si uložil: nic menšího než román své epochy, oděný do příběhu vysoce prekérního a hříšného života umělce.” T. Mann Brilantní filozofický román nositele Nobelovy ceny Thomase Manna o životě a smrti fiktivního skladatele Adriana Leverkühna na pozadí skutečných dějin 20. století zobrazuje svět v kulturní i obecně lidské krizi. V osudu dobrovolně nemocného skladatele, jenž se zmítá mezi genialitou a šílenstvím, je symbolicky zachycena katastrofa Německa propadlého nacismu. Popisuje svět na pokraji apokalypsy jako hudební oratorium jedné epochy lidstva. Doktor Faustus coby faustovské memento se tak ve svém prvním českém uvedení opírá zejména o hudebnost románové předlohy. (rené)
ROZHOVOR
6
ODPOČÍTÁVÁNÍ S DUŠANEM D. PAŘÍZKEM Na webových stránkách Divadla Komedie se každý den objevuje nové číslo a postupně se odečítají dny do konce poslední sezony této scény. A také jedné výrazné éry českého divadla po roce 1989. Při této příležitosti jsem před časem režisérovi a uměleckému šéfovi Divadla Komedie Dušanu D. Pařízkovi položila několik otázek. Nedávno se stav z trojciferného čísla změnil na číslo dvojciferné, což znamená, že vám zbývají vlastně jen zhruba tři měsíce do ukončení činnosti divadla. Jaké máte nyní pocity? Dostavují se např. nějaké výrazně odlišné dojmy než v okamžiku, kdy jste se konečně razantně rozhodli ukončit činnost kvůli nedostatečnému financování ze strany města Prahy? Prožíváme právě jedno z nejplodnějších a nejintenzivnějších období našeho souboru. Před několika dny jsme odpremiérovali pátou inscenaci této sezóny, za dva týdny má premiéru Handkeho Hodina ve které jsme o sobě nevěděli. V posledních měsících jsme hostovali se třemi inscenacemi ve Vídni a Mnichově, v těchto dnech se symbolicky loučíme uvedením čtyř našich inscenací ve Slovenském národním divadle s Bratislavou, v příštích týdnech se chystáme do Olomouce, Ostravy, Düsseldorfu a Berlína. Ve volném čase připravujeme publikaci o činnosti Pražského komorního divadla, kterou bychom chtěli do léta vydat. Práce je hodně, blížícímu se konci se příliš nevěnujeme. Vzhledem k tomu všemu si myslím stále více, že rozhodnutí ukončit působení našeho souboru bylo správné. Jsme ve formě, odejít za takových podmínek je po všech těch letech další splněný sen. Kdo vlastně přišel s nápadem odečítání čísel na webu divadla? Kamila Polívková. Je mistryní nenásilných a upřímně sentimentálních gest. Herecký soubor jste vždy stavěli zejména na skvělých hereckých osobnostech. Ať již na jedné straně na hercích zvučných jmen, kteří přijali účast ve vybraných projektech (Karel Roden, Daniela Kolářová, Bolek Polívka…), nebo na straně druhé na hercích do určité doby – řekněme – mediálně méně známých, kteří ale tvořili hlavní jádro souboru (Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Martin Finger, Stanislav Majer, Ivana Uhlířová…). Co pro vás bylo důležité při výběru herců? Jejich přístup k divadlu? Smýšlení o divadle? Zajímavé tváře? Nějaké impulsy „mezi nebem a zemí“? Neexistuje jediný společný jmenovatel, ale kdybych se měl rozhodnout pro jednu vlastnost, kterou u většiny z nich vnímám a která mě inspiruje, tak je to hlavně „outsiderství“. Není náhoda, že v Komedii spolupracujeme s lidmi, kteří se vyznačují téměř sociopatickým potenciálem. Role outsiderů z přesvědčení nemuseli většinou nijak zvlášť studovat. Jsou jim vlastní. Myslím, že některé hráče přímo přitahovalo námi opatrně proklamované – a mnohdy recenzenty uměle vyzdvihované
z českého nebo německy mluvícího prostředí. Inscenace se zabývají novodobou historií i současností města, ve kterém a pro které vznikají. Reflektují Prahu i středoevropský region, konflikty a traumata především dvacátého století i jejich následky, které dodnes ovlivňují naše životní podmínky. Zdá se, že jsme tímto zaměřením inspirovali řadu kolegů a divadel, což je potěšující – a zároveň další důvod skončit. Nejednou jste také hostoval v zahraničí jako režisér. Jak byste srovnal podmínky, které nabízejí tvůrcům, režisérům právě v zahraničí s podmínkami u nás? Můžete popsat odlišnosti při zkoušení? Často má české divadlo během generálek a dotahování inscenace zhruba stejnou formu jako špičkový soubor v německy mluvících zemích na začátku druhého týdne zkoušení. K tomu není co dodat. Největší rozdíl spočívá v nasazení hráčů a inscenačních týmů. Na přípravu je čas, ale časem se přesto neplýtvá: je vzácný. Každý si je vědom toho, že daňoví poplatníci do něj nainvestovali hodně peněz. A každý si chce přepychovou šanci takové práce udržet a udělá pro to maximum – od ředitele divadla až po uklízečku.
Chcete-li si vybrat suvenýr, zastavte se včas! – outsiderství samotné Komedie. To nás spojovalo a ještě stále spojuje. Někdo odešel ze svého dosavadního souboru, aby u nás hledal novou výzvu, někdo si k nám čas od času „odskočil“. Většinou to bylo oboustranně inspirující, jinak bychom tak dlouho spolu nevydrželi. Obraťme se k dramaturgii Divadla Komedie. Ta byla kritikou také hodnocena vždy převážně kladně. Soustředili jste se zejména na českou, německou či rakouskou dramatiku, případně jste realizovali vlastní divadelní adaptace literárních děl autorů těchto zemí. To byl nesporně výborný koncepční tah, protože témata, která odsud vycházela, s naší současností i minulostí neustále korespondují… Můžete to případně okomentovat? Co se týče uměleckého programu, zůstali jsme si v jeho základní úvaze během posledních deseti let věrní. Uvádíme téměř výhradně české a světové premiéry, většina textů pochází
Ještě zpět k bilancování. Je něco, čeho litujete v souvislosti s desetiletou érou působení Divadla Komedie? Je něco, co se vám nepovedlo? V jakékoli oblasti – produkční, tvůrčí? Co byste případně vrátil, udělal jinak? Mrzí mě, že jsme kvůli načasování a průběhu grantového řízení v roce 2009 nemohli realizovat koprodukční projekt Švejk, který měl vzniknout ve spolupráci s vídeňským Schauspielhausem. Ze stejného důvodu u nás bohužel nemohli hostovat režiséři René Pollesch a Martin Kušej. A také se mi po ukončení spolupráce s Danem Dittrichem už nikdy nepovedlo najít provozovatele kavárny, který by byl schopen zajistit služby adekvátní prostoru a působení našeho souboru. Za to jsem se naučil leccos o lidech a podvodnících. A také jsem se díky této zkušenosti naučil v češtině nové slovo – „pajcovat“. Kdybych toho Dana tenkrát nepustil… stalo se – a máma říká, že už jsem dost starý na to, abych honil bycha. V současné době ještě připravujete poslední inscenaci, která by měla završit vaše působení v Divadle Komedie. Je jím Handkeho titul Hodina ve které jsme o sobě nevěděli, který bude také uveden bezprostředně po premiéře na festivalu Divadelní Flora 2012. Můžete o titulu a nastudování prozradit něco více? Mohu říct jen to, že mi Handke v posledních dvou letech, během celého loučení se s Komedií, zdatně sekunduje. Po manifestu – Spílání – a sebekritické reflexi – Podzemní blues
ROZHOVOR / ŽÁDNÁ KOMEDIE – teď přichází řada na bilancování. Snad v textu i v inscenaci objevíte také tolik paralel k působení našeho souboru… Teď se pravděpodobně věnujete vyvrcholení poslední divadelní sezony a záležitostem kolem ukončení působení současné podoby Divadla Komedie. Divadelní život je ale hodně o plánování. Co vás čeká, až tuto jednu významnou tvůrčí etapu zakončíte? První krátká dovolená od roku 1991. Jsem radostí bez sebe. Dostal jste např. nějakou nabídku k působení v některém z českých či moravských divadel? Dostal jsem nabídky z celé řady českých divadel, žádnou z Moravy, což beru trochu osobně. Neuvažoval někdo z vás o případném, alespoň částečném navázání na činnost Divadla
7 Komedie? Např. pod křídly jiné organizace? Ne. Uvědomuji si, že by tomu všemu už asi chyběla patřičná energie. A hlavně i onen specifický funkcionalistický prostor divadla, který měl v sobě cosi jako genia loci… Nejen to. Chyběl by nám čas – na to, abychom se dopracovali tam, kde jsme teď, bychom potřebovali několik let. Žádnou další sezonu nepřipravujeme. Začínali bychom od nuly. Už nás nechejte odejít a odpočívat v pokoji. Nebo v kuchyni. Nebo na zahradě. A taková – snad odlehčená – otázka na závěr: co se vlastně stane s fundusem Divadla Komedie? Co bude s kostýmy z jednotlivých inscenací, případně se scénografickým řešením? Situace konce éry jednoho divadla a nástup souboru nového je poměrně
netradiční. Většinou jsme zvyklí „pouze“ na výměny šéfů, ti tyto záležitosti příliš řešit nemusejí, neboť provoz divadla se přelévá ze sezony do sezony. Nyní je tomu ale jinak…. Oblíbené kostýmy věnujeme hercům – jako malou odměnu a přidanou hodnotu za odvedenou práci. O fundusu a dekoracích budu posléze jednat s novým provozovatelem Divadla Komedie. Předpokládám, že bude preferovat prázdný sklad dekorací a vyklizené skříně, protože se chystá do Komedie přenést celou řadu vlastních inscenací. Pak všechno zlikvidujeme. Pakliže si chcete vybrat suvenýr, zastavte se včas – do 31. července 2012 máte příležitost. V divadle budu do půlnoci. Za rozhovor děkuje Pavla Bergmannová.
ŽÁDNÁ KOMEDIE! V polovině letních prázdnin definitivně ukončuje mimořádně úspěšnou dekádu svého působení pražské Divadlo Komedie – scéna, která si během posledních sezon (kdy byla také tradičním hostem olomoucké Flory) vybudovala pozici nejvyprofilovanějšího českého divadla, jež byla pravidelně oceňována v rámci tuzemských kritických anket a jež se svými tituly sklízela úspěchy i během častých zahraničních hostování. 16. Divadelní Flora se s Pražským komorním divadlem – „Divadlem roku 2011“ (Cena Alfréda Radoka) – rozloučí velkoryse a v průběhu čtyř dnů uvede retrospektivu sedmi inscenací tří kmenových režisérů Komedie – Dušana Pařízka, Davida Jařaba a Kamily Polívkové. Petr Nerušil dramaturg platformy „Žádná Komedie!“ a profilové sekce „režie: Jan Mikulášek“ >>>
ŽÁDNÁ KOMEDIE / TIRÁŽ
8 GOEBBELS / BAAROVÁ
cestujúci (Bolek Polívka) a nastaví veľkohubému rečníkovi nemilosrdné zrkadlo. Neskrýva sa pod „hrošou“ kožou neľútostného kazateľa len citlivá duša zúfalého pozorovateľa dnešnej doby?
ČT 17. 5. 19:30 Moravské divadlo Myslíte, že tento příběh stokrát znáte a už vás nedokáže dojmout nebo vzrušit? Divadlo Komedie vás překvapí. Intimní inscenace Dušana D. Pařízka pro dvě výrazné herecké osobnosti má totiž podobu dvou monologů, které spolu pouze letmo komunikují. První monolog, chronologický příběh životní dráhy ministra propagandy, je text německého režiséra Olivera Reese: Goebbels – Samomluva, sestavený z deníkových zápisů a projevů Goebbelse. Martin Pechlát, oceněný za svůj výkon Cenou Alfréda Radoka, expresivně balancuje mezi komikou a mrazivou megalomanií nacistického řečníka. Druhý monolog sestavil režisér Pařízek na motivy hereččina vyprávění v knize Josefa Škvoreckého Útěky. Pohybově strohé, ale emocionálně hutné vzpomínky Baarové na velkou lásku jsou v podání Gabriely Míčové silným podnětem k pochopení a ospravedlnění skandalizovaného pouta. (dš)
(doširoka)
WEISSENSTEIN
NE 20. 5. 14:00 S-cube
ticky vykřičeli svou nespokojenost. Ostře kritická inscenace tematizující drobná lidská selhání a řetězící se nešťastné náhody, které přivádí postavy do „bodu, ze kterého není návratu“, se představí v sekci Žádná Komedie! Představitelka Alžběty Ivana Uhlířová byla oceněna Cenou Alfréda Radoka v kategorii ženský herecký výkon roku 2010. (macho)
HODINA, KDY JSME O SOBĚ NIC NEVĚDĚLI SO 19. 5. 20:30 S-cube
Setkání civilizace a divočiny je vždycky ambivalentní záležitostí a z civilizovaného gentlemana se může stát velice rychle divoch. Pak je tu taky korupce mocí, kterou okusí samozvaný africký diktátor Kurtz. Slavný román, který byl předlohou i Coppolova filmu Apokalypsa, pojal David Jařaba po svém – na (režisérem navržené) opulentní scéně se odehrává pekelná jízda, která nemilosrdně atakuje diváka a tváří v tvář ho konfrontuje s vlastními temnými proudy skrytými v nevědomí.
Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli rakouského dramatika Petera Handkeho vykresluje dění na blíže neurčeném náměstí. Ve středu pozornosti stojí střípky cizích životů, gesta, symbolické výjevy, setkání či konflikty. Vědomí se mísí s nevědomím, reálné situace se proměňují v groteskní střety a sny, křižovatka osudů se stává obrazem koloběhu života. To vše bez přítomnosti dialogů. Inscenace Dušana D. Pařízka, která se po deseti dnech od své premiéry představí také v rámci Divadelní Flory, předešle konec působení Pražského komorního divadla. Po rozsáhlých intelektuálních polemikách a analýzách výjimečných individuálních osudů opírajících se o velké prózy tak Pařízek dovrší spolupráci se svým souborem scénickou úvahou beze slov.
(vv)
(rené)
SRDCE TEMNOTY
PÁ 18. 5. 19:30 Moravské divadlo
VÍRA, LÁSKA, NADĚJE
PODZEMNÍ BLUES
SO 19. 5. 11:00 Moravské divadlo
NE 20. 5. 10:00 Moravské divadlo
Inscenace Víra, láska, naděje vypráví tragikomický příběh mladé Alžběty odehrávající se na pozadí všeobecného úpadku. Dobročinných iniciativ a organizací přibývá, zatímco solidarita a upřímný zájem o problémy druhých se pomalu vytrácí. Podobnost mezi velkou ekonomickou a sociální krizí 30. let 20. století a současným stavem naší společnosti není tedy vůbec náhodná. Kromě hereckého souboru Divadla Komedie angažovala režisérka Kamila Polívková divadelní společnost lidí bez domova Ježek a Čížek, aby zde auten-
Pod povrchom veľkomestskej džungle sa vo vagóne metra ozývajú slová rakúskeho dramatika Petra Handkeho. Diváci minuloročnej Divadelnej Flory isto spozornejú – Divadlo Komedie opäť spíla. Režisér Dušan D. Pařízek sa v melancholicky-ironickom Podzemnom blues vrátil k jednému z najlepších súčasných dramatikov, aby prišiel na koreň bezmocnému hnevu vyvierajúcemu z pohľadu na neduhy súčasnej spoločnosti. Tentokrát sa kritika nedotkne len spolucestujúcich, ktorých Nepriateľ ľudu (Matin Finger) obviňuje z bezvýznamnosti, škaredosti a smiešnosti. Do vagónu totiž pristupuje druhý
Příběh muže, na kterého se usmálo neštěstí. Muže s velkou hlavou, malým sebevědomím, velkým pocitem viny, malou schopností přijímat štěstí, velkou tendencí potkávat smůlu a malou vůlí k životu. David Jařab se ve své dramatizaci povídky Johannese Urzidila soustředil na ústřední linii nešťastného outsidera a jeho životní pocit. Do komorního příběhu skvěle zapojil tři herce (Jiřího Černého, Martina Fingera a Stanislava Majera), kteří ztvárnili titulní postavu a kde každý z nich vyjadřuje jednu polohu Weissensteina. Minimalistickou scénu tvoří takřka výlučně pouze pohovka. Atmosféru inscenace podporuje působivý hudební doprovod Ivana Achera s písněmi v živém podání Lenky Dusilové nebo Jany Šrajerové Vébrové. (vz)
LEGENDA O SVATÉM PIJANOVI NE 20. 5. 20:00 S-cube
Režisér David Jařab převedl v Legendě o svatém pijanovi do jevištní podoby literární předlohu Josepha Rotha. Jařab se snažil tradičními divadelními postupy a prostředky zachovat z díla, uzavírajícího Rothovu tvorbu, linii nadhledu a nadsázky. S inscenační strohostí rozehrává příběh osamělého alkoholika Andrease Kartáka, který se nedokáže zbavit své závislosti a v životních situacích opakovaně selhává. Režisér do titulní role obsadil Martina Pechláta, jehož tu můžeme chápat jako ztělesnění doby, ve které žijeme. Za vynikající ztvárnění hlavní postavy obdržel Martin Pechlát Cenu Alfréda Radoka za rok 2011 a inscenace získala Cenu Josefa Balvína za nejlepší inscenaci původně německy psaného textu, která vznikla na území České republiky v sezóně 2010/2011.
šéfredaktorka: Dominika Široká, redakce: Katarína Cvečková, Martin Macháček, Dominika Šindelková, Vojtěch Varyš, René Vlasák, korektury: Veronika Zýková, foto: Ondřej Hruška a archiv DF, sazba: Zdeněk Vévoda email:
[email protected] | tisk: Tiskárna ČD, Nerudova 1, Olomouc, tel. 972 741 204, email:
[email protected]
(vz)
