Lenka Daňhelová: Nevíš komu stejně si pamatuju jenom líně tekoucí potok s převalující se černošedou hmotou, potok, který tekl pomaleji než šly stařenky vlekoucí se s jídlonosiči pro oběd, vodu která nevydávala skoro žádný zvuk, nad níž se i vítr zastavoval, aby vzápětí vírem protočil do vody, utopil se v ní a až potom voda mlaskla, zvrásnily se jí pohyby, lapený vítr líně a bez pozdravu odplouval, ryby tu vodu nikdy nechtěly vidět, ptáci v ní nikdy nesmočili zobáček, prý do ní občas někdy spadl člověk, nikdo ale nevyprávěl, jestli byla studená, zlá voda, o kus dál se mimo všechny lampy vlévala do řeky, v řece plavaly labutě --"Ne," řekl pán, který celou dobu nesouhlasil. "Co jste řekl, nesouhlasíte?" zeptal se splývavý pán, štramák s jiskrným pohledem, štíhlý, vysoký a těch vlasů! "Nesouhlasím, nemůžu," řekl pán, taky ušel, pokud nevadí, že měl o poznání míň vlasů a taky nebyl štíhlý a měl zastřený pohled, vyloženě o sebe nedbal, neupraven seděl na židli. "Máte důvod?" sedící pán kývnul. "Máte důkaz?" "Ne ale vidím..." "Co vidíte? Podívejte se ven," tlačí mu hlavu na sklo splývavý pán. "To je kretén," pípne pro sebe kolemletící pták. "Vidíte, že by byl někdo nespokojen?" "Ne, nevidím," pohled dolů. Tečky lidí. "Tak vidíte. Nic nevidíte. Takže to ukončíme, souhlasíte?" "Jinak, vidím jinak," sedící pán vypadá směšně. Půlku tváře má zarudlou a scvrklou. Sklo je rovné, průzračné, čisté. "Tak se moc nedívejte, nemuselo by se vám to vyplatit." "Nemůžu se nedívat. Nejde to nevidět, nemohu souhlasit." "Tak ještě jednou," sklo. Pohled dolů. Strach. "Tamta paní. Ta paní se vám neusmívá." Splývavý pán pohlédne ke dveřím. Pokyne rukou, kývne hlavou, někdo další sbíhá ze schodů. "Která, tamta?" Sedící muž mlčí, drží si směšnou hlavu v dlaních. "Patříte do blázince, víte to? Šup tam s váma!" --Sedící pán už není, na jeho místě sedí přísná paní. Je hezká, má ale ošklivé vrásky. Má vztek na pána, který už není. "Co po mně chcete?" "Abyste souhlasila." "Jak poznáte, že nesouhlasím?" "Nesmějete se. Jste přísná. Nelíbí se nám, že nesouhlasíte." "Máte pravdu, nesouhlasím," vrásky jsou stále hlubší. "To je hloupé. Nás je víc."
"Nemyslím. Nás je také dost." "Například?" okno, zmačkaná tvář, pohled dolů. "Třeba tamten. Nebo tamten. Vidíte? Nesmějí se," pohled do místnosti, strach, žena si drží hlavu v dlaních, má zarudlou tvář a strach. "Patříte do blázince, víte to? Šup tam s váma!" --"Takže vy taky nesouhlasíte?" ptá se splývavý pán, vypadá spokojeně. "Jsem nemocný. Brzo umřu. Nechte mě," muž ve středním věku vypadá unaveně, myslí na svou smrt. "Nechci umřít." "Pomůžeme vám. Vyléčíme vás. Neumřete." "Vážně?" nemocný pán obrací pohled plný naděje na splývavého pána, začíná mu důvěřovat. "Musíte nám ale pomoci. Někdo nám to kazí, berou nám sílu. Nemůžeme lidem jako vy pomáhat," okno, nemocný pán sám usilovně tiskne tvář na sklo, vypadá velmi směšně. "To je kretén," pípne kolemletící pták. "Tamten by vám to mohl kazit," upře pohled plný naděje na splývavého pána. "Pomůžete mi?" "Nemá to cenu. Stejně brzo umřete." --"Kolik jich bylo nahoře?" "Mnoho. Nepočítaně." "Může to někdo z nich dosvědčit?" "Ne. Všichni zmizeli." --"Alkoholický alkoholiku." "Lháři." "Co jste to řekl?" "Lháři ulhaná." "Dokažte, že lžu." "Dokažte, že nelžete." "Ticho!" "Ne." "Ano." "Co?" "Něco. Držte hubu. Nepleťte mě." "Ne." "Pošlu vás do blázince, kam patříte." "Ne." "Šup tam s váma!" --Po louce kolem lesa mašírují v hloučku děti, pípají ptáci, nikdo ale jejich řeči nerozumí, pípají sprosťárny a oplzlosti, je totiž březen. Děti si zpívají, jen jeden chlapeček mlčí. Je
smutný, zabil myš a teď je mu to líto, žmoulá v rukách teplé myší tělíčko a pláče. Právě před chvilkou zmizel jeho táta, chlapeček to ale neví. Je smutný, že zabil myš. --Vedle chlapečka jde holčička s copama, po očku sleduje brečícího kluka. "Ty jsi ale kretén," zasyčí zlostně holčička. Její tatínek zmizel už dávno. Holčička má vztek na chlapečka. "Ty i ta tvoje blbá myš," procedí holčička mezi zuby. --Chodí po ulici a smějí se, usmívají se a chechtají. "Nenecháme se zavléct nahoru, pomůžeme si. Ubráníme se splývavému elegánovi," říkají s těly prolezlými, dušemi praskajícími, té bolesti a tolik smutku v tom usmívání, jsou už dávno mrtví, zmizí. "Nenecháme se zavléct nahoru." --"Máte tu málo zelené." "To ano. A žluté a fialové." "Zato červené je tu spoustu." "To jsou bříška ptáčků." "Té havěti je všude plno." "To víte, to si nevyberete." "Pořád si pro sebe něco pípají. Není jim rozumět." "Nechte je, jsou to takoví kreténi." "Škoda, že jsou tak vysoko. Stálo by za to je chytit." "Prozkoumat je. Hlavně to jejich pípání." Dva páni v šedých oblecích si tak povídají, když jdou po nábřeží, žádný z nich se zatím nijak neprojevil, třeba to do konce příběhu nestihnou, trochu hořce žluté barvy by teď bodlo, třeba to nestihnou nikdy. --"Prý byste si mohli pískat." "Říkají to. My si ale nepískáme." "A co celé dny děláte? Když si nepískáte." "Někdy si zpíváme." "Nikdy vás nikdo zpívat neslyšel." "Zpíváme tak, aby nás nikdo neslyšel, někdy jen otvíráme ústa." "Proč nezpíváte nahlas?" "To nejde, někteří to zkusili a zmizeli." "A co potom?" "Nic. Je tam málo zelené." --"Třeba mě to napadne."
"Co?" "Proč jsme v menšině, i když je nás mnohem víc, třeba mi to jednou dojde." "Jenom sedíte, zpíváte tak, aby vás nebylo slyšet, usmíváte se tak, aby vás nebylo vidět." "Ale vidíme. Víme." "A nic neděláte, bože, nikdy nic neuděláte." "Máme rádi své blízké, nechceme zmizet." "Kvůli vám mizí tisíce dalších, i těch co nevědí nic. Vy jste viníci!" "To je kruté." "Vy jste krutí!" --Kolem okna lítá netopýr, za oknem v pokoji teď nikdo není, je noc, netopýr poletuje a něco si píská, nikdo ho ale neslyší, ani ptáci mu nerozumí, ostatně už stejně všichni spí. --"Jsi sama?" "Ano. Cítím se opuštěně." "Nejsi, jsme s tebou." "To je lež. Ale nezlobím se." "Jak je ti?" "Je to horší než v nemocnici." "Je ti smutno." "VY za to přece nemůžete." "Můžeme ti pomoci." "Už jste mi pomohli. Děkovat vám ale nebudu." "Zatrpkla jsi. Proč to?" "Nenašli jsme se. Nezlobím se." --"V kopřivách se chodí vždycky těžko," říká velmi starý pán. "Ano," přitakává jeho syn. "Pálí a žahají, že?" obrací se k nim nahoru vnuk, má modré pruhované tričko, pihy na nose a je trochu moc zvědavý. "Někdy ti připadne, že už další krok nemůžeš udělat," říká starý pán, odmlčí se, "někdy ho neuděláš," dodává po chvíli. Syn stojí se svěšenou hlavou. "A proč tedy lidi chodí kopřivama," obrací se trochu moc zvědavý kluk na svého otce, ten vzdychne a zmenší se. "Jen tak se dozvíš, co je za nimi," říká tiše starý pán. "Třeba je tam další kopřivové pole. Třeba se ti ho nikdy nepodaří přejít. A třeba ano." "A proč tedy, proč mám chodit kopřivama, když nevím, jestli někdy skončí?" doráží vnuk na starého muže. "Je to lepší, než stát v bodláčí. Je to lepší, než se topit v bahně," říká muž, dívá se na svého syna, ten znovu vzdychl a zmenšil se už je tak malý, že nedosáhne na svého syna. ---
Dvě krásné holky leží v trávě a žvýkají psárku, leží na zádech a koukají na mraky. "Podívej na ty mraky, odfouká to," říká blonďatá holka, když si stoupne, tak si píchá vlasama do zadku. "Vidíš, tak nač si s tím dělat hlavu. Odfouká to, ať uděláš COKOLI," říká druhá holka, které vlasy olizují černými jazyky ramena. "Právě proto to vydržím, nebude to tak bolet. Jednou to odvane," říká blonďatá holka. "Nemá to smysl riskovat. Stejně je všecko hned fuč," nesouhlasí lhostejně černá holka. Dívky se zvednou a jdou pryč z louky, na které už nezbylo ani jedno stéblo psárky. "Je mi vedro," říká krásná černá holka a podívá se na oblohu bez jediného mráčku, přestalo foukat. --Podle ptáků to nepoznáš, vřískají stejně jako všude o sto šest, skřivani k ztichlému večeru a kosi do černého rána, tráva je nejméně stejně tak voňavá, jako jinde a polní cesty šplhají přes kopce a chuchvalce lesů kolem nich rozteskňují stejně spolehlivě jako jinde, a když přicházíš z těch lesů a mezi loukami po jedné z těch cest a do města v dolíku, kde právě začínají zvonit zvony, ani tehdy to nepoznáš, dokonce ani když už jsi ve městě a zvony už jsou ztichlé, v ulicích mezi domy, ani tehdy to ještě nepoznáš. --"Kolik vás zůstalo?" "Sedm." "To není nic moc." "Naopak." "Cože?" "Je to velmi mnoho, je to víc než tři." "Co budete dělat?" "Najdeme ostatní." "Cože? Vás je víc?" --"Nerozumím tomu, říkají, že nejsem poslušný, že neposlouchám." "No a?" "Nikdy jsem nikoho neokradl, nikoho neobelhal." "No právě." "Cože?" "Koho posloucháš, komu se za své činy zodpovídáš?" "Svému svědomí." "Tvoje svědomí ale nikoho nezajímá. Máš poslouchat JE." "To ale přece nemůžu!" "Tak vidíš." --"Vylizuju kaši za někoho, kdo o to možná vůbec nestojí," říká odbojně kudrnatý brýlatý pán a se vztyčenou bradou se rozhlíží po ostatních. "Mlčte!" okřikne ho černý muž s unavenýma očima, "za nikoho nic nevylizujete, jste tu
sám za sebe," říká překvapenému kudrnatému pánovi, ten plaše mžiká. "A proč tu tedy jsme, když nemáme zachránit ostatní?" "Kdo se chce zachránit, ten je tady," opáčí unavený pán, "nebo nás brzy najde nebo my najdeme jeho, víc udělat nemůžeme," říká. "Nemůžeme pomáhat někomu, kdo o to nestojí," dodává. "A proč tu tedy jsme, jaký to má smysl?" doráží nervózně kudrnatý pán. "Abyste chránil svou svobodu," říká černý muž a odvrací se od něj. "Já to slovo nepotřebuji. Vy ano?" ozývá se do ticha dívčí hlas, z hloučku na něj modře hledí dívka, která když vstane, tak si píchá vlasama do zadku. Černý muž se na ni unaveně usměje. "To vám závidím," řekne a zavře oči. --"Vždycky jsem záviděla lidem, kteří si spolu dokážou povídat v posteli." "Teď už ne?" dotkl se prsty černých jazyků jejích vlasů. "Nevím. Říkáš samé nesmysly," odvětila a setřásla jeho ruku. "Jaké nesmysly?" "O pokojích nahoře o mrtvých myších o netopýrech a o lidech, co mizí," říká tenkým hláskem rozhořčeně. "Mluvím pravdu. Co bys chtěla slyšet?" "O tom, jak to s námi bude, něco hezkého," povzbuzuje ho dívka. "Nevím, co s námi bude. Ale vím, co se děje teď," vzdychne muž a zašustí tělem v peří. "Co se děje? Vždyť se máme docela dobře, ne?" otočí se k němu. Muž se ušklíbne do polštáře a znovu vzdychne. "Ach jo." "Co říkáš?" doráží dívka, její noční košile je opravdu donebevolající nestydatost. "Jednou o tom všem napíšu. Jo," říká odhodlaně muž. "U TOHO teda být nemusím," odráží ho hrubým hlasem dívka a otáčí se k němu zadkem a to všechno v té fantasticky nestydaté noční košili. --Pokoj v půlce uříznutý, když se z něj dívám, vidím další domy okna a nebe. Tak modrý nebe, padá mi zrak zpátky na ořezané stěny mého cizího pokoje a na moje nohy, mosazné trubky, jejichž černý konec maskují boty, jsou to pěkné lesklé trubky. Pokoj se otáčí a já se potkávám se spoustou dalších lidí v dalších otáčejících se místnostech, mnoho jich má na nohou dřevěné chůdy, tak krásné trubky jako já nemá nikdo. Máme divné hlasy a nezvučně mluvíme, když se naše místnosti posunou výš, vidíme velké hlavy, shlukneme se prohlížíme si je, prohlížejí si nás, něco si pro sebe mručí. Obrovské oči mě zneklidňují projdu všechny místnosti, nemohu jim uniknout, pořád se na mě dívají, vracím se do svého cizího pokoje, ach, ten neklid, v pokoji tiše vrní přístroje. Jdu k oknu, ale není tam, jsem moc daleko, už vidím jen přibližující se šedý asfalt a kaluž v kaluži je celé nebe. --"No ne, to je ale báječné, že vás zase vidíme, připijte si s námi a sedněte si k nám a povídejte, hlavně povídejte," říká trochu příliš tlustý pán, jeho úsměv vypadá docela přirozeně a to vybrané chování! "Říkejte, co děláte, musíme o vás vědět všecičko, vždyť jsme vás tak dlouho neviděli!" "Jsem," bože, co po mně jenom chcete, nechte mě být. "A co váš muž, tak dlouho jsme ho neviděli," mrká pán po ostatních dámách v hloučku
náhle se usmívají studeně. "Je mrtev. Nevím, jak se má," ale jí je zle, proč tady vůbec chodila. Najednou je sama vzdáleně slyší rozpačité pokašlávání, cítí v parketách vypálené pohledy, ozvěny kroků, rychle pryč od ní. Všichni už se rozpomněli, už vědí, najednou s ní nikdo nepotřebuje mluvit a vědět, jak se má a ona neví kudy kam, je to tady obrovské, velké, asi nedokáže přejít místnost, nohy se jí podlamují a před očima má úpravná duhová kola, zem ji stahuje k sobě, ach, to asi zapomněla chodit na podpatcích. Ještě, že si vzala tmavé šaty, nikdo neuvidí rudé skvrny, jsou všude, víno je prevít. --"Chňaplo mě několik silných paží, hodili mě tady mezi ostatní, tma je tu zima, celou věčnost jsem čekal něco, padali na mě další, stejní jako já, nehřáli," ach, nesmí poznat, že kdybych mohl, tak nahlas brečím, nesmí. "Řekni mi všechno," bože, zoufale čekám, že mi to pomůže, mluv! "Čekal jsem něco, to přece není konec, něco se ještě musí stát, mlčky jsme čekali a doufali," ale nic se nestalo, tuhli jsme, pak na nás něco začalo padat, zatahovalo se nebe, ptáci zpívali potišeji a pak úplně do tmy. "Miláčku," nechtěla brečet, já husa, kapesník, smrk, já husa, mluv, utěš mě nějak nebo jim taky umřu! "Nejde to bez tebe to nejde," ví to jistě. "Poslouchej mě, nic tady není," děsí se jejích myšlenek. "Zůstaň tam, tady není nic, nejsem tu ani já!" zní ji v uších, závěsy jsou modré jako nebe, je čas je rozhrnout. --Rodí děti za plentami, ty, které na to mají, si připlatí za pokoj s klimatizací a televizí a rodí taky, na chvíli jim děti vezmou, označkujou je, číslo na gumičce fialové ručky, obrovské trakaře je potom rozvezou zpátky, plenty se zavlní, jak po těch fialových dětech vztahují ruce, dveře pokojů se zavřou, ještě na chvíli jsou spolu, ještě na chvíli mohou zůstat s matkami, ale už jim nepatří. "Už mě opouštíš," vzlykne jedna z nich, nechce se smířit s tím, že už je zase sama, před vizitou odnášejí sestry krvavou hmotu zabalenou v prostěradle, matka sedí na posteli nepřítomným pohledem zírá na kapku krve na zemi. "Teď jsi jenom můj," zašeptá a než sestry stačí přiskočit, vrhne se na zem a slízne tu kapku, kdosi ji táhne z pokoje, za plentou sténá žena, rodí se další dítě, požírač své matky, málokdy je tomu naopak --Dívka s červenými vlasy šlehne pohledem a vyrůstají kolem ní kotouče ostnatého drátu, spokojeně se usmívá a lidé, kteří za ní přibíhají s výkřiky a krvavými šrámy uskakují, nevěřícně hledí po té dívce, ke které až dosud mohli bez obav, už je zabarikádovaná, "už jsem za vodou," říká a křivě se usmívá dívka s červenými vlasy, kterou stále všichni velmi milují, protože tomu PROSTĚ NEMOHOU UVĚŘIT, pošetilí mladíci se vrhají do ostrých drátů, trhají si maso, kolem sladce páchne krev, dívka se prochází, usmívá se pro sebe a tiše si zpívá. "Tam už za tebou nemůžu," říká si hořce muž s velkýma nohama, smutně se usmívá a pozoruje před sebou to rejdění. Všichni mají kolem sebe auru z ostnatého drátu, chodí kolem sebe obloukem sem tam to cinkne, už ani nejde rozeznat, kdo je muž, kdo žena, dráty jsou husté a ty cáry masa na nich, tolik ostré.
"Ach bože," vzdychne muž, odvrátí se od těch dobrovolných vězňů, odchází a dívá se přitom někam na své velké nohy. --"Blbmbmbmbmbmbmmmm. Blebleblmm." "Bmbrmbmbrm. Mhmhm mhmhm." "Ehmhm éhmmm." "Bmbrm bmbrm bmbrmmmmbmbrm." "Znám jednoho, co tomu utek a nedal ani kačku za vlak." "Hmmm. Hmhmhmhmhmmmm. Mhhhm. "Brmbrmbmbrmbmbrm. Brm brmmmm. Blllmbllmbllm blmmmm." "To není řešení." "Bmbrmbmbrmbmbrm. Bmbrmmmm brm. Brrrmbrmbrmbmbrm." "Žblumbleblumblum brrm brmmm brmmm brmmm." "Hmmmhmmmhmmm hmmmm hmmmmm hmmmm." "Někdy ti není dáno něco řešit. Někdy na tu možnost nedosáhneš." "Ehmmm éhmmmm éhmmmmm. Bmbrm." "Bmbrm bmbrm bmbrmbmbrm bmbrmbmbrmbmbrm brm." "On přesto utek." "Brrrrrm bžmlbžmlbžml. Bmbrm bmbrm." "Kolik mu bylo?" "Bmbrm bmbrm bmbrm bžmlbžmlblbml." "Hmmm hmmm éhmmmmm." "Zítra mu bude pětatřicet." "Chmm chmm chmmmchmmchmm." "Co dělá?" "Bmbrm bmbrmbmbrm bmbrmbmbrmbmbrmbmbrm brrmbrrm." "Žije." "Ehmmm éhmmm." "Chmmm chmmm chmmmchmmm." "Dokud ho nevymažou. Nevnímá je, nevnímá nic. A je šťastný." "Ehmbrmbmbrm. Bmbrmbmbrmbmbrm." "To je divná svoboda." "Hmmmm éhmmmm hmmmmm." "Bmbrmbmbrmbmbrm bmbrmbmbrmbmbrm žbrrrrm." "Ukaž mi větší." "A nyní vás zveme na malé občerstvení." --Nikdy jsem si nemyslel, že budu NĚCO znamenat, že budu NĚKDO, normálně pracovat, ne zas moc, malý útulný byt, ženu, jestli se konečně osmělím, snad i děti, vše přijímat s pokorou, nemluvit sprostě a nehádat se, modrý župan a vřískající ptáci po ránu, mlžný opar aspoň z okna, projíždějící vlak, tlumený zpěv mladičké sousedky za zdí, jednou za čas na pivo a večery u knih, obdiv a někdy závist, jak jim slova lehce kloužou z pera na papír, noční rozhovory, ranní noviny, káva a někdy se smetanou vrzající židle, nemám ani tu, ach jak se všechno může scvrknout a po čem jsem si nemyslel že budu toužit, nemyslel jsem si, že budu znamenat NĚCO, ale netušil jsem, že nebudu NIC, to snad ani není možný, já nejsem nikdo, posílám po ptácích vzkazy, nikoho má marnost nezajímá.
--Sen? Pro ostatní zmizela už dávno, vyškrtli ji ze seznamu plátců pojištění, uvědomovala si, že je mrtvá, stále však žila, nikdy by ji nenapadlo, že by mohla vzývat smrt, až teď, bolest, kterou prožila, nezpůsobila nikdy ani broukům, zkrvavenými ústy plnými vyražených zubů lapala po dechu, v bezmezné hrůze vzývala smrt, ať přijde dřív, než k ní přistoupí další, viděla jen obrysy postav, které na ní vykonávaly zrůdnosti, "pomoc, zabíjejí mě," zaječela hlasem zrůzněným děsem, když spatřila místo dalšího zpěněného údu kus železa rozžhavený doběla, už byla v bezvědomí, když ji konečně nechali zemřít. --Šel kolem a slyšel ten zoufalý výkřik v tenkém kabátě, třásl se zimou a těšil se na svůj vyhřátý pokojík, "no a co, mého bratra taky zabili," řekl si, trochu se zahřál svým dechem a pospíchal do svého pokojíku, ptáci padali zmrzlí z větví, zatím tam na něj nikdo nečekal. --Až když ulehl, došlo mu to, došlo mu, že se hrozně dlouho mýlil a došlo mu, že kvůli tomu trpěl, "lidé tu jsou výhradně od toho, aby si znepříjemňovali život, aby si ubližovali, aby si vadili," vzdechl do prostoru nad sebou, kužel světla jeho lampy umně vykreslil na stropě jasné kolo, schoulil se, jakoby dostal ránu do břicha podobnou těm předtím, zdálo se, že už toho moc nestihne, bolel ho celý život, naříkal pro sebe, že už nedokáže být lepší kvůli jiným, že zlo nevykořenil, jenom mu osekal chapadla, naříkal a domům v jeho ulici začala pukat žalem okna, smutek se vylil škvírou pode dveřmi, tekl po schodech dolů, za chvíli ho byla plná ulice, sahal až po kolena a najednou z něj začaly vyrůstat stonky a na nich poupata, když se rozvila, praskla a z květu vylétl nádherný motýl, aby vzápětí spadnul na ten chodník celý polepený smutkem, za chvíli byla ulice vydlážděna pestrobarevnými křídly a v tom okamžiku se pán přestal chtít dozvědět, kdy ho lidská zloba přestane vyvádět z míry a trápit. --"Utekla bych," říkala si pro sebe a pod nohama jí křupala tělíčka chroustů, "utekla bych, nohy mám dlouhý dost a dech taky," chrousti nesouhlasili se svou smrtí a na protest pukali, "možná i místo, kam chci utéct najdu, možná ho najdu," vzdychla a urvala kytku, sežmoulala ji, byla nervózní a neslyšela kytku naposledy vzdychnout, "možná bych se smířila i s tím, co tu nechávám, opouštím a že to opouštím," šlapala dál a chrousti křupali a kytky vzdychaly, "to je asi jediný řešení utýct, ale co si počít s tím, že jsem pořád jen v půli cesty a jak mám utýct sama sobě a tý hrůze, kterou v sobě nosím," lehla si do trávy, zavřela oči, housenky na chvíli zvedly kusadla od listů, chrousti na chvíli přestali umírat. --"Je mladý, blije své problémy, které nikdy neměl, přivlastňuje si zodpovědnost za všechny smutky světa. Nelíbí se mi to, není to zodpovědné," říká muž, jednou nohou stojí ve svém pokoji, druhou v bytě muže, kterého právě odsoudil, byt je malý, špinavý, mladík má hlavu v dlaních, shrbená záda pod tíhou smutku, pláče, že nenachází odvahu čelit zlu, že kvůli němu dokáže jen trpět přeukrutně.
"Myslím, že je to pokrytectví, že nemá právo to dělat," dí jeho soudce, přenáší váhu na nohu, jež stojí v mladíkově pokoji, stěny se skládají jako karty, s rachotem se kácí ošuntělý nábytek, obrazy s řinkotem dopadají na podlahu, nikdo už je nikdy nebude chtít znovu zarámovat, mladík padá ze židle, od stropu se odpoutává lustr řítí se na něj, nerozbije se však o zem, ale přiklopí mladého muže. "Nemá tu co dělat," říká muž, vyndává nohu z toho rozbitého pokoje a oprašuje si kalhoty. "Máte pravdu," přikyvuje mu vrásčitý stařec s bílými vlasy a zmučeným zkrouceným tělem bez úsměvu. "Máte naprosto pravdu," říká svému vrstevníkovi, za starcovy jizvy a nezhojitelné rány může on, koneckonců ho sleduje celý život. --Děti zrovna venku hráli peška, když z okna nad nimi vypadla matka dvojčat a žuchla nedaleko do trávy, ne že by chtěla vyskočit sama, ne že by tomu chtěl osud, za ní vypadl táta, s křikem letěl, když dopadl na svou bývalou ženu, něco zakřupalo, v okně, z něhož oba vypadli, vykoukly dvě hlavy, dva lidi chvíli civěli dolů, potom zavřeli okno, zatáhli záclonu i závěs, dole děti ztuhly a koukaly na dva mrtvé, mlčely, i ptáci si pro tuto chvíli odpustili své uštěpačné poznámky, děti byly pořád zticha a nevšímaly si samy sebe, jejich pozornost teď upoutala smrt, ne nadlouho, pešek pálil v ruce, "máš ho," bouchl kluk chlapečka, jehož rodiče leželi kousek od nich, zvedlo se i jeho dvojče, oba honili kluka, který jim dal peška, listí jim šustilo pod nohama, jinak bylo ticho. --"Těžko nechtít tu svoji křivdu převelikou vyrovnat nějakou ukrutnou zbraní, těžko nechtít nějaké vysvětlení, alespoň malou satisfakci, ale proboha, kolik jich očištění došlo, tak marné pokusy jen kvůli pocitům vlastní jedinečnosti, těžko žádat jakékoli odčinění, vždyť stačí počítat do tří a při každé třetí se další možnost na přiznání života nenávratně ztrácí, tak k čemu je pocit vlastní výlučnosti, jen aby se bylo možno trápit, nést zodpovědnost za křivdy spáchané i nespáchané moje i cizí, jsme tak malicherní, když se jedná o naše drobné křivdy a tolik, ach, tolik velkomyslní, když se jedná o životy jiných," říkala mi, slzy jí zamrzaly na tvářích, byla opravdu velká zima na schůzce, kterou jsem si s ní domluvil, na které jsem ji chtěl konečně vzít za ruku, políbit ji a pak ji přemluvit na svařák nebo dva, ale ruce měla hluboko v kapsách, šla dva kroky přede mnou, občas se otočila, měla oči jako kočka, kterou jsem kdysi z plezíru roztočil za ocas a hodil ji do hromady šrotu v kůlně, nemoh jsem tu holku ani vzít za ruku, jen jsem šel pořád dva kroky za ní a bál se až se na mě znovu otočí, zapomněl jsem její jméno, stejně jsem byl tak ztuhlý, že bych ho stěží vyslovil, šli jsme sníh za námi padal, naše stopy v něm zmizely, to bylo v lednu. --V patře hrál pán na klavír tklivou melodii, jednu z nejsmutnějších, hrál naposledy, protože věděl, že klavír bude muset odevzdat, stejně jako musel odevzdat nábytek, postel, gramofon, stejně jako odevzdal svou ženu a dva syny, stejně jako bude muset odevzdat nakonec i sebe, hrál a myslel na kdysi, na víkendy na venkově s rodinou, na zahradu s velikými stromy, kde se procházíval se ženou, na tiché večery na terase s cvrčky, hudbu která je provázela na každém kroku a dál už vzpomínat nechtěl - ale obrazy se mu vnucovaly a dál se mu promítaly v hlavě vzpomínky o které nestál, snažil se je zaplašit, hrál trochu příliš hlasitě, nezaplašil ale vyčítavý pohled své ženy, pohled, který viděl naposledy, ani poslední slova svých synů, která patřila jemu, muž hrál, po zádech mu
stékal čůrek potu, piano sténalo, po tomhle výstupu už se nikomu nepodaří ho naladit, mužův hlasitý pláč ho děsivě doprovázel, v přízemí pod ním koukal mladý kluk do stropu, přál si, aby jednou uměl hrát aspoň zpoloviny takhle, protože pak by už teda vůbec nemusel přemlouvat holky, aby se od něho nechaly doprovodit domů, samy by ho zvaly k sobě na moučníky a na čaje a velmi by se snažily seznámit ho se svými rodiči "jo být jako on, hned by bylo všechno jednodušší, okamžitě bych si to s ním vyměnil", pán v patře nad ním ještě chvíli sténal do hudby klavíru, pak začal klesat, hroutil se hlava mu těžce dopadla na klávesy, poslední skladba skončila fiaskem, kluk v přízemí začal tleskat. --Vždycky, když jsme někde zastavili, tasili a chtěli prachy, lidi po nás divně koukali, "rostete pro šibenici, rošťáci," říkali třeba domorodci, dokud jsme jednoho z nich neumlčeli, roztřeseně před námi ustupovali, bylo to docela zábavný, koukat se na to, jak stejně starý lidi jako my tři dohromady před náma couvají, jak z nás mají strach, jo fakt nás to takhle bavilo, cestovat a brát si zrovna tam, kde jsme to potřebovali, zrovna to, co jsme chtěli, jo, a když se nás ňákej blb zeptal, proč to děláme a jak jsme mladí, a že nemůžeme bejt tak zkažený, a že je čas vydat se tou správnou cestou, říkali jsme jim, "jenže dneska už nic neplatí, žádná správná cesta neexistuje," ti volové to fakt nevěděli, přitom byli tak starý a mohli by bejt tak vzdělaný, to přece musel každej normální člověk poznat, že žádná správná cesta neexistuje, protože konec světa už nastal, že už dávno nic neplatí, a že jediný, na co můžu sázet, je rychlost a odvaha, a že jestli chcem přežít, tak se musíme vysrat na poslušnost, ale oni to nějak nechápali, velmi se podobali našim rodičům, bledým, scvrklým, zastrašeným rodičům, který pokaždý, když venku bouchla vrata, sebou škubli a zmenšili se a drželi prst před ústy, tohle se nám vážně eklovalo, takhle jsme teda nikdy nechtěli skončit, proto jsme se zařídili takhle a utíkali jsme proto, že jsme se tak rozhodli, ne proto, že nám to někdo nalajnoval a byli jsme fakt docela spokojený, jo, protože jsme žili po svým. --Běžel dlouho, sotva popadal dech, dlouhé strniště, hroudy hlíny mu zkracovaly krok, všechno, čemu utíkal, bylo ještě nadohled a tedy ne za ním, otočil se zpátky, ale neudržel rovnováhu, zakopl a rozbil si hlavu o kámen, přes rudý závoj viděl sbíhající se nitě cest, odvrátil se a pokračoval dál, krev mu stříkala na propocenou košili, později v lese zvolnil krok, myslel na vlky a na karkulky a jeho tichý smích vůbec jako smích nezněl, když ho přestalo píchat v boku a popadl dech, rozběhl se znovu, zbývalo pár hodin do západu slunce, když z lesa vyběhl, cítil se k smrti vyčerpán, doklopýtal přes zablácené smutné pole k dalšímu lesu, "až projdu i tenhle budu v bezpečí," říkal si pro sebe a kousal se při tom do jazyka, běhat moc neuměl, nemyslel si nikdy, že by to mohl potřebovat, blátem obalené nohy ho přestávaly poslouchat, "v bezpečí," mumlal do rytmu, zaschlá krev mu stahovala obličej, "otřu se až budu v bezpečí," sliboval si a klopýtal hustým mlázím, pokaždé, když vyplašil nějaké zvíře, byl bez sebe hrůzou, divže neumíral strachy z toho strašlivého rámusu… Konečně začal hustý les prosvítat, prodral se křovím na mýtinu svalil se do ostružiní a usnul únavou… Vzbudil ho vlezlý ranní chlad, ptáci na něj něco obskurního pořvávali, zvedl se a pokračoval dál, jeho neklid se stále stupňoval, cítil se provinile, že vůbec usnul, "nejsem ještě dost daleko," šeptal si okoralými rty, měl strašlivou žízeň a hlad taky, ale nechtěl si pomoci, dokud nebude v bezpečí, celý další den mu trvalo, než přešel bažiny, unavený těžce dopadl na první strom na pevné půdě, zavřel oči, dech se mu zpomaloval, srdce už
mu tak děsně nebušilo. "Zdá se mi, že se mi to podařilo," zaskřehotal vyprahlými ústy, natáhl si nohy a usmál se, poprvé po dlouhé době. Ležel a do mozku se mu začala vkrádat básnička, kterou se musel kdysi povinně učit, strašlivá básnička, polekaně otevřel oči, přes závoj špíny a potu viděl zvětšující se černé stíny, někdo mu příliš hlasitě přednášel tu blbou básničku, pořád ještě nevěděl, jestli má otevřené oči doopravdy nebo ještě spí, "vítej zpátky," zadunělo mu do toho přemítání, ta slova mu stlačila mozek, už neměl ani sílu brečet zklamáním, skrze strach z něj utekl život, v polosedě opřená o kůl ohrady směšná mrtvola bez bot už neutíkala… --Myslel si, že s tím nedokáže žít, že nedokáže ráno vstát, aniž by si nevzpomněl na rychlé i pomalé umírání, které kolem sebe viděl, na telefon, který před lety ohluchl, na blízké, kteří zmizeli, myslel si, že to nedokáže, nesčetněkrát si prohlížel svá zápěstí, díval se ze světlíku záchoda svého vysokého bytu dolů na dvůr plný smetí, kouřil svou první cigaretu a přemýšlel proč je tady a čím se provinil, cigareta mu chutnala, ale co potom, říkal si a nakláněl se, hloubka ho stahovala k sobě, vždycky se vzpamatoval, když kolem něj přelítl pták a zařval mu do uší píseň z jiného světa, zalezl zpátky do koupelny, napouštěl vanu a plakal, úzkost mu trhala útroby, vana přetékala, ale nikdo na něj z bytu pod ním nevlítl a neklepal mu na topení smetákem, myslel si, že s tím nedokáže žít, ale teď se díval na své dva syny, jak píšou nějaký stupidní domácí úkol, oba měli na sobě pruhovaná trička, díval se na ně a nevěděl, jestli je pyšný, říkal si, "ano dokázal jsem to, žít jsem s tím dokázal," a pomalu se zvedl, postel zaskřípala, na novou neměli, nikdy na nic neměli, "ale jinýho už jsem nedokázal nic," šel pomalu do koupelny, ohlídl se ještě jednou zpátky do pokoje, kluci pořád psali sklonění nad sešity, ani jeden z nich nezvedl hlavu. --"Řeknou vám, že tady je lépe než jinde, přesvědčí vás, že utéct by byla ta největší hloupost, namluví vám, že to, co vidíte a žijete, je svoboda, uvěříte, že to, čím vás obklopují, je láska, zapřísahám, neuvěřte jim jediné slovo, myslete na to, že to, co chcete dělat, není špatné, bojujte nebo utečte, ale nenechte se oklamat, bude to těžké, možná prohrajete, ale prohrajete mnohem dřív ve chvíli, kdy se vzdáte, nevzdávejte to, nevykašlete se na to, tak jak jsme to udělali my," seděla na dlouhé lavičce, kterou odpoledne přeskakovali, přehlížela řady dětských postýlek s odfukujícími spáči, rukama si podpírala bradu a chtělo se jí brečet, doufala, že aspoň k někomu ta slova při odpoledním spánku dolehla k uším a bála se, že někdo třeba nespí a poví to na ni a spoustu dalších věcí, který ani nedokázala říct a tak si je jenom tiše myslela, učitelka ve školce. --"Oskare, proboha Oskare!" --"Vole já už dneska nevím, co má člověk dělat, aby zůstal v klidu, přemejšlel jsem vo tom, že bych se moh stát třeba soudcem, to je asi dost dobrý, jen si musíš dávat bacha, abys třeba někdy nevyletěl voknem, ale jinak je to ta největší jistota v těchhle sračkách, jo, to bych možná ani nemusel chlastat, abych moh na všechno zapomenout a nemyslet," mohutně potáhl z cigarety a hlasitě vydechl, "vole, to bys musel chlastat dvojnásob, ale to taky není přece tak špatný, myslím chlastat, tak jo, budem dělat soudce, přes den budem
odsuzovat a přes noc chlastat, abychom na to nemuseli myslet, nevím, jestli to bude báječné, ale rozhodně to bude ta lepší možnost, jak to přežít," vrátil skoro vyhořelou cigaretu prvnímu, šli, kouřili, klapali botama v parku, pach z kouře cigarety tam zůstal ještě chvilku po nich, v parku v noci… --Vždycky mě hořce rozesmáli ti rádcové, kteří nás zvenku pozorovali jako rybky v akváriu a udíleli nám cenné rady, měli jsme podle nich utíkat, dívala jsem se na svou rozvrzanou postel šedivě povlečenou, obhlížela svůj malý strašlivě neútulný byt, pár knížek na hromadě – kam bych chodila, nikde už nebudu doma, navždycky bych byla všude cizinec, měli jsme podle nich bojovat, pozorovala jsem v zrcadle svou tvář s unavenými ústy a povadlou pletí – proti komu a kde mám začít a kdy dojde řada na mě, vždyť i proti sobě bych musela bojovat, měli jsme podle nich něco dělat, dělala jsem každý den a dost, oháněla jsem se, abych mohla žít aspoň nuzný, když už ne bohatý život, ve dne jsem dřela jako kůň, odpoledne se táhla domů, abych mohla dřít do umdlení tam, večer mi spadla hlava na knížku, byla to skvělá knížka, ale nikdy jsem se nedostala dál než na stranu sedm a to jsem dělala celý svůj život, na nic jiného mi ani síly nezbývaly… a když teď sedím na tý posteli a dívám se na šedivou oblohu přes okno, který nutně potřebuje umýt, a vzpomínám na ty blbý rady, chce se mi smát, chce se mi a zkouším to nahlas, vyjde ale jen zoufalý sten plný dlouho ukrývané bolesti, to je jediná revolta, které jsem schopna bez krve bez slz, to zasténání se odráží od protější zdi pokoje a vrací se ke mně jakoby ani nebylo mé, poslouchám to už cizí zoufalství a v duchu udílím tomu sténajícímu nešťastníkovi rady "měl jsi utéct, měl jsi bojovat, měl jsi mluvit, měl jsi –," zaraženě zmlknu, koukám do zdi, to akvárium mi nedá spát, vždyť se dívali na zdechlinky, byly jsme zdechlé rybky, co v tom řasami zasviněném akváriu plavaly všechny bříšky nahoru… --V noci umíralo nejvíc lidí, vím to, věděl jsem to a teď mi to ještě navíc potvrdily statistiky, za nocí, kdy v těžkém vzduchu peřina dusila tělo, za těch těžkých nocí hleděli do stropu široce rozevřenýma očima, rozžínali lampičky a chtěli něco dělat, aby přivolali spánek, nic ale dělat nešlo a úleva nepřicházela, znovu zalezli do peřin a uvědomovali si ten vydýchaný vzduch kolem sebe, napřed jen odkopávali deku, pak netrpělivě vyskakovali a otevírali okno dokořán, chvíli u něj stáli a hleděli dolů do tmy, vykláněli se, jak to šlo nejvíc a pak doufajíce, že teď už konečně usnou, čekali na čerstvý vzduch na zimu, které tím otevřeným oknem vstoupí do pokoje, ale nic se nedělo, vzduch venku byl stejně vydýchaný a nehybný jako uvnitř, chvíli leželi, přemýšleli s otevřenýma očima a promítali si trapnosti uplynulého dne, rozšířili to na všechny trapnosti, kterých kdy byli aktéry, možná i brečeli, nevím, mně to nikdy nešlo, potom náhle znovu z těch postelí vstali a skoro pružným krokem došli znovu k tomu oknu a znovu hleděli do tmy a najednou se v ní ztratili rozplynuli, za takových teplých nocí jich umíralo nejvíc. --Srandovní bylo, když jsme všude kolem sebe postavili mříže, aby se k nám nikdo nedostal, aby k nám nikdo nemohl, přes ty mříže jsme koukali ven na stromy a na ptáky, co na nich seděli, ukazovali si na ně a přemýšleli o jemnějším, avšak dostatečně pevném pletivu, které by těm ptákům zabránilo přeletět k nám, drželi jsme se těch mříží a prostrkovali jimi hlavu a smáli se, jak nás skvěle chrání, přes ty mříže jsme na sebe mávali, skoro jsme se mohli
jeden druhého dotknout, celé ty mříže byly prostě skvělé, jenže pak jsme jednoho dne potřebovali někam odejít a ani nevím kam to bylo a zjistili jsme, že náš systém je tak dokonalý, že nás nepustí ven, teprve nám došlo, že jsme sami sebe uvěznili a ještě jsme se u toho smáli jak slabodušní, koukali jsme na ty ptáky na stromech už úplně jinak a nepřemýšleli už o pletivu velejemném, ale o tom, jak se dostat za nimi, na nic jiného už ani myslet nešlo, tak blbého tvora Bůh nemohl stvořit jen pro své pobavení, leda by byl pěknej kruťas, ale na takové myšlenky jsme my vůbec nedosáhli, my jsme nebyli schopni než se zabývat tou pitomou klecí, kterou jsme kolem sebe vystavěli a nevypadalo to pro nás moc dobře, ta klec totiž byla moc dobře provedená, jedna z mála dokonalých věcí, která se nám povedla… --Žasl jsem, jak to kolem mě všichni vzdávali, jak jeden po druhým odpadávali, byli to mí kamarádi a teď utíkali, později utíkali i přede mnou, protože jsem jim připomínal, že to vzdali, že prohráli, zpočátku se snažili mi to nějak vysvětlit, omluvit se, "co si mám počít, už to nezvládne přebít ani můj nejoblíbenější muzikant," vybral sis blbou kapelu, odpovídal jsem mu trochu příliš nahlas, mě moje muzika držela, ale ne že bych to od ní vyžadoval, byl jsem z nich nejsilnější a to vědomí mě vždycky pobavilo, protože jsem nikdy obzvláštní silou nevynikal a taky mě to nikdy nijak netrápilo, jen jsem si říkal, kam mě ta má síla přivede a kupodivu jsem se ani necítil osamělý, mí bývalí kamarádi mě opouštěli a já byl připraven setkat se s novými a nebál jsem se, nevím, zda to bylo nedostatkem představivosti nebo neexistencí pudu sebezáchovy, tahle odvaha byla sebevražedná… --"Mon cher Alain, Je ne sais pas comme aujourd´hui commencer, j´ai un peur horrible, que je ne suffis pas t ´écrire tout, oh Alain, la justice n´éxistée pas -" --Apokalyptický sny se mi zdávají a stále častěji, dívám se na hřbet ruky, na zarostlé pořezané jizvy a nevím, jestli jsou ty ruce doopravdický nebo se mi jen zdají, těžko bych si uvědomoval jejich stárnutí ve snu, ale teď už je možný všecko, ničím nemůžu zachytit svůj pot a ničím nemůžu zapudrovat černé kruhy pod hladovýma očima, chtějí prohlídnout skrz ty úděsný sny, ale nejde to, nevědí, kde už začíná skutečnost, asi abych nebyl zranitelný, jsou mý sny tisíckrát hrůznější, než pravděpodobná skutečnost a já žiju strašný nezáviděníhodný život, žiju ho sám a pak se probudím a vyčistím si zuby a dojdu pro housky do obchodu a za stromem se vyčůrám a jdu domů a nevím, jestli jdu doopravdy, tělo necítím, obrovskou tělesnou bolest mi způsobují jen myšlenky a ta úzkost, ach ta úzkost, už teď nedokážu spolehlivě určit ani jestli žiju, zeptal bych se lidí, který na svý cestě do obchodu potkávám, jestli je to pravda, jestli tu jsme a poprosil je, aby si na mě sáhli, abych konečně zjistil, jestli jsem vůbec skutečný, ale bojím se, strašně se bojím, že ani ti lidi neexistují, že jsou součástí mého dalšího apokalyptického snu, a že na mou otázku nemá kdo odpovědět, tak strašlivě se bojím, že se nikdy nikoho nezeptám, pro jistotu se smiřuji s tím, že to všechno, i ten popraskaný chodník, i mý zahojený podrápaný ruce jsou jenom sen, koneckonců mě už strašlivě dlouho nikdo na ulici neokrad…
--"Já si myslím, že vůbec nejhorší ze všeho je poslouchat, jak sousedovi nad tebou vržou dveře na balkóně, slyšet to nesčetněkrát denně a počítat, kolikrát ty blbý dveře otevřel a přemýšlet, proč to zrovna teď udělal," píše holka, papír sroluje do ruličky, převáže to provázkem s navlíknutou školní gumou, pustí tu svou poštu o dvě patra níž a rozhoupe šňůru tak, že guma bouchne do okna, z něj se natáhne ruka a rychle vtáhne dopis dovnitř, holka o dvě patra níž nad krátkým dopisem přemýšlí, někdo nad ní znovu splachuje záchod, někdy je opravdu k nevydržení vědět, co zrovna dělá její soused, jak jí vnucuje svůj denní rytmus a vytrhuje ji tak z jejího, chvíli se dloube v nose, pak si přisune židli ke stolu, rozvrzaný stůl bouchne do ústředního topení, píše dneska už sedmý dopis, rozléhá se to, holka k sobě přisunuje ještě ne úplně popsaný papír a zaplňuje ho úhledným, ale málo vypsaným písmem, "víš, já si myslím, že se to snad ještě dá nějak vydržet, horší, mnohem horší by bylo, kdybych neměla tužku a papír, bez nich si domácí vězení nedovedu představit, ale kdybych tu tužku a ten papír neměla, tak věřím tomu, že bych takového provokatéra mohla i zabít," udělala velkou tečku, přivázala dopis na přichystaný špagát, když někdo zvoní, nestačí ani udělat uzlík jak spěchá otevřít, kolem ní bydlí samí negramotní sousedé. --Jestli sis někdy myslel, že tě přestanu pronásledovat, že mi utečeš, že se mi někde schováš, tak ses obrovsky mýlil." "Ale já vím, že žiješ všude, žes mi byl přidělen, že ti nikdy utýct nemůžu." "Přesto si to zkusil." "Zkusil. Vždycky musíš vyzkoušet všechno." "Zkusil jsi to, i když jsi věděl, že je to marné." "Neměl jsem na vybranou. Tady nikdy nikdo neměl na vybranou." "Ale co teď budeš dělat? Celý život jsi přede mnou utíkal a přece jsi mi neunikl. Zkazil jsem ti život." "To se ti opravdu skoro podařilo. Ale ještě nejsem tak starý. Ještě nic neskončilo." "Co teď budeš dělat?" "Zabiju tě. Zničím tě. To je jediná možnost, jak se tě zbavím." "Mě nezničíš. Strach se ti nepodaří zabít. Nevymítíš mě." "Nebojuju za všechny. To si musí každý vyřešit sám. Já zabiju tebe, svůj strach." "Jak to chceš udělat?" "Dovol mi mít tajemství. Přece by ses nebál." --Velkým a dlouhým tunelem nahoru, úplná tma uvnitř, venku je alespoň měsíční světlo, na konci tunelu taky, stoupáme po schodech, funím, od nohou se nám odlupují kamínky a s rachotem padají dolů, jde se mi stále hůř, vidím stále míň, světlo je pořád stejně daleko, dýchám tmu, je mi stísněně, šílím z ticha, které přeruší sem tam nějaký kamínek, světlo se přibližuje, už je téměř na dosah, jdu k němu a čekám, co se stane, jaký budu mít pocit, jaké to světlo bude, i když jsem tak blízko, vypadá pořád stejně, ještě stále mi nic nedochází, natahuju ruku, naráží na zeď... To je konec, zklamání střídá hrůza, chci rychle ven, ale nejde to, zakopávám, padám, šmátrám rukama podél zdi, nohama hledám schody, ven na to měsíční světlo, už jsem skoro venku ale sám, ostatní zůstali uvnitř, chtěli tam zůstat.
1999
