Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2009/2010
Diplomová práce
Specifické aspekty závislosti na sportu u vytrvalostních sportovců Ivana Nová
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Martin Jelínek, Ph.D. Brno, 2010
Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem pouţila.
V Brně, 13. 4. 2010
……………………….
2
Obsah I.
Úvod ........................................................................................................... 6
II.
Teoretická část .......................................................................................... 7
1.
Sport ........................................................................................................... 7 Vymezení pojmu sport .............................................................................. 7 Vliv sportu na člověka............................................................................... 9
2.
Osobnost sportovce ................................................................................. 11 Sportovní personologie ........................................................................... 11 Pojem osobnosti sportovce ...................................................................... 11 Sportovci a nesportovci ........................................................................... 12
3.
Závislost (obecně) .................................................................................... 14 Definice a diagnostická kritéria závislosti .............................................. 14 Rozdíl mezi MKN-10 a DSM-IV v definici závislosti ........................... 16
4.
Závislost na sportu .................................................................................. 16 Pozitivní vs. negativní závislost .............................................................. 18 Oddanost (commitment) vs. závislost (dependence)............................... 20 Primární vs. sekundární závislost ............................................................ 21 Definice a diagnostická kritéria závislosti na sportu ............................... 22 Měření závislosti na sportu ..................................................................... 26
5.
Teorie vzniku závislosti .......................................................................... 28 Hypotéza endogenních opiátů ................................................................. 29 Role cytokininů u závislosti na sportu .................................................... 33 Souvislost s poruchami příjmu potravy................................................... 34 Další příčiny vzniku závislosti na sportu ................................................ 36
6.
Osobnost sportovce s rizikem závislosti na sportu .............................. 36 Neuroticismus a psychopatologické rysy ................................................ 37 Perfekcionismus ...................................................................................... 39 3
Další rysy osobnosti sportovců závislých na sportu................................ 40 Motivace .................................................................................................. 40 Cvičební profily....................................................................................... 44 7.
Důsledky závislosti na sportu................................................................. 46 Pozitivní dopady závislosti...................................................................... 46 Negativní důsledky.................................................................................. 47 Odvykací syndrom .................................................................................. 48 Somatické komplikace ............................................................................ 49 Sociální a další důsledky ......................................................................... 50
III.
Výzkumná část ........................................................................................ 51 Cíle výzkumu .......................................................................................... 51 Hypotézy ................................................................................................. 52
1.
Kvantitativní část .................................................................................... 52 Pouţité metody ........................................................................................ 52 Exercise Dependence Scale – Revised (EDS – R) ................................... 52 Dotazník vztahu ke sportu (DVS) ............................................................ 55 Postup ...................................................................................................... 56 Popis vzorku ............................................................................................ 56 Výsledky.................................................................................................. 58 Celkový skór a rozdělení do skupin ........................................................ 59 Testování hypotéz ................................................................................... 60 Hypotéza č. 1 ........................................................................................... 60 Hypotéza č. 2 ........................................................................................... 61 Závěry z hypotéz ..................................................................................... 62 Další poznatky související se závislostí na sportu .................................. 63 Motivace, cíle a důvody pro sportování .................................................. 65
2.
Kvalitativní část ...................................................................................... 68 4
Pouţité metody ........................................................................................ 68 Tematická analýza odpovědí ................................................................... 69 Diskuse .................................................................................................... 73 Přednosti a limitace výzkumu ................................................................. 78 IV.
Závěr ........................................................................................................ 81
Literatura ........................................................................................................... 82 Přílohy ................................................................................................................ 92
5
I.
Úvod
Závislost a sport. Realita nebo dva vzájemně se vylučující pojmy? Většina lidí má svou vlastní představu (vytvořenou na základě zdravého rozumu a intuitivního cítění) o tom, co je závislost, přesto však přesná a výstiţná definice dosud chybí. Narůstá ovšem zájem o návyková chování. Jejich podstatou není uţívání chemických substancí, ale specifické způsoby jednání nebo činností, na kterých se člověk stává závislým. Některé z nich se jiţ dostaly do diagnostických manuálů, jiné stále čekají na rozhodnutí odborníků. Sporná totiţ zůstává otázka jejich zařazení. Pojem závislosti na sportu se objevil jiţ na konci 70. let a stal se relativně populární mezi laickou veřejností pro označení těch, kteří veškerý svůj volný čas tráví fyzickou aktivitou a jsou za to často ostatními odsuzováni. Do jaké míry je však cvičení zdravé a od kdy je můţeme povaţovat za patologické? Závislost na sportu má několik typických charakteristik, které ji odlišují od normálního sportování. Při nadměrné tělesné aktivitě jedinci často pociťují zvýšenou hladinu úzkosti, pokud jsou vytrţeni ze své cvičební rutiny. Centrem jejich zájmu je aktivita jako taková, okolo které si organizují další povinnosti. Dochází k omezování pracovních, společenských a interpersonálních vztahů kvůli sportu a pociťován je nedostatek „volného“ času. Sportovní činnost spíše zvyšuje úzkost a stres, neţ aby je redukovala. Je charakteristická rigidním sportovním programem, který zahrnuje jak konkrétní časový plán, ve kterém je aktivita prováděna, tak i mnoţství a délku, po kterou bude trvat. Závislí na sportu často referují o tom, ţe jsou „nuceni“ sportovat, aby se mohli dosyta najíst bez pocitu omezování, ale zároveň co nejefektivněji spálili přijaté kalorie. Cvičením také podle svých slov předcházejí špatné náladě. Při zranění nebo nemoci stále pokračují ve sportovní činnosti, i kdyţ jsou odborníky informováni o negativních důsledcích a dopadech jejich jednání. Nedokáţou vynechat, protoţe se snaţí vyhnout nepříjemným abstinenčním příznakům, které vznikají při nečinnosti. Cílem této práce je přiblíţit pojem závislosti na sportu tak, jak je prezentován odborníky a zmapovat jeho výskyt u individuálních vytrvalostních sportovců. Existují sportovci nadměrně cvičící? Jaké dopady má jejich „vášeň“? Na tyto i další otázky se pokusíme v předkládané diplomové práci odpovědět.
6
II.
Teoretická část 1. Sport
Vymezení pojmu sport Sport byl vţdy přirozenou součástí lidského ţivota, v němţ se mísily prvky tělesna i duševna. Definovat bychom jej mohli takto (Hartl, 2000): „Sport je individuální nebo skupinová aktivita prováděná jako cvičení nebo pro zábavu, často s prvky zkoušky fyzických schopností a ve formě soutěţe. Sport se stal díky nárůstu volného času a masovým médiím globálním jevem sociálním, psychologickým i pedagogickým a je náhradou za autentické konflikty a proţitky.“ Představuje tak zábavnou a průpravnou motoriku člověka. Jeho hlavním cílem je většinou proţitek, ať uţ bezprostřední či následný (Slepička, 2009). Při sportu se uplatňuje především senzomotorika, dále emoční i volní procesy, proto při něm nesmíme zapomínat jak na sloţku tělesnou (fyzická zdatnost, síla, vytrvalost), tak i duševní (motivace, volní vlastnosti). V době lovců a sběračů byla zdatnost jedním z předpokladů přeţití (potrava, reprodukční příleţitosti), proto se ve vývoji v podvědomí tato vlastnost přenášela a upevňovala jako cesta ke zlepšení sociální pozice. Stejně tak jako u zvířat slouţila motorika i u lidí adaptačním procesům (sebezáchova, útěk, útok). Během evoluce se však vymanila z jejich sluţeb a přenesla se do pohybu „jakoby“, který bychom mohli nazvat hrou, čili věcí neváţnou, plýtvající energií. Vzniká průpravná motorika, která ve fylogenezi člověka nejprve napodobovala lovecké a bojové situace, později se objevují prvky konkurenční, nabité prestiţí a emocemi. V posledním půlstoletí se sportu zmocnila televize a přispěla tak k jeho mohutné popularitě. Jen máloco mu můţe ve sledovanosti konkurovat. Do vědomí lidí se dostává zejména sport vrcholový, který je však doménou jen malého procenta populace. Rekreační pohyb je proto spíše podceňován a i psychologický zájem o volnočasové aktivity je nepoměrně menší, neţ je tomu u péče o vrcholové sportovce. Jednotlivé sporty můţeme rozdělit do skupin podle různých kritérií, např. dle prostředí, času, počtu lidí. Otázkou, jak je seskupit, se u nás zabýval především Kodým (1970), který jako první vytvořil psychologickou typologii sportovních činností:
7
a) senzoricko – koncentrační sporty -
vysoké nároky na koordinaci pohybů a rychlé (přesné) vnímání
-
např. šachy, střelba, golf, šipky…
b) funkčně – mobilizační sporty -
náplní jsou přirozené pohyby, s pouţitím vlastní energie, s cílem překonání vzdálenosti, výšky
-
např. běţecké lyţování, cyklistika, atletika, běh, plavání…
c) esteticko – koordinační sporty -
nezbytné podmínky jsou smysl pro rytmus, orientace v prostoru, rovnováha, svalová koordinace
-
např. skoky do vody, gymnastika, krasobruslení…
d) rizikové sporty -
sportovec musí podstoupit značné riziko a zvládnout obtíţné překáţky
-
např. parašutismus, skoky na lyţích, sportovní lezení…
e) heuristicko – individuální sporty -
základem je anticipace následných dějů a jejich tvořivé řešení (potřeba předvídat činnost soupeře a takticky na ni zareagovat)
-
např. stolní tenis, box, karate, šerm…
f) heuristicko – kolektivní sporty -
tým se snaţí svými schopnostmi a pomocí taktiky (techniky) překonat další skupinu (tým)
-
např. volejbal, basketbal, vodní pólo…
V této práci se budeme věnovat individuálním vytrvalostním sportům, které můţeme zařadit do kategorie funkčně – mobilizačních. Jedná se o cyklistiku (MTB, silniční kolo), běh, triatlon, běh na lyţích, orientační běh a plavání. Ve vytrvalostních sportech hrají velmi podstatnou roli volní vlastnosti (vytrvalost, cílevědomost, houţevnatost), které mají vliv jak na samotný výkon v soutěţi, tak i na sportovní přípravu, jeţ je náročná na čas, fyzické předpoklady i morálku. U sportovců v těchto disciplínách mluvíme o speciálně rozvinutém vnímání kvality prostředí, ve kterém samotná činnost probíhá, tedy o pocitech „sněhu, vody apod.“ (Vaněk, 1983). Podle sociologických průzkumů, provedených v České republice v roce 1995, se jedna třetina obyvatel věnuje sportu soustavně a dlouhodobě, jedna třetina příleţitostně a stejná část nesportuje téměř vůbec (Koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu 8
v České republice, 1999). O 9 let později dochází Sociologický ústav AV ČR ke stejnému zjištění. V roce 2009 proběhl další průzkum agentury TNS AISA, který přinesl informaci, ţe 40 % Čechů ve věku od 18 do 60 let sportuje alespoň 1 x týdně. Téměř shodné procento se však nevěnuje ţádným fyzicky náročnějším aktivitám. Není tedy divu, ţe je v ČR nadprůměrný výskyt obezity, a to jak u muţů, tak i u ţen. Civilizace má značnou tendenci vytlačovat námahu z pracovního i volného času. Sniţuje se přirozená fyzická zátěţ, lidé se stávají lenivějšími, pohodlnějšími. Stoupá počet nemocných, kteří trpí civilizačními chorobami a zdravotním oslabením. Lidstvo chabne nedostatkem pohybu, přibývá volného času, který je potřeba vyplnit. Proto aktivní způsob ţivota patří mezi nejefektivnější a nejdůleţitější součásti prevence drog, alkoholismu, kriminality a dalších sociálně-neţádoucích jevů.
Vliv sportu na člověka Přiměřená pravidelná fyzická aktivita je nejlepší léčbou a prevencí před řadou civilizačních chorob, které postihují stále více obyvatel naší planety. Chrání před chronickými zdravotními problémy, jako jsou kardiovaskulární onemocnění, diabetes, obezita, hypertense, rakovina a osteoporóza (Warburton, 2006). Patrné je tedy spojení mezi fyzickou aktivitou a zdravotním stavem. Kromě somatického zlepšení můţeme zaznamenat i další pozitivní vliv sportování, a to na duševní zdraví. Většina dostupné literatury se zabývá především změnami v hladině úzkosti, deprese, nálady a v toleranci stresu. Také zkoumá moţné ovlivnění předmenstruačního syndromu skrze cvičení nebo vztah mezi fyzickou aktivitou a vnímáním vlastního těla. Důkaz významného a pozitivního vztahu mezi fyzickou aktivitou a psychickým zdravým je stále více podporován. Podle výzkumů je však silnější u psychiatrické populace neţ u „zdravé“, a to vcelku z logických důvodů - u „zdravé“ skupiny je posun mnohem méně znatelný, neţ je tomu u skupiny druhé. Martinsen (1990) překládá souhrn dostupných výzkumů v oblasti dopadu cvičení na klinickou depresi. Pacienti, kteří se zúčastnili ročního tréninkového programu, zahrnujícího fyzickou aktivitu jako hlavní součást léčby deprese, uvádějí výrazné ustoupení příznaků a celkové zlepšení svého stavu. I další výzkumy došly k podobným závěrům (Scully, 1998). Blumenthal a kol. (2007) přispěli také se zjištěním, ţe u pacientů s diagnózou deprese má cvičení stejnou účinnost jako medikace antidepresivy a zároveň vykazují tyto dva způsoby lepší 9
výsledky neţ placebo. Můţeme tedy konstatovat, ţe fyzická aktivita působí kladně na depresi, a to zejména u klinické populace. Je však nutné ji udrţovat po relativně dlouhou dobu, v řádech měsíců, neţ se dostaví její efekt. Literatura o vlivu cvičení na sníţení úzkosti není jiţ tak rozsáhlá, jak tomu bylo v předchozím případě. V této oblasti jsou značné metodologické nedostatky. V řadě studií chybí údaje o intenzitě či délce sportovní aktivity. Přesto se však většina shodne na jejím pozitivním přínosu k redukci úzkosti, a to jak v případě úzkosti jako osobnostního rysu, tak i u generalizované formy. Efektivní je také u pacientů s panickou poruchou (přehled jednotlivých výzkumů v Ströhle, 2009). Polemika nad působením sportovní aktivity na hladinu stresu a jeho zvládání neustále pokračuje, a to i z důvodu nejasnosti směru bádání (otázka spíše psychologické stránky či fyziologické). Výsledky jsou často nejednoznačné (Scully, 1998). Jde spíše o prevenci stresu, neţ korekci jiţ vzniklého skrz cvičení. Intenzivnější sportovní reţim vede však spíše k výraznému zvýšení stresové odpovědi organismu, i kdyţ sportovci paradoxně uvádějí subjektivní sníţení psychologické odezvy na zátěţové situace. Sportování je také spojené s celkovým zlepším nálady a sníţením negativních pocitů bezprostředně po cvičení (např. Steinberg, 1995). Délka efektu působení však není přesně známa. Také se zdá, ţe lidé s niţším sebehodnocením těţí více pozitiv ze sportovních aktivit neţ ostatní. Vztah vnímání vlastního těla a sportování je problematický z hlediska mnoţství skrytých faktorů, které vstupují do hry. Ţeny mají všeobecně tendenci hodnotit negativně své tělesné proporce a jejich hlavním motivem pro sport bývá udrţení ideální hmotnosti. Muţi přistupují ke svému tělu jako k nástroji, skrze nějţ mohou demonstrovat svou sílu, rychlost a obratnost. Sport můţe přispět k lepšímu pohledu na tělo, ale někdy podpoří i nezdravé strategie (např. extrémní dietu za účelem vylepšení výkonu či nadměrné cvičení). Nesmíme opomenout ani socializační efekt sportování. Volný čas vyplněný sportem celkově sniţuje rizikové jevy v populaci, např. kriminalitu či uţívání drog. Slouţí tedy jako prevence před antisociálním chováním. Plnohodnotně trávené pracovní volno zlepšuje kvalitu ţivota a prodluţuje i jeho délku. Navazování nových vztahů ve sportovních klubech rozšiřuje okruhy přátel a posiluje identitu člověka („Jsem sportovec.“).
10
2. Osobnost sportovce Sportovní personologie Nikoho asi nepřekvapí, ţe nejčastějším tématem sportovních psychologů za posledních 15 let, je sportovní personologie, neboli studium intrapersonálních charakteristik, které jsou pro jedince jedinečné (Vealey, 1989). Ve skutečnosti to byla jedna z prvních oblastí, které se věnovala systematická pozornost. Frekvence tohoto tématu je tak častá, ţe se neformálně uvádí jako samostatné odvětví. Velký zájem je dobře pochopitelný jak z hlediska psychologického, tak i pedagogického. Hlavním předmětem zkoumání, kvůli kterému se sportovci dostávají do záře psychologických reflektorů, jsou otázky, jejichţ zodpovězení má velmi často cenu zlata. Do popředí se dostává vliv osobnostních charakteristik na výkon a výsledky sportovce či na druhou stranu i to, jak systematická tělesná aktivita můţe utvářet a přetvářet jiţ „hotového“ člověka a ovlivňovat průběh socializace. Dosaţení potřebné výkonnosti sportovce není jen o planém teoretizování. Jde o cílené působení na jeho činnost, které vyţaduje velké zanícení, avšak při respektování jeho individuality. Proto je otázka osobnostních charakteristik důleţitým faktorem ve výchově nových talentů i pro nalezení vhodného přístupu k tréninku.
Pojem osobnosti sportovce Kaţdý sportovec je svébytnou individualitou, kterou si kaţdý trenér přeje poodhalit, aby mohl co nejlépe investovat své úsilí do rozvoje výkonnosti svěřence. I kdyţ člověk sportuje na vlastní pěst, musí dokonale znát své přednosti i neřesti, aby je byl schopen zapracovat do přípravného plánu. Rozvoj výkonnosti je potřeba chápat v souvislosti s celou osobností jedince a neomezovat tak trénink jen na mechanickou dřinu, na kterou dříve či později redukuje svoji snahu většina amatérských sportovců, kteří chtějí obstát v široké konkurenci svých vrstevníků a dosáhnout dobrých výsledků. Toto zúţení činnosti vede sice k poţadovanému zvýšení výkonnosti, avšak skutečně brilantní výkon můţe vzniknout jen za předpokladu propojení všech stránek sportovcovi osobnosti. Někteří trenéři mají
11
sklon trénovat své svěřence pouze „od krku dolů“ a tak redukovat jedince jen na biologický aparát (Slepička, 2009). Podle Slepičky (2009) je „osobnost dlouhodobě určována působením 3 skupin činitelů: 1) vrozené anatomicko-fyziologické předpoklady sportovce, 2) ţivotní prostředí předsportovní, sportovní a mimosportovní, 3) společenskovýchovné působení (sociální učení), a) nesystematické individuální učení nápodobou b) institucionální systematická výchova a rozvoj výkonnosti.“ Oblíbeným tématem spekulací bývá fakt, co je člověku vrozeno a co naopak získáno výchovou. Ve sportu velmi často narazíme na paradox nadání a houţevnatosti. Talentovaní jedinci se brzy dostanou na vrchol, ale jejich duševní zrání nebývá na stejné úrovni. Zde se pak v praxi uplatňuje pravidlo „lehce nabyl, lehce pozbyl“. Naopak ti, kteří nemají tento „dar“, si musejí své úspěchy vydřít a jsou si dobře vědomi vynaloţeného úsilí. Vědí, ţe ve sportu není nic zadarmo a ţe jedině svou pílí se mohou prosadit. Proto je studium osobnosti sportovce tak důleţitým prvkem a není radno ho podcenit.
Sportovci a nesportovci Řada
studií
se
věnovala
pravděpodobným
rozdílům
v osobnostních
charakteristikách mezi sportovci a nesportovci. Podle Slepičky (2009), který spolu s dalšími autory (Vaněk, Hošek, Svoboda (1974). Studie osobnosti ve sportu. UK, Praha) provedl analýzu výsledků jednotlivých výzkumů, „se tradují určité osobnostní odlišnosti u sportovců jako celku: a) vyšší extraverze b) vyšší tendence k dominanci, k sebeprosazování aţ k agresivitě c) vyšší potřeba vyhledávat mimořádné proţitky d) vyšší sebedůvěra (self - efficacy) v pohybových úlohách e) hyperaspirativnost v pohybových úlohách f) specializované senzomotorické schopnosti dle odvětví sportu.“ Poukazují však na to, ţe při dostatečně velkém reprezentativním vzorku nejsou při zprůměrování hodnot sportovců a nesportovců rozdíly příliš výrazné. Často existuje 12
větší diference mezi jednotlivými odvětvími. Podstatnější úlohu zde hraje spíše sociální role neţ osobnost jedince. Rhodes a Smith (2006) provedli metaanalýzu 33 studií od roku 1969 do 2006, které se zabývaly vztahem hlavních osobnostních rysů a fyzické aktivity. Zaměřili se na porovnání dvou dotazníků – EPI (Eysenck Personality Inventory), NEO – FFI (Neo-five Factor Inventory) a skupin sportovně aktivních versus neaktivních probandů. Extraverze, neuroticismus a svědomitost jako jediné faktory korelovaly s fyzickou aktivitou, avšak velmi slabě (např. u extraverze r = 0,23). U ostatních rysů nebyl shledán ţádný statisticky významný vztah. Toto zjištění jen potvrzuje výše popsané závěry. Badatelé zaměřili svou pozornost i na specifické sportovní oblasti. Snaţili se například popsat osobnost těch jedinců, kteří preferují individuální vytrvalostní sporty (Egloff, 1996). Skupina 86 vytrvalců, převáţně triatlonistů a dálkových běţců, byla srovnávána se 73 nesportovci. Pouţitou metodou byl Freiburský osobnostní dotazník (revidovaná verze). V souladu s výzkumnými hypotézami bylo zjištěno, ţe vytrvalostní sportovci vykazují vyšší hodnoty v extraverzi neţ kontrolní skupina, a to především z důvodu jejich tolerance k bolesti, potřebě stimulace skrz tělesnou aktivitu a soutěţivosti. Nenalezli však ţádné rozdíly ve škále neuroticismu. Egloff a Gruhn (1996) se také snaţili nalézt odlišnosti mezi „průměrnými“ a „vynikajícími“ sportovci (klasifikace do skupin proběhla na základě počtu odtrénovaných hodin týdně). Porovnáním těchto dvou extrémních skupin došli k přesvědčení, ţe první skupina je více extravertní neţ druhá. Šlo však o malý vzorek účastníků výzkumu. Pozornost na sebe strhli i extrémní sportovci, kteří se zúčastňují závodů typu Iditasport Human Powered Ultra - Marathon. Jde o těţký souboj s aljašskou přírodou na trase dlouhé 100 mil, kterou účastníci musí zvládnout do 48 hodin jedním z povolených způsobů (na horském kole, během, na sněţnicích či na běţkách). Zde nemůţe nikdo pochybovat, ţe síla osobnosti je jedním ze základních poţadavků na přeţití. Case a kol. (2003) provedli studii těchto vytrvalců. 66 účastníků ultra – maratonu vyplnilo NEO – FFI a Zuckerman‟s Sensation Seeking Scale (SSS-V), který rozlišuje jedince v nastavení optimální hladiny stimulace a vzrušení. Jejich skóry porovnávali autoři vzhledem k normám populace. Ultramaratonci vykazovali signifikantně vyšší hodnoty v extraverzi, otevřenosti vůči zkušenostem a vyhledávání záţitků (experience seeking). Je zcela pochopitelné, ţe tito lidé hledají nové výzvy více neţ průměrná populace. Vykazují niţší hodnoty na škále desinhibice, která odráţí tendenci uţívat alkohol, drogy 13
či jiné látky. V neuroticismu nebyly shledány ţádné rozdíly.
3. Závislost (obecně) Definice a diagnostická kritéria závislosti Slovo závislost je jiţ po staletí chápáno jako něco škodlivého, co ničí zdraví člověka a ten je nucen obětovat sám sebe ve prospěch zhoubného návyku. Je spojeno s pojmy jako odvykací syndrom či tolerance. Vyjma restriktivního vymezení není slovo závislost primárně či výhradně spojováno s drogovou problematikou. I jiné formy návykového chování mají velmi poškozující efekt (např. gambling, workoholismus, nadměrné cvičení apod.), který je mnohdy velmi váţný a výrazně zasahuje do ţivota jedince. Syndrom
závislosti
je
v Mezinárodní
klasifikaci
nemocí,
10.
revizi
(Psychiatrické centrum, 2006) popsán takto: „Skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichţ uţívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost neţ jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Zde můţe být důkaz, ţe návrat k uţívání látky po období abstinence často vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu, neţ je tomu u jedinců, u nichţ se závislost nevyskytuje. Definitivní diagnóza závislosti by se obvykle měla stanovit pouze tehdy, jestliţe během jednoho roku došlo ke 3 a více z následujících jevů: 1. silná touha nebo pocit puzení uţívat látku; 2. potíţe v kontrole uţívání látky, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo mnoţství látky; 3. somatický odvykací stav, kdy je látka uţívána s úmyslem zmenšit jeho příznaky; 4. průkaz tolerance jako vyţadování vyšších dávek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného niţšími dávkami; 5. postupné zanedbávání jiných potěšení a zájmů ve prospěch uţívané psychoaktivní látky a zvýšené mnoţství času k získání nebo uţívání látky, nebo k zotavení se z jejího účinku; 6. pokračování v uţívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků.“ 14
Podobnou definici syndromu závislosti můţeme nalézt také v Diagnostickém a statistickém manuálu (DSM-IV) Americké psychiatrické asociace (Nešpor, 2003): „Pro diagnózu závislosti by měl pacient vykazovat alespoň 3 ze 7 dále uvedených příznaků ve stejném období 12 měsíců: 1. růst tolerance (zvyšování dávek, aby se dosáhlo stejného účinku, nebo pokles účinku návykové látky při stejném dávkování); 2. odvykací příznaky po vysazení látky; 3. přijímání látky ve větším mnoţství nebo delší dobu, neţ měl člověk v úmyslu; 4. dlouhodobá snaha nebo jeden či více pokusů omezit a ovládat přijímání látky nebo zotavování se z jejích účinků; 5. zanechání sociálních, pracovních a rekreačních aktivit v důsledku uţívání látky nebo jejich omezení; 6. pokračující uţívání látky i navzdory dlouhodobým nebo opakujícím se sociálním, psychologickým nebo tělesným problémům, o nichţ člověk ví a které jsou způsobeny nebo zhoršovány uţíváním látky.“ Výše popsaná kritéria se vztahují k syndromu závislosti vyvolaného uţíváním psychoaktivní látky (či skupinou látek). Problematika drog je v popředí zájmu odborníků i široké veřejnosti v důsledku jejich negativních dopadů na společnost (zvýšená kriminalita, riziko přenosu závaţných nemocí apod.). S rozvojem moderních technologií se však objevují stále nové a nové formy „závislostí“, přesněji návykového chování, které se také stávají jistou hrozbou. Mluví se o závislosti na Internetu, sexu, práci, patologickém nakupování a mnoha dalších. Některé z těchto kategorií bychom marně hledali v MKN-10 či DSM-IV. Přesto se jedná o reálné problémy určité skupiny lidí, kterým jejich neřest komplikuje ţivot. Jedním příkladem z mnoha by mohlo být patologické hráčství. Sociální a ekonomické důsledky gamblerství jsou nesporné. V MKN-10 ho řadíme do návykových a impulzivních poruch. Je však překvapivé, ţe v předchozí verzi Mezinárodní klasifikace nemocí se tato diagnostická kategorie nevyskytuje, kdeţto v USA byla zařazena mezi duševní poruchy jiţ v roce 1980, tedy o 10 let dříve, neţ tomu bylo v Evropě (Nešpor, 2003). Závislost na herních automatech se stala celospolečenským problémem, a proto na ni američtí psychiatři museli reagovat.
15
Po tomto rozšíření hranic diagnostických kategorií získala také „závislost na sportu“ potenciál pro splnění kritérií na začlenění do návykových poruch. Z toho důvodu se také někteří autoři (např. Hausenblas, 2000a) inspirovali výše popsaným syndromem závislosti a snaţili se vytvořit screeningový nástroj, který by umoţnil určit stupeň nadměrného sportování a pomohl tak vytipovat osoby potencionálně ohroţené. Přílišné věnování se sportu není společností vnímáno jako neţádoucí. Proto by se někteří mohli podivovat, proč by měla být tomuto jevu věnována pozornost a současně vznikat paralela mezi uţíváním drog a zdraví prospěšnému cvičení. Opravdu bychom zde nechtěli ztotoţňovat závaţnost těchto dvou problémů. Existují zde však jisté podobnosti (např. odvykací syndrom), které bychom neměli přehlíţet. Jedinců zařazených do pomyslné škatulky „závislost na sportu“ je ve společnosti nepochybně malé mnoţství, ale stojí za pozornost blíţe se podívat na důsledky a dopady, které toto chování sebou přináší.
Rozdíl mezi MKN-10 a DSM-IV v definici závislosti Definice závislosti v MKN-10 a DSM-IV jsou téměř shodné. Liší se pouze v detailech, ale hlavní myšlenka zůstává stejná. V jediném bodě se odlišují – v MKN-10 nalezneme jako jednu z podmínek craving (baţení). Ta překvapivě v DSM-IV chybí. MKN-10 se v poslední revizi v kritériích pro závislost výrazně přiblíţila verzi americké, která podle Nešpora (2003) popisuje syndrom závislosti daleko přesněji. Přesto je craving charakteristickým znakem závislých, a proto ho Světová zdravotnická organizace zařadila jako jedno z kritérií. Můţeme tak odlišovat psychické a tělesné baţení, které se dá zachytit pomocí zobrazovacích metod a lokalizovat v odlišných částech mozku (Nešpor, 1999).
4. Závislost na sportu Pozitivní vliv pravidelných sportovních aktivit na psychické i fyzické zdraví člověka je nesporný. Na druhou stranu se však cvičení můţe stát nadměrným a způsobovat tak řadu negativních jevů, které mohou zásadně zasahovat do ţivota sportujícího jedince a ovlivňovat jeho správné fungování.
16
O závislosti na sportu se nejčastěji hovoří v kontextu individuálních vytrvalostních sportů, a to z toho důvodu, ţe se jedná o monotónní aktivity vyţadující velké mnoţství času, úsilí a vysokých tréninkových dávek s narůstající intenzitou. Teoreticky nejohroţenější skupinou se zdáli být ironmani (závodící v dlouhém triatlonu), zejména pro náročnost přípravy a dlouhé hodiny trávené při tréninku. Přesto se však u nich ţádné zvýšené předpoklady pro vznik závislosti nepotvrdily. Nejčastěji zkoumanou skupinou pak bývají běţci a ultramaratonci. Literatura týkající se závislosti na sportu není bohuţel příliš jednotná. Hlavním nedostatkem je nekonzistentní terminologie a rozdílný způsob měření tohoto konstruktu. Pouţívány jsou odlišné pojmy, např. naduţívání (abuse), nadměrné (excessive) cvičení, běţci z „povinnosti“ (obligatory runners), oddanost (commitment) a závislost
(dependence).
Definice
bývají
obvykle
jednodimenzionální
a
jsou
operacionalizovány buďto na základě určení mnoţství sportování (frekvence, intenzity, délky trvání), fyziologických symptomů (odvykací syndrom, vznik tolerance), nebo psychosociálních důsledků (např. zanedbávání rodiny či přátel v důsledku nadměrného sportování). Jiní autoři (např. Hausenblas, 2002b) shledali mnoho podobností mezi syndromem závislosti popsaným v DSM-IV a nadměrným cvičením a definovali tak závislost na sportu na základě kognitivních, behaviorálních a fyziologických symptomů. V této práci jsou pojmy závislost na sportu a nadměrné cvičení chápány a pouţívány jako ekvivalent. Při snaze o zjištění míry a povahy nadměrného sportování byly pouţívány odlišné metody. Kvalitativní studie zahrnují strukturované rozhovory (Bamber, 2000) a případové studie (Griffiths, 1997). Rozsáhlejší jsou však studie kvantitativní, vyuţívající dotazníků a sebehodnotících škál (Hausenblas, 2004; DiGioacchino, 2009; Terry, 2004) Termín závislost na sportu se poprvé objevil v popisu případu muţe středního věku, který sportoval i navzdory zranění a nemoci (Little, 1969). Snahou autora bylo upozornit na negativní aspekty nadměrného cvičení. Little se domníval, ţe motivem těchto sportovců je snaha o oddálení stárnutí. Při dalších pokusech o zkoumání problému závislosti narazili výzkumníci na řadu překáţek. Jednou z nich byla neochota probandů dobrovolně sníţit či úplně omezit cvičení po dobu trvání experimentu, i kdyţ jim byla nabídnuta slušná finanční odměna (Baekeland, 1970). Účastníci byli tedy označeni za závislé pro svou neschopnost „abstinovat“ a vzdát se svých aktivit.
17
Baekeland také poukázal na přítomnost potencionálních odvykacích příznaků, projevujících se zvýšenou úzkostí, neklidem, sexuální tenzí a nespavostí. V následujících letech, po příspěvcích výše zmíněných autorů, dostal výzkum nadměrného cvičení diametrálně odlišné rozměry. Koncepce závislosti na sportu se postupně vyvíjela a přenesla na několik úrovní. Především se začalo rozlišovat mezi pozitivní a negativní povahou závislosti. Dále se vymezily dva pojmy – oddanost (commitment) a závislost (dependence). Do popředí se dostala souvislost mezi závislostí na sportu a poruchami příjmu potravy, proto vzniklo další rozdělení – primární a sekundární závislost. V neposlední řadě se vyvíjela různorodá diagnostická kritéria, na kterých autoři stavěli své teorie. Pro přesné pochopení rozdílnosti v těchto pojmech se zaměříme na kaţdou oblast zvlášť a pokusíme se shrnout dostupné poznatky.
Pozitivní vs. negativní závislost První úvaha o povaze nadměrného sportování byla předloţena v díle Baekelanda (1970). Závislost na sportu se zprvu povaţovala za „pozitivní“ z toho důvodu, ţe přinášela řadu kladných psychologických a fyziologických dopadů. V obecném povědomí se sport spojoval se zábavnou aktivitou, která přináší potěšení, často i pocity euforie, zvyšuje odolnost organismu, tělesnou sílu, vytrvalost a celkově působí blahodárně na lidskou psychiku. Pokud se objevují negativní záţitky, zejména pocity viny či úzkosti (převáţně při nemoţnosti vykonávat tělesnou aktivitu), tak je to pro to, ţe jsou sportovci odtrţeni od své jedinečné radosti. Pozitivní závislost neovládá ţivot člověka, neničí ho a její důsledky jsou prospěšné na rozdíl od poškozujícího vlivu návyku na chemické substance. Nástroj, který by měřil pozitivní závislost, se snaţili sestrojit Carmack a Martens (1979). Tím byla škála Commitment to Running Scale (CRS), která měla zachytit dva aspekty, a to odvykací syndrom (který ovšem podle kritiků není v přesném souladu s představou pozitivní závislosti) a přítomnost určitého „stavu mysli“ (pojem pochází od Glassera). Z 22 poloţek byly extrahovány 3 faktory, které měly popisovat tento stav. Prvním z nich byl pocit duševní pohody (psychological well – being), který zahrnoval například optimismus a štěstí. Druhým faktorem byl duševní neklid (psychological uneasiness) obsahující nepříjemné stavy jako depresi, podráţděnost nebo nudu. 18
Posledním ze tří byl tzv. spin – out, jeţ zahrnoval izolované a snové stavy mysli, které byly silnými prediktory oddanosti sportu. Nalezli také pozitivní vztah mezi délkou běhu, pociťovaným diskomfortem (pokud nebylo moţné sportovní aktivitu uskutečnit) a subjektivně vnímanou závislostí. Všechny tyto 3 nezávislé proměnné měly souvislost s výší skóru v CRS. Práce Carmacka a Martense byla však později kritizována za směšování pojmů a neadekvátní měření konstruktu (viz kapitola Měření závislosti na sportu). Přesto se však pro některé staly jejich závěry potvrzením konceptu pozitivní závislosti jako změny ve stavu mysli v průběhu běţecké aktivity. Na tyto snahy navázaly např. DiGioacchino a kol. (2009), které se snaţily zhodnotit psychometrické vlastnosti dotazníku, který vycházel z pojetí pozitivní závislosti výše zmíněných autorů, a jehoţ stvořiteli byli Nielsen a kol. Hlavním úkolem Commitment to Physical Activity Scale bylo kvantifikovat oddanost sportu v širším spektru fyzických aktivit (a ne jen u běţců, jako tomu bylo v předchozím výzkumu). Šlo o modifikaci nám jiţ známého dotazníku CRS, kde právě oddanost sportu byla definována jako síla, která nutí jedince stále pokračovat a udrţovat fyzickou aktivitu. Nalezli 3 faktory (hodnoty, postoje a motivace), které významně korelují s frekvencí sportování. Zásadním nedostatkem zmíněného výzkumu bylo zaměření se na adolescentní dívky. Proto nebylo moţné výsledky generalizovat. Cílem bylo zjistit pravděpodobnost, s jakou se děvčata budou věnovat fyzické aktivitě i ve starším věku a zajistit tak včasnou intervenci (aby se dosáhlo co největšího kladného vlivu na zdraví a předešlo se např. obezitě a dalším nemocem způsobeným nedostatkem pohybu). Šlo o pokračování trendu vnímání závislosti na sportu jako pozitivního faktoru v lidském ţivotě. V přímém rozporu s předchozím pojetím začal vznikat zcela jiný pohled na problematiku závislosti na sportu. Stejné jevy, doprovázející chemické závislosti, byly nalezeny i u nadměrného cvičení. Ţít bez sportu? Nikdy! To nepřichází v úvahu. Bez něj si nedokáţu svůj ţivot představit. Manifestuje se také odvykací syndrom, pokud jedinec nemůţe po delší dobu sportovat. Nervozita, úzkost, podráţděnost a neklid jsou typickými abstinenčními příznaky. Sportovci zvyšují tréninkové dávky, aby dosáhli stejných výsledků. Zanedbávají rodinné i pracovní povinnosti v důsledku velkého mnoţství času stráveného sportem a trénují i navzdory zdravotním problémům a zraněním. Hailey a Bailey v roce 1982 vytvořili Negative Addiction Scale, ve které se snaţili podchytit hlavní faktory negativní závislosti (Allegre, 2006) a která byla 19
zaloţena na motivačních, emocionálních a behaviorálních komponentech nadměrného sportování. Škála rozlišovala mezi různými stupni závislosti a identifikovala případný posun mezi nimi. Její psychometrické vlastnosti však nebyly uvedeny. Z dalších škál, které byly vytvořeny pro zachycení negativních aspektů, to byla např. Running Addiction Scale autorů Chapmana a DeCastra (Allegre, 2006). Zaměřena byla převáţně na zjištění úrovně diskomfortu při vynechání pravidelné sportovní aktivity. Psychometrické vlastnosti nebyly příliš uspokojivé.
Oddanost (commitment) vs. závislost (dependence) I kdyţ není mezi pojmy oddanost a závislost vymezena jasná hranice, poţadovali mnozí autoři jejich striktní odlišování. Oddanost spojují spíše s kladnými pocity, především s uspokojením a přáním pokračovat ve fyzické aktivitě, protoţe přináší mnohá pozitiva. Na druhou stranu závislost je vnímána negativně, je spojena s vyšším výskytem abstinenčních příznaků a růstem tolerance. Ti, kteří jsou sportu oddáni, přizpůsobují fyzickou aktivitu běţnému chodu svého ţivota. Naopak závislí organizují veškeré dění kolem své největší záliby – sportu (Cockerill, 1996). Raději v jiné oblasti uberou, neţ aby se vzdali své „denní dávky“. Sportování je proto vnímáno jako kontinuum, které plyne od zdravého, sociálně přijímaného návyku po patologické a závislé chování. Scalan a její kolegové (1993a) představili Sport Commitment Model (SCM), ve kterém je oddanost sportu definována jako psychický stav reprezentující přání nebo rozhodnutí setrvat u sportování. Snaţí se zachytit procesy, které tento stav determinují a nabízejí jeho 4 moţné komponenty: užívání si sportování (sport enjoyment), osobní vklady (personal investments), sociální nátlak (social constraints) a obsažené možnosti (involvement opportunities). Analýza potvrdila hypotézu o vztahu mezi výše uvedenými sloţkami a oddaností ke sportu. Jejich reliabilita se pohybovala od 0,70 po 0,90. S pouţitím SCM se Carpenter a Scalan (1998) snaţili zjistit, zda se dají predikovat změny v oddanosti ke sportu na základě proměn v jednotlivých komponentech modelu. Výzkum proběhl na mladých hráčích fotbalu v polovině a na konci jejich sezóny. V regresní analýze se ukázalo, ţe obsažené možnosti (involvement
20
opportunities) předpovídají změny v oddanosti. Také užívání si sportování mělo signifikantní vztah k tomuto jevu. V pozdějších studiích, např. Willson a kol. (2004), byl hledán vztah mezi tělesnou aktivitou a oddaností ke sportu také s vyuţitím teoretického rámce nabízeného SCM. Pracovalo se s 5 komponentami (oproti původnímu byla přidána jedna sloţka – uspokojení (satisfaction)) a 2 dimenzemi oddanosti ke sportu – muset (have to) a chtít (want), coţ byly extra přidané poloţky, které měřili pocit „nutkavosti“ a funkčního řešení a kterými se snaţili autoři zachytit motivační tendence a strukturu. Výsledky pouze částečně potvrdily oprávněnost komponent a také pouţití SCM při hledání vnitřních motivátorů. V ostatních výzkumech se převáţně pracovalo s pojmem závislost a hledaly se negativní souvislosti. Jejich přehled je uveden v dalším textu.
Primární vs. sekundární závislost K jednomu z nejuţitečnějších a nejsmysluplnějších rozdělení patří to, které navrhl Veale (1987). Ten kladl důraz na odlišování primární závislosti a té, která je sekundární k poruchám příjmu potravy. Hierarchie při určování závislosti na sportu musí být taková, ţe nejprve je nutné vyloučit diagnózu mentální anorexie a bulimie, a aţ poté se můţeme zaměřit na fyzickou aktivitu. Existuje totiţ častá komorbidita dvou výše zmíněných návykových chování. Nadměrné cvičení je velmi rozšířené mezi anorektickými a bulimickými pacienty. Literatura týkající se vztahu mezi fyzickou aktivitou a poruchami příjmu potravy je značně rozsáhlá. Z toho důvodu věnujeme tomuto tématu zvláštní kapitolu v části nazvané Teorie vzniku závislosti. Je však zcela zřejmé, ţe závislost na sportu se vyskytuje i jako samostatný fenomén. Lidé s primární závislostí však vykazují méně psychopatologie neţ ti se závislostí sekundární. Většina dotazníků zaměřujících se na zjištění závislosti na sportu neobsahuje poloţky, které by zachycovaly přítomnost poruchy příjmu potravy. K tomuto účelu se pouţívají specializované sebehodnotící škály, které jsou součástí výzkumných baterií. Dostupné dotazníky lze tedy pouţít pro detekci primární závislosti na sportu.
21
Prevalence primární závislosti není zatím přesně známa, ale odhaduje se, ţe pouze malé procento sportovců je postiţeno váţnější formou (Veale, 1987). V některých výzkumech se však přesto objevují taková čísla, jako 22 %, či 26 % závislých (přehled v Bamber, 2000). Realističtější jsou však odhady okolo 3 % (Terry, 2004) či 5 % (Hausenblas, 2004), které by odpovídaly křivce normálního rozloţení znaku v populaci.
Definice a diagnostická kritéria závislosti na sportu Velmi sloţitou otázkou, nad kterou se vedly dalekosáhlé debaty a kritiky, je určení diagnostických kritérií, na základě kterých bychom mohli o lidech říci, zda jsou či nejsou závislí na sportu. Dalším problémem byla definice. Ta zprvu obsahovala údaje o frekvenci, délce a intenzitě fyzické aktivity. Tyto hodnoty však nejsou dobrými ukazateli míry závislosti, protoţe neobsahují ţádné údaje o skrytých psychologických faktorech a pohnutkách, které k tomuto chování vedou, o dopadech sportování na ţivot jedince a jsou velmi subjektivně hodnocené (profesionální sportovec vykazuje jistě jiné objemy neţ amatér). Ve většině výzkumů přesná definice chybí a často je nahrazena pouze vágním popisem či odkazem na další autory, kteří se tímto tématem zabývali. Jeden z prvních, který se pokusil zformulovat diagnostická kritéria, byl Veale (1987). Primární závislost chápal jako samostatnou entitu, sekundární pak jako důsledek poruch příjmu potravy. Prvně zmíněná můţe být diagnostikována aţ po vyloučení moţnosti mentální anorexie či bulimie. Pro primární závislost definoval Veale (1987) tato kritéria: a) zúţení repertoáru vedoucího ke stereotypním vzorcům cvičení jednou či vícekrát denně s pravidelným harmonogramem; b) významnost, s níţ jedinec upřednostňuje sportování před ostatními aktivitami; c) v průběhu let zvyšující se tolerance k mnoţství cvičení; d) odvykací syndrom spojený s poruchami nálady, vznikající při narušení sportovního harmonogramu; e) zmírnění nebo vyhýbání se vzniku abstinenčních příznaků další fyzickou aktivitou; f) subjektivní povědomí o posedlosti sportem; 22
g) rychlé znovuobjevení dřívějšího cvičebního schématu a příznaků z odnětí po období „abstinence“. Veale (1987) přidává k těmto diagnostickým kritériím ještě dva přidruţené znaky závislosti. Prvním z nich je ten, ţe jedinec pokračuje ve sportování i navzdory váţným zdravotním problémům, které jsou způsobeny, zhoršovány nebo udrţovány touto aktivitou, o čemţ je plně informován lékařem nebo má problémy a hádky s partnerem, rodinou, přáteli či v pracovní sféře (také v důsledku nadměrného cvičení). Druhým znakem je chtěné sníţení hmotnosti za účelem zlepšení výkonu. Váha jedinců však neklesá pod 25 % výchozího stavu, protoţe pak by docházelo k narušení jejich výkonnosti. Odhalení pravé motivace nám pomáhá v rozlišování mezi primární a sekundární závislostí. U primární závislosti jde o cvičení jako takové a dieta pomáhá pouze k zlepšení výkonu. U sekundární je sport prostředkem k sníţení hmotnosti a spojuje se s výrazným strachem z tloušťky a přibírání. Veale také rozlišoval dopady jednotlivých úrovní závislosti. Mírná závislost byla vnímána jako nevýznamná aţ pozitivní. U střední bychom měli zpozornět, protoţe zde můţe vznikat problém. Vysoká je jiţ spojena se značnými riziky (Allegre, 2006). Po vlně kritiky Vealeho kritérií, které jsou prý charakteristické i pro syndrom přetrénování, je sám autor v roce 1995 modifikoval následovně (Adams, 2009): a) velké zaujetí (obsese) cvičením, které se stává rutinním a stereotypním; b) výrazné odvykací stavy při „abstinenci“ (např. prudké změny nálady, podráţděnost, insomnie); c) posedlost sportem způsobuje klinicky významné poškození či strádání ve fyzické, sociální, pracovní či v jiné oblasti fungování; d) tato posedlost není dobře vysvětlitelná jinou psychickou poruchou (např. mentální anorexií). K těmto diagnostickým kritériím dospěl po své praktické klinické zkušenosti a vyhodnocení série výzkumů se sebehodnotícími dotazníky. Přesto však zatím není syndrom závislosti na sportu validizován natolik, aby byl zařazen do MKN-10 nebo DSM-IV. S dalším pokusem definovat diagnostická kritéria pro závislost na sportu přišel Bamber (2003). Přítomnost či nepřítomnost poruchy příjmu potravy je u něj základním
23
rozdílem mezi primární a sekundární závislostí. Dále musí být splněna následující kritéria (Bamber, 2003): 1. Narušení fungování (impaired functioning) Jedinec musí vykazovat znaky přítomnosti narušení funkcí ve dvou a více z následujících oblastí (cvičení je příliš nápadné a/nebo stereotypní, i kdyţ ve správném kontextu, např. jedinec sportuje závodně): a) psychologická oblast – ruminační či dotěrné myšlenky týkající se sportování, velká význačnost těchto myšlenek, úzkost, či deprese; b) sociální a pracovní oblast – dominantní postavení cvičení nad ostatními společenskými aktivitami, neschopnost pracovat; c) fyzická oblast – sport způsobuje či zhoršuje zdravotní problémy nebo zranění, ale i přes to v něm jedinec pokračuje (navzdory těmto kontraindikacím); d) behaviorální oblast – stereotypní nebo neflexibilní chování. 2. Odvykací syndrom (withdrawal) Jedinec vykazuje jeden či více znaků z následujících: a) klinicky významná nepříznivá reakce na změnu či přerušení sportovních návyků, můţe být fyzická, psychická, sociální nebo behaviorální
či
silná
úzkost,
deprese,
sociální
příznaky,
sebepoškozování; b) neustálé přání a/nebo neúspěšné pokusy kontrolovat nebo redukovat cvičení. 3. Přítomnost či nepřítomnost poruchy příjmu potravy 4. Další příznaky Následující příznaky mohou být dalšími ukazateli, ale nejsou rozhodující: a) tolerance (zvyšující se objem potřebného cvičení); b) vysoká intenzita sportování a/nebo cvičení vícekrát neţ jednou denně; c) individuální sportování (o samotě); d) podvádění (lhaní o intenzitě cvičení, sportování tajně); e) vhled (popírání, ţe sport je problémem). Tato kritéria jsou velmi podobná těm, které ve své práci nabídl Veale (1987). Společnými rysy jsou odvykací syndrom a narušení fungování v různých oblastech 24
lidského ţivota. Přinášejí tak vícedimenzionální pohled na problematiku závislosti na sportu. Ne všichni výzkumníci však vycházejí z takto definované závislosti na sportu. Hausenblas a Symons (2002b) sice navázaly na tradici Vealeho, přesto však přišly s odlišným pojetím diagnostických kritérií. Modifikovaly kritéria pro závislost na návykových látkách v DSM – IV a předloţily závislost jako multidimenzionální maladaptivní vzorec sportování, vedoucí ke klinicky závaţnému poškození či strádání. Pro určení diagnózy je potřeba splnit 3 a více z následujících kritérií: tolerance, odvykací syndrom, nepravý plán, nedostatek kontroly, čas, omezení jiných aktivit a pokračování, i navzdory škodlivým účinkům. Jejich pohled a vytvořený dotazník byl pouţit i v této práci, proto o něm blíţe pojednáme aţ ve Výzkumné části. Na základě obecné teorie návykového chování, kde je zdůrazněna behaviorální sloţka, vznikla i další diagnostická kritéria. Kaţdá činnost, která přináší uspokojení, v sobě nese potencionální hrozbu vzniku závislosti. Griffiths (1996) předefinoval Brownovi obecné komponenty závislosti pro jejich pouţití u návykového chování (gambling, závislost na sportu či na internetu) a vytvořil tak další kritéria, která musíme vzít v potaz. Jednotlivé sloţky závislosti jsou (Griffiths, 1996; Terry, 2004): a) význačnost (salience) – nastává, kdyţ se určitá aktivita stane tím nejdůleţitějším v ţivotě jedince a ovládá jeho myšlení (přílišné zaujetí a kognitivní zkreslení), pocity (craving) a chování (zhoršení v sociální oblasti), např. i kdyţ není jedinec aktuálně angaţovaný v dané aktivitě (návyku), zaobírá se jí a přemýšlí o době, kdy opět bude; b) změny nálady (mood modification) – subjektivní záţitky, o kterých lidé referují jako o účinku dané aktivity a můţe na ni být nahlíţeno jako na copingovou strategii (např. proţitky „high“ či „buzz“ nebo paradoxně utišující pocit úniku, znecitlivění); c) tolerance (tolerance) – proces, kterým je při zvyšujícím se mnoţství cvičení dosahováno dřívějšího efektu; d) odvykací syndrom (withdrawal symptoms) – nepříjemné pocity a/nebo fyzické stavy, které jsou způsobeny náhlým přerušením nebo redukcí dané aktivity, např. podráţděnost, třes; e) konflikt (conflict) – vznikají rozpory mezi závislým jedincem a jeho okolím (interpersonální konflikty), konflikty s dalšími aktivitami (práce, veřejný ţivot, koníčky a zájmy) nebo v jedinci samotném (intrapersonální konflikty) v důsledku návykového chování; 25
f) relaps (relapse) – tendence vracet se opakovaně k dřívějším vzorcům aktivity či k ještě extrémnějším, typickým pro danou hloubku závislosti, i po několika letech abstinence. Nabízený přehled jednotlivých diagnostických kritérií nám můţe poskytnout širší obraz chápání závislosti na sportu. Zprvu bylo na nadměrné cvičení nahlíţeno v pozitivním slova smyslu. Později narazili badatelé na řadu doprovodných jevů, které jiţ nebylo moţno touto cestou vysvětlit. Zaměření se na odvykací syndrom, dopady na osobní a pracovní ţivot postiţeného jedince přineslo zcela odlišný pohled. Vznikala také paralela mezi závislostí na sportu a ostatním návykovým chováním, začala se zdůrazňovat behaviorální komponenta a potencionální nebezpečnost jakékoliv činnosti, která přináší pocity uspokojení a je spojena s pozitivní odměnou v jakékoliv formě. Adaptováním kritérií pro závislost na návykových látkách v DSM-IV se nadměrné sportování dostává na to správné bitevní pole. Další výzkum je však nezbytným krokem pro hlubší pochopení všech souvislostí.
Měření závislosti na sportu S popularizací sportu, který se stává masovou záleţitostí, se rozšiřuje i okruh zájmu o jeho pozitivní i negativní dopady. V průběhu vývoje na sebe přitáhla pozornost i pravděpodobnost, ţe by se jedinec mohl stát na sportu závislým. V literatuře můţeme nalézt 12 dotazníků, kterými se badatelé pokusili „změřit“ různorodé aspekty nadměrného cvičení. Někteří navázali na pokusy a teorie svých předchůdců, jiní vykročili svou vlastní cestou, nespokojili se s tím, co jiţ bylo zjištěno, a kritickými hlasy přispívali k minimalizování slepých směrů výzkumu. V dalším textu bude popsán přehled těch nejpouţívanějších dotazníků, které vznikly jako snaha o zachycení fenoménu závislosti na sportu. První z jednodimenzionálních dotazníků vytvořili Carmack a Martens v roce 1979 pod názvem Commitment to Running Scale (Carmack, 1979), s jehoţ pomocí zjišťovali pozitivní závislost, především u běţců. Sestava 12 poloţek měla podle autorů adekvátní reliabilitu i ostatní psychometrické vlastnosti, byla však kritizována za směšování dvou odlišných pojmů, které jiţ v té době byly chápány jako dvě samostatné entity – a to oddanost sportu (sport commitment) a závislost (dependence). Ačkoliv byl dotazník sestrojen pro zachycení pozitivní stránky nadměrného cvičení, některé jeho 26
poloţky zjišťovaly spíše opačné tendence (např. abstinenční příznaky). Dalším problémem byl samotný pojem závislost, který nebyl adekvátně operacionalizován. Negative Addiction Scale je dalším z dotazníků, který se snaţil kvantifikovat záporné důsledky nadměrné sportovní aktivity (Hausenblas, 2002b). Podle Hausenblas se autoři Hailey a Bailey zaměřili spíše na zjištění negativních afektů (např. poloţka: „Pokud nemohu sportovat, cítím se v depresi.“) neţ na úroveň závislosti. I přes jeho časté pouţití v nejrůznějších výzkumech nejsou známy jeho psychometrické vlastnosti, především validita a reliabilita. S jedním z dalších pokusů o vytvoření lépe strukturovaného dotazníku se širší teoretickou základnou přišli Pasman a Thompson v roce 1988. Jejich Obligatory Exercise Questionnaire vycházel z jiţ dříve vytvořeného dotazníku Blumenthala a jeho psychometrické vlastnosti byly velmi dobré. Při tvorbě poloţek však vyšli z teorie Yates a kol., kteří byli soustavně kritizováni za chudé metodologické základy, pouţití extrémních případů a neadekvátnost závěrů vytvořených z malého vzorku probandů (Hausenblas, 2002b). Později z důvodu rozsáhlé kritiky začaly vznikat multidimenzionální dotazníky, které se snaţily podchytit více faktorů, které by mohly hrát v nadměrném cvičení významnou roli. Byla to např. Commitment to Runnig Scale autora Davise, která obsahovala dvě subškály – povinnost (např. poloţka „Cítím vinu, pokud nemohu jít cvičit.“) a patologii (např. „Cvičím i přes nemoc či zranění.“). Korelovaly však vzájemně jen slabě, a proto se staly terčem kritiky (Hausenblas, 2002b). Jedni z prvních, kteří se pokusili propojit fyziologický pohled na závislost (tolerance, abstinenční příznaky) s psychologickým (omezování jiných zájmů, zejména pracovní sféry a vliv na interpersonální vztahy) a svou teorii postavili na diagnostických kritériích Vealeho (1987), byli Ogden a kol. (1997). Dotazník Exercise Dependence Questionnaire se skládá z 28 poloţek a 8 motivačních faktorů (např. pozitivní odměna, kontrola hmotnosti díky cvičení, stereotypní chování). Můţe být vyuţit u všech druhů sportovních aktivit. Ačkoliv vykazuje relativně dobré psychometrické vlastnosti (i kdyţ jeden z faktorů, a to stereotypní chování, se nechoval zcela podle představ) a byl hojně vyuţíván v dalších výzkumech, je jeho nevýhodou výrazné zaměření se na postoje a sociální aspekty závislosti na sportu (např. poloţka „Cvičím proto, abych byl zdravý.“), které zcela neodpovídají celkovému pojetí tohoto konstruktu. Na koncept závislosti na sportu jako soustavy faktorů navázali Hausenblas a kol. (2002b, 2004). Provedli 5 nezávislých studií s celkem 2 420 probandy (universitními 27
studenty), aby vytvořili a validizovali Exercise Dependence Scale (EDS), skládající se z 28 poloţek. Po celkové revizi a zhodnocení se rozhodli odstranit poloţky, které zcela nesplňovaly poţadovaná kritéria, pozměnit hodnotící škálu a provést další sérii výzkumů s 1 263 celkovými účastníky. Výsledkem byl Exercise Dependence Scale – Revised (EDS – R) s 21 otázkami, zaloţenými na 7 kritériích pro závislost definovaných v DSM – IV (tolerance, odvykací syndrom, nepravý plán, nedostatek kontroly, čas, omezení jiných aktivit a pokračování, i navzdory škodlivým účinkům). Výstupem je moţnost zařazení probanda do jedné ze tří skupin dle počtu naplněných kritérií – skupina bez závislosti, bez symptomů, druhá bez závislosti, ale se symptomy a třetí s osobami
s rizikem závislosti
na
sportu.
Tento
dotazník
vykazoval
dobré
psychometrické vlastnosti i solidní teoretické základy, proto byl pouţit i v této práci. Díky různorodosti pojetí měřeného konstruktu u jednotlivých autorů není moţné zformulovat validní závěry napříč studiemi. Kaţdý z nich pouţil odlišný pohled na danou problematiku, zahrnul jiné faktory, které mohou hrát významnou roli, a proto je velmi těţké získat komplexní obraz. Největšími nedostatky většiny výzkumů jsou: špatné teoretické zázemí, na kterém své úvahy autoři staví, nízké korelace mezi jednotlivými faktory a nedostatečná kontrola všech proměnných. V drtivé většině případů jde o screeningové dotazníky zaloţené na sebehodnocení probandů. Také druhy sportovních aktivit, které se dostaly do popředí zájmu, jsou úzce specializované (zejména šlo o běţce, ultramaratonce a triatlonisty). Další zkoumání v této oblasti je proto nezbytné, abychom mohli získat alespoň orientační závěry o prevalenci závislosti na sportu v populaci a především o důsledcích, které sebou tento jev přináší.
5. Teorie vzniku závislosti Přiměřená pravidelná sportovní aktivita má vliv na náladu jedince, pomáhá redukovat stres či zlepšuje zdraví a kondici. Na základě těchto zjištění se řada odborníků snaţila zaměřit svou pozornost nejen na psychologické aspekty sportu, nýbrţ i na fyziologickou stránku, která by mohla osvětlit řadu temných míst příčin nadměrného cvičení. I kdyţ je působení biologických mechanismů stále předmětem celé řady výzkumů, můţeme jiţ nyní nalézt některé zajímavé poznatky, které přispívají k vysvětlení sportovní závislosti. Na konci 60. let byly psychické změny spojené s déletrvající fyzickou aktivitou často popisovány jako „druhý vítr“. Jde o paralelu fenoménu flow, který je nejčastěji 28
popisován jako nereflexivní proţitek při hladce uskutečňované činnosti, kterou má člověk i přes její vysokou náročnost pod kontrolou a je proţívána jako příjemná. Později se ujalo označení „runner‟s high“ – pocit, který je subjektivně vnímán jako naprosté štěstí, euforie, pocit vnitřní harmonie a splynutí, nesmírná energie, nekonečný klid a s tím spojené sníţené vnímání bolesti (Dietrich, 2004). Řada běţců, kteří upřednostňují dálkové běhy a ultramaratony, popisuje tento stav vědomí. Proto se i výzkumníci zaměřili na jeho bliţší zkoumání. Brzy se zájem přenesl i na jedince přespříliš sportující a na změny v aktivaci mozkových struktur či v hladinách neurotransmiterů, vyplavovaných v průběhu cvičení.
Hypotéza endogenních opiátů Od objevení endorfinů v polovině 70. let probíhá neustálý výzkum jejich působení v centrální nervové soustavě. Opioidy ovlivňují lidský organismus prostřednictvím svých receptorů. Ty „existují v několika subtypech (Kalina, 2003):
µ (mí – receptory) – mají analgetické působení, způsobují sedaci a euforii; nejdůleţitější pro vznik závislosti
δ (delta – receptory) – podílejí se na analgezii
κ (kappa – receptory) – vedou k sedaci, dysforii, analgezii na míšní úrovni.“
Endogenní opioidy můţeme rozdělit na enkefaliny, endorfiny a dynorfiny. Jsou vylučovány hypofýzou do oběhového systému a spolu s dopaminem tvoří součást systému „odměňování“ v mozku a přisuzuje se jim spoluzodpovědnost za vznik velkého mnoţství závislostí u lidí. Chronické zvýšení hladin těchto neurotransmiterů vede k toleranci organismu, coţ zapříčiní potřebu vyšší dávky k dosaţení stejného efektu a následně vznik závislosti. Řada autorů se snaţila najít spojitost mezi cvičením a vylučováním endorfinů. Grossman a kol. (1984) se ve svém výzkumu zabývali fyziologickými a psychickými reakcemi probandů na intenzivní cvičení. Šest muţů mělo za úkol věnovat se sportovní aktivitě na hladině 40 % a 80 % jejich VO2max (aerobní kapacita organismu neboli maximální spotřeba kyslíku) a zároveň jim byl (či nebyl) do těla vpraven naloxon, opioidní antagonista. Výsledky ukázaly, ţe u všech zúčastněných se změnila hladina hormonů, především se zvýšila hodnota laktátu, růstového hormonu, kortizolu, 29
prolaktinu, luteinizačního hormonu (LH), folikuly – stimulačního hormonu (FSH), adrenalinu, noradrenalinu a aldosteronu. Bylo také objeveno, ţe uţití naloxonu vede k zvýšení hladin LH, kortizolu, adrenalinu, noradrenalinu a aldosteronu. Grossman a kol. došli k závěrům, ţe specifický vliv naloxonu na hladinu hormonů po intenzivním cvičení prokazuje vliv endogenních opioidů na udrţování hormonální vyváţenosti a jejich vylučování v průběhu sportovní aktivity. Během experimentu si účastníci stěţovali na zvýšenou námahu, kterou pociťovali v té části pokusu, ve kterém jim byl aplikován naloxon. Šlo o další potvrzení domněnky, ţe endorfiny dokáţou redukovat subjektivní vnímání bolesti v průběhu cvičení. V dalším výzkumu (Pierce, 1993a) autoři testovali osm dobrovolníků, kterým bylo před a po cvičení odebráno malé mnoţství krve, a zároveň museli po ukončení sportovní aktivity vyplnit dotazník Negative Addiction Scale (NAS), který měl ohodnotit případnou změnu nálady. Po rozboru krve bylo zjištěno významné zvýšení hladiny β – endorfinů právě ve vzorcích odebraných po cvičení. Ţádný vztah však nebyl objeven mezi výší hormonů a skórem v NAS. To vedlo Pierce a kol. k přesvědčení, ţe neexistuje ţádná spojitost mezi výslednou hodnotou závislosti na sportu v NAS a zvýšenou hladinou β – endorfinů. Nedostatkem těchto dvou výzkumů byl však malý počet probandů. Z toho důvodu je bezpředmětné vyvozovat validní závěry o vztahu endogenních opiátů a dotazníku nálady. Nepřímý důkaz o roli β – endorfinů na vzniku závislosti na sportu se snaţili objasnit Steinberg a kol. (1995). Za tímto účelem srovnávali účinek cvičení, symptomy nadměrného sportování se stejnými proměnnými u závislostí spojených s exogenními opiáty. Na základě těchto porovnání určili 5 principů, které podporují domněnku o vlivu endorfinů na závislost na sportu. Za prvé se Steinberg a kol. domnívají, ţe β – endorfiny posilují opakování sportovní aktivity tím, ţe způsobují člověku příjemný stav čili i sportovní aktivita by měla vyústit ve stejné pocity. Pro podporu této hypotézy svědčí rozsáhlá literatura týkající se příznivého vlivu sportování na psychiku. Dále autoři poznamenávají, ţe jako u vystavení se působení exogenních opiátů, tak i chronické cvičení ústí do nadměrného a obsedantního chování čili do fenoménu, který je také dobře zdokumentován. Třetí domněnkou, kterou se snaţili podpořit svá tvrzení, bylo, ţe endorfiny mají prokazatelně analgetický účinek, proto dochází u závislých osob k zvýšení jejich prahu bolestivosti. Za čtvrté, jako při závislosti na exogenních opiátech, tak i při cvičením navozené závislosti na endorfinech se mohou vyskytovat abstinenční příznaky, objevující se při 30
nemoţnosti sportování. V neposlední řadě poskytují Steinberg a kol. důkazy, ţe opioidní antagonisté jako naloxon, který sniţuje či úplně redukuje působení exogenních opiátů (např. heroinu), potlačuje také fyziologický účinek cvičení (např. zvyšuje hladinu katecholaminů v krvi). Vylučování β – endorfinů je závislé na mnoha faktorech. Jedním z nich je např. intenzita tělesného cvičení. Endogenní opioidy se začínají vyplavovat při anaerobní aktivitě (Kindermann, 2000). Při překročení individuálního anaerobního prahu (označuje horní hranici regenerační a dlouhotrvající vytrvalosti, leţí mezi 60 – 85 % VO2max) se zvyšuje i hladina β – endorfinů spolu s laktátem, jejichţ vylučování se vzájemně ovlivňuje. Dalším faktorem, který musíme vzít v úvahu, je trénovanost zkoumaného jedince, která koreluje se stupněm zátěţe a intenzitou cvičení. Fyzicky zdatný sportovec je schopen zvládnout mnohem větší zátěţ při niţší intenzitě výkonu, neţ je tomu u netrénovaných lidí. Tato skutečnost je však na překáţku výzkumníkům, kteří nedokáţou s rostoucí vytrvalostí probandů určit základní úroveň zatíţení, která by odpovídala stejnému výkonu, jako kdyţ by byli netrénovaní. Vztah mezi výkonností a mnoţstvím vylučovaných β – endorfinů je relativně novou oblastí zkoumání, proto nejsou zatím k dispozici ţádné relevantní výsledky, ze kterých by se daly vyvodit spolehlivé závěry. Hypotéza endogenních opiátů je však také spojována s „runner„s high” čili se stavem euforie způsobeným např. dlouhotrvajícím během nebo jinou dlouhodobou aktivitou. Zatím neexistuje všeobecně uznávaná definice, avšak běţně se tento stav popisuje jako vnitřní harmonie, nesmírná energie nebo se dokonce přirovnává k „rauši“ navozenému drogou. Na opioidní mechanismus v lidském mozku se zaměřili Boecker a kol. (2008). Vyuţili moderních zobrazovacích metod, přesněji pozitronové emisní tomografie s aktivací nespecifických ligandů (mohou se navázat na všechny 3 druhy opioidních receptorů). Deset běţců bylo vybráno z mnichovských sportovních klubů na základě podrobného dotazníku, zjišťujícího, zda jiţ někdy v minulosti zaţili stav „runner„s high”. Jejich tréninkové objemy musely být vyšší neţ 4 hodiny týdně po dobu nejméně dvou let. Byli podrobeni dvěma PET zkoumáním – prvnímu po minimálně 24 hodinovém odpočinku od sportovní aktivity a druhému po půl hodině od 2 hodinového běhu v laboratoři. Po dokončení PET části byli probandi poţádáni, aby po třech dalších trénincích (trvajících 2 hodiny) v přirozeném domácím prostředí vyplnili dotazník Visual Analog Scale (VAS). Výsledky potvrdily hypotézy výzkumníků. Změny 31
v aktivitě receptorů byly zaznamenány především v prefrontálním laloku a limbických oblastech, které hrají klíčovou roli v emocionálních procesech. Je zřejmé, ţe opioidní neurotransmise hraje zásadní úlohu v proţitku „runner„s high” a pravděpodobně se podílí i na vzniku závislosti na sportu. Toto zjištění podpořil i výsledný skór ve VAS, který přinesl stejné výsledky jako PET skenování. Euforie je spojena s mechanismem odměny, zvláště u sportovců, kteří opakovaně zaţili takový stav při vytrvalostním tréninku. Boecker a kol. (2008) proto očekávali změny v opionergní neurotransmisi také v nukleus acumbens, klíčové struktuře v procesu odměny v lidském těle, kde působí opioidy spolu s dopaminem. Bohuţel však ţádné takové změny zaznamenány nebyly, i kdyţ se autoři domnívají, ţe by byly zachytitelné při zaměření se na dopaminergní systém. Nejlépe prozkoumaným důsledkem zvýšení hladiny endogenních opiátů je redukce bolesti. Na tomto mechanismu je zaloţen hlavní farmakologický účinek některých léků či drog z této kategorie. Existují i důkazy, kdy stejný analgetický efekt nastává i při tělesné aktivitě (Janal, 1996), a to při jejím průběhu i po skončení. U vrcholových sportovců bylo zjištěno větší mnoţství endorfinů v krvi, zejména při soutěţích. Spekuluje se tedy nad otázkou, zda tato hladina nepřispívá k zlepšení nálady, modulaci bolesti a schopnosti lépe odolávat zátěţi či vyčerpání (Kindermann, 2000). Vyplavení β – endorfinů aktivuje příslušná mozková centra, analogicky stejně jako je tomu u exogenních opiátů. Teoreticky tedy můţe vést chronické zvýšení těchto neurotransmiterů k závislosti. Podpora této hypotézy je však zatím slabá. Roli zde hraje i fakt, ţe zvýšení hladin hormonů můţe být tělem interpretováno jako stresová reakce na cvičení. Řada výzkumů, které se věnovaly tomuto tématu, bylo prováděno na zvířatech a výsledky byly generalizovány i na člověka. S rozvojem moderních zobrazovacích metod a dostupnějších technologií se však věda posunula dále. V mnoha studiích se objevuje aplikace naloxonu nebo jiných látek, které umoţňují lepší a přesnější zobrazení a výsledky, neţ jen z rozborů krve účastníků. Přesto ještě existují ve výzkumu značné mezery, které je třeba vyplnit, například zaměřením se na vzájemné působení β – endorfinů a dalších hormonů, abychom dokázali odhalit mechanismus, kterým společně ovlivňují výkony a mentalitu sportovců.
32
Role cytokininů u závislosti na sportu S dostupnější a přesnější technologií se výzkum přesunul z periferních částí těla k mozku. Zjistilo se, ţe vytrvalostní sport způsobuje změny ve fungování imunitního systému. Sportovci, kteří např. trpí syndromem přetrénování, stavem s typickými symptomy jako je únava nebo výrazné zhoršení výkonu, často vykazují zvýšenou hladinu cytokininů. Protoţe u jedinců, kteří jsou potencionálně závislí na sportu, se objevují stejné odvykací stavy, pokud nejsou fyzicky aktivní, jako u těch, kteří jsou přetrénovaní, vznikla hypotéza, zda nejsou cytokininy odpovědné za mechanismy podporující vznik a udrţování nadměrného cvičení. Cytokininy jsou glykoproteiny, které zprostředkovávají komunikaci mezi buňkami imunitního systému a ostatními buňkami, orgány a orgánovými systémy. K jejich produkci dochází po různých stimulech, kterými můţe být např. trauma, infekce nebo i fyzická aktivita. Výzkumy ukazují, ţe produkce cytokininů stimuluje různé systémy (především serotonergní a noradrenergní), které navozují změny v mozkové aktivitě a tudíţ mají vliv i na chování. Prvním z cytokininů, který je rozpoznatelný v krevním řečišti a vylučuje se při sportovní aktivitě, je IL-6. Podle hypotézy výzkumníků (Hamer, 2007) počáteční spouštěč, např. neschopnost se vyrovnat s nadměrnou sportovní zátěţí či akutní stres, způsobí nadprodukci IL-6, který podporuje cytokininy vyvolanou reakci podobnou nemoci a s tím spojený vzrůst negativních afektů. Chronické zvýšení IL-6, dále prohlubované dalším cvičením, má za následek zvýšení hladiny kortisolu, jehoţ působení je zmiňováno i v souvislosti s dalšími závislostmi. Potencionálně hraje roli např. u cravingu při odvykacích stavech nebo v predikci relapsu u alkoholiků. Závislost na sportu však nepostihuje všechny aktivně sportující jedince. Musí zde proto působit mechanismus či určité přednastavení, které zvyšuje riziko vývoje tímto směrem. Neschopnost organismu adaptovat se na zvýšení hladiny IL-6 a kortisolu vede k jeho poškozování a disharmoniím v chování či v psychice (Hamer, 2007). Očekávané působení sportování na náladu jedince můţe mít také vliv na neustálé posilování cyklu závislosti, coţ je zjevný model kognitivního a sociálního učení. Ten, kdo cvičí proto, aby se vyhnul špatné náladě, můţe vykazovat negativní psychické a behaviorální změny dříve neţ dojde k samotnému sportování.
33
Souvislost s poruchami příjmu potravy U poruch příjmu potravy je jiţ dlouhou dobu pozorována častá komorbidita s nadměrným cvičením. Někteří autoři došli k závěrům, ţe 48 % pacientů, kteří se léčí pro mentální anorexii, vykazuje také symptomy závislosti na sportu definované podle DSM - IV (Klein, 2004). Avšak zatím není přesně známé, jakou konkrétní roli fyzická aktivita u této nemoci hraje. Nabývá formy zvyšující se fyzické zátěţe, intenzity a objemu a spojuje se se stereotypním sportovním chováním. Vše má podpořit váhový úbytek a rychlejší spalování kalorií. Cvičení je často dlouhotrvající, někdy i několik hodin a odehrává se často v tajnosti. Má zpravidla zhoubný efekt na postiţeného. Sport je všeobecně záleţitostí, ve které hraje tělesná hmotnost podstatnou roli. Ovlivňuje výkonnost i regeneraci sportovce. Pro některé druhy sportovních činností je určitá váha nutným předpokladem, např. ve vytrvalostních disciplínách či na vrcholové úrovni. Není proto divu, ţe u lidí, kteří se pohybují v závodním prostředí, ve kterém je kladen velký důraz na mnoţství tuku v těle a procento svalové hmoty, byl zjištěn vyšší výskyt poruch příjmu potravy nebo jejích symptomů (Byrne, 2002). Jedním z vysvětlení tohoto jevu je sociální tlak, který nutí sportovce, aby si neustále udrţovali dokonalý poměr svaly – tuk a ideální hmotnost, které pak společně podporují kvalitnější výkon. Veale (1987) jako první navrhl termín sekundární závislost, kterým označoval nadměrné cvičení, které je důsledkem primární poruchy, především mentální anorexie (nebo bulimie). Je velmi důleţité oddělovat primární a sekundární závislost, protoţe se jedná o dvě nezávislé entity, které se zdají mít hodně společného, avšak pramení z jiných základů. Mnoho výzkumů se věnovalo rozdílům mezi sportovci závislými na sportu a těmi, kteří také nadměrně cvičí, avšak na podkladě poruch příjmu potravy (hlavně mentální anorexie). Převaţují však studie se ţenami, a to jistě z pochopitelného důvodu – vyšší prevalence této diagnózy neţ je tomu u muţů. V jedné ze studií (Long, 1993) se autoři snaţili porovnat skupinu 21 pacientek s diagnostikovanou mentální anorexií a sportovce (studenty - 20 muţů a 42 ţen), kteří byli vybráni z kanadské subkultury. Výzkumníci pojali závislost na sportu ve smyslu pozitivní
závislosti
(pouţili
modifikovanou
verzi
Commitment
to
Running
Questionnaire). Po zpracování série dotazníků došli k následujícím závěrům: anorektická skupina vykazovala podstatně více hyperaktivity, sportovala mnohem častěji a věnovala se širšímu okruhu fyzických aktivit. Také zpravidla cvičila tajně a projevovala kompulzivnější vztah ke sportování (častěji se objevovaly myšlenky na něj 34
a jejich přemílání). Vykazovala také spíše negativní formu závislosti, kdy se aktivitou snaţila potlačit a kontrolovat špatnou náladu. Ta vzniká nejen v důsledku hladovění, ale i při pomyšlení na narušení cvičebního stereotypu, který je pro daného jedince druhem copingové strategie. Většina těchto zjištění je v plném souladu s obecnou představou obrazu projevů pacientů s mentální anorexií. Ti jsou více rigidní, zdrţenlivý ve vyjadřování svých emocí a více kontrolují svou impulzivitu. Zkreslená představa o vlastním těle se neustále vkrádá do jejich mysli. Součástí projevu nemoci je lpění na stereotypech a izolace od okolního světa. Otázkou, zda existují specifické osobnostní charakteristiky nebo tendence, které jsou spjaty s mentální anorexií a nadměrným cvičením, se badatelé hojně zabývali. Anorektičtí pacienti se zdají být více obsedantně - kompulzivní, introvertní a sociálně konformnější (Davis, 1998). Také vykazují vyšší míru neuroticismu, který indikuje emocionální reaktivitu a negativní afektivitu. Zdá se proto, ţe je kardinálním rysem závislých osob. Obsedantně – kompulzivní rysy osobnosti (rigidita, perseverace, perfekcionismus) jsou výrazně spojeny se zaobíráním se vlastní hmotností a nadměrným cvičením. Tento vztah je středem zájmu, protoţe by teoreticky mohl předurčovat jedince k zvýšené citlivosti pro vznik závislosti. Pro osoby s primární závislostí má pouze obsedantně – kompulzivní chování výraznější vztah k mnoţství fyzické aktivity. Poruchy příjmu potravy se daleko častěji vyskytují u ţen. Muţi tvoří asi 10 % pacientů, kteří jsou diagnostikováni s mentální anorexií a 25 % s mentální bulimií (Weltzin, 2005). Rizikovými faktory vzniku tohoto onemocnění u muţů jsou sportovní aktivity, sexuální orientace (homosexuální) či negativní ţivotní události. Existují také rozdíly mezi pohlavími, a to především v projevech jednotlivých onemocnění. Muţi méně často podhodnocují své tělesné proporce a spíše si přejí být robustnější a svalnatější. Mají také niţší tendence mučit své tělo hladověním v důsledku negativního vnímání vlastního těla, a proto se častěji uchylují k technice zvracení. Atraktivní maskulinní vzhled je otázkou mnoţství svalové hmoty. A cestou, jak toho docílit, je cvičení (a steroidy neboli další forma závislosti). Proto je u muţů tento způsob frekventovanější neţ u ţen. Není však zaloţen jen na samotném efektu spalování kalorií. Pravděpodobněji je zvyšující se tělesná aktivita u osob s poruchami příjmu potravy podmíněna nejen psychologickými faktory, ale i fyziologicky. Je známé, ţe
35
omezení příjmu potravy vede k zvýšení aktivity jak u člověka, tak i u zvířat (Weltzin, 2005).
Další příčiny vzniku závislosti na sportu Mezi další teorie, které se pokoušejí vysvětlit příčinu vzniku závislosti na sportu, patří hypotéza regulace nálady. V ní se předpokládá, ţe jedinci se věnují fyzické aktivitě, aby ovlivnili svoji náladu. Tomkins identifikoval dva typy běţců (Hamer, 2007). Prvním z nich je „negativní běţec“, který sportuje, aby redukoval vzniklý distres. Druhý typ nazývá „pozitivní běţec“, který běhá kvůli zvýšení dobré nálady. S tím souvisí i druhotný efekt – redukce stresu, coţ bývá velmi častým motivem pro participaci ve fyzické aktivitě. Mezi další sekundární zisky, pramenící z pravidelného sportování, patří anxiolytický a antidepresivní efekt. Existují důkazy o vlivu fyzické námahy na zlepšení stavu pacientů s klinickou depresí (Blumenthal, 2007), a také o sníţení úzkosti u lidí trpících panickou poruchou (Ströhle, 2009). U neklinické populace je však tento efekt méně znatelný, proto je pouze spekulací, zda by se lidé primárně vrhali do sportovní aktivity pouze z těchto důvodů.
6. Osobnost sportovce s rizikem závislosti na sportu Přesvědčení, ţe se lidé mohou stát závislými na cvičení, vedlo badatele k domněnce, zda neexistuje osobnostní typ člověka, který by měl zvýšené předpoklady k tomu, aby snadněji propadnul návykovému chování. Jacobs ve své obecné teorii závislostí (Gupta, 1998) vyjadřuje názor, ţe jeden „návykový“ osobnostní typ je základem pro všechny typy závislostí, spíše neţ, ţe by existovaly odlišné osobnostní profily pro rozdílné společensky nepřijatelné návykové jednání. Do popředí zájmu se dostaly vztahy mezi nadměrným cvičením a perfekcionismem (Hagan, 2003), obsedantně – kompulzivními rysy (Spano, 2001) nebo neuroticismem (Hausenblas, 2004). Nejčastěji pouţívanými dotazníky se staly Minnesota Multiphasic Personality Inventory (MMPI), Eysenck’s Personality Inventory (EPI), NEO Five-Factor Inventory (NEO – FFI) nebo Profile of Mood States (POMS). Výsledky výzkumů však značně variují vzhledem k odlišným metodologickým
36
postupům a nekonzistentní terminologii. Rádi bychom proto uvedli stručný přehled dostupných závěrů, ke kterým badatelé dospěli.
Neuroticismus a psychopatologické rysy Hausenblas a Giacobbi (2004) postavili svůj výzkum na hypotéze, ţe neuroticismus pozitivně koreluje s primární závislostí na sportu. Proto obeslali 390 vysokoškolských studentů, kteří měli za úkol vyplnit následující dotazníky: NEO – FFI, Exercise Dependence Scale (EDS) a další, mapující frekvenci/intenzitu sportování a případné poruchy příjmu potravy (17 účastníků muselo být právě z tohoto důvodu vyloučeno z výzkumu). V souladu s jejich hypotézou se ukázalo, ţe neuroticismus predikuje symptomy závislosti na sportu. Podle teorie NEO – FFI vykazují jedinci s vyšší mírou tohoto rysu sníţenou kontrolu impulzivity a špatně zvládají stres. Je tak pravděpodobné, ţe osoby s vyšší mírou symptomů nadměrného cvičení vyuţívají sport jako maladaptivní copingovou strategii právě ke zvládání stresu. Jsou více náchylní k obavám o své zdraví či vzhled, proto vynakládají značné úsilí k tomu, aby tomuto „strachu“ předešli (Hausenblas, 2004). Zdá se tedy, ţe závislost na sportu má vztah k neurotickému rysu osobnosti. Druhým zjištěním autorů výzkumu byla vyšší míra extraverze u osob závislých. Lidé s vyšším sycením tohoto rysu bývají charakterizováni jako aktivní, energičtí, coţ je v plném souladu s představou výkonového sportovce. Také rys přívětivost byl označen za prediktor. Egocentrismus a soutěţivost jsou hlavními ukazateli nízkého skóre v tomto rysu. Nevýhodou celé studie byl fakt, ţe zkoumanými osobami byli pouze universitní studenti, proto není moţné výsledky zobecnit na širší populaci sportovců. Za pouţití Millon Clinical Multiaxial Inventory – III (MCMI – III.) se někteří autoři pokusili v sérii výzkumů (Basson, 2001) nalézt patologické rysy u běţců aktivně sportujících a vykazujících charakteristiky závislosti na sportu v Negative Addiction Scale. V první sérii výzkumu porovnávali Anderson a kolektiv sportovce s nesportovci, které rekrutovali na universitní půdě. Nalezli signifikantní rozdíl mezi závislými a nezávislými na schizotypní subškále. S pouţitím Millonovi teorie osobnosti vyvodili závěr, ţe sportovci mající sklon k nadměrnému cvičení vykazují osobnostní dispozice charakterizované jako sociální izolace, stranění se a niţší sebehodnocení. Tyto rysy mohou být transformovány do různých podob soutěţivosti. Chtějí porazit soupeře, být jedineční, ale sociálně akceptovaným způsobem. Běh poskytuje mnoho příleţitostí 37
k mezilidské interakci, ale nevystavuje sportovce zvýšenému osobnímu risku. Zajímavé bylo zjištění, ţe závislí běţci nevykazovali náchylnost ke kompulzivním osobnostním dispozicím. Tuto skutečnost autoři interpretovali ve světle Millonovy teorie tak, ţe závislí sportovci mají blíţe k rigidním, neflexibilním osobnostním rysům schizotypní struktury neţ ke kompulzivnímu typu. Neuvádí se zde však výše korelace, tudíţ nemůţeme usuzovat na sílu tohoto vztahu. V dalších studiích s pouţitím MCMI – III nebylo dosaţeno ţádných klinicky významných výsledků z hlediska patologie, proto je zde nebudeme uvádět. Úvahy se také koncentrovaly okolo výskytu obsedantně – kompulzivních (OC) rysů u závislých sportovců, které se nabízejí jako příčina podporující vznik tohoto jevu. Pravdou však je, ţe ţádný z výzkumů jednoznačně nepotvrdil, ţe by u nadměrného cvičení existovalo vyšší procento lidí, u kterých je tento rys zachytitelný. V charakteristice závislosti na sportu se vyskytuje více společných prvků, které vystihují i obsedantně - kompulzivní poruchu v DSM- IV. Jedná se např. o přetrvávající myšlenky na sportování, neustálé zaobírání se jimi, potřeba kontroly a přehledu nad fyzickou aktivitou či vytváření přesných tréninkových plánů. Souvisí také s perfekcionismem, o kterém se budeme bavit dále. Primárním motivem sportovce závislého na sportu tedy můţe být seberegulace a kontrola nad jeho výkonem či fyzickým vzhledem (Cockerill, 1996). Spano (2001) zjistila nízkou, ale pozitivní korelaci mezi obsedantně – kompulzivními tendencemi a závislostí na sportu (r = 0,22; p = 0,01). I v dalších výzkumech došli k podobným závěrům. Tento rys sice objektivně vystupuje do popředí, avšak ve výsledku nebyl ţádnými výzkumníky jednoznačně potvrzen jako kardinální. Obsedantně – kompulzivní rysy osobnosti se u závislosti na sportu projevují spíše v potřebě vytvářet si plány jak fyzické činnosti, tak i přesný harmonogram dne. Zde je však otázkou, do jaké míry jde o osobnostní charakteristiku jedince či o nutnost. Bez dobré přípravy a plánování se totiţ ţádný úspěšný sportovec neobejde. Chapman a DeCastro (1990) pouţili ve svém výzkumu SCL – 90, aby identifikovali osobnostní charakteristiky, které mohou být spjaty se závislostí na sportu. Porovnáním výsledků s výší skóru v Running Addiction Scale (RAS) dospěli k závěru, ţe vyšší frekvence běhu a vyšší skór v RAS jsou spojeny s niţší interpersonální senzitivitou, fóbickou úzkostí a psychoticismem. Délka běhu zase negativně koreluje s interpersonální senzitivitou, depresí, úzkostností, hostilitou a obsedantně –
38
kompulzivními tendencemi. Tato studie tedy nalezla pozitivní korelaci mezi závislostí na sportu, frekvencí a délkou běhu a pozitivními osobnostními charakteristikami.
Perfekcionismus Dalším z rysů, který byl vzat v úvahu jako potencionální faktor související se závislostí na sportu, je perfekcionismus. Charakterizován je potřebou mít vše dokonalé, dosáhnout vysokých a náročných cílů, ne vţdy však adekvátních. To sebou přináší neodvratné důsledky – frustraci, podceňování a nemoţnost dosáhnout uspokojení. Takoví lidé se chtějí vyhnout negativním následkům svých činů, mají kompulzivní tendence a pochyby, jsou skeptičtí. Na druhou stranu existuje i pozitivní perfekcionismus,
který
motivuje
člověka
k překonání
nezdarů
a
překáţek.
Pravděpodobné však je, ţe sportovci nadměrně trénující vykazují spíše jeho negativní formu. V jedné ze studií, zabývající se tímto tématem (Hagan, 2003), autorky předpokládaly pozitivní vztah mezi perfekcionismem a závislostí na sportu. 79 studentů jihovýchodní university v USA dostalo za úkol vyplnit několik dotazníků, a to screeningový Drive for Thinness Subscale (součást Eating Disorder Inventory – 2), aby se vyloučila souvislost s poruchami příjmu potravy, Perfectionism Subscale (také v EDI – 2), která zachycuje tendenci být nejlepší, excelovat a v neposlední řadě Exercise Dependence Scale pro určení tendence k nadměrnému cvičení. Hypotéza se potvrdila a v souladu s předchozími výzkumy (např. Coen, 1993) bylo zjištěno, ţe osoby s vyšší mírou závislosti na sportu vykazují více perfekcionismu neţ osoby se závislostí nízkou. V loňském roce provedli Hall a kol. (2009) výzkum, ve kterém se snaţili dát vztahu závislosti na sportu a perfekcionismu nový rozměr. Pouţili pohled Hewitta a Fletta, kteří rozlišují perfekcionismus zaměřený na sebe (self – oriented), zaměřený na druhé (other – oriented) a sociálně předepsaný (socially prescribed). Z jejich Multidimensional Perfectionism Scale (MPS) pouţili první a třetí subškálu (self – oriented a socially prescribed), které jsou nejvíce relevantní s ohledem na řešený problém. Dále připojili Exercise Dependence Questionnaire (EDQ) kvůli nalezení potencionálně závislých jedinců. Po statistickém zpracování 307 souborů dotazníků se potvrdila výzkumná hypotéza, ţe multidimensionální pojetí perfekcionismu pozitivně koreluje s výší skóru v EDQ i s jeho jednotlivými subškálami. Oba typy perfekcionismu aktivují jiný motivační systém, proto je další výzkum v této oblasti nutný, aby byla 39
odhalena specifická povaha tohoto procesu. Výsledkem však bylo potvrzeno, ţe jednodimenzionální i vícedimenzionální pojetí perfekcionismu má vztah k výši závislosti na sportu.
Další rysy osobnosti sportovců závislých na sportu Především z případových studií získáváme nové informace, které by mohly pomoci dokreslit celistvý obraz osobnosti člověka závislého na sportu. Nevýhodou však je špatná generalizace těchto zjištění a potencionální zkreslení. Přesto však došla většina z těchto výzkumů k závěru, ţe nadměrně cvičící sportovci jsou lidé spíše zaměření na úspěch a výkon i v ostatních oblastech ţivota. Bývají nezávislí, uţívají si pocity, ţe dělají něco aktivně, jsou vysoce výkonově zaměření a silně u nich převaţuje vnitřní způsob řízení (locus of control). Stanovují si neadekvátní cíle, kterých nikdy nemohou dosáhnout (Cockerill, 1996). I přes tato zjištění nelze však plošně definovat typickou osobnost člověka nadměrně cvičícího. Cockerill a Riddington (1996) nabízí přehled jednotlivých charakteristik závislých sportovců, které sice nebyly jednoznačně potvrzeny, ale zdá se, ţe se u nich ve větší míře vyskytují. Kompulzivní sportovci jsou: -
nespokojeni se svým tělem či se sebou samým;
-
sportují, aby měli kontrolu, ale stávají se otroky fyzické aktivity;
-
neuţívají si volného času;
-
stávají se závislými na euforii a zklidňujícím efektu cvičení;
-
horlivě se snaţí dosahovat vytyčených cílů;
-
stahují se ze svého sociálního prostředí.
Souhrnně bychom mohli říci, ţe neexistuje komplexní popis typického „zdravého“ sportovce, stejně tak jako závislého na sportu. Některé z charakteristik se zdají být více v popředí, např. perfekcionismus, přesto však jejich přímé spojení s jevem nadměrného cvičení nebylo jednoznačně potvrzeno. V této oblasti je další výzkum nutností.
Motivace Odhodlání, se kterým se sportovci vrhají do tvrdého tréninku a snaţí se dosáhnout vysněných met, budí u méně aktivní populace značný údiv, obdiv, někdy i 40
pohrdání. Ti, kteří nic podobného nezkusili, jen nevěřícně kroutí hlavou. Říkají jim „nadšenci“ či „blázni“, kteří se honí za kaţdého počasí na kole po rozblácených stezkách, běhají i v tuhých mrazech a jsou schopni obětovat veškerý svůj volný čas fyzické aktivitě. Jaké však mají důvody? Co je jejich „motorem“, který je ţene stále kupředu? Motivace sportovní činnosti je pojem značně obsáhlý, zahrnující všechny determinanty chování, které směřují k vytyčeným cílům a usměrňují konečnou aktivitu v souladu s aspiracemi jedince. Veškerá činnost je motivována vnějšími (incentivami) a vnitřními příčinami (impulzy). Jednotlivé sloţky se vzájemně ovlivňují, podmiňují a přetváří tak výslednou motivaci činnosti. Z pohledu sportovního nás zajímají především tendence, z nichţ fyzická aktivita vychází (tendence k opakování činnosti, změnám činnosti), motivy tvořící základ sportovního boje a soutěţení (sebeuplatnění, agresivita), tendence ohroţující výkon (strach, úzkost) a formující osobnost ve smyslu morálního i růstu dovedností (sugesce, napodobení). Potřeba pohybu je vrozená všem organismům a mění se s věkem, zdravotním či duševním stavem i se změnou návyků. Člověk má při déletrvající statické činnosti tendenci se rozhýbat, protřepat ztuhlé končetiny a rozproudit energii. Vlivem učení se neustále specifikuje, takţe jen určité fyzické aktivity tuto potřebu uspokojují (Slepička, 2009). Postupem času získává společenský charakter. V nepřeberném mnoţství teorií motivace se pro sportovní prostředí hodí nejvíce teorie výkonové motivace Atkinsona. Z té vyplývá, ţe „tendence ke sportovní aktivitě vzniká z rozdílu mezi tendencí dosáhnout úspěchu a tendencí vyhnout se selhání. Kaţdá situace, která je pobídkou pro velký výkon tím, ţe vzbuzuje naději na úspěch, musí zároveň obsahovat obavu před selháním, obavu z neúspěchu (Vaněk, 1983).“ Sportovce můţeme pravděpodobně zařadit do kategorie lidí, pro které je tendence k úspěchu osobnostním rysem a je orientována do oblasti sportu. Aktualizuje se především v situacích soutěţí a závodů. Transfer do dalších oblastí (např. pracovní) je moţný, ale dochází k němu jen zřídka. Velký vliv mají situační vlivy, stabilita motivační struktury a sociální role. Je obtíţné pojmenovat veškeré motivy, které mohou mít vliv na sportovní činnost. Vhodným rozdělením se zdá třídění motivů podle Madsena, který rozlišoval tyto kategorie (Slepička, 2009): -
„motiv společenského kontaktu,
-
motiv dosahování něčeho, 41
-
motiv prestiţe,
-
motivy akvizice, tj. nabývání a vlastnění,
-
emocionální motivy agrese a dosaţení bezpečí“.
Motivace je klíčovým elementem v udrţování pravidelného reţimu fyzické aktivity. Zdůrazňují se rozdíly mezi pohlavími či s přibývajícím věkem. Ve hře je jak vnitřní, tak i vnější motivace, které se mohou podílet na aktivní participaci ve sportu a mají odlišný vliv na intenzitu cvičení a výslednou spokojenost. Dospělí uvádějí častěji jiné důvody (především zábavu a „uţívání si“) pro svou aktivitu neţ je tomu u adolescentů. Muţská motivace je více na bázi soutěţení a zdolávání výzev, ţeny naopak zdůrazňují sociální motivy. Jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé sportují, je zlepšení fyzické kondice a zdraví. S tím souvisí i kontrola tělesné hmotnosti. Všeobecně se soudilo, ţe ţeny cvičí z tohoto důvodu daleko častěji neţ muţi. Studie Davis a kol. (1995) se zaměřila na vztah mezi pohlavím, motivací k cvičení za účelem sníţení hmotnosti a věkem. U mladých
ţen
je
motivace
kontroly
hmotnosti
nejfrekventovanější,
ale
s
přibývajícím věkem se sniţuje. U muţů byl však zaznamenán opačný trend. Ti ve středním věku sportují proto, aby si udrţeli normální hmotnost daleko častěji neţ ţeny stejného věku a překvapivě více i neţ mladé ţeny. Tato skutečnost pravděpodobně svědčí o větším povědomí mezi staršími muţi o spojení mezi obezitou, kardiovaskulárními chorobami a vyšší mortalitou v důsledku těchto onemocnění. Ukazuje se, ţe motivace k různým druhům sportovní činnosti se také liší. Individuální sporty jsou charakteristické vyšší hladinou zájmu/uţívání si a motivace soutěţní neţ je tomu např. u fitness aktivit, kde převaţuje motivace spojená s tělesným vzhledem (atraktivita, tělesné proporce), kterou nalezneme ve zvýšené míře téţ u ţen (Frederick, 1993). Promítá se sem tedy tlak společnosti, ve které se klade na vzhled velký důraz. Existuje velké mnoţství teorií, které se pokoušejí zachytit celou varietu motivací, které mohou determinovat lidské chování. Jedna z nich, a to teorie sebedeterminace (self-determination theory, SDT), se snaţí podchytit 3 moţné typy motivace – vnitřní, vnější (nazývané regulace) a amotivaci (Vallerand, 2007). Vnitřní motivace odkazuje na konání aktivity pro sebe samu a potěšení z ní. Existuje ve třech typech: motivace něco vědět, poznávat (např. zkoušení si nových herních strategií), dokončit konkrétní věc (dobrý pocit z toho, ţe něco tvořím, pokouším se o nové věci) a stimulace sám/sama sebe (skrz smyslové vjemy). 42
Vnější motivace odkazuje na činnost jako takovou, kdy si jedinec sice můţe zvolit, jakou aktivitu bude vykonávat, avšak nedělá ji pro své vlastní vnitřní potěšení (např. je nucen svou rodinou). Autoři Deci a Ryan navrhli její 4 typy (Vallerand, 2007). Prvním z nich je vnější regulace, která ovlivňuje chování skrz odměny či omezení. Dalším typem je motivace na principu introjekce, kdy jedinec zvnitřní pohnutky pro svou aktivitu a je subjektivně „nucen“ ji vykonat, aby se vyhnul negativním emocím (např. sportovec cítí vinu, kdyţ zmešká trénink). Identifikovaná regulace je dalším druhem, kdy sportovec vykonává určitou aktivitu, i kdyţ mu nepřináší ţádné uspokojení (např. chodí do posilovny, i kdyţ ho to nebaví, ale ví, ţe mu síla zvýší výkonnost). Poslední je integrovaná regulace, kdy jedinec dělá rozhodnutí, která jsou v souladu s jeho cíly (např. vynechá posezení s přáteli, aby se mohl soustředit na důleţitý zápas. Posledním hlavním typem v SDT je amotivace, která odkazuje na nedostatek cílesměrnosti čili na relativní absenci motivace, kdy sportovec zaţívá pocit nekompetentnosti. Tyto 3 hlavní typy fungují na různých úrovních, jmenovitě na globální, kontextuální a situační (Vallerand, 2007). Jde tedy o hierarchický model motivačních procesů. Potvrdilo se, ţe vnitřní motivace je u sportovců velmi důleţitá. V několika studiích se ukázala sníţená výkonnost při významných událostech (závody, vrchol sezóny apod.) neţ tomu bylo u neformálních akcí (Pelletier, 1995). Z toho vyplývá, ţe pokud jsou lidé vnitřně motivováni a sebedeterminováni, jsou více zainteresováni v dané aktivitě, a proto dosahují lepších výkonů. Pokud je ve hře pouze motivace vnější, mají lidé tendenci pouţít co nejmenší námahy k tomu, aby dosáhli vytyčeného cíle. Úsilí navíc, které by měli vyvinout pro optimální výkon, se nedostavuje. Sportovci označení jako závislí na sportu vykazují vyšší míru introjektované regulace neţ ti „zdraví“ (Fortier, 2009). Jejich chování ohledně fyzické aktivity je tedy motivováno spíše skrz vnitřní pocity viny a úzkosti. Tato skutečnost byla podpořena tím, ţe lidé nadměrně cvičící vykazují kompulzivnější tendence ohledně fyzické aktivity nebo se cítí být „nuceni“. Tento typ regulace je podle autorů (Fortier, 2009) nejsilnějším prediktorem závislosti na sportu u vytrvalostních sportovců a díky němu můţeme rozlišit osoby trpící závislostí a ty, které nevykazují ţádné symptomy. Neukázalo se však, ţe by se skupiny nadměrně cvičících a „zdravých“ výrazněji lišily v pojetí vnímání vlastního těla. Existuje zde ale moţnost, ţe první skupina je více „na tělo orientovaná, dovnitř“ (body focused), neţ skupina druhá, která se koncentruje spíše na svůj vzhled (vnějšek) – body image. 43
Sportovci bývají prezentováni jako soutěţiví jedinci. Není to však pravidlem. Lidé vyhledávají situace soupeření z několika důvodů (Franken, 1995). Někteří chtějí zvýšit svou výkonnost, avšak není jejich cílem vyhrát. Pro druhé je vítězství tím nejdůleţitějším. Zbývající část předpokládá, ţe situace soupeření povede k vyvinutí většího úsilí a to vyústí k zvýšení výkonnosti v dalších závodech. Z jiného pohledu na věc mohou být někteří motivováni tím, ţe věci dělají dobře a jdou jim, zato druzí vyhledávají výzvy (úkoly). U lidí se silnou potřebou vítězit, ve srovnání s těmi, kteří si chtějí spíše uţít aktivitu či mají rádi výzvy (úkoly), se objevuje tendence k méně efektivních copingovým strategiím (vyskytuje se převáţně popření), jsou více hostilní a jsou přesvědčeni o danosti schopností. Vyznačují se tedy spíše ego – orientací, kdeţto zbylé dvě skupiny zase zejména zaměřením se na zvládnutí úkolu a co nejlepším vyuţitím svých schopností (Franken, 1996). Potřeba co nejlepšího umístění, výkonu a soupeření s ostatními není stejně silná u obou pohlaví. U muţů se objevuje soutěţení a orientace na vítězství častěji, neţ je tomu u ţen (Gill, 1996). Ty sportují spíše pro zdraví, sociální kontakty a ovlivnění svého vzhledu. Není zde tedy moţné identifikovat jeden jediný motiv, spíše jde o širokou škálu, která determinuje sportovní chování jedince. Velkou skupinu lidí s potenciální závislostí na sportu tvoří sportovci středního věku. Ti se snaţí udrţet si stejnou fyzickou zdatnost, jakou měli za mlada. Jejich problémem je přizpůsobení se změnám a novým limitům, které jim stárnutí přináší. Chtějí zastavit čas, vrátit se zpět. Kaţdé zlepšení, které jim sport přináší, je dalším vítězstvím v boji proti plynutí času. Jejich sny se zdají být reálnější, dosaţitelnější. Faktem je, ţe závislost na sportu se hojně objevuje právě ve čtvrté či páté dekádě ţivota člověka, zejména u muţů. Nacházíme u nich specifickou citlivost a zranitelnost vůči stresu, společně s určitými osobnostními charakteristikami (zejména rychlost, vytrvalost), které pro ně společně tvoří základ k odůvodnění si vlastního počínání a volby nadměrné sportovní aktivity (De la Torre, 1995).
Cvičební profily Sport je jistě přirozenou součástí ţivotního stylu. Jeho projevy však můţou variovat od zdravé, adaptivní formy, která je sociálně přijímaná a podporovaná, po maladaptivní, která můţe plnit spíše obrannou funkci a pomáhá tak jedinci vyhnout se 44
strachu z vnitřního chaosu a desintegrace. Frekvence a délka cvičení nejsou dobrými diagnostickými ukazateli, protoţe nepřináší ţádné informace o implicitních psychických faktorech, které mohou být tím základním pramenem problémů. Neposkytují proto efektivní klinický pohled na danou problematiku. Psychoanalytik a psychiatr De la Torre (1995) se pokusil vytvořit 3 odlišné cvičební profily fungování jedinců, které bychom mohli označit za závislé na sportu. Zaměřil se především na patologické formy, se kterými se častěji setkával ve své kaţdodenní praxi. Snaţil se podchytit dynamiku jejich fungování na základě psychologických procesů. Ve své práci uvedl některé kazuistiky, které jsou čistými „prototypy“ těchto 3 základních cvičebních profilů:
1.
Zdraví neurotici
Do této skupiny bychom mohli zařadit jedince, pro které je cvičení trvalým obohacením ţivota a pozitivním přínosem. De la Torre uvádí jako příklad muţe, který trpěl narůstajícím pocitem bezmocnosti a nespokojenosti, ţe nedokáţe proměnit svůj ţivot k lepšímu. Doktor mu kvůli hypertenzi doporučil jako součást léčby cvičení. Po několika návštěvách fitness centra se tento muţ stal zapáleným sportovcem, denně chodil běhat a propagoval své nové smýšlení i mezi pracovní kolegy a známé. Radikálně změnil svůj ţivotní styl k lepšímu a tím redukoval i dopady stresu na své zdraví.
2.
Kompulzivní jedinci
Cvičení přináší lidem patřících k tomuto profilu způsob, jak mohou uspokojit své kompulzivní potřeby. Vyznačují se značnou rigiditou, preferují stabilní prostředí, ve kterém dokonale ukojí svoji potřebu řádu a předvídatelného světa. Kontrola situace je pro ně základním kamenem fungování. Pokud něco naruší jejich program, stávají se nervózními a „bezdůvodně“ rozzlobenými. Sport se pro ně stává potřebným rituálem a poskytuje tak pocit kontroly vlastního těla, disciplíny a morální nadřazenosti.
3.
Závislí jedinci
Stud a bezmocnost, které jsou často leitmotivem závislých jedinců, mohou být díky fyzické aktivitě nahrazeny pocitem „mistrovství“. Cvičení reguluje nestálé afekty, vnitřní nerovnováhu a navozuje pocit autonomie. Často zde narazíme na komorbiditu s poruchami příjmu potravy. Nedostatky se objevují hlavně ve schopnosti seberegulace. 45
Často je pro psychoterapeuty obtíţné identifikovat sport jako příčinu problému klienta, protoţe si na tuto poloţku svého ţivota pacienti téměř nikdy nestěţují. Proto můţe dojít k podcenění a nesprávnému vyhodnocení úsilí a času, které musí pro něj obětovat. Intenzivní popření, podobné jako vidíme u osob drogově závislých, znesnadňuje vhled do celého problému. U mnoha lidí, kteří nejsou schopni dostatečné introspekce, je hodnocení vnitřních stavů (jako pocit napětí, smutku či radosti) přesunuto na vnější aktivity, správné fungování organismu a měřitelné výkony. Tak se hladina cholesterolu či ideální tepová frekvence stane důvodem pro tvrdý trénink, dosahování limitů a vše se bude dít pod hlavičkou „zdravé obsese“. De la Torre (1995) vychází ve své studii z bohaté terapeutické práce. I kdyţ je jeho pohled zatíţen psychoanalytickými teoriemi, není jeho pojetí cvičebních profilů daleko od reality. Je však zaloţeno na dlouholeté praxi a není tedy podloţeno ţádnými kvantitativními výzkumy. Přesto se lze z něj inspirovat a získat tak jiný úhel pohledu.
7. Důsledky závislosti na sportu Pozitivní dopady závislosti Závislosti jsou pojaty a chápány zejména v negativním slova smyslu. Otázkou však je, zda nepřináší některým lidem i kladné stránky. Pokud bychom chtěli sepsat moţné pozitivní dopady, mohli bychom dojít k následujícímu výčtu (Griffiths, 1996): -
spolehlivá změna nálady a subjektivního záţitku (např. únik);
-
proţitky spokojenosti, radosti, vzrušení a relaxace;
-
desinhibice chování (např. sex, agrese);
-
copingová strategie pro překonání slabostí a nepříjemností (např. uráţky, zranění, strach, tenze, strach před lidmi);
-
zjednodušení rozhodnutí, protoţe vše se koncentruje na jednu aktivitu;
-
udrţování emoční vzdálenosti (prevence před bliţším kontaktem);
-
zdroj identity a/nebo smyslu ţivota.
Lidé tedy opravdu mohou těţit ze své závislosti, alespoň podle jejich subjektivního mínění. I zde však platí zlaté pravidlo: všeho moc škodí. Pokud benefity převaţují nad negativy, pak zde není problém. Kdyţ si však dotyčný poškozuje svým jednáním zdraví, zanedbává své okolí, rodinu, přátele a je omezován vlastní aktivitou 46
(či jeho konání má dopad na jeho blízké), pak je jiţ otázkou, zda není třeba zakročit a nalézt správnou cestu k nápravě situace.
Negativní důsledky Kaţdé chování, které je svým způsobem nadměrné a ve svém důsledku omezující, je označováno za abnormální. Je tedy pravděpodobné, ţe má určitý poškozující efekt, který dopadá na samotného jedince či na jeho okolí, rodinu, pracovní oblast. Záleţí vţdy na subjektivním vnímání a zhodnocení situace. To platí zejména v otázce, zda závislost na sportu je či není závislostí v pravém slova smyslu. Vzniká zde tedy paradox, jak sport, vesměs pozitivně chápaná aktivita, můţe mít také negativní důsledky a přinášet jistá omezení. Sport je spojením tvrdé dřiny, vůle, ctiţádosti, práce na budování lepší výkonnosti a obětování. Zejména u individuálních vytrvalostních sportů jsou tyto vlastnosti zapotřebí. Mít dobré výsledeky není jen o talentu a mnoţství najetých kilometrů. Do hry vstupují další faktory (např. tréninkové hodiny, fyzická zdatnost, vybavení, sebepřekonání), které jsou základem pro dosaţení kýţeného cíle. Zejména vrcholoví sportovci znají situace, kdy nemohou dělat vše, co „běţná“ populace. Musejí se omezovat ve prospěch budoucího dobrého výsledku. Podobný ţivotní styl prosazuje i řada hobby sportovců, kteří si sami určili cíle, kterých chtějí dosáhnout a pro které se musejí „obětovat“. Oslavy s přáteli, alkohol, tučná jídla, pozdní návraty domů - to vše je zakázané ovoce. Sport je v mnohém novodobý asketismus. Pro nesportovce hotová noční můra, kterou nedokáţou pochopit. Pro sportovce omezení, které jim však přinese potřebné uspokojení. Taylor a kol. (1985) přináší řadu negativních dopadů, které jsou přisuzovány nadměrnému sportování: -
závislost na sportu;
-
kompulzivita;
-
sníţení zájmu o práci, rodinu apod.;
-
únik či vyhýbání se řešení problémů;
-
zhoršení mentální anorexie;
-
odvykací syndrom spojený s projevy nepříjemných abstinenčních příznaků;
-
únava; 47
-
přemotivovanost;
-
přepínání se;
-
špatné stravovací návyky;
-
přílišné zaměření se na fyzickou kondici, hmotnost a image;
-
sobectví.
Další negativní dopady závislosti na sportu vyplývají z diagnostických kritérií a definic. Jde především o výskyt odvykacího syndromu, pokud jedinec nemá příleţitost získat svou „dávku“ cvičení, dále somatické problémy, související s pokračováním ve fyzické aktivitě i navzdory zraněním či nemoci, zvýšená denní stereotypie a lpění na ní, a nakonec sociální důsledky, jako omezení pracovní výkonnosti, rodinné problémy způsobené velkým mnoţstvím času tráveným sportem apod.
Odvykací syndrom Odvykací syndrom je jedním ze znaků, které jsou charakteristické pro závislost, a proto je součástí diagnostických kritérií. Můţe nabývat formy psychických a/nebo fyziologických symptomů. Někteří povaţují přítomnost abstinenčních příznaků za důkaz závislosti a za jednoznačnou indicii. Na základě zpráv o změnách v náladě či zvýšené podráţděnosti v případech delší fyzické neaktivity pravidelných sportovců se i v této oblasti začalo uvaţovat o vzniknuvším odvykacím syndromu. Jiţ na počátku zkoumání jevu sportovní závislosti (např. Baekeland, 1970) narazili výzkumníci na problémy jedinců způsobené abstinencí od sportu v podobě úzkosti, neklidu, sexuální tenze a nespavosti. Při pokusech o zachycení těchto příznaků vznikl nečekaný zádrhel – probandi nebyli ochotni vzdát se své pravidelné aktivity, ani kdyţ jim byla slíbena finanční odměna. Dalším problémem je koncepce dostupných výzkumů, ve které jsou bohuţel takové rozdíly, ţe znesnadňují generalizaci výsledků. Délka deprivace variuje od 1 dne po měsíc, účastníky jsou vrcholoví sportovci, ale i absolutní nesportovci a pouţitá metoda se také značně odlišuje. Z důvodu odlišného kontextu jednotlivých studií je proto těţké vytvářet smysluplné závěry. Nejčastěji
se
objevujícími
abstinenčními
příznaky
jsou
úzkostnost,
podráţděnost, pocit viny, deprese a únava (Hamer, 2007). V jiných výzkumech pozorovali spíše výskyt somatických problémů, nespavosti, zvýšené depresivity a úzkostnosti (Morris, 1990). Robbins a Joseph (1985) vyvozovali závěry z výsledků 48
zkoumání vzorku 345 běţců. Nejčastěji zachytitelnými negativními příznaky při vynechání pravidelné sportovní aktivity byly opět podráţděnost, únava, frustrace, pocit viny a deprese. Problémy se spánkem, zaţívací obtíţe či svalové napětí byly pak uváděny méně často. Autoři také nabízejí moţné vysvětlení těchto příznaků. U těch, kteří sportují, aby potlačili dysforii či stres, můţe dojít k mylné interpretaci opětovného návratu těchto stavů jako „abstinenčních příznaků“. Za druhé můţe jít o neschopnost vyrovnat se se vzniklým stresem v té době, kdy copingový mechanismus ve formě sportovní aktivity je dočasně nedostupný. V neposlední řadě můţe být jako odvykací syndrom mylně interpretována situace, kdy jedinec pouţívá strategii zvládání stresu pomocí sportu i v dalších případech, kdy selţou jiné mechanismy. Pak i krátká sportovní pauza vyvolá odvykací příznaky, protoţe neexistuje jiný způsob, jak se s touto situací vyrovnat. Výsledky také ukázaly, ţe běţci mají tendenci sportovat déle, aby se vyhnuli negativním pocitům pramenícím z nesportování. Délka sportovní deprivace je velmi důleţitým faktorem. Delší časový úsek bez sportu vyvolává hlubší a viditelnější abstinenční příznaky. Jelikoţ je velmi nesnadné přesvědčit probandy, aby se vzdali své oblíbené činnosti, probíhají výzkumy nejčastěji po dobu 3 dnů, maximálně týdne. Jiţ po 24 aţ 48 hodinách nemoţnosti sportovat byly zachyceny výkyvy nálady (Mondin, 1996), především tenze, sklíčenost a pocity úzkosti. Problémem většiny výzkumů v této oblasti je malý vzorek probandů a nekonzistentní terminologie. Také důvod vzniku odvykacího syndromu je stále nejasný. Příčinou můţe být například špatné počasí, nemoc, zranění, nabitý pracovní program, který neumoţňuje naplánovanou fyzickou aktivitu. Všechny tyto proměnné mohou být tím posledním dílkem do skládanky jménem odvykací syndrom. Hlubší výzkum je tedy nutným předpokladem.
Somatické komplikace Řada jedinců závislých na sportu není schopna vynechat svou pravidelnou aktivitu i v případech, kdy jsou dokonce váţně zraněni. Jsou známy případy (např. Colt, 1979), kdy běţci sportovali i navzdory velké bolesti, způsobené frakturou obou končetin. Byli přesvědčeni o tom, ţe běháním bolesti odezní, protoţe nohy se takto posílí. Závislost na sportu významně zvyšuje riziko zranění. Ve studii 68 běţců přišel Diekhoff (1984) na poznatek, ţe vyšší skóre v Commitment to Running Scale výrazně koreluje s mnoţstvím návštěv u lékaře. Více jak čtvrtina počtu zranění způsobených 49
během se dá vysvětlit pomocí skóru v kompulzivitě. Dalším problémem se zdá být pokračování ve fyzické aktivitě, i navzdory velkému riziku zhoršení zranění. Také zde bývá zřejmá neschopnost řádně doléčit případné úrazy či nemoci. Dalším významným problémem je zvýšená únava. U některých jedinců mohou chybět odpočinkové dny, dovolenou tráví pouze aktivně (na kole, vysokohorská turistika) a hrozí riziko syndromu přetrénování (overtraining syndrome). Klesá výkonnost, zvyšuje se únava a podráţděnost. Sportovci však nejsou schopni vyvléct se ze zajetých kolejí a přetvořit svůj sportovní program s ohledem na nově vzniklé podmínky. Rigidní postoj a stereotypní harmonogram jsou jedním z několika diagnostických znaků, které jsou pro ně typické.
Sociální a další důsledky Další negativní dopady závislosti na sportu vyplývají z rozboru diagnostických kritérií, vytvořených pro účely zachycení tohoto jevu v populaci sportovních nadšenců (např. Veale, 1987; Bamber, 2003; Griffiths, 1996; Terry, 2004). Jde především o výše zmíněné zúţení repertoáru činností, které vede ke stereotypnímu dennímu harmonogramu s přesně danými úseky sportovní aktivity, objevují se nepříznivé reakce na vytrţení z naplánovaného programu a neschopnost sníţit mnoţství svého sportování, i kdyţ výrazně zasahuje do pracovního či rodinného ţivota. Přítomny mohou být jiţ výše zmíněné abstinenční příznaky, zvýšení tolerance a potřeba „navýšit dávku“, tendence neustále přemýšlet o další plánované fyzické aktivitě, nepřítomnost vhledu, ţe sport můţe být tím pravým problémem apod. Jedinci často referují o problémech v partnerských vztazích či v rodině z důvodu velkého mnoţství času tráveného při sportovní aktivitě. Tvrdý a poctivý trénink je velmi časově náročný a ne kaţdý partner má pro něj pochopení. Řady amatérských sportovců tráví mnohem více času sportovní aktivitou neţ profesionálové, ale k tomu všemu ještě pracují a většinou se také starají o rodinu.
50
III. Výzkumná část Cíle výzkumu Tento výzkum byl proveden hned z několika důvodů. Prvním a hlavním cílem bylo zjistit, zda se mezi individuálními vytrvalostními sportovci vyskytuje fenomén zvaný závislost na sportu. Tato specifická skupina byla vybrána proto, ţe byla vţdy v popředí zájmu výzkumníků v oblasti nadměrného cvičení pro existenci potencionálně vyššího rizika jeho vzniku. Vytrvalostní sporty jsou náročné na čas a tréninkové objemy. Kladou se v nich zvýšené nároky na morálně – volní úsilí. Nutná je schopnost být odpovědný a umět si dobře zorganizovat denní reţim. Důleţitá je také velká houţevnatost, trpělivost a vysoká odolnost k monotónní zátěţi. I motivace hraje klíčovou roli. Jsou tedy na základě těchto charakteristik sportovní aktivity vytrvalostní sportovci více ohroţeni? Do zkoumaného vzorku byli vybráni jak amatérští sportovci, tak i profesionálové. Amatéři jsou ti, kteří sportu holdují ve svém volném čase. Je to jejich záliba, koníček. Profesionálové se věnují sportu jako svému zaměstnání, čili zdroji obţivy. V České republice jsou financováni převáţně sportovními svazy, kterým se také zodpovídají ze svých výkonů. Jejich působení ve vrcholovém sportu je závislé na výsledcích v národních soutěţích a na mezinárodních závodech. Další výzkumnou otázkou proto bylo, zda se liší úroveň závislosti na sportu právě mezi amatéry a profesionály. Ti, kteří se věnují cyklistice, běhu, plavání, triatlonu, běţeckému lyţování často sportují jiţ od svých dětských let. Alespoň v našem vzorku tomu tak bylo. Proto nás zajímala skutečnost, do jaké míry ovlivňuje dlouhodobé sportování stupeň závislosti, tedy jestli existuje vztah mezi počtem let sportování a mírou závislosti na sportu. Tato práce se dále zabývala otázkami: mají sportovci, u kterých bychom zjistili riziko nadměrného cvičení, náhled na své chování? Pociťují sami na sobě nějaké důsledky? Pokud ano, tak jaké? Dají se popsat typické symptomy? Co je pro takové sportovce charakteristické a čím se liší od nesportující populace? Jedním z dalších důleţitých cílů výzkumu bylo pokusit se standardizovat Exercise Dependence Scale - Revised na českou populaci. Porovnáním získaných výsledků se zahraničními studiemi bychom mohli získat zajímavé mezikulturní srovnání a představu o prevalenci a odlišnostech v zjištění badatelů. Dalším účelem je také zjistit 51
psychometrické vlastnosti dotazníku a potvrdit adekvátnost jeho pouţití v praxi. Tento dotazník nebyl zatím u individuálních vytrvalostních sportovců vyuţit.
Hypotézy 1. Skupina s rizikem sportovní závislosti vykazuje vyšší hodnoty v intenzitě sportování, v jeho frekvenci i době trvání, neţ skupina bez závislosti, bez symptomů. 2. Míra závislosti na sportu stoupá ve spojitosti se zvyšujícím se počtem let aktivního sportování.
1. Kvantitativní část Použité metody Exercise Dependence Scale – Revised (EDS – R) Pouţitý screeningový dotazník je vícedimenzionálním nástrojem pro zjištění úrovně závislosti na sportu. Jejími autorkami jsou Hausenblas a Symons Downs (2000a, 2002, 2002b). Dotazník slouţí pro screeningové zjištění míry závislosti na sportu v populaci aktivních sportovců. Byl vytvořen a testován na vzorku převáţně amerických vysokoškolských studentů, kteří se věnovali především fitness. V našem výzkumu byla EDS - R testována mezi individuálními vytrvalostními sportovci staršími 18 let (většina respondentů byli pracující lidé, ne studenti). Závislost na sportu je zaloţena na operacionalizaci kritérií pro závislost na návykových látkách podle DSM – IV a definuje se jako multidimenzionální maladaptivní vzorec sportování, vedoucí ke klinicky závaţnému poškození či strádání, který se projevuje 3 a více následujícími znaky: 1. Tolerance (Tolerance) – potřeba zvyšovat mnoţství cvičení, aby bylo dosaţeno ţádoucího efektu nebo sníţení efektu sportování při zachování stejného objemu 2. Odvykací syndrom (Withdrawal) – projevující se buď charakteristickými abstinenčními příznaky (např. úzkost, únava), nebo snahou o vyhnutí či zbavení se těchto příznaků pomocí stejného mnoţství cvičení 52
3. Nepravý plán (Intention Effect) – cvičení je často prováděno ve větších objemech či po delší dobu, neţ bylo původně zamýšleno 4. Nedostatek kontroly (Lack of Control) – neustálé přání či neschopnost sníţit nebo kontrolovat sportování 5. Čas (Time) - obětování velkého mnoţství času aktivitám spojených se sportem (např. aktivní dovolená) 6. Omezení jiných aktivit (Reductions in Other Activities) – vzdání se sociálních, pracovních nebo volnočasových aktivit či jejich redukování ve prospěch sportu 7. Pokračování (Continuance) – pokračování ve sportování navzdory vědomí o neustálých nebo vracejících se fyzických či psychických problémech, které jsou pravděpodobně zapříčiněny nebo zhoršovány cvičením (např. pokračování ve sportovní činnosti i přes zranění) Dotazník se skládá z 21 poloţek, na které proband odpovídá pomocí Likertovy škály od 1 (zcela neplatí) po 6 (zcela platí) a vyjadřuje tak míru svého souhlasu či nesouhlasu s danými výroky. Škála byla oproti původní pozměněna, protoţe zcela neodpovídala představě tohoto výzkumu. V originální verzi byla nastavena od 1 (nikdy) do 6 (vţdy). V české verzi by však toto odstupňování bylo významově nelogické vzhledem k struktuře vět a gramatice jazyka. V záporně formulovaných otázkách by také vznikaly nesrovnalosti (nebylo jasné, co je souhlas nebo nesouhlas). Formulace poloţek zůstala významově nezměněna. Kaţdé z výše popsaných kritérií je tvořeno souborem 3 otázek z celkových 21. Součtem odpovědí na Likertově škále získáme celkové skóry pro jednotlivá kritéria. Kaţdého probanda můţeme na základě jeho odpovědí zařadit do jedné z následující skupiny: a)
rizikoví (at risk) - skupina s rizikem závislosti na sportu, do které jsou zařazeni ti, kteří ve třech a více kritériích skórovali v kaţdé otázce 5 či 6 na Likertově škále (ve 3 a více kritériích dosáhli součtu 15 a více, a proto jsou v příslušném kritériu označeni jako rizikoví);
b)
symptomatici (nondependent – symptomatic) – skupina vykazující znaky závislosti, avšak ne v takové míře, aby mohli být zařazeni do předcházející skupiny. Patří sem ti, kteří odpověděli 3 nebo 4 na dané škále, a to minimálně ve 3 kritériích nebo odpověděli kombinací rizikových odpovědí se symptomatickými, avšak nesplňují kritéria pro zařazení do první skupiny; 53
c)
asymptomatici (nondependent – asymptomatic) – jedinci nevykazující ţádnou závislost, ani příznaky, splňující poţadavek skórování na otázky v rozmezí 1 aţ 2 na škále minimálně ve 3 ze 7 kritérií (ve 3 a více kritériích dosáhli součtu 6 a méně, a proto jsou zařazeni do této skupiny).
Čím vyšší je výsledný skór vzniklý součtem všech odpovědí na jednotlivé otázky, tím proband vykazuje větší míru závislosti na sportu. Dále je moţné z dotazníku zjistit, zda se u jedince projevují znaky fyziologické závislosti (tolerance, odvykací syndrom). Autorky EDS - R bohuţel neurčily ţádná přesná kritéria, podle kterých bychom se řídili, proto jsme je vytvořili sami na základě odpovědí probandů. Ti, kteří v obou výše uvedených kritériích skórovali jako riziková skupina (součet bodů z kaţdých 3 otázek v jednotlivých kritériích byl vyšší neţ 15), jsou povaţováni za sportovce se znaky fyziologické závislosti. Vývoj dotazníku a jeho další prověřování Autorky EDS - R Hausenblas a Symons Downs provedly několik studií (2000a, 2002b, 2002, 2004) za účelem validizace a zdokonalení tohoto dotazníku. První částí byla jeho samotná tvorba. Na základě definice a kritérií pro závislost na návykových látkách podle DSM-IV vytvořily soubor 35 sebehodnotících otázek, které je podle jejich názoru naplňovaly. Byly vymyšleny na základě rozhovorů se sportovci, po konzultaci se 4 odborníky a 4 dalšími náruţivými sportovci, kteří měli za úkol posoudit adekvátnost a srozumitelnost jednotlivých poloţek. To vedlo ke sníţení počtu výroků na 29 a vytvoření pětibodové Likertovy odpovědní škály. Poté výzkumnice provedly úvodní předvýzkum (Hausenblas, 2002b), ve kterém testovaly platnost dotazníku a současně zjišťovaly souběţnou validitu s jiţ existujícími dotazníky (např. s Exercise Dependence Questionnaire). Výsledkem byla úprava hodnotící stupnice na šestibodovou (čímţ se vyřadila tzv. neutrální odpověď), která poskytovala lepší rozlišení do navrţených 3 skupin. Celkem bylo provedeno 5 nezávislých studií s celkem 2 420 probandy. Vnitřní konzistence testu byla po několika úpravách poloţek vynikající (α = 0, 95), stejně tak jako po sedmi dnech provedený test – retest (R = 0, 92, p < 0, 001). Dalšími změnami prošel dotazník o 4 roky později (Hausenblas, 2004), kdy byla prověřována jeho faktorová a souběţná validita, stejně tak reliabilita ve smyslu vnitřní konsistence. Byly uskutečněny 2 studie s celkem 1 263 studenty. Po provedení 54
faktorové analýzy byl počet poloţek zredukován na konečných 21 (čili 3 otázky pro jednu subškálu, kritérium) a výsledek pojmenován Exercise Dependence Scale – Revised. Zjištěna byla adekvátní vnitřní konzistence (variovala od α = 0,72 do 0, 92) a vynikající test – retest reliabilita (R = 0,95) s jedinou výjimkou v subškále Omezení jiných aktivit. Evidentnost souběţné validity byla podloţena zjištěním, ţe jedinci zařazení do rizikové skupiny vykazovali v přidruţených škálách vyšší míru cvičení neţ jedinci bez závislosti, bez symptomů. EDS – R byla také pouţita ve francouzském překladu (Kern, 2007) ve výzkumu skládajícího se ze tří studií s 965 probandy. I zde byly potvrzeny adekvátní psychometrické vlastnosti dotazníku i předpoklad modelu sedmi kritérií. I další autoři se inspirovali a snaţili se pouţít tento dotazník na neamerickou populaci. V jedné ze studií (Lindwall, 2009) předloţili EDS – R 162 švédským a 269 portugalským sportovcům. Jako v předchozím výzkumu zjistili souhlasnost sedmi faktorového modelu se získanými daty. Subškály Omezení jiných aktivit a Nedostatek kontroly byly nejvíce problematické, co se týče interpretace společného rozptylu a měření reliability. Celkově však výsledky podpořily faktorovou validitu EDS – R a jeho pouţití v neamerickém prostředí. V konečné fázi bylo 9,2 % švédského vzorku a 5,2 % portugalského označeno za závislé na sportu.
Dotazník vztahu ke sportu (DVS) DVS je soubor 22 otázek námi vytvořených, které se zaměřují na zjištění základních informací o probandovi, např. jakému druhu sportu se věnuje, na jaké úrovni, kolik let, jak probíhá sportovní aktivita apod. Dále v něm zjišťujeme důvody, které vedly jedince k tomu, aby začal sportovat a orientačně motivaci k fyzické aktivitě nebo cíle, kterých chce dosáhnout. V návaznosti na měřený konstrukt jsou zde také otázky týkající se subjektivního pocitu omezení vyvolaného sportem (např. velkým mnoţstvím času stráveným na tréninku) nebo věnování se dalším koníčkům mimo tohoto. Za další se ptáme na stravovací návyky, kde se nesnaţíme podchytit případnou poruchu příjmu potravy, ale spíše zacházení s potravou, povědomí o vlivu stravy na výkon a podřizování se tomuto zjištění. Harmonogram typického týdne a dosavadní sportovní historie mají za úkol zmapovat kariéru sportovce. V neposlední řadě jsme přiloţili otázku, zda by zkoumané osoby sami sebe označili za závislé na sportu.
55
Na všechny otázky jsou ponechány volné odpovědi, protoţe předloţením moţností bychom ztratili značnou část proměnlivosti dat a zbytečně bychom je redukovali. Určit přesné kategorie, které by zahrnovaly všechny potencionální odpovědi, povaţujeme za nereálné, protoţe by to mohlo vést ke zkresleným výsledkům. Otázky byly vytvořeny na základě zkušeností, konzultací s jinými sportovci a také inspirováním se v předchozích zahraničních výzkumech, které se tímto tématem zabývaly. Získáme z nich jak kvantitativní data (počet let sportování, závodů/rok, frekvence/týden apod.), tak i kvalitativní (motivace, důvody pro začátek sportování, denní harmonogram).
Postup Dotazníky EDS i DVS jsou primárně určeny k vyuţití u aktivních sportovců starších 18 let. V našem výzkumu jsme se speciálně zaměřili na individuální vytrvalostní sportovce. Cílem bylo oslovit co nejvíce respondentů, a to jak amatérů, tak i profesionálů. Vyuţili jsme snowball techniku k získání cca poloviny základního souboru, kdy jsme oslovili nám známé sportovce, kteří přeposlali kontakty na své fyzicky aktivní přátele atd. Další probandi byli získáni přes veřejné cyklistické servery, lyţařské kluby a Svaz českých lyţařů. Rozesílání obou dotazníků probíhalo elektronickou formou. Vyplnění trvalo zhruba 15 min.
Popis vzorku Dotazníky vyplnilo celkem 240 sportovců, z toho 188 muţů (78 %) a 52 ţen (22 %). Z tohoto počtu bylo 220 amatérů (92 %) a 20 profesionálů (8 %). Průměrný věk činil 33 let, kdy nejmladšímu probandovi bylo 18, nejstaršímu 67 (Graf 1). Jednalo se pouze o sportovce, kteří se věnují individuálním vytrvalostním sportům. Nejpočetněji zastoupenou skupinou byli cyklisté (54 %), následováni běţci na lyţích (15 %) a vytrvalostními běţci (14 %). Z dalších zde byli plavci, triatlonisté a orientační běţci.
56
Graf 1 Věkové rozloţení výzkumného souboru Krabicový graf 70
60
50
40
30
Medián = 30 25%-75% = (24, 43,5) Min-Max = (18, 67)
20
10
Věk
213 sportovců označilo samo sebe za aktivní sportovce, kdeţto 27 ne. Tyto dvě skupiny se však od sebe příliš nelišily v průměrném počtu hodin strávených při jednom běţném tréninku (aktivní = 1,9 hod; neaktivní = 1,7 hod). Ve frekvenci sportování je však jiţ znát značný rozdíl. Skupina označující sama sebe za aktivní sportovala v průměru 4,5 krát týdně, naopak druhá skupina „jen“ 2,6 krát týdně. I s takovým výsledkem však ti „neaktivní“ značně převyšují průměr běţné populace. Jednalo se především o sportovce vyššího středního věku (mvěk = 42 let), kteří sportují jiţ dlouhá léta (zhruba 26 let) a z toho důvodu se domníváme, ţe mají zkreslenou představu o své fyzické aktivitě (často ji srovnávají se svými mladými lety, a proto se povaţují za sportovce ne příliš aktivní). Průměrný počet let sportování probandů byl 22, kdy většina uváděla, ţe sportují jiţ od svých 6 let. Frekvence fyzické aktivity byla velmi vysoká (m = 4,3 x týdně). Podle předpokladu sportovali profesionálové (m = 5,9 x týdně) mnohem častěji neţ amatéři (m = 4,1 x týdně). V délce jedné běţné fyzické aktivity panovala značná shoda mezi odpověďmi. Standardní trénink trval 1,9 hod. Většina probandů tedy sportovala 1,5 aţ 2,2 hod, avšak vyskytli se i tací, kteří sportu věnovali 4 a více hodin při běţném tréninku, přičemţ se jednalo zejména o cyklisty (vše viz Tab. 1). 24 % vytrvalců se nezúčastňovalo ţádných závodů, zbytek soutěţil v průměru 13 x ročně. Další informací, kterou jsme se snaţili zjistit, byla intenzita sportování. V 79 % případů probíhala podle jejich sdělení běţná fyzická aktivita ve střední intenzitě, v 8 % spíše ve vysoké zátěţi a 13 % v nízké intenzitě.
57
Tab. 1 Hodnoty vybraných proměnných Proměnná Počet let sportování Frekvence/týden Délka/hod
Průměr
Min
Max
Směr. odchyl.
21,5 4,3 1,9
1 0,5 0,5
60 7 6
11,59 1,56 0,92
Výsledky Na počátku zpracování získaných dat jsme zjišťovali psychometrické vlastnosti dotazníku. V odpovědích na EDS – R nebyla ţádná chybějící data. Dotazník vykazoval adekvátní vnitřní konzistenci (Cronbach. alfa = 0,89), coţ je v souladu i s nálezy v originálním výzkumu (Hausenblas, 2004). Faktorová analýza potvrdila existenci 7 subškál, které vycházejí z diagnostických kritérií (Tab. 2). Společně vysvětlují 78 % procent rozptylu proměnných. Tab. 2 Fakorová analýza - tabulka zátěţí (Varimax) Poloţky Nepravý Odvykací EDS Pokrač. plán syndrom R P1 P2 P3 P4 P5 P6 P7 P8 P9 P10 P11 P12 P13 P14 P15 P16 P17 P18 P19 P20 P21
Čas
Tolerance Omezení
Nedostatek kontroly
0,034879
0,885882
-0,037923 0,021544
0,018315
0,040450
0,137342
0,047684
0,156967
0,808369 0,163665
0,004320
-0,081934
0,126426
0,141910
0,019224
0,003655 0,162094
0,866818
0,022752
0,142530
0,176921
0,101050
0,199103 0,146217
0,168987
0,141485
0,766949
0,088319
0,045720
0,051623 0,092448
0,084665
0,858087
0,192575
0,159626
-0,032541
0,110644 0,859549
0,100713
0,012250
0,168366
0,775772
0,035117
0,059553 0,236791
0,199368
0,081932
0,207050
0,075093
0,890912
0,097552 0,069135
-0,031903
0,118419
0,036081
0,153788
0,016894
0,748669 0,183585
0,142027
0,169254
0,128367
0,147320
0,001381
0,070588 0,225969
0,877070
0,011571
0,086100
0,229998
0,136365
0,148314 0,129008
0,150145
0,122666
0,747179
0,258604
0,121525
0,198753 0,144626
0,319391
0,433838
0,203848
0,178094
0,129440
0,162473 0,842871
0,192039
0,104668
0,071262
0,861348
0,042819
0,103766 0,092350
0,140192
0,107151
0,170271
0,083500
0,869451
0,086645 0,035222
0,042750
0,088208
0,066278
0,154698
0,005670
0,839992 0,093371
0,080389
0,233855
0,164491
0,218550
0,001738
0,119135 0,165873
0,818952
0,217854
0,123566
0,367753
0,153852
0,195892 0,129217
0,192879
0,175165
0,675461
0,140086
0,200793
0,169776 0,078033
0,079645
0,842083
0,052306
0,091456
0,002995
0,096704 0,865897
0,270667
0,099961
0,049288
0,825201
0,146650
0,159762 0,169781
0,218536
0,114532
0,150454
58
Jedním z úkolů probandů bylo odpovědět na otázku, zda by sami sebe označili za závislé na sportu. Porovnáním této subjektivní odpovědi a celkového skóre můţeme tedy získat alespoň představu o souběţné validitě. 171 sportovců (71 %) o sobě vypovědělo, ţe se cítí být závislí na sportu, 24 osob (10 %) pouze částečně a 45 sportovců (19 %) podle svých slov závislých není. Jednofaktorovou ANOVOU jsme zjistili statisticky signifikantní rozdíl mezi těmito skupinami (F (2, 237) = 15,6; p < 0,000). Ti, co odpověděli ano, dosahovali výrazně vyššího skóre (m = 72,6 bodů; s = 15,5) neţ ti, kteří se za závislé nepovaţují (m = 59,7 bodů; s = 13,4). Tyto výsledky jen potvrzují, ţe EDS – R odráţí subjektivní vnímání sportovců.
Celkový skór a rozdělení do skupin Ke kaţdé poloţce v EDS – R mohli probandi přiřadit hodnotu odpovědi na Likertově škále od 1 do 6. Po sečtení všech poloţek vznikl celkový skór. Průměrný skór dotazníku byl 69 bodů (s = 15), přičemţ minimální hodnota, kterou probandi dosáhli, byla 27, maximální 121 bodů. I zde můţeme nalézt signifikantní rozdíl (t (238) = 2,2; p < 0,028) ve výši skóru mezi sportovci, kteří se označili jako aktivní a těmi, kteří si to nemyslí. První skupina dosahovala o sedm bodů vyššího skóre (mano = 70; s = 14,9) neţ druhá (mne = 63; s = 19,6). Podle předpokladů nebyl nalezen ţádný výraznější rozdíl mezi průměrným skóre amatérů a profesionálů nebo mezi muţi a ţenami. Podle výše popsaných pravidel byli jednotliví sportovci rozděleni podle míry naplnění kritérií závislosti na sportu do tří skupin: rizikoví, symptomatici a asymptomatici. Do první skupiny bylo zařazeno 24 (10 %) sportovců, těch, kteří vykazovali pouze určité symptomy, bylo nejvíce, a to 162 (67,5 %) a asymptomatiků 54 (21,5 %). Procentuální zastoupení muţů a ţen v těchto kategoriích bylo relativně shodné (Chí. kv (2) = 0,23; p = 0,88). Skupina asymptomatiků dosahovala výrazně niţšího skóre, neţ tomu bylo u skupiny rizikových. Přesněji průměrný celkový skór v EDS – R u první skupiny byl 52 (s = 9,5), u rizikové skupiny 96 (s = 11,7). Tyto výsledky analyzované pomocí ANOVY říkají, ţe existuje statisticky významný rozdíl (na 1 % hladině významnosti) ve výši skóru mezi získanými skupinami (F (2, 237) = 161;
p < 0,000). Dotazník tedy
diskriminuje mezi osobami s různou mírou závislosti na sportu. 59
Překvapivé bylo zastoupení počtu odpovědí na otázku, zda se sportovci cítí být závislí na sportu. 171 z nich, čili 71 % odpovědělo, ţe ano. Částečně závislých se cítilo být 24 probandů (10 %). Pouze 45 účastníků není podle svých slov závislých na sportu (19 %). Pokud se na tuto otázku zaměříme z hlediska odpovědí zkoumaných osob zařazených do jednotlivých skupin, zjistíme sice nízkou, avšak statisticky významnou skutečnost, ţe asymptomatici odpovídali daleko častěji, ţe nejsou závislí na sportu (31 % z nich) neţ tomu bylo u skupiny na druhé straně spektra (pouze 8 % z rizikové skupiny odpovědělo ne).
Testování hypotéz V rámci naší studie jsme testovali 2 navrţené hypotézy, které vznikly syntézou poznatků z dřívějších výzkumů a zahrnutím nových faktorů, které by mohly ve vztahu s mírou závislosti na sportu hrát významnou roli a zatím nebyly do ţádného z předchozích výzkumů zahrnuty.
Hypotéza č. 1 Skupina s rizikem sportovní závislosti vykazuje vyšší hodnoty v intenzitě sportování, v jeho frekvenci i době trvání, neţ skupina bez závislosti, bez symptomů.
Intenzita běţné fyzické aktivity našich probandů byla následující: v nízké intenzitě pravidelně vykonávalo své aktivity 13 %, ve střední 79 % a ve vysoké 8 %. Pokud porovnáme celkový průměrný skór, kterého sportovci dosáhli, s jednotlivými kategoriemi intenzity pomocí ANOVA, zjistíme (F (2, 237) = 7,8; p < 0,000), ţe se první a poslední výše zmíněné kategorie liší téměř o 16 bodů (mnízká = 60, snízká = 11,5; mvysoká= 76, svysoká = 15,7). Pokud pouţijeme místo celkového skóru příslušnost k jednotlivým skupinám (rizikoví, symptomatici a asymptomatici) k poznání, zda intenzita sportování souvisí s mírou závislosti, zjistíme, ţe tento vztah existuje, avšak není příliš těsný (Chí-kv (4) = 11,2; p < 0,024); Cramér. V = 0,15). Průměrná frekvence sportování byla v našem vzorku 4,3 krát za týden, coţ poukazuje na opravdu vysokou četnost konání fyzické aktivity účastníků. Korelace mezi 60
výší celkového skóru a právě frekvencí sportování byla relativně nízká (r = 0,28; p < 0,05; N = 240), i kdyţ statisticky významná (Graf 2).
Graf 2 Celkový skór ve vztahu k frekvenci sportování Celkový skor vs. Frekvence/týden Korelace : r = ,28688 X: Celkový skor N = 240 Průměr = 69,2 Sm.Odch. = 15,6 Max. = 121 Min. = 27
8 7
Y: Frekvence/týden N = 240 Průměr = 4,2 Sm.Odch. = 1,5 Max. = 7 Min. = 0,5
Frekvence/týden
6 5 4 3 2 1 0 20
0,95 Int.spol. 40
60
80
100
120
140
Celkový skor
Analogicky stejně jako v předchozím případu jsme porovnali jednotlivé skupiny a frekvenci sportování za pouţití neparametrického Kruskal – Wallisova testu. Ten potvrdil existenci výše zmíněného vztahu (H (2) = 7,9; p = 0,019). Asymptomatici sportovali v průměru 3,9 x týdně, riziková skupina pak 5 x týdně. Individuální vytrvalostní sporty jsou velmi náročné na čas. Průměrná délka běţného tréninku, kterou probandi uváděli, byla 1,9 hod. Při porovnání skupiny s rizikem závislosti na sportu a asymptomatiky nebyl nalezen výraznější rozdíl. Korelace mezi celkovým skóre a délkou fyzické aktivity byla velmi nízká (r = 0,18; p < 0,05; N = 240), i kdyţ statisticky významná.
Hypotéza č. 2 Míra závislosti na sportu stoupá ve spojitosti se zvyšujícím se počtem let aktivního sportování.
61
V přesném rozporu s naší hypotézou se ukázal vztah mezi počtem let sportování a mírou závislosti. Při korelaci těchto dvou proměnných jsme dospěli k r = - 0,28 (p < 0,05; N = 240). Tento vztah sice není příliš těsný, avšak je zde patrný jasný směr. Skupina asymptomatiků sportovala výrazně déle, neţ tomu bylo u osob s rizikem závislosti na sportu (Graf 3). Rozklad jednofaktorovou ANOVOU nám ukázal, ţe prvně zmíněná skupina sportovala průměrně 26 let, zato druhá jen 18 (F (2, 237) = 5,17; p < 0,006). Mezi těmito skupinami je rozdíl tedy značně patrný.
Graf 3 Počet let sportování probandů v jednotlivých skupinách Počet let sportování 32 30 28 26
Hodnoty
24 22 20 18 16 14 12 10 asy mptom
sy mptom
rizikov í
Skupina
Závěry z hypotéz Z analýzy zjištěných dat vyplývají následující závěry. Nadměrné sportování se zdá být více spojeno se střední a vysokou intenzitou sportování. Patrná je také tendence, ţe rizikoví sportovci trénují v průměru častěji neţ asymptomatici. Korelace mezi těmito vztahy byla sice relativně nízká (r = 0,28), avšak statisticky významná. Co se týče mnoţství času stráveného při fyzické aktivitě, nebyl nalezen výraznější rozdíl mezi jednotlivými skupinami. Tento údaj je velmi závislý na druhu sportovní činnosti – cyklisté tráví jistě více času na tréninku neţ např. vytrvalostní běţci. Proto není dobrým ukazatelem míry závislosti. Nedá se tedy kvantifikovat či určovat hranice závislosti 62
podle mnoţství času věnovanému sportu, jak tomu bylo v některých předchozích výzkumech. Opačný trend, neţ bylo předpokládáno, se objevil v souvislosti s počtem let sportování a mírou závislosti na sportu. Byla zaznamenána negativní úměra mezi těmito dvěma jevy. Skupina osob z rizikové skupiny sportovala znatelně kratší dobu neţ asymptomatická skupina. Není zde tedy důvod se domnívat, ţe se zvyšujícím se počtem let aktivního sportování stoupá i hladina závislosti.
Další poznatky související se závislostí na sportu V našem výzkumu jsme identifikovali 24 jedinců (10 %), kteří vykazují potenciální riziko vzniku závislosti na sportu. Jsou tedy nejvíce ohroţeni, proto je zde nutné získat další informace a hlubší souvislosti. Z toho důvodu byl s nimi v druhé části výzkumu proveden strukturovaný rozhovor. Procento zastoupení rizikové skupiny je relativně vyšší, neţ tomu bylo v amerických výzkumech (prevalence 5 %) s vyuţitím stejného dotazníku (Hausenblas, 2004). Přiblíţilo se však hodnotě (9,2 % švédského vzorku bylo zařazeno do rizikové skupiny) zjištěné na evropském kontinentu (Lindwall, 2009). Hodnota 10 % mohla být ovlivněna faktem, ţe se jedná o vzorek velmi aktivních sportovců, u kterých riziko vzniku závislosti značně stoupá z důvodu jejich velké angaţovanosti. Pokud bychom přibrali do výzkumu i osoby méně se věnující sportovní aktivitě, jak tomu bylo ve výzkumech v USA, došlo by k sníţení počtu lidí v rizikové skupině. 10 % je podle našeho názoru adekvátním zjištěním, které odpovídá míře sportovního zaujetí ve výzkumném souboru, čili i vyššímu riziku výskytu tohoto jevu. Jiţ v teoretické části jsme přinesli pohled na osobnostní strukturu jedinců, kteří byli označeni za závislé na sportu. Většina poznatků z této oblasti nebyla zatím definitivně potvrzena, avšak to nám nebrání v tom, abychom analyzovali svá data s ohledem na současný stav poznání. Jedním z rysů, kterým by se tato skupina mohla vyznačovat, je preference stereotypního harmonogramu, potřeba přehledu a kontroly (Spano, 2001; Veale, 1987). Ve sportu je dobrý tréninkový plán základem úspěchu. Při porovnání odpovědí probandů jsme zjistili, ţe ti, kteří si svoji sportovní aktivitu plánují na celý týden dopředu, dosahují signifikantně vyššího skóru (mskore = 73; s = 14,5; F (2, 237) = 5,1; p < 0,006) neţ ti, kteří si podle svých slov nic neplánují (mskore = 66; s = 16,4) a rozhodují se dle situace a počasí. Ten samý výsledek jsme získali z odpovědí 63
na otázku, zda si probandi plánují svůj trénink ještě před tím, neţ ho podniknou. Zde se skupiny lišily o 7 bodů (mano = 71; sano = 14,5; mne = 64; sne = 17; F (2, 237) = 5,1; p < 0,007). Vyvstává zde však otázka, do jaké míry je tento rozdíl dán charakterem sportovní činnosti, ve které je dobrá příprava základem pro kvalitní výkon, anebo se jedná o osobnostní rysy typické pro závislé na sportu a jejich potřebu mít o všem dokonalý přehled. Souvislost zde můţe být i s perfekcionismem, jehoţ společný výskyt s naším zkoumaným fenoménem byl asi nejlépe prokázán (např. Hall, 2009; Hagan 2003). S předchozí otázkou souvisí i další, ve které se ptáme, zda si probandi vedou tréninkový deník a z jakého důvodu. 117 z nich si deník pravidelně vede, skoro stejný počet, a to 109, odpověděl, ţe ne (zbývajících 14 pouze občas). Nejčastějším motivem (chybějící data - 71 odpovědí), pro který si probandi zaznamenávali své sportovní aktivity, byl přehled/zpětná vazba (69 %). Chtějí mít představu o najetých kilometrech, sledovat výkonnost, porovnávat předešlé sezóny a případně zjistit příčinu neúspěchu. Ti, kteří si deník nevedou, sportují podle svých slov pouze pro zábavu (9 %), anebo to povaţují za zbytečnost (14 %). 21 % výzkumných osob se subjektivně cítilo omezováno sportovní aktivitou. Z těchto 47 osob (3 nevyplnili) si 34 % stěţovalo na problémy v rodinném ţivotě, hádky s partnerkou či nedostatek „volného“ času. Sport jim narušuje vztahy, bere čas potřebný pro další koníčky a věnování se přátelům. Většina však není ochotna sníţit délku a frekvenci svého sportování. 20 % vidí největší problém v časové náročnosti tréninku. Na druhou stranu by pak téměř polovina chtěla sportovat ještě více, protoţe mají pocit, ţe je to příliš málo. Nejvíce z těchto lidí bylo zařazeno do symptomatické skupiny. S předchozí otázkou souvisí i ta, zda se probandi věnují i jiným koníčkům, neţ jen sportu. Z celkového počtu 52 sportovců uvedlo (22 %), ţe nikoliv. Zbytek má alespoň jedno další hobby. Procento lidí, jejichţ výhradním a jediným zájmem je sport, stoupá napříč skupinami. V rizikové skupině je takových 37 % (oproti 13 % u asymptomatiků). Tolerance a odvykací syndrom patří k diagnostickým znakům určujících závislost. EDS – R nám umoţňuje zachytit oba tyto projevy. Ti jedinci, kteří v obou zmíněných kritériích dosáhli skóre zařazující je do rizikové skupiny, vykazují znaky fyziologické závislosti. V našem vzorku jich bylo nalezeno 9 (3,8 %). Z nich 8 patřilo k výsledné skupině sportovců s rizikem vzniku závislosti na sportu. Existuje tedy středně 64
těsný vztah (r = 0,42) mezi mírou nadměrného cvičení a fyziologickou závislostí (Chí. kv (4) = 83,7; p < 0,000). Pro důkladnější analýzu jsme pomocí ANOVY dali tento znak do vztahu ještě s celkovým skóre v EDS – R. Probandi označení jako „trpící“ fyziologickou závislostí dosahovali signifikantně vyššího skóre (m = 102; s = 15,9) neţ skupina bez jakýchkoli příznaků (m = 65; s = 12,9), a to při parametrech F (2, 237) = 55,12; p < 0,000.
Motivace, cíle a důvody pro sportování Další analýza získaných dat probíhala na základě volných odpovědí probandů na otázky v Dotazníku vztahu ke sportu. Získané údaje jsme podle jednotlivých znaků třídili do společných, pojmově nadřazených kategorií. Sportovci často uváděli více jak jeden důvod či motiv. Vše bylo zahrnuto do zpracování s pouţitím tabulek vícenásobných odpovědí. Vzhledem k bohaté historii typů sportovních činností jednotlivých účastníků výzkumu a velké oblibě fyzické aktivity nás zajímalo, z jakého důvodu se začali sportu věnovat. Hledali jsme tedy počáteční impulz. Ve 30 % případů byla prvotním důvodem pro sport zábava. Lidé se chtěli bavit a sport byl tím pravým způsobem. Většina z nich sportuje od svých mladých školních let. Ve 28 % byli jako prvotní příčina uváděni rodiče. Často oni sami sportovali a vedli k tomu i své děti. Tyto dvě kategorie byly nejpočetněji zastoupené. Dalším z často zmiňovaných důvodů, proč probandi začali sportovat, bylo zdraví a kondice (22 %). Probandi uváděli především zdravotní důvody (nadváha, vysoký tlak, kouření), dále fyzickou kondici a vzhled. Pro další zkoumané osoby je sport náplň volného času (14 %), relax (13 %), ve smyslu kompenzace duševní aktivity, příjemné únavy, pocitu uspokojení a radosti z pohybu, v 11 % zapůsobil kolektiv, přátelé a posledních 8 % jsou soutěţiví jedinci, kteří chtěli vyhrávat, soupeřit s ostatními a cítit se výjimečně (Graf 4).
65
Graf 4
Důvod začátku sportování N = 230 31%
29% 22% 14%
13%
12% 8%
zábava
rodiče
zdraví a kondice
náplň
relax
kolektiv
výkon
Kaţdá činnost směřuje k určitým cílům, které se snaţíme uskutečnit. Nejčastěji uváděné cíle sportovní činnosti v našem vzorku jsme sdruţili pod kategorii výkon. V 51 % případů sportovci uváděli některou z forem výkonové motivace, např. být nejlepší, dobře se umístit, zlepšovat se, poráţet konkurenci a splnit si zadané limity. Musíme mít na paměti, ţe z 92 % jde o amatérské sportovce, kteří se sportu věnují jako své zálibě a nejsou tedy závislí na svých výsledcích (finančně apod.). Téměř 80 % probandů zařazených do skupiny s rizikem závislosti na sportu uvádělo právě výkon jako hlavní sportovní cíl. Z dalších početně zastoupených kategorií to byla kondice, kterou jako svůj cíl výzkumné osoby preferovali v 24 % svých odpovědí (snaha udrţet se v dobré fyzické kondici, být fit a mít hezkou postavu), zábavu ve 21 % (bavit se sportem, dobrý pocit, sportovat pro radost) a v neposlední řadě snaha oddálit stárnutí (kategorie stáří – 15 % odpovědí). Zde převládá přání prodlouţit aktivní délku ţivota, upevnit si zdraví a udrţet si ţivotní styl (hovorově řečeno: „udrţet se v pohybuschopném stavu“). Analýza odpovědí tedy podporuje obecnou představu sportovců jako výkonově zaměřených jedinců, kteří rádi soutěţí, potřebují neustále zlepšovat svoji výkonnost, aby dokázali udrţet krok s ostatními (Graf 5).
66
Graf 5
Cíl sportování N = 239 51%
24%
21% 15% 5%
výkon
kondice
stáří
zábava
osobní cíle
2% bez cíle
Nejčastější motivací k tomu, aby i nadále pokračovali ve sportovní činnosti, je podle odpovědí probandů zábava. Ta se objevuje v 41 % odpovědí jako radost z pohybu či smysluplná zábava s přáteli. Dalším výrazným motivem je potřeba (32 % odpovědí). Do této kategorie jsme zahrnuli odpovědi jako touha po pohybu, dobrý pocit, ţe něco dělám, příjemná únava po tréninku, sebeuspokojení, psychická závislost či endorfiny. Dále navazuje motiv výkonu (25 %). Opět jde především o soupeření, výsledky, úspěch, dobrý pocit z výkonu či ctiţádost. Zde se znovu ukazuje, ţe velkému mnoţství sportovců jde o to něčeho dosáhnout a splnit si své cíle. Z dalších běţně se vyskytujících motivů jsou to zdraví (20 %), kondice (15 %) a relax (10 %). (Graf 6)
Graf 6
Motivace pro sportování N = 238 41% 32% 25% 20% 15% 10%
zábava
potřeba
výkon
zdraví
67
kondice
relax
Aktivní sportovci, i jedinci sportující na amatérské úrovni, se snaţí úpravou jídelníčku a zdravou stravou ovlivnit řadu věcí. 109 probandů (45 %) uvedlo, ţe dbají na skladbu své stravy. Nejčastějším důvodem bylo udrţení si přiměřené hmotnosti (43 % případů). Dle názorů sportovců je pro určité sporty, např. cyklistiku nebo dlouhé běhy, nízká váha prioritní. Hlídají si sloţení stravy, preferují lehká jídla. Ve 46 % odpovědí kladli důraz především na zdraví. Důleţitá je správná výţiva jako součást zdravého ţivotního stylu. V neposlední řadě se ve 24 % objevila spojitost mezi jídlem a výkonností. To je základem dobrého tréninku, správné regenerace a kvalitního výkonu. Řada lidí má daný jídelníček, podle kterého se řídí, zejména před velkými závody. U ţen byl tradičně kladen větší důraz na tělesnou váhu neţ u muţů.
2. Kvalitativní část Použité metody Hlavním smyslem druhé, navazující části předkládané práce, bylo zaměřit se na oblasti lidského ţivota, na které můţe mít závislost na sportu největší negativní dopad. Chtěli jsme získat hlubší informace, které by nás přivedly ke komplexnějšímu pohledu na tuto problematiku. Na základě diagnostických kritérií a poznatků z dřívějších výzkumů předpokládáme, ţe závislost na sportu ovlivňuje nejvíce tyto oblasti: -
zdraví (sportování i navzdory zranění, nemoci, neschopnost úrazy doléčit…)
-
vztahy (problémy v rodině, v partnerském souţití, neshody s přáteli kvůli sportu)
-
nálada (abstinenční příznaky, prudké změny nálad v důsledku nečekané změny naplánovaného sportovního programu)
-
denní reţim (rigidita, neschopnost se přizpůsobit a přijmout nutné změny, stereotypní harmonogram)
-
negativní proţitky spojené se sportem
K tomuto účelu jsme vytvořili soubor 13 otázek, které se zaměřují na výše zmíněné problémové oblasti a snaţí se tedy zmapovat jejich výskyt a závaţnost. Kaţdá z těchto poloţek je otevřenou otázkou, na kterou mohou probandi volně odpovídat. Dotazník byl určen pouze pro ty, kteří byli po konečném zpracování zařazeni do rizikové skupiny. EDS – R je screeningový dotazník, který nedokáţe obsáhnout 68
všechny oblasti, které by mohla závislost ovlivňovat. Můţeme ji tedy specifikovat aţ po hlubším klinickém zkoumání. V našem souboru bylo 24 lidí zařazeno do skupiny s rizikem závislosti na sportu. Na 22 z nich jsme měli e – mailový kontakt. Po rozeslání výše zmíněného dotazníku se nám jich 7 (32 %) vyplněných vrátilo zpět. Šlo o jednu ţenu a 6 muţů v průměrném věku 36 let. Všichni jsou amatérští sportovci. Pouze jeden z nich byl zařazen do skupiny vykazující fyziologickou závislost, avšak další 4 splňují alespoň poloviční kritérium pro začlenění do této kategorie (alespoň v jednom ze dvou znaků fyziologické závislosti skórovali jako rizikoví). Většina jejich fyzické aktivity probíhá ve střední aţ vysoké intenzitě (Tab. 3). Tab. 3 Charakteristiky jednotlivých probandů Pohlaví
Věk
Skór v EDS - R
Počet let sportování
Frekvence /týden
Délka /hod
ţena muţ muţ muţ muţ muţ muţ
27 33 32 46 34 18 62
86 85 93 101 88 106 93
20 23 17 41 24 13 45
7 5,5 5 6 3,5 5 6,5
2 2,5 2 2 3 3 1,5
Tematická analýza odpovědí Pozitivní stránky sportování První otázkou, kterou jsme probandům poloţili, je zamyšlení se nad pozitivními stránkami, které jim sport přináší. Ve většině případů se objevila radost z pohybu, příjemný pocit a uvolnění. S tím souvisí i odreagování se od stresu a duševní hygiena. Dalším důleţitým prvkem je pocit fyzické zdatnosti, který sport přináší. Důraz je kladen také na udrţení hmotnosti a formování postavy. V jednom případě se objevil i smutek, který sice není pozitivní emocí, ale určitě ke sportu patří. Pro ilustraci uvádíme názor jednoho z probandů: Myslím si, že kdo má dobrou fyzickou kondici, má také lepší psychickou odolnost a lépe snáší stres.
69
Po vydařeném tréninku pociťuje většina probandů dobrou náladu, spokojenost, ţe něco pro sebe udělali a jsou skvěle naladěni. Milují postupně přicházející pocit únavy, který je důkazem, ţe trénink byl dobře odvedený.
Záporné stránky sportování Negativní proţitky jsou velmi často spojené s úrazy, které omezují a způsobují neschopnost sportovat. Objevují se také při vynechání tréninku, „což se však nestává příliš často“. Ke krátkodobě působícím patří neúspěch v závodu. Zmiňován je i boj se stereotypem, který pravidelný trénink přináší. Své potřeby formuloval jeden z dotazovaných takto: Když jsem na dovolené (10-14dnů) s rodinou, tak zjišťuji značnou závislost na pohybu! Výlet se stává závodem, kdo bude dříve na kopci atd. Jsem asi soutěživý typ.
Stereotyp v chování Součástí diagnostických kritérií, určujících závislost na sportu, je stereotypní a neflexibilní chování, nepříznivá reakce na přerušení nebo změnu sportovních návyků, která můţe být fyzická, psychická, sociální nebo behaviorální (Bamber, 2003). Proto jsme probandům předloţili modelové situace, abychom zjistili, jak by se zachovali, a které pocity by u nich byly vyvolány. V první situaci došlo k narušení sportovního plánu vnějšími vlivy, přesněji nepříznivým počasím. V další jsme přidali neodkladné partnerské (rodinné) povinnosti, na které dotyčný nedopatřením zapomněl. Ve třetí situaci dojde k přerušení sportovní aktivity po delší časový úsek (min. 3 dny) na základě pracovního vytíţení. V případě zásahu přírody do plánované fyzické aktivity by většina probandů volila strategii „vyrazit za každého počasí“. Pokud by však opravdu zavládla silná nepřízeň počasí, uskutečnila by polovina souboru náhradní sportovní plán (zejména halové sporty či plavání). Ale nevynechali by. Ve druhém případě, kdy do hry vstoupily neodkladné rodinné povinnosti, je nejčastější strategií splnit rychle povinnosti a vyrazit, v případě méně důleţité záleţitosti „zahrát vše do autu“. Situace by vyvolávala stresovou reakci, nervozitu a
70
pocit zklamání. Pokud by opravdu nešlo nic udělat, „naložili“ by si druhý den dvakrát tolik. Tento závěr dokládá vyjádření účastníka výzkumu: Záleželo by na důležitosti rodinné povinnosti. Méně důležitou povinnost bych asi zahrál do autu a šel sportovat. V každém případě bych byl na sebe naštvaný, že jsem zapomněl na rodinu.
Pokud by sportovci věděli, ţe jim jejich pracovní závazky naruší plán na minimálně 3 dny, pokusí se většinou vše splnit, protoţe práce je ţiví, ale upraví dle situace svůj trénink. A to buď tím, ţe se ještě před tímto obdobím snaţí co nejvíce natrénovat, nebo poté sportují dvakrát tolik. Poškozování zdraví Jedním z prvních projevů, které upoutaly pozornost výzkumníků (např. Colt, 1979), bylo chování závislých sportovců v případě zranění či nemoci. Ti většinou směle pokračovali v tréninku, čímţ se snaţili „rozhýbat“ daný problém. Obecně mají sportovci zvýšený práh bolestivosti, dokáţou se zakousnout a překonat značnou fyzickou bolest jen pro to, aby dosáhli dobrého výsledku. S tím souvisí i překonávání únavy, která nutně při náročném fyzickém programu vzniká. Při pocitu velké únavy, která se dostavila po předchozím náročném tréninku, by nikdo z dotazovaných osob nezařadil den volna či regeneraci, ale volí cestu „rozhýbání ztuhlého svalstva“. Vţdy si vyberou raději zátěţ (kompenzační trénink) a uvidí, co to s nimi udělá. Určitě by nechtěli sedět nečinně doma a odpočívat. Ve sportu je totiţ, podle jejich slov, důleţitá pravidelnost. Při dlouhodobém zranění (nataţený sval), které by je na nejméně týden vyřadilo z tréninku,
mají
probandi
různé
strategie.
Většina
by se
snaţila
urychlit
rekonvalescenci, zatěţovat jinou část těla, která by nebyla zasaţena. Téměř polovina z nich by raději překonala nepříjemné pocity a vědomě se tak vystavila riziku, ţe se zranění opět vrátí. V situacích úrazů se objevují pocity frustrace, svázanosti apod. Jen jeden z účastníků by svalové zranění rozhodně nepodceňoval a řídil se radami doktorů. Jeden z probandů odpověděl takto: Bylo mi úplně zle, měl jsem přetrhané vazy v koleně a chodil jsem se sádrou běhat.
71
Pro ochranu svého zdraví a jako prevenci před nemocemi a úrazy preferuje většina zdravou ţivotosprávu, vitamíny, hodně ovoce a zeleniny. Důleţité je také rozcvičení a závěrečné protaţení Abstinenční příznaky Dalším z hlavních diagnostických znaků, charakteristických pro závislost, je odvykací syndrom (Veale, 1987; Griffiths, 1996; Bamber, 2003). Jde o nepříjemné pocity a/nebo fyzické stavy, které jsou způsobeny náhlým přerušením nebo redukcí dané aktivity (Griffiths, 1996). Projevuje se prudkými změnami nálady, podráţděností a dalšími doprovodnými jevy. Patrná je snaha o vyhnutí se nebo zmírnění vzniklých abstinenčních příznaků. U našich sportovců s rizikem závislosti na sportu se objevují jak nepříznivé reakce na vynechání pravidelné aktivity, tak i tendence vyhnout se vzniku takových pocitů. V prvním případě se špatné pocity dostavují po 3 aţ 5 dnech, maximálně do týdne. Charakterizují je jako bezmoc, pocit svázanosti, nespokojenost se ztrátou kondice apod. Nabízejí nám stručný, ale výstiţný popis: „Dva dny bez sportu a jsem z toho nemocen.“ Většinou se však probandi snaţí trénovat kaţdý den, takţe „takové pocity neznají“. I na dovolené chtějí alespoň jednou denně sportovat, protoţe déle bez fyzické aktivity být nemohou, coţ dokládá jedna z výpovědí: První den dobrý, ale druhý jsem nervózní a musím něco dělat. Předloni jsem si zlomil kosti v zápěstí a nalomil kostrč, po týdnu jsem již zkoušel trenažer a po 14 -dnech jezdil na kole se sádrou. Na závody jsem ale jel až za 2 měsíce.
Sociální důsledky (dopad na vztahy apod.) Sport na vyšší úrovni je často velmi náročný na čas, a proto můţe snadno interferovat s rodinnými a partnerskými povinnostmi. Stává se dominantní v ţivotě jedince a můţe se mu podřizovat denní reţim. Probandi většinou pocházejí ze sportovně zaloţených rodin, proto je jejich koníček podporován, i kdyţ občas také slýchávají, ţe to přehánějí. V partnerských vztazích dochází k menším rozbrojům, které však nejsou výzkumnými osobami příliš zdůrazňovány. Uvádějí, ţe se jejich nejbliţší s jejich posedlostí smířili.
72
Už si zvykli, jsou naopak překvapení, pokud zůstávám doma.
Stažení se ze sociálního prostředí Sportovci z rizikové skupiny raději sportují sami nebo s někým, kdo má stejnou nebo vyšší výkonnost, aby jim pomohl k lepšímu výsledku. Podle názoru jednoho probanda kaţdý sportovec/tělo má jiné poţadavky na trénink, ví, kdy má přidat na intenzitě tréninku a kdy zase ubrat. Proto je samostatný trénink preferován, aby si kaţdý mohl řídit podle vlastních potřeb a nemusel se podřizovat ostatním.
Subjektivní pohled na závislost na sportu Poslední otázkou, která nás zajímala, bylo, zda se probandi domnívají, ţe existuje závislost na sportu a pokud ano, jak by ji definovali či popsali. Všichni jsou přesvědčeni, ţe závislost na sportu určitě existuje. Je to styl ţivota a způsob trávení volného času. Sport je droga. Vyplavují se při něm do těla látky, které jsou svým způsobem návykové. Někteří si neumějí představit, co by dělali, pokud by sport nemohli provozovat. Na závěr přidáváme ještě definice, kterými sportovci vyjádřili, co pro ně závislost na sportu znamená a jak by ji charakterizovali: Nemůžu si dát pokoj, dokud si aspoň nezajedu na tom rotopedu. Mám takové své pravidlo: „Dokud šlapu, tak žiju“. Stačí se podívat do zrcadla!
Diskuse Sport je důleţitou součástí ţivota velké většiny lidí a je tradičně spojen s řadou pozitiv. Jako kaţdá činnost, která svým způsobem přináší určité odměny, se však můţe stát potencionální hrozbou. Fyzická aktivita je v této práci vnímána jako kontinuum, které se přes zdravý, sociálně uznávaný způsob dostává k patologické, poškozující formě. Snaţili jsme se zde poukázat na oblasti lidského ţivota, ve kterých by mohly vznikat případné problémy v důsledku nadměrného sportování. Tento výzkum je prakticky jedním z prvních, který se na našem území uskutečnil (jako samostatné téma nebyl v ČR publikován ţádný výzkum, existují pouze kusé zmínky). Je zaměřen na aktivní sportovce starší 18 let, kteří se věnují 73
individuálním vytrvalostním sportům (amatérsky i profesionálně). Snaţili jsme se zmapovat výskyt a míru závislosti na sportu v této specifické populaci, její důsledky a úskalí, a to za pouţití dotazníku převzatého z USA a dalších dvou dotazníků, které jsme sami vytvořili. Výzkumný soubor byl tvořen 240 sportovci staršími 18 let. V první fázi naší práce byly e-mailem rozeslány první dva dotazníky (Exercise Dependence Scale – Revised a Dotazník vztahu ke sportu). Po zpracování získaných dat byl sportovcům, u nichţ bylo zjištěno největší nebezpečí výskytu závislosti na sportu (zařazeni dle příslušných kritérií do rizikové skupiny), poslán další soubor otázek, které měly za úkol získat hlubší vhled do problematiky, doplnit a rozšířit předchozí nálezy. Jedním z cílů bylo standardizovat EDS – R na českou populaci. Byl proto z angličtiny přeloţen a upraven tak, aby byl v našem jazyce smysluplný a významově odpovídající originálu. Poloţky byly ponechány, změnili jsme však slovní hodnotící Likertovu škálu (1 = zcela neplatí, 6 = zcela platí) z důvodu lepší srozumitelnosti a zvýšili jsme jazykovou pestrost otázek (v původní verzi příliš jednotvárné). Vnitřní reliabilita byla výborná (α = 0, 89). Faktorová analýza potvrdila existenci předpokládaných 7 kritérií, které dohromady vysvětlují 78 % celkového rozptylu. Pokud srovnáme subjektivní pocit probandů (zda se sami cítí být závislí na sportu) a výši skóru v EDS – R, zjistíme, ţe významně odráţí vnitřní postoj sportovců. Můţeme tedy konstatovat, ţe jeho pouţití v praxi je oprávněné, i kdyţ je nutná další práce na jeho psychometrických vlastnostech. Nadměrné sportování se zdá být více spojeno se střední aţ vysokou zátěţí. Vztah mezi intenzitou tělesné aktivity a mírou závislosti je však slabý, i kdyţ statisticky významný. Rozdíl jedné směrodatné odchylky v EDS – R jsme nalezli mezi skupinou asymptomatiků a rizikových při porovnání intenzity jejich fyzické aktivity. I další autoři dospěli k podobným závěrům (např. Allegre, 2007). Hausenblas (2002b) a kol. spojují nadměrné cvičení spíše s vysokou intenzitou a nenacházejí ţádné rozdíly mezi skupinami provádějící fyzickou aktivitu při nízké aţ střední intenzitě. Zjišťování tohoto vztahu je velmi závislé na metodě, kterou zvolíme. V našem případě jsme dali probandům na výběr, v jaké intenzitě (nízká, střední, vysoká) probíhá většina jejich sportovních činností. Protoţe 79 % odpovědělo, ţe pravidelně cvičí ve střední intenzitě a pouze 8 % ve vysoké, je logické, ţe případný nalezený vztah bude velmi slabý vzhledem k rozloţení znaku v souboru. Také zde vyvstává otázka subjektivity hodnocení. Je na vlastním uváţení probandů, zda je provozovaná aktivita jimi ohodnocena jako např. středně intenzivní. Pro druhé by ta samá byla chápána zcela 74
jinak. Abychom mohli intenzitu brát jako směrodatný znak, podporující a odhalující nám stupeň závislosti na sportu, měli bychom pouţít přesnější a objektivnější způsob měření. Tím nejlepším by pravděpodobně byl VO2 max test, při kterém bychom mohli přesně určit, jaká zátěţ je pro konkrétního jedince nízká, střední či vysoká. Při zkoumání dalších charakteristik sportovaní, často spojovaných se závislostí, jsme zjišťovali vztah mezi frekvencí či délkou aktivity a mírou nadměrného cvičení (jak mezi celkovým skórem, tak i se zařazením do příslušené skupiny). V obou případech byl nalezen pozitivní vztah mezi těmito dvěma proměnnými, avšak korelace nebyly příliš vysoké. Konečný výsledek mohl být ovlivněn několika faktory. Za prvé, údaje o frekvenci mohly být zkresleny několika málo extrémními jedinci, kteří zcela neodpovídali v souladu s obecnou představou. Dále zde hraje primární úlohu druh fyzické aktivity. Tříhodinová jízda na kole je diametrálně odlišná od stejně dlouhého běhu (co se týče námahy, objemu apod.). Cyklisté, kteří chtějí závodit a mít výkonnost na určitém stupni, jsou nuceni absolvovat časově náročnější tréninky, neţ je tomu např. u běţců na lyţích nebo plavců. Z tohoto pohledu není podle nás délka sportovní aktivity hodnověrný údaj, podle kterého bychom měli rozdělovat sportovce na aktivní/neaktivní či závislé/ne-závislé. Při kombinování více sportovních aktivit v jednom výzkumu nelze časové údaje srovnávat a ztotoţňovat. Nemají totiţ přesnou vypovídací hodnotu. Opačný trend, neţ bylo předpokládáno, jsme nalezli ve vztahu počtu let sportování a míry závislosti. Z analýzy vyplývá, ţe jedinci, kteří sportují déle, jsou méně závislí neţ ti, kteří sportují kratší dobu. Naše zjištění bylo v přímém rozporu se závěry jiných prací (např. Furst, 1993). Nedomníváme se, ţe je počet let sportování nutným předpokladem pro růst míry závislosti na sportu. Právě naopak. Ve hře budou i další, zatím neznámé faktory, které mají daleko větší vliv (např. výkonové zaměření, snaha něco si dokázat apod.). Korelace mezi výší celkového skóru a počtem let sportování byla sice nízká (statisticky významná), avšak jasně udávala směr. Na počátku výzkumu jsme předpokládali, ţe pouze malé procento sportovců splňuje kritéria pro to, aby mohlo být označeno za závislé na sportu (Veale, 1987). Z celkového počtu přesně 10 % jedinců bylo zařazeno do rizikové skupiny, která vykazuje symptomy nadměrného cvičení. To je v souladu s naším předpokladem. Zjištěná procenta jsou vyšší, neţ tomu bylo v jiných výzkumech (Hausenblas, 2004; Allegre, 2007) s vyuţitím stejného dotazníku, avšak podle našeho názoru odpovídají vysokému stupni sportovní angaţovanosti všech účastníků studie. Šlo převáţně o aktivní, pravidelně sportující jedince, proto se lze domnívat, ţe výskyt závislosti v této 75
specifické skupině bude o něco vyšší neţ by tomu bylo při zahrnutí i méně sportujících lidí. Jedná se tedy o výskyt jevu v souboru aktivních individuálních vytrvalostních sportovců. O sportovcích nadměrně cvičících se soudí, ţe vykazují stereotypní a neflexibilní chování, mají vysokou potřebu přehledu a kontroly. Cox a Oxford (2004) přinesli zajímavý pohled na tuto problematiku. Koncept získání kontroly nad sebou samým skrz cvičení se stal nejčastěji opakujícím se tématem v jejich kvalitativní studii. Za prvé to je pocit vnitřní kontroly díky psychologickým a fyziologickým následkům sportování (krátkodobým i dlouhodobým), za druhé díky struktuře a předvídatelnosti vyplývající ze cvičebního stereotypu. Kontrola emocí a nálady, zdolávání výzev, překonání únavy a vyčerpání, zbavení se stresu, vyčištění hlavy. Toto vše upevňuje interní pocit kontroly nad sebou i svým ţivotem, zvyšuje se sebedůvěra i pocit ţivotní spokojenosti. Cvičením mohou jedinci ovlivnit svůj vzhled a získat tak sebevládu, stejně tak, jak je tomu např. při úspěšném drţení redukční diety. Struktura, kterou sebou přináší pravidelný sportovní reţim, přispívá k upevnění pocitu stability. Existuje přesně vymezený čas, který je obětován ve prospěch práce, sportu, rodiny. Pokud však cokoliv naruší toto rozdělení, začnou vznikat drobné třecí plochy. V našem výzkumu by většina závislých raději ubrala v rodinné sféře, neţ aby se ošidila o naplánovanou tréninkovou dávku. Ani nepříznivé počasí je neodradí. V pracovní oblasti by se však snaţili splnit své povinnosti, ale jiţ dopředu by počítali s tím, ţe je nějak omezí a vymysleli by náhradní tréninkový plán. Při narušení jejich programu pociťují nervozitu, zklamání a zvýšenou podráţděnost, jeţ se poté přenáší na okolí a mohou z nich pramenit problémy a neshody. Se strukturou a plánováním souvisí i vedení tréninkového deníku. Většina z probandů chtěla mít přehled o najetých kilometrech, počtech odtrénovaných hodin, aby si tak zajistila zpětnou vazbu a v případě potřeby se dopátrala příčiny svých neúspěchů a věděla, kde a co vylepšit. Důleţité pro dotazované bylo zaznamenávání výsledků ze závodů a sledování případného kaţdoročního zlepšení. Otázkou však zůstává, do jaké míry je tento způsob dán charakterem sportovní aktivity (dobrý plán je základ kvalitní výkonnosti) a jak přispívá k pocitům kontroly nad vlastním jednáním. Jedním ze znaků jakékoliv závislosti je zúţení repertoáru chování a dominantní postavení činnosti nad ostatními. Téměř 21 % probandů se cítilo subjektivně omezováno vlastní sportovní aktivitou. 34 % z nich si stěţovalo zejména na problémy v rodinném ţivotě, hádky s partnerem/partnerkou a především na nedostatek „volného“ 76
času. V rodině často nemají pochopení pro jejich zálibu. Jedinci však nejsou ochotni sníţit frekvenci či délku své sportovní aktivity, i kdyţ jim často koliduje s běţnými zájmy (posezení s přáteli, rodinné výlety apod.). Odvykací syndrom je důsledkem přerušení pravidelné činnosti. U sportovní závislosti je často zkoumaným fenoménem. Projevuje se převáţně v psychické oblasti, a to typickými abstinenčními příznaky, jako jsou podráţděnost, úzkostnost, pocity viny, deprese, únava (Hamer, 2007). V našem výzkumu bylo na základě vyhodnocení EDS – R nalezeno 9 lidí (3,8 %), kteří byli označeni jako „trpící“ fyziologickou závislostí. Nepříjemné pocity se u nich dostavovali jiţ po 3 aţ 5 dnech bez sportu, maximálně do týdne. Ve většině případů je charakterizovali jako bezmoc, pocity svázanosti apod. Do popředí vystupovala tendence vyhnout se nastupujícímu odvykacímu syndromu další fyzickou aktivitou. Dalším z diagnostických znaků závislosti na sportu (Bamber, 2003), o který jsme se zajímali, je pokračování ve fyzické aktivitě navzdory zranění či nemoci, i kdyţ je jedinec plně informován o důsledcích svého jednání. Začali jsme představou velké únavy po náročném tréninku z předchozího dne, kterou by se většina rizikových sportovců snaţila překonat kompenzačním tréninkem. V případech váţnějšího zranění znemoţňujícího pohyb by probandi zvolili takovou aktivitu, která by zatěţovala pouze nezasaţené části těla nebo se snaţila rekonvalescenci urychlit. Z jejich odpovědí jsou jasně patrny tendence problém „překonat, zakousnout se, protože něco musím vydržet“. Zdá se tedy, ţe tento diagnostický znak je zcela oprávněný a jeho výskyt je dobře zaznamenatelný. V celém výzkumu nebyly nalezeny výraznější rozdíly mezi muţi a ţenami nebo profesionály a amatérskými sportovci. Celkové skóry v obou skupinách dvojic byly relativně shodné. Stejně tak se tyto skupiny příliš nelišily v ostatních sledovaných znacích. Můţeme tedy konstatovat, ţe být profesionálem neznamená být více ohroţen vznikem závislosti na sportu. Některé znaky nebylo moţné porovnávat, protoţe charakter sportovní činnosti profesionálů se podstatně liší od charakteru sportovní činnosti u hobby sportovců. Profesionální sportovci – reprezentanti - mají přesně daný tréninkový plán, podle kterého se řídí (pod dohledem svého trenéra), jsou povinni vést si tréninkový deník, který je poté vyhodnocován vedením svazu a jsou finančně závislí na své výkonnosti. Není proto moţné zahrnout některé sledované znaky do analýzy, protoţe musíme vzít v úvahu jejich přesnou povahu a roli v celé mašinérii profesionálního sportu. 77
Jaké jsou tedy nejvíce viditelné důsledky závislosti na sportu? Ohledně zdravotní stránky je zde patrná tendence sportovat i navzdory zraněním či nemoci, překonávat bolest, neschopnost doléčit vzniklé úrazy. Ovlivnění psychické stránky skrz odvykací syndrom, jeţ sportovce nutí k další fyzické aktivitě, aby se těmto pocitům vyhnuli. Objevuje se i třecí plocha mezi rodinným (soukromým) ţivotem a mnoţstvím času stráveným sportem. Ten zasahuje sportujícím jedincům do ţivota a vzniká tak mnoţství konfliktů. Ţádný ze sportovců však není ochoten sportovat méně. Téměř 80 % sportovců z rizikové skupiny uvádí za svůj cíl výkon (být nejlepší, dobře se umístit, zlepšovat se či porazit konkurenci). Jejich motivací je v 38 % potřeba (příjemná únava z tréninku, sebeuspokojení, endorfiny, psychická závislost) a v 33 % opět výkonová motivace. Musíme si proto připustit, ţe výkonové zaměření sportovců můţe hrát při vzniku závislosti na sportu podstatnou roli. Další výzkum v této oblasti je však nutným předpokladem.
Přednosti a limitace výzkumu Na závěr bychom chtěli uvést limitace našeho výzkumu a samozřejmě i jeho přednosti. Studie byla koncipována tak, aby pojala konkrétní problémové oblasti, které jsou ve zkoumaném fenoménu závislosti na sportu zdůrazňovány. Zaměřili jsme se především na její negativní důsledky, a to jak v obecné míře, tak i detailně. Pomocí screeningového dotazníku jsme vytipovali osoby s rizikem závislosti na sportu a poté se od nich snaţili získat podrobné informace. Zaměřili jsme se sice na specifickou skupinu sportovců, přesto jsme však oproti jiným výzkumům udrţeli širší záběr a zahrnuli různorodější sportovní odvětví, které však mají společný základ. Výzkumný soubor tvořili převáţně pracující lidé starší 18 let a byl podle našeho názoru dostatečně reprezentativní a heterogenní, zahrnoval jak amatérské sportovce, tak i profesionály (zhruba v poměru, který je odpovídající skutečnosti). Poměr muţů a ţen zhruba odpovídal realitě vytrvalostních sportů. Výzkumný design jsme přizpůsobili zkoumanému problému a snaţili jsme se co nejefektivněji vyuţít všech dostupných moţností k zjištění maxima informací. Nestavěli jsme pouze na zjištěních badatelů před námi, ale snaţili jsme se uplatit vlastní znalosti a zkušenosti z prostředí sportu. Převzatý dotazník byl uzpůsoben českému jazyku, avšak při zachování původního smyslu. Nešlo tedy jen o pouhé kopírování, ale snaţili jsme se mu dát přijatelnější podobu. EDS – R 78
byl poprvé pouţit u individuálních vytrvalostních sportovců, nestudentů a s jeho pomocí jsme chtěli zmapovat situaci v České republice. Nesmíme zapomenout na limitace výzkumu, které jsme odhalili v průběhu zpracovávání. Za prvé EDS – R nebyl nikdy přeloţen do českého jazyka, tudíţ šlo o první pouţití tohoto dotazníku v praxi. Při překladu jsme narazili na problém, ţe působí velmi jednotvárně. Vylepšení obsahové a jazykové stránky by tedy bylo prospěšné. Stejně tak je nutná práce na zkvalitnění jeho psychometrických vlastností a další ověřování v praxi. Za druhé jde o sebehodnotící dotazníky, které nemusí věrně odráţet realitu. Proband můţe své odpovědi uzpůsobit své představě. Můţe proto dojít ke zkreslení výsledků. Výhodným řešením by bylo zapojení i blízkých osob z probandova okolí, např. partnera/partnerky, rodičů apod. Pravděpodobně bychom však narazili na problém návratnosti takových dotazníků a spolupráce. Další nevýhodou je retrospektivní pohled. Řešením by mohl být longitudinální výzkum, díky kterému bychom byli schopni do studie zahrnout další zajímavé proměnné, jako např. vývoj závislosti, provázanost se ţivotními událostmi a celkově sledovat trend vztahu ke sportu. Opět však musíme předpokládat velkou výzkumnou mortalitu a vysokou náročnost, která činí z dlouhodobého výzkumu nákladnou záleţitost. Třetím problémem je návratnost dotazníků. V průměru by se dalo odhadnout, ţe třetina rozeslaných dotazníků se vrátí zpět ve stavu, ve kterém je můţeme pro výzkum pouţít. V druhé části naší studie nám právě tento fakt zasáhl do moţnosti vytvořit obecnější závěry. Řada kvalitativních studií před námi vycházela převáţně z extrémních případů, kterým jsme se my chtěli vyhnout. Nízký počet vyplněných dotazníků v druhé části nám ovšem tuto snahu značně zkomplikoval. Také rozeslání strukturovaného rozhovoru e – mailem je sice rychlým a levným způsobem, avšak rozhovor tváří v tvář by byl v této situaci přínosnější. Mohli bychom se lépe dotazovat na hlubší souvislosti a reagovat na odpovědi probandů. Dalším nedostatkem je nepřítomnost nástroje, který by dokázal zachytit případnou poruchu příjmu potravy. Poté by nešlo o primární závislost na sportu, na kterou je náš výzkum zaměřen, ale o sekundární závislost, vzniklou na podkladě této poruchy, která se liší zejména skrytými psychickými mechanismy, na základě kterých je jedinec „nucen“ nadměrně cvičit. Do budoucna by bylo vhodné zařadit do výzkumné baterie také dotazník, který by eliminoval tyto osoby.
79
Závěrem bychom chtěli zdůraznit, ţe další práce na EDS – R a zlepšování jeho psychometrických vlastností, je nutným předpokladem pro jeho další pouţití v praxi. Protoţe jde o screeningový dotazník, hloubkově zaměřené interview a klinické zkoumání je důleţité pro zpřesnění závěrů, nalezení konkrétních problémových oblastí, případně i pro stanovení diagnózy.
80
IV. Závěr Sport je a vţdy byl pozitivně chápaným způsobem trávení volného času, který slouţí k posílení těla i ducha, zkvalitnění ţivota a působí příznivě na mnohé aspekty ţivota člověka. Důleţitým předpokladem pro vyuţití všech jeho pozitivních stránek je otázka míry (stupně) provozování oblíbené aktivity. Závislost na sportu není masovým jevem. Přispívá k tomu i fakt, ţe pouze jedna třetina populace se věnuje aktivnějšímu pravidelnému pohybu. V posledních letech se však začíná zdůrazňovat význam zdravého ţivotního stylu a zájem o sportování se neustále zvyšuje. S popularizací ale stoupá i procento lidí, u kterých můţe fyzická činnost přerůst v problémový aţ ohroţující návyk. Proto je hlubší výzkum fenoménu závislosti důleţitým z hlediska příčin vzniku, vlivu nebo jeho prevence. Předloţená diplomová práce se snaţí přiblíţit koncepci závislosti na sportu a ozřejmit dopady a problémy vznikající na její bázi. Individuální vytrvalostní sporty jsou specifickou oblastí, ve které jsou nároky na výkon i přípravu veliké a je zapotřebí silné vůle. Člověk musí být těmto sportům oddán, aby byl pro ně schopen něco obětovat.
81
Literatura Adams, J. & Kirgby, R. J. (1997). Exercise dependence: a problem for sports physiotherapists [Electronic version]. Australian Journal of Physiotherapy, 43, 53 - 58 Adams, J. & Kirgby, R. J. (2002). Excessive exercise as an addiction: a review [Electronic version]. Addiction Research and Theory, 10 (5), 415 – 437 Adams, J. M., Miller, T. W. & Kraus, F. R. (2003). Exercise dependence: Diagnostic and therapeutic issues for patients in psychotherapy [Electronic version]. Journal of Contemporary Psychotherapy, 33 (2), 93 – 107 Albrecht, U., Kirschner, N. E. & Grüsser, S. M. (2007). Diagnostic instruments for behavioral addiction: an overview [Electronic version]. Psychosocial Medicine, 4, doc. 11 Adams, J. (2009). Understanding exercise dependence [Electronic version]. Journal of Contemporary Psychotherapy, 39, 231 – 240 Allegre, B., Souville, M., Therme, P. & Griffiths, M. (2006). Definitions and measurements of exercise dependence [Electronic version]. Addiction Research and Theory, 14 (6), 631 – 646 Allegre, B., Therme, P. & Griffiths, M. (2007). Individual factors and context of physical activity in exercise dependence: a prospective study of „ultramarathoners‟ [Electronic version]. International Journal of Mental Health Addiction, 5, 233 - 243 Ames, A. C. (1989). Chemistry of marathon running [Electronic version]. Journal of Clinical Pathology, 42, 1121 - 1125 Baekeland, F. (1970). Exercise deprivation: Sleep and psychological reactions. In: Youngman, J. D. (2007). Risk for exercise addiction: a comparison of triathletes training for sprint-, olympic-, half-Ironman-, and ironman-distance triathlons [Electronic version]. Unpublished doctoral dissertation, University of Miami, Florida Bamber, D., Cockerill, I. M. & Caroll, D. (2000). The pathological status of exercise dependence [Electronic version]. British Journal of Sports Medicine, 34, 125 – 132 82
Bamber, D., Cockerill, I. M., Rodgers, S. & Caroll D. (2000). „It‟s exercise or nothing“: a qualitative analysis of exercise dependence [Electronic version]. British Journal of Sports Medicine, 34, 423 - 430 Bamber, D. J., Cockerill, I. M., Rodgers, S. & Caroll, D. (2003). Diagnostic criteria for exercise dependence in women [Electronic version]. British Journal of Sports Medicine, 37, 393 – 400 Basson, C. J. (2001). Personality and behaviour associated with excessive dependence on exercise: some reflections from research [Electronic version]. South African Journal of Psychology, 31 (22), 53 - 59 Blumenthal, J. A., Babyak, M. A. et al. (2007). Exercise and pharmacotherapy in the treatment of major depressive disorder [Electronic version]. Psychosomatic Medicine, 69 (7), 587 - 596 Boecker, H., Sprenger, T., Spilker, M. E., Henriksen, G., Koppenhoefer, M., Wagner, K. J., Valet, M., Berthele, A. & Tolle, T. R. (2008). The runner‟s high: opioidergic mechanisms in the human brain [Electronic version]. Cerebral Cortex, 18, 2523 – 2531 Byrne, S., & McLean, N. (2002). Elite athletes: effects of the pressure to be thin [Electronic version]. Journal of Science and Medicine in Sport, 5 (2), 80 – 94 Carmack, M. A., & Martens, R. (1979). Measuring commitment to running: a survey of runners' attitudes and mental states [Electronic version]. Journal of Sport Psychology, 1, 25-42. Carpenter, P. J., & Scanlan, T. K. (1998). Changes over time in determinants of the sport commitment model [Electronic version]. Pediatric Exercise Science, 10, 356–365 Case, H. S., Evans, D. S., Hughes, S. L. & Stuempfle, K. J. (2003). Personality profiles of Iditasport ultra-marathon participants [Electronic version]. Journal of Applied Sport Psychology, 15, 256 – 261
83
Chapman, C.L., & DeCastro, J.M. (1990). Running addiction: Measurement and associated psychological characteristics. In: Adams, J. M., Miller, T. W. & Kraus, F. R. (2003). Exercise dependence: diagnostic and therapeutic issues for patients in psychotherapy [Electronic version]. Journal of Contemporary Psychotherapy, 33 (2), 93 – 107 Coen, S. P. & Ogles, B. M. (1993). Psychological characteristics of the obligatory runner: a critical examination of the anorexia analogue hypothesis [Electronic version]. Journal of Sport and Exercise Psychology, 15, 338 - 354 Cockerill, I. M. & Riddington, M. E. (1996). Exercise dependence and associated disorders: a review [Electronic version]. Counselling Psychology Quarterly, 9 (2), 119 130 Colt, E. W. D. & Spyropoulos, E. (1979). Running and stress fracture [Electronic version]. British Medical Journal, 2, 706 Corbin, C. B., Nielson, A. B., Borsdorff, L. L. & Laurie, D. R. (1987). Commitment to physical activity [Electronic version]. International Journal of Sport Psychology, 18, 215-222 Cox, R. & Orford J. (2004). A qualitative study of the meaning of exercise of people who could be labelled as ‚addicted„ to exercise – can ‚addiction„ be applied to high frequency of exercising? [Electronic version]. Addiction Research and Theory, 12 (2), 167 – 188 Davis, C., Fox, J., Brewer, H. & Ratusny, D. (1995). Motivations to exercise as a function of personality characteristics, age, and gender [Electronic version]. Personality and Individual Differences, 19 (2), 165 - 174 Davis, C., Kennedy, S. H., Ralevski, E., Dionne, M., Brewer, H., Neitzert, Ch. & Ratusny, D. (1995). Obsessive compulsiveness and physical activity in anorexia nervosa and high – level exercising [Electronic version]. Journal of Psychosomatic Research, 39 (8), 967 – 976 Davis, C. & Claridge, G. (1998). The eating disorders as addiction: a psychobiological perspective [Electronic version]. Addictive Behaviours, 23 (4), 463 - 475 84
Davis, C. (2000). Exercise abuse [Electronic version]. Journal of Sport Psychology, 31, 278-289 De Coverley Veale, D. M. W. (1987). Exercise dependence [Electronic version]. British Journal of Addiction, 82, 735 – 740 De la Torre J. (1995). Mens-sana-in-corpore-sano, or exercise abuse: clinical considerations [Electronic version]. Bulletin of Menninger Clinic, 59, 15 - 31 Diekhoff, G. M. (1984). Running amok: injuries in compulsive runners [Electronic version]. Journal of Sport Behaviour, 7, 120 - 129 Dietrich, A., Giuffrida, A., Piomelli, D., Rosskopf, L. & Sparling, P. B. (2003). Exercise activates the endocannabinoid systém [Electronic version]. Neuroreport, 14 (15), 2209 - 2211 Dietrich, A. & McDaniel, W. F. (2004). Endocannabinoids and exercise [Electronic version]. British Journal of Sports Medicine, 38, 536 – 541 DiGioacchino DeBate, R., Huberty, J. & Pettee, K. (2009). Psychometric properties of the Commitment to Physical Activity Scale [Electronic version]. American Journal of Health Behaviour, 33 (4), 425 – 434 Egloff, B. & Gruhn, A. J. (1996). Personality and endurance sports [Electronic version]. Personality and Individual Differences, 21 (2), 223 – 229 Fortier, M. S. & Farell, R. J. (2009). Comparing self – determination and body image between excessive and healthy exercisers [Electronic version]. Hellenic Journal of Psychhology, 6, 223 - 243 Franken, R. E. & Douglas, J. B. (1995). Why do people like competition? The motivation for winning, putting forth effort, improving one„s performance, performing well, being instrumental, and expressing forceful/agressive behavior [Electronic version]. Personality and Individual Differences, 19 (2), 175 - 184
85
Franken, M. S. & Douglas, J. B. (1996). The need to win is not adaptive: the need to win, coping strategies, hope and self-esteem [Electronic version]. Personality and Individual Differences, 20 (6), 805 - 808 Frederick, Ch. M. & Ryan, R. M. (1993). Differences in motivation for sport and exercise and their relations with participation and mental health [Electronic version]. Journal of Sport Behaviour, 16, 125 - 145 Furst, D. M., & Germone, K. (1993). Negative addiction in male and female runners and exercisers. In: Adams, J. M., Miller, T. W. & Kraus, F. R. (2003). Exercise dependence: diagnostic and therapeutic issues for patients in psychotherapy [Electronic version]. Journal of Contemporary Psychotherapy, 33 (2), 93 – 107 Gill, D. L., Williams, L., Dowd, D. A., Beaudoin, Ch. M. & Martin, J. J. (1996). Competitive orientation and motives of adult sport and exercise participants [Electronic version]. Journal of Sport Behaviour, 19, 307 - 318 Griffiths, M. (1996). Behavioral addiction: an issue for everybody? [Electronic version]. Journal of Workplace Learning, 8 (3), 19 - 25 Griffiths, M. D. (1997). Exercise addiction: a case study [Electronic version]. Addiction Research, 5, 161–168 Grogan, S. (2000). Body Image: psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. Grada, Praha Grossman, A. (1984). Endorphins and exercise. In: Adams, J. & Kirgby, R. J. (2002). Excessive exercise as an addiction: a review [Electronic version]. Addiction Research and Theory, 10 (5), 415 – 437 Gupta, R. & Deverensky, J. L. (1998). An empirical examinination of Jacobs' general theory of addictions: do adolescent gamblers fit the theory? [Electronic version]. Journal of Gambling Studies, 14 (1), 17 – 49 Hagan, A. L. & Hausenblas, H. A. (2003). Relationship between exercise dependence symptoms and perfectionism [Electronic version]. American Journal of Health Studies, 18 (2/3), 133 – 137 86
Hall, H. K., Hill, A. P., Appleton, P. R. & Kozub, S. A. (2009). The mediating influence of unconditional self – acceptance and labile self – esteem on tha relationship between multidimensional perfectionism and exercise dependence [Electronic version]. Psychology of Sport and Exercise, 10, 35 - 44 Hamer, M. & Karageorghis, C. I. (2007). Psychobiological mechanisms of exercise dependence [Electronic version]. British Journal of Sports Medicine, 37 (6), 477 - 484 Hausenblas, H. A. & Symons Downs, D. (2000a). A review of exercise dependence [Electronic version]. Psychology of Sport and Exercise, 3, 89 – 123 Hausenblas, H. A., & Symons Downs, D. (2002). Exercise Dependence Scale-21 manual. Unpublished manuscript, University of Florida, Gainesville. Hausenblas, H. A. & Symons Downs, D. (2002b). How much is too much? The development and validitation of the Exercise Dependence Scale [Electronic version]. Psychology and Health, 17, 387 – 404 Hausenblas, H. A. & Giacobbi, P. R. jr. (2004). Relationship between exercise dependence symptoms and personality [Electronic version]. Personality and Individual Differences, 36, 1265–1273 Hausenblas, H. A., Symons Downs, D. & Nigg, C. R. (2004). Factorial validity and psychometric examination of The Exercise Dependence Scale – Revised [Electronic version]. Measurement of Physical Education and Exercise Science, 8 (4), 183 – 201 Heller, J., Pecinová, O. et al. (1996). Závislost známá neznámá. Grada, Praha Iannos, M. & Tigemann, M. (1997). Personality of the excessive excerciser [Electronic version]. Personality and Individual Differences, 22 (5), 775 - 778 Janal, M. N. (1996). Pain sensitivity, exercise and stoicism [Electronic version]. Journal of the Royal Society of Medicine, 89, 376 – 381 Kagan, D. M. & Squires, R. L. (1985). Addictive aspects of physical exercise [Electronic version]. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 25, 227 - 237.
87
Kalina, K. (2003). Drogy a drogová závislost 2: mezioborový přístup. Úřad vlády České republiky, Praha Kern, L. (2007). Validation of the French adaptation of the Exercise Dependence Scale – Revised: EDS – R [Electronic version]. Pratiques psychologiques, 13, 425 - 441 Kindermann, W., Meyer, T. & Schwarz, L. (2000). Exercise and endogenous diates [Electronic version]. In: Warren, M. P. & Constantini, N. W. (Eds.), Sports endokrinology (Vol. 23, pp. 31 - 42). New Jersey: Humana Press Klein, D. A., Bennett, A. S., Schebendach, J., Foltin, R. W., Devlin, M. J. & Walsh, T. B. (2004). Exercise „addiction“ in anorexia nervosa: model development and pilot data [Electronic version]. CNS Spectrums, 9 (7), 531 - 537 Kodým, M.(1970). Psychologická analýza a třídění sportovní činnosti. SPN, Praha Koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu v České republice (1999). Z http://www.msmt.cz/sport/koncepce-statni-politiky-v-telovychove-a-sportu-v-ceskerepublice Lindwall, M. & Palmeira, A. (2009). Factorial validity and invariance testing of the Exercise Dependence Scale – Revised in Swedish and Portuguese exercisers [Abstract]. Measurement in Physical Education and Exercise Science, 13 (3), 166 - 179 Little, J. C. (1969). The athlete‟s neurosis: a deprivation crisis. In: Allegre, B., Souville, M., Therme, P. & Griffiths, M. (2006). Definitions and measurements of exercise dependence [Electronic version]. Addiction Research and Theory, 14 (6), 631 – 646 Long, C. G., Smith, J., Midgley, M. & Cassidy, T. (1993). Over-exercising in anorexic and normal samples: Behaviour and attitudes [Electronic version]. Journal of Mental Health, 2 (4), 321 - 327 Martinsen, E. W. (1990). Benefits of exercise for the treatment of depression [Electronic version]. British Journal of Sports Medicine, 13, 160 - 170 Miovský M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Grada, Praha
88
Mondin, G. W., Morgan, W. P., Piering, P. N., Stegner, A. J., Stotesbery, Ch. L., Trine, M. R. & Wu, M. (1996). Psychological consequences of exercise deprivation in habitual exercisers [Electronic version]. Medicine and Science in Sports and Exercise, 28 (9), 1199 - 1203 Morris, M., Steinburg, H., Sykes, E. A. & Salmon, P. (1990). Effects of temporary withdrawal from regular running [Abstract]. Journal of Psychosomatic research, 34, 493 - 500 Nešpor, K. & Csémy, L. (1999). Bažení (craving). Společný rys mnoha závislostí a jeho zvládání. FIT-IN – rodiče proti drogám a Sportpropag, Praha Nešpor, K. (2003). Návykové chování a závislost. Portál, Praha Ogden, J., Veale, D. & Summers, Z. (1997). Development and validation of the Exercise Dependence Questionnaire [Electronic version]. Addiction Research, 5 (4), 343 – 356 Pelletier, L. G., Fortier, R. S., Vallerand, R. J., Tuson, K. M., Briere, M. N. & Blais, M. R. (1995). Toward a new measure of intrinsic motivation, extrinsic motivation, and amotivation in sports: the Sport Motivation Scale (SMS) [Electronic version]. Journal of Sport and Exercise Psychology, 17, 35 - 53 Pierce, E. F., Eastman, N. W., Tripathi, H. L., Olson, K. G. and Dewey, W. L. (1993a). /3-endorphin response to endurance exercise: relationship to exercise dependence. In: Adams, J. & Kirgby, R. J. (2002). Excessive exercise as an addiction: a review [Electronic version]. Addiction Research and Theory, 10 (5), 415 – 437 Psychiatrické centrum. (2006). Duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka: mezinárodní klasifikace nemocí – 10. revize (3 rd ed.). Praha: Author Rhodes, R. E. & Smith, N. E. I. (2006). Personality correlates of physical activity: a review and meta-analysis [Electronic version]. British Journal of Sports Medicine, 40, 958 – 965
89
Robbins, J. M. & Joseph, P. (1985). Experiencing exercise withdrawal : possible consequences of therapeutic and mastery running [Electronic version]. Journal of Sport Psychology, 7, 23 - 39 Scanlan, T. K., Carpenter, P. J., Schmidt, G. W., Simons, J. P., & Keeler, B. (1993a). An introduction to the sport commitment model [Electronic version]. Journal of Sport and Exercise Psychology, 15,1–15 Scully, D., Kremer, J., Meade, M. M., Graham, R. & Dudgeon, K. (1998). Physical exercise and psychological well-being: a critical review [Electronic version]. British Journal of Sports Medicine, 32, 111 - 120 Slepička, P., Hošek, V., & Hátlová, B. (2009). Psychologie sportu. Nakladatelství Karolinum, Praha Spano, L. (2001). The relationship between exercise and anxiety, obsessive – compulsiveness, and narcissism [Electronic version]. Personality and Individual Differences, 30, 87 – 93 Skála, J. et al. (1987). Závislost na alkoholu a jiných drogách. Avicenum, Praha Steinberg, H., Sykes, E. A. & LeBoutillier, N. (1995). Exercise addiction: indirect measures of "endorphins"?. In: Adams, J. & Kirgby, R. J. (2002). Excessive exercise as an addiction: a review [Electronic version]. Addiction Research and Theory, 10 (5), 415 – 437 Ströhle, A. (2009). Physical activity, exercise, depression and anxiety disorders [Electronic version]. Journal of Neural Transmission, 116, 777 - 784 Taylor, C. B., Sallis, J. F. & Needle, R. (1985). The relation of physical activity and exercise to mental health [Electronic version]. Public Health Reports, 100 (2), 195 - 200 Terry, A., Szabo, A. & Griffiths, M. (2004). The Exercise Addiction Inventory: a new brief screening tool [Electronic version]. Addiction Research and Theory. 12 (5), 489 – 499
90
Vallerand, R. J. (2007). Intrinsic and extrinsic motivation in sport and physical activity. In: Tanenbaum, G. & Eklund, R. Ch. (Eds.), Handbook of Sport Psychology, 3rd Edition (pp. 59 – 83). New Jersey: John Wiley & Sons Vaněk, M., Hošek, V., Rychtecký, A. & Slepička P. (1983). Psychologie sportu. Olympia, Praha Veale de Coverley, D. M. W. (1987). Exercise dependence [Electronic version]. British Journal of Addiction, 82, 735 – 740 Vealey, R. S. (1989). Sport personology: a paradigmatic and methodological analysis [Electronic version]. Journal of Sport and Exercise Psychology, 11, 216 – 235 Warburton, D. E. R., Nicol, C. W. & Bremdin, S. S. D. (2006). Health benefits of physical activity: the evidence [Electronic version]. CMAJ, 174 (6), 801 - 809 Warner, R. & Griffiths, M. D. (2006). A qualititive thematic analysis of exercise addiction: an exploratory study [Electronic version]. International Journal of Mental Health Addiction, 4, 13 - 26 Weltzin, T. E., Weisensel, N., Franczyk, D., Burnett, K., Klitz, Ch. & Bean, P. (2005). Eating disorders in men: update [Electronic version]. The Journal of Men’s Health & Gender, 2 (2), 186 - 193 Willson, P. M., Rodgers, W. M., Carpenter, P. J., Hall, C., Hardy, J. & Fraser, S. N. (2004). The relationship between commitment and exercise behaviour [Electronic version]. Psychology of Sport and Exercise, 5, 405 - 421 Yates, A., Shisslak, C. M., Allender, J., Crago, M. & Leehey, K. (1992). Comparing obligatory to nonobligatory runners [Electronic version]. Psychosomatics, 33, 180 - 189
91
Přílohy a) Exercise Dependence Scale – Revised a Dotazník vztahu ke sportu Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou, zda byste byli ochotni vyplnit následující dotazník, který byl vyhotoven pro účely diplomové práce a jeho záměrem je zhodnotit Váš vztah ke sportu. Odpovězte, prosím, na kaţdou otázku co nejpřesněji a nejupřímněji (vyplnění dotazníku Vám zabere nejvýše 10 min). Výzkum se sestává ze dvou samostatných částí – první z nich je tento dotazník a navazující soubor otázek. Po jejich zpracování (zhruba za měsíc) následuje druhá fáze výzkumu, která bude přibliţně stejného rozsahu, jako je tato. Prosím, uveďte pro potřeby další případné spolupráce Váš e-mail, na který Vás mohu později kontaktovat.
Váš e-mail: Datum: Věk: Pohlaví:
Předem děkuji za Váš čas a ochotu pomoci mi úspěšně dokončit tento výzkum.
92
Instrukce: Pozorně si přečtěte každou větu tohoto dotazníku. K vyjádření míry Vašeho souhlasu či nesouhlasu s danými výroky použijte následující škálu, kde 1 znamená zcela neplatí, 6 zcela platí. Otázky se týkají Vašeho přesvědčení a chování ve vztahu ke sportu za poslední 3 měsíce. Prosím, vepište hodnotu Vaší odpovědi za každou otázku.
1 zcela neplatí
2 neplatí
3 spíše neplatí
4 spíše platí
5 platí
6 zcela platí
1. Sportuji, abych se necítil/a podráţděný/á.___ 2. Trénuji i navzdory opakovaným zdravotním problémům. ___ 3. Pro dosaţení ţádoucích výsledků neustále zvyšuji intenzitu cvičení. ___ 4. Nejsem schopný/á omezit dobu, po kterou cvičím. ___ 5. Raději bych sportoval/a, neţ abych trávil/a čas s rodinou a přáteli. ___ 6. Trávím hodně svého času sportováním. ___ 7. Cvičím déle, neţ jsem měl/a původně v úmyslu. ___ 8. Sportuji, abych nebyl/a nervózní. ___ 9. Trénuji, i přestoţe jsem zraněný/á. ___ 10. Stále zvyšuji tréninkové objemy, abych dosáhl/a poţadovaného výsledku. __ 11. Nejsem schopný/á sportovat méně. ___ 12. Myslím na trénink i tehdy, kdyţ bych se měl/a koncentrovat na školu/práci. ___ 13. Sportování obětuji velké mnoţství svého volného času. ___ 14. Sportuji déle, neţ jsem zprvu očekával/a. ___ 15. Trénuji, abych se necítil/a napjatý. ___ 16. Cvičím bez ohledu na neustálé zdravotní problémy. ___ 17. Stále prodluţuji délku cvičení, abych dosáhl/a poţadovaného výsledku/přínosu.___ 18. Nejsem schopný/á sníţit intenzitu svého cvičení. ___ 19. Jdu raději trénovat, abych se vyhnul/a trávení času s rodinou/přáteli. ___ 20. Značnou část svého času věnuji sportování. ___ 21. Trénuji déle, neţ jsem si (na)plánoval/a. ___
93
Instrukce: Odpovězte na každou otázku tak, jak nejlépe umíte. Svoji odpověď pište pod každou z otázek za odrážku:
1. Jste aktivní sportovec/-kyně? 2. Jakému druhu sportu se věnujete nejčastěji? 3. Jste amatér/-ka či profesionál/-ka? Jak dlouho? 4. Závodíte? Pokud ano, jak často? 5. Jak dlouho se již sportu věnujete? 6. Kolikrát týdně chodíte sportovat? 7. Jak dlouho trvá Váš běžný trénink? 8. Trénujete i několikrát denně (vícefázově)? Pokud ano, popište prosím, jak to probíhá. 9. V jaké intenzitě probíhá většina Vašich sportovních aktivit (nízká, střední, vysoká)? 10. Vedete si tréninkový deník (či si zaznamenáváte najeté km)? Proč ano (ne)? 11. Vytváříte si přibližný sportovní plán na celý týden? 12. Plánujete si předem, jak dlouho budete trénovat a kolik? 13. Věnujete se nějakým dalším koníčkům kromě sportu? 14. Proč jste začal/-a sportovat? 94
15. Omezuje Vás nějakým způsobem Vaše sportování? Chtěl/-a byste sportovat méně? 16. Jaké jsou Vaše sportovní cíle? Čeho chcete dosáhnout? 17. Dáváte si pozor, co a v jakém množství jíte? Proč? 18. Co Vás motivuje k tomu, abyste i nadále sportoval/-a? 19. Můžete stručně popsat harmonogram Vašeho typického týdne (práce, volný čas)? 20. Popište, prosím, krátce svou sportovní historii (jakým sportům jste se věnoval/-a, na jaké úrovni…). 21. Označili byste sami sebe za „závislé na sportu“?
95
b) Strukturovaný rozhovor (muţ)
Instrukce: Odpovězte, prosím, na každou ze 13 otázek. Cílem není pouze získat odpovědi typu ano/ne, ale dozvědět se hlubší souvislosti a podrobnosti, které Vás po přečtení otázky napadají. Představte si Vaše běžné pocity a reakce na tyto situace a snažte se je co nejpřesněji popsat. Předem děkuji za spolupráci. Odpovědi pište, prosím, pod každou z otázek za odrážku.
1. Můžete popsat všechny pozitivní stránky, které Vám sport přináší? 2. Naplánoval jste si, že si po práci / škole vyrazíte zasportovat do přírody, ale bohužel se najednou zhoršilo počasí. Bude mít tato nepříjemnost vliv na Vaši náladu? Změníte své rozhodnutí, vymyslíte nějakou alternativu nebo vyrazíte i přes nepřízeň počasí? 3. Po včerejším tréninku (sportovní aktivitě) jste velmi unavený, bolí Vás celé tělo. Zvolíte proto raději odpočinek a regeneraci nebo se rozhodnete „rozhýbat“ ztuhlé svalstvo? 4. Podporuje Vás okolí (rodina, partnerka, přátelé) ve sportování? Mají pro Váš koníček pochopení? 5. Našel byste i některé negativní prožitky, které jsou spojeny se sportem a které sám na sobě pociťujete? 6. Co děláte pro to, abyste zůstal zdravý - např. v období zvýšeného výskytu chřipek či pro prevenci před úrazy a zraněními způsobenými sportovní činností? 7. Pociťujete na sobě něco podobného „abstinenčním příznakům“, pokud delší čas nesportujete? Po jak dlouhé době a jak byste své prožitky charakterizoval? 8. Představte si situaci: před týdnem jste si natáhl stehenní sval a nemohl jste sportovat. Jak se po těchto sedmi dnech cítíte a jaký bude Váš další postup? 96
9. Přijdete po práci / ze školy domů a těšíte se, že se půjdete odreagovat (na kolo, běhat…). Po příchodu však zjistíte, že máte neodkladné rodinné (partnerské) povinnosti, na které jste nedopatřením zapomněl. Jak tuto situaci vyřešíte? Dokážete popsat pocity, které by to ve Vás vyvolalo? 10. Jak se cítíte po opravdu dobrém tréninku (sportovní aktivitě)? 11. Sportujete raději sám nebo s někým? Z jakého důvodu Vám tato forma vyhovuje? 12. V práci / škole máte spoustu povinností a víte, že Vám to zásadně naruší Vaše sportovní plány min. na 3 dny. Jak zareagujete? 13. Domníváte se, že existuje „závislost na sportu“? Jak byste ji popsal či definoval?
97
