Sova, Antonín
Básníkovo jaro
PG
5038 S6B37
I^^V
A. Sova
[Básníkovo jaro
Aventinum r
a
h
a
t
Básníkovo jar
A. S
o
v
a
Básníkovo jaro Verše
z
^^x odyC/
posledníchiet
^
í/t 3
^t^ ^^ -t-í^
/f ^/
A
ventinum Prak
a
\h ^1
Zázranýy m a
j
Pedjarní noc V
perývaných mlh
údolí lesy sestouply a z jejich
a zimy pešlé išel stín a jako sklepeními vlh, noc již
Pak
2
temna pedla po
chvílích
stichlo vše a zadýchl
zvuk
jak teplé rty by líbaly cos
niej
jarních
mraky
jarní jímal chvat,
podléštky v
siné,
silou,
z
msíní
vtr
ní.
houští do sosen,
v kraje polosen,
les prudkou vni zdvih',
dtský plá, chut dneškem rozoraných
tráv
mnivé svtlo úrodnou
z"on
kouce
van erstvý probh údolím a
A
paprsky
v sosen štíhlé kužele, jež do bouících
van
vstávaly
i
stíhal
van a za vánky
snhobílé sasanky,
hrálo s tmou, zabouil vítr vtvemi,
divokou se vzpínal nad zemí
.
.
lích.
Prudká ODJetí ped domem
Když
vysouší pole a k
a
toivé lopaty
bží po
erným se lesm a hájm mlýn stín jeho se potácí
rovinách
bere,
obími šlápotami
dlky
bot mílových, slunce se sází v ty
To do
za botami.
mraen val
drsných, povtrných pedjarních
vnik' jásotný útok slunce a na krev je rval a
zem
syrová,
erná
chlad odešlých
Strá
dvee
zabuší v
ti
iní, vše zpehýbá, zpevrací,
a okenicemi
jak
jaro se hlásí, vítr
si
zpívá
snh
deš
iší, jenž
brzy se zalichotí. Již
te
bil,
verejších chválu,
na vrcholech zbyl. se jak
oveka blem
svých koiek, snhov cudných stemch nastaveným elen
Den každý
je
pipravený probudit semena v zemi,
tu panenskou krásu
hýkat
si
dotyky, polibky, závratmi a
v ženu vášnivou,
híkami
všemi
v království slunené íše své udiven nad nivou svá zázraná znamení vyh'bat na tu
bujn
Jí vylíbat z
lnu
její
se vzpínat, tu bsnit, tu
šíji,
zraovat v slunce
íji.
cudného belu stud krvavé, ervnové rže,
modrý zázrak
— až
k otrav hnusný bolehlav,
vše od radostného chvní rozkoší až k
hndou
porodm
prvních
plod
hle, jak se ítí a jarním
zmuené kže,
a k vadnutí trav,
svým objetím železn
jak tiskne den prvního jara
zem drsnýma
— jímá,
lokty
svýma
.
.
rozeni ze len Všecko
Tma Ale
Vtry,
bystin slyšet
spí, jen
prudce je
s
vrch spchají
svíb'
erné
je
dálkou na sta
lísek,
mil.
pdy
již
domu.
jehnd, mezí, strom
výkik zelen
první
.
.
bez krásy, dojatý poutnice,
jako dít, když se
Spí
mlad.
slunce, oblaka mi sdružené
Slyším z
Vše
kvil,
vzadu na západ.
snesly jaro k bílému
z
tak
te
bledá luna
pes noc .
.
.
zrodí.
Slunce v zái chodí
Okouzlení, šastní rodie
.
.
Štstí Továrny kouí komíny,
dom
nesmírné bloky spí
eka
tvoí,
plochou roviny,
topoly v neurito noí,
v ní tu tam svtel odraz hoí.
V
zahrádce prázdné bez kvtin tu sedí žena prostovlasá,
mlící
rob mu
prs jak
klade v
klín,
dává, bílý stásá
se šerem první noci stín.
Je bez zelen jarní še,
strom bez je
listí,
vše ješt holé,
bez šepotu ješt ke,
zahrádka bez rží a dole jsou za
domy
Nic neslyšet,
sn
rt dckých Vášnivá
jen prázdná pole.
dímota,
živoišné ssání.
sílo života!
Dn pozemského milování, pokorné ve vše odevzdání.
Tu vncích se v
zas
lidí
Bh
pozemských všech vcech
poaté všude žehná a jako dobrý
ztrácí,
práci
nad vším duch
se do nadjí, v
zemské štstí
10
vrací.
pedjarním rucnu
v
Van
plynulý, rušný,
oblak spch
kdes nad domy v slunci se topícími, hor fiivý, drsný, erstvý dech, jímž ty
bouí
strom
se
všech vrcholy,
duby na hrázích rybník tmavých, smrky
jak
bouí dálkami šumícími,
vším neklidem
zná mluvit
tvrím
a násilnickým,
plakat, zná rvát se a bouit,
i
zná vysmát se hlasem lidským
Jak mládí drsné by vstalo a.
.
.
.
s lože
Bože,
jak chystalo by se koistit, loupit,
svt
za slunný halé
si
celý získat a koupit
hýením marnotratnickým
.
.
Jak mládl by vzdorovalo a hivou své krásné hlavy tást chtlo, tást, a
maskou
úst
posmšnou
a
kivou
se pošklíbnout chtlo, grimasy krást,
všemu, co umírá odkoukané, jen ze
lstí
a
a na úžasu se
kompromis
smíchem
vyrazit z
stkané
svým škodolibým pást,
uzaveného kruhu
a z ticha svtnic, jež zatuchly
emeslem denním,
touž
pokrm
touž rodinou, týmiž zvyky sluh, tím vším, co
svt
nás vidt nutí
11
chutí,
s
topoly,
v setených barvách, zahluchlý
uí
a k revolt co nás
v
když otíci na moudré
taji,
hrají
si
a na ctnostné matky, a na neomylné
ddové, kterým svt dávný
byl
tím divadlem, jenž kratochvilné jich ideály jen
Ba
zpodobil
vzpírá se, žene se
již
si
pešlý nevkus
.
pes dávnou
pýchu,
nalepil
na píbytky tvé a z tvých omyl, hích,
jimiž si
.
jsi
dny své
zaslepil,
šašky tropí, rve peí
a hadíky
z
loutek
vatou hází v koutek
s
na jednu hromadu svátý brak, a jako
mrak
jiskením mlnným prosycený vše naplní
dychtním
živým,
jediným bleskem kivým,
pak v divoké touze, neumle hledá a
boí
zas,
nií
smle
a nespokojeno k posledu i
sob
mizí, dál
se nese, až až
samo
bouí
je si z
a dále vírem
dohledu,
se octne zase a v
se ztrativši, hledá zas, a nalézá
vn vn a
12
svt
vn
širém
ztrácí
zas kácí
.
.
.
úsmvy
Hle,
mládí
erstv
tak fií
a ostrým svtlem vše šero nií a po
lán ídké
se rozvlní
zeleni
zvdav,
po zahrad tráv
tak drav, tak drav, a nelení
neekan
se pluhu tknout v dvorci tvém v
i
pístnku
kdes komory na i
stn
visící
zbran
v ruce tvé knihy, jež vykly kdys vkus tvj, myšlenku
Však erstv
to voní
.
.
zemí
tak neurvale rozrytou, tak bezbožn, trofejemi
všech pežilých až
step
pokrytou,
mraziv provtranou,
když drsné a mladé a rušné prvany vanou,
a
nco
se rodí jak dech
koen
omládlých háj, erných fialek
ty
strom,
vn a k tomu
cítíš,
jak puzen
nesmírnou
tvj polétá
silou
šat, ty
v
tím dechem mladým
bouíš a
vííš,
jsi
ku pedu, erstvý van na zádech,
jsi
hnán
vírem
jsi,
svt jsi
širém
ku
unášen,
pedu
pes
hnán,
dálky, výše,
a šasten, že proletíš takto zas neznámé íše
vždy podnášen a uchycován
huivou vlnou svží, dál,
pes
vše, co
skren
skrývá
13
se, v
mrtvém co
klidu leí.
Jaro Pod
í
to
okna zotvíraná
pichází Mladost Slyšíš ten
z jara
tak z rána?
pochod ?
Pískot vrbových
píšfal,
posmšných dud? tverce louky mezi bíle svítí
zrd.
ret jich polibky
Kehké
lesy
nahými bsy,
jak kišál
smíchy zvuí.
To
se zas Mladost
milovat uí.
K sob
lne a se sbratí
slunce, vzduch, voda, vítr, stín,
láska
s
láskou se spatí,
polibky kvete, zrá plodem klín
Odstín, svtel,
olše a
pozdravy berou
z
buky
ruky
jarnímu poslovi. Slyšíš smích,
plá
a kvil?
Tanec zíš kolový?
Nádherná žehne v
Po
bílé
jarní jak
les
duha
borový.
zim
jak snní,
melancholickém zamyšlení, rozluce na
tisíc
vtrných
mil,
druh jak když najde druha.
14
.
.
.
.
Septy tajemnými vzbuzen, vyhlížím z rána.
V
jasu té rozkvetlé louky
Mladost bosá
jde,
pod okny mými.
15
vykasaná
Probuzení Co svtla
vnes' les
již
v zele dne,
když skivaní píse znla.
Výš duše se do modra pozvedne, by spolu se zticha rozechvla. Prach zlatý oíšky
z
prášník metou,
hor zelené svahy voní a kvetou.
Jde
orá
se
v
slétl
slunci, za
Jde mladý s
pluhem
prvod rack vítr též
a
jíká.
nad luhem
hvízdotem uliníka.
V pehákách
pršek, bezbožnice,
jak na ústa líbáš petrklíe!
A
všude vzbuzený jara smích
harmonického boha. Zrodil se po bozích zhynulých
a lehká
je
jeho noha
t
a ze všech
puk
má
záe pruh kolem
líbezné
a míz
Milenc kvtný svátku, oblaka,
nebem
stín první lesa,
když rety Pana
hlavy.
slav
jež plují,
v plátky tenkých trav dují,
a do prvních šelest
když bleskne
zdraví,
se,
16
ke a strom
dálka
hmí údery hromu
Ó
zemi,
vo, ro
své prameny,
jež zpívají a hluí,
luk
a i
modré
a ohnivé
plameny
pomnnky družnému žití se uí kehké olše v moálu kraji,
když ržový západ proskoí
Jdi jaro, dej bloudit
hled jdi,
orá
mdle
háji.
opilý
v obzor zlatoplavý,
milencm zvstuj, by
prosili
o kvtiny první trávy,
když vyjdou
si
ruku v ruce a bosi
tak do první ranní erstvé rosy.
Hup, do chalup, hup a náhle vstup zelení svtlou,
vící slib
Tam
ranní,
úrody požehnání
a bohaté dej
nžnou,
zlatými tolary slunce skup,
žn, když
slunce prudce
po letech vražd mír klidného
v zápraží drsný
již svítí,
žití.
hospodá
se do sadu se ženou dívá,
kde všecko kvt, oslnivá zá, to první
snad slavík
Vše novou láskou i
muži
i
ženy
i
již
zpívá?
se zaslibuje zemi
dti rodnými láskami všemi.
17
Jízdou V tm
jízdou za jarní noci se svtla
hasnoucí pozdravy vsí a bhzkých
To
velké svítící
oi
lampami rozsetých
Tch
z
Pak
dialekt,
e
a hynou,
vod vynoí se a minou
ohnivým jiskením hvzd.
bydlišt,
noních zastávek
zpv
noí
mst.
ospalé,
zmtené tváe,
kilometr tch ujetých!
ticho zas polí a les, noc
tmavá v jae,
mír tušených rovin, hluboce spících a osetých.
Sasanky cítím a podléštky v bezovém se krit v
bystiny, hlasn
s
temných
ranných strom pláe
A
lesy hle,
háji
stíbrném svtle msíce,
i
strání naíkají,
voní
silice.
šumí ukolébavkou dlouhých
vody se rozstíbrnly
svítání
plání,
úbly.
Jak vydšeného ptáka zavolání vlak výkik*
si
rozryvn mezi
18
tunely.
Kraji, jenž
vždycky jiný tyl
Tisíckrát jsem
pedstavil
si
svj, a vždycky
kraj
Lesy
s
vyhátou
na lukách ženy košil a
rubáš
deo, jenž
jiný byl.
silicí,
bílící
plátna,
ervánky
zlátna
selskou vli táh' radlicí
po brázdách.
Nejtmavší noci a záivé dny s
nejpalivjšími poledny,
skHzn tch nejúrodnjších rok,
tch
ženy
muže
nejpyšnjších
bok,
slov strohých, zrajících iny,
pevných jak rána široiny, dti, k nimž Panna se shýbala, v
oi by modro
Tisíckrát jsem kraj
svj
si
jim vlíbala.
pedstavil
a vždycky jiný byl.
Dávné dny hladu
a
pohb
a
moru,
vojnou vyzáblých stín a tvor,
lán
ticetileté vyssátí
od škadron rytí
cizích a
žebrák malomoc na zblené trosky po
Boue
jsem vídal v
tvrzích.
nm nejniivjší,
vtry a smršt nejfiivjší,
19
pán,
trzích,
hladové roky jak krysami hlodaly statky a sýpkami,
k
hbitovm
tžké
já
plnily se stezky,
náhrobní vidl jsem desky.
Tisíckrát jsem
si jej
pedstavil,
svj
a vždycky jiný byl.
Než mne
blesk boží rozdrtí,
kraj
vrátím se v kraj
svj ped
smrtí.
Poslední rád tu podniknu cestu,
budu
Ke
se
blížit
vsi, již
k rodnému mstu.
nejradji jsem
erven když
záil, hlas
ml,
kukaky znl.
Dlouho se zraku neobjevila, ale
již
ve vzduchu ves
Od smrk ženy
vyhátých
z luk uslyším,
z jejích žit
má
rubáš mi
silicí bílící,
zavoní chleba mi,
z
potoka dýchne
a
te —
t
rybami
docela v hlubin pod lesy
ves, jak
když veer
Takto
uzím pochýlena
ji
tu byla.
prýštící
ji
smutkem ovší...
:
k zemi, jak padla by na kolena v nesmírném zahloubání zbožnosti, jako do
vna, do nesmrtelné volnosti...
20
Stromy jsou
kvtu
v
Stromy jsou v kvtu a slunce zpívá k poledni nejvyšší píse,
Vzpomínáš na
jíž
zem
karmínového kvtu na rtech,
Musím
z
jsi
modrých
chrp,
jež neznaly slova
vzkísit zase, neb každý
je
pipomíná
Co
zmdlíva.
vše, co kvetlo ? zrak
trp?
kvt
mn zašlý as a svt.
prožil a
kdy se smálo tvé štstí
rozkvetlých nad tebou ratolestí?
Uplývající bystiny po
všecky ty první
Domu zda do sad
vzpomeneš,
i
z
bouích prvních co všecky
lo bílá,
v
vzaly,
žaly.
otevených oken altový
zkvetlých kdy z
Hradba msta jak
vn
veera
pikouzlil
ržových kvtech,
jež
hlas,
tvj žas?
sluncem plná,
když se nehne vzduch a vlna?
Zeny zda poznáš na parkánech, když hlasy
jich zvoní,
rodné dti, jak za motýli se stelami honí, pozdravy sestárlých paní a usmvavých pán, jak jdou
alejí
sklonných
s
prsvitnou kolem svatých
mstk
Jan
hvzdami pti kolem hlavy?
a s
Mlýny když klepou jak všední rozhovor žvavý,
bujn kde u vod
vše kvete a vzrstá, že voda stíká,
padá a huí a mizíc zanaíká?
Dobe je lovku
v
kvtech nevzpomínat
ústrk, hanby. Vše srp jak milosrdn který vše kosí co kvete a
žije
nám kolem
každé zjevení dávné a barevný vid
21
šalby,
sžal bý,
i
hlas.
i
v nás,
A co
nás potkalo msty kdys v pomluvách, úkladech,
chrli
v
chrámových zdech
jsme mládí
s
touhami svými,
v karikaturách zíš naivních
rodného msta, kde
teba as dávný
již
žili
lipami zárost vonícími.
22
Jit r Vsi zasmušile
z
e ni
rána dýmají
ernými koui nad stechami
Le
a poh'
zlat zpívá útchami.
Jsou vody bystré prudké
den
jarní
vášn
to z
znovu kísí.
se však,
nadje
zas
lehounce,
žily
snh,
zbytky šedých
kehce
V pupencích, to
milá.
as hovor duchový
zašlá slova v duši
Ty usmíváš
I
bílá,
ti,
vn narcisu se rodí duše
Intimních
jichž
žen,
tkne se t, jak ruka
že úder ucítíš, ba zdá se
ti
.
.
zelenají stromy, ticho luk
zasmál©
vždy
sny
jsi snil,
jako kdysi.
zele
trav
jarní vítr hladí.
v bílých kvtech, v
se,
jehndách
zatanilo mládí.
Tak náruživou mluvou, rukou neznámou z trav zelených to
písmo kvtin zázrak
píše,
mátohy stín od les, jež pod oblaky jdou,
mnivé hloubky
vod, záivé
kopc
výše.
Cos v hloubce bolítéž, neb radost v rozpuku chce
Nuž
kvtem
vz
obalit
tvj
život holý.
to, poutníku, píteli pokorný,
tvá duše kvete-li, že srdce
23
bolí, bolí
.
.
v kvtnou nedli Hle v kvtnou
nedli, kdy vítr
Tu
se octnout v polích sám.
že louka zelená
A
oi má
kolem oeší když
pel na tvj vsype
že teplo v
A
tom
jemné tráv
se, v
se tiše probouzí a
duje
kvítí
a svítí.
jdeš, že
k té
šat,
dvrné již
erstv
srdce zpozoruje
heje
jehnda
chvíli
nevda
tolik zemi,
tichu teplých vln zíš život
pod vtvemi.
jako pikouzlen tvj sluch kdes ve vysoku
skivana švehol objeví v jásavém toku, zrak z
vdn opojen
z
tch prvních jarních kvt,
oblak promnlivých zrychleného
Prs
voní
erných
letu.
mateskou rukou nevidnouazdá kdo za stromy
sob rob
brázd, vsi zblížily se k
jak v bílých plenkách k robti vložené
z jich
kou
Nejprudší pocit blaženství
cítí,
je
se, ten je slyší,
kterak dýší.
v kráse prosté,
když píse skivana v zázraný
jásot vzroste,
že vzbouzí brouky, trávy, strom a kvt, hlas tiše perlivý, hlásného závratné
snad vanem ztišený a
pramen crkotem
s
nebes výše,
fialkovou vní,
se roní na výsluní
24
.
.
msteko
Svátení Je ve
mn tak jasno, jak v msteku v oné
když náhle se nakazí
když
staví se
ped
kde luních kvtin
celé,
když istí
chvíli,
pere a
se,
bílí,
božím tlem oltáe v námstí,
bíz píse
je plno,
šelestí.
A
všude za stopou práce zrak se sluchem nestaí.
Já
umounných jsem tovaryš
To okna
jsou
ped
svátky,
slech'
kdy se
píse
pavlai.
s
istí, zotvíraná,
spch zachumelených paní, jak upravit hnízda již z rána, než pilítnou havrani mrzutí, že se
s jich
pohodlím hne,
když krouží a krákorají a zobou v poledne
I
.
.
u lesa kouící chatr opravují v spchu. Já ve snu též života svého spravuji
dravou stechu,
neb dešt tou východní délkou a severní šíkou táhly a
mnohdy
až ke krbu dral se vichice úder náhlý.
Pár pivonk, rží a nejradj luních
bych podlahou vydrhnutou vont a
bízek
lichotné
listí
kvt
pyl
ucítil
ped prahem
se chvti,
zít skotait, veselit se a pokikovat dti.
A již
proto se zdá mi, že spravuji života svého stechu zarstající léta do šednoucího mechu.
25
Zrpívající jitro Dnes
jsem zázraný
cítil
jitra
dech
se zvolna rozednívat.
Poalo
slunce v koutech všech
andl
se
kídly schvívat.
To paprsk nebeský zvuel kr, neb ptáci to poali že
zpívat,
zvuely stechy stromy dvr?
Slyš,
dtí hlásky
stíbrném jak
i
i
jsi
zvon
rozeznal v
tom
toku,
velami by zabzuel strom
eklogy
vné sloku,
te pramen
tenounce zaplískal
jak stékal by s výše s
boku
mechových, vlhkých, zelených
A
skal.
zpv pírod zpívá, zpv malikých chlapek a dv, líbezný sborový zpíval
jak
venku se v
když boží tlo bývá, ráj
a
kvtin podjarních na zemi
vn
s
s violou,
hudbou když splývá rohy a houslemi.
26
v3vetla tlá noc Noc
v bílých svtlech bdí, ves usíná,
stnbrní na stechách a stromech.
Hospoda je
v náves
oi oken
upíná,
svtlé ticho na všech domech.
Psa dráždí pohled plný na msíc, jenž do dálek až k lesu pronik bílý.
Dnes každý zvuk
a stín a sept je víc,
než kdyby u studny se
Již
z
s
milou sešel milý.
nad studní zmlk' okov zdvižen tmou,
nádoby voda crí nad roubení.
A
ze zmakané rže voní na prsou dveti plamen prvních políbení.
27
Cnvála cnalupáin Jak jaro se probudí a zem jak
svže
a kolem chalup jak se v první
vše
boui
kvt
a
rst
Již z pastvin za
s
zvlní a ztemní,
hroud rodné
a ve
políbí,
zelená tráva
se modlitbou zaslíbí,
vni ernozemní.
v té
krávou strakatá kráva
vemenem plným
se vrací v slunce západu,
housata žlutavá na dvorcích
pípající
ukrývá husa, ochrannou výzvu
kýhající,
vše naseto, nasázeno v svtlou zahradu,
záhony bujn kvetou barvou
O
zahrádku a sad
štstí, mít pole kus a
a nkolik
jásající.
strom, které kvetou.
Mít výhled do les a odevšad zít svoji chalupu i
ji
stechu
její
stále
i
hýkat
s
tím
kouem
nad komínem,
viký a kopuletou a spravovat,
že mladá vždy zas a nová, ba nepoznáš jak v
kvtu
že pocit
Tm tož
a zeleni sluncem
bezpeného a
mozolovitým rukám,
hospodá
a
a s tvrdou láskou
jež
hospody, s
svítí
a stínem,
silného života máš.
vedou tžký pluh, stálý jež znají vzruch,
eledí, se zvíaty
že z jara a v lét pracují, kolem chaty
28
£
nech
klíí vše,
nech
ve žních jim zvoní v poheh tžký, zlatý
nech
je
vše zrání a rst,
jím budují vlast svou též a též jsou
A sytost
s
klas,
—
její hlas.
požehnáním nech tkne se všech hladových
29
úst.
Kvten Vítám t, kvtne,
pracovník na myšlence
jsi
dobrého svta, dobrých
lidí,
dobrých výprav a plaveb, dobrých
Ve tvých divech as
lásky oko vidí,
zázrak dobu, kdy napupence
živoucích
zelené zakleto všecko, v
Vánky bílé
tvoje
i
tmavé své
Vše
je
boue
ti
noci, jež voní jak
radostnou
A
em se
tví
tvorové,
kvtm, tvorm
jsi
lidi,
msíc rstu,
jak sen.
i
bdná,
lidem dáš,
než uzrají v smrti plod.
jenž pracuje
žasem a
divy,
všude, všude hnízd mladé krky,
šastn si páry, ó kvtne, nech šastný tvj rod.
nejsi revoltou, silou jsi z
a
po tluku
mst
jsi
a pekonání,
lásky,
jí
poceluj
mrtvých vstalé obnovy životních míz.
Dobrodružné
druh
i
jsou dlouho živi
Nevíš nic o nenávisti, o
Útok
skutenost
myslit a na ústrky.
zvdavé kvty máš vybírej
prškami máš,
prací, co bylo, tof minulost
nech
Neteba na mstu Kvtne,
hvzd.
snilo jim, v jediný že jim vyplníš den.
jsou šastni a
kvty,
a ve tpyt
ty se sluncem, s
všecko, co bude, to o
kvty
jsou láska jedna,
mnivé dny
své
cest.
jsi
seznámení a milování
pár, bud ve volb šastný, kvtne mj,
a se
sblíží
dobrá srdce ís
30
.
.
Jediný netídíš
na
mšáky
Milovat
lidi
na bohaté a chudé,
a proletáe,
mohou
všichni a
všem vni
dáš, prostor a stín.
novým kvést odstínem,
jemností, barvou, vždy budoucnost dobrých všech
Nenávidt
již
lidí jen bude.
nelze starým zloinem,
k nadjím bílým
chtí srdce kvésti z
31
krvavých
vin.
Hnízd V
zelený ostrov
strom
u bílých
Je teplými vany vzduchu
mák
zím.
a šumí,
ve stínu v zahradách svoji radost tlumí
pece smje
a
dom
uhýkán
se stinným zášeím.
Tam nahoe pod stechou, že hnízdo
si
v slunenu vidí zrak,
staví pták,
je
nepatrné, však roste ve velké dílo,
je
kehké, však pevné, by rodinu
tof
domov,
Jaro
je.
chladí, hladí vání,
jistota veselá,
když
i
do oblak.
Luk vlhkost erstvá
voní nejprostšími
Ta
zaštítilo,
a do svta odtud lze lett
s pírky a
kvty do koání
vjí
z
nervstva,
list tiskne k skráni.
pružným obloukem zlatov vyschlou slámou
kdes ze dvora nad stromy, paloukem,
stezikou vzdušnou, stejnou vždy, známou
dv
pilétnou jiiky
a hnízdo
tam ve
si staví, je
výši,
lepí
sluncem slepý
kde pod stechou kaštan se vtvemi piplíží a nad oknem malé
do hnízda
Až
svtniky
nahlíží.
pokvete, bude jim
bílého
svítit svící
kvtu pi msíci.
32
Bíle rozkvétají jahody.
Modrá
se to u potoka
pomnnkami
v
háji,
první slavíci se ozývají u vody.
Dny
slunné jsou, hnízdo
již
hotovo
visí,
hru drobné nžnosti zím, a každý den pod ním jak sedím v zeleni, ani
již
nevnm,
jen štstí tuším, jež v tichém
tajemnu se kísí,
div úžasného zrození.
Ted Už
A
pípání slyším, jak chýlí se k létu z jara.
není sám, kdo
brzy
Rudé plamínky
a
vesu stoupá
hnízda!
stojí
O
hnízd
.
.
naslouchá
...
a
blíže
les.
skoí
.
.
blíž slunci
a vzduchu,
ruchu,
strom
chladivý
zím
list,
již,
rzných podob
ve všech rzných krajích
a jako ptáky já vidím v zástavu tisíce
.
modré oi,
vás tisíce vidím, ne jedno
vás miliony
.
množství hnízd!
tvrího
ukrývá
.
stará.
veselý hlad
zobáky penívat
hnízdo
Hnízd teplých,
A
kdo se
palouk suchem
Srna
jež
snáší a
tch zechraných hlaviek
zím nad
O
svým
Osudu
a tvar,
vlasti
klásti
spojených rukou družných lidských pár.
jako ptáci v slunci krouží nad místy,
kde hnízdo
chtí si
stavt, k zemi nad
33
listy
vtvím sklonni hrou drobnou,
a k
a
z hlíny lepí
tak
tisíce,
která hledá
hnízda vystlaná a šedá,
tak
tak tisíce
tisíce,
vás vidím, v hnízda svého sen jste zabráni, schýleni nad pracovním svojím stolem,
nad knihou, nástrojem a roztoeným kolem, vás dlníky, radostné dlnice.
A láska to míti jste
A
stavti vás pohání,
skuten,
vysnným
co v srdci svém
jen nazývali
vidím množství,
jak staví
domovem.
ponoené v mnohotvárnou
trpliv
svj domov, chtiv, chtiv a klid a bezpeí a radost zas se vrací
A vidím
šedé
domy mst
a
. .
shon
lidí
a pokolení vidím vystídat se, rst,
zím
život
a slyším
mnohý
a
zím mnohý skon
mnohou moudrost
prs ernou zím,
již
oou
drahých
z
zem, vody, lesy prostírat se u nohou
Hnízd dtí šastnjších zím jež
v cizím
zajetí
již
.
.
milion,
neplái,
a klnout neumí, že nemohou
.
.
.
Veer už
se stmívá. Slavík zpívá.
V
soumranou
hnízdo
úst,
orái,
msíc pavoukem
tou list houští
se po paprsku spouští.
34
.
práci,
Ped vzkíšením Ratolesti
kvtné nedle.
Jasan, kloko, drobné snítky
kvty modré,
K
bíz
zahndly a povadají v
za obrazy
bílé,
slavnosti, hle,
nich
nesmlé.
rozestených íz
prosteli jsme z rouch svých srdcí nejdražší.
Ježíšv vjezd ješt velká
slavili
záe po
jsme.
nm
Na
stráních
nezhasí.
Ale dnes jsme ukižovali ho. Spí v
hrob
Zem
vlhkém, v temno zklenutém.
ví,
že vstane z mrtvých, netruchlí,
raší životem, záblesky oslepí, ví,
že vstane,
jarn rozbouená zem
dechem vtr, dtským zrosením vesele se
smje,
hrob že bude
ehtaky
s
jásá, zatuchlý
zítra jejím
vzkíšením.
baatých vží kostel
staecky v
kraj chrastí
— ztichají.
Vítr pádí, metá stín kozelce
mladou láskou, plnou pocel zemi objímá, až dýchají fialkovou
vní
její rty,
petrklíi diví se a o díku
polibk
sní louky
pod prameny
35
zality.
Láskou
mžeš
být jen vzkíšen,
až tvou duši, synu
nad
zisk, lup a
erná
zem,
kov
i
love^
vyzdvihne
hlínu,
nad koisti
krev tvých zrad a záští vytee.
Srdce nevykrvácí a zas se vzpne. Silný, tvoivý,
po kajícné
vící
lítosti
v
rstu tom
se zdvihneš íst,
—
— bolestnými ezy napravený strom^
36
Pokojné výšiny
Nádherný den Nejvyššími kopci
S
na
výšin
hlas bloudní.
životem smrt objata v tom tichu knsí
zdola zkosených luk díkuinní.
Nad
strž
Slunený
prapor erných to
den a den
je
jedlí
šumn
míru
visí.
pln.
Zdola, z hloubky po žebíku vzdušných vln hlasy
ozvn
V trávách V samot íhá,
k sluchu sotva pistupují.
motýli jen, ptáci poletují.
té za
blmem
domek
temnou houšt schovaný zšedlých skal se rozhouje
sešlý, ježatý a
a jak staík spokojen
Za ním slunce mlky
zcuchaný, si
pokuuje.
dláždí penízy
nekonenou, sráznou cestu do
veer ale
v plachty
stín
údolí,
zlato uklízí,
nádherný den ješt hoí
39
z polí.
Cestou Temného
lesa kapradiny
slunce snad nikdy nepolíbilo.
Dlouho když kráels tichem a po
U
lesa
smutno však,
veverka
V
po svtle smutno
slunci,
modrém koui
tkalcovské
Domky
bylo.
zpívali ptáci,
kukakou
s
ti
stíny,
za tebou v patách.
se kopec ztrácí,
lunky
chrastí v chatách.
v zeleni v plném lét,
ztracené v kvtinách zahrádky.
Vše jako v jiném ztraceno svt, kišálových hor pohádky.
Kaštany
s
vjíovitými
listy
vjí vonný chlad.
Obzor
je
k
lesm
až istý,
jetelem voní sad.
Najednou píse veselá s
dívího hrdla sletla.
Sotva že chodce pivítala,
zárove
s
bohem mu
dala.
40
•4
Takové
odpoinku v hlouDi
tíclio
Takové
ticho
odpoinku
v hloubi lesa,
vsi daleko, není slyšet jich
vzdálený hlas.
Nic neslyšet, jenom že datel v a velikým
proudem do neznáma
Ach, tráva hustá a
mkká
mech vyblený
je tu,
tesá
se valí
as.
jak ísi
mladá a svží,
zarostlá, bujná prsa,
vous
kru
jak prapor s jedlí
staecký moude
vlá a
visí,
po vtru bží.
To všecko jsou nové projevy dávných život všech, sta hovory mluví posmrtným vcí mlením, a
s
námi se
stýkají
u
vných
doprovodech
svým zvukem, barvou a podoby vzklíením.
Pou
vným
má na
životem
z níž vyhlíží
nový život prostorou puklou
a jako motýl zas
Takové
ticho
sílu
tkavý
tká
odpoinku
ó zpívejte srdce,
svou
stálá, tisíciletá
sta smrtí, jež nebyly víc, jen kuklou,
a lehce vzlétá.
v lesa hloubi,
pute nov ve kvtech,
atletickou vtlte v doubí,
neklid v ptaích rozletech.
Vy mandelinky
a vy
erní
brouci,
tak trpliví, vy, jak jiskry žhoucí motýli krásní, vy
Vyhátý
mušky nad vodou.
koute, dýchající jahodou.
41
lesa
Vše
to
tch
mi známo zvíat,
Vše pravdou
kamen
z
lidského je
pták, brouk,
žití,
kvt zvyk.
vnou, vnosti snem
nehnutost
i
42
hadí syk.
svítí,
Kout mezi lesy Tu
v
zátoin potoka mezi
lesy
divoký smutek jako když
svým vlhkem
sám a sám
ern
a houby a plísn jak zelené jedy
A
njaký zdá tu na
se rozkíídlí,
a prohníváním les voní proídlý
se
ti
duí
'iám.
erný, cizokrajný pták
velkém balvanu bílém sedá na koenech
a vydoupnalých kdysi vichicí svalených jak
Tu
sama
bolest, imaginární
poblíž ticho
je,
mdlo, tu
mu
lovk
kmenech
svítí zrak.
uvidí
vzduch bez pták, bez ryb vodu, chatr bez
neb nelze tu a lín
žít ni
míti, v les potok
kams jako zlodj
dnem
se plouží a prodírá.
43
lidí,
prozírá
Dít
Samota v stromech krí tu sotva zíš, jen
péí
o
se.
tžkou
krásu
I
práci.
Drsnými
potem tl vzduch nehne se
jen slovy,
A
tráv
v
tu provát.
dobyte sotva asu
se starat o dít, je pomilovat.
Snad v
nmá láska
ve všem konání,
tom drsném shonu, ve zvyku,
tom
v
tichu,
v pokorném oekávání i
v tuposti
Kdes
i
poblíž
každém híchu,
v
chudob
v té
se skrývá zaryt.
dít samotné
si
Den
ze dne zvyklo
Vše
cosi zvláš se stará o
si již
hrálo.
a se smálo.
dít
den slunený, plá písená, stíbrná voda,
kou
i
svt
v
dáli,
jenž chváh',
nad stechou a luní trávy dech.
Snad plodem v
vítr, cizí
;
les
uzrá, doroste v
tch zdech
nm vykupitel sladký ? Moe pepluje svty pejde k
dm od domu, Sám sob
srdci
od srdce,
všem novou lásku zvstuje?
že tu rošt a že tu skryt
jen trpkou lásku
že od všeho se
opuštných musil
uit
musil,
sám
že nad ním nebe klenulo se jako
44
pít,
a sám,
chrám ?
Rozmluva
létem
s
Léto jak v mohutných kmenech se nad okny ztemnlo v chlad, a jak zlenivlo, když
vtve zaaly
do písku cest a
ek':
já
vonl kvt prudce
va,
a
prosvítat, lupeny dštily své zlato a v
léto,
ernavé, rozježdné
mj
oláto,
mladší brate hýivý,
lysina tvoje svítí, vlas na skráni šediví,
záhy
budeš lucernou za šera,
již svítit si
do mlh
a
vzpomínek na ženy, pjdeš-li
Vášnivý byl
jsi
a rozdal
jsi
že tu jak žebrák zbýváš a
veera.
z
všecko, já vím,
já
vím,
ekneš dnes churavím :
jako umlec, který nic neušetil
na
míil,
jako svták, jenž po nocích bouil, až do rána hýil,
jako milenec, který žen tolik zklamal a
dokud spávaly v ržích jako pohrobek,
hýkán
a
sve
dokud doufal
jich ret,
jenž proto se narodil,
po nebožtících by ddictví do vtru zahodil.
Brate mj, z
love,
eklo
vadnoucích trávník a
zkušenostmi
Pro
jsi
tak
živ
léto
strom
a
záhon
nebudeš, skepticky hlas se smál.
chd,
jak já budu,
Rozdal jsem bohatství svoje, Stokrát jsem
ve sklonu
platil
jež
kam
své všecko dal?
ml jsem
vše srdcem a
45
jsi
na štstí.
duchem
a bolestí.
Boulivý píjezd „Vy
voníte ješt po letním stínu
a po zralých švestkách, jablkách, vínu."
„„Vždy
zahrad jsem sklizní se nadýchala,
jak vítr jsem tanila, zráním se smála.""
„A jakoby s
s
vámi
šly
vrcholy hor,
nichž díváme se na obzor."
„„Vždy
A
pod
byla jsem na nejvyšší ní se lidské vlnilo
hoe.
moe.""
„Hlaholné jakés vyzvánní všech údolních zvon, pastevc pní..."
„„To vyzvánla mi láska...
jen jednou,
jak zvony všech slavností když se zvednou.""
„Když slyším váš spšný hovor, jak v stád barvu, roun ovcí
„„To všecko lze
zím
vlnit se
bhu nhu."
tkví v poznání. Lákalo množství,
milovat jiná a jiná božství?""
„V tom
vn
i
pohrobních rží se
jeví.
." .
„„Snad. Lásku když pohbíme k tomu, jenž neví..."'
46
Roztoužené ženy Z tmy les v úpatí hory fujara znla a roh, hned vybhly ženy, zahoukly bory, neb
blížil
se veselý hoch.
Žen pvab nazlatovlý
ervnovým sluncem
žhnul,
náeím ply, ovce mu nadhánly,
horáckým hned
•
než se psem je shromáždil v dl. Šly jiné a beránky stíhaly je
tisknouce v kolenech
a jiné z lnu zlatého soukaly
kužel
tenkými prsty
z
neb všecky se
toužily vyslunit
nit,
na žhnoucích jeho pohledech.
A
všecky tak blízko
v té prázdné si
vsi
si,
pepilné
bez muže
ekly, že bez lásky, bez lásky
srdce být a ve
nemže,
vni rží po
jaru
dychtiv poslouchaly vzdalující se fujaru
mizeti v dáli, v dáli,
a za
pastýem
s
ovcemi
vidly jako v snách modravozlatý usedat a víit v slunci prach
47
.
.
v Déš kouí
A Dne
se,
horách
mrak
k
dí
slunci
:
shasni.
za chvíli v horách se dálky jasní.
zaala
naivní
hra.
Dík bohu, den slunný
emeslníky, pastuchy, dcka, lenochy já
vídám a prostým jak
Tu v z i
ádem
byl,
z vil
se vše to ídí.
tichu se stává mi,
tohoto kouta zrak že vidí za duši parku, kde sedím, za stromy s trávami,
dny nerozbolestnných, sndých
lidí,
jimž volnost dálek teští hlavami.
Co
cizinci
kráejí po svahu hor,
kde ticho
je
mrtvé, jak
vymel by
tvor,
jen v svazích a políkách za lesy nastíkány
jsou jako
blavých
bod
domky
pichlavé zlomky,
kdes drobný vlak haraší
nad íkou, prudce se v kamenech pnící, kde ztracenou vesnici
mrak zahaluje a výš se nadnáší až k úpatí hory. i
dvorcem
kle urvanou v hor výšku
Co
Tam
za boudou-hospodou
— hle, stádo se pase a
mí a dálku les.
milenci kdesi v údolí ztišeni
se zahledí v lesnou dálavu
tam v šumní vody u splavu a o tom
lidi
ruce a hrstku vesu,
sní,
48
znaveni jdou,
jak do
vavy msta
je
a radostná, bláznivá z jich
touhy
podzim zavje
nadje
vysvítí.
Jak v bezcitném ruchu a syrovosti víc svoji se
a stále a
budou povždy
vrn
mít budou do
Já na lávce na slunci tak zbožný
park stíny cos
íká
To slovo
je tichý
mní
mi, je
dom
cítiti,
oí hledt komu.
pokorn sedím
v sadu,
dech veerního chladu,
a skvrny svtelné
—
ješt „ne". zetelné.
Já chystám se ješt na nová
klání,
na lásky a nenávisti, tož nová milování, a myslím na vše, co žitím se
49
možná pežene.
Nekonené dešt Hory za
truchlí
lesy
obrys
sedí.
Mlhy
norácn
skryt,
temnými
bez
v
vyvstávají, na dálky se vsí,
všecko pláe usedav jako dít
noní spavé
zabloudilé v
Jeáb ad 2
mlhy
šedi.
v dešti
leskle svítí
pezrálými plody.
Vlhce voní luní, na zkosené a jak
obilí
hndí
slzy
deštm
kvítí,
krutý pleští
hadi tekou bystré vody.
S vtví erných jako s
slehlé
déš
vous
jedlí
obra
tžké kanou.
Tolik lásky na zmar, tolik na zmar dobra,
zchudlých kraj osady
si
pedly
nad úrodou deštm zadupanou.
Ustrašená svtla z
domk
oi
vyhlížela,
vyítaly.
Ruce vzpínaly a
déš
se,
vrásky lehly v ela
neustával, jako
nekonené
žaly.
50
moru
metla,
Déš
tak crí z rána,
k poledni až k šeru, v dlouhé noci tmavé.
Nekonený, nedá doufat vru, velké
víe v spravedlnost Pán.
Srdce horské skrývá
51
náky
dravé.
Zah r a K
návštvám zlaté a
v podzimu teplém, kdy podél zdi zrají
modré hrozny a oíšky
spadávají,
dti a paní pijdou, na šatech slunení skvrny, o
mst
kepí
hovoí paní a dti
jak srny.
Slunný když konec záí, ostrvky prožloutlé vábí, stará zahrada s
domkem ke
Taková ovšem by musila zahrada
ddekova, když
Z daleka vozem
pes eku, po
i
blahu staila by.
být, jak ta, byli
drahou nás cestou pes
pramici, silnicí
vážn
nás
prohlíží,
znali,
msta
divnou,
pod myslivnou,
pivezla matka ukázat: tu jsou si
jsme
jsme zcela mah'.
kolovrátek kde hrál a opiky tanily
Dd
již
mé
poprvé
hndé,
dti,
dde.
vidí nás,
pod bradou šedivé vousy, zrak písný a jadrný
Dobe.
Le
nežli se
jako roj když
Jeden se ve šaty
si
neví
se stalo
si
minut
Matka
sevšední,
dí:
zahuí. již
na
pdu
stydím
dámy:
šatikami.
mní
se.
vlez',
by pokousal pes,
rady, však šeptá, jak velké
s jejími
hlas.
nauí,
zmáchal a druhý
Ale návštva vzácná, na v
znáti
vylítne, kol hlavy
roztrh' a tetího byl
holika
nco
mu
vod
jména
níž se
se v
tšíme roky
kiky
a skoky.
Dd však zná dtskou
pod vous se smje, a podpichuje
52
a škádli
již
lásku,
svou chásku
!
Veselé jsou dny v záí a proto ten zvolen byl as, všecko že v zahrad zrá a strom že víc miluje vás»
Dosud jsme nevdli, co zahrada má, co dát umí, takové švestky sladké a hrušky a jablka, blumy,
nkteré ale
již
dozrávají, až stromy se tíhou kloní,
hromady ovoce
v zahradním
domeku
voní.
Nejvtším, nejkrásnjším nám zázrakem pipadala dlouhá zed zahradou celou, kde spousta vína zrála.
Muškátové a modré a erné hrozny podél rezavých
heb
a
rzné
visí
vn své
mísí.
Vždycky v záí teplém se v duchu pokloním znovu, uctívám vzpomínkou slunnou zahradu
ddekovu,
vidím zas podzim teplý, kde podél zdi dlouhé zlaté a
modré hrozny
a
zraji
oíšky spadávají,
na dlouhou cestu vzpomenu, na ustaranou matku,
na tanec opiek pod myslivnou u kolovrátku.
Nad záijovou
travou, po níž vlny se ženou,
vzpomínám, na nás že dobré vtry nezapomenou.
53
Pokojný veer msteku
Rodina každá v
doma
k šeru
Divoká réva
sešla se.
již
pokrývá domky v naveeru,
nabhla v tmu jak
silnice
Na
svtelná
silnici se
céva.
line
z
oken všech prouha
z
práce kdo poslední pišel v stinné
— skoupý na slova.
pedsíni,
Každý domek v
zlatová,
svými
již
ožil
sedraném odvu.
Roboty den kdo
málokomu
je
A
Chvilka. Mluví,
kdo
Kdosi
si
prožil,
do zpvu.
cinkají lžíce. ví
toho více.
vzpomíná v
Kde pak
se toulají
Muž
ženu hladí
dí a
Také jsme takoví
byli.
Tma
je
a
podzim v
ticho
je
v
poli.
Msíc
je,
lupení v
krokem se Rezavé
chvíli
mladí?
mst,
cest
drolí.
Ústí
pokrývá dlouhé zdi
prázdných, blátivých, spadaných zahrad.
Na
nebi
s
veerem
stíbrn do temna
bledé souhvzdí touží
Milenci nevidí, neslyší,
za
mstem,
za vodou.
54
si
zahrát.
Ruku v
ruce, ruku jdou v ruce,
dlouho jdou a dlouho jdou.
Jakoby
bloudili
po
výši,
v srdci se blaženost
K
iietiší.
radosti první jdou,
k první jdou muce.
55
v
posledním slunci Skupina strom podzimní v posledním slunci. Dlouze v ní jas se už
na dálky vkrádá.
S proídlých vtví padá za listem
list.
V prázdnot
po tch, kdož
zbýváš smíen se vším a
odešli,
jist.
Z moudrých strom tch pokoje neslyšet stonu.
Smíeno všecko
je
ve chvílích skonu
Což
tu nic nebolí,
nic se
nevzepe, neptá?
S poslední trávou na smrt
si
poli
bratrsky šeptá.
56
Podzim
Návštvy ekám, pl Podzim, sousedy nejvíc a dívek, jež
oima ohn
všecky.
Nad zemí studenou mlhavý píkrov kroeje hodin si
.
plá
ve zvuk rohu, psi
vsi a
se modrá, a líné
Návštvy ekám
vtí
a zdají se o
a radostný
vtrná boue
mám
lesy
.
.
tichý a kvil se tiše mísí
honu
se
pozdrav a údiv
je, Hstí vír,
teplo, a za
sníti.
lesm
bezhlav
ítí.
ísi.
metelice.
Vidím se ervenat zevšad dtské, zdravé
jizb
den mine,
pes temné
Poslouchám, vtry se odpoutaly a k
V
letí,
.
rozžehne lampy, noc netopýrem se vsí
Plavost a zlato,
si,
.
neslyšíš ploužit se v polích,
na mraky pod msícem, pes
Hraji
moe
za
již
pomlky objevují
poli se
Však dtí
rozžehují
v syrovém odstínu duše, kde ptactvo
nad sklizenými
veer
dti
v duši zve k soté
líce.
okny kvtiny Ihou mi jarem,
koky pedou své lsti, a vše to nech srdce zhívá. Jablko pee se, muednickou svou smrt si zpívá. Nechce být niím, než pokorným, sladkým božím darem.
K oechm,
švestkám a
hroznm
pohlcují tu vni. Jsou všecky to jež
mám
tak rád, a jež si
A
mám. O,
ted
Oechy
si
berte, co
ješt se
loupají,
pimýšlím ržové
dtské
astj by mly
Stokrát jsem ekl
:
si
Musím, až ke
hlavy,
tu u
býti.
vstupte, vy zlatoplavy!
hrozny mží
modrem
hrušky voní, a jablka jsou jak uhátá líka.
57
mne
mn vkroí, bdíti.
dálek,
stíny,
pozval jsem
si
vás tolik a
tedT,
zavená cudná víka;
slyším vás cupitat, usedat,
ekáním nedokavým Podzim jsem
až jsem se zalek,
nastavte ruce
váš, a vy nevíte, jak se
tesu vám oechy,
bílé,
mi po vás stýská,
— oh, jak se prohýbá
štíhlá líska.
Sní se mi o hostech, dtech. O, jak jsou roztomilé
Tolik je bolestí v
mlky, ale
tu
svt,
obma
a
hned
když je
si
dv
do oí hledí
leheji, vždycky jsem slýchal,
když radost pijde, tu laskavý
Bh
jak by dýchal
neeká odpovdi.
na horoucí bolest,
jež
Vyhlížím krajinou,
ekám. Vítám
a umísuji
hosty své v keslíkách u stol, každého oslovuji
jménem
vlastním a s dary je pouštím, a v chladném vzduchu
kterak mi odcházejí, krok
jich
mi doléhá k sluchu
,
.
.
58
I
Pod zimni noc Dne
odlesk hasne v
tžkém temnu po
západu,
hvzd mrazivá, ta, jež se podzimní a bounou nazývá, když stromy holé, bez hnízd, vpedu tma a vzadu. jak noc jde propastná a bez
Vichice tese vším a pláe Melusina, krov praská, okna
iní
bolestnícím sklem
a sychravý chlad straší v zdivu odprýsklém,
drkotá zuby odlouenost siná.
Snad
mne
navštíví
mne kdos ? Snad
autor dávné ráže
sveze v dostavníku dobrodružství,
snad spánek
pedasný mé
snem dtství mého,
smysly v lžku sváže
jinošství a mužství,
neb probdím noc a promyslím dny o perodu a o zkvétání
zem
v touhách svého
59
rodu?
v
prázdnu polí
K podzimu
bylo, v stínech
vody spaly
a voinj dýchalo se obydlím.
Oíškm již
pták
zobce
ustýlaly
pod oeším proídlým.
A as
byl,
as
a
vtr plakal
jsou prázdna pole, kde
Žlutav rudé šípky na kde
lovci
šli,
hlas:
dív šuml
klas.
pastvišti
tah frel koroptví
a v zápach prachu pušky kde se blyští jak blesk
kdy protkne vzduch, polibkem tkví
a dálkami se vzpne a výškou
svtelný signál
Ves
fialový
z
pehoupne
loví šedi dne.
u erného lesa
Modrovousv
se
hledt
V
zahrádce u hájovny jablo klesá
zdál jak
pod jablek rozkoší
Lukami povzdálí
a neví jak.
se kroky ozvaly,
žabími, zelenými hnuly
Pes
zrak.
drahá místa zavál v
moály.
strom
tichu
roh lovc v tonech echem nesených.
To pes hbitov, v zmenšených
To pes
ad
jenž s pokorou kryl pýchu
jaksi
hrobech zelených.
chatrí, jež stechy nakrí,
kde máj ní, v apky jak když péro nastrí.
60
To pes jeáb jež
alej,
do daleka
k horám píkrou spchá
To pes
údolí, ztajená
se vlhce vpijí v trosky
kde
silnicí.
eka
visící.
Pes horstvo, kle a ke, pes vlastní jež zná ten rohu zvuk
i
ds,
61
srdce,
jímž prchá
v,
z^!
Jese Já v parku jsem se setkal Šla
s Jesení,
krokem volným v mírném
slunci vlahém.
Šla majestátní, krásné zjevení.
Vonla ješt
A
vyzdoben byl
požatých luk blahem.
vlas šedivé již paní
modrem ves, zlatem
závoje vlály nad
vod démanty
Tak
ped
jeabin,
ní,
za ní
stín tlumil mlhovin.
majestátní, z rodu plodných žen,
vždy spjata
s
rody
Var krve bujné se
ní,
ped
pyšnil
ní
ady rok.
petížen
pedk robustních v tom stkvlém jejím oku.
62
Jdu posledním dnem kejícím Jdu posledním dnem hejícím již
s létem odcházejícím.
Zná louení chvat
Vše postrádat
Vzduch, slunce, dnes
nahradit.
vítr,
vše jak zaáš,
nov vymnná
Zbarvení sosen, vsí,
naladit.
lze,
stráž.
plání, luk,
chalup, hlas zní jinak, zvuk.
Strá pod rudými jeáby pedla by
jak babí léto
vítr hvízdal jinak z trav,
a
kde vemena se vlekou krav.
Tah pták dál
Z
jíká,
za
vodou
modrou stkána pohodou.
trav požatých co klas
již leh,
poj, vystídám t, sept jsem slech Schne
listí,
1
vadne, zlatá mcf,
rud žilkovatá, stíbra sed.
Lkát naivní
slyš lupení.
Je odvaha v tom šumní že louení se nesmíš bát,
vše pohledem hled zulíbat.
V tom poznávám
:
Neb vtrem chvím
63
jsem lupen sám. se
sem a tam.
Ted pravdu
víš.
Byls žlutý
Poprvé zachestils. Ten
list.
svist.
Jak se to padá, vychladá a jak ta
mlí
zahrada.
Vesele vtry pivanou,
A
s
bohem, na neshledanou.
Co vzkikneš
V kvt
v smrti chvilence ?
rozvijte se
Vše, co se rodí,
pupence
žije, jest,
bratrství musí z tebe kvést.
V zem
dopadnuv o
vna
míž,
ty jeho slávou zazvoníš.
64
J
Cnalupa Vždy kolem
statku toho musíš zase
Bud pod kaštanem chtít
u cesty jít.
v stínu sednout
ped
plotem,
vody doušek, nebo hledt v sad,
když kvete naplnn vel bzukotem.
Av
let obdivovat krásu
dusivých
vní
pivoní,
drobnou, stinnou zahrádku
drbež
a dívat se, jak
pibývá
roste,
híbti, telátku a prasátku.
A neas-li,
boun
host zmoklý
vkroit smíš,
v chalupy pedsí, v hlouek pištících žen a dtí, z
kamen
kdy osvtluje všecko
ohe
Hlas hospodáe co v nárui
jí
vítá,
lidí
hlaholný
za šera
plápolný.
selka za stl zve,
tepetá se maliký,
a nad kolébkou, lehce rozhoupanou umlká hlas stydlavý sesterské písniky.
A
zima udeí-li,
snhu poduška
až ke komínu
stechu
rampouchy
zvoní, zdánlivá jde obleva,
kdy kapek tanec v
Mráz udeí
zas,
slunci rejdívá.
masopust se k
maškary divné, smšné zjímají
pokrývá,
bíle
dvata
s
oknm
nahýbá,
hloupým vískotem
a táhnou k
hospod
a na zmrazcích se kymácejí s výskotem.
65
Tu
vraty dvorka uzíš viset zlatové
obrovské tlo krmníka v jak
tm veejí
sato, tvrceno, jak v koui komína
se udí k chvále toho,
66
kdo rád vepe
jí.
Kraj pod snhein Klid pokojný jde dálkou po krajích.
Je ztajen život všeho, bytí dech, vše pod zrazují
snhem
jak mrtvo,
koue
dálek
pouhý oddych v tvrdých snech.
Jak tlo pracovníka vyerpané spí
pod pokrývkou
bílou
zem a plane
od rží slunce.
Dál továrnami kouí hroziv.
Tu v je
údolí však dole bílo bezhlasé
zem,
unavené, vysílené
když k spánku spravedlivých chystá se
kvt
i
po
i
po posledních
a zrání
i
žní
po porodech
veeadel hodech.
Zplenna k mdlob. Kraj celý odpoívá pod vše bílo od tecf spí jak
vsí, polí,
tvrd
snhem,
lesních
do
jedlí,
tkalci spjí,
když tžkou práci odvedli. I
jejich
íše
spí,
Zas množství
jak
msíc
svítí.
eká nespedených
na práci rukou.
67
nití
Hovor Když v jak
mstem
s
noci vzryvné
msto
mrtvé,
Kdo bez domova smrtelné, kout
vtry bouí lkav,
vymelo
jsi
dnes
I
však, ten jako po
si najít
Jen nasycení jsou též
únav
smí jak pes.
pevn vící,
že všichni u prostených stol že všichni napili se, všichni
veer
syt
sedli,,
jedli
a lože našH hející.
Kde skrýváš hladové ? Kde
teplý kout
jim skýtáš, sousta, jež jich zraky
kde necháváš
je
okny
a u jakých je necháš prosit lidí?
Vzbudíš jim
je
ráno k práci, za
neodekneš, aby
ní
chléb
našli sílu
milovat život, pipoutáni k dílu?
A nevrazíš
vidí,
tvrdým spánkem spoinout,
jim v rakev první
68
heb ?
Já dnes jsem citliv byl Já dnes jsem
byl a myslil na národ,
citliv
nm,
zda neodumírají
síly
když v stranách
sn, zda
v
Zda strom, když v koeni
I
na drobných sta
vcí
jež spojí:
hyne celý rod. je
zdráv, se iešt zhojí?
myslil jsem,
zda byly vykonány za života
lidí.
Ci milujem jen ty tam pod rovem, jež za života zrak se trápit vidí?
Já dnes jsem
tch
citliv
starostí, jež
K nám
byl a tolik
vidl stop
srdce pepadla a
úží.
za života lhostejní až na náš hrob
nakladou hory
z
nežádaných rží.
69
nemám
Ne, stracnu hoe
Ne, strachu nemám,
mou
zem,
hrzy
bs,
že zalije
Vždy
z
ji
z podlosti
zdupe,
rod
mj
sníží.
sžírající
se znovu oprostí.
A
orá, vnuk až pjde za
hlas minula v
co velké bylo,
Náš smutek zápas,
z
tom s
radlicí
uslyší,
velkým velké
z malosti a z
jed, ze
sblíží.
pochyby
závisti
jak rozbujené zajdou vegetace
všech pítomných
a zbude a
cit
Vše
jen, co
posvtila práce
co zbudoval. ostatní jak suché
spadne
listí.
zem mluví vždy, když naslouchám, jen pedk nejvyššími ctnostmi.
Neb
Vždy znesváený dnešek
Tu
víru
ztichne ve
mn.
mám,
že stopy malých neponese
zem,
až jednou dnešek za nás promluví již
proištný prachem, hrob
70
kostmi.
Sloky osvotozenéko Týž dvr,
táž sí, ten výhled
týž
hovor
Le
cítíš
lidí
do
lovk
polí,
každodenní.
poprvé, tvé srdce nebolí
verejší hanbou otroení.
To
nový osud, na sta roste
a se
svtem
t
dív
mstil se
zavený
tob
ti
svt, jenž malý
zdál se, že s tebou, s lidmi
Ted
celý v oknech
tam do práce se kde
snil jsi,
A všecko
slavnými
ti
i
ke,
umí sluncem žhavt,
dáš,
mžeš
kde dív
jsi
íkal
stavt.
polo zpvy pt,
jak nikdy svobodnými.
Te,
je-li
zem
jest,
stojí.
vyjdeš, jinak vítá, volá strom
svt
cest
pojí,
tvá, je
tvj
jsou všichni bratry tvými.
71
i
celý
svt,
v,
Myy
dti
a
Jsme stáda rozpadlá, shoelé stny,
domovy
v nenávist se mnící.
Za híchy otc dti jako pny, jsou jako stromky z
koínky v suché
Svým biem
pdy
vyvráceny,
prsti klíící.
nezkrotí, nesrovná stáda
zbrocený krví rudý apoštol,
as lásky pijde, v cestu jež se vkrádá, kvt krve na dlažb jež družn svadá z
tl utracených, které
Pak vstane
láska.
hnijí kol.
Znepátelená zas
rozbhlá stáda. Pastýova jí
v ruce v jarech neoschne a v znoji
jak stíbrný tón
vel když
v slunci
tak magnifikat zpívat bude vrch
A
spojí
hl
i
stojí,
dl.
pak ... Ty drobné, moudré naše dti
nám je
odpustí a v krásném souzvuku
uslyšíme družné
až bratrsky
v
svtovém
si
zpvy
pti,
budou rozumti
kole držíce se za ruku
72
.
.
Chvíle pokory Karlu Tomanovi
Koist umní Já dlouho bdíval jsem jak lovec schystán k rán,
když po
umní
toužil
Já položit jsem k
nohám chtl
v zrak zhaslý zít,
Neb každou se
A
jsem jak po koisti.
snem
láskou,
jíž
ji
v srdce ran,
vna obepí&ti.
se touha vyžije
ní srdce vykoupí neb zabije.
asto koist
se mi objevila,
však milosrdn navždy odcizena, už nikdy podruhé se nevrátila,
neb zmizela jak smutná, když
s
híkou
toužila
si
píliš hrdá žena, zahráti,
a okouzlíc, zjitila k závrati.
Než, vášní chvl jsem se jak ekající lovec
když chybí s
jelena, jenž s
dupotem
se ítí
parohy zdviženými, v doubí, za jalovec
se vzdaluje, až zmizí, zmizí v prázdné mýti,
t v bezvdomí zanechá — zda bdím, i sním ? — vždy užaslého slavným zjevením
75
.
.
Rád sevené mám,
krátké sloky
Rád sevené mám, zpvné
a
i
pobožné
sloky
bezbožné,
lyriku, jejíž slyšet kroky,
a trhá kvt,
neb
kosí, žne,
neb radost po zemi v
dvrném
je
jíti
se vším hovoru,
studánek erstvou vodu a splynout v
Zem
cítit
pevnou,
denn,
drsn
sladkou,
dech domov,
mír kvetoucí, tak
píti
chudých pokoru.
dti
vídat
s
matkou
v sedmikrás trávném ostrovu a v poli hlavu
hospodáe
ražený, tvrdý peníz zít,
pl
z
temna, ze slunení
záe
se smýt zde, tu se vynoit.
Rád
sloku
mám,
již
slunených tanc
zem
staí,
blaženství,
slavií dobrodružství ptaí,
hru veerních kout v srdci jen
tmi
a v tichu
sn
o ženství,
hrozn osvtlený
slovy ryzími
hrob
poklad stlený
slzami vysýchavými.
76
Ztr acene zamery Bh
zahladil Savanah-la-mar
Thomas de Quincey
Co s
potopených troskami
Se i
mst
v
mé
duši na
dom sesutých
dn
leží
a vží.
schodišti, lede královská šla nádhera,
se zahradami, kde
hudby k
tanci hrály,
když kehkých lásek pohledy se potkávaly.
To
byla
msta
zámr
mých ztroskotaných,
emblém v dny krví vtkaných; vyznlo, co mlo mluvit lidsky,
to zbytky tors a
cos hluše
cos operetn skonilo, co zalo heroicky; tak zapomenutá jak v
podmoí
ta
msta
se rozpadala a k nim pustla každá cesta.
Však
nkdy
v
tvrí
chvíli
zase pro
mne
žijí.
Hlas mnohý oživlý svou zvolá melodií,
kvt korál
je živ,
zvuk známých
krok
slyším,
vše jak by ožilo pílivem zájmu vyšším a pokušení volá,
démon svod
zlých
bys duchem vzbudil vše a nový život vdých'.
77
Vše chvílí šera usíná Vše
chvílí šera usíná
Tu
sní se rádo,
.
.
vzpomíná,
sta postav vyvstává: druh, žena.
A dív než v
zasnný
Jak
lampa rozsvícena, prostor
pramen
neb jakby
by
tee as.
lkal to hlas,
vanem rží zdvih
s
se nakažlivý, zdravý smích,
kouzelný, dávných mrtvých smích.
V
míjení
dn
rok,
a chvil
jak mrtví, živí návštvníci
by pišli
ti
cos ješt íci,
cos nikdy, nikdy netušil.
Zas
vidíš ty, co
dobí
padli
he
se vzdávajíce v marné
niivým živlm
v
pokoe,
když potichu se žitím I
jiskivý
jich
tch
plamen
kradli.
vidíš zrak,
hrd bolí, vped a vped, vped a vped
ran, jež
když rvou se o krok jen o malý krok i
pátel
pes
78
mrtvoly
.
.
Píse V
tvríck
kodínáck
o
létech,
kdy zraje v polích
klas,
v podzimech víno a v zimách tvj duch,
osamlý když tvrí
inem
se zjevit
má
hlas
jako
Bh,
musí bdít Hodiny rostoucí, žhnouti sluncem jak
výhe
v poslední dovršení
díla
pálit jak
Na
pláni
taní,
bílá,
peklo horoucí.
zlat slunené hle,
žhnoucích Hodin
Bílé jak ženy jsou
rej.
skutené,
nahé a vzdušné, vždy arovnj
od rána žhavjší k poledni, dvanáct až se
jich v
obilím praskají,
vní
kruhu vzpíná, vína,
vášní svou dozrálou poslední.
Dvanácti Hodin žhavý kruh, Slunce tož majestátní výš.
S vrcholu spouští se v
Hodina za Hodinou
naptí hasne
les
a luh
již,
a chlad jak vál,
pestaly tanit vzdušné ženy
Zrozen in.
Ten
však
zrodem jeho kdo sebe
79
je
.
.
opuštný,
dal.
Návštva Když
soucitu
mne
soucit navštíví
je krátký, rozsvítí se,
Má
v dlouhé šedi dne,
zkvt
a uvadne.
jarních jiter vlnu svtla takovou,
jak proužek pole svitne rudí makovou.
Potokem zahovoí, dnw než opadá.
Tak pod obloukem duhy vzhoí
Mé dvee pijmou jak ženský
Dlouhého
stání
dnes tu a
Svou hlavu
šat, jenž zašustí.
nemá
zítra
z
rodu efemér,
tam, zas jinam, v jiný
nastavuji
než rozplyne
a ihned propustí,
jej
mkký
osada.
se,
smr.
erstvých do vanu,
shasne, rosa po ránu.
80
Radostná píse Ven všecky
z
vzení vypustím
svt
vy myšlenky o
Nuž, rolniek vašich a
av O
vás,
lepších lidí!
zvonk
hlas
dalekou prostoru volnost svou ídí.
kéž by na slunci pod modrou oblohou
se sešli
tou duší ubohou,
již lidé s
když pláou kvty a smjí se ptáci v
Snad
lepší
by
byli,
Jsem pokorný pastý, rád slunný a rouna stád, jež se
vše z
mám
pede mnou
erných bud vyháním
den
vlní,
ven,
neb skotácká bujnost mne radostí
A
lese.
že den jim své ovoce steše.
plní.
nerad jen stáda zavírám,
když zamykám vrata zasmušile, a nerad a
zím
Jsem pastý,
má
A
stíhat jim rouno
erný nít nad
a
bílé,
nimi stropu trám.
spolený hospodá
užitek, já jen
pece mé oi
mléka misku.
jen milují
zá
kvtnových východ, bouících vísku divokým polibkem, volnost
všem tvorm
ji
peju, by
mám
rostli z ní
vždy nezkivenými m.yšlenkami a
nevykrádanou svobodou.
81
svou,
sami,
Duc To
li
o
pozdrav
vý
milosti chvíle je,
kdy van, kdy ti
vyjevit
cos dív jen
S
stín,
dech rozvité rže
mže, tušil,
cos ekal.
kalíšku rosa vyleje
se ve splynutí v klid srdce, když nejvíc ses lekal
zapomenutí
A slyším s
hlas
.
:
.
Touhu
mám
tím setkat se, zapomenut a sám,
kdo pes horské
míle, jež se dlouží,
nkom touží. Hmí jist vlak, šplouná lo
po
a
blíží
se s
pozdravem
v mizícím koui modravém a jakási touha
ti
kývá,
zrak temný se ze svtel dívá, rty volají: v
náru
82
pojd!
Sloky Já veselejší chtl mít
kde
denn
jít
smutné behy,
žití
jsem musil, dobrých ekal smích,
neb chtl jsem uzavíti v srdce trochu nhy, mít
rže
vždy, kdy
teba rozdat
Knih asto nemiloval jsem, že více než
lovk
zbablcem
ni
ml
z
jež mizí v nic
bouemi
A
denn,
snm, rad, moe pn,
žurnál, divadel,
vší odplývající
Le dojali
jako skály
vítzem.
A polovzdlancm já vyhýbal se rozumu
lhaly
nejprostší, jenž vyposlouchal zem,
dech zvíat, ruce tvrdé jenž a nebyl
jich.
kalného
kams pes
mne asto
norci
boží
i
lidský
ád.
hudb vrní
zoufalce neb scherzy dtiny.
asto verše
kdy na hroby
s
hloubkou nebe podveerní,
as
sázeti je kvtiny.
83
Pí sen Jak
mne
láká boží svt.
Ohnm
vzplát neb
modrou mlhou hor
vtrem
bouit,
se kouit,
být jak vlna, pták a kvt.
Rychle urvat v jeden ráz slunci blesk, mír tiché zemi,
nebo
svt
veejemi
zatást, rychle,
Chvíle,
as
je,
as.
pavouk strakatý
íhá piln
u své sít.
Uvázneš a vypije t, bezduch padneš, vyssátý.
84
Oá e v z G a n U
cesty za
veera k podzimu
1
v stráni
bíza se chvje v zbožném odevzdání kruté
zim
Šeptá
si s
celá
snhm
a
erná v
korou blounkou,
ní
stíbrná voda v
Myslívám
tolik o
Stárneš v
vstíc.
vodou pod sebou tichounkou,
ní chví se
pes msíc.
tob.
mst
a nikdo neví
žes tu zarostla na
hrob.
V
tom, kdo spí pod ním se
A
že se jinak
jen když se
ti
chvješ bízou
pro vše, co nezvstné
Také se k
zim
vzhlížíš.
neuleví,
ztratilas.
již blížíš
85
a tlumíš hlas,
.
.
.
Píse
nepochopitelné ra
o
Když smutný s
byl kraj vždy, stejný stále
modrými koui,
nebezpené
též
vír v
kik
vped Tys pro
ml Le
se
ti
zachtlo dále
a bouí,
buák,
vítr
kde ií,
plachty fií.
tiché
úsmvy
lásky isté
skoupá slova. krvácels z rány hrozné a
jisté
a vraha vyhledals znova.
Tys vedl sám jeho ruku, bys novou podstoupil muku.
A
asto tžko bylo
ti žíti,
neb rada tak drahá, tak drahá.
Tak asto a láskou
A jsi
zabils, co nejdražší
jsi
omylem krutým,
hoce
ti
zanesl vraha.
plakal
.
86
.
že .
t
zlákal,
Tak Tak u
kvtnu
Kdy nov
Smím Již
vzni chladno,
puštn v prosincový mráz.
jat a
není snadno nezavolal as.
lhostejno mi, zcizeno vše v
jak z
Sám
žíti
umít ješt
Dnes
srdce mi
srdce mi jako
jenž v
a
u
dob v
je
osamlé
šasten
ocitám
zachránit se
tím, že
se.
cest?
kráím sám
?
Pítomnost co nese?
Sny minulosti pohbi
intimní.
Jak vyšlapával bych
si
Tou dálkou pímo k
cíH jde se,
a hrob tam
mst,
nejtvrdšího srdce znám.
nkde
cestu v lese.
najdu v
87
ní.
Od lovka Od
lovku
k
duše k duši stezka
zarostlá, daleká.
Do trn nohy
bílé
zavléká.
Ale v
as
u kižovatky
prvodce eká
V
sladký,
mlení dlouhém
tebou
s
osaml.
Rány i
S
ta,
v
s
trny
boku
tebou-li
již již
srostly,
ml.
bude se
láskou se cesta
ti
bráti,
zkrátí.
Daleko od duše k duši plání krvavou.
Všecko
je
hrzy
a smrti
záplavou.
Rci kdo
jej zabil
znovu
za zradu Jidášovu?
88
nvzdy kvetly
Vzáhoiiech nebes V
záhonech nebes hvzdy kvetly
kvty,
Snad
jež touží být netrhány.
stkvje svtly
se to zrcadlo
pro krásu nejkrásnjší panny ? Sál se tak
stíbrn
stkví a
mní.
Milenci tancem jsou okouzleni?
Nebesa
zpívají slávu
zem,
družin všech dráhy,
Slavnostní
osamní
hrob ve
ticha.
mn,
ozonem stromových vrchol dýchá.
Nesetných množství zím putování, s
živými mrtvých sbohemdání.
tu tam
jak za mladosti kdysi.
Vzpomínám
neživých, hlasy jich slyším.
Jakoby kvtiny ruka ísi utrhnouc rozhodila k výším. Zpívá
svit
každé
hvzdy
Mrtví, v snech živých,
89
a kvete.
krásn vy spte
I
r'
Co vyteš z
tch
1 s
n
e
srdce z
hvzd,
oí, noc když dlouhá ?
mže nkom
Zda
ješt kvést
po
horoucí touha?
Zda dovedeš naslouchati trav sluchem a list v
Zda radostn poneš
tch nocích? se báti,
než poznáš se po dnech a rocích ?
Jak pívtivá dnes
dál.
Dnes musí srdce I
každý v
To
nm
kvésti.
žal,
penesmírné
je
i
nm
každý v štstí
.
.
žal.
.
90
1
Rád vytrpím Rád
vytrpím, co bude žádat
ode mne ješt
žití.
Kvést, odkvtat a zvadat jak luní kvítí.
Než, cítím rosu
z
rána
jak ješt studí
Dík za
vše, pálí
ješt v
mé
rána
hrudi.
Plá v srdci v duze rosné
slunení zrcadlení.
Až k smrti
je
života dní.
91
neúprosné
Boží Tajemství které
ryl) á mé vede
kroky,
pod hlubinou
spí.
Hodiny a dny a roky
íhám
Rybá
hlubin u výspy.
boží,
vrhám sít,
dychtiv božský chytit div.
Jsem
jak staré, dobré
krásou
úžas svých
Pomalu tak
z
mého
dít
živ.
díla
vzchází, roste celá zem.
V ekání
je
moje
síla.
Uslábnu, když dosah' jsem.
92
Slok že nemáš srdce oddaného,
Co
plátno však ?
Tím
víc
bolívá.
nech prodhvá
tvé srdce u tch, kteí mrou, když nikdo neví. též trpí,
A
a se pokoušejí o úsmvy.
po jarech a letech, bouích
žití,
když po cestách a plavbách hluném víru najednou tiché slunce povysvítí
dobrých rok,
z teplejších krajin, z
ty zakotvi
již,
nech
t
z míru,
rozkoš spoutá
všech dobrých hlas domovského kouta.
A bu jak z
tch
každá
z
rodných
milion, které
ovoce nesou a v
kvty
jich stínu
jabloní,
zavoní,
na zahrad
milenci taní, milují a touží,
a ní žalost zkrásní ve tvém erstvém chlad, a ní šstí v stínu tvém se zvní, zdlcuži .
93
.
.
Bolestné zjevení To
bolest, která
Dív, než
ji
dív než zíš
mžeš
Jak žena nemladá, ne
mla
jež
A
kdys
ti
provázela
Tak nevidn tak
vrn,
Je z žal
sn
cizí,
;
t stále
až do hlubin.
a nerušíc
jako je
tch
mizí. líc.
tolik íc'.
nemohla, však myslíc na
t
ji,
pohledti v
t,
ale
tvj pes neb
jak žebrácká
si
stín.
sedne
kdes na posledním schodu, kudy jdeš.
Dív
než se vrátíš poznav
a zmizí než se nadješ.
94
ji,
se zvedne
Stíny dávných sluncí Na
rtech mojich slovo ožilo.
Mlo
která zašlé budí.
sílu,
Sladké vidní mi zmnožilo mi dávno prošly hrudí.
stíny, jež
Bylo mi, jak
z
mládí sluncí mých
západ hoel by a metal
stíny,
vyzaoval ješt teplý smích, svody lásky, bez viny
mé
viny
.
.
Stíny dloužily se k východu, sluncí tmaví služebníci.
dávných
Denn Zvídám
v
kráím prvodu.
jejich
vše, co
kdys mi
95
mly
íci.
Srd c e Nepouené jenž za
srdce poutník
jest,
kloboukem erstvé kytky má,
a podle slunce jde a podle
a cestou zpívá
si
hvzd
rozjímá.
i
Jde cesta vavou trh, taníren, i
básník
vdc
a
jde mraveništi
mst Neb
hlukem
tavíren,
rozm.ailostí, vsí lakotou.
kolikrát
má
samotou,
lidí,
na
bylo líeno,
tolik ran a stop,
když uniklo,
by na svobod po svém vykiklo.
A
ví,
že smrtí neunieno,
až vstoupí v ticho
A
v ranách
kvt
96
vné,
záhadné.
že nikdy nesvadne.
Ín o c
1 e
ná
Nesmírné dálky jsem lidí
v
o
úzkost
a
prošel,
všech noclehá.
U manžel u vrah
i
milenc,
a dtí, u
naivních
lidí,
kteí kol hlavy mli svatozá.
Nesmírné dálky jsem prošel za poznáním, bych spásy došel,
za
za vše,
V
duše se modlí
palácích spal jsem
i
i
za
se stydí.
v brlozích spiklenc.
Vše, co jsem slyšel a co jsem vidl a za
zažil,
mnou v prvodu.
Ukižované
žaly,
harlekynády groteskní,
radostí nahých tance lehkovrné,
maškary podvod. Vše, co jsem slyšel a co jsem vidl a okamžik, af už vraždil
nebo
i
zažil,
blažil,
ten, jehož se propasti rozstouply
erné,
zoufalá hra kdy doteskní.
Zdá
mnohá když
se mi asto, noc
u všech že
lidí
jsem
dlouhá,
byl.
Nespících lože tu žhavá
i
lože lichotná,
zbrocená krví neb sladká jak dary nebe, všecky jsem navšbvil.
Zdá
se mi asto, noc
tmavá
jak peklo
Všecko
již
mnohá
tak dlouhá,
neb hvzdná jak touha.
prohled' jsem, Nejtíž však nacházel sebe,
pro srdce klamání nicotná.
97
Budoucímu básník o*v Dlníku
i
slova, krásy ciselére,
kovái pravdy, malým
vdkem
placený,
zda brzy zanikneš, tvé stopy ztraceny,
neb obnovíš se v mladé kráse steré ?
Umní dávné v
rakvi odnášejí,
však nové žvatlá, cinká a brouká, s
matkou
se toulá celým
ehtakou
svojí
svtem
A v voucích velkomstech kdes proletásky
ped
svtáckou
nejradji.
narozeno,
práh pohozeno
se vyklubává, srdcem sejmout i
minulých
i
pítomných
a v šastném slunci, v plout s
i
hích
budoucích
plavb dn,
dobrým lovkem. Kam?
98
jich víru
K
bratrskému míru
Novému umlci A
mst,
máš-li potlesk rád, vítání cizích a
kolem sebe zraky
své celé
umní, svou
dej dáblu, vpis se
Neb vz,
ist
hoící,
celou lidskou
mu
est
jen krví tvoící.
ty záhy uzráš, dív, než k vrcholí
dospješ umní, než souhrou zmoudíš neb na výš
svou-li
ty na té výši
sám
nepozdvihneš též
též,
okolí,
niím nebudeš.
Jen tak se na vrcholí octneš, v záblesku
dn nových, — kol tebe V
když
herc
stejných rod.
takové výši neslyšet je potlesku,
jen
šumní
jak z
vna,
99
z
les,
z
hor a vod.
Pedtuch To dlouhých nedh' samota bude, kdy
život
mj v konci
se octne a smrti se vzdá, jak uštvaný jelen honci, a ihned, kdy pátelský hovor smrti zmizí v dáli,
kvtiny porostou ze srdce mého, tož modré a radosti
erven
živé a rozklokotá se v
i
slavík, jenž hnízdil
i
bezstarostný
v bláznivé
cvrek
se lehce zjeví, jak
se hne
vtrem
i
žaly
tráv
mé hlav, cikáda zelená
tichým nesená
a všecko se pohne a zmizí, vše vydá rosnou vni; to
pízrak konce se
zjeví, bílé
100
jak tlo v tni.
S
í 1
a
j
e
slova
dnoho
Jednoho slova krása
tklivá
nejprostším blahem okou7lí t.
Tvá blaženost jak na
Sám
se
nm
dívá,
vánoní stromek dít.
nevíš, které ze slov sladký
blaženství pocit probudilo.
Až k domovu, to slovo
V
matky
až za hrob
zvukem
pesvítilo.
nm konejší cos a cos
hladí,
ba míle prošly krátkou vtou jsi
v
a na
domov
svém,
hbitov rže
101
veer
chladí
kvetou.
Píse
života
To sladké ráno po ržích myšlenky provanuty
i
smrti
a po vzdálených zvonech zní,
jím, nic netísní, nic
nevzní,
v chrámových oknech zpívá Magnifikat horoucí.
Mdle znaveno pak poledne a veer parnem uvadlý svžích lupení dva na cestu mi upadly,
z tisíce
pedasných louení
a pocit jakýs
Zpíváš-li
píse
života, v ní skrytou
stál tu
hoknoucí.
smrt mi pozdravuj,
hrob klid, ó brate mj, zvon hudbou vzdálenou,
a s tancem vzruchu, pohybu, chval v tom sladkém ránu po ržích se
Vše
souvisí, vše
matina
mn
sbrateno, jsem ásb' spících pod travou
srdce, otcova,
slunce,
zem polštá
msíc životem
102
i
je
mi pod hlavou,
rubášovou halenou.
i
rávy na hrob Noc hvzdná nad nízkými domky, tichými rovy hbitova.
Smrt
blízká z metlic zralých šumí
jak vzdušná harfa hudcova.
Je pozdní léto, zrna z klasu se prškou na
zem
roz^^iia.
Z tch pohb, klas, tajemná ústa
To
list,
kvtin
prosila.
lásku slyším místo zloby
a místo strachu ztišení.
Neb a
v hrob co zamknul as, to
eká
na své vzkíšení.
103
ví
Já nikdy nechci dohotoven být Já nikdy nechci dohotoven být,
mne krása neuzavená Mít mezi
ádky
Chrám nedokonený Tím vzácnjší,
víc
cit.
k nebi jásá.
že nikdo po letech
se bez trestu
A
jak osud láká.
nový, skrytý
jej
nesmí tknout svou rukou.
na nedokonených vžích, pilastrech
hnout nelze
kehkým snem
neb krutou mukou.
Chci býti neuzaven, neskonen, být stále nad dílem,
A
stále
jít
stále
v dlouhé pouti.
zaínat jak noc a den.
Být vlnou na moi, a stále
104
plouti, plouti
.
.
víra v život Tžce
jen dobytý chléb a láska z
muk
bolest jen
zvstováním
dá
dá bohatství toho, co
ti
život
víru,
pak sám se
ti
rozsvítí jako
Nejkrásnjší jsou radosti
bijí
tlukotem
cest, i
jedno neb druhé spí pod
Ale
jsi
hoící.
kde srdce na
vky
v rozdání
hrob pod zemí
dusn vonnými ržemi.
vyssají, žádostiiá
polibky poset
ke ohniv
tam, když v
Nejúžasnjší jsou bolestí prudká
zmuí t,
lidské, co tvoící:
z líbezných životních potkání,
spolených duchovních
zmocnn
životních získaná,
radosti navštívená a vítaná
a vášnivá objetí,
tvrí
tvá zkrvaví poetí.
rt neznámých,
pálících,
jakoby shledání v louení do vrásek ela
105
ti
duchových,
kdosi vdých'.
ot
s
a
Zázraný
rnáj
Pedjarní noc 7
Prudká
objetí 8
Zrození zelen 9
Štstí 10
V
pedjarním ruchu
11
Jaro 14
Probuzení 16 Jízdou 18
vždycky
Kraji, jenž
jiný byl 19
Stromy jsou v kvtu 21 Jitrem 23
V kvtnou nedli 24 Svátení msteko 25 Zpívající jitro 26
Svtlá noc 27 Chvála chalupám 28
Kvten
30
Hnízdo 32
Ped
vzkíšením 35
Pokojné výšiny Nádherný den na výšin 39 Cestou 40
Takové
ticho
odpoinku ... 41
Kout mezi
Dít
v
lesy
43
tráv 44
Rozmluva
s
létem 45
Boulivý píiezd 46 Roztoužené ženy 47
V
horách 48
Nekonené dešt
v horách 50
Zahrada 52 Pokojný veer 54
V
posledním slunci 56
Podzim v duši zve k
sob dti
57
Podzimní noc 59
V
prázdnu
60
poh'
Jese 62 Jdu posledním dnem hejícím 63 Chalupa Kraj pod
Hovor
s
Já dnes jsem
Ne, strachu
67
68
byl 69
citliv
nemám
Sloky osvobozeného
My
65
u cesty
snhem mstem
... 70
lovka
71
dti 72
a
Chvíle pokory Koist
umní
75
Rád sevené mám, krátké Ztracené
Vše
zámry
sloky 76
77
chvílí šera usíná ...
Píse
o hodinách
Návštva
78
tvrích 79
soucitu 80
Radostná píse 81
Duchový pozdrav 82 Sloky 83
Píse 84 Odevzdání 85
Píse
o nepochopitelném 86
Tak u srdce mi ... 87
Od lovka
V
lovku
k
záhonech nebes hvzdy
88
kvetly 89
Píse 90 Rád vytrpím 91 Boží
rybá 92
Sloky 93 Bolestné zjevení 94 Stíny dávných sluncí 95
Srdce 96
Nocleháova úzkost 97 Budoucímu básníkovi 98
Novému umlci 99 Pedtucha 100 Síla
jednoho slova 101
Píse
života
Trávy na
i
smrti 102
hrob
103
Já nikdy nechci dohotoven být 104 Víra v život 105
Antonín Sova
BÁSNÍKOVO JARO verše z posledních
V
let
úprav Jana Zrzavého
vydal ve 2000 výtiscích v lét roku 1921
Ot. Štorch-Marien v Praze jako tyicátý druhý svazek
své edice Aventinum a vytiskl
František Obzina ve
na
Morav
Vyškov
[
PLEASE
DO NOT REMOVE
CARDS OR SUPS FROM THIS POCKET UNIVERSITY OF
PG 5038 S6B37
TORONTO
LIBRARY
Sova, Antonín
Básníkovo
jaLTO
