Jebavy, Václav Sví táni na západe
PG
5038 J4S9
TOKAR BEZIN VlTAKl NA
ZÁPAD
iiíiJm^mí
f^H
%
^
.4
SVÍTÁNÍ NA
ZÁPAD
PLES
VNÝCH SVÍTÁNÍ do soumrak mých
v nach rží západních se tásl rosou jitní.
Den asu nového mé však šerem duše
mé
Most bledých paprsk
nad hlubin
mé
touhy,
a mrtvých
zrcadla,
slunce lil
rud
stmíval,
tajnou zái vnitní.
má píse
zdvihla v pýše
kam obraz hvzd
jsi
protkal;
nm v rodné výše pedk sen mé snní na nm potkal. kající, šly
po
Vel rojem ped bouí když myšlenka má vela a ticha vný hlas v ní tžkým echem zmíral, když radost života mi dvée uzavela a pokyn bolesti je dálkám otevíral, své stíny žhavý den na cestu noci metal
kvt jabloní
a z
ze zrní vtein
a šelest rákosí mi
V hod
vných
však žhavých
mi leden dýchal v snhu: jiných vní zkvétal pl o druhém behu.
mých sad
vzkíšení tvj kvas jsem toužil
úink jsem
píti,
neznal zrání tvého;
te let
mdlý a opojen v své krvi slyším hmíti vichr z vinic tvých, žár léta tajemného.
U zdroj
nafty tvé, jež zapáleny chvjí
dechem staletí a svítí vným zoím, jsem lampu doléval; však plnou íši její jsem pevrh na sebe a v plamenech te hoím. se
zpíval,
RANNÍ MODLIT5A erný smrti, jejž rozpíná duše na cesté své, aby odpoinula, jsem svinul dle rozkazu tvého a obrácen k východu svtla, ekl jsem myšlenkám, kleícím na ržových kobercích jitra: Modlete
Stan
sel
Nejvyšší!
Tvj úsmv
mystický
nedokavé
zati^ásl
hlasy všech
zemí šlehnutím úrodné mdloby,
vní zmatené
vyvalily se z nížin,
pod sesutím svtla radostn rozesmálo žijící formy. Ale zraky milenc snu se zatmly bázní, vyhýbavé a kleslé pod jiskivým pohledem dne, v nmž svítí divoká žádost nezrozeného. Jako hnvivý zrak dozorce dav a sil pelétl krajiny zem, zachvl se ped ním život, zabouily dílny všech krví. Oblaky s drápy ohnivými vyhnal z vod (schoulené v moí záící hnízda), vpadl do stáda opilých vní a hlas jejich zakikl hnvem bílého žáru, ve varu svtel rozkypl barvy, žhavé je nastíkal v duše, a palivým popelem okamžik posypal hlavy litujících. žíznivé klasy prohnuly se s bolestnou rozkoší
a zdravé vtáhnutí dechu
Hodinami zazvonil všem duším poátek
žn
o
Majiteli rolí
Všichni viditelní a neviditelní služebníci vyšli na ale rachot tvých
souvrat
voz, naplnných úrodou, zahmí
jen
a stád! tvé,
do snní básník.
Tvá bude úroda na polích lásky a v zahradách, kde jaro omdlelo vní, úroda chudých, zmoená suchem v den setí a deštm v den metání klas, úroda tch, kteí pohledy síly urují hranice majetku svého, úroda
bolesti, s
hoí všemi barvami duší kouí dusnými vnmi smrti. eká pod snhem asu na dobu staletých tání
kvty, jež
a jako píliš vytažené lampy, jež
Úroda
setby, jež
a královská úroda zrní nezasetého.
1
já,
jeden z nejchudších, vycházím poslušen na hlas tvého zvonu,
na
zddnou
líchu
ztichlá
a
onmlé
mých mrtvých, kde klekání hlaholí z huení vtr,
mi
hlasy z šepotu stvol
mne
sílí
povzdechem dávna.
o Vný!
Až žárem se rozpuká zem, dej af sednouti mohu do tvých stín! Až umdlím, pej, aby mé nadje se napily vína šumného budoucí záí! Až prací zrudnou mi tváe, nech je zlíbati pohledy mrtvých a pot mého ela af ovívají etherné ruce tch, kteí mne milovali! Dej požehnání mým zrakm, když utkví na bujném obilí šastných, a pevnost pohledu mému, když uzí mystické znamení smrti na kvtech zahrad a duší! Hlasu mému dej hudbu lahodnou žencm, jak zvonní o polednách, a písni mé stíbrné kadence potok uprosted polí, v as žízn! Dej, aby mé kroky vzbudily z umdlení radostné ekání bratí, a na mj pozdrav aby vlídn odpovdli pospíchající! Dej, af v hnvivých pohledech nepátel dovedu uctíti záení tajemství tvého, a chvílím, které proti
A
nezasloužím-li, aby
af
lítost
Dej duši a
mn vyšlou, af eknu má
mým
zahradám
dosti rží,
má podobna
když nastane doba navíti jest
odrazí-li se
kvty
jejich
a dech bolesti
mé
i
zavržený a umírající!
vné slunce v mém slov, af v radostnou extasi touhy af obrací k vnému ohnisku zrání! úsmvu mého
Dej, af v paprscích
Ticho
vnc!
knize modlitební,
aby každý v ní našel modlitbu svou, a
úsmvem: Dlníci moji! mého zraku,
má vznáší se silou, po níž teskní má slabost! mé odvahu mlení, když jsi promluvil znameními,
Uiií, af pravda
A
s
kídla se vznášela silou
mé
samoty napl
mé
šumním
mých padá na sousední líchy, lék tm, kteí hledáním onemocnli!
pel z polí
af sráží se v krystaly
a okamžiky radosti
zardívá bratry
kídel zbratených duší,
a vonným
deštm
se
nad
loži
beze
sn
tesou,
jako zpívání harfy k útše zarmouceného. Dej,
aby
mé
myšlenky byly jak vtry
jarní, jež
pinášejí rytmus budoucím písním, a jako vichice, které nutí k návratu
chodce
ped
cestami smrti!
podobny jsou tm kvtm (symbolm setby z jiného svta), které, když vadnou úpalem denním, ješt po jahodách voní. Unaven prací a láskou a bolestí zlomen af usednu v kvetoucí meze a zbytek dne a ztrávím pohroužen, nmý, ve vnou hudbu tvých svtel.
A
umírajíce af
vn
se vrátí, Až veer se nakloní k zemi a zakiknuté já pjdu, pracovník osamlý, k píbytkm koue stoupajícího. i
11
Pod tvým stromem usednu, jenž všemi prostory korunu košatou zdvihé a v jehož erném, ledovém listí zvoní tichem hvzdy jak vely všech úl;
má
hrdost, zamlklá za dne, k mojí písni se vrátí,
nekonenými iní paprsky zrak, na oi mne zlíbá, s hlavou pyšn vzad sklonnou zpívati budu. Zpívati budu tvé djiny, jež v duších mrtvých národ jásaly záením dneška, a v duších živých neznámým jazykem budoucna mluví. V epickém toku všech barev, v tisících tón, v bizarních rozkvtech hmoty,
políbením, jež
a
Sm,
kteí poslechnou,
v prostoru smrtelných
tiších,
v nichž buší kladiva skrytých tvých dílen,
kde formuješ budoucí slunce pod klenbami naernalými, až jiskrami z kovadlin tvých do závratných výší tíští se svty!
V
lyrismech tušení, v šílenstvích hrzy, v sinavém tesení záí,
škálami vášní, v notách dle I
rozpustí se
má
slova jak
klí
sl
a
pedznamenání
smrti.
v žíravém dešti tvé vláhy
a krystalovati budou v sršení jisker a v praskotu neznámé
síly.
Barvami neviditelného vidma mé obrazy se vzejmou, hýící slávou, stíny jejich budou položeny oslfiujícím záením pozemských svtel, však jejich svtla tvým stínem; a do tvých úbžných bod paprsky I
jejich perspektiv se
pozdvihne se sen
v ohniska
a jako gigantský fantom orla
na
dv
reflexy
vného jitra
zem ponese v žhavých svých
spárech,
erné oblaky nocí a lehne k tvým nohám, pýchy nastaví pokorn prokláni pohledu tvého
strany rozhrne
a zrak své
sletí.
mj s kídly zachycujícími
v syícím výtrysku krve osleply záí.
12
TYS NEŠLA Píliš brzy jsem rozsvítil
a
vnmi,
lampy a do váz natrhal kvítí šlehají krví, své sín jsem nádech':
plamenech
Jež v
koberce prostel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá
ped
jež
lety usínala
v chudých
svítí,
mých vinohradech.
má jara v nich jasmíny kvetla, ovnený lilijemi; má hokla, rudla má svtla,
Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, a dýchala na tvj
as
vadl,
neznámý obraz
rže mé chadly,
a sny, jež jsem
ti
vína
naproti vyslal, se vrátily teskný a
Tys nešla. Zaklínal jsem
t magií Vle,
jež
nmý.
prostorem sálá
proudy tajemných spojení a penáší nejhlubší chvní. Vtrm jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti vzplála v ohnivé
kee
a suggescí
vn vedla tvé snní.
5 dušemi básník jsem hovoil o tvé váhavé chzi;
nadje má
onmly
s
umdleným úsmvem sedla na prahu dveí; bázní se schoulily stromy a v soumraku hrzy
cesty,
šlépje pátelských
Tys nešla. Kdo
t
t
krok
Je
erným snhem
potkal a svedl z
sám
se zaváty šeí.
mých zahrad?
oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih' a
i smrt, která zabíjí na až
jak
kižovatkách
se piblížím k oknu, blízko
mé
i leká
nad
mým domem
na osudný dostel?
pozd již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázn otvírám od hvzd zvoní mi píse zapoatá ped staletími;
a
neznámý z té písn
V
hlas
tvj chladivým nárazem etheru slyším se tásti tony pitlumenými.
vné
noci všech
svt
padá, kde polibk jásavá
jež rozžehá v kížení
blesk nesetné
V, my se to líbáme
tisíci
boue
se sráží,
životy píští.
ret, objetím tisíc paží,
ve vnosti bolestr-é nhy, jež od
vk do vk
13
se prostel?
hosty a eká,
prýští!
výším
Ve vášnivém tepolu
vného
Srdce, jež
v tušení, jež prochází hroby a
svítí z
tisíci
v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá a
pohledem
letícím
vky
údery buší,
budoucích zoí, tisíce
duší
na tvái zpíznné hoí.
14
VTEINY Dýcháním vína
rosíš
mé
kvly, když nivy
mé
prahnou,
mé ped
okny chví se a vtvemi zvoní mi sklem; z moí poslední noci mé noci jak oblaky táhnou tížené tesením zarudlých hvzd a odvkým snem.
jím lípy
Mé vteiny tekou jak prosakující krpje teskného mžení dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumrak mystický plod; šelestí
v duši
bodají zraky
mé jak ranných list krvavé chvní, mé reflexem západu v hladinách neznámých
vod.
mn
vichry tajemství svály! Pozdravy z druhého behu, jež ke Sesutí budoucích cest, jež kísí v hlubinách zatkání ech!
Údery tichem, jak znamení v noci, když pítel umírá v a jeho pízrak se plíží v sírov ozáených snech! Škytnutí nárazu, z
njž
prýští
zvonní hudebních stroj
nesené rythmy staletých hodin, duše minulých
šumním dávného
dáli
let
smíchu, hokostí ulehlých boj,
touhou, jež k zapadlým blankytm lásku
mou
obrací zpt!
vn
Kapky tkavých olej, z nichž neznámá se vzdýmá! Otravná dechnutí plyn, stlaených v jiskící sníh! Mžiknutí blesku, v nmž duše smutek zajetí vnímá a nervosn chví se ped skanutím vlhkosti z klenutí žalá Jiskry vydíladlé dív,
a
ržové
než mohly v
A
krbu se
vznítit
výkikem dedinouti v samotu mou, mých nocí budete dráždiv svítit,
teplo s lidíotným
vteiny píští, jež v šero v snní
mém
svýchJ
mém
bolestn doutnat a za dne mi hasnouti tmou!
nejbodavjší ze všech, vteiny, kterých jsem
neml
vteiny rozkoše, jichž jsem se
a íekal,
budu a nebudu znát: v umdlené snivosti lekal,
a nejsladší ze všech, vteiny, které mít
vteiny hrzy, jichž jsem se bolestí odvykl
15
bát.
PRO ODVRACÍŠ SE, Znám
chvíle úzkosti,
když hladiny duše, zahoustlé zatížením,
dech vtru z pohoí Dálek mi
kvt
z
kráter
noc uhaslých a v
svraští
nervosním chvním,
slunce v nich roztíští v salvy bolestných jisker a
a roztese obrazy zahrad, jež
Když
o SLABÁ?
do hlubin
vyrostly z
žeh,
beh.
Západ zdvihne se popel a v eavém plání hvzd a neznámých jiter mi do tváe vhání,
píšerném rytmu,
mých myšlenek
její.
ztrhané
skanduje pedení umírajících rukou,
lety,
jak kídla krvavá tlukou
tvrího zmaru, smutku a svtel a tvar, djiny vykrvácených rod, mlení zakiknutých duší,
a v závraf
kam
mne
padají
sny, které
rozhoupávají nad vlny
svty
nenávisti a
dímou,
sny, které záí, a sny, které tuší,
vné
a všechny, které se nerozsvítily! Hodiny jež neudeily! Dni, jichž
se v nocích
ponuré
nestvoených
a teskné,
svítání leskne
sluncí,
až
vlající,
jednou,
jak svinuté prapory v rukou Nejvyššího se zvednou.
Pro
odvracíš
Když jež
se,
o Slabá, když
výpar ddiných lán
blížíš se cítíš
k
rodnému prahu?
tajemnou vláhu,
A zrak tvj, bázliv a schýlen, ped zardlým reflexem otcovských dílen?
pozdvihla z prachu tvé snní?
pro Slyš
z
svírá se v slzách
huení odvkých moí pod blankyt ohnivou
Protéká splavem tisíc duší a a šlehal
K pochodu tvému
ve
píse!
Od
a z jejího refrénu pozvání Nejvyššího
16
šíí!
a jiskí a víí
beh vna se slívá ti
zpívá!
LEGENDA TAJEMNÉ VINY Jas
hodin mých budoucích ozáil
chvíli tu
a všemi svícemi lustr rozkvetl v dní
v snech
mých
slavnostní sály:
tam prýštla hudba mých budoucích jar a stajených nh, rt, které mne opojí, jiskil tam smích a mámil tam dech, a zraky, v nichž eká mne mlení rozkoše, s touhou tam plály. Však
marn jsem
zpv
Žití.
šel ze sálu
zrcadla
kráel, kde v závratných rytmech se tas'
Nkoho, jenž za mnou šel, pede mnou do sálu, kam vkroil, žeh svtelný has',
Stín
splýval;
temnla, touha se zachvla a hudby vítzný hlas
jak sražen v nejnižší oktávy úzkosti
O duše má,
nmé
se slíval.
odkud on pišel? A kolik staletí snad mých pedk dušemi procházel, než došel až ke mn? Na kolik svatebních stol jak ubrus koberec rekvií kla? Na kolik ržových úsmv dechl svj podzemní dilad? A v kolika lampách plamenem soli a líhu sesínal temn?
17
SLYŠÍM
V
DUŠI:
Když slunce zpívalo, tys na svj nástroj nesáh', jen pod mým bodnutím krev tryskla ton tvých; tvá ruka v
keích
jen
Klam vonný polibk
pták
jen
jižní
ti
zahmla
na klávesách,
dvée umdlených.
jak v noci úzkosti na
z jarních
tah a ironický
rží
nevál,
let;
když oblak úrodný nad krajinou se
svou
Ped
dla jsem
zrakem duše
svit
nastavil a
tvé
záe tajemné
když
žízní práhl
jsem utkal závoj
jak rosa prýští v
jsi,
tvým
mé
zpívalo, tys
keích
jen
jak v noci úzkosti na
dal jsem
píti.
jsem.
na svj nástroj nesáh',
barvy rozložiKs jen prismem
tvá ruka v
A
spálil
žití,
nm,
snm jen
však jejich žádostí tvé rety
Když slunce
sléval,
tvj jsem pikryl kvt.
zahmla
slzí
svých;
na klávesách,
dvée umdlených.
zpupný roj tvých vel, jenž z mého ule úle, ze stromu dutého jsem kouem vyhnal zpt; tvé dni jsem uvznil a suggescí své vle tvých písní zahokl jsem mízu, dech a kvt.
18
ŽALM KE
CTI NEJVYŠŠÍHO
JMÉNA
Tvé jméno jsem vzkikl, když sen obrazy lžkými v duši mi leh', jak fesknó legenda chrámových oken v uhaslých modliteb dýmy. Výkik mj zachvl se z podsvtí duše, kde otc mých vlní se dech a svtla
tisíce
O
Zpívám:
neznámých oltá
prolétla
Bezejmenný všech mrtvých
jenž carstvími duší
staletí šel jsi,
i
soumraky mými.
budoucích jmen,
zamyšlený a
nmý,
vzpímen na hladinách moí, ve zracích nerozsvícený a v pohybu ruky urení uzrávajících sluncí a zemí!
Z
království smrti, jimiž
jsi
tmou zavených oí mi
mé
mrazení slávou
a v srdci
mém
ti
prošel,
svítí,
tvj obraz kráí mi
svou nocí v duši
hoí. V snní
mne
mé nadje
den,
blíž,
pálí,
sníš
nesíslnými echy tvé kroky odrážejí se z
dálí.
Zím t, jak s úsmvem, jenž v zástupech bytostí omdlením slasti se chví, svou
do
pochode
keí
a jehož
Prameny
zdviháš, z níž kape bolest v
krpjích hoící smly
tuhnoucích tl! Ty, jehož stínem je tajemství
síla
má
jedinou báze: svou vlastní mystickou vli!
zpívajících hlubin se prýští
a jako studnice nafty se
nití
pod
tíží
tvých stop
šlehnutím pohledu tvého!
Žíravá myšlenka tvá rozpouští svty! Jak vápenný hrob stravuje mrtvé všech bojišf.
Tvé jméno všech
je
písní,
V
ní
díme
nádhera nepoznaného.
probuzením všech hudeb, všech vtr,
hlas a smích, umdlení, bouí a
moí
a tich,
stkáni,
všech narození jediný výkik, všech agónií jediný vzdych,
víivé huení míz, pelití rozkoše v nervech a vzplání,
šum
všech polibk, náraz všech krví do tisíc
tesení všech
hrz
žil,
a napjatých kídel všech smjící se tepot,
pochody dav, orchestr asu s tóny zpívajících chvil a jeho odraz, jenž od hranic svéiú se vrací, jak ztlumený
19
šepot.
hovoí po staletích! Heslo mystických vt, uspává duše v jediný sen a vzbouzí do nesetných
jímž mrtvé jež
z nocí, svtel,
jenž dýchá
Má
vní
vlnním
duše se tese v
a
jed
slov a
páe
v nich kísí
uvadá setmním
tvého dechu,
jiter,
zázraný kvt,
mj
niter!
hlas
pehlušen tvým mlením, mj úsmv je zrakem tvým spálen, a na cestách smrti kráím ti vstíc, kde záící jas, jenž prýští z tvých krok, nocí mou svítí, teskliv a vzdálen.
je
20
TAJEMSTVÍ 50LESTI Tvj
vichr, z
mým
žhavých hor jenž prvních
rodem od
jiter táh',
vk hnal prachu zdvihlý sloup.
V dech dávných spálenišf mne halil v myšlenkách, a mrtvých mlení mi složil v duše hloub. On uril dráhu mou, mých tužeb let a smr, a chvním erných vln mi svtlo nítil tmou.
V sted žhavých pavuin, k
je
hvzdám
jichž
napjatý, uvznil
Tajemství bolesti! Výkiky
každý
polomr
vli mou.
soumrak!
Škubnutí Blížení po vláknech etherných!
Potkání ohnivá mystických oblak, jež
svíií
pohledm do
Stem blesk
slyšel
na kídlech úzkosti
zpv
žití
šum les V
dálek nádherných!
jsem váš let
smrti
reflex v duši hrát,
chvl
se v
nm,
budoucích, zor píštích vonný pád. tajemství, jenž šeptá
tvých záích zsinalých
svt žhavý
radosti na
vesmírem.
mi v tanci vní vstal bezích ztracených,
kde lože ržová sen lásce uchystal s
požárem svatebním ve
A
zracích vznícených.
preludiemi tvých varhan slyšel jsem
klam písn rozkoše, jak z hlubin žití vel: Sen svj jsem maloval na erném plátn tvém a na tvých kamenech jsem jeho barvy tel. Tak kráím cestou let, tvých vtr jásá smích, hokostí ukrytou jím dýchá každý kvt. Do dálek zanáší mi výkik pátel mých a z mlhy odváté mi zdvihá druhý svt. Den ped mým zrakem tlí a taví vcí tvar o roste, píšerný, v
dým
nezrozených dob;
horkém dechu tvém mé krve kypí var. smrteln zadýchán do erné páry mdlob.
a v
21
Mé
chvíle
tesou
se,
jak prachu
smolný kmit
kol struny víící, jež tvojí písní lká.
Na stav neznámém mých tvá ruka v píští šat
Pes ohn západ,
mé
zhaslých záí
svit
duše, erný, tká.
jak uhlí plamenné,
jež v zracích odráží žár svatých šílenství,
pochmurných myšlenek mých stádo zmatené tvým biem žene Pán na pastvy tajemství.
VLADAI SNU Brati, jichž duše klekají vedle duše jichž ruce dotýkají se
mé
v svatyních Nepoznaného,
mých, když sypeme
sblíženi
opojením spolené modlitby,
sesláblí
zádumivým vlnním
hudby,
již jíž
zrní
pijali
chvje
na uhh' spolené kaditelnice. jsme ddictvím vk, se rytmicky vesmír!
Vy, kteí vracíte se unaveni hrubými výdechy pozemských barev,
pemožení vladai sn, inspirovaných hvzdami neznámých vy, jimž krev
a dýchání
vyhrnula se
keovit
koui plyn
a zavsili
žití
porú ve výších ztrnulých
konstellací,
odvkým mrazem
se trhalo v ovzduší, jímž proletují svty!
omámeni
Vy, kteí jste zsinali
v
z
tajemstvím hlubin, kde hasne pozemské svtlo
stoupajících z utajených
plamen vného
tlení,
na pavuinná vlákna myšlenky, v pýše snovaná v lano!
Poutníci, kteí jste navštívili svatá místa, zpustošená šílenstvím davu!
formy v zatmní noci! zhokl výpar krve, jenž sládne otásanými vlnami vášní, nemocní touhou po objetí duší, jemném jak slití paprsk zbratených barev! Hymnus jste zapli istému Políbení!
Milenci pološera, jichž zraky uvykly rozeznávati Vy, jimž
Hymnus koupaný v reminiscencích kantát k oslav Nanebevzetí, ozáený oblak pršících ton, jež rozplývají se jak sladkost na rtech milujících, sníh hvzdných krystal vní, padající v rozžhavené záení bílých linií tla, vaši zachmuenou žádost. pálí ddiným snním jež vítzné od
vk
Duše vaše v
lítostech
i
pohlcovaly narážení neviditelných barev prodlouženého vidm
trply ovíváním neznámého chvní a smutkem neslyšeného pláe; (illuse
vcí - ekli o vás - hoela chorobným klamem ve vaší duši, nekonena dýchal ve vašich odmítnutých a zapených rytmech.)
když smutek
Životem
prošli jste
od plamen
extasí, tepajících jak
nedokavé tesení
kídel,
až k omdlévání duše, když pruty bolesti, žhavé, v pátei provlékají se míchou;
úzkostné tajemství, tušení Porozumní, zpracovalo vaše rysy, jak idea mistra
pehntenou
formu.
Le
23
vašich
oí
slzy
nejpalivjší
uschly ve vaší duši, by nikdo jich nevidl chvíti se v asách, o Hrdíl
Trpli
mozek ranný úpalem krásy, nánosem let, kovu ve vzduchu, do nhož dýchalo množství.
groteskních vidin,
jste šílenstvím
trpli jste bolestí slova, sesláblého a znechuceného
osleplého jak zrcadla
O Vítzi, jichž koist je posmchem
nepátel a
Hynete samotou v ostrovech, o nichž
vám
Ponížení vracíte se v domov, k vápenným
nárazem
vk,
a kde nikdo
neví
lítostí
pátel!
zpívaly
hvzdy
behm,
a oceány!
jež houbovité se drolí
vašim zvstem, syceným
vnmi jihu.
bledost vašeho procitnutí, jak znamení tajného híchu vás zradí.
Úsmvy druh
zhasnou
(Nebof milovaná
je
ped
vašimi zraky, v nichž tese se záení dálek!
tvá, v níž krev prosvítá
ale hrozná, zjeví-li se z
druhého
žití
ržemi
usmívání,
nocím milenky v
hallucinacích.)
Truchlí pjdete zahradami žertujícími s jarem, kvty, jichž
vn vám
cizí,
vaše setba tropických nádher vyrstá bílá a mroucí v severních sluncích,
studené je dotknutí ženy, lhostejné potkání duší, únava mlhami padá, a vaše pýcha, jež povrhla nasycením ssáti
vyschlou šfávu
zem,
zvrhne se
výsmšn
tch hrozn,
které jste rozmakali,
bezdn,
ve svém královském snní.
24
v touhu
PEDTUCHY Dým
pedtuch
se plazil
Odpov nmou Sinavým deštm a s úzkostným
slitá
hasil
má
pohledem
Zdlouhavý rytmus
A
mou
duší ze sražených požórú svát.
na neznámá slova na rtech
vného
svtla budoucích se ke
mn
tulily
cítil
jsem
tát.
soumrak pád
barvy.
choru v duši mi výstražn
sáh'.
echa tisíc krok, jež zapadly v staletých tmách,
chodeb mých budoucích drah, mi naproti poselstvím tajemné jednoty snní.
jak odražená z klenutých vyšla
Šílená
j
asnost mi letla smysly, druhého zraku
jenž probíhá
asem, krvavá
sršící
proud,
zaíznutí mystických pout,
nárazy vesel zakletých lostev, jež z dálek slyšel jsem plout
k
I
pístavm zaveným
tušil
dosud, pod blankyty nerozpjatými.
jsem bolestnou souvislost vcí, staletých paprsk
jenž
vyzauje se
z duší a v
slet,
duše se odráží zpt
snem píšerným otevených oí, snem žízn, krve uril jsi sníti do splnní odvké kletby.
a
let,
jejž
I
modlila se
má
zvoleným žencm, zpívá
její slova znl signál Andla výkikem agónie do snní zní
úzkost a v
jenž v ložnici duší
již odejít
o tžké, nepetržité
mají, a
práci
25
na
tm,
kteí opodál
vných
nivách.
žní,
sní,
NÉMÉ SETKÁNÍ žití zardl mne blízkostí zpi^íznné touhy: vonný oekáváním, jak modlitba zvon, veer, ped velkými svátky
Jedenkrét oddech cizího hlas
Chladivé poprchávání ton, jimiž oklvá píse omdlelá tichem, a
nadje
sesláblá
nekonenou chzí
Šumni nesmlých krok, a vzbouzí uvítání krve
Jedenkrát oddech cizího
v krajinách záící mlhy.
když láska jde dušemi v snní
illusí
úsmvu
žádostivého.
zardl mne
žití
blízkostí
zpíznné
záclony lože se zachvly, odhrnuty diskrétní rukou, a
touhy:
klesly.
Teskno. Zapadla minulá slunce, slzami zvtšují se hvzdy,
smutení cypiše ekají u každá svou rozžatou jen dlouhé stíny
Kam
cest.
svítilnu
Nepoznány
pi potkání
vzpomínek táhnou
se míjejí duše,
cloní,
nedvivá, pes celý obzor.
se za nimi
padnou, tam rostou mystické kvty, vyzaující uhaslá svtla,
a z jejich list, rozemnutých, voní mi
26
lítost
nmého
setkání v smrti.
o MINULÁ, KDYŽSMRTI
VNÝPASSÁT
Vzduch svtlem hoel, v tžkou vni
stlíval,
kov její písn v sladké stíbro tál, a smutek dní, jenž v duší zrcadla se
ped
jejím
O Minulá!
prahem okouzlený
Když smrti
díval,
stál.
vný passát
modrá msta táh', tvj pokoj písnmi a díví vní nassát
ze zátok stín v v
do oken
leh'
a kvílel v mrákotách,
plyn uhelný, se v
asy
záslon
tiskl
a dechem padal duším do snní: tvé
písn žhavý proud, jak výkik svtla
vtryskl
v orchestr tajemného mlení.
Zas hoel vzduch a v tžkou vni stlíval, kov zvon v tvrdých intonacích tál, a smutek dní, když v duší zrcadla se díval, u tvého prahu zádumivý stál.
MYTHUS DUSE Krajinami, jež po šla
má
duSe
staletí kvetly
Za každým jejím krokem poslední slova
a zalévala
Konené
valila se
s
smývala barvy, zatápla bohatství
jež vypíjela slunce, drtila
mých pedk, oima zavenýma erné povode noci,
ve zracích
vlnami nezrozeného snu,
nmým
mých otc
koeny nynjších
bolestí
nárazem
nmá.
duší,
vln,
vláhou uhaslých svtel.
mi vzplálo ohnivým prosvítáním
jitro
a
nalité krve,
v oblacích mlh, jež kouily se nad hbitovy staletými.
Uhaslé barvy osleplých zrak okály pede mnou vzkíšené dnem, dávné požáry sluncí, tolikrát pohbené v hrobech, mi vzplály, dálky tolikrát svinuté smrtí rozložily jásající illusemi
tvar a
staletími
pede mnou
jiskící obzor,
naskládaných vní.
Otevel jsem knihu obraz mrtvého snní, jež vypadla kovov tžká z vychladlých rukou na prsa mých pedk (ddictví nejstarších vk, dobyté vítzstvím prohýené krve, palimpsesty, kde vesmírem dneška prosvítá vesmír prvního slunce). Oddech asu jsem cítil, když jsem obracel její zavené listy, staleté kraje
jež svítily
pede mnou
mi
táhly,
pokryté zhaslými pohledy mrtvých,
z nich tajemstvím nálad:
odkvetlé touhy v záhonech rží, dávné lásky ve stínech les, extase barbarských modliteb zpívaných na ohnivá themata bouí.
Onmlá žízn i
napojené smrtí v
žádost objetí, jež
Hmlo
nade
a
hoké
Z
písitých
mnou
soli
pd
vypaené
Na
stožáry lodí
vk
mé
rostla
bolesti v tle,
žízni
mi v
krvi,
vznícená z jisker prvního procitl
z blesk, které šlehly ve
vzduchu
ped
staletími,
odVk tekl mj pramen, v mé studni se rozpu!
má
rýže, z
eišt
staletých vod,
mlží mi den a teskní mi pívtivé žehnání slunce.
mých
sn
sedala píse, pták mystický
kraj opadávajícího
Ale únava slyšel
rud doutná
smutk, jimž
jež
jenž z
pohbené
slova vzkikla mi na rtech,
tolikrát
nalila
jsem dunní
tíží
v
listí
táhne pod blankyty
umdlený
vného
letem,
zrání.
mj pohyb a v rytmech sesláblých krok vná padala za mnou.
noci, jež
28
Zhokly mi
vn rozkvetlých dálek,
Zrak jsem
nenašel zavlhlých láskou, z nichž
a žárem ze setkání
pohled
zanítil
v zapomenutých stepích, kde
Unaven
konen
zvykl jsem
Miluji západ,
jež dávaly
mým otcm
svítil
v hymnický požár
marn
stlívají
zapomenouti.
by mi pi^íbuzný život
výdechy
mou duši, odvké vášn. —
zpíváni noci a miluji západ.
když zdvihá se na návrších strážnými signály
oh
hudeb slavného ticha ohlašuje vítzné vtrhnutí Nepoznaného, jež snním poráží silné, ve mdlobách milenc tajemstvím života zpívá, jako soucitný dotek klade se na ela teskných a nemocným poítá údery tepen. a za víncích
Af rostou erné vegetace stín z koen strom, zalitých Af plazí se narudlou zemí, tenata erná mých krok!
krví!
Af opínavým žíznivým býlím vyssávají poslední mízu mých odleskem cizích nádher!
kvt,
jichž barvy jsou osleplým
Af rozklenou se nade mnou setmlé výše, kde dýchají tajemství jak spící netopýi zavšení na záivých skobách hvzd! (Jsou unaveni
A
zastaví-li se
lovem minulým
duše
erném
má
i
smrti,
budoucím a oslepnou pítokem Rána.)
na dlouhé pouti mých
otc
zmaru uvidím tvá svou
staletími,
zmnnou
formami nového pozdravem zulfbám stíny a písei zazpívám živým, poutníkm budoucím, kteí odváží se trhati kvítí v údolí smrti, a utrpením íti v mystické l^yšlence, jež zraje pro nás rozkvtem tvar, dumá o plemenu silném, jehož krev bude sršeti jiskry, a od dmychaná nejvyšší vlí, až v
zrcadle
i
vk
o vinaích, a naházejí
již
zapálí síru v sudech,
ped
sebou
ohn
aby
vyistili dálky a vzkísili
jejž
budou
kde se zkazila
staletá vína^ sílící slabé,
do nahustlých plyn, otrávených potem,
vn ve vzduchu,
dýchati zástupy píští.
29
žití,
NÁLADA Sum žárem umdlený na vlve
tíhou naleh'
a visel bez hnutí, co v teskných intervalech les
Sla bledá
mu
usedla, v
tvá dechla
vné otázky mi v
eí
Kvt
píval
hrubou vní
splýval.
únava pod stromy nehybnými,
po bok mi stesk
a
hoký
dýchal pitiskly a potu
z rozprysklých zelení
mrtvých slov
s
tušeními,
zraky ponoila
mou
duší hovoila.
žár svadal, modrým listím padal
slunce pezralý do bílých
v šer haluzí se tes' a v tich apatických
nmé vysílení,
se rozdoutnal, a lázní
mne mdlobou
kolébal, jak
krev z otevených
žil
30
v
mechu
tajemného dechu
by
pod vlnami
tiše
inula ml.
PODOBNÁ
NOCI...
Zas dávná bolesl v záení zrak mých mrazivou mlhou se vssála, a eavé vydychování barev mi srážela v blavé kotoue chmur.
Touha má, dušená, v tesení chorobném dotknout myšlenek rozžhavených 5at
soumraku
duši
mou
se bála
klaviatur.
oblékal, z doutnavých, palivých
paprsk snován,
a ticho do nejhlubších, hrobových poloh sjíždlo klesáním škál.
Den jak
odcházel, zarmoucen, útrpným
od
lože mrtvého
pokynem hodin pozdravován,
ode mne v zádumivou svou
dál.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, jenž Vzkíšení zpívá,
nepodrobená asu, vítzná nepítelkyn snu, podobná noci, jež jediným pohledem do všech oken se a všem pohledm otvírá jediné okno k vnému dnu. Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, v
výkik i
mé
matky, jak v první
poslední výkik,
píšern
mou
nmž
utajen leží
hodinu chudou
síní se táh,
jásavý, jenž v hlubinách duše
tohoto snní slzami vlhnoucí práh.
31
dívá,
mé
steží
MJ
Až SEDNEŠ ZA V tch
duše mé, kde neplá svtlo denní,
krajích
zas
dávným
mé
zrní ztracené
a v klasech
STL...
šelestem se
blíží
mlékem
zrá
Vod vných oddechem
doba
žní;
snní mu záe msíní.
tam zavál
zas
vítr
veer
tíží
prossót,
zem závratný mi stoupá osením; šum vtr zámoských, v klekání mrtvých
dech v
osad,
pád rosy hbitovní mi zvoní umdlením. kdé setba noci
Jdu, teskný, duší svou,
bezdtný hospodá po a v
hudb
zraje,
zkvetlých mezích, sám,
siným svtlem
tušení, jež
hraje,
na noci budoucí své lásky vzpomínám.
Až sedneš
za
mj
ekaná, Nepozvaná,
stl,
se zraky tajemství, se slovy
nmými,
s
bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,
s
dotknutím ledovým,
v náš nápoj šumivý var vír
hlas, barev
tíž,
s
asu bude
sen plný
a chléb až rozlomíš z
že
polibky
sn
mé hoké
vnými, víti,
a dní, setby
žití,
poznáš klas mých, chuf záe msíní.
32
VÍTZNÁ PÍSE Vysvtli, duše má, extatickou slávu té
písn nmých,
nejvyšších oktáv,
když bolest železným klíem napjala struny tvé v poslední, nejhlubší dle základního tonu tajemného ladní, v nmž vesmírem zvoní
závit,
hymna Nepoznaného! nejnižší rozlohy
Opojení nás vedlo v a mlhy
nám
a karavany nesíslných duší.
se
erné
svah denního
svtla
omamovaly
vky
se
slunce smrti tam plálo
podmínné jinými zákony chvní.
a házelo paprsky
Na kvty
snní
stoupaly vstíc ze zdroj, jimiž
naší lásky a touhy se pissálo zsinalou žízní,
pilo z nich
ledovým
ržové
dechnutí
ohnm je
a v slzách tekla z nich
Dráhy našeho
letu,
zardlých svatebním procitnutím;
jiter,
ztrávilo, až
barvy z nich kouily špinavým
dýmem
vn a rozkoš pozemských zrak.
vyhnaná
jenž víil královstvími sluncí, v uzly zaklesla
tíže,
svty a lovící k Stedu. Uhaslé rytmy staletých pochod táhly po výkicích, onmlých vky! Mrtvé vichice vyvrácených uhelných les slova nám trhaly u rt! si mystická, jak motýly
chytající
zrak padala
Bohatství nesetných pozemských jež v Qfili
žití
dlily duše a naplnily
spálená v hlubiny dálek,
nám okamžiky
jsme blízkost bratrského množství,
objetí
píští tisíciletími.
nesíslných dech,
polibky beze rt, které jsme vraceli silnými polibky omdlívání.
Avšak hustá krev a radostná
zem nám
odpov naše
onou hlubokou eí,
jíž
polarisovala v zracích záení smrti
sípla,
život
(než pijde chvíle pijmouti
Je teskná tvá
zvoní
mu
ji
hrzy,
nový poádek vcí).
Má
duše!
vítzná píse, transponovaná do oktáv pozemských ton!
Šasten, kdo
Však kdo
nmá, výkikem
odpovídá Neznámému
jí
neslyší zníti díve, než
uslyší
jednou, zvoní
Zemdlením nabude
mu píšern
z tlukotu srdce k srdci pižehnutého.
33
síly!
ze sladkého piznání lásky,
z
zpívajícího jara, šepotu rozestýlaného lože, z tepotu kídel milovaného, ze chvní obracených list v knize básníka malííského šttce na plátn, kde záí kouící do tmy i z lepkavého šelestu
umní
maluje prchavé symboly Snní tahy fosforovými.
MÉDÉDICTVÍPOLOŽIL'S... Má
slova nejlahodnjší mi
mé
zemela v bolestném mlení,
pohledy nejvýmluvnjší uhasly bez odpovdí:
když mrtvá slova
mne
probudí výitkou ze snní,
mrtvé pohledy z bezesných nocí mi do duše
Úsmvy,
jež v tváích
mi
a které v cizích tváích
Krpje, v
Na
jež z
snní na cestách
zkvetly, v cizích duších
mi
švadly, v duši
mne
naíznutých vtví rozkoše na
rtech
mi
roztály, jak sestydlé
mých krok
hledí.
ležely stíny z
rty
mi uvadly, rozkvetlé bolí.
mi nepadly,
v krystaly
oblak
staletí,
na cestách mých zrak obrazy vzdušné, odražené na cestách na cestách
Mé
mé mé
touhy
tmlo
se mystických
solí.
z
blankyt
duše teskno a dvojsmyslné mlení
nekonena; rozpjetí,
vna.
ddictví položirs v krajinu snní a tušení,
mé rže jsi jejich
vytrhal a pesadil
do
jejich
zázraných sad;
vn mne omdlívá v extasích modlitby a umní,
a nádhera jejich barev
hoí mi
ze
35
Západ.
SVÍTÁNÍ NA Je
ZÁPAD
kvten stín. Polední parna dávno už za sebou máme. Sen opilý
umdlel a istšími tony hraje.
krví
Hoící trámoví vzení našeho s praskotem ohn se láme, a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje. Nezel,
má
duše, že
a zahrad jeho že
dojdem až v noci k tvému rodnému mstu neuzíme pak v soumracích, po klekání:
naše vlastní uhaslé dni a jásotem
po
léta
Den záí zatmívá
nám
paprsky postelou cestu
vyslaných nadjí
dálky
budeme
- noc temnem
uvítáni.
zapaluje výše.
Prlomem zícených krov se nad námi otvírá nebe. — A v symfonii bratrských hlas, jež vonným pívalem dýše od svta k svtu, jak písn
lodí plujících vedle sebe,
v rozkoši puštného svtla, v dotycích neznámých slovu,
pod
stíny, jež
na pozemskou myšlenku vrhl
jak v úzkosti dechnutý signál, rdoušený
jsi
tajemstvími,
stnami kovu,
sen zemský k tvé slavnosti se rozleje vlnami jásavými.
O Vný!
Af tušení naše jsou sladká tm, kteí v bolestech tonou.
Pjeme hymnu
ze slov, jež
Nebof nám, kteí víme,
znaí smrt ve všech jazycích zem. den tvj dobou zrání, zahokle vonnou,
je
praskající v bolestných klasech a
36
veerem chlazenou jemn.
VÍNO SILNÝCH do ruky podávejme víno silných v své íší; ped mrazem, jak dýmy Vinai jeho byli Smutek a Samota.
Dralí, z ruky
vky ho
oh v as noní.
chránily na vinicích
Než se nadáme, uslyšíme, jak vedle nás rytmicky dýchá mystická píse a na rtech ucítíme íš svoji teplou od jejich etherných ret. Tajemný proud zave se kruhem kol našeho stolu, vymkne nás ze zákon zem a život a smrt bude našemu snní odpovídati. Uslyšíme šumní neviditelných ek, jež protékají staletími, uvidíme oblak
Vného, sklonný
k vodám,
svítiti
z hlubin jak slunce.
Opojení uiní duši naši svtlou, jak duši budoucích a otráveni
snem zememe ped svou
smrtí a
po
lidí,
smrti
budeme
žíti.
budeme ísti v tvé knize, o Vný, a k obrazm jejím uríme V arovném kruhu, velkém jak obzor, se zaveme úzkostem noci.
Poslušní
slova.
ty stran plameny bolesti, kvasem tvým pokyne nám tsto nového chleba. Lampy naše budou prameny oleje, jenž bude svítiti, nehnut, uprosted vtr. Zahradami budou nám hroby a smrt svou budeme se zpvem kolébati. Hovoiti budeme mlením a políbením bude neviditelné potkání touhy. Odpovdí naší bude zazáení zrak pi objetí myšlenek v dálce. V paprscích upeného pohledu našeho stane se prhledným neprhledné. Nepjdeme mlhami slzí z krajiny sn do zem žití, neb obé splyne, a slzy, jak rosa na osení vk, vypitá sluncem, zdvihnou se Píval tvj uhasí stavení naše, hoící ze
a
nad námi v purpurech ranních.
Okna naše
ukáží
nám
a jed ve šfávách Stíny složí se
Sny, jež i
barvy umyté nebeskou bouí
kvt
nám jak
tisíciletí
spaly,
shoí
za uzdravujících
vní.
péra v kídlech, posetá hvzdami, smjící se dálkám.
neznámy duším, vzbudíme pod pikrytím barev moí, z tajemných dílen hmoty
vstanou z ledovc toen, z prales
a spustí se z neviditelných konstelací.
37
a tvar,
Hledti budeme
adou
dní budoucích, jak
za sebou ležících jimiž
nám
adou sklenných dveí
síní,
vnené
naproti pichárí slunce,
zelení zahrad.
Jako nebesa vonného lože milenc zatmí se nad námi noci. Minulost
ztratí se v dálce,
jak
kou
továren msta,
z
nhož jsme
vyjeli
dévno.
Myšlenky naše budou míti šíi prostor, naplnných etherem, jímž dýchají svty.
Unaveni svtem, ruku podáme Pítelkyni, aby nás odvedla odsud a smrt naše z
bude jak smrt oištných lidí. Podobná chzi vnmi do chrámu na nedli kvtnou.
pokoj pesycených
Podobná Podobná Podobná Podobná podobná
vstoupení na
lo za
vláni
prapor
a v orchestrech hudeb.
odchodu vojska do dobyíýxh zemí, jemuž házejí kytice z oken. radostné odpovdi chóru po slovech knze, zamlžených tajemstvím. políbení, které potrvá déle než systémy
výkiku všech i
písní, skrytých
budoucích duších a svtech,
a smíšení všech minulých
v
svt,
ve všech minulých
nmž
nebude
i
budoucích dní a nocí v jediný den, noci.
Bratí, z ruky do ruky podávejme víno silných v své íši:
hvzdy,
které
na
pršely v kvhi,
a nahází
a
odmna
silných, že
do našich zrak.
zapomenou své jméno pi v záící tm vzpomenou na
Trest slabých bude, že
38
procitnutí
ostrovy zajetí svého.
OBSAH Ples
vných
svítání-9
Ranní modlilba-10 Tys nešla-13 Vteriny-15 Pro odvracíš se, o slabá?-16 Legenda tajemné viny-17 Slyším v duši- 18 Žalm ke cti nejvyššího jména-19
Tajemství bolesti-21
Vladai sn-23 Pedtuchy-25
Nmé
setkánf-26
O minulé, když smrti vný passát-27 Mythus duše-28 Nálada-30
Podobná nocl-31 Až sedneš za
Vítzná
mj
stl-32
písefi-33
Mé ddictví položirs-35 Svítání na
západ-36
Víno silných-37
úpravu
této knijhy
ídil a
devoryty
ryl
Jaroslav Benda, vytiskla Grafia v Praze
PLEASE
DO NOT REMOVE
CARDS OR SUPS FROM THIS POCKET UNIVERSITY OF
PG 5038 J^S9
TORONTO UBRARY
Jebavy, Václav Svítáni na západe
W-t:
mu
