Soutěž dětského literárního projevu
Oceněné soutěžní příspěvky – kategorie III. – 14 – 15 let (8. – 9. tř.)
Náš svět 2011 - 2012 – výsledková listina
Místo
Jméno *narozen(a)
Adresa školy
Název příspěvku
Karolína Peřinová *1997 Jiří Horáček *1996
G, Gymnazijní 257 783 91 Uničov G, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Brno G Zikmunda Wintra, Náměstí Jana Žižky 186 269 19 Rakovník
Limericky na talíři; Básnicky ze skříně; Brouk v lavě Jen co se narodíme… Co se v mládí naučíš…
G, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Brno
Básně
G, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Brno
Z pohádky do pohádky
G, Smetanova 168, 672 01 Moravský Krumlov
Naděje na lepší zítřek; Vyhrajeme to pro vás
G, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Brno
Okouzlující krajina
Místo
Jméno (třída)
Adresa školy
Název příspěvku
Čestné uznání Čestné uznání
Čestné uznání
Michaela Šiklová (5.)
ZŠ, Aléská 270, 418 01 Bílina
O osamělé Madlence; Dvoreček (básnička)
Čestné uznání
Veronika Elznicová *1997
Čestné uznání
Klára Dostálová (2.)
ZŠ, Arménská 21 625 00, Brno
Vašek cestovatel a lidojedi
Čestné uznání
Gabriela Šerková (3.)
ZŠ a MŠ, Masarykova 426, 742 42 Fulnek
Bílé Vánoce
Čestné uznání
Matěj Vinopal (4.)
ZŠ Vojnův Městec 253, 591 01
Splněný želví sen
Čestné uznání
Mencnerová Eva (5.)
1. PZŠ, Nádražní 10, 739 61 Třinec
3 obyčejné holčičí povídky
Čestné uznání
Petra Šimová (5.)
ZŠ Chromeč 12, 789 01 Zábřeh na Moravě
Smutná Lenka; Velikonoční překvapení
Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání
Vendula Němcová *1998 Antonín Baďura *1998 Tereza Třetinová *1998 Dang Phi Long *1998 Adéla Barabášová *1998
Čestné uznání
Zuzana Osobová (4.)
ZŠ, Mozartova 24, Jablonec nad Nisou - Mšeno
Střepinky (básničky)
Čestné uznání
Jana Bořilová (4.)
ZŠ a MŠ Prokopa Diviše, Ke Škole 569, Janiččiny příběhy 669 04 Znojmo-Přímětice
Oceněné soutěžní příspěvky – kategorie I. – 6 – 11 let (1. - 5. tř.)
Oceněné soutěžní příspěvky – kategorie II. – 12 – 13 let (6. – 7.tř.) Místo
Jméno (třída)
Adresa školy
Název příspěvku
Čestné uznání
Anna Juchelková (6.)
S Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice
Dětství
Čestné uznání
Klára Jiřičková (6.)
ZŠ a MŠ Prokopa Diviše, Ke Škole 569, Babiččin amulet 669 04 Znojmo-Přímětice
Čestné uznání
Karolína Kahounová (sekunda)
Církevní gymn., Mikulášské nám. 15; 326 00 Plzeň
Jak se kocour zamiloval
Čestné uznání
Kateřina Orságová (sekunda)
G Jana Blahoslava, Lány 2, 664 91 Ivančice
Zatoulané kotě
Čestné uznání
Tereza Meiringerová (7.)
ZŠ Prokopa Diviše a MŠ Dlouhá 655/23, Znojmo – Přímětice
I chlapi někdy pláčou
Čestné uznání
Iveta Cachová (7.)
ZŠ, Arménská 21 625 00, Brno
O draku Piškotovi a rytíři ŽiRafákovi
Čestné uznání
Vít Mrkvica (7.)
ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice
Brilantní plán
Procházka s Evičkou
ZŠ Prokopa Diviše a MŠ, A zase je tu pondělí…; Dlouhá 655/23, Znojmo - Přímětice Pohádka
Oceněné soutěžní příspěvky – kategorie IV. – kolektivy Místo Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání
Adresa školy
Jméno pedagoga
Název příspěvku
G Zikmunda Wintra, Náměstí Jana Žižky 186, Mgr. Lenka Hejdová 269 19 Rakovník ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice ZŠ Edvarda Beneše a MŠ, Mírové nám. 1466, Mgr. Hana Kafková 397 01 Písek
Statistka NS 2011-12 Počet prací zaslaných do soutěže I. kategorie II. kategorie III. kategorie IV. kategorie Celkem
206 62 104 14 386
Limeriky Za dveřmi je… sborník Básně – sborník žáků 9. tříd PÍSMENKO – almanach sloh. prací a literárních pokusů
Oceněné 8 7 8 4 27
Strašidlo Nevím, jak se ocitlo v mojí skříni strašidlo. Ale pak mě napadlo, že to bylo zrcadlo. (Karolína Peřinová)
Národní soutěž dětského literárního projevu - Náš svět 39. ročník – 2011/2012 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo ve školním roce 2011-2012 již 39. ročník soutěže dětského literárního projevu Náš svět. Garantem soutěže je Národní institut dětí a mládeže (www. nidm.cz). Organizace soutěže: Soutěž dětského literárního projevu je jednokolová a není nijak tematicky omezena. Všechny práce jednotlivců a práce kolektivů se zasílají na adresu NIDM MŠMT (práce lze zaslat i elektronickou poštou). Zúčastnit se mohou všechny děti z České republiky od 6 do l5 let, jednotlivci svými literárními pracemi (u básní se doporučuje se zaslat raději několik příspěvků), kolektivy výsledky slovesných a literárních her, almanachy, školními časopisy a dalšími kolekcemi prací zaznamenanými písemně, případně i na CD. Podmínkou je, aby každý příspěvek byl původní prací. Rukopisy se nevracejí! U prací je třeba uvádět jméno a příjmení autora, věk (rok narození), školní ročník, úplnou adresu školy (včetně PSČ), případně též bydliště, u kolektivů jméno vedoucího (pedagoga) a adresu školy (či jiné organizace). Zaslané dětské příspěvky vyhodnocuje zkušená odborná porota (pro každou kategorii je samostatný porotce, předvybrané práce pak hodnotí celá porota společně). V letošním roce vybrala a ocenila nejlepší práce z každé kategorie, které jsou odměněny čestným uznáním a knižním dárkem. Slavnostní předání cen soutěžícím z kategorií jednotlivců pravidelně již několik let probíhá v květnu na knižním veletrhu Svět knihy (letos 18. 5. 2012). Vybrané oceněné práce jsou spolu s výsledkovou listinou rovněž otištěny ve sborníku, který je k dispozici všem oceněným soutěžícím. Jsou zde jen vybrané práci, neboť mnohé jsou příliš rozsáhlé, a nemohou proto být publikovány. Výsledková listina je zveřejněna též na internetových stránkách www.nidm.cz, najít zde můžete i ukázky oceněných literárních prací, případně fotodokumentaci ze slavnostního vyhlášení a další informace a zajímavosti. Vybrané práce mohou být v zájmu propagace soutěže publikovány, vystaveny apod. Soutěž je rozdělena na 3 kategorie jednotlivců a 1 kategorii kolektivů: I. kategorie - je určena žákům 1. - 5. ročníku základních škol, II. kategorie - je určena žákům 6. - 7. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, III. kategorie - je určena žákům 8. - 9. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, IV. kategorie - kolektivní práce. Kontaktní adresa: Mgr. Barbora Šteflová, PaedDr. Eva Schneiderová Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum Na Poříčí 1035/4, 115 30 Praha 1 tel.: 221 850 807, 814; e-mail:
[email protected]
1
Limericky na talíři a další Karolína Peřinová
Gymnázium, Gymnazijní 257, Uničov oceněná práce – III. kategorie Vepřo, knedlo, zelo S chutí do mě vjelo. Zdravý spánek, piva džbánek, tvaruje mi tělo.
Jeden chlápek v Hlučíně, pochutnal si na číně. Když odhalil složení, přepadlo ho bolení. Obsah nechal v houštině.
Vzpomínám na strejdu Takáče, co sněd nám všechny koláče. Jenom smetí pro nás děti, nechal na dně pekáče.
Moje Sestra Alice, hubená je velice. Zelí křoupá, holka hloupá, když je plná lednice.
Přes veškeré výhružky, děda snídá tvarůžky. Smradu běda do oběda, než to zají halušky.
Jeden děda z Nové Paky, chodil ráno chytat raky. Dělal si je na víně, zbytky sušil v komíně. Já to po něm dělám taky.
Za dveřmi je ticho Stojím téměř na prahu dospělosti a nahlížím opatrně klíčovou dírkou - nevidím vůbec nic. A právě to „nic“ mě velice láká. Touha, která mě posouvá krok za krokem k vysněným dveřím, ve mně plodí zakázané ovoce. Kdy přijde ta chvíle? Kdy konečně směle uchopím za kliku a zbrkle, téměř po hlavě, vpadnu dovnitř? ,,Dočkáš se, nespěchej,“ slyším ve své blízkosti. Je zajímavé, že každý chce to, co nemá. Já chci být dospělá, mít zodpovědnost a hlavně možnost o sobě rozhodovat. Dospělí naopak chtějí být dětmi a vést zdánlivě bezstarostný život. Záměrně užívám slovo ,,zdánlivě“, protože i děti mají, světe div se, taky starosti. Dospělí na tuto skutečnost neberou ohled. To není kritika, jen konstatování. Nemohu si kritiku dovolit, protože mi chybí srovnání. Povíme si to tedy až za pár let. Až budu více dospělá a dospělý více dítětem. Co budu hledat a po čem toužit, až sklidím zakázané ovoce? Je to jen bláznivé snění dospívající holky. Vracím se rovnýma nohama na zem, kde se ale pohybuji trochu jako slon v porcelánu. Ocitám se opět na prahu. Napínám uši a nic. Za dveřmi je stále hluboké ticho. Zřejmě zůstanou ještě nějakou dobu zavřené.
Karolína Peřinová
Gymnázium, Gymnazijní 257, Uničov Jeden člověk v Kolíně, pekl pstruha na kmíně. Spolkl kost, dostal zlost, přitom kvůli kravině.
Tlačenka s cibulí, to je čas minulý. Moje tělo příliš čnělo, nad prostřenou tabulí.
2
Na talířku čtyři šneky, k tomu kousek suché veky. Ještě chrousty na dva tousty a jsem rudý vzteky.
Procházka s Evičkou Veronika Elznicová
Gymnázium Zikmunda Wintra, nám. Jana Žižky 186, Rakovník oceněná práce – I. kategorie Ta procházka měla být potvrzením toho, že jsme si s Evičkou souzeni. Asi tak nějak by to napsala autorka milostného románu. Já jsem jen potřeboval vědět, že Eva je holka, na kterou je spoleh. Proto jsem se domluvil s přítelem Petrem, že přijde do toho lesoparku a ve správném okamžiku, kdy si všechno ohlídá ze křoví, vypustí svého pitbula. Samozřejmě cvičeného a poslušného. Doufal jsem, že se prokáže, že Evička je srdnatá a pro moji záchranu ochotná nasadit třeba i život. Jenže ... Řidič autobusu měl rýmu, pan Horáček pospíchal a Evička ztratila mobil. Kdo je pan Horáček? Majitel pitbula. Jo a nemá rád ustrašené lidi. Život páně Horáčka je do minuty nalajnován, na vše má harmonogram, který přesně dodržuje. A tento pan Horáček vyrazil se svým pitbulem Ferdou na procházku do stejného lesoparku, kam jsem vzal na romantickou schůzku Evičku. Řidič autobusu, ve kterém se na dohodnuté místo blížil Péťa s mírumilovným pitbulem, kýchl, protože byl nastydlý a měl rýmu. Přitom přehlédl olejovou skvrnu na silnici, dostal smyk a autobus se odporoučel do příkopu. (Večer na Nově říkali, že nikdo nebyl zraněn.) No každopádně Péťa do lesoparku nepřijel. Evička na romantické procházce zjistila, že nemá mobil. Bez mobilu ani ránu, takže běžela nazpět. Naštěstí jsme sotva vyrazili, takže se vracela jen přes dvě ulice. Čekal jsem na místě, nervózně kopal do kamínku a představoval si napjatého Petra v roští. Pak se objevil ten pitbul. Tedy ne ten Petrův, ale docela cizí. Možná vycítil, že jsem vystrašený. protože se s vyceněnými zuby hnal přímo na mě. Jako veverka jsem se hbitě vyšplhal na nejbližší strom. Ani jsem netušil, že to dovedu. Záchrana v nedohlednu. Pitbul pod stromem. Zuby mi drkotají a vlasy provozují to, čemu autoři přiblblých knížek říkají, zježily se mu hrůzou. Evička! Už ji vidím. Měl bych zavolat, aby sem nechodila, že je tu strašný pes, ale než to stačím domyslet, ten příšerně přišernej pitbul s rozšklebenou tlamou hopsá kolem Evičky, skáče na ni a snaží se jí olíznout tvář. „Jé, Ferdo! Co tu děláš?“ vítá se se psem Evička. Pak si mě všimne. ,,Jirko!?“ To zní udiveně. ,,Slez dolů, to je přece Ferda,“ drbe to zvíře pod krkem. ,,Jasně, Ferda,“ říkám přiškrceně, ale z větve moc nespěchám. ,,To je Ferda pana Horáčka,“ vysvětluje. „Dnes pan Horáček spěchal, a tak vyrazili do parku o něco dříve než obvykle.“ Jak to dopadlo? Už není co vypravovat. S Evičkou prostě chodím, protože holku, která se nebojí ani pitbula, nemohu opustit.
Dvoreček Michaela Šiklová
oceněná práce – I. kategorie Na jednom malém dvorečku, dostala jsem dnes horečku. Hlava mě bolí, koukám jak tele, asi se vlezu do postele 3
Z pohádky do pohádky Antonín Baďura
Gymnázium, tř. Kpt. Jaroše 14, Brno oceněná práce – I. kategorie Maminka dočetla pohádkovou knížku a František spokojeně usnul. Chvíli klidně spal, ale zanedlouho se probudil, avšak ne v posteli, nýbrž stál na kraji prašné silnice. Dříve než se stačil vzpamatovat, málem ho srazila velká dodávka s nápisem Dlouhý & Co.. Dodávka zastavila a vystoupil z ní tlouštík, dlouhán a muž se zavázanýma očima. Jen vzdáleně připomínali pohádkovou trojici Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Hned se Františka zeptali, zdali se mu nic nestalo. Ten odpověděl, že ne, a hned se zajímal, proč nevypadají tak jako v pohádce. Na to mu Dlouhý odpověděl: ,,Inu, tuhle Širokému zakázali lékaři pít tak mnoho vody kvůli žaludečním vředům, a proto zhubnul. Bystrozrakého zase nějaký muž, myslím, že se jmenoval nějak Galileo, požádal, aby se podíval, zdali se Země točí kolem Slunce, nebo ne. A z toho, jak se Bystrozraký díval do Slunce, oslepl. A ze mě se stářím stává trpaslík.“ František se s nimi udiveně rozloučil a vydal se dál. Zanedlouho dorazil k obrovské továrně zcela zakryté popínavou růží. Nedaleko od ní stál vyčerpaný muž s křovinořezem v ruce. František se k němu přiblížil a zeptal se ho, co se stalo. Horymír (tak se totiž ten muž jmenoval) odpověděl: „Ta továrna vyrábí přešívané deky a její ředitelkou je princezna Růžena Anastázie. Před hodinou se však princezna píchla do prstu jehlou šicího stroje, po čemž omdlela a s ní veškerý personál i se zahradníkem, který před chvílí vysadil rychlerostoucí rychlopopínací růže a ty obrostly celou budovu,“ Horymír domluvil a František se vydal dál. Tu uviděl malou chaloupku a nad vchodem se vyjímal nápis Dům pokojného stáří. I vešel dovnitř a uviděl tam starou paní se sedmi velmi starými pány na invalidních vozících. Oddechl si tedy, že už není v žádné poblázněné pohádce, ale tu se obrátil a uviděl jména sedmi trpaslíků napsaná na postelích. Zoufale si uvědomil, že se nachází v pohádce Sněhurka. I obrátil se na starou paní hledaje Sněhurku. Avšak ta mu překvapeně odpověděla: ,,To jsem přece já, ale princ, se kterým jsem měla žít na věky, mě podváděl s nějakou Zlatovláskou a utekl za ní. Nedávno jsem ale slyšela, že když jí česal její zlaté vlasy, tři jí omylem vytrhl, což Zlatovlásku nesmírně rozezlilo, takže šla za dědem Vševědem, princovým otcem, a vytrhla mu všechny jeho tři zlaté vlasy, které si přilepila na místo těch vytržených.“ František v rozpacích doposlouchal a v tu ránu se probudil. A proto si, děti, raději nečtěte před spaním pohádky na dobrou noc.
Karolína Peřinová
G, Gymnazijní 257, Uničov oceněná práce – III. kategorie Ráno jogurt, otruby, v poledne dva kadluby. Večer vločky a hrst čočky, mám to v hlavě naruby.
Babiččina svíčková před námi se neschová. Šlehačka a brusinky, mají zvláštní účinky. Snad se recept dochová. 4
Jeden chlápek v Písku, přejedl se řízků. Trpěl celou noc, bylo jich prý moc. Psali o tom v tisku.
Naděje na lepší zítřek Tereza Třetinová
Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov oceněná práce – III. kategorie Musím pryč. Musím utéct od těch všech pocitů, lidí, věcí...pro5tě od všeho, co mi ho připomíná. Běžím na kopec za město. Chodím sem často a už jsem si tu našla své oblíbené místo. Je tu hezky. Sedám si do trávy mezi květiny, které posely louku. Miluji květiny, jejich vůní, jejich jedinečnost, krásu a dokonalost. Utrhnu si jednu. Je to kopretina. Přivoním si k ní a neubráním se úsměvu. Na chvíli zapomínám na všechny starosti. Když si ale kopretinu prohlížím ve svých dlaních a už necítím její svěžest, všechny vzpomínky se mi vrací. Lehám si do trávy, slzy mi stékají po tvářích. Jsou to slzy plné smutku, bolesti, ponížení a neschopnosti žít bez něj. Cítím na sobě jeho doteky, cítím jeho vůni a slyším jeho hlas. Hlas, který mě vždycky dokázal utěšit, povzbudit. Hlas, který zněl vždycky tak medově, tak líbezně, tak dokonale. Hlas, který jsem milovala a poznala bych ho vždy a všude. V tuto chvíli ale ten hlas nenávidím. Chci ho dostat ven z mé hlavy, Z mého těla, z mých představ, z mých snů. Chci na něj zapomenout. Ale nejde to. „Co tu tak ležíš?” ozve se znenadání. Trhnu sebou a posadím se. Naproti mně sedí nějaký muž. Usmívá se na mě, takže otázka přišla nejspíše od něj. ,,Já?“ zeptám se hloupě. ,,Jistě, ty. Nikdo jiný tu není,“ odpoví mile. ,,No...víš...já...,“ blekotám. ,,Vidím, že tě něco trápí.“ Pohlédnu na něj zřetelněji. Do očí mi zasvítí slunce, Zamrkám a náhle je ten muž jiný. Ale čím? A ano, už vím. Má křídla. Je to snad anděl? ,, Ano, jsem anděl,“ odpověděl dřív než se stačím zeptat. „Přišel jsem za tebou, abych ti pomohl.“ „Jak ty bys mi mohl pomoct?“ ptám se. ,,Svěř se. To ti pomůže,“ usměje se na mě. ,,No víš, život mi nenadělil zrovna lehký osud,“ začnu se svěřováním. Vyzařuje z něho něco, co mě nutí vyprávět dál, a tak vyprávím. ,,Všechno, co jsem si naplánovala a vysnila, se jedním okamžikem úplně rozplynulo. Prostě najednou všechno bylo pryč. Někam to zmizelo, uteklo. A já teď necítím vůbec nic. Ten jeden moment mi udělal velkou díru do srdce a já se bojím, že už se nikdy nezacelí. Že už nic nebude jako dřív. Že už nemám pro co a i pro nikoho žít. Život se ke mně nechová fér.“ ,,Zlato, život není fér,“ povzdechl anděl. ,,Ale vždycky je tu něco, pro co se dá žít. Vždycky je tu něco, co nám pomůže vstát, když nás život srazí na kolena. Vždycky to tu je a vždycky to tu bude.“ ,,Co to je?“ ptám se nedočkavě. ,,Naděje. Naděje, že se všechno časem spraví. Naděje, že život bude lepší a že jednou bude dokonce možná i fér. Nikdy nesmíš přestat věřit v naději. S nadějí je všechno lepší a hezčí. Věř mi. Naděje neumírá. Naděje je nesmrtelná,” řekl a usmál se. „No, já už teď budu muset zpátky do nebe. Za půl roku už jsou opět Vánoce. Znáš to, pěkná Honička ...,“ povídá anděl. Zasmála jsem se a hlesla: ,,Děkuju.“ ,,Ále, není za co. Kdyby něco, vzpomeň si na mě a já tu hned budu.“ Naposledy jsme se na sebe usmáli a on se pomaloučku rozplynul. Vstala jsem se a odcházela S úsměvem na tváři zpátky do města. Sice mě ten anděl nezbavil bolesti, smutku ani starostí a asi ani ponížení, ale dal mi mnohem víc. Dal mi naději na lepší zítřek. 5
Okouzlující krajina Dang Phi Long
Gymnázium, tř. Kpt. Jaroše 14, Brno oceněná práce – III. kategorie Někdy mě přemůže únava a potřebuji si vydechnout. Posadím se do svého oblíbeného křesla a zavřu oči. Vybavím si krajinu, v níž jsem prožil několikery prázdniny u svého dědy. Vidím před sebou svěží zelené louky, na kterých se pase stádečko koní. Jejich bílá a hnědá srst se leskne jako hedvábí pod teplými hřejivými slunečními paprsky. Pohybují se ladně a jejich hřívy se vlní v mírném vánku. Louka je poseta různým lučním kvítím. Zlaté blatouchy natáčí své hlavy ke slunci, chrpám vtisklo samo nebe svou blankytnou modř, vedle nich se půvabně vypínají skromné kopretiny. Na růžové kalíšky lučních kohoutků usedají včely. Jejich bzukot mě uklidňuje stejně jako neslyšný let pestrých motýlů. Loukou se klikatí a zurčí malebný potůček s průzračnou vodou, nad jeho hladinou občas proletí vážky. V dáli si představuji hluboký modřínový les. Vede k němu úzká kamenitá pěšinka, lemovaná šípkovými keři. V lese je příjemný chládek. Hustý zelený mech tlumí veškeré zvuky. Pěšina se vine dál, až v samém srdci lesa narazíme na hluboké modravé jezírko. Voda je v něm velmi chladivá, ale osvěžující. Z blízké skály do něj padají perlivé proudy průzračné vody z vodopádu. Posadím se na obrovský kámen porostlý mechem. Jednou rukou šplouchám ve vodě, je tak průzračná, že nemám strach se jí napít. Shýbám se nad hladinu a pozoruji, že pod ní je velmi živo. Honí se v ní zlatí a stříbřití kapři, kousek ode mě proletí ledňáček. Svítivě modrá barva jeho peří je okouzlující. Sedím nehybně, abych ani sebemenším pohybem nenarušil tuto harmonii kolem sebe. V krásné přírodě nejsem sám, k jezírku se přichází napít jelen. Úžasem ani nedýchám, aby se nevyplašil. Hlavu mu zdobí ohromné paroží, nese se jako král ozdobený korunou. Bronzově lesklá srst září ve slunci. Opatrně našlapuje s velkou noblesou a blíží se k vodě. Jsem uchvácen tím krásným představením a zapomínám na čas. Z jezerní hladiny začíná stoupat chlad, les ztemněl a já pomýšlím na návrat. Stejnou cestou vyjdu z lesa zpět, až dojdu k louce. V dáli vidím zapadající slunce mezi rudě ohnivými kopci. Na krajınu padá soumrak, Z vesnice se ozývá melodický tón gongu. Koně zmizeli v šeru a já pospíchám k dědovi. A najednou je moje únava pryč. Pří představě kouzelné krajiny se cítím uvolněně a krásně.
Básničky ze skříně Karolína Peřinová
G, Gymnazijní 257, Uničov oceněná práce – III. kategorie Móda Ptala jsem se duhy, zda jsou v módě pruhy. Pruhy nebo kostičky, hlavně barvy, lidičky.
Pár bot Ztratila se bota levá, na pravou je proto sleva. Pravá levou hledala, těžko by se prodala. 6
Stonožky Ptaly se mě stonožky, jak se pletou ponožky. Nakoupily jehlice, baví je to velice.
O draku Piškotovi a rytíři ŽiRafákovi Iveta Cachová ZŠ, Arménská 21, Brno oceněná práce – II. kategorie
Daleko předaleko. Dál než je za devatero řekami, horami a kdoví za čím ještě. dál než je království Smutku, dál než je království Radosti, se nacházelo jedno malebné malé královstvíčko. A v tomhle malebném malém královstvíčku vládl moudře a spravedlivě král Medvěd. Jeho dcera byla velmi krásná a hloupá také nebyla, a jak to už u pěkných princezen bývá, neměla ani princezna Myška nouzi o nápadníky. Jedním z nich byl zlý a strašlivý drak Piškot. Mnoho princů odešlo od princezny se slibem, že jí tohoto nepohodlného nápadníka zbaví, jenže žádný se dosud nevrátil. Drak totiž bydlel kapánek z ruky. Jeho domovem byl polorozpadlý hrad na konci světa, což bylo velmi smutné a strašidelné místo. I nejstatečnější ze statečných se děsili strávit třeba hodinu poblíž toho místa. Tvrdilo se, že tam žijí nejděsivější z děsivých tvorů, kteří jsou staří jako svět sám a nebojí se vyjít ani za denního světla, které v těch místech nemělo daleko do černočerné nejčernější tmy. Drak měl proto v té krajině velmi málo návštěvníků a pouze velmi velmi velmi vzdálené sousedy. Jednou však stanul před králem a princeznou rytíř ŽiRafák. Slíbil, že se do roka vrátí s drakovou hlavou, nebo se nevrátí vůbec. A tak vsedl na svého bujného oře a jel. Jel pod hvězdami, pod sluncem, putoval pouští i pralesem, přešel hory a moře, jel větrem i horkem a kolik dobrodružství zažil, není ani možno vypovědět. A pak po mnoha měsících únavné cesty dospěl k dračímu hradu na konci světa. Odvážně vstoupil za hranice drakova království děsu a hrůzy, když tu ... ho přes nos jemně pohladila líbezná vůně. Čichal, čichal a pořád nemohl přijít na to, odkud ta vůně přichází. Pak ho ale jeho rytířský nosík přivedl do drakovy kuchyně. A tam spatřil toho děsivého a hrozivého draka, jak mírumilovné stojí v bílé zástěře u plotny a něco „klohní“. Mohlo by to působit komicky, když tu se drak otočil ... a spatří ŽiRafáka, jak stojí ve dveřích a nechápavě čučí. Rytíř ŽiRafák tasil meč, připraven tak na strašlivý dračí útok. Drak ale jen netrpělivě broukl, vzal ze stolu vařečku a opět se otočil k plotně. Rytíř zrozpačitěl. Na takovéhle chování u draků nebyl vůbec zvyklý. Draci na vás přece nekoukají jak na otravné děcko, které zase něco chce. Chvilku tam stál, pak schoval meč a šel se podívat blíž. Drak dokonce ustoupil, aby rytíř lépe viděl, a pak mu dal i olíznout vařečku. A tak netrvalo dlouho a z těch dvou se stali přátelé. Rytíř ŽiRafák se dozvěděl, že drak je vlastně chudák. Strašně rád něco vynalézal, ale jeho vynálezy si ani nikdo neprohlídl, protože se ho všichni báli. A nebyly to jen nějaké vynálezy, třeba taková past na nudu, patent na rozum, nebo tabletka proti opuštěnosti, kterou se sám málem předávkoval. Drak měl dokonce jednu slabůstku, měl k smrti rád piškoty. Právě ta vůně rytíře přivedla k drakovi. A nějaká princezna?‘? Na co by mu byla?? Dá se to rozšroubovat? Jak taková princezna funguje? Že se nesmí šroubovat? Tak to nebude nic pro draka vynálezce! Když tohle rytíř zjistil, počkal do rána, rozloučil se s kamarádem drakem, pozval ho, ať se taky někdy ukáže, a ujížděl zpět za princeznou. Bylo to přesně na den rok, když se vrátil. Králi a princezně všechno vysvětlil. Na svatbu pozvali draka a ten jim napekl spoustu piškotů. Drak už se potom nikdy nevrátil do hradu na konci světa a vynalézal v království krále ŽiRafáka a královny Myšky. A pokud neumřeli, tak tam žijí šťastně až dodnes. 7
I chlapi někdy pláčou Tereza Meiringerová
ZŠ Prokopa Diviše, Ke Škole 569, Znojmo - Přímětice oceněná práce – II. kategorie Seděl na lavičce a usilovně se snažil zadržet slzy ... Tohle bylo skoro to nejhorší, co jí mohl omylem udělat ... Vždyť byli tak dobří přátelé! Pozdě ... Zaklonil hlavu, ale přece jenom se mu po tváři začala koulet slza ... Byl to mrazivý a palčivý pocit. Už dlouho ho nepocítil … Vždycky mu všichni říkali: “Jsi chlap, prosím tě! Chlapi přece nebrečí! Nejsou hysterky.“ „Tak jsem hysterka,“ řekl si a musel se trochu pousmát. Kdo vůbec vymyslel, že by muž neměl plakat? Je to naprosto normální věc ... Opatrně se rozhlédl, aby se ujistil, že po ulici nikdo nejde ... Teď už se mu po tváři koulela jedna slza za druhou a on je nedokázal zastavit. Popravdě se o to už ani nesnažil. Slzy v něm vyvolávaly mnoho vzpomínek ... Třeba jak byl ještě malý kluk a společně s prarodiči byli v aquaparku a on se ztratil ... Nebo třeba jak byli na dovolené v Chorvatsku a on si rozbil koleno ... Někde doma mají jistě ještě schovanou fotografii, kde společně se svým bratrem stojí vedle sebe a on má na ruce tři náplasti a na noze dokonce čtyři. To tehdy hráli s bratrem na honěnou na kamenné pláži ... V těchto situacích vždy brečel ... Jenže jednou si řekl, že už se to nesmí víckrát opakovat. Teď právě svůj slib po letech porušil. *** Byla neděle 3. srpna a on společně s osobou , která ho právě teď po těch letech donutila plakat, seděl u stolu na balkóně u chaty, která patřila oběma jejich rodinám dohromady. Vál lehký vítr aj ejí vlasy vlály. Byly tehdy ještě dlouhé a kaštanové, žádné krátké vlasy jako teď ... I když je měla v ohonu, vždycky si na ně stěžovala. To byl asi taky ten důvod, proč si je nakonec nechala ostříhat. „Nikdy nechtěj mé vlasy! Já vím, že jsi kluk a asi tě to nezajímá, ale…! Nikdy mi z nich nejde udělat účes, který chci!“ Měla pravdu. Opravdu ho to nezajímalo. Ale ona se smála, tak se smál s ní ... Nikdy nevěděl, co jí na to má říct, proto vždy jen mlčel a chabě se usmíval. Byly to jedny z jeho nejhezčích vzpomínek ... Prozatím ... To co se totiž událo potom, by už nikdy nechtěl zažít... „Hele, kuličkovka...!“ znenadání zvedl zbraň, kterou vytáhl z rozbité zásuvky ve stole v domnění, že je to hračka. „No, já nevím ...,“ řekla nejistě a pomalu se začala zvedat ze židle. Neměla ráda zbraně, ať už to byly jen hračky či ty opravdové. Její otec se také kvůli zbraním dostal do vězení a ona z nich už od malička měla respekt. „Co když to není jenom hračka?“ zeptala se a snažila se nedát na hlase znát strach. Ona se snad bojí! Napadlo ho okamžitě a popadla ho dychtivost ji vystrašit ještě víc. „Prosímtě! Kde by se tu asi vzala normální bouchačka?“ jako desetiletému mu to nešlo na rozum. A navíc ani netušil, že její otec byl překupník zbraní. „Dívej!“ řekl s ledovým klidem ... *** Zavřel oči a pomalu dýchal ... Kéž by to neudělal ... Tiskl víčka, co nejvíc k sobě, ale slzy se snažily dostat ven ... Tato vzpomínka z dětství ho znovu polila hrůzou ... *** 8
Namířil na ni zbraní a bez nejmenších pochyb, že to je jen hračka, stiskl spoušť ... Ozvala se rána ... Zkameněl a se strachem v očích se díval před sebe ... Ze dveří vyběhli rodiče. „Co to máš‘?! Co jsi to, prosím tě, udělal?! Jak si se k tomu dostal?!“ křičela jeho máma. Všichni se vrhli k ní a snažili se jí poskytnout první pomoc. A on jen dál nehybně stál a zíral na to, co se stalo. Jako by byl v jiném časoprostoru. Všechno bylo tak vzdálené a děsivé. Nenáviděl se ... Bylo mu pouhých deset. O zbraních toho moc nevěděl, měla to být přece legrace. „Prosím tě, vnímej! Co jsi to udělal?! Mluv?!“ křičeli už skoro všichni. „Vždyť to vidí ...,“ říkal si tehdy. Tak proč se mě na to ještě ptají?! Nemohl mluvit ... Tato situace ho „vyšoupla“ mimo realitu ... Vůbec si neuvědomoval, kde se tu vzala posádka sanitního vozu. A ona? Ona neplakala, ale už se ani neusmívala. Po tváři mu začaly stékat slzy. Vrátil se zpátky do reality, začal se třást zimou. Někdo mu přes ramena přehodil deku. “Je v šoku,“ slyšel nějaký neznámý hlas. Hleděl na zbraň odhozenou na stole ... „Já vím, že jsi to neudělal schválně,“ řekla mu ona, když ji nakládali do sanitky, a při tom se už přece jen trošku usmívala. „Stejně tě mám ráda ...“ Nechápal ... Čekal, že ho bude nenávidět. „A nebreč už! Vždyť už jsem v pořádku,“ uklidňovala ho. **** Někdo mu zezadu položil ruku na záda, prudce sebou trhl. „Tak jsem tady! Co ty slzy?“ lehce mu otřela uslzené tváře. „Ale…, trochu jsem cestoval v čase.“ Opatrně se dotkl její nohy. Dlouhá jizva na stehně se jí nikdy zcela neztratila. „No tak, už si to konečně odpusť. Vždyť já vím, že jsi to neudělal schválně,“ řekla a její hlas měl stejný konejšivý tón jako tenkrát. „Víš, co jsem si kdysi nejvíc přál? Sestrojit stroj času.“ „Stejně tě mám pořád ráda ...! I bez toho tvého stroje času. Třeba bys to zase přehnal a nikdy bychom se nepotkali ...,“ usmála se. Stiskl její drobnou dlaň. Byl moc šťastný, že ji má ...
Střepinky Zuzana Osobová
ZŠ, Mozartova 24, 466 04 Jablonec nad Nisou oceněná práce – I. kategorie Leze kočka po žebříku chce se dostat do kurníku má zálusk na kuřata. Rozplývaj se na jazyku proto leze do kurníku.
9
Dětství Anna Juchelková
ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, Kopřivnice oceněná práce – II. kategorie Ten den mě maminka vzala za ruku a řekla: ,,Joly, až budeš mít pocit, že tě nikdo nemá rád, že nikoho nemáš, a budeš nešťastná, pamatuj si, lidé na celém světě se mají hůře než TY! Nenech si zničit život tím, že ho zahodíš!“ Tehdy jsem svým malým uslzeným dětským obličejíčkem přikývla, ale stejně jsem přejetí své panenky považovala za katastrofu. Teď to chápu, ale všechno má svoji daň. Čas, kdy se pod mým pohledem proměnila moucha ve zvonkovou vílu a pod mým dotekem se vše proměnilo v čokoládu, už dávno není. Mohla jsem být hbitá elf‹a, která léčí zraněná zvířátka. Malinkatý skřítek, co krade čokoládu ze špajzu, nebo zlá princezna, která prokleje všechny, co jí ublíží. Já jsem se málokdy proměnila ve zlou královnu a skřítka, který leze pro čokoládu. Měla jsem ty nejlepší rodiče. Nemusela jsem prosit, aby mi dali čokoládu a byli na mě hodní. Ostatní tvrdí, že si nemůžu pamatovat dětství, je to hodně dávno. Ale já se jim vysmívám a lituji je. Pamatuji si šťastné věci. Maminka a tatínek, maminka a tatínek ... Můj život. Moje dětství. Nejdůležitější lidé na světě. Ani můj plyšový přítel Muk se jim nevyrovnal. Milovala jsem naše večerní procházky. Šťastně jsem hopskala vedle nich a těšila se na koupání. Ještě více jsem měla radši nedělní rána. Hned, jak jsem se vzbudila, vyskočila jsem ze své teploučké postýlky a bosa jsem se doťapkala do velikánské ložnice. Rodiče se na mě nezlobili ani tehdy, když jsem k nim přišla v pět hodin ráno. Do školky jsem chodila ráda. Neměla jsem sice kamarádky, ale to mi nevadilo. Měla jsem svou kamarádku Any. Viděla jsem ji jenom já, ale brala jsem ji jako živou. Běda, aby ji někdo sedl na místo, nebo sebral hračku! Nikdy mi nevadilo, že jsem pro ostatní jako neviditelná. Vždycky tu pro mě byl Muk a moje Any. Zvykla jsem si. Nevadilo mi, že se nikdo nebaví s tou malou holkou s pronikavýma zelenýma očima a hnědými vlasy. Ani ve školce, ani ve škole. Měla jsem svůj svět. Maminka, tatínek, Muk a Any. Jenže tak asi ve třetí třídě se počet zmenšil na mamku a taťku. Muk ležel na posteli a Any se rozplynula jako oblak páry. Pořád jsem ale měla rodiče. Ve škole mi začínalo být smutno. Rodičům jsem říkala všechno. Mamka se o mě vždycky starala. Věděla, co mě trápí, a dávala mi různé rady. Taťka mi zase vyprávěl věci ze života a povzbuzoval mě ... Nebyla jsem rozmazlená, přestože jsem byla jedináček. Asi v páté třídě jsem v sobě objevila vášeň pro navrhování oblečení, módu ... Hrozně mi vadilo, že na mě v obchodě nic není. Na svůj věk jsem byla malá a často jsem od holek poslouchala stížnosti na oblečení. To mě popohánělo jít dál. Zajímalo mě oblečení a rodiče. Nic víc, nic míň. Mamka s taťkou mě plně podporovali. Až jsem se dostala na střední školu designu a módy. A nakonec na vysokou školu. To jsem přestávala mít na rodiče čas. Byla jsem na internátu, pak na koleji a vídala jsem je jen přes víkend. Nevšímala jsem si, že na jejich veselých obličejích přibývají vrásky. Dostala jsem se na vrchol módní špičky. Dosáhla jsem úspěchu a slávy. Zní to jako z pohádky, co? Ale všechno má svoji daň. Krátce po mojí první módní přehlídce zemřeli ... Byla jsem na dně. Všechno mi připadalo zbytečné. Jíst, pít ... žít. Chtěla jsem si vzít život. Nic pro mě nemělo smysl. Vzpomněla jsem si na slova maminky: „Lidé se mají hůře než ty! Nedovol, aby sis zničila život!“ Tohle by přece rodiče nechtěli! Ne! Nechtěli! Kdybych to udělala, zanikli by! Jsou v mém srdci, v mých vzpomínkách ... NAVŽDY. 10
O osamělé Madlence Michaela Šiklová
ZŠ, Aléská 270, Teplice oceněná práce – I. kategorie Na pasece nedaleko hlubokého lesa žila v malém domku žena.Ta toužila mít děťátko. Žena z toho byla tak nešťastná, že se vydala do hlubokého lesa, kde bydlela záhadná čarodějka. Ta ženu vyslechla a pak jí namíchala kouzelný lektvar. Žena lektvar vypila a zanedlouho se jí narodila holčička, kterou pojmenovala Madlenka. Žena byla moc šťastná a ještě šťastnější byla, že Madlenka rostla jako z vody. Když Madlenka slavila desáté narozeniny, byla už velká jako její maminka. Pro ženu to byla záhada. „Jak ta holka rychle roste?“ divila se každý den. Za další měsíc se už Madlenka nevešla do dveří. Sama byla ze své výšky nešťastná, hlavně protože neměla žádné kamarády. Nikdo si s ní nechtěl hrát, a když jednou rozšlápla sousedovic Alence panenku, tak jí děti vynadaly, že je obřice a ať jde od nich pryč. Madlenka přiběhla domů s pláčem. Maminka už dlouho věděla, že se Madlenka trápí a chtěla jí pomoci. Ale jak? Nakonec si vzpomněla na čarodějku v lese. Vydala se za ní a prosila o pomoc. Čarodějka zprvu nechtěla pomoci, ale když maminka začala hodně plakat a prosila, nechala se přemluvit. Dala ženě kouzelné bylinky. ,,Uvař odvar a ať ho Madlenka vypije večer před spaním.“ Druhý den Madlenka přestala růst, ale stále byla moc velká. Zůstala nešťastná, opuštěná od přátel. Jednoho dne se do sousedního domku na pasece přistěhovala nová rodina - žena, muž a jejich syn Tadeáš. Byl to hodný hoch a s Madlenkou se brzy spřátelil. Možná proto, že nikoho neznal, možná proto, že si s Madlenkou dobře porozuměl. Madlenka měla obavy, že Tadeáš pozná jiné děti a na ni zapomene. Ale opak byl pravdou. Zůstali pořád přáteli, zažívali spoustu legrace. Tadeáš učil Madlenku střílet z praku a Madlenka byla šťastná a připadala si jako kluk. Nějak zvlášť jí to však nevadilo až do doby, kdy oslavila své šestnácté narozeniny. Zatoužila se líbit klukům a probírat holčičí věci s nějakou kamarádkou. Začala se Tadeášovi vyhýbat. Toho to ranilo a přestal za ní chodit. Madlenka zůstala zase sama se svou milovanou matkou. Začala přemyslet o tom, jak všechno zkazila a jak by mohla znovu Tadeáše získat, ale i Tadeáš se velice trápil. Stýskalo se mu po Madlence. Jednoho dne se rozhodl a zaklepal na okno domku, kde Madlenka bydlela. Když ho děvče spatřilo, zavýsklo radostí a běželo k oknu. Madlenka začala Tadeášovi vše vysvětlovat, omlouvat se a nepustila ho vůbec ke slovu. Tehdy Tadeáš vzal Madlenku kolem ramen a políbil ji. Jakmile se to stalo, Madlenka se začala rychle zmenšovat. Nakonec byla ještě menší než Tadeáš. Kouzlo bylo poraženo láskou -opravdovou láskou dvou lidí, kteří spolu žijí až dodnes, po zahradě jim běhají krásné malé děti a všichni jsou šťastní.
11
Vašek cestovatel a lidojedi Klára Dostálová (2. třída) ZŠ, Arménská 21, 70 Brno oceněná práce – I. kategorie
Žil Vašek cestovatel. Všude byl a skoro všechno zažil. Na rovníku si potykal s opicemi, za polárním kruhem učil sněhuláky kulečník a v nejhlubších oceánech lechtal chobotnice v podpaží. Ale jednou jeho loď ztroskotala, a když Vašek otevřel oči, slyšel zvuky bubnů a kolem Vaška se objevili lidojedi. Jejich náčelník Rukafuč povolal svého tlumočníka Ma-Tva-Hubu. Tlumočník přivítal Vaška na ostrově Mňamity Papity a ptal se, odkud pochází. Náčelník mu podal ruku a vzápětí ji Vaškovi málem ukousl. Vašek vytáhl mapu světa a ukazoval, že je z České republiky. Než se však vzpamatoval, lidojedi ho svázali a odnesli do vesnice. Náčelník zvolal: ,,Kuli-pichy, lepi-hami,“ a ostatní lidojedi se pomalu plížili ke svému obědu. Začali si na Vaška lepit listy a označovat si části těla, na které mají zrovna chuť. Najednou na ně vykřikla kouzelnice Sója: „Fuj, že se nestydíte, kdy už s tím Iidožroutstvím přestanete?!“ Náčelník se rozzlobil: „Zmiz, Sójo, nemáš tu co dělat, vyřiď ženám, ať rozdělají oheň a ty nám dones něco k pití.“ ,,Uvidíte, přinesu vám něco moc dobrého,“ ušklíbla se Sója. Sója přinesla pití a všichni si přiťukli a zvolali: „Na zdraví Vaška cestovatele, ať nám chutná!“ Vypili lahodný nápoj a vtom najednou všichni lidojedi usnuli. Sója neuznávala lidožroutství a pěstovala si maso na poli. Rozvázala Vaška a řekla: „Dala jsem jim odvar z makovic, budou spát jako mimina a cucat si u toho palce. Doufám. že si je u toho neukousnou ...“ „Pojď, utečeme spolu!“ říká Vašek a utíkají pryč. Když se lidojedì probudili, a zjistili, že jsou bez oběda, začala honička. Jenže najednou se všichni lidojedi chytili do sítě, kterou na ně nachystal Vašek se Sójou. Lidojedi škemrali, ať je pustí, ale museli slíbit, že už lidi jíst nebudou a budou jíst pouze maso z pole. Víte. jak se mu bude říkat? Sója... Hladoví lidojedi mávali Vaškovi a Sóje, kteří odplouvali vstříc další fantazii ...
Básničky Karolína Peřinová
G, Gymnazijní 257, Uničov oceněná práce – III. kategorie Brouk v hlavě Jednou, měla jsem vážně štěstí, šinul si to přes náměstí - brouk. Stála jsem jak sloup. Zatímco on hravě, prolez k mojí hlavě, kde ukončil svoji pouť.
Smrček V lese rostl smrček malý, tatínek ho uřezal. Dřív než jsme ho nazdobili, hajný si ho zpátky vzal
12
Bílé Vánoce Gabriela Šerková (3. třída)
ZŠ a MŠ, Masarykova 426, Fulnek oceněná práce – I. kategorie Za třemi horami, devíti lesy a pěti potoky, žila, byla jedna pohádková zimní víla, která se jmenovala Ela. Ela zdědila po své mamince kouzelnou hůlku. V té hůlce byla kouzelná moc, která uměla vykouzlit sníh! Jednoho dne si víla Ela poskakovala po paloučku a hůlku si odložila, aby jí nepřekážela. Poskakovala a tančila, až dotančila na kraj lesíka, kde se potkala se srnkou Aničkou. Daly se do řeči a Ela úplně zapomněla na svou hůlku odloženou na lesním paloučku. Šel tudy Skřítek Erik, a když se toulal paloukem, našel hůlku. Poznal, že je to hůlka od víly Ely, ale protože neměl rád sníh, řekl si, že hůlku Ele nevrátí. Byl taky hodně lakomý a myslel si, že když umí kouzelná hůlka vykouzlit bílé Vánoce, určitě umí i spoustu jiných věcí a mohla by mu pomoci vykouzlit nějaké peníze nebo zlato. Náhle Ela zjistila, že nemá kouzelnou hůlku. Hledala, pátrala, ale nikde ji nenašla. Taky její kamarádi hledali. Slavíček Zpěvánek hledal shora, krtek Hrabálek hledal v podzemí a Ela a srnka Anna hledali na zemi. Stále však nemohli hůlku najít. Ela z toho byla celá nešťastná, a jak se blížil čas Vánoc, byla stále smutnější a smutnější. Mezitím skřítek Erik v hlubokém lese u rokle zkoušel vykouzlit hůlkou zlato. Pokoušel se a pokoušel, ale stále se mu to nedařilo. Dokonce se za šera vydal i ke vsi, aby odposlouchal nějaké kouzelné zaříkadlo, ale stále se mu nevedlo, stále a stále se objevovaly jen sněhové vločky. Uběhlo několik měsíců a už se pomalu blížily Vánoce. Ela stále hledala svoji kouzelnou hůlku a myslela na to, jak děti a zvířátka budou letos o Vánocích smutné, že nenapadal sníh i zvířátka jsou radši, když je sníh, protože mohou klidněji spát. Den před Štědrým večerem Ela stále neměla svou hůlku, a jak byla zamyšlená, zatoulala se do hlubokého lesa k hluboké rokli. Najednou uslyšela tenký hlásek, který patřil skřítkovi Erikovi. Ten hlásek volal o pomoc! Víla Ela se rozběhla za hláskem, až doběhla k hluboké rokli, ale co to? Rokle nebyla vůbec hluboká. Byla celá zasypaná sněhem a uprostřed stál skřítek Erik a nemohl ani sem ani tam, jak byl celý zmrzlý od té hromady sněhu. Ele bylo hned jasné, proč nemohla najít svou hůlku! Zamračila se na Erika a zavolala na něj, co že to tam tropí! Erik chtě nechtě musel s pravdou ven. Pověděl Ele, jak našel kouzelnou hůlku, jak zkoušel vykouzlit zlato a jak se mu to stále nedařilo a nedařilo a stále jen padal sníh. Jak to zkoušel, úplně zapomněl na to, že už skoro celý zapadal sněhem a nemůže ven. Prosil Elu, aby mu pomohla ven, a sliboval, že už to nikdy neudělá. Ela se zkoušela k Erikovi dostat pro svou hůlku, ale nedařilo se jí to. Byla už noc, když se Ele podařilo dostat k Erikovi a hůlce. Vzala svou hůlku, dvakrát s ní mávla a sníh zmizel. Erik a Ela se vydali na cestu domů k paloučku. Erik po cestě kašlal a kýchal a dušoval se, že už to nikdy neudělá. Když dorazili na palouček, Ela roztočila svou hůlku nad hlavou a nad krajinou se začal pomalu snášet bílý Sníh. A padal a padal až do samého rána. Ráno děti otevřely oči a uviděly tu sněhovou nadílku a vykřikly radostí! Přece jen budou bílé Vánoce!
13
Splněný želví sen Matěj Vinopal
ZŠ, Vojnův Městec 95 oceněná práce – I. kategorie Bylo, nebylo, za sedmero řekami, devatero horami, jedenáctero lesy, pěti autobusovými nádražími a třemi továrnami žila sova Julie. Sova to byla kouzelná a ve svém domku v koruně vysokého dubu se snažila plnit sny obyvatel zvířecí říše. Někde jinde ve zvířecí říši v jednom elektrovelkoobchodě, který vlastnil Orel, pracovala malá želva. Jmenovala se Agátka a byla sirotek. Na celém světě neměla nikoho jiného, než svého zaměstnavatele Orla, ale ten na ni byl strašně zlý, vůbec si nevážil její pracovitosti a obětavosti. Agátka u něj neměla lehký život, celý den se plahočila po velkoobchodě a tajně doufala, že si někdy pořídí vlastní malý obchůdek. Usmívala se nejen na zákazníky, ale i na spolupracovníky, dokonce i na Orla se usmívala. Bála se totiž, že ji vyhodí. Orlovi pořád i přesto byla trnem v oku, stále se jí posmíval za její pomalost. Přece jen to byla želva. Snažil se ji dostat z obchodu pryč. Až se mu naskytla veliká příležitost. Jednou ráno, když přišel Orel do obchodu, zjistil, že mu mezi zbožím chybí žehlička, mobil a notebook. Aniž by se namáhal s hledáním opravdového zloděje, obvinil želvu Agátu z krádeže a vyhodil ji z práce. Marně se Agátka bránila a přísahala, že ona by nikdy nic neukradla, Orel byl neoblomný. „Kam já chudák půjdu,“ bědovala Agátka. ,,Nikoho na tom světě nemám!“ Do batůžku si dala dvě buchty a šla a šla, ale přes slzy vůbec neviděla, kam jde. Přeplavala sedmero řek, přelezla devatero hor, prošla jedenáctero lesy a obešla pět autobusových nádraží a tři továrny. Nožičky ji bolely a byla velmi unavená. ,,Hu húú,” ozvalo se vedle Agátky. ,,Fuj, to jsem se Iekla!“ U silnice na patníku seděla sova Julie. Agátka se s ní zastavila, vypověděla jí svoje trápení a při tom povídání zjistila, že má opravdu hlad. ,,Dáte si buchtu, milá sovo?“ ,,Húú, ráda Agátko!“ Želva se tedy se sovou rozdělila o svou svačinu a nedalo jí to, aby se nezeptala: ,,Jak víte, že jsem Agátka?“ „Protože jsem kouzelná sova a všechno vím. I o tvém trápení vím. A protože jsi tak hodná a rozdělila ses se mnou o poslední buchtu, pomohu ti.“ Sova Julie řekla utrápené želvičce: ,,Sama mám velkoobchod s elektrem, zvířátka u mě kupují pračky, žehličky a sušičky na kožíšky, kulmy a fény na peří. Obchod ale moc neprosperuje. Orel je tvrdá a nekalá konkurence. Ráda bych ti nabídla zaměstnání.“ Agátka byla v tu chvíli velmi šťastná, opět měla pro co žít, i když věděla, že práce u Sovy Julie bude těžká. Sova ji zavedla do obchodu a přidělila jí spoustu úkolů. Aby byla rychlejší a více toho stihla, věnovala jí Julie kolečkové brusle na všechny nožičky. A želva pracovala, až se jí z krunýře kouřilo. Obchodu se dařilo, tržby se zvedly. Sova se věnovala svému kouzlení, občas pomohla splnit nějaký zvířecí sen a říkala si, jak je Agátka pracovitá. Jednoho dne želvička pracovala ještě více, než kterýkoliv jiný den a šéfová sova si toho moc dobře všimla. ,,Agáto, mám pro tebe velmi zvláštní úkol, kůň Zlatohřívák nám donesl na reklamaci svou žehličku na žíně. Nefunguje mu a opravu může provést jen zakletá žába, která bydlí v tůňce za Hromovou horou a Stříbrnou řekou. Dojdeš za ní, prosím?“ 14
,,Samozřejmě, to bude maličkost.“ Želva nazula své kolečkové brusle, žehličku dala do batůžku a vydala se za žábou. Cesta to nebyla jednoduchá, ale Agátka to na svých super „kolečkářích“ zvládala bravurně. Když se jí podařilo přelézt Hromovou horu, potkala dva pocestné - potkana Edu a morče Marušku. Také šli za zakletou žábou. Vlastně nešli, ale jeli na kolech. A tak ti tři jeli dál společně. Cesta jim pěkně ubíhala, hezky si povídali. Dojeli až ke Stříbrné řece, když tu najednou Agátka vykřikla hrůzou. Když totiž viděla vodu, vzpomněla si, že se jako malá želvička nikdy nenaučila plavat. ,,Doufám, že tu někde bude most,“ doufala Agáta. ,,Kdepak, přes Stříbrnou řeku mosty nevedou, ta se musí přeplavat,“ řekl jí na to potkan Eda. „Když já plavat neumím,“ fňukala želva. ,,Neboj, pomůžeme ti.“ Skočili do vody a udělali ze svých těl most pro Agátku. Šťastná želvička přešla Stříbrnou řeku a všichni v pořádku došli až k zakleté žábě. Ta jim žehličku na Zlatohřívákovy žíně hned opravila, dala jim na cestu tři buchty a vykouzlila most přes řeku. Zpáteční cesta ubíhala třem kamarádům opravdu rychle, Eda i Maruška vyprovodili Agátku až k sově Julii. Sova byla moc ráda, že je vidí a že je Agátka zpátky i s kamarády. Vřele je všechny objala svými křídly a želvě řekla: ,,Agátko, vím o tvém velkém snu. Vím, že si přeješ mít vlastní obchod s elektrem. A chtěla bych ti tvůj sen splnit. Zároveň ale splním i váš sen, milý potkane Edo a morče Maruško. I vy, aspoň pokud vím, toužíte po vlastním obchodě. Ten můj velkoobchod, ve kterém jsi Agátko pracovala, byl stejně vytvořen jenom pro tebe. Abych si tě vyzkoušela. A teď je jen tvůj a tvých kamarádů, pokud je tedy vezmeš k sobě. Agáta, Eda a Maruška nemohli štěstím ani mluvit. Sově mnohokrát poděkovali a pustili se do práce. Byli velmi úspěšní, obchod prosperoval a Orlovi z jejich úspěchu spadl zobák zlostí.
Jen co se narodíme, začínáme stárnout Jiří Horáček Gymnázium, tř. Kpt. Jaroše 14, Brno oceněná práce – III. kategorie
Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš Ke stáří všichni spolu jdem, ať nocí dlouhou či bílým dnem. Životem si moudrost neseme, údery větru i osudu sneseme. Stárne tělo, každá kost. Proč není do mládí most? Čas jako vítr letí, děti jsou ta chvíli kmeti. Nejlepší lékař je čas, zapomeneš, než vzejde ze zrna klas. Život není žádný ples, tak to břímě hrdě nes.
Učme se, dokud jsme mladí, vědomosti život sladí. Když jsme staří, učení jde hůř. Když jde něco špatně, tak se buř! Mladý mozek je jak houba, kdo se neučí, je trouba. Uč se jezdit na kole. Uč se ještě ve škole. Bez čtení se učit nedá, starší mladšímu zkušenosti předá. Vědomosti do mozku jsou vryty. Události, data, city. 15
Básně Vendula Němcová
Gymnázium, tř Kpt. Jaroše, Brno oceněná práce – III. kategorie Mívám někdy přeplněnou hlavu Pak zachytí mě zvláštní proud a já se v něm topím, plavu a on mi nedá vydechnout. Nutí mě stále psát a psát, táhne mi hlavu pod vodu. List pod ruce mi stačí dát a já píšu to, co dovedu. Nutí mě vydat vše, co mám, a já se točím ve víru. Svůj život jen tak pokládám na zmáčené listy papíru. Když strhne mě ke dnu, Slova mi z rukou sama plynou Zase píšu jednu, básničku pod hladinou. Najdeš v ní moje vzpomínky, co voda mi sebrala, a někde mezi pramínky najdeš, co jsem hledala. Možná nic neuvidíš, ale je tam vše, co má. Voda má nejednu skrýš a lehce nic nevydá. Po kolena v řece, kde vítr jemně duje ... Myslela jsem přece, co voda ukazuje. Až se proudy zklidní a zase bude dno dole, kde kamení, z řeky je zrcadlo. Já jen pro tvůj odraz do vody skočila a od vody byl podraz, že se rozvlnila.
16
Chci malé něco Potkat ve vzduchu Vybarvit tužkou Bílou předtuchu Pode dny šálků Hledat papírky Nahlédnout okem K zámku do dírky Nachytat úsměv Psaný ve tváři Laškovně začít Bitku s polštáři Pochytat peří Pro nás na křídla S rozběhem skočit Přímo do vřídla vyměnit slova Za okamžik ticha Uslyšet budík Jak pomalu tiká Sepsat kalendář Na dva ubrousky Mlíko nakapat Psovi na fousky Zapéct odpověď Do tvých koláčů Všechno toužení Dát si na sváču Běhat po stráni Chytat zázraky Usnout zakrytí Jenom pod mraky Stébla od trávy Zaplést do vlasů Hebkou náladu Poznat po hlasu Volat na slunce Ať jde taky spát Šeptat po větru Jaké je mít rád ...
Soutěž dětského literárního projevu
Oceněné soutěžní příspěvky – kategorie III. – 14 – 15 let (8. – 9. tř.)
Náš svět 2011 - 2012 – výsledková listina
Místo
Jméno *narozen(a)
Adresa školy
Název příspěvku
Karolína Peřinová *1997 Jiří Horáček *1996
G, Gymnazijní 257 783 91 Uničov G, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Brno G Zikmunda Wintra, Náměstí Jana Žižky 186 269 19 Rakovník
Limericky na talíři; Básnicky ze skříně; Brouk v lavě Jen co se narodíme… Co se v mládí naučíš…
G, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Brno
Básně
G, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Brno
Z pohádky do pohádky
G, Smetanova 168, 672 01 Moravský Krumlov
Naděje na lepší zítřek; Vyhrajeme to pro vás
G, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Brno
Okouzlující krajina
Místo
Jméno (třída)
Adresa školy
Název příspěvku
Čestné uznání Čestné uznání
Čestné uznání
Michaela Šiklová (5.)
ZŠ, Aléská 270, 418 01 Bílina
O osamělé Madlence; Dvoreček (básnička)
Čestné uznání
Veronika Elznicová *1997
Čestné uznání
Klára Dostálová (2.)
ZŠ, Arménská 21 625 00, Brno
Vašek cestovatel a lidojedi
Čestné uznání
Gabriela Šerková (3.)
ZŠ a MŠ, Masarykova 426, 742 42 Fulnek
Bílé Vánoce
Čestné uznání
Matěj Vinopal (4.)
ZŠ Vojnův Městec 253, 591 01
Splněný želví sen
Čestné uznání
Mencnerová Eva (5.)
1. PZŠ, Nádražní 10, 739 61 Třinec
3 obyčejné holčičí povídky
Čestné uznání
Petra Šimová (5.)
ZŠ Chromeč 12, 789 01 Zábřeh na Moravě
Smutná Lenka; Velikonoční překvapení
Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání
Vendula Němcová *1998 Antonín Baďura *1998 Tereza Třetinová *1998 Dang Phi Long *1998 Adéla Barabášová *1998
Čestné uznání
Zuzana Osobová (4.)
ZŠ, Mozartova 24, Jablonec nad Nisou - Mšeno
Střepinky (básničky)
Čestné uznání
Jana Bořilová (4.)
ZŠ a MŠ Prokopa Diviše, Ke Škole 569, Janiččiny příběhy 669 04 Znojmo-Přímětice
Oceněné soutěžní příspěvky – kategorie I. – 6 – 11 let (1. - 5. tř.)
Oceněné soutěžní příspěvky – kategorie II. – 12 – 13 let (6. – 7.tř.) Místo
Jméno (třída)
Adresa školy
Název příspěvku
Čestné uznání
Anna Juchelková (6.)
S Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice
Dětství
Čestné uznání
Klára Jiřičková (6.)
ZŠ a MŠ Prokopa Diviše, Ke Škole 569, Babiččin amulet 669 04 Znojmo-Přímětice
Čestné uznání
Karolína Kahounová (sekunda)
Církevní gymn., Mikulášské nám. 15; 326 00 Plzeň
Jak se kocour zamiloval
Čestné uznání
Kateřina Orságová (sekunda)
G Jana Blahoslava, Lány 2, 664 91 Ivančice
Zatoulané kotě
Čestné uznání
Tereza Meiringerová (7.)
ZŠ Prokopa Diviše a MŠ Dlouhá 655/23, Znojmo – Přímětice
I chlapi někdy pláčou
Čestné uznání
Iveta Cachová (7.)
ZŠ, Arménská 21 625 00, Brno
O draku Piškotovi a rytíři ŽiRafákovi
Čestné uznání
Vít Mrkvica (7.)
ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice
Brilantní plán
Procházka s Evičkou
ZŠ Prokopa Diviše a MŠ, A zase je tu pondělí…; Dlouhá 655/23, Znojmo - Přímětice Pohádka
Oceněné soutěžní příspěvky – kategorie IV. – kolektivy Místo Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání
Adresa školy
Jméno pedagoga
Název příspěvku
G Zikmunda Wintra, Náměstí Jana Žižky 186, Mgr. Lenka Hejdová 269 19 Rakovník ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 21 Kopřivnice ZŠ Edvarda Beneše a MŠ, Mírové nám. 1466, Mgr. Hana Kafková 397 01 Písek
Statistka NS 2011-12 Počet prací zaslaných do soutěže I. kategorie II. kategorie III. kategorie IV. kategorie Celkem
206 62 104 14 386
Limeriky Za dveřmi je… sborník Básně – sborník žáků 9. tříd PÍSMENKO – almanach sloh. prací a literárních pokusů
Oceněné 8 7 8 4 27
