Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav
„Soudové zisku nenesou“ Spory obyvatel městeček pardubického panství v 16. a 17. století
Dizertační práce
Vedoucí práce: PhDr. Bronislav Chocholáč, Dr.
Brno 2009
Mgr. Tereza Siglová
Prohlašuji, že jsem dizertační práci vypracovala pouze s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně, 20. září 2009 Tereza Siglová
Práci věnuji památce mé babičky, Vlasty Siglové
Poděkování Především děkuji svému školiteli PhDr. Bronislavu Chocholáčovi, Dr. za obrovskou trpělivost, kterou se mnou během studia a dokončování práce měl, za poskytnutí literatury a připomínky k podobě práce. Mé díky patří rodičům za jejich dlouhodobou morální podporu a mému otci za neúnavné pročítání různých verzí práce. Poděkovat bych chtěla i kolegům ze Státního okresního archivu v Pardubicích za jejich pochopení mého snažení a jmenovitě Mgr. Lindě Kučerové za pomoc s finální jazykovou a stylistickou úpravou textu.
Obsah 1. Úvod…………………………………………………………………….….. 1.1. Prameny.…………………………………………………………......... 1.2. Prostorové a časové parametry výzkumu………………....…….…….. 1.3. Přístupy a témata …………………………………………………........ 2. Panství a postavení městeček………………………………………………. 2.1. Městská síť a postavení městeček v evropském kontextu…………….. 2.2. Městečka a pardubické panství………………………………………... 3. Typologie sporů……………………………………………………………. 3.1. Civilněprávní případy…………………………………………………. 3.2. Trestněprávní případy………………………………………...……….. 3.3. Rozbor složení sporné agendy……………………………………...…. 4. Způsoby řešení konfliktů…………………………….………………….…. 4.1. Soudní řešení konfliktů.………………………………………….……. 4.2. Smírné řešení konfliktů.…………………………………………….…. 4.3. Násilné řešení konfliktů….……………………………………………. 5. Zástupci vrchnosti a obcí ve sporech...………………………………….… 5.1. Městské rady…………………………………………………………... 5.2. Rychtáři………………………………………………………………... 5.3. Obce…………………………………………………………………… 5.4. Vrchnost a vrchnostenští úředníci……………………..………………. 6. Sousedské spory…………………………………………………………..... 6.1. Majetek…………….………………………………………………….. Spory o dluhy……………..…………………………………………... Spory o užívací právo k pozemkům………………...………………… Škody na majetku……………………...……………………………… Krádeže……………………………………………………………….. 6.2. Čest.…...………………………………………………………………. Zastoupení mužů a žen ve sporech o čest a sociální postavení sporných stran………………………………………………………… Místa sporů…………………..………………………………………... Hospodské spory a role alkoholu……………………………..………. Forma urážek………………………………………..………………… Tresty ve sporech o čest……………………………………..………... 6.3. Násilí.………………………………………………………………….. Forma násilného jednání – zbraň a směřování rány…………..………. Zastoupení mužů a žen a místní původ sporných stran……….……… Způsob ukončení soudních sporů o násilné jednání………………..…. 7. Rodinné a partnerské spory……………………………………………….... 7.1. Dědické spory.………………………………………………………… 7.2. Manželské a partnerské spory.………………………………………… 8. Závěr……………………………………………………………………….. Prameny a literatura………………………………………………………... Seznam zkratek……………………………………………………………..
6 9 17 21 41 41 48 73 76 81 89 93 93 114 138 147 147 156 159 162 173 173 175 190 203 211 220 224 228 230 233 247 250 258 262 265 279 279 297 308 319 332
1. Úvod Konflikt a otázka jeho významu a úlohy je jednou ze základních otázek sociologie. Protože je každá společnost do určité míry konfliktní, přispívá studium konfliktů k poznání charakteru společnosti a mezilidských vztahů. Prolínají se v něm různé směry bádání od sociologie, antropologie či etnologie, psychologie po historické přístupy či matematické analýzy a ekonomii ad. Sociologie konflikt v principu chápe jako důsledek nedostatkovosti statků, o něž sociální aktéři usilují, a odlišnosti hodnot, které vyznávají.1 Ve společnosti existoval široký okruh mechanismů pro pokojné vyřešení konfliktu, jako např. usmíření či soudní spor, ale zároveň vedle toho bylo využíváno stále efektivního způsobu násilného řešení sporu. Analýza společenských konfliktů a zkoumání jejich role či způsob jejich řešení vnáší nový náhled na určité aspekty mentality předků. Studium soudních sporů může osvětlit některé důležité oblasti sociálních vztahů a postojů v minulosti.2 V sociologii se objevují dva stěžejní názory na roli konfliktu. Z pohledu strukturálního funkcionalismu (Parsons), který se snaží vysvětlit fungování sociálního systému na základě konsenzu a přizpůsobení, je konflikt chápán jako příznak individuální nepřizpůsobivosti, projev anomického stavu společnosti nebo jako důsledek narušené spolupráce či absence komunikace.3 Konflikt je v tomto pojetí zápasem o hodnoty, vyšší status, moc a zdroje, v němž je cílem oponentů neutralizovat, postihnout nebo likvidovat jejich soupeře.4 Modifikovaný strukturální funkcionalismus (Simmel) se nezaměřuje jen na dezintegrativní funkci konfliktů, ale všímá si i jejich pozitivní role, kdy konflikty přispívají k udržení a adaptaci existujících sociálních vztahů a struktur. Objevuje se zde názor, že pro společnost nejsou ani tak nebezpečné samotné konflikty, jako absence pravidel pro jejich regulaci. To, že jsou spory institucionalizovány, dynamizuje vývoj společnosti, protože střetávání konfliktních zájmů je hlavní silou sociálního dění. Na druhé straně jejich potlačování stabilitu společnosti ohrožuje. Absence konfliktů tak z tohoto pohledu
1
M. Petrusek, Sociologické školy, směry, paradigmata, Praha 1994, s. 124nn, který zde shrnuje různé přístupy ke studiu konfliktu, např. etologický, psychologický, historický, matematicko-analytický (teorie her), ekonomický (např. teorie racionální volby) a sociologický. O teorii konfliktu také J. Keller, Úvod do sociologie, Praha 1999, s. 117–129. 2 J. A. Sharpe, „Such Disagreement betwyx Neighbours“: Litigations and Human Relations in Early Modern England, In: J. Bossy (ed.), Disputes and Settlements: Law and Human Relations in the West, Cambridge 1983, s. 167–187, zde s. 171. 3 Ke kritice Parsonsova výkladu Coserem J. Klofáč – V. Tlustý, Soudobá sociologie I, Praha 1965, s. 234, podle Cosera je u Parsonse marginálním problémem jeho teorie téma sociální změny, navazuje tak prý na Durkheima v hledání sociální koheze před hrozící „anomií“, Parsons chápe konfliktní chování jako deviantní chování a určitý druh choroby, který se dá léčit; zabývá se proto ve větší míře mechanismy sociální kontroly. 4 A. L. Coser, The functions of Social Conflict, Glencoe 1956, s. 8, cit. dle J. Klofáč – V. Tlustý, Soudobá sociologie I, s. 231.
není mírou normality dané společnosti.5 Ústřední tezí Georga Simmela je, že konflikt je formou socializace. Žádná skupina podle něj nemůže být harmonická, protože by byla bez procesů a struktury, skupiny vyžadují harmonii i disharmonii. Formování skupin je výsledkem procesů obou typů, kdy skupinové vztahy budují pozitivní i negativní faktory.6 Teoretické úvahy sociologů o povaze konfliktu byly ovlivněny také původním studiem „primitivních“ společností. Někteří antropologové či etnologové došli k závěru, že konflikty mohou přispívat k sociální soudržnosti.7 Spor s cizí skupinou pomáhá ustavit a udržovat identitu vlastní skupiny. Slouží také jako „pojistný ventil“, protože v jeho průběhu dochází k uvolňování přebytečného napětí, které by mohlo jinak ohrozit stabilitu skupiny. Tato funkce konfliktu platí ale pouze v okrajových problémech a netýká se ústředních hodnot dané skupiny (Coser).8 Coser si všímá toho, že konflikt může plnit mnoho určitých funkcí ve skupinách a jiných interpersonálních vztazích. Přispívá k udržování hranic skupin a brání úniku členů ze skupiny, v nichž vzniká. Vnější skupiny nemusí být podle Cosera (na rozdíl od Simmela) jen cílem nepřátelství, ale mohou být za určitých podmínek pozitivním faktorem – mohou být předmětem soutěže, stejně jako odporu. Tyto názory částečně ovlivněné marxismem byly rozpracovány dalšími autory (Dahrendorf, Collins), kteří tvrdili, že konflikty mezi jednotlivci i celými skupinami jsou vedeny v prvé řadě snahou o podíl na moci a o možnost činit rozhodování o těch, kteří jsou z tohoto mocenského podílu vyloučeni.9 Sociologové analyzují také různá „pravidla hry“ umožňující zvládat konflikty regulovaným způsobem. Teorie konfliktu našly ve společenských vědách široké uplatnění a byly aplikovány na výklad sociální stratifikace, fungování organizací a povahy státu, ale také na postavení žen ve společnosti, na způsob rozvoje vědy a na analýzu rodiny.10 Na rozdíl od výše zmíněných sociálních teoretiků se má práce nezaměřuje na společnosti 19. a 20. století, ale zabývá se spory v raném novověku uvnitř několika komunit pardubického panství. Zygmunt Bauman v úvodu své práce o problematice komunit dává pojem komunity do souvislosti s určitými, vesměs příjemnými pocity. Uvnitř komunit jsme podle něj v bezpečí, nečíhají tam na nás žádné nástrahy, takže se můžeme uvolnit nebo dokonce pohádat, ale přitom 5
M. Petrusek, Sociologické školy, s. 124n; k Simmelovu pojetí J. Klofáč – V. Tlustý, Soudobá sociologie I, s. 236nn a také A. Harrington a kol., Moderní sociální teorie (Základní témata a myšlenkové proudy), Praha 2006, s. 123nn. 6 J. Klofáč – V. Tlustý, Soudobá sociologie I, s. 236. 7 R. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, Praha 2001, s. 153. 8 J. Keller, Úvod do sociologie, s. 119. 9 Blíže k názorům Collinse J. Šubrt, Mikrosociální základy makrosociologie v pojetí Randalla Collinse, In: J. Šubrt a kol., Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání a sociální struktury), Praha 2008, s. 136–163, zvl. s. 158nn.; k teorii konfliktu u Ralfa Dahrendorfa, týž, Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie (Sociologické teorie druhé poloviny 20. století, Praha 2001, s. 61–70. 10 M. Petrusek, Sociologické školy, s. 124nn.
se vždy jedná o přátelské spory. V komunitě se spoléháme na dobrou vůli všech ostatních a snažíme se vylepšit a zpříjemnit soudržnost.11 To se dá podle mého názoru aplikovat i na předprůmyslovou společnost. Předmětem mé práce je tázání se po mechanismech vzniku konfliktů a mechanismech jejich řešení. První otázkou, která mě bude zajímat, je, jaké oblasti života byly naplněny konflikty a zda se tyto oblasti s časem nějak měnily? Za pomoci typologie sporů budu sledovat zastoupení jednotlivých typů sporů, zda nedocházelo v jejich složení k nějakým změnám, tzn. zda se konfliktní oblasti proměňovaly. Dále jsem se snažila sledovat mechanismy vzniku sporů. Zaměřila jsem se hlavně na okolnosti vzniku sporů – a to zejména pohnutky, které ke sporu vedly, případně i na dobu a místo, kde ke sporu došlo, a reakce okolí na hrozící či eskalující konflikt. V některých zápisech se poodkrývají postoje, jež zaujímalo okolí ke svářícím se osobám, a způsob, jakým zasahovalo do průběhu sporu i soudního řízení. Na pomezí obou stěžejních otázek stojí také sledování role cti, násilí, ale také majetku. Majetek, čest a násilí byly sice zdroji konfliktů, ale zároveň představovaly i prostředky, které přispívaly k řešení sporů – někdy jako nátlakový prostředek v rukách vrchnosti, jindy jako zbraň v rukách samotných sporných stran – a k udržování řádu ve společnosti. Při sledování mechanismů řešení konfliktů je mým cílem zodpovědět následující otázky: Jakými způsoby řešili lidé konfliktní situace a zda některý ze způsobů řešení upřednostňovali? V této souvislosti mě zajímal také způsob, jak zasahovali do konfliktů přihlížející a instituce. Soustředila jsem se zejména na postup, jakým byly spory ukončeny, co přispívalo k řešení sporu, a jak přitom na sebe navzájem působili vrchnost, městské rady jednotlivých městeček a poddaní. S tím souvisí i zjištění, jakými mechanismy se snažily městské rady či vrchnost udržet v obcích sociální smír (otázka trestů, prevence, shovívavosti), a také tázání se po úloze sociální kontroly. Tyto otázky se budu pokoušet zodpovědět zejména na základě sporů z prostředí městeček, v nichž můžeme sledovat prolínání různých vlivů při řešení sporů – městské rady, cechů, rychtáře, sousedů a vrchnosti, resp. vrchnostenských úředníků. Tyto otázky souvisí i s obecnými otázkami civilizačního vývoje společnosti, a to s teorií disciplinace, civilizace a udržování řádu ve společnosti. V práci použitý metodologický postup lze označit za kombinaci kvantitativní analýzy s detailním kvalitativním popisem. Pro zpracování zápisů jsem si vytvořila dotazník, jenž mi umožnil určité
11
Z. Bauman, Community – Seeking Safety in an Insecure World, Cambridge 2001, cit. dle B. Šalanda, Česká vesnice Široký Důl, Kolín 2008, s. 117.
statistické zpracování získaných údajů.12 V tomto směru pracuji s poněkud problematickým pramenem, protože obsah soudních záznamů či zápisů o sporech je jen obtížně kvantifikovatelný. Údaje, s kterými v rámci statistického zpracování pracuji, nejsou v pramenech předkládány jasně v nějaké uspořádané formě, na rozdíl např. od matričních či daňových záznamů. K získání kvantifikovatelných údajů je potřeba interpretace jeho významu, což předpokládá znalost struktury pramene a faktorů, které ji utvářejí.13 Při kvalitativní analýze nebylo mým cílem sledovat „mentalitu“ poddaných, ale spíše jejich životní praxi a vědomé jednání jedince. Dějinám mentalit šlo o studium strukturálních daností historické skutečnosti, zabývaly se nevědomým či podvědomým chováním společným určitým skupinám lidí, které prochází pouze pomalým vývojem.14 Můj přístup se tak blíží spíše antropologické či etnografické metodě popisující životní způsoby komunit a organizaci vztahů mezi členy, která má interpretativní charakter. Antropologové provádí detailní mikroanalýzy, ale zároveň se snaží objasňovat i širší kontext místních poměrů a zabývat se institucemi a praktikami; etnograf se dostává velmi často k širším interpretacím a abstraktnějším analýzám prostřednictvím stále lepší obeznámeností s drobnými záležitostmi. V těchto mikrokontextech se v důsledku potkává s „velkými“ skutečnostmi, jako jsou témata „moci“, „útlaku“ či „násilí“.15 1.1. Prameny Použité prameny vznikly z činnosti tří úrovní správy nad poddanými komorních panství – lokální, regionální a celozemské. Nejvíce využívám písemnosti vytvořené městskými radami v jednotlivých městečkách pardubického panství, které jsou nyní uložené ve Státním okresním archivu v Pardubicích a Kolíně. Městské registratury jednotlivých městeček se dochovaly v různém stavu. Pro některá z nich, např. Bohdaneč, Přelouč, Dašice a Týnec nad Labem, se do dnešní doby dochovalo poměrně značné množství archiválií sahajících někdy až ke konci 15. století. Zbývající lokality jako Sezemice a Holice nemají tak bohaté archivy, protože velká
12
Kromě časových dat, jmen a příjmení sporných stran umožňujících identifikaci osob jsem sledovala bydliště sporných stran, jejich pohlaví (muž, žena, manželský pár, skupina osob, právnická osoba), dále to, zda sporné strany před soudem vystupují samostatně nebo v zastoupení; typ sporné věci, způsob ukončení sporu (smír, rozsudek), účast vrchnosti v soudním řízení, účast ubrmanů a jejich počet. 13 A. W. Carus – S. Ogilvie, Turning Qualitative into Quantitative Evidence: A Well–Used Method Made Explicit, Cambridge Working Papers in Economics, http://www.econ.cam.ac.uk/dae/repec/cam/pdf/cwpe0512.pdf, (8.1.2008). 14 K dějinám mentalit blíže V. Sellin, Mentalität und Mentalitätgeschichte, Historische Zeitschrift 241, 1985, s. 555– 598. 15 C. Geertz, Interpretace kultur (Vybrané eseje), Praha 2000, s. 32.
část písemností z 16. a 17. století byla ve válečných dobách a při živelných pohromách značně nebo zcela zničena.16 V práci využívám dva typy úředních knih vzniklých z činnosti městských samospráv, a to pamětní knihy, resp. radní manuály, a soudní knihy. Do tzv. pamětních (památných knih, pamětnic) byly vkládány záznamy nejrůznějšího charakteru určené pro trvalou paměť. Knihy byly vedeny městskou radou a zápisy do nich byly činěny s vědomím, že je rada nebo její nástupci budou v budoucnu z rozličných důvodů potřebovat. Část zápisů vždy pojišťovala práva města jako celku.17 Sloužily k zachycení zásadních záležitostí hospodářského a soudního charakteru. Obsahovaly tak smíšené zápisy veřejnoprávní povahy (např. obecní počty), dále soukromoprávní povahy, a to ve sporných věcech, jako byla porovnání, a i nesporných věcech, jako byly prodeje zejména obecní půdy jednotlivcům, svatební smlouvy, obligace, případně i zápisy v trestních věcech. Zachyceny v nich mohly být pamětní zápisy o některých význačných událostech, např. požáru, přírodních úkazech, průchodech vojsk nebo významných návštěvách. Zřejmě kvůli značné pestrosti a někdy až chaotičnosti záznamů stály pamětní knihy jako pramen dosud spíše na okraji badatelského zájmu. Spory měšťanů a soudní řízení jsou v knihách zpravidla zachyceny až ve své závěrečné fázi. Do knih tak byly nejčastěji zapsány tzv. přátelské smlouvy (přátelská urovnání či porovnání, ubrmanské smlouvy) v případech, kdy došlo k ukončení pře usmířením stran. Méně často sem byly zapsány rozsudky vynesené městským soudem. Dá se předpokládat, že si písař o průběhu sporu vedl písemné záznamy, které ale nemusely být po ukončení soudního řízení do knih zapsány. V případě soukromoprávních ujednání nebyly zápisy do městských pamětních knih obligatorní a záleželo na jednotlivých měšťanech, zda požádají o zaknihování. Některé z nich mohlo od zanesení právního ujednání do knih odradit zpoplatnění tohoto úkonu. Řada smluv tak byla uzavřena pouze ústně, a pokud nastala situace, že bylo potřeba jejich obsah dosvědčit, mohli být o to požádáni svědci nebo smlouvci. Pamětní knihy bývaly vedeny i poté, co byly založeny jiné městské knihy specializované na jednotlivé agendy městské správy. V městečkách mohly pamětní knihy představovat a často představovaly jediný typ úředních knih.18 16
V Holicích byla řada písemností zničena při požárech v letech 1563 a 1680 nebo při rabování roku 1758, kdy „vojáci kostel i faru vyplenili a starými knihami z rathauzu topili“; zřejmě poslední ranou bylo vypálení radnice 6. května 1945, F. Ottmar, Městský úřad Holice 1618–1948 (Inventář k archivnímu fondu), Holice 1964, s. XXIVnn; Sezemice vyhořely v letech 1698 a 1701, kdy byly všechny městské knihy zničeny, srv. SOkA Pce, AM Sezemice, kn. č. 3, s. 20; o neutěšeném stavu městského archivu a nedostatečné péči věnované písemnostem se zmiňuje také Miloslav Volf, M. Volf, Popis městských archivů v Čechách, Praha 1947, s. 253n. 17 M. Wasková, Liber memorabilium Starého Města pražského z let 1631–1648 (1656) (v kontextu soudobých pražských knih pamětních), SAP 62, 2007, s. 574–706, zde s. 593. 18 L. Sulitková, Vývoj městských knih v Brně ve středověku (v kontextu vývoje městských knih v českých zemích), Praha 2004, s. 12, 67, 69; M. Wasková, Liber memorabilium, s. 576nn, kde autorka mj. shrnuje názory na zařazení pamětních knih v rámci městských úředních knih.
Podobného charakteru jako pamětní knihy je i další použitý typ městských úředních knih – tzv. radní manuály. Primárně měly zřejmě obsahovat zápisy jen stručně zachycující jednání městské rady. Smyslem radních manuálů i pamětních knih bylo vydat následné svědectví o učiněných právních pořízeních, tzn. měly deklarativní charakter. Do radních manuálů byly postupně vkládány různé další „pamětní“ zápisy a oba typy knih tak svým charakterem poněkud splývají. Zdá se, že radní manuály byly na pardubickém panství prosazovány po roce 1650 vrchnostenskou správou, která tak patrně chtěla docílit toho, aby nebyla agenda týkající se prodejů nemovitostí v městečkách vpisována do pamětních knih a aby byly prodeje důsledně podchyceny ve vrchnostenských purkrechtních knihách.19 Radní manuály se dochovaly pro městečko Týnec nad Labem, do nichž se od roku 1670 „… pro budoucí časy rozličné všelijaké pořízení a treffuňky při úřadu purkmisterským vzniklé a vyřízené na paměť vpisovati a uvozovati (…) mají.“20 Manuál založený roku 1651 se dochoval také v registratuře městečka Dašic, protože ale neobsahuje žádné zápisy ve sporných věcech, nevyužila jsem ho.21 Zmínky o radních manuálech, dnes ale nedochovaných, máme z Bohdanče, kde měl být tento typ knih založen již v roce 1650.22 Většinu záznamů o sporech obyvatel městeček tak nacházíme rozptýleny právě v knihách označovaných jako městské knihy, radní manuály, kontraktní či trhové knihy, které obsahují různé typy zápisů. Pro městečko Bohdaneč bylo několik zápisů o sporech ukončených uzavřením přátelských smluv obsaženo v městské knize, „do které se všelijaké Akta gruntovní i jiné užitečné zápisy inducírují a vpisují“ z let 1717–1849, do níž byly zpětně zapsány záznamy k roku 1698.23 Z městských knih vzniklých z činnosti městské samosprávy městečka Dašice byla použita pouze jedna kniha, která obsahovala zápisy ve sporných věcech.24 Jedná se o tzv. knihu zelenou 19
SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 2, fol. 36r: „Tyto knihy městský netoliko u nás v Holicích, ale i v jinších všech městečkách na panství tomto (byly) zapovězeny, aby se na žádný domeček zápisové nečinily, jen do register na kanceláři zámku JMC pardubského. Stalo se za správy… Jana Hojena ze Švarcpachu… hejtmana a za písaře sirotčího Jana Žehunského. Léta 1660 Jindřich Šimůnek.“ 20 „Léta Páně 1670 dne 1. měsíce Januari založený manuál radní městys Tejnice nad Labem za povinnosti pana Václava Fijaly toho času p(ana) primátora a s ním jinšími přivtělenými pány konšely p(ana) Buriana Víška, p(ana) Joachyma Specingera, p(ana) Jana Hály, p(ana) Jana Krejčího a p(ana) Matěje Kurky…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 1r. 21 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 127, která obsahuje opisy korespondence z roku 1650, dále vzory pro psaní písemností, přepisy korespondence odeslané od roku 1676 zejména hejtmanovi a úředníkům české komory, za kterými následují stručné chronologicky vedené zápisy z let 1675–1688 nadepsané vždy „za auřadu…“ nebo „za purkmistra“ se zápisy spíše pamětního charakteru. 22 SOA Zámrsk, Vs Pardubice, kn. 1518, fol. 58r–59r. 23 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 10, kniha kromě zmíněných přátelských smluv obsahuje také pamětní zápisy, gruntovní zápisy a výpisy z vrchnostenských knih. 24 Do období 16. a 17. století sahají další dvě městské knihy, není v nich ale zachycena pro 16. a 17. století žádná sporná agenda; „nová“ městská kniha obsahuje zpětně přepsané zápisy k roku 1548 týkající se gruntovních věcí jako prodejů gruntů a transakcí s nemovitostmi postavenými na obecní půdě z let 1548 až 1824, a inventáře
založenou roku 1638, do níž ale radní písař Martin Skalnický zpětně přepsal ze starších poničených knih zápisy sahající až k roku 1562.25 Písař je chronologicky seřadil a tematicky roztřídil. Kniha obsahuje kromě některých pamětních zápisů svatební smlouvy z let 1563 až 1793, zápisy obligací a právních výnosů z 18. a 19. století, smlouvy přátelské a záznamy o rovnání pří od roku 1562 opět sahající až do 19. století. Kniha byla používána více než dvě století a její poslední zápis se vztahuje až k roku 1841. K zapisování přátelských smluv se kniha používala především od 80. let 16. století přibližně do 2. desetiletí 17. století, přičemž nejvíce se do ní zapisovalo v 90. letech 16. století. Pro městečko Holice se ze 16. století dochovalo jen několik opisů z knihy „malé čtvrtarchovní“ z let 1558–1617 pořízených Matějem Hostovským, který zastával funkci městského písaře v letech 1709–1737.26 Některé zápisy jsou obsaženy v nejstarší dochované městské knize vedené v letech 1618 až 1660, kterou založil městský písař Jiřík Šimůnek.27 Kniha obsahuje údaje především o renovacích konšelských rad a obecních počtech, které jsou zachyceny po celou dobu vedení knihy. Dále sem byly v letech 1619 až 1651 vpisovány trhové smlouvy k prodejům domků na obecní půdě a od roku 1618 do roku 1664 svatební smlouvy. S těmito typy zápisů se mísí zápisy o sporných záležitostech, jako jsou sirotčí narovnání, přátelské smlouvy a různé stížnosti z let 1620 až 1664. Na tuto městskou knihu navazovala kniha založená roku 1660 písařem Jindřichem Šimůnkem.28 Jedná se vlastně o radní manuál, do kterého byly do roku 1695 zaznamenávány stručné zápisy o jednání rady a renovacích konšelského úřadu a dále obecní počty. Kromě těchto zápisů jsou v ní obsaženy pouze svatební smlouvy z let 1661–1696 a záznamy pamětního charakteru. Další městská kniha, „jenž slove manuál“, se zápisy o sporných záležitostech byla založena v roce 1693 a používala se do roku 1753.29 Naprostá většina pří přeloučských měšťanů byla zachycena v „knize kontraktní“ vedené v letech 1551 až 1689.30 Do knihy byly spory zaznamenávány nejsystematičtěji v letech 1581– zemřelých z let 1592 až 1697, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 134; městská kniha „kropenatá“ z let 1638–1821 obsahuje opisy listů ve věci potvrzování privilegií, seznam stálých platů a inventáře majetku zemřelých, z mladšího období jsou v ní zachycena rovnání sousedských pří, tamtéž, kn. č. 135; M. Volf dašický archiv zmiňuje jako rozsahem nevelký ale cenný, M. Volf, Popis, s. 50n. 25 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133. 26 SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 3. 27 Z úvodu knihy: „Tyto knihy slovou městský, kteréž jsou svázány ku památce dobrých a poctivých jmen osob, v kterých se nacházeti má jednoho každého dobrá pověst, tak předně úřad osoby, které k témuž úřadu JMC nařízené jsou, ihned také vydání obecního co se každého roku vydá, to se do nich zapisuje, i také smlouvy svatební a domky, kteréž jsou na obci vystaveny, když se který prodá, také se zapisují jiné smlouvy, které se mezi sousedy kdy vykonaly v poznamenání přicházející…“, SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 1, fol. 1r. 28 SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 2; M. Volf mluví o kn. č. 1 a 2 jako o dvou svazcích „Knih o poznamenání úřadu konšelského, vydání obecních, prodajů domků a smluv svatebních“, M. Volf, Popis, s. 75. 29 SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 3; jsou v ní zaznamenána přátelská porovnání a dále pamětní zápisy týkající se mj. holického mlýna a kostela sv. Martina a událostí z let 1741 až 1748. 30 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330.
1627. Kromě zápisu přátelských smluv a výpovědí soudu zde nalézáme nejvíce záznamy o transakcích s nemovitostmi a dluzích. Další zprávy o přích jsou roztroušeny v několika jiných torzovitě dochovaných knihách, které byly do archivního fondu včleněny dodatečně.31 Jedná se o zlomek knihy zápisů ze zasedání městské rady z let 1498–1510, který obsahuje pouze dva listy se zápisy různého charakteru.32 Dále jsou informace o sporech dochovány opět v torzu „knihy smluv měšťanů“ z let 1545–1615.33 Zápisy této knihy se pro rok 1545 kryjí se záznamy obsaženými v knize č. 330, do níž byly pravděpodobně dodatečně přepsány. Od roku 1706 jsou v městské registratuře dochovány radní manuály.34 V nejstarším z těchto manuálů jsou obsaženy opisy záznamů z let 1661 až 1670, z nichž se některé opět týkají sporné agendy projednávané městskou radou. Pro městečko Týnec nad Labem se zachovala řada městských knih, z nichž první je nazvána „pamětní kniha zelená“ a druhá se označuje jako radní manuál.35 Knihy byly v 70. a 80. letech 17. století vedeny současně, přičemž do „pamětní knihy zelené“ je nejvíce pří zaznamenáno v letech 1601–1610 (20 sporů) a 1611–1620 (14). V radním manuálu, který byl založen v roce 1670, bylo nejvíce sporů zachyceno v letech 1681–1690 (celkem 24). Radní manuály pokrývají období do roku 1786.36 Kromě smíšených knih zachycujících vedle pamětních zápisů i spornou a nespornou agendu se v některých městečkách setkáváme se specializovanými knihami sporného soudnictví. Obecně se jedná např. o knihy nálezů, manuály výpovědí, knihy svědomí či knihy apelací.37 Zápisy těchto knih nám umožňují hlubší vhled do fungování soudní praxe v městečkách a vztahu zákonných norem a jejich uplatnění v praxi. Odkrývají často také postoje jednotlivých účastníků konfliktu, okolnosti vzniku sporu a způsob jeho řešení. V prostředí městeček pardubického panství se s městskými knihami sporného soudnictví setkáváme zcela ojediněle. Pro Přelouč se v městské registratuře dochovalo torzo knihy svědomí z let 1598–1603 (1619), v níž jsou přibližně na 25 listech zachyceny svědecké výpovědi, které přinášejí řadu zajímavých informací týkajících se každodenního života.38 Pro městečko Bohdaneč se ze specializovaných soudních knih dochovala tzv. kniha žalob a odporů s detailními zápisy celého průběhu soudního řízení,
31
P. Vorel, Dějiny města Přelouče I (1086–1618), Přelouč 1999, s. 221. SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 293A. 33 Tamtéž, kn. č. 329A. 34 Tamtéž, kn. č. 381–388 (právní manuály). 35 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, 6. 36 V obou knihách se prolínají záznamy o prodejích gruntů a domků na obecní půdě, pamětní zápisy (stálé platy, pivovar), svatební smlouvy; srv. M. Volf, Popis, s. 294. 37 Srovnej H. Vobrátilková, Knihy sporného soudnictví Starého Města pražského před rokem 1620, Pražský sborník historický 33, 2004, s. 25–80. 38 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B. 32
kterou založil v roce 1564 písař Jan Selik Pražský.39 Kniha byla nejpečlivěji vedena v prvních třech desetiletích po svém založení, kdy do ní bylo zaznamenáno 11 soudních řízení, tzn. necelá polovina. Zapisovat se do ní začalo opět až po roce 1614 a do roku 1633 do ní bylo zaznamenáno dalších šest sporů. Kniha nebyla dalších 50 let využívána a opět se začala používat až po roce 1684. Na přelomu 17. a 18. století se do knihy začaly zapisovat různé zápisy spíše pamětního charakteru, např. o propůjčování trhových míst v městečku či přijímání nových sousedů. Ve druhém plánu byly využity písemnosti vzešlé z činnosti pardubického patrimoniálního úřadu. Písemnosti jsou opět dochovány v předbělohorském i pobělohorském období torzovitě. Pro potřeby práce jsem excerpovala tři knihy, v nichž byla zaznamenána sporná agenda.40 Jsou zde zachyceny spory poddaných z vesnic pardubického panství, které byly z různých důvodů řešeny za účasti vrchnostenských zástupců v Pardubicích nebo také na jejich popud či za jejich účasti přímo v obcích. Dále se do nich zapisovaly spory, v nichž hejtman nebo jiný úředník zastupoval svého poddaného ve sporu s osobou nebo institucí, např. cechem nebo městskou radou, z jiného panství. Před hejtmanským soudem dále řešili své spory vrchnostenští úředníci z Pardubic nebo další zaměstnanci z jiných míst na panství. Poslední skupinou, do které se dá zařadit i většina sporů týkajících se městeček, jsou konflikty, v nichž proti sobě stáli na jedné straně členové městské, příp. vesnické samosprávy, a na druhé straně jednotlivec ze stejné lokality. Zápisy nám poskytují do určité míry srovnávací materiál k úloze městských rad v městečkách, dále můžeme sledovat fungování soudního systému na panství a interakce mezi jednotlivými institucemi se soudní funkcí, jako byly vesnické rady, městské rady v městečkách, městská rada a vrchnostenský soud v Pardubicích. Jednou z nejstarších dochovaných knih, která vznikla z činnosti vrchnostenského úřadu v době formování pernštejnského dominia, jsou tzv. registra smluv panství, do nichž se zapisovalo v letech 1508–1526.41 Registra jsou prozatím nevyhraněnou úřední knihou, která byla postupně nahrazena dalšími již specializovanými knihami. Kniha má tak smíšený charakter a obsahuje stručné zápisy týkající se sporných a v menší míře i nesporných věcí. Ojediněle jsou v ní zachyceny záznamy o převodech nemovitostí, pro které byly již v této době vedeny specializované purkrechtní knihy, dále svatební smlouvy, zápisy o odkazech, přátelské dohody a
39
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, 1506, 1513; knihy č. 1506 a 1513 byly do archivního fondu Velkostatek Pardubice zařazeny dodatečně v 60. letech minulého století. Původně byly uloženy v Archivu Národního muzea. O osudech patrimoniálního archivu se podrobněji zmiňuje Z. Bičík, Velkostatek Pardubice a jeho archiv, Sborník prací východočeských archivů 1, 1970, s. 147–161, zvl. s. 157–158; J. Schwaller, Prameny k dějinám Pardubic v Archivu Národního muzea, VčSH 8, 1999, s. 139–233. 41 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506. 40
rozsudky. Velká část zápisů se týkala způsobu placení dluhů a také užívacího práva k pozemkům či cestám. Časové období 1539 až 1604 pokrývají zápisy tzv. register pří.42 Kniha byla plynule používána i poté, co bylo roku 1560 od Pernštejnů koupeno českou komorou pardubické panství. V knize jsou zaneseny různě rozsáhlé zápisy ze soudního řízení obsahující někdy i popis celého procesu, jindy pouze jeho část (žalobu, nález nebo svědecké výpovědi). Nejvíce se do ní zapisovalo ihned po jejím založení v letech 1539 až 1548, kdy bylo zachyceno 13 pří, a poté v letech 1569 až 1578, kdy se do ní zapsalo 16 sporů. Tab. 1: Spory obsažené v „knize přové“ (SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268) Počet řešených pří celkem Počet sporů v městečkách 1539–1548 13 7 1549–1558 9 3 1559–1568 3 0 1569–1578 16 2 1579–1588 3 0 1589–1598 4 0 1599–1608 4 1 Celkem 52 13
Tato kniha se částečně časově překrývá s „registrem poddanských smluv“, který knihu pří později nahradil.43 Kniha byla vedena od roku 1597 do roku 1673 a nejvíce byla využívána opět ihned po jejím založení, a pak zejména v desetiletí 1627–1636, kdy v ní bylo zachyceno 71 sporů. Tab. 2: Spory obsažené v tzv. registrech poddanských smluv (SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513) 1597–1606 1607–1616 1617–1626 1627–1636 1637–1646 1647–1656 1657–1666 1667–1673 Celkem
42
Počet řešených sporů celkem 22 32 19 71 27 12 7 6 196
Počet sporů v městečkách 6 8 3 13 10 4 2 2 48
„Registra do kterých se pře mezi lidmi, nálezy páně hejtmanovými vykonalé zapisují. Za auředníka ten čas pana Alše Rodovského z Hustířan a k němu přidaných pana Buriana Svítkovského ze Škudel, Jindřicha příjmím Hendrycha a Albrechta písaře z Konic 1539“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. 268, fol. 1r. 43 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513.
Kromě sporů poddaných panství jsou v ní zachyceny ojediněle i zápisy týkající se frajmarků částí pozemků, které musel povolovat hejtman, dále dohody o výměnku, k nimž docházelo při prodeji gruntu, a smlouvy týkající se způsobu splácení dluhů. Kniha zahrnuje především závěrečná ujednání o řešení sporu, kterého se dosáhlo buď před hejtmanským soudem, nebo prostřednictvím městských či vesnických rad. Spory týkající se městeček tvoří opět přibližně čtvrtinu všech zápisů. V městských archivech se ojediněle nachází torza korespondence s vrchnostenskými úředníky jako stížnosti hejtmanovi a také sdělení hejtmana o jeho rozhodnutí v jiných majetkových sporech.44 Třetí úrovní soudního systému byl od svého založení roku 1547 apelační soud, který sloužil jako odvolací instituce s celozemskou působností proti rozhodnutím městských soudů v první instanci. Apelační soud představoval po roce 1547 instituci, jejímž prostřednictvím prováděl panovník dozor nad městským soudnictvím. Soud vyřizoval odvolání od všech soudů první instance ve sporných věcech civilních i trestních. Soud mohl rozsudek nižšího soudu ponechat, změnit nebo pouze pozměnit. Vydával také tzv. naučení nižším soudům.45 Je zajímavé, že odvolání od soudu v Pardubicích a z dalších městeček panství se začínají objevovat v písemnostech apelačního soudu teprve v roce 1559 a ve větší míře až po roce 1560, kdy se pardubické panství stalo majetkem české komory. To by odpovídalo tvrzení, že se Pardubice jako poddanské město vymykaly systému městských právních okruhů, a vrchnost tak pro své město představovala hlavního zákonodárce a nejvyšší odvolací instanci.46 Informace o odvoláních od jednotlivých soudů pardubického panství jsou obsaženy v registrech ortelů a apelací, tzv. knihách ortelů – české řadě z let 1547 až 1783.47 V registrech ortelů nacházíme případy řešené v rámci akuzačního i inkvizičního řízení, přičemž podíl obou typů řízení se v průběhu fungování apelačního soudu proměňoval. Odvolání v případech řešených akuzačním typem procesu se objevují především do roku 1638. Do pramenné základny byl apelační soud zahrnut hlavně proto, že nám umožňuje podchytit některé v jiných archiváliích nedochované případy. Důkladné využití ortelních knih nám poskytuje možnost srovnat podíl jednotlivých typů
44
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kt. č. 1, 2. A. Křepelková, Apelační soud 1548–1763(1788), Inventář, Praha, 1964; K. Adamová, Apelační soud v českém království v letech 1548–1651, In: Pocta akademikovi Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám, Praha 1975, s. 101– 111; J. Toman, Apelační soud a revize hrdelního práva měst a městeček v Prácheňsku roku 1722, Jihočeský sborník historický 54, 1985, s. 147–151; J. Hausenblasová, Počátky apelačního soudu v Čechách a jeho personální obsazení 1548–1627, Paginae historiae (Sborník národního archivu) 13, 2005, s. 5–31; K. Woitschová, Ortelní manuály a knihy protokolů apelačního soudu v Praze z let 1548–1783, Paginae historiae (Sborník národního archivu) 16, 2008, s. 545–558. 46 F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic I, Pardubice 1990, s. 103. 47 NA Praha, AS, kn. č. 102–182. 45
pří řešených před apelačním soudem a jednotlivými městskými radami. Při srovnání sporů zachycených v městských knihách s případy v ortelních registrech můžeme sledovat průběh komunikace městských rad a apelačního soudu. O komunikaci městečka a apelačního soudu nacházíme doklady především pro Bohdaneč, kde se v aktových písemnostech dochovala korespondence obou institucí obsahující naučení a odpovědi apelačního soudu na odvolání proti rozhodnutí bohdanečské městské rady.48 Další bohdanečskou knihou se soudní tematikou je „kniha nařízení a rozhodnutí apelačního soudu v Praze“ z let 1560–1792, která byla na prvním listě
dodatečně nadepsána „Protocollum missivorum et
decretorum caesareo–regiae
appelationis ab Anno 1560“, do které byly na třinácti listech opsány v 18. století starší záznamy a připsány další zápisy do roku 1792.49 Součástí přeloučské městské registratury je kniha nesoucí název „výpisy z ortelních manuálů apelačního soudu“ z let 1564–1653, v níž se ale nachází pouze dva nálezy přeloučského soudu.50 Kniha jinak obsahuje nálezy městských soudů z nepříliš vzdálených královských měst, jako Chrudimi, Čáslavi, Vysokého Mýta, Hradce Králové, Kolína či ze vzdálenějších lokalit, jako byla pražská města, Nymburk nebo Domažlice, ke kterým byly připsány „reformace“ apelačního soudu. 1.2. Prostorové a časové parametry výzkumu Předložená práce se prostorově věnuje území pardubického panství. Zaměřuje se hlavně na spory ve výše zmíněných městečkách, ale zcela stranou neponechává ani spory venkovanů a pardubických měšťanů. Spory sousedů jednotlivých městeček tvoří ze všech zachycených sporů přibližně tři čtvrtiny. Poměrně uzavřený prostor panství umožňuje sledovat fungování soudního systému na různých úrovních správy od nejnižších institucí v městečkách či vsích, přes hejtmanský soud spolupracující se soudy měst, městeček a vesnic, až po instituci s celozemskou působností jako byl apelační soud. Městečka hrají ústřední roli i proto, že z množství písemného materiálu je možné sledovat interakce odehrávající se mezi vrchností (státem, resp. komorou), vrchnostenským aparátem, městečky a samotnými poddanými. Časově je práce vymezena zejména kvůli stavu dochování pramenné základny na 16. a 17. století s menšími přesahy do 18. století. Přes všechna omezení pramenné základny, ať už je to torzovitost dochovaných pramenů, nedůslednost při jejich vedení, proměna funkce jednotlivých knih v průběhu jejich používání či přílišná stručnost některých zápisů, může podle mého názoru analýza dochovaných zápisů 48
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kt. č. 1, 2. SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 5. 50 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380A. 49
přinést řadu informací. Jak jsem již zmínila, v naprosté většině knih městské provenience se prolínají zápisy o přích měšťanů a dalších obyvatel s jinými právními ujednáními, jako svatebními či trhovými smlouvami a pamětními zápisy. Z městských knih jsem vyexcerpovala pouze zápisy týkající se sporných věcí (nevole, pře, porovnání, přátelské smlouvy, výpovědi, smlouvy za účasti ubrmanů apod.). Hranice mezi spornými a nespornými věcmi je někdy velice vágní. Proto se v souboru sporů mohly ojediněle ocitnout některé zápisy týkající se civilněprávních věcí, které jsou na této hranici či za ní. Domnívám se, že smyslem všech přátelských smluv bylo předejít případnému konfliktu, takže i jejich pouhé sepsání může odrážet určitou potencionálně konfliktní situaci a celkový obraz to neovlivní. Zápisy jsem zařadila do databáze sporů, z nichž se 642 položek týkalo sporů obyvatel městeček. Dalších přibližně 200 položek databáze obsahuje spory, v nichž jako sporné strany vystupovaly další skupiny obyvatel z vesnic pardubického panství či z města Pardubic, jejichž konflikty řešil vrchnostenský soud. V ojedinělých případech, kdy byl spor řešen za účasti vrchnostenských úředníků, se mohl zápis objevit v pramenech městské i vrchnostenské provenience a do databáze byl poté zahrnut pouze jednou. Při kvantitativním rozboru získaných zápisů beru všech 642 sporů týkajících se obyvatel městeček z různých pramenů, které nevznikaly z činnosti jednoho původce, jako jeden celek. Při analýze jsem v některých případech pro porovnání analyzovala také menší celky získané excerpcí některých konkrétních písemností.51 Do databáze byly zahrnuty i spory, které se přímo městeček netýkaly. Do kvantitativní analýzy však zahrnuty nebyly, ale pracovala jsem s nimi např. při analýze role cti či násilí a také při sledování způsobu řešení sporů. Celkově je v pramenech nejméně podchyceno období 1526 až 1550. Obecně nejvíce sporů (více než 100) bylo zaznamenáno v letech 1576 až 1625. O něco méně jich bylo zachyceno v letech 1626–1650 a 1676–1700. Tři čtvrtiny všech zjištěných sporů se soustředí do časového období 1576–1650. Nárůst počtu sporů patrný zejména v letech 1576–1625 nelze podle mne vysvětlit pouze systematickým vedením městských knih, které bylo narušeno třicetiletou válkou. Této otázce se budu blíže věnovat v kapitole o typologii sporů a rozboru složení sporné agendy. V celkovém vzorku byly nejvíce zastoupeny spory z Přelouče, které dosahují maxima v letech 1551 až 1625. V letech 1626–1650 bylo nejvíce sporů zaznamenáno v městečku Dašicích a v posledním období 1676–1700 v městečku Týnci. Spory odehrávající se v Bohdanči a Sezemicích byly v největší míře zachyceny v letech 1508–1525, a to ve vrchnostenské knize smluv.52 Spory holických sousedů jsou nejvíce zaznamenány v posledním období (1676–1700). 51 52
SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133; SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330; SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, 1513. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506.
180 160 140 120 100 Týnec Holice Sezemice
80 60
Přelouč Dašice Bohdaneč Celkem
40 20
00 16 76 -1 7
75 16 51 -1 6
50 16 26 -1 6
25 16 01 -1 6
00 15 76 -1 6
75 15 51 -1 5
50 15 26 -1 5
15 08 -1 5
25
0
Graf 1: Zastoupení sporů pro jednotlivá městečka ve 25letých obdobích
Pokud bereme všechny získané zápisy z různých pramenů jako jeden celek, tvoří největší díl spory obyvatel městečka, resp. města Přelouče, které se podílí na celku více než třetinou. Poté jsou nejpočetněji zastoupeny spory obyvatel městečka Dašic (více než pětina), za kterými následuje těsně za sebou Týnec n. L. a Bohdaneč, z nichž je písemně doloženo méně než sto sporů (92, 83). Nejméně často jsou tak zachyceny spory holických a sezemických sousedů. Soubory z těchto městeček mají méně než 50 položek. Těžiště výzkumu tak podle množství dochovaných pramenů leží na přelomu 16. a 17. století (přibližně od roku 1575 do roku 1625). Lokálně je nejvíce zastoupena Přelouč a poté Dašice.
Sezemice 5%
Bohdaneč 13%
Dašice 22%
Týnec 14%
Holice 7%
Přelouč 39%
Graf 2: Zastoupení sporů obyvatel městeček
Pokud se podíváme na počty zachycených sporů pro jednotlivé roky, bylo jich zaznamenáno nejvíce v městě Přelouči roku 1585, kdy bylo do knihy zaneseno 13 záznamů. V letech 1575– 1600, kdy bylo zaznamenáno pro Přelouč největší množství sporů, bylo zachyceno průměrně pouze 4,2 sporů za rok. V Týnci bylo nejvíce pří zaznamenáno v roce 1682 (10) a v Dašicích roku 1596 (6). Pokud srovnáme zápisy městských knih se spory zachycenými v ortelních registrech, zjistíme, že apelační soud řešil většinou odvolání proti rozhodnutí městského soudu, které nejsou v městských knihách podchyceny.53 Někdy se v zápisech odkazuje na dřívější časté neshody sporných stran, které řešila městská rada a které nejsou v dochovaných městských knihách zaznamenány.54 Sporů muselo být tedy více, buď ale byly zachyceny v pramenech do současnosti nedochovaných, nebo nebyly pravděpodobněji písemně zaznamenány vůbec. Absolutní počet sporů tak bohužel určit nelze.
53
V ortelních manuálech je zaznamenáno pro Přelouč 30 odvolání z let 1569–1612, po vyloučení procesních sporů, které nebyly v městských knihách zpravidla zachyceny, zbude 22 sporů, z nichž se v městských knihách objevily pouze tři. To by znamenalo, že sporů mohlo být sedmkrát více. 54 „… a poněvadž pak p(an) p(urkmistr a) p(áni)skrze takové jejich častá zaneprázdnění nemálo práce měli... aby toho víc nečinili a takových důtklivých slov zanechali“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 102v (1593).
1.3. Přístupy a témata Právo a justice České právní dějiny byly předmětem studia mnoha právních historiků, jako např. Jaromíra Čelakovského, Jana Kaprase, Václava Vaněčka a dalších, kteří se pokusili o syntetizující pohled na české právní dějiny.55 Podobně byla ve středu pozornosti badatelů už od 19. století problematika městského soudnictví, jíž se zabývala řada tzv. kulturních historiků, např. Zikmund Winter nebo Čeněk Zíbrt. Poznatky o vývoji soudnictví ve starém českém státě shrnul populárně vědeckou formou Jiří Klabouch.56 Soustředil se na vnitřní organizaci a složení soudů, jejich jurisdikci a průběh řízení před městskými i zemskými soudy, a to v předbělohorském i pobělohorském období. Významné místo v bádání o stavovském a městském trestním právu náleží Karlu Malému s jeho výbornou a do jisté míry nedoceněnou studií o trestním právu, která přesahuje hranice čistě právních dějin. Jeho práce tak v jistém nesouladu se svým názvem není jen úzce zaměřena na právo, ale komparací s praxí získává mnohem širší přesah do sociálních dějin, kdy si autor všímá jednání jedinců a jejich způsobů a cílů při využívání soudů.57 Na jeho práce do určité míry navázal Petr Kreuz zejména ve studiích o fungování komorního soudu.58 Další širokou oblastí, která se těšila značnému zájmu badatelů, byla oblast hrdelního soudnictví. Programovou statí byl článek Jaroslava Pánka, ve kterém shrnul dosavadní bádání a naznačil další úkoly zkoumání.59 Položil také základy metodiky, kterou dále úspěšně použila řada dalších badatelů, a vypracoval klasifikaci trestné činnosti. Výsledky výzkumu o hrdelním soudnictví v Čechách a na Moravě byly shrnuty ve sborníku Hrdelní soudnictví v českých zemích, v němž byl současně český výzkum zasazen do kontextu soudobého evropského bádání.60 S kritikou Pánkova přístupu vystoupil Petr Kreuz, který zdůraznil, že nedostatkem jeho práce je ztotožnění hrdelního soudnictví s veškerým trestním soudnictvím. Pánek díky typově a časově jednostranné orientaci pramenů neodlišil dva typy procesu, jimiž byly u městských soudů řešeny trestněprávní případy.61 55
Detailní přehled této tradice podává P. Kreuz, Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech 1526–1547, Praha 2000, s. 13–17. 56 J. Klabouch, Staré české soudnictví (jak se dříve soudívalo), Praha 1967. 57 K. Malý, Trestní právo v Čechách v 15.–16. století, Praha 1989 (2. vyd.). 58 P. Kreuz, Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech 1526–1547, Praha 2000. 59 J. Pánek, Městské hrdelní soudnictví v pozdně feudálních Čechách (Výsledky, problémy a perspektivy studia), ČsČH 32, 1984, s. 693–728. 60 J. Francek (red.), Hrdelní soudnictví v českých zemích v 16.–18. století (Sborník příspěvků z konference, konané v Pardubicích 21.–22. 9. 1995), Pardubice 1996. Podrobný přehled podává P. Kreuz, Postavení a působnost, s. 18– 27. 61 P. Kreuz, K charakteristice procesního projednávání trestních případů v českých městech doby předbělohorské, In: J. Francek (red.), Hrdelní soudnictví v českých zemích v 16.–18. století (Sborník příspěvků z konference, konané v Pardubicích 21.–22. 9. 1995), Pardubice 1996, s. 63–100.
Pozornost badatelů se dnes zaměřuje na sledování soudní praxe a agendy, na skladbu trestných činů a jejich postih. Český výzkum se pod vlivem zahraničního bádání orientuje na problematiku okrajových vrstev společnosti, perzekuci etnických i náboženských menšin, čarodějnictví, zajišťování bezpečnosti a ukázňování obyvatelstva a také problematiku genderu, zejména sexuální kriminalitu.62 Projevuje se zde snaha o celkové začlenění kriminality do širšího sociokulturního rámce. Překvapivě téma kriminality a soudního stíhání dominovalo studiím o trestním soudnictví do té míry, až se badatelé téměř neptali po motivacích a postupech lidí, kteří soudní instituce využívali. Historici se zaměřují na způsob řešení konfliktních situací a zároveň vnímají jejich význam pro fungování společnosti. Těžká i drobná kriminalita je tak postupně vsazována do kontextu sociálních dějin. Snaží se zodpovědět, jak řešení sporů přispívá k udržování pořádku a ustanovování sociálního smíru. V této souvislosti se do středu jejich zájmu dostávají funkce soudních institucí. Historici si při studiu trestního práva a kriminality všimli velkého počtu žalob v raně novověké Evropě a vyvodili z toho dvě možná vysvětlení, která symbolizují dva různé přístupy. Podle prvního byly soudní instituce pouze nástrojem v rukách autorit a působily tak shora. Podle druhého bylo přednesení případu před soudem jednoduše nástrojem k tomu, jak dosáhnout v osobním sporu rychleji usmíření tím, že žalobce využije vyšší autoritu.63 Soudy jsou pak chápány jako instituce autorit, které ale jejich činnost řídily jen částečně. Znamená to, že role soudů byla determinována i lidmi, kteří je využívali. Procesy přivlastnění institucí lidmi mohou změnit charakter těchto institucí podobně jako každá jiná reforma soudního systému iniciovaná svrchu.64 Badatelé dále řešili vztah soudních institucí a sociálního řádu. Opět se vytvořily dva koncepty chápání pořádku, z nichž první tvrdí v zásadě to, že soudnictví fungovalo podle toho, co měly v úmyslu autority. Tento přístup ale spíše vypovídá o tom, jak lidé konfrontovali soudy z hlediska sociálního řádu obecně, ale nic neříká o sociálních efektech takového využívání, které nebylo v souladu s hlavním proudem v různých obdobích (Keith Wrightson).65 Někteří historici si všimli toho, že se střídají období, kdy se lidé spoléhali na soudy méně, s obdobími, během
62
Přehled bádání P. Matlas, Dvojím metrem (Trestní praxe patrimoniální jurisdikce v raném novověku), Opera Historica 12, 2007, s. 291–313, zde s. 291–295; podrobně také J. Dibelka, K novým možnostem studia trestněprávní problematiky (Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva na třeboňském panství, 1650–1750), ČČH 106, 2008, s. 19–53. 63 M. Dinges, The Uses of Justice As a Form of Social Control in Early Modern Europe, In: H. Roodenburg – P. Spierenburg (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 159–175, zde s. 159. 64 Tamtéž, s. 160. 65 K. Wrightson, Two Concepts of Order: Justices, Constables and Jurymen in Seventeenth Century England, In: J. Brewer – J. Styles (edd.), An Ungovernable People: The English and Their Law in the Seventeenth and Eighteenth Centuries, London 1980, s. 21–46.
nichž důvěřovali soudním institucím více.66 Vyvozují z toho, že nárůst veřejného pořádku nelze slučovat s expanzí soudních institucí. Dokládají to tím, že zejména v Nizozemí bylo v malých sociálních skupinách, jako byla sousedství nebo lokální či církevní komunity, využíváno mimosoudní usmíření.67 Zaměřují se proto na soudnictví z perspektivy jeho používání, a to zejména na neustále se proměňující vztah mezi soudním a mimosoudním řešením konfliktů. Badatelé v této souvislosti upozorňují na koncept tzv. „Verrechtlichung“, který je do češtiny přeložitelný snad jako „poprávnění“ nebo uvedení do souladu s právem. Jedná se o dlouhodobý proces charakteristický růstem státem kontrolovaných soudních institucí a vzestupem formálního používání soudní jurisdikce, což mělo způsobit slábnutí obecních ideálů a mizení morální tradice. Vlivem růstu soudních institucí byly cechy, bratrství a sousedství pomalu zatlačovány. Znakem tohoto procesu byl také rostoucí legalismus a právní formalismus v mnoha oblastech raně novověkého života, který je spojen s profesionalizací městských správních a právních systémů.68 Někteří z badatelů upozorňují na to, že se fáze tzv. Verrechtlichung střídaly s fázemi deinstitucionalizace, jež nazvali jako tzv. Entrechtlichung.69 Autoři uvádí jako příklad tohoto procesu urážky a spory o čest, kterými se soudy na konci 18. století přestávaly zabývat a které musely sousedské komunity znovu řešit samy. Vývoj charakteristický rostoucí ochotou řešit konflikty soudní cestou je dáván do souvislosti s teoriemi civilizace. To bylo následně kritizováno historiky, kteří se zastávají názor, že mizení násilného řešení sporů nebylo způsobeno jeho potlačováním, jak se domnívali právě zastánci teorie civilizace, ale spíše rozšířením funkčního soudního systému, který širokým vrstvám populace nabídl alternativu pro řešení konfliktů bez násilí. Současně s tím ale zároveň tuto roli soudního systému chápou jako zavádějící a zdůrazňují právě neformální mechanismy sociální kontroly fungující vedle autorit, v nichž násilí, alespoň v západních společnostech, nezaujímalo ústřední postavení. Kritici tento koncept srovnávají s paradigmatem akulturace a enkulturace.70 Paradigma akulturace se podle nich příliš soustředilo na pohled svrchu a podcenilo přínos lidí do proměny této kultury. Podobně přeceňuje také koncept „Verrechtlichung“ systémové aspekty v historii a opomíjí lidi. Přehlíží historické činitele ať už autority, nebo jednotlivce. Soudní kulturu badatelé interpretují spíše 66
R. B. Shoemaker, Prosecution and Punishment: Petty Crime and the Law in London and Rural Middlesex, c. 1660–1725, Cambridge 1991. 67 M. Dinges, The Uses of Justice, s. 161. 68 K pojmu Verrechtlichung H. Roodenburg, Social Control Viewed from Below: New Perspectives, In: H. Roodenburg – P. Spierenburg (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 145–157, zde s. 153; C. A. Hoffmann, Social Control and the Neighborhood in European Cities, tamtéž, s. 309–327, zde s. 315. 69 K pojmu Entrechtlichung C. A. Hoffmann, Social Control and the Neighborhood, s. 316nn. 70 Akulturace je proces sociálních a kulturních změn, který je důsledkem těsných kontaktů rozdílných kultur a za něhož dochází k přijímání prvků jedné kultury nebo k vzájemnému přejímání a splývání; enkulturace je proces učení (výchovy, vzdělání), jímž si člověk v dětství a dospívání osvojuje kulturu, hodnoty a normy dané společností, jedná se vlastně o socializaci, J. Kraus a kol., Nový akademický slovník cizích slov (A–Ž), Praha 2007, s. 36, 210.
z pohledu paradigmatu enkulturace a zaměřují se přitom zvlášť na procesy učení probíhající mezi soudními institucemi, zde trestními soudy, a lidmi.71 Čest a pověst Bádání o cti se v domácím prostředí zatím omezovalo především na šlechtické prostředí, což bylo typické i pro německou či britskou historiografii, kde se ale situace v posledních více než dvou desetiletích změnila.72 Urážce na cti se v české historiografii věnovala stručná studie Rudolfa Rauschera, který se zaměřil na oblast zemského práva a k městskému právu nepřihlížel.73 Nářky cti a zhaněními se v rámci deliktů proti osobním právům příslušníků feudální stavovské společnosti zabýval ve své hodnotné studii Trestní právo v Čechách také Karel Malý. Vycházel nejen z normativních pramenů, jako byla např. zemská zřízení či Koldínův městský zákoník, ale také z rozsáhlého souboru výnosů apelačního soudu v Praze. Malý si všímal cti ve větším záběru neomezeném pouze na zemské právo a velmi pozoruhodně shrnul pojetí cti v 15. a 16. století.74 Ctí v měšťanském prostředí se zabývala Jana Schwallerová, která se zaměřila na roli cti v městečku Veselí nad Lužnicí v 17. a 18. století. Její práce je ovlivněna historicko antropologickými přístupy. Autorka také podala přehled bádání o cti zejména v německé historiografii.75 „Programovou“ studii o cti jako tématu městských dějin napsal na sklonku 80. let německý historik Martin Dinges a shrnul v ní staré koncepty a nastínil nové možnosti studia. Do bádání potom vnesl historicko-antropologický přístup. Čest považoval za fenomén dlouhého trvání, který přesahoval stavovské hranice, čímž překonal omezení straších prací pouze na elity. Konstatoval, že čest byla pro šlechtu jedním ze způsobů vymezení vůči ostatnímu obyvatelstvu. Všiml si, že současníci vnímali souvislost mezi ctí a společenským řádem. Největší přínos podle něj do bádání o cti přinesl Pierre Bourdieu, který čest představoval jako symbolický kapitál.76 Symbolické komponenty sociálního života, jako je např. čest, prestiž a rituály, mohou podle 71
O konceptu Verrechtlichung a Entrechtlichung a jeho kritice M. Dinges, The Uses of Justice, s. 161, 180; G. Schwerhoff, Social Control of Violence, Violence As Social Control: The Case of Early Modern Germany, In: H. Roodenburg – P. Spierenburg (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 220–246, zde s. 242; C. A. Hoffmann, Social Control and the Neighborhood in European Cities, tamtéž, s. 309–327, zde s. 315. 72 J. Šenkýřová, Šlechtické spory o hrdlo, čest a poctivost před manským soudem olomouckých biskupů ve světle „rokové knihy“, Ročenka Okresního archivu v Olomouci 10 (29), 2001, s. 175–195; J. Janišová, Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě (edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic 1541–1556), Dizertační práce, PF MU, Brno 2006. 73 R. Rauscher, Urážka na cti podle českého práva zemského, Bratislava 1928. 74 K. Malý, Trestní právo. 75 J. Schwallerová, Spory poddaných městečka Veselí nad Lužnicí ve světle rychtářských knih (1630–1783), Diplomová práce, FF UK, Praha 2002; táž, „Život a dobrá čest jedním krokem kráčejí“ (Čest a každodennost ve Veselí nad Lužnicí v 17. a 18. století), Kuděj 8, 2006, s. 26–45. 76 M. Dinges, Die Ehre als Thema der Stadtgeschichte (Eine Semantik im Übergang vom Ancien Régime zur Moderne), Zeitschrift für Historische Forschung 16, 1989, s. 409–440, zvl. s. 418, 434n.
Bourdieuho konvertovat do jiných podob symbolického, ale zejména jiného (ekonomického, kulturního, sociálního) kapitálu.77 Kapitál se tak dá využít v sociálních i ekonomických vztazích a rozšiřovat prostor pro jednání jedince. Kromě konceptualizace cti jako symbolického kapitálu hrála čest významnou roli také v poněkud pesimistickém a přehnaném pojetí tzv. agonální společnosti. Povahu venkovské společnosti předurčovalo každodenní soupeření o omezené zdroje a snad ještě víc také povaha tohoto soupeření daná neustálými pokusy pošpinit pověst jiných lidí, všudypřítomnými urážkami, hrozbami a jiným násilím.78 Čest byla postupně vsazována do mnohem širších souvislostí a badatelé si všímali cti z různých úhlů pohledu, např. lingvistiky, právních dějin, dějin genderu.79 Tento trend se promítl ve sborníku z konference konané roku 1995 v Ústavu pro evropskou kulturní historii univerzity v Augsburgu. Bylo v něm zahrnuto 16 příspěvků zabývajících se nejrůznějšími podobami raně novověké cti, a to zejména se zřetelem na společenskou konstrukci identit. Hans Wellmann v lingvisticky zaměřeném příspěvku na základě historie pojmu analyzoval jeho významovou rozmanitost.80 Peter Schuster si všímal vztahu cti a práva na přelomu středověku a raného novověku a zjistil přitom významné proměny, které probíhaly ve dvou kontextech. Na úrovni každodenních konfliktů docházelo k přeformování cti právem, např. tím, že násilné chování vzniklé na základě vnímání cti bylo kriminalizováno a sankcionováno, což souviselo se snahou raně novověkého státu zatlačit do pozadí konkurenční hodnotový systém a kód chování. Základy stavovské společnosti se v raném novověku dostávaly pod tlak, takže byla čest sociálními skupinami, které se cítily ohroženy ve svém postavení, brána stále více do hry.81 B. Ann Tlusty poukázala na rozdíl v ženském a mužském pití alkoholu v Augsburku. U mužů patřilo „společenské pití“ v korporacích a v rámci sousedství k sociální identitě. Naproti tomu pití žen
77
M. Petrusek, Pierre Bourdieu – od Kabylů k „velké sociologické teorii“, In: P. Bourdieu, Nadvláda mužů, Praha 2000, s. 113–137, s. 128n; srv. P. Bourdieu, Teorie jednání, Praha 1998, s. 22n. 78 S pojmem „agonální“ komunikaci přišel R. Walz, Agonale Kommunikation im Dorf der Frühen Neuzeit, Westfälische Forschungen 42, 1992, s. 215–251; o tomto pojmu blíže H. Roodenburg, Social Control Viewed from Below, s. 150; B. Krug-Richter, Von nackten Hummeln und Schandpflastern (Formen und Kontexte von Rauf- und Ehrenhändeln in der westfälischen Gerichtsherrschaft Canstein um 1700), In: M. Eriksson – B. Krug-Richter (edd.), Streitkulturen. Gewalt, Konflikt und Kommunikation in der ländlichen Gesellschaft (16.–19. Jahrhundert), Köln– Weimar–Wien 2003, s. 269–307, zde s. 271. 79 K. Schreiner – G. Schwerhoff (edd.), Verletzte Ehre: Ehrkonflikte in Gesellschaften des Mittelalters und der Frühen Neuzeit, Köln 1995; S. Backmann – H.-J. Künast – S. Ullmann – B. A. Tlusty (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit (Identitäten und Abgrenzungen), Berlin 1998, s. 27–39. 80 H. Wellmann, Der historische Begriff der „Ehre“ – sprachwissenschaftlich untersucht, In: S. Backmann – H.-J. Künast – S. Ullmann – B. A. Tlusty (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit, s. 27–39. 81 P. Schuster, Ehre und Recht: Überlegungen zu einer Begriffs- und Sozialgeschichte zweier Grundbegriffe der mittelalterlichen Gesellschaft, tamtéž, s. 40–66.
na veřejnosti bylo považováno za překročení genderových hranic.82 Čest se tak stala předmětem bádání při studiu postavení ženy a odlišného genderového pojetí cti u žen a mužů.83 Bádání o cti stojí na pomezí disciplín či subdisciplín, jako jsou dějiny mentalit, dějiny každodennosti či sociální, historická a kulturní antropologie. Antropologické pojetí studia je snad nejvíc patrné ve shrnujících pracích Richarda van Dülmena, který nepojímá čest jako pevný normativní systém, ale snaží se ji vyložit jako vzorce chování a jednání na základě životní praxe konkrétních lidí. Čest podle něj náležela k ústředním kategoriím stavovské společnosti a v raném novověku často rozhodovala o sociálním postavení, sociální existenci a někdy i o životě a smrti jedince. Cílem většiny lidí bylo vést počestný život. Čest tak pro společnost představovala prostředek k pevné integraci jednotlivce, a hrozba nepočestnosti tak společnost disciplinovala a pacifikovala.84 Čest je tak zmiňována v souvislosti s udržováním sociálního řádu ve společnosti prostřednictvím konfliktů a jejich řešení. Právě čest, která každému přiřazovala jeho místo ve společnosti, podle některých autorů sloužila jako prostředek k zachování pořádku v místních komunitách.85 Reakcí na velký nárůst počtu prací o cti a snad i přehnaného používání konceptu cti, která jako by začala vysvětlovat cokoliv, byly práce stavějící se k pojmu cti trochu střízlivěji. Jedná se např. o některé studie k historii venkovské společnosti obsažené ve sborníku postupimského výzkumného střediska, který se věnuje každodenním konfliktům, komunikaci a násilí ve venkovských společnostech raného novověku. Autoři si všímají hlavně formy a funkce mnohotvárného používání násilí ve společnosti a snaží se tak zodpovědět zejména otázku, jak a proč konflikty vznikaly. Autoři si všimli, že zřejmá konfliktnost společnosti nemusí být chápána nutně negativně, ale že zároveň ukazuje na schopnost zacházet s konflikty komunikativně a na vysoce rozvinutou schopnost spolupracovat. Cti ve sporech sice přikládají velkou roli, ale zároveň si nemyslí, že se dá jejím prostřednictvím vysvětlit vše. Naopak odvolávání se na čest v některých sporech považují za zástěrku, která byla pro společnost přijatelnější než jiná vysvětlení.86 82
A. B. Tlusty, Crossing Gender Boundaries: Women as Drunkards in Early Modern Augsburg, tamtéž, s. 185–197; podobně M. Dinges, Ehre und Geschlecht in der Frühen Neuzeit, tamtéž, s. 123–147. 83 S. Burghartz, Disziplinierung oder Konfliktregelung? (Zur Funktion städtischer Gerichte im Spätmittelalter: Das Zürcher Ratsgericht), Zeitschrift für Historische Forschung 16, 1989, s. 385–407. 84 R. van Dülmen, Bezectní lidé (O katech, děvkách a mlynářích, Nepočestnost a sociální izolace v raném novověku), Praha 2003, s. 85, 88. 85 týž, Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století), Vesnice a město, II, Praha 2006; S. Burghartz, Disziplinierung oder Konfliktregelung?, s. 398nn. 86 M. Eriksson – B. Krug-Richter (edd.), Streitkulturen (Gewalt, Konflikt und Kommunikation in der ländlichen Gesellschaft, 16.–19. Jahrhundert), Köln–Weimar–Wien 2003, zvláště příspěvky B. Krug-Richter, Von nackten Hummeln, s. 269–307, P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegen–Gewalt (Gewalthandeln, Alkoholkonsum und die Dynamik von Konflikten anhand eines Fallbeispiels aus dem frühneuzeitlichen Schwarzwald), s. 17–58.
Uvedené práce jsou jen zlomkem produkce týkající se cti a dobré pověsti. Bádání o cti se za více než dvě desetiletí posunulo od svého zaměření na elity a šlechtu k městské a posléze venkovské společnosti. Původní nadšení a opojení pojmem cti vystřídal postupně střízlivější přístup, kdy se čest stala součástí bádání zejména o neformální sociální kontrole, roli sousedství a veřejnosti.87 Znakem řady prací o cti je zpochybnění konceptu sociální disciplinace a civilizační teorie, která by se prolínala společností od nejvyšších vrstev k nejnižším.88 Násilí V historickém bádání o násilí lze rozlišit dva základní přístupy. První tzv. kulturní přístup ovlivnil antropologický směr bádání a násilím se zabývá hlavně z kvalitativního hlediska. Důraz se v něm klade na koncept cti, rituální chování a významy, které současníci násilným aktům přisuzovali (Natalie Zemon Davis, Robert Muchembled).89 Někteří stoupenci tohoto přístupu chápali násilí jako konstitutivní prvek mužského vnímání sebe sama. Druhý přístup, který se rozvíjel především v Británii (Lawrence Stone, J. S. Cockburn), je především kvantitativní a badatelé se v něm soustředí hlavně na vraždy, jejichž četnost považují za měřítko násilí ve společnostech. Používají kriminologickou metodu, která pracuje s ročním průměrem vražd v určitém období na daném území přepočítaný na 100.000 obyvatel. Na základě získaných hodnot posuzují minulé společnosti jako méně či více násilné.90 Robert Gurr vypracoval statistické přehledy vražednosti v Anglii a na jejich základě konstatoval, že ve vrcholném a pozdním středověku připadalo na 100.000 obyvatel 20 vražd zatímco ve 20. století pouze jedna. Tento dlouhodobý pokles interpretuje jako manifestaci kulturní změny v západní společnosti, 87
T. A. Mantecón, Honour and Social Discipline in Early Modern Spain, In: H. Schilling – L. Behrisch (edd), Institutionen, Instrumente und Akteure sozialer Kontrolle und Disziplinierung im frühneuzeitlichen Europa/Institutions, Instruments and Agents of Social Control and Discipline in Early Modern Europe, Frankfurt n. M. 1999, s. 203–223; H. Roodenburg – P. Spierenburg (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, zvl. s. 17, 149; k sousedství C. A. Hoffmann, Nachbarschaften als Akteure und Instrumente der sozialen Kontrolle in urbanen Gesellschaften des sechzehnten Jahrhunderts, In: H. Schilling – L. Behrisch (edd), Institutionen, Instrumente und Akteure, s. 187–202; M. Ingram, History of Sin or History of Crime? The Regulation in Morality in England, 1450–1750, tamtéž, s. 87, 103; C. A. Hoffmann, Social Control and the Neighborhood in European Cities, tamtéž, s. 288–308. 88 H. Roodenburg, Social Control Viewed from Below, s. 148n. 89 N. Z. Davis, The Rites of Violence (Society, Culture in Early Modern France), Stanford 1975; R. Muchembled, La violence au village (Sociabilité et comportements populaires en Artois du 15e au 17e siècle), Turnhout 1989; cit. dle P. Spierenburg, Faces of violence: homicide trends and cultural meanings: Amsterdam, 1431–1816, Journal of Social History 27, 1994, In: FindArticles.com, http://findarticles.com/p/articles/mi_m2005/is_n4_v27/ai_ 16108102 (2. 2. 2009). 90 L. Stone, Interpersonal Violence in English Society, 1300–1980, Past and Present 101, 1983, s. 22–33; J. S. Cockburn, Patterns of Violence in English Society (Homicide in Kent, 1560–1985), Past and Present 130, 1991, s. 70–106, cit. dle P. Spierenburg, Faces of violence, http://findarticles.com/p/articles/mi_m2005/is_n4_v27/ai_ 16108102 (2. 2. 2009); tyto dva přístupy rozlišuje pro francouzské prostředí François Ploux a uvádí základní literaturu, F. Ploux, Violence in France’s Past: An Anthropological Approach, In: S. Body-Gendrot – P. Spierenburg (edd.), Violence in Europe (Historical and Contemporary Perspectives), New York 2008, s. 65–78.
zejména zvětšující se citlivosti k násilí a narůstání vnitřní i vnější kontroly agresivního chování.91 To se blíží konceptu civilizace Norberta Eliase, který pokles mezilidského násilí chápe jako fenomén, jenž ztrácí na intenzitě kvůli rozvoji společnosti a je bezpečně „zapouzdřen“ státním monopolem násilí.92 Narůstající monopolizace násilí státní organizací bylo podle něj doprovázeno socio-psychologickým vývojem, který vedl ke zklidnění nutkání k násilnému jednání. Eliasova teorie nepředpokládá jednoduše jen pokles agresivity, ale spíše to, že emoce jako celek byly ve vzrůstající míře předmětem regulace a donucování. Chování lidí se tak stávalo více kontrolované a méně impulzivní. I když to sám Elias nevyslovil, jeho předpoklad ovládání psychických nástrojů ke kontrole emocí teoreticky umožňuje použití kontrolovaného násilí. To by podle některých autorů dokládalo, že různé formy násilí mají různé významy (R. Collins). Pieter Spierenburg za největší přínos kulturního přístupu ke studiu násilí považuje právě „objevení“ rituálních forem násilí a jeho důležité funkce v předprůmyslové společnosti.93 Formami a funkcemi násilí se zabývali antropologové, psychologové, sociologové i historici, a snažili se proto násilí definovat. Podle antropologů v sobě násilí zahrnuje ničivou fyzickou sílu a nese s sebou cílevědomé ponížení jiných lidí. Jeho použitím si přitom jeden člověk vynucuje prosazení vlastních záměrů často na úkor někoho jiného. Badatelé konstatují, že žádná společnost nebo společenský útvar neexistuje bez mezilidské agrese, fyzických hrozeb, útoků či vraž a ozbrojených konfliktů. Někteří badatelé upozorňovali na to, že by tím pádem mohlo být za násilí považováno i úmyslné působení bolesti lékařem při léčení. Sociolog Trutz von Trotha klade důraz na vztah násilí a těla a poznamenává, že působení bolesti není to samé jako provádění násilí, protože činnost lékařů, léčitelů či šamanů se zpravidla děje s úmyslem pacientovi pomoci.94 Některé definice, zejména právní či legalistické, násilí vnímají příliš úzce jako jednání, které je stíhané právem. Jiné, zejména sociologické, naopak chápou násilí mnohem
91
T. R. Gurr, Historical Trends in Violent Crime: A Critical Review of the Evidence, Crime and Justice, An Annual Review of Research 3, 1981, s. 295–353, cit dle. S. Body-Gendrot, Introduction, In: S. Body-Gendrot – P. Spierenburg (edd.), Violence in Europe, s. 61. 92 S. Body-Gendrot, Introduction, s. 8; N. Elias, O procesu civilizace (Sociogenetické a psychogenetické studie, Proměny společnosti, Nástin teorie civilizace), II. Praha 2007; srv. E. Dunning, Violence and Violence–Control in Long–Term Perspective: „Testing“ Elias in Relation to War, Genocide, Crime, Punishment and Sport, In: S. BodyGendrot – P. Spierenburg (edd.), Violence in Europe, s. 227–250. 93 P. Spierenburg, Faces of violence, In: FindArticles.com,, http://findarticles.com/p/articles/mi_m2005/is_n4_v27/ai_ 16108102 (2. 2. 2009). 94 T. von Trotha, Zu Soziologie der Gewalt, Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie 49, 1997, s. 9– 56, http://www.uni–koeln.de/kzfss/archiv97–99/ks97shab.htm (23. 3. 2009).
šířeji a zahrnují do konceptu úzkostlivě mnoho věcí, a to i všechny společenské špatnosti. Násilí ztotožňují nejen se zločinem, ale někdy za něj považují i ignorování jiné osoby.95 Někteří badatelé odlišují strukturální násilí, které je podle nich protikladem osobního násilí. Strukturální násilí je v jejich pojetí shodné se sociální nespravedlností. Největší teoretik strukturálního násilí, norský sociolog Johan Galtung, za osobní či soukromé násilí považuje to, když manžel bije svou ženu, a za strukturální násilí to, když milion manželů udržuje milion manželek v nevědomosti. Galtung toto násilí definuje jako příčinu rozdílu mezi možným a skutečným, mezi tím, co by mohlo být, a tím, co je. Kritici upozorňují na to, že primárním účelem tohoto konceptu je politické ospravedlnění, které je tím pádem nepoužitelné pro vědecké analýzy.96 Za protiklad osobního násilí může být považováno použití násilí státem. Jedná se o tzv. monopol moci či státní násilí, jehož využívá ke svému prosazování stát. Nejničivěji byl využit monopol násilí během válek mezi státy, ale projevuje se i v bičování zločince či ve střelbě policistů na utíkajícího podezřelého. Státní monopol násilí je oficiálně považován za legitimní a nutnost jeho použití je ospravedlňována. Názory o tom, že násilí použité činiteli států nemůže být chápáno jako násilí, jsou neudržitelné, protože se jedná o formu násilí. Tvrdost státního monopolu moci se v dějinách proměňovala. V moderní době jsme často svědky toho, že musí politici stále častěji ustupovat tlaku veřejnosti a mírnit používání násilí.97 Za psychické či psychologické násilí je považováno jednání, které působí psychická muka jiné osobě. Verbální násilí se vztahuje na všechny formy urážek, nadávání, pomluv, nactiutrhačných poznámek nebo nenávistných gest. O verbálním násilí se v pracích současných sociologů příliš nemluví, a to proto, že je úzce spojováno se zkušeností evropských venkovanů od 14. do 18. století. Tehdejší Evropané chápali urážky jako identické, nebo alespoň jako blízké fyzickým atakům. Historicko-antropologické bádání se zde dotýká konceptu cti, který byl zvlášť u mužů úzce spojen s násilím. Podle německého historika Gerda Schwerhoffa mnoho lidí (zvlášť mužů) vnímalo zasahování do jejich cti slovy či zbraní jako stejně závažné a pro současníky byla osobní čest přinejmenším stejně hodnotná jako integrita těla.98 Pieter Spierenburg, podobně jako von Trotha, za násilí považuje všechny formy úmyslného zasahování do fyzické celistvosti těla, čímž z definice vyloučil lékařské důvody, protože jejich 95
W. de Haan, Violence as an Essentially Contested Concept, In: S. Body-Gendrot – P. Spierenburg (edd.), Violence in Europe, s. 27–40. 96 J. Galtung, Eine strukturelle Theorie des Imperialismus, In. D. Sengaas (ed.), Imperialismus und strukturelle Gewalt: Analysen über abhängige Reproduktion, Frankfurt n. M. 1972, s. 29–104; cit dle. P. Spierenburg, Violence: Reflections About a Word, In: S. Body-Gendrot – P. Spierenburg (edd.), Violence in Europe, s. 13–25, zde s. 20n. 97 P. Spierenburg, Violence: Reflections, s. 21. 98 G. Schwerhoff, Social Control of Violence, s. 22n.
účelem je fyzickou integritu těla zachovat. Důraz přitom klade na slovo úmyslný, takže z definice vyřadil také smrtelné nehody. Rozlišuje přitom také mezi násilím namířeným navenek, jako jsou vraždy, a násilím namířeným dovnitř, jako sebevraždy. Strukturální, psychické a verbální násilí chápe jako neužitečné pro studium násilí, protože pojem násilí rozšiřují k nepoužitelnosti.99 Výzkumu protestních hnutí a projevů násilí připadalo v sociálních dějinách důležité místo. Dějiny protestů a konfliktů poskytovaly významné impulsy pro bádání o lidové kultuře. Do popředí výzkumu dnes vystupuje samotná forma násilných střetů. V „primitivním“ násilí prostých lidí bylo odhaleno vesměs důsledné a v žádném případě svévolné jednání, kontrolované určitými rituály a pravidly, jehož cílem bylo nastolení rovnováhy životních poměrů. Obecná teorie agresivity ve smyslu permanentní lidské agrese byla odmítnuta a antropologové mluví spíše o připravenosti raně novověkého člověka k násilí. Zároveň ale jen částečně obstojí teze o ubývání násilí v souvislosti s upevňováním absolutisticko-vrchnostenského monopolu.100 Násilí bylo kulturním fenoménem, který byl v raném novověku součástí každodenního života a prováděl se za využití všech dostupných prostředků.101 Někteří historici a sociologové se snažili pochopit roli, kterou násilí ve společnosti hrálo, a smysl jeho páchaní, a vypracovali proto různé typologie násilí. Nejnověji např. sociální teoretik Jan P. Reemtsma zabývající se rolí násilí v moderní společnosti použil triadickou typologii násilí založenou hlavně na motivech vedoucích k násilí, přičemž ústřední je pro něj vztah násilí a těla. Rozlišil násilí sloužící k odstranění jiného těla z určitého místa, kde stojí v cestě sledovaným cílům (např. loupež, válka, vražda); násilí za účelem zmocnění se těla někoho jiného a jeho využití pro své vlastní zájmy nebo k vlastnímu blahu; násilí směřující pouze k poškození nebo zničení těla někoho jiného.102 Formy násilí a motivy jsou stěžejním bodem dvou typologií násilí, jejichž autoři vycházeli z pramenného studia a zabývali se raným novověkem. Nizozemský historik Pieter Spierenburg od sebe na základě studia násilných činů (hlavně vražd) v Amsterdamu v 15. až 19. století odlišil několik typů násilí. Kladl proti sobě na jedné straně impulzivní násilí a na druhé plánované či
99
P. Spierenburg, Violence: Reflections, s. 23. R. van Dülmen, Historická antropologie (Vývoj, problémy, úkoly), Praha 2002, s. 56nn. 101 A. Beuke, „In guter zier und kurtzweil bey der naßen angetastet“ – Aspekte des Konfliktsaustrags in der Frühen Neuzeit, In B. Krug-Richter – R.-E. Mohrmann (edd.), Praktiken des Konfliktaustrags in der frühen Neuzeit. Münster 2004, s. 119–155, zde s. 154; k násilí a jeho podobám také T. Lindenberger – A. Lüdtke (edd.), Physische Gewalt (Studien zur Geschichte der Neuzeit), Frankfurt n. M. 1995. 102 W. Konitzer (rec.), Gewalt als Tätigkeit, die ihren Zweck in sich selbst trägt (J. P. Reemtsma“, Vertrauen und Gewalt, Hamburg 2008), Newsletter zur Geschichte und Wirkung des Holocaust 33, 2008; http://www.fritz–bauer– institut.de/rezensionen/nl33/01–Konitzer.pdf (2. 2. 2009); tato typologie je asi využitelná spíše pro kriminální delikty řešené v inkvizičním procesu. 100
racionální násilí; zároveň také rituální (ritualizované) nebo expresivní (emociální) proti instrumentálnímu násilí. Konstatoval, že v jím sledovaném období docházelo v Amsterdamu k poklesu činů s rituálním a impulzivním násilím, které bylo dominantní do roku 1750, a naopak vzrůstal
počet
případů
s použitím
instrumentálních
a
racionálních
forem
násilí.103
Spierenburgovo dělení násilí ve své studii zpochybnila Eva Lacour a zdůraznila, že protikladem plánovaného násilí nemusí být impulzivní násilí, ale může se naopak jednat o spontánní reakci bez vnitřního impulsu a nutkání. Impulzivní reakce v sobě může zahrnovat i určitý stupeň kognitivní kontroly a zároveň nemusí být plánována.104 Za její hlavní přínos lze snad považovat rozlišení tří základních dimenzí násilí – motivace, formy a způsobu plánování. V případě násilí může být chování motivováno emocionálně nebo účelově (instrumentally). Agrese mohla být zuřivá (emocionální či expresivní) a sloužila k vyjádření vzteku a rozčílení. Násilí bylo použito k nějakému účelu a bylo motivováno nějakým potencionálním ziskem a snahou dosáhnout vlastních cílů (instrumentální). Motivace jsou skryté, a není je proto možné sledovat přímo. Autorka ještě rozlišuje hravé násilí, které se objevovalo hlavně mezi mladými a sloužilo k pozdvižení. Forma násilí mohla být podle Lacour trojí – ritualizovaná, vědomá, kdy ho bylo použito účelově k prosazení vlastní vůle, a nekontrolovaná. Rituální násilí chápe jako agresi, kterou usměrňují společenská pravidla či zvyky. Tato forma pomáhala udržet násilí pod kontrolou, protože protivníci mohli snadno odhadnout kroky, které budou následovat. Proti rituálnímu násilí staví dva protiklady – na jedné straně je to vědomá agrese a na druhé nekontrolované násilí. Podle poslední dimenze násilí – plánování – může být násilí plánované nebo neplánované. Mezi neplánované násilí řadí spontánní, reaktivní (násilí schopné reakce) a impulzivní. V její typologii a způsobu studia násilí je patrné to, že autorka byla především historicky zaměřená psycholožka.105 Bádaní o násilí se rozvíjelo hlavně od poloviny 70. let 20. století paralelně se sociálními dějinami, kdy bylo vytvořeno několik typologií spojených s politikou a společností a vsazeno do širšího historického kontextu. Zájmu historiků se pak těšily násilné delikty, jako vraždy, zabíjení novorozeňat, sexuální delikty a formy trestů. Novější práce zdůrazňují roli státu a pozici autorit. Vznikly některé studie zabývající se násilím z hlediska pachatele.106 Právě v tomto směru bádání
103
P. Spierenburg, Faces of Violence, http://findarticles.com/p/articles/mi_m2005/is_n4_ v27/ai_16108102 (2. 2. 2009). 104 E. Lacour, Faces of violence revisited (A Typology of violence in early modern rural Germany), Journal of Social history 34, 2001, s. 649–667, zde s 651; P. Spierenburg, Faces of Violence: Homicide Trends and Cultual Meanings: Amsterdam, 1431–1816, Journal of Social history 27, 1994, s. 701 (cit. dle E. Lacour, Faces of violence, s. 664). 105 E. Lacour, Faces of violence revisited, s. 653n. 106 J. Dewald (ed.), Europe 1450 to 1789 (Enyclopedia of the Early Modern World), 6, New York 2004, s. 174.
o násilí se projevuje multidisciplinarita studia, protože se v něm prolínají antropologické směry bádání, s dějinami každodennosti, psychologií a psychiatrií, kriminologií, sociologií a dalšími vědami. Sociální kontrola a sociální disciplinace Velkému zájmu sociologů, filozofů a historiků se těšilo období velkých sociokulturních proměn společnosti, ke kterým docházelo v 16. až 18. století. Sociální teoretici věnovali pozornost vzrůstajícímu důrazu na civilizaci a zvládání chaosu či nepořádku v raně novověké Evropě. Při snaze o vysvětlení těchto proměn hrály rozhodující roli tři pojmy jako disciplína, sebekontrola a racionální způsob života. Vzniklo několik civilizačně dějinných koncepcí, z nichž stručně zmíním pouze tři nejznámější (Elias, Foucault, Weber). Max Weber zdůraznil vliv protestantské etiky na vznik kapitalistického smýšlení, které vyžadovalo sebekontrolu, horlivost v práci atd.107 Až do nedávné doby bylo podle něj jednou z nejmocnějších sil společenských vazeb a společenských proměn právě náboženství, které stabilizovalo společenské uspořádání. Zároveň ale připouštěl, že jedinci mohou svému životu přisuzovat smysl odkazy k několika různým hodnotovým schématům. Nemusí to být jen hodnoty náboženské, ale také ekonomické, politické, intelektuální, estetické a erotické. Hlavní roli hrají ve společnosti tři faktory: moc, stratifikace (příslušnost k třídám a statusovým skupinám) a legitimní panství. Panství podle něj vzniká proměnou z moci, jež má svůj zdroj v násilí, která se zaštítí legitimitou.108 Výkladovým modelem pro rozvoj státu v pozdním středověku a raném novověku je civilizační teorie Norberta Eliase, která vysvětluje rozvoj nebo vznik státního mocenského monopolu jako základního prvku civilizačního procesu. Civilizačním procesem mínil Elias dlouhodobý vývoj, pro který je typická vzrůstající míra pacifikace a sebekontroly. Za příznak stupně civilizace považuje míru používání soukromého násilí k řešení konfliktu. Elias považoval v tomto procesu za klíčový vliv dvorského způsobu života vyznačujícího se zvýšenou kontrolou, který formoval nejen život šlechty, ale postupoval směrem dolů k měšťanům a dalším skupinám obyvatelstva. Domníval se, že podnět pro normativní pacifikaci vzešel od vládců a státu a že se kulturní hodnoty prosazovaly tlakem svrchu. V průběhu civilizačního procesu jsou lidé vtahováni do stále hustších vztahů vzájemné závislosti, v nichž se jejich osudy stále více proplétají. Jedinci si postupně osvojují civilizovaný habitus neboli psychologické ustrojení, které se projevuje zábranami, uvědoměním sebe samých, nestranností a kalkulativním přístupem. Rostoucí 107
R. van Dülmen, Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století), Vesnice a město, II, Praha 2006, s. 266nn. 108 A. Harrington a kol., Moderní sociální teorie, s. 113nn.
sebekontrola a vzájemná závislost lidí, skupin a institucí vytváří ve vztahu ke stále stabilnějším mocenským monopolům celkový civilizační proces.109 Podle Foucaulta sloužily k disciplinaci a výchově k píli a pořádku především nové instituce donucovacích pracoven a káznic, kasáren, manufaktur a elementárních škol. Foucault si všiml změny ve způsobu trestání v 17. a 18. století. V moderních trestních systémech převzaly rozhodující místo vězení, internace, nucené práce, galeje, zákaz pobytu a deportace. Model vazby a vězení se v 19. století prosadil díky tomu, že se v něm rozvinulo působení moci, které bylo vypracováno už dávno v jiných společenských oblastech. Lidské tělo vstupuje v průběhu 17. a 18. století do mašinérie moci, v níž jsou pomocí disciplíny vyráběna podřízená, vycvičená a poslušná těla. Disciplinační praktiky se rozšířily a staly se obecnými formami ovládání a technikami na výchovu užitečných jedinců. V 18. století pak podle Foucaulta organizace policejního aparátu potvrzuje, že zevšeobecnění disciplín dosáhlo rozměrů státu.110 Richard van Dülmen k těmto názorům spolu s dalšími autory připojuje, že změny, ke kterým v 16. až 18. století došlo, nebyly bezprostředním důsledkem vrchnostenských představ nebo úsilí církevních a státních reformátorů, neboť se vývoj neodvíjel jen od nároků elity, ale stejně i od zájmů prostého lidu a jeho kontaktů se sociálním prostředím. Na změnách měla z velké části podíl povaha a práce sedláků a řemeslníků.111 Sociální disciplinace představuje soubor formálních, legislativních strategií, kterými se vyvíjející raně moderní stát snažil civilizovat a racionalizovat chování svých poddaných, aby usnadnil uspořádanou vládu (řízení) a kapitalistickou modernizaci hospodářství.112 Sociální disciplinace se vztahuje na trvalou proměnu společenských postojů a forem chování všech skupin ve společnosti podle autoritativních norem. Je tak úzce spjata se socializací a znamená přechod od vynucování k zvnitřnění, od vnější disciplíny k sebekázni.113 Koncept sociální disciplinace vytvořil na konci 60. let 20. století Gerhard Oestreich a chápal jej jako významnou fázi „procesu 109
R. van Dülmen, Kultura a každodenní život, II, s. 266; A. Harrington a kol., Moderní sociální teorie, s. 201nn; N. Elias, O procesu civilizace (Sociogenetické a psychogenetické studie, Proměny chování světských horních vrstev na Západě), I, Praha 2006; týž, O procesu civilizace (Sociogenetické a psychogenetické studie, Proměny společnosti, Nástin teorie civilizace), II, Praha 2007. 110 M. Foucault, Dohlížet a trestat (Kniha o zrodu vězení), Praha 2000; k Foucaultovi J. Šubrt, Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie (Sociologické teorie druhé poloviny 20. století. Praha 2001. 111 R. van Dülmen, Kultura a každodenní život, II, s. 269, 271; podobný názor např. zastává také Steve Hindle, podle něhož „takové analýzy ignorují nebo přinejmenším přehlížejí rozsah, ve kterém pořádek a autorita nebyly dosazeny shora, ale vytryskly ze společnosti samé“, S. Hindle, The Keeping of the Public Peace, In: A. Fox – S. Hindle (edd.), The Experience of Authority in Early Modern England, London 1996, s. 213–248, zde s. 236. 112 S. Ogilvie, „So that Every Subject Knows How to Behave“: Social Disciplining in Early Modern Bohemia, Comparative Studies in Society and History 48, 2006, s. 38–78, zde s. 38. 113 K. Härter, Social Control and the Enforcement of Police–Ordinances in Early Modern Criminal Procedure, In: H. Schilling – L. Behrisch (edd)., Institutionen, Instrumente und Akteure sozialer Kontrolle und Disziplinierung im frühneuzeitlichen Europa/Institutions, Instruments and Agents of Social Control and Discipline in Early Modern Europe. Frankfurt n. M 1999, s. 39–63, zde s. 41n.
civilizace“. Řada historiků disciplinaci stále chápe jako zásadní součást „modernizačního“ procesu, kterým osvícené státy vyváděly své vzpurné poddané z temnoty středověku do světla dobře spravovaného kapitalistického blahobytného státu, v němž se občané dobrovolně podrobují regulačním zásahům do svých soukromých životů v zájmu vlastního blaha. Následovníci Oestreicha pojali podle kritiků disciplinaci příliš široce a zahrnuli do ní téměř všechny aktivity rostoucího raně novověkého státu, jako byrokratizaci, regulaci soukromého života, merkantilistická hospodářská opatření, militarizaci apod. Toto pojetí bylo kritizováno hlavně ze tří důvodů. Prvním důvodem byl neobhajitelný předpoklad, že disciplinační opatření byla ve skutečnosti vnucována. Druhým důvodem je to, že původní pojetí sociální disciplinace bylo etatistické a spojovalo rostoucí regulaci soukromého života nadmíru s růstem státu. Třetím důvodem je přílišné zaměření původního pojetí sociální disciplinace na městské hospodářství, ovlivňované předkapitalistickými zaměstnavateli. Kritici zdůrazňují, že většina evropského raně novověkého obyvatelstva žila na venkově vzdálená od měst a jejich trhů.114 Kromě sociální disciplinace hrála v proměnách společnosti roli i sociální kontrola, která představuje neformální mechanismy, jimiž se lidé ve všech tradičních společnostech snažili tlačit jeden na druhého. Sociální kontrola je definována jako reakce na deviace nebo na chování klasifikované jako deviantní.115 Je klasickým sociologickým konceptem, který se stal na rozdíl od Spojených států v Evropě populární až po 2. světové válce. Ani v chápání sociální kontroly nepanuje mezi historiky obecná shoda. Rozlišují dvojí formu sociální kontroly, a to formální a neformální, přičemž přechod mezi těmito formami je plynulý a obě formy může někdy vykonávat jedna „instituce“. Hlavní roli ve formální kontrole hrál stát a církev. Za mechanismy formální sociální kontroly se chápe role policie a trestního soudnictví. Neformální „horizontální“ sociální kontrolu mohli vykonávat sousedé, kteří ale v některých případech vykonávali i roli formální kontroly. Příkladem neformální kontroly byly tzv. charivari, pomluvy, neformální dohled nebo urovnávání sporů. Znakem formální kontroly je tak autorita a hierarchie; neformální kontrola pracovala s pojmy jako přátelství, bratrství a soulad. Někteří historici opět upozorňují
114
S. Ogilvie, „So that Every Subject Knows How to Behave“, s. 43n; k sociální disciplinaci a recepci v německé historiografii M. Weber, Bereitwillig gelebte Sozialdisziplinierung? Das funktionale System der Polizeiordnungen im 16. und 17. Jahrhundert, Zeitschrift der Savigny– Stiftung für Rechtsgeschichte: Germanische Abteilung 115, 1998, s. 420–440. 115 K sociální kontrole blíže H. Schilling, H. – L. Behrisch (edd)., Institutionen, Instrumente und Akteure sozialer Kontrolle und Disziplinierung im frühneuzeitlichen Europa/Institutions, Instruments and Agents of Social Control and Discipline in Early Modern Europe, Frankfurt n. M 1999; H. Roodenburg – P. Spierenburg (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004; pro novější období C. Emsley – E. Johnson – P. Spierenburg (edd.), Social Control in Europe, 2, 1800–2000, Columbus 2004.
na příliš rozsáhlé chápání sociální kontroly, které se někdy vztahuje na všechny formy regulace společnosti.116 Koncept sociální disciplinace konstatuje, že ve společnosti docházelo k prosazování kontroly ve všech oblastech života, a to především působením svrchu od státu a církve. Současní badatelé chápou regulaci chování jako obousměrný proces, který mohl být pozměňován a usměrňován také ze spodní části společenského žebříčku. Někdy není jasné, kdo koho vlastně disciplinoval, neboť lidé byli zřídka pasivní příjemci sociální kontroly a často pravidla hry pozměňovali a vykládali ve svůj prospěch.117 Nepřátelské vztahy a sociální řád Ústřední otázkou sociologie je, jak může společnost fungovat a jak je v ní možné udržovat řád. Jak jsem již zmínila, sociální teoretici postupně přehodnotili původní názory o negativní funkci konfliktu. Jedním z prvních byl německý badatel Georg Simmel, podle něhož nepřátelství a vzájemný antagonismus udržují celkový systém ustavením rovnováhy mezi jednotlivými členy. Členové jedné vrstvy jsou donucováni k solidaritě, která je výsledkem jejich společného nepřátelství a zavrhování členů ostatních vrstev. Simmel ale příliš nerozlišuje mezi konfliktním jednáním a nepřátelskými pocity, protože konflikt mění vztahy účastníků, ale nepřátelské pocity takové důsledky nemusí mít. Nahromaděné nepřátelské a agresivní dispozice se mohou uvolnit proti původnímu předmětu nepřátelství, ale i proti náhradním objektům, přičemž mohou funkce podobné funkcím konfliktu zčásti plnit i jiné formy chování než konflikt, např. vtip. Uvolněním napětí tak může být dosáhnuto uspokojení, ale původní vztahy ve skupině trvají.118 Coser v návaznosti na Simmela mluví o tzv. ventilových institucích, které mají odčerpávat nepřátelské a agresivní pocity a zabezpečují sociální systémy. Tyto ventily mohou zabraňovat jinak pravděpodobnému konfliktu nebo redukují jeho rozkladné účinky, a to hlavně tím, že poskytují náhradní objekty, aby se agrese neobrátila proti původnímu objektu. Přesun na náhradní cíle má ale podle něj důsledky pro systém i jednotlivce, protože se redukuje tlak, který vede systém ke přizpůsobení se měnícím podmínkám. Napětí v jednotlivci se hromadí a hrozí výbuch, který by rozmetal strukturu.119 Simmel rozlišuje realistické a nerealistické konflikty. Realistický konflikt slouží jako prostředek k dosažení nějakého specifického výsledku, např. zisku, vyššího statusu, větší moci, vyššího příjmu. Realistické konflikty vznikají z potřeby alespoň jedné strany uvolnit napětí a nerealistické konflikty z frustrací a deprivací vycházejících ze socializačního 116
K. Härter, Social Control and the Enforcement, s. 42. P. Spierenburg, Social Control and History: An Introduction, s. 17. 118 J. Klofáč – V. Tlustý, Soudobá sociologie I, s. 237nn. 119 Tamtéž, s. 240n. 117
procesu. Simmel chápe konflikt jako sociální jev, který může být chápán jako určitý vzorec interakce, ale impuls nepřátelství k jeho vysvětlení nestačí.120 Sociologové si dále všímali role agrese v konfliktech, která se projevuje hlavně v nerealistických konfliktech, ale může doprovázet i realistické spory. Coser v této souvislosti upozorňuje na to, že se všechny konflikty nedají vysvětlit v pojmech agresivních pudů nebo potřeby uvolnit napětí. Odvolává se přitom na poznatky psychoanalytické teorie o agresi, kdy se nenávistné pocity objevují zejména ve vztazích, v nichž se účastníci hluboce podílejí celou svou osobností. Na povrch pak vystupují pocity lásky i nenávisti, sympatií a nepřátelství. Tato ambivalence vzniká v úzkém vztahu s častou interakcí, např. v intimních vztazích, ale také v intenzivní účasti na členství ve skupině, který pak produkuje více konfliktů.121 Funkčností společnosti se zabývala také práce Petera Bergera a Thomase Luckmanna vydaná v polovině 60. let 20. století, jejíž myšlenky se dají shrnout do jediného konstatování: „Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.“122 Prvotní otázkou autorů je: v čem tkví základy empiricky existující stability sociálního řádu. Vytváření stabilního prostředí je podle nich pro člověka nezbytné vzhledem k vnitřní
nestabilitě
lidského
organismu.
Dochází
k tomu
formou
habitualizace
a
institucionalizace. Člověk nejprve vytváří vzorce chování, které se postupně ustalují a stává se z nich zvyk. Tyto zvyky jsou přijaty společností postupně za objektivně dané – jsou institucionalizovány a společnost se jimi řídí jako základními prvky reality. K osvojení základních principů objektivní reality dané společností dochází formou „internalizace reality“, a to primární socializací za pomoci tzv. významných druhých (rodičů a vychovatelů). Jedinec je tak významně závislý při utváření vlastního myšlení na působení svého okolí.123 Současná sociologie se zabývá jednak udržováním sociálního řádu na obecné úrovni a otázkou, jak společnost drží pohromadě, a také fungováním malých skupin nejen uvnitř, ale i vůči jejich okolí. Snaží se odpovědět na to, co to je „dobrá“ společnost či skupina a jakými vlastnostmi se vyznačuje navenek i dovnitř. Při tomto studiu zdůrazňuje především pojem sociální koheze a její mechanismy, které lze studovat v rámci jevů, jako solidarita, efektivita, kooperace, důvěra, identita či přináležitost k obci a sousedská výpomoc.124 Ke studiu koheze se přistupuje různým 120
K realistickému a nerealistickému konfliktu J. Klofáč – V. Tlustý, Soudobá sociologie I, s. 243nn; k Simmelovi a recepci jeho díla v české a československé vědě, viz M. Petrusek, Proč číst Simmela na konci tisíciletí, In: G. Simmel, Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Praha 1997, s. 159–189. 121 J. Klofáč – V. Tlustý, Soudobá sociologie I, s. 247. 122 L. P. Berger, – T. Luckmann, Sociální konstrukce reality (Pojednání o sociologii vědění), Brno 1999, s. 64. 123 Tamtéž, s. 56nn, 63–64, 128nn; shrnutí jejich myšlenek podává přehledně T. Malý, Smrt a spása duše v 17. a 18. století: Brněnští měšťané a osudy potridentské zbožnosti (Dizertační práce, FF MU), Brno 2008, s. 51n. 124 M. Sedláčková – J. Šafr, Koncept sociální koheze, důvěry a sociálního kapitálu v sociologii, In: J. Šubrt a kol., Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání a sociální struktury), Praha 2008, 309–353, s. 311.
způsobem. Na mikroúrovni je to např. prostřednictvím analýzy sociálních sítí a na makrosociální úrovni kladou někteří sociologové důraz na sdílené hodnoty a identifikaci se skupinou a jiní na široce pojatý konsenzus. Další přístupy se zaměřují na analýzu síťové struktury, sociální diferenciaci a stratifikaci, inkluzi a exkluzi či participaci a legitimitu.125 Badatelé pak při studiu mikrosociálního pojetí zdůrazňují to, že koheze vzniká v sociálních vazbách uvnitř rodiny, mezi přáteli a v rámci místních sousedských komunit.126 Koncept sociální koheze významně doplňují sociologické teorie důvěry. První sociologické analýzy důvěry se objevují již v pracích klasiků sociologie 19. století (Durkheim, Simmel, Tönnies), kteří se zabývali vztahem důvěry a sociálního řádu. Výrazný nárůst v počtech prací o důvěře nastal v 80. a zejména 90. letech 20. století, v nichž je důvěra chápána jako sociální tmel působící na všech úrovních společnosti. Podle Niklase Luhmanna, který navazuje na pojetí důvěry Simmela, přispívá důvěra k hladkému průběhu komunikace redukcí komplexity situace.127 Důvěra je pojímána často jako jedna z dimenzí sociálního kapitálu, který se stal předmětem bádání zejména v 80. a 90. letech 20. století. K nárůstu zájmu o sociální kapitál došlo v souvislosti se studiem pozitivních důsledků sociability, kdy je sociální kapitál chápán jako zdroj moci, vlivu individuí a společenských skupin.128 Sociální kapitál někteří teoretici chápou jako zdroj nerovnosti (Bourdieu) a jiní jako zdroj soudržnosti (Putnam). Zároveň se vyčlenila i dvě paradigmata chápající sociální kapitál jako individuální a kolektivní.129 Vztahem důvěry a sociálního kapitálu se zabýval sociolog James Coleman, který chápe sociální kapitál jako poukázku na důvěru.130 Teorie sociálního kapitálu byla v historické produkci reflektována v pracích věnujících se postavení žen v předprůmyslovém období, a to ku příkladu v pracích britské historičky Sheilagh Ogilvie. Ve své knize A Bitter Living se autorka snaží určit faktory, které měly rozhodující vliv na ekonomické postavení žen. Jako klíč k pochopení postavení ženy ve společnosti chápe právě vliv sociálního kapitálu a sociálních sítí na ně. Pod pojmem sociální kapitál je zahrnuto množství hodnot, které se vytvářejí, když skupina jednotlivců investuje zdroje do vytváření a udržování souboru vztahů mezi sebou navzájem (tzv. sociální sítě). Tyto vztahy podporou sdílených norem vytvářejí důvěru, zjednodušením informačních toků zlepšují vymáhání a dodržování smluv a usnadňováním kolektivních akcí zvyšují sankce proti deviantnímu chování. Tyto sociální sítě vytvářely společenský kapitál a sloužily ku prospěchu
125
Tamtéž, s. 311, 314. M. Sedláčková – J. Šafr, Koncept sociální koheze, s. 316. 127 Tamtéž, s. 317n. 128 Tamtéž, s. 324. 129 Tamtéž, s. 338n. 130 Více ke Colemanovi, tamtéž, s. 329n. 126
zainteresovaných a poškozovaly lidi mimo ně, tím že jim bránily v přístupu k tomuto kapitálu, např. dobré pověsti, zodpovědnosti a spolupráci.131 Ustanovováním sociálního řádu se zabývali také historici věnující se roli práva v průběhu sporu. Britští historici zaznamenali velký nárůst počtu sporů v letech 1550–1640 a snažili se vysvětlit důvody tohoto faktu a zodpovědět, zda pře vedená před soudem směřovala k vyřešení sporu nebo jeho prohloubení. Steve Hindle shrnuje názory britských historiků a dělí je do dvou základních skupin. První skupinu tvoří „pesimističtí“ autoři, kteří považovali spory za znak typický pro prostředí trápené socioekonomickými tlaky a strachem z nestability. Tento pohled, zastupovaný např. Lawrencem Stonem, vnímá soudní spory jako důsledek obecného úpadku sousedství a také reformace, která rozvrátila společenské hodnoty nástupem individualismu. Novou společnost tak charakterizuje velké množství sporů a vysoký stupeň násilí.132 Optimističtější názor, zastupovaný např. J. A. Sharpem a M. Ingramem, zdůrazňuje dynamiku a dvojznačnost každé společenské situace a roli sporů vnímá mnohem komplexněji. Sharpe mezilidské vztahy reflektuje spíše jako napjaté a nepřátelské a mluví doslova o chuti k vedení sporů. Zároveň ale vidí velkou míru individuální účasti v právním jednání.133 Druhá skupina „optimistických“ historiků naopak vnímala společnost jako stabilní. Byla podle ní „posedlá“ právem a naplněná smyslem pro křesťanskou lásku, pro níž bylo právo prostředkem ke konání dobra. Hindle podotýká, že tento „idealistický“ pohled nebere v úvahu společenské a kulturní změny vycházející ze vzájemně se ovlivňujících procesů vzrůstající ekonomické diferenciace a reformace. Zdůrazňuje význam usmíření, které vyvažovalo na jedné straně strach z násilí a zároveň i strach ze soudu „a bylo vnímáno jako nejlepší možný způsob nápravy klidu“. 134 Sousedství V 70. a 80. letech 20. století vzniklo mnoho detailních studií o městských sousedstvích, které se jimi zabývaly jako formou vzájemného sociálního působení. Tyto práce se inspirovaly zejména sociální antropologií a etnografií a vymezovaly se proti sociální historii 60. let 20. století, která se přehnaně soustředila a zdůrazňovala ekonomicky determinované sociální struktury. Rostoucí 131
S. Ogilvie, A Bitter Living (Women, Markets, and Social Capital in Early Modern Germany), Oxford 2003; S. Ogilvie – J. Edwards, Ženy a druhé nevolnictví v Čechách na počátku novověku, Historická demografie 22, 1998, s. 5–49; S. Ogilvie, How Does Social Capital Affect Women? Guilds and Communities in Early Modern Germany, The American Historical Review 109, 2004, http://www.historycooperative.org/ journals/ahr/109.2/ogilvie.html (25. 10. 2007). 132 S. Hindle, The Keeping of the Public Peace, s. 214; obdobně též J. A. Sharpe, „Such Disagreement betwyx Neighbours“, s. 167; C. Muldrew, The Culture of Reconciliation: Community and the Settlement of Economic Disputes in Early Modern England, The Historical Journal 39/4, 1996, s. 915–942, zde s. 917. 133 J. A. Sharpe, „Such Disagreement betwyx Neighbours“, s. 167. 134 S. Hindle, The Keeping of the Public Peace, s. 215.
zájem o komunity a sousedství souvisel s rozvojem bádání o lidové kultuře. Zmínky o těchto tématech tak nacházíme v přehledech dějin lidové kultury, které vznikaly na konci 70. let 20. století.135 V centru zájmu tohoto proudu výzkumu byly místní komunity jako zemědělské vesnice a městská sousedství, které byly studovány z hlediska sdíleného pohledu na svět, slavností, zábavy, ale také dohledu nad chováním a sociální kontroly. Sousedství jako sociologický fenomén je chápáno jako vztah vyznačující se prostorovou blízkostí a dočasným nebo stálým soužitím.136 Historici zkoumali dynamiku vyloučení a zařazení do komunity, charakter sousedství nebo blízkých vztahů mezi ženami a muži, rozsah kulturních, třídních a teritoriálních skupin, které vytvářeli „městští lidé“, a souvislostmi i rozdíly mezi formálními, veřejnými sousedskými aktivitami a neformálnější spoluprací a konflikty. V souvislosti s tím se zvláštní zájem věnoval politické roli místních organizací a stejně tak i lokálnímu působení významnějších institucí a autorit.137 Sousedství a malé lokality jsou v současnosti studovány především z perspektivy mikrohistorie, která se zaměřuje hlavně na období raného novověku, pro něž se dochovalo velké množství písemných pramenů.138 Za hlavní přínos mikroanalýzy se považuje možnost objasnění historické příčiny určitého jevu pouze na úrovni malých skupin, v nichž se odehrává skutečný život. Mikrohistorická analýza sleduje život lidí nejen ve zmenšeném prostoru, ale i v rámci neviditelných struktur, které dokládají celkový rozsah a složitost osobních kontaktů jednotlivce. Orientuje se přitom na „celý komplex“ společenských vztahů a vazeb.139 Metoda mikrohistorie navazuje na metodu rekonstrukce rodin používanou historickou demografií, ale navíc zjišťuje údaje z dalších pramenů, jako jsou daňové soupisy, inventáře, majetkové smlouvy, soudní záznamy, poddanské seznamy a poslední vůle.Tímto postupem se vytváří mnohostranná a stále narůstající databáze, která je použitelná pro řadu otázek související s demografickými otázkami, jako je sňatečnost, rozvodovost, migrace, stárnutí, ale i problémy nemocí, dětství, protoindustrializace, ženské práce, společenských tříd, přípravy k profesi, zemědělské praxe (postupy, zvyky).140 Mikrohistorické studie, ať už jsou orientovány kulturně, sociálně nebo se snaží podat obraz každodennosti, se tak zaměřují především na život lidí v jedné lokalitě. Na základě analýzy společenských vazeb a
135
P. Burke, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha 2005. C. A. Hoffmann, Social Control and the Neighborhood in European Cities, s. 310. 137 D. Garrioch – M. Peel, Introduction (The Social History of Urban Neighborhoods), Journal of Urban History 32, 2006, s. 663–676, s. 663n, http://juh.sagepub.com/cgi/content/abstract/ 32/5/663 (3. 11. 2007), kde je přehled britských, severoamerických a australských prací k danému tématu. 138 J. Grulich, Zkoumání „maličkostí“ (Okolnosti vzniku a významu mikrohistorie), ČČH 99, 2001, s. 519–547, zde s. 524. 139 Tamtéž, s. 528. 140 Přehled o mikrohistorickém bádání ve Velké Británii A. W. Carus – S. Ogilvie, Turning Qualitative into Quantitative Evidence, http://www.econ.cam.ac.uk/dae/repec/cam/pdf/cwpe0512.pdf, (8.1.2008). 136
vztahů se snaží odhalit pravou podstatu existence lidské společnosti.141 Mikroskopickou metodu nepoužívá jen mikrohistorie, ale částečně i historická antropologie a dějiny každodennosti. Čeští badatelé se při zkoumání městských komunit tradičně soustředili na zkoumání královských měst, která pro ně zřejmě představovala typické zástupce městského života. Nejen královským ale i vrchnostenským městům byla v 90. letech 20. století věnována pozornost na několika konferencích, kde zazněla řada příspěvků ke kulturnímu, společenskému, ekonomickému a správnímu významu těchto celků na konkrétních českých a moravských panstvích. V ústraní tohoto badatelského zájmu stál výzkum městeček.142 Na potřebu zkoumání těchto malých sídelních jednotek upozorňoval František Hoffmann, jehož poznámka, že je tato kategorie měst zatím nejméně prozkoumána, stále víceméně platí.143 Výzkum městeček stál v posledních desetiletích ve stínu bádání především o poddanských městech. V řadě prací lze nalézt odkazy na nedostatečnou propracovanost tématu a na potřebu hlubšího zkoumání tohoto útvaru.144 Práce, které se problematikou městeček zabývaly, byly většinou lokálně omezené, a pokud měly širší regionální záběr, omezovaly se na otázku správy a vývoj urbanizace panství.145 Výjimku představuje encyklopedie Karla Kuči, který se zabýval vývojem městských celků hlavně z hlediska urbanistického a architektonického vývoje.146 Nové podněty do bádání o komunitách a sousedství přináší do prací českých historiků zahraniční studie z oblasti mikrohistorie (Beck, Schlumbohm a Medick) a studie skupiny historiků pod vedením Jana Peterse, kteří nově definovali roli velkostatku jako sociálního modelu raně novověké společnosti, v němž jednají mimo jiné vrstvy společnosti také obyvatelé městeček.147
141
J. Grulich, Zkoumání „maličkostí“, s. 530. M. Macková (red.), Poddanská města v systému patrimoniální správy (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996; M. Kokojanová (red.), Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku, 16.–18. století (Sborník příspěvků z konference uspořádané v Prostějově ve dnech 25.–27. dubna 1995), Prostějov 1997. 143 F. Hoffmann, České město ve středověku, Praha 1992, s. 12. 144 B. Chocholáč, „Stalo se Léta Páně za rychtářství…“, Příspěvek k dějinám správy městečka Dolní Bobrová a k majetkovým poměrům jeho představitelů v 2. polovině 16. a 17. století, ČMM 116, 1997, s. 119–136, kde autor uvádí i přehled základní literatury k tématu. 145 I. Štarha, K vývoji správy poddanských měst, městeček a vesnic jižní Moravy, In: M. Macková (red.), Poddanská města v systému patrimoniální správy (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996, s. 53–62; G. Hofmann, Vrchnostenská správa poddanských měst a městeček v jihozápadních Čechách v letech 1750–1850, tamtéž, s. 45–52; V. Ledvinka, Poddanská města a městečka na panstvích jihočeských Vítkovců v 16. a poč. 17. století, tamtéž, s. 173–183. 146 K. Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I–VII, Praha 1996–2008. 147 J. Peters (ed.), Gutsherrschaft als soziales Modell (Vergleichende Betrachtungen zur Funktionsweise frühneuzeitlicher Agrargesellschaften), München 1995; týž, Konflikt und Kontrolle in Gutsherrschaftsgesellschaften (Über Resistenz– und Herrschaftsverhalten in ländlichen Sozialgebilden der Frühen Neuzeit), Göttingen 1995. 142
2. Panství a městečka 2.1. Městská síť a postavení městeček v evropském kontextu Ve středověku se z poddanských měst začala vydělovat malá města, tzv. městečka, která se zpravidla netěšila obvyklému širšímu souboru městských práv a svobod.148 Některá z nich se spíše blížila velkým vesnicím, ale narozdíl od nich byla středisky místního trhu, a soustřeďovali se v nich také příslušníci základních řemesel.149 Zemědělsko-městská sídla měla velmi rozmanitý společenský a právní charakter. Řadila se mezi ně velmi lidnatá a významná města s rozsáhlou samosprávou, ale zároveň také malé vesnice bez privilegií kromě práva konání trhu. Někteří historici považují tato sídla za přechodnou formu mezi městem a vesnicí, která dosáhla vrcholu ve svém vývoji, což je posuzováno podle růstu řemeslné výroby. Jiní za ně pokládají specifický typ měst, ve kterých se prolíná tržně zaměřená zemědělská výroba (např. vinařství) s řemeslnou.150 Těžištěm urbánního života v raně novověké středovýchodní Evropě byla především sídla s méně než 5 000 obyvateli.151 Dominantní role středních a malých měst vystupuje do popředí, pokud vezmeme v úvahu absenci skutečně velkých městských center. Lidnatá města nad 10 000 obyvatel na počátku 17. století zastupovala jen asi půl procenta urbánních sídel a podíl měst střední velikosti s 2 000 až 10 000 obyvateli se pohyboval asi kolem jedné desetiny. Naprostá většina lokalit s městským statusem patřila v raně novověké středovýchodní Evropě mezi malá sídla s méně než 2 000 obyvateli.152 Pro většinu Evropanů představovala městečka jejich nejběžnější a nejdůležitější kontakt s městským světem. Jejich představy o životě ve městě a vnímání fenoménu „města“ se utvářelo právě na základě jejich zkušeností s malými městy, kde využívali trhy a získávali řemeslnické výrobky.153 Malá města hrála hlavní roli ve Skandinávii, střední a východní Evropě, na britských ostrovech či v některých oblastech Francie, např. Gaskoňsku. Ve středověku tvořila v severní Evropě městečka s méně než 2 000 obyvateli přes 90 % městských komunit a žilo v nich více než polovina městské populace. V periferních oblastech, např. Skandinávii, sotva nějaká centra přesahovala úroveň malých měst. V pozdně středověkých Uhrách tvořila malá města 90 % městské sítě, obdobně převládala také v Polsku 148
J. Kejř, Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha 1998, s. 39. Srv. J. Petráň (red.), Dějiny hmotné kultury (Kultura každodenního života od 16. do 18. století), II/2, Praha 1997, s. 481–487. 150 V. Bácskai, Small towns in eastern central Europe, In: Clark, P. (ed.), Small Towns in Early Modern Europe, Cambridge 1995, s. 77–89, zde s. 77. 151 J. Miller, Uzavřená společnost (Město středovýchodní Evropy, 1500–1700), Praha 2006, s. 41; srv. V. Bácskai, Small towns, s. 80. 152 J. Miller, Uzavřená společnost, s. 41nn. 153 T. Rudert, Kleine Landstädte in Mecklenburg, Pommern und Brandenburg in der Frühen Neuzeit (Bemerkungen zu Fragestellungen und zum Stand der Forschung), In: Rudert, T. – Zückert, H. (edd.), Gemeindeleben, Dörfer und kleine Städte im östlichen Deutschland (16.–18. Jahrhundert), Köln/Weimar/Wien 2001, s. 201–215, zde s. 205. 149
(asi 63–90 %) a na území současného Rakouska tvořila 91 % měst.154 V Německu žilo asi 14 % populace ve městech s méně než 2 000 obyvateli. Ve východních oblastech Německa byla malá města zejména pod vrchnostenskou kontrolou a v západních a jižních oblastech, kde byla větší hustota osídlení, vznikala menší města jako organická centra, která se rozvinula z potřeb venkovského hospodářství.155 Do 17. století existovalo v Anglii 700 malých měst, ve Francii 2 000, na území Svaté říše římské 3 000 a v Polsku 800. V Evropě bylo minimálně pětkrát více malých měst než všech dalších městských komunit dohromady. Podle Petera Clarka byla hustota osídlení obzvlášť vysoká v jižním a západním Německu s jedním městečkem na neuvěřitelných 6 až 7 km2. V porovnání s Anglií bylo jedno městečko na 110 km2 a v Litvě na 322 km2. Lidnatost malých městeček byla relativně nízká. V Polsku mělo 88 % měst méně než 2 000 obyvatel a téměř polovina jen 500–600 obyvatel. V Dánsku mělo průměrné malé město 1 200 obyvatel a v Irsku žilo v 60 % malých měst dokonce méně než 200 zdaněných osob.156 V posledním případě se tedy nejednalo o všechno obyvatelstvo, ale zřejmě pouze o majitele nemovitostí. Na území Čech se v první polovině 16. století mohlo nacházet přibližně 420 až 500 lokalit městského typu a z nich k privilegované skupině svobodných měst patřily necelé čtyři desítky měst. Podle odhadů připadalo jedno městské sídlo přibližně na 100 až 125 km2. V rámci středovýchodní Evropy patřily raně novověké Čechy k nejvíce zalidněným oblastem s 20 až 24 obyvateli na km2. Podíl urbánního obyvatelstva na celkové populaci tvořil okolo roku 1600 27 až 35 %, což řadilo Čechy mezi země s nejvyšší mírou urbanizace v prostoru středovýchodní Evropy. Srovnatelná úroveň urbanizace a pozvolný populační vzestup byl typický i pro ostatní země českého soustátí. V rámci habsburského soustátí byly země koruny české regionem s nejvyšší hustotou městské sítě a nejvyšším procentuálním podílem městského obyvatelstva (24 až 30 %) a převyšovaly tak Uhry i rakouské země.157 Nejvíce urbanizované území středovýchodní Evropy, Čechy a Královské Prusy, sneslo srovnání s regiony v německých zemích, např. Hesenskem, Saskem, Durynskem a Württemberskem.158 Celkově tvořilo městské obyvatelstvo v Čechách 25 % populace a z toho pouze v drobných městečkách agrárního charakteru žilo 10–15 % všech obyvatel. Naprostá většina poddanských
154
V. Bácskai, Small towns, s. 80. P. Clark, Introduction, In: Clark, P. (ed.), Small Towns in Early Modern Europe, Cambridge 1995, s. 1nn. 156 Tamtéž, s. 9. 157 J. Miller, Uzavřená společnost, s. 22nn. 158 Tamtéž, s. 33. 155
městeček spadala do kategorie lokalit do 1 200 obyvatel či 150 domů, do níž se dají dále zařadit až dvě královská města a asi polovina poddanských měst.159 V 16.–17. století malá města představovala centra místního trhu, která se ale nerozvinula do větší velikosti. Pokrok v zemědělství a rozvoj vnitřního obchodu habsburské říši vyvolal poměrně rychlý populační růst v malých městech, ale na rozdíl od vývoje v severní a západní Evropě nebyl provázen růstem měst velké (nad 10 000 obyvatel) a střední velikosti (5 000–10 000 obyvatel). Městská síť byla proti jiným oblastem Evropy nerozvinutá, což bylo dáno hospodářskými a společenskými faktory, zvláště pomalou industrializací, bezvýznamným dálkovým obchodem a také protiměstskou politikou vrchnosti.160 V Čechách a na Moravě se objevují termíny město a městečko jako právně závazná označení v poslední čtvrtině 15. století. Přelom 15. a 16. století znamenal pro poddanská města v Čechách a na Moravě, tzn. ta která nepříslušela k městskému stavu, nebyla zastoupena na zemských sněmech a podléhala vrchnosti (např. šlechtici, právnické osobě nebo instituci, v případě komorních měst panovníkovi), dobu mimořádně dynamického rozvoje.161 Významným činitelem při rozvoji městské sítě byla vrchnostenská iniciativa. Poddanská města a městečka vznikala v místech, kde se koncentrovala pozemková držba a kde vrchnosti podporovaly vznik a rozvoj tržních osad na svých panstvích a udělovaly jim zejména tržní výsady. Proto mohla některá významnější poddanská města obchodní aktivitou soutěžit s královskými městy a rozdíl mezi nimi mizel. Hustá síť vrchnostenských měst a městeček s nezrušitelným privilegovaným statutem byla typická pro velká šlechtická dominia a nikoliv pro městská panství.162 Poddanská města a městečka byla součástí hospodářského systému, který se formoval na počátku raného novověku a který nazýváme šlechtický režijní velkostatek. Tržní produkce režijních podniků šlechtického velkostatku rostla zejména díky využívání levné pracovní síly svých poddaných a výrobně-tržních monopolů. Možnosti pro nové zisky představovala podpora vrchnostenského pivovarnictví, dominikálního trhu a vrchnostenský monopol v drobném prodeji soli.163 Menší města a městečka pevně spjatá se svým zemědělským zázemím nabízela řemeslné výrobky a služby a zprostředkovávala základní směnu zboží. Kolem každého takového centra řemeslné výroby a trhů se formovala spádová oblast, ve které se realizovala prvotní směna zemědělských 159
P. Horská – E. Maur – J. Musil, Zrod velkoměsta (Urbanizace českých zemí a Evropa), Praha–Litomyšl 2002, s. 86n; největší město českého království Praha, tj. spojená pražská města, mělo v předvečer třicetileté války přibližně 45 000 obyvatel; do skupiny měst s 5 000 až 8 000 obyvateli spadalo 10 až 12 měst; nad 1 200 obyvatel měla naprostá většina královských měst a z poddanských města s textilní výrobou (Broumov, Jindřichův Hradec, Nový Jičín) nebo rezidenční města. 160 V. Bácskai, Small towns, s. 89. 161 P. Vorel, Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na Moravě v 15.–17. století, Pardubice 2001, s. 31. 162 Tamtéž, s. 73. 163 P. Horská – E. Maur – J. Musil, Zrod velkoměsta, s. 103n.
produktů za řemeslné výrobky mezi městským a venkovským prostředím.164 Vytvořila se zde možnost přímé nepeněžní směny zboží za zboží nebo za práci. Pro zemědělské prvovýrobce a měšťany malých městeček s velkým podílem zemědělské výroby to bylo výhodné zjednodušení směny a jistá forma drobného úvěru.165 K ochromení výsadního tržního postavení královských měst a k rozrušení jejich tržního monopolu tak došlo na přelomu 15. a 16. století. Své hospodářské a politické postavení ztratila královská města v Čechách v důsledku sankcí po potlačení stavovského odboje v roce 1547, čímž byl dovršen jejich úpadek projevující se již v 1. polovině 16. století.166 Tato tendence pokračovala i po třicetileté válce a přispělo k tomu posílení hegemonie feudálního velkostatku a reglementace trhu, což znemožnilo akumulaci většího kapitálu ve městech.167 Konkurentem měšťanských obchodníků byli také Židé, kteří se nevěnovali pouze obchodu, ale investovali též do výroby a pronajímali si některé vrchnostenské podniky, jako koželužny či palírny.168 Během třicetileté války města utrpěla vysoké populační ztráty zapříčiněné epidemiemi, pohyby vojsk, po nichž následovalo zchudnutí obyvatelstva. Krizový vývoj byl ale patrný již na přelomu 16. a 17. století.169 Oproti tomu naprostá většina poddanských měst a městeček zůstávala podle výsadních práv středisky místního trhu nadále.170 Poddanská města a městečka prošla po třicetileté válce daleko dynamičtějším rozvojem než města královská. V průběhu 17. století se začaly postupně stírat rozdíly ve velikosti populace mezi královskými a poddanskými městy.171 Podobně jak přistupoval panovník ke královským městům, tak přistupovalo panstvo k poddanským městům jako subjektu, který je povinen vrchnosti naprostou poslušností. Vývoj poddanských měst v pobělohorské době ovlivňovala zejména jejich vazba na feudální velkostatek. Nastalo všeobecné snížení ekonomického a společenského významu královských i poddanských měst. K dovršení sbližování postavení všech typů měst došlo v josefínské době reformou městské správy a vznikem regulovaných magistrátů.172 Co ale městečka odlišovalo na jedné straně od vesnic a na druhé straně od měst? Historici zpravidla konstatují, že skupinu městeček tvořily strukturálně rozmanité lokality, a snaží se určit základní typy těchto sídel. Josef Petráň shrnuje, že pro poddanská městečka, ale i města, byla 164
K rozmístění a složení pohledávek obyvatel městeček srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče (1086–1618), I, Přelouč 1999, s. 134nn; T. Siglová, Sirotci a vdovy v městečku Dašicích v letech 1563–1618 (diplomová práce, FF MU), Brno 2002, s. 21n. 165 P. Vorel, Rezidenční vrchnostenská města, s. 38, 41. 166 Tamtéž, s. 29n, s. 41–44. 167 P. Horská – E. Maur – J. Musil, Zrod velkoměsta, s. 39, 108. 168 Tamtéž, s. 107. 169 Tamtéž, s. 88 170 J. Petráň (red.), Dějiny hmotné kultury, II/2, s. 481. 171 J. Miller, Uzavřená společnost, s. 46 172 P. Vorel, Rezidenční vrchnostenská města, s. 29n, s. 41–44.
typická nevelká specializace řemesel se zástupci základních řemesel potravinářského, oděvního, textilního, kovodělného a kožedělného odvětví a omezenou kapacitou výroby. Často ale zároveň hrálo při obživě jejich obyvatel významnou úlohu zemědělství. Hmotná kultura těchto městeček se zpravidla nelišila od kultury vesnického zázemí a městečka nemívala ani vnější městské náležitosti, jako byly hradby, jež by jim dávaly výraz vojensko strategické funkce.173 Odlišné znaky měst, resp. městeček a vesnic sledoval německý historik Franz Irrsigler, který pojmenoval pět charakteristických kategorií odlišujících tato sídla: město se dalo odlišit od vesnic a nezemědělských sídel; městem bylo sídlo, které mělo v daném regionu relativně větší velikost; byla pro něj typická zhuštěná a členitá zástavba; obyvatelstvo bylo pracovně specializováno a sociálně členěno; město plnilo funkci pro určité území a obyvatelstvo, a to ve vztahu politicko-vrchnostensko-vojenském, v hospodářském a v nábožensko-kulturním.174 Na funkci městeček se soustředil německý historik Konrad Fritze. Snad proto, že se zabýval především studiem hanzovních měst, byla pro něj rozhodujícím kritériem hospodářská funkce sídel. Podle tohoto hlediska rozlišil čtyři typy malých měst. Prvním bylo malé zemědělské město s relativně velkým náměstím, kde se pravidelně konal privilegovaný trh na obilí nebo dobytek a kde byl nadprůměrně vysoký podíl kovářů a hospod. Druhým typem bylo malé řemeslnické a obchodní centrum s regionálním významem, které sice mělo zemědělské prvky, ale dominovalo jim řemeslo a obchod. Příležitostně na jejich okrajích vznikala předměstí a tyto lokality měly silně diferencovanou sociální strukturu. Třetím typem malých měst byly řemeslnické satelity velkých exportních a dálkových obchodních center s částečnou výrobou pro nadregionální centra, které byly investicemi kapitálu úzce svázány s velkými centry. Posledním a nejméně častým typem byla exportní řemeslnická a obchodní centra s nadregionálním významem, jejichž diferencovaná sociální struktura v zásadě odpovídá velkým exportním řemeslnickým centrům a střediskům dálkového obchodu.175 Poddanskými a zejména rezidenčními městy se zabýval Petr Vorel, který poddanská města rozdělil do čtyř skupin. Základním kritériem byla rezidenční funkce těchto lokalit. Rozlišil přitom periferní města a městečka, která nebyla sídlem vrchnosti ani správy, ale byla centrem místního trhu a podílela se na trhu oblastním. Tato městečka se objevovala především na rozlehlých dominiích. Druhým typem byla městečka a města lokálního typu, v nichž nebo v jejichž blízkosti sídlila vrchnost. Byla zpravidla sídlem správy menších panství a centrem místního trhu s podílem na oblastním trhu. Třetím typem byla středisková města s 173
J. Petráň (red.), Dějiny hmotné kultury, II/1, s. 481n. T. Rudert, Kleine Landstädte, s. 208. 175 Tamtéž, s. 208n. 174
vrchnostenským dvorem v jednodušší podobě, která plnila ekonomickou a správní funkci a v redukované podobě i kulturní, společenskou a výjimečně i politickou. Tato města byla centry rozsáhlejšího dominia s více periferními městečky, v nichž sídlil správní aparát panství, jehož příslušníci žili přímo ve městě, podporovali řemeslnou výrobu a získávali úvěr u měšťanů. Posledním typem byla města rezidenční, v nichž bylo hlavní sídlo významného panského rodu a existoval zde aristokratický dvůr. Tato města fungovala jako obchodní centra. Typickým znakem těchto lokalit byla výraznější péče o vzhled města, luxusní výroba a mecenát.176 Žádná z těchto typologií tak plně neobjasňuje to, co odlišovalo městečka od jiných sídel, a jakou roli tato sídla plnila. Historici si všímají, že pro označení lokalit jako městečka nehrála roli jejich velikost či počet obyvatel.177 Podle soupisu poddaných podle víry měly na pardubickém panství některé vesnice, např. Roveň či Ředice, více obyvatel bez dětí předzpovědního věku než některá městečka, např. Týnec, Sezemice či Holice. Vysvětlením vysokého počtu obyvatel těchto vsí snad je to, že se jedná o velmi dlouhé ulicové obce zemědělského charakteru v nejúrodnější části panství, pro které byly typické velké selské usedlosti, které pomáhalo obhospodařovat větší množství čeledi.178 Rozhodující roli nehrál ale ani způsob obživy jejich obyvatel, protože mezi městečky nacházíme i sídla spíše agrárního typu, jejichž charakter se měnil až ve 2. polovině 17. století s rozvojem textilní výroby. Městečka představovala často centra zemědělského hospodářství a značný počet obyvatel se přímo podílel na zemědělství. Obecně velká část obyvatel žijících v sídlech s právním statusem města získávala obživu v zemědělství a jejich způsob života se nelišil od rustikálního životního stylu venkovanů.179 V průměru se zabývalo řemeslem a obchodem 30 až 60 % urbánní populace a v některých oblastech středovýchodní Evropy jako na Litvě a v Uhrách bylo pro obyvatele hlavním zdrojem obživy právě zemědělství.180 V malých městech byla výrobní řemeslná aktivita méně omezována cechovními strukturami a regulací než v případě velkých měst. Pro většinu malých měst bylo typické také to, že postrádala sociální polarizaci typickou pro větší města. „Elitní“ skupina obyvatel byla v městečkách často velmi úzká a jejich postavení zhoršovala chudoba mnoha malých měst.181 Charakteristickým znakem těchto lokalit byla také zranitelnost. Závislost na zemědělském zázemí mohla omezit poptávku po zboží a službách. Městečka mohly snadno poškodit válečné události, např. kvůli neexistenci kompletního opevnění u řady těchto lokalit. Zřetězení tlaků 176
P. Vorel, Rezidenční vrchnostenská města, s. 74. T. Rudert, Kleine Landstädte, s. 207. 178 Čeleď se roku 1651 na počtu obyvatelstva nad 10 let v úrodné části pardubického panství podílela 23,2 %; v neúrodné oblasti to bylo pouze 11,7 %, E. Maur, Populační vývoj českých komorních panství po válce třicetileté, Acta Universitatis Carolinae 1972, Philosophica et Historica 3, s. 9–80, zde s. 44. 179 J. Miller, Uzavřená společnost, s. 25. 180 Tamtéž, s. 33. 181 P. Clark, Introduction, s. 12nn. 177
přispívalo k tomu, že některá bezvýznamná městečka za ekonomické deprese a pod vlivem vrchnosti, která chtěla získat co největší počet robotníků, poklesla na vesnice.182 Městečka měla oproti vesnicím zpravidla právo pořádat týdenní trhy. Jakýmsi předobrazem raně novověkých městeček byly ve středověku tzv. „villa forensis“, tzn. trhové vsi, které existovaly vedle měst, kterým byla udělena městská práva. Konaly se zde pravidelné trhy a byla zde zastoupena běžná řemesla typická pro města.183 Fakticky všechna městečka pardubického panství získala právo pořádat týdenní a výroční trhy, které sloužily místnímu zázemí, a to jako odbytiště pro zemědělské produkty, řemeslné výrobky i služby, a přispívaly tak ke směně mezi malými městy a venkovem. Významná pro hospodářství malých měst byla přítomnost řemeslnických živností. Tržní funkce městeček utvářela také topografii a prostředí těchto sídel, neboť tržní místo leželo na náměstí v centru komunity.184 Na rozdíl od vesnic tak měla městečka náměstí, na nichž se konaly pravidelné trhy. I když byla městečka formována hlavně agrárně, byla důležitým prvkem v systému denních, týdenních nebo výročních trhů. Pokud se městečka specializovala na obchod s určitým zbožím, mohla v regionu převzít důležitou roli v hospodářství. Městečka ale nikdy nedosáhla významu velkých měst, a snad i proto se lépe než jiná města vyrovnávala s hospodářským úpadkem, k němuž v průběhu raného novověku docházelo. Co se týče míry svobod a městské autonomie i ekonomické aktivity, byla poddanská města a městečka více diferenciovaná. Každá z těchto lokalit byla individualitou se specifickými právy. Míra svobod byla někdy velmi omezená a často se vztahovala jen na tržní výsady a právo odúmrti. Po právní stránce byli obyvatelé městeček označováni jako poddaní a ne jako měšťané a běžně byli evidováni v poddanských seznamech ve vrchnostenských kancelářích. Přesto je u obyvatel těchto lokalit patrná určitá míra „měšťanského“ sebevědomí a emancipace. Sousedé i z nejskromnějších městysů se snažili svůj poměr k vrchnosti upravit co nejvýhodněji. Často přitom čelili tlaku vrchnosti, která jejich postavení chápala spíše jako poddanské. Početná skupina venkovských městeček představovala přechodný stupeň mezi městskou obcí a vesnicí a vesnické společnosti byla přitom otevřena víc než města. Byla přechodným článkem mezi dvěma různými prostředími s jasnou sociální hranicí, i když i ona si od vesnice zachovávala jistý odstup.185 V popředí jejich existence stály nicméně také třenice s vrchnostenským aparátem panství.
182
P. Horská – E. Maur – J. Musil, Zrod velkoměsta, s. 92; P. Clark, Introduction, s. 5, 9. P. Vorel, Rezidenční vrchnostenská města, s. 69n. 184 P. Clark, Introduction, s. 11, kde autor uvádí, že ve francouzském regionu Dauphine byli zástupci 6–8 řemesel; v regionálních malých městech to mohlo být až 40 řemesel; ve švýcarských městečkách s méně než 500 obyvateli lze někdy nalézt více než 50 různých zaměstnání. 185 P. Horská – E. Maur – J. Musil, Zrod velkoměsta, s. 111nn. 183
S postupujícím 17. stoletím a v 18. století musela městečka stále více bojovat o svá privilegia a bránit se proti zvyšování povinností, v čemž si byla s vesnicemi velmi podobná, Rozdíly mezi poddanskými městy a městečky se podle Petra Vorla v 16. století projevovaly v různé míře obvyklých práv příslušejících městské radě. Konšelská rada ve městech měla oproti městečkům rozsáhlejší pravomoci pro nakládání s městským majetkem a bez přímého dohledu vrchnostenských úředníků vedla finanční agendu města a to včetně pozůstalostních řízení, splátek nemovitostí apod. Větší pravomoci měli radní v poddanských městech také v osobněprávních záležitostech, protože mohli vystavovat zhostné listy svým spolusousedům. Formálním znakem měst byla existence městského opevnění a právo pečetit červeným voskem. Rozdíl městeček od vesnic byl v právu městysů pořádat pravidelné týdenní trhy.186 2.2. Městečka a pardubické panství U zrodu pernštejnského pardubického panství stála výplata kunětickohorského panství Vilémem z Pernštejna v roce 1490. Vilém se dohodl s Jindřichem Minsterberským o postoupení panství, k němuž došlo na začátku roku 1491. Vilém získal za tři tisíce kop gr. českých v hotovosti a za úpis na šestnáct tisíc zlatých všechna práva ke zboží někdejšího opatovického a sezemického kláštera a také právo výplaty jezbořického statku. Jako první se tak majetkem Pernštejnů stala městečka Bohdaneč a Sezemice.187 Ke kunětickohorskému panství přibylo v roce 1491 také nevelké sousední pardubické panství, které Vilém koupil od jeho rozhádaných majitelů Jiříka Pardubského z Miletínka a Zdeslava Jeníka z Mečkova za 3 250 kop gr. českých. Vilém postupně připojoval další vesnice a větší celky na jihovýchodě a západě, mezi něž v roce 1495 přibyl rozsáhlý lesní komplex Království táhnoucí se jihovýchodně od Hradce Králové. V roce 1507 Vilém přikoupil Holice188, Dašice189 a statek Býšť a propojil tak jádro pardubického panství s územím Království na severovýchodě. Na západě se panství rozšířilo koupí strategicky 186
P. Vorel, Rezidenční vrchnostenská města, s. 71. Městečko Bohdaneč zastavil roku 1488 Vilému Zubovi z Landštejna a Chlumci a roku 1491 se dostalo do majetku Viléma z Pernštejna; Sezemice připadly po zániku kláštera ke hradu Kunětické hoře a roku 1420 byly zapsány Diviši Bořkovi z Miletínka. Roku 1472 se část majetku Kunětické hory i se Sezemicemi dostala do vlastnictví Jindřicha Minsterberského, který roku 1488 prodal městečko Sezemice, dvůr v Počaplech a další majetek původně patřící sezemickému klášteru Janu Andělovi z Ronovce. Roku 1472 se část majetku Kunětické hory i se Sezemicemi dostala do vlastnictví Jindřicha Minsterberského, F. K. Rosůlek (red.), Pardubicko – Holicko – Přeloučsko, III, s. 268, 400. 188 Nástupce Neptalima z Frymburka Hynek Bradlecký z Mečkova prodal 29. června 1507 městečko a ves Holice s tvrzí a poplužním dvorem, Vysoké Chvojno a majetky v Chvojenci, Ředicích a Ostřetíně Vilému z Pernštejna za 2500 kop gr. českých, F. Dvorský (ed.), Listinář pana Viléma z Pernštejna z let 1304–1521, AČ 17, Praha 1899, č. 853, s. 83; podrobněji A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, I, Praha 1993, s. 63; F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, Pardubice 1990, s. 186. 189 Roku 1507 prodal Čeněk z Barchova Dašice a vsi Kostěnice, Moravany, Platěnice, Ostřetín, Veliny a Hedčany Vilémovi z Pernštejna za 8 000 kop grošů českých. Ve výčtu prodávaného majetku jsou uvedeny Dašice s tvrzí, poplužním dvorem, městečkem, domy, krčmami. Dále mu Čeněk prodal dvůr a platy ve vsi Prachovicích, platy v Rovni, Komárově, Ředicích, Holicích a Dvakačovicích, AČ 17, s. 83n, č. 854; A. Sedláček, Hrady, I, s. 64. 187
položeného Týnce nad Labem, který býval majetkem sedleckého kláštera a později Miletínků.190 V roce 1518 připojil k pardubickému panství také Přelouč.191 Několik sporů přeloučských obyvatel z období, kdy Přelouč nebyla ještě součástí pardubického panství, je zaznamenáno ve vrchnostenské pardubické knize, což by dokládalo, že pardubická vrchnost pro zdejší sousedy představovala autoritu, i když nebyla zrovna majitelem městečka.192 Do smrti Viléma z Pernštejna tak získalo pardubicko-kunětickohorské panství svou podobu. Roku 1560 bylo pardubické dominium odkoupeno od zadlužených Pernštejnů českou komorou a stalo se součástí rozsáhlého komplexu komorního majetku, který se rozkládal v této době ve středním Polabí. V době sepsání berní ruly tvořila komorní panství v Polabí 116 kilometrů dlouhý pás podél labského toku, který se táhl od Brandýsa n. L. na západě po Pardubice na východě. Tato panství obecně nepatřila k nejúrodnějším, protože ležela hlavně na písčitých a často podmáčených půdách. Pro zemědělství byly vhodnější výš položené říční terasy. Na pardubickém panství tak z městeček ležely v neúrodnějších oblastech zejména Dašice. Předností komorních panství byla jejich relativní blízkost k Praze, která sloužila jako odbytiště zemědělských produktů a výrobků.193 Pardubické panství se rozprostíralo na hranici dvou historických krajů – chrudimského a hradeckého a až v berní rule v roce 1654 bylo zahrnuto jako jeden celek do kraje chrudimského. Součástí panství bylo v době jeho vzniku kromě města Pardubic a přibližně 130 vsí také šest městeček – Bohdaneč, Dašice, Holice, Přelouč, Sezemice a Týnec nad Labem.194 Jednalo se jak o lokality, které ležely ve starém sídelním území, jako Týnec, Přelouč, Sezemice a Dašice, tak i o obce, jež vznikly ve třináctém století kolonizací (Holice, Bohdaneč). Při rozvoji některých budoucích městeček sehrály roli blízké kláštery, které je vlastnily. Rozvoj Týnce tak ovlivnil nedaleký sedlecký klášter, který na počátku 14. století inicioval stavbu dvou mlýnů položených 190
Za husitských válek se stal majitelem Týnce zřejmě Diviš Bořek z Miletínka. K pardubickému panství bylo městečko připojeno v roce 1510, kdy jej vykoupil ze zástavy Vilém z Pernštejna, F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 86n. 191 Roku 1437 zastavil Zikmund Lucemburský přeloučskou rychtu Diviši Bořkovi z Miletínka; v roce 1482 získal od Jindřicha Minsterberského městečko s okolní rychtou Štěpán Anděl z Ronovce, který sídlil na tvrzi v nedalekém Štěpánově. Městečko se stalo součástí pardubického panství až v roce 1518, kdy Vilém z Pernštejna koupil přeloučské panství od Štěpána Anděla z Ronovce. Jednalo se o zástavní majetek, za který Vilém zaplatil 2500 kop gr. českých. Přeloučské panství získalo v době, kdy bylo v zástavním majetku Andělů z Ronovce, královské privilegium na mostní mýto v Přelouči, vrchnostenský majetek byl v Přelouči rozšířen o dva pivovary a sladovnu, P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 43, K. Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI, Praha 2004, s. 119. 192 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 14v (1510), kde přeloučský soused figuruje jako obžalovaný; tamtéž, fol. 15r (1511), kde jsou obě sporné strany, Jan Ptáček a jeho švagr, z Přelouče. 193 E. Maur, Český komorní velkostatek v 17. století, Praha 1976, s. 17n; z pardubického panství se do Prahy v rámci roboty dopravovaly např. ryby, E. Maur, Poddanské spory na českých komorních panstvích po třicetileté válce, In: Pocta Elišce Čáňové (Sborník k životnímu jubileu), Praha 2003, s. 109–124, zde s. 105. 194 F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, zvl. s. 85nn, 184nn, kde je podrobně popsána geneze pardubického panství s příslušnými odkazy na prameny a literaturu.
proti sobě na obou březích řeky. Doložena je také existence říčního přívozu.195 Klášterním majetkem byla od založení opatovického benediktýnského kláštera roku 1086 také Přelouč.196 Roku 1261 udělil český král Přemysl Otakar Přelouči městské právo, což umožnilo také vybudování městského opevnění. Lokace „nové“ Přelouče se stala nejvýznamnější lokací tohoto kláštera, která byla navíc poměrně raná, což Přelouč řadilo po bok tehdy formované sítě královských měst středního a východního Polabí.197 Městečko bylo časem obehnáno kamennými hradbami. V 16. století tvořil opevnění sypaný val s dřevěnou palisádou a do městečka se vstupovalo východní a západní branou a dvěma fortnami.198 Na konci 14. a na počátku 15. století tvořily jádro přeloučského proboštství zahrnujícího kromě samotného městečka celé nebo části následujících lokalit: Škudly, Kozašice, Velká a Malá Lhota, Mokošín, Jankovice, Labětín, Benešovice, části Mateřova, Veselí, dvůr ve Svítkově a zaniklá Slatina.199 Klášterním majetkem byly i Sezemice. Vůbec první zmínka o této lokalitě je obsažena v závěti Kojaty z roku 1227, který je odkázal sedleckému cisterciáckému klášteru. Sezemice se pak dostaly do držení cisterciaček a vznikl zde klášter, který je poprvé písemně doložen k roku 1298.200 Církevním majetkem nebyly nikdy Dašice, jež ve svých rukou držela drobná šlechta. První písemné zmínky o Dašicích pocházejí ze 14. století, kdy zde měla vzniknout tvrz.201 Na počátku 15. století se držiteli Dašic a jeho okolí stali Barchovští, kteří patřili od 2. poloviny 14. století k předním zemanským rodům na Pardubicku.202 Barchovští se dostali do sporu s Vilémem z Pernštejna kvůli vybírání mýta v Dašicích a Kostěnicích. Jejich při řešil na počátku 16. století zemský soud a Čeněk z Barchova se musel roku 1502 tohoto práva vzdát.203 Tato událost se snad dá chápat jako předzvěst prodeje Dašic Pernštejnům, k němuž došlo v roce 1507.
195
K Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VII, Praha 2008, s. 777. Týž, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI, Praha 2004, s. 119, P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 6. 197 K. Kuča, Města a městečka, VI, s. 124; blíže srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 7–11. 198 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 11; K. Kuča, Města a městečka, VI, s. 119. 199 J. Teplý, Feudální pozemková držba v předhusitském Chrudimsku, Pardubice 1997, s. 110. 200 Tamtéž, s. 144nn. 201 K roku 1316 se připomínají půhony Blažeje z Dašic a roku 1323 Bohuslava z Dašic. Další zpráva se váže k roku 1398, kdy Budiš z Dašic prodal Bočkovi z Kunštátu a Poděbrad své zboží v Dašicích a Kostěnicích za 1 600 kop grošů pražských. Jeho majetek měl mimo jiné zahrnovat tvrz s kostelním podacím, mlýny, poplužními a kmetcími dvory, A. Sedláček, Hrady, I, s. 64n; J. Emler (ed.), Listy archivu Olešnického, AČ 14, Praha 1895, s. 540n, č. 56; srov. J. Teplý, Feudální pozemková držba, s. 48. 202 Mikuláš z Barchova, který sídlil na tvrzi v Dašicích a Orli u Chrudimě, se objevuje v opisu stížného listu z roku 1415 a také jako jeden z rytířských reprezentantů ve 20členné vládě zvolené počátkem června roku 1421 v Čáslavi, F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic I, s. 67; J. Teplý, Feudální pozemková držba, s. 51; označení městečko pro Dašice se poprvé objevuje roku 1437, kdy je dašické zboží prohlášeno odúmrtí po Kalhotovi z Barchova. O majetek, který kromě městečka zahrnoval vesnice, poplužní dvůr a kmetcí dvory, se ale hlásil jeho nedílný bratr Tristram, který se stal hejtmanem chrudimského kraje a měl zemřít roku 1454, G. Friedrich (ed.), Desky dvorské království českého III., 2. kniha provolací z let 1411–1448, AČ 34, Praha 1941, s. 733; srov. J. Teplý, Feudální pozemková držba, s. 48. 203 F. Dvorský (ed.), Listinář pana Viléma z Pernštejna z let 1304–1521, AČ 17, Praha 1899, s. 24n, č. 79. 196
Rychty: 1. Pardubická, 2. Sezemická, 3. Dřítečská, 4. Býšťská, 5. Bělečská, 6. Ředická, 7. Holická, 8. Ostřetínská, 9. Roveňská, 10. Dašická, 11. Moravanská, 12. Tuněchodská, 13. Jesenčanská, 14. Jezbořická, 15. Přeloučská, 16. Týnecká, 17. Břežská, 18. Živanická, 19. Bohdanečská, 20. Ždánická, 21. Osická, 22. Libišanská, 23. Hradišťská, 24. Rosická204
Obec Holice je zástupcem lokalit, které vznikly kolonizační činností. Leží v rovinaté oblasti, která hraničila s rozsáhlým lesním komplexem, tzv. Královstvím, při levém břehu Tiché Orlice. Původně byly poněkud ve stínu Vysokého Chvojna, které bylo centrem tohoto lesního komplexu a kde existoval již roku 1139 knížecí dvorec.205 Význam Chvojna poklesl po kolonizaci území dnešního Holicka, kdy zde vzniklo několik rozsáhlých lánových vsí, které se táhly podél malých toků, např. Chvojeneckého a Ředického potoka či Lodrantky. Osada Holice byla založena na místě královského hvozdu, který začali z rozhodnutí krále kolonizátoři kácet ve 13. století.206 Obec dostala jméno od slova holina neboli mýtina a poprvé se připomíná roku 1336 a 1349.207 Emfyteutickou činností vznikla i Bohdaneč, jejíž okolí bylo ve středověku bažinaté a zalesněné. Osídlení zde bylo ovšem i dříve, protože lidé k němu využívali nepatrně vyvýšené písečné duny. Příznivý vliv na rozvoj zdejšího osídlení měl nedaleký klášter v Opatovicích nad Labem, který již ve 13. století cílevědomě skupoval pozemkové majetky v labském oblouku. Do jeho majetku patřila místa na dálkových cestách, což souviselo se zájmem o zisky z mýt a o kontrolu cest.208 K lokaci emfyteutického městečka Bohdanče došlo zřejmě na konci 13. století. Bohdaneč nejprve
204
Srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 67. K. Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II, Praha 1997, s. 123n. 206 F. Ottmar, Městský úřad Holice, s. II. 207 A. Šafařík – O. Pospíšil, Holice, s. 23; A. Sedláček, Hrady, I, s. 63n. 208 K majetku opatovického kláštera, J. Teplý, Feudální pozemková držba, s. 108–134. 205
patřila ke zboží jihovýchodně položeného vodního hradu Blatník ležícího u Labe, které roku 1377 Albrecht z Cimburka prodal opatu opatovického kláštera.209 Všechna městečka měla komunikační funkci a byla položena často na strategických místech. Týnec a Přelouč ležely na řece Labi v místech vhodných k jejímu překročení. Týnec se nachází v nejsevernějším výběžku Železných hor, jejichž pásmo zde proniká na pravý břeh řeky Labe. Leží na skalnaté pravobřežní ostrožně, která dosahuje výšky až 238 metrů n. m. Je téměř stejně vzdálen od Přelouče, Kutné Hory, Chlumce nad Cidlinou a Kolína. Trojúhelníkový půdorys městečka ovlivnily tvar a poloha ostrožny a také prastaré směry cest, které zřejmě směřovaly k brodu a scházely se v Týnci.210 Pro samotný prostor Týnce se předpokládá existence opevněného dvorce v místech dnešního kostela, který patřil přemyslovským knížatům. Nejstarší písemný doklad o Týnci je obsažen v Kosmově kronice a váže se k roku 1110, kdy se zde kvůli sporu sešel kníže Vladislav se svým bratrancem, údělným knížetem olomouckým, Otou. V této době byla lokalita označena jako ves.211 Hospodářský význam Přelouče byl dán jeho polohou na důležité spojnici mezi Hradcem Králové a Kutnou Horou. Komunikační funkce Přelouče využil její majitel Štěpán Anděl z Ronovce a na místě starého přívozu zmiňovaného v polovině 15. století dal vystavět dřevěný most, který pravděpodobně stál již na přelomu let 1486 a 1487.212 Konjunktura kutnohorského důlního revíru podnítila také rozvoj řemeslné výroby v Přelouči, a to zejména pivovarnictví, jehož organizaci do svých rukou převzal Štěpán Anděl.213 I další dvě městečka ležela na vodním toku, který byl spíše jen lokálně významný, a to na říčce Loučné. Význam Dašic byl opět dán hlavně výhodnou polohou při cestě z Pardubic do Vysokého Mýta. Dašice se mohly nacházet na předpokládané odbočce Trstenické stezky, která od Vraclavi pokračovala podél Loučné, a poté podél Labe do severovýchodních Čech, Kladska a sousedního území Slezska.214 Pro nejstarší dějiny lokality měl jistě také velký význam vznik Hedčan, které jsou nyní součástí Dašic. Vznik této osady souvisí s tažením Břetislava I. roku 1039 do Polska, při němž měl kníže zajmout obyvatele okolí hradu Giecz (Hedeč), kteří se poté usadili na místě Hedčan.215 Městečko Sezemice zase leželo pět kilometrů severovýchodně od Pardubic na mírném návrší nad Loučnou. Vzniklo v místě, kde se k přechodu přes řeku Loučnou a její mlýnský náhon sbíhalo 209
A. Sedláček, Hrady, I, s. 61; J. Teplý, Feudální pozemková držba, s. 127. Z. Miškovská, Týnec nad Labem, In: Archivní prameny Kolínska, 1994, s. 29–32, zde s. 29. 211 K. Kuča, Města a městečka, VII, s. 776. 212 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 31n. 213 Tamtéž, s. 34. 214 F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 27. 215 J. Teplý, Feudální pozemková držba, s. 69. 210
několik cest spíše místního významu. Největší roli měla zřejmě cesta přicházející od severozápadu vedoucí od labského přívozu z Kunětic a od Kunětické hory, na níž se odehrál také jeden zaznamenaný spor.216 Na křižovatkách cest ležela i zbývající dvě městečka. Povýšení Holic na městečko souviselo s lokací nového velkého obdélného náměstí, na které se sbíhalo několik příčných cest od Hradce Králové ze severu a z jihu od Vysokého Mýta.217 Bohdaneč zase vznikla na cestě spojující Přelouč a Hradec Králové, resp. opatovický klášter. Tato cesta se zde křížila se stezkou spojující Chlumec a Pardubice, která nabyla většího významu počátkem 16. století po připojení Chlumecka k pernštejnským državám.218 Po cestách se do městeček vstupovalo branami (Přelouč, Bohdaneč, Dašice), které ale nebyly součástí úplného opevnění. Některá městečka byla chráněna určitými prvky s případnou obrannou funkcí, jak je patrné z Vischerovy mapy pardubického panství z roku 1688.219 Dašice byly podle mapy chráněny ze všech stran vodním tokem říčky Loučné a náhonem. Obrázkům všech městeček na mapě dominují kostely. Náměstí se souvislou zástavbou je zdůrazněno pouze u Sezemic, kde má jasně kruhovou podobu, a v Dašicích. Souvislou zástavbu je vidět také v Bohdanči. Týnec je zakreslen na velkém kopci, pod nímž protéká řeka Labe. Znázorněn je zde i labský most a oba mlýny. Přelouč je jako město zakreslena půdorysným způsobem s hradbami a zástavbou v intravilánu obce. V Přelouči se setkáváme častěji se spory, jež se týkaly souvislé zástavby, kdy se sousedé přeli o odvod vody ze střech a udělání společných žlabů mezi domy a dále také o způsob přistavování dalších částí domů.220 Některá z městeček se těšila přízni již předchozích majitelů. Přelouč s přilehlým panstvím získala v době, kdy byla v zástavním majetku Andělů z Ronovce, královské privilegium na mostní mýto, a vrchnostenský majetek zde byl rozšířen o dva pivovary a sladovnu.221 Připojením k pardubickému panství se tak městečko proměnilo z centra středně velkého panství na rychtu, která stála na okraji zájmu nových majitelů. Přelouč ležela mimo hlavní zájmovou oblast vrchnostenského podnikání – rybníkářství – a navíc nemohla na rozdíl od Bohdanče využít širší spádovou oblast pro odbyt měšťanského piva.222 216
K. Kuča, Města a městečka, VI, s. 624; SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 18v–21v (1544). K. Kuča, Města a městečka, II, s. 124. 218 Týž, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III, Praha 1998, s. 351–355. 219 Autorovi mapy nešlo v sídlištních obrázcích o klasifikaci lokalit, ale spíše se pokoušel v miniatuře se zvýrazněnými dominantními znaky vystihnout vzhled a ráz obce. Městečka a vesnice zachytil Vischer v perspektivní kresbě a města jsou zakreslena půdorysným obrazem, B. Matějček – K. Kuchař, Panství Pardubické 1688 (Faksimile mapy Jiřího Matouše Vischera), Praha 1948. 220 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 183v (1611); fol. 247v, 248r (1657); kn. č. 381, fol. 223r (1661), fol. 224v (1680), fol. 236v (1687). 221 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 43. 222 Srv. tamtéž, s. 45. 217
Holice dosáhly většího rozmachu už za Neptalima z Frymburka, jenž je vlastnil v 80. a 90. letech 15. století a obci udělil některá privilegia. Před rokem 1493 osvobodil městečko od daní a robot, zbavil je poddanství a dal obyvatelům právo vařit pivo a prodávat je v okolních vesnicích. Obci daroval také celý dvůr v Holicích a sobě ponechal ochranné právo a právo rychtáře v době války. Roku 1493 udělil Neptalim holickému rychtáři Ondřejovi za jakési věrné služby úplnou svobodu, dále právo na svobodnou rychtu, věnoval mu lán pole, osvobodil jej od platů a dovolil mu v rychtě čepovat pivo.223 Hlavní privilegia ale udělili městečkům Pernštejnové. Zajímavé v této souvislosti je, že první výsady obdržely Bohdaneč a Sezemice. Bohdaneč se s kunětickohorským panstvím dostala do majetku Pernštejnů hned na počátku budování rozlehlé domény v roce 1490. Byla střediskem původního kunětickohorského panství a mohlo tak být centrem širší spádové oblasti. Již v 90. letech 15. století se v městečku dotvářel systém cechů. V květnu roku 1493 potvrdil Vilém z Pernštejna cechovní artikule pro bohdanečské kováře, koláře a bečváře.224 Jednalo se tak o lokalitu s potenciálem dalšího rozvoje a Vilém z Pernštejna měl s tímto městečkem, alespoň zpočátku, větší plány, což by mohlo dokládat několik privilegií, která pro městečko vydal už v roce 1491. Ve prospěch bohdanečských sousedů se vzdal práva tzv. odúmrti a udělil jim právo svobodně odkazovat movitý a nemovitý majetek komukoliv tak, aby majetek nebyl přenášen na jiná panství. Spory o dědictví měli řešit konšelé, a pokud by nebyli úspěšní, měli je postoupit vrchnosti.225 Identické privilegium udělili Pernštejnové ve stejné době i Sezemicím.226 Zajímavé je, že se Vilém odúmrti ve prospěch pardubických měšťanů vzdal až v roce 1509.227 Ve prospěch dašických sousedů tak učinil roku 1513, kdy udělil poddaným z Dašic, Prachovic, Platěnic, Hedčan, Moravan a Kostěnic právo odkazovat svůj movitý i nemovitý majetek komukoliv, ale opět pod podmínkou, že dotyčná osoba bude sídlit na zděděném majetku.
223
F. Ottmar, Městský úřad Holice, s. III, K. Kuča, Města a městečka, II, s. 123; J. Nechvíle, Holice a přifařené obce, Pardubice 1882, s. 6n, A. Haas (ed.), Privilegia nekrálovských měst českých z let 1453–1500, CIM IV/2, Praha 1960, s. 312nn, č. 573. 224 K potvrzení cechovních artikulí mělo dojít 23. 5. 1493, F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 194; F. K. Rosůlek (red.), Pardubicko – Holicko – Přeloučsko, III, s. 272. 225 SOkA Pce, AM Bohdaneč, listina č. 2 (1491, 12. září). 226 Vilém z Pernštejna udělil 12. září roku 1491 právo kšaftovat a odkazovat movitý i nemovitý majetek komukoliv, ale tak aby zůstával majetek na panství, případné spory měli opět řešit konšelé, a pokud by toho nebyli schopni, měli spory k vyřízení postupovat vrchnosti, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 8, fol. 89v–90r. 227 Pardubice byly v této době označovány již jako město. Povýšení nebylo stvrzeno listinou, jednalo se o soukromou iniciativu Viléma z Pernštejna, kterou panovník akceptoval. Zdejší měšťané získali možnost odkazovat svůj majetek komukoliv, ale pod podmínkou, že majetek zůstane na pernštejnském panství. Zrušil také právo svých úředníků zasahovat do majetkových sporů měšťanů a do rukou městské samosprávy převedl majetkoprávní soudnictví, tzn. soudnictví v civilně právních věcech, SOkA Pce, AM Pce, listina č. 2 (1509, 15. srpen), F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 103, 113, 190 (pozn. č. 107).
Odvolacím místem měla být vrchnost.228 Obyvatelům městečka Přelouče bylo potvrzeno právo svobodně kšaftovat až v roce 1548. Jednalo se ale spíše o potvrzení stávajícího stavu. Jan z Pernštejna se zároveň vzdal práva odúmrti a majetek měšťanů, kteří zemřeli bez přímých dědiců, se měl rozdělit mezi špitál a obecní pokladnu.229 V městských knihách jsou ojediněle zachyceny spory sousedů, kteří se na obci a špitálu dožadovali alespoň části z propadlého majetku.230 Zároveň s právem svobodně kšaftovat udělil Jan přeloučským právo vykoupit ves Lhotku, ale náhradou za to požadoval, aby pro něj měla obec pro případ nutnosti připraveny koně a vozy k cestování, což pro přeloučské sousedy znamenalo trvalou zátěž.231 Zdá se, že městečko Holice bylo právy typickými pro jiná městečka ze strany Pernštejnů obdařeno nejhůře. Josef Nechvíle se ve svých dějinách Holic domnívá, že se Vilém z Pernštejna vzdal odúmrti i ve prospěch místních sousedů. Toto privilegium není ale v pozdějších konfirmacích zmíněno.232 Žádnou zmínku o právu odkazovat majetek komukoliv, kdo sídlil na panství, nemáme ani pro městečko Týnec nad Labem. Na zdejší sousedy se tak zřejmě stejně jako na ostatní poddané pardubického panství vztahovala tzv. omezená odúmrť, kdy se dědické právo rozšiřovalo na vedlejší linie, především na sourozence, případně jejich potomky, ale opět pod podmínkou, že budou sídlit na panství.233 Všechna městečka bez rozdílu získala právo na pořádání týdenních a výročních trhů. Po roce 1560, kdy se pardubické panství stalo majetkem české komory, získávala městečka kromě konfirmací dřívějších výsad hlavně privilegia týkající se nově založených trhů. Jako první obdržely tržní výsady opět Bohdaneč a Sezemice. V roce 1491 udělil král Vladislav Bohdanči na žádost Viléma z Pernštejna právo pořádat výroční trh na den Nanebevstoupení Páně s osmi následujícími dny a trh na koně při týdenním trhu.234 V knize konfirmovaných privilegií městeček a měst pardubického panství z roku 1659 je zmíněno privilegium vydané pro Sezemice roku 1491 na žádost Viléma z Pernštejna Vladislavem II., kterým panovník povolil jeden výroční jarmark a týdenní koňský trh, který měl probíhat každé úterý.235 Dobu konání jarmarku a výročního trhu změnil roku 1570 Maxmilián II., a to kvůli připomínkám pardubických měšťanů, 228 A. Haas (ed.), Privilegia nekrálovských měst českých z let 1501–1526, CIM IV/3, Praha 1961, s. 244nn, č. 823, SOkA Pce, AM Dašice, listina č. 1 (1513, 26. květen); srov. A. Haas, Omezení odúmrti a vdovská třetina v starém českém městském právu, Právněhistorické studie 17, 1973, s. 199–216. 229 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 50n. 230 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 44v, 45r (1583); fol. 34r, v (1572). 231 Tamtéž, listina č. 2 (1548, 17. duben), P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 52. 232 O privilegiu se zmiňuje J. Nechvíle, Holice, s. 9. 233 V. Procházka, Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století, Praha 1963, s. 210; J. Kalousek (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské (1627–1698), AČ 23, Praha 1906, č. 242 (Třicatero artikulův o právu dědickém a o nápadech po poddaných na panstvích komorních v Čechách, 1651–1700), čl. 12, s. 277n. 234 SOkA Pce, AM Bohdaneč, listina č. 1 (1491, 27. červenec). 235 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 8, fol. 89r; jarmark se měl konat v úterý po sv. Trojici vždy s následujícími osmi dny; srv. A. Haas (ed.), Privilegia, CIM IV/2, s. 304, č. 563.
pro něž by případné potvrzení sezemického trhového privilegia bylo „na škodu a ublížení“.236 Sezemičtí sousedé za to získali právo vybírat během trhů clo ze zboží, z jehož placení ale byli osvobozeni obyvatelé pardubického panství.237 Bohdanči v roce 1554 povolil Ferdinand I. na žádost Jaroslava z Pernštejna další výroční jarmark, který se měl konat ve středu před sv. Martinem.238 Roku 1564 stvrdil bohdanečským starší privilegia Maxmilián II. a odsouhlasil znovuvysazení Anenského jarmarku.239 Konání dalšího výročního trhu potvrdil ještě roku 1638 Ferdinand III.240 V 17. století přibyl k sezemickému výročnímu jarmarku ještě jeden, který roku 1652 povolil Ferdinand III. sousedům, jež „skrze vojenský průtahy k veliký ruině a zkáze přišli“.241 Přelouči udělil roku 1580 císař Rudolf II. právo pořádat dva výroční trhy. Touto listinou zároveň potvrdil právoplatnost majetkových transakcí, kdy koupila městská rada mlýn Výrov ve vsi Břehy.242 Od roku 1638 mohla Přelouč kromě běžného týdenního trhu pořádat tři jarmarky, neboť Ferdinand III. povolil třetí výroční trh.243 Později byla tržními privilegii obdařena zbývající tři městečka. Týnci n. L. udělil roku 1600 Rudolf II. právo pořádat dva výroční jarmarky a také týdenní trh, který se měl konat každé úterý.244 Třetí výroční jarmark, jenž měl probíhat v pondělí po květné neděli, povolil týneckým roku 1616 císař Matyáš.245 Někteří autoři se v souvislosti s privilegiem z roku 1600 chybně zmiňují o povýšení Týnce na městečko či dokonce na město.246 Dašice získaly ve 30. letech 17. století právo konání celkem tří výročních trhů. Navíc se zde měl každoročně konat také trh na vlnu a čtyři trhy na dobytek.247 Trhy se konaly na rozlehlém 236
Jarmark se měl konat v den Proměnění Krista na hoře Tábor a týdenní trh již neměl být koňský a měl se konat každou sobotu, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 8, fol. 98v, 99r. 237 Získané finance měly sloužit především na opravu cest, SOkA Pce, AM Sezemice, listina č. 8. (1570, 26. října). 238 SOkA Pce, AM Bohdaneč, listina č. 9 (1554, 4. říjen). 239 Tamtéž, listina č. 11 (1564, 4. říjen). 240 Tamtéž, listina č. 19 (1638, 26. srpen); roku 1786 povolil Josef II. konání čtyř trhů na přízi, tamtéž, listina č. 23 (1786, 14. března). 241 Trh se měl konat v den sv. Šimona a Judy, tzn. 28. října, současně byl zpět na úterý přeložen týdenní trh, SOkA Pce, AM Sezemice, listina č. 11 (1652, 16. května); SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 8, fol. 103v, 104r; dva jarmarky byly městečku uděleny ještě v roce 1706 a 1748 a měly se konat ve čtvrtek po smrtné neděli a na sv. Bartoloměje, tzn. 24. srpna, SOkA Pce, AM Sezemice, listina č. 12 a 14. 242 Jarmarky začínaly na svátek Proměnění Krista, tzn. 6. srpna, a na svátek sv. Kateřiny a trvaly osm dní, SOkA Pce, AM Přelouč, listina č. 5 (1580, 7. březen), SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 8, fol. 34v, 35r; srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 63n. 243 SOkA Pce, AM Přelouč, listina č. 9 (1638, 22. červenec). 244 Jarmarky se měly konat v úterý po sv. Janu Křtiteli a v úterý po sv. Václavu a oba měly trvat osm dní, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 8, fol. 69r,v. 245 Potvrzení dvou majestátů, které „skrze lid vojenský nepřátelský k zmrzačení přišly a své porušení vzaly“, tamtéž, fol. 69r–70r. 246 R. Cabicar, Město Týnec, s. 6; H. Žmolil, Týnec, s. 8, kde autor navíc mluví i o povýšení na město a udělení erbu. 247 Ferdinand II. potvrdil 30. července 1631 pernštejnská privilegia a udělil dva výroční trhy, které se měly konat v pondělí po neděli cantate a den před sv. Michalem, trh na vlnu se měl konat po sv. Lidmile, SOkA Pce, AM Dašice, listina č. 5 (1631, 30. červenec); Ferdinand III. povolil 7. srpna roku 1638 Dašicím nový výroční trh, který se měl konat v úterý po sv. Jakubu, a čtyři trhy na dobytek, jež se konaly ve středu po Třech králích, ve středu po
náměstí, které dodnes udivuje svou rozlohou, neboť zabírá plochu 11 000 m2.248 Holicím udělil právo konání tří výročních trhů specializovaných na obchod s „koňským, hovězím a jiným dobytkem“ až roku 1680 Leopold I. Zároveň povolil i týdenní trh, který se měl konat v sobotu a na němž se mělo prodávat obilí, dobytek a další zboží.249 Během trhů se v městečkách shromažďovalo značné množství různých lidí, což s sebou přinášelo i vznik více sporů. V pramenech jsou ale spory odehrávající se přímo během trhů zachyceny pouze ojediněle. Městskou radou byly zřejmě řešeny až tehdy, pokud se je nepodařilo vyřešit na místě. Mezi spornými stranami tak vidíme dva pekaře či dva dryáčníky.250 Vyšší koncentrace lidí zvyšovala výskyt drobné kriminality, např. kapesních krádeží, a snad i hospodských sporů.251 K dalším sporům docházelo také při návratu často přiopilých sousedů z trhů domů.252 Pernštejnové vydali v této době také několik dalších výsad, kterými byla některým městečkům udělena práva související s výběrem cla, nebo byly upraveny povinnosti poddaných a obcí. Vrchnost převedla roku 1509 většinu povinností pardubických měšťanů na peněžitý plat, např. ornou robotu a robotu při žních. Kromě toho byly upraveny některé otázky městského trhu, došlo ke zvětšení obecního pastviště nájmem pozemků a zejména získali měšťané právo vybírat mýto na labském mostě.253 Právo vybírat clo v branách a v obvodu čtvrt míle od městečka udělil roku 1512 Vladislav II. i Bohdanči. Peníze měly být využívány na opravu silnic a mostů.254 Na tyto účely směřovaly v některých městečkách, např. v Dašicích a Sezemicích, také pokuty udělované za porušení přátelských smluv. Clo se vybíralo i v Týnci nebo Přelouči a představovalo pro vrchnost zdroj příjmů. Od placení cla v Sezemicích byli roku 1570 osvobozeni obyvatelé pardubického panství.255 Úpravy povinností obyvatel městeček se týká privilegium z roku 1516, ve kterém Vilém z Pernštejna nařídil, aby byly fůry dosud vykonávané poddanými pardubického svátku Povýšení sv. kříže, ve středu po neděli Jubilate a ve středu po sv. Martinu, tamtéž, listina č. 6 (1638, 7. srpen); poslední dochované privilegium vydal roku 1785 Josef II. a povolil jím tři nové výroční trhy na přízi, tamtéž, listina č. 10 (1785, 8. březen). 248 F. K. Rosůlek (red.), Pardubicko – Holicko – Přeloučsko, III, s. 144. 249 Císař Leopold povolil 4. srpna roku 1680 městečku tři jarmarky na koňský, hovězí a jiný dobytek, které se měly konat v pondělí po neděli průvodní, v pondělí po svátku Povýšení sv. kříže a v úterý po sv. Mikuláši s osmi následujícími dny, a také sobotní týdenní trh na obilí, dobytek a „jiné prodejné věci“, SOA Zámrsk, kn. č. 8, fol. 73r–74r. 250 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 110v (1594); SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 85v–86v (1613); dryáčník byl ten, kdo dělal dryák, tzn. lék z jistých na prach utřených rostlinných částek smíchaných s medem, nebo jej prodával, v širším smyslu to byl špatný lékař, dále mastičkář, J. Jungmann, Slovník českoněmecký, I, Praha 1935, s. 489; dryáčníkem je chápán také křiklavý, chvástavý prodavač nadmíru vychvalující své zboží; nepoctivý tlachal, chvastoun, J. Kraus a kol., Nový akademický slovník cizích slov, A–Ž, Praha 2007, s. 189. 251 „… o jarmarce vzat v Přelouči v sobotu na sv. Kateřinu po jeho nenáležité zachování a do kapes dobrých lidí se draní“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 142r (1600). 252 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 140r, 141v (1636), kdy došlo k zastřelení bratra; SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 99v–106r (1575), kdy byl u silnice okraden opilý a spící pardubický švec Petr Královský. 253 F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 103; SOkA Pce, AM Pce, listina č. 3 (1509, 8. září). 254 SOkA Pce, AM Bohdaneč, listina č. 3 (1514, 14. květen). 255 SOkA Pce, AM Sezemice, listina č. 8 (1570, 26. říjen).
a kunětickohorského panství zdarma na příště placeny. Jednalo se o rozvážení ryb a plůdku a dříví k stavbě tarasů na rybnících.256 Na plat byla převedena také povinnost odvádět vrchnosti slepice. Sezemičtí se v roce 1653 dožadovali snížení částky stanovené roku 1589 ze tří bílých grošů na dva. Česká komora na jejich suplikaci nepřistoupila a hejtmanovi nařídila, aby byly dál vybírány tři groše.257 Povinnosti platit z obecních luk a polí, která pro vrchnostenskou pokladnu představovala zanedbatelnou částku ve výši přesahující 25 grošů bílých ročně, zbavil roku 1539 přeloučskou obec Jan z Pernštejna.258 Osobního postavení a práv městeček jako celku se týkaly i další výsady udělované městečkům v různé míře. Pardubice byly zpočátku pernštejnského vlastnictví označovány termínem městečko.259 Označení město se poprvé objevuje v urbáři pardubického a kunětickohorského panství z roku 1506. Přerod městečka v město, které se stalo centrem rozsáhlého panství, byl dovršen roku 1512, kdy Vilém postoupil velkou část svých vrchnostenských pravomocí městské radě a potvrdil platnost městského zřízení.260 Pardubice se tak aspoň po částečně přiblížily královským městům v blízkém okolí – Chrudimi a Hradci Králové. Po právní stránce byla proměna městečka v město završena i vyřešením otázky osobně-právního postavení měšťanů. Vilém jim potvrdil právo svobodného stěhování, městské radě udělil pravomoc vydávat tzv. zhostné listy. Neponechal jí ale úplnou volnost v možnosti disponovat se sirotčími a vdovskými podíly, jež mohla městská rada vydávat jen sirotkům a vdovám, kteří žili na pardubickém panství.261 Dalším sídlem, které se stalo ve sledovaném období městem, byla Přelouč. Roku 1580 vydal Rudolf II. pro městečko Přelouč již druhou listinu, v níž Přelouč povyšoval na královské komorní město. Přelouč se tak po Pardubicích stala na panství dalším městem, které disponovalo z hlediska správy města a právního postavení stejnými výsadami jako Pardubice.262 Termín město a městečko odlišoval různě rozvinutou samosprávu, právní subjektivitu a rozsah svobod a práv. Městské rady v městech i městečkách soustředily ve svých rukou městské 256
A. Haas (ed.), Privilegia, CIM IV/3, s. 295, č. 864; SOkA Pce, AM Dašice, listina č. 2 (1516, 8. duben). SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 92r (1653, 7. březen). 258 SOkA Pce, AM Přelouč, listina č. 1 (1539, 25. červen); P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 48; K. Kuča, Města a městečka, VI, s. 119. 259 Termín městečko se objevuje i v listině vydané pro Pardubice 8. září 1498 Vladislavem II., který městečku povolil konání jarmarku na sv. Vavřince, A. Haas (ed.), Privilegia, CIM IV/2, s. 376, č. 628. 260 F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 113 ; SOkA Pce, AM Pce, listina č. 5 (1512, 18. červen). 261 K další úpravě vztahů vrchnosti a města došlo v roce 1531, kdy Vojtěch z Pernštejna s městem uzavřel soubor dohod. Městu mimojiné postoupil do správy pardubické pivovary, čímž se tamní pivovarnictví vymanilo z bezprostředního vrchnostenského vlivu a příjmy z várek se tak staly významnou příjmovou položkou v hospodaření města. Ustanovil také, že má městská rada trestat přestupky měšťanů bez vědomí vrchnosti. Strana, která se výrokem soudu cítila poškozena, měla možnost odvolat se k vrchnosti, SOkA Pce, AM Pce, listina č. 7 (1531, 7. září); F. Dvorský (ed.), Listiny Jana a Vojtěcha z Pernštejna z let 1491–1548, AČ 20, Praha 1902, s. 356– 359, č. 279. 262 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 67nn; SOkA Pce, AM Přelouč, listina č. 6 (1580, 15. prosinec). 257
soudnictví, řízení obecních, zádušních a špitálních financí a veškerou majetkoprávní agendu a dále např. vybírání tržních poplatků, mýta, feudální renty, pokut atd. Městské rady městeček vedly majetkoprávní agendu v omezené míře – transakce s nemovitostmi byly zaznamenávány v pozemkových knihách vedených vrchnostenskou kanceláří na zámku v Pardubicích, kam byly odváděny také splátky. Do městských knih v jednotlivých městečkách tak byly zaznamenávány transakce s pozemky a nemovitostmi nacházejícími se na obecní půdě. Měšťané z Pardubic i z okolních městeček byli po právní stránce poddaní. Pokud se chtěl ale odstěhovat měšťan z města (Pardubic nebo po roce 1580 z Přelouče) propouštěla ho z poddanství zhostným listem městská rada. Městečka tuto pravomoc neměla a o odchodu z panství rozhodovala správa panství. Města vybavená touto pravomocí se tak stala mnohem atraktivnější pro měšťany z okolních královských i dalších měst, kteří tak po přistěhování neztráceli své právní postavení.263 Městečkem, které sice na povýšení na město nedosáhlo, ale některé její výsady ji takovému postavení přibližovaly, byla Bohdaneč. Roku 1685 městečku konfirmoval Leopold I. starší privilegia a zároveň potvrdil městský erb a všechny pečeti a především povolil pečetit červeným voskem. Bohdanečtí získali také na 10 let právo na peníze z udělených pokut a na majetek popravených.264 Správu měst i městeček měly ve svých rukou městské rady, které zasedaly na radnicích. Existence radnice je doložena v Bohdanči, kde vznikla v letech 1540 až 1550 a při jejíž stavbě byly použity pernštejnské terakotové prefabrikáty. V Sezemicích městská rada zasedala na radnici, která se nacházela v domě Benedovském, z něhož a z pole Kopaniny roku 1543 Jan z Pernštejna obci odpustil plat.265 Ve stejné době je doložena i existence radnice v Dašicích. Roku 1549 Jaroslav z Pernštejna dašickým odpustil plat z radního domu a také platy za roboty ženné a sečné.266 V Holicích postupně upadaly pravomoci rychtáře ve prospěch městské rady, která zasedala v budově radnice, jež vznikla na přelomu 15. a 16. století.267 V Týnci roku 1586 vrchnost přenechala obci příjem z pěti masných krámů. Obec si je měla na svůj náklad opravit a postavit nad nimi tzv. radní světničku.268 Městské rady měly zpravidla dvanáct členů. Jediným městečkem pardubického panství, kde nacházíme radu v omezeném počtu, je Týnec se sedmi až devíti konšely. Konšelé a rychtáři se 263
P. Vorel, Dějiny města Přelouče I, s. 68n; F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 100nn. SOkA Pce, AM Bohdaneč, listina č. 20 (1685, 9. únor). 265 SOkA Pce, AM Sezemice, listina č. 1 (1543, 2. listopad). 266 SOkA Pce, AM Dašice, listina č. 3 (1549, 10. srpen). 267 K radnici blíže, J. Nechvíle, Holice, s. 24. 268 H. Žmolil, Týnec, s. 8; „místo toho běžného platu… jest dán k obci týnecký pod stálej plat, tak aby tejnečtí sami krámy masný na svůj náklad opravili, nad nimi sobě světničku radní vystavěli a toho jak mohou k obci svý na časy budoucí užívali kteréhožto platu… po 2 kopách gr. míšeňských…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 17, fol. 228r. 264
v některých sporech objevují jako jedna ze sporných stran, která se zpravidla stávala cílem urážek svých sousedů. Pro 2. polovinu 17. století máme pro jednotlivá městečka a města pardubického panství k dispozici seznamy členů městských rad a dalších volených zástupců.269 Seznamy z roku 1653 umožňují srovnání s berní rulou a také bližší pohled na složení městských rad. Kromě konšelů býval zpravidla vrchností schvalován také rychtář a dva až šest obecních starších, jejichž počet zřejmě závisel na velikosti lokality. V Holicích, Dašicích, Sezemicích a Bohdanči i Přelouči byl vybírán také tzv. slanař, který měl zřejmě na starost distribuci vrchnostenské soli. Pro správu financí byli pro Bohdaneč schvalováni také dva tzv. důchodní a pro Sezemice jeden. V Přelouči kromě jednoho důchodního figurovaly ještě dvě osoby „k vybírání suchých dní“, které zřejmě vybíraly berně. Pro Bohdaneč se schvalovaly ještě dvě osoby „nad vahou“ a jedna „nad špitálem“. V Přelouči spravovaly špitál dvě volené osoby. Vrchnost potvrzovala také kostelníky a zvoníky. V Přelouči, Bohdanči, Sezemicích a Dašicích bylo vybíráno po čtyřech kostelnících, které doplňoval roku 1653 v Bohdanči jeden zvoník a v Sezemicích dokonce osm. Ze srovnání s berní rulou vyplývá, že ve všech městečkách byl roku 1653 na post primase vybrán řezník. Je otázkou, zda to bylo pravidlo, ale dá se předpokládat, že při jejich výběru mohlo sehrát roli to, že řezníci patřili mezi zámožnější skupinu sousedů a díky jejich práci se jednalo zřejmě i o lidi s kontakty a rozhledem přesahujícím horizont městečka. Městečka plnila kromě tržní funkce i roli center vrchnostenského podnikání. Pernštejnové usilovali o vytvoření rybniční sítě, jejíž těžiště leželo kolem Bohdanče. Městečko bylo položeno v labském ohybu v místech, kde původně tekla řeka Labe. Depresi patrnou v krajině Pernštejnové využili pro výstavbu umělého Opatovického kanálu, který napájel síť rybníků kolem Bohdanče a dál na západ směrem k Semínu. Při stavbě rybníků zaniklo několik obcí poblíž a zabrána byla i část obecní půdy, za níž byla bohdanečským vyhrazena jako náhrada jiná půda.270 V rozvoji rybníkářského podnikání pokračoval po Vilémovi jeho syn Jan a stavba velkých rybníků kolem městečka se dokončovala až na konci 40. let. Podobně výhodnou polohu pro budování rybníků měly i Dašice. Říčka Loučná, která jimi protékala, se dala využít podobně jako vybudovaný Opatovický kanál, či dvakačovická strouha při napájení sítě rybníků (Moravanský, Velkolánský, malý a velký Turovský). V Dašicích a Bohdanči se ojediněle objevují spory spojené nějakým způsobem s rybníkářstvím. Jednalo se o neshody týkající se
269
NA Praha, NM 9/24, kt. 628. SOkA Pce, AM Bohdaneč, listina č. 7 (1554, 14. červen); listina č. 10 (1557, 28. leden); srv. listina Viléma z Pernštejna z 14. května roku 1514, kterou dal bohdanečským za roční plat 3 kopy gr. českých novou obec na panským rybníkem, kde ale nemají provozovat myslivost, a zavázal se peněžitou náhradou za louky a pole zatopené zřízením nových panských rybníků, A. Haas (ed.), Privilegia, CIM IV/3, s. 259nn, č. 837. 270
užívání pozemků vykázaných jako náhrada za půdu zatopenou nebo poničenou vozy odvážejícími ryby při výlovech.271 Další oblastí vrchnostenského podnikání byla výroba piva. Vaření piva mělo tradici v Bohdanči, odkud jím zdejší sousedé zásobovali širší okolí. Vilém z Pernštejna se před rokem 1512 pokusil omezit jejich konkurenci pardubickému pivu a vymezil okruh 21 vesnických krčem povinných odebírat pivo od pardubických měšťanů.272 Ve třicátých letech se z bezprostředního vrchnostenského vlivu vymanilo pardubické pivovarnictví, čímž vrchnost přišla o příjmy z várek. Na konci čtyřicátých let se Jan z Pernštejna snažil konkurovat produkci piva ze strany měšťanů v Pardubicích a zřejmě i Bohdanči založením vrchnostenského pivovaru v městečku Dašicích a pokusil se tím řešit narůstající finanční problémy. První písemný doklad o dašickém pivovaru je z roku 1548, kdy Jan z Pernštejna ustanovil, aby byly krčmy v Moravanech a Turově tržně podřízeny dašickému pivovaru. Obě krčmy dosud spadaly do obchodní oblasti pardubického pivovaru.273 Po roce 1566 dal hejtman dašický pivovar znovu vystavět a jeho význam v hospodaření velkostatku dokládá, že roku 1614 zásoboval 95 krčem.274 S konzumací piva byl spojen vznik řady pří týkajících se zejména nářků cti a také násilných sporů. V krčmách se shromažďovali lidé i z širšího okolí, kteří si zde předávali informace. Zdá se, že v tomto směru mohly lákat zřejmě zejména dašické hospody a zdejší pivovar, kam z Pardubic vyráželi také vojáci z pardubického zámku.275 Kromě pardubických a bohdanečských měšťanů produkovali pivo také měšťané v Přelouči. Obec získala v závěru 60. let 16. století do svého vlastnictví oba zdejší vrchnostenské pivovary a také vodovod přivádějící do pivovarů a městečka vodu. O něco později koupila městská rada mlýn Výrov ve vsi Břehy. Právoplatnost těchto majetkových transakcí potvrdil roku 1580 císař Rudolf II.276 Během třicetileté války zůstávalo pardubické panství díky příslušnosti ke komornímu majetku poměrně dlouho ušetřeno loupení. Zasaženo bylo především od druhé poloviny 30. let 17. století a hlavně v letech po roce 1638, kdy bylo vystaveno neustálým přesunům vojenských kontingentů. V rozmezí šesti let byly samotné Pardubice třikrát přímo ohroženy Švédy a vše 271
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 52, fol. 1 (1594); SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 112v–116r (1633); SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 26v (1588). 272 SOkA Pce, AM Bohdaneč, listina č. 3 (1514, 14. květen). 273 Pardubským: „…co se krčmy Moravanské a Turovské dotejče, prohlídajíc k jejich těžkosti, jak daleko k vám pro piva mají a zvlášť když sou zlé cesty, aby puštěny byly k dašickému pivovaru, poněvadž jsou vám jiné krčmy puštěny.“, F. Dvorský (ed.), Dopisy pánův Jana a Vojtěcha z Pernštejna z let 1509–1548, AČ 20, Praha 1902, s. 275, č. 452; F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 130, 199. 274 Tamtéž, s. 203. 275 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 85r–86r (1618). 276 Touto listinou zároveň udělil Rudolf II. Přelouči právo pořádat dva výroční trhy, SOkA Pce, AM Přelouč, listina č. 5 (1580, 7. březen); srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 63n.
vyvrcholilo v roce 1645, kdy bylo město vystaveno jejich obléhání a přímému útoku.277 Třicetiletá válka se v zápisech o probíhajících sporech odrazila nejvýrazněji v odkladech soudního řízení z důvodu pobytu vojáků v městečkách a v četnosti některých sporů sousedů, kteří se hádali o vzetí ukrytých předmětů. Ze zachycených pří nelze alespoň u většiny typů konstatovat jejich početní nárůst, snad jen s výjimkou urážek autorit. Společně s Janem Kiliánem lze ale tvrdit, že se válečné strasti, jako byly životní nejistota, obavy o život, pochybnosti o možnosti uživení rodiny a opakované negativní prožitky spojené s pobytem sociálně nepřizpůsobivých vojáků odrazily na psychice městských obyvatel jako celku. Dříve sebevědomý měšťan se stával psychicky labilním jedincem neschopným ovládnout své emoce.278 Podle berní ruly byla nejpoškozenější lokalitou městského typu na panství po Pardubicích Přelouč, kde měla být zničena více než pětina domů. Přelouč byla v roce 1635 zasažena ničivým požárem a v okolí ve 30. letech operovalo nepřátelské saské vojsko, které zničilo labský most na hlavní spojnici mezi Slezskem a centrální částí Království českého. Od roku 1639 bylo město opakovaně poškozováno nepřátelskými i císařskými regimenty. K tomu všemu bylo roku 1641 velmi poničeno požárem. Škody způsobené ohněm se projevují v některých přeloučských majetkových sporech. V Týnci n. L. a Dašicích bylo po válce více než 16 % domů pustých nebo nově osedlých. Velmi málo byla poničena Bohdaneč s méně než 6 % pustých a nově osazených domů a Holice a Sezemice s více než 8 %.279 Berní komise ohodnotila roku 1654 výnosnost měst a městeček a nejvyšší daňový základ určila pro Přelouč, a to 46 a půl osedlých. Následovala Bohdaneč se 41 a půl osedlými a Dašice s 34 a půl osedlými. Výnosnost Sezemic byla roku 1654 určena na 31 osedlého a Týnce na 30 a půl osedlých. Překvapivé je vysoké ohodnocení Holic na 47 a čtvrt osedlých, které není v úměře s nízkým počtem zdejších obyvatel.280 Dle soupisu podle víry byla po Pardubicích, kde mělo roku 1651 žít 872 osob bez dětí předzpovědního věku, druhou nejlidnatější lokalitou na panství Bohdaneč se 463 osobami. V Přelouči pobývalo 329 osob bez malých dětí, což byl nižší počet nejen v Pardubicích a Bohdanči, ale dokonce i v Dašicích, kde bylo zaznamenáno 344 osob bez malých dětí. V Sezemicích žilo 255 osob bez dětí předzpovědního věku, což řadí Sezemice mezi středně lidnatá městečka pardubického panství. Soupis poddaných podle víry zahrnul do tohoto počtu i přibližně dvě desítky obyvatel z nedaleké vsi Počapel. Menším městečkem na panství byly Holice, kde 277
J. Schwaller, Pardubice a pardubické panství v polovině 17. století – cesta k obnově, Historická Olomouc 13, 2002, s. 409–418, zde s. 410; srv. E. Maur, Populační vývoj, s. 22. 278 J. Kilián, Město ve válce, válka ve městě (Mělník 1618–1648), České Budějovice 2008, s. 197. 279 E. Maur, Urbanizace Čech v raném novověku, Historická demografie 25, 2001, s. 5–64, zde s. 53n; trochu jiné výsledky srv. týž, Populační vývoj, s. 74 a zvl. s. 29. 280 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1507, fol. 29r–30v.
pobývalo 223 osob bez dětí předzpovědního věku. V porovnání s ostatními městečky byl Týnec nejméně lidnatou městskou lokalitou na panství. Žilo zde 175 obyvatel bez dětí předzpovědního věku.281 Tab. 3: Struktura usedlých podle berní ruly282 Bohdaneč Dašice sedláci 40 29 chalupníci 35 19 zahradníci 14 32 usedlých 89 80
Holice 40 13 12 65
Přelouč 38 28 23 89
Sezemice 18 40 7 65
Týnec 27 6 13 46
Mezi usedlými byla nejvíce zastoupena vrstva sedláků v Bohdanči a Přelouči a výraznější převahu měli také v Holicích a Týnci. Přestože je v Přelouči i Bohdanči nejpočetnější selská vrstva, poměrně početně jsou zastoupeny zahradníci, tj. držitelé domků bez půdy, a chalupníci, kteří sice drželi půdu, ale v takovém rozsahu, že nezaručovala úplnou soběstačnost. Lze to snad opět vysvětlit rozvinutější řemeslnou výrobou nebo jinými zdroji příjmů. Nejvíce chalupníků mezi hospodáři bylo v Sezemicích, kde jich bylo 40 z celkem 65 usedlých. Pro Dašice, a v menší míře i nedaleké Sezemice, byly typické velké selské usedlosti, což souvisí s tím, že se obě městečka nacházela v nejúrodnější části panství. Zdá se, že v těchto dvou městečkách by měla hrát zemědělská výroba velkou úlohu. Naopak ale právě tyto lokality patřily podle berní ruly zároveň k místům s největším počtem řemeslníků mezi usedlým obyvatelstvem. Patrné je to zvlášť z početné chalupnické vrstvy v Sezemicích. Jejich vysoký počet je snad dán rozvinutější textilní výrobou poskytující místním obyvatelům zdroj obživy. Stejný důvod zřejmě stojí i za vysokým podílem zahradníků v Dašicích. Provozování zemědělské činnosti a chov dobytka a dalších domácích zvířat se odráží ve sporech majetkového charakteru, které se týkaly způsobených škod a užívacího práva k majetku, tj. zejména hranic pozemků a průchodu či průjezdu přes cizí majetek. Berní rulou bylo v roce 1654 nejvíce řemeslníků zachyceno v Bohdanči, Dašicích a Sezemicích. V Bohdanči vykonávalo 61 osob 18 různých řemesel, což představovalo jedno z největších zastoupení řemeslníků mezi usedlými obyvateli městeček na pardubickém panství. Řemeslníků zde bylo mezi usedlými obyvateli více než 68 %. V Dašicích bylo zachyceno 54 osob, které vykonávaly 15 různých řemesel. Řemeslníci měli mezi usedlými převahu a tvořili 68,7 %.283 V Sezemicích bylo v berní rule zachyceno 44 řemeslníků vykonávajících devět různých řemesel. 281
L. Matušíková – A. Pazderová (edd.), Soupis poddaných podle víry z roku 1651 (Chrudimsko), Praha 2001, s. 690–732. 282 NA Praha, Berní rula, kn. č. 14, fol. 15v–33r. 283 E. Maur, Populační vývoj, s. 33.
Podobně jako v Dašicích a Bohdanči byl i zde mezi usedlými vysoký podíl řemeslníků, a to 67 %. V Týnci vykonávalo celkem 25 řemeslníků 12 různých řemesel, což by znamenalo, že se řemeslem živilo, nebo jej vykonávalo vedle zemědělské činnosti 54,3 % usedlých. Berní rula zachytila v porovnání s ostatními městečky na panství překvapivě nízký počet řemeslníků v Přelouči, kteří se na počtu usedlých podíleli 43,8 %, což bylo po Holicích nejméně. Na rozdíl od jiných městeček snad ale pro přeloučské řemeslníky bylo řemeslo jejich hlavním zdrojem příjmů a ne jen přivýdělkem k zemědělské činnosti. Roku 1654 zde pracovalo 39 řemeslníků vykonávajících 13 řemesel. V Holicích bylo zaznamenáno pouze šestnáct řemeslníků zastupujících pět různých řemesel, což by znamenalo v porovnání s ostatními městečky nejnižší podíl řemeslníků, kteří by tak tvořili pouze 24,6 % usedlých.284 Tab. 4: Počty řemeslníků v jednotlivých městečkách a městě v roce 1654 podle berní ruly Bohdaneč barvíř pláten Bečvář Bednář hostinský fišmistr kolář kotlář kovář kožišník krejčí krupař mazač mlynář mydlář pekař provazník rybář řezník sládek/sladovník soustružník šiftář šmejdíř švec tesař tkadlec zámečník zedník Celkem
284
Dašice 1
Holice 1
Přelouč 1
Sezemice 1
Týnec 1 1
1 1 1 1
1
2
2 1 4 1
5 1 6 5
2
2
1 1 2
4 3 2
3 4
2
2 2 3 2
1 1 7
2
2
16 1
10 1
5
11
2 4
3
5
4
1
8 2 12
61
1 1 9
3
7 1
5
54
16
6 1 4 1 39
NA Praha, Berní rula, kn. č. 14, 15v–33r; srv. E. Maur, Populační vývoj, s. 33.
6
5
14
3 1 1
44
25
V prostředí městeček se objevují spory některých řemeslníků, mezi nimiž jsou častěji zastoupeni mlynáři, kteří se dostávali do sporů jak mezi sebou, tak i s dalšími osobami, jakými například byli mlynářský tovaryš, pekař, sládek či rybář. Jednalo se tedy asi většinou o spory plynoucí z provozování výrobní činnosti.285 Z řemeslníků se mezi sebou přeli také pekaři a řezníci, jejichž spory se snad dají chápat jako projev konkurence.286 Pro Bohdaneč, podobně jako pro Dašice a Sezemice, byl typický vyšší počet řezníků. V Bohdanči jich bylo 16 a na počtu všech zdejších řemeslníků se podíleli přibližně 26 %. V Dašicích se 10 řezníků na počtech řemeslníků podílelo přibližně 18 %. Vysokého podílu řezníků mezi řemeslníky na pardubickém panství si všiml také E. Maur. Podle něj se ale spíše než o řezníky jednalo o handlíře s dobytkem skupující dobytek od polských překupníků, kteří hnali dobytek přes pardubické panství a využívali zde velkou pastvinu u Opatovic n. L.287 Někteří z nich přecenili své možnosti a zadlužili se. Věřitelé a dlužníci se pak kvůli pohledávkám dostávali do sporů, které někdy rozhodoval apelační soud.288 Druhým nejčastěji provozovaným řemeslem bylo tkalcovství, kterému se věnovalo 12 majitelů nemovitostí v Bohdanči a 14 v Sezemicích. Existence tkalcovského cechu je ze sporů doložena v Dašicích, Sezemicích a Holicích. Tkalci se spolu dostávali do sporů zejména kvůli přijímání členů do cechu.289 Na činnostech spojených s plátenickou výrobou se podíleli také někteří podruzi. V Bohdanči pěstovali a namáčeli len „v Jezeře pod strouhou“ a podle urbáře z roku 1651 měli platit ze záhonu lnu po dvou denárech míšeňských.290 Počty tkalců mezi řemeslníky jsou vysoké i v porovnání s ostatními komorními panstvími a pardubické panství je tak možné přiřadit k východočeské plátenické oblasti. Výroba se soustředila hlavně do městeček ve 285
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 223r, v (1651) – spor mlynáře a sládka; SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 189v, 190r (1613) – spor mlynářů; tamtéž, fol. 21v (1561) – spor mlynáře a mlynářského tovaryše; tamtéž, fol. 142v (1601) – spor přeloučského a třebosického mlynáře o věno. 286 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 24v–25r (1567); 119v–120r (1595) – spory řezníků; SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 118v (1606), fol. 85r–86v (1613) – spory pekařů. 287 E. Maur, Populační vývoj, s. 31; srv. F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 149. 288 Jan Šišatka dlužil 1932,5 zlatých polských Adamu Drobkovi z polského Krakova a Kryštofu Blacenovskému z Lelova. Zřejmě se jednalo o částku ještě vyšší a to 2436,5 polských zlatých, které Šišatka splácel ve Svídnici, Vratislavi a Břehu. Adam s Kryštofem chtěli svou pohledávku získat majetkovými právy k statku Šišatky. Apelační soud rozhodl, že na to nemají právo, protože část dluhu jim Jan již splatil. Věřitelé pro tento případ, když jim „na sv. Havla 500 zlatých do Svídnice odešle a odvede“, slíbili, že se s ním domluví o uhrazení zbytku. Jan měl proto postupně podle „splátkového kalendáře“ dlužnou sumu splácet, NA Praha, AS, kn. č. 119, fol. 81v–82r (1579), F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 149; SOkA Pce, AM Pce, kn. č. 2, fol. A13r– A14r; Adamu Drobkovi „Poláku“ z Krakova dlužily i jiné osoby z pardubického panství. Do finančních problémů se dostal také pardubický primátor Jakub Prachatický, který nezaplatil za voly vévody podolského, Mikuláše Miletického z Mělče, celkem 2800 zlatých polských. Věřitelé chtěli své peníze získat z majetku, který po Jakubovi zůstal. Apelační soud řešil několik odvolání Adama a Kryštofa ve sporu s držiteli statku po Kateřině Prachatické, na který si činili nárok, F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 149; SOkA Pce, AM Pce, kn. č. 2, fol. A15r,v; NA Praha, AS, kn. č. 121, fol. 165v,166r (1583), 146v,147r (1584), 148v (1584), 185v (1584). 289 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 137v, 138r (1635), 134v (1634), 197v–198v (1642); SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 40r,v (1596). 290 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 17, fol. 269r.
východní části panství. I když nedosahovala takového rozsahu jako v horských a podhorských oblastech, byla hlavním zdrojem prosperity měst a městeček této oblasti.291 Ze zástupců textilních a oděvních řemesel se zde objevují také barvíři plátna, krejčí a kožišníci. Ve všech městečkách byli zastoupeni ševci, kterých bylo nejvíce v Dašicích (9) a v Bohdanči (8). Dále zde nacházíme zástupce základních potravinářských řemesel, i když je snad překvapující absence pekařů i krupařů v Holicích. Nejvíce pekařů bylo naopak v Přelouči, kde jich pracovalo sedm. Z dalších výrobních řemesel byly v Bohdanči a Dašicích zaznamenáni mlynáři, dále několik kolářů a kovářů, jejichž zástupce opět překvapivě chybí v Holicích. Naopak větší počet kovářů je kromě Přelouče zaznamenán opět v Dašicích, kde jich bylo pět. V Sezemicích je zachycen pouze jediný soustružník na panství a v Týnci zase jediný kotlář.292 Z dalších řemesel se v Týnci objevují dva rybáři, v Bohdanči sládek a v Dašicích sladovník. Za zmínku stojí řemeslníci, kteří jsou v městečkách zastoupeni pouze ojediněle. V Bohdanči nacházíme několik řemeslníků, kteří se v jiných městečkách neobjevují. Byli to bednář, fišmistr a dva provazníci. Jejich výskyt souvisí s tím, že byla Bohdaneč centrem rybníkářství. Pouze v Dašicích nacházíme mezi řemeslníky šiftáře a šmejdíře.293 V Přelouči se mezi řemeslníky objevili dva mazači.294 O hospodářském významu jednotlivých městeček pro vrchnostenské hospodaření a jejich stavu vypovídá tzv. sumární urbář panství z roku 1683, který je spíše než urbářem popisem panství, a téměř identická kniha nazvaná jako „kniha hospodářských zpráv panství pardubického a smrkovického“.295 Nejvíce vrchnostenských režijních podniků se nacházelo v Dašicích, kde byl kromě vrchnostenského pivovaru, v němž byl po roce 1680 zaměstnán správce, sládek, podstarší a mládek, také panský nájemní mlýn, v němž bydlel správce vrchnostenského pivovaru.296 Hejtman pověřoval správce pivovaru jako svého vrchnostenského zaměstnance některými úkoly,
291
E. Maur, Populační vývoj, s. 33. Soustružník prováděl jemnější práce ze dřeva, Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století, Praha 1906, s. 453. 293 NA Praha, Berní rula, kn. č. 14, fol. 25v–30r; šmejdíř obchodoval s drobnými mosaznými a měděnými předměty – knoflíky, přezkami, pásy, lacinými šperky a titěrkami; šiftař vyráběl pažby střelných zbraní, M. Janotka – K. Linhart, Zapomenutá řemesla (Vyprávění o lidech a věcech), Praha 1984, s. 180; blíže k těmto řemeslům Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu, s. 905n (šmejdíř) a týž, Řemeslnictvo a živnosti v XVI. věku v Čechách (1526–1620), Praha 1909, s. 464 (šiftař), 381n (šmejdíř). 294 Činnost tohoto řemeslníka se mi nepodařilo zjistit, německý ekvivalent zní Schmierer a jeho činnost mohla snad souviset s údržbou kamen a komínů. 295 J. Kuba – T. Šimek – F. Zahrádka, Soupis východočeských urbářů, Zámrsk 1997, s. 120n, kniha je nazvána jako Sumární urbář z roku 1680, tzv. Vejtah urburu a celého panství JMC, který byl zřejmě pořízen v roce 1683, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1507, 1514. 296 Správce dašického pivovaru měl plat 140 zlatých, sládek 23 zlatých 20 krejcarů, podstarší 7 zlatých, mládek 7 zlatých, bednář 23 zlatých 20 krejcarů, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1514, fol. 79r. 292
mezi nimiž bylo ojediněle také řešení sporů dašických sousedů.297 Nájemce za nájem mlýna platil ročně 300 kop a k tomu vykrmoval 12 vepřů. Kolem roku 1680 platil 300 zlatých a 35 zlatých místo vykrmení 6 vepřů. V tomto mlýně mleli své obilí sousedé z městečka Dašic a Holic a poddaní z celkem 10 vsí, a to Ředic, Komárova, Chvojna, Chvojence, Kostěnic, Práchovic, Lánů u Dašic, Rokytna, Bohumilče a Dražkova.298 Poblíž pivovaru se nacházela také chmelnice, kterou spíše nárazově obhospodařoval chmelař, jemuž za jeho práci příslušel plat pouze tehdy, když na ní pracoval s nádeníky.299 V Dašicích bylo zastoupeno jedno zcela ojedinělé odvětví výroby. Pro potřeby vrchnosti se v místní prachovně vyráběl sanytr a střelný prach. Pracovali zde dva tovaryši a tři kopáči.300 Vodou z Loučné se napájely také dva haltýře, z nichž vrchnosti směřoval plat. Vrchnosti se platilo také z osmi masných krámů a z velkého počtu vinopalných kotlů, jichž bylo v městečku devatenáct. To bylo v porovnání s ostatními městečky a městem Přeloučí nejvíce.301 Význam Týnce byl, podobně jako u Přelouče, dán jeho výhodnou tranzitní polohou na řece Labi. Nacházel se zde jeden ze čtyř mostů přes řeku Labe na pardubickém panství, na němž se vybíralo clo představující jeden ze zdrojů příjmů vrchnosti. Hustota provozu zde musela být nesporně veliká, protože se v blízkosti nacházelo jedno z nejlidnatějších měst českého království – Kutná Hora. Podle urbáře z roku 1651 se shromážděné clo od celného vybíralo z pokladnice každou neděli v přítomnosti rychtáře a konšelů a rychtář peníze každých osm týdnů odnášel i s listem zpečetěným konšely, v němž byla uvedena vybraná částka, na pardubický zámek. V roce 1651 bylo clo pronajato židovi. S ochranou mostu a také s pomocí při řádném vybírání cla souvisela i jedna povinnost týneckých sousedů. Týnečtí a poddaní z blízkých vesnic měli v zimě prorážet led a dělat na řece „rejhu“ tak, aby vozy nepřejížděly přes zamrzlou řeku a nevyhýbaly se placení cla. Kromě toho měli v době oblevy chránit most před škodami způsobenými velkými krami.302 Podobně se měli zřejmě starat o to, aby se u mostu nehromadily klády plavené 297
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 85r–86r (1618), kdy byl správce pivovaru pověřen shromážděním zbraní od vojáků z pardubického panství, kteří se bez povolení toulali po dašických hospodách; SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 134r (1692). 298 „mlejn dašický – leží na řece mejtské, jest nákladně od kamene vystavený, nad nímž správce pivovaru JMC dašického bydlí, z kteréhožto mlejna se platívalo nájmu peněžitého 300 kop a k tomu vykrmilo se 12 vepřů, nyní se platí 300 zlatých, za nekrmení 6 vepřů 35 zlatých…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1514, fol. 22v. 299 „při městečku Dašicích, nemá chmelař žádného platu, toliko když s nádeníky pracuje denně se mu platí po 7 krejcarech“, tamtéž, fol. 8v. 300 „Prachovna, nachází se mlejnec při městečku Dašicích, kdež se před několika lety sanytr a prach dělal, kterýž nyní vod…. JCK komory české spraviti se dal a sanytr i prach ku potřebám JMC se dělá, od udělání 1 centu dobrého prachu 2 zlaté, 1 cent dobře vylejtrovaného sanytru 2 zlaté 9 krejcarů; tovaryši při kotlech zůstávajícímu 1 zlatý 30 krejcarů; tovaryši který s materií k sanytru zachází 1 zlatý 15 krejcarů; třem kopáčům denně 7 krejcarů…“, tamtéž, fol. 9r; srv. E. Maur, Český komorní velkostatek, s. 48. 301 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1514, fol. 44v. 302 H. Žmolil, Týnec, s. 6; SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 13 (urbář z roku 1563), fol. 254v: „takto, že z těch všech vesnic příslušejících mají na Labi rejhu časem zimním prosekávati, aby lidé cla procházeti nemohli. Také ledy okolo
z Krkonoš do kutnohorských dolů a neškodily mu. Podle sumárního urbáře z roku 1683 byly v této době v Týnci dva mlýny, z nichž první byl obecní a druhý pronajatý jednomu z poddaných. Z obecního mlýna, který mlel obilí pro městečko Týnec a vsi Uhlířskou Lhotu, Krakovany, Selmice a Labskou Chrčici, platila obec vrchnosti 60 kop gr. míšeňských ročně. „Podskalní“ mlýn mlel pro obce Vinařice a Kojice a mlynář z něj do důchodu vrchnosti odváděl 50 kop gr. míšeňských.303 O stavu města Přelouče se „popis panství“ z roku 1683 příliš nezmiňuje. V zápise se konstatuje, že „to město… privilegia mělo špatná a braním JMC vína, ryb, pšenice, prosa, a dobytka ovčího povinni byli“, což se roku 1681 konfirmací listin Leopoldem I. změnilo.304 Podle konfirmace neměl hejtman od měšťanů právo požadovat robotní práci, která by vyplývala ze starších urbariálních povinností. Císař potvrdil, že mají měšťané jako náhradu odvádět za den ženné roboty částku, kterou stanovil již roku 1539 Jan z Pernštejna. Dále již nemuseli nuceně odebírat produkty velkostatku a mohli je kupovat za běžné ceny.305 Zmiňují se zde pouze skutečnosti stanovené v listinách z roku 1580, z nichž jedna určila jako odbytiště pro přeloučské pivo tři krčmy – ve Lhotě pod Přeloučí, Kozašicích a Jankovicích.306 Přibližně v roce 1682 šel vrchnosti příjem z deseti přeloučských vinopalných kotlů. Ani v Bohdanči neuvádí „popis panství“ žádný přímo vrchnostenský podnik, který by se v městečku nacházel. Zmiňuje se o bohdanečské produkci piva, která byla sice dříve v režii vrchnosti, ale v této době byl již pivovar opět obce.307 Obec podle urbáře z roku 1651 platila vrchnosti ročně 12 kop gr. míšeňských.308 Obecní byly také dva mlýny, z nichž jeden se nacházel v Černé u Bohdanče a mlel pro Černou, Rybitví, Lhotu a Blatník. Bohdanečská obec z něho platila ročně 17 kop gr. míšeňských. Druhý obecní mlýn byl přímo v Bohdanči a vrchnosti za něj od obce připadal roční poplatek 15 kop gr. míšeňských. Do okruhu mlýna patřily vesnice Neratov, Bělá, Bukovka, Habřinka, Kasalice a Pravy.309 Ani v Sezemicích se nenacházel žádný vrchnostenský podnik. Po roce 1680 sezemické hospody zásoboval pivem vrchnostenský pivovar v Dašicích a částečně také v Pardubicích. Roku 1660 sezemičtí sousedé žádali o znovuobnovení pivovaru zničeného roku 1623, z něhož platili vrchnosti platy až do roku 1648. Česká komora se proti tomu ohradila a nařídila, aby do hospod brali pivo jen ze dvou vrchnostenských pivovarů. Sousedé ze Sezemic a také z Týnce měli mostu koli a okolo jizeb z týchž vsí osekávati mají a kdyby se kry na Labi hejbali, jakž by šturmování uslyšeli, hned běžeti mají a mostu hájiti, aby se škoda na něm nestala čímž povinni sou…“. 303 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1514, fol. 25r,v. 304 Tamtéž, fol. 29v. 305 P. Vorel, Dějiny města Přelouče (1618–1848), II, Přelouč 2002, s. 58n. 306 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1514, fol. 29v. 307 Tamtéž, fol. 29v. 308 Tamtéž, kn. č. 17, fol. 268r. 309 Tamtéž, kn. č. 1514, fol. 26r.
doložit, „jakým právem vaří v řečeném JMC pivovaru a várky k své ruce svobodně provozují“. Podle úředníků neměli na vaření piva žádné právo, protože jej nepotvrdil Ferdinand II.310 Pivovar v Sezemicích měl být obnoven až roku 1700.311 V Sezemicích se nacházel obecní mlýn, který mlel obilí pro vesnice Časy, Kladina, Lukovna, Choteč, Koloděje, a vrchnost z něj žádné příjmy neměla.312 Mlýn o šesti moučných kolech daroval roku 1558 Jaroslav z Pernštejna Hynku Kostelákovi z Kostelce za jeho služby a jeho syn Jiřík mlýn roku 1566 prodal obci.313 Vrchnost dostávala pravidelně plat ze 12 masných krámů, z pěti vinopalných kotlů a z prodeje soli.314 Ani u Holic není v „sumárním urbáři“ z roku 1683 zmíněn žádný vrchnostenský podnik. Dříve zde existoval pivovar, ale i on byl v této době již zničen a pivem byly Holice zásobovány z dašického pivovaru. Vrchnosti náležel plat ze tří masných krámů a ze dvou vinopalných kotlů.315 Zdrojem příjmů se pro vrchnost stával nejméně od druhé poloviny 17. století také obchod se solí. Z udílených privilegií se zdá, že významnou úlohu v tomto podnikání hrálo městečko Holice. Z dochovaných listin pro Holice se jich většina týká právě obchodu se solí. Prvním dokumentem vydaným roku 1641 obnovil hejtman Jan Purkhart Kordule ze Sloupna právo holických na solný sklad. Snaha vrchnosti dostat obchod se solí na panství do svých rukou se objevila v nařízení české komory zaslaném pardubickému hejtmanovi v lednu roku 1648. Hejtman měl zajistit pravidelný nákup soli od spolehlivých formanů a sůl měli dál distribuovat důchodní a obroční písař, a to buď přímo do jednotlivých rychet, nebo jej měli sami rozprodávat podle potřeby. Poddaným bylo zakázáno, aby si získávali sůl sami od překupníků. Komora určila také minimální rabat, který měl jít z prodeje jedné bečky soli vrchnosti. Jednalo se o částku od 45 krejcarů do 1 zlatého.316 Skladování soli v Holicích se týkalo i nařízení hejtmana Jana Havla 310
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 167v–168v (1660, 11. květen). F. K. Rosůlek (red.), Pardubicko – Holicko – Přeloučsko, III, s. 399 ; „od téhož městečka bere pivo z pivovaru dašického a díl z pardubského a předešle za časův z Pernštejna z jistého platu pivovaru požívali, nyní však již ruinýrovaný jest“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1514, fol. 30r. 312 Tamtéž, fol. 24v. 313 F. K. Rosůlek (red.), Pardubicko – Holicko – Přeloučsko, III, s. 392n; SOkA Pce, AM Sezemice, listina č. 3 (1558, 3. leden), listina č. 4 (1558, 6. prosinec); listina č. 5 (1558, 12. prosinec); listina č. 6 (1566, 1. listopad). 314 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1514, fol. 44v,45r. 315 „v témž městečku podobně pivovar býval a již také ruinýrovaný jest, bere se pivo z pivovaru JMC dašického…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1507, fol. 30r, 44v, 45v. 316 Z listu zaslanému pardubickému hejtmanu 18. ledna 1648 z české komory obsahujícím „Puncta k vzdělání a zvelebení důchodu na JMC panstvích“: „Poněvadž se do roka pro čeládku při dvořích též od poddaných mnoho soli spotřebuje a od cizích handlířův draho kupovati musí, pročež aby páni hejtmani z důchodův spotřebu soli buďto z Prahy neb odjinud kdyby lacinější byla, skrze jisté formany vždycky časně proti slušné záplatě na panství voziti, skrze důchodního neb obročního písaře v tý ceně jako handlíři prodávají zase poddaným, buďto do každé rychty neb jakby toho příležitost panství ukazovala, vydávati a prodávati nařídili. Poddaným pak, aby jinde krom tu sůl nebrali a nekupovali, zapověděli, na kteréžto jedné každé bečce soli po 1 zlatým aneb nejméně 45 krejcarů k dobrému důchodu přivedeno býti může“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 25r,v; k vrchnostenskému obchodu se solí a způsobu distribuce na panství blíže F. Gabriel, Obchod se solí v Čechách v době od 17. do počátku 19. století, Praha 1967, s. 16nn. 311
Gotthalfa z Freimbergu z roku 1650, kterým se obnovilo právo výhradního solného skladu.317 „Monopolní postavení“ solnice v Holicích pro okolní rychty se zřejmě snažil roku 1658 zajistit hejtman Jan Hojen ze Schwarzpachu a Černodolu, jenž nařídil rychtářům ředické, býšťské, bělečské, roveňské a moravanské rychty kupovat sůl pouze odsud.318 Druhá polovina 17. století byla dobou značného sociálního napětí, kdy docházelo k restrukturalizaci vrchnostenské ekonomiky, hospodářské depresi a zároveň ke zvýšení požadavků vrchností a státu na poddané.319 Vrchnost se snažila poddané využít pro realizaci svých hospodářských zájmů. Obyvatelé měst a městeček mohli na rozdíl od poddaných z vesnic své požadavky opřít o starší privilegia. Byli vystaveni stupňujícímu se tlaku v otázce robot, což také přispívalo k tomu, že se v 17. a 18. století zvětšily sociální rozdíly mezi obyvateli poddanských měst a městeček.320 Tento tlak se projevil také v několika sporech týkajících robotních povinností, k nimž došlo mezi sousedy některých městeček a rychtářem. Příznakem omezování hospodářského postavení městeček snad byla snaha vrchnosti zamezit týneckým a sezemickým sousedům v produkci jejich piva. Minimálně sezemičtí nemohli privilegii prokázat právo vařit pivo, což krok české komory ospravedlňovalo.321 Další známkou snah po omezování postavení obyvatel městeček bylo nařízení, které vydal pro městečko Holice roku 1680 hejtman, v němž zdejším obyvatelům zakázal pod hrozbou pokuty ve výši 100 kop gr. míšeňských chodit po panských lesích s ručnicemi.322 Se snahou dostat pod kontrolu hospodaření městeček a jejich vnitřní správu a omezit tak do určité míry i jejich pravomoci snad souvisí i prosazování tzv. radních knih, které měly nahradit pamětní knihy. Zdá se, že radní manuály byly na pardubickém panství prosazovány po roce 1650 vrchnostenskou správou, která tak patrně chtěla docílit toho, aby nebyla agenda týkající se prodejů nemovitostí v městečkách vpisována do pamětních knih a aby byly prodeje důsledně podchyceny ve vrchnostenských purkrechtních knihách. Tuto snahu jednoznačně ohodnotil holický písař, který do městské knihy pod zápis z roku 1660 o zákazu vedení městských knih a jejich nahrazení radními manuály připsal: „ti oba (roz. hejtman a sirotčí písař) za 3 d(enáry) rozumu dobrého a zdravého neměli neb sami toliko užitek míti a snad i městečkami jako vsemi sami vládnouti a do nich na šacuňky jezdívati chtěli, hrozní lakomci“.323
317
Jan Purkhart Kordule ze Sloupna obnovuje 12. září roku 1641 právo holických na solný sklad; Jan Havel Gotthalf z Freimbergu obnovuje 14. ledna roku 1650 právo výhradního solného skladu, A. Haas, Soupis privilegií měst a městeček ve východočeském kraji (české části) od roku 1526, Sborník prací východočeských archivů 2, 1972, s. 127–220, zde s. 148n. 318 A. Haas, Soupis privilegií, s. 148n; SOkA Pce, AM Holice, listina č. 1 (1658, 31. leden). 319 E. Maur, Poddanské spory, s. 109. 320 Tamtéž, s. 116. 321 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 167v–168v (1660, 11. květen). 322 SOkA Pce, AM Holice, listina č. 2 (1680, 2. listopad). 323 Tamtéž, kn. č. 2, fol. 36r.
* * * Z uvedeného přehledu je patrné, že se městečky staly lokality, které byly položeny na strategických místech, a to na řece v místě vhodném k jejímu překročení či na křižovatkách cest, a měly nějakou perspektivu vývoje.324 Podmínkou jejich rozvoje byla podpora vrchnosti, která jim udělila tržní privilegia a v některých případech jim také uvolnila příjem ze cla. Každé z městeček bylo vybaveno dostatečným prostorem pro vykonávání tržní funkce a stávalo se tržním centrem pro okolí, kde se sice řada obyvatel zemědělstvím živila, ale kde byl zároveň zpravidla mezi obyvateli vyšší podíl řemeslníků. Z podílu řemeslníků na usedlém obyvatelstvu se podle berní ruly jako nejvíce agrární jeví městečko Holice a překvapivě také jediné městečko, které bylo v průběhu sledovaného období povýšeno na město, a to Přelouč. Mezi řemeslníky nacházíme poměrně vysoký podíl tkalců, což souvisí s rozvinutější textilní výrobou na panství, a překvapivě také řezníků, což bylo dáno tím, že přes panství vedly cesty, kterými hnali překupníci dobytek z Polska. Postavení městeček a jejich obyvatel se vytvářelo zejména v době budování dominia Pernštejny, kteří je obdařili hlavními privilegii. Vrchnost podporovala právní postavení obyvatel městeček a vzdávala se v jejich prospěch práva odúmrti a převáděla některé robotní povinnosti na plat. V městečkách se rozvíjela místní samospráva, která často zasedala na radnicích. V jejím čele stála městská rada v čele s primasem, která byla zpravidla dvanáctičlenná. Pouze v nejmenším městečku na panství – Týnci – zasedala rada s menším počtem devíti konšelů. Poté, co se pardubické panství stalo majetkem české komory, byly městečkům zpravidla vydávány pouze konfirmace listin a privilegia na konání dalších trhů. Tomuto trendu se vymykala pouze Přelouč, která byla roku 1580 povýšena na město. Dokázala k tomu využít kontaktů některých svých sousedů, kteří byli vrchnostenskými úředníky, a povýšení snad dosáhla i trochu proti vůli vrchnostenských úředníků v Pardubicích. Vrchnost prostřednictvím svých úředníků do života a vnitřních záležitostí městeček, ale i měst, zasahovala a snažila se omezovat pravomoci městské rady a sousedy postupně dostat do postavení jiných poddaných. Po právní stránce se postavení obyvatel měst a městeček lišilo hlavně tím, že měšťané z měst měli možnost svobodného stěhování bez povolení vrchnosti. Tím byl usnadněn také příliv obyvatel z měst mimo panství, a to i blízkých královských měst, kteří se nemuseli bát ztráty svého postavení.
324
Srv. B. Zilynská – B. Zilynskyj, Městečko Kozojedy a krašovské patrimonium v 17. století, In: Poddanská města v systému patrimoniální správy (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996, s. 122–133, zvl. s. 126n.
Podobně jako přistupoval panovník ke královským městům, tak přistupovalo panstvo k poddanským městům jako subjektu, který je povinen vrchnosti naprostou poslušností. Vývoj poddanských měst v pobělohorské době ovlivňovala zejména jejich vazba na feudální velkostatek.325 Vrchnostenští úředníci se snažili zvýšit hospodářský výnos panství a součástí tohoto usilování byla i snaha po omezení práv městeček i jejich hospodaření ve prospěch vrchnosti. Vrchnosti vadila zejména jejich malá výnosnost a poměrně nezávislé postavení, jemuž se obyvatelé městeček těšili a které jim zaručovaly zejména výsady získané za Pernštejnů, a to hlavně do 30. let 16. století. Postavení městeček tak bylo pro vrchnost přítěží, neboť městečka nepřinášela příliš zisků v rámci vrchnostenského hospodaření.
325
K dovršení sbližování postavení všech typů měst došlo v josefínské době reformou městské správy a vznikem regulovaných magistrátů, P. Vorel, Rezidenční vrchnostenská města, s. 29n, s. 41–44.
3. Typologie sporů Jedním z cílů mé práce bylo zjistit, zda nějaký typ sporů v 16. a 17. století výrazně převažoval a zda je možné sledovat proměny v „oblíbenosti“ některých typů pří, tzn. jaké oblasti v sousedských vztazích byly více naplněny konflikty a zda se tyto oblasti časem proměňovaly. Spory zahrnuté do databáze jsem se pokusila roztřídit do několika kategorií, při jejichž stanovení jsem částečně vycházela z typologií vytvořených a použitých již dříve jinými autory. Karel Malý, který se zabýval českým trestním právem, rozdělil trestněprávní případy řešené zemskými i městskými soudy do pěti skupin: 1. na delikty proti státu, 2. delikty proti právnímu řádu, 3. delikty proti vlastnictví, 4. delikty proti životu a zdraví a 5. delikty proti osobním právům (osobní svobodě, cti, manželství).326 Jeho typologii později použil Petr Kreuz při studiu případů řešených komorním soudem v letech 1526–1547.327 Druhou základní typologii vypracoval Jaroslav Pánek, který se dlouhodobě zabýval městským hrdelním soudnictvím v pozdně feudálních Čechách.328 Na základě studia písemností městských hrdelních soudů a apelačního soudu zejména v pobělohorském období vytvořil vlastní typologii trestných činů, které rozdělil do osmi skupin: 1. na činy proti oficiální ideologii, 2. činy proti panovníkovi a státnímu zřízení, 3. činy proti pozemkové vrchnosti, 4. činy proti místní administrativě, 5. činy proti životu a zdraví, 6. činy proti majetku, 7. činy proti cti, 8. činy proti mravnosti. Jeho klasifikace vycházela i ze studia písemností městských soudů a je tak více spjatá se všedním životem obyvatelstva a odráží jejich konfliktní vztahy. Pánkově pojetí hrdelního soudnictví se dostalo určité kritiky ze strany Petra Kreuze, která se týkala především příliš širokého pojetí hrdelního soudnictví. Pánek jej chápal jako stíhání kriminality v nejširším smyslu, takže se zabýval všemi trestními případy projednávanými hrdelními (hrdelní pravomocí vybavenými) soudy, tzn. že hrdelní soudnictví zaměnil s celým trestním soudnictvím a nerozlišil tedy trestně právní případy řešené inkvizičním i akuzačním řízením.329 Striktně odlišila trestněprávní a civilněprávní spory řešené v rámci civilního řízení před rychtářským soudem v městečku Veselí nad Lužnicí v letech 1630 až 1783 Jana Schwallerová. Trestněprávní případy, které tvořily 91,6 % agendy rychtářského práva, rozdělila do devíti skupin: 1. urážka, zhanění, 2. ublížení na zdraví, výtržnost, 3. neposlušnost nařízení městských úředníků, 4. urážky rychtáře a městské rady, 5. urážka cechovní organizace, 326
K. Malý, Trestní právo v Čechách v 15. a 16. století, Praha 1989 (2. vyd.). P. Kreuz, Hrdelní soudnictví města Nymburka v době předbělohorské a jeho výkon, Právněhistorické studie 33, 1993, s. 53–88; týž, Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech 1526–1547, Praha 2000. V jeho vzorku tvořily 1. delikty proti státu 4,34 % všech deliktů; 2. delikty proti právnímu řádu 31,69 %; 3. delikty proti vlastnictví 21,77 %; 4. delikty proti životu a zdraví 23,69 %; 5. delikty proti osobním právům (osobní svobodě, cti, manželství) 18,52 %. 328 J. Pánek, Městské hrdelní soudnictví v pozdně feudálních Čechách (Výsledky, problémy a perspektivy studia), ČsČH 32, 1984, s. 693–728. 329 Srovnej P. Kreuz, K charakteristice, s. 65n. 327
6. krádež, 7. smilstvo, 8. opověď, 9. rouhání. Civilněprávní případy projednávané před rychtářem se týkaly majetkových otázek a autorka je rozčlenila do pěti skupin: 1. dluhy, 2. majetková škoda, 3. neoprávněné zadržování věci, 4. obstavuňk (zajištění věci pro dluh), 5. dodržování nájemní smlouvy.330 Trochu jinou klasifikaci sporů a deliktů vypracoval na základě studia kriminality a trestního soudnictví v pozdně středověké Kostnici (1430–1460) německý historik Peter Schuster. Delikty rozdělil do čtyř hlavních skupin na verbální delikty, násilné delikty, delikty proti politickému a mravnímu řádu a delikty proti majetku. Do extenzivně pojaté skupiny verbálních deliktů zahrnul kromě urážek na cti, hanění či pomluv také pohrůžky, křivá obvinění a rouhání. Mezi násilné delikty zařadil kromě zabití, zranění a zbití také výhrůžku použitím zbraně. Za delikty proti politickému a mravnímu řádu považoval Schuster politickou delikvenci, sexuální delikty, delikty proti manželství a provozování her. Mezi politické delikty zařadil také různé prohřešky proti představeným cechů nebo proti městské radě, a to buď v podobě neuposlechnutí příkazu nebo veřejné kritiky. Do skupiny deliktů proti majetku zahrnuje Schuster krádež, loupež, zpronevěru, podvod a drobnou hospodářskou delikvenci.331 Oproti předchozím klasifikacím založeným především na právním pohledu mu tak šlo především o obsahovou stránku deliktů. Ve své typologii jsem se pokusila oddělit od sebe trestněprávní a civilněprávní případy, což ale bylo zvláště u majetkových sporů někdy obtížné. Trestněprávní spory jsem rozdělila do pěti hlavních nadřazených skupin, které jsem dále dělila do podkategorií: 1. urážka autority –
a) panovníka,
b) vrchnostenského úředníka, c) duchovní osoby, rouhání, d) městské rady nebo rychtáře, e) cechovní organizace, 2. spory o čest, 3. násilné spory (výtržnosti, ublížení na zdraví, zabití a vražda), 4. majetkové (krádeže, loupeže, podvod, pytláctví, zpronevěra), 5. zásadní porušení soužití – a) útok nebo vyhrožování útokem,
330
J. Schwallerová, Spory poddaných, s. 98–101. P. Schuster, Eine Stadt vor Gericht (Recht und Alltag im spätmittelalterlichen Konstanz), Paderborn 2000, s. 71; srv. P. Kreuz (rec): P. Schuster, Eine Stadt vor Gericht. Recht und Alltag im spätmittelalterlichen Konstanz, Paderborn 2000, In: Pražský sborník historický 34, 2006, s. 276–282. 331
b) žhářství nebo vyhrožování žhářstvím, c) činy proti mravům (smilstvo, svedení) a manželské spory.
Skupinu civilněprávních sporů jsem rozdělila do tří hlavních kategorií a nejpočetnější majetkové spory jsem dále členila do čtyř podkategorií: 1. majetkové –
a) dluhy, obstavuňk, b) dědictví, c) škody na majetku, d) užívací právo,
2. procesní pře, 3. pracovní.
Poslední skupinu tvořily spory, jež nebylo možné zařadit k výše uvedeným typům, a to nejčastěji proto, že předmět sporu u nich nebyl specifikován a objevilo se v nich jen obecné označení jako „nějaká nevole“ či „zlá vůle“ apod. Vytvořená typologie obsahuje ideální typy, které se ale v reálném životě nemusely vždy v takové podobě objevit. Obsahově se některé typy sporů prolínaly, a to nejen v rámci trestněprávních či civilněprávních sporů, ale i mezi oběma hlavními skupinami. K jejich určitému smísení docházelo v podskupině „zásadní porušení soužití“, kam jsem zařadila i několik manželských sporů, které by patřily právně spíše mezi civilněprávní spory. Mezi některými typy sporů probíhala velmi úzká hranice, kterou nebylo vždy možné jasně určit, jako např. u krádeží a škod na majetku. Některé spory v sobě obsahovaly několik složek, což je typické především pro spory o čest, neboť nářky cti často vyvrcholily rvačkami a ublížením na těle, a docházelo tak k jejich prolínání s násilnými spory. Spory o čest se mohly částečně překrývat také s urážkami místních autorit. Do jednotlivých typů a podtypů jsem tak zařazovala spory podle toho, čeho se týkala žaloba, popřípadě co bylo hlavním předmětem projednávání.
1,6% 1,1% typ 1 - urážka autority
2,1% 6,3%
5,8%
typ 2 - spory o čest typ 3 - násilné spory
36,3%
typ 4 - majetkové spory typ 5 - krádeže
38,2%
typ 6 - sousedské soužití
8,7% Graf 3: Spory obyvatel městeček
typ 7 - procesní typ 8 - pracovní
Více než polovina sporů, které se odehrály mezi obyvateli městeček, připadala na pře týkající se trestněprávních věcí (56,4 %), tzn. nářků cti, urážek autorit, násilných sporů, krádeží a hrubého porušení soužití. Civilněprávní spory, tzn. majetkové, procesní a pracovní, tvořily přibližně dvě pětiny (39,9 %) ze všech pří doložených v pramenech. U 3,7 % sporů nebylo možné určit, čeho se týkaly. 3.1. Civilněprávní případy Naprostá většina civilněprávních případů vztahujících se k obyvatelům městeček se týkala majetkových sporů, které tvořily přibližně 93 % celého vzorku. Zbývajících 7 % se týkalo procesních a pracovních sporů.
procesní
3,9% 2,7% 27,1%
27,1%
majetkové - spory o dluhy majetkové - dědické spory majetkové - škody na majetku majetkové - užívací právo pracovní
10,6%
28,6%
Graf 4: Civilněpráv ní spory obyvatel městeče k
Pro srovnání uvedu pouze výsledky, k nimž při rozboru civilněprávních sporů řešených rychtářem v městečku Veselí nad Lužnicí došla Jana Schwallerová. Rychtář zde řešil pouze majetkové spory, z nichž 48,2 % tvořily spory o dluhy a 37 % spory o majetkové škody. Rozdíl mezi složením případů řešených městskými radami, příp. vrchnostenským soudem, a rychtářem byl dán rozdílnými rychtářovými pravomocemi, do jehož kompetence spadalo především řešení sporů o nižší finanční pohledávky a drobné materiální škody.332 O procesních sporech se zmíním v části o průběhu soudního řízení. Pouze stručně shrnu, že v rámci procesních sporů byly zachyceny čtyři spory týkající se čtení svědeckých výpovědí a důvěryhodnosti svědka. Tento typ sporů končil často odvoláním proti rozhodnutí městského soudu či vrchnostenského soudu k apelačnímu soudu. Soudy řešily také žádosti sporných stran např. o povolení se odvolat k apelačnímu soudu bez složení povinného poplatku. Tři procesní spory se týkaly vyrovnání procesních nákladů, tzv. škod nákladních a autratních. Mezi civilněprávní spory by ještě mohla patřit skupina tzv. pracovních sporů (8), ke kterým docházelo zejména mezi právnickými osobami, a většinou se nejednalo přímo o sousedské spory. Ve čtyřech případech proti sobě stály na obou stranách právnické osoby, v ostatních sporech to byl na jedné straně muž a na druhé více osob nebo na obou stranách skupiny mužů. Pouze v jednom sporu byli protivníky dva muži, kteří se přeli o překročení úředních pravomocí během vykonávání úřadu a neoprávněné použití městské pečeti.333 Ženy tedy v pracovních 332 333
J. Schwallerová, Spory poddaných, s. 101. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 163r (1637, Týnec).
sporech vůbec nevystupovaly, nebo se v zápisech aspoň neobjevily, a to zřejmě hlavně proto, že se jednalo o oblast, kterou ve svých rukou drželi alespoň navenek muži. Městské rady pracovní spory řešily pouze výjimečně, a pokud se jimi vůbec zabývaly, jednalo se spíše o přestupky, které se týkaly např. kvality výrobků a šizení při prodeji.334 Většina zachycených sporů spadala do pravomoci vrchnostenského soudu. Jednou řešil hejtman stížnost dvou holických měšťanů, kteří si stěžovali na neoprávněné nucení k robotě rychtářem.335 Další spory se týkaly především cechovních záležitostí. Jednou zasáhl majitel panství do sporu mezi přeloučskými ševci, který se odehrál roku 1524. Zikmund Žižka a Matěj Švec se měli dopustit „nějaké věci proti řemeslu svému“, kvůli které se dostali do konfliktu s ostatními ševci v městečku. K řešení sporu a vzniku dohody mezi spornými stranami aktivně přispěl Vojtěch z Pernštejna. Spor rozhodovali cechmistři ševcovského řemesla v Kutné Hoře a Vojtěch zde fungoval jako prostředník, jenž dosáhl intervence pražských ševcovských cechmistrů, kteří se za oba „hříšníky“ přimluvili.336 Ševcovský cech musel v Přelouči vzniknout ještě před připojením k pardubickému panství, protože jinak by se členové cechu obraceli se svými spory na pardubické ševcovské cechmistry jako na vyšší instanci. Pardubické cechovní organizace se staly nejbližší vyšší instancí pro cechy v městečkách v průběhu 16. století v rámci správní reorganizace.337 Ve zbývajících zaznamenaných případech rozhodoval hejtman konflikty mezi cechy navzájem. Roku 1642 se zabýval hejtman sporem holického a dašického tkalcovského cechu o přijímání mistrů z vesnic. Reagoval tak na stížnost cechmistrů z Dašic, že holičtí tkalci do svého cechu přijímají členy dašického cechu z vesnic Turova, Moravan, Platěnic, Rovně, Komárova a Prachovic.338 Obdobný spor se odehrál také mezi sezemickým a pardubickým krejčovským a postřihačským cechem, v němž si pardubičtí cechmistři stěžovali na to, že jsou řemeslníci z Kunětic a Němčic přijímáni do sezemického cechu.339 Další pracovní spor se sice odehrál v městečku, ale jeho hlavními protagonisty byli zástupci dvou punčochářských cechů, kteří se přeli o prodejní místa v obci. Z projednávání je patrné, že se jednalo o důsledek konkurenčního boje nejen o možnost 334
SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 1, fol. 251r (1642). Tamtéž, fol. 262r (1658). 336 „… takže ta věc… svrchupsaným prominuta a odpuštěna od tejchž obojích jich mistrův a cechův a učiněna jest smlouva a porovnání pokojné a mír křesťanský… tak aby oni… s nimi zase… řemeslo volně bez překážky… a autřžky dělati mohli, mezi nimi v trhu stávali, čeleď chovali a řemeslo toho jak prve užívali…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 61r. 337 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 130. 338 „Já Jan Kordule ze Sloupna hejtman… podle spisů starožitných a pamětí lidských, že ti z Dašic od 1571 s povolením hejtmana Jiřího Adlspacha některé mistry z vesnic Turova, Moravan, Platěnic, Rovně, Komárova a Prachovic k svému cechu do městečka přijali a ti bez překážek pokojně při tom cechu zůstávali a holičtí toho neprokazují, aby někteří mistři z vesnic s nimi cech drželi; a aby zůstalo při starobylém řádě a aby zůstávali ti řádným mistrem vyučení u cechu dašického, cechmistři aby nedopoušteli dělati nepořádným mistrům v těch vesnicích, dokud by nepřistoupili k jejich cechu holickému podle listů J(eho) M(ilosti) nejvyššího hejtmana nad komorními statky Jozue Kořenského a mě…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 197v, 198r (1642). 339 Tamtéž, fol. 58v, 59r (1609, Sezemice). 335
prodeje a odbytiště výrobků, ale také o možnost kontroly kvality výrobků jiných výrobců. Spor o prodejní místa v Bohdanči nakonec vyřešil roku 1726 krajský úřad chrudimského kraje, který rozhodl ve prospěch chrudimského cechu před kutnohorským.340 Podobně byl výrazem konkurenčního boje spor městských rad v Pardubicích a Bohdanči z roku 1589, kdy si pardubická městská rada stěžovala na neoprávněné konání koňského trhu v Bohdanči. Na příkaz císaře řešil jejich spor hejtman, který určil termíny konání jarmarků v obou místech.341 Nejpočetněji je mezi civilněprávními spory zastoupena skupina pří týkajících se majetkových otázek. Téměř stejnou měrou v ní byly zastoupeny dědické spory, dále spory o dluhy a spory o užívací právo k majetku. Nejméně (přibližně 11 %) se na nich podílely spory týkající se škod na majetku. Jejich nižší podíl snad může být dán tím, že se jimi ve větší míře zabýval také rychtář. Skupina dědických sporů se týkala výše dědických podílů, právoplatnosti kšaftu a oprávněnosti dědit. Dá se předpokládat, že sporů z této oblasti bylo více, ale zabývala se jimi vrchnost v rámci dědického řízení. Zmínky o dědických sporech a zejména napjatých rodinných vztazích odrážejících se v podobě kšaftu tak můžou být rozptýleny v sirotčích knihách. Skupina sporů o užívací právo zahrnuje spory o hranice pozemků, průchod či průjezd přes pozemek, v nichž se často zároveň řešil způsob udržování mostků, plotů či schůdnosti cesty nebo přístup k pozemku. Zařadila jsem sem také spory odehrávající se mezi obcemi a jednotlivci týkající se určitých pronajatých úseků řeky Labe či způsobu lovení na rozvodněné řece nebo v rozvodněných rybnících a také spory obcí o pastviště či o kusy lesa a o přístup k vodě. Naopak spory týkající se odvádění přebytečné vody ze střechy či pozemku se projednávaly spíše až poté, co vznikla na majetku nějaká škoda, a jsou tak zahrnuty v podskupině sporů o škody na majetku.
340
„…mistrům punčochářům chrudimským jak visitirováni punčoch i prodávání po domácích punčochářích první místo se propůjčuje“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 107v–108r (1726, Bohdaneč). 341 V Pardubicích se měl koňský jarmark konat ve středu po Hromnicích a v Bohdanči na Nebevstoupení Krista a vždy v den týdenní trhu; v rozhodnutí se připomíná, že obě sporné strany mají zasáhnout v případě prodejů hříbat mimo panství, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 10, fol. 3r–5v (1589).
30
Počet sporů
25 20 15 dluhy dědické škody užívací právo
10 5 0 15081525
15261550
15511575
15761600
16011625
16261650
16511675
16761700
1700-
Časová období
Graf 5: Počty jednotlivých typů majetkových sporů ve stanovených časových úsecích
Všechny druhy majetkových sporů vykazují početně přibližně stejné stoupající a klesající tendence. V nejstarším období (1508–1525) byly početně nejvíc zastoupeny spory týkající se dluhů. V období 1526–1550 byly všechny typy majetkových sporů zachyceny přibližně stejně málo. V následujícím období (1551–1575) zaznamenávají všechny typy sporů až na škody na majetku vzestupnou tendenci. Na čelní pozici se dostaly spory týkající se užívacího práva a dědické spory. V letech 1576–1600 dosáhly všechny typy majetkových sporů svého maxima, přičemž největší nárůst zaznamenaly spory o dluhy, následované dědickými spory. I když není zcela relevantní srovnávat výsledky analýzy sporů na pardubickém panství se spory týkajícími se úvěrů, které řešil městský soud v přístavním městě King’s Lynn v severním Norfolku, přesto se o podobnostech zmíním. Britský historik Craig Muldrew konstatuje dramatický vzestup sporů o úvěr od 2. poloviny 16. století, který trval do roku 1640, a vysvětluje jej jako důsledek hospodářského rozvoje souvisejícího s růstem počtu obyvatelstva, které bylo potřeba živit, šatit a poskytnout jim přístřeší, kdy se vytvořila větší poptávka po obchodu a větší prostor pro výnosy. S rozvojem obchodu se rozšiřoval také úvěr.342 Ekonomická prosperita, kterou společnost alespoň v Čechách v závěru 16. století prožívala, se snad odráží také 342
C. Muldrew, Credit and the courts: debt litigation in a seventeenth- century urban community, Economic History Review 46, 1993, s. 23–38, zde s. 23n.
ve značném početním růstu sporů o dluhy. Stejná tendence se odráží i v jiných sporech a i to se dá snad vysvětlit jako důsledek růstu počtu obyvatelstva. Od roku 1601 je téměř bez výjimky v každém 25letém období zachyceno pro každý podtyp majetkových sporů nejvýše deset sporů. Pracuji zde tak s malými vzorky, které asi stěží dovolují nějaké zobecnění. V období 1601–1625 počty všech typů majetkových sporů poklesly, ale nejvíce z nich ty vztahující se k dluhům. V období 1626–1650 počty stagnovaly, snad pouze s výjimkou škod na majetku, jejichž počet mírně stoupl. Je to dáno zahrnutím některých případů týkajících se použití skrytých předmětů za třicetileté války do této skupiny. V letech 1651–1675 následoval mírný početní pokles všech typů sporů a v letech 1676–1700 mírný nárůst patrný zejména u sporů o užívací právo a dědické spory. Spory o dluhy byly i v tomto období zaznamenávány stejně zřídka jako v předcházejícím. Markantní početní pokles sporů o dluhy by se snad dal vysvětlit zchudnutím obyvatel městeček v průběhu 17. století. 3.2. Trestněprávní případy Ve vzorku trestněprávních sporů z městeček pardubického panství více než tři pětiny tvořily spory o čest, druhou nejpočetnější skupinu tvořily konflikty, během nichž bylo použito násilí, které byly následovány případy krádeží a urážek autorit.
10,4%
3,6%
9,9% urážky autorit
14,8%
spory o čest násilné spory krádeže
61,3%
porušení soužití
Graf 6: Trestněprávní spory obyvatel městeček
Klasifikací trestněprávních sporů a podílem jednotlivých typů se zabýval např. Petr Kreuz, který provedl rozbor trestněprávních sporů projednávaných v civilním procesu před staroměstským soudem v Praze mezi lety 1548–1560. V jeho vzorku zaujímaly delikty proti životu a zdraví
45,7 %. Tuto skupinu tvořily ve 28,3 % zranění, v 6 % vraždy a v 5,8 % zbití či zabití. Dále následovaly delikty proti cti (24,1 %), majetkové delikty (18,3 %) a delikty proti právnímu řádu, bezpečnosti a veřejnému pořádku (8,2 %), mezi kterými zaujímal 2,8 % delikt výtržnosti.343 Mezi výsledky Petra Kreuze a mými je patrný velký rozdíl mezi počtem sporů o čest, kterých je v mém vzorku mnohem více, a také různým podílem násilných sporů. Rozdíl ve výsledcích se dá snad vysvětlit kratším časovým záběrem Kreuzova výzkumu, jenž se soustředil na léta 1548– 1560, která mohla být zřejmě i kvůli porážce stavovského povstání naplněna více mezilidskými konflikty násilného charakteru. Kromě toho mohla svou roli sehrát také různá velikost zkoumaných lokalit. V městečkách se místní obyvatelé oproti obyvatelům Starého Města znali velmi dobře a navíc zde bylo zcela jistě také přítomno méně cizích osob, které na Staré Město přivedly obchodní či jiné pracovní záležitosti. Je možné, že pokud se osoby dobře neznaly a dostaly se spolu do sporu, bylo nejrychlejším a nejefektivnějším způsobem vyřešení konfliktu použití násilí. Odlišné výsledky přinesl rozbor agendy řešené rychtářem v městečku Veselí nad Lužnicí v letech 1630–1783, který provedla Jana Schwallerová. Téměř tři čtvrtiny řešených případů zaujímaly spory o čest (73,4 %). Druhou nejpočetnější skupinou byly delikty proti životu a zdraví (9 %). Kromě neposlušnosti nařízení městských úředníků, které tvořily 5,5 %, ostatní typy nepřesáhly hranici 5 %. Autorka vysvětluje vysoký podíl sporů o čest a naopak nízký podíl případů smilstva, rouhání či krádeží jako důsledek omezených pravomocí rychtáře, neboť tyto případy byly řešeny před městským či vrchnostenským soudem.344 Tyto výsledky se tak s menšími rozdíly přibližují mým, až na menší podíl sporů o čest v mém vzorku a vyšší podíl urážek autorit, násilných sporů i krádeží, což by odpovídalo i vysvětlení Jany Schwallerové o různé míře pravomocí rychtáře a městských rad, resp. vrchnostenského soudu. 1. Urážky autorit Do této skupiny jsem zahrnula spory, ke kterým došlo mezi nějakou místní autoritou, jako byli členové městské rady, rychtáři, cechmistři nebo faráři a šířeji také vrchnostenští úředníci. Kromě toho sem byly zařazeny dva poměrně vážné prohřešky, které by měly být trestány spíše v rámci hrdelního soudnictví jako rouhání a urážka majestátu. Oběma případy se zabývaly městské rady v rámci ochrany veřejného pořádku spíše jako přestupky, takže se nejedná přímo o spory. Je zajímavé, že se soud urážkou panovníka začal zabývat na základě udání.345 Protože se jedná o jediné provinění tohoto typu zachycené ve sledovaných pramenech, zmíním se o něm trochu 343 P. Kreuz, Ženy v trestněprávních případech před městským soudem Starého Města pražského 1548–1560, Documenta Pragensia 13, 1996, s. 106n. 344 J. Schwallerová, Spory poddaných, s. 115. 345 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 22r (1687).
podrobněji. Urážky panovníka se roku 1687 dopustil Václav Vodička z Týnce, který v opilosti pronesl, že by „JMC již dávno čert vzíti měl“. Jeho případem se na základě udání začala zabývat nejdříve městská rada v Týnci, která se nejprve ptala rychtáře ze Záboří, zda k provinění opravdu došlo. Rychtář provinilce pravděpodobně kryl a odpověděl, „že nikdy taková slova bezbožná od něho neslyšel a toho, že jest nerovnal“. „Udavač“ na svém obvinění trval a případ byl ukončen uložením pokuty ve výši 4 zlatých „jedné i druhé vrchnosti“, tzn. že pokuta měla připadnout do vrchnostenské pokladny v Nových Dvorech, k nimž Záboří patřilo, a do vrchnostenské pokladny v Pardubicích. Městečka tak mohla fungovat jako soudní centra pro území, která nebyla omezena pouze hranicemi panství. V případu rouhání není zcela jasné, zda se jednalo opravdu přímo o rouhání nebo šlo o opakované verbální útoky, které snad dosáhly takové míry, že byly považovány za „hromování a… lání proti Pánu Bohu“.346 Pouze jednou je zachycena urážka cechmistrů, k níž došlo roku 1558 v Přelouči mezi Janem Uhrem a cechmistry a mistry novoševcovského řemesla v Přelouči.347 Podobně je v prostředí městeček zachycen pouze jeden případ urážky vrchnostenského úředníka či zaměstnance, k němuž došlo roku 1618 v Dašicích mezi správcem vrchnostenského pivovaru a na druhé straně některými sousedy z Dašic v čele s primasem. Příčinou konfliktu bylo neuposlechnutí příkazu hejtmana, který správce pouze tlumočil, a sabotování svěřeného úkolu.348 Sedm zachycených sporů se týkalo urážek farářů ze strany obyvatel městeček a ve všech se jednalo o pomluvy duchovních. Pouze dva z nich jsou z předbělohorského období a nejvíce jsou soustředěny na konec 20. let a do 30. let 17. století (1627, 1634, 1636).349 Největší skupinu tvořily urážky namířené proti členům městské samosprávy či rychtáři. Do této podskupiny jsem se snažila zařadit ty spory, u nichž bylo v zápise zmíněno, že spor je chápán jako urážka úřadu a ne pouze jako urážka konkrétní osoby, např. slovy „stalo se na zlehčení celého úřadu“. Jednalo se zpravidla o konflikty, které se odehrály v souvislosti s výkonem dané úřední funkce a byly chápány i jako urážky rychtářského práva či městské rady. 346
„… Máslo jsa nejednou skrze lání a hromování šatlavou vytrestán… kdyby se takového hromování a jiného lání proti PB dopustil, aby beze všeho ušetření touž kulomasti(?) jako jiní proti PB hřešící užíval…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 110v (1594). 347 „… na poctivosti vejš psané cechmistry a mistry byl shaněl a zplundroval, vo tu takovou věc prostředkem přátel dobrých jedné i druhé strany sou mezi sebou porovnáni.. Uher ani jeho čeládka nemá nikde rušit a zdvihat… a kdyby se toho dopustili, tehdy aby cechmmistrům a mistrům u práva na takový nářek cti jim odpovídati povinni byli a druhá strana aby také příčiny k takové věci nedávala…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, fol. 3v (1558). 348 „… ode mě… hejtmana… správci pivovaru… poručení se stalo, pokud by se někdo ze soldátů, který pod praporem při zámku pardubském zůstávají, v městečku Dašicích zdržovali… po hospodách se toulali, aby jim správce s pomocí primasa Jana Zelinka pobrali ručnice a zbraně a dali je dovésti do Pardubic a soldáty postavili… když to chtěl správce učinit, primas jako lehkomyslný člověk s Adamem Jiroutkou purkmistrem a sousedem Lukášem Vrabcem proti správcovi je vzbouřil a zbraňoval vést zbraně na zámek, Janovi Volánkovi, který měl výst zbraně skoval kšíry a jich zapíral…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 85r–86r (1618, Dašice). 349 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, fol. 2r (1553), kn. č. 330, fol. 69r,v (1586), SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 135 r,v (1634, Týnec); SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 153v–154r (1636).
V prostředí městeček bylo zachyceno 27 urážek, v rámci nichž se po osmi odehrálo v Týnci a Přelouči, po čtyřech v Bohdanči, po třech v Holicích, po dvou v Dašicích a Sezemicích. Můžeme tak sledovat velice nízký počet těchto sporů v Dašicích oproti Přelouči či Týnci. I když je rozdíl dán do určité míry i různým zachováním pramenů, může se v počtech snad odrážet i různá společenská dynamika v těchto třech lokalitách. Dašice bylo na rozdíl od Přelouče a Týnce spíše zemědělské městečko. Přelouč a Týnec ležely na Labi v místech, kde byly dva ze čtyř mostů na pardubickém panství. Vybíralo se zde clo a procházelo tudy a zastavovalo se tu zcela jistě větší množství různých lidí. Oproti předchozím podtypům urážek autorit v šesti sporech figurují aktivně i ženy. Kromě urážek konšelů či rychtáře v městečkách byly v knihách smluv zachyceny další tři urážky místních autorit z vesnic pardubického panství (Nemošice, Pohřebačka, Bukovina) a jeden spor z Pardubic, kdy byla slovně napadena městská rada. Většina urážek autorit byla zaznamenána v první polovině 17. století. Do následující tabulky jsem zahrnula všech 31 případů urážek konšelů či rychtáře zachycených pro městečka i další lokality pardubického panství. Tab. 5: Urážky městských rad a rychtářů na pardubickém panství urážky autorit Podíl ze všech sporů (%) 1508–1525 1 1,8 1526–1550 0 0,0 1551–1575 1 2,1 1576–1600 4 2,5 1601–1625 7 5,0 1626–1650 10 11,0 1651–1675 3 7,0 1676–1700 5 6,3 31 4,9 Celkem
Průměrně urážky konšelů či rychtáře byly ve všech sporech zastoupeny přibližně 5 %. Z tabulky je patrné výraznější soustředění do období 1626–1650, kdy tyto konflikty tvořily přibližně 11 % ze všech sporů. Průměrnou odchylku jsem stanovila přibližně na 2,6 % a jediný výkyv, který vybočuje mimo oblast průměrné odchylky od stanoveného průměru 4,9 %, je patrný v období 1508–1525 a 1551–1575, kdy jsou tyto typy sporů zachyceny podprůměrně. Léta 1526–1550 neberu v úvahu, protože v tomto období nebyl zaznamenán žádný případ a počet všech sporů činí pouze 13 případů, což nepovažuji za relevantní vzorek. Naopak výkyv směrem nahoru se objevuje v letech 1626–1650, kdy se urážky autorit podílí na všech zachycených sporech přibližně 11 %. Jde o zajímavý poznatek vzhledem k tomu, že se jedná o období třicetileté války, kdy bylo území pardubického panství vystaveno několika vlnám průchodu vojsk. Neklid, který
lidé zažívali zejména od druhé poloviny 30. let, se tak zřejmě odrážel také ve vnitřním životě malých komunit, vytvářel společenské napětí, které se mohlo ventilovat v nezvykle velké míře v útocích proti místním autoritám. Snad se mohlo jednat o reakci na neschopnost hlavně městských rad ochránit sousedy a o celkový projev nespokojenosti. 2. Spory o čest Městské soudy jednotlivých městeček pardubického panství a vrchnostenský soud v Pardubicích řešily v 16. a 17. století v rámci civilního soudního řízení také spory týkající se cti. V pramenech se verbální spory objevují pod označením, jako „nářky cti či poctivosti“, „utrhání na cti“, „zhanění“, „hanění“ a „plundrování“, „hádky“, „urážky“, „nařčení“, „sváda skrze slova hanlivá či potupná“, „spílání“ apod. Koldín ve svém městském zákoníku rozlišuje nářky cti a zhanění a podrobněji se zmiňuje také o jejich obsahu.350 Rozdíl mezi oběma typy není příliš patrný a oba mohou mít shodný výsledek – poškození a zničení cti a dobré pověsti. K nářku mohlo na rozdíl od zhanění dojít i nepřímo, např. písemně. Nářkem Koldín chápe označení protivníka za zrádce, psance, z kurvy syna, falešníka, pancharta, kurvu, zjevného zloděje, dále za ně považuje nařčení z činů proti poctivosti a z úkladného nebo podvodného jednání (Q17). Za nářek se považovalo také obvinění panny ze smilstva a vychloubání se svedením ženy nebo panny. Vše ostatní, čím jeden člověk druhého hanil, mělo být považováno za zhanění.351 V rámci sporů řešených městskými radami jednotlivých městeček a hejtmanským soudem pardubického panství, tj. z přibližně 850 sporů z let 1540–1700, zaujímaly spory o čest něco přes 30 %. Početně jim konkurovaly pouze civilněprávní spory o majetkové otázky týkající se dědictví, škod na majetku, užívacího práva a dluhů. Sporů o čest, v nichž byla alespoň jedna sporná strana z městečka, tzn. sporů zachycených v městských i vrchnostenských knihách, bylo 227 a městské rady z nich řešily 213. Je nutné zmínit, že spory o čest jsou vlastně i urážky autorit zařazené v typologii v jiné skupině a částečně se překrývají i se skupinou násilných sporů. V rámci trestněprávních případů se spory o čest podílely více než 60 %. Tato skupina by byla pravděpodobně ještě početnější, ale část z nich byla řešena ústně mimosoudním způsobem a nemáme o nich žádný písemný doklad. Nejvíce sporů o čest, více než 56 %, bylo zaznamenáno v letech 1576–1625, naopak nejméně od roku 1508 do roku 1550. Tento výsledek ale musíme brát s rezervou, protože v obou nejstarších 350
J. Jireček (ed.), Práva městská království českého a markrabství moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla Krystyana z Koldína, Praha 1876 (dále Koldín), čl. Q12–36 (O nářku cti); čl. R1–9 (O zhanění), s. 359–371; podrobně o nářcích cti a zhanění v městském právu K. Malý, Trestní právo, s. 211–220. 351 „jeden k druhému bitím aneb raněním nepřikračuj, ani se sám nemsti… pořadem práva k nápravě sobě přivozovati hleď“, Koldín, čl. Q 31, s. 367.
obdobích byly zachyceny celkem jen dva spory. Výrazněji nižší podíl tvořily v letech 1551– 1575, kdy byly spory o čest zastoupeny v rámci všech sporů necelými 16 %. Naopak nejvíce se na všech sporech podílely v letech 1601–1625, kdy tvořily více než 45 % sporů, a v letech 1676– 1700, kdy tvořily téměř polovinu všech sporů. Spory o čest se tak možná objevovaly spíše v dobách relativní stability v posledních desetiletích 16. století a prvních desetiletích 17. století, jejich počet mírně poklesl v období třicetileté války a od poloviny 17. století jejich počet opět stoupl. 3. Rvačky, zbití a ublížení na zdraví Do této skupiny jsem zahrnula spory, během nichž byla použita určitá míra fyzického násilí. Pojem násilí tak na rozdíl od historiků zabývajících se manželským či domácím násilím chápu v užším smyslu jako fyzické násilí namířené proti osobě s cílem nějakým způsobem ji poškodit. Elizabeth Foyster ve své knize o manželském násilí v anglické rodině definuje násilí mnohem šířeji a zahrnuje do něj i jeho psychické a slovní formy, neboť různé formy násilí, ať fyzické, sexuální nebo slovní, se podle ní od sebe nedají oddělit. Násilí nechápe tak, že by bylo jednoduše namířeno jednou osobou proti druhé, ale vytvářelo podle ní pole síly, které existovalo mezi lidmi a v rámci jejich vztahů. Násilí bylo prožíváno a popisováno jako „spojitý celek, ve kterém se mohly všechny tyto formy spojovat a být součástí propleteného a ničivého celku.“352 Tato definice je pochopitelná při studiu násilí v rodině a mezi manželi, kdy násilník a jeho oběť či oběti sdílí společnou domácnost. V rámci sousedských vztahů by při tak široké definici mohly být jako násilí chápány i spory o čest, v nichž se, ostatně jako v každém konfliktu, projevovala určitá míra agrese. V pramenech se případy zahrnuté do této skupiny objevují pod označeními, jako „rvačka“, „výtržnost“, „škoda na zdraví“, „zbití a zsekání“, „úraz“, „zranění“, „zabití“ či „mord“. Ocitly se zde různé konflikty, jako zpohlavkování, zbití, rvačky, ojedinělé případy znásilnění či pokusů o ně a napadení, která skončila zřejmě bez následků. Patří sem ale také konflikty, které skončily vážnějším zraněním, ublížením na zdraví s trvalými následky či dokonce smrtí některých účastníků sporů. Koldín od sebe odlišuje výtržnost (čl. N 18–N 26) a ublížení na zdraví (čl. S 11–S 16), přičemž mezi oběma typy provinění probíhala velmi nezřetelná hranice.353 Výtržnost Koldín chápe jako soukromou věc, ale zároveň ji vymezuje jako útok proti právnímu řádu. Bylo za ni považováno porušení veřejného pořádku ve městě a násilné činy, které taková jednání provázely a měly za
352 353
E. Foyster, Marital Violence, An English Family History, 1660–1857, Cambridge 2005, s. 38. O deliktech proti životu a zdraví K. Malý, Trestní právo, s. 167–200.
následek poranění.354 Výtržnost se ale podle Koldína nemusela vztahovat pouze na fyzický útok na protivníka, ale mohla zasahovat také majetková práva, kdy výtržník vtrhl na cizí majetek a spáchal zde nějakou škodu.355 V případech úmyslného usmrcení Koldín rozlišuje vraždu a mord. Za mord považuje úkladné zabití a zabití při loupeži, dále pokus o zabití střelnou zbraní, najímání vrahů, travičství a kouzla, pokud měla za následek smrt, a číhání v záloze s úmyslem zabít. Oproti tomu za vraždu chápe zabití bez zlého úmyslu ale v afektu. K zabití mohlo na rozdíl od vraždy a mordu dojít z nedbalosti, ale Koldín zároveň prohlašuje za zabití usmrcení v důsledku poranění způsobeného zbraní nebo také v důsledku fyzického násilí bez použití zbraně. Za zabití považuje také usmrcení novorozeněte matkou.356 Do souboru násilných sporů týkajících se městeček jsem tak zahrnula 54 případů. Městské rady jednotlivých městeček projednávaly ve sledovaném období 41 sporů zachycených v písemných pramenech, z nichž minimálně do šesti zasáhla nějakým způsobem vrchnost. Některý z vrchnostenských úředníků buď vystupoval jako prostředník při uzavření přátelské dohody, nebo byla hejtmanem pře postoupena některému z městských soudů, který měl spor mezi odpůrci vyřešit. Hejtmanský soud se zabýval ve sledovaném období celkem 37 případy, z nichž nejméně ve 13 byl alespoň jednou spornou stranou obyvatel některého městečka pardubického panství. Celkem tak bylo pro celé pardubické panství zachyceno ve sledovaném období poměrně nevelké množství 78 případů, ve kterých bylo použito násilí. Ze vzorku sporů projednávaných soudy městeček a hejtmanským soudem je zřejmé, že i záznamy o tomto typu pří se dochovaly v omezené míře. Hejtmanský soud se oproti městským soudům v městečkách více věnoval případům, během nichž byl někdo zabit. Přibližně čtvrtina žalob projednávaných tímto soudem byla namířena proti skutečným či domnělým viníkům něčí smrti, tzn. ze 37 sporů projednávanými hejtmanským soudem se jich zabití týkalo devět. Oproti tomu soudy městeček řešily pouze tři případy zabití z celkem 41 soudních projednávaných pří. Více než třetina všech násilných sporů byla zaznamenána v letech 1601–1625 a dále v předchozích obdobích 1551–1575 a 1576–1600. Na počtech všech sporů se podílely nejvíce letech 1526–1550, kdy byly zachyceny pouze dva případy, které tvořily více než 15 % všech zaznamenaných sporů. Jedná se o období, pro které je pramenně doloženo nejméně sporů, a výsledky proto musíme brát s rezervou. V letech 1551–1575 bylo zachyceno opět více než 15 % násilných sporů. 354
Tamtéž, s. 172, o výtržnosti, s. 95–102; o široké skutkové podstatě výtržného jednání se zmiňuje také P. Kreuz, Postavení a působnost, s. 145–154. 355 „Kdožby na čí grunty přišel, aneb přijel, aneb na místě svém vyslal, a na těch gruntech jakou škodu učinil na čemkoli, ješto by těch gruntův v držení, v užívání, ani pánem jich nebyl.“, Koldín, čl. N 18, s. 320. 356 Koldín, zvl. čl. N 27–36, s. 322–326; K. Malý, Trestní právo, s. 180n.
4. Majetkové vlastnictví (krádeže) Podané soudní žaloby proti domnělým či skutečným zlodějům mohou být příkladem ochrany vlastního či společného majetku. Do souboru sporů týkající se městeček bylo zahrnuto 38 případů, které buď řešily jednotlivé městské soudy, nebo je řešil hejtmanský soud a alespoň jednou spornou stranou v nich byl obyvatel městečka. Žalobci byly v těchto sporech především soukromé osoby. Objevují se zde čtyři případy, kdy byl viník stíhán v rámci ochrany veřejného pořádku, a dostával se tak na hranici hrdelního soudnictví. Jednalo se např. o zloděje chycené při činu nebo podezřelé osoby, u kterých se našlo větší množství věcí, např. šatstva, a vzniklo podezření, že se jedná o kradené předměty. Proti viníkům v těchto případech nestála soukromá osoba ale městská rada zastupující jako právnická osoba celou obec. Velmi blízko hrdelního postihu se ocitali také lidé obvinění z pytláctví, jejichž případy se zabýval vrchnostenský soud, a také osoby obviněné z loupeží. V této skupině majetkových sporů se objevují také obvinění z krádeží, resp. přivlastnění věcí, které jejich původní majitelé ukryli za třicetileté války na bezpečném místě. Jednalo se zpravidla o zakopané peníze nebo oblečení.357 Dále je sem zahrnuto také několik obvinění ze zpronevěry či zneužití věcí nebo peněz patřících městské obci, které páchali především úředníci města nebo členové městské rady.358 V souboru je zahrnut také případ zpronevěry peněz vybraných z almužny. Naprostou většinu ze 38 případů namířených proti vlastnictví tvořily případy krádeží. Městské právo věnovalo deliktu krádeže značnou pozornost a vymezovalo i oblasti, kdy se již o krádež nejednalo.359 Krádeže se v některých případech značně přibližovaly škodám na majetku a právě v této oblasti se civilněprávní a trestněprávní spory mohly prolínat. Nejvíce byla zachycena provinění proti majetkovému vlastnictví v letech 1576–1650, kdy jich bylo zaznamenáno necelých 66 %. Z toho byla nejpočetněji zastoupena v období 1601–1625, kam se soustředilo více než 31 % těchto provinění a dále období 1576–1600 s více než 23 %, zbývajících necelých 11 % provinění se odehrálo v letech 1625–1650. K možným důvodům této skutečnosti se vrátím v závěru této kapitoly. 5. Hrubé porušení sousedského soužití Tuto poměrně nesourodou skupinu tvoří jinam obtížně zařaditelné spory či případy, jejichž společným znakem je to, že jejich závažnost umožňovala za určitých okolností stíhání v rámci
357
Petr Formánek z Holic nějaké peníze „… pro lepší bezpečnost zakopal do země a skoval… před lidem dravým a loupežným…“, SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 1, fol. 251v (1642). 358 K. Malý, Trestní právo, s. 159nn. 359 Koldín, čl. P1–12 s definicí krádeže (P1) a vymezením trestní odpovědnosti, s. 345–349.
hrdelního soudnictví. V této skupině se tak objevuje třináct poměrně rozmanitých konfliktů sahajících do oblasti činů proti morálce, právnímu řádu či veřejnému pořádku. Největší skupina těchto sporů se týkala především oblasti manželského a rodinného práva a tvořilo ji šest sporů. Městské soudy či vrchnostenský soud se jimi zabývaly především v souvislosti s otázkou smilstva, cizoložství či opuštění partnera. V rámci civilního soudního řízení tak tyto soudy mohly řešit manželské a partnerské spory. Další oblastí, jíž se soudy zabývaly, byly projevy netolerance namířené zpravidla proti obci jako celku, např. vyhrožování útokem a žhářstvím. Tuto podskupinu tvoří čtyři případy. Soudy ale řešily také dlouhodobě vyhrocené sousedské vztahy, kdy na jedné straně stál jednotlivec, který měl kvůli svému chování v obci špatnou pověst, a obec, která ho buď odmítala přijmout za souseda, nebo usilovala o jeho vypovězení. V obci se tak narušil sociální smír a oboustranně napjaté vztahy s sebou nesly další projevy nesnášenlivosti a další konflikty, které si vynutily zásah především vrchnostenského soudu. 3. 3. Rozbor složení sporné agendy Sledované období jsem rozdělila do 25letých úseků a na základě měnících se počtů sporů jednotlivých typů v těchto časových úsecích jsem sledovala trendy, k nimž v průběhu 16. a 17. století docházelo. Tab. 6: Počty sporů dle jednotlivých typů ve stanovených časových úsecích (zjednodušeno) Časové období 1508–1525 1526–1550 1551–1575 1576–1600 1601–1625 1626–1650 1651–1675 1676–1700 1700–1726 Celkem Rozptyl
spor 1 1 0 3 5 5 11 4 7 0 36 11
spor 2 1 1 8 60 65 31 17 37 2 222 560
spor 3 3 2 8 10 19 4 4 4 0 54 29
spor 4 42 8 24 64 29 29 12 25 5 238 298
spor 5 5 1 2 9 12 4 1 2 2 38 13
ostatní 2 1 6 13 12 12 5 2 1 54 23
Celkem 54 13 51 161 142 91 43 77 10 642
Rozptyl 220 7 53 625 397 120 30 180 3
Vysv.: spor 1 – urážky autorit, spor 2 – spory o čest, spor 3 – násilné spory, spor 4 – majetkové spory, spor 5 – krádeže, ostatní – pracovní, procesní, zásadní porušení soužití, nezařazení Pracovní a procesní spory, případy zásadního porušení soužití a neurčené či nezařazené spory se vyskytují velmi málo a představují cca 8 % z celkového sledovaného počtu sporů. Jejich výskyt sleduje celkový trend všech typů sporů. Pro větší přehlednost jsem je v předchozí tabulce
sloučila do společné skupiny. Červeně jsem označila maximální hodnoty a časová období, kdy bylo v absolutních hodnotách zachyceno nejvíce sporů. Dále jsem označila typy sporů, kterých bylo v průběhu všech sledovaných období nejvíce. Nově byla též zavedena hodnota rozptyl, tj. střední kvadratická odchylka, která vyjadřuje variabilitu rozdělení kolem jeho střední hodnoty, přičemž jako střední hodnota diskrétních hodnot je uvažován jejich průměr. Čím vyšší hodnota rozptylu, tím více se hodnoty v jednotlivých datových řadách odlišují. V obdobích, ve kterých bylo zjištěno nejvíce sporů, některé typy sporů značně převyšovaly svou četností ostatní typy a nejvíce zastoupené typy sporů vykazovaly v určitých obdobích značné rozdíly (až řádové). Nejvyšší hodnoty jsou podbarveny žlutě. Nejvyššího rozptylu dosáhly spory o čest a majetkové spory a období 1576–1600 a 1601–1625.
70 spor 1 spor 2
60
spor 3 spor 4
Počet sporů
50
spor 5 ostatní
40 30 20 10 0 1508-1525 1526-1550 1551-1575 1576-1600 1601-1625 1626-1650 1651-1675 1676-1700 1700-1726
Časové období
Graf 7: Počty sporů podle typů v 25letých obdobích (Vysv.: spor 1 – urážky autorit, spor 2 – spory o čest, spor 3 – násilné spory, spor 4 – majetkové spory, spor 5 – krádeže, ostatní: pracovní, procesní, zásadní porušení soužití a neurčené)
Do roku 1550 jsou zachyceny s výjimkou několika přeloučských sporů především spory řešené vrchností a v tomto období výrazně nad ostatními typy sporů převyšují majetkové spory. V prvním sledovaném období majetkové spory vykazují poměrně vysokou hodnotu a tvoří
přibližně 3/4 všech zachycených sporů. Jejich vývoj sice následně sleduje stejnou tendenci jako u ostatních typů sporů, ale rozdíl v prvním období je řádový. Je možné, že pokud se hejtmanský soud zabýval spory obyvatel městeček, týkalo se to především civilněprávních sporů o majetkové otázky. Právě tyto záležitosti týkající se majetku mohla vrchnost přednostně zaznamenávat do knihy smluv. Majetkové pře převažují i v následujícím období, které jsem vymezila léty 1551–1575. Většího počtu (8) dosahují pouze spory o čest a násilné spory. Počet sporů o čest a majetkové pře se téměř početně vyrovnávají v letech 1575–1600. V tomto období dochází k nárůstu počtu všech typů sporů, ale nejmarkantnější to je u sporů o čest. Spory o čest dosahují svého maxima v letech 1601–1625, kdy jich je zaznamenáno vůbec nejvíc (30 % všech zachycených sporů o čest). Ve stejném období je zachyceno také nejvíce násilných sporů, což by mohlo dokládat souvislost cti a násilí, o které se zmíním později. Naopak počet majetkových sporů v tomto období oproti dřívějšímu klesá na polovinu, což je jedna z mála odchylek, kdy všechny typy sporů nesledují stejnou tendenci. Majetkových sporů bylo v tomto období zachyceno necelých třicet. Pokud se podíváme na složení vzorků sporů pro jednotlivá městečka, v jejich výsledném počtu se nejvíce odrazil pokles počtu majetkových sporů zachycených v Přelouči. Naopak u sporů o čest se do hry nově dostalo městečko Týnec, kde bylo v tomto období zachyceno v nově založené knize 21 sporů o čest a proti tomu pouze dva majetkové spory. V následujícím období (1626–1650) sice spory o čest zůstávají na vrcholu, ale majetkové spory jim již opět početně konkurují. Spory trestněprávního charakteru na rozdíl od předcházejícího období zažívají úpadek – spory o čest početně klesají na polovinu a násilné spory přibližně na pětinu. Majetkové spory zažily svůj početní úbytek již v rozmezí let 1601– 1625 a v období 1626–1650 se drží na stejné úrovni. V období 1626–1650 počty sporů všech hlavních skupin klesají a vzrůstající tendenci zaznamenávají pouze urážky autorit. Po roce 1650 sledují všechny spory opět přibližně stejné tendence, přičemž nejvyššího počtu dosahují stále spory o čest. Všechny typy sporů mají stejnou tendenci – ve stejných obdobích jejich počet stoupá nebo klesá, maxima, resp. minima jsou zasazena do shodných časových úseků. Jistou anomálii z této tendence můžeme sledovat v období 1601–1625 pro majetkové spory, kdy na rozdíl od ostatních typů jejich počet klesá. Do roku 1600 dosahovaly v absolutních číslech největšího počtu majetkové spory a po roce 1600 byly nejčastěji zachyceny spory o čest. Období 1576–1625 tak i na základě hodnot rozptylu, podle kterých došlo právě v tomto období k výkyvu v počtech majetkových sporů a sporů o čest, považuji za poměrně důležité. V této době muselo dojít k nějaké změně, která vyvolala tuto disproporci nebo způsobila alespoň to, že zrovna v tomto období bylo zachyceno tolik sporů o čest a došlo k určitému zvratu v počtech majetkových
sporů. První polovina tohoto období se snad dá charakterizovat jako období poměrného klidu a stability, kdy poddaní disponovali dobrým majetkovým a dědickým právem a byli schopni rychle splácet své usedlosti. Vnitřní neklid, který je vlastní každé společnosti, tak mohl být zejména v době stability ventilován právě prostřednictvím hádek a sporů o čest. Poměrně velké množství majetkových sporů bylo asi odrazem poměrné prosperity a rozvinutých majetkových, zejména uvěrových vztahů. To, že je celkově právě v letech 1601–1625 zachyceno nejvíce „malicherných“ sporů o čest a násilných sporů, by se snad dalo vysvětlit zhoršováním majetkového postavení a ekonomickými problémy, které se začaly projevovat v prvních 25 letech 17. století, což s sebou zřejmě přineslo zmenšení počtu majetkových sporů. Společenský neklid byl i nadále ventilován prostřednictvím hádek, tzn. sporů o čest, ale přidal se k nim i větší počet rvaček a jiných sporů s použitím násilí. Spory trestněprávního charakteru – a to shodně spory o čest, násilné spory i krádeže – vykazují na rozdíl od majetkových sporů civilněprávního charakteru růst. Ve společenských vztazích se tak mohly projevit některé negativní rysy, kdy se přirozené společenské napětí neventilovalo již jen ve sporech o čest, ale negativně ve vzrůstajícím násilí a trestné činnosti.
4. Způsoby řešení konfliktů Sousedé městeček své vzájemné konflikty řešili za využití dostupných institucí a prostřednictvím různých mechanismů. Někteří se sice snažili spory ukončit za použití násilí, jak dokazují případy rvaček či ublížení na těle, ale jiní stále častěji svou věc vkládali do rukou třetích osob nebo institucí. Tyto instituce zároveň dohlížely na udržování veřejného pořádku a proti případným excesům zasahovaly. Plnily tak vlastně dvojí úlohu – disciplinační a usmiřovací. V řešení sporů poddaných na úrovni městečka můžeme pozorovat součinnost institucí – městských rad, rychtáře jako představitele „rychtářského práva“ a cechovních organizací. Nemalý vliv na účastníky sporů měli ale i jejich sousedé, kteří do nich často neformálně zasahovali. Zejména jejich prostřednictvím docházelo k usmíření stran a vyřešení sporu ještě předtím, než se dostal před soud a začal být řešen soudní cestou. Do konfliktních vztahů mezi sousedy vstupovala také vrchnost. Někteří poddaní z městeček se obraceli se spory přímo na vrchnostenský soud, jemuž předsedal nejvyšší vrchnostenský úředník, který byl momentálně přítomen ve správním centru panství. Úředníci panství ale zasahovali v některých případech i do fungování nižších soudů městeček. Po roce 1560, kdy se pardubické panství dostalo do majetku panovníka, vstupovali do řešení konfliktů zdejších poddaných i úředníci české komory. V případě nespokojenosti se poddaní mohli obracet i na soudy s celozemskou působností jako např. na odvolací apelační soud. 4.1. Soudní řešení konfliktů Městské rady jednotlivých městeček na pardubickém panství, podobně jako hejtmanský soud, řešily spory poddaných v civilněprávních a trestněprávních věcech v rámci civilního, tzv. akuzačního, soudního řízení.360 Jednalo se o typ procesu, který byl zahajován na základě soukromé iniciativy, tzn. podáním žaloby. Sporné strany před soudem vystupovaly v rovnocenném postavení, a to i v případech, že na jedné straně stály osoby jednající z titulu svého úřadu jako purkmistr, městská rada nebo cechmistři. Během řízení, které bylo veřejné, probíhalo důkazní řízení, v němž se používaly jen racionální důkazní prostředky jako svědecké výpovědi či listinné doklady. Na jejich základě soudci rozhodovali o vině a nevině obžalovaného. Pokud byl rozsudkem stanoven trest, jednalo se zpravidla o krátkodobé uvěznění nebo zaplacení pokuty. Proviněnému mohla být uložena povinnost dohodnout se s poškozeným na náhradě škody nebo 360
Podobou akuzačního a inkvizičního procesu, jejich původem a vztahem se zejména pro předbělohorské období podrobně zabýval ve svých pracích P. Kreuz, K charakteristice; týž, Několik poznámek k otázce odrazu kriminality v písemnostech soudů předbělohorských Čech (příspěvek k metodice studia sociálních dějin kriminality v českých zemích v raném novověku), Documenta Pragensia 23, Praha 2004, s. 123–162; týž, Hrdelní soudnictví města Nymburka; týž, Ženy v trestněprávních případech. Ze starších prací např. J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 217–236.
nařízeno složení přísahy. Ta zde sloužila jako iracionální důkazní prostředek, který mohl být v civilněprávních věcech použit pouze v důkazní nouzi a v trestněprávních případech sloužil k očištění neviny a ukládal se, pokud soud nepokládal předložené důkazy k potvrzení viny a odsouzení za dostatečné. Obviněný mohl být rozhodnutím soudu předán také k útrpnému výslechu, tzn. začal být souzen v rámci inkvizičního soudního řízení.361 Civilní sporný proces byl právně řízený souboj sporných stran o subjektivní právo, které bylo a dodnes je jen zřídkakdy zcela jednoznačné. Žádoucím, ale těžko dosažitelným cílem procesu, je dojít ke spravedlivému rozhodnutí. Přispět k němu mají přesně a rovnoměrně stanovené role jeho aktérů (sporných stran) i soudce a přesně stanovená pravidla soudního řízení (práva a povinnosti), jež jsou v systému psaného práva upravena zákonem.362 Závažné trestněprávní případy byly u některých městských soudů řešeny v rámci tzv. hrdelního soudnictví a byly projednávány v trestním (tzv. inkvizičním) typu procesu. Inkviziční proces byl zahajován na základě žaloby ex offo, tzn. ve veřejném zájmu. Obžalovaná osoba stála vůči žalobci, který byl totožný se soudcem, ve fakticky nerovnoprávném postavení. Tato forma řízení zahrnovala vyšetřování trestného činu. Hlavním důkazem bylo vlastní přiznání, k jehož vynucení se jako mimořádný prostředek využívala tortura. Průběh řízení je tak zachycen v jiném okruhu pramenů, především tzv. smolných knihách či v dalších obsahově blízkých písemnostech, např. smolných spisech, knihách snížených osob.363 V českém trestním právu se začal inkviziční proces na úkor akuzačního procesu prosazovat od 1. poloviny 17. století. Až do vydání Tereziany v roce 1769 existovala podle Jiřího Klaboucha možnost stíhat delikty fakultativně buď inkvizičním, nebo akuzačním řízením.364 Hrdelní pravomoc v Pardubicích jako poddanském městě vykonávala vrchnost či vrchnost prostřednictvím svých úředníků, ale soudu se jako další přísedící účastnili také zástupci městské samosprávy. Pro pardubické panství se dochovalo několik smolných knih z let 1538 až 1626, tzn. z období, kdy bylo panství ještě v rukou Pernštejnů, i z doby, kdy je vlastnila česká komora, resp. panovník. Zápisy ukazují, že hrdelní soud nejčastěji řešil případy obvinění z krádeží, loupeží na svobodných silnicích, odložení a zabití dítěte, vraždy, cizoložství, bigamie, žhářství, svatokrádeže, čarodějnictví, falšování mince nebo listin, sodomie, smilstva, znásilnění ad. Soud vynášel kapitální tresty jako oběšení, stětí mečem, upálení, zahrabání za živa a probití kůlem, vpletení do kola, trhání kleštěmi. Mezi lehčí tresty patřil trest pranýře, mrskání metlami nebo označení cejchem, případně vypovězení 361
P. Kreuz, K charakteristice, s. 77n. A. Winterová, Hledání pravdy v civilním procesu, In: Právnická fakulta Univerzity Karlovy 1348–1998 (Jubilejní sborník), Praha 1998, s. 66–75, zde s. 66n. 363 P. Kreuz, K charakteristice, s. 87nn. 364 J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 236; P. Kreuz, K charakteristice, s. 70. 362
z města, panství nebo království. Ojediněle mohl obviněný dostat milost a vyváznout bez trestu.365 Podle komorní instrukce z let 1603–1702 měly být stíhány prohřešky lidí, kteří „by tak hanebně proti pánu Bohu živi byli a přikázání jeho svatá buďto láním, přísaháním, kouzlův provozováním, vraždami, cizoložstvím, krádeží, oklamáním, falší a jinými k tomu podobnými nešlechetnostmi a zlými obcováními přestupovali, a dobrým lidem netoliko na škodu, ale i ke zlému příkladu bejti chtěli… takové neřády skutečným trestáním bez šanování osob časně přetrhovati…“.366 Sledování obrazu kriminality ve společnosti není ale předmětem mé práce, proto se trestněprávními případy řešenými inkvizičním procesem nebudu dále zabývat. Pouze se stručně zmíním o případech, kterými se na svých zasedáních zabývaly městské rady městeček a které se pohybovaly na okraji obou typů soudnictví – civilního a hrdelního. Jednalo se o trestněprávní případy, jejichž viníci byli zadrženi rychtářem nebo konšely v souvislosti s udržováním veřejného pořádku a poté vsazeni do městské šatlavy. O spáchání přestupku nebyla většinou pochybnost, neboť se provinilci zpravidla přiznali nebo byli chyceni přímo při činu. V Přelouči byl v roce 1601 zadržen zlodějíček sýru, jehož ale přeloučský purkmistr a konšelé nakonec propustili pod slibem, že se podobného činu již nedopustí. Kvůli spáchané krádeži mu hrozilo vydání do Pardubic, kde by se jeho případem zabýval vrchnostenský soud a pravděpodobně by ho byl soudil mnohem přísněji v rámci svých hrdelních pravomocí.367 Obdobně byl v roce 1606 v městečku Týnci zadržen tkalcovský tovaryš Jan Walš, jenž v opilosti vyhrožoval, že vypálí městečko. Po svém zadržení „ihned všech společně pánův sousedův s pláčem srdnatým pro Boha prosil, jestli že jest tu to promluvil, aby mu to odpustili a o jeho další těžkost a bezhrdlí nestáli.“368 Viník byl propuštěn na základě přímluv širšího okruhu osob, mezi nimiž jsou jmenováni mimo jiné i duchovní. Sousedé a lidé ze sociálního okolí provinilce tak vystupovali jako aktéři sociální kontroly, jejichž přímluvy a případně i hromadné dosvědčení dobré pověsti pro provinilé osoby znamenaly možnost znovuzačlenění do starého prostředí. Funkčnost raně novověkého trestního systému tak nespočívala pouze na spolupráci pachatele, oběti a sankčního orgánu. Do značné míry byl spíš za reintegraci viníka do společnosti a jeho ukáznění spoluzodpovědné a činné jeho společenské zázemí.369 Městské rady ale často o propuštění provinilců nerozhodovaly samy, ale vyžádaly si stanovisko hejtmana. Z tohoto a 365
Z. Bičík (ed.), Knihy smolné, Hradec Králové 1969, s. 157nn. J. Kalousek (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské 1350–1626, AČ 22, Praha 1905, č. 157 (Instrukce hejtmanská na panstvích komorních z let 1603 a 1604, se změnami až do roku 1702), zvl. čl. 7, s. 358–481. 367 „… z vlastního přiznání v domě radním… nějaké sýry u něho pokradl a Martinovi Machotovi a jeho ženě Anně dodal… měl by být vydán na Pardubice ale pan purkmistr a páni přihlídajíce k jeho mladosti učinili mu milost a jeho z obce na čas vypověděli, poněvadž se kořil a pod hrdlem svým připověděl… že se toho víc nedopustí“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 145r, v (1601). 368 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 148v–149r (1606). 369 C. A. Hoffmann, Nachbarschaften, s. 196. 366
dalších případů je patrné, že ani vrchnostenský soud nesoudil leckdy nejpřísnějším způsobem. V roce 1605 se zabýval případem dvou poddaných přechovávajících torza lidské ruky. I když se objevilo podezření, že mohli provádět nějaké čarodějnické praktiky, „chtíce lidem škoditi… nebo dobytku…“, museli se nakonec před vrchnostenským soudem pouze zavázat, že se v budoucnu nebude nic podobného opakovat.370 V postoji městských rad i vrchnostenského soudu se v postihování vážnějších trestních věcí jako krádeží, vyhrožování vypálením městečka nebo útěku z vězení opakovaně objevuje určitá benevolentnost. Mírný postup k viníkům konšelé zaštiťovali tlakem sousedů a poctivých lidí, na jejichž popud se rozhodli neusilovat o „bezhrdlí“ obviněných. Je zde zmíněna i zásada, že „každé právo náchylnější má býti života poctivosti zachování“, což by odpovídalo i jednomu z ustanovení obsaženému v Koldínově zákoníku, že by konšelé měli být vždy „více (…) nakloněni k milosti, slitování a k milosrdenství, nežli k přísnosti, potud pokudž by osoby, příčiny, místa a časové toho potřebovaly.“371 Při rozhodování pravděpodobně hrála svou roli otevřeně projevovaná lítost viníků nad svým činem a prosby o odpuštění. Polehčující okolností mohl být stav opilství, kdy dotyčný nevěděl, co dělá a mluví. Zohledňován byl také nižší věk hříšníka a dosavadní bezúhonnost.372 Viníci museli zpravidla slíbit, že se v budoucnu vyhnou nějakému závadnému chování, protože se jinak vystavovali nebezpečí, že ponesou následky i za své minulé „hříchy“.373 Průběh civilního soudního řízení je v prostředí městeček pardubického panství nejpodrobněji zachycen v „knize žalob a odporů“ z městečka Bohdanče, jejíž jádro pochází z 80. let 16. století.374 Průběh řízení před vrchnostenským a částečně i městskými soudy se odráží nejkonkrétněji ve vrchnostenské knize pří z let 1539 až 1605 a v knize smluv z let 1597 až 1673 a v menší míře v jedné z nejstarších dochovaných patrimoniálních knih – v nevyhraněné knize smluv z let 1508 až 1526.375 Oba typy soudů, městský a vrchnostenský, se řídily městskými 370
„… u každého z nich jedna ruka pod pěst, nevědouc od koho uřezány jsou, se našly… nemalej čas za sebou mající rychtářům ani konšelům ani jinému, kde jsou jich dostali, o tom neoznámili… protože těch rukou k nějakým čárům a kouzlům chtíce lidem škoditi a sobě nebo dobytku svému opravovati…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 96r, v (1605). 371 „… poněvadž každé právo náchylnější má býti života poctivosti zachování, protož i tento Jan na tento zápis téhož vězení se osvobozuje a to se mu odpouští…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 148v–149r (1606); Koldín, čl. A 37, rozdíl 5, s. 21. 372 „pan purkmistr a páni přihlídajíce k jeho mladosti učinili mu milost a jeho z obce na čas vypověděli, poněvadž se kořil a pod hrdlem svým připověděl… že se toho víc nedopustí“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 145r, v (1601); „Matěj dokládal že se mu ještě mělo ztratit 16 k(op gr.) m(íšeňských), aby byl ten škůdce postižen na hrdle, však na předložení naše a přímluvu dobrých lidí jest od toho upustil a Myslivcovi jako mladému člověku učinil milost, ale Myslivec mu má za tu škodu zaplatit 15 k(op gr.) m(íšeňských)…“, tamtéž, fol. 97r, v (1593); srov. R. van Dülmen, Kultura a každodenní život, II, s. 240; K. Malý, Trestní právo, s. 24n. 373 „… nejsouce o bezhrdlí jeho žádostivý… jej sou z takového vězení propustili a toho všeho prázdna učinili předkládajíc mu jeho zavinění a napomenutí dávajíc, aby se toho více nedopouštěl“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 130v–131r (1610). 374 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53. 375 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, 1513, 1506.
právy a zřízením zemským, na něž sporné strany a soudce v průběhu řízení často odkazovaly. První odkazy na právní kodifikace se v soudních řízeních začínají objevovat od počátku 50. let 16. století. Jak už složení pramenné základny napovídá, poprvé bylo městské právo a zřízení zemské konkrétně citováno ve sporu vedeném před vrchnostenským soudem v roce 1551.376 V městečku Bohdanči se s citacemi konkrétních článků městských práv setkáváme až od 80. let 16. století. Ve starších zápisech se vyskytují pouze obecné odkazy na právo a zemské zřízení. V roce 1565 tak žádal poškozený městskou radu v Bohdanči o „spravedlivé vopatření“, protože byl při návštěvě krčmy napaden a těžce zraněn od útočníka, „toho mi učiniti nemaje proti právu a zřízení zemskému“.377 Ojediněle se odkazuje také na pravidla stanovená vrchností. Jednalo se zejména o instrukce obecně stanovující pravidla chování poddaných, ale také postup vrchnosti při porušení těchto norem. V roce 1563 vydal Maxmilián II. pro hejtmana pardubického panství instrukci stanovující obecná pravidla soužití poddaných, kteří se mají chovat „ctnostně, šlechetně a křesťansky“. Instrukce stanovovala stíhání „zlolání a plzkých mluvení, tudíž cizoložstva a smilstva i jiných nenáležitostí“, která měla být trestána vězením a „skutečným trestáním“. Úředníci v čele s hejtmanem měli být pro ostatní svým chováním vzorem. Majitel panství měl v této souvislosti na zřeteli především rentabilnost poddaných, jejich řádné placení dávek a bezpečný přísun financí, což mohlo být ohroženo „neřádným pitím a hraním“. Pokud k takovému jednání došlo, měl hejtman nejprve hospodáře napomenout a poté jej mohl dát do vazby. V krajním případě byl nařízen nucený prodej zanedbaného gruntu a jeho osazení nějakým spolehlivějším hospodářem. V instrukci je ošetřena i ochrana poddaných proti zvůli hejtmana a jiných úředníků, který si měl před pokutováním vyžádat u nadřízených souhlas tak, „aby se žádnému v ničemž, pokud možné, proti spravedlnosti křivda nestala.“378 Podobné ustanovení obsahuje již komorní instrukce Ferdinanda I. z roku 1548, podle níž si mohou poddaní stěžovat na přehmaty úředníků u české komory, která je měla vyslechnout, a pokud se přesvědčila o oprávněnosti jejich stížnosti, měla úředníky přimět k nápravě a případně je i potrestat. Tento 376
„…jsouc naděje, že J(eho) Mi(lost) pan hejtman ráčí se spravovati zřízením zemským i právy městskými a o vašich mi(lostech) také že nepochybuje, tolikéž že toho pominouti neráčíte… prosí, abyste jeho v tom spravedlivě opatření… abyste ráčili a jestliže by Va(še) M(ilost)stížné nebylo abyste ráčili vhlídnouti v Práva Městská v kapitolu 70 artikul 3 a podle toho Vavrouška zachován bejti žádá“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 29v (1551, Přelouč – Vraclav), žalobce zmiňuje ustanovení obsažené v městském právu Brikcího Licka v kapitole 70 „O raněných a ranách vůbec“ ve třetím článku „Brání–li se kdo mocí, má se očistiti na kříži“, J. Jireček – H. Jireček (edd.), M. Brikcího z Licka Práva městská, Praha 1880, s. 357; „… ten statek pozůstalý na ni všecek připadl jako na společnici, což jí práva i zřízení zemská napomáhají, že společník od společníka bez vůle jeho z téhož spolku nic odcizovati nemá. Žádá, aby v novém zřízení zemském pod literou K XIII čteno bylo L X a XIII…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 48v (1568, Koloděje–Běleč), blíže J. Jireček – H. Jireček (edd.), Zřízení zemská království českého XVI. věku, Praha 1882. 377 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 2v (1565). 378 J. Kalousek (ed.), Řády selské, AČ 22, č. 87 (Krále Maximiliána instrukce daná hejtmanovi panství Pardubského dne 15. října 1563), čl. 6 a 7, s. 199–213.
článek byl zdůvodněn tím, že poddaní kvůli těžkým břemenům zbíhají.379 Podrobnější pokyny ke způsobu řešení konfliktů poddaných komorních panství v sobě zahrnují další instrukce pro komorní panství z let 1603–1702.380 Ve článcích věnovaných „spravování lidí poddaných“ se opět objevuje připomenutí, aby poddaní vedli počestný život, plnili si své povinnosti a dodržovali zásady křesťanského soužití. Zároveň se ale zdůrazňuje nutnost případné konflikty „pro úbytek zaneprázdnění“ rychle urovnat. Pokud by se jednalo o závažnější spory, které vesnická nebo městská samospráva nedokázala vyřešit, měli se poddaní obracet na hejtmana, který je měl „ve všem volně a vlídně beze všech poct a darův vyslyšeti a vedle náležitosti a potřeby jich porovnati a zastávati“. V obzvlášť složitých případech se měl hejtman obracet na úředníky české komory. Koldínův zákoník, zemské zřízení a vrchnostenské instrukce tak určovaly pro zástupce vrchnosti (tj. vrchnostenské úředníky) a poddané právní rámec, ve kterém se měli pohybovat. Poddaní se snažili své vztahy uspořádat a pojistit prostřednictvím různých typů smluv, např. trhových, svatebních nebo přátelských, či dalších právních pořízení. jako např. kšaftů. Podstatná část vazeb mezi příslušníky společnosti tak měla charakter právních vztahů a právo vymezovalo právním subjektům (jednotlivcům i institucím) určité meze pro jejich konání. Život společnosti se tak odehrával v určitých strukturách a byl výrazně ovlivňován právnímu vztahy mezi subjekty vznikajícími v procesu aplikace práva.381 Výkon soudnictví prováděly v městečkách především městské rady. Konšelé vedli řízení po procesní stránce – přijímali soukromé žaloby, vyslýchali sporné strany nebo jejich zástupce, vyřizovali písemnou agendu, vynášeli rozsudky, dohlíželi nad plněním jejich rozhodnutí a zprostředkovávali odvolání k apelačnímu soudu.382 Byli v kontaktu s hejtmanem a dalšími vrchnostenskými úředníky, které v případě nutnosti žádali o právní rady, a hejtmanská nařízení poté realizovali. S vrchnostenskou správou se museli dostávat do kontaktu také při stíhání podezřelých v trestních případech jako závažných majetkových deliktů, činů proti životu, manželství či pohlavních deliktů. Plnili tak obecnou povinnost trestně stíhat zločince stanovenou zemským právem.383 Významná úloha připadala městským písařům, kteří byli často nejvzdělanějšími činiteli městského soudnictví. Písař přijímal svědectví, formuloval a dohlížel na veškerou agendu soudu.384
379
Tamtéž, č. 65 (Instrukce daná komoře české králem Ferdinandem ve Vídni 8. srpna 1548), s. 138n; E. Maur, Poddanské spory, s. 110. 380 J. Kalousek (ed.), Řády selské, AČ 22, č. 157, s. 358–481, zvl. čl. 21–24. 381 P. Kreuz, Aktéři bez hřiště a bez pravidel?, Kuděj 2001/2, s. 68–76, zvl. s. 72n. 382 Srv. P. Kreuz, Hrdelní soudnictví města Nymburka, s. 68. 383 Tamtéž, s. 65, 68. 384 E. Procházková, Hrdelní soudnictví města Berouna v předbělohorské době, Vlastivědný sborník Podbrdska 32/33, 1987, s. 102; J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 286n.
Na zachovávání veřejného pořádku dohlížel rychtář, který se ve sporech, během nichž došlo k použití násilí, vydával přímo do dějiště konfliktu. Často se jednalo o rvačky v hospodách, ale mohlo jít i o konflikty, které vyvrcholily použitím různých typů zbraní na veřejných prostranstvích. Rychtář se na vyzvání sousedů na místo rychle dostavil a zde se pak pokoušel uklidnit situaci.385 Někdy se mu podařilo strany přesvědčit k usmíření, ale jindy musel agresivní, často podnapilé osoby vsadit do šatlavního vězení, kde měly dostatek času „vychladnout“. Podobně bývaly v šatlavě zadrženy osoby podezřelé ze spáchání trestných činů, jako např. krádeží, smilstva či zabití.386 Během zásahu rychtáře asistovali často další pomocníci, jako konšelé nebo sluhové, a přítomno bylo často množství dalších přihlížejících. Kromě dohledu nad zachováváním veřejného pořádku rychtář soudil drobné majetkové pře a drobné přestupky.387 Rychtářské knihy se pro městečka pardubického panství ve sledovaném období nedochovaly, ale odkazy na soudní činnost rychtáře se ojediněle objevují v městských knihách. Městské radě a rychtáři byli podřízeni sluhové, tzv. servusové, a poslové, kteří např. doručovali obsílky a předvolání k soudu. Stejně jako písaři jim za jejich práci během soudního řízení sporné strany platily poplatky.388 Rychtáři z městeček mohli fungovat také jako poradci pro rychtáře z okolních vesnic, kteří si nevěděli rady co se zadrženým a jak postupovat dál a kteří se obávali případného postihu ze strany vrchnostenských úředníků. Rychtář z Malých Koloděj se tak v roce 1544 obrátil o radu na rychtáře v městečku Sezemicích a to hlavně z toho důvodu, aby nepřekročil své pravomoci a aby „potom od úředníků trestán nebyl…“.389 Jak městská rada v součinnosti s rychtářem postupovala, ukazuje spor, který se v roce 1604 rozpoutal v Sezemicích. Na jeho počátku stála stížnost sezemických nákladníků piva na jejich souseda 385
„…rychtář k tomu přiběhl a vzali jim ty kordy“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 58r–64r (1574, Přelouč); „… když přišel rychtář, vzal od Jamského spuštěnou ručnici, s kterouž proti zápovědi nemajíc na ni listu fedrovního jezditi jest neměl“, tamtéž. 386 V roce 1587 Jakub Bednář svědčil, že „… rychtář zdejší na žádost Haltýřníka vypustil z vězení Rožce k prodeji gruntu …“, SOkA Pce, kn. č. Bohdaneč, kn. 53, fol. 37v (1587); „Takže na něj pan rychtář podruhy sebral a jej do arestu nechtíce právu rychtářskému obedýrovati a poslušnosti zachovati mocně dáti donucen byl“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 9r (1670). 387 „zápis při právě rychtářském v městečku Týnci učiněn takový jakož jest Jiřík syn Václava Zeleného… krádeže se dopustil“, tamtéž, fol. 130v–131r (1610); „… stalo se porovnání… před auřadem poctivým pana staršího toho času Martina Rosy, a konšely též pana rychtáře Jana Řepinského…“, tamtéž, fol. 175v–176r (1650); „souc od práva rychtářského na smlouvu přátelskou podáni… stalo se… s dovolením pana purkmistra a rady“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 40r (1596); „obvinil při právě rychtářském, protože některý peníze zachovalý, což pro lepší bezpečnost zakopal do země a skoval… takové peníze nalezl, zvědouc o tom Formánek, že by jeho býti měly, na něm při právě rychtářském je míti žádal… což mu Javůrek prve jako člověk poctivý nepopíral…“, SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 1, fol. 251v (1643). 388 „… dáno od zapsání každého svědka po 2 groších, servusovi při půhonu po 1 groši…“, SOkA Pce, kn. č. Bohdaneč, kn. 53, fol. 16v (1581). 389 „… na Beránku dotázka učiněna… co se tu dálo… okolo jedné hodiny v noci Janek Půhonej vkročil do srubu… a pacholek ho zavřel... hospodář šel pro rychtáře a rychtář kázal jeho tam nechat do zítra a hlídejte ho, až já s rychtářem sezemským o to se poradím, abych potom od úředníků trestán nebyl…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 24r, v (1544, Malé Koloděje).
Karla Jelínka z Koldína, že prodává neoprávněně hradecké pivo. Purkmistr na základě jejich podání svolal na radnici ostatní členy městské rady a se stížností je seznámil. Nejprve byl do domu obviněného souseda poslán obecní sluha, se kterým se měl na radnici dostavit. Poté, co to Jelínek odmítl, purkmistr poslal pro rychtáře a spolu se dvěma konšely a některými sousedy mu poručil jít opět do domu Jelínka. Ten jim ale vynadal a vyhodil je ze svého domu. Poté se k němu opět vydal obecní sluha a když nebyl opět úspěšný, odešel k Jelínkovi primas označovaný také jako starší obecní Adam Žid s konšely a některými sousedy, protože se Jelínek „postavil proti právu i obci“. V domě poté došlo mezi vyslanými osobami, Jelínkem a jeho ženou ke konfliktu.390 Uvedený spor poodkrývá součinnost jednotlivých složek městské správy na úrovni městečka a alespoň v něm podřízenost rychtáře městské radě. Že v jiných městečkách mohlo být postavení rychtáře trochu jiné, se dá vytušit z méně výmluvných přátelských smluv a výnosů městské rady v městečku Týnci. Zde rychtář při rozhodování sporů zasedal jako zástupce rychtářského práva spolu s purkmistrem a konšely a zároveň s nimi je také uváděn mezi svědky přátelských smluv. Mohlo by to snad být dáno tím, že v tomto městečku musela být kvůli mostu přes Labe a blízkosti Kutné Hory mnohem větší koncentrace nejrůznějších lidí, což s sebou neslo větší nebezpečí vzniku konfliktů a také kriminality. Rychtář tak mohl mít mnohem více práce s kontrolou veřejného pořádku a řešením drobných konfliktů, než v jiných podobně malých městečkách, jako byly Dašice, Holice a Sezemice, což mohlo posilovat i jeho postavení v rámci lokality. Významnější postavení rychtáře mohlo snad být dáno také již poměrně velkou vzdáleností městečka od centra panství, od něhož leželo přibližně 30 kilometrů. Největší měrou k poněkud výjimečnému postavení rychtáře v tomto městečku ale mohlo přispět to, že rychtář plnil významnou úlohu spojenou s vrchnostenských hospodařením, neboť do jeho rukou předával vybrané peníze týnecký výběrčí mýta na labském mostě.391 Pro členy cechů mohly jako prvoinstanční orgán se soudní pravomocí fungovat jejich cechovní organizace. Pokud nebyly ve vyřizování sporů svých členů úspěšné, obracely se na městskou radu. V roce 1596 se cechmistři a mistři tkalcovského cechu v Dašicích pokusili usmířit strany, 390
Svědomi vydané sezemickým rychtářem Matějem Březinou: „… bylo mi toho času poručeno právo rychtářské a byl sem obeslán od pana purkmistra a pánů, abych šel s jinými ke Karlovi Zelinkovi, aby nám ukázal ty piva hradecká, která měl šenkovat… my vejda do síně ihned sme pozdravili… ani nám promluviti nedali… aby sme mu nerozkazovali, že nejsme jeho páni a nechtěl nám pivo ukázat. pak jsme proň poslali servusa… prý půjde raději k panu hejtmanu… poručili Adamovi Židovi primasu, aby tam šel s jinými sousedy i právem…. sekerou se u sklepa po Adamovi rozpřáhl a sousedé mu ji pochytili a Adam mu ji vzal, která je u rychtáře, a vzali mu jeden sud a druhej, kterej byl načatej, zůstal…“, tamtéž, fol. 164r–165v (1604, Sezemice); ze žaloby Karla Zelinky: „… spatřil jsem, jak do mého domu rychtář a někteří konšelé s mnohými osobami úprkem šli… a tak promluvili: máme poručení od pana purkmistra a pánů, že byste měli mít dva sudy piva hradeckého k šenkování… abyste nám je okázali a jestli neukážete, máme vám hned takové pivo vzít…“, tamtéž, fol. 161v–163v. 391 T. Šimek, Správa pardubického komorního velkostatku v předbělohorském období, VčSH 1, 1991, s. 139–168, zde s. 142n.
které se porvaly. Po svém nezdaru je ale poslali před městskou radu, která nakonec byla úspěšná.392 V roce 1645 došlo v Dašicích ke sporu mlynáře z císařského nájemního mlýna, který jednoho dašického pekaře obvinil z krádeže věrtele ječmenu. Pekař se obrátil na příslušníky pekařského cechu, kteří obě strany vyslechli a nakonec i usmířili. Společně se staršími cechmistry se na vyřešení pře podíleli jako zástupci městské rady purkmistr a primas.393 Spolupráce zástupců městské správy a cechovních organizací byla dána i tím, že některé osoby byly členy obou institucí. Některé spory poddaných nebyly řešeny na úrovni městečka, ale zabýval se jimi hejtmanský, resp. vrchnostenský, soud v Pardubicích. Pokusím se zodpovědět, v jakých případech se sousedé z městeček obraceli přímo na hejtmana, a také kdy, jakým způsobem a v jaké míře zasahoval hejtman či další vrchnostenští úředníci do sporů řešených na úrovni městeček. Lidé, jejichž spory řešil tento soud, se dají rozdělit do několika základních skupin. Nejpočetnější skupinu tvoří spory poddaných z vesnic pardubického panství, případně spory, v nichž hejtman nebo jiný úředník zastupuje svého poddaného ve sporu s osobou nebo institucí, např. cechem nebo městskou radou, z jiného panství. Dále před hejtmanem řešili své spory vrchnostenští úředníci z Pardubic nebo další zaměstnanci z jiných míst na panství. Poslední skupinou, do které se dá zařadit i většina sporů týkajících se městeček, jsou konflikty, v nichž proti sobě stáli na jedné straně členové městské, příp. vesnické, správy nebo rychtář a na druhé straně jednotlivec ze stejné lokality. V absolutních číslech se vrchnostenský úřad zabýval nejvíce majetkovými spory (vč. krádeží), následovaly pře o nářek cti a poté spory týkající se ublížení na zdraví nebo jiných násilných činů. Pouze kniha pří z let 1539–1604 zachycovala ve větší míře násilné činy jako zbití nebo rvačky a ublížení na zdraví, ale opět následovaly až za majetkovými spory (17:29). Jak jsem již zmínila, hrozba vydání do rukou hrdelního soudu v Pardubicích se do určité míry používala jako nátlakový prostředek na viníky některých přestupků. Řešení sporů v trestněprávních věcech u vrchnostenského soudu v civilním řízení s sebou ale také neslo nebezpečí tvrdšího postihu tehdy, kdy se během soudního řízení odhalily některé přestupky. Sporným stranám se tak mohlo občas stát, že během soudního řízení vyplynuly na povrch informace o činu, za nějž byly soudem nakonec potrestány. Soud se tedy nakonec zabýval zcela jinou věcí, než byl původní záměr stran. To se stalo např. ve sporu kolodějských sousedů, který řešil hejtmanský soud v roce 1544. Žaloba se týkala „lití nějakých věcí před vrata“, k němuž měla navádět Kateřina Beránka, „snad 392
„… cechmistři a mistři tkalcovští je nemohli porovnat, tak je před purkmistra a pány podali…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 40v–41r, (1596). 393 „Veselej se utekl k ochraně poctivého cechu pekařského městečka Dašic… cechmistři vyslyšíc obě strany vyrozuměli, že se věc stala omylem a nechtějíc, aby strany k nějakému soudu a škodě přicházeti měli a majíc od obou stran plnou moc danou…“, tamtéž, fol. 96r (1645).
aby statku jeho nějakejmi čáry škody (…) činila“. V průběhu soudního řízení však byl odhalen mimomanželský vztah děvečky obžalované ženy a vězením nakonec nebyl potrestán pouze provinilý pár, ale také hospodář s hospodářkou, protože o „sirotk(a) JMP, kteráž pod ochranou jich byla, jinou bedlivost míti a v tom se jinak zachovati a toho sou zanedbali…“.394 Sporným stranám tak i během civilního řízení hrozilo před hejtmanským soudem zřejmě větší nebezpečí tvrdšího postihu než před městskými soudy. Zřejmě častěji než městské soudy se vrchnostenský soud uchyloval k potrestání jak obžalovaného, tak zároveň i žalobce. Ze srovnání typů sporů řešených jednotlivými soudy na panství je patrný rozdíl hlavně mezi spory o čest, které byly zpravidla řešeny a vyřešeny městskými soudy, a v počtu majetkových sporů, které tvořily přibližně 61 % agendy vrchnostenského soudu a 39 % agendy městských soudů. Trestněprávní spory majetkového charakteru jako krádeže se na majetkových sporech podílely pouze 13 %, a to jak u vrchnostenského, tak i u městských soudů. Vrchnostenský soud ale v porovnání s městskými soudy překvapivě často řešil spory o dluhy (36 % majetkových sporů posuzovaných vrchnostenským soudem). Naopak se zdá, že městské soudy zase rozhodovaly častěji spory týkající se užívacího práva (27,5 % majetkové agendy městských soudů a 17,4 % vrchnostenských). Vrchnostenský soud se o něco více zabýval spory násilné povahy a urážkami autorit.395 Nerozhodoval žádný procesní spor, což souvisí s tím, že stranám byl před tímto soudem dán menší prostor pro jednání. Městské soudy řešily hlavně majetkové spory a spory o čest.396 Podrobný přehled o průběhu městského civilního řízení instruktivně podává Koldínův zákoník, který byl dokončen roku 1569 a roku 1579 schválen českým zemským sněmem jako kodifikace městského práva v Českém království.397 Zákoník se v úvodní části věnuje charakteristice práva a spravedlnosti, vymezuje povinnosti purkmistra a konšelů a obecná pravidla, kterých se během řízení mají držet (čl. A 1–40). Poté stanovuje pravidla obesílání před městský soud, určuje práva a povinnosti obesílajícího, tzv. původa, a obeslaného, tzv. odporu, uvádí přijatelné důvody pro 394
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 24r (1544, Koloděje). Složení sporné agendy před vrchnostenským soudem bylo přibližně toto: urážky autorit 9,7 %; spory o čest 12,4 %; násilné spory 11,5 %; procesní 2,5 %; majetkové spory 61 % – z toho 36 % připadalo na spory o dluhy; 24,6 % na dědické spory; 13 % na krádeže; 8,7 % na škody na majetku a 17,4 % na spory o užívací právo; typy zbývajících sporů nebyly určeny. 396 Složení sporné agendy před městskými soudy: 4,5 % urážek autorit; 40,8 % sporů o čest; 7,8 % násilných sporů; 39 % majetkových sporů; 1,9 % porušení soužití; 0,8 % pracovních sporů; 1,3 % procesních sporů; z majetkových sporů připadalo 20,3 % na spory o dluhy; 27,5 % na dědické spory; 14 % na krádeže; 10,1 % na škody na majetku a 27,5 % na spory o užívací právo. 397 J. Štěpán, Studie o kompilační povaze Koldínových Práv městských, Praha 1940, zvl. s. 41–46; o vývoji městského práva a osobnosti Pavla Kristiána z Koldína viz K. Malý (red.), Městské právo v 16.–18. století (Sborník příspěvků z mezinárodní konference uspořádané právnickou fakutlou UK ve dnech 25.–27. září 1979 v Praze), Praha 1982 a zvláště příspěvky J. Štěpán, Ke krystalizačnímu procesu mětského práva českého, s. 267–277, J. Pešek – M. Svatoš, Mistr Koldín a právní kultura pražských měst, s. 289–297, K. Malý, K některým obecným otázkám trestního práva městského v 16. století v Čechách, s. 303–312. 395
nedostavení se k soudu a stanoví sankce v případě absence (čl. A 44–62, čl. B 1–8). Dále se zabývá podáváním žalob před soudem a všímá si důvodů, pro které může být žaloba nebo pře „zdvižena“ (čl. B 9–22). Koldín dál obrací pozornost k úloze a povinnostem řečníků zastupujících sporné strany a také věnuje pozornost jejich odměňování, zejména maximální výši jejich honorářů (čl. B 24–35). Dále upravuje povinnosti stran během důkazního řízení (čl. B 36– 39) a obsáhle si všímá svědků a vydávání svědectví – zejména postupu při obesílání svědků, způsobům vydávání svědectví, přísaze svědků, postupu při vydávání svědecké výpovědi a povinnostem přísežných písařů, kteří výpovědi svědků zapisovali (čl. B 40–84). V další samostatné kapitole Koldín navázal články o postupu při „naříkání svědků“ (čl. B 85). V následující kapitole „O ortelích, nálezech, vejpovědích a rozsudcích“ odlišuje různé typy rozhodnutí a stanoví pravidla a postup při jejich vynášení (čl. B 86–96, čl. C 1–3). Následující články upravují způsob podávání odvolání proti rozhodnutí soudu, stanovují odvolací lhůty a způsob zveřejnění rozhodnutí vyšší instance. (čl. C 4–13) Náhradám soudních výloh se věnuje kapitola „O škodách nákladních aneb autratních“ (čl. C 14–20). Normy upravující průběh civilního soudního řízení uzavírá část zaměřená na exekuce nazvaná „O dopomožení práva při rozsudcích“ (čl. C 21–25) a články věnující se smírčímu řízení (čl. C 26–32).398 Prvním krokem k zahájení soudního jednání bylo informování druhé strany postiženým o sporné věci prostřednictvím tzv. řezané cedule. Protivníka v ní vyzýval k odpovědi, zda se k dané věci zná nebo jí odpírá, případně žádal o splnění svých požadavků. Řezané cedule byly psány dvojmo na list papíru, který se poté rozříznul na poloviny. Část, která zůstala odesílateli, sloužila jako potvrzení a podklad k dalšímu jednání, tzn. pro žalobu. Zcela ojediněle se dovídáme i důvody žalobce, které jej k soudnímu řešení konfliktu vedly: „… on Petr toho světle před dobrými lidmi dopustil a o něm slova hanlivá mluvil, to jest hned na V(aši) Milost jakožto právo spravedlivé vznesl nechtíc sobě toho sám spravovati za spravedlivé opatření jest žádal“.399 Zápisy o přátelském usmíření stran uvádějí, že žalobci vznesli žalobu před soudem, protože chtěli, „… pořadem práva pořádně živ(i) býti…“.400 Jednání mohlo být v této fázi ukončeno usmířením, a to v případech, kdy obeslaný projevil lítost nad svým jednáním a zároveň byla na straně
398
J. Jireček (ed.), Práva městská království českého a markrabství moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla Krystyana z Koldína, Praha 1876; srv. P. Kreuz, K charakteristice, s. 75n. 399 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 18r (1581). 400 „… Horák Felcmana dvěma pořádnejma žalobama před auřad obvinil chca pořadem práva pořádně živ býti…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 117r (1667); „… na místě ženy ku pořadu práva se jest utekl a jeho… rozdílně obvinil tak jakž jedna i druhá žaloba ku právu položená to v sobě zavírá…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 31r, v (1608); „…takové ublížení sobě pořadem práva k místu a konci přivésti chtěla…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 121r–122r (1596).
postiženého vůle k dohodě.401 Pokud odesílatel dostal odpověď, která ho nepřesvědčila, pokračoval v předložení žaloby na protivníka před městskou radu.402 Žalující strana, Koldínem nazývaná původ, u purkmistra požádala o obeslání žalované strany. Doručení obsílky měl na starost soudní zřízenec (servus), případně i jiné osoby, mezi kterými se mohly objevovat i ženy. V Přelouči se tak jednou setkáváme s „poslovou“, která doručovala předvolání před rychtáře.403 Pokud nebylo obeslání doručeno obviněnému do vlastních rukou, mohl posel poznamenat oznámení o žalobě, např. na vrata nebo nechat vzkaz u sousedů či čeledi.404 Obviněný se měl v nejbližším možném termínu dostavit před městskou radu na radnici a vyslechnout si zde žalobu, kterou žalobce přednesl ústně. Jednání před městskými soudy probíhalo ústně, ale jeho průběh městský písař zaznamenával.405 Vzhledem k významu přesné formulace žaloby ji žalobce přinášel zřejmě již napsanou a podobně snad i obviněný svou odpověď na ni. Žaloba musela být formulována precizně a musela splňovat několik základních předpokladů. Mohla se týkat pouze jedné sporné věci a muselo z ní být jasné, koho žalobce žaluje. Ze zápisů přátelských smluv je patrné, že žalobce někdy podával před městskou radou i tři žaloby na jednu osobu týkající se několika věcí. Aby se žalobce vyhnul možným problémům, svěřoval sepsání žaloby „odborníkům“ – v pramenech se setkáváme běžně s označením „právní přítel“, méně často s termínem prokurátor. Obviněnému se poté otvíralo několik možných způsobů reakce. Mohl rovnou odpovídat nebo požádat o výpis žaloby a zároveň o odklad (tzv. folk nebo hojemství), a získat tak čas na rozmyšlenou. Žalující strana mezitím mohla od žaloby upustit, případně ji ještě pozměnit. Pokud se obviněnému zdálo, že po formální stránce není žaloba v pořádku, mohl proti ní vznést své námitky. Otázkou přípustnosti žaloby, stejně jako dalšími procesními spory, se poté městská rada zabývala v tzv. postranních přích, které byly ukončovány vynesením mezitímního, 401 „… a maje vedle práva a zřízení zemského skrze řezané cedule učiněné poselství odpovídat tomu odepřel a na nepaměť to vztáhl…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 35r, v (1608, Pardubice); „… znamenaje sobě ublížení… učiněné míti ceduli řezanou vedle práva městského a obnoveného zřízení zemského jeho předešel a jak by takový nářek a slova hanlivá proti němu hájiti měl světle a ne v krytu odpovědi od něho žádal Felix Půhonný proto že by se v té příčině porovnati měli ukazoval a tudy odpověď pominuta byla, zatím Václav Troeger nemoha se dočkat odpovědi na cedule řezané procesem právním od žaloby, excepti, repliky a supliky začal a dále vésti aumyslu byl…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 100r, v (1657). 402 „… předně cedule řezané právního poselství zdali by se k tomu znal neb neznal, k němu odeslal a po vyjití času právního žalobu podle obvinění jeho obzvláště z jedné každé věci před auřad purkmistrovský a celou radou proti Simeonovi Vrabcovi položil…“, tamtéž, fol. 101r, v (1652); „… že jsem zjevnej zloděj a zrádce, o čemž sem jemu nepominouce práva a zřízení zemského poselství učinil po dobrých lidech. On pak jak jest se při tom poselství zachoval nejlépe ví. A takového jest poselství anebo cedulí řezaných přijíti nechtěl a tak já takové ceduli řezané na právo, které jsou v jednostejná slova psané i v řezání se srovnávají, skládám...“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 6r, v (1582); k řezaným cedulím J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 159. 403 „… rychtář je vokřik: nechte toho hádání, až ten Macháček přijde, když sem na něj vobsílku dal, ale poslová přišla, že není doma a v tom řekl Jan Špička: Nemůžeš dvou viniti, jen jednoho můžeš…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 63r (1574, Přelouč). 404 H. Vobrátilková, Knihy sporného soudnictví, s. 27. 405 „… po přečtení přátel Jana Kadeřávka k pýru (rozuměj peru) promlouval…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 93r (1623).
tzv. interlokutorního, rozsudku.406 Pokud bylo rozhodnuto v soudním řízení dál pokračovat, musel obžalovaný přednést svou odpověď na žalobu. O doklady v jednání mohly strany opakovaně žádat během celého soudního řízení, a pokud uvedly důvěryhodné důvody, zpravidla je také dostaly. Častým důvodem pro nedostavení se k soudu byla nepřipravenost k soudnímu jednání. Mikuláš Kořínek z Chlumce nad Cidlinou si tak na přelomu roku 1617 a 1618 nestihl ve vrchnostenské kanceláři vyřídit všechny potřebné výpisy smluv a zápisů pro důkazní řízení v dědickém sporu, protože „hejtman nyní počty v Pardubicích přijímá, soudy drží, takže v rejstříku od písařů dostati nemohl“.407 Strany se omlouvaly nepřítomností „právního přítele“, svým pracovním vytížením a cestou z městečka za prací.408 Odklady v jednáních mohly způsobit i nepředvídatelné okolnosti, jako byla povodeň nebo morová nákaza.409 Městská rada odkládala stání i z vlastního rozhodnutí kvůli finišujícím polním pracím, církevním svátkům nebo svým úředním povinnostem s vyřizováním věcí pro hejtmana či kvůli nepřítomnosti většiny konšelů v městečku.410 V roce 1623 se městská rada v Bohdanči opakovaně nescházela kvůli přítomnosti vojáků v městečku.411 Soud v Bohdanči nejčastěji odkládal jednotlivá stání o dva týdny. V některých případech se během soudního řízení setkáváme s požadavkem na některé sporné strany, aby se „uručily“, tj. postavily rukojmí nebo složily určitou finanční částku. Tato povinnost odráží do jisté míry nerovné postavení stran před soudem. S povinností uručit se se setkáváme u osob, jejichž majetkové poměry byly zpochybňovány. Postavení rukojmích nebo složení určité částky mělo zajistit uhrazení procesních nákladů při prohře.412 Zároveň mělo přispět k tomu, že se bude dál pokračovat v jednání a strany se skutečně v daný termín dostaví, 406
Tamtéž, fol. 64r (1588). Tamtéž, fol. 77v (1618, 9.1.). 408 „… odporní strana se ku právu postavila a původní oznámila, že jemu klisnu ukradli z pastvy, jdouce po ní se ptáti mu odklad povolen“, tamtéž, fol. 92v (1623, 27.6.). 409 „oznámil původ, že přítel jeho příčinou povodně nemohl přijít, odpor souhlasí protože proto také nemohl dosáhnout některých svých věcí…“, tamtéž, fol. 37v (1587, 9.6.); „… zase odloženo pro ránu morovou…“, tamtéž, fol. 7r–8r (1582, 30.10.). 410 „… se nesedělo pro mnohá zaopatření a některých JMC věcí opatřen… z podstaty práva se odložilo do úterý po sv. Kateřině (tj. 26.11.)…“, tamtéž, fol. 97r (1624, 12.11.); „… nebyvší den radní a sedění na ráthauze pro obecní a jiné příčiny…“, tamtéž, fol. 76v (1617, 29.8.); „… opět za příčinou v nebytí některých většího počtu spoluradních doma, kteříž k svědomí od JMC do Prahy potažení byli… odloženo do čtyř neděl…“, tamtéž, fol. 71r (1589, 13.6.); „… odloženo pro mnoho práce a zaneprázdnění práva…“, tamtéž, fol. 66v (1590, 8.5.); „… odloženo do 6 neděl pro nastávající práce ženné v hodinu 10…“, tamtéž, fol. 57r (1588, 12. 7.); „odloženo pro slavnost Filipa a Jakuba“, tamtéž, fol. 30r (1584, 1.5.). 411 „… poněvadž se na soudu nesedělo příčinou lidu vojenského…“, tamtéž, fol. 93r (1623, 11.7.); „… příčinou lidu vojenskýho na soudu se nesedělo…“, tamtéž (1623, 5.9.); „…byvší zde v městečku Karneta rejtharův na soudu a uvažování spravedlnosti lidských se nehledělo, té pře z podstaty práva se odložilo“, tamtéž (1623, 3.10.). 412 J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 295; „… Tomáš z Koloděj žádal odložení, protože se přítelem opatřiti nemohl a uručili ku právu o škody za Mandalenu Hejnou Jan Hynek rychtář, Vondra Labík po 50 k(op) gr(ošů) č(eských) a za Tomáše Brikcí Kožišník z Pardubic a Vondra Košťál z Opatovic…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 47r (1568), „… aby stáli se všemi potřebami… sou uručili 50 k(op) gr(ošů) č(eských)…“, tamtéž, fol. 24r (1544); „… odloženo do dvou neděl k průkazům a při tom oboje strany uručili k dostání do té pře skonání pod k(op) gr(ošů) č(eských)…“, tamtéž, fol. 31r (1551, Rohovládova Bělá – Bohdaneč). 407
což se dotýkalo zejména přespolních osob.413 Docházelo zde ke striktní realizaci procesních pravidel stanovených Koldínovým zákoníkem.414 Jak již bylo zmíněno, strany vystupovaly před soudem za pomoci svého „právního přítele“. Ten mohl před soudem mluvit sám nebo poskytoval pouze právní rady, či připravoval podklady pro stání a důkazní řízení. Pokud se žalobce nebo obžalovaný nemohl dostavit před soud osobně, mohl někoho pro jednání zmocnit. Ze samotných zápisů se o osobách „právních přátel“ dovídáme poměrně málo. Podmínkou bylo, že se muselo jednat o důvěryhodného „dobrého“ člověka. Musela to být osoba, která uměla číst a psát, znát právo a procesní praktiky, což mohla získat praxí, např. častým navštěvováním soudních jednání. Obhájce musel mít k dispozici knihu městských práv a zemských zřízení, případně sbírky „lidských pří“.415 Právním zástupcem mohl být i nějaký vzdělanější soused nebo jiná osoba z okolí. V roce 1624 vystupoval před bohdanečskou městskou radou jako „plnomocník“ podruha Jana Hrubše Karel Jelínek starší z Koldína, který před soudem „podával nějakých spisů a za přečtení žádal“.416 Jednalo se o syna Jana Jelínka staršího z Koldína, který působil po převzetí panství českou komorou ve funkci místohejtmana.417 Karel Jelínek měl jako sezemický soused v roce 1604 tvrdý spor s městskou radou, jenž řešil hejtmanský soud. Svých zkušeností se soudním řízením tak zřejmě mohl využít také jako „právní přítel“. V jiném sporu omlouvají Kateřina Disputka a její zmocněnci svého „právního přítele“, který „… k témuž dni dostačiti nemohl za příčinou odjezdu do Mýta na poručení pana hejtmana…“.418 Mohlo snad jít o nějakého vrchnostenského úředníka nebo zaměstnance, člena městské nebo vesnické samosprávy. Zcela ojediněle se v zápisech odráží skutečnost, že strany mohly být vyzvány, aby před soudem mluvily samy bez řečníka. Jediný 413
„… oznámila, že se toho nenadála, aby přítel, kterého si zjednala, neměl postaviti, protož aby sobě jiného způsobiti a objednati mohla žádá ještě hojemství – odloženo do 2 neděl pod ztracením té pře i také ku právu, aby uručila… Alžběta oznámila, že v té při povinna ničím není“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 57r (1588); „…. odloženo stranám jakž prve před interlocutorii (aby hlavní pře k doslyšení přijíti mohla) zas k průvodům do 2 neděl… a aby v témž strana odporní ku právu k dostání… pro škody uručila… pod ztracením té pře“, tamtéž, fol. 64r (1588). 414 „… Václav Rokyta, jenž svého přítele mluviti dal, dokudž se Mikuláš Kořínek jsa člověk přespolní právně nezachová vedli práva A 56 a jemu o škody jako původ neuručí, že jemu povinen odpovídati nebude… k tomu povoleno… Mikuláš ihned skrz přítele ohlášení učinil a připověděl, že tak chce učiniti a toho dne rukojmí ku právu neodcházejíc z městys Bohdanče nikam, zavésti dá…“, tamtéž, fol. 74v (1617); „odpor žádal, aby strana původní ku právu uručila, původ oznámil, že toho potřeby není, poněvadž pod správou též vrchnosti jest, jakož i druhá strana“, tamtéž, fol. 20r (1583). 415 J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 304n. 416 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 98r (1624). 417 T. Šimek, Správa pardubického komorního velkostatku, s. 149; o Jelíncích z Koldína blíže také J. Sakař, Dějiny Pardubic nad Labem II, Pardubice 1925, s. 177; roku 1557 byl udělen erb a přídomek z Koldína Pavlovi Krystyanovi a Janovi, A. Sedláček, Českomoravská heraldika II, Praha 1925, s. 493; Jireček uvádí, že erb byl roku 1570 změněn a přídomek „z Koldína“ přijal také bratr Krystyana Jan, strýc Matyáš a přítel Jan Jelínek, který tehdy působil ve službě Smiřických v Náchodě, J. Jireček (ed.), Práva městská království českého a markrabství moravského, s. XXI. 418 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 24v (1584).
doklad této praxe se objevil ve při řešené hejtmanským soudem. Důvodem snad byla snaha vrchnosti, aby se kvůli výdajům spojeným se soudním řízením strany nezadlužovaly.419 Někteří účastníci během soudního řízení vyjádřili svou nelibost nad finančními náklady na vedení procesu. Kateřina Drábková obviněná svým sousedem z kradení dříví pochybuje nad nutností platit „právního přítele“, protože „… jsou já v tý věci i s manželem svým prostí lidé těm věcem nerozumějíce, že musíme sobě přítele přespolního potřebovati a jemu platiti, ježto bez toho dobře býti mohlo…“.420 Prameny se o konkrétních odměnách pro „právní přátele“ přímo nezmiňují, ale ojediněle se dovídáme pouze celkové procesní náklady. Výši honorářů pro „advokáty“ upravoval Koldínův zákoník, který stanovoval odměnu za zastupování ve sporech o nářky cti či v obviněních z „mordu“ na 5 kop gr. českých, ve přích o výtržnosti a zhanění na 2 kopy gr. českých. V majetkových přích českých jim mělo z každých 100 kop gr. připadnout nejvýše 2,5 kopy gr. českých a ve sporech o částky přes 1000 kop měl dostat maximálně 25 kop gr. českých.421 V Přelouči se vyrovnání mezi obhájcem a klientem Jeronýmem Florentským z Nového Kolína a Kašparem Žemličkou „za práci…, kterou s ním v soudech vedl“, stalo v roce 1587 předmětem sporu, jenž byl ukončen uzavřením smlouvy mezi jeho účastníky. Kašpar mu měl dát 3 kopy gr. míšeňských a pár „indiánských mladých slepic“.422 Kašpar Žemlička vedl před městskou radou v Přelouči mezi lety 1584 a 1586 minimálně čtyři spory. Přeloučská městská rada v roce 1584 řešila spor, kde vystupoval ještě s dalšími osobami jako ručitel dluhu ve výši 51 kop gr. míšeňských. O rok později figuroval v jiné při o nářek cti.423 V ortelních manuálech apelačního soudu se jméno Kašpara Žemličky objevuje v odvoláních v jiných dvou sporech, jež se týkaly obchodu s kradeným obilím a nářku cti.424 Je pravděpodobné, že právě kvůli těmto odvoláním k apelačnímu soudu mohl Kašpar Žemlička využít služeb Jeronýma Florentského, který byl zřejmě takřka právnický profesionál. V letech 1587–1592 vystupoval nejméně v 11 přích řešených apelačním soudem, jež se většinou týkaly procesních záležitostí.425 Jako „plnomocník“ zde většinou zastupoval majitele Štěpánova u Přelouče Mikuláše Střelu z Rokyc. Měšťany z
419
„…neopatřili se řečníkem, protože jim byla zpráva dána, aby sami bez řečníka mluvili…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 31r–32v (1551, Bohdaneč – Rohovládova Bělá). 420 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 52v (1587). 421 Koldín, čl. B 24 – 35, s. 50–54. 422 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 71r (1587). 423 Tamtéž, fol. 46r, v; 70v (1584). 424 NA Praha, AS, kn. č. 122, fol. 99v, 27r. 425 Tamtéž, fol. 96v; kn. č. 123, fol. 49v–50r, 108r, v; kn. č. 124, fol. 19v–20r, 63v, 79r, 16v; kn. č. 125, fol. 143r, v.
měst a městeček pardubického panství mohly obhajovat také vzdělané osoby z nepříliš vzdálených královských měst jako Kolína, Kutné Hory, Chrudimi nebo Hradce Králové.426 Pokud chtěl žalobce na odpověď žalovaného reagovat, shrnul své námitky v tzv. replice, v níž mohl uvést další skutečnosti vyvracející tvrzení žalovaného. Na vznesené námitky žalobcem mohl žalovaný odpovědět tzv. duplikou, kterou vyvracel argumenty repliky, a mohl navrhnout další důkazy. Strany mohly poté ještě několikrát na své výroky zareagovat a vystřídat se v řečnění. Pokud se jim zdálo, že není k dané věci co dodat, postoupily spornou věc k rozhodnutí soudu. Současně se soudním jednáním probíhalo shromažďování podkladů pro důkazní řízení, tzv. průvody. Jako listinné doklady sloužily opisy nebo výpisy z různých smluv z městských knih, např. svatební smlouvy. Pokud se jednalo o důkazní řízení v majetkových věcech, musel se žalobce obrátit na vrchnostenskou kancelář, jejíž úředníci mu výpis z pozemkových nebo sirotčích knih vydali. Vedle listinných dokladů měly největší váhu svědecké výpovědi. Průběh získávání svědeckých výpovědí nám nejlépe osvětlují tzv. postranní pře, ve kterých byly řešeny námitky k procedurálnímu postupu nebo samotným osobám svědků. Svědkům bývaly doručovány řezané cedule, ve kterých bylo poznamenáno, kdo žádá svědomí a proti komu, čeho se spor týká a kam a kdy se má dostavit k vydání „svědomí“. Pokud se obeslané osoby k soudu v určený termín nedostavily, měly být podle Koldínova zákoníku pokutovány. V praxi se u svědků při nedostavení se k soudu setkáváme pouze s odložením stání. Koldínův zákoník stanovuje okruh osob, které by se před soudem v roli svědků neměly objevit. Svědci měli dosahovat určitého věku, měli být duševně způsobilí a důvěryhodní. Nemělo se jednat o osoby, které by obviněnému nebo žalobci pomáhaly, nebo naopak o lidi, proti některé ze stran vyloženě nepřátelsky naladěné. V roli svědků se neměli objevit ani blízcí příbuzní, např. syn či otec, manžel nebo manželka. Podobně neměly ve věcech týkajících se kšaftů svědčit ženy.427 Před bohdanečským městským soudem byla ženská svědecká výpověď o kšaftu jiné umírající ženy napadena.428 V Bohdanči vydávali ve přích svědectví především obyvatelé městečka, a to různého sociálního postavení od majitelů domů po podruhy a podruhyně, učně či tovaryše. Běžně zde svědčily i ženy, a to ve všech typech pří od nářků, přes zbití, krádeže, spory o dluhy či dědické podíly. Se svědeckou výpovědí vydávanou šlechtickou osobou se u městského soudu v Bohdanči nesetkáváme. Pokud byl jako svědek před městský soud předvoláván „člověk 426
Dalšími vícekrát se opakujícími osobami vystupujícími v odvoláních k apelačnímu soudu byly: Jiřík Prchlík jinak Obselka, Jan Budějovský, Mikuláš Pětioký, Kašpar Kožišník, Mikuláš Podůlšanský, Jan Plzák. 427 Koldín, čl. B 61, s. 66–69. 428 „… neb ženy o těch věcech, které jsou v moci manžela kšaftovati nemohou a také ženy při kšaftu bývati nemají, protož tomu vysvědčení od Kateřiny Beranky Jan Víšek místa nedává a když komu co poručeno aneb kšaftem odkázáno jest, právně toho hledí dobývati ne mocí a ne silou aneb z návodu lidí…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 32v (1583).
robotný neb selský“, dělo se tak prostřednictvím vrchnostenského představitele (hejtmana, místohejtmana), který pověřil rychtáře, aby jej postavil před soud v daný den.429 Poddaní dostali zaplaceno za cestu k soudu pevně stanovenou částku, a to 2 groše od míle cesty. Pokud se zjistilo, že některý svědek dostal podezřele vysokou sumu, mohl protivník tuto skutečnost napadnout a zpochybnit věrohodnost svědka. Před vydáním výpovědi museli svědci složit přísahu v přítomnosti dvou konšelů a po přísaze zůstávali odděleni od zbytku společnosti, aby se s nimi nemohl nikdo tajně domlouvat.430 Přísahy byli zproštěni členové městské samosprávy a vrchnostenští úředníci, kteří svědčili „na závazek“, jenž vykonali při nástupu do své funkce.431 Podobně mohly bez přísahy svědčit také osoby duchovního stavu.432 U úředníků a duchovních tato možnost snad závisela na souhlasu obou sporných stran. Vykonání přísahy mohla být přítomna i protistrana, která tak mohla mít kontrolu nad správným vykonáním všech procedurálních záležitostí.433 Během vydávání svědecké výpovědi měl být se svědkem už jen radní písař, který měl zachovat o vydaném svědomí mlčenlivost. Písař za svou práci dostával od stran, pro jejichž potřebu výpověď zapisoval, určitou sumu, která se většinou pohybovala ve výši 2 grošů. Stejně tak příslušela odměna zhruba půl groše i „servusovi“ od doručení obsílky svědkovi. Protistrana mohla napadnout přípustnost svědka ještě před jeho vyslechnutím, ale většinou se tak dělo až před přečtením svědeckých výpovědí během soudního jednání. Předmětem stížnosti se ve dvou zaznamenaných soudních sporech stalo svědomí vydávané „lidmi selskými a robotnými“. Protistrany si stěžovaly na nedodržení zásady stanovené zemským zřízením i právy městskými, podle kterých měl protivník o zapisování svědectví těchto osob informovat týden dopředu. Od čtení svědecké výpovědi podruha Víta Vítečka ze Živanic 429
„… zjevné jest právo a zřízení zemské, jestliže kdo chce bez půhonu svědomí dáti, to dobře učiniti může, ale že každý rád se toho zbraňuje, aby svědomí nevydával, proto sou na to pokuty na osoby svobodné vyměřené ani také, aby i vrchnosti lidi poddané své k svědomí stavěli, bylo jest též na téhož Pavla Koubka psaní od pana místohejtmana pardubického, kde se na onen čas přechovával pod správou pana hejtmana chlumeckého učiněno a když jest tu ve vsi Černý postižen skrze ceduly od téhož pana místohejtmana… jest rychtáři… aby jej zde jako i Kateřinu Tomkovou k takovému svědomí vydání postavil rozkázáno…“, tamtéž, fol. 22v, 23r. 430 „… svědkové po přísaze učiněné před radní světnicí za mříží zůstávají a tu čekají až zapsáni budou“, tamtéž, fol. 27v; „ale to se stalo mluvení zjevně a světle v velký světnici obecní a ne tajně vně aneb soukromí krom lidí…“, tamtéž, fol. 29r. 431 „… přijavše to k své povinnosti konšelské…“, tamtéž, fol. 85r (1617); „… svědčil na závazek, který učinil k úřadu konšelskému“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 8v (1541); „… služebník Jeho Mi(losti) pana na svolení obou stran na závazek, kterýž jest Jeho mi(losti) panu učinil…“, tamtéž, fol. 8v; „… přijavše to na ten závazek kterej učinil PB a císaři k auřadu rychtářskému…“, tamtéž, fol. 62v (1574); „… přijavše to na ten závazek, který PB a císaři k úřadu konšelskému učinil…“, tamtéž, fol. 62v. 432 „… pod úřadem kněžství bez závazku na svolení obou stran svědčil…“, tamtéž, fol. 8v (1541). 433 „… Melicharce o takém svědků vedení cedule řezaná jest jí odeslána, chtěla–li sobě na takové svědky pohleděti při tom býti při vůli její tj. dobré bylo…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 64v (1574); jinde 97v (1623); osoba prve, než by k přísaze přišlo, nařčena nebyla, každé takové svědomí již u práva čteno býti má a po přečtení, měla–li by co která strana na svědky mluviti toho se jí dostati má, ale Jan Víšků měvši sobě dáno znáti, aby sobě na svědky pohleděl, čehož i přítomen byl přísahy téhož Pavla Kaubka, proč by k ní připuštěn býti neměl, jest nenařkl a již jest tím osobu schválil a tak povinen bude to svědomí trpěti a po přečtení, bude–li chtíti co říkati, cesta se jemu nezavírá“, tamtéž, fol. 22r, v (1583).
nakonec žalobce dobrovolně upustil.434 Pro prokázání svého práva straně stačili dva svědci. Za věrohodnější bylo považováno svědectví očitých svědků před těmi, kteří o dané věci věděli jen z doslechu.435 Zvláštním typem důkazu podporujícím vlastní právní nároky byly precedentní nálezy v podobné věci, a to nejlépe ty, které byly stvrzeny odvolacím soudem. U soudu v městečku Bohdanči zástupci stran zmiňovali nálezy vynesené v majetkových přích městskými soudy v Pardubicích, Čáslavi a Novém Kolíně.436 Poté, co strany před soudem zveřejnily všechny své důkazy a proběhlo dokazovací řízení, během něhož vykrystalizovalo jádro sporu, začali o věci rozhodovat soudci. Podle Koldínova zákoníku měl být rozsudek jasný a formulovaný tak, aby ho zúčastnění pochopili.437 Pokud některé ze stran nebyl výsledek procesu jasný, mohla požádat městskou radu o vysvětlení nálezu.438 V trestněprávních případech měla být v rozsudku určena vina nebo nevina obviněného. V případech ublížení na zdraví soud mohl stanovit způsob náhrady škody, a to buď obecně tak, že se mají strany mezi sebou domluvit, nebo určil konkrétně výši sumy, kterou měl viník zaplatit „za škody“ nebo za léčebné výlohy.439 Soud mohl ve svém rozhodnutí nařídit také složení přísahy. Tzv. očišťovací přísaha se ukládala v trestněprávním případech, kdy byl žalovaný důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, ale důkazy soud nepovažoval za dostatečné k prokázání viny. V civilněprávních případech přísaha fungovala jako dodatečný důkaz při částečné důkazní nouzi.440 S ukládáním přísahy se v mnohem větší míře setkáváme v praxi vrchnostenského soudu, který uložil 41 ze všech 45 zachycených přísah. Z tohoto poměrně malého vzorku je patrné, že přísahy byly ve větší míře ukládány od 30. let 17. století. Většinou se jednalo o majetkové věci, v nichž převažovaly spory o vzetí klisen, dobytka nebo schovaných peněz v období třicetileté války.
434
„… Vít člověk robotnej selskej a Jan Krátkej a Dorota… vedoucí jej k tomu svědomí, tak jakž práva vyměřila i také zřízení zemská (že kdoby chtěl lidi robotné neb selské k svědomí vésti tehdy má o nich týden napřed dáti znáti aby strana proti níž se se to svědomí zavozuje, osobu spatřiti mohla) tak jest se nezachovala; to svědomí čteno býti nemá…“, tamtéž, fol. 64r (1588). 435 „jeden svědek očitý jest jistší než deset ušatých…“, tamtéž, fol. 49v (1587). 436 „… dostatečně JM radami reformaci vynešenou mezi Johanou vdovou při městě Pardubicích po N(ebožtíku) Linhartovi Sukeníkovi ukázati chce a protož v tom již zbytečně zaneprázdňovati VM aumyslu toho není…“, tamtéž, fol. 7r–8r (1582); „nachází se z příkladů podobných města Čáslavě mezi Jeronýmem Handlejchem a Janem, Václavem bratřími jeho….tento nález stvrzen vrchním právem… 1551… též se srovnává při právě města Nového Kolína mezi ur(zeným) p(anem) Popelem z Vesce a ur(ozenou) p(aní) Lidmilou z Vesce sestrou jeho…“, tamtéž, fol. 68r, v (1589). 437 Koldín, čl. B 86, B 87, s. 82n. 438 Vysvětlení nálezu v dědickém sporu viz SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 2v (1564); ve sporu o opakované krádeže dříví z roku viz tamtéž, fol. 54r (1587). 439 Např. ve sporu listovního písaře a pardubického měšťana byla jedna strana těžce zraněna na ruce a viník měl zaplatit za „zchromení“ 7,5 kop grošů českých a za léčení 2,5 kopy, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 130r–131r (1585); ve sporu dvou obyvatel Bohdanče za postřelení stanovena náhrada 20 kop gr. míšeňských a 16 kop za léčbu lazebníkovi, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 89r, v (1621). 440 P. Kreuz, K charakteristice, s. 77.
Po zveřejnění soudního rozhodnutí se mohly strany do dvou týdnů rozhodnout, zda se proti výnosu odvolají. Pokud tak ani jedna z nich neučinila, vstoupilo rozhodnutí v platnost. Do 14 dnů od vyhlášení rozsudku soudem musela odvolávající se strana složit u první instance soudní poplatek, tzv. důkladní peníze. Pak následovala šestitýdenní lhůta, během níž musela podat odvolání, uvést důvody apelace a také obeslat druhou stranu. Odvolání poté bylo s ostatním procesním materiálem městskou radou zapečetěno a postoupeno apelačnímu soudu. Ten měl o odvolání rozhodnout do měsíce od jeho přijetí a rozhodnutí první instance mohl zrušit, potvrdit nebo změnit.441 Rozhodnutí apelačního soudu bylo poté odesláno zpět k městským soudům, kde byla v přítomnosti obou stran odpověď otevřena a přečtena. Apelační soud v ojedinělých případech povolil, aby se chudí apelující mohli odvolat bez složení „důkladných peněz“. Jednalo se o částku zpravidla ve výši 2 kop gr. českých.442 Jan Víšek vyčíslil své náklady na odvolání k apelačnímu soudu v postranní při, které pro něj dopadlo úspěšně, na 3 kopy gr. českých. Ty měla uhradit druhá strana, která ale proti rozhodnutí opět protestovala u apelačního soudu.443 Městská rada pak na základě jeho nařízení musela odvolání odeslat. V případě podruha Jana Hrubše soud své rozhodnutí odůvodnil: „... aby Jan Hrubeš příčinou nemožnosti své v ničem proti spravedlnosti nehynul a tak do koho, co sobě budoucně stěžovati, nás pak tím zbytečně zanášeti příčiny neměl…“.444 Dalším apelujícím, který byl osvobozen od placení tzv. důkladních peněz, byl Jiřík Rožec, který se v letech 1587 a 1588 soudil s Mikulášem Haltýřníkem kvůli platnosti a neplnění kupní smlouvy. Rožec musel svůj zpustlý grunt na základě nařízení hejtmana prodat Haltýřníkovi. Když měla být trhová smlouva zapsána do purkrechtních knih, hejtman snížil kupní cenu nemovitosti a odvolával se přitom na nařízení české komory. Rožec se asi ocitl ve složité situaci, která s sebou nesla majetkový i společenský úpadek. K prodeji gruntu byl propuštěn z městského vězení a v žalobě se zmiňuje o svých neutěšených životních poměrech, „…neb již nemám žádných peněz ani co prodati…“.445 Během soudního řízení se pokusil využít všechny dostupné prostředky, aby bezvýchodnou situaci zvrátil. Po neúspěšném odvolání k apelačnímu soudu se obrátil se žádostí o pomoc i na úředníky české komory, tzn. že požádal o revizi rozhodnutí apelačního soudu. Sporem se měl poté podle rozhodnutí české komory zabývat hejtman, který si obě strany předvolal a zprostředkoval mezi nimi dohodu. V roce 1594 byla městská rada v Bohdanči hejtmanem informována, že Mikuláš přistoupil na 441
K. Adamová, Apelační soud, s. 104n. Uvedena částka 4 kopy gr. míšeňských, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 126v (1576); srv. K. Adamová, Apelační soud, s. 104. 443 T. Siglová, „Súď se pokud súd“: spor o opatrovnictví nezletilého dítěte v městečku Bohdanči v letech 1583– 1584, VčSH 13, 2006, s. 3–18, zde s. 12. 444 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, 98v; kt. č. 1, inv. č. 397 (1624). 445 Tamtéž, kn. č. 53, fol. 35r (1587). 442
symbolické finanční vyrovnání s Rožcem ve výši 1 kopy grošů v hotovosti a půl korce žita. Pokud by se Rožec dožadoval opětovně něčeho dalšího „ku příkladu jiným, aby trestán byl“.446 Jak často se strany proti rozsudkům městských soudů k apelačnímu soudu odvolávaly, není ze získaných pramenů možné odpovědět. K apelačnímu soudu se nejčastěji obraceli obyvatelé městeček, resp. města, Přelouče a také Bohdanče, ze kterých sem došlo přinejmenším po 27 podáních. Z ostatních městeček se sem odvolávali v mnohem menší míře – ze Sezemic a Týnce přibližně osmkrát, z Dašic jedenkrát a z Holic zřejmě vůbec ne. Nižší počet odvolání z některých městeček mohl být dán nejen menším počtem obyvatel a menší četností sporů, ale snad také menším významem těchto lokalit, které měly především zemědělský charakter, a zároveň v závislosti na tom i tím, že finanční vazby a vztahy, které s sebou přinášely i více konfliktů, nemusely být v těchto lokalitách tak rozvinuty.447 Vyloučeno není ale ani to, že se obyvatelé z těchto
menších
městeček
odvolávali
prostřednictvím
vrchnostenské
kanceláře
či
prostřednictvím městské kanceláře v Pardubicích jako jiní poddaní z vesnic. Poddaní se odvolávali především v civilněprávních sporech, které se ve více než polovině týkaly majetkových věcí (19 případů dluhů, 6 škod na majetku, 3 dědictví). Zbytek (24) byly spory týkající se procesních záležitostí. V rámci trestněprávních případů mírně převažovaly spory o čest (13) nad spory o ublížené na těle (9) a krádežemi, příp. pychem (6). Poddaní obecně měli právo odvolat se k panovníkovi jako k poslední instanci. Nešlo zde o regulérní soudní řízení, ale o suplikování bez nároku na skutečnou soudní při. Pro poddané komorních panství byl ale panovník zároveň jejich vrchností, který do správy panství příliš osobně nezasahoval a panství spravoval prostřednictvím několikastupňové složité úřední hierarchie, kde stáli nejníže jednotliví vrchnostenští úředníci a nejvýše dvorská komora ve Vídni. Komorním poddaným tato skutečnost dávala širší manévrovací prostor, než tomu bylo na jiných panstvích, a zároveň jim tento prostor rozšiřovala snaha panovníka zabránit vrchnostenským úředníkům v takovém jednání, která by panství ruinovala.448 Po vynesení rozsudku a ukončení soudního řízení se mezi spornými stranami mohl do dvou týdnů rozehrát ještě spor o škody, tzn. o náhrady soudních výdajů. Tato řízení nám spíše zřídka poodhalují celkovou výši nákladů na soudní řízení. Častější byla zřejmě praxe „zdvihání“ škod, se kterou se setkáváme u městských soudů i u apelačního soudu, kdy se vlastně náklady obou 446
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kt. 1, inv. č. 390 (1594). Srv. C. Muldrew, The Culture of Reconciliation: Community and the Settlement of Economic Disputes in Early Modern England, The Historical Journal 39/4, 1996, s. 915–942, zde s. 921n; autor ze zabývá obdobím 1550 až 1640 a pro toto období konstatuje v Anglii obrovský nárůst v počtu sporů. Většina soudních pří se týkala hospodářských sporů a to zejména úvěru a smluv, což bylo důsledkem ekonomického růstu a rozvoje obchodu (marketing) v tomto období. 448 E. Maur, Poddanské spory, s. 109n. 447
stran vzájemně vyrušily. Otázkou je, v jakých případech mohly strany škody nárokovat. Během soudního řízení v některých přích strany skládaly zvláštní poplatek, tzv. „opovědné“, ve výši 2 grošů bílých, kterými strany škody ku právu „opovídaly“.449 V roce 1589 vyřizovala městská rada v Přelouči finanční vyrovnání mezi Janem Poděbradským a Mikulášem Patočkou ve sporu, o jehož charakteru se z přeloučských městských knih jinak nic nedovídáme. Důvodem byl nepodstatný spor, který pro Patočku skončil vypovězením z města a i z panství.450 Patočka se v roce 1587 obrátil na apelační soud se svým odvoláním, které bylo odesláno z hejtmanské kanceláře v Pardubicích ve věci „provozování suplikaci stížné nám od téhož Mikuláše Patočky na Jana Poděbradského“. Odvolání ale pro něj nedopadlo dobře a původní rozsudek byl zachován.451 Jedna strana žádala, aby protivník od svých nároků upustil, protože finanční náklady na vedení sporu měly obě. Na to ale Poděbradský nepřistoupil, protože „jeho k takovým autratám zaumyslna přivedl jsouce takové rozepře sám původ a jemu se tu netoliko cti ale i hrdla vysoce dotýkalo“. Celkové finanční náklady vyčíslil na 60 kop grošů, pravděpodobně míšeňských, což nebyla v této době zanedbatelná částka.452 Jan Poděbradský nakonec „JM rad JMC a potom i přímluvy naší a jiných přátel“ souhlasil s náhradou ve výši 20 kop gr. míšeňských.453 Jedná se zde asi o poněkud extrémní případ, jehož ukončení bezesporu ovlivnilo výjimečné postavení, které vítězná strana zastávala dlouhá léta v městské samosprávě a po určitou dobu také ve funkci pardubického purkrabího ve vrchnostenské správě.454 V roce 1597 se před hejtmanským soudem projednával spor o zbití a po vynesení nálezu v likvidatorním řízení strany vyčíslily své náklady na 20 kop gr. českých.455 V roce 1599 měl Jakub Kašík po sporu o „vejtržné zbití čakanem dřevěným v hlavu“ nahradit poškozenému Jakubu Šindlerovi náklady ve výši 10 kop gr. českých. Jejich sporem se zabýval i apelační soud v Praze.456 Ojediněle se prameny zmiňují o možných nákladech na soudní řízení v běžnějších typech pří jako např. o nářek cti. V roce 1585 měl dostat poškozený ve sporu o nářek poctivosti 1,5 kop gr. míšeňských
449
„… škody pak nákladní i autratní i na přítele svého přespolního, který skrz tu při bráti budu, též i také dobrodiní právní ty sobě vyhrazuji podle práva…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 92r (1623); „… podle toho vašich milostí jakožto práva za spravedlivé opatření žádá a škody autratní a nákladní ku právu opovídá (dáno opovědního 2 grb)“, tamtéž, fol. 4r (1581). 450 O osobnosti Jana Poděbradského a Mikuláše Patočky a obsahu jejich sporu, který vznikl kvůli poměrně nepodstatné věci a skončil trvalým vystěhováním Patočky z Přelouče, a vůbec mocenských poměrech mezi přeloučskými sousedy P. Vorel, Dějiny Přelouče I, s. 70nn, zvl. pozn. č. 30; NA Praha, SM, P 79/3, kt. 1677. 451 NA Praha, AS, kn. č. 122, fol. 66v. 452 Cena ročního hříběte je stanovena na 17,5 kop gr. míš., SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 320, fol. 521r; vůz s bránami je zde oceněn na 5 kop, tato cena ale může být ovlivněna jeho kvalitou, tamtéž, fol. 408v. 453 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 77r–78r (1589). 454 P. Vorel, Dějiny Přelouče I, s. 73. 455 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 150r, v (1597, Ředice – Újezd). 456 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 131v–132r (1599).
„za škody, které proto utrácel“.457 Spory o „škody“ byly také předmětem odvolání k apelačnímu soudu, který mohl výši požadované částky svým výnosem upravit.458 Jak dlouhou dobu soudní řízení před městskými soudy od podání žaloby do vynesení nálezu trvalo, je možné zjistit z některých zápisů z „knihy žalob a odporů“ pro městečko Bohdaneč. Nejrychleji byl vynesen nález ve při o nářek cti, kdy soudní řízení trvalo dva měsíce. Do čtyř měsíců byly ukončeny ještě další dva spory týkající se dluhů a prodeje nemovitosti a osm měsíců probíhalo soudní řízení týkající se opět dluhů. Necelý rok trvalo vynesení nálezu ve věci krádeže dřeva. Zde ale soudní řízení pokračovalo dál vysvětlením nálezu a odvoláním k apelačnímu soudu, takže skončilo až po více než dvou letech. Dva spory se od podání žaloby do vynesení nálezu městskou radou projednávaly od jednoho do dvou let a týkaly se dědického vypořádání (14 měsíců) a zbití (18 měsíců). I u těchto sporů došlo k odvolání k apelačnímu soudu a poslední stání před městskou radou proběhlo necelé dva roky od podání žaloby. Délku soudního řízení lze u některých sporů projednávaných hejtmanským soudem přesně sledovat pouze v letech 1542 až 1604. Většina sporů byla vyřešena do půl roku (11 ze 13), zbývající dva byly vyřešeny po 9 a 11 měsících. Kratší doba projednávání sporů před hejtmanským soudem se dá snad vysvětlit tím, že se sporným stranám během jednání nedostalo tolik prostoru pro vzájemnou výměnu názorů, neboť se zde nesetkáváme s předkládáním replik ani duplik. Dokládalo by to opět to, že hejtmanský soud u poddaných disponoval větší autoritou než ostatní soudy na panství. 4.2. Smírné řešení konfliktů Alternativou k vedení soudního procesu bylo smírné řešení konfliktu. K usmíření stran mohlo dojít několika způsoby podle toho, kdo ve snaze o usmíření přebíral iniciativu. Záměrem každé společnosti s vyvinutým právním systémem bylo vyřešit konflikty mezi hádajícími se jedinci nebo skupinami co nejpokojnějším a nejpevnějším způsobem.459 Výhodnost smírem ukončených sporů zdůrazňuje také Koldínův zákoník, podle něhož „ nic prospěšnějšího není obcem, než aby mezi lidmi vzniklé nesnáze od lidí rozumných prostředkem smluv k přetrhování přicházely“.460 Ukončení sporu bylo ztvrzeno nejčastěji přátelskou nebo ubrmanskou smlouvou – tyto termíny se používají vedle sebe často jako synonyma. Kromě nich se setkáváme s pojmem přátelské porovnání či pouze porovnání, případně jen smlouva. Objevuje se zde ale i další termín – tzv. 457
Tamtéž, fol. 63r (1585). „… škody autratní a nákladní 12k(op) gr(ošů) m(íšeňských)… mezi stranami učiněno napravení… kteréž on Václav… jí zaplatiti má od přečtení ortele tohoto ve dvou nedělích… co k apelaci složeno, to aby navráceno bylo“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kt. 1, inv. č. 384 (1571). 459 Srv. T. Winkelbauer, „Und sollen sich die Parteien gütlich miteinander vertragen“, Zeitschrift der Savigny– Stiftung für Rechtsgeschichte, Germanische Abteilung 109, 1992, s. 129–158, zde s. 130; srv. J. A. Sharpe, ‘Such Disagreement betwyx Neighbours‘, s. 178. 460 Koldín, čl. C 26 – C 32, zde čl. C 31, s. 99. 458
ubrmanská vejpověď. Odlišnost jednotlivých pojmů do určité míry odráží způsob, jakým bylo usmíření stran dosáhnuto a kdo při jeho dosažení přebíral iniciativu. V různých pojmech se tak může projevovat určitá nedobrovolnost, se kterou k usmíření docházelo. V české historiografii nebyla přátelským porovnáním a ubrmanským smlouvám věnována přílišná pozornost. Obšírněji se o nich zmiňuje Zikmund Winter, podle kterého byly smírem řešeny spory civilně právní a nářky cti.461 O oblíbenosti mimosoudního vyřizování sporů mluví také Václav Vaněček, který jako důvod uvádí nákladnost soudního řízení, neboť každý soudní úkon byl spojen s poplatky úředníkům. Rozlišuje dva způsoby mimosoudního vyřízení sporu, a to soukromé narovnání (smlouva o smírném urovnání sporu) a arbitráž.462 Jiří Klabouch zmiňuje, že mimosoudní nebo mimoprocesní vyřizování sporů bylo využíváno po celou dobu starého českého soudnictví a právo jej podporovalo. Platila zde zásada, že „vůle stran právo láme“, kdy se strany dohodly na ubrmanech (smlouvcích), kteří spornou věc, jež by normálně náležela před řádný soud, rozhodli. Soud měl soudit, až když bylo jisté, že dobrovolná dohoda stran není možná.463 Smírného řešení sporů se ve své práci o hrdelním soudnictví předbělohorského Berouna dotkla také Eva Procházková, která při absenci jiných pramenů použila pro předbělohorské období radní manuály a protokoly a knihy smluv, jež podle ní zachycují trestné činy z oblasti narušování sousedského soužití a sporů o čest. Autorce se pak v jejím vzorku objevila řada případů ukončených smírným narovnáním mezi stranami, ke kterým podle ní docházelo zejména z iniciativy soudu.464 O smírčích smlouvách se zmiňuje také Petr Kreuz, který konstatuje, že jejich uzavírání pomocí smlouvců (ubrmanů) již do kontextu vlastního civilního procesu náleží jen velice volně.465 Možnost smírného řešení sporů zmínily také Ludmila Sulitková a Hana Jordánková, které se věnovaly rozboru obsahu rychtářských knih města Brna z let 1542 až 1619. Konstatovaly, že k uzavření smíru mohlo dojít mimosoudní cestou a výsledek jednání byl před rychtářským soudem pouze předložen, později mělo ale ke smírčím ujednáním docházet přímo před soudem. Zmínily také, že k přátelským narovnáním docházelo i v případech úmyslného zabití, kdy se strany dohodly na materiálním odškodnění a viník slíbil nedopouštět se v budoucnu ničeho podobného. Úsilí o smírčí řešení bylo podle nich podmíněno v menší míře snahou respektovat normy křesťanské tolerance, ale spíše k němu vedly
461
Z. Winter, Kulturní obraz českých měst (Život veřejný v XV. a XVI. věku), II, Praha 1892, kap. Úmluvci a řečníci, zvl. s. 708–714. 462 V. Vaněček, Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Praha 1970, 2. vyd., s. 208. 463 J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 152, s. 293. 464 E. Procházková, Hrdelní soudnictví města Berouna, s. 95n; podobně J. Pánek, Městské hrdelní soudnictví, s. 694 vysvětlení široce chápaného pojmu hrdelní soudnictví. Srv. P. Kreuz, K charakteristice, s. 64–68. 465 Tamtéž, s. 67.
zřetele ekonomické a hlavně snaha jednotlivce nedojít újmy na cti.466 Na základě rozboru rychtářských knih z Moravské Ostravy z konce 17. a 18. století si Irena Korbelářová všimla v zápisech velkého podílu porovnání. Obyvatelé před soud předstupovali s žalobou nejčastěji pro pomluvy a urážky vzniklé v šenkovních domech a výsledkem bylo zaopatření cti a jména žalobce.467 V zahraniční historiografii se problematice konfliktů a jejich řešení věnovali např. britští badatelé, kteří si tématu všímali mnohem komplexněji. Zásadní prací je soubor příspěvků editovaný britským historikem Johnem Bossym, který se v nejobecnější rovině zabýval charakterem lidských vztahů a právem. Autoři se zaměřili především na různé způsoby zasahování do pří a přitom zmínili i často využívanou možnost řešit spory smírnou cestu. Tento fenomén pak studovali z různých perspektiv: antropologie, sociální historie, dějin práva. Poukázali na různé neformální a formální postupy v usmiřování stran, pokusili se o typologii těchto postupů a také o vysvětlení, proč bylo usmiřování široce akceptováno.468 Alternativního řešení sporů si všimly také práce zabývající se fungováním raně novověkých panství, a to zejména v souvislosti se studiem vrchnostenských soudních pravomocí a způsobů zasahování vrchnosti do řešení konfliktů poddaných.469 Okrajově se o „fenoménu“ usmiřování sporných stran zmínili autoři sledující fungování vesnických rad a prostorem pro jejich jednání v rámci panství.470 Tématu se věnovaly práce zabývající se sociální kontrolou a také sociální disciplinací.471 Značnou pozornost historici věnovali otázce, jak konkrétně fungovala
466
H. Jordánková – L. Sulitková, Rychtářské knihy z Archivu města Brna jako významné prameny k výzkumu kriminality v raném novověku, ČMM 120/2001, s. 175 – 185, zde s. 181, 184; o tradici rozhodčího a smírčího řízení v Brně srv. M. Malaníková, Rozhodčí a smírčí řízení jako součást brněnského městského práva, In: M. Nodl – M. Wihoda (edd.), Rituál smíření, Konflikt a jeho řešení ve středověku (Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně), Brno 2008, s. 217–224. 467 I. Korbelářová, Městské soudnictví v Moravské Ostravě ve světle rychtářských knih (1692–1787), Ostrava (Příspěvky k dějinám a výstavbě Ostravy a Ostravska) 16, 1991, s. 338–350, zde s. 342. 468 J. Bossy (ed.): Disputes and Settlements. Law and Human Relations in the West, Cambridge 1983 a zvláště příspěvky: S. Roberts, The Study of Dispute: Anthropological Persectives, s. 1–24; J. A. Sharpe, ‘Such Disagreement betwyx Neighbours‘: Litigation and Human Relations in Early Modern England, s. 167–187; do stejného sborníku přispěla svou studií také francouzská historička N. Castan, The Arbitration of Disputes under the ‘Ancien Régime‘, s. 219–260. 469 T. Winkelbauer, „Und Sollen sich die Parteien gütlich miteinander vertragen“, Zeitschrift der Savigny– Stiftung für Rechtsgeschichte: Germanische Abteilung 109, 1992, s. 129–158; M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft (Die vorderösterreichische Obervogtei Triberg von 1737 bis 1780), Göttingen 1998, zvl. s. 157n. 470 D. Štefanová, Herrschaft und Untertanen, Ein Beitrag zur Existenz der rechtlichen Dorfautonomie in der Herrschaft Frýdlant (Friedland) in Nordböhmen (1650–1700), In: J. Peters (ed.), Gutsherrschaft als soziales Modell (Vergleichende Betrachtungen zur Funktionsweise frühneuzeitlicher Agrargesellschaften), Mnichov 1997, s. 199– 210. 471 M. Mommertz, „Hat ermeldetes Waib mich angefallen“ (Gerichtsherrschaft und dörflicher Sozialkontrolle in Rechtshilfeanfragen an den Brandenburger Schöppenstuhl um 1600, Ein Werkstattbericht), In: J. Peters (ed.), Gutsherrschaft als soziales Modell, s. 345–358; M. Weber, Bereitwillig gelebte Sozialdisziplinierung? Das funktionale System der Polizeiordnungen im 16. und 17. Jahrhundert, Zeitschrift der Savigny– Stiftung für Rechtsgeschichte: Germanische Abteilung 115, 1998, s. 420–440; S. Ogilvie, „So that Every Subject Knows How to
v konfliktních případech na úrovni obcí samoregulace a jaké prostředky komunity a jednotlivci využívali, aby v obci zachovali a znovu nastolili mír.472 O všeobecné oblíbenosti smírného řešení konfliktů prostřednictvím arbitrů vypovídá snad i to, že se o této možnosti zmiňují kromě německých a anglosaských historiků také historici z dalších evropských zemí.473 Oblíbenosti mimosoudního řešení sporů si všimli i někteří ekonomové, kteří tento jev vysvětlovali jako důsledek vysokých vedlejších nákladů, tzv. teorie externalit. George Ellickson, jenž se zabýval řešením sporů mezi kalifornskými farmáři, došel k závěru, že náklady spojené se získáváním vědomostí o právních normách a užíváním formálních postupů v soudním řízení považovali farmáři za tak vysoké, až upřednostňovali neformální řešení konfliktů. Ellickson mluví doslova o normách založených na selském rozumu. Poněkud přehnaně tvrdí, že stejně jako nebyla nutná legislativa pro právo, nebylo ani nutné právo pro pořádek.474 Při studiu smírčího řízení narážíme na otázku, jaký podíl ze všech konfliktů tvořily pře vyřešené nakonec dohodou stran a jejich usmířením. Na základě vzorku, který jsem získala, není možné dojít k nějakým jasným závěrům a to z několika důvodů. První důvod vychází už ze samotného charakteru smírčích dohod.475 Je pravděpodobné, že velká část usmířených konfliktů mimosoudním způsobem nebyla do knih zapsána. V případě nutnosti mohli uzavření smírčí smlouvy doložit její prostředníci nebo svědci. Dalším důvodem je charakter pramenné základny, kterou jsem měla k dispozici. Pro každé městečko se dochoval různě početný soubor sporů s různými typy zápisů. Možnost brát všech přibližně 650 položek databáze sporů ze všech městeček jako jeden reprezentativní celek jsem proto zamítla. V městských knihách jednotlivých městeček byly zaznamenávány především smírně ukončené pře a jejich podíl ze všech sporů,
Behave“: Social Disciplining in Early Modern Bohemia, Comparative Studies in Society and History 48/1, 2006, s. 38–78. 472 B. Krug-Richter, Konfliktregulierung zwischen dörflicher Sozialkontrolle und patrimonialer Gerichtsbarkeit (Das Rügegericht in der Westfälischen Gerichtsherrschaft Canstein 1718/1719), Historische Anthropologie 5, 1997, s. 212–228; A. Beuke, „In guter zier und kurtzweil bey der naßen angetastet“ – Aspekte des Konfliktsaustrags in der Frühen Neuzeit, In: B. Krug-Richter – R.-E. Mohrmann, Praktiken des Konfliktaustrags in der frühen Neuzeit, Münster 2004, s. 119–155; R.-P. Fuchs, Um die Ehre (Westfälische Beleidigungprozesse vor dem Reichskammergerischt, 1525–1805), Paderborn 1998, zvl. s. 226nn, 330; M. Eriksson – B. Krug-Richter (edd.), Streitkulturen, Gewalt, Konflikt und Kommunikation in der ländlichen Gesellschaft (16.–19. Jahrhundert), Köln– Weimar–Wien 2003. 473 K. Johansson, Herrar och bönder (Om jurisdiktionen i några småländska friherrskap på 1600–talet), Scandia 56/2, 1990, s. 161–191, zvl. s. 171n; B. Maillard, Les hautes justices seigneuriales, agents actifs des régulation sociales dans les campagnes de la moyenne vallée de la Loire au XVIIIe siècle?, In: F. Brizay – A. Follain, – V. Sarrazin, (edd.), Les justices de village (Administration et justice locales de la fin du Moyen Âge à la Révolution), Rennes 2002, s. 285–295, zvl. s. 294n. 474 „… takes the argument one step further in his Order Without Law: Not only is legislation unnecessary for law, but law is unnecessary for order“, B. Caplan (rec.), R. C. Ellickson: Order Without Law: How Neighbors Settle Disputes, Cambridge, 1991, http://www.gmu.edu/departments/economics/bcaplan/ellick.htm (3.6.2008). Srv. L. Vítek, „Ronald H. Coase: Společenské náklady, teorie externalit a jejich řešení“ http://www.econ.muni.cz/~ivan/ xxx/subjects/ver_econ/coase.doc, (3. 6. 2008). 475 Srv. J. A. Sharpe, „Such Disagreement betwyx Neighbours“, s. 183.
které mám pro tato městečka k dispozici, tvoří více než 80 %. V „knize žalob a odporů“ z městečka Bohdanče je pouze 26 záznamů o soudních řízeních, z nichž devět bylo ukončeno vynesením rozsudku (osm nálezů, jedna výpověď). U sedmi není jasné, jak bylo soudní řízení skončeno a proč – snad mohlo být zastaveno pro nezájem jedné ze stran, která se opakovaně před soud nedostavovala, v jednom případě jedna ze stran zchudla. Jindy byla v knize zachycena pouze část soudního řízení, např. svědecké výpovědi nebo pouze žaloba, a v jednom případě nebyly listy s pokračováním zápisů do knihy všity. Dohodou a usmířením skončilo 9 sporů, z nichž ale pět bylo zapsáno v závěru používání knihy, tedy až na konci 17. a v první třetině 18. století. Bylo to zřejmě dáno tím, že funkce knihy se v průběhu jejího užívání proměňovala a tyto ubrmanské smlouvy se hodilo zapsat sem. Podílem předčasně ukončených sporů v majetkových věcech týkajících se dluhů a úvěrových transakcí se zabýval britský historik Craig Muldrew. Ve své studii podrobil analýze žaloby řešené městským soudem v 17. století v přístavním městě King’s Lynn v severním Norfolku. Došel k závěru, že se po podání žaloby pokračovalo pouze v 16 % případů a rozsudkem byla ukončena pouze 4 % žalob.476 Podobně se vyjadřuje o vysokém podílu usmíření sporných stran také J. A. Sharpe, který se zabýval spory o čest řešenými před církevním soudem v Yorku. Z dosti malého souboru 27 případů zhanění, které řešil konsistoriální soud v průběhu tří let (1596–1598), zjistil, že pouze pět případů skončilo rozsudky.477 Velký rozdíl mezi počtem zahájených jednání kvůli urážkám na cti a jejich ukončení rozsudkem vysvětluje tím, že lidé sice velmi ochotně zahajovali soudní řízení, ale už ne tak ochotně dovedli spor až do jeho uzavření rozsudkem. Tzn. že zahájení soudní pře může být v těchto případech interpretováno jako první krok k urovnání napětí v sousedských vztazích.478 Další těžko zodpověditelnou otázkou je, v jaké fázi sporu a soudního řízení docházelo k usmíření stran smírčí dohodou. Časové určení, kdy k předčasnému ukončení sporu smírem došlo, nebylo v zápisech většinou uváděno. Daná věc již nebyla tak zásadní, aby musela být ve smlouvě zachycena, protože nejdůležitějším sdělením bylo, že ke smíru vůbec došlo a že si obě strany navzájem odpustily. Bližší časové určení tak nacházíme převážně, pokud byl spor vleklý a cesta k usmíření dlouhá. Jisté je, že sporné strany byly vystaveny trvalému tlaku okolí i institucí, aby se pří skončily a raději se dohodly. S otázkou, v jaké fázi sporu nebo soudního řízení docházelo k usmíření, úzce souvisí otázka, jakým způsobem bylo smíru dosaženo.
476
C. Muldrew, Credit and the courts, s. 27. J. A. Sharpe, ‘Such Disagreement betwyx Neighbours‘, s. 172n. 478 Tamtéž, s. 178. 477
K usmíření stran mohlo dojít hned po eskalaci konfliktu, kdy si buď sporné strany uvědomily nepřijatelnost nebo zbytečnost takového chování a navzájem si odpustily. Takto končily nejčastěji verbální konflikty, tzn. nářky cti a zhanění, a také spory, v nichž byla použita určitá míra násilí, tzn. rvačky. Zásadní úlohu při řešení těchto sporů hráli sousedé a rychtář, kteří bezprostředně po konfliktu domlouvali svářícím se stranám. Rychtářovi příslušela povinnost dohlížet na zachování veřejného pořádku. Do sporu proto mohl z úřední pravomoci zasáhnout jako první, a bezprostředně tak musel komunikovat s oběma protivníky. V městečku Přelouči se v roce 1574 odehrál spor, během něhož byly použity sečné i střelné zbraně a který skončil zraněním jednoho ze zúčastěných.479 Bezprostředně po eskalaci konfliktu do něj zasáhl rychtář, který stranám odebral zbraně a předvolal je k sobě. Mezi dvěma zúčastněnými došlo ihned po konfliktu k uzavření přátelské smlouvy. Největší vliv na tom měli rychtář a sousedé, kteří obě strany nabádali k jejímu uzavření.480 Rychtář Andreas Rektor ve svém svědectví vypověděl, že „… tak spolu vo tu věc mluvili a sousedé, kteří byli přítomni, je přemlouvali, aby se vo to přátelsky smluvili, což mu na žádost těch sousedů Matěj odpustil…“.481 Je otázkou, jak často byla skutečnost o uzavření takové neformální smírčí dohody, ke které došlo čistě mimosoudní cestou, zaznamenána do městských knih. Zapsání bylo dobrovolné a dělo se na žádost stran, takže je spíše pravděpodobné, že se tak stalo v menší části sporů. Některé osoby mohlo od zanesení zápisu o uzavření dohody do městské knihy odradit i to, že byl tento úřední úkon zpoplatněn. Při přesvědčování stran k uzavření smíru mohly svou úlohu sehrát i další osoby, které asi už jen svou přítomností vyvíjely nátlak na jednu nebo obě strany. Pokud viník žádal protistranu o odpuštění, mohli jej sousedé svými přímluvami podpořit, jak se stalo před týneckou městskou radou v roce 1614, kde se „… dobří lidé při právě… přimlouvali, aby to mimo sebe pustila, v čemž jest jak její prosby tak i dobrých lidí přímluvy oslyšeti nemohla, nýbrž k tomu se naklonila a to provinění mimo sebe pustila…“.482 V souvislosti s výše zmíněným sporem odehrávajícím se v městečku Přelouči v roce 1574 probíhalo ještě další jednání o uzavření přátelské smlouvy. Iniciativa k vyjednávání vzešla ze strany viníka, který požádal několik sousedů, aby zjistili, jak by se k přátelské smlouvě stavěla druhá strana. Protistrana prostřednictvím svého vyjednávače oznámila své finanční nároky, na
479
K tomuto sporu došlo mezi Bartolomějem Jamským z Heřmanova Městce s Janem Ptáčkem z Přelouče. Jamský obvinil Ptáčka z toho, že „v tomto městě v branách, když sem domů jel, nade mnou jest výtržnost provedl chtějíc mě zamordovati, mě nenáležitě zbil a zranil, ranami sečnými zsekal a ranami bodnými zbodl beze vší příčiny ode mě sobě dané“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 58r (1574). 480 „rychtář poslechl obě strany a podal je na přátelskou smlouvu a sousedé přítomní přimlouvali se, aby se o to smířili“, tamtéž, fol. 62v. 481 Tamtéž, fol. 61v, 62r. 482 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 89v–90r (1614).
což viník nemohl přistoupit.483 Příčinou neúspěchu mimosoudního vyjednávání bylo i to, že následky pro jednu ze stran byly závažnější a i její finanční požadavky byly značné. Ve sporu se pak pokračovalo v běžném soudním řízení u hejtmanského soudu na pardubickém zámku.484 Před přeloučskou městskou radou pak byli jen vyslechnuti svědkové a zapečetěné svědecké výpovědi byly odeslány k vrchnostenskému soudu do Pardubic. Hejtmanský soud vynesl nález, podle kterého neměl zraněný od protistrany dostat žádnou náhradu, protože spor vlastně zapříčinil a navíc neměl vůbec jezdit se střelnou zbraní. Druhá strana byla odsouzena k týdennímu pobytu v šatlavním vězení v Přelouči, „protože je všem lidem poddaným … zřízením JM vydaným vyměřeno, aby se k sobě chovali pokojně a nesahali na sebe bitím… a to se všecko stalo v městečku Přelouči, kde pořádný právo jest…“.485 Z obou výše zmíněných příkladů je zřejmé, že přítomnost sousedů v průběhu řešení sporu pro ně mohla znamenat možnost provádět do určité míry sociální kontrolu. V roce 1639 je v zápisu „dobrovolné smlouvy“ kromě tří smlouvců zmíněna také účast „jiných mnohých osob dobrých“. V tomto případě se ale jednalo spíše o výjimečný případ, kdy manželské neshody vyvrcholily odloučením stran a uzavřením dohody před městskou radou se rušila svatební smlouva a upravovaly se vzájemné majetkové poměry.486 Pokud nedošlo k usmíření ihned po konfliktu, mohl poškozený vznést před městskou radou obvinění. Druhá strana mohla na žalobu zareagovat několika možnými způsoby – ke všemu se přiznat, prohlásit se za viníka a žádat odpuštění. Obvinění na svou obranu uváděli další polehčující okolnosti, jako opilství či hněv, nebo se své jednání snažili odůvodnit tím, že výrok pronesli na základě „klevet“. Uvedu zde pouze jeden charakteristický příklad tohoto způsobu vyřešení sporu. Bohdanečský městský soud v roce 1582 řešil spor Jiříka Kubeše a Jana Dvořáka týkající se nářku cti. Jiřík Kubeš nejdříve protivníkovi, „nepominouce práva a zřízení zemského poselství, učinil po dobrých lidech“. Dvořák se ale k věci neznal a Jiřík podal u městského soudu žalobu a žádal „za spravedlivé opatření podle práva“. Když měl obžalovaný odpovídat na žalobu, „… na nepaměť to kladl pravíc, žeby v své paměti neměl, aby toho co v žalobě položeno o Jiříkovi Kubešovi jakožto o dobrým člověku mluviti měl, než že on jeho má za dobrého člověka 483
Ze svědecké výpovědi rychtáře Andrease Rektora se dozvídáme, že „chtěje se pak v to vložiti i se sousedy, aby se o to… srovnali … požádal Ptáček sousedů svých, aby s Bartolomějem o tu věc nějak rozmlouvali, jestli by se chtěl smluvit, a Jamský skrze prostředka svýho oznámil, že za 50 k(op gr.) m(íšeňských), a Ptáček na to oznámil, že mu nedá ani kopu“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 62r (1574). 484 Důvodem, proč se jejich sporem zabýval vrchnostenský soud v Pardubicích, bylo to, že i když byli žalobce i obžalovaný z jiného panství, byli oba poddanými panovníka. Heřmanoměstecké panství propadlo v roce 1571 po smrti Zikmunda Anděla z Ronovce jako manské zboží panovníkovi a poté jej spravoval pardubický hejtman Jiřík Adlspach z Damsdorfu. V roce 1577 bylo heřmanoměstecké panství prodáno Oprštorfům z Dubu, P. Vorel, Urbář města a panství Heřmanův Městec z roku 1572, VčSH 2, 1992, s. 239–274, zvl. s. 240n. 485 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 64v (1574). 486 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 240r (1639).
jakož i jiný lidí a o něm nic takového zlého, že neví.“ Z pokračování zápisu se dovídáme, že usmíření zprostředkovali členové městské rady, kteří „… o to pracovali a majíc sobě to z obojí strany v moc dané je o to vyrovnali a to takto, že vše, což se tu původem ďábla mezi stranami bylo zběhlo, vyzdvihují, moří a v nic obracejí a to, jestliže jest co tu bylo, původem toho nepřítele ďábla mezi stranami vzniklo….není k újmě poctivosti a jejich dobré pověsti…“.487 Pokud obviněný odvolal to, z čeho byl obžalován, což platilo zvláště ve přích o čest a o různé méně závažné spory, kdy bylo dokazování značně problematické, neboť „… hanba hanbu postihá a nářek nářku odpovídá…“, spor v těchto případech zpravidla končil opatřením obou stran na cti a uzavřením přátelské smlouvy.488 Pokud soudní řízení pokračovalo dál, bylo zvykem, že se městská rada snažila sporné strany usmířit znovu a opakovaně je vyzývala k uzavření přátelské smlouvy – někdy třikrát i vícekrát.489 Dělo se tak po přednesení odpovědi na žalobu, tzv. odporu.490 Konšelé se snažili dosáhnout usmíření stran a ukončení řízení zejména před publikováním svědeckých výpovědí a zatažením dalších lidí do sporu.491 Koldínův zákoník přímo stanovuje u sporů o čest, aby byly sporné strany vyzvány před přečtením svědeckých výpovědí k uzavření přátelské smlouvy.492 Pokud nedošlo k usmíření stran v této chvíli, existovalo zde reálné nebezpečí vzniku postranních pří o důvěryhodnost svědků, což s sebou mohlo přinášet zhoršení stávajících sociálních vztahů uvnitř komunity a narušení sociálního smíru. Navíc znamenalo předvolání svědků a zapisování jejich svědeckých výpovědí pro žalobce i obviněného stoupající finanční náklady a pro všechny zúčastněné také časové obtěžování. Když nedošlo k usmíření ani v této fázi, dostaly strany ještě jednu šanci před vynesením rozsudku.493 Pokud byla přátelská dohoda úspěšně uzavřena v této 487
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 6r, v (1582). SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 141v–142 (1611). 489 „vyslyševše… obojí stranu a chtíce raději, aby mezi sousedy svornost, láska zachována býti mohla, ačkoliv již k té při i některé svědky zavedeny a publikováni byli, toho jsou jim jednou, podruhý i potřetí k smlouvě přátelské podati a odložiti ráčili“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 189r (1613). 490 po odporu „… odloženo do dvou neděl… budou–li se moci v tom čase sami přátelsky porovnati, že se jim toho přeje a porovnejte se neb neporovnejte při témž času, aby se u práva postavili…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 9r, v (1583); po odporu „mezi tím z podstaty práva stranám k přátelskému porovnání do neděle po rozeslání apoštolů … den termínován jest tu, aby se v místě radním koštovali, budou li se moci bez pohoršení obojí strany spravedlnosti v týž den porovnati“, tamtéž, fol. 76r (1617). 491 „…i od práva stranám oznámeno prve nežli k publikování jakých svědomí přijíti mohlo, poněvadž se dotýče cti a poctivosti, z povinnosti právní ještě se stranám toho přeje, budou–li se moci sami srovnati a spokojiti, že se na přátelskou smlouvu podávají protož se toho ještě odkládá do dvou neděl, spokojte se neb nespokojte, aby se znovu postavili a načem by to bylo oznámili…“, tamtéž, fol. 43r, v (1587); „… že není Kořínek přítomen osobně, ppp to uváživše dali strany na přátelskou smlouvu a jim den k porovnání přátelskému termínovali po neděli Invocavit, nebudou –li se moci porovnati … k průvodům do 4 neděl do auterka po neděli oculi se jim odkládá…“, tamtéž, fol. 78v (1617); „... však stranám z práva napomenutí se činí, aby se dřívěji nežli by lidé závazky obtěžováni byli přátelsky se porovnali …“, tamtéž, fol. 92v (1623). 492 Koldín, čl. Q 19, s. 361n. 493 „k nálezu této pře z podstaty práva se odkládá do 4 neděl… strany se napomínají nečekajíc na nález neb vejpověď právní, aby raději přátelským způsobem se porovnali“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 97r 488
etapě soudního řízení, mohla se v zápisech projevit nad tímto faktem určitá radost, která bývá připisována božskému zásahu.494 Neuzavření přátelské smlouvy po několikerém vyzvání mohli již členové městské rady zvláště ve přích o malichernosti chápat jako určitý nevděk a pohrdání soudem.495 Zcela výjimečně se můžeme setkat s uzavřením přátelské smlouvy až po vynesení nálezu soudem. Tento postup mohl znamenat jediný způsob ochránění cti a minimalizování nebezpečí vydání k útrpnému právu. V roce 1576 mezi sebou tímto způsobem ukončili spor švec Petr Královský z Pardubic a Dorota Macková z Vysoké, která jej měla spolu s „kurvou“ Marianou okrást, když ležel opilý vedle silnice. Obvinění Doroty a její pomocnice Mariany z loupeže řešil vrchnostenský soud, který odsoudil Marianu k útrpnému výslechu. Za Dorotu se kvůli jejímu případnému výslechu měli zaručit rukojmí. Pokud by se nikdo takový nenašel, měla se dostavit do vězení. Důvodem různého postihu obou žen bylo jejich odlišné sociální postavení a pověst. Mariana byla během soudního jednání svědky opakovaně označována jako „lotryně a kurva“ a zařazována mezi vandrovní osoby. Její okolí ji tak přiřadilo do skupiny lidí „na okraji“ společnosti považovaných za podezřelé a společensky nebezpečné. Na těchto osobách byly uplatňovány mnohem přísnější normy a od zbytku „zakotvené“ společnosti mohly sotva očekávat shovívavost.496 Dorota naopak vystupovala jako manželka hospodáře a matka alespoň jednoho dítěte, která se mohla při projednávání sporu spolehnout nejen na manžela, ale také na širší okruh osob, které potvrdily její dosud dobrou pověst.497 Styk s osobami s pochybnou pověstí znamenal pro „poctivé“ lidi riziko, že je v případě nějakých problémů stáhnou s sebou, což zřejmě u žen platilo ještě ve větší míře. Spor byl definitivně ukončen uzavřením přátelské smlouvy, podle níž měl žalobce dostat od Doroty a jejího manžela 20 kop gr. míšeňských za (1623); „… ráčil je podat na přátelskou smlouvu dřívěji nežli vejpověď… přijali to a zjednali přátele z obojí strany“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 22r, v (1604); „od auřadu sobě podáno majíce, aby dřív než výpověď od práva vznešena byla, přátelským způsobem se porovnali…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 248r–249v (1668); „oznamujíc ppp (panu purkmistru a pánům), že soudové zisku nepřinášejí a že nic lepšího a chvalitebnějšího není jako když se sousedé v lásce a svornosti snášejí, prve nežli by o touž věc právní rozeznáni a vejpovědí poděleni byli, podali je na přátelskou smlouvu, k čemuž obě strany přistoupily“, tamtéž, fol. 232v–233v (1602). 494 „dlouho k tomu ohnuti a oblomeni býti nemohli, až tohoto šťastného dne, když již k vyhlášení nálezu stáli, takto jsou společně původem Pána Boha skrze ppp, jimž všecku při zcela v moc dali, porovnáni jsou“, tamtéž, fol. 174r– 175v (1607). 495 „… strany… nestavše se mezi nimi porovnání přátelské za přečtení a vyhlášení nálezu žádali, právo vždy chtějíc, aby raději mezi stranami ta pře během přátelským skončení své vzala, vždy ještě k přátelské smlouvě otcovsky napomínali, strany pak napomenutím takovým pohrdouc a jeho k sobě přijíti nechtějíc na svým předsevzetí urputně stáli a za vyhlášení nálezu žádali…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 97r (1623). 496 K. Härter, Social Control and the Enforcement, s. 59nn. 497 „Tu já Jiřík Adlspach… ačkoli jest Dorota Macková tu Marianu kurvu podle austní vejpovědi nepostavila, ale poněvadž ta jistá Mariana světle na tom stojí, že ne ona ale Dorota, když sou spolu z města Hradce šli, nalezší Pavla Královského ležícího u cesty vopilého od něho váček vzala a také nějaký díl z něho peněz vybrala. Toho za spravedlivé uznati nemohu, aby tím postavením té Mariany kurvy ona Dorota této žaloby sproštěna byla a tak jsouc ta Mariana prve kurva zjevná pro vyhledání té i jinejch věcí má dána bejti ku právu autrpnému a protož nemá li Dorota dostatečnejch rukojmích, byla li by toho jaká potřeba, aby se ku soudu postavila, tehdy se do trestání vzíti má…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 99v–106r (1575, Pardubice – Vysoká).
soudní výlohy a k tomu navíc jalovici. Pro Dorotu i jejího manžela tento způsob znamenal jedinou cestu jak ochránit svou čest.498 Během řízení používala městská rada v přesvědčování sporných stran k usmíření určité přesvědčovací až donucovací prostředky. Konšelé tak apelovali na morální hodnoty, které měly strany zastávat, a projevovali přání, aby spolu sousedé žili jako dobří křesťané „v lásce a svornosti“.499 Spor prezentují jako odchylku od normálního stavu, jejíž původní příčinou byl „ďábel“ nebo „satanáš“.500 Neopomíjeli zdůraznit, že z počátečního sporu narušujícího vztahy mezi jeho bezprostředními účastníky by se mohl rozvinout konflikt, který by se dotkl i dalších osob a narušil vztahy v komunitě.501 Udržení či znovunastolení dobrých sousedských vztahů mělo zásadní význam pro zajištění bezkonfliktního chodu hospodářství a vůbec sociálního života poddanských vsí, městeček a měst. Na obnovení a zachování dobrých sousedských vztahů měly zájem jak vrchnosti, tak i samy obce.502 V zápisech se setkáváme na jedné straně se snahou žalující strany řešit spor soudní cestou a ne „na vlastní pěst“ a na druhé straně zároveň s prezentací sporu i soudního řízení ze strany zástupců městské samosprávy jako s něčím nenormálním, co může vztahy v lokalitě ohrozit a zveřejněním obsahu sporu situaci ještě zhoršit. Městská rada mohla svou roli přirovnávat k otcovské autoritě, a snažila se tím při pobízení stran k urovnání pře vlastní pozici posílit.503 Podobně je v některých přátelských smlouvách zmíněna starobylost a výhodnost tohoto způsobu ukončení sporu a zdůrazňuje se, že se jedná o „dobrej a starobylej způsob“. Jeho oprávněnost se dále podporuje ještě tvrzením, že „se tu oboudvou poddaných JMC dotejče…“.504 Jako bezprostřední důvod pro usmíření mohli konšelé připomínat 498 „… Matěj Macek s Dorotou ženou sou se o to všecko přátelským během s Pavlem smluvili a to tak, že jemu za škody a zátraty dáti má 20 km a jalovici… však taková smlouva nemá být Dorotě a Matěji Mackovi na újmu jejich poctivost a dobré pověsti na časy věčné a budoucí…“, tamtéž, fol. 106r (1576, Pardubice – Vysoká). 499 „… lepšího a chvalitebnějšího není, jako když se sousedé v lásce a svornosti snášejí…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 147v–148r (1602); „ve svornosti sousedské spolu bydleti chtějí…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 26v (1691). 500 „co se tu mezi nimi původem ďábla a satanáše sběhlo…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 141v–142r (1600); „…původem zlého nepřítele ďábla…“, SOkA Kolín, AM Týnec, kn. č. 5, fol. 91r–92v (1615); „co se tu skrz obchodníka černého a původa všeho zlého zběhlo“, SOkA Pce, AM Pelouč, kn. č. 330, fol. 205v (1621); „co původem aukladníka lstivě mezi oznámené strany vtroušeno“, tamtéž, fol. 206r (1621); „… původem ďábla satanáše…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 200r–201r (1667); odkaz na ďábla se vyskytl ve 35 sporech – 15 z nich se týkalo městečka Týnce a 14 Přelouče, mohlo by to spíš odrážet zavedený zvyk, který se mezi písaři v dané lokalitě používal, nebo některé osobní vlastnosti písaře; není patrné, že by se používání těchto označení začalo ve větší míře vyskytovat např. s rekatolizací (do roku 1617 – 19 výskytů; od roku 1620 – 16 výskytů). 501 „… aby ten oheň, který by z toho počátku plápolati chtěl, časně uhašen byl...“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 94r, v (1644); „… purkmistr a rada rozumějíce tomu, žeby ten spor dáleji vznikati větší nevoli, škody, autraty působiti mohl, před dáním supliky kazili jim v tom povolení dáti, pokudž by se bez pohoršení práva sami mezi sebou porovnati mohli, aby toho budoucně Rellati učinili…obě strany si takové ublížení odpustili a za poctivé lidi se vyhlásili před ubrmany“, tamtéž, fol. 99v (1657). 502 T. Winkelbauer, „Und sollen sich die Parteien gütlich miteinander vertragen“, s. 142n. 503 „…a stranám učiněno otcovské napomenutí k přátelskému porovnání…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 93r (1623). 504 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 86v–88r (1614); podobně tamtéž, 91v–92v (1615).
blížící se církevní svátky.505 V případě sporu dvou členů literátského bratrstva městská rada apelovala na strany tím, že se blíží advent, a měly by se proto v této době společně věnovat spíše bohoslužbám než vzájemným svádám.506 V zápisech se občas odráží nelehká situace, ve které se v danou chvíli obyvatelstvo nacházelo, např. válečné události. V roce 1634 se tak městská rada v Dašicích snažila usmířit dva protivníky, „pohlížejíce k nynějším obtížným a velice strastným časům… a z dalšího jich též zbytečného zaneprázdnění a také proto že nevole povstala z obojí strany z opilství, na přátelskou smlouvu je, smluvte se neb nesmluvte, podali“.507 Tento příklad poukazuje na další dva pilíře podporující postoje a důvody konšelů k rychlému ukončení sporů a soudního jednání. Upozorňuje se zde na malicherné okolnosti vzniku sporu, kdy výraznou úlohu v eskalaci konfliktu sehrálo nemírné požití alkoholu.508 Členové městské rady dále upozorňovali na zbytečné zaneprázdňování městské rady i samotných účastníků sporu, ke kterému během procesu docházelo. Za zbytečné obtěžování městského soudu malichernými a neopodstatněnými věcmi hrozilo sporným stranám potrestání vězením. Konšelé je tak mohli kromě toho, že se v případě pokračování v soudním řízení vystavují finančním ztrátám, upozornit i na to, že „… sou z povinnosti měšťanské vystoupili…“ a mohou být potrestáni vězením podle jednoho z ustanovení Koldínova zákoníku.509 Stranou neponechávali ani zdůraznění nákladnosti vedení procesu a upozorňovali účastníky sporu, že „soudové zisku nenesou“.510 V této souvislosti někdy zmiňovali nebezpečí zchudnutí některé ze stran a její „padnutí“.511 Již zahájení soudního řízení s sebou neslo určitou finanční investici za obeslání druhé strany. Sporné strany před soudem zpravidla nevystupovaly samy, ale nechávaly za sebe mluvit tzv. právního přítele nebo prokurátora. Kromě toho platily za vnesení zápisu do městských knih a 505
„… pan purkmistr a páni nechtějíc, aby mezi sousedy nesvornost zvláště před slavnými hody vzrůst svůj bráti měla, stranám učinili napomenutí, aby v moc jim to dali…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 172r (1607). 506 „… purkmistr a konšelé… obojí stranu… jakožto bratřím kůru literátského… v poctách a službách božích překážky zvláště v přicházející čas adventní… následovali a z toho čím dále větší kyselost i zášti… povstavovati i růsti mohli… pročež aby raději mezi bratrstvem pokoj, svornost a láska bratrská svůj průchod měla… soudy, kterýž by dále následovati mohli… mocnou ubrmanskou vejpověď přátelsky porovnati a smířiti ráčili…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 100r, v (1657). 507 Tamtéž, fol. 87v–88r (1634). 508 „… jedno původem ďábla, druhé z opilství, 3. že i k tomu všetečnost přistoupila, 4. že se tu obou dvau řemeslníkův a sousedův blízkých dotejče, s uvážením práva na smlouvu přátelskou strany podání na mnohá pak přátelská promlouvání i otcovské předkládání pánů prostředníkův od obojí strany dožádaných…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 88r–89v (1614). 509 „… kdyby k průvodům a k dalším soudům přijíti mělo, nemohli by v tom než těžce padnouti a že sou z povinnosti měšťanské vystoupili, musili by právem trestáni podle zapsání práva městských Q26 přijíti…“, tamtéž, fol. 141v– 142r (1611). 510 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 147v–148r (1636); „…pro ušetření a mírnění způsobu poctivosti ochrany jsou podáni na přátelskou smlouvu, tak aby skrze to jsouc spolu sousedé potřební škody autraty sešlo…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 82r, v (1606). 511 „A ty cos prosoudil, budeš bez toho“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, bez fol; „… soudové zisku nenesou…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 147v–148r (1602); „…aby se strany zbytečně nehnali k škodám větším, austně vyřčeno takto...“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 24r (1583).
písaři od práce. Během procesu si musely strany opatřit všechny potřebné věci pro důkazní řízení, což byly kromě svědeckých výpovědí různé opisy a výpisy smluv, které často musely získávat u vrchnostenských úředníků na pardubickém zámku. K tomu všemu se přidávaly již zmíněné ztráty času. Včasné uzavření přátelské smlouvy bylo možností, jak se většině nákladů spojených s důkazním řízením vyhnout. Ani při smírném vyřešení sporu a uzavření přátelské smlouvy se strany nevyvarovaly finančním ztrátám úplně. Pokud se rozhodly uzavření smíru stvrdit písemnou formou, platily od „ingrosírování“ do městské knihy. Kromě toho se setkáváme s tím, že pokud některou ze stran v jednání zastupovali přátelé a ubrmané ze vzdálenějšího místa, bylo nutné zaplatit i jim. Náklady vzrůstaly, pokud soudní řízení probíhalo před jinými soudy. Bartoloměj Jamský tak chtěl v roce 1589 před městským soudem obžalovat Ondřeje Rektora ze zpohlavkování svého syna. Ten se žalobě bránil citací článku A 44 Koldínova zákoníku, podle kterého by ho měl žalovat před rektorem pražské univerzity. Bartoloměj o tom vyjádřil pregnantně svůj názor, „žeby musel hrubej měšec míti, aby jeho měl tam viniti“, a od žaloby protentokrát upustil.512 Zdá se, že Bartoloměj Jamský byl místní kverulant, neboť se jako žalobce, ale častěji jako obžalovaný, v 80. a 90. letech 16. století opakovaně objevuje před přeloučským městským soudem. Před městským soudem se od 70. let do počátku 17. století opakovaně objevoval i Ondřej Rektor, a to nejen jako jedna ze sporných stran, ale také jako člen městské rady a rychtář. Městský soud řešil spor Jamského a Rektora o nářek cti již v roce 1585. Do sporu tehdy zasáhl také apelační soud, který vyzval městskou radu, aby se obě strany pokusila usmířit.513 Je možné, že napjaté vztahy mezi oběma aktéry přetrvávaly dál a reakce Ondřeje Rektora v dalším sporu spíš odrážela nechuť pouštět se s touto osobou do dalšího soudního řízení. Pokud se tedy žalobce a obžalovaný mezi sebou nedokázali sami dohodnout, mohli k jednání pověřit třetí stranu. Tito zprostředkovatelé ubrmanské nebo pouze přátelské smlouvy jsou nazýváni prostředníci, smlouvci, ubrmané, jindy pouze přátelé. Primární funkcí prostředníka v konfliktu bylo, a dosud je, likvidovat napětí tak, aby se obnažil realistický obsah sporu. Prostředník pak předkládá každé straně nároky a důvody druhé strany, které tím ztrácejí tón subjektivní vášně. Pomáhá tak zbavit konflikt jeho neracionálních a agresivních svrchních tónů a může navrhnout různé cesty vedení konfliktu a ukázat výhody a nevýhody každé.514 Podle Koldínova městského zákoníku měli být prostředníci osoby „hodné, rozumné a upřímné“. Jejich arbitrážní výrok měl stejnou závaznost jako rozsudek a byl také soudně vymahatelný. Nebylo od 512
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 78v,79r (1589). Tamtéž, fol. 50r–51r (1585). 514 J. Klofáč – V. Tlustý, Soudobá sociologie I, s. 247, kteří zde tlumočí názory německého sociologa Georga Simmela. 513
něj možné odvolání, protože k rozhodčímu řízení strany již na počátku přistoupily dobrovolně. Smlouvy mohly být uzavřeny pouze ústně a nemusely být zaknihovány. Pokud nastala potřeba jejich doložení, mohli smlouvci bez přísahy svůj výrok dosvědčit. Koldínovo právo připouštělo možnost porovnání prostředníky pouze tam, kde šlo o právo soukromé, tzn. že smírčí dohoda nebyla možná v trestních věcech (resp. hrdelních).515 V letech 1545 až 1689 bylo v přeloučské „kontraktní knize“ zachyceno celkem 209 sporů.516 Smírným způsobem bylo vyřešeno 182 sporů, což je přibližně 87 % sporů. Účast zprostředkovatelů je zmíněna nejméně ve 111 sporech, které tvoří více než 60 % sporů řešených usmířením stran. K obdobným závěrům docházíme i pro městečko Dašice, kde bylo v letech 1562 až 1695 zachyceno 125 sporů, z nichž přátelským způsobem skončilo 112, tj. necelých 90 %. Z těchto 112 sporů se o prostředkování smíru dovídáme přibližně v 67 případech, tj. v necelých 60 %.517 Pro městečko Týnec bylo v letech 1588 až 1701 zachyceno 87 sporů, z nichž se smírně vyřešilo necelých 72 případů – tedy přibližně 82 %. Ubrmané, smlouvci nebo přátelé se podíleli na smírném řešení ve 34 %. U zbývajících sporů se smírným koncem nemusela být případná účast prostředníků zmíněna. Mohlo jít také o dohody, jež uzavřely strany samy mezi sebou mimo soud a jejich uzavření radě poté pouze oznámily bez uvedení bližších podrobností. Většinou šlo ale zřejmě o spory, které vyřešila městská rada sama a jež skončily „zdvižením“ pře a opatřením stran na cti. Dohodu mezi spornými stranami zprostředkovávalo zpravidla od čtyř do sedmi osob – nejčastěji to byli čtyři prostředníci, méně často pět nebo sedm smlouvců. Pouze ve dvou přátelských smlouvách se jako smlouvce objevila pouze jedna osoba. V roce 1678 se v Dašicích dohodly ve sporu o nářek cti dva manželské páry „…skrze prostředkování a jednání pana Pavla Horáka měštěnína a spoluradního“.518 Druhý příklad je z městečka Holic, kde v roce 1693 došlo k dohodě ve věci odstoupení od „handlu“ s grunty skrze vyžádaného přítele Jana Holuba.519 Jednalo se zřejmě o osoby disponující u obou stran dostatečnou autoritou. S vyšším počtem přesahujícím devět smlouvců se setkáváme pouze v Přelouči, kde vystupovalo spíše výjimečně až 12 prostředkovatelů. V zápisech přátelských smluv je někdy zachycen ještě větší počet osob, ale většinou není zcela jasné, zda se účastnily přímo vyjednávání nebo byly přítomné až zapsání dohody do městské knihy. Osoby „z prostředku práva“ mohly ale kooperovat v usmiřování stran i s dalšími lidmi. Sporné strany si zpravidla vybíraly některé své sousedy, ale v některých 515
J. Štěpán, Studie o kompilační povaze, s. 43; Koldín, čl. C 26–32, s. 97–99. SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330. 517 Bylo zde počítáno pouze se spory obsaženými v tzv. městské knize zelené, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133. 518 Tamtéž, fol. 127v–128r (1678). 519 SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 200, fol. 13v (1693). 516
sporech se setkáváme i s osobami z jiných lokalit. V roce 1571 došlo v městečku Přelouči ke sporu o zbití a zhanění a Václav Kaumek musel Janovi Kopeckému nahradit poměrně velkou sumu 20 kop gr. míšeňských, které investoval do „přátel přespolních“. Mezi prostředníky tohoto smírčího jednání se objevuje místohejtman Jan starší Jelínek z Koldína, dva sousedé z Kutné Hory, jeden soused z Přelouče a pardubický měšťan Jan Čáslavský.520 Mnohem menší sumou ve výši dvou kop gr. českých přispěl v roce 1572 Bartoloměj Nosek svému přeloučskému sousedu Mikuláši Patočkovi, který „zjednal sobě přátele přespolní, autraty a škody nemalé vzal“.521 V roce 1591 městská rada v Dašicích projednávala spor o nářek cti, ve kterém musel místní Jan Rathauský přispět jednou kopou gr. míš. Václavu Vokounkovi z Přelouče za „najití ubrmanů“.522 Dá se předpokládat, že pokud došlo k uzavření přátelské smlouvy mezi místními a zprostředkovali ji sousedé z dané lokality, jednalo se spíše o neplacenou činnost, která se mohla v případě potřeby nahradit recipročně. V Týnci se ve větší míře v roli zprostředkovatelů setkáváme s horníky nebo sousedy z nedaleké Kutné Hory či z „perkwerku“ kaňkovského (11krát). U čtyř ubrmanů je poznamenáno, že pocházeli z Pardubic, a překvapivě pouze u jednoho je uvedeno místo bydliště v Přelouči. Podobně se i v zápisech přeloučských sporů objevuje pouze jednou jako zprostředkovatel osoba z Týnce. Zdá se, že větší vazby podle počtu pěti ubrmanů pojily přeloučské měšťany s Bohdančí. Z Pardubic byli nejméně tři zprostředkovatelé, z nichž jeden byl měšťan Jan Čáslavský a dva zbylí vrchnostenští úředníci – listovní písař Tomáš Klatovský, který dříve působil v Přelouči jako kantor, a místohejtman Jan Jelínek z Koldína.523 Kromě nejméně čtyř ubrmanů z Kutné Hory se v Přelouči setkáváme ještě po jednom smlouvci z nepříliš vzdáleného Chlumce a královských měst Čáslavi, Nového Kolína či Hradce Králové. Větší rozptyl v bydlišti smlouvců, kteří se před přeloučskou městskou radou objevili, odpovídá tomu, že přeloučská společnost byla dynamičtější než v ostatních městečkách, neboť po povýšení na město v roce 1580 se sem přistěhovalo mnoho osob z okolních měst, včetně měst královských.524 O větší společenské stratifikaci může vypovídat i to, že se pouze v Přelouči v roli ubrmanů setkáváme s osobami se šlechtickým predikátem. V roce 1559 vystupoval v jednom sporu jako zprostředkovatel Jan Stříbrský z Krušce a v roce 1600 figuroval jako smlouvce ve sporu o doplacení věna mezi vdovou po Václavu Zoubkovi Kateřinou a vdovou Kateřinou Prachatickou 520
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 31v–32r (1571). Tamtéž, fol. 37v–38r (1572). 522 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 30v (1591). 523 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 31v–32r (1571) – zmínka o místohejtmanu Janu Jelínkovi z Koldína, srv. T. Šimek, Správa pardubického komorního velkostatku, s. 149, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 157r, v (1604) – zmínka o Tomáši Klatovském z Pardubic jako listovním písaři, srv. T. Šimek, Správa pardubického komorního velkostatku, s. 159, P. Vorel, Dějiny města Přelouče, s. 115. 524 Tamtéž, s. 70. 521
Mikuláš Magerle ze Sobíšku.525 Další šlechtickou osobou byl Kryštof Czedlic z Brusnice, který jako zprostředkovatel vystupoval v letech 1602 až 1606 v několika sporech.526 V Dašicích se v trochu větší míře setkáváme v roli ubrmanů s osobami z Pardubic, což bylo dáno především kontakty některých zaměstnanců vrchnostenských podniků, kteří zde pobývali. Častěji tu jako prostředníci figurovali také měšťané z nedalekého městečka Sezemic. Pokud byla některá ze sporných stran z okolních vesnic, mohli ji zastupovat sousedé odtamtud. Zdá se, že soud v Dašicích spory mimodašických řešil častěji, než tomu bylo v Přelouči nebo Týnci. S duchovními osobami se v roli ubrmanů setkáváme spíše ojediněle. V roce 1596 jako zprostředkovatel přátelské smlouvy vystupuje katolický farář v Přelouči Marek Žandovský z Žandova. Měl zasáhnout do sporu o nářek cti mezi Mandalenou Kantorovou, která urazila zdechovického rychtáře Jana Vlka a jeho ženu. Zdechovice ležely již mimo pardubické panství a přeloučský farář byl jako zprostředkovatel pověřen snad jako člověk mající kontakty a jistou autoritu i ve Zdechovicích, kde se mohl podílet na církevní správě. S účastí kněze nebo faráře v prostředkování smírčího řízení se setkáváme i v jiných městečkách pardubického panství jako v Dašicích, Holicích a Týnci.527 Duchovní osoby se snad mohly zaštítit v apelu na protistrany a ve svých přímluvách ke vzájemnému odpuštění větší morální autoritou, které se dalo těžko odmítnout. Je zajímavé, že duchovní osoby figurují jako prostředníci smírů jen do roku 1620. V pozdějším období vystupují pouze jako samotní účastníci sporů, kteří ve většině případů bránili svou čest. Jak již bylo zmíněno, významnou roli při usmiřování stran hráli konšelé, kteří se snažili strany opakovaně přimět k uzavření přátelské dohody a ukončení sporu a sami v roli prostředníků často vystupovali jako „osoby z prostředku práva“.528 Usmíření mohlo v těchto případech probíhat tak, že konšelé stranám určili termín, ve který se měly dostavit na určené místo k jednání. 525
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, fol. 6r (1559), více o postavě Jan Stříbrského P. Vorel, Dějiny města Přelouče I, s. 89n; SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 139r, v (1600), Václav Magerle byl synem bývalého primátora Jana Poděbradského a v této době již bydlel na Novém městě Pražském; o Magrlech více P. Vorel, Dějiny města Přelouče I, s. 92n, 180nn. 526 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, 149v–150r (1602); 163r (1605); 165r, v (1606). 527 Nejčastěji se s duchovními osobami setkáváme v Přelouči – v roce 1572 s knězem Václavem, v roce 1592 s knězem Martinem Bílským, v roce 1617 s Petrem Gryneusem, ve dvou sporech z let 1619 a 1620 vystupoval duchovní správce Jan Višelín, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 34r, v (1572); 90v–91r (1592); 194v–195r (1617), 198v–199r (1619), 201r, v (1620); holický farář Jan Špickonides vystupoval ve sporu o nářek cti z roku 1611, který řešil hejtmanský soud v Pardubicích, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 62v–63r (1611); v Dašicích v roce 1611 a 1612 kněz Blažej (Borovský), SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 72r, v (1612); SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 62r (Ostřešany); v Týnci farář Jan Muzofil ve sporu z roku 1612 a kněz Šebestián v roce 1615, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 125v–126v; 91v–92v. 528 „… skrze ppp i jiní pány a přátele dožádaný, majíce to v moc od obojí strany uvedeno, porovnáni … vše zdvihají… ačkoli pro některé zbytečnosti práva činěné… měl být dostatečně ztrestán, však to na přímluvu smlouvců pro ušetření lásky křesťanské jest prominuto a odpuštěno…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 91v–92r (1592); „… spoluprostředku pánů spoluradních od obojí strany dožádaných smlouvci a prostředníci…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 125v–126v (1612).
Městská rada v Dašicích tak roku 1651 stanovila přesné datum a místo pro odpůrce ve při, která došla do stadia podávání replik a duplik. Uvádí přitom, že „z toho oběma velká zaneprázdněnost, škody a autraty a kyselost vzešla…, aby se 19. dubna dostavili do domu Vlkovského k přátelskému porovnání“.529 Praxe vyzývat sporné strany k návštěvě domu purkmistra nebo některého jiného člena městské rady byla zřejmě rozšířenější, jak je vidět i v roce 1616 v Přelouči, kde se odpůrci sešli v domě purkmistra Jana Šťastného.530 V jiných případech byly strany vyzvány k tomu, aby se opatřily ubrmany a vyslaly je v uvedený termín k jednání místo sebe.531 V některých přích ale purkmistr a konšelé přebírali iniciativu zcela. Strany mohly plně členy městské rady zmocnit, „nic sobě v moci na obranu svou nepozastavujíce právu v moc dali“, a konšelé poté „co se mezi nimi stalo …zdvihli“.532 Pokud se jednalo o malicherné spory jako byly hádky, nářky cti, případně i rvačky, byla pře zpravidla „zdvižena a umořena“ a strany byly opatřeny na cti. Městská rada mohla při sousedů usmířit bez jejich svolení a soudní řízení mezi stranami ukončit, „nechtějíc p(an) p(urkmistr a) p(áni) jich o to k dalším soudům připustit… poněvadž to není nic podstatného než toliko pouhé klevety... o to je přátelsky porovnali“.533 Dalším důvodem pro ukončení jednání a „zdvižení“ pře mohla být opilost zúčastněných v době sporu a také to, že ani jedna ze stran nebyla bez viny.534 Jako zmocněnci stran konšelé nařídili uzavření smíru, jak vidíme např. v městečku Týnci ve sporu z roku 1607, kde pře skončila odprošením poškozeného a opatřením obou stran na cti.535 V této souvislosti se někdy mluví přímo o nálezu městského soudu, podle kterého se strany měly usmířit, a měly tak být znovu nastoleny dobré sousedské vztahy.536 529
SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 101r, v (1652). „… jste ráčili stran na přátelskou smlouvu podat, mohli li by se o to sami porovnati skrze dobré lidi, což obě strany k sobě přijaly a sesevší se do domu Jana šťastného purkmistra takto sou se porovnali…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. 330, fol. 195r, v (1616). 531 „purkmistr a rada mysleli, že by mohla různice pokračovat, jim o tom nařídili a nad oznámený den termínovati, aby se obě strany opatřily přáteli ubrmanskými a zda by mohli přijíti k přátelskému porovnání a na výš jmenovaný den skrz pány ubrmany přišli…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 102r, v (1657). 532 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 141v–142r (1611); podobně SOkA Pce, AM Přelouč, kn. 330, fol. 70v (1585). 533 Tamtéž, fol. 41r, v (1582). 534 „… a co jeden druhému půjčil, to sobě zase vrchovatě opláceli… jejich pře mocí práva tohoto se zbytečná býti soudí, poněvadž oba dva vopilí byli a se zbytečně a nevině haněli…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 97r (1623); „co jest se tu mezi dotčenými stranami při času večerním a opilém stalo, s té příčiny pan starší a pan rychtář a pan konšelé z moci práva taková a všechna slova nařklivá…. zdvihají“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 94v–95v (1618); „… hanbu hanba postihá a nářek nářku odpovídá…“, tamtéž, fol. 141v–142r (1611). 535 „takto sou obě strany davše to v moc konšelům… takto sou to urovnali a uspokojili že ihned on Šimon… v úplnosti práva jej Jana Lišku právně odprosil, aby mu to odpustil že jej má za člověka dobrého a poctivého a na něj, že neví nic jiného než všecko dobré a poctivé; z 2. strany se na své poctivosti se Jan podle dotčeného oznámení právně opatřuje… nemá jemu to na škodu býti a tak jsou z obojí strany skrze pány uspokojeni, ruky sobě podali sobě z srdce upřímného to odpustili“, tamtéž, fol. 84r (1607). 536 „… učinivše nález jim takový, aby společně mezi sebou se smířili a v dobré sousedství vešli, což oni oblíbivše sobě ten a takový nález, že jim není a nic na budoucí časy k žádné škodě nebude, k sobě to přijali a mezi sebou v mír a pokoj před panem starším též panem rychtářem a pány konšely v místě radním společně vešli“, tamtéž, fol. 173v– 530
Další instancí, která se sama zabývala nebo alespoň nějakým způsobem mohla zasahovat do sporů svých poddaných, byla vrchnost. Jak jsem již výše zmínila, hejtmanský soud řešil spory poddaných svých městeček zejména v případech, kdy se jednalo o konflikt jednotlivce s městskou radou, konšelem nebo rychtářem, tzn. osobami, které před nástupem do svého úřadu skládaly přísahu a byly v určitém zaměstnaneckém poměru k vrchnosti. Vrchnost se zabývala také vzájemnými spory svých zaměstnanců pracujících v režijních podnicích v městečkách, např. pivovaru či mlýnu v Dašicích. Hejtman nebo i další vrchnostenští úředníci, především místohejtman nebo pojezdný písař, vyjížděli řešit některé spory zejména majetkového charakteru týkající se užívacího práva k pozemkům, volného průchodu přes ně či jejich hranic. V některých případech se ale poddaní z městeček sami obraceli přímo na hejtmana. Mohlo se jednat o osoby nařčené ze smilstva či žhářství, tzn. z prohřešků, které by mohly být řešeny i v rámci hrdelního soudnictví. Na hejtmana se tak obrátil David Pelikán, kterého v roce 1640 označil jeho soused Jakub Zářecký za viníka požáru v městečku Dašicích. Hejtman nejdříve postoupil jejich spor sezemické městské radě, ale po opakované stížnosti Pelikána, že se v řízení nepokračuje, hejtman spor postoupil do Dašic, kde byly nakonec obě strany opatřeny na cti a usmířeny.537 Kvůli nářku poctivosti se na vrchnostenské úředníky obrátil místo své manželky Václav Kouda z Týnce, ale byl opět odkázán rovnou k městské radě tohoto městečka, protože „pan auředník jeho chtíc, aby v té při spravedlivě rozeznáni byli při právě… ale nechtějíc toho sám na sebe vzíti“.538 Před městskou radou poté došlo k usmíření stran a uzavření přátelské smlouvy. Postupování sporů k městským soudům jednotlivých městeček bylo běžné a setkáváme se s ním i v Přelouči po jejím povýšení na město.539 Dalším důvodem, proč se některá ze sporných stran obrátila na hejtmana, byla snaha uspíšit soudní řízení a dosáhnout rychle rozhodnutí. Kateřina Vodičková vznesla v roce 1616 před městským soudem v Přelouči obvinění na Jana Salavce z „obtěžkání“ její dcery. Se stejnou věcí se ale obrátila i na hejtmana, „… nevyčkajíc na to rozsudku žádného, takže jest sobě sama se v to zapletla an (se) jí ještě nižádného zkrácení ani 174v (1649); podobně tamtéž, fol. 175v–176r (1650); „ppp povážil a takový prostředek našli a Skálovi nařídili, aby s Charvátem v mír vešel“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 16r (1682). 537 „… k J(eho) M(ilosti) hejtmanu pro opatření se utekl a za srocení s tím Jakubem spisem svým ku právu Sezemic jest požádal a nemoha na ceduli poselství právního žádnou odpověď od něho dostati, po druhý svou žádost opáčil před hejtmana a od nich poslána s jistou dekretací k právu do Dašic k právnímu rozeznání nebo přátelskému porovnání…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. 133, fol. 95r (1644). 538 „… on Václav Kauda na místě Kateřiny manželky své jak předně k vrchnosti své milé panu auředníku tu věc jest přednesl… pan auředník jeho chtíc, aby v té při spravedlivě rozeznáni byli při právě (ačkoliv sám by tou spravedlností vedle povinnosti a moci své by je podělil, ale nechtějíc toho sám na sebe vzíti) skrze psaní své ku právu měst Tejnice jest je podal k spravedlivému rozsudku…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 173v– 174v (1649). 539 „… hejtman poznal, žeby mohlo dojít k velkému soudu a poručil úřadu přeloučskému, aby tu věc spokojili…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 119v,120r (1595); „… činili spolu před právem o nářek nemalý čas byvše k témuž právu k rozeznání té pře skrze ur.p. Albrechta Pffeferkorna hejtmana sroceni a ppp vidouce za věc nejlepší… aby se přátelsky porovnali, ohejbali otcovským napomenutím…“, tamtéž, fol. 174r–175v (1607).
křivdy nestalo“. Soudní řízení se tak na čas zablokovalo a obě strany byly vyzvány městskou radou, aby uzavřely přátelskou smlouvu, což se jim „skrze dobré lidi“ podařilo.540 K usmíření mohlo dojít ale i opačným způsobem. Pokud poškozený prezentoval svůj úmysl obrátit se na hejtmana a žádat jej o očištění svého jména, mohla tato skutečnost působit na viníka jako hrozba, jež ho donutila k rychlému odprošení protistrany na radnici a ukončení sporu.541 Ve výjimečných případech se v zápisech setkáváme s tím, že uzavření přátelské smlouvy povoloval hejtman.542 Snad šlo o spory, jež byly projednávány před soudem delší dobu a jež se týkaly závažnějších věcí, jako např. zabití nebo nářku cti faráře. S hejtmanským dohledem se ve větší míře setkáváme v majetkových přích o užívací právo k pozemkům. Ve většině případů byl zřejmě vrchnostenský souhlas formalitou, protože usmíření bylo zejména v nepodstatných věcech pro všechny zúčastněné mnohostranně výhodné řešení.543 Městské rady tak mohly zaujímat podobný postoj jako projevovali někteří sousedé v jednání k nim. Kateřina Mušková z Přelouče, jež před přeloučskými konšely vznesla žalobu kvůli nářku cti, podmiňovala uzavření přátelské smlouvy jejich souhlasem, protože „bez vůle p(ana) p(urkmistra a) p(ánů) ochránců svých nic jest před sebe bráti nechtěla“.544 V zápisech přátelských smluv se ve vztahu poddaných k soudním institucím projevuje do jisté míry ambivalentní postoj. Obraceli se na ně jako na ochránce, kteří jim mohou pomoci dosáhnout vlastního práva, ale zároveň pro ně projednávání sporu před úředníky znamenalo určité nebezpečí. Z tohoto pohledu se jeví možnost přátelské dohody a upřednostňování formálních urovnání jako srozumitelné, neboť usmíření na jedné straně vyvažovalo strach z násilí, ale zároveň i strach ze soudu, a bylo tak vnímáno jako nejlepší možný způsob nápravy vedoucí ke zklidnění vztahů.545 Do sporů svých poddaných mohl hejtman zasahovat také prostřednictvím svých podřízených, kteří byli zaměstnáni ve vrchnostenských podnicích v některých městečkách. V Dašicích tak hejtman opakovaně pověřoval některými úkoly správce pivovaru. V roce 1618 měl správce spolu s primátorem dohlédnout na vojáky, kteří by se bez povolení potulovali po dašických hospodách, a případně jim zabavit zbraně a poslat zpět do Pardubic. Purkmistr, primas a další soused v tom 540
Tamtéž, fol. 195r, v (1616). „… slyšíc sebe obviněného a vidouc sebe zaviněného býti v tom, žeby těžce padnouti musel i předešel to najmenovaný den v radním místě pokornou prosbou žádostivou a jej Václava velice prosil, v čem jest mu koliv z vopilství ublížil, aby mu to odpustil…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 136v (1609). 542 „… nežli by v tom prve právně rozeznáni byli, s povolením hejtmana od PPP podáni na přátelskou smlouvu …“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 141v–142r (1600). 543 Srv. T. Winkelbauer, „Und sollen sich die Parteien gütlich miteinander vertragen“, s. 138n, který se zmiňuje o kriminalizování mimosoudního urovnávání sporů ze strany vrchnosti, jenž bylo mimojiné motivováno i finančním příjmem vrchnosti z pokut. Hlavní důvod vidí autor především v celkové politice vrchnosti podmanit si obce, což jí v důsledku sloužilo ke zvýšení příjmů zaváděním nových nebo zvyšováním starých dávek či prosazením monopolů na panství a k zajištění levné pracovní síly pro nově budovaná výrobní odvětví. 544 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 138v, 139r (1600). 545 S. Hindle, The Keeping of the Public Peace, s. 214. 541
správci zřejmě za pomoci vojáků bránil a až úsměvně „Janovi Volánkovi, který měl výst zbraně, skoval kšíry a jich zapíral…“. Kvůli „sabotování“ tohoto úkolu ze strany primátora a purkmistra se mezi nimi a správcem pivovaru rozpoutal spor, který řešil hejtman. I když byl jejich skutek vnímán jako „lehkomyslná vzpoura a svývolnost“, byli nakonec všichni tři viníci z vězení na přímluvu ostatních dašických sousedů propuštěni a museli slíbit, že se podobného činu „pod stracením hrdel a statkův svých“ nedopustí.546 V roce 1692 zase hejtman pověřil správce dašického pivovaru, aby urovnal spor primátora Jana Pokorného a Jiříka Horáka, kteří se přeli o cestu mezi jejich pozemky. Správce pivovaru hejtmanské nařízení splnil za účasti městské rady.547 Na druhou stranu, pokud hejtman potřeboval rychle ukončit spor svých zaměstnanců, mohl pověřit úkolem usmířit strany městskou radu. V roce 1657 tak byli v Dašicích na příkaz hejtmana usmířeni mlynář vrchnostenského mlýna a starší sládek panského pivovaru. Hejtman písemně pověřil městskou radu, aby si obě sporné strany předvolala. Zde jim bylo přečteno hejtmanské pověření a byl stanoven dvoutýdenní odklad. Městská rada nakonec mohla hejtmana informovat, že byla „… ta kyselost, zášť a zlé domnění umořeno…“.548 Zajímavým a zcela ojedinělým způsobem byli ke smírné dohodě doslova dotlačeni dva odpůrci z Úhřetické Lhoty. Na poručení hejtmana se měli dostavit do zámeckého vězení, kde byli vyzváni k usmíření. To zde také učinili, vše si odpustili a dohodu poté stvrdili podáním rukou v hejtmanské kanceláři.549 Položila jsem si otázku, zda lze sledovat, že by byla četnost vrchnostenských zásahů v některém období vyšší než v jiném, resp. zda v delším časovém horizontu stoupala. Analyzovala jsem pouze spory řešené před městskými radami v městečkách Týnci a Dašicích a v městečku (od roku 1580 městu) Přelouči, pro která se v pramenech dochoval větší počet sporů v delší časové linii. Nejčastěji se nějaký zásah ze strany hejtmana nebo jiného úředníka do soudního řízení objevil v městečku Týnci, kde se projevil v necelé čtvrtině sporů řešených před městskou radou. V Dašicích to bylo v přibližně v 15 % a v Přelouči jen v 11 %. Skutečný podíl sporů, do nichž zasahoval vrchnostenský aparát, byl pravděpodobně vyšší, neboť se tento fakt v zápisech nemusel odrazit. V období let 1551–1575 jsou zachyceny pouze údaje o přeloučských sporech,
546 „… ode mě Jana Ledeckýho hejtmana panství pardubského a chlumeckého Václavovi Marinovi z Jenčic JMC správci pivovaru dašického poručení se stalo, pokud by se někdo ze soldátů, který pod praporem při zámku pardubském zůstávají, v městečku Dašicích zdržovali (nejsouc od nás na žádné posvíceni ni soldát odpuštěn) a po hospodách se toulali, aby jim správce s pomocí primasa Jana Zelinka pobrali ručnice a zbraně a dali je dovésti do Pardubic a soldáty postavil…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 85r–86r (1618). 547 „pře snešena před hejtmana a ten splnomocnil správce pivovaru v Dašicích Jana Karla Hlavu a dekret komuncíroval, aby je porovnat hleděl… stalo se, že správce vezmouce k sobě úřad JMC purkmistrovskej… tu věc bedlivě vyšetřili…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 134r (1692). 548 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 223r, v (1657); SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 98v–99r (1657). 549 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, 66v (1618, Úhřetická Lhota).
které naopak kvantitativně absentují po roce 1650. Týnecké spory jsou zachyceny až od roku 1601, dašické jsou kromě let 1551–1575 zastoupeny až do roku 1700. Tab. 7: Podíl sporů řešených městskými radami v Přelouči, Týnci a Dašicích Počet sporů řešených měst. radami Celkový Se zásahem vrchnosti Podíl % 1551–1575 26 9 34,6 1576–1600 143 15 10,5 1601–1625 117 10 8,5 1626–1650 59 7 11,9 1651–1675 29 11 37,9 1676–1700 40 10 25,0
V městečku Týnci jsou zásahy vrchnosti do sporů řešených před městskou radou nejvíce zmíněny v letech 1626 až 1675 – do roku 1650 to bylo ve více než čtvrtině pří a po roce 1650 v necelých 56 %. Zdá se, že v největší míře by tak vrchnost do sporů zasahovala v 70. letech a první polovině 80. let 17. století. V Dašicích jsem stejným způsobech zjistila vyšší podíl sporů se zmínkou o účasti vrchnostenských úředníků pro období 1651–1675 s 30 % a pro období 1676– 1700 s 50 %. Nejvíce byly tyto spory soustředěny do druhé poloviny 50. let a první poloviny 60. let 17. století, dále také do první poloviny 90. let. Z předešlých zjištění lze pouze shrnout, že vrchnostenský tlak na městské rady mohl ve druhé polovině 17. století narůstat, ale v malých vzorcích se to neprojevilo nějakým konstantním způsobem. V Přelouči nějak do sporů zasahovali vrchnostenští úředníci v období let 1551–1575, kdy se jejich vliv projevil ve 34,6 % sporů řešených před městskou radou (9 z 26). V letech 1576 až 1600 tento podíl poklesl na 10,6 % (11 ze 104) a poté se až do roku 1650 pohyboval v rozmezí do 5 %. Pokles mohl být dán zřejmě tím, že byla Přelouč povýšena na město a vrchnostenská správa do jeho správy zasahovala v menší míře než v městečkách Týnci a Dašicích. Ze zápisů je patrná propojenost vrchnostenské správy se samosprávou městeček, která ale nemusela být dána pouze přítomností některých úředníků nebo zaměstnanců. Někteří úředníci vzešli z řad sousedů jednotlivých městeček – uvedu zde pouze Valentina Žaluda, původně měšťana z Bohdanče, který řídil v letech 1599 až 1601 jako správce pardubické panství.550 Ve vrchnostenské správě se uplatnil také již zmíněný dlouholetý člen přeloučské městské rady a primátor Jan Poděbradský, který na konci 16. století působil jako purkrabí na zámku v Pardubicích.551 Posledním příkladem je Tomáš Klatovský, který se přiženil do Přelouče a působil zde jako kantor a konšel.552 Ve vrchnostenském aparátu se vypracoval na sirotčího písaře 550
P. Vorel, Dějiny města Přelouče I, s. 72n. Tamtéž, s. 70nn. 552 Tamtéž, s. 114. 551
a proslul zejména rozsáhlými defraudacemi, jež řešila česká komora ještě v roce 1650.553 Tyto osoby vázala s městečky, resp. městy, řada kontaktů, díky nimž mohly vrchnostenský vliv uskutečňovat neformálním způsobem, který se v písemných pramenech nemusel projevit. Ke smírnému řešení sporu mohly ale strany nabádat i další instituce. Ve dvou sporech řešených městskou radou v Přelouči takovou úlohu sehrál apelační soud. V roce 1585 městská rada řešila spor rychtáře Ondřeje Rektora a Bartoloměje Jamského týkající se nářku cti. Jedna ze stran se odvolala k apelačnímu soudu a ten poté vyzval purkmistra a konšely, aby se pokusili mezi stranami zprostředkovat přátelskou dohodu, protože se „za dobré a užitečné vidí jak jedné tak i druhé straně prve, nežli by ta věc rozsouzena… byla… přátelským během o takový jich spor porovnáni býti mohli“.554 V roce 1668 vyzval apelační soud k ukončení sporu a přátelskému porovnání sporné strany, které se přely o odkaz 100 kop gr. míšeňských.555 Samotné usmíření stran zejména ve sporech o nářky cti, rvačky, případně i zbití probíhalo většinou tím způsobem, že jedna ze stran druhou odprosila a požádala o odpuštění. Poté obě strany prohlásily, že o sobě navzájem neví nic špatného a považují se za poctivé osoby. Celý jejich předchozí spor byl prezentován jako zcela zbytečný a bezdůvodný.556 Následoval slib, že se ani jedna ze stran nebude ke konfliktu vracet a pokračovat v něm. Tento závazek se mohl vztahovat na další rodinné členy i potomky a povinnost nepřipomínat spornou věc platila i pro sousedy a další osoby. Ke stvrzení přátelské dohody došlo podáním pravé ruky, přičemž bývá stanoveno, že jako první povstane a promluví ta strana, jež byla považována za viníka nebo jí byl přičítán větší díl viny. Svou roli mohl sehrát také věk protivníků, kdy měl jako první povstat ten mladší.557 Kromě toho se setkáváme ale i s určitým zohledněním způsobu obživy sporných stran a upřednostněním řemeslníka před sedlákem. V roce 1602 měl nejprve povstat, „jsouce věkem mladší a povoláním nižším“, Jiřík Krčil, který se tak usmířil s Pavlem Kantorem. Jiřík Krčil byl majitelem velkého selského dvora a Pavel Kantor provozoval pekařské řemeslo.558 Po vzájemném podání rukou mohlo následovat také podání ruky s purkmistrem nebo jinými
553
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 50v–51v. SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 50r–51r (1585). 555 „… Jan Reinwetter nechtíc na tom přestat k JMC tribunálu apelačnímu se odvolal a secunda instanti procesu vedení poručení dosáhl, žeby další veliká škoda následovala… k přátelskému porovnání jsou napomenuli…“, tamtéž, fol. 250r (1668). 556 „… Mandalena je povinna při prvním zasedání rady po Vánocích promluvit k Janovi rychtáři Jane Vlku, co sem koliv manželce tvé a tobě mluvila a tebe dotejkala, to sem mluvila z hněvu a lítosti, ale na tebe sem nikdy nic zlého nevěděla a nevím, nýbrž tě mám za člověka dobrého a tebe žádám že mě to odpustíš…“, tamtéž, fol. 122v–123r (1596). 557 „… pan Alexandr jako mladší věkem a že příčinu k nevoli dal, předkem povstavší Janovi Slonovi ruky podal …“, tamtéž, fol. 144r, v (1601). 558 Tamtéž, fol. 147v,148r (1602); srov. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 76n. 554
zástupci městské samosprávy.559 Přátelská smlouva mohla být stvrzena ještě přípitkem obou sporných stran a dalších zúčastněných osob.560 Přípitek a podání rukou tak mohly být přechodovým rituálem symbolizujícím přerod narušených sociálních vztahů v uspořádané a přátelské.561 Jedinec vykonáním přípitku před přítomnými osobami dával najevo, že se podřídí očekávanému řádu chování a jednání. Přípitkem se nastolovala v nově potvrzených sociálních vztazích harmonie řádu. V teoretické rovině mohla být v křesťanské společnosti raného novověku obdobou duchovní lásky k bližním, tzv. caritas, z níž vycházely všechny sociální vztahy, v rámci nichž člověk ukazoval svou vlastní identitu.562 Jako záruku dodržování ustanovení přátelských smluv mohly smlouvy obsahovat také sankční složku. Nejčastěji se setkáváme se stanovením finanční pokuty, která by musela být zaplacena při porušení smírného ujednání, „kdyby se pře zdvihala“. Někdy se výslovně stanoví, že porušení smlouvy se musí narušiteli smíru dokázat a takový narušitel má zaplatit stanovenou částku tolikrát, kolikrát by se toho dopustil a bylo mu to prokázáno.563 Výše stanovených částek se pohybovala v rozmezí 1 kopy gr. českých do 50 kop gr. českých či ekvivalentu této částky v kopách gr. míšeňských. Nejvíce se objevila částka ve výši 5 kop gr. českých či 10 kop gr. míšeňských, o něco méně častou byla dvojnásobná suma. U všech základních typů pří, tzn. nářků ctí, ublížení na těle a rvaček, či majetkových sporů, se vyskytují částky od nejnižších po nejvyšší. Nedá se tedy říct, že by se výše případné pokuty určovala podle typu sporu. U vyšších částek nad 20 kop gr. českých je ale možné vysledovat určité faktory, které mohly při stanovení jejich výše sehrát svou roli. Nejvyšší částky se kromě případu výtržnosti na svobodné silnici či problémů při prodeji gruntu, kdy se jedna strana vyjádřila o špatném stavu domu a jeho brzkém možném shoření, objevily především u nářků ctí. Pokud se dalo určit, čeho se nářek cti týkal, tak šlo o závažné činy, které by mohly být řešeny v rámci hrdelního soudnictví, např. krádeže, smilstvo, cizoložství či žhářství. K tomu se ale musely přidávat další faktory, protože u nářků z krádeží se setkáváme i s mnohem nižšími částkami. Dalším faktorem byla pravděpodobně délka vedení soudního řízení. Pokud došlo k usmíření stran až po delší době, dá se předpokládat, že vztahy obou stran a dalších zúčastněných osob
559
„… rukou podáním auřadu a maceše přislíbili…“, „… k čemuž přistoupíce rukou podáním purkmistru to zdržeti přislíbili…“ (1693), SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 174r (1693). 560 V Dašicích je „truňk“ piva při uzavírání přátelské smlouvy doložen v letech 1652, 1664, 1665, tamtéž, fol. 114r, v; 115r, v; 34r, v. 561 A. van Gennep, Přechodové rituály: Systematické studium rituálů, Praha 1997, s. 35n, 45. 562 V. Bůžek, Přípitek ve společnosti raného novověku, In: M. Nodl – D. Tinková (edd.), Antropologické přístupy v historickém bádání, Praha 2007, s. 189–213, zde s. 205. 563 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 95r (1644), 113v (1663); AM Holice, kn. č. 1, fol. 246v, 247r (1659); SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 118v, 119r (1609), 195r (1661); SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 63v–64r (1525, Přelouč), kn. č. 268, fol. 55r (1574, Počaply).
byly více narušené a od nedodržování smíru bylo nutné sporné strany a další lidi odradit vyšší částkou. Se stanovením vyšších částek se také setkáváme ve sporech vrchnostenských zaměstnanců a poté v konfliktech, v nichž byla alespoň jedna strana členem městské rady nebo rychtářem, případně snad i blízkým příbuzným těchto osob. V určení výše pokuty mohlo být zohledněno to, zda se jednalo o spor, ve kterém byla alespoň jednou ze sporných stran žena. Případné příjmy z pokut se měly nejčastěji rozdělit do obecních a vrchnostenských pokladen.564 Třetím nejčastějším adresátem byla záduší jednotlivých městeček, ovšem „odkazy“ těmto institucím se objevily až po roce 1631. Výjimečně se jako adresáti peněz jmenují cechovní organizace či literátská bratrstva. Ve sporu z roku 1645 mezi mlynářem císařského mlýna v Dašicích a jedním dašickým pekařem měla část pokuty připadnout pekařskému cechu, který také tento spor řešil.565 S dedikacemi literátskému bratrstvu se opět setkáváme pouze v Dašicích, a to jen ve dvou případech, z nichž v jednom byli aktéry zcela jistě členové bratrstva. Oba spory byly řešeny těsně před Vánoci roku 1657.566 Pokud měly pokuty směřovat obcím, dovídáme se někdy i účel, na který měly být použity. V Dašicích se z nich měly např. hradit opravy mostků a lávek přes řeku Loučnou, v Sezemicích se setkáváme s jejich možným využitím na opravy cest.567 Kromě pokuty nebo i místo ní mohl být pro případ porušení přátelské smlouvy stanoven trest vězení, nejčastěji v místní šatlavě nebo i v panském vězení. Pokud byl spor řešen před hejtmanským soudem v Pardubicích, mohli být případní provinilci uvězněni v pardubické městské šatlavě. Délka možného trestu se pohybovala od tří dní po čtyři týdny, nejčastěji to byly ale dva týdny. Podmínky pobytu ve vězení měly být někdy zostřeny a věznění zde měli pobývat pouze „o chlebu a vodě“. Případy, kdy bylo porušení přátelské smlouvy skutečně potrestáno, jsou v pramenech zachyceny poměrně zřídka. V roce 1670 porušil v městečku Týnci přátelskou smlouvu Václav Doležal a nesl za to následky. Od 27. února měl být v šatlavním vězení v Pardubicích, kde zůstal nejméně do 3. března, kdy byl zdejším rychtářem sepsán „propouštěcí reverz“. Trest mu byl nakonec zmírněn a pokuta ze 20 kop gr. míšeňských snížena na 10 kop. V „propouštěcím reverzu“ byla poměrně přísně stanovena sankce vymahatelná při porušení smíru – při dalším prohřešku s ním mohla městská rada bez soudu naložit podle vlastního uvážení a mohl být vypovězen z městečka.568 Trest by se tak blížil vážnějším trestným činům, za které se mohlo 564
Srv. T. Winkelbauer, „Und sollen sich die Parteien gütlich miteinander vertragen“, s. 139, který konstatuje, že bylo na některých místech obvyklé dělení pokut mezi městem, příp. městečkem na jedné straně a jejich vrchností či vrchnostenskými úředníky na straně druhé. 565 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 96r (1645). 566 Tamtéž, fol. 100r, v; 102r, v (1657). 567 Tamtéž, fol. 99v (1657); 108r–109r (1661); 127v,128r (1678); SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, 197r, v (1647). 568 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 201v–202r (1670).
udílet vypovězení z panství nebo království. To, že bylo poměrně snadné uzavřít přátelskou dohodu, ale mnohem obtížnější na danou věc opravdu zapomenout a odpustit, dokazuje spor řešený v roce 1633 hejtmanem. Došlo zde k nářku cti syna jedné z původních sporných stran a tím i k porušení dvacet let staré přátelské smlouvy, kterou bylo v roce 1613 ukončeno nedorozumění týkající se domnělé krádeže medu. Spor, který se z připomenutí staré pře rozvinul, místohejtman vyřešil tak, že obě sporné strany potrestal týdenním vězením „o chlebu a vodě“, protože „to všecko záští… na zlehčení předešlé vrchnosti býti chtělo… a pro takovou všetečnost jejich a sebe neslušným dotýkáním…“.569 Při porušení přátelské smlouvy mohla být původně stanovená sankce zmírněna. Viník mohl dostat ještě jednu šanci, ale v případě dalšího provinění měl být trestán i za minulé hříchy. Trest většinou kratšího vězení mohl být uložen soudem i při usmíření sporných stran, takže i přátelské smlouvy měly určitý disciplinační potenciál jak pro přímé účastníky, kteří byli zpravidla trestáni za svou „všetečnost“, tak zároveň jako příklad pro ostatní.570 Vězení se ukládalo častěji v případech nařčení cti úředních osob nebo duchovních. V Přelouči byl v roce 1586 k trestu čtyřtýdenního vězení odsouzen Václav Jedlička z Břehů, který pomlouval faráře Martina Bílského a jeho dceru. Jeho pobyt v šatlavě byl ale upraven tak, že se měl dostavovat do vězení vždy, „hned jakž bude po slovu božím… a tam až do rána vyseděti má…“.571 Při uzavření přátelské smlouvy byl ke třem dnům i nocím ve vězení odsouzen syn mlynáře Jan, který se dopustil zhanění a výtržnosti proti Kateřině Prachatické. Zřejmě proto, že byla poškozenou žena, byl Janův pobyt v šatlavě zpřísněn tak, že měl mít jednu nohu v kládě.572 V roce 1637 byla v Dašicích přátelskou dohodou ukončena „nějaká nevole“ o hnůj a viník měl být potrestán „vězením šatlavním od 24. do 15. hodiny… a všecky autraty při té smlouvě zaplatiti“. Je možné, že byl přísnější postih dán opět tím, že zřejmě poškozenou protistranou byl důchodní písař Rudolf Kořínek.573 V roce 1650 byl v Týnci k trestu vězení odsouzen Ondřej Čermák, který „vysoce ve svý řeči tý poctivý obci… ublížil, takže táž řeč mohlaby víceji a tížeji od auřadu Ondřejovi Čermákovi vážena bejt“. Trest mu byl nakonec zmírněn a místo pobytu v šatlavě měl obci dodat 1000 šindelů.574 Pokud byla přátelskou smlouvou uložena sankce ve formě vězení, dělo se tak většinou v případech, kdy šlo o spor jednotlivce s městskou radou nebo jinou úřední osobou, např. rychtářem nebo vrchnostenským úředníkem, případně ve přích, které se zřejmě
569
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 53r (1613), 99v (1633). SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 69r, v (1586); tamtéž, fol. 129v–130r (1596). 571 Tamtéž, fol. 69r, v (1586). 572 Tamtéž, fol. 134r, v (1600). 573 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 88v–89r (1637). 574 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 177v–178r (1650). 570
vymykaly běžně řešeným sporům – např. spory muže a ženy, ve kterých mohla být použita i určitá míra násilí. Normální průběh soudního řízení s sebou mohl nést nebezpečí prohloubení konfliktních vztahů a jejich přenesení i na další osoby, které byly do soudního řízení zataženy, např. v roli svědků. Z tohoto pohledu bylo uzavření přátelské smlouvy oproti rozsudku nebo výpovědi soudu výhodným řešením, při kterém nebyly ohroženy v takové míře stávající společenské vztahy.575 Smyslem uzavření přátelských smluv bylo nastolení vztahů a stavu před konfliktem tak, „jakoby nikdy mluveny a slyšány ani psány nebyly…“.576 Při uzavírání smlouvy se obě strany zavazovaly pod hrozbou sankce k dodržování smíru. Závazky, na něž sporné strany v přátelských smlouvách přistoupily, tak mohly být stejně efektivní jako rozsudky soudů. Pro všechny zúčastněné znamenalo ukončení sporu smírem omezení finančních nákladů a časových ztrát na minimum. Uzavření přátelské smlouvy bylo pro samotné sporné strany možností jak vyjít ze sporu s „čistým štítem“, tzn. s nepoškozenou pověstí a hlavně ctí. Uzavřením smlouvy obě strany mohly svou čest ještě více utužit, protože navenek ukázaly svou schopnost dohodnout se, ovládat své vášně a projevily také křesťanskou lásku k bližnímu. Rozhodčí řízení tak bylo velice účinným mechanismem urovnávání sporů, které umožňovalo, aby právo fungovalo zároveň jako nástroj státu k mírnění napětí, zajištění pořádku a prosazování sebekázně, tak i v zájmu jednotlivce a společenství. Formální ukončení sporu smírnou cestou vyhovovalo jak poddaným, tak i městským radám a na vyšší úrovni i vrchnosti a státu. Podpora rychlého ukončení sporů a soudního řízení vrchnostmi pro ně znamenala obranu vlastních fiskálních zájmů, což se na nižší úrovni setkávalo se snahou městských rad. Smírné řešení konfliktů tak přispívalo ke znovuobnovování sociálních vztahů v sousedské komunitě a udržení sociálního smíru. Jednoduchý závazek stran a nedramatický nástroj vymáhání práva byl rozhodující k udržení veřejného pořádku a vůbec řádu na všech společenských úrovních.577 4.3. Násilné řešení konfliktů Podobně jako u smírně ukončených sporů se i u konfliktů řešených násilným způsobem můžeme ptát, jak velkou část takto řešených sporů máme v písemných pramenech zachycenou. K tomu se navíc přidává skutečnost, že písemně jsou podchyceny pouze ty konflikty, které sice byly v určité fázi násilím řešeny, ale stejně se jimi nakonec zabývaly i soudní instituce, které je ukončily buď vynesením rozsudku, nebo usmířením stran a stanovením trestu či náhrady škod. 575
Srv. J. A. Sharpe, „Such Disagreement betwyx Neighbours“, s. 186. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 102r–103v (1633). 577 S. Hindle, The Keeping of the Public Peace, s. 248. 576
Hledání možných motivů, které vedly k použití násilí, může doložit, že násilí představovalo v některých sporech prostředek jejich řešení. Násilná reakce vznikala zcela jistě na základě nějakého podnětu, ale velkou roli mohly sehrát emoce a momentální dispozice jedince, např. opilství. Násilí bylo natolik mnohotvárné, že se jeho kořeny nenechají odvodit od jediného problému nebo svazku příčin, které se odůvodňovaly životním stylem a jej ovlivňujícími životními podmínkami, ale také anomií, slabostí anebo přílišným státním monopolem moci, hnací silou nebo rozpadem společenských hodnot a vzorů, individuální patologií či osobními traumaty a ekonomickou nebo sociální deprivací.578 Příčiny agrese se snažily vysvětlit různé teorie, ale jejich společnou tezí v maximálně zjednodušené podobě je to, že násilí je pokračování komunikace jinými prostředky nebo je výsledkem ztroskotání komunikačních procesů. Násilí sloužilo jako prostředek k prosazení vlastních zájmů, ale zároveň fungovalo jako způsob řešení konfliktů. Zároveň ale nabízelo i právu prostředek, s jehož pomocí mohlo prosazovat své požadavky a ve jménu vyššího pořádku bojovat s nezákonnými násilnými činy, „civilizovat“ je a dosáhnout tak zákonného pořádku. Násilí díky této funkci, kterou pro právo plnilo, ztrácelo charakter stinné stránky společenského soužití, sociální patologie nebo anomie. Mnohé novější práce chápou fenomén násilí jako strukturální element společnosti a interpretují jej jako druhou přirozenost člověka.579 Násilné řešení konfliktů neschvaloval ani Koldínův městský zákoník, ale přesto připouštěl, že za určitých okolností je jeho použití ospravedlnitelné, např. v sebeobraně. Násilný akt, který skončil zraněním nebo i usmrcením protivníka, byl vnímán jako spor soukromoprávní povahy a o potrestání viníka šlo až na druhém místě, pokud k němu vůbec došlo. V 16. století se ale již začíná uplatňovat názor, že za určitých okolností přestává být postih pachatele soukromou záležitostí pozůstalých, ale stává se věcí společenského zájmu.580 S násilným jednáním svých poddaných nesouhlasila ani vrchnost. V rozsudku hejtmanského soudu z roku 1574 je zmíněno zřízení vydané císařem pro pardubické panství, v němž se poddaným nařizovalo, „aby se k sobě všelijak pokojně chovali a žádnej na žádného bitím nesahal, právně živ byl“.581 Pravděpodobně se jednalo o instrukci z roku 1563, která ale tento doslovný text neobsahuje a spíše mluví o obecných zásadách slušnosti a počestného života.582 Společnost zaujímala k násilným reakcím poměrně shovívavý postoj a v některých případech je považovala zřejmě za jediný možný způsob reakce. V běžném životě k němu nebylo nikdy příliš daleko a hranice mezi násilným 578
Srv. P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegen–Gewalt, s. 19. Tamtéž, s. 19nn. 580 K. Malý, Trestní právo, s. 167, 176n. 581 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 64r (1574, Přelouč). 582 J. Kalousek (ed.), Řády selské, AČ 22, č. 87, čl. 6, s. 201. 579
vyústěním sporů a nenásilným řešením byla velmi úzká. Okolí se násilnému vyhrocení často snažilo zabránit a přesvědčit potencionálně napadeného, jenž byl vyzýván k obraně, aby na výzvu nereagoval a rychle opustil místo. Jindy ale okolí naopak tím, že se snažilo zabránit hrozící eskalaci konfliktu, k vyhrocení situace přispělo. Bylo to zejména v konfliktech, jímž přihlíželo více osob, z nichž některé byly do násilného střetu postupně zataženy. To přispívalo k nepřehlednosti situace a k růstu emocí, kdy mohl pocit strachu a ohrožení vyústit v útok a odstartovat tak spirálu násilí. Do bitky se pak mohly přidat původně nezúčastněné osoby, které se snažily pomoci svému sousedovi, a to zvlášť tehdy, když byli protivníci ve výrazné přesile. K násilnému řešení konfliktů vedly raně novověkého člověka různé motivy, které se často překrývaly. Svou roli v nich mohly sehrát v různých kombinacích pohnutky jako pomsta, obrana cti, sebeobrana či pomoc jiné osobě, ochrana majetku nebo ochrana dětí. Mechanismy a způsoby, jimiž k použití fyzického násilí docházelo, je možné sledovat zejména na základě svědeckých výpovědí či promluv samotných sporných stran, které své počínání během soudního řízení obhajovaly nebo vysvětlovaly. Spory se můžou někdy jevit jako bezdůvodné, při jejichž eskalaci sehrál rozhodující roli požitý alkohol. Většina pří ale nějaké hlubší příčiny měla, což se dá usuzovat už jen z toho, že se přibližně polovina konfliktů, v nichž bylo použito násilí, odehrála mezi osobami z jedné lokality, které se zcela jistě v prostředí městeček a vesnic dost dobře znaly. U většiny sporů se tak dá předpokládat, že měly nějakou svou historii. Eva Lacour, která se zabývala studiem násilí v Německu v 16. až 18. století, identifikovala jako hlavní zdroje násilí spory o majetek, dále domácí násilí páchané na členech rodiny a domácnosti, např. i na čeledi, dále alkohol, spory o čest, pomstu, sexuální násilí, násilí při loupežích a nepřátelství k jiných skupinám obyvatel (cikáni nebo cizinci). V 16. a 17. století podle ní násilí pramenilo hlavně z majetkových konfliktů a v 18. století se na přední místo dostalo domácí násilí. Po celé jí sledované období bylo dominantní nekontrolované zuřivé násilí, které bylo motivováno hlavně snahou chránit svou čest nebo se pomstít. Druhým nejčastějším typem násilí bylo vědomě použité instrumentální (účelové) násilí, jež se objevilo ve třetině až čtvrtině případů. Lacour naopak konstatuje nízký podíl „racionálního“ plánovaného násilí.583 Motivy násilného jednání se zabýval také Robert Muchembled, který analyzoval 3000 konfliktů, které skončily něčí smrtí. Ve 22 % těchto sporů bylo násilí použito kvůli obraně cti, v 18 % stála v pozadí solidarita s napadeným, v 17 % pomsta a v 16 % blíže nespecifikované zájmy. Ve 13 %
583
E. Lacour, Faces of violence revisited, s. 662n.
fyzickým násilím vyvrcholily obyčejné hry nebo žertování, ve 3 % bylo příčinou patologické chování jako např. šílenství a v 6 % xenofobie.584 Nemalá část sporů, jež vyvrcholila násilím, byla motivována snahou ochránit vlastní majetek nebo prosadit domnělé majetkové právo. Poměrně malicherné spory, podobně jako dnes, přitom mohly skončit vážnými následky. Do sporů, které se odehrávaly často na otevřených prostranstvích, se mohl postupně zaplést větší počet osob, které se na místo sbíhaly. Snaha zabránit škodám na domě vedla roku 1545 až k zabití Jakuba Kulicha Jeronýmem Macháčkem. Oba hlavní aktéři se zapojili do sporu jiných dvou osob až dodatečně. U zrodu tohoto konfliktu stál spor Jana Čermáka z Ostřešan, majitele domu, a Kulichova pacholka, kterého Čermák přistihl na dvoře statku, jak hází kameny na dům. Vyzval jej, aby toho nechal a šel s ním k rychtáři. Na to ale zareagoval Jakub Kulich, jenž svému pacholku přikázal, aby nikam nechodil. Pacholek měl na Čermáka ihned zaútočit šavlí, k čemuž se přidali oba bratři Kulichové. Pokud byl fyzickému útoku přítomen blízký mužský příbuzný, je pravděpodobné, že se snažil v konfliktu svého bratra či švagra podpořit. Útočníci byli v této chvíli pravděpodobně v přesile tři na jednoho a neozbrojený Čermák musel útočníkům ustupovat. Zcela jistě se bál o svůj život a snažil se křikem, „sem sousedé sem, což mě dáte zabíti“, přivolat pomoc. Tím, že na místo přiběhli další dva muži, kteří se postavili jasně na stranu napadeného a svého souseda, byly síly vyrovnány. Do sporu se tak zapletl poměrně velký počet nejméně šesti osob. První soused, který na místo doběhl, útočníky okřikl a odrazil mečem útok pacholka. Druhý soused se do konfliktu vložil také přímo a plaňkou z plotu jednoho z bratrů udeřil tak silně, až ho zabil. Na místo sporu později přiběhli členové vesnické samosprávy, rychtář a konšelé, a další sousedé.585 K vyhrocení konfliktu došlo v tomto případě poblíž krčmy a snad k němu přispělo požití alkoholu. Ze snahy ochránit vlastní majetek se tak rozvinul mnohovrstevnatý konflikt, který se určitým způsobem týkal i cti. Jeden z Kulichů totiž nelibě nesl okřiknutí svého pacholka a snad to chápal jako zasahování do svých osobních práv a povyšování, tzn. jako útok na svou čest. Dalším sporem, v jehož pozadí stála snaha ochránit vlastní majetek, byl konflikt, o jehož průběhu se dovídáme pouze ze svědeckých výpovědí. Z nich je ale patrné, že se svědci rozdělili na dva tábory, které zastávaly poměrně protichůdný pohled na věc. Spor se odehrál roku 1558 na pastvisku poblíž Bohumilče a vznikl kvůli údajnému nedovolenému odvázání koní na pastvě. I do tohoto konfliktu byl postupně zatažen větší počet osob. Neoprávněné manipulace s koňmi se 584
R. Muchembled, La violence au village (Sociabilité et comportements populaires en Artois du XVe au XVIIe siècle), Turnhout 1989, s. 43, 46; cit. dle P. Wettmann-Jungblutt, Gewalt und Gegengewalt, s. 40. 585 „… tehdáž Kubíček Nebožtík vozval se k tomu sedě před dvorem odtud řekl jemu nechoď … a ten pacholek hned po tý dobyl šavle a bod na mě kolmo a sečmo a já.. uskakoval…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 27v (1545, Ostřešany).
mělo dopustit několik mužů či chlapců z obce Vysoké, se kterými začal situaci řešit pacholek majitelů, jenž je snad vyzval, aby šli společně za rychtářem. Jeden z „vysockých“ zřejmě na pacholka zaútočil šavlí, ale v útoku nemohl pokračovat, protože se mu zbraň zkřivila. Opět se setkáváme se situací, kdy byla jedna ze sporných stran ve výrazné převaze – „vysockých“ bylo nejméně pět. Do hádky poté zasáhla hospodářka, která se snažila situaci trochu uklidnit. Do sporu se postupně zapojilo nejméně dalších pět osob, mezi kterými byl také alespoň jeden zástupce vesnické samosprávy, jenž po „vysockých“ opět chtěl, aby šli společně za rychtářem. Výpovědi svědků se od této chvíle začínají výrazněji rozcházet. Obě skupiny svědků se navzájem obvinily z agresivního jednání a z toho, že k použití zbraní byly vyprovokovány druhou stranou. Během konfliktu účastníci bitky použili šavle, kord a další předměty, které měli při ruce jako např. klacky. Svědci, kteří se do konfliktu zapojili, asi hlavně ve snaze pomoci jej vyřešit, se nejdříve ptali zúčastněných, co se děje, a snažili se „vysocké“ přesvědčit, aby s koňmi neodjížděli. K vyhrocení konfliktu přispělo nejdříve napadení pacholka zbraní a pak také snaha řešit spor před rychtářem. Na místě se pak vytvořila zřejmě nepřehledná a vyhrocená situace, kdy zde bylo přítomno více než deset lidí, z nichž byla patrně většina nějakým způsobem ozbrojená. Napětí vyvrcholilo útokem, během něhož byl šavlí zraněn jeden z přítomných mužů.586 Ne tak detailně bývají popsány ozbrojené konflikty, k nimž došlo na osamělém místě pouze mezi dvěma osobami bez svědků a bez zásahu třetí osoby. I spor, jenž se odehrál roku 1585 mezi pacholkem vrchnostenského zaměstnance Pavla Topiče Matoušem a listovním písařem Jiříkem Mikulským, pramenil ze snahy ochránit vlastní majetek. Mikulskému velmi vadilo, že již delší dobu nechává Pavel Topič pást svůj dobytek na jeho louce. Protože byly všechny domluvy marné, počkal si jednou v noci na louce a přistihl zde Topičova pacholka. Následně mezi nimi došlo ke slovní výměně a pacholek měl na Jiříka zaútočit nožem. Jiřík na něj vytáhl kord a těžce jej zranil na ruce. Přímý konflikt tak byl zřejmě ukončen, protože Mikulský pacholka odzbrojil. V jiné podobě spor pokračoval obviněním Mikulského před hejtmanským soudem, u kterého byla uzavřena přátelská smlouva a dohoda o finanční náhradě za zranění.587
586
Trojan z Újezda popsal svoji účast ve sporu a jeho vyhrocení: „… já šel sem tam i řekl sem k hampejskému, co je to mezi vámi, a on ke mně, co tobě do toho, kdo si a co si, a já mu: sem stvoření boží, v tom přišel ten třídník a dí, co jest to mezi vámi a oni k němu mluvili nepřistupuj a hned před se na něj pral i jej uťal, více nevím“, tamtéž, fol. 44r– 45r (1558, Bohumileč). 587 „… po 2 léta dála se škoda od čeládky Pavla Topiče na jeho louce nočním pasením a když to po mnohém vznešení na hospodáře přivedeno nebylo k opravě… a škody se neumenšovalo, sám při času rozeslání apoštolů páně léta tohoto šel na tu svou louku nočním časem, aby zajal, kdo tam s dobytkem koňským nebo hovězím… a na právo jak co náleží dohnal, to že jest téhož Matouše Pacholka s valachy Topiče postihl…“, tamtéž, fol. 130r, v (1585, Pardubice).
Ze svědeckých výpovědí osob přítomných přímo konfliktu a potom také událostem, které mu předcházely, se dovídáme o okolnostech sporu pacholka Adama a podruha Mikuláše Smítka, který skončil zraněním ruky bodnou zbraní. Obě osoby měly menší spor již nějakou dobu předtím v hospodě v obci Roudničce, kdy Mikuláš odmítl Adamovi půjčit.588 Kromě toho mohla k eskalaci konfliktu přispět ještě jiná roztržka týkající se zřejmě krádeží ryb. K napadení Adama pacholka pak už stačila zřejmě jen bez špatného úmyslu pronesená věta, po níž následoval útok kordem, kterému se Adam pokusil vyhnout útěkem.589 Pokud se jednalo o napadení, které si útočníci naplánovali, někteří obžalovaní své jednání a pohnutky, jež je k fyzickému útoku vedly, před soudem poměrně podrobně popisovali. Průběh konfliktu a promluvy útočníků detailně doplňují také svědci. Naplánovaný a motivovaný konflikt se odehrál roku 1544 u božích muk někde poblíž labského přívozu u Kunětic. Agresoři, Šmídek a Lála, měli s napadeným nevyřízené účty a na útoku se předem domluvili. Šmídek měl již dříve s napadeným Blažkem Kožišníkem spor, kvůli kterému byl asi vsazen do vězení, a dotklo se ho, že o něm na veřejnosti Blažek šířil údajné nepravdy, že by spolu měli mít „mír a pokoj“. Obě strany se sice v původním sporu usmířily, ale nebylo to zřejmě formou přátelské smlouvy, ale formou rukojemství před rychtářem.590 Šmídek se před soudem prezentoval v trochu lepším světle a snažil se jej přesvědčit, že původně vůbec nechtěl na Blažka útočit, protože „já mám velikou těžkost a sem na znamenitejch rukojmích, abych ještě k louži vody nepřilil a nerad bych něco počal dokud svý věci nevykonám a na místě nepostavím“, a dokonce druhého útočníka přesvědčoval, aby od útoku upustil.591 Šmídek Blažkovi vyčetl také to, že se v hospodě vychloubal, že jej „sekal a vehnal pod lavici“.592 Příčinou Šmídkova útoku tak byla snaha vyřídit si s protivníkem staré účty týkající se jejich dřívějšího sporu a následných pomluv. Druhý útočník Lála chtěl Blažka napadnout kvůli jeho údajnému chlubení se mimomanželským poměrem s jeho ženou.593 Podle jednoho ze svědků samotný konflikt vypadal tak, že Blažka oba obžalovaní oslovili, každý z nich pronesl své připomínky a vyzvali jej k obraně. I přes domluvy 588
„… pravil Adam Mikulášovi půjč mi … a on pravil půjčím ti hovna… a vo to se mezi sebou sváděli, ale pěkně se rozešli…“, tamtéž, fol. 128v,129r (1585, Vysoká). 589 Pacholek Mikuláš o sporu Adama a Smitka: „… šel sem s Adamem pacholkem Tomáška z Roudničky a potkal nás Smítko a pravil nám: dej Pán Bůh dobrej večír a my mu poděkovali a pravil mi Smítko: synu poď se mnou a já že nepůjdu, tak mi pravil po třikrát, Adam Pacholek mi pravil, ale poďme přece a on Smítko Adamovi pravil: šelmo, co ty mu rozkazuješ a hned tu na něj kordem ťal … a on Adam neměl nic v hrsti…“, tamtéž. 590 „proč ty Blažku pravíš, že máš se mnou smlouvu. Na první řeč sem jemu neodpověděl, až po druhý sem mu řekl „ke mně–li to Šmídku mluvíš i řekl jsem mu, já nepravím bych s tebou smlouvu míti měl, ale sedě ve vězení, že sem se s tebou smířil, a Šmídek jest řekl bráníc se zvyjebený zrádce, seděl sem pro tebe ve vězení a vochránili mně a já jemu řekl neseděls ve vězení žádnýmu k libosti…“, tamtéž, fol. 11v (1544, Sezemice). 591 Tamtéž, fol. 20v. 592 Tamtéž, fol. 19v. 593 „… Lála mluvil takto: Blažku zvyjebený zrádce, že ses pochloubal, žes s mou ženou líhal a já jemu pověděl: zle mluvíš není toho…“, tamtéž, fol 19r.
dalších přítomných osob potom Šmídek zaútočil sekyrkou.594 Napadeného se jim ale k agresivní reakci hlavně díky zásahu přítomných osob nepodařilo vyprovokovat a ani na něj nakonec vážněji nezaútočili. Pomsta hrála roli snad také ve sporu, který skončil roku 1551 zabitím manžela Anny Krupičkové z Rohovládovy Bělé. Ta z vraždy před hejtmanským soudem obvinila bohdanečského mlynáře Jiříka. Ze svědeckých výpovědí se pouze dovídáme, že „… Krupičková lála mlynáři, že jest jí muže zabil a sirotky nadělal pro zrádnou kurvu…“. Motivy domnělého viníka si tak zřejmě vysvětlovala jako snahu pomstít se za mimomanželský poměr své manželky.595 K použití násilí tedy některé osoby vedla také touha po odplatě, která jim měla zajistit zachování vlastní tváře a jejímž prostřednictvím chtěli vyjádřit jasný nesouhlas s jednáním protivníka a potrestat jej. Některé konflikty vypukly ze snahy ochránit vlastní děti nebo děti blízkých příbuzných. Jan Ptáček uváděl jako prvotní důvod, který vedl ke vzniku konfliktu mezi ním a Bartolomějem Jamským, ohrožování svých dětí nebezpečnou jízdou Bartolomějova tovaryše.596 Ochrana dítěte byla také příčinou konfliktu Kateřiny Disputky a Jana Víška, který vyvrcholil fyzickým napadením Kateřiny a přetahováním se o dítě. Obžalovaný Jan Víšek se bránil tím, že Kateřina vytrhla holčičku chůvě na bohdanečském náměstí a chtěla ji unést a někam „vyšikovat“. Kateřina své počínání vysvětlovala tak, že jako teta děvčátka, která je po smrti své sestry odkojila, nebyla spokojena s péčí, jež byla ze strany macechy dítěti věnována. Dítě odnesla, protože ji „slušně a náležitě jakožto přítelkyni svou opatrovati chtěla“.597 Pokud na násilný útok odpověděl použitím násilí i napadený, mohl se poté před soudem bránit tím, že jednal v sebeobraně. Sebeobrana pak v některých případech a zvlášť v těch, které neskončily zabitím
594
„… potkali u Božích muk a Šmídek hned mluvil, co ty Blažku mluvíš, že se mnou máš mír a pokoj a Lála hned na to co ty Blažku mluvíš, že si s mou ženou líhal, teď se hned musíš nám brániti…“, tamtéž, s. 20v. 595 Matěj Kulíšek z Bělé před bohdanečským soudem vypověděl: „…. když sem nes z stodoly obilí, řekla dcera má Markyta: počkej tatíku, co jse tamto vádí a já pověděl, zdaž jest to první radost, zdaliž sem toho prví neslýchal, tehdy Krupičková lála mlynáři, že jest jí muže zabil a sirotky nadělal pro zrádnou kurvu a on jí odpověděl zase udělej jí tolikéž“, tamtéž, fol. 31v (1551, Bělá); svědek Jan Chlumský: „ptal sem se mlynáře: medle, kde si Krupičku zastihl a on zasmavší se, kdebych jej zastihl, v chlívě abych o jeho lotrovství zvěděl prvý, že bych jej byl dávno zabil. Jiného nevím co praviti a to mi pověděl dnes týden, kdy sme ryby nesli spolu z jeho rybníčka“, tamtéž, 31r. 596 Ptáček před o eskalaci konfliktu mezi ním a tovaryšem Jamského: „… nějaký tovaryš Bartoloměje Jamského pekaře jel na koni nevosedlaným a na dítky mé hovádko, na kterým seděl, sotva sem s dítkami na stranu ustoupil nedavší k tomu jemu žádné příčiny, a tak z lítosti Pán Bůh mě s dítkami od úrazu v tom jeho vožralství uchrániti ráčil, toto sem jemu řekl: V(aše) M(ilost) pane milej neračte na mne a dítky mé jezditi a on: Račte vodpustit, šelmo, mívaj děti doma a poté mečík vytrhl a z pošvy povytáhl a já chtíce hájiti života, vytrhl sem jej mu neb jest on dal nejprv řečí pyšnou a skutkem vejtržnost provedl a mě snad chtěl zamordovat… dal jsem jemu ploskou po zádech. Pro jistotu jsem si nechal ten mečík…“, tamtéž, fol. 58v (1574, Přelouč). 597 „… macecha pak toho dítěte nevelmi příliš, jakž obyčej a potřeba jest, při takových malých dětech o něj péči měla. Z ponuknutí pak některých poctivých měštěk a jiných dobrých lidí majíc nad ním lítost dobrou měrou k sobě přijíti a slušně a náležitě jakožto přítelkyni svou opatrovati chtěla“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 20r (1583); podrobněji T. Siglová, „Súď se pokud súd“.
protivníka nebo jeho zraněním, fungovala jako ospravedlnění a vysvětlení motivu pro použití násilí. Příčinou agresivní reakce se mohla stát pronesená urážka, kterou mohlo ještě umocnit její opakování. Několikeré pronesení rýmovánky „Dušku, polib mou ženu v pušku“ rozlítilo Duška Starého z Jezbořic natolik, že kordem před hospodou v Rozhovicích napadl Mikuláše z Třibřich.598 S urážkami cti souvisela asi většina konfliktů s násilným aspektem, které se odehrály v opilosti. Tyto spory se ze zápisů někdy jeví jako bezdůvodné. O příčinách vzniku konfliktu se např. nedovídáme nic u sporu, který se odehrál roku 1597 v domě Jiříka Arkleba v Sezemicích při „pokojném posezení“ sousedů. Matěj Karas zde zaútočil šavlí a kordem na další dva přítomné a zranil je na hlavě a krku. Ani přítomné osoby se ve vzniklé situaci nestíhaly orientovat a po napadení vyjádřil jeden ze svědků svůj údiv nad pro něj nepochopitelným vývojem a ptal se útočníka: „ale odpusť šelmo Karase, pročs mu to udělal“.599 Jako ohrožení své cti mohli někteří lidé vnímat také pomluvy a hospodské řeči. V čívické hospodě se rozproudila hádka „o shnilou krávu“ mezi rychtářem Matějem Pabianem a Čejkou z nedalekých Lánů u Krchleb.600 Rychtář sporu přikládal situaci značnou vážnost, protože pomluva, i když snad myšlená v žertu, mohla značně pošpinit jeho pověst. Ulpívalo na něm totiž podezření z manipulace se zdechlinami, která příslušela nečestným osobám – rasům. K vyhrocení konfliktu tak došlo až mimo hospodu, a to u božích muk mezi Čívicemi a Lány, kde rychtář na Čejku „čekal na silnici na násilí…“. Rychtář tasil sekyru a chvíli se s Čejkou strkali. Čejka dal ale jasně najevo, že nechce v konfliktu pokračovat, a na to zasáhl do jejich sporu jeden soused a odtrhl je od sebe.601 Z tohoto poměrně detailního popisu jednotlivých případů je patrné, že v řadě konfliktů, u kterých alespoň zčásti můžeme odkrýt jejich příčiny, často stály v pozadí provedeného násilí majetkové spory a zejména snaha ochránit vlastní majetek. Na ně se pak mohly nabalit i další druhotné mezispory týkající se jiných věcí. Čest zde přitom mohla hrát i tu roli, že zpětně jednání „násilníka“ ospravedlňovala. Konflikty je tak třeba brát jako procesy, které mohly začít verbální 598
Vašek Petráň z Bylan o konfliktu vypověděl: „když jsme byli spolu v Rozhovicích já a Dušek… v krčmě… Dušek šel předce domů, potom Jan Prekník zahradník z Rozhovic zavolal na něj, řekl mu: Dušku, a on se ozval, řekl: co, chceš i chceš–li to pro mně učiniti, zač tě budu prositi a Dušek řekl, jestli že jest možný, udělám rád a on Jan Pěknik řekl mu: Dušku, polib mou ženu v pušku, chceš–li i k tomu Mikuláš Řeháků řek ono se to rýmuje komu se to líbí má čas; Dušek hned řekl zase co jest Mikši čas a on mu zas řekl jest Dušku, ihned Dušek dobyl kordu a jej Mikuláše uťal a více nic nevím“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 42v (1557 nebo 1558, Čívice). 599 Tamtéž, fol. 146v (1597, Sezemice). 600 „… přines nám pekař z Hůry kus pečeně a on Knížek… řekl tak jest ta kráva schnilá potom se svádili spolu…“, tamtéž, fol. 41v–42r (1557 nebo 1558, Čívice). 601 Jíra Purkrabek z Bezděkova vysvědčil: „… Čejka jím strčil a řekl mi, vidíš, co bych udělal, kdybych sobě auřadu panského nevážil. Potom sem já je o to roztrhl a řekl sem Čejkovi, aby toho tak nechal, což jest tak učinil. Hned sme šli potý domů…“, tamtéž, 41v.
konfrontací o majetek, pokračovat jako spory o čest a skončit i zabitím.602 Někteří historici chápou právě čest jako klíčový motiv raně novověkých násilných aktů. Vede je k tomu i schéma vysvětlující vznik násilí, které je odvozeno z moderního socio-psychologického bádání. První fázi charakterizují verbální ataky; druhou narůstající intenzita výhružných gest, křik o pomoc a někdy ústup a ukončení konfliktu; a třetí fyzické násilí. Podle tohoto pohledu fyzickému násilí předcházelo vždy verbální násilí. Urážky se dotýkaly cti současníků, která byla přinejmenším stejně významná jako tělesná integrita jejich osoby. Čest tak může být chápána jako druhá kůže, která musí být stejně jako biologická epidermis bráněna před útoky.603 Čest v těchto případech hrála zcela jistě svou roli, ale nelze ji úplně přeceňovat, protože spolupůsobit mohly na útočníka také další motivy. Obranu vlastní cti za použití násilí nelze interpretovat jako všeobecný tlak, ale zpravidla jako možnost.604 Za ctí totiž mohli lidé skrývat mnohem reálnější a úplně obyčejné materiální motivy. Historičtí antropologové to chápou jako ústřední funkci sémantiky cti. Lidé o cti mluvili nebo ji využívali tak, aby své konflikty týkající se vlastních zájmů povýšili na spory o elementární hodnoty a dodatečně vykonané násilí vysvětlili.605
602
Srv. P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegen–Gewalt, s. 19. G. Schwerhoff, Social Control of Violence, s. 232n. 604 P. Schuster, Eine Stadt vor Gericht, s. 103. 605 G. Schwerhoff, Social Control of Violence, s. 234; podobně P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegen–Gewalt, s. 22. 603
5. Zástupci vrchnosti a obcí ve sporech Ve sledovaném období došlo v městečkách mezi sousedy a členy místních samospráv, tzn. konšely, městskou radou jako celkem či rychtářem, minimálně ke třem desítkám sporů. Právě v těchto sporech se projevuje napětí a vzájemné třecí plochy mezi „mocenskými strukturami“ a jednotlivci na úrovni malých lokalit. Ve sporech je možné často sledovat postoj jednotlivců k vrchnosti či spíše vrchnostenským úředníkům a jejich způsob zasahování v malých lokalitách, který prováděli především prostřednictvím městských rad, rychtářů či vrchnostenských zaměstnanců. Nižší světské soudy, tzn. i městské rady, byly používány hlavně jako prostředek ke zvládnutí konfliktů obyvatelstva, ale z menší části sloužily také jako kontrolní instrument v rukou vrchnosti.606 Zároveň ale i obce a poddaní sami působili jako určitý kontrolní mechanismus vrchnosti sloužící k dohledu nad činností rad, rychtáře či dokonce samotných úředníků, protože se obraceli se svými stížnostmi buď na vrchnostenské úředníky, nebo na českou komoru. Jejich prosby a stížnosti nezůstávaly nevyslyšeny, z čehož je patrné, že rozložení moci na úrovni panství nebylo tak jednostranné. 5.1. Městské rady Vrchnost a vrchnostenští úředníci v obcích zasahovali a vykonávali svou moc zejména prostřednictvím městských rad, jejichž volbu potvrzovali. Volba členů městských rad a jejich složení bylo pod kontrolou vrchnosti, která mohla v případě nutnosti rady obměňovat. Vrchnost dohlížela i na obsazování dalších funkcí spojených s výkonem městské samosprávy, jako byli servusové či právní poslové. Minimálně od poloviny 17. století schvalovala složení městských rad v jednotlivých městečkách pardubického panství také česká komora.607 Vrchnost měla prostřednictvím svých úředníků dohled nad složením městských rad již dříve. Je to patrné z některých sporů, které se odehrály mezi členy městské samosprávy a dalšími osobami, jež se týkaly zejména nářků cti. Prostřednictvím těchto sporů docházelo ke zpochybňování autority členů městské samosprávy a zároveň také často ke zpochybňování autority vrchnostenských úředníků a vrchnosti. Nejen v úřadech konšelů a rychtáře, ale i v méně významných funkcích měli být „lidi hodní na cti dobře zachovalí a příkladní“, tzn. že se mělo jednat o důvěryhodné osoby. Výběr nových členů rad se alespoň ve druhé polovině 17. století, pro které mám více dokladů, děl tím způsobem, že členové městské rady ze svého středu vybrali tři tzv. volence. Ti poté 606
M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 186. Seznamy konšelů zasílaných hejtmanem ke schválení českou komorou z let 1653–1702, NA Praha, NM, P 9/24, kt. 628. 607
složili na pardubickém zámku před hejtmanem přísahu, kterou se zavazovali, že budou mít při volbě nových konšelů, rychtáře a dalších osob pověřených nějakým úřadem na zřeteli prospěch celé obce a vyberou osoby, jež znají a „skrze kteréž by předně čest a chvála boží vzdělávána a ve všem spravedlnost a dobrý řád vobci toho zachován byl“. Volba probíhala zřejmě tím způsobem, že každý konšel na své místo navrhl jiného kandidáta. Hejtman Lysander si ve svém listu komoře stěžoval na to, že konšelé „na místě svém kohokoliv jiného bez obzvláštního povážení voliti obyčej mají“. „Volenci“ měli zřejmě sloužit jako garant toho, že nebude úřad obsazován stále stejnými lidmi a že budou vybráni vhodní jedinci.608 Složením přísahy před hejtmanem se své vrchnosti zavazovali také k tomu, že se nenechají žádným způsobem ovlivnit a zachovají o svém jednání s hejtmanem mlčenlivost.609 V obcích tito „volenci“ volili nové členy rady společně s konšely a kandidáty po nich schvaloval ještě hejtman se sirotčím písařem. Ten hrál v tomto procesu rozhodující roli snad proto, že musel mít dobrou povědomost o majetkových poměrech jednotlivých kandidátů. Tím, že dohlížel na vedení městských účtů, měl zřejmě zároveň přehled o jejich spolehlivosti a důvěryhodnosti. Sirotčí písař tak měl být zárukou výběru vhodných kandidátů. Ze zápisů není jasné, zda a případně jakým způsobem měli na volbu vliv ostatní členové obce. Volby či spíše výběru nových konšelů se účastnili také starší obecní, kterých bylo v městečkách zpravidla od dvou do čtyř osob. Pokud se nedokázali jednoznačně shodnout na výběru vhodných osob přímo v městečku, vybírali z kandidátů zřejmě komorní úředníci. Po schválení nového složení městských rad českou komorou následovala renovace městských rad, k níž docházelo jednou ročně nebo jednou za několik let před hejtmanem na pardubickém zámku. Pokud došlo ke změně na postu hejtmana, mohla se perioda protáhnout. Hejtman Pavel Slavík v roce 1696 reflektoval špatnou situaci ve stavu městských rad, které byly naposledy obnoveny před více než dvěma a půl léty. Na místa primasů v Přelouči a v Bohdanči, kteří 608
Hejtman Lysander úředníkům české komory z 25. 5. 1683: „z ohledu toho jakž mně povědomé, že konšelé na osoby své vlastní hlasy dávati nemohou a jeden na místě svém kohokoliv jiného bez obzvláštního povážení voliti obyčej mají, a na volencích examinirovaných a povědomosti obnovujícího mnoho záleží…“, tamtéž. 609 „Přísaha volenců na panství JMC pardubském: Přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené Panně Marii a všem Božím svatým, též nejjasnějšímu a nejnepřemoženějšímu velikomocnému římskému císaři… jakož jsem za volence k obnově auřadu konšelského i jiných povinností v městě N od auřadu obce té ustanovený, pročež že v tom ve všem jak předně dobré svědomí na pozor vzíti a k nadepsaným auřadům takové osoby k další milostivé ratificati jeho MC královské slavné komoře české jakožto nám představené vrchnosti jmenovati, skrze kteréž by předně čest a chvála boží vzdělávána a ve všem spravedlnost a dobrý řád vobci toho zachován byl a tak jak jednoho každého povědom sem (neohlídajíc se na příjem ani nepříjem, přátelství ani nepřátelství, dary ani nedary), vše v pravdě vyjeviti a v tom ve všem tejnost zachovati chci a mám, k čemuž mně dopomáhej Pán Bůh všemohoucí, blahoslavená panna Marie a všickni svatí. Amen.“; „Přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené Panně Marii a všem Božím svatým, jakož sem za volence k obnovení auřadu konšelského i jiných povinností v městečku N ustanoven, že načkoliv od JMC panství pardubského pana hejtmana jakožto zřízeného podkomořího v té příčině tázán a ptán budu vše v pravdě oznámiti dobré v tom svědomí zachovati, a to žádnému nyní i na časy budoucí nepronášeti nýbrž tejnost zachovati chci a mám, jináče nečiníce ani pro přízeň neb nepřízeň, pro dary neb nedary, aneb pro jakou koliv vymyšlenou věc. Toho mně dopomáhej Pán Bůh všemohoucí, Panna Maria a všickni svatí. Amen.“, tamtéž, (1683).
zemřeli, musel dočasně dosadit bez souhlasu komory tzv. viceprimase, kteří se ale podle něj netěšili žádné autoritě ani ze strany ostatních členů městských rad a ani od sousedů. Kromě toho zmínil špatný zdravotní stav řady konšelů, kteří „pro sešlost věku a velkou starost… ani již dokonce nic neslyší, k tomu dále způsobní nejsou“. V závěru dopisu se hejtman vyjádřil o nutném provedení nové renovace.610 Každá renovace městské rady byla vnitřně strukturovaným ceremoniálem lokální moci s rituálními prvky, kdy všechny zúčastněné strany – obec, odstupující a nová městská rada a mocenské autority – veřejně demonstrovaly konsenzus, který představoval ideál pro politickou komunikaci předmoderní městské pospolitosti. Nešlo ale o snahu o uvedení tohoto ideálu v život.611 Během renovací docházelo k symbolickému přenesení moci na členy městské samosprávy a jejich pověření k výkonu funkce. Konšelé a další pověřené osoby skládali při nástupu do úřadu přísahu své vrchnosti. Pro malá městečka měly být renovace významnou událostí. Hejtman nebo jeho zástupce při renovaci jmenoval konšele, obnovil jejich úřad a připomenul jejich povinnosti. Za obnovení úřadu se hejtmanovi platilo – roku 1628 dostal devět kop a roku 1642 osm kop 14 gr. 5 den.612 Podmínkou pro členství v městských radách byla schopnost číst a psát a obecně mít určité rozumové schopnosti, počestné povolání, základní znalost práva. Konšelé měli mít schopnosti či spíše dovednosti pro vyjednávání s autoritami. Pro reprezentaci v radě byly podmínkou určité ekonomické zázemí měšťanů a majetkový dostatek.613 Pokud z nějakých důvodů přestal zástupce či jiná osoba spojená s výkonem samosprávy vyhovovat, mohl jej hejtman odvolat a nahradit někým jiným.614 Zvlášť od konce 70. let se v korespondenci hejtmana s českou komorou kvůli 610
Hejtman Pavel Slavík v listu komorním úředníkům z 2. 7. 1696 reflektuje stav městských rad: „… v tom čase dva primasové, jeden v městě Přelouči a druhý v městys Bohdanči, i jinde někteří z osob konšelských odumřeli, jiní pro sešlost věku a velkou starost neb někteří ani již dokonce nic neslyší, k tomu dále způsobní nejsou i také ti, který jsem já zatím na místě těch v Přelouči a Bohdanči odumřelých za viceprimase představil, protože od VM hraběcí excelence představení nejsou netoliko od osob konšelských, ale ani jiných sousedův malý respekt mají a na ně se, tak jak by slušelo, dbáti nechce, takže takové obyčejné renovirování předsevzíti důležitá a nevyhnutelná potřeba se ukazuje“, tamtéž (1696). 611 J. Hrdlička, Otázky bez odpovědí aneb konsenzuální ticho při obnovách městských rad v raně novověkých Čechách, Opera Historica 12, 2007, s. 187–220, zde s. 218n. 612 F. Ottmar, Městský úřad Holice, s. IVn; autor zde k renovacím holických rad uvádí i to, že konšelé v předvečer odjezdu povečeřeli na rathausu nebo u pana primasa a ráno se po vydatné snídani vypravili do Pardubic. Kromě poplatku hejtmanovi dávali na zámku peníze nebo dárek, např. telecí maso, beránka nebo kapouny, také písaři sirotčímu, kancelářskému (zřejmě listovnímu), nezapomněli na pachole hejtmana, posla či vrátného v bráně. Holičtí konšelé se z Pardubic vraceli po dvou i třech dnech a stavovali se přitom v Sezemicích a Ředicích. 613 M. Scheutz, Compromise and shake hands: the town council, authority and urban stability in Austrian small towns in the eighteenth century, Urban History 34, 2007, s. 51–63, zde s. 52n, Scheutz uvádí i to, že konšelé často fungovali jako katalyzátory městské společnosti na základě toho, že plnili roli věřitelů a půjčovali peníze. 614 „Jan… do nějakého hádání se s Pavlem Máslou sousedem… aby mu od stolu šel, dal. V tom Kašpar řekl, proč starý lidi vod stolu vodhání, že jim tak svobodno seděti u stolu jako jemu. Proti tomu mu Jan… odpověď dal, aby se Kašpar spokojil, že mají sobě poručeno od pana hejtmana, aby z servuství zbaven pro své nenáležité chování byl…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 94r; Jan Lejhanec z Černý u Bohdanče vypověděl: „… když jeden druhého
výběru vhodných osob projevuje určitá nespokojenost komorních úředníků se správou měst a městeček na pardubickém panství a také výhrady k některým osobám ve vedení obce. Vybraný zástupce nemusel nějak zvlášť o úřad usilovat, ale mohl být úkolem pověřen.615 Nároky na členy městských rad se postupně proměňovaly. Na počátku 18. století se na čelní místa v radě mohly vypracovat vzdělané osoby. Dosud bylo zřejmě zvykem, že na přední místa v radě byly voleny konšelé podle „zasloužilosti“, která se posuzovala v reálném životě zřejmě podle stáří. V návrhu složení pardubické městské rady zaslaném české komoře v roce 1702 se vysvětluje, proč se na druhé pozici ocitl Jakub Felix Lysander. Důvodem byla profesionální zběhlost, lepší vzdělání a všeobecná důvěra, které se měl těšit.616 Lysander byl tak předzvěstí profesionalizace městského aparátu v poddanských městech a městečkách. Z korespondence hejtmana a komorních úředníků je ale zároveň od konce 70. let 17. století patrná i jiná věc. Častěji se v ní setkáváme s obměnami ve složení rad, což mohlo souviset se vzrůstajícími nároky vrchnosti na členy městských samospráv nebo snad i se špatnou zkušeností z roku 1680, kdy mohla vrchnost ztratit důvěru v místní samosprávu. V zápisech se přitom uvádí různé důvody pro obměny v obsazení rad.617 Častěji se mluví o špatném vykonávání svěřené funkce, kdy někteří konšelé svého postavení zneužívali např. tím, že využívali obecní majetek pro své hospodaření.618 Jiní konšelé byli z rady propuštěni, protože se z obecních peněz obohatili a dlužili větší sumu do městské pokladny.619 Někteří členové městských rad se svým funkcím věnovali nedostatečně a upřednostňovali vlastní obchod či hospodářství.620 K výměně na postu konšela mohlo dojít také kvůli tomu, že se
peskovali, tehdy řekl Jan Hybskýmu, nejsi hoden v tý povinnosti servuský býti a on se ho zeptal proč i řekl Kadeřávek, že to hejtman sám praví, servus zase jemu Kadeřávkovi řekl a tvůj votec byl přesvědčenej. Mezi pak tím haněním a plundrováním… Kašpar řekl, jsem v lepší povinnosti byl než ty“, tamtéž, fol. 95r. 615 „velice a důtklivě zhaněl a to slovy těmito: že v auřadě konšelském, kterýžto od pana hejtmana vrchnosti mé laskavě na mně jest vložen, kteréhožto já nikdy sobě míti sem nežádal, hoden býti nejsem“, tamtéž, fol. 92r (1623). 616 „… že se některé osoby konšelské v pořádku mladší starším představují jest ta příčina, že lidé studirovaní na právech zběhlejší než druzí jsou, obzvláštně pak Jakub Felix Lisander jsouce člověk qualificirovaný při obci zasloužilý a v kraji předním durchführungs commisařem, tak že jeho netoliko volencové za druhého po primasovi volili, ale také celý auřad a obec toho žádala…“, NA Praha, NM, P 9/24, kt. 628 (1702, Pardubice). 617 Srv. S. Ogilvie, Village Community and Village Headman in Early Modern Bohemia, Bohemia 46, 2005, s. 402– 451, zvl. s. 414, kde autorka uvádí tři hlavní důvody, které se často objevovaly dohromady a byly rozhodující pro zbavení vlastnictví půdy a zároveň s tím i úřední funkce v obci; důvodem mohly být konflikty s vrchností, hospodářské problémy a konflikty s obcí, přičemž v některých případech mohlo být uvedeno více důvodů zároveň; hospodářské problémy hráli roli v polovině případů propuštění, konflikty s obcí ve třetině a konflikty s vrchností ve dvou třetinách; autorka měla na mysli hlavně propouštění z úřadu dědičného rychtáře. 618 Důvody pro propuštění pardubického primátora Jana Havele z funkce: „… řemesla kotlářského, své měděné hamry při městě má… z obecních lesů mnoho dříví bere… s potahy obecními… na dvoře obecním dobytky hovězí i svinský i drůbež pernatou na obroku obecním k své ruce chová, svého handle hledí“, NA Praha, NM, P 9/24, kt. 628 (1694, Pardubice). 619 Jan Ratejský městský důchodní „skrze svou neopatrnost svévolně obci do 300 kop peněz obecních na restu zůstával, proto se z povinnosti konšelské propouští“, tamtéž (1694, Přelouč). 620 „Matěj Semelka se primátorství z té příčiny amoviruje, poněvadž člověk k tomu auřadu velmi mdlý a nezpůsobný jest a jsouce řemesla mlynářského více svého řemesla, nežli své povinnosti primaské hledí“, tamtéž (1694, Týnec).
dotyčný nechtěl ve městě či městečku zakoupit nebo většinu času trávil mimo obec.621 Jiným často uváděným důvodem bylo morálně závadné chování, kdy se konšelé či jiné pověřené osoby opíjely, hádaly se sousedy a obecně působily jako lidé „nepříkladný, svárlivý k povinnosti konšelské nezpůsobný“.622 Opilství některým konšelům znemožňovalo i hlasování v radě.623 Z velkého výskytu opilství jako důvodu pro vyloučení z rady se skoro zdá, že byl alkoholismus alespoň mezi konšely poměrně rozšířeným jevem. Při obsazování postů se hledělo také na zdravotní stav osob. Konšelé museli být schopni dojít na radnici, museli dostatečně slyšet a vidět a nesměli být „dětinští“.624 Důvodem pro obměny rad, k nimž zřejmě docházelo více od konce 70. let 17. století, mohlo být i to, že byly městské rady a městští úředníci snad vystaveny většímu dohledu ze strany vrchnosti a to z toho důvodu, že česká komora byla nespokojena se správou měst i městeček a špatným hospodařením.625 Jednou z podmínek pro renovace nových městských rad bylo schválení obecních účtů. Tato podmínka ale nebyla dodržována, neboť byly účty zasílány české komoře pozdě a nebo nebyly zasílány vůbec. Česká komora se opakovaně obracela na hejtmana, aby bezodkladně získal od městských rad uzavřené účty, které měli zrevidovat nejprve obecní starší a po nich sirotčí písař. Pokud by našli nějaké závady, měli účty i s připomínkami zaslat do účtárny české komory. Komora se tak asi dostávala do problémů s prosazením svých zájmů, protože se na úrovni panství nesetkávala s žádoucí odezvou. Na úrovni městských rad snad docházelo i k tomu, že měla problémy s obsazením všech pozic v městské správě důvěryhodnými osobami, které by byly ochotné úkoly plnit bez ohledu na své zájmy. Řešením pak mohla pro vrchnost být profesionalizace správy vzdělanými úředníky a v souvislosti s tím i spoléhání se více na nátlakové prostředky. Právě renovace městských rad představovaly kritický moment, kdy se mohly projevit napjaté vztahy panující mezi sousedy a konšely v městečkách a někdy i mezi samotnými konšely uvnitř 621
Primas Václav Holický se zbavuje úřadu, protože „sobě žádného zakoupení v městečku učiniti nechce, nýbrž v svém dvoře v Počáplích od městečka skoro čtvrt míle vzdáleným zůstává, povinnosti své náležitě administrovati nemohl“, tamtéž (1694, Sezemice). 622 „Jan Zábřechský ten jsou veliký opilec, člověk nepříkladný, svárlivý, k povinnosti konšelské nezpůsobný“, tamtéž (1694, Sezemice); „Jan Holub velký opilec a zřídka do rady chodí“, tamtéž (1702, Dašice). 623 „… Václav Strnad k povinnosti konšelské způsobný není neb do sesí místa radního vždy páleným opilý přichází, takže žádného svého votum dáti, v ničemž se potřebovati nemůže“, tamtéž (1694, Pardubice). 624 „… Tomáš Ždánský skrze sešlost věku svého víceji z domu svého nevychází, k tomu zraku i sluchu velice nedostatečný, všechen dětinský člověk jest“, tamtéž (1694, Pardubice). 625 Z nařízení zaslaného českou komorou hejtmanovi z 21.8.1694: „naše nepředpisující poslušné zdání jest, žeby dle tohoto sub Lit. A přiloženého vyznamenání, volení auřadův konšelských milostivě potvrzeno bejti mohlo, aby všechny zadržalé obecní počty opáčených měst a městeček nejprv skrz starší obecní, po nich pak skrz písaře sirotčího se vší obzvláštní gruntovní bedlivostí revidirovati dáti a na potom je s vystavenými obojmi nedostatky na JMC… komoru… tím dřívěji odeslati hleděl. Jakož v naddotčených městech a městečkách až posavad veliké nepořádnosti na utiskování ubohých chudých sousedův, též osiřelých vdov a sirotkův, obzvláštně pak také to se vynalézá, že magistrát pardubský měšťanům tam obytným šenk vína, jakožto svobodnou živnost městskou provozovati dopustiti nechce…“, tamtéž (Pardubice).
rady. Nebezpečí pro bezproblémový průběh obnov městských rad představovaly zejména nevyřešené spory. Roku 1656 si při obnovování týnecké městské rady hejtmanovi jménem celé obce stěžovalo na staršího obce Petra Samka několik sousedů. Hejtman jejich písemnou stížnost shrnul ve svém rozhodnutí do několika bodů. Samek měl, ještě když pobýval na zdechovickém panství jako hostinský, zbít jednu ženu a vzít jí nějaké peníze, které nakonec musel vrátit, a kromě toho měl skoupit nějaké kradené obilí. Hejtman se u majitele zdechovického panství Rudolfa z Věžníku na celou věc informoval a od Samka získal také doklady potvrzující jeho bezúhonnost, jako byl zachovací list, doklad o propuštění z poddanství a ústní doložení o dobré pověsti od Jindřicha Kustoše.626 Ve sporu týneckých sousedů s obecním starším se pak hejtman postavil jasně na stranu staršího Samka a opatřil jej na cti. Pět týneckých sousedů, kteří byli v podání stížnosti aktivní a sami si navíc zajišťovali doklady od majitele zdechovického panství, hejtman potrestal týdenním vězením, protože se „všetečnosti proti svému představenému dopustili, na jeho chování na některých místech lstivě se vyptávali a… po zkáze cti bližního svého dychtili“. Pokud by se kdokoliv k obvinění Samka vracel a pomlouval jej, měl zaplatit pokutu 50 kop gr. míšeňských, z níž mělo po polovině připadnout vrchnosti a týneckému záduší. O důvodech rozepře, k níž v Týnci došlo, snad trochu vypovídá dovětek týkající se po Samkovi požadovaného chování, jenž se měl ke svým sousedům „ve všelikých rozkazích vlídně, přívětivě a rozšafně v řečech i skutcích chovati nic žádného zášti před sebe nebrati a neutiskovati“. Pokud by někdo nechtěl plnit řádně své povinnosti „v službách JMC neb obecních“, neměl otálet se zásahem a provinilce měl spravedlivě potrestat.627 K podobnému sporu došlo o několik let později opět v městečku Týnci, kdy svou stížnost přednesl při pravidelném obnovování úřadu před hejtmanem rychtář. Týnecký rychtář Václav Fijala si roku 1660 před hejtmanem stěžoval na několik týneckých sousedů, kteří jej „z dosti lehkých a špatných příčin na cti a poctivosti zlechčili a urazili“. Podobně jako v předchozím sporu byli sousedé potrestáni „arestem zámeckým“ a v budoucnu se měli chovat „svorně, pokojně a sousedsky“. 628 Třecí plochy mezi obyvatelstvem a členy obecních samospráv souvisely s prosazováním „vlády“ rady v městečkách, které bylo podřízeno několik zaměstnanců, jako byli servusové (sluhové, zřízenci) a poslové a kromě toho alespoň částečně také městský rychtář. Zdrojem napětí mezi měšťany a radou byla kontrola hospod a krčem. Problémy mezi měšťany, krčmáři a městskými 626
„… přednes list zachovací na pergamenu svého poctivého na svět zrození, potom list pořádný zhoštění se poddanosti na svobodu, též také attestati od paní Aleny Rašínové a auřadu města Chotěboře jeho poctivého a šlechetného chování, nicméně slyšíce austní od JMP pana Jindřicha Kustoše… osoby jeho povědomost a vychvalování…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 193r–194v (1656). 627 „… to dle auřadu svého a uznání k spravedlivému trestání přivésti a pro učinění za dosti povinnosti své v ničemž neffolkovati“, tamtéž, fol. 193r–194v (1656). 628 „… takže jest ta věc při renovati téhož léta od p(ana) Václava Fijaly na spisu před JM p(ana) hejtmana přednešena byla…“, tamtéž, fol. 195r (1661).
radami způsoboval prodej cizího vína a piva. Spor tohoto typu se odehrál roku 1604 mezi sezemickými sousedy, kdy si několik nákladníků piva stěžovalo na svého souseda Karla Jelínka z Koldína, že neoprávněně prodává hradecké pivo. Tato stížnost vedla nakonec k zásahu primasa a dalších členů městské rady a většího množství dalších osob přímo v domě Jelínka, který se bránil tím, že hradecké pivo měl k vlastní potřebě a nebylo určeno k prodeji. Kromě toho na svou obranu uváděl i to, že městská rada neměří každému stejným metrem, protože několik sousedů nechala o posvícení šenkovat kromě dašického i hradecké a jihlavské pivo. Purkmistr postup městské rady bránil tím, že se dlouhou dobu šenkovalo jihlavské pivo místo vína.629 K vyhrocení tohoto konfliktu přispěl také zásah přímo uvnitř domu za účasti velkého množství lidí. Přímo do domů sousedů se městská rada vydávala zřejmě i ve snaze zabránit vzniku požárů, kdy snad sami konšelé vykonávali preventivní kontroly protipožárních opatření. Prostřednictvím svých obecních zaměstnanců dohlíželi také nad nočním klidem. Někteří členové městské samosprávy zasahovali přímo v domech skutečných nebo pouze domnělých provinilců, což majitelé chápali jako omezování svých osobních práv. Sami nebo zprostředkovaně dohlíželi během týdenních a výročních trhů také na kvalitu výrobků a ceny. Některé z těchto povinností zřejmě vykonávali za spoluúčasti dalších měšťanů. Intenzivní reakce vyvolávalo zejména plnění dalších jejich povinností, jako bylo rozdělování daňového břemene nebo kvartýrování vojska v domech měšťanů.630 Postavení členů městských rad a vztah ostatních obyvatel k nim se projevuje v některých sporech. Nejčastěji byla autorita konšelů či rychtáře zpochybňována urážkami na cti, které se mohly týkat jednotlivců ale i celé rady. Spornou oblastí byla správa městských financí, kdy někteří nactiutrhači prostřednictvím urážek vyjadřovali své pochybnosti o jejich správném vedení. Svůj hněv a nedůvěru k přeloučským konšelům vyjádřil roku 1564 Jan Uher, který je označil za zloděje a konšela Vávru Mulku za „mordýře“. Spor řešil hejtman Adlspach spolu s dalšími vrchnostenskými úředníky Burianem Svítkovským ze Škudel, Janem Jelínkem z Koldína a Matyášem Levhartickým. Provinění bylo viníkovi prominuto, pokud členy městské rady odprosí.631 Důvěryhodnost dašické městské rady zpochybnil roku 1612 Jiřík Plch, který 629
„Já na to: Purkmistře, jak si mě uhlídal, když jsem vzal sudy piva hradeckýho k vlastní potřebě a Tobiáška 2 sudy dašického a s nima míchala a měla povolen jeden, co o posvícení se šenkovalo pivo jihlavské a hradecké jako o masopustě a vy to jsa purkmistr přehlídl a ve všem jim průchod dávali a to všecko na škodu nákladníkům… a protož pane hejtmane, chtěl–li sám Adam Žid dobrej řád naříditi, měl jest sám neřádu nečiniti a tý Anně Bublavý všecko nepovolovati…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 162v (1604, Sezemice); „Karel žaloby nedokázal a jen v obranu bere, že tu měli povolit šenkovati piva jihlavská, každý ví že po mnoho let byla piva jihlavská šenkována místo vína a nemůže to být vejmluva… toliko jeden sud vzat…“, tamtéž, fol. 168v. 630 M. Scheutz, Compromise and shake hands, s. 59. 631 Text odprošení: „Vás za to prosím jako svých milých soused, což sem proti vám učinil a z svého opilství vás naříkal, abyste mi to odpustili a já vás mám za dobré a šlechetné a dobré lidi jako vás jiní dobří lidé mají a na vás nic zlého nevím“ , SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 22r–23v (1564).
„některá domnění a promluvení z vopilství mluvil“. Před soudem uvedl, že vlastně opakoval slova Matěje Sedláka, který „o auřadu mluviti měl, že neví kam se z podruhů sbírka dává, za auřadem li či jinam se obrací“. Dále se o jednom konšelu vyjádřil, že zneužil sukno koupené městským úřadem „nad šperloch“ a udělal z něj pro sebe a své děti kabáty.632 Oběma zmíněnými případy se zabýval vrchnostenský soud, který oba spory ukončil usmířením. Stál tak především na straně městských rad, jejichž autoritu podpořil a svými rozhodnutími tak snad přispíval alespoň v méně závažných případech k udržení stability v obcích. Další sporná oblast plynula z vykonávání povinností pro obecní účely. Na pardubického hejtmana se obrátili se svou stížností týkající se bohdanečského primátora Jana Slepičky také Václav Patočka a Václav Skála. K jejich konfliktu došlo na radnici, kde sousedé projednávali vykonávání fůr k obecnímu mlýnu a řešili otázku, kdo již své povinnosti splnil a kdo ještě ne. Jeden ze sousedů se proti povinnosti ohradil, což primátora zřejmě rozlítilo. V následující hádce se ukázalo určité napětí mezi primátorem a některými sousedy, které nazval „důchodníky“, kteří „(si) sami dobře platí(me), peníze sirotčí a obecní krad(ou) a k užitku svému obrací(me)“.633 Sousedé Václav Patočka a Václav Skála skončili v bohdanečské šatlavě a hejtmanovi poslali suplikaci, v níž naopak oni obvinili primátora z podivných finančních praktik a zvláštního vedení účetnictví, které poškozuje celou obec. V suplikaci uvedli i to, že se primátor v souvislosti s podivnými transakcemi se sirotčími penězi zmínil i o sirotčím písaři Simeonu Tejnkovi.634 I když možná neoprávněným upozorněním na nedostatky ve správě financí městskou radou a zejména primátorem se tak vlastně oba sousedé postavili či se alespoň stylizovali do role ochránců zájmů vrchnosti. Jak byl spor vyřešen, v zápisech bohužel zachyceno není. 632
Šperloch bylo přikrývadlo na vůz, tzn. plachta. Výraz sloužil zřejmě i jako označení pro množství, např. dva šperlochy českého sukna, J. Jungmann, Slovník česko–německý IV, Praha 1838, s. 493; SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 62r (1610, Dašice). 633 „… on pak, že sobě my důchodníci sami dobře platíme, peníze sirotčí a obecní krademe a k užitku svému obracíme, jest promluvil… jemu sme odpověděli, že to žádná pravda není, on pak… Jan Slepička… nás nenáležitě a nestoudně, čehož statkem aniž hrdlem svým na nás neprokáže, zhaněl a za zloděje, že bychme peníze sirotků sottonovských a sladkovských i jiné pokrásti měli, patrně nazval… odpověděli sme, aby nás za takový neměl a nad to vejše i toho doložil, že majíce my sečtení činiti, aby tím prodlouženo bylo za Simeonem písařem sirotčím jako uteklí psi, že běháme a to pro svůj užitek činíme, což žádná pravda není a pan Simeon jakožto rozumný pán… o tom pravdivou správu dáti může, tomu jsem se na odpor postavil… on nás arestírovati poručil a vidouce my, že se nám tu nemalá křivda, děje k tomu sme… přistoupiti a v tom arestě zůstati nechtěli, nýbrž na VM p(ane) hejtmane sme se ihned vodvolali…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 99r–100v (1629). 634 „… oznamujeme, kterak se nám veliká křivda činí od p(ana) Slepičky a nemalé příkoří… žádných důchodů obecních jak ze mlejna obecního, jednoho, druhého a třetího, za lesy prodávané, pokuty od sousedů, kterých nemálo vybral… k užitku svému obrátil a zanechal… takže když nám jménem JM poručeno, abychom lidem spravedlnosti lidský z truhlice vydali, na ceduli propouštěli, nemáme co odvozovati a když na něho jakožto na primasa takovou při vznášíme, jakoby o ničem nevěděl… nepoložíce sobě on všeho za příjem, odbejvá a nám peníze jakoby dával skládá a tudy tu chudou obec zžírá… i to je pravdivé… že po n(ebožtíkovi) Bartoňovi Zelencovi nemálo svrškův a nábytkův, což k obci po aumrti přijíti mělo, jest pobral, což se na něj vší obci prokázati může… a tak ne my, ale on tím se bejti seznává, že nás před týmž Janem Slepičkou… ochrannou ruku držeti… ráčíte…“, reakce Jana Slepičky na suplikaci: „ti dva podali na zámku v Pardubicích spisu veskrze lživého (račte odpustit) chtíce mně na v ošklivost uvésti a snad, kdyby možné bylo, i o poctivost připraviti“, tamtéž, fol. 100r, v.
Další dva spory mezi sousedy a představiteli místní samosprávy se odehrály ve městě Přelouči v letech 1586 a 1596 a oba se týkaly nařčení Martina Prachatického. Roku 1586 Martina, který působil ještě jako radní písař, označil Václav Máslo za „lotra“, „zrádce“ a „šelmu“. Provinilec se před soudem omlouval tím, „že nemá v paměti, že by taková slova mluviti měl“, a pokud se něčeho dopustil, tak to bylo pouze „z opilství a nerozumu svého“. Je zajímavé, že městská rada na tuto hru nepřistoupila a potrestala viníka vězením, které ale nemělo být na újmu poctivosti.635 O deset let později byl Martin Prachatický nařčen již jako primas Martinem Jochmthálským, který o něm prohlásil, že je „zrádce všeho města a že není hoden být při městě“. Prachatický chtěl podle zápisu dosáhnout nálezu soudu a až poté, co byli vyslechnuti svědci, se nechal přesvědčit, aby od soudního řízení upustil. Městský soud i v tomto případě přistoupil k tvrdšímu potrestání viníka, který měl být postrestán „pro takový vejstupek a neuctění auřadu JMC ku příkladu jiným osobám za 10 dní a nocí vězením“.636 Tyto dva případy jsou zajímavé i proto, že městský soud přistoupil k potrestání viníků, i když byl zpravidla k přestupkům tohoto typu poměrně tolerantní. V těchto sporech se může odrážet napětí mezi měšťany a dvěma muži, kteří stáli v popředí městského života od 80. let 16. století a kteří svou mocenskou převahu dávali najevo i tvrdými soudními postihy. Jednalo se o dlouholetého primase Martina Prachatického a jeho švagra Jana Poděbradského, který působil také ve správě pardubického panství.637 Toto napětí se snad odrazilo i v dalším podobném případě, který řešila přeloučská městská rada v letech 1592 a 1593 a jenž se již netýkal urážky místní autority. Vypálením města vyhrožoval Jeremiáš Čížek z Tábora a ve výhrůžce se nějakým způsobem zmínil také právě o Janu Poděbradském. Z vyšetřování se zjistilo, že vyhrožování nebylo akcí jednotlivce, ale byl do ní zatažen také jakýsi Václav Mendíček z Heřmanova Městce, kterého měl Jeremiáš navádět. Jeremiáš byl nějakou, spíše delší, dobu držen v městské šatlavě, odkud byl propuštěn, protože se za něj zaručil Pavel Hořepnický z hory Tábor částkou 500 kop gr. českých. Sporem se zabývala městská rada, která jej řešila především jako nářek cti Jana Poděbradského a která mezi nimi zprostředkovala uzavření ubrmanské dohody.638
635
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 66r, v. Tamtéž, fol. 129v, 130r. 637 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 71n. 638 „… jako mocní ubrmané z bedlivého uvážení našli a vypověděli, předně… taková pohrůžka se… zdvihá… poněvadž není žádná naděje, aby takovou pohrůžku, aby se městu jaká škoda stala a že Jan Poděbradský v té pohrůžce nevině dotýkán byl na poctivosti své… tak jakž zřízení zemské K 64 a právo městské P 32 vyměřují... co se týče Čížka, má se ke všem obyvatelům města Přelouče náležitě chovat… kdyby se co podstatnějšího strany té pohrůžky vyhledalo, aby z toho práv byl… kdyby to kdo zdvihal nebo jim to připomínal, má být vytrestán vězením“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 101v–102v (1593). 636
Pozice městských rad byla urážkami a pomluvami týkajícími se správy městských financí a způsobu vykonávání obecních povinností zpochybňována. Rady se poté uchylovaly zpravidla pouze k uložení povinnosti veřejné omluvy viníkům, která měla být složena obvykle před několika radními, což symbolizovalo omluvu celé radě.639 5.2. Rychtáři Další osobou, která může být řazena mezi místní autority a která se opakovaně stávala cílem zejména verbálních útoků sousedů, byla osoba rychtáře. I nad výběrem rychtářů si ponechávala na pardubickém panství určitou kontrolu vrchnost a jejich volbu schvalovala. I tento post měly obsazovat důvěryhodné osoby, které byly „povážlivé, rozsudlivé a střídmé“.640 Rychtář v městečkách a městech realizoval rozhodnutí městské rady, ale měl i svou agendu, jako bylo řešení drobných sporů, dále dohlížel na veřejný pořádek, odváděl do šatlavy provinilce a staral se o ně, kontroloval průběh týdenních trhů.641 V městech a některých městečkách rychtáři přicházeli do styku s penězi, a proto se při výběru vhodných kandidátů bral ohled i na jejich majetkové poměry, kdy se mělo jednat o lidi „při dobrých prostředcích“.642 Na konci 17. století byly někdy upřednostňovány osoby, které ovládaly němčinu a mohly se „s soldáty též jinšíma lidma česky neumějícíma v čas potřeby smluviti“.643 Pro roli rychtáře byli nevhodní opilci, kteří se při návštěvách hospod dopouštěli urážek sousedů a místo toho, aby svým sousedům pomáhali při řešení sporů, sami je působili.644 Rychtáři z městeček mohli fungovat také jako poradci pro rychtáře z okolních vesnic.645 S působením rychtářů je nejčastěji spojována činnost soudní, jako
639
M. Scheutz, Compromise and shake hands, s. 57n. Přeloučským rychtářem byl roku 1694 vybrán Jiřík Kraus, protože je „člověk povážlivý, rozsudlivý a střídmý, do povinnosti rychtářské, která takové osoby potřebuje, se hodí“, NA Praha, NM, P 9/24, kt. 628 (1694, Přelouč). 641 Srv. M. Scheutz, Compromise and shake hands, s. 60, podle něhož měl také vyvádět žebráky z města. 642 „Daniel Pátek se za rychtáře volí, že člověk povážlivý, rozsudlivý, střídmý a při dobrých prostředcích člověk jest, na takové osoby v povinnosti rychtářské přitom místě mnoho záleží neb od JMC důchodu namnoze peněz auročních každoročně od sousedů... jiné všeliké mezi sousedy narovnání přicházejí…“, NA Praha, NM, P 9/24, kt. 628 (1694, Pardubice). 643 „Adam Kohout… do povinnosti rychtářské, že řeč německou umí a s soldáty, též jinšíma lidma česky neumějícíma v čas potřeby smluviti se může…“, tamtéž (1699, Sezemice); „Jiří Felcman se propouští z povinnosti konšelské a volí se za rychtáře, protože dobře německy umí a s soldáty… se smluviti může, k tomu také člověk v řízení svém správný jest“, tamtéž (1699, Dašice). 644 „naproti tomu Jiří Košťál se z rychtářství propouští, že pitec kořalky jest a když se opije, majíce nějaké rozsudky a dopomožení sousedům činiti je plundruje plísní a ze cti loupí“, tamtéž (1699, Dašice); „rychtář městský Jakub Maršálek jsou nepříkladný, když do hospody příjde majíc různice přetrhovati, sám je začíná“, tamtéž, (1702, Přelouč). 645 Rychtář z Malých Koloděj, který si nevěděl rady, co má dělat se zadrženým a jak postupovat dál, se obával případného postihu ze strany vrchnostenských úředníků, a proto se obrátil o radu na rychtáře v městečku Sezemicích, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 24r, v (1544, Malé Koloděje). 640
bylo projednávání menších přestupků a činnost policejní, kdy rychtáři dohlíželi na pořádek ve vsi a na hospodaření a řádný život poddaných.646 Ke konfliktům a slovním napadením docházelo zejména při výkonu funkce rychtáře, kdy rychtář dohlížel na zachovávání veřejného pořádku. K tomu patřil zřejmě i dohled na dodržování a svěcení svátků, kdy měl být dodržován pracovní klid. Podle komorního nařízení měl rychtář dohlížet na to, aby se lidé ve sváteční dny neshromažďovali v hospodách nebo nepostávali na rynku. Provinilce měl spolu s právním poslem dopravit do kostela, a pokud by se tomu bránil, měl jej rychtář vzít do vězení.647 Rychtář zasahoval zpravidla do konfliktů jiných osob přímo na místě a bezprostředně je musel řešit. Rychtáři se snažili v městečkách v součinnosti s městskými radami zabránit excesům a vyhrocení sporů, což znamenalo hlavně zabránit fyzickému násilí. Některé agresivní jedince se snažil přesvědčit, aby se neuchýlili k násilí a zaručili se za své chování.648 Pokud se sporné strany nechtěly uklidnit, vyhrožoval jim odvedením do šatlavy.649 Z některých svědeckých výpovědí je patrné, že během zadržení agresivních nebo podezřelých osob a jejich odvádění do šatlavy či do panského vězení docházelo k dosti vyhroceným situacím. Někteří zadržení se uchylovali k nadávkám nebo dokonce k fyzickým útokům, jako bylo strkání a bití rychtáře nebo jeho pomocníků, plivání, trhání vlasů nebo dokonce před rychtářem utíkali. Takové chování si někdy vyžádalo od rychtáře jasnou odezvu, jak se dozvídáme ze svědectví Marty Sladovnice, která vypověděla o události, k níž došlo v Bohdanči: „… lál mu a rychtář mu dal pěstí…“.650 Rychtář byl často vystaven verbálním útokům i ze strany „zatčených“ žen. Mandalena Bínka z Pohřebačky se nemohla smířit se svým zadržením a rychtáři nadávala a připomínala mu, že „několik rychtářů přečkala, jeden že voslep, druhej že žebře a třetí že se 646
B. Chocholáč, Soudní znalci, notáři a spekulanti? (Role rychtářů na západní Moravě v 16. a 17. století), In: T. Borovský – L. Jan – M. Wihoda (edd.), Ad vitam et honorem: profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 753–759, zde s. 757. 647 Z nařízení zaslaného pardubickému hejtmanovi z české komory: „… čeládku a jinou všelikou chasu jenž v neděli i jiné zasvěcené dny místo chrámu páně na rynku stojí neb na pálený se scházejí, kuchyňky nestoudně vytloukají aby z takových a těm podobných míst skrz rychtáře a právního posla do kostelův hnáni byli, byl li by pak kdo v čem odporný ten každý aby tehdy do vězení vzat a pokutován byl“, NA Praha, NM, P 9/24, kt. 628 (1694, 21.8.). 648 „… a chtějíc rychtář, aby se tu nějaká nevole větší nestala na rukojmí Matěje Karasa vzíti, on jest mu ručiti nechtěl... a nemohl Karasa jináč nakloniti, poručil, aby do trestání šatlavního s ním šel a když Karas srozuměl, že s ním rychtář nekumštuje, panu rychtáři rukou dáním… hrdlo i statek, že chce pokoj zachovati, slíbil a v tom po nedlouhé chvíli dostavše zbraně svý od pana rychtáře, nenadále když Mikuláš Dušánek za stolem ležel a spal, jeho jest v hlavu ranil“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 142v (1597). 649 „… pamatuji se, že Kašpar Hybský měl pěkný napomenutí od rychtáře, aby se spokojil, pakli se nespokojí, že jej dá do šatlavy, pak se pamatuji, že Hybský řekl Kadeřávkovi, že není hoden být v povinnosti konšelské“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 93r. 650 „… lál mu a rychtář mu dal pěstí…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 10v (1541, Bohdaneč); ve sporu bohdanečské městské rady s Petrem Vanišem: „…rychtář taky odepřel, že by ho bil, ale když šel, zastavoval se a neslušná slova mluvil, že jest jím strčil a koblouk z něho spadl a on Petr hned křičel: Hle sousedé, buď vám svědomo, že on mě tepe, ale já ho nebil…“, tamtéž, fol. 7v; k podobným situacím docházelo během zásahu rychtáře a konšelů ve venkovských lokalitách: „… jeho Kašpara, když ručiti nechtěl, do vězení dáti chtěl, ale on jest do téhož vězení jíti nechtěl, nýbrž právu se protivil, na rychtáře a konšely plival i je za vlasy bral a potom jsouce s pomocí jiných lidí od rychtáře do klády dán…“, tamtéž (1576, Semín).
vyprodati musil a tohoto že taky přečká...“.651 Podobně těžce jako Bínka nesla svou situaci také Dorota Sezemská z Týnce nad Labem, která urážela rychtáře a konšely při cestě do panského vězení, kam byla odváděna kvůli jinému hanění. Po třídenním pobytu v panském vězení byla propuštěna a musela slíbit, že se nebude provinění v budoucnu opakovat a že se bude „k jednomu každému sousedu i tomu nejmenšímu z dítek pokojně… chovati a žádné nejmenší příčiny ke zlé vůli zde ani jinde nepodávati“.652 V souvislosti s uložením trestu vězení urazil roku 1650 týnecké konšely i rychtáře Ondřej Čermák, který „majíc vedle povinností a rozkazu pana rychtáře… do trestání obecního jíti… řekl, že se to může vší obci hoditi“. Trest vězení mu byl nakonec odpuštěn a musel místo toho dodat 1000 kusů šindele.653 Rychtář si s provinilcem někdy doslova nevěděl rady a svou situaci před ostatními přítomnými reflektoval. Bohdanečský rychtář Jan Topič si tak roku 1541 posteskl: „Jak sem živ, tak sem neviděl nepovolnějších lidí jako sou zdejší a nepoddajnějších, nevím co s nimi činiti.“654 Ke sporům spojeným s výkonem funkce rychtáře docházelo také v souvislosti s vykonáváním, resp. nevykonáváním, robotních povinností, kdy se zřejmě rychtář ještě ve větší míře stával nástrojem vrchnostenských zájmů a místo vrchnosti se stával i cílem reakcí nespokojených poddaných. V Týnci se roku 1683 odehrál spor mezi rychtářem a jedním sousedem. Rychtář měl podle nařízení hejtmana zadržet Jana Charváta, který odmítl vykonávat žennou robotu. Charvát při odvádění do vězení rychtáři spílal, nadával mu do šelem, poukazoval na jejich „nerovné“ postavení a zřejmě odkázal i na jiný rychtářův spor.655 Charvát se později před městskou radou vymlouval „na nepaměť“ a vyvázl bez trestu. Je zajímavé, že v zápise není doloženo, že by se jejich sporem nějak zabýval hejtman. To by mohlo částečně vysvětlovat provinilcovu beztrestnost a i to, že se opakované trestání míjelo účinkem.
651
Z výpovědi Mikuláše Kočky „… tu neděli po Petru v okovách pospolu v domě rychtáře konšely jsouce dána do klády Mandalena Bínka pro nějaké plundrování Bartoně Chalupy a manželky jeho, když tam naříkala v tý kládě, tehdá Vondřej Bína řekl, že to nespravedlivá věc, když jedna v kládě sedí a druhá že nesedí“, tamtéž, fol. 138v. 652 SOkA Kolín, AM Týnec, kn. č. 6, fol. 12r, v (1673). 653 „… řečí svou nemálo, nýbrž velmi velice jest ublížil a vysoce ve svý řeči tý poctivý obci jest v svých slovech ublížil…“, SOkA Kolín, Týnec n. L., kn. 5, fol. 177v, 178r (1650). 654 Jiřík Hrachovský „celnej“ z Bohdanče vypověděl: „… seděl sem před celnou a Topič šel s Vanišem… u prostředního pivovaru řekl Vaniš, však já do šatlavy nepůjdu, ujeb sobě máteř a Topič doň strčil a napřáhl pěst a nevím jestli udeřil a Petr se jemu rukou zavrhl a prchl a starší křikl na mně, abych mu nedal utéci a já přiběhl před celnu a zastavil ho a řekl: milej Petře, proč utíkáš, všaks snad takového nic neučil, a starší ho opět vedl k šatlavě a Petr mu opět lájíc utekl od šatlavy“; z výpovědi Vaňka řezníka: „… žena přišla má z ulice a řekla, nevím, co se to tam děje, u souseda Petra Vaniše množství lidí se tam sběhlo, di tam medle a já tam šel a byli tam starší a někteří sousedé a já: co to pane Jene, a on řekl: Jak sem živ, tak sem neviděl nepovolnějších lidí jako sou zdejší a nepoddajnějších, nevím co s nimi činiti. Teď se Vaniš pral s Jetřichem u Peksy, kázal sem mu do šatlavy a on mi utekl a nevím, kde se mi schoval, šel sem ho hledat na dvůr a oni ho našli v komoře a v tom přijdu do světnice a on Petr Vaniš zas ležel ve světnici na zemi, a já sem šel hned domů a že by ho měl bít toho sem neviděl“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 9r, v. 655 „… když jest jeho… do vězení vyprovázel, nenáležitě na cti řečmi urazil, šelem a že jemu roven není mluvil i také to dotejkal, že on ještě kotle nevykopával jako on …“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 19r (1683).
Na hejtmana se někteří poddaní obraceli v případech, kdy se jim zdálo, že požadované povinnosti již přesahují povinné množství. V městečku Holicích je pro rok 1658 doložen spor týkající se robotních povinností, k němuž došlo opět mezi rychtářem a dvěma sousedy, kteří si u hejtmana stěžovali na neoprávněné nucení „ku práci nádenické“. Hejtman se za sousedy postavil a zaslal městské radě nařízení, že oba sousedé tyto práce vykonávat nemusí.656 K podobnému sporu došlo v městečku Bohdanči v roce 1629 mezi primátorem a jedním sousedem, jehož prvotní příčinou bylo odmítnutí vykonat potažní fůru k obecnímu mlýnu s klisnou, která měla malé hříbě. Z obou zmíněných sporů je patrné, že se poddaní obraceli na hejtmana v případech, kdy byli nuceni členy městské rady nebo rychtářem k vykonávání prací pro obecní účely, které nepovažovali za přiměřené. K nespokojenosti s růstem robotních či pracovních povinností tak nemuselo docházet jen v souvislosti s vrchnostenskými požadavky, ale také s nepřiměřenými požadavky samotných městských správ na své sousedy. 5.3. Obce Kvůli nedostatku personálu, který by prosazoval nařízení rady a vymáhal respektování její moci, se musely městské rady spoléhat méně na prosazování své „vlády“ násilným způsobem a více se soustředily na začlenění ostatních sousedů do systému vlády či řízení městečka a snažily se o zachování v co největší možné míře normativních sil vlastních samotné komunitě.657 Jedním ze způsobu začlenění měšťanů do výkonu samosprávy se dělo schůzemi rady s ostatními sousedy na tzv. hromadách či shromážděních, kde mohli sousedé podávat své stížnosti a žádosti. V městečkách se shromáždění konala zpravidla na radnici a ve vsích v domě rychtáře. Cílem těchto shromáždění nebylo pouze minimalizovat konflikty a udržet stabilitu v obcích, ale sloužily také ke zveřejňování zákonů a nařízení vytvořených autoritami, které se zde měšťanům ve zkrácené podobě četly.658 Na shromážděních či o tzv. soudech se poddaným asi opakovaně četly také instrukce obsahující pravidla chování, která měli dodržovat. Matěj a Jiřík Košťálové s Matoušem Mazurou sice nebyli odsouzeni za vraždu manžela Anny Krčmářky z Podůlšan, ale skončili ve vrchnostenském vězení, protože „přes zápověď, tak jakž se jim zřízení JM císařské o 656
„přepsaný dekret od JM hejtmana vydaný pro Jana Kováře a Matěje Tisovského. Tento spis se odsílá panu purkmistru a konšelům… co na mě oba sousedé jejich, žeby od rychtáře nenáležitě ku práci nádenické na sobotu potahováni byli, vznášejí k vyrozumění s tím při tom dostatečným nařízením, zdaliž oni suplikující s jinšími sousedy takových robot vykonávati povinni nejsou a jestli ne, sobě od rychtáře v tom nějaké zkrácení mají…. Druhý dekret vida vyrozumění správy auřadu městečka Holic při rychtáři téhož městečka se nařizuje, aby on tyto dva řemeslníky k nádenické práci nepotahoval“, SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 1, fol. 262r (1658). 657 Podle Martina Scheutze muselo vysoký počet funkcí zaplnit v městečkách několik desítek měšťanů a uvádí, že nějaký úřad musela zastávat v průměrů přibližně třetina až polovina měšťanů, M. Scheutz, Compromise and Handshake (The Town Council, Authority and Urban Stability in eighteenth– century Austrian small towns), http://library.panteion.gr:8080/dspace/bitstream/123456789/375/1/SCHEUTZ.pdf (21. 11. 2008). 658 M. Scheutz, Compromise and shake hands, s. 61n.
soudech čte, na cizí grunty do krčmy na hradecká piva chodili… a tam svádu začali“. 659 Během těchto obecních shromáždění mohlo při projednávání otázek spojených se správou obce docházet také k vyhrocení konfliktů. Ve Velkých Kolodějích se dva sousedé pohádali kvůli způsobu vybírání „sbírky na vojáky“.660 Na shromážděních usedlých sousedů se rozhodovalo také o přijímání nových sousedů.661 Hejtmanský soud řešil roku 1617 napjaté vztahy mezi Janem Zářeckým a sousedy z Platěnic, kteří jej kvůli minulým konfliktům nechtěli za svého souseda. Nakonec museli asi ustoupit tlaku hejtmana, podle něhož měli Jana přijmout pod podmínkou, že „se k nim ke každému chce chovat uctivě, šetrně a sousedsky“. Pokud by se nepolepšil a prohřešky se opakovaly, měl svou zahradu prodat.662 Během shromáždění se projednávaly finanční otázky spojené se správou obce a zároveň zde docházelo ke kontrole hospodaření. Četly se zde obecní účty, které měli poté přehlédnout ještě starší obecní.663 Tím, že byli do výkonu samosprávy a plnění vrchnostenských úkolů, jako bylo např. vybírání kontribuce a dalších dávek, vtaženi další sousedé, fungovali zároveň jako kontrolní prostředek vrchnosti a pojistka zaručující řádné plnění úředních povinností.664 Sousedé pověření vybíráním finančních platů byli často detailně obeznámeni s vedením městského účetnictví a se skutečným stavem městské pokladny, a pokud došlo k nějakým sporům mezi nimi a členy městské samosprávy, mohli se svých vědomostí snažit využít ve svůj prospěch. To se projevilo ve sporu bohdanečského primátora a dvou sousedů, tzv. důchodníků, kteří měli vybírat některé poplatky. Jednalo se pravděpodobně o městského důchodního a sirotčího písaře, kteří jsou zachyceni také v městských radách v Přelouči a Pardubicích. Poté co je primátor nařkl ze špatného vykonávání svěřené funkce, obvinili zase oni primátora ze špatného hospodaření a 659
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 83v–84r (1575). „byvši všichni sousedi tu neděli na hromadě u rychtáře našeho Václava Bukače… abychme z sebe sbírku na vojáky sousedi všickni sebrali, že sem se k tomu dobrým úmyslem ozval přede všemi sousedy, nechť Tobiáš Čapek také něco nám sousedům… z těch dvouch zahrad svých na pomoc té zbírky na vojáky dá, poněvadž z těch jeho zahrad taky vobce užívají a na vobci pasou, ihned se k tomu Tobiáš vozval, dejž ty taky z svý zahrady i řekl sem, že má zahrada není v zápis uvedena, jak tvý sou… hned mě přede všemi sousedy našimi světle nařekl, že jsem zvyjebenej světlej zloděj“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 158r (1602, Velké Koloděje). 661 Srv. S. Ogilvie, Village Community, s. 415. 662 „… nějaké nedorozumění a záští… a oni tou příčinou jeho za souseda přijíti nechtěli… hejtmanem Šebestyánem Rejšvickým porovnáni… Zářecký k nim promlouvání učinil a žádal je o to… aby mu to odpustili a jej za souseda přijali, že se k nim ke každému chce chovat uctivě, šetrně a sousedsky… platěňští na jeho žádost a přímluvu hejtmana a písaře sirotčího Simeona Tejnka ohlásili se, že jeho za souseda… přijímají… jestliže by pak kdy proti nim sousedům co provinil a jinak, než se nadpisuje, se choval, tehdy mají tu věc na pana hejtmana vznýsti a pan hejtman takovou zahradu jinému prodati poručiti ráčí…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 64v (1617, Platěnice). 663 „počty obecní každého půl léta, aby se skládaly, v nich všechny příjmy a vydání co nejvejslovněji rozpisovali, napotom pak obcím věrně a upřímně se přečetli a na to dajíce starším obecním k přehlídnutí následovně takové panu hejtmanu i s vystavenými nedostatky odvedli, přičemž pak panu hejtmanu s písařem sirotčím na pozor vzíti příslušeti bude“, NA Praha, NM, 9/24, kt. 628 (1694, 21.8.). 664 Srv. P. Himl, Die „armben Leüte“ und die Macht (Die Untertanen der südböhmischen Herrschaft Český Krumlov/Krumau im Spannungsfeld zwischen Gemeinde, Obrigkeit und Kirche, 1680–1781), Stuttgart 2003, s. 174n. 660
zpronevěr, kterými „tu chudou obec zžírá“.665 Tyto osoby nějakým způsobem zatažené do výkonu samosprávy v obci fungovaly snad jako nositelé veřejného mínění a mohly pozici konšelů a rychtáře posílit, ale za určitých okolností také ohrozit.666 Společně s konšely a rychtářem bylo voleno podle velikosti obce od dvou do šesti starších obecních. Měli splňovat podobné základní podmínky jako ostatní volení členové městské samosprávy, přičemž role staršího mohla být předstupněm pro roli konšela.667 Mohly ji zastávat i osoby, které pro roli konšela nebyly zřejmě rozumově dostatečně vybaveny.668 V roli obecního staršího se tak objevil i muž bez znalosti čtení a psaní, který byl zřejmě i z tohoto důvodu nakonec vyměněn. Hlavní roli pro obměnu však v tomto případě hrála především pracovní zaneprázdněnost ve vlastním velkém hospodářství.669 Podmínkou pro setrvání ve funkci staršího obecního bylo kromě dobré pověsti a důvěryhodnosti potřeba především řádného plnění úkolů, dostatečná komunikace a dohoda s primasem.670 Je otázkou, do jaké míry ztělesňovali tito starší názor ostatních sousedů. Vrchnost v nich zcela jistě viděla prostředek kontroly městského hospodaření, protože starší obecní měli jako první kontrolovat správnost uzavíraných obecních účtů.671 Jaké byly jejich další povinnosti, se ze zápisů ani vrchnostenských instrukcí příliš nedovídáme. Měli se účastnit zasedání městské rady a zřejmě také plnili některé úkoly, kterými je pověřil primas. Hejtmanská 665
„důchodů obecních jak ze mlejna obecního, jednoho, druhého a třetího, za lesy prodávané, pokuty od sousedů, kterých nemálo vybral… k užitku svému obrátil a zanechal, takže když nám jménem JM poručeno, abychom lidem spravedlnosti lidský z truhlice vydali, na ceduli propouštěli, nemáme co odvozovati, a když na něho jakožto na primasa takovou při vznášíme, jakoby o ničem nevěděl… nepoložíce sobě on všeho za příjem odbejvá a nám peníze jakoby dával skládá a tudy tu chudou obec zžírá… i to je pravdivé… že po n(ebožtíkovi) Bartoňovi Zelencovi nemálo svrškův a nábytkův, což k obci po aumrti přijíti mělo, jest pobral, což se na něj vší obci prokázati může… a tak ne my, ale on tím se bejti seznává, že nás před týmž Janem Slepičkou… ochrannou ruku držeti… ráčíte…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 99v,100r (1629). 666 Srv. P. Himl, Die „armben Leüte“, s. 158. 667 Důvodem pro propuštění Václava Chlumeckého z úřadu přeloučského primasa: „k té povinnosti mdlý a nezpůsobný jest“, na jeho místo byl dosazen Štěpán Reinwetter „jakožto rozvážlivý, prozřetelný, obojích řečí povědomý, a při dobrých prostředcích stojící muž, lépěji k tomu se hoditi bude, též že již 6 let v konšelské povinnosti zůstává a předešle za městského rychtáře a staršího obecního 13 let se potřebovati dal, jako i nebožtík jeho otec byvše primasem, spolu s JMC vejběrčím peněžního cla a JMC ungeltu až do smrti jako i po smrti téhož jeho syn Jan Reinwetter a respective tohoto bratr též až do smrti primasem byl“, NA Praha, NM, P 9/24, kt. 628 (1699, Přelouč). 668 „Jiřík Sobotecký se propouští z povinnosti konšelské a za staršího obecního se volí, že ještě k povinnosti konšelské něco mdlý jest“, tamtéž (1699, Sezemice). 669 „Jan Holub velký opilec a zřídka do rady chodí… Václav Poláček… opilec velký, zlý… starší obecní Václav Hrdlička… neumí číst ani psát a maje velký grunt tomu za dosti činit nemohl, žádal snažně propuštěn býti“, tamtéž (1702, Sezemice). 670 „… starší obecní Mikuláš Adamův nechtíc té povinnosti na sebe přijíti, protože za Labem od městys vzdálený jest, na místě jeho byl volen Jan Doležal… Ti oba starší obecní nechtěli se primasem v ničemž spravovati a povinnosti své zanedbávali, z té příčiny se propouští“, NA Praha, NM, P 9/24, kt. 628 (1702, Přelouč); „starší obecní Jindřich Jilemnický se dopustil od cizí čeledi kradené obilí přijímati… starší obecní Jan Kalina jest člověk nestřídmý, zlolající a nepříkladný… Mikuláš Svoboda své povinnosti zastávati nechtěl a tajnosti pronášel“, tamtéž (1702, Přelouč). 671 Nařízení hejtmanu z české komory „… volení auřadů konšelských milostivě potvrzeno a přitom témuž panu hejtmanu poručeno bejti mohlo, aby všechny zadržalé obecní počty opáčených měst a městeček nejprv skrz starší obecní, po nich pak skrz písaře sirotčího se vší obzvláštní gruntovní bedlivosti revidirovati dáti a na potom je s vystavenými obojmi nedostatky na JMC královskou komoru českou tím dřívěji odeslati hleděl…“, tamtéž (1697).
instrukce pro komorní panství z let 1603–1702 zmiňuje pouze to, že společně s rychtářem a konšely měli dohlížet na dodržování protipožárních opatření a zejména kontrolovat v domech stav komínů.672 5.4. Vrchnost a vrchnostenští úředníci Na hejtmanský soud se obraceli buď sami sousedé nespokojení s prací městské rady, pro které hejtmanský soud představoval alternativu „nezávislou“ na autoritách v dané komunitě, nebo se na hejtmanský soud obracely i samotné městské rady, které tímto způsobem žádaly hejtmana o pomoc s nepoddajnými sousedy, kteří jejich autoritu nerespektovali. Vrchnostenští úředníci se v těchto případech podle potřeby stavěli na obě strany. Ze 32 urážek konšelů či rychtáře jich dvanáct řešil přímo hejtmanský soud a na řešení dalších šesti, které ale byly řešeny u městských soudů, se nějakým způsobem podílel. Ve sporech, v nichž byla protistrana z jiného panství, zastupovala vlastní poddané vrchnost. Na pardubickém panství to byl zpravidla jako nejvyšší vrchnostenský úředník a zástupce majitele hejtman. Vrchnost k tomu vedly především vlastní ekonomické zájmy, kdy škody způsobené poddaným cítila jako své vlastní ztráty a zároveň chtěla ochránit svého poddaného před případnými vážnějšími následky. Purkrecht zavazoval poddaného k povinnostem, ale zároveň ukládal i vrchnosti povinnost ochrany a obrany poddaných. Soudní pře, ve kterých feudálové žalovali ty, kteří jejich poddaným ublížili, byly realizací emfyteutické smlouvy a přispívaly k povznesení vážnosti a významu venkovského lidu.673 Nelze ale přehlížet, že některé vrchnosti nebo konkrétní osoby byly motivovány morálně křesťanským zájmem o blaho poddaných.674 Právní ochrana ze strany vrchnosti nebyla uplatňována pouze u osedlých osob, ale také u poddaných z jiných sociálních skupin, jako např. čeledi, tovaryšů aj. Vrchnost zastupovala ať v pozici žalobce, či obžalovaného, poddané také ve sporech o peněžní náhradu za zranění či zabití. Z takových jednání je patrná snaha ochránit vlastního poddaného před přehnanými nároky nebo najít rozumný kompromis, který by byl přijatelný pro obě strany. I v těchto případech šlo zčásti o ochranu vlastních hospodářských zájmů, kdy vrchnost patrně nechtěla přijít o pracovní sílu. Poddaní byli pro vrchnost zároveň zdrojem financí, které nezískávala pouze z pravidelně placených dávek, ale často také prostřednictvím půjček ze sirotčí pokladny. Proto bylo pro vrchnost výhodné, aby její poddaní prosperovali. Vrchnost se snažila poddané využít pro realizaci svých hospodářských zájmů, což poddaným přinášelo určitou míru ochrany i proti zvůli 672
J. Kalousek (ed.), Řády selské, AČ 22, č. 157, s. 386, čl. 35. J. Macek, Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526), Venkovský lid, Národnostní otázka, IV, Praha 1999, s. 140. 674 Tamtéž, s. 111. 673
vrchnostenských úředníků. Výhodou pro pardubické poddané bylo i to, že si mohli stěžovat na vrchnostenské úředníky u české komory a komora jim někdy i vycházela vstříc.675 Stranou nelze ale zároveň ponechat veřejný zájem o bezkonfliktní život venkovského lidu. Skutečnost, že vrchnost své poddané v soudních přích s osobami z jiných panství hájila, mohla přispívat k uklidnění venkova, který nabýval dojmu, že jeho pře není zcela ztracena a že se může o ochranu vrchnosti opřít.676 Role vrchnosti jako opory poddaných se odráží ve sporu z roku 1591, kdy byl v noci na hrázi rybníka napaden kyji a kamením Kříž Spěváček z Malého Bělečka Vítem Valentou, jemuž pomáhal jeho bratr a matka. Napadený se domáhal potrestání viníků a odvolával se přitom na dřívější postup hejtmana, jenž „tak spáchaný skutek slušně by strestati mocí ráčil, jakž se to i předešle na panství dálo“. Jak projednávání sporu skončilo, není v zápisech doloženo. Je ale pravděpodobné, že bylo ukončeno mimosoudní dohodou.677 Poddaný tak asi ve své žádosti reflektoval úsilí vrchnosti zabránit zejména násilným excesům, jak je to patrné v některých komorních instrukcích, nebo ještě více i v samotném Koldínově zákoníku. Vrchnost a výše postavení zástupci vrchnosti pověření správou panství chránili své poddané i před vlastními zaměstnanci a snažili se zabránit excesům z vlastních řad. Na úrovni panství se ve sporech objevují častěji lesní zaměstnanci, např. forstmistr či hajní, kterým se snažili zabránit v překračování pravomocí. Lesní zaměstnanci si udržovali úzký kontakt s venkovským prostředím, protože zpravidla žili přímo ve vesnicích či městečkách a byli sami často poddanými.678 Poddaní podávali hejtmanovi stížnosti i na další nižší úředníky či zaměstnance, jako byli šafáři a lesní personál, který je poté posílal někdy i s kladným vyjádřením české komoře. Sám hejtman mohl mít s lesními úředníky nevyřízené účty, protože lesní personál byl na hejtmanovi relativně nezávislý.679 Lesní personál se někdy snažil chránit domnělá vrchnostenská práva a bránil poddaným v přístupu a užívání některých pozemků. Poddaní si stěžovali na překážky v užívání jejich vlastních lesů a pastvin ze strany lesní a vrchnostenské správy. Ve vsích ležících poblíž „forštu“ býval regulován i chov dobytka a sběr lesních plodů a klestí.680 Dva takové spory se odehrály v roce 1594 a 1633 mezi bohdanečskými sousedy a forštmistrem,
675
E. Maur, Poddanské spory, s. 112. J. Macek, Jagellonský věk, IV, s. 139. 677 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 131v–137r (1591, Bělečko). 678 Srv. P. Himl, Die „armben Leüte“, s. 137. 679 E. Maur, Poddanské spory, s. 111; česká komora např. listem z 1.12.1637 hejtmanovi nařídila, aby donutil forštmistra, lesní zaměstnance a zaměstnance kladrubské obory, aby platili kontribuci, plnili roboty ze svých „kmetcích“, tzn. selských, statků; pokud by své závazky neplnili, měli se jim roboty přepočítat na poplatek, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 16v. 680 J. Šulc, Třicetiletá válka a všední den venkovské společnosti v Čechách (se zřetelem k situaci na komorních panstvích a ve středním Polabí), Časopis národního muzea – řada historická 175, 2006, s. 41–77, zde s. 60. 676
který jim bránil pást dobytek a koně a sekat křoviny u rybníka Rozkoš. Během soudního řízení se zjistilo, že je nárok bohdanečských oprávněný, protože při stavbě rybníka byla kdysi zatopena část obce, tzv. Březina, a jako náhradu dostali k užívání pozemek Bystřičku s lesy a porostlinami.681 Jiný postoj ale vrchnost, resp. vrchnostenští úředníci, zaujímali, pokud docházelo ke sporům mezi jedinci a místními autoritami, které zastupovaly většinový názor v obcích. Na hejtmanský soud se tak obracely i samotné městské rady, které vlastně tímto způsobem žádaly hejtmana o pomoc s nepoddajnými sousedy, kteří jejich autoritu nerespektovali. Jak již bylo výše řečeno, místní autority se snažily zachovat smír v lokalitách oboustranným uzavíráním přátelských smluv, případně tzv. braním některých provinilců na rukojmí nebo jejich mírným trestáním. Zaručení pak některým jedincům zabránilo v řešení sporu násilným způsobem.682 To snad dokládá úspěch disciplinačních snah vrchnosti, která se alespoň v nejstarším období zaměřovala na boj s násilím, a internalizaci požadovaných norem chování u provinilců. Strach z vrchnostenských úředníků fungoval jak u potencionálních viníků, tak i u samotných členů obecní samosprávy.683 Rychtář z Koloděj se obával možné reakce vrchnostenských úředníků, pokud by nepostupoval správně. O radu proto žádal rychtáře z nedalekých Sezemic, který pro něj bezpochyby představoval autoritu.684 Dalším způsobem zachování klidu a stability v obcích bylo zřejmě co největší začlenění sousedů do obecních povinností.685 Pokud svěřený úkol vykonávali špatně, přistupovala městská rada nejprve k opakovaným domluvám a poté k zadržení nesvědomitých sousedů v šatlavě.686 V případech, kdy tyto mechanismy selhaly a 681 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 52, fol. 1r (1594); „za kteroužto zátopu ráčil jest poručiti oddati pole slove Bystřička i s lesy a porostlinami po struhu a po náhon do téhož rybníka a po hráz voplatilskou, pokud by se vodou nezatopovalo a dobytek beze škody dohnati by se mohl, aby oni bohdanečtí takových oddání pastvami užívali a dříví v těch místech sekati mohli… i ze svědků se to našlo… aby jim nikdo v užívání pastev i sekání nezbraňoval… ale mají být prázdní místa, kde je bažantnice“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 112v–116r (1633, Bohdaneč). 682 „… a Šmídek řekl, nech toho tak milej brachu neb výš prve, že já mám velikou těžkost a sem na znamenitejch rukojmích, abych ještě k louži vody nepřilil a nerad bych něco počal, dokud svý věci nevykonám a na místě nepostavím“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 20v (1544). 683 „… zastoupil nám cestu a Čejka jím strčil a řekl mi, vidíš, co bych udělal, kdybych sobě auřadu panského nevážil, potom sem já je o to roztrhl a řekl sem Čejkovi, aby toho tak nechal, což jest tak učinil. Hned sme šli potý domů“, tamtéž, fol. 41v–44r (1557). 684 „okolo jedné hodiny v noci Janek Půhonej v kročil do srubu v bílém kabátě a pacholek ho zavřel... hospodář šel pro rychtáře a rychtář kázal jeho tam nechat do zítra a hlídejte ho, až já s rychtářem sezemským o to se poradím, abych potom od úředníků trestán nebyl“, tamtéž, fol. 23r, v (1544). 685 Martin Scheutz se domnívá, že se městečka dostávala v průběhu raného novověku do nesnází spojených s daňovým zadlužením a tím ztrácela ve vztahu s okolním světem stále více na moci; městské rady, kterým dominovali ekonomicky více prosperující měšťané, se držely mnohovrstevnatého modelu zúčastněné městské vlády, do níž chtěly vtáhnout všechny místní usedlé měšťany a dosáhnout tak udržení městské stability, M. Scheutz, Compromise and Handshake, http://library.panteion.gr:8080/dspace/bitstream/123456789/375/1/SCHEUTZ.pdf (21.11.2008). 686 „Nejprve v tom kdež jest na něj na Petra Vaniše vložena práce s Zikmundem Tkadlcem, aby důchod jeho po něm v městečku podlí předešlého pořádku vybírali, pak Zikmund jakožto povolnej soused tak jest se zachoval a vybíral a na zámek donášel, ale Petr jakožto nepovolnej, jest to obmeškával a přitom nebejval a my vidouce, že důchody JMP
nebylo možné zajistit klid a pokojné vztahy v obci, obraceli se členové místní samosprávy na vrchnostenské instituce, aby zakročily. Bohdanečská městská rada si roku 1541 stěžovala u své vrchnosti na souseda Petra Vaniše, který „mezi nimi mnohé jim těžkosti a zaneprázdnění činí… nás sobě jakožto auřadu JMP neváží“, a prosila o ochranu „před takovými lidmi nezbednými“.687 Podobně se nebyli schopni shodnout sousedé z Koloděj v čele s rychtářem Tomášem Miškovým. Rychtář shrnul jejich výhrady k Tomášovi do několika bodů: Tomáš odmítal chodit na obecní shromáždění a „v tom poslušenství státi nechce“, pastvou dobytka jim způsoboval škody a nechtěl se o ně smlouvat, vzájemné spory chtěl řešit násilně a navíc jej sousedé podezřívali z pytláctví. Tyto spory zpravidla skončily potrestáním nepřizpůsobivého jedince pobytem v panském vězení. Případ Tomáše Mišky, ale skončil navíc i vrchnostenským nařízením, podle něhož měl prodat své hospodářství. 688 V některých případech vyjížděl do městeček či vesnic řešit spory sám hejtman, případně jiný vysoký úředník, jako místohejtman, sirotčí či pojezdný písař. Jednalo se především o majetkové spory týkající se užívacího práva k pozemkům a průchodu, či průjezdu přes pozemek. Hejtman někdy řešením sporů v obcích a plnění dalších úkolů pověřoval další vrchnostenské úředníky či spíše zaměstnance ve vrchnostenských režijních podnicích v městečkách a svěřoval jim vyřízení některých příkazů. Vrchnostenští zaměstnanci se pak jako „prodloužená ruka vrchnosti“ dostávali do sporů s místní samosprávou. Takovou osobou byl například vrchnostenský správce pivovaru a mlýna v Dašicích, který vystupoval v několika sporech zejména s dašickými sousedy. V předchozí kapitole jsem se zmínila o sporu z roku 1618, kdy někteří členové dašické městské rady brali zásah správce pivovaru jako zasahování do vlastních pravomocí a jeho pověření úmyslně sabotovali.689
špatně se opatrují, jej Petra Vaniše sme několikrát slovy i šatlavou trestali a však nemohše jej k tomu napraviti, jinou sme to osobou museli opatrovati… až i na to přišlo, že jednou vzavší tejž důchod… ty jest prohrál“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 6r (1541, Bohdaneč). 687 „pukrmistr a konšelé bohdanečtí i tak osoby vyslané od obce oznámení sau učinili, kterak Petr Vaniš souc mezi nimi mnohé jim těžkosti a zaneprázdnění činí, kterých již při sobě déle snášeti na VM vznášíme jakožto na auřad JM Páně, abyste takovou věc…. k nápravě přivésti ráčil… jinde podobně Vaniš na ně mluvil, že na nich nechce nic přestat ani na auředníku neb by mě týž auředník šidil, jakž i vy vinit.. nás sobě jakožto auřadu JMP neváží a často mluvívá, že se JMP uteče… prosíme, že nám pokoj před takovými lidmi nezbednými ráčíte učinit“, tamtéž, fol. 6r (1541, Bohdaneč). 688 „Tomáše Miškova obvinili, že mezi ně do hromady choditi a v tom poslušenství státi nechce, druhé že jim škody koňmi a dobytky svými činí a ku právu hnáti brání… je bíti a mordovati a o žádné škody se s nimi smlouvati nechce; třetí, že se myslivosti JMC zapovězeného dopouští, na čež on žádné světlé odpovědi jest nedal, než vzav před sebe jinou věc totiž Jiříka Frčku rychtáře, člověka přísežného, že jest loupežníkem a zlodějem nařkl a že toho auřadu rychtářského hoden není… bere se do vězení JM… urazil je na cti a má do dvou neděl nápravu učinit… co se týče myslivosti, byl již prve trestán a v jistém čase se z gruntů JMC vyhostil a statek v Kolodějích hodným člověkem osadil a prodal, čehož jest nevykonal i základ propadl a teď se to jedním svědkem ukazuje, že u něho v příbytku viděl dvě kůže… má ten statek ode dneška do 6 neděl prodat…“, tamtéž, fol. 117r (1575). 689 „… ode mě… hejtmana… správci pivovaru… poručení se stalo, pokud by se někdo ze soldátů, který pod praporem při zámku pardubském zůstávají, v městečku Dašicích zdržovali… po hospodách se toulali, aby jim
Vrchnostenští úředníci ve sporech poddaných někdy fungovali jako ochránci a některé poddané do určité míry uchránili před nenávistí či hysterií ostatních sousedů. Na českou komoru se roku 1674 obrátila dašická městská rada zastupující celou obec s tím, aby byl z městečka vypovězen viník požáru Pavel Horák. Viceprezident komory v listu zaslaném pardubickému hejtmanovi stanovil povinnost Horáka smluvit se se svými sousedy o škody. Na jeho vypovězení ale nepřistoupil, protože „nemůže se vědět zda vlastní vinou nebo příhodou v jeho domě požár se stal a také přišel k nemalé škodě“. Pokud by nakonec z Dašic odešel, měl se usadit jinde na panství.690 Z tohoto sporu je patrné, že vrchnost v některých případech povýšila vlastní hospodářské zájmy nad momentální požadavky nespokojených sousedů. Stabilitu v obcích se v těchto případech snažila zachovat stanovením podmínek soužití a sankce pro případ jejich nedodržování. Vrchnostenští zaměstnanci byli vystaveni nařčením spojeným s výkonem jejich úředních povinností a ve sporech vystupovali jako jedna ze sporných stran. Podobně jako členové městských rad a rychtáři museli se i oni bránit nařčením z braní úplatků a ze špatného vykonávání svěřené funkce. Roku 1604 tak Tobiáš Čapek z Velkých Koloděj nařkl hajného Teofila Krčmáře z Malých Koloděj, že měl dát forštmistru za získaní své funkce klisnu.691 Týž Tobiáš se podobného nařčení dopustil o dva roky později, ale nyní měl pomluvit rychtáře, který měl uplatit klisnou hejtmana.692 Leckdy napjaté vztahy vrchnostenských zaměstnanců s obyvateli městeček odráží spor, který se roku 1608 odehrál v Dašicích. Zřejmě podnapilý Jan Turek z Dašic označil Petra Kautského, který v Dašicích působil jako správce vrchnostenského pivovaru, za „hrubého zloděje“. Toto tvrzení ještě upřesnil tím, že když Koutský odjede domů do Pardubic, zůstává v pivovaru „malej zloděj Bartoš“.693 Kromě toho, že výrok odráží napjaté vztahy, které v městečku panovaly mezi vrchnostenskými úředníky či zaměstnanci na jedné straně a místními obyvateli a členy městské rady na straně druhé, dokládá také to, že byl správce v městečku vnímán jako cizí prvek, který měl především své vlastní hospodářské zájmy. Správce pivovaru byl v městečku zástupcem vrchnosti a jeho význam byl dán především tím, že přijímal peníze a odevzdával je důchodnímu písaři. Než se stal Koutský správcem dašického pivovaru, správce s pomocí primasa Jana Zelinka pobrali ručnice a zbraně a dali je dovésti do Pardubic a soldáty postavili… když to chtěl správce učinit, primas jako lehkomyslný člověk s Adamem Jiroutkou purkmistrem a sousedem Lukášem Vrabcem proti správcovi je vzbouřil a zbraňoval vést zbraně na zámek, Janovi Volánkovi, který měl výst zbraně skoval kšíry a jich zapíral…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 85r–86r (1618, Dašice). 690 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 130r, v (1674). 691 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 172v–180r (1604). 692 „o panu hejtmanovi, žeby klisnu za auřad rychtářský od Matěje červinky přijal… jeho měl před lidmi pomlouvati“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 29r–30r (1606). 693 „že když do města Pardubic domů z pivovaru ujede hrubej zloděj, že malej zloděj Bartoš doma zůstává učinivše při tom i pohrůžku, že jak nejprve dostane ručnice a šatův vojenských, že sobě kvůli někoho zabije…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 70r, v (1609).
byl v letech 1600 až 1603 sám důchodním písařem, který byl pro neplnění svých povinností nadřízenými často napomínán.694 Jmenování správcem v Dašicích pro něj muselo představovat sestup v úřednické hierarchii. Kromě vykonávání funkce úředníka působil Koutský také jako pardubický mlynář.695 K výrokům Turka tak zřejmě přispěla i znalost Koutského minulosti, kdy působil ještě jako vysoký vrchnostenský úředník v centru panství. Je málo pravděpodobné, že by Turek o Koutského minulosti nic nevěděl, protože v dašické pivovarské hospodě probíhala zcela jistě čilá informační výměna mezi místními a přespolními. Turek si mohl také pamatovat konflikt poddaných z Roudnice, kteří si na Koutského roku 1604 stěžovali hejtmanovi, protože po nich jako správce pivovaru chtěl o 9 korců pšenice navíc. Koutský se naopak bránil tím, že podváděli roudničtí.696 Hejtman nakonec obě strany opatřil na poctivosti, protože k nedorozumění došlo „vomylem a přehlídnutím“. Kromě Kautského zmínil Turek ve svém nařčení ještě „malého zloděje“ Bartoše, který „zůstává doma“. Turek tím měl na mysli zřejmě Bartoloměje Vokřínka, v jehož domě nářek pronesl. Vokřínkův vztah ke správci pivovaru je nejasný, ale dá se předpokládat, že v pivovaru pracoval snad jako sládek nebo jiný zaměstnanec. Roku 1593 si totiž Vokřínek vzal vdovu po Beneši Sládkovi Margitu, kterou si několik let po jeho smrti vzal podstarší pivovaru Martin Synek.697 Turka před soudem zažaloval z nářku cti pouze Petr Koutský a obě strany se nakonec usmířily s tím, že se má Turek v opilosti víc hlídat. Pokud se dostávali poddaní do sporů s vrchností a jejími zájmy, jednalo se zpravidla o konflikty majetkového charakteru, kdy poddaní oprávněně či neoprávněně pásli dobytek na panské půdě nebo lovili ryby v panských rybnících či v Labi. Zdrojem napětí bylo zcela jistě také příliš dlouhé čekání poddaných na vyplacení jejich dědických podílů. Jak se zmíním později, byla vrchnost obrovským dlužníkem svých poddaných, jejichž peníze utratila často k jiným účelům. Opakovaně docházelo k defraudacím sirotčích peněz především sirotčími písaři a manko dosáhlo v první polovině 17. století obrovské sumy. Podle zprávy sirotčího písaře Václava Najmona české komoře z roku 1650 vznikly dluhy za sirotčích písařů Tomáše Klatovského a Mikuláše Fabera Týneckého v letech 1614 až 1616 a tehdy přesahovaly 4200 kop.698 Řada poddaných se 694
T. Šimek, Správa pardubického komorního velkostatku, s. 143, 156. Roku 1595 založil mlýn „podle celny“, J. Sakař, Dějiny města Pardubic, IV, s. 154, 352, 412. 696 „… proti tomu učinil správu Kautskej, že roudničtí nějakého fortele užívali, totiž vysejpajíc pšenici pytle na stranu uhazovati a k nim jiné pytle prázdné přihazovati měli…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 33r,34r (Dašice, 1604). 697 Svatební smlouva mládence Bartoloměje Vokřínka a vdovy Margity z 4. 5. 1593, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 77v,78r; svatební smlouva Margity Bartoše a mládence Martina Synka z 27. 7. 1616, tamtéž, 98v,99r; záznam o koupi gruntu po Beneši Sládkovi, na který se Vokřínek přiženil SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 283, fol. 568v. 698 Faber dlužil necelých 2545 kop a Tomáš Klatovský více než 2046 kop; z jeho dluhu roku 1650 zbývalo doplatit 1664 kop; Najmon navrhl jako řešení, aby byly dluhy zaplaceny z přebytku 4223 kop vzniklém v letech 1630 až 1631 za Simeona Tejnka, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 50v–51v (1650, 23. 8.). 695
tak svých peněz vůbec nedočkala nebo se jich složitě domáhala přes českou komoru. Podle komorního nařízení zaslaného pardubickému hejtmanovi měl hejtman vyplatit „věkem sešlému“ Jiřímu Štamovi jeho podíl ve výši 320 kop za krčmu ve Velké Bělči, kterou prodal vrchnosti, až po 27 letech.699 Poddaní se dostávali někdy do složité situace, protože jim byla odepřena možnost splatit své dluhy z pohledávky, která jim vázla u vrchnosti. Sirotčí písaři mohli být z těchto důvodů pro řadu lidí dosti kontroverzní osoby, i když to nemuselo nutně být pouze z důvodů dlouhého čekání na vyplacení vlastních peněz, ale v pozadí sporů mohly stát i jiné důvody. Urážka sirotčího písaře je doložena pouze jednou a došlo k ní v Pardubicích roku 1636. Písaře Václava Najmona slovně napadl pardubický měšťan Tobiáš Borovička, který jej označil za „šelmu, z kurvy syna a pankharta“. K nářku cti došlo nejméně dvakrát a to jednou v přítomnosti Najmona „z úst v uši“ a jednou v domě Borovičky v nepřítomnosti Najmona. Mezi spornými stranami došlo k uzavření smlouvy a viník byl pro „příklad jiným utrhačům“ za nářek cti sirotčího písaře potrestán sedmidenním vězením v městské šatlavě.700 Další konfliktní oblastí bylo vykonávání některých povinností ve prospěch vrchnosti, např. potažní roboty. Pokud byli pardubičtí poddaní nespokojení s výší robotních povinností a jiných břemen, měli ještě možnost obrátit se na úředníky české komory.701 Docházelo k tomu zejména v druhé polovině 17. století, kdy probíhala restrukturalizace vrchnostenské ekonomiky, hospodářská deprese a zároveň docházelo ke zvýšení požadavků vrchností a státu na poddané, což vyvolávalo značné sociální napětí.702 Poddaní ve stížnostech k české komoře někdy upozorňovali i na škody způsobené úředníky císaři, aby snáz přiměli komoru k zásahu a podepřeli své postavení. Podobná tendence je patrná i ve stížnostech poddaných na městské úředníky podávaných k hejtmanovi, kde někdy zároveň upozorňují na podezřelé vedení městského účetnictví. Poddaní si u české komory stěžovali hlavně na roboty a nelidské zacházení, dále na nespravedlivé finanční požadavky úředníků, jako byly vysoké pokuty či poplatky za úřední výkony, na zábory půdy, shánění z usedlostí, braní dětí do dvorské služby, škody způsobené zvěří, rušení nebo omezování privilegií.703 Roku 1657 si např. poddaní z pardubického panství stěžovali u české komory na to, že jsou jejich děti posílány pracovat až do dvorů na vzdálené brandýské panství a jejich pomoc pak chybí doma. Komorní úředníci hejtmana poté instruovali, aby tam posílal hlavně sirotky.704 Roku 1657 česká komora rozhodla 699
Tamtéž, fol. 174r, v (1663, 22. 5.). SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 146v–147v (1636, Pardubice). 701 Srv. J. Válka, Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě, Praha 1962, s. 147, 185. 702 E. Maur, Poddanské spory, s. 109nn. 703 Tamtéž, s. 112. 704 Děti poddaných byly posílány na komorní panství Brandýs n. L., SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 187r, v, 189v–190v (1657, 13.11.). 700
také o tom, že se sleví na berních a platech vrchnosti těm poddaným, kteří jezdí s fůrami na Pražský hrad, a že za každou míli dostanou ještě 10 krejcarů na náklady.705 Na rozdíl od jiných poddaných mohli obyvatelé komorních měst a městeček své požadavky opřít o starší privilegia, a čelit tak stupňujícímu se tlaku v otázce robot. Snažili se nedělat nic, co nebylo výslovně uvedeno v urbářích a privilegiích, a to hlavně z obav, že by se z nové povinnosti stala trvalá povinnost a že by tím byla jejich privilegia promlčena.706 Poddaní včetně obyvatel městeček bránili především pozice, které až dosud zaujímali, a jejich cílem nebylo rozbití systému ani zrušení roboty, ale šlo jim asi především o boj za staré právo.707 Hejtmanský soud a méně často i městské rady přistupovaly v případech urážek autorit také k udílení trestů. K uvěznění provinilců v těchto případech docházelo mnohem častěji než tomu bylo ve sporech o čest. Ze 32 zachycených urážek místních autorit bylo vězením potrestáno 13 viníků, tj. více než 40 %. Čtyři tresty vězení z 18 řešených sporů vynesly městské soudy, z čehož je zřejmé, že se i ony k tomuto typu represivního trestu obracely u urážek častěji než např. ve sporech o čest. Čtrnáct urážek autorit řešil přímo hejtmanský soud a na řešení dalších pěti, které ale byly zachyceny u městských soudů, se nějakým způsobem podílel. Délka pobytu ve vězení se pohybovala většinou v rozmezí dvou dnů až týdne. Podle Koldína měl být viník v případě zhanění potrestán týdenním vězením a u nářku cti dvoutýdenním.708 Delší trest byl stanoven pouze v několika případech, kdy byla urážka směřována proti knězi, primasovi a hejtmanovi. Roku 1586 Václav Trlička urazil blíže nespecifikovaným způsobem kněze Martina Bilského a jeho dceru, za což byl přes vzájemné usmíření městskou radou potrestán čtyřtýdenním pobytem ve vězení, kam se měl ale dostavovat po bohoslužbách a zůstávat tam až do rána.709 Duchovní osoby jako sporná strana se objevily ještě v dalších šesti konfliktech, které zpravidla řešily městské rady. Podrobněji se o nich ale zmíním až v části pojednávající o cti. Spory s duchovními osobami byly zcela jistě častější a odráží se zejména v korespondenci mezi hejtmanem panství a českou komorou.710 Za urážku primase byl v Přelouči potrestán 705
Tamtéž, fol. 186r, v (1657, 10.10.). E. Maur, Poddanské spory, s. 117n. 707 Tamtéž, s. 119n, Maur uvádí příklad z Dašic, kde roku 1687 vyjádřili sousedé svůj odpor k nařízení hejtmana, aby poslali z jejich městečka honce k lovu daňků, a bránili se tím, že to jako měšťané dělat nemusí; ve stejném roce jim hejtman bránil dělat a otvírat kšafty, ale poté, co se obec odvolala na pernštejnská privilegia, od toho ustoupil, F. K. Rosůlek (red.), Pardubicko – Přeloučsko – Holicko, III, s. 152. 708 Koldín, čl. Q 18, s. 361; R 5, s. 369n. 709 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 69r, v (1586). 710 Korespondence je soustředěna do dvou uměle vytvořených fondů uložených v Národním archivu v Praze, a to ve fondu Stará manipulace a Nová manipulace. Konflikty s duchovními plynuly zejména z finančních otázek a docházelo k nim na ose duchovní – vrchnost, pokud měly být finanční požadavky kléru hrazeny z důchodu panství, a také na ose klér – poddaní, kde byli poddaní vystaveni finančním nárokům farářů (zejména osická farnost), blíže L. Pecha, Postavení nižšího kléru na pardubickém panství ve 2. polovině 17. století (Diplomová práce, FF MU), Brno 2007, s. 9, 88n. 706
desetidenním vězením Martin Jochemtálskej „pro takový vejstupek a neuctění auřadu JMC ku příkladu jiným osobám“.711 Za pomlouvání hejtmana byl poměrně přísným hladověním potrestán vrchnostenským soudem Tobiáš Čapek z Koloděj, který byl roku 1606 uvězněn na čtyři týdny v hladomorně na Kunětické hoře. Kromě toho, že zbil svého souseda Václava Bukače a za zranění mu musel zaplatit poměrně značnou částku 50 kop gr. míšeňských, pomlouval zároveň rychtáře z Koloděj, který měl podle něj dát hejtmanovi za post rychtáře klisnu. Dopustil se tak zároveň pomluvy hejtmana. Zřejmě zejména kvůli těmto pomluvám a „pro lehkomyslné chování“ mu byl trest vězení, ještě zpřísněn o dvoudenní úplné hladovění. Do konce svého pobytu v hladomorně měl poté dostávat každý den jen kus chleba a trochu vody.712 Při uložení tohoto přísného trestu vzal hejtman v úvahu již několik předešlých provinění Tobiáše Čapka a sporů, jichž se účastnil a které řešil hejtmanský soud. Roku 1604 nařkl z uplácení Teofila Krčmáře z Malých Koloděj, který měl dát za získaní funkce hajného forštmistru klisnu. Tehdy ho hejtman odsoudil k dvoutýdennímu pobytu v pardubickém šatlavním vězení.713 Týdenní pobyt v šatlavním vězení v Pardubicích mu byl uložen také roku 1602 ve sporu, ve kterém vystupoval jako žalobce nářku cti. Potrestán byl tehdy jak žalobce, tak obžalovaný, protože k hádce a vzájemnému hanění došlo před rychtářem a vesnickými konšely „při shromáždění a společnosti sousedské“.714 Podobně jako u sporů o čest se trestům nevyhnuly ani ženy. Za urážku rychtáře byla roku 1595 odsouzena hejtmanským soudem k trestu vězení Magdalena Bínka. Při stanovení trestu sehrálo roli opakování provinění a to, že „zdvihla“ jednou vyřešený spor.715 Soud někdy vysvětluje potrestání jedné nebo obou sporných stran tím, že byl trest uložen „pro vejstrahu“ nebo „pro všetečnost“ či „ku příkladu jiným“.716 Měl tak sloužit jako preventivní opatření, které mělo sporné strany odradit od opakování stejného jednání v budoucnu, a zároveň měl mít preventivní vliv na další obyvatele městeček či vesnic, aby se podobného jednání nedopouštěli. Trest vězení mohl být uložen také v případech, kdy soudní řízení kvůli sporu o čest trvalo příliš dlouho, strany se mezi sebou nedokázaly dohodnout, a zatěžovaly tak zbytečně 711
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 129v,130r (1596); srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 181. „… jeho měl před lidmi pomlouvati, pro takové lehkomyslné přečinění ku příkladu jiným takovým v věži na Hůře Kunětické za čtyři neděle nedadouc mu se do třetího dne kusu chleba, třetí den kus chleba a trochu vody a do vyjití čtyř neděl jen každej den kus chleba a vody… pro lehkomyslné chování hladem a nouzí strestán byl… kdyby se toho dopustil i budoucně a naň to shledáno bylo, coby mu z toho přijíti mohlo toho by očekávati musil…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 29r–30r (1606, Koloděje). 713 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 172v–180r (1604, Koloděje). 714 „obadva jsa sousedé před rychtářem neušetřujíce sobě práva rychtářského, konšelů a dobrého řádu dopustili“, tamtéž, fol. 160r (1602, Koloděje). 715 „… z těch příčin, že zhaněla rychtáře a věcí právní hejtmany na místě postavenou zdvihla, Mandalena do vězení JMC se béře…“, tamtéž, fol. 138r–140v (1595, Pohřebačka). 716 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 69r, v (1586), fol. 129v,130r (1596). 712
dlouho soudní instituce. Takové „obtěžování“ vrchnosti bylo snad chápáno jako příznak neúcty a sporným stranám to mohlo přitížit.717 Oproti městským radám, které ve svých rozhodnutích v případech svých nařčení či nařčení rychtáře postupovaly poměrně mírně, se hejtmanský soud stavěl v ochraně postavení členů městských samospráv a rychtářů tvrději. Rychtářovo postavení v obci ochránil roku 1637, kdy došlo zřejmě přímo před hejtmanem „při řízení soudu veského léta tohoto 1637 v přítomnosti lidí všech k soudu rychty vostřešanské …“ k nařčení nemošického rychtáře, který byl označen „… austně zjevně… za zloděje a škůdce lidského…“. Viník byl potrestán sedmidenním celodenním vězením o suchém chlebu a vodě, protože se „z všetečnosti o nemalou věc pokusil a rychtáře sobě představeného nářkem dotknul“. 718 Podobně vyřešil hejtmanský soud roku 1636 spor rychtáře z Bukoviny a bratrů Šumpelových, kteří prostřednictvím své matky podali před hejtmanem na rychtáře stížnost. Soud odsoudil bratry k třídennímu panskému vězení, „aby měli právo rychtářské v lepší vážnosti a šetrnosti a v poslušnosti zůstávali“.719 V uvedených sporech ze 30. let 17. století jako by se projevoval tvrdší postoj k útokům proti představitelům obecní správy, tzn. rychtářům, což mohlo být dáno vzrůstajícím napětím a množstvím sporů mezi místními autoritami a poddanými, které si vyžádaly jasnou odezvu. Rozhodnutí hejtmana v sobě obsahovala ideál toho, jak se má chovat člen městské rady, jenž je zároveň zástupcem vrchnosti a jenž má mít především na zřeteli její zájmy. Od sousedů a obecně od všech poddaných se zase čekalo, že budou ke svým „představeným“ především poslušní. Městská rada v Přelouči tak roku 1585 ve svém rozhodnutí ve sporu rychtáře a jednoho poddaného z Mokošína připomíná, že má viník ke svému rychtáři zachovávat „vážnost a uctivost“.720 Podobně mírně rozhodla roku 1682 i městská rada v Týnci, která provinilce rychle propustila z městské šatlavy pod slibem, že bude v budoucnu „v lásce a svornosti hleděl živ býti“ a nebude „starých sousedů obzvláště pod povinnostmi plundrovati a haněti“.721 Rychtáři a městské rady byli bezpochyby pojítkem mezi vrchnostenskými úředníky a poddanými, a byli tak důležitým předpokladem pro fungování vrchnostenské správy. Tím, že městské rady a rychtáři fungovaly jako mezičlánek správy, dostávala se vrchnost do výhodné pozice, kdy mohla fungovat zároveň jako ochránce poddaných proti excesům ze strany rychtářů či konšelů a zároveň jako ochránce místních autorit proti útokům poddaných. Při ochraně 717
„za takové jeho přečinění a mrhání mluvení“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 113r, v (1637); „… protože Havránek příčinu k zaneprázdnění vrchnosti dal, má 4 dny o chlebě a vodě v vězení zámeckým …“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 116v (1643, Jesenčany). 718 Tamtéž, fol. 164v, 165r (Nemošice, 1637). 719 Tamtéž, fol. 158v–159r (Bukovina, 1636). 720 „… aby Václav Macek vážnost a uctivost k Matějovi rychtáři svému zachoval …“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 64v,65r (1585). 721 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 17r (1682).
místních autorit snad nebrala ani tak vážně případy, kdy se s nimi dostávali do sporů jednotlivci, kteří se dopouštěli nejčastěji urážek konšelů jako jednotlivců nebo zpochybňovali důvěryhodnost městské rady, ale hlavně ty případy, kdy odpor nabýval organizovanější formy, např. během renovací rad, kdy si na primasa stěžovalo několik osob a sami si sháněli důkazy pro svá tvrzení.722 Rychtáři a konšelé se dostávali do zvláštního postavení, kdy měli fungovat ve prospěch či v zájmu obce a zároveň jako nejnižší vrchnostenští „pověřenci“ mezi obcí a vrchností v zájmu vrchnosti.723 Někdy se proto obraceli na svou vrchnost, aby pomohla upevnit jejich autoritu mezi poddanými.724 Zároveň se na ni ale obraceli nespokojení poddaní, kteří chtěli ochránit před jednáním rychtářů či konšelů. Tím, že vrchnost přesunula výkon některých pravomocí na samotné členy místních komunit, docílila i toho, že se hlavně proti členům místní samosprávy obracela i „nenávist“ jejich sousedů. To mohlo sice vnést do místních komunit v důsledku neklid, ale zde nastupuje vrchnost v roli soudce, která zasahovala proti excesům z obou stran a v případě nutnosti přistoupila k potrestání zúčastněných, a také v roli usmiřovatele, který přispívá k udržení stability v lokalitách. Vrchnost měla na zřeteli zároveň i své hospodářské zájmy, kdy pro ni bylo stabilní prostředí v obcích prospěšné. Do vztahu vrchnosti, resp. vrchnostenských úředníků, mohla zasáhnout také česká komora, na kterou se obraceli poddaní se svými stížnostmi. Na úrovni panství se tak mezi všemi subjekty – poddanými, městskými radami a rychtáři, vrchnostenskými úředníky a českou komorou – utvářely složité a navzájem propletené vztahy, v nichž mohli jednotliví účastníci vytvářet v libovolných kombinacích různé „aliance“.
722
Srv. P. Himl, Die „armben Leüte“, s. 175. Tamtéž, s. 122. 724 S. Ogilvie, Vesnická obec a tzv. „druhé nevolnictví“ v raně novověkých Čechách, ČČH 107, 2009, s. 46–94, s. 82. 723
6. Sousedské spory Nejčastějšími spornými oblastmi byly majetkové vztahy a dále spory dotýkající se cti. Spory o čest a ještě více násilné spory se dají chápat jako určitý způsob řešení jiných konfliktů. Obzvlášť řešení sporů násilným způsobem bylo vedlejším produktem či příznakem dvou hlavních typů sporů. Všechny sporné oblasti tak mohly hrát v určitém sporu svou roli – typickým případem jsou spory, které začaly kvůli ochraně vlastního majetku, poté došlo ke vzájemnému hanění sporných stran a vyvrcholily použitím násilí. Dá se předpokládat, že každý člen společnosti měl s konfliktními vztahy, podobně jako dnes, nějakou zkušenost, ale ne vždy bylo nutné jejich řešení za účasti místních autorit a institucí. 6.1. Majetek Majetku se týkalo přibližně 45 % procent všech zachycených sporů, a z tohoto důvodu jim budu věnovat detailnější pozornost. Stranou ponechám v této části dědické spory, které se odehrávaly z větší části mezi užším či širším příbuzenstvem a o kterých se zmíním v kapitole o rodinných a partnerských sporech. Bez rozdílu se zaměřím na majetkové spory civilněprávního (spory o dluhy, užívací právo a škody na majetku) i trestněprávního charakteru (krádeže). Majetkové spory plynuly z různých problémů, jimž byla společnost v 16. a 17. století vystavena. Jedním z těchto problémů mohl být nedostatek hotovosti, což vedlo k nutnosti si půjčovat od jiných osob, nebo řešit úvěr nepeněžním způsobem, a poté tyto půjčky i splácet. Ojediněle se do sporů mohly promítnout problémy s kvalitou oběživa a ztráta hodnoty peněz, např. po kaladě roku 1623. Ve sporech o dluhy se zase někdy odráží špatná evidence příjmů a vydání. Poddaní v této době používali zpravidla dřevěné hole nebo tyče, tzv. vrubovky, na kterých si prostřednictvím zářezů a jejich zahlazováním vedli jednoduchou evidenci o stavu svého hospodaření, dobytka, sklizeného obilí, ale také si na ně mohli poznamenávat způsob vyrovnávání dluhů a pohledávek či splácení usedlosti.725 Řada konfliktů, podobně jako dnes, plynula ze snahy chránit a obhospodařovat vlastní majetek a z nevyjasněných majetkových vztahů. Část transakcí s nemovitostmi a asi většina dohod nebyla podchycena písemně, a vzájemné uspořádání vztahů tak bylo závislé na paměti zúčastněných. To bylo v řadě případů dostačující, neboť k uzavírání zásadnějších smluv docházelo v přítomnosti několika svědků. Majetkové vztahy mohly někdy dosahovat značné složitosti, což se projevuje
725
B. Chocholáč, Poddaní na venkově, In: T. Borovský – B. Chocholáč – P. Pumpr (edd.), Peníze nervem společnosti (K finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století), Brno 2007, s. 292.
především ve sporech o dispoziční právo s nemovitostmi. Prostřednictvím sporů se v těchto případech řešil rozsah oprávnění k používání majetku a úředně se pak vymezoval. Zejména v dalších sporech, jako byly krádeže či úmyslné poškozování cizího majetku, které byly zachyceny méně často než spory o dluhy a o dispoziční práva, se snad odráží omezené zdroje, které měla tehdejší společnost k dispozici a jejichž přerozdělování sice někomu prospěch přinášelo, ale vždy se to dělo na úkor někoho jiného. Tento poměrně pesimistický a zřejmě ne zcela nepravdivý pohled se objevuje v pracích amerického antropologa G. M. Fostera zabývajícího se rolnickými společnostmi. Za základní emoci jednotlivců považuje Foster závist a za charakteristický znak těchto společností nekompromisní majetkový individualismus jednotlivých hospodářských jednotek.726 Ze sporů poddaných pardubického panství je sice patrná jistá sobeckost při prosazování svých požadavků, ale zároveň i kooperace při řešení vzájemných majetkových vztahů a sporů a také snaha dosáhnout dohody přijatelné pro obě strany, která v sobě zahrnovala i nějakou formu odškodnění pro toho, na jehož úkor se protistrana obohatila. Jednotlivci sice měli své zájmy, ale nebyli na zbytku společnosti zcela nezávislí. Jejich dlouhodobý úspěch byl dán také nutností dělat momentální ústupky a budovat si síť využitelných sociálních vztahů, které mohli v případě nutnosti, např. v době nemoci, finančních problémů či v každodenních záležitostech, využít a na něž byli někdy odkázáni.727 Majetkové spory a majetek stál v pozadí řady dalších konfliktů. Spory o majetek byly plné emocí, protože požadavek druhého člověka byl někdy chápán také jako osobní útok. Vysoký podíl citové (afektivní) složky se velmi jasně projevoval v interakcích během žádostí o vrácení půjčeného majetku a při zabavování majetku.728 Spory o majetek tak mohly stát v pozadí části sporů dotýkajících se cti a také násilných konfliktů. Majetek tak, podobně jako dnes, představoval v myslích lidí jednu ze základních hodnot.
726
Srv. R. Walz, Agonale Kommunikation, s. 221, G. M. Foster, Peasent Society and the Image of Limited Good, American Anthropologist 67, 1965, s. 293nn (cit. dle R. Walz, Agonale Kommunikation, s. 222, pozn. č. 20); rolnické společnosti (peasent society) jsou v americké antropologii chápány velmi široce jako kmenová společenstva, která se transformovala do zvláštního a dlouhotrvajícího typu malých komunit; rolnická společnost může být definována jako podspolečnost (subsociety) široce rozvrstvené společnosti, která je buď předprůmyslová, nebo pouze částečně industrializovaná; dál se dá charakterizovat většinou nebo všemi následujícími znaky: venkovská sídla, zemědělská činnost vykonávaná rodinou na vlastních malých pozemcích nebo další jednoduché zemědělské činnosti poskytující skromné nebo minimální živobytí; ústřední společenskou jednotkou je rodina; nízký sociální status; ekonomická vzájemná závislost různé úrovně s městskými centry; jednoduchá kultura; úzký vztah k půdě, místní komunitě a tradici, E. A. Hoebel – E. L. Frost, Cultural and Social Anthropology, New York 1976, s. 406. 727 Srv. M. Petrusek, Sociologické školy, s. 91nn (pojem sociálního a kulturního kapitálu; k sociálnímu kapitálu také S. Ogilvie, How Does Social Capital Affect Women?, http://www.historycooperative.org/journals/ahr/109.2/ ogilvie.html (25.10.2007). 728 R. Walz, Agonale Kommunikation, s. 224.
Spory o dluhy Jednou formou majetkových sporů byly konflikty vznikající kvůli dluhům a úvěrovým vztahům. Soudními spory si žalobci zpravidla chtěli zajistit splacení peněz, které zapůjčili. Obžalovaní zase mohli namítat, že jsou dluhy zcela bezdůvodné nebo přinejmenším příliš vysoké. Nejčastěji se tak lidé přeli o výši dlužných částek či výši již splacené sumy a o způsob splácení. Sporné strany prokazovaly své nároky během soudního řízení prostřednictvím svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Cílem obžalovaného bylo především usnadnit si splácení, mohl se snažit dosáhnout odpuštění alespoň části dluhu, nebo rozdělení splátek do delšího časového období. Cílem věřitele bylo získat dlužnou částku a zajistit si nějakou náhradu pro případ nesolventnosti dlužníka, např. v podobě užívání nějakého pozemku, případně zajištění peněz z jeho dědického podílu nebo odkazů. Ke sporům prodejce a kupujícího, tzn. věřitele a dlužníka, docházelo kvůli sporné výši dluhu, které mohly plynout nejen z nedbalé evidence vzájemných úvěrových vztahů. Někteří věřitelé si zřejmě vedli i dvojí evidenci. Z výpovědí svědků ve sporu Marty Tučapské z Pardubic, které měl dlužit Martin Přívozník z Kunětic 42,5 kop gr. míšeňských za pivo, je patrné, že si dlužník i věřitel zaznamenávali částky na vrubovky, přičemž Přívozník posílal pro pivo i se svou vrubovkou někoho jiného a zářezy na ni dělala Marta. Poté co Marta svou vrubovku ztratila, dlužníkovi poslala „rejstřík“ svých pohledávek k němu, který ale Přívozník nepovažoval za věrohodný, protože jej věřitelka „bez vědomosti jeho dala spisovati“.729 V jiném a zcela ojedinělém sporu se věřitel cítil poškozen poklesem hodnoty mince, k němuž došlo v letech 1621–1623 a který vyvrcholil roku 1623 tzv. kaladou.730 Toho roku odprodal část pozemku „na dlouhou minci, jakž tehdáž šla“, za 150 kop gr. míšeňských. Přestože kupec prodejci poskytl částečnou náhradu, nebyl prodejce stále spokojen a opakovaně se obracel i na vrchnost. Jejich sporem se nakonec roku 1631 zabývala městská rada v Dašicích, která mezi nimi zprostředkovala smlouvu, podle níž měl dát kupec, „ne z povinnosti ale víc z lásky přihlížejíc ku potřebnosti“, původnímu majiteli 5 kop gr. míšeňských a půl korce žita pod podmínkou, že protistrana nebude v budoucnu již nic žádat.731 Cílem městských rad či vrchnosti tak bylo dosáhnout dohody mezi spornými stranami. Situace byla jednodušší, pokud obviněný uznal nárok protistrany. Konšelé či vrchnost se snažili zprostředkovat dohodu mezi stranami a 729
„jezdil jsem Přívozníkovi k Martě pro pivo s vrubem ale nevím jak sou sobě za ně platili…“; podobně: „… ona ten vrub ztratila a dala mu rejstřík, ale on pravil, že je nedobrý a hádal se s ní, že jest to bez vědomosti jeho dala spisovati…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 121v (1575). 730 Při tzv. kaladě došlo ke znehodnocení mince, což bylo spojeno s téměř neúnosným nárůstem cen následovaným nuceným snížením hodnoty peněz téměř o 90 %, J. Sejbal, Základy peněžního vývoje, Brno 1997, s. 204; k praktickému řešení problému s kolísající hodnotou peněz v každodenním životě a zejména při prodejích gruntů srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, II, s. 12n. 731 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol 85r, v (1631).
domluvit rozdělení splácené částky do více splátkových termínů, což dlužníkovi situaci ulehčilo. Jindy soudy musely o nároku rozhodnout rozsudkem. Z některých záznamů je zřejmá tíživá situace, do které se někteří dlužníci dostali. Ze snahy splatit dluhy dalšími půjčkami, a nebo urychlit vymáhání dlužné sumy od vlastních dlužníků tak mohly vznikat další konflikty.732 Soudy řešily nejčastěji spory o dluhy do 20 kop gr. míšeňských (37x), dluhy od 20 kop do 40 kop gr. míšeňských se objevily přibližně v devíti sporech, od 40 do 60 kop gr. míšeňských v jedenácti sporech a vyšší sumy byly předmětem sporů v patnácti případech. Nejvyšší dlužná částka, která se v zápisech objevila, byla ve výši 222 kop gr. míšeňských, jež dlužil nájemník dašického mlýna.733 U 64 sporů o dluhy bylo možné zjistit, odkud sporné strany pocházely, resp. kde žily. Mezi osobami z jedné lokality se odehrálo 27 sporů a mezi spornými stranami z různých lokalit 37 pří. Dlužníci a věřitelé většinou pocházeli z poměrně blízkých míst, ale objevily se i osoby z lokalit nacházejících se mimo panství, jako byla nepříliš vzdálená královská města Chrudim (strava, pití, plátno), Hradec Králové (pivo), Kolín (právní zastupování) a Čáslav (obstavuňk). Ve sporech vystupovaly i osoby pocházející z jiných od panství nepříliš vzdálených lokalit, jako Chrasti (půjčka hotovosti) či Chlumce nad Cidlinou (dluh za sůl) nebo ze vzdálenější Semechnice u Opočna (výbava) či Trutnova (kůže). Sporné strany pocházely nejdále z Prahy (sůl), Vranovic u Prostějova (víno) a Telče (zástava). Z předmětů, za něž dlužníci dlužili, a podle místa původu věřitelů je patrné, že se „dálkově“ obchodovalo se solí, vínem a kůžemi. Jako obchodní artikl se objevuje také olej, který přes pardubické panství vezl do Prahy syn Štěpána Voštěpaře z Prostějova.734 Lidé dlužili často za půjčky v hotovosti, které buď dál investovali za účelem většího zisku, nebo si jimi zajistili své potřeby. Dluhy vznikaly zpravidla kvůli nezaplacení zboží a šlo o tzv. obchodní úvěr nebo přesněji o úvěr naturálněpeněžní či peněžněnaturální.735 V tomto typu pramene ale nejsou zachyceny přímo dluhy za předměty denní potřeby, jako potraviny a šatstvo, ale za věci, které lidé mohli dál investovat nebo je potřebovali pro další podnikání. Jednalo se o větší částky za pivo a víno, za něž dlužili krčmáři či krčmářky. To dokládá, že dluhy zachycené ve sporech nebyly zpravidla běžné každodenní dluhy, ale spíše drobný podnikatelský úvěr. Na dluh byly poskytovány také slady, ryby, obilí, sůl, plátno či kůže.736 Dále se objevují dluhy za 732
M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 180. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 63r–64r (1617, Pardubice). 734 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 1r–2v (1539, Kostěnice). 735 B. Chocholáč, Poddanský úvěr na Moravě v 16. a 17. století, ČČH 99, 2001, s. 59–84, zde s. 79. 736 Srv. tamtéž, s. 80. 733
dobytek či koně nebo předměty potřebné pro vykonávání řemesla, např. výheň či snad „workaff“.737 Spor o dluh tohoto typu řešila roku 1590 městská rada v Bohdanči. Sladovníka a bohdanečského souseda Jana Srnu zažalovalo jeho sedm věřitelů, kteří se dožadovali navrácení sladů, pšenice a soli, jež mu poskytli.738 Dlužník svůj dluh uznal a městská rada rozhodla, že má Srna vrátit do Vánoc věřitelům pšenici a sůl. Pokud by tak neučinil, měl být prodán jeho grunt a dluhy zaplaceny ze závdavku. Soud pro tento případ stanovil také cenu sladů na 8 kop gr. českých a korce pšenice na 40 gr. českých, „jak se… loni prodávaly“.739 Řada dluhů vznikala v souvislosti s transakcemi s nemovitostmi. Lidé se koupí usedlosti běžně zadlužili, ale problémy nastaly, pokud neměli na doplacení závdavku nebo splácení pravidelných vejrunkových splátek, či nebyli schopni uhradit přebytečný inventář hospodářství. Ojediněle se setkáváme s dluhy vzniklými kvůli neplacení nájemného za pronajatý vrchnostenský podnik. Do této skupiny dluhů by patřily také půjčky sirotčích peněz, jejichž vrácení sirotci či jejich zástupci po letech vymáhali. V těchto sporech proti sobě mohli stát rodinní příslušníci, např. matka či otec na jedné straně a děti. Takový spor byl řešen roku 1613 dohodou sirotků a jejich matky Anny Choceňské, která si z pozůstalosti po zemřelém manželovi půjčila 150 kop gr. míšeňských na opravení domu poničeného požárem.740 Konflikty mohly vznikat také z velmi napjatých vztahů, které někdy panovaly na usedlostech mezi původním majitelem, jenž zůstal na výměnku, a kupcem hospodářství. Spory o majetek, dluhy a nenaplněná očekávání obou stran se tak mohly výrazně podepsat na rodinných vztazích, což je patrné např. ze sporu o splácení chalupy mezi Janem Koudelkou a Danielem Láškem, zetěm a tchánem. K prodeji nemovitosti došlo roku 1590 a roku 1593 se musely obě strany dohodnout na splacení 16 kop gr. míšeňských, které nakonec Koudelka vyplatil tchánovi hotově s tím, že se tchán nebude „více pro ty peníze ani pro ty vejminky na Jana Koudelku ani dědice jeho potahovati“.741 Spor stejných osob řešila městská rada v Přelouči také o rok dříve a zmínila při tom, že se hádky mezi zetěm a tchánem děly opakovaně a konšelé „skrze taková jejich častá zaneprázdnění nemálo práce měli“.742 Další dluhy vznikaly v pracovní oblasti kvůli neuhrazení provedené práce. Pacholek či děvečka se soudní cestou domáhali nějakého vyrovnání za nezaplacenou několikaletou službu. Roku 737
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 76r (1588). Mezi věřiteli figurovaly i šlechtické osoby, jako Jetřich Lipanský z Lipan a na Veselí a Zdeněk Dobřenský z Dobřenic a na Veselí Vodraném, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 71r (1590). 739 „… aby byl v právním čase prodán grunt a statek a z závdavku a spravedlnosti pozůstávající na gruntu podle velikosti a malosti dluhu na rovný díl jim, aby dáti povinen byl za jeden každý slad po 8 k(opách) gr(ošů) a za korec po podle práva…“, tamtéž, fol. 71r, v (1590). 740 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kt. 1 (1613). 741 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 102v (1593). 742 Tamtéž, fol. 93v (1592). 738
1552 chtěl Vaněk z Přelouče po svém švagru, aby mu zaplatil za šest let služby, kterou vykonával u jeho otce. Nakonec se dohodli na náhradě ve výši 10 kop gr. míšeňských.743 Děvečky a pacholci pracovali za stravu a ubytování, a pokud hospodář disponoval nějakými volnými prostředky, dostávali i nějakou mzdu.744 Podle hospodářské instrukce měli sirotci sloužit u dobrých hospodářů za služnou mzdu, tak aby „dílu zvykali a svých spravedlností nemrhali“, tzn. aby přivykali práci a hospodaření s penězi.745 Z uvedených sporů to ale spíše vypadá, že při ukončení „pracovního poměru“ jim příslušela zřejmě jednorázová finanční odměna.746 Zajímavé je, že za tři roky práce nedostal od svého mistra zaplaceno ani barvířský tovaryš Eliáš Rydl. Délka učebního poměru zpravidla trvala dva až tři roky a tovaryšovi za ní náležela mzda.747 Jejich spor řešila roku 1629 dašická městská rada a podle uzavřené smlouvy měl Eliáš dostat náhradu ve výši 20 kop gr. míšeňských a také kabát a další movité předměty.748 Lidé si ale mohli dlužit i za jiné pracovní výkony, jako např. za posečení louky či za právní zastupování před soudem. Ve sporech o dluhy, které se týkaly obyvatel městeček, vystupovali muži v 63 sporech a ženy v 19. Muži proti sobě stáli pouze ve 36 sporech a v 16 sporech byly jejich protivníky ženy. V 9 se muži přeli s více osobami a dvakrát s manželským párem. Ženy proti sobě stály pouze dvakrát. Více osob se objevilo v 11 sporech a z toho se přelo s devíti muži, jednou s jinou skupinou více osob a jednou s manželským párem. Ve sporech nefigurovala žádná právnická osoba. Přestože se ženy objevovaly ve sporech přibližně třikrát méně než muži, budu jim věnovat větší pozornost. Ve sporech žena figurovala méně často jako žalobkyně, tzn. jako věřitelka, než jako obviněná, tzn. dlužnice, a to v poměru 9:12. To je trochu jiný výsledek než ten, ke kterému došla Michaela Hohkamp analýzou konfliktů o dluhy na panství Triberg, kde autorka sledovala omezený počet žen jako žalobkyň (12 z 212 případů). Disproporci autorka vysvětluje tím, že ženy držely v rukou především podomní obchod a černé podnikání, což by potvrzovalo i to, že finanční pohledávky žen vůči ženám nejsou na panství Triberg vůbec doloženy. Pouze pětkrát zde ženy čelily soudní žalobě kvůli pohledávce. Hohkamp to nevysvětluje tím, že by se ženy
743
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 293A, fol. 1v (1552). O postavení čeledi E. Maur, Das Gesinde in Böhmen nach dem Soupis poddaných podle víry aus dem Jahre 1651, In: M. Cerman – H. Zeitlhofer (edd.), Soziale Strukturen in Böhmen: Ein regionaler Vergleich von Wirtschaft und Gesellschaft in Gutsherrschaften (16.-19. Jahrhundert), Wien–München 2002, s. 111–125; ze starších prací A. Míka, Poddaný lid v Čechách v první polovině 16. století, Praha 1960, s. 155nn. 745 J. Kalousek (ed.), Řády selské, AČ 22, Praha 1905, č. 87, čl. 11, s. 202n. 746 Příklad nezaplacení sedmileté služby děvečce, která měla dostat celkem 24 kop 30 gr., SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 201r (1648). 747 J. Macek, Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526), Města, III, Praha 1998, s. 109. 748 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 82r, v (1629). 744
vůbec na úvěrovém podnikání nebo obchodu s penězi nepodílely. Zcela jistě se v takové míře jako muži neúčastnily rozsáhlých obchodů s obilím, dobytkem nebo vínem, ale často se souhlasem svým manželů větší obchody vyvíjely. Omezenou přítomnost žen před soudem kvůli dluhům lze podle ní vysvětlit jejich odlišným přístupem k soudním institucím a tím, že dávaly spíše přednost mimosoudnímu řešení sporů.749 Tento závěr sice nelze verifikovat, protože neznáme počet mimosoudně řešených sporů, ale je možné, že ženy od vedení soudních pří tohoto typu odrazovalo kromě nejistého výsledku, časových ztrát a finančních nákladů také to, že se podáním žaloby zveřejnily jejich finanční operace, které se mohly dít i za zády manželů. Z tohoto hlediska se mohly vdané ženy objevovat před soudem jako žalobkyně méně často. Menší výskyt žen před soudem je patrný i v jiných typech sporů, a to ve přích o čest a násilných konfliktech, ve kterých ale spíše fungovala rodinná cenzura. Jako věřitelka žena vymáhala většinou dluhy do výše 20 kop gr. míšeňských. Tři částky se pohybovaly od 35 do 57 kop gr. míšeňských, jednou se snažila získat 50 zlatých rýnských. Nejvyšší jí vymáhaná částka bylo 100 kop gr. míšeňských. Jako na dlužnici na ní věřitelé vymáhali častěji sumy vyšší než 20 kop gr. míšeňských. Do dvaceti kop se pohybovalo pět částek, tři dluhy byly ve výši od 30 kop do 57 kop gr. míšeňských a tři nad 100 kop gr. míšeňských. Jednou se snažila na ženě vymoci dluh 95 zlatých rýnských jiná žena. Zajímavé jsou rozdíly u nejvyšších částek, kdy žena figurovala pouze jednou jako věřitelka a třikrát jako dlužnice. Někdy se dá sledovat sortiment, s kterým ženy buď jako kupující, či prodávající obchodovaly. Ženy dlužily za pivo a víno a jedna obchodovala se solí. Ze tří dluhů nad 100 kop gr. míšeňských zdědila žena po manželovi dluhy ve dvou případech a jednou se zadlužila kvůli opravě požárem zničeného domu. Dluhy po zemřelém manželovi muselo ze 12 obviněných žen řešit nejméně šest. Ve dvou sporech s největšími dlužnými částkami se objevuje stejný věřitel, a to pardubický měšťan Bartoloměj Cabicar, který na vdovách vymáhal 117 kop a 200 kop gr. míšeňských.750 Ve sporu o oprávněnost nároku na 200 kop gr. míšeňských s vdovou po Janu Mlejnkovi Annou hejtmanský soud v Pardubicích rozhodl, že má vdova místo 200 kop splatit 170 kop gr. míšeňských.751 Žalobou proti vdově po Jakubu Lejhancovi Dorotě se Cabicar snažil roku 1642 získat 117 kop gr. míšeňských. Sporné strany nakonec uzavřely ubrmanskou dohodu, podle níž měla Dorota splatit částku o 52 kop gr. míšeňských nižší, protože jí jako příbuzné 749
M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 182. Jméno Bartoloměje Cabicara se objevuje ještě v dalších sporech týkajících se majetku a cti; Sakař uvádí, že v letech 1637–41 vlastnil dům na náměstí a do roku 1650 spolu s manželkou Alžbětou mlýn Na Bělidle, tzv. Hrkačku, který roku 1645 vyhořel, J. Sakař, Dějiny města Pardubic nad Labem, IV, s. 113, 405. 751 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 111r, v (1634, Pardubice). 750
Cabicar slevil, „ušetřujíc přátelství krevního“.752 Ze sporů Cabicara i Štíška s dlužnicemi to vypadá, jako by věřitelé čekali, až dlužník–muž zemře a mohli se bezproblémověji domoci svých peněz na vdovách. Václav Štíšek vysvětluje i důvody svého vyčkávání s vymáháním. Dlužník jej podle výpovědí některých svědků žádal, aby mu polovinu dluhu odpustil, a když Štíšek odmítl, žádal jej alespoň o odložení splácení. Štíšek se slitoval „nad jeho starostí a sešlostí věkem“, vzal v úvahu, že je Koktan „dobrej poctivej člověk starožitnej“, a slíbil mu, že počká až do jeho smrti, „věda, že po něm statek zůstane“.753 Vzájemná solidarita dvou sousedů, která byla stvrzena nad sklenicí vína, tak značně znepříjemnila situaci vdovy i pozůstalého syna. Během soudního řízení se vdova bránila tím, že o dluhu nic nevěděla, a nechápala také, proč jej nevymáhal již na jejím manželu ještě za jeho života.754 Městská rada nakonec rozhodla ve prospěch Štíška a námitky Anny Koktanky neuznala. Neuznal je ani apelační soud v Praze, kam se Anna odvolala. Délka trvání soudního řízení, která byla v tomto případě přibližně tři roky, a zcela určitě i finanční náročnost s ním spojená ukazují na význam, který lidé financím a svým nárokům na ně přikládali. Na tomto sporu je obzvlášť zajímavá zmíněná mužská solidarita, která se v žalobách proti ženám projevila maximálně v odpuštění části dluhu z příbuzenských důvodů. Alespoň ti mužští věřitelé, kterým různí lidé dlužili dohromady značné sumy, tak brali zřejmě v úvahu, že pokud by se domáhali svých nároků za života dlužníka příliš zarputile, mohlo to s sebou nést vznik dalších konfliktů, stížnosti dlužníků na věřitele adresované vrchnosti a hlavně zisk pochybné pověsti a vysloužení nenávisti ostatních. Spory vznikající kvůli nevyřešeným majetkovým vztahům se mohly transformovat do sporů týkajících se cti nebo v násilí.755 Patrné je to ve sporu z roku 1583, kdy Jiřík Rožec označil svého souseda Jana Štíška za „lháře a šibala“, který „na lidech nemálo statků vyšidil a vylhal…“.756 Ani ženy ale ke svým příbuzným 752
Tamtéž, fol. 186v, 187r (1642, Pardubice). „… on nemaje odkud takového dluhu vzíti… požádal mě… za sečkání, abych jemu těžkosti nečinil a jemu sem čekati připověděl do smrti jeho slitovavše se nad jeho starostí a sešlostí věkem věda, že po něm statek zůstane…“, jinde „… vidím, že ste dobrej poctivej člověk starožitnej, učiním to a do smrti vaší vás upomínati nechci“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, 81r–90v (1617). 754 „… kdež on slitovavší se nad starostí a věkem jeho, žeby takového dluhu jemu až do smrti jeho věda, že prej po něm statek vostane, čekati připověděl… proč nyní na mě manželku jeho, poněvadž tak jemu a ne mě takového dluhu sčekání učiniti připověděl, zbytečně tuto nastupuje a tak již příčinou také byť oni spolu po hospodách takové námluvy a cedule řezané na ublížení spravedlnosti mé i také protržení smluv svatebních, kteréž sou se mezi N(ebožtíkem) manželem mým i mnou staly… já nevědouc, že Boha se svého velice dokládám, že o takovém dluhu nic i za tou příčinou k takovému mně nepovědomému dluhu také nijakž povoliti ani jeho netoliko… Štíškovi… po smrti manžela… platiti a o něj se spokojiti nechci… o takovém dluhu žádného poručenství neučinil… ani Štíšek na smrtelné posteli ležícímu k manželu mýmu nikdy nepřišel a o takovém dluhu, ač byl–li jest jemu čím povinen, přede mnou manželkou jeho nižádné zmínky neučinil… kdybych o tom dluhu aneb cedulí řezaných nějakou vědomost měla… proti zaplacení dluhu bych býti nechtěla…“, tamtéž, fol. 82v, 83r (1617). 755 Srv. M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 193. 756 Rožec uvádí i jména jeho obětí „… jakožto na Jiříkovi Obilníkovi, Bartoňovi Koktanovi a Jakubovi Nádvorníkovi z Jezbořic“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 9r–10v (1583). 753
stejného pohlaví neprokazovaly nějaké zvláštní ohledy a soucit. Ze sporu Doroty a její tchýně Kateřiny Horníkové z města Přelouče je patrné, že byly schopné uzavřít dohodu, která mohla být poměrně výhodná pro obě strany. Kateřina na své snaše vymáhala dluh ve výši 58 kop gr. míšeňských. Dorota si před městskou radou stěžovala, že její manžel Vít „spravedlnost její na hotové sumě 57 kop z práva vyzdvihl a k užitku svému obrátil a jimi dluhy své platil“. I když se vdova kvůli dluhům manžela dostala do nezáviděníhodné situace, nebyla to situace bezvýchodná. Obě ženy se nakonec dohodly tak, že Dorota postoupila Kateřině domek, který Vít koupil za 80 kop gr. míšeňských, k tomu jí přidala několik kusů dobytka (dvě dojné krávy, dvouleté volče a letošní tele), nějaké dříví a obilí. Kateřina měla naopak Dorotě vydat 10 kop gr. míšeňských a postupně splácet dalších 20 kop. Kromě toho měla Dorota dostat také korec obilí, půl korce hrachu a nějaké peníze za seno a náleželo jí také přebytečné vybavení usedlosti a zřejmě přebytečný dobytek a zaseté obilí, z čehož měla splácet další manželovy dluhy. Dorota zřejmě v době řešení vzájemného finančního vyrovnání čekala dítě, k němuž se Kateřina, „jakožto nad krví svou“, slitovala a slíbila mu vydat něco ze svého statečku. Dorota se zřejmě brzy na to vdala za Petra Tejneckého a asi i brzy zemřela, protože roku 1586 Petr Kateřině prodal zbytek peněz, které náležely jeho manželce.757 Samozřejmě se setkáváme také s opačnými případy, kdy se vdova naopak snažila z dlužníka dostat částku, kterou zapůjčil její manžel. Anna Beneška z Chrudimi tak před soudem žádala po sládkovi z vrchnostenského pivovaru na pardubickém zámku Jakubu Borovském vrácení hotovosti a zaplacení plátna.758 V jiném sporu se žena domáhala před hejtmanským soudem zaplacení dluhu, jenž souvisel s její podnikatelskou činností. Johana Formánková z Prahy se snažila roku 1542 získat po pardubickém polesném písaři Janu Vincenzovi půjčené peníze a částku získanou z prodeje 20 beček soli. Johana měla Jana poslat se solí z Prahy do Hradce Králové, kde měl sůl prodat. Na cestu mu poskytla také nějakou hotovost, ale on jí žádné peníze nikdy nevrátil. O Vincenzovi se ze svědeckých výpovědí dovídáme, že zřejmě pocházel z Trhových Svin a nějakou dobu pobýval jako koželužský tovaryš v Chrudimi. Svědek Jan Hrabě dosvědčil, že s Vincenzem vezli z Prahy od Johany sůl a že ji nakonec prodali v Dobrušce. Výpovědi svědků ale nárok Johany nepodpořily, protože ze soudního řízení nevyplynulo, že žádné peníze nedostala. Hejtmanský soud proto rozhodl spíše ve prospěch polesného písaře Jana, který měl složit očišťující přísahu.759
757
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 47r–48r (1583). SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 55v (1573). 759 Tamtéž, fol. 14r (1542, Pardubice). 758
Ze zápisů týkajících se dluhů se nám občas vynoří opakovaně jména lidí, kteří poskytovali úvěry. Takovou postavou byl Jan Štíšek, kterého zadlužený Jiřík Rožec označil „za lháře a šibala“, který „vyšidil nemálo statků“. Jan Štíšek Rožce po nařčení před bohdanečskou městskou radou zažaloval a ze zápisů je patrné, že byl Rožec současně vězněn, „aby grunt prodal, kterýž spustnouce prázen byl“.760 Jméno Jana Štíška se objevuje opět v jiném sporu z roku 1617, z něhož se dovídáme, že Jan svému bratru Václavovi zanechal 700 kop gr. míšeňských rozpůjčovaných různým osobám. Zřejmě poskytoval úvěr ve velkém a evidentně skupoval dlužní úpisy jiných bohdanečských sousedů.761 Jiným „obchodníkem s penězi“ byl Jan Vlček či Vlk ze Živanic, o kterého se kvůli jeho úvěrové činnosti zajímala také vrchnost. Jan Vlk vystupoval aktivně pouze v jednom zachyceném sporu. Roku 1584 přeloučská městská rada řešila jeho spor s rukojmími dluhu ve výši 51 kop gr. míšeňských.762 O Vlčkovi se více dozvídáme až v souvislosti s projednáváním jeho pozůstalosti v roce 1584. Vlček neměl vlastní rodinu a vzájemné dědické vyrovnání jeho příbuzných řešil hejtman, který se obrátil na úředníky české komory o radu, jak má postupovat. Z listu hejtmana vyplývá, že postava Jana Vlčka nebyla komorním úředníkům neznámá, protože si na něj a Jana Rouska z Týnce nad Labem kvůli provozování lichvy stěžoval Jan Arkleb ze Sezemic. Komorní úředníci proto hejtmanovi nařídili, aby celou věc prošetřil. Hejtman si Vlčka a Rouska předvolal, ale oba krátce před tím „strachem čili přirozenou smrtí“ zemřeli. Po Janovi zůstalo rozpůjčováno 700 kop, které měli splácet hlavně dlužníci z Pardubic a Týnce nad Labem.763 Finančními operacemi se zabývalo také několik měšťanů v Přelouči. Někteří přeloučští sousedé dlužili větší finanční částky Janu Poděbradskému a jeho sestře Kateřině Magrlové ze Sobíšku, která se v Přelouči usadila až jako bohatá vdova a ochotně peníze místním půjčovala. Dlužil jí také dlouholetý rychtář Ondřej Horažďovský, který si od ní roku 1588 půjčil 150 kop gr. míšeňských „dobrých stříbrných rázu pražského“. Zápis o dluhu byl obnoven v roce 1590 a 1591, kdy musel Ondřej zaručit pohledávku svou loukou a 35 záhony polí. Roku 1594 mu tyto 760
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 9r–10v (1583). Jednalo se o spor Václava Štíška s Annou Koktankou o dluh 50 kop gr. míšeňských, který Anně zanechal manžel; původně šlo o půjčku od Petra Zábranského, který zřejmě dlužní úpis prodal někomu dalšímu, až se dostal přes Jana Štíška k jeho bratru Václavovi, tamtéž, fol. 81r–90v (1617). 762 Vlček se s rukojmími Kašparem Žemličkou a Matějem Čáslavským dohodl na způsobu splácení dluhu: „… rukojmí takové peníze do příbytku jeho sami nositi bez jeho autrat a napomínání připověděli… já Václav Vobořil… na Horách Kutných se přiznávám touto cedulí řezanou, že sem dlužen za syna sl(ovutnému) p(anu) Matěji Čáslavskému a Kašparovi Žemličkovi z Přelouče 25 kop… s Annou manželkou syna jakožto votcem podpůrce… že se mu škody nestane a zdělali sme mezi sebou cedule řezané na horách kutných…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 46r, v (1584). 763 V seznamu dlužníků byl uveden pardubický řezník Pavel Sladký dlužící nejvyšší uvedenou částku 265 kop gr. míšeňských, dále sousedé z pardubického předměstí Lev Žid, pekař Štěpán Rosa, zámečník Pavel Drobátko a Jiřík Kolář, NA Praha, SM, D 27/5, kt. 625. 761
pozemky zabral do doby, než bude schopen peníze splatit, bratr Kateřiny Jan Poděbradský.764 Roku 1589 se u Kateřiny zadlužil i sám primas Mikuláš Lešanský, který si od ní půjčil 100 kop gr. míšeňských. Je zajímavé, že již následující rok složil Lešanský svůj primátorský úřad a do čela města se postavil nový primas – Jan Poděbradský.765 Snad je možné, že tyto úvěrové vztahy sloužily jako nátlakový prostředek k vyřazení konkurentů z výhodných pozic v městské radě. Pro členství v radě byly podmínkou určité ekonomické poměry měšťanů a majetkový dostatek. Zveřejnění finančního zadlužení a skutečných majetkových poměrů by tak mohlo dlužníka ohrozit v jeho fungování v radě. Mezi přeloučskými věřiteli se častěji objevuje také vdova Anna Kopecká, která v roce 1590 ovdověla a až do roku 1603 vlastnila měšťanský právovárečný dům na severní straně náměstí, kdy jej od ní koupil její zeť Jan Vosenský.766 Anně dlužil 35 kop gr. míšeňských Mikuláš Chlumecký a před městskou radou se spolu domluvili na způsobu splácení dluhu. Anna pravděpodobně počkala se začátkem splácení trochu déle a mohla za to využívat trávu z Mikulášova pastviště. Navíc se dohodli na tom, že pokud nebude Mikuláš schopen dluh splatit a došlo by k prodeji jeho gruntu, měl být dluh Anně zaplacen mezi prvními.767 I mezi věřiteli Anny se objevuje Ondřej Horažďovský neboli Rektor. Roku 1593 ukončili před městskou radou dohodou svůj spor o 20 kop gr. míšeňských. Anna Ondřejovi pravděpodobně část dluhu slevila ale pod podmínkou, že bude opravdu splácet. Jinak měl Anně splatit celou částku a kdyby došlo k prodeji gruntu, měla být dlužná suma vyplacena ze závdavku.768 Úvěrovými obchody se tradičně zabývali také Židé. Roku 1591 se před městskou radou v Přelouči přeli o dluh ve výši 13 kop gr. míšeňských Faltýn Žid z Kolína a Martin Brandejský z Přelouče.769 Spory, v nichž vystupoval Faltýn Žid, řešil zejména v 70. letech 16. století apelační soud. Nejčastěji byl jeho protivníkem Jindřich Křinecký z Ronova, který Faltýna a jeho dceru Alžbětu obvinil z překupnictví věcí ukradených v kostele. Většina jejich sporů 764
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 76v (1588); 86v, 87r (1590); 89r, v (1591); P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 180. 765 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 80v, 81r (1589); P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 180. 766 Tamtéž, s. 187. 767 „… před p(anem) p(urkmistrem a) p(ány) Mikuláš Chlumecký se přiznal, že jest dlužen dluhu pravého a spravedlivého Anně… 35 k(op gr.) m(íšeňských)… a zaplatí konečně o vánocích příštích… za to dobrodiní ukázal jí k užívání pastviště tak, aby ho užívati mohla travou. Kdyby nemohl dluh platit, než by grunt svůj prodal, tehdy předně dluh sirotčí na právo z dílu manželky jeho a potom také hned jí Anně Kopecký dluh před jinými dlužníky zaplatit“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 99v (1593). 768 „… stala se smlouva… Anna Kopecká obvinila Ondřeje z dluhu 20 k(op gr.) m(íšeňských) před p(anem) p(urkmistrem a) p(ány), že by jměla půjčit n(ebožce) Dorotě manželce jeho 10 k(op) a jemu 10k(op)… od práva podáno Ondřejovi, aby se s ní umluvil… skrze dobré lidi jako pana Jana Slona primasa, Jana Skopečka, Václava Mušku zetě… na přímluvu jejich… kdyby neskládal, aby jí byl povinen celou sumou a kdyby byl statek prodán, aby byl dluh vyplacen ze závdavku…“, tamtéž, fol. 105v (1593). 769 Tamtéž, fol. 88v (1591).
projednávaných apelačním soudem se ale týkala procesních záležitostí.770 O Faltýnu Židovi se zmiňuje také Josef Sakař v Dějinách Pardubic, který jej uvádí postupně jako majitele několika nemovitostí na Bílém předměstí. Od roku 1564 minimálně do roku 1576 měl vlastnit grunt za Bílou branou na dnešním Bělobranském náměstí, jehož majitelem byl do roku 1590 syn Faltýna Jakub Žid. Je zajímavé, že v letech 1563 až 1564 před Faltýnem Židem vlastnil grunt Jan Vlček, který jej koupil za 215 kop.771 Je to sice spekulace, ale je možné, že se jednalo právě o Jana Vlčka ze Živanic, kterému dlužili značné částky někteří pardubičtí měšťané.772 O výši úrokových sazeb, za jakých věřitelé poskytovali úvěr, se dovídáme pouze výjimečně. Procházka uvádí jako běžný úrok pro půjčky 5–6 %, přičemž u půjček sirotčích a církevních peněz mohla tato částka 6 % přesahovat. U půjček sirotčích peněz zmiňuje navýšení až o 40 %.773 Jediný doklad o úroku ve výši 6 % se objevuje v soudním řízení z roku 1720, ve kterém proti sobě stáli Dorota Knížková ze Živanic, zastupující před soudem svého manžela, a Kryštof Köppl z Bohdanče. Dlužník a věřitelé se dohodli na splacení 50 kop gr. míšeňských, ale věřitelé mu odpustili úrok z půjčky ve výši 6 %. Odpuštění úroku bylo vysvětleno křesťanskými ohledy, protože byl Köppl „v těch těžkých letech od zlých lidí okraden, při které krádeži nejen jeho ale i cizí statek i pečeť rychtářská ukradena“.774 Je zřejmé, že pro některé osoby mohly být úvěrové transakce značným zdrojem příjmů, jak je vidět u Jana Vlčka ze Živanic či Jana Rouska z Týnce, na které si u komorních úředníků stěžoval Jan Arkleb ze Sezemic kvůli provozování lichvy. Je zajímavé, že tito „lichváři“ se před soudy objevují zřídka nebo vůbec, neboť se vymáhání pohledávek pravděpodobně chtěli vyhnout styku s institucemi a spoléhali se spíše na mimosoudní praktiky. Někteří věřitelé určitě dokázali zadluženosti sousedů bez skrupulí využít. Mohli výhodně získat pozemek či celou nemovitost, což se odráží v některých sporech mezi bohdanečskými sousedy. Nevýhodná pozice zadlužených osob jim mohla posloužit jako nátlakový prostředek k vlastnímu prosazení v mocenských strukturách, jak je to snad patrné mezi dlužníky a věřiteli v Přelouči. Věřitelé se snažili především dosáhnout splacení dluhu dlužníky a případně si zajistit návratnost částky pro případ insolvence věřitele. Praktiky vymáhání dluhů sahaly od neformálních způsobů až po krajní řešení, jenž představovalo uvalení dlužnické vazby soudem.
770
NA Praha, AS, kn. č. 117, fol. 73v (1571), 61v (1572), 27v (1573), kn. č. 118, fol. 8v (1574), kn. č. 129, fol. 42v (1611). 771 J. Sakař, Dějiny města Pardubic, IV/2, Pardubice 1930, s. 346. 772 Viz pozn. č. 763. 773 V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 329, 334n. 774 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 106v (1720).
Neformální způsob vymáhání dluhu je zřejmě popsán ve svědeckých výpovědích ve sporu mezi Dorotou Brandejskou a Adamem Jelínkem. Podle svědků se Jelínek opakovaně dostavoval do domu, buď sám, nebo v doprovodu jiného souseda, a dožadoval se zaplacení dluhu, protože „mě za ten barchan upomínají a já abych za něj měl platit“.775 Tyto návštěvy probíhaly i za nepřítomnosti majitele domu a Jelínek v této situaci podle jedné svědkyně „sobě divně počínal, lál, hromil“. Dcera Brandejských mu proto domlouvala: „Jelínku nepočínej sobě tak, když otec není doma“. Dorota se snažila situaci vyřešit vyhozením Adama a přivedením rychtáře.776 Jak jejich spor dopadl a zda Brandejští za látku zaplatili, v knize svědomí zaznamenáno není. Z dalších zápisů se ale dovídáme, že možná nešlo ani tak o dluh, jako o něco zcela jiného. Někteří svědci reflektovali ochlazení původně dobrých vztahů, které mezi Jelínkem a manžely Brandejskými panovaly.777 Jednou z příčin jejich zhoršení snad mohl být dluh za barchan, k jehož splacení se Brandejský s manželkou neměli. Přinejmenším mezi Dorotou a Adamem došlo ale nedlouho po tomto sporu k napravení špatných vztahů, neboť byli o tři roky později přistiženi téměř in flagranti v komoře.778 Je tedy otázkou, zda se do „podivného chování“ Jelínka a vymáhání dluhu nepromítly také, nebo spíše především, jeho emocionální problémy a žárlivost. Ze svědeckých výpovědí není zřejmý předmět sporu, ale Jelínek měl během něj obvinit Dorotu z mimomanželského poměru s Martinem Prachatickým.779 I když se v jednání věřitelů mohly odrazit i jiné motivy, než pouze snaha získat své peníze zpět, lze snad shrnout, že jako nátlakový prostředek na dlužníka mohly sloužit, stejně jako dnes, hlavně nevítané a opakované návštěvy doprovázené křikem a nadáváním. Alternativou pro věřitele, kteří chtěli dosáhnout získání dlužné částky, bylo obstavení majetku. K této situaci došlo pouze ve třech sporech řešených městskými radami a hejtmanským soudem. Obstavení se objevovalo zvlášť v případech, kdy se přespolní věřitel domáhal pohledávky u cizího soudu, a ocital se tak v pro něj nevýhodné pozici. Soud v cizím městě mu mohl odmítnout domáhat se svého práva proti svému měšťanu, nebo vydal takový rozsudek, že byl žalobcově
775
Podle Anny Machutky „… řekl (Adam) kýho hroma děláte, že za ten barchan nedáváte, já mám dosti činiti o něj a ona řekla: choď ty Jelínku do mýho domu, když já pro tebe pošlu, a on jí řekl, co ty mě svůj dům zapovídáš, zapověz jiným taky a ona šla ven, velela Anně pro právo…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B, fol. 2r–3r (1598); barchan byla tkanina se lněnou osnovou a bavlněným vetkáním, Z. Winter, Dějiny kroje v zemích českých od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy, Praha 1893, s. 115. 776 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B, fol. 2r–3r (1598). 777 Z výpovědi Jiříka Chlumeckého: „… já sem jí řekl, co ste sobě udělali, však ste přáteli bejvali a ona jest řekla, co má zrádce zrádcovskej bejti zloděj a on jí manžel okřikl, aby mlčela, že on ví, co z toho učiniti má…“, tamtéž. 778 Tamtéž, fol. 13r, v (1601). 779 Martin Prachatický se v Přelouči objevil někdy na počátku 70. let jako školní správce. Od roku 1596 do roku 1599, kdy zemřel, byl přeloučským primátorem a vládl zde tvrdou rukou, P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 179n.
nároku přímým výsměchem. V této situaci městské právo někdy připouštělo provést exekuci již před podáním žaloby a zajistit si tak majetek pro budoucí exekuci.780 Klabouch v této souvislosti zmiňuje rozsudek přeloučského soudu, který vešel ve všeobecnou známost.781 V této „přeloučské kauze“, která se měla odehrát roku 1598, šlo o dluh za 10 džberů ryb, za něž měl dlužit přeloučský primátor pardubickému hejtmanovi. Městský soud v Přelouči rozhodl, že hejtman sice svůj nárok prokázal, ale ze solidarity s primasem rozhodli, že mu nic nedluží. Hejtman se asi odvolal k vyšší soudní instanci, která rozsudek interpretovala tak, že místní radní vzali dluh na sebe.782 Ve dvou sporech došlo k obstavení majetku mezi obyvatelem pardubického panství a cizopanskou osobou. Již zmíněná Johana Formánková z Prahy, která se roku 1542 přela o dluh za sůl a další půjčené peníze s polesným písařem na pardubickém panství Janem Vincenzem, se nejprve snažila domoci svého práva v Chrudimi a asi současně i v Hradci Králové obstavením nějakého majetku Vincenze, a když byla neúspěšná, obrátila se na vrchnostenský soud v Pardubicích. Ze svědecké výpovědi chrudimského purkmistra a konšelů se dovídáme, že v Chrudimi se svého nároku domáhala obstavením dlužníkova truhláře, čemuž konšelé s pomocí rychtáře udělali přítrž.783 K dalšímu obstavení majetku pardubického poddaného došlo opět v Chrudimi. Řezník Vavroušek z Pardubic vymáhal dluh za dobytek ve výši přibližně 3 kop gr. českých na Václavu Komínkovi z Dašic. V tomto případě ale obstavil „živnost… v Chrudimi po pět trhů“ dlužník věřiteli, protože se na něm dožadoval úhrady soudních výloh.784 Jediné doložené obstavení majetku, které se odehrálo přímo na pardubickém panství, bylo namířeno proti jednomu poddanému ze Škudel, jehož roku 1592 obstavil čáslavský měšťan Jan Drahlovský z Drahlova. O jeho příčinách a podrobnostech se ze zápisu nic bližšího nedovídáme kromě toho, že mezi dlužníkem a věřitelem byla prostřednictvím smlouvců a s povolením hejtmana uzavřena přátelská smlouva.785 Hospodářské zájmy vrchnosti, která se zřejmě obávala 780
J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 234n; Klabouch zmiňuje, že se něco podobného dělo i proti neusedlým, u kterých hrozilo, že se budou chtít exekuci vyhnout útěkem, a u umírajících, u nichž bylo nebezpečí, že se majetek rozptýlí do rukou mnoha dědiců; jednalo se o obstavení pozůstalosti, tzv. přípověď. 781 Kausa se podle něj měla odehrát roku 1588, J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 234. 782 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 170–177, autor se tímto příběhem podrobně zabývá, včetně otázky pravděpodobně správné datace a interpretace zápisů Stránského a Balbína. 783 „… čten list… Formanka žádala za opatření podle práva na Jana Fouska, který se učil v řemesle koželužském u nás v Chrudimi, že mu půjčila 50 k(op grošů) m(íšeňských), aby vedl nějaké kupčení, vzal peníze od ní… žádala o opatření a když on Vincenz nemohl být postaven ku právu… obstavila truhláře jeho a my jsme jí kázali otevříti rychtáři a vida, že tu k svému nemůže přijíti, žádala nás i rychtáře našeho, aby kdyby někdy přišel k nám, aby se jím jištěno bylo podle práva…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 14r (1542). 784 Tamtéž, fol. 28v (1545). 785 „… prve nežli ta věc ku právnímu rozeznání přišla oznámení p(an) Jan Drahlovský na mnohé a křesťanské p(ana) p(urkmistra a) p(ánů) předložení i snažnou žádost vloženou k přátelské smlouvě se skloniv… s povolením
možných vlastních ztrát způsobených nesplácením pravidelných dávek usedlými a pochybných majetkových vztahů, se odrazily v ochraně vlastního poddaného proti nárokům věřitele. Dalším nátlakovým prostředkem, který měl dlužníka donutit splatit dluh, bylo uvalení dlužnické vazby. Dlužnická vazba následovala po třech vyzváních a po oznámení soudu. Za první rozkaz byl v městském právu považován rozsudek. Pokud dlužník do dvou týdnů svou povinnost nesplnil, vydal soud na žádost věřitele po trojím obeslání dlužníka druhý rozkaz s tím, že má dlužník zaplatit do tří dnů. Pokud dlužník nesplnil ani teď, byl tzv. třetím rozkazem vyzván k zaplacení do západu slunce. Když žádost věřitele nesplnil ani do 24 hodin, požádal věřitel o vydání zatykače a dlužník byl veřejným zřízencem vsazen do vězení k dlužnické vazbě. V této fázi měl dlužník ještě možnost dobrovolně závazek do šesti neděl splnit, ale zůstával přitom ve vazbě. Po uplynutí šestitýdenní lhůty mohl dlužník, pokud neměl hotovost, požádat o zahájení věcné exekuce. V soudním řízení se tak prosadila kombinace osobní a věcné exekuce s jasnou osobní prioritou. Osoba byla objektem exekuce nepřímo a byla motivačním nátlakem na splnění, který vyvolávala vazba. Cílem bylo uspokojení věřitele z věcí dlužníka.786 V praxi se s vězením pro dluhy občas setkáváme, ale je zřejmé, že to bylo opravdu krajní řešení, které se uplatňovalo na osobách, jež byly zadluženy u více věřitelů, a bylo to spojeno s jejich hospodářským úpadkem, např. zanedbáváním hospodářství. Již několikrát jsem zmínila případ Jiříka Rožce z Bohdanče, který prožil „osobní bankrot“ a byl nakonec vrchností donucen prodat svou zadluženou a zřejmě i poněkud zanedbanou usedlost Mikuláši Haltýřníkovi, k jejímuž prodeji byl propuštěn z vězení.787 Zadlužený Jiřík byl kvůli dluhům zadržen v městské šatlavě v Bohdanči a svou situaci vystihnul roku 1587 následovně: „již nemám žádných peněz ani co prodati“. Snaha zvrátit situaci, do které se Rožec a jeho rodina dostali, stála zřejmě za žalobou vznesenou proti Haltýřníkovi, v níž Rožec žádal, ať mu „… v trhu nestojí, nechť mi od něho odstoupí, já mu peníze jeho navrátím zase a co mi mocí pobral, nechť mi to všecko zaplatí i škody zašlé“.788 Z tohoto příkladu je patrné, že přílišné zadlužení u více věřitelů, mohlo mít existenční důsledky pro dlužníka i jeho rodinu. Často bezvýchodná, dlouhodobá a stresující situace přispívala ke vzniku jiných typů konfliktů. hejtmana vedle přiznání na otázku na téhož Jana Radila od pánů smlouvců učiněnou… skrze ppp i jiny pány a přátele dožádaný majíce to v moc od obojí strany uvedeno porovnáni… vše zdvihají… ačkoli… měl být dostatečně ztrestán však to na přímluvu smlouvců pro ušetření lásky křesťanské jest prominuto a odpuštěno“, SOkA Pce, AM Pce, kn. č. 330, fol. 91v, 92r (1592). 786 J. Klabouch, Staré české soudnictví, s. 230nn. 787 „opět odloženo, až Jiřík Rožec vězení, v kterémž se drží, aby grunt prodal, kterýž spustnouce, prázen byl…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 9r–10v (1583); jasněji „… Jakub Bednář dosvědčil, že rychtář zdejší na žádost Haltýřníka vypustil z vězení Rožce k prodeji gruntu…“, tamtéž, fol. 37v (1587). 788 Tamtéž, fol. 35r.
Ze zápisů je někdy patrná snaha některých institucí zabránit uvěznění dlužníka. Vězení kvůli nesplácení dluhu hrozilo Salomeně Vrbové, která měla uhradit dlužných 55 kop Petru Myškovi z Bohdanče. Městská rada Starého Města pražského proto zaslala bohdanečským konšelům za Salomenu přímluvný dopis, aby věřitel neusiloval o její zadržení, protože by stejně „tím vězením zaplatiti nemohla“. Svou žádost radní odůvodňovali tím, že by Salomena dluh splácela postupně v menších částkách.789 Za dlužníka Bartoloměje Mašíka z Bohdanče se zase roku 1577 přimlouval apelační soud, který na bohdanečskou městskou radu apeloval, aby zprostředkovala dohodu mezi rukojmími o způsobu splácení dluhu a aby mohl být Mašík jako „nebohý člověk“ propuštěn z vězení a nepřišel tak o usedlost.790 Jiným způsobem, jak se vyhnout možným problémům s vymáháním a nedobytností dluhu, bylo zaručení jiných osob za dluh. Institut rukojemství se ve sporech poddaných pardubického panství poměrně běžně objevuje. Jeho podstatou byl přenos primárního ručení z dlužníka na jinou osobu, tzn. na rukojmího. Rukojemství bylo běžné při půjčkách, slibu věna či při závazku dostavit se k nějakému jednání.791 Procházka rukojemství považuje za starobylou formu charakteristickou pro venkov, protože město mohlo poskytnout i jiné než osobní záruky. Od 17. století měla tato instituce zcela upadat.792 Rukojmí se ve sporech objevují hlavně ve dvou situacích, a to buď jako osoby splácející věřiteli dluh místo dlužníka, nebo jako vymahači dluhu na dlužníkovi, přičemž první situace byla častější. O vzniku závazku rukojemství vypovídá spor, který řešil hejtmanský soud v roce 1634. Roku 1625 půjčila městská rada dašickému sousedu Janu Volánkovi na splacení dluhu „do důchodu JMC pivovarného“ 100 kop gr. míšeňských. Částka byla půjčena z peněz, které měly připadnout sirotkům Jiříka Seny, a celou transakci schválil hejtman. Dlužník ale zemřel dřív, než stačil dluh splatit, a sirotci se téměř po deseti let domáhali vrácení dlužné částky na rukojmích. Během projednávání sporu se zjistilo, že městská rada v roce 1625 při zavazování tří rukojmích naprosto pochybila. První rukojmí, mlynář z Čeradic Petr Bok, se dostavil osobně. Druhý
789
„… chtíce ráda plátcem býti na jisté termíny z příležejícího spisu porozumíte i za to žádáme, že k dotčenému Petrovi se přimluvíte, aby takové podání od ní přijal a na těžkost její nenastupoval nebo by se pak pro ten dluh do vězení dostati měla znáti můžete, žeby mu tím vězením zaplatiti nemohla, což tak na přímluvu naší učiníte, rádi se vám toho odměniti chceme…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kt. 1 (1574). 790 „… pro svůj nedostatek i chudobu i aby nebohý člověk příčinou toho vězení sebe s manželkou i také s dítkami svými o živnůstku nepřipravil a rukojmím svým podle možnosti své na jisté termíny rád plátce býti chce za něho se k vám přimlouváme abyste se v to s vámi vložili a s těmi rukojmími jeho o tom, aby na tom podání jeho a těch termínech přestali, dotatečně jednati budete a při nich to práce své v tom nelitujíc skutečně obdržíte, tak aby toho nebohý člověk vězení prázen býti mohl…“, tamtéž (1577). 791 V. Vaněček, Dějiny státu a práva, s. 196; Koldín, čl. J1–J25, s. 244–252 (O rukojemství, o rozličných rukojmích buď za summu aneb na postavení ku právu). 792 V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 302n.
rukojmí, Jakub Krejčí z Litětin, byl tehdy nemocný a poslal místo sebe manželku. Poslední a nejproblematičtější rukojmí, Matouš Fejfar z Dašic, nebyl osobně přítomen a před městskou radou figuroval pouze jeho klobouk, který na radnici donesl sám Jan Volánek, jenž si chtěl peníze půjčit. To hejtmanský soud uznal za nepřípustné, protože „v té věci nemálo pochybili a místo osoby klobouk v rukojemství přijali a takovou nepořádnost učinili“, a rozhodl, že mají konšelé místo Fejfara zaplatit sirotkům 30 kop gr. míšeňských. Zbývající částku měli postupně splácet zbylí dva rukojmí.793 Do šatlavního vězení v Dašicích dostali roku 1617 rukojmí nájemce vrchnostenského mlýna Mikuláše Jonáše, který nebyl schopen splácet nájemné za vrchnostenský mlýn. Rukojmí za něj museli uhradit dluh ve výši 222 kop gr. míšeňských. Dlužník dosáhl stanovení lepšího „splátkového kalendáře“. Pokud by ale opět nesplácel, měl být znovu zadržen.794 Dluhy zachycené ve sporech nebyly zpravidla běžné každodenní dluhy za předměty denní potřeby, ale jednalo se spíše o drobný podnikatelský úvěr. Na dluh bylo poskytovány pivo a víno, dále slady, ryby, obilí, sůl a plátno či kůže. Řada dluhů vznikala v souvislosti s transakcemi s nemovitostmi, kdy se lidé koupí usedlosti běžně zadlužili a později nebyli schopni doplatit závdavek či hradit pravidelné vejrunkové splátky. Věřitelé se snažili především dosáhnout splacení dluhu dlužníky a případně si zajistit návratnost částky pro případ insolvence věřitele. Způsobem pojištění návratnosti půjčené částky pro případ insolventnosti dlužníka byl institut rukojmích, kteří se za dlužníka zaručili. Pokud nebyl dlužník schopen částku splatit, plnili tuto povinnost oni. Poskytování půjček nemuselo vždy přinést zisk – v lepším případě skončilo vrácením půjčené základní částky, v horším případě skončil obchod částečnou nebo úplnou ztrátou.795 Praktiky vymáhání dluhů sahaly od neformálních způsobů až po krajní řešení, jenž představovalo uvalení dlužnické vazby soudem. To se uplatňovalo asi spíše na osobách, které byly zadluženy u více věřitelů, a bylo to spojeno s jejich hospodářským úpadkem, např. zanedbáváním hospodaření. Soudní cestou mohlo dojít k úpravě splácení do delšího časového období, čímž se dlužníkovi situace ulehčila. Věřiteli se naskýtala také možnost získat jiný než finanční zisk, např. právo užívat nějaký movitý majetek dlužníka. Přílišné zadlužení tak mohlo mít existenční důsledky pro dlužníka i jeho rodinu, protože mohlo skončit vrchností nařízeným prodejem usedlosti. Často bezvýchodná, dlouhodobá a stresující situace tak mohla přispívat ke 793
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 109r, v (1634, Dašice). „nemohl si pomoci z takového vězení a snažně žádal při rukojmích, aby dával peníze na termíny. Na jeho žádost a přímluvu hejtmana tomu povolili… takové peníze, aby v domě Jana Kučery v Pardubicích odvozoval… kdyby neplatil na termíny, má být dán zase do vězení, aby termínům dost činil“, tamtéž, fol. 63r–64r (1617). 795 B. Chocholáč, Poddaní na venkově, s. 301. 794
vzniku jiných typů konfliktů. Pro některé osoby mohly být úvěrové transakce značným zdrojem příjmů. „Lichváři“ se ale před soudy objevovali zřejmě zřídka nebo vůbec a při vymáhání pohledávek snad spíše spoléhali na mimosoudní praktiky. Někteří věřitelé určitě dokázali zadluženosti sousedů bez skrupulí využít. Mohli výhodně získat pozemek či celou nemovitost, nebo jim nevýhodná pozice zadlužených osob mohla posloužit jako nátlakový prostředek k vlastnímu prosazení v mocenských strukturách a k vyřazení konkurentů z boje o výhodné pozice v městské radě. Spory o užívací právo k pozemkům Spory týkající se pozemků a užívacího práva plynuly zejména z nevyjasněných majetkových poměrů nebo z věcných břemen, která vázla na určitých nemovitostech a ostatním sousedům zaručovala jejich práva. Tyto konflikty se tak občas překrývaly se škodami na majetku. Zpravidla se řešily tzv. vejchozem na místo, kde vyslané osoby obhlédly situaci a pak danou věc rozhodly. Pokud se jednalo o spory mezi sousedy městeček, řešily jejich spory zpravidla městské rady, které se buď v plném, nebo v omezeném počtu vydaly na sporné místo. Městské rady mohly řešit pře poddaných na vyzvání hejtmana také v blízkých vesnicích. Pokud se konflikty odehrávaly mezi poddanými ve vesnicích, řešili je zpravidla vrchnostenští úředníci. Nejčastěji se jednalo o hejtmana, místohejtmana, purkrabího, sirotčího a pojezdného písaře a podle charakteru sporu také polesního písaře, forstmistra nebo mladšího fišmistra. Vrchnostenští úředníci řešili někdy i spory týkající se přímo městeček. Zpravidla šlo o pře mezi obcemi nebo o spory části obyvatel městečka či celé obce a vrchnostenského úředníka či zaměstnance. Výjezd úředníků byl pravděpodobně jako úřední úkon zpoplatněn. Po sedmi groších českých zaplatili za „vejchoz“ městské rady dva přeloučští sousedé.796 Při řešení sporu na místě zpravidla asistovaly starší osoby, jednalo se o tzv. „lidi starožitné na poctivosti zachovalé“, kteří byli obeznámeni se situací a vzájemnými vztahy. Jejich účast je zmíněna ve sporu o užívání chobotu rybníka, který řešili roku 1631 vrchnostenští úředníci. Tyto „starožitné osoby“ vydaly svědecké výpovědi sahající „do 50 let“, tzn. vypovídaly o úpravě vztahů před 50 lety.797 V jiném sporu o využívání pastviny obcí svědčil roku 1633 Pavel Máslo z Bohdanče, který vypovídal o situaci před 54 lety,
796
„… na to východnýho dali z obojí strany po 7 gr(ošů) č(eských)…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 185r (1611). 797 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 95r, v (1631, Rokytno – Chvojenec).
kdy ho jako dítě posílali rodiče pást na louku dobytek, sekat tam trávu a sbírat dříví.798 Svědecké výpovědi osob tak mohly sahat zpětně do minulosti více než padesát let vzdálené. Kromě svědeckých výpovědí se pro prokázání oprávněnosti nároku používaly listinné důkazy ve formě výpisů z purkrechtních knih a urbářů.799 Při řešení některých sporů se zjišťovalo, jak ke vzniku služebnosti došlo. Hejtmanský soud řešil roku 1573 stížnost dvou poddaných ze Sezemic, kterým jejich soused bránil v přístupu na jejich louky, na něž vždy jezdili po okraji jeho polí a luk, kudy se „vždycky… jezdilo a seno a votava vozeno bylo“. Podle hejtmana byl jejich nárok oprávněný, protože se jednalo původně o vrchnostenskou louku, jež byla později za pravidelný poplatek rozdělena mezi sezemické sousedy.800 Kromě vrchnostenských úředníků, členů městské rady a svědků mohlo být při řešení sporu a obhlížení situace na místě přítomno větší množství dalších osob. Když se roku 1594 řešil v Bohdanči spor obce s forštmistrem a dalšími lesními zaměstnanci, kteří místním obyvatelům bránili v pasení dobytka u rybníka Rozkoše, dostavili se na místo z vrchnostenských úředníků hejtman, místohejtman, sirotčí písař, polesný písař a forštmistr, dále zde byli purkmistr a konšelé a také „větší díl měšťanů“.801 Přibližně v pětině sporů byla spornou stranou obec zastupovaná osobou jednající z titulu své funkce. V naprosté většině se jednalo v městečkách o městské rady a ve vsích o rychtáře a konšely. Pouze jednou se jako sporná strana objevilo záduší. Obce se nejčastěji – jedenáctkrát z 19 sporů – přely s hospodáři–muži, dále se třemi ženami a dvěma skupinami osob. Ve třech sporech stály obce proti sobě a jejich spory se týkaly hranic a využívání porostlin v průhonech mezi nimi. Spor Bohdanče a Černé u Bohdanče se týkal užívacího práva k pozemku poblíž černského mlýna, který ale patřil bohdanečské obci. Místohejtman v tomto případě rozhodl ve prospěch Bohdanče, protože z obhlédnutí situace na místě a podle svědeckých výpovědí vyšlo najevo, že v těchto místech kdysi stála stodola a přístodolek patřící k mlýnu. Úředníci v tomto případě přistoupili k „obnovenému vyměření a vycejchování“ sporného pozemku.802 Spory mezi fyzickými osobami plynuly z nutnosti obhospodařovat vlastní pozemky, kdy si na ně chtěli lidé především zajistit přístup. Nejčastěji jim šlo o oprávnění využívat cestu nebo projíždět přes cizí pozemek či alespoň jeho okraj a hnát tudy dobytek na pastvu či svážet seno. Ke sporu 798
„velívali mě tam honiti a nikdy mi nic nikdo neříkal… pásali sme tam dobytek… a sousedé i trávy… sekávali a vrchnost jim nic neříkala a dříví sekávali a sousedé je sobě prodávali, to všecko pamatuji“, tamtéž, fol. 112v–116r (1633, Bohdaneč). 799 Tamtéž, fol. 77v (1623, Rybitví – Blatníkovská Lhotka). 800 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 54v (1573, Sezemice). 801 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 52, fol. 1r (1594). 802 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 85v (1630, Bohdaneč).
mohlo dojít změnou majitelů na usedlosti, kdy nový vlastník nerespektoval starší zvyklosti a bránil v průjezdu přes svůj pozemek. Majitel pozemku, na němž služebnost vázla, byl zase nespokojený s její realizací, kdy mu při ní průjezdem vozů či průchodem dobytka vznikaly škody. Majitel mohl cestu rozorat a zamezit tak v průjezdu na louku, kvůli čemuž poškozený „každoročně velikou škodu trpěl“.803 Než došlo k napravení vzájemných vztahů, mohly se tyto konflikty táhnout často řadu let.804 Rozsah tohoto oprávnění se řešil sporem a úředně se pak vymezoval. Subjektivní oprávnění k používání cesty mohl mít širší okruh osob a prostřednictvím sporu se pak řešil způsob jejího společného udržování a její sjízdnosti. Při uspořádání těchto vztahů se volilo takové řešení, které by v budoucnu zabránilo vzniku možných škod na majetku.805 S tím souvisela otázka šířky cesty, udělání vrat či udržování mostků.806 Šíře cesty byla stanovena ve sporu několika sezemických sousedů, kteří ji měli využívat asi hlavně na svážení sena ze svých luk. Cesta měla být dostatečně široká na „záhon dobrý“.807 V jiném sporu stanovil hejtmanský soud šířku nové cesty, která měla být udělána místo rozorané a měla sloužit opět v přístupu na louku, na pět loktů, což byly necelé tři metry.808 Pokud se jednalo o cestu, kterou se pouze chodilo, byla její šíře menší jako ve sporu o přístup ke krmníku, v němž Bartoň dobrovolně postoupil Janovi Rathouskému kus pozemku o šířce dvou loktů, tzn. necelých 120 centimetrů, kudy by Jan mohl chodit.809 Pokud soud rozhodl, že je nárok stěžovatele oprávněný, mohl zároveň rozhodnout o jeho povinnosti udělat branku v plotě, tak aby se nepůsobila škoda majitelům luk a polí, přes něž jezdil.810 Někdy se výslovně připomínalo, že se má branka zavírat.811 Jiným typem ochrany majetku před poškozováním dobytkem bylo stanovení povinnosti, aby bylo pole, kde vedl
803
Tamtéž, fol. 96v, 97r (1631, Rokytno). K rozorání cesty došlo 13 let před tím, než se úpravou vztahů začal zabývat hejtmanský soud, tamtéž. 805 „… stezku si nemá nikdo k svému gruntu přivlastňovat... nemá na újmu pastviště být takové ježdění a vedení klisen…“, tamtéž, fol. 38v, 39r (1608, Dražkovice). 806 V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 360. 807 „… louka s rolí byla pánův z Pernštejna a potom byly za platy rozdaný a stále jsou… podle svědků bez odporu na tu louku dojížděno bylo… jsou povinni jemu i jeho budoucím cestu dobrého záhonu šíři jakž na cestu náleží pustiti, tak aby on sobě volně… mohl na tu louku dohánět dobytek a svážet… bez škody jejich… však on Václav branku v plotě má udělat na svůj náklad… aby se jim škody nedělala…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 54v (1573, Sezemice); zřejmě se jednalo o tzv. záhon s rozhorem o délce 2,563 metrů, záhon bez rozhoru byl široký 1,7 metrů, G. Hofmann, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Plzeň 1984, s. 98. 808 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 96v, 97r (1631, Rokytno); český loket měl délku 59,27 cm, G. Hofmann, Metrologická příručka, s. 71. 809 Jan za kousek pozemku zaplatil půl kopy gr. míšeňských a měl si jej oplotit, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 96r (1575). 810 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 54v (1573, Sezemice). 811 Tamtéž, kn. č. 1513, fol. 50r, v (1611, Police). 804
průhon, ohrazeno či oploceno.812 Přeloučská městská rada řešila na vyzvání hejtmana spor sousedů ze Lhoty pod Přeloučí o průhon přes pastvinu, kdy měl stěžovatel a budoucí držitelé jeho gruntu průhon opatřit „bedněnými hrázkami“.813 S povinností dělat tzv. hradbu se někdy upravoval způsob udržování společného plotu a zároveň se připomínalo, že se nemá cesta uorávat či rozorávat.814 Ve sporech o cesty sporným stranám do jisté míry šlo i o možnost žít na jejich krajích trávu či sekat tzv. porostliny. Spor o cestu dvou dašických sousedů skončil uzavřením přátelské dohody, podle níž měl jeden soused užívat cestu a trávu na mezi. Konšelé ale dodatečně přátelskou dohodu za souhlasu obou stran upravili tak, že trávu na mezi nemá sekat ani jeden z nich, ale úplně jiný soused.815 V jiném dašickém sporu z roku 1692 několik konšelů spolu se správcem vrchnostenského pivovaru, kterého pověřil řešením sporu hejtman, rozhodlo, že se má cesta používat společně, tak jak dosud, ale zajímavě přitom upravili způsob využití trávy, kdy se měli oba sousedé po roce střídat „jeden rok od předu a druhý od zadu, aby jí travou na polovici užívali.“816 Složitější úprava vzájemných vztahů nastávala, pokud došlo k postoupení části pozemku pro zřízení cesty. Zpravidla následovala dohoda o způsobu oplocení pozemku, udělání vrat či vrátek a někdy také stanovení finanční náhrady za pozemek. Typickým příkladem je spor z roku 1601, kdy devět dašických sousedů nemělo přístup na své louky, a dožadovalo se proto koupi části louky Jakuba Marše. Část jeho pozemku nakonec za dvě kopy gr. míšeňských získali a dohodli se, že společně udělají mostek. Tomu, kdo by jim při tom nepomáhal, mohli v budoucnu ostatní bránit v přístupu na jeho louku.817 K zahrazení cesty mohlo docházet často se změnou pole na zahradu, kterou si její majitel oplotil. Mezi spornými stranami poté zpravidla následovala dohoda o přenechání části pozemku, kudy by se mohla protistrana na svůj pozemek dostat.818 Takový spor o průjezd přes pozemek řešil přeloučský primas Jan Poděbradský s Janem Krčilem, který 812
V. Černý, Hospodářské instrukce (Přehled zemědělských dějin v době patrimonijního velkostatku v XV. a XIX. století), Praha 1930, s. 200n. 813 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 69v (1586). 814 Ve sporu dašického primátora Jakuba Stanislava a Jana Pelikána postoupil Pelikán na žádost Jakuba a prostředkovatelů kus zahrádky u stodoly, přičemž plot měl dělat a uhradit Pelikán a Jakub měl hradit a nechat uličku mezi stodolami, aby se Pelikánovi škoda neděla, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 96r (1645); podobně „a ta cesta jak od starodávna má zůstávat, tak aby se dalo volně jezdit“, nemají uorávat a nemají si navzájem příkoří a škody činit „a lisu (?) novou oba společně dělati mají a starou každý ob rok opravovati mají“, tamtéž, fol. 79v, 80r (1623). 815 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 79v, 80r (1623). 816 „a každý rok se tak střídati a aby na ní mohli oba společně jezdit a pasením dobytka, aby si škodu nedělali a aby na ní oba nepásli…“, tamtéž, fol. 134r (1692). 817 Tamtéž, fol. 64v, 65r (1601). 818 Martin Janovec z Lhoty pod Přelouči projížděl přes pozemky dvou sousedů, dokud jeden z těchto sousedů neudělal z pole zahradu a neoplotil ji; druhý soused pak uvolnil část svého pozemku, kudy mohl Janovec chodit, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 71v (1587).
zahradil plotem cestu, jíž používal Poděbradský. Oba muži se dohodli tak, že Krčil Poděbradskému postoupil kousek pozemku „při drážkách“ a zbytek mohl „sobě zaplésti a zahraditi a vrata veliká udělati“.819 I v těchto typech civilněprávních sporů se můžeme ojediněle setkat s udělením trestu vězení. Roku 1578 došlo ke konfliktu přeloučské obce se sousedem Jakubem Dobrušským, který bránil svým sousedům v průjezdu po cestě vedle svého dvoru, „kterou se od starodávna… od městečka i k městečku chodívalo“. Spor řešil na místě také hejtman, kterého městská rada požádala o zásah. Jakub byl nakonec potrestán vězením, protože se dopustil „takové všetečnosti“, i když věděl, že se tudy za jeho otce i bratra dalo chodit.820 Další skupina sporů souvisela s právem k užívání pozemků, které vznikaly kvůli nevyjasněným vlastnickým vztahům. Mohlo se jednat o pozemky, které jejich majitelé někdy podstoupili někomu jinému k dlouhodobému užívání a po čase žádali jejich vrácení k vlastnímu gruntu. Vrchnostenští úředníci se snažili v neopodstatněných případech odprodávání částí pozemků zabránit, což se jim ne vždy dařilo, a pokud chtěl někdo takovou transakci provést legálně, musel získat vrchnostenské povolení. O příčinách odstupování vlastního pozemku někomu jinému vypovídá spor, který roku 1670 řešil hejtmanský soud. Poddaný Jan Červinka, resp. Červený, z Koloděj se dostal do sporu se dvěma obyvateli městečka Sezemic, protože se dožadoval vrácení pozemku, jenž byl před 20 lety, tedy asi roku 1650, postoupen Janovi Kamenickému ze Sezemic „k užívání a úroku do důchodu JMC“. Červený se k tomuto kroku uchýlil po třicetileté válce kvůli špatnému stavu jeho hospodářství, protože „skrze příběhy vojenské k ochuzení přišel“ a neměl dostatek potahů a dobytka k obdělávání všech polí a placení pravidelného úroku ve výši 2 kop a 6 gr. míšeňských. Současní majitelé nesouhlasili s nárokem Červeného, protože tato „kopanina“ byla k jejich pozemkům „urbářem JMC zámeckým přivtělena“. Vrchnostenští úředníci rozhodli, že je nárok Červinky z několika důvodů oprávněný. K postoupení půdy, z níž se platil pravidelný úrok vrchnosti, nemohlo dojít bez zvláštního povolení; kromě toho současný majitel musel jezdit na „kopaninu“ skrz pozemky jejího původního držitele a způsoboval mu škodu „honěním dobytka a děláním kolikeré cesty“. Zřejmě nejpodstatnější bylo, že byl pozemek součástí poddanského gruntu, z něhož se platil pravidelný úrok, a jeho připojení k pozemkům obyvatel „do privilegirovaných městeček“ by zisky z poddanských pozemků „k maření přicházeli“. Zcela jistě transakce tohoto typu, kdy došlo k oddělení části pozemků, nebyly neobvyklé, protože hejtmanský soud ve svém rozhodnutí zmiňuje komorní nařízení 819 820
Tamtéž, fol. 86r (1590). Tamtéž, fol. 56r, v (1578).
z května roku 1651, podle něhož měly být oddělené části pozemků vráceny jejich původním majitelům.821 Při řešení vlastnictví částí pozemků se někdy mohla stanovovat finanční náhrada, případně i náhrada ve formě jiného pozemku. K úpravě vlastnických vztahů také často docházelo až po smrti původních majitelů, kdy se noví majitelé dožadovali kdysi odstoupených pozemků. Protistrana se často naopak snažila celou věc zlegalizovat. Roku 1523 se řešil spor, který vznikl tím, že Zich prodal kus svého pozemku Řezníčkovi. Po smrti Zicha koupil jeho statek Valášek a chtěl, aby byl pozemek opět připojen k jeho gruntu. Přestože s tím Řezníček nesouhlasil, musel pozemek nechat Valáškovi, ale příslušela mu náhrada v podobě jiného pozemku. Navíc snad jako náhradu za dřívější vydání s koupí pozemku, za jeho obhospodařování a snad i kvůli nepříliš kvalitní písčité půdě nového pozemku měl Řezníček dostat 20 kop gr. míšeňských. Nová transakce se provedla se souhlasem vrchnostenských úředníků.822 Jindy se navíc mohly stanovovat podmínky užívání, kdy měl majitel palouku zároveň udržovat cestu a břehy Labe, a pokud by tuto podmínku řádně neplnil, měla být jeho louka postoupena sousednímu majiteli.823 Spory o užívací právo souvisejí s omezenými zdroji, kdy vlastnictví půdy znamenalo jediný majetek a zdroj obživy. Lidé se přeli o právo využívání trávy a tzv. porostlin, právo pastvy dobytka a koní na obecním či vrchnostenském majetku. Takovými konflikty byly spory obcí s vrchnostenskými úředníky, kteří jim bránili v přístupu na některé pozemky. Dva takové spory se odehrály v roce 1594 a 1633 mezi bohdanečskými sousedy a forštmistrem, který jim bránil pást dobytek a koně a sekat křoviny u rybníka Rozkoš. Během soudního řízení se zjistilo, že je nárok bohdanečských oprávněný, protože při stavbě rybníka byla kdysi zatopena část obce, tzv. Březina, a jako náhradu dostali k užívání jiný pozemek s lesy a porostlinami.824 Předmětem sporu se mohly stát jakékoliv použitelné pozemky. Několik sousedů z vesnice Počaply poblíž Sezemic se dostalo do sporu, který společně řešili někteří vrchnostenští úředníci s několika členy sezemické městské rady. Jan Arkleb mohl na obecní půdě sekat vrby a porostliny
821
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 233r–234r (1670, Sezemice–Koloděje). Tamtéž, kn. č. 1506, fol. 37r (1523, Bohdaneč); podobně ve sporu o pozemek „dobrou vůlí dobrovolnou smlouvou přiveden“ původní majitel pozemku, jemuž se pozemek vracel do vlastnictví, k náhradě 10 kop, tamtéž, fol. 21v (1514, Bohdaneč). 823 „za ten užitek, aby opravovali břehy při Labi a druhý cestu… aby byla sjízdná… a Jan Přibil má dát Pábíčkovi vedle smlouvy 2 k(opy)… kdyby se Přibyl o palouk a cestu nestaral, bude ji povinen postoupit Pábíčkovi“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 185r (1611). 824 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 52, fol. 1r (1594); „za kteroužto zátopu ráčil jest poručiti oddati pole slove Bystřička i s lesy a porostlinami po struhu a po náhon do téhož rybníka a po hráz voplatilskou, pokud by se vodou nezatopovalo a dobytek beze škody dohnati byse mohl, aby oni bohdanečtí takových oddání pastvami užívali a dříví v těch místech sekati mohli… i ze svědků se to našlo… aby jim nikdo v užívání pastev i sekání nezbraňoval… ale mají být prázdní místa, kde je bažantnice“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 112v–116r (1633, Bohdaneč). 822
a v řece Loučné chytat ryby, což činil i v místech, na něž si dělali nárok i další sousedé, jako např. v tzv. jesepech, které se vytvářely nanášením říčního písku v částech řeky, kde voda proudila pomaleji.825 Předmětem sporů se stávaly břehy řeky, kde se dala žít tráva a sekat dřevo.826 Kvůli udržování průhonů a užívání dříví se roku 1630 dostaly do sporu bohdanečská a sousední živanická obec.827 Jindy se mezi sebou dostali do sporu poddaní ze dvou vsí kvůli využívání chobotu rybníka, do něhož vháněli dobytek. Úředníci, kteří jejich spor řešili, zřejmě prostor pro „plavení“ dobytka vyznačili. Pokud by byl někdo přistižen mimo tento vymezený prostor a lovil by zde ryby, měl být trestán hrdelním postihem podobně jako pytláci.828 Mezi spornými stranami se objevují rybáři z městeček Týnce a Přelouče, kteří měli k lovu ryb od vrchnosti pronajaty části Labe.829 Majetkové vztahy ke kusům řeky byly někdy značně komplikované, protože je rybáři mezi sebou směňovali nebo je podobně jako pozemky dál pronajímali.830 Ve sporech rybářů a obcí nebo rybářů mezi sebou se upravovaly podmínky lovení na řece nebo v rozvodněných rybnících. Vrchnostenští úředníci řešili roku 1525 spor obce, která neúspěšně obvinila týnecké rybáře z toho, že jim brání v lovu ryb udicemi. Rybáři se bránili tím, že jejich předci „měli nějaký svobody“, jejichž písemné stvrzení ale bylo zničeno požárem.831 Další spor obce a týneckých rybářů řešil hejtmanský soud roku 1601, kdy se obě strany nemohly dohodnout, zda mají mít rybáři právo k užívání jakési strouhy „ryb lovením i nádobí stavením“. Obě strany se mezi sebou dohodly a rybáři ustoupili pod podmínkou, že budou moci, pokud se
825
„Jan Arkleb řeky, vodou a lapáním ryb a na obci sekáním vrbí vedle předešlého způsobu a svobody vejšeji užívati má, však že jest dřívěji takových v nově zdělaných jesepů z druhé strany bez rozeznání a vykázání se ujal… jest povinen jsouce o malou věc spolusousedy svými se spokojiti…“, tamtéž, fol. 88v, 89r (1632). 826 Sporu rychtáře z Rybitví a Ondřeje Blatnického ze Lhotky o užívání břehu Labe tzv. „zádveří“, i v tomto sporu je zmíněno svědectví, které vypovídalo o situaci před 50 lety, tamtéž, fol. 77v (1623). 827 „k těm porostlinám a průhonům dříví, které bylo na těch průhonech bylo pravíce k sobě míti svobodu, takové dříví posekali… našlo se, že takové průhony i s dřívím a porostlinami ves Živanice odevzdala v užívání špitálu bohdanečskému a ty průhony musí spravovati obec bohdanečská od městečka až k rolím a porostlinám vlastních živanským“, tamtéž, fol. 86r (1630, Bohdaneč – Živanice). 828 „… kdyby byl kdo z nich nebo jejich potomků přistižen, žeby dáleji v rybníce mimo vycejchování dobytky své pásly… trámů sekajíc škodu na rybách JMC v pokutu hrdla i statku stracení upadnouti mají…“, tamtéž, fol. 95r, v (1631, Rokytno – Chvojenec). 829 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 68r (1525, Přelouč). 830 Dva týnečtí rybáři se roku 1681 přeli o kus pronajatého Labe, který z nějakého důvodu předci jedné ze sporných stran postoupili dočasně k užívání někomu jinému: „tak jakož poníženě přednesl Daniel Vrabec rybář a soused městys Tejnice, kterak kus Labe nad stavem asi za dvoje hony majíce urburem zajištěné takového předkové Jana Lexi se ujmouce i on Jan Lexa až posavad toho užíval a jiným lidem z dosti malého platu pronajímal, však uznajíc to Jan Lexa, že žádným právem takové Labe jemu nepatří Danielovi… postoupil …“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 187r (1681); podobně NA Praha, P 9/84, kt. 635 (1694) – spor týneckých o kus Labe. 831 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 65v (1525, Týnec).
strouha rozvodní, do opadnutí vody lovit ryby na mělčině, ale tak aby neškodili nájemcům mlýna.832 K dalším sporům docházelo v souvislosti s využíváním obecní půdy, kdy někteří sousedé užívali obecní půdu bezplatně a při řešení sporu jim bylo uloženo uhrazení nějaké náhrady.833 Někteří jedinci si chtěli část obecního pozemku přivlastnit a ostatním sousedům bránili v jejich užívání. Při řešení sporu se stanovilo, že se má obecní půda užívat společně.834 Ve sporech týkajících se vlastnictví pozemků a možnosti jejich využívání docházelo zároveň k vymezování jejich hranic a jejich případnému oddělení plotem. K novému vyměření hranice pozemků muselo dojít ve sporu bohdanečské obce s Václavem Salavcem z Bukovky, který si chtěl přivlastnit kus obecního bohdanečského lesa a „bez vědomosti bohdanečských tesami si to ohradil“. Salavec svůj nárok před vrchnostenskými úředníky neprokázal a s pomocí forstknechta Václava Kadeřávka, jehož rodina působila v této funkci zřejmě již několikátou generaci, byly mezi pozemkem Salavce a bohdanečské obce obnoveny mezníky.835 O hranice pozemků a zároveň o hranice dvou obcí šlo i v dalším sporu, v němž bylo potřeba hranici znovu vymezit, což zástupci obou obcí provedli za asistence obou hospodářů tažením provazců.836 Sousedé neměli tyto meze překračovat a úmyslně si škodit.837 Pozemky měli někdy sousedé oddělit plotem a ve sporech se určovalo, kde, kdo a jak má plot vybudovat a jakým způsobem udržovat. Někdy byla povinnost vybudovat plot uložena
832
„… rybáři, jak sami nyní od sebe, tak také i na místě budoucích, dobrovolně od té struhy upouštějí… k ní práva a spravedlnosti žádné neměli, toliko toho jest jim povoleno, kdyžby vody přišli a přes břehy se rozvodnili, tu po rovinách toho se jim dopouští a povoluje, kdeby užitek svůj ryb lovením, nádobí stavením byli poznali i na lodi ježděním, však bez překážky nájemníkům mlynářům v tom se jim ta struha osvobozuje… potom ihned zase jakžby vody zase spadly… od toho aby přestali i žádných překážek mlynářům a každému komužby páni konšelé koliv pronajali a překáželi…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 5, fol. 25r–26v (1601). 833 Jeden dašický soused měl za dlouhodobé využívání obecní půdy zřejmě jednorázově darovat obci jednu krávu, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 19r (1568). 834 Arkleb bránil svým sousedům v Počaplech užívat obecní pozemky na pasení; hejtman rozhodl na základě svědeckých výpovědí a vlastního obhlídnutí situace: „aby tíž svědkové tu sami osobně byli, sám také s pomocníkem svým panem Valentinem Žaludem místohejtmanem sem vyjel… spatřil a mezi nimi toto porovnání na jejich dobrovolném přestání sem učinil … obecní půdu mají všichni společně užívat“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 1r, v (1597, Počaply). 835 Spor na místě řešil hejtman, purkrabí, sirotčí a polesný písař, dále mladší fišmistr a lesní zaměstnanci jako forštmistr, besuchknecht a oberforšt, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 10, fol. 1r–2v (1698). 836 Sporné strany se přely o hranice luk; na základě nařízení hejtmana řešila spor dašická městská rada společně s rychtářem s konšely z Kostěnic za přítomnosti obou hospodářů, kteří vyšli na místo a stanovili hranici: „mezníků nadělali, takže podle tažení provazců, aby se ani jednomu křivda nestala, bedlivě vyšetřili a obě strany na tom přestali a potvrdili rukou podáním“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 173r (1692). 837 „… Jan Patočka přikoupil roli…s cestou mezi rolí Patočky a Menšíka, aby se Menšík nedomníval jaké právo k nadepsané cestě míti s dožádáním Pap. učinivše na touž cestu vejchoz a v to bedlivě vhledší mezníkem jistejmje z obojí strany podělili a blíž roli Menšíka a Patočky vystavili aby každý z nich svého volně užívati mohl a jeden druhému přes dotčenou mez nevykračoval a protimyslnosti nečinil“, tamtéž, fol. 84v, 85r (1631).
jedné straně sporu, ale druhá se poté uvolila jí nějakým způsobem pomoci.838 Ve sporu z roku 1593 se Anna Kopecká dohodla s Václavem Klaudusem na tom, že plot a hráze bude dělat Klaudus. Anna poté zřejmě na žádost městské rady svolila, „přihlížejíc k jeho potřebnosti“ k tomu, že jedno pole ohradí sama svým nákladem.839 Další nezbytností pro obhospodařování pozemků byla voda. Přístup k vodě se někdy zajišťoval služebností studně na pozemku, kdy někteří sousedé používali studnu společně a majitel pozemku, na němž se studně nacházela, jim neměl v přístupu ke studni bránit.840 Pokud bylo potřeba vybudovat novou studni, mohli se sousedé mezi sebou dohodnout na jejím společném postavení a na případném společném provádění oprav. Zároveň se mohli dohodnout na přístupu ke studni nově vybudovanými vrátky v plotě souseda, který měl v budoucnu udržovat soused, jenž udělal vrátka.841 Voda se na pozemek někdy vedla příkopy přes cizí pozemky, kdy povinnost udržovat strouhu spočívala na straně, přes jejíž pozemek příkop vedl.842 Příkopy ale zároveň sloužily jako drenáže k odvádění přebytečné vody z pozemku. Pokud byly příkopy nefunkční, nemohl hospodář využívat pozemky, na nichž se držela voda, tak jak chtěl. Poškozenému to způsobovalo hospodářské ztráty a mezi sousedy mohly vznikat další konflikty. Poškozování svého pozemku řešil roku 1630 Jan Patočka z Dašic. Majitel pozemku, z něhož se voda odváděla a škodila tak Patočkovi, vymyslel alternativní řešení a chtěl vodu vést trubkami přes pozemek Patočky do příkopu dalšího souseda.843 Podobně se dohodli dva přeloučští sousedé roku 1574 o odvádění vody z pozemku příkopem přes pole jednoho z nich s tím, že si pomůžou při jeho výstavbě a udržovat jej budou každý na své části.844 S podmáčením pozemku mohlo dojít také k podmáčení budov a rozbahnění dvora.845 Tyto spory řešili zpravidla vrchnostenští 838
Konšelé rozhodli ve sporu Martina Dědiče s Matějem Hanzlem a Tomášem Kropáčkem o plot při pastvině Dědiče naproti roli farářský, že Dědič užívá pastviště a měl by dělat hráz s plotem, Hanzl a Kropáček mu dobrovolně pomohli „po 12 rolích“, tamtéž, fol. 23r, v (1575). 839 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 101v (1593). 840 Tamtéž, fol. 225r (1631). 841 „… o studnici, kterou oba dali dělat společným nákladem Vítovi Kolejskýmu a aby z nich vodu brali, jak potřebují a aby tomu si nebránili… aby měl Mulka snadnější přístup ke studni dal udělat v plotě Koláře dveře na svůj náklad a kdyby ten plot sešel má ho opravovat Mulka nebo jeho potomci, aby s tím plotem Kolář neměl co činiti“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 293A, fol. 1v (1559). 842 V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 361. 843 „veliké nedorozumění bejvalo… nemohouce z téhož příkopa vody, kteráž jest na ublížení a škodu roli Jana Patočky na jednom místu stávala a spádu svého míti nemohla jinam obrátiti, jehož jest Matěj i Štěpána Turka žádosti svou předcházel, aby mu přes roli svou Jan Patočka z téhož příkopa do příkopa Štěpána Turka, kterýž jest za roli Jana Patočky vodu vésti dopustil… na žádost a osob právně zavedených k tomu jsou povolili, aby vodu z příkopu přes roli Patočky vést po trubách do příkopa Turka.. za to dal Menšík Patočkovi své dva záhony, truby budou společně klást a opatrovat budou Menšík a Patočka a příkop Turka mají na vlastní náklad cediti a vypravovati“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 83r, v (1630). 844 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 40r (1574). 845 „… Jiřík Janáček přednášejíce to před vyslanými osobami, žeby mu Bidlo příkopu neb svodnice ze svého dvora, aby voda mohla skrze jeho zahradu vycházet, zbraňoval… spatřeno od starožitných osob v P obou stran… vždy ten
úředníci, jako purkrabí, sirotčí písař, přední fišmistr nebo pojezdný písař, kteří o řešení sporu rozhodli na místě. Někdy mohli pouze nařídit stranám, aby si úmyslně neškodily a uzavřely mezi sebou přátelskou smlouvu.846 Přitom jim mohli asistovat místní, zejména starší, lidé znalí zdejších poměrů. V případě podmáčení pozemků Jiříka Dědka Košlanského z Opočínka tak vyjel na místo „k spatření zaplněných trativodů“ sirotčí písař Jan Žehunský a přední fišmistr Jan Drahný, kteří rozhodli, jaké drenáže a jak mají být udržovány.847 Při odvádění vody platilo pravidlo obsažené v Koldínově zákoníku, že nižší místa mají sloužit vyšším.848 Městská rada v Přelouči roku 1639 rozhodla, že byla voda odjakživa odváděna drenáží přes pozemek Jana Klauduse, a pokud by v budoucnu vznikl další spor, měl být majitel gruntu, na který se vázala služebnost vedení vody, zpokutován.849 Spory o vedení vody a udržování odpadů se mohly týkat více sousedů najednou a stanovení pravidel pro jejich udržování, zejména čištění, bylo značně složité.850 Patrné to bylo zejména ve sporech, kdy příkopy vedly přes pozemky několika sousedů, kteří do nich odváděli i své odpady.851 Dlouhodobějšího charakteru byl spor mezi Janem Hálou a některými týneckými sousedy, kterým se roku 1678 zabýval hejtman společně s městskou radou. Jan Hála zrušil příkop, kterým se sváděla zřejmě z pozemků dalších sousedů dešťová voda. Nakonec se na místo dostavili tři členové městské rady a dva lidé z obce, kteří o způsobu řešení sporu rozhodli. Hála byl donucen příkop znovu obnovit a „ten tok vody deštivé skrze svou
příkop ze dvoru Jiříka Janáčka skrz zahradu Bidla bejvala a voda tudy ucházeti mohla… nemalá škoda se podmokáním stavení a dvoru bahněním činila…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 96r, v (1631, Chvojenec). 846 „… že z úmyslu zbytečně z nějaké pouhé závisti a nabádání lidského sobě strany vespolek škodí…. Na některá předložení hejtmana bylo jim o tom poručeno aby pro budoucí zaneprázdnění přátelským jednáním o to se porovnali…“, tamtéž, fol. 81r, v (1625, Lohenice – Mělice). 847 „…rozeznání… jakož jest Jiřík Dědek Košlanský… při mně hejtmanovi… skrze ponížený spis vyhledával, abych jisté osoby k spatření zaplněných trativodů … k vydělávání příslušejících skrze které odvod dešťových jemu na roli jeho spodnější slove u Lánských Babín… nemalá škoda se činí… aby takovým nevolím konec učiněn byl… Mrštíkovi a Tučkovi pod pokutou 10 km, aby každy trativod na šíři půl druhého lokte … vydělati hleděl…“, tamtéž, fol. 230r, v (1662, Opočínek – Lány na Důlku). 848 Koldín, čl. L 6, s. 290. 849 „… nevole… o svodnici jemu Janovi Ptáčkovi Jan Klaudus zhajujíc… poněvadž to osoby přísežné seznaly, že tak vždy ze dvora Jana Ptáčka kady od starodávna šel do dvora Jana Klaudusa jíti mohl a jestliže by na budoucí čas nějaká nevole… vznikla a on Jan Klaudus dal tomu příčinu, že ppp si to nechávají v moci stranu spokutovat“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 239v (1639). 850 „… v hromadě obecní na tom jsou snesli a srovnali všecka obec, že Jan Loudil náměstek bednářů strauhy cejditi má budoucně i jeho potomci pod oběma mostky, tak aby se tím vyděláváním škoda při haltéřích nedála… více struh dole i nahoře obec cejditi má“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, fol. 2v (1547). 851 „Štěpán Rainwetter žádajíce, aby rozeznán byl s Václavem Píseckým v příčině hradby… osoby radní k tomu deputírovaný, aby se spravedlivě oboum učinilo, aby každý vlastního užívati mohl a jak povinnost kterému gruntu náleží byji vykonával… takto jsou porovnáni… od téhož sloupu vrátního přímo svodnice až k chlívům Matěje Zelinka, do téhož stoka má jíti a od gruntu Václava Píseckýho bejvajíc při stodolek vedle týž svodnice a skap do něj vpadovati má a on Václav touž svodnici sám bez pomoci Reiwettera, aby stok do ulic vypadovati mohl a potomci tím též povinni budou, nyní však není stodola Píseckýho tak postavena, aby do dvoru Rainwettera tak otevříno nebylo, Písecký vedle tý svodnice po břehu od své strany od vrat Reimettera až k chlívům Píseckýho plot dal dělat na svůj náklad“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 231r (1684).
zahradu tak jakž předešle byl pustiti“. Pokud by se příkop zanášel a voda nemohla odtékat, měl jej čistit.852 Podobného typu byly také spory týkající se přívodů vody k rybníkům, tzv. nadýmačů, nebo naopak výpustí z rybníků. Často v nich šlo zároveň o určitou náhradu za škody způsobené nárazovým vedením vody, kdy poddaní získávali oplátkou možnost využívat trávu a křoviny rostoucí v těchto příkopech či na jejich břehu. Městská rada v Dašicích řešila roku 1588 spor mezi Kryštofem Jeřábkem a Jiříkem Horníkem, ve kterém žalobce sice svůj nárok na pozemek neprokázal, „aby takový díl za hradbou… dědičně… měl“. Ze svědeckých výpovědí se zjistilo, že příkop byl funkční za Pernštejnů a napájel se jím Velký Lánský rybník a stále je potřeba, protože se jím pouští přebytečná voda, „tak aby se škoda… sousedům… v Husojedech… i na rybníku JMC Lánském Velikém nedála“. Příkop měl obžalovaný užívat „travou žetím a dobytka pasením“ jako určitou náhradu za škody, které mu vznikají při výlovu rybníka a kdy mu jezdí přes pozemek vozy.853 Častějšími spornými stranami ve sporech týkajících se vedení vody byli mlynáři. Zvlášť u mlýnu se objevovala služebnost nezvýšení vody nad normální stav. Mlynář byl k této povinnosti někdy vázán za protislužbu, která ale byla pouze doporučena.854 Mlýnu v Čeradicích tak měli poddaní z každého statku dovážet jednu fůru dřeva. Mlynář měl zase udržovat hráze, tak aby se neopakovalo zatopení pozemku jednoho čeradického souseda.855 Spory, k nimž docházelo v Týnci, plynuly také ze snahy mlynáře ovlivňovat průtok vody mlýnským stavem, kdy udělal mlynář nějaké úpravy šířky nebo bránil protékání vody. Je možné, že zdejší mlynáři museli řešit také problémy s velkými kusy dřeva, které se plavily po Labi z Krkonoš a směřovaly do kutnohorských dolů a které jim mohly poškozovat stavidla nebo přímo mlýn, podobně jako poškozovaly týnecký most.856 V Týnci se na Labi nacházely dva mlýny – podskalní a podměstský, které proti sobě stály na obou březích řeky. Ke sporům týneckých mlynářů docházelo jak mezi sebou, tak s obcí. Řešení sporu s obcí se účastnili opět vrchnostenští
852
„… a to na časy věčné a budoucí trvati má a téhož příkopu žádný více rušiti z potomkův aneb kdokoliv hopsodářem a držitelem téhož gruntu byl, vůli míti nebude, nýbrž kdyby se zanésti aneb zase zapěniti měl, tak žeby voda odpadovati nemohla, jej zase proprázdniti povinen bude, což vše pro budoucí paměť do této knihy vepdáno jest s povolením ppp“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 224r, v (1678). 853 „… jest tudy tou strouhou mimo zahradu jeho někdy před mnohými lety za dobré paměti Jich Mil(ostí) pánův z Pernštejna náhon na rybník Velký Lánský bejval a ještě až posavad pro vejpad vody veliké přibytné, tak aby se škoda… sousedům… v Husojedech… i na rybníku JMC Lánském Velikém nedála takovej příkop velmi potřebnej a platnej jest“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 26v (1588). 854 V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 362. 855 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 82r–83r (1628, Čeradice). 856 NA Praha, SM, T 104/1, kart. č. 2433 (1584).
úředníci, kteří stanovili šířku vrat, jimiž se pouštěla voda.857 Ve sporech mezi mlynáři, jež řešila obec, šlo zpravidla o způsob udržování splavu dvěma mlynáři a tzv. kobyl, které chránily mlýn a náhon zřejmě před plovoucími předměty, zejména dřevem. Společné ani samostatné opravy nesměli mlynáři pod hrozbou pokuty vrchnosti odkládat.858 Podobně jako bylo nutné se zbavit přebytečné vody, která zamokřovala pozemky, bylo potřeba odvádět dešťovou vodu také ze střech tzv. žlaby, tak aby voda nezpůsobovala škodu majiteli nemovitosti, ani jeho sousedu. Ke sporům docházelo v případě přistavování domu, kdy jeden soused své stavení rozšířil nebo zvýšil. Městská rada někdy stanovila jeho povinnost vybudování nového žlabu a později mohla stanovit podmínky jeho oprav, kdy měl majitel jednoho domu dovézt z lesa žlab a druhý pořídit šindel na jeho pobití.859 Roku 1657 došlo kvůli žlabu ke sporu Jiříka Pokorného a Mandaleny Chamrádky, kdy Jiřík zvýšil svůj dům, ale zřejmě nechtěl udělat sám žlab mezi domy. Konšelé rozhodli, že má žlab udělat pouze on a také jej i z Mandaleniny strany pobít šindelem. Navíc v tomto případě myslili dopředu i pro případ, že by chtěla také Mandalena někdy v budoucnu svůj dům zvýšit. Žlab měli v tomto případě oba sousedé posunout výš společně. Pokud by ke stavebním úpravám skutečně došlo, měl se její krov upnout do tzv. pravidla domu Jiříka.860 857
Spor Petra Šusterky s obcí: „… jsa vysláni od pana Valentina Žaluda správy panství pardubického pan Sixt Mlynář přísežní z měst pražských a pan Michal Odolff z Pardubic na spatření stavu, kterýž jest mezi mlejny obecním a Petra Šusterky i spatře a uznavše to páni vyslaní a toho bedlivě pováživše takto mezi stranami jsou nařídili: předně aby Petr Šusterka vrata zase rozšířil nahoře tři lokty a dole čtyři a vokřídlí na svůj groš udělati dal a kdyby po letech sešli, tehdy společně s obcí aby je dělali… a vedle vrat co stavu obecního zbejvalo na to všecko Petr Š. nakládati a opravovati… má týž stav, pokud jemu ke mlejnu jeho přináleží na večné časy…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 28v (1615). 858 „… mlynář podskalní počna od splavu má 84 loket zdýli… klín železný v prahu vbit jest… v té dýlce… a to na svůj náklad ten kus stavu dělati a opravovati a držeti má; druhý kus stavu mlynář podměstský… též svým nákladem… a sobě opatrovati až po slupi i zaslup a až po mlejn a co jest kobyl nade mlejnem podskalním, ty má dělat na svůj náklad mlynář podskalní a mlynář podměstský, co jest kobyl nade mlejnem i nad slupi… než dvě kobyly, které sou proti splavu… ty společně mají dělati. Srub, který jest podle splavu a hranice mlejna podskalního, ten má mlynář podskalní sám dělat. Z druhé strany splavu toliko vokřídlí má dělat mlynář podměstský; než splav všecken i prsy přední i zadní oba společně mají dělat; kdyby přišli oprava neb dílo… tak aby jeden pro druhýho ke škodě nepřišel meškati nemají, aby hned srazíc vodu, aby opravovali a opravoval, pakliby toho jsa jeden od druhého napomenut, po takovém napomenutí moha opraviti neučinil, tehdy kterýž obmešká má propadnout dědičnému panu 5kgrč a kdyby přišel skrze tohle opomenutí druhý mlynář k nějakým škodám má mu je napraviti“, tamtéž, fol. 28r (1588). 859 „… vycházejíc na to auřad staršími obecními spravedlivě seznajíc, že takový žlab vlastně přináleží k gruntu urbanskýho, poněvadž stavení dáleji rozšířil… na škodu gruntu druhému… tak jest vyřčeno… takovým žlabem urbanskýho grunt povinen byl, pan Kraus chceli k tomu co při pomocti, při jeho dobré vůli se zanechává“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 223r (1661); spor pokračoval po dvaceti letech mezi majiteli stejných nemovitostí, ale nyní se týkal opravy žlabu, kdy se sporné strany dohodly, že jeden z nich dá položit na vlastní náklad žlab mezi krovy a druhý povede na vlastní náklad z domu a stáje stok do toho žlabu, v budoucnu měly žlab dělat společně a každý měl na svůj náklad ze své střechy svést dešťovou vodu do žlabu, tamtéž, fol. 224v (1680). 860 Pravidlo byl poslední, nejvýše položený trám roubené stěny; u novějších roubených staveb spíše okapová vaznice; termín je v Čechách doložen v archivním materiálu ze 16. až 18. století ve významu okapová vaznice, J. Vařeka – J. Frolec, Lidová architektura (Encyklopedie), Praha 2007, s. 225; SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 247v, 248r (1657).
Obecně byly stavební úpravy domů, asi podobně jako dnes, zdrojem konfliktů mezi sousedy. Majitelům sousedních domů se mohlo zdát, že se dějí úpravy na jejich úkor. Roku 1687 došlo ke sporu přeloučské obce s Marií Kohoutovou, který na místě řešila hejtmanská komise složená ze sirotčího písaře a staršího důchodního. Marie nesouhlasila s vystavěním světničky nad vraty do dvora, čímž by došlo ke spojení radnice a jejího domu. Komise rozhodla, že by to nemělo jejímu domu způsobit škodu, a stanovila, jak má být stavba dokončena – měl být založen podval a společně položen žlab mezi krovy na odtok dešťové vody.861 Způsob provedení stavby řešila roku 1608 také přeloučská městská rada ve sporu Jiříka Kohouta a Mikuláše Strejčka. Jednalo se pravděpodobně o spor dlouhodobějšího charakteru, protože do něj zasáhl i apelační soud a nakonec skončil uzavřením přátelské smlouvy. Šlo v něm o přistavění dílny ke zdi souseda. Kromě způsobu udělání podvalu se řešilo také odvádění dešťové vody ze střechy stavby k sousedovi, případné udělání plotu a sekaní „štěpů“, které rostly na druhou stranu k sousedovi.862 K úpravě dispozičních práv hlavně s nemovitostí a méně často i movitými věcmi docházelo v případech odstoupení od prodeje. Současně s touto úpravou mohla být někdy stanovena náhrada či vyrovnání za zmařený obchod. K takové situaci došlo roku 1525 v Přelouči, kde koupil dům Kateřiny Holecké Vávra z Trnové. Mezi kupcem domu, který zřejmě nebyl schopen doplatit závdavek, a původní majitelkou došlo ke konfliktu a kupec nakonec od koupi odstoupil. Dům se vrátil do rukou Kateřiny, které měl zůstat dosud zaplacený závdavek, stejně jako přebytečné vybavení. Navíc měla od Vávry asi jako náhradu dostat 2 krávy a jalovici.863 Důvodem zrušení transakce s nemovitostí mohla být např. nespokojenost se stavem stavby, jak je 861
„… aby při domě radním, když se do dvora jede k předešlý zdi staré učiněné nad vraty světničku a pokoje, až k spojení gruntů Marie Kohoutový spůsobili a vystavěli, nýbrž vedle samého gruntu Marie… založíc podvalu svou stranu zhůru stavením svým vyhnati mohli a žlab mezi krovy položíc, aby ze střechy… a z domu radního mohla voda dešťová stékat…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 236v (1687); podval byly podélné základní trámy roubené stavby; mohlo se jednat i o tzv. poval, což byl stropní trám, J. Vařeka – J. Frolec, Lidová architektura, s. 218, 224. 862 „… Mikuláš od takového obvinění Jiříka Kohouta upustil a dal povolení, aby Kohout na své straně dílny, kdež předešle byla, mohl podvalu té dílny… postaviti a k tomu skap, cožby při mírnosti mohlo být na stranu Mikuláše z též dílny střechy pustiti… kdyžby ta dílna k spuštění přišla má Jiřík Kohout nebo držitelé gruntu plot, jak náleží dělati… štěpy, který na gruntu Mikuláše nad střechou dílny… rostlo, aby od Jiříka sekáno a jinak jemu škozeno nebylo... co se týče cejzení nějaké struhy mezi jejich loukami aby každej cejdil svůj břeh a bez ublížení druhého země nemá to cejdit jeden bez druhého… hráze kolem louky Jiříka Kohouta, kterými je povinnen Kohout, aby je jak od starodávna hradili a spravovali a vrbí osekávali a všecko, co se z nich nadělá, aby uklízeli, aby se… z toho co padalo škoda neděla…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, 178v–179v (1608). 863 „smlouva…. Vávra koupil dům od Kateřiny a ona má Kateřina ten dům haléřovský zase užíti od toho Vávry a to tak, že co už jí dal závdavku, má Vávra při ní nechat i to, co Kateřina k tomu domu přidala svršků a nábytků, a ještě ji má Vávra přidat dvě krávy a jalovice a z toho závdavku a z krav ji nemá Vávra vinit ani jeho přátelé a příbuzní… jsou při tom v mír uvedeni a přiřkli jsou sobě to smíření držeti a nemají to zdvihat a zpomínat jinak každý po 1 k(opě) gr(ošů) č(eských) pokuty kolikrát by se toho dopustili…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 63v–64r (1525, Přelouč).
patrné ze sporu z roku 1560, k němuž došlo v Přelouči mezi Petrem Čapkem a Jiříkem Plášilem. Jiřík odmítl zrealizovat dohodnutý frajmark jejich domů. Důvodem byl asi stav Čapkova domu, o kterém se měl Jiřík vyjádřit, „že by měl brzy shořet“. Zřejmě toto prohlášení bylo hlavní důvodem jejich konfliktu, protože Plášil měl podle rozhodnutí vrchnostenských úředníků Čapkovi pomoci sehnat dobrého kupce a měl při prodeji gruntu promluvit o důvodech svých řečí a zabránit tak, aby byl Čapek nucen prodat dům pod cenou.864 Podobně mohlo docházet ke sporům při prodejích movitých věcí. V roce 1594 je tak v Přelouči doloženo odstoupení od obchodu s voly. Václav Muška byl spolu s dalšími pěti přeloučskými měšťany zapsán na dlužním úpisu, tzv. šuldprýfu, týkajícím se dluhu za 52 voly. Muška se ale krátce po uzavření obchodu rozmyslel a druhý den žádal, aby byl z dlužního úpisu vyškrtnut, protože žádného vola nakonec nevzal.865 Spory o dispoziční právo s nemovitostmi, přístup na pozemky, způsob jejich oplocení, přístup k vodě a odvod přebytečné vody z pozemků se mohly proměnit, pokud došlo k úmyslnému či neúmyslnému poškození cizího vlastnictví, do dalšího typu majetkových sporů, a to škod na majetku. V těchto konfliktech pak někdy vystupuje do popředí strach viníka o svou čest a obavy z možných pomluv a urážek od sousedů. Úzké propojení majetku a cti dokládá také spor, k němuž došlo roku 1673 v Pardubicích a v jehož pozadí stála snaha zabránit poškozování vlastního majetku odpadem z jirchovny a který se během vzájemných hádek transformoval do vzájemného hanění obou mužů i jejich manželek.866
864
„…o frajmark… že sou se frajmarčiti jemu podvolili a potom Jiřík Plášil takového frajmarku jest odepřel… Petra Čapka řeč, žeby měl brzo shořeti dotekl a zlehčil… my mocní prostředkové to mocně zdviháme a v nic obracíme… co se týče domu Petra Čapka od Plášila řečmi zlehčena týče… aby Čapkovi dopomohl ke kupci a plátci beze fortelům, aby prodán byl a dobrým hospodářem osazen a ty řeči o tom gruntu shoření nemají být na škodu protože je mluvil z kumštu, což má Plášil při prodávání gruntu sám promluvit a Čapek aby ten dům nevysoko a nadmíru bez škody své aby neprodával…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, 6v (1560). 865 „… stoje osobně v radě přiznali se, co se dotýče šuldprýfu, který sou učinili Ondřejovi Michovskému poláku na 52 voly a do téhož šuldprýfu byl podle nich zapsanej i Václav Muška, však že jest to tak že na zítří hned ráno on Václav Muška poslavší manželku svou do domu pana Jana Skopečka i sám … s ním měl rozmluvu, k tomu se ohlásil, že těch volů užívati nechce žadajíce, aby byl z toho šuldprýfu vymazán, protože nevzal ani jednoho vola ale oni nadepsaní… sou je sami ujali a tak že Václav Muška tu žádným placením podle toho šuldprýfu povinen není, než oni sami plátci poláku býti chtějí“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 106r (1594). 866 Spor mezi důchodním písařem Jakubem Hyllariusem a jirchářem Martinem Steynmecem: „… porovnání… o tok vody od jirchovny od starodávna skrze grunt pana Hyllariusa… aby Martin v gruntu a dvoře jeho břehy ty, skrze který voda od jirchovny do struhy odpadá, na svůj náklad napravoval. Dřívěji toho v gruntu jeho napravení, aby okolo jirchovny ty případnosti k ní patřící hradby tesané, jak předešlých let v těch místech podle vysvědčení lidí starožitných bejvala, nestavěl v tom zápovědí rozličnou on Hyllarius jemu překážku činil… veliká nevole vznikla… uznáno jest, že Martin takovou opravou břehů povinen není, když předchozí držitelé té jirchovny takovou věc nikdy nevykonávali…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 237v–238r (1673, Pardubice).
Škody na majetku V prostředí městeček je zachyceno kolem třiceti sporů týkajících se škod na majetku a pro celé pardubické
panství
přibližně
dvakrát
tolik.
Většina
sporů
vznikala
v souvislosti
s obhospodařováním vlastního majetku, kdy docházelo buď k vědomému, či neúmyslnému poškozování cizích práv a cizího vlastnictví. Některé případy úmyslného poškození se tak přibližují svým charakterem krádežím. Provinilec mohl použít cizí hnůj, posekat cizí louku nebo nechal pást svůj dobytek na cizím pozemku. Prokazování úmyslu bylo v případech, kdy poškozování nebylo dlouhodobé, obtížné. Právě v této oblasti sporů probíhala velmi úzká hranice mezi civilněprávními a trestněprávními případy, které mohly být potencionálně nebezpečné pro čest provinilců. Poškození se před soudem neoprávněnému použití nebo vzetí věci bránili. Spory zpravidla končily dohodou mezi stranami a stanovením nějaké náhrady. Nejčastěji se jednalo o finanční satisfakci a méně často o náhradu v naturáliích, někdy jsou stanoveny obě alternativy, z nichž si mohl plátce vybrat. Někdy měl viník poškozenému ztráty nahradit stejnou věcí. Městská rada v Dašicích tak roku 1595 rozhodla, že měl poškozený dostat za posekání svých prutů příští jaro dva vozy „takového prutu rokytového“.867 Ve finanční náhradě se mohly odrazit také náklady na vedení soudního řízení a někdy je výslovně stanoveno, že finanční náhradu viník poskytl dobrovolně. Částky se pohybovaly podle charakteru škody od několika kop gr. míšeňských za drobnější škody až po 165 kop gr. míšeňských, které měl uhradit viník požárů svým sousedům, kterým shořely domy. Pokud nebyly důkazy pro prokázání viny dostačující, ukládal soud obviněným povinnost složit očišťující přísahu. Rozhodnutí soudu doprovázelo zejména v případech úmyslného poškozování potrestání viníka. Tresty vězení soudy ukládaly, pokud vzniklo podezření, že se působení škody dělo snad v souvislosti s nějakými magickými praktikami, které měly usmrtit cizí dobytek.868 Uvězněn býval také žalobce, který svá tvrzení před soudem neprokázal.869 Trest vězení byl použit, pokud se jednalo o úmyslné použití cizí věci, které se svým charakterem přibližovalo krádeži. V Dašicích se odehrál blíže nespecifikovaný spor o hnůj mezi dašickým důchodním písařem Rudolfem Kořínkem a Janem
867
SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 38v (1595); rokyta je „pokolení vrby nízké na lukách a na místech bahnitých rostoucí, rokytní vrba“, J. Jungmann, Slovník česko-německý, III, Praha 1837, s. 845. 868 „… když mlátil u Macka, aby vzal řezaninu ze žlabu Matěje Kocourka v maštali… ale, že klisnám neškodil… vězením šatlavním těžkým za 11 dní… kdyby se co jiného našlo, aby byl trestán na hrdle…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 65r, v (1585). 869 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 168v–169v (1637, Bohdaneč – Lohenice), fol. 145v, 146r (1636, Sopřeč, Strášov).
Doubravou. Sporné strany se sice dohodly, ale městská rada přistoupila k potrestání viníka „vězením šatlavním od 24. do 15. hodiny“.870 Škody na majetku by se daly rozčlenit do několika základních skupin, a to na škody související s chovem domácích zvířat, škody způsobené vodou či ohněm, škody vyplývající z pracovních vztahů a vykonávání řemesla. Poslední skupinou byly případy neoprávněného použití cizích předmětů, jako např. ztracených koní a ukrytých předmětů za třicetileté války. Klasickým sporem souvisejícím s chovem domácích zvířat bylo spásání trávy na cizím pozemku. Kvůli škodám způsobených dobytkem, koňmi a husami se roku 1576 dostali v Dašicích do sporu Matěj Babinský a Pavel Vrabec. Jejich spor byl ukončen dohodou se stanovením spíše symbolické náhrady škody ve výši dvou kop gr. míšeňských.871 K dalším sporům mohlo docházet v souvislosti se společným pasením ovcí ve stádě, kdy byl spíše omylem určen špatně vlastník ovce, která byla poražena. Roku 1603 chtěl Jan Holub z Bohumilče prodat řezníkovi své dvě ovce. Řezník si ale od pasáka nechal dát jinou ovci, která patřila jinému majiteli. Následoval spor řešený hejtmanským soudem, který rozhodl, že má Jan Holub zaplatit za vzniklou škodu majiteli cizí ovce 1 kopu gr. míšeňských. Všechny strany včetně místního pasáka byly navíc opatřeny na cti.872 Pozemky mohly být kromě zamokření, o němž jsem se zmínila v předchozí části, poškozeny i jiným způsobem. Roku 1628 zastupovali v jednání s hejtmanem hradeckého kraje vrchnostenští úředníci svého poddaného z Albrechtic, kterému jezdily přes pozemek vozy jedoucí „s fúrami a náklady k markrabství moravskému i také zase knížectví slezskému“, jež se takto vyhýbaly neudržované části silnice.873 Velmi vážné bývaly zpravidla škody způsobené ohněm. Městské právo rozlišovalo úmyslné žhářství, neúmyslné zapálení a oheň způsobený vyšší mocí. Zavádělo také právní odpovědnost i za požár způsobený sice bez zlého úmyslu, ale nedbalostí pachatele, tzn z jeho vědomé nedbalosti. Viník byl v těchto případech právně odpovědný za škodu. Nestíhal 870
„… Doubrava jako příčina trestán vězením šatlavním od 24 do 15 hodiny podniknouti a všecky autraty při té smlouvě zaplatiti“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 88v–89r (1637). 871 „…nějaká nevole o pastvy a sobě škody dělání dobytkem, koňmi i husmi… aby si škody nečinili a sobě toho aby nižádným způsobem nevzpomínali…“, tamtéž, fol. 24r (1576). 872 „… Jan Holub Janovi Čermákovi řezníku do městečka Sezemic dvě ovce ukázavší je v stádě pastuchovi je vydati poručil, ale ten řezník nevzal těch, který mu vykázány byly, než jinou ze stáda sobě vybral, takže cizí vovci totiž Petra Krejčího souseda vzal… měli o to rozepři před hejtmanem a jsou o to porovnáni… Jan Holub má dát za tu ovci 1 k(opu gr.) m(íšeňských) ale ne proto, aby on se tím pochluboval, že mu ji on měl bráti a pak za ni platiti, žádné straně ani Jírovi Pastuchovi to nemá být na újmu poctivosti…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 18v (1603, Bohumileč). 873 „… v plnomocenství pardubického hejtmana vyslaní Václav Khyrbík purkrabí a Mikuláš Fabera písař polesný k ruce Václava Nováka a Jana Uhlíře... o grunty vorné luční dotýkající se… lidé jedoucí po svobodné silnici se vyhýbali špatné cestě před grunty… k nepříležitostem docházelo a nemalé pohoršení oběma stranám i velkými vodami z Orlice… pro napravení silnice aby ji každý bez úhony mohl užívat“, tamtéž, fol. 83v–83bv (1628).
ho sice trest smrti, ale vězení nebo jiný trest, a byl povinen se s poškozenými domluvit na náhradě.874 Do této situace se roku 1618 dostal Tobiáš Čapek z Kladiny, který podpálil výstřelem z ručnice domy svých tří sousedů, jimž „všecko shořelo na prach“. Hejtmanský soud nakonec rozhodl, že měl postupně splácet náhradu škody v celkové výši 165 kop gr. míšeňských.875 O těžké situaci lidí, kteří zavinili požár a způsobili tak svým sousedům značné škody, vypovídá spor dašické obce s Pavlem Horákem, která roku 1674 žádala o jeho vypovězení z městečka. Úpravou napjatých sousedských vztahů se zabývali také úředníci české komory, kteří komunikovali s hejtmanem, jakým způsobem se má spor řešit. Česká komora byla spíše proti vypovězení Horáka a přikláněla se k dohodě sousedů alespoň o částečné náhradě škody. Pokud by se viník požáru tomuto doporučení protivil a „úřadu činil protimyslnosti… a nešetrně se choval“, měl být na dva týdny uvězněn a „s domluvou napomenut“. Poměrně mírný postih komorní úředníci vysvětlují tím, že sám Horák utrpěl značné škody a že není jasné, zda k požáru došlo z nedbalosti nebo nešťastnou náhodou. Je také patrné, že vrchnost nechtěla „vypovězením z městečka“ přijít o svého poddaného, který se měl v tomto případě usídlit někde jinde na panství. Horák měl být potrestán dvoutýdenním vězením, měl být napomenut, ale mohl dál setrvávat v městečku a být členem ševcovského cechu. Nikdo z jeho sousedů mu neměl celou věc nějak nešetrně připomínat.876 Velmi vážně brali lidé také vyhrožování vypálením obce nebo domu, protože případný požár pro ně mohl mít vážné existenční důsledky a obcím přinášel značné škody. Hrozby tohoto typu si lidé velmi dlouho pamatovali, jak dokládá případ Jiříka Červinky z Rokytna, který se roku 1650 zodpovídal z jedenáct let staré hrozby, v níž svému sousedu Janu Nebeskému sliboval: „Já přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, aby mně čert vzal, že se nad tebou pomstím, aby třebas bylo po 10 letech…“. Z ohledání na místě se zjistilo, že požár byl opravdu založen úmyslně a ze stodoly ze rozšířil na další stavení, takže Nebeskému shořel celý statek i s vybavením. Hejtmanský soud, který tento případ řešil, uložil Červinkovi složit očišťující přísahu.877 Obce
874
K. Malý, Trestní právo, s. 129nn. „… předešlé smlouvě mu nebylo možné učiniti za dosti…. za škodu, kterou Čapek vystřelením z ručnice zapálivši a jim všecko shořelo na prach… Janovi Gabrielovi 80 k(op grošů) m(íšeňských)… Jiříku Šemonovi 20 k(op grošů) m(íšeňských)…. Anně Valentce vdově s dětmi má dát 65 k(op grošů) m(íšeňských)… poněvadž na něj a pak i na takové sousedy pohořelé takové neštěstí z dopuštění božího pro hříchy přišlo… za takovou škodu víceji nežby on to mohl zaplatiti učiněnou vzali… nemá mu to být na újmu poctivosti, manželky, dětí ani budoucích… touto smlouvou se od hejtmana nařizuje … kdyby ho kdo slovy hanlivými utrhal … pokuta 10 k(op) gr(ošů) č(eských) k ruce JMC“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 70r, v (1618, Kladina). 876 „… nářídit zdržet se nešetrných řečí, lepší respect a šetrnost auřadu prokázati, se sousedy svornost zachovati a život vést bez pohoršení a příkladně se chovat hleděl… ale nemá mu být dávána obcí příčina a aby zachovávali oboustranný pokoj“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 130r, v (1674). 877 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 214v, 215r (1650). 875
proti potencionálnímu žháři zasahovaly ihned a aby zabránily případné realizaci hrozby, zpravidla jej vsadily do místní šatlavy. Městečku Týnci vyhrožoval roku 1606 vypálením tkalcovský tovaryš Jan Walš. Sousedé tyto hrozby nebrali na lehkou váhu, protože městečko již několikrát před tím vyhořelo, a Jana vsadili do městské šatlavy. Městská rada jej nakonec na základě přímluv z vězení propustila a zřejmě přihlédla i k tomu, že se měl Jan vyhrožování dopustit v opilosti a na nic si prý nepamatoval.878 Další spory vnímané jako poškození majetku mohly vznikat v souvislosti s výkonem řemesla, jak je patrné ve sporu Jana Žitavského a cechmistrů z řeznického cechu. Žitavský si roku 1595 u hejtmana stěžoval na některé přeloučské řezníky, kteří v době jeho nepřítomnosti přišli do jeho domu a bezdůvodně mu vzali čtvrt jalovice, kterou měl ke své potřebě a zřejmě také k prodeji. Hejtman se touto záležitostí nechtěl zabývat, protože se obával „velkého soudu“, a spor postoupil přeloučské městské radě, která měla sporné strany usmířit. Řezníci měli Janovi škodu vynahradit jinou jalovicí nebo zaplatit 3 kopy gr. míšeňských.879 U tohoto sporu je zajímavé, že se poškozený obrátil nejprve na hejtmana. Vysvětlením snad může být to, že se obával zaujatosti městské rady, v níž byli řezníci určitě někým zastoupeni. Hejtman sice věc vrátil k městskému soudu, ale svou autoritou se zasadil za uklidnění situace a vyřešení sporu. V jiném sporu souvisejícím s výkonem řemesla si stěžoval na jednání řemeslníka jeho zákazník. Krejčí Jan Zelinka dostal na ušití šatů pro dceru Tomáše Novohradského 13 loktů muchýru.880 Přestože všechnu látku, které mělo být zřejmě necelých osm metrů, asi nespotřeboval, zadavateli zakázky žádný zbytek nedal. Jejich spor řešila městská rada a chtěla, aby Tomáš Zelinkovi tento prohřešek odpustil. Ze zápisu není zcela zřejmé, jak jednání skončilo. Každopádně Zelinka chtěl po Tomášovi náhradu 15 gr. míšeňských „za škody soudíce se s ním“.881 Do této skupiny sporů by se snad dal zahrnout také spor sousedů z vesnice Roudnice se správcem vrchnostenského mlýna Petrem Koutským z roku 1604, který řešil hejtmanský soud. Roudničtí měli odevzdat několik korců pšenice do dašického vrchnostenského pivovaru, ale jeho správce po nich chtěl o devět korců víc. Obě strany se navzájem obviňovaly, až hejtman rozhodl,
878
„všeckni sousedé rozumějíc a to uvažujíc, že sou to velké věci a nebezpečné, pamatujíc, že předešle táž obec od ohně po dvakráte před některými letmi převelikou škodu vzali, o své újmě toho tak učiniti a jej v tom osvoboditi nemohouce…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 148v, 149r (1606). 879 „… takto je spokojili, vše se mezi nimi ruší… co se dotýče jalovice, že jest Jan Žitavský od jiných škod upustil, jinou čtvrť jalovice nebo 3 km dáti sou se uvolili a ty 3 km Jan přijal… nemá jim to být k újmě poctivosti“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 119v, 120r (1595). 880 Termínem muchýr byla označována vlněná a polohedvábná látka, Z. Winter, Dějiny kroje, s. 366; český loket měřil 59,27 cm, takže 13 loktů bylo přibližně 770 centimetrů, G. Hofmann, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Plzeň 1984, s. 71. 881 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 82r (1590).
že k události došlo omylem a jejich spor ukončil. Rychtář a konšelé měli správci dodat šest korců pšenice a on jim měl zase zaplatit za devět korců.882 Poslední spor, který zde zmíním, se odehrál roku 1539 mezi Štěpánem Voštěpařem z Prostějova, který se místo svého syna domáhal před hejtmanem náhrady škody, jež mu měla být způsobena při jeho cestě z Moravy do Prahy v krčmě v Kostěnicích. Zápis soudního řízení detailně popisuje, jak mělo k události dojít. Syn Štěpána vezl z Moravy olej a zastavil se v Kostěnicích, kde mu měl někdo odčerpat část nákladu. Z Kostěnic s nákladem vyjel ještě v noci a až dost daleko u Opočínka Voštěpař zjistil, že mu část oleje chybí. Obviněný krčmář se snažil prokázat, že způsobená škoda mu nemůže být dávána za vinu, protože Voštěpařovi a jeho doprovodu radil, aby zajeli s vozem na dvůr. To ale mladý Vostěpař odmítl, protože se obával, že by se „z té slámy a z hnoje nehnul“. Svědci poškozeného naopak dosvědčovali, že se jim krčmář zaručil za to, že se nic s nákladem nestane, protože „dost dobrých lidí s statky svými před domem stávají a žádnému se škoda nestala“. Soud rozhodl tak, že krčmář nic Voštěpařovi nedluží, protože poškozený na ztrátu přišel pozdě, a pokud se mu škoda stala opravdu v Kostěnicích u krčmy, měl to oznámit hned.883 Přibližně čtvrtina sporů z celého pardubického panství se týkala zvířat ztracených zejména v první polovině 30. let 17. století v souvislosti s průchody vojsk. V několika těchto sporech, které řešil hejtmanský soud, byl zmíněn patent z roku 1634 vydaný místodržiteli, podle kterého měla být zvířata ukradená či ztracená během průchodů vojsk vrácena jejich původním majitelům, kteří své vlastnictví prokázali.884 Před soudem tak někdy probíhalo dokazování vlastnictví zvířete, které se snažili jejich skuteční či domnělí majitelé prokázat vlastními výpověďmi a svědectvími jiných osob. Probírala se zde povaha zvířete či jeho specifické tělesné znaky.885 Pokud soud uznal oprávněnost nároku žalobce, mělo být zvíře vráceno. Někdy soud navíc nařídil, že se má poškozený s obviněným domluvit a alespoň částečně mu vynahradit náklady spojené s léčením koně nebo s jeho výživou.886 Taková oboustranná dohoda byla uzavřena roku
882
„a tak jsou srovnání, že Petr škodoval třemi korci a rychtář a konšelé dodají 6korců a on jim všech devět korců povinen zaplatiti bude“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 33v–34r (1604, Dašice – Roudnice). 883 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 1r–2v (1539, Kostěnice). 884 „…kdožby se koliv věcí svých buď dobytkův aneb jiných svršků a nábytků uptal a ty, že jeho vlastní prokázal, aby se jich beze vší překážky ujal…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 120r, v (1634, Vyšehněvice – Pardubice). 885 „… však toho jako by na člověka skočiti aneb uhryznouti chtěla a tu povahu měla, se nenachází, i Macek to provádí svědky, že je klisna jeho… znamení na těle… Macek patrněji jak povrchu i některé temné znamení, kteréž se při též klisně nachází, průvody dokazuje… že ta klisna na jeho gruntu vychovaná jest…“, tamtéž, fol. 106v–107v (1633, Vysoká). 886 „…o klisnu od soldátův mocně vzatou a u Jiříka Seratky seznalou… takto o tom vypovídám… má ji navrátit Cabicarovi … ale protože ji nekoupil, ale náhodou ji k sobě přijal a nemalou práci a péči... na vyhojení a z obroku
1640 mezi Šimůnkem z Komárova a Bohuslavem Pražákem ze Sezemic. Šimůnkovi vzali roku 1639 švédští vojáci hřebce, kterého pak našel u Pražáka v Sezemicích. Hejtman rozhodl, že má být hřebec vydán původnímu majiteli, který měl „na uhrazení, co za něj dal a na vychování“ zaplatit Pražákovi 4 zlaté rýnské. Peníze ale Šimůnek neměl, a tak se mezi sebou oba muži dohodli, že hřebec zůstane u Pražáka, ale ten musí původnímu majiteli doplatit 6 tolarů.887 Pokud žalobce o svém nároku soud nepřesvědčil, ukládal někdy současnému majiteli zvířete povinnost složit přísahu, že je skutečným majitelem on a že koně nenabyl nějakým nekalým způsobem. V zápisech se objevuje i případ, kdy nový majitel odmítl přísahat, aby „duši své neublížil“.888 Soud ale někdy v těchto případech nechal proběhnout soudní řízení normální cestou, spor rozhodl a někdy přistoupil také k potrestání jedné ze sporných stran. To se stalo ve sporu Martina Čecha z Lohenic, který se před hejtmanským soudem roku 1637 domáhal na bohdanečském primátoru Janu Choceňském vrácení klisny, jež mu byla před dvěma lety ukradena vojáky. I když se soud zpravidla těmito případy příliš nezatěžoval, v tomto případě se v soudním řízení, snad protože byl jednou spornou stranou člen městské samosprávy, pokračovalo přes výslechy svědků k vynesení výpovědi. Soud dal za pravdu Choceňskému, který větším počtem svědků, mezi kterými byly duchovní i světské osoby, prokázal, že klisnu před šesti lety koupil.889 Žalobce, který svá tvrzení neprokázal, byl odsouzen k sedmidennímu pobytu o chlebu a vodě v „světnici holomčí“, protože do sporu zatáhl řadu svědků, kteří před soudem museli přísahat, a dožadoval se vrácení cizí věci.890 Podobně byl na šest týdnů vsazen do vězení kvůli nepodloženému tvrzení Matěj Vondrák ze Sopřeče, který obvinil některé poddané z chlumeckého panství z krádeže a prodeje „dobytka svinského“.891 Všechny tyto případy se týkaly spíše neúmyslného, či alespoň bez zlého úmyslu, použití cizí věci. Na hranici snad byly případy přivlastnění si nalezených předmětů, které jejich majitelé ukryli během třicetileté války. Lidé se snažili schovat větší sumy peněz a kusy cennějšího oblečení, které zakopávali do země, např. na hřbitově, nebo ukryli do vykotlaného dubu.892
svého ji chovati musel, má mu za to dát Cabicar 6 k(op gr.) m(íšeňských) na škody…“, tamtéž, fol. 162r, v (1636, Pardubice). 887 Tamtéž, fol. 178v (1640, Sezemice). 888 Tamtéž, fol. 106v–107v (1633, Vysoká). 889 „… Choceňský ukazuje větším počtem svědků světských i duchovních tu klisnu, ke které se omylně až nedobré paměti přiznává, měl před 6 léty koupenou a dosud ji má ve svém domě… přisuzuje se jako vlastní Choceňskýmu jehož circumstatnti času a let daleko převyšuje…“, tamtéž, fol. 168v–169v (1639, Lohenice). 890 „… Čech aby si v budoucny lepší pozor dával na své svědomí a jiných, že jest nadarmo lidi k závazkům přivedl a jména božího bral, úmyslně se přiznával k cizí věci… má být příkladem jiným všetečným lidem…“, tamtéž. 891 „… nemalé zaneprázdnění vrchnosti činil a těm sousedům k obmeškání živnůstek jejich příčinu dal 6 neděl ve vězení o chlebu a vodě…“, tamtéž, fol. 145v–146r (1636, Strášov – Sopřeč). 892 Na hřbitově byly zakopány šaty, SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 1, fol. 253v (1640).
Ukryty mohly být značné sumy, jak je patrné ze sporu, který řešil roku 1648 hejtmanský soud. Janu Dokonalovi z Mnětic se mělo ztratit zakopaných 1100 kop gr. míšeňských.893 Obvinění z ukradení schovaného ošacení se bránila před soudem také Anna Pešková z Rohovládovy Bělé, která na svou obranu uvedla pouze to, že v konopí našla pohozený barchanový kožich, který prodala.894 Snad přímo na hranici škod na majetku a krádeže byl případ Jiříka Píseckého z roku 1612, kterému někdo vzal z pastviny klisnu, jíž po nějaké době našel na panství Nové Dvory. Její nová majitelku mu ji vydala až po zaplacení 22 kop gr. míšeňských, které za ni sama zaplatila. Jiřík od ní ale zjistil, od koho ji koupila a od něj chtěl poté získat náhradu. Přes počáteční potíže bylo zahájeno soudní řízení a obviněný Jakub Kohout, kterého Jiřík podezříval od počátku a kterého také již dříve obvinil, byl vsazen do vězení. Do věci se poté vložil bratr provinilce, který s poškozeným Jiříkem zprostředkoval přátelskou dohodu, podle níž měl dostat náhradu ve výši 70 kop gr. míšeňských, která měla být uhrazena ze závdavku z prodaného gruntu.895 Jakub byl napomenut, aby se podobného jednání v budoucnu znovu nedopustil a aby se mu proto „něco horšího nepřitrefilo“.896 Úmyslné nebo neúmyslné poškození cizího majetku mohlo ohrozit pověst a čest člověka. Někteří poddaní se obávali poškození cti i v majetkových přích týkajících se poškozování majetku. Souvisí to především s tím, že tento typ civilněprávního sporu měl velmi blízko k případům krádeží a stál na hranici civilněprávních a trestněprávních sporů. Roku 1675 došlo mezi týneckými sousedy Janem Hálou a Janem Vrabcem ke sporu o zabití koně. Obě strany se nakonec dohodly, „aby taková nevole zase v dobrej mír a sousedskou svornost mezi nimi se proměnila“. Domnělý viník měl poškozenému zaplatit za škodu 10 zlatých rýnských a celá věc „jemu… k žádné újmě a k skrácení dobře zachovalého jména jeho býti a se vstahovati nikdy nemá“.897 Podobně se snažil roku 1641 ochránit svou čest Matěj Fijala, jehož čeledín skácel v zádušním lese borovici. Fijala byl některými sousedy zřejmě obviňován z toho, že mu skácení
893
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 203r–204v (1648, Mnětice). Tamtéž, fol. 180r (1641, Bukovka – Bělá). 895 „… úřad jeho do trestání poručil dáti, protože zbytečně vrchnost zaneprázdňovati směl… rukojmí jeho žádali, aby nebyl puštěn, dokud by je z rukojemství nevybavil… bratr jeho maje s ním útrpnost jednal v p(řítomnosti) dobrých lidí s Jiříkem Píseckým nelitujíc sobě obmeškání své živnosti jsa člověk přespolní, statečně se o to přičinil a s pomocí boží a přímluvou přítomných lidí… smlouvu přátelskou přivedl… že Jakub Jiříkovi za to všecko… 70 k(op gr.) m(íšeňských) z závdavku Jan Vlacha, jemuž jest grunt svůj prodal, dáti se jest uvolil, na tom na konec obě strany přestaly…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 185v–186r (1611). 896 „… Jakub v tom křesťansky jest napomenut, aby sobě toho lehce nevážil, nýbrž že se jemu dobrodiní dostalo, P(ánu) B(ohu) srdcem skroušeným děkoval a podobné věci se vystříhati hleděl, aby se jemu něco horšího nepřitrefilo, což tak učiniti skutečně připověděl…“, tamtéž, fol. 185v–186r (1611). 897 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 186r, v (1675). 894
nařídil. V přítomnosti hejtmana při pravidelném obnovování městské rady doložil, že v době, kdy ke skácení došlo, nebyl doma, „nýbrž na horách Kutných s panem Václavem Rentalským z Rentálu za příčinou spravedlnosti po n(ebožtíkovi) p(anu) Janu Rudolfovi Brajtenpachovi manželce jeho náležející tam se po několik dní zdržoval“.898 Úzkou propojenost majetkových vztahů a cti dokládá také spor mezi mlynářem z Týnce nad Labem Petrem Šusterkou, který vytěžil neoprávněně dřevo z „vyjespeného“ ostrova v Labi. Hejtmanský soud tento čin posuzoval jako výtržnost a kromě stanovení povinnosti zaplatit za vzniklou škodu přistoupil i k potrestání viníka pokutou ve výši 10 kop gr. míšeňských. Viník po vyslechnutí rozsudku žádal o odpuštění pokuty a preventivní opatření na poctivosti před urážkami, které by se mohly „od některých nezbedných lidí jemu někdy díti“. Soud mu vyhověl, protože „takové provinění žádnými právy za zlodějství neb krádež se neposuzuje“. Potrestání a prohra v majetkovém sporu mohla pro potrestaného znamenat ohrožení cti a nebezpečí, že by se mohl stát terčem posměchu a pomluv pro okolí.899 Spory týkající se škod na majetku někdy opravdu nářkem cti skončily, jak je například vidět ve sporu, jenž se roku 1657 odehrál v Dašicích, kde zabití husy vyvrcholilo haněním domnělého viníka.900 Pokud docházelo k dlouhodobému úmyslnému poškozování cizího majetku a viník se nenechal od svého jednání odradit, mohly tyto spory vyvrcholit ještě vážněji fyzickým násilím. Roku 1585 řešil hejtmanský soud spor pardubického listovního písaře Jiříka Mikulky, který na pastvině vážně zranil kordem pacholka Matouše. Jiřík své jednání zdůvodňoval tím, že se po dva roky snažil neúspěšně přesvědčit Pavla Topiče, aby neposílal svou čeleď v noci pást dobytek na jeho louku.901 Krádeže Podané soudní žaloby proti domnělým či skutečným zlodějům mohou být příkladem ochrany vlastního či společného majetku. Městské právo věnovalo deliktu krádeže značnou pozornost a
898
„… obnovení auřadu konšelského a jiných povinností obecních, též řízení soudu městského v přítomnosti celého shromáždění obce“, tamtéž, fol. 161r, v (1641). 899 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 222r, v (1656, Týnec). 900 „… počáteční příčina od zabití husy k tomu slov hanlivých kterýmiž ji urazil na něho ukazovala“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 99v (1657). 901 „… Jiřík Mikulskej skrze svého přítele oznámil, kterak se mu po dvě léta dála škoda od čeládky Pavla Topiče na jeho louce nočním pasením a když to po mnohém vznešení na hospodáře přivedeno nebylo k opravě … a škody se neumenšovalo, sám při času rozeslání apoštolů páně léta tohoto… šel na tu svou louku nočním časem, aby zajal, kdo tam s dobytkem koňský nebo hovězím, a na právo jak co náleží dohnal, to že jest téhož Matouše Pacholka s valachy Topiče postihl… tomu pacholek bránil a vytáhl nůž jeho Jiříka a bodl a tu on proti tomu kord svůj dobyl, ale souc sám druhej, že neví, aby on téhož Matouše raniti měl…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 130r, v (1585, Pardubice).
vymezovalo i oblasti, kdy se již o krádež nejednalo.902 Krádeže se v některých případech značně přibližovaly škodám na majetku a právě v této oblasti se civilněprávní a trestněprávní spory mohly prolínat. Ke krádežím docházelo při jarmarcích, kradlo se také ze zahrad, pastvin nebo jiných soukromých pozemků a krádeže se odehrávaly také přímo v domech poškozených. Nejčastějšími objekty krádeží byly kromě peněz předměty denní potřeby, jako oblečení a potraviny.903 Setkáváme se i se zcizením peřin či nádobí, hospodářského nářadí904, ale také dřeva na otop, slámy či cihel. Docházelo také ke krádežím drobnějšího zvířectva, např. hus a slepic, nebo nedovolenému kácení nebo prosekání cizích dřevin, spásání trávy či přivlastnění si ukrytých předmětů. Jiným typem krádeže byly zpronevěra svěřených peněz či podvádění při prodeji, tzv. faleš. Michaela Hohkamp konstatuje podobně pro panství Triberg také, že šest z jedenácti žalob pro krádeže se týkalo zcizení potravin a pět předmětů denní potřeby.905 Podobně jako u jiných typů pří byla i obvinění z krádeží často ukončena usmířením stran a uzavřením dohody. Ze 42 zachycených případů krádeží či obvinění z krádeží jich byla více než polovina (26) ukončena smírem či uzavřením smlouvy. Rozsudek vynesl soud ve třech případech a v šesti uložil povinnost složit tzv. očišťující přísahu. Dva zápisy způsob ukončení soudního řízení neobsahují a zachycují např. pouze svědecké výpovědi. Čtyřmi případy se městské rady zabývaly přednostně v rámci ochrany veřejného pořádku a proti viníkům nestála soukromá osoba ale městská rada zastupující jako právnická osoba celou obec. Zloději chycení při činu nebo podezřelí, u kterých se našlo větší množství věcí, např. šatstva, a vzniklo tak podezření, že se jedná o kradené předměty, byli vsazeni do městské šatlavy. V této chvíli hrozilo zadrženým osobám nebezpečí, že budou vydány „na Pardubice“, kde by mohly být vyslýchány v rámci hrdelního soudnictví. Do této situace se dostal Jan Myslivec, kterého nechal do přeloučské šatlavy vsadit Matěj Vysip z Šálkovy Vsi od Bánské Bystřice, jemuž Myslivec v noci v domě Václava Másly z jeho opasku ukradl nějaké peníze. Myslivec se k činu přiznal a část peněz Vysipovi dokonce vrátil. Poškozený se ale domáhal ještě 16 kop gr. míšeňských a žádal, „… aby byl ten škůdce postižen na hrdle…“.906 Nakonec se nechal, podobně jako v jiných případech městské rady, obměkčit přímluvami „dobrých lidí“ a mládím viníka, který mu měl zaplatit pouze 15 kop gr. míšeňských.907 Pokud byl někdo takto zadržen v městečku či ve městě bez soudu 902
Koldín, čl. P1–12 s definicí krádeže (P1) a vymezením trestní odpovědnosti, s. 345–349. Z potravin to bylo máslo, dále jablka, sýry, zelí, sůl, olej, cibule, oves, obilí, mouka a ryby. 904 Např. okované kolo, pluh, sekyrka, žebříček, nějaká kola, měch na ryby, vidle. 905 M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 181. 906 Srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 166. 907 „My purkmistr a rada… známo činíme… že Matěj Vysip od Bánské Bystřice z Šalkovy Vsi ukazatel listu tohoto dal do vězení u práva našeho Jana Myslivce, protože mu nočně díl peněz z opasku v domě Václava Másly pokradl, 903
s hrdelní pravomocí a případem se začala zabývat zdejší městská rada, pomohly často přímluvy příbuzných, např. sestry či tchána, přátel a dalších osob, které potvrdily dobrou pověst zadrženého a jeho možné začlenění zpět do společnosti.908 Osvobozené osoby musely před městským soudem složit slib, že se do budoucna polepší a vyvarují se stejného jednání. Městské rady se při žádném nebo sníženém trestu odvolávaly na lítost projevenou viníkem a také na jeho nízký věk. Trestní odpovědnosti pachatele byla závislá na jeho věku a Koldín ji u dívek stanovil na 15 let a u chlapců na 18 let.909 Zdá se, že právě mezi zadrženými zloději, kteří se dopustili drobných krádeží, či mezi podezřelými osobami, se více objevují mladší lidé jako pacholci či čeledínové. V městské šatlavě ale mohli skončit na žádost poškozených i další obvinění z krádeží. Pokud byl někdo z krádeže obžalován, byla již sama tato skutečnost považována za zneucťující. Obžalovaní si uvědomovali nebezpečí, které jim obvinění přinášelo, a pokud se situace pro ně nevyvíjela dobře, mohli se snažit ukončit soudní řízení smírem. Zdá se, že se v praxi zcela neuplatňovalo poměrně přísné ustanovení Koldínova zákoníku, podle něhož usvědčený zloděj ztrácel čest i v případech, kdy došlo mezi poškozeným a pachatelem k mimosoudní dohodě.910 Sporné strany se zpravidla dohodly na uhrazení škody. Podobně jako v jiných typech sporů poškozený vše viníkovi odpustil a smlouva zaručovala také to, že by provinění nemělo poškodit čest viníka.911 Stejně jako v jiných případech, musel žalobce před soudem obvinění domnělého pachatele prokázat, a pokud se mu to nepodařilo, vystavoval se postihu. Martin Polák z Drozdic obvinil před hejtmanským soudem Jana Čermáka z Pardubic z krádeží jablek. Vinu obžalovaného se mu ale nepodařilo prokázat, a byl proto „za takovou čemuž Myslivec neodepřel, ale přiznal se a mnoho peněz zase Matějovu navrátil a … Matěj dokládal, že se mu ještě mělo ztratit 16 k(op gr.) m(íšeňských), aby byl ten škůdce postižen na hrdle, však na předložení naše a přímluvu dobrých lidí jest od toho upustil a Myslivcovi jako mladému člověku učinil milost, ale Myslivec mu má za tu škodu zaplatit 15 k(op gr.) m(íšeňských)… má mu je skládat u Martina Prachatického… Myslivec za sebe zavázal rukojmí, aby jej mohl do vězení dáti a odtud nepustit, než by zaplatil…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 97r, v (1593). 908 „… o jarmarce vzat v Přelouči v sobotu na Kateřinu pro jeho nenáležité zachování a do kapes dobrých lidí se draní na přímluvu Mandaleny sestry jeho, která sem z Hory Kutný od pana Apolta o vymožení jeho přišla, z šatlavy propuštěn…. kdyby se dopustil čeho podobného … aby byl beze vší milosti dodán na zámek Pardubice“, tamtéž, fol. 142r (1600); podobně „… Štěpán pacholík syn nějakýho Jiříka Vinaře z Chrudimě vzat do vězení šatlavního s nějakými šaty… v podezření, že to některým lidem ukradl a že pak žádný na takový věci se nepotahoval a jeho z nich nevinil .. p(an) p(urkmistr a) p(áni) přihlížejíce k jeho mladosti a nerozumu a veliké pro boha žádosti… pustili ho z vězení a vypověděli z města na dvě míle“, tamtéž, fol. 143r (1601). 909 Koldín, čl. P14, s. 349. 910 „Zloděj, by se o krádež umluvil, nicméně za zlopověstného zůstane“, Koldín, čl. P12, s. 349. 911 „Matěj Macek s Dorotou ženou sou se o to všecko přátelským během s Pavlem Královským smluvili, a to tak, že jemu za škody a zátraty dáti má 20 k(op gr.) m(íšeňských) a jalovici, hned jemu na takovou smlouvu 10 k(op gr.) m(íšeňských) a na Václava 76 ostatek… Však taková smlouvá nemá být Dorotě a Matěji Mackovi na újmu jejich poctivosti a dobré pověsti na časy věčné a budoucí“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 106r (1576, Vysoká n. L.); „... aby strany pokoj měli… z toho nedostatku Jan Chalupa jí Ludmile upouští od 4 000 cihel a ostatek má Ludmila zaplatit… to snešení nemá jim být k újmě poctivosti…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 129r, v (1598).
všetečnost a zbytečné vrchnosti zaneprázdnění o tak špatnou věc…“ potrestán týdenním vězením.912 Neúspěšnému žalobci hrozilo, že by jej mohla osoba, kterou původně vinil z krádeže, následně před soudem obvinit z nářku cti a požadovat na něm náhradu soudních výloh. Takový případ řešila roku 1612 přeloučská městská rada, která nakonec obě sporné strany jako „lidi potřebné“ usmířila.913 Podobně prosil žalobce obviněného mládence Cipriána o odpuštění, poté co se našly údajně ukradené předměty jinde.914 Zdá se, že smyslem jednání žalobce bylo především získání alespoň částečné finanční náhrady, která je doložena ve 13 případech, které skončily usmířením. Setkáváme se se stanovením určité náhrady škody, kterou představovala zpravidla alespoň částečná finanční satisfakce, jež mohla být doplněna nějakou nepeněžní náhradou. Když neměli někteří viníci peníze v hotovosti, odkazovali své pohledávky či dědické podíly.915 Viník někdy musel nahradit zcizené předměty stejným typem věcí. Zloděj cibule tak musel poškozenému dodat cibuli.916 Ojediněle se také setkáváme s nepeněžním plněním ve formě práce. Manžel obviněné Anny Vozkové z Přelouče, která buď koupila, či přijala do úschovy zřejmě kradený aksamitový klobouk, měl zorat poškozenému Petru Vrbickému „dva hony pod zahrádkami“.917 K usmíření stran a dohodě o náhradě škody přispívalo také prezentování krádeže jako nakládání s cizím majetkem, které se stalo pouze nechtěně. K takové situaci došlo roku 1622 v Dašicích, kde byl zřejmě na žádost Lukáše Slánského z Ottopachu v městské šatlavě zadržen Bartoň Zavřel, jehož pacholci vzali ze dvora správce pivovaru a mlýna husu. Poškozený i obviněný se nakonec dohodli, neboť „se to stalo z nevědomosti a omylu, protože se jim z krmníku ztratila husa dost podobná…“.918 Podobně uzavřely ubrmanskou smlouvu sporné strany v případě posekání „volší na louce“, protože k činu došlo „ne z nějakého zlodějství ale z omylu“. Viník měl poškozenému nahradit škodu částkou ve výši 5 kop gr. míšeňských.919 Strach z možné újmy na cti dokládá žaloba přeloučského rychtáře Jana Vosenského, který byl nařčen kovářem Jakubem Robem z krádeže okovaného kola. Rychtář 912
„… a že jej škůdcem a zlodějem nařkl nejsouc toho ničeho k němu provedeno … na poctivosti se opatřuje… nýbrž za takovou všetečnost a zbytečné vrchnosti zaneprázdnění o tak špatnou věc Polák se bere v trestání labské do týdne…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 94r (1631). 913 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 187v,188r (1612). 914 Tamtéž, fol. 39v (1573). 915 „… nemaje Taraba peněz hotových a proto učinili s Jiříkem smlouvu… Taraba odkazuje 11 kop na statku Martišově, kde Spich sedí, ve Vysokém Chvojně Vrabcovi za ty peníze, které přijala žena jeho od té lotryně…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 27r (Sezemice, 1516). 916 Petr Sladovník měl za krádeže cibule ze zahrady zaplatit Jírovi Bartošovi 1 kopu gr. míšeňských a navíc dát půl korce cibule, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol 3r (1539). 917 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 64r, v (1585). 918 „…Lukáš to uznávajíc se s ním porovnal a odpustil mu a vlastnoručním psaním to vysvětlit purkmistru a konšelům, že mu odpouští a nebude připomínat, kdyby mu to chtěl někdo vyčítati, bude moci každého z toho viniti“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 79r (1622). 919 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 209v (1625).
to ve své žalobě vysvětloval tím, že si kolo pouze vypůjčil, protože jej bezodkladně potřeboval.920 I po propuštění ze šatlavy či usmíření stran mohl následovat trest. V praxi městských soudů se tak setkáváme s vypovězením provinilců dočasně nebo natrvalo z města.921 Týnecká městská rada tak vypověděla z městečka Jiříka, který je v pramenech blíže označen pouze jako zeť Šťastného, s manželkou. Jeho provinění se přitom ze zápisů zdá jako poměrně vážné, neboť se krádeží dopouštěl opakovaně. Kradl přímo v domě kněze Jiříka a dále zcizil nějaké předměty v domě jedné ženy, s níž se ale smlouvou dohodl na náhradě škody. K tomu se přidal ještě další vážnější prohřešek, protože po zadržení z vězení utekl „a jej zlehčil, s kteréžto příčiny veliký trestání zasloužil“. Městská rada ale nakonec i v tomto případě přihlédla k vlastním prosbám viníka, jeho přátel a dalších dobrých lidí a od stíhání upustila. Nezanedbatelný vliv mělo na městskou radu snad i to, že Jiřík neztratil podporu nejbližších příbuzných, a to zejména tchána a tchyně, kteří se za něj zaručili. Je možné, že městská rada v tomto případě jednala hlavně s ohledem na Šťastného s manželkou a přihlédla zřejmě k jejich bezúhonnému postavení. Pro Jiříka, který musel slíbit, že se nic takového již pod hrozbou trestu nebude opakovat, to mohla být poslední šance, jak se udržet v „počestné“ společnosti.922 Tento závazek mohla doplnit hrozba sankce pro případ jeho porušení a opakování stejného prohřešku. Mandalena Korfištová měla být při dalším podvádění při prodeji másla pokutována 10 kopami gr. míšeňských.923 Určitá hrozba je obsažena i v rozhodnutí hejtmanského soudu z roku 1508 nad Melhubou Bednářem z Bohdanče, který způsobil zřejmě krádežemi nějaké škody na choltickém panství. S poškozenými se sice nakonec dohodl, ale před tím ještě uprchl z vězení. Právě kvůli tomuto
920
„… dokládá to ve své žalobě, že jest ho sobě v své důležité a rychlé potřebě dobrým sousedským úmyslem vypůjčil…“, tamtéž, fol. 198v,199r (1619). 921 „… z vlastního přiznání v domě radním … nějaké sýry u něho pokradl a Martinovi Machotovi a jeho ženě Anně dodal… měl by být vydán na Pardubice ale p(an) p(urkmistr a) p(áni) přihlídajíce k jeho mladosti učinili mu milost a jeho z obce na čas vypověděli, poněvadž se kořil a pod hrdlem svým připověděl … že se toho víc nedopustí“, tamtéž, fol. 145r, v (1601). 922 „…že pak k tomu ještě z vězení se dobyl a jej zlehčil, s kteréžto příčiny veliký trestání zasloužil i nemoha p(an) starší a p(áni) konšelé pláče a prosby Jíry a přátel jeho i také přímluv dobrých pánův přátel činěné a nejsouce o bezhrdlí jeho žádostivi jej jsou z takového vězení propustili a jeho prázdna učinili předkládajíc jemu jeho zavinění a napomenutí dávajíc, aby se toho víceji nedopustil. Na to nade všecko, aby městečka prázden byl i s manželkou svou míli šíře i zdýli, poručili, k čemuž jest přistoupil a tímto zápisem slíbil život svůj polepšiti a toho se více nedopouštěti … kdyby se dopustil, aby to zavinění bylo připomenuto a trestání, jak by náleželo, aby podstoupil …“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 131r, v (1614). 923 „v prodávání másla faleš provedla a byla jest o to trestáním nejednou obtěžována …k místu jest to přivedeno Janem Komínkem z Dašic…uručila se, jestližeby k takové věci nebo podobné dopustila …do komory JMC pokuty povinna bude dáti 10 kop míš(eňských)“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 20r, v (1570).
prohřešku měl být vyslechnut „…jestli žeby, kdy tu v Pardubicích aneb v Bohdanči kat byl pro jakou potřebu“ a měl prozradit, jak z vězení uprchl.924 Z těchto případů je patrné, že cílem soudů nebylo ani v těchto poměrně vážných případech přímo exemplární potrestání viníků, ale pokud byla jejich reintegrace do společnosti možná, zmírnění trestu a napomožení jí. Rozhodující roli zde hrálo začlenění viníka do sociálních sítí, které byly zárukou pro znovuzačlenění do společnosti a také zároveň dokladem, že se nejedná o nepočestnou osobu. Pokud zadržený neměl okruh osob, které by ho zaštítily, ukazovalo to na jeho nezakotvenost ve společnosti (tzv. lotryně či vandrovní osoby), špatnou pověst a nepočestný charakter. Tito lidé byli poté posuzování mnohem přísněji. Dvojí měřítko, jímž byli lidé posuzováni, zmiňuje i Koldín, podle něhož byli vnímáni jinak lidé, „kterýžby jména a dobré pověsti byl(i)“, a podezřelé osoby bez dobré pověsti, které měly být vydávány k útrpnému právu.925 Dokladem benevolence a snad i milosrdenství může být příklad pacholka Štěpána, který byl zadržen v přeloučské šatlavě, protože se u něj našlo větší množství oblečení a vzniklo tak podezření, že se jedná o kradené věci. Štěpán se ale k ničemu nepřiznal a o oblečení se ani nikdo nehlásil, takže byl z šatlavy nakonec propuštěn a vypovězen z města do minimální vzdálenosti dvou mil. Městská samospráva se tak vypovězením z města zbavila podezřelého a potencionálně nebezpečného jedince, který v městě představoval cizí element.926 Pokud nebyl dostatek důkazů pro stanovení viny, mohl soud rozhodnout o složení tzv. očišťující přísahy, což se stalo v šesti případech. Přísahu ukládal hlavně hejtmanský soud, ale s jejím uložením se setkáváme i v praxi městských soudů. Městské rady se přitom někdy odvolávaly na ustanovení Koldínova městského zákoníku připouštějícího možnost bránit se složením očistné přísahy u lidí, „kterýžby jména a dobré pověsti byl(i)“.927 Stav důkazní nouze nastal i v případě obvinění z „krádeže z věci JMC“, tzn. z pytláctví, z roku 1651. Jakub Horyna z Holic, kterého u vrchnosti udal jeho soused Mikuláš Blažek, byl podezřelý z toho, že zastřelil divokého kance, přičemž jediným důkazem bylo „jisté znamení od krve v mé pšenici“. Horyna musel před hejtmanským soudem odpřísahat svou nevinu.928 Přísahou se před soudy bránili také lidé 924
„… a poněvadž se vždy panu Pavlovi zdá, že jest ještě týž Melhuba pravdy nepověděl, jak jest z vězení jeho ušel, aby Melhuba předce na rukojmích držán byl a jestli žeby kdy tu v Pardubcích aneb v Bohdanči kat byl pro jakou potřebu, tu aby on postaven byl a při tom městě, aby ještě vždy tázán byl, aby pověděl, jak jest z toho vězení ušel, však tak aby katu dán v ruce nebyl a přitom by se pak i v čem poznal v těch starých věcech, o kterých jeho pan Pavel viní, nemá jemu na hrdlo státi ani jeho zdraví kaziti…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 4v (1508, Bohdaneč); srv. F. Šebek, Dějiny Pardubic, I, s. 194, který záznam pokládá za doklad o neustáleném výkonu hrdelního soudnictví na panství. 925 Koldín, čl. P9, s. 348. 926 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 143r (1601). 927 Koldín, čl. P9, s. 348. 928 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 222v (1651, Holice).
obvinění z krádeží, resp. přivlastnění, věcí, které jejich původní majitelé ukryli za třicetileté války na bezpečném místě. Jednalo se zpravidla o zakopané peníze nebo oblečení.929 Možnost zmírnění a opatrnost při potrestání byla dána ohledy na okruh pachatelů, např. u krádeží věcí nebo peněz patřících městské obci, které páchali především úředníci města nebo členové městské rady.930 Zpronevěrou peněz vybraných z almužny se zabývala roku 1642 holická městská rada v součinnosti s hejtmanským soudem. Kostelník Václav Zběhlík se k činu nakonec přiznal a slíbil zcizené peníze vrátit a zaplatit pokutu ve výši 10 kop gr. míšeňských. Pokud by peníze nevrátil, nechtěli jej sousedé za kostelníka. I v tomto případě je patrná jistá benevolence v trestu, neboť viník nakonec musel na přímluvu faráře a dalších osob zaplatit pouze jednu kopu a mohl dál zůstat kostelníkem.931 Tyto případy již souvisí se špatným vykonáváním svěřené úřední funkce, kdy byla osoba nedbale vykonávající výběr některých poplatků opakovaně zadržena v městské šatlavě.932 Pokud se podíváme na složení sporných stran podle pohlaví, sociálního postavení a místního původu, zjistíme, že ženy ze 43 případů krádeží figurovaly v deseti, přičemž v jednom z nich byly ženy oběma spornými stranami. Žena byla osmkrát v pozici obžalované a třikrát v postavení žalobkyně. Ženy byly třikrát obžalovány z krádeží oblečení, dvakrát se měla žena dopustit zcizení peněz. Jednou kradla žena cihly na opravu vyhořelého domu a jednou měla opakovaně sama krást dřevo nebo pro ně posílat svou čeleď. Jedna žena byla obviněna z nekalých obchodních praktik, kterých se měla dopouštět při prodeji másla.933 Jak již bylo výše zmíněno, zdá se, že mezi obviněnými z krádeží více figurují osoby nižšího sociálního postavení, které byly často v zaměstnaneckém poměru a v postavení podřízeném hospodáři. V pěti případech byli za viníky označeni pacholci, dále byl z krádeže obviněn mládenec, čeledín, pohůnek. Jednou se měl krádeže dopustil cikán, který poškozenému Petru Bednářovi z Bohdanče „ženu uloudil a s ní 929
Petr Formánek z Holic nějaké peníze „… pro lepší bezpečnost zakopal do země a skoval… před lidem dravým a loupežným…“, SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 1, fol. 251v (1642). 930 K. Malý, Trestní právo, s. 159nn. 931 „… Zběhlík souc dosažen na světničku radní… v příčině záduší nanejvýš ochuzeného městečka Holic… že den narození Ježíše Krista mladší kostelníci… vyžádali a vyprosili almužny 23gr(ošů )b(bílých) a odvedouc jemu takové peníze on sám vlastní rukou napsal že jest přijato 15gr(ošů) b(ílých) 6 d(enárů) a z té almužny ukradl 9 gr(ošů) b(ílých)… to na něj při právě hned ukázáno… to napraviti chtěl… první psaní poslané na zámek… v příčině Václava Zběhlíka… on toho zapíral, že tolik nebylo i před páterem Benedictem v domě farním znáti se nechtěl… v tom se poznal a co ukrad chce dát k chudému záduší… jestli to nezaplatí nechtějí ho sousedé mít kostelníkem, což páter právu a obci v moci zanechává… na přímluvu pátera a jiných přijata od něho pokuta 1 k(opa g.) m(íšeňských) k záduší a kostelníkem má zůstat dál do soudu“, SOkA Pce, AM Holice, kn. č. 1, fol. 254v, 255r (1642). 932 „… Zikmund jakožto povolnej soused tak jest se zachoval a vybíral a na zámek donášel, ale Petr jakožto nepovolnej jest to obmeškával a přitom nebejval a my vidouce, že důchod JMP špatně se opatrují, jej Petra Vaniše sme několikrát slovy i šatlavou trestali a však nemohše jej k tomu napraviti jinou sme to osobou museli opatrovati…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 6r (1541, Bohdaneč). 933 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 20r, v (1570).
statku jeho drahně pobral“. Bednář se poté dožadoval náhrady škody od lidí, kteří se za viníka při propuštění z vazby zaručili a měli zajistit jeho „postavení do času jmenovitého“.934 Z žen nižšího sociálního postavení byla obviněna jedna podruhyně a děvečka. Ani různé sociální postavení sporných stran nebránilo, aby se mezi sebou smířily. Roku 1511 se před hejtmanským soudem smířil Kramařík z Bohdanče se svou podruhyní Dorotu Jiříkovou, kterou obvinil z toho, že mu z jeho truhly vzala 8 kop grošů.935 Spory týkající se krádeží se odehrávaly přibližně stejně často mezi obyvateli ze stejné lokality jako mezi místními a cizími lidmi.936 Rozdíl lze sledovat ale v tom, že pokud došlo k tomuto typu sporu mezi místními lidmi, byli se spíše schopni mezi sebou dohodnout, než když se místní člověk dostal do konfliktu s cizí osobou. Bylo to dáno zřejmě tlakem místních struktur na sporné strany, který byl určitě vyšší u lidí z dané lokality. Ve sporech místního a cizího člověka znamenalo soudní řízení často jediný způsob jak dosáhnout svého. I tyto spory ale mohly skončit usmířením, ale spíše než tlak sousedů k tomu přispívalo nebezpečení, že by mohl být obžalovaný vydán k hrdelnímu soudu. Žalobce za této situace mohl dosáhnout výhodnější dohody o náhradě škody. Tento případ nastal ve při ševce Pavla Královského z Pardubic a Doroty Mackové z Vysoké, kterou řešil hejtmanský soud. Dorota měla ještě s jednou ženou ukrást Pavlovi, který se v podroušeném stavu vracel z hradeckého jarmarku, jeho váček s penězi. Situace pro ni byla ale o to horší, že k události došlo na svobodné silnici a Pavel byl okraden ve spánku. Ať už ke krádeži došlo jakkoliv, ze soudního jednání je zřejmý jiný přístup k osobám se špatnou pověstí. Mariana, která v případu figurovala vedle Doroty, se nemohla spolehnout na své sousedy a přátele a jako vandrovní osoba a „lotryně“ byla vydána k útrpnému právu. Dorota mohla využít svých sociálních kontaktů a svého začlenění do sociálních sítí, neboť kolem sebe měla okruh lidí, kteří se za ni zaručili a doložili její dobrou pověst. Nakonec i ona a její manžel zvolili nejjistější způsob, jak si zaručit zachování dobré pověsti, a zároveň způsob pro ně finančně poměrně náročný. Uzavřeli s Pavlem Královským přátelskou smlouvu, v níž mu slíbili zaplatit 20 kop gr. míšeňských a dát jalovici.937 Ze zápisů soudního řízení je patrná jistá odtažitost hejtmanského soudu od obviněné sporné strany. Jiný postoj k obviněné je patrný ze zápisů soudního řízení, které probíhalo v letech 1587 až 1589 před městskou radou v Bohdanči. Mikuláš Haltýřník 934
„… kteréhož výšepsaní lidé z Třebechovic vyručivše z vazby na postavení do času jmenovitého i toho jsou neučinili ani potom… a tak jsou základu 100 k(op) gr(ošů) č(eských) propadli a učinili smlouvu s Bednářem že jemu dají na škodu, kterou skrze to vzal 10 k(op) gr(ošů) č(eských)“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 58v (1524, Bohdaneč). 935 Tamtéž, fol. 34r (1511, Bohdaneč). 936 Místní původ byl jasný ve 32 případech, z nichž se mezi místními odehrálo 18 a mezi místním a cizím 14 sporů. 937 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 99v–106r (1576, Pardubice – Vysoká).
obžaloval sousedku Kateřinu Drábkovou z toho, že posílala krást svou čeleď jeho dřevo a dokonce se těchto krádeží sama účastnila. Haltýřník ihned v žalobě vyčíslil škodu na 25 kop gr. českých a z průběhu soudního řízení je jasné, že získání této poměrně značné finanční náhrady bylo jeho cílem. Na začátku roku 1588 městská rada rozhodla o určité vině Kateřiny, kterou kromě svědeckých výpovědí potvrdila i ona sama, protože se proti nim neohradila a „…jak praví přísloví obecní Kdo mlčí, svoluje.“ Dostala ale možnost „z domnění Mikuláše a jiným lidem vyjíti“ a očistit se přísahou a zároveň se tak vyhnout povinnosti platit pokutu. Toto rozhodnutí vzbudilo zřejmě u obou stran určité pochybnosti. Žalobce sice rozhodnutí soudu nakonec přijal, ale využil toho, že se Kateřina u soudu přestala objevovat a dožadoval se zaplacení pokuty. To zase probudilo k jednání Kateřinu, která chtěla rozsudek vysvětlit a zpochybnila oprávněnost nároku Haltýřníka. Podle městské rady již neměla Kateřina možnost přísahu složit a obě strany se měly mezi sebou dohodnout na náhradě škody, což se jim ale nepodařilo. Kateřina se nakonec odvolala k apelačnímu soudu, který rozhodl, že Kateřina přísahu složit může. Zda Kateřina opravdu svou nevinu před soudem odpřísáhla, již bohužel v zápisech obsaženo není.938 V jednání městské rady se objevuje určitá nechuť a zdrženlivost rozhodnout přímo v neprospěch jedné strany.939 Mohla ji k tomu vést postava Haltýřníka, který byl zřejmě vrchnostenských zaměstnancem na panských sádkách a zároveň poněkud spornou postavou, jež vedla spory i s dalšími bohdanečskými sousedy. Zároveň chtěla městská rada dát šanci Kateřině Drábkové odejít ze sporu pokud možno s nepoškozenou ctí. Tato situace, kdy soud vlastně rozhodnout nechtěl, byla důsledkem selhání mechanismů vedoucích k usmíření stran. Městská rada chtěla nastolit pokojné sousedské vztahy, což ale nebylo možné učinit prostřednictvím soudního výnosu, který by byl pro jednu stranu velmi bolestivý a podlamující její dobrou pověst. Dá se předpokládat, že by tato nechuť udělat jednoznačné rozhodnutí mohla být spíše specifikem městských soudů. Vrchnostenský soud se snad v takové míře neohlížel na jednu ze sporných stran, protože zpravidla řešil spory osob z různých lokalit, a nemusel tak brát zřetel na zachování smíru v lokalitách. Pokud vrchnostenský soud vynesl v případu krádeže či fyzického napadení takový rozsudek, který by mohl mít pro viníka zneucťující důsledky, skončily takové případy nakonec mimosoudní dohodou. Takovým donucovacím prostředkem byla zpravidla hrozba dlouhodobého pobytu v panském vězení. U sporů o čest k takovým situacím nemohlo zpravidla dojít ani před městskými a ani před vrchnostenskými soudy. Tyto rozepře byly totiž chápány
938
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 42r–55v (1588). Srv. B. Müller-Wirthmann, Raufhändel (Gewalt und Ehre im Dorf), In: R. van Dülmen (ed.), Kultur der einfachen Leuten (Bayrisches Volksleben vom 16. bis zum 19. Jahrhundert), München 1983, s. 79–111, zde s. 88.
939
jako malicherné a často se v nich provinily obě sporné strany, a soudy je mohly jednoduše ukončit samy opatřením obou stran na cti. V případech krádeží to asi nebylo možné, protože spory měly „reálný“ obsah a poškozený se domáhal rozhodnutí. Tyto úvahy by bylo třeba porovnat s případy řešenými jinými městskými soudy, neboť pro spory pardubických poddaných se dochovalo příliš málo podrobných záznamů k danému typu sporů. 6.2. Čest Značný počet sporů o čest, které se odehrály mezi poddanými pardubického panství, dokládá význam, jaký lidé cti přikládali. Z přibližně 850 sporů zachycených pro celé pardubické panství zaujímaly spory o čest přibližně třetinu. V rámci trestněprávních případů, k nimž tyto spory patřily, tvořily asi 60 %. Početně jim konkurovaly pouze civilněprávní spory o majetkové otázky týkající se dědictví, škod na majetku, užívacího práva a dluhů. Spory o čest byly pravděpodobně ještě početnější, ale část z nich byla řešena ústně mimosoudním způsobem a nemáme o nich žádný písemný doklad. K poškození cti docházelo zpravidla prostřednictvím urážek, které mohla spolu s výhružkami doplňovat hanlivá gesta a hrozby. Při studiu role cti je nutné mít na zřeteli především to, jakým způsobem byly tyto spory ukončeny. Naprostá většina sporů o čest zachycených v městských i vrchnostenských knihách skončila nějakou formou usmíření, což je doloženo téměř v 90 % případů. Uzavření přátelské dohody považuje za ideální způsob ukončení nářků cti také Koldín, protože nařčenému poskytovalo očištění cti a viníkovi mělo přinést beztrestnost.940 Samotné usmíření se dělo obvykle tak, že jedna strana druhou odprosila a požádala o odpuštění, vzájemně o sobě prohlásily, že se považují za „poctivé“ a že byl spor zbytečný a bezdůvodný. U zbývajících záznamů není jasné, jak bylo soudní řízení ukončeno, protože byla písemně zachycena pouze žaloba či svědecké výpovědi anebo zápis prostě nepokračoval. Je pravděpodobné, že se v procesu např. pro nezájem jedné strany nepokračovalo. Ve zbývajících soudních řízeních byl soudem či městskou radou vynesen nález či výpověď. V naprosté většině sporů tak sporným stranám zřejmě nešlo o to dosáhnout nějakého rozhodnutí ve svůj prospěch, protože ze své zkušenosti musely vědět, že soudní instituce usilují o brzké ukončení soudního řízení a zpravidla rozhodují o očištění cti. Trval-li přesto někdo na řešení daného konfliktu, soudní instituce to braly spíše negativně. Když sporné strany dosáhly vynesení nálezu ve sporu o čest, jednalo se spíše o vítězství dané chvíle, které mohlo ale vítězi sotva zaručit sociální vzestup
940
Koldín, čl. Q 19, s. 361n.
v relativně ztuhlých sociálních prostorech raně novověké stavovské společnosti.941 Ze zápisů soudního řízení se ojediněle z promluv žalobců dovídáme, proč před soudem žalobu podali. Jan Kadeřávek se proti nářku cti bránil před městskou radou v Bohdanči, protože „jednoho každého poctivého člověka, kdo čest miluje, tehdy povinen jest ji hájiti“. Soudní řízení ale zřejmě i pro něj překvapivě neskončilo usmířením, ale pokračovalo až k vynesení nálezu, který nebyl ani pro jednu stranu výhodný. Soud totiž rozhodl o potrestání obou sporných stran vězením. Kadeřávek vyjádřil svůj údiv nad vývojem situace a posteskl si, že „očekával od Kašpara Hybského na tu žalobu mírné odpovědi“.942 Soudní žaloba tak představovala elegantní řešení ochrany cti, neboť byla veřejná a zápis o napravení cti byl zpravidla vnesen do městských knih. Uražené a pohaněné osoby se na soudy obracely proto, že chtěly být na své cti opatřeny a chtěly dosáhnout nějaké satisfakce, např. omluvy ze strany nactiutrhače. Přestože žaloba někdy následovala až po vzájemném zhanění, kdy napadený útočníkovi verbální urážku vrátil a vina tak byla na obou stranách, hrozilo minimální nebezpečí, že by soud obžalovaného nebo dokonce i žalobce v případě usmíření navíc sankcionoval. Čest hrála roli i v jiných typech sporů, jako byla ochrana vlastního majetku či násilné jednání. Někteří autoři proto zpochybňují vyčlenění zvláštního typu sporů o čest kvůli tomu, že tento pohled pak zatemňuje chápání cti. Všímají si, že v řadě sporů se používal pojem cti zcela účelově pouze jako určitá zástěrka pro vlastní někdy zcela přízemní a materiální zájmy.943 Spory o čest se tak s dalšími typy sporů vzájemně prolínaly a někdy je překrývaly. Velká část verbálních konfliktů vznikala při řešení věcných sporů, což dokládá, že se samotných hádkám přikládala větší váha než původním sporům.944 Vypadá to, jakoby spory o čest byly prostředkem řešení konfliktů, který nebyl svázán s určitými konfliktními oblastmi a byl využíván zvlášť tehdy, když existovaly kontexty, které jej podporovaly, např. v hospodách, jimž dominovali muži. V zásadě byl tento „kulturní styl“ střetů k dispozici všem skupinám, generacím a pohlavím venkovské společnosti a byl také ve všech možných situacích používán.945 To by odpovídalo pojmu agonální komunikace Rainera Walze, který čest chápe jako nejcharakterističtější znak jednoduchých sociálních systémů. Charakteristickou vlastností této komunikace je neustálé lustrování činů a výroků ostatních a hledání možných hanlivých znaků a také nutkání reagovat, 941
R.-P. Fuchs, Um die Ehre, s. 190n. „… nejsouc žádostiv těchto nynějších časův žádných soudů majíce prve dosti své bídnosti očekával od Kašpara Hybského na tu žalobu mírné odpovědi i tomu všemu jest odepřel…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 97r (1623). 943 B. Krug-Richter, Von nackten Hummeln, s. 269–307. 944 Tamtéž, s. 271; P. Spierenburg, Social Control and History: An Introduction, s. 17. 945 B. Krug-Richter, Von nackten Hummeln, s. 280. 942
protože nikdo nechtěl ztratit vlastní tvář. Odplata byla jedním způsobem reakce, kterým se druhému člověku nařčení vracelo stejnou formou. Alternativním způsobem byla další eskalace konfliktu použitím silnějších slov nebo dokonce fyzického násilí. Základ agonální komunikace se tak skládal ze širokého spektra urážek, hanlivých slovních spojení a hrozeb.946 Dalším způsobem reakce bylo podání soudní žaloby. Nařčený tuto cestu volil, pokud nemohl přímo reagovat, například protože byl pomlouván ve své nepřítomnosti, nebo se chtěl z různých důvodů vyhnout přímé konfrontaci. Toto „nereagování“ mohlo být výsledkem disciplinačních snah ze strany vrchnosti. Mohla se v něm odrazit ale také úloha sociální kontroly ze strany sousedů, kteří slovně nebo i fyzicky napadeného vyzývali, aby se do sporu nepouštěl. Svou roli mohly sehrát také povahové vlastnosti napadeného. Někteří historici mluví doslova o obchodu se ctí (Ehrenhandel, honor trade) nebo o hrách cti, které ale mohly být občas rušivé, protože proti sobě zároveň stavěly členy komunit.947 Paradoxně ale čest a spory o ni sloužily zároveň jako prostředek udržení a obnovení řádu a přispívaly ke stabilitě společnosti. Tím, že se do nich mohly transformovat jiné typy sporů, kvůli kterým se ale nakonec sporné strany nesoudily, mohly být vzájemné konflikty mnohem lépe ukončeny usmířením. Prostřednictvím těchto sporů docházelo k uvolnění přetlaku ve společenských vztazích. Z tohoto hlediska čest prostupovala všemi sociálními vztahy a v myslích současníků byla velmi účinným nástrojem k dosáhnutí klidu a míru v lokalitách a nastolení „bezúhonných“ a „vyvážených“ sousedských vztahů.948 Stabilita společnosti a smír v lokalitách byl založen především na smírčích smlouvách, což dokládají některé konflikty odrážející napjaté sousedské vztahy v obcích. Obyvatelé Koloděj si roku 1575 před hejtmanem stěžovali na svého souseda Tomáše Míškova mimo jiné i proto, že se s „žádným smlouvati… nechce“ a že spory chce řešit „bitím a mordováním“.949 Význam pověsti a také důležitost vzájemné snášenlivosti je snad ještě patrnější na příkladu Jana Zářeckého z Platěnic, kterého mezi sebe sousedé nechtěli přijmout. Jan sousedy žádal o odpuštění a musel jim slíbit, „že se k nim ke každému chce chovat uctivě, šetrně a sousedsky“. Sousedé jej nakonec na přímluvu hejtmana a sirotčího písaře mezi sebe přijali.950 Pro fungování v komunitách tak byla významná dobrá pověst, s níž byla úzce spjata také čest. Přítomnost osobní cti tak podmiňovala začlenění jednotlivce do domu, vesnického společenství či cechu. Čest tak vymezovala prostor pro jednání a roli, jakou budou jedinci ve společnosti hrát. Van Dülmen od 946
G. Schwerhoff, Social Control of Violence, s. 229n. B. Krug-Richter, Von nackten Hummeln, s. 280. 948 Srv. H. Roodenburg, Social Control Viewed from Below, s. 149n; B. Krug-Richter, Von nackten Hummeln, s. 270n. 949 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 108v (1575, Koloděje). 950 Tamtéž, kn. č. 1513, fol. 64v (1617, Platěnice). 947
sebe odlišuje čest vnější, která v sobě zahrnovala sociální uznání a kterou jedinci poskytovala skupina. Zároveň ale existovala čest osobní, která závisela jen na existenci a jednání dotyčného, jehož cílem bylo podle něj tuto čest získat, zajistit a rozmnožit, neboť ve cti spočíval sociální status každého jednotlivce. Čest nebyla vrozeným nebo pro vždy nabytým statkem, ale majetkem, který vyžadoval bdělost a který se musel chránit před každým ohrožením.951 Trochu jiné pojetí a význam cti představil na základě rozboru normativních pramenů, jako byla např. zemská zřízení či Koldínův městský zákoník, a také rozsáhlého souboru výnosů apelačního soudu v Praze Karel Malý. Podle Malého byla v 15. a 16. století čest především právní a až na druhém místě morální záležitostí. Ti, kteří měli čest a byli tak řazeni mezi počestné osoby, byli nositeli práv a povinností. Čest se tak institucionalizovala v právní skutečnost, jejíž absence či přítomnost měla především právní důsledky. Čest byla tedy základním kritériem právní způsobilosti, kterou se snažil každý zachovat a uchránit. Obrana cti tak nebyla motivována obavami ze ztráty společenské prestiže, ale z vyloučení ze společnosti.952 Narozdíl od Dülmena v tomto pojetí nebylo možné čest zvětšit, ale pouze ji mít nebo nemít. Podobně uvažuje i německý historik R.–P. Fuchs, který se domnívá, že u urážek cti šlo spíše než o přímé soupeření o společenské postavení a o symbolický kapitál o všeobecné prokázání schopnosti se bránit. Předpoklad, že aktéři jednali se zřetelem pouze ke zvětšení vlastního kapitálu, případně pod všudypřítomným tlakem k zachování vlastní sociální prestiže, chápe jako zavádějící.953 S pojmem cti se vázal určitý kód chování. V jednání lidí existovaly určité zákonitosti, které umožňovaly orientaci v každodenním životě a měly existenciální význam. Nacházela se na rozhraní mezi individuálním zaměřením a společenskými vzory; mezi obrazem sebe sama a vnímáním blízkým okolím. „Kód cti“ je tak zákonitostí v jednání lidí a funguje jako komunikační systém sloužící k uspořádání sociálních vztahů.954 Toto chápání cti jako kódu chování vychází z pojmu habitu Pierra Bourdieho jako individuálních i kolektivních dispozic, kterými jsou ve společnosti jednající lidé určitým způsobem disponováni k sociálnímu jednání.955 Jsou to navrstvená neuvědomělá schémata, jejichž prostřednictvím vnímáme, posuzujeme a jednáme ve světě, která jsou osvojována trvalým působením konkrétních sociálních podmínek a podmiňováním, prostřednictvím internalizace externích omezení a
951
R. van Dülmen, Kultura a každodenní život, II, s. 189nn. K. Malý, Trestní právo, s. 204n. 953 R.-P. Fuchs, Um die Ehre, s. 191n. 954 M. Dinges, Die Ehre als Thema, s. 409–440. 955 M. Petrusek, Pierre Bourdieu – od Kabylů k „velké sociologické teorii“, s. 125n; srv. P. Bourdieu, Teorie jednání, Praha 1998, s. 14nn. 952
možností – jsou tak „produktem struktury, producentem praxe a reproduktorem struktury“.956 Habitus je v podstatě systém stabilizovaných, dlouhodobých, opakujících se postojů, a to individuálních nebo skupinových, dále orientací a „symbolických matic“, do kterých aktér ukládá svou zkušenost, aby ji mohl znovu sociálně využít.957 Bourdieu čest představoval jako symbolický kapitál.958 Čest, prestiž či rituály jako symbolické komponenty sociálního života mohly podle něj konvertovat nejen do jiných podob symbolického kapitálu, ale zejména do jiného typu kapitálu – ekonomického, kulturního či sociálního. Pod pojmem sociální kapitál je pak zahrnuto množství hodnot, které se vytvářejí, když skupina jednotlivců investuje zdroje do pěstování souboru vztahů mezi sebou navzájem (tzv. sociální sítě). Tyto vztahy podporou sdílených norem vytvářejí důvěru, zjednodušením informačních toků zlepšují vymáhání smluv a usnadňováním kolektivních akcí zvyšují sankce proti deviantnímu chování.959 Různé typy kapitálu se pak dají využít v sociálních i ekonomických vztazích a mohou obíhat, akumulovat se, měnit formy a rozšiřovat prostor pro jednání jedince. Symbolický kapitál hraje ze všech druhů kapitálů nejpodstatnější roli v procesech legitimizace moci. Čest slouží k rozdělení moci a vlivu uvnitř komunit a v důsledku toho také k výběru osob ve vedení komunit a je tak úzce provázána s představami o maskulinitě.960 Dinges v souvislosti se ctí pojmenoval dva zásadní „gender koncepty“ raného novověku, v nichž hrála hlavní roli mužská schopnost vykonávat moc (násilí) a ženská sexuální disciplína. Oba koncepty ale chápe jako diferencovaný model, v němž se na násilí někdy podílí i ženy. U mužů se dají zase sledovat sociálně podmíněné rozdíly ovlivňující připravenost vykonávat násilí. Ofenzivní habitus cti a násilí (Ehre–Gewalt–Habitus) charakterizoval hlavně skupinu mladých neženatých mužů, kteří ještě bojovali o své místo ve společnosti. V manželství a rodině zase existovalo úzké sepjetí mužské a ženské cti, což přivádělo muže do defenzívy a stavělo je před nutnost energicky vystoupit na obranu porušené ženské cti.961
956
L. Wacquant, Pierre Bourdieu, In: R. Stones (ed.), Key sociological thinkers, Londýn 1998, str. 215–229, http://www.biograf.org/clanky/members/clanek.php?clanek=v2707 (2. 1. 2009). 957 M. Petrusek, Pierre Bourdieu – od Kabylů k „velké sociologické teorii“, s. 125n. 958 M. Dinges, Ehre als Thema, s. 418. 959 S. Ogilvie, How Does Social Capital Affect Women?, http://www.historycooperative.org/journals/ ahr/109.2/ogilvie.html (25. 10. 2007); ke konceptu sociálního kapitálu M. Sedláčková – J. Šafr, Koncept sociální koheze, s. 323n. 960 M. Petrusek, Pierre Bourdieu – od Kabylů k „velké sociologické teorii, s. 128n; srv. P. Bourdieu, Teorie jednání, s. 75. 961 M. Dinges, Ehre und Geschlecht in der Frühen Neuzeit, In: S. Backmann – H. J. Künast – S. Ullmann – B. A. Tlusty (Hg.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit – Identitäten und Abgrenzungen, Berlin 1998, s. 123–147.
Zastoupení mužů a žen ve sporech o čest a sociální postavení sporných stran Zachycení většího počtu záznamů sporů o čest umožňuje jejich sériové zpracování. Můžeme tak sledovat zastoupení mužů a žen, a to v jaké roli před soudem vystupovali. Zároveň se můžeme ptát po důvodech jejich odlišného využívání soudů jako nástroje k obhajobě cti. Přibližně ve 275 sporech, které řešil soud, byl muž jednou ze sporných stran v 254 sporech, tzn. ve více než 90 %. Samotní muži proti sobě stáli ve více než polovině těchto sporů (celkem ve 164 případech). Sporům o čest tedy dominovali muži. V případech, kdy se soudili se ženami, manželskými páry, více osobami či právnickou osobou, se před soudem objevovali většinou v pozici obžalovaných. Tab. 8: Sporné strany ve sporech o čest s účastí mužů Muž Protistrana muže Žalobce Obžalovaný Manželský pár 2 14 Žena 15 26 Právnická osoba 0 13 Muž 164 164 Více osob 6 5 Celkem 187 222
Neurčeno 2 3 1 0 3 9
Celkem 18 44 14 328 14 418
Oproti mužům se ženy soudily méně často a zřejmě ve větší míře řešily své spory jinými způsoby. Figurují celkem v 78 dochovaných sporech, tzn. v necelých 30 % všech sporů, a pouze ve 24 případech jsou oběma spornými stranami. Žena vystupovala před soudem většinou v roli žalobkyně a ve sporech nejčastěji žalovala muže.962 Přibližně ve třetině sporů, kde vystupovala žena, je doloženo, že je zastupovali muži (nejčastěji manželé, méně často otcové, ojediněle synové). Pokud vystupovala žena ve sporech samostatně, jednalo se pravděpodobně o vdovu. Jakkoliv je to problematické, můžeme výsledky srovnat s údaji z Paříže, kde ženy ve sporech o čest figurovaly jako obviněné ve čtvrtině případů a jako žalobkyně ve třetině.963 I zde tedy ženy vystupovaly před soudy častěji v roli žalobkyň, ale v porovnání s mými výsledky z pardubického panství se před soudy objevovaly častěji. Na pardubickém panství se ženy jako žalobkyně i obžalované objevily v necelé pětině sporů (přibližně 20 a 16 %). Je pravděpodobné, že rozdíl v přístupu k soudním institucím v Paříži 18. století a na pardubickém panství 16. a 17. století je dán odlišným ekonomickým postavením žen, neboť pracující ženy v Paříži měly větší finanční prostředky na zahájení soudního řízení.964 962
Srv. M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 189n, která zjistila, že na panství Triberg žena vystupovala jako žalobkyně ve 13 sporech a i zde většinou žalovala muže (9krát); muži se jako žalobci objevily před soudem ve 147 případech. 963 M. Dinges, The Uses of Justice, s. 167. 964 Tamtéž, s. 167–168.
Tab. 9: Sporné strany ve sporech o čest s účastí žen Protistrana ženy Manželský pár Muž Ženy Právnická osoba Více osob
Žalobkyně 2 26 24 1 0 53
Žena Obžalovaná 2 15 24 2 1 44
Neurčeno 2 3 0 0 0 5
Celkem 6 44 48 3 1 102
To, že se ženy před soudy ve sporech o čest objevovaly mnohem méně než muži, neznamená, že by byla pro ženy čest méně významná nebo si urážky tolik nepřipouštěly. Z různé míry využívání soudního řešení sporů muži a ženami je patrný jejich jiný přístup k institucím se soudní pravomocí, jakými byly především městské rady nebo cechy a hejtmanský soud. Ženy byly z těchto institucí, s výjimkou cechů, zcela vyloučeny, a snad proto je využívaly v menší míře. Je pravděpodobné, že u sporů o čest, ale asi také u sporů s použitím fyzického násilí směrem k ženám fungovala rodinná a společenská cenzura.965 Kromě toho mohla hrát roli jejich závislá ekonomická pozice. Zřejmě více spoléhaly na mimosoudní způsob řešení sporů a využívaly jiné nástroje k urovnání sporů, jako byla rodina či sousedé.966 Větší zastoupení mužů před soudy lze podle mého názoru vyložit také jako důsledek veřejné formy soudního řízení. Muž pravděpodobně více než žena využíval soudem nabízené možnosti, že svou čest obhájí před členy obce (sousedy) veřejně. Podle toho, že nakonec většina sporů skončila smírným řešením, se zdá, že se mužům a ženám v menší míře nejednalo ani tak o „potrestání“ protivníků, jako spíše o možnost se veřejně obhájit, znovu obnovit a posílit svou vlastní čest. Žena se před soudem objevovala méně, ale pokud se zde objevila, bylo to obecně spíše v roli žalobkyně, tudíž v postavení pro ni výhodnějším. Spory, v nichž proti sobě stáli muži a ženy, nemusely nutně vznikat v souvislosti s rozdílně definovanými genderovými rolemi, ale tyto role mohly být překryty jinými sociálními vztahy, jako bylo sousedství, příbuzenství, rodina, společné pracovní vazby apod. V mužských sporech o čest a také rvačkách se ukazuje, že ústředním prvkem v představách o mužských rolích byly obranyschopnost, tělesná síla a pohotovost k boji, které konflikty bezpochyby stupňovaly.967 Sociální postavení sporných stran jsem se pokusila sledovat u sporů o čest, které v letech 1561 až 1622 řešila přeloučská městská rada a které se odehrály pouze mezi místními obyvateli. U 965
Srv. M. Toch, Schimpfwörter im Dorf des Spätmittelalters, Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 101, 1993, s. 311–327, zde s. 320. 966 Srv. M. Dinges, The Uses of Justice, s. 167. 967 B. Krug-Richter, Von nackten Hummeln, s. 283.
celkem 60 sporů jsem porovnala jména sporných stran s chronologickými řadami majitelů nemovitostí v Přelouči.968 Ve více než polovině sporů (34) proti sobě stáli majitelé či spolumajitelé nemovitostí. Usedlí obyvatelé se objevili ve sporech nejméně 91krát a lidé bez nemovitosti nejvíce 21krát, tzn. přibližně čtyřikrát méně často než usedlí. Pokud to bylo možné určit, stáli obyvatelé Přelouče bez nemovitosti 15krát proti usedlým a třikrát opět proti osobám bez nemovitosti. Mezi 21 osobami, u kterých nebylo držení nemovitosti doloženo, nacházíme mezi muži čtyři tovaryše, jednoho čeledína, nejméně tři bývalé majitele usedlostí, čtyři syny majitelů domů a rektora; mezi pěti ženami šlo ve dvou případech o svobodnou dívku. Celkem u šesti osob, tzn. v 10 %, nebylo možné jejich postavení blíže určit. Postavení usedlých a „neusedlých“ sporných stran se od sebe příliš nelišilo – mezi skupinou „neusedlých“ nacházíme většinou osoby buď nemovitost už nevlastnící, tzn. snad výměnkáře, či dosud nevlastnící, tzn. děti majitelů nemovitostí, tovaryše, případně jednoho rektora, u kterých se dala koupě vlastní nemovitosti předpokládat. Ve sporech o čest proti sobě mohly stát osoby rozdílného stavovského postavení. O sporech s vrchnostenskými úředníky jsem se již zmínila. Cílem urážek týkajících se zejména nepřijatelného sexuálního chování se v prostředí městeček stávaly duchovní osoby. Ve sporech také ojediněle figurovali příslušníci nižší šlechty. Někteří rytíři vlastnili pozemkové majetky sousedící přímo s pardubickým panstvím, postavení jiných – usazených ve vsích či městečkách pardubického panství – se příliš či vůbec nelišilo od postavení poddaných. Příkladem prvního typu rytíře je Jan Lipanský z Lipan, kterého roku 1605 urazil na cti poddaný z Barchova na pardubickém panství Josef Holub. Lipanský podal stížnost hejtmanu panství a žádal o jeho potrestání. Holub ale zřejmě s některými obviněními nesouhlasil a spor byl nakonec ukončen uzavřením přátelské smlouvy prostředkované ubrmany z řad vrchnostenských úředníků nejen z pardubického panství. V případě dalšího prohřešku měl být Holub nějakým způsobem potrestán, např. vězením nebo pokutou.969 Postavení zchudlých rytířů v městečkách se odráží v několika sporech Karla Jelínka z Koldína žijícího v městečku Sezemicích. Již několikrát jsem se zmínila o jeho sporu s obecním starším Adamem Židem, který se odehrál roku 1604 a v jehož pozadí stála stížnost některých nákladníků piva na nepovolené čepování hradeckého piva Jelínkem.970 Roku 1636 řešil hejtman další spor 968
P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 184–200. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 25v, 26r (1605), mezi ubrmany prostředkujícími dohodu byli místohejtman pardubického panství Jan Javornický z Javorníku, dále Karel Martinickým z Chřenovic a na Jezbořicích a karlštejnský hejtman Burian Šváb z Chvatliny. 970 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 161v, 162r (1604). 969
sezemické městské rady s Karlem Jelínkem z Koldína, který zde vystupoval společně se svým synem Janem. Purkmistr a konšelé si u hejtmana stěžovali na chování Karla Jelínka a jeho syna. V knize smluv je obsaženo pouze závěrečné rozhodnutí hejtmanského soudu a o průběhu sporu a soudního řízení se z něho příliš podrobností nedovídáme. Soudní řízení před zahájením důkazního řízení ukončil hejtman, který je „mocnou ubrmanskou výpovědí“ usmířil. Jelínek měl v budoucnu „všecky povinnosti i platy vykonávat“ a konšelům prokazovat patřičný respekt, což bylo pravděpodobně jádro celého letitého napětí mezi nižším šlechticem a obcí.971 Místa sporů U více než třiceti verbálních konfliktů je možné vysledovat, kde se odehrály. K nářkům cti či slovním roztržkám docházelo nejčastěji v místech, kde se scházel větší počet lidí. Téměř polovina sporů se odehrála ve vlastním domě slovně napadené osoby nebo v domě některého souseda. Pětkrát je jako místo sporu uvedena hospoda, kde hrálo nezanedbatelnou roli popíjení alkoholických nápojů. Z některých sporů je patrné, že zřejmě neexistovala jasná hranice oddělující soukromý prostor krčmáře a veřejný prostor, kde se scházeli hosté.972 Dvakrát ke konfliktům došlo během svatebních oslav.973 Tato místa či události by se snad daly chápat jako oblast odpočinku a zábavy poddaných. Spory se zde odehrávaly v přítomnosti většího počtu osob na pomezí veřejné a soukromé sféry a svou roli zde mohla sehrát konzumace alkoholu. K verbálním konfliktům docházelo ale také na místech spojených s prací. Jednou se spor odehrál „při várce obecní“ a jednou se sousedé dostali do konfliktu při společné práci na opravě obecní chmelnice.974 Do oblasti konfliktů vzniklých v pracovní sféře by se snad daly zahrnout i dva spory, k nimž došlo mezi mužem a ženou. První z nich se odehrál „v krejčovském cechu“ v Dašicích mezi Maruší Krčmářkou z Práchovic, která „před dobrými lidmi“ nařkla na cti Jana Matoušova z Čeradic.975 Spornými stranami tak byli v tomto sporu poddaní z blízkých vesnic a nářku na poctivosti se dopustila žena. Další spor se odehrál na rynku, „kde se chleby prodávají“, mezi manželkou pekaře, která slovně napadla jiného pekaře.976 Ke konfliktům na náměstích muselo zcela jistě docházet často už jen proto, že se tu během trhů scházelo velké množství lidí,
971
Tamtéž, kn. č. 1513, fol. 160r, v (1636). „…ve čtvrtek první postní 1620 ve vsi Podůlšanech v krčmě a příbytku Adama Skály … nevole povstala…“, tamtéž, fol. 73v, 74r (1620). 973 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 116r, v (1666); SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 72v–73v (1620, Libčany). 974 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 26v (1691), kn. č. 5, fol. 93v–94v (1617). 975 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 41v–42r (1597). 976 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 85r–86v (1613). 972
probíhaly zde finanční transakce, posuzování kvality výrobků i důvěryhodnosti prodávajících.977 Kromě oblasti odpočinku a práce mohly verbální konflikty vzniknout také při výkonu úředních funkcí a v „úředních“ budovách. Po dvou konfliktech se odehrálo v obecním domě či v domě rychtáře. Kromě toho došlo ke konfliktu také při volbě nového rychtáře a na pardubickém zámku „o soudě jezbořském“, kdy zde byly řešeny majetkové převody a další otázky spojené se správou obce Jezbořice.978 Spory se odehrávaly i na dalších veřejných místech. Pouze jednou je zmíněn spor, který se vyhrotil v kostele. Když se sporné strany zhaněly na takovém místě, nebylo to bráno pouze jako spor mezi zúčastněnými osobami, ale jako „zlořečení … těžké proti Pánu Bohu“.979 Pokud k těmto sporům došlo na tzv. výsadních místech, např. v kostele, na radnici či v domě rychtáře, bylo to bráno jako závažnější provinění namířené na místní samosprávu či proti místním církevním autoritám nebo vrchnosti. I když se nejedná o příliš často zachycená provinění, je patrné, že se viníci v těchto případech vystavovali tvrdšímu postihu nejčastěji ve formě vězení.980 Zaměříme-li se na spory, v nichž byla jednou ze sporných stran žena, zjistíme, že ženy řešily před soudem především konflikty, jež se odehrály v jejich domech. Takové případy byly zachyceny tři a pravděpodobně ve všech případech se jednalo o ovdovělé ženy, které obvinily před soudem muže a podáním žaloby zřejmě chtěly zabránit šíření pomluv. Jednou byla žena také slovně napadena v kostele a jednou na cestě z Pardubic do Tuněchod. Pokud žena figurovala jako obžalovaná, bylo zjištěno místo, kde ke konfliktu došlo, pouze dvakrát. Jednou se žena verbálního útoku dopustila „v krejčovském cechu“ v Dašicích a jednou v hospodě. V tomto případě se jednalo o krčmářku, která se k nařčení cti a následně i k fyzickému útoku uchýlila zároveň v prostoru vlastního domu při soukromém jednání jejího manžela a napadeného.981 Ke slovní přestřelce tak nedošlo na veřejnosti v přítomnosti jiných lidí, ale v soukromí. Místo konfliktu zjišťujeme pouze u jednoho obžalovaného páru. Václav a Maruše Němcovi z Albrechtic nad Orlicí nařkli „při truňku“ v městečku Týništi čest Jana Uhlíře, jeho 977
Podle S. Rau a G. Schwerhoffa byla tržiště jako rozhraní městské komunikace zmíněna dosud pouze málo, S. Rau – G. Schwerhoff, Öffentliche Räume in der frühen Neuzeit (Überlegungen zu Leitbegriffen und Themen eines Forschungsfledes), In: S. Rau – G. Schwerhoff (edd.), Zwischen Gotteshaus und Taverne (Öffentliche Räume in Spätmittelalter und Früher Neuzeit), Köln 2004, s. 11–52, zde s. 45. 978 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 106r (1633), 155v (1637). 979 „… v kostele a chrámě páně neušetřujíce sobě nejpřednějšího výsadního posvátnýho místa v takové nešlechetné zlořečení … to posvátné místo pohoršili tím zlořečením … těžké proti Pánu Bohu a tomu chrámu provinění…“, tamtéž, fol. 126r, v (1635, Ředice). 980 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 157v–161r (1602, Velké Koloděje); Za hádku v ředickém kostele byla dvoudenním pobytem v „horním labským“ vězení na pardubickém zámku potrestána Alžběta Víchková. Její protivník byl na sedm dní a nocí vsazen do jiného zámeckého vězení, tzv. košťálky, kde měl pobývat „o chlebu a vodě“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 126r, v (1635, Ředice). 981 Tamtéž, fol. 227r, v (1659, Břehy).
manželky a dětí.982 Uvedené případy snad ukazují na jednu dimenzi rozdílného pojetí cti u žen a mužů. Čest žen se narozdíl od mužů soustřeďovala především na sféru soukromou, kde zpravidla k urážkám na cti docházelo. Na rozdíl od mužů se většina nactiutrhání žen v dochovaných záznamech odehrála v domě ženy.983 Pokud došlo ke střetu na jiném místě (např. v hospodě), většinou šlo o krčmářku, nebo se konfliktu účastnil i manžel ženy. Na veřejných místech se tak čest ženy i muže spojovala. Hospodské spory a role alkoholu Nejčastěji jsou doloženy hospodské spory či konflikty související se společným posezením sousedů a popíjením alkoholických nápojů, ke kterému docházelo především v soukromých domech některých sousedů, kteří vařili pivo.984 Význam hospod jako center konfliktů potvrzuje ve své studii také německý historik Bernhard Müller-Wirthmann, který na základě rozboru soudních protokolů bavorského zemského soudu z let 1699–1780 sledoval místa, kde docházelo ve venkovském prostředí ke rvačkám. Z 297 konfliktů se jich 100 odehrálo v hospodách, 14 na cestě nebo na poli, 21 v domě a 23 v obci, u 160 nebylo místo zaznamenáno.985 Podobně se o roli hospod zmiňuje také Richard Van Dülmen, který se domnívá, že se většina urážek na cti udála pod vlivem alkoholu v hostinci nebo na ulici. Urážející a napadený spolu často dlouho seděli, až najednou vzplanula hádka, která mohla vyústit do nadávek a pranic.986 Přesnější analýzu provedla také Michaela Hohkamp pro panství Triberg, kde se ze 166 urážek cti odehrálo 84 v hostinci. V naprosté většině se jednalo o spory mužů, jichž se skoro 60 % odehrálo v hospodě.987 Role alkoholu při vzniku násilných sporů si podrobněji všiml P. WettmannJungblutt, který shrnul výsledky psychiatrických a kriminologických studií sledujících požití alkoholu mezi oběťmi a pachateli činů s následkem smrti a sexuálních deliktů, v nichž požilo alkohol 13–60 % obětí, stejný podíl pachatelů sexuálních deliktů a 28–86 % pachatelů násilných 982
Tamtéž, fol. 144r (1634, Albrechtice). Srv. M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 212, která také zmiňuje, že prostředí domu hrálo roli hlavně ve sporech, v nichž jako žalobkyně vystupovala žena. 984 Ve sporu Karla Jelínka se zmiňuje, že hradecké pivo nečepoval, protože před domem či na domě neviselo znamení, které by ostatním obyvatelům městečka oznamovalo, že je lokál otevřený: „… a já sem zajel do Hradce a 2 sudy koupil… a 1 obrátil na foráky a druhej si nechal, aby mohla manželka náklad činiti a zas vařiti a dal sem znamení, že nemám žádného piva…“, podobně „… já mám pivo k vlastní a důležité potřebě a ne k šenku a nevidíte znamení že bych měl šenkovati a piva si vzít nedám…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 161v, 162r (1604, Sezemice). 985 B. Müller-Wirthmann, Raufhändel, s. 109; z důvodu, který se mi nepodařilo zjistit, dává součet sporů počet 318 konfliktů. 986 R. van Dülmen, Kultura a každodenní život, II, s. 192. 987 M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 212n; 27 sporů o čest proběhlo na ulici, 11 na poli, louce či trhu, 19 v domě a jeden v kostele, u 24 sporů bylo místo neznámé. 983
činů se smrtelnými následky.988 Z výsledků je patrné, že kvantifikace role alkoholu u násilných činů je obtížná i v současnosti. Hospody a šenkovní domy, podobně jako dnes, hrály coby místa setkávání a komunikace důležitou roli. V některých obcích se zde mohla odehrávat vesnická shromáždění, v družném kruhu se zde popíjelo a povídalo. V určité dny se zde mohly konat taneční zábavy, které navštěvovali také zejména mladí lidé z okolních vesnic. Mohly se zde slavit svatby, křtiny či pořádat pohřební hostiny. Hospody tak byly místy, kde docházelo k výměně informací mezi místními a přespolními lidmi a k navazování sociálních kontaktů.989 Sociální status ani pohlaví nepředstavovaly zásadní kritérium pro vyloučení z těchto míst. Ženy pily na veřejnosti alkohol u příležitosti různých oslav, jako byla narození dětí a svatby, či při oslavách masopustu. Ženské popíjení alkoholu tak bylo spojeno především s oblastí plodnosti a reprodukce, nemělo ale zřejmě přesáhnout hranici opilosti.990 U sporů, které se odehrály v hospodách, máme zachyceno pouze malé množství svědeckých výpovědí žen, jež konfliktu přihlížely. Pokud už nějaké žena před soudem vypovídala, jednalo se vždy o krčmářku nebo o pomocnici, která pomáhala při obsluhování. Je možné, že ženy nenavštěvovaly přímo krčmy, ale pily doma nebo u některého souseda či sousedky, který šenkoval. Pravděpodobnější ale je, že do hospod chodily pouze v doprovodu svého manžela, a pokud zde došlo ke rvačce či jinému konfliktu, nebylo důvodu, aby vypovídaly ony, ale tato úloha připadla jejich manželům. Pokud se někdo zmínil o nějaké ženě v souvislosti s opilostí, mohla to dotyčná pochopit jako urážku.991 Pití alkoholických nápojů bylo v raném novověku zcela běžné, neboť pivo bylo nejběžnějším nápojem prostých lidí.992 V tomto případě se ale jednalo spíše o životní nutnost, kdy alkohol představoval bezpečnější zdroj tekutin než voda či mléko. Rozdílné ale bylo společenské popíjení, které plnilo společenskou funkci.993 Hospody tak byly sociálním prostorem, v němž se setkávali různí lidé, a v němž proto muselo docházet, často pod vlivem alkoholu, k urážkám cti a zároveň k jejímu obnovování.994 Alkohol
988
P. Wettmann-Jungblutt, Gewalt und Gegen–Gewalt, s. 43. K dalším funkcím hostince srv. M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 216nn. 990 B. A. Tlusty, Crossing Gender Boundaries, s. 189n. 991 Např. v již zmíněném sporu Anny Drahorádové z Počapel s Janem Arklebem ze Sezemic, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 55r (1574, Počaply). 992 R. van Dülmen, Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století), Dům a jeho lidé, I, Praha 1999, s. 73. 993 Srv. B. A. Tlusty, Drinking, Family Relations and Authority in Early Modern Germany, Journal of Family History 29, 2004, s. 253–273, zvl. s. 255n, http://jfh.sagepub.com/cgi/content/abstract/29/3/253 (3.11.2007). 994 B. Müller-Wirthmann, Raufhändel, s. 79–111; k tématu hospod a jiných veřejných prostorů S. Rau – G. Schwerhoff (edd.), Zwischen Gotteshaus und Taverne (Öffentliche Räume in Spätmittelalter und Früher Neuzeit), Norm und Struktur 21, Köln 2004, zde zvl. S. Rau – G. Schwerhoff, Öffentliche Räume, s. 27nn; M. Hohkamp, 989
tak mohl ve společnosti fungovat jako integrační prvek, kterým se potvrzoval vznik nového sociálního vztahu a který se uplatnil i při jeho prohlubování. Připíjením se jedinec identifikoval se skupinou osob, potvrzoval svou příslušnost k ní a ochotu podřídit se očekávanému řádu chování a jednání.995 Připíjení a popíjení alkoholu plnilo usmiřovací roli a fungovalo tak vlastně jako symbolický ekvivalent násilného jednání – verbálního i fyzického. Alkohol ale mohl plnit i zcela opačnou funkci a dezintegrovat společenské vztahy, neboť přispíval ke vzniku různých hádek a podněcoval je. Přílišné požití alkoholu a opilství snižovalo zábrany lidí a zvyšovalo jejich slovní agresivitu, která se někdy mohla proměnit i ve fyzický útok.996 Alkohol, temperament a detailní obeznámenost s osobní a rodinnou historií sousedů přispívaly k tomu, že zvláště v malých komunitách, jako byly vesnice či městečka, nebylo ke vzniku verbálních sporů a urážek daleko. Roli alkoholu ale není možné přes výše řečené příliš přeceňovat. Zmínky o jeho požití, které v zápisech nacházíme, jsou spíše než dokladem častého či přílišného popíjení důkazem toho, že požití alkoholu mohlo být bráno jako určitá výmluva, která urážky či rvačky v očích okolí či veřejnosti ospravedlňovala.997 Hádky odehrávající se přímo v hospodách se mohly týkat způsobu placení útraty, kdy některý návštěvník neměl na zaplacení, nebo měl pocit, že platí neúměrně vysokou částku zřejmě i za někoho dalšího. Někteří z hostů se při pochybnostech o výši účtované sumy ohradili. Jiní hosté, kteří neměli na zaplacení, poukazovali na své pohledávky u třetích osob, z nichž by mohl být dluh uhrazen. Takto došlo ke sporu mezi Jetřichem a Petrem Vanišem, který neměl na zaplacení vína, jež vypil. Ani po několikerém vyzvání se Vaniš neměl k placení a Jetřich chtěl situaci vyřešit tak, že požadoval místo peněz kus Vanišova ošacení. Když se Jetřich snažil z Vaniše strhnout sukni, došlo mezi nimi k rvačce, do níž musel nakonec zasáhnout obecní starší.998 Atmosféru v hostinci či při „truňku“ u některého souseda někdy zahušťovalo také hraní hazardních her. V písemných pramenech, které jsem měla k dispozici pro pardubické panství, je doloženo pouze hraní karet, ale v této době byla rozšířena také hra v kostky, vrchcáby a
Herrschaft in der Herrschaft, s. 214; A. Stejskal, Instituce hospod v sociální teorii a praxi rožmberského dominia (1551–1611), In: M. Kokojanová (red.), Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16.–18. století), Prostějov 1997, s. 376–408. 995 Srv. V. Bůžek, Přípitek, s. 196, 199nn; P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegen–Gewalt, s. 46n. 996 B. Krug-Richter, Von nackten Hummeln, s. 273n. 997 P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegen–Gewalt, s. 46. 998 „… šlo o příčiny dané Jetřichem, když byl Petr na víně a vida, že se k večeru chýlí a že již mnoho propil a nemaje u sebe než groš český, tak se nadál, co mu je povinen Topič… zaplatí za něj, co propil a Jetřich na tom nepřestal, než že jest šel ven a sukni z něho bral… a on Petr držel jemu kyj nad hlavou… však jest mi Topič dlužen, ať sobě vyrazí, Jetřich řekl, když nechceš, já tobě sukni vezmu a popad hned Petr Jetřicha za krk a s ním se do síně… vstrčil a tam se teprve prali, až k tomu Topič starší městečka přiběh… Petr jest Jetřicha prosil, aby mu sukni nebral a jemu posměchu nečinil a že mu to ráno zaplatí...“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 7v–8r (1541, Bohdaneč).
kuželky.999 Hráči se přemlouvali k pokračování ve hře a hecovali další hosty, aby se připojili. Pokud některým hazardním hráčům došla hotovost, snažili se od ostatních hostů získat nějaký finanční obnos a zapojit se opět do hry.1000 Někteří zřejmě při hře podváděli, což ale není jako příčina verbálního ani fyzického konfliktu na pardubickém panství doloženo. Zcela jistě ale docházelo k prohrám, které někteří jedinci těžce nesli a to zvláště, když jim už žádná hotovost nezbyla a nikdo jim nechtěl ani půjčit. Další hádky mohly pramenit z povyšování se nad sousedy, kdy některý z nich poukazoval na jejich neúčast v městské radě, nebo odmítl s někým sedět u jednoho stolu. Verbální spor se mohl rychle transformovat do konfliktu s použitím fyzického násilí, jako byly rvačky a napadení. K výbuchu agresivity stačil jen malý podnět jako nepěkný pohled, špatně pochopené gesto, posměšná říkanka či nevhodné furiantství. Ze zápisů je zřejmé, že společnost byla k takovým excesům pod vlivem alkoholu, pokud skončily bez vážných následků, dost tolerantní. Pokud ale některý provinilec opakovaně napadal sousedy, a to ať slovně, či fyzicky, byl vybídnut, aby „na sebe dával lepší pozor“, protože by ho mohl příště čekat přísnější trest. V zápisech nacházíme zmínky o tom, že zvláště agresivní opilci byli odváděni rychtářem do šatlavy, aby se zde zklidnili a vystřízlivěli. Forma urážek K poškození cti mohlo dojít prostřednictvím urážek, které fungovaly jako komunikační akt namířený proti jinému člověku, skupině nebo instituci. Urážející vyjadřovali jejich prostřednictvím své pocity nebo myšlenky a zároveň i svůj vztah k protivníkovi. Urážky brali současníci velmi vážně, protože ohrožovaly před ostatními jejich pověst. Nabízejí tak klíč k mentalitě a hodnotovým systémům.1001 Urážky mohla spolu s výhružkami doplňovat hanlivá gesta. Ve fázi, kdy jeden z účastníků sporu začal druhému hrozit a vyhrožovat, byly slovní konflikty zřejmě nejblíže k tomu, aby se transformovaly ve spory s použitím fyzického násilí, jako byly rvačky a fyzická napadení. K urážkám a nařčením docházelo přímo prostřednictvím nadávek a ojediněle potupných písní. Podobně mohl být napadený poškozen pomluvami, které
999
R. van Dülmen, Kultura a každodenní život, II, s. 125. „… nebožtík pobízel hráti Matěje a i jinej soused, aby s ním hráli… Černej krčmář s ním počal hráti a když všechno Šimon prohrál grošík v devíti malejch a neměl voč více hráti i šel pak za druhej stůl a přišel s tolarem a ten, kterej s ním hrál, pověděl, tak proměň ten tolar a já budu s tebou hráti a Šimon řekl, že nepromění a ten Černej s ním taky nechtěl hráti… Jíra Černej hodil ten grošík… a řekl jim, ať ten grošík spolu propijí, Šimon ho vzal… začali se hádati… pak sou spolu pili... a v dobrém se rozešli… nikdy na něj nesahali žádnou zbrojí…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 70v, 71r (1575); „… tehdy dobyl své karty z šosu a dal je krčmářce, aby nám jich půjčila… vyhrál sem, neměl mi co voženiti, voženil mi devítník…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 79r (1575). 1001 P. Burke, Žebráci, šarlatáni, papežové (Historická antropologie raně novověké Itálie, Eseje o vnímání a komunikaci), Praha 2007, s. 145n. 1000
v sobě zahrnovaly různá neprokázaná obvinění a mohly se šířit i za zády nařčeného. Člověk se ale mohl cítit uražen také výpovědí svědka či jedné ze sporných stran před soudem, která snižovala jeho důvěryhodnost a někdy zpochybňovala jeho nestrannost. Poukazovala při tom na údajné procesní pochybení, např. domlouvání svědka s osobou, v jejíž prospěch měl svědčit, po vykonané přísaze, či proplacení příliš vysoké částky za „cestu“ k soudu. Všechna obvinění tohoto typu znamenala ohrožení pověsti a zejména poškození v očích jiných. Pohanění tuto skutečnost reflektovali před soudem a důsledky nařčení vysvětlovali: „nejsem hoden tu seděti, kde sedím… protože bych… zrádce a zloděj býti měl“.1002 Spory o čest vznikaly obvykle na základě slovní urážky, jíž dotyčný zpravidla reagoval na určitý podnět. K některým verbálním konfliktům došlo velmi rychle jako bezprostřední reakce, což můžeme sledovat v jednom z mála sporů, jehož se zúčastnily osoby odlišného stavovského postavení. Během svatební hostiny „… při posezení pokojném…“ byl Maxmilián Teodor Nejedlý „… za stolem nějakou kostí od kýty skopové uhozen…“.1003 Na to zareagoval jeho „preceptor“ Mikuláš Rydl a viníky označil za zrádce a šelmy. Poddaní z pardubického panství si toto jednání nenechali líbit a „… tu jej oni znaříkali…“. Spor řešil pardubický hejtman a poddaní nakonec museli Rydlovi zaplatit 5 kop gr. míšeňských.1004 V dalších sporech týkajících se cti se ale často zrcadlily nějaké hlubší konflikty či společenské napětí, o jejichž charakteru se dá ale pouze spekulovat, protože se odrážejí pouze v typu nadávky či ojedinělých stručných vysvětleních obžalovaných. Nářky cti či zhanění mohly být výsledkem dlouhodobě napjatých vztahů, jejichž příčina ležela hluboko v minulosti a mohla se týkat i předků sporných stran. Mohly se v nich ale projevit i aktuální problémy, kterým byla komunita vystavena, např. úhyn dobytka, požár, průchody vojsk. Za urážkami na cti mohly stát majetkové spory související např. se zadlužením a nedobrovolným prodejem usedlosti, které se promítly do sporů o čest, a byly tak soudem řešeny. Spory o čest mohly pramenit také z konkurenčního boje v řemesle. Příkladem sporu, který zřejmě vznikl z nějakých hlubších příčin, o nichž se bohužel nic bližšího nedovídáme, by snad mohl být konflikt, který se odehrál roku 1666 v městečku Dašicích mezi místním primátorem Rudolfem Košťálem a městským písařem Matějem Vrabcem. Stejně jako spor Rydla a pardubických poddaných se i tento konflikt odehrál během svatebních oslav, kdy si 1002
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 157v (1602); podobně také Kateřina Mušková ve své žalobě: „… měl Máslo mluvit některá slova potupná, nenáležitá na zlehčení a vyprázdnění její dobré pověsti…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 121r–122r (1596). 1003 O rodu Nejedlých z Vysoké blíže A. Sedláček, Českomoravská heraldika II, s. 541, podle něhož roku 1634 žila z tohoto rodu ještě jedna žena a rod nedlouho předtím po meči vymřel. 1004 „… byl Maxmilián Teodor za stolem nějakou kostí od kýty skopové uhozen… na to se ozval Rydl, kdo to udělal není jiný než zrádce a šelma… tu jej oni znaříkali…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 72v–73v (1620, Urbanice).
spolu přítomní povídali a vzpomínali na své předky. Vrabec se ovšem najednou zvedl a „… jsa vopilý… od té rozprávky odešel do kanceláře světniční… za chvíli zase vyšel a řekl Košťálovi velmi důtklivá a nenáležitá slova…“. U tohoto sporu je ale zajímavé, že tím vše neskončilo a stále přiopilý Vrabec i se svou manželkou primátora hanil ještě druhý den ráno před jeho domem.1005 Dlouholeté napjaté vztahy mezi spornými stranami reflektuje v jednom svém výnosu z roku 1618 také hejtmanský soud, podle něhož „všelijaká nedorozumění a nesjednocení“ dvou poddaných z Hostovic skončila nářkem cti.1006 Různé důvody, které ke sporům o čest vedly, se nějakým způsobem projevily i ve formě urážek. Zcela pochopitelnou byla urážka na cti způsobená nadávkou. Záznamy dokládají, že nadávky různého druhu užívali zejména muži a spory, v nichž se objevují ženy, jsou v tomto směru poněkud chudší. Prostřednictvím nadávky, a obecně i jinými formami urážek, se útočník snažil svého protivníka očernit, vyčlenit jej ze svého sociálního okruhu a včlenit mezi lidi, kteří byli pro společnost nebezpeční nebo nepřijatelní. Hejtmanský soud ve svém rozhodnutí o sporu dvou poddaných z městečka Holic blíže rozvedl způsob, jak k nařčení došlo, i jeho smysl. Jiřík Šalauvej nařkl svého souseda Václava Horynu, „žeby ras bejti měl a žeby mezi dobrými hoden bejti neměl“.1007 Smyslem použití nadávky byla symbolická sociální degradace protivníka. O obsahu nářků cti a zhanění se podrobněji zmiňuje Koldín ve svém městském zákoníku.1008 Sledováním urážek a jejich zařazením do určitých typů se zabýval německý historik Michael Toch, jenž se věnoval konfliktům a sociálním vztahům v oblasti mezi Mosou a Rýnem od pozdní antiky do 19. století. U rozboru nadávek se přitom zaměřil především na hrabství Katzenelnbogen v letech 1415 až 1486. Autor si na základě srovnávacího studia všiml rozsáhlých podobností v užívání určitých typů nadávek v různých dobách i místech. Nadávky roztřídil do sedmi skupin na kriminalizující, náboženské, vztahující se k povolání, anální, sexuální, týkající se osobních vlastností a zvířecí. Uvedené typy se objevovaly spíše jako variace nejběžnějších nadávek, které jakoby autor vyčlenil mimo. Jednalo se o nejčastější mužské nadávky jako darebák či zločinec (Bösewicht), zloděj a šibal (Schalk) a jejich různé kombinace s dalšími zneucťujícími slovy či slovními spojeními. U žen se nejvíce vyskytovaly nadávky 1005
„… s poctivými lidmi mnoho rozmlouvání a na předky spomínajíc a tu Vrabec něco se jsa vopilý znechtělo od té rozprávky odešel do kanceláře světniční; za chvíli zase vyšel a řekl Košťálovi velmi důtklivá a nenáležitá slova a pak i ráno přišel před jeho dům nestřízlivý i s manželkou svou táž důtklivá a nenáležitá slova opakoval a oznámení drsnaté opakoval“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 116r, v (1666). 1006 „všelijaká nedorozumění a nesjednocení… až se nářku poctivosti dotejkalo…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 68r, v (1618, Hostovice). 1007 Tamtéž, fol. 68v, 69r (1612, Holice). 1008 Koldín, čl. Q12–36 (O nářku cti), s. 359–368; čl. R1–9 (O zhanění), s. 368–371; o nářcích cti a zhanění v městském právu K. Malý, Trestní právo, s. 211–220.
sexuálního typu a dále označení za zlodějku.1009 Charakteru a četnosti nadávek si všiml také Michael Frank, který hanlivá slova rozdělil do sedmi skupin na sexuální urážky, obviňující z čarodějnictví, přirovnávající ke zvířatům, šelmovské, zlodějské, přiřazující k etnické menšině a nadávky označující za nespolehlivého člověka. Více než čtvrtinu nadávek tvořila nařčení ze zlodějství a také nadávka šelma.1010 Ze všech zachycených sporů poddaných pardubického panství se nějaká forma nadávky objevila pouze ve 40 sporech, tzn. v necelých 5 %. V zápisech tak pravděpodobně nebyly většinou nadávky zaznamenány, protože se mělo na celou věc zapomenout, „jakoby nikdy mluveny a slyšány nebyli“.1011 Opakování konkrétních hanlivých slov bylo zřejmě vnímáno jako zbytečné pitvání se v konfliktu a jeho prohlubování. Nejvíce se nadávky vyskytovaly ve sporech dotýkajících se cti (28), tzn. asi v 10 % sporů o čest, a v případech urážek autorit (5). Nadávek použila alespoň jedna sporná strana v pěti sporech, které nakonec vyvrcholily použitím fyzického násilí, což dokládá úzkou hranici, která od sebe dělila spory o čest a spory s použitím určité míry fyzického násilí. Ze zápisu, v nichž je podoba nadávek zmíněna, je zřejmé, že pokud si lidé začali nadávat, nebylo to jednoslovně, ale častovali se více slovy a nadávky zkrášlovali rozvitými přívlastky. Ve 40 sporech se tak vyskytlo více než 60 nadávek. Nejoblíbenější nadávkou byla „šelma“, která se objevila třináctkrát a byla často rozvita přívlastky jako „zlodějská“, „vražednická“ či „zemanská“. Stejně často se objevila nadávka „zrádce“, která byla někdy obohacena přívlastkem „zvyjebaný“. Sedmkrát se objevila nadávka „zloděj“ a „kurva“, která byla někdy zkrášlena přívlastky „tuplovaná“ či „biřická“. Mužský ekvivalent „kurevník“ se oproti typicky ženské nadávce „kurva“ objevil pouze jednou. Nadávka „panchart“ či spojení „z kurvy syn“ či „z kurvy dcera“ odkazovala čtyřikrát na domnělý nemanželský původ. Třikrát si lidé nadávaly do „šibalů“ či „lotrů“, dvakrát do „rasů“, „lhářů“ či „mordýřů“ a pouze jednou se objevily nadávky jako „škůdce“, „šejdíř“, „loupežník“ nebo „huncvirt“.1012 Nadávky použité mezi poddanými pardubického panství se tak dají rozdělit do skupin týkajících
1009
Zločinec ve 43 %, zloděj 22 %, šibal 16 %, nadávka odkazující k bezectnosti 10 % a jiné označení 9 %; u žen se vyskytla ve 28 případech sexuální nadávka a v 17 zlodějka, M. Toch, Schimpfwörter im Dorf, s. 316–320; podobně uvádí M. Hohkamp jako nejčastější mužské nadávky šelmu, šibala, zloděje a podvodníka a jako typické ženské nadávky děvku a čarodějnici, M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 210. 1010 M. Frank, Dörfliche Gesellschaft und Kriminalität (Das Fallbeispiel Lippe 1650–1800), Paderborn 1995, s. 335. 1011 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 110r, v (1634, Pardubice), fol. 102r, v (1633, Sezemice). 1012 Huncvirt má zřejmě svůj původ, podobně jako huncfut, v německém slově Hundsfott, což znamená padouch či holomek. Jako nadávka označovalo toto slovo zvlášť zbabělého člověka, J. Rank, Nový slovník kapesní jazyka českého i německého, Díl německo-český, Praha 1892, s. 476; srv. také Wikipedia, Die freie Enzyklopädie, heslo Hundsfott, http://de.wikipedia.org/wiki/Hundsfott (1. 8. 2009).
se nečestných povolání jako ras, případně biřic, který byl obsažen v přívlastku biřická použitého u nadávky kurva, dále do skupiny kriminalizujících nadávek zmiňujících osoby stíhané hrdelním právem jako viselec, lotr či pachatele kriminálních deliktů – mordýř, zloděj, zrádce, škůdce, loupežník, čarodějnice.1013 Jiné nadávky zdůrazňovaly nepřijatelné povahové rysy (např. šejdíř, lhář, šibal). Jedna z nejoblíbenějších nadávek, která se ve sporech o čest objevila, byla nadávka „šelma“, jíž často rozvíjely další přívlastky odkazující opět ke skupině lidí páchajících kriminální delikty (např. šelma vražednická či zlodějská). Podobně jako Toch ale váhám tuto nadávku zařadit do skupiny zvířecích nadávek, neboť v sobě zahrnuje i prvek odkazující k charakterovým vlastnostem. Oblíbenost „šelmy“ jako nadávky tak mohla být dána mnohoznačností tohoto slova, které mělo sice zneucťující charakter, ale bylo zároveň dostatečně obecné. Ženy byly naopak ostouzeny, kromě zřídka se vyskytující nadávky „čarodějnice“ a stejně málo doložené „zlodějky“, nejčastěji zcela konkrétně jako „kurvy“. Tato nadávka společně s mužským ekvivalentem „kurevník“ by se dala jako jediná zařadit do skupiny nadávek, které si braly za cíl domnělé nebo skutečné nepřijatelné sexuální chování. Tato obvinění nelze vykládat příliš doslovně, protože v těchto sporech šlo zejména o to, jak někomu poničit pověst. U mužů se tedy nejčastěji setkáváme s nadávkami „šelma“, „zrádce“ či „zloděj“, u žen to byla nadávka „kurva“. Ta ale zpravidla neměla se skutečným chováním nic společného a jednalo se o stereotyp, který využívali při nadávání nejen muži, ale i ženy mezi sebou navzájem.1014 Proti ženám ji použily čtyři ženy a tři muži. Zdá se tak, že ji dokonce častěji používaly ženy mezi sebou, což souvisí opět s omezeným výběrem „ženských“ hanlivých slov. To, že byly ženy vystaveny převážně sexuální nadávce, lze chápat jako odraz dvojí sexuální normy, která ženám přisuzovala sexualitu představující nebezpečí.1015 Současně s pronesením této sexuální nadávky mohly být do nářku cti zahrnuty i děti dotyčné osoby. S nadávkami sexuálního typu tak souvisela skupina hanlivých spojení odkazujících na podezřelý původ jako „z kurvy syn“, „z kurvy dcera“ či „panchart“. Z toho, že byly ženy ostouzeny menším počtem nadávek a že se jejich čest vztahovala především na sexuální počestnost, se dá usuzovat, že byla ženská čest pojímána úžeji než čest mužská. Pro ženy představovala sexuální počestnost nejdůležitější kapitál.1016 Počet mužských nadávek ale dokládá i to, že muži měli širší prostor pro jednání, které se neomezovalo především na sféru rodiny jako v případě žen. Zpochybnění cti 1013
Srv. P. Burke, Žebráci, šarlatáni, papežové, s. 161. Srv. M. Toch, Schimpfwörter im Dorf, s. 321, který zjistil, že slovo kurva či děvka (Hure) použilo 12 žen a 8 mužů. 1015 Tamtéž, s. 321. 1016 Srv. R. van Dülmen, Bezectní lidé, s. 14, podle něhož se u žen „útočníci většinou soustřeďovali na mravnost a počestnost pohlavní“. 1014
žen mohlo mít dopad i na další členy domácnosti a mohlo ohrozit pověst synů i dcer a jejich šance v budoucnu. Zejména pro muže tak byla čest manželek nebo matek nepochybně významná, protože zpochybňování manželského původu mohlo vést k tomu, že řemeslníci nebo tovaryši nebyli přijati do cechu. V případech, kdy byla žena nařčena z nečestného chování, např. v předešlém manželství, nebo bylo zpochybněno řádné uzavření sňatku, bránili čest žen manželé před soudem společně. Manželské páry se v záznamech objevují před soudem ve 35 případech, většinou v pozici žalobce – v osmnácti se jednalo o spory s muži, v desíti se ženami a v sedmi s jiným manželským párem. Ženské spory „odrážejí dobové normy ve vztahu obou pohlaví: žena byla podle nich definována skrze muže“, ale zároveň je třeba dodat, že to platilo i naopak.1017 Nactiutrhači označovali své protivníky také skupinami nadávek ušitých na tělo nařčeného, jejichž dešifrování umožňovala detailní znalost uražené osoby a její rodinné či osobní historie. Mezi takové urážky lze snad zařadit spojení „taška uřezaná“, které použil roku 1591 kovář Tomáš Žamberský proti Anně Rathauský a jenž snad mohlo odkazovat na dřívější krádeže či nařčení z nich.1018 K urážkám na cti mohlo docházet prostřednictvím potupných písní. Proti šíření nactiutrhačné písně, která vstoupila na přelomu 70. a 80. let 16. století ve všeobecnou známost alespoň na části pardubického panství, bojoval přeloučský měšťan Václav Mezyrka. Přestože dosáhl jejího zákazu hejtmanem a také přeloučskou městskou radou, jejímu rozšíření nezabránil.1019 Prostřednictvím svého právního zástupce podal roku 1581 žalobu na Štěpána Žiželského z Bohdanče, protože v jeho nepřítomnosti zpíval v domě paní Estery v Bohdanči „píseň zrádnou jeho milostí panem hejtmanem pardubským a auřadem přeloučským zapověděnou“.1020 Obžalovaný se vymlouval na to, že zazpíval pouze dva verše a jen proto, že chtěl vyhovět žádosti jednoho bohdanečského konšela, který, „když sem tam vešel, hned mi nedal dále jíti ode dveří… než abych zpíval o Václavovi Mezyrkovi písni“. Píseň se prý naučil v Přelouči, „slychajíc ji právě spívati od jiných“. Charakter urážky a obsah písně není bohužel v zápisech zmíněn. Mohl ale souviset s urážkou, k níž došlo v domě paní Estery a kvůli které podal Mezyrka žalobu 1017
Tamtéž, s. 14. SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 31r, v (1591). 1019 Ze svědecké výpovědí rychtáře z Břehů se dovídáme, že již dříve řešil stížnost Mezyrky kvůli hanlivé písni; rychtář dal jasně najevo svou skepsi, že by bylo možné zabránit tomuto druhu hanění soudním rozhodnutím, což Mezyrku donutilo ke kvapnému odchodu z rychtářova domu; poté se snad se svou stížností obrátil přímo na hejtmana: „… žádal mě, abych ho v takové věci ochránil, a já sem nemoha tomu sám odolati jemu pověděl, poněvadž sami domácí o sobě spíváte, já nemohu lidem jiným i svým ústa zavázat, máš–li by tak mnoho plátna, aby lidem ústa zavázal toho se tobě přeje a on se potom z toho na mně rozhněval i ušel v horlivosti z příbytku mého ode mě tak mluvíce, že to na pána hejtmana znese. Já sem jemu na to odpověděl Máš v tom dobrou vůli já tobě nehájím a s tím odešel. Já již více nevím.“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 5r. 1020 Tamtéž, fol. 4r–5r. 1018
současně s obviněním na Žiželského. Kromě prozpěvování hanlivé písně došlo „u Estery“ ještě k pomlouvání Mezyrky, že by měl být „ras … (a) že vodřel krávu a jednak vola“. Pokud bychom předpokládali, že byl Mezyrka řezník, mohly ho takové pomluvy a nařčení ohrožovat v provozování jeho řemesla a mohly být projevem určitého konkurenčního boje mezi přeloučskými a snad i jinými řezníky na panství.1021 K urážce tak nemuselo dojít v přímém kontaktu, ale „poškozený“ se o ní mohl dozvědět z doslechu. Šlo zejména o pomluvy obsahující různá nepodložená tvrzení týkající se spáchání některých deliktů, proti kterým se nařčený bránil před soudem soudní žalobou či stížností. Nařčení se podobně jako nadávky týkala zejména činů, za něž hrozil hrdelní postih, jako byly krádeže, cizoložství či žhářství. O konšelích a vrchnostenských úřednících mohly kolovat zvěsti o braní úplatků a špatném vykonávání svěřené funkce. Lidé, kteří byli z něčeho nařčeni, zpravidla chtěli učinit nadávkám a pomluvám přítrž ihned v zárodku. V opačném případě hrozilo, že pomluvy a klepy zlidoví a stanou se z nich fámy, které si budou žít vlastním životem. Z tohoto pohledu je pochopitelné, že na ohrožení cti reagovali raně novověcí lidé velmi rychle, protože nechránění cti s sebou mohlo v důsledku nést ohrožení jejich společenské prestiže a postavení. Jako ohrožení cti bylo chápáno jakékoliv spojování se sníženými osobami a s činnostmi, které tyto osoby vykonávaly. Jednalo se nejčastěji o nařčení z manipulace s uhynulými zvířaty. Jan Hlaučel z Bohdanče se proto bránil pomluvám, které o něm pronášel v hospodě Jakub Doskočil, „žeby od umrlý kobyly podkovy odtloukal“.1022 Podobně se mezi sebou pohádali hosté v hospodě v Čívicích kvůli tvrzení jednoho z nich, že bylo podané jídlo připraveno „ze shnilé krávy“. Tento spor nakonec vyvrcholil pokusem o fyzický útok mimo hospodu.1023 Podobně nebezpečné bylo spojování s nějakými magickými praktikami, jehož cílem se mohli stát stejně jako ženy i muži. Kvůli nařčení z „nějakých kouzel“ se přeli dva poddaní ze Semína, kteří svůj spor nakonec ukončili před hejtmanským soudem uzavřením přátelské smlouvy.1024 Václav Bukač se před hejtmanským soudem bránil tvrzení Tobiáše Čapka, který se o něm ve své 1021
Určitou roli snad mohly sehrát i majetkové vztahy mezi řezníkem Štěpánem Vojtěchovým, synem Vojtěcha Žiželského, a Mezyrkou, který od něj koupil roku 1576 právovárečný dům za 450 kop gr. míšeňských. Mezyrka musel oba spory vést těsně před svou smrtí, protože novým majitelem domu se roku 1582 stal Martin Janovec, P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 188; roku 1582 se kvůli nezaplaceným svrškům v hodnotě 200 kop gr. míšeňských přela s Martinem Janovcem také vdova po Václavu Mezyrkovi Estera, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 43v–44r. 1022 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 38r (1605, Bohdaneč). 1023 „… přišel tam mezi nás Knížek, ani nevypil za peněz piva, tehdy přines nám pekař z Hůry kus pečeně a on Knížek nám to přemohl a řekl, tak jest ta kráva schnilá, potom se svádili spolu rychtář s Knížkem a já potom šel pryč ke kováři…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 41v–44r (1556 nebo 1557, Čívice). 1024 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 23v, 24r (1604, Seník).
svědecké výpovědi zmínil jako o zloději sena a „že bych se nějakých kouzel a čárů dopustiti jměl …“. Žalobce v tomto případě na uzavření přátelské smlouvy nepřistoupil a chtěl, aby protivník svá tvrzení doložil, neboť se „…nebojím (…) že by to na mě mohl prokázat…“.1025 Do této skupiny sporů snad zapadá i pře, která se odehrála v Dašicích mezi Matějem Kořínkem z Rovně a Matějem Sedlákem z Dašic. Sousedé zřejmě probírali uřezání ocasu jednomu volu ze statku Bartoloměje Vokřínka. Nařčený Kořínek se před městskou radou bránil, aby byl spojován s touto událostí, která snad mohla souviset s nějakými pověrečnými praktikami.1026 Další dvě nařčení se týkala žen. Alžběta Racková roku 1685 zažalovala před městskou radou v Přelouči „sníženého člověka“ Václava, který o ní rozhlašoval, že je čarodějnice.1027 Podobně se před soudem bránila Kateřina Kaumová nařčení Doroty Rokytové z úmyslného vykonávání kouzel a čar s cílem poškodit Dorotu na jejím zdraví.1028 Překvapivě zřídka se setkáváme s tím, že by se lidé obviňovali ze zabití a nařčený se proti tomu bránil před soudem. Je zajímavé, že jediný doložený případ se odehrál v rámci rodiny mezi tchýní a zetěm. Kateřina Kaumka měla svého zetě Václava Holuba roku 1615 na více místech pomlouvat, že zabil její dceru a svou manželku.1029 Je možné, že napjaté vztahy mezi Holubem a rodinou jeho ženy přetrvávaly dál. Každopádně roku 1618 Václav Holub v domě rychtáře Jana Kaumu napadl a způsobil mu nějaká zranění.1030 Zejména muži navzájem a výjimečně i muži a ženy mezi sebou se obviňovali ze spáchání krádeží či přechovávání kradených věcí. Některá obvinění byla konkrétnější a uváděla i předmět, jenž měl být zcizen. Jednalo se o potraviny, z nichž je nejčastěji zmíněno zcizení obilí (pšenice či ječmene), mouky a ryb. Lidé se podezírali z krádeží předmětů denní potřeby, jako bylo nádobí či oblečení (cínový žejdlík, kotel, dětská košilka), hospodářské nářadí (řebříček, nějaká kola, měch na ryby, vidle) či dřevo na otop. Jakub Půhonný se roku 1644 před městskou 1025
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 181r–185v (1604, Koloděje). „… Kořínek obvinil Sedláka ze slov hanlivých o nějaký ocas uřezaný volu v příbytku Vokřínka Bartoně z Dašic, o čemž, kdoby jej uřezal, věděti se nemohlo a nemůže…“ , SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 35r (1594). 1027 „Alžběta jest mezi poctivými lidmi od Holíka slovy nedůvodnými proti dobře zachovalé cti její za čarodějnici rozhlášena a dotknuta byla a ona nemohouce takového zlého mluvení o sobě slyšeti, jest toho Holíka k prokázání těch řečí o ní mluvených při právě obvinila“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 234r (1685); Václav Holík byl pastorkem pardubického kata Jiříka Ledviny, který pro něj roku 1671 koupil grunt od Matouše Dašického „mistra popravního“ v Přelouči, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 331, fol. 282v–283r. 1028 „žeby ona Kateřina Dorotu skrze kouzla a čáry sušiti a na zdravím jejím škoditi měla …“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 57r, v (1579); k obviněním mužů z čarodějnictví a mužské cti srv. R. Walinski-Kiehl, Males, „Masculine Honor“ and Witch Hunting in Seventeenth–Century Germany, Men and Masculinities 6, 2004, s. 254–271, http://jmm.sagepub.com/cgi/ content/abstract/6/3/254 (11. 11. 2007). 1029 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 192r, v (1615). 1030 „… Václav Holub jeho Jana Kaumova v domě pana rychtáře toho času Jana Vosenskýho v první neděli průvodní pod řádem a právem zbil a zkrvavil…“, obě sporné strany spor ukončily opět uzavřením ubrmanské smlouvy, tamtéž, fol. 197r (1618). 1026
radou bránil nařčení Jana Turka, „že by kdy nějaký klíč falešný u něho nalezen býti měl“. Spor sice nakonec skončil uzavřením ubrmanské strany, ale městská rada se ještě zabývala tím, zda může Jakub zůstat kostelníkem. Z tohoto sporu je tak patrné, jak mohla i nepodložená pomluva ohrozit fungování nařčených jedinců ve svěřených funkcích a omezit prostor, v němž se mohli pohybovat.1031 Nařčení z krádeží snižující důvěryhodnost byla nebezpečná zejména u řemeslníků. Někdy se za nimi snad skrývají projevy konkurenčního boje, kdy se jeden výrobce snažil svého konkurenta očernit. Takový spor se odehrál na „rynku“ v Týnci, kde Mariana, manželka pekaře a spoluradního Samuela Všetečky, obvinila pekaře Havla Špačka „v přítomnosti dobrých lidí“ z toho, že měl navádět k zabití několika dalších týneckých řemeslníků včetně jejího manžela. Zároveň tvrdila, že nedobře vykonává řemeslo a do těsta přimíchává „z nějakých dveří něco“.1032 Jako projev konkurenčních vztahů snad mohou být chápany také konflikty mezi nákladníky piva. Václav Vokounek z Přelouče se bránil nařčení Jana Rathauského z Dašic, který provozoval v Dašicích na náměstí hospodu, že prodává cizí várky. Obě sporné strany uzavřely ubrmanskou smlouvu a Rathauský zaplatil Vokounkovi „za škody z najití ubrmanů“ jednu kopu gr. míšeňských.1033 Člověk mohl být poškozen na své pověsti také nespravedlivým nebo spíše nepřiměřeným potrestáním a způsobem, který byl typický pro osoby stíhané hrdelním právem. Setkáváme se tak se stížnostmi poddaných, kteří byli zadrženi v šatlavě a vloženi do klády. Kláda se používala tehdy, pokud bylo potřeba zklidnit agresivního jedince, a pokud hrozilo nebezpečí, že by mohl zadržený utéct.1034 Na neoprávněné vložení do klády a uvalení vazby v hradecké šatlavě kvůli dluhu si před pardubickým hejtmanem stěžoval jeho poddaný sirotek Jan Řezník. Nešlo mu pouze o očištění cti, ale usiloval také o finanční náhradu za „škodu a obmeškání v řemesle svém“ a za to, „což biřici od šatlavy dal“. Jan před soudem uvedl, že může celou věc doložit svědky, a snad i to přispělo k ukončení soudního jednání uzavřením smlouvy.1035 Výmluvně se o tom, jak vnímal vložení do klády, vyjádřil mlynář Jan Sladomel z Černý u Bohdanče, který zažaloval 1031
SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 94r, v (1644). „… že by měl viselec býti a v svém řemeslu se nenáležitě chovat a z nějakých dveří něco strouhati a do těsta dávati s tím péci…“ (1613), SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 85r–86v. 1033 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 30v (1591). 1034 Kláda se mohla nacházet i na veřejném prostranství a byli do ni vkládání například i dlužníci, P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 163, který jako nejstarší doklad užití klády v Přelouči uvádí poněkud nepřesně případ z roku 1576, kdy Bartoloměj Kapoun ve své svědecké výpovědi uvedl: „šel sem domů a von v kládě seděl i žádal mne, abych ho vyručil a v rukojemství abych se zaň postavil a rychtář tu stál blízko a já ho žádal, aby dal na rukojmí, že já za něj slíbiti chci, na jakýkoliv způsob chce a von pověděl, že pod 5 kop gr(ošů) č(eských) k propadení k ruce JMC, jestli žeby se nepostavil v první neděli v půstě…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 93v. 1035 Tamtéž, fol. 5v (1541, Pardubice). 1032
před městskou radou v Bohdanči bohdanečského rychtáře Matěje Hasejka z „moci a pychu“. Rychtář jej při odvádění do šatlavy bil a nakonec jej vložil do klády.1036 Tento trest či preventivní opatření nebylo určeno pouze mužům. Roku 1595 vložil rychtář z Pohřebačky do klády Mandalenu Bínku „pro nějaké plundrování a nevážné mluvení mně a manželce mý“. Ze zápisů se dovídáme, že mezi sousedy panovaly dlouhodobě napjaté spory, které vyhrotily také pomluvy dcery jedné ze sporných stran z dřívějšího údajného těhotenství a zřejmě také nějaký majetkový spor. Bínka je v zápisech prezentována jako poměrně konfliktní osoba, která měla zřejmě spory i s předchozími rychtáři. V domě rychtáře byla vložena do klády a podle výpovědi Mikuláše Kočky „tam naříkala v tý kládě“.1037 Mandalena Bínka se nakonec rozhodnutím hejtmana dostala do vězení na pardubickém zámku, protože se dopouštěla pomluv, haněla rychtáře a navíc „věc právní hejtmany na místě postavenou zdvihla“.1038 Pověst ženy mohly fatálně ohrozit pomluvy a nařčení podezírající je z podezřelého sexuálního chování a z nemanželského těhotenství. Opět se tu projevuje všudypřítomná kontrola, které se sousedé navzájem podrobovali. Obyvatelé zejména malých lokalit o sobě měli velmi dobrý přehled, podezřelé věci si dokázali velmi dlouho zapamatovat a ve vhodnou chvíli použít. Pokud se objevil jen nějaký náznak takových řečí, musela nařčená dívka či její rodič ihned zareagovat a zastavit šíření pomluv. Rychtář Vaněk z Přelouče tak před hejtmanským soudem obvinil svého souseda Trojana, protože pomlouval jeho dceru, „že jest břichatá“. Během soudního řízení vyšlo najevo, že Trojan o Ance mluvil na základě řečí, které se doslechl od dalšího souseda. Hejtman nakonec soudní řízení ukončil „zdvižením“ žaloby, protože oba „pomlouvači“ prohlásili, že mají rychtářovu dceru „za ctnou a dobrou děvečku…“.1039 Je zajímavé, že tento typ nařčení se mohl objevit někdy až několik let po smrti dívek, kterých se nařčení týkala, v souvislosti s řešením zcela jiných sporů. Tato obvinění pak musely vyvracet rodiče, které tímto způsobem chtěli jejich protivníci očernit a snížit tak jejich důvěryhodnost. Pomlouvači přitom poukazovali na podezřelou fyzickou proměnu a změnu chování dívek, která ale nemusela s těhotenstvím souviset a mohla být spíše projevem vážné choroby.1040 1036
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 11r (1583). Z výpovědi Mikuláše Kočky „… tu neděli po Petru v okovách pospolu v domě rychtáře konšely jsouce dána do klády Mandalena Bínka pro nějaké plundrování Bartoně Chalupy a manželky jeho, když tam naříkala v tý kládě, tehdá Vondřej Bína řekl, že to nespravedlivá věc, když jedna v kládě sedí a druhá že nesedí“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 138v (1595, Pohřebačka). 1038 Tamtéž, fol. 140v (1595, Pohřebačka). 1039 Tamtéž, fol. 5r (1540, Přelouč). 1040 „… ješto již tomu, jak tato Anyžka dcera má i druhá, kteráž umřela dvě léta jest, jak sou z přepuštění Božího nemocné byli, proč pak znala–li je tato Kateřina anebo kdo koliv ... že by tato dcera má takovou nemocí jakž ji vykládá a ona tak viní jakoby z sebe plod vyhnati měla, čemuž odpíráme a pravíme, že ji tu před P(ánem) B(ohem) a dobrými lidmi křivdu činí…“, tamtéž, fol. 137v (1595, Pohřebačka). 1037
Nařčení z nemanželského původu či nenáležitého oddaní nebo nepřijatelného sexuálního chování se bránil roku 1619 řezník Martin Hasejk, kterého napadl Jan Pábiček, „žeby… z kurvy syn byl a v svým zachovacím listu kurvy a lotry za svědky měl a tudy i z společnosti cechovní poctivého řemesla řeznického nehodnej“. Pábíček měl svoje nařčení před soudem prokázat, k čemuž ale nedošlo, a obě strany se nakonec usmířily.1041 Z příkladu Hasejka je patrné, že velkou a snad i rozhodující roli v možnosti jejich uplatnění hrála kromě jejich pověsti také dobrá pověst jejich matky. Proti nařčením bylo nutné se veřejně bránit, protože jinak mohla v budoucnu ohrozit výkon řemesla a členství v cechu. Nacházíme tak případy, kdy své syny, pokud byli nařčeni z nemanželského původu, zastupovala jejich matka. Dorota Sakrová ze Sezemic zastupovala svého syna Petra ve sporu s cechmistry z sezemického tkalcovského cechu, kteří zpochybňovali manželský původ Petra, a nechtěli jej proto přijmout do cechu. Hejtman nakonec rozhodl ve prospěch mladého řemeslníka, protože „za pořádné jsou považovány dítky zplozené v manželství, v sňatém manželství…“1042 Podobně bránila Rejna Machková z Kostěnic svého syna před označením za „pancharta“.1043 Pro řemeslníky bylo nařčení z nemanželského původu či nepřijatelného chování podobně nebezpečné jako obvinění z krádeží, kterých se mohli dopustit někdy v minulosti u předchozích mistrů, nebo zpochybňování jejich řemeslných schopností a kvality výrobků. Postavení ženy a její čest mohlo poškodit také spojování s nemírným pitím alkoholických nápojů. Anna Drahorádova z Počapel obvinila před hejtmanským soudem svého souseda Jana Arkleba z ublížení na poctivosti. Důvodem byla svědecká výpověď Arkleba v jiné při, v niž uvedl, že se Anna na sezemické radnici „opíjí napáleným“. Soudní pře byla hejtmanem rychle ukončena, protože Arkleb obvinění odmítl s tím, že Annu považuje „za ctnou dobře zachovalou ženu jako jiní lidé dobří“.1044 Pro ženy tak mohla opilost znamenat ohrožení jejich dobré pověsti, protože je zařazovala mezi podezřelé osoby, jako byly prostitutky či čarodějnice. Opilé ženy překračovaly hranice a vstupovaly do mužské oblasti, což je mohlo stát jejich pověst. Symbolicky to znamenalo obrácení genderové hierarchie a zároveň s tím překroucení sexuálně definovaného významu cti.1045 1041
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 200v, 201r (1619). SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 134v (1634, Sezemice), soud se zde odvolává na články F 43 a F 45 městského práva, které se týkaly uznání zachovalosti v případech smrti rodičů nebo jejich rozvodu, Koldín, čl. F 43 a 45, s. 191n. 1043 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 30v, 31r (1591). 1044 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 55r (1574, Počaply). 1045 B. A. Tlusty, Crossing Gender Boundaries, s. 186n; táž, Drinking, Family Relations and Authority in Early Modern Germany, Journal of Family History 29, 2004, s. 253–273, zde s. 269, http://jfh.sagepub.com/cgi/ content/abstract/ 29/3/253 (3.11.2007); o pití u mužů srv. B. Roberts, Drinking like a Man: the Paradox of Excessive 1042
Cílem nařčení z nepřijatelného sexuálního chování a pomluv se kromě žen stávali opakovaně také faráři. Sporů, které se odehrály mezi faráři a obyvateli městeček, je zachyceno pouze sedm, ale ve všech je obsaženo určité zpochybnění důvěryhodnosti duchovních, přičemž není patrný kvalitativní rozdíl mezi předbělohorskou a pobělohorskou dobou. U některých z nich je opět zmíněna omluvná role alkoholu, kdy byl viník vyzván, aby pro příště, „… jsa při truňku… lepší pozor na sebe a hubu svou dávati hleděl“ a faráře „všelijakou uctivostí, vážností a poslušností předcházel.“1046 Někteří nactiutrhači si svoje provinění a možnost trestu uvědomili a před soudem se za svá slova omlouvali. Andreas Češků se roku 1682 bránil obvinění z pomluv faráře poměrně nedůvěryhodně tím, že mluvil o jiném faráři.1047 Více dokladů o sporech s faráři máme pouze z městečka Týnce a z města Přelouče a ve všech šlo převážně o pomluvy. Z předbělohorského období jsou zachyceny pouze dva spory z Přelouče.1048 Roku 1586 Václav Trlička z Břehů pomlouval „lehkomyslnými slovy“ kněze Martina Bilského a Kateřinu Bílou zřejmě z mimomanželského poměru.1049 Zbývající pře se odehrály zejména v závěru 20. let a ve 30. letech 17. století. O příčinách slovního napadání farářů se dá z některých zápisů pouze spekulovat, ale je pravděpodobné, že odráží určitý odpor k nově dosazeným katolickým farářům a provádění rekatolizace. Napjaté vztahy mezi katolickými duchovními a věřícími se snad nejvíce odrazily roku 1627 v Přelouči ve sporu faráře františkána Martina Silvestra Mazurkoviče, který měl s pomocí jezuitů z Kutné Hory ve městě nastolit tvrdší kurz a pálit nekatolické knihy.1050 V tomto ovzduší došlo k blíže nespecifikovanému sporu s přeloučským sousedem Štěpánem Drahorádem, který skončil uzavřením přátelské dohody. V případě jejího porušení měl být farář potrestán čtyřtýdenním vězením a Štěpán měl v takovém případě zaplatit 10 kop gr. českých. Ten navíc musel „k dokázání té přátelské smlouvy“ do chrámu odevzdat k bohoslužbám stříbrný kalich.1051 Je možné, že v pozadí sporu byla skutečně Drinking for Seventeenth–Century Dutch Youths, Journal of Family History 29, 2004, s. 237–252, http://jfh. sagepub.com/cgi/content/abstract/29/3/237 (3. 11. 2007). 1046 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 153v–154r (1636). 1047 „… v té tak nenáležité hánce a slovech nectných nechtíce J(eho) M(ilost) farář zůstati… do domu Jana Mauxa… šli a tu s ním rozprávěli, zda-li by k těm řečem, které o faráři mluvil, se znal, však on, že to o jiném knězi rozprávěl nemajíce v nejmenším zlým dumnění pana faráře, pravil a dáleji tak jest s poníženou prosbou předcházel, až i pan farář jemu to odpustil, však tak aby budoucně na řeči své bedlivý pozor dal a takových bezbožných a nedůvodných řečí zanechati hleděl… jinak mu to trpěno bejti nemůže, ale dle práva… strestán a pokutován bude…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 15v (1682). 1048 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, fol. 2r (1553); kn. č. 330, fol. 69r, v (1586). 1049 Obě strany byly usmířeny, ale viník měl strávit čtyři týdny v šatlavním vězení, kam se měl dostavovat „hned jakž bude po slovu božím… a tam až do rána vyseděti má“, tamtéž, fol. 69r, v (1586). 1050 J. Ledr, Dějiny města Přelouče nad Labem, Přelouč 1926, s. 194nn. 1051 „… pře původem úhlavního nepřítele všech lidí ďábla nevole… vzešla mocí P(ána) B(oha) a prostředkováním vzácným pana pátera Henricha de Morovic s pomocí přátel dožádaných umořena… a strany veliký hněv z srdce vypouštějí… páter Silvestr trestáním 4 neděle a štěpán drahorád 10 k(op) gr(ošů) č(eských) kdyby si to
otázka původního bohoslužebného náčiní, které nebylo novému katolickému knězi při přebírání fary předáno. Přes počáteční problémy se ale situace mezi věřícími a novým farářem stabilizovala a žádné další konflikty doloženy nejsou. Přelouč v důsledku rekatolizačních tlaků nezaznamenala žádný podstatný úbytek obyvatelstva a nijak dramatický průběh rekatolizace dokládá i přetrvávající přítomnost utrakvistického faráře Rubeculy ve městě.1052 V Týnci došlo roku 1634 ke sporu faráře a člena městské samosprávy, v němž se asi podobně jako v přeloučském sporu odráží napětí mezi nově dosazeným katolickým farářem a alespoň některými týneckými sousedy. Farář byl nařčen rychtářem Jindřichem Kolínským a bránil se žalobou, kterou podal před hejtmanským soudem a v níž shrnul hlavní body jejich sporu. Podle Kolínského se měl farář dopustit cizoložství, přechovávat kradenou věc a porušit zpovědní tajemství. Farář svou žalobu neprokázal a všichni zúčastnění byli hejtmanem opatřeni na cti.1053 Pomluvy mohly někdy skončit až fyzickým útokem. K takovému ohrožení došlo roku 1662 v Dašicích, kdy z popudu Markéty Rosypalové vtrhl Pavel Fridrich v noci na faru a napadl faráře Daniela Vantíška Skálu. Za hybatele a původce konfliktu s farářem městská rada uvedla ženu, která měla jako „největší původ“ uhradit částku ve výši 4 kop gr. míšeňských, zatímco Pavel měl dát poloviční sumu. Oba viníci byli vsazeni do „arestu“ a neměli být propuštěni, dokud pokutu nezaplatí.1054 Dalším prostředkem jak protivníka poškodit a urazit bylo zlehčování jeho postavení a povyšování se nad něj. Tento způsob se používal většinou současně s dalšími typy urážek. Někdy jej využívali proti jiným sousedům členové městských rad, kteří vyzdvihují své působení v úřednické funkci a zdůrazňují, že jim ostatní nejsou v postavení rovni. K povyšování docházelo často v hospodách a při vzniku těchto sporů hrálo často roli požití alkoholu. Člen týnecké městské rady pekař Havel Špaček tak svému sousedu řezníkovi Janu Rouskovi v hospodě před dalšími lidmi vmetl do tváře, že „není tak dobrý jako on a kdyby byl tak dobrý, žeby dávno v povinnosti a v auřadě jako on byl“. Jeho výrok ale spíš jen doplňuje mnohem horší urážku celé rodiny, „že jest zrádce z kurvy syn, jak starý tak mladý“. Tato slova jsou jakoby trochu zlehčena tím, že si Špaček prý sám na nic nepamatoval a o svém vystupování se dověděl připomínali… rukou podáním připověděli... nad to Štěpán Drahorád k dokázání té přátelské smlouvy dobrým úmyslem k službám božím kalich stříbrný hodný do chrámu nejdéle do Havla spraviti a odevzdati připověděl… nemá jim být na újmu poctivosti …“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 218r (1627). 1052 P. Vorel, Dějiny města Přelouče, II, s. 18n. 1053 „… stížnost… v několika artikulích … na pana Patera navozovati a o něm, že by svatou zpověď pronášel, vůbec mluviti měl… na urážku pátera aneb proti zachovalé cti své, co neslušného před sebe bráti s Lídou Holubovou aneb s Lídou Chládkovou v skutku cizoložném postižen býti měl, toho není od pátera… ta žaloba provedena a zdvihá se a nemá být na újmu cti faráři…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 135r, v (1634, Týnec). 1054 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 109v, 110r (1662).
až druhý den od dalších lidí.1055 Podobně snižoval postavení Jana Bílka z Dašic Fridrich Horák, který se o něm vyjádřil jako o člověku, který „jeho souditi v cechu hoden nebyl“.
1056
Jako
urážka bylo chápáno také označení muže za „kluka“, které uraženého zařazovalo mezi nedospělé jedince a neplnohodnotné sousedy.1057 Někteří sousedé se tak explicitně povyšovali nad jiné, které se snažili poškodit a vyčlenit ze skupiny sousedů. Takové povyšování se mohlo projevit v odmítnutí sedět s jiným sousedem u stolu v hospodě nebo si s ním připít. Tímto jednáním dali urážející jasně najevo, že druhou osobu nepovažují za sobě rovnou. Povyšování v hospodě nad jiným sousedem stálo u zrodu sporu o čest, který se odehrál v Bohdanči roku 1623 mezi konšelem Janem Kadeřávkem a „servusem“ Kašparem Hybským. Kadeřávek podal před městskou radou, jíž byl členem, žalobu na svého souseda Kašpara, který o něm měl prohlásit, „že v auřadě konšelském, kterýžto od pana hejtmana vrchnosti mé laskavě na mně jest vložen , kteréhožto já nikdy sobě míti sem nežádal, hoden býti nejsem“. Soudní řízení v tomto případě neskončilo uzavřením přátelské smlouvy, ale pokračovalo až k vynesení nálezu. Z výpovědí jednotlivých svědků se dovídáme o průběhu sporu, o jejich vnímání rozepře a reakcích na ni. Spor se odehrával v hospodě a svědci opakované zmiňují, že oba protivníci byli v té době opilí. Podle výpovědi rychtáře Václava Víška spor začal tím, že Kadeřávek od stolu vyhazoval souseda Pavla Másla, proti čemuž se ale ohradil Hybský, který nechápal, „proč starý lidi vod stolu vodhání, že jim tak svobodno seděti u stolu jako jemu“.1058 Rozepře pak pokračovala vzájemným urážením nadávkami jako „šelma“ či „hromský huncvirt“, haněním svých mrtvých rodičů a zmínek o nedbalém vykonávání úředních a služebních povinností a možném odvolání z funkce.1059 Co bylo prapůvodní příčinou je otázkou, ale snad mohl sehrát svou roli dávný spor jejich rodičů a snad i podřízené postavení Hybského, který plnil funkci obecního sluhy. Stupňující se slovní útoky a snad právě zmínky o rodičích vedly některé z hostů k tomu, že je napomínali a „trestali, aby mrtvým tělům pokoj dali“. Hádku se jim nepodařilo zastavit a její stupňování některé z hostů obtěžovala natolik, že raději odešli. Jeden z nich se o náladě v hospodě před soudem vyjádřil: „raději domů sem odešel, víc poslouchati nechtěje“.1060 1055
SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 125v–126v (1612). SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 34r, v (1593). 1057 „… a žeby jemu rovný nebyl…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 92r, v (1631, Tuněchody). 1058 „…Jan … do nějakého hádání s Pavlem Máslou sousedem… aby mu od stolu šel, dal, v tom Kašpar řekl, proč starý lidi vod stolu vodhání, že jim tak svobodno seděti u stolu jako jemu, proti tomu mu Jan… odpověď dal, aby se Kašpar spokojil, že mají sobě poručeno od pana hejtmana, aby z servuství zbaven pro své nenáležité chování byl…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 92r–97v (1623). 1059 Kašpar Hybský: „…sem v lepší povinnosti byl nežli ty a Jan Kadeřávek jemu zase odpověděl, že v hrdlo lže jako šelma, potom řekl Kadeřávek, že tvůj otec byl přesvědčenej, zase potom řekl Hybskýmu, že tvůj otec prve lhal nežli můj…“, tamtéž, fol. 93v. 1060 Tamtéž, fol. 94r. 1056
Vznik a příčiny vzájemného hanění můžeme také sledovat ve sporu dvou poddaných z Velkých Koloděj. Hádka se odehrála v domě rychtáře „při shromáždění a společnosti sousedské“ mezi Tobiášem Čapkem, který před hejtmanským soudem zažaloval Jana Chválu z nářku cti, protože jej nazval „zrádcem“ a „zlodějem“ a navíc se o něm měl v přítomnosti dalších sousedů vyjádřit jako o člověku, který „není hoden tu seděti, kde sedám“. Chvála před soudem vysvětluje, že pouze reagoval na Tobiášův útok a přiblížil okolnosti vzniku jejich sporu. Sousedé se na shromáždění měli dohodnout na způsobu výběru „sbírky na vojáky“. Peníze se měly zřejmě vybírat podle velikosti pozemků, k čemuž se Jan Chvála „dobrým úmyslem ozval“, aby Tobiáš Čapek něco zaplatil ze svých dvou zahrad, které byly asi na obecní půdě. Čapek naopak chtěl po Chválovi, aby platil z jeho zahrady, a nazval jej „zvyjebaným světlým zlodějem“. Zmínil přitom krádež nějakého kolečka, kvůli které Chvála před 18 lety uzavřel přátelskou smlouvu a zaplatil buď pokutu, nebo finanční náhradu ve výši 40 bílých grošů. Proti tomu se ale Chvála ohradil a Čapka označil „za lháře a zrádce a že není v tom místě hoden seděti“.1061 Oba spory dokládají, že u nařčení cti v malých lokalitách hrála roli detailní znalost osobní a rodinné historie, což je patrné zvlášť u sporů, kde jsou zmíněny dřívější spory. Nářky cti či jiné slovní ataky mohly doplňovat výhrůžky. V již zmíněném sporu z městečka Dašic, v němž byl nařčen vrchnostenský správce pivovaru Petr Kautský, přidal Jan Turek k označení Koutského za „hrubého zloděje“ ještě hrozbu, že jakmile bude mít možnost a dostane „ručnice a šatův vojenských, že sobě k vůli někoho zabije“.1062 Objevuje se také vyhrožování vypálení domu či celé obce. Tresty ve sporech o čest Přestože naprostá většina soudně projednávaných sporů o čest skončila usmířením a obecně je patrná v postihování trestních případů ze strany soudů benevolence, rozhodla někdy soudní
1061
„… ozval přede všemi sousedy, nechť Tobiáš Čapek také něco nám sousedům… z těch dvouch zahrad svých na pomoc té zbírky na vojáky dá, poněvadž z těch jeho zahrad taky vobce užívají a na vobci pasou, ihned se k tomu Tobiáš vozval, dejž ty taky z svý zahrady, i řekl sem, že má zahrada není v zápis uvedena, jak tvý sou… hned mě přede všemi sousedy našimi světle nařekl, že jsem zvyjebanej světlej zloděj… a že sem za krádež a zlodějství za nějaké kolečko 40 grošů bílejch dáti musel, čemuž sem proti tomu promluvil a světle odepřel… a že jeho Tobiáše nemám než za lháře a zrádce a že není v tom místě hoden seděti… potud, pokudž toho čím mě nařekl… za pravé neučiní a ke mně toho nepřivede, abych za zlodějství platil, tomu vždy odpírám… jemu ničím povinen nejsem… davší mi sám všetečnou příčinu… pokudž toho ke mně nepřivede, že jej za takového mám“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 158r, v (1602). 1062 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 70r, v (1609).
instituce o potrestání jedné nebo obou sporných stran vězením.1063 Sankce ve formě uvěznění stanovil také Koldínův městský zákoník. Tresty vězení jsou u sporů o čest doloženy ve třinácti případech, z nichž osmkrát jej uložil hejtmanský soud či městský soud v součinnosti s hejtmanem. Nejvíce dokladů o tomto typu trestu v praxi hejtmanského soudu máme z let 1633 až 1643, kdy jich bylo uloženo celkem sedm. U městských soudů byly naopak všechny tyto tresty uloženy pouze do roku 1618. V praxi městských soudů se tedy tresty vězení objevovaly také, ale zdá se, že se k nim nižší soudy v městech či městečkách obracely méně často a snad i méně rády.1064 Tento typ trestu ukládaly jen výjimečně, což ale může být dáno tím, že provinilci byli vzati do šatlavního vězení hned po provinění v rámci ochrany veřejného pořádku a tento trest se jim poté již neukládal, protože ho již podstoupili. Městským soudům šlo zejména o udržení klidu, což usmíření v dané chvíli zaručovalo. Dodatečný trest, kterým by byla potrestána pouze jedna strana, znamenal možné ohrožení pověsti a vztahů potrestaného do budoucna. Zdá se, že se s uložením trestu setkáváme jen v těch sporech o čest, které soudobá společnost považovala za vážnější a jež svým způsobem vybočovaly z přijatelných mezí. Městská rada v Týnci rozhodla roku 1618 ve sporu rybáře Václava Auklejky a rybáře Alexandra o uvalení vězení „pro vejstrahu“. Rozhodla tak proto, že se jednalo o opakované provinění tohoto typu.1065 Tresty tak měly mít především preventivní a výchovný účinek. Trest vězení byl uložen také ve sporech mezi mužem a ženou, kdy byl k pobytu v šatlavě odsouzen muž, a v případech vážnějších
nařčení
týkajících
se
krádeží
či
nemanželského
původu
a
snad
také
mimomanželského poměru.1066 Vězením byl potrestán Jan Kučera Máslův, který nařkl Jana Zámečníka, „že by měl z Dobrušky s penězi pryč jednomu mistru ujíti“. Viník se prostřednictvím svých přátel snažil Zámečníka přesvědčit, aby mu jeho provinění odpustil, protože „jsa opilej z hněvu to mluvil“.1067 Pobyt v šatlavě byl městskou radou v Dašicích uložen také Dorotě Bláhové, která pomlouvala syna Rejny Machkové z Kostěnic z nemanželského původu. Dorota se přitom odvolávala na to, že se o tom doslechla od jiných lidí, což jí v očích městské rady zřejmě příliš 1063
Srv. H. Jordánková – L. Sulitková, „Otevřená společnost“ jednoho královského města na prahu novověku (na příkladu Brna), In: V komnatách paláců – v ulicích měst (Sborník příspěvků věnovaných Václavu Ledvinkovi k šedesátým narozeninám), Praha 2007, s. 165–180, zde s. 178n. 1064 Třikrát trest vězení uložil soud v Přelouči (1595, 1596 a 1598), jednou o trestu vězení rozhodla zřejmě městská rada v Týnci (1618) a jednou v Dašicích (1591). 1065 „… Alexandr rybář vykročiv z povinnosti sousedské a povolání tak nepovážlivě a nepamětlivě dle svého jakéhosi nepříjemného způsobu a obyčeje lidi plundruje a mezi tím lání, hromování a tím Pána Boha i svého bližního uráží, aby na sebe lepší pozor dáti hleděl. Pro budoucí vejstrahu pan starší a páni konšelé jeho v své trestání bráti ráčí…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 94v–95v (1618). 1066 „… by měl Máslo mluvit některá slova potupná, nenáležitá na zlehčení a vyprázdnění její dobré pověsti... a ji lidem v zlé domnění dávati… na obvinění dal Máslo odpověď, že jest to z hněvu a lítosti mluvil… ale že ji má za poctivou…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 121r–122r (1596). 1067 Tamtéž, fol. 126r, v (1598, Přelouč).
nepomohlo.1068 K trestům soudy zřejmě přistupovaly i proto, že tato nařčení byla nebezpečná zvlášť u řemeslníků a k ochraně jejich cti bylo potřeba učinit proti viníkovi tvrdší krok. Pokud se vrátíme k trestům vězení, které udělil hejtmanský soud, zjistíme, že se tak dělo tehdy, došlo-li k porušení starých přátelských smluv. Vracení se k jednou vyřešeným konfliktům, které byly ukončeny prostřednictvím vrchnosti usmířením, bylo chápáno jako „urážka“ vrchnosti.1069 Tresty vězení byly ukládány také v případech, pokud ke sporům o čest došlo na tzv. výsadních místech, např. v kostele, na radnici či domě rychtáře, což bylo bráno opět jako vážné provinění namířené na místní samosprávu či proti místním církevním autoritám či vrchnosti. Tresty byly v těchto případech ukládány jak mužům, tak i ženám. Za hádku v ředickém kostele byla dvoudenním pobytem v „horním labským“ vězení na pardubickém zámku potrestána Alžběta Víchková. Její protivník byl na sedm dní a nocí vsazen do jiného zámeckého vězení, tzv. košťálky, kde měl pobývat „o chlebu a vodě“.1070 Tresty vězení byly ukládány častěji také v případech urážek duchovních osob. Spory, které se odehrály mezi farářem a některým ze sousedů, zpravidla řešily městské soudy. V rámci ochrany veřejného pořádku mohli být nactiutrhači ihned po provinění vsazeni do šatlavy. Trest vězení za pomluvy faráře mohl soud nařídit i po usmíření sporných stran, což se stalo v polovině sporů. Přeloučský soud roku 1586 viníka potrestal čtyřtýdenním vězením, kam měl nastoupit po bohoslužbě a zůstat tam přes noc až do rána.1071 Dašická městská rada přistoupila k potrestání viníků vězením ve sporu, který se odehrál roku 1662 a kromě pomluv během něj došlo i k fyzickému napadení duchovního. K nočnímu ataku došlo z popudu Markéty Rosypalové přímo ve faře a oba viníci byli vsazeni do „arestu“ a neměli být propuštěni, dokud nezaplatí pokutu.1072 Jinou formu potrestání snad uložila roku 1627 městská rada v Přelouči, podle níž měl Štěpán Drahorád k dotvrzení uzavřené přátelské smlouvy s farářem věnovat kostelu k bohoslužbám stříbrný kalich.1073 Tresty měly sloužit jako preventivní opatření, která měla sporné strany odradit od opakování 1068
„… co jest z návodu lidí lehkomyslných mluvila… že se pak toho kvapně dopustila a je lidi dobře chovalé naříkala o takovou věc, trestáním šatlavním vytrestána jest…“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 30v, 31r (1591). 1069 „… proto to všecko záští, kteréž by na zlehčení předešlé vrchnosti býti chtělo…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 201v–202r (1637); podobně „… z těch příčin, že zhaněla rychtáře a věcí právní hejtmany na místě postavenou zdvihla, Mandalena do vězení JMC se béře…“ SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 138r–140r (1595); „…to všecko záští kteréžby na zlehčení předešlé vrchnosti býti chtělo … vše to mezi stranami zdvihám… a pro takovou všetečnost jejich a sebe neslušným dotýkáním v kázeň JMK beru … aby týden ve vězení labském o chlebě a vodě strestáni byli…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 99v (1633, Újezd – Dříteč). 1070 Tamtéž, fol. 126r, v (1635, Ředice). 1071 „… na časy budoucí on Václav ku příkladu jiným vězením šatlavním vytrestán býti má za 4 neděle hned, jakž bude po slovu božím, aby se do vězení dostavil a tam až do rána vyseděti má a tak za 4 neděle, aby takovým způsobem trestán byl…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 69r, v (1586). 1072 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 109v,110r (1662). 1073 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 218r (1627).
stejného jednání v budoucnu, a zároveň měla mít preventivní vliv na další obyvatele městeček či vesnic, aby se podobného jednání nedopouštěli. U urážek, k nimž došlo na místech spojených s výkonem úředních povinností a s náboženskými úkony, nebo byly namířeny proti úředním či duchovním osobám, trest směřoval také k upevnění společenského hierarchie a viníkům připomínal jejich místo ve společnosti. 6.3. Násilí O možných motivech, které k použití násilí vedly a které mohou být chápany jako určitý způsob řešení sporu, jsem se již zmínila. O důvodech násilné reakce vypovídá především místo, kde ke sporu došlo, a také postoje, jaké k eskalaci násilí zaujímalo okolí. U konfliktů s použitím fyzického násilí se podařilo jejich dějiště určit přibližně v polovině případů, tzn. asi ve 35 sporech. Nejvíce se jich opět odehrávalo v uzavřených veřejných prostorách, a to nejčastěji u nějakého souseda v domě během posezení s přáteli a dalšími sousedy při „truňku“ piva či vína (8x). Pětkrát konflikt vyvrcholil v hospodě a třikrát je jako místo sporu uveden dům rychtáře. Na rozdíl od sporů o čest se ale druhá nejpočetnější skupina násilných sporů odehrála na volném prostranství. Konflikty, které vznikly v souvislosti s popíjením v krčmě nebo některém domě, někdy eskalovaly mimo dům, nejčastěji před hospodou (5x). Nejméně šestkrát ke sporům došlo na svobodné silnici, např. při cestě z Hradce Králové či z Chrudimi, kdy se lidé vraceli z trhu, s čímž může opět souviset nadměrné požití alkoholu. V obvodu městeček či měst se odehrávaly konflikty také na ulici, krchově či v branách. Eskalovat mohly také na pastvišti, na poli nebo u Božích muk. K naprosté většině zachycených násilných i verbálních konfliktů tak došlo na veřejnosti v místech setkávání sousedů a dalších lidí, kteří městečkem či obcí pouze procházeli. P. Wettmann-Jungblut si všímá jednotnosti míst, na kterých se násilné spory děly. Kromě hospod se v raně novověké Evropě konflikty odehrávaly na silnicích a tržištích stejně jako na dalších místech shromažďování.1074 V soukromí k násilným konfliktům docházelo zcela jistě také, ale záznamy nám o tom nepřinášejí příliš informací. O domácím násilí, případně i znásilněních, tedy o násilných aktech namířených proti ženám a dětem se tak z tohoto typu pramenů příliš nedovídáme. Zejména u násilných sporů je někdy zachycena denní doba, kdy k těmto konfliktům došlo. Ta je ale zmíněna pouze tehdy, pokud bylo násilí použito ve večerních hodinách či v noci. Wettmann-Jungblut si všímá kromě denní doby, také typických dnů v týdnu a ročního
1074
P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegengewalt, s. 38.
období, kdy se spory odehrávaly. K násilným konfliktům podle jeho zjištění docházelo nejčastěji v neděli, ve svátky a v pondělí mezi 18. a 24. hodinou. V průběhu roku dosahoval jejich počet vrcholu v létě a mezi Zjevením Páně, tj. 6. ledna, a masopustem a pokles zaznamenával na jaře a na podzim.1075 To, že se napadení či rvačky odehrály večer či v noci a někdy navíc na odlehlém místě, mohlo být vnímáno jako zákeřnější forma násilí, která měla být skryta zrakům a dohledu veřejnosti. Viníkovi to před soudem mohlo přitížit, protože mohl být trestán v rámci hrdelního soudnictví, a nést tak vážnější následky. Pokud se spor odehrával v krčmě, tak se snažili vyhrocení konfliktu zabránit především krčmář nebo krčmářka. Rozhádaným nebo agresivním osobám nejprve domlouvali, aby se uklidnily a zbytečně situaci nevyhrocovaly. Poté jim mohli odmítnout nalít, poručili jim zaplatit, případně pohrozili přivoláním rychtáře.1076 Když jejich domluvy nepomohly, mohl je krčmář či krčmářka z hospody vyhodit.1077 Vyhrocení sporu v eskalaci násilí se snažili aktivně zabránit i další přítomní. Kromě krčmáře a krčmářky se mohly slovně snažit ukončit spor ženy. Do sporu dvou mužů, k němuž došlo při společném posezení u jednoho přeloučského souseda a v němž padlo několik facek a schylovalo se k použití motyčky k útoku, zasáhla slovně Lída Strejčková, která vkročila mezi obě sporné strany a potencionálnímu útočníkovi domlouvala. Za asistence hospodáře, který vyvedl z domu jednoho z účastníků sporu, se jim situaci podařilo uklidnit.1078 Ženy snad mohly v těchto chvílích fungovat jako jakési usmiřovatelky, které se snad mohly trochu spoléhat na svou pověst slabšího pohlaví, před nimiž se sporné strany držely trochu zpět.1079 Přesto se zasahující ženy i muži vystavovali nebezpečí, že se zvláště v konfliktech, během nichž byly použity zbraně, mohou stát sami oběťmi. Situace, v nichž přihlížející aktivně zasahovali, mohly být značně nepřehledné. Roku 1542 hospodský Jan Tuček vstoupil do rvačky, během níž jeden z útočníků či jeho pomocník zřejmě zhasl světlo a protivníka mlátil po tmě. Krčmář chtěl mezi účastníky násilí zjednat klid pomocí prkna, které měl po ruce, a sám se tak vystavoval velkému nebezpečí, neboť byly v konfliktu použity sečné zbraně a podle jednoho ze svědků se účastníci bitky prali, „až cvrnkalo“. Rvačka nakonec vyvrcholila zraněním
1075
Tamtéž, s. 38. Krčmář Halas Střejček z Rozhovic před soudem vypověděl o chování hospodských hostů, že „pohlídali na se nepěkně a vždy se procházeli a já uzřevší to a srozuměvší, že by něco svedli, nedal sem... piva, než rozkázal sem, aby platili…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 44r (1558, Bohumileč). 1077 „řekla mu krčmářka, aby šel pryč a nevadil se“, tamtéž, fol. 41v–42r (1556, Staré Čívice). 1078 „…pak sem já šla nahoru do komory, vema světlo nesla do světnice, já do světnice vešla a on pan Jan Sokol ležel na zemi a Jelínek stál u stolu a hospodář stál u Jelínka i vstavše Sokol chtěl na Jelínka s motyčkou a já přistoupila k Janovi Sokolovi, chytila sem ho a prosila, aby to nechal a hospodář vyvedl ven Jelínka, aby svády nědělal“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B, fol. 1r, v (1598). 1079 O usmiřovací roli žen se zmiňuje také A. Beuke, „In guter zier und kurtzweil bey der naßen angetastet“, s. 153. 1076
napadeného, na kterého útočník vytáhl sekyrku, kterou měl za pasem, a „vťal mu jí v prsy“.1080 Krčmář tak z tohoto zásahu, i když ne zcela úspěšného, vyvázl bez zranění. Hůře dopadl Václav Hyksa z Rovně, který se roku 1662 vložil do rvačky mezi ostřetínským rychtářem a konšelem, proti nimž stál forstknecht z velinského revíru. Ke sporu došlo zřejmě v hospodě a Hyksa byl během něj bodnut loveckým tesáčkem do stehna, „… když se všichni v hromadě o týž hirschfänger tahali“.1081 Někteří z přihlížejících se k ozbrojenému střetnutí naopak záměrně připojili a to zvlášť tehdy, když chtěli pomoci svému příbuznému, který byl přímým účastníkem bitky. Rozvášněné a zřejmě i podnapilé osoby někdy krčmář vyprovodil před hospodu a popřál jim dobrou noc. Ani v těchto případech nebyl tento postup vždy úspěšný a k eskalaci konfliktu někdy docházelo až mimo hospodu. Agresivní jedinec mohl vyběhnout za svým protivníkem před krčmu, kde došlo k vyhrocení situace. Jindy útočník na svého protivníka někde počkal a k útoku došlo až na nějakém jiném místě, např. v poli, na cestě či u Božích muk. Pokud došlo ke rvačce poblíž hospody, mohl krčmář za hosty rychle vyběhnout a pokusit se eskalaci konfliktu zabránit i zde. Jan Krčmář ze Ždánic zasáhl do sporu svých hostů Šimona a Mazury a svůj zákrok popsal následovně, „já hned mezi ně vskočil a oba dva roztrhl…“.1082 Sporu mohlo být v této chvíli přítomno již více lidí, kteří se také pokoušeli situaci uklidnit.1083 Pokud byly ve sporu použity zbraně, mohli být přihlížející ve svém zásahu zdrženlivější. Krčmář Halas Strejček z Rozhovic tak chtěl zasáhnout do sporu, který se v náznacích odehrával v krčmě a který vyvrcholil mimo lokál. Na místě byli přítomní již další lidé, kteří krčmáři ale v zásahu zabránili. Účastníci konfliktu pak zareagovali asi na domluvy a rvačky nechali.1084 Myšlenkové pochody člověka, jenž se rozhodoval, zda fyzické násilí použije či ne, se snad odráží ve výpovědi jednoho z účastníků sporu. V jasném zapojení do konfliktu mu bránila kromě obav skutečnost, že byl asi kvůli jinému sporu či přestupku „na znamenitejch rukojmích“. Svou situaci chápal jako „velikou
1080
„… tehdy Smetana udeřil na mě šavlí a vťal do toho prkna, že ledví zas šavle dobyl a po druhý udeřil na mně a vťal mne v ruku a já se na něj rozhněval, pral jej tím prknem, až sem mu šavli z ruky vyrazil a on teprv křik, aby žádnej nebil…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 22r, v. 1081 Tamtéž, fol. 231r, v. 1082 „…Šimon vyběhl ven… dávavše (Mazurovi) šelmy… co mi dáváš šelmy, však jsem dobrej jako ty a hned Šimon chytil za kabát a zatočil s ním a Matoušovi hned políček dal a Matouš ho chytil za košily jednou rukou a druhou za vlasy a já hned mezi ně vskočil a oba dva roztrhl… neviděl sem žádné zbraně ani nože a tak se mi vidí, že od takového zárazu krčmář z světa nesešel neb jest ani nevokrvácel, ale n(ebožtík) davší Mazurovi políček jej hned okrvavil…“, tamtéž, fol. 81v (1575, Podůlšany – Libišany). 1083 Zásah sousedů je zmíněn také v konfliktu z roku 1575: „… tu lidé nás hned roztrhli…a on šel do krčmy a já domů…“, tamtéž, fol. 69v (Podůlšany – Libišany). 1084 „… kdos řekl mně, že se sekají a já chtěl mezi ně, abych je rozvadil, i nedali mi jíti, potom pohlídnu… podruhé a oni stojí každý zvlášť, já mezi ně přijda, ptám se jich, kdo že svádu začal, tehdy každý pravil já nic…“, tamtéž, fol. 44r (1557 nebo 1558, Rozhovice).
těžkost“, která by se případným dalším konfliktem mohla ještě zhoršit. Jeho postoj tak přispěl k tomu, že konflikt nakonec přímou fyzickou konfrontací nevyvrcholil.1085 Pokud už k násilí došlo a někdo byl během potyčky raněn, pomáhali přítomní lidé při ošetřování raněných a někdy snad přivolávali lékaře. Pomoc sousedů zmínil ve své žalobě Pavel Klepl z Chrudimi, kterého roku 1565 v máteřovské hospodě poranil tesákem na hlavě Petr Bečka z Bohdanče. Klepl v žalobě popsal, že z něj „velmi mnoho černé krve vyteklo jako z nějakého hovada“, až upadl do mdlob a kdyby se o něj prý nepostarali přítomní lidé, zřejmě by zemřel.1086 Pokud došlo k násilnému konfliktu někde mimo dům, např. na ulici, snažili se napadení přivolat pomoc dalších sousedů. Jan Čermák, na kterého zaútočili bratři Kuba a Linhart Kulichovi a jejich pacholek, svým voláním o pomoc přivolal další sousedy a rychtáře, kteří „toho pacholka Kulichova… do potoka strčili… šavli vydrželi“.1087 Pokud se rozkřiklo, že se někde něco děje, sousedé se rychle sbíhali na místo. Obyvatele vesnic či městeček vedla ke kvapnému příchodu na místo konfliktu nejen zvědavost a zájem o dění, ale také ryze praktické důvody, jako např. obava z možného požáru a snaha pomoci při hašení.1088 Pomoc se mohli snažit přivolat také rodinní příslušníci napadeného. Při konfliktu Jana Ptáčka a Bartoloměje Jamského křičela Ptáčkova manželka, „pro Pána Boha nedejte zabíti, je-li kdo dobrej …“.1089 Protože měl Jamský při sobě ručnici a šavli a navíc seděl na koni, báli se sousedé zřejmě nějak přímo zasáhnout a někteří raději místo konfliktu rychle opustili.1090 Ševcovský tovaryš Jan Tesař upřednostnil před sledováním vyhrocení konfliktu svou práci a ve své výpovědi pouze stručně uvedl: „tovaryš pravil, aby udeřil z ručnice, a on jest objížděl kolem něho a chtěl udeřiti a pak sem šel domů k máteři neb sem se strojil do Bohdanče neb sem tam dělal …“.1091 Pokud hrozilo velké nebezpečí nebo nebyl napadený v oslabení, váhali sousedé s přímým zásahem a v této situaci 1085
„… Šmídek, řekl nech toho tak milej brachu neb víš prve, že já mám velikou těžkost a sem na znamenitejch rukojmích, abych ještě k louži vody nepřilil a nerad bych něco počal, dokud svý věci nevykonám a na místě nepostavím…“, tamtéž, fol. 20v (1544, Sezemice). 1086 „… já pak omdlevší nic sem nevěděl, kam sem se poděl a kdyby vochrany nade mnou od dobrejch lidí nebylo, nevím, abych tu mrtvej nezůstal…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 2v (1565). 1087 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 27v (1545, Ostřešany). 1088 Mandalena Vojtěchová vypověděla, jak se dostala na místo sporu: „… šla sem vod Mráčků a stála paní Lidmila Kučerka před svými a řekla mi: ale pro Pána Boha, co se tamto dělá, a potom mi řekla: praví prý, že jsou kohosi zabili. Šla jsem s ní tam…“, tamtéž, fol. 59v (1574, Přelouč); Jan Slovák před soudem vypověděl: „…seděl sem u nás ve světnici a žena přiběhla, co tu sedíš, však u Vaniše množství lidí, snad tam hoří. A já lekše se, šel sem tam a slyšel sem Topiče…“, tamtéž, fol. 11v (1544, Sezemice). 1089 Tamtéž, fol. 60r (1574, Přelouč). 1090 Václav Bohatej vypověděl: „… když se shaněli a já přiběh a řekl Ptáčkovi Jene nech toho, však není pán ale pekař z Městce… a Ptáček: to mi hrome nerozkazuj a pak sem ho spokojil a byl by i ten kord vrátil a přišel pak Macháček a voni se shaněli a já sem šel vodtud“, tamtéž, fol. 61v; Jakub Kovář o konfliktu: „…točil se tu na koni, vstyčil ručnici a vydobyl šavli, pak on zas dotíral s tou šavlí chtíc ho sekati, potom schoval šavli a vopět dobyl ručnice, tu pak, když se točil, i mě porazil a já jsem pak utekl odsad…“, tamtéž, 59v. 1091 Tamtéž, 61v.
spíše spoléhali na domluvy směřované k oběma sporným stranám. Při eskalaci konfliktu někdy přítomní domlouvali napadenému, aby se nenechal vyprovokovat a raději místo rychle opustil. Někdy se mu snažili zajistit bezpečný odchod tím, že útočníkovi zastoupili cestu. Při takové taktice se osoba, která se takto postavila mezi obě strany, vystavovala značnému riziku, že se stane sama cílem útoku. Beneš Kohout a rektor ze Sezemic se roku 1544 připletli k již zmíněnému napadení Blažka Kožišníka Jírou Šmídkem a Janem Lálou. Útočníky vedla snaha pomstít se Blažkovi, a zřejmě proto nezaútočili přímo na další přítomné osoby, které je v danou chvíli nezajímaly. Beneš se obě strany pokusil dostat od sebe a rektor se rychle zmocnil hozené sekyrky, kterou ale útočníkovi musel pod hrozbou útoku vrátit. Poté, co jeden z útočníků vytáhl na Blažka šavli, Beneš řekl Blažkovi, „… di předce, a hnal sem ho před sebou, udeří-li, však se musí na mě prve staviti“.1092 Podobně zasáhl jeden z přítomných sousedů do sporu pacholka Adama a podruha Mikuláše Smíška, který vznikl zřejmě v hospodě a vyvrcholil již mimo krčmu, na cestě, napadením kordem. Útočníka okřikl slovy, „hej nesekej“, ale napadení přesto nezabránil. Pro vývoj sporu bylo rozhodující, že Adam nebyl ozbrojen a dal zřetelně najevo, že v bitce nechce pokračovat – poté, co vytrhl protivníkovi zbraň, zahodil ji pryč. Soused poté mezi oba protivníky vstoupil a situaci uklidnil.1093 Pro okolí bylo důležité, aby napadený dal jasným a pro ostatní pochopitelným způsobem najevo, zda chce na útok reagovat a jaké bude jeho následující chování. Přítomné osoby pak mohly bez obav vstoupit do jejich sporu a pomoci ho řešit. Pokus zakročit se někdy nemusel vyplatit. Někdy lidé snahou zabránit vyhrocení situace naopak k eskalaci konfliktu spíše přispěli. Při sporu o koně, k němuž došlo na pastvišti poblíž Bohumilče, na místo přiběhli někteří sousedé. Ze svědeckých výpovědí není přesně jasné, co se zde odehrálo, ale sousedé se nějakým způsobem snažili „viníky“ sporu přesvědčit, aby zvířata nechali na místě. Téměř všichni se podle svých výpovědí nejprve zeptali po důvodech jejich jednání a ihned nato došlo k vyhrocení situace, kdy byli napadeni kordy. Bohumilečskému rychtáři či konšelu Andreasovi se podařilo utéct. Místní třídník se na svůj dotaz, „co děláte a co ste svoji páni, že každého práti chcete“, dočkal odpovědi v podobě útoku, během něhož byl zraněn.1094 1092
Tamtéž, fol. 11v–20v (1544, Kunětice). Petr Kolář o průběhu bitky vypověděl: „Mikuláš Smítko prchl za Adamem s kordem a já ho vokřikl, hej nesekej a on přece ťal a on se mu rukou zavrhl a Adam neměl žádného kordu, než potom mu jeho vydřel a zahodil jej a já v to vkročil a rozvedl sem je…“, tamtéž, fol. 128v,129r (1586, Vysoká). 1094 Krčmář z Újezda o konfliktu vypověděl: „… v tom osoba auředná přišla Andreas z Bohumilče, dí jim, co děláte a počínáte sobě statky lidskými a voni hned na něj kordy prali hampejskej a zachystalův syn … až mu kyj zsekali, až utéci musil. Potom přišel k nim třídník bohumilečskej, i neslyšel sem, co jim mluvil a oni na něj prali a sekali, až ho 1093
Na místo ozbrojeného konfliktu často mezi prvními přibíhal rychtář, který dohlížel obecně na dodržování veřejného pořádku. Zasahoval i do jiných typů konfliktů, kdy vzal agresivní jedince „na rukojmí“, kdy se pod hrozbou zadržení v šatlavě či vážnějšího postihu zavázali zachovat klid a nepoužít zbraň. Roku 1597 tak rychtář zasáhl v domě Jiříka Arkleba v Sezemicích do jednoho sporu, „aby se tu nějaká nevole větší nestala“. Agresivního Matěje Karase zřejmě nejdříve odzbrojil a požádal ho, aby se mu zaručil, že nebude dál pokračovat ve sporu. Karas od svého nechtěl nějakou dobu ustoupit a až poté, co poznal, že s ním rychtář „nekumštuje“ a pod hrozbou uvěznění v šatlavě, slíbil podáním ruky rychtáři na „svou čest a víru“ či „na své hrdlo a majetek“, že zachová klid. Rychtář mu zbraň vrátil a Karas ji ještě tentýž večer použil k napadení dvou jiných hostů.1095 Někdy rychtář agresivní osoby odváděl rovnou do šatlavy, kde měly čas vystřízlivět a zklidnit se. Někteří jedinci ale odmítali s rychtářem nebo k rychtáři jít, a docházelo tak někdy k dosti vyhroceným situacím. Po násilném sporu zasahoval rychtář na místě často mezi prvními a mohli mu při tom pomáhat další zástupci městské či vesnické samosprávy. K tomu docházelo asi zvlášť v situacích, kdy rychtář vzniklou situaci nebyl schopen zvládnout.1096 Pokud byla situace vážnější, byl v městečkách na místo přivolán také purkmistr. Nejdříve zasahující osoby odebraly útočníkovi, případně i napadenému zbraň, kterou si poté u sebe nechal zpravidla rychtář. Ten také obě sporné strany vyzval, aby s ním, pokud to bylo možné, odešly „ku právu“. V souvislosti s výkonem funkce rychtáře nebo jiných úředních funkcí mohly vznikat další konflikty. Rychtáři byli někdy při odvádění opilých a agresivních osob vystaveni jejich nadávkám či dokonce fyzickým útokům. V těchto případech se tak mohly „úřední osoby“ uchýlit k použití určité míry násilí samy. „Zatčený“ Petr Vaniš si např. před soudem stěžoval na bohdanečského rychtáře Jana Topiče, „že na něm moc, kvalt a vůli provozoval a bil jej políčky jemu dávaje a kyjem bil a pak přišel k němu domů, naň se ptal lotry a zrádce jemu dávaje …“.1097 Před bohdanečským městským soudem podal mlynář Jan Sladomel žalobu na rychtáře Martina Hasejka z toho, že překročil své pravomoci, neoprávněně ho bil a vložil v šatlavě do
urazili…“, tamtéž, fol. 44r, v (1558, Bohumileč – Vysoká); Jiřík Pulplek vypověděl: „… i v tom přišel třídník a promluvil k nim: co děláte a co ste svoji páni, že každého práti chcete, a hampejskej hned na něj pere a seká, až ho uťal a my pak hned jeli domů“, tamtéž. 1095 Tamtéž, fol. 141r–151r (1597, Sezemice). 1096 „… v tom rychtář s právem přiskočil a jiní, kteří nápomocni právu byli, aby Matěje Karasa pro tu výtržnost do trestání vzali. On jest se nechtěl dáti volně najíti, rychtář nevěda co činiti zvolal na mně držíc ten čas perkmisterský úřad, tu teprve Matěj Karas slyšíc od rychtáře, že jest na purkmistra zvolal, do šatlavy šel, víc nevím…“, tamtéž, fol. 144r (1597, Sezemice). 1097 Tamtéž, fol. 7v (1541, Bohdaneč).
klády.1098 I když mohlo hrát na obou stranách roli požití alkoholu a některé žaloby mohly být alespoň zčásti oprávněné, soudy asi většinou rozhodovaly ve prospěch „úředních osob“. Členové městské rady patřili stejně jako rychtář mezi zástupce vrchnosti a byli k sobě navzájem loajální. Určité míry násilí se ale dopouštěli členové městských samospráv při výkonů svých funkcí a využívali jej jako nástroj sociální kontroly a k prosazování vlastních zájmů. Zmíním zde pouze jeden konflikt, který je spíše odrazem narušených sousedských vztahů než přímo případem použití násilí. Roku 1604 se v městečku Sezemicích rozpoutal spor mezi sousedem Karlem Jelínkem z Koldína a zástupci městské samosprávy – jmenovitě primasem, jenž byl v zápisech současně označován jako starší obecní, Adamem Židem. Po několikeré výzvě, aby se Jelínek, obviněný některými nákladníky piva z šenkování cizího piva, dostavil na radnici, se nakonec vydal rychtář s několika konšely do jeho domu. Přidalo se k nim ještě zřejmě větší množství dalších osob. Jelínek ve své žalobě uvedl, že se to muselo odehrát kolem 7. hodiny večer, kdy se vracel ze zahrady, kde okopával zelí.1099 Nejdříve se situace vyvinula ve prospěch Jelínka, který nezvaným návštěvníkům snad zastoupil cestu do sklepa a vyzval svou manželku, „… podej sem ženo rapíru, vždyť já zvím, kdo se může v mém domě chovat mocně…“. Dosáhl toho, že „hosté“ nakrátko odešli. Poté, co Jelínek opět odmítl dostavit se na „rathaus“ a pouze vzkázal, že si bude stěžovat u hejtmana, přišel Adam Žid s konšely a dalšími lidmi opět do Jelínkova domu, „…až byla plná síň a dom lidem obestoupen jakoby přišli pro mordýře, lotra nebo zlopověstného člověka a pozdravili a já poděkoval a přivítal…“. Jelínek si ale trval na svém a sud piva nechtěl vydat. V této chvíli se situace již začala vyhrocovat a rozčílený primas přítomné osoby vyzval: „… Vemte, derte, na žádného nedbejte, vše na mou škodu…“. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a jeden přítomný vytrhl Jelínkově dceři z ruky sekyru a urazil zámek a kus dveří do sklepa. To ale zase nemohl v klidu sledovat Jelínek a začal se s ním o sekyru přetahovat. K tomu se měl opět připojit primas a přítomné vyzvat, aby na Jelínka zaútočili a „… tu šelmu zemanskou… bijte, kdo jenom může, na mou škodu…“. Následovala strkanice, kterou Jelínek popsal: „… jeden mě chyt za krk, ramena, vobojek a mezi sebou tlačili a kdyby mě za čelo nevytrh soused Vít Bezděk, byli by mě snad udusili…“. Přítomní svědci naopak vypovídali o agresivní reakci zejména Jelínkovy ženy, která se měla kolem sebe ohánět sekyrou a vyzývat svého muže, aby
1098
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 11r–14v (1583). Jelínek ve své žalobě vypověděl: „… šel sem pracovat na zahradě až do 19 hodin a pak se vracel domů nic nevěda v ruce krátkou ruční sekeru a v druhé motyčku, s kterou jsem okopával zelí a spatřil jsem, jak do mého domu rychtář a někteří konšelé s mnohými osobami úprkem šli…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 161v–162r (1604, Sezemice).
1099
zaútočil na sousedy.1100 V pozadí jednání členů městské samosprávy stála snaha ochránit vrchnostenské hospodářské zájmy a snad tím v očích vrchnosti zvětšit i své zásluhy. Jelínek se snažil naopak bránit svůj majetek a své zájmy, o nichž byl přesvědčen, že jsou oprávněné. K vyhrocení situace přispělo asi i to, že bylo akci přítomno opět větší množství sousedů. Za urážlivé Jelínek považoval už samotné vniknutí do prostoru jeho domu a jednání přítomných osob, z nichž mu některé nadávaly a fyzicky jej ohrožovaly. Podle hejtmana si primas počínal správně a Jelínek se neměl jeho rozhodnutí protivit. Podobně použil určitou míru násilí bohdanečský rychtář Jan Topič, když chtěl odvést do šatlavy Petra Vaniše. Ten se kromě zpronevěry vybraného důchodu zřejmě opakovaně opíjel, nadával svým sousedům, včetně členů městské samosprávy, a pouštěl se do různých rvaček. Získal tak pověst konfliktní osoby, se kterou se nedá téměř vyjít a bez níž by se všem žilo lépe.1101 Topič se při odvádění do šatlavy snažil Vaniše, jenž se mu chtěl vytrhnout, políčky a strkáním zpacifikovat, přesto mu ale nakonec utekl a schoval se v domě, kde jej Topič s pomocí dalších sousedů, kteří se na místo seběhli, hledal.1102 Situaci podrobně ve své svědecké výpovědi popsal Vaněk řezník, kterému si obecní starší Topič postěžoval na obtížné prosazování svých pravomocí v městečku.1103 Členové městské samosprávy tak násilí používali v případech, kdy museli zvládnout nepoddajné jedince. Použití násilí Topičem v Bohdanči a Židem v Sezemicích jsou příklady, kdy násilí sloužilo jako nástroj sociální kontroly a vrchnost jej v těchto případech schvalovala. Sám Koldín v městském právu připouští v opodstatněných případech použití násilí, které se ale nemá se provozovat
1100
Soused Matěj Březina vypověděl: „… nechal (Karel Jelínek) sekerku v síni na truhle a sama spatříc, že jdeme za ním, vzala ji a my vejda do síně ihned sme pozdravili a nevím poděkovala–li, ihned nás plundrovala a dcerkám svejm manželu rapír přinésti velela, aby šelmy sekej… a sama sekerkou točíc nás jest plundrovala ani nám promluviti nedali a já sem s ním chtěl mluvit, aby nás vyslechl, ale on se k nám hned s hanou choval…“, tamtéž, fol. 169r; podobně Jan Novák ze Sezemic: „… Jelínek hned kázal podati sobě rapíru a ani s náma nemluvil, sama řekla: vem rapír a vyper je z domu a buď rytířem, pak vzala sama sekerku ze špalku a divně tou sekerkou točila pravíce, že se ráda podívá, kdo jí to pivo vezme, že bude roubati…“, tamtéž, fol. 169v. 1101 „i tehdy Bohdanečští tu stoje k tomu promluvili: Milí páni auředníci, teď ráčíte slyšeti… co by se mohlo zběhnout, kdyby komu lehčejšímu nežli jemu se dály takové věci, ješto se jemu od nás neděje, co se díti nemělo, pak již ráčíte znáti, že již vždy něco zlého smejšlí, ješto bychom my neradi takového souseda, kterejžby zle o JMP i nás soused smýšleti měl, mezi sebou trpěti“, tamtéž, fol. 8r (1541, Bohdaneč). 1102 „… co ty vždy počínáš a děláš, co na dobrého nenáleží, než náleží na lotra, a Petr na to všaks sám zvyjebený lotr a starší mu řekl: poď do šatlavy, a on mu pak prchl. Já mu řekl: di přece, když starší velí a starší jím trhl a dal pohlavek… lál mu … a starší jemu opět dal políček…. šel sem tam, aby se nestalo něco horšího do jeho domu a on klekl v světnici před starším a on mu říkal: nekleč přede mnou, nestojím o to a tvou hlavu setne někdo jinej…“, tamtéž, fol. 10v. 1103 „… Teď se Vaniš pral s Jetřichem u Peksy, kázal sem mu do šatlavy a on mi utekl a nevím, kde se mi schoval, šel sem ho hledat na dvůr a oni ho našli v komoře a v tom přijdu do světnice a on Petr Vaniš zas ležel ve světnici na zemi…“, tamtéž, fol. 9r, 9v.
„mimo řád a právo“, protože „násilí jest práva nepřítel“.1104 Členové městských rad se poukazováním na neukázněné chování zadržených mohli snažit před soudem zpětně ospravedlnit násilné jednání. Zneužití pravomocí ale mohla velmi účinně zabránit sociální kontrola ze strany sousedů, kteří se podle výpovědí velmi rychle na místo, kde se „něco dělo“, sbíhali a vykonávali tak dohled i nad výkonem úřední funkce. Pokud sousedé a další přítomné osoby jednání člena městské samosprávy schvalovali, tak se mu snažili často pomoci. Násilí je tak podstatné i pro samo právo, neboť mu nabízí příležitost a metodu k prosazení zákonného pořádku, dává právu důvod pro jeho existenci a poskytuje mu prostředek, s jehož pomocí může prosazovat své požadavky a ve jménu vyššího řádu bojovat a civilizovat nezákonné násilné útoky.1105 Forma násilného jednání – zbraň a směřování rány Přibližně ve třetině případů spojených s fyzickým násilím lze zjistit typ použité zbraně či předmět, jímž byl útok proveden. Při výběru použitého prostředku hrálo roli sociální postavení, pohlaví a stáří protivníka, dále také místo, kde se spor odehrával, a také přítomnost dalších lidí.1106 Útočníci používali nejčastěji sečné zbraně – šavle, sekyry, tesáky či různé tesáčky.1107 O něco méně často (šestkrát) byly ve sporech použity bodné zbraně jako kordy. Použití střelných zbraní bylo doloženo pouze ve třech sporech. Dvakrát některá ze sporných stran použila ručnici a jednou se střílelo z pistole, jíž použila osoba šlechtického stavu a omylem jí zranila pardubického poddaného.1108 Použití chladných zbraní, jako kordů a rapírů, bylo v německých zemích zmiňováno především v konfliktech odehrávajících se v městském prostředí, kde tyto zbraně patřily k běžnému vybavení alespoň části městské společnosti.1109 Ze sporů obyvatel pardubického panství není patrný rozdíl mezi použitím typů zbraní v ozbrojených konfliktech vesničanů a ve sporech obyvatel městských lokalit. Sečné zbraně použili ve stejné míře jak vesničané, tak i obyvatelé městeček.1110 Střelnou zbraň použili pouze dva sousedé z městeček (Přelouče a Heřmanova Městce) a jednou střílel šlechtic. Používání a vůbec nošení střelných zbraní bylo poddaným pardubického panství zakázáno. Pokud ji chtěl někdo mít k dispozici stále 1104
Koldín, čl. A 37, s. 19nn; podobně mají konšelé pamatovat, že „Žádná věc aneb moc násilná nebývá trvánlivá, a strach, hrůza i bázeň strážce trvánlivosti nebývá“ a je lepší, aby „vždycky tak se chovali, aby lidé spoluměšťané aneb jiní obyvatelé vás raději milovali, nežli se vás strašili…“, Koldín, čl. A 38, s. 21nn. 1105 P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegen–Gewalt, s. 20. 1106 M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 211n. 1107 Použití nespecifikované sečné zbraně je zmíněno čtyřikrát, šavle šestkrát, dále se objevuje tesák, sekyra či sekyra dřevěná. 1108 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 228r, v (1659, Lhota pod Libčany). 1109 A. Beuke, „In guter zier und kurtzweil bey der naßen angetastet“, s. 134. 1110 Ze 23 konfliktů, z nichž se 11 odehrálo v městečkách a 12 ve vesnicích, byla nějaká sečná zbraň použita vesničany osmkrát a obyvateli městeček také osmkrát.
při sobě, musela mu vrchnost vystavit zvláštní povolení, tzv. fedrovní list.1111 Použitím ručnice vyhrožoval roku 1574 v městečku Přelouči Bartoloměj Jamský z Heřmanova Městce Janu Ptáčkovi z Přelouče. Z výpovědí svědků je zřejmě vidět nejistota Ptáčka, jenž nebyl schopný jasně určit stavovské postavení Jamského. Použití střelné zbraně Ptáček chápal jako znak typický pro osobu vyššího stavu, a ptal se proto okolostojících osob, zda nevědí, jakého je Jamský postavení. Poté, co mu jeden ze sousedů sdělil, že není „žádnej rytířskej pán ale z města pekař“, odhodlal se k protiútoku a „jeho na plocho kordem a jeho služebníka ploskem uhodil…“.1112 V dalších sporech byly použity sekyry, případně dřevěné sekyry, různé tesáky a dále dřevené nástroje s možnými kovovými doplňky, jako čakany či sochory a jiné předměty, jež měl útočník či obránce bezprostředně po ruce, např. kyje, polena, plaňky z plotu či kamení. V jediném sporu, ve kterém fyzicky zaútočila na muže žena, byl jako útočný nástroj použito domácí náčiní, tzv. trdlo, což je palička s rozšířeným koncem používaná např. ke tření máku nebo k lámání lnu.1113 Zdá se, že právě tyto předměty, které primárně jako zbraně nesloužily, používali přednostně vesničané. Oproti dvěma lidem z městeček je použili šestkrát. Směřování rány a typ zranění mohl vypovídat o tom, zda byly zbraně nebo další předměty použity k útoku či obraně. Bývala-li rána směřována na hlavu či krk, jednalo se zpravidla o cílený útok. Na následky rány do hlavy dřevěnou sekyrou měl být roku 1555 zabit Jan Rousek z Tuněchod, z jehož smrti vdova Dorota obvinila Mikuláše Řezníka z Pardubic. Řezník se během soudního řízení bránil délkou doby, jež uběhla mezi konfliktem a úmrtím, během níž jej Rousek mohl obvinit sám. Zdůrazňoval také Rouskovo chování, jenž neodpovídalo představě o nemocném člověku.1114 Sám obžalovaný ale připustil, že k potyčce opravdu došlo. Tvrzení žalobkyně ještě navíc podpořily výpovědi svědků, podle nichž se jednalo o silnou dutou ránu, „jakoby v hrnec udeřil“, přičemž svědci nezapomněli zdůraznit, že „Mikuláš neb jiní řezníci hovado hned porazí, člověk pak jsa mdlejšího přirození kterak neměl jemu mozek obrácen
1111
„… když přišel rychtář vzal od Jamského spuštěnou ručnici, s kterouž proti zápovědi nemajíc na ni listu fedrovního jezditi jest neměl…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 64r (1574, Přelouč); více o zákazech nošení ručnic J. Macek, Jagellonský věk, IV, s. 155n. 1112 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 59r (1574, Přelouč). 1113 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 227r, v (1659, Břehy); trdlo byla také palička v moždíři, dřevěný rožeň k pečení trdelníku nebo válec k válení či měkčení prádla, J. Jungmann, Slovník česko-německý, IV, Praha 1838, s. 624. 1114 „kdyby takovej auraz měl, potom ve dvouch nedělích po šenkovních domech a krčmách by nechodil, račte odpustit, s nějakými ženskejmi osobami za prsy je drže se neobloval, nýbrž kdoby jemu tím raněním povinen byl, do třetího dne po aurazu podle práva byl by toho vinil…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 36v (1555, Tuněchody – Pardubice).
býti“.1115 Přes jistou oprávněnost argumentace obžalovaného, zvolil Mikuláš raději možnost uzavření přátelské dohody s Rouskovou vdovou, podle níž jí měl zaplatit nemalou sumu ve výši 25 kop gr. českých.1116 Na krk a hlavu zaútočil Matěj Karas z Újezda, který napadl při „pokojném posezení“ v domě Jiříka Arkleba v městečku Sezemicích další dva hosty. Na jednoho zaútočil kordem a bodl jej do krku a druhého zranil šavlí na hlavě. Poškození žádali prostřednictvím hejtmanského soudu náhradu za zranění ve výši 100 kop gr. českých. Soud útočníka uznal za vinného a poškození se s ním nakonec dohodli na mnohem nižší náhradě v celkové výši 20 kop gr. českých. Ze svědeckých výpovědí obžalovanému značně přihoršilo zejména to, že se spor odehrál poté, co situaci uklidňoval na místě rychtář a co mu Karas „na hrdlo, čest i statek“ slíbil, že zachová klid. Po tomto slibu mu byla vrácena zbraň, jíž nakonec zaútočil. Kromě finančního odškodnění měl viník zaplatit pokutu a měl být vsazen do vězení.1117 K napadením, během nichž útočníci směřovali své rány na hlavu, nedocházelo pouze v hostincích. Pokud se odehrály venku a navíc v noci, přibližovaly se tyto útoky svou povahou hrdelním zločinům. Roku 1591 byl napaden Kříž Spěváček z Malého Bělečka Vítem Valentou, jemuž pomáhal jeho bratr a matka. K útoku mělo dojít v noci na hrázi rybníka a agresoři k němu použili kyj a kamení. Žalobce na soud apeloval, aby útočníky přísně postihl, protože „hejtman tak spáchaný skutek slušně by strestati mocí ráčil, jakž se to i předešle na panství dálo“. Jak projednávání sporu skončilo, není v zápisech doloženo. Je ale pravděpodobné, že soudní řízení bylo ukončeno mimosoudní dohodou.1118 Rány směřující na hlavu mohl obviněný použít také v sebeobraně. Jeroným Macháček byl roku 1545 obviněn ze zabití Jakuba Kulicha z Ostřešan. Ze zápisů je zřejmé, že k události došlo víceméně nešťastnou náhodou, kdy se Jeroným snažil pomoci napadenému sousedu a zabránit jeho bití. Jeroným útočníka zabil plaňkou z plotu jednou ranou do hlavy. Zřejmě právě tato skutečnost – směřování a razance rány – mu před soudem přitížila. Jeho čin tak byl posuzován dnešní terminologií asi jako nepřiměřená obrana a Macháček měl být odsouzen k trestu vězení. Před přečtením nálezu spolu obě strany uzavřely dobrovolnou smlouvu.1119 Směřování rány na hlavu či krk tak bylo současníky chápáno jako znak zákeřnější formy útoku, která mohla být, pokud skončilo napadení smrtí, postihována v rámci hrdelního soudnictví. 1115
„...svědkové vysvědčují... lehká rána to býti nemohla, kdyby byla rána sečná učiněná ostrým kordem, byl by mu hlavu asi na dví rozťal ..., tamtéž, fol. 39r. 1116 Tamtéž, fol. 41v. 1117 Tamtéž, fol. 141r–151r (1597, Sezemice). 1118 Tamtéž, fol. 131v–137r (1591, Bělečko). 1119 Tamtéž, fol. 25v–28r (1545, Ostřešany).
Obžalované strany pak v případech, kdy se soudní řízení neodvíjelo v jejich prospěch, raději volily způsob mimosoudního vyrovnání a dohody o formě odškodnění. Ospravedlněním směřování rány na hlavu či krk nebylo ani to, že obžalovaný jednal v sebeobraně nebo v snaze zabránit spáchání násilného činu na někom jiném. Cílem ran byly kromě hlavy a případně krku také ruce. K bití přes ruce docházelo hlavně při snaze útočníka odzbrojit a také v nepřehledných situacích. K poranění hlavy a rukou došlo při sporu Jana Ptáčka s Bartolomějem Jamským, který se odehrál v branách městečka. Jamský Ptáčka ohrožoval nebezpečnou jízdou na koni a vyhrožoval mu použitím ručnice. Ptáček nakonec víceméně v sebeobraně zaútočil na Jamského tesákem a způsobil mu poranění na hlavě a ruce, která musel ošetřit přeloučský lazebník Kliment.1120 Hejtman nakonec rozhodl tak, že si Jamský za své zranění může víceméně sám, protože s sebou neměl vozit ručnici. Za agresivní reakci byl Ptáček odsouzen ke spíše symbolickému trestu týdenního vězení.1121 Na pravé ruce byl zraněn pacholek Matouš, kterého posekal na pastvině listovní písař Jiřík Mikulský. Jiřík se obvinění bránil tím, že pacholka zranil kordem v reakci na jeho útok nožem. Spor byl ukončen přátelskou smlouvou, podle níž měl písař pacholka odškodnit 7,5 kopami gr. českých a zaplatit 2,5 kopy za léčení pardubickému lazebníkovi.1122 Spíše výjimečně a víceméně omylem docházelo ke zraněním nohou. Václavu Hyksovi z Rovně bylo během rvačky loveckým tesáčkem, „když se všichni v hromadě o týž hirschfänger tahali chtějíce on pomáhati přetrhovati…“, probodnuto stehno. Tři viníci mu měli podle výroku hejtmanského soudu zaplatit léčebné výlohy.1123 Jiné části těla, např. pohlavní orgány, nebyly v souvislosti se způsobenými zraněními zmíněny.1124 Při některých útocích nebyly použity zbraně, ale útočník v nich spoléhal na svou fyzickou převahu a použil hrubé fyzické násilí, jako byly facky, rány pěstí, tahání za vlasy, kopání a tzv. naklekování. Roku 1583 podal Jan Sladomel, mlynář z Černé u Bohdanče, před městskou radou v Bohdanči žalobu na rychtáře Martina Hasejka. Stěžoval si v ní na „moc a kvalt“ a nepřijatelné zacházení, kterého se mu od rychtáře dostalo v domě Jana Kopeckého v Bohdanči a při odvádění do městské šatlavy. Co stálo v pozadí konfliktu ze zápisů zjistit nelze, ale téměř jisté je, že při 1120
Kliment Lazebník o poranění Jamského: „nevím nic jiného, než že sem uvázal dvě rány, jednu v ruce, druhou v hlavě, ale nevím, která je bodná nebo sečná, než toliko že ke mně přišel raněnej a já sem mu za jeho peníze posloužil, nic jiného nevím neb sem u toho nebyl“; další svědci o poranění Jamského: „… Ptáček jej bráně tesákem svým udral v hlavu… bili jej přes ruce, když seděl na tom koni tak ukrvavenej… a von byl zsekanej, krev z něho tekla, držel jej rychtář tak tak za ruku…“, tamtéž, fol. 63v, 59v (1574, Přelouč). 1121 Tamtéž, fol. 64r. 1122 Tamtéž, fol. 130r (1585, Pardubice). 1123 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 231r, v (1662, Ostřetín – Holice). 1124 Srv. A. Beuke, „In guter zier und kurtzweil bey der naßen angetastet“, s. 135n.
eskalaci konfliktu sehrálo svou roli nemírné požití alkoholu. K uvěznění v šatlavě došlo podle žalobce neoprávněně a navíc jej rychtář vsadil do klády. Městská rada nakonec rozhodla spíše ve prospěch rychtáře a dala za pravdu jeho argumentaci, že žalobce přesně neví, kdy se konflikt odehrál. I když Sladomel nebyl schopen prokázat, že ke sporu došlo v jím uvedený den, poměrně přesně popsal nepřijatelné chování rychtáře a průběh útoku: „… za ucho jest mne udeřil, též i v hubu až mi kus pisku urazil a zuby jest mi vobrazil, takže bych je mohl sobě vybrati… nebyvše na tom dosti nohama šlapal, koleny naklekoval…“.1125 Oběťmi násilných činů, během nichž nebylo použito zbraní, nýbrž hrubé síly, bývaly zpravidla ženy. Roku 1583 obvinila Kateřina Disputka před městskou radou v Bohdančí z výtržného zbití Jana Víška, který ji „o zem udeřil, pěstí bil a nohama šlapal…“. Přitěžující skutečností pro obžalovaného bylo to, že k napadení došlo na svobodné silnici a v době, kdy byla Kateřina těhotná.1126 Zastoupení mužů a žen ve sporech s použitím násilí a místní původ sporných stran Největší podíl ze soudem projednávaných sporů s použitím násilí tvořili mužské pře. Eva Lacour na základě studia slovního i fyzického násilí na západoněmeckých zemědělských panstvích v 16.–18. století konstatuje, že násilné jednání bylo převážně mužskou doménou a ženy byly agresivní spíš slovně než fyzicky.1127 Mezi spornými stranami se muži objevovali nejčastěji (nejméně 123krát) a v 50 sporech stáli proti sobě. Žena se před soudem jako jedna ze sporných stran objevila šestnáctkrát a pouze v jednom sporu byly oběma spornými stranami. V jednom případě před hejtmanským soudem skládala očistnou přísahu žena, která byla znásilněna vojáky. Nejednalo se tudíž o klasický spor, v němž by proti sobě stál žalobce a obžalovaný, ale asi o jediný možný způsob jak očistit svou pověst a vyhnout se nařčení ze smilstva.1128 Muž stál ve 12 sporech proti ženě, v jednom proti manželskému páru a jednou proti obci. Zde se nejedná přímo o spor, ale o zásah obce proti osobě narušující veřejný pořádek. Rychtář kvůli opakujícím se incidentům zadržel Štefana Špecinkara, který je charakterizován jako člověk „velice nepříkladný a nezvedený“, a vsadil jej do šatlavního vězení. Nutnost tohoto zásahu je v zápise odůvodněna kromě opakovaného narušování klidu také tím, že k poslednímu přestupku došlo v době adventu 1125
SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 11r–14v (1583). Tamtéž, fol. 20r–34r (1583). 1127 Ženy se podílely na spáchání 2,2 % vražd a na 10,6 % napadení. Jejich podíl mezi oběťmi byl ale dvakrát vyšší (u vražd 4,3 % a napadení 25,4 %), na urážkách se podílely v 17,8 % a jejich oběťmi se staly v 16,6 %, E. Lacour, Faces of violence revisited, s. 660n. 1128 Koldín, čl. M 30, s. 308, který definuje smilstvo jako dobrovolný pohlavní styk s pannou či vdovou; K. Malý, Trestní právo, s. 241. 1126
a v domě rychtáře. Poslední kapkou bylo zřejmě to, že do domu vnikl pomocí násilí a ohrožoval zde rychtáře a jeho hosty.1129 V pozici žalobce nebo obžalovaného vystupovalo ve 12 případech více osob a z nich pětkrát stál proti nim muž. Pokud se v zápisech o sporech projednávaných soudy jednotlivých městeček objevila zmínka o nějakém zásahu vrchnosti či přímo účasti vrchnostenských úředníků, bylo to v případech projednávání zabití či ve sporech poddaného pardubického panství s někým z cizího panství. V těchto případech zastupoval svého poddaného hejtman nebo jiný vrchnostenský úředník. Před oběma typy soudů, městskými a hejtmanským, vystupovali jako sporné strany především muži, ženy se častěji objevovaly před hejtmanským soudem, což bylo dáno mimo jiné tím, že tento soud třikrát častěji než soudy městeček projednával případy zabití, ve kterých často vystupovaly jako žalobkyně ovdovělé manželky. Tab. 10: Sporné strany ve sporech s použitím násilí Žalobce Obžalovaný Počet sporů Muž Muž 50 Muž Žena 1 Žena Muž 11 Žena Žena 1 Více osob Muž 4 Manželský pár Muž 1 Obec Muž 1 Muž Více osob 5 Více osob Více osob 2 Žena Více osob 1 Celkem 77
Muži žalovali nejčastěji zase muže (50), pětkrát zažalovali skupinu osob a pouze jednou podal muž žalobu na ženu. Žena se před soudem objevila jako žalobkyně 13krát a jako obžalovaná pouze dvakrát. Muži se oproti tomu před soudem objevovali častěji v roli obžalovaného (67), jako žalobci figurovali v 56 soudních jednáních. Pokud se objevila před soudem žena, bylo to, obdobně jako ve sporech o čest, v mnohem větší míře v pozici žalobkyně, která nejčastěji 1129
„… byl dán do vězení šatlavního Štefan, syn pana Joachyma Špecynkera, pro povyky noční a pranicí ve dnech kajících adventních, kteréž jest provozoval v domu pana Václava Svobody toho času pana rychtáře v sedm hodin na noc... již mnohstvíkráte takových povyků ne u jednoho souseda… jest dovedl, takže posekajíc branku u dveří a vyrazíc dveře do příbytku Václava Svobody nočně jeho hospodáře i s hostma v domě bylé urukoval a skrze to měl jak od vrchnosti, tak od auřadu do arestu býti dán. Nyní… jsouce jemu i předešlý jeho činové při tom připomínáni a nemohouce sobě z takového arestu sám pomocti měl jesti složiti pokuty k chudému záduší tejneckýmu totiž 4 k(opy gr.) m(íšeňských) však na přímluvu poctivých sousedů a jeho starého otce, kteréhož on v hanbě neposlouchá a pro polepšení jeho života mladého taková pokuta peněžitá jest mu od pana pátera prominuta, toliko místo ní uvolil se dáti k chudému záduší 3 libry voskův. Aauřadu pak konšelkému a pánův připověděl pod propadením 10 k(opy gr.) m(íšeňských) pokuty, že se chce k jednomu každému sousedu pokojně, uctivě a vážně chovati, obzvláště pak ouřad sobě představený náležitě respectírovati…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 9r (1670).
žalovala muže. Na muže podaly ženy jedenáct žalob oproti pouze jedné na skupinu osob. Dva a více osob se mezi žalobci objevilo sedmkrát – ve čtyřech sporech se jednalo o žaloby kvůli zbití a ve třech kvůli zabití. I když se ženy objevily ve 13 případech jako žalobkyně, neznamená to, že byly vždy oběťmi násilí právě ony. Ve čtyřech soudních řízeních obvinily ženy před soudem domnělé viníky smrti manželů. Pokud po muži zůstali sirotci, žena automaticky zastupovala před soudem i je. Žena byla obětí násilí v deseti případech – v devíti případech provedl útok muž či muži a v jednom případě to měla být žena. Ženy byly ve dvou případech oběťmi „výtržnosti“ a pětkrát byla žena zbita, přičemž tři z nich si z této konfrontace odnesly vážnější zranění, která si vyžadovala léčení. Jednou dívka před soudem žalovala muže z pokusu o znásilnění. Ve vzorku násilných činů zachycených v městských knihách jednotlivých městeček a vrchnostenských knihách smluv či pří byly ženy oběťmi násilných činů v 10 % sporů. Eva Lacour došla k výsledku, že ženy byly oběťmi fyzického násilí ve 30 % případů.1130 Rozdíl mezi výsledky je dán tím, že Lacour pracovala se souborem všech činů spojených s násilím projednávaných v trestním i civilním procesu a zahrnula do něj i kriminální delikty stíhané trestním právem, resp. hrdelním soudnictvím. Ve dvou případech zbití figurovala žena jako obžalovaná. Jednou se ho, jak již bylo zmíněno, dopustila na ženě a pouze jednou je doloženo, že zaútočila na muže. Z dochovaných záznamů vyplývá, že se ženy uchýlily k násilí převážně v soukromí, nikoli na veřejnosti. Je možné, že případy násilného jednání u žen byly častější, ale v písemných pramenech příliš zachyceny nejsou.1131 Záznamy zachytily pouze jeden případ, kdy žena na muže přímo zaútočila. Zvlášť pro muže mohlo být nepříjemné žalovat před soudem ženu, která je fyzicky napadla, a sami se snažili vyřešit konflikt mimosoudně. V jiném případě chtěla žena ve svém domě proti rychtáři a dalším úředníkům použít sekeru, ale byla odzbrojena. Pokud ženy použily či pouze chtěly použít násilí, bylo to většinou ve vlastním domě a zpravidla je k tomu vedla snaha chránit zájmy manžela. Je pravděpodobné, že zkušenost žen s násilím byla častá, ať už to bylo v roli oběti či aktivního vykonavatele. Podobně jako ve sporech o čest i v konfliktech, během nichž bylo 1130
Počet zachycených případů autorce umožňuje sledovat proměny v používaném fyzickém i verbálním násilí v čase: konstatuje, že počet ženských obětí činů spáchaných také ženami postupně klesal. Autorka z těchto výsledků vyvodila, že ženy ve vzrůstající míře trpěly násilím páchaným nepříbuznými muži. Ženy i muži napadali fyzicky především osoby stejného pohlaví – muži v 79,7 % a ženy v 69,6 %. Chování příslušníků obou pohlaví se lišilo v případech, kdy se uplatňovala slovní agresivita. Ženy ve stejné míře verbálně napadaly ženy i muže, ale naopak muži uráželi především muže a pouze v 9,9 % ženy. Pokud se žena dostala do sporu s příslušníkem mužského pohlaví, spoléhala v 81,6 % na slovní prostředky. Naopak muži sázeli v konfliktech se ženami spíše na fyzickou sílu (61,6 %), E. Lacour, Faces of violence revisited, s. 660n. 1131 B. Müller-Wirthmann, Raufhändel, s. 82.
použito násilí, mohla směrem k ženám fungovat rodinná a společenská cenzura.1132 Pokud byla žena obětí nějakého násilného jednání, musela zpravidla reagovat ona nebo její příbuzní rychle po této události. U pokusů o znásilnění a napadení svobodných dívek snad platí i to, že událost představovala potencionální nebezpečí pro jejich čest. V písemných záznamech se snad proto tak často nesetkáváme s případy násilných činů páchaných ženami ani spáchaných na ženách. I když byly ženy v zápisech uvedeny jako žalobkyně, mohly být zastupovány nějakým mužským příbuzným. Pokud je informace o zastupování v pramenech zachycena, nacházíme nejvíce zmínky o zastupování manželem. Vdovy zřejmě před soudem vystupovaly jako žalobkyně samy. Jednu svobodnou dívku zastupoval před soudem otec. Další svobodná dívka vystupující před soudem jako žalobkyně zřejmě zastupována nebyla. Zcela jistě se nejednalo o sirotka, neboť je otec zmíněn ve výnosu soudu. Její žaloba se týkala pokusu o znásilnění, a snad proto, že se jednalo o porušení „osobních práv“ a ohrožení dobré pověsti dívky, byla pro ni vlastní žaloba a vystupování před soudem jediným možných způsobem odvrácení možných pomluv. Dívka dosáhla před soudem opatření na poctivosti s tím, že kdyby ji někdo pomlouval, byl by nucen uhradit pokutu 50 kop gr. míšeňských.1133 Hejtmanský soud řešil také obvinění vznesené otcem napadené dívky na dražkovického rychtáře, který ji měl způsobit zranění. O sporu se nic bližšího nedovídáme, pouze že byla žalobci vyplacena částka na léčení ve výši 10 kop gr. míšeňských a obě strany se usmířily a uzavřely přátelskou smlouvu.1134 Soudy se zabývaly ještě jednou skupinou násilných činů páchanou na ženách, a to pokusy o znásilnění.1135 Jednu vdanou ženu zastupoval společně otec s jejím manželem. Kateřina Disputka zmocnila pro projednávání sporu s Janem Víškem kvůli zbití svého otce i manžela, kteří ji poté na některých zasedáních soudu zastupovali.1136 Zdá se, že ženy byly při projednávání případů násilí před soudy zastupovány zejména tehdy, pokud soudní řízení trvalo delší dobu. K soudu se tak mohl dostavovat podle potřeby ten z manželů či ten člen rodiny, který měl zrovna čas. Ve třech soudních sporech mužů je zmíněno naopak zastupování muže. Dva svobodné mládence zastupoval otec a otčím a jednoho čeledína zastupoval jeho hospodář. Spory, v nichž bylo použito násilí, se odehrávaly přibližně stejně často mezi osobami ze stejné lokality jako mezi místní a cizí osobou. Rozdíl je patrný pouze v případech, které skončily zabitím či vraždou, kdy byli ze 12 případů pouze ve čtyřech sporech pachatel a oběť z jedné 1132
Srv. M. Toch, Schimpfwörter im Dorf, s. 320. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 161r, v (1636, Holice – Sezemice). 1134 Tamtéž, fol. 93r, v (1631, Dražkovice). 1135 Tamtéž, fol. 161r, v (1636, Holice – Sezemice). 1136 Blíže T. Siglová, „Súď se pokud súd“. 1133
lokality. Většina (2/3) sporů, které skončily smrtí, se odehrály mezi poddanými z různých míst, přičemž třetina z nich navíc mezi poddaným pardubického panství a cizopanským. Rozdíl se dá snad vysvětlit tím, že sousedé dokázali spíše zabránit eskalaci násilí v nejhorší možné podobě mezi spornými stranami, z nichž obě dobře znali. Způsob ukončení soudních sporů o násilné jednání Koldínova kodifikace městského práva považovala ublížení na zdraví, zbití nebo zmrzačení za soukromou záležitost škůdce a napadeného. Soudní řízení bylo proto zahajováno na základě žaloby poškozeného a docházelo během něho k dokazování. Nejběžnějším důkazním prostředkem byla svědectví osob, které mohly vypovědět o příčinách, průběhu a způsobu poranění či zabití. Jako důkaz sloužily také znalecké posudky ranhojičů či jiných ošetřujících osob, jež mohly vydat svědectví o typu zranění a následcích fyzického násilí. Během řízení se zjišťoval úmysl pachatele a pro určení viny byl důležitý tzv. počátek, tzn. zda poškozený nedal k útoku nějakou příčinu, a pachatel proto nejednal v nutné sebeobraně. Právo tak odlišovalo nelegitimní násilí a legální sebeobranu.1137 Naprostá většina soudních řízení tak skončila uzavřením přátelské smlouvy či nějakým jiným způsobem usmíření stran, např. „zdvižením“ pře hejtmanem nebo městskou radou, což je doloženo u 51 pří ze 78. Rozsudek byl vynesen v dalších 17 sporech. U ostatních pří nebylo jasné, jakým způsobem soudní jednání skončilo, protože se dochoval pouze zápis žaloby nebo svědeckých výpovědí. V jednom případě se žalobce rozhodl v soudním jednání nepokračovat, neboť obviněný odmítl na žalobu odpovídat s tím, že jej měl žalobce obvinit u jiného soudu.1138 Pouze třikrát soud vynesl nález, podle kterého nebyla tvrzení žalobce prokázána a obviněný se tak zprošťoval obžaloby.1139 Jednou soud vynesl výpověď, podle níž měl být obžalovaný vsazen do vězení a měl se s žalobcem dohodnout o výši odškodného. Projednávání náhrady škody či potrestání viníků bylo předmětem soudních řízení v případech zabití či vraždy. Smrtí jedné ze sporných stran skončilo celkem dvanáct zachycených případů řešených soudy, z nichž v pěti byla alespoň jedna sporná strana z prostředí poddanského městečka. Na řešení násilných sporů s těžkými následky se ve větší míře podílela vrchnost, jejíž zásah je zmíněn ve čtyřech z pěti případů zabití z prostředí městeček. Spor řešil buď přímo hejtmanský soud, nebo rozhodnutí 1137
K. Malý, Trestní právo, s. 172nn; P. Wettmann-Jungblut, Gewalt und Gegengewalt, s. 41. Jednalo se o již zmíněného rektora Ondřeje Horažďovského z Přelouče, který se domníval, že jej měl žalobce obvinit před rektorem pražské univerzity: „Ondřej Horažďovský bránil mu se odpovídati že jest jeho z lavic nevyzdvihl… davše právo čísti A44, rozdíl 4…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 78v, 79r (1589). 1139 Žalobci mohli protivníka obvinit z něčeho jiného, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 31r–32v (1551, Bohdaneč – Rohovládova Bělá). 1138
nižšího soudu hejtman povoloval. V sedmi ze dvanácti sporů, které skončily něčí smrtí, získal žalobce nějakou finanční náhradu, ať už to byl příspěvek na soudní řízení, nebo odškodné za smrt příbuzného. Mezi žalobci se objevují blízcí rodinní příslušníci zemřelých, jako vdova, bratři nebo syn. Nejčastější kombinací byla vdova s bratry zemřelého a přáteli, či vdova se synem a bratry zemřelého, případně pouze vdova na místě sirotků. Za hlavní účel soudního jednání se pokládalo rozhodnutí o náhradě způsobené škody a až na druhém místě šlo o případné potrestání viníka, k čemuž ale zpravidla nedocházelo.1140 Pokud se žalobce rozhodl nepřistoupit na uzavření přátelské dohody a pokračovat v soudním řízení, musel během jednání dokázat, že k činu opravdu došlo. Pochybnosti mohla vzbudit skutečnost, že přesně nevěděl nebo nedokázal doložit, kdy se spor odehrál. Jan Sladomel z Černé u Bohdanče tak před městskou radou zažaloval bohdanečského rychtáře Matěje Hasejka z toho, že ho bezdůvodně a obzvlášť surovým způsobem odvedl do šatlavy, kde ho dal „za obě nohy do klády jako jiného lotra“. Předmětem žaloby tak nebylo pouze zbití a překročení pravomocí rychtářem, ale spor měl ještě zneucťující rozměr, který do určité míry žalobce zařazoval mezi nečestné osoby. Městský soud se držel poměrně rigidně práva, „poněvadž se nachází z mluvení původní strany, že v pochybnosti má, dálo-li by se to, což prožalováno jest, tu neděli po sv. Janu Křtiteli“, a žalobu tak zamítl. Pokud chtěl žalobce pokračovat v soudním řízení dál, měl upravit obžalobu.1141 Další zásadou bylo „jeden svědek, žádný svědek“, tzn. že čin měli prokázat nejméně dva svědci, a že před soudem neměli jako svědci vystupovat sami žalobci.1142 V případě žaloby Jakuba Křivky z Ostřešan a Jiříka Píši z Tuněchod, kteří před hejtmanským soudem obvinili Václava Drába z Drozdic a Matěje Srbu z Ostřešan z toho, že je cestou z Chrudimi napadli a zbili, soud rozhodl v neprospěch žalobců. Ti sice zbití prokázali, ale již se jim nepodařilo svědky doložit, že to učinili opravdu oba obvinění, „protože žádnej práv sám sobě býti nemůže, tak také sám sobě ani proti sobě svědčiti nemá…“.1143 Pokud k napadení došlo na nějakém odlehlém místě, např. na cestě, mohlo být přímé svědectví zčásti nahrazeno nepřímým důkazem. Z výpovědí svědků o modřinách, ranách nebo jiných známkách podstoupeného fyzického násilí je patrné, že sousedé o sobě mívali velmi dobrý přehled. Rychtář z Rohovládovy Bělé vypověděl o podlitinách „modrých co sukno“, které na
1140
K. Malý, Trestní právo, s. 167, 170. „z té příčiny, aby tu nic na pochybnosti a omylu nebylo, což chce–li původní strana jinou odpověď od Martina Hasejka slyšeti, má se v své žalobě opraviti…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 11r–13v (1583). 1142 Koldín, čl. B 67, s. 71. 1143 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 74r, v (1620, Ostřešany). 1141
umírajícím Krupičkovi spatřil, když byl u něho s dalšími konšely.1144 Někteří svědci dokázali popsat zhoršující se zdravotní stav zraněného či nemocného.1145 Pochybnosti, zda poškozený zemřel přirozenou cestou či v důsledku fyzického napadení, vzbuzoval také netypický způsob zranění. V případě Šimona Krčmáře, kterého jeden z obžalovaných uhodil do hlavy, si tak někteří sousedé všimli, že „… když jej k hrobu přinesli tu teprve měl modrý jedno ucho všecko a jednu tvář a prve na něm nebylo nic znát“.1146 Dalším nepřímým svědectvím, kterým se někteří žalobci snažili doložit oprávněnost své žaloby, byla svědectví o tom, že zbraň, jež byla k útoku použita, viděli někteří svědci u obviněného.1147 Tuto taktiku použil během dokazování Vít Vítanovský zastupující svého poddaného Jana z Trusnova, který byl surově ubit. Vinu poddaných z pardubického panství se mu nepodařilo prokázat a naopak za viníka eskalace konfliktu byl označen jeho poddaný Jan.1148 Další skutečností zpochybňující postavení žalobce nebo jeho pozůstalých bylo, pokud mezi fyzickým napadením a zahájením soudního řízení uběhla příliš dlouhá doba. Postižený musel po napadení zareagovat soudní žalobou do několika dní, a pokud tak neučinil, nahrávalo prodlení domnělým nebo skutečným viníkům. Pokud měla rvačka nějaké zdravotní následky, žádali někteří potencionální viníci poškozeného, aby je ze své smrti nevinil a „nebral na svou duši“. Osoby, které měly s poškozeným konflikt krátce před smrtí a obávaly se možného obvinění, se zřejmě snažily zraněného přesvědčit, aby s nimi uzavřel přátelskou smlouvu, což se nemuselo blízkým rodinným příslušníkům zamlouvat.1149 Rozmluva umírajícího Šimona Krčmáře, kterou před svou smrtí v nějaké podobě vedl s některými sousedy, dokládá, že se umírající v těchto
1144
„… když sem u něho byl poprvé, když dělal poručenství, neoznámil ničeho a podruhé sem se ho šel s konšely něco optat a už nemluvil, tehdy osoba jedna sedíce u něho pozdvihla šatův, abych na něho pohleděl... uzřel sem na něm místa modrá co sukno, šel sem od něho... v jitře umřel“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 31v, 32r (1551, Bohdaneč – Rohovládova Bělá). 1145 „… když sme přišli pravil, že mu je zima a lehl na lavici a otec můj pravil krčmářce, aby mu vodu udělala … a on potom myvší se lehl za kamna…“, tamtéž, fol. 79r (1575, Podůlšany – Libišany). 1146 Tamtéž, fol. 74r. 1147 „… Janovi Hlouškovi svědčí, že jest jej Jana z Trusnova dřevem přes ruce třikráte uhodil, až mu kord z rukou vypadl, kterýžto vzavší s ním odešel a jinej svědek opět svědčí to, že čakan jeho Jana z Trusnova… že jest u něho Jana Hlouška toho dne viděn… ku potřebě Jana Vítanovského je složil… žádal k složení těch věcí a za půhon přečtení…“, tamtéž, fol. 154r (1597, Trusnov – Ostřetín). 1148 „… Václav Vítanovský toho dostatečně neprokázal, Jan pak v odvodech svých že Jan z Trusnova lidem dával příčiny k zlé vůli, což i původa svědkové dokládají, provozuje. Z těch příčin Jan Hloušek… tou žalobou ani ničím jiným povinen není…“, tamtéž, fol. 157r. 1149 Šimon krčmář tak na smrtelné posteli rozmlouval s Mazurou, s nímž měl několik dní před smrtí před hospodou konflikt a který nechtěl, aby jej Šimon obvinil: „… Mazura řekl mu, ale milej Šimone neber mne na svou duši, však víš, že sem tobě nic neublížil neb sem neměl při sobě žádné zbraně než toliko ty bídný ruce a on mu Šimon proti tomu nic neřekl, než manželka řekla k Šimonovi, aby žádný smlouvy nečinil, dokudž přátelé jeho tu nejsou a von Mazura řekl, však já žádný smlouvy nečiním…“, tamtéž, fol. 74v (1575, Podůlšany – Libišany).
chvílích již odvraceli od pozemských záležitostí a svěřovali svou duši Bohu.1150 Anna Krčmářka, která ze smrti svého manžela Šimona obvinila před hejtmanským soudem bratry Koštálovi z Podůlšan a Matěje Mazuru z Libišan, tak musela vysvětlovat, proč je její manžel sám oficiálně neobvinil, i když k tomu měl krátce před smrtí i přímo na smrtelné posteli příležitost. Soudní řízení, které probíhalo před hejtmanským soudem, skončilo vynesením nálezu, podle kterého vdova žalobu dostatečně neprokázala.1151 To se nepodařilo ani další vdově Anně Krupičkové, která obvinila ze zabití svého manžela, mlynáře z Rohovládovy Bělé, bohdanečského mlynáře Jiříka Postřihače. Podle rozhodnutí hejtmanského soudu mohla podat žalobu znova, ale měla ji precizovat nebo podezřelého obvinit z něčeho jiného.1152 Obžalovaní se naopak před soudem bránili tvrzením, že je žalobce vyprovokoval, např. předchozím nářkem cti, nebo jednali v „nutné sebeobraně“ či ve snaze zabránit sporu jiných osob. Tato situace nastala v již několikrát zmíněném sporu, který se odehrál roku 1574 v Přelouči mezi místním Janem Ptáčkem a Bartolomějem Jamským z Heřmanova Městce. Ptáček se zpočátku snažil s Jamským domluvit a přesvědčit ho, aby spolu uzavřeli přátelskou smlouvu. Na Jamského vysoké finanční nároky za způsobené zranění nepřistoupil a Jamský ho obvinil u hejtmanského soudu. Na základě svědeckých výpovědí hejtman Jiřík Adlspach rozhodl, že si Jamský víceméně může za zranění sám, neboť byl spolu se svým tovaryšem příčinou eskalace konfliktu a k útoku Ptáčka vyprovokoval. Navíc měl Jamský u sebe ručnici připravenou ke střelbě, „s kterouž proti zápovědi nemajíc na ni listu fedrovního jezditi jest neměl“. Obviněný Ptáček byl potrestán jen týdenním vězením v přeloučské šatlavě a nebyl „Jamskýmu zbitím ani aurazem ni žalobou povinen“.1153 Pro obviněného nebylo někdy snadné před soudem prokázat, že došlo k zabití protivníka v sebeobraně. To se nepodařilo Jeronýmu Macháčkovi z Ostřešan, v jehož případě soud jako polehčující okolnost neuznal to, že „nejsa příčina, počátkem ani prostředkem takové svády… než toliko k hlasu volajícímu na pomoc a na retuňk k přetržení zlého, že jest přiběhl…“ a že se snažil 1150
Dušek Trubač vypověděl: „… ptal sem se, hněvá–li se na Košťálovi… on řekl nehněvám i řekl mu Macháček, tedy jim to odpouštíš, co tě rozhněvali a on řekl odpouštím i řekl mu Macháček i my milej Šimone, poněvadž ty jim odpouštíš, tak i tobě milej Pán Bůh odpustí, jiného nevím“, tamtéž, fol. 73r, v. 1151 „žalobu svou… aby Šimona Krčmáře … zamordovati měli, neprokazuje, taková se žaloba mezi nimi zdvihá, tak že ani tou žalobou ani mordem povinni nejsou, poněvadž on Matěj a Jiřík Košťálové i také Matouš Mazura přes zápověď, tak jakž se jim z řízení JM císařské o soudech čte, na cizí grunty do krčmy na hradecká piva chodili… a tam svádu začali, pročež sou v pokutu JMC týmž zřízením vyměřenou upadli a protož se berou do trestání JMC“, tamtéž, fol. 68r–84r (1575, Podůlšany – Libišany). 1152 „… toho Anna podle obvinění svého neprokázala, aby… mordem skutečně vinen byl… obvinění její se vyzdvíhá, ale bude–li ho chtíti viniti z čeho jiného, může a poněvadž se nemalého skutku mordu dotýče Jiřík Mlynář, aby to hned dostatečně ujistil, byl–li by z toho dále viněn, aby stál a dostál a jí Anně práv byl..“, tamtéž, fol. 31r–32v (1551, Bohdaneč – Rohovládova Bělá). 1153 „… nežaloval nic, aby mu se co ublížilo…“, tamtéž, fol. 79r (1575, Podůlšany – Libišany).
pomoci jinému sousedu, jehož protivník fyzicky napadl. Nárokem na náhradu škody se hejtmanský soud nezabýval, neboť uznal, že byl zabitý „sám sebou vinen“. Soud ve svém nálezu ale dál mluví o události jako o mordu, tedy o úkladném zabití. Došlo zde k aplikaci Koldínových ustanovení, který podle úmyslu pachatele rozlišoval úmyslné usmrcení, tj. vraždu a mord, a usmrcení z nedbalosti, tj. zabití. Mord považoval za úkladné zabití, oproti tomu vraždu chápal jako úmyslné zabití bez zlého úmyslu v afektu.1154 Obviněný neměl být podle rozhodnutí trestán útrpným právem, ale měl být uvržen do vězení. Obě strany nakonec před přečtením nálezu uzavřely smlouvu, jejíž text bohužel v knize pří zachycen není, ale je pravděpodobné, že se jednalo o dohodu o náhradě škod za smrt Jakuba Kulicha. Pro obviněného Macháčka bylo uzavření smlouvy jediným možným způsobem, jak se vyhnout vězení.1155 Spory spojené s fyzickým násilím, jako ublížení na zdraví či zabití, byly chápány jako soukromoprávní spory, takže mohly být vždy ukončeny dohodou o náhradě škody a zaplacením odškodného žalobci. Strany se o výši finanční kompenzace a příspěvku na léčebné výlohy mohly dohodnout samy při uzavírání přátelské smlouvy nebo o povinnosti dohodnout se na výši odškodnění mohl rozhodnout svým nálezem také soud.1156 V zápisech se tak někdy setkáváme s určitým proklamativním prohlášením, že finanční částka neměla být chápána jako kompenzace za zranění, protože zdraví „žádný žádnému zaplatiti nemůže“. Mělo se ale jednat spíše o určitou náhradu za ušlý zisk a časové ztráty spojené se soudním řízení a „obmeškáním živnosti“.1157 Finanční odškodné je zmíněno i v přátelské smlouvě uzavřené roku 1512 před vrchnostenským soudem, podle níž měl být Duchek ze Sezemic odškodněn za zbití a újmu na zdraví až „několik nedělí dělati nemohl“ sedmi kopami.1158 Časové ztráty zapříčiněné zraněním jsou zmíněny také ve sporu z roku 1551, ve kterém zažaloval Vavrouška z Vraclavi u Vysokého Mýta Jakuba Tlustého z Přelouče z toho, že ho bez příčiny zranil šavlí a „jeho zbil a schromil že nemohl třičtvrtě léta dělati“. Tlustý byl shledán vinným a byla mu uložena povinnost dohodnout se na náhradě škod. Výše odškodnění byla stanovena na 12 kop gr. míšeňských.1159 V pramenech jsou
1154
Koldín, zvl. čl. N 28–36, s. 323–326; K. Malý, Trestní právo, s. 180n. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 25r–28r (1545, Ostřešany). 1156 „… a ta věc skrze dobré lidi a přátele k pokoji přivedena, že Jiříkovi má dát za ten úraz 4 k(opy gr.) m(íšeňských) … a nad to vejš Klimentovi Lazebníkovi … od hojení…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 143v–144r (1601). 1157 „… za takovou vejtržnost autraty i škody a obmeškání jeho živnosti, kterouž jejich příčinou přiveden jest, a ne za zdraví, kteréhož žádný žádnému zaplatiti nemůže, povinni jsou a budou 10 k(op) gr(ošů) č(eských) při právě dáti…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 91r–92v (1615); podobně tamtéž, fol. 86v–88r (1614); „… vše mezi nimi umořili… Vít Horník má Máslovi dát 3,5 k(opy gr.) m(íšeňských) však ne za zranění, ale za meškání, kteréž jest nesl…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 55v (1579). 1158 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 17v (1512, Přelouč). 1159 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 29r–30v (1551, Přelouč – Vraclav). 1155
doloženy částky od 3,5 kop gr. míšeňských po 40 kop gr. českých či 48 zlatých. Při určení výše finanční náhrady hrálo roli zřejmě několik hledisek jako typ zranění a jeho následky či pohlaví poškozeného. U nejvyšších částek mohly být částečně nebo i zcela započítány náklady spojené se soudním řízením. Určitá finanční částka jako náhrada „ne za mord, ale za škody“ bývala stanovena také v případech, jež skončily něčí smrtí.1160 Dohodnuté či stanovené částky se v těchto případech pohybovaly od jedné kopy po několik desítek kop grošů českých. Jednu z nejvyšších částek měl zaplatit za postřelení poddaného pardubického panství Václav Záruba z Roudnice a Hustířan.1161 V roce 1659 postřelil v Libčanech nešťastnou náhodou poddaného pardubického panství Václava Klapku. Smlouvu na příkaz hejtmana prostředkovali rychtáři ze vsí Libčany a Lhota pod Libčany a Klapku při jejím uzavírání zastupoval mladší pojezdný písař. Za prostřelení nohy v koleni a nutné ošetření ranhojičem Hendrychem Skotou z Pardubic měl Klapka dostat odškodné ve výši 48 zlatých. Částka měla přispět na náklady v jeho hospodářství a na zaopatření jeho manželky a tří malých dětí.1162 K postřelení došlo také roku 1621 ve sporu dvou poddaných z Bohdanče. Hejtmanský soud při uzavření přátelské dohody rozhodl o odškodnění postřeleného 20 kopami gr. míšeňských a proplacení léčebných výloh lazebníkovi ve výši 16 kop gr. míšeňských.1163 Odškodné v celkové výši 20 kop gr. českých měl roku 1597 za zbití a „zsekání“ a další náklady spojené se soudním řízením zaplatit Mikuláš Karas z Újezda Mikuláši Dušánkovi a Jiříku Kotrčovi z Ředic.1164 Při určení výše odškodného sehrávalo roli zřejmě i pohlaví poškozeného a jeho sociální postavení. Dvěma z nejvyšších částek byly odškodněny poškozené ženy. Roku 1613 měl Tobiáš Hradecký z městečka Týnce zaplatit Lidmile Effenberkové z Kutné Hory, kterou „do sinalosti a
1160
„... o to sou se smluvili, že Havlíček má dát nadepsaným přátelům 1 kgr 15 gr však ne za mord ale za škody… sou se přátelsky srovnali a sobě to odpustili…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 29v, 30r (1569). 1161 O Zárubech z Hustířan stručně A. Sedláček, Českomoravská heraldika II, s. 133; týž, Hrady, zámky a tvrze Královstí českého, II, Praha 1994, s. 21, 28, 262, který ho zmiňuje jako majitele Potštejna, později Kostelce nad Orlicí, Vamberka a popisuje jej jako „muže tvrdého srdce“, jenž týral své poddané. 1162 „… dobrovolná smlouva a přátelské narovnání… Záruba z kraje hradeckýho skrz jmenovanou ves… zase k Žumberku domů svou cestou bráti a navracovati ráčil na něj některé selské psi vyběhnouce štěkati počali … pistolí… na psi vystřeliti ráčil, kulka od psů k nějakému kamenu přišla a odtud zas až k Václavovi… opodál stojícímu… skrze to ten chudý člověk jistým nepochybným přepuštěním božím… na levé noze… v koleně postřelen a tudy balbírem panem Hendrychem Skotou z Pardubic...náležitě ošetřen i také za bolest… a na zaopatření jeho živnůstky a manželky a tří malých dětí se podle smlouvy Záruba uvolil hotově zaplatit 48 zlatých…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 228r, v (1659, Lhota pod Libčany). 1163 Tamtéž, fol. 89r, v (1621, Bohdaneč). 1164 „… v sobotu po rozeslání apoštolů páně Mikuláš Dušánek a Jiřík Kotrč autok o škody nákladní a autratní skrze tu při vzešlé vložili a jich sobě jeden každý… 20 kop gr. českých pokládají… v sobotu po Michalu skrze ur.p. Fridricha z W. hejtmana a sl.p. Valentina Žaluda místohejtmana… takto sou se o to porovnali Mikulášovi dáti má Matěj Karas za vynahražení škod 15 kgrč a Jiříkovi Kotrčovi 5kgrč… nevole i zášti mezi nimi se zdvihají.. a v nic se obracejí…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 141r–150r (1597, Újezd – Ředice).
modřin zbil“ 22 kop gr. českých.1165 Týnecký šenkýř Šimon měl zase roku 1607 za „ňáké zbití a moc vejtržnou“ zaplatit Anně Vlasákové a jejímu manželovi 40 kop gr. českých. V částce jsou pravděpodobně zohledněny také náklady na soudní řízení.1166 Vyšší odškodné získala roku 1555 Dorota Rousková z Tuněchod, která podala před hejtmanským soudem v Pardubicích žalobu na Martina Řezníka z Pardubic a žádala o spravedlivé opatření za napadení manžela a jeho úmrtí. Sporné strany nakonec uzavřely po delším soudním řízení přátelskou dohodu, podle níž měl Martin Dorotě „za škody a autraty nákladné, kteréž jest v té při nesla“, zaplatit finanční částku ve výši 25 kop gr. českých.1167 Nižší odškodné mohlo být doplněno nepeněžní formou, např. obilím. Jiřík Pekárek ze Sezemic uzavřel roku 1602 s Machkem z Časů před hejtmanským soudem přátelskou smlouvu, podle níž měl Pekárek za výtržnost zaplatit 5 kop gr. míšeňských a kromě toho dát také korec žita a ječmene.1168 Nejnižší částka se objevila roku 1517, což ale může být dáno také pohybem hodnoty peněz. Sedlář měl tehdy zaplatit Blažkovi za zabití jeho bratra 1 kopu gr. bílých.1169 Podobně nízkou částku měl roku 1569 vyplatit pozůstalým po Prokopu Kohoutkovi Havlíček. Částka přesahující mírně jednu kopu ale nenahrazovala zdravotní újmu, ale spíše přispívala protivníkovi na soudní výlohy.1170 V případě Stanislava Poláka, který zavinil smrt Matěje Šamšuly, se o dohodě o odškodném pro Šamšulovu manželku nic nedovídáme. Městský soud v Přelouči ale stanovil zřejmě pokutu v nepeněžní formě a trest vězení. Polák měl dodat přeloučskému záduší 40 liber vosku.1171 Nejvyšší odškodné bylo stanoveno roku 1636 v případu bratrovraždy. Kromě vysokého finančního odškodnění 200 kop gr. míšeňských pro děti zemřelého byla ustanovena také povinnost podstoupit pokání v hradeckém kostele sv. Ducha, kde měl viník „klečet v kůru při mši na kolenách holých“, a konat jednou ročně na svátek Panny Marie poutě do Staré Boleslavi a tam „se ze svých hříchů nábožně spovídat a tou poutí ten hřích sobě na paměť 1165
„… ona Lidmila hájíc své neviny právně skrze takové zbití k nemalým škodám přišla z svého dobrovolného před p(ány). smlouvci uvolení za ty škody 22 kgrč… odvésti má…“, SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 5, fol. 128r– 129r (1613). 1166 „… za škody jí Anně… dáti má a dal při vyhlášení této smlouvy 40 kgrč a tak sobě rukou podáním v místě radním podali se a smířili a srdečně odpustili slibujíce sobě toho na bud. časy sobě nepřipomínati …“, tamtéž, fol. 145v (1607). 1167 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 34v–41v (1555, Tuněchody–Pardubice). 1168 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 24r (1602, Sezemice–Časy). 1169 „… Sedlář má dát 1kgrb, ne že by byl příčina smrti N(ebožtíka), ale že měl prve před tím s N(ebožtíkem) prve hádku...“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 31v (1517, Bohdaneč). 1170 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 29v, 30r (1569). 1171 „…jakož jest se příhoda za příčinou stala témuž Stanislavovi Polákovi, že vejše psaný Matěj Šamšula z světa jest sveden… proto my takto vypovídáme, aby Polák 40 liber vosku k záduší přeloučskýmu dal, aby do dvou neděl položil 5 liber… a dále je mu vyměřeno trestání které má podstoupit…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, fol. 6r (1559).
přivozovat“. Pokud by vykonání pouti neprokázal potvrzením, měl složit pokutu ve výši 10 kop gr. míšeňských ke klášteru Panny Marie. Ze zápisu se dovídáme pouze to, že se jednalo spíše o nehodu, která se odehrála v opilosti cestou z Hradce Králové, během níž Jiřík Štama zastřelil ručnicí svého bratra Jana Maštu. K činu se před hejtmanem přiznal a byl zadržen v pardubické šatlavě. Na přímluvy osob z vyššího stavu a vlastní prosby byla 6. ledna roku 1636 mezi pozůstalými uzavřena přátelská smlouva. Podle rozhodnutí vrchnosti neměl při sobě Štama nosit ručnici, neměl se opíjet a měl žít střídmě.1172 I v případech, kdy byl někdo usmrcen, se setkáváme s možností, že došlo k odpuštění části pokuty či odškodného. Před městskou radou v Přelouči bylo roku 1667 uzavřeno přátelské porovnání mezi Lukášem Vokurkou a Janem Malinou, kterého obvinil z vraždy svého syna. Malina byl zadržen v šatlavním vězení, kde pobyl asi delší dobu, protože nemohl „pro chudobu svou žádnýho přítele právního k odpovídání sobě zjednati“. Žalobce nakonec přistoupil na uzavření přátelské smlouvy a Malinovi „… tu vraždu na jeho slzavou prosbu… dobrovolně z křesťanské lásky odpustil.“ Ve smlouvě byla stanovena náhrada škod ve výši 20 kop gr. míšeňských. K uzavření dohody v tomto případě zřejmě přispělo i to, že se na zadrženého Malinu vztahovala amnestie udělená některým vězňům císařem Leopoldem I. zřejmě u příležitosti jeho prvního sňatku.1173 Poslední případy, které se týkaly zavinění či nezavinění něčí smrti, se odehrály v 17. století. Roku 1617 zastupoval pardubický hejtman svého poddaného Jana Kohouta ze Sopřeče v jednání s opatem cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory. Jan před několika lety zabil poddaného kláštera a nebyl schopný dál splácet částku stanovenou za
1172
„… utíkajíce se na milost před JM místodržící… slzavě pro boha… aby mu život a hrdlo jeho pasírováno nebylo… majíce vzácné přímluvy z stavu panského, rytířského… skutek proti přikázání božímu pátému jako proti přirozenému právu křesťanskému od něho se vykonal horlivého pokání potřebuje… Anně dceři Mašty 200 k(op gr.) m(íšeňských) přihlížejíce, že Štama o statek svůj skrze lid vojenský přišel… Kateřina druhá dcera o poctivost násilnou mocí připravena a od té doby se o ní neví… ručnice, aby žádným způsobem neužíval a na lidi nestřílel… aby se nevymstíval dětem bratra, přátelům ani jiným lidem… skutek skrze ožralství, aby se neopíjel a aby je střídmě užívati hleděl… on k této milosti přistoupil …“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 140r–141v (1636, Běleč – Štěpánovsko). 1173 „… Lukáš Malinu s jistým vedením a povolením hejtmana z vraždy nad synem jeho Tomášem Vokurkou … 18. 6. 1666 obvinil… Malina tu při právě vězením šatlavním zjištěný a nemoha pro chudobu svou žádnýho přítele právního k odpovídání sobě zjednati do 1. 4. v tom vězení zůstával. Mezi tím na JMC komoru od hejtmana vznešena ta věc… potom jsouce Malina vedle té JMC všem vězňům za příčinou intuitu publicae laeticie udělené milosti JMC... téhož vězení propuštěn s tou však conditi, že jest mu tu vraždu na jeho slzavou prosbu Lukáš Vokurka dobrovolně z křesťanské lásky odpustil a co jest v té příčině tu při právě nebo jinde na to vynaložil a utratil za ten náklad a autraty on Jan Malina Vokurkovi ze spravedlnosti své po otci… 20 k(op gr.) m(íšeňských) v místě radním postoupil… a při tom jej v P celého magistrátu v té příčině odprosil i za takovou milost i lásku křesťanskou poděkoval…“, tamtéž, fol. 232r, v (1667, Velká Běleč); amnestie pravděpodobně proběhla v souvislosti s prvním sňatkem Leopolda I. s dcerou Filipa IV. Markétou, případně s následným narozením prvního syna, k čemuž došlo v roce 1666 a 1667, B. Hamannová, Habsburkové: životopisná encyklopedie, Praha 2001, s. 240.
jeho smrt. V roce 1617 byla dohodnuta nová smlouva, podle níž měl celkem zaplatit 50 kop gr. míšeňských.1174 Pokud soud rozhodl, že je podaná žaloba oprávněná, přistoupil někdy i k potrestání viníků, a to nejčastěji formou vězení a méně často pokutou. Povinnost zaplatit pokutu se objevila ve čtyřech případech řešených vrchnostenským soudem a ve třech řešených městskými soudy. Dvakrát byla výše pokuty stanovena na 5 kop gr. českých, což byla částka rovnající se pokutě stanovené Koldínovým zákoníkem v případech výtržnosti.1175 Jednou hejtmanský soud rozhodl o povinnosti zaplatit pokutu ve výši 15 kop gr. míšeňských. Tento trest byl uložen zároveň s trestem uvěznění za napadení šafáře z vrchnostenského dvora.1176 Pokuta byla uložena také Vavřinci Vodičkovi a obžalované manželce krčmáře z Břehů Alžbětě Mastíkové, která v roce 1659 poměrně temperamentně zasáhla do jednání svého muže a Vodičky, kteří se snažili domluvit na náhradě škody. Alžběta na Mastíka zaútočila nejprve slovně a nařkla jej na poctivosti, poté ho uhodila a způsobila mu modřiny. Tento spor je výjimečný tím, že je to jediný zachycený případ, kdy na muže zaútočila žena. Oba účastníci byli nakonec hejtmanským soudem odsouzeni k pokutě ve výši 4 kop, protože neměli svůj spor slovně ani fyzicky řešit sami. Mastíková měla navíc za výtržnost zaplatit další dvě kopy. Rozsudek zmiňuje i trest vězení, „které by jim podstoupiti se slušelo“ a k němuž nakonec soud nepřistoupil a zůstal pouze u finanční pokuty.1177 U některých pokut se zmiňuje, kam měla částka směřovat a komu měla být proplacena. Pokuty byly placeny do městské či vrchnostenské pokladny nebo do zádušní pokladny. Pokuty, které měly směřovat některému záduší, se objevily ve čtyřech rozhodnutích, z nichž tři se týkala sporů, během nichž byl někdo zabit. Nejstarší doklad o složení pokuty k záduší pochází z roku 1517, kdy měl Sedlář z Pardubic obžalovaný Blažkem Holomkem a jeho bratrem ze zabití jejich bratra zaplatit 1 kopu gr. bílých.1178 Ne vždy je ale zcela jasné, zda se jednalo o pokutu či odškodné pro vrchnost za smrt poddaného. Barvíř pláten a měšťan z Hradce Králové Kryštof Haynyc zabil 1174
„…hejtmana za opatření žádal a ku panu opatu, aby s ním laskavě naložil a to provinění jemu odpustil... na přímluvu hejtmana a jiných poctivých lidí opat od staré smlouvy odstoupil a učinili novou“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 60v, 61r (1617, Sopřeč). 1175 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 128v (1585, Vysoká), SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 33v, 34r (1584). 1176 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 124v, 125r (1635, Kunětice). 1177 „… posměšnými slovy do té věci jí se netejkající vpletla a příčiny k slovům hanlivým podala i uhozením jeho Vodičky vedle dokázání jistých znamení modrých se dopustila i neslušíce žádnému jak slovy, tak zbitím sobě samému rychtářem bejti, protož se jim oběma pro takové jejich hanění pokuta do důchodu JMC po 4 k(opy) a Mastíkové vejš pro vejtržnost 2 k(opy)… mají zaplatit do dvou neděl po zveřejnění… potrestání vězením, které by jim podstoupiti se slušelo, se jim promíjí… slova se ruší… kdyby se opakovalo 10 k(op) do důchodu…“, tamtéž, fol. 227r, v (1659, Břehy). 1178 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 31v (1517, Bohdaneč).
roku 1637 poddaného z Býště na pardubickém panství. Podle ustanovení obnoveného zřízení zemského měl zaplatit 300 kop gr. českých.1179 Před hejtmanem žádal o uzavření porovnání a dohody o finančním vyrovnání, aby nebyl k „dokonalé záhubě přiveden“. Jeho prosbu přitom zaštítily svými přímluvami další duchovní a světské osoby. Skutek byl přehodnocen na nešťastnou náhodu a nutnou sebeobranu, protože Haynyc byl napaden vidlemi. Hejtmanský soud přistoupil na ukončení soudního řízení také proto, že „mrtvému… nešťastné příhodě obživiti nemůže …“. Podle smlouvy měl Haynyc zaplatit 200 zlatých rýnských, které měly být rozděleny mezi pardubický kostel sv. Bartoloměje a klášter Matky Boží a záduší v Býšti.1180 Pokuty mohly být hrazeny také nepeněžním způsobem. V zápisech se setkáváme s povinností odevzdat určité množství vosku ke kostelům. Štefan Špecynker z Týnce měl podle rozhodnutí městské rady z roku 1670 zaplatit za opakované ohrožování svých sousedů týneckému záduší 4 kopy gr. míšeňských. Uhrazením této částky bylo podmíněno jeho propuštění z místní šatlavy. Na přímluvy sousedů, kteří se nejspíš zaštiťovali svým kladným postojem k otci nezvedeného mladíka, „kteréhož on v hanbě neposlouchá“, mohl nakonec místo hotovosti složit tři libry vosku.1181 Mnohem větší množství vosku musel o více než 110 let dříve uhradit Stanislav Polák, který za zabití Matěje Šamšuly měl přeloučskému záduší postupně dodat 40 liber vosku.1182 Soudy někdy rozhodly i o potrestání viníků formou vězení. S tímto typem trestu se nejčastěji setkáváme v praxi hejtmanského soudu, který jej použil v osmi doložených případech. Městské soudy k němu přistoupily pouze třikrát. Vězení bývalo někdy ukládáno v kombinaci s pokutami a zcela ojediněle s nucenými pracemi. Tyto zdvojené postihy jsou v pramenech doloženy až od 30. let 17. století. Do té doby se ve výrocích hejtmanského soudu objevují rozhodnutí o uvěznění často v nekonkrétní podobě, takže se z nich nedovídáme ani délku trestu. Pokud byla délka uvěznění určena, pohybovala se zpravidla od několika dní po dobu několika týdnů, přičemž nejdelší trest byl stanoven na čtyři týdny. Vyšlo-li během soudního řízení najevo, že podíl na eskalaci konfliktu měl i žalobce, mohl být kromě obžalovaného potrestán i on. Vězením bývali častěji trestáni účastníci hospodských rvaček. Roku 1542 tak hejtmanský soud rozhodl ve sporu Jiříka Rokyty z Přelouče s Valentou ze Škudel a Janem Smetanou z Přelouče o vině a uvěznění
1179
H. Jireček (ed.), Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého 1627, Praha 1888, čl. T 20, s. 542, 544. 1180 Rýnský zlatý se rovnal přibližně kopě gr. míšeňských, tzn. že viníkovi byla pokuta stanovená zákonem snížena přibližně třikrát, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 165v–168r (1637, Hradec Králové). 1181 SOkA Kolín, AM Týnec n. L., kn. č. 6, fol. 9r (1670). 1182 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, fol. 6r (1559).
obou obžalovaných. Délka pobytu ve vězení ale nebyla ani zde specifikována.1183 Ve druhém případě tak soud rozhodl ve sporu, který se odehrál před krčmou, kde obžalovaný bránil ubití napadeného souseda. Obviněný naneštěstí útočníka jednou ranou do hlavy kůlem z plotu zabil.1184 Trest týdenního pobytu v přeloučské šatlavě odůvodnil roku 1574 hejtmanský soud tak, že „…je všem lidem poddaným JMC na panství vyměřeno zřízením JM vydaným, aby se k sobě chovali pokojně a nesahali na sebe bitím…“ a viník tak porušil pravidlo chování stanovené vrchností.1185 Vrchnostenský soud někdy trest vězení zpřísnil částečným hladověním o chlebu a vodě a výjimečně úplným hladověním. Roku 1606 byl hejtmanem uvězněn na čtyři týdny v hladomorně na Kunětické hoře Tobiáš Čapek z Koloděj. Kromě toho, že zbil svého souseda Václava Bukače a způsobil mu vážná zranění, za něž mu musel zaplatit poměrně značnou částku 50 kop gr. míšeňských, pomlouval také hejtmana z braní úplatků. Hlavně kvůli těmto pomluvám a spíše „pro lehkomyslné chování“ než kvůli způsobenému zranění mu byl uložen trest vězení, který byl navíc zpřísněn o dvoudenní úplné hladovění. Do konce svého pobytu v hladomorně měl Čapek poté dostávat každý den jen kus chleba a trochu vody.1186 Trest vězení mohl být doplněn ještě dalším typem trestu, např. pokutou či nucenými pracemi. Roku 1635 byl odsouzen ke dvoutýdennímu vězení také Matěj Tamchyna, který napadl šafáře Podhůrského dvora u Kunětické hory. Jednalo se o poměrně závažný čin, který se odehrál v nočních hodinách na svobodné silnici. Žalobce se před soudem snažil zřejmě prokázat, že se jednalo o úmyslný a plánovaný čin s cílem ho zabít. Soud původně uložil povinnost složit očišťující přísahu, jíž ale Matěj nakonec nesložil, a raději se přiznal, že šafáře opravdu uhodil kůlem z plotu, proto aby se pomstil za otce. Místohejtman mu nakonec kromě trestu vězení uložil také pokutu ve výši 15 kop gr. míšeňských. Při rozhodování o potrestání snad přihlédl k jeho nižšímu věku a vlastnímu přiznání.1187 K týdennímu vězení „dnem i nocí“ byl roku 1636 za pokus o znásilnění Zuzany
1183
„Tu já Aleš Rodovský…. z svědků se to našlo, že Valenta dal příčinu svou, počátek různice učinil a potom i skutkem bijíc Jiříka Rokytu sekerou vykonal, bere se do trestání jeho MP. Tolikéž poněvadž také to se dostatečně z svědomí našlo, že Jan Smetana, když jest hospodář k rozvádkám přišel, že jest šavle dobyvší na něho bil a dveře zastoupil šavlí dobytou, však i pro ty příčiny bere se do trestání JMP…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 22r, v (1542, Přelouč). 1184 Tamtéž, fol. 28r (1545, Ostřešany). 1185 Tamtéž, fol. 64r (1574, Přelouč). 1186 „… jeho měl před lidmi pomlouvati, pro takové lehkomyslné přečinění ku příkladu jiným takovým v věži na hůře kunětické za čtyři neděle nedadouc mu se do třetího dne kusu chleba, třetí den kus chleba a trochu vody a do vyjití čtyř neděl jen každej den kus chleba a vody… pro lehkomyslné chování hladem a nouzí strestán byl… kdyby se toho dopustil i budoucně a naň to shledáno bylo, coby mu z toho přijíti mohlo toho by očekávati musil…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 29r–30r (1551, Vraclav – Přelouč). 1187 „Přísaha Matějovi… vynalezená… Já Matěj… jak jsem od Jana Mlejnka šafáře ze dvoru JMC podhůrského s Janem bratrem svým let nemajících, že bych v pátek po Lukáši 1635 na stezce svobodné časem večerním za Kuněticemi u havraního na něj… číhati měl a na něj vystoupiti a kůlem z plotu vytrženým bíti a zabíti chtěl… takové
Králové z Holic odsouzen Václav Arkleb ze Sezemic. Kromě pobytu ve vězení mu byl uložen také trest nucených prací. „Pro skrácení zkujněného těla“ měl pomáhat při stavebních úpravách prováděných na zámku v Pardubicích a nosit stavební materiál. Soud v rozsudku neopominul dodat, že mu trest nemá být „… k újmě cti“.1188 I když roku 1575 sice Anna Krčmářka neprokázala, že by byli obžalovaní ze smrti jejího manžela Šimona opravdu vinni, přesto ale skončili v panském vězení, protože se během soudního řízení ukázalo, že přes vrchnostenský zákaz chodili mimo panství pít hradecké pivo.1189 Vrchnost tak trest stanovila ve snaze ochránit své vlastní hospodářské zájmy. Podobně byli roku 1662 vězením potrestáni jak žalobci rychtář Jan Pinkas a konšel Matěj Machatý z Ostřetína, tak i obžalovaný vrchnostenský forstknecht Jan Novák. I když byl za viníka v rozhodnutí soudu spíše uznán forstknecht, byly potrestány obě strany a to zřejmě proto, že ke rvačce došlo kvůli vzájemnému hanění a byla během ní zraněna jedna z přítomných osob.1190 S trestem uvěznění se u násilných činů setkáváme už jen ve výrocích městského soudu v Přelouči, a to pouze ve třech případech. Roku 1559 zprostředkovali v Přelouči ubrmané s povolením hejtmana dohodu mezi Reginou Šamšulovou, která před soudem obžalovala cizopanského Stanislava Poláka ze zabití svého manžela. Je možné, že bylo soudní řízení zahájeno před hejtmanským soudem a postoupeno k vyřízení přeloučské městské radě.1191 U druhého sporu řešeného ve městě Přelouči roku 1591, který se týkal zbití, žádný vrchnostenský zásah již doložen není. V tomto případě ubrmané na základě rozhodnutí konšelů zprostředkovali přátelskou dohodu mezi dvěma poddanými z Mokošína a Jankovic. Provinivší se Jan Nečesal byl městskou radou vsazen do městské šatlavy „pro jeho všetečnost, kteréž se jdouc nočně za tím Mackem dopustil“.1192 Roku 1600 byl ke třem dnům a nocím v přeloučské šatlavě odsouzen městskou radou labský mlynář Jan, který se dopustil výtržnosti a zhanění Kateřiny Prachatické. Zřejmě proto, že se jednalo o konflikt se ženou, která byla navíc příslušnicí přední přeloučské rodiny, mu byl trest zpřísněn vložením jedné nohy do klády.1193
obvinění… křivé jest… než měl před křížem pokleknouti a přísahu konati k tomu se přiznal, že toho dne s bratrem chtíc otce svého mstíti toliko jednou uhodil…“, tamtéž, fol. 124v, 125r (1635, Kunětice). 1188 „…se chtěl takového neslušného skutku proti P(rávu) M(ětskému) a Z(řízení) Z(emskému) a proti přikázání Božímu v ožralství… pro skrácení zkujněného těla jeho bude povinen ještě trestáním ve vězení 7 dní i nocí a bude muset nosit kamení, písek, vápno a rum k stavění nového kusu zdi při témž zámku…“, tamtéž, fol. 161r, v (1636, Holice – Sezemice). 1189 „přes zápověď tak, jakž se jim zřízení JM císařské o soudech čte, na cizí grunty do krčmy na hradecká piva chodili… a tam svádu začali“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 84r (1575, Podůlšany – Libišany). 1190 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 231r, v (1662, Ostřetín – Holice). 1191 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 329A, fol. 6r (1559). 1192 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 87r, v (1591). 1193 Tamtéž, fol. 134r, v (1600).
Smyslem trestu tak nebylo pouze potrestání viníka a snaha o jeho „výchovu“ k respektování daných pravidel a mírnění vášní, ale trest měl fungovat také jako preventivní opatření působící i na další poddané, aby se podobného jednání nedopouštěli. Z uvedených případů je patrné, že městské soudy přistupovaly k uložení trestu vězení v případech, kdy se jednalo o činy namířené proti ženám a osobám spíše výše postaveným. Dále jej ukládaly, pokud bylo fyzické násilí použito v noci, a nabývalo tak úkladnější formy, a pokud mělo za následek smrt napadeného. Tresty vězení ale nebyly vždy ukládány za účelem potrestání použitého fyzického násilí, ale kvůli jinému typu provinění. Vrchnostenský soud tak někdy vězením potrestal jak žalobce, tak obžalovaného. V rozhodnutích vrchnostenského soudu se tak projevuje určitá snaha ochránit své vlastní hospodářské zájmy, zabránit útokům proti vrchnostenským úředníkům či představitelům městské samosprávy. Snažila se tak prosadit respektování jasně daných společenských rolí a upevnit mocenskou hierarchii na panství. Kromě toho se snažila potrestat vážnější násilné činy (např. znásilnění) a zabránit zbytečnému používání zbraní a násilným výbuchům zejména na veřejných prostranstvích ve městě či v krčmách. Na základě občasných sankcí, jako jsou pokuty či tresty vězení, lze snad sledovat úsilí vrchnosti omezit a „kriminalizovat“ řešení sporů poddaných násilnou formou na vlastní pěst. Charakteristickým je tak spor z roku 1659, kdy byl potrestán napadený muž i útočnice, protože se „nesluší žádnému jak slovy, tak zbitím sobě samému rychtářem bejti“.1194 O více než 80 let dříve byl z podobného důvodu vězením potrestán jiný účastník násilného sporu, protože je „všem lidem poddaným JMC na tomto panství zřízením JM vydaným vyměřeno, aby se k sobě všelijak pokojně chovali a žádnej na žádnýho bitím nesahal“.1195 V obou soudních řízeních je tak patrný určitý posun – ve starším nálezu se mluví o překročení písemného nařízení vrchnosti nabádající poddané k pokojnému řešení konfliktů bez použití násilí. V mladším rozhodnutí soudu se o použití fyzického násilí mluví pouze jako o něčem, co už vykročilo z běžných norem chování, podobně jako se pro poddané také „nesluší“ řešit spory ústně bez účasti vrchnostenského zástupce. Vrchnost se tak vlastně snažila, alespoň ve sporech doložených pro 16. století, prosadit svůj soudní monopol na řešení sporů poddaných, a snad i proto se násilnými činy zabývala ve větší míře než jednotlivé soudy městeček. V případě Přelouče po povýšení na město se zdá, že toto pole působnosti přenechala spíše městské samosprávě. Vrchnost viděla v násilném řešení konfliktů ohrožení veřejného pořádku a zároveň zásah do vlastních pravomocí a monopolu státu při řešení konfliktů.1196
1194
SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 227r, v (1659, Břehy). SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 64r (1574, Přelouč). 1196 R. van Dülmen, Kultura a každodenní život, II, s. 229. 1195
7. Rodinné a partnerské spory Podobně jako sousedské spory i konflikty, ke kterým docházelo uvnitř širší rodiny či mezi partnery, v sobě zahrnují tři základní sporné oblasti – majetek, čest a násilí. Typickým majetkovým sporem, ke kterému docházelo zejména mezi příbuznými v rámci rodiny, ale nejen mezi nimi, byly konflikty týkající se dědění, které jsou také v pramenech zachyceny nejčastěji. Prostor rodiny a zejména vztahy mezi manžely jsou ve sporech projednávaných městskými soudy či hejtmanským soudem zachyceny pouze výjimečně, neboť manželské právo spadalo pod pravomoc církevních soudů. Soudy na panství se spory manželů a partnerů zabývaly zejména v případech, kdy docházelo k přestupkům morálky v oblasti sexuálního života a kdy bylo potřeba upravit vzájemné majetkové vztahy manželů. Snad větší roli než v sousedských sporech hrály ve všech rodinných či manželských, resp. partnerských sporech emoce. 7.1. Dědické spory Spory týkající se dědických věcí tvořily v rámci majetkových civilněprávních sporů vedle pří o dluhy a užívací právo k pozemkům nejpočetnější skupinu. Tato skupina pří byla určitě ještě četnější, neboť zmínky o nich nacházíme rozptýleny v pozemkových a sirotčích knihách. V městečkách a vsích nebyly zpravidla řešeny městskou radou, ale zabývali se jimi vrchnostenští úředníci v rámci vyřizování majetkového vypořádání dědiců. Z více než 70 případů z městeček se jich mezi rodinnými příslušníky odehrálo minimálně 43. Příbuzenský poměr sporných stran se nedá vždy jasně určit. V sedmi dalších sporech je tak možné pouze konstatovat, že ke sporu došlo mezi širším příbuzenstvem.1197 Ve třinácti konfliktech, které se odehrávaly mezi příbuzenstvem, šlo o mezigenerační spory, ve kterých proti sobě stály děti zemřelého či zemřelé a jejich macecha či otčím. Méně často docházelo ke sporům mezi zetěm či snachou a tchánem či tchýní. K této situaci došlo nejméně ve třech sporech. Stejně tak málo jsou doloženy spory, ve kterých proti sobě stály děti přijaté do péče (schovanka, pastorkyně) s nevlastním rodičem. Pouze jednou je zachycen spor vnuka s dědou. Častěji se objevily dědické spory mezi příbuznými v jedné generaci. Mezi sourozenci je zachyceno sedm pří a mezi sešvagřenými osobami (muži i ženami) devět. Mezi dědické spory patřily především konflikty, k nimž docházelo po smrti hospodáře. Kšaftující osoby se někdy snažily přilepšit některému dědici na úkor ostatních. Nejzřejmější to bylo v případech, kdy testátor v závěti odbýval někoho viditelně menší sumou nebo jej z dědění zcela vylučoval. Podobně jako dnes nebylo ani v raném novověku jednoduché někoho z přímých dědiců pominout. Vydědění znamenalo zpravidla částečnou újmu v dědických nárocích a nepostihovalo 1197
M. Hohkamp uvádí, že ze 100 majetkových sporů na panství Triberg se jich mezi užšími rodinnými příslušníky odehrálo 76, M. Hohkamp, Herrschaft in der Herrschaft, s. 159.
celý podíl a mohlo k němu dojít jen za určitých podmínek.1198 Ke sporům o rozdělení majetku docházelo často mezi vdovami a dalšími pozůstalými příbuznými. Jinou možností byly spory nevlastních synů s otčímem, kteří požadovali dědictví po matce. Ke sporům mezi širším příbuzenstvem vedly často nároky některých nezaopatřených členů domácnosti, kteří měli nějaké psychické nebo fyzické postižení, či k nim docházelo kvůli snaze o zvýhodnění při dědění pro ty, kteří se o postižené či přestárlé osoby starali. K dědickým sporům ale docházelo také kvůli odúmrtím, kdy se o dědictví po zemřelém hlásili např. sourozenci či jiní příbuzní a dostali se tak do sporu s některou právnickou osobou, např. se špitálem či obcí. Ve sporech nemuselo jít nutně pouze o dědické podíly, ale také o nároky na movitý majetek a pozemky. Spory plynuly často z toho, že vdovy nesouhlasily se zněním poslední vůle manžela a snažily se získat větší podíl na dědictví. Vdova bývala někdy před nevlastními dětmi znevýhodňována, a soudní žalobou se pak domáhala většího dědictví po manželovi. Žena bývala zpravidla přijímaná svatebními smlouvami za plnomocnou hospodyni na statku a s manželem vytvářela tzv. majetkové společenství. K vytvoření majetkového společenství nemuselo dojít ihned po svatbě, ale někdy až přibližně po roce manželství. V těchto případech měli nevěsta i ženich do roku od svatby v případě úmrtí partnera nárok na určitou, ve svatebních smlouvách předem stanovenou částku, případně i předměty. Někdy, a to zvláště v případech, kdy se vdovec ženil a měl již dospělého či téměř dospělého syna, mohl být vznik majetkového spoluvlastnictví podmíněn narozením dítěte. Pokud zůstalo manželství bezdětné, mohli se snažit vdovu jiní dědicové z dědění rovným dílem vyloučit a „odbýt“ ji menší částkou. Do této situace se dostala vdova po Jiříku Horníkovi. Vdovec Jiřík Horník se oženil se svou děvečkou a ve svatební smlouvě ji přijal na rovný díl s jejich dětmi. Z více než tříletého manželství se ale žádné děti nenarodily a žena po smrti manžela neměla podle ustanovení kšaftu získat stejný dědický podíl jako její nevlastní syn, ale dostala částku v poměrně značné výši 60 kop gr. míšeňských.1199 Vdova s ustanovením kšaftu nesouhlasila a její spor s nevlastním synem řešila roku 1599 nakonec městská rada. Ta sice rozhodla ve prospěch syna, ale ve svém rozhodnutí stanovila způsob zaopatření vdovy a jejího nenarozeného dítěte.1200 Za těchto okolností mohl muž upřednostnit dítě z předchozího manželství a znevýhodnit manželku, 1198
V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 466. „však manželce mé… věno, co se v knihách městských najde, aby vydáno bylo a pakli těžkej život má, jak oznámila druhý již měsíc, kdyby jí pán bůh pomoh a syna měla a byl–li by živ, aby 1 klisna a 2 kopy, a bude–li dcera tehdy 2 kopy vydány byly. Pakli není nic tehdy Janovi všecko aby bylo, když vydá Markytě věno 50 kop, krávu, služie šatů a ještě nadevšecko k věnu jí poroučím 10 kop, ty jí podle smlouvy, kteráž je na rathause dašickým, zapsána jest“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 321, fol. 95v; SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 50v, 51r (1599). 1200 „Jan … uvolil se jí… vydati z té živnosti 60 kop míšeňských, jednu krávu a tele, jalůvku roční a svršky drobné to jest šaty choděcí i ložní všecky, konopí a lny i dojivo všecko léta tohoto má jí vydati, jeden korec žita, jeden korec ječmena, věrtel hrachu, věrtel jáhel, věrtel mouky bílé v roce… tolikéž po dvě léta má jí síti záhon konopí a záhon lnu a jestli těžký život má a dá Pán Bůh témuž dítěti živobytí, tehdy Jan na vychování téhož sirotka, aby jí povinen byl vydati každého roku 2 kopy do vyplnění 10 kop“, Tamtéž, fol. 43r. 1199
se kterou děti neměl. V tomto případě to umožnilo zřejmě i poměrně vágní ustanovení svatební smlouvy.1201 Do podobné situace se ve stejném roce dostala již znovuprovdaná vdova po Václavu Třeštíkovi Anna Patočková. Anna chtěla podle svatební smlouvy dědit rovným dílem, s čímž ostatní dědicové nesouhlasili, protože „podle kšaftu jejich otce mezi nima žádné spravedlnosti neměla“. I ona měla být podle ubrmanské smlouvy odbyta menší částkou a místo podílu měla dostat pouze 32 kop gr. míšeňských.1202 Dalším důvodem, proč se manžel mohl snažit upřednostnit v kšaftu jiného dědice před manželkou, bylo údajné špatné chování jeho manželky. Z tohoto důvodu nesouhlasila roku 1568 se zněním manželova kšaftu Mandalena Hejná z Bělče. Manžel odkázal velkou část majetku svému bratru Tomáši Miškovýmu a svou ženu odsunul do pozadí, protože se v manželství nechovala „řádně“. Mandalena oponovala tím, že její manžel odkázal Tomášovi „z hněvu“ i toho, co by podle svatebních smluv mělo připadnout po jejím synu jí. Navíc do statku přinesla svůj dědický podíl po rodičích a do hospodářství zřejmě investovala i její matka. Mandalena svůj nárok bránila i tím, že na statku 17 let pracovala „takový stateček z požehnání Božího a mého… jest zrostl“. Připomněla, že za dobu, co se svým manželem žila, „o zdraví téměř přišla“ a snášela od něj v zájmu manželského klidu různá příkoří.1203 Svědci kšaftu nedokázali navíc vysvětlit, kdy k jeho sepsání došlo. Hejtman za účasti přísedících z Pardubic a Sezemic rozhodl, že je kšaft neplatný, a uznal oprávněnost námitek vdovy, která byla svatebními smlouvami přijata do statku za plnomocnou hospodyni. Tím, že Jan přijal dědický podíl své manželky, stvrdil platnost svatební smlouvy, a neměl proto právo odkazovat dědický podíl na svém statku dětem svého bratra, protože to poškozovalo právo Mandaleny jako přední nápadnice, tzn. dnešní terminologií neopominutelné dědičky. Taktika vdov se dá v těchto případech shrnout tak, že se snažily prokázat platnost svatebních smluv a jejich stvrzení buď zplozením společných dětí, nebo přijetím dědického podílu ženy manželem. Dále vdovy mohly zdůrazňovat vlastní zásluhy v provozu hospodářství a někdy také negativní vlastnosti manžela. Další možností prosazení svých nároků bylo zpochybnění právoplatnosti kšaftu. Pokud měla vdova děti, nehájila pouze své nároky, ale zpravidla také nároky svých dětí. Patrné je to zejména ve sporu, kdy žena proti švagrům vystupovala i za svého syna, u kterého se 1201
T. Siglová, Svatební smlouvy a manželství na příkladu městečka Dašic v letech 1563–1652, In: „Oznamuje se láskám našim… aneb svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí“, Pardubice 2007, s. 27–45, zde s. 39n. 1202 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 132v (1599). 1203 „… a já tu v tom statečku o zdraví téměř přišla, o čemž všecka osada dobře ví a od nebožtíka veliký těžkosti sem snášela chtěje, aby vždy dobře bylo a pokoj, aby mezi námi zůstával…“; SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 47r– 52r (1568).
pochybovalo o jeho manželském původu. Sporné strany se v tomto případě dohodly na rozdělení dědictví na čtyři stejné díly pro vdovu, jejího syna a dva bratry zemřelého. Ústupkem ze strany vdovy bylo snad to, že byl statek prodán jednomu z bratrů zemřelého.1204 Jindy se pojištění svých práv domáhali na vdově spíše sourozenci zemřelého manžela. Brzká smrt hospodáře, který nedlouho předtím koupil otcovský statek, si mohla vyžádat zvláštní úpravu vztahů mezi vdovou a jejími švagry a potvrzení jejich práv. Bratři Klaudkovi spolu uzavřeli při prodeji gruntu dohodu a za ulehčení situace při koupi statku mohli u svého bratra Jakuba zůstat a také u něj v hospodářství mohli chovat koně nebo dobytek. Po smrti Jakuba, přibližně rok poté, vlastně na stejnou dohodu přistoupila i vdova Maruše. Se svým manželem měla navíc „na ten statek 100 k(op gr.) m(íšeňských)… přidati“ a bratrům manžela měla přidat dvě hříbata. Pokud by u ní chtěl některý ze sirotků pracovat, mohl u ní za plat zůstat, a kdyby chtěl někdo z nich v hospodářství chovat hříbě nebo „hovado“, měl ho dát do pastviště. Pokud by chtěla Maruše nebo její manžel statek prodat, měli bratři Jakuba předkupní právo, aby statek „z přátelstva našeho nevycházel“. Zajištění předkupního práva sourozencům bývalého hospodáře bylo nakonec k ničemu, protože nový manžel vdovy na statku hospodařil od roku 1600 až do roku 1637.1205 Spor mezi bratry Jakuba a vdovou Maruší byl asi vyhrocenější a nešlo v něm pouze o vlastnictví a majetková práva k nemovitosti. V knize svědomí jsou zachyceny kromě svědeckých výpovědí o úpravě majetkových vztahů, k níž došlo při prodeji gruntu Jakubovi a o vzájemné dohodě mezi sourozenci, zachyceny také výpovědi, z nichž je zřejmá snaha prezentovat Maruši jako pochybnou osobu, která měla vykonávat různé pověrečné praktiky s vodou, jimiž pomohla ze světa nejen svému muži. Zároveň se zde zmiňuje i zvláštní nerovnocenný vztah manželů a závislost Jakuba na své ženě, která jej měla bít a nadávat mu.1206 Tvrdým nárokům svého švagra Václava Arkleba se musela bránit i další vdova Alžběta Dobřízská z Počapel. Jednalo se o dlouhodobý spor, který chtěla Alžběta poměrně velkoryse ukončit a Václavovi vyplatit do dvou týdnů 100 kop gr. míšeňských „ne z povinnosti… ale z lásky a přízně přátelské“. Rozhodnutí soudu bylo posláno k apelačnímu soudu, který jej ale opravil s tím, že je Václavovi 35 let a již dostal nějaké gruntovní peníze a neměl dostat víc než 57 kop. Václav chtěl
1204
„ačkoliv tento Jan byl jako domnělým synem toho Václava, ale že ta Dorota dostavší se za toho Václava nemnoho s ním pobyvší toho syna splodila“, statek byl prodán bratru Vavřincovi za 600 kop gr. míšeňských, 40 kop mělo být zaplaceno ze závdavku záduší do Pardubiček, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 59r–60r (1616, Trnová – Břehy). 1205 „na ten statek 100 k(op gr.) m(íšeňských)… přidati… aby již ten grunt v zápisu měl za sumu 800 k(op gr.) m(íšeňských)“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 133r (1600); Jakub Kloudek koupil roku 1599 předměstský dvůr po svém otci za 700 kop, nový kupec Lukáš Linhart, manžel vdovy, koupil již roku 1600 dvůr za 850 kop a zůstal v něm až do roku 1637, P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 199. 1206 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B, fol. 7r–8r (1600).
původně žádat o revizi rozhodnutí apelačního soudu, ale nakonec od toho ustoupil. Od Kateřiny dostal kromě peněz 12 korců obilí, krávu, jalovici a také slib dostat v případě potřeby výpravu. 1207 V pozadí těchto sporů snad mohla stát hořkost sourozenců majitele nemovitosti, kteří měli k otcovské usedlosti vztah a nechtěli tak snadno vdově přenechat možnost hospodařit na „jejich“ rodném gruntu. Pokud zůstávaly v hospodářství vdovy, snad se od nich očekávalo, že se zachovají velkoryseji k dospělým či téměř dospělým bratrům hospodáře, kteří by za jiných okolností mohli na statku sami hospodařit. V některých případech, kdy byl nárok vdovy zřejmý a protistrana žádný nárok na větší část pozůstalosti neměla, vydala vdova dobrovolně některé předměty z pozůstalosti manžela. Mohlo se jednat o drobné částky či kusy oblečení po zemřelém manželu. Vdova po knězi Vavřincovi Kateřina tak dala jeho bratru „nad ten kšaft“ tři kopy gr. míšeňských a harasový kaftan.1208 Po smrti hospodáře ale mohlo docházet k tomu, že se příbuzní zemřelého manžela snažili od vdovy získat peníze, které jejímu manželi poskytli. Jednalo se o situaci zachycenou pouze ojediněle, která nastala ve vztahu tchána a snachy, kdy se tchán na své ovdovělé snaše domáhal vydání částky, kterou svému synu pomohl k zakoupení na usedlosti. Před soudem neuspěl, protože se manželé ve svatební smlouvě majetkem spolčili. Snacha měla svému tchánu a švagrům uhradit pouze dluhy a měli „zůstat dál v dobrém přátelství“.1209 Jindy se ale naopak vdova snažila zabránit jakýmkoliv finančním nárokům sourozenců manžela a nesouhlasila vůbec s tím, že její manžel učinil poslední pořízení. Martin Trmal svou ženu sice ve kšaftu neopominul, ale své sestře, manželce Floriána Špačka, odkázal 30 kop gr. míšeňských a krávu, s čímž jeho manželka nesouhlasila. Její hlavní námitka byla, že se při uzavření svatební smlouvy dohodli na vzniku majetkového společenství „po roce a dni“ a během manželství s manželem zplodili děti. Manžel podle ní proto neměl žádné právo kšaftovat, což chtěla podpořit jakoby precedentním soudním výrokem apelačního soudu, který napravoval rozhodnutí městského soud v Pardubicích v obdobné věci. Sporné strany nakonec uzavřely přátelskou smlouvu.1210 Pokud na usedlosti vdova jako hospodářka nezůstávala, mohlo se při dělení dědictví dohodnout nějaké její zvýhodnění a případně také podmínky jejího zaopatření novým hospodářem. Dědicové po Matěji Robovi – Matěj Kalina, Melichar Rob a vdova Maruše– si rozdělili majetek tím způsobem, že vdově mělo ihned připadnout z usedlosti 60 kop gr. míšeňských, které jí měly být po 8 kopách spláceny jako první. Kromě toho si měla Maruše z jednoho pole sklidit obilí a „z 1207
25 kop gr. míšeňských, které si Arkleb vymínil při uzavření svatební smlouvy, se měly rozdělit mezi jeho nejbližší, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 182r–185v (1635, Počaply). 1208 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 25r (1577); haras byla vlněná nebo hedvábná tkanina, Č. Zíbrt, Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské, Praha 1892, s. 223. 1209 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 34r (1607, Roudnice – Police). 1210 SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 7r–8r (1582).
lásky“ jí ostatní dědicové nechali prase, které chovala. Dále měla získat peníze z dluhů především za pivo, z nichž měla zaplatit několik kop děvečce. V tomto případě se nejednalo přímo o dohodu o zajištění výživy a jiných potřeb, tzv. výměnku, kdy vdova či jiná osoba zůstávala u nového hospodáře. Zde Maruše odcházela jinam, ale z dohody dědiců je patrná jistá snaha o zlehčení její situace.1211 K finančnímu vyrovnání s macechou došlo také v dalším případě. Melichar Macek se dohodl se svou macechou Kateřinou Slaninkou na rozdělení podílu, který měl Melicharovi připadnout po jeho bratru na gruntu Melichara Macka, kdy si spolu měli rozdělit asi celkově 500 kop gr. míšeňských. Kateřina mu na oplátku měla slíbit 100 kop, které si vymínila ve svatební smlouvě s Janem Slaninou. Ze sporu je zřejmé, že vzájemné majetkové vztahy tak mohly dosahovat značné složitosti a že majetková vyrovnání byla založena na vzájemných ústupcích.1212 Úpravu vzájemných majetkových vztahů a částečné ústupky dědiců od svých práv si někdy vynutila změněná hospodářská situace na usedlosti a její poškození. Roku 1571 došlo k dohodě dědiců a vzájemnému vyrovnání o statek, který vyhořel, a jenž otec původně odkázal své manželce a synu Janovi Vlacichovi. Poté, co hospodářství vyhořelo, následovala dohoda, kdy Jan svolil k tomu, že švagrovi vydá z gruntu 20 kop a dalších 20 kop, které odkázal dceři jejich otec. Své matce měl ročně „na vychování“ dávat korec žita a už neměla dostat nic.1213 Po prodeji gruntu zůstával někdy starý hospodář či jeho žena na prodané usedlosti v tzv. výměnku.1214 Dá se předpokládat, že přítomnost bývalého hospodáře a závazek nového hospodáře k jeho vyživování mohla být zdrojem konfliktů. K takové situaci snad došlo mezi Danielem Láskem a jeho zetěm Janem Koudelkou, který od Daniela koupil roku 1590 jeho dům. Přeloučská městská rada opakovaně řešila jejich spory a roku 1593 mezi nimi došlo k dohodě o jednorázovém proplacení 16 kop, které měl Lásek od Koudelky ještě dostat. Lásek za to musel slíbit, že po Koudelkovi ani jeho dědicích nebude „pro ty peníze ani pro ty vejminky“ již nic chtít.1215 Spory 1211
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 238r, v (1637). „stalo se narovnání… Melichar ji Kateřinu macechu svou dobrovolně připouští k dílu bratra svého, co by mu na gruntu Melichara Macka mimo závdavek, z kterého Melicharovi dva díly a Kateřině 1 díl spravedlivě náleželo po otci jich totiž 500 sumy peněz purkrechtních… však na ten způsob to Melichar činí, že ona Kateřina jemu z upřímné lásky mu vejminkou 100 k(op) gr. m(íšeňských), kterou při svatebních smlouvách z spravedlnosti své sobě mezi ní a Janem Slaninou manželem vymínila za živobyté svého mocně zadává a zapisuje.. aby je jen on po smrti její mohl užít…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 331, fol. 272v (1625). 1213 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 33r, v (1571). 1214 K instituci výměnku H. Zeitlhofer, Besitztransfer in frühneuzeitlichen ländlichen Gesellschaften: die südböhmische Pfarre Kapličky (Herrschaft Vyšší Brod), 1640–1840, In: M. Cerman – H. Zeitlhofer (edd.), Soziale Strukturen in Böhmen (Ein regionaler Vergleich von Wirtschaft und Gesellschaft in Gutsherrschaften, 16.–19. Jahrhundert), Wien–München 2002, s. 240–261, zvl. s. 253n; D. Štefanová, Zur Stellung der Untertanen, s. 217nn. 1215 „… o tou se v radě v p(řítomnosti) všech radních přátelsky porovnali… a poněvadž pak p(an) p(urkmistr a) p(áni)skrze takové jejich častá zaneprázdnění nemálo práce měli... aby toho víc nečinili a takových důtklivých slov zanechali, kdyby se toho která strana po druhé dopustila a nám to usvědčeno bylo, že má podle uznání práva skutečně jiným ku příkladu vytrestána býti“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 93v (1592); „… stala se smlouva 1212
výměnkářů a nových hospodářů se v zápisech přímo neobjevují. Pokud k nim docházelo, nemuselo se asi ani tak jednat o spory týkající se hmotného zabezpečení, které se stanovovalo většinou přesně při prodeji gruntu, ale spíše o jiné spory, které plynuly z přítomnosti starého hospodáře na usedlosti. Zejména v případech, kdy došlo k prodeji hospodářství v rámci rodiny, a to asi častěji právě v kombinaci tchán–zeť, zde mohlo docházet ke střetům autorit a hádkám. Tyto spory se ale asi málokdy řešily soudně, protože je snad rodinní členové nechtěli řešit veřejně a fungovala zde rodinná autocenzura. Ke sporům mohlo docházet také v případech, kdy otec v době smrti již nehospodařil a část dědiců měla pochybnosti o skutečné výši dědictví. Roku 1685 se dědicové Jiříka Racka přeli o jeho pozůstalost. Racek dožil přibližně poslední rok svého života u své dcery a před smrtí učinil kšaft o „dluzích i také nápady veliké spravedlnosti své a dobytečka mezi lidma“. Svému synu Janovi měl Jiřík svěřit nějaké peníze, které si měli po jeho smrti dědicové rozdělit. Podle kšaftu měl Jan peníze vydat, a pokud by tak neučinil, měl přijít o dědický podíl.1216 Jan s tímto ustanovením nesouhlasil a odmítal stanovenou částku proplatit. Dědicové pochybovali také o tom, že by otec za více než rok pobývání u své dcery a zetě utratil všechny své peníze a úspory. Oba dědicové – syn i zeť – proto byli vyzváni, aby přiznali skutečnou výši majetku Racka. Syn se přiznal, že většinu peněz opravdu měl, ale nakonec, „nemajíc už všech peněz pod rukama“, uzavřel se sourozenci přátelskou smlouvu. Sourozenci připustili, že Jan od něho skoro nic nedostal a hodně se u něj nadřel, takže se mu tímto způsobem jeho újma nahradila.1217 Zeť odkázal sourozencům z dědického podílu manželky celkem 17 zlatých, ale „za práci a službu“, kterou s Rackem poslední rok měl, měl se ženou dostat stejný podíl jako ostatní a ze závdavku 20 kop gr. míšeňských.1218 Prostřednictvím sporů docházelo k rozdělování majetku mezi dědici, a to někdy i po smrti matky v situacích, kdy s otčímem žily děti, které měl se svou ženou společně, a dále také děti z jejího předchozího manželství. K takovému sporu došlo roku 1639 mezi Janem Famfrlíkem, na jehož straně stála dcera, kterou měl se svou zemřelou manželkou, a sirotky, jež měla jeho žena z předešlého manželství a které ve sporu zastupovalo několik „přátel krevních“. Ke konfliktu došlo vlastně kvůli pozůstalosti babičky Magdaleny Svobodové, která sirotkům – dětem své dcery Alžběty – odkázala dům ve městě, jenž byl silně poškozen ohněm a vyžadoval si rozsáhlé přátelská… co se peněz purkrechtních placení dotýče, Jan Koudelka měl jemu 16 k(op grošů) m(íšeňských) po 4 k(opách) platit na roky jak se o to srovnali a smluvili… Koudelka mu je dal hned na hotově… připověděl, že se více pro ty peníze ani pro ty vejminky na Jana Koudelku ani dědice jeho potahovati nebude“, tamtéž, fol. 102v (1593). 1216 U syna si měl Racek nechat „13 malých dukátů po třech zlatých, dva tupldukáty po 6 zlatých, 1 tolar široký, peněz po 15 krejcarech za 4 rýnský“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 233r, v (1685). 1217 „… dobře o tom vědí že jest měl od něho malou pomoc a napracujíce se u něho dost aspoň tudy mu něco vynahraženo, všichni měli dál dědit rovným dílem“, tamtéž. 1218 Tamtéž.
investice do oprav. Přátelskou smlouvou se zrušila platnost kšaftu Mandaleny i svatební smlouvy Jana s Alžbětou. Sirotkům měl zůstat dům odkázaný babičkou a otčím se svou vlastní dcerou měl zase získat domek, dále mu měly být vráceny pohledávky od sousedů a také 100 kop gr. míšeňských ze závdavku na jiném gruntu. Movité věci, jako peřiny, povlečení, cínové nádobí a dva stříbrné pásy, si měli dědicové spravedlivě rozdělit. Mandalena svým vnoučatům odkázala také několik kusů dobytka, který byl „od nepřítele pryč vzat“. Famfrlík souhlasil s tím, že „ohlídajíc se na upřímnou lásku“ své ženy Alžběty a matky sirotků vychová pět kusů hovězího dobytka.1219 Jindy se musely na maceše složitě domáhat práva dědit po otci zase děti z jeho předchozího či předchozích manželství. Na vrchnostenské úředníky se roku 1550 obrátili Dorota Štrujka s Janem Kláskem, kteří nesouhlasili se zněním kšaftu, protože od otce vlastně téměř nic nedostali. Jan dostal pět kop a Dorota dvě, které mu stejně nakonec půjčila. Sirotci se bránili i tím, že otci dlouho „živnosti dobývati pomáhali“ a že jim poté otec bral i peníze, které si vydělali ve službě. Domáhali se proto stejného podílu ze statku otce, protože „jest pravé přísloví, že jest vždycky bližší košile než sukně, protož se k tomu statku pravíme my vlastní děti míti právo a spravedlnost k tomu statku pozůstalému lepší, nežli ta Dorota macecha“.1220 V jiném sporu se snažil syn po smrti svého otčíma získat 100 kop, které si při uzavření svatební smlouvy vymínila jeho matka. I když dva svědci potvrdili, že roku 1616 při uzavření sňatku opravdu k výmince 100 kop došlo, Štamma svůj nárok před soudem neprokázal. Důvodem bylo to, že se nikde nenašly svatební smlouvy a hlavně že Rejna o 100 kopách nekšaftovala. „Ta vejminka“ byla proto považována za promlčenou.1221 Dohoda o způsobu dědění mezi vlastními a nevlastními sourozenci mohla být dosti složitá, což je vidět ve sporu Lidmily Vejvodový a jejích nevlastních bratrů Václava a Jana Píseckého o kšaft jejich otčíma Matěje Čáslavského, který vše odkázal Lidmile. Bratři chtěli ale dědit rovným dílem a s Lidmilou uzavřeli ubrmanskou smlouvu obsahující složitou dohodu o penězích po otčímovi a vlastní matce a o užívání pozemků.1222
1219
SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 239v–244r (1639); srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, II, s. 33. SOkA Pce, AM Bohdaneč, kt. 1, inv. č. 378 (asi 1550). 1221 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 188v–189v (1640, Holice). 1222 „… aby Lidmila všeho nápadu po Matějovi Čáslavským na gruntech Jana Čermáka též Jana Píseckého svědčící sama užíti mohla, na gruntu pak Václava Píseckého tam toliko dílem, který z n(ebožky) matky jich na Matěje Čáslavského připadl a přicházel totiž 170 kop… rovným dílem… ostatek na témž gruntu což Matěj Čáslavský více vyplatil to Lidmile Vejvodový dále patří… dále pak Václav Písecký týchž dvojích honů rolí, které sobě Matěj Čáslavský od gruntu jeho do smrti k užívání vymínil Lidmile sestře své od minulého léta do tří let k užívání zanechává, též i Jan Písecký palouku, který Matěj Čáslavský otčím jeho užíval, též Lidmile sestře do dvou let k užívání zanechává…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 256r, v (1677). 1220
Podobně jako mohla k částečnému či úplnému zabavení dědického podílu přistoupit vrchnost, mohl i otec ve své poslední vůli některé své potomky při dědění znevýhodnit. Výši dílů dětem mohl ovlivnit umírající otec nebo matka zvláštním ustanovením v kšaftu. Nejčastějším důvodem zmenšení dílu bylo již dřívější poskytnutí nějaké peněžní částky.1223 Finanční obnos mohl být potomkovi poskytnut dříve, např. jako „pomoc“ k zakoupení na usedlosti. Rovným dílem byly po odečtení odkazů poděleny ostatní děti.1224 Dalším běžně se vyskytujícím důvodem mohly být vzájemné špatné vztahy.1225 Jako důvod snížení dědického podílu otec uváděl údajné špatné chování dítěte k rodičům. Při jeho zvýšení naopak byly vyzvednuty jeho zásluhy, např. pomoc na statku a dobré chování. Na povrch jasně vystupuje, jakou roli hrály při odkazování majetku vzájemné sympatie či antipatie. V praxi se tak uplatňovala některá ustanovení městského práva. Rodiče mohli podle svého uvážení dětem odkázat různé částky. Pokud mu nechtěli dát nic, měli také oznámit důvody, které je k tomu vedly. Koldín vyjmenovává 14 základních důvodů, proč mohou být dědici zbaveni svého podílu. Dítě mělo rodičům projevovat úctu, postarat se o ně ve stáří a nemoci, chovat se slušně a ctnostně.1226 Příkladem z praxe je kšaft Jana Vinopala z Dašic, který synovi Václavovi odkázal 20 kop s tím, že peníze se mu mají vydat až po zakoupení na gruntu. Z dalšího dělení ho výslovně vyloučil a své jednání vysvětlil slovy, „tím ho odbývám, protože se se mnou nechtěl spravovati a víc v tom statku žádného dílu neměl…“. Naopak dceři Kateřině odkázal navíc mimo díl 10 kop, „neboť mi v živnosti dopomáhala“.1227 Stížnost na nehodného syna se objevuje také v kšaftu podruha Matouše Borovce. Ten svému synovi odkazuje ze svého podílu 2 kopy „při posledních penězích“. Ve svém kšaftu poukazuje na synovo nedostatečné projevování úcty a nedostatečnou péči ve stáří. Stručně shrnuje, že syn „v ničemž jakživ poslušenství nevykonával“. Navíc si otec posteskl na synovu nevděčnost, přestože mu svůj grunt prodal za nižší cenu.1228 Nespokojený dědic mohl se zněním kšaftu nesouhlasit a mohlo dojít k dohodě s ostatními dědici na lepším ustanovení. K „porovnání“ mezi dědici došlo v 5 % závětí hospodářů, kteří umírali jako 1223
„…Václavovi synu ještě 5 kop…už sem mu drahno kopami k živnosti pomohl“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 320, fol. 409r–410r; „Janovi 20 kop a tím ho odporoučím neb sem mu k živnosti pomohl“, tamtéž, kn. č. 322, fol. 552v. 1224 Tak se stalo v početné rodině Havla Havlína, který dal dětem z prvního manželství částky od 2 do 8 kop se slovy „… tomu též neb jsem mu dost pomohl“. Čtyři děti z dalších dvou manželství se poté dělily rovným dílem, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 319, fol. 51v. 1225 Tak se stalo Samuelovi, synu Jana Stejskala, který dostal 3 kopy a další 3 kopy jako otcův dluh se slovy „…to aby jemu dáno bylo a tím, aby oddělen byl tou příčinou, že mě nechtěl v ničemž poslouchati“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 317, fol. 592v; podobně dostala od svého otce Matěje Pekaře, jinak Holoubka, jeho dcera Anna 20 kop a 2 krávy z důvodu, „že jest své vůle užívala“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 321, fol. 774v–775r. 1226 Koldín, čl. E 48–E 51, s. 161–164. 1227 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 319, fol. 211v–212r. 1228 „…tím ho odbejvám a to proto, že se ke mně nesynovsky choval a mně do smrti opatrovati připověděl, tomu dost neučinil a mne vyhnal, a sumou v ničemž jakživ poslušenství nevykonával a živnost svou sem jemu dosti lacino prodal, moha ji dosti drahno prodati“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 321, fol. 774r.
majitelé usedlostí.1229 Mikuláš Kořínek z Chlumce nad Cidlinou zastupující svou manželku Kateřinu nesouhlasil se zněním kšaftu své tchýně Mandaleny Rokytky, která jeho ženě a vlastní dceři odkázala pouze 6 kop gr. míšeňských. Stěžovatelé se domnívali, že měla mít Kateřina jako její bratr nárok na dědický podíl a že Mandalena mohla sice dětem odkázat různé částky, ale „podle slušných a právních příčin do kšaftu neb knih městských položit“. Švagr Mikuláše vysvětluje důvody matčina malého odkazu Kateřině hlavně tím, že dostala svůj podíl ještě za života matky, „o čemž knihy městečka Bohdanče nad to i poctivej auřad… dobrou vědomost míti ráčí“.1230 Václav ospravedlňoval svůj větší nárok na dědictví také tím, že od mládí pracoval na matčině statku a pomáhal jí „při její vdovské stolici v pracech těžkých svých, jakž na věrného a poslušného syna náleželo“, navíc se neoženil, vypravil jí pohřeb a dosud také nedostal na rozdíl od sestry dědický podíl. Navíc měl velké výdaje přesahující částku 250 kop gr. míšeňských na rekonstrukci domu po požáru. Svou pozici ale v tomto směru zároveň poněkud oslaboval tvrzením, že z této částky bylo 100 kop, které mu otec ve své závěti „nadzlepšil“, a u více než 150 kop se jednalo o „obzvláštní spravedlnost svou“. Pokud by s ním chtěla jeho sestra dědit rovným dílem, měli by mu s jejím manželem nejdřív zaplatit polovinu nákladu na opravu a „k tomu i to, co já jsem tu po léta pracoval, se mnou se spokojit“. Jak byl spor vyřešen, není v zápise obsažen. Je ale pravděpodobné, že spolu strany uzavřely přátelskou smlouvu.1231 Nespokojení dědicové i jejich protivníci ve sporech především vyzdvihovali své vlastní zásluhy, jako byla např. pomoc otci v hospodářství. To souviselo i se splněním požadavku poslušnosti k rodičům a dokázáním vlastních morálních kvalit. Kromě toho nespokojení dědicové zdůrazňovali, že dosud nezískali žádnou nebo pouze minimální částku z otcovského majetku.
1229
T. Siglová, Sirotci a vdovy, s. 41, 45n. Kromě toho trochu nesrozumitelně uvádí: „slušné dvě příčiny při sobě spatřovala, jedna taková a to ženská snadná při ní se nacházela že jest právům tak dobře jako snad Mikuláš švagr můj z mládí se nevynaučila a jich tak dobře jako práce své hospodyňské neznala; druhou příčinu k tomu také i tuto hlavní a podstatnou jest měla že jest ji Kateřinu hned za živobytí svého zauplna podílem jejím celým… dávno před smrtí svou vybyla“, dál že „když pak Mikuláš švagr v těchto příčinách dokládá a jakoby mi sám něco ze svých rukou dal tuze mně takové odkázání vlastní matky mé omlouvá, pročež jemu na takovou závist odpovídám …“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 74v–76r (1617). 1231 „před obci povědomími je, kterak jsem já s ní mnohá léta hned od mladosti své až teď pravě do smrti její strávil, jí se upřímně při její vdovské stolici v pracech těžkých svých, jakž na věrného a poslušného syna náleželo, živit napomáhal a léta svá mládenecká při ní bez manželky zůstávajíc strávil a jí sám i smrti dochoval a na svůj náklad i k hrobu doprovodil. Druhé odtud žádného podílu jako sestra nic nevzal, třetí chtíce po shoření zase týž grunt po otci mém pozůstalý vystavěti netoliko 100 k(op grošů) m(íšeňských), co mi pan otec můj milý obzvláštně v kšaftu svém byl nadzlepšil, ale k tomu ještě přes půl druhého sta kop obzvláštní spravedlnosti své sem přijal a na týž grunt i s mnohou ještě prací svou vynaložil, pročež chtěl–li by tento Mikuláš s Kateřinou s manželkou takové nějaké rovnosti požíti a nechtěl–li by se spolu s Kateřinou v předsevzetí tyto věci svý proti mně dáleji spokojiti a na tom čímž prve Kateřina… vybyti a jest přestati nýbrž mne i sebe k dalším obtížnostem meškáním a škodám přivozovati a VM tolikéž daremně zaneprázdňovati… pokudž sestra má tak od n(ebožky) matky vybytá sem zase do podílu přinese a mně takového půl třetího sta kop týchž nákladů navrátí a k tomu i to co já jsem tu po léta pracoval se mnou se spokojí, tehdy že já proti tomu bejti nechci…“, tamtéž. 1230
Zpochybnění morálních kvalit a ctnostného života stálo zřejmě v pozadí sporu dědiců o pozůstalost po Jiříku Holickém z roku 1640. Manželé dcer zůstavitele se snažili prokázat, že nemá dědit Kateřina, vnučka Jiříka a dcera jeho syna Davida Holického. Důvodem byl zřejmě její rozchod s manželem Janem Rydlem, který se projednával před dašickou městskou radou roku 1630. Podle smlouvy uzavřené mezi manželem Kateřiny a jejím otcem měl její dědický podíl získat její muž.1232 Hejtmanský soud roku 1640 rozhodl, že zeťové Jiříka neprokázali, proč by neměla po svém dědovi dědit Kateřina, „když jest řádně zplozena z jeho syna Davida“. Kateřina Rydlová tak měla mít spolu se svou matkou Kateřinou vedle jiných dědiců rovný díl.1233 Důvodem pro úplné či částečné vyloučení někoho z dědění mohl být sňatek, k němuž došlo bez svolení rodičů. Jan Ptáček z Přelouče se roku 1511 dožadoval dědického podílu manželky na jejím bratru, který mu peníze nechtěl vydat, protože „jest se vdala bez vůle máteře i jiných přátel“. Spor byl ukončen dobrovolnou dohodou, podle níž měl Ptáček dostat 8 kop gr. míšeňských.1234 Dědický podíl po své sestře chtěl na úkor jejího muže získat Petříček z Dašic. Jako důvod uváděl, že jeho sestra měla zemřít na následky bití jejím manželem. Spor byl ukončen dohodou zprostředkovanou vrchnostenskými úředníky, kteří rozhodli o rozdělení majetku ženy přibližně 1:2 ve prospěch manžela.1235 Majetkových práv k pozůstalostem se někdy domáhaly nevlastní děti, tzv. pastorkové či schovanci. Zpravidla chtěly po nevlastních rodičích či prarodičích dědit rovným dílem a snažily se prokázat, že je nevlastní rodič přijal za vlastní. Pastorkové a pastorkyně nebyli přijímáni za vlastní, poskytnutí nějaké částky bylo spíše dobrovolné a mohlo být odůvodněno dobrým chováním takového sirotka.1236 Poněkud jiné postavení zaujímali schovanci a schovanky, které bylo obdobné jako u vlastních dětí. Od svého adoptivního otce měli dostávat podíl z usedlosti a otec je také zastupoval při uzavírání sňatku.1237 Dorota Doležalová se tak roku 1583 dožadovala na vdově po Tomáši Pekařovi uznání dědického podílu, protože ji měl Tomáš „přijmout za vlastní a spolčit s ostatními svými dětmi“. Podle přátelské dohody jí bylo ze závdavku vyplaceno hotově 9 kop gr. míšeňských a navíc měla dostat 11 kop z gruntu Tomáše Rokyty.1238 Podobně se domáhala části dědictví schovanka Anna, označovaná také jako přítelkyně vdovy Doroty
1232
SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 84r, v (1630). Majetek Jiříka Holického měl být rozdělen rovným dílem – jeden díl Kateřině dceři a Kateřině vnučce, další díl manželu dcery Šupíkovi; třetí díl manželu dcery Zárubovi, čtvrtý díl měly dostat děti třetí dcery Doroty Václav a Anna. Kdyby se prokázalo, že Štammovy děti Václav a Anna poskytly nějakou službu nebožtíkovi a on je neodměnil, má se nejdřív zaplatit jim, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 188v–189v (1640, Holice). 1234 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 15r (1511). 1235 Tamtéž, fol. 39v (1518). 1236 Srovnej V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 416n. 1237 T. Siglová, Sirotci a vdovy, s. 50n. 1238 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 49r (1583). 1233
Chotěbořské po knězi Janu Škvrňovském, ve sporu se strýcem kněze Jana Ondřejem. Anna si nakonec měla s Ondřejem rozdělit movité předměty manželů, ale 18 kop, které měla Dorota na gruntu Václava Pospíšila, měl dostat strýc Ondřej.1239 Z uvedených sporů je patrná obtížná situace nevlastních dětí, které, i když mohly být nebo jim bylo slíbeno přijetí za vlastní, tzn. asi dnešní osvojení, se těžko domáhaly na ostatních dědicích nějakého majetku. Této situaci se možná snažil předejít Václav Vorel, který zastupoval svou pastorkyni Annu ve sporu s Jakubem Křesťánkem z Přelouče. Důvodem bylo úmrtí Křesťánkovy manželky, která byla Anninou babičkou a které měl snad její muž slíbit, že Annu přijme „jakožto vnučku svou za vlastní“.1240 Křesťánek s tím ale nesouhlasil a pouze jí, kromě odkazu její babičky Anny, vydal ještě nějaké oblečení, peřiny a ubrus. Pokud by se k němu Anna dobře chovala, měla ještě na případnou svatební hostinu dostat vědro piva a půl telete.1241 Z tohoto sporu je patrné upřednostnění vlastních potomků před těmi vyženěnými. Proti snaze nevlastních dětí o získání podílu snad působila i vrchnost. V článcích o dědickém právu poddaných na komorních panstvích z let 1651 až 1700 se doslova mluví o tom, že poddaní nemají přijímat cizí děti za vlastní a odkazovat jim majetek. V praxi zřejmě k takto striktní aplikaci předpisu nedocházelo, ale ve sporech to postavení nevlastních dětí mohlo znevýhodňovat.1242 Předmětem sporů se nestávaly pouze dědické podíly či odkazy, ale také movité předměty. Městské soudy někdy řešily spory sirotků a jejich otčímů o náhradu za předměty, které jim měly náležet a které se používáním zničily. Jiřík Tichý si u hejtmana stěžoval na své nevlastní děti, které měly „rozmrhat“ nějaké předměty. Podle rozhodnutí soudu měl Tichý sirotkům odpustit to, „co k zmrhání přišlo“, a měl vydat nevlastní dceři Lidmile nějaké oblečení a plátno. Peněz, které svým dětem nebožka vymínila, se sirotci, Lidmila a Matěj, vzdali „pro opatření malejch sirotků“.1243 Podobně došlo roku 1684 ke sporu otčíma s nevlastním synem kvůli dědictví po matce. Již zmíněný Jiřík Racek prodal kvůli vysokému věku se svolením své ženy grunt a manželství se poté rozpadlo. Muž se odstěhoval k dceři z předchozího manželství a žena ke svému synovi Tomáši 1239
Tamtéž, fol. 90v–91r (1592). „… jest sobě pokládala cera Anna pastorní téhož Václava Vorla, žeby Jakub Křesťánek za živobytí manželky své Anny měl se zavázati, že tůž Annu ceru pastorní jakožto vnučku svou za vlastní měl přijíti i majíce Jakub s Václavem při auřadě purkmistrovským o to činiti jest tomu Křesťánek odpor učinil, že nikdy ji za dceru nepřijal, aniž kdy toho aumyslu byl, než toliko pod ochranu svou, že ji k sobě přijal i nechtějíc na tom Vorel s manželkou přestati právně jeho vinil; však nemajíc toho zakázání nikde napsáno ani nižádným toho dokázati nemohl, aby z dalšího budoucího zaneprázdnění při právo sjíti mohlo jsou o to tu při auřadě purkmistrovském porovnáni“; SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 232r (1679). 1241 „Jakub týž Anně vnučce své jakožto po vlastní babě její vedle odkázání jejího ji dává tři kusy peřin a mantlík, též ze svý dobrý vůle ji dává fěrtoch cujkový černej, ubrus cinylinkovej, také nakazuje Jakub, dočká–li toho, kdyby k vdání přišla, jí chce na svatbu darovati vědro piva a půl telete, bude–li se k němu náležitě chovati“, tamtéž; „cinylink“,pravděpodobně cvilink, byla tkanina z lněné a bavlněné příze; význam slova „cujkový“ se mi nepodařilo zjistit, Z. Winter, Dějiny kroje, s. 364. 1242 J. Kalousek (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské (1627–1698), AČ 23, č. 242, s. 276, čl. 2. 1243 SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 75r, v (1617). 1240
Hellerovi. Po její smrti se nevlastní syn a otec dostali do sporu. Racek odmítl vypravit manželce pohřeb s tím, že je tím povinen ten, kdo se o ni staral. Poté Racek nakonec obvinil Hellera z „nějakého dluhu“, což byly předměty, jež si při odchodu od manžela Alžběta odnesla a které zřejmě považovala za své vlastnictví, jako např. truhlu, sudy, vědra, necky na praní či měděný kotel.1244 Ke sporům o movité předměty tak docházelo asi spíše mezi osobami, které nepojilo pokrevní příbuzenské pouto, tzn. mezi otčímem a nevlastními dětmi. V zápisech se ojediněle objevují spory mezi příbuznými osob zemřelých bez dětí a manželky s právnickými osobami o jejich pozůstalost, tzv. odúmrť. Vrchnost se vzdávala práva na odúmrť ve prospěch měšťanů a poddaných. Na pardubickém panství mohli obyvatelé městeček a některých vesnic odkazovat movitý i nemovitý majetek komukoliv, kdo sídlil na pardubickém panství. Dva spory o tzv. odúmrti jsou zachyceny v Přelouči, kde měl majetek osob, jež zemřely bez příbuzných, připadnout obci a špitálu. Ani v jednom případě nebyli stěžovatelé úspěšní a majetek zemřelého či zemřelé nezískali. V obou sporech jim ale obec poskytla, snad na základě přímluv dalších osob jako kněze či místohejtmana, určitou finanční částku „z dobré vůle a ne žádné povinnosti“.1245 Na ostatní poddané pardubického panství se vztahovala tzv. omezená odúmrť, kdy se dědické právo rozšiřovalo na vedlejší linie, především na sourozence, případně jejich potomky, ale opět pod podmínkou, že budou sídlit na panství.1246 K splnění této zásady došlo při řešení pozůstalosti po Janu Vlčkovi, po kterém zůstalo 700 kop gr. míšeňských z větší části rozpůjčovaných po pardubickém panství, zejména v Pardubicích a Týnci nad Labem. Dědit měl po něm jeho bratr Melichar ze Živanic a sestra Salomena Březovská, která žila s manželem v Chrudimi. Roku 1584 se při projednávání pozůstalosti obrátil hejtman na komorní úředníky s dotazem, jak má v tomto případě postupovat. Komorní instrukce nepřipouštěla, aby po rodičích dědily jejich „vybyté“ děti a
1244
„věci, který si odnesla… Tomáš má vrátit karabinu, 8 pytlů, truhlu zelenou se zámkem, 4 sudy, 4 vědra, železný rošt, prací necky, měděný kotel prací, pšenice zaseté s Kateřinou Jeckovou napolovic“. Ubrmanskou smlouvou bylo také stanoveno, že dědictví po Alžbětě připadne jejím vlastním synům a podobně dědictví po Rackovi zase pouze jeho dětem, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 231v, 232r. 1245 „… potahoval se na spravedlnost po n(ebožce) Lidmile dceři n(ebožtíka) Jakuba Čechury… ta odúmrť připadla podle obdarování JM pánů z Pernštejna a JMC na obec přeloučskou a špitál… na přímluvu ctihodného kněze… a místohejtmana jemu Hořicovi obec přeloučská z své dobré vůle a ne z žádné povinnosti dali 1 k(opu gr.) m(íšeňských)… na to se více potahovati nemá na věčné budoucí časy“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 34r, v (1572); „… potahoval se na spravedlnost odúmrtní po n(ebožtíku) Jakubovi ze vsi Zálše bratru n(ebožtíku) Matěje Růže pravíc se v též spravedlnosti nápad míti… toho se ale nenašlo a ta spravedlnost připadla podle obdarování JMP z Pernštejna a JMC na obec přeloučskou a špitál jejich… však na snažnou přímluvu přátel nadepsaného Martina jemu obec přeloučská z dobré vůle a ne žádné povinnosti dala 12 k(op gr.) m(íšeňských) a on je k sobě přijal… také dáno z milosti manželce téhož Jakuba 1 k(opu gr.) m(íšeňských) na vejpravu cesty do Litomyšle s dětátkem malým“, tamtéž, fol. 44r–45r (1583). 1246 V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 210; J. Kalousek (ed.), Řády selské, AČ 23, č. 242, s. 277n, čl. 12.
nebo jejich „vybytí“ sourozenci, kteří by nebyli usedlí na pardubickém panství.1247 Hejtman se řídil zněním instrukce a snažil se upřednostnit spíše Melichara, který žil na pardubickém panství a navíc působil jako forstmistr ve službách své vrchnosti. Salomena podle hejtmana nárok na dědictví, tzn. rovný díl, neměla, protože žila v Chrudimi.1248 Manžel Salomeny Jan Březovský se proto obrátil na úředníky české komory také a snažil se je přesvědčit o oprávněnosti nároku manželky na dědictví po jejím bratru. Připomínal zejména to, že Salomena svému bratru značně finančně pomohla a některé své peníze k němu uložila, aby je investoval. Kromě toho mu pomáhala i jinak a sám Vlček se jí chtěl nějakým způsobem odvděčit, což mohl manžel Salomeny údajně dokázat vlastnoručně psaným Vlčkovým dopisem. Jan ještě připomínal, že dědictví nebylo zas až tak úplné „terno“, protože jeho většina byla uložena v pohledávkách, které by bylo potřeba složitě vymáhat. Dále mluvil o důvodech svého odchodu z pardubického panství a pochybách, zda by se manželům návrat kvůli dědictví vyplatil.1249 O čtyři roky později se mezi dědici Melichara Vlčka odehrál další spor o odkaz 100 kop gr. míšeňských postiženému synovci, z jehož projednávání se dovídáme další podrobnosti o vyřizování pozůstalosti po Janu Vlčkovi. Obavy manžela Salomeny z obtížného vymáhání některých dluhů se vyplnily. Melichar se musel soudit u městského soudu v Pardubicích o zaplacení dluhu s Pavlem Topičem a odvolal se dokonce k apelačnímu soudu. Spor se ale nestihl do smrti Melichara vyřešit.1250 V tomto soudním řízení se také projednávalo, zda může Salomena Březovská, sestra Jana a Melichara, vydávat svědectví. Soud rozhodl, že Salomena spolumajitelkou a dědičkou po svém bratru Janovi a tím pádem také po Melicharovi není, protože se nepřestěhováním na pardubické panství dědictví vzdala. Ve sporu týkajícím se dědictví po Melicharovi a odkazu postiženému Janovi tak mohla svědčit.1251 Nároky sourozenců zemřelého se v některých případech mohly dostat do střetu s nároky příbuzných manželky, která již byla také mrtvá. Dědictví po svém bratru Matěji Kalinovi získali 1247
J. Kalousek (ed.), Řády selské, AČ 22, č. 157, čl. 47c, s. 392; blíže V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s.
210 1248
NA Praha, SM, D 27/5, kart. č. 625. NA Praha, SM, T 104/2, kart. č. 2433. 1250 „Alžběta v této exceptii jakožto původ toho svědomí Salomeny zbraňuje, jakoby ona sama v své vlastní při nasvědčovati měla… přivedší také nález a vejpověď od práva města Pardubic mezi Melicharem Vlčkem a Pavlem Topičem o zbraňování čtení svědomí Salomeny a také i nějakého Lva žida, kteréhož svědomí n(ebožtík) Melichar k své při zavedše totiž Salomenu sestru tehdáž společnici statku po n(ebožtíku) Janovi Vlčkovi jejich vlastním bratru, kterýžto nález slušně p(an) p(urkmistr a) p(áni) města Pardubic učiniti sou ráčili nebo ona Salomena ten svědek n(ebožtíka) Melichara Vlčka s manželem svým Janem Březovským skrze suplikaci k JMC se ohlašovali a poníženě žádali toho statku po vlastním bratru s Melicharem užíti mohli…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 61r, v (1588). 1251 „… ačkoliv se to z průvodů Alžběty Melicharky nachází že Salomena byla nápadnice statku po n(ebožtíku) Janovi Vlčkovi bratru svém… však se též nachází, chtěla li užíti takového nápadu, že jest jisté poručení od JMC se stalo, aby se na grunty J(eho) M(ilosti) obrátila… poněvadž táž Salomena na též milostivé poručení neučinila, nepřijetím toho k sobě jest tomu rozuměti, že o takový nápad nestojí… toho se nenachází, aby se s jinými nápadníky viniti měla, ale toliko ti nápadníci se viní, kteří sou v držení již napředpsaného statku, kteréhož ona Salomena nic nedrží… proto její svědomí čteno býti má…“, tamtéž, fol. 63r. 1249
„právem krevnosti“ jeho bratr a sestra. Nárok sourozenců Kaliny se v tomto případě dostal do střetu s nároky původní rodiny Kalinovy manželky. Matěj sice zemřel bez přímých dědiců, tzn. manželky a dětí, ale byl kdysi ženatý. Její příbuzní nesouhlasili s tím, aby peníze, které do manželství Alžběta přinesla, měli zcela zdědit sourozenci jejího manžela a žádali o rozdělení pozůstalosti na rovné díly. Obě strany se nakonec dohodli tak, že Kalinovi sourozenci mají na dědictví po bratru nárok. Nárok na podíly a odkazy, které ale měly připadnout Kateřině, zůstal kromě 10 kop gr. míšeňských jejím příbuzným.1252 Ke sporům mezi širším příbuzenstvem docházelo také kvůli nárokům některých nezaopatřených členů domácnosti, kteří měli nějaké psychické nebo fyzické postižení, případně byli přestárlí. Ti dědicové, kteří se o zemřelé osoby před jejich smrtí starali, se mohli snažit o určité zvýhodnění při dědění. Svůj nárok ospravedlňovali zpravidla náklady, které s péčí o starého a nemocného člověka měli. Jindy navíc přidávali i to, že nebožtíkovi vystrojili pohřeb. Roku 1668 se tak do sporu o odkaz 100 kop gr. míšeňských dostal s Annou Vosenskou Jan Reinwetter. Markéta Vosenská asi v jedné verzi své závěti částku původně odkázala dětem Mikuláše Vosenskýho. Před smrtí ale asi svůj úmysl změnila a 100 kop odkázala své vnučce a jejímu muži Janovi Reinwetterovi „za opatrování její mnohá léta“. Městský soud rozhodl, že mají peníze připadnout dětem Mikuláše Vosenskýho, proti čemuž se Reinwetter odvolal k apelačnímu soudu, který stranám doporučil uzavřít přátelskou dohodu. I když se Reinwetter se svou ženou o Markétu staral a vypravil jí pohřeb, svolil „pro budoucí lásku přátelskou a upřímnost sousedskou“ k tomu, že sirotci Vosenského dostanou 56 kop ze sta.1253 Získání odkazu či finanční náhrady se někdy museli domáhat také opatrovníci postižených osob. Roku 1588 tak soudili příbuzní již několikrát zmíněného Jana Vlčka ze Živanic. Jednalo se o částku 100 kop gr. míšeňských z dědictví Melichara Vlčka, které získal Melichar po svém bratru Janovi. Podle Janova kšaftu mělo 100 kop připadnout jeho synovci Janovi – „nedostatečnýmu, chromýmu a polámanýmu sirotku JMC“.1254 Proplacení odkazu se před městským soudem v Bohdanči spolu se svým manželem dožadovala macecha sirotka Dorota Krátká, která žalovala 1252
„Jan Kalina a Lidmila sourozenci vlastní n(ebožtíka) Matěje Kaliny… s povolením práva… jest se ujal a v poses vešel i ve všem nápadu, co Matěj Kalina zdědil po své n(ebožce) manželce podle zadání manželského užíti žádal… žádali, aby mohli užít rovného dílu… sourozenci Kaliny nápadu po Matějovi plným právem užijí a co nápadu na chalupě p(ana) Jindřicha Kohouta po Kateřině n(ebožce) na Matěje přicházející od toho sourozenci upouští a na domě po N(ebožtíku) Petrovi Charvátovi, která dědičným nápadem přicházela na n(ebožku) Kateřinu, si sobě a sestře vymiňuje 10 k(op gr.) m(íšeňských)…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 230r, v (1682). 1253 „ačkoliv Reinwetter tu n(ebožku)… mnohá léta už zraku zbavenou opatroval a dochoval ji k smrti a na svůj náklad pohřeb učinil však předce z 100 k(op gr.) m(íšeňských) jemu a manželce jeho pro budoucí lásku přátelskou a upřímnost sousedskou, aby do smrti mezi nimi státi mohla těm dětem Mikuláše … za všechnu tu jejich praetensi … 56 k(op gr.) m(íšeňských)… platiti se jest uvolil“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 250r (1668). 1254 O odkazu ještě vyšší částky se Jan Vlček zmínil i v jiných verzích svého kšaftu. Popisuje i postižení synovce Jana, který byl „němý a rozumu žádného nemá“ a „do kterýho nic není“, NA Praha, SM, D 27/5, kart. č. 625.
Alžbětu, vdovu po Melicharovi. Svůj nárok ospravedlňovala mimo jiné i tím, že se o postiženého Jana starají s mužem víc než 30 let, mají s ním mnohem více práce než s malým dítětem a že Jan vyžaduje „speciální“ péči.1255 Navíc se domnívají, že i když je Jan „velmi chromý a němý“, má stejná práva k dědictví po Janu Vlčkovi jako děti Melichara, tzn. jako jeho bratranci a sestřenice.1256 Po delším sporu, z jehož projednávání se dovídáme další podrobnosti o projednávání pozůstalosti po „lichváři“ Janu Vlčkovi, městský soud v Bohdanči rozhodl, že nárok Doroty je oprávněný a Alžběta má 100 kop „pro pilnější chování a vopatrování“ postiženého Jana z pozůstalosti vyplatit.1257 Příbuzní se někdy snažili odkazem finanční částky či movitých věcí vynahradit práci a starost opatrovníkům postižených osob. Zároveň se tímto způsobem snažili postiženým rodinným příslušníkům zajistit základní péči. Mandalena Svobodová tak své vnučce Alžbětě, která byla „od P(ána) B(oha) na zraku snížena“, odkázala dva kusy dobytka. V dědickém sporu se dohodlo, že má dobytek Alžběta získat přednostně, protože „ta nejlepšího a rychlého opatření potřebuje“. Krávu k sobě měla přijmout Anna Pelikánka, která se o Alžbětu starala.1258 Osoby ošetřující a starající se o nemohoucí osoby měly obecně nárok na určitou formu náhrady. Umírající osoby jejich nárok mohly zahrnout do svého kšaftu, který ale musel být jednoznačný. V obou zmíněných sporech šlo o značné částky, o jejichž získání sporné strany poměrně vehementně usilovaly. Nelitovaly přitom výdajů na soudní řízení a v obou případech došlo i na odvolání k apelačnímu soudu. Jeden z těchto sporů skončil nakonec dohodou sporných stran a téměř přesným rozdělením sporné částky na polovinu. Ve druhém případě, kdy byly hlavními aktéry dvě ženy – opatrovnice a vdova – soud jasně rozhodl o oprávněnosti nároku postižené osoby na část pozůstalosti. Sirotci či jiní pozůstalí se museli svých dědických podílů často složitě domáhat. Roku 1634 se tak snažili sirotci Jiříka Seny získat částku 100 kop gr. míšeňských, která byla v roce 1625 se souhlasem hejtmana půjčena městskou radou v Dašicích Janu Volánkovi.1259 Podobně se přel roku 1592 Zikmund Patočka a jeho manželka Anna s přeloučskou městskou radou kvůli nevyplacení
1255 „mnohem jinačejí a víceji práce s ním mající nežli s dítkami malými na této jalové odpovědi… nevidí se přestati… na vychování a opatrování jeho Jana, s kterýmž už víc jak 30 let znamenitou prací opatrujíce nemnohým nežli malé dítě…“, SOkA Pce, AM Bohdaneč, kn. č. 53, fol. 57v,60r (1588). 1256
„stojíce pak na tom stupni Jan sirotek... jako i děti po n(ebožtíku) Melicharovi Vlčkovi a tak on Jan často psaný sirotek velmi chromý a němý tak dobře plné právo k tomu statku po n(ebožtíku) Janovi Vlčkovi jakožto strejci svému jako i děti Melichara Vlčka slušně míti má…“,tamtéž, fol. 58r. 1257 Tamtéž, fol. 56r–70r (1588). 1258 „… předně Alžbětě dceři n(ebožky) manželky jeho, poněvadž ta nejlepšího a rychlého opatření (že od PB na zraku snížena jest) potřebuje ihned odvést, kterouž Anna Pelikánka, při které bude zůstávat, přijala“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, 240v–244r (1640). 1259 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 109r, v (1634, Dašice).
dědického podílu, tzv. zadržování spravedlnosti.1260 Největším dlužníkem byla ale samotná vrchnost a jejími věřiteli byli sami poddaní. Na panství docházelo opakovaně k defraudacím sirotčích peněz a manko dosáhlo v první polovině 17. století obrovské sumy. Sirotčí písař Václav Najmon podával roku 1650 zprávu české komoře o dluzích, které vznikly za sirotčích písařů Tomáše Klatovského a Mikuláše Fabera Týneckého v letech 1614 až 1616, kdy dlužná částka přesahovala 4200 kop.1261 O chybách ve vedení „sirotčího účetnictví“ referoval také Lorenz Košín, rada účtárny české komory, podle jehož zjištění by mělo být v sirotčí pokladně přibližně 54045 kop, které tam ale reálně nejsou a jsou uloženy „na jistotách a kvitancích“, tzn. rozpůjčovány. Realisticky konstatoval, že „ubozí sirotci nemohouce k svým spravedlnostem přicházeti s pláčem a naříkáním prázdni odcházeti musejí“.1262 Celkové pohledávky sirotků vůči vrchnosti byly roku 1650 vyčísleny na více než 44 431 kop, v nichž byly zahrnuty také dluhy vzniklé před třicetiletou válkou.1263 Podle pozdější zprávy Vavřinci Košínovi ze 30. 12. 1650 měla být nárokována přibližně třetina pohledávek sirotků či jejich dědiců.1264 Komorní úředníci hledali i řešení, jak alespoň tuto část sirotků vyplatit. Lorenc Košín navrhoval jako splácení dluhu z odúmrtí a z podílů zabavených pro špatné chování, která ročně vynášela přibližně 400 kop.1265 Poddaní pardubického panství se kvůli získání dědického podílu ze sirotčí pokladny obraceli přímo na úředníky české komory, která zpětně hejtmanovi nařizovala vyplacení dlužných částek. Komorní úředníci tak roku 1649 nařídili sirotčímu písaři splácení dědického podílu ve výši 247
1260
„… a ta spravedlnost kterou má mít Patočka při právě přeloučském, totiž co na gruntu vyzejskal a držíc jej vyplatil, při něm jakožto jeho vlastní jest zanechána, z té spravedlnosti po sirotcích... jest k ruce obce z hotové sumy která na právě leží 6 k(op gr.) m(íšeňských) a na posledních penězích… vyjíti mají 10 k(op gr.) m(íšeňských); ostatek sumy co by bylo na hotově Zikmundovi…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 109v (1592). 1261 Faber dlužil necelých 2545 kop a Tomáš Klatovský více než 2046 kop; z jeho dluhu roku 1650 zbývalo doplatit 1664 kop; Najmon navrhl jako řešení, aby byly dluhy zaplaceny z přebytku 4223 kop vzniklém v letech 1630 až 1631 za Simeona Tejnka, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 50v–51v (1650, 23. 8.). 1262 Tamtéž, fol. 34v–35v (1647, 22. 11.). 1263 J. Schwaller, Komorní velkostatek Pardubice v letech 1650–1651, In: K novověkým sociálním dějinám českých zemí, I (Čechy mezi tradicí a modernizací 1566–1848), Praha 1999, s. 71–93, zde s. 79. 1264 „sotva snad třetí díl těch, kterejm byse co z té sumy platiti mělo, ještě na živobytí pozůstává, jako také, že veliký neřád vodvozování a placení sirotkům jich spravedlností se vynachází… pročež aby on pan Košín spolu s hejtmanem i písařem důchodním a sirotčím tu věc se vší bedlivostí useděli, jakým způsobem na kterého sirotka co přinachází jako také, jak mnoho po zle zachovalých neb odumrlých na JMC připadá“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1518, fol. 42v. 1265 „artikuly v příčině řízení při věcech sirotčích na panství pardubském od urozeného pana Laurence Košína z Freidenfeldu JMC rady nad počty puchhalteře komory české… jako resoluti a nařízení… poněvadž se také ten způsob zachoval, že pod ty všechny léta těm starým sirotkům, který jejich spravedlnosti místo hotových peněz na jistotách a kvitancích v truhlici leží, z nápadův nyní z truhlice tímto nynějším sirotkům nezletilým skládaných a přícházejících peněz se platívalo, zdali se ten způsob posavad zachovati má, či toliko z těch samých nápadův, kteří tak na JMC právem odúmrtním a po zle zachovalých jichž se ročně 400 kop někdy více a někdy méně přicházeti bude platiti má. I poněvadž JMC v těch jistotách se vysoce zavazovati ráčí jsouce z předložené sumy díl jich k vlastním důležitým potřebám zemským zapůjčené, že taková suma... posudnýho zaplacena býti má nebo kdyby se jim z jakého jinšího prostředku mimo ten nápad který tu tak na JMC právem odúmrtním a po zle zachovalých příchozí a ještě přicházeti bude platiti nemělo a nic by ještě pozůstávající summa totiž těch 23491 kop 25 grošů, o nichž se zmínka v extractu pod Literou B činí těm sirotkům kteří ještě v živobytnosti zůstávají v 50 letech splacena býti mohla“, tamtéž, fol. 101r (1651, 2.5.).
kop, o něž žádal Matěj Brandejský z Pardubic za svou manželku.1266 Podobně žádal o proplácení dědického podílu ve výši 50 kop pro svou manželku nájemce vrchnostenského mlýna v Dašicích Jan Čermák, který chtěl těmito penězi uhradit dlužný nájem.1267 Sirotci mohli o své peníze přijít ojediněle i jiným způsobem. Jejich dědický podíl mohl vyzvednout někdo jiný, kdo k tomu nebyl oprávněn. Zvláštní typ dědického sporu, jako bylo úmyslné poškození dědických práv jiných osob, se v písemných pramenech pro pardubické panství objevuje pouze jednou a zřejmě se jednalo o zcela výjimečnou událost. Poddaný chlumeckého panství Jan Chýše z Žiželic vyzvedl „z truhlice sirotčí panství pardubského“ 30 kop gr. míšeňských po své manželce Anně. Peníze mu ale nepatřily a podle rozhodnutí hejtmanského soudu je měl vrátit sirotkům do Ždánic, kteří mu „na jeho prosbu a žádost“ odpustili 10 k(op gr.) m(íšeňských). Zbývající částku měl postupně splácet.1268 Prostřednictvím dědických sporů se většina raně novověkých lidí mohla domoci jediného, i když často skromného, majetku. Dědické podíly či odkazy od „přátel“ představovaly kromě vlastní výdělečné práce zpravidla jediný zdroj financí. Kvůli omezeným zdrojům a nedostatku peněz tak velká část obyvatel nikdy žádný větší majetek neshromáždila. Nejtěžší postavení zastávali v tomto ohledu poloviční a ještě více úplní sirotci a postižené osoby. Obecně sirotci se ke svým penězům po otci nemuseli nikdy dostat, protože je mezitím vrchnost utratila jiným způsobem. Pokud sirotci a také postižení neměli okruh osob, např. příbuzné či další přátele, kteří by jejich nároky ve sporech zaštítili, nacházeli přes obecně proklamovanou křesťanskou povinnost pečovat o vdovy a sirotky málo zastání. O možnost dědit se nechtěli nechat připravit dědicové – děti či manželky, které se zůstavitel snažil z nějakého důvodu z dědění vyloučit. Jako ospravedlnění oběma stranám sloužilo buď zdůrazňování, nebo naopak zmenšování morálních kvalit, jako byla úcta k rodičům či k manželovi, respektování otcovské autority nebo pomoc v hospodářství. Sirotci mohli zdůrazňovat to, že jim nebyl dosud vyplacen jejich dědický podíl, a vdovy zase, že manžel jejich dědický podíl přijal a stvrdil tak platnost svatebních smluv. Ať zůstávala v hospodářství vdova nebo jiný dědic, byl zřejmě nový hospodář vystaven společenskému tlaku k vyřešení situace pro všechny strany přijatelným způsobem. Vdova tak mohla očekávat jednorázové vyplacení finanční částky ze závdavku a vydání některých movitých předmětů, které jí měly ulehčit novou situaci. Od vdovy, která zůstávala jako plnomocná hospodyně na statku nebo byla univerzální dědičkou, se snad čekalo, že sourozencům zemřelého poskytne také nějakou menší finanční částku nebo nějaké předměty po manželu (např. oblečení). 1266
Tamtéž, fol. 34r (1649, 7.7.). Tamtéž, fol. 53r, v (1650, 19.10.). 1268 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 33r (1607, Žiželice – Ždánice). 1267
7.2. Manželské a partnerské spory I když bylo manželství oblastí spadající do církevního práva, zabývaly se ojediněle i městské soudy spory vypovídajícími o manželských a partnerských vztazích. Jedním z projevů manželských sporů bylo domácí či manželské násilí. Přestože se v pramenech zmiňuje pouze výjimečně, zkušenost lidí s násilným chováním byla asi celkem běžná. Určitá míra fyzické síly v manželském vztahu byla za některých okolností přijatelná, což ovlivňovaly okolnosti, kdy k násilí došlo, i hodnocení chování muže a ženy. Násilí nebylo přijatelné, pokud dosáhlo takového stupně, kdy mohlo být považováno za krutost. Nejpřijatelnější reakcí na hrubé chování byly ty způsoby, které podtrhovaly ženskost a typicky „ženské vlastnosti“ jako trpělivost a sexuální nevinnost. Takové chování se setkávalo s porozuměním a muži pak mohli své chování hůře obhájit. Za kruté nebylo považováno pouze fyzické násilí, ale také slovní útoky, nucení k „nepřirozeným“ sexuálním praktikám, nedostatečná péče v době těhotenství, šestinedělí nebo nemoci, neposkytování jídla a oblečení či omezování v plnění domácích povinností.1269 O právu manžela potrestat neposlušnou manželku a schvalování násilí v těchto případech se zmiňují někteří svědci. Maruše měla svému muži Jakubu Klaudkovi hrubě nadávat do „lotrů“ a „zrádců“, na což jeden svědek přítomný této vyhrocené situaci ke Klaudkovi promlouval: „Jakube, kdyby to mně má žena tak mluvila, já bych z ní hlavu strhl“. Manžel na tuto radu reagoval tím, že vzal do ruky nějaké dřevo a utíkal za manželkou, aby jí vyčinil, což se mu nepovedlo.1270 Ženy se mohly s krutým zacházením vypořádat soudní cestou, např. zavázáním manžela ke smíru a k nepáchaní výtržností, nebo dočasným či trvalým rozchodem.1271 Městské rady se manželskými poměry zabývaly asi až v případech, kdy manželské násilí dosáhlo značné míry, a zdá se, že městské rady tyto „týrané“ manželky ochraňují. Jindřich Ptáček musel před přeloučskou městskou radou pod hrozbou velké finanční sankce slíbit, že své manželce Alžbětě „…ve všem pokoj dá skutkem, řečí a jí žádné příčiny k zlé vůli dáti nechce“.1272 Pokud by svůj slib porušil, měl zaplatit do vrchnostenské pokladny 50 kop gr. míšeňských. Jindy mohla manželství z důvodu vyhrocených vztahů definitivně skončit. Vzájemné neshody Jana Kováře a jeho ženy Mariany ze Lhoty pod Libčany vyvrcholily odchodem manželky. Jan 1269
E. Foyster, Marital Violence, s. 44; podobně A. Lutz, Ehepaare vor Gericht (Konflikte und Lebenswelten in der Frühen Neuzeit), Frankfurt – New York 2006, s. 342. 1270 Z výpovědi Kateřiny Kaumky: „… slyšela sem od bednáře, když u nás pobýval, tak on nějaké věci rozprávěl v našem domě, že jest ona Maruše Jakubovi Klaudkovi zrádcův a lotrův nadala… a Jakub, že jest za ní běžel vzavší jakési dřevo, ale ji uhoditi nemohl, potom přiševší domů, že plakal, že ji nemůže uhoditi… to jsem také slyšela, než neviděla…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B, fol. 7r–8r (1600); o násilí jako prostředku výchovu srv. A. Lutz, Ehepaare vor Gericht, s. 327n. 1271 Srv. E. Foyster, Marital Violence, s. 123. 1272 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 77r (1589).
poté před hejtmanským soudem svou ženu zřejmě obvinil z cizoložství, neboť ji měl „v nepoctivém domnění“, a Mariana byla proto vsazena do šatlavního vězení v Pardubicích. Z vězení byla nakonec propuštěna pod podmínkou, že bude žít s manželem, poslouchat ho „v dobrých věcech“ a polepší se v těch věcech, z kterých ji on obviňoval. Soud ale v tomto případě kladl podmínky i manželovi, který začal po vynesení nálezu dělat určité problémy a svou ženu zřejmě nazpátek již nechtěl. Vrchnostenští úředníci přistoupili k jeho uvěznění a tímto nátlakovým prostředkem jej přinutili, aby dobrovolně přijal nález. V dohodě se zdůrazňovalo, že má s manželkou nakládat manželsky a neubližovat jí a vést ji „jako silnější oud mdlejšího v dobrém od zlýho“. Pokud by manželce přesto bezdůvodně ubližoval, mohla si na něj u vrchnostenských úředníků stěžovat. Vrchnost se zde opět alespoň zčásti staví na stranu manželky a ochraňuje ji před násilnickým manželem. V případě Mariany bylo důležité i to, že její důvěryhodnost podpořila i její bývalá vrchnost, která potvrdila její bezúhonnost a také dobrou pověst jejích rodičů.1273 Na obranu mužů je třeba uvést, že oběťmi domácího násilí se mohli stát i oni, i když o tom prameny téměř mlčí. Jediný doložený případ, kdy svého muže snad bila jeho manželka, se objevuje ve svědecké výpovědi Kateřiny Kaumky, která ale vypovídala o tom, co slyšela a sama neviděla. Mariana Klaudková měla svému manželu Jakubovi vrazit tři pohlavky, když si jej odváděla od „Májovských“, kde popíjel. Ke zfackování muže došlo na ulici, takže se dá usuzovat, že i Mariana měla určité zábrany a chápala, že bití manžela na veřejnosti je, skoro jako dnes, věc společenský nepřijatelná.1274 Je možné, že se „násilnická“ manželka stala obětí pomluv svých sousedů, kteří ji podezřívali také z některých magických praktik s vodou, kterými měla pomoci ze světa svému švagrovi a škodit i svému manželi. Další spory, k nimž došlo mezi manželi, zmiňují již pouze vzájemné neshody a nemožnost obnovení dobrých vztahů a o manželském násilí již přímo nemluví. Jsou to případy, které skončily trvalým rozchodem manželů. Manželství bylo oblastí spadající do církevního práva, a pokud se 1273
„…Mariana dána do vězení šatlavního v Pardubicích… povstavše mezi manželi veliké nesjednocení, nedorozumění, ale také majíc ji Jan Kovář v nepoctivém domnění a tudy skrze manžela jejího k ní přísné přikračování, jakž se o tom píše níže, spolu sou se laučili, takže ona od něj pryč odešla, s ním dlouhý čas nezůstávala a své vůle užívala. I puštěna jest z toho vězení, tak aby od datum zapsání toho při manželovi zůstávala, ním se spravovala a řídila, v dobrých věcech jeho poslouchala a přestoupení svého, v kterémž by tak od svého manžela (ač ona tomu zjevně odpírá) podezřena byla života svého napravila… kdyby se proti manželu svému chovala… má být pro výstrahu jiným lidem podle nálezu hejtmana vytrestána… Kovář dán do vězení, že nejprv ten zápis přijal a potom ho slyšet nechtěl a ve vězení se rozmyslel a potom k němu dobrovolně přistoupil byl z vězení propuštěn… má Marianu k sobě přijmout… s ní manželsky nakládati… neubližovati, nýbrž ji jako silnější aud mdlejšího v dobrém od zlýho napomenutím odvozovati… kdyby se v tom nechoval a nějaké ublížení manželce bez provinění činil a s ní nemanželsky zacházel, jí v čem zlém naříkal a toho na ní neprokázalo se, může před hejtmanem položit na manžela stížnost a uzná li se, že jí křivdu činí a bez provinění ubližuje… má být trestán…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 69r (1618, Lhota pod Libčany). 1274 „… když jednou pil u májovských a ona Maruše pro něho chodila a on že s ní domů šel a ona mu v ulici tři pohlavky vyťala, to nejednou u nás rozprávěl…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B, fol. 7r–8r.
jím světské soudy zabývaly, tak to bylo pouze v souvislosti s úpravou majetkových vztahů mezi manželi. Roku 1639 řešila přeloučská městská rada rozchod Martina Čecha a jeho ženy Doroty Ventourkové z Lohenic. Konšelé neřešili odloučení manželů, ale jejich majetkové poměry a vzájemné majetkové vyrovnání. Manželé po sobě neměli dědit a manželka měla dostat od svého muže pouze jalovici. Rada svým rozhodnutím pouze zrušila svatební smlouvu a konstatovala, že spolu manželé „pro nesvornost zůstávati nemohou“.1275 K podobné situaci došlo o více než sto let dříve u manželského páru z Brozan. Zde se mluví přímo o rozvodu, k němuž podal podnět zřejmě manžel, který se nemohl se svou manželkou „srovnati“. Spor zřejmě řešil rychtář a konšelé v obci, kteří mezi manželi zprostředkovali dohodu, podle které měla Dorota dostat některé movité věci, jako oblečení a předměty do domácnosti, a nic víc neměla po svém bývalém muži žádat.1276 O manželských a rodinných vztazích vypovídá také další spor, který roku 1684 řešila přeloučská městská rada mezi Jiříkem Rackem a Tomášem Hellerem. Týkal se rozdělení majetku a dluhů manželského páru, jenž spolu již nežil, k němuž došlo po smrti manželky. K rozchodu manželů došlo kvůli stáří, kdy muž již nebyl schopen hospodařit, a poté co byl grunt prodán. Manželé si rozdělili majetek a odešli ke svým dětem z předchozích manželství. Jiří Racek poté bydlel u dcery a manželka Alžběta u syna. Ta asi původně počítala s tím, že u syna budou s manželem bydlet spolu, a odnesla si s sebou k němu karabinu, osm pytlů, zelenou truhlu se zámkem, čtyři sudy a čtyři vědra, železný rošt, necky na praní, měděný kotel a nějakou pšenici. Ke společnému soužití s manželem u jejího syna ale již nedošlo. Po její smrti manžel odmítl zaplatit pohřeb a obvinil nevlastního syna z dluhu. Spor Racka a jeho nevlastního syna skončil uzavřením přátelské smlouvy, z níž se dovídáme i seznam věcí, které si s sebou Alžběta po rozchodu vzala k synovi a které musel po její smrti vrátit otčímovi. Strany se dohodly na tom, že se zruší svatební smlouva Alžběty a Jiříka, kterou se manželé svým majetkem spolčili, a po Alžbětě budou dědit její dva synové a po Jiříku jeho dcera.1277 1275
„… stala se smlouva… podle stvrzení manželského spolu nikterakž pro nesvornost zůstávati nemohou, žádali společně p(an) p(urkmistr a) p(áni), aby smlouvy svatební touto dobrovolnou smlouvou zrušeny a poraženy byly, že se tomu obě strany před právem přiznávají, aby již žádná strana po druhé žádného nápadu neočekávala a na něj se s potomky nepotahovala. Martin Čech připověděl od datum smlouvy této v roce Maruši manželce jednu jalovici roční hodnou aneb po smrti její Janovi synu jejímu odvésti…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 240r (1639, Lohenice). 1276 „… smlouva v Pardubicích při přítomnosti Pavla Vaniše… Jan Holuška sobě pojal Dorotu za manželku a byl s ní několik let i nemohl s ní s sebou srovnati, podali se oba dobrovolně před rychtáře a konšely ve vsi Brozanech, aby mezi nimi rozvod učinili… znajíc, že jim ta věc nepřísluší... tu věc k sobě přijali, že ona Dorota je rozvedli a smlouvu mezi nimi učinili, má jí vydat košily nabíranou, dvoje rukavice, peřinu spodní, podušku, sukni, truhlici, bečku, lněné plátno, setý len, dvě pánve na pečení koláčů.... a Dorota ho nemá více z ničeho viniti“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 55v (1523, Brozany). 1277 „Jiřík Racek si vzal za manželku vlastní máteř Tomáše Hellera a nemohouce pro starost sešlého věku hospodařiti a grunt svůj s vědomím a povolením manželky Alžběty prodal a tudy roztrhnouce se v manželství Jiřík Racek k ceři své, totiž zeti Matějovi Petříčkovi do jeho gruntu jest se dal a Alžběta pak k Tomášovi Hellerovi syna jest se dala a některé věci chtíce, aby také on Jiří manžel její k Tomášovi se dal, sebou jest do domu Tomáše Hellera odvezla a
Z obou sporů je patrné, že k rozchodům snad docházelo zejména tehdy, pokud se žena mohla spolehnout na pomoc dětí z jejího předešlého či předešlých manželství. U mladších žen hrála velkou roli podpora jejích rodičů, a zejména otce. Význam sociálních sítí a rodinného zázemí vystupuje do popředí zejména tehdy, pokud mohly ženu uchránit od vážnějšího postihu. To je patrné ve sporu Davida Holického z Dašic zastupujícího svou dceru Kateřinu a Jana Rydla z Chrudimi. Ten zde vystupoval jako žalobce a dožadoval se potrestání své manželky Kateřiny, která „se dopustila věci neslušné a opustila manželské lože… a také v nebytu jeho (manžela) doma nábytek jeho nemálo všecek rozmrhala…“. Její otec si byl zřejmě vědom vážnosti situace a přesvědčil svého zetě, aby spolu uzavřeli dohodu. Rydlo nakonec od stíhání své ženy upustil, a dokonce asi souhlasil se vzájemným odloučením ovšem pod podmínkou, že dostane od jejího otce deset korců žita, tři kusy dobytka a že mu po ní také zůstane její dědický podíl na statku jejího otce.1278 Manželství Jana Rydla a Kateřiny Holické tak zřejmě natrvalo skončilo po čtyřech letech manželství rozchodem partnerů. O důvodech neshod manželů se zápisy zmiňují pouze v náznacích. K rozkladu manželství mohl, podobně jako dnes, přispět značný věkový rozdíl manželů a odloučenost z důvodu pracovního zaneprázdnění. Další oblastí, která mohla narušit manželské vztahy, bylo spravování společného majetku, kdy s ním manžel nakládal bez souhlasu manželky. Zlomovým bodem v manželských vztazích se mohl stát také prodej gruntu, kdy mohlo manželství pro jednoho nebo oba partnery ztrácet smysl. V jednom případě rozchodu manželů je uveden zcela konkrétní důvod, a to přestoupení muže od židovské ke křesťanské víře. Petr Žid z Pardubic měl svou ženu „před mistry v Praze židovskými propustit z manželství“ a dát jí čtyři lokty černého plátna a dvě roušky. Ona mu zase měla věnovat umyvadlo a její otec Žid Kapřík mu měl vyplatit ještě finanční částku ve výši 10 kop 16 grošů.1279
odnesla a zůstala u syna a po čase umřela, Tomáš následujíce Jiříka, aby máteř jeho a manželku svou pohřbíti dal, na to odpověď Racka v přítomnosti poctivých lidí jest dostal, když jest u něho umřela, aby on ji vypravoval a pohřeb učinil a to Tomáš matce své učinil… takto se porovnali, manželé měli svatební smlouvy a přijali se tak na statek movitý i nemovitý a nyní touto smlouvou ubrmanskou všechno to moří… aby Racek ani budoucí jeho neměli žádný právo šahati na statek a spravedlnost po jeho manželce a měli k němu svobodné právo jen děti z n(ebožky) pošlý Tomáš a Michal, a co zůstane po Rackovi, aby se na to nepotahovali Michal a Tomáš, ale jen děti Racka k tomu mají svobodné právo. Věci, který si odnesla Alžběta, o ty se porovnali. Tomáš má vrátit karabinu, 8 pytlů, truhlu zelenou se zámkem, 4 sudy, 4 vědra, železný rošt, prací necky, měděný kotel prací, pšenice zaseté s Kateřinou Jeckovou napolovic a tu polovici mají užívat společně, však Tomáš Heller z té pšenice půl za náklad na karabinu jeden mandel sobě předně vzíti má…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 381, fol. 231v,232r (1684). 1278 „… za to dá její otec 10 korců žita, 3 kusy dobytka (krávu, 2letýho a 3letýho volka) do 14 neděl, a pak ji Kateřinu nebude Rydl z ničeho vynit a odpouští jí, tak že ona kde se jí koli zlíbí bezpečně, bydleti moci bude. Rydlo bude mít z majetku movitého i nemovitého po své nepodařilé ženě na statku Holickýho rovný díl s jinými“, SOkA Pce, AM Dašice, kn. č. 133, fol. 84r, v (1630). 1279 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 51r (1520, Pardubice); o Židu Kapříkovi J. Sakař, Dějiny Pardubic, IV, s. 161; týž, Dějiny Pardubic nad Labem, III, Pardubice 1926, s. 112.
Rozchod manželů se ze sporů jeví spíše jako určitá anomálie. Zmínky o odloučení partnerů jsou ale rozptýleny i v dalších sporech a je možné, že tato zkušenost nemusela být tak málo častá. Josef Macek se v této souvislosti zmiňuje o značně uvolněných manželských vazbách v měšťanských manželstvích a o tom, že na venkově bylo spolužití muže a ženy rozvazováno ještě mnohem častěji a jednodušeji.1280 Jíra Šmídek se ve sporu s Blažkem Kožišníkem ze Sezemic zmiňuje o tom, že „sám svý ženy kurvou býti nenazývám a taky ji v tý věci nezastávám neb já při ní na ten čas nejsem“, takže spolu zřejmě momentálně nežili.1281 Petr Bednář z Bohdanče se zase před hejtmanským soudem v Pardubicích domáhal na rukojmích zaplacení škody, kterou mu způsobil „nějaký cikán švec, který mu ženu uloudil a s ní statku jeho drahně pobral“. Útěk manželky je zde zachycen vedle ztráty majetku spíše jako podružná věc.1282 Podobně utekla kamenickému mistru Havlovi jeho žena Markéta. Havel se před hejtmanským soudem domáhal vrácení peněz a některých dalších věcí, které si s sebou vzala. Manželé se nakonec dohodli, že měla Markéta svému muži uhradit 30 kop gr. míšeňských. Jako důvod svého odchodu před soudem uvedla, že Havel „má ženu prvnější zdravou“. Markéta asi již v té době žila s kamenickým mistrem Jakubem, a soud jí proto ještě nařídil, aby se znovu nevdávala, dokud nebudou s Havlem církevně rozvedeni.1283 Možnost zisku z finančního odškodnění se naskýtala také otcům, jejichž dcery s někým z domu utekly. Pokud došlo k útěku dcery nebo k jejímu otěhotnění, mohl se její otec prostřednictvím soudní žaloby domáhat nějakého odškodnění. Dcera barchovského rychtáře roku 1520 zřejmě utekla s Hlávkou z Přelouče, který pak dal jejímu otci za „vyšikování“ dcery náhradu ve výši 8 kop.1284 Trestní ochrana manželství byla ochranou jedné ze základních církevních svátostí, kterou respektovala církev katolická a podobojí i církve protestantské, a zároveň také ochranou feudální morálky. Tím byl dán i charakter této obrany jako závislost na společenském postavení stran a zřejmé zvýhodnění mužů vůči ženám.1285 Je samozřejmé, že následky nemanželského pohlavního života nesly především ženy, u nichž byla postižitelnější. Množství případů zcela jistě unikalo, pokud tělesný styk nezanechal následky nebo došlo k potratu ještě předtím, než byla věc
1280
J. Macek, Jagellonský věk, IV, s. 92n. SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 19r, v (1544, Kunětice). 1282 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 58v (1524, Bohdaneč). 1283 „... páni pováživše jich žalobu a odpor, pověděli jim, že ta věc jim nepřísluší, aby ji rovnali a ukázali jim k řádu a stavu duchovnímu... jí rozkázali, protože se jí s mistrem Havlem nezdá být, aby sobě jiného nebrala za manžela, dokud to právem duchovním nebude ohledáno a ten rozvod, aby předce vzali, aby ve dvou nedělích rozvázáni byli... co se týče Jakuba kameníka má mistru Havlovi pomoci toho úkolu dodělat na hoře kunětické“, tamtéž, fol. 4v (1508, Pardubice); o kamenických mistrech Jakubovi a Havlovi F. Šebek a kol., Dějiny Pardubic, I, s. 106. 1284 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1506, fol. 51r (1520, Barchov). 1285 K. Malý, Trestní právo, s. 231. 1281
zjištěna.1286 Nerovnost ženy vůči muži se nejjasněji projevuje v dosti drastickém článku Koldínova zákoníku, podle něhož má muž právo zabít manželku i jejího milence, pokud by je přistihl při činu. Stejné právo měl otec nad svou dcerou a jejím milým.1287 Přesto některé případy, které skončily nechtěným těhotenstvím, vypovídají o určité toleranci k mimomanželským a předmanželským vztahům. O tom, že ženy byly vystaveny zvýšené kontrole v oblasti sexuálního chování a stávaly se častěji cílem pomluv a nadávek sexuálního typu, jsem se zmínila již v části pojednávající o cti a formách urážek. Někdy se nařčení ukázala jako oprávněná a těhotenství se prokázalo. Dívky se v těchto případech bránily zpravidla tím, že k předmanželskému styku došlo pod slibem manželství, který jim otec dítěte předtím dal. Podle obecného přesvědčení byly páry, které si daly manželský slib bez oficiálního oddání, plnoprávnými manželi. Souloží bezprostředně následující po příslibu manželství byl tento slib zpečetěn. V tomto případě byl předmanželský pohlavní styk odedávna zcela běžný a nebyl pronásledován.1288 Pro ženy byla žaloba pro dodržení manželského slibu často posledním zoufalým pokusem, jak si zachovat dobrou pověst.1289 Zároveň ji ale leckdy využívaly k vydírání muže. Dodržení slibu manželství se před soudy častěji domáhali muži a vedla je k tomu hlavně snaha po obohacení, kdy se mohli k ženě výhodně přiženit.1290 Pokud byl obžalován ženou muž, zpravidla se hájil tím, že si dívka vše vymyslela a že takový slib nikdy nedal. Roku 1665 otěhotněla Dorota Valchážová z Rychnova, která sloužila v jedné přeloučské hospodě. Poté, co se její těhotenství projevilo, byla vzata do šatlavního vězení a městskou radou byla vyzvána, aby prozradila otce dítěte. Dorota označila za otce Matěje Kohouta, který se ale nařčení bránil, a nakonec se přiznala, „… před svým otcem stojíce… že to učinila s vojáky přijdouce toho času na hospodu a že jest na Matěje Kohouta nepravdu mluvila…“.1291 Matěj byl nařčení zbaven a co se stalo poté s Dorotou, je otázkou. V ortelních knihách apelačního soudu, který potvrzoval hrdelní tresty vynášené městskými soudy, jsem o ní žádnou zmínku nenalezla. Zmínka o Dorotě není ani v tzv. registrech zmrhaných, do nichž se zaznamenávaly údaje o nemanželských dětech, jejich matkách a někdy i otcích a dalších osudech dítěte i ženy.1292 Je tedy možné, že se vrátila zpět do Rychnova se svým otcem, který při ní stál během soudního projednávání v Přelouči. Podobný případ ale s jiným výsledkem se odehrál roku 1616 také v Přelouči, kdy obvinila 1286
V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 230. Koldín, čl. M 39, s. 311; K. Malý, Tresní právo, s. 234. 1288 R. van Dülmen, Kultura a každodenní život, I, s. 150. 1289 Srv. J. Dibelka, Obranné strategie, s. 8. 1290 K. Malý, Trestní právo, s. 243n; podobně Z. Hledíková, Zápisy z manželských sporů – nepovšimnutý pramen 15. století, In: Pocta Josefu Petráňovi (Sborník prací z českých dějin k 60. narozeninám prof. dr. Josefa Petráně), Praha 1991, s. 79–93, zvl. s. 85. 1291 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 330, fol. 217r, v (1665). 1292 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 275. 1287
Kateřina Vodičková z „obtěžkání“ své dcery Anny Jakuba Salavce, kterého před městským soudem zastupoval jeho otec Jan. Obě sporné strany nakonec uzavřely přátelskou smlouvu, podle níž měl obviněný mladík slíbit „takové věci nedělati a otce svýho nehněvati“. Matce dítěte měl Salavec na vychování děťátka proplatit 13 kop gr. míšeňských a dát jalovici a korec žita. Jakub se tak k otcovství dítěte přiznal a majetkovým vyrovnáním se zbavil do budoucna povinností k dítěti. Vdova Vodičková ani její dcera neměla v budoucnu nic po Salavcových chtít a měli jim potom „ve všem pokoj dáti“ a Jakub se s Annou neměl dál scházet. Městská rada v tomto případě vyšla vstříc bohatému měšťanu, protože jinak proti mravnostním prohřeškům vystupovala razantně.1293 Světské soudy neměly rozhodovat o svedeních pod slibem manželství, a strany měly být odkazovány na konsistoriální soudy, které podle náboženské příslušnosti stran rozhodovaly na základě kanonického práva o otázkách manželství.1294 Z uvedených případů je zřejmé, že se i městské soudy věnovaly těmto případům a rozhodovaly je. Snad je k tomu vedla snaha, vyjít vstříc dobře situovaným sousedům a zabránit jejich možným potížím. Jejich cílem bylo zřejmě zprostředkovat dohodu o případném odškodnění, případně dosáhnout odvolání obvinění, které žena na muže vznesla. Obranu tvrzením, že k pohlavnímu styku došlo pod slibem manželství, si roku 1544 zvolila také děvečka Dorota z Koloděj. K odhalení jejího milostného poměru s Janem Půhonným došlo během řešení jiného sousedského sporu. Dorota se bránila tím, že jí Jan slíbil, že z ní udělá hospodyni, ale Jan s jejím tvrzením nesouhlasil. O Dorotě prohlásil, že „jest dosti jinejch dobrých děveček“ a že za Dorotou nechodil pouze on, ale „však jiní… sou s ní líhali“.1295 Hejtmanský soud v tomto případě přistoupil k potrestání Doroty uvězněním, protože svolila ke styku dobrovolně a „své poctivosti jinak chrániti měla“. Do panského vězení se dostal i Jan, který se „k takovému skutku neslušnému a proti Pánu Bohu“ přiznal, a také hospodář s hospodářkou, kteří o poměru Doroty a
1293
„… otce svýho nehněvati připověděl… a jí Anně… na pomoc a vychování dítěte 13 kop a jalovici, korec žita odvésti má… mají jim potom ve všem dát pokoj … ani mluvením ani společným scházením příčiny ke zlému nedávali a tak aby i Jakub se zachoval … dyby to kdo přestoupil tak pokuty 10 k(op) gr. č(eských)… a týden vězení…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn č. 330, fol. 195r, v (1616); srv. P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 168. 1294 K. Malý, Trestní právo, s. 243. 1295 Z výpovědi Doroty: „když sem byla u Berana, vymluvil mě on Jan, abych u něho byla dvě neděle za děvku a potom za hospodyni a nemohla sem před ním pokoje míti… sliboval mi svou čest… i to sem jemu mluvila, milej Jene, já sem děvečka chudá, nemám pomoci žádné od máteře ani od přátel a on předce nechtěl pokoje mi dát… a tak na mě mou čest vymluvil a o ní mne připravil… a já jemu pravila, však tě se mnou zavřou a on, že pravil, nechť zavřou a tebe tam zabijí aneb někomu ruku utnou… v domě taky, že sem líhala, když mi pokoj nedal a sliboval mi pod duší zatracením, že mne pojme a já že sem to proto učinila a pravila sem jemu i to, že se tobě přátelé, máti i bratři zdáti nedají a on že řekl, však sou se mně bratři kvůli neženili, já taky jim se ženiti kvůli nechci“; z výpovědi Jana Půhonného: „křivdu mluvíš na mně, cos prví jinde uhonila, na mne to sčítáš… a že sem jí nic nesliboval… abych ji pojíti měl neb jest dosti jinejch dobrejch děveček, však jiní, kdo sou s ní líhali, budou jí to vůči mluviti…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 24r (1544, Koloděje).
Jana věděli a měli se o Dorotu, jež jako sirotek „pod ochranou jich byla“, postarat lépe.1296 Jaké byly další osudy Doroty, se ze zápisů již nedovídáme. Pokud Dorotě dosud příslušel dědický podíl z hospodářství po rodičích, pravděpodobně o něj přišla. Kromě této možné majetkové újmy s sebou ale celá událost zcela jistě nesla značné poškození pověsti. Dorotu to mohlo definitivně zařadit mezi osoby s pochybnou pověstí, které se dostaly na okraj společnosti. Její postavení se tak mohlo přiblížit Marianě, která byla v jiném sporu projednávaném hejtmanským soudem obviněna z krádeže a která byla během soudního řízení opakovaně označována jako vandrovní osoba a „kurvice“. Tyto osoby ztratily svůj dosavadní sociální status a vyčlenily se z využitelných sociálních sítí a nemohly se pak spolehnout na podporu sousedů, přátel ani příbuzných. Společnost sice byla do značné míry tolerantní k přestupkům tohoto typu, ale měřila dvojím metrem, a pokud se někdo dostal do pochybného postavení, byl potrestán. Zachycené případy tak sice vypovídají o určité volnosti a toleranci k přestupkům týkajících se manželství a pohlavního života, tato tolerance se ale týkala asi hlavně usedlého obyvatelstva. Určitá rozvolněnost dobových norem je ale patrná i z dalších sporů týkajících se mimomanželských poměrů. Pokud nebyly důkazy k prokázání viny dostačující, přistoupil soud často k uložení očišťující přísahy. Roku 1648 čelil obvinění ze smilstva se svou pastorkyní Matyáš Maděra ze Srchu, které na něj vznesl jeho zeť Jan Valenta. Maděra se očistil složením přísahy před hejtmanským soudem.1297 Podobně před hejtmanským soudem složila roku 1649 přísahu Dorota Nečesaná z Litětin, „že se nedopustila smilného skutku kromě Matěje pacholka, když jsem byla u Martina Slávky rychtáře roveňskýho za děvku…“.1298 Ať už se jednalo o delikty bigamie, cizoložství, smilstva či únosu, byl mimomanželský pohlavní život považován za hřích.1299 Mírný postup soudobé praxe dokládá i to, že Koldínův zákoník v případě únosu bez znásilnění nestanovil trest. Ani v jiných typech provinění nebyla vlastní praxe soudů leckdy tak přísná, jak stanovil zákon. Zpravidla obviněný muž měl možnost zbavit se obvinění složením očistné přísahy. Hejtmanský soud uložil roku 1650 povinnost či možnost složit 1296
„Tu já Burian Svítkovský ze Škudel úředník na Pardubicích s radami k sobě přidanými… takto o tom vypovídáme… poněvadž ona Dorota toho jest se dopustila… proti Pánu Bohu a o svou poctivost dala se jest připraviti, nejsouc k tomu násilím přinucena, ješto své poctivosti jinak chrániti měla… z té příčiny ona jakožto vina do trestání JMP se bere a on Janek Půhonnej... protože k takovému skutku neslušnému a proti Pánu Bohu jest se přiznal i také přistižen jest s jistinou, což jemu ani jinému nenáleží… do trestání JMP se bere… Ondra beránek a Kateřina manželka jeho majíce… Dorotě čeledínu svém a sirotku JMP, kteráž pod ochranou jich byla, jinou bedlivost míti a v tom se jinak zachovati a toho sou zanedbali… oba se berou do trestání JMP, aby potom při sirotcích JM jinak bedlivost zachovali a což se pokut dotýče, v které sou všecky tři strany upadli, ty se JM na nich pozůstávají“, tamtéž, fol. 24v (1544, Koloděje). 1297 „… přísaha Matyáše Maděry… skutku smilného a cizoložného proti přikázání božímu s Dorotou manželkou Jakuba Valenty pastorkyní svou, kteréž otčímem jest, dopustiti měl… odloženo k rozmyšlení a vykonání té přísahy… je zcela osvobozen a očištěn od žaloby“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 202r, v (1648, Srch). 1298 Tamtéž, fol. 209r, v (1649, Litětiny). 1299 Cizoložství je specifikováno jako porušení cizího lože, smilstvo jako dobrovolný pohlavní styk s pannou či vdovou, která k tomu svolila, K. Malý, Trestní právo, s. 241.
přísahu Janu Novákovi z Litětin, jehož obvinila z „obtěžkání pod slibem manželství“ Dorota Suková z Vraclavi.1300 Toleranci k pochybnému chování projevil také apelační soud, který roku 1580 řešil odvolání týkající se cizoložství. Manželka Pavla Lhotského a Jan Šatný z Olivetu byli přistiženi v komoře, kde leželi na posteli. Apelační soud napravil výnos nižšího soudu a rozhodl, že i když byli přistiženi v této situaci, neznamená to ještě, že se nutně dopustili i cizoložství. Jan ale nevyšel ze sporu úplně beztrestně a čtyři týdny měl strávit ve vězení a se Lhotským se domluvit na uhrazení soudních útrat.1301 Je možné, že někdy nestačilo k usvědčení z cizoložství či smilstva ani přistižení v cizí ložnici.1302 Roku 1601 byli téměř in flagranti při mimomanželském poměru rychtářem přistiženi vdova Dorota Brandejská a Adam Jelínek, „nejsouce svobodní aniž také knězem oddaní“. Ze svědecké výpovědi rychtáře se dovídáme podrobnosti o jeho zásahu v domě Doroty. Rychtář je spolu s dalšími narychlo přizvanými osobami přistihl v zamčené komoře a vyzval je, aby mu otevřeli, což Adam s Dorotou pod hrozbou vyražení dveří nakonec učinili. Rychtář jim připomínal závažnost přestupku, kterého se dopustili, a nařídil jim, aby se oblékli a dostavili se do šatlavy. Adam na svou obranu ihned uvedl, že tím, co se stalo, „páni jsou vinni, že sobě dávno chtěli, že ji dáti jemu za manželku nechtěli“. V domě pak následovala hádka, kdy chtěl rychtář, aby byl Adam do šatlavy odveden svázaný, a Adam se „velmi spurně proti právu stavěl“. Adam se nakonec zavázal přísahou, že neuteče a do vězení se i s Dorotou dostaví.1303 Jak se situace 1300
Pro zajímavost uvádím celý text přísahy: „Já Jiřík, syn Jana Nováka, přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené Panně Marii matce Boží a všem milým božím svatým, jakož jsem od Doroty Sukové ze vsi Vraclavě poddané obce Vysokého Mýta skrze auřad téhož města při panu hejtmanu panství JMC pardubského, že bych pod slibem manželským k skutku smilnému a obtěžkání s ní zle živ na světě jsouce přivésti měl, obžalován a obviněn i jsouce v té příčině svým dobrým svědomím jist a pamatujíce na Pána Boha stvořitele svého, který zná a spituje srdce lidská a znaje to, kdybych křivě, nepravě a falešně přísahal, že bych tím skutkem netoliko Pána Boha svého zapřel, milost jeho Božskou od sebe zahnal, ale i také hněv a pomstu hroznou na hlavu svou bych uvedl, protož dobrým svým rozmyslem takto pravím a nevinu svou od sebe odvozuji, že takovým skutkem smilným s touž Dorotou Sukovou, jakž ona na mně praví a mně to v oči mé mluvila dokonce, ničím vinen nejsem a toho ničehož a žádného skutku smilného nikdy jsem se s touž oznámenou osobou nedopustil a takového hanebného hříchu s ní neučinil a že to všecko věrná pravda jest, která slova tato kleče u kříže božího umučení mluvím a ten hřích smilný s napřed jmenovanou osobou mně se od ní nevinně přičítá, toho já se touto přísahou vírou a duší mou spravuji a očišťuji, tak mi toho dopomáhej Pán Bůh všemohoucí, Panna Maria a všichni svatí. Amen.“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 1513, fol. 214r (1650, Litětiny – Vraclav). 1301 „… co se z skutku cizoložného obvinění dotýče… ačkoliv to od nadepsaného Pavla Lhotského… že Jan Šatný z Olivetu se v komoře jeho s Annou manželkou svou líhal postižen byl prokázáno jest, však se toho od Pavla Lhotského, aby se Jan z Olivetu cizoložného dopustiti měl neprovozuje a Jan se od té žaloby osvobozuje nicméně pro takový vejstupek má být ztrestán 4 neděle vězením a je povinen se s Lhotským o škody autratní a nákladní smluviti protože k tomu dal příčinu“, NA Praha, AS, kn. č. 119, fol. 96v (1580). 1302 Srv. K. Malý, Trestní právo, s. 237. 1303 Ze svědecké výpovědi Jana Slona: „… když jsem v právě rychtářském byl jdouce do domu Doroty Brandejský našel sem Adama Jelínka v komoře Brandejský v košili bez všelijakých jiných šatů, ano i sama Dorota bez šatů na sobě jest byla a s ním v komoře zamčená byla, tu já jsem na ně tloukl, aby otevřeli, to jsou pojednou nám učiniti a ozvati se nechtěli, tu sem já na ně dveře vyraziti chtěl, až mi sami v tom otevřeli, tu jsem já je z toho trestal, že jsou se toho dopustili nejsouce svobodní aniž také knězem oddaní, tu jest on Adam Jelínek za odpověď dal, že tím páni jsou vinni, že sobě dávno chtěli, že ji dáti jemu za manželku nechtěli, i tu já podle povolání a závazku svému jsem jemu… i jí poručil, aby se strojili do šatův a sem na vězení šatlavní se dostavili… Adama Jelínka jsem kázal poslovi svázati
vyvíjela dál, není v zápisech obsaženo. Minimálně Adam ale mezi majiteli domů figuruje dál a zdá se, že pro oba hlavní aktéry celá věc nakonec skončila možná zcela beztrestně. Roku 1601 koupil Adam od Doroty její dům a zdá se, že si dokonce majetkově polepšil.1304 Kromě zneucťujících trestů, kterým byly za cizoložství či smilstvo vystaveny zejména ženy, hrozila provinilcům ztráta části nebo celého dědického podílu a jeho propadnutí vrchnosti. Vrchnost v těchto případech vychází ze zásad křesťanské mravnosti, jež využívá ke svému obohacení. Procházka se snad poněkud přehnaně domnívá, že vrchnost sama napomáhala rozšířené aplikaci. Regulací sňatků a odpíráním povolení k jejich uzavření vytvářela podmínky pro to, aby byly zásady křesťanské mravnosti přestupovány a aby mohla zabírat majetek poddaných. Regulace se ale týkala především neusedlého obyvatelstva, které bylo často zcela nemajetné, a pak nebylo ani co zabavovat.1305 Provinilci zpravidla věděli, že jejich jednání není správné a znali možné důsledky. Nesprávnost svého jednání vnímal roku 1601 také Adam Jelínek, který byl přistižen s Dorotou Brandejskou v její ložnici. Adam si ale své chování dokázal vnitřně obhájit a příčiny externalizovat. Své jednání vysvětlil tím, že „páni jsou vinni“, protože kdysi nesvolili k jejich sňatku.1306 Majetkový ani žádný jiný postih není u Adama doložen. Jak vnímali svůj poměr a s jakými možnými důsledky počítali někteří jiní přímí aktéři nemravného chování, se odkrývá v případě osiřelé děvečky Doroty, kterou svedl, zřejmě pod slibem manželství, Jan Půhonný. Dorota se ve své výpovědi prezentovala jako chudá děvečka, která nemůže spoléhat na pomoc matky ani přátel, v tomto případě zřejmě příbuzných. Jasně věděla, že se může kvůli svému jednání dostat do problémů a může být uvězněna. Důsledků si byl vědom i Jan, který své zřejmě bývalé milence na její výčitky, s nimiž se mísily její obavy, necitlivě odpověděl: „nechť zavřou a tebe tam zabijí aneb někomu ruku utnou…“.1307 Dorota i Jan se do vězení opravdu dostali. Jaké další následky
boje se, aby mi neutekl, i on se vázati nedal, přísahou zavázal i tu já vida žeby poslušnosti právu nezachoval i tu sem Václavovi pohodnýmu tj. rasu, aby jeho svázal poručil, tu on Adam Jelínek viděvší, že zbytí není, žádal jest, aby vázán od něho nebyl, že jest řemeslník, aby auhony na své poctivosti neměl, přísahou zavázal, aby měl zejtřejšího dne na zejtří hrdlo stratiti, že se chce správem u vězení postaviti… podle přípovědi učinil, a i s Dorotou ve vězení se postavil“; ze svědecké výpovědi Jakuba Kašíka: „… nočně pro nás rychtář poslal poslovou svou, abychom šli do domu Doroty Brandejský… přijdouce do domu Doroty… tázal sem se p(ana) Jana Slona ,coby to bylo a oni pověděli, že jsou zamčený v komoře… vezme je do vězení… velmi spurně proti právu se stavěl…“, SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B, fol. 13r, v (1601). 1304 Adam vlastnil v letech 1592–1600 domek, který koupil za 65 kop gr. míšeňských; roku 1601 koupil za 300 kop gr. míšeňských dům od Doroty Brandejské a vlastnil jej do roku 1615, P. Vorel, Dějiny města Přelouče, I, s. 191, 189, 160. 1305 V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 230. 1306 SOkA Pce, AM Přelouč, kn. č. 380B, fol. 13r, v (1601). 1307 „… i to sem jemu mluvila, milej Jene, já sem děvečka chudá, nemám pomoci žádné od máteře ani od přátel a on předce nechtěl pokoje mi dát… a tak na mě mou čest vymluvil a o ní mne připravil… a já jemu pravila, však tě se mnou zavřou a on, že pravil, nechť zavřou a tebe tam zabijí aneb někomu ruku utnou…“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 268, fol. 24r (1544, Koloděje).
nesli, se ze zápisů nedovídáme. K hrdelnímu soudu se ale pravděpodobně nedostali, protože jejich výpovědi nejsou ve smolné knize zachyceny. Dávání děvčat do služby bylo spojeno s nebezpečím, že přijdou o svou poctivost.1308 Jak je patrné ze zápisů sirotčích knih, bylo nectnostné chování důvodem k odebrání podílů sirotků. Podle dědické instrukce pro komorní panství, která byla opakovaně vydávána v letech 1651 až 1700, měly o dědické podíly a jakékoliv odkazy přijít osoby, které se „zle zachovaly“. Pokud by se ale potrestané dívky vdaly a chovaly se dobře, mohly jim být peníze nakonec proplaceny.1309 O svůj dědický podíl přišla dcera Pavla Zámečníka Anna, protože „se zkurvila“.1310 Snad ze stejného důvodu se tak stalo i dceři Jiříka Zámečníka.1311 Pokuta 20 kop grošů českých „za nepoctivé chování“ byla strhnuta z podílu dcery Vavřince Staňkova Alžběty.1312 Dědické podíly bývaly zabavovány také osobám, které uzavřely sňatek bez povolení vrchnosti. O svůj podíl tak přišla např. Mandalena, dcera Jana Horkýho, protože se bez povolení vrchnosti provdala a vzala si muže z jiného panství.1313 Příklady zabavování majetku provinilců ze strany vrchnosti a znevýhodňování některých dědiců ze strany otce z důvodu jejich mravně závadného chování, jako byla neposlušnost, uzavření sňatku bez povolení či špatné charakterové vlastnosti, tak ukazuje soulad zájmů vrchnosti a hospodářů i v nejmenších společenských jednotkách, jako byla rodina či domácnost.1314 Vrchnost i hlava rodiny také využívaly stejný nátlakový prostředek, a to majetek. Hrozba majetkového postihu a ztráty dědického podílu tak byl alespoň u skupiny obyvatelstva, která něco potencionálně vlastnila, nejefektivnějším způsobem disciplinace. Zřejmě zejména u neosedlého obyvatelstva vrchnost přistupovala k tvrdšímu postihu provinilců a k jejich stíhání v rámci inkvizičního soudního řízení.
1308 F. Matějek, Péče o venkovské sirotky na Moravě před Bílou horou, Sborník historický 36, 1989, s. 65–95, zde s. 76; srovnej G. I. Tóth, Manželství, láska a děti v rolnické rodině 18. století, Dějiny a současnost 1/1993, s. 17–19, autor zpracoval velké množství případů poddaných souzených uherskými nižšími soudy. 1309 J. Kalousek (ed.), Řády selské, AČ 23, č. 242, čl. 25, s. 280. 1310 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 322, fol. 97r. 1311 „Lidmila puštěna bez spravedlnosti“, tamtéž, fol. 29v. 1312 SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 320, fol. 364r; její kšaft kn. č. 321, fol. 345r. 1313 „Mandaleně díl její vzat… pro její nespravování se vrchnosti a že se bez vůle vrchnosti vdala a cizopanského sobě vzala za manžela“, SOA Zámrsk, Vs Pce, kn. č. 321, fol. 902r, v. 1314 Srv. V. Procházka, Česká poddanská nemovitost, s. 465.
8. Závěr V práci jsem sledovala konfliktní vztahy týkající se určitých oblastí životní reality raně novověkých lidí. Zaměřila jsem se hlavně na mechanismy vzniku konfliktů a jejich řešení. Práce se zabývá územím pardubického panství a sleduje zejména spory v městečkách Bohdanči, Dašicích, Holicích, Sezemicích, Týnci n. L. a Přelouči, která byla v průběhu sledovaného období povýšena na město. Zcela stranou neponechává ani spory venkovanů a pardubických měšťanů zaznamenaných ve vrchnostenských knihách smluv a pří, kterých bylo přibližně 200. Celkem jsem pracovala se 642 spory týkajícími se obyvatel městeček, které tvoří ze všech zachycených sporů přibližně tři čtvrtiny. Pře byly většinou zaznamenány v pamětních knihách a radních manuálech obsahujících vedle sporných věcí i další typy zápisů a méně ve specializovaných soudních knihách s detailními zápisy o průběhu soudního řízení. Zvolený přístup k pramenům se dá označit za kombinaci kvantitativní analýzy s detailním kvalitativním popisem, který se blíží antropologické či etnografické metodě popisující životní způsoby komunit a organizaci vztahů mezi jejich členy. Uzavřený prostor panství umožnil sledovat fungování soudního systému na různých úrovních správy od nejnižších institucí v městečkách či vsích, přes hejtmanský soud spolupracující se soudy měst, městeček a vesnic, až po instituci s celozemskou působností jako byl apelační soud. Městečka hrají v mé práci ústřední roli i proto, že z množství písemného materiálu je možné sledovat interakce odehrávající se mezi vrchností (panovníkem, resp. komorou), vrchnostenským aparátem, městečky a samotnými poddanými. Práce se soustředí na 16. a 17. století s menšími přesahy do 18. století. Zabývala jsem se pouze spory řešenými městskými radami a vrchnostenským soudem v tzv. akuzačním neboli civilním řízení, které bylo zahajováno na základě soukromé žaloby a během něhož sporné strany vystupovaly před soudy v rovnocenném postavení. Přibližně 80 % pří obyvatel městeček řešily městské soudy a zbývajících 20 % vrchnostenský soud. Kromě těchto soudů měly soudní pravomoci také cechovní organizace, které rozhodovaly spory svých členů, a městští rychtáři zabývající se drobnými přestupky a majetkovými spory. Vrchnostenský soud se zabýval přemi obyvatel městeček převážně tehdy, pokud se jednalo o konflikty, v nichž proti sobě stáli na jedné straně členové městské samosprávy nebo rychtář a na druhé straně jednotlivec. Dále rozhodoval především spory poddaných z vesnic pardubického panství a v dalších sporech často hejtman nebo jiný úředník zastupoval svého poddaného proti osobě nebo instituci, např. cechu nebo městské radě, z jiného panství. Před hejtmanem řešili své konflikty také vrchnostenští úředníci z Pardubic nebo další zaměstnanci z jiných míst na panství. Lidé se nejčastěji soudili kvůli majetku (44,5 %) a dále kvůli cti (36,3 %). Soudy se dál zabývaly nejvíce spory s použitím násilí (8,7 %) a urážkami autorit (5,8 %). Ostatní typy pří, jako byly
procesní a pracovní spory a případy zásadního porušení soužití, se pohybovaly v rozmezí od 1,1 do 2,1 % řešených sporů. Pokud se podíváme na podíl trestněprávních a civilněprávních sporů řešených před jednotlivými soudy, zabývaly se trestněprávními spory hlavně městské soudy, u kterých tvořily přibližně 60 % agendy. Tyto soudy řešily především méně závažné trestněprávní případy, a to zejména spory o čest, které tvořily více než tři pětiny trestněprávních sporů. Oproti tomu před vrchnostenským (nehrdelním) soudem představovaly trestněprávní spory 40 % jeho agendy a u apelačního soudu ještě méně, a to 33 %. Vrchnostenský nehrdelní soud řešil o něco častěji než městské soudy spory násilné povahy a urážky autorit. Vážnějšími trestněprávními případy kriminálního charakteru se zabýval vrchnostenský hrdelní soud, který ale stál stranou provedeného výzkumu. Naprostá většina civilněprávních případů vztahujících se k obyvatelům městeček se týkala majetkových sporů, které představovaly přibližně 93 % celého vzorku. Téměř stejnou měrou jsou ve skupině majetkových sporů zastoupeny dědické spory, dále spory o dluhy a spory o užívací právo k majetku (cca 28 %) a nejméně se na nich podílely škody na majetku (11 %). Zbývajících 7 % civilněprávních sporů se týkalo procesních a pracovních sporů. Procesních i majetkových sporů a sporů o čest se odehrávalo ale zcela jistě více. Z civilněprávních sporů vrchnostenský soud v porovnání s městskými soudy překvapivě často řešil spory o dluhy a nerozhodoval žádný procesní spor, což souvisí s tím, že byl stranám před tímto soudem dán menší prostor pro jednání. Procesní spory se však neobjevují ani v písemnostech z prostředí městeček tak často, protože v městských knihách bylo zpravidla zachyceno až závěrečné rozhodnutí a průběh soudního řízení v nich popsán není. Vyšší počet procesních sporů dokládá i to, že se přibližně 34 % odvolání k apelačnímu soudu především proti rozhodnutím městských rad pardubického panství týkalo právě procesních sporů. Část majetkových sporů, a to zejména dědických, nebyla podchycena, neboť byly spory řešeny přímo vrchnostenskými úředníky při vyřizování pozůstalostí a záznamy o nich byly zapsány do sirotčích nebo purkrechtních knih ve vrchnostenské kanceláři. Vrchnost, resp. vrchnostenští úředníci zasahovali i do některých soudních řízení probíhajících před soudy městeček, což se projevilo přibližně ve čtvrtině sporů řešených městskými radami. Nejvíce byl tento zásah patrný u dvou nejméně četných typů sporů, a to pracovních a zásadních porušení sousedského soužití, kde se tak stalo přibližně v polovině těchto případů. Vrchnostenští úředníci zasáhli také do čtvrtiny urážek autorit, dále do pětiny majetkových sporů a přibližně do desetiny sporů o čest a sporů s použitím násilí. U majetkových sporů to byly nejčastěji pře týkající se užívacího práva k pozemkům a v necelé čtvrtině sporů týkajících se škod na majetku. Zájem vrchnosti o spory majetkového charakteru byl dán její snahou o ochranu vlastních
fiskálních zájmů a také tzv. purkrechtem, kdy poddaní dědičně sídlili na vrchnostenské propachtované půdě. Podle četnosti vrchnostenských zásahů do jednání městských rad lze pouze shrnout, že vrchnostenský tlak na městské rady mohl ve druhé polovině 17. století narůstat, ale v malých vzorcích se to neprojevilo nějakým konstantním způsobem. Počty sporů jednotlivých typů, jež se odehrály mezi obyvateli městeček v průběhu 16. a 17. století, se proměňovaly, ale k jejich poklesu i vzestupu docházelo ve stejných obdobích. Jediný rozdíl je patrný v období let 1601–1625, kdy počet zachycených majetkových sporů na rozdíl od ostatních typů pří klesl. V období let 1576–1625 došlo k výraznému nárůstu v počtech majetkových sporů i sporů o čest a následnému prudkému poklesu majetkových sporů. První polovina tohoto období se snad dá charakterizovat jako období poměrného klidu a stability, kdy poddaní disponovali dobrým majetkovým a dědickým právem a byli schopni rychle splácet své usedlosti. Vnitřní neklid, který je vlastní každé společnosti, tak mohl být zejména v době stability ventilován právě prostřednictvím hádek a sporů o čest. Značné množství majetkových sporů bylo asi odrazem poměrné prosperity a rozvinutých majetkových, zejména uvěrových vztahů. To, že je celkově právě v letech 1601–1625 zachyceno nejvíce „malicherných“ sporů o čest a násilných sporů, by se snad dalo vysvětlit zhoršováním majetkového postavení a ekonomickými problémy, které se začaly projevovat v prvních 25 letech 17. století, což s sebou zřejmě přineslo zmenšení počtu majetkových sporů. Společenský neklid byl i nadále ventilován prostřednictvím hádek, tzn. sporů o čest, ale přidal se k nim i větší počet rvaček a jiných sporů s použitím násilí. Spory trestněprávního charakteru – a to shodně spory o čest, násilné spory i krádeže – vykazují na rozdíl od majetkových sporů civilněprávního charakteru růst. Ve společenských vztazích se tak mohly projevit některé negativní rysy, kdy se přirozené společenské napětí neventilovalo již jen ve sporech o čest, ale negativně ve vzrůstajícím násilí a trestné činnosti. Spory mohly být řešeny různými způsoby, přičemž se většinou zachycených sporů zabývaly v určité fázi instituce se soudní pravomocí. Důvodem pro podání soudní žaloby a zahájení soudního řízení byla v civilněprávních případech snaha o prokázání majetkového nároku, jehož rozsah se během soudního řízení úředně vymezoval. V některých typech civilněprávních sporů, jako byly zejména škody na majetku, bylo hlavním cílem žalobce získat finanční odškodnění nebo jinou formu náhrady. Ve sporech týkajících se trestněprávních věcí, jako byly spory o čest, násilné činy a krádeže, chtěli žalobci dosáhnout finanční či symbolické satisfakce a zřejmě v mnohem menší míře jim šlo o potrestání obviněného. Soudy v trestněprávních případech a ve sporech civilněprávního charakteru, které mohly mít určitý zneucťující rozměr, jako byly zejména úmyslně způsobené škody na majetku, chtěly docílit toho, aby žádná ze stran nedošla
újmy na cti. Typickým příkladem jsou případy krádeží či fyzického napadení s následkem smrti, kdy nešlo spor označit za malicherný. Zdá se, že se sice vrchnostenský soud trochu zdráhal dát jednoznačně vinu obviněné, zpravidla usedlé osobě, ale k potrestání viníka přistupoval snáze. V menší míře mu totiž zřejmě záleželo na zachování smíru v komunitách, což souvisí i s tím, že vrchnostenský soud řešil hlavně spory osob z různých lokalit. Pokud soud vynesl takový rozsudek, např. trest vězení, který by mohl mít pro viníka zneucťující charakter, otvíralo to poškozenému možnost získat výhodnější pozici při uzavírání přátelské smlouvy a získání vyšší náhrady. Takové případy skončily nakonec zpravidla mimosoudní dohodou. Pokud došlo ke při mezi místními lidmi, byli se spíše schopni mezi sebou dohodnout, než když se místní člověk dostal do konfliktu s cizí osobou. Bylo to dáno zřejmě tlakem místních struktur na sporné strany, která byla určitě vyšší u lidí z jedné lokality. Ve sporech místního a cizího člověka znamenalo soudní řízení často jediný způsob jak dosáhnout svého. I tyto spory ale mohly skončit usmířením, ale spíše než tlak sousedů k tomu přispívalo nebezpečí, že by mohl být obžalovaný vydán k hrdelnímu soudu nebo dlouhodobě uvězněn. Pokud městská rada nedokázala v trestněprávních sporech týkajících se zejména krádeží sporné strany přesvědčit, aby se spolu usmířily, a selhala i možnost složení očišťující přísahy, zdá se, že odkládala definitivní rozhodnutí. Městské rady chtěly nastolit pokojné sousedské vztahy, což ale nebylo možné učinit prostřednictvím soudního výnosu, který by byl pro jednu stranu velmi bolestivý a podlamující její dobrou pověst. V jednání městských rad se objevuje určitá nechuť rozhodnout v neprospěch jedné strany. V jiných typech trestněprávních sporů se tato nechuť neprojevila vůbec nebo jen v menší míře. U sporů o čest měla i městská rada mnohem větší možnosti, jak při sama ukončit. Sporným stranám mohla usmíření nařídit nebo mohla obě strany mírně potrestat a opatřit je přitom na cti. Spory o čest byly považovány za malicherný typ sporů obtěžujících jak vrchnostenský soud, tak i městské soudy. U tohoto typu pří bylo také někdy obtížné určit jednoznačně viníka, protože nařčení mohlo být oboustranné. Vyřešení sporu smířením ulehčovalo i to, že odpuštění protivníkovi bylo považováno za křesťanskou ctnost a snad i akt milosrdenství. Zahájení soudního řízení s sebou neslo nebezpečí i pro žalobce, kteří museli před soudem svůj nárok nebo provinění obžalovaného prokázat. Sporným stranám během civilního řízení hrozilo před hejtmanským soudem zřejmě větší nebezpečí tvrdšího postihu než před městskými soudy. Vrchnostenský soud se častěji než městské soudy uchyloval k potrestání jak obžalovaného, tak zároveň i žalobce. Řešení sporů v trestněprávních věcech u vrchnostenského soudu s sebou ale neslo také nebezpečí, že během soudního řízení vyplynuly na povrch informace o činu, za který byly sporné strany soudem nakonec potrestány. Soud se tedy nakonec zabýval zcela jinou věcí,
než byl původní záměr stran. Rozdíl mezi soudním řízením před městskými soudy a vrchnostenským soudem byl i v jeho délce trvání. U městských soudů se mnohem častěji setkáváme s odvoláním proti rozhodnutí k apelačnímu soudu, což mohlo délku projednávání některých sporů protáhnout i na několik let. Městské soudy řešily nejrychleji, zpravidla do dvou měsíců, spory o čest, které představovaly také nejčastější typ jimi projednávaných sporů. Většina sporů byla hejtmanským soudem rozhodnuta do půl roku od zahájení soudního řízení. Kratší doba projednávání sporů se dá snad vysvětlit tím, že se sporným stranám během jednání nedostalo tolik prostoru pro vzájemnou výměnu názorů, neboť se zde nesetkáváme s předkládáním replik ani duplik. Dokládalo by to, že hejtmanský soud u poddaných disponoval větší autoritou než ostatní soudy na panství. Alternativou k vedení soudního procesu bylo smírné řešení konfliktu. Výhodnost smírem ukončených sporů zdůrazňuje také Koldínův zákoník a toto řešení podporovaly všechny soudní instance od nejnižších po nejvyšší. Podíl sporů ukončených smírně není možné určit, protože velká část konfliktů usmířených mimosoudním způsobem nebyla do knih zapsána. K usmíření stran mohlo dojít hned po eskalaci konfliktu, kdy si buď sporné strany uvědomily nepřijatelnost nebo zbytečnost takového chování a navzájem si odpustily. Tak končily nejčastěji verbální konflikty, tzn. nářky cti a zhanění, a také spory, v nichž byla použita určitá míra násilí, tzn. rvačky. Zásadní úlohu při řešení těchto sporů hráli sousedé a rychtář, kteří bezprostředně po konfliktu domlouvali svářícím se stranám. Pokud soudní řízení pokračovalo dál, bylo zvykem, že se městská rada snažila sporné strany usmířit znovu a opakovaně je vyzývala k uzavření přátelské smlouvy. Konšelé se snažili dosáhnout usmíření stran a ukončení řízení zejména před publikováním svědeckých výpovědí a zatažením dalších lidí do sporu. Existovalo zde reálné nebezpečí vzniku postranních pří o důvěryhodnost svědků, což s sebou mohlo přinášet zhoršení stávajících sociálních vztahů uvnitř komunity a narušení sociálního smíru. Neuzavření přátelské smlouvy po několikerém vyzvání mohli již členové městské rady zvláště ve přích o malichernosti chápat jako určitý nevděk a pohrdání soudem. Zcela výjimečně se můžeme setkat s uzavřením přátelské smlouvy až po vynesení nálezu soudem. Tento postup mohl znamenat jediný způsob ochránění cti a minimalizování nebezpečí vydání k útrpnému právu. Během soudního řízení používala městská rada k usmíření sporných stran určité přesvědčovací až donucovací prostředky. Konšelé tak apelovali na morální hodnoty, neopomíjeli zdůraznit, že z počátečního sporu narušujícího vztahy mezi jeho bezprostředními účastníky by se mohl rozvinout konflikt, který by se dotkl i dalších osob a narušil vztahy v komunitě. Městská rada mohla svou roli posilovat přirovnáváním k otcovské autoritě. Členové městské rady dále upozorňovali na zbytečné zaneprázdňování městské rady i samotných účastníků sporu a finanční
náklady. Z tohoto pohledu bylo uzavření přátelské smlouvy oproti rozsudku nebo výpovědi soudu výhodným řešením, při kterém nebyly ohroženy v takové míře stávající společenské vztahy. Smyslem uzavření přátelských smluv bylo nastolení vztahů a stavu před konfliktem. Při uzavírání smlouvy se obě strany zavazovaly pod hrozbou sankce k dodržování smíru. Závazky, na něž sporné strany v přátelských smlouvách přistoupily, tak mohly být stejně efektivní jako rozsudky soudů. Pro všechny zúčastněné znamenalo ukončení sporu smírem omezení finančních nákladů a časových ztrát na minimum. Uzavření přátelské smlouvy bylo pro samotné sporné strany možností jak vyjít ze sporu s „čistým štítem“, tzn. s nepoškozenou pověstí a hlavně ctí. Uzavřením smlouvy obě strany mohly svou čest ještě více utužit, protože navenek ukázaly svou schopnost dohodnout se, ovládat své vášně a projevily také křesťanskou lásku k bližnímu. Rozhodčí řízení tak bylo velice účinným mechanismem urovnávání sporů, které umožňovalo, aby právo fungovalo zároveň jako nástroj k mírnění napětí, zajištění pořádku a prosazování sebekázně, tak i v zájmu jednotlivce a společenství. Formální ukončení sporu smírnou cestou vyhovovalo jak poddaným, tak i městským radám a na vyšší úrovni i vrchnosti a státu. Podpora rychlého ukončení sporů a soudního řízení vrchnostmi pro ně znamenala obranu vlastních fiskálních zájmů, což se na nižší úrovni setkávalo se snahou městských rad o zachování klidu v komunitách. Tři hlavní sporné oblasti – majetek, čest a násilí – se v různé podobě objevovaly také v rámci sporů v rodině či mezi partnery, mezi sousedy i ve vztazích poddaných a vrchnosti a zároveň se odrážely ve způsobu řešení těchto sporů. Společnost zaujímala k násilí jako nástroji řešení konfliktů za určitých okolností, např. v sebeobraně, poměrně shovívavý postoj. Za nepřijatelné bylo považováno zákeřné násilí, sloužící k vlastnímu obohacení. K užití násilí vedly raně novověkého člověka různé motivy, které se často překrývaly. Svou roli v nich mohly sehrát v různých kombinacích pohnutky, jako pomsta, obrana cti, sebeobrana či pomoc jiné osobě, ochrana majetku nebo ochrana dětí. Jako bezdůvodná se může zdát většina konfliktů s násilným aspektem, které se odehrály v opilosti a souvisely s urážkami cti. Násilí bylo také jedním z projevů manželských sporů, i když je v pramenech doloženo pouze zřídka. I v manželském vztahu bylo jeho užití za některých okolností přijatelné, neboť se manželům obecně přiznávalo právo neposlušnou manželku fyzicky potrestat. Jeho míra ale neměla přesáhnout hranici krutosti. Městské rady i vrchnostenští úředníci se manželskými poměry zabývaly asi až v případech, kdy manželské násilí dosáhlo značné míry. Zdá se, že městské rady tyto „týrané“ manželky ochraňovaly v případech, kdy se mohly zaštítit širším okruhem osob, které se zaručily za jejich bezúhonnost. Význam sociálních sítí a rodinného zázemí vystupuje do popředí zejména tehdy, pokud mohly ženu uchránit od vážnějšího postihu.
Ten hrozil zejména ženám také v případech mimomanželského či předmanželského pohlavního styku. Pokud poměr skončil nechtěným těhotenstvím, bránily se dívky či ženy zpravidla tím, že ke styku došlo pod slibem manželství, který jim otec dítěte předtím dal. Přestože se manželskými spory a svedeními pod slibem manželství neměly světské soudy zabývat a strany měly být odkazovány na církevní soudy, ojediněle se spory tohoto charakteru v zápisech zejména městských soudů objevují. Soudy k tomu vedla snaha vyjít vstříc dobře situovaným sousedům a zabránit jejich možným potížím. Jejich cílem bylo zřejmě zprostředkovat dohodu o odškodnění, případně dosáhnout odvolání obvinění, které žena na muže vznesla. Tyto události zcela jistě nesly nebezpečí značného poškození pověsti. Ženám hrozilo nebezpečí, že budou definitivně zařazeny mezi osoby s pochybnou pověstí, které ztratily svůj dosavadní sociální status, vyčlenily se tak z využitelných sociálních sítí a nemohly se pak spolehnout na podporu sousedů, přátel ani příbuzných. Zachycené případy tak sice vypovídají o určité volnosti a toleranci k přestupkům týkajících se manželství a pohlavního života, tato tolerance se ale týkala hlavně usedlého obyvatelstva. Násilí současně nabízelo i právu prostředek, s jehož pomocí mohlo prosazovat své požadavky a ve jménu vyššího pořádku bojovat s nezákonnými násilnými činy, „civilizovat“ je a dosáhnout tak zákonného pořádku. S použitím násilí proti úředním osobám se setkáváme pouze u rychtářů, kteří se stávali cílem hlavně verbálních, ale i fyzických útoků sousedů zejména při výkonu svých povinností, kdy dohlíželi na zachovávání veřejného pořádku. Ke sporům docházelo také v souvislosti s vykonáváním robotních povinností, kdy se stával rychtář ve větší míře nástrojem vrchnostenských zájmů a místo vrchnosti také cílem reakcí nespokojených poddaných. K nespokojenosti
s růstem
pracovních
povinností
nedocházelo
jen
v souvislosti
s vrchnostenskými požadavky, ale také s nepřiměřenými nároky samotných městských správ na své sousedy. Autorita konšelů, rychtáře nebo jiných vrchnostenských úředníku či zaměstnanců byla zpochybňována zejména urážkami na cti. Někteří nactiutrhači prostřednictvím urážek vyjadřovali své pochybnosti o správném vedení městských účtů nebo upozorňovali na podivné obsazování některých postů, např. rychtáře či hajného. Sousedé se uráželi prostřednictvím nadávek, potupných písní či pomluv, jimiž se útočníci snažili svého protivníka vyčlenit ze svého sociálního okruhu a včlenit mezi lidi, kteří byli pro společnost nebezpeční nebo nepřijatelní. Jako ohrožení cti bylo chápáno jakékoliv spojování se sníženými osobami a s činnostmi, které tyto osoby vykonávaly, a s činy, za něž hrozil hrdelní postih. Zcela pochopitelnou byla urážka na cti způsobená nadávkou. Nejčastější nadávkou použitou proti mužům byla „šelma“, „zrádce“ či „zloděj“; u žen to byla zpravidla „kurva“, kterou užívali shodně muži i ženy. Tato nadávka odráží dvojí sexuální normu, která ženám přisuzovala
sexualitu představující nebezpečí. Množství mužských nadávek dokládá snad širší prostor pro jednání, které se neomezovalo tak na sféru rodiny jako v případě žen. Kromě vlastní pověsti mužů hrála dobrá pověst jejich matky velkou a snad i rozhodující roli v možnosti profesního uplatnění. Zpochybnění cti žen mohlo mít dopad i na další členy domácnosti a mohlo ohrozit jejich pověst a šance v budoucnu. Zpochybňování manželského původu mohlo vést k tomu, že řemeslníci nebo tovaryši nebyli přijati do cechu. Soudy někdy přistoupily k potrestání sporných stran. Udílely většinou tresty krátkodobého vězení, a to častěji u urážek místních autorit, kdy potrestaly více než 40 % provinilců. Oproti tomu je trest vězení doložen jen přibližně u 6 % nářků cti. Trest vězení mohl soud uložit i při usmíření sporných stran, takže i přátelské smlouvy měly určitý disciplinační potenciál. Soud k sankci ve formě vězení přistoupil většinou v případech, kdy šlo o spor jednotlivce s městskou radou nebo jinou úřední osobou, např. rychtářem nebo vrchnostenským úředníkem, případně ve přích, které se zřejmě vymykaly běžně řešeným sporům, např. konflikty muže a ženy, ve kterých mohla být použita i určitá míra násilí. Tresty vězení byly ukládány také v případech, pokud ke sporům o čest došlo na tzv. výsadních místech, např. v kostele, na radnici či domě rychtáře, což bylo bráno opět jako vážné provinění namířené proti místní samosprávě, církevním autoritám či vrchnosti. Jako „urážka“ vrchnosti bylo chápáno také vracení se k jednou vyřešeným konfliktům, které byly ukončeny prostřednictvím vrchnosti usmířením. Podobně mohl být trest vězení uložen také v případech, kdy soudní řízení kvůli malicherným sporům trvalo příliš dlouho, strany se mezi sebou nedokázaly dohodnout, a zatěžovaly tak zbytečně dlouho soudní instituce. Oproti městským radám, které ve svých rozhodnutích v případech nařčení cti obecně či urážek autorit postupovaly poměrně mírně, se hejtmanský soud stavěl v ochraně postavení členů městských samospráv a rychtářů tvrději. Zvlášť u městských soudů se zdá, že se s uložením trestu setkáváme jen v těch sporech o čest, které soudobá společnost považovala za vážnější a jež svým způsobem vybočovaly z přijatelných mezí. Trest vězení byl uložen ve sporech mezi mužem a ženou a v případech vážnějších nařčení týkajících se krádeží či nemanželského původu a snad také mimomanželského poměru. Ve sporech s použitím násilí byly tresty vězení někdy ukládány v kombinaci s pokutami a zcela ojediněle s nucenými pracemi. Soudy přistupovaly k uložení těchto trestů ve vážnějších násilných činech, kdy bylo fyzické násilí použito v noci, a nabývalo tak úkladnější formy, a pokud mělo za následek smrt napadeného. Přísněji byly postihovány také násilné činy namířené proti ženám, jako byla znásilnění. Provinilcům někdy hrozila ztráta části nebo celého dědického podílu a jeho propadnutí vrchnosti. Příklady zabavování majetku provinilců ze strany vrchnosti a znevýhodňování některých dědiců ze strany otce z důvodu jejich mravně závadného chování, jako byla neposlušnost, uzavření
sňatku bez povolení či špatné charakterové vlastnosti, tak ukazuje na soulad zájmů vrchnosti a hospodářů i v nejmenších společenských jednotkách, jako byla rodina či domácnost. Vrchnost i hlava rodiny tak využívaly stejný nátlakový prostředek, a to majetek. Hrozba majetkového postihu a ztráty dědického podílu tak byla alespoň u skupiny obyvatelstva, která něco potencionálně vlastnila, nejefektivnějším způsobem disciplinace. O tom zda bude provinilec ve vážnějších trestněprávních případech, jako byly krádeže a ublížení na zdraví, souzen v rámci akuzačního řízení před městským soudem nebo v rámci inkvizičního řízení před hrdelním vrchnostenským soudem, rozhodovala pověst viníka. Zejména v postoji městských rad se v postihování vážnějších trestních věcí opakovaně objevuje určitá benevolentnost. Mírný postup k viníkům konšelé zaštiťovali tlakem sousedů a poctivých lidí, na základě jejichž přímluv se rozhodli obviněného propustit. Hromadné dosvědčení dobré pověsti znamenalo pro provinilé osoby možnost znovu začlenění do starého prostředí. Při rozhodování pravděpodobně hrála svou roli otevřeně projevovaná lítost viníků nad svým činem a prosby o odpuštění. Polehčující okolností mohl být stav opilství, zohledňován byl také nižší věk hříšníka a dosavadní bezúhonnost. Svou roli mohlo sehrát také vážené postavení otce či rodičů v dané komunitě, kdy se městské rady snažily vyjít vstříc svému dobře situovanému sousedu. Viníci museli zpravidla slíbit, že se v budoucnu vyhnou nějakému závadnému chování, protože se jinak vystavovali nebezpečí, že ponesou následky i za své minulé „hříchy“. Městské rady ale často o propuštění provinilců nerozhodovaly samy, ale vyžádaly si i stanovisko hejtmana. V soudním systému tak hrály značnou roli čest a milosrdenství. Čest byla rozhodující při začleňování jednotlivce do sociálních sítí, které byly zdrojem milosrdenství a které mohly viníka uchránit od tvrdšího postihu. Společnost sice byla do značné míry tolerantní k vážnějším přestupkům, ale měřila dvojím metrem. Pokud se člověk pochybného společenského postavení, což se týkalo zejména neusedlých osob, dopustil závažnějšího přestupku, vystavoval se tvrdšímu postihu a stíhání v rámci inkvizičního soudního řízení. Tresty tak směřovaly k upevnění společenské hierarchie a viníkům měly připomenout jejich místo ve společnosti. Sloužily jako preventivní opatření, které mělo sporné strany odradit od opakování stejného jednání v budoucnu, a zároveň měly mít preventivní vliv na další obyvatele městeček či vesnic, aby se podobného jednání nedopouštěli. Soudní instituce se snažily zabránit zbytečnému používání zbraní a násilným výbuchům zejména na veřejných prostranstvích, zejména v krčmách. Vrchnost viděla v násilném řešení konfliktů ohrožení veřejného pořádku a zároveň zásah do vlastních pravomocí a jejího monopolu při řešení sporů. V rozhodnutích vrchnostenského soudu se projevuje snaha ochránit své hospodářské zájmy, zabránit útokům proti vrchnostenským úředníkům či představitelům městské samosprávy. Prostřednictvím trestů
se snažila prosadit respektování jasně daných společenských rolí a upevnit mocenskou hierarchii na panství. Na základě občasných sankcí, tak lze snad sledovat úsilí vrchnosti omezit a „kriminalizovat“ zejména řešení sporů poddaných násilnou formou na vlastní pěst. Na úrovni panství se mezi všemi subjekty – poddanými, městskými radami a rychtáři, vrchnostenskými úředníky a českou komorou – utvářely složité a navzájem propletené vztahy, v nichž mohli jednotliví účastníci jednat co nejvýhodněji ve svůj prospěch a také v zájmu udržení sociálního řádu ve společnosti. Nižší světské soudy, tzn. i městské rady, byly používány hlavně jako prostředek ke zvládnutí konfliktů obyvatelstva a z menší části sloužily také jako kontrolní instrument v rukou vrchnosti. Obce a poddaní zároveň ale sami působili jako určitý mechanismus sloužící k dohledu nad činností rad, rychtáře či dokonce samotných úředníků, protože se obraceli se svými stížnostmi buď na vrchnostenské úředníky, nebo na českou komoru. Místní autority se snažily zachovat smír v lokalitách oboustranným uzavíráním přátelských smluv, které obsahovaly sankci pro případ nedodržování smírné úmluvy, dále zaručováním a slibem některých provinilců k zachování klidu, případně jejich mírným trestáním. V případě neúspěchu městské rady žádaly hejtmanský soud o pomoc se zvládnutím nepoddajných sousedů, kteří jejich autoritu nerespektovali. Zaručení některým jedincům zabránilo v řešení sporu násilným způsobem, což snad dokládá úspěch disciplinačních snah vrchnosti, která se alespoň v 16. století zaměřovala hlavně na boj s násilím, a internalizaci požadovaných norem chování. Docházelo k ní hlavně prostřednictvím nátlakových prostředků a hrozby trestů, které s sebou nesly poškození vlastní pověsti a cti a někdy také majetkovou újmu. Zejména možné majetkové postihy měly jednotlivce přesvědčit k respektování otcovské autority, ale také vrchnosti, základních církevních svátostí a morálky. Strach z vrchnostenských úředníků fungoval jak u potencionálních viníků, tak i u samotných členů obecní samosprávy. Rychtáři a městské rady byli pojítkem mezi vrchnostenskými úředníky a poddanými, a byli tak důležitým předpokladem pro fungování vrchnostenské správy. Hejtman někdy řešením sporů v obcích a plněním dalších úkolů pověřoval další vrchnostenské úředníky či zaměstnance, kteří se pak jako „prodloužená ruka vrchnosti“ dostávali do sporů s místní samosprávou. Tím, že městské rady a rychtáři představovali mezičlánek správy, se vrchnost dostávala do výhodné pozice, kdy mohla vystupovat zároveň jako ochránce poddaných proti excesům ze strany rychtářů či konšelů a zároveň jako ochránce místních autorit proti útokům poddaných. Při ochraně místních autorit snad vrchnost nebrala ani tak vážně případy, kdy se s nimi dostávali do sporů jednotlivci, kteří se dopouštěli nejčastěji urážek konšelů jako jednotlivců nebo zpochybňovali důvěryhodnost městské rady, ale hlavně ty případy, kdy odpor nabýval organizovanější formy, např. během renovací rad. Tím, že vrchnost přesunula výkon některých
pravomocí na samotné členy místních komunit, docílila toho, že se hlavně proti nim obracela i „nenávist“ jejich sousedů. To sice mohlo v důsledku vnést do komunit neklid, ale zde nastupuje vrchnost v roli soudce a usmiřovatele, který zasahoval proti excesům z obou stran a v případě nutnosti přistoupil k potrestání zúčastněných, čímž přispívala k udržení stability v lokalitách. V některých případech vrchnost povýšila vlastní hospodářské zájmy nad momentální požadavky nespokojených sousedů a některé poddané do určité míry uchránila před nenávistí či hysterií ostatních sousedů. Stabilitu v obcích se v těchto případech snažila zachovat stanovením podmínek soužití a sankce pro případ jejich nedodržování. Rozhodnutí hejtmana v sobě obsahovala ideál toho, jak se mají chovat členové městských rad, kteří byli zástupci vrchnosti a kteří měli mít především na zřeteli její zájmy. Od sousedů a obecně od všech poddaných se zase čekalo, že budou ke svým „představeným“ především poslušní.
Prameny nevydané Národní archiv Praha Apelační soud, kn. č. 102–138 (knihy ortelů české řady z let 1548–1638) Stará manipulace, B 144/1–11, kart. č. 227 (záležitosti městečka Bohdaneč) D 27/1–9, kart. č. 624, 625 (záležitosti městečka Dašice) H 121/1–4. kart. č. 917 (záležitosti městečka Holice) P 79/1–9, kart. č. 1677 (záležitosti města Přelouče) S 223/1–8, kart. č. 2320 (záležitosti městečka Sezemice) T 104/1–6, kart. č. 2433 (záležitosti městečka Týnec nad Labem) Nová manipulace P 9/24 (městské rady, konšelské úřady), kt. 628 P 9/84, kt. 635 (spor týneckých 1694) Berní rula kn. č. 14 (Chrudimsko) Státní oblastní archiv Zámrsk Velkostatek Pardubice kn. č. 8, Vejpis všech privilegií obdarování a konfirmací měst a městeček (1659) kn. č. 13, Urbář panství (1563) kn. č. 17, Urbář panství (1651) kn. č. 268, Registra pří z let 1539–1605 kn. č. 270, Registra tajemství lotrovského z let 1538–1560 kn. č. 275, Kniha zmrhaných z let 1663–1670 kn. č. 283, Kniha purkrechtní z let 1595–1622 kn. č. 317, Kniha sirotčí z let 1565–1632 kn. č. 319, Kniha sirotčí z let 1574–1582 kn. č. 320, Kniha sirotčí bílá stará z let 1581–1656 kn. č. 321, Kniha sirotčí červená z let 1596–1608 kn. č. 322, Kniha sirotčí zelená z let 1607–1617 kn. č. 1506, Registra smluv panství z let 1508–1526 kn. č. 1507, Urbář a jiné záznamy (1680) kn. č. 1513, Registra poddanských smluv panství z let 1597–1673 kn. č. 1514, Kniha hospodářských zpráv panství pardubického a smrkovického (1683) kn. č. 1518, Kopiář listů a nařízení pro hejtmana panství z let 1628–1687 kn. č. 1519, Kopiář listů a nařízení pro hejtmana panství z let 1688–1715 Státní okresní archiv Pardubice Archiv města Bohdaneč, listiny č. 1, 2, 3, 7, 8, 9, 10, 11, 19, 20, 23 kn. č. 10, Kniha městská z let 1714–1849 kn. č. 52, Zlomek knihy pří (1594)
kn. č. 53, Kniha žalob a odporů z let 1564–1739 kt. 1, 2, Spory v letech 1523–1785 Archiv města Dašice, listiny č. 1, 2, 3, 5, 6, 10 kn. č. 133, Kniha městská zelená z let 1511–1841 kn. č. 134, Kniha městská nová z let 1548–1826 kn. č. 135, Kniha městská kropenatá z let 1638–1821 Archiv města Holice, listiny č. 1, 2 kn. č. 1, Kniha městská z let 1618–1660 kn. č. 2, Kniha městská z let 1660–1695 kn. č. 3, Kniha městská – manuál z let 1693–1753 kn. č. 200, Kniha trhová z let 1689–1706 Archiv města Pardubice, listiny č. 2, 3, 5, 7 kn. č. 2, Kniha smluv z let 1574–1583 kn. č. 122, Nálezy ve přích při právu města Pardubic z let 1570–1573 Archiv města Přelouč, listiny č. 1, 2, 5, 9 kn. č. 293A, Kniha pamětí z let 1498–1510 s vpisky z let 1545–1559 kn. č. 329A, Kniha smluv z let 1545–1571 kn. č. 330, Kniha kontraktní z let 1551–1692 kn. č. 331, Kniha trhová z let 1567–1722 kn. č. 380A, Výpisy z ortelních manuálů apelačního soudu z let 1564–1653 kn. č. 380B, Kniha svědomí z let 1598–1603 kn. č. 381, Manuál právní z let 1661–1770 Archiv města Sezemice, listiny č. 1, 3, 4, 5, 6, 11, 12, 14 kn. č. 3, Kniha pamětní založená roku 1733 Státní okresní archiv Kolín Archiv města Týnec n. L. kn. č. 5, Radní manuál I z let 1642–1825 kn. č. 6, Radní manuál II z let 1670–1749 Prameny vydané BIČÍK, Zdeněk (ed.): Knihy smolné. Hradec Králové 1969. DVORSKÝ, František (ed.): Listinář pana Viléma z Pernštejna z let 1304–1521, Archiv český 17. Praha 1899. DVORSKÝ, František (ed.): Listiny Jana a Vojtěcha z Pernštejna z let 1491–1548, Archiv český 20. Praha 1902. DVORSKÝ, František (ed.): Dopisy pánův Jana a Vojtěcha z Pernštejna z let 1509–1548, Archiv český 20. Praha 1902. EMLER, Josef (ed.): Listy archivu Olešnického, Archiv český 14. Praha 1895.
FRIEDRICH, Gustav (ed.): Desky dvorské království českého III., 2. kniha provolací z let 1411– 1448, Archiv český 34. Praha 1941. HAAS, Antonín (ed.): Privilegia nekrálovských měst českých z let 1453–1500, Codex iuris municipalis IV/2. Praha 1960. HAAS, Antonín (ed.): Privilegia nekrálovských měst českých z let 1501–1526, Codex iuris municipalis IV/3. Praha 1961. JIREČEK, Hermenegild (ed.): Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého 1627. Praha 1888. JIREČEK, Josef (ed.): Práva městská království českého a markrabství moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla Krystyana z Koldína. Praha 1876. JIREČEK, Josef – JIREČEK, Hermenegild (edd.): M. Brikcího z Licka Práva městská. Praha 1880. JIREČEK, Josef – JIREČEK, Hermenegild (edd.): Zřízení zemská království českého XVI. věku. Praha 1882. KALOUSEK, Josef (ed.): Řády selské a instrukce hospodářské 1350–1626, Archiv český 22. Praha 1905. KALOUSEK, Josef (ed.): Řády selské a instrukce hospodářské 1627–1698, Archiv český 23. Praha 1906 MATĚJČEK, Bedřich – Kuchař, Karel: Panství Pardubické 1688. Faksimile mapy Jiřího Matouše Vischera. Praha 1948. MATUŠÍKOVÁ, Lenka – PAZDEROVÁ, Alena (ed.): Soupis poddaných podle víry z roku 1651 (Chrudimsko). Praha 2001. Literatura ADAMOVÁ, Karolina: Apelační soud v českém království v letech 1548–1651. In: Pocta akademikovi Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám, Praha 1975, s. 101–111. BÁCSKAI, Vera: Small towns in eastern central Europe. In: Clark, P. (ed.), Small Towns in Early Modern Europe, Cambridge 1995, s. 77–89. BAUMAN, Zygmunt: Community – Seeking Safety in an Insecure World. Cambridge 2001. BERGER, L. Peter – LUCKMANN, Thomas: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno 1999. BEUKE, Arnold: „In guter zier und kurtzweil bey der naßen angetastet“ – Aspekte des Konfliktsaustrags in der Frühen Neuzeit. In: Krug-Richter, B. – Mohrmann, R.-E. (edd.), Praktiken des Konfliktaustrags in der frühen Neuzeit, Münster 2004, s. 119–155. BIČÍK, Zdeněk: Velkostatek Pardubice a jeho archiv. Sborník prací východočeských archivů 1, 1970, s. 147–161. BODY-GENDROT, Sophie – SPIERENBURG, Pieter (edd.): Violence in Europe. Historical and Contemporary Perspectives. New York 2008. BOURDIEU, Pierre: Teorie jednání. Praha 1998. BURGHARTZ, Susanna: Disziplinierung oder Konfliktregelung? Zur Funktion städtischer Gerichte im Spätmittelalter: Das Zürcher Ratsgericht. Zeitschrift für Historische Forschung 16, 1989, s. 385–407. BURKE, Peter: Lidová kultura v raně novověké Evropě. Praha 2005. BURKE, Peter: Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická antropologie raně novověké Itálie, Eseje o vnímání a komunikaci. Praha 2007. BŮŽEK, Václav: Přípitek ve společnosti raného novověku. In: Nodl, M. – Tinková, D. (edd.), Antropologické přístupy v historickém bádání, Praha 2007, s. 189–213. CABICAR, Rudolf: Město Týnec nad Labem. Kolín 1930.
CARUS, A. W. – OGILVIE, Sheilagh: Turning Qualitative into Quantitative Evidence: A WellUsed Method Made Explicit, Cambridge Working Papers in Economics, http://www.econ.cam.ac.uk/dae/repec/cam/pdf/cwpe0512.pdf, (8. 1. 2008). CASTAN, Nicole: The Arbitration of Disputes under the Ancien Régime. In: Bossy, J. (ed.), Disputes and Settlements: Law and Human Relations in the West, Cambridge 1983, CLARK, Peter (ed.): Small Towns in Early Modern Europe. Cambridge 1995. ČERNÝ, Václav: Hospodářské instrukce: přehled zemědělských dějin v době patrimonijního velkostatku v 15.–19. století. Praha 1930. DEWALD, Jonathan (ed.): Europe 1450 to 1789. Encyclopedia of the Early Modern World, 6. New York 2004. DIBELKA, Jaroslav: Obranné strategie „zmrhaných“ žen na jindřichohradeckém panství v 17. a na počátku 18. století. Historická demografie 31, 2007, s. 5–20. DIBELKA, Jaroslav: K novým možnostem studia trestněprávní problematiky. Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva na třeboňském panství, 1650–1750. Český časopis historický 106, 2008, s. 19–53. DINGES, Martin: Die Ehre als Thema der Stadtgeschichte. Eine Semantik im Übergang vom Ancien Régime zur Moderne. Zeitschrift für Historische Forschung 16, 1989, s. 409–440. DINGES, Martin: Ehre und Geschlecht in der Frühen Neuzeit. In: Backmann, S. – Künast, H.-J. – Ullmann, S. – Tlusty, B. A. (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit – Identitäten und Abgrenzungen, Berlin 1998, s. 123-147. DINGES, Martin: The Uses of Justice As a Form of Social Control in Early Modern Europe. In: Roodenburg, H. – Spierenburg, P. (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 159–175. DRULÁK, Petr a kol.: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha 2008. van DÜLMEN, Richard: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století). Dům a jeho lidé, I. Praha 1999. van DÜLMEN, Richard: Historická antropologie. Vývoj, Problémy, Úkoly. Praha 2002. van DÜLMEN, Richard: Bezectní lidé. O katech, děvkách a mlynářích. Nepočestnost a sociální izolace v raném novověku. Praha 2003. van DÜLMEN, Richard: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století). Vesnice a město, II. Praha 2006. DUNNING, Eric: Violence and Violence–Control in Long–Term Perspective: „Testing“ Elias in Relation to War, Genocide, Crime, Punishment and Sport. In: Body-Gendrot, S. – Spierenburg, P. (edd.), Violence in Europe: Historical and Contemporary Perspectives, New York 2008, s. 227–250. ELIAS, Norbert: O procesu civilizace. Sociogenetické a psychogenetické studie. Proměny chování světských horních vrstev na Západě, I. Praha 2006. ELIAS, Norbert: O procesu civilizace. Sociogenetické a psychogenetické studie. Proměny Společnosti. Nástin teorie civilizace, II. Praha 2007. EMSLEY, Clive – JOHNSON, Eric – SPIERENBURG, Pieter (edd.): Social Control in Europe, 2, 1800–2000. Columbus 2004. FOUCAULT, Michel: Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha 2000. FOYSTER, Elizabeth: Marital Violence. An English Family History, 1660–1857. Cambridge 2005. FRANK, Michael: Dörfliche Gesellschaft und Kriminalität. Das Fallbeispiel Lippe 1650–1800. Paderborn 1995. FREE, Anthony: The Anthropology of Pierre Bourdieu: A reconsideration. Critique of Anthropology 16, 1996, s. 395–416, http://coa.sagepub.com/cgi/content/refs/16/4/395 (3. 11. 2007).
FROLEC, Václav – VAŘEKA, Josef: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha 2007. GABRIEL, František: Obchod se solí v Čechách v době od 17. do počátku 19. století. Praha 1967. GARRIOCH, David – PEEL, Mark: Introduction: The Social History of Urban Neighborhoods. Journal of Urban History 32, 2006, s. 663–676, http://juh.sagepub.com/cgi/content/abstract/ 32/5/663 (3. 11. 2007). GEERTZ, Clifford: Interpretace kultur. Vybrané eseje. Praha 2000. van GENNEP, Arnold: Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha 1997. GRULICH, Josef: Zkoumání „maličkostí“ (Okolnosti vzniku a významu mikrohistorie). Český časopis historický 99, 2001, s. 519–547. GRULICH, Josef – ZEITLHOFER, Hermann: Struktura jihočeských venkovských a městských domácností v 16. a 17. století (Příspěvek k dějinám sociální každodennosti poddaných v období raného novověku). Historická demografie 23, 1999, s. 31–84. de HAAN, Willem: Violence as an Essentially Contested Concept. In: Body-Gendrot, S. – Spierenburg, P. (edd.), Violence in Europe: Historical and Contemporary Perspectives, New York 2008, s. 27–40. HAAS, Antonín: Soupis privilegií měst a městeček ve východočeském kraji (české části) od roku 1526. Sborník prací východočeských archivů 2, 1972, s. 127–220. HAAS, Antonín: Omezení odúmrti a vdovská třetina v starém českém městském právu. Právněhistorické studie 17, 1973, s. 199–216. HÄBERLEIN, Mark: Tod auf Herrenstube: Ehre und Gewalt in der Augsburger Führungsschicht (1500–1620). In: Backmann, S. – Künast, H.-J. – Ullmann, S. – Tlusty, B. A. (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit – Identitäten und Abgrenzungen, Berlin 1998, s. 148– 169. HAMANNOVÁ, Brigitte: Habsburkové: životopisná encyklopedie. Praha 2001. HARRINGTON, Austin a kol.: Moderní sociální teorie. Základní témata a myšlenkové proudy. Praha 2006. HÄRTER, Karl: Social Control and the Enforcement of Police–Ordinances in Early Modern Criminal Procedure. In: Schilling, H. – Behrisch, L. (edd)., Institutionen, Instrumente und Akteure sozialer Kontrolle und Disziplinierung im frühneuzeitlichen Europa/Institutions, Instruments and Agents of Social Control and Discipline in Early Modern Europe, Frankfurt n. M. 1999, s. 39–63. HAUSENBLASOVÁ, Jaroslava: Počátky apelačního soudu v Čechách a jeho personální obsazení 1548–1627. Paginae historiae (Sborník národního archivu) 13, 2005, s. 5–31. HIML, Pavel: Die „armben Leüte“ und die Macht. Die Untertanen der südböhmischen Herrschaft Český Krumlov/Krumau im Spannungsfeld zwischen Gemeinde, Obrigkeit und Kirche (1680–1781). Stuttgart 2003. HIML, Pavel: Zrození vagabunda. Neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století. Praha 2007. HINDLE, Steve: The Keeping of the Public Peace. In: Fox, A. – Hindle, S. (edd.), The Experience of Authority in Early Modern England, London 1996, s. 213–248. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: Zápisy z manželských sporů – nepovšimnutý pramen 15. století. In: Pocta Josefu Petráňovi: Sborník prací z českých dějin k 60. narozeninám prof. dr. Josefa Petráně, Praha 1991, s. 79–93. HOEBEL, Edward Adamson – FROST, Everest L.: Cultural and Social Anthropology. New York 1976. HOFFMANN, Carl. A.: Nachbarschaften als Akteure und Instrumente der sozialen Kontrolle in urbanen Gesellschaften des sechzehnten Jahrhunderts. In: Schilling, H. – Behrisch, L. (edd), Institutionen, Instrumente und Akteure sozialer Kontrolle und Disziplinierung im frühneuzeitlichen Europa/Institutions, Instruments and Agents of Social Control and Discipline in Early Modern Europe, Frankfurt n. M. 1999, s. 187–202.
HOFFMANN, Carl. A.: Social Control and the Neighborhood in European Cities. In: Roodenburg, H. – Spierenburg, P. (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 309–327. HOFFMANN, František: České město ve středověku. Praha 1992. HOFMANN, Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy. Plzeň 1984. HOFMANN, Gustav: Vrchnostenská správa poddanských měst a městeček v jihozápadních Čechách v letech 1750–1850. In: Macková, M. (red.), Poddanská města v systému patrimoniální správy (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996, s. 45–52. HOHKAMP, Michaela: Herrschaft in der Herrschaft. Die vorderösterreichische Obervogtei Triberg von 1737 bis 1780. Göttingen 1998. HOHKAMP, Michaela: Grausamkeit blutet, Gerechtigkeit zwackt: Überlegungen zu Grenzziehungen zwischen legitimer und nicht–legitimer Gewalt. In: Eriksson, M. – KrugRichter, B. (Hg.), Streitkulturen: Gewalt, Konflikt und Kommunikation in der ländlichen Gesellschaft (16.–19. Jahrhundert), Köln–Weimar–Wien 2003, s. 59–79. HORSKÁ, Pavla – MAUR, Eduard – MUSIL, Jiří: Zrod velkoměsta. Urbanizace českých zemí a Evropy. Praha – Litomyšl 2002. HRDLIČKA, Josef: Otázky bez odpovědí aneb konsenzuální ticho při obnovách městských rad v raně novověkých Čechách. Opera historica 12, 2007, s. 187–220. CHOCHOLÁČ, Bronislav: „Stalo se Léta Páně za rychtářství…“, Příspěvek k dějinám správy městečka Dolní Bobrová a k majetkovým poměrům jeho představitelů v 2. polovině 16. a 17. století. Časopis matice moravské 116, 1997, s. 119–136. CHOCHOLÁČ, Bronislav: Selské peníze. Sonda do finančního hospodaření poddaných na západní Moravě koncem 16. a v 17. století. Brno 1999. CHOCHOLÁČ, Bronislav: Poddanský úvěr na Moravě v 16. a 17. století. Český časopis historický 99, 2001, s. 59–84. CHOCHOLÁČ, Bronislav: Soudní znalci, notáři a spekulanti? Role rychtářů na západní Moravě v 16. a 17. století. In: Borovský, T. – Jan, L. – Wihoda, M. (edd.), Ad vitam et honorem: profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 753–759. CHOCHOLÁČ, Bronislav: Poddaní na venkově. In: Borovský, T. – Chocholáč, B. – Pumpr, P. (edd.), Peníze nervem společnosti: K finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století, Brno 2007, s. 292–336. INGRAM, Martin: History of Sin or History of Crime? The Regulation in Morality in England, 1450-1750. In: Schilling, H. – Behrisch, L. (edd.), Institutionen, Instrumente und Akteure: sozialer Kontrolle und Disciplinierung in früneuzeitlichen Europa/Institutions, Instruments and Agents of Social Control and Discipline in Early Modern Europe, Frankfurt n. M. 1999,, Frankfurt n. M. 1999, s. 87–103. INGRAM, Martin: Charivari and Shame Punishments: Folk Justice and State Justice in Early Modern England. In: Roodenburg, H. – Spierenburg, P. (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 288–308. JANIŠOVÁ, Jana: Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě (edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic 1541–1556). Dizertační práce, PF MU. Brno 2006. JOHANSSON, Kenneth: Herrar och bönder. Om jurisdiktionen i några småländska friherrskap på 1600–talet. Scandia 56/2, 1990, s. 161–191. JORDÁNKOVÁ, Hana – SULITKOVÁ, Ludmila: Rychtářské knihy z Archivu města Brna jako významné prameny k výzkumu kriminality v raném novověku. Časopis matice moravské 120, 2001, s. 175 – 185.
JORDÁNKOVÁ, Hana – SULITKOVÁ, Ludmila: „Otevřená společnost“ jednoho královského města na prahu novověku (na příkladu Brna). In: V komnatách paláců – v ulicích měst (Sborník příspěvků věnovaných Václavu Ledvinkovi k šedesátým narozeninám), Praha 2007, s. 165–180. JOUNEAUX, Olivier: Ordre, désordre et irrespect dans les villages d´Île–de–France aux XVIIe et XVIIIe siècles. In: Brizay, F. – Follain, A. – Sarrazin, V. (edd.), Les justices de village: Administration et justice locales de la fin du Moyen Âge à la Révolution, Rennes 2002, s. 145– 169. JUNGMANN, Josef: Slovník česko-německý, I–IV. Praha 1835–1839. KEJŘ, Jiří: Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha 1998. KELLER, Jan: Úvod do sociologie. Praha 1999. KILIÁN, Jan: Město ve válce, válka ve městě. Mělník 1618–1648. České Budějovice 2008. KLABOUCH, Jiří: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. KLABOUCH, Jiří: Staré české soudnictví (jak se dříve soudívalo). Praha 1967. KLOFÁČ, Jaroslav – TLUSTÝ, Vojtěch: Soudobá sociologie I. Praha 1965. KONITZER, Werner (rec.): Gewalt als Tätigkeit, die ihren Zweck in sich selbst trägt: Reemtsma, Jan Philipp: Vertrauen und Gewalt, Hamburg 2008. Newsletter zur Geschichte und Wirkung des Holocaust 33, 2008; http://www.fritz–bauer–institut.de/rezensionen/ nl33/01–Konitzer.pdf (2. 2. 2009). KOPECKÝ, Antonín: Sezemice nad řekou Loučnou. Kutná Hora 1887. KORBELÁŘOVÁ, Irena: Městské soudnictví v Moravské Ostravě ve světle rychtářských knih (1692–1787). Příspěvky k dějinám a výstavbě Ostravy a Ostravska 16, 1991, s. 338–350. KRAUS, Jiří a kol.: Nový akademický slovník cizích slov, A-Ž. Praha 2007. KREUZ, Petr: Hrdelní soudnictví města Nymburka v době předbělohorské a jeho výkon. Právněhistorické studie 33, 1993, s. 53–88. KREUZ, Petr: K charakteristice procesního projednávání trestních případů v českých městech doby předbělohorské. In: Francek, J. (red.), Hrdelní soudnictví v českých zemích v 16.–18. století (Sborník příspěvků z konference, konané v Pardubicích 21.–22. 9. 1995), Pardubice 1996, s. 63–100. KREUZ, Petr: Ženy v trestněprávních případech před městským soudem Starého Města pražského v letech 1548–1560. Documenta Pragensia 13, 1996, s. 101–134. KREUZ, Petr: Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech 1526–1547. Praha 2000. KREUZ, Petr: Aktéři bez hřiště a bez pravidel? Kuděj 3, 2001/2, s. 68–76. KREUZ, Petr: Několik poznámek k otázce odrazu kriminality v písemnostech soudů předbělohorských Čech (Příspěvek k metodice studia sociálních dějin kriminality v českých zemích v raném novověku). Documenta Pragensia 23, 2004, s. 123–162. KROFTA, Kamil: Dějiny selského stavu. Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. 2. vyd., Praha 1949. KRUG-RICHTER, Barbara: „Eß gehet die bauren ahn und nicht die herren“. Die Auseinandersetzungen um die Einführung neuer Dinste in der westfälischen Herrschaft Canstein 1710 bis 1719. In: Peters, J. (ed.), Konflikt und Kontrolle in Gutsherrschaftsgesellschaften: Über Resistenz– und Herrschaftsverhalten in ländlichen Sozialgebilden der Frühen Neuzeit, Göttingen 1995, s. 153–200. KRUG-RICHTER, Barbara: Konfliktregulierung zwischen dörflicher Sozialkontrolle und patrimonialer Gerichtsbarkeit: Das Rügegericht in der Westfälischen Gerichtshettschaft Canstein 1718/19. Historische Anthropologie 5, 1997, s. 212–228. KRUG-RICHTER, Barbara: Von nackten Hummeln und Schandpflastern. Formen und Kontexte von Rauf– und Ehrenhändeln in der westfälischen Gerichtsherrschaft Canstein um 1700. In: Eriksson, M. – Krug-Richter, B. (edd.), Streitkulturen: Gewalt, Konflikt und Kommunikation in der ländlichen Gesellschaft (16.–19. Jahrhundert), Köln–Weimar–Wien 2003, s. 269–307.
KRUG-RICHTER, Barbara: Das Privathaus als Wirtshaus. Zur Öffentlichkeit des Hauses in Regionen mit Reihebraurecht. In: Rau, S. – Schwerhoff, G. (edd.), Zwischen Gotteshaus und Taverne. Öffentliche Räume in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Norm und Struktur 21, Köln 2004, s. 99–117. KUBA, Jiří – ŠIMEK, Tomáš – ZAHRÁDKA, František: Soupis východočeských urbářů (2. polovina 13. století – 1776). Zámrsk 1997. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I–VII. Praha 1996–2008. LACOUR, Eva: Faces of violence revisited: A Typology of violence in early modern rural Germany. Journal of Social history 34, č. 3, 2001, s. 649–667. LEDR, J.: Dějiny města Přelouče nad Labem. Přelouč 1926. LEDVINKA, Václav: Poddanská města a městečka na panstvích jihočeských Vítkovců v 16. a poč. 17. století. In: Macková, M. (red.), Poddanská města v systému patrimoniální správy (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996, s. 173–183. LINDENBERGER, Thomas – LÜDTKE, Alf (edd.): Physische Gewalt. Studien zur Geschichte der Neuzeit. Frankfurt n. M. 1995. LUTZ, Alexandra: Ehepaare vor Gericht. Konflikte und Lebenswelten in der Frühen Neuzeit. Frankfurt – New York 2006. MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526). Města, 3. Praha 1998. MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526). Venkovský lid, Národnostní otázka, 4. Praha 1999. MAILLARD, Brigitte: Les hautes justices seigneuriales, agents actifs des régulation sociales dans les campagnes de la moyenne vallée de la Loire au XVIIIe siècle? In: Brizay, F. – Follain, A. – Sarrazin, V. (edd.), Les justices de village. Administration et justice locales de la fin du Moyen Âge à la Révolution, Rennes 2002, s. 285–295. MALANÍKOVÁ, Michaela: Rozhodčí a smírčí řízení jako součást brněnského městského práva. In: Nodl, M. –Wihoda, M. (edd.), Rituál smíření: Konflikt a jeho řešení ve středověku (Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně), Brno 2008, s. 217–224. MALÝ, Karel: K některým obecným otázkám trestního práva městského v 16. století v Čechách. In: Malý, K. (red.), Městské právo v 16.–18. století v Evropě: Sborník příspěvků z mezinárodní konference uspořádané právnickou fakultou UK ve dnech 25.–27. září 1979 v Praze, Praha 1982, s. 303–312. MALÝ, Karel: Dějiny státu a práva v Československu do roku 1918. Praha 1988. MALÝ, Karel: Trestní právo v Čechách v 15.–16. století. 2. vyd., Praha 1989. MALÝ, Tomáš: Smrt a spása duše v 17. a 18. století: Brněnští měšťané a osudy potridentské zbožnosti. Dizertační práce, FF MU. Brno 2008. MANTECÓN, Tomás A.: Honour and Social Discipline in Early Modern Spain. In: Schilling, H. – Behrisch, L. (edd), Institutionen, Instrumente und Akteure sozialer Kontrolle und Disziplinierung im frühneuzeitlichen Europa/Institutions, Instruments and Agents of Social Control and Discipline in Early Modern Europe, Frankfurt n. M. 1999, s. 203–223. MATĚJEK, František: Péče o venkovské sirotky na Moravě před Bílou horou. Sborník historický 36, 1989, s. 65–95. MATLAS, Pavel: Dvojím metrem: Trestní praxe patrimoniální jurisdikce v raném novověku. Opera historica 12, 2007, s. 291–313. MAUR, Eduard: Populační vývoj českých komorních panství po válce třicetileté. Acta Universitatis Carolinae 1972, Philosophica et Historica 3, s. 9–80. MAUR, Eduard: Český komorní velkostatek v 17. století. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica, Monographia LIX. Praha 1976.
MAUR, Eduard: Das Bäuerliche Erbrecht und die Erbschaftspraxis in Böhmen im 16.–18. Jahrhundert. Historická demografie 20, 1996, s. 93–118. MAUR, Eduard: Urbanizace Čech v raném novověku. Historická demografie 25, 2001, s. 5–64. MAUR, Eduard: Das Gesinde in Böhmen nach dem Soupis poddaných podle víry aus dem Jahre 1651. In: Cerman, M. – Zeitlhofer, H. (edd.), Soziale Strukturen in Böhmen: Ein regionaler Vergleich von Wirtschaft und Gesellschaft in Gutsherrschaften (16.–19. Jahrhundert), Wien– München 2002, s. 111–125. MAUR, Eduard: Poddanské spory na českých komorních panstvích po třicetileté válce. In: Pocta Elišce Čáňové: Sborník k životnímu jubileu, Praha 2003, s. 109–124. MÍKA, Alois: Poddaný lid v Čechách v první polovině 16. století. Praha 1960. MILLER, Jaroslav: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500– 1700). Praha 2006. MIŠKOVSKÁ, Zuzana: Týnec nad Labem. Archivní prameny Kolínska 1994, s. 29–32. MULDREW, Craig: Credit and the courts: debt litigation in a seventeenth–century urban community. Economic History Review 46, 1993, s. 23–38. MULDREW, Craig: The Culture of Reconciliation: Community and the Settlement of Economic Disputes in Early Modern England. The Historical Journal 39/4, 1996, s. 915–942. MÜLLER-WIRTHMANN, Bernhard: Raufhändel: Gewalt und Ehre im Dorf. In: van Dülmen, R. (ed.), Kultur der einfachen Leuten: Bayrisches Volksleben vom 16. bis zum 19. Jahrhundert, München 1983, s. 79–111. MURPHY, Robert F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha 2001. NECHVÍLE, Josef: Dašice a přifařené obce. Pardubice 1882. NECHVÍLE, Josef: Holice a přifařené osady. Pardubice 1882. NECHVÍLE, Josef: Sezemice, Dříteč, Kunětice a hora. Pardubice 1882. OGILVIE, Sheilagh – EDWARDS, Jeremy: Ženy a druhé nevolnictví v Čechách na počátku novověku. Historická demografie 22, 1998, s. 5–49. OGILVIE, Sheilagh: A Bitter Living. Women, Markets, and Social Capital in Early Modern Germany. Oxford 2003. OGILVIE, Sheilagh: How Does Social Capital Affect Women? Guilds and Communities in Early Modern Germany. The American Historical Review 109, 2004, http://www.historycooperative.org/ journals/ahr/109.2/ogilvie.html (25. 10. 2007). OGILVIE, Sheilagh: Village Community and Village Headman in Early Modern Bohemia. Bohemia 46, 2005, s. 402–451. OGILVIE, Sheilagh: „So that Every Subject Knows How to Behave“: Social Disciplining in Early Modern Bohemia. Comparative Studies in Society and History 48/1, 2006, s. 38–78. OGILVIE, Sheilagh: Vesnická obec a tzv. „druhé nevolnictví“ v raně novověkých Čechách. Český časopis historický 107, 2009, s. 46–94. OTTMAR, František: Městský úřad Holice 1618–1948 (Inventář k archivnímu fondu). Holice 1964. PÁNEK, Jaroslav: Městské hrdelní soudnictví v pozdně feudálních Čechách (Výsledky, problémy a perspektivy studia). Československý časopis historický 32, 1984, s. 693–728. PECHA, Leoš: Postavení nižšího kléru na pardubickém panství ve 2. polovině 17. století. Diplomová práce, FF MU. Brno 2007. PEŠEK, Jiří – SVATOŠ, Michal: Mistr Koldín a právní kultura pražských měst. In: Malý, K. (red.), Městské právo v 16.–18. století v Evropě (Sborník příspěvků z mezinárodní konference uspořádané právnickou fakultou UK ve dnech 25.–27. září 1979 v Praze), Praha 1982, s. 289– 297. PETRÁŇ, Josef: Dějiny hmotné kultury, II/1,2. Praha 1995, 1997. PETRUSEK, Miloslav: Sociologické školy, směry, paradigmata. Praha 1994.
PETRUSEK, Miloslav: Proč číst Simmela na konci tisíciletí. In: Simmel, G., Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Praha 1997, s. 159–189. PETRUSEK, Miloslav: Pierre Bourdieu – od Kabylů k „velké sociologické teorii“. In: Bourdieu, P., Nadvláda mužů, Praha 2000, s. 113–137. PLOUX, François: Violence in France’s Past: An Anthropological Approach. In: Body-Gendrot, S. – Spierenburg, P. (edd.), Violence in Europe: Historical and Contemporary Perspectives, New York 2008, s. 65-78. POSPÍŠIL, Otakar – ŠAFAŘÍK, Antonín: Holice (obraz vývoje a současnosti). Holice 1911. PROFOUS, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny, I – III. Praha 1947–1951. PROFOUS, Antonín – Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny, IV. Praha 1957. PROCHÁZKA, Vladimír: Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. Praha 1963. PROCHÁZKOVÁ, Eva: Hrdelní soudnictví města Berouna v předbělohorské době. Vlastivědný sborník Podbrdska 32/33, 1987, s. 93 – 167. RAU, Susanne – SCHWERHOFF, Gerd: Öffentliche Räume in der frühen Neuzeit: Überlegungen zu Leitbegriffen und Themen eines Forschungsfeldes. In: Rau, S. – Schwerhoff, G. (edd.), Zwischen Gotteshaus und Taverne: Öffentliche Räume in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Norm und Struktur 21, Köln 2004, s. 11–52. RAUSCHER, Rudolf: Urážka na cti podle práva zemského. Bratislava 1928. ROBERTS, Simon: The Study of Dispute: Anthropological Perspectives. In: Bossy, J. (ed.), Disputes and Settlements: Law and Human Relations in the West, Cambridge 1983, s. 1–24. ROODENBURG, Herman: Social Control Viewed from Below: New Perspectives. In: Roodenburg, H. – Spierenburg, P. (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 145–157. ROSŮLEK, František K.: Pardubicko – Holicko – Přeloučsko, III. Pardubice 1909–1926. RUDERT, Thomas: Kleine Landstädte in Mecklenburg, Pommern und Brandenburg in der Frühen Neuzeit: Bemerkungen zu Fragestellungen und zum Stand der Forschung. In: Rudert, T. – Zückert, H. (edd.), Gemeindeleben: Dörfer und kleine Städte im östlichen Deutschland (16.– 18. Jahrhundert), Köln/Weimar/Wien 2001, s. 201–215. SAKAŘ, Josef: Dějiny Pardubic na Labem, I–V. Pardubice 1920–1935. SEDLÁČEK, August: Českomoravská heraldika, II. Praha 1925. SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království českého, I. Praha 1993. SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze Královstí českého, II. Praha 1994 SEDLÁČKOVÁ, Markéta – ŠAFR, Jiří: Koncept sociální koheze, důvěry a sociálního kapitálu v sociologii. In: Šubrt, Jiří a kol., Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání a sociální struktury), Praha 2008, s. 309–353. SEJBAL, Jiří: Základy peněžního vývoje. Brno 1997 SELLIN, Volker: Mentalität und Mentalitätgeschichte. Historische Zeitschrift 241, 1985, s. 555– 598. SHARPE, J. A.: „Such Disagreement betwyx Neighbours“: Litigations and Human Relations in Early Modern England. In: Bossy, J. (ed.), Disputes and Settlements. Law and Human Relations in the West, Cambridge 1983, s. 167–187. SHOEMAKER, Robert B.: Prosecution and Punishment: Petty Crime and the Law in London and Rural Middlesex, c. 1660–1725. Cambridge 1991. SCHEUTZ, Martin: „hab ich auch im würthshauß da und dort gehört[…]“: Gaststätten als multifunktionale öffentliche Orte im 18. Jahrhundert. In: Scheutz, M. – Schmale, W. – Štefanová, D. (Hg.), Orte des Wissens, Bochum 2004, s. 169–203.
SCHEUTZ, Martin: Zwischen Schlägen und gerichtlichen Ausgleich. Formen der Konfliktaustragung in niederösterreichischen Gerichtsakten des 18. Jahrhunderts. In: KrugRichter, Barbara – Mohrmann, Ruth-E., Praktiken des Konfliktaustrags in der frühen Neuzeit, Münster 2004, s. 169–186. SCHEUTZ, Martin: Compromise and shake hands: the town council, authority and urban stability in Austrian small towns in the eighteenth century. Urban History 34, 2007, s. 51–63. SCHEUTZ, Martin: Compromise and Handshake: The Town Council, Authority and Urban Stability in eighteenth– century Austrian small towns, http://library.panteion.gr:8080/dspace/ bitstream/123456789/375/1/SCHEUTZ.pdf (21. 11. 2008). SCHREINER, Klaus – SCHWERHOFF, Gerd (edd.): Verletzte Ehre: Ehrkonflikte in Gesellschaften des Mittelalters und der Frühen Neuzeit. Köln 1995 SCHUSTER, Peter: Ehre und Recht: Überlegungen zu einer Begriffs– und Sozialgeschichte zweier Grundbegriffe der mittelalterlichen Gesellschaft. In: Backmann, S. – Künast, H.-J. – Ullmann, S. – Tlusty, B. A. (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit – Identitäten und Abgrenzungen, Berlin 1998, s. 40–66. SCHUSTER, Peter: Eine Stadt vor Gericht. Recht und Alltag im spätmittelalterlichen Konstanz. Paderborn 2000. SCHWALLER, Jan: Komorní velkostatek Pardubice v letech 1650–1651. In: K novověkým sociálním dějinám českých zemí, I: Čechy mezi tradicí a modernizací 1566–1848, Praha 1999, s. 71–93. SCHWALLER, Jan: Prameny k dějinám Pardubic v Archivu Národního muzea. Východočeský sborník historický 8, 1999, s. 139–233. SCHWALLER, Jan: Pardubice a pardubické panství v polovině 17. století – cesta k obnově. Historická Olomouc 13, 2002, s. 409–418. SCHWALLEROVÁ, Jana: Spory poddaných městečka Veselí nad Lužnicí ve světle rychtářských knih (1630–1783). Diplomová práce, FF UK. Praha 2002. SCHWALLEROVÁ, Jana: „Život a dobrá čest jedním krokem kráčejí“: Čest a každodennost ve Veselí nad Lužnicí v 17. a 18. století. Kuděj 8, 2006, s. 26–45. SCHWERHOFF, Gerd: Social Control of Violence, Violence As Social Control: The Case of Early Modern Germany. In: Roodenburg, H. – Spierenburg, P. (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 220–246. SIGLOVÁ, Tereza: Sirotci a vdovy v městečku Dašicích v letech 1563–1618. Východočeský sborník historický 11, 2002, s. 3–40. SIGLOVÁ, Tereza: Sirotci a vdovy v městečku Dašicích v letech 1563–1618. Diplomová práce, FF MU. Brno 2002. SIGLOVÁ, Tereza: „Súď se pokud súd“: spor o opatrovnictví nezletilého dítěte v městečku Bohdanči v letech 1563–1564. Východočeský sborník historický 13, 2006, s. 3–18. SIGLOVÁ, Tereza: Svatební smlouvy a manželství na příkladu městečka Dašic v letech 1563– 1652. In: „Oznamuje se láskám našim… aneb svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí“, Pardubice 2007, s. 27–45. SIMMEL, Georg: Člověk jako nepřítel. In: Simmel, G.: Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Praha 1997, s. 34–43. SPIERENBURG, Pieter: Faces of violence: homicide trends and cultural meanings: Amsterdam, 1431–1816. Journal of Social History 27, 1994. In: FindArticles.com, http://findarticles.com/p/articles/mi_m2005/is_n4_v27/ai_16108102 (2. 2. 2009). SPIERENBURG, Pieter: Social Control and History: An Introduction. In: Roodenburg, H. – Spierenburg, P. (edd.), Social Control in Europe, 1, 1500–1800, Columbus 2004, s. 1–22. SPIERENBURG, Pieter: Violence: Reflections About a Word. In: Body-Gendrot, S. – Spierenburg, P. (edd.), Violence in Europe: Historical and Contemporary Perspectives, New York 2008, s. 13–25.
STEJSKAL, Aleš: Instituce hospod v sociální teorii a praxi rožmberského dominia (1551–1611). In: Kokojanová, M. (red.), Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16.–18. století), Prostějov 1997, s. 376–408. STONE, Lawrence: The Family, Sex and Marriage in England 1500–1800. New York 1979. SULITKOVÁ, Ludmila: Vývoj městských knih v Brně ve středověku (v kontextu vývoje městských knih v českých zemích). Praha 2004. ŠALANDA, Bohuslav: Česká vesnice Široký Důl. Kolín 2008. ŠEBEK, František a kol: Dějiny Pardubic, I. Pardubice 1990. ŠENKÝŘOVÁ, Jana: Šlechtické spory o hrdlo, čest a poctivost před manským soudem olomouckých biskupů ve světle „rokové knihy“. Ročenka Okresního archivu v Olomouci 10 (29), 2001, s. 175–195. ŠIMEK, Tomáš: Správa pardubického komorního velkostatku v předbělohorském období. Východočeský sborník historický 1, 1991, s. 139–168. ŠTARHA, Ivan: K vývoji správy poddanských měst, městeček a vesnic jižní Moravy. In: Macková, M. (red.), Poddanská města v systému patrimoniální správy (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996, s. 53–62. ŠTEFANOVÁ, Dana: Herrschaft und Untertanen. Ein Beitrag zur Existenz der rechtlichen Dorfautonomie in der Herrschaft Frýdlant (Friedland) in Nordböhmen (1650–1700). In: Peters, J. (ed.), Gutsherrschaft als soziales Modell: Vergleichende Betrachtungen zur Funktionsweise frühneuzeitlicher Agrargesellschaften, Mnichov 1997, s. 199–210. ŠTEFANOVÁ, Dana: Zur Stellung der Untertanen in einer gutsherrschaftlichen Gesellschaft in der frühen Neuzeit: die Herrschaft Frýdlant 1558-1750. In: Cerman, M. – Zeitlhofer, H. (edd.), Soziale Strukturen in Böhmen: Ein regionaler Vergleich von Wirtschaft und Gesellschaft in Gutsherrschaften (16.-19. Jahrhundert), Wien–München 2002, s. 206–227. ŠTĚPÁN, Jaromír: Studie o kompilační povaze Koldínových Práv městských. Praha 1940. ŠTĚPÁN, Jaromír: Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého. In: Malý, K. (red.), Městské právo v 16.–18. století v Evropě (Sborník příspěvků z mezinárodní konference uspořádané právnickou fakultou UK ve dnech 25.–27. září 1979 v Praze), Praha 1982, s. 267– 277. ŠUBRT, Jiří: Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Sociologické teorie druhé poloviny 20. století. Praha 2001. ŠUBRT, Jiří: Mikrosociální základy makrosociologie v pojetí Randalla Collinse. In: Šubrt, J. a kol., Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání a sociální struktury), Praha 2008, s. 136– 163. ŠULC, Jaroslav: Třicetiletá válka a všední den venkovské společnosti v Čechách (se zřetelem k situaci na komorních panstvích a ve středním Polabí). Časopis národního muzea – řada historická 175, 2006, s. 41–77. TEPLÝ, Jaroslav: Feudální pozemková držba v předhusitském Chrudimsku. Pardubice 1997. TLUSTY, B. Ann: Crossing Gender Boundaries: Women as Drunkards in Early Modern Augsburg. In: Backmann, S. – Künast, H.-J. – Ullmann, S. – Tlusty, B. A. (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit – Identitäten und Abgrenzungen, Berlin 1998, s. 185–197. TLUSTY, B. Ann: Drinking, Family Relations and Authority in Early Modern Germany. Journal of Family History 29, 2004, s. 253–273; http://jfh.sagepub.com/cgi/content/ abstract/29/3/253 (3. 11. 2007). TLUSTY, B. Ann: „Privat“ oder „öffentlich“? Das Wirtshaus in der deutschen Stadt des 16. und 17. Jahrhundert. In: Rau, S. – Schwerhoff, G. (edd.), Zwischen Gotteshaus und Taverne: Öffentliche Räume in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Norm und Struktur 21, Köln 2004, s. 53–73. TOCH, Michael: Schimpwörter im Dorf des Spätmittelalters. Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 101, 1993, s. 310–327.
TÓTH, György István: Manželství, láska a děti v rolnické rodině 18. století. Dějiny a současnost 1/1993, s. 17–19 VÁLKA, Josef: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Praha 1962. VANĚČEK, Václav: Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. 2. vyd., Praha 1970. VANĚK, Pavel: Postavení poddaných na boskovickém panství na konci 16. a v 1. polovině 17. století ve světle pozemkových knih. Diplomová práce, FF MU. Brno 1997. VOBRÁTILKOVÁ, Hana: Knihy sporného soudnictví Starého Města pražského před rokem 1620. Pražský sborník historický 33, 2004, s. 25–80. VOKOLEK, Vít – ŠVECOVÁ, Ivana – PODDANÁ, Jana: Dašice, Historie města I. Dašice 2001. VOLF, Miloslav: Popis městských archivů v Čechách. Praha 1947. VOREL, Petr: Města jako sídla feudálních vrchností. In: Pánek, J. (red.), Česká města v 16.–18. století: sborník příspěvků z konference v Pardubicích 14. a 15. listopadu 1990, Praha 1991, s. 121–135. VOREL, Petr: Urbář města a panství Heřmanův Městec z roku 1572. Východočeský sborník historický 2, 1992, s. 239–274. VOREL, Petr: Dějiny města Přelouče (1086–1618), I. Přelouč 1999. VOREL, Petr: Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na Moravě v 15.–17. století. Pardubice 2001. VOREL, Petr: Dějiny města Přelouče (1618–1848), II. Přelouč 2002. WACQUANT, Loic: Pierre Bourdieu. In: Stones R. (ed.), Key sociological thinkers, Londýn 1998, s. 215–229, http://www.biograf.org/clanky/members/ clanek.php?clanek=v2707 (2. 1. 2009). WALINSKI-KIEHL, Robert: Males, „Masculine Honor“, and Witch Hunting in Seventeenth– Century Germany. Men and Masculinities 6, 2004, s. 254–271, http://jmm.sagepub.com/cgi/ content/abstract/6/3/254 (11. 11. 2007). WALZ, Rainer: Agonale Kommunikation im Dorf der Frühen Neuzeit. Westfälische Forschungen 42, 1992, s. 215–251. WASKOVÁ, Marie: Liber memorabilium Starého Města pražského z let 1631–1648 (1656) (v kontextu soudobých pražských knih pamětních). Sborník archivních prací 62, 2007, s. 574–706. WEBER, Matthias: Bereitwillig gelebte Sozialdisziplinierung? Das funktionale System der Polizeiordnungen im 16. und 17. Jahrhundert. Zeitschrift der Savigny– Stiftung für Rechtsgeschichte: Germanische Abteilung 115, 1998, s. 420–440. WELLMANN, Hans: Der historische Begriff der „Ehre“ – sprachwissenschaftlich untersucht. In: Backmann, S. – Künast H.-J. – Ullmann, S. – Tlusty, B. A. (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit – Identitäten und Abgrenzungen, Berlin 1998, s. 27-39 WETTMANN-JUNGBLUT, Peter: Gewalt und Gegen–Gewalt. Gewalthandeln, Alkoholkonsum und die Dynamik von Konflikten anhand eines Fallbeispiels aus dem frühneuzeitlichen Schwarzwald. In: Eriksson, M. – Krug-Richter, B. (edd.), Streitkulturen: Gewalt, Konflikt und Kommunikation in der ländlichen Gesellschaft (16.–19. Jahrhundert), Köln–Weimar–Wien 2003, s. 17–58. WINKELBAUER, Thomas: „Und Sollen sich die Parteien gütlich miteinander vertragen“. Zeitschrift der Savigny– Stiftung für Rechtsgeschichte: Germanische Abteilung 109, 1992, s. 129–158. WINTER, Zikmund: Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, I, II. Praha 1890, 1892. WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha 1893. WINTER, Zikmund: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století. Praha 1906.
WINTER, Zikmund: Řemeslnictvo a živnosti v XVI. věku v Čechách (1526–1620). Praha 1909. WINTEROVÁ, Alena: Hledání pravdy v civilním procesu. In: Právnická fakulta Univerzity Karlovy 1348–1998: Jubilejní sborník, Praha 1998, s. 66–75. WOITSCHOVÁ, Klára: Ortelní manuály a knihy protokolů apelačního soudu v Praze z let 1548–1783. Paginae historiae (Sborník národního archivu) 16, 2008, s. 545–558. WRIGHTSON, Keith: Two Concepts of Order: Justices, Constables and Jurymen in Seventeenth Century England. In: Brewer, J. – Styles, J. (edd.), An Ungovernable People: The English and Their Law in the Seventeenth and Eighteenth Centuries, London 1980, s. 21–46. ZEITLHOFER, Hermann: Besitztransfer in frühneuzeitlichen ländlichen Gesellschaften: die südböhmische Pfarre Kapličky (Herrschaft Vyšší Brod), 1640–1840. In: Cerman, M. – Zeitlhofer, H. (edd.), Soziale Strukturen in Böhmen: Ein regionaler Vergleich von Wirtschaft und Gesellschaft in Gutsherrschaften (16.–19. Jahrhundert), Wien–München 2002, s. 240–261. ZÍBRT, Čeněk: Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské. Praha 1892. ZILYNSKÁ, Blanka – ZILINSKYJ, Bohdan: Městečko Kozojedy a krašovské patrimonium v 17. století. In: Macková, M. (red.), Poddanská města v systému patrimoniální správy (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996, s. 122–133. ŽMOLIL, Horymír: Týnec nad Labem. Kolín s.d.
Seznam zkratek AČ – Archiv český AM – Archiv města AS – Apelační soud CIM – Codex iuris municipalis ČČH – Český časopis historický ČMM – Časopis matice moravské ČsČH – Československý časopis historický NA – Národní archiv NM – Nová manipulace Pce – Pardubice SAP – Sborník archivních prací SM – Stará manipuace SOA – Státní oblastní archiv SOkA – Státní okresní archiv VčSH – Východočeský sborník historický Vs – Velkostatek
