Soudní přezkum rozhodnutí jiných orgánů v soukromoprávních věcech

DÍL VI / SOUDNÍ PŘEZKUM ROZHODNUTÍ JINÝCH ORGÁNŮ

471

DÍL VI 471

Soudní přezkum rozhodnutí jiných orgánů v soukromoprávních věcech O BSAH Kapitola 1 Rozdělení přezkumu rozhodnutí správních orgánů mezi civilní a správní soudy ....................... 515 Kapitola 2 Obecně o soudním řízení ve věcech, o nichž rozhodl jiný orgán .................................................. 516

Kapitola 3 Příslušnost soudu ................ Kapitola 4 Účastníci řízení .................... Kapitola 5 Žaloba .................................. Kapitola 6 Průběh řízení podle části páté o. s. ř. ......................................... Kapitola 7 Rozhodnutí soudu ................

517 518 519 519 520

KAPITOLA 1

Rozdělení přezkumu rozhodnutí správních orgánů mezi civilní a správní soudy Reformovaná právní úprava správního soudnictví provedená především zákonem č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen s. ř. s.) je založena na přezkumu těch věcí projednávaných a rozhodovaných správním orgánem, které mají veřejnoprávní charakter; soudními orgány pověřenými tímto přezkumem se staly specializované senáty (samosoudci) krajských soudů, resp. Nejvyšší správní soud. V souvislosti s uvedenou právní úpravou byl přezkum věcí soukromoprávní povahy svěřen do rozhodování soudů v rámci civilního soudnictví, a to podle zvláštních ustanovení části páté občanského soudního řádu, která byla změněna jeho novelou č. 151/2002 Sb. Podle platné právní úpravy správní orgány rozhodují ve správním řízení zpravidla o veřejných subjektivních právech. POZNÁMKA

K těmto záležitostem patří např. rozhodování o žádosti o udělení státního občanství, o vydání stavebního povolení, o udělení mezinárodní ochrany, jakož i o dodatečném vyměření daně, o věcech důchodového pojištění atd.

Méně časté jsou případy, kdy zákonodárce svěří správním orgánům, aby rozhodovaly o subjektivních právech soukromých.

515

471

ČÁST II / OBČANSKÉ PRÁVO PROCESNÍ

POZNÁMKA

O takovou situaci jde např. při rozhodování Českého telekomunikačního úřadu o námitkách proti vyúčtování služeb elektronických komunikací (tj. nesprávné vyúčtování např. za užívání telefonu, kabelové televize, internetu apod.) a podle výslovně vyjádřeného názoru zákonodárce též při rozhodování ve věcech vkladu práva do katastru nemovitostí a o vyvlastnění.

Ať již správní orgán rozhoduje o subjektivních právech veřejných nebo soukromých, vždy musí existovat možnost soudní ochrany proti jeho rozhodnutí, neboť jen tak mohou být naplněna ustanovení vyplývající z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), resp. jejího článku VI., vymezujícího jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces. Otázkou však zůstává, zda se taková ochrana má poskytnout v civilním řízení soudním, nebo ve správním soudnictví. Platná právní úprava odpovídá na tuto otázku diferencovaně v závislosti na povaze subjektivních práv, jimž má být poskytnuta ochrana: – přezkum rozhodnutí správních orgánů o veřejných subjektivních právech náleží správnímu soudnictví. K tomu srov. § 2, § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 a násl. soudního řádu správního; – přezkum rozhodnutí správních orgánů o subjektivních právech soukromých je záležitostí civilního řízení soudního a občanský soudní řád mu vyhrazuje celou část pátou, poněkud mnohoznačně nadepsanou jako „řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“; ve skutečnosti nejde o nic jiného než právě o přezkum rozhodnutí správních orgánů v soukromoprávních věcech.

KAPITOLA 2

Obecně o soudním řízení ve věcech, o nichž rozhodl jiný orgán Již samo systematické zařazení soudního přezkumu soukromoprávních věcí do zvláštní části občanského soudního řádu je předzvěstí zvláštní úpravy ochrany soukromoprávních vztahů, které byly předtím předmětem rozhodnutí jiného orgánu. Mezi správní orgány, jejichž rozhodnutí předcházelo soudní ochraně občanskoprávních, obchodních, pracovních a rodinných vztahů, řadí občanský soudní řád orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, orgány zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgány zřízené podle zvláštního právního předpisu. Soudní přezkum se podle výslovné dikce o. s. ř. naopak netýká sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo rozhodnuto rozhodci ad hoc nebo stálým rozhodčím soudem podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem přezkumu podle páté části o. s. ř. není ani rozhodnutí správního orgánu, které v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka 516


472

právního vztahu učiněného před správním orgánem bylo podle zvláštního zákona zrušeno nebo pozbylo účinnosti. Konečně přezkumu podle části páté o. s. ř. nepodléhají ani nároky z právního vztahu, pokud jejich účastníky odkázal správní orgán podle zvláštního právního předpisu na řízení před soudem (podle části třetí o. s. ř.). POZNÁMKA

Tak například podle § 70 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, platí, že jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit; jinak odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán.

Další zvláštnosti řízení podle páté části občanského soudního řádu vyplývají z nejasné právní úpravy povahy tohoto řízení. Absence takové právní úpravy, na jejímž základě by bylo možno jednoznačně a přesvědčivě zařadit toto řízení do určitého rámce stávajících druhů civilního soudního procesu, činí ze soudního přezkumu rozhodnutí podle části páté o. s. ř. jakýsi hybrid mezi řízením nalézacím a řízením přezkumným, mezi řízením sporným a řízením nesporným apod. To samozřejmě přináší řadu potíží nejen v souvislosti s teoretickým vymezením některých pojmů a institutů, ale také, to především, při praktické aplikaci sporných interpretačních problémů.

KAPITOLA 3 472

Příslušnost soudu Občanský soudní řád činí věcně příslušnými k přezkumu rozhodnutí jiných orgánů zásadně okresní soudy. Pouze pokud jde o přezkum rozhodnutí o zamítnutí vkladu práv k nemovitostem ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších přepisů, určuje věcně příslušnými krajské soudy. Místní příslušnost je upravena postupem podle § 250 odst. 1 o. s. ř tak, že k řízení je místně příslušný obecný soud účastníka, jemuž byla nebo podle návrhu podaného u správního orgánu měla být uložena povinnost k plnění; pokud takový účastník není, pak je místně příslušný obecný soud účastníka, na jehož návrh bylo řízení před správním orgánem zahájeno; pokud nebude možno určit místní příslušnost podle předchozích kritérií, stává se místně příslušným soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který o sporu nebo o jiné právní věci rozhodl. Upozornění: Týkalo-li se řízení před správním orgánem práva k nemovitosti, je k řízení místně příslušný vždy soud, v jehož obvodu je nemovitost. Nejde tedy jen o vklad práva k nemovitosti, ale o jakékoli řízení týkající se nemovitosti.

Vztah soudů jednajících a rozhodujících o přezkumu rozhodnutí správního orgánu v civilním řízení soudním na straně jedné a ve správním soudnictví na 517

473


straně druhé chápe zákonodárce jako otázku věcné příslušnosti (srov. § 104b o. s. ř. a § 104c o. s. ř., nebo z. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů). Teoreticky správně se však jedná o vztah pravomoci, neboť nejde o určení toho, který článek soudní soustavy má věc projednat a rozhodnout v prvním stupni, ale o stanovení okruhu záležitostí, jež jsou soudy povinny projednávat a rozhodovat v civilním řízení soudním nebo ve správním soudnictví. Druhým, výrazně praktickým problémem je nejednoznačnost rozlišování soukromého a veřejného práva. Existuje několik teorií (zájmová teorie, mocenská teorie, organická teorie, metoda právního regulování), avšak jednoznačné roztřídění všech právních vztahů, o nichž rozhodují správní orgány, na soukromoprávní nebo veřejnoprávní, není prakticky myslitelné. Proto také v praxi dochází ke kompetenčním sporům mezi civilními a správními soudy. Podá-li žalobce podle části páté o. s. ř. žalobu, avšak civilní soud dospěje k závěru, že správně mělo být žalováno ve správním soudnictví, neboť jde o věc veřejnoprávní, řízení zastaví a žalobce poučí o možnosti podat ve lhůtě jednoho měsíce žalobu ve správním soudnictví. Nebude-li soud ve správním soudnictví téhož názoru jako soud rozhodující v civilním řízení soudním, který předtím řízení zastavil, již nemůže žalobu odmítnout, ale předloží věc tzv. konfliktnímu senátu k rozhodnutí kompetenčního sporu. Principiálně obdobný je postup i v zrcadlově obrácené situaci, tj. žaluje-li žalobce nejprve podle s. ř. s., ačkoli by dle mínění soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví měl žalovat podle části páté o. s. ř. Právo žalobce na přístup k soudu není sice popsaným postupem zcela vyloučeno, je však podstatně ztíženo a doba, kdy se ochrany dočká, se tím může výrazně prodloužit. Další pochybnosti pak vyvolává již zmíněná značně nepovedená úprava samotného řízení o přezkumu rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávních věcech.

KAPITOLA 4 473

Účastníci řízení Účastenství se řídí třetí definicí účastníků, obsaženou v § 94 odst. 3 občanského soudního řádu. Vedle navrhovatele, jehož zákon v § 250a odst. 1 o. s. ř. označuje za žalobce, jsou účastníky také všichni ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem; sám správní orgán však postavení účastníka nemá, přestože mu je doručen stejnopis žaloby a má se dle § 250c odst. 2 o. s. ř. k žalobě písemně vyjádřit. Upozornění: Neoznačí-li žalobce za účastníky všechny, kdo mezi ně skutečně patří, nevede to k zamítnutí žaloby, ale k tomu, že je soud usnesením přibere do řízení z úřední povinnosti. Z nastíněného pojetí účastenství vyplývá, že řízení podle části páté má charakter řízení nesporného, a to navzdory použité terminologii („žalobce“, „žaloba“). Pro sporné řízení je totiž charakteristické to, že proti sobě stojí pouze dvě strany v kontradiktorním postavení a dále že o tom, kdo bude na těchto stranách vystupovat, rozhoduje výlučně sám žalobce; soud mu do toho nemůže nijak zasahovat. 518


474–475

KAPITOLA 5 474

Žaloba Žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4) obsahovat – označení účastníků řízení, – označení sporu nebo jiné právní věci, o které správní orgán rozhodl, – označení rozhodnutí správního orgánu (uvedením jeho názvu a sídla, data jeho vydání, uvedení čísla jednacího, uvedení výroku rozhodnutí), – vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, – údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech (vylíčení skutečností, v nichž žalobce spatřuje porušení svých práv), – označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny vymezení rozsahu, v jakém má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta, – uvedení žalobního návrhu, tedy toho, jak má být spor nebo jiná právní věc soudem rozhodnuta. POZNÁMKA

Žalobu je třeba podat v potřebném počtu stejnopisů, tedy jeden stejnopis zůstane u soudu a jeden stejnopis náleží každému účastníkovi a jeden stejnopis je zaslán správnímu orgánu.

Upozornění: K žalobě je žalobce povinen připojit stejnopis rozhodnutí správního orgánu a listinné důkazy, jichž se dovolává.

KAPITOLA 6

Průběh řízení podle části páté o. s. ř. Žalobní legitimace je v řízení podle části páté OSŘ vymezena pomocí pozitivních i negativních předpokladů. Mezi pozitivní předpoklady náleží: – existence rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci. Definice správního orgánu je obsažena v § 244 odst. 1 o. s. ř., vymezení pojmu rozhodnutí v § 246 odst. 1 o. s. ř. Za rozhodnutí v soukromoprávní věci považuje zákon rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitosti a rozhodnutí o vyvlastnění; judikatura dospěla k závěru, že soukromoprávní povahu mají též některá restituční rozhodnutí podle zákona o půdě (rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitosti, rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby, rozhodnutí o zaplacení nedoplatku přídělové ceny, vrácení kupní ceny nebo náhrady; viz § 9 odst. 2, 4, 7 a § 6 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). – nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. K tomu srov. zejména § 73 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. 519

475

476–477


– vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení. Žaloba bude nepřípustná nejen proto, že žalobce nepodal odvolání či rozklad vůbec, ale též proto, že je podal opožděně (§ 247 odst. 2 o. s. ř.). Naproti tomu žalobci nemůže být na újmu (z hlediska práva na přístup k soudu), že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo změněno v jeho neprospěch na základě řádného opravného prostředku jiného účastníka. Negativní předpoklady vyplývají z § 244 odst. 2. o. s. ř. I kdyby byly splněny všechny právě uvedené předpoklady, nelze žalobu podle části páté podat: – pokud o věci rozhodl rozhodce nebo stálý rozhodčí soud. Začlenění této výluky do textu OSŘ postrádá smysl, neboť rozhodce či rozhodčí soud nejsou nikdy správními orgány; – jestliže se rozhodnutí správního orgánu v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu zrušuje nebo pozbývá účinnosti; – odkázal-li správní orgán účastníky s jejich nároky na řízení před soudem. Jedná se o situaci, kdy poškozený uplatnil v přestupkovém řízení právo na náhradu škody způsobenou přestupkem, správní orgán o ní nerozhodl (např. proto, že škoda nebyla spolehlivě zjištěna, nebo nebyla zjištěna její výše) a odkázal poškozeného na řízení před soudem. V takovém případě nepůjde o přezkum rozhodnutí správního orgánu, ale o standardní nalézací sporné řízení podle části třetí OSŘ.

476

Žaloba se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu; její zmeškání nelze prominout. Soudem příslušným v I. stupni k jejímu projednání je soud krajský, jde-li o věci vkladu práva do katastru nemovitostí nebo o vyvlastnění nemovitosti; v ostatních případech je vždy věcně příslušný soud okresní. Podání žaloby nemá odkladný účinek, což je pochopitelné, neboť řízení podle části páté OSŘ není žádným opravným řízením ve vztahu k řízení správnímu, ale originárním poskytováním soudní ochrany. Z důvodu nezmaření smyslu řízení však může soud svým usnesením právní moc a vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu odložit. Z hlediska povahy činnosti soudu lze řízení podle části páté charakterizovat jako hybridní, neboť se v něm mísí prvky přezkumného a nalézacího řízení. Prvky nalézacího řízení lze spatřovat především v tom, že soud má celou věc znovu projednat a není přitom vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil správní orgán. Dospěje-li soud k závěru, že má být o věci rozhodnuto jinak, jeho rozhodnutí nahradí rozhodnutí správního orgánu. Prvky přezkumného řízení se projevují mj. v tom, že předmět řízení před soudem nemůže být širší než předmět řízení před správním orgánem, jakož i v tom, že se soud zabývá otázkou, zda správní orgán rozhodl ve věci správně, tj. zda soud nemá rozhodnout jinak.

KAPITOLA 7 477

Rozhodnutí soudu Dospěje-li soud po projednání věci k závěru, že správní orgán rozhodl o věci správně, žalobu zamítne.

520


477

Dospěje-li naopak k závěru, že o věci má být rozhodnuto jinak, nerozhoduje kasačním způsobem, jako by tomu bylo ve správním soudnictví (tj. zrušení rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení), ale rozhodne věcně tak, jako by rozhodl sám správní orgán. POZNÁMKA

Soud výrokem tedy např. vysloví, že schvaluje dohodu o vydání nemovitosti, nebo že zaměstnavatel je povinen zaměstnanci platit měsíčně určitou částku atd. V rozsahu, v jakém je tímto výrokem rozhodnutí správního orgánu dotčeno, nahrazuje rozhodnutí soudu rozhodnutí správního orgánu.

521

478


DÍL VII 478

Exekuční řízení O BSAH Kapitola 1 Obecná část ......................... 523 1.1 Exekuční právo, exekuční řízení a exekuce .................................... 523 1.1.1 Vymezení základních pojmů ................................. 523 1.1.2 Vztah nalézacího a exekučního řízení ........... 524 1.1.3 Funkce exekučního řízení ................................. 525 1.1.4 Struktura exekučního řízení ................................. 525 1.1.5 Státní donucovací moc ...... 526 1.1.6 Druhy exekucí ................... 527 1.1.7 Způsoby exekuce .............. 530 1.2 Prameny exekučního práva ........ 530 1.2.1 Ústavní a mezinárodní prameny ............................ 530 1.2.2 Evropské prameny ............ 531 1.2.3 Zákonné předpisy .............. 531 1.2.4 Podzákonné právní předpisy ............................. 532 1.2.5 Interní instrukce ................. 533 1.3 Exekuční tituly a jejich vykonatelnost ......................................... 533 1.3.1 Pojem exekučního titulu .... 533 1.3.2 Soudní exekuční tituly ....... 534 1.3.3 Ostatní exekuční tituly ....... 535 1.3.4 Změna v osobě oprávněného nebo povinného označeného v exekučním titulu ................................... 542 1.3.5 Exekuce k vydobytí plnění vázaného na podmínku nebo vzájemnou povinnost ......... 545 1.3.6 Vykonatelnost exekučního titulu ................................... 546 1.3.7 Doložka vykonatelnosti ...... 551 1.4 Subjekty exekučního řízení a osoby zúčastněné na exekučním řízení .................................... 552 1.4.1 Přehled procesních subjektů a osob zúčastněných na řízení .................... 552

522

1.4.2 Soud .................................. 553 1.4.3 Soudní exekutor ................ 557 1.4.4 Účastníci řízení .................. 558 1.5 Předmět peněžité exekuce ......... 562 1.5.1 Postižení majetku povinného .......................... 562 1.5.2 Postižení majetku ve společném jmění manželů ...... 563 1.5.3 Postižení majetku třetích osob ................................... 565 1.6 Zásady exekučního řízení ........... 569 1.6.1 Úvodní poznámky .............. 569 1.6.2 Dispoziční zásada a zásada oficiality .............. 570 1.6.3 Zásada projednací a zásada vyšetřovací ......... 571 1.6.4 Uplatnění dalších obecných odvětvových principů ......... 572 1.6.5 Zásada formalizace předpokladů exekuce ........ 573 1.6.6 Zásada ochrany a obrany povinného .......................... 573 1.6.7 Zásada ochrany a obrany třetích osob ........................ 575 1.6.8 Zásady související s rozvrhovým řízením ........ 575 1.7 Činnost soudu (soudního exekutora) před nařízením exekuce ....................................... 576 1.7.1 Přehled .............................. 576 1.7.2 Výzva k dobrovolnému splnění ............................... 576 1.7.3 Pomoc soudu oprávněnému podle § 260 o. s. ř. ....... 577 1.7.4 Prohlášení o majetku povinného .......................... 578 1.8 Zahájení, průběh a skončení exekučního řízení ........................ 581 2.1.4 Prodej movitých věcí........................... 2.1.5 Prodej nemovitostí .............................. 2.1.6 Soudcovské (exekutorské) zástavního práva na nemovitostech ................................................

DÍL VII / EXEKUČNÍ ŘÍZENÍ

1.8.1 Zahájení exekučního řízení ................................. 581 1.8.2 Nařízení exekuce .............. 584 1.8.3 Provedení exekuce ............ 601 1.8.4 Odklad provedení exekuce ............................. 603 1.8.5 Skončení exekuce ............. 605 1.9 Náklady exekuce ......................... 614 1.9.1 Náklady exekuce prováděné podle občanského soudního řádu ................... 614 1.9.2 Náklady exekuce prováděné podle exekučního řádu ...... 617 Kapitola 2 Zvláštní část ......................... 620 2.1 Exekuce na peněžitá plnění ........ 620 2.1.1 Srážky ze mzdy ................. 620 2.1.2 Přikázání pohledávky ........ 633 2.1.3 Příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu ........... 646

479–480

2.1.4 Prodej movitých věcí ......... 2.1.5 Prodej nemovitostí ............. 2.1.6 Soudcovské (exekutorské) zástavní právo na nemovitostech ................... 2.1.7 Prodej podniku .................. 2.2 Exekuce na nepeněžitá plnění .... 2.2.1 Vyklizení ............................ 2.2.2 Odebrání věci .................... 2.2.3 Rozdělení společné věci ... 2.2.4 Provedení prací a výkonů ... 2.3 Zvláštní způsoby exekuce ........... 2.3.1 Úvodní poznámky .............. 2.3.2 Exekuční řízení o výchově nezletilých dětí ................... 2.3.3 Nucený výkon rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným .....

647 655

667 670 673 673 677 680 682 686 686 687

690

KAPITOLA 1

Obecná část 1.1

Exekuční právo, exekuční řízení a exekuce 1.1.1

Vymezení základních pojmů Exekuční právo je část civilního práva procesního, tvořená souhrnem právních norem a právních zásad, které upravují exekuční řízení. Stejně jako civilní právo procesní má i exekuční právo, coby jeho součást, veřejnoprávní povahu. Exekuční řízení je druhem civilního procesu, v němž dochází k exekuci. Exekucí rozumíme faktickou nucenou realizaci povinnosti k plnění (z pohledu oprávněného práva na plnění), která byla povinnému uložena exekučním titulem a kterou povinný nesplnil dobrovolně, a to prostřednictvím donucovací státní moci.

523

479

480

481


1.1.2 481

Vztah nalézacího a exekučního řízení Exekuční řízení je vedle nalézacího řízení jedním ze dvou základních druhů civilního procesu. V nalézacím řízení, jak napovídá jeho označení, soud nalézá právo v konkrétním případě. Výsledkem jeho činnosti je autoritativní a závazné rozhodnutí, které deklaruje nebo konstituuje práva a povinnosti mezi účastníky; lze tedy říci, že rozhodnutí je konkrétní rozsudečnou normou, v souladu s níž jsou účastníci povinni se chovat. Uloží-li proto soud žalovanému povinnost žalobci něco dát, konat, strpět nebo něčeho se zdržet (např. zaplatit určitou částku, vyklidit nemovitost, zdržet se konkrétního rušivého jednání), je žalovaný povinen podle rozsudku plnit a žalobce má právo od něj takové plnění vyžadovat. Realizace povinnosti k plnění však již součástí nalézacího řízení není; úloha nalézacího řízení končí tím, že mezi účastníky bylo stanoveno, co je právem. Chce-li však stát vyloučit až na výjimky svépomoc jako prostředek prosazování subjektivních práv, nemůže soudní ochrana ustat nalézáním práva, ale oprávněnému musí být poskytnuta též možnost faktické nucené realizace jeho práva na plnění v případě, že povinný neplní dobrovolně. K faktickému uskutečnění práva na plnění slouží řízení exekuční; nesplní-li žalovaný dobrovolně to, co mu rozsudek ukládá, může na něm žalobce vydobýt plnění v exekuci. Rozsudek ukládající žalovanému povinnost k plnění bude v exekučním řízení plnit funkci exekučního titulu, jenž je základním věcným předpokladem nařízení exekuce. Právě řečené však neznamená, že exekuční řízení vždy nutně následuje nalézací řízení. V prvé řadě nikoliv všechna rozhodnutí soudu vydaná v civilním nalézacím řízení lze nuceně realizovat v exekuci. Exekučním titulem mohou být pouze rozhodnutí, která ukládají povinnost k plnění, a nikoliv též rozhodnutí ve věcech osobního stavu, rozsudky určovací nebo rozsudky, jimiž byla zamítnuta žaloba; zpravidla to platí i pro rozsudky konstitutivní. Exekuce se však nemusí týkat ani všech rozhodnutí ukládajících povinnost k plnění, neboť zákon buď může upravit jiný způsob jejich realizace (což je případ rozsudků ukládajících prohlášení vůle dle § 161 odst. 3 o. s. ř.), nebo k exekuci nedojde proto, že povinný splní povinnost mu uloženou dobrovolně, popř. ji sice nesplní, avšak oprávněný návrh na nařízení exekuce nepodá. V těchto případech tedy exekuční řízení nebude vůbec po nalézacím řízení následovat. Nalézací řízení a exekuční řízení mohou někdy probíhat současně. Tato situace může nastat kupř. u předběžně vykonatelných rozsudků (např. rozsudků zavazujících k plnění výživného), u nichž se vykonatelnost odvíjí od doručení, a nikoliv od právní moci; podkladem pro exekuci proto může být nepravomocný, avšak vykonatelný rozsudek, jenž byl napaden odvoláním. Exekuční řízení může být rovněž vedeno souběžně s řízením o mimořádném opravném prostředku, např. o dovolání. Exekuční řízení neslouží pouze k realizaci rozhodnutí civilních soudů ukládajících povinnost k plnění. Exekučním titulem mohou být např. též rozhodnutí správních orgánů, rozhodčí nálezy či notářské nebo exekutorské zápisy se svolením k vykonatelnosti. V těchto případech nebude exekučnímu řízení nalézací civilní řízení soudní předcházet vůbec. Lze tedy shrnout, že exekuční řízení je samostatným druhem civilního procesu, jemuž zpravidla bude předcházet nalézací řízení, avšak nemusí tomu tak být nezbytně v každém případě; je tedy exekuce nejen samostatná, ale na nalézacím řízení nezávislá. 524


482–483

1.1.3 482

Funkce exekučního řízení Exekuční řízení slouží k nucené realizaci plnění, které bylo stanoveno exekučním titulem a jež povinný neposkytl oprávněnému dobrovolně. Bude-li exekuční řízení úspěšné a pohledávka oprávněného v něm bude zcela uspokojena, dojde tak k jejímu zániku splněním podle hmotného práva. Tímto způsobem je v exekučním řízení poskytována ochrana subjektivním hmotným právům. Tato subjektivní hmotná práva jsou převážně soukromoprávní povahy, což plyne již z toho, že exekuční právo je součástí civilního práva procesního, sloužícího k ochraně subjektivních práv soukromých. Předmět ochrany, jak dovozuje teorie civilního práva procesního, zákonitě ovlivňuje podobu právní úpravy; pro soukromé právo typická autonomie vůle subjektů soukromoprávních vztahů se tak nepřímo a zprostředkovaně promítá do exekučního řízení uplatněním zásady dispoziční. Exekuční právo však přesahuje horizont ochrany subjektivních práv soukromých. Právní úprava exekučního řízení totiž umožňuje, aby se v něm poskytovala ochrana i v těch případech, kdy povinnost k plnění má veřejnoprávní povahu. To je ostatně zřejmé i z výčtu exekučních titulů obsažených v § 274 o. s. ř. a § 40 ex. ř. Exekuční řízení se však nikdy neopírá přímo o subjektivní hmotné právo, ale o exekuční titul. Soud je v exekučním řízení exekučním titulem vázán a zásadně není oprávněn přezkoumávat jeho správnost. Nesmí se zabývat otázkou, zda kupř. rozhodnutí vydané v nalézacím řízení odpovídá skutečnému hmotněprávnímu stavu, případně zda v řízení jeho vydání předcházejícímu nedošlo k vadám, které by mohly mít vliv na jeho správnost. Exekuční řízení není přezkumným či opravným řízením ve vztahu k řízení, z něhož vzešel exekuční titul, ale slouží pouze k faktické realizaci toho, co bylo stanoveno jako povinnost k plnění v exekučním titulu. Není-li exekuční titul věcně správný, např. proto, že ukládá povinnost k plnění někomu, kdo ji podle hmotného práva nemá, nebo proto, že přiznává pohledávku, která zcela nebo zčásti neexistuje (nikdy nevznikla, opírá se o neplatný právní důvod či zanikla), vznikne provedením exekuce na straně oprávněného bezdůvodné obohacení. Existence exekučního titulu však brání tomu, aby povinný své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči oprávněnému uplatnil. Bude-li však exekuční titul zrušen např. v řízení o mimořádném opravném prostředku nebo o ústavní stížnosti, může se povinný domáhat po oprávněném vydání bezdůvodného obohacení. Výjimka z pravidla zakazujícího exekučnímu soudu zabývat se správností exekučního titulu se týká pouze některých mimosoudních exekučních titulů; k tomu viz výklad o exekučních titulech v kapitole 1.3.

1.1.4 483

Struktura exekučního řízení Exekuční řízení má z velké části strukturu sporného řízení. Základní exekuční procesní poměr je stejně jako v nalézacím řízení trojstranný. Jedním ze subjektů je soud, jenž vystupuje jako nositel soudní, tedy veřejné moci. Další dva 525

484


subjekty exekučního procesního poměru představují oprávněný a povinný; tvoří dvě procesní strany s protichůdnými zájmy a mají postavení vzájemných odpůrců. Strukturu sporu si exekuční řízení uchovává rovněž tehdy, má-li být výtěžek získaný exekucí vydán jenom jednomu oprávněnému. Má-li však být v rozvrhu uspokojeno několik oprávněných, má tato fáze exekučního řízení charakter řízení nesporného.

1.1.5 484

Státní donucovací moc Ve shora podaném vymezení pojmu exekuce se klade důraz na to, že k nucené realizaci povinnosti k plnění, stanovené exekučním titulem, dochází prostřednictvím státní donucovací moci. V exekuci dochází k razantním zásahům do majetkové sféry povinného, a to proti jeho vůli. Postižení majetku povinného však nemá za cíl poškození či šikanu povinného, nesmí být ani nástrojem zisku třetích osob, ale má sloužit výlučně k uspokojení exekučním titulem stanovené pohledávky oprávněného s jejím příslušenstvím; majetková sféra povinného proto nesmí být postižena v rozsahu větším, než je nezbytně nutné k dosažení tohoto cíle. Nelze připustit ani stav, kdy by faktická realizace práva na plnění byla ponechána svépomocnému postupu oprávněných, neboť pak by hrozilo, že se prosadí silnější, a nikoli ten, kdo je skutečně v právu. Z těchto důvodů lze považovat za nezbytné, aby postižení majetkové sféry bylo uskutečňováno prostřednictvím státní moci, která jako jediná je způsobilá nejen zajistit uspokojení pohledávky oprávněného, ale též poskytnout ochranu povinnému. V procesualistice se proto klade požadavek státního monopolu vynucování práva, popř. se hovoří o výsostné státní donucovaní moci, státním exekučním monopolu apod. Současný trend vývoje společnosti však vede k tomu, že stát postupně rezignuje na výkon některých funkcí, které by z povahy věci měly náležet jenom jemu, a přenáší je na soukromé subjekty. Privatizaci neunikla ani oblast exekučního práva, v níž se k provádění exekuce povolávají soukromé subjekty, jež tak činí podnikatelsky a za účelem dosažení vlastního zisku; takto privatizovaná exekuce v závislosti na právní úpravě konkrétního státu může probíhat buď vedle exekuce prováděné soudem, nebo dokonce namísto ní. V České republice došlo k porušení státního monopolu vynucování práva přijetím exekučního řádu, jenž upravil exekuci nařizovanou soudem a prováděnou za úplatu soudními exekutory. Exekuce nařizovaná a prováděná soudem tím však odstraněna nebyla; pod označením výkon rozhodnutí ji i nadále upravuje § 251 a násl. o. s. ř. Pro exekuci prováděnou soudními exekutory však platí, že státní monopol vynucování práva je udržován již pouze ryze formálně prostřednictvím fikce, dle níž se úkony exekutora považují za úkony soudu (§ 28 ex. ř.). Praktické zkušenosti s exekucemi prováděnými soudními exekutory ukazují, že požadavek monopolu státní moci není kladen v teorii bezdůvodně; naopak zcela zjevný majetkový zájem exekutora (coby podnikatele usilujícího o dosažení zisku) na výsledku exekuce může vést ke snížení zákonem stanoveného standardu ochrany povinného a třetích osob. K tomu viz dále citované rozhodnutí Ústavního soudu.

526


485

JUDIKATURA

Ústavní soud, 3. 3. 2009, Pl. ÚS 51/05: Ústavní soud vyslovuje obiter dictum názor, že platná právní úprava, obsažená v ust. § 47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, nepřipouštějící ve jménu zvýšení efektivity opravný prostředek proti exekučnímu příkazu, přináší některá potenciální rizika, pokud jde o eventuální přehmaty ze strany soudního exekutora vůči povinnému. Skutečnost, že exekutor je osobou markantně ekonomicky zainteresovanou na úspěšnosti výkonu rozhodnutí, má na jedné straně zajišťovat efektivitu exekuce, zároveň však stejná skutečnost může vést k pochybnostem, zda konkrétní soudní exekutor bude za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka spravedlivě, a to včetně plného uplatnění zásady proporcionality zásahů státní moci do práv občanů. Uvedená pochybnost je přitom podložena reálnou zkušeností z praxe orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů a Ústavního soudu i z praxe Veřejného ochránce práv a nevládních organizací. Skutkové okolnosti zjištěné v řízení o ústavní stížnosti, s níž byl spojen návrh na zrušení shora uvedeného ustanovení exekučního řádu, poukazují na to, že současný právní a faktický stav provádění exekucí v České republice nevytváří dostatečné garance ochrany základních práv fyzických a právnických osob před necitlivým postupem soudního exekutora.

1.1.6 485

Druhy exekucí V závislosti na tom, co je předmětem exekuce, lze rozlišovat exekuci personální a reálnou. V personální exekuci směřuje nucený výkon proti osobě povinného; exekuce reálná naproti tomu postihuje majetek povinného. Personální exekuce se uplatňovala především v dávno minulých dobách kupř. ve formě odvety, dlužnického poddanství či dokonce usmrcení dlužníka nebo jeho prodeje do otroctví, popř. později v mírnější formě vazby. V současnosti naprosto převažuje exekuce reálná; v rámci ní se buď zpeněží majetek povinného a z výtěžku zpeněžení se uspokojí oprávněný, nebo se zajistí vydání určitého majetku přímo oprávněnému, popř. se povinný pomocí majetkových sankcí přinucuje ke splnění povinnosti. Personální exekuce se udržuje jako výjimka pouze tam, kde jiným způsobem není možno povinnost k plnění realizovat. Uplatnění personální exekuce k vymáhání peněžitých pohledávek však v současnosti není již možné; brání tomu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jenž zakazuje zbavení svobody pro neschopnost dostát závazku. PŘÍKLAD

Reálnou povahu mají všechny druhy exekuce na peněžité plnění. Kupř. při exekuci prodejem movitých věcí a nemovitostí jsou zpeněženy věci povinného (nucený mocenský zásah tedy směřuje proti majetkové sféře povinného) a z výtěžku zpeněžení je uspokojována pohledávka oprávněného, popř. dalších oprávněných či věřitelů.

527

485


Personální exekucí je kupř. výkon rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným podle § 273b o. s. ř. Státní donucovací moc zde nepostihuje majetek povinného, nýbrž zásah směřuje přímo proti jeho osobě: soud v součinnosti s příslušnými státními orgány vykáže povinného ze společného obydlí, odebere mu všechny klíče od společného obydlí, které povinný drží, popřípadě mu zakáže setkávat se s označenou osobou nebo ji jinak kontaktovat.

Exekuci lze dále třídit na přímou a nepřímou. Slouží-li postižení majetku k bezprostřednímu uspokojení oprávněného, bez ohledu na opačnou vůli povinného, jedná se o exekuci přímou. U nepřímé exekuce není cílem postižení majetku nebo osoby povinného uspokojení oprávněného, ale donucení povinného k tomu, aby splnil svou povinnost; opatřením uloženým v rámci exekuce se má dosáhnout překonání opačné vůle povinného a přimět jej, aby sám uspokojil oprávněného. V současné době je pravidelným způsobem přímá exekuce. Exekuce nepřímá je výjimkou, která se uplatňuje zejména tam, kde plnění místo povinného nemůže vykonat nikdo jiný. PŘÍKLAD

Exekuce srážkami ze mzdy je exekucí přímou, neboť ze mzdy povinného či jiného příjmu postaveného mzdě naroveň je uspokojována pohledávka oprávněného, pro kterou byla exekuce nařízena. Přímá exekuce nemusí vždy nutně směřovat jenom k uspokojení peněžité pohledávky. Např. exekuce odebráním věci (§ 345–347 o. s. ř.) je též exekucí přímou; právo oprávněného na vydání nebo dodání movité věci je bezprostředně uspokojeno odnětím věci povinnému a jejím odevzdáním oprávněnému. V exekuci provedením prací a výkonů, které mají nezastupitelnou povahu (tj. jde o pozitivní čin, který nemůže vykonat nikdo jiný než povinný, či o povinnost zdržet se určitého jednání nebo nějaké jednání strpět), jsou povinnému ukládány podle § 351 o. s. ř. peněžité pokuty. Z jejich výtěžku však není uspokojována pohledávka oprávněného, nýbrž povinného mají tyto zásahy do jeho majetkové sféry donutit k tomu, aby realizoval plnění, jež nemůže místo něj uskutečnit nikdo jiný. Jde tedy o exekuci nepřímou.

V rámci exekuce reálné lze dále rozlišovat mezi naturální a peněžní exekucí. Kritérium tohoto třídění je dáno obsahem exekučního titulu. Ukládá-li povinnému exekuční titul povinnost k peněžitému plnění, jde o exekuci peněžní. Zakládá-li exekuční titul právo na plnění nepeněžité, hovoříme o naturální exekuci. V naturální exekuci zpravidla dochází k tomu, že postižený majetek je odebrán povinnému a odevzdán in natura oprávněnému (např. vyklizení nemovitosti, odebrání věci). Pro exekuci peněžní je naproti tomu typické, že postižený majetek nemá být vydán oprávněnému, ale jeho zpeněžením má být získán výtěžek, z něhož teprve bude oprávněný uspokojen. Z obou pravidel však existují výjimky: např. budou-li při peněžní exekuci prodejem movitých věcí nalezeny peníze, nebudou zpeněženy, ale logicky se s nimi naloží už jako s výtěžkem exekuce, tj. budou vydány oprávněnému; naproti tomu kupř. při exekuci rozdělením společné věci prodejem nedochází k odevzdání majetku oprávněným in natura, ale ke zpeněžení společné věci a rozdělení získaného výtěžku.

528


485

V literatuře se lze setkat též s tříděním přímé exekuce na speciální a generální. Speciální exekuci vede jeden oprávněný na jednotlivé kusy majetku povinného, generální exekuce naproti tomu představuje postup více oprávněných vůči celému majetku povinného. V tomto smyslu pojem generální exekuce odpovídá pojmu insolvence. Traktování insolvence coby generální exekuce však nelze považovat za správné, neboť jednak insolvenční řízení nespočívá na exekučním titulu, a proto v sobě zahrnuje nejen prvky exekučního, ale též nalézacího řízení, a dále uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení se děje podle zcela odlišných pravidel než v řízení exekučním. Insolvenční řízení je samostatným druhem civilního procesu, odlišným od řízení exekučního. Podle orgánů, které exekuci provádějí, můžeme rozlišovat exekuci soudní a exekuci správní. Soudní exekuci provádějí jednak soudy v řízení o výkon rozhodnutí, upraveném v části šesté občanského soudního řádu (§ 251 a násl.), jednak soudní exekutoři dle exekučního řádu; i tuto exekuci však nařizuje soud a jejím provedením pověřuje konkrétního exekutora, jehož úkony se považují za úkony soudu. Správní exekuci provádějí exekuční správní orgány. Její úprava je obsažena v § 103 a následujících správního řádu; svým obsahem je zaměřena v podstatě pouze na exekuci na nepeněžitá plnění a ohledně exekuce na plnění peněžitá odkazuje v § 106 odst. 3 na postup pro správu daní, tj. na daňovou exekuci, upravenou v § 177 a násl. daňového řádu. Nejširší záběr má exekuce soudní, neboť v ní lze nuceně vykonat krom soudních rozhodnutí ukládajících povinnost k plnění i jiné exekuční tituly, např. rozhodnutí správních orgánů. Naopak to však neplatí: soudní exekuční tituly v exekuci dle správního řádu nebo daňového řádu nuceně realizovat nelze. Bude-li stejný majetek postižen v několika druzích exekuce, hovoříme o střetu exekucí. Řešení tohoto střetu reguluje zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Tento zákon se však nepoužije na případ, kdy dojde ke střetu několika exekucí téhož druhu. PŘÍKLAD

Nařídí-li soud v tzv. řízení o výkon rozhodnutí exekuci srážkami ze mzdy pro vymožení jedné pohledávky a posléze jiný soud rovněž v exekuci probíhající podle o. s. ř. nařídí na mzdu povinného exekuci pro vymožení další pohledávky, nepoužije se zákon č. 119/2001 Sb., ale občanský soudní řád.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozhodnutí publikovaném pod R 2/2006 se zákona č. 119/2001 Sb. nepoužije ani pro střet exekuce prováděné podle občanského soudního řádu s exekucí prováděnou podle exekučního řádu. Takovému závěru svědčil v době jeho přijetí pouze jazykový výklad předchozího znění § 2 odst. 1 písm. a) citovaného zákona (pokud vůbec), nikoliv však účel zákona. Po novele provedené zákonem č. 286/2009 Sb. však pro názor Nejvyššího soudu již není opora ani ve formulaci tohoto ustanovení. Lze tedy nyní usuzovat, že zákon č. 119/2001 Sb. dopadá i na střet exekuce dle exekučního řádu a tzv. soudního výkonu rozhodnutí.

529

Soudní přezkum rozhodnutí jiných orgánů v soukromoprávních věcech

Recommend Documents