SOUBOJ V HLUBINÁCH Dalších několik tisíc mil pod mořem

1

Michal Tesař

SOUBOJ V HLUBINÁCH Dalších několik tisíc mil pod mořem

2

Copyright: Autor: Michal Tesař Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2014 ISBN: 978-80-7512-060-1 (epub) 978-80-7512-061-8 (mobi) 978-80-7512-062-5 (pdf)

3

Věnováno Julesi Vernovi, velkému propagátoru sci-fi a vizionáři.

4

I. CLIF Dne 20.června 2001 se na Wisconsinské univerzitě konalo slavnostní zakončení akademického roku a s ním i odchod úspěšných studentů v oborech inženýr-specialista na materiály a inženýr-specialista na přesnou mechaniku. Po děkovných proslovech studentů, učených frázích profesorů a závěrečném slově rektora jsem se v doprovodu mého strýce odebral do blízké restaurace, kde jsme společně v klidu povečeřeli. Strýc netajil své pohnutí, a ani já, čerstvý inženýr, jsem se nestyděl za slzy. Po přípitku jsme rozbalili můj jmenovací diplom. Strýc se na mne podíval zamlženýma očima a dojatým hlasem řekl: “Inženýr Ashton McIntyre…rodiče by jistě byli pyšní, Ashi. Určitě se na tebe shora dívají a blahopřejí ti, stejně jako já!“ Přikývl jsem. Ničeho víc jsem nebyl schopen. Oba moji rodiče zahynuli při tragické dopravní nehodě. Já jsem přežil jenom díky své pubertální vzdorovitosti. Nezapnul jsem si bezpečnostní pás. Jen tak jsem se dostal z auta, když nás kamion s opilým řidičem za volantem srazil z mostu do jezera. Rychle jsem vyplaval na hladinu, abych se nadechl a pokusil se vyprostit mé rodiče. Skřípavý zvuk trhající se oceli mne přinutil pohlédnout vzhůru. Z mostu visel ohromný truck, a pomalu se deformující zábradlí ho přibližovalo k hladině. V ten okamžik jsem poznal, jak tenká je linie života a smrti. Se slzami v očích a bolestným křikem jsem jako šílený plaval pryč. Mnohatunový kolos se po chvilce zřítil přesně do míst, kde se moji, snad ještě žijící rodiče, snažili dostat z vodního živlu. Bylo to pro mne nejtěžší období v dosavadním životě. Měl jsem tenkrát obrovské štěstí, že se mne ujal strýc Marten, a díky němu jsem neskončil někde na ulici jako dealer, ale mohl jsem dostudovat a teď tu společně s ním sedím v restauraci a jím vynikající večeři. „Dovolte, abych vám popřál dobrou chuť k večeři i do dalších let!“ ozval se mi za zády známý hlas. „Clife!“ Vstal jsem ze židle a stanul tváří v tvář mému nejlepšímu příteli, Clifu Westwoodovi. Pokynul jsem mu, aby si přisedl. Clif se přivítal i se strýcem Martenem, který mému příteli poblahopřál k ukončení studia. Společně jsme se napili na zdraví nás všech a poté pokračovali v jídle. „Myslím, že vás čeká skvělá budoucnost, mládenci!“ prohodil strýc Marten mezi sousty výtečného masa. „Slyšel jsem, že tě k sobě tahá námořnictvo, Ashi. Prý ponorkové loďstvo. Je to pravda?“ otázal se Clif.

5

„Měl jsem pár nabídek od hutních společností, ale všechny byly vesměs stejnélaboratoře, testy v naprosto nesmyslných podmínkách, což úplně popíralo moji závěrečnou práci na univerzitě. Námořnictvo by mi dalo šanci testovat různé materiály přímo v akci! Všechno by bylo skutečné, pod vodou, v ohromném tlaku, za působení solí, rozdílných teplot, nebo zase ve vzduchu, za neskutečných rychlostí, při přetížení!“ Vydechl jsem. Opravdu mne tahle nabídka zlákala. Clif seděl naproti mně a sledoval každé mé slovo. Došlo mi, že by chtěl určitě také něco říci. „Promiň, že jsem tě nepustil ke slovu. Zaslechl jsem zvěsti, že tě chce General Motors?“ omluvně jsem se usmál a ťukl příteli do sklenky Jacka Daniela. „Vypadá to tak, Ashi. Zaujala je prý má sekvenční převodovka s inteligentním čipem a řešení převodových poměrů v tankových motorech. Ne, že bych neměl Detroit rád, ale spíše bych se spokojil s menší tuningovou dílnou… Tak uvidíme, co nám život přinese. Na zdraví naše i vaše, pane Martene!“ Přípitek ukončil naši rozmluvu. Po chvíli kosti z pečeně ukončily i společné sezení, po kterém se cesty Ashtona McIntyra a Clifa Westwooda rozdělily na několik příštích let, aby se poté za dramatických okolností zase spojily. Já jsem opravdu podlehl vábení vojenského námořnictva a Clif se odstěhoval do Detroitu, kde se stal členem týmu vývoje převodovek u General Motors. Dne 23.listopadu večer, ale již roku 2005, tedy čtyři roky po našem rozchodu s Clifem, zazvonil v mém bytě telefon. Trochu mrzutě jsem po něm vzhlédl, neboť jsem dokončoval poměrně náročnou práci, která vyžadovala značné soustředění. Po několikerém zazvonění se zapnul záznamník. To, co jsem po chvíli uslyšel, mne doslova vystřelilo z křesla k telefonnímu přístroji. „Ashi, Ashi…“ ozval se mi povědomý, avšak strachem podbarvený hlas, „tady Clif!“ Okamžitě jsem vyskočil a v mžiku držel sluchátko u ucha. „Clife!“ zvolal jsem. „Ashi, prosím tě, poslouchej! Potřebuji tvoji pomoc! Jsem v pasti. Musím se u tebe ukrýt, alespoň na pár dní. Jsem v New Yorku, přijeď pro mne na Západní ulici, tam, kde je most přes Hudson, co vede k Brooklynu. Budu čekat!“ Slabé pípání z přístroje mne uvedlo do reality. Můj přítel je v nesnázích, potřebuje pomoci. Na nic jsem dále nečekal, sebral svrchník, klíče od vozu, uložil rozdělanou práci, a sjel výtahem do podzemních garáží. Po chvilce jsem vyrazil do večerních ulic New Yorku. Hlavou se mi honily podivné myšlenky, ruce se mi trochu chvěly v očekávání, co mi Clif řekne, proč je v nebezpečí. Málem jsem projel křižovatkou na červenou, ještě že mé řidičské reflexy zafungovaly a já s pištěním pneumatik jen tak tak zastavil. Po dvaceti minutách jsem se konečně dostal do míst, které přítel udal jako místo našeho setkání. Zaparkoval jsem vůz před West-End-Barem, vypnul motor a vystoupil. Prohlížel jsem si nábřeží, most a můj pohled se zastavil na shromaždišti

6

kontejnerů s odpadem. Tam, schovaný před zraky kolemjdoucích, stál Clif Westwood. Rozhlédl jsem se a vykročil k mému příteli. Ale byl to vůbec Clif? Zarostlý muž s rozcuchanými vlasy, oblečený v dlouhém plášti, na mnoha místech prodřeném a špinavém, s otrhanými riflemi a sešlapanými pracovními botami na nohou. „Clife?“ zašeptal jsem tiše a zakroutil hlavou. „Ashi! Konečně. Můžeme k tobě?!“ otázal se se spěchem. Přikývl jsem a odešel zpět k autu. Přejel jsem na druhou stranu ulice ke kontejnerům, kde přítel rychle naskočil na zadní sedačky. Celou cestu se Clif krčil a občas vyhlédl zadním oknem ven. Jeho chování mne velmi znervóznělo, a tak jsem také počal sledovat situaci za vozem víc, než bych musel. Nic podezřelého jsem ale nezpozoroval až ke vjezdu do podzemních garáží pod naším domem. Cestou ani jeden z nás nepromluvil, do výtahu jsme nastoupili jako stíny, a teprve když zaklapl zámek mého bytu, jsem pohlédl na přítele a otázal se: „Clife, probůh, co se ti stalo? Jak to vypadáš?“ Clif se opatrně rozhlédl. Když spatřil zatažené žaluzie, pokýval hlavou a zhluboka si vydechl. Sundal si ošuntělý svrchník, usedl těžce na pohovku a řekl: „Ashi, to co teď ode mne uslyšíš, možná změní navždy tvůj život. Jestli chceš dále žít jako doposud, chtěl bych se u tebe najíst, umýt a vyspat a zítra bych zase zmizel.“ Přinesl jsem na konferenční stolek minerálku a tři velké hamburgery. Clif to všechno během krátké chvíle spořádal, což mne utvrdilo v tom, že byl opravdu dlouho na cestách. Posadil jsem se do křesla proti němu a on se rozhovořil: „Byl jsem u General Motor druhým rokem, když za mnou přišel šéf sekce převodů, inženýr Harald Strowinsky. Už jeho jméno mne mělo varovat, ale tenkrát jsem neměl potuchy, co je to za člověka. Navíc mi nabídl velmi zajímavou práci. Prý připravují společně s General Electric nový projekt turbíny pro atomové ponorky. Přišel tedy za mnou, abych vyřešil převodové poměry v dvourychlostních generátorech elektřiny. To jsi určitě zaregistroval, neboť zpráv o tomto projektu byly plné noviny i internet, podporu mu vyjádřil prezident i Kongres.“ Přikývl jsem a Clif pokračoval. „Pracoval jsem na tom úkolu asi jedenáct měsíců a měl jsem pár posledních dní na dokončení. Strowinský se zájmem sledoval moji práci a neustále se zajímal, kdy už to budu mít hotové. Jeho nátlakové chování mi začalo být podezřelé. Proto jsem veškerou práci ukládal nejen do počítače, ale vše jsem také archivoval na disky. Jednou večer jsem se zdržel v pracovně déle, když mne vyrušil z práce podezřelý hluk na chodbě. Slyšel jsem hlas našeho hlídače a několik dalších, které nemluvily anglicky. Uložil jsem raději práci na disk, vyňal ho rychle z počítače a zhasnul jsem světlo. Poté na chodbě padl výstřel.

7

Roztřesený strachy jsem se schoval do skříně na šaty a škvírkou mezi dveřmi pozoroval místnost. Po chvilce se prudce rozletěly dveře do pracovny a v nich stanul šéf Strowinsky s pistolí v ruce a v doprovodu tří maskovaných mužů. Spatřil jsem, jak hledá v počítači i na stole disky s mojí prací. Vztekle přehazoval papíry a přitom šeptal: „Ještě odpoledne tady ty disky byly. Kde, ksakru, jsou?!“ Celý vzteky bez sebe rozbil můj počítač a spolu s ozbrojenci zmizel. Bál jsem se vylézt, a teprve po hodné chvíli jsem se odvážil potichu zmizet. Události poté dostaly velice rychlý spád. Doma jsem z opatrnosti udělal přesnou kopii mé práce, na originálech z firmy jsem udělal několik nepatrných chyb, které ovšem vedou ke špatnému řešení zadaného úkolu, sbalil si nejnutnější věci a druhý den jsem odešel do práce podat výpověď. K mému velkému překvapení na mne hned ve vestibulu firmy čekal Strowinsky a spolu s ním ochranka a státní policie. Šerif držel v ruce obvinění ze zpronevěry tajných dat. Než jsem stačil cokoliv říci na svou obhajobu, už mne měla ve svých pevných rukou FBI, a náhle jsem se ocitl v Porto Muenu na mexických hranicích, ve federální věznici pro zvlášť nebezpečné delikventy. Pak přišly na řadu výslechy. Nikdy mne nebili, ale psychicky to bylo velmi náročné, neboť jsem byl přesvědčen o své nevině, ale moji vyslýchající agenti zjevně ne. Měl jsem jen pro sebe malou celu, asi pět metrů dlouhou a tři metry širokou, umístěnou pod úrovní terénu, bez oken, jen s větracími průduchy. Ty nakonec sehrály klíčovou roli v mém dalším životě, jak se sám přesvědčíš. Skrze ně jsem totiž uslyšel pravdu o svém zatčení od někoho z FBI. Ten člověk doslova řekl: >Podle mne je ten Westwood nevinný. Nechápu, co po nás ti nahoře chtějí. Vždyť všem je jasné, že za vším tím humbukem kolem jeho práce a tajných dat stojí ten neřád Strowinsky. Nehledě na to, že jeho napojení na ty náboženské fanatiky kdesi v Africe je veřejný tajemství.< Teprve po těchto slovech mi svitlo. Strowinsky chtěl moji práci dodat někomu za oceán, ale když ji nenašel, udělal velmi chytrý tah. Všechno shodil na mně, a sám mezitím v klidu ta data zkopíroval. Netušil ale, že jsou špatná. Trvalo mi ale velmi dlouho, než jsem FBI přesvědčil o své nevině. Asi po třech měsících mne propustili. Bylo mi jasné, že se nemohu vrátit zpět do Detroitu, kde na mne čekal Strowinsky a jeho zabijáci, a také mi bylo jasné, že mne FBI jen tak nespustí z očí. Proto jsem po internetu prodal byt, uzavřel jsem své peněžní konto, poplatil všechny dluhy a začal žít jako psanec. Koupil jsem si motocykl a pár věcí pro život v přírodě a cestoval za státu do státu. Pečlivě jsem sledoval všechny dostupné noviny, ze kterých jsem se dovídal nové zprávy o procesu se Strowinskym, neboť, jak jistě víš, FBI nakonec dala alespoň trochu za pravdu mně. Nebylo to však nic platné, protože inženýr Strowinsky za nevyjasněných okolností zmizel a s ním i celá dokumentace k novému typu ponorky pro General Electric, včetně mých pozměněných disků. Od té chvíle jsem byl opravdu na útěku před Strowinskyho muži, ale taky určitě před FBI. Tušil jsem, že pokud provedu cokoliv na internetu, ať platbu, či pošlu mail, tak na to jedna nebo druhá strana přijde. Nehodlal jsem riskovat ani dopravní nehodu,

8

tak jsem za hotové prodal motorku a cestoval na nákladních vlacích, stopem nebo pěšky. Vzpomněl jsem si na tebe, že jsi odešel do New Yorku, tak jsem se sem vydal a vyhledal tvé číslo v telefonním seznamu. Zbytek už jsi prožil se mnou.“ Chvilku jsem pozbyl možnosti komunikovat. Nevěřícně jsem hleděl na Clifa jako myš na hada. Napil jsem se a položil příteli jednoduchou otázku: „Jde tedy o to, aby Strowinsky nedostal to správné CD, ačkoli neví, že má to špatné. Mohl by se to dovtípit. Kde tedy je to tvé správné CD, Clife?“ Clif se pousmál. Postavil se, vysvlékl si košili i tričko, které měl pod ní, a k mému údivu si z hrudníku odtrhl kus kůže. Vytřeštil jsem oči a zalapal po dechu, ale Clif klidně řekl: “Je to speciální plastikové pouzdro pro tajné kurýry. A v něm je důkaz Strowinského viny, podívej Ashi!“ a vyňal z obalu nepoškozená CD. „Můžeme si to prohlédnout?“ otázal jsem se Clif přikývl. Zasunul jsem tedy první ze tří disků do počítače a po načtení všech dat se na obrazovce objevila část práce mého přítele. Se zájmem jsem si pročítal obsáhlou dokumentaci a nemohl vynachválit Clifovu vynalézavost a vytříbený vkus pro jednoduchost v řešení náročných systémů. Stejně skvělé byly i obrázky, doplňující texty a grafy. Náhle mi mobilní telefon pípnutím oznámil obdržení e-mailové zprávy. Clif sebou polekaně trhnul. Uklidnil jsem ho, že to opravdu není poplašné zařízení v mém bytě a ani v garážích, jen zpráva. „Mohu se osprchovat, Ashi?“ řekl Clif stále ještě nejistým hlasem. „Samozřejmě, Clife. Koupelna je vlevo vzadu, ručníky jsou ve skříňce vedle umyvadla.“ „Díky, Ashi!“ zavolal Clif a bylo slyšet, jak teče voda a přítelův jasný, nyní už klidný hlas. Nerad jsem zavřel Clifovu práci a podíval se do mailové schránky. Nevím, kdo mi v tu chvíli našeptal, abych tu zprávu rovnou nesmazal, nicméně jsem to neudělal a její obsah mne doslova přibil do křesla. E-mail byl od mého právníka, jenž spravoval mé právní, ale taktéž finanční operace a nejednou mi pomohl cennou radou. S vytřeštěnýma očima jsem hleděl na obrazovku počítače a jen jsem zavolal: „Clife….Clife honem, to není možné!“ Přítel přiběhl ještě celý mokrý a zabalený do ručníku. „Ashi, co se děje?“ ptal se celý udýchaný. Nasměroval jsem ukazovák na obrazovku a řekl jediné slovo: „Čti!“ Clif stočil zrak na svítící plochu monitoru a polohlasně četl:

9

-Vážený pane inženýre! Před několika hodinami jsem jako váš zástupce ve věcech právních i finančních obdržel obsáhlý textový soubor, který si Vám dovoluji přiložit. Pokud ho budete chtít pročítat, připravte si tak dvě hodiny volna, pokud nechcete, mohu Vám nabídnout stručný výtah. Předpokládám druhou variantu. Zde tedy je to podstatné. Jak vyplývá z přiloženého textu, Váš praprastrýc, tedy bratr Vašeho prapraděda, se počátkem 20. století přestěhoval i s rodinou do Jihoafrické republiky (myšleno podle dnešního dělení), coby stavební důlní inženýr. Během několika málo let založil firmu na těžbu diamantů, která se utěšeně rozrůstala s tím, jak rostl majetek Vašeho praprastrýce. Shodou nešťastných náhod zahynul Váš praprastrýc i s celou rodinou při lovu na nosorožce. Nicméně firma fungovala dál, a tak se majetek rozrůstal. Během 20. století se ve vedení firmy střídali nejrůznější majitelé, kteří postupně bohatli a odcházeli. V současné době firma pracuje již jen jako řídící a administrativní zázemí pro několik desítek dceřiných společností, pracujících různě po světě. A teď to hlavní. Váš praprastrýc ve své závěti uvedl, že na počátku 21. století chce, aby firmu převzal někdo z rodu McIntyreů. Dne 1. ledna 2001 se tedy rozběhl kolotoč pátrání po někom z tohoto klanu. Výsledkem snažení několika desítek pracovníků detektivních kanceláří po celém světě, včetně slavného Interpolu, jste se stal Vy, Ashton McIntyre. Protože jsem byl do celé věci zainteresován jako váš právní zástupce s tím, že až se vše vyřeší, mám Vás kontaktovat, činím tak právě teď. Co z toho tedy pro Vás vyplývá - stal jste se jediným právoplatným dědicem několika desítek firem, zabývajících se úspěšně těžbou, zpracováním a prodejem diamantů, a jejichž tržní hodnota na newyorské burze činí něco přes dvacet pět miliard amerických dolarů. Pokud byste potřeboval poradit, jak v celé záležitosti nadále pokračovat, navštivte moji kancelář na College Street, číslo 64. S pozdravem JUDr. Peter Hillman.-

„Clife, jak jsi pochopil, jsem teď vládcem dvaceti pěti miliard. Ovšem, co s nimi, jak vést firmy, to vůbec netuším.“ Clif jen stál a vůbec se nehýbal. Na těle mu pomalu osychaly poslední kapky po koupeli. „Asi to bude muset vyřešit tvůj právní zástupce!“ vypravil nakonec ze sebe. Pokýval jsem souhlasně hlavou a odepsal panu Hillmanovi.

-Dobrý večer, pane Hillmane! Opravdu se Vám povedlo mne zaskočit, neboť zprávy tohoto typu nedostávám každý den. Na jednu stranu mne znervózněla, ale na stranu druhou velmi mile překvapila. Jsem teď, bohužel, ale velmi pracovně vytížen, a velmi by mi pomohlo,

10

kdyby se návštěva ohledně mého dědictví odehrála v mém bytě. Pokud budete souhlasit (byl bych Vám vděčný), navrhuji se sejít zítra ve tři hodiny odpoledne. Děkuji za pochopení a jsem s pozdravem, Ashton McIntyre.-

Odeslal jsem zprávu, opřel se do křesla a vzdáleně poslouchal Clifův hlas: „To je nepředstavitelná suma peněz. Co s tím budeš dělat, jestli je to všechno pravda?“ Otočil jsem se v křesle a nechal klesnout ruce v nerozhodném gestu na opěrky.

11

II. PROBLÉM U Toto vyprávění bych mohl začít tak, jako začal kdysi svůj skvělý román o kapitánu Nemo můj oblíbený spisovatel Jules Verne. Budu ovšem nucen trochu parafrázovat. Rok 2007 se stal významným z hlediska nevysvětlitelného sledu událostí, které ve svém konečném důsledku dokázaly paralyzovat téměř celý svět, od obchodů počínaje a pojistnými události konče. Snad všemi světovými médii jako blesk z čistého nebe prolétla zpráva o záhadném zmizení korejské válečné lodi, fregaty Ming-tao, a jejího doprovodu, dvou atomových ponorek třídy Fish ruského válečného loďstva. Plavba těchto lodí byla součástí taktického cvičení Spojené východní flotily, tedy námořních sil Sjednocené Korejské republiky, Ruska, Japonska a Malajské federace. Ministerstva obran dotčených států ihned na poslední, rádiem ohlášenou polohu, vyslala vyšetřovací týmy, aby se pokusily získat informace o záhadném zmizení svých plavidel, neboť okolnosti, za kterých všechny tři plavidla zmizela z radarů dalších lodí, účastnících se cvičení, byly více než podivné. Jako první vyslal výstražnou zprávu o zmizení těžký křižník Mae-wu, který zajišťoval pro pevninu lokalizaci všech hladinových plavidel, jako druhý se ozval torpédoborec Majskij, jenž ztratil kontakt s oběma ponorkami. Ani jedna pohřešovaná loď nevyslala signál o tom, co se děje, a ani žádná loď z celé flotily nedokázala vysvětlit toto zmizení, neboť všechna tři plavidla doslova vymazala svoji radarovou stopu z obrazovek. Vyšetřovací týmy, které se dostavily nejrychlejší možnou cestou na místo neštěstí, nenašly v okruhu několika čtverečních kilometrů téměř nic. Toto téměř nic byla zvláštní, poddajná hmota, která okamžitě lnula na jakékoliv předměty, a místa, kde se tato hmota dostala s čímkoliv kromě vody do styku, okamžitě ztrácela tvar a mizela společně s onou hmotou přímo před očima vyděšených vyšetřovatelů. Naštěstí nikoho nenapadlo tento materiál chytat holýma rukama. Nebylo tedy možno vzít ani vzorek na prozkoumání do laboratoře, protože veškeré pokusy o zachycení této hmoty končily rychlým zmizením veškerých myslitelných obalů, od plastů až po olověné bedýnky. Testy na moři ukázaly, že neznámá hmota do sebe vtahuje všechny druhy materiálů a záření, ale zpět nic nepropouští a naprosto bleskovými pochody rozkládá všechno, na čem ulpí byť její jen nepatrný kousek. Po tomto šokujícím zjištění vlády zemí, jež postihlo zmizení plavidel, s okamžitou platností stáhly ze světových oceánů plnou polovinu svých válečných lodí, především však z postižené oblasti poblíž Japonska. Ostatní

12

státy a obchodní společenstva počaly monitorovat pohyb plavidel přes satelity, aby po dalších záhadných zmizeních přikročila také k omezení plaveb, ať už lodí válečných, obchodních či výletních. Než se tak stalo, bolestné ztráty postihly tentokrát Velkou Británii, Francii a Španělsko. Lodě prvních dvou jmenovaných států, nákladní Queen of Wales a ropný tanker Marionette, zmizely v kanále La Manche, přibližně uprostřed cesty mezi oběma státy, za stejně záhadných okolností, jako obě ruské ponorky a korejská loď. Bez jediného SOS se náhle jejich radarový obraz ztratil, stejně tak jejich rádiové vysílání náhle umlklo. Poslední z výše uvedených států, Španělsko, plavil po oceánech a mořích obrovitou výletní loď Grande siesta. Tento kolos o výtlaku téměř čtyřista tisíc tun nabízel vše, co si mohlo radování chtivé srdce výletníka přát. Počínaje několika bazény s mořskou či sladkou vodou, malými plážemi, přes restaurace, hřiště na míčové hry, kasina, noční kluby až například po malé golfové hřiště či silnostěnná okna, zasazená těsně u čáry ponoru, která sloužila spolu se silnými světlomety k nočnímu pozorování podmořského života. 26. května se tento plovoucí Goliáš nacházel na 31°15 ´ severní šířky a na 44° 5´ západní délky. Plul mírnou rychlostí patnácti uzlů ke španělským břehům po tříleté plavbě kolem světa, kde turisté na jeho palubě mohli pozorovat tučňáky v chladných vodách antarktických moří, velryby u Austrálie, nebo proplout bájnou Severní cestou mezi Amerikou a Ruskem. Byl večer a slunce jako rozžhavený ingot zapadalo za obzor, který plál v jeho záři. Pomalu utichal denní ruch na všech palubách a chuť pobavit se rozsvěcela okna kasin, heren, tanečních sálů nebo diskoték. S příchodem noci, v těchto zeměpisných šířkách poměrně rychlým, se začínala rozžíhat i halogenová světla v trupu lodi, aby se po kontrole celé prohlídkové trasy mohli bavit nočním životem oceánu i turisté. Kontrola skel a světel trvala službu konajícímu stewardovi asi třicet minut, a už byl téměř u konce, když jeho pozornost upoutal dlouhý, temný předmět, pohybující se stejnou rychlostí jako Grand siesta. Zůstával totiž celou dobu, co ho steward pozoroval, zarámován ve třetím okně na levé straně trupu. Už chtěl vzít služební telefon a celou věc ohlásit na můstek, když vtom se onen předmět velice rychle přiblížil k trupu lodi a vynořil se nad hladinu. Muž v neznámém tělese ihned poznal ponorku. Zvedl tedy telefon, a místo zamýšlené velryby nahlásil ponorku na levoboku. Z můstku už mu ale odpověď nepřišla. Stewardovo vědomí se propadlo do černé tmy, způsobené nečekaně rychlou smrtí z udušení. V době, kdy se odehrály tyto tragické příběhy několika lodí, jsem procházel, podle mého mínění, asi nejlepším obdobím života. Diamantové doly, které mi zničehonic spadly do klína, společně s jejich dceřinými firmami, vyřešily navždy jakékoliv finanční otázky, neboť jsem se zařídil podle cenných rad pana Hillmana, které zněly – neprodávat. Pro mého přítele Clifa jsem zařídil novou identitu, podepřenou velkou sumou peněz za mlčenlivost a pro pana Hillmana se jeho práce stala koníčkem. Jediné, co mé peníze nedokázaly, bylo vrátit život a zdraví mému strýci Martenovi, jenž zemřel na prasklý vřed v žaludku a následné masivní krvácení do dutiny břišní. Uložili jsme ho k věčnému odpočinku do hrobky McIntyreů na Centrálním hřbitově. To, že jsem poslechl svého právníka se prokázalo jako velmi perspektivní, neboť díky novým technologiím při vývoji počítačových komponent se právě diamanty, coby formy nejčistšího uhlíku, staly klíčové pro výrobu mikroprocesorů. Díky vhodnému výběru obchodních partnerů a jejich skvělé orientaci na trhu s diamanty mé konto každým dnem

13

narostlo o částku téměř dvě stě padesát tisíc dolarů. Společně s Clifem jsme si splnili tajný klukovský sen. Zakoupili jsme nevelký ostrůvek v Tichém oceánu, kam jsem se s Clifem a čtyřiceti nejlepšími přáteli přestěhovali. Snažili jsme se, aby o našem ostrově, který dostal jméno Clash – jako Clif a Ashton – vědělo co nejméně lidí. Ostrov Clash totiž leží stranou velké většiny lodních cest, v jihovýchodní části Pacifiku. V jeho dosti širokém sousedství se nacházejí na východě ležící Velikonoční ostrovy, na západě pak Nový Zéland a Austrálie. Celková plocha ostrova činí šedesát kilometrů čtverečních, ale jak je Clash malý, tak o to více je členitější. A protože Clash bude mít v našem příběhu své místo, bude vhodné si jej trochu zmapovat. Na poměrně malé ploše se zde nacházejí na písečném pobřeží palmové háje, kde zrají vynikající kokosové ořechy, širší pás, lemující pobřeží, tvoří borové porosty. Tyto lesíky pak směrem do nitra ostrova uvolňují místo subtropické vegetaci, která přechází ve smíšené lesy dubové a jedlové. Tato lesní společenstva posléze nahrazují zakrslé formy borovic a smrků, společně s rododendrony, aby tyto byly nahrazeny pouze mechorosty a lišejníky. Možná je tento popis dosti podivný, ale zapomenul jsem popsat jednu ze dvou výrazných dominant ostrova. Je jím asi dva tisíce metrů vysoký kužel sopky. Při koupi ostrova jsme se pochopitelně zajímali o údaje související s její erupční aktivitou, ale podle záznamů Seismického ústavu v Melbourne je naše sopka vyhaslá nejméně deset tisíc let a nic dalšího nenasvědčuje její možné sopečné aktivitě. Nedalo nám velikou práci tento vrchol ostrova pojmenovat, pokřtili jsme ji Venuše, podle římské bohyně krásy. Ne náhodou. Když se pozorovatel dobře podíval, zjistil, že je to krásný přírodní útvar. Tělo sopky tvoří pravidelný, jakoby gigantickým soustruhem opracovaný kužel, a i vrchol se zdál téměř vodorovně seříznutý. Černé, sklovité proudy kdysi žhavé lávy zdobily nezarostlá úbočí a stráně jako copy šíji krásné dívky. Druhou zmiňovanou dominantou ostrůvku Clash je mohutná stěna lávového proudu na východním pobřeží, dlouhá několik kilometrů a přes tři desítky metrů vysoká. Tento val je jakýmsi pevným štítem, rozrážejícím vysoké vlny, za nímž je i v největších bouřích jen mírně vzedmutá hladina moře. Tento přirozený přístav, jenž nám příroda věnovala, se stal velmi užitečným nejen svojí hloubkou, jež činila u hráze více než šedesát metrů, ale i svým vjezdem, který se dal velmi snadno a rychle uzavřít, neboť byl pouze čtyřicet metrů široký. Při dostatku financí jsme pořídili těžká vrata, která dokonale znemožňovala vjezd hladinovým plavidlům. A aby byl popis našeho nového bydliště úplný, nesmím zapomenout ani na faunu, tedy zvířectvo, žijící na Clashi. V subtropickém pásmu žily rozličné druhy ptactva, od různobarevných papoušků až po chřástaly, kteří byli výjimečně nelétaví, savce zde reprezentovali drobní klokani stromoví, jejichž příbuzní žijí na australské pevnině, a zvláštní druh divokého prasete, které vzdáleně připomínalo prase bradavičnaté. Bylo však menší a mělo výrazně narezlou srst. Spatřili jsme také kapybaru, vůbec největšího žijícího hlodavce na Zemi. A protože na Clashi, ač to bylo divné, se nevyskytovala dravá zvířata, měli jsme o zásoby čerstvého masa postaráno. Ve smíšených lesích při úpatí sopky měly své nory králíci, z větších zvířat jsme nespatřili žádný druh. Po strmých srázech Venuše pobíhaly asi čtyři páry koz šrouborohých, vzdálených příbuzných kamzíků, a nebe nad ostrovem brázdili albatrosi, kormoráni, fregatky či vzácný druh volavky Jacobsonovy. Zmínil jsem se o naší potravě, pochopitelně jsme se nezaměřili pouze na ostrovní zvířenu či rostlinstvo.

14

Naším druhým, a v podstatě nevyčerpatelným zdrojem, se stalo okolní moře, jehož nesmírně pestrá paleta živočichů nám poskytovala nepřeberné množství různých druhů. Od ústřic po želvy, od sumýšů po tuňáky, od tresek po humry a langusty. Protože jsme nebyli závislí na prodeji či zpracovávání darů moře, nemohlo se prakticky stát, že bychom tento pramen vyčerpali. Lovili jsme pouze pro svoji potřebu a nebylo tudíž nutné vozit potraviny ze Spojených států či jiných, Clashi bližších zemí a ostrovů. Jak jsem již naznačil, byl Clash ostrůvkem nenápadným, ale naprosto soběstačným a dostatečně chráněným proti nebezpečí, jež mu hrozilo jednak od podnebí, jednak od člověka. Zřejmě si položíte otázku, proč od člověka. Odpověď je nasnadě. Ani nám na Clashi neunikla ona tajemná zmizení lodí, ke kterým se přidala ještě další neštěstí. Dne 19. června se neohlásila obchodní loď Resolution, plující v argentinských vodách, dne 4. července, necelých tisíc kilometrů od japonských břehů, zmizel tanker Generál Hopper Australské obchodní společnosti. Zatím poslední zmizení zaznamenala Světová pošta, jejíž loď, vezoucí tisíce tun nákladu z italského Brindisi do San Franciska, přestala existovat ve Středozemním moři, asi čtyřicet kilometrů jižně od Marseille. Tato poslední událost měla očitého svědka, jehož svědectví bylo přijato velmi rozporuplně. Státy, jichž se ztráty lodí týkaly, odsunuly toto svědectví do roviny pustého fantazírování, zatímco bulvární tisk, ať už v podobě novin či internetového zpravodajství, po něm okamžitě sáhl. My, obyvatelé Clashe, jsme se taktéž zaobírali záhadnými zmizeními lodí a po několika dnech jsme došli k velmi zneklidňujícím závěrům. Všechna zmizení se odehrávala nahodile v různých částech světa. Jejich oběťmi se staly lodě o výtlaku větším než tisíc BRT, bez ohledu na to, zda šlo o loď nákladní či vezoucí pasažéry. Avšak ani jedna z lodí nepatřila do žádného z afrických přístavů. Státy, kterým zmizelá plavidla patřila, měly co do činění v konfliktu mezi Spojenou středoafrickou republikou a Republikou Jižní Afrika, neboť poskytovaly humanitární a vojenskou pomoc nově vzniklé federaci středoafrických států a v Radě bezpečnosti ostře vystupovaly proti této válce. Další zajímavou skutečností se stalo to, že všechna zmiňovaná neštěstí se děla na místech velmi vzdálených od sebe a v poměrně krátkých časových intervalech. Jediné, co nás napadlo jako závěr bylo to, že se v hlubinách oceánů a moří skrývá nebezpečný stroj, řízený ze souše či přímo z nitra onoho stroje. Kým řízen, a jak se vůbec dal v utajení sestrojit podmořský člun ničivých schopností, které má? To, že jsou naše myšlenky správné, a že jde skutečně o ponorku, nás utvrdilo svědectví rybáře Jacquese Noirého z malé vesničky Nautrille sur Mare, vzdálené asi padesát kilometrů východně od Marseille. Na internetových stránkách deníku Marseille-Journal jsme si přečetli tento článek: - Vyrazil jsem, jako ostatně každé ráno už téměř čtyřicet let, za svítání na moře. Celé dopoledně jsem lovil ryby na trh, a asi ve dvě hodiny odpoledne jsem přestal. Dal jsem si oběd a obrátil příď ke břehu. Nemusel jsem spěchat, neboť byl čtvrtek a to vždycky kolem půl třetí plula z Marseille poštovní loď. Nejinak tomu bylo i toho dne. Uviděl jsem ji asi dvě míle ode mne před přídí. Náhle začal můj sonar pípat jako zběsilý. Pohlédl jsem na obrazovku a vytřeštil oči. Byla tam, přímo u mé lodi, obrovská skvrna, značící buď velké hejno ryb, nebo velrybu. Dal jsem zpětný chod a zastavil. Hleděl jsem na hladinu a čekal, co se bude dít. K mému překvapení se mezi mnou a poštovní lodí vynořila černá věž ponorky, poté celá

15

paluba a část boků. Na té ponorce mne zaujaly dvě věci. Výsostní označení jsem hledal marně, jen tři velká bílá písmena NWW na nástavbě, a pak podivné zařízení na přídi, které mi ze všeho nejvíce připomínalo děla ponorek z II. světové války. Ta loď byla na hladině jen několik minut, přesto jsem si ji mohl dalekohledem dobře prohlédnout. Byla velká, téměř 160 metrů dlouhá, celá černá, jen ona tři písmena jí svítila na bocích, jistě měla minimálně tři šrouby, neboť voda za zádí jí vřela jako v kotli. A pak se stalo něco neskutečného. Celá ta obrovská poštovní loď náhle zmizela v průsvitném oblaku čehosi, co jako ohromný výtrysk vylétlo z té trubkovité nástavby na přídi ponorky! Nečekal jsem na nic dalšího a na plný výkon jsem uháněl pryč. Samozřejmě jsem tušil, že o mne ví, a tak jsem nechal loď, ať jede, a sám jsem se připravil na boku k seskoku do vody. Pochopitelně otočili to strašné zařízení proti mně a během vteřiny mne zastihl také onen stříbrolesklý oblak. Ale to už jsem se koupal v plovací vestě na vlnách a s hrůzou v očích pozoroval, jak má stará, dobrá loď mizí. Ani tříska na hladině nezůstala. Snažil jsem se nehýbat, abych nebyl na radaru ponorky příliš nápadný. Těch několik desítek sekund, než se potopila, mi připadalo jako věčnost. Naštěstí se tak stalo, a já mohu podat očité svědectví o té hrůze. - Potud Marseille-Journal a výpověď starého rybáře o útoku na poštovní loď. Byla to opravdu kritická doba pro toto důležité odvětví dopravy. Všechny lodní společnosti téměř naráz pojistily všechny své lodě na astronomické částky a hrozilo, že pokud dojde ještě k nějakým záhadným zmizením, tak některé nestabilní pojišťovny zkrachují. Bohužel, toto černé proroctví se brzy začalo naplňovat. Netrvalo dlouho a první úpadky se objevily snad během týdne. Jako začátek řetězové reakce byl zaznamenán úpadek pojišťovacího domu Logan and Co. v Londýně, poté média zaznamenala uvalení nucené správy na banku Nationalita v italském Miláně, bankrot Universals´ Bank v Sydney a totální krach rodinné pojišťovny Grahams´. Omezení, nebo vlastně téměř ukončení lodní dopravy neúnosně zatěžovalo leteckou přepravu, dodávky zboží měly obrovská zpoždění, náklady na provoz letadel rychle rostly a s tím i ceny dopravovaného zboží. Díky těmto problémům klesla výroba v Japonské výrobní divizi téměř o třicet procent, určitou ztrátu zaznamenaly i Spojené státy americké, Austrálie, i když tento ekonomický propad nebyl tak veliký. Do nejhorší situace se dostala posádka mezinárodní výzkumné stanice South Pole v Antarktidě, která marně čekala již druhý týden na zásobovací loď. Na poslední chvíli se podařilo shodit z nízko letícího letadla základní prostředky pro týdenní přežití. Bohužel tato akce byla poslední, při které byli členové stanice spatřeni živí. Po týdnu se již nikdo neozval a záchranné akce selhaly vinou sněhové bouře, která trvala s neobyčejnou prudkostí téměř dvacet dní. Teprve když se živly ztišily, podařilo se do zúčastněných zemí dopravit těla mrtvých polárníků. Tato neúnosná situace si vynutila svolání Rady Země spolu s Vojenským obranným výborem. Po nepříliš dlouhém jednání v holandské Oranjes Hall v Rotterdamu oblétlo svět toto krátké prohlášení:

16

„Rada Země pověřuje Vojenský obranný výbor úkolem vyhledat, zajistit a popřípadě zničit podmořský člun, který prokazatelně zničil několik desítek lodí a zavinil smrt tisíců nevinných lidí. Posádka lodi, anebo její vlastník, pokud budou zadrženi, budou postaveni před Mezinárodní tribunál pro lidská práva a obžalováni z úmyslného zabití a bude s nimi jednáno jako s válečnými zločinci. Na dopadení ponorky se vyčleňují neomezené finance z Fondu obrany. Podepsán : rytíř Walter Ratt von Neukreig, předseda Rady Země“

Z tohoto prohlášení je zcela jasné, jak se postavila civilizovaná a normálně přemýšlející část lidstva k problému, který veřejnost nazvala jako Problém U.

17

III. PANAMSKÝ PRŮPLAV Vzhledem k nastalé situaci ve světě jsme se po domluvě s Clifem rozhodli, že také přispějeme ke světové bezpečnosti. Možná to byl nesplnitelný úkol pro mnohé obyčejné smrtelníky, ale pro mne to byla jen otázka peněz, a těch se mi dostávalo více než dost. Během šesti měsíců na Clashi přistálo dvacet obřích dopravních vrtulníků Hercules II od společnosti 1st.CargoCorporation, které byly naložené velkým množstvím beden. Každé letadlo neslo jinou objednávku z jiné části světa, takže místa startu byla různá, podle sídla dodavatele. Nechtěli jsme zbytečně budit pozornost výrobců, kteří byli kontrolováni vládami. Veškeré zboží, které dorazilo, jsme soustřeďovali v jediné obrovské hale. Jak narůstalo množství beden, stupňovalo se i napětí ostatních ostrovanů. Když odlétlo poslední letadlo, rozhodl jsem se odhalit svým přátelům tajemství Nothing-Hall, jak ji pokřtili. „Dnes, 28. prosince 2007, budiž Bůh milostiv našemu počínání. Přátelé, kdysi mne fascinoval příběh tajemného kapitána Nema a jeho dokonalého Nautilu. Rozhodl jsem se využít našich schopností a dovedností a sestavit perfektní podmořský člun, ponorku, s jejíž pomocí pomůžeme světu vyčistit oceány od ›Problému U‹. Budu všem vděčen za každý tvůrčí nápad. A teď, “ řekl jsem slavnostně a zatáhl za páku ovládání dveří haly, „už nám chybí jen jediné – mnoho zdaru!“ Všichni shromážďění obyvatelé ostrova Clash se dívali do obrovské haly, jejíž levou polovinu až po strop vyplňovaly masivní dřevěné bedny plné nejrůznějšího materiálu. Po jejich otevření spatřily světlo světa ocelové nosníky, příčné trámce, ocelovouhlíkové pláty, regulační ventily, nádrže, optické kabely, elektronické součástky, hřídele, převodovky, výkonné elektromotory, dva nádherné lodní šrouby a také energetické srdce naší budoucí podmořské lodi, miniaturní atomový reaktor. Nelze vyjmenovat vše a stejně také nelze vyjádřit pracovní píli a nasazení při práci, která nám zabrala deset měsíců a jejímž výsledkem byl smontovaný trup a celkové zkompletování vnitřního zařízení a vybavení. Večer 19. října 2008, po téměř ročním odříkání si spánku, jsme s Clifem zůstali sami u hotové lodi. S neutuchajícím zájmem a snad také pochopitelnou pýchou jsem obhlížel její štíhlou siluetu, dokonale doutníkovitý tvar, zaručující co nejlepší obtékání vody, přesně slícované pláty vnějšího trupu, hloubková i směrová kormidla, na přídi zakryté dva torpédomety, nad nimi sonarové výstupy, měřiče rychlosti, teploty a tlaku a jeden z výstupů pasivního radaru.

18

Směrem ke středu trupu byl na horní plošině patrný jen malý výčnělek – překryt dutiny, ve které byl uschován člun. Za tímto krytem se zdvihala náběžná hrana jeden a půl metru vysoké věžičky, která sloužila jako vstupní otvor, prostup pro antény a periskop a zároveň jako pozorovací stanoviště, neboť v jejích stěnách byla zasazena silnostěnná kulatá okýnka. Nad každým z těchto osmi okének mohl zářit výkonný reflektor s obrovským rozptylem světla. Elegantní záď bez jediného rušivého tvaru byla zakončena kormidelní plochou a párem sedmilopatkových šroubů. „Clife“, řekl jsem svému příteli, „zapomněli jsme na jednu věc!“ „Na jakou?“ zeptal se trochu stísněně Clif. „Přece jsme zapomněli na jméno! Podle námořnických pověr loď, spuštěnou na vodu beze jména, nepřijme Poseidon a snaží se jí co nejrychleji zbavit!“ „Ach tak“, oddychl si Clif, „vidíš, nad tím jsem nepřemýšlel. Ale pokud to necháme přes noc v hlavě, jistě nás něco napadne!“ „Dobrá, Clife. Vše je hotovo, zítra bude pro celý Clash velký den. Dobrou noc!“ Nazítří, 14. října odpoledne, se všichni ostrované sešli u přístaviště. K jeho klidné hladině vedly od výrobní haly široké koleje. Přesně ve čtrnáct hodin jsem otevřel vrata a mohutné elektromotory silných navijáků pohnuly podvozky, na kterých spočívala naše ponorka. Za halasného pokřiku všech přítomných se metr po metru naše dílo přibližovalo vodní hladině, až se těsně před dotykem hladiny zastavilo. Vzal jsem Clifa za paži a předstoupili jsme před naše přátele. „Díky vám všem mohu dnes společně s Clifem Westwoodem spustit na vodu, a samozřejmě i pod vodu, naše společné dílo. Jediné, co ještě této dokonalé ponorce chybí, je jméno, které má každá počestná loď. Pokud budete souhlasit, pokřtil bych ji Eva. Ať Poseidon přijme Evu do svého živlu, ať se Eva stane první dámou mořských hlubin!“ Bouřlivý potlesk mi byl odpovědí. Clif se usmíval, navzájem jsme si stiskli ruce a blahopřáli si k dokončení díla. Poté se znovu ozvaly motory navijáků a Eva se postupně od lodních šroubů po příď zanořila do klidné vody přístavu ostrova Clash. Když pak spočívala ukotvená lany u přístavní lávky, viděli jsme, jak dokonalé dílo jsme stvořili. Nad hladinu vyčnívala desetina výšky lodi, tedy asi šedesát centimetrů a věžička se stabilizátory na bocích. Samozřejmostí se stala prohlídka vnitřních prostor. Po nastartování reaktoru a zapojení všech systémů ještě bylo nutno provést důkladnou kontrolu. Naštěstí tato inspekce neukázala žádné, byť sebemenší poškození či nefunkčnost některého z okruhů. Myslím, že nyní nám nic nebrání v prohlídce Evy, neboť se stane na dlouhou dobu naším druhým domovem.

19

Jak již bylo předesláno, naše ponorka nebyla nějakým obrem. Její délka byla od přídě k zádi přesně sedmdesát metrů a uvnitř byla rozčleněna do tří oddělení. Oddělení první, dlouhé patnáct metrů v přední části, tvořila torpédová místnost, výměník vzduchu, klimatizační jednotka a kompresní přetlaková kabina, ze které bylo možno bez větších problém vstoupit přímo do podvodního světa díky hermeticky uzavíraným dveřím v boku ponorky. Součástí této kabiny byla šatna pro převlečení do speciálních hloubkových skafandrů. Tyto skafandry byly nejmodernější konstrukce, s automatickým dekompresním systémem, který dokáže velmi dobře eliminovat „nemoc z hlubin“. Je samozřejmé, že každá část předního oddělení byla oddělena od ostatních částí vodotěsnou přepážkou a vybavena odtahem vody při náhodném zatopení a automatickým zavíráním v případě proražení trupu. Druhá část, nazvěme ji například obytná, byla dvacet pět metrů dlouhá a její největší šířka byla osm metrů. V samém středu oddělení a vlastně i samotné ponorky, se nacházela kruhová místnost, ze které vedly celkem tři východy. Jeden z nich ústil do desetimetrové chodby, která kopírovala levobok, a ze které bylo možné vcházet do čtyřech obytných kajut, širokých pět a dlouhých dva a půl metru. Z této chodby bylo tedy možné vejít také do přetlakové kabiny a nebo do kruhového ústředí. Tato místnost sloužila jako mozek celé lodi. Byl zde umístěn centrální počítač, řídící jednotka atomového reaktoru, hlavní radarový systém, systém satelitní navigace, centrum pro sonar a pasivní radar. Dále zde nalezneme řídící segment lodi, který tvoří pár pedálů, ovládací joystick a regulátor otáček obou lodních šroubů, tedy jakási obdoba plynového pedálu u automobilu. Aby měl ten, kdo řídí ponorku dokonalý přehled o trase, nechybí zde obrazovka s vyznačením trasy a momentální polohy lodi, elektronický a klasický gyrokompas a speciální klávesnice pro komunikaci s centrálním počítačem a ostatními řídícími pracovišti ve velíně. Samozřejmostí jsou sluchátka pro interkom, ale jsou jen pro případ, že by některý z členů posádky ztratil hlas, nebo při nutnosti úplně vyloučit hlasovou komunikaci kvůli práci sonaru. Pochopitelně zde uprostřed místnosti nechybí klasický periskop a úzký žebřík, sloužící k nástupu či výstupu z ponorky, nebo také k pozorování bezprostředního okolí lodi malou věžičkou. Naproti průchodu ke kajutám byly dva obdobné průchody, vedoucí do zadní části středního oddělení. Pravými dveřmi se vchází ke dveřím kuchyně, široké pět metrů a dlouhé tři a půl metru. Tato důležitá místnost je vybavena zřejmě nejlepším zařízením pro přípravu jídel – výkonnou elektrickou troubou a sklokeramickou varnou deskou s integrovaným odtahem par, dvěma varnými konvicemi, mikrovlnnou troubou, vestavěným grilem, velkým, vysoce

20

výkonným mrazícím boxem a lednicí. Samozřejmostí je recyklátor bioodpadu a malý lis na všechno ostatní, co se v kuchyni použije, ale nesní. Vedle kuchyně je umístěna druhá, neméně potřebná místnost – hygienická kabina. Sprchový kout s masážní sprchou, umyvadlo a oddělené WC s chemicko-biologickým odbouravačem odpadu byly nám dostatečnou zárukou osobní čistoty, jednak fyzické, ale i psychické. Hygienickou kabinou končí druhé – prostřední – oddělení naší lodi, a začíná třetí, oddělené od všeho předchozího silnou stěnou, ve které jsou zakomponovány pohlcovače záření. Zde se nachází centrum hybnosti celé ponorky, a projít sem je možné z levého východu velína spojovací chodbou. Také toto oddělení je vnitřně rozčleněno, a sice na dvě části. V té první, za přepážkou, je umístěn atomový minireaktor. Jeho výkon pokrývá dostatečně potřeby celé lodi, i když jeho výkonnost kolísá mezi padesáti pěti až šedesáti procenty vlastního maxima. Avšak budeme mít možnost na našich cestách využít i jeho plné síly. Spolu s reaktorem je v tomto oddílu také primární okruh chlazení a výměníky sekundárního okruhu. Jako chladícího média v reaktoru jsme nepoužili vodu, ale glykol, jehož tepelně vodivé vlastnosti nám zaručovaly maximální využití tepla ze štěpné reakce. Za reaktorovou místností směrem k zádi se nachází strojovna se všemi stroji, které převádí elektrickou energii na energii pohybovou. Zde se opět vyznamenal Clif jako odborník na převodové systémy. Jeho téměř dokonalý systém dokázal plně využít nabízené obrovské síly elektromotorů a díky jeho perfektní práci jsme vlastnili pravděpodobně nejrychlejší ponorku, neboť dvojice mohutných šroubů dokázaly loď rozpohybovat k bájné hranici sta kilometrů na hladině a pětašedesáti kilometrů v hodině pod vodou. Tyto rychlosti však byly krajní mezí, kde by již mohlo dojít k poškození konstrukce Evy, a my jsme věřili, že je nebudeme muset nikdy využít. Bohužel jsme se pletli, jak nám ukázala budoucnost. Ve spodní část lodi, tedy pod podlahou, se nacházela řídící táhla horizontálních i vertikálních kormidel, vzduchové potrubí, svazky optovláken i klasických kabelů a v neposlední řadě také přítěž nad kýlem, bez které by Eva nesetrvala ani chvilku ve správném horizontálním postavení. V bocích na přídi a na zádi byly umístěny zátěžové nádrže, které se plnily vodou, a fungovaly coby dodatečná přítěž, díky které se ponorka dokázala potopit až do hloubky devíti set metrů. Že loď snesla takový tlak okolní vodní masy nám zajišťoval dvojitý plášť, svařený nejmodernější technologií z uhlíko-titanovo-ocelových desek. Jen maximálně přesné slícování a neméně dokonalé svaření dokázalo odolat tlaku devíti set kilogramů na centimetr čtvereční plochy. Krajní hloubka pro ponor byla výpočtem stanovena na tisíc dvě stě metrů, ovšem byl to jen výpočet, a pevně věřím, že si jej nikdo v praxi ověřit nechtěl. Tolik tady naše krátká exkurze do nitra lodi. Eva zatím spočívala klidně na hladině přístavu a vyzývala ke zkušební plavbě. Samozřejmě, že se všichni z našeho ostrova projeli na hladině i pod ní, ovšem skutečný test ponorku teprve čekal. Bylo rozhodnuto, že dnem první velké plavby bude 20.říjen. Jako cíl byl zvolen Panamský průplav, kde měla být obrátka a následovat měla zpáteční cesta. Jednu polovinu cesty, tedy asi sedm tisíc kilometrů, měla Eva absolvovat na hladině, druhou polovinu pak pod

21

vodou s tím, že posádka může poměr hladinových a podhladinových kilometrů změnit. Oblast, kterou se měla naše loď ubírat na své první plavbě, je poměrně pustá část Pacifiku, bez přílišné dopravy. Jedinou civilizaci zde představují Velikonoční ostrovy a na severozápad od nich Pitcairnovy ostrovy. Celý výlet měl trvat čtrnáct dní při průměrné rychlosti asi čtyřicet pět kilometrů v hodině. Počítalo se však s různými testy, takže na Clash jsme měli připlout s časovým rozptylem pěti dnů. Řekl jsem měli připlout, a to mne přivádí k otázce posádky. Tu tvořili Alexander Hewitt, řečený Al, jako počítačový expert, Daniel Roy, specialista téměř na vše (jak sám rád říkával), Clif Westwood a já, Ashton McIntyre. 20.října v devět hodin ráno bylo vše přichystáno k odplutí. Celá posádka čtyř mužů stála na trupu Evy, zbytek obyvatelstva Clashe byl na molu. Dva pomocníci odvázali ponorku a Clif, pověřený řízením, ji pomalu stočil k výjezdu z přístavu. Ve chvíli, kdy lodní šrouby počaly rychleji tepat vodu a za zádí se objevila bílá strouha zpěněné vody, ozval se hromový výkřik z mnoha hrudí na přístavní hrázi. Ještě jsme zamávali na rozloučenou, pak za námi zapadla vrata, uzavírající vjezd do kotviště a my sestoupili do vnitřku ponorky. Clif upravil kurs a začal ponořovat loď. Sykot v nádržích prozrazoval jejich plnění. Během krátké chvíle ustalo houpání a Eva byla ustálena v patnáctimetrové hloubce, kde plula rychlostí čtyřiceti kilometrů v hodině severovýchodním směrem, k Panamskému průplavu. Al se usadil u počítače, kontrolujícího chod vnitřních mechanismů lodi, Clif zůstal u řídících prvků, Dan procházel lodí a prováděl optickou kontrolu všech jejích částí. Já jsem vyšplhal po žebříku do věžičky a okénky pozoroval život v oceánu v hloubce patnácti metrů. Reflektory nebylo nutno použít, neboť byl jasný a slunečný den. Paprsky naší životodárné hvězdy hravě prosvětlovaly čistou vodu Pacifiku s dostačující intenzitou. Byl jsem ohromen tímto pohledem, který jsem znal zatím jen z dokumentů v televizi či na internetu a z vyprávění ostatních, kteří již tuto možnost měli. Byl jsem fascinován okolním světem ticha a nikdy mne tento největší biotop neomrzel. Dno oceánu vidět nebylo, jen temný pruh hlubokých vod se nám táhnul pod kýlem, ze kterého co chvíli jako šípy vylétly ryby, aby vzápětí zmizely za lodí. Díval jsem se do všech stran, a celým tělem vnímal ohromné masy vody, kterými naše loď proplouvala s jistotou a hladce, jako plachtářova jehla plátnem „Ashi“, uslyšel jsem pod sebou Clifův hlas, „nastavil jsem kurs a zapnul automatiku. Všechno funguje tak, jak má. A teď mne prosím, pusť také do věže, ať se mohu podívat!“ Slezl jsem ze žebříku a usmál se na Clifa. On můj úsměv opětoval a vylezl si na pozorovací stanoviště. Danny se vrátil z kontroly a zdviženým palcem nám všem naznačil, že je vše v pořádku. Poté se posadil k sonaru, dal si sluchátka na uši, slastně zavřel oči a zabořil se do křesla. Já udělal totéž a nebylo to vůbec zlé. Automatická oprava kurzu jen občas nepatrně pohnula řídícím joystickem, když se loď vinou podmořského proudění odchýlila z naprogramované cesty. 22.října jsme

22

propluli mezi Velikonočními a Pitcairnovými ostrovy na 115 poledníku a 28 rovnoběžce jižní šířky. Udržovali jsme průměrnou rychlost čtyřiceti pěti kilometrů v hodině a blížili se k rovníku. Přepluli jsme ho na 96° západní délky v půl jedenácté. Na krátkou chvíli jsme se vynořili a rozhlédli se po klidné hladině Tichého oceánu. Několik stovek kilometrů východně nyní ležely Galapágy, zajímavé souostroví především svou faunou a patřící k Ekvádoru. V současné době byly tyto ostrovy chráněnou oblastí pro několik stovek želv sloních, které zde žijí svůj předlouhý život. Zprávy o těchto velkých obojživelnících udávaly věk až 250 let.není jisté, zda se tyto zprávy zakládají na pravdě, jisté je však jedno. Pouze zde se želvy dožívají tak vysokého věku, a proto je nutné tento kousek přírody ochránit před civilizací. Na oslavu přeplutí rovníku jsme si podle starého námořního zvyku připili a popřáli zdar dalším cestám naší skvělé lodi. Chvilku jsme pobyli na palubě a do útrob ponorky vpustili slaný oceánský vzduch. Pak jsme sestoupili do lodi, ponořili se do hloubky pětatřiceti metrů, upravili kurs a vypluli. Podle počítačových výpočtů nám chybělo k Panamě asi tisíc pět set kilometrů. Tento zbytek první části naší cesty jsme věnovali testům naší ponorky. Šrouby byly roztočeny obrovskou silou elektromotorů a Eva se pod vodou chvěla jako ocelová struna. Měřič rychlosti ukazoval padesát pět kilometrů v hodině. Bylo fascinující pozorovat ryby, jak poplašeně reagují na vetřelce v hlubinách, jenž se skrze jejich hejna prohnal jako vítr moukou. Rychlost lodi jsme záměrně zvýšili ještě o deset kilometrů na podhladinové rychlostní maximum, na které byla Eva stavěna. Kontrolky na řídícím pultu svítily jasně červenou barvou, ale varovný signál, upozorňující na poškození některé části lodi naštěstí nezazněl. Tuto rychlost jsme udržovali po dobu dvaceti hodin a urazili přitom přes tisíc kilometrů naší cesty. V noci jsme se vynořili nad hladinu. Vystoupil jsem nahoru a s potěšením vdechoval chladný noční vzduch. Byla tmavá, bezměsíčná noc, která dala vyniknout bohatství hvězdné oblohy. Eva plula pomalu vpřed a lehké vlnky pleskaly o její štíhlý trup. Stál jsem opřený kryt člunu,když za mnou klaply podrážky bot a ozval se Danův hlas: „Ashi, něco jsem zpozoroval na radaru a sonar nám vrací echo, které po vyhodnocení vypadá jako podmořský člun!“ Otočil jsem se k Danovi. „Jseš si jistý, Dane? Není to nějaký vrak, nebo velká ryba?“ Přítel zavrtěl hlavou. „Radar vykazuje pohyb onoho tělesa. Vrak to tedy být nemůže. No a ve sluchátkách jsem rozeznal hukot lodních šroubů! Velryba to tedy také není. Leda by velryby měly místo ocasu právě lodní šrouby!“ „Takže usuzuješ na ponorku? Že by celosvětový ›Problém U‹ ? A řekl jsi to ostatním, Dane?“ „Ne, Clif spí a Al něco kutí ve své kajutě. Myslím, že se snaží přemluvit svůj počítač, aby s ním hrál šachy, ale moc se mu to asi nedaří, soudě podle slov, která používá.“ odvětil mi Dan se smíchem.

23

„Dobrá. Jdeme dolů, musíme oba informovat. Pojď, Danny!“ Sestoupili jsme do vnitřku lodi. Zavřel jsem vstupní otvor a překontroloval jeho uzávěr. Kontrolky byly zelené, mohl jsem tedy odblokovat ventily zátěžových nádrží a sledoval manometr, jehož číslice se po chvíli zastavily na padesáti metrech. Stabilizoval jsem ponorku a Dan zatím přivedl oba přátele. „Určitě již víte, co mi řekl Danny. Máte někdo návrh, jak vzniklou situaci řešit?“ otázal jsem se přímo. „Je dost možné, že před námi někde plave ona tajemná loď, kterou hledá celý svět. A kde se nyní nachází?“ zeptal se Clif. „Je asi třicet kilometrů severovýchodně od nás, míří patrně také k Panamskému průplavu.“ odpověděl Dan. „Pak je můj návrh jednoduchý, držme se její stopy, třeba nás přivede ke svému domovskému přístavu!?“ řekl Clif. „Myslím, že je to dobrý nápad, Clife. Danny ti dá směrový kurs, hloubku budeme udržovat stejnou. Rychle!“ Dvojice šroubů na zádi naší lodi se počala s velkou silou zavrtávat do vodní masy a Eva vyrazila kupředu jako cvičený ohař, po neviditelné stopě, která se ukazovala Danovi na radaru. Světle oranžový bod se pomalu sunul k Panamskému průplavu. Počítač zatím vyhodnocoval příchozí údaje z radaru a sonaru a během několika desítek vteřin jsme měli na obrazovce před sebou zajímavé údaje. Námi sledovaný objekt se pohyboval mírnou rychlostí dvaceti osmi kilometrů v hodině a jeho rozměry podle odrazů sonaru byly nepoměrně větší než byly rozměry naší lodi. Délka stroje byla přibližně sto šedesát metrů, jeho šířka asi třicet metrů a výška zřejmě dvacet metrů. Šrouby tohoto plavidla poklidně a s určitou vznešeností tepaly vodní masy. Bohužel pro tuto loď, která se se svým hlučným zařízením dala velice dobře nalézt či vystopovat. „Co když je to ponorka vojenská?“ přerušil po chvíli ticho Clif. „Nemyslím, prošel jsem si databázi vojenských lodí, porovnával je, ale žádná z nich nemá tři šrouby.“ „Jak poznáte, že má tři šrouby?“ kroutil hlavou nevěřícně Clif. Místo odpovědi Al přepnul sonar na hlasitý odposlech a celou řídící místnost zaplnil šum, připomínající přesypávání jemného písku, do kterého se občas vmísil jakoby uzoufaný sten a nebo zapísknutí parního vlaku. Ale nad všemi těmi zvuky, vycházejícími z hlubin oceánu se neslo hluboké bručení, občas přehlušené o něco vyšším tónem. „Dvojice šroubů stejně velkých, jeden menší s vyšším počtem otáček.“ řekl jsem tiše. „A nemůže také slyšet ona ponorka nás?“ pohodil Clif hlavou směrem k přídi.

24

„Záleží, jestli dokážeme přesně sledovat její sonarovou stopu. Pokud ano, jsme v podstatě neviditelní, pokud nás vychýlí podmořský proud, tak..“ počal vysvětlovat Dan, když ho přerušil Alův výkřik. „Stojí, ta ponorka má zastavené šrouby!“ „Stroje stop!“ křikl jsem okamžitě a Clif neméně rychle zareagoval. Šrouby se okamžitě zastavily a Eva plula dál jen setrvačností. Po chvíli počala zpomalovat, až zastavila úplně a vznášela se kdesi v obrovském množství pacifické vody. Ve velíně bylo ticho, a to, že jsme bdělí připomínalo jen vrnění elektroniky a šumění vzduchovodů. Po kontrole vzdáleností a opravách kurzu jsme se nacházeli přibližně sto padesát metrů za ponorkou a asi třicet metrů pod ní. Rychle jsem vyšplhal do pozorovací věžičky a pátral očima nad naší lodí. Prosvětlená voda jiskřila tisíci odlesky a drobné vlnění mi ukázalo hladinu. Pomalu jsem prohlížel vodní masy okolo nás, když můj pohled zavadil o podlouhlý, temný předmět. Slezl jsem dolů a informoval přátele. „Nemůžeme se ani pohnout, ani ponořit, jinak by byly slyšet šrouby či sykot vody v nádržích!“ zašeptal Dan. „Souhlasím. Zůstaneme zde a musíme si počkat, co udělají oni. Jsme přibližně dvě stě kilometrů od Panamského průplavu. Doufám, že nás strhne proud trochu stranou od té lodi, abychom zas mohli plout.“ řekl jsem tichým hlasem. „Ashi, Dane..odplouvají!“ uslyšeli jsme Danův šepot. Celý velín teď byl naplněn hlukem odplouvající lodě, protože nikdo z nás nezrušil hlasitý odposlech sonaru. První se vzpamatoval Dan, a po chvíli bylo ticho. „Vaše návrhy?“zeptal jsem se. „Musíme plout za nimi. Ponoříme se do dostatečné hloubky a poplujeme za nimi. Nic lepšího mne v tuto chvíli nenapadá.“ řekl Dan. „Souhlasím s Danem, nesmí nám uniknout. Pomalu vpřed, rychlost dvacet kilometrů v hodině. Uvidíme, co na to náš subjekt!“ řekl jsem a pohledem se usmál na mé věrné přátele. Eva pomalu vyplula. Hloubková kormidla ji zaváděla stále hlouběji, do spodních vrstev vod velkého Pacifiku. Po chvíli hloubkoměr oznámil slabým pípnutím, že jsme dosáhli naprogramované hloubky čtyři sta metrů. Odrazem pasivního radaru jsme zjistili, že námi sledovaná loď pluje stále stejným směrem jako my. Podle výpočtů bychom se měli vynořit za pět hodin u břehů panamského průplavu. Vrnění elektroniky mne ukolíbalo do polospánku, ale i teď mi mozek servíroval stále stejnou otázku: „Proč ta loď pluje tam, kam my? Má k tomu nějaký racionální důvod?“ Opřel jsem se pohodlně do měkkého křesla a začal polohlasně uvažovat: “V průplavu….nepropluje, jsou tam zdymadla a musela by se vynořit, o což

25

pravděpodobně nestojí….tam proplouvají lodi podle určeného pořadí….ostatní lodě čekají na rejdě nebo u mola, mají doklady….a povolení k proplutí!“ Myšlenka, která mi přišla na mysl, mne doslova vystřelila z křesla. Vysvětlil jsem své domněnky přátelům, jež vylekal můj výkřik a prudký pohyb. U průplavu se shromažďují spousty lodí, které je možno poškodit či zničit oním tajemným zařízením. Nyní, když palubní hodiny ukazovaly půl jednou ráno, nebude nikdo čekat útok, který měl přijít asi za čtyři hodiny, tedy kolem páté. „Ashi“, zvolal Dan od sonaru, „oni zrychlují. Slyším hlasitější odezvu od šroubů a vyšší tóny!“ „Dobrá, zrychlíme také.“ odvětil jsem prostě. „Mám námitku. Pokud zrychlíme, zaregistrují naše šrouby, tedy pokud o nich už dávno nevědí, a mohou se obrátit proti nám!“ řekl Al. „Tvůj návrh?“ řekl jsem rozmrzele. „Vyplout na hladinu! Stejně je noc, navíc na hladině jsme oproti nim rychlejší a navíc nás mohou brát jako obyčejnou hladinovou loď!“ „Taky bych řekl. Je to dobrý nápad!“ vmísil se do hovoru Clif. „Souhlasím. Připravit na rychlé vynoření!“ „Už se na tom pracuje, držte si klobouky!“ ozval se znovu Clif, sedící u ovládacích prvků. Šrouby byly zastaveny a ze zátěžových nádrží byla vytlačena voda ohromnou silou do oceánu. Eva se nyní podobala balónu bez zátěže a s naplno otevřeným hořákem. Během několika vteřin prolétla čtyřmi sty metry a jako pingpongový míček vylétla nad hladinu, aby pak svým dopadem zdvihla vysoký sloup vody. Nám se naštěstí nic nestalo, jen jsme byli sraženi na koberec, pokrývající podlahu velína. „Myslím, že jsme na hladině!“ uslyšeli jsme veselý Clifův hlas, neboť on jediný se v křesle připoutal. My jsme se posbírali z podlahy a posadili se do křesel. Clif to nevydržel a rozesmál se na celé kolo. Když se uklidnil, nabyla jeho tvář posmutnělého výrazu. Danny zatím zadával do naváděcího systému, obdobě jakéhosi suchozemského plánovače tras, souřadnice průplavu. „Rychlost šedesát kilometrů, vzdálenost přibližně sto šedesát kilometrů. Dosažení cíle za tři hodiny v čase pět až pět hodin dvacet minut.“ odříkával Dan údaje z obrazovky. „Myslím, že tam budeme dříve, než náš objekt, nejpozději na stejně!“ ozval se Al. „Musíme se mít na pozoru, kdoví, jaké nebezpečí nám může připravit.“ řekl jsem a viděl na tvářích mých druhů souhlasný výraz.

26

Mezitím Clif příkazem řídícího panelu a joysticku roztočil šrouby na poloviční otáčky a Eva téměř letěla po vodní hladině. Klidné vody Tichého oceánu kladly minimální odpor ocelovému vřetenu, které bezhlučně rozráželo dlouhé, mělké vlnění, jenž občas sprškou kapek omylo věžičku. Byla to jistě úžasná podívaná a nedokázal jsem si představit, jak to musí vypadat při maximální hladinové rychlosti, která činila sto kilometrů v hodině. Nikde kolem nás nabyla jediná loď. Velice mne to udivilo, neboť Panamský průplav patřil k velmi vytíženým dopravním uzlům, jakých bylo na planetě velmi málo. Po třech hodinách velmi rychlé plavby jsme zahlédli pevnou zemi, zahalenou do ranního oparu. Na vzdálenost pěti kilometrů, které nás oddělovaly od země, jsme si prohlíželi osvětlené přístavní hráze. Jejich délka by neznalého člověka mohla uvést k omylu, že jde o pobřežní magistrálu. Na obzoru se začínal zlatit pás svítání. Bylo půl šesté. První paprsky se draly skrze mlžnou clonu, kterou lehká bríza trhala na kusy. Eva zastavila přibližně dva kilometry od břehu. Už jsme rozeznali obrovská ocelová vrata, podobná ústům obra, připraveného pozřít sousta v podobě nejrůznějších lodí. Byla to vrata prvního ze šesti zdymadel, která umožňují lodím překonávat rozdíl výšek hladin Pacifiku a Atlantiku. Toto velmi důmyslné zařízení šetří lodím cestu kolem celé jižní Ameriky a majitelům lodí cenný čas a peníze, a velmi urychluje přepravu zboží všeho druhu již téměř sto let. Panamský průplav byl totiž zhotovován v létech 1903 až 1914 vynikajícími inženýry a tisíci stavebních dělníků, z nichž mnoho našlo při stavbě tohoto monumentu svoji smrt. Byli pohřbeni do základů a zdí, a mohou tak věčně sledovat své dílo. Bohužel, i toto jinak velmi poklidné místo se stalo příčinou mnoha krvavých potyček mezi mocnými tohoto světa, kteří měli veliký zájem držet prst na obchodní tepně mezi oceány. Klid vnesla do sporů až smlouva mezi Panamou a Spojenými státy americkými, jenž stanovovala jasná pravidla pro provoz a obchod a přesné hranice. Eva nyní klidně spočívala na hladině a celá naše posádka s dalekohledy u očí pátrala po vodní ploše před přístavištěm po jediném objektu – druhé ponorce. Už se zdálo, že naše pátrání bude bezvýsledné, a že loď na poslední chvíli změnila směr, když tu Clif lehce vykřikl. Všechny zraky se stočily k němu a poté za jeho prstem, kterým naznačoval, kam pohledět. Asi čtyři sta metrů nalevo od naší lodi se na hladině objevila temná silueta věže druhé ponorky a částečně i její trup. Na přední části neznámé lodi vyčníval opravdu onen trubkovitý útvar, tak, jak jej popsal onen francouzský rybář a opravdu připomínající dělo ponorek z II.světové války. Ponorka stále plula, neboť šrouby vířily vodu za její zádí. Pomalu opisovala oblouk k přístavním hrázím průplavu. Byla oproti naší Evě opravdu minimálně o polovinu větší ve všech rozměrech. Ranní paprsky vycházejícího slunce pableskovaly na jejím zlověstně černém trupu. Vypadala jako ztělesněné zlo. Na věžové nástavbě svítila jako upíří zuby gotickým písmem vyvedená velká písmena NWW. Pohlédl jsem na mé přátele. Pozorovali stejně fascinovaně onu tajemnou loď, a stejně jako já se jistě snažili odhadnout význam těch tří písmen. Clif se ke mně naklonil a zašeptal:

27

„Dám krk na to, že tam v té lodi je Strowinsky!“ Přikývl jsem na znamení souhlasu a nadechl se, že něco dodám, když vtom nás Danův výkřik donutil pohlédnout k přístavišti. To, co se odehrálo před našima očima, se dá jen stěží uvěřitelně vylíčit. Pojala nás obrovská hrůza, cítil jsem, jak mi vstávají chlupy na zátylku, podvědomě jsem se přikrčil a vytřeštil zrak.Všichni jsme uviděli, jak beze zbytku mizí obrovské nákladní lodě, tankery, remorkéry, výletní lodě, jachty, motorové čluny či rybářské bárky, ale i kusy přístavní hráze. Jak hrůzné, neboť všude v tu chvíli byli lidé! A ti všichni mizeli tak, jako praskají mýdlové bubliny, prostě najednou nebyli! Tento hrozný výjev netrval snad ani tři minuty, a během této krátké chvíle zmizela polovina panamského přístavu! Cítil jsem, jak mi stoupá krev do hlavy a začíná se mnou lomcovat vztek. Chytil jsem se schůdků na pozorovací věžičce, až mi zbělely klouby na prstech. - Tohle se přece nemůže dít! – zašeptal kdosi ve mně. „Torpéda, připravit torpéda, potopíme toho hajzla!“ křičel jsem a chystal se sklouznout palubním otvorem do lodi. „Zničím ho! Takový zloduch, ničema, zabiják, son of a bitch!Najedu na něj kýlem a potopím ho!“ hulákal jsem vzteky bez sebe. Al mne zastavil.Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale společně s Clifem mne přitiskli na věžičku naší lodi. Můj hlas přešel ve řvaní, po chvíli v chrapot, až se ztratil docela. Křečovitě stažené svaly povolily a celé napětí pozvolna vyprchalo. Chvěl jsem se po celém těle, klesl na kolena a zakryl si dlaněmi obličej. Clif si klekl vedle mne, a zaslechl moje vzlyky. Objal mne kolem ramen a opatrně se mnou zatřásl. „Dostaneme ho, Ashi, určitě ho dostaneme! Jenom teď musíme zmizet, za chvíli tu budou zpravodajové z celého světa, taky policie či možná i FBI, a určitě nebude dobré tu zůstat.“ Pokýval jsem hlavou, uznal přítelovy argumenty a pomalu vstal. Sestoupili jsme do útrob naší ponorky. Al Evu potopil do pětadvaceti metrů. Bylo ticho. Právě prožitá hrůza na všechny mocně zapůsobila. První se po chvíli vzpamatoval Clif, přinesl láhev whisky a nechal ji kolovat. Napili jsme se, ale stále nikdo nepromluvil. Al se zvedl a zkontroloval obrazovku radaru. Pak velínem zazněl jako úder hromu jeho sytý hlas: „Bastardi prchají k jihu, velmi vysokou rychlostí, na hloubce nula. Vzdálenost mezi námi je asi dvacet kilometrů a velmi rychle se zvětšuje! Pokud chceme uchovat radarový kontakt, musíme co nejrychleji za nimi!“ Naše pohledy se upřely na obrazovku radaru. Světle oranžový bod se jasně odrážel od temně zeleného podkladu a každou vteřinou nám radar opravil jeho polohu podle rychlosti, kterou prchal k jihu.

28

„Dobrá tedy!“, řekl jsem pevným hlasem, „evidentně nás láká za sebou. Vaše názory?“ „Musíme za nimi. Tohle nejde nepotrestat!“ odvětil Clif. „Souhlasím s tebou, Clife!“ ozval se rozhodně Al. „I já, musíme za nimi!“ přidal se Danny. „Děkuji, jak slyším, jsme všichni zajedno. Tak tedy vpřed. Oni tam o nás ví, nemusíme se zdržovat dalším potápěním, a až to situace dovolí, vyplujeme na hladinu a konečně zjistíme, jak je to s maximální rychlostí naší lodi!“ Eva se po deseti kilometrech vynořila na hladinu a její rychlost vzrostla na šedesát kilometrů. Letěla vlnami a sledovala jako cvičený pes svou oběť. Pluli jsme po osmdesátém druhém poledníku přímo k jihu, k mysu Hoorn a k Ohňové zemi. Nechali jsme za sebou zmrzačenou panamskou šíji a těsně plujíce kolem pobřeží Ekvádoru, zahlédli jsme z něj toliko jeden z významných vrcholků Kordiller, horu Chimborazo, vypínající se do výše přes šest tisíc dvě stě metrů. Obepluli jsme nejzápadnější cíp Jižní Ameriky, mys Piranas a během dvou dnů jsme urazili bezmála tři tisíce kilometrů, stále sledujíce radarový odraz ponorky před námi. I ona však zrychlila svou plavbu, takže jsme si byli naprosto jisti, že o nás také vědí. Přesto jsme vytrvale drželi kurs i rychlost, minuli jsme ostrovy Selkirk, Robinson Crusoe i ostrovy Juana Fernandeze. Další dva tisíce kilometrů během dvou dnů nás zavedly k velmi členitému pobřeží Chile, jež se skládá z nespočetných poloostrovů, ostrovů a ostrůvků a končí mysem Hoorn, oním zlověstným mysem, představujícím dodnes nebezpečí pro lodě menší tonáže, a mnohokrát proklínaným námořníky celého světa, kteří tudy kdy pluli. Ale nebylo nám dopřáno doplout až na jižní výspu amerického světadílu. Al, sledující obrazovku radaru, náhle zavolal: „Náš objekt zmizel! Je pryč!“ Pohlédli jsme na Ala s nevyřčenou otázkou, která se zračila v našich očích. „Podle posledního údaje radaru zmizela na 55°30´ jižní šířky a 78°15´ západní délky.“ “Dobře, díky Ale. Je pro toto zmizení nějaký racionální důvod?“ zeptal jsem se. „Myslím, že ano!“ ozval se Dan a zapíchl kružítko do průsečíku souřadnic.

29

IV. KÓTA 122 V době, kdy sir Francis Drake obeplouval Jižní Ameriku a pojmenoval po sobě průliv mezi Antarktidou a Amerikou, byla jeho posádka strachy bez sebe, neboť silný vichr, vysoký příboj, tříštící se o rozeklaná skaliska, tyčící se z vody a prudké vlnobití, neustále narážející obrovskou silou do boků jeho lodi hrozily jejím rozbitím a mužům smrtí v ledové vodě. Jak asi muselo být těm statečným námořníkům na palubě nedokonalé dřevěné galeony Golden Hind, když se dívali na obrovské přírodní divadlo, hrané v úzkém pásu mezi pevninami. Vždyť se zde s nepředstavitelnou silou střetávají vody Atlantiku a Pacifiku, zahryzávají se do sebe jako vzteklí psi a nezřídka rvou na kusy antarktickou ledovou planinu, aby pak ještě větší nebezpečí v podobě ledových ker číhalo na plavce. Od jižního pólu neustále vane prudký, ledový vichr a temně zelená až černá voda dokresluje toto nehostinné a velmi nebezpečné místo na Zemi. A na hranici tohoto hrozného průlivu se nachází mys Forward, který je na 53°54´ jižní šířky tím nejjižnějším pevninským místem celého světadílu, který nese jméno po Italu Amerigu Vespuccim. Přibližně šedesát kilometrů jihovýchodně se podle mapy nachází místo o velmi malé hloubce, pouze 122 metrů. Počítač nám posloužil informací ze své paměti a podle ní by toto místo měla představovat plošina různého členění o rozloze asi dvaceti kilometrů čtverečních, vyzvednutá ze dna sopečnou činností kdysi v dávnověku. Danny tvrdil, že někde tam musí být jeskyně, do které se nám ta prokletá loď schovala. „Podívejte, Al tvrdí, že náhle zmizela. Přece se nevypařila, létat neumí, tak kde by byla? Jedině v nějaké jeskyni za kamennou stěnou, kterou náš radar nepronikne! Což se naše Eva nedokáže potopit do sto dvaceti metrů? Ponořme se za nimi! Nehrozí nám nic, leda pronásledování.“ „Ale co ta jejich zázračná ničivá superzbraň? Co když nás napadnou a naše loď i s námi zmizí kdesi…v nekonečnu?“ řekl Al. „Nemyslím si, že by nám byla nebezpečná“, vmísil jsem se do debaty, „a to z jednoho prostého důvodu. Podle mého názoru toto zařízení nelze použít pod vodou. Jinak už bychom tady nebyli.“ „Ale jaké je pro to vysvětlení, Ashi?“ „Nemám ponětí, ale když se zamyslím nad všemi nehodami, nikdy se nestalo, že by zmizela loď, aniž by se jí ona ponorka neukázala. A proto, podle mého

30

soudu, nás sem vylákali. Vždyť jim stačilo vyplout nad hladinu a čekat, až se vynoříme my, nebo nás mohli napadnout již v Panamě, ale neudělali to!“ Bylo ticho a z tváří mých přátel jsem vyčetl, že o mých slovech přemýšlí. „Jak daleko jsme od místa zmizení, Danny?“ „Asi šedesát kilometrů, Ashi.“ „Mám návrh, jak se ujistit, že to, co se domnívám, je pravda. Poslouchejte.“ Vyložil jsem stručně přátelům svůj plán. Byl velmi prostý. Klesneme téměř ke dnu oceánu a pokusíme se co nejopatrněji přiblížit k oné plošině, kde nám zmizela ponorka. Poté dosedneme na dno úplně a dva z nás ve skafandrech prozkoumají nejbližší okolí kóty 122.Až se vrátíme, tak poradíme se, co dál. Všichni souhlasili s mým návrhem a dokonce i s tím, že do moře půjdu já a Dan. Al zůstane u sonaru a na obrazovce bude sledovat náš pohyb a popřípadě nás varovat před jakýmkoliv nebezpečím, jež by nám hrozilo. Clif bude udržovat Evu na místě, aby ji podmořské proudění neodneslo do nenávratna. Vše, co jsem navrhl a mí druzi schválili, jsme uskutečnili. Pomalým, téměř plíživým tempem jsme pluli těsně nade dnem oceánu. Naše rychlost kolísala mezi čtyřmi a šesti kilometry v hodině. Dlužno dodat, že tato část cesty byla nejvíce namáhavá a často jsme se střídali ve vedení lodě, aby nikdo neudělal chybu a Eva nenarazila do nějakého podmořského skaliska nebo se nezavrtala přídí do písečného a kamenitého dna. Naštěstí jsme vše zvládli a díky perfektní ovladatelnosti naší ponorky přistáli na dně v půl třetí odpoledne. Lehký otřes nám prozradil, že jsme dosedli na dno Pacifiku. Clif pro jistotu přibral ještě do předních a zadních nádrží přítěž, aby Evu nestrhlo podmořské proudění. Podle radarových údajů jsme se nacházeli necelý jeden kilometr před vyvýšeninou kóty 122 a přibližně padesát metrů pod ní.Okolní teplota vody byla 9° Celsia, ale v naší lodi bylo příjemných 21 stupňů. Clif si dělal legraci a chtěl mi přibalit do skafandru naftová kamínka, nebo alespoň odporový drát, abych prý podle jeho slov: „..nepromrzl na kost a neprorazil trup oné tajemné ponorky pouhou rukou, jak bude tvrdá.“ Ve skutečnosti jsme ale měli k dispozici nejmodernější hlubinné obleky, které perfektně odolávaly vodnímu tlaku až do hloubek kolem 400 metrů. Tyto skafandry měly a mají ještě mnoho dalších funkcí, které si brzy objasníme, a které nám byly velmi užitečné. Po přistání naší ponorky na oblázkové dno oceánu v hloubce sto sedmdesáti metrů jsme všichni přešli do předního oddělení, kde se nachází přetlaková komora. Je rozdělena tlakovými dveřmi na dvě části.V té první, velké asi jako dvě naše kajuty, byla šatna. Na věšácích a ve skříních tu čekalo na použití šest skafandrů. Jsou vyrobeny ze speciální hmoty, jenž je vysoce odolná proti tlaku a deformaci, zároveň však poddajná a nebrání v pohybu jak pažím, tak trupu a nohám. Spolu s Danem jsme si oblékli funkční termoprádlo v podobě kombinézy s kuklou a výřezem pro obličej. Poté nám Clif a Al pomohli do bezešvé kombinézy,zakončené na nohou botami se zátěží v podrážkách a na rukou prstovými rukavicemi. Krk nám obepínalo zařízení pro upevnění speciální uhlíkové přilby, vyztužené

31

titanovou mřížkou pro maximální pevnost. Výhled do okolí skrze tuto přilbu zajišťovalo vyhřívané tvrzené sklo, prokazující vysokou odolnost proti tlaku. Na záda nám přátelé připevnili zásobníky vzduchu s mechanikou, která vháněla vzduch do přilby pod normálním atmosférickým tlakem. Toto zařízení bylo spojeno s helmou přívodní hadicí, odvod vydechovaného vzduchu zajišťovalo malé záklopkové zařízení a výdechová trubice. Po přezkoušení funkčnosti vzduchového zařízení jsme si k pasu připevnili zátěžový opasek, složený z několika kapsiček s olověnými destičkami. Dlužno říci, že všechny skafandry měly v pažní a stehenní kapse zabudovány a se skafandrem propojeny dva akumulátory velmi vysokého výkonu, z nichž jeden byl určen k vyhřívání obleku a druhý sloužil jako zdroj energie pro světlo nad průhledem přilby a navigaci, která se promítala do spodní části skla. Takto oblečeni a s helmami na hlavách jsme si ještě vzali každý jednu ocelovou tyč na oporu a obranu a do stehenní schránky nám byly zasunuty dýky. Al a Clif nás dostrkali do druhé části tlakové kabiny.Byla to menší místnost, ze které bylo možné vyjít na dno oceánu. Clif zavřel pevné a odolné dveře a zajistil je mechanickými a elektromagnetickými západkami. Obklopila nás tma, ve které jsme uslyšeli lehký, později sílící šramot. Komora se plnila chladnou mořskou vodou, jejíž teplota probudila čidla ve skafandrech a ta uvedla v činnost vytápěcí zařízení. Přímo před námi svítila červená kontrolka, a až když se komora naplnila celá vodou a vyrovnaly se tlaky mezi vnějším prostředím a vnitřkem kabiny, změnila se na zelenou. Dan ji bez váhání stiskl. Druhé tlakové dveře ve vnějším plášti ponorky se otevřely a před námi se zjevilo mořské dno. Nyní už, podle Archimedova zákona lehčí o váhu vody, kterou jsme vytlačili kamsi do prostoru Tichého oceánu, jsme mohli vykročit do vodního světa, což jsme po malé chvilce učinili. Těžko mohu popsat své pocity, když jsem vstoupil na písek v hloubce přibližně sto sedmdesáti metrů a rozhlédl se. Křišťálově čistá subpolární voda jiskřila všude kolem mě.Byl zjevně jasný den a sluneční paprsky, měnící se v rozptýlené světlo, pronikaly do veliké hloubky. Zde sice panovalo tmavé příšeří, ale zatím jsme nemuseli používat osvětlení nad hledím přilby. Obrátil jsem svůj pohled k naší ponorce. Klidně spočívala na dně jako na nejměkčí posteli. Kolem oken pozorovací věžičky se náhle rozsvítila všechna světla a v průzorech se objevil Clifův a Alův obličej a já i Dan jsme přátelům pokynuli rukou na pozdrav. Zamávali nám a zase zmizeli v útrobách lodi. Uvedl jsem do činnosti navigaci a vysílačku. Dan učinil totéž a vydali jsme se směrem k místu, nazvanému kóta 122. „Díváš se, Ashi?“ ozvalo se mi v přilbě. To Dan nevydržel a spojil se se mnou skrze vysílačku. „Dívám, Dane. Je to fantastické!“ „Taky myslím!“ „Je to opravdu krásné. Škoda, že se nemůžeme zdržet a rozhlížet se. Mám návrh. Vypněme vysílačky, ať se šetří baterie. Je chladno všude kolem nás a myslím, že budeme muset použít oba akumulátory k vytápění skafandru.“

32

„Zřejmě máš pravdu. Končím spojení!“ Danny na mne pohlédl skrze sklo své helmy a já kývnutím odpověděl. Nyní jsme kráčeli po jemném písku, který asi po tři sta metrech vystřídal drobný štěrk. Měl jsem dojem, že kráčím v hustějším vzduchu, ani jsem necítil přílišný tlak, jenom mé pohyby byly trochu zpomalené. Kolem nás občas propluly různobarevné ryby a ze štěrkovitého dna vyrůstaly dlouhé listy rostlin, podobné jazykům, vyplazeným do podmořského proudění. Byl jsem okouzlen rozmanitostí podmořského života, který se mi míhal před očima. Aniž jsem si uvědomil změnu, kdy štěrk pod našima nohama vystřídal kámen, stál jsem spolu s Dannym na okraji planiny kóty 122. Rozhlížel jsem se po planině a připadal si jako na jiné planetě.Byly zde různě roztroušené gigantické kamenné bloky, nakupené na sobě bez ladu a skladu, tak jak je kdysi složila ruka v podobě podmořského sopečného výbuchu. Díky naší obratnosti a síle jsme se bez problémů vyšplhali na tyto kamenné hradby a před námi se otevřelo neskutečné panorama. Strnulá těla a vytřeštěný zrak dával dostatečně najevo náš úžas, se kterým jsme si prohlíželi kruhovou pláň o průměru asi šesti kilometrů, na které byly pravidelně rozmístěny půlkulaté štíty, chránící něco pod sebou před vodními masami. Danny mi poklepal dlaní na rameno a paží ukázal na ony výčnělky. Pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu a ukázal prstem na tunel či rameno, pnoucí se mezi štíty do výše bezmála třiceti metrů, z něhož vyčnívalo zařízení ne nepodobné obrovským kleštím. Danny mi ještě ukázal na vysoké sloupy, obklopující celé prostranství, jež byly pevně ukotvené do žulového masivu planiny, a mezi kterými jsem uviděl natažená ocelová lana v pěti řadách pod sebou o síle mužské paže. >Zřejmě ochrana< napadlo mi, a brzy jsme měli přijít na to, proč. Posadil jsem se na vrcholu kamenného valu a společně s Dannym přemýšlel o tomto místě. Sem tedy zjevně prchla námi pronásledovaná ponorka, zde tedy má svůj přístav a odtud také vyplouvá na své záškodnické plavby. Poklepal jsem na Dannyho přilbu a rukou naznačil, že odejdeme. Přítelova hlava přikývla ve své vzduchové skořápce. Musím říci, že mi nikdy nečinilo problém skákat do hloubky. Když jsem se ale postavil na okraj téměř třicetimetrové hlubiny, nebyl jsem si tak docela jistý svými schopnostmi. Dan pevně uchopil hůl a jako první se bez náznaku strachu vrhnul dolů. Učinil jsem tedy totéž a zjistil, že skoky ve vzduchu a ve vodě jsou velmi rozdílné. Stačilo vhodně zakmitat pažemi a skok se proměnil téměř v let. Tak se stalo, že jsme stěnu vzhůru zdolávali dvacet minut a dolů jsme doplachtili po necelých třech minutách. Našel jsem podle světel na přilbě Dannyho a podle kompasu jsme kráčeli zpět k ponorce. .Jaké však bylo naše zděšení, když jsme místo lodi uviděli jenom prázdné místo! Zapnul jsem komunikátor a s trochou úzkosti v hlase řekl: “Co se stalo, Danny? Proč tu není Eva?“

33

„Nedokážu odpovědět “, uslyšel jsem přítelův hlas ve sluchátkách, „zřejmě je něco nebo někdo musel vystrašit a donutit k odplutí!“ Jeho hlas mne trochu uklidnil. „Dobrá tedy. Jsme v poměrně svízelné situaci. Navrhuji zůstat tady, neboť se pro nás naši přátelé určitě budou chtít vrátit. Zásoba vzduchu nám bude stačit ještě něco přes čtyřicet minut, pokud se budeme minimálně hýbat, tak i déle.“ „Souhlasím. Vypneme světla na přilbách, ale vyhřívání a vysílačku ponechme raději v činnosti.“ „Ano, Dane. Támhle je místo, kde kotvila Eva,“ ukázal jsem asi třicet metrů před sebe na oblázkové dno, „a zde si sedněme, k těm kamenům, aby nás nevzal proud!“ Danny se na mne otočil a zakýval hlavou. Poodešli jsme stranou asi deset kroků, abychom se co možná nejpohodlněji usadili ke skalám, vyčnívajícím z mořského dna. Začal jsem přemýšlet o všem, co jsme dosud viděli a co se nyní stalo. Ale myšlenky mi vířily hlavou jako hejno vos, které se není schopné rozhodnout, kam se usadí. Danny se zjevně zaobíral stejnými myšlenkami, jeho skloněná hlava a klid ve vysílačce mne o tom přesvědčily. Seděli jsme na štěrkovém dně něco málo přes deset minut a i přes vyhřívání skafandru jsem začal od nohou pociťovat chlad. Ale spíše než fyziologickému stavu bych tento pocit přičítal mé psychice, která se zřejmě někde hluboko vzadu počala zaobírat myšlenkou na poslední zásoby vzduchu, a možná také o tom co bude, až nám dojdou. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl páté odpoledne. Podle údajů na displeji nám zbývalo ještě asi třicet minut, pak budou zásobníky na vzduch prázdné. A pokud se neobjeví naše ponorka, čeká nás dlouhá smrtelná agónie, křeče a nakonec děsivá smrt zadušením. Ta hrozná představa mi roztočila rudá kola před očima a v uších se ozýval šílený hřmot a hluk. Zhluboka jsem se nadechl a kola zmizela. Hukot však nikoliv. Otočil jsem se k Danovi a zapnul znovu vysílačku. „Slyšíš ten rachot? Nevíš, co by to mohlo být?“ uslyšel jsem ve sluchátkách přítelův hlas. „Netuším, ale zní to, jako by někde kolem padalo kamení!“ řekl jsem, vstávaje ze svého štěrkového sedátka, abych se rozhlédl. Mezerou mezi kameny jsem se díval do oceánu. Náhle mé oči uviděli cosi zvláštního. Strčil jsem rukou do Dana a on rychle vstal. Oba jsme nevěřícné přihlíželi, jak se oceánem valí gigantický kus ledu, jehož spodní část občas zadrhla o dno a nesmírnou silou své obrovské hmoty rvala vše, co jí stálo v cestě, aby toto pak hrnula před sebou. „Ashi, to jsou kry! A řítí se přímo na nás! Rychle pryč!“

34

Neváhali jsme ani vteřinu a snažili se dostat co možná nejdále z dosahu ledu a obrovských kamenů, které jako obrovský žernov drtily vše před sebou na drobný štěrk. Ale po chvilce bylo více než jasné, že se přes nás tato masa převalí a my nebudeme mít šanci uniknout. Ledovec byl už těsně za námi, když jsem koutkem oka zahlédl ve štěrkovém dně malou propadlinku. Okamžitě jsem k ní zamířil a strhnul Dannyho s sebou. Jen jsme se schovali, převalila se nad námi s ohlušujícím řevem ledová hora. Cítil jsem, jak nás zasypává drobný písek a kamení nám bubnuje na přilby. Pak náhle byla tma a ticho. >Takhle asi vypadá den posledního soudu!< napadlo mi. „Danny jsi v pořádku?“ „Ano, Ashi, jsem v pohodě, jen mám rozbitý reflektor, protože nic nevidím!“ „Já také nic nevidím, ale světlo mám v pořádku. Jsme zasypáni v dolíku, kam jsem nás na poslední chvíli strhnul!“ „Pak ti musím vyjádřit vděčnost nad naší záchranou!“ „Díky, ale myslím, že k záchraně máme daleko!“ odvětil jsem a hlavou mi projela myšlenka na zásoby vzduchu. Pokusil jsem se pohnout, ale jenom velmi ztěžka jsem hýbal prsty v rukavicích. „Ashi, necítím vůbec levou ruku!“ zaslechl jsem Dannyho hlas, stižený prudkou bolestí. Počal mnou lomcovat příval vzteku nad touto bezmocí. Prudkými pohyby celého těla, jak jen mi skafandr dovolil, jsem se zbavoval zátěže, jenž mne tlačila ke dnu. Uvolnil jsem si nejprve pravou paži, poté hlavu, druhou paži a celý trup. Posadil jsem se a dalšími pohyby jsem vyprostil levou a pravou nohu. Následně jsem vyprostil ze štěrkopísčitého vězení i přítele, jehož levá ruka vyčnívala ze dna jako bizarní živočich. Naštěstí nebyla zlomená a po chvilce, když jsme už zase seděli vedle sebe, se mu v paži obnovil po tom chvilkovém zaškrcení i krevní oběh, čímž se vysvětlila ona necitlivost. Rozhlíželi jsme se po dně, které úplně změnilo svůj tvar. Zpřeházené mnohatunové kamenné bloky, vyplašené a zmatené ryby, vytrhané dlouhé jazyky mořských řas, plující všude kolem nás. Na místě, kde jsme ještě před chvílí seděli, se táhla hluboká rýha, jak ji tam po sobě zanechal ostrý břit ledovce. Podmořské proudění a tlak pomalu tuto jizvu na mořském dně zarovnávaly. Pohled na rozbité dno mi znovu připomenul naši loď, respektive její nepřítomnost.Bylo tři čtvrtě na pět. Zbývalo nám tedy maximálně patnáct minut. „Pokud se Eva nevrátí do čtvrt hodiny, můžeme si tady připravit jeden druhému důstojný hrob! Nedá se s nimi nějak spojit?“ zeptal jsem se, ač jsem předem tušil odpověď.

35

„Bohužel to nejde, Ashi. Už jsem nad tím také přemýšlel, ale naše vysílačky mají omezený dosah asi padesáti metrů. Musíme jen čekat a věřit, že nás hledají a najdou!“ Pokýval jsem hlavou ve své vzduchové skořápce a abych zahnal chmurné myšlenky, přemýšlel jsem nad tím, kde se vzala ona kra. Věděl jsem, že říjen odpovídá přibližně březnu na severní polokouli, tedy době oteplování a tání. Z antarktického ledového pásu se vylamují ohromné kusy ledových bloků, které pak putují oceánem, unášeny proudy do všech stran. Nezřídka byly tyto kusy ledu viděny u chilského či argentinského pobřeží, často až nad Magalhãesovým průlivem. Jsou velmi nebezpečné, neboť pevnost těchto ledových bloků je nesmírná, vždyť s úspěchem odolá i ocelovým kýlům ledoborců v Severním ledovém oceánu, a při pokusech ve Weddelově moři ledovce dokonce vydržely i účinek plastické trhaviny! Takto přemýšlejíc, posadil jsem se vedle Dannyho. Již jsme nekomunikovali. Zbývalo posledních pět minut. Pokud se naše loď nevrátí do této doby, zbudou zde na mořském dně skafandry coby sarkofágy, zakrývající těla dvou potápěčů. Snažil jsem se nehýbat, abych spotřeboval co nejméně z mizejících zásob vzduchu. Náhle se mi v přilbě ozvalo slabé pípnutí a na displeji, promítaném na čelní sklo přilby, se rozsvítila červená kontrolka. Automatika dýchacího přístroje oznamovala poslední dvouminutovou zásobu! Chytil jsem Dannyho za paži a pevně ji sevřel. Otočil se na mne a kývl. Poté opětoval můj stisk. Ano, zemřeme hroznou smrtí! Ale budeme smířeni a odhodláni. Ve svém mozku jsem se vracel zpět životem a neměl jsem pocit něčeho promeškaného! Budiž, smrti, jsem připraven. Ulehl jsem vedle Dana na dno a čekal. Začalo to pomalu přicházet. Hučelo mi v hlavě, rozostřilo se mi vidění. Vnímal jsem pouze displej mé přilby a červené, alarmující světýlko. Samočinně se spustil dekompresní systém a nemilosrdně mi odebral polovinu ze zbytku vzduchu v nádrži. Cítil jsem Dannyho pevný stisk, vnímal jsem, jak se mne snaží zvednout. Jako vláčná loutka jsem se postavil. Kdyby mne přítel nedržel, sesul bych se zpět na dno. Mé svaly vypověděly službu. Danny mne vlekl nadlidským úsilím do temné jeskyně, kam jsem se bez rozmýšlení ponořil za ním. Má mysl se propadla do černě bezvědomí. Je prokázáno, že mozek po smrti ještě chvíli pracuje. I já jsem vnímal podněty, ale nemohl jsem reagovat. Zdáli jsem slyšel šum moře, kdosi mne položil na zem a na tváři jsem cítil štípající mravence. Myšlenka na ráj mne opustila jako pára hrnec a namísto božího hlasu jsem uslyšel tato slova: „Ashi, no tak! Vzbuď se! Slyšíš! Tady nemáme místnost pro nebožtíky! Prober se, Ashi!“ Pomalu jsem otevřel oči a zjistil, že ležím ve své kajutě na lůžku. Nade mnou se skláněli Clif, Al i Danny. Olízl jsem si suché rty a tiše se zeptal: „Kde jste byli? Co se s vámi stalo?!“ Clif se posadil na kraj mé postele a začal vypravovat, co vše se událo po našem odchodu.

36

Poté, co oba přátelé slezli do velína ponorky, zajistil Clif Evu ještě dalšími třiceti tunami vody, aby – „…mořské proudy neměly šanci“ – jak trefně poznamenal Al. Pochopitelně nás sledovali na obrazovce radaru, jak se blížíme k cíli. Když jsme se zastavili a pozorovali kótu 122, odešel Clif na kontrolu ponorky, zatímco Al prováděl měření, týkající se okolního prostředí a data ukládal do paměti centrálního počítače. Když se Clif vrátil, upozornil ho Al na podivný hukot ve sluchátkách sonaru, jenž připomínal přesýpací se kameny v železné násypce. Clif vyšplhal do věže a s hrůzou pozoroval to, co my s Dannym o pár desítek minut později. Totiž desítky tun ledu, které před sebou hrnuly další tuny materiálu, vyrvaného mořskému dnu. Bez sebemenšího zaváhání zdvihli Evu ze dna a těsně před ledovcem se jim podařilo loď stabilizovat a uvést do dostatečně rychlého pohybu, aby unikla prvotnímu nárazu. Bohužel se ledová hradba změnila v souvislé ledové pole o šíři bezmála sto čtyřiceti kilometrů a plula rychlostí proudu, který zde byl velmi silný a prudký. Aby se Eva nesrazila z ledovým pohořím, museli urazit bezmála šedesát kilometrů severozápadně, neboť teprve zde se mořské dno počalo svažovat do hloubky přesahující tisíc metrů. Clif neváhal a pomocí nakloněných hloubkových kormidel a zatopených přídních nádrží nasměroval ponorku pod pětačtyřicetistupňovým úhlem do hloubky více než sedmi set metrů. Tam teprve podle údajů sonaru bylo bezpečno, neboť spodní hrana ledové hradby zasahovala do šesti set sedmdesáti metrů. Eva tedy stála v šikmé poloze sedm set dvacet metrů pod hladinou a nad jejím trupem se převalovaly kusy ledu. Toto přírodní divadlo trvalo bezmála deset minut. Dál sonar již nic nehlásil, pouze volné moře. Teď bylo tedy nutné vrátit se zpět na místo výsadku nás dvou. Clif s Alem stočili loď a stabilizovali ji v devadesáti metrech. Poté provedli propočet délky dráhy a času, potřebného k navrácení se na výchozí bod. Podle počítače by cesta zpět měla trvat bez komplikací a po nejkratší možné dráze nejméně padesát osm minut. Al nastavil kurz, převzal manuální řízení a Eva vyrazila prudce vpřed. Její šrouby mohutně hnětly vodní masy a každou minutou ukrajovala kilometr ze své cesty zpět. Pokud by se nestalo nic vážného, měli jsme se setkat přesně ve chvíli, kdy mně a Dannymu dojdou zásoby vzduchu. Oba přátelé na palubě naší lodi to dobře věděli, proto Al tlačil rychlost ponorky nad její podhladinové maximum, aby se k nám dostali ještě dříve, než se udusíme. A tak se také stalo. Al málem vytrhl z uložení převodovku, když zadal zpětný chod, aby rozjetou mnohatunovou loď zastavil přesně tam, kde jsme se nacházeli, ale naštěstí se mu tento riskantní manévr podařil a Danny mne vtáhl do kompresní komory, zavřel dveře a z posledních sil ještě zapnul odčerpávání vody. Ubývající voda a dekompresní systém skafandrů nám umožnily ihned po otevření druhých tlakových dveří sundat přilby a dovolily čerstvému vzduchu vniknout do plic. Mí přátelé mne po vysvlečení skafandru přemístili do kajuty, kde jsem se probral na lůžku. Poděkoval jsem jim za záchranu našich životů a lodi. Al zatím přinesl láhev tequily,trochu soli a citron, a společně jsme si připili na zdraví a život náš a také na naši Evu, bez jejíchž obdivuhodných vlastností bychom leželi coby mrtvoly na mořském dně. „A kam se budeme nyní ubírat?“ zeptal se Danny mezi prvním a druhým drinkem.

37

„Zatím nikam, prozatím sedíme na dně v hloubce dvě stě osmdesáti metrů, asi deset kilometrů severně od kóty 122.“ pronesl suše Clif. „Prokleté místo, málem jsme tam zůstali!“ ulevil jsem si a vyprázdnil sklenici. „A co jste vlastně viděli na té kótě 122 ?“ zeptal se Al. „Pojďme do velína, tam je více místa pro všechny. Přece nebudete stát, když já sedím na posteli!“ odvětil jsem a zdvihl se k odchodu. Nohy se mi sice při chůzi trochu třásly, ale po chvilce už jsme seděli v pohodlných křeslech v řídící místnosti a spolu s Dannym jsme našim dvěma přátelům podrobně vykládali o všem, co jsme spatřili.

38

V. CLASH Během našeho vypravování zdvihl Clif ponorku z podmořského lože a vložil do řídícího počítače nový kurs. Pluli jsme, řízeni automatikou, v hloubce sta metrů velmi zvolna. Rychloměr ukazoval patnáct kilometrů v hodině a my debatovali o všem, co jsme za poslední dny a hodiny zažili. Po několika desítkách minut nás programátor kurzu stočil přídí na sever, přičemž jsme sledovali 81° západní délky, který nás dovedl až k obratníku Kozoroha. Při rozhovoru o tom, co jsme pozorovali při naší pomořské výpravě naše přátele nejvíce zajímal popis místa, ony zvláštní kleště a také silná lana, natažená na pevných sloupech kolem celé planiny. Shodli jsme se na tom, že zde musí být příbytek námi sledované ponorky a nejspíše i její posádky. Clif poté osvětlil přátelům svoji minulost, kdo je Strowinsky a i to, co zaslechl od hlídačů v Porto Muenu ve věznici. Oba naši přátelé překvapeně hleděli na Clifa. Danny nijak nezakrýval své rozčilení a pojmenovával Strowinskyho snůškou těch nejhrubších urážek, jaké jsem kdy slyšel. Al přišel s teorií, že pod mořem si svůj úkryt vybudovala teroristická skupina, která chce zastrašit a podkopat doposud vládnoucí křehký světový mír. Shodli jsme se na tom, že po návštěvě Clashe se vrátíme ještě s několika dobrovolníky a detailně prozkoumáme kótu 122, kde jistě najdeme spoustu zajímavých skutečností. Bylo 2.listopadu. S návratem naší lodi na ostrov Clash bylo počítáno mezi 3. a 4.listopadem, tedy čtrnáct dní po vyplutí na první ostrou plavbu. Eva dosáhla obratníku Kozoroha, tedy 22°30´jižní šířky a její příď se stočila přímo na západ, kde se skrýval malý ostrůvek Clash i s našimi přáteli, kteří jej obývají. V noci jsem ponorku vynořil, překontroloval kurs, zadal opravy do paměti řídící jednotky a zrychlil na čtyřicet kilometrů v hodině. Poté jsem aktivoval autopilota a chvíli počkal u řídícího panelu. Eva naprosto neochvějně sledovala zadaný kurs a občasný pohyb řídícího joysticku mě ujistil, že program automatických oprav kurzu pracuje. Mí přátelé spali a já toužil být alespoň chvilku o samotě.Vyšplhal jsem do vstupní věžičky,otevřel poklop a posadil se do výstupního otvoru. Noční vítr se mi opřel do tváře. Byl příjemně chladný a nesl s sebou vůni oceánu. Můj pohled zabloudil na oblohu, třpytící se myriádami hvězd. Poznal jsem Siria, na jihu zářil Jižní kříž, Kentaurus i Štír. Měsíc byl právě v novu a dal šanci vyniknout nádheře hvězdné oblohy.

39

Ticho oceánu rušil jen tlumený, pravidelný hukot lodních šroubů a občasná větší vlna, která pleskla líně o boky naší ponorky. Hlavou mi vířily myšlenky na vše, co jsem prožil, až se začaly usazovat a vytvořily nit, kterou jsem si v mysli navlékal. Rodiče, strýc Marten, promoce spolu s Clifem. Práce u vojska. Diamantové doly, které mi zaručily neskutečné bohatství a poskytly netušené možnosti. Ostrůvek Clash, práce na ponorce. Panama, kóta 122. Jak jen se život změní během několika chvil! Při tomto vzpomínání se mi neodbytně do mysli vracela jedna myšlenka. A sice ta, když se u mne Clif objevil po štvanici přes celé Spojené státy. Neodbytně na mne útočila a já se snažil vzpomenout na vše, co se tehdy odehrálo. Vraštil jsem čelo v úporné snaze vzpomenout si i na sebemenší detail našeho povídání. A vtom mne to napadlo. Clif tehdy řekl: >>...na originále z firmy jsem poté pozměnil některá data…<< „Pozměnil některá data..“ slova mi mimoděk uklouzla ze rtů. Hleděl jsem nepřítomně před sebe a přemýšlel. Pokoušel jsem se dávat jednotlivé věci do souvislostí. Porovnával jsem nabyté informace, zkoušel jsem různé varianty. Pokud je vše pravda, a já nemám důvod Clifovi nevěřit, pak ona ponorka, kterou sledujeme, má skrytou vadu kdesi v převodovce, nebo možná v generátorech elektřiny. Jistě toho Clif projektoval více, takže si nedělám nějak přehnané iluze o tom, že si pamatuje, co kde pozměnil. Každopádně ona ponorka je někde zranitelná a budeme doufat, že se její skrytá vada projeví co nejrychleji. Sprška chladné slané vody mna vytrhla z přemýšlení. Naposledy jsem se rozhlédl po hladině Pacifiku, slezl do útrob ponorky, zajistil poklop mechanicky a elektromagneticky a ponořil Evu do padesátimetrové hloubky. Od přístaviště na Clashi nás podle propočtů dělilo něco málo přes osm set kilometrů, což znamenalo, že při rychlosti čtyřiceti kilometrů v hodině se s našimi přáteli na našem ostrově setkáme za nějakých dvacet hodin. Těšil jsem se na pevnou zem, i když musím přiznat, že pobyt na ponorce mi nijak nezáživný nepřipadal. Palubní hodiny ukazovaly půl třetí ráno, 3.listopad. Mí přátelé spali hlubokým spánkem, zkusil jsem tedy s ponorkou lehce manipulovat. Vyřadil jsem z činnosti automatické řízení a posadil za multifunkční joystick, tak trochu připomínající řídící páku v letadle. Po několika manévrech jsem získal jistotu v pohybech. Pravou nohou jsem ovládal dva pedály, obdobu plynového pedálu v automobilu, zde však sloužící k ovládání levého a pravého šroubu, nohou levou jsem pak dokázal pohybovat vertikálními, čili hloubkovými kormidly. Páka pak sloužila k zatáčení ve vodorovné rovině a k přepínání pohybu vpřed a vzad. Pomocí hloubkových kormidel jsem zavedl loď do krajní hloubky, tedy do více než tisíce metrů, kdy na každý centimetr čtvereční plochy lodního trupu tlačila váha přes sto kilogramů! Na řídícím panelu se rozsvítilo červené světýlko, ozvalo se pípnutí a automatika vyrovnala loď. Eva nyní plula pod strašlivým tlakem mírnou rychlostí osmnácti kilometrů v hodině. Nechtěl jsem dál

40

riskovat, zastavil oba šrouby a nastavil hloubková kormidla do svislé polohy. Vodní vztlak hnal ponorku k hladině. Přibližně ve třech stech metrech jsem začal přibírat zátěž do balastních nádrži a ve třiceti metrech jsem Evu stabilizoval. Vyzkoušel jsem maximální podhladinovou rychlost a musím říci, že cestující v moderních rychlovlacích nezažijí takový přísun adrenalinu, jako jsem zakusil já. Jen jsem doufal, že nevzbudím své přátele. Ale v kajutách bylo ticho, a tak jsem si s přímo dětskou radostí užíval dynamické otočení pomocí kormidel a lodních šroubů, které pracují v protisměrném pohybu, odklánění od podélné či příčné osy. Jediné, co jsem nemohl udělat, bylo dynamické vynoření, kdy ponorka doslova vyletí přídí napřed nad hladinu a poté dopadne zpět na vodu. Ale tento manévr vyžaduje náklon přídě minimálně 50° od podélné osy, a myslím, že by se spáči v kajutách vzbudili na podlaze. Při těchto manévrech jsem pochopil, že jsme vytvořili dokonalé dílo, které opravdu funguje a zalila mne vlna hrdosti nad prací všech, kteří se na stavbě Evy podíleli. Zkontroloval jsem všechny údaje na centrálním ovládacím panelu, stav reaktoru, jednotlivé systémy a kurs, kterým jsme se ubírali. Ten jediný bylo nutno upravit a nasměrovat příď lodi k ostrovu Clash. Když jsem tak učinil, naprogramoval jsem autopilota a zapnul opravy kurzu. Poté jsem se zabořil do příjemně měkké sedačky a naslouchal vrnění elektroniky a lehkému šumu lodních šroubů. Brzy nato jsem usnul. Zdál se mi příjemný sen, plný květin a vůní, když jsem zdáli zaslechl: „Ashi, vstávej!“ A druhý hlas se přidal: „No tak vstávej! Al cosi našel na záznamu ze sonaru!“ V mžiku jsem se probral. Zažitým pohybem jsem uchopil řídící páku a pohledem zkontroloval řídící pult. Na displeji přede mnou svítila kontrolka autopilota. Rozhlédl jsem se tedy po velíně a uviděl své tři druhy. „Co se děje?“ zeptal jsem se s trochu nechápavým výrazem ve tváři. „Ale, řekni, cos´ zaslechl!“ pobídl Clif. Al vrátil beze slova pásku na záznamovém zařízení sonaru a poté zapnul přehrávání. Místnost velína zaplnil známý zvuk oceánu, když se náhle ozvaly silné výbuchy jako prásknutí bičem, v rozmezí asi jedné minuty. Pak zase jen šum a po několika vteřinách známé hučení lodních šroubů. „Co to bylo?“ nechápajíc jsem se zeptal. „Jak daleko je ke Clashi?“ opáčil otázkou Danny. „Podle údajů programu asi šedesát kilometrů. Proč?“ „Copak jsi to neslyšel? Nic tě nenapadá?“ zeptal se Clif a v hlase se mu ozval náznak zoufalství.

41

Náhle mi svitlo.V hlavě se mi rozhučelo a jediné, na co jsem se v té chvíli zmohl bylo jediné slovo, které jsem spíše vydechl, než řekl: „Clash!“ Ve velíně nastalo hrobové ticho. V tu chvíli jsem už věděl, že náš ostrov byl někým napaden. Zalil mne pocit horka a ruce se mi roztřásly. S vypětím všech sil jsem se přinutil ke klidu, přešel jsem na manuální ovládání a okamžitě jsem Evu vynořil na hladinu. Danny rychle vyšplhal do pozorovací věžičky a s dalekohledem na očích sledoval hladinu oceánu před námi. Al se sluchátky na uších střežil sonar a Clif se pokoušel navázat rádiové spojení se základnou na ostrově. Ponorka letěla vlnami jako šíp a během necelé hodiny překonala zbývajících šedesát kilometrů. Necelý kilometr! Vtom Danny vykřikl z věže: „Vidím Clash! Vidím dým nad ostrovem, ale nevidím přístav, ani stavby v přístavu!“ Každičké slovo, které pronesl, mne bodlo jako nůž do srdce. Náš ostrov, námi milovaný Clash, naši přátelé! Nekonečné čekání ještě více jitřilo mé bolestné představy.Ač jsem si nedokázal představit, co nás čeká, napadaly mne jenom ty nejčernější myšlenky. „Clash dvě stě metrů, stroje stop!“ křikl Al od sonaru. Můj tázavý pohled se usadil na Clifovi. Podíval se na mě a zakroutil hlavou. Eva plula pomalu vpřed jen setrvačností. Zmocnilo se mně obrovské napětí. Ten pocit, kdy víte, že se stalo něco hrozného, ale ještě nevíte, co a jak velkou bolest to způsobí. Zbývalo posledních třicet metrů k vratům přístavu, když se loď zastavila úplně. Vyřítil jsem se spolu s mými přáteli na plošinu před věžičkou a v nepopsatelné hrůze zůstal strnulý uprostřed pohybu. Zděšení, které se nás všech zmocnilo, snad nejde ani slovy vylíčit. Tam, kdy byla pevná ocelová vrata zela obrovská díra, vrata, vyrvaná obrovskou silou z uložení, klesla ke dnu, lávové proudy, které tvořily ochranný val přístavu, byly rozmetány na kousky! Přístavní hráz byla také téměř celá zdemolovaná, ocelová armatura čněla z roztříštěného betonu jako prsty, proplétající se v posledním křečovitém sepnutí , a prosící nebesa o zázrak. Spouštěcí kolejnice byly pokroucené a hrozivě vztyčené, jako kobry, oznamující útok. Montážní hala ležela zcela na zemi, plechové pláty ležící jeden přes druhý, zkroucené nosné traverzy, vše v obrovské změti ocele a betonu. Ani nejslavnější malíři gotiky by nedokázali přenést na plátno hrůzu této apokalypsy, která se před našimi zraky rozprostírala. Pomalu jsme se propletli troskami až ke zdemolované přístavní hrázi. Al mne navedl k jednomu nezničenému pacholeti, ke kterému jsme Evu připoutali a vyskočili na břeh. Co mne zarazilo, bylo ticho. Studené, mrtvolné ticho, věštící

42

něco hrozivého. Nebyl jsem schopen jediného pohybu, má zjitřená představivost mne zásobila děsivými představami. Podklesla mi kolena a já zůstal klečet uprostřed obrazu zmaru a bolesti. Po chvilce ke mně přišel Clif a položil mi dlaň na rameno. Pochopil jsem, že musíme jít, jít hledat naše přátele. Stále jsem doufal, že budou někde v lesích Clashe, v lávových jeskyních při úpatí sopky nebo prostě někde, ale hlavně živí! Bohužel, mé toužebné přání se nenaplnilo. Při přelézání trosek stavební haly Clif s Dannym zdvihli jeden ocelový plech, který ještě před několika hodinami tvořil střechu suchého doku naší lodě, a z pod něj vyklouzla zakrvácená paže. Přátelé si toho nevšimli, ale zastavil je můj výkřik. Zježily se mi vlasy hrůzou při pomyšlení, jak obrovská hala byla! Clif upustil plech, odvrátil hlavu a začal zvracet. Pod plechem ležela mrtvola muže, jenž svíral v náručí malou holčičku, bohužel též mrtvou. V němé hrůze jsme všichni zírali na ostatky osadníků z Clashe. Proto to ticho! Clif se uklidnil a přidal se k nám. Nebyli jsme schopni vůbec ničeho. Hrůza, kterou jsme uzřeli, nás úplně znehybnila. Po chvíli potichu promluvil Al. Vyjádřil návrh odkrýt všechny plechové pláty. V dané situaci se to jevilo jako rozumné. Pochopili jsme, že nás čeká práce plná bolesti a smutku. Vždyť na Clashi žilo přes čtyřicet dospělých a dětí! Vyhlédli jsme vhodné místo pro pietu a pohřbili všechna těla. Al s Dannym vyrobili dřevěné náhrobky, kam vyryli jména všech, kteří zde odpočívali. A jako vše na našem ostrově, i toto bolestné místo jsme pojmenovali. Pietní louka. Pečlivě jsme ji oplotili, aby zvěř nemohla vyhrabávat ostatky našich přátel. Když jsme prokázali všem blízkým poslední službu, jakou může člověk člověku prokázat, sešli jsme se a bylo nasnadě, co musí následovat. Řešení otázky, kdo způsobil tohle neštěstí. Navrhnul jsem přátelům, aby se každý z nás pokusil sestavit teorii, jak došlo k této tragédii. Poté bychom se sešli na Evě a sdělili své myšlenky. Všichni souhlasili a Danny navrhl dát si čtyři dny na rozmyšlenou, projít ostrov, co kdyby někdo přežil. Samozřejmě jsme souhlasili. Clash byl liduprázdný, a i když jsme měli k dispozici přes třicet osadních domků, bydleli jsme každý ve svém. Jen Dan tvrdil, že by se nemohl vyspat, proto přebýval na ponorce. Bylo 4.listopadu, tedy léto a s ním krásné počasí, které se téměř nekazilo. Výjimkou bylo několik prudkých, ale krátkých bouřek, které napadly ostrov. Naštěstí přilétly ze západu, odkud nás chránil kužel sopky, takže jsme vždy jen zmokli, ale veškerá prudkost bouřky zůstala na vrcholku Venuše. Do 8.listopadu jsme se prakticky nestýkali. Pokud jsem potkal někoho z přátel, jenom jsme se pozdravili. Nebyla to lehká doba, velmi na mne dolehlo vše, co se tady stalo. Prochodil jsem téměř celý ostrov a v hlavě mi vířily stále stejné

43

otázky. Kdo zničil přístav? Proč? Jakým způsobem? Proč byli všichni osadníci v montážní hale? Čeho se báli? Nebo jim to někdo nařídil? A proč jsou mrtví? Hlava mi div nepukla. Neustále jsem se sám sebe ptal, proč to všechno. Ale nenalézal jsem odpověď! Bylo to k zbláznění! S těžkou hlavou a v jakémsi nervovém transu jsem bloudil opuštěným ostrovem. Příliš jsem nevnímal, kam vlastně jdu. Viděl jsem stezku a šel jsem po ní. Prodíral jsem se křovím a dalším pralesním podrostem, když se přede mnou otevřel pohled na dokonalý kužel sopky. Upřeně jsem ji pozoroval. Modré nebe kolem tohoto velikána mne uklidnilo. Bělavé mráčky plynuly oblohou v němém letu. Došel jsem na pokraj dubového lesa, který porůstal úpatí Venuše. Mé zjitřené smysly se poněkud uklidnily a já se posadil do měkké vrstvy suchého spadaného listí. Osvěžil jsem suché rty a hrdlo douškem čisté vody z pramene, který zde vyvěral, a opřel se zády o strom. Možná to byl přelud, ale po chvilce se mi zdálo, že vidím pohyb křovin kousek ode mne. Neodvážil jsem se pohnout a napjatě jsem poslouchal, jestli nezachytím nějaký zvuk. A skutečně. Uslyšel jsem zřetelné zapraskání větve necelých třicet metrů ode mne. Vyběhl jsem za tím zvukem, jako by mne vymrštila neviditelná pružina. Za běhu jsem zpozoroval v měkké lesní půdě zřetelně otištěné podrážky bot. Stopa vedla prudce do svahu Venuše. Celý udýchaný jsem proběhl pásem listnatého lesa a vyběhl na louku. Asi dvě stě kroků přede mnou běžela malá postava, zřejmě dítě. Křičel jsem, ať zastaví, ale buď mne neslyšela, nebo slyšet nechtěla. Utíkala pořád vzhůru. Plíce mně pálily a srdce mi bušilo až v krku. V duchu už jsem tento běžecký závod vzdával, když postavička přede mnou rozhodila bezmocně rukama a zmizela v travním porostu. Myšlenka, že se jí něco stalo, ve mně probudila skryté zbytky sil a já přesprintoval zbylých šedesát metrů, které nás od sebe oddělovaly. Když jsem se, celý udýchaný, sklonil nad tím stvořením, zjistil jsem, že mi utíkalo asi čtrnáctileté děvče, oblečené do špinavých a zakrvácených šatů. Přerývaně dýchala, chvěla se po celém těle a vyrážela nesouvislé věty: „Ne…nechci…pusťte mně! Nic jsem neudělala…pomoc…maminko!“ Uchopil jsem dívku za ruku.Vyděšeně s sebou trhla a otočila ke mně obličej. Uviděl jsem pár hnědých očí, které si mne prohlížely. Špinavé prsty mi křečovitě sevřely paži. Snažil jsem se ji uklidnit a tichým hlasem jsem řekl: „Už se ničeho nemusíš bát! Neublížím ti!“ „Ale oni se vrátí…!“ vyrazila prudce ze sebe. „Kdo? Řekni!“ V tu chvíli dívka omdlela. Mé pokusy o probuzení k vědomí byly marné. Vzal jsem ji tedy do náruče a pomalu sešel do pralesa pod úpatím sopky. Z pramínku, ze které jsme ještě před několika okamžiky pil, jsem neznámé vlhčil

44

suché rty a otíral horké skráně. Dýchala přerývaně a nepravidelně.Věděl jsem, že nesmím ztrácet čas. Namočil jsem si kus látky, který jsem si utrhl z oblečení a dál nesl dívku dolů k přístavu, nebo spíše k tomu, co z něj zůstalo. Už z dálky jsem volal na své přátele. Naštěstí mne uslyšeli a běželi mi naproti. Bez zbytečných otázek mi pomohli dívku donést na naši loď, kde jsme ji uložili do mé kajuty. Sundali jsme jí špinavé oblečení a trochu ji omyli. Všem bylo více než jasné, že jako jediná přežila zkázu obyvatel Clashe a může nám vypovědět, co se vlastně stalo. Když jsme dívce ošetřili odřeniny a drobná poranění, z nichž nejhorší bylo podvrtnutí kotníku, bylo jen otázkou času, kdy sebere dostatek sil, aby nám vše řekla. Naštěstí se mladý organismus dokázal velmi rychle zotavit a 8.listopadu, tedy v den, který byl určený k projednání našich teorií, se ve dveřích velína ponorky objevila naše neznámá. Clif ji vyzval, ať jde dál a nabídl dívce své křeslo. Ta poděkovala a se smutným úsměvem se posadila. Clif řekl, že pokud nám chce dívka něco sdělit, ať to udělá. A tak jsme se dozvěděli pravdu o tom, co se dělo na Clashi jeden jediný den před tím, než jsme se vrátili z první ostré plavby naší ponorky. Dívka se jmenovala Martha Sullivanová a bylo jí opravdu necelých patnáct let. Žila společně s rodiči v domku, jenž stál ve stráni nad přístavem. Dne 3.listopadu už všichni netrpělivě očekávali náš návrat. Snad přílišná nervozita, unavenost hlídací služby či unáhlený závěr přiměl obsluhu přístavních vrat k tomu, že je otevřela, když hlídkující muž uviděl dalekohledem věž ponorky. Zřejmě nepochyboval o tom, že viděl Evu. Vrata tedy byla otevřena a vjezd do přístavu volný. Obsluha opustila svá místa a běžela zvěstovat ostatním tu radostnou zprávu.Mezitím ona ponorka zmizela pod hladinou.Všech se zmocnilo obrovské nadšení. Nikoho ale bohužel nezarazil fakt, že loď se znovu ponořila. I otec a matka Marthy spěchali k přístavu, aby se zúčastnili přivítání Evy. Jaké však bylo překvapení, když se uprostřed přístavu vynořila úplně cizí loď a pomalu doplula k přístavní hrázi. Na věži stál muž a cosi volal. Když nastalo nervózní ticho, zaslechli všichni slova onoho muže. „Všichni jděte do plechové haly!“ Osadníci se po sobě překvapeně dívali. Když muž na můstku viděl, že nikdo na jeho slova nereaguje, křikl cosi do nitra ponorky a v okamžiku se na palubu a poté na přístavní hráz vyřítilo přes třicet ozbrojených mužů. Stříleli do vzduchu automatickými zbraněmi a křičeli něco nesrozumitelného. Podle posunků pak všichni poznali, že mají jít do montážní haly, tak jak jim přikázal ten muž, zřejmě velitel. Martha jediná v přístavišti nebyla. Sbírala květiny do herbáře a zrovna se vracela z úpatí sopky. Uslyšela výstřely z přístavu. Nevěděla, co si o tom má myslet, ale naštěstí ji zachránila její obezřetnost. Měla odmala strach ze zbraní a věděla, že tam, kde se střílí, je vždy nebezpečno. Proto se schovala za domkem, kde bydlela a pozorovala, co se děje pod ní. Uviděla, jak jsou všichni obyvatelé Clashe nahnáni do velké plechové haly, jak za nimi neznámí ozbrojení muži zavřeli vrata, a jak ti muži házejí dovnitř jakési válcovité

45

předměty. Když se někdo pokoušel dostat ven, zastřelili ho. Až k místu, kde stála, slyšela křik, pláč a sténání, stejně jako štěkot samopalů. Najednou bylo ticho. Martha vyděšeně sledovala ozbrojence, jak zalézají do lodě, a jak ona černá ponorka couvá k vratům přístavu, kde se zastavila. Chvíli se nic nedělo, když v tom se ozvala obrovská detonace. Do vzduchu vylétl gejzír betonu, vody a železa. Martha pochopila, že ona cizí loď použila torpédo. Vzápětí se silné výbuchy zopakovaly ještě dva. Z přístavní hráze nezbylo nic, montážní hala se složila již po prvním výbuchu jako domeček z karet a definitivně pohřbila pod svými troskami všechny obyvatele ostrova Clash. Martha zbavená sil, poklesla u stěny domku a plakala. Vyděsily ji ještě tři další silné rány. Když vzhlédla, tak skrze uslzené oči uzřela mnohatunové dveře přístavu, jak mizí v hlubině, vyrvané obrovskou silou ze svého uložení. Poté se do moře sesunula lávová stěna, tvořící přirozený vlnolam a větrolam. Dívka už déle nevydržela pohled na ničení a jako smyslů zbavená běžela pryč od přístavu. Několikrát bolestivě upadla, ale znovu vstala a běžela dál. To, že si vymkla kotník a následnou bolest téměř nevnímala. Vpřed ji hnal strach z toho, že se oni muži vrátí, najdou ji a zabijí. Nepřemýšlela. Chtěla být co nejdál od toho strašlivého místa. Naštěstí pro mne a pro Marthu ztratila dívka orientaci a bloudila v jakýchsi kruzích v pralesním porostu, těsně pod úpatím sopky. Tam jsem ji také zahlédl a zachránil. „Poslední, co si pamatuji, byla tři bílá písmena na věži té lodi. Byla velká a snadno čitelná.“ dodala plačtivě dívka. „A jaká písmena?“ otázal se Clif. „Myslím, že NWW, a za nimi římská dvojka.“ odvětila Martha. „Je to tu znovu. Strowinsky. Ten parchant! Já ho dostanu! Vystřílím ho z toho jeho podvodního království!“ bušil jsem pěstmi do opěradel křesla. „Ashi, uklidni se!“ okřikl mne Clif. „Uvažujme. To číselné označení tedy znamená, že Strowinsky má dvě ponorky! Ale troufám si říci, že jenom jedna má ono záhadné zařízení, kterým se maže cokoliv hmotného z povrchu zemského.“ „Podle čeho tak usuzuješ, Clife?“zeptal se Al. „Má úvaha je jednoduchá“, pousmál se Clif, “kdyby i tahle ponorka měla onu zbraň na své palubě, proč by používali torpéda? Jednoduše by část Clahe vymazali i s jeho osadníky.“ „To zní vcelku logicky.“ připustil Al a pokýval hlavou. Pohlédli jsme jeden na druhého.Přemýšlel jsem co dál. Náhle se mi v hlavě rozjasnilo. „Clife, příteli! Ty jsi momentálně jediný, kdo nám může pomoci se zničením Strowinského ponorek. Vzpomeň si, prosím tě, na svou práci pro General Electric! Říkals´, že jsi pozměnil data! Ale která?! Snažně tě prosím, vzpomeň

46

si! Která to byla? Jsou zásadní v ohledu na plavební schopnosti oněch lodí, nebo je to jen něco, co nám proti nim příliš nepomůže?“ Mimoděk jsem sevřel pevně Clifovo rameno. „Au, Ashi, pusť mne! Já si rád vzpomenu, jen mi, prosím tě, nerozmačkej kosti!“ „Promiň, Clife! Nechtěl jsem.“ Clif se usmál a poplácal mne po zádech. Poté odešel do své kajuty. Prý si v klidu snáze vzpomene. Obrátil jsem se ke svým dvěma zbylým druhům. „Mám pro nás návrh. Ostrov Clash je bohužel mrtvý. Mrtvý do té doby, než společně vyřešíme Problem-U. Pak se vrátíme a osídlíme náš ostrov znovu. Do té doby budeme přebývat na naší lodi. Ale myslím si, že Eva je příliš malý svět pro čtyři muže a jednu mladou dívku. A proto mám ještě jeden návrh. Martha má jistě nějaké příbuzné ve Spojených státech. Neměl by proto pro nás být problém ji vysadit někde poblíž přímořského města, které bude nejblíže místu, kde žije její rodina.Pokud tedy souhlasíte.“ Pohledy mých přátel hovořily za vše. Zračilo se z nich odhodlání nalézt Strowinského kdekoliv v oceánu a i s jeho ponorkami ho potopit na samé dno. „Víte“, ozvala se Martha tiše a trochu plačtivě při bolestné vzpomínce, „já mám příbuzné v Řecku, ne ve Spojených státech. Tatínek byl z Ameriky, ale nikoho neměl, rodiče mu zemřeli, když jsem byla malá a se zbytkem rodiny se nestýkal. Má maminka byla Řekyně, pocházela z ostrova Zakynthos. Tam bydlí můj strýc s tetou, a s nimi i zbytek maminčiny rodiny.“ „V tom přece není problém. Naše loď tě dopraví, kam jen budeš chtít, Martho, třeba na pól!“ řekl Al s úsměvem. „Stačí na Zakynthos!“ ozval se Dan tónem, při kterém mne zamrazilo. Bylo to poprvé, kdy jsem Dannyho slyšel takhle mluvit. Udělal jsem krok mezi Ala a Dana a řekl: „Zítra ráno odplouváme v devět hodin. Do té doby je potřeba zkontrolovat loď, připravit ji na plavbu, doplnit zásoby jídla a připravit torpéda. Doufám, že se jim nic v podzemním skladu nestalo. Prosím o opatrnou manipulaci s nimi při nakládání do lodi. Věřím, že je budeme muset použít jen v krajním případě, a že se nám podaří Strowinského chytit a dovést k zodpovědnosti před soudním tribunálem.Tak zítra v devět, přátelé!“

47

VI. ROZHODNUTÍ Druhý den ráno 9.listopadu, jsem nemohl dospat. Už v půl osmé jsem se posadil k palubnímu počítači a pomocí programu jsem přes zadaná data vytvořil několik tras naší cesty na Zakynthos. Měli jsme dokonalý operační systém, který stvořili naši přátelé na Clashi a nabízel hned tři varianty cest. První byla označena jako poznávací a vedla z Clashe kolem západního pobřeží Jižní Ameriky, skrze Cookův průliv a dále kolem východního pobřeží k Brazílii až k ústí Amazonky do oceánu. Odtud pak směřovala linka na mapě severovýchodně, mezi Herkulovy sloupy, poté mezi Sardinii a Korsiku, Messinskou úžinou a okruhem Jaderským mořem kolem východního pobřeží Itálie až k Benátkám, dále pak spletí ostrůvků u pobřeží Chorvatska a na Zakynthos, samozřejmě se zastávkou na překrásném ostrově Korfu. Byla to trasa samozřejmě nejdelší, a tudíž pro nás nepřijatelná. I když nejkrásnější. Cesta druhá byla označena jako úsporná. Mířila po ortodromu Panama, Gibraltarský průliv a Zakynthos. Tato cesta byla nejkratší a pro mne nejméně lákavá. Cesta třetí mne velmi zaujala z důvodu vyzkoušení ovládání ponorky v extrémních podmínkách. Byla nazvána cestou dobrodružnou. Nebyla nejdelší, ale ani nejkratší. Zato linka na mapě, značící tuto trasu byla přerušena na několika místech červenými body, které podle vysvětlivek u mapy označovaly velmi nebezpečné místo pro loď. Posuďte sami: Z Clashe jihozápadním směrem k Austrálii, Torresovým průlivem – první červená; dále pak přes velmi mělké Arafurské moře – zde druhá červená; trasa míří poté skrze Malajský průliv, jenž odděluje Malajský poloostrov od Sumatry a je úzký a dno velmi kamenité – třetí červená; linka nyní směřuje kolem indického poloostrova a Arabským mořem, skrze nejistou úžinu Báb-alMandab (tady čtvrtá červená) do Rudého moře. Zde se na obrazovce objevil vykřičník u Suezského průplavu, jenž je splavný pouze pomocí plavebních komor a zdymadel, která umožní zvednutí či naopak klesnutí lodí na úroveň Středozemního či právě Rudého moře. „Dobré ráno, Ashi! Co tak brzy?“ ozval se mi za zády sytý Alův hlas. „Dobré ráno, Ale! Hledám nejvhodnější spojení Clashe se Zakynthosem.“ Al mi nahlédl přes rameno na obrazovku a s výtkou v hlase mi řekl: „Ashi, promiň mi tu upřímnost, ale nejde přece o prázdninovou plavbu s turisty na palubě. A už vůbec si nemůžeme dovolit nějaké podivné

48

dobrodružství, které by mohlo ohrozit nás i loď. Pokud mne paměť neklame, všichni jsme se dohodli, že dopadneme a zničíme Strowinského i ty jeho ponorky. Já plně chápu tvé zaujetí podmořským cestováním, obzvláště na tak skvělé lodi, jakou naše Eva bezesporu je, ale čeká nás nelehký úkol. Myslím, že nejlepší bude cesta přímá přes Panamu, Atlantik a Středozemní moře.“ Cítil jsem se provinile. Jako by mne někdo polil vědrem ledové vody. Každé přítelovo slovo na mne dolehlo obrovskou vahou. Hledal jsem zábavu, vzrušení a dobrodružství a úplně jsem odsunul z mysli naše poslání. „Promiň, nechal jsem se unést svou fantazií. Pochopitelně, že Problém-U je to hlavní, co musíme vnímat a sledovat.“ Al pokýval hlavou a chystal se odejít. Zadržel jsem ho a zašeptal: „Nikomu to neříkej, příteli. Moc bych se před ostatními styděl!“ Al se usmál a odpověděl: „Samozřejmě! Já vím, že Jules Verne je pro tebe velký vzor. Viděl jsem tvoji knihovnu, Ashi.“ Palubní chronometr ukazoval osm hodin. Obešel jsem kajuty a probudil ostatní. Po nezbytné ranní očistě, protažení ztuhlých svalů a snídani, jsme se všichni sešli ve velíně ponorky. „Ještě jednou dobré ráno všem! Chtěl bych vás seznámit s trasou naší plavby, kterou jsem nyní zadal do palubního počítače. Nuže, naše cesta povede po ortodromu Clash, Panamský průplav, Atlantský oceán, Gibraltar a Zakynthos. Podle výpočtů urazí naše loď cestu dlouhou téměř osmnáct tisíc kilometrů při průměrné rychlosti čtyřiceti kilometrů v hodině přibližně za dvacet dní. Pro zvýšení bezpečnosti navrhuji, aby se celá trasa absolvovala pod hladinou v hloubce osmdesáti až sta metrů. U ostrova Zakynthos pak Marthu vysadíme v noci pomocí našeho člunu na pevninu. Domluvili jsme se spolu, že Martha bude shánět sebemenší stopy, které by vedly k odhalení výskytu Strowinského ponorek. Pomocí šifrovacího klíče, který obdržela, nám bude posílat kódované zprávy přes družicovou službu RadioNet, a to každý poslední den v týdnu mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou večer. Eva vypluje na hladinu a přijme tyto informace.“ uvedl vše Al. Chvíli bylo ticho, pak se ozval Danny. „Myslím, že bychom mohli alespoň v noci vyplout na hladinu, stačilo by na chvíli, a kdo bude mít službu, otevře průlez a vyvětrá ponorku.“ „Děkuji za připomínku. Souhlasíte, přátelé?“ Pokývali jsme hlavami a Dannyho návrh byl přijat. „Děkuji Alovi za informace. Prosím všechny o důkladnou prověrku všech okruhů ponorky, abychom mohli co nejdříve vyplout. Děkuji!“ řekl jsem a společně s přáteli se dal do kontroly. V devět hodin bylo vše připraveno k odplutí. Všechna stanoviště hlásila splněno, nebyl tedy důvod dále otálet u

49

zničené přístavu, potažmo celého ostrova. Dal jsem příkaz k vyplutí. Po chvíli nám za zádí lodi zůstal smutný a pustý ostrov Clash, před týdnem ještě pulzující životem. Clif jen stěží zadržel své pohnutí, když hleděl z pozorovací věžičky na zpěněnou vodní brázdu. Stáli jsme spolu v průlezu a mlčky sledovali mizící důvěrně známou siluetu našeho nového ostrova. Chystal jsem se slézt do útrob lodi, když mne Clif chytil za paži. Pevně mne stiskl a zašeptal: „Celou dobu jsem přemýšlel, Ashi. Proč je na Zemi tolik zla, válek, násilí? Proč lidé nedokáží žít v klidu a míru mezi sebou? Jsem stále ještě hodně zdrcený z toho, co vše se stalo. Před několika lety jsem seděl ve své útulné kanceláři, navrhoval různé věci pro různé firmy, měl jsem dívku a chtěl jsem ji požádat o ruku! Během několika dnů se mi sesunul celý svět a můj dosavadní život se otočil dokonale naruby. Stal jsem se federálním vězněm, já, který vždy ctil zákon a spravedlivé jednání. Když jsem byl propuštěn, byl ze mne psanec, kočovník. Žil jsem v neustálém strachu, že mne někdo najde, udá, chytí a zabije! Jsem ti, Ashi, nesmírně vděčný, žes´ mne tenkrát ukryl, neboť bez tvé pomoci bych teď byl jen jedním z bezejmenných hrobů na Newyorském centrálním hřbitově v sekci neznámých. Pak jsme budovali Clash. Jak jsem tuhle práci miloval! Můj pohled na svět nabyl zase optimistického jasu, při práci na Evě jsem byl ve svém živlu, byl jsem hrdý na naše dílo, a pak se vrátíme a vše je znovu v troskách! A to vše jen proto, že nějaký darebák chce můj život!“ Pochopil jsem, kam Clif míří. „Nemůžeš přece sebe obviňovat z neštěstí, které se na Clashi událo! Strowinsky nemohl vědět, že tady žiješ pod jiným jménem. Prostě nás sledoval jinak než ponorkou a vypátral Clash. Došlo mu, že zde máme základnu, myslím ponorka, která ho sledovala a rozhodl se k hrůznému činu,

který si odpyká, to ti přísahám! Ale na nikoho nelze svalovat vinu!“ Přítel pokýval smutně hlavou. „Díky,Ashi, za ta slova. Moc dlouho jsem na to myslel, a již vím, kde mají Strowinského ponorky svoji slabou stránku!“ Bylo mi, jako by se mne někdo dotkl žhavým drátem. „Co to říkáš, Clife?! Ty jsi si vzpomenul? No to je výborná zpráva po tolika špatných! Rychle dolů, ať to také slyší ostatní!“ volal jsem s netajenou radostí a přítele div nedostrkal do velína. Zajistili jsme průlez a stanuli uprostřed naší „manéže“, jak nazval Al kruhovou řídící místnost. „Přátelé, po těch mnoha špatných zprávách nám Clif konečně nese jednu dobrou. Dokázal si vzpomenout na slabinu oněch nenáviděných ponorek! Pokud to dokážeme využít, vyřešíme Problém-U!“ halekal jsem na celou loď.

50

Přátelé přišli, přilákáni mým křikem, a usadili se v křeslech. Přišla i Martha, zůstala však skromně stát u dveří, které vedly na chodbu ke kajutám. Al se usmál a pokynul dívce, aby si také sedla. Martha úsměv opětovala a posadila se do křesla u řídícího pultu. „No tak, Clife, sem s tím! Ať se konečně dozvíme, jak ty bastardy dostat!“ zvolal netrpělivě Al. Clif zakýval hlavou, přitiskl se zády ke stěně a rozhovořil se. „Jak víte, byl jsem žádán, abych navrhoval kdeco. Sekvenční převodovky, automatické převodovky, abych řešil různé převodové poměry v jakémkoliv soustrojí. A tehdy mne napadla jedna věc, kterou jsem si nechal patentovat. Jde o dvoučinný elektrický generátor, tedy zařízení k výrobě elektřiny. Máme ho i tady na naší lodi. Jde v podstatě o to, že pokud plujeme do rychlosti čtyřicet pěti kilometrů v hodině, tak nám elektřinu vyrábí běžné zařízení. Pokud ale zvýšíme rychlost, tedy zvýšíme otáčky poháněcí hřídele, sepne se automatická odstředivá spojka a připojí další rotor, který v magnetickém poli svého vinutí začne také vyrábět elektřinu. Tím se zvýší příkon ke strojům a je možné tím zvýšit výkon elektromotorů až o dvacet procent oproti běžnému poháněcímu soustrojí.V tu chvíli tedy pohybuje Evou až o čtvrtinu vyšší výkon, který umožňuje použít zátěžové elektromotory, které snesou přetížení řádově v desítkách hodin.“ „To je sice hezké“, přerušil Clifa Danny, „ale co my s naším zařízením? To tedy znamená, že můžeme naši loď hnát nad mezní hranici, ale tím Strowinského nezničíme!“ Clif pokýval hlavou a pokračoval: „Toto zařízení má na své lodi či lodích i Strowinský. Ale on neví, že samočinná spojka, respektive její obložení, je vyrobeno z materiálu, který má špatné výrobní a materiálové označení. Nevydrží tedy tak dlouhou dobu velkou zátěž. Podle toho, co si pamatuji, tak bych životnost této součástky odhadoval tak ještě na dva až tři roky. Při velkých výkonových nárocích a dlouhém sepnutí druhého generátoru dojde k roztavení onoho obložení. Vymazal jsem ze své práce i nutnost chladit tuto část zařízení. Primárně tedy dojde k přehřátí soustavy, jejímu odpojení a zastavení zařízení k výrobě elektřiny. Roztavené obložení automatické spojky zchladne a nalepí se na stěny své skříně. Pokud se budou pokoušet znovu o zprovoznění, musí se přestat točit poháněcí hřídel. Loď se musí chtě nechtě zastavit. Pokud zařízení vyřadí z činnosti, nebudou moci vyvinout rychlost větší než čtyřicet pět kilometrů v hodině, neboť energie, dodávaná do sítě lodi, už nebude dostačující pro všechny její systémy. Druhá skrytá vada je materiál pro lopatky vysokotlakých turbín, které pohání přehřátá pára sekundárního systému. I ony jsou vyrobeny z materiálu, který má špatný číselný kód a pokud si pomatuji, jsou velmi křehké. Po několika letech provozu se tyto součásti začnou lámat a díky vysoké oběžné rychlosti se rozletí po celé strojovně a poničí vše, čeho se jen dotknou. Vždyť považte,

51

jakou rychlost otáčení tyto lopatková kola mají. Bude to jako drtička na kompost.“ „Pokud tomu dobře rozumím, Clife, tak Strowinského lodě jsou jako malé časované bomby, které ale zničí pouze samy sebe, že?“ řekl Dan „A my bychom jim k tomu měli pomoci!“ dodal Al s šibalským úsměvem na tváři. Bylo mi jasné, že má zase jeden ze svých skvělých nápadů. „Máš něco konkrétního na mysli, Ale?“zeptal jsem se přítele. „Samozřejmě. Ale to asi napadlo nás všechny. Pokud budeme ony ponorky pronásledovat, nebo pokud budou pronásledovat ony nás, pak prostým zrychlením nad pětačtyřicet kilometrů v hodině jim poškodíme zásobování energií. Budou muset zastavit, těžko budou manévrovat před torpédy a Problém U bude vyřešen!“ „Je sice hezké, co říkáš, ovšem nejdříve bychom museli ty lodě vyhledat. Myslím si, že oceány jsou dost veliké na to, abychom v nich našli ponorku. Nemyslím si, že by nás vítali na kótě 122 s otevřenou náručí a čajem o páté.“ ozval se pochybovačně Danny. „To je pravda. Ale na druhou stranu se vyplatí pátrat. I náhodě se musí jít naproti a trochu jí pomoci!“ zakončil jsem debatu. Všichni se vrátili na svá místa a Eva se vydala nejkratší možnou cestou k řeckému ostrovu Zakynthos.Rozdělili jsme si služby po šesti hodinách, které jsme dodržovali pouze tři první dny.Po zjištění, že je v celé oblasti, kterou hodláme proplouvat, úplný klid, přenechali jsme řízení plně na autopilotovi, kterého jsme podrobovali pouze namátkové kontrole. Znovu jsme zjistili, jak dokonalý systém naše loď představuje. Díky působení mořských proudů se Eva vychylovala z kurzu, ale program automatických oprav ji vždy přesně nasměroval zpět na ortodromickou trasu. Nemuseli jsme se tedy zabývat řízením a mohli vychutnávat podmořskou plavbu. Po nočním, trochu dramatickém, překonání Panamského průplavu, kdy jsme se krčili pod obrovitým tankerem, naštěstí prázdným, se před námi rozevřela náruč Atlantského oceánu. Stalo se tak ze 16. na 17. listopad. Atlantik. Druhá největší vodní plocha naší planety, mající více než devadesát jedna milionů kilometrů čtverečních, a také druhá nejhlubší s omi tisíci šesti sty metry, omývá břehy Starého i Nového světa. Kdysi velmi obávaný oceán pro své prudké bouře si vyžádal bezpočet obětí z řad odvážných námořníků. A ani dnes v něm není zcela bezpečno, připomeňme kupříkladu záhadami opředený Bermudský trojúhelník či nenasytný severský malström, obrovitý vír v Severním oceánu, stahující do svého gigantického jícnu vše z okolí pěti kilometrů. A pokud bychom chtěli pokračovat ve výčtu oněch zvláštností, musíme se zastavit u samotného názvu. Ten totiž dostal oceán po bájné zemi, kterou starověcí filozofové nazvali Atlantida. Měla to být údajně pevnina, rozbíhající se severojižním směrem mezi současnou Evropou a Amerikou,

52

přibližně v polovině cesty mezi oběma světadíly. Obývat ji měl velmi kulturně a morálně vyspělý národ Atlantů, snad obrů, ale toto tvrzení je nutno brát s rezervou. Podle dochovaných zápisků lze říci, že tato obrovitost Atlanťanů pocházela spíše z jejich vysoké kulturnosti. Své síly s nimi měli poměřit Řekové, na jejichž pobřeží prý kdysi dorazily atlantské lodě. Vypukl konflikt, ale Řekové, zocelení v mnoha bitvách, zahnali své protivníky zpět na moře. Kouzelníci pak prý vyřkli kletbu bohů na výbojné Atlanty. Jejich lodě se během návratu z neúspěšného válečného tažení potopily a Atlantida se celá během jednoho jediného dne údajně ponořila do vln oceánu. Všeobecně se podle historických spisků soudí, že bývalá Atlantida leží v místech Severoatlantického hřbetu, jakéhosi podmořského pohoří, ze kterého nad hladinu vyčnívají pouze ty nejvyšší vrcholky, které známe jako různá souostroví, například Azory. Tento pás se táhne severojižním směrem od 50° severní šířky téměř až k rovníku a mezi 30° a 50° západní délky. A nad touto bájnou potopenou pevninou plula naše ponorka. Bylo fascinující pozorovat, jak se přibližují vysoké, téměř kolmé skalní stěny, které nás donutily opustit stanovenou hloubku a vyplout skoro až na hladinu. Zřejmě šlo o bod zlomu, a pevnina se sesunula jako při jízdě výtahem do přízemí. Bohužel jsme neměli možnost zachytit, byť jen koutkem oka, něco z oné úžasně vyspělé civilizace. Na úrovni obratníku Raka jsme se tady rozloučili s Atlantidou, aniž mne napadlo, že se sem ještě někdy vrátíme. Slezl jsem z pozorovací věže do velína Evy a posadil se k řídícímu centru. Pohledem jsem překontroloval panel varovných kontrolek, přístroje a navigační program. Nic neobvyklého jsem nezjistil. Pluli jsme nyní v hloubce devadesáti metrů rychlostí čtyřiceti kilometrů v hodině severovýchodním směrem, rovnou do středu Gibraltarského průlivu. Provedl jsem orientační výpočet vzdálenosti a podle něj nám k Zakynthosu zbývalo přibližně deset tisíc kilometrů. Můj pohled padl na hodiny. Ukazovaly dvacet minut do půlnoci. Zaslechl jsem zvuk otevíraných dveří, objevil se Danny a s úsměvem mi řekl radostnou zprávu: „Dobrý večer, Ashi. Přišel jsem tě vystřídat. Dobrou noc!“ Opětoval jsem úsměv a docela rád uvolnil Dannymu křeslo. Pak jsem se osprchoval a rád ulehl ve své kajutě na příjemně měkké lůžko. Dalších šest dní si bylo velmi podobných. Pravidelně jsme se střídali ve službách a naše statečná loď v době od 18. do 24.listopadu překonala Atlantský oceán. Dne 25. listopadu nám Clif oznámil, že již plujeme pod hladinou Středozemního moře. Kontrolou výpočtů jsme se přesvědčili, že námi stanovený časový plán vychází do puntíku přesně. Od Marthina ostrova Zakynthos nás dělilo pouhých dva tisíce sedm set kilometrů, které jsme zdolali v dobré náladě a brzy ráno, 27.listopadu, vyplula Eva nad hladinu, přibližně padesát kilometrů západně od ostrova. Nebe bylo ocelově šedé a pruhy mlhy a vzdušných par, vznášejících se nad mořem, nevěstily dobré počasí. Průlez do lodi byl otevřen a do útrob ponorky

53

vnikal chladný čerstvý mořský vzduch. Byla to pro nás vítaná změna po dvaceti dnech suššího klimatizovaného vzduchu. Al zůstal u řízení, my ostatní, včetně Marthy, vyšli na palubu. Bylo sice sychravo, ale to nám nevadilo. Postupně jsme se mírnou rychlostí přibližovali k cíli naší cesty. Během necelé hodiny se ostrov Zakynthos začal rýsovat před přídí. V půl páté Eva zastavila stroje a setrvačností vplula do malého zálivu. Následoval sled přesně naplánovaných úkolů. Vyložit člun, dopravit Marthu na ostrov a vrátit se zpět na ponorku nám zabralo necelou hodinu, takže již v šest hodin, když sluneční paprsky rozehnaly mlžný závoj a těžké mraky nad mořem, jsme zaplnili středové balastní nádrže, a se zastavenými motory klesali ke dnu. Vyrovnali jsme loď ve dvou stech padesáti metrech. Bylo ticho. Nikdo z mých přátel neřekl ani slovo. Přesto jsem z jejich pohledů vyčetl jasnou otázku: - Kam se dáme nyní? Napjaté ticho přerušil tichým hlasem Clif: „A teď už jen maličkost. Najít Strowinského.“ Cítil jsem pohledy přátel. „Všichni víme, oč teď jde. Chceme najít ony nebezpečné lodě, které děsí všechny plavební společnosti i obyčejné lidi, chceme pomstít své kamarády z Clashe. Nebude to jednoduché, ba co víc, možná se to bude zdát až nemožné. Přesto chci říci, že jsme se vydali na cestu, ze které už není možné sjet na kraj, natož couvnout. Předpokládám, že naše odhodlání a nasazení bude trvalé až do konce, a že se nezalekneme možných rizik a obětí, byť bychom měli obětovat to nejcennější, co máme. Náš život!“ Clif ke mně mlčky přišel, pohlédl mi přímo do očí a já v nich vyčetl odhodlání. Pevně mi stiskl ruku, stejně jako Al i Danny a dali mi najevo své smýšlení. „Mám návrh!“ řekl Clif, když jsme zaujali svá místa ve velíně Evy. „Sem s ním, Clife!“ povzbudil přítele Al. „Myslím si, že nejsnáze vystopujeme Strowinského v jeho podvodním sídle, na kótě 122. Stačí se jen nepozorovaně přiblížit a čekat. Bude to technicky velmi náročné, ale je to zřejmě jediná možnost. Navrhuji tedy, abychom s naší lodí podpluli Antarktidu směrem z Indického oceánu k Jižní Americe. Vím, že to zní šíleně, ale pokusy v roce 2001 prokázaly, že tato cesta existuje. Je to samozřejmě obrovské riziko, neboť se neustále mění směr ledových koryt, kterými bychom museli plout, ale přibližný směr máme uložený v paměti řídícího počítače, jakož i celou zprávu z oněch pokusů. Pokud by se nám podařilo zdolat tuto náročnou a nebezpečnou cestu, vypluli bychom jižně od kóty 122, nepozorovaně bychom se přiblížili a vyhodnotili situaci.“ Al pokýval uznale hlavou. „Tvůj návrh je výborný, Clife. Myslíš, že jižní, tedy antarktická část Strowinského podvodního domu bude méně sledována, protože odtud

54

teoreticky hrozí nejmenší nebezpečí. Skvělé. Jen bych tě, příteli, doplnil. Nic bych nevyhodnocoval a hned z prvního přiblížení bych vypálil torpédový vějíř na to hadí doupě. Prostě mu zničíme příbytek, tak jako on zničil Clash! A pokud tam náhodou bude i náš hledaný, tím lépe. Soudní tribunál nebude muset zasedat.“ „Myslím, že Clifův plán cesty je prostě skvělý a Alova poznámka ho jen zdokonalila. Souhlasím s vámi!“ řekl Danny „Přátelé, řešíme velmi důležitou, a řekl bych téměř zásadní věc, která nám možná navždy změní životy. Proto musíme být zajedno. A i já mám pro vás jeden návrh. Vyčkejme do 30. listopadu, až nám Martha poskytne nějaké informace po radionetu. Třeba nám její zpráva pomůže v dalším pátrání. Myslím, že tyto tři volné dny můžeme věnovat kontrole naší skvělé lodi, a zároveň bychom mohli využít skafandry a udělat si vycházku pod hladinou, ať se trochu rozptýlíme před tak náročnou cestou!“ Tento můj návrh byl přijat s nadšením. Stačilo nám jen najít nějaké místo, které bychom si rádi prohlédli, navést tam Evu, zakotvit a vyjít si na podmořskou vycházku. Samozřejmě, že se vyrojilo mnoho návrhů, kam plout, neboť Středozemní moře je dějištěm mnoha a mnoha námořních bitev, a jeho dno je pokryto velkým množstvím rozpadajících se vraků. Po chvíli jsme ale všichni odsouhlasili Clifův nápad, který se chtěl přesvědčit, zda opravdu existuje Arabský tunel kapitána Nema, který údajně spojuje Středozemní a Rudé moře. Nejdříve ovšem byla provedena kontrola systémů a pracovních okruhů naší lodi. Nebyla zjištěna byť sebemenší závada nebo chyba, a tak jsme se, vedeni zvědavostí, vydali po stopách legendárního Nautilu. Nacházeli jsme se však ve Středozemním moři, směr naší plavby byl tedy přesně opačný. Necelou tisícovku kilometrů jsme hravě překonali během jednoho dne a 28. listopadu v šest hodin ráno Eva dosedla lehce na dno v hloubce sto dvaceti metrů a ve vzdálenosti necelých dvou kilometrů od Port Saidu, brány Suezského průplavu. Během dalších dvou hodin jsme se nasnídali a poměrně hbitě převlékli do skafandrů, abychom v půl deváté stanuli na mořském dně, plném drobných i větších kamínků. Za zády nám kotvila pečlivě zatížená ponorka a před námi byl asi dvouhodinový pochod ke břehu, nebo možná k ústí tunelu. V čisté vodě panovalo podivně mystické příšeří, jak se s hloubkou ztrácelo světlo. Stál jsem, ohromen jako pokaždé, když jsem byl pod hladinou. Pak se vedle mne objevila světla. Přátelé uvedli v činnost reflektory na přilbách. Učinil jsem totéž a pomalu jsme vyrazili na cestu. Díval jsem se kolem sebe a stále se mi na zdejší podvodní říši něco nezdálo. Po chvilce mi svitlo. Vždyť tady není žádné rostlinstvo, žádný koberec z řas, žádné podvodní květy, jen holé korálové útesy. A také jsem nezahlédl žádné ryby, jen tu a tam se nějaká mihla a vyděšeně plula pryč. Zapnul jsem vysílačku a zeptal se: „Ale, co si myslíš o zdejší podmořské fauně a flóře? Trochu chudá, nezdá se ti?“

55

Trochu to zapraskalo a ve sluchátkách se ozval Alův klidný hlas. „Mořský proud, Ashi. Odnese vše, co není pevně uchyceno v mořském dně, co je měkké a nepevné. Myslím, že sílu onoho mořského proudění už také pociťuji. A také myslím, že ten tvůj pan Verne byl opravdu geniální, když předvídal existenci spojení Rudého a Středozemního moře pod hladinou.“ „A když přestanete mluvit, uslyšíte hukot proudu!“ ozval se Clif, který kráčel asi třicet kroků před námi a právě namáhavě stoupal na val, vytvořený z nepředstavitelného množství kamenů, neboť se táhl téměř přes celý obzor. I my jsme celí zadýchaní pomalu stoupali na hřeben kamenné hory, když jsme uslyšeli Clifův rozrušený hlas: „Pojďte se podívat, Ashi, ten tvůj Verne byl opravdu geniální! On to věděl!“ Tato slova nás pobídla k větší aktivitě, a během chvíle jsme stanuli všichni čtyři na vrcholu valu a údivem zůstali stát jako sochy. Před námi se doširoka otevřelo obrovské údolí, celé tvořené vyhlazenou kamennou stěnou. Nikde žádný písek, řasy, ryby, prostě nic. A přímo proti nám zel veliký temný otvor, jako jícen gigantické velryby. Arabský tunel Julese Verna a jeho hrdinného kapitána Nema. Seděl jsme vedle Clifa jako přikovaný a v mé tváři se zračil nesmírný údiv. Zřejmě jsem vypadal úsměvně, neboť mi Clif zaťukal na přilbu a řekl: „Vypadáš zjevně zaskočený. I ten nejotrlejší žralok by se vyděsil!“ Procitnul jsem a pokýval hlavou ve své vzduchové skořápce. Ale stále jsem nemohl odtrhnout oči od té geniality matky Přírody. Co chvíli se do údolí, jež za staletí vyhloubila prudce proudící voda, zřítil kámen, aby byl po malé chvilce vyvržen zpět na své místo neviditelnou silou proudu. Napadlo mne, jak je příroda předjímavá a jak je člověk hloupý a nevynalézavý. Vždyť to, co pracně budovaly na povrchu tisíce lidí pod vedením stavitelského génia Ferdinanda de Lessepes, tedy Suezský průplav, to již dávno stvořeno bylo pod hladinou moří. Stačilo by jen pozorovat a využít nabízenou možnost. Jak jednoduché by bylo,s dnešními technickými prostředky a poznatky, využít toto přírodní potrubí k pohánění lopatek turbín podvodních elektráren, nebo k zasílání objemných zásilek, které dnes přepravují lodě průplavem na hladině. Odpadla by zdlouhavá práce zdymadel, ulevilo by se znečištění hladiny. Pak mne napadla ještě jedna myšlenka. Možná toto všechno naši předkové věděli, ale právě proto vybudovali Suez. Aby mohl pan Lessepes shrábnout peníze za stavbu, aby měly africké státy profit z pronájmu zdymadel, aby společnosti, vyrábějící elektrickou energii, mohly zvyšovat své ceny! Má představivost pracovala naplno, přistihl jsem se, že si mluvím pro sebe do přilby. Naštěstí jsme měl vysílačku zapnutou pouze na příjem, takže mí přátelé zůstali ušetřeni mého fantazírování. Avšak náhle mé rozjímání přerušil řízný hlas: „Ashi, schovej se, rychle!“ a čísi silná ruka mne strhla z náspu. Udělal jsem kotoul vzad a ocitl se vedle Clifa. Dotkl jsem se ho rukou. Přítel se na mne

56

podíval a beze slova ukázal nad sebe. Podíval jsme se udaným směrem a spatřil nad našimi hlavami pohybující se temnou hmotu. Plula snad jen nějakých dvacet metrů od nás. Pozoroval jsem ono velké, tmavé těleso, když mi náhle svitlo! Vždyť je to ponorka! Ale to by bezesporu znamenalo, že pro plavbu do Středozemního moře nevyužila Suezský průplav, nýbrž Arabský tunel. Ale protože tato přírodní spojka dvou moří není značena na žádných oficiálních mapách, nemůže tato loď mít oficiální status a dokumentaci, ani nemůže patřit do námořních sil států, jež loďstvo vlastní! Znamená to tedy, že nad námi proplouvá jedna ze Strowinského ponorek! Rychle jsem se postavil a gestikuloval. Ukázal jsem rukou na podmořský člun a pak naznačil směr, kterým pluje. Přátelé mi porozuměli. Tím směrem byla naše loď! Bez jediného slova jsme se chvatně vydali na cestu zpět. Odhodili jsme zátěžové olověné opasky a mocnými skoky se přibližovali k Evě. Po necelých padesáti minutách jsme zdolali zpáteční cestu. Srdce mi bušilo ve spáncích a svíralo se mi hrdlo předtím, než jsem uviděl naši loď na stejném místě, kde jsme ji zanechali. Spočívala ve svém pískovém loži bez známky sebemenšího poškození. Ulehčeně jsem si oddychl a myslím, že mí přátelé učinili totéž. Dotykový spínač nám otevřel dveře v boku lodi a my vpluli dovnitř. Dekompresní systém našich skafandrů fungoval na výbornou, stačilo nám tedy jen pomocí čerpadel odsát vodu z komory, pak vejít do šatny a vysvléct si výstroj. Po chvíli, jež nám zabrala vysvlečení se a převlečení do běžného oblečení, jsme seděli v řídící místnosti Evy. Ač bylo pozdní odpoledne, nikdo z nás neměl pomyšlení na jídlo. Ticho by se dalo krájet, jen šum elektroniky a vrnění klimatizace rušilo tuto chvílku, v níž byl každý pohroužen do vlastních úvah a myšlenek. Díval jsem se na koberec před sebou a hlavou se mi honily chmurné myšlenky. Strowinského lodě si plují oceány jak je jim libo, ničí vybrané cíle a celý svět není schopen jim klást odpor, natož učinit přítrž tomuto běsnění. Celý svět byl v konfliktu s jedním šílencem, a on byl ve dvou válkách najednou. S celým světem a hlavně s námi! Nejsem z těch, kteří neumí odpouštět, ale jsou věci a hlavně činy, které jsou neprominutelné a neodpustitelné. Panama, Clash. K čemu jsou flotily lodí v Atlantiku, Pacifiku či v Severním teritoriu? K čemu ta demonstrace síly na hladině či pod ní? Jen my jsme schopni něčeho dosáhnout, neboť se nemusíme řídit pravidly. Stejně jako Strowinsky. Ale my jsme na straně spravedlnosti. „Prostě ho zničíme!“ přerušil náhle ticho Clif. Jeho sveřepý výraz ve tváři a slova šeptaná skrze sevřené rty dávaly tušit odhodlání našeho přítele. „Jak? Vždyť není jediná stopa.“ opáčil Danny. „Pod Antarktidou!“ odvětil tvrdě Clif. Tato slova jen potvrzovala moji domněnku o tom, jak se Clif asi cítí. Vnímal, že všechny tyto problémy nastaly v jeho bývalém zaměstnání. V duchu jsem ho

57

chápal a dokonce jsem se přistihl, že mu dávám opravdu část viny. Ihned jsem ale tuto zlou myšlenku zapudil. „Souhlasím.“ řekl jsem prostě. Pohledy mých přátel se ke mne stočily a ulpěly na mně. Uvěřil jsem, že je mohu nahmatat. „Jestliže nám počítač vybere optimální dráhu pro podplutí Antarktidy, nevidím jediný, byť sebemenší problém v přiblížení se ke kótě 122 a celé to hadí hnízdo obrátit v hromadu suti.“ „Skvělé!“ vykřikli jednohlasně Al s Clifem a stiskli mi vřele ruku. „A můžeme hned vyrazit!“ „Myslím, že ještě ne!“ ozval se Danův hlas. Oba mí přátelé se k němu otočili. Dan se trochu smutně pousmál a řekl: „Nezapomínejme na to, že čekáme na radionetovou zprávu od Marthy. Možná nebude ani nutné podplouvat Antarktidu. Za dva dny budeme moudřejší.“ Byla to rozumná slova a my je přijali. „Přátelé, navrhuji, abychom tyto dva dny věnovali ke kontrole zařízení Evy, všechny systémy, okruhy, torpédomety, prostě vše. Ala bych požádal o sestavení přesného popisu cesty pod ledovým příkrovem Antarktidy a zkontrolování počítačových systémů, Dannyho prosím o kontrolu reaktorového okruhu a vzduchotechniky, Clif projde ústrojí pohonu a energetický okruh a já si vezmu kýbl a hadr a vysavač a vyčistím celou loď a projdu spojovací systémy, navigaci a torpédová zařízení.“ „Víš, Ashi“, začal vážně Al, „je toho mnoho, co po nás chceš. Jsi opravdu náročný. A já bych měl ještě jeden návrh.“ „Jaký?“ zeptal jsem se a horečně jsem přemýšlel, co jsem opomenul. „Navečeřet se!“ odvětil Al a všichni tři přátelé propukli v halasný smích. Alův skvělý nápad byl po chvíli uskutečněn do nejmenších podrobností. Na stole se objevily řízky z tuňáka se salátem z mořských řas a drobných živočichů, poté jsme tu dobrotu spláchli vynikajícím červeným vínem a čerstvou vodou. Po večeři jsme se odebrali každý do své kajuty a s vědomím příštích úkolů usnuli. Druhý den, 29.listopadu, vypadala naše loď jako dobře fungující továrna, kde právě probíhá plánovaná údržba a inventura. Všichni jsme pobíhali po ochozech a v jednotlivých úsecích a plnily úkoly, jež jsme si předsevzali. Za sebe musím říci, že mi funkce uklízečky nepřirostla příliš k srdci. Přesto jsem sklidil mnoho obdivných slov a dokonce i potlesk na otevřené scéně, když se mí tři přátelé dostatečně nasmáli mé pohybové skladbě s mopem a vysavačem. Nejdříve jsem se trochu hněval, ale Clifovy humorné poznámky mne zbavily pocitu zlosti. Každý z nás se snažil co nejlépe splnit svůj úkol a, jak trefně

58

poznamenal Al: „.. i uklízečky mají své důležité místo pod sluncem i pod vodou!“ Během kontroly systémů naší lodi se neobjevila sebemenší závada, vše fungovalo, jak má. Od atomového reaktoru po nejmenší diodu či tlačítko. Dlužno ještě poznamenat, že Al, coby kontrolor počtačových systémů, nalezl jediný problém, a tím byly rozehrané šachy v Clifově kajutě. Clif totiž dokázal zvítězit nad programem v počítači a ten, zřejmě uražen, se zasekl. Po vyřešení tohoto problému, kterým bylo ztížení herních variant v programu, se nám Al všem královsky odvděčil. Připravil pro všechny vynikající steak podle starého rodinného receptu, který údajně zdědil po svých předcích, když táhli pláněmi Divokého západu v krytých vozech. Po vynikající večeři jsme se odebrali spát s pocitem dobře vykonané práce. Měl jsem příjemnou noc, samé klidné sny, když mne ráno 30. listopadu probudil čísi lehký dotyk.Otevřel jsem oči a uviděl Dannyho ustaranou tvář. „Dobré ráno, Danny, stalo se něco?“ zeptal jsem se trochu polekaně, vidouc přítelův obličej. „Dobré ráno, Ashi! Stalo se něco strašného!“ Posadil jsem se na lůžku. „Něco s ponorkou?“ „Ne. Pojď si to poslechnout. Nevím, co říct. Je to hrozné!“ řekl Danny a já se za ním odebral do velína. Tam Danny stiskl přehrávač záznamového zařízení, které po celý den nahrávalo veškeré zprávy. Ztichlým velínem se rozlehl tragicky zabarvený hlas reportéra: „… se zdá být zatím největším neštěstím v dějinách Řecka. V této části moře naprosto nečekaný a nepředpokládatelný silný otřes mořského dna nejenže narušil statiku ostrova Zakynthos, ale současně zdvihl obrovskou vlnu tsunami, která tento řecký ostrov zalila milióny tun mořské vody. Záchranné týmy, vyslané na místo neštěstí, horečně hledají známky života. Jejich pátrání je však od půlnoci, kdy k otřesu došlo, naprosto bezvýsledné. První jistá prognóza tedy zní - Zakynthos je prozatím mrtev! Více se dozvíte ve zprávách o hodinu později. Paul Debray, BBC, Řecko.“ Otočil jsem hlavu k Dannymu. Oba dva jsme mysleli na totéž. Přítel pokýval hlavou a já promluvil tichým hlasem do strnulého ticha velína: „Myslím, že nás Strowinsky stál mnoho životů. Je potřeba teď vše vrátit a přirazit i úroky!“ Když jsme se všichni čtyři sešli u snídaně jsme Clifa a Ala informovali tragédii, která se stala. Po chvilce ticha Clif opět vyslovil svůj návrh na podplutí Antarktidy a napadení kóty 122, či vlastně základny ponorek a podvodní obydlí inženýra Strowinského. Podle Clifových výpočtů by měl stačit jeden jediný přímý zásah torpédem a vodní tlak, v této hloubce poměrně značný, měl dokonat dílo zkázy. Znovu jsme vyjádřili plnou podporu tomuto plánu, i kdyby

59

se nám cesta pod ledem či napadení nepřítele mělo stát osudným. Danny společně s Alem ještě několikrát překontrolovali trasu, než ji vložili do navigačního systému Evy. Vzhledem k naší poloze byla stanovena nejjednodušší a nejkratší cesta k pláním Antarktidy. Středozemním mořem, skrze Gibraltarský průliv a podél Afriky stále k jihu. Podle výpočtů by nám plavba evropským mořem, dlouhá necelých tři tisíce šest set kilometrů, neměla trvat déle než šedesát hodin, tedy jen asi dva a půl dne. Rozhodli jsme se neriskovat a držet se pod vodou. Při využití nejvyšší podhladinové rychlosti bychom se mohli, pokud nám osud nepostaví do cesty nějakou novou překážku, 3.prosince vynořit a hledět na marocké břehy, omývané Atlantským oceánem. Při poradě jsme se dále domluvili, že se na úrovni Bílého mysu, jednoho z nejzápadnějších míst afrického kontinentu, napojíme na dvacátý poledník, který bude naše ponorka kopírovat až ke břehům ledovců v Antarktidě. Po překročení jižního polárního kruhu se naše plavba stane skutečně dobrodružnou. Nikdo z nás nedokáže totiž předem odhadnout, jak budou zamrzat či roztávat jednotlivé části naší trasy, do jakých hloubek nás donutí plout ledovcové pole, nebo se budeme muset vrátit a jestli to bude vůbec možné. Nebude to nijak snadná plavba, neboť na jižní polokouli bude začínat léto a volně plovoucí ledovce se budou pohybovat účinkem mořských proudů, budou se převracet a bortit. Všichni jsme věděli, že sebemenší dotek Evy s masou ledu by byl pro naši loď - a pro nás také - osudný. Zde musím poznamenat, že mne už při pouhé představě nějaké nehody v ledových kanálech Antarktidy svíralo kolem žaludku a dlaně mi pokryl studený pot. Ale na emoce bude dostatek času později. Byli jsme všichni pevně přesvědčeni, že se nám podaří podplout ledový krunýř a neočekávaně se objevit na kótě 122. Bude pro nás velmi důležité citlivě reagovat na jakékoliv, byť sebemenší změny v sonarovém obrazu ledového pole a na jemném řízení lodi. Tyto myšlenky mne provázely, když jsem seděl v řídící místnosti ponorky a mí přátelé spali. Já jsem sledoval autopilota, jak jemně pohybuje hlavní řídící pákou a pedály, když Evu odklonil podmořský proud z naplánované cesty. Neustále se mi vracely vzpomínky na vše, co jsem doposud prožil. Během těch několika let toho bylo příliš mnoho, než aby to můj mozek vyhodnotil a zasunul někam do podvědomí. Nejvíce mi utkvěla v paměti hrozná scéna smrti na Clashi, kdy jsme našli naše přátele pohřbené pod plechovými pláty. Všichni pomáhali s rozkvětem naší malé kolonie a kteří nyní odpočívají několik stop pod zemí ostrova, který se stal jejich novým, a jak jistě věřili, lepším domovem. Ne, nemohl jsem vinit Clifa z toho, že pracoval pro Strowinského. Je odborníkem ve své profesi a dělal jen svoji práci. Nedalo se předvídat, co jeho nadřízený zamýšlí, že chce ukrást dokumentaci a stavět vražedné stroje! Přelétl jsem očima přístroje. Vše v naprostém pořádku. Opřel jsem se do měkkého, pohodlného křesla u řídícího pultu. Ne, rozhodně jsem nezamýšlel postavit původně Evu jako válečný stroj, ale postupem času a pod tlakem vnějších okolností se jím stala. Pokud se nám však podaří vyřešit Problém – U, bude nám naše loď sloužit jako pracovna, pozorovatelna a i jako domov.

60

Netoužil jsem se prozatím vrátit na pevnou zem. Vždyť jsem na pevnině nic dobrého neprožil. Opilý řidič kamionu mi sebral nejdříve rodiče, Strowinsky pak zase jediné přátele, které jsem měl opravdu rád. Jediný, kdo mně dosud spojuje se zemí, je pan Hillmann, zatímní – a možná i definitivní – správce řetězce mých diamantových dolů. Vím, že bude pro mne pracovat svědomitě a poctivě, a stejně tak bude plnit mé i své bankovní konto. Krátké, zřetelné pípnutí mne vytrhlo z myšlenek na minulost. Můj pohled padl na hlavní obrazovku. Na žluté čáře, která představovala naši cestu Středozemním mořem a Atlantikem, zářil a pohyboval se malý rudý bod – naše loď. Počítač hlásil proplutých tisíc kilometrů a zaplnil polovinu obrazovky různými údaji o stavu okruhů v lodi, o vnější teplotě a slanosti vody a tak dále. Všechna tato data jsem nestihl přečíst, neboť jich bylo příliš mnoho. A tak si jimi zaplnil svojí paměť náš řídící počítač. Podle udané polohy jsme se nyní nacházeli přibližně sto deset kilometrů severně od afrických břehů, nad mysem Hilál a asi dvě stě třicet kilometrů na jih od Kréty.Jak již jsem uvedl, všechny palubní systémy pracovaly bez závad a před přídí naší skvělé lodě bylo ještě dva tisíce šest set kilometrů rychlé plavby pod vodou. Pokud vše půjde bez problémů jako doposud, proplujeme za dalších přibližně sedmnáct hodin Sicilským průlivem, mineme Tunis, pobřeží Alžíru a pak již bude zbývat několik málo hodin a Eva vpluje s podmořským proudem do Atlantského oceánu. Vskutku, jak je v přírodě vše důmyslně zařízeno! Povrchová voda oceánu se mísí s vodami Středozemního moře, přináší živiny, kyslík, zvyšuje obsah solí a tím snižuje i výpar vody, posléze se ochladí, ztěžkne a jako použitá se vrací podmořským prouděním zpět do oceánu. Úžasná jednoduchost a účelnost přírody! Po osmi hodinách mne přišel vystřídat Clif. Přátelé spali, a i já jsem je napodobil. Ještě jsem zanesl naši polohu do mapy na stole, popřál Clifovi klidnou službu a odešel. Věděl jsem, že na mne čeká už jen teplá sprcha, výtečné jídlo a příjemně vyhřátá kabina s měkkým lůžkem.

61

VII. ANTARKTIDA Možná byla na vině přílišná únava, možná těžké myšlenky, každopádně můj spánek trval celých patnáct hodin. Probudil jsem však krásně odpočatý, svěží a s lehkou hlavou. Mé chmurné myšlenky z předešlého dne byly pryč. Oblékl jsem se, omyl a odešel za přáteli. Po snídani jsme se společně sešli ve velíně Evy. Bylo 2.prosince, jedenáct hodin dopoledne. „Tak, přátelé! Podle propočtů nám zbývá ještě necelých devatenáct hodin a proplujeme Gibraltarským průlivem. Loď je stále řízena kursovým programem pomocí automatického řídícího systému, nevyskytly se žádné poruchy či problémy, jež by nás nutily zastavit, případně měnit směr plavby. Ani sonarové či radionetové zařízení nehlásí nic zajímavého, s výjimkou několika vraků na dně moře. A teď mne omluvte. Jdu si lehnout. Dobrou noc!“ vychrlil ze sebe Al, který měl zatím poslední službu, a odešel do své kajuty. Clif se rozloučil úsměvem, vzal si knihu a následoval Ala. Danny se věnoval jakési strategii na pomocném počítači a byl jí tak zaujatý, že téměř nevnímal své okolí, vyjma snad talířku s „..vynikajícími máslovými sušenkami“ , jak nám všem řekl. Chvilku jsem se rozmýšlel, co dělat. Nechtěl jsem jen tak nečinně sedět, v pozorovací věžičce nebylo mnoho k vidění a tak jsem se rozhodl trochu vzdělat. Otevřel jsem si soubor atlasů a hledal něco zajímavého o naší cestě k Antarktidě. Po chvíli listování jsem zjistil, že Středozemní moře je v průměru o dva stupně Celsia teplejší než Atlantik, a také, kupodivu, slanější. Co se týče velikosti, dva milióny pět set pět tisíc kilometrů čtverečních plochy Středozemního moře se podílí přibližně třemi procenty na celkové rozloze Atlantského oceánu. Průměrná hloubka moře je tisíc čtyři sta třicet osm metrů, hloubka největší pak pět tisíc sto dvacet jeden metr. Oceán oproti tomu hluboký průměrně tři tisíce pět set devadesát sedm metrů, maximální změřená hloubka je osm tisíc šest set čtyřicet osm metrů. Žádný z těchto údajů však raději s ponorkou zkoumat dopodrobna. Jak mořem, tak oceánem vedou důležité obchodní tepny, spojující Evropu, Afriku a obě Ameriky. Atlantik, ač není největší, přijímá do sebe vody z nejvíce moří, celkem z osmi. Spojuje se s největší a nejvodnatější světovou řekou, Amazonkou, omývá největší ostrov světa, Grónsko, a také nejvíce světadílů. Ve vodách oceánu bylo pozorováno největší množství mořských proudů, které jsou životně důležité pro celý ekosystém. Pokud by došlo, byť jen k sebemenší

62

změně v proudění těchto mořských řek, změnilo by se s největší pravděpodobností klima přímořských států a ty by přišly o podstatný zdroj příjmů – o turistický ruch a rybolov. Tyto změny by vedly i k dalším věcem. Teplý vzduch, který stoupá nad teplými proudy - a střídá se s chladným vzduchem okolí - by náhle stoupal jinam a tažní ptáci, orientující se podle vzdušného proudění, by byli zmateni na svých cestách za teplem či hnízdišti. Také ryby by zcela jistě zmizely, odpluly by nejspíše tam, kam by je změněný tok podmořského proudění zanesl. Tak ohromnou moc mají mořské proudy. Zavřel jsem atlasy a přece jen se rozhodl, že si prohlédnu život pod hladinou v okolí naší lodi vlastníma očima.Vyšplhal jsem po žebříčku do pozorovací věžičky a musím říci, že pohled do podvodního prostředí mne ještě neomrzel. Viděl jsem v reflektory prosvícené vodě jako ve výkladní skříni. Kolem ponorky jsem pozoroval velké množství různých druhů ryb, od sardinek po tuňáky, od cipel až po morany, zahlédl jsem i několik medúz a dokonce jsem uzřel i velikého rejnoka mantu, vznášejícího se v tekutém živlu tak, jako by letěl. Mnoho těchto tvorů se polekalo našich světel i rychlosti, někteří se však snažili udržet vedle rychle plovoucí ponorky. Ale co jsou svaly, i když mnohdy mohutné a zvyklé rychle plavat, proti lodním šroubům a neúnavným strojům naší lodi. Pluli jsme opravdu velmi rychle, přístroje stále a vytrvale ukazovaly šedesát kilometrů v hodině. Nebýt občasného pevného bodu ve vodě, vůbec by se mi nezdálo, že naše rychlost je taková. Občas jsem také zahlédl při dně stíny dávno potopených lodí, od primitivních dřevěných plachetnic až po ocelové lodě, zmizelé během obou světových válek a později. Středozemní moře je opravdovým pohřebištěm a možno říci i smetištěm loďstev různých států. Je pravdou, že v roce 2006 proběhla akce podporující vyčištění alespoň malé části dna, ovšem tento projekt se nestkal s přílišnou odezvou států, kterých by se tato operace dotkla. Oficiálně prý je strach ze znečištění moře při porušení nádrží na paliva motorových lodí, ale tyto zásobníky stejně jednou účinkem slané vody a drobných vrtavých živočichů vypustí svůj jedovatý obsah do moře. Neoficiální zprávy hovoří ovšem o něčem docela jiném. Každá zainteresovaná vláda si prý tajně financuje skupinu lidí, kteří pro ni hledají poklady, potopené ve velkém množství obchodních lodí. A nejen v nich. I zásobovací či vojenské lodě převážely mnoho vzácných materiálů, od zlata a stříbra až po různé další materiály, ze kterých se například válečné Německo snažilo vyrobit atomovou zbraň. Kde se ovšem nachází pravda je těžké posoudit. Podle mého názoru by měly v dnešním poničeném světě převládat ekologické zájmy nad těmi ekonomickými. Ale tohle je otázka spíše pro vlády jednotlivých zemí, případně Radu Země či různé nadnárodní ekologické organizace. Ještě chvíli jsem pozoroval bohatý podmořský život ve Středozemním moři, samozřejmě pokud mi to rychlost naší lodi dovolovala. Pak jsem vypnul pozorovací reflektory a slezl zpět do velína Evy. Podíval jsem se na souřadnice naší polohy a zjistil jsem, že právě plujeme na 3° východní délky a 37°30´ severní šířky, přibližně sto kilometrů od alžírského hlavního města Džazáir a asi dvě stě kilometrů od Baleárského souostroví, které tvoří tři ostrovy, v současné době patřící Španělsku, a sice Ibiza, Mallorca a asi nejméně známá

63

Menorca. Jsou zde výborné podmínky pro rekreaci, křišťálově čisté moře a průzračný vzduch, prosycený solnými výpary. Na mnoha pláží jsou skvělé podmínky pro potápění a pozorování podmořského života. Samozřejmostí je síť hotelů a soukromých ubytování. A ještě jedna skvělá skutečnost se váže k Baleárám. Jde o naprostý světový technický unikát. Všechny tři ostrovy budou v roce 2013 spojeny obrovským, průhledným tubusem, či tunelem, chcete – li, a umožní tak na čtyřech úrovních turistům pohyb mezi Ibizou, Mallorcou a Menorcou. Sportuchtiví návštěvníci dostanou možnost jezdit pod vodou na kole, kolečkových bruslích či běhat po speciálním povrchu, připomínajícím trávník, lidé, kteří rádi pozorují, budou mít možnost jezdit ve speciálním vláčku na elektřinu. Je samozřejmé, že v tunelu, díky vzdálenosti mezi ostrovy, budou ubytovací a pohostinská zařízení, kde si znavení turisté budou moci odpočinout a přespat, a druhý den pak pokračovat na své cestě k druhému ostrovu. Otázka zabezpečení tunelu byla detailně řešena a snad ji inženýři a technici vyřešili k dokonalosti, a tento stavební skvost nebude muset využít žádný ze záchranných systémů a bude plně sloužit ke spokojenosti všech turistů na Baleárách. Bohužel, náš kurs a naše poslání nám neumožnilo prohlédnout si tento technický skvost. Mířili jsme k Antarktidě. Protože se jedná o nejchladnější místo na Zemi, bude, myslím, vhodné říci si něco o zařízeních v ponorce, které nám zpříjemňují pobyt v hlubinách. Nejprve tedy to základní, co člověk pod vodou potřebuje k přežití s výjimkou dýchatelného vzduchu, a sice teplo a světlo. Ve všech prostorách ponorky jsou ve stěnách zabudovány topné panely s mikroventilací, která umožňuje rovnoměrně vysílat teplo do všech směrů. Tyto desky, napájené elektřinou z lodi, dokáží vyhřát vnitřek ponorky až na úžasných 30°Celsia, bez ohledu na teplotu okolí! Je jisté, že takové teplo nebudeme nikdy potřebovat, nicméně je příjemné pohybovat se v celé lodi jen v krátkém triku a volných kalhotách. Samozřejmostí je i klimatizace, spojená se zvlhčovači vzduchu, odlučovači kysličníku uhličitého a speciálním zařízením na biologickou filtraci vzduchu. Ta má za úkol z atmosféry v ponorce odstraňovat zárodky nemocí, které by mohly dovnitř vniknout při otevření palubního otvoru na hladině. I klimatizace dokáže vzduch ohřát, ale my jsme ji zatím využívali spíše k ochlazení vnitřního prostředí, neboť veškerá používaná elektronika produkuje velké množství tepla. V polárních krajích však jistě rádi využijeme topné zařízení, abychom nemuseli sahat příliš do šatníku. Avšak i ten by nás dostatečně ochránil před zimou. Každý z nás měl ve svém oblečení několik termoobleků pod skafandry, rukavice, ponožky a čepice z mikrovláken a fleecoviny, které výborně odváděly pot a udržovaly teplo. Al si ještě přibalil na cesty pod hladinou šálu a Danny silné ponožky, které mu pletla jeho matka. Dlužno poznamenat, že ani jeden z přátel nebyl zatím nucen tyto oděvní doplňky použít a měli je ve skříních spíše coby talismany. Umrznutí jsme se bát nemuseli ani v případě, že bychom měli poruchu na reaktoru či vedení elektřiny od něj. Za pozorovací věží se nacházely pod krytem sluneční kolektory, které mohly dobíjet baterie, pokud byla loď na

64

hladině. Kryt se dal otevírat jak ručně, tak i dálkově z velína. Tento energetický systém byl nezávislý na reaktoru a měl svůj vlastní okruh, který byl propojen s akumulátory a také přímo se všemi životně důležitými pracovními uzly na ponorce. Na baterie bychom se v případě poruchy dokázali vynořit a k dobíjení by pak postačilo jen denní světlo. Dalším nezbytným prvkem na lodi bylo její vnitřní osvětlení. Je velmi snadné pochopit, proč jsme na vyřešení této otázky kladli velký důraz. Ve všech prostorách Evy se neustále svítí. Výjimku tvoří kabiny a pozorovací věžička. Napsal jsem, že se svítí, ale světlo, velmi podobné slunečnímu jasu, je vyzařováno ze stropního obložení. Jedná se o luminiscenční desky, které rovnoměrně rozprostírají vysílané světelné paprsky do všech míst lodi se stejnou intenzitou. Nemusíme se při svícení nijak omezovat, neboť není nebezpečí, že bychom museli měnit prasklé žárovky či vyhořelé zářivky, stejně jako nemusíme šetřit elektřinou. Náš atomový reaktor je poměrně výkonný, dokázal by zásobovat energií menší městečko po dobu několika let. A i kdyby se v reaktoru spotřebovalo veškeré palivo, vyhořelé články se dají vyndat a uložit do speciálního kontejneru, který je na palubě spolu s druhou úložnou schránou, v níž se nacházejí čerstvé palivové tyče. Avšak tohoto materiálu na svých cestách příliš nespotřebujeme. Pro zpříjemnění chvil odpočinku máme na výběr několik možností. Pro posílení těla se ve skafandrové šatně nachází rotoped a malý posilovací stroj, Clif si ještě přidal svůj expander. Pro duševní potravu je zde nepřeberné množství různých počítačových her, od jednoduchých až po náročné strategie. Těmto věcem velmi holduje Danny, dokáže promýšlet a zdokonalovat své postupy i několik hodin. Nic pro mne. Samozřejmostí je také knihovna, ale kvůli úspoře místa se téměř všechny svazky, tedy téměř osm tisíc, nacházejí na kompaktních discích, stejně jako asi dva tisíce filmů různých žánrů, ty zase máme na discích formátu DVD. Jak bylo již řečeno, téměř všechny svazky knih byly na discích. Ale já, coby přítel staré dobré četby, mám ve své kajutě jednu stěnu plnou knížek mého mládí od mnoha autorů. Při podrobnější prohlídce zde naleznete mnoho z díla Alexandra Dumase, Arthura C.Clarka, Isaaca Asimova, Ericha von Dänikena, Miky Waltariho a samozřejmě na předním místě mého oblíbeného Julese Verna. Danny si sice poklepával na čelo a hovořil cosi o nadbytečné zátěži, ale mne tím nerozlobil. Věděl jsem, že ho časem omrzí jeho strategie či PlayStation, či jak to nazývá, a přijde si ke mně pro tištěné slovo. Zařízení kajut mých přátel se příliš neliší, jen v drobnostech. Clif, jako náruživý posluchač hudby všeho druhu, má u sebe skvělý zvukový systém a snad přes dva tisíce hudebních nosičů, Al, jako přítel všeho zajímavého, vlastní Světovou encyklopedii v obraze i ve formě několika DVD disků a o Dannym jsem již hovořil. U něj stěnu místo knihovny zaujímá pořadač na nepřeberné množství počítačových her. Opravdové relaxační stanoviště se jmenuje sprchový kout. Libovolně je zde k dispozici nevyčerpatelné množství teplé či studené vody bez soli. Je sice brána z moře speciálním tlakovým potrubím, které uzavírají přetlakové ventily v boku lodi, ale prochází skrze několik filtrů, které vodu z moře zbavují

65

právě solí a také všech ostatních příměsí. Čistá je poté rozváděna do sprchy a na WC. Voda v kuchyni je dále upravována, aby byla pitná. Toto místo máme všichni v oblibě. Ve sprchovém koutě se dá poměrně pohodlně sedět a nastavit si proud vody přímo na sebe. Tento proud může být trojího druhu, od klasické sprchy, přes prudký, jednolitý proud, podobný hasičskému, až po masážní vířivku. V koupelně je k dispozici i masážní kartáč, který se prostě napojí na hadici od sprchy a skvěle plní svoji funkci. A v neposlední řadě nesmím opomenout ještě jednu místnost, která vydatnou měrou přispívá k našemu poklidnému životu na palubě. Když jsem hovořil s Alem na téma odpočinek, tak mi řekl, že si nejlépe odpočine v kuchyni. Nutno ovšem říci, že Al je opravdovým mistrem ve všem, co se rozhodne dělat. Myslím, že právě pro něj byl vymyšlen výraz >>zlaté ručičky<<, neboť na co sáhne, to vede ke zdárnému konci. Jak trefně poznamenal Clif, je umělcem chutí a vůní, neboť jeho pečené ryby, vaření korýši, vanilkový pudink či krémové závitky byly opravdu skvělé. K tomuto kouzlení máme na Evě k dispozici elektrický sporák, malý gril a mikrovlnnou multifunkční troubu. Nesmím zapomenout také na jednoduchou pec, kde jsme měli možnost péci si vlastní pečivo či buchty. Je jisté, že při vaření a pečení vznikají různé pachy a vodní pára. Vše je odváděno výkonnými odsávači do vzduchového okruhu a ve filtrech vyčištěno a posláno k dalšímu užití. Samozřejmostí je bohatě zásobená spižírna, či chcete - li, sklad potravin s hlubokozamrazovacím systémem. Máme zde uloženo velké množství polotovarů, konzerv, několik desítek kilogramů porcovaného syrového masa, ryb a dokonce i zmražené pečivo. Nezapomněli jsme ani na ovoce a zeleninu, a to jak v syrovém, tak ve zmrzlém či zavařeném stavu. Nu a aby nás nepostihla žádná nemoc, je zde také uloženo i trochu alkoholu ve formě vína či destilátů. Clif si ještě vyprosil několik kartonů plechovkového černého piva. Tolik tedy několik detailů k vybavení naší skvělé lodi. Má samozřejmě daleko k dokonalému Nautilu kapitána Nema, nicméně Eva pluje a je skutečná. Dne 3.prosince, v půl sedmé ráno, jsme propluli Herkulovými sloupy, čili Gibraltarskou úžinou, a nechali za zádí vody Středozemního moře. Naše hloubka nám, bohužel, neumožnila prohlédnout si Skálu, strategický bod na jihu Španělska, který mají v držení stále Britové a na druhé straně Ceutu, španělskou državu na africkém území, bývalou trestaneckou kolonii a jakýsi bezpečnostní protipól Gibraltaru. Už dávno sice pominula touha kontrolovat dovoz a vývoz ze Středozemí, nebo vojensky diktovat, co, kdo a kam poveze, nicméně důležitost těchto dvou bodů je nepopiratelná. Už jen pro celosvětový Problem U. Rychlost ani hloubka plavby se nezměnily. Pluli jsme neustále v devadesáti metrech rychlostí šedesáti kilometrů v hodině. Pouze kurs Danny upravil a nastavil v programu přímou plavbu jihozápadním směrem na místo se zeměpisnými souřadnicemi 20°západní délky a 30°severní šířky. K dosažení tohoto bodu nám zbývalo urazit ještě asi tisíc šest set kilometrů. A protože je Dan opravdu dobrý počtář, mohli jsme si být více než jisti, že se 4.prosince

66

naše příď stočí směrem k jihu a po dvacátém poledníku poplujeme vstříc ledovému dobrodružství. Tato část naší plavby uběhla velmi rychle a poklidně a tak, jak Danny řekl, se stalo. Obepluli jsme Kanárské ostrovy – ty mimochodem nevděčí svému názvu malým ptáčkům, nýbrž psům, latinsky Cannis – a zamířili k Antarktidě. Jednotvárné dny se střídaly jeden za druhým, šest hodin služba u řídícího pultu a poté dalších osmnáct hodin volného času. Sám za sebe mohu říci, že jsem během těchto dlouhých hodin nevyhledával příliš společnost mých druhů, byl jsem raději sám. Četl jsem si, cvičil v malé posilovně či spal. Jen Clif občas přišel na návštěvu. Snad očekávání věcí příštích, které rozhodně nebudou nejklidnější, a bude nutná naše úzká spolupráce, vyvolaly ve mně potřebu být chvíli sám. Za zmínku na této dlouhé, jednotvárné pouti stojí snad jenom přeplutí rovníku dne 6.prosince v půl desáté večer. Při této příležitosti jsme se sešli všichni v řídící místnosti naší lodi a podle starého námořnického zvyku si připili sklenkou vína. Al, Clif i já jsme na podlahu ulili několik kapek jako oběť bohu moří Poseidonovi, pro šťastnou plavbu. Trochu mne zarazilo, že Danny tuto oběť neprovedl. Ale zřejmě jsem to zahlédl jenom já, neboť nikdo jiný se nad touto neobvyklou situací nepozastavil. A tak jsem si nechal dotaz pro Dannyho na pozdější dobu. Netušil jsem ovšem, co nás ještě čeká. Možná, že Poseidonovi chybělo jako výraz úcty k němu těch několik kapek z Dannyho skleničky. Při přeplutí rovníku jsme se rovněž domluvili na jedné věci, která nám měla umožnit plout rychleji, než dosud. Během noční služby se Eva vynoří na hladinu, kde může vyvinout ještě větší rychlost než pod ní. Takže v deset hodin jsme vystoupali k hladině a tam rozjeli loď na fantastických devadesát kilometrů v hodině. Musím říci, že pohled na ocelový trup, jak se nesmírně rychle, ale téměř bezhlučně pohybuje oceánem, mne přitahoval. Za měsíčních nocí jsem pozoroval odlesky na vlnách a cítil téměř neustálou spršku zpěněné vody, dopadající až na věžičku. Jednou jsem neodolal a vysoukal se téměř polovinou těla z věžičky ven. Ač byla jasná noc a oceán téměř bez vln, velká rychlost naší plavby mne přimáčkla k poklopu, uzavírající průlez do lodi. Musel jsem vyvinout značné úsilí, abych se dostal zpět. Rovněž jsme se shodli na večerním provětrání lodních prostor a to tak, že od půlnoci do dvou hodin bude otevřený palubní otvor, ovšem jen za příznivého počasí. A toto větrání nás málem zastavilo v naší pouti. Při Clifově službě se na hladině strhla prudká bouře a obrovské vlny spolu s lijákem zalily velín několika litry vody, které, bohudík, umokřily pouze koberec a schody. Clif naštěstí duchapřítomně zareagoval a velmi rychle uzavřel průlez a ponořil loď do hlubiny, kde byl klid. Tato malá nehoda nám připomenula, že musíme být neustále velmi ostražití. Vždyť stačilo málo a veškerá řídící elektronika, která byla ve velíně, by se proměnila v nepotřebné, slanou vodou zničené součástky. Ocenili jsme Clifovu duchapřítomnost když nám tuto příhodu líčil. Ovšem když jsme zůstali sami, Clif mi tvrdil, že ona bouře přišla až okolo půl třetí, tedy půl hodiny po domluvené době pro větrání, a že on, Clif, palubní poklop určitě zavíral. Clifa jsem znal, neměl jsem důvod mu nevěřit. A kdesi v hloubi mozku mi začal

67

hlodat podezřívavý pocit, že na naší lodi vezeme někoho, kdo není úplně ztotožněný s našimi plány. Následujících šest dní plavby si bylo podobných jako vejce vejci. Po šesti hodinách střídání u řídícího panelu, v noci, pokud to počasí dovolilo, plavba na hladině, během dne asi osmdesát metrů pod ní. Naše cesta Atlantským oceánem po dvacátém poledníku měřila téměř jedenáct tisíc kilometrů a naše skvělá loď ji zvládla za necelých sedm dní, přesně šest dní a šest hodin. Ráno, 13.prosince, nám Clif oznámil naši polohu. Nacházeli jsme se na 60° jižní šířky a 20°západní délky, dvě stě dvacet kilometrů východně od Jižních Sandwichových ostrovů a příkopu stejného jména, jehož hloubka mne překvapila, osm tisíc čtyři sta dvacet osm metrů! Pluli jsme již téměř sedm set kilometrů pod hladinou, abychom se vyhnuli plovoucímu ledu, v jehož pásu jsme se nacházeli. Bylo nám všem jasné, že ač je Eva velmi pevná a odolná loď, sebemenší dotyk s masou ledu by pro nás znamenal konec plavby. „A jak dál teď budeme postupovat, Ashi?“ zeptal se mne Danny. „Podle toho, co jsme si předsevzali. Poplujeme až na jižní polární kruh. Poté po něm poplujeme až k Antarktickému poloostrovu, kde maximálně využijeme ledového krytu až k Jižním Shetlandám. Zde pak postačí kopírovat co nejpřesněji dno a po osmi stech kilometrech budeme mít před sebou kótu 122. A pak už jen..“ Silný náraz, který přerušil má slova, nás doslova srazil k podlaze. Ač jsme byli nehybní, cosi narazilodo nás a ohromnou silou jsme byli tlačeni do hlubin. „Převrátila se kra a narazila do trupu! Je ohromná, obrovská!“ křičel Al z věže, kam se bleskově po nárazu přemístil. Můj pohled padl na hloubkoměr. Čísla naskakovala ohromující rychlostí. „Clife, plný výkon vpřed!“ zvolal jsme na přítele, který se posadil k řídícímu joysticku. Loď se roztřásla pod tlakem šroubů, ale nehnula se ani o metr. „Drží nás, Ashi, jsme pod ní přibití! Klesáme velmi rychle. Díky tlaku kry na nás nemůžeme odplout! Hloubka čtyři sta, čtyři sta deset. čtyřista třicet! Bože, zastav se!“ volal Clif. „Zpětný chod, plný výkon!“ Avšak ani to nám nepomohlo. Ponorka zasténala, ale znovu se nepohnula ani o decimetr. „Nabrat přítěž pro maximální hloubku!“ volal jsem.

68

Byl slyšet skřípot ledu po plátech trupu. Kra se posunovala tím, jak se nořila hlouběji a hlouběji. „Jestli to nestihneme, zatlačí nás pod sebe. Kdoví, jak je vysoká!“ ozval se Danny Prudký sykot oznámil plnění zátěžových nádrží. V hloubce osmi set devadesáti metrů nám elektronika oznámila plné nádrže. Záchvěvy trupu naznačovaly, že se Eva odpoutává od okraje kry a klesá rychleji, než převrácená ledová hora. Můj pohled padl na hloubkoměr. Devět set metrů! Jestli teď něco neuděláme, zahyneme! „Vertikální kormidla třicet stupňů, plný zpětný chod!“ Celá ponorka se roztřásla. Šrouby, roztočené na maximální otáčky, ji táhly vzad a záď se poslušně podle natočených ploch vertikálních kormidel nořila šikmo dolů. „Kormidla čtyřicet pět stupňů, poloviční chod vpřed!“ Eva se elegantně zhoupla a během nastalé prodlevy, kdy šrouby musely nejdříve zastavit zpětný pohyb, a poté dát nový pohybový impuls směrem vpřed, se mi vteřiny zdály jako celá staletí. Už, už se zdálo, že nás kra opět stlačí pod sebe, ale naštěstí pro nás se tak nestalo. Pod tlakem šroubů se loď zavrtala až do hloubky jednoho tisíce metrů a plynulým obloukem opustila nebezpečné místo. Clif poté loď stabilizoval v devíti stech metrech. Ač byla Eva příjemně vyhřátá, cítil jsem, jak mi po zádech stéká studený pot. Tento první, a doufám, že snad také poslední, dotyk s ledem jižní polokoule nám připomenul, jak moc musíme být opatrní. „Tak to bylo jenom o chloupek!“ oddechl si Al. „Musíme být opravdu velmi pozorní, spolupracovat se sonarem a občas vyhlédnout z věžičky. Nesmíme připustit, aby se nám stalo něco podobného jako před chvílí! Jaký je teď kurs, Clife?“ „Kurs 187, směr jižní polární kruh, hloubka devět set padesát metrů, rychlost pět kilometrů v hodině.“ odvětil Clif na můj dotaz. „Budeme pomalu stoupat, abychom loď nevystavovali zbytečně přílišnému tlaku. Pozor na převracející se kry, je tady léto!“ řekl jsem a přátelé přikývli na znamení souhlasu. Clif a Al se posadili k obrazovce sonaru, Danny hbitě vyšplhal do pozorovací věže a já se ujal řízení Evy. Vzal jsem do ruky řídící páku a pomalu přidal otáčky šroubů. „Ta převrácená kra stále ještě klesá, má určitě přes dva tisíce metrů! Páni, to bylo opravdu o chloupek! Kdybychom se odtud nedostali, tak už nejsme naživu!“ snesl se k nám z věžičky Dannův hlas. „Ashi, přestaň stoupat, jsme pod ledovým příkrovem, a podle radarového odrazu i podle sonaru se zanořuje stále hlouběji do vody.Vypadá to, že budeme muset najít jiný kurs!“ ozval se Clif

69

„Dobrá, připravte nový kurs, zatím vyzkoušíme, do jaké hloubky led zasahuje.“ „Raději bych to nedělal. Už máme jeden téměř maximální ponor za sebou!“ozval se znovu, tentokráte s lehkým nepokojem v hlase Clif. Já jsem po očku sledoval hloubkoměr. Ukazoval devět set jedenáct metrů. „Pokud chceme plout podle stávajícího kurzu, musíme dolů, kormidla dvacet stupňů, Ashi!“zavolal tentokráte Al. Sklopil jsem příď podle Alovy informace. Eva zamířila přídí dolů. „Je tu úžasné světlo!“, volal Danny z pozorovací věže, „nikdy bych si nemyslel, že je takhle průzračný led a voda!“ „Je to lom světla v ledových krystalech. To znamená, že na hladině je jasno!“ vysvětlil Clif příteli. „Ashi, devět set padesát metrů, devět set šedesát, počítač vyhodnotil naši polohu spolu s ostatními údaji a doporučuje kurs 190 nebo 184. Pokud to není nezbytně nutné, neklesej!“ řekl s potlačovaným třesem v hlase Clif. „Hloubka tisíc šedesát čtyři metry, necelých sto čtyřicet metrů k mezní hranici ponoru!“ zavolal Al „Vidím. Přestávám klesat, přecházím na kurz 190.“ Clif si hlasitě oddechl. Do ticha v lodi se ozvalo tenké zaskřípění, brzy následované dalším. Blížila se mez, pod kterou už jsme nesměli, jinak hrozilo poničení pláště ponorky, což by při tak ohromném tlaku, který zde panoval, znamenalo naši smrt. Danny slezl do velína a chystal se odejít do kajuty. „Zasekly se dveře do ochozu ke kabinám, je načase to otočit, přátelé!“ „Už se na tom pracuje!“ Zastavil jsem levý šroub a začal otáčet loď. Připomínala mi teď loveckého psa, který ztratil stopu. Z trupu se ozývalo skřípění čím dál častěji. „Kurs 190, otáčím loď, rychlost dvanáct!“ „Opatrně, Ashi, hlavně opatrně! Úplně cítím ten příšerný tlak. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Kursk!“ozval se tiše Clif a mně přeběhl po zádech mráz. Kursk byla ruská vojenská ponorka, která se potopila i s celou posádkou v Severním ledovém oceánu do hloubky sto dvaceti tří metrů. Během pětidenní záchranné operace v ledových vodách se nepodařilo zachránit vůbec nikoho a celá posádka se v chladu a ve tmě pomalu udusila a zmrzla. “Kurs 190, podle sonaru se ledové pole mírně vlní a stoupá šikmo vzhůru. Doporučený odstup od pole padesát metrů.“ „Díky Ale, kurs 190, rychlost dvacet.“

70

V hloubce sedmi set šedesáti metrů ledový krunýř náhle ustoupil a nad námi zůstala volná hladina. Bylo osm hodin večer a já pomalu vystoupal s ponorkou na hladinu. V hloubce patnácti metrů jsem mírně přizvedl příď a jako taranem rozbil povrchový led, který dosahoval tloušťky nejvýše osmi centimetrů. Pak se Eva celá vynořila. Pravděpodobnost našeho odhalení byla mizivá. Teple oblečeni, vyšli jsme na ledem pokrytou palubu. Byl mráz, téměř -18°Celsia. Nepříjemný vítr hnal sněhové vločky a bolestivě nás s nimi bičoval do obličejů. Kolem lodě se po chvilce vytvořil čerstvý led, který však kolébání trupu rozlámalo. Clif spolu s Alem po deseti minutách pobytu na palubě slezli zpět do vyhřátého nitra lodi. Danny se postavil vedle mě a zpola chráněni věží pozorovali jsme prostředí kolem sebe. Dan pak zapředl hovor, který se nám stal málem osudným. „Ashi, mám návrh, jak si výrazně zkrátit cestu. Nemuseli bychom obeplouvat Antarktický poloostrov!“ „Jak to myslíš? Kudy, Dane?“ zeptal jsem se a udiveně pohlédl na přítele. „Když jsem měl službu, hledal jsem v paměti počítače nejkratší spojení a našel jsem plavbu Jacksonovým tunelem. Během pěti hodin si zkrátíme cestu téměř o tisíc kilometrů, což v tomto bohapustém ledovém království vůbec není k zahození, co říkáš?“ „A mluvil jsi o tom s Alem a Clifem?“ „Chystal jsem se jim to říci, ale sešli dolů.“ „Tak půjdeme za nimi a poradíme se, jak tedy dále postupovat, zda podle tvého návrhu, nebo podle plánu, který jsme si určili po vyplutí ze Středozemního moře. Souhlasíš, Danny?“ Přítel v odpověď zakýval hlavou. „Tak tedy sbohem, hladino! Stejně mám pocit, že jsem přimrzl k trupu.“ řekl jsem se zachvěním, které ovšem nebylo z dojetí, ale z mrazu, který prostoupil mým tělem. Slezli jsme do velína, kde již seděli Al s Clifem a popíjeli čaj. „Přátelé“, začal jsem zvesela, „Danny zjistil, jak si ukrátit cestu ledovou pustinou Antarktidy. Prosím, Danny!“ vyzval jsem kamaráda. Dan se postavil k obrazovce pomocného počítače a začal hovořit. „Při službách, kdy jsme se střídali a plavba byla jednotvárná, vzpomněl jsem si, že jsem kdysi četl několik zajímavostí o Antarktidě. Když pominu to, že údajně měla být před asi třinácti tisíci lety bez ledu a postupně se jím pokrývat, tak mi v paměti uvízl výzkum jakéhosi profesora, který dokázal spojení Weddelova a Bellingshausenova moře tunelem pod Antarktickým poloostrovem. Hledal

71

jsem tedy na mapách a všude jinde v informacích, které obsahuje náš centrální počítač a opravdu jsem nalezl. Spojení je pojmenováno Jacksonův tunel a opravdu se nachází pod poloostrovem v hloubce devadesáti až sto čtyřiceti metrů. Spočítal jsem si, že jeho proplutím získáme k dobru dva dny, navíc budeme perfektně kryti před případným radarovým odhalením.“ „Skvělý nápad. Jdeme do toho!“ zvolal nadšeně Al. „Jaké z toho plyne nebezpečí pro nás a pro loď, Danny?“ zeptal se ledově Clif „Téměř žádné. Jacksonův tunel se nachází pod souvislým ledovým příkrovem, a navíc pod pevninou Antarktického poloostrova, kry by nás ohrozit neměly.“ „Výborně, jdeme na to!“ „Danny, opravdu jsi přesvědčen, že je to bezpečné? Sami jsme si zažili, jaký byl problém odpoutat Evu od převrácené ledové hory. Co když se něco podobného stane i zde? Antarktida je v létě velmi nestabilní, to víme všichni. Navíc, jestli jsem dobře porozuměl, pluli bychom pod zemí!“ ozval se znovu pochybovačně Clif. „Nevím, zda je to stoprocentně bezpečné“, řekl s lehkou ironií v hlase Dan, „ale v podzemním tunelu plném vody nám převrácení ledovce na loď určitě nehrozí.“ „Chtěl bych, abyste všichni věděli, že s tímto postupem nesouhlasím. Nezdá se mi příliš bezpečně plout podzemním tunelem, o kterém jsme nikdy neslyšeli. Zároveň mi nepřipadá důležité, aby se naše cesta krátila. Pokud máme najít na kótě 122 Strowinského, tak ho tam najdeme buď za dva dny, nebo třeba za týden. A pokud máme plout o několik kilometrů navíc, myslím si, že naší lodi je to jedno!“ řekl ostře Clif, rychle se zvedl a odešel. Šel jsem za ním. Seděl ve své kajutě a cosi prohlížel. Zaklepal jsem na pootevřené dveře. Clif se ohlédl přes rameno, a když uzřel moji tvář, otočil se zpátky. „Mohu, Clife?“ zeptal jsem se. „Pojď dál, Ashi. Chci ti něco říct.“ Vešel jsem do kabiny a posadil se naproti Clifovi.Všiml jsem si, že listuje podrobným atlasem polárních moří. „Od té chvíle, co se stala ta příhoda s palubním poklopem, který jsem já určitě zavíral, začal jsem si více všímat všech událostí na lodi. Mám divný pocit, když Danny něco říká či plánuje. Jako by nás chtěl vést někam, kam chce on, a ne my. Nedokážu to přesně popsat a ni vyjádřit, ale cítím to!“ Přikývl jsem. „I já více pozoruji všechny děje na lodi daleko pozorněji a musím ti dát za pravdu. Ale ten návrh na proplutí Jacksonova tunelu se mi líbí, Clife. I já chci

72

Strowinského dostat a zneškodnit, a dokonce si myslím, že čím dříve, tím lépe. Nehledě na to, že ho můžeme překvapit při odplutí.“ „Dobrá, Ashi, podřídím se většině. Můžeš to vyřídit ve velíně. Chtěl bych být teď sám.“ Zvedl jsem se a odcházel.Clif nebyl nikdy takhle odměřený. Měl jsem divný pocit, když jsem zavíral dveře přítelovy kabiny. Došel jsem zpátky do řídící místnosti, kde živě debatovali Al a Danny. Probírali, jaké to bude plout v podzemí, a že bychom snad měli překřtít ponorku z Evy na Krtka, když poplujeme pod vodou a ještě navíc pod zemí. Přetlumočil jsem jim Clifův postoj. Oba přátelé na mně pohlédli. Řekl jsem, že souhlasím s proplutím Jacksonova tunelu. „Díky za podporu, Ashi!“ řekl Danny a podal mi ruku. Teď poprvé za celou dobu jsem si uvědomil, jak je přítelův stisk měkký a dlaň zpocená. Posadil jsem se k řídícímu joysticku a navedl loď na nový kurs. Ponořil jsem nás do hloubky asi osmdesáti metrů a rychlostí patnácti kilometrů v hodině se jal přibližovat k Antarktickému poloostrovu. Po celý zbytek dne jsme pluli pomalu vpřed, abychom 14.prosince v osm hodin ráno „parkovali“ s lodí necelých dvacet kilometrů od ústí tunelu. Al vylezl do pozorovací věže a sledoval, jak se blíží ústí tunelu. Po hodině plavby jsme byli před tmavým jícnem. Lehce mně zamrazilo, když jsem sklonil příď naší lodě a zanořil ji do podzemního a současně podmořského tunelu. „Pomalu vpřed, rychlost deset. Sonar hlásí rovný průběh tunelu, bez výčnělků, sklon mírný, jedenáct stupňů.“ „Rozumím, Danny. Rychlost deset, klesání jedenáct!“ Prostoupil mne zvláštní pocit. Měl jsem dojem, že se zastavil čas. V měkké a chladné tmě tunelu nebylo vůbec nic vidět. Al slezl do velína. Nebylo možné rozeznat pocit pohybu, který máte pod hladinou či na ní, když se oko může zachytit jakéhokoliv pevného bodu. Ale tady nebylo čeho se chytit. „Sonar ukazuje nulový sklon za třicet metrů, vyrovnat loď!“ „Vyrovnat za třicet metrů, rozumím.“ řekl jsem a pomalu začal vyvažovat ponorku do vodorovné polohy. Po oněch třiceti metrech byla před námi rovná část tunelu. „Rychlost možno zvýšit na dvacet kilometrů, Ashi!“ „Rozumím, rychlost dvacet!“ V pravé poledne jsme urazili téměř třetinu cesty podzemím. Hloubka se po několika opravách ustálila na sto dvaceti osmi metrech. Eva teď plula přímo vpřed. Hnána dvěma silnými šrouby, projížděla tunelem jako vagón metra. Dokonce jsme se odvážili po podrobných rozborech sonaru zvýšit rychlost až

73

na čtyřicet kilometrů v hodině. Nutno podotknout, že Clif se ve velíně vůbec neobjevil. Když jsme se střídali v řízení lodi, zašel jsem se podívat k jeho kajutě. Zaklepal jsem a zkusil otevřít. Bylo však zamčeno. V šest hodin večer přebíral Al řízení od Dannyho. Eva plula velmi pomalu, dalo by se říci, že téměř stála, když celou konstrukcí od přídě až po kormidla a šrouby projel silný otřes. Všichni ve velíně jsme spadli na podlahu. „Co to bylo? Stojíme?“ ozval se Al. „Ne, plujeme, jenže zpět! Před námi je ledová stěna! Odrazili jsme se od ní jako míček od podlahy!“ volal Danny, který stihl vyšplhat do pozorovací věžičky. „Jak to, že nás nevaroval sonar?“ „Protože jsme, Ashi, skoro stáli. Náš sonar funguje od rychlosti pět kilometrů v hodině.“ Zdvihli jsme popadané věci z podlahy řídící místnosti, když se otevřely dveře od ochozu ke kajutám a vešel Clif. Otočil jsem se k němu s omluvným pohledem. „Co se nám může v podzemí stát, že?!“ pronesl Clif štiplavě směrem k Dannymu. „Clife, takhle narazit jsme mohli kdekoliv!“ řekl rozhodně Dan „Jistě! Ale měli bychom volný prostor k manévrování. Ale tady? Kolem nás je sotva deset metrů na každou stranu!“ „Teď není čas na hádky, musíme se poradit, jak dál.“ řekl jsem. „Radili jsme se už ve Středozemním moři. Pak jsme najednou plán změnili a tak..“ „Clife, tohle nám opravdu nepomůže. Co je s tebou, příteli? Zdá se mi, že jsi pozbyl odvahy a bojovného ducha, který tě vždycky přenesl přes všechna nebezpečí!“ „Nechme toho, Ashi. Jsem připraven pomoci. Promluvíme si o všem, až se odsud dostaneme.“ „Díky. Jaká je venkovní teplota?“ „Kolem 0°Celsia. Voda ještě nemrzne.“ „Dosedneme opatrně na dno a rozhlédneme se. Danny, zapni osvětlení kolem pozorovací věže.“ „Provedu, Ashi.“ ozval se Dan a v mžiku se moře kolem nás rozjasnilo. Vylezl jsem po žebříku a rozhlížel se. Bylo to pochmurně děsivé. Viděl jsem strop z kamenných ploten, které byly na mnoha místech popraskané a prostoupené

74

mrznoucí vodou. Ta, bohužel, působila jako nálož dynamitu a dokázala roztrhat tyto kamenné desky na malé kousky. „Také vám to znovu připomíná kapitána Nema?“ snažil jsem se odlehčit hustou atmosféru v lodi. „Ano, ale ten neměl možnost se vrátit, my ano!“ odvětil Clif „Mám nápad, jak proplout. Jednoduše prorazíme ten ledový špunt torpédem, kterému snížíme množství trhavé náplně.“ zvolal Al. „Skvělý nápad, jdeme na to!“ křikl Danny a spolu s Alem odešli do přední části lodi. „Říká vám něco tlaková vlna? Navíc ve vodním prostředí, které je ještě ke všemu pouhým válcem vody a všechen tlak bude směrován jen dopředu a vzad? A jsme duté těleso!“ volal za oběma druhy rozhořčeně Clif. Tyto otázky však zůstaly bez odpovědi. Evou znovu projel otřes. „Co vidíš, Ashi?“ volal Clif. „Utrhl se kus stropu a rozbil se o záď lodi. Kormidlo je vizuálně nepoškozeno!“ „Odpluji kousek stranou.“ „V pořádku, Clife, udělej to.“ Clif pohnul joystickem řízení. Loď poslouchala na jakýkoliv povel řízení. „Kormidla nepoškozena, vše funguje!“ hlásil Clif. „Měl jsi pravdu, Clife. Vypadá to, že se zbortí celý tunel! Musíme ihned pryč, všude jsou praskliny!“ křičel jsem a po žebříku sjel do velína. Dostali jsme se do opravdu svízelné situace. Před námi byla bůh ví jak silná ledová zátka a za námi se začal bortit celý Jacksonův tunel. Naši dva přátelé v torpédové komoře chystali jedno torpédo se sníženým obsahem trhaviny. Podle mého odhadu stěny tunelu vydrží nejvýše deset minut, pak se zbortí a zavalí celý prostor. „Je to naprosto jasné. Tunel je uzavřen ledovým špuntem. My jsme do něj vpluli a zvýšili tlak vody na okolní, ledem potrhané stěny. Ty se pak počaly rozestupovat a bořit. Je konec!“ řekl temně Clif. Otevřely se dveře k přednímu ochozu a vešli Danny a Al. „Hotovo. Zaplavit torpédomet číslo dvě. Nechali jsme tam jen roznětku a asi tři kilogramy TNT. Snad to postačí!“ Jak řekli, bylo vykonáno. Torpédomet jsme zaplavili, a Evu nasměrovali přídí proti ledu. „Buď nálož led prorazí, nebo alespoň poruší a my poplujeme dál, anebo je led moc silný a my zde zůstaneme. Jiná volba není!“ řekl bez obalu Al.

75

„Věřím, že bude platit první možnost!“ odvětil jsem a stiskl Alovi ruku. Posadil jsem se k řízení. Trochu jsem se vrátil zpět s tím rizikem, že na loď spadnou další kusy skály. Stabilizoval jsem ponorku a roztočil šrouby maximální rychlostí. Cítil jsem, jak Eva nabírá rychlost. „K ledu sto metrů.Torpédo vypustit!“ křikl Danny od sonaru. Ostré zasyčení bylo důkazem, že výbušné těleso opustilo svůj úkryt. „K překážce padesát metrů! Výbuch za tři vteřiny!“ Podíval jsem se na rychloměr. Ukazoval třicet devět kilometrů v hodině. Všichni seděli připoutáni v křeslech a očekávali náraz. Uchopil jsme pevně řídící páku. Kdesi před přídí se ozval dunivý, temný výbuch. Eva jako starověký taran, hnána obrovskou silou šroubů doslova vletěla do roztříštěného ledu. Jak se však ukázalo, poslední metr z přibližně pěti, proražen nebyl. Lodní konstrukcí projel další silný otřes. Celým tělem jsem vnímal, jak se ponorka, vržená plnou silou svých šroubů, zakousla přídí do ledové masy. Naštěstí máme pevnou loď. Při prudkém zbrždění nárazem do ledu se mi bezpečností pásy sedadla zaryly do ramen a stehen, aby se sevření vzápětí povolilo. „Prošli jsme!“ volal Danny . „Musíme zkontrolovat lodní systémy!“ „Sonar v pořádku!“ „Kormidla vizuálně v pořádku!“ „Plášť nepoškozen. Tlaková čidla nic nehlásí, čidla na vodu také nic!“ „Díky bohu, prošli jsme. Manévrovatelnost sto procent, reaktor stabilní, motory v pořádku. Můžeme plout pomalu vpřed, žádný spěch!“ volal jsem zvesela, potěšen, že se Evě nic špatného nepřihodilo. „Rychlost bych příliš neubíral, Ashi!“ křikl shůry Al „Co se děje?“ „Přidej, rozjeď to! Stěny tunelu se za námi hroutí. Tlaková vlna, kterou vytváříme tělesem naší lodi a zvyšujeme tím tlak na stěny tunelu, drží tunel pohromadě. Sotva však proplujeme, tak se to všechno sesype! Pryč odsud, Ashi!“ Představa, jak nás drtí tuny kamení a zalévá ledová voda mě na chvilku ochromila. Ten krátký zlomek vteřiny mi úplně stačil k další bleskové reakci. Vyvážil jsem ponorku a řídící pákou jsem zatáhl tak prudce, že jsem dostal strach, abych ji nepoškodil. Eva znovu začala nabírat rychlost. Chvění od šroubů se přenášelo do pláště a podlah. Jaká to fantaskní podívaná pro nezávislého diváka. Jen si představte – ponorka, plující plnou rychlostí

76

v úzkém tunelu plném vody, a za ní se během několika málo vteřin zavře místo, kde plula! Rychloměr ukazoval čtyřicet devět kilometrů v hodině. Ruce na řídící páce se mi potily, nohy, opřené do pedálů, mně brněly. Oči jsem měl vytřeštěné na ukazatel kursu a obrazovku radaru. Danny na mne volal, že tunel je rovný jako podle pravítka, klesání je nulové. Vše jsem vnímal zastřeně, upoutal mne jen Al, zatínající ruce do opěradel křesla. Měl jistě stejný pocit jako já. Tedy pocit, že se někam řítíte poslepu a jste si jisti, že musíte narazit, jen nevíte kdy. Atmosféra ze strachu a napětí by se dala krájet. Clif to nevydržel a vyšplhal do věže, riskujíc při tom, že se při nečekaném nárazu zabije o ocelové stěny. Naše rychlost ještě vzrostla na úžasných padesát pět kilometrů. Závodili jsme s časem, smrtí a fyzikálními zákony. Na řídícím pultu se rozsvítila kontrolka rychlosti. Dosáhli jsme kritické rychlosti plavby pod hladinou, pětašedesáti kilometrů v hodině. Eva letěla jako šíp, jako by si onen stroj uvědomoval, že pokud chce zůstat a sloužit, musí plout extrémně rychle. Nevnímal jsem varovný zvuk, který se přidal ke kontrolce rychlosti. Tlačil jsem ponorku nad mezní hranici jejích možností. „Ještě hodinu a jsme venku!“šeptal Clif. Měl jsem pocit, že jsem zaslechl tichou modlitbu. Pootočil jsem hlavu a uviděl Dannyho bledou tvář a sepjaté ruce. Chviličku mi bleskla hlavou jakási myšlenka, kterou jsem ale vzápětí zavrhl a zase se věnoval řízení lodi. Celou hodinu jsem pevně držel joystick řízení přitažený k břichu a ani na vteřinu nepovolil. Loď zvučela jako napjatá struna, nicméně vydržela toto obrovské zatížení a v půl deváté večer jsme doslova vylétli z tunelu, jehož stěny se za námi zavřely jako bájný Sezam. Zastavil jsem oba šrouby a nechal ponorku plout jen setrvačností. Narovnal jsem křečí stažené prsty na ruce, utřel si pot a povolil břišní svaly. Pak jsem si rozepnul bezpečnostní pásy, stejně jako Al a Danny. Clif sjel po žebříku do velína. Rozhostilo se těžké ticho. Clif se posadil do křela a upřeně se zadíval na Dana. Mlčení bylo děsivé. Všichni jsme si byli vědomi toho, že nás tunel mohl zabít. Pocítil jsem tíhu zodpovědnosti a také zpytavý pohled Clifův. Nevydržel jsem nemluvit. „Moje chyba, velmi prosím o odpuštění!Měli jsme plout…“ „Nechme to být, naštěstí jsme přežili. Díky, žes´ nás z toho vyvlekl, Ashi!“ odtušil Clif a mávl rukou. Danny seděl s hlavou v dlaních. Al k němu došel a dotkl se jeho ramene. Přítel se zachvěl a zdvihl obličej. Uviděli jsme, že pláče. Podíval jsem se na Clifa a Ala. Přátelé se také po sobě podívali a pokrčili rameny. „Vypjaté chvíle dokáží s rovnováhou člověka docela dost zahýbat, je to, myslím, docela přirozené. Vždyť nám šlo o život, každý to vnímá jinak..“ řekl potichu Al. Vtom se Danny pomalu zdvihl a zastřeným hlasem, který však projel každému z nás až do morku kostí jako mrazivý šíp, řekl:

77

“Vím, že tomu, co teď řeknu, pro vás nebude snadné uvěřit. Stejně tak nevím, zda budu moci s vámi být, nebo půjdu bez skafandru do moře, ale přesto jsem po tomto hrozném zážitku odhodlán všechno říct, ať jsou následky mého jednání jakékoliv. Jsem, či spíše do této chvíle jsem byl, spolupracovníkem inženýra Strowinského!“

78

VIII. ZBYTEČNĚ Po tomto prohlášení se mi prudce rozbušilo srdce a tělem projel náhlý záchvěv vzteku a odporu. Al nevěřícně zíral s ústy dokořán a Clif se prudce zvedl z křesla. Přikročil k Dannymu a zblízka na něj dlouhou dobu hleděl. Všiml jsem si, že střídavě zatíná a povolujě pěsti. Vřela v něm krev a cloumal jím nevýslovný vztek. Naštěstí se přítel ovládl. Znechuceně si odplivl a odešel stranou. Danny svěsil hlavu a pokračoval. „Všechno špatné, co vás až do dnešní chvíle potkalo, nebylo jen dílem náhody a řízením osudu. Začalo to ještě před tím, než jste se přestěhovali na Clash. Zneužil jsem vaší důvěřivosti a dobroty a vetřel se do přízně obyvatelů ostrova coby všeuměl. Jak by ne, vždyť jsem prošel výcvikem v ponorkovém loďstvu a mám vysokoškolský diplom jako specialista na práci s operačními systémy. Bohužel jsem potkal toho nesprávného člověka v nejméně vhodnou chvíli. Byl jsem po absolvování vysoké školy, ale bez práce. Jednoho dne se mi dostal do ruky náborový leták od General Electric a já si řekl, že je to šance pro mne. Odjel jsem tedy do firmy, kde se mně ujal inženýr Strowinsky. Zjistil, že ve mně je potenciál, který on dokáže využít ve svůj prospěch a tak jsem se stal jeho člověkem. Podrobně jsem sledoval Clifovu práci a podával o ní zprávy Strowinskému. Byl jsem také jedním z těch, kteří se vloupali do sejfu General Electric a odnesli odtud veškerou dokumentaci. Poté jsme s týmem lidí postavili dvě ponorky a spustili je tajně na vodu. Strowinsky pak zmizel na kótu 122 a mne ponechal jako špeha na Clashi.“ „Jak jsi se dozvěděl, že se stěhujeme na Clash? Vždyť jsem s nikým nemluvil?!“ bránil se Clif. „Ale ano, mluvil jsi se svou nemocnou tetou, která záhy zemřela. Ale to není moje práce. Zemřela na následky zhoubného nádoru, to vše jsem zjistil. A ještě, než vydechla naposledy, jsem tu starou paní přesvědčil, že jsem tvůj přítel ze studií, a žes´ mi dal její adresu, abych si mohl vyzvednout nějaké materiály ze školy. Řekla mi, že jsi u ní nic neměl, ale prozradila mi, kam se chystáš. A tak jsem si pohlídal místo a den odjezdu. Zbytek už byl jen o vyhledávání a předávání informací. Měl jsem hlídat Clifa, ale vyšla z toho možnost zničit loď, která měla spadeno na ponorky Strowinského. Pak už šlo vše hladce. Osvědčil jsem se při stavbě Evy a byl přijat do posádky. Strowinsky dostal ode mne zprávu, že plujeme na první plavbu do Panamy a tak tam připlul také. Zde demonstroval sílu svých zbraní, ale o tomto podivném zařízení, které zničilo polovinu průplavu, jsem neměl nejmenší tušení. Pak nás zatáhl na kótu 122, kde málem zabil Ashe i mně blokem ledu, jenž odstřelil náloží z ledovce. Když jsme se dostali do ponorky, druhá

79

Strowinského loď plula ke Clashi z úkolem zničit zařízení ostrova. Ale lidské životy měly být ušetřeny! Opravdu, sám mi to Strowinsky potvrdil!“ dořekl Danny a rozplakal se při vzpomínce na mrtvé z ostrova. „Dobrá, Danny, a dál?“ řekl jsem klidně. „Dál? Zjistil, že jediná Martha přežila a kam ji odvážíme. Počkal, až dívku vyložíme a provedl v základech ostrova dva obrovské výbuchy. Ty podlomily stabilitu ostrova a vše pak dokonala tsunami, kterou Strowinsky inicioval jaderným výbuchem. Bohužel si nejsem jistý, zda disponuje ještě nějakou atomovou zbraní, kterou by mohl v budoucnu použít.“ „A jak je možné, že byl a stále ještě je o krok před námi?“ podivil se Al. „Je to jednoduché. Během služeb při řízení lodi jsem podával krátké zprávy přímo Strowinskému, co se chystá, kam plujeme a jaký máme plán.“ „Ale řekl jsi, a ostatně jsme toho byli svědky, že málem zahubil i tebe?“ „U kóty 122 jsem měl namále, když jsem s ním navázal kontakt, řekl mi, že to byl omyl. Ale pojal jsem nedůvěru, která se změnila v přesvědčení, že už jsem nepotřebný a nepohodlný. Tou jistotou se stal Jacksonův tunel. Už nevěřím, že jsem mu k potřebě. Věřte mi, že jsem měl obrovský strach, když jsme pluli podzemím. Při té strašlivé představě, jak mrzneme v ledové vodě, zavaleni bahnem a kamením, jsem přehodnotil svůj život. Bylo mi potřeba silného impulsu ke změně a ona pověstná poslední kapka byla plavba pod Antarktickým poloostrovem. Uznávám, že můj dosavadní život byl vůči vám hnusný, podlý a nízký! Vy, tak čestní a spravedliví lidé a já mezi vámi! Teď víte vše, můžete mne soudit!“ Danny zavřel oči a po tváři mu stékaly slzy. Stál sám uprostřed velína a skleslá ramena se mu chvěla ve vzlycích. Al s Clifem na mně pohlédli. Cítil jsem sucho v hrdle a zpotily se mi dlaně. Téměř půl roku nás klamal. Myšlenky mi vířily hlavou jako roj netopýrů. Co když tohle doznání je součástí plánu, jak nás oklamat a zničit? Proč nám to vlastně řekl? Abychom ho litovali a slevili z bedlivé pozornosti? „Danny“, začal jsem rozvážně a klidně, „věř, že je pro nás velmi těžké uvěřit a přijmout to, co jsi nám před chvílí vypověděl. Chápu, že i pro tebe muselo být velmi složité se k tomuto kroku odhodlat. Chtěli bychom ti uvěřit, ale jak nás přesvědčíš o tom, že mluvíš pravdu? Promiň, že to takhle říkám, ale cítím to tak!“ Danny pokýval hlavou. Bylo mu jasné, že musí dát nezvratný důkaz o svých úmyslech. Posadil se tedy beze slov k ovládání vysílačky. Naladil frekvenci, kterou potřeboval pro svoji zprávu, a zapnul hlasitý odposlech. „Havrane, Havrane, tady Anděl! Tunel je zasypán, není možné ho použít. Musíme se vrátit zpět a obeplout poloostrov. Další plán je torpédový útok na Hnízdo. Prosím, další instrukce!“

80

„Anděli, tady Havran! Jak dlouho bude trvat plavba?“ zazněl velínem cizí hlas. „Podle odhadů asi pět dní.“ odvětil Danny . „Další rozkaz – naveď loď do boxu číslo pět. Nutno přesvědčit o prázdné stanici. Vše bude přichystáno. Posádku zneškodní naše přepadová jednotka, včetně tebe. Nebraň se, později tě propustíme. Havran končí!“ „Anděl končí!“ Dan vypnul vysílání a hlasitý odposlech. Pak se s otázkou v očích otočil k nám. Naše pohledy se střetly. Danny rychle sklopil oči. Pak se zdvihl z křesla a tiše řekl: „Zde je důkaz!“ Poté rychle odešel do své kajuty. Byly slyšet hlasité vzdechy a vzlyky. „Co teď?“ zeptal se Clif a pokračoval. „Myslím, že nám chce ukázat, na čí straně vlastně stojí. A ten hlas opravdu patřil Strowinskému!“ „Rozhodně máme několik dní k dobru. Je potřeba je využít!“ rozhodl jsem. Clif odešel za Dannym do kajuty. Zůstali jsme s Alem ve velíně. „Máš pravdu, Ashi. Moment překvapení je potřeba dokonale využít!“ Uvědomil jsem si, že po celou dobu, kdy jsme poslouchali Dannyho zpověď byla Eva hříčkou mořského proudění. Nikdo z nás nevěnoval pozornost kurzu ani hloubkoměru. „Kde se vlastně nacházíme, Ale?“ „Hloubka devadesát čtyři metry, souřadnice 69°30´ západní délky a 67°10´jižní šířky, přibližně tisíc kilometrů od kóty 122.“ „Díky, Ale. Tak tedy vpřed. Clif s Dannym si řeknou jistě své. Směr severozápad, kurs 195, oba šrouby střední výkon, rychlost třicet pět kilometrů!“ Al ochotně provedl mé pokyny a Eva se vydala na poslední část své cesty pod ledovým polem. Přítel hlídal sonarové odrazy a řídící pákou a pedály citlivě reagoval na jakoukoliv změnu. Věděl jsem, že jsme v dobrých rukou. Vyšplhal jsem do věže a snažil se zrakem proniknout chladnou vodou. Nezahlédl jsem nic zajímavého, jen hejna drobných primitivních organismů. Píši primitivních, ale vydržet ve vodě, která má trvale teplotu blízkou bodu tuhnutí a ještě přijímat potravu, podněty z okolí, reagovat na ně a ještě vylučovat, to by člověk zcela jistě nedokázal. Vrátil jsem se do řídící místnosti. Chtěl jsem se s Alem podělit o své poznatky, když v tom se otevřely dveře z ochozu ke kajutám a v nich stanuli Clif a Danny. Oba dva jsme na ně pohlédli. Clifova tvář byla bez známek vzteku či hněvu, a když se posadil do křesla, dokonce se usmál.

81

Danny vešel také k nám, zavřel dveře a tiše řekl: „Clif mi dokázal odpustit!“ Beze slova jsem k němu přistoupil a podal ruku. Pevně mi ji stiskl a já jeho stisk opětoval. Al učinil totéž. „Jsem velmi rád, že to takhle dopadlo!“ řekl jsem potěšeně. Al odkudsi vykouzlil láhev tequily a čtyři skleničky. Připili jsme si na společné prožitky a lepší budoucnost. „Danny nabídnul své znalosti kóty 122 k naší lepší orientaci a ke snazšímu dopadení Strowinského. Je to poměrně jednoduché, ale Danny vám to řekne sám.“ oznámil nám Clif. „Je to tak. Vymyslel jsem plán, jak dopadneme Strowinského. Uděláme to následovně. Protože je Strowinsky přesvědčen, že plujeme kolem Antarktického poloostrova, nebude nás očekávat tak brzy. Máme proto dostatek času si vše nacvičit. Až připlujeme ke kótě 122, všechny vás naoko a velmi lehce připoutám do křesel. Navedu Evu do určeného boxu a zavolám vysílačkou, že jste v mé moci. Doufám, že ten bastard přijde Uuvidí, že jste připoutáni, a ani mu nenapadne být ostražitý. Provedu ho po lodi, a až budeme pryč, tak se vymotáte z provazů, nu a po prohlídce lodi si „milého“ hosta podržíme na palubě. Vysílačkou oznámíme naše podmínky jeho pobočníkům a poté už nebude problém dostat všechny před soudní tribunál. Je to jednoduché, ale potřebuji jedno. Vaši důvěru.“ dopověděl Danny a sklopil hlavu. „Moji důvěru máš, Danny!“ řekl rázně Clif. „Pokud jde o mne, nechám se klidně připoutat hned teď.“přidal se Al. Já pokýval hlavou na znamení souhlasu. „Díky, přátelé. Jsem rád, že vás mohu takto nazývat a nijak se při tom nepřetvařovat. Moc jste mi pomohli. Díky!“zářil Danny a Clif nalil ještě jednou tequilu. Zatímco jsme takto hovořili, plula Eva velmi pomalu, rychlostí dvaceti kilometrů v hodině, ke kótě 122. Nazítří ráno, 15.prosince, jsem vystřídal Clifa v řízení lodi. Podle propočtů nám ke Strowinskému zbývalo přibližně tři sta šedesát kilometrů, což představovalo necelých dvanáct hodin plavby. Ledový příkrov vystřídalo nesourodé, rozbité ledové pole a osaměle plující kry. Ty se čas od času s ohromným rachotem převrátily do chladných vod. Při vzpomínce na nepříjemnou událost, jež nás hned na začátku pouti Antarktidou postihla, jsem zavedl Evu do větších hloubek. A protože jsme se ocitli v blízkosti dosahu nejmodernějších radarů, které Strowinský na svých lodích a základně určitě měl, už jsme u dna zůstali.

82

Al seděl u sonaru a poslouchal zvuky moře. Záznamové zařízení cosi zachytilo a nahrálo samočinně do paměti. Přítel vše postřehl a tak si vysílání pustil přímo do sluchátek. Viděl jsem, jak jeho tvář pomalu bledne. Vtom vstoupil Clif a přinesl čerstvou kávu. Povšiml si Alovy strnulosti a polédl na mně. Pokrčil jsem rameny. Al si sundal sluchátka a pustil hlasitý odposlech. Velín zaplnily zvuky moře, nad kterými bylo slyšet monotónní hluk. „Lodní šrouby!“ vykřikl jsem. „Ano, Ashi, lodní šrouby. Ale ne Strowinského lodě. To jsou vojenské ponorky, které se právě chystají zaútočit na kótu 122!“ Sotva to Al dořekl, ozval se temný, dunivý zvuk, jenž otřásl reproduktory. Po něm nastalo mrtvé ticho, které nám trhalo ušní bubínky. A poté se ozval nám velmi známý zvuk, totiž synchronní běh tří lodních šroubů. „Odplouvá! K sakru!“ udeřil jsem pěstí do opěradla křesla. „Zbytečné riziko, zbytečná cesta!“ řekl tiše Clif. „Co teď?“ zeptal se Al. „Stroje stop, vynořit.“ Sykot stlačeného vzduchu, vytlačujícího vodu ze zátěžových nádrží mne vydráždil. Vše, co jsme dosud podnikli, veškerá rizika a nebezpečenství, která jsme podstoupili, veškerá snaha přišla vniveč. Málem jsme zahynuli v ledovém sevření Jacksonova tunelu a zase nám Strowinsky prchá. Bylo to ke vzteku. Chvíli mě napadlo, jestli nemohl Danny toho mizeru varovat, ale vzápětí jsem tuto myšlenku zapudil. Jednak neměl službu, a ani čas něco takového provést, a navíc se ke všemu přiznal, takže mé obavy se ukázaly jako liché. Lehké houpání trupu nám prozradilo, že jsme na hladině. Oblékl jsem se a šel se nadýchat chladného vzduchu, abych popřál plicím a vyčistil si hlavu. Rozhlédl jsem se po klidném moři. Širý obzor halila lehká mlha, na čistém nebi plulo několik bílých obláčků. V poměrně velké vzdálenosti od lodi jsem zahlédl několik volně plovoucích ker. Nikde žádný zvuk, žádné zvíře ani pták. Prázdnota antarktického moře byla skličující. Opřel jsem se zády o věž a nechal své myšlenky plout proti proudu času. Vdechoval jsem chladný , čistý vzduch a hlavou mi probíhaly obrazy. Vrátil jsem se na Clash. Viděl jsem kvetoucí osadu, spokojené dospělé a rozesmáté děti. Viděl jsem ženy i muže zvelebující okolí svých domků, viděl jsem jejich potomky, jak si hrají. Ale viděl jsem i hrůznou scénu, kdy padající mnohatunová montážní hala pohřbívá téměř všechny obyvatele našeho ostrova a jak jedno děvče přihlíží tomuto masakru. Do očí mi vhrkly slzy. A ani teď nám osud nedopřál chytit člověka, který tohle všechno způsobil! Jak nespravedlivý umí být osud! Na jedné straně vás zahrne bohatstvím diamantových dolů, na straně druhé vás raní ztrátou nejbližších, které jste měli rádi. K čemu je pak bohatství, když vaši blízcí ho už nikdy neužijí!?

83

„Ashi, pojď dolů, to musíš slyšet!“ vytrhl mne z chmurných úvah Clifův hlas. Spustil jsem se po žebříku do velína, kde už seděli mí přátelé a pozorně poslouchali vysílání. Al zapnul hlasitý odposlech a tak veškeré prostory naší lodi naplnil příjemný mužský hlas.

84

IX. STANICE TRANSCOMMUNICA INFORMUJE „Přejeme všem našim posluchačům krásný den! Dnes máme 15.prosince, počasí nám slibuje příjemný den. A nejen počasí, milí posluchači! Musím vám s radostí oznámit, že takzvaný >Problem U< je navždy a definitivně vyřešen. Po tolika letech marného pátrání se konečně svět dobral k tolik vytouženému cíli. Lodní cesty již budou navždy bezpečené. Jistě vás napadá, jak je to možné. I mne tahle otázka napadla, než se nám přihlásil náš speciální zpravodaj Winston Clark. Takže, milý posle dobrých zpráv Winstone Clarku, máš slovo!“ po krátké pauze se ozval další příjemný bas. „Srdečně zdravím všechny posluchače stanice TransCommunica, kteří nás poslouchají. A věřím, že je vás mnoho. Tady Winston Clark, živě z paluby bitevní lodě Atlantického bojového svazu Mohawk. Kam že plujeme? Vracíme se zpět na základnu lodí do New Orleansu. A odkud že plujeme? Z úspěšné mise u pobřeží Jižní Ameriky. A cože se dělo v této Bohem zapomenuté končině? Kóta 122 již je jenom místem na mapě. Nic než bod ukazující hloubku. Ale vezměme to popořadě, aby nám neuniklo nic ze souvislostí. Tak tedy – v roce 2005 zmizel za velmi podivných okolností inženýr Harald Strowinsky, výkonný ředitel sekce převodů u společnosti General Motors. Byl vyslýchán pro vyzrazení tajných informací a odcizení plánů převodů pro novou řadu ponorek amerického námořnictva. Podle zpravodajské služby měl uprchnout při transportu od soudu do vazební věznice. Bohužel, přes veškerou snahu se inženýra Strowinského nepodařilo vypátrat a všichni, kdož s ním měli co do činění, byli nalezeni mrtví, s největší pravděpodobností byli zavražděni. Podle FBI, Interpolu a Mezinárodní právní služby byl napojen na extrémistické rasistické hnutí Nový bílý svět. Souběžně s tím, jak zmizely plány na převody u nového typu ponorky, nahlásila společnost General Electric také ztrátu jejích kompletních plánů pro výstavbu. Pátrání, trvající celý rok, neodhalilo sebemenší stopu jak po inženýru Strowinském, tak ani po oněch plánech. Rok 2008 se smutně proslavil >Problémem U< a počalo být víc než jasné že tyto dvě události spolu nějak více souvisí. A počaly se také objevovat první problémy v mezinárodní lodní dopravě. Začaly se ztrácet lodě různé tonáže a různých typů, od ropných tankerů přes nákladní či obchodní, torpédoborců až po obrovské výletní lodě plné turistů. Snílci okamžitě vypustili do světa fámy o obrovských vírech na moři, mimozemských civilizacích, únosech do jiných dimenzí či gigantických mořských netvorech, kteří stahují lodě do hlubin. Pochopitelně se svými pohádkami neuspěli, neboť pravda se skrývala někde úplně jinde.

85

Výsledky pátrání mnoha armádních či vědeckých týmů z různých koutů světa přineslo pramalý úspěch. Odhalili na místech poslední hlášené polohy zmizelých lodí jen jakousi zvláštní hmotu, která ulpívala na všem, čeho se dotkla, s výjimkou vody. Ale na té se po několika desítkách minut také rozpustila, takže nebylo možné odebrat byť jen malý vzorek. Největší katastrofou, a zároveň jediným přímým důkazem, se stalo zničení téměř poloviny pacifické strany Panamského průplavu. Nebudu o tomto neštěstí hovořit, neboť informace o této otřesné skutečnosti proběhly všemi světovými médii. Naštěstí nebyl úplně zničen kamerový systém, a tak mohly vyšetřovací orgány získat cenné záběry, na kterých po důkladném rozboru a zkoumání jednotlivých vteřin natočených dat je jasně vidět použití oné neznámé hmoty či substance z paluby ponorky. Její tvar, délka, šířka i umístění jednotlivých ovládacích prvků a věže téměř dokonale kopírují původní plány firmy General Electric. Na věži této lodi jasně září velká, goticky psaná písmena NWW, čili New White World. Ponorka, nyní více než jistě patřící inženýru Strowinskému, mizí pod hladinou a další zprávy o ní se objevují velmi zřídka a v téměř sto procentech případů jsou tyto zprávy pouze falešným poplachem. Až 1. prosince přichází jasné a krátké oznámení z ponorky typu Tornado Atlantické flotily. Objevila ponorku inženýra Strowinského u Falklandských ostrovů, jak bezstarostně směřuje jihozápadním směrem. Neohroženě ji sledovala a zjistila přístav, kde ona tajemná loď zmizela. Do pohybu se dává konvoj Atlantické flotily, aby 14. prosince dosáhl místa, určeného Tornadem. Jedná se o místo pod hladinou, nazvané kóta 122. Po průzkumu, který nařídil velitel flotily admirál Whitley a který provedla dálkově řízená miniponorka, dostává velení konvoje jasný a vše vysvětlující popis místa, kde sídlí jako podmořský démon Harald Strowinsky. Z fotografií můžeme zřetelně vidět, co dokázal tento podivín vybudovat pod hadinou. Celý komplex, řekněme budov, jistě sloužil jako úkryt ponorek a jejich posádek. Když admirál Whitley spatřil ony fotografie, samozřejmě, že jednal s příslušnými úřady o dalším využití těchto prostor, ale Vojenský výbor Rady Země dal jasně najevo své stanovisko. Celý komplex bude zničen, aby nikdo další nemohl toto využít ve svůj prospěch. Šest ponorek třídy Tornado obklíčilo, použijeme – li vojenský suchozemský výraz, a zahájilo palbu ze svých torpédometů. Považte, jak velký komplex to musel být, když každá ponorka nese na palubě čtyřicet osm torpéd a po akci se vrátily úplně bez munice! Celá apokalypsa trvala přibližně sedmdesát minut a na jejím konci bylo hlášení velitele ponorkového svazu: >Kóta 122 je již jenom neobydlené místo, plné sutin, střepů a beznaděje!< Na palubách propuklo veselí. Noční můra světových oceánů je s konečnou platností pryč. Admirál pochopitelně hned informoval jenský výbor o úspěšném splnění akce. Nyní tedy, jak jsem již řekl na začátku svého vstupu, míříme k základně Atlantické flotily. Ještě, než se rozloučím s vámi, milí posluchači, chtěl bych říci závěrem, že Problém-U je jednou provždy…“ Hlas reportéra se na chvíli odmlčel, aby po několika vteřinách ticho na palubě prořízl o poznání nervóznější baryton Winstona Clarka:

86

„Ponorka Strowinského se objevila na levoboku! Právě svým zařízením vymazala z hladiny oba torpédoborce…mizí mi před očima…prostě tu nejsou…ponorky k ochraně nemají torpéda, Bože, míří na nás…Atlantická flotila právě přestala existovat! Zůstal jen Mohawk! Můj Bože, nechci, ne…ne…zachraňte se!“ Přeskakující hlas reportéra Winstona Clarka náhle utichl. Z reproduktorů se ozývalo jen monotónní šumění. Všichni jsme zůstali jako přimraženi. Naživo, společně s celým světem, jsme slyšeli, co Strowinsky právě udělal! Objala mne hrůza. Danny se zdvihl z křesla a tichým hlasem řekl: „Za tohle všechno zaplatí! Slibuji na svou čest, kterou zase mám díky vám, přátelé!“

87

X. AMAZONKA Bylo naprosto zbytečné cokoliv podnikat. Jakákoliv naděje na záchranu, byť jen jediného člena posádky Atlantické flotily, nebyla možná ani v teoretické rovině. Po tomto boji nebyli mrtví ani zranění. Nebyli, protože zmizeli. Podíval jsem se na své tři přátele. Danny stál celý kamenný, obličej bez výrazu mokrý slzami. Clif v bezmocném vzteku zatínal prsty do opěradla, až mu zbělely klouby. Al vtáhl hlavu mezi ramena zakryl si dlaněmi obličej. Stěží jsem zadržoval své emoce. Strowinsky v přímem přenosu, před miliony posluchačů v celém americkém vysílacím sektoru, demonstroval svoji sílu a bezmoc státních orgánů proti němu. Nikdo neměl prostředky k tomu, aby ho zastavil. Dokázal se vždy vyhnout útoku, který dokázal velmi správně odhadnout, a poté sám přejít do protiofenzivy, při níž vymazal své protivníky ze světa. Ve velíně nikdo nemluvil. Po chvíli ohlušujícího ticha se Clif zvedl a odešel do své kajuty. Byla slyšet temná rána prudce zavíraných dveří. Poté odešli i Al a Danny. Bez výrazu, beze slova. Zůstal jsem sám. Hlavou mi kroužily černé myšlenky. 15.prosinec zůstane navždy vypálen v našich myslích černým písmem smrti. Nakonec jsem i já, po chvilce přemítání, odešel do své kabiny. Během dalších dvou dnů Eva nikam neplula. Mořské proudy ji odnášely od místa neštěstí, aby ji protiproudy zase vracely zpět. Lze říci, že naše loď s námi sdílela naše pocity. Nikdo se nestaral o kurs, o další cestu nebo plány do budoucna. Vláčeli jsme se podmořským prouděním v hloubce šedesáti metrů jako vrak, vydaný napospas moři. Nikdo nebyl ve velíně, naopak, střežili jsme se potkat jeden druhého, natož s ním promluvit či se ho dotknout. Pokud to nebylo nezbytně nutné, nevycházeli jsme vůbec z kabin. Vařil si každý sám, každý v jinou dobu, aby nepotkal nikoho z posádky. Prožíval jsem duševní muka. Při honbě za Strowinskym jsme mohli být už mnohokrát mrtví, avšak díky našemu důvtipu jsme se dokázali pokaždé vyhnout hrozícímu nebezpečí. Nyní však se tomuto neštěstí nedalo zabránit, a já cítil onu beznaděj, jakou jistě mají staré stromy, když jsou káceny a nemohou se bránit. V takovémto rozpoložení jsem obýval svou kajutu. Ležel jsem na posteli, díval se upřeně na strop a hlavou mi táhly zástupy myšlenek a vzpomínek. Všechny jsem je sledoval a ukládal do paměti. Zkoušel jsme i přemýšlet, jak je možné, že se Strowinsky vždy dozví o plánovaných akcích proti jeho lodi. Není možné, aby ho nikdo neinformoval a telepat jistě není. Tak jak je to možné? Ptal jsem se sám sebe, ale nenalézal odpověď. Vždyť Danny po hrůze zažité v Antarktidě rozhodně prohlásil, že už není spojencem toho démona!

88

Tyto myšlenky mne mučily celou noc a já nezamhouřil oči ani na okamžik. Ráno 18.prosince jsem se osprchoval a při odchodu z hygienické kabinky jsem potkal Ala. Vypadal velmi unaveně. Měl temné kruhy pod očima po probdělé noci. Pozdravil mne jen pohledem, jeho ústa zůstala němá. Pokýval jsem hlavou a sledoval přítele, jak pomalu odchází do své kabiny. Znovu na mne padla tíseň. Zdálo by se, že se osud spiknul proti nám. Nic se nedařilo. Udělal jsem si toasty se sýrem a odešel posnídat do kajuty. Než jsem zaklapl dveře, zaslechl jsem na chodbě kroky, mířící pravděpodobně do velína. Neměl jsem chuť dveře znovu otevřít a podívat se, kdo to byl. Posadil jsem se na postel a zakousl se do jídla. Náhle jsem si uvědomil, že zvuk, který slyším, patří stlačenému vzduchu. Kdosi manipuloval s řízením Evy. Po chvilce veškeré zvuky uvnitř lodi utichly. To hrozné ticho přerušovalo jen šumění klimatizace. Ulehl jsem do postele a téměř vzápětí usnul. Zdál se mi divný sen. Pluli jsme s naší ponorkou po hladině a sledovali obrovskou nákladní loď. Náhle se z nitra oné lodi vymrštilo jakési chapadlo, zakončené přísavkou, která se přichytila na trup Evy. Vzápětí nás ohromnou silou vtáhlo na palubu lodi, kterou jsme sledovali. Díval jsem se z pozorovací věžičky a uzřel, jak náš podmořský člun obcházejí podivní lidé s výsměšnými maskami na obličejích. Každý z nich měl v ruce obrovské kladivo a vší silou bil do trupu. Ozvěna v lodi byla tak silná, že mi trhala ušní bubínky. Procitl jsem a polekaně se rozhlédl. Naštěstí to byl jen sen. Uklidnil jsem se a znovu ulehl. Ale klepání nepřestávalo. Vtom jsem si uvědomil, že někdo ťuká na dveře mé kajuty. Protřel jsem si oči a unaveně řekl: „Dále!“ Dveře se pomalu otevřely a já poznal Clifa. „Pojď dál, Clife!“ zvolal jsem a rozsvítil malou lampičku. „Nezlob se, Ashi, že tě ruším ze spaní, ale myslím, že jsem přišel na to, co bychom mohli udělat proti Strowinskému.“ začal přítel tiše. Posadil jsem se na posteli a dlaněmi si přejel po obličeji. „Víš, Clife, zkusili jsme toho už moc, a vždycky jsme byli o krok pozadu. Mnohokrát jsem přemýšlel, jak je to možné. Vždyť on má vždy náskok alespoň o jediný krok!“ „A to myslím, že je náš klíč k řešení!“ „Obávám se, že ti úplně nerozumím. Mohl bys mi to objasnit?“ řekl jsem nechápavě. „Rád, Ashi. Myslím, že nám všem to velmi prospěje. Tak tedy – stejně jako ty jsem se nezabýval ničím jiným, než myšlenkou, jak dostat toho zlosyna. Už jsem vám všem říkal o materiálových a technologických nedostatcích jeho lodi.

89

Dospěl jsem k závěru, že bychom ponorku s oním, řekněme destrukčním dělem, či jak to nazvat, měli prozatím nechat být.“ „Proč?“ kroutil jsem hlavou. „Protože existuje další loď, která mu jistě dělá průzkum. Martha nám přece vyprávěla, že na Clash vplula ponorka. Ale to nemohla být ta, kterou jsme pronásledovali ke kótě 122. Z toho nám vyplývá, že tato druhá ponorka provádí pro Strowinského průzkum a včas ho informuje o všem, co se děje na hladině či pod ní, a mohlo by být potencionálně nebezpečné pro druhou loď. Od ní jistě přijal hlášku o pohybu Atlantické flotily, kterou pak po útoku na svůj podmořský úkryt zničil. Zaměřme se tedy na jeho předsunutý sluch a zrak a zničme jeho smysly.“ „Hezká myšlenka, ale kde asi tu druhou loď najdeme?“ „Myslím, že to vím!“ Clifova slova mne doslova vystřelila z postele. „Cože?“ „Hledal jsem v automatických záznamech sonaru a pomocí počítače jsem analyzoval všechny zvuky za poslední týden.Při práci jsem vycházel z předpokladu, že Strowinsky odplul někam na východ, tedy směrem k Austrálii. Ale sonar mi nabídl také jiný zvuk, a sice zvuk dvou lodních šroubů, které ve veliké hloubce hnaly k severu jinou ponorku velmi malou rychlostí deseti kilometrů v hodině, kopírujíc přitom pobřeží Jižní Ameriky. Z dalších záznamů pak vyplývá, že po oba dny, kdy se nikdo z nás nezajímal o sonar, kurs a vůbec o loď, tak tedy po oba dva dny tato loď nezměnila hloubku, směr a ani rychlost. Může být od nás vzdálena asi šest set kilometrů severně, přibližně někde na úrovni Falklandských ostrovů. Počítal jsem, že pokud hned teď zahájíme pronásledování oné lodi, tak za deset hodin ji musíme mít na dohled. Pokud si bude neustále udržovat hloubku jako doteď, stačí, aby v okruhu dvaceti metrů vybuchlo torpédo a vodní tlak vykoná svoji práci. A pokud by se tohle nepovedlo, alespoň bychom je donutili k vynoření a tam se s nimi utkali jako rovný s rovným. Torpéd máme dostatek na to, abychom je poslali na onen svět. Ale jak říkám, museli bychom ihned jednat.“ Zíral jsem na Clifa s otevřenou pusou.On jediný v naší zoufalé situaci dokázal racionálně myslet. Potřásl jsem příteli rukou a obdivně řekl: „Clife, příteli…ty jediný jsi….máš naprostou pravdu! Už to vědí i ostatní?“ „Ještě ne, chtěl jsem to napřed probrat s tebou, Ashi.“ „Skvělý, výborný nápad. Zavolám Dannyho a Ala do velína. Za pět minut se tam sejdeme. Jsi pašák, vážně, Clife!“ křičel jsem radostně a vyběhl na chodbu ke kajutám našich dvou přátel, abych jim zvěstoval tu novinu.

90

Po pěti minutách jsme se všichni sešli v řídícím centru Evy. Na tvářích Dannyho a Ala se zračilo nadšené očekávání a odhodlání podpořit Clifův návrh, ať je jakýkoliv, hlavně když povede k dopadení Strowinkého. Dali jsme si čaj a kávu podle libosti a Clif řekl Dannymu a Alovi vše, co před chvílí pověděl mně. Na konci svého líčení nás Clif vyzval, abychom vyjádřili vlastní návrh. Jako první si vzal slovo Al, „Souhlasím s Clifem, pokud dostaneme Strowinského předsunutou hlídku, oslepíme ho a znemožníme mu poslouchat. Myslím si však, že bychom měli tuto druhou ponorku sledovat pod hladinou, i když budeme trochu pomalejší. Celý svět teď bude vidět v neoznačené ponorce Strowinského stroje. Není tedy vyloučené, že by nás mohl někdo vidět a ohlásit svůj objev na nejbližší základnu vojenského námořnictva. Pak by nám hrozilo nebezpečí přepadení, a to bych já osobně velice nerad!“ „Máš pravdu, na to jsem nepomyslel.“ pokýval hlavou Clif. „A nebylo by možné v noci plout na hladině a ve dne pod ní? Už jsme to takhle jednou dělali.Co říkáte?“ vmísil se do hovoru Danny. „To je docela rozumné, navíc tím získáme možnost rychleji se zkontaktovat s naším cílem a zničit ho!“ „Dobře přátelé. Abychom si tedy řekli, co a jak bude.Navrhuji držet služby, které se budou měnit po šesti hodinách. Kurs bude nastaven v součinnosti se sonarem, který bude řídící počítač zásobovat informacemi o pohybu našeho cíle. Dále navrhuji, abychom od deseti hodin večer do pěti hodin ráno pluli po hladině maximální rychlostí, stejně tak i přes den pod hladinou. Jako výchozí hloubku navrhuji sto metrů. Jako první si službu u řízení vezmu já!“ řekl jsem a očekával návrhy mých druhů. Všichni souhlasili, a tak se stalo, že jsem po chvíli debatování osaměl ve velíně. Bylo krátce před desátou hodinou večerní. Vynořil jsem Evu, zadal podle údajů sonaru kurs a pustil si do sluchátek Mozarta. Poté jsem oba šrouby uvedl do maximálních otáček, čímž naše rychlost během několika minut dosáhla hodnoty sedmdesáti pěti kilometrů v hodině. Loď zněla jako natažená struna a já vnímal každé zachvění jejího trupu. Cítil jsem se uvolněně. Ale jen do té chvíle, než jsem si na pomocné obrazovce hlavního řídícího panelu nechal ukázat místo současného výskytu našeho cíle. Mozarta jsem vypnul a plně se soustředil na údaje z obrazovky. Podle propočtů jsme měli být necelých šest set padesát kilometrů od sebe, ale z hodnot radaru jasně vyplývalo, že i náš sok zrychlil a přiblížil se k hladině. Nyní tedy plul poměrně daleko od nás v hloubce dvaceti metrů značně velkou rychlostí pětapadesáti kilometrů v hodině. V půl druhé v noci náš nepřítel vyplul na hladinu a opět přidal na úctyhodných sedmdesát kilometrů v hodině. Vzdálenost mezi námi se počala díky naší vyšší rychlosti samozřejmě snižovat, ale žádný moment překvapení se nekonal. Byl jsem si více než jistý, že o nás vědí. V mém přesvědčení mne

91

utvrdil další fakt, a sice zvýšení rychlosti o dalších pět kilometrů. Pluli jsme teď stejně rychle a naše plavba více než co jiného připomínala hon. Od 19. do 21.prosince jsme se pravidelně střídali v řízení naší lodi, která opět prokázala své skvělé schopnosti, když urazila za tuto dobu přes čtyři tisíce kilometrů. Náš sok ale také nezahálel a proto se naše lodě jen velmi pozvolna přibližovaly k sobě. Byl to opravdový hon, kde kořist cítila, že její jedinou nadějí je neustálý útěk, a jedinou nadějí pro lovce byla vytrvalá plavba stále stejnou rychlostí vpřed. Dne 23.prosince jsme se ocitli na 7°jižní šířky a na 31°50´ západní délky u mysu Branco, nejvýchodnější části celého jihoamerického subkontinentu. Měli jsme za sebou trasu přes čtyři tisíce kilometrů dlouhou, na které jsme od kóty 122 minuli veliká města jako Montevideo, Rio de Janeiro nebo Salvador. Před přídí Evy byl rovník. Návratem do teplejšího podnebí z antarktických končin z nás trochu spadl smutek z 15.prosince. Navíc se zdálo, že pronásledovanému trochu dochází dech, neboť zvolnil během dne na padesát kilometrů v hodině. Následujícího dne jsme vzpomněli všech, kteří nám chybějí. Chvíli se mi zdálo, že se z tohoto splínu nikdy pořádně nedostaneme. Povečeřeli jsme, vypili sklenku sektu a popřáli si hezké Vánoce. Poté jsme se rozešli do svých kajut. Musím říci, že toto byly mé nejsmutnější Vánoce od smrti mých rodičů. Ale naštěstí tento černý mrak rychle zmizel, neboť jsme měli na lodi přítele, který dokázal rozjasnit naše tváře. Ráno, 25. prosince, vzbudil nás, dosud spící, Clif svým halasným zpěvem. Danny a Al vyběhli z kajut, nechápajíc, co že se to děje. Clif stál uprostřed velína a zpíval staroanglické koledy a duchovní písně, pojící se s vánočními svátky. Danny pokýval hlavou směrem ke Clifovi a pak pohlédl na mně. „Má anglické předky!“ volal jsem se smíchem. Clif viděl, že ho sledujeme a přidal ještě dva lidové tanečky. To už jsme se smíchy prohýbali. Když skončil svoji produkci, všichni svorně jsme mu zatleskali. Clif se uklonil a řekl perfektní školní angličtinou: „Dane, Ale, Ashi!Přijměte, prosím, pozvání k naší sváteční tabuli. A pokud jste byli hodní, ochotní a vstřícní celý rok, zasloužíte si malý dárek. Prosím!“ pokynul nám Clif a posunkem nám naznačil, abychom se posadili ke slavnostní snídani. „Děkujeme za pozvání, rádi přijímáme. Jen se trochu upravíme, abychom nerušili svým oblečením tuto slavnostní chvíli.“ odvětil jsem a usmál se. Po chvilce jsme všichni čtyři seděli u bohatě prostřeného stolu, na kterém se skvěly vybrané lahůdky, které poskytlo moře a sklad potravin naší lodi. Na podnosech zde ležely makrely, výborně upravené na bretaňský způsob, flambované chobotničky, upečené tresky či v soli naložené šproty. Ochutnal jsem i řízky z tuňáka či tatarský biftek z rybího masa. Jako přílohu Clif přichystal čerstvě upečený chléb, z ovoce pak hroznové víno, pomeranče,

92

banány, jablka a hrušky, a zelenina zde byla zastoupena paprikami, mrkví, kyselým zelím, marinovanými fazolemi a dokonce tu byla i polovina melounu. S chutí jsme pojídali tato výtečná jídla. Mezi sousty jsem se Clifa otázal, kde si našel čas na přípravu tohoto skvělého menu. „Víš, Ashi, Eva pluje pomocí automatiky, takže jsem po dobu mé služby vařil, spojený s velínem přes bluetooth. Doufám, že jsem vás potěšil a sobě zkrátil to dlouhé čekání na odvetu.“ Při těchto slovech jsem si uvědomil, kam a proč vlastně plujeme. Vyžádal jsem si ticho a řekl přátelům: „Pokud nás počítač neklame a jeho propočty jsou správné, tak se za několik hodin střetneme s naším sledovaným protivníkem. S pravděpodobností devadesát devět procent proběhne naše setkání v deltě řeky Amazonky, kam nás nepřítel vede. Máme tedy po tomto výborném jídle čas vymyslet postup pro, řekněme, první zachycení a následné dokončení úkolu. Věřím, že vaše nápady pomohou světu od části zla, které se prohání světovými moři!“ Přátelé pokývali na znamení souhlasu a pokračovali ve výtečném jídle. Naše loď, vedena sonarem a automatickým programem řízení, mířila severozápadním směrem, k ústí největší řeky světa, k Amazonce. Svou přezdívku „Královna řek“ jistě nedostala náhodou a zaslouží si jí plným právem. Ostatní velké světové řeky vedle ní vypadají jako stružky potoků. Patří k nejmohutnějším tokům a je se svými sedmi tisíci dvaceti pěti kilometry nejdelší řekou na Zemi. Roční průtok činí neuvěřitelných tři tisíce osm set kubických kilometrů, což je téměř plná polovina toho, co odteče za rok z celé Jižní Ameriky! Svým rozsáhlým povodím , přes sedm milionů kilometrů čtverečních, bezesporu kraluje všem řekám na zeměkouli. Vždyť Mississippi, slavný „Otec vod“ v Severní Americe, nemá ani polovinu z této velikosti, a Kongo či Nil nedosahují ani čtvrtinové rozlohy odvodňovaného území. Když zde roku 1500 přistáli portugalští mořeplavci, stěží mohli tušit, že objevili zelený drahokam deštných lesů a zároveň i největší ze států jihoamerického kontinentu, Brazílii. Tato země s pohnutou historií čítá dnes přes sto padesát milionů obyvatel, z toho plných padesát pět procent tvoří Evropané, zbytek jsou černoši, mulati a mestici. Společně s Argentinou lze Brazílii označit jako „bohatý a vyspělý“ stát, pochopitelně pouze v porovnání s ostatními státy Jižní Ameriky. Její hospodářství se může opírat o největší produkci kávy, banánů, pomerančů a cukrové třtiny na světě. Nerostné bohatství pak představují poměrně bohatá ložiska křemene, zlata, diamantů, olova a ropy. V průmyslových odvětvích dominují ýroba automobilů, kaučuku, letadel, cementu, léčiv a chemikálií pro různá odvětví chemického průmyslu. Z kultury nelze opomenout slavnou přehlídku samby, národního brazilského tance, jehož výuce se věnuje velké množství tanečních škol po celé zemi, a také zde stojí jeden z novodobých sedmi divů světa, obrovská socha Ježíše, který rozpřahuje své dlouhé paže na Rio de Janeirem.

93

Co se týče přírody, vedou v Brazílii deštné pralesy. V posledních letech se však nad tímto rezervoárem kyslíku naší planety stahují zlověstná mračna. Kromě bezuzdného mýcení za účelem zemědělského využití půdy, která se však rychle vyčerpá a je dále využitelná jen jako pastviny pro dobytek, se zde nachází takzvaná Transamazonská dálnice, spojující východní pobřeží a západní hranice Brazílie. Této obrovské dopravní tepně musely ustoupit miliony metrů kubických dřeva, tisíce a tisíce rostlinných i živočišných druhů a tato devastující činnost, bohužel, stále pokračuje. Vzniká nenahraditelná ztráta na lesních porostech, a tím se zmenšuje objem kyslíku, který tyto „zelené plíce“ planety Země vyprodukují. Na snímcích z družice pak tato silnice vypadá jako ošklivá jizva na krásné tváři. Snad jedině zákon z roku 1988, který byl v roce 2005 novelizován, učiní přítrž tomuto plenění, ale v tak obrovské zemi, jakou Brazílie bezesporu je, se nové nařízení bude prosazovat jen velmi zvolna. Teď jsme tedy pluli na 1°30´ jižní šířky a na 48°západní délky, přibližně dvě stě kilometrů od gigantické delty Amazonky. Tato řeka vrhá do moře tolik vody, že je v okruhu několika kilometrů sladké. Náš cíl se nacházel asi uprostřed šířky delty Amazonky. Zjevně si mysleli, že nás setřásli, neboť se vynořili z hlubiny a stabilizovali loď ve čtyřiceti metrech. Bylo kolem jedenácté hodiny v noci. Eva plula po hladině mírnou rychlostí, sledujíc sonarem neviditelnou stopu druhé ponorky. Měl jsem službu u řízení. Otevřel jsem automaticky kryt palubního otvoru a po chvilce ke mně dorazil čerstvý, vůní moře nasáklý vzduch. Vdechoval jsem rád čistý, voňavý vzduch. Na chvilku jsem zavřel oči, když mne vyrušilo slabé zakašlání. Otevřel jsem oči a před sebou uviděl všechny mé přátele. Posadili se mlčky do křesel a pohlédli na mně.Po chvilce mi Al řekl: „Ashi, máme návrh na zadržení našeho cíle, ale potřebujeme znát tvůj názor, abychom byli všichni zajedno.“ „Poslouchám, přátelé!“ „Mohli bychom Strowinského loď překvapit.Vycházeli jsme z toho, že se stále drží pod hladinou, tudíž by nás mohli pokládat za obyčejnou loď, pokud se budeme držet na hladině. Radar ukazuje, že se před chvílí vyhnuli ostrovu Marajó a směřují proti proudu řeky do vnitrozemí. Pokud bychom jim dostatečně rychle přeplujeme nad hlavami, těžko v nás budou hledat ponorku.

Pak stačí zaujmout vhodnou pozici a vyčkat, až vplují do míst, která ovládají naše torpéda.“ Přikývl jsem na znamení souhlasu. Ale věděl jsem, že budu muset kamarádům odporovat. „Také jsem na tuto možnost myslel. Bylo by to ale asi příliš jednoduché. Považte – jestliže my máme ve zvukové paměti sonaru jejich lodní šrouby, pak oni mají určitě naše. Navíc si myslím, že o nás stále vědí. Proč by jinak pluli do

94

řeky? Zřejmě jsou si jistí, že je nebudeme moci napadnout a torpédovat v mělčích vodách, navíc mají na palubě atomový reaktor, který by mohl způsobit ekologickou katastrofu obrovských rozměrů!“ Když jsem domluvil, rozhostilo se ticho. Bylo vidět na tvářích přátel, že je moje slova nepotěšila. Proto jsem rychle dodal: „Pochopitelně nemohu vědět, zdali takto uvažují, nebo zda mají v řece nějaký úkol. Ale je nutno probrat všechna pro i proti při případném útoku. Navrhuji nechat toto téma otevřené a zítra ráno si o tom ještě jednou promluvit.“ „Dobrá, Ashi, možná máš pravdu. Počkejme do rána, třeba bude všechno jinak. Dobrou noc!“ řekl Clif a odešel spolu s Dannym a Alem do svých kajut. Nechal jsem Evu plout po hladině a pohodlně se usadil v křesle. Větší část mé služby uplynula a já se oddal svým dvěma libůstkám – hudbě a ručnímu řízení lodi. Během času mi hlavě vytanula pochmurná myšlenka, dotěrná jako nepříjemný hmyz, který odeženete a zase se vrátí zpět. Pochopil jsem, že se postupným vývojem událostí z naší skvělé lodi stal válečný, ba dokonce smrtící nástroj, neboť zítra její torpéda poprvé, a věřím že naposledy, zabijí lidi. Při tomto pomyšlení jsem vypnul hudbu a po zbytek služby jsem přepnul na autopilota a jen jsem hleděl na obrazovku radaru, kde se malý bod nepřátelské lodě posouval pomalu vpřed. Když jsem předával službu ve velíně Dannymu, asi jsem se tvářil dost divně, neboť přítel na mne hleděl, jako když si myš prohlíží hada. Přiznám se, že mne pomyšlení na zítřejší útok tížilo po celou dobu spánku, několikrát jsem se vzbudil a ve snech slyšel nářek raněných. Po téměř probdělé noci jsme se ráno, 26.prosince, ocitli přibližně šest kilometrů od delty Amazonky. Musím přiznat, že to pro mne byl úchvatný pohled. Chvíli jsem měl pocit, že konec Amazonky jsou obrovská ústa, která pijí vodu z moře. Ale pochopitelně opak je pravdou. Oceán je zde v okruhu několika desítek kilometrů poměrně špinavý, díky vodě, přitékající řekou. Jednoho dne se naplaveniny usadí do takové výše, že začnou blokovat odtok vody a budou hrozit záplavy rozsáhlých území v povodí Amazonky. Vodní živel si začne hledat jiné cesty a možná donutí vlády dotčených zemí hledat řešení. Eva plula pomalu a klidně po hladině. Radarový kontakt s druhou ponorkou byl jasný a zřetelný. Určitě o nás věděli, pochopili, že jsou sledováni. Na hladině se však ještě neukázali. Stál jsem spolu s Alem u věže a pozorovali jsme moře a pevninu. Viděli jsme deštné pralesy, končící ve vodě, bez možnosti přistání pro jakoukoliv loď, snad z výjimkou malých člunů či veslic. Tyto „zelené plíce“ naší planety mne ohromily svojí impozantností a neprostupností. Z mého pohledu to vypadalo, že hustým porostem neprojde ani brouk či zvíře, natož člověk. „Řeknu ti, Ashi, tam bych se opravdu nechtěl ztratit. Jsem si jistý, že bych nenašel cestu ven!“ zabručel Al.

95

„Ani já ne, Ale, můžeš být klidný. A jestli naši >>přátelé<< ve Strowinského ponorce zamíří proti proudu řeky, myslím si, že budeme muset na břeh. V řece nemají šanci uniknout!“ Sotva jsem dokončil větu, Al vykřikl a rukou ukázal na temný předmět, který se objevil necelý kilometr od nás. Byla to černá věž ponorky. „Ashi, vidím je! Podívej se, tam!“ Okamžitě jsme slezli do velína a informovali naše přátele. „Už je sledujeme, nebojte se!“ odvětil klidným hlasem Danny na naše vzrušené hlasy. „Musíme za nimi! Okamžitě, ať se nám neztratí!“ Ale, připrav torpéda, stroje na plný výkon! Clife, sleduj jejich pohyby, Danny převezme řízení lodi!“ křičel jsem na celý velín. Přátelé v jediném okamžiku provedli mé příkazy a Eva se celá rozechvěla pod tlakem lodních šroubů, které se roztočily na plné obrátky. Cítil jsem, jak naše loď doslova poskočila kupředu. Během necelé minuty naše rychlost vzrostla na úžasných šedesát kilometrů v hodině. Stál jsem u Clifa a třásl se po celém těle. Clif otočil hlavu a slyšel, jak mi ze rtů unikají mimoděk slova: „Dostaneme vás…za Clash…za Panamu…za všechno zlo, které jste rozseli po světě!“ „Ashi, dneska je určitě chytíme, tentokrát nám neutečou, buď si jist!“ „Clife, podívej!“ řekl jsem příteli a ukázal na obrazovku radaru. „Zrychlují, Ashi. Už jsou na stejné rychlosti jako my a jejich současný kurs je nula osm dva! Plují tedy přímo do středu Amazonky!“ Naše ponorka nadále zrychlovala a téměř letěla po hladině úžasnou stokilometrovou rychlostí. Vyhlédl jsem oknem pozorovací věžičky. Uviděl jsem necelých pět set metrů před námi černou věž nepřátelské lodi a tlustou, zpěněnou brázdu za zádí. Pluli také velmi rychle, nicméně jsme se každým ujetým metrem přibližovali. „Blížíme se, každých sto metrů deset ubereme!“ hlásil Clif od radaru. „Torpéda!“ křikl jsem do řídící místnosti. „Ashi, to nepůjde! Při téhle rychlosti je nemůžeme vypustit, neboť tlak vody na torpédovou komoru je příliš silný!“ ozval se Alův hlas v komunikátoru. Byl v torpédové místnosti a chystal torpéda na vystřelení. Slezl jsem do velína a opřel se o Dannyho křeslo. „Ale když zvolníme, ujedou nám!“ zaťal jsem bezmocně pěsti. Udeřil jsem do křesla.

96

„Najedeme na ně kýlem a potopíme je, bastardy!“ Cítil jsem jak mi vztek nad bezmocí, které jsme byli opět vystaveni, stoupá do hlavy. Před očima mi tančila rudá kola, ve kterých se jako v grotesce míhaly rychle obrázky Clashe, Panamy a kóty 122. „Ashi, musíme zpomalit, oni také musí! Je tu obrovské množství výčnělků, ostrůvků i velkých balvanů! A mimoto velmi hustý lodní provoz! Pokud poplujeme takhle rychle, narazíme!“ volal Danny od řízení. „K čertu s celou lodní dopravou!“ zaklel jsem. „Zpomalují! Musí, ze stejného důvodu jako my! Vidíš, už plují jen setrvačností!“ řekl mi Clif. „Ashi, bude lepší, když se potopíme. Je tu příliš zvědavých očí, nemusí se o nás vědět.“ navrhl Danny. „Máš pravdu, příteli, souhlasím. Hloubka patnáct metrů!“ Ponořili jsme se právě včas. Na Amazonce začínal houstnout provoz lodí všech možných velikostí a tonáží, od malých kutrů až po velké rybářské trawlery, od osobních vodních taxíků až po turisty velmi oblíbené říční vyhlídkové lodě. Tento způsob dopravy je typický snad pro delty všech světových řek, které ústí do moře. Díval jsem se z úžasem skrze mírně zkalenou vodu k hladině. Je to velmi zvláštní pocit, vidět nad sebou kýly a trupy lodí, jak čeří strop vašeho dočasného obydlí. Ten, kdo se nikdy nepotápěl a neprohlížel si vodní hladinu z druhé strany, nemůže vědět, jaký pocit jsem měl. Když jsem si uvědomil, co nás čeká, veškeré romantické představy mne opustily. Před námi plula stejně pomalu Strowinského výzvědná ponorka, která se stejně opatrně proplétala mezi kýly nad ní plujících lodí a namáhavě si prorážela cestu vpřed bujnou vodní vegetací. Z praktických důvodů, abychom šetřili dosti namáhané lodní šrouby, jsme se snažili držet v její stopě a měli tak cestu volnou od koberců řas, chaluh či lián, které splývaly ze stromů do vody. Bylo několik minut po poledni. Pluli jsme stále vpřed, nyní už širokým řečištěm. Propluli jsme deltu Amazonky a vpluli do vnitrozemí. Od rána jsme ujeli bezmála sto osmdesát kilometrů a náš nepřítel nehodlal měnit směr ani rychlost. Všichni jsme byli napnuti, jak toto dobrodružství skončí. Clif tvrdil, že se pokusí najet na břeh a uprchnout, jen co se naskytne příhodné místo. Danny oponoval a přidával své vidění situace. Podle něj nás chtějí donutit k chybě při řízení lodi, a až my najedeme na břeh, či se píchneme kýlem do bahna, budou nás torpédovat. V ovzduší naplněném napětím jsme strávili dalších pět hodin. V půl šesté večer začal padat déšť a velmi rychle se setmělo, jak je pro tyto zeměpisné šířky obvyklé. Stále jsme pluli a urazili dalších devadesát kilometrů. V šest hodin deset minut se ozval Al od sonaru. „Přátelé, otáčí se proti nám!“

97

„Připravte se k palbě!“ řekl jsem. „Komory zaplaveny, torpédo aktivováno!“ volal Clif. Zhluboka jsem se nadechl. „Zaměřit cíl a pal!“ řekl jsme pevně. Do sykotu stlačeného vzduchu, vypuzující torpédo z lodi, mi Al řekl: „A co lodě v jejich okolí?“ Nestačil jsem odpovědět. Ozvala se dutá rána, za kterou následovala obrovská exploze. Výbuch byl tak silný, že rozechvěl trup naší lodi. „Podle radaru se objekt stále pohybuje!“ křikl Danny. „Vždyť jsme je zasáhli! To je nemožné!“ vykřikl jsem a vyšplhal do pozorovací věže. „Vynořit!“ volal jsem na Clifa, který se ujal řízení. „Ashi, to není nejlepší nápad! Všude kolem jsou lodě!“ „Kašlu na lodě, je tma! Vynořit!“ Sykot vody v trupu mne ujistil, že jdeme na hladinu. Sotva jsme se vynořili, popadl jsem dalekohled pro noční vidění a prohledával řeku. Uviděl jsem oblak zvířeného bahna asi padesát metrů od nás, kterým jsme po chvíli propluli. Hledal jsem dále proti proudu a náhle jsem ji uviděl. Obrovský černý trup ponorky doslova zapíchnut v bahnitém břehu, přibližně sto metrů od naší pozice. „Objekt na pravoboku, zřetelně poškozený, vzdálenost asi sto metrů.“ hlásil jsem do velína. „Potvrzuji. Pohyb na radaru negativní. Loď stojí!“ řekl Danny. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl sedmé. Po chvilce jsme zastavili na úrovni zasažené lodě. Clif bravurně vyvážil Evu tak, že síla proudu byla stejně velká, jako síla lodních šroubů. Podle fyzikálních zákonů se obě tyto síly vyrušily, a my stáli přibližně uprostřed řečiště Amazonky. Clif pak zadal parametry automatickému řízení, aby nás udržovalo přibližně na stejné pozici jako teď. „Co teď?“ otázal se Danny. „Vaše návrhy, přátelé?“ zeptal jsme se i já. „Je to přece velmi jednoduché. Ozbrojíme se a na člunu doplujeme k druhé ponorce. A tam se zařídíme podle situace.“ řekl prostě Clif.

98

„Souhlasím, Clife. Jen bych tam neplul na člunu. Rozsvítíme si světla, a protože jsou zapíchnutí v břehu, prostě se k nim připoutáme a přejdeme na jejich palubu!“ doplnil Al. „Dobrý nápad. Souhlasíš, Danny?“ otočil jsem se k příteli. Danny přikývl na znamení souhlasu. Já znovu vyšplhal do pozorovací věžičky a obhlédl ještě jednou celou situaci. Řeka byla, kupodivu, bez provozu. S posledními paprsky a s prvními kapkami deště zmizely i poslední lodě. Prohlédl jsem ještě jednou poškozenou ponorku a údivem mi poklesla brada. Viděl jsem, že palubní pokop je otevřený a v džungli mizí silueta posledního člena posádky nepřátelské lodi. Udeřil jsem pěstí do stěny a slezl zpět do velína.

99

XI. ÚLITBA BOHŮM Když jsem s touto situací seznámil přátele ve velíně, všichni jen pokrčili rameny. „Nedá se nic dělat, prostě utekli!“ „Ale Clife“, řekl jsem ostře, „to přece nejde jen tak říct! Cožpak se jich nikdy nezbavíme?!“ „Ashi, oni už nemají prostředek, jak škodit!“ řekl Clif po chvíli. Sklonil jsem hlavu.Clif měl pravdu. „Omlouvám se, přátelé!“ „V pořádku, Ashi. Chápu, že tě to nazlobilo, ale musíme brát věci tak, jak jdou. Teď se pokusíme přistát u jejich boku a přejít na druhou palubu.“ Clif se posadil za řízení a zapnul si palubní komunikátor. Danny vyšplhal spolu se mnou a Alem na palubu a naváděl Clifa. Po chvíli přesného manévrování jsme se ocitli dva metry od trupu poškozené lodi. Al obratně vrhl silné lano, které se uchytilo na háku, jenž čněl z paluby. Po deseti minutách byla Eva pevně připoutána k druhé ponorce a my mohli přejít na její palubní plošinu. Bičoval nás prudký, ale teplý déšť, který byl snesitelný. Rozsvítili jsme svítilny a v kuželech světla si prohlíželi loď. Byla oproti té naší daleko větší, odhadem asi sto dvacet metrů. Al na zádi objevil poškození. Všichni jsme se šli podívat a uviděli jsme utržené kormidlo a promáčklý trup. Zde narazilo torpédo, ale svezlo se po ocelových plátech a vybuchlo v těsné blízkosti kormidel a lodních šroubů. Prošli jsme znovu celou palubu a zastavili se u vstupního otvoru. Posvítili jsme si dolů. V ponorce byla tma a ticho. Al se nabídl, že bude hlídat na palubě, kdyby se posádka vrátila. Dal si za opasek ještě jednu pistoli a tu svoji povytáhl z pouzdra pod paží, aby byl připraven na nenadálý útok. Pak se přikrčil za věž a čekal. My tři jsme zatím slezli do nitra lodi. Danny našel vypínač nouzového osvětlení a loď zalilo žluté světlo. Znovu jsme prošli celou lodí. Nikde nikdo nebyl, a bylo tedy více než jisté, že celá posádka ponorky utekla. Clif mne upozornil na popraskané obložení stěn. Byla to známka toho, že loď má zkroucený trup, jednak výbuchem torpéda, jednak nárazem na břeh. Nalezli jsme rozbité navigační a řídící přístroje ve velíně a pohonné jednotky ve strojovně. Zde nám Clif ukázal své převodovky, které konstruoval a které byly jedním z hlavních důkazů Strowinského viny.

100

Dále jsme objevili, že kolem uložení levého hnacího hřídele lodního šroubu vzlínala voda. Zde tedy byla ponorka nejvíce poškozena. Po tomto zjištění jsme vylezli zpět na plošinu. Al nás ujistil, že nikoho neviděl. Přešli jsme zpátky na naši loď a po chvíli už jsme seděli v pohodlných křeslech velína. „Loď je nefunkční. Skvělé. O jednoho soupeře méně!“ zaradoval se Danny. „Ale co dál?“ otázal se pro změnu Al. „Přátelé, něco vám přečtu. Poslouchejte!“ ozval se Clif. „Brazílii pokrývají z šedesáti pěti procent lesy, pralesy a džungle, zbytek tvoří suché oblasti na severovýchodě. Nejvíce lesů je okolo toku řeky Amazonky a jejích přítoků, kterých je více než tisíc. Ve většině případů jde o poměrně velké řeky, ale výjimkou nejsou ani bahnité, meandrující potoky. Ve vodách místních řek žije téměř tisíc pět set druhů ryb, z čehož plná polovina jsou ryby dravé. Mezi nejznámější dravé ryby patří piraňa, kterých jenom v Amazonce žije přes deset druhů. Kromě toho se zde vyskytují anakondy a hroznýši, největší hadi naší planety. V savanách pak narazíme na jaguáry, oceloty či termity.“ „Díky, Clife, za referát o zvířátkách, ale proč nám to čteš? Vždyť tyhle informace si můžeme snadno zjistit v počítači!“ řekl rozladěně Danny. „Máš pravdu, Danny, ale Strowinskyho lidé to už těžko zjistí, snad jedině na vlastní kůži!“ Pochopil jsme a mí přátelé také. Nemusíme se starat o uprchlou posádku, o tu se postará příroda. Je to jistě hrozná představa smrti, ale jiný konec si nezaslouží. Vždyť sami pomáhali zabít či přímo zabili velké množství lidí. „Clif má pravdu. A co navrhujete udělat s jejich lodí?“ „To mne trápí nejméně. Pokud jsem si všiml, tak je alespoň trochu schopná plavby. Pustíme ji po proudu, odvlečeme ji na moře a tam potopíme. Pochopitelně deaktivujeme reaktor a zatopením vnitřních prostor ji pošleme ke dnu!“ navrhl Danny. Byl to dobrý nápad a jediné možné řešení, jak se ponorky zbavit. Clif nechtěl, aby se Strowinskyho podmořského plavidla zmocnila FBI nebo jiný vyšetřovací orgán. Chápal jsem jeho obavy z dalších výslechů. Rozhodli jsme se převést Dannyho návrh do reality. Nebylo to ovšem nijak jednoduché. Právě Danny a Clif se ujali řízení druhé ponorky. S velkým úsilím a s vynaložením všech možných prostředků se nám podařilo tu ohromnou masu oceli vyprostit z bahnitého sevření břehu a s velkými obtížemi navést přibližně doprostřed řečiště. Obě ponorky jsme k sobě připoutali lanem, přičemž Eva, plující vzadu, fungovala jako brzda. Zpětným otáčením šroubů se dala regulovat rychlost celé „soupravy“ vůči proudu řeky. Mnohokrát jsme museli brzdit plným výkonem, to když se objevil ostrůvek či mělčina. Komunikovali jsme pomocí vysílaček. Dannymu a Clifovi se podařilo zprovoznit pravý šroub a jedno kormidlo, takže byli schopni trochu

101

manévrovat. Navíc museli průběžně odčerpávat vodu z částečně zatopené strojovny levého šroubu. Přibližně v půl třetí ráno jsme se dostali z Amazonky na širé moře. Bylo to právě včas, neboť na druhé ponorce přestával fungovat jeden okruh za druhým. Otočili jsme pořadí a Eva teď plnou silou svých šroubů táhla náklad dál na otevřený oceán. Oba naši přátelé se snažili do poslední chvilky udržet v chodu čerpadla na odtah vody, abychom se dostali co nejdále od obydlených břehů. V pět hodin ráno se začalo rozednívat. Clif a Danny přešli k nám na palubu, zavřeli palubní otvor a odešli vyčerpáni do svých kabin. Já jsem zůstal ve velíně a vedl naši loď i s přítěží. Byli jsme přibližně sto dvacet kilometrů severovýchodně od brazilských břehů, když naši prozatím klidnou plavbu přerušila nečekaná událost. Sledoval jsem kurs, když se ozvalo pípnutí manometru a počala naskakovat čísla, udávající hloubku ponoru. Zároveň se Eva naklonila prudce vzad. Přepadl jsem přes opěradlo křesla a hlavou prudce narazil do dveří. Sklon lodi se blížil vertikále. Spadly na mne všechny neupevněné věci, jen těsně vedle mne se rozbily na střepy hrnečky, ze kterých jsme pili kávu, a do obličeje mne zasáhl soubor map. Cítil jsem, jak mi na zátylku teče krev. Po chvíli jsme se vzpamatoval a došlo mi, že mí přátelé, spící v kabinách, budou přitisknuti ke stěnám a nebudou se moci vůbec pohnout. Byl jsem jediný, kdo může stabilizovat loď. Můj pohled padl na manometr, který ukazoval hloubku dvou set padesáti metrů, a čísla poměrně rychle naskakovala. Doslova jsem se vydrápal k řídícímu pultu a s vypětím všech sil se mi podařilo zaplavit zátěžové nádrže v přídi a ve středu ponorky. Díky mnoha tunám vody se naše loď vrátila do přijatelné polohy, nicméně s trochu skloněnou zádí pořád klesala. Ve dveřích se po chvíli objevil Al. Měl zakrvácený obličej a tržnou ránu nad obočím. Pohlédl na hloubkoměr, určil rychle naši polohu a zjistil hloubku moře. Posadil se do křesla, střel si krev z tváře a zeptal se tím nejpřirozenějším způsobem:

„Ashi, víš jak se chytají ryby na plavačku?“ Pohlédl jsem nedůvěřivě na přítele. „Vím, je to jednoduché. Pod korkový špunt se zavěsí závaží a háček s návnadou. Když připluje ryba a sebere do huby háček, špunt na hladině se pohne a potopí. Proč se mně na to ptáš?!“ opáčil jsem otázku, nechápaje, kam Al míří. „Je to jednoduché. Eva se stala chvíli oním špuntem a Strowinského loď rybou. Zřejmě přestalo fungovat čerpadlo na vodu, loď zatopila voda a ona se prostě potopila. A protože jsme k sobě připoutáni, stáhla nás jednoduše s sebou. Musíme teď počkat, dokud neklesne na dno. Podle mapy by to nemělo trvat dlouho“, pokračoval Al, „neboť moře zde má hloubku necelých čtyři sta padesát metrů, a my jsme teď na nějakých třech stech dvaceti metrech. Až budeme na dně, stabilizujeme naši loď a postaráme se i o naši přítěž. Musíme deaktivovat reaktor a budeme mít splněnou část našeho úkolu. Pak už bude

102

jenom stačit chytit druhou ponorku a poslat ji tam, kam patří. Do horoucích pekel!“ Když Al domluvil, otevřely se dveře a v nich stanuli Clif a Danny. Oba byli také potlučeni, ale naštěstí nekrváceli. Vyslechli naše vysvětlení a ve chvíli, kdy Clif řekl, že jde ještě spát, se naše klesání zastavilo. Naplnil jsem i zadní balastní nádrže a Eva spočinula vedle své zátěže, v hloubce čtyř set dvaceti tří metrů. Rozhodli jsme se, že si odpočineme. Bylo 28.prosince. Celý den jsme prolenošili, dá – li se tak říci vydatnému spánku a úklidu lodních prostor po nečekaném skluzu do vertikály, kdy nás druhá loď táhla ke dnu. Dne 29.prosince ráno jsme všichni čtyři vyšli ve skafandrech ke zničené ponorce. Její zabezpečení, včetně reaktoru, nám zabralo plné dva dny náročné práce. Jen díky našim skvělým skafandrům s dekompresním systémem a výkonným světlům na přilbách jsme se mohli do této činnosti pustit. Museli jsme znovu projít celý trup až k reaktoru. Zjistili jsme, že je neporušený. Clif pak po mnoha obtížích našel ovládací pult k energetickému srdci celé lodi a s ulehčením jej vypnul. Byli jsme pořád ve střehu, abychom se někde nezachytili a nevytrhli si z přileb přívod vzduchu, či si neroztrhli podmořský oblek. Velmi nás tato práce vyčerpávala, a proto jsme si každý večer, měřeno podle palubních hodin, krátce popovídali a šli spát. 31.prosince dopoledne jsme Evu odpoutali od mrtvého kusu oceli, který kdysi byl Strowinského hlídkou, jeho zrakem v dalekém oceánu a ustálili se v hloubce sedmdesáti metrů. Nepluli jsme. Nevěděli jsme, kam se dát, jak dál, kde hledat druhou ponorku. Bylo více než jisté, že ke splnění našeho poslání nám může dopomoci pouze náhoda. Druhý den ráno, 1.ledna, mne probudil Clif. „Dobré ráno, Ashi! Přeji ti úspěšný a klidný Nový a celý další rok!“ Můj nechápavý obličej donutil přítele k úsměvu. „Je 1.ledna!“ „Ach, promiň, Clife, nějak jsem přestal vnímat čas! I já ti přeji mnoho dobrého v celém roce!“ Vstal jsem z lůžka a srdečně jsme si stiskli ruce. Danny s Alem ještě spali ve svých kabinách. Clif si neodpustil novoroční žertík a zapnul poplašný signál. Když se naši dva přátelé přihnali do velína v pyžamech, ujistil je náš hurónský smích, že jde o vtip. Clif i já jsme si pak odbyli nedobrovolnou koupel ve studené sprše. Po tomto chvilkovém rozptýlení jsme se všichni sešli u snídaně. Clif otevřel výtečné červené víno, se kterým jsme si připili na zdraví a další úspěchy. Danny tentokráte neopomněl bohy, a podle zvyku starých Řeků a Římanů provedl úlitbu za šťastnou plavbu. Obětoval několik kapek a nechal je skanout na podlahu. Malé skvrnky, rudé jako krev, po chvilce zmizely jako zlé předznamenání příštích věcí.

103

Po snídani jsme se vynořili. Pokoušeli jsme se ladit různé rozhlasové stanice, abychom získali alespoň nějakou stopu po Strowinskym, ale na všech frekvencích se ozývalo stále to stejné – blahopřání k novému roku, telefonické vzkazy, písničky na přání či přímé přenosy z různých společenských akcí. Nikde zmínka o něčem, co bychom mohli zužitkovat. Brazilská státní stanice BRN nevysílala, celosvětová CNW nebo TransCommunica hrála klasickou hudbu, mexická MCR připravovala pro své posluchače vybrané lahůdky pro novoroční stůl. „To tedy musel být konec roku, když ani státní rozhlas nefunguje!“ zlobil se Clif. „A co RadioNet?“ optal se Al. Clif se ťukl do čela a naladil onu stanici. Byla asi jedinou naprosto normálně fungující sítí. Po zprávách Evropské informační centrály následovaly informace o světovém počasí. Nijak zvlášť jsem je nevnímal, jenom jsem zaslechl popis situace v oblasti Mexika a Karibiku, které se ukázaly být pro nás osudné. „…a nad Mexickým zálivem se kupí mnoho oblačnosti. S největší pravděpodobností se zde bude vytvářet silná bouřková oblačnost, je tedy nutno počítat s problémy na pobřeží i na otevřeném moři. Podle posledního vývoje se zde mohou vytvářet tornáda, doprovázená velmi silnými bouřemi…“ Následovaly zprávy z politiky a čerstvý kurs dolaru vůči ostatním měnám, ceny ropy a zemního plynu, akciový trh a další pro nás nevyužitelné informace. Před obědem jsme zanesli naši polohu do mapy v počítači. Nacházeli jsme se na 50°30´západní délky a 10°15´severní šířky, přibližně sto dvacet kilometrů od skupiny ostrovů Trinidad, Tobago, Barbados, Dominika, Guadeloupe, St. Martin a Panenských ostrovů. které tvoří souostroví Malé Antily a zároveň vytvářejí jakousi jižní bránu do oblasti Karibiku. Eva plula pomalu po hladině. Všichni čtyři jsme seděli na palubě a nechali řídit automat. Svlékli jsme se a vystavovali svá těla horkému rovníkovému slunci. „Kdyby tak neexistoval Strowinsky!“ povzdychl si Al. „Našel by se jiný, buď bez obav!“ odtušil Clif. „Myslím, že to slunce je příjemnější než řeči o tom bastardovi!“ ozval se Danny a přetočil se na břicho. Bylo ticho. Ptáci přestali létat nad vodou, a voda se jakoby zázrakem přeměnila v olej. Jen líně se převalovala a omývala boky naší lodě. Vítr úplně ustal. Slunce začalo nezvykle silně píchat do kůže. Otevřel jsem oči a pohlédl na nebe. Jeho vzhled mne vyděsil. Světlá modř přecházela přes tmavě fialovou až do temně šedé, ocelové barvy. Odhadem dvacet kilometrů od nás se objevil bělavý sloup, který každou vteřinou rostl. Upozornil jsme své přátele. „Ráno v rádiu upozorňovali na tropické bouře, ale tohle?“ nedomluvil Clif a ukázal na anténní systém ponorky. Všichni jsme obrátili zrak tím směrem a

104

užasli. Z jednotlivých kovových součástí systému sršely jiskry a na trup přeskakovaly modré výboje. Rázem jsme si uvědomili, že celé ovzduší je nabito elektřinou a kovový trup Evy je jediný vodič široko daleko. „Musíme se potopit!“ křikl Al. Ve chvatu jsme slezli do velína, uzavřeli poklop a Clif usedl k řízení. Zadal požadované parametry a chtěl odblokovat zátěžové nádrže. „Ashi, počítač hlásí chybu v systému nádrží. Není možné odblokovat ventily! Nemůžeme se potopit pomocí nádrží!“ volal rozčileně. „Clife, hloubková kormidla třicet stupňů, oba šrouby poloviční chod vpřed!“ „Rozumím, kormidla třicet, poloviční výkon!“ V Clifově hlase bylo znát rozčilení. Ponorka se rozjela a počala nořit příď pod hladinu. „Hloubka pět metrů, deset metrů!“ hlásil jsem údaje z manometru. „Jde to pomalu, Ashi! Stroje plný výkon!“ volal Clif. „Máme problém s energií. Ta bouře nám snižuje výkon generátorů, baterie nelze použít, počítač hlásí, že jsou na deseti procentech! Restartoval se hlavní řídící program pro zásobování elektřinou! Záložní systém není funkční! Ashi, Danny, Ale, hlavní počítač zablokoval řízení a stabilizuje loď v nouzovém režimu. Za deset vteřin se vynoříme!“ křičel Clif. Polilo mne horko. „Všichni do křesel, připoutejte se!“ Eva pomalu vyplula na hladinu, kde právě začínala zuřit bouře s největší prudkostí. Nedokáži popsat, co se dělo v následujících chvílích. Naše loď se ocitla v obrovském tornádu, které ji, přes její značnou váhu, roztočilo jako káču v ďábelském tempu. Vůbec jsem nebyl schopen zjistit zda jsme na hladině či nás bouře dokázala zdvihnout nad vodu, ale občasné silné, duté nárazy mne utvrdily v tom, že letíme prostorem nad hladinou. Jak je člověk malý proti přírodě! Naplno jsem si to uvědomoval. Skrze průzory ve věži jsem viděl mohutné výboje elektřiny, které s velkou rozkoší dobíjely naši loď jako zraněné zvíře. Po každém zásahu se Eva zatřásla a zasténala. Vnímal jsem rotaci lodi, strašlivé nárazy trupu o hladinu, skřípění oceli! Jaký hrůzný stav! Bouře teď dostoupila vrcholu. Zdálo se, že větrný vír chce vysát celý oceán a přenést jej bůhví kam. Strašlivé blesky křižovaly oblohu bez ustání a naše loď letěla prostorem, unášena strašlivým vzdušným malströmem. Náhle se ve velíně ozval divný zvuk. Přes závrať, kterou jsem velmi pociťoval, jsem se rozhlédl. Dannyho sedačka se zlomila a opěradlo vytvořilo se sedákem rovinu. Přítelovo bezvládné tělo se zmítalo v bezpečnostních pásech. Al s Clifem zvraceli. Přepadla mne malátnost, ruce mi ztěžkly a od nohou se mi tělem šířil chlad. Můj pohled se stočil k hodinám. Byly dvě hodiny odpoledne. V

105

jedenáct hodin jsme spěšně slezli do velína, takže již více než dvě a půl hodiny jsme hříčkou v krutých spárech přírody! Naprosto jsem otupěl, mé smysly byly zastřené. Zdáli jsem vnímal pípnutí systémů, které obnovily své funkce a z trupu jsem uslyšel zřetelné cvaknutí, které ohlásilo odblokování ventilů zátěžových nádrží. Eva s drtivým dopadem na hladinu ukončila svůj let a šílený rotační pohyb. Mírný sykot prozrazoval pomalé plnění zátěže. Manometr ukazoval různou hloubku, až se zastavil na padesáti metrech, kde automatika ukončila náš sestup. Vyčerpán vypětím posledních hodin jsem usnul. Zdálo se mi, že spím velmi krátce, když jsem ucítil na rameni a obličeji cizí doteky, a zároveň uslyšel tato slova: „Ashi, rychle se vzbuď! Prober se, slyšíš?!“ Pomalu jsem otevřel oči. Rozhlédl jsem se po velíně, a pak jsem nad sebou uviděl Clifovu a Alovu tvář. Byly sinalé, oči měli přátelé od něčeho zarudlé. „Kolik je hodin?“ zeptal jsem se zmateně. „Je devět večer, ale na tom teď nesejde!“ řekl hluše Clif. „Kde je Danny?“ zeptal jsem se znovu stejně nechápavě. Al jen ukázal na křeslo a z očí se mu počaly řinout velké slzy. Pohlédl jsem na Dannyho tělo. Bylo stále ještě připoutané ke zlomené sedačce. „Co se stalo? Danny, vstávej, Alovi někdo ublížil!“ „To už nepůjde. Danny je mrtvý!“ řekl tiše Clif. Popošel jsem blíž k Dannyho sedačce. Zlomená opěrka zad posloužila coby lehátko. Přítelův obličej byl bledý, oči doširoka otevřené. Ale jeho pohled byl bez života. U úst a na tváři měl zaschlé sliny a krev. Danny byl mrtvý! Zemřel při té strašné bouři. S největší pravděpodobností ve chvíli, kdy se mu zlomilo křeslo, které nevydrželo nápor Dannyho těla, se náš přítel udusil zvratky. Do očí mi vystoupily slzy. Poklekl jsem vedle Clifa, který stál a držel Dannyho chladnou ruku. Plakal a se vzlykáním odříkával staroanglickou modlitbu za mrtvé. Al poklekl vedle mne a sepjal ruce. Po chvílích nevýslovného smutku jsme byli okolnostmi nuceni jednat. Dannyho tělo jsme umyli a oblékli do čistého prádla. Poté jsme ho uložili v torpédové místnosti na přídi. Clif zjistil naši přesnou polohu. Strašlivá bouře nás zanesla tři sta šedesát kilometrů severovýchodně, do míst, kterými prochází Středoatlantský hřbet, a kde leží také bájná Atlantida. Seděli jsme ve velíně a mlčeli. Eva stála v hloubce sta metrů. Neplula. Tíživé ticho první přerušil Clif: „Ta úlitba asi nebyla bohům vhod!“

106

„Chtějí mít Dannyho u sebe!“ zašeptal Al. „Tak jim vydáme i tělo, když duši už mají!“ řekl jsem zvolna. „Ano, Ashi, tak to bude. Myslím, že Atlantida je důstojné místo pro poslední odpočinek!“ „Souhlasím, Clife. Uděláme to!“ Tu noc jsem vůbec nespal. Až ve čtyři hodiny ráno mi tělo vypovědělo službu a já usnul těžkým spánkem. Druhý den, 2.ledna, plula Eva nad rozsáhlou podmořskou planinou, jejíž rozloha byla obrovská, a nebyla rušena žádnými horami. V deset hodin jsme přistáli na dně v hloubce dvou set třicet šesti metrů. Zajistili jsme ponorku dostatečnou přítěží a skrze přetlakovou komoru jsme vystoupili ve skafandrech na skalnaté oceánské dno. V temném vodním prostředí mi moji druhové připadali jako neurčité stíny, smutně kráčející za svým truchlivým cílem. Nezapnul jsem komunikátor. Ani přátelé tak neučinili. Nesli jsme Dannyho tělo a každý z nás byl pohroužen do svých myšlenek. Neměl jsem ani ponětí, jak dlouhu jsme šli, když nám Clif dal znamení, abychom zastavili. Před námi zela v masivu skály puklina dosti velká, aby pojmula náš smutný náklad. Uložili jsme Dannyho do studeného a mokrého hrobu a posbírali žulové úlomky, ze kterých jsme navršili jakousi mohylu. Al pak vetkl do jejího vrcholu chromový kříž. Uchopil jsem Ala a Clifa za ruce a společně jsme poklekli. Do uší nám pronikla tato slova: „Bohové, svěřujeme vám v ochranu tělo našeho přítele Daniela Roye, který zemřel jako rovný a čestný člověk. Přijměte tuto oběť za činy, které způsobil, ale vězte, že my jsme jemu odpustili. Ať nikdy nezmizí z pamětí jeho přátel jméno Daniela Roye!“ „Amen!“ zakončili jsme Clifovu řeč. Po tomto smutném obřadu každý z nás poodešel kousek stranou od Dannyho hrobu. Mé myšlenky vířily jako můry kolem lampy a já nebyl schopen je ujednotit. Zdvihl jsem se a pomalu šel vpřed. Na poslední chvíli jsem uviděl, že nejdu sám, že přede mnou kráčí Clif. Díval jsem se na obrovské kameny, ležící všude kolem bez ladu a skladu, tak, jak je sem příroda uložila. Byly tu veliké kusy žuly, křemene, ruly a mezi nimi i sopečné horniny. Některé kusy skal měly podobu fantaskních zvířat či rostlin. Náhle mne Clif pohybem paže zastavil a ukázal prstem před sebe. Mé oči se stočily udaným směrem a já v překvapení otevřel ústa. Asi třicet metrů před námi se tyčily do výše nejasné obrysy jakési stavby. Když jsme přišli blíže, tak naše reflektory v přilbách osvítily portál, který mi ze všeho nejvíce připomínal vstup do řeckého chrámu. Vešli jsme dovnitř. Na stěnách zazářily bývalým leskem barevné fresky, zachycující mořské či námořnické výjevy. Kroutil jsem nechápavě hlavou. Jaká civilizace to byla a jakým způsobem zanikla?

107

„Atlantský chrám!“ uslyšel jsem Clifův hlas. „Danny je na správném místě!“ Stiskl jsem přítelovu ruku. Vyšli jsem z chrámu a potkali Ala, který také prohlížel zbytky mohutné stavby, ztracené v temnotách hlubin. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Po deseti minutách nás svým pozičním světlem vítal trup Evy. V přetlakové komoře jsme se zbavili vody a vstoupili do šatny. Po převlečení nás uvítala prázdná křesla ve velíně. Ticho rušil jenom šum elektroniky. Nechtělo se mi mluvit. Přátelé mně pozdravili pohledem očí a odešli do svých kabin. Já zůstal v řídícím středisku naší lodi sám. Smrt Dannyho Roye prostoupila celou lodí. Zdvihl jsem ponorku z toho smutného místa. Vystoupali jsme do sto padesáti metrů, ale šrouby zůstaly nečinné. Jen mořské proudy nás hnaly do všech možných směrů. Ještě asi dvě hodiny jsme se vznášeli nad hrobem muže, který nás měl zničit, ale odpuštění a hluboké přátelství zvítězilo. V poledne jsem uvedl Evu do pohybu. Odpluli jsme jihovýchodním směrem, rychlostí dvaceti kilometrů v hodině. Následující dny byly zoufale jednotvárné. Příliš jsme nemluvili, služby v řízení jsme si předávali s železnou pravidelností po osmi hodinách a loď vytrvale mířila k nejjižnější výspě afrického kontinentu, ke Střelkovému mysu. Nevím, jak mi mé podvědomí našeptalo, že tento kurs je správný, a že tam někde snad dostihneme Strowinskyho. Pluli jsme stále k jihovýchodu, automatický program opravoval drobné odchylky vznikající vlivem podmořských proudění. Mí přátelé většinu času trávili o samotě, stýkali jsme se jen při jídle a při předávání služeb. Já jsem dlouhé hodiny sedával ve věžičce a pozoroval ve světlech reflektorů podmořský život. Ráno 8.ledna jsme byli už asi tři tisíce kilometrů od místa Dannyho posledního odpočinku, když mne vzbudil neobvyklý hukot a chvění v trupu lodi. Po dlouhé cestě nezměněnou rychlostí ucítíte jakýkoliv záchvěv či zvuk, byť by tento impuls byl sebenepatrnější. Vyšel jsem tedy z kajuty a došel po chodbičce do velína. Pomalu jsem otevřel dveře a tiše zůstal stát. U ovládacích prvků Evy seděl Clif a řídil ponorku ručně. Pohled mi sklouzl na rychloměr a hned mi bylo objasněno ono chvění. Doslova jsme letěli oceánem rychlostí šedesáti kilometrů v hodině. Stál jsem zcela tiše a uslyšel Clifova přerývaná slova: „Proč Danny?....Ne, to já měl zemřít!....Už nemohu!“ „Clife…“ Chtěl jsem začít rozhovor, ale přítel mne přerušil dosti hrubým hlasem, aniž by odtrhl oči od řídící obrazovky. „Ne, Ashi! To já měl zemřít! Ano, všechno je moje vina! Nebýt mne a dne, kdy jsem ti zavolal, nic z toho, co nás potkalo dál, by se nestalo! Měl bys´ svůj ostrov, žil bys´ spokojeně, jméno Strowinsky by ti bylo známé jen z novin a zpravodajství! Měl jsem tenkrát zůstat v Porto Muenu a nepřesvědčovat FBI,

108

že jsem nevinný! Nejsem, neboť ty převody jsem vymýšlel já, on je jenom použil!“ „Clife, to přece..“ „Nepřerušuj mne! Chci od tebe a Ala jedno jediné, a to, abyste mi věnovali Dannyho skafandr, vysadili mne někde v moři a odpluli. Pak už nebudete mít nikdy žádné problémy! Ashi, prosím, udělej to pro mě!“ Poslední slova už Clif pronášel téměř plačtivě. Hlava mu klesla na hruď a ramena se otřásala vzlyky. Bylo mi jasné, jak se Clif cítí. Byl to on, kdo dokázal Dannymu odpustit jako první. Od té chvíle k sobě lnuli putem pevného přátelství. A když pak Danny zemřel při bouři, Clifa jeho odchod těžce zasáhl. Pokoušel se ujet černým myšlenkám, které se za jeho citlivým vnímáním vlekly jako dlouhé, těžké provazy. Do velína vešel Al.Významně se podíval na Clifa a pokynul hlavou ke mně. Já odpověděl zavrtěním ruky. Al mi porozuměl a posadil se k sonaru. „Vím, co cítíš.Je to pro nás všechny těžká rána, ale o to více musíme bojovat za spravedlivou věc. Musíme chytit Strowinského a zničit jeho loď! A ty, Clife Westwoode, žádáš, abychom ti umožnili zemřít? Tak to tedy ne! Ty bys´ odešel někam tam, kde je Danny, a nás dva tady nechal? K řízení ponorky je potřeba minimálně tří lidí. To, co po mne žádáš, ti opravdu nesplním. Musíš nám pomoci, a ne nás opustit! Myslím, že ani Danny by ti tohle jednání neodpustil!“ Clif pustil joystick řízení, sundal nohy z pedálů a naplno se rozplakal. Sklonil jsem se k němu a zašeptal: „Teď tě potřebujeme, Clife! Příteli!“

109

XII. OBRATNÍK KOZOROHA Dne 26.ledna, který odpovídá červnu na severní polokouli, se Eva ocitla na 22° 30´ jižní šířky a na 8°40´ západní délky, přibližně dva tisíce osm set kilometrů od Kapského města. Za sedmnáct dní naše neunavitelná loď překonala bez sebemenších problémů vzdálenost přes devatenáct tisíc kilometrů od místa, které se nesmazatelné vrylo do myslí nás všech. Netuším, jaký popud mne vedl k tomu, že jsem nasměroval ponorku směrem k jihovýchodu, tedy k africkým břehům. Neměli jsme ani ponětí, kde by se mohl Strowinský nacházet, nicméně jsme věřili na spravedlivou náhodu, která se nám doteď téměř vyhýbala. Ale brzy jsme pochopili, že něco nepsaného mezi nebem a zemí přece jen existuje, a že boží mlýny melou pomalu, avšak jistě, a na nikoho nezapomenou. 27.ledna jsme se v deset hodin večer vynořili. Vyšplhali jsme na palubu a s rozkoší vdechovali chladný mořský vzduch. Eva byla téměř nehybná, jen drobné vlnky jí lehce pleskaly o boky. Na nebi nebylo slyšet žádný křik vodních ptáků, neozývaly se ani velryby, tak časté v těchto šířkách. Zdálo se, že příroda spí. Hleděl jsem s úžasem na hvězdnou klenbu, která se nám lomila nad hlavou. Třpyt hvězd byl umocněn křišťálově čistým vzduchem, který bez jediného smítka nabízel úžasnou podívanou. Položil jsem se na kryt člunu a vnímal jen hvězdy na sebou a lehké houpání lodi. Mé vzpomínky, jako téměř vždy, když na ně byl čas, zalétaly k těm, co jsem měl rád. Danny, Clash, Martha! Neuvěřitelné! Kdybych tyto události neprožil, nevěřil bych. Kdo ví, co nám osud, ten nevyzpytatelný kejklíř a šašek, ještě schystá, aby se bavil? Jakými žerty nás počastuje? Skoro jsem usínal. Klížily se mi oči, když mne z blaženého nicnedělání vrátil zpátky lehký dotyk na ruce. Byl to Clif. „Ashi!“, zašeptal, „potichu se posaď a podívej se vlevo! Nemluv!“ Jeho tichý, avšak mrazivě podbarvený hlas, mne vylekal. Posadil jsem se a upřel oči do temnoty na levoboku. Údivem a leknutí jsem málem vykřikl. Asi padesát metrů od nás jsem uviděl poziční světla velké nákladní lodi a také věž ponorky! Chtěl jsem něco říci, ale Clif mi naznačil, abych byl úplně zticha a nehýbal se. V ten krátký, jasný okamžik, mi bleskla hlavou myšlenka na Strowinského. Samozřejmě bylo jen otázkou příštích vteřin, kdy na nás dopadne kužel světla, a kdy nás donutí se vzdát. Jejich radary nás musely zaregistrovat dávno předtím, než jsme měli společně vizuální kontakt. K našemu údivu se tak však nestalo. Z nepochopitelných důvodů nás malý konvoj v naprosté tmě a téměř bez hluku minul, a jak se objevil, tak zase zmizel za černým závojem tropické noci. Nevím, zda mne

110

roztřásl chladný větřík či odeznívající nervové napětí, každopádně jsem měl v sobě nepopsatelný pocit, kdy víte, že se mělo něco hrozného stát, ale nakonec jste zůstali naživu. Bylo mi, jako by mne kdosi zevnitř přizvedával a naopak zvenku kdosi další tlačil velkou silou do ramen. Po hodné chvíli Al zašeptal: „To musel být Strowinsky!“ Ta slova mne udeřila do uší jako kladivo. „Vždyť o nás musel vědět!“ namítl jsem. „Určitě! Proč nás neposlal ke dnu?“ přidal se Clif. Al pokrčil rameny. „Těžko říct, možná má jiné poslání a nepoznal v nás své pronásledovatele. Navíc si je určitě jistý, že ho nemůžeme objevit. Proto si nás nevšímal. Koneckonců my jsme nevykazovali vůbec žádný pohyb ani zvuk, a pokud by se řídil pouze radarem a sonarem, tak zaznamenali jen předmět na hladině. A protože neměli čas vše prověřit, mysleli si, že je to jenom nějaká troska, kterých jsou v moři spousty. Bohužel pro ně, tahle troska ví, že mají nějaké nekalé plány a proto navrhuji se opatrně vydat za nimi!“ „Souhlasím, “ řekl jsem, „myslím, že tahle nevšímavost jim přijde draho!“ Cítil jsem, jak mi ve spáncích tepe krev. „Určitě bude záznam na sonaru a stopa na radaru!“ „Jistě, Clife, jdeme dolů a vše zjistíme!“ řekl Al. Sešli jsme do velína Evy. Podle záznamů na pasivním sonaru jsme zjistili, že připluli odkudsi ze severozápadu a shodou okolností tam, kde jsme se vynořili, změnili kurs. Konvoj teď plul přímo po obratníku Kozoroha. Pokud nezmění znovu směr plavby, doplují do afrického přístavu Walvis Bay. Podle dílčích výpočtů nám vyšla poměrně vysoká rychlost sledované soupravy, pluli přes čtyřicet kilometrů v hodině. Při vzdálenosti dvou tisíc čtyř set kilometrů, které je teď dělily od pevniny, to byla otázka tří dnů, kdy spustí kotvy. Po další hodině trpělivého vyčkávání bylo téměř jisté, že plují do místa, kterým prochází obratník. Rozhodli jsme se je sledovat. Ovšem tato činnost se musí provádět maximálně opatrně. Clif však navrhl velmi jednoduché řešení, které jsme mohli zrealizovat jen díky mimořádným rychlostním schopnostem naší lodi. Clifův návrh vycházel z toho, že náš nepřítel bude plout stále stejně rychle a ve stále stejném kurzu, a my si ho nadjedeme. Poplujeme jihovýchodním směrem k pevnině, tam, kde řeka Orange tvoří přirozenou hranici mezi státy Namibie a Jihoafrická republika. Až se dostaneme v těchto místech k pobřeží, zatočíme kolmo k severu, tedy k rovníku, a doplujeme do Walvis Bay. Bude to oproti dvěma tisícům čtyřem stům kilometrům „našeho“ konvoje asi osmisetkilometrová zajížďka, ovšem za předpokladu, že poplujeme maximálně

111

rychle, se můžeme těšit na příjezd Strowinského ponorky a nákladní lodě, a ještě se přitom stihneme pořádně vyspat na dně před přístavem. Ponořili jsme se za pomoci zátěžových nádrží do hloubky sto padesáti metrů. Stále jsme ale vyčkávali s plavbou, neboť radar na druhé ponorce nás mohl ještě zachytit. Po další hodině se už ale naše šrouby roztočily a plnou silou svých lopatek tepaly chladnou vodu Atlantiku. Od 28. do 30. ledna nic nerušilo naši velmi rychlou přeplavbu k africkým břehům. Drželi jsme se neustále pod hladinou, v hloubce téměř dvou set metrů a doslova letěli podvodním prostorem. Kdo nikdy nezažil plavbu ponorkou, nedokáže přijmout fakt, že rychlost šedesáti pěti kilometrů v hodině je úžasná. Mnohokrát jsem seděl ve věži a v záři reflektorů sledoval, jako již mnohokrát, podvodní život. Pravdou je, že v těchto hlubinách lze potkat jen málo ze zástupců živočišné říše, avšak ti, které jsem viděl, neměli šanci držet s námi krok. Ani mečouni, kteří jsou považováni za vynikající plavce, ani různé druhy žraloků či tuňáci a tresky, žádný z těchto druhů nám nestačil. Vynořit jsme se chtěli pouze jednou, když měl službu Clif, ovšem na hladině zuřila plnou silou tropická bouře, takže jsme od záměru vyvětrat lodní prostory upustili. Předem naprogramovaný kurs nás neomylně vedl po zadané trase, a tak brzy ráno 31. ledna, přesně ve tři hodiny osmnáct minut, jsme se ocitli v místě, které jsme vložili jako cíl cesty, a sice padesát kilometrů jihozápadně od Walvis Bay. Měl jsem službu u přístrojů ve velíně, když se zapípáním připomenul program automatické navigace. Na obrazovce naskočila podrobná mapa se souřadnicemi místa, kde jsme se nacházeli. Eva měkce dosedla na písečné dno v hloubce sto tří metrů. Podle aktualizovaných výpočtů se „náš“ konvoj měl objevit asi okolo desáté hodiny ranní. Zjistil jsem příjemnou věc, a sice to, že jsem si mohl jít klidně lehnout. Zajistil jsem ponorku, přibral ještě trochu přítěže a potichu, abych neprobudil zbytek posádky, se osprchoval a ulehl na lůžko, kde jsem po chvilce usnul. Zdálo se mi, že spím velice krátce, když mne probudil hluk, vycházející z kuchyně. Pohled na hodiny mi řekl, že je devět hodin. Protřel jsem si oči a zaposlouchal se do hlasité výměny názorů mezi Clifem a Alem na anglický zvyk pití čaje o páté. „Říkám, že je to starý a zbytečný buržoazní přežitek, Clife! Staromódní přežitek staromódních Angličanů!“ „Příteli Ale“, pokrčil rameny Clif, „nezlob se, avšak Američan nemůže vědět, co pro Angličany znamená tradice. Za ty jsme bojovali ve druhé světové, aby naše tradice odolaly novotám hitlerovského Německa, a aby se ty novoty nerozšířily na celou Evropu, potažmo dále do světa. A ta staromódnost? Vždyť se k nám jezdí dívat lidé z celého světa!“ „A navíc, Clif umí opravdu uvařit vynikající čaj téměř ze všeho. O tomto svém umění mne přesvědčil na univerzitě, viď, Clife?“

112

Stanul jsem ve dveřích. Oba muži na mne pohlédli a usmáli se. „Přeji vám dobré ráno, přátelé! Mám pro vás skvělou zprávu! Už neplujeme, ale válíme se na dně padesát kilometrů jihozápadně od Walvis Bay. Myslím, že po snídani a při skvělém čaji se můžeme poradit, jak se dostat na kobylku našim, řekněme, přátelům.“ Během snídaně jsme debatovali o nastalé situaci a dalším postupu. Neopomenuli jsme pochválit Clifův vynikající čaj, když se ozval zvukový signál pasivního radaru. Al okamžitě vyběhl k zařízení. Hovor vystřídalo napjaté ticho. Po chvíli se Al vrátil a tiše řekl: „Blíží se jedna nákladní loď, vzdálenost přibližně sto padesát kilometrů severozápadně. Bez doprovodu ponorky!“ „K čertu! Určitě o nás věděli!“ zaklel jsem od plic. „Dobrá, ale kde je v tom případě Strowinsky? Na radaru není, jak řekl Al, ani na maximálním rozsahu, tak kde je?“ ozval se Clif. „Znamenat to může jenom dvě věci – buď je tak daleko, že ho nezachytíme, nebo…“ Nedokončil jsem větu a doslova vystartoval do pozorovací věže. Napínal jsem zrak, abych alespoň trochu pronikl indigovou modří hlubiny, ovšem nic jsem nezahlédl. V okruhu patnácti metrů žádná ponorka neslídila. V klidu jsem slezl zase zpátky a dokončil větu: „…nebo může být tak blízko, že ho radary nezachytí! Ale to není určitě pravda.“ „Myslím, že v záznamech radaru nic nebude, neboť fungoval jen pasivně, takže neukládal data.“ řekl Clif. „Takže nám zase upláchl!“ udeřil Al pěstí do stolu. „Myslím, že není důvod se znepokojovat, přátelé. Napadlo mne, že bychom se mohli dozvědět, kam zamířil náš přítel Strowinsky, a co asi zamýšlí dělat loď v tomto přístavu, když ji doprovází mezinárodně hledaný zločinec.“ „Tak povídej, Ashi!“ Vyložil jsem přátelům, co zamýšlím udělat. Oba mí druzi pochopili, že to nebude nic lehkého, Clif dokonce prohlásil, že to bude „…jako vystřižené z klasické bondovky!“, přesto mi návrh schválili a byli připraveni ve všem pomoci. Zbytek dne, který jsme strávili v lodi, jsme věnovali různým činnostem, na které během plavby nezbývá mnoho času. Clif se usadil v kuchyni a po chvilce se odtud ozýval jeho veselý zpěv. Al naopak prošel celou loď a překontroloval všechny systémy a okruhy. Byl jsem mu za tuto práci velmi vděčný, a když ji Al skončil, čekali jsme na něj s Clifem a skleničkami, v nichž zlátla whisky.

113

Já jsem využil zbytku dne k tomu, abych dospal to, co mi vzala noční služba a brzké probuzení od přátel. Když jsem procitnul, byl již podvečer. Bylo mi dobře. Posadil jsem se a sáhl do knihovny, že si přečtu alespoň kousek z rozečtené knihy. Ale nebylo mi přáno, neboť celou obytnou část lodi pronikala silná vůně pečeně, kterou připravil Clif. A té se nedalo odolat. Večer jsme zakončili tedy vynikající večeří a pak šli spát v dobré víře v naději na obrat ve věcech příštích.

114

XIII. NOVÝ SVĚT Dne 2.února jsme se s Alem potulovali po Walvis Bay. Al tvrdil, že si připadá jako bezdomovec, a očekával každou chvíli nabídku k práci v přístavu. Den předtím, v noci, nás Clif vysadil ze člunu asi tři kilometry od města. Pod rouškou tmy jsme se pustili úzkou silničkou, vedoucí těsně při pobřeží k přístavu. Clif se s člunem vrátil zpět na Evu a odplul na předem domluvené místo, kde se setkáme. Našli jsme si levný hotýlek a ubytovali se. Nebyli jsme zde výjimkou. V celém přístavu i ve městě samotném si daly dostaveníčko snad veškeré národy, které žijí na zemi. V této různorodé směsici jsme jasně poznali Afričany, Němce, Holanďany, Angličany, seveřany, ať Švédy či Nory, Rusy, Američany, občas jsme zahlédli Araby nebo Asiaty. Bylo zajímavé studovat tento Babylon, ovšem naši pozornost přitahovala především nákladní loď Agnetha, „naše“ loď z malého konvoje, který jsme potkali na obratníku Kozoroha. Podle řečí připlula předevčírem, ale zatím jen kotví na rejdě. Podle dobrozdání několika námořníků prý čeká na vybavení dokladů a zdravotní prohlídku. Spolu s Alem jsem doufal, že přistane, a my budeme mít možnost se pozeptat některého z námořníků, kteří na Agnethě slouží, cože vezou tak důležitého pro inženýra Strowinského. A opravdu, několik minut po poledni se nákladní loď pohnula a v půl druhé již kotvila pevně uvázána u přístavního mola. Ale to bylo vše. Jako by ji nikdo neřídil, nejevila žádné známky života. Chvíli jsme ještě zevlovali, když se však nic nedělo, odešli jsme z přístavu. Když jsme seděli v hotelové restauraci, začal Al první hovořit. „Co jen může, k čertu, převážet?!“ „Trochu jsem o tom přemýšlel. Vím od pár známých, že v těchto menších přístavech, na které není tak vidět, se přístavní úřady příliš nestarají o náklad lodě, která si to nepřeje. S lodními papíry se pošle tučná obálka plná peněz, a ejhle, razítko pro přijetí do přístavu je na potřebném místě. Pochopitelně kontrola nákladu probíhá podle stejných pravidel. Celníkům se najednou nechce z kanceláře, a když jsou lodní papíry v pořádku, tak i nákladové listiny musí být bezvadné. A ten balík peněz? Jaký, žádný tady nebyl! Proto myslím, že bychom se měli podívat sami, co ta tajemná loď vlastně přepravuje.“ Al souhlasil, projevil však přání si předtím prohlédnout město. Smluvili jsme se tedy, že se sejdeme zase v osm hodin u večeře v hotelu. „Ujednáno, Ashi, v osm jsem tu na večeři. Mám chuť na něco pikantního!“ zahlaholil a odešel od stolu.

115

Osaměl jsem. Objednal jsem si kakao – mimochodem, bylo výtečné – a prohlížel časopisy, které zde byly volně k mání. Chvíli jsem jen tak listoval, odkládal a bral další, až se mi do rukou dostal asi tři dny starý časopis World Revue, na deskách označený jako magazín nezávislých zpravodajů. Prohlížel jsem články, ale žádný mne příliš neupoutal, až na posledních několika listech mne čekala skutečná senzace, která mi pomohla pochopit a objasnit mnohé z toho, co jsme netušili. Jednalo se o příspěvek jihoafrického novináře, černocha, Eduarda Sinclaira, a jmenoval se „Nový svět – jiný a hlavně bílý!“. To, co jsem se zde dočetl, stojí za interpretaci. >> Nový svět - jiný a hlavně bílý! Když ve středověku začali první Evropané podnikat cesty po moři i po souši, byli náhle zděšeni, že se po světě vyskytují různobarevní lidé. Po počátečním údivu, či spíše úleku, se bílí rychle rozkoukali a to byl počátek veškerého zla. Nedokázali totiž přijmout zvyky, rituály, tradice, kulturu či normy chování – a mnohdy tyto vůbec nechápali – hnědých, černých či žlutých ras a národů. Neuměli, a, co je hlavní, nechtěli se přizpůsobit v různých kulturních krajinách různým obyčejům. Zato se však vehementně snažili prosazovat tu nejlepší kulturu, kterou znali – totiž tu svoji. Tato byla tvrdě hájena a tlačena do podvědomí již porobených národů, někde slovem misionářů, jinde šířením jazyka a knih, ale v drtivé většině šířil nové normy chování a smýšlení meč, oheň, střelný prach či nemoce. Nebylo proto divu, že se původní etnika bouřila proti dobyvatelům a za násilí duševní či fyzické odplácela stejnou mincí. Jak je ale známo, “bílá kultura” měla snad v každé době mocnější, účinější a babrbarštější zbraně než domorodci, a tak díky této převaze byla většina nebílých národů sražena do prachu dějin, jejich mnohdy rozvinuté civilizace zničeny a náboženství spoutána křížem. Podle mého soudu právě v těchto třecích plochách nestejných kultur se začíná rodit silná nenávist, o to silnější, oč byla a je vláda bílých tvrdší. Nelze se tedy divit všem takto porobeným národům a rasám, že vedou svůj národně osvobozenecký boj. Jedním z nejkřiklavějších a nejkrvavějších systémů vlády bílých nad jinou rasou – v našem případě nad černochy – byl Apartheid. Tohle slovo je hluboko vryto do paměti všech Jihoafričanů, vždyť synonymem pro něj byla genocida, ghetta, dělená města, ostnaté dráty, krvavé potyčky, zběsilé demonstrace moci na bezbranných lidech, starcích a dětech. Nechci tohle téma oživovat přemírou krutosti, chci jen napsat – je to opravdu minulost? Jistě, závěry uppsalské dohody byly ratifikovány a uvedeny v platnost, smlouva z Hannoveru v roce 2006 zajistila trvalou moc voleným zástupcům a mnohost stran v parlamentu, nicméně pod pokličkou hrnce šéfkuchaře Aarona Mandely je něco připečeného! Při podpisu smlouvy v Hannoveru byla do smlouvy vsunuta malinká poznámka, uvedena drobným písmem a pod čarou. Ta poznámka je časovaná bomba a je otázkou času, kdo tento bod zneužije. Jde o to, že pokud někdo přesvědčí v parlamentu většinu o tom, že stávající systém je špatný, nemusí se vypisovat řádné a ani předčasné volby, a vládnoucí strana může být zbavena moci, včetně

116

prezidenta. Druhá část se týká smrti prezidenta. Pokud zemře, ať přirozenu či násilnou smrtí, bude vládnout šedesát dní sbor poradců, kteří ze svého středu vyberou nástupce, o němž bude hlasovat parlament. Pokud se spojí všechny tyto faktory, mohlo by to vypadat tak, že bude zabit prezident, někdo výmluvný přesvědčí většinu vlády o svých schopnostech a pak bude cesta k vládě volná. Aaron Mandela je jistě skvělý vnuk skvělého děda, ale jak se všeobecně ví, unikl již šesti atentátům. Není proto tak oblíben jako jeho děd Nelson. Atentáty byly v pěti případech bombové, při posledním na jaře 2006 byl na střeše Travel&Bussines Centra v Johennesburgu chycen odstřelovač. Než stačil kdokoliv ze speciálních sil něco udělat, rozkousl muž kyanidovou kapsli, kterou měl přichystanou v ústech. Po podrobné prohlídce těla nebyly nalezeny žádné doklady, jen na pravém předloktí měl vytetována slova Nový bílý svět. Potud znalosti nás všech. Ale co to je Nový bílý svět (dále jen NWW) a kdo za tím stojí? Nebylo zrovna jednoduché vypátrat podrobnosti, a myslím, že zlomeniny nohou po skoku ze třetího patra jedné staré budovy v centru Kapského města, kde měla organizace NWW schůzku, hovoří za vše. Pokud bych neskočil a se zlomeninami se nevybelhal na rušnou ulici, nikdy bych tento článek nenapsal, protože bych ležel nejspíše s prostřelenou hlavou na mořském dně. Takže NWW je teroristická, rasistická skupina, která je zaměřená na obnovu Apartheidu – tedy nadvlády bílých nad černochy v Jihoafrické republice, a je vedena snahou „zabílit“ zem. Jak jsem vypátral, lze jí přičíst vlakové neštěstí u Kapského města, kdy zahynulo přes tisíc lidí, převážně černochů, dále pak výbuch v diamantových dolech v Pretorii nebo zmiňované bombové atentáty na dosavadního prezidenta Aarona Mandelu. Pokusil jsem se vypátrat i finanční toky do této skupiny, a k mému údivu jsem narazil na peníze, které hýbou arabským světem, tedy peníze islámských radikálních vůdců, drogových kartelů a dokonce i islámských duchovních vůdců, taktéž silně pravicově orientovaných. Je s podivem, jak rychle je jak finanční, ale hlavně hmotná pomoc dopravována do Jihoafrické republiky. Je nasnadě vyřešit rovnici, která nám vychází z tohoto příběhu, a sice islámský terorismus, hnutí NWW a ponorka inženýra Strowinského. Nemohu stoprocentně tvrdit, že mezi tyto činitele patří rovnítko, ale snad několik čísel a faktů na závěr. Do JAR se nesmí dovážet zbraně, mezinárodní embargo platí do odvolání. Jak je tedy možné, že se při hranicích se Sjednocenou středoafrickou republikou nalézají bunkry, sklady zbraní a střeliva všech typů a ráží? Je jich tolik, že pokud vyšetřovatelé či armáda nějakou skrýš objeví, další dvě nové přibydou? Proč převažují zbraně arabské provenience a především – jak se dostanou do země? Myslím, že odpovědí může být jednoduchá rovnice.<<

117

Dočetl jsem článek, odložil časopis a zabořil se do křesla. Zavřel jsem oči a pomalu jsem domýšlel všechny souvislosti. Strowinsky potřeboval rychlý, neviditelný a nezávislý dopravní prostředek pro své plány. Aby odvedl pozornost celého světa zničil několik desítek bezbranných lodí, Atlantickou flotilu, Clash a přitom budoval svůj podvodní příbytek na kótě 122. Odtud vyrážel na své cesty, především do arabského světa. Přes Atlantský oceán nechtěl či nemohl z důvodu husté lodní a dokonce i ponorkové dopravy. Volil tedy cestu Tichým oceánem, Arabským tunelem na pobřeží arabských států, kde zřejmě nakládal zbraně, poté kolem afrických břehů až na hranice Jihoafrické republiky. Druhá ponorka mu dělal průzkum příštích tras a fungovala jako odvaděč pozornosti. Možná pašoval i zbraně odjinud a měl smluvená místa, kde zboží překládal, tak, jako jsme ho zastihli i my na obratníku Kozoroha. Když se dozvěděl o Clifovi, poslal na Clash Dannyho, aby nás mohl sledovat a ve vhodnou chvíli zničit. Jak to vše dopadlo si velmi dobře pamatuji. Z toho všeho mi vyplynulo jediné. Strowinsky je pašerák zbraní, ovšem světového kalibru, který je navíc rasistou, hnaný kupředu neskutečnou záští vůči černochům. Došlo mi dokonce i proč s ním nepracoval jediný černoch, jak mi Clif často vyprávěl. Podíval jsem se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na osm. Objednal jsem si kávu a čekal na Ala. Byl přesný jako chronometr, a ve tři čtvrtě na devět jsme byli po výtečné večeři. Vše jsem Alovi podrobně převyprávěl a ukázal mu onen článek. Přítel si nedělal přílišné výčitky, časopis strčil do bundy a po zaplacení útraty ho odnesl na pokoj. Domluvili jsme se na desátou hodinu v přístavu. Stál jsem u přístavního mola a dělal jsem to nejlepší, co mne napadlo. Totiž nic. Totiž, jen jsem se potuloval a zdánlivě bezcílně prohlížel kotvící lodě. Na historické zvonici u přístaviště automatika rozhoupala desetkrát zvonek, když mne kdosi pevně uchopil za zápěstí. Podvědomě jsem se vykroutil a napřáhl k úderu. „Dobrý, moc dobrý reflex, Ashi!“ uslyšel jsem Alův pobavený hlas. „Měl jsi mne držet ještě chvíli, tak jsem tě uhodil! To jsou mi vtipy!“ „Promiň, podívej, náš drobeček nic nedělá, jen smutně stojí a očičkama mžourá!“ usmál se Al a ukázal rukou na obrovskou temnou hmotu před námi. Byla to samozřejmě Agnetha, a její přítomnost prozrazovala jen poziční světla na přídi a zádi. Byla tma, kterou Al označil jako „hustou k jídlu“. Nikde nikdo v celém přístavu nebyl. „Když oni nechtějí na zem, půjdeme my k nim! Co říkáš, Ashi, na malou zdvořilostní návštěvu?“ zašeptal Al a ukázal na kotevní řetěz, bůh ví proč ledabyle visící z průvlaku v pažení. Ihned jsem pochopil přítelův smělý kousek a musím říci, že se mi zamlouval. Pokýval jsem na znamení souhlasu. Počkali jsme ještě deset minut, a když se v celém přístavu nehnula ani noha, začali jsme v naprosté tichosti a opatrnosti šplhat po obrovských okách kotevního řetězu. Srdce mi prudce bušilo až

118

v krku, chvěl jsem se vzrušením z nebezpečí a neustále jsem poslouchal, zdali neuslyším nějaký podezřelý hluk. Po deseti nekonečných minutách mezi nebem a vodou jsme byli konečně na palubě. Schovali jsme se pod plachtu, která kryla na palubě jakési bedny. Všude vládlo hrobové ticho, rušené jen údery našich srdcí. „Zkusíme kapitánský můstek, Ale!“ špitl jsem a ukázal na palubní nástavbu, tyčící se asi třicet metrů od nás ve středu paluby. Přítel zakýval hlavou, a pod rouškou tmy jsme vyrazili kupředu. Předtím jsme si vyzuli boty, abychom podrážkami neklapali po ocelových plátech paluby. V několika vteřinách jsme překonali vzdálenost mezi naším úkrytem a velínem. Vyšplhat schody a opatrně se vkrást na velitelský můstek bylo dílem okamžiku. I přes houstnoucí tmu jsem rozeznal kormidelní kolo a ovládání motorů. Slabě fosforeskující přístroje vydávaly strašidelné světlo. Našli jsme kapitánovo místo. Kožené křeslo a před ním police s doklady. V podřepu jsem se k němu proplížil a ve svitu Alovy modré svítilny jsme listovali lodní dokumentací. Našli jsme lodní doklady, lékařská potvrzení, seznam posádky, většinou evropské národnosti, jen nákladové papíry chyběly. Zdálo se, že se od nás štěstí znovu odvrací. Al zhasnul lampičku a chystali jsme se zmizet z můstku, když nás přimrazil k podlaze zvuk kroků, stoupajících po schodišti. Rychle jsme se schovali za rádiový panel, když celý velín ozářil jas ze stropních světel. Mimoděk jsem zavřel oči před přívalem paprsků. Když jsem je znovu otevřel, skrze mezeru mezi krycími plechy jsem uviděl muže. Došel až k nám, tedy k rádiovému panelu, a zapnul ho. Chvíli ladil různé frekvence, až ustal šum z reproduktorů a ozvalo se zapípání, značící naladění požadovaného kanálu. Muž, zřejmě kapitán lodi, vzal širokou rukou mikrofon a promluvil hrubým hlasem: „Havrane, tady Mojžíš! Spojení!“ „Mojžíši, tady Havran, mluv!“ „Vše podle plánu, dárky jsou zabaleny a předány, zítra ráno je veze karavana k čekajícím. Všude klid!“ „Díky, Mojžíši, skvělá práce! Odjezd nejpozději do tří hodin po odchodu karavany, místo setkání Nový Zéland, Timaru. Další relace 5.února na cestě ve dvacet dva hodin. Havran končí!“ „Mojžíš rozuměl, konec!“ Muž vypnul rádio, odkudsi vytáhl láhev whisky a napil se. Pak si odplivl, zaklel něco v neznámém jazyce a odešel. Počkali jsme deset minut. Na lodi zavládlo opět hluboké ticho. Zdálo se, že tma pohlcuje všechny zvuky. Proplížili jsme se jako stíny po palubě až k průvleku kotevního řetězu. S vynaložením značného úsilí jsme se dostali zpět na betonovou hráz přístavu a pod rouškou temnoty vyrazili pryč. Na konci překladiště mne Al zastavil a přerývaným hlasem mi pošeptal: „Myslím, že o tuhle karavanu bude mít zájem policie!“

119

Přikývl jsem. Ještě v noci jsme probudili policejního prezidenta a všechno mu vypověděli. Spolu s ním jsme vytvořili jednoduchý plán, jak zastavit pochod karavany se zbraněmi. Pouze na otázku, odkud že jsme přišli, jsme byli nuceni zalhat. Ale dobrovolní míroví aktivisté není příliš velká lež. O spojení se Strowinskym jsme pochopitelně pomlčeli.

120

XIV. COOKŮV PRŮLIV V půl čtvrté ráno, dne 3.února, jsme se spolu s Alem ocitli za Walvis Bay. Prošli jsme přístavištěm a pokračovali na smluvené místo, kde nás měl čekat ukrytý člun. Temnou nocí zářily tisíce a tisíce hvězd, a také měsíc nechtěl přijít zkrátka. Tenký srpek znovu se rodící luny posílal své chladné, bílé světlo na pobřeží, kde jsme se nacházeli my. Pod nohama nám skřípal písek promísený se štěrkem a zbytky ulit a koster mořských živočichů. Kouzelná chvíle pro romantiky, ovšem my jsme museli být obezřetní, a co chvíli jsme se zastavovali a naslouchali, jestli za námi někdo nejde. „Támhle!“ zdušeně vykřikl Al a ukázal na temnou siluetu, asi padesát metrů před námi ukrytou pod pobřežními skalisky. Rozběhli jsme se a během několika málo minut jsme spustili na moře člun z naší ponorky. Clifovi muselo dát zajisté mnoho práce ho sem dopravit a pak se vrátit zpět na Evu, nicméně člun zde byl a ponorka dozajista na smluveném místě. Tyto myšlenky proudily mou hlavou, když jsme veslovali od břehu. Po několika silných záběrech nám splynula linie pobřeží a hladina moře. Podle kompasu jsme drželi západní kurs, Al zapnul radiomaják, ukrytý v přídi a čekali jsme, až Clif u přístrojů zachytí naše vysílání. Náhle Al vyhrkl: „Ashi, dívej se!“ Stočil jsem pohled daným směrem a ztuhnul jsem. Přímo proti nám, ve vzdálenosti přibližně dvou až tří set metrů, zářila poziční světla lodi. Náhle se asi deset metrů od člunu objevila část anténního systému, poté pozorovací věž a nakonec i část paluby Evy. Z otevřeného průlezu se smál Clifův obličej. „Vítám vás, pozemské krysy…!“ zasmál se přítel. Místo radostného uvítání se mu však dostalo jen strohého výkřiku. „Clife, potop se, rychle!“ zakřičel jsem a ukázal za člun. Clif nejprve ztuhl, ale během krátké chvilky sjel po žebříku do velína, uzavřel poklop a za zádí ponorky se objevil bílý pruh zpěněné vody. Zároveň se začal potápět. Zatímco se Eva ztrácela pod hladinou, oceánský kolos se blížil. Už jsme rozeznávali osvícené detaily na palubě. Na únik bylo pozdě. Z výšky kapitánského můstku náš člun nebyl vůbec postřehnutelný, navíc černá barva ve tmě není tolik vidět. Pochopili jsme, že na únik je pozdě. „Ale, kotvící lana na levoboku! Je to naše jediná šance!“

121

Přítel přikývl a nasadil si rukavice. Já učinil totéž a odevzdaně jsme čekali na příďovou vlnu, která nás notně pohoupe. Pak jsme se chtěli chopit vesel a dostat se k levoboku a tam se zachytit visících provazů, neboť vír za mohutnou zádí by nás dozajista strhnul pod hladinu, tam, kde pracují lodní šrouby. Obrovská masa oceli se šinula proti nám, když mi Al cosi naznačil. Ano, opravdu, loď se počala stáčet přídí na volný oceán. Aniž bychom ztráceli jediné slovo, vrhli jsme se k veslům a divoce zabrali. Myslím, že světové rekordy v rychlostní kanoistice a veslování se otřásly v základech. Periferně jsem zaregistroval ohromný orezlý bok a na něm čerstvě natřené jméno lodi. Agnetha! Poté mocný vír za šrouby, se kterým jsme se málem nevypořádali, a pak už jen několikeré silné zhoupnutí nás uvedlo do reálného světa. Zachránili jsme se, žijeme! Leželi jsme na dně člunu a prudce oddychovali. Během těch několika minut, kdy jsme odpočívali po tom nadlidském výkonu, se tiše vynořila Eva a Clifův hlas nám zněl jako uklidňující melodie. „To bylo o fous, přátelé! Jste v pořádku? Ve velíně je teplý čaj s brandy!“ „Sem s ním, Clife!“ zavolal Al. „Kdepak, až pěkně v suchu. Musíme uložit člun a nařídit nový kurs. Pokud mne oči neklamaly, málem nás dostala loď jménem Agnetha!“ Vše, co Clif řekl, byla pravda. I o tom čaji s brandy. Vytáhli jsme člun na palubu, upevnili ho v jeho lůžku na hřbetě lodi a dokonale utěsnili voděvzdorným potahem. Poté jsme uzavřeli dvoukřídlý kryt a zajistili ho proti vniknutí vody. Slezli jsme do velína, pili čaj a vypověděli Clifovi vše, co jsme zjistili a podnikli. Přítel nevěřícně kroutil hlavou, a když si přečetl článek novináře Sinclaira, bylo mu vše jasné. Nastavili jsme kurs pro sledování záhadné lodi Agnetha, která vyložila ze svých útrob náklad zbraní, jenž však nedorazil na místo určení. Policie z Walvis Bay byla proti. Sám za sebe mohu říci, že jsem byl rád zpět na palubě naší lodi. Pozemský život mi přišel velmi uchvátaný a to, co jsme prožili během pár dnů v přístavu mi úplně stačilo. Odvykl jsem shonu a ruchu. Moje kajuta a přímo božský klid pod hladinou byly jako medový balzám. Nový kurs nás vedl na jihovýchod, do vod Indického oceánu. A protože Agnetha pluje velmi pomalu, snad by neškodilo říci si několik zajímavostí i o tomto vodstvu. Jak je všeobecně známo, Indický oceán je ohraničen na severu Arabským poloostrovem, Indií, a nyní již Sjednocenou vietnamskou republikou. Na západě omývají vody oceánu africké břehy po celé severojižní straně od Rudého moře po Střelkový mys. Jižní část Indického oceánu je ochlazována mrazivým podnebím Antarktidy a východní hráz mezi dvěma oceány tvoří Austrálie, Jávské souostroví a Sumatra. Co se týče statistických údajů, je Indický oceán druhým nejhlubším, a se svojí průměrnou hloubkou tři tisíce sedm set deset metrů zaostává za Pacifikem pouze o sedmdesát metrů. Jedno prvenství však má. Je nejslanějším mořem na Zemi, a tuto skutečnost jsme pocítili při výměně filtrů v rozvodech vody naší ponorky.

122

Stejně jako každé moře či oceán, i Indický oceán má svoji historii, která je nesmírně bohatá na různé příhody, které zná celý svět.Některé si připomeneme, protože opravdu stojí za připomenutí. Na počátku mořeplavby byl tento oceán využíván převážně Mongoly, kteří na svých džunkách, lodích na svou dobu výtečně vybavených – považte, vždyť měly kormidlo a kompas – a které dodnes nezměněny brázdí pobřežní vody Jihočínského moře, vypluli k invazi do Japonského císařství. Ta se jim podvakrát nepovedla, a tak se roku 1281 Japonsko nestává součástí impéria chána Kublaje. Na vině však také byl kamikaze, „Boží vítr“, ve své podstatě tajfun, jenž rozmetal silné mongolské invazní loďstvo. O dvě století později uspořádal čínský admirál Čeng – cha v letech 1405 až 1431 sedm, na svou dobu obrovských, výprav do Indie, Perského zálivu a Afriky. Tentokráte nešlo o dobyvačné expedice, ale, řečeno moderní terminologií, o reklamní cesty, které měly jednak zmapovat neznámá místa, jednak ukázat moc Velké čínské říše. Mezi samozřejmé obyvatele přímořských oblastí a uživatele vodstva oceánu patřili Indové s rozvinutým obchodním stykem s ostatními pobřežními národy, a také Arabové, kteří jako výborní obchodníci dokázali vydělávat svá jmění na styku evropské a asijské kultury, když se osvědčili jako výborní přepravci zboží. Veškerý arabský svět plavil své zboží na bachratých plachetnicích, kterým říkali, a dodnes také říkají, dhau. Výrobu těchto staletími prověřených soumarů moře můžeme spatřit v Ománu a ještě v několika dalších arabských státech. Evropané dokázali ponořit kýly svých lodí do vln Indického oceánu až mnohem později, a sice ve 14. a 15. století, kdy především Portugalci, coby vynikající mořeplavci, pronikli svými odvážnými výpravami kolem mysu Dobré naděje a východoafrického pobřeží směrem na sever a poté do Indie a zajistili Evropě nový přísun tehdy vzácných druhů koření, látek či vzácných kovů. Pokud bychom chtěli znát jména odvážných kapitánů, tak to byli v první řadě Bartolomeo Díaz, Vasco da Gama či Pedro Alvarez Cabral. Další cesty odvážných Portugalců pak vedly na Jávu, Sumatru a později až do Japonska. Námořní cesty se velmi zkrátily, a tudíž zlevnily, po otevření Suezského průplavu. Stalo se tak v druhé polovině 19.století, kdy jej francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps vyprojektoval a řídil jeho výstavbu. Další historie už je známá. Je s podivem, a možná velkým štěstím, že se Indickému oceánu téměř vyhnuly všechny války ve 20. století. A tak se v hlubinách,v chladu a temnu, rozpadá nepatrný zlomek ze všech potopených lodí, ponorek či letadel, které se tehdy po hladinách oceánů pohybovaly. Ráno 5. února jsme se sešli ve velíně. Clif přinesl čaj s trochou brandy a společně jsme posnídali. „Přátelé“, začal jsem, „máme před sebou nelehký úkol. Loď Agnetha pluje velice pomalu k Austrálii, a naše plavba začíná být pro mne velice stereotypní. Musíme však vydržet, vyčkat na vhodný okamžik a udeřit. Zavazují nás k tomu

123

odkazy našich přátel z Clashe a ostatních míst planety, kde zasáhl Strowinsky, čekají na naši pomstu!“ „Ashi, kdybych zůstal poslední, půjdu pevně za naším cílem!“ řekl jistě Clif. „A já také!“ doplnil Al. „Mám návrh, ale chtěl bych znát váš názor. Strowinsky chce předat dnes v deset hodin večer další instrukce veliteli lodi Agnetha. Půjde zřejmě zase o dodávky zbraní. Pokud se nám podaří zachytit tuto zprávu, a zjistíme tak místo další vykládky, můžeme Agnethu předhonit a informovat policii či jiné složky v určeném místě.“ „Výborný návrh, Ale. Avšak pokusím se tvůj dobrý plán proměnit v ještě lepší. Pokud zjistíme další schůzku těch dvou, potopíme Agnethu a na domluvené rande připlujeme my a rozdáme si to přímo proti sobě!“ dořekl Clif. „Skvělé. Ale co když se nám nepodaří tu zprávu zachytit?“ zeptal jsem se. Clif se ke mně otočil a prostě řekl: „Zachytíme!“ A já mu věřil, neboť to byl Clif. Bylo krátce po půl desáté, když se Eva vynořila na hladinu oceánu. Nemuseli jsme být přehnaně opatrní, neboť podle údajů z radaru jsme byli naprosto sami v okruhu tří set kilometrů. A někde na hranici dosahu našich přístrojů plula velmi pomalu Agnetha, a nebezpečí, že nás objeví jejich radar, bylo velmi malé. Obzor byl pustý a mírné vlny jen neznatelně pohupovaly ponorkou. Rádi jsme vyšli na palubu a vdechovali zdravý mořský vzduch. Příjemné, vlhké teplo nás téměř vyzývalo k nečinnosti. Rád jsem podlehl a usadil se pohodlně na překryt člunu. Clif přinesl odkudsi doutníky a spolu s Alem mi otrávili ovzduší. Ale nezlobil jsme se. V ponorce platil přísný zákaz kouření, a tak jednou za čas mohli přátelé podlehnout této jediné neřesti, kterou měli, a já jim to neměl za zlé. Vím, že je to velmi náročné, sdílet téměř půl roku malý prostor se stále stejnými lidmi. Ne nadarmo existuje výraz ponorková nemoc, ale nás od ní naštěstí chrání společný cíl, který vyžaduje od nás všech profesionální přístup, vysoké nasazení, a přirozeně přináší velké vypětí. S úsměvem jsem sledoval ty dva kuřácké labužníky, jak se chvílemi ztrácí v oblacích modravého dýmu. Rozhlédl jsem se po hladině a vzpomenul na dávné mořeplavce a objevitele, které masa vody kolem nich často uváděla do pocitu malomyslnosti a beznaděje. Oni neznali, a ani nemohli znát, pohodlí Evy, nebo třeba jen výletních lodí, bojovali s přírodou a sami sebe překonávali v hrdinství na otevřených palubách karavel, šalup, džunek či galeon. A samozřejmě také vítězili, i když ztrát bylo nepoměrně víc.

124

My nemusíme svádět kruté boje o přežití s přírodou, ale s lidmi. A věřím, že i my náš boj dovedeme k vítěznému konci. Po výtečné večeři jsem si vyhledal naši současnou polohu v elektronické mapě. Nacházeli jsme se nyní na 32° jižní šířky a 58°46´ východní délky. Za zádí nám zůstal mys Dobré naděje a před námi se rozprostíralo přes šest tisíc kilometrů k Austrálii a ještě dalších dva tisíce šest set kilometrů k Novému Zélandu, k přístavu Timaru, který Strowinsky určil jako místo setkání. Při rychlosti, kterou jsme byli nuceni dodržovat, jsem odhadl délku plavby na více než dvacet dní. „Musíme tam být dříve. Jenom co se zařídíme podle té odposlechnuté zprávy, vyrazíme nejkratší trasou k Timaru!“ řekl rozhodně Clif, když jsem mu oznámil odhad délky naší plavby. „Souhlasím, Clife. Musíme, a proto si upravíme kurs po ortodromu.“ „Ortodrom si nechte na jindy, teď musíme hlavně zachytit tu zprávu!“ zavolal Al od řízení. Můj pohled se stočil na hodiny. Bylo devět večer. „Kde je teď Agnetha?“ zeptal jsem se Clifa, který sledoval radar. „Necelých tři sta kilometrů východně. Tam naše radiopřijímače jen tak tak dosáhnou!“ upozornil Clif. „Takže je to jasné, přátelé! Plný výkon vpřed, hloubka padesát metrů!“ křikl Al a uvedl svá slova ve skutky. Eva doslova poskočila vpřed, když se oba šrouby roztočily do nejvyšších obrátek a plnou silou nás hnaly po neviditelné stopě pašerácké lodi. Po nějakých deseti minutách jsme dosáhli maximální podhladinové rychlosti.Radar sledoval stopu Agnethy jako lovecký pes a nehlásil žádné změny v kurzu ani rychlosti.Stále plula po třicáté osmé rovnoběžce rychlostí dvaceti kilometrů v hodině.V devět hodin padesát minut začal Al brzdící manévr a zároveň Evu vynořil.Dvě minuty před desátou hodinou večerní se na pusté hladině oceánu objevila pozorovací věž naší ponorky, necelých dvě stě kilometrů od našeho cíle. Clif zapnul nahrávací zařízení. S netajeným napětím jsme čekali, zda se podaří zachytit Strowinského vysílání. V deset hodin pět minut nám počítač oznámil konec nahrávání. „Musíme nechat program zpracovat všechny zprávy z okruhu dvou set kilometrů. Podle mého soudu to bude hotové tak za osm až deset minut. Záleží na frekvenci vysílání, ale doufám, že se v pustině Indického oceánu v deset hodin večer nikdo moc nevybavuje.“ pousmál se Clif, vzal si šálek s čajem a pohodlně se opřel do křesla.

125

Al jen zavrtěl hlavou, když zaslechl z Clifových rtů melodii od Beatles, a dál nervózně přecházel po velíně. Ale Clif se protentokrát pletl. Vyhodnocovací program byl velmi rychlý a již po dvou minutách jsme měli výsledek. „Tak, a máme to, přátelé! A jak kdysi zpíval Freddie Mercury z Queenů – Show must go on!“ vykřikl radostně Clif a spustil záznamové zařízení. Velín ponorky zaplnil Strowinského sytý hlas. „Mojžíši, tady Havran, k plánu!“ „Havrane, Mojžíš slyší!“ „Příští náklad 25. února v Cookově průlivu, pak do Timaru. Zde bude přestávka dva dny. Odplutí 27.února ve dvacet dva hodin přesně, směr ostrov Hannover. Zde vykládka, formality vyřízeny. Cesta je čistá!“ „Mojžíš rozuměl. Konec!“ „Havran končí!“ V Evě bylo strnulé ticho. Pak jsem zlověstně zašeptal osudovou větu: „Ale, připrav torpéda. Bude karneval!“ Přítel zakýval hlavou na znamení souhlasu a odešel do torpédové místnosti. „Clife, střední rychlostí vpřed, hloubka patnáct metrů!“ I tento rozkaz byl splněn. Ponorka se pomalu blížila ke svému cíli. Radarový odraz ji neomylně vedl ke svému cíli jako lovce ke kořisti. Překonat necelých dvě stě kilometrů k Agnethě byla otázka přibližně čtyř hodin. Během této doby Al připravil čtyři torpéda k vypuštění, Clif se ani na okamžik neodchýlil z trasy a mně hlavou vířily reje vtíravých otázek. Jak dopadne útok? Co až se setkáme se Strowinskym? Kam až budeme nuceni zajít? Jaké prostředky budeme muset použít? Přežijeme? V hlavě mi hučelo jako v úle. Teprve chladná sprcha dokázala zklidnit mé podrážděné nervy. Vrátil jsem se nazpět do velína. Clif a Al seděli v křeslech a pili whisky. „Ashi, vše je v pořádku!“ hlásil Clif. Al se přidal se svým úsměvem a zvednutým palcem nahoru. „Díky, přátelé! Jsem trochu nervózní, jak to vše dopadne. Co Agnetha?“ „Je od nás čtyřicet kilometrů severovýchodně. Nacházíme se v nejpustší části Indického oceánu. Radar v okruhu tří set kilometrů nezaznamenal žádný objekt pod vodou, na hladině ani ve vzduchu.“ „Za hodinu bude po všem. Už aby to bylo za námi! Bůh nám žehnej!“

126

„Ashi, ty snad nechceš…?“ „Promiň, Clife, ale představa těch lidí na lodi…“ „…kteří vozí zbraně jiným, z jejichž vzájemného vraždění mají osobní prospěch?!“ dořekl tvrdě Al a drsně mi vrátil ztracený klid. Na palubních hodinách svítil čas dvě hodiny deset minut ráno. Eva stále plula na úrovni periskopové hloubky, tedy v patnácti metrech. Clif byl usazen v řídícím křesle a svíral ovládací joystick. Al zaujal místo u panelu řízení torpédové palby. Vysunul jsem periskop a uviděl Agnethu. Poziční světla udávala jasně její polohu. Plula pomalu, čímž nám umožnila zaujmout nejvýhodnější palebné postavení. Vyvážili jsme ponorku a do zadních nádrží přibrali trochu vody. Tím jsme získali mírně zdviženou příď a po opětovném vyvážení Eva strnula ve vyčkávací pozici. Deset minut před půl třetí vplula nákladní loď do prostoru, kam směřovala naše torpéda. Na periskopu jsme odečítal odchylku nutnou k zásahu. „Oprava pro první torpédo – deset stupňů! Pal!“ Ozvalo se prudké zasyčení stlačeného vzduchu, vypuzujícího z lůžka svůj smrtící náklad. „Torpédo ve vodě, setkání s cílem dvanáct vteřin. Oprava pro druhé torpédo – dvanáct stupňů. Pal!“ Díval jsem se na loď, kterou jsme odsoudili k záhubě. Slabé pípání počítalo dobu do výbuchu. Pak se ozval dlouhý signál a současně s ním u boku Agnethy vyrazil vodní sloup. Poté vzduch roztrhla dunivá exploze. Vodní výtrysk se změnil na ohnivou kouli. Viděl jsem, jak se silou výbuchu zhroutil prostředek lodi. A další dlouhé pípnutí. Další výbuch, tentokráte na zádi. Torpédo zřejmě našlo dostatečný odpor k výbuchu a ve změti ohně, kouře a železných mnohatunových špon se utrhla celá záď nákladní lodi. Agnetha hořela a velmi rychle nabírala vodu. „Vynořit!“ řekl jsem tiše a sklopil periskop. Eva vyplula nad hladinu, asi pět set metrů od umírající lodi. Vyšli jsme na palubu a dívali se na dílo zkázy, kterou jsme způsobili. Oheň jasně ukazoval, jak se loď potápí. Náhle tmu prosvětlil jasný blesk dalšího výbuchu. Agnetha se rozlomila vedví a během několika vteřin zmizela pod hladinou. Dunivý zvuk, poslední requiem za pašeráckou loď, dolehl posléze k našim uším. „Sklad pohonných hmot!“ řekl temně Clif a sešel do útrob ponorky. Přišli jsme po chvíli za ním. Bylo nám více než jasné, že tohle inferno nikdo nemohl přežít.Smrt si přišla pro námořníky v noci, tiše a rychle. Dopluli jsme doprostřed místa, kde ještě před několika minutami plula loď. Trosky narážely do boků ponorky.

127

Nikomu z nás se nechtělo na palubu. Až Al se odhodlal a vyšplhal vzhůru. Během několika chvil byl zpět. „Nikdo živý. Jen plovoucí trosky a roztrhaná těla námořníků. Clife, prosím, odpluj, než se objeví žraloci!“ řekl zastřeným hlasem a odešel do své kajuty. „Oni také měli podíl na…vraždách!“ řekl Clif, těžce hledaje to správné slovo. Pak odjistil kohouty hlavních nádrží a nepohyblivá ponorka klesala do hlubin, jako mé svědomí do nitra mé duše. „My nevraždili, Clife! Spravedlivý trest není vražda!“ zašeptal jsem a stiskl příteli rameno. Odešel jsem do své kajuty, kde jsem skryl hlavu do polštáře a nechal své emoce vytrysknout. Plakal jsem. Nad vším, co nás potkalo. Po notné chvíli jsem usnul vyčerpáním. Nazítří, 6. února, jsem se probudil velmi pozdě. Bylo něco po půl druhé odpoledne. Posadil jsem se na lůžku a naslouchal. V lodi se neozýval jediný zvuk. Bylo jasné, že Eva nepluje. Odpočívala v hlubině po náročném dni a hlavně noci, jako mí přátelé. Skoro se zdálo, že si chce v hlubinách čistého oceánu smýt špínu a očistit své jméno. Dal jsem si sprchu a pak odešel do velína. Tady jsem nalezl Clifa, jak spí v křesle u panelu řízení. Rychloměr ukazoval nulu, hloubkoměr pak dvě stě padesát metrů. Lehce jsme se dotkl přítelova předloktí. „Clife, vstávej. Je čas k obědu!“ „Ashi? Cože? K obědu? Kolik je hodin?“ mumlal rozespale Clif a protíral si oči. Pak se podíval na hodiny. „Máš pravdu, kolem druhé odpoledne by se hodilo udělat něco pro svůj žaludek.“ řekl, když se probral úplně. Do velína přišel i Al. Protáhl se a zívnul. „Dobré ráno všem!“ zahlaholil jasným hlasem, ve kterém už nezněl onen smutný přízvuk včerejší noci. „Co se děje?“ ptal se užasle, pozorujíc naše rozesmáté tváře. „Myslím, že ten, kdo si plete poledne, večer a ráno, nemůže obsluhovat ponorku! Jsou dvě hodiny odpoledne!“ smál se Clif. Po obědě jsme se vynořili, asi dvacet kilometrů východně od včerejšího smutného místa. Vyšli jsme na palubu a rozhlédli se po klidné hladině oceánu. Slunce svítilo a tváře nám chladil čerstvý větřík. Clif chvilku přecházel sem a tam po palubě. Náhle zvolal: „Už vím, co nemáme ve výbavě!“ „A co, Clife?“ otázal jsem se bezelstně. „Rybářský prut! Mám velkou chuť si zarybařit!“

128

Al na mne významně zamrkal. Tušil jsem nějaký vtip. „Víš, Clife, ono rybařit na Temži či na jezerech je jiné, než chytat ryby na moři. Jeden můj přítel mne kdysi pozval na lov mořských ryb. Vypluli jsme z přístavu na otevřené moře, přítel mne posadil na stoličku, která je upevněna do paluby, připnul mi ke speciálnímu opasku lano s karabinou a dlouhý, pevný prut. Nahodil jsem do vln za lodí a čekal. Přišel první záběr. Zasekl jsem, a co si myslíš, že jsem ulovil? Mořskou pannu, asi tak osmdesátiletou a přinejmenším stokilovou. Sprostě mi vynadala a pak mne chtěla…“ Víc už Al nestačil říct. Clif se rozběhl a narazil do přítele plnou vahou svého těla. Oba skončili ve vlnách, asi tři metry od lodi. Al se smál na celé kolo a Clif se snažil vylézt zpět na palubu ponorky. Podal jsem mu ruku, avšak přítel místo aby vylezl, stáhl mne sebou do vody. Mokří, ale uvolnění jsme vylezli zpět na loď a odešli se převléci. Sešli jsme se opět ve velíně. Posadil jsme se k řízení lodi, a po ortodromu, který jsem zadal do naváděcího programu, se naše loď rozjela vstříc střetnutí, jak jsem doufal, poslednímu, do Cookova průlivu. Od 6. do 24. února jsme pluli pohodlně po nejkratší trase. Přepluli jsme Indický oceán, opatrně se propletli nebezpečnými korálovými útesy u Austrálie a v pět hodin ráno, 25.února jsme zakotvili bezpečně na písečném dně Cookova průlivu, v hloubce necelých tří set metrů. Měl jsem poslední službu, stabilizoval jsem loď a zajistil ji proti odnesení podmořským proudem několika tunami vody navíc. Pak jsem zapnul pasivní radar, který pouze přijímal pohyblivé podněty z okolí a šel si lehnout. Spal jsem snad jen dvě hodiny, když mne chvatně budil Clif. „Vstávej, Ashi, show začíná! Máme ho tady, bastarda!“ Bylo mi, jako kdyby mne někdo polil ledovou vodou a zároveň mi do těla vpustil elektrický proud. Vyskočil jsem a vyběhl za Clifem do velína. Al seděl u radaru a kýval hlavou. „Jak to zpíval Freddie? Show must go on? Tak je to tu! Ponorka inženýra Strowinského pluje přímo k nám. Podívejte!“ Zadívali jsme se na obrazovku. Ve vzdálenosti osmdesáti kilometrů se blížil velký bod. Každou minutou se přibližoval středu radaru, tedy k místu, kde jsme se nacházeli my. „A nemůže to být velryba? Nebo jiná ponorka?“ opáčil jsem nedůvěřivě. „Ashi, kdo by plul do Cookova průlivu zrovna dnes?“ vrátil mi otázku Al. „Máš pravdu. Připravíme mu uvítání s ohňostrojem. Jaký je stav torpéd?“ „Připravena na práci.“ děl Al. „Clife, prosím k řízení lodi, jsi nejlepší, Ale, tvá starost jsou naše doručenky.“

129

„Provedu, kapitáne! Dneska nám neuteče!“ pousmál se Al a odešel připravit torpéda. Radarový kontakt byl stále jasnější a bližší. Po hodině plné nervozity se ponorka nacházela přibližně dvacet kilometrů od Evy. Sonar vyhodnotil zvuky, vydávané oním objektem a neomylně je přiřadil. Blíží se k nám zcela jistě ponorka inženýra Strowinského. Pocítil jsem mrazení v páteři, které během chvilky vystřídala vlna horka. Bude to dozajista poslední střet s naším protivníkem. Možná to nepřežijeme, ale jsme připraveni bojovat a zemřít. „Ashi, torpéda jsou aktivována!“ „Díky, Ale. Clife, palebná pozice podle kurzu cíle!“ „Rozumím, Ashi!“ Eva se lehce zhoupla, když Clif vytlačil část přítěže ze zadních nádrží. Otočil loď přídí k západu a ustálil v hloubce dvou set metrů. Radar nám ukazoval vzdálenost cíle, která nyní činila tisíc metrů. „Oprava pro první útok patnáct stupňů, připravit k palbě! Vzdálenost šest set metrů! Pal!“ Ostrý sykot nám oznámil spolu se zelenou kontrolkou úspěšný odpal. „Druhé torpédo, oprava deset stupňů! Pět vteřin do odpalu…pal!“ Další ostrý svist. „Obě torpéda ve vodě, Ashi! Směřují k cíli!“ hlásil Clif od radaru. „Ale, třetí torpédo, oprava pět stupňů! Pal! Už je blízko!“ „Ashi, točí se přídí proti nám!“ křikl Clif. „Čtvrté torpédo, oprava dva…“ nedořekl jsem, neboť lodí otřásla silná detonace a hned po ní druhá. Ohromná tlaková vlna po chvíli dostihla Evu a prudce s ní zacloumala. Pod vodou bylo slyšet skřípot, dunění, sykot a bublání. Můj pohled patřil Clifovi. Přítel byl zahleděný do obrazovky radaru. „Přístroje ukazují nepřátelskou ponorku pět set metrů od nás, pluje pryč směrem na severovýchod, rychlost třicet kilometrů v hodině.“ Zrudl jsem vzteky a zaťal prsty do opěradla Clifova křesla. „Ne, není nezničitelný, tohle není možné!“ křičel jsem a bušil pěstí do křesla. „Ashi, ticho, poslouchejte!“ volal Al od sonaru. „Co?“ „Ty ozvy!“

130

V šumu mořských zvuků, které Al pustil jako hlasitý poslech do velína, bylo slyšet temné, duté, kovově znějící rázy. Clif se pousmál a pokýval hlavou. „Myslím, že ponorka inženýra Strowinského dosáhla značného stupně opotřebení materiálu! Přesně, jak jsem předpokládal. Ale bylo to v pravý čas!“ V tu chvíli mi svitlo. Clifovy CD disky s pozměněnými daty! Strowinsky doplatil na přítelovu chytrost. „Zřejmě jsme ho netrefili proto, že byl nucen změnit kurs kvůli poruše. Ale musel to provést bleskově, a ještě stihl vypustit matoucí prvky pro torpéda. Je škoda, že byl na druhé straně. Byl docela schopný!“ Udiveně jsem pohlédl na Clifa. „Mluvíš v minulém čase?“ „Proč ne? Vždyť je mu nad slunce jasnější, kdože ho přivítal v Cookově průlivu, a také je mu jasné, že ho budeme pronásledovat a dorazíme ho!“ „Máš pravdu, Clife.“ „Dobrá, poslouchejte,“ ozval se Al, „náš cíl pluje severoseverovýchodním směrem, rychlostí třiceti kilometrů v hodině. Bude dobré, pokud vyrazíme za ním, aby nám zase někde nezmizel!“ „Jistě, Ale!“ souhlasil Clif. „Clife, řízení je tvé!“ „Díky, kapitáne!“ řekl s úsměvem Clif a posadil se k joysticku řízení. Eva začala postupně zrychlovat a vydala se z Cookova průlivu po stopě zmírající ponorky.

131

XV. 11 034 Sled událostí od torpédového útoku na podmořskou loď inženýra Strowinského byl velmi rychlý. Z Cookova průlivu jsme se vydali po sonarové a radarové stopě. Navdory Clifovu tvrzení, že soukolí převodů právě dokončilo svoji práci, pokračovala ponorka v cestě hlubinami vzrůstajícím tempem. Brzy jsme dosáhli podhladinového maxima, ovšem náš cíl plul neméně rychle. Jaký úchvatný hon! Dvě ponorky, ženoucí se přímo na sever v hloubce sta metrů rychlostí více než šedesát kilometrů v hodině a prudce manévrující mezi výčnělky dna! Během několika hodin jsme obepluli souostroví Vanuatu, patřící do Melanésie, poté jsme se stočili na severozápad kolem ostrova Santa Cruz k Tichomořským ostrovům. Vůbec jsme nezastavovali, neboť jsme hlídky u řízení střídali po osmi hodinách. Vzdálenost od Cookova průlivu právě k Tichomořským ostrovům čítá něco přes šest tisíc kilometrů, a my ji v šíleném tempu zvládli přeplout za méně než pět dní. Dne 2. března jsme se ocitli v místech, které ve mně, coby malém chlapci, budila vrcholnou úctu. Byli jsme na prahu oblasti hlubokomořských příkopů v Pacifiku. Nabyli jsme dojmu, že nás sem inženýr Strowinsky láká. Zřejmě chtěl, aby jeho cesta skončila v nejhlubší části světa. V místě ležícím na 11°21´severní šířky a na 142°12´ východní délky, v místě, kde ruská výzkumná loď Viťaz naměřila hloubku jedenácti tisíc třiceti čtyř metrů a prozatím určila největší změřenou hloubku v oceánech. A 3. března v devět hodin dopoledne se odraz na našem radaru náhle zastavil. Podle údajů dosedla ponorka na dno v hloubce sto čtyřiceti šesti metrů, přibližně deset metrů od hrany Mariánského příkopu. Vůbec jsme neotáleli. Dvě přesně mířená torpéda roztrhala a nadzvihla trup zmrzačené ponorky, která se po zádi sesula do chladné, temné hlubiny. Clif sledoval na radaru konec podmořské lodi, i inženýra Strowinského a jeho posádky. Pak tiše řekl: „Věřím, že již nikdy nepotkám nikoho, jako byl Harald Strowinsky!“ Posadil jsem se za řízení a stočil Evu přídí k ostrovu Clash.

132