SOUČASNOST A TENDENCE ENVIRONMENTÁLNÍHO ZDANĚNÍ V ČESKÉ REPUBLICE Zdeněk Hruška, Lilia Dvořáková ÚVOD Ekologické zdanění se rozvíjí již několik desetiletí, přičemž na důležitosti začalo získávat obzvláště s rozšiřováním Evropské unie a sjednocováním environmentálních cílů Evropské unie. Některé země Evropské unie zavedly environmentální daně ještě před schválením klíčové Směrnice 2003/96/ES a jiné státy přiměla k ekologizaci daňových soustav právě tato směrnice a Směrnice 2004/74/ES. Za průkopníky environmentálního zdanění v Evropě jsou považovány Švédsko, Finsko, Nizozemsko či Dánsko [3]. Jak uvádí Miranda [15] environmentální daně představují nástroj sloužící k internalizaci negativních externalit. Jedná se o negativní externality v podobě poškozování životního prostředí. Svátková [17] konstatuje, že environmentální daň by měla vyjadřovat náklady společnosti na odstranění negativní externality v podobě poškození životního prostředí. Environmentální zdanění se začalo vyvíjet již od sedmdesátých let dvacátého století. Hlavním impulzem pro toto legislativní opatření byl ekonomický růst spojený se zvýšenou spotřebou energie a výrobních zdrojů. Zvýšená spotřeba vedla k nadměrnému znečišťování životního prostředí a začalo hrozit nastolení tempa neudržitelného rozvoje.
1
METODIKA A CÍLE VÝZKUMU
Pro účely výzkumu byla provedena rešerše české a zahraniční literatury věnující se problematice environmentálního zdanění a udržitelného rozvoje. Výzkum zahrnoval analýzu a vyhodnocení dokumentů a statistických dat zveřejňovaných Celní správou České republiky a mezinárodní organizací European Environment Agency. Autoři rozvinuli výzkum prováděný v minulých obdobích, jehož výsledky byly publikovány v odborných časopisech a na vědeckých konferencích. Základními cíli provedeného výzkumu je identifikace klíčových atributů environmentálních daní, vymezení motivačního působení environmentálních daní na domácnosti i podniky. Dílčím cílem je charakteristika působení environmentálních daní v souvislosti s rozvojem environmentálních technologií a ekoinovací. Výzkum dále zahrnuje návrh postupu implementace environmentálních daní do daňové soustavy, kdy by měla být státem respektována základní kritéria vymezená v kapitole 4. Posledním cílem příspěvku je hodnocení aktuálního stavu environmentálního zdanění v České republice. Příspěvek byl zpracován s podporou projektu SGS-2013-040 Paradigma vývoje v 21. století a jeho vliv na chování ekonomických subjektů.
2
ATRIBUTY ENVIRONMENTÁLNÍCH DANÍ
Odborná literatura podává řadu definic pojmu daň. Obecně je daň chápána jako povinná, nenávratná, neekvivalentní a zpravidla neúčelová, zákonem stanovená platba plynoucí do veřejných rozpočtů [13], [18], [20]. Znaky uvedené v definici daně splňují zpravidla i environmentální daně zaváděné obvykle v rámci ekologické daňové reformy. Environmentální daně představují nepřímé daně s charakterem spotřebních daní, které jsou placeny v cenách zboží. Jak uvádí Široký [18], nepřímé daně nerespektují důchodovou ani majetkovou situaci daňového subjektu a jedná se o daně neadresné. Při bližší specifikaci lze environmentální daně označit za akcízy, neboť jsou uvalovány pouze na vybrané komodity [18]. U environmentálních daní nedochází k zohledňování majetkové situace subjektu daně, proto je lze označit jako daně in rem. Environmentální daně se vyznačují následujícími atributy: nepřímé daně, nápravné daně, neadresné daně, akcízy, ústřední daně, daně in rem.
3
MOTIVAČNÍ PŮSOBENÍ ENVIRONMENTÁLNÍCH DANÍ V KONTEXTU EKOINOVACÍ
Rozvoj environmentálních technologií lze prosazovat z hlediska státního aparátu několika způsoby. Jedná se například o podporu environmentálně šetrných veřejných zakázek, omezování environmentálně škodlivých podpor, zaváděním poplatků k ochraně životního prostředí, integrovanou prevenci a omezování znečištění, systémy environmentálního řízení, environmentální značení či právě environmentální daně. Environmentální technologie představují technologie šetrné k životnímu prostředí [1]. Environmentální daně nepředstavují pouze restriktivní opatření postihující znečišťovatele životního prostředí. Jedná se zároveň o typ stimulace. Environmentální daň lze označit jako negativní typ stimulace znečišťovatelů, aby omezili nebo zcela vyloučili činnost, které způsobuje znečištění životního prostředí. Jak uvádí Ekins [6], tradiční typy regulací v rámci environmentální politiky státu nevedou k zamezení neakceptovatelného poškozování životního prostředí a je proto nutno hledat další nástroje. Může se jednat buď o nástroje pozitivní stimulace, kdy mohou být podniky s pozitivním přístupem k životnímu prostředí zvýhodňovány (například sníženou sazbou daně z přidané hodnoty) nebo se jedná o již zmíněnou negativní stimulaci v podobě daní, poplatků nebo sankcí. Ekins [6] dále konstatuje, že environmentálních cílů lze dosahovat s vyšší efektivitou prostřednictvím vhodných daní a poplatků uvalených na znečišťovatele. V tomto případě je nutno zohlednit pravidlo „znečišťovatel platí“, aby nedocházelo k přesunu daňové zátěže na spotřebitele a environmentální daň neměla v konečném důsledku pouze regresivní dopad. To znamená, že znečišťovatelé by měli hradit škody na životním prostředí, které způsobují například svými výrobními procesy. Dle Ekinse [6] či Širokého [18] uvalení daně vede ke zvýšení ceny zdaňovaného produktu, což jej poté znevýhodňuje na trhu oproti produktům ekologicky šetrným. Dalším přínosem plynoucím vlivem environmentálních daní je zvýšení daňových výnosů, které lze poté využít například právě na odstraňování škod na životním prostředí nebo jako nástroj pozitivní stimulace ekologicky odpovědných subjektů. Ekins [6] dále uvádí, že environmentální daně mohou vést ke snižování výrobních nákladů, neboť podniky, kterým se zvyšuje cena vstupů, jsou nuceny vyhledávat úspory a zvyšovat efektivitu výrobních procesů. Zároveň je patrno, že environmentální daně mohou působit jako motivační faktor jak pro podniky, tak pro domácnosti. Jedná se o motivační faktor ve smyslu omezování poškozování životního prostředí například formou využívání ekologicky šetrnějších výrobních vstupů v případě podniků či zdrojů vytápění například v případě domácností. V této souvislosti lze předpokládat, že podniky budou více motivováni k zavádění inovací ve výrobních procesech a budou se snažit po zdanění vybraných výrobních vstupů nalézat alternativní řešení. Toto tvrzení potvrzuje i Albrecht [2], který konstatuje, že environmentální daně mohou vést ke změně chování podniků vedoucí ke zlepšování životního prostředí. Albrecht [2] dále vyvozuje závěr, kdy vyspělé země čelí problému v podobě rostoucí spotřeby energie a rostoucího počtu motorových vozidel, což vede k růstu daňové základny pro environmentální daně přinášející relativně stabilní výnos do státní pokladny. V souvislosti s environmentálními daněmi se hovoří o „ekoinovacích“. Ekoinovace dle European Environment Agency [9] představují technologický rozvoj, který generuje produkty, vybavení nebo procesy vedoucí k omezování poškozování životního prostředí a zároveň snižování čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů. Zde lze jmenovat například uhlí, zemní plyn nebo ropu. Mezi ekoinovace lze zařadit například hybridní automobily, technologie pro zachycování a skladování CO2, efektivní přenos tepla nebo bioplasty. Ekoinovace lze považovat za významný faktor zvyšování konkurenceschopnosti podniků. Při zavádění environmentálních daní je doporučeno respektovat princip výnosové neutrality, kdy zavedení environmentálních daní by mělo být doprovázeno snížením jiných daní (například daňového zatížení práce). Respektování principu výnosové neutrality závisí na konkrétním státu, jak jej pojme. V České republice byl naplněn pouze z části tím, že bylo sníženo sociální pojištění placené zaměstnanci z původních 8 % na 6,5 %, byla zavedena tzv. rovná daň 15 % a byla snížena sazba daně z příjmů právnických osob z 24 % na 21 % [11].
4
NÁVRH POSTUPU IMPLEMENTACE ENVIRONMENTÁLNÍCH DANÍ DO DAŇOVÉ SOUSTAVY
Environmentální daně jsou zpravidla implementovány do daňových soustav jednotlivých států v rámci ekologické daňové reformy. Jedná se o postupnou implementaci environmentálních daní po předem vymezené období. Postupná implementace environmentálních daní je realizována z důvodu plynulé adaptace podnikové sféry a domácností. Podniky mají tedy možnost se na zavedení environmentálních daní postupně připravit například změnou výrobních postupů, optimalizací výrobních procesů, inovacemi ve výrobních procesech apod. Značným problémem může být
nedostatečná informovanost ze strany státu. Tento problém byl autory identifikován a analyzován jak u domácností, tak u podniků. Výsledky tohoto výzkumu byly publikovány v odborných časopisech, z tohoto důvodu zde nebudou podrobně uváděny, ale bude uvedeno pouze stručné shrnutí dokazující tento problém v České republice. Výzkum autorů dokázal, že stát selhal ve své informační úloze a řada podniků (22 % z celkového počtu 193 odpovídajících) i několik let po zavedení environmentálních daní dosud nedisponuje informací o existenci environmentálních daní v české daňové soustavě. V tomto případě tedy environmentální daně nemohou zcela naplnit svou funkci motivačního prvku. V rámci provedeného výzkumu publikovaného autory bylo zjištěno, že environmentální daně skutečně působí na podniky jako motivační faktor pro zavádění inovací v technologických a výrobních postupech [11]. Stát by měl efektivněji informovat podnikovou sféru v oblasti environmentálního zdanění. V současnosti dle provedených výzkumů (viz dále [10], [11]) převládá ve společnosti vysoce negativní postoj vůči jakémukoli zdanění a zavádění nových daní. Autoři navrhují následující postup při realizaci ekologické daňové reformy ilustrovaný v obrázku 1, kdy je potřeba dbát na kritéria informovanosti, kvantifikace a průběžné i následné hodnocení: Obr. 1: Proces zavádění environmentálních daní do daňové soustavy
Informace Kvantifikace Implementace Hodnocení Reakce Zdroj: vlastní zpracování Obrázek 1 demonstruje zobecněný postup zavádění environmentálních daní do daňové soustavy konkrétního státu v návaznosti na motivační působení těchto daní na podnikovou sféru a na domácnosti v daném státu. První krok označený „Informace“ zahrnuje důkladné informování ekonomických subjektů, jichž se environmentální daně budou týkat. To znamená, že státní aparát by měl využít vhodných nástrojů pro předání informací těmto subjektům. Mezi tyto nástroje lze zařadit zejména informování příslušnými úřady (například celní úřady, finanční úřady a další), dále informování pomocí sdělovacích prostředků. Ze sdělovacích prostředků by bylo možno využít zejména tiskovin doručovaných do domácností a podniků, kde by bylo těmto subjektům stručně sděleno, z jakých důvodů dochází k zavedení environmentálních daní, jak je mohou environmentální daně zasáhnout apod. V této souvislosti by stát měl spolupracovat s odborníky z oblasti marketingu, aby tiskoviny byly působivé a příslušné subjekty zaujaly. Dalším způsobem předání informací by mohlo být využití médií, jako jsou rozhlas či televize. Případně by mohla být vypracována informační brožura bezplatně dostupná na příslušných úřadech či na internetových stránkách. Tento první krok je velice důležitý, neboť, jak již bylo uvedeno výše, podniková sféra i sféra domácností trpí nedostatkem informací v oblasti environmentálního zdanění. Dalším krokem je „Kvantifikace“, která musí alespoň částečně být vymezena v rámci informování. Kvantifikace spočívá v určení daňových sazeb a daňového zatížení jednotlivých produktů. V rámci České republiky by to byla elektřina, pevná paliva a plyn. V rámci kroku kvantifikace je nutno vymezit i případná osvobození a úlevy. Dále by měl být odhadnut dopad na příslušné subjekty a dopad na národní ekonomiku. Třetí krok je nazván „Implementace“, kdy dochází k zavádění environmentálních daní do daňové soustavy. Implementace by měla být postupná, aby ekonomické subjekty měly možnost se na zavedení environmentálních daní patřičně připravit a adaptovat. Environmentální daně jsou obvykle zaváděny v rámci ekologické daňové reformy, která trvá několik let, nejedná se proto o náhlé změny v rámci daňových soustav států. Zde je nutno respektovat princip výnosové neutrality, což napomáhá k oživení ekonomiky daného státu. To znamená, že zavedení environmentálních daní by mělo být doprovázeno snížením jiných daní, například daní z příjmů.
Součástí zavádění environmentálních daní by mělo být i průběžné hodnocení jejich dopadu na ekonomické subjekty, dopadu na životní prostředí a dále hodnocení výnosů z nich plynoucích. Třetí krok je proto nazván „Hodnocení“. Hodnocení by nemělo být pouze následné, nýbrž průběžné. Pouze průběžné hodnocení umožní pružně reagovat v oblasti environmentálního zdanění v návaznosti na cíle environmentální politiky státu, potažmo nadnárodní cíle. Poslední krok, který je nazván „Reakce“ navazuje na hodnocení. Stát by měl respektovat výsledky průběžného hodnocení a reagovat na ně adekvátním způsobem. Reagovat lze rozšiřováním environmentálního zdanění na další produkty, zvyšováním sazeb environmentálních daní nebo jejich snižováním. Další reakcí může být i rušení nebo korekce environmentálních daní. Příkladem může být například přechod z obchodování s emisními povolenkami na uhlíkovou daň či naopak. Po fázi reakce by opět mělo dojít k informování veřejnosti o případných změnách v oblasti environmentálního zdanění a opětovnému nastartování celého procesu. Při zavádění environmentálních daní do daňové soustavy by stát měl respektovat několik základních principů. Jedná se o princip výnosové neutrality (objasněný výše), ekologický princip, princip solidarity a rozpočtový princip. Ekologický princip spočívá v redistribuci výnosů z environmentálních daní při respektování cíle zlepšování životního prostředí. Princip solidarity znamená podporu subjektů, kterých se netýká princip výnosové neutrality. Zde se může jednat například o domácnosti důchodců. Výnosy z environmentálních daní plynou do veřejných rozpočtů, proto se hovoří o rozpočtovém principu. V této souvislosti se jedná zejména o státní rozpočet.
5
ČESKÁ REPUBLIKA A ENVIRONMENTÁLNÍ DANĚ – STAV A VÝVOJ
V České republice došlo k zavedení environmentálních daní od roku 2008. Do roku 1992 daňový systém nevykazoval žádnou speciální úpravu environmentálních daní, tyto daně byly zaneseny v zákonu č. 2012/1992 Sb., o soustavě daní s účinností od roku 1993. Od 1. 1. 2008 zahrnuje česká daňová soustava tři daně, které jsou označovány ekologické či environmentální. Jedná se o daň z pevných paliv, daň ze zemního plynu a některých dalších plynů a daň z elektřiny. Český stát tyto daně zavedl zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů v koordinaci se Směrnicí 2003//96/ES, potažmo Směrnicí 2004/74/ES. Environmentální daně byly do české daňové soustavy zavedeny v rámci ekologické daňové reformy, která v České republice má celkem 3 fáze, jejichž časové vymezení ilustruje obrázek 2. Ekologická daňová reforma byla zahájena, jak bylo již uvedeno, v roce 2008 a její předpokládaný konec je v roce 2017. Ministerstvo životního prostředí České republiky uvádí, že hlavním cílem ekologické daňové reformy v České republice je stimulace ekonomických subjektů k ekologicky šetrnému chování [14]. Obr. 2: Časové vymezení ekologické daňové reformy v České republice 1. fáze
2. fáze
3. fáze
2008 - 2009
2010 - 2013
2014 - 2017 Zdroj: vlastní zpracování dle [17]
Obrázek 3 znázorňuje vývoj inkasa environmentálních daní v České republice od samého počátku jejich zavedení až do roku 2012. Inkaso těchto daní se ustálilo a aktuálně má spíše klesající tendenci. Meziroční pokles v roce 2012 oproti roku 2011 činil u daně z elektřiny 2,88 %, u daně ze zemního plynu a některých dalších plynů 5,96 % a u daně z pevných paliv 4,82 %.
Obr. 3: Výnosy z environmentálních daní v České republice v letech 2008 - 2012 Vývoj výnosů z environmentálních daní v České republice v letech 2008 - 2012 1600 1 387
1 418
1400 1 285
mil. Kč
1200
1 387
1 339
1 333
495
477
1 347 1 258
1 019 1000 1 003 800 600
508 432
454
400 2008
2009
2010
2011
2012
Rok Daň z elektřiny
Daň z pevných paliv
Daň z plynu
Zdroj: vlastní zpracování dle [5] Baranzini [3] uvádí, že environmentální daně mají přímý a nepřímý efekt. Přímý efekt spočívá v růstu cen škodlivých produktů, což způsobuje změny ve struktuře spotřeby nebo energeticky efektivní investice. Nepřímý efekt zahrnuje podporu přímého efektu z výnosů plynoucích z environmentálních daní. Zde může vzniknout problém, kdy výnosy z environmentálních daní jsou absorbovány státním rozpočtem a nedochází k jejich distribuci, která by vedla k naplňování základních cílů a to je zlepšení životního prostředí [3]. Na podkladě provedené kvalitativní analýzy lze dokumentovat dílčí závěr, že environmentální daně by měly mít účelový charakter. Na příkladu České republiky lze uvést vznik tohoto nedostatku, kdy tyto daně nejsou účelové a jsou plně absorbovány státním rozpočtem bez transparence jejich využití. Aktuálně je velmi diskutovaným tématem zavedení uhlíkové daně, která spadá mezi ekonomické nástroje vedoucí k omezování globálního oteplování. Jednou z příčin globálního oteplování jsou emise CO2, které způsobují destabilizaci klimatu a ohrožování ekosystému, proto je žádoucí je snižovat [4]. Orlov [16] či Timilsina [19] dále konstatují, že uhlíkové daně, které tvoří jeden z pilířů daní environmentálních v rámci emisních daní, jsou efektivní nástroj k redukci jak CO2, tak i ostatních skleníkových plynů. Při zavádění uhlíkové daně na území určitého státu je, jak konstatuje Helm [12], je velmi důležité dbát na riziko možného znevýhodnění domácí ekonomiky.
ZÁVĚR Environmentální daně se řadí mezi nepřímé daně s charakterem spotřebních daní. Jedná se o jeden z ekonomických nástrojů vedoucí k omezování znečišťování životního prostředí. Z tohoto důvodu je lze označit jako daně nápravné. Z výsledků provedeného výzkumu vyplývá, že nelze zpochybňovat jejich motivační působení na ekonomické subjekty a to jak na podniky, tak na domácnosti. Mezi aktuální cíle vyspělých států patří nastolení udržitelné výroby a spotřeby neboli nastolení udržitelného rozvoje, což lze dosáhnout i pomocí environmentálních daní. Tyto daně napomáhají rozvoji environmentálních technologií a ekoinovací. Jejich dalším přínosem jsou výnosy z nich plynoucí, pomocí kterých lze financovat například škody na životním prostředí nebo podporovat subjekty šetrné k životnímu prostředí. Provedený výzkum navrhuje postup implementace environmentálních daní do daňové soustavy, kdy je nutno dostatečně informovat ekonomické subjekty a připravit je na jejich zavedení. To znamená zavádět environmentální daně v rámci ekologické daňové reformy umožňující ekonomickým subjektům se na toto opatření připravit. Proces zavádění environmentálních daní do daňové soustavy by měl dále zahrnovat kvantifikování tohoto opatření. Poté je přistoupeno k implementaci a je prováděno průběžné hodnocení, jehož výsledky jsou pak zkoumány pro případná průběžná opatření v rámci ekologické daňové reformy. Pouze tímto
způsobem může státní aparát dosáhnout efektivního využití tohoto ekonomického nástroje vedoucí k dosažení environmentálních cílů. V České republice aktuálně probíhá ekologická daňová reforma, kdy lze konstatovat, že nebyly dodrženy zmíněné zásady. Nedostatek environmentálních daní v České republice lze spatřovat i v jejich neúčelovosti, kdy výnosy z nich plynoucí jsou absorbovány státním rozpočtem a není zřejmé, jak jsou využity. Česká republika se v současnosti nachází ve druhé etapě ekologické daňové reformy.
LITERATURA [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10]
[11]
[12]
[13] [14] [15]
[16]
[17] [18] [19]
[20] [21]
ADAMEC, Vladimír a kol. Environmentální technologie a ekoinovace v České republice. Praha: CENIA, česká informační agentura životního prostředí, 2009. ISBN 978-80-85087-69-7. ALBRECHT, Johan. The use of consumption taxes to re-launch green tax reforms. International Review of Law and Economics, 2006, Vol. 26, pp. 88-103. ISSN 0144-8188. BARANZINI, Andrea, GOLDEMBERG, José, SPECK, Stefan. A future for carbon taxes. Ecological Economics, 2000, Iss. 3, Vol. 32, pp. 395-412. ISSN 0921-8009. CARBON TAX CENTRE. Introduction. 2013 [cit. 2013-08-02]. Dostupné z:
. Celní správa ČR [online]. Praha: Statistiky z oblasti ekologických daní, 2013, [cit. 2013-08-29]. Dostupné z: . EKINS, Paul. European environmental taxes and charges: recent experience, issues and trends. Ecological Economics, 1999, Vol. 31, pp. 39-62. ISSN 0921-8009. EUR-Lex [online]. Council Directive 2003/96/EC, 2003 [cit. 2013-09-02]. Dostupné z: . EUR-Lex [online]. Council Directive 2004/74/EC, 2004 [cit. 2013-08-24]. Dostupné z: . EUROPEAN ENVIRONMENT AGENCY. Environmental tax reform in Europe: opportunities for eco-innovation. EEA Technical report. 2011, No 17. ISSN 1725-2237. HRUŠKA, Zdeněk and DVOŘÁKOVÁ, Lilia. The Research of Changes in Environmental and Economic Behaviour of Households in the Czech Republic. Acta academica karviniensia, 2012, Iss. 1, Vol. 4, pp. 48-59. ISSN 1212-415X. HRUŠKA, Zdeněk, DVOŘÁKOVÁ, Lilia. Theoretical and practical problems of environmental taxation in conditions of the Czech Republic. E & M Ekonomie a management, 2013, Iss. 1, Vol. 16, pp. 18-32. ISSN 1212-3609. IHNED.CZ. Šancí Evropy jsou uhlíková daň a plyn z břidlic, říká expert na energetiku z Oxfordské univerzity. 2013 [cit. 2013-09-01]. Dostupné z: . KUBÁTOVÁ, Květa. Daňová teorie a politika. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. ISBN 978-807357-574-8. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ČR. Ekologická daňová reforma. [online]. 2008 [cit. 2013-09-06]. Dostupné z: . MIRANDA, Marie Lynn, BRACK, W. Hale. A taxing environment: Evaluating the multiple objectives of environmental taxes. Environmental Science and Technology, 2002, Vol. 36, pp. 5289-5295. ISSN 0013-936X. ORLOV, Anton, GRETHE, Harald, MCDONALD, Scott. Carbon taxation in Russia: Prospects for a double dividend and improved energy efficiency. Energy Economics, 2013, Vol. 37, pp. 128140. ISSN 0140-9883. SVÁTKOVÁ, Slavomíra. Spotřební a ekologické daně v České republice. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-80-7357-443-7. ŠIROKÝ, Jan et. al. Daňové teorie s praktickou aplikací. Praha: C.H.Beck, 2009. ISBN 978-807400-005-8. TIMILSINA, R.Govinda, CSORDÁS, Stefan, MEVEL, Simon. When does a carbon tax on fossil fuels stimulate biofuels?. Ecological Economics, 2011, Iss. 12, Vol. 70, pp. 2400-2415. ISSN 0921-8009. VANČUROVÁ, Alena, LÁCHOVÁ, Lenka. Daňový systém ČR 2012. Praha: 1. VOX a.s., 2012. ISBN 978-80-87480-05-2. Zákon č. 261 ze dne 19. 9. 2007 o stabilizaci veřejných rozpočtů.
Adresa autorů: Ing. Zdeněk Hruška, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta ekonomická, Katedra financí a účetnictví, [email protected]
prof. Ing. Lilia Dvořáková, CSc., Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta ekonomická, katedra financí a účetnictví, [email protected]
THE PRESENT AND TRENDS OF ENVIRONMENTAL TAXATION IN THE CZECH REPUBLIC Abstract The paper presents results of research in the field of environmental taxation applicable in the global context, focusing on the Czech Republic. The key attributes of environmental taxes are identified in the paper. The motivational function of this attributes is analyzed in relation to economic operators, especially for businesses. In this context, the paper studied the influence of environmental taxes on the development of eco-innovation. The research proposes the procedure of the implementation of environmental taxes in the tax system and includes analysis of the various stages of implementation. The paper also discusess the process of implementation of environmental taxes in the tax system within the ecological tax reform.
Key words environmental tax, eco-innovation, environmental tax reform, motivation
JEL Classification H23, H32
