Současná švédská literatura Švédskou literaturu u nás, ale i ve světě proslavilo v posledních letech jedno jediné jméno – Stieg Larssn. Vydávání jeho knih bylo takovou událostí, že jeho knihy obsadily v roce 2008 druhé místo v celosvětovém žebříčku prodeje beletrie. Zanedlouho se ve světě vzedmula vlna zájmu o skandinávskou detektivku a na této vlně se vezla vlna nových autorů i z jiných skandinávských zemí. Ale Švédsko není jen detektivka.
Stieg Larsson (1954 – 2004) Stieg Larsson byl autor, který dosáhl velké slávy po své smrti, kdy postupně vyšly tři díly jeho zamýšleného dekalogu s názvem Milénium. Knihy byly zfilmovány. Díly se postupně nazývají: Muži, kteří nenávidí ženy, Dívka, která si hrála s ohněm, Dívka, která kopla do vosího hnízda. Bestsellerová trilogie Milénium bývá označována jako thriller. Každý díl však nese rysy jiného žánru: detektivky, komiksu a špionážního dramatu. Jednotlivé její díly mají kolísavou tendenci: zatímco první byl zjevením, protože do žánru thrilleru vnesl kritický realismus a feministický akcent, volné pokračování příliš uhnulo k akčnímu žánru. Žánrová různorodost trilogie (thriller, detektivka, komiks a špionážní drama) na první pohled není úplně patrná, protože zejména druhá a třetí kniha na sebe přímo navazují a poslední kniha série rozvíjí a uzavírá příběh té předchozí; první román Muži, kteří nenávidí ženy naproti tomu obstojí samostatně. Ten má také ze všech tří nejblíž ke klasické detektivce: rozkrývá se tu dávné zločinné tajemství jedné rozvětvené průmyslnické rodiny. Zde je ještě hlavním hrdinou a pátračem investigativní novinář Mikael Blomkvist, který si na shánění informací najal mladou hackerku Lisbeth Salanderovou. Postava Salanderové potom spisovatele uhranula natolik, že na jejím strastiplném osudu postavil zápletku následujících dvou dílů. Úvodní Larssonův román byl v žánru kriminálního thrilleru osvěžující v tom, s jakou vážností se na půdorysu detektivky pokusil zachytit některé obecné jevy současné euroamerické společnosti, ohrožující zákonnost a demokracii. Autor, sám novinář, tu pokračuje v dlouhé tradici romanopisců, kteří glorifikují novinářskou profesi.
Marie Hermanson (*1956) Oba její rodiče byli učitelé a kromě ní měli ještě další tři děti. Vystudovala žurnalistiku a později, když se dostala na göteborskou univerzitu, zahájila studium literatury a sociologie. Ještě na škole si přivydělávala jako ošetřovatelka v psychiatrické léčebně, zatímco po úspěšném završení studia nastoupila jako novinářka v denním tisku. Roku 1986 vydala svoji první knihu, sbírku povídek, a po ní dva romány Muž pod schody. Pak vydává román Ta, která se dívá. Podobně jako u Larssona je i zde jedním z motivů ten detektivní.
Johan Theorin (*1963) Prvotina švédského autora Mlhy Ölandu i její české vydání je dobrou ilustrací toho, jak silnou pozici má od fenomenálního úspěchu trilogie Milénium skandinávská detektivní literatura. Mlhy Ölandu vyšly v roce 2007 a už byly přeloženy do 16 jazyků včetně angličtiny, autor o rok později vydal druhý román Smršť.
Mikael Niemi (*1959) Patří k nejmladší generaci takzvaných „tornedalských“ spisovatelů pocházejících z kraje, kde se střetávají švédské, finské a laponské kulturní a jazykové vlivy. Debutoval už v roce 1988 jako básník, poté vydal soubor reportáží a rozhovorů s tornedalskými starousedlíky, dobrodružné romány pro mládež a píše i divadelní a rozhlasové hry. Opravdový úspěch mu však přinesl až první částečně autobiografický román „pro dospělé“ Popmusic z Vittuly. Román vyšel ve Švédsku roku 2000 a do té doby nepříliš známého autora rázem proslavil – jen ve Švédsku se dosud prodalo přes 500 000 výtisků, byl oceněn i prestižní Augustovou cenou za nejlepší švédskou knihu roku a přeložen do více než deseti jazyků. Stal se také předlohou pro film. K dalším výrazným dílům patří netradiční detektivní román Muž, který zemřel jako losos. I v něm, stejně jako v řadě dalších děl, hraje důležitou roli kontrast švédského severu a jihu a především tornedalská finština, jazyk, který byl ve Švédsku po desetiletí systematicky potírán. Popmusic z Vittuly je po Miléniu druhou nejdiskutovanější knihou ve Švédsku. Je knihou o „exotických“ místech, kam se ani většina obyvatel Švédska nikdy nepodívá. Román přibližuje zdejší obyvatele z pohledu chlapce Mattiho, který dospívá v Pajale v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Líčí jeho přátelství s podivínským nemluvným Niilou, jehož rodiče patří mezi laestadiany, vyznavače zdejšího přísného evangelizačního hnutí. Matti vzpomíná na chlapecké hry a fantazie, rvačky s partou, na první vzduchovku a první kytaru, první pořádnou pařbu a následnou kocovinu i na svou první holku. Niemiho kniha ale zároveň podává pestrý obrázek celé pajalské komunity, kde se střetávají tradiční patriarchální kořeny, laponský šamanismus i finská zadumaná nostalgie s postupně sem pronikajícími moderními vlivy. Dokonce i do Pajaly totiž dorazí rocková hudba. Desky Beatles a Elvise Presleyho znamenají pro Mattiho a jeho kamarády největší poklad a závan dosud nepoznané svobody. Matti s Niilou nové hudbě úplně propadnou, přitahuje je mnohem víc než chlast nebo holky. Popmusic z Vittuly je mozaikou nejrůznějších, vzájemně propojených příběhů a komických epizod. Jednotlivé kapitoly by mohly klidně fungovat jako samostatné povídky a jejich názvy vždy stručně shrnují obsah. Vypravěč s humorem a sebeironií popisuje často bizarní zážitky, vzpomíná na přátele a další svérázné postavy, ale o jeho vnitřních pocitech se přímo nedozvíme. I společenská kritika v Niemiho knize probleskuje jen nepřímo,
nejvýrazněji nejspíš v ironickém popisu učebních osnov zeměpisu, v nichž jsou rozlehlé, ale řídce osídlené oblasti severního Norrlandu odsunuty na okraj zájmu. Niemiho styl nezapře inspiraci místním lidovým vypravěčstvím. Psaná literatura totiž v Tornedalenu dlouho neexistovala, zato si tu lidé stále vyprávěli historky, postupně je rozvíjeli, až se ze skutečného příběhu stávala i fantastická zkazka. Tak se v románu třeba dozvíme o jisté vdově, která se syny propašovala do Švédska koně tak šikovně rozřezaného, že ho poté dokázala zas sešít a prodat jako živého. Ale i když se realistické líčení často zvolna prolíná do báchorek a snů, Niemi rozhodně nepředkládá žádný romantizující obrázek dalekého severu, kde lidé žijí souladu s rytmem přírody. Jeho líčení opileckých večírků, bujarého veselí na finsko-švédské svatbě či Mattiho „letní brigády v zabíjení myší“ sice vyvolávají smích, ale drastické detaily vyžadují i silný žaludek. Autor vidí postavy z tornedalského údolí laskavě i nemilosrdně, směšné i důstojné v jejich velkorysém furiantství i omezené zabedněnosti. Vidí je, jak se bohapustě chvástají a perou, jak místní muži bijí své ženy a děti a pak pijí ze zoufalství, beznaděje či prostě ze zvyku. Jsou hrdí, za jejich okázalým lokálním patriotismem se však často skrývá nejistota a pocity méněcennosti pramenící z geografické a jazykové izolace. Místní lidé mluví švédsky s výrazným finským akcentem, přitom ale neovládají „říšskou“ finštinu.
Majgull Axelssonová (1947) Původním povoláním novinářka, spojuje ve své tvorbě investigativní zájem o problematiku lidských práv se schopností poutavě a obšírně vyprávět. Přestože společné jádro všech jejích knih tvoří sociální a politické otázky, její novější práce rozhodně nejsou zatíženy ambicí předložit nestrannou analýzu vytyčených oblastí (za mnohé jmenujme například oblast péče o handicapované). Axelssonová už jistou dobu fascinuje čtenáře právě nebývalou kombinací společenské angažovanosti a svébytného fabulačního umění, které umně balancuje na pomezí drsné reality a neviditelného světa přízraků. Jako u mnohých jiných vypravěčů, i u ní se pak z tohoto „nerovného svazku“ rodí jeden z nejsladších plodů kvalitního umění, kouzlo ironie. To vše za procesu skandálního, avšak nikterak vulgárního odkrývání společenských jevů, jaké (nejen) švédský establishment nejraději zametá pod kobereček „image“. Než se Axelssonová definitivně proslavila románem Dubnová čarodějka (1997, česky 2002), vydala několik beletrizujících dokumentů: kniha Naši malí bratři (1986) se věnuje dětské práci ve „třetím světě“, Rosario je mrtev (1989) podává svědectví o dětské prostituci tamtéž. Reportážní próza Zabíjejí nás (1991) zas upozorňuje na alarmující stav kriminality v Latinské Americe. Na stranu fikce se Axelssonová definitivně přiklonila oceňovaným románem Daleko od Nifelheimu (1994). Její zatím poslední román Ta, kterou jsem se nestala (2004, česky 2006), nahlížející jednak pod pokličku světa vysoké politiky, jednak až na sociální dno současné Evropy, u nás vyšel před několika dny. Axelssonová je rovněž autorkou divadelní hry Lisa Louise obdobného tématického zaměření.
Gabriella Håkansson (1968) Autorka si ihned po vydání prvního titulu Operace B si vydobyla na švédské kulturní scéně pozici dost neobvyklou: tak řečený kultovní status. Debut byl záhy přeložen do několika jazyků a nadmíru spokojení kritikové se dokonce nezdráhali přirovnávat jeho autorku k takovým veličinám, jako byli Borges nebo Calvino. Operation B je trojromán s rysy thrilleru, autorka sama jej označila za parodický komentář ke scientistickému světonázoru. Po něm následovala téměř nezvladatelně objemná, leč neméně chytrá a vtipná detektivní pastiš Fallet Sandemann (Případ Sandemann, 2002). Třetí a zatím poslední autorčin román nese název Mozkoman a vypráví sugestivní satirický příběh o člověku, jenž se rozhodl systematicky bojovat proti vlastnímu intelektu. Kromě mrazivě inteligentního humoru a bezbřehé fantazie vládne Gabriella Håkansson také vzácnými stylistickými schopnostmi, díky nimž se četba jejích knih místy přibližuje hypnotickému zážitku.
Torgny Lindgren (*1965) Jeden z nejvýše ceněných současných švédských prozaiků, se narodil roku 1938 v severní provincii Västerbotten. Přestože debutoval již v roce 1965, proslavil se až svým prvním „västerbottenským“ románem Cesty hada na skále (1982, česky 1988), inspirovaným vypravěčskou tradicí a náboženskou horlivostí domovského regionu. Tématu zázračnosti, ale i zneužitelnosti mluveného a psaného slova, které v něm zpracoval do formy jóbovského podobenství, je od té doby až na výjimky věrný. Jeho knihy však nejsou příliš čtivé, objevují se zde především motivy smrti s míření. Tak je tomu například i u románové trilogie Čmeláčí med, Přerušený příběh a Bible Gustava Doré.
Susanna Alakoski (1962) První román socioložky a spisovatelky finského původu má název Svinské baráky a pojednává o nelehkém dětství vypravěčky Leeny v jihošvédském Ystadu, kam se její rodina počátkem 70. let přistěhovala z Finska. Hlavní hrdinka Leena má se Susannou Alakoski dost společného, nicméně spisovatelka v rozhovorech zdůrazňuje, že děj románu je fikce, ačkoli vychází z jejích zkušeností. Příběh začíná nastěhováním rodiny do nového obecního bytu, které znamená naději na lepší život, a zpočátku opravdu vyprávění působí málem idylicky. Otec, matka, na počátku asi šestiletá Leena, starší bratr Markku a malý Sakari, k tomu pes Terrie a kočka; peněz je málo, ale zařídit byt se brzy podaří (bohatí lidé vyhazují spousty skoro nových věcí); společné výlety a další finská rodina s dětmi bydlící nedaleko. Že se ale nejedná o parafrázi Dětí z Bullerbynu, je brzy jasné. Leenini rodiče mají rádi alkohol. A postupně s jeho pomocí čím dál častěji řeší frustraci z vyloučení, chudoby a špatné práce. Děti se stále více bojí, když slyší otce pronášet fráze jako „teď budeme slavit, trochu zábavy si přece sem tam zasloužíme“. Matka nedokáže
odolat, přestože ráda opakuje, že přestane-li s pitím její muž, nedotkne se jej víckrát ani ona. Alkohol není problém sehnat u překupníka, a tak se byt stává místem stále divočejších a nechutnějších oslav, které trvají i několik dní a během nichž se o děti nikdo nestará.
