Současná finská literatura Finská literatura posledních let je tvořena především ženskými autorkami. Ty jsou velmi novátorské, pohybují se v žánrech fantasy, detektivce, ale i románu s ženskou hrdinkou. Na druhou stranu je ve finské literatuře velmi silná generace čtyřicátníků, kteří tvoří k těmto autorkám zdravý protipól. Autoři této mužské generace hledají ve svých dílech odpověď na otázku, jaké je postavení dnešního muže ve společnosti a jak se změnil dnešní muž.
Johanna Sinisalo (*1958) Tato autorka se dlouho profilovala výhradně jako autorka fantastických a vědeckofantastických povídek, za něž byla i několikrát oceněna. Je nejznámější finskou spisovatelkou sci-fi literatury a fantastiky. Její první román Ennen päivänlaskua ei voi byl roku 2000 oceněn nejprestižnější finskou literární cenou Finlandia a roku 2003 vyšel i v českém překladu Violy Parente-Čapkové pod názvem Ne před slunce západem. Kromě třech dalších románů (Sankarit, 2003; Lasisilmä, 2006; Linnunaivot, 2008) napsala Johanna Sinisalo přes 40 povídek, přičemž 7 z nich vyhrálo ocenění Atorox udělované nejlepší finské fantastické povídce roku. Výbor z povídek vyšel i knižně, pod názvem Kädettömät kuninkaat ja muita häiritsevíä tarinoita (2006). Ne před slunce západem je jejím prvním románem, a to románem velmi úspěšným. Kniha se ve Finsku dlouho držela na žebříčku čtenářských bestsellerů a pochvalně jej přijala i literární kritika - Sinisalo za něj obdržela finskou nejprestižnější literární cenu Finlandia. Na hranici mezi fikcí a realitou se pohybuje i sama základní dějová linka. Příběh mladého reklamního fotografa Mikaela, který se ujme opuštěného a nemocného trollího mláděte, je vlastně docela uvěřitelný, dokud si nepoložíme otázku, zda trollové existují. Pro nás Středoevropany těžko stravitelná představa, lidem na Severu, a Finové nejsou mezi severskými národy v tomto ohledu výjimkou, však zhola nemožná nepřipadá. Tyto šelmy, jakési zosobnění neznáma, temnot, někdy dokonce pekla, byly vždy součástí jejich světa, jak o tom vypovídá např. lidová poezie či pohádky. Ale to je vlastně jen nepodstatný detail. Johanna Sinisalo se ve své románové prvotině zamýšlí nad daleko zásadnějšími tématy, která daleko přesahují rámec literatury. Má člověk právo vlastnit jiného člověka nebo živou bytost? Má právo je věznit? Ústřední hrdina sice trolla zachrání a stará se o něj s až dojemnou péčí, ale jejich vztah se postupně proměňuje. Troll nabírá síly, zatímco Mikael propadá zvláštnímu druhu emoční závislosti, přes jistý pokus mu vlastně odmítá vrátit svobodu a vypustit jej zpět do divoké přírody, kam patří: “Zamkl jsem ho tady, pokusil jsem se uvěznit kus lesa, a teď les vězní mě.” Stranou zde ponechme motiv zneužití zvířete k reklamním účelům. Souběžně s hlavním příběhem Johanna Sinisalo v mozaice promluv odkrývá paralelní příběh filipínské ženy Palomity pro(v)dané do Finska, kterou její finský manžel sexuálně zneužívá, zavírá doma
a brání jí v jakékoliv komunikaci s okolním světem. Oba příběhy se protnou ve chvíli, kdy Palomita pomůže Mikaelovi přimět trolla jíst. Setkání s Mikaelem, jenž se k ní na rozdíl od jejího manžela chová slušně a s úctou, přiměje Palomitu k úvahám nad vlastním osudem, postupnému uvědomování si vlastní ceny a v závěru i k jisté revoltě, která však rozhodně nekončí happyendem. Autorka se zamýšlí i nad vztahem společnosti k menšinám a jinakosti, ať už se projevuje jakkoliv. Mikael je homosexuál a už to jej jistým způsobem v očích části společnosti diskvalifikuje, Palomita přežívá na okraji společnosti nejen proto, že je prakticky vězněna, ale i kvůli jazykové bariéře, a černočerný troll Pesi do lidského světa nepatří už vůbec, protože sem pouze zabloudil z lesa. Vztah současné, zejména městské civilizace k divoké přírodě je dalším z mnoha motivů románu Ne před slunce západem. A otázka, zda je lidská civilizace opravdu tou nejvyspělejší, nás bude po přečtení románu Johanny Sinisalo pronásledovat patrně ještě dlouho.
Sofi Oksanen (*1977) Když v roce 2003 ve Finsku vyšla románová prvotina dnes velmi oceňované spisovatelky, způsobila poměrně značný rozruch. Do finské literatury totiž vtrhla tato velká provokatérka hned s několika silnými tématy. Prvním z nich bylo velmi autentické a nepřikrášlené zobrazení pocitů ženy žijící léta ve vleku poruchy příjmu potravy. Samo o sobě dost silná káva. Ale možná ještě výbušnější bylo vylíčení „bratrských“ vztahů mezi Finy a Estonci jak za dob sovětského Estonska, tak i po získání samostatnosti v 90. letech, těch nepřiznaných a přitom nepřekonatelných hranic mezi Východem a Západem. Hlavní hrdinkou Stalinových krav je Anna, dcera estonské matky a finského otce, která od dětství bojuje s hanbou dvojí krve. Paranoidní (i když možná oprávněný) strach její matky ze sledování tajnou policií i z možného ostouzení za estonský původ – mimochodem: Sofi Oksanen trvala na tom, aby na přebalu knihy byla provokativní otázka: Proč jsou všechny estonské ženy děvky? Mají to v genech? – ji postupně izoluje od finských kamarádů a Anna propadne závislosti na jídle. Protože však zároveň touží po dokonalém těle, které by jí všichni (nebo spíš všechny) záviděli, začne uctívat svého Pána, jakousi personifikaci bulimarexie, protože ten jí pak dá, co chce: „A dokonalé ženské tělo ze mě udělá dokonalou ženu. Dobrou ženu. Žádoucí ženu.“ Spirála velmi propracovaných bulimických seancí, skládajících se z nezřízené konzumace a následného zvracení, se nezadržitelně roztáčí. Konečně něco, v čem je Anna opravdu dobrá a co je jen její. Ale ani dokonalé tělo nezaručí dokonalý život. Postupně musí Anna veškerou energii soustředit výhradně na svou nemoc, oněch padesát kilo je pro ni „práce na celý úvazek“. Nedokáže studovat, přestože patřila k premiantům, dlouhodobé partnerské vztahy jsou neudržitelné, začínají se projevovat i zdravotní následky… Příčiny jejích problémů však leží mnohem hlouběji v minulosti.
V druhém vyprávěcím plánu sledujeme jakoby z nadhledu příběh Anniny matky Katariiny, která se v Tallinnu seznámí se svým budoucím finským mužem. Po několika letech známosti získá veškerá potřebná povolení, provdá se za něj a přestěhuje se do Finska. Doufá, že budou žít v Helsinkách, jen na opačném břehu Finského zálivu, ale manžel, který pracuje po stavbách v Sovětském svazu, ji odstěhuje do malého města ve vnitrozemí. Tam Katariina žije s dcerkou osamělý život ženy v domácnosti, vcelku úspěšně tají svůj původ a jednou za rok s taškami naditými v Estonsku nedostatkovým zbožím podniká cestu domů. K mlčení odsouzená Anna mezi těmito dvěma rozporuplnými životy marně hledá svou identitu. A věčný hlad po Estonsku střídavě zajídá a zvrací. Estonské výlety obsahují z českého pohledu řadu známých výjevů z dob nedávno minulých, i když jsou ještě o nějaký ten stupeň depresivnější: všudypřítomné fronty, náhražky potravin, igelitky jako kabelky, silonky jako valuta, ale také závist, podezírání, špehování a udávání i těch nejbližších, nekonečné podplácení úředníků… Vždyť „nejhorším nepřítelem Estonce je druhý Estonec.“ Z Anniných vzpomínek ovšem s čistým štítem nevychází ani ta často vychvalovaná finská společnost, proklamující rovnoprávnost. Annina kamarádka odkládá své oblečení s velkopanským „tam se to bude ještě někomu hodit“. Estonskými a ruskými ženami Finové okázale pohrdají, ale Annin pokrytecký otec na dospívající dceři v obchodě zkouší oblečení, které vozí svým ruským milenkám. Do Estonska s manželkou jezdit nechce, ale přivézt povolené množství alkoholu mu žena rozhodně musí. Není divu, že na finské turisty potácející se z trajektu v alkoholovém oparu se skrz prsty dívají zase Estonci. Předsudky ovládají oba tak blízké, a přitom vzdálené světy. Vedlejší postavy, zvlášť přehlídka estonských příbuzných a známých, román spíše jen zalidňují, aniž by jim byl dán prostor rozvinout se. Zvláštní skupinu mezi nimi tvoří Annini milenci, či snad milenky? Překladatelka může v češtině jen stěží zachovat neutrálnost finského gramatického rodu, ale v originále tyto postavy vystupují pod přezdívkami, a tak se o jejich pohlaví kvůli přiznané bisexualitě autorky hodně spekulovalo, a to pak i v souvislosti s jejím druhým románem Baby Jane (2005), který se zabývá problémem násilí v lesbickém vztahu. V krátkých a nikoliv chronologických prostřizích se autorka stručně a možná trochu povrchně vrací také do ještě dávnější, a přesto stále živé estonské historie – do 40. a 50. let, kdy po sovětské okupaci docházelo k popravám nepohodlných vlastenců, k deportacím do sibiřských lágrů, rozdělování rodin, zabavování majetku. Tato témata včetně mnoha detailů, jakým je například tajná komora pro muže skrývajícího se před sovětskou mocí, Sofi Oksanen později daleko lépe a přesvědčivěji rozvinula a vytěžila ve svém doposud nejúspěšnějším románu Očista.
Riikka Pulkkinen (*1980)
Autorka prožila dětství v Oulu, studovala a odmaturovala na tamějším sportovním gymnáziu. Věnovala se hodně atletice, především běžeckým disciplínám na 800 a 1500 metrů. Na univerzitě v Oulu začala studovat literaturu, ale už po roce přestoupila na Helsinskou univerzitu, kde studovala teoretickou filozofii a obecnou literární vědu. V té době také začala publikovat, psala sloupky do nejrůznějších periodik, zaměřených hlavně na sport a zdravý životní styl. Knižně debutovala v roce 2006 románem Raja (Hranice), v němž se prolíná příběh stárnoucí univerzitní profesorky literatury, jejíž manžel onemocněl Alzheimerovou chorobou, s příběhem „nedovolené“ lásky mezi gymnazistkou a jejím učitelem. Román okamžitě po vydání vzbudil na domácí literární scéně značný ohlas, obdržel několik ocenění a stal se nejprodávanějším debutem roku. V roce 2010 vydala svůj druhý román Zapomenuté šaty, emotivně silnou knihu o lásce, smrti, naději a smutku. Příběh mladičké Anny, která krátce před smrtí své babičky poodhalí dávné rodinné tajemství a nachází v něm překvapivou paralelu s vlastními prožitky, přinesl autorce úspěch nejen doma, ale i v zahraničí.
Leena Krohn (*1947) Od roku 1972 pracovala jako knihovnice v Ústavu pro finskou literaturu na Helsinské univerzitě a roku 1981 se rozhodla pro dráhu spisovatelky z povolání. Dnes se řadí k nejvýraznějším a zároveň nejpilnějším představitelkám současné finské literatury. Od roku 1970, kdy debutovala knihou pro děti a mládež Zelená revoluce (orig. Vihreä allankumous), napsala víc než třicet knih. Žánrová škála děl Leeny Krohn je neobyčejně pestrá – píše básně, romány, bajky, povídky, eseje a také texty, kombinující vše výše uvedené. Jejími čtenáři jsou jak dospělí, tak děti a mládež.
Rosa Liksom (*1958) Pochází z Laponska, kde se odehrává část jejích příběhů. Jiné jsou situovány do velkých měst nebo do Ruska, kterým autorka cestovala, dokonce nějaký čas studovala v Moskvě. Žila též ve známé kodaňské undergroundové komunitě Christianie. Úspěch jí přinesly už první krátké příběhy plné černého humoru, grotesky, lásky, sexu, abnormality i všednosti. Její knihy: Zastávka na jednu noc (1985), Zapomenutá chvíle (1986), Mezistanice Gagarin (1987), Go Moskva Go (1988), Ráj prázdných cest (1989), Smetí (1991), Bama Lama (1993), Crazyland (1996).
Kari Hotakainen (*1957) Je jedním z nejúspěšnějších a nejčtenějších finských spisovatelů poslední doby. Kromě románů (celkem 7) píše básně, povídky, eseje a knihy pro děti a mládež, je autorem
televizního seriálu a několika rozhlasových a divadelních her. Jeho texty bývají nabité tragikomikou, černým humorem i brilantními, skvěle odposlouchanými dialogy a jsou důkazem, že jejich autor je vnímavý pozorovatel. Patrně největší rozruch vyvolal románem Na domácí frontě z roku 2002, tragikomickým příběhem muže, který se svéráznými, mnohdy nezákonnými nebo sebeponižujícími prostředky snaží zachránit svou rodinu před rozpadem. Román obdržel v roce vydání prestižní cenu Finlandia, v roce 2004 získal Cenu Severské rady pro literaturu. Ve Finsku, kde žije zhruba 5 milionů obyvatel, náklad přesáhl neuvěřitelných 110 000 výtisků. Hlavní hrdina románu Na domácí frontě, skladník Matti Virtanen, nositel nejběžnějšího finského jména, je symbolem průměrnosti. Se svou ženou Helenou a malou Sini obývá dvoupokojový byt v patrovém domě, jako voják v „ženské emancipační válce“ se vzorně stará o chod domácnosti i o dítě a vůbec nepozoruje, jak se mu mezitím žena odcizuje. Když má pak Helena po jedné vyprovokované ráně pěstí pádný důvod od svého muže i s dcerkou odejít a podat žádost o rozvod, Mattiho dosavadní život se zhroutí a on začne hledat způsob, jak své rozbité štěstí opět slepit. Uvědomí si, že jeho žena ze všeho nejvíc toužila po rodinném domku, a právě takový se rozhodne opatřit. A to za každou cenu, protože když jde o záchranu domova, všechno je dovoleno: nedaněné sportovní (a posléze i erotické) masáže, drobné krádeže ve skladu, přechovávání kradeného zboží, špehování, vydírání… Vlastní dům se pro Virtanena postupně stává nebezpečnou posedlostí, byť původním motivem byla jen prostá touha po rodině („Nesháněl jsem dům, ale rodinu.“). Dalšími knihami jsou Chrám svatého Izáka, Role člověka a Slovo Boží.
Arto Paasilinna (*1957) Arto Paasilinna vydal dosud na tři desítky románů a dalších próz, jež se staly předlohou několika úspěšných filmů a byly přeloženy do mnoha jazyků. První knihou přeloženou do češtiny byl Zajícův rok. Pak následovaly další. Chlupatý sluha pana faráře, Stará dáma vaří jed. Paasilinna patří k představitelům humoristické literatury.
Asko Sahlberg (*1964) Hlavním Sahlbergovým tématem je samota, což potvrzuje už od své románové prvotiny Hlas tmy (2000); ostatně sám přiznává, že má prostě samotu rád. A ačkoliv autorův pohled na postavy je vždy psychologický, osamělost v jeho knihách bývá častěji společenským než individuálním jevem. Většinou jeho (častěji) mužští hrdinové nejsou osamělí či se neocitají na okraji společnosti z vlastní vůle (viz například mentálně zaostalý mladík Ville z novely Pírko – česky 2005). Nebo hrdinové z prózy Styk odehrávající se během války.
Petri Taminen (*1966)
Finský prozaik Petri Tamminen (1966) vystudoval žurnalistiku a jako novinář i několik let pracoval, než se stal v roce 1998 profesionálním spisovatelem. Sám o sobě tvrdí, že je velmi plachý, a aby mu někdo vůbec byl ochoten naslouchat - aby navázal vztahy s ostatními lidmi -, musel začít psát. Rodilý Helsinčan se po studiích z ruchu hlavního města přestěhoval do venkovského domu v krásné jezerní krajině severně od Lahti a do jeho textů tak mnohem víc pronikla příroda. Lidské osudy a mezilidské vztahy jsou ovšem autorovým hlavním tématem od samého počátku tvorby. Tamminenovu literární kariéru nastartoval úspěšný debut Životy (Elämiä, 1994), jehož základ tvoří devětatřicet kratičkých, zhruba stránkových próz, v nichž shrnul životní osudy svých hrdinů v obdivuhodné zkratce a s humorným nadhledem. Románový debut Chybný postoj (Väärä asenne) Tamminen vydal až v roce 2000, šest let po povídkové prvotině. Hlavnímu hrdinovi, novináři Harrimu, jednoho dne manželka oznámí, že čeká dítě, a roztočí tak spirálu úzkostí a obav, v nichž se budoucí otec trpící bakteriální fobií zmítá. I v románu si autor udržel úsporný styl – krátké věty a opakování větných konstrukcí vytvářejí poměrně rytmický celek zbavený navzdory tématu veškerého sentimentu. Jeho druhý román Strýčkova ponaučení (Enon opetukset). Hlavní postavou románu je nesmělý dospívající mladík, který má jediný cíl: chce dospět ve stejně vtipného a hrdinného muže, jakým je jeho rozšafný strýc. Ten je sice jen o deset let starší, ale už dobře ví, jak to v životě chodí. Nebo aspoň chodit má.
Arto Salminen (1959 – 2005) Arto Salminen, který proslul především jako břitký, nesmlouvavý kritik a glosátor nešvarů současné společnosti. Ve svých knihách, nabitých vtipnými, trefnými komentáři i skvěle odposlouchanými dialogy, si bral na mušku všudypřítomný rasismus, praktiky bulvárních periodik, honbu za úspěchem za jakoukoliv cenu, neschopnost společnosti reagovat na rostoucí kriminalitu či na degradaci a postupnou likvidaci stavu drobných podnikatelů a živnostníků, kteří nedokážou odolávat tlaku velkých nadnárodních firem. Prošel celou řadou zaměstnání, mj. se živil jako sportovní redaktor v novinách nebo jako taxikář. A právě taxikářské řemeslo, jak přiznal, mu dalo vynikající základ pro psaní. Do literatury vstoupil až v 35 letech, nicméně stačil vydat 6 románů, z nichž největší obliby dosáhly Varasto (Skladiště, 1998), Paskateoria (Sráči, 2001) a Lahti (Nucená porážka, 2004). Prvně jmenovaný román Salminen rovněž sám upravil do divadelní podoby pro Národní divadlo v Helsinkách.
