Objevujeme JAKÁ ŽE TO BYLA SOCIÁLNÍ PÉČE...
zapomenuté PRAŽSKÁ
Oldřich Pospíšil
Ne všechny čtvrti byly stejně významné pro pražskou sociální péči v třicátých letech tak j a k o Žižkov. Jistě to nebyly Hradčany, Dejvice nebo Vinohrady. Na Žižkově to bylo něco jiného. Od prohlubně s Bezovkou se do stran rozbíhaly ulice, kde podhoubí tehdejší sociální péče narůstalo. Takových prohlubní bylo víc. Dominantou byl kopec, to jest Vrch sv. Kříže, táhnoucí se směrem k pozdějšímu nákladovému nádraží. Tím směrem - zdola nahoru - se protahovala Jeseniova ulice. Tady to začínalo - školáci u obecné se tu proháněli od školní jídelny dál, aby se vyhnuli těm starším: ti j i m kradli čepice, svačiny, míče a na podzim na kopci i draky, které ustřihli i s motouzem. V Jeseniově ulici jsme bydleli ve sklepním podnájmu, jehož majitelka mám pomáhala ujídat chléb, dopravovaný z k o n z u m u v novinách. Kdyby byl ten podnájem vydržel déle! Ale muselo s e j í t jinam. Sociální péče poskytovala školákům, těm, s nimiž si už nevěděla rady, obědy zdarma. Do kopce stoupající Lupáčova ulice hostila také školu, kde bylo pro strávníky z Bezovky denně mléko ke svačině, za které nemuseli platit. Rohlík buď věnoval spolužák, nebo byla svačina bez
rohlíku. Po rekonstrukci staré Bezovky však zůstal název zachován. O pár set metrů výše, kde dříve stávala kůlna s patrovou nástavbou, vznikla samoobsluha stejného názvu. V té kůlně jsme také jeden čas bydleli, ovšem podnájem se vztahoval jen na dvě palandy, jako ostatně i jinde, kam nás osud zanesl. Nicméně tady sociální péče tu a tam upustila pro školáka i nové šněrovací boty. Z Lupáčovy ulice, ze školy, vedla cesta kolem žižkovské radnice do Štítného ulice, kde byla školní knihovna. Sem směli jen ti hodní. Měli tu něco, čeho bylo jinde málo - teplo, světlo a často i ticho. Za dešťů a mrazů se tu daly i před obědem psát úkoly, tentokrát s využitím psacích potřeb z knihovny. Ale ty bylo nutno při odchodu vrátit. Kdo to neudělal, nedostal do ruky příště nic. Sem už sociální péče nedosáhla. Kostnické náměstí nemělo jen konzum. Bylo tam i několik hospod, kam školáci nesměli. Zřejmě pro poněkud hlučnou hru na harmoniku, zaznívající občas až do časných ranních hodin na ulici. Krycí název byl „U kulatý báby". Starší žactvo vykládalo, co hrůzostrašného se tam děje. Když jsme povyrostli, zjistili jsme, že na tom bylo dost pravdy.
Na počátku životní dráhy nás kluků a holek byl ovšem konzum. Byla to prostorná místnost typu skladiště se vchodem z chodníku. Nalézala se v nižší části náměstí. Té vyšší kraloval hostinec „U Zajíce z Hazenburka". Ten konzum bylo vlastně takové společenské centrum. Chodili tam nakupovat školáci (či spíše vybírat a odebírat) a také osoby často navštěvující nejrůznější obecní i policejní úřady, které pracovaly pro nezaměstnané, sociálně slabé, slabé vůbec, životem už zklamané, vyzkoušené a odřené. Bylo zde vidět i lidi nemocné, zvláště postižené, a různě nehezky oděné osoby. Být na Žižkově nehezky oděn, to už muselo vypadat! Takové osoby se často poznaly podle toho, že nosily v zimě v létě dlouhé zimníky, vlněné čepice přes uši a bylo-li sucho, papuče. Podle těchto znaků konzum nebyl ledajaké centrum. Byl to „interkontinental" těch n e j c h u d š í c h . N ě k t e ř í si u k o u s l i z chleba, sotva vyšli z krámu ven. Takže to bylo i obchodní místo. Jak pro koho. Ale ve skutečnosti to byla rozdělovna. Tady se lidé bavili pouze jednoslabičně, skelným zrakem obhlíželi skrovné zásoby: skleněný válec z petrolejem, vytékajícím do přinesené nádoby. Otevřené, odřené regály s chlebem. V sousedním regálu pytlíky z hrubého papíru naplněné směsí k přípravě (prý) kávy. A ovšem lahůdka nad lahůdky - kusy špeku. Dále mouka a brambory. To však nebylo to hlavní h l a v n í byly v ů n ě . Ten p e t r o l e j h n e d u vchodu nepáchl, ale přímo smrděl. Čerstvý chléb voněl. Pražené zmí připomínalo vábné dálavy, vedle toho brambory
272
s hlínou zase pravou přírodu. Mouku cítit nebylo. Ale peníze také ne. Za petrolej se platilo mincemi, za špek tu a tam občas také. To ostatní procházelo rukama kupujících, k nimž jsem patřil i já. V té době j s e m dosáhl už na pult. Odevzdal j s e m jednu, či dvě poukázky. Ústní podání a literatura pro ně zakotvily odborný název - žebračenky. Bylo to tak dávno, že se už o tom vůbec nepíše. A přece tady něco pokračovalo, něco tady zůstalo: název sociální péče. Na počátku 30. let každý v okolí věděl, co to znamená. Z náměstí se chodilo pověstnou Dalimilovou ulicí ke známému činžáku, který měl tři patra pod zemí a vchod na úrovni dlažby. Byla to studna s velkým dnem, plná sychravého zápachu. Sem už sociální péče prostě netrefila, sem našli cestu jen odepsaní lidé. Nás pár, kteří občas dorazili ze známosti, nemohlo hrát na dvorku ani kuličky - prostě žádné nebyly. Hrála se tedy čára, ovšem s knoflíky, čím většími, tím lépe pro majitele. Mělo to výhodu - žádné rušení kolemjdoucími, žádný pan učitel s ukazovátkem poblíž. Avšak bláto až za ušima. U některých přeborníků to byl setrvalý stav. Tam dole bydlela matčina známá. Její obživa spočívala v roznášení novin. Závratné výdělky vyjádřené haléřovými položkami umožňovaly luxus - občasné pohoštění vybraných přeborníků kávou, zajisté že z konzumu. Tu kávu mohl pít každý, neboť jedině voda z městského vodovodu vykapávající z odřeného potrubí na zdi byla tady čistá. Jinak asi už nic, snad ani mysl či srdce některých obyvatel.
V představě mnohých prázdniny už nepatří do sociální péče. Jenže co s námi, když nebyla škola? Byl tu žižkovský Červený kříž a další organizace, Takže se jezdilo do Votic, kde byla v létě ze školy ubytovna, denně čerstvé rohlíky (!) a pro mnohé z nás kakao. Doptali byste se spíše na kakavo čili kakalo. Zprvu divné, růžové, pak už se zájmem očekávané a neprodleně konzumované. Nejraději jsme ale byli (dvakrát po sobě) na prázdninách v Nejdku u Jindřichova Hradce. Tam byla patrová zděná budova (kuchyň, jídelna a holky - hle, to pořadí!) a na velkém oploceném prostranství dekerák, což byla prkenná bouda, šatna, ubytovna a kluci. K tomu na konci pozemku záchody. Asi po pětadvaceti letech se v užší společnosti přiznal jeden z přítomných ředitelů, nevím čeho, že on to byl, který si ten dekerák vymyslel a s jinými i postavil. Prošlo to. N i k d o z přítomných totiž nevěděl, kromě autora těchto řádků a nyní i čtenářů pojednání o sociální péči, co to byl dekerák: ložnice se čtyřiceti palandami a vrzající podlahou. Jako sociální péče to fungovalo. Dost jídla, místa na rošťárny, kolem lesy a rybník, žabky a houby. Prostě příroda, něco vzácného ještě ve stáří, ba i nyní. Jen ta kázeň! Muselo se být vždycky tam, kde se být mělo. Na to j s m e si teprve zvykali. Příroda pak už byla vždycky s námi jako dárek. Na Žižkově byla nám klukům další nejbližší přírodou kaštany vyzdobená partie Olšanských hřbitovů, ale tam se nic nesmělo. Když pak už jsem povyrostl, převzala prázdninovou sociální péči vlastní babič-
ka. Jezdil jsem za ní asi sto kilometrů za Prahu. Měla tam ve starém domě přístavek na dvorku, kde žila v létě se mnou, a kůlnu, kde měla živnost. Ta spočívala v rozkládacím dřevěném stolku z prkna na kozách a v truhle se zbožím, j a k o byl drobný textil, zbytky aj. Moje sebevědomí jako jediného muže v domě značně stouplo, když jsem směl (nikoli musel!) naložit ty věci do košatinky, odvézt na náměstí na sobotní trh, vrátit k o š a t i n k u zpět a n a v r š i t z b o ž í na „štont". To se opakovalo asi patero prázdnin. Pokaždé to trvalo osm týdnů. P o v š i m l j s e m si, že s o c i á l n í p é č e o prázdninách jaksi usiná. Už nějak není. Měl jsem však ze svých výdělků své peníze a chodíval jsem si tu a tam, po tom největším návalu, pro párek. Babička nechtěla, že to nejí. Jednou jsem jí koupil malý perník, a když ho lámala, pootočila hlavu stranou. Asi jí to něco připomnělo. Tak jsem o těch prázdninách na trhu poznával, co j e to sociální péče. Že je to nepříjemné čekání, až mi cizí člověk dá kalhoty se slovy „neboj se, d o r o s t e š " a nové šněrovací boty ... „aspoň do nich neteče, vezmi si dvoje ponožky". Takže jsem poznal, co je to mít a n e j e nom dostávat. To j s m e na Žižkově ani všichni pořádně neznali, protože j s m e vlastně neměli nic, jen občas poukázky do konzumu. Někteří ani neviděli nikdy víc peněz pohromadě. Někdo ale dobře věděl, co se má dělat, aby člověk mohl něco mít. Má se něco umět a dělat to. Byl to pan Přemysl Pitter v Milíčově domě na Ž i ž k o v ě . To už nebyla sociální péče. 273
Prostě to byla lidská péče, a tady už nešlo ani o petrolej do bandasky, ani o chleba z konzumu. Péče v naturáliích nebyla ta pravá péče. Vykládalo se, že tramvaj sice stojí korunu dvacet haléřů, a že když se j d e pěšky, je za ty peníze deset deka reklamního salámu a dvě žemle. Nikdo se ale neptal, co j e hezčí, co by člověk chtěl a jak to jde ve škole. Ta opravdová péče ukazovala svět okolo, a kdo chtěl, mohl o něm poslouchat nebo mluvit. Tak to bylo v Milíčově domě. Dostal j s e m se už na počátku své školní docházky do okruhu dětí, j i m ž se pan Pitter a paní Fierzová věnovali v Milíčově domě. Pro nás děti z okolí to byl prostě útulek, ohraničený drátěným plotem. Bylo vidět, co se děje uvnitř. Plot vymezoval pozemek, kde byla umístěna pro nás rozsáhlá, tehdy ještě přízemní budova s klubovkami, dílnou a velkým sálem. A kolem ní něco, co pro nás tehdejší Praha, neřkuli Žižkov, do té doby vůbec neměla: volejbalové hřiště, políčka a trávníky. Co se mnou, až přijdu ze školy? Půjdu hned po škole do útulku. Sociální péče mne poslala nejdříve k obědu do Bezovky, za to se nic neplatilo. Ale teprve potom začal ten pravý život, od půl druhé do šesti večer. Pan Pitter a jeho pomocníci, se kterými j s m e byli od pondělka do soboty a někdy ještě v neděli odpoledne s dospělými na besídkách, to zařídil tak, že jsme se nestačili divit. Nejdříve j s m e si umyli ruce, odložili kabáty a šli jsme nejčastěji do klubovny, kde jsme si psali domácí úkoly. Pak přišlo to hlavní. Tak třeba „valibol" (už j s e m
274
věděl, co to je), nebo dílna, kde sotva kdo něco zkazil, protože tam byl starší rádce, nebo čítárna, kde se dalo dokonce i kreslit. Dostávali jsme radu, jak by se to mohlo nejlépe dělat. A v zimě se hrálo divadlo, hrál jsem jednou broučka a od té doby jsem raději už nevystupoval. Jiní to uměli lépe. Pan Pitter byl všude. Nevěděli jsme, jak to všechno stihne, ale pokládali jsme to za samozřejmost. Když nás někdo zdáli pochválil, musel to být on. Mnozí z nás dostali svůj kousek půdy. Já měl políčko až u plotu, což bylo dobře, z té strany tam nikdo nemohl šlápnout. A tam se pilně pracovalo. Dostal jsem sazeničku, prý rajské jablíčko, zalévej to, přivaž na klacík, bude to tvoje, až to vyroste. Stalo se - a já to v létě s rozpaky snědl, mělo to zvláštní, neznámou chuť. Bylo to mé první rajské jablíčko v životě. Když pak přišel podzim, dostala se mi do rukou lupenková pila. Pan mistr mi radil, jak se správně drží a jak se vyřeže z překližky mezikruží. To jsou dvě kolečka, j e d n o menší a j e d n o větší, j e d n o je v d r u h é m a to mezi tím k tomu patří. „Musí to být vcelku a k tomu si vezmi svidřík, udělej dírku, protáhni pilku a řež. Ne abys to zlomil." Povedlo se! Tam se totiž vždycky všechno povedlo. Pak přišla ta velká odměna. Paní Fierzová pořádala besídku. Bylo to v neděli o d p o l e d n e , seděli j s m e t a m , n ě k t e ř í s rodiči a s ostatními hosty. Že bude občerstvení. Nevěděl j s e m sice, co to je, ale brzy jsem na to přišel. Dostal jsem namazaný chlebíček se zeleninou. Chutnalo to
zprvu divně, ale kdo by nejedl! Také tohle bylo poprvé. Později jsem zaslechl něco o vegetariánech. Prostě útulek se týden co týden něčím pochlubil a vlastně j s m e to pak byli my, kteří se chlubili sami mezi sebou, co už víme a proč j e to právě takhle. Tak to šlo měsíc za měsícem kromě prázdnin. To byla zase feriální osada od Červeného kříže. Jinak j s m e byli v útulku pořád kolem pana Pittera, který radil, předčítal, ukazoval, vysvětloval. Co říkal, bylo vlastně pro nás všechno nové a bylo poprvé. A nyní po absolutoriu žižkovské sociální péče začínám chápat po více než šedesáti letech, co na ní vlastně bylo: obědy, svačiny, tu a tam oblečení. Také nějaké knížky, dávno před nimi jakési hračky, různé poukázky, také na divadlo. Radilo se nám učit se potichu a jiné důležité věci. A co na ní nebylo - nebyla sociální, byla jen materiální a poněkud děravá. Nebyl tam ideál, aby se o něm muselo přemýšlet. Musel by se také vysvětlovat kamarádům ještě pomalejším, museli by kvůli němu
strkat uličníci jeden do druhého, až na zem. A také by se kvůli němu muselo utíkat do vedlejší ulice. Ideál kluků a holek by byl jejich a musel by se chránit. To k sociální péči zřejmě nepatřilo. Pan Pitter věděl, co to všechno znamená. Rovněž tak paní Fierzová. Nenabízeli svým svěřencům hotovou pečeni. Nenutili j e biflovat. Jen tak jakoby nic říkali, co by se mělo raději udělat. To už nebyla ta rozpočtová péče. To byli lidé s lidmi, bez ohledu na věk a postavení. To byl Milíčův dům a ti, kdož to tam poznali, mají stále na co vzpomínat. Milíčův dům byl místem, kde se nijak netrestalo, nebylo proč. Když už to muselo být, postačilo napomenutí a pranice mezi kluky ani nezačala. Každý byl natolik zaujat tím, co se dělalo a jak se to dělalo. Ulice prostě ztrácela svá pravidla. Platí to ještě dnes ve hřejivých vzpomínkách: v Milíčově domě totiž nebyla sebeobrana - důležitý prostředek k přežití vůbec zapotřebí. Tam jsme se jeden druhého nebáli.
275
