Učební text SOCIOLOGIE
KPG / SOC Studijní materiál, verze 2011 Doporučená literatura: Reichel, Jiří, Kapitoly systematické sociologie , Praha : Eurolex Bohemia 2004 Giddens, Anthony, Sociologie , Praha : Argo 1999 Keller, Jan, Sociologie, byrokracie a organizace , Praha 1996 Mareš, Petr, Sociologie nerovnosti a chudoby , Praha : Sociologické nakladatelství 1999 • Jandourek, Jan, Úvod do sociologie , Praha : Portál 2003 • Linhart, Jiří, Velký sociologický slovník. [Díl] I, A-O , Praha : Karolinum, 1996 Velký sociologicky slovník. [Díl] II, P-Ž , Praha : Karolinum, 1996 • Disman, Miroslav, Jak se vyrábí sociologická zralost. Praha: 1993 • Lamser, Vladimir, Základy sociologického výzkumu. Praha: 1996 • Strauss, A., Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: 1999 • • • •
Obsah 1. Souvislosti vzniku sociologie, zakladatelé sociologie, jejich chápání společnosti ............ 1 2. Vymezení sociologie, její předmět, vztah k dalším společenským vědám ........................ 2 3. Struktura sociologie, její funkce, konkrétní sociologické disciplíny ................................. 3 4. Vztah: společnost a příroda, etapy uvedeného vztahu ....................................................... 4 5. Podmínky existence společnosti, sociologické chápání společnosti.................................. 6 6. Kultura – vymezení, struktura, funkce ............................................................................... 8 7. Masová kultura, masové sdělovací prostředky – předpoklady, funkce, druhy působení... 9 8. Sociální pozice, sociální role, potřeba, společenské hodnoty a normy ............................ 10 9. Socializace – vymezení, funkce, typy socializace, její základní etapy, sociální zkušenost .............................................................................................................................................. 12 10. Společenské vztahy – vymezení, typy, 3 složky, společenská kontrola ........................ 16 11. Společenský styk – vymezení, typy, 3 stránky............................................................... 18 12. Sociální pospolitost – vymezení, typy............................................................................ 20 13. Sociální skupina – vymezení, znaky, druhy ................................................................... 22 14. Mládež jako specifická sociální skupina – sociologické chápání mládeže, její struktura, generace, problémové skupiny ............................................................................................. 25 15. Sociologické chápání rodiny – její hlavní znaky, základní funkce, typy rodiny, historické přeměny, manželství............................................................................................ 26
16. Sociální struktura společnosti – základní prvky společnosti, vymezení sociální struktury, hlavní strukturální řezy, stratifikace .................................................................... 30 17. Sociální mobilita – vymezení, typy, mobilita a typ společnosti..................................... 35 18. Stratifikační a třídní přístup ke studiu společenských nerovností, teorie elit................. 36 19. Společenská změna, společenský proces – vymezení, druhy......................................... 39 20. Společenský vývoj – vymezení, typy, faktory změn a vývoje společnosti .................... 42 21. Sociální deviace – vymezení, klasifikace, druhy, teorie deviantního chování, možnosti sociologie ............................................................................................................................. 44 21.Sociologický výzkum...................................................................................................... 47 1. Souvislosti vzniku sociologie, zakladatelé sociologie, jejich chápání společnosti Postavením člověka ve společnosti a sociálními otázkami se zabývali již starověcí myslitelé: např. Platón, Aristoteles, sv. Augustin, T. Akvinský, ale později i N.Machiavelli, T. Hobbes a další. Sociologie vznikla v první polovině 19. století vydělením ze sociální filosofie. Termín sociologie pochází z lat. slova societas (společní, společnost) a řec. logos (vědění, učení, rozum, názor). Označení sociologie poprvé použil francouzský myslitel August COMTE (1798–1857) – v díle Kurs pozitivní filosofie, inspirován myšlenkami svého učitele Saint-Simon (1760–1825) – dílo Nárys vědy o člověku: dvě stadia vývoje lidské společnosti: 1) stadium teologické (antika, feudalismus) 2) stadium metafyzické (kapitalismus) August COMTE - zakladatelem pozitivizmu ve filosofii a sociologii - první oddělil společnost a stát - provedl seřazení dosavadních věd, na vrcholu sociologie - 2 kategorie společnosti: a) sociální statika – spontánní uspořádání společnosti, teorie společenského řádu b) sociální dynamika – sociální vývoj, teorie společenského pokroku - etapy vývoje lidstva: a) teologická – Bůh, náboženství b) metafyzická – francouzští myslitelé c) vědecká – sociologie hlavním směrem, která má dávat směrnice společnosti Karel Marx (1818–1883) a Bedřich Engels (1820–1885) - zakladateli marxistické koncepce sociologie - přírodně historické chápání společnosti: uznávali význam společenských idejí, soustředili se na vztah společnosti a přírody, hlásali materialismus – zdůrazňovali tu část společnosti, která mířila k přírodě s úmyslem z ní získat prostředky pro rozvoj, zdůrazňovali výrobní proces a ekonomiku - rozdělení společnosti na dvě třídy: buržoazie a proletáři
1
Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 14 – 27; J. Keller: Úvod do sociologie 2. Vymezení sociologie, její předmět, vztah k dalším společenským vědám Sociologie - je to teoreticko empirická věda zkoumající společenské jevy, vztahy a procesy - snaží se zkoumané společenské vztahy popsat – část empirická (zkušenostní) - pokouší se společenské jevy, vztahy a procesy vysvětlit – část teoretická - vztahy, jevy a procesy společnosti, které zkoumá vlastními metodologickými nástroji - teoreticko-empiristická věda, která se zařazuje do společenských věd - zkoumá společnost jako celek a její jednotlivé části jako celku - jevy zkoumá a srovnává s jinými vědami - je to věda zabývající se současností Předmět Sociologie je především společenská věda. Z toho vyplývá, že předmětem sociologie není člověk jako jednotlivec, ale člověk v určitých skupinách, tedy společenské jevy, vztahy a procesy. Tímto se značně liší od ostatních věd. Společenské jevy - disciplína, zabývající se lidmi a jejich činností, výsledky činností, statky, výtvory, názory, mínění, koncepce Společenské vztahy-vztahy mezi lidmi Způsob zkoumání-komplexně a v širších souvislostech s ostatními společenskými jevy Základní přístupy – paradigmata – ke zkoumání: 1) objektivistické – společnost souborem lidskou činností vytvořených stabilních struktur, kterým se jednotlivec přizpůsobuje 2) interpretativní – jedinec uznává objektivní uspořádání společnosti, ale je rozdíl v tom, jak svět vnímá a vysvětluje si ho Vztah k ostatním vědám: - sociologie analyzuje společnost za pomoci dalších věd 1) filosofie – od ní se vyčlenila, před vznikem sociologie se sociální problematika řadila sociální; sociální otázky vznikají již od antického Řecka; filozofie je vědou spíše teoretickou; sociologie se opírá o různé filozofické koncepce, ale snaží se pracovat s konkrétní realitou (jevy, vztahy, procesy) 2) psychologie – společný zájem o psychiku člověka, velmi úzký vztah ze sociologického hlediska psychika je pouze jednou složkou v jednání člověka; sociální psychologie – utváření psychiky člověka ve společenských souvislostech (jak psychické jevy ovlivňují společnost, reakce lidí na tyto jevy), hranice mezi psychologií a sociologií jsou neurčité 3) historie – sociologie uspořádává, sestavuje konkrétní historické skutečnosti podle určitých znaků nebo podobností, aby objevila to, co je pro každé období vývoje té které společnosti charakteristické 2
4) ekonomie – společně se sociologií se zajímají o společenské vztahy lidí při výrobě (průmysl, zemědělství, apod.) 5) politologie – společně se sociologií se zajímají o politické svazky, společenské vztahy (sociologie politiky); chování lidí v závislosti na politických otázkách (strany, volby) 6) antropologie – zabývá se historickým vývojem lidské kultury a způsobem života a tím poskytuje sociologické poznatky o společnosti jako celku o jejím vývoji 7) etnografie – (bydlení, oblékání, tradice, zvyky, obyčeje) - přispívá k objasnění mnoha sociologických problémů (problematika ras, národností, kmenů) 8) demografie – (porodnost, úmrtnost, rozvodovost, sňatečnost) -výsledky zkoumání a zpracování údajů o obyvatelstvu 9) kriminologie – sociologie kriminality – příčiny, průběh deviantního chování – poznatky za účelem prevence; doplňování vzájemnými poznatky Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 14 – 27; J. Keller: Úvod do sociologie, str. 8 - 15
3. Struktura sociologie, její funkce, konkrétní sociologické disciplíny Struktura sociologie (3 roviny): 1) popis společenské reality – sociografie: snaha o získání poznatků určité společenské reality (např. zaměstnanost) a jejich popis 2) aplikovaná sociologie – vedle získání popisu studovaného jevu se snaží formulovat určité zobecnění dílčí oblasti společnosti – sociolog Merton (sociologie kriminality, kultury, mládeže, apod.) 3) obecná sociologie – využívá poznatků sociografie a aplikované sociologie, aby se pokusila formulovat obecné poznatky sociologie Funkce sociologie: 1. poznávací – získávání nových poznatků pro život, práci, školu (rozšiřuje vědění a poznání o společnosti a její struktuře) 2. reformátorská (revoluční) – na základě poznatků je možno sociologii reformovat (svými výsledky se snaží společnost stabilizovat nebo regulovat) 3. humanizující – umožňuje člověku, jedinci osvojit si hodnoty, normy, vzory tak, aby byl člověk schopen ve společnosti vytvořit člověku vlastní náhled na svět, společnost, na možnosti řešení svých problémů, tyto poznatky jsou pro zvýšení úrovně lidskosti (humanity), (sociologické poznatky mají pomoci se lépe orientovat ve společnosti, lépe uspokojovat svoje potřeby, odolnější vůči manipulaci a jednostranným informacím) Struktura sociologie: 1) obecná sociologie – obecná formulace obecných zákonitostí spol. jevů; přístup ze společnosti jako celku; snaha o poznání struktury
3
2) aplikovaná sociologie – zabývá se částí společnosti, aplikuje sociologii obecnou 3) sociografie – popis zkoumané reality; po dobrém popisu jevu mohu s tímto pracovat dál; data k výši kriminality, k výši nezaměstnanosti; nutno tedy podat o jevu informace Sociologické disciplíny (klasifikace podle Petruska): - sociologie sociálního rozvrstvení (stratifikace) - věkových skupin (mládeže, dětství) - pohlaví (ženy, ženských hnutí) - rasových a etnických skupin - politických institucí (stran a států) - sociologie lidských sídel (města a venkov) - sociální kontroly a deviantního chování, sociální patologie - práva a normativních systémů - umění, vědění, vědy a náboženství - socializačního procesu a životního cyklu Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 14 – 27; J. Keller: Úvod do sociologie; J. Jandourek: Úvod do sociologie , str. 11 – 23
4. Vztah: společnost a příroda, etapy uvedeného vztahu Základním problémem pojetí člověka je chápání proporcí biologického (přírodního) a sociálního (společenského) v něm. Většina sociologů zastává názor, že člověk je zároveň bytost přírodní i společenská. Pouze člověk je schopen aktivně si přizpůsobovat přírodní podmínky a přetvářet je podle svých potřeb a tím vytvářet tzv. druhou přírodu, tzv. v širším smyslu svět společnosti a kultury. Tato schopnost se odrazila v biologických zvláštnostech člověka: - vzpřímená postava a chůze po dvou dolních končetinách, což umožňuje využití horních končetin k práci - zrak směřuje vpřed – trojrozměrné prostorové vidění - ruce s ohebným palcem, postaveným proti prstům - hlava ve smyslu biologické změny hrtanu a rtů – rozvoj řeči - vznik velkého mozku - spojení mozku a ruky – práce Lidská společnost: - lidstvo, lidské pokolení, lidský rod, lidská společnost v nejširším slova smyslu - část lidské společnosti, žijící v určitém státě - souhrn jedinců, tvořících větší či menší celky jako skupiny, vrstvy, třídy až po národy, státy - složitý systém, tvořený lidmi a institucemi, které zajišťují organizované uspokojování potřeb - společenství lidských jedinců, kteří jsou funkčně organizováni a spojeni vzájemnými vztahy - nejobecněji lze říci, že se jedná o zvláštní pospolitost, jejíž nutností je stálá obnova a reprodukce, a která nejenom že se pouze nekopíruje, ale je schopna se 4
cílevědomě vyvíjet Společnost Definovat lidskou společnost je velmi obtížné. V sociologii je tento pojem používán v mnoha různých pojetích: • lidstvo, lidské pokolení, lidský rod, lidská společnost v nejširším slova smyslu • etnikum • národ • civilizace • komunita • společenskoekonomická formace založená na určitém systému ekonomických vztahů (např. marxistické pojetí) • složitý systém, tvořený lidmi a institucemi, které zajišťují organizované uspokojování potřeb • společenství lidských jedinců, kteří jsou funkčně organizováni a spojeni vzájemnými vztahy
Člověk (tvor přírodní i společenský) • přírodní – musí jíst, pít, spát,… • společenský – sdružovat se do společenství, duchovní vývoj, vzdělanost - má tedy potřeby v obou sférách a podléhá jak přírodním tak i společenským zákonům Oddělení od přírody: • vzpřímená postava, chůze po 2 končetinách • zrak směřující dopředu a ne do stran (úpravy lebky) • ruka s pohyblivým palcem – dobrá manipulace s předměty • změna hrtanu – hlasový projev • trvalá sociální aktivita Etapy vývoje vztahu (díky antropologii a jí příbuzným vědám jsou popsány různé etapy vývoje): 1) sběrači a lovci – svou činností velmi málo (neznatelně) narušují přírodu; příroda rychle zacelí vzniklou mezeru; vztah tedy nebyl nikterak narušen 2) pastevci a zemědělci (přichází po 1. dělbě práci) – lidé zjišťují, že zvířata se dají chytat, ale i chovat; dále obdělávat půdu; dochází k většímu narušení přírody Pro obnovu přírody je důležité pásmo – v mírném a tropickém pásmu to jde poměrně dobře (teplo, příznivé klima), v subtropech (savanách) velmi těžko. 3) rozvinutí dělby práce – záměrné a trvalé zásahy do přírody (př. rybníkářství v j. Čechách (stálé mlhy)); toto již příroda nezmění 4) průmyslová revoluce – spjata s rozvojem kapitalismu, vědy a techniky, měsíční krajina, železnice, emisní spady, nevratné zásahy a přeměny přírody 5) současnost – rozvoj otázek ekologie, vliv elektráren, automobilů, tzv. řezání si větve pod sebou Definice podle J. Kellera: Společnost je všude tam, kde si jí člověk představí a kde se chová podle toho, jako by skutečně existovala. 5
Podmínky existence lidské společnosti můžeme zjednodušeně rozdělit na podmínky povahy materiální a podmínky povahy duchovní. Toto dělení nemůžeme brát absolutně, protože každý společenský jev má oba aspekty. Podmínky materiální: - přírodní podmínky (biologické, geografické, demografické) - ekonomické podmínky (výrobní) - institucionální podmínky (regulované společenské vztahy) Podmínky duchovní: mezi nejdůležitější patří ideje, normy, umění, věda, kultura apod. Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 31 – 38 5. Podmínky existence společnosti, sociologické chápání společnosti Podmínky existence lidské společnosti: - nelze je striktně od sebe oddělit hranicí, navzájem se propojují podmínky materiální přírodní podmínky • biologické (biologické potřeby: srdeční činnost, látkový metabolismus, dýchání, spánek, strava, rozmnožování) • geografické (počet obyvatel, hustota, porodnost, úmrtnost) • demografické (prostředí, území, klima, rostliny, živočichové) - mezi biologické faktory paří např. biologické rozdíly mezi lidmi jako jednotlivci (pohlaví, věk, rasa, dědičnost,…) Funkce přírodních podmínek: • příroda tvoří věcný a nevyhnutelný předpoklad, který vede ke vzniku a fungování společnosti • přírodní podmínky zároveň podstatně ovlivňují formu, tempo a varianty procesu vývoje společnosti (přírodní systém může urychlit, zpomalit vývoj nebo vést k zániku společnosti) • upravené či pozměněné přírodní podmínky jsou zčásti výsledkem historického vývoje společnosti, což vede k nutnosti značné zodpovědnosti ve vztahu k přírodě ekonomické podmínky (výrobní) • ekonomika zprostředkovává vztah mezi přírodou a člověkem • lidé se snaží z přírody získat, co nejvíce k uspokojení svých potřeb • měl by pamatovat na její zachování • zajišťují sociální prestiž, uvědomění • uplatňují vliv a moc • souvisí s dělbou práce • vznik sociálních skupin, tříd, vrstev Ekonomické podmínky (výroba): Vztah mezi přírodou a společností zprostředkovává výroba (ekonomika). Výrobní proces má 2 aspekty: • vztah člověka k přírodě, výrobu si člověk přisvojuje a mění přírodní podmínky
6
• vztah mezi lidmi jako účastníky výrobního procesu institucionální podmínky (regulované společenské vztahy) – úroveň organizace a řízení společenských institucí, zajišťuje plynulý chod společnosti • podmínky duchovní – v různých dobách a společnostech mají různý vliv, mezi nejdůležitější patří: ideje, normy, umění, věda, kultura apod.
Institucionální podmínky: Instituce – vysoce organizovaná zařízení společnosti, vykonávající společensky důležité funkce. Příklad: školství – zajišťuje vzdělání a výchovu populace; policie – instituce pro zajištění vnitřní bezpečnosti společnosti. Funkce: 1) vytvářejí členům skupiny možnost uspokojovat potřeby 2) regulují činnost členů skupiny v rámci společenských vztahů 3) zajišťují plynulost společenského života plynulým výkonem veřejných neosobních funkcí Typy funkcí: a) podle úkolů – ekonomické (výrobní podniky, podniky služeb), politické (regulují a kontrolují veřejný život a politickou moc – policie, armáda), výchovné (škola, zájmová sdružení), náboženské, atd. b) podle vztahů uvnitř nich – formální (chod se řídí dle přesně stanovených (psaných) předpisů – školní řád, armáda, doprava) × neformální (chod se řídí nepsanými pravidly - parta) Organizace – skupina lidí, kteří nějakým způsobem něco dělají. Je to společenská skupina, která usiluje organizovaně o dosažení určitých cílů. Definovat společnost je velmi obtížné. Pojem je užíván mnoha pojetími, př. celé lidstvo, lidský rod, lidská společnost. Různé vrstvy, třídy, národy, státy, může to být cokoliv, ale musí se splňovat 2 základní aspekty: 1. reprodukce (společnost musí být schopna obnovy) 2. vývoj (společnost se musí chovat tak, aby se cílevědomě, záměrně vyvíjela) Základní prvky společnosti: • především jsou to lidé (vždyť sociologie je věda o lidech) • ti lidé něco tvoří (vytvářejí určitou činnost) • mají něco navzájem společného (tvoří mezi sebou společenské vztahy) • tvoří určité hodnoty, výtvory • ale toto vše musí existovat pouze tam, kde jsou společenské podmínky Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 32 - 39; J. Keller: Úvod do sociologie, str. 12 – 15
7
6. Kultura – vymezení, struktura, funkce Kultura obsahuje: a) široký komplex lidských činností b) přijímání a osvojování způsobů chování, hodnot a norem Výtvory – vnitřní členění kultury: a) materiální kultura – vše, co lidstvo vytvořilo pomocí hmoty, působením přírody (truhlářství, sochařství, budovy, apod.) b) duchovní kultura – soubor společenských jevů, vztahů a procesů, jejichž účelem je uspokojení duchovních potřeb člověka; vše co je vytvořeno pomocí myšlení – píseň, báseň, věda, apod. c) normativní kultura – souhrn norem a pravidel důležitých pro společnost; hodnoty a normy Kulturní dědictví – to, co bylo jako hodnota vytvořeno v minulosti a je to žádoucí i dnes. Kulturní prvky – cokoli, co člověku pomáhá dosáhnout určitého cíle. Většinou se jedná o vynálezy, např. kamenná sekyra (pravěk), parní stroj (novověk), internet (dnešek). Funkce kultury: - poznávací, výchovná a vzdělávací, humanizační, civilizační, adaptační, normativní, kompenzační, rekreační, sociálně terapeutická Rozdíly kultur: 1) podle času – antická, novověká, moderní 2) podle prostoru – evropská, americká, východních národů Dodržování kulturních vzorů je ve společnosti kontrolováno a sankciováno, kdy sankce mohou být: • pozitivní (odměny) × negativní (tresty) • formální (právní) × neformální (morální, mravní) Obecně: velice strukturovaný jev, zabírá široké oblasti lidské činnosti, nejde o kulturu jedince, není tedy homogenní. Vymezení – komplex procesů předávání, osvojování a zhodnocování všeho toho co lidstvo vytvořilo a co nás obklopuje; kultura v sociologii je tvořivá lidská činnost, vytvářející určité statky na základě osvojení si hodnot a norem (sociálních zkušeností). Materiální kultura je sumou procesů a jevů souvisejících s uspokojováním materiálních potřeb lidí, patří sem např. pracovní nástroje, spotřební předměty, dopravní prostředky. Duchovní kultura zahrnuje oblast duchovního bohatství společnosti, tedy různé ideje, zvyky, symboly, názory. Ty jsou pak obsaženy ve vědě, umění, náboženství. Normativní kultura je vytvářena hodnotami a normami ve společnosti, které tvoří sumu obecných pravidel i konkrétních návodů, ukazujících jaké chování odpovídá zvyklostem a kulturním vzorcům. Jedná se o takový způsob chování, který je všeobecně uznáván za normální, žádoucí a přípustný v dané situaci. Je zde dáván návod jak jednat, jak se chovat, což umožňuje dorozumění a přizpůsobení se jednajících osob a zároveň předvídání chování jiných lidí.
8
Subkultura je kultura dílčí skupiny (sociálního celku), která se více nebo méně odlišuje od převládající, většinové. Příslušníci skupiny se mohou od většiny odlišovat sociálním postavením, věkem, povoláním. Škála projevů vyjadřujících distanci od převládajících kultury je široká, od drobných změn až k radikálnímu popření (pak se mluví o kontrakultuře). Kontrakultura typ kultury zavrhující určité části dominantní kultury a nahrazující je vlastními standardy. Nositelem kontrakultury mohou být protestní hnutí různého stupně radikality kritizující některé sociální a kulturní jevy (hnutí mládeže, ekologická a náboženská hnutí, sekty) Úkol kultury: • uspokojení potřeb členů společnosti • udržuje společnost jako celek Charakteristika kultury V kultuře jde především o hodnoty a normy není vrozená (jako barva očí…), je naučená – tedy společenský. Jev jedná se o kolektivní výtvor – nikoli dílo jednotlivce vynález se stává kulturou, až jej přijme více lidí. Kulturní dědictví – přenos z minulosti do přítomnosti. Pružnost k dění ve společnosti subkultura – součást dané kultury s odlišnostmi (menšiny – etnika – Romové). Civilizace - jako souhrn znalostí a dovedností osvojených lidmi v procesu historického vývoje - jako vyšší vývojový stupeň kultury převyšující předchozí primární stadia. V tomto smyslu lze hovořit o minulých kulturách jako o jednoduchých nebo primitivních, zatímco současné se označují jako komplexní nebo civilizované - civilizací se také označuje určitý konkrétní společenský útvar lišící se od jiných podobných útvarů. Např. asijská, evropská civilizace atd. Střet civilizací podle Huntingtona Nejhlubším pramenem střetu mezi euroamerickou a islámskou civilizací je určitý hodnotový systém. Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 31 – 38; J. Keller: Úvod do sociologie, str. 10 – 12
7. Masová kultura, masové sdělovací prostředky – předpoklady, funkce, druhy působení Masová kultura je kultura určena pro masy, tedy dostupná a určená, co největšímu okruhu lidí. Je typickým jevem moderní společnosti, je produktem modernizace. Její vývoj souvisel s mohutnou industrializací, urbanizací a se soustředěním velkého množství lidí ve městech (19. stol.). Předpoklady jejího vzniku tedy byly: 1. určitý technologický vývoj (úroveň) společnosti – vynálezy, rozhlas, TV 2. disponibilní volný čas členů společnosti – nutná přítomnost volného času, aby vůbec k masové kultuře mohlo dojít určitý stupeň vzdělání nejširších vrstev
9
Úloha masově sdělovacích prostředků – tisk, TV rozhlas, internet – umožňuje velké rozšíření mezi obyvatelstvo, standarduje nám to, co šíří. Nejtypičtější projevy masové kultury jsou: móda, četba velkých nákladů novin, časopisů, knih, poslech rozhlasu, televize, film,… Podstatnými znaky je její velké rozšíření a standardizace toho, co je šířeno (obrací se na širokou veřejnost – průměrný divák s průměrným vzděláním → standardizace myšlení těchto lidí).
Masová kultura • orientuje se na průměrnou až nižší hladinu schopnosti vnímání • nemá vysoké nároky na příjemce – ti jsou spíše průměrného intelektu • nevyžaduje žádné velké přemýšlení, šíří se pomocí sdělovacích prostředků (tisk, rozhlas, film, televize, internet) Působení (hodnocení) masové kultury: a) kladné - velice rychlý zdroj informací a jejich snadná dostupnost - útočiště před složitým a odtažitým světem (umožňuje lidem rekreaci) - má také výchovnou funkci b) záporné – manipulovatelnost členů - prosazování konzumního způsobu života, nemotivuje k vlastní tvůrčí činnosti - ovlivňování – manipulace (nebezpečí síření informací, kterými jsou sledovány vedlejší cíle) - odvádění člověka do fiktivního světa - obrazy násilí, brutality a přemíry sexu otupují lidské cítění (také ohroženo myšlení dětí) - otupování lidského cítění, snižování náročnosti, pasivní konzum S masovou kulturou také souvisí veřejné mínění – působí zejména v menších celcích, kde jej také lidé respektují (např. na vesnici, lidé ve velkoměstech ztrácí zájem o druhé lidí – proces individualizace). Je formováno zvyky, obyčeji, normami a pravidly, sdělovacími prostředky. Může být velice důležité pro lidi, kteří se chtějí angažovat v politice. Tabu = formy chování, které společnost neuznává a nemluví se o nich. Konzumerismus – sklon orientovat se v chování a prožitcích především na ty hodnoty, které jsou spojeny s konzumním způsobem života. Jedním z projevů je i demonstrativní spotřeba, v níž se konzum stává znakem společenského postavení.
Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 359 – 389
8. Sociální pozice, sociální role, potřeba, společenské hodnoty a normy Sociální pozice Přestavuje postavení člověka ve společnosti. Jedná se o určitý soubor (sumu) práv a povinností, které společnost člověku na jedné straně vymezuje a na druhé straně přiznává prostřednictvím společenských hodnot a norem. Jednotlivci ve společnosti zaujímají více pozic zároveň. Některé z těchto pozic jsou trvalé jiné dočasné, některé se mění s věkem, další jedinec získává na základě svých schopností, apod. Sociální role 10
Určité konkrétní chování, které očekáváme od jednotlivce v určité sociální pozici. Pozice nám dává určité možnosti jednání, role jsou pak konkrétním naplněním těchto možností. Prostřednictvím role uskutečňujeme sociální pozice. Jednu a tutéž sociální roli jedinci ve společnosti přijímají, prožívají a uskutečňují rozdílně. Hrát konkrétní role se učíme v procesu socializace již od dětství. Plnění či neplnění sociálních rolí je sankcionováno.
Konflikt uvnitř role Je očekávaným a skutečným chováním jednotlivce v rámci jedné role. Tento typ konfliktu často vyústí v konflikt mezi rolí a osobností jejího nositele. Konflikt "Já-role" Dochází k němu tak, že role je v rozporu s typem osobnosti nositele. Konflikt mezi rolemi Jde o situaci, v níž nelze sladit očekávání, je spojována se dvěma různými rolemi, vykonávanými toutéž osobou (např. matka a její kariéra v zaměstnání). Společenské hodnoty Vyjadřují to, co je ve společnosti považováno obecně za žádoucí a tudíž správné, příjemné a dobré. Můžeme je rozdělit na hodnoty materiální a duchovní, individuální či skupinové, etické, estetické, náboženské atd. Každý jedinec má vlastní hierarchii hodnot, která je základem určitého hodnotového systému. Ke změně systému hodnot dochází postupně, jak se vyvíjí celá společnost nebo náhle při velkých společenských změnách. Hodnotový systém Lze chápat jako hierarchicky uspořádaný souhrn materiálních nebo duchovních statků, zásad a ideálů. Společenské normy Jsou vzory či pravidla chování, které vznikají v určitých opakujících se situacích. Vznikají spontánně (např. mravní normy) nebo záměrně (např. právní normy). Regulují chování jednotlivců vůči jiným jednotlivcům, dále vůči společnosti jako celku i vůči sobě samému. Jejich dodržování či nedodržování je sankcionováno. Každá norma má svůj hodnotový základ (je spjata s ochranou nebo popřením určité hodnoty). Rozdíl mezi hodnotami a normami spočívá v tom, že hodnoty jsou spojovány s cíly určité činnosti či s potřebami lidí, normy potom regulují způsob uspokojování těchto potřeb, to jakými prostředky dosáhnout cíle. Sociální status je dlouhodobá sociální pozice. Představuje naše místo ve společnosti, které zaujímáme k druhým lidem. Rozlišujeme: 1. status připsaný – jedinec nemůže sám ovlivnit (např. věk, rasa, pohlaví) 2. status získaný – možné nabýt vlastní iniciativou (profese, vzdělání) 3. status subjektivní – to, jak člověk hodnotí sám sebe 4. status objektivní – to, jak je člověk hodnocen druhými Vnějším projevem sociálního statutu může být např. oblečení, obydlí, automobil, způsob trávení dovolené apod.
11
Potřeba je pocit nedostatku nebo nadbytku v organismu. Potřeby dělíme z hlediska: 1) psychologického • fyziologické (biologické) – potřeby, kterými se člověk zařazuje do přírodní říše (jídlo, pití, teplo, sex) • sociální – potřeby, které člověka charakterizují jako bytost společenskou (potřeba bezpečí, jistoty, sounáležitosti a lásky, uznání, seberealizace) 2) sociologického • individuální • skupinové • společenské (celospolečenské) Potřeby se v nás manifestují v podobě zájmů. Zájem je dlouhodobé zaměření na uspokojování nějaké potřeby. Zájmy mohou být dočasné či trvalé, sportovní, ekonomické, kulturní, osobní či společenské atd. Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 253 - 275; J. Keller: Úvod do sociologie, str. 88 – 105
9. Socializace – vymezení, funkce, typy socializace, její základní etapy, sociální zkušenost Socializace člověka je dlouhodobý proces začleňování jedince do společnosti. Člověk se učí být členem společnosti, hrát role v různých sociálních pozicích, osvojuje si hodnoty a normy společnosti, a tím jeho život nabývá určitých sociálních kvalit a z hlediska sociologie se z něj stává osobnost. Jedinec získává především určité sociální zkušenosti, které jsou: 1) Dílčí (omezené): a) sociální určeností – rodí se a vyvíjí ve zcela určitých a daných sociálních vztazích (rodina, výchovné instituce, skupinová příslušnost, socioprofesionální zařazení) b) časovou určeností – jak je individuální životní běh situován v historickém čase (sociální zkušenost 20-ti letého je rozdílná od sociální zkušenosti 50-ti letého člověka, také socializace např. v minulých stoletích měla trochu jinou podobu než dnes – jednalo se o mnohem kratší proces, ne o celoživotní) 2) Nesystematické 3) Selektivní (výběrové) Naše sociální zkušenosti jsou určeny především našimi potřebami a zájmy, ke kterým zaujímáme určitý postoj. Může mít podobu názoru, mínění, předsudku, víry apod. Každé sociální chování člověka je motivováno. Motivem je to, co je pro nás hodnotné. Je to vnitřní pohnutka, která nás aktivuje k nějaké činnosti.
12
Osobnost – je předmětem zkoumání mnohých společenských věd. V psychologii je označován jedinec se všemi psychickými vlastnostmi, v sociologii je osobnost chápána jako člen různých sociálních skupin, jako prvek společenského systému, jako konkrétní nositel společenských vztahů. Jedinec – označuje člověka jako jedinečného představitele určitého celku, ať už např. biologického druhu nebo sociální skupiny. Individuum – lidská bytost, projevující se ve své biologické, fyziologické, psychologické i sociologické skupině. Člověk je individuem od narození. Individualita – představuje specifické sociální i přirozené vlastnosti a zvláštnosti člověka, kterými se liší od všech ostatních lidí K utváření osobnosti dochází procesu socializace, kdy jedinec přebírá ze svého okolí poznání a chování obecně uznávané společnosti, čímž formuje do sociální bytosti a zabezpečuje návaznost generace. Cílem socializace je osvojit si způsob chování a poznání charakteristické pro okolí, přijmout toto okolí za své, až poté se v něm aktivně uplatnit. Socializace – jedná se tedy o celoživotní proces utváření a rozvoje osobnosti jeho začleňováním do společenských vztahů a činností. Proces záměrný i mimovolný, probíhá plánovitě (systematicky) i nahodile (improvizovaně), ve spolupráci s vědou i intuitivně. Díky tomuto procesu nabývá život jedince sociální kvality, tzn., že z hlediska sociologie se stává osobností. Základní etapy socializace – 4 fáze životní dráhy: 1) dětství – období, kdy jedinec je problémem pro své okolí, závislí na rodičích a) rané dětství – spojení se životem v rodině, dochází k odlišení sebe od okolí, k neverbální komunikaci (gesta, křik, pláč), formují se citové vazby b) předškolní věk – poprvé setkání s vrstevníky, uvědomění si sama sebe a své postavení v novém prostředí c) školní věk – osvojování nových rolí, které vyplývají z plnění povinností, které vedou k pocitu zodpovědnosti, formují se naše osobní zájmy a postoje 2) mládí – období, kdy se "já" stává problémem samo pro sebe a) puberta – biologické dospívání – období, kdy hledáme vztah k opačnému pohlaví, potřeba odpoutat se od rodiny a její kontroly, řešení problému sociální identity b) mládí – období, kdy se stáváme dospělými, což souvisí s novými právy a povinnostmi, krize dospívání, která pramení ze snahy vyrovnat se s požadavky každodennosti 3) dospělost – období, kdy jiní jsou problémem pro mě a) ranná dospělost – etapa nástupu do prvního zaměstnání, zakládání vlastní reprodukční rodiny, zlomem bývá narození prvního dítěte-změna životního stylu i vztahu mezi manželi
13
b) c)
druhá etapa dospělosti – doba, kdy dochází ke změnám v oblasti povolání (kariéry), pozornost soustředěna na děti předškolního věku, u žen dochází ke krizi rolí třetí etapa dospělosti – dochází k hlavní přeměně rodinného života, děti se osamostatňují, což vede k růstu zájmu o práci (hlavně u žen) – krize středního věku
4) stáří – období, kdy se "já" stává problémem pro ostatní, mezníkem je konec pracovní aktivity (důchod), vznikají nové příbuzenské sítě (vnuci) s nárokem na nové sociální kontakty, hlavním zájmem je zabezpečení a klidné stáří Prvky životní dráhy: 1. životní situace 2. naše jednání v nich 3. časové souvislosti Životní dráha každého jednotlivce je zvláštní, daná různou sociální situací i zvláštními událostmi v osobním životě. Člověk jako sociální bytost Homo sociologicus – člověk sociologický – je nositelem předem vytvořených sociálních rolí. Homo economicus – člověk ekonomický. Jedinec, který se ve svém chování řídí ekonomickým principem maximalizace užitku při daných prostředcích. Emil Durkheim nazývá člověka homo duplex: - člověk má kulturní a sociální podstatu – sociální tvor - osobností se člověk nerodí, ale stává - socializace – tvorba osobnosti - biologická podstata – tvor přírodní - při narození je zvíře, zástupce svého druhu - není vytvořena představa o sobě a o své roli ve společnosti - je tvorem neopakovatelným, ale postrádá individualitu - osobností se člověk stává Socializace = vytváření osobnosti člověka. Proces socializace se překládá jako: - proces začleňování člověka do společnosti – měl by být schopen žít v bezkonfliktním stavu se společností – druhé narození - učí se znát sociální normy - učí se hrát sociální role (otec, matka apod.) - navazování sociálních vztahů, znalost norem - proces tvorby osobnosti – tvorba člověka, druhé narození – individuální záležitost, kterou prochází každý. - „odbiologizování“ osobnosti – člověk se učí zvládat svoje pudy Instituce podílející se na procesu socializace: 1. rodina 2. škola a další výchovné a vzdělávací instituce Socializace je proces dvousměrný (např. rodiče působí na dítě,stejně jako ono na ně)
14
Proces socializace se skládá ze 3 podprocesů: 1) enkulturace – (vrůstání do kultury) člověk se učí kulturnímu bohatství, na konci je kulturní bytost, přijímání a osvojování hodnot 2) socializace v úzkém slova smyslu – osobnost schopná navazovat vztahy a hrát sociální role, formování vlastní osobnosti 3) personalisace – proces vytvoření představy o sobě samém, tj. vytvoření osobnosti Uvedený proces socializace je: - celoživotní – vzniká narozením (ale je vliv i na nasciturus) a končí smrtí - oboustranný – interakce mezi prostředím a utvářenou osobou - hodnotově normativní – učení se norem a vytváření vlastních hodnot - plánovitý (určení, vzdělání, rodina) - nahodilý (bilboardy, reklama) Je to proces hodnotově normativní – vytváří se hodnotová struktura.
Podoby procesu socializace • socializace anticipativní – osoba se chová jako suchá houba a nasává informace – primární socializace (rodina + příprava na povolání) • resocializace – snaha znovu zapojit do života jedince, který už kdysi socializačním procesem prošel a z nějakého důvodu byl z daného společenství vyřazen. Jako příklady můžeme uvést (negativní) – vstup do sekty, pobyt v kriminále, návrat z vězení, živelná katastrofa • restrukturalizace – drastický způsob resocializace – podobné brain-washing (vymývání hlavy) – v rozporu s lidskými právy a hodně brutální Socializační činitelé – kdo vstupuje do procesu socializace Primární socializace - matka - blízká rodina - nukleární rodina (matka, otec, děti – jen dvě generace) - tři generace (matka, otec, děti + prarodiče) Sekundární socializace - spolužáci - vrstevníci - školka, škola - stát - instituce (střední školství, VŠ, justice, policie) - organizace (výše zmíněné, když se přidá personální základ a jasná hierarchie – Policie) - média a reklama - veřejné mínění Mechanismy socializace 1) sociální činnost (učení, hra, práce) 2) sugesce – schopnost, nechat se ovlivnit, přijímání názoru od okolí 3) imitace – nápodoba 15
4)
identifikace – ztotožnění (ve společnosti je nalezen vzor, kterého napodobuji a myslím jako on)
Teorie socializace - SELFDEMAN Člověk, který sám sebe vytváří. (George Herbert Mead) Tabula rasa – přírodní tvor, který je zvířetem při vytváření nemá žádnou představu o sobě samém (zná okolí). Co mu říká okolí, to si o sobě myslí – „ME“. (Sociální deviace sekundární se vysvětluje tím, že společnost určí nálepku a nedá možnost se jí zbavit (reprodukce nenávisti)). Soustava „I“ se začíná vzpouzet, to co říká „ME“ není až tak pravda a vzniká právo kritiky, pochybností apod. – zapojovat se. Pak začíná mechanismus „SELF“. Proces socializace je doprovázen procesem sociální kontroly, který by měl být jeho těžištěm. Tato kontrola může být formální – vykonávaná z vnějšku (např. policie), tak neformální (rodina, kamarádi, veřejné mínění). Dnešní společnost má tendenci se spoléhat na formální kontrolu, která většinou však přichází ex-post. Přitom se vyplácí preventivní princip. Mnohem lepší je praktikovat neformální kontrolu vnitřní – vlastní (člověk ví co je právo, má morální základy). Pokud se člověk začlení do společnosti a bude ctít normy, nebudeme muset podporovat formální kontrolu. Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 39 - 42;
10. Společenské vztahy – vymezení, typy, 3 složky, společenská kontrola Společenské vztahy Vztahy mezi lidmi (jednotlivci či skupinami) nebo jinými sociálními útvary (institucemi, organizacemi, apod.), které vznikají v momentě jejich začleňování do společenské struktury. Toto začleňování je za účelem uspokojování určitých lidských potřeb (jedinec není schopen uspokojit sám své potřeby). Lidé nevstupují do sociálních vztahů pouze jako individua, ale jako představitelé skupin, institucí. Vztah vyjadřuje skutečnost, že mezi dvěma nebo více subjekty existuje určitá souvislost, která je spojuje a vytváří v nich jednotu. Rozdělení (3 úrovně): 1) mikrosociální – vztahy mezi jednotlivci, případně mezi jednotlivci a skupinami 2) mezosociální – vztahy mezi institucemi, organizacemi, skupinami a dalšími pospolitostmi 3) makrosociální – souhrn vztahů na celospolečenské úrovni Společenské vztahy a sociální jednání Společenské vztahy jsou vztahy mezi lidmi (jednotlivci či skupinami) nebo jinými sociálními útvary (institucemi, organizacemi apod.), které vznikají v momentě jejich začleňování do společenské struktury. Toto začleňování je za účelem uspokojování určitých lidských potřeb (jedinec není schopen uspokojit sám své potřeby). Jednodušeji je možno tuto definici vyjádřit tak, že společenský vztah je systém vzájemného působení mezi
16
dvěma partnery (subjekty) prostřednictvím určitých obsahů (činností, předmětů, idejí, postojů, zájmů apod.), v duchu stanovených a společně platných norem. Předpoklady: - společenský vztah zahrnuje dva partnery, jejich společenskou vazbu a závazky, které vůči sobě plní 1) Dva subjekty v sociologickém vztahu (2 jednotlivci, 2 skupiny, jednotlivec a skupina) 2) Společenská vazba je jedním z hlavních předpokladů a také výsledků existence sociálních skupin; organizované spojení, vytvářející vzájemnou závislost mezi jednotlivci, mezi skupinami i mezi jednotlivci na jedné straně a skupinami na straně druhé 3) Závazky, které vůči sobě plní (př. vyučující ve třídě: učitel × studenti) Sociální vztahy vznikají v rámci konkrétních sociálních situací. Ty rozeznáváme: 1) bezprostřední – lidé se v nich setkávají tváří v tvář 2) zprostředkované – lidé se zde setkávají s výtvory (materiálními či duchovními) jiných lidí Moment realizace společenské vazby se nazývá společenský styk. 1. dočasný × trvalý 2. spontánní × navozený 3. osobní × věcný 4. soukromý × veřejný 5. bezprostřední × zprostředkovaný atd. Společenské vztahy jsou vytvářeny 3 vzájemně se prolínajícími stránkami společenského styku (běží souběžně): 1. sociální komunikace znamená předávání informací a vzájemnou výměnu názorů mezi lidmi ve společnosti při sociálním styku. Je to nutná podmínka pro existenci společnosti. Probíhá ve dvou podobách: • komunikační akt, který znamená jednotlivé případy komunikace, jako např. rozhovor dvou osob, poradu, přednášku… • komunikační proces se pak skládá z několika komunikačních aktů, které se opakují často a pravidelně, jako např. televizní seriál Úroveň naší komunikace je podmíněna sociálně, tzn., že souvisí s tím, jaké místo zaujímáme v sociální struktuře společnosti. Ve středních a vyšších vrstvách společnosti se používá obvykle jiný způsob vyjadřování než v nižších vrstvách. 2. sociální interakce je formou sociálního styku, kde dochází k vzájemnému působení lidí, které je systematické a trvalejší. Je to proces výměny podnětů a reakcí, jehož cílem je vyvolat u druhé osoby určitou reakci. Strukturu sociální interakce ovlivňují zejména dva faktory: • společenské hodnoty (vyjadřují to, co je ve společnosti považováno obecně za žádoucí a tudíž správné, dobré a důležité) a společenské normy (jsou to jakési vzory či pravidla chování, které vznikají v určitých opakujících se situacích). • sociální pozice a role
17
3. sociální percepce (vjem) znamená proces vzájemného pozorování, zkoumání a vnímání člověka, skupiny či jiné pospolitosti, instituce apod. Nejedná se však o pouhé poznávání, ale jde o hlubší pochopení druhého. Schopnost percepce je snižována např. různými duševními chorobami, strachem, úzkosti apod. Společenská kontrola Je způsob, kterým se společnost přesvědčuje (ověřuje) a kterým chce zajistit, že si lidé osvojují hodnoty a normy, které jsou považovány za žádoucí. Děje se tak především pomocí společenských norem. Pokud jedinec nebo skupina tyto normy nedodržuje (dodržuje), nastupují společenské sankce. Účelem je zajistit bezproblémový chod společnosti. Regulovat je možné a nutné určité vztahy – př. obrana země, rozdělování hranic. Prostředky: 1) 2) 3) 4) 5)
-
sankce – pozitivní × negativní, formální × neformální právní normy obyčeje – morální postih zvyky – nelze postihnout násilí, hrozba – tísíce let existuje prostředek k tomu, aby se jedinci chovali tak, jak společnost (systém) vyžaduje; prostředkem společenské kontroly je moc (kdo má větší moc, může ve společnosti uplatňovat větší vliv) 6) socializace – osvojení hodnot a norem není sankciováno (kdo se dobře socializuje, splní si své potřeby a není třeba, aby byl sankciován) pozitivní (odměna, úsměv) × negativní (trest, pokuta) formální (právní) × neformální (morální, mravní)
•
pozitivní neformální (uznání v podobě vyjádření úcty či pochvaly, úsměvu, polibku, slovní pochvaly) • pozitivní formální (veřejná pochvala, povýšení, peněžitá odměna) • negativní neformální (pohoršení, výsměch, pomluva, pohlavek, odmítnutí podané ruky) • negativní formální (tresty určované právními předpisy – pokuta, vězení) Subjekty (instituty) společenské kontroly: policie, soudy, vězeňská služba a jiné instituce. Největší trest pro člověka je vyřazení ze společnosti (fungovalo již i v pravěku, kdy vyloučení z tlupy či určité skupiny znamenalo jistou smrt). Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 185 - 199;
11. Společenský styk – vymezení, typy, 3 stránky Společenský styk Moment realizace společenské vazby, kdy zde dochází k vzájemnému působení lidí a k výměně hodnot, kterým obě strany přikládají nějaký význam (může jít např. o výměnu předmětů, zkušeností apod.). Společenský styk můžeme rozlišit z mnoha hledisek:
18
¾ ¾ ¾ ¾ ¾
dočasný nebo trvalý spontánní nebo navozený osobní nebo věcný soukromý nebo veřejný bezprostřední nebo zprostředkovaný
Společenské vztahy jsou vytvářeny třemi vzájemně se prolínajícími stránkami společenského styku. Jedná se o: a) sociální komunikace b) sociální interakce c) sociální percepce
Sociální komunikace (verbální × neverbální) Předávání informací a vzájemnou výměnu názorů mezi lidmi ve společnosti při sociálním styku. Je to nutná podmínka pro existenci společnosti. Probíhá ve dvou podobách: ¾ komunikační akt – který znamená jednotlivé případy komunikace, např. rozhovor dvou osob, poradu, přednášku, apod.; jednorázový komunikační styk ¾ komunikační proces, se pak skládá z několika komunikačních aktů, které se opakují často a pravidelně, např. televizní seriál Předmět komunikace sdělení obsahu, který musí být srozumitelný oběma partnerům, jiná komunikace ztrácí smysl. Rozlišujeme komunikaci verbální (jazyk) a neverbální (gesta, dotek, hudba, apod.). Úroveň naší komunikace je podmíněna sociálně, tzn., že souvisí s tím, jaké místo zaujímáme v sociální struktuře společnosti a jakou máme sociální příslušnost. "Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem". Sociální interakce Forma sociálního styku, kde dochází k vzájemnému působení lidí, které je systematické a trvalejší. Je to proces výměny podnětů a reakcí, jehož cílem je vyvolat u druhé osoby určitou reakci. Interakce vznikají minimálně mezi dvěma jednotlivci, dvěma skupinami či jednotlivci a skupinami. Vzájemné působení může být bezprostřední nebo zprostředkované, kde tato možnost je omezena či chybí. Strukturu sociální interakce ovlivňují dva faktory: ¾ společenské hodnoty a společenské normy ¾ sociální pozice a role Sociální percepce Znamená proces vzájemného pozorování, zkoumání a vnímání člověka, skupiny či jiné pospolitosti, instituce apod. Jedná se však o hlubší pochopení druhého a to na základě vlastních zkušeností, zkušeností zprostředkovaných jinými lidmi či na základě informací od člověka, kterého vnímáme. Schopnost percepce může být snižována např. různými duševními chorobami, strachem či úzkostí.
Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 287 - 290;
19
12. Sociální pospolitost – vymezení, typy Sociální pospolitost Je v užším smyslu myšleno seskupení lidí, které vzniká zpravidla spontánně a ve kterém se udržuje určitá společenská vazba (i když např. na krátký čas). Ta je u nich různě silná, spíše však slabá. Musí být tvořena min. 3 osobami. Člověk se během života nezúčastňuje pouze skupinového života. Stává se členem řady sociálních pospolitostí. Pospolitost – shluk nebo seskupení lidí vzniklé náhodně; udržuje se určitá společenská vazba (silnější × slabší). Druhy pospolitostí: ¾ pár, společenský okruh, veřejnost, publikum, dav, účelová sdružení, komunita, apod. Pár Nejmenší, nejužší a nejčastější seskupení, v němž se projevuje pospolitý život: a) spojení sexuální vazbou (milenci, manželé) b) spojení příbuzenským vztahem c) spojení vztahem přátelství d) spojení vztahem spolupráce, nadřízenosti či podřízenosti Společenský okruh Pospolitost osob, které se pravidelně setkávají, avšak nemají mezi sebou trvalé vazby (např. okruh známých z kavárny, okruh osob dojíždějících pravidelně společně do zaměstnání, okruh stálých návštěvníků sauny, apod.). Mají slabou institucionální základnu (vazbu), nemají pevnou vnitřní organizační strukturu, nemají výkonný aparát. Veřejnost Pospolitost teritoriální, členové bydlí blízko sebe, mají podobný způsob, styl života a spojují je především lokální problémy a záležitosti (vesnice, města, sídliště apod.). Publikum Pospolitost založená na podobnosti chování a zájmů členů: a) publikum shromážděné na určitém místě, které může vzniknout příležitostně nebo záměrně, členové mají podobné očekávání a postoje, reagují podobně na stejné podněty (smích, potlesk), vznikají společné zážitky, za určitých podmínek se však mohou změnit na agresivní dav b) publikum neshromážděné (rozptýlené), např. čtenáři tisku, posluchači rozhlasu, televizní diváci – jednotlivci jsou spojeni stejným podnětem, médiem, které ovlivňuje jejich myšlení, zájmy a chování Účelové sdružení Velmi častou formou pospolitosti, nalezneme zde nějaké znaky skupiny (např. společné cíle), ale odlišnost je především v tom, že ve vzájemných vztazích dominuje účelovost, dosažení prospěchu či užitku. Komunita Forma pospolitosti, pro kterou je typický podobný způsob života jejich členů v určitém místě (např. klášterní komunita, komunita náboženské sekty, hippies). 20
Dav Větší množství lidí, viditelně či přechodně shromážděných na určitém místě, reagující na stejný podnět. Typická pro jednotlivce v davu je anonymita, efektivita, snížená inteligence a snížená osobní odpovědnost. Dav je impulzivní, nestálý, netolerantní a nekritický. Emocionální způsob jednání převažuje nad rozumovým. a) dav útočný (agresivní) – lynč, teror, boj, vzpoura b) dav únikový (panický) – pod vlivem strachu či pudu sebezáchovy se dávají na útěk c) dav získávací – útočí na obchody, sklady, atd. v době živelných pohrom, hladu, katastrof apod. d) dav výrazový (expresivní) – shromažďují se, aby vyjádřily svůj názor (demonstrace, oslavy)
Masové chování Na rozdíl od davu není shromážděno v určitém prostoru, je více individualizováno a je více rozloženo v čase (např. nákupní horečka). Mládež Sociální skupina, která již neplní role dítěte, ale společnost jí ještě nepřiznává role dospělých: 1) věková sociální skupina, která zahrnuje lidi přibližně od 15 do 30 let 2) z hlediska sociálně ekonomického postavení se jedná o skupinu, která se připravuje na povolání 3) z hlediska psychického je to skupina, která dává přednost jiným hodnotám než dospělí, má odlišný životní styl a vědomí – speciální subkultura mládeže 4) život mládeže je spjat se životem vrstevníků, snaží se zbavit kontroly rodiny, potřeba závislosti se přenáší z rodiny na vrstevníky Mládež je vnitřně diferenciovaná, rozlišujeme na mládež podle: • teritoriálních hledisek (vesnická a městská, z měst a velkoměst, předměstí) • biosolních podmínek (podle pohlaví) • dílčích věkových vrstev (12–14 let, 15–17 let, 18–21 let, 21–25 let) • demografických hledisek (jedináčci či z početných rodin) • sociálně-ekonomických hledisek (podle zaměstnání rodičů, příslušnosti k určité vrstvě, mládež ekonomicky aktivní nebo studenti) • sociálně-kulturních hledisek (podle příslušnosti k různým politickým či náboženským směrům) Generace Věkově ohraničená skupina lidí (+-10 let), kteří jsou spojeni stejným sociálním zážitkem a zkušenostmi. Doporučená literatura: J.Jandourek: Úvod do sociologie, str. 81 - 88
21
13. Sociální skupina – vymezení, znaky, druhy Sociální skupina – pospolitost více než dvou lidí Znaky: ¾ společná činnost, která směřuje ke společnému cíli či zájmu ¾ vnitřní soudržnost a psychická sounáležitost ¾ organizované a regulované jednání ¾ společné hodnoty, normy a vzory chování ¾ skupinová struktura a vnitřní organizace, někde přísná hierarchie, v jejímž čele stojí vůdce ¾ systém sociální kontroly a sankcí ¾ vědomé odlišnosti od ostatních skupin Sociální skupina Sociální skupiny vznikají záměrně. Jedná se o určitý počet osob spojených určitými vztahy, kterými se odlišují od jiných skupin ve společnosti. Představují určitý zprostředkující článek mezi jednotlivcem a společností, člověk vstupuje do společnosti právě přes sociální skupinu. Tvoří základní prvek struktury společnosti. Musí mít alespoň 3 členy, aby byla skupinou. Ve společnosti existuje velké množství skupin a každý člověk projde za svůj život několika sociálními skupinami, jsme s nimi spjati od narození do konce života. V každé skupině je distribuovaná moc: • vůdce (dominující osobnost) • aktivní osoby (dostatečně se identifikují s ideologií) • nejnižší polohy osob (nejsou uznávané) Znaky: 1. relativní stabilita – většinou má dlouhodobější charakter 2. skupinová identita – členové nějaké skupiny vykazují shodné znaky nějakých ideologií, uvažování – existuje určitá soudržnost (např. náboženské sekty – zachycují duševní hlad převážně mladých lidí, kteří nenacházejí životní smysl, přátelství, lásku, naslouchání) 3. řád – každá sociální skupina má svůj řád (normy), jejichž narušení je sankciovatelné. Normy jsou obrazem sociální skupiny. Jedinci mají společné příběhy, témata, o kterých můžou diskutovat 4. specifická komunikace – mají svůj jazyk 5. struktura – každá skupina má svou strukturu (jsou rozděleny sociální role – autorita, osoba trpěná.) 6. společná činnost – negativní vymezení prostřednictvím společného nepřítele. Odpadlíci jsou pro skupiny více nebezpeční než nepřítel. Skupina uspokojuje potřeby jedince 7. autostereotyp – skupina má představu o sobě sama, hájí svoji rasu nebo názory 8. heterostereotyp – ustálené představy. Každá sociální skupina se snaží odlišit od svého okolí Dělení: 1. podle velikosti • malé (20 – 40 osob, bezprostřední vztahy, rozhodující vliv na formování osobnosti) • velké (členové se navzájem neznají, formální vztahy) 2. podle hloubky vazby mezi členy
22
• •
primární/prvotní (přímé a důvěrné vztahy, citově neformální vazby a pouta mezi členy, např. rodina) sekundární/druhotné (uskutečňování konkrétních zájmů či úkolů, vztahy formální, náhodné a zprostředkované, např. kluby a kanceláře)
3. podle způsobu vzájemné vázanosti členů • formální (určené formálními pravidly, předpisy a nařízeními. Různé organizace a instituce s určitou organizační strukturou. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti) • neformální (bezprostřední kontakt relativně stálého počtu členů, spojených určitými zájmy a činnostmi, početně nevelké, silné osobní vazby, např. zájmový kroužek) 4. podle způsobu, jakým je jedinec se skupinou spjat • členské (jedinec sem aktuálně náleží, je členem, uznává hodnoty atd.) • referenční (jedinec se na ně orientuje svými hodnotami a jednáním i v případě, že není členem) 5. podle vztahu jedince ke skupině • vnitřní (členové se ztotožňují s cíli, hodnotami a normami skupiny) • vnější (skupiny pro jedince cizí, distance, jejich vlastnosti jsou ze subjektivního hlediska považovány za horší) 6. podle charakteru členství jedince ve skupině • dobrovolné (členství na základě vlastního rozhodnutí) • nedobrovolné (automatické členství, pocit sounáležitosti se vytváří postupně) 7. podle délky trvání • dočasné (vznikají na základě konkrétního podnětu a s jeho ústupem zase zanikají, např. brigáda) • trvalé (existují během značné části života člověka, někdy i po dobu několika generací, např. klub či rodina) 8. podle míry přístupnosti • otevřené (členství v širokém či neomezeném rozsahu) • uzavřené (nemají zájem o nové členy, např. mafie) • výběrové (přijímají nové členy na základě splněných podmínek) Agregát Je souhrn osob, které mají společné některé sociální znaky. Jsou to např. návštěvníci nějakého veřejného zařízení nebo lidé spojení společným bydlištěm. Mezi jednotlivými členy mohou vzniknout tak silné vztahy, že může dojít ke vzniku stabilního sociálního útvaru, jehož vytvoření však nemění povahu základních jednotek. Pospolitost Sociální pospolitost je v užším smyslu myšleno seskupení lidí, které vzniká zpravidla spontánně a ve kterém se udržuje určitá společenská vazba (i když např. na krátký čas). Mezi pospolitosti zahrnujeme pár, společenský okruh, veřejnost, publikum, dav, komunitu aj.
23
Dav Dav můžeme charakterizovat jako větší množství lidí, viditelně a přechodně shromážděných na určitém místě, reagující na stejný podnět. Typická pro jednotlivce v davu je anonymita, afektivita, snížená inteligence a snížená osobní zodpovědnost. Dav je impulsivní, nestálý, netolerantní a nekritický. Emocionální způsob jednání převažuje nad jednáním rozumovým. Davy se mohou projevovat v různých formách: • davy útočné (agresivní), např. při stávce, vzpouře • davy únikové (panické), např. při požáru • davy získávací, které útočí na obchody, sklady atd. v době živelných pohrom, hladu apod. • davy výrazové (expresivní), které se shromažďují, aby vyjádřily své názory (demonstrace, oslavy, protestní akce…) Od davového chování je třeba odlišit masové chování, které na rozdíl od davu není shromážděno v určitém prostoru, je více individualizováno a je více rozloženo v čase. Jako příklad můžeme uvést nákupní horečky. Komunita Je relativně izolovaná forma pospolitosti, jejíž členové hospodaří a žijí společně v určitém místě (jako např. klášterní komunita, komunita náboženské sekty, komunita hippies). Obyvatelstvo Jsou všichni lidé žijící na nějakém konkrétním území. Někdy se používá synonymně s pojmem populace. V sociologii a demografii bývá popisováno z hlediska řady charakteristik: národnosti, hustoty, osídlení, věkové struktury, podle pohlaví, vzdělání, zaměstnání, náboženského vyznání apod. Veřejnost Je pospolitostí teritoriální. Členové bydlí blízko sebe, mají podobný způsob života a spojují je především lokální problémy a záležitosti. S tím souvisí i pocit vzájemné sounáležitosti, podobný systém hodnot. Ta teritoriální pospolitosti můžeme považovat vesnici, město, sídliště. Sociální struktura společnosti (Buriánek) společnost funguje na principu Rubikovy kostky – buď chaos nebo hezké a uhlazené hrany. Každá společnost funguje na základě jiného principu. Odlišným je např. v hinduistické společnosti založení na kastovnictví – kasta. Můžeme to spatřit i u nás u romského etnika. Klasickým popisným atributem je uzavřenost, kde sociální mobilita je velmi nízká. Jednou se narodíme a už nemůžeme přestoupit do kasty jiné. V Indii existuje asi 3tis kast, ale existují základní tři (Prahmáni a pod nimi nedotknutelní (Páriové), vykonávající nejhorší práce, nesmí se mísit, nesmí se dotknout lidí z vyšších kast, mají určeno povolání, žijí na okraji měst apod. Pokud toto porušíte, jsou kruté fyzické tresty (ukamenování, polití kyselinou apod). Probíhají s tichým souhlasem společnosti, ale prosákne-li to navenek, pak stát zasáhne. Otázka nevěry – u ženy bratři a rada starších mohou ženu veřejně znásilnit. Existuje zde proto právo přirozené a právo pozitivní. Doporučená literatura: J.Jandourek: Úvod do sociologie, str. 81 - 88
24
14. Mládež jako specifická sociální skupina – sociologické chápání mládeže, její struktura, generace, problémové skupiny Mládež Sociální skupina, která již neplní role dítěte, ale společnost ji ještě nepřiznává role dospělých. Sociální skupina, která začíná pubertou a končí založením vlastní rodiny, finanční nezávislostí. Specifika: 1. věková skupina 15 – 30 let 2. z hlediska sociálně-ekonomického postavení se jedná o skupinu, která se připravuje na povolání, a je ekonomicky závislá nebo teprve začíná být nezávislá 3. z hlediska psychologického se jedná o skupinu s jinými názory, hodnotami a životním stylem než dospělí. Lidé, kteří teprve hledají svou identitu. 4. život mládeže je spjat s dalšími vrstevníky, snaha zbavit se kontroly rodiny, sdružování do různých vrstevnických skupin či sociálních hnutí Mládež je vnitřně diferencována podle různých hledisek: 1. teritoriálních – mládež vesnická a městská, z malých měst či velkých měst… 2. biosociálních – podle pohlaví 3. dílčích věkových vrstev – 12 – 14 let, 15 – 17 let, 18 – 21 let, 21 – 25 let 4. demografických – jedináčci či sourozenci 5. sociálně-ekonomických – podle zaměstnání rodičů, příslušnosti k určité vrstvě… 6. sociálně-kulturních – podle příslušnosti k různým politickým či náboženským směrům… Sociologické chápání mládeže: • jako nejrevolučnější skupina • jako objekt své péče – společnost musí pečovat o mladého člověka • jako subjekt společenského vývoje • objekt – subjektové chápání (od 14 do 17 let objekt, do té doby do konce etapy mládeže subjekt) - podle některých autorů skupina mládeže vůbec neexistuje Generace – skupina lidí, kteří byli formováni stejnou společností či důležitými a významnými společenskými událostmi, a kteří mají tedy podobné názory, myšlení a nazírání na svět. Věkové ohraničení generace je cca 10 let. Mezi jednotlivými generacemi dochází ke vzájemným rozporům a konfliktům, protože každá generace (měla) má odlišné životní podmínky pro svůj život a neopakovatelné a někdy nesdělitelné zážitky, které ji spoluutvářely a spojují. Mládeží v problémových skupinách mohou být na jednu stranu např. postižení (společnost – nadace a charity, jim pomáhají např. formou zřizování speciálních škol či pracovních podniků), ale na druhou stranu také různí extrémisté, drogově závislí, nakažení virem HIV, členové sekt, kriminální mládež. Tento problém samozřejmě doléhá nejvíce na rodinu těchto jedinců, ale potažmo i na celou společnost. Sociologie mládeže patří do odvětvové sociologie, jedná se o poměrně mladou disciplínu. Stěžejním dílem se stala kniha Helmuta Schelského: „Die skeptische generation“ (Skeptická generace), která se zabývá poválečnou situací mládeže v Německu. Další skupinou zájmu 25
sociologie mládeže se staly např. 5O. léta v Americe, kdy si mladí lidé začali více všímat rasismu ve společnosti (především v jižanských státech) a postavili se proti tomu. Dostali se do sporu s Ku-Klux-klanem a několik protestantů bylo zabito, což podnítilo a ovlivnilo celospolečenské mínění a hnutí v Americe. V 6O. letech nastupuje éra hippies, kteří protestovali proti konzumnímu způsobu života a proti válce a násilí (ve Vietnamu). Vytvořily subkulturu, která se navenek odlišovala např. oblečením, ale také vztahem k drogám a k sexuální volnosti („sexuální revoluce“). V 7O. letech vznikají zejména hnutí punk a skinheads, které byly spjaty spíše s hodnotami nižších sociálních vrstev, a u kterých se projevoval výrazný motiv k rasové a etnické nesnášenlivosti V 8O. letech se do popředí sociologického výzkumu dostávají reálné problémy mládeže jako nezaměstnanost, kvalifikace a rekvalifikace, volný čas. Závěry dosavadních sociologických prací se obecně shodují v tom, že: 1. zrychluje se biologické i fyziologické dospívání dětí i mládeže, ale na druhou stranu se prodlužuje doba nutného sociálního zrání, zařazení se do společnosti dospělých, příprava na povolání 2. zhoršují se společenské podmínky nutné pro zdravý rozvoj a uplatnění mladé generace 3. mládeži se značně podbízí konzumní způsob života Mládeží se na základě konfliktů generačních povah zabývá samostatná sociální disciplína sociologie mládeže. Problémové skupiny: skupiny drogově závislých, s nemoci (AIDS, sekty, kriminalita). Dříve toto byly skupiny lidí mentálně nebo fyzicky postižených. Doporučená literatura: A. Giddens: Sociologie, str. 155 - 181
15. Sociologické chápání rodiny – její hlavní znaky, základní funkce, typy rodiny, historické přeměny, manželství Stěžejním prostředím, ve kterém probíhá proces socializace je rodina. Je to nejvýznamnější skupina, kterou můžeme charakterizovat jako malou, primární, neformální, členskou a nedobrovolnou. Ze sociologického hlediska jde o skupinu založenou na manželském svazku a příbuzenských vztazích. Rodina – základní, vůbec nejvýznamnější skupina Ze sociologického hlediska je založena na manželském svazku a příbuzenských vztazích. Jde tu o vztah rodičů a dětí. Znaky rodiny: 1) jedná se o společensky schválenou formu stálého soužití 2) skládá se z osob navzájem spojených pokrevně, manželstvím nebo adopcí 3) členové obvykle bydlí spolu pod jednou střechou
26
4) členové spolupracují v rámci uznané dělby rolí, přičemž nejdůležitější je výchova a výživa dětí Historické přeměny rodiny: 1. matriarchát – převládá autorita a moc ženy (matky) 2. patriarchát – převládající autorita a moc muže 3. polopatriarchát – vznik s křesťanstvím, které udělalo z manželství svátost, absolutní moc muže byla omezena 4. demokratická (egalitární) rodina – od poč. 20. stol., založena na principu psychické, právní a mravní rovnocennosti muže, ženy a dětí Současná rodina je monogamní a demokratická. Rozdělení rodiny a manželství: 1. polygynie – žije současně více mužů či žen a) polygamie – mnohoženství b) polyandrie – mnohomužství 2. monogamie – soužití jednoho muže s jednou ženou •
podle úplnosti: 1. úplná – dvougenerační skupina rodičů a dětí, rodina v pravém slova smyslu 2. neúplná – chybí jeden ze základních členů
•
podle původu: 1. orientační (výchozí) – do níž se jedinec narodil, vychází z ní 2. reprodukční – nově založená, která vzniká na základě uzavření manželství dospělých dětí z orientačních rodin
•
podle velikosti: 1. nukleární (jádrová) – spojení rodičů a dětí (dnešní rodina) 2. rozšířená (širší) – rodina nukleární společně s širším okruhem příbuzných (babičky, rodiny sourozenců)
•
podle funkčnosti: 1. funkční – je schopna plnit všechny funkce, optimální rozvoj členů 2. dysfunkční – není schopná plnit některou ze svých funkcí, vyplývá z narušeného vtahu mezi rodiči, dětmi a rodiči, stále však funguje jako sociální skupina 3. afunkční – ztratila svůj význam a není schopna plnit své funkce
Základní funkce rodiny: 1. biologická – zabezpečuje reprodukci společnosti, udržuje společensky schválenou podobu sexuálního soužití 2. ekonomická – zabezpečuje uspokojování materiálních potřeb svých členů, hmotně je zabezpečuje 3. výchovná – příprava dětí na život, podílí se na začleňování jedince do systému, do společenských vztahů 4. regulačně kontrolní – provádí společenskou kontrolu nad svými členy, sankcionuje odchylky od přijatých vzorců chování
27
5. emocionální (citová) – uspokojuje základní emocionální potřeby svých členů jako je láska, bezpečí, jistota, prakticky celý život Manželství – nutno odlišit od rodiny, Ta je možná i u vyšších živočichů. Manželství je čistě lidské. Společensky upravený vztah mezi mužem a ženou. Soudržnost manželství – ovlivňována momenty: • vnitřními – vzájemná láska, pocit závazku vůči partnerovi a dětem, snaha o společenský vzestup, snaha splnit očekávání prostředí či příbuzných • vnějšími – různé sankce, které znemožňují rozchod, tlak ekonomických podmínek nebo tlak veřejného zájmu Různost konfliktů – neřešitelný konflikt – rozvod Rozvodovost Představuje vážný sociální problém, vysoká míra především v průmyslově vyspělých zemích, vyšší je ve městech. Často se hovoří o krizi současné rodiny (neboli nestabilitě) a vznikají otázky o přežití rodiny jako společenské instituce. Faktem je, že rodina prochází formálními změnami a mění se i obsah jejího vlivu. Změny v rodině, které nastaly v současné (naší) době. Vážný sociální problém představuje rozvodovost.: 1. přestala být výrobní jednotkou 2. nástup ženy do pracovního procesu 3. konflikty mezi partnery 4. změny související se zvýšenou nezaměstnaností lidí 5. přílišné zdůrazňování majetku a peněz, podlehnutí konzumnímu způsobu života Charakteristika dnešní rodiny (budoucnost dnešní rodiny): nižší stabilita – změny hodnot, ale základ zůstává: nízká připravenost partnerů k manželství, věk se postupně zvyšuje, přizpůsobení se Evropy, demokratičnost rodiny (slovo otce, postavení ženy), možnost seberealizace Rodina Rozdíl mezi tradiční a moderní rodinou Tradiční rodina: - rodina je spíše domácnost – silné ekonomické vazby (služebnictvo, širší příbuzní) - mylná představa o tom, že TR byly několika-generační (to nešlo kvůli vysoké úmrtnosti) - byla vynucená soudržnost (ekonomická funkce) – tato podmínka zajišťovala stabilitu rodiny, rodina byla ochrannou jednotkou (v dřívější době i ozbrojená ochrana) - byla semknutá, soudržná, byla podporována morálními hodnotami, náboženstvím - větší roli hrály kolektivní cíle - plnila sociální funkci – socializace dětí (hlavně profesní), éra dětství končí zhruba v 7–8 letech – pak se musí zapojit do práce (hlavně u chudších vrstev); rodina se postarala o slabé členy – nemocné, když byli starší - rodina byla základní daňovou jednotkou (nežít v rodině znamená v té době být podezřelý) Moderní rodina: - dnes je rodina základní jednotkou společnosti (probíhá v ní socializace dítěte) - podoba rodiny se mění v době modernizace se vznikem centralizovaného státu, kdy je rodině vzata spousta funkcí (vyvlastnění rodiny státem) - jednotlivec odkázán na trh (vyvlastnění ekonomické)
28
-
-
-
rodina je masa spravovaných lidí mocenské vyvlastnění – stát rodinu kontroluje, ovlivňuje chod rodiny (vidí do ní) řadu sociálních funkcí na sebe převzal stát (stát se stará o staré a nemocné) do 3 let je socializace v rodině, od 6 let je socializace ve škole, kde je dítě ovlivňováno státem obranná (ochranná) funkce státu – pacifikuje společnost (stát může použít násilí, jednotlivec ne) stát odnímá domácnosti vše, co ji původně drželo pohromadě – rodina se stává intimní sférou (intimita hraje v moderní rodině významnou roli) problémy, které provází postmoderní rodinu (vychází většinou z vnějších podmínek), v moderních podmínkách hovoříme o „nukleární rodině„ (=úzké jádro: muž, žena, dítě), která je založena na jiném pojetí mužských a ženských rolí (v TR se očekávalo od muže, že hmotně zajistí rodinu, od ženy zajištění běhu domácnosti a citové vazby) GENDER – sociální rod =kulturní pohlaví (v různých kulturách, muži a ženy spojovány s určitými rozlišnými rolemi) „svoboda, rovnost, bratrství„ neplatilo pro všechny – začali se ozývat ženy a dělníci => ženy si vybojovaly rovnější postavení na veřejnosti – začaly se vzdělávat (× v soukromí tomu tak nebylo, rovná pozice muže a ženy neexistovala – ženské a mužské práce rozdělené) ženy se stávají jedincem, který se chce vzdělávat (=být kvalifikovanější, úspěšnější => často přispívá k rozpadu rodiny) do konfliktu se dostává role ženy-matky a ženy-kariéristky (tedy úspěšné ženy v zaměstnání) – závislost na pracovním trhu místo závislosti na rodině dříve nesvoboda v rámci rodiny, dnes v rámci pracovního trhu ekonomika a rodina se původně v TS doplňovaly (většinou pracoval jen muž) kreativní schizofrenie (muži a ženy) – ve veřejném světě se muž musel chovat jinak manželství založeno na emocionálních vazbách, které se mohou vytratit (nesplněná očekávání => rozchod) dnes manželství založeno na chatrnějších základech, větší rozvodovost, když chtějí být partneři sami sebou častým důvodem rozvodu – rozdílnost povah co drží manželství pohromadě i při problémech je dítě (=stabilizující prvek) dítě má dnes naprosto jiné postavení, vkládáme do něj očekávání, přístup k plánování dítěte je mnohem zodpovědnější v TS se nevytvářel tak silný emocionální vztah k dětem (kvůli vysoké porodnosti, potažmo i úmrtnosti) v MS – úmrtnost dětí do 1 roku je ve vyspělých zemích kolem 1% v MS investují rodiče do dětí emocionálně, finančně,…, zároveň mají od dětí vysoká očekávání – být lepší než ostatní; očekávání jsou někdy přemrštěná => vznik konfliktu (zklamání), když děti očekávání nesplní intimita má mnohem křehčí základ než v TS (ekonomická závislost) narozením dítěte – život se stává smysluplnější (pocit zakořeněnosti) = platí hlavně v nižších vrstvách (vysokoškolák je schopen si najít i jiný smysl života) třeba venkovská rodina může i dnes vykazovat tradiční prvky
Rozvodovost - rozpadá se každé 3. manželství (=1/3 manželství) - počet uzavřených sňatků klesá (asi 55 tis. r 1998 z toho 35 tis. sňatků do 30let věku, asi 100 tis. r. 1990, z to 70 tis. do 30let věku), počet uzavřených manželství se zmenšil o ˝) - nárůst svobodných lidí
29
-
snižuje se počet narozených lidí (co se týče demografického hlediska, patří ČR k západním zemím) rozvod je častěji ve městě než na venkově příčiny rozvodovosti: - socioekonomický status manželů (kombinace vzdělání, povolání, příjmu) – souvisí to se stoupající zaměstnaností žen (pokud je socioekonomický status vysoký u žen – dělá to problém, možnost rozpadu manželství, u muže je vysoký status očekávaný a manželství posiluje, stabilizuje) - mezi ženami vysokoškolačkami je větší podíl rozvedených (podíl rozvodovosti roste se vzděláním, u mužů VŠ -12% a žen 20% rozvedených) - čím vzdělanější žena, tím větší pravděpodobnost, že bude ve věku 45–50 rozvedená (u mužů naopak) – souvisí to i s odrostlými dětmi - rozvodovost souvisí i s profesí (př. zemědělci 4%, číšníci 20% rozvedených) – s čím větším počtem lidí se člověk setkává, tím větší je pravděpodobnost rozvodu - ředitelky podniků se rozvádějí častěji než ředitelé podniků - VŠ učitelé, vědečtí pracovníci – taky skupina s vysokou rozvodovostí - výše platu – jakmile je plat ženy stejný nebo větší než muže, schyluje se k rozvodu
Věk pro vstup do manželství – sňatek uzavřený před dosažením 19 let je nejvíce neúspěšný (už ani nemohou dosáhnout tak vysokého socioekonomického statusu) Etnikum – odlišný etnický původ je také rozvodový faktor Délka trvání manželství – čím déle manželství trvá, tím je větší pravděpodobnost, že bude trvat i nadále (krize po 3 letech) - náboženství je silný stabilizující faktor - pokud dítě prošlo rozvodem, je vyšší pravděpodobnost, že se taky jednou rozvede - přibývá VŠ vzdělaných svobodných žen - asi 18% mužů se ZŠ zůstává svobodných - manželství: - homogenní – oba stejné vzdělání - hypergamní – žena má nižší vzdělání než muž - hypogamní – žena má vyšší vzdělání než muž Doporučená literatura: A. Giddens: Sociologie, str. 157- 160; J.Jandourek, Úvod do sociologie, str. 114 - 120 16. Sociální struktura společnosti – základní prvky společnosti, vymezení sociální struktury, hlavní strukturální řezy, stratifikace Struktura společnosti, její hlavní faktory, sociální diference Pojem struktura je v sociologii jedním z nejrozšířenějších. Obecně můžeme za strukturu označit způsob uspořádání prvků určitého celku. Základními prvky celku, zvaného společnost, jsou lidé, společenské vztahy, spol. činnost, spol. podmínky a produkty spol. života. Sociální strukturu společnosti tvoří složitá, avšak relativně stabilizovaná síť vztahů a činností: a) b) c)
uvnitř sociální skupin mezi sociálními skupinami vztahy jednotlivců a sociálních skupin ke společnosti jako celku, které jsou charakteristické pro určitou společnost v určitém úseku jejího vývoje. Struktura je členění nějakého celku na části (jeden z nejpoužívanějších termínů).
30
Prvky sociální struktury: 1. lidé seskupení do určitých sociálních skupin nebo pospolitostí 2. společenské vztahy – lidé k uspokojování svých potřeb potřebují navázat určitý společenský vztah 3. společenské činnosti 4. společenské výtvory 5. společenské podmínky Faktory: • sociodemografická struktura (pohlaví, věkové skupiny) • struktura etnických a národnostních vztahů (národy, národnosti, etnické skupiny) • vzdělanostní struktura (pro moderní společnost je stupeň vzdělání obyvatelstva velmi důležitý – stupně:nedokončené základní vzdělání, základní vzdělání, vyučení, střední vzdělání bez maturity/s maturitou, vyšší odborné vzdělání, vysokoškolské vzdělání) • profesní struktura (povolání, kvalifikace, dělba práce) • socioekonomická struktura (vlastnictví, příjmy, životní úroveň) • sociokulturní diference (způsob trávení volného času, životní styl) • mocenská struktura (účast na řízení, členové politických stran a nestraníci) • teritoriální struktura (obyvatelstvo měst a venkova) Sociální status Trvalejší sociální pozice, kterou určitý jedinec zaujímá vzhledem k dalším jedincům v rámci daného sociálního systému. a) status připsaný, který jedinec nemůže sám ovlivnit (např. věk, rasa, pohlaví) b) status získaný, který je možné nabýt vlastní iniciativou (např. profese, vzdělání) c) status subjektivní (to, jak člověk hodnotí sám sebe) d) status objektivní (to, jak je člověk hodnocen druhými) Vnějším znakem statusu jsou statusové symboly, pomocí kterých se snažíme zviditelnit vlastní status (např. luxusní automobil, apod.). Teorie sociální stratifikace Vytvořená v americké sociologii, předpokládá, že základními prvky společenské struktury jsou různé sociální vrstvy, ve kterých jejich členové zaujímají podobné sociální pozice. Sociální struktura Složitá, relativně stabilní, síť společenských vztahů a činností a to: a) uvnitř sociálních skupin b) mezi sociálními skupinami c) mezi jedinci a skupinami na jedné straně a společností jako celkem na straně druhé Naše sociální struktura je výsledkem činnosti minulých (z historického hlediska) sociálních struktur a stejně tak i naše bude předpokladem a základem pro sociální struktury budoucích generací. Sociální struktura také souvisí se sociálními pozicemi, rolemi a statutem. Sociální struktura Vymezení pojmů: 1) sociální pozice = sociální status 2) Sociální role 31
Jde o abstraktní pojmy, které nám pomůžou pochopit chování lidí ve společnosti. Sociální statika = sociální struktura, řád – jevy mající dlouhodobou trvanlivost. Sociální pozice z pohledu sociální statiky je jev dlouhodobý. Sociální role je projev sociální dynamiky. 1) Sociální pozice vyjadřuje objektivní dlouhodobé místo člověka ve společnosti, které je vyjádřeno sumou práv, povinností a závazků, které má a které od něj společnost očekává. Tyto pozice – statusy jsou dány hierarchičností. Nejvyšších pozic se nedostává, je jich málo. Jsou aspirací člověka. Každý člověk chce zaujímat nejvyšší místo. Co ovlivňuje pozici člověka: • původ (např. etnicita) • rodina (rodinný původ) • míra dosaženého vzdělání • výše finančního příjmu • majetek • prestiž vykonávané profese • podíl na moci • sociální kapitál (klientelismus) • síť sociálních vazeb (kamarádi, přátelé – různé výhody, obcházení byrokracie) • náboženská víra • biologické rysy a předpoklady (věk, pohlaví, fyzický vzhled) Druhy sociální pozice – statusu 1) Status vrozený – biologicky daný, rodina, stát 2) Status připsaný (askriptivní) - je připsán společností, nemůžeme si vybrat, jestli půjdeme nebo nepůjdeme na vojnu, nedá se vybrat trest odnětí svobody, atd. 3) Status získaný – vydobytý vlastním úsilím Někdy bývá uveden ještě: 4) Status vnucený – fenomén nezaměstnanosti, oběť trestného činu, souhra okolností, náhoda Moderní demokratické společnosti se snaží kompenzovat maximálně handicapované statusy. Statusový symbol Každý sociální status se projevuje navenek = statusové symboly (auto, značkové oblečení, titul časopisu v ruce, preference cestovní kanceláře, výběr dovolené, hraní moderního sportu, účast ve sportovních klubech). U některých jedinců vytvářejí skupinovou identitu. Prestiž Úcta, které požívá držitel určitého sociálního statusu. Je to významný ukazatel sociálního postavení. Osoby s vysokou prestiží jsou obdivovány, napodobovány, působí na druhé přitažlivou silou a mají silný sociální vliv. Někdy se používá označení prestižní třída pro kategorie osob s podobně vysokou prestiží. 2) Sociální role, je určitý druh chování, které se očekává od chování sociálního statusu. Sociálních rolí člověk vykonává celou řadu i během jednoho dne nebo období. Pluralita sociálních rolí může přinášet řadu konfliktů: 32
• • •
konflikt mezi rolemi – je jedním z nejčastějších konfliktů, člověk není schopen plnit adekvátně všechny role konflikt uvnitř role – je očekáváno určité chování, jednání, ale od každého jedince ve společnosti je očekávání jiné konflikt mezi rolemi a jejich vykonavateli – projev konkurence
Koncepce teorie sociálních rolí je kritizována z důvodu, že funguje pro popis lidí ve formální společnosti. Tím je role pevně vydefinovaná. V přenesení do neformálního života to začíná být banalita – požadavky nejdou plnit (role rodiče, manžela…) Sociální stratifikace - lidé se liší - lidé zaujímají různé pozice ve společnosti – podle moci (autority), podle příjmu, společenské vážnosti, vždycky vzniká žebříček a mezi pozicemi existuje určitý odstup – sociální distance - sociologové se tím začali zabývat ve 30 letech, první takový sociolog byl Lloyd Warner nebo manželé Lyndovi -
-
-
-
-
-
Warner - studie, která trvala 3 roky, pozorovala dělení obyvatel v jednom městečku ve státě Massachusetts, kde zaznamenal 7 tříd, výsledek předpokládali platný pro celou zem - v té době se ukázalo, že Amerika není zemí neomezených možností (nižším vrstvám není moc umožňováno dostávat se do vyšších) hlavní otázky stratifikace: - mají sociální nerovnosti tendenci se zvětšovat nebo zmenšovat - která jsou diferenciační kritéria dělení do jednotlivých skupin - nakolik jsou hranice mezi jednotlivými vrstvami propustné - je rozdělení společnosti do jednotlivých tříd také rozlišnost životních stylů nerovnost sama o sobě není negativní, ale sociologie to nehodnotí, za závažnější považuje, že se na to nabalují ostatní nerovnosti (majetkové – viditelné, ale i méně viditelné, které se nedají kompenzovat) pohled funkcionalismu: - motivace k vyššímu výkonu - organizačně maximálně výhodné teorie konfliktu: - soupeření o pozice, což vyvolává napětí - lépe situovaní mají tendenci hájit své pozice mocenskými prostředky => nebezpečí vyššího sociálního konfliktu 2 základní významy stratifikace: - hierarchické uspořádání rozvrstvení různého typu 3 kritéria stratifikace: - majetek, resp. příjem - prestiž (Weber), v současnosti hlavně prestiž podle povolání (u nás jsou nízce hodnoceni vojáci, dolů jde fyzická práce, nahoře finančnictví, nahoru jdou také lékaři) - moc (vliv) člověka, schopnost člověka ovlivnit osud jiných lidí jednotlivci tedy nemají stejný podíl na rozhodování podle těch tří kritérií má člověk nějaký konzistentní status
33
-
-
-
-
-
nerovnost se stává problémem tehdy, kdy se snaží ospravedlnit nerovnost (vysvětlit ji) – u nás ti, kteří jsou na tom statusově lépe, hlásají přirozenou nerovnost na základě liberálních principů, levicově zaměření naopak rodina ovlivňuje šance a výkon, hned z několika důvodů: - ekonomický kapitál – podle toho, do jaké rodiny se narodíme, podle toho možnosti – různé odlišné investice do dítěte (hračky, strava, vlastní dětský pokoj, vlastní psací stůl, lepší školu) - kulturní kapitál – nemateriální zvýhodnění, děti z bohatších rodin mají lepší přístup k informacím (knihovna doma), protože zřejmě mají vzdělanější rodiče, budou tedy lépe motivováni, získávají návyky pro úspěšnou profesní kariéru (lepší jazykové vybavení, lépe bude ovládat symbolickou komunikaci, ti, kdo toto lépe ovládají, se budou znát nadanější a učitelé s nimi budou snáze komunikovat, škola totiž vyžaduje i znalosti, které sama neučí), navíc, to co si lidé z rodin ze středních vrstev odnesou z domu, se jim bude hodit ve škole, protože vzdělávací systém se zaměřuje na střední třídu - sociální kapitál – naopak síť užitečných kontaktů, která se přenáší v rodině a také přináší zisk a zvýhodnění, každá rodina má svou síť známých a přátel, která umožňuje určovat osud jejich nebo dítěte, každý má možnost si vybudovat síť užitečných kontaktů - sociální a kulturní kapitál lze také získat manželstvím (strategie žen) - sociální a kulturní kapitál nelze kompenzovat s nedostatkovými skupinami lidí životní styl: - specifický podle skupin, odchylky v praktickém každodenním životě, hovoří se o stratifikaci podle životního stylu - každá třída reprodukuje určité záliby, které jsou spojené s dotyčným postavením (co a jak jí dělník, jaký pěstuje sport, demonstrace jeho politických názorů se bude lišit od třeba majitele podniku) struktura ve společnosti (5-ti stupňová struktura je přesnější) - vyšší třída - vyšší střední třída tvoří menší počet lidí, asi 1%populace - nižší střední třída - vyšší dělnická třída (dělnická aristokracie) – kvalifikovaní dělníci, dělníci živnostníci - nižší dělnická třída – polokvalifikovaní dělníci existující řád má tendenci se zachovávat, předávané výhody a nevýhody jsou ale spojovány s mobilitou (sociální systém umožňuje takovou mobilitu, aby se nerozpadl) sociální mobilita – šance dostat se v průběhu života do vyšší třídy, může se ale ocitnout i ve třídě nižší; mobilita je změna statusu mobilitní kanály – výtahy, kterými se člověk může dostat výš nebo níž - u nás škola, manželství, některé entity používají i hudbu k vyššímu statusu (třeba černošské obyvatelstvo jazzem), sport, v tradiční společnosti to byla armáda nebo církev sociální rozvrstvení podle protekcí (Keller): - nejvyšší třída – ti, co mají jméno, platí, že se navzájem znají, jsou to lidé, kteří nepotřebují vyhledávat protekce, protože jsou sami vyhledáváni (=sociální kapitál), není to pokaždé využíváno, ale je tam ta šance - u vyšší střední střída má možnost naleznout kontakty, kde uznají za vhodné (stačí jim zvednout telefon a nejvíce toho využívají členové rodiny), nejvíce z toho profitují - nižší střední třída – mají šanci získat drobné protekce, které si pracně budují, především využívají tuto možnost v krizových situacích, kdy je nedostatkové zboží
34
-
-
nebo je potřeba upíchnout člena rodiny na dobrý job nebo školu; setkáváme se nejčastěji vyšší dělnická třída – podobné jako předchozí, do toho řetězce jsou zapojováni méně, protože nemají už tolik co nabídnout jako protislužbu nižší dělnická třída – nemá šanci navázat vztahy na protekci, mohou pouze očekávat o charitě od zbytku společnosti, jsou to lidé, kteří vypadli z pracovního procesu (dlouhodobě nezaměstnaní) nebo je to spojeno s etnickým původem, přistěhovalci, jsou to ti, u kterých je jedno, jestli jsou nebo ne, nejsou užiteční
Marx – mluvil hlavně o rozdělení peněz podle tříd – kapitalisté X pouzí vlastníci pracovní síly (dělníci) Doporučená literatura: A. Giddens: Sociologie, str. 253 - 262
17. Sociální mobilita – vymezení, typy, mobilita a typ společnosti Sociální mobilita znamená pohyb mezi jednotlivými vrstvami ve struktuře společnosti. Můžeme ji rozdělit ze tří hledisek: 1) mobilita horizontální (pohyb v rámci jedné vrstvy nebo mezi vrstvami, které mají přibližně stejný status) × mobilita vertikální pohyb mezi vrstvami s různým sociálním statusem, tzn. společenský vzestup či sestup) 2) mobilita potencionální (vyplývá z přání jedince či malých skupin) × mobilita vyžadovaná (prosazená na základě zájmů velkých skupin) 3) mobilita intragenerační (odehrává se v průběhu života jednotlivce) × mobilita intergenerační (odehrává se v průběhu života více generací) Mobilita je charakteristickým prvkem moderní společnosti a stává se tak lidskou potřebou. Moderní společnost (společnost otevřená) má vysoký stupeň mobility a přesunů v rámci společenských vrstev a tříd – tato situace vede k vyšší ekonomické prosperitě. Opakem jsou společnosti uzavřeného typu, které prakticky sociální mobilitu neznají, např. společnosti kastovní (hierarchické) – míra sociální distance. Vliv na společnosti a) uzavřená společnost – člověk nemá žádné nebo minimální vyhlídky ne nějaký pohyb, viz středověké stavy, indická společnost – kasty (i nyní) b) otevřená společnost – každý má možnost přechodu, každý může dosáhnout čehokoliv, dáno ekonomikou, tradicí, vývojem – nikdo není ničím omezován Při obsazování sociálních pozic a při mobilitě hrají významnou úlohu: a) vlastní výkon b) faktory sociálního původu Jednou z možností sociální stratifikace je rozdělení společnosti na třídy. Tato myšlenka je rozpracována především v teorii tříd a třídního boje v marxistické literatuře. Doporučená literatura: A. Giddens: Sociologie, str. 275 - 280
35
18. Stratifikační a třídní přístup ke studiu společenských nerovností, teorie elit Teorie sociální stratifikace (rozvrstvení), vytvořená v americké sociologii, předpokládá, že základní prvky společenské struktury jsou různé sociální vrstvy. Členové konkrétní sociální vrstvy zaujímají podobné sociální pozice ve struktuře společnosti, které jsou odlišné od pozic jiných vrstev. Kritéria jsou zde velmi rozmanitá. Zařazování do jednotlivých vrstev je spojováno s ekonomikou, vzděláním, prestiží povolání, způsobem života atd. Koncepce společnosti – 2 základní přístupy v dělení společnosti: a) třídní koncepce (Karel Marx) – společnost dělena na třídy na základě ekonomické podmíněnosti na základě vztahu vlastnictví k majetku (vlastní ×nevlastní), výrobním prostředkům 2 třídy kapitalisté (buržoazie) a dělníci (proletariát), b) stratifikační koncepce (Max Weber) – tzv. koncepce rozvrstvení, možnost sociální mobility dle zásluh člověka společnost dělena na základě sociálního statusu dle příjmů × vlastnictví, majetku × podílu na moci potažmo rozhodování; tzv. vertikální členění na vrstvy horní × střední × dolní. Dělení dle majetku, vlastnictví podílu na moci – stratifikační hledisko. Faktory sociální struktury společnosti: • sociodemografická struktura (pohlaví, věkové skupiny) • struktura etnických a národnostních vztahů (národy, národnosti, etnické skupiny) • profesní struktura (ekonomicky aktivní, povolání, kvalifikace, dělba práce) • socioekonomická struktura (vlastnictví, příjmy, životní úroveň) • sociokulturní diference (způsob trávení volného času, životní styl) • mocenská struktura (účast na řízení, členové politických stran a nestraníci) • teritoriální struktura (obyvatelstvo měst, venkova) Společnost = Rubikova kostka (pohyblivá, mobilní). Sociální mobilita znamená pohyb mezi jednotlivými vrstvami ve struktuře společnosti. Můžeme ji rozdělit ze tří hledisek: 1) mobilita horizontální (pohyb v rámci jedné vrstvy nebo mezi vrstvami, které mají přibližně stejný status) mobilita vertikální pohyb mezi vrstvami s různým sociálním statusem, tzn. společenský vzestup či sestup) 2) mobilita potencionální (vyplývá z přání jedince či malých skupin) mobilita vyžadovaná (prosazená na základě zájmů velkých skupin) 3) mobilita intragenerační (odehrává se v průběhu života jednotlivce) mobilita intergenerační (odehrává se v průběhu života více generací) Každá společnost funguje na základě jiného principu. Kasta Zvláštní ostře ohraničená sociální vrstva, jejímž příslušníkem se jedinec stává na základě svého původu, a to pouhým faktem narození.(Nelze přestoupit do kasty jiné). Status příslušníka je udržován náboženskými rituály a idejemi. Každá kasta má svou speciální společenskou funkci. Typickým příkladem je indický kastovní systém.
36
Stav Forma sociální stratifikace společnosti zakotvená zákonem. Skupiny sobě rovných jedinců vzniklé především v monarchistické feudální společnosti (snaha o kolektivní obranu svých práv, privilegií a zájmů, vyznačující se typickým životním stylem a relativně stejnou výší majetku). Skupiny podobné někdejším stavům vznikají dnes mezi příslušníky stejné profese (právníci, lékaři), kterým sdružování pomáhá v prosazování kolektivních zájmů. Třída (Vrstva) Označení nějaké části společnosti určené charakteristickou vlastností, která je v protikladu k jiné části společnosti. Teorie tříd a třídního boje je rozpracovaná především v marxistické literatuře. Celé dějiny lidstva (kromě rodové společnosti) jsou zde chápány jako období existence tříd a třídních bojů. Za hlavní kritéria rozdělení společnosti na třídy je považován vztah jednotlivce k výrobním prostředkům, třídy jsou tedy produktem ekonomické činnosti ve společnosti. Významným kritikem Marxe, a Engelse je německý sociolog M. Weber, který sice respektuje rozdělení lidí do určité třídy, ale zdůrazňuje význam ještě dalších osobních a ekonomických hledisek zejména: kvalifikace, dovednost a výkon. Weber pak rozlišuje několik druhů tříd: • vlastnické třídy – zaujímají monopolní postavení na trhu prodeje určitých hodnot. Disponují finančními prostředky, které slouží k nákupu, ale i k půjčování peněz • výdělečné třídy – především podnikatelé (obchodníci, průmyslníci, bankéři…) • sociální třídy – jsou chápány jako skupiny lidí určené mobilitními šancemi. Ty jsou u dělnické třídy, maloburžoazie, inteligence rozdílné Elita Jejich úkolem je připravovat důležitá rozhodnutí vedoucí k dalšímu vývoji ve společnosti. Souhrn jedinců zastávajících vedoucí pozice v systému. Tito lidé zaujímají své pozice na základě kvalifikací (nebo kvůli příslušnosti ke šlechtě, vlastnictví kapitálu nebo pro svůj výkon). Elitami se zabýval zejména V. Pareto, který je vidí jako souhrn nejmocnějších a nejúspěšnějších jedinců v různých oblastech činnosti. (Pojem cirkulace elit – cyklus střídání privilegovaných menšin u moci). Masa Jejich úkolem je realizovat plány a rozhodnutí elity 1. Mnohoznačné označení velkého a relativně nestrukturovaného shromáždění lidí. Vystupuje pasivně jako publikum, aktivně např. při demonstracích nebo pouličních nepokojích. Má sklon k panice, amoku a snadno se podřizuje autoritářskému vůdci. 2. Abstraktní, latentní masa je množství osob, které spolu nejsou v bezprostřední interakci, ale působí na ně tentýž podnět (reklama) a chovají se identickým způsobem (móda, konzum, volný čas. 3. S. Freud rozlišuje masu na primární (je složena z jedinců, kteří mají společný objekt dosazený na místo "Ich", Já, s kterým se identifikují (vůdce, božstvo). Sekundární masa je organizovaná a působením organizace získala vlastnosti patřící původně individuu (sebevědomí, kontinuitu, tradici).
37
Masová kultura – orientuje se na průměrnou až nižší hladinu schopnosti vnímání, nemá vysoké nároky na příjemce – ti jsou spíše průměrného intelektu, nevyžaduje žádné velké přemýšlení. Působení masové kultury a) kladné – rychlý zdroj informací, útočiště před složitým a odtažitým světem b) záporné – manipulovatelnost, snižování náročnosti, pasivní konzum, otupování lidského cítění Vznik masové kultury souvisí s průmyslovou revolucí 18. a 19. století v západní Evropě a severní Americe. Souvisí s mohutnou industrializací a urbanizací, se soustředěním velkého množství lidí ve městech. Na jedné straně lze všeobecnou dostupnost masové kultury hodnotit jako projev skutečné demokratizace kultury a celé společnosti. Na druhé straně kritici masové kultury poukazují na nebezpečí "stádnosti", likvidace individuality každého člověka. Sociální nerovnost Nerovnost v přístupu k důležitým společenským zdrojům a v disponování s nimi. Pojem sociální nerovnost se obvykle používá v případě, že se týká větších skupin a má relativně dlouhé trvání. Příčinami sociální nerovnosti může být např. státní regulace (totalitní společnost), společenské poměry (rasová diskriminace, rodinné poměry) nebo osobní dispozice (zdravotní stav, inteligence). Žádná společnost nezaručuje faktickou rovnost všem svým členům, i když ne všechny jsou to ochotny přiznat. Rovnost příležitostí (rovnost sociální), sociologický ideál požadující pro lidi ve společnosti stejnou příležitost k nabývání sociálních a ekonomických statků a stejný přístup k moci a konzumu. Kritici ideje sociální rovnosti tvrdí, že tento ideál je bezobsažný, platí se za něj ztrátou svobody, motivace a efektivity, a že existuje několik typů rovnosti, které jsou vzájemně neslučitelné. Většina dosavadních kultur považovala sociální nerovnost mezi lidmi za přirozený stav. Rovnost šancí, vyrovnání životních šancí pro všechny jedince ve společnosti bez ohledu na jejich ekonomické postavení. S rovností šancí souvisí i rovnost práv, tedy stejná aplikace práva na všechny členy společnosti. V souvislosti s rovností šancí se diskutuje o roli pozitivní diskriminace, jejímž cílem je prostřednictvím dočasného zvýhodnění určitých jedinců (příslušníků dosud diskriminované skupiny) zvýšit jejich šance ve společenském soutěžení. Absolutní chudoba, situace, kdy příjem domácnosti nedosahuje minimální úrovně umožňující společensky žádoucí. Absolutní chudoba ve světě je 1 dolar na den, tzn., že 1/3 lidstva žije na hranici chudoby, při dvou dolarech na den jsou to 2/3 lidstva. 80% bohatství je soustředěno u 20% světové populace. Do budoucna se budou násilné konflikty odehrávat mezi bohatými a chudými. Stále více chybí střední vrstva a vzniká sociální distanc, což může vést k tomu, že budou jen superbohatí a superchudí. Relativní chudoba, situace, kdy je jedinec v dané společnosti vnímán jako znevýhodněný svou příjmovou úrovní.
38
Myšlenky zabývající se nerovností mezi lidmi: Platon (starověk) – společenská nerovnost je způsobena genetickou výbavou, proto jsou někteří lidé předurčení být knězem, vojákem nebo naopak zemědělcem či otrokem Seneca (stoicismus) – „Existuje rovnost lidí. Ale ve smrti“ Husitství – požadovali rovnost před Bohem a stejně tak i sociální rovnost Velká francouzská revoluce – myšlenka „volnost, rovnost, bratrství“, vedlo k zavedení rovnosti před zákonem (šlechtic byl potrestán stejně jako měšťan) Anglie (konec 18. – poč. 19. stol.) – rovnost před zákonem, ale i v tržní oblasti – tzv. ekonomický liberalismus socialistické koncepce – nestačí mít jen rovnost před zákonem a v tržní oblasti (rovné šance), ale musí být i rovné podmínky Rozlišujeme 3 typy společenských vrstev: kasty, stavy a třídy, které jsou považovány za tři historické stupně v diferencované společnosti. Stavy jsou záležitostí středověku. Systém kast je možné nalézt např. ve filosofii hinduismu (Indie). Teorie nerovnosti lidí a elit je nechvalně spojena s 2. světovou válkou, s nacistickými koncepcemi. Ve společnosti existuje nerovnost, ale je důležité, aby se společnost snažila zmírnit tyto nerovnosti. Stratifikační přístup: Stratifikace = rozdělení do vrstev podle vzdělání, majetku, podílu na moci…. Rozděluje společnost na 3 vrstvy: horní, střední a dolní. Hlavním představitelem tohoto přístupu byl Max Weber, který zdůrazňoval kontinentální rozdíly v postavení lidí a možnost sociální mobility založené na výkonu. Třídní přístup: Zdůrazňuje vztahy závislosti lidí ve vztahu k výrobním prostředkům, k jejich vlastnictví či nevlastnictví. Nejde zde o status, ale o vztah jedince k výrobním prostředkům. Společnost rozděluje na třídy, které jsou rozděleny na základě výroby. Tento přístup byl rozpracován Karlem Marxem. Oba tyto přístupy nemusí být antagonistické, ale mohou se vzájemně doplňovat. Doporučená literatura: A. Giddens: Sociologie, str. 275 - 285 19. Společenská změna, společenský proces – vymezení, druhy Sociální změna je jakákoliv přeměna sociálního systému nebo její důležité části Změna je souhrnný a nehodnotící pojem pro označení jakékoliv kvalitativní či kvantitativní přeměny sociálního systému nebo je části.
39
Změny v sociálním systému můžeme dělit na : 1. změny endogenní (vnitřní): - jejich počátek nalézáme v sociálním systému samotném. Jedná se o změny, které se řadí do vývojového řetězce známého pod pojmem evoluční vývoj - základní formou vnitřní změny je inovace, jedná se o změnu vzniklou, rozšířenou a uplatněnou v dané společnosti. Nejdůležitější formou inovace je invence, vynález 2. změny exogenní (vnější): - vyvolané působením jiných sociálních systémů (jiných společností, skupin, apod.). Jedná se o změny, prostřednictvím kulturní difúze (přejímání, míšení).
Sociální procesy Jsou řadou na sebe navazujících změn, které probíhají ve společnosti. Probíhají mezi dvěmi skupinami, případně mezi skupinou a jednotlivcem a mění organizaci a strukturu skupin i celé společnosti. Základní druhy sociálních procesů můžeme rozdělit do 2 skupin: 1. proces adaptace (přizpůsobování), spolupráce, soutěžení, sociální distance, konflikt Adaptace – proces přizpůsobování jedinců či společenských skupin novému prostředí či situaci. Jde o určitý proces, vedoucí k akomodaci, tj. zevní přijetí základních hodnot prostředí jedincem či skupinou a naopak nebo k asimilaci, tj. úplné niterné přizpůsobení (splynutí), přijetí nového systému hodnot a vzorů chování a opuštění dosavadních. Spolupráce – formou sociálních procesů rozvíjejících se mezi jednotlivci či skupinami. Předpokladem jsou podobné cíle a zájmy a zároveň stanovení si pravidel hry mezi zúčastněnými stranami. Soutěžení – spojeno se snahou prosadit podobné zájmy nebo cíle podobnými nebo stejnými prostředky. Sociální distance – vzniká, vyplní-li se prostor mezi jedinci či sociálními skupinami vztahy nedůvěry, odporu nebo nepřátelství. Konflikt – jednotlivci či skupiny se snaží dosáhnout vlastního cíle podřízením si nebo zničením ostatních, takže úspěch činnosti jednoho vylučuje úspěch druhého. 2. dezorganizace, reorganizace, společenská hnutí Dezorganizace – pro společnost nebezpečný proces, protože se projevuje rozpadem institucí, oslabení společenské kontroly, apod. Tyto procesy bývají vyvolány různými činiteli, např. válkou, živelnou pohromou, apod., ale i osobními činiteli, např. neschopnost, nemoc, duševní porucha. Reorganizace – společenským procesem, který je záměrný a je spojen s hledáním nové struktury společnosti, která by odpovídala novým podmínkám. Společenská hnutí – procesy ve společnosti, při kterých dochází k radikálním, rychlým a rozsáhlým změnám v sociálních vztazích v rámci celé společnosti. Objevují se na základě neuspokojení některých potřeb v oblasti ekonomické, politické či kulturní. Společenský vývoj – proces ve společnosti, kdy dochází k prokazatelné a podstatné změně v organizaci a struktuře společnosti. Změny se týkají např. ekonomických, poltických vztahů, oblasti materiální kultury i duchovní. Společenský pokrok – vývoj ve společnosti, který vede předem k vytyčenému a pozitivnímu cíli, k vyšší dokonalosti společenského systému a k širšímu uspokojování potřeb v něm (všech lidí), při zachování souladu mezi nimi Myšlenky pokroku se vyvíjeli už v 18. století (osvícenství) – jeho dosahování závisí na rozvoji věd, umění a rozumu. Idea pokroku se promítá i do pojmu modernizace. Charakteristické rysy modernizace: 1. industrializace – manufaktury, společnost je schopna uspokojovat své potřeby ve větší míře, požadavkem je zapojení hodně lidí (dělníků), nutno zrušit robotu a nevolnictví, lidé začali opouštět venkov (odchod do měst za prací – manufaktury) 2. urbanizace – znamenala změnu způsobu života, myšlení, hodnotového systému
40
3. masová kultura 4. racionalizace výroby, objevy a nové postupy v pracovních procesech – ustupuje sektor primární (zemědělství)a sekundární (průmysl) a nastupuje terciální (služby), 21. století bude sektorem zvaným kvartér (věda) - kapitalismus lze rozdělit na 4 cykly: • konjunktura – stav, kdy je veliká poptávka po zboží, zaměstnanost • útlum, kdy se nabídka vyrovnává poptávce • recese – krize, výrobků je moc, ale není kupní síla, bankrot podniků • návrat zpět ke konjunktuře kapitalismus vždy počítá s určitým procentem nezaměstnanosti a také ji vždy přináší 5. byrokratizace – pozitivní i negativní jev 6. anonymita – ve výrobním procesu i v jiných činnostech, zmenšování solidarity 7. internacionalizace – zvětšuje se provázanost celého světa (Internet, počítače, telefony), unifikace (např. v životním stylu) 8. globalizace – nezvratný proces prohlubující s vzájemné závislosti států, národů, společností, sociálních skupin i jednotlivců v celosvětovém měřítku - uskutečňuje se především prostřednictvím volného kapitálu , rozšiřováním trhu, obchodu, služeb a dalších kontaktů lidí v podmínkách komunikační a telekomunikační revoluce - stránky: Od r. 1960 – 1690 lze sledovat dva trendy ve vývoji: • pozitivní – nárůst průměrných příjmů - zvyšuje se počet lidí v zemích s vysokou životní úrovní a to z 1/2 miliardy na 1,5 mld. - prodloužení průměrného věku • negativní – proces polarizace mezi jednotlivými světovými regiony (moderní společnosti jako celek se staly bohatšími a chudé země naopak ještě chudší) - globální světový příjem se zvýšil ze 4,5 biliónů na 23 biliónů (5 bil. připadlo zemím s 80 % lidstva a zbytek na nejbohatší země světa) - i v bohatých zemích dochází k nerovnostem - zvětšování chudoby ve světě (ze 6 mld. lidí má 3 mld. 2 dolary na den, což je životní minimum a 1,2mld. má méně než 1 dolar a nemá tedy na základní životní potřeby) - 8 mil lidí hladoví a 40.000 lidí denně umírá na nedostatek léků či dostatečnou zdravotní péči Násilí (jeden z projevů zla) – je čin nebo činnost, kterou jinému nebo jiným ubližujeme či způsobíme jinou škodu. Pojem násilí velmi úzce souvisí s pojmem moc. Terorismus – v minulosti lze označit jako anarchistický, byl zaměřen na konkrétní cíl, současný se liší od klasického tím, že se stal promyšleným symbolickým aktem. Faktory společenských změn: 1. změny ve vzájemném působení jedinců v jejich každodenním životě a v průběhu jejich životních drah 2. změny v přírodních podmínkách 3. změny v oblasti materiální kultury – technologie, vynálezy… 4. změny v oblasti duchovní kultury – např. hodnotový systém 5. změny v ekonomických vztazích – globalizace 6. změny politických vztahů – totalita, demokracie… Rozdělení sociálního vývoje: 1. vzestupný – pokrok 2. vývojová stagnace – nedochází k významným změnám
41
3. vývojová retardace – zpomalení sociálních změn tím, že převažují ty, které znamenají návrat do stádií překonaných 4. vývojový regres – návrat do již překonaných vývojových stádií
Funkce terorismu: 1. expresivní (výrazový) – jde o vyjádření určitého postoje a upozornění na to, že se s nimi musí počítat" 2. informační – teroristický akt sděluje, že existuje skupina, která má určitý program 3. destruktivní – cílem je vyvolat paniku či neklid, zvětšit napětí (politické, národnostní) 4. provokativní – snahou je vyprovokovat "legální moc" k odvetné akci k represivnímu aktu Agrese – snaha zastrašit jiného skutkem nebo symbolicky (hrozbou): 1. agrese instrumentální, agrese jako prostředek, jehož prostřednictvím se dosahuje nějakého bezprostředního cíle 2. agrese výrazová (expresivní), která má smysl sama o sobě, nejde o nic jiného, než páchat škodu, např. vandalismus Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 82 - 83
20. Společenský vývoj – vymezení, typy, faktory změn a vývoje společnosti Společenský vývoj je takový proces ve společnosti, kdy dochází k prokazatelné a podstatné změně v organizaci a struktuře společnosti jako celku. Změny se týkají takových základních oblastí života, jako jsou ekonomické vztahy, politické vztahy, oblast kultury materiální (technologický rozvoj) i duchovní (náboženství, hodnotový systém). Vývoj může být vzestupný, vývojová stagnace, vývojová retardace (zpomalení), vývojový regres (dochází k návratu). Podle A. Comta společenský vývoj probíhá ve třech vývojových stadiích: 1) teologické stadium 2) metafyzické stadium 3) pozitivní stadium V teologickém stadiu nachází podstatu skutečnosti v bohu, v metafyzickém stadiu v nějaké vlastní myšlenkové abstrakci, např. hmotě. Teprve ve třetím stadiu, které je založeno na pozitivní vědě, je možné vědecké a cílevědomé řízení společnosti. Typy společenského vývoje: a) pokrok – vzestupná tendence b) vývojová stagnace – nedochází k převratným změnám c) retardace – návrat do překonaných stádií d) vývojový regres – návrat překonaných stádií Společenský pokrok – vede k vytyčenému cíli, pozitivnímu cíli, k vyšší dokonalosti, širší uspokojování potřeb. Kritériem je zde jak společnost využívá své zdroje (přírodní, lidské) ve prospěch lidstva při zachování maximálního souladu mezi nimi. Faktory změn a vývoje: 1. změny vzájemného působení jednotlivců v jejich každodenním životě 2. změny v přírodních podmínkách života (ekonomické změny) 42
3. 4. 5. 6.
změny v oblasti materiální kultury (technologie, inovace, vynálezy) změny v duchovní kultuře (hodnoty, politické, duchovní, náboženské) změny v ekonomických vztazích (globalizace – pravidla hry trhu ovládají stále větší a další území) změny politických vztahů (změny systémů – totalita, demokracie)
Změny: • exogenní (vnější) • endogenní (vnitřní) Typy společností: • tradiční • moderní • postmoderní
Postmoderní doba Sociologie reaguje na dynamicky se měnící svět, zejména na procesy globalizace, změny v oblasti organizace korporací, důsledky rozvoje informačních technologií a v neposlední řadě i důsledky evropských integračních systémů. Problematikou sociálního systému a sociálních vztahů, včetně organizačních procesů v soudobé společnosti se zabývá Z. Bauman (Tekutá modernita). Označením "tekutá" chce zdůraznit neuchopitelnost organizačních procesů ve společnosti, ve které se ztrácí jistota pevných organizačních vazeb a zhroucení organizačních vazeb a sítí a tedy i neschopnost kolektivních akcí. Globalizací se myslí nezvratný proces prohlubující se vzájemné závislosti států, národů, skupin i jednotlivců v nejširším celosvětovém rámci. Uskutečňuje se prostřednictvím volného pohybu kapitálu, rozšiřování trhů, obchodu, služeb a dalších kontaktů v soudobé společnost. 1) globalizace umožňuje nejvyspělejším státům volný pohyb zboží, pracovní síly, služeb, příliv dlouhodobých zahraničních investic, modernizaci výroby, vznik nových pracovních příležitostí, lepší ochranu životního prostředí a maximalizuje přístup jejich obyvatel k novým technologiím a informačním sítím. 2) globalizace přináší nerovnost v distribuci bohatství, nedává stejnou možnost chudým (rozvojovým) zemím, umožňuje rychlý příliv a odliv spekulativního kapitálu. Neúměrnými zisky, nezákonným prodejem narkotik a zbraní, nekontrolovatelnou migrací pracovní síly, podporuje organizovaný zločin, devastaci přírody. Tendence vývoje dnešní doby • proces industrializace • proces urbanizace • anonymita lidí – odcizování • byrokratizace společnosti (stává se složitější) • změny v životním stylu • změny v technologickém rozvoji (masová kultura) • internacionalizace společnosti • globalizace
43
Doporučená literatura: J.Keller: Úvod do sociologie, str. 178; J.Jandourek: Úvod do sociologie, str. 23 – 33
21. Sociální deviace – vymezení, klasifikace, druhy, teorie deviantního chování, možnosti sociologie Deviace – každé odchýlení od nějaké normy Sociální deviace – porušení či podstatná odchylka od sociální normy. Může být: • pozitivní (militantní abstinentství, feminismus, workoholismus) • negativní (subnormalita – nedodržení sociální normy – prostituce, drogy, kriminalita, protispolečenské jednání – narušení ekonomických, politických zájmů, morálky Protispolečenské jednání – záměrné či nezáměrné chování, které narušuje ekonomické, politické zájmy a morální základy společnosti. Sociálně patologické jevy – nezdravé, nemorální, všeobecně nežádoucí, negativní společenské jevy. Sociální deviace – velmi široký pojem, je neutrální – nehodnotí odchylku jako pozitivní nebo negativní, neříká, zda je to dobré nebo špatné. Jednání a chování, které společnost neuznává. Tolerující limit – každá sociální norma má kolem sebe tolerující limit. Sociální deviace – pojem z lat. deviato – odchylka či úchylka - porušení či podstatná odchylka od společenské normy nebo skupiny norem, nerespektování požadavků, které na jednotlivce či skupinu klade určitá norma nebo soubor norem. Negativní sociální jevy – nežádoucí sociální procesy, např. stoupající rozvodovost, pokles porodnosti, růst nezaměstnanosti Protispolečenské jednání – záměrné či nezáměrné chování, které narušuje ekonomické a politické zájmy a morální základy společnosti Sociálně patologické – nezdravé, nemorální, všeobecně nežádoucí politické jevy, tzn. pro společnost nejnebezpečnější, negativně sankciované formy deviatního chování, přičemž se zaměřuje především na studium příčin jejich vzniku a existence. Pojem sociální deviace: • široký – neuvádí konkrétní normu, od které se chování odchyluje • neutrální-nehodnotí odchylku jako pozitivní či negativní • emocionálně indiferentní (vlažný) – nevypovídá o tom, zda konkrétní deviantní chování je dobré či špatné
44
Obecné znaky pro sociální deviaci jako sociální jev: 1. hromadný charakter – stejná orientace u stejných skupin obyvatelstva ve shodných či podobných podmínkách 2. podobnost příčin nebo jejich identita – jejichž působením deviace vznikají a projevují se navenek 3. určitá opakovatelnost – stabilita deviantních jevů v čase a v místě – určitá hromadnost, stabilita a rozšířenost při stejných podmínkách Sociologie se na tyto jevy dívá citově neutrálně, nehodnotí je. Klasifikace sociálních deviací: 1) podle typu porušované normy – právní, mravní, náboženské, etické 2) podle subjektu – dopouštějí se jednotlivci (občané, funkcionáři) nebo sociální skupiny (formální i neformální) 3) podle objektu – vůči čemu – ekonomika, kultura, život, důstojnost 4) primární a sekundární – při primární jsou porušovány normy na základě původního zdroje či podnětu (nadměrné užívání alkoholu, apod.), sekundární deviace je důsledkem reakce jednotlivce na označení jeho chování jako deviantního 5) negativní či pozitivní – snaha postihnout skutečnost, že každá odchylka od normy je deviací, tedy nejen porušení či nedodržení normy, ale i její přehánění a dovádění do krajnosti 6) podle cílené orientace: • zištné (jedná se o získání materiálních výhod) • agresivní (vyvolané nepřátelstvím, nenávistí či neúctou k jedinci či skupině) • pasivní (projevují se např. lhostejností k plnění povinností) 7) vědomé a z nedbalosti: • vědomé (přestavuje pro společnost největší nebezpečí, patří sem chování orientované na vnější prostředí (např. rvačky) nebo orientované k jedinci samotnému (alkoholismus, toxikomanie, apod.)) • z nedbalosti (např. neznalost normy, zanedbání, apod.) 8) podle charakteru porušovaných norem• národní (porušení či odchylka od vnitrostátních norem) • mezinárodní (porušení mezinárodně uznávaných norem nebo mezinárodního práva a morálky) Druhy deviantního chování: 1) kriminalita Trestné chování, vyjádřené souhrnem trestných činů spáchaných v určité společnosti za určité časové období, pojem vymezen platným právem. 2 aspekty: osobnostní rysy pachatele a nežádoucí vlivy společnosti. Kriminalita zjevná nebo latentní. Nové formy – terorismus, organizovaný zločin, počítačová kriminalita. Hlediska příčin: a) biogenní – zohledňuje význam biologických faktorů (např. genetické dispozice) osobnosti pachatele b) psychogenní – obvykle se projevuje v konfliktu osobnosti a okolního sociálního prostředí a je spojeno s deformovanými představami o životních hodnotách c) sociální – souvisí se společenskými vztahy, jejich změnami, s životními podmínkami pachatele, s tím, jak se sociální vztahy dotýkají jedince
45
2) homosexualita Psychosexuální a kulturní jev sexuální apetence vůči osobám stejného pohlaví. 3) drogy Látky, které u osob užívajících jed v určitých časových úsecích nebo nepřetržitě vyvolávají stav tělesné či psychické závislosti, včetně alkoholismu. Drogová závislost definována jako stav požívání psychotropně působící látky. Problémem zejména u mladých lidí. 4) alkoholismus Nadměrná či pravidelná konzumace alkoholických nápojů spojená s návykovým chováním a s negativním dopadem na jedince, rodinu i společnost. a) příčiny – to jsou podmínky a faktory, zkoumání vlivů, vývoj alkoholismu, analýza rodinných a výchovných vlivů na vznik a řešení alkoholismu b) rozšířenost a dopad na společnost – věkové skupiny, profesní skupiny, účinky na zdraví, podíl na kriminalitě c) sociální aspekty prevence a terapie alkoholismu – diagnostika, postoje veřejnosti, léčebny 5) prostituce Institucionalizovanou formou poskytování sexuálních úsluh za peníze či z jiných pohnutek. Průvodním projevem je promiskuita – promíšení, střídání, ale většinou pojem vyjadřující sexuální chování charakteristické častým, náhodným a nezávazným střídáním sexuálních partnerů. 6) sebevražda Úmyslné, vědomé, dobrovolné, různě motivované usmrcení sebe sama, obvykle se jedná o reakci na tíživou situaci, která se jedinci zdá bezvýchodná a bezperspektivní. Stoupající tendence ve stáří. • muži – oběšení, plyn, konflikty v zaměstnání, strach před trestem • ženy – demonstrativně, nátlakově – prášky, mezilidské vztahy Příčiny: a) vnitřní – původ v samotné osobnosti sebevraha b) vnější – vycházejí z okolního prostředí Anomie (stav bezzákonnosti) – E. Durkheim označoval anomii jako společenskou situaci, ve které jsou silně zpochybněny panující normy a existující hodnoty. Na základě anomie vysvětloval E. Durkheim fenomén sebevraždy: Každý má subjektivní potřeby, které chce naplňovat. Pak jsou tu zájmy, které chce společnost. V nějaké podobě by měly být oba zájmy alespoň v nějakém souladu – je to popsané sociálními normami. Problém je, když sociální normy přestanou platit, jedinec přestává vědět, co je správné, přestává mít pevné normy chování – vzniká anomie – stav bezzákonnosti – může dovést jedince k sebevraždě. Durkheim vydefinoval čtyři druhy sebevraždy: 1) egoistická sebevražda – u jedince je extrémně slabá sociální integrace, sebevraždou řeší své zájmy a problémy, motivována přetržením vazeb jedince k druhým 2) altruistická sebevražda – jedinec je na společnost příliš sociálně integrován, obětuje se pro společnost (sebevražda má smysl pro společnost – J. Palach)
46
3)
fatalistická sebevražda – jedinec má pocit, že sociální regulace (kontrola) je velmi pevná a on se z ní není schopen žádným způsobem vyvázat a) anomická sebevražda – k níž dochází v důsledku porušení sociální rovnováhy, kdy přestávají platit závazné normy chování a soudržnost skupiny i společnosti jako celku se rozpadá, přestávají platit nějaké orientační body, člověk najednou nemá pro co žít b) egoistická – c) altruistická – zdůrazněn pocit identity se sociální skupinou, což vede k odhodlání obětovat za ní svůj život
Hodnotový systém: • pyramidový – jedinec je velmi ohrožen • alternativní – jedinec je odolnější Robert K. Merton – druhý teoretik anomie Všímá si cesty, kterou se cíl naplňuje. Pokouší se zde vysvětlit různé formy deviantního chování jako důsledek určitého strukturálního uspořádání společnosti. Merton považuje anomii ve společnosti pouze za důsledek tlaku určité sociální struktury na jedince, tento tlak ho nutí k nekonformnímu, než ke konformnímu (přizpůsobivému) jednání. 1) inovace – člověk uznává cíl, ale neuznává metodu 2) konformismus – cíle se dosahuje prací 3) ritualismus – fungování byrokratismu – cesta je dobrá, ale cíle jsou pomotané 4) únik – nerespektování sociálních hodnot ani cesty (extrémisté) 5) vzpoura nebo rebelie – uznávání určité podoby cíle, ale ne v té podobě jako společnost, uznávání cíle, ale volba vlastní cesty teorie deviantního chování: - už v min. století se touto problematikou zabývali ve svých dílech např. E. Durkheim (Sebevražda), T. G. Masaryk (Sebevražda) 1. biologická – deviantní chování či sklony jsou zakotveny v genech a chromozomech 2. psychologická – spojuje deviantní chování s určitým typem osobnosti + vliv nejbližšího okolí 3. sociologická – sociální deviace je záležitostí a objektem sociologie, protože souvisí s osvojením sociálních hodnot a norem Možnosti sociologie: 1. pomoc při analýze sociálních deviací výzkumem vzniku a příčin 2. poskytnutí cenných poznatků o rozšíření těchto jevů 3. pomoc při terapii, léčení a prevenci tím, že odhaluje společenské příčiny těchto jevů Doporučená literatura: A.Giddens: Sociologie, str. 183 - 225 21.Sociologický výzkum Formy jeho práce jsou následující: ♦ Expertýzy- kdy sociolog posuzuje různé dokumenty, plány, projekty apod. a dává k nim své vyjádření ze sociologického hlediska
47
♦ Sekundární analýzy- kdy přehodnocuje studie a materiály o stejném či podobném obsahu se zřetelem k novým záměrům a vyvozuje z přehodnocení a analýzy nové závěry a poznatky ♦ Metodiky všeho druhu- zpracovávané k možnostem zachování stejného pracovního postupu při řešení různých sociálních situací ♦ Koncepce- kdy jsou na základě sociologických poznatků zpracovávány varianty směru dalšího rozvoje se stanovením dalších cílů a vytyčení forem dosažení těchto cílů ♦ Prognózy- naznačující ze sociologických hledisek možný vývoj některých společenských jevů ♦ Případové studie- kdy řeší pomocí sociologických metod a technik konkrétní sociální jev či sociální jevy, ať deskripcí či analýzou Pokud jde o sociologický empirický výzkum, je tento nástrojem, umožňujícím shromáždit a vyhodnotit potřebná data a zpracovat je do podoby, kterou pro ten či onen úkol potřebujeme. Znamená to tedy, že empirický výzkum je jedním z prostředků získání a zpracování informací. (Schneider.M, Koudelka.F:Úvod do základů sociologických výzkumů, Olomouc 1993, str.8)
Východiska Metodologie každého empirického výzkumu musí být založena na následujících předpokladech: • • • • • •
předpoklad objektivnosti- znamená objektivní přístup výzkumníka nezaujatého nenechávajícího se ovlivnit subjektivními postoji vlastními či někoho jiného předpoklad složitosti- respektuje skutečnost, že sociální jevy a procesy jsou v podstatě velmi složité, takže je nelze zjednodušovat předpoklad vzájemné podmíněnosti- uvědomující multifaktorovou determinovanost celou řadou vnitřních, vnějších vlivů ať již přímých či zprostředkovaných předpoklad vnitřní rozpornosti- odhalující vnitřní stránku jevů a vztahy mezi nimi, které ovlivňují jejich další vývoj (např. rodina) dynamičnost jevů- respektující proměnlivost a změny ve vývoji jevů relativní autonomnost jevů- vycházející ze skutečnosti, že zkoumané jevy jsou součástí komplexu jevu, jehož podstatu musíme charakterizovat
K nezbytným předpokladům pro realizaci seriózního empirického šetření (sociologického výzkumu) patří: • • • •
stanovení teoretického východiska (paradigmatu) vědomí možnosti multiparadigmatického přístupu (teoretický pluralismus) určitá míra gnoseologického skepticismu při prezentaci výsledků empirického šetření snaha o komplementární přístup (nikoliv komplexní)
S výzkumy se setkáváme ve všech vědních oborech. Můžeme hovořit o výzkumu sociálním, sociologickém, psychologickém, sociálně psychologickém, pedagogickém, demografickém, rekreologickém apod. Uvědomujeme si specifičnost věd společenských, přírodních, ekonomických, technických atd.
48
Pro zajímavost uvádíme Masarykovo včlenění věd z roku 1855, které navazovalo na Comtovu klasifikaci věd. Samostatné Samostatnévědy vědy
praktické teoretické
abstraktní konkrétní
I. Aritmetika
1. Geometrie
A. Počtářství a měřičství všeliké. Deskriptiva
II. Mechanika
2.Astronomie (chronologie), B. Technologie v nejširším akustika, hydrostatika, objemu (podmaňování hydrodynamika, aerostatika přírody) atd.
Fyzika
Mineralogie s krystalografií Kosmografie, geografie, oceánografie atd.
Chemie
Fyzika a chemie, astrofyzika a astrochemie, geofyzika a geochemie atd.
III. Biologie
3.botanika, zoologie
C. Fytotechnika, zootechnika, medicína (a hygiena)
IV. Psychologie
4.Konkrétní psych. (lidoznalství)
D. Vychovatelství (pedagogika, didaktika)
Sociologie
Etnologie, antropologie, státní vědy, národní hospodářství atd.
Etika co věda úplné správy životní, Politika
V. Jazykověda
5.Mluvnice
E. Praktická mluvnice (znalost řečí)
VI.Estetika
6.Teorie umění
F. Praktická estetika
7.Konkrétní logika
G. Praktická logika
Abstraktní logika
49
Filozofie(tj. metafyzika) jakožto scientia generalis Opat,J.:Filozof a politik T.G. Masaryk 1882-1893, Praha 1990, str. 57-58. ,,Kdeže loňské sněhy jsou.“ Jak mnohem složitější je nepochybně současná klasifikace věd.
Na tomto místě je nezbytné seznámit se základními pojmy. PARADIGMA- úhel pohledu PARADIGMA VE VĚDĚ- optika + teorie + metoda + problematika + jazyk + autorita PRŮZKUM, SONDÁŽ- drobnější akce, kde reprezentativnost není závazná PŘEDVÝZKUM- test předcházející výzkumu. Úkolem je orientovat se lépe v problematice a ověřit navrženou metodologii PILOTÁŽ- součást předvýzkumu, která ověřuje odbornost zvolených výzkumných technik PŘÍPADOVÁ STUDIE(CASE STUDY)- kazuistika. Empirické šetření zaměřené na zkoumání a popis jednoho objektu(osob, rodiny, podniku, komunity...) METODA- obecný prostředek k dosažení stanoveného cíle. Existují obecně platné metody pro všechny vědy(indukce, dedukce, generalizace apod.) a specifické metody platné pro konkrétní jednotlivé vědy. V sociologii někteří autoři používají termín procedura. Klasifikace metod je velmi složitá. TECHNIKA- v sociologickém výzkumu znamená konkrétní způsob získávání informací. ANKETIÉR- synonyma jsou výzkumník, tazatel RESPONDENT- dotazovaný PANEL- stálý soubor respondentů HYPOTÉZA- empiricky ověřitelná výpověď formulovaná na základě dosavadních poznatků. Připisuje zkoumanému rozbor určité vlastnost, souvislosti, důsledky, čímž kontaktuje pravidelné zákonitosti. Používá se u kvantitativních výzkumných přístupů. REPREZENTATIVITA- u výběrového šetření vztah mezi vzorkem a populací. Vyjadřuje kvalitu(strukturu) a spolehlivost zastupování populace (N) vzorkem (n) Mělo by platit N= +/- 5% HYPOTÉZA- na základě dosavadních poznatků formulovaná ověřitelná výpověď o vlastnostech zkoumaného jevu v souvislostech nebo důsledcích. Empirické šetření hypotézu potvrdí, upřesní nebo vyvrátí.
Typy výzkumů Každá typologie je do jisté míry problematická a závisí na stanovených kriteriích. Uvádíme jednu z možností. a) Podle zaměření výsledků − základní(ČAV)- vědecké řešení problému o němž málo víme − aplikovaný- zaměřený na praxi − operativní(IVVM, STEM) b) Podle cíle − orientační − popisný(deskriptivní) − vysvětlující(explikační) c) Podle rozsahu vzorku − vyčerpávající (N) − reprezentativní(N= ± 5%n) − nereprezentativní(n≠N) d) Podle stupně komplementárnosti − komplexní(interdisciplinární) − komplementární(parciální) e) Podle časové dimenze − jednorázový − opakovaný(replikovaný) − dlouhodobý(longitudinální) f) Podle paradigmatu − kvantitativní − kvalitativní − kombinovaný
Etapy sociologického výzkumu 1. Přípravná fáze začíná v podstatě zadáním či objednávkou konkrétního empirického šetření. Do této etapy spadá studium odborné literatury k dané problematice, studium výzkumných zpráv z realizovaných empirických šetření dané problematiky a rekognoskace terénu(seznámení se s prostředím). Důležitá je i komunikace se zadavatelem. Tato etapa je v podstatě nejdůležitější a časově nejnáročnější, poněvadž na její kvalitě závisí úspěšnost celého šetření. Etapa končí zpravidla zpracováním projektu výzkumu, který by měl být oponován. Chyby, nedostatky v projektu jež nelze v průběhu výzkumu napravit. U kvantitativně pojatých výzkumů je třeba formulovat hypotézy. Přípravná fáze zpravidla končí zpracováním projektu výzkumu. Někdy se ve stručné podobě zpracovává tzv. zadávací projekt. Výzkumný projekt by měl v podstatě vyjádřit odpověď na tyto otázky:
KDO CO? KDY? KDE? JAK? PROČ? ZAČ? KDO = složení výzkumného týmu (řešitelů, výzkumníků…) CO = operacionalizace pojmů, přesné jednoznačné vymezení populace, vzorku a problému KDY= časový harmonogram průběhu celé akce od zadání až po oponentní řízení výzkumné zprávy a vyúčtování KDE= přesné vymezení regionu, místa, v němž bude výzkum realizován JAK= velmi důležitá volba adekvátních přiměřených metod a technik, včetně promyšlení způsobu zpracování (statistika, tabulky, grafy). PROČ= zdůvodnění výzkumu (závažnost, aktuálnost) ZAČ= kalkulace veškerých nákladů spojených s výzkumem včetně odměn 2. Terénní šetření (sběr informací) znamená získávání informací (výpovědí) od respondentů pomocí výzkumných technik (dotazník, anketa, rozhovor, pozorování apod.) S terénním šetřením souvisí kontrola a vyřazení neúplných či nepoužitelných zdrojů informací. 3. Statistické zpracování představuje první, druhé případně další třídění odpovědí v relativních četnostech, zpracování kontingenčních tabulek, výpočet koeficientů pro testování hypotéz, stanovení hladiny významnosti apod. V podstatě u reprezentativních šetření jde o aplikaci matematické statistiky při testování hypotézy (nejčastěji x2 , korelační koeficient) 4. Interpretace výsledků představuje výzkumnou zprávu, která začíná charakteristikou zkoumaného vzorku, pokračuje interpretací jednotlivých bloků otázek testujících dané hypotézy a je ukončené stručným shrnutím záměrů a hlavně sociotechnickými návrhy a doporučení, které by měly zlepšit stávající situaci. 5. Závěrečná etapa znamená předání výzkumné zprávy, její prezentace či obhajoba v diskusi a vyúčtování.
Metody sociologického výzkumu Vycházíme ze skutečnosti, že metodou vědecké práce rozumíme určitý pracovní postup směřující k dosažení stanoveného cíle. Existuje velké množství nejrůznějších metod obecně platných nebo použitelných jen v některých vědních oborech. K obecně platným patří logické metody vycházející ze základů formální logiky. Mezi ně patří: 1. Indukce je charakterizována v logice přechodem od jednotlivého k obecnému. V sociologii bývá spojována s empirickým přístupem 2. Dedukce je přístup opačný - od obecného k jednotlivému. V sociologii se příliš často nepoužívá. 3. Abstrakce je zevšeobecnění spočívající v logickém vyhodnocení určitého jevu na základě rozlišování podstatných a nepodstatných znaků. Podstatné znaky jsou pak řazeny do určitého systému. 4. Generalizace - zevšeobecnění představuje závěr učiněný z omezeného počtu jevů řazených do jedné kategorie. V sociologii má pouze pravděpodobnostní charakter. Nepřípustné generalizace na základě poznání jevu několika jevů (členů, vlastností) skupiny může vést k předsudkům (všichni Židé jsou lichváři, všichni Cikáni jsou líní, všichni Skotové jsou lakomí atd.)
5. Analýza představuje postup při zkoumání jevů, při němž je celek rozložen na jednotlivé prvky(části). Existuje např. analýza faktorová, obsahová, kontextuální atd. 6. Syntéza je postup navazující na analýzu, který vyhodnotí jedinečné na stupeň obecně platného. Nezbytně musí navazovat na analýzu. 7. Metoda sekundární analýzy je zvláštní metodou, která systematicky hodnotí několik tematicky stejně zaměřených prací, vyhodnocuje je z nových kritérií a zobecňuje poznatky na kvalitativně nové úrovni (např. sekundární analýza několika dílčích studií o fluktuaci). V sociologickém empirickém šetření (výzkumu) bývá používána celá řada metod. Je třeba si uvědomit, že každá z nich je v určitém slova smyslu jednostranná, proto sociologové při výzkumech současně využívají několika metod, aby eliminovali případné jednostrannosti (nedostatky) jednotlivých metod. Totéž platí i pro konkrétní techniky sociologického výzkumu. Uvedeme si nejčastěji používané sociologické metody(někteří autoři používají termín procedura). 1. Metoda terénního šetření spočívá v získávání informací v terénu od skupiny respondentům tazatelem(anketiérem). 2. Metoda introspektivní se opírá o osobní znalosti, zkušenosti výzkumníka na základě účasti v prostředí či nějakém společenském procesu. Při konkrétním sociologickém výzkumu bývají relativně nejčastěji užívány následující metody zkoumání: 1. Metoda statistická vychází z předpokladu hromadného výskytu jevů a procesů, které lze kvantifikovat pomocí matematické statistiky. Při kvantitativně pojatých výzkumech se objevuje ve dvou variantách a. Jako vyčerpávající šetření zkoumající celou populaci(N) b. Jako výběrové šetření zkoumající reprezentativní či nereprezentativní vzorek(n) V druhém případě je důležitá reprezentativnost zkoumaného vzorku, které spočívá v přibližné shodě struktury vzorku a populace(±5% povolené odchylky). Metoda předpokládá formulaci hypotéz, které jsou testovány matematickou statistikou. Někteří autoři (Katriak) upozorňují na možnost akceptování kvantitativního kritéria pro reprezentativnost vzorku, kdy doporučují následující procentuální podíl zkoumané populace jako velikost vzorku: do100……….. 80% do 1000……... 40% do 10 000…… 7,5% do 100 000….. 1,5% do 1000 000… 0,25% do 10 000 000.. 0,075 2. Experimentální metoda spočívá v záměrném navození měn v určitém procesu či jevu. Jeho užívání je v sociologii značně složité, poněvadž prakticky nelze u společenských jevů a procesů navodit laboratorní podmínky, které by zabránily působení rušivých
nežádoucích vlivů. Tato metoda zpravidla pracuje s experimentálním a kontrolním souborem a zjišťuje efekt způsobený změněnou navozenou situací. 3. Monografická metoda spočívá ve všeobecném podrobném zkoumání jednoho jevu (případu). Nevýhodou je, že závěry jsou obecně platné jen pro zkoumaný jev. 4. Historická metoda vychází ze zkoumání vývoje (historie) sledovaného jevu či procesu. Nejde jen o popis, ale o zachycení vývoje a zjištění vnitřních zákonitostí změn. Na základě toho je možno předvídat určité tendence, prognózy v krátkodobé perspektivě. 5. Typologická metoda (srovnávací) spočívá v konstrukci určitých typů na základě srovnávání jejich vlastností. Sleduje příčiny rozdílů. Platnost typů je závislá na konkrétní situaci a je časově dosti omezená vzhledem k dynamice společenských jevů. Uvádíme přehled sociologických metod podle hlavní kritérií Procedura Statistická
Počet případů mnoho
Výběr případů náhodný
Experimentální
málo
záměrný
Monografická
jeden
záměrný
Historická
málo
Typologická
málo
omezené možnosti výběru záměrný
Vztah ke skutečnosti dána
Časové Poznání souvislosti kauzality současnost funkční závislost
Abstrakce zobecnění jeden i více znaků- různá úroveň navozena současnost možné izolace 2 proměnnýchúzké zobecnění dána současnost obvykle komplexní také vývoj nelze skutečnostjen popis dána minulost v širokých celé jevysouvislostech vývojové tendence konstruované současnost i nemá celé jevytypy minulost význam úzké zobecnění
V sociologické výzkumu nelze nikdy splnit všechny požadavky na spolehlivost informací, adekvátnost a reprezentativnost. Procedura Statistická vyčerpávající výběrová Experimentální Monografická Historická Typologická
Spolehlivost
Adekvátnost
xx xxx xx xx-xxx x xx
x xx xxx xx xx xxx
Reprezentativnost xxx xxx x x x xx
Poznámka: značky obsahují přibližně hodnocení jednotlivých gnoseologických momentů procedur takto: x= slabé
xx= střední xxx= silné Lamser,V.:Základy sociologického výzkumu, Svoboda 1966, str. 42-43.
Za specifickou lze považovat sociometrickou metodu, zkoumajíc kvantitativní interpersonální vztahy mezi jednotlivci v malé sociální skupině (doména sociálně psychologická). Když ji lze aplikovat i na relativně velkou skupinu (více než 30 členů). Význam a hodnota sociologického výzkumu (empirického šetření) vzrůstá s růstem míry obecnosti (platnosti) získaných výsledků. Jednoznačně to platí pro vyčerpávající šetření, týkající se celé zkoumané populace-skupiny (N). V případě výběrového šetření výzkumníci pracují s částí populace- zkoumaným vzorkem(n). Zde je nezbytná reprezentativnost vzorku, tj. přibližná shoda struktury vzorku a populace.
Výběrové šetření může být náhodné, záměrné, kombinované, ale i pseudonáhodné (ve skutečnosti není náhodné). a. Náhodný výběr je takový výběr, kdy každý potencionální respondent má šanci býti vybrán. Realizuje se na principu losování, tabulky náhodných čísel apod. b. Záměrný výběr počítá s předem daným kritériem volby (vnitrozemské okresy v rámci Moravy, z vysokoškoláku jen ženy apod.) c. Kombinovaný výběr nejdříve záměrně určí sledovaný prostor, náhodně pak určí jednotlivé respondenty. d. Pseudonáhodný výběr není náhodný, není reprezentativní (dopolední chodci na náměstí)
Techniky sociologického výzkumu Technikami rozumíme konkrétní formy získávání informací. Mezi nejčastěji užívané patří dotazník, anketa, rozhovor, pozorování. Mezi specifické patří např. časový snímek a sociometrický test. Každá výzkumná technika má své výhody i nevýhody, svým způsobem je jednostranná. Proto se doporučuje, stejně jako u zvolených metod, kombinovat současně při empirickém šetření několik technik, aby byly eliminovány jednostrannosti jednotlivých technik. V případě dotazníku, ankety a rozhovoru je respondent dotazován. Věnujme proto nejdříve pozornost problematice otázek. Dotazování můžeme považovat za metodu, dotazník, anketa, rozhovor jsou technikami. Ke každé hypotéze by měla být konstruováno několik otázek (baterie). Rozlišujeme několik druhů otázek: 1. Otevřené (volné) končící otazníkem bez nabídnutých alternativ odpovědí 2. Polootevřené (polouzavřené) = zavřené+otevřená otázka (jedná se prakticky o kombinaci otevřené a zavřené otázky) 3. Zavřené (dichotomické)= (např. ano X ne, + X -, muži X ženy) -polytomické(výběrové, výčtové, stupnicové)
4. Filtrační mají za úkol vyloučit respondenty, jichž se problém netýká 5. Projektivní (nepřímé) otázka je projektivně adresována jiným (co si lidé myslí o…). Patří sem i tzv. bublinový test. 6. Kontrolní otázka se jinou formulací táže na totéž 7. Úvodní měly by být jednoduché a motivující 8. Sociodemografické slouží jako podklad pro druhé třídění odpovědí (pohlaví, věk, vzdělání, bydliště…). Pro konstrukci (formulaci) otázek platí, že by měl být: Obsahově srozumitelné (dlouhé věty) Jazykově srozumitelné (pozor na cizí slova) Stručné (krátké) Nesmí být sugestivní Nesmí být věcně náročné Otázka by neměla začínat slovem proč
Pozorování Je sociologická výzkumná technika, kterou získáváme poznatky o okolním světě, tj. o sociální realitě a jejím prostředí pomocí smyslových orgánů. Nezbytným předpokladem je požadavek, aby se výzkumník osvobodil od vztahů sociálních, rasových, náboženských, národnostních atd., aby byl schopen objektivně pozorovat jevy sociální reality. Tento požadavek zdůrazňoval již Herbert Spencer. Předmětem pozorování mohou být: 1. Lidské výtvory– hmotné (bydlení, prac. prostředí) - nehmotné (jazyk, zvyky, chování) 2. Lidské chování- verbální (vyjadřování, jeho obsah) - nonverbální (gesta, mimika) U statických jevů se jedná v podstatě o popis (účelnost, upravenost) vnějšího prostředí, u dynamických jevů pak o chování, reakce pozorovaných. Typy pozorování 1. Naivní (neúmyslné, bezděčné) X 2. Neřízené (co se bude dít?) X 3. Nekontrolované (u kvalitativních) X 4. Nepřímé (sekundární informace X ze statistik, obsahových analýz) 5. Nezúčastněné (pohled zvenčí) X 6. Individuální 7. terénní
vědecké (záměrné, plánovité) řízené (víme co) kontrolované (u kvantitativních) přímé extenzivní intenzivní zúčastněné utajené neutajené X hromadné (statistické) X laboratorní (i klinické)
Pomůcky pozorování slouží výzkumníkům k zachycení jevů. Patří sem kamera, fotoaparát, diktafon, magnetofon, záznamník, pozorovací arch, sociogram, časový snímek apod. Problémy při pozorování • počet pozorovaných (obtížnost) • počet pozorovatelů(stanovení jednotných kritérií) • ,,normální“ chování pozorovaných
•
pečlivá příprava pozorovatelů
Pozorování hraje zpravidla při sociologickém výzkumu roli doplňující techniky. Ve výzkumné zprávě pak musí být přiložen záznam o pozorování.
Dotazník Dotazník můžeme považovat za nejpoužívanější výzkumnou techniku pro jeho nespornou výhodu- poměrně snadno, rychle, ekonomicky, nenáročně získat informace (odpověď) od většího počtu respondentů. Určitým problémem může být nebezpečí, kdy kvalita odpovědí je neprávem nahrazována vysokou kvantitou zkoumaného vzorku(n). Náš sociolog J.L. Fischer správně postihl nezbytnost obsahové a formální stránky dotazníku ,,jako umně rafinovaně sestavený, aby skoro zákeřně a při tom na pohled zcela nevinně vzbudil spontánní reakce na verbálně nastražené situace.“ Dotazník může mít celou řadu konkrétních podob: sčítací arch (volby), prezenční listina, záznam, výkaz, list šetření, výzkumný list, dotazník apod. Výhody dotazníku • relativně málo nákladný • časově úsporný (při výzkumu i zpracování) • málo náročný na počet výzkumníků • snadno opakovatelný • málo náročný na přípravu anketiérů • poskytuje možnost rozmyslet si odpověď • zajišťuje standardnost situace (pořadí a formulace otázek) • umožňuje i nepřímý kontakt (pozorování) Nevýhodou je obtížnost ověřování platnosti a správnosti odpovědí, poněvadž lidé mohou něco jiného říkat (psát), myslet si i dělat. Požadavky správného dotazníku • musí zahrnovat všechny zkoumané problémy, na něž se má odpovídat • formulace otázek musí umožňovat možnost odpovědět • musí motivovat respondenta, nesmí ho otrávit či znechutit • otázky musí být srozumitelné, jednoznačné, jednoduché, umožňující upřímnost odpovědí • nesmí být rozsáhlý a časově náročný • otázky se musí vztahovat k formulovaným hypotézám, aby je mohly testovat (potvrdí se, upřesní či vyvrátí) • otázky by měly tvořit uzavřený celek Konstrukce dotazníku • všechny otázky se musí vztahovat k řešenému problému a musí tvořit uzavřený celek • na začátku by měly být jednoduché, srozumitelné, motivující (příp. vysvětlující) otázky (nikoliv demografické- problém anonymity) • postupovat od jednoduchých ke složitějším, využít možnosti spojovacích vět (mezi 15-25 min se může objevit moment únavy) • choulostivé otázky uvést neutrálními, otázky osobního charakteru uvést na konec • nedávat těžké otázky (zhoršení, pocit méněcennosti) • otázky by měly na sebe logicky navazovat
•
neměly by začínat slovem proč? (to je úkol výzkumníků)
Výzkumník si musí uvědomit očekávanou věrohodnost a vycházet z gnoseologického skepticismu. Statistické zpracování dotazníků by mělo vycházet z kontroly a vyřazení nepoužitelných, jejich očíslování pro případné ilustrace typu odpovědí. Vlastní statistické zpracování pracuje s absolutními a relativními četnostmi prvního, druhého,resp. dalších třídění, s koeficienty, kontingenčními tabulkami, stupni volnosti, hladinou významnosti v souladu s pravidly a zákony matematické statistiky.
Rozhovor(interview) Sociologický výzkum chápe rozhovor (výzkumnou techniku) jako ucelenou soustavu ústního jednání mezi tazatelem (anketiérem) a dotazovaným (respondentem) s cílem získat pomocí otázek informace o zkoumané sociální realitě a jejích souvislostech. • Je to v podstatě svým způsobem nepřirozená technika (dva cizí lidé, asymetrický vztah, anonymita, nedůvěra). Tato technika byla využívána v etnologii, národopise, kulturní antropologii sociálními pracovníky ve formě případových studií (social surveys). V sociologii byla propracována až ve 20.století. Vrchol představoval Gallupův ústav pro výzkum veřejného mínění. Typy rozhovoru Za nejdůležitější považujeme dělení rozhovorů na řízené (standardizované) a volné (nestandardizované). •
•
Standardizovaný rozhovor je v podstatě čtený dotazník. Jeho výhodou je komparabilita na základě jednotné formulace a pořadí otázek. Je považován za vhodnou doplňující výzkumnou techniku při kvantitativně orientovaných empirických šetřeních. Odpovědi zaznamenává tazatel. Nestandardizovaný rozhovor představuje volnou rozpravu na dané (zkoumané) téma. Umožňuje lepší navázání kontaktu. Je více neformální. Může posloužit jako ověřující doplňující technika. Musí být pořízen záznam o rozhovoru.
Dále můžeme rozlišit rozhovor zjevný (protokolovaný) nebo neformální (tj. bez záznamu) a skrytý (respondenti neznají účel a cíl rozhovoru). Podle počtu respondentů pak rozlišujeme rozhovor individuální a skupinový. Podmínky úspěšnosti rozhovoru • připravenost tazatele (znalost problematiky, prostředí) • umění navázat a udržet kontakt • dodržování norem prostředí (oblečení, jazyk) • umění poslouchat (neovlivňování, nezasahování, neutralita) • přesný a pravdivý záznam Chyby při rozhovoru 1. Chyby tazatele - odborná nepřipravenost (nutná instruktáž) - nevhodnost (věk, pohlaví, oblečení, jazyk) -přílišné sebevědomí, podceňování, vnucování názoru, sugestivní otázky - přítomnost třetí osoby
2. Chyby prostředí- nevhodná doba (nelze odhadnout), nevhodné prostředí, nevhodná situace 3. Chyby respondenta- nechce, neví, neumí, nerozumí Shrneme-li uvedené, rozlišujeme chyby situační, sociologické (chování anketiéra), psychologické (předsudky a stereotypy o respondentech). Fáze rozhovoru 1. Přípravná- zahrnuje přípravu tazatelů a výběr respondentů 2. Zahájení- umění a takt, prolomení nedůvěry, vysvětlení kdo? co? proč?, diskrétnost, anonymita 3. Průběh- udržet zájem, nepřekročit délku 60min 4. Záznam- přesný, pravdivý, u nahrávání souhlas respondenta 5. Zakončení- poděkování, srdečnost, neformálnost přání, základné informace a možnosti získat informaci
UMĚNÍ KLÁST OTÁZKY + UMĚNÍ POSLOUCHAT Opětovně zdůrazňujeme, že každá výzkumná technika má své přednosti(klady, výhody) i nedostatky, je tedy svým způsobem jednostranná. Při sociologickém výzkumu se proto doporučuje využívat kombinace několika technik.
Některé speciální techniky Na FTK vzhledem ke specifičnosti studijního zaměření a její problematice z hlediska sociologického empirického šetření uvádíme 2 nejaktuálnější specifické výzkumné technikyčasový snímek a sociometrický test. Tyto dvě techniky jsou z pohledu sociologického přístupu velmi aktuální pro studenty fakulty tělesné kultury, proto jim budeme věnovat více pozornosti. Úvodem připomínáme, že sociometrický test chápeme jako výzkumnou techniku používanou v rámci sociometrické metody.
Sociologické empirické mudrosloví Vědecký výzkum je systematické, kontrolované, empirické a kritické zkoumání hypotetických výroků o předpokládaných vztazích mezi přirozenými jevy. Sociologický výzkum = konkrétní socg. výzkum = konkrétní empirický výzkum Empirické šetření, dotazování, zjišťování – lze použít (obecné) Rozlišit: Průzkum, sondáž drobněji akce s mírnějšími nároky (reprezentativnost není závažná), případová studie (case study), předvýzkum. Socg. výzkumem není anketa, marketingový průzkum, průzkum volebních preferencí, referendum Socg. výzkum může být – jednorázový - replikovaný (opakovaný) - longitudinární (dlouhodobý) Současně aktuální rozlišení – kvantitativní
- kvalitativní KVANTITATIVNÍ – vyšel z pozitivismu, opírá se o dedukci (teorie pozorování testování hypotéz interpretace a zobecnění)
formulace hypotéz
KVALITATIVNÍ – vychází z fenomenologie, etnometodologie, symbolického interakcionalismu (interpretativní paradigma), opíra se o indukci (pozorování zjištění pravidelností závěry teorie). Je to nenumerické šetření a interpretace. Cílem je odkrýt význam informací (narrativní sociologie) Kvantitativní přístup testuje formulované hypotézy, kvalitativně je formuluje, vytváří nové, vytváří teorii) KVANTITATIVNÍ – vychází z teorie a předpokládá projekt výzkumu Projekt má obsahovat co? kdo? kdy? kde? jak? proč? zač?
METODY A TECHNIKY SOCG. VÝZKUMU Sociologie rozlišuje zpravidla tyto pojmy, psychologie nikoliv. Každá metoda i technika má své výhody i nevýhody, proto bývají kombinovány, aby byly eliminovány nedostatky jednotlivých. METODY: analytická (kval. – životopisy, autobiografie) biografická (lze podřadit pod typologickou) delfská (společný názor skupiny expertů) explorační (v soc. psych. a klin. psych.) hloubkové interview genealogická (výzkum rodokmenu viz. biografická) genetická (zkoumá vývoj jevu) historická (analýza hist. pramenů, dokumentů) hlavních komponent (mnohorozměrná statistika) incidenční (metoda řešení případů, příhod) inscenační (vzdělávací metoda) statistická - parametrická - neparametrická srovnávací typologická terénního šetření sociometrická introspektivní (vlastní zkušenosti a účast) monografická (jeden sociální jev, proces) experimentální (méně užívaná) TECHNIKY: konkrétní sběr informací problém rozlišení metoda (metodologie) x technika (metodika)
např. dotazování x dotazník Techniky kvantitativní:
- pozorování - dotazník - rozhovor - anketa - časový snímek - sociometrický test
Techniky kvalitativní:
- ohniskové interview - focus – groups - autobiografie - life story - life history
MUSÍ BÝT ZÁZNAMY !!! REPREZENTATIVNOST – požadavek u kvantitativních výzkumů, u výběrového šetření vztah mezi vzorkem a populací. Vyjadřuje kvalitu (strukturu) a spolehlivost zastupování populace vzorkem. -požadavek N = +- 5%n (N = populace, n = vzorek) Výběr může být náhodný záměrný kombinovaný VALIDITA = platnost, relevance mezi cílem výzkumu a jeho výsledkem = vlastnost výzkumu vyjádřena otázkou, zda zkoumám skutečně to, co jsem si předsevzal – jinak řečeno kritérium kvality měření (zjišťuji – měřím opravdu to, co chci). RELIABILITA – spolehlivost měření (výzkumu) = za stejných podmínek budou zjištěny stejné výsledky = formální přesnost nějakého měřícího nástroje v emp. socg. výzkumu. VALIDIZACE – postupy sloužící ke zvyšování validity výzkumu (zpřesňování operacionalizace, dotazníku). OPERACIONALIZACE – uvedení měřitelných indikátorů, které naznačují výskyt zkoumaného jevu. Vytvoření operacionálních definic, upřesnění a standardizace pojmů. STANDARTIZACE – metodologický princip zajišťující komparabilitu empirických výzkumů (zajištění stejných podmínek) PILOTÁŽ – součást předvýzkumu, prováděná na malém vzorku s cílem zjistit reakce respondentů a najít nejlepší výzkumnou metodu. PŘEDVÝZKUM – ověřuje v praxi navrženou metodologii HYPOTÉZA – empiricky ověřitelná výpověď formulovaná na základě dosavadních poznatků. Připisuje souboru určité vlastnosti, souvislosti, důsledky, čímž konstatuje určité pravidelné zákonitosti.
