RADA EVROPSKÉ UNIE
Brusel 2. září 2009 (OR. en) 12837/09
SOC 481
PRŮVODNÍ POZNÁMKA Odesílatel: Jordi AYET PUIGARNAU, ředitel, za generální tajemnici Evropské komise Datum přijetí: 29. července 2009 Příjemce: Javier SOLANA, generální tajemník, vysoký představitel Zpráva Komise Radě a Evropskému parlamentu o uplatňování směrnice Předmět: Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky
Delegace naleznou v příloze dokument Komise KOM(2009) 409 v konečném znění.
Příloha: KOM(2009) 409 v konečném znění
12837/09
vh DG G
CS
KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ
V Bruselu dne 29.7.2009 KOM(2009) 409 v konečném znění
ZPRÁVA KOMISE RADĚ A EVROPSKÉMU PARLAMENTU Zpráva o uplatňování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky
CS
CS
ZPRÁVA KOMISE RADĚ A EVROPSKÉMU PARLAMENTU Zpráva o uplatňování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky
1. ÚVOD Dne 23. září 2002 Evropský parlament a Rada na základě čl. 141 odst. 3 Smlouvy o ES přijaly směrnici 2002/73/ES, kterou se mění směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky1. Směrnice 2002/73/ES (dále jen „směrnice“) představuje jedno z klíčových opatření současného práva ES v oblasti rovnosti žen a mužů. Vstoupila v platnost dne 5. října 2002 a její ustanovení měla být členskými státy provedena do 5. října 2005. Dne 15. srpna 2009 bude směrnice 76/207/EHS (dále jen „pozměněná směrnice“) formálně zrušena a nahrazena přepracovanou směrnicí 2006/54/ES2. Přepracováním nejsou ovlivněny lhůty pro provedení směrnice 2002/73/ES. V souladu s čl. 2 odst. 2 směrnice 2002/73/ES3 mají členské státy sdělit Komisi veškeré informace nezbytné k tomu, aby vypracovala zprávu o uplatňování uvedené směrnice. Tato zpráva je založena na informacích obdržených od členských států, zejména v reakci na dotazník týkající se uplatňování směrnice, který byl připraven útvary Komise a rozeslán všem členským státům v lednu 2009. Mezi další zdroje patří usnesení Evropského parlamentu4 a informace shromážděné Komisí při sledování provádění směrnice. O otázkách vyplývajících ze směrnice byly vedeny konzultace také s evropskými sociálními partnery a Evropskou ženskou lobby. Cílem této zprávy je vymezit určité aspekty, které mají obzvláštní význam nebo jsou problematické, a určit osvědčené postupy. Soustředí se na potíže spojené s provedením směrnice do vnitrostátního práva, na její dopad, vymáhání práv a úlohu subjektů pro rovnost žen a mužů, sociálních partnerů a nevládních organizací. Zpráva si však neklade za cíl poskytnout vyčerpávající posouzení zákonnosti všech vnitrostátních prováděcích opatření. Z toho důvodu jí není dotčeno žádné řízení o nesplnění povinnosti, které se Komise rozhodla či by se mohla rozhodnout v budoucnu zahájit v souvislosti se způsobem, jímž členské státy provedly určitá ustanovení směrnice.
1 2
3 4
CS
Úř. věst. L 269, 5.10.2002, s. 15. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání, Úř. věst. L 204, 26.7.2006, s. 23. Všechna ustanovení, na která se odkazuje v následujících částech této zprávy, jsou ustanovení pozměněné směrnice 76/207/EHS, nikoli pozměňující směrnice 2002/73/ES. Viz zejména usnesení 2008/2039(INI) ze dne 15. ledna 2009 o provedení a uplatňování směrnice 2002/73/ES.
2
CS
2. PROVEDENÍ DO VNITROSTÁTNÍHO PRÁVA A ŘÍZENÍ O NESPLNĚNÍ POVINNOSTI V konečný den pro provedení mělo vnitrostátní prováděcí opatření oznámit ještě devět členských států (Rakousko, Belgie, Německo, Dánsko, Španělsko, Řecko, Finsko, Lucembursko a Nizozemsko). Proti těmto členským státům bylo tudíž v souladu s článkem 226 Smlouvy o ES zahájeno řízení o nesplnění povinnosti v souvislosti s neprovedením směrnice. Dvě z těchto řízení (proti Belgii a Lucembursku) byla postoupena Soudnímu dvoru, který prohlásil, že tím, že tyto dva členské státy ve stanovené lhůtě nepřijaly právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí 2002/73/ES, nesplnily své povinnosti podle směrnice5. Belgie i Lucembursko přijaly v návaznosti na rozsudek nové právní předpisy a řízení proti nim byla ukončena. Poté, co Komise zkontrolovala, zda jsou právní předpisy, které jí oznámily členské státy, v souladu se směrnicí, zahájila v souladu s článkem 226 Smlouvy o ES 22 řízení o nesplnění povinnosti proti stejnému počtu členských států. Po několika stížnostech ze strany veřejnosti vzrostl počet věcí na 25. Řízení o nesplnění povinnosti poskytla Komisi nástroj pro dialog se členskými státy a výsledkem tohoto dialogu bylo, že některé členské státy uvedly své právní předpisy do souladu se směrnicí a řízení byla ukončena (v době přípravy této zprávy byla ukončena řízení proti Kypru a Řecku). Vysoký počet řízení lze částečně vysvětlit širokou oblastí působnosti a poměrnou složitostí právního předpisu. Navzdory tomu, že některé věci zůstávají otevřené, učinila většina členských států v provádění směrnice 2002/73/ES pozoruhodný pokrok. V rámci řízení o nesplnění povinnosti členské státy často měnily své právní předpisy, aby dosáhly částečného či téměř úplného souladu s ustanoveními směrnice, ačkoli nebylo možné řízení o nesplnění povinnosti ukončit. Zjištěné potíže související s provedením směrnice se týkají různých aspektů směrnice a v jednotlivých členských státech se liší, přestože se některé body opakují častěji než jiné, jak je popsáno níže. 3. DOPAD SMĚRNICE Ačkoli jsou právní předpisy ES o rovnosti mezi muži a ženami, pokud jde o přístup k zaměstnání a pracovní podmínky, v platnosti po desetiletí, představuje směrnice důležitý mezník v rozvoji uvedených právních předpisů a uvádí normy v této oblasti do souladu s moderním právem ES, které zakazuje diskriminaci z jiných důvodů6. Její dopad na právní předpisy jednotlivých členských států závisí na rozvoji právních předpisů v oblasti rovnosti žen a mužů v dané zemi, ačkoli všechny členské státy musely provést určité změny ve vnitrostátních právních předpisech, aby souladu s uvedenou směrnicí dosáhly. Ustanovení čl. 1 odst. 1a pozměněné směrnice se týká povinnosti systematicky prosazovat rovnost žen a mužů, tj. požadavku, aby členské státy braly aktivně v úvahu cíl rovnosti mezi ženami a muži při vypracovávání a provádění právních a správních předpisů, politik a činností v oblastech spadajících do věcné působnosti uvedené směrnice. Členské státy tuto povinnost
5 6
CS
Rozsudek ze dne 17. července 2008 ve věci C-543/07 Komise v. Belgie; C-340/07 Komise v. Lucembursko, [2008] Sb. rozh. I-43. Viz směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, Úř. věst. L 180, 19.7.2000, s. 22, a směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, Úř. věst. L 303, 2.12.2000, s. 16.
3
CS
plní různými způsoby: některé zavedly do svých právních předpisů ustanovení, jimiž přiznávají rovnosti žen a mužů status právní zásady (Dánsko, Španělsko, Finsko, Itálie, Polsko, Portugalsko a Švédsko); jiné přijaly strategické programy (např. Bulharsko, Česká republika, Řecko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Portugalsko, Švédsko a Slovinsko), které jsou často důkladněji rozpracovány v podrobnějších pravidelných programech; jiné státy přijaly obecné zásady pro uplatňování rovnosti žen a mužů (Rakousko), další státy volily institucionální řešení ve formě meziministerských subjektů (Česká republika, Německo a Portugalsko) či kontaktních míst pro otázky rovnosti žen a mužů v rámci ministerstev a jiných orgánů (Bulharsko a Česká republika). Některé členské státy (např. Česká republika, Dánsko, Estonsko, Španělsko, Lucembursko a Spojené království) zavedly povinnost provádět posouzení ex ante zabývající se důsledky plánovaných právních předpisů či politik pro rovnost žen a mužů. Bulharsko, Španělsko a Francie poukázaly na význam uplatňování zásady rovnosti žen a mužů na místní úrovni. Německo, Estonsko a Finsko poskytují odbornou přípravu v oblasti prosazování rovnosti žen a mužů. Směrnice 2002/73/ES rozšířila oblast působnosti směrnice 76/207/EHS, a to zejména tím, že zakázala diskriminaci v podmínkách upravujících přístup k samostatné výdělečné činnosti a členství a činnost v organizaci zaměstnanců nebo zaměstnavatelů nebo v jakékoli organizaci, jejíž členové vykonávají určité povolání, včetně výhod poskytovaných těmito organizacemi (čl. 3 odst. 1 písm. a) a d)). Problémy spojené s provedením uvedených ustanovení v některých členských státech spočívaly především v tom, že samostatná výdělečná činnost a členství a činnost v organizaci zaměstnanců nebo zaměstnavatelů nebyly zařazeny mezi oblasti, na něž se vztahuje zákaz diskriminace. Jeden z důležitých přínosů směrnice k právu ES v oblasti rovnosti žen a mužů spočívá v objasnění pojmu diskriminace, a to výslovným definováním forem diskriminace (přímá a nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování a navádění k diskriminaci), a v jasnějším vymezení rozsahu ochrany (čl. 2 odst. 2 a 4). Aby většina členských států uvedená ustanovení správně provedla, bylo třeba, aby tyto státy zavedly či změnily určité právní předpisy. Provedení těchto základních ustanovení bohužel neprobíhalo zcela hladce: jedna z otázek, která při sledování provádění směrnice často vyvstávala, spočívala v tom, že vnitrostátní definice diskriminace, a zejména diskriminace nepřímé, byly užší než definice stanovené směrnicí. Z hlediska rozsahu ochrany před diskriminací mají rovněž obzvláštní význam výjimky ze zásady nediskriminace. Podle pozměněné směrnice lze nepřímou diskriminaci za určitých situací zdůvodnit (viz čl. 2 odst. 2). Rozdíl v zacházení navíc v souladu s čl. 2 odst. 6 nepředstavuje diskriminaci, pokud je založen na určujícím profesním požadavku, a to za předpokladu, že je cíl legitimní a požadavek přiměřený. K potížím při provádění uvedených ustanovení zpravidla docházelo v určitém počtu členských států, jejichž znění výjimek bylo příliš obecné, a tudíž zužovalo rozsah ochrany. Směrnice definuje obtěžování a poprvé v právu Společenství také sexuální obtěžování jako formy diskriminace. Jednou z chyb, které se členské státy při provádění uvedených ustanovení dopouštěly, bylo omezení ochrany na vztahy mezi pracovníky a jejich nadřízenými, čímž byli vyloučeni spolupracovníci a další třetí strany. Postupem času a v rámci pokroku v řízení o nesplnění povinnosti některé členské státy své definice těchto forem diskriminace opravily. Dopad uvedených ustanovení se v jednotlivých členských státech rovněž různil. Některé členské státy v právních předpisech stanovily ochranu před obtěžováním a/nebo sexuálním
CS
4
CS
obtěžováním již před přijetím směrnice 2002/73/ES: např. obtěžování na základě pohlaví již představovalo porušení zákona v Dánsku, Švédsku a Spojeném království. V Rakousku se z obtěžování na základě pohlaví stalo porušení zákona po přijetí směrnice. Provedení směrnice nicméně těmto členským státům umožnilo, aby zvýšily právní jasnost či jinak zesílily ochranu (např. Rakousko zvýšilo částku vyrovnání v takovýchto případech, Spojené království upravilo pravidla týkající se důkazů) a tuto problematiku více zviditelnily (např. ve Spojeném království se nyní na obtěžování a sexuální obtěžování vztahují jak právní předpisy, tak judikatura). V jiných členských státech směrnice kromě zvýšení povědomí dala podnět k důkladnějším změnám právních předpisů: např. na Kypru, v České republice, Španělsku, Itálii, Polsku a Slovensku byly poprvé zavedeny právní předpisy, které zakazují obtěžování a/nebo sexuální obtěžování, a ve Finsku, Francii a Portugalsku bylo obtěžování a/nebo sexuální obtěžování uznáno za formu diskriminace. Mnoho členských států poukazuje na nedostatečnou informovanost lidí o obtěžování a sexuálním obtěžování a podotýká, že pro boj proti těmto jevům má zvyšování povědomí stále zásadní význam. Zvláštní potíže souvisejí s vymáháním, jelikož oběti jsou zpravidla zranitelné a zřídka dávají podnět k soudnímu řízení (většina členských států uvádí velmi nízký počet věcí předložených soudu). Nevládní organizace, odbory a subjekty pro rovnost žen a mužů poskytují pomoc obětem a informace zaměstnavatelům a mají zvláštní úlohu při zlepšování situace. Jelikož se sexuálního obtěžování často dopouštějí spolupracovníci, mají při prevenci důležitou úlohu zaměstnavatelé. Jedním ze způsobů, jak obtěžování předejít, je jmenování poradců ve společnostech (např. v Belgii a ve Slovinsku). Méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou rovněž představuje diskriminaci ve smyslu pozměněné směrnice (čl. 2 odst. 7) a v mnoha členských státech je dosud rozšířené. V této oblasti měla relativně největší dopad ustanovení, která zavádějí právo pracovnice vrátit se na stejné nebo rovnocenné pracovní místo za podmínek, které pro ni nejsou méně příznivé, a mít prospěch ze zlepšení pracovních podmínek, na které by měla nárok během své nepřítomnosti. Tato ustanovení představovala v Bulharsku, Španělsku, Francii a Litvě podnět ke vzniku nových právních předpisů, v jiných členských státech byl jejich dopad slabší a vedl pouze k menším změnám. Při podávání zpráv o tomto bodě některé členské státy a sociální partneři zdůraznili potřebu lepšího souladu mezi pracovním a rodinným životem. Ustanovení čl. 2 odst. 8 umožňuje přijmout pozitivní opatření v souladu s čl. 141 odst. 4 Smlouvy o ES v oblastech, které spadají do věcné působnosti směrnice. Také v této oblasti se situace v jednotlivých členských státech značně liší. Některé státy tuto možnost nevyužily (např. Kypr, Lucembursko a Lotyšsko), právní předpisy v mnoha státech naopak pozitivní opatření výslovně umožňují (např. v Rakousku, Belgii, České republice, Německu, Dánsku, Estonsku, Řecku, Španělsku, Francii, Itálii, na Maltě, v Portugalsku, Rumunsku, Švédsku, Slovinsku a na Slovensku). Některé členské státy přijaly na vnitrostátní úrovni pozitivní opatření v určitých oblastech (např. je povinné ve federálním veřejném sektoru v Belgii; v Německu má formu kvót pro veřejnou službu na federální úrovni a úrovni spolkových zemí; v Itálii a Nizozemsku jsou zavedeny plány pozitivních opatření ve veřejné službě; na Maltě je zavedeno nižší zdanění žen, které se vracejí na trh práce). V několika členských státech (Rakousko, Španělsko a Francie) je pozitivní opatření předmětem kolektivního vyjednávání. Ve Španělsku musí orgány stanovit pozitivní opatření v zájmu nápravy nerovností. Plány finských společnosti pro rovnost žen a mužů odkazují na pozitivní opatření, v praxi jsou však takovéto případy výjimečné.
CS
5
CS
Mezi nejběžnější případy pozitivních opatření patří opatření v oblasti vzdělávání a odborné přípravy (např. v České republice, Španělsku, Řecku, Portugalsku a Švédsku), opatření pro integraci žen obecně, a zejména žen, které se po porodu vracejí na trh práce (Bulharsko, Česká republika, Španělsko a Polsko), další opatření, která ženám usnadňují profesní a podnikatelské činnosti (Německo, Řecko), a opatření, která příslušníky méně zastoupeného pohlaví povzbuzují k tomu, aby se ucházeli o určitá pracovní místa (Dánsko, Spojené království). V některých členských státech jsou takováto opatření sledována subjektem pro rovnost žen a mužů (např. na Slovensku). Ve Slovinsku byl zrušen požadavek, aby bylo pozitivní opatření předem schváleno. Subjekty pro rovnost žen a mužů v Belgii a Spojeném království poskytují poradenství ohledně pozitivních opatření. Španělsko ohlásilo možné potíže v souvislosti s mírou, v jaké lze pozitivní opatření povolit, aniž by byla porušena zásada rovného zacházení. 4. USTANOVENÍ TÝKAJÍCÍ SE VYMÁHÁNÍ PLNĚNÍ POVINNOSTÍ A OCHRANY PRÁV Běžná metoda, jak zajistit vymáhání individuálních práv, tedy soudní spor, je při zajišťování souladu s právními předpisy v oblasti rovnosti žen a mužů méně účinná než v jiných oblastech. Z informací poskytnutých členskými státy je zřejmé, že počet případů diskriminace předložených soudům je v podstatě ve všech státech nízký či velmi nízký. Mezi důvody patří zdlouhavost řízení, související formality, náklady a strach z pronásledování. Směrnice tento problém uznává a obsahuje řadu ustanovení, která zlepšují vymáhání právních předpisů v oblasti rovnosti žen a mužů prostřednictvím soudních a správních řízení. Členské státy musí zajistit, aby soudní a/nebo správní řízení směřující k dodržování povinností podle pozměněné směrnice (čl. 6 odst. 1) mohla být zahájena všemi osobami, které se cítí poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení. V několika členských státech nebylo zřejmé, zda tato povinnost platí i tehdy, když pracovní vztahy skončily, jak vyžaduje uvedené ustanovení. Podle pozměněné směrnice (čl. 6 odst. 3) jsou členské státy povinny zajistit, aby sdružení, organizace nebo jiné právnické osoby, které mají v souladu s kritérii stanovenými vnitrostátními právními předpisy oprávněný zájem na zajištění dodržování uvedené směrnice, mohly jménem nebo na podporu žalobce s jeho souhlasem zahájit jakékoli soudní nebo správní řízení určené pro vymáhání plnění povinností podle směrnice. Potíže v souvislosti s touto povinností spočívaly mimo jiné v tom, že toto právo bylo vyhrazeno pro veřejného ochránce práv či odbory, čímž byly vyloučeny jiné organizace. Komise rovněž zvažovala, zda jsou kritéria, podle nichž se mohou sdružení účastnit řízení, stanovená právními předpisy některých členských států příliš omezující, či nikoli. Právní předpisy týkající se tohoto bodu byly v několika členských státech změněny. Praktický dopad tohoto ustanovení se v jednotlivých členských státech liší. V některých členských státech (Německo a Francie) jsou obzvláště aktivní neziskové organizace, v jiných státech pomoc poskytují především subjekty pro rovnost žen a mužů (Belgie, Španělsko a Slovensko) či odbory (Kypr, Česká republika, Dánsko, Nizozemsko, Švédsko a Slovinsko). Směrnice obsahuje jasnější ustanovení o náhradě nebo vyrovnání škody, kterou utrpěla osoba poškozená v důsledku diskriminace, přičemž náhrada nebo vyrovnání musí být odrazující a přiměřené vzniklé škodě a nesmějí být omezeny předem stanovenou horní hranicí
CS
6
CS
(čl. 6 odst. 2). Otázka stanovení horní hranice vyrovnání byla vznesena v řadě řízení o nesplnění povinnosti. Vzhledem k pokroku v dané oblasti tento problém postupně zaniká. Pozměněná směrnice (článek 7) obsahuje ustanovení pro ochranu před pronásledováním. Častá chyba, jíž se některé členské státy při provádění uvedeného ustanovení dopouštěly, spočívala ve zúžení rozsahu ochrany oproti rozsahu podle směrnice, např. zahrnutím oběti diskriminace, avšak vyloučením třetích stran, které obětem pomáhají. Pozměněná směrnice (článek 8d) stanoví povinnost zavést účinné, přiměřené a odrazující sankce za porušování vnitrostátních předpisů přijatých podle uvedené směrnice. Většina členských států tuto povinnost splnila. 5. SUBJEKTY PRO ROVNOST ŽEN A MUŽŮ Kromě opatření na posílení běžných metod vymáhání stanoví směrnice inovativní způsoby, jimiž lze zlepšit dodržování předpisů a prosazovat rovnost, přičemž v první řadě jde o povinnost zřídit subjekty pro rovnost žen a mužů. Článek 8a od členských států vyžaduje, aby určily „jeden nebo více subjektů pověřených podporou, rozborem, sledováním a prosazováním rovného zacházení se všemi osobami bez diskriminace na základě pohlaví“, a pravomoci těchto subjektů musí zahrnovat poskytování nezávislé pomoci obětem diskriminace při podávání stížností na diskriminaci, provádění nezávislých studií týkajících se diskriminace a zveřejňování nezávislých zpráv a vydávání doporučení k jakékoli otázce související s touto diskriminací. V některých členských státech takovéto subjekty existují již dlouho, ať už jde o veřejné ochránce práv nebo komise. Ve většině členských států však byly zřízeny až v důsledku přijetí směrnice. Mezi subjekty pro rovnost žen a mužů v EU existují značné rozdíly, pokud jde o pravomoci, způsob fungování, organizaci a lidské a finanční zdroje. Hlavním úkolem subjektů pro rovnost žen a mužů je poskytovat pomoc obětem. Z informací poskytnutých členskými státy jasně vyplývá, že osoby, které si stěžují na diskriminaci, se pravděpodobněji obrátí na subjekt pro rovnost žen a mužů než na soudy, a to zejména z důvodu specifických odborných znalostí takovýchto subjektů a také proto, že jsou bezplatné a přístup k nim je méně zatížen byrokracií. Podpora poskytovaná subjekty pro rovnost žen a mužů se v jednotlivých členských státech liší: v některých státech (Dánsko, Švédsko a Slovinsko) se vztahuje na vyřizování stížností při kvazisoudních řízeních se závaznými rozhodnutími, třebaže je možné se proti těmto rozhodnutím odvolat před soudem. V jiných státech mohou subjekty pro rovnost žen a mužů provádět vlastní šetření (Kypr, Nizozemsko, Švédsko a Spojené království) či podporovat žalobce před soudy a/nebo správními orgány (Rakousko, Bulharsko, Španělsko, Francie, Švédsko a Spojené království). V jiných zemích je jejich úloha omezena na poskytování informací (Malta a Polsko). Ačkoli byly subjekty pro rovnost žen a mužů zřízeny, aby prosazovaly rovnost žen a mužů, není povědomí společnosti o jejich práci vždy uspokojivé – což je patrné z poměrně nízkého počtu žádostí o pomoci, které tyto subjekty v některých členských státech přijímají. Je třeba zlepšit povědomí o jejich existenci a práci a zejména o pomoci, kterou poskytují obětem. Styk s těmito subjekty mohou usnadnit telefonické linky pomoci zřízené některými subjekty pro rovnost žen a mužů (ve Španělsku, Švédsku a Spojeném království) a informační kampaně.
CS
7
CS
Podle názoru Komise mohou subjekty pro rovnost žen a mužů vykonávat své úkoly nezávisle pouze tehdy, jsou-li také do určité míry nezávislé z hlediska organizace a finančních a lidských zdrojů. Situace v tomto ohledu se v jednotlivých členských státech značně liší. Ačkoli směrnice stanoví pouze minimální požadavky týkající se subjektů pro rovnost žen a mužů, nebyly tyto požadavky v některých členských státech splněny. Postupem času a díky pokroku v řízení o nesplnění povinnosti se potíže v této oblasti výrazně zmírnily. Na druhé straně disponují subjekty pro rovnost žen a mužů v některých členských státech širšími pravomocemi, než jaké stanoví směrnice, a tyto pravomoci se vztahují na úkoly, jako je např. sledování plánů pro rovnost žen a mužů (Španělsko, Finsko a Švédsko), poskytování poradenství o pozitivních opatřeních a sledování těchto opatření a poskytování odborné přípravy. Komise se rozhodla, že zahájí studii zaměřenou na subjekty pro rovnost žen a mužů, v níž budou důkladně prozkoumány otázky jako např. nezávislost, dostupnost, viditelnost a výkon. 6. SOCIÁLNÍ DIALOG, DIALOG S NEVLÁDNÍMI ORGANIZACEMI A ÚLOHA ZAMĚSTNAVATELŮ Směrnice se snaží podporovat rovné zacházení tím, že chce do sociálního dialogu zapojit sociální partnery obecně, a zvláště pak zaměstnavatele. Nástroje jako kolektivní smlouvy mohou v dlouhodobém výhledu pomoci vytvořit pracovní prostředí, v němž nedochází k diskriminaci. Jelikož nový čl. 8b odst. 1 a 2 odkazuje v souvislosti se stanovenými povinnostmi na vnitrostátní tradice a zvyklosti, závisí praktické zapojení sociálních partnerů do velké míry na tradici v dotčeném členském státě a na rozsahu, v němž jsou v tomto státě rozvinuty sociální dialog a kolektivní vyjednávání. Např. ve Spojeném království není běžné, aby byly uzavírány kolektivní smlouvy, a dialog se sociálními partnery je podporován jinými způsoby, např. financováním, výzkumem a poradenstvím. Ve většině členských států však sociální dialog obecně a kolektivní vyjednávání konkrétně mají důležitou úlohu. Kolektivní smlouvy týkající se otázek rovnosti žen a mužů jsou uzavírány v Rakousku, Belgii, Dánsku, Španělsku, Francii, Litvě, Lotyšsku, na Maltě, v Nizozemsku, Portugalsku, Švédsku a Slovinsku a v některých těchto státech jsou takovéto smlouvy povinné (v Rakousku, Španělsku a Francii). V některých členských státech (v Bulharsku, České republice, Řecku, Španělsku, Lotyšsku, Polsku, Portugalsku, Rumunsku, Slovensku a Slovinsku) probíhá sociální dialog na celostátní úrovni a zpravidla se jej účastní trojstranné výbory. Mezi další způsoby podpory sociálního dialogu patří kromě kolektivních smluv obvykle konzultace sociálních partnerů v otázkách právních předpisů a politických iniciativ. V roce 2005 uzavřeli evropští sociální partneři rámcovou dohodu o rovnosti žen a mužů7. Podle nového čl. 8b odst. 3 mají členské státy v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami a zvyklostmi organizovaně a systematicky povzbuzovat zaměstnavatele k podpoře rovného zacházení pro muže a ženy. K tomu dochází například šířením informací ve společnostech (např. v Belgii a Estonsku) nebo přijímáním plánů pro rovnost žen a mužů (ve Španělsku, Finsku, Nizozemsku a Švédsku, ve společnostech, které zaměstnávají určitý počet pracovníků). 7
CS
K dispozici na adrese http://www.etuc.org/IMG/pdf/framework_of_actions_gender_equality_0103052.pdf.
8
CS
Pozměněná směrnice (článek 8c) rovněž uznává úlohu dialogu s nevládními organizacemi. Hlavní způsoby, jak zapojit organizace občanské společnosti, spočívají ve zřízení poradních orgánů (např. v Bulharsku, České republice, Řecku, Španělsku, Portugalsku a Spojeném království), v konzultacích s těmito organizacemi v otázkách politických iniciativ a právních předpisů, v poskytování finanční podpory (např. v Belgii, České republice, Německu, Estonsku, Španělsku, Finsku, Švédsku, na Slovensku a ve Spojeném království – ve Spojeném království konkrétně za účelem poskytování pomoci obětem), v pořádání společných konferencí a seminářů, v zapojení nevládních organizací do přípravy dokumentů pro vnitrostátní a mezinárodní subjekty nebo v zařazení jejich členů do delegací vysílaných na konference OSN (např. ve Švédsku). Některé členské státy (Rakousko, Bulharsko, Řecko a Polsko) zdůraznily úlohu Evropského roku rovných příležitostí pro všechny (2007) pro navazování spolupráce s nevládními organizacemi a jejich účast v projektech, které s touto iniciativou souvisejí. Česká republika, Litva a Polsko zdůraznily úlohu nevládních organizací při provádění projektů financovaných ze strukturálních fondů. 7. ZÁVĚRY Vzhledem k dalekosáhlým změnám právních předpisů, jež bylo nutno v řadě členských států provést, a významnému pokroku, jehož většina členských států při provádění ustanovení směrnice dosáhla, lze směrnici 2002/73/ES obecně považovat za uspokojivou. Řada členských států však ještě musí vyvinout určité úsilí, aby dosáhla úplného a správného provedení směrnice. Směrnice je důležitým mezníkem ve vývoji práva ES v oblasti rovnosti žen a mužů, neboť modernizuje pravidla upravující rovné zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a souvisejících oblastech. Nicméně vzhledem k tomu, že nerovnosti a diskriminace přetrvávají, je důležité, aby byly právní předpisy ES a vnitrostátní předpisy v oblasti rovnosti žen a mužů důsledně prováděny a vymáhány. V této souvislosti mají obzvláště důležitou úlohu subjekty pro rovnost žen a mužů, které nejen sledují vývoj na vnitrostátní úrovni a poskytují pomoc obětem diskriminace, ale rovněž řadou dalších činností přispívají k dlouhodobé podpoře rovnosti. Má-li být zvýšeno povědomí a mají-li být účinně využity nástroje k potírání diskriminace, které jsou stanoveny směrnicí, je důležité, aby se do problematiky zapojily všechny zúčastněné subjekty: orgány, sociální partneři, nevládní organizace, subjekty pro rovnost žen a mužů a společnost jako celek.
CS
9
CS
