Snové obrazy – pestrá směs Snové obrazy, které se v našem mozku promítají, jsou neobyčejně rozmanité, často zmatené a spletité, i když si na ně snící později nevzpomíná.
VŠEO BECN Ý Ú VO D
Zakladatel psychoanalýzy, vídeňský profesor medicíny Sigmund Freud (1856–1939), uveřejnil v roce 1899 své dílo o výkladu snů, kterým dokázal, že kdysi tak opovrhované vykládání snů má vědecké opodstatnění. Brzy následovala celá řada prací, které se více nebo méně analýzou snů a fyziologickými pochody při snění zabývaly. V rámci některých jednotlivých výzkumů na toto téma bylo sice shromážděno určité množství symbolů a jejich význam byl objasněn, přece však až dodnes chyběla obsáhlá příručka snových symbolů od A do Z. V průběhu mé mnohaleté praxe vznikal při současném porovnávání nejdůležitější literatury tento lexikon, který může být nyní předán veřejnosti. Abych čtenáře uvedl do světa snů a jejich mluvy a aby lépe pochopil výklad snové symboliky, chci v této knize uvést několik poznámek zásadního významu. „Sen“ znamená ve svém původním vyabstrahovaném významu vlastně „přelud“ – ale raději rychle předběhneme: sny nejsou vždy jen něco bezvýznamného. Sny jsou duševním pochodem za polospánku, který může mít zároveň jak charakter skutečnosti, tak může být formován přemírou fantazie. V tíživých snech nás někdy trýzní děsivé obličeje, které mohou chvílemi zaměstnávat dokonce naše bdící vědomí. Sny mají těsné sepětí s jednáním a myšlením člověka. To poznaly již přírodní národy, které snům připisovaly jasnovidné a věštecké síly. Literatura, hudba a výtvarné umění jsou od samých počátků umění prostředníkem vyjádření i těch tváří, se kterými se umělec ve snu konfrontuje. Není tedy divu, že se již velmi dávno formovaly snahy o výklad snů, který v sobě zahrnuje magické, náboženské a psychologické představy z nejstarších dob. Antické snáře jsou pro nás dnes důležitými duchovědnými prameny. Vykládání snů se již u klasických antických národů vyvinulo ve 11
vysoké umění a vyvíjelo se i dále, až do našeho novověku. Osvícenství je ale potom odsoudilo do oblasti pověr, ze které je vysvobodil až Freud, když je vědecky zdůvodnil a starému pojetí dal novou platnost. Jako lékař totiž poznal, že sny mají životně důležitou funkci, protože zrcadlí lidské nitro a dá se podle nich zpětně usuzovat na duševní a zdravotní stav člověka. Díky němu a jeho vědecky zdůvodněným teoriím se psychologické bádání mohlo ubírat po nových cestách a zabývat se fenomény a výkladem snění. Byly zde snahy klasifikovat sen jako výsledek fyziologického podráždění či pozůstatků představ a vzpomínek duševního prožívání za dne; někteří si představovali, že obsah snu vznikl na základě potlačených přání, která se potom ve snu objevují skryta v symbolech; vyhodnocovaly se exaktní psychologické a lékařské studie o formách projevu nevědomí a symbolická řeč snů se dávala do vztahu s jinou symbolikou v duševním životě, umění a náboženství různých národů. Vedle mnoha individuálních jazyků různých národů existuje univerzální řeč snů. Sny primitivních národů, velkých starých kulturních národů, Egyp\anů, Řeků a Římanů jsou stejné jako sny dnešních obyvatel Tokia a Moskvy, Londýna a New Yorku, Kapského Města a Hamburgu – řeč snů zůstává po staletí a tisíciletí stejná. Symbolická řeč snu je zaznamenána v zakódovaných tajných znacích a musí být dešifrována, abychom mohli přečíst její smysl a význam. Vnitřní prožitky se ve snu promítají obrazně, přičemž snící děj vidí a sám ho prožívá a přitom se o sobě nebo o druhých dozvídá více než za bdění. Snícího můžeme srovnat s básníkem; nebo\ jako on, tak i snící nachází vyšší řeč, pomocí níž dovede vyjádřit své zážitky a duševní stavy. Spící člověk koná ve snu tvůrčí činnost a podává při ní často „větší“ tvůrčí výkon, než dokáže v bdělém stavu. Protože ale většina snů nezapadá do našeho bdělého stavu, zapomínáme je, to znamená, že se snažíme je potlačit. Sen je ale pro nás sdělením, kterému většinou nechceme nebo nedokážeme porozumět. „Nevyložený sen je jako nevyložený dopis,“ říká se v talmudu. Ale řeč snů a jejich symbolika zůstává u všech národů všech dob nezměněná a je univerzálním jazykem, který může být a také již byl dešifrován – výzkumem snů. Protikladem spánku je bdění. Bdící člověk pracuje, snaží se 12
a brání se, musí bojovat o své přežití a je vystaven politickému, společenskému a sociálnímu tlaku. Věří, že se musí chovat „rozumně“, tak rozumně jako druzí a tak, jak se to od něho očekává. Cítí se š\astný nebo smutný, protože věří, že je š\astný nebo smutný. Nemyslí absurdně, jako to může dělat ve snu, protože co se nesmí, to nemůže být. Proto i snící člověk podléhá klamu. Ve snu zažívá všechno to, co jako bdící nesmí dělat – nebo spíše si myslí, že se to nesmí. Ve snu se osvobozujeme ode všech zevních zábran. Nemusíme se přizpůsobovat ani bránit. Myšlení a cítění dosahují ve snu nejvyšší subjektivity, protože snící sní uvolněně a podvědomí se dere na povrch. Ve snu se člověk opět stává přírodní bytostí a navrací se ke svým počátkům. Ale ne vždy jsou sny příjemnými prožitky, které zprostředkují zábavu nebo v nichž se problémy samy od sebe řeší; nebo\ sny mohou být i nepohodlné – tak nepohodlné jako pravda. V mnohých snech se ukrývá nesplněné přání. Vznikly na základě naléhavých přání, přičemž pamě\ je zde schopna nesmírného výkonu. Často nám sny připadají zmatené, protože nejsme schopni rozlišit a vybudovat si v nich systém souvztažností a orientovat se v něm. Přitom nechceme vidět a uznat, že skutečností bdělého prožívání můžeme být klamáni, protože ji považujeme za „pravdivější“ než nepřibarvenou skutečnost snu. Tento poznatek má bezpochyby nesmírný význam, nebo\ otřásá všemi našimi zdánlivě tak pevně zakotvenými měřítky. Řecký filozof Platón (4. století před Kristem) řekl: „Ctnostný člověk sní o tom, co zlý koná.“ Jak ještě uvidíme, existují krátké i delší sny. Dějové sny mohou probíhat i celé minuty. Rychlý sled obrazů jakožto reakce na nějaké zevní rušení, jako odpově_ na nějaký zvuk, jako následek sklouznutí pokrývky, jako reakce na klepání na dveře, \ukání na okno – to všechno se může odehrát během několika sekund, protože projekční materiál je přece v našem mozku. Mozek ví již dopředu, jak chce a také musí reagovat na ten či onen podnět, podle toho, v jakém rozpoložení spící je. Vždy\ přece i ve filmu zhlédneme za třicet či čtyřicet minut děj, který zahrnuje větší časový úsek. Oproti těmto povrchním snům mohou hlubinné sny, tzv. důležité, probíhat relativně dlouho. Znázorňují opravdové duševní prožitky. Čas a prostor mají přitom malou platnost, stejně jako gravitace a vztahy mezi atomy ve hmotě. Ve snu je člověk schopen odložit 13
všechny tyto platné zákony stranou a překonat všechno, co by za bdělého stavu bylo nemožné. Nejjednodušší podněty, které na nás ve snu útočí, jsou ty, které oslovují našich pět smyslů: zrak, sluch, chu\, čich a hmat. Sotva bychom mohli hovořit o hlubokém duševním prožitku, když spáč, který má být probuzen zaklepáním na dveře, nechce být probuzen, protože se mu zdá, že přihlíží ohňostroji a baví ho pozorovat vybuchující světelné koule. Přestane-li \ukání na dveře, dokáže snový obraz ohňostroje zastínit pobídku: „Nyní se musíš probudit ze svých snů a vstát!“ a všechno je v pořádku. Samozřejmě, že není všechno v pořádku, nebo\ snící zůstane ležet v posteli a zaspí. Ale sen splnil svou funkci i bez hlubšího duševního prožitku a zachránil spánek. Pokud spící prožívá \ukání na dveře ve snu jako detonaci, mohou paprsky světla právě probuzeného dne, které na spícího oknem dopadají, vyvolat obraz krásného ohňostroje. Světelné paprsky způsobily i přes víčka spícího podráždění sítnice. Nebo\ co platí pro sluch, to dokáže náš mozek i ve vztahu k centru spánkové regulace, když k nám přijde podráždění prostřednictvím jiných smyslů. Tak např. vyvolá příjemně podrážděný čich spícího jako reakci sny o krásných kyticích. K tomu se dá použít např. parfém, který podržíme spícímu u nosu a který tuto reakci podnítí. Nepříjemné zápachy mohou zase stejně tak způsobit odporné podněty, které pak působí na naši chu\, a tím vyvolají ve snu prudké reakce, které ovšem vedou rychleji k probuzení než podněty příjemné. Noha, která vyčuhuje zpod peřiny a chladne, působí, že se snící ocitá v zimní krajině nebo ho nutí pochodovat bez bot zasněženou plání. Padající pokrývka může být vnímána jako řítící se lavina nebo sklouznutí z horského srázu. Padající paže zase jako pád celého těla. Přeplněný žaludek působí děsivé sny. Již starověcí řečtí lékaři poznali, že první symptomy tělesného onemocnění může dotyčný vnímat ve snu ještě dříve, než se objeví zevní příznaky nemoci. Každý, kdo již jednou prodělal vážné onemocnění, kdo již ležel ve vysoké horečce a prožíval děj děsivých snů, ví, že u nemocného organizmu jsou snové obrazy jiné než u zdravého. To vyplývá již ze změn teploty krve a jejího složení. Mučivé tváře v horečnatých nemocech jsou důkazem pochodů při narušené tělesné rovnováze, nenormálním krevním tla-
14
ku, přehřátí nebo podchlazení. Tyto okolnosti mají samozřejmě dopad na mozkovou činnost a její projevy ve spánku. Lékaři, především neurologové, po celá desetiletí postupně sestavovali seznam takzvaných snových symbolů, které se stále znovu potvrzují a na jejichž základě je možné vyvodit určité závěry. Také tyto symboly jsou uvedeny v lexikografické části. Z velkého počtu snů stojí jen některé za to, abychom se jimi podrobněji zabývali, nebo\ ne všechny mají hlubší smysl, jak jsme
Snové zobrazení podle Salvadora Dalího Svérázný malíř Salvador Dalí namaloval „Zrození tekutých přání“ ve svém surrealistickém znázornění takovým způsobem, jakým se toto zmatené embryonální téma v jeho snech vyskytovalo.
15
již výše uvedli. Příčinu snů, které nejsou vyvolány ani vnitřními, ani zevními podněty, musíme hledat v oblasti duševní, v podvědomí. Jdeme-li k podstatě věci, poznáme, že u těchto snů se často nejedná o nic jiného než o náhradní projev citového života. Člověk se pokouší zorientovat se ve směsici snových prožitků, která ho mate, a velmi často se mýlí, protože uvažuje, že by tomu tak mohlo být ve skutečnosti. Z druhé strany ale ignoruje důležitá „sdělení“, která se právě vynořila z podvědomí, a odvrhne je jako nepravdivá. Proto má tento lexikon snů sloužit také k rozlišování důležitých snů od nedůležitých. Takzvané prorocké neboli pravdivé sny jsou pozoruhodným fenoménem a zaujímají proto zvláštní postavení ve výzkumu snů. Spící v nich prožívá budoucí věci, které se později skutečně stanou nebo které probíhají právě v tu dobu, kdy se mu o nich zdálo. Tímto bezpochyby zajímavým tématem, které stojí již na hranicích vědy, se dnes zabývá parapsychologie. Mnohé z těchto jasnovidných snů byly zkoumány, v některých případech mohla být jednoznačně dokázána jejich pravost a pravdivost. Bádání v oblasti snů dále dokázalo, že i traumata z raného dětství (duševní šoky) se mohou vyskytovat ve snech později v dospělém věku, to znamená, že se vynořují z podvědomí, aniž by si snící vědomě vzpomínal na původní šok. Takové trauma mohlo vzniknout tak, že duševní rovnováha kojence nebo batolete byla narušena působením zevních podnětů a nemilých pocitů. Následkem potom bývá nahromadění afektů. Neodstraní-li se taková porucha včas, může vést k trvalému poškození. Děs, strach a odmítání se mohou vyvinout v životní katastrofy neurotického původu. Psychoterapeutická praxe může dokonce dosvědčit, že některé úzkostné sny dospělých mají svůj původ v porodním traumatu, „spícím“ v podvědomí. Tento druh porodních neuróz se vyskytuje poměrně často. V některých případech úzkostných snů s pocity dušení nebo strachu z určitého místa se dalo usuzovat na těžké porody. Ale i takzvaná mikrotraumata, která působila na dítě po delší dobu, se mohou u dospělých v pozdějších letech odrážet ve snech. Jedna dvaadvacetiletá studentka například vyprávěla jeden sen, který si nedokázala vysvětlit. Něco se pohybovalo ve velkých kruzích, ty se neustále zmenšovaly a pohyb se přitom zrychloval, až nakonec na ni něco s šumivým hlukem dopadlo a velmi ji vystrašilo. Byli dotazováni její rodiče a vyšlo najevo, že otec, aby 16
upoutal pozornost dítěte, dělal jí jako několikadennímu kojenci před očima nejprve větší, potom stále se zmenšující kruhy. Tyto pohyby ukončil tím, že kojence za doprovodu šumivého zvuku najednou pošimral pod bradou, přičemž sebou dítě vždy polekaně trhlo. Studentka si na to přirozeně nemohla již vzpomenout. Na trauma z raného dětství zapomněla, ale to později proniklo z podvědomí do snu dvaadvacetileté dívky jako jeho prapříčina. Extrémně neš\astně prožívané první týdny života a stále se opakující vzpomínky na traumatické zážitky tohoto období, prožitého bez mateřské péče a lásky, mívají později za následek jevy jako děs, úlek, tělesné počitky, strach ze tmy a pocit, že není možné pozvednout hlavu. Takové druhy strachu zesilují vždy při setmění, únavě a snížené kontrole vědomí v noci. Výzkumy z poslední doby dokazují, že děti sní jinak než dospělí a že i nenarození již v těle matky sní, přičemž převládá názor, že nenarozenému dítěti se zdá stejný nebo podobný sen jako jeho matce. Na tuto souběžnost usuzujeme podle stejnorodosti až identity mimovolných očních pohybů – kterými se budu později podrobněji zabývat – a podle srdečního rytmu, kterým nenarozené dítě reaguje na snové prožitky právě tak živě jako srdce a krevní oběh matky např. v úzkostném snu. Kromě toho se zdá, že rozhodující vliv na neobyčejné utváření dětských snů má brzlík, který leží na střední linii těla za prsní kostí, v průběhu růstu a dospívání se zmenšuje, až u zralého člověka zcela zakrní. U spících kojenců můžeme pozorovat výrazné reakce jako úsměv nebo zavrnění, které většinou vedou k probuzení. Děti sní více a intenzivněji než dospělí, novorozenci více než malé děti; nebo\ zatímco novorozeňata mohou prodlévat ve snovém spánku až devět hodin, sní dospělí v průběhu čtyřiadvaceti hodin nanejvýš jednu nebo dvě hodiny. Protože ale kojenec ještě neměl žádné „zážitky“, musí být také jeho sny a snové obrazy zákonitě jiné, než sny vyrůstajícího dítěte nebo dokonce dospělého člověka. Skutečnost, že kojenec sní, může být dokázána pomocí vědecké techniky. Nevíme ovšem, co se mu zdá, protože nás o tom nemůže informovat. Podle pojetí některých známých vědců představuje sen malého človíčka relikty z dřívějších vývojových stupňů duševního života lidského rodu. Snad právě zde můžeme hledat klíč k fenoménu reinkarnace, tedy znovuzrození. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit, že děti 17
tvrdí, že již jednou žily? Je až podivuhodné, kolik osob mělo pocit, že na místě, které zcela náhodou navštívily nebo které předtím vůbec neznaly, už určitě jednou byly. Přitom si dobře „vzpomínají“ na podrobnosti, které jim při návštěvě ani hned nepadly do očí a které našly až po delším a intenzivnějším hledání. Podobně je tomu u předmětů a určitých událostí, o kterých pokusné osoby tvrdí, že je již jednou viděly nebo příp. prožily. V poslední době uveřejnil americký vědec, profesor Ian Stevenson, výsledky výzkumů, které vzbudily rozruch. Sebral celkem šest set důkazných zpráv o reinkarnaci z celého světa, mezi jinými z Ceylonu, Brazílie, Libanonu a dokonce z Aljašky. Pozoruhodné přitom je, že téměř žádné reinkarnační sny se již neobjevují po devátém roce života. Americký parapsycholog Gerald Glaskin úspěšně používá metodu, pomocí níž může každý člověk sám podnítit sny, které mohou znázorňovat vzpomínky na minulé bytí. Původně pochází toto vědomé navozování vzpomínkových snů od Jacqueline Parkhurstové, britské parapsycholožky žijící v Austrálii. Metoda spočívá v jednoduché masáži, kterou provádí dva pomocníci, a v duchovním cvičení. Když Glaskin tuto instruktáž četl, byl nejdřív velmi skeptický. Potom se prý ale na základě vlastního experimentu poznal jako člen jedné staroegyptské civilizace, která mu doposud nebyla vůbec známa. Později listoval v jednom díle o historii staroegyptské architektury a objevil v něm kresby staveb, které odpovídaly těm, jež viděl v onom „jiném“ životě, kde prodléval ve „stavu rozšířeného vědomí“. Při objasňování techniky J. Parkhurstové se dle Glaskina prožívá „sen při plném vědomí“. Sen probíhá jako film, přičemž snící je ovšem zároveň promítačem i divákem. Výsledkem je potom podívaná ve třech dimenzích se sebou samým v hlavní roli. Při takovém pokusu by měla dotyčná osoba ležet natažená na zádech, bez bot, s polštářem pod hlavou. Jeden z pomocníků tře její kotníky, zatímco druhý razantně masíruje „zónu třetího oka“ uprostřed čela. Tato masáž se provádí okrajem ohnuté ruky tak dlouho, až „hlava pořádně hučí“. Po chvíli uvolnění se započne s duchovními cvičeními, aby bylo dosaženo rozšíření vědomí za běžnou hranici. Odborní lékaři vyjádřili své rozpaky a doporučili, aby takové pokusy neprováděly osoby nervózní nebo labilní. Kdyby vize, kte18
rých bylo dosaženo za pomoci masáží a duchovních cvičení, příliš zesílily, bylo by v každém případě nutné experiment přerušit. Malé děti sní často živěji, než to dovedou dospělí. Takové těžké dětské sny odhalují nejenom konflikty dětské duše, nýbrž jsou v mnoha případech důležitým psychologickým předznamenáním. Moderní výzkum vyvinul metody, na jejichž základě můžeme usuzovat, že děti, ty nejmenší děti a také zvířata, mají logické prožitky ve snu a procházejí všemi výšinami radosti i všemi propastmi strachu. Jak jsem se již zmínil, snové obrazy se stále znovu opakují. Od nejzazších dob prožívají lidé po celé generace ve snech tytéž obrazy. I kdybychom dětem nikdy nevyprávěli pohádky, ve kterých se vyskytují draci, příšery nebo bájné kraje, mohlo by se jim o nich přece zdát, ale takové sny se pak již nikdy více nevynořují. Malé děti ve věku od tří do pěti let bývají ve snu obzvláš\ často napadány nebo pronásledovány divokými zvířaty. Často jsou to lvi, tygři, krokodýli, draci, mnohdy i psi. Děti mají strach z napadení nebo zranění. Přitom je ale zvíře ve snu většinou jen symbolem velkého a všemocného – většinou trestajícího a křičícího – vychovatele, kterého se dítě bojí. Zvířata mohou mít mužské nebo ženské znaky. Čarodějnice jsou každopádně ženským symbolem. Jestliže se nám podaří tohle rozlišit, můžeme soudit, zda je obávaná osoba muž nebo žena. Dítě prochází různými vývojovými údobími, ve kterých dospívá ke stále větší samostatnosti. Z ochranné fáze nejmenšího a malého dítěte přechází brzy do období vzdoru, kdy se pokouší stále více nalézat a prosazovat své vlastní já. Jestliže se mu v těchto pokusech zabrání, nevyhnutelně se dostaví úzkostné sny. Kdyby se brzdil jeho vývojový pokrok, zůstalo by dítě navždy bojácné a plaché a úzkostné sny by mohly brzy přerůst v chronickou chorobu, doprovázenou zevní nervozitou. Strach pěti- až sedmiletých dětí je navíc formován obavou, že by jim mohlo být něco uříznuto. Tyto sny o pořezání se pak odráží v bdělé skutečnosti tak, že děti se všemožně brání stříhání vlasů a nehtů na rukou i na nohou. Je to fáze nevědomé sexuality a ohrožení úlohy pohlaví. Obava z kastrace nastupuje téměř u všech normálně vyvinutých chlapců, kteří se tak pokoušejí odvrhnout své erotické sklony. Ale i děvčata tohoto věku mají sny o pořezá-
19
Snový prožitek dítěte Jedno dítě znázornilo touto formou sen, který se mu stále opakoval, že totiž musí jíst určitou plodinu (červenou řepu), kterou nemělo rádo. Toto nucení se pro dítě stalo utkvělou myšlenkou (fixní ideou), která se primitivním způsobem promítla do snového obrazu.
ní. Jedné šestileté dívence se zdálo o králi, který se proměnil v botu, poté co mu zlá čarodějnice ustříhla vousy. Vousy a bota v dětském snu jsou symboly mužských a ženských pohlavních znaků. Na tuto skutečnost poukazoval již Sigmund Freud. V úzkostných snech sedmi- až desetiletých dětí se usměrnění pudových sil stává často nezvládnutelným problémem. To se potom projevuje ve snech, ve kterých dítě jede na mopedu, skútru, kole nebo v autě, najednou zmizí řídítka nebo volant a dítě se bezmocně řítí vstříc nějaké propasti. Později to potom bývají sny o létání a pádech, ke kterým se ještě vrátím. Takzvané sny podněcující se hojně zdají dětem ve věku mezi třinácti a šestnácti lety. Rozumíme jimi sny, které po probuzení nutí dotyčnou osobu k určitému chování, vyvolají či vynutí si určitou situaci. Vzápětí po probuzení ze snu se osoba chová velmi 20
zvláštně, tak, jak by se za normálních okolností nechovala. Je vlastně vystavena vnitřnímu tlaku, který jí přikazuje, aby se chovala určitým způsobem. Toto chování vždy souvisí s předchozím dějem snu. Běžně se tělo spícího účastní snových prožitků jen velmi málo. Dítě, právě tak jako dospělý, může ve snu běhat, bojovat, šermovat a skákat, aniž by ve snovém prožívání aktivně spolupůsobily mozkové zóny, které za bdělého stavu ovládají tělesné pohyby. Chybí zde tedy propojení mezi snovými představami a pohybovými centry. Těsně po probuzení z takového pudivého snu může dotyčná osoba například vyskočit z okna, protože v důsledku vyřazení všech rozumových opodstatnění již nedokáže rozlišit sen od skutečnosti. Rozlišujeme tedy sny o přáních a jejich splnění od snů děsivých a skličujících. Všechny mohou být iniciovány vnějšími smyslovými podněty, tělesným zdravím či nemocí, potlačenými prožitky z denního života a duševními konflikty, právě tak jako traumaty z raného dětství, která se vynořují z podvědomí a projevují se ve snech prostřednictvím jejich výrazových prostředků, jejich mluvy. Sny mohou vyvolávat úzkost, ale i radost, pohodu, ba i požitek, mohou duši přinést úlevu tím, že ve snu prožije nějaké ohrožení, které se tím uvolní z hlubin podvědomí a ztratí tak svůj vliv. Nebo\ konflikt soupeřících duševních sil v člověku („Ach, dvě duše mám ve své hrudi!“) může dospět ke katastrofě, pokud tyto síly nejsou regulovány. Všechno, co bylo potlačeno a ještě se znovu vědomě neprojevilo, je nevědomé. Pokud s tím člověk „není hotov“, pokud to ještě poctivě nepřekonal, má taková věc neustále snahu dostat se znovu na povrch. Jestliže se přání v denním životě nemůže nebo v důsledku stávajících norem nesmí splnit, hledá duše okliku, a dospívá tak k naplnění přání. Duše nachází ve spánku náhradní obrazné prožitky, brzy ale rozpoznává, že jsou podvodem, a stejné konflikty se brzy znovu objevují v podobné formě. Náhrada skutečnosti je ve snu často důkladně zašifrována, zvláště když se jedná o věci, které by člověk chtěl co nejnaléhavěji skrýt a o kterých se neodvažuje ani mluvit. Sen vyhledává náhradní obrazné prožitky, které mohou být zašifrovány takovým způsobem, že na první pohled nedokážeme rozpoznat vztahy mezi skutečností, duševními konflikty snícího a symboly náhradních projekcí. Přitom nahlížíme, že úspěšný výklad zakódování snových obrazů je cestou k uzdravení duševně nemocného člověka. Není vzácností, 21
Zřejmá je i další přednost zapisování snů: sny, které se zdají opakovaně nebo na pokračování, můžeme srovnávat, a když si sami nevíme rady, mohou být tyto zápisky cennou pomůckou pro školené badatele v oblasti snů a souvislosti, které jsme přehlédli, mohou být odhaleny. Sami vůči sobě nejsme vždy dostatečně kritičtí a neradi uznáváme, že i pro nás platí nepříjemné a nepohodlné věci a výklady. Naproti tomu si můžeme být jisti, že nestranný
Asijská snová malba mithilskou technikou V severovýchodní Indii v oblasti Mithila jsou ženy již po 3000 let mimořádně umělecky nadané a malují doslova „exkluzivně“. Jejich muži, synové ani bratři se štětce nedotknou. V Mithile vás ujistí, že ženy malují své snové prožitky, jejichž jádrem jsou většinou symboly plodnosti nebo š\astná znamení, jako je např. ryba.
33
DÍL DRUHÝ ANALÝZY SNŮ
1. SNY S OUVISEJÍCÍ S NAROZENÍM
I
„Šel jsem – spíše jsem se vznášel – úzkou skalní soutěskou. Trvalo velmi dlouho, než jsem se dostal opět na denní světlo. Přes východ se shora řítil vodopád. Vystoupil jsem stranou a vzdálil jsem se od soutěsky. Najednou tam bylo několik mužů – jakoby ze země vyrostli. Ti se vyšplhali nahoru po srázu přede mnou.“ Šestnáctiletý Ingo Sch., který se dostal do lékařské péče kvůli nočnímu pomočování, udával dále při líčení snu, že soutěska byla užší než on sám, že se před ním rozestoupila a zase se za ním zavřela. Přitom měl pocit, že uvnitř bylo příjemněji než venku, kde byl nevlídný sychravý den. Tyto vylíčené zážitky jednoznačně ukazují na sen o narození, přičemž je pro pacientovu životní úzkost příznačné, že uvnitř soutěsky (v matčině těle) se cítí v bezpečí, ale ve světě (venku) toto bezpečí postrádá. Je vždy překvapující, jak se ve snech odráží pocity dítěte z doby před narozením nebo dojmy z průběhu porodu, jaké stopy zanechává prožívání tohoto procesu (v podvědomí) a jak se potom projevují ve snech. I
„Každou noc se dvakrát až třikrát probouzím děsem. Příčinou jsou úzkostné sny, které asi souvisí s mým povoláním. Vidím vždy obrovské postele, jak se na mne valí. Přitom mívám pocit, že mi vynechá dech a já se udusím. Potom se celý zpocený probouzím.“ Tyto děsivé sny osmadvacetiletého automechanika Bruna K. mají ovšem k jeho povolání jen nepřímý vztah. Nedokázal během svého vyprávění říci, proč do těchto úzkostných snů propadl. Ani jeho vzpomínky na nejranější dětství nepodaly žádné vysvětlení. Z rozhovoru s jeho žijící matkou jsme se dozvěděli, že Bruno K. do svého dvacátého roku podobné sny neměl. 41
Po ukončení školy pracoval nejdříve u benzínové pumpy, potom se vyučil automechanikem. Od té doby pracoval většinou vleže pod autem. Stísněný prostor pravděpodobně „probudil“ v podvědomí „dřímající“ trauma z prožitého porodu, při kterém byla jeho hlava vystavena silnému tlaku a byla značně deformována. Deformace ale během prvních měsíců života pozvolna ustupovala a hlava nabyla opět přirozeného tvaru.
42
2. TRAUMATA Z RANÉHO DĚTSTVÍ
I „Něco se pohybuje kolem mého obličeje ve velkých kruzích. Ty se neustále zmenšují, kroužení se zrychluje a stále více mne děsí. Najednou se na mne něco vrhá s prudkým zašuměním. V tomto okamžiku se s výkřikem probouzím.“
Studentce Anně S. je 22 let. S několika známými odjela do Norska, kde se po tři týdny seznamovali se zemí a s lidmi, a protože neměli moc peněz, spávali ve stanech a jedli dost nepravidelně. Anna se vrátila domů úplně vyčerpaná a s vysokou horečkou. Jen co utišila svůj velký hlad, padla do postele a hned usnula. Brzy se ale probudila s pronikavým výkřikem. Posadila se na posteli, chvěla se strachem a nemohla si uvědomit, kde je. To se několikrát opakovalo. Když pak byla Anna zase trochu při síle, vyprávěla sen matce, která na to spontánně reagovala slovy: „Já jsem to otci pořád říkala, že by to neměl dělat.“ Jak vyšlo najevo, otec si chtěl získat pozornost několik dnů starého kojence a docílit u něho nějakou reakci. Stoupl si proto k postýlce a dělal před obličejem malé Anny nejprve velké a potom stále se zmenšující kruhy. Přitom svou ruku k dítěti neustále přibližoval. Nakonec řekl nečekaně „ššš“ a polechtal dítě pod bradou. Matka si velmi jasně vzpomínala, jak sebou malá vždycky vyděšeně trhla. Dvaadvacetiletá studentka si na to pochopitelně vzpomenout nemohla. Na tomto případu je zcela jasně vidět, že traumata z raného dětství se zapomenou, v pozdějších letech se ale zase mohou projevit ve snech již dospělého člověka. U Anny S. je vyvolalo velké vyčerpání. I
Případ pětadvacetileté Claudie B. musíme pojímat komplexně. Měla nevysvětlitelný strach ze tmy a v noci se často probouzela hrůzou. Stěžovala si na mdlobu a stálou únavu. Když ležela 43
v posteli, měla pocit, že nemůže zvednout hlavu. Udávala také, že má chorobný strach z určitého prostranství (topofobie), zvláště v úzkých uličkách a alejích mívá strach, že stromy by se mohly v půlce odlomit, domy zbortit, zřítit se na ni, a tak ji pohřbít. Když Claudiina matka zemřela, noční úzkosti se vystupňovaly až k neuróze. Tehdy bylo Claudii dvaadvacet let. Při probírání vzpomínek z dětství nemohla uvést nic, co by ukazovalo na prožití nějakého traumatu. Po delším hledání se podařilo sehnat její chůvu, která si vzpomněla na následující podrobnosti: Claudiina matka prodělala po porodu horečku omladnic. Z tohoto důvodu prožil kojenec celé šestinedělí v nemocnici, aniž by se dostal do kontaktu s matkou. Tam prý Claudia téměř nepřetržitě křičela. Když se potom dostala domů, byla tak zesláblá, že mohla sotva zvednout hlavu. Claudia platila za „ukřičené dítě“. Po nějaké době si tento neustálý pláč odvykla. Extrémně neš\astné prožívání prvních týdnů života a stále znovu se vracející vzpomínky na traumatické zážitky v nemocnici bez mateřské péče a lásky měly za následek všechny pozdější jevy, jako děs, vzrušení, strach ze tmy i pocit, že nemůže zvednout hlavu. Tyto pocity se zřetelně dostavily vždy za tmy, při únavě a v době snížené kontroly vědomí v noci. Stromy v Claudiiných snech, které hrozily, že se odlomí, byly bílé – byli to lékaři, kteří přicházeli na vizitu a skláněli se nad postýlkou kojence. Příznačný je moment, kdy se tyto sny staly zřetelnějšími a intenzivnějšími: smrt matky. Její nepřítomnost v prvních týdnech života vedla u Claudie k traumatizujícím podnětům, kterým byla v nemocnici vystavena. Claudia se uklidnila, když se o ni matka mohla starat, když poci\ovala její lásku a bezpečí. Při matčině smrti se symbolicky zopakovalo trauma z raného dětství, ačkoli dívce již bylo dvaadvacet let. A tehdy úzkosti propukly s velkou intenzitou. Její ošetřující lékař potřeboval jen osm hodin, aby ji těchto hrozných stavů strachu zbavil. Vysvětlil jí symptomy, a brzy nato úzkosti polevily. Strach z pobytu v nemocnici (hospitalismus), který se u Claudie B. vytvořil jako trauma z raného dětství a vystupňoval se až k neuróze, mohl být plně vyléčen.
44
3. SNY O DRACÍCH A ZVÍŘATECH
I
„Byl jsem ve velkém lese, byl velmi temný. Listy na stromech byly veliké a tlusté. Ze stromů visely dlouhé šlahouny, které dosahovaly skoro až na zem. Půda byla rozmočená, a proto jsem se pověsil za jeden ten šlahoun a vznášel jsem se. Najednou tam byla velká hora. Všude řvala zvířata. Neviděl jsem je, protože les byl příliš hustý. Hora byla vyšší než všechny stromy kolem. Když jsem chtěl na tu horu vyšplhat, pohnula se. Stala se najednou obrovským zvířetem, které mělo na zádech mnoho ostnů. Z huby mu šla pára jako z lokomotivy. Když se zvíře pohnulo, celá země se otřásala. Přitom pořád pršelo. Když jsem se probudil, otírala mne matka ručníkem, protože jsem byl celý mokrý.“ Wolfgangovi W. jsou čtyři roky. Je jedináček, navštěvuje mateřskou školu. Z výchovného přesvědčení mu rodiče nevyprávěli žádné pohádky, báje nebo strašidelné příběhy. Televizor rodina nemá. Když Wolfgang slyšel o drakovi, nevěděl, co si má pod tím pojmem představit. Také o pravěkých krajinách a přírodních katastrofách nikdy dříve neslyšel. Tento sen malého Wolfganga jednoznačně svědčí o tom, že v podvědomí dětí existují prapředstavy. Podle pojetí mnoha moderních vědců reprezentuje sen u člověka relikt z dřívějších vývojových fází duševního života lidského rodu. Wolfgang se nachladil a měl zvýšenou teplotu. Při svém horečnatém snu se tak zpotil, že při probuzení skutečně věřil, že zmokl při dešti, o kterém se mu zdálo. Matka ho osušovala ručníkem, tak jako to dělala vždycky, když vylezl z vany nebo když jednou opravdu promokl.
I
„Při své cestě domů ve snu jsem zjistila, že k našemu domu se pomalu plazí malý tlustý had. Následující noci jsem šla ve 45
Böcklinovy snové obrazy O malíři Böcklinovi se ví, že byl trýzněn těžkými sny. Mnohé z těchto svých často děsivých a hrůzostrašných snů ztvárnil na obrazech, které představují obludy a pazvířata.
snu opět po té samé cestě. Nyní ale byl ten had, který se protáhl naším plotem, mnohem větší a tlustší. Slyšela jsem, jak se plazí nahoru po schodech a pak si otevírá dveře. Tu přišel domů můj bratr. Chtěla jsem ho varovat, ale bylo již pozdě. Držel hada v ruce a div že ho nerozmáčkl. Ale had už nebyl hnusný; měl nádherné třpytivé barvy.“ U čtyřiadvacetileté Marlies K. se probudilo eroticko-sexuální myšlení. Nejdříve váhavě – symbol malého hada, potom nabývá na síle, což zobrazuje tlustší had. V domě svých rodičů spatřuje 46
Ze světa Böcklinových snových obrazů Mnohá z „pazvířat“, která Böcklin namaloval – děsivé snové obludy –, skolí potom udatní „hrdinové“.
obraz své vlastní osoby. Otevření dveří hadem je jasným znakem její připravenosti k lásce (otvírání neznámých dveří). Bratr v jejím snu zastupuje princip uvědomění si sebe sama. Pravděpodobně se v daném okamžiku ještě sama brání probouzejícím se citovým hnutím. Rozmáčknutí hada je znakem strachu před problematikou takových pocitů. Ale had zkrásní, znamení, že přirozená touha v ní převažuje. 47
I „Ve snu jsem se nacházela ve zcela neznámém domě. Stál úplně o samotě v nekonečné rovině. Venku bylo velmi jasno, ale slunce vidět nebylo. Najednou jsem uslyšela výkřik. Vzhlédla jsem k bezoblačné obloze – a z ní seskočil na zem tygr. Dříve než jsem stačila za sebou zavřít dveře, dal mezi ně ten tygr pracku. S velkou námahou se mi ale potom přece jen podařilo dveře zavřít. Pak se stalo totéž ještě jednou: Zase jsem slyšela výkřik a znovu seskočil z oblohy tygr, který tentokrát ohrožoval mé dítě. Zase se mi podařilo dítě zachránit.“
Tygr je symbolem velké vášně. Útočící zvíře znamená, že paní Renata J. (22 let) utrpí od nějakého pomstychtivého člověka velkou škodu nebo jím bude alespoň ohrožována. Měla by si dát dobrý pozor na svá přání a pocity, aby sebe samu i své manželství uchránila před nebezpečím. V nejbližší době se stane – nebo se již stalo – něco v souvislosti s cizím mužem. Měla by se vyvarovat nepředložeností.
48
4. SNY O ČARODĚJNICÍCH A STRAŠIDLECH
I „Hrál jsem si v krásné zahradě. Bylo tam mnoho květin. Najednou přišla čarodějnice a smála se. Přikázala mi, abych jednu květinu utrhl a snědl. Potom přišla maminka a řekla mi: ,Ne, Kai, to nedělej!‘ A najednou tam bylo víc čarodějnic, které honily mne, maminku a ještě mnoho jiných lidí a pronásledovaly i sebe navzájem. Jedna byla obzvlášF hrozná, ta honila všechny ostatní, ale těm se podařilo utéct, protože ta zlá čarodějnice zakopla a spadla do květin.“
Pětiletý Kai H. je citlivý a úzkostlivý chlapec s bujnou fantazií. Někdy se nechá strhnout výbuchem zlosti a nadává i na svoje rodiče. Kai se pomočuje. Samozřejmě, že zná pohádky a tedy i čarodějnice, právě tak jako význam „dobrého“ a „zlého“. Jeho otec bývá doma jen vzácně, protože jako zástupce jedné firmy je stále na cestách. Výchova dítěte je zcela v rukou matky a babičky (z otcovy strany). Babička je panovačná a egoistická a tyranizuje celou rodinu. Ta je na ní závislá, protože babička ze svého vysokého důchodu přispívá velkou měrou do pokladny společné domácnosti, jíž by vlastní peníze nestačily. Matka se neodvažuje své tchyni odporovat, protože se obává sporu s manželem. Babička neustále projevuje nespokojenost se svým vnukem a něco mu vytýká, zvláš\ když někdy řádí nebo když nechce jíst. Trvá na stanovisku: Co se dá na stůl, to se sní. Kai je jedináček. Matka se většinou snaží neshody zmírnit a tchyni vysvětlit, že ona jako dítě také občas nechtěla nějaké jídlo jíst. Z toho je jasné, proč čarodějnice, kterou Kai popisuje jako obzvláš\ starou a zlou, mu poroučí jíst květiny. Myšlenka, která přece dítěti musí připadat zcela absurdní! Čarodějnice je tedy babička, před kterou prchají nejen on a matka, ale i „mnoho jiných lidí“. Babička zde zastupuje všeobecně „zlo“.
49
I „Minulou noc jsem měla následující sen: Ležela jsem ve své posteli a probudila jsem se prudkým zvoněním u dveří do bytu. Nejdřív jsem dělala, jako že nic neslyším. Měla jsem strach, že mě čeká něco nepříjemného. Po chvíli ale přece jen zvítězila zvědavost a plížila jsem se ke dveřím. Tu najednou stálo uprostřed pokoje malé ošklivé strašidlo a zle se šklebilo. Zase jsem dělala, jako že nic nevidím, a plížila jsem se zpátky do své postele.“
Skutečnost, že osmatřicetiletá Petra A. vidí sama sebe v posteli, se dá chápat bu_ v erotickém smyslu, nebo je tím vyjádřena potřeba odpočinku, po kterém podvědomě touží. Druhá možnost je zde zvláš\ pravděpodobná, protože v jejím snu najednou zvoní. Člověk může být ve spánku uklidněn poplašným znamením vlastních nervů. To, že vidí strašidlo, znamená, že prožije něco nepříjemného. Strašidlo, které paní A. popisuje jako malého hnusného muže, může ukazovat i na to, že vnitřní řád je narušen z erotického hlediska. Lidová moudrost praví: „Jak si kdo ustele, tak si lehne!“ To můžeme v přeneseném smyslu slova chápat tak, že v posteli se neleží dobře tomu člověku, který musí zvládnout věci, které vybočují z ustáleného pořádku. Není tedy vyloučeno, že paní A. se v důsledku svého chování dostala do stadia vnitřního neklidu, se kterým se duševní život už nedokáže vyrovnat bez protestu.
50
