SNAD ZAPOMNĚL JSTE už můj hlas pokouším se vám zavolat Pane prosím Vás pojďte si se mnou povídat Jméno - musím si vyzpmínat tak tedy třeba Karolína Už přestańte se pane ptát Zkuste si se mnou trochu povídat Řekněte něco abych se mohla smát Nebo si můžem zazpívat třeba že rozední se brzičko že vyjde jasné sluníčko Proč o to tolik stojím že jsem sama že se bojím
Sedím tu v hradě staletém pochmurném možná zakletém z koutů se na mně šero dívá a všude kolem ticho zpívá tichounkou píseň úmrlčí O žádné hrůze nesmlčí já rozpláču se z toho snad Pane pojďte si se mnou povídat Radíte mi že utéct mám Vždyť milý pane nemám kam A vlastně – vždyť já utíkám Utíkám pane přece k Vám Jen chvilku u Vás chvilku s Vámi ted´ že je noc jež smysly mámí
až ráno můžete se tomu pane smát teď ale zkuste si se mnou povídat dřív než mě hrůza zkosí ach milý pane -prosím -o-o-o-oBEZ OSLOVENÍ Vám píšu tento list zlý úmysl v tom není Spíš si můžete býti jist že rozpaky mě dusí a nepsat Vám možná líp by bylo Přec píšu Za srdce mě cos uchopilo Nějaký krásný divný sen Vněm mi kdos dobré slovo dal Jste mu tak podoben A proto píšu dál ty smělé řádky V tom snu Vám říkám Ty můj sladký Přes čelo přelétl Vám stín – odpusťte jen ve snu nazývám Vás svým A je-li i to pro Vás těžké břímě své psaní končím anonymně o-o-o-oPANE UŽ možná ani nevíte že se svým srdce ještě jiné nosíte Jsou srdce jako zatoulaní psíci bolaví bědní poběhlíci nikomu nepatří s nikým se nebratří a tajné pláčí po měsíci To srdce o němž mluvím bylo jedním z nich Vy jste a je maně zdvih a nevěda co s ním do kapsy jste je přidal k věcem ostatním Do kapsy kabátu k drobečkům k tabáku Mezi zápalkami s nožíkem kapesním s klíči kde ze tmy smutek klíčí leží teďˇ to srdce bůhví čí to srdce ničí Je stále tímtéž zatoulaným psíkem jednou je – maně - vyhodíte s kapesníkem Vždyť o tom pane už ani nevíte že se svým srdce ještě jiné nosíte
Až jednou ve vašem srdci chladný prázdný kout vás přinutí si náhle vzpomenout že právě tam vás – i když jenom málo – přec ustavičně cosi hřálo -o-o-o-o- 1968
CO KDYŽ SI OSUD umane teď v teplém podletí že povede Vás cestou jinou Tak mě to někdy napadne… Kéž jsem v tom čase skřivanem jenž s trylkem vzhůru vyletí do modra nad lučinou a neviděn v ní zapadne. -o-o-o-oA ZAS JDU V DUCHU S VÁMI kamenitými pěšinami tmou tmoucí bez měsíce Mít kočičí tak zřítelnice ráda bych svítila i Vám Bezmocně za Vámi však klopýtám cloumána vichrem prokřehlá v plískanici ve vašich stopách ani nevím kam klopýtám přes kámen výmoly přes metlici s očima na stopkách a k tomu ještě mám i strach Vítr a déšť a tma je v půlnoci na prvního máje v polích nad hřbitovem a nad vesnicí pod strání pokojně teď spící Bůhví kdo za hřbitovní zdí nad světem živých nyní bdí Snad vycítil jste jak se v té tmě bojím – vždyť náhle sevřel jste mou ruku v ruce svojí - - Ať cokoli se děje kolem nás teď přeji si a ť z a s t a v í s e č a s Všechno i zlé chci s Vámi nésti A možná že jste moje štěstí jež život odpíral mi dosud Kéž jste můj šťastný osud V tom nečase šli jsme pak ruku v ruce dále Já k slzám dojatá ve Vaší teplé šále A zas jdu v duchu s Vámi… -o-o-o-o-o-o-
JE CESTA LÍBEZNÁ klikatící se v polích Krásnější nepoznám ač nějak víc tu bolí Jak vráska přemýšlivá do čela země vrytá je plná výmolů tvrdá a kamenitá Však kdyby obilí či tráva kolem zvadly na ní vždy zůstává kus nebe na zem spadlý Snad oko zasněné tohoto koutku země Skřivánčí zrcátko Lampička jež Tě zakrátko přivede zase ke mně -o-o-oPŘIŠEL JSI ZA MNOU a venku už nesněží Vítám Tě vítám smíchem i pláčem Zima se vzdala svých ledových otěží Vítám Tě vítám - očím svým nevěřím Na počest jara teď připíjí ptáče Z Tvých roztálých šlépějí u dveří -o-o-o-o-oČÍM TO TAK VONÍŠ horská stráni Co mi tak horce hlavu mámí Voní tu jehličím sluncem jahodami a na jetelu pel Přiletěl motýl Pil a odletěl Oblaka bílá tiše nebem plynou Zavonělo tu rozmarýnou Co si mám počít blízký milý v tu medonosnou chvíli se srdcem náhle rozkvetlým - -o-o-o-o-o-oKDO Mi TO MŮŽE za zlé mít že v červnové krajině mám hlavu plnou milování Kdo mi to může za zlé mít když vidím jak nebe horce nad zemí se sklání jak objímá ji ze všech stran jako by se v ní chtělo ztratit A země kvete nebi dokořán a všechno chce mu vrátit. -o-o-o-o-oOBILÍ POLEHLO jak sežehl je Slunce dech Poledne V tom zmalátnělém tichu Rozhořela se ústa na ústech Bolestně toužící po dědičném hříchu -o-o-o-o-
KDYBY SES PROMĚNIL v dˇábla myslíš že bych se Tě bála I pak bych byla na Tebe pyšná a všechno všechno bych udělala jen abych po smrti nepřišla do nebe Abych byla dost hříšná pro peklo Pro tebe!
PROSÍM TĚ jenom nezesmutni milý jen nevěš hlavu pro tu chvíli v které se budeš vracet sám vždyť já Tě dnes už také nepotkám Jsem ale blízko Blizoučko Jen za polem jen za potokem Za jednou horou nizoučkou a čas ten dálku měří skokem Jenom co slunce třikrát pozlatí Tvůj práh budem se spolu toulat po lukách /4.5.1965 / -o-o-o-o-oJDE CHMURNÝ POSEL nocí po oboře kus větve urval stromu v letu a teď s ní brázdu smrti oře hrob listům zetlelým hrob letošnímu létu A my jsme zase spolu Lucerny z ulice vztyčily v okně kříž Tma voní šepsem Pojd ke mně blíž Nejsme tu sami smrt je tu s námi z každého kouta na nás civí Za okny žene listí jako káču Obejmi mně dokud jsme živí Na srdci srdce pláčeš Pláču. /1965/ -o-o-o-o-o/Lužeckému mlýnu/ ZA NAŠÍ LÁSKOU čas zavře se jak polní tráva Nevydá zvědavcům tajemství našich stop zelené žalobití Zabloudí aspoň bludička do hnízd a mezi stromy když tam už nezasvítí paprsek něhy jež nás vždy bezpečně dovedl k utouženým ústům Osude dej ať tam spadne hvězda a jitrocel ať v těch místech nikdo nepošlape Budeme se tam vracet nebo se budeme bát Vrátíme se tam spolu nebo každý sám Najdeme se jinde … A vrátíme-li se jaká to bude chvíle před zavřenými dveřmi k nimž nemáme už klíč před oknem temným jak osleplé zrcadlo nebo spíš jako slepci nezvyklí ještě na bílou hůl Co se k nám vrátí z těch bosých chvil -------
ZA NAŠÍ LÁSKOU čas zavřel se jak v louce tráva My po ní šlapeme a ona znovu vstává Tichá a mlčenlivá jak opuštěný hrob nevydá tajemství našich stop Ba ani vánku ne ač se jí možná ptává když čeří ji laská a pročesává A motýlu jestli svěřila tak se z ní němý vznes Odlétl do dáli možná až do nebes Nevydá tajemství našich stop zelené žalobití Jen za úsvitu když slunce nad krajinu vstává v těch místech na stéblech se rosa více třpytíZA NAŠÍ LÁSKOU čas zavřel se jak vzrostlá tráva Zvědavcům nevydá tajemství našich stop zelené žalobití Je jako opuštěný hrob který se propadává jak hvězda rozbitá která už nezasvítí jak popel po plamenu píseň na niž snad zapomněls na niž snad zapomenu A svět se točí dál a slunce stále svítí - - - -o-o-o-o-o-oJEN KLIDNĚ BER co mi ještě zbývá Je to už poslední a okoralá skýva A je to div že ještě zbyla mi Chodím už dlouho světem sem a tam a nacházejíc vděk i klam chléb svůj drolím všemi cestami Teď vskutku pranic nečekám Před vděkem prchám Před ním se neskláním co dříve klamem nyní zvu poznáním Jenom mě poraní kdo přijde s pozváním ke královskému stolu Nejsem přec hladová na nic nežehrám Odmítám mučednickou gloriolu Co ještě mám to ráda dám A je-li život jen divná komedie a řekne-li tak už je dohráno já přivítám smrt zřejmě slovy Jen pojď Vše bylo rozdáno A až mě vlídně vezme podpaží nakonec snad mě oblaží myšlenka že při posledním svítání král nepohrd´ mou nuznou snídaní -o-o-o-o-o-o-
CÍTÍŠ TEN CHLAD z každého mého slova vane jak z polí na podzim a ticho mrtvo snad že každého kdo jde kolem kdo je ještě trochu živý sevře stesk A mně je stesk už dávno cizí Jak polím zoraným chce se mi spát s nimi se ptám kdy přijde sníh kdy si mě přikryje A jestli potom ještě jaro přijde mi já už je nevolám bude to pro mne jenom tíž zas kvésti - jaká únava Zas marně doufat v jakýs trpký plod jenž s větve opadne s posledním listem v podzimu v tom čase nijakém bez stesku bez tužeb V tom čase stárnutí v němž jako v zrcadle svou omšelou tvář vídám /1970/ -o-o-o-o-o-o-oAŽ PŘIJDE ČAS a smrt mě zkosí řádky jež píšu dnes bude snad číst neznámý kdosi nicůtkou nazve je churavou odnoží světla i stínu a lhostejně je odloží Já - mrtva - mu neprominu jestli z té změti slov nevytuší že vším co jsem měla tělem i duší při jednom srdci chtěla jsem věrně stát horoucí láskou je podpírat kdyby snad umdlévalo … Žel všechno bylo hrozně málo -o-o-o-o-
-
.
TO NEVADÍ že mě teď tolik trápíš I v lásce noc se střídá s světlem denním Něco mi říká že se všechno změní že se zas radosti má vrátíš A proto – u vážných lidí nepochodím zpívám si zpívám kudy chodím -o-o-o-o-o-oMILENÝ psala jsem krví ten dopis šílený Vidím Tvé oči – jak je znám – s vějířky vrásek na spánku podivný úsměch v koutku rtů které už nikdy nezlíbám stále víc podobám se plakánku Ty nikdy nejsi tolik sám jak hloupé srdce hloupé ženy
Navždycky pro mně ztracený šla bych Tě hledat - ale kam Jsi jak ten svatý na obraze k němuž se v šeru utíkám Jsi jako socha z kamene pro všechny živý pro mně ne Proč nejsem raděj mrtvý strom pod sněhem stojí schýlený Každičkou jeho větev chápeš líp než moje zoufání - ten dopis šílený -o-o-o-o- /1971/
ČEKALA JSEM už kolik neděl Dnes jsi mi tedy odpověděl Ve snu Psal si mně i mým dětem Jak se tak ve snu všechno splete A ještě na tom není dost Oč strašnější je skutečnost -o-o-o-o- /1971/ TYS VŽDYCKY mohl víc než obvykle se smívá poznal jsi kdy se ve tmě dní a v jasu kdy se stmívá Cesty Hnízda Mrak i zem Všemu jsi rozuměl stromům i míze v nich Domům i starým zahradám proč pláče okoralý sníh - i lidských srdcí záhadám Všemu ses přiblížil Vše na Tebe čekalo A ty jsi všechno bral - - díky a za málo Beru abych se dal A smích tvůj v slzách tál --Tys vždycky věděl víc než obvykle se ví Chodilś jak na posledním bále v kapsičkách trochu cukroví -Tohle vám nikdo nepoví to cukroví jste drahá vyByla to slova laskavá Proč se tak sešeřila Já potají teď plakávám vždyť já jim uvěřila Nepláču žes mě oklamal Já jsem se oklamala Pro Tvoji náruč dychtivou byla jsem příliš malá ------
PŘEŠLI JSME SPOLU ruku v ruce schodiště staré v chodbě za šera a když jsem vrata otevřela ovanula nás oba prudce vůně červencového večera Po dlouhé době zas jsem s Tebou stála Náhle jsem slzy polykala Ty tam jsou chmury včerejší Uplývá hořkost v dojetí chvíle jež všechno ukonejší Má dlaň s Tvou dlaní v objetí Zase se ráda probouzím Zase jsou rána krásná Zas se Tvé ruky dotknout smím Zase jsem Zase šťastná -o-o-o-o/ červenec 1971/ .
DNES V ČASNÉ DOBĚ RANNÍ Začala jsem Ti psát dlouhé láskyplné psaní dopis který jsem dlouho psala v hodině polední jsem roztrhala -o-o-o-oHLEDÍM-LI NA NEBE ze Jak bych se dívala na Tebe Tady někde krásná hvězda vzplála Zářila Dlouhá léta hřála Velikým plamenem hořela má hvězda Tady někde shořela- -o-o-o-o-oDÍVÁŠ SE NA MNE jak bys snad v tu chvíli chtěl ses zpovídat a já se neodvážím ústy říci že umím číst v Tvé zřítelnici -o-o-o-o-oZDÁLO SE MI DNES V NOCI o Tobě Potisící snad Byl to krásný sen - žel byl tak kratičký Nechtěla jsem pak oči otvírat držela jsem jej pod víčky jako by to co se v noci zdálo se před chvilenkou vskutku stalo Skutečnost často tak živě nevnímám
až později když si vzpomínám připadá mi vše horší nebo krásnější A nevím čím jsem vlastně šťastnější Sen stejně jako skutečnost Obojí přichází někdy jak vzácný host a obojí se minulosti stane Skutečnost často rodí plody plané a sen – i ten který nás děsív popelu může jiskru zažehnout že řekneme si Ještě je nutno plout třeba se někde někdo na nás těší kdo touží jen nás obejmout … -o-o-o-o-o-o-
.
JAKO BYCH V LOKTECH KONEJŠILA rozplakané dítě Ach neplač neplač Pořád miluji tě vzpomínko Bylo už pláče dosti Usměj se aspoň malinko chci aby ses smála jak tenkrát já když vločka na řasách mi tála Ten dávný čistý sníh ten dávný šťastný smích v tom rozsvíceném čase Můj krok v jeho šlépějích – i ty jsem milovala - zatím co vločka na řasách mi zvolna roztávala -memento mori příštích let Utiš se moje sladká Nejsladší Tebe jsem měla nejraději Jsi nevadnoucí květ tak usměj se v té beznaději -o-o-o-o-o- /1993/ PÍŠU TI k Tvému svátku píšu ti na zrcátku zamženém vzpomínkama Píše Ti dávná známá Ať se Ti dobře žije … Stačí jen povzdechnutí a písmo hned se smyje Stejně bys četl mezi řádky bláhové postesknutí Nic nevrátí se zpátky -o-o-o-o-o-o. KDYŽ ČAS TRHNE OPRATÍ Nic nesleví nic nevrátí Neobrátíš jej nazpátky Stojíš jak žebrák za vrátky Nevyvlékneš se z oprátky -o-o-o-o-o-
TEN ZLATÝ PRSTEN snad sis navlék‘ rád měl by tě tedy stále hřát Jestli tě ale tísní tak zakrátko poznáš že je to pozlátko Prstýnek pletený z trávy ztratil se – tak ten byl pravý -o-o-o-o-
/1998/
JÁ VÁŽNĚ NEVÍM co bych si počala kdybych Tě znenadání někde potkala. Zadrhlý pozdrav a hlavně nezůstávat stát Kdyby ses se mnou zastavil co by pak mohlo býti dál Jedna z nejsmutnějších chvil. čas otázek je promlčený a také nač se ptát Co bych Ti povídala a co Ty bys povídal nejlíp jen pozdravit a jít dál… a třeba si pomyslit že potkává nás někdo cizí na něhož zapomenem sotva z očí zmizí -o-o-o-o-oMĚL TMAVÉ OČI s vějířky vrásek na spáncích Vážný byl Smutný Však nechyběl mu břitký vtip Snad ani neměl žádných chyb Vroucí byl Laskavý a jeho smích – vysvitlo slunce roztál sníh Myslíte možná - ten člověk dávno žilAch kdepak Bohudík zdráv je Žije a snad než dřív dnes štˇastnější je Sem však už nepřichází A netuší jak mi schází
jeho něha Úsměvy Očí třpyt Já jsem ho nespoutala sama jsem mu sbohem dala Nechápal -já se posmívala Jdi klidně dál a nevzpomínej tuze sám přirovnal jsi lásku k duze Když přešly jsme už její vrcholy jít s kopce lze už s kýmkoli a možná se i poštěstí uvidět duhu když nad krajinou vzejde po dešti -o-o-o-o-
TO ÚDĚL JE a ničí vina že ona Eva je já – dcera Lilithina -o-o-o-o-oTOLIK ŽIVOTŮ a tolik smrtí A nerzvykneš si Zas tě znovu zdrtí hroutíš se a sám jsi na umření pro toho kdo včera žil a dnes už není Přece však žiješ ŽIJU Dýchám a v náruč smrti nepospíchám Ještě ji odháním tu neúprosnou paní však s divným klidem myslívám teď na ni Až jednou přijde - a přijde bez vyzvání ať rychle si mě vezme Nedá čas na reptání Nechci ležet věky pod kamenem V trávě mi ustelte až shořím na popel Ať nebe nade mnou se klene Atˇ jsem jak fénix který odletěl
NA KARLOVĚ MOSTĚ
.
Slyším své srdce divě tlouci tisknu si ruce pevně k hrudi Mijí mě kolemjdoucí lidé – a možná že i brouci,Vzájemné vyhýbání Ať dotyk neprobudí soucit jenž nehřeje Spíše studí Františku Kafko tolikrát jsi tudy šel Střehl ses dotyků těch u nichž nenašel…. Co vlastně hledal jsi Co jsi chtěl ??? Srdce už utiš se Dívám se do hlubiny Vltavo ty řeko prostořeká nepřipomínej co vím Co mě čeká Své vlnky lákavě vykroužíš do prstýnku Ve víru točí se točí Nejprve polehýnku - - a pak je naráz proradně strhneš je dnu – Splašené srdce nedoufej Už se neohlédnu Už nikdy za Mosteckou věží Je léto Ve mně sněží A voda běží…. běží… běží… Č a s je k ů ň b e z o t ě ž í! /srpen 2003/ -o-o-o-o-oMAHLEROVA SYMFONIE Když přijde smrt všechno změní Konec snu Konec všemu snění Poslední paprsek dotkl se Tvé tváře Odcházíš do světla Odcházím od oltáře Z hořící svíce kapka vosku byla a ta se v jámě s věnci utopila Kdo je v té jámě já nebo ty Vplouváme oba do věčné samoty Smrt všechno změnila a všechno zaplavila I o nás pláče Mahlerova hudba o čem jsi sníl co já jsem nedosnila zadrhla smrt – ta neodvratná sudba / 9.10.2000/ -o-o-o-o-oCHTĚLA JSEM BÝT tvou láskou poslední ne v čase horkokrevné zralosti ne v době žití polední kdy ještě marnost mnohou nazýváme radostí Chtěla jsem být tvou láskou poslední Navečer když už nad námi se stmívá Ohýnek který proteplí svítání zimomřivá -o-o-o-o-
KDYBY TAK JEDNOU NAOPAK pozpátku rozejel se vlak do časů které se nevrátí – Však nejezdil by po tratích Přijel by úzkou pěšinkou mezi bodláčím a krušinkou Nad ním by se honili modří a bílí motýli Zavonělo by obilí… A Ty bys z vlaku vystoupil mladý a krásný Plný sil Já - já bych asi plakala štěstím že jsem se dočkala Bylo by mi do lila vždyť jsem se dlouho modlila k Bohu aby mi prominul a Ty abys mě neminul – Vyzvedl bys mě do náruče Od smíchu k slzám je jen krůček Ještě nám v prsou srdce tluče Má milá směj se setři slzy na pláč je ještě příliš brzy Vlak dávno zatím uháněl by vdál nás by v těch polích zanechal Země by procitla tu v měkkých oblinách a šťastna s námi vydechla by – ach— Zbavila by nás zemské tíže odpoutaní létli bychom blíž a blíže do modra do bilých oblaků Stále výše jako motýli jako ptáci až k nebeské líše… a zřeli bychom z výšin svého štěstí na zemi jenom radost lidem kvésti když kdosi známý před vrátky mával by vlaku jenž přijel nazpátky.. -o-o-o-oZŮSTALA MI TU PO NĚM VŮNĚ v baretu který pohodil skrojek chleba který nedojedl prázdný šálek z něhož pil a jeho drahá tvář vhloubila důlek na polštář -----------------Atˇ cokoli se tedˇ už stane ty věci Tebou dotýkané budou mít stále svatozář -o-o-o-o-o-
ZÁBLESKY.. NIKÉ Odněkud někam plyne čas Světlo a tma Časem i tmou i ve světle probleskne náhle úběl mramorového těla Žena či socha Živá nebo žila Sen nebo vysněná a nebo zavržená Vítězná nebo odsouzená Vzpomínka Touha - - Odněkud někam plyne čas A někdy zablýskne se -o-o-o-o-oTanečnice zmizela v pórech slunečního jasu Zapuzena do ráje n e v r á t í s e A světlo odešlo s ní Trávy ulehlé jejím krokem mrákotně vstaly / že v slzách prozradí bezcitné ráno / tma ještě tlumí jejich pláč Ubledlý měsíc zírá na vytrysklé hvězdy zatím co stromy šumí nekonečný žalm -o-o-o-o-o-oMILÁČKU zdál se mi sen Kdosi pravil k zástupům Jen zkrze lásku poznáte Boha i člověka Ze snu mě probudil Tvůj starostlivý hlas Tvá paže se ovinula kolem mé šije a přitiskla mě k teplé hrudi Hlavu u Tvého srdce schoulila jsem se slastně jako dítě -o-o-o-o- /1966/
KRAJINA S ÚVOZEM krajáč plný tmy Na cestu nevidím Světýlko – volám Světýlko jsi tu - - Červený plamínek probleskl tmou Vyšla má hvězda -o-o- o-o- /1966/
ČTYŘI POLOROZPADLÁ HNÍZDA na sněhu Srdce se mi sevřelo Takhle končí všechny jarní písně ? Moci je tak vrátit do větvoví Leč do loňských hnízd se prý ptáci nevracejí V jednom leží nahé ptačí mládě vím není mrtvé I pták ležící na sněhu je živý má jen zlomená křídla zhojí se až bude zahřívat prokřehlé holátko Ještě k němu přidám opuštěné vajíčko z dalšího hnízda Z posledního beru peříčko a píšu Ti: At se ta hnízda rozpadnou na větvičky zjara je jiný pták posbírá aby z nich složil novou jarní píseň -o-o-o-oVČERA JSME BYLI nebem i zemí Procitnuvši na okamžik ze sna bdění neptali jsme se po smyslu bytí Teď už zase spím a červená růže zrozená v blízkosti havraních hnízd u dančích pelíšků pod platany se mi zdá V otiscích Tvých prstů spí červená růže V otiscích Tvých prstů spím já Rozkvétám -o-o-o-o-o- /1966/
STMÍVÁ SE Do rozkvetlých stromů se stmívá Teplá tma plá Až na dno hnízd se hrouží teplá tma dubnová Naslouchá zjitřeně tichému klování pod složenými ptačími křídly K ránu do kalíšku květů perlu vkládá Svaté přijímání stromů Malý zázrak jitřní s gloriolou ptačího zpěvu -o-o-o-o-o- /1965/
TY SES MI dlouho zdál A zraňovals Okouzloval a vnášel světlo na chvíli a navždy Probouzels úžas Zapomenuté dychtěníí Radost i dojemné naděje i strach a nejistoty …. Když neviditelný vítr naklání k sobě větve dvou stromů takže se na okamžik setká kůra s korou list se dotkne listu na zlomek okamžiku takže se pak celou věčnost doufá že se to vskutku stalo a v té víře až všechno zatrne Prudčeji koluje míza i v již usychajících větvích a nové rašení nové kornoutky listů se otvírají novému dychtění -Ty se mi stále budeš zdát…! -o-o-o-o-
STOJÍC NA ÚPATÍ DNE snažím se rozpomenout na vrcholy noci /Orosené hlavičky jetele našeptávají že tají čtyřlístky / Byla to vysoká hora ale deformována žalostným jitrem ní se v hrby velbloudů ztrácejících se beze stopy v bezpřehé poušti Vzpomínka – chvějivá fata Morgana /1964/ -o-o-o-oNOC A DEN Když slunce vyjde ztratí se ona v něm Když zapadne splyne on s ní Jenom když úsvit nastává a na večer když se sešeřívá poznají že jsou vlastně dva
-
…
A jejich smutek nezná hranic Všechno v těch chvílích pták i květina i tráva nebe i zem vlna vedle vlny divně osamí a na znamení smutku si obléká fialový háv -o-o-o-o-
KOHOUTÍ FANFÁRY RÁNO nad modrošedou hladinou rybníka dřív než do něj skane rudá slza vycházejícího slunce Kohoutí fanfáry nad lavičkami na návsi před bílými domky teď za svítání opuštěné V kohoutím ránu až do polí dlouhé zívnutí venkovského hřbitůvku jakoby vdechnout chtělo rozevlátost soše vyrvané z kamene kterou čas znovu do kamene vrací V té chvíli travnatou cestou bosí věříme že jen kvůli nám se zvony navrátily z Říma Ach vy kohouti na obílených zídkách… peříčka se rozletí a peříčka ti uletí --blýsklo se na Vaše i naše časy Smrtka na orloji už naklepává kosu do vaší fanfáry Až vyjdou svatí před třináctým si zakryjeme oči a uvěříme že není V tom červencovém svítání ----------- -------- -----------V modrých večerech na lavičkách starci přežvykují prastaré vzpomínky –Jo vzpomínky jsou silnej tabák Kohoutí fanfáry . . .… -o-o-o-o-o-
/Hobšovice 6.7.1964/
PROMRZLÉ UČILIŠTĚ balancování na ostří v průrvě mezi posledním slovem a tečkou vynořují se perlorodky Uřícení tátošíci v poslední chvílí zakryjí milosrdným chchvalcem páry perlu náhle vytrysklou Pak už se napnou řetězy Bolestivé zařezávaní okovů Chvíle v níž lze spolehlivě určit sílu srdečního magnetizmu Jako umíněné dítě zapurtile a posedle opakuji do nekonečna chci k Tobě chci k Tobě chci … /Nádraží kralupy 1966/ -o-o-o-oNAPADL SNÍH zapadl do cest ustlal si na polích a já tě čekám pod rozsvícenou lampou V konvici voda vře i sklenku jsem už vyblýskala na talíř urovnala vánoční pečivo Desetkrát pohlédla jsem do zrcadla tisíckrát propadla klamu že už tě slyším zvnonit Už raději jen sedím tichá jako pěna abych Tě nepřeslechla Noc bez hvězd jen s měsícem Jak jednooký kyklop střeží studenou prázdnotu všech cest Beránku jdi mu vstříc ať nebloudí a rounem svým ho ochraňuj ať ke mně dojde zdráv Ach úzkosti těch chvil … /1967/ -o-o-o-oDÍVALA JSEM SE Z OKNA v přicházejícím podvečeru prvního července Modrou hladinou nebe odplouvají bílé lodičky na břehy střech Některé k nim ani nedoplují Rozplynou se A zatím na stráni - však víš kde - přezrávají třešně Pukají padají do trávy a nikdo je nesbírá Ptá se strom proč vlastně kvetl--?? -o-o-o-o-oNA KONCI ŠTĚSTÍ vyšlo slunce aby se s námi rozloučilo na prahu domu který navždy opouštíme Na konci štěstí ještě vyjde slunce a pak se rozbije o hroty nakupených mraků Na konci štěstí Zbyly z něj střípky – i ty se proměňují
Začíná padat sníh Chumelí a houstne metelice Sníh vše zavál Mrznu a bojím se že ke mně nenajdeš cestu že k sobě už nikdy cestu nenajdeme .. -o-o-o-oPLAKALA JSEM na ústech Tvého večera a Ty ses zeptal -Proč pláčešPláču protože pláču Plakala jsem na ústech Tvého večera – Ach proč pláčeš Pláču pro Tvoje ústa Pro tenhle večer - Proto – Pro jablko jehož jádro nedozrálo Pro zazděného motýla pláču ------Tma přicházela jako Bílá paní s úzkostí zahleděná na loďku zapomenutou v rákosí - Proč stále pláčeš – Nepláču ! Je to jen šplounání vln narážejících na tvrdý a kamenitý břeh -----Nad vodu vyskočila zlatá rybka a zmizela Pohltilo ji ticho tvých úst -o-o-o-o-o/Ve Sborníku Slavík nezpívá špatně /
CO MI CHCEŠ ŘÍCI ústy mlčícími Očima upřenýma na nic A na všechno Úsměvem za nímž jako by plakalo Jakou zas trýzeň nosíš pod čelem proč se Ti chvějí koutky úst a proč se mračíš jako satan proč Tvůj smích mi připomíá ostrou čepel nože Proč mě mrazí z něj - - - - - - - - - - - - - - - - -- Máš všechnu něhu mého srdce a všchny moje smutky máš máš moji radost veškerou Jsi mojí vírou i mou pověrou -o-o-o-o-
SIGNTURA TůNÍ Tuf břečt´an Lodyží dnů s plástvemi smutku žebrácké posty Hlupance nevěr V takové chvíli je nejlíp prostřít a pozvat hosty Přijde jich habaděj Pokrm připravuj před jejich zraky Pár deci vína raději bílé –aby se lépe vyjímala barva srdce Oblož je hrstí planých sladkých slov jež hosté přinesou Po hostině některý z hostů řekne-li Bylo to báječné přijdˇte na revenš toho obdaruj na cestu koláčkem úsměvu býtˇ trochu okoralým A jiný řekne-li Bylo to báječné přijdu zas –kdy – Tomu zabal zbylý kus ať se zahltí Stane-li se že během hostiny kdosi do místnosti vtrhne A pate na podávanou krmi převrhnw s hřmotem tác Až sevylije sladká břečka a vypadne nůž z nakrojeného srdce hosté – fi don – se rozprchnou --Tomu padni k nohám To se však stává velmi zřídka To se sotva stane -o-o-o-oHAVARIE Jako z prohrané bitvy a jako od neštěstí vichrem a úzkostí hnány ty jindy poklidné milníky cest teďˇ letí letí letí - až to v nich skučí varovně bíle Nemůžem ryvchleji Vdej to Kilometry zatím pokreslí pneumatiky do zmrazků asfaltu závratnou rychlostí V jediném okamžiku vyroste do šíře krvavý květ V síti se bezmocně zmítá míra pošetilosti D o v r š e n á- - Milníky u cest – lodičky bilé na mělčině stanuly v bezvětří Kolibří vydání snů promítané do okřídlených aut a raket . . . -o-o-o-o-o JAK BY KDOS ve mně život ulíval Jak b y mi vyřízli jazyk aby už nezpíval Zmrazili a zakalili krev Uštkli vědomí myšlenkou na rakev Jak by mi srdce rozbili na cáry jak by mě bezduchou dávali na máry Jako bych měla na ústech mrtvou hlínu a mech Jako by zazdili slunce zhasli poslední svíčku aby už ani jiskřička neslétla k mému víčku Do uší vosku nalili
Jak by mi ruce spálili … A přece jsem chtěla žít a přece žila jsem naslouchala jsem jak ve tmě hluchotě ve škvíře zvučelo mé srdce jak perlík kacíře Svéhlavě umanutě jak kovář opilý ďábla si stvořilo když boha v něm zabili -o-o-o-oŠLA JSEM ZA TEBOU jako se chodí za betlémskou hvězdou a odcházela jako se chodí od oltáře Po špičkách a pozpátku Je to už daleko Za horami a roklinami času Za jeho polomy Žiji však stále v zahledění Za svůj skromný dárek odnášela jsem si světlo pro celý život -o-o-o-o- 1985 VERNISÁŽ Jak černá ryba nasáklá a ztěžklá solí jen pomalu a s námahou jsem stoupala z temných hlubin utopeného dávna a puzena neodvratností táhla jsem k řece Slunečné řece Sladké vlny mě oblily smývaly krystalky soli a světélkujíce vábily mě dál a dál až tam kde oslněna třpytkou Tvých očí Nepoučitelná Ucítila jsem kapku krve na svém rtu Málem jsem promluvila ale divoký vír mě uchvátil a táhl zpět k mým hlubinám Padla jsem do nich těžce Až k slzným kamenům -o-o-o-o-oVZAL JSI MĚ SLEPOU vlídně za ruku a vedl dlouho ach dlouho Cítila jsem se v bezpečí Tvého tepla Tvých očí tak dobře Tak šťastná Pak jsem zjistila že prohlédám Že vidím Nejprve světlo pak stíny Spletitost přímek křivek oblin a hran Pustila jsem Tvoji ruku a šla jsem dále sama Tvými krajinami -o-o-o-o-o-
AŽ SE BUDEME ROZCHÁZET neříkej mi sbohem j enom mě celou obejmi rozesmátýma očima V tu chvíli začne naše hra na schovávanou Ty chvíli postojíš já zajdu za roh do další ulice zabočím a opět jinam Cestou necestou Budu vědět že čekáš na m é UŽ… Jednou to nevydržím určitě zavolám Pak budu čekat ….A jestli marně Dobře jsem se schovala – řeknu si - a je to vážně k smíchu Možná že nečekaně octnem se tváří v tvář Nejprv se uleknem Jak by ne Pak nám to bude hrozně k smíchu - Ty ses díval To neplatí teď se běž schovat Ty – Chvilečku postojím Ty zmizíš za rohem já čekám na Tvé UŽ Budu-li čekat dlouho řeknu si - dobře se schoval Neslyším ani jeho zavolání – Vydám se na v cestu Třeba se minem -a třeba ne ! Proto mi nikdy neříkej sbohem ani na shledanou.. -o-o-o-o- /1977/ SBOHEM MÁ RADOSTI… Chodívala jsem bosa k tomu mlýnu, travnatou cestou úvozem. Rosa mě do chodidel hřála, .večer se klonil nad krajinu a Ty ses na mně z dálky smál Pak uvnitř sedals k harmoniu … Hrál jsi a zpíval -Když mám jít od Tebe Prostor se plnil teplem tonů zatímco jsem hltala tvůj profil. I stín tvůj na zdi jak vykouzlil jej sporý svit lampy v koutech kam nedosáh´… … Kdoví s kým teď sedáš po večerech Jako já pořád sám či někdo jiný chodí k Tobě bosý ? Trávou a rosou .Úvozem Snad jako kdysi: rosa do chodidel hřeje . Trávy jež jsem pošlapala už zahynuly či zas všecky vstaly a proradné se lichotnice pod jinou nohou prohýbají ? Ty zase sedáš k harmoniu…a nevidíš, že k Tvému stínu se jiný druží stín. Plachý ach plachý. Zraněný. Polapený Jak motýl u plamene horečně hledající škvírku, aby se vytratil jako se ztrácí dým, do ticha, do nicoty - A, Bože, rychle, hned, dřív než se prozradí člověčím zajíknutím když musím od Tebe- - o-o-o-o-o
/1977/
VKROČENÍ Obklopena obrazy stávám se divákem stále pozornějším nebotˇ není vyhnutí Obklopena obrazy - - Konec konců ráda se dívám Obraz první V jitřní chvíli triptych vsazený do rámu okna Zelení rozložitých korun hrušní probleskuje okrová zedˇdomu s rumělkovou střechou Přelétnuvší holub obraz mění impresi ve futurisnus. Ve chvíli kdy si uvědomím blankytné pozadí nebe a zlatou sluneční zář- ten lazurní jásavý nádech zalévající obraz letního rána v tu chvíli bolestným zatrnutím pocítím vábivou moc obrazu.. Pak další obrazy Dveře s matným neprůhledným sklem Šedivá silnice s tmavými skvrnami po nočním dešti Červená oranžová zelená na křižovatce Dívka v růžovém volánu vtančila na chodník. Šedobílá kočka hlídá chalupu s propadlým krovem Přímá linka zregulované říčky Jízdní řády černé na bílém nad červeným zábradlím na nástupištích Zažloutlý plevel v okrasném záhonu Na lavičce starý muž s rukama v klíně dívá se jako já …. V tu chvíli kdy si uvědomím jásavý opar sluneční záře rozlévající se po obraze v tu chvíli pocítím dvojnásob bolestným zatrnutím vábivou moc obrazu Další obraz V autobusu hartusící řidič Stará cikánka vzadu posmrkává / Cikán jí při loučení políbil ruku / Dvojice na sedadle přede mnou Muž má zarudlou pleš ona šedé vlásky vyčesané vzhůru Zakrývají lysinu na temeni Stále se k sobě nakládnějí ty dvě staré hlavy V tu chvíli - - Šedivá silnice s tmavými skvrnami po nočním dešti Rumiště Stromy vyvrácené buldozerem Žluté chatičky kempu Sta prázdných okenních rámů na šedivých panelácích Drolící se opuková zedˇ pod starou vinící Most a dvě žeky Lodě až z Hamburku Rybáři nad tůňkou Kmeny mrtvých stromů v knížecím parku Do aleluja nebeským jasem prosvícené klenby prastarých lip V tu chvíli kdy si uvědomím tu marnotratně rozdávanou sluneční záři jako by ve mně kdosi rozsvítil Už vím co chci
Zatím však hltám další a další obrazy teď v polích rozmáchlé do šíra Zelené hnědé zlaté Rovné jako stůl i konejšivě zvlněné jakoby rytmem dechu té naší hory … Blaživě modrá hladina vody v pískovišti s kontrapunkty trsů vodních rostlin na ostrůvcích Keřů stromů a stožárů s ptačími písněmi zapsanými v linkách elektrických drátů Nebotˇ mé obrazy jsou plné písní plné lidských hlasů, plné smíchu šumění vody bzukotu včel i letadel Mé obrazy jsou samý pohyb tanec proudění vlání A plné vůní Zrajícího obilí rozkvetlého kvítí i rozehřátého asfaltu Trávy ve škarpách A země A také plné chutí Sladké zralosti hrušek Hořkosti nastřádané v zaprášených černobýlech u každé cesty Cosi se ve mně převážilo Všechno co bylo v obrazech kupí se a mísí v chaotický slepenec surrealistických vizí Ale já přece vím co chci Zavírám oči Za stisknutými víčky utíkám k obrazům fixovaným milosrdnou pamětí pro chvíle jako je tato Vybírám ty které jsou malovány základními barvami bez polotonů a zneklidňujících stínů --- - - - - - - - - - - - --- - - - - - - - - - - - - -- - - - - -
…
V odpoledni rozpáleném do oranžova stojíš tu v červeném tričku s bílou čepičkou na černých vlasech Nebe plane modrozlatým ohněm Další obraz letního podvečera má už barvy tlumenější Z druhého břehu potoka ke mně natahuješ ruku Marně Vrby vědmy se pošklebují jak se snažím vytrhnout ze zajetí obrazů Těch i oněch Zneklidním Náhle tvůj hlas z mého břehu Tak zblízka Tak zblízka času Z tedˇ Z toho tedˇ které zafixuje má pamětˇ pro příští časy Zhluboka se nadechnu a ruku v ruce s tebou překračuji rámy všech obrazů do široširého života /1981/ -o-o-o-o-
JAK PRSTY DRTÍ boky houslí struny praskají zatímco v zrcátku osrdečnice bílé plachty nadějí mizí za obzorem v jantarovém moři A nevrátí se Nevrátí s přílivem Ještě je půlnoc Daleko k procitnutí tak tedy dolce - da capo el fine až k poslednímu ránu vypadly z prstů … Už nikdy … -o-o-o-o-
RŮŽE PRO JAROSLAVA SEIFERTA
JINÉ JSOU KRÁSNĚJŠÍ A MNOHÁ VÍCE VONÍ PROČ OSUD ROZHODL TAK PRÁVĚ O NÍ ABY TAM KDE RUKA BÁSNÍKOVA VERŠE PSALA POZVOLNA VADLA USCHLA OPADALA … -o-o-o-o-o-
ZPŘÍTOMNĚNÍ U okna postával na Bílou hleděl Horu – Nač asi myslil - Na vzpouru Na pokoru Na léta která prchla Možná na havrany Kdoví Snad na přátele jimž odzvonily hrany Na soudný den Zda všichni zmrtvých vstanou… Teď usedl a verše laskavé na mysli mu tanou
-o-o-o-o-
SPADANÉ LISTÍ na cestách po nichž chodil máj a tklivě smutný sad Kde jindy pěli ptáci tam opuštěný háj ano to je. ten listopad /1945/ -o-o-o-o-oBILICHOV /1961/ Nenajdu asi vhodná slova pro všechno co si z Bilichova v nitro ukládám jak do herbáře .. Jaké pak najít slovo pro barvu hořce pro přesličku pro vlhkou lesní tiš jaké přirovnání pro slunce pod nímž zbronzovíš. . Jak jen se vyznat z dojmů pod teplým nočním nebem zpěvem smíchem přátelstvím provoněném A v jaké tónině vyzpívat chválu rybníka zčeřená hladina teplými vlnami v ústrety utíká aby mě objala aby mi pošeptala že i za noci mohu k ní přijít zrosenou travou s pokorně skloněnou hlavou a s díkem za všechno co za dne ti dala -Určitě nenajdu vhodných slov pro všechno co mi dal Bilichov Neumím v půvabnou kytici vázat slova Však kdyby mi někdo řekl šla bych tam znova /1961 září / -o-o-o-o-o/ u Drahňovic cca 1974 / S ALENOU V ZAPOMENUTÉM ÚDOLÍ Sprchlo Jenom pár kapek deště Modlím se modlitby co jich znám Neprší A stromy žízní Země okorala Modlitbu vroucí vzhůru posílám Nebesa prosím aby vláhu dala Neprší… Rozpršelo se ! Svlékly jsme se donaha Ať ten letní déšť ať si nás osahá Křepčily jsme v něm usmáté Dvě holky v lijáku - dvě holky nahaté /2008/ Alena + 2011 -o-o-o-oVARIACE NA TÉMA PANA CYRANA Z B.. Hle, měsíc v úplňku má svatozář celou vidíme dnes jeho tvář. Však časem pobledne, zbude jen srpek malý, K čemu však bědovat, ten nebes skvost je stálý! – Nikdy z něj neubývá, jenom se někdy skrývá, to jak se země točí a také mraky brání našim očím – Však mraky přejdou a měsíc zase se zaskví ve své nehynoucí kráse.. /Novomanželů Jáje a M.Princovým 1993/ -o-o-o-o-
-
MÉ PŘÁNÍ JE JEN PROSTÉ:: Ať vaše láska je jak strom , jenž stále zelená se, sílí, roste a také voní, hojně kvete Ať u vás je vždy jako na jaře, jak v létě Ať bez mráčku je vaší lásky nebe a jestli přece schýlí se někdy k dešti tak ať vám prší jenom samé štěstí! /. Marcele Novotné a Lolovi Týcovi k svatbě 60. léta/ o-o-o-oODVÁL ČAS SKOTAČIVÁ STAKÁTA Odnes i všechna mtáta Zklidněna všechna rubata Ještě jsem z všeho usmátá také však trošku ustátá Tak tedy chvilku sedáta a rychle něco papáta Nakonec blaho legáta – toť vánoční má kantáta /PF Rudovi Battěkovi / -o-o-o-oVERŠE DO PAMÁTNÍKU Vl.Kl. Na jaře kvetly pomněnky na podzim kvete vřes Milovali jsme se před lety však proč jsme spolu dnes Chodíme mlčky po lese Podzim Les němý jako kámen Je to tu jako po plese – Všechno už bylo – Amen Bloudíme životem jak zkamenělým lesem v uzlíčku srdce trochu pomněnek a nudy Ty jdeš a často ani nevíš kudy Já zase často nevím proč a kam Bloudíme mlčky fialovým vřesem Ne spolu Každý sám /cca 1969/ - /Vl.KL.+ 2OO2/ -o-o-o-oBÝVAL JSI KRÁSNÝ jako Apollon Jak řecký bůh Estét však žádný asketický mnich Rozdával ses – přitahován – tak nějak nazdařbůh Co žen Tě tenkrát milovalo – byla jsem jednou z nich Však co se rozhořelo mezi náma Nebyla epizoda spíš hořká komedie Chvílemi i drama Někdy jsme létali jak milenci z Chagallova obrázku A zase padali - Tvé slzy na mém rameni A žehrali a žárlili a přísahali na lásku Však jsme jí také byli zmámeni . . . . Byls Apollonu podoben Žel usnul jsi Aťˇ krásný je Tvůj věčný sen /VLKL + 2002 /
LÁSKA JE ZŘEJMĚ je zřejmě jako míč snadno se zakutálí Však plakat proto že je pryč aby se lidé smáli To tak Dnes večer se projdu po ulicích a prvního si muže pozvu ať opije mě vínem a budu budu létavicí když nesmím být Tvým stínem . –o-o-o-o-o MÁ LÁSKO PRVNÍ, LÁSKO PŘEBOLENÁ, nocí se brouzdám trávou po kolena v měkoučké trávě v níž se rosa třpytí, v místech kde pro mě trhala tvá ruka kvítí jež dávno v nenávratno času spadlo a stejně jako ty, lásko dávno zvadlo. Střípečkem měsíce jejž řeka pohoupává mlčky se dívám do prohlubně let a vidím družku z mládí – běhala zde smavá – a rybku stříbrnou jak z prutu sundavá ji děd…. Kdykoliv přijdu na známá místa hned jsem si jista na skalkách nad řekou pěšinkou v trávě jako bys před chvilkou kráčela právě A už je to několik předlouhých roků co tráva tě líbala na každém kroku Řeka pode mnou truchlivě zpívá že jsi k ní chodila krásná a živá …. KDYŽ jsem tě viděla naposled - bylo ti jedenadvacet letjedla jsi ve vlaku hrozny vína Na co si na všechno mé srdce nevzpomíná ! Když jsme se loučily ruce jsme si nepodaly jen jsme se ohlédly a oči se ti smály… Červnový večer modrý a voňavý lidé sedí před chalupami a kosi mísí své zpěvy do jejich slov měsíc si do řeky zrcadlo nastaví má cesta vede k tobě - na hřbitov Hance Skrčené /l931 --1953 / cca 1957
-o-o-o-o-o-
SLÁVCE ELISOVÉ k 7O.tinám v r.1997 /1927-2009/ Co jsme se spolu nachodily – já a Ty – když kvetl šeřík, jasmín , akáty, když nad rybníkem v svitu měsíce sbory žab pěly skryty v rákosu zouvaly jsme si velké Popelčiny střevíce, / a slavíčí zpěv kanul na rosu/, bosé jsme křepčily jak lesní žínky, jak včely sbíraly jsme , vůně, barvy, hvězdný třpyt, zraňujíce se o kamínky srdcí, jež neuměla pochopit… V tom medonosném čase naší mladosti stříbrný vítr chladil všechny naše žaly, provoněl, provál všechny naše radosti – a přece jsme se někdy ztichlé ptaly: Stříbrný větře, vaneš ještě ? Vál… Podzimní pak přišly deště… Ať léta běží, ať cokoli se zlého stane, stříbrný vítr stále sladce vane! Nač v úzkostech se ptát co víme s tím věčným vanem nestárnem – jen stříbrníme Přešel čas medonosný, je konec bláhového ptaní čas který nyní žijeme je časem medobraní. Chcem rozdat vše co sbíraly jsme v dávném času : vůně i zpěvy, rosu, hvězdný třpyt ať jiným pomáhají najít krásu ať nejsou jen kamínky, jenž neumějí pochopit.. -o-o-o-o-o-
UŽ DÁVNO NEJSEM VÍLA ba ani bludička Jen babka Mátoha možná že sudička Přehlížím kolik za život upředla jsem nítí kolik z nich upletla nití kdo uvízl v nich kdo snad na životí a ty mám nejraději ty co jdou se mnou dosud Vždyť ze srdce mi vyrůstají ty nitky Nitičky z nichž přátelství láska a dobrý osud vykouzlí studánky slunce drozdy a kytičky Bez nich bych byla jen pápěrou chudičkou sobě i světu jen pro zlosti na obtíž Nikdy jsem nebyla proradnou bludičkou K éž jsem až do konce laskavou sudičkou Růženko – z lásky a pro lásku se zase probuzdíš -o-o-o-o-
2000
Bývala jsem múzou teď omdlévám hrůzou když se na sebe podívám Rozkvetlá jak pláňka štíhlá jako laňka to jsem bývala Teď skřehotám basem dřív stříbrným hlasem jsem si zpívala Život je jen jeden máj vystřídal leden léta rychle utekla rázem jsem stržena z ráje do pekla Avšak lidé milí ať vás ani chvíli změna nezmýlí Já jsem pořád víla tou která jsem byla po léta a za to němagu že jsem v jagu navždy zakleta A na světě už není princ který by změnil sudbu zlou Který vzplanuv láskou řek by „vzbuď se krásko buď na věky mou “ A jestli přece někde je sám asi běduje že není jak před lety že je zakletý v bubáka či hastrmana pajdavého tatrmana Toho kdybych potkala co bych si s ním počala Vždyť já už jsem dolíbala já už nelíbám už jsem dozpívala už nic nezpívám -o-o-o-o- /24 .12.2004/ Stoprocentní hlad máš-li po lásce tak se vyhýbej marné otázce zdali také druhý má tě rád S tím se spokoj ty že umíš milovat Že chce dávat a ne brát Hlavně si však pamatuj Cit svůj nikdy nevnucuj ! Láska nemusí být oboustranná však v srdci bez lásky že zvoní hrana -o-o-o-o-
2009
ODPOVĚD BÁSNÍKU BEZDOMOVCI V tom vašem Šervoodu já nikdy nebudu nevím co se tam vlastně stalo možná by mě to polekalo Zůstala bych stát na prahu a vzpomínala na Prahu Nevadí že neznám cestu k tomuto anglickýmu městu lesu kraji nebo hradu zkrátka nikdy nebudu v žádným Šervoodu ani ve španělském Pradu -o-o-o-o-o-
/ 2009/
/ Děti ráje - J.C..Deburau/
KOLEM TVÝCH OČÍ ZÁŘIVÝCH Jsem prošel jako stín Tys měla na zelenou Mně osud kázal stát A když mi řekl Jdi ukázal jinam V postranních uličkách kde vítr bezútěšně pláče v rozbitých lucernách kde každý dům je střežen věrným psem zmámen jsem dlažbu zpovídal A Ty jsi zatím dále šla po skvělých bulvárech s jiskřivou hvězdou v temné zřítelnici Kol tebe míhaly se stíny Nebyl jsem jediný vykázán v postranní ulice a kdo si navždy odnášel Tvé jméno plné hvězd GARANCE - - 1960 ? /Děti ráje Deburau/ o-o-o-o-
JEDNEGO XERXE… Ten chlapec černobrvý co mluvil měkkou řečí slovanskou jak já po dávných předcích je můj brat – Měl vážnou tvář jak mladý kněz však horkou mladou krev /Jak sklonil se k mé ruce a prudce přitisk´ na ni teplé rty/ A šli jsme spolu po stopách časů které minuly Čím déle jsme tak šli tím blíže byli jsme bratrsrtví dávnému A už ho nikdy nespatřím Pokleknuv přežehnal se křížem v přítmí chrámu Ještě jsme spolu chvíli postáli v gotickém portálu Pršelo Padá déšť – řekl on Ještě jednou mi ruku políbil a děkoval a šel A už ho nikdy nespatřím -o-o-o-o-o-
HNED zítra za svítání hodím lano do loďky a vypluji na širé moře Vlny jak konejšící sestry obejmou mě ze všech stran Zlatý skarabeus slunce se zvolna začne prokousávat mlhovým šlojířem a potom potom nastane ta zázračná chvíle kdy temná masa vod zajiskří jak vybroušený drahokam Již zítra vypluji na širé moře A nevrátím se nikdy zpátky ! /1963/ -o-o-o-o-o-oLOUČENÍ S HIDDENSEE Na břehu vždycky někdo zůstává Ať třeba neznámý a cizí Za tvojí lodí dívá se A čeká až mu zmizí Koníčku já ti zamávám žes´ byl tak trpělivý a žes´ byl nějak hrozně sám s nákladem beden v davu lidí /1965/ PO JAKÝCH CESTÁCH LÁSKA CHODÍ snad cestou kterou chodím já Proč však ji nevidím Možná má jinou tvář než ta v snech Možná je jinačí nž jak se o ní píše Možná se podobá pavoučí síti v níž srdce uvízne napořád možná že mívá všechny barvy božské duhy jež v oblaku se rozklenou vysoko nada tebou Možná je prostá jako denní chléb… Snad je to okno na němž září paprsek jitřní dlouho do noci Snad je to vítr který zlomí vyvrátí Snad sníh jenž milosrdně přikryje Snad mráz jenž spálí Nebo snad divadlo směšná komedie snad pohár plný po okraj snad pohár s kapkou jedu snad tvůrčí myšlenka Diamant Zlato snad pozlátko a brak Věčný klid či věčný boj
Snad hlína která čeká Ukolébavka snad stín který se pitvoří Život možná smrt snad obojí Snad všechno dohromady Snad něco zcela jiného než by si člověk přál O-O-O-O-ONEZNĚLKA Mám srdce spoutat do sonetu to nedokážu Určitě to spletu Báseň sestavit jak fotbalový tým a ještě gól dát – vhodný rým Michelangelo Browningová Shakespeare pan Vrchlický a Mistr Seifert jakbysmet nacházeli vždy slova nová neotřelá a tolik vždycky kolik jich třeba pro sonet Mně slovíčka se rozletí jak zpovykaní ptáci v podletí Zůstanou po nich prázdná hnízda v nichž ironický vítr hvízdá o slovech jež se v blábol slila o poezii jež se vytratila -o-o-o-o-o-
CHOULENÍ / zimavé rondo/ Červen – a bez sluníčka V pokoji choulíme se do klubíčka do peří Pepa v dece já – i ta mě studí třesem se zima nás budí Pepíku aspoň že nemoknem Před deštěm v topolech za oknem choulí se ve vichru všichni ptáci Vichr topoly rozkymácí a zlomyslně hvízdá když shazuje jim hnízda JEŠTĚ JSOU STROMY BEZ LISTŮ nebe šedivé a řeka temná bez lesku ale oba břehy spojené modrým mostem se začínají zelenat A dávejte přece pozor na malou maličkou Před chvílí se narodila bělokvětá sedmikráska Stojíme jako nad kolébkou Vezmi mě za ruku
/ září 1997. Kralup.zpravodaj zaří 20l2 /
Padají koulejí se nad hrází / jak koblížky co si vyšly do světa/ dřív než je vítr rozhází dřív než je navždy rozmetá v tom červnu bez sluníčka kdy my se choulíme do peří do deky do klubíčka Pepíku aspoň že ---o-o-o-o/2009/ MÁM RÁDA PAMPELIŠKY ty tisícileté jarní chorály každý rok si je s chutí znovu přezpívám Každý rok jsem u vytržení nad vytrvalostí jejich několikadenního zpěvu Ty odnože slunce Zpívají své zlaté unizono chichotavé a jásavé unizono až k jednomu večeru kdy ochraptělými hlásky prosebně volají k slunci
Po špičkách od ní odejdeme tiší Teplo z tvé ruky mi přechází do krve Kdyby ses dotkl ústy mého spánku určitě by ve mně něco rozkvetlo Pod kůrou stromů budí se k životu míza…, /1962/ -o-o-o-o-o NĚKDY UPROSTŘED třeskuté zimy kdy prokřehlé stromy jsou svírány třpytivými krystalky jíní kdy pole jsou bílá ach bílá jak by na ně nebeská panna šátek položila Kdy modrá obloha marně hledá svůj obraz v osleplém zrcadle zamrzlých řek zasteskne se ti po třepetavém letu motýlích křídel Zadíváš se prosebně do slunce Nehřeje svítí či kvete a tvůj pohled je prosba o zázrak Stane se v okamžiku kdy sklopíš pokorně zrak Nejednou je uvidíš Neslyšně poletují a snášejí se k zemi žluťásci modrásci zelení hraví a veselí Tajuplní zrozenci zlatého květu nebe a lidské touhy Dřív než mohou usednout na ledové plochy rozplynou se Pohlédneš-li znovu do slunce zase se vyrojí A možná že i stromy budou mít krásnéí sny A možná že hluboko pod sněhem pukne skořepinka a vyrazí z ní křehounký klíček prvosenky té něžné odmykačky jara první vábničky motýlů /1964 / -o-o-o-o-o-
LETNÍ BOUŘKA Střechy ty polykačky ohňů změní se za soumraku v hřebeny jimiž si pročesává stříbrné vlasy princezna LU Přišla i dnes Nedbá, že v kraji už bubnují Hlásí se nájezd divokých harfeniků Ach uteč princezno Lu Připlují v hrozivých korábech stříbrné vlasy vyrvou ti do luků napnou nebo je po hladině oblohy rozhodí tobě na posměch Ta lehkomyslná v poslední chvíli až zmizí Několik vlasů jí už vytrhli a už je vítězně napínají do rámu temnoty s hromovým hurá . . Po střechách se kutálejí drobounké korálky diadém princezny Lu roztržený jak se o něj prali; /1961/
- neodcházej ještě/Té něhy v posledních jeho paprscích/ Druhý den roznáší vítr bělounké chomáčky Zelené stonky hořknou.. /1962/ -o-o-o-o-oROZEVLÁTÝMI TAHY kreslí vítr tajuplné hieroglyfy po obloze a já si říkám že jim rozumím Spíš si však vykládám po svém to staronové poselství nesené ptáky pod křídly v letu Je lepší přiznat se i k tomu se přiznat že líp by bylo mnohé zapomenout Vymýtit z podvědomí Vylézt jen jako ještěrka z pod studeného kamene do jarního slunce jen tak se slastnými pocity beze slov Hlavně bez nich Být prostě jen nevědomým symptomem není to tak málo – aspoň v mých očích -o-o-o-o-o-oBÍLÝ OBLAK a šedý oblak táhnou zvolna po modré pláni nad červenou střechou Zelená haluz javoru vlaje Kam plujete bílý a šedý oblaku v tu stranu se vždy bude uklánět zelený javor Ale stromu je dobře v zemi a oblakům je dobře na nebi To jenom vítr chce budit zdání bůhví čeho- - - -o-o-o-o-o- /1964/ NA SKLONKU LÉTA divý loupežník potajmu ukrajuje slunci žár Na sklonku léta střelec milosrdný shazuje stromům znaveným přezrálé plody do trav vadnoucích Na sklonku léta snivý milenec připlouvá v mlžných korábech s nákladem perel s vůní tesklivin… Na sklonku léta ženy opálené lehají na vyhřáté stráni s rukama v týle v očích odraz nebe Přijď divý loupežníku střelče milosrdný Snivý milenče jsem hrozen vína sládnoucí Přijď tedˇ když zjara jsem tě čekala tak marně /1964/ ---o-o-o-o-o-
VIDÍM TĚ JARO zase přicházet tak krutě krásné šlapeš po všem starém a hlas tvůj plný zámlk tajemných mě zase k tobě vábí Jako vždy dosud neuniknu ti Zase jdu za tebou za staré jizvy stydím se a znovu zas si duši rozdírám V mokvavých kalužích utápí slunce zimu a vítr teplým dechem hojí trpělivou zem Vše jaro slouží ti a člověk nejvíce Vítám tě jaro s duší bolavou Vítám tě jaro po jiné Vítám tě jaro -sbohem /1970/
DÍVKA NA BŘEHU ŘEKY Sluneční paprsky chtivě sají třpytivé krůpěje s jejích snědých ramen a řeka trilkuje zalita sluneční září Směje se rozdrobena do laškovných vlnek Svádivá I rackové se do ní chutě noří Dívka ale kolébána šumícím rákosím usíná v růžovém soumraku a potápí se až na dno svého roztouženého srdce /2003/ -o-o-o-o-o-o-
OTVÍRÁM OKNO chci první okamžik jara do sebe vsát však vítr ten divous dech mi chce brát cuchá mi vlasy a záclonou divoce cloumá Já už ho znám To on jen zkoumá Koho má ve mně vlastně za soupeře Ach silná jsem dneska větře Nejen okno otvírám i dveře Dlouho jsem na tebe čekala Toužila slyšet tě zpívat jak teď jsi pěl A ty bys´ chtěl abych byla tvůj nepřítel ?
A ten divous on mi snad rozuměl Zjihne a zněžní jak by se zastyděl za svoji prudkost a opravit chtěl mé mínění o něm Na chvilku odlétne Se slunce obláček sfoukne aby mi poslalo paprsek tepla Fanfaron Na stromy houkne aby se malounko roztančily - - A když se pak ke mně vrací vánek je z něho jen milý Nesměle nyní si hraje s mým vlasem a nesměle do ucha šeptá že prý tě potkává časem a budu-li chtít že se tě zeptá chceš-li mi poslat pozdravení A pak prý že vítr hodný není -o-o-o-o-o-o- /1957/
ACH CO JSEM JÁ já jsem jen slzička na stráni rozkvetlá divoce toužící po slunci po vláze Motýl ten jenom polaská člověku utrhnout připadá nejsnáze
Já smím jen při zemi hořet a kvést jako ti motýli nikdy nemohu vznést Ty kdybys nepřišel snad už bych nekvetla Z veliké tmy jako bych pohlédla do světla
Já jsem jen slzička rozkvetlá na stráni za kterou slunce se ke spánku naklání Jediným posledním květem kvetu naposled závidím motýlům v letu
Až jednou odejdeš - jednou přec musíš jít jako ta slzička rozkvetlá na stráni za kterou slunce se ke spánku naklání jako ta slzička pod vánku dotykem budu se chvít -o-o-o-o-o- /1957/
JESEŇ MÁ OČI LANÍ NA KONCI LÉTA ústa má z jeřabiny a zrána za svítání houf vlaštovek se slétá svléká šat z mlhoviny obsadí dráty každý plot Co perel má perliček rosy a čiřikají o překot ani je neunosí o cestě kolem světa život má přece krátký A stromy pláčí Tesklivě spřádává tenkou nit z jinovatky svlékajíce svůj letní šat pro sestru šťastnější pro její bílé vdavky Spát spát Už zase spát Kdosi teď zavolal tichounce kratičce Už zase trosky hnízd Vítr - už letěl dál už zase vichrů hvizd Proč vlákno s kužele ti padá Už zase sbohem tažní ptáci On si jen hrál /Jeřabina se ukrvácí a ty mělas ho ráda a přece sbohem – navždycky/ On se jen smál se stromů listí rval Okamžik léta kratičký To jež jsi malovala ztrácí se jako motýl v mlze Purpurem zlatem srdcem snad motýl jenž odletěl Proč jsi se rozplakala protože musil ne že chtěl Vítr má prostě po svém rád Podobna příliš lidské slze Hned je ho plný svět po zhnědlých stvolech A hned se ztratí stéká kapka deště…. Když se mu namane Spát spát spát Zase se vrátí však aspoň jednou Proč marně skrýváš oči laní probudit se ještě Takový velký pláč /1972/ nepřikryješ přec dlaní -o-o-o-o-o-o-o-o-o/1972/ -publ.sborník Básník nezpívá špatně ,1997
,
KOMETY JÁDRO studené prý po staletí jak mrtvé vesmírnou nocí letí - letí… když ale přiblíží se ke slunci – zjistili hvězdáři kometa jako oživlá krásně zazáří Však není proi ni spočinutí Vesmírný řád jenž jí kraluje Zas od slunce ji letět nutí Zas od slunce ji vzdaluje A zase jako mrtvé po staletí pomeranči Prochladlé jádro prázdnem letí Co k tomu ještě říci Co k tomu ještě říci – Hvězdářům věřte milenci nevěřící Kometa když světlo ztrácí když od slunce se vzdaluje vlastně se k němu zase vrací
, MĚSÍC Dnes nebem letí zlatý luk –leč bez tětivy a zítra srpek či dozlatova vypečený rohlíček takové umí s sebou dělat divy ten daleký ten samotářský měsíček jindy průsvitný jak závoj - s ním víly touží tančit Mračil se Už se směje Oranží soupeří s pak zelený jak meloun - teď podobá se lízátku – A zmizel Vrací se U l i č ní k - kráčí pozpátku -O-O-O-O/1999/
Když osud přízniv je ten zázrak nebeský i lidské děti jedinkrát za život mohou prý uviděti /1999/ -o-o-o-o-o-o-
TAK TRADIČNĚ tak postaru pějí zas ptáci o jaru a nic je nepoplaší když modrá noc se snáší do korun stromů rašících Za svitu luny vábivé slavík zas zpívá písně své nedbá když sedá na růži že poraní se na kůži když o trní se pích´ A člověk i když tuší že s jarem zas přijdou potíže zklamané lásky tragedie zas skládá ódy symfonie a nedbá že sklidí možná smích - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -Dřívější jara měla opojnější vůně a čisté byly studánky i lesní tůně Těch motýlů… a do bzukotu včel zurčely potoky a vůni sosen vítr roznášel…
-o-o-o-o-
JE PO VÁNOCÍCH a zas už to poletí… Nový rok Jarní tání Skřivánčí píseň s modrých výšek a včely s medem z pampelišek V šeříku slavičí klokotání Pár letních bouřek Voní seno Obilí zraje –už je posečeno a je tu podletí Po strništích vítr sviští Promete každý kout Svistí a hvízdá Ptáci už odlétli – ach opuštěná hnízda – A LISTÍ PADÁ JAK MRTVÍ MOTÝLI …. --------------------------Kolikrát jsme to prožili přežili Z dívek jsou babizny a z princů šedí kmeti Je už čas pomýšlet na závěti Toto zas uteklo Zas Zima Na její bílou vlečku havrani vpisují za dalším rokem tečku /2009/ -o-o-o-o-o-o-o-o-
KDY SE MÁM s Tebou rozejít Na jaře Když každý keřík kvete Byla bych jako mrtvý strom Jak sama smrt když na někoho kývá A ještě dlouho straší v snech A já jsem přece živá Kdy se mám s Tebou rozejít Snad tedy snad až vlétě Když dusným dnem se rozburácí hrom A teplý déšť prach s růží smývá Když v zlatých lánech hospodáři chléb nový voní na prstech I já chci býti skýva Kdy se mám s Tebou rozejít Na podzim Když do pavoučí sítě kleté Uvízne rosa jak slza po někom Když sirá hořkost oranic k nebi vzlíná V den svaté Magdalény Maří Kdy zašlým létem ještě voní mech Má láska není pomíjivá Kdy se mám s Tebou rozejít Až sníh naše stopy zavěje a cesty splete Kdy krajina je ztichlý dóm kde v pokoře se o zrození zpívá kdy víře v lásku nejvíce se daří Naděje v nové jaro když mi bere dech že ani nejsem s Tebou splývám Kdy se mám s Tebou rozejít - - Stokrát se s Tebou rozcházím A zas se k Tobě vracím Stokrát Tě znovu nalézám A zas a zas Tě ztrácím . . . -o-o-o-o-o-
CHTĚLA BYCH S TEBOU na ples jít do společnosti vybraného vkusu a utéci pak odtamtud za klauny do cirkusu A starou Prahu s Tebou prochodit Posedět v hospůdkách či zajít do kavárny Postávat v přítmí synagog pak do hvězdrny do zahrad zámeckých a také na Bertramku koupit si tretku nějakou v zapomenutém krámku Do tichých dvorků plaše nahlédnout kam slunce nepřijde kde straší každý kout zaslechnout nad portály kamenných faunů smích a do akantů zakletý fléten tón pradávných muzikantů Dívat se na lidi jak chodí na koncerty a nepropadat stesku Posedět na nábřeží v parku a jít pak do kina ne na film o lásce nejraděj na grotesku na němou která však promlouvá očima Chaplina A potom ještě s dojmy z bijáku přejíti všechny pražské mosty v bouřce a lijáku Posléze vstoupit s Tebou do věže katedrály Za zády Zikmund duněl by a my bychom se báli-A také z města ven bych chtěla do luk a do polí s trávou se chvíli polaskat Dívat se Mlčet Cokoli … Kdyby zrovna byla pouť tak na venkovskou tancovačku jít Pak vraceti se jitřním lesem a třeba v něm i zabloudit … Je mnoho míst kam bys mě mohl s sebou vzít v zimě i v parném létě chtěla bych s Tebou být…
JEDNOU KRÁČÍM sirým polem zvednu oči - otrhánek kráčel kolem Zastavil se pousmál se hlavou kývá běžím k němu – on si zpívá – Šla jsem za ním jako stín Kam mě vedl- do nebíčka do peklíčka Někdy trápil jindy hýčkal Víc vám o něm nepovím Cesty ptáci stromy holé Vítr hladil spící pole A tu jak by před očima stanula nám jakás svatá chvěje se a větve vzpíná celá kvete – jíva zlatá roj včel zpívá kolem ní Otrhánek jen se dívá Usmívá se Sní… Už mě nezná otrhánek… V jívě včely jarní vánek kolébá se ve větvičkách Tichounce se beru pryč belhám jako o berličkách … Cesty ptáci stromy holé vítr hladí spící pole … Už je konec povídání skončilo se milování… -o-o-o-o-o-
Jsou to však jenom marná přáníproto se procházím cestami vzpomínání cest je tam krásných dost a dost Kvete tam býlí divným jménem BYLO pro žal i pro radost -o-o-o-o-
