New York jako výzva – na to jsem se mohl spolehnout desítky let, že si tam na chvíli neoddechnu, že si tam neodpočinu jako v Engadinu nebo v Paříži, že se budu každý den zmítat v rozporech: i hate it i love it i hate it i don´t know i love it atd. New York po tři desetiletí takříkajíc jako poutní místo (vízum indefinitely) – a teď tam vlastním takzvaný lo, konečně zařízený do té míry, že se v něm dá bydlet, dřepím venku v pátém poschodí na železném požárním schodišti a nemůžu si pomoct: Jak mi tahle Amerika leze krkem! love it or leave!
* Tak tedy podzim života na venkově – ch-##$$ berzona Dům, starý barák, který jsem nechal před sedmnácti lety přestavět, má čtyři pokoje a jednu komůrku, zastřešený balkon, příliš malou kuchyňku, dvě koupelny, ve sklepě taky saunu; vedle domu stojí stáj, třípatrová, takže vypadá jako věž, přestavěná na studio; všechny místnosti lze vytápět.
* Jsou supervelmocí, která nás může všechny zničit. A už byli na Měsíci, na to se zapomíná; jako by to nepatřilo do dějin světa. Co naopak ví jen málo Američanů: že americký blahobyt (lze tu žít a nikdy nespatřit jediný slum) spočívá do značné míry na vykořisťování jiných národů a zemí. Vykořisťování tu jako
Max Frisch Kor.indd 5
21.7.12 20:47
slovo neznají, zato mají jiné: know how. To je to, co přinášejí chudším národům, a při tom občas narážejí na neporozumění; tu a tam je třeba podpořit vojenský puč, aby se zavedla demokracie atd., know how. Jejich oblíbené slovo: power. Nepotkávám lidi od armády; a přece je to slovo, které v téhle zemi slyším nejčastěji: power. Na to jsou tu hrdí: power. Bez něj to nejde ani v obchodě s uměním. money? To je méně náročné synonymum. Etické synonymum: liberty. A o to přece jde: liberty, to je to, co každého Američana přesvědčí: power = liberty. A na to neplatí žádná dialektika. Proč ne? Mluvit o tom nemá smysl – oni se cítí jako nejlepší druh lidí, jaký může existovat, a proto nesnášejí kritiku v Americe dokonce ani uvnitř aliance, protože v téhle alianci jsou bezpochyby nejsilnější a tudíž vědí všechno nejlíp…
* Tady kvetou první magnolie. Upozorňuje mě na to jeden host. Ale pořád se ještě musí topit.
* Když mi na mou obvyklou otázku v telefonu: a jak se ti vede? nejprve s pousmáním odpověděl zatím to ješt6 jde, a pak suše dodal: mám rakovinu, sešli jsme se v Curychu na večeři. (To bylo v prosinci.) Ví to tři dny. Zdá se mi, že se drží a je při síle, muž, který pořád rád žije. Ale lékařský nález je jasný a beznadějný. Půl roku? Čtvrt roku? Je přesně informován, jak dalece jeho rakovina (měchýře) pokročila, a taky mu je jasné, že operaci odmítne. Je to jeho rozhodnutí. Nechce zemřít jako objekt, kterého lékařská mašinérie zbavila svéprávnosti. Jak se tedy umírá? Mluvíme taky o dobrovolné smrti (technicky) a o eutanazii (právnicky) a během jídla,
Max Frisch Kor.indd 6
21.7.12 20:47
na němž si pochutnává, i o jiných věcech, o kterých bychom stejně mluvili; ani jednomu z nás to nepřipadá jako únik. Žádný únik neexistuje. Proč by se už člověk neměl smát? Jeho sokratovský klid připouští všechno, jen ne útěchu. Když pak čekáme na účet a nastane odmlka, vrací se ke své prosbě, aby v Grossmünsteru promluvil při jeho pohřbu. máš ješt6 chvilku
* Vědecká prognóza, že atomové bomby zničí jednou provždy kromě jiného taky ozónovou vrstvu naší planety, bez níž by nebyl organický život možný, je snad až příliš pesimistická. Jak to má člověk jako laik vědět? Neměl by se vždycky tak rozrušit. Kdo to je, tenhle Jonathan Schell? Pět let pátral po informacích, píše se na záložce, a vedl četné rozhovory s biology, genetiky, lékaři, chemiky a fyziky. Ale jedno ví člověk jako laik určitě. Proč by se měl pořád znova něčeho obávat? …
* Když jdu nahoru do vsi, abych koupil víno nebo máslo, vejce, sýr (maso v tom obchodě nemají, zeleninu ne pokaždé) a potkám cestou vdovu, jednu ze čtyř ve vsi, vdovu po jednom příteli, chce se mi někdy zeptat: A jak se daří Fredovi? Je to nepřípustná otázka, nechám ji být. alfred andersch $>$@–$>HO. Můj pozemek hraničí s malým hřbitovem.
* Lpím na životě? Lpím na své ženě. Stačí to?
Max Frisch Kor.indd 7
21.7.12 20:47
* Vědomí, že s naší civilizací může být brzy konec – skutečně vytěsnit dovedou tuto představu jen těhotné ženy a politici. U všech ostatních je přítomná, i když o tom nemluví, nebo jen ironicky; jeden rozhodně doufá, že si jednou zazpívá ve velké opeře, Vera toužebně vzhlíží k době, kdy už konečně nebude vázána dvěma dětmi a bude svobodně tvořit, ať už to bude cokoli, a jiní mluví jako vždycky o investování, ale to plíživé vědomí, že by všechno mohlo brzy skončit, se projevuje všude: budoucnost přesahující vlastní osobu není už téměř pro nikoho závaznou kategorií.
* Téměř nepřekonatelný odpor k psacímu stroji, pokusy o to psát rukou, jednou taky s magnetofonem, ale nepomáhá to – Musím mít co říct? Stačí tvrdohlavý bzukot masařky na tabulce horního okna a propadám malomyslnosti, ale nevstanu, abych je otevřel; ticho by bylo stejně tak pusté. A když zazvoní telefon, nechám ho zvonit – Nejsem tu. Nevím, co se to děje.
* Cestu do Mexika (moje čtvrtá) jsme po prvním večeru přerušili. Náš život ve dvou je bez vyhlídek. To uznávám, ano, a ne až na tomhle španělském dvoře se zahradou a fontánou. Sedím tedy a chápu to, v té chvíli nejsem vůbec unavený, navzdory všem těm letům: Zürich – New York, New York – Los Angeles, Los Angeles – Mexico City. Její břitká otevřenost mě udržuje v čilosti; folklórní hudba na zahradě neruší, můžeme si říct všechno. Co jsem si namlouval? Špatný a příliš těsný dvoulůžkový pokoj s oknem do dvora, takže se musí zavřít okenice; ale je tu alespoň sprcha.
Max Frisch Kor.indd 8
21.7.12 20:47
Po půlnoci ustává venku i hudba. Několikeré ranní probouzení je nepříjemnější; je totiž pravda, co jsme večer vyslovili. Teď už se to jen musí provést. Přirozeně že chceme zůstat přáteli, to je jasné… Krásný den: Pyramidy v Teotihuacánu – Naše přátelství už začalo. A pak ještě jeden krásný den: Pyramida v Cholule – (To bylo v lednu.) Píšeme si –
* Přání, že někdo, kdo se naučil přemýšlet jako Peter, pro nás ostatní zapíše, co si myslí a jak vnímá tenhle svět s vědomím jisté blízké smrti, i když ještě jede lyžovat do Laaxu, a že se od něho dozvíme, co si myslí až do chvíle, kdy přijdou bolesti, nebo co si nemyslí až do posledního jasného okamžiku, kdy morfium ještě nevyřadilo schopnost přijímat podněty, ale jejich pojmenování už ano – po tomhle mém přání, vysloveném nikoli bez ostychu, na delší chvíli zrozpačitěl: on totiž s takovým deníkem už začal.
* Zapomněl jsem, že dneska je středa, a na středu jsem objednal zahradníka – však už taky stojí před domem a říká: tady je třeba to konečně prořezat. Hodně uschlých větví. Jeden strom je mrtvý už léta, starý kaštan se třemi kmeny; kdyby ho porazila bouřka, rozčísne můj dům ve dví, přinejmenším střechu. A terén už je zase přebujelý. Nejsem zahradník. Dva mladíci, Italové z Novary, se pouštějí do řezání a kácení – pronikavý šustot, když se padající strom otře o ostatní, pak tupé bouchnutí o zem, pak ticho – a štípání. Po týdnu mám dřeva na tři zimy, až jednou dojde olej,
Max Frisch Kor.indd 9
21.7.12 20:47
a víc nebe. Nevadí mi, že je teď vidět na hřbitov hned za mým domem; má krásnou oprýskanou zídku. Naopak lituji nového výhledu dolů na silnici. Nechám vysázet tři břízy, ty rostou jako z vody. Pak ještě nechám vysázet květiny, které se ti doufám budou líbit, až sem v létě přijedeš, což ještě není jisté. A staré růžové keře potřebují pohnojit, říkají mi; jsou ještě dobré. A tak jim dávám úkol: hnojivo pod keře.
* Život jako oáza – smrt jako poušť všude kolem – Jak to můžu vědět?
* Dětství, tam je přirozeně vždycky zakopaný pes: jako strašidlo otec-muž, které lze zvládnout jen po dlouholeté psychoanalýze, nebo taky ne.
* Co ta žena dělala předtím? Celá léta žila bez pevného zaměstnání. Nejsme klasickým případem, kdy se žena musí za společného života s mužem vzdát povolání, které se naučila, a denně obětuje svou nezávislost.
* V čem je tedy zakopaný pes?
* Nesnáší, když se k ní muž chová jako otec. Já k tomu měl odjakživa sklony, už jako student. Proto měla během letu do Mexika tak špatnou náladu. Celé hodiny sama neřekne
Max Frisch Kor.indd 10
21.7.12 20:47
jediné slovo, čte si, a když já něco řeknu, nehne ani brvou, aby dala najevo, že to slyší.
* Dokáže být i veselá, to ano. Vyhýbá se práci? Zrovna se do ní nehrne. Ráda si jen tak hraje – (což se mi líbí!) Trýznivé nebo přinejmenším otravné vědomí ekonomické závislosti na muži se neukazuje být dostatečnou motivací pro to, aby si našla nějakou práci. Stačí jen na předsevzetí. Ochromuje ji vždy strach, že v tom či onom povolání ztroskotá, strach, kterého by se u mužů nikdy nenadála.
* Za tenhle strach může její daddy –
* A tak dál!
* Čeho se dosáhlo: stále víc žen se už alespoň osvobodilo od potřeby svému partneru sloužit. To je středověk: být muži služkou. (Očekávám snad něco takového?) Člověk pořád poslouchá věčné nářky mnoha žen středního věku, které se necítí jako oběti jedině ve vztahu s milencem, a proto tu za žádných okolností nechtějí nebo nemohou být pro partnera.
* To všechno není emancipace.
Max Frisch Kor.indd 11
21.7.12 20:47
