Drazí přátelé a sponzoři, jistě už netrpělivě čekáte na žhavé novinky z Monze, tak tedy….. Dne 30. prosince jsem vyrazila spolu s Tomášem Dopitou zkontrolovat náš projekt a hlavně zjistit, jak se daří našim-vašim dětem v Monze. Čekala nás 4-5 dnů dlouhá cesta, která začínala letem z Frankfurtu do Káhiry a pokračovala letem z Káhiry do Dar es Salaamu, z Dar es Salaamu vlakem do Serenje a ze Serenje autobusem do Monze. Stále platí, že nejlevnější varianty nebývají zpravidla ty nejrychlejší. Vzhledem ke sněhové kalamitě, která u nás přes Vánoce panovala jsme byli do poslední chvíle napjati jestli se na letiště dostaneme včas a zda nám letadlo opravdu poletí…? Naštěstí jsme měli zbytečné obavy. Vše probíhalo jako po másle….dálnice byly suché a na letiště jsme přijeli krásné 2h před odletem. Letadlo letělo na čas a naše zavazadla, která měla cca 3-4 kg přes váhu nám vzali bez poplatku! Let do Káhiry byl bez problémů. V Káhiře jsme měli „pouze“ 3h zpoždění a do Dar es Salaamu (Tanzánie) jsme přiletěli brzy ráno. Jakmile jsme vystoupili z letiště, pocítili jsme, jak nám opět začíná kolovat krev v žilách. Sluníčko pálilo a naše vzpomínky na zasněženou Evropu byly minulostí. První nádech skutečné Afriky! Z nenápadných bytostí v Evropě jsme se rázem stali středem pozornosti všech taxikářů, směnárníků a obchodníků v okolí. Dlouho jsme se nezdržovali. Tomáš vybral pár šilinků z bankomatu a šli jsem shánět minibus, který jel na hlavní nádraží Tazara. Všude bylo plno lidí. Každý nás zdravil a vítal s úsměvem. S nadšením nám ukazovali cestu k autobusu. Cítila jsem velmi vřelé přijetí. Cestou jsme míjeli malé stánky s mangem, banány, oříšky…. Kolem procházeli lidé ověšeni brýlemi, kalhotami a tričky na prodej. Ve vzduchu byly cítit smažené fritaz (smažené bulky něco jako naše koblihy) spolu s kouřem z výfuků aut. Atmosféru dokreslovala velmi hlasitá muzika, která se linula z různých koutů. Po pár minutách jsme dorazili na místo, odkud jezdili minibusy na hlavní nádraží Tazara. Začali jsme stopovat. Po několika nezdařilých pokusech se nám konečně podařilo stopnout ten správný minibus. Sice byl totálně nacpaný, ale to asi nikomu kromě nás nevadilo a než jsme se nadechli abychom řekli, že počkáme na další, byli jsme vtlačeni dovnitř a drncali jsme spolu s místními směr nádraží…. Nádraží nešlo přehlédnout!!! Typicky čínská megalomanská stavba!!! Železnice byla postavena v letech 1970-1975 za finanční podpory Čínské lidové republiky. Vede z Dar es Salaamu (Tanzanie) do Kapiri-Mposhi (Zambia) a její délka je celkem 1860km. Vlak zde jezdí dvakrát týdně a je to jediný spoj mezi Tanzanií a Zambií. Náš vlak do Serenje měl překvapivě 5h zpoždění ;-) Ani nám to nevadilo, protože jsme byli totálně unavení a celých 5h jsme se povalovali a dospávali předešlé dny. Cesta nám trvala rovných 48h. Projížděli jsme úžasnou krajinou, která měnila svou tvář od rozlehlých rovin plných nízkých rozvětvených stromů, přes mírné kopečky a skalnaté hory. Vlak zastavoval v každé menší vesničce v buši, kde bylo pár chýší, občas hospoda a výjimečně i nádraží. Při každé zastávce z buše vyběhli místní lidé a prodávali banány, manga, oříšky, kukuřici, brambory a smažené bulky (fritaz). Bylo to super! Když nás přepadl hlad stačilo se u další zastávky vyklonit z okénka, zakřičet „IWE!“ („hej ty!“) a nakoupit co bylo zrovna k mání… Po čtyřech dnech cestování
jsme konečně vystoupili v Serenje, kde jsme zůstali na dva dny. Načerpali jsem síly a pokračovali do Monze. Cestou do Monze jsme zastavili v Lusace, kde jsme vložili peníze na účet a nakoupili pár dárků pro děti k vánocům. Koupili jsem zejména kalkulačky pro starší studenty, které v Monze nejsou k sehnání a nebo bývají velmi drahé. Přespali jsme u přátel a druhý den pokračovali autobusem do Monze. V Monze pro nás přijel starší syn paní učitelky Jackson, který nás odvezl k sobě domů a nabídl nám u něho ubytování. Ubytování bylo skromné. Všichni jsme bydleli pohromadě v jedné místnosti. Jackson má malého půl ročního synka Michaela, který jak jsme zjistili je naprosto úžasné dítě. Vůbec jsme o něm v noci nevěděli!!! Ani jednou nás večer nevzbudil. Horší to bylo s sousedy…. Jackson žije v domě kde bydlí celkem čtyři rodiny. Místnosti nejsou od sebe zcela oddělené a tudíž bylo krásně slyšet co se v jednotlivých místnostech odehrává. Hlavně rána byla pestrá!!! Jak se jednotliví nájemníci probouzeli začali si pouštět zprávy, muziku a tím budit jeden druhého….i nás . První ráno jsme se zahrabávali do spacáků, ale potom jsme si zvykli a nakonec se nám poslední ráno stýskalo, když výjimečně nezahráli oblíbenou píseň Permanent ;-) Hned druhý den po příjezdu jsme začali pracovat na 100%. Měli jsme domluvenou schůzku s paní Molly z Women´s Association. W.A. zprostředkovává komunikaci mezi námi a dětmi ve vesnicích Chipembele a Namakube. Setkání s Molly bylo milé. Probírali jsme naši roční spolupráci a plány do budoucna. Vzhledem ke složitému transportu do vesnic a časovému omezení, jsme se domluvili, že my připravíme na druhý den podklady a dárečky pro děti a Molly děti nafotí a udělá s nimi nové obrázky a dopisy. Potom jsem Molly půjčila digitální foťák a vysvětlila jak s ním zacházet. Po půl hodině to pochopila a my jsme se mohli rozloučit. Při zpáteční cestě jsme sháněli barvy na obrázky. Letos jsme se rozhodli pro vás připravit otisky rukou Vašich dětí. Vůbec jsme netušili jaký bude problém sehnat v Monze barvy jako jsou tempery nebo vodovky!!! Nakonec jsme s trochou fantazie použili prášek na barvení a leštění podlah a smíchali ho s voskem. Výsledek nebyl špatný a tak jsme to použili. Nechte se překvapit ;-) Večer jsme opět pokračovali v balení dárečku pro děti k Vánocům a přípravě podkladů pro W.A. V sobotu jsme byli spolu s paní učitelkou pozváni na svatbu. Před obřadem jsme se ještě setkali s Molly abychom jí předali dárky pro děti a peníze na zaplacení školného. Potom jsme šli společně s paní učitelkou na mši a svatební hostinu. Když jsme se vrátili domů pokračovali jsme s přípravami na další dny. V neděli jsme se vydali na návštěvu do Kaumby, kde máme od minulého roku ve sponzorství celkem 21 dětí. Vzhledem k tomu, že Kaumba je asi 20km vzdálená od Monze, nemohly se děti zúčastnit naší vánoční besídky. Aby nebyly ochuzeny o dárečky, přivezli jsme všem dárky a něco na zub přímo do Kaumby. Z vašich příspěvků na Vánoce jsme jim pořídili: kalkulačku, sešit A4 s pevnými deskami, dvě tužky, ořezávátko a k tomu různé sladkosti. Nejdříve jsem udělala s každým studentem krátký rozhovor a Tomáš s nimi udělal nové fotky a obrázky. Potom se Vám děti snažily napsat krátký dopis, ale někteří s tím pořádně zápasily. Vůbec nevěděly, co mají psát. S pomocí paní učitelky a jejího syna se jim přeci jen podařilo něco napsat. Věříme, že Vás to potěší. Na závěr jsme dětem předali dárky a sladkosti. Myslím, že není třeba dodávat, že děti měly z dárečků velkou radost. Předali jsme také fotbalové míče pro Goldena a Comforta. Po rozbalení jsme jim pomohli
míče nafouknout a ukázali jak používat pumpičku. Myslím, že teď bude mít Kaumba nejlepší fotbalovej team v širokém okolí ;-). Po skončení setkání s studenty jsme se sešli s panem ředitelem. Zaplatili jsme školné na rok 2011 a diskutovali o studiu dětí a plánech školy. Pan ředitel nás informoval, že školné se bude zvyšovat řádově o 100-200kč. O jednotlivých částkách Vás budeme informovat. Zároveň nás upozornil, že děti v sedmé třídě skládají zkoušky, za které se platí okolo 200kč. Budeme nechávat na sponzorovi, zda se rozhodne tuto zkoušku financovat. Přestože školství je v Zambii teoreticky bezplatné, každé dítě platí školné. Toto školné je použito na pomůcky pro děti a na rozvoj školy (elektrifikaci a údržbu). Velmi nás potěšilo, že okolí školy v Kaumbě bylo čisté a na zdech byly namalovány obrázky upozorňující na sociální problémy a informující o zdravém jídle, jak udržovat čistotu a hygienu apod…. Při zpáteční cestě jsme se stavili na klinice v Kaumbě. Před odjezdem do Zambie jsme uspořádali sbírku starých auto-lékárniček. Podařilo se nám nasbírat kolem 10kg obvazů, náplastí, polštářků a nůžek, které jsme do Zambie převezli a předali na klinice v Kaumbě. Tuto kliniku jsme již v roce 2006 podpořili solárním panelem, který se bohužel minulý rok poškodil a nyní je klinika opět bez elektriky. Dále jsme pokračovali do vesničky, kde žije komunita postižených lidí. Jako zdroj obživy pletou košíky. Rozhodli jsme se tuto komunitu podpořit a nakoupili jsme pár košíků, které si budete moci zakoupit na našem 3. charitativním večírku. Zpátky jsme přijeli k večeru. Zašli jsme si na nchimu (kukuřičnou kaši) do místní restaurace a večer opět pokračovali v naší práci. Zálohovali jsme fotky dětí a připravovali další balíčky na vánoční besídku. Po chvíli vypnuli proud a tak jsme pokračovali při svíčce. Během doby dešťů dochází k výpadkům proudu velmi často. Téměř každé ráno a někdy i večer nebyla elektřina, což nám práci velmi komplikovalo. V pondělí jsme svolali děti z Monze do kostela United Church of Zambia (Spojená církev Zambie-UCZ). Pracovali jsme od 10h do 17h a na registraci přišlo 35 dětí. Vzhledem k tomu, že paní učitelka patří do církve UCZ má částečnou podporu ze strany kněze a celé komunity. Koncem minulého roku, když paní učitelka ztratila místnost pro svojí školku, kněz UCZ jí nabídl pronájem dvou místností ve svém kostele. Tyto místnosti by měly v budoucnu sloužit jako kanceláře. V jedné místnosti má paní učitelka židličky s tabulí a ve druhé má dvě matrace, na které si mohou jít děti odpočinout pokud jsou unavené. Prostor pro školku má paní učitelka velmi pěkně zařízený jen je škoda, že je opět pouze dočasný. Jakmile se kostel dostaví, bude se muset paní učitelka poohlédnout po nové místnosti. Věříme, že se nám brzy podaří problém s místností pro školku vyřešit tak, aby paní učitelka nemusela platit vysoké nájemné, které teď činní 250tis. Kwacha/měsíc. Je to dost vysoká částka, která by se dala využít jinak. Minulý rok jsme se s paní učitelkou domluvili, že si do své školky přibere také cizí děti, které nebudou sirotci, a které za školku budou platit 50tis. Kwacha/term. Získává tak aspoň část peněz na pokrytí nákladů na nájem a plat učitelky. Paní učitelce s výukou pomáhá Prisca, dívka, která je v našem sponzorství, ale už dostudovala a pokračuje ve studiu dálkově. Výukou dětí si přivydělává na studium, které je velmi drahé. V úterý a ve středu měli v kostele UCZ program, a tak jsme museli pokračovat s registrací dětí u paní učitelky doma. Každý den od 9h do 16h probíhalo interview s dětmi a focení. Na večer jsme běhali po městě a dokupovali věci na vánoční besídku. Večer jsme balili dárky a připravovali se na
další den. Aby bylo nějaké zpestření chytl mě v úterý večer zub. Jelikož v Monze nebyl žádný zubař, kterému bych mohla důvěřovat a protože jsem neměla čas jet k zubaři do Lusaky, tlumila jsem bolest po zbytek dní Brufenama. Ve čtvrtek jsme pořádali vánoční besídku. Ráno jsme šli s Tomem a Seinem dokoupit zbytek dárků, ceny na soutěže a vánoční výzdobu do kostela. S vánoční besídkou nám přijela pomoct Tomova kamarádka Terezka, která je z Čech a která byla v tu dobu blízko Monze. Kolem poledne jsme se všichni sešli v kostele a začaly přípravy. Ženy, jejichž děti jsou ve sponzorství se postaraly o nákup a přípravu jídla. Paní učitelka zajistila muziku a mikrofony. Já, Tom a Terka jsme připravili výzdobu. Později nám přišlo s výzdobou pomoc pár dalších dětí, které nafukovali balónky. Ve 14h jsme skončili s přípravami a začali jsme s registrací dětí. Díky finanční podpoře malých dárců a několika hmotných dárků od sponzorů jsme mohli dát dárečky všem dětem i těm, na které sponzoři nepřispěli. Vzhledem k tomu, že ve sponzorství jsou děti od 3-20ti let, rozhodli jsme se děti rozdělit do 4 skupin podle věku a podle třídy. Každé skupině jsme nakoupili dárečky podle toho co jsem si mysleli že je potěší. Abychom rozdávání dárků urychlili a měli přehled o tom komu jsme dárky dali, označili jsme si každou skupinu barevnou bavlnkou. Při vstupu jsme každé dítě v našem sponzorství zaregistrovali a dali mu barevnou bavlnku na ruku podle toho do jaké skupiny patřilo. První skupina (děti ve školce-do 6-ti let): pískající balónek, tužky, pastelky velké, ořezávátko, sešit, tričko nebo kalhoty Druhá skupina (děti na prvním stupni základní školy ve věku 6-12let): pískající balónek, tužky, pastelky malé, ořezávátko, sešit A5 s pevnými deskami, tričko nebo kalhoty Třetí skupina (děti na druhém stupni základní školy ve věku 12-16let): sešit A4 s pevnými deskami, tužky, ořezávátko, tričko a ponožky Čtvrtá skupina (děti na středních školách a starší 18-ti let): Kalkulačka nebo Chitenge (zambijská tradiční látka pro dívky), tužky, ořezávátko, sešit A4 s pevnými deskami Po registraci jsme do kostela pustili také rodiče a opatrovníky dětí z adopce. Všude okolo byla spousta malých dětí, které si nenechaly tuto událost ujít a tak jsme je nakonec také pozvali do kostela aby se mohly zúčastnit naší oslavy. Na začátku jsem děti i rodiče přivítala a zdůraznila některá pravidla našeho sponzorství. Paní učitelka vše překládala do jazyka Tonga. Po úvodu jsme se všichni společně pomodlili a začali program. Nejdříve jsem hráli hru na orla, při které děti běhaly a orel je chytal. Tato hra se dětem velmi líbila. Nejen že si zaběhaly, ale také si zároveň zopakovaly barvy. Potom jsme děti rozdělili do 4 týmů a děti soutěžily v týmech. První soutěž byla slalom s vajíčkem na lžičce. Ze začátku jsme dětem řekli, že vajíčko není uvařené a proto musejí být velmi opatrný aby jim neupadlo. Nicméně jsme pro jistotu vajíčka uvařili a ve finále tím ušetřili nejmíň jedno plato vajíček. ☺
Dále děti soutěžily v týmech o nejlepší taneční, hudební nebo poetické představení. Každý tým si vybral jednu z disciplín a měl 10-15min. aby si nacvičil vystoupení. Potom jsme poprosili rodiče aby byli sudí a pozorně pozorovali, který tým bude nejlepší. Děti tancovaly, zpívaly a hrály na bubny. Bylo se na co koukat. Rodiče vyhodnocení brali jako poctu a byli rádi, že se mohli zapojit. Vyhrál tým, který předvedl tradiční tance s bubny. Další soutěže byly pro jednotlivce-dobrovolníky. Soutěžilo se o nejlepší básničku, nejlepší tanec a o nejlepší písničku. Po skončení soutěží jsme měli půl hodiny na večeři. K večeři jsme měli kuře s rýží a s zeleninou, limonádu a sušenky. Z výrazu v tvářích bylo jasné, že dětem velmi chutnalo! Po večeři jsme rozdávali dárky. Děti si stouply do čtyř řad podle barevné skupiny a já, Tom a Sein jsme rozdávali dárky. Jakmile jsme jim dali dárek sundali jsme jim barevnou bavlnku. Tím jsme zabránili tomu, aby si dítě pro dárek přišlo podruhé jako tomu bylo minulý rok. Nicméně africké děti jsou velmi vynalézavé a po chvíli se nám v řadách začaly objevovat opět ty samé děti s bavlnkou na ruce. Velmi rychle zjistily, že balónky použité na výzdobu kostela jsou přivázány bavlnkou, kterou jsme používali při registraci dětí a tak si je z balónků sundaly a navázaly na ruce. Ještě, že jsme prozíravě balónky vázali světle modrou barvou, kterou jsme vybrali pro děti starší 18ti let! Jakmile k nám přišlo malé dítě s světle modrou bavlnkou hned jsme mu jí sundali a poslali zpět bez dárku a ještě ho upozornili ať příště nepodvádí! S vykulenýma očima na nás smutně a nechápavě koukaly… Pár dětí to ještě zkusilo, než zjistily, že tudy cesta nevede! Byla to velmi dobrá metoda. I paní učitelka si ji chválila. Vánoční besídka skončila až za tmy a my jsme se totálně unavený vrátili kolem 19h domů. Byla jsem šťastná, že jsem to díky brufenům ustála a že to nejnáročnější máme za sebou. V pátek ráno jsme sepsali děti, které dorazily na interview a mladší syn paní učitelky Sien šel za tyto děti zaplatit školné. My jsme zatím evidovali zbytek dětí, které se na interview dostavily později. Odpoledne jsme se vydali navštívit rodinu Katanya. Cestou jsme pro ně nakoupili základní potraviny a pár drobností. Tato rodina, jak už jsme se několikrát zmiňovali žije ve velmi bídných podmínkách a maminka dětí, která má již pokročilé stádium HIV není schopná se o děti starat. Děti jsou tak odkázány na dary od lidí a na to co jim ulice přinese…. Doma jsme zastihli maminku, Givnes, Eugena a starší sestru. Děti zářily radostí, když jsme se objevili ve dveřích. Popovídali jsme si s dětmi a děti nakreslily obrázky. Potom jsme jim předali dopisy od sponzorů a dárky. Givnes měla velkou radost z korálků a Eugen z omalovánek. Přála bych Vám vidět jak jejich oči zářili radostí! Uvědomovala jsem si jak je velmi důležité na tuto rodinu nezapomínat. I když víme, že naše pomoc je jak kapka v moři, která se za chvíli ztratí! Nakonec jsem vzala nejstarší sestru k paní učitelce a dala jí teplou bundu, kterou jsme dostali od jednoho sponzora a dvě chitengy jednu pro ni a jednu pro maminku. Chtěli jsme se také zastavit za Simasikem, který je od narození nakažený virem HIV a na interview se nemohl dostavit vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, ale cesty byly po deštích tak zničené, že jsme se rozhodli zůstat v Monze. V sobotu jsme s paní učitelkou domluvili poslední detaily ohledně adopce, rozloučili se a kolem poledního jsme s Tomem vyrazili zpátky do Lusaky. Chtěla jsem ještě stihnout nějakého zubaře, protože po 5-ti dnech na brufenech a s pusou jako tenisák jsem se již nemohla dočkat. Do Lusaky jsme dorazili kolem 16h a s pomocí mladšího syna paní učitelky Saina jsme sháněli zubaře. Marně. Nezbylo nic jiného než si nakoupit antibiotika a další brufeny. Ještě že už jsme jeli domů. V Neděli ráno jsme nakoupili pár drobností, naposledy nadechli vzduchu provoněného smaženými fritáz a nastoupili do letadla, které nás poslalo zpět do chladivé Evropy.
