SMUTEK KRÁLOVNY KAPITOLA PRVNÍ: VRAŽDA NA LETIŠTI

OLDŘICH BRONEC

POTĚŠENÍ ZLOČINU 04 SMUTEK KRÁLOVNY

OLDŘICH BRONEC

SMUTEK KRÁLOVNY K APITOLA PRVNÍ : V RAŽDA NA LETIŠTI Abych řekl pravdu, neměl jsem důvod nosit nos moc nahoru. Leccos se mi v nedávné době vydařilo, to je sice pravda, je to však historie. Úspěchy a radost - to je vždy jen historie. Současnost – to je nejistota a trápení. Žiju ve světě stereotypu a všeobecné otrávenosti. Pozoruji, a ne sám, stále pochmurnější, chladnější a temnější rána, zmrzlou jinovatku na skle svého auta, nepřívětivou a nevyspalou masu, srážející se s železnou pravidelností na své ranní cestě do práce. Protloukám se, a ne sám, zrychlujícím tempem předvánočního šílenství - toho šílenství, které se zcela vymklo původním úmyslům katolické církve, možnostem mé vlastní peněženky a ochotě vystát si vánoční štěstí v nekonečných frontách. Valí se to všechno, jako by nikdy nemělo být jinak. Básník by řekl: „Je doba, kdy líné slunce pozdě vstává a zčerstva brzo jde spát.“ Je to doba, kdy se lehké nátury obrací k alkoholu, tvrdé nátury nadávají na všechny, na všechno a všem, a z nenapravitelných positivistů se stávají nebezpeční blázni. Je závěr měsíce listopad. Moje vlastní otrávenost zcela odpovídala tomuto ročnímu období. Především se mi nedařilo v práci. Jak Karel1 sliboval, Stoklasa2 se mne opravdu začal bát. Vedlo to k tomu, že jsme si byli stále cizejší. Žijeme v zemi, kde strach vede k odcizení. Jsou jiné země, třeba Rusko, kde strach vede k respektu, u nás to tak nefunguje. My od problémů utíkáme, nestavíme se jim čelem. Výhodu to ale mělo - nechával mne na pokoji. Přiznám se, že jsem si toho, jako každý jiný zaměstnanec a navíc vědecký pracovník či spisovatel, velmi cenil. Stránky mé nové historické biografie v atmosféře všeobecného vzduchoprázdna, odcizení a nečinnosti narůstaly obdivuhodnou rychlostí. Mohl jsem se soustředit. Byl čas na tvůrčí fantazii a nikdo mi nečučel do počítače, co tam právě provádím. Mohl jsem žít cizí životy, když už ten můj nestál za nic. A také jsem mohl chodit pozdě domů. I to odpovídalo ročnímu období. V listopadu se domů chodí pozdě zcela běžně a rodina to toleruje. Velké pracovní

1 2

Major Karel Martinovský, šéf pražské kriminálky vystupující v předchozích příbězích. Můj ředitel ve Státním památkovém ústavu

STRANA 1

OLDŘICH BRONEC


vytížení je dostačující alibi. V létě vás stále hledají, potřebují, v zimě nejste potřeba, anebo jste na obtíž. Psal jsem přes den i po večerech novou biografii o Václavovi IV, nevydařeném synovi Karla IV. Ta předchozí o Karlovi právě vyšla tiskem a kupodivu šla i na odbyt. Václav IV je zajímavá postava české historie. Výrazná a tragická zároveň. Nevíme, jestli to byl právě on, kdo dovedl Čechy svou laxností a prchlivostí na pokraj husitských válek, nebo jestli to náhodou nebyl Zikmund, povedený bratříček, který příliš tlačil na pilu a na rozdíl od Václava vlastně nikdy nebyl v Čechách doma. Čechům Zikmund nerozuměl a ani nechtěl rozumět. Chtěl je ovládat a to bylo poslední, co Češi v té době potřebovali. Chtěli svobodu a té se jim dostávalo více s nečinným a prchlivým Václavem. Jak příhodná inspirace i pro jiná století. Rád bych Vám teď sice o králi Václavovi vyprávěl, ale je mi jasné, že čekáte jiný příběh. Je to škoda. Příběh o Václavovi a jeho době je příběhem o nás a době dnešní. I krve je tam dost. Ale nechcete, tak nechcete. O historii tedy jindy, až na ní budete mít náladu. Takže zpátky ke Stoklasovi. Ignoroval mne, ředitel, byl jsem doslova vymazán z personálního stavu památkového ústavu. Nikdo mi nevolal, nikdo mi nedával žádné významné úkoly. Hrabal jsem se stále v tom, co jsem měl na stole již dlouhou dobu před tím. Byly to úřední evergreeny: odvolání k odvoláním, stanoviska ke stanoviskům, táhlé soudy s nejasným výsledkem. Stinná stránka naší státní památkové péče. Skutečné historie je v ní poskromnu, zato současného bahna a nicoty víc než dost. No a doma – tam mne měli pro změnu za detektiva samouka. Žádné vraždy, žádné ukradené rubíny u vánoční tabule. Hledal jsem ztracené klíče a adresy příbuzných, o kterých jsem dřív v životě neslyšel. Hledal jsem účtenky k nefunkční technice čínské výroby, zakoupené za dostupnou cenu kdysi kdesi dávno, ale bezpochyby ještě v záruce (nebude to ani rok). „Jsi přeci úspěšný detektiv, takže to bude pro tebe hračka“. Chtěl jsem klid, nepřál jsem si konflikty, a tak jsem na tu potupnou hru přistoupil. Když jsem ten detektiv, tak nejlépe vím kde co je, kde kdo je a kdo to byl. Čas od času jsem uplatnil sledovačské umění prvorepublikových soukromých detektivů, Klubíčka například, tj. jejich specifické odrůdy, které se říká „stín“. To jsem po večerech z pověření rodiny z křoví sledoval, jestli se naše nezletilá dcera opravdu šla učit ke kamarádce, či to byla jen výmluva, jak vypadnout z domova na rande či na návštěvu nějakého drogového doupěte. A to víte, těch doupat bylo v naší matičce měst stále víc a víc - s každým dnem jak dcera dospívala a tržní hospodářství se rozkládalo – stále víc, stejně jako drogových dealerů a úchylných spoluobčanů. A také nezkušených chlapců, kteří si jen

STRANA 2

OLDŘICH BRONEC


potřebovali (s mojí důvěřivou dcerou pochopitelně) vyzkoušet či natrénovat to, co znají v obecné rovině z internetu. Já si kvůli tomu natrhl košili a musel jsem doma vysvětlovat, proč si neumím dát pozor. Synáček se uchechtával. Ten mi také může. A košili mohu vyhodit. Podezřívám ho, že dal sestřičce avízo, aby podryl moji rodinnou autoritu. Proto jsem s nadšením a nadějí uvítal telefon od Václava3, který mne přesvědčivě zval na nepravidelnou sešlost amatérských detektivů do svého paláce na Malé Straně. „Mám pro vás skvělou příležitost, jak osvědčit pronikavost ducha a instinkt detektiva. Je to vražda, Honzo, jako udělaná pro nás, vlastně pro tebe“ neskrýval své laické nadšení i kolegiální pokoru. „Přišel s tím Karel, a já mu slíbil, že ani tentokrát nedáme žádnou šanci těm jeho kliftonům, že je trumfneme - rychlostí, nečekanou zápletkou, nevídaným řešením. Prostě jim dáme zase jednou za vyučenou, jako několikrát před tím.“ Byl jsem rychle v euforii, což se dalo čekat po tak dlouhém půstu: „Snad jsi proboha někoho nezabil sám, jen proto, abychom se nenudili. Bylo by ti to podobné. Šlechtici mívají takové zvrhlé nápady. Znám to z historie. Alžběta Báthoryová například …“. „Nech historii historií, Honzo, a přijď dnes večer. Vem si s sebou dobrou náladu a čistou mysl. Bude to zábava. Teď musím zavolat i ostatním, určitě se nudit nebudeme. Připravím grog, máš ho přeci rád?“ Zavolal jsem tedy domů a myslím si, že lehké zklamání mých blízkých bylo jen hrané. Ve skutečnosti byli všichni rádi, že se mne zbavili. Byl jsem pro ně zátěží. Moje hodnota v rodině v této fázi jejího životního cyklu spočívala hlavně v tom, že jsem svou nepřítomností zjednodušoval jejich vlastní život. Můj plat určitě důvodem k tomu, aby si mne vážili nebo alespoň nadále trpěli, nebyl. „Dnes, Honzo, bohužel nemohu, zítra máme čtvrtletní písemky a já nemám všechno ještě po kupě. Však mi všechno řekneš, až se vrátíš,“ bylo vyjádření mé zákonité manželky. „Jistě miláčku, mějte se večer dobře. Jíst doma nebudu. A nenechávejte klíče v zámku, ať se v noci dostanu domů,“ byla moje stejně láskou procítěná odpověď. „Nazdar Tomáši, jak jde život?“ navázal jsem krátce na to přátelský rozhovor se služebnictvem ve vchodové hale Beranova paláce. Bylo to někdy kolem sedmi hodin večer. Byl pozdní listopad, ale normální 3

Hrabě Václav Beran, můj dlouholetý kamarád a strůjce myšlenky amatérských detektivů

STRANA 3

OLDŘICH BRONEC


listopad, proto se teplota pohybovala někde kolem pěti stupňů, mrholilo a už byla tma. „Děkuji, pane Klas, daří se mi dobře, i když vím, že to neslyšíte rád.“ „To je pravda, hochu. Když se daří druhým, je to špatná zpráva pro mne. Neštěstí druhých - moje radost. Přesně ve stylu obchodního sloganu umístěném na jednom fekálním voze na východ od Prahy: Vaše ho… – naše radost. Neštěstí druhých nás prostě obohacuje, proto o něm tak rádi a zcela nezúčastněně hovoříme.“ „Myslím si, že jste dnes poslední. Už přišli Vrbovi, Semerádovi, paní Hellerová, pan doktor Stach i pan major. Čekají jen na vás.“ „Jen ať čekají. Co je takové čekání současníka proti běhu historie? Ostatně král přichází také vždy jako poslední. Podtrhuje tak svůj majestát. Zapamatuj si to. Jednoduchý trik, ale účinný, po staletí účinný. Když to zavedeš v práci a nevyhodí tě za to, poroste tvoje prestiž.“ „Dáte si kávu, čaj, nebo něco ostřejšího?“ „Dám si grog, hochu. Venku je sychravo, potřebuji se zahřát. Co dělá Katka? Chodíte ještě spolu?“ „Všechno, jak má být.“ „Brát se nebudete?“ „Ne to ne, to tedy určitě ne!“ „Jen nikdy neříkej ne, chlapče. Paní Semerádová myslím před časem trefně poznamenala, že my chlapi o tom nerozhodujeme. Takže čekej, brzy se dočkáš. Na světě jsi do páru, vždy ta méně důležitá polovička. Tvojí úlohou bude pořídit prstýnky a říct ano. Pak pro tebe vyplynou další úkoly, ale tím tě nyní nebudu strašit. Ale určitě to nejsi ty, kdo o tom rozhoduje, věř mi, chlapče.“ „Raději vám jdu udělat ten grog.“ „Běž, chlapče, běž. Když jsem byl v tvém věku, také jsem neposlouchal moudrost vyzrálých, a kam jsem to dotáhl.“ Moudrost vyzrálých však vyprchala bez povšimnutí na zpustlé chodbě Beranova paláce. Tomáš včas zahnul směrem k palácové kuchyni, kde se podle mé romantické představy davy sloužících rvali o příležitost, kdo připraví pro nově příchozího šlechtice vytoužený grog. Pro natvrdlé – tím šlechticem jsem myslel sebe, tedy v atmosféře reálného šlechtického domu. V knihovně již čekali všichni podle seznamu. Byli rozloženi kolem krbu v družném hovoru. Neviděli jsme se něco přes měsíc či dva, takže bylo o čem hlučně povídat.

STRANA 4

OLDŘICH BRONEC


„Tak už je tady, ta naše památková princezna. Předpokládám, že ses někde zapomněl nad životopisem pánů z Rožmberka. Nebo jsi zase někomu závistivě zmařil jeho sny o přestavbě mlýna na čtyřhvězdičkový hotel?“ provokoval jako vždy Semerád. Narážel na kauzu, která byla silně medializována asi před měsícem. Byl jsem její ústřední postavou – tedy alespoň v novinách. Stoklasa se raději někam zdekoval. Na příkaz, abych to investorovi zatrhl, skromně pozapomněl. Má k tomu glejt, je ředitel a politický pletichář. Já ředitel nejsem, proto vystupuju v nepříjemných kauzách v mediích a každý mne má za to rád. „To i to, Františku,“ kontroval jsem nicméně, myslím, že pohotově. „Studoval jsem právě v archivu upřímné doznání středověkých pisálků, tvých stavovských předchůdců. Doznání o svých špatnostech udělali dobrovolně na mučidlech a pak byli svědomitou inkvizicí upáleni i se svými bulvárními spisky pro výstrahu všem těm, co touží po senzacích a jiných zvrhlých nechutnostech. Hranice na náměstí pro novinářskou chamraď by se měly zase obnovit. Tím jsem si jist. Byl to společensky prospěšný institut. Udal bych tě a ještě bych dostal polovinu tvého majetku. Máš přeci majetek? Jsi novinář, takže tě za ty fámy, pomluvy a zvrhlosti dobře platí. Jedna strana za to, abys pomlouval, a ta druhá, abys tak nečinil. Bereš dvakrát. Čím více zničených lidských osudů – tím bohatší. Škoda, že to už není možné, myslím to udání, takhle nikdy nezbohatnu. Civilizace se prostě rozpadá. Měl bych tipy i na tvé kolegy – za tu nechutnou kampaň kolem toho hotelu.“ „Ty bys mne opravdu hnal na popraviště, Honzo, z chamtivosti?“ „Hnal, Františku, hnal a - na hranici! To je tam, co to pálí, a ne tam, co tam jen fouká. Tebe určitě. Přišli bychom se dívat s celou rodinou. Večer bychom pak zašli oslavovat to zbohatnutí ke Kubovi. Rozšoupl bych se a dal bych si biftek s fazolkami, pěkně krvavý.“ „Pánové, pánové, tedy dámy a pánové,“ přerušil naše rozpustilé hrátky ve vší vážnosti a také s vrozenou teatrálností Vašek. „Sliboval jsem vám nový případ, takže se pohodlně usaďte do křesel a poslouchejte. S velmi zajímavým případem přišel Karel. Karle, máš slovo. Jsme jedno velké ucho.“ Jistě sami pozorujete, že mému drahému šlechtickému kamarádovi chybí tribuna. Ve sklepeních našeho seriózního ústavu určitě nějaká taková stojí - z dob planého řečnění, připravená na navazující dobu planého řečnění. Dám mu ji k narozeninám. Nemám rád formalismus, to kreativní typy nemají, ale u Vaška mi nic jiného nezbývá, než to tolerovat či ignorovat, což je ostatně totéž. Holt to je kamarád a kamarádovi na zuby nehleď.

STRANA 5

OLDŘICH BRONEC


„Tak jo, pustím se do toho,“ začal Karel, také jeden tribunový typ. „Asi před třemi týdny nám zabili jednoho Angličana. Zabili ho na letišti, v hangáru. Ležel pod Cessnou v kaluži krve celou noc. Zabili ho nějakou železnou tyčí silnou ranou do hlavy. Z té hlavy mu zůstala jen polovina. Ona je velká škoda, že jsem fotografie zavražděného nechal v kanceláři na nástěnce, určitě byste se pobavili. Velmi pěkný pohled. Alespoň byste poznali i druhou stranu naší romantické práce.“ Věřím, že si všichni živě představovali tu zkrvavenou železnou tyč, rezatou, pokroucenou, a vyhasínající život ubohého cizince na betonové ploše hangáru tam někde na odvrácené straně letiště, …vlastně ani neřekl jakého letiště, ale to se ještě dozvíme. Určitě byli i tací, kdo jasně viděli prchajícího zloducha v oparu padající mlhy sychravého podvečera. „Ale zpět k Angličanovi. Žil v Praze cca dva roky. Stal se ředitelem britské firmy, která tu má tak patnáct let svou pobočku. Stejně jako v řadě jiných zemí. Je to globální poradenská společnost, asi ji dobře znáte, jmenuje se Gordon, Gordon Brown, pro přátele Gordon. Firmu léta řídili Češi a tak vcelku prosperovala a rozrůstala se. Tohohle Angličana vyhrabali někde na anglickém venkově. Měl za úkol firmu transformovat a více sblížit se svou anglickou matkou, sjednocení databází a tak. Nastoupil jako superman a vedl to poměrně rychle od devíti k pěti. Měl nicméně britský pas a tak měl za kanálem důvěru. Prosperita českého vedení byla anglickým vlastníkům podezřelá – podle hesla: Raději s Angličanem k bankrotu, než s Čechem k prosperitě.“ Tedy teď musím udělat důležitou poznámku, abyste si nemysleli, že jsem také takový šovinista. Karel se nikdy netajil tím, že přistěhovalce nemá rád. Z východu či ze západu, pro něho to vycházelo nastejno. Byli to vetřelci, zloději a potenciální kriminálníci. Vycházel z úvahy, že veškerá emigrace má výhradně ekonomické příčiny. V žádnou povznášející ideologii svobody lidí či kapitálu nevěřil. Demokracie, spravedlnost, to byla pro něho prázdná slova, ta z domova zatím nikdy slušného pracovitého občana nevyhnala. To byl jeho názor. Vidina nakradeného bohatství anebo útěk před spravedlností, to byla emigrace tak, jak ji chápal on. No zřejmě k tomu měl své důvody. Já stále ještě patřím k idealistům, ale jsem s tímto údělem, spolu s několika dalšími neinformovanými, poněkud osamocený. Proto se také realizuji v době raného středověku: Otto, Karel, Václav, Zikmund a tak. Procesům té doby rozumím dobře, procesům dneška už méně. A snad proto jsem humanistou. V naší době mají všichni stejná práva na život a štěstí,

STRANA 6

OLDŘICH BRONEC


Čech nebo Angličan. Jenže Karel by dodal - Angličan nebo Afgánec, je to prostě zapšklý provokatér a nebetyčný pesimista. Takže jasný? Já takové názory nesdílím. Máte-li s tím problém, vyřešte si to s Karlem. „Tady náš Angličan rozvinul život velkého formátu,“ navázal na krátkou odmlku Karel: „jak už to tak bývá, hrál golf, bydlel v luxusním bytě na Vinohradech, koupil si Porsche a pořídil milenku. Náklady své firmy zvýšil svým chováním několikanásobně. Ke svým podřízeným se choval arogantně, a jak už jsem řekl, vedl to od devíti k pěti. Na tom letišti si dělal papíry na pilota, chodil tam pravidelně jednou za týden, pochopitelně v pracovní době, ale to sem nepatří. Oproti našim smrtelníkům s rozbitou hlavou má však jedno privilegium, a sice - že je, vlastně byl, poddaný jejího veličenstva. Takže nám britská ambasáda volá obden, aby se informovala, jak postupujeme, a ujistila, že postupujeme. Je to samozřejmě iniciativní český personál, který se chce zavděčit svým zahraničním chlebodárcům. Pan tajemník Navrátil a jeho milá sekretářka Williams, Barbara Williams, rozená Bára Pařízková, ze Šumperka. Kdyby si alespoň říkala Williamsová, ale ona se do telefonu hlásí Williams. Jako by si říkala o odpověď – ano pane, jistě pane. Rád bych je odpálkoval, jenže u nás opravdu nejsou patrné žádné pokroky. Postupujeme, abych tak řekl, v bludném kruhu stále dokola. Uklidňovat, to uklidňujeme, ale dopředu se nehýbáme. Všechno jsme pečlivě zmapovali a zadokumentovali. Nebudu vás tím obtěžovat. Ostatně jako vždy, informací mnoho, modus vivendi žádný. Angličana neměl nikdo rád, ale nikdo není dostatečně zvrhlý na to, aby to ukončil železnou tyčí. Postavení toho Angličana bylo prý takové, že to ti lidé kolem něho neměli zapotřebí. Dal se totiž při troše trpělivosti podvádět a ignorovat. Výhodou byla jeho fatální neznalost českého jazyka. Překlady byly nepřesné a pro český personál poradenské firmy velmi výhodné. Takže žádní zvrhlíci kolem dokola, žádní zdrogovaní bezdomovci. Pouze pár zatrpklých propuštěnců, kteří nebyli dostatečně po anglicku podlézaví či neslovansky disciplinovaní. O kolaborantech nemluvím. V tomto ohledu se nijak nelišil náš Angličan od jiných super manažerů, kterými nás obdařila Evropská unie.“ „To, aby se sama geneticky očistila,“ doplnil jízlivě Pavel, také věčný eurunespokojenec. Ale ano, jako bych ta slova obou nespokojenců předtím už slyšel, ne jednou, mnohokrát. Trochu jinak, ale smysl byl vždy stejný. Naše historie není jen plná slávy Jana Žižky z Trocnova, je v ní i různorodá a velmi dlouhá doba ohýbání páteře. Ne vždy jsme byli hrdým národem,

STRANA 7

OLDŘICH BRONEC


byly doby, kdy jsme byli druhou ne-li třetí třídou ve své vlastní zemi, v zemi, kde rozhodovali jiní a v jiném jazyce. Pavel byl obětí té poslední vlny ohýbání charakterů, ale nakonec z toho vyklouzl celkem dobře. Osamostatnil se a úspěšně podniká. Jízlivost nespokojence si však zachoval. No a Karel – ten vždy fandil Slávii. Byly doby, kdy byl na ni vcelku hrdý. S atmosférou dneška se jen těžko vyrovnával – dobrá stará struktura. Karel pokračoval a spěl ke svému závěru: „Ani na druhou stranu nebyl náš Angličan ničím výjimečným. Žádné drogy, žádné pedofilní sklony, žádná mafie. Průměrný vesničan, který vyšel do velkého světa. A v něm dostal českou rezatou železnou tyčí přímo do hlavy. Takže, dámy a pánové, to co vám nyní nabízím je mezinárodní případ z atraktivního prostředí letiště a golfových hřišť. Berte nebo nechte být.“ Nejprve bylo ticho, ticho, které bych nazval tichem zádumčivého zažívání. Karel to totiž ukončil příliš rychle a my měli nedojedené italské sušenky ještě na stole. Nakonec se ujal slova kuckaje s plnou pusou Franta Semerád: „Já to tedy beru, šéfe. Paráda!“ „Bereme to všichni,“ převzala iniciativu rozhodně Magda Hellerová. „Je to slibný případ, jak od Agáty. Byl ten Angličan šlechtického původu? Vražda šlechtice, to by bylo! Promiň Vašku, nemyslím to zle. Ale přeci jenom, vražda šlechtice má šmrnc.“ „Ta tyč byla rezatá? Má to nějaký smysl pro vyšetřování?“ zeptala se vážně Jitka Vrbová. Nikdo ji tu jemnou naivitu neupírá. Známe ji léta a budete se divit, máme ji docela rádi. Takže odpověď nedostala a pokračovalo se dál. „Bude také nějaké vyšetřování v Anglii, máme nějakou Anglickou stopu?“ tvářil jsem se pro změnu inteligentně já: „Dost rád bych se do Anglie podíval. Asi mi nebudete věřit, ale já tam ještě nikdy nebyl. Byl jsem ve Skotsku a v Irsku, ale to se nepočítá. To jsou jen kolonie. Mohli bychom se paní královny zeptat, jaký názor si na celou věc udělala ona.“ „Honzíku, tobě necháme na vyšetřování tajné pražské archivy. Přece tě nevezmeme s sebou do našeho výletního autobusu,“ poznamenal Franta. „Ještě bys nám v cizině udělal ostudu.“ „Hranice, opakuj si, Franto, hranice. Pálí to tam. Udání je v konceptu už hotové,“ dodal jsem mu naději.

STRANA 8

OLDŘICH BRONEC


„Anglii má na starosti EuroPol, do toho vás vpustit bohužel nemohu. Ještě o vašich zázracích nic nevědí,“ zchladil naše mezinárodní ambice Karel. „Ale jestli vás mohu tak trochu přizemnit, domníváme se, že se jedná čistě o českou vraždu, s Anglií zřejmě nemá nic společného, jenom oběť.“ „Nepovídej, že se v Anglii nevraždí železnou tyčí, byť zřejmě čerstvě natřenou. Přece je to stejně civilizovaná země, jako je ta naše, nebo ne?“ připomněl se Petr Stach. „Vraždí se železnou tyčí stejně jako jinde na světě, ale nevíme o žádném Anglickém vrahovi v Čechách. S Angličany vycházel náš poškozený kupodivu velmi dobře.“ Magda se ale nedala: „Sousedské spory mezi farmáři, uhynulé prase v maštali na anglickém venkově, to by mohl být motiv k vraždě, ne? Podívejte se na ty vraždy Midsomeru, jak jim to jde krásně od ruky! A to je jen jeden městys. Když to rozšíříte na celou Anglii…“ Svůj názor, samozřejmě, že naprosto zcestný, vyjádřil s profesionálním nadhledem Franta: „Vidím v tom špiónskou historii. Náš Angličan šťoural po nocích pravdu o ruské mafii v Praze a chytil jí železnou tyčí. Když Rus dělá kolem sebe pořádek, tak to dělá pořádně.“ Franta nikdy nezapřel své novinářské řemeslo. Jestli nicméně on chce zaměřit svou pozornost na ruskou mafii, tak to se já raději vrátím k tomu Václavovi IV. Ve volných chvilkách mu připravím nekrolog. „O cizokrajných firmách něco vím. Je to brajgl,“ obrátil směr hovoru Pavel. „To, co by si doma nikdy nedovolili, u nás dělají jak na běžícím pásu. Zákon, nezákon. Nedivil bych se, že okradl jiného Angličana a ten mu to železnou pěstí vrátil.“ Podělil se o své zkušenosti z mezinárodního prostředí a pak dodal: „Nejel tady v něčem, něčem, co zasmrádá? Ty nadnárodní firmy jsou takový agresivní socialistický kapitalismus. Agresivní jsou navenek. Socialistické uvnitř. A kapitalistické pro vybrané manažery, kteří si nepokrytě berou z toho nepřehledného socialistického zmatku po hrstech – zejména v zahraničních filiálkách. Jedou v tom všichni, jdou si navzájem na ruku, a pokud jeden z toho vybočí, tak ji chytí. A Češi, kteří nechápou, že to není pro ně, taky.“ „Asi jel, Pavle, ale my se k tomu nedostaneme. Konfidenty mezi nimi nemáme. Tohle všechno nechám na vás. S vámi budou svědci mluvit otevřeněji než s námi. Oni totiž drží při sobě, Pavlíčku, a ke každému výslechu zvou právní zástupce a zástupce ambasády. Víte, jak vypadá výslech v přítomnosti zástupce ambasády? Tam nemůžete začít ve stylu, tak panáčku povídej, jak jsi to udělal, a případně ho praštit telefonním seznamem do hlavy, aby se rozpomenul. Tam musíte vždy všechny ujišťovat, že vedete vyšetřování objektivně a nezaujatě, že respektujete jejich nedotknutelná práva a že v žádném případě nenaznačujete, že byste si kdy mysleli, že by STRANA 9

OLDŘICH BRONEC


ctihodný cizinec mohl jet v něčem nezákonném. Cizinec je poučen o svém právu nevypovídat, čehož obratem na doporučení všech svých zástupců využije. Pak už se jen usmíváte a všechno raději ukončíte, protože to k ničemu nevede. Navíc, když přitlačíte víc na pilu, cizinec se zdekuje, a vy řešíte netaktnost svého postupu přes Ministerstvo zahraničí. Cizince vám už nikdo zpátky nevydá.“ Byl jsem to já, kdo nakonec převzal praktickou iniciativu: „Fajn. Ať tedy Franta zajde na to letiště, mám pocit, že jsi také dělal pilotní průkaz, nebo ne? A Pavel se vyzná v mezinárodním prostředí, takže zajde do firmy. Magda si promluví s milenkou. No a my s Petrem převezmeme to Porsche a zkusíme, co se dá vytáhnout z něho. Co říkáš, Petře?“ „Porsche zůstane Petrovi, Honzo,“ nato můj přítel Vašek, potvrzující pravdu, že se mi výběr kamarádů nikdy nedařil. „Ty půjdeš hrát golf. Vnikneš do prostředí cizokrajné mafie, tedy té anglické a to hned u pramene.“ „Půjdu, když mi na to půjčíš. Na hodinu golfu tedy určitě nemám. Já jsem státní zaměstnanec, jestli o tom nevíš. A poctivý, tudíž řadový, bez perspektiv a nemajetný.“ „Složíme se na tebe, Honzíku, aby si tolik netratil. Poznáš svět nabobů a určíš, kdo je z nich vrah.“ „No jestli Honzu vypustíme mezi cizokrajnou smetánku, koledujeme si o průšvih. Ne, že by se mezi nimi neuměl chovat, to on umí, jí i příborem, ale pokud ztratí soudnost, a tu určitě ztratí, tak mezi nimi najde těch vrahů hned několik. A jestli to rozšíříme i na podvodníky, tak to abychom přistavili hned celý autobus a možná i dva,“ podpořil mé ego Petr. Svou invektivu na to přidal František: „No musíme prostě Honzovi srozumitelně vysvětlit, že jde o jednoho konkrétního vraha, že ty ostatní má nechat policii či pánu bohu. Snad to pochopí.“ „Franto, pomni - oheň, oheň. Ty fakt nemáš představu, jak to pálí. Tím spíš když se zapaluje těmi vašimi novinami. Nechceš takovou zkoušku nanečisto?“ naznačil jsem svou obrannou strategii. „Dobře, dobře,“ zasáhl Vašek. „Kdo si dá ještě víno a kdo grog? Tomáši, mohl bys doplnit naše zásoby? Myslím, že se panstvu vyprazdňují skleničky.“ Večer jsme povídali a špásovali ještě nějakou tu hodinku. Uvolnil jsem se. Domů jsem se dostal v mírně podroušeném stavu po půlnoci. To už má rozvětvená rodina spala. Tím jsem byl zbaven povinnosti referovat o průběhu večera. Byl čas na rozjímání. Chvíli jsem postál na balkoně a pozoroval noční život našeho sídliště. V sedmém patře se to rozjímá jedna báseň.

STRANA 10

OLDŘICH BRONEC


Přemýšlel jsem o životě a také o tom, jestli by zabíjení železnou tyčí nemohlo být relaxačním sportem. Stoklasa by mohl být první v pořadí. Možná by to odlehčilo moje stresy. O stresech říká moje zasvěcená růžička, že jsou stejně na nic, protože nic nevyřeší a koupit se za ně nic nedá. Nezná tak dobře Stoklasu, jako já. Budu si to muset promyslet. Je to sice drastické řešení, ale velmi, velmi účinné. Vezmu si na to pláštěnku. Když už jsem přišel o košili, abych nepřišel ještě o kalhoty. Zkrvavené se do práce nosit nedají.

K APITOLA DRUHÁ : J AK SE STÁT PILOTEM Podle plánu vyrazil Franta Semerád hned druhý den na letiště. Vzal si sebou termosku a novinářský průkaz. Chtěl se dozvědět, jak se dá pořídit takový letecký „řidičák“ dnes a oč to Angličané mají jednodušší než my, obyčejní občané třetí kategorie. Šlo mu pochopitelně i o atmosféru letiště, ke které se rád po letech vracel. Nasát pach leteckých motorů. Sám získal a následně lehkovážně ztratil pilotní průkaz v podstatě stejné kategorie, o jakou usiloval ten Angličan. Jednomotorová letadla - rodinná turistika a letecká akrobacie. Nepřeberná historie neuvěřitelných historek. Jiný svět. Letiště Točná leží na vršku nad Modřanami, nebo chcete-li na druhé straně Vltavy nad Zbraslaví. Dostanete se tam serpentýnami, umně ukrytými v lese. Lítají tu větroně, ultralighty a jednomotorová letadla. Travnatá dráha, lehce zvlněná, mířící přímo do vesnice na jedné straně a do lesa nad Vltavou na straně druhé. Je pochopitelně v ose jedné z přistávacích drah letiště Ruzyně, ale to je jiné patro vzdušného prostoru. Pokud neporušíte pravidla, tak se s turisty a dychtivými návštěvníky Prahy ve vzduchu nesetkáte. Ani vás nevidí, protože koukají do strany a vy jste pod nimi. Když se přistává na Točné ve směru od Zbraslavi, míří se na Lahovický most, pak se v pravém úhlu překříží Vltava, letí se proti kopci, lehce se koly škrtnou vrcholky přerostlého smrkového lesa a hned se přistává. Když to špatně rozpočtete, skončíte v kopci, v lese, nebo přistanete potupně na druhém konci dráhy, která namísto toho, aby se k vám přibližovala, se od vás odklání, protože má v prvých dvou třetinách tvar lavoru. Nepamatuju, že by tam přistál někdo jen na dvou kolech – vždycky na všech třech, k vzteku instruktora a mechanika, majících obavu o letadlo. Když přistáváte z druhé strany, nepřibližujete se v ose dráhy, protože se musíte vyhnout vesnici a nazlobeným vesničanům, kteří letadla

STRANA 11

OLDŘICH BRONEC


nemají rádi a střílejí po nich vzduchovkou. Letíte proto šikmo a teprve před přistáním to natočíte do osy dráhy tak, jak potřebujete. Zpravidla vám to narovnání ale zkazí vítr, takže přistáváte sice v ose, ale v takové, která nevede k pohodlnému přistání, jako spíše k potupnému karambolu. I zde si s vámi dráha na přistání tak trochu pohraje. Nejprve se k vám přibližuje takovou rychlostí, že to máte snahu raději natáhnout, abyste neurvali podvozek. Když se domníváte, že jste to zvládli, tak vám proti očekávání začne utíkat, protože následuje lavor, o kterém jsme se již zmínili. Na druhé straně dráhy pak čeká nepřívětivý les, křičící do dáli: „nezabrzdíš – rozbiješ si hubu, o letadlu nemluvě.“ I tak je letiště zdrojem velké pohody a příjemného uvolnění. Tomu rozumí jen fanda. Jako každé letiště, je to jiný svět, výchozí a konečný přístav vzduchoplavby, v rámci níž hemžení spoluobčanů na povrchu sledujete tak poněkud z nadhledu – v přímém i v přeneseném slova smyslu. V letadle jsou vám všechny pozemské starosti směšné. Země je zakulacená, oblaka nabízí fantasy tvary k pečlivému studiu, při němž ztratíte kontakt s terénem, i blížící se bouřka století je z letadla úchvatná a nádherná. A v kokpitu vás nikdo neotravuje, protože prozíravě letíte sami, abyste si to mohli vychutnat. Nikdo vám neříká: dávej pozor, zpomal, zastav mi tady, potřebuji si něco koupit, mohl by si na mne počkat. Čas od času si uděláte vývrtku či přemet, máte-li na to odvahu. Čas od času také vynechá motor, ale to patří ke hře, které se říká amatérské létání. Ostatně i bez motoru se dá přistát, to se letadla mění v kluzáky, vy v plachtaře a mechanik v ortodoxního katolíka, modlícího se k pánu bohu, aby na něho něco neprasklo. Prostě šest stupňů volnosti. Historka je pak vhodná k tomu, abyste ji desetkrát otočili v hospodě. Tam postupně nabírá rozměrů, které původně nikdy neměla a ani technicky vzato nemohla mít. Jediným negativem tohoto světa je krátkost letů, tak půl hodiny, víc ne. Zážitky jsou ale natolik intenzivní, že to jako účinná relaxace plně postačuje – tedy pokud na to máte. Zábava to není levná. Ale zpátky k příběhu. Ředitel letiště se jmenoval Vaněk. Takto jednoduše, nevýrazně a ryze česky se jmenovali všichni ředitelé aeroklubových letišť v Čechách. Vaněk, Tomášek, Navrátil, Procházka, Vodička. Nikdy neměli cizokrajná jména nebo jména, která by vám natrvalo utkvěla v paměti. Proč tomu tak je, nevím, ale určitě v tom nějaké logické pravidlo bude. Ten Vaněk čekal na Frantu v restauraci. Dřevěný pavilon restaurace je po straně přistávací dráhy u lesa, hned vedle dřevěného hangáru a

STRANA 12

OLDŘICH BRONEC


malé zděné budovy kanceláří, toalet, sprch a jiných nezbytností malého letiště. Stejný interiér restaurací najdete také v Krušných nebo v Orlických horách. A zkuste si tipnout, jak se ta restaurace jmenuje. Raději nesázejte. Určitě byste to neuhádli. Jmenuje se: „Na letišti.“ No i tady bych hledal souvislost se jménem ředitele. Prostě svět, který se na zemi neodbývá, odbývá se ve vzduchu. „Dáte si něco k jídlu, je čas oběda,“ nastolil přátelskou, teplou, mírně vybízivou atmosféru rozhovoru ředitel. „Zvete?“ „Ne, na to my bohužel nemáme. My jsme jen chudí nadšenci. Snad máte nějaké fondy vy, jako novináři?“ podlézavě sondoval. „Ale máme, máme,“ rezignoval Franta až příliš snadně. Zřejmě něco chtěl. „Zvu vás tedy já. Pustíme redakci žilou. Co tady mají dobrého?“ „Jako všude. Ládíku, hoď nám sem, prosím tě, jídelní lístek. Dáte si nějakou minutku? Nevypadá na to, ale kuchyni má Láďa dobrou, takovou klasickou, českou. “ „Nechcete kuřecí řízek, ten by byl hotov hned,“ ozval se Ládík, který zřejmě řešil obsluhu hostů neformálně, zpoza barového pultu tak na dálku pěti metrů. „S bramborem nebo hranolkami. Za osmdesát.“ Ani se neobtěžoval přijít ke stolu. „Smažák nemáš?“ prodlužoval rozvernou konverzaci ředitel letiště. Byl tu doma, všechny formality stranou. Navíc nepochybně jednal podle naučeného schématu. Tady se dojednávaly pilotní kurzy a podepisovaly smlouvy s nadrženými leteckými amatéry. Zde se připravovaly rodinky na okružní let nad Karlštejn. Pochybuji, že by si tu někdy platil svůj oběd. „Jo, mohlo by být.“ „Tak co si dáte, pane inženýre. Řízek nebo smažák?“ „Dám si ten smažený sýr s hranolkami a majonézou a malé pivo. Dieta musí stranou.“ „Láďo, takže dva smažáky s hranolkami a jedno velké a jedno malé pivo.“ Láďa nejprve natočil pivo, hodil ho hostům na stůl, otřel si ruce do zástěry a pak nechal pult pultem a šel smažit sýr. Mohl si to dovolit, protože v hospodě jiné hosty neměl. Nebyla sezóna, ta byla v sobotu a v neděli, a navíc v létě, určitě ne v listopadu.

STRANA 13

OLDŘICH BRONEC


„Normálně bych na vás vytáhl diktafon, ale neformální rozhovor je určitě příjemnější. Stejně vám budu muset dát to, co napíšu, k autorizaci. Nejsme bulvár. Jinak vám závidím, je tu opravdu nádherně.“ „Nu bývá tu tak i tak. Ale nestěžujeme si. Na létání musíte být fanda. Vydělávat se tím moc nedá. Ovšem, kdo se dá na létání, tomu o peníze nejde. Poznal něco lepšího. Vy si to musíte přeci pamatovat.“ „Létáte často?“ „Já ano, tak třikrát i pětkrát do týdne. Někdy i více, často i několikrát denně, to v létě. Většinou obligátní trasa nad Karlštejn, nebo nějaký zácvik.“ „A normální fanda?“ „To záleží na tom, kolik tomu věnuje času a peněz. Třeba každý týden, častěji však tak jednou za čtrnáct dní nebo za měsíc.“ „Vezmete mne do vzduchu?“ „Mám za hodinku cvičný let, jestli chcete, vezmeme vás s sebou. Předpokládám, že jste Karlštejn už viděl, takže vám nevadí, když poletíme na Příbram. Hoch vyzkouší přistání na betonové dráze. Šikovný kluk, nemusíte se bát. Létal předtím na ultralightu.“ „To si určitě nenechám ujít, děkuji. Máte tady hodně cizinců?“ „Myslíte na toho Angličana, co? No nějací tu jsou. Jsou tu tři Rusové, ale ti létat umí, u nás pouze získávají průkaz, aby mohli létat po Evropě. Pak jeden Němec, a byl tu ten Angličan, Dorren, Howard Dorren, pokud to jméno nekomolím. Byl tu také jeden Řek, ale velmi krátce. Loni tu byl ještě jeden Angličan, ale toho to nebavilo.“ „Toho našeho zřejmě ano. Jezdil sám, nebo ho někdo doprovázel? Přátelil se tady s někým? Scházel se s někým?“ „Občas sem jezdil s takovou šťabajznou. Pokud jsem mohl soudit, brala to jako svou práci, přehnaně intimní vztahy na odiv nedávali. Češka, tedy vlastně Moravanka, někde od Ostravy - podle intonace. Hezká a chytrá holka, ale taková, řekl bych – chladná. Počkal, až přijde na řadu, odlétal si, co měl, a pak spolu nasedli do toho jejich sporťáku a odjeli. Častěji však přijížděl sám.“ „Takže žádní přátelé?“ „Co já vím, tak nikdy. Ale asi rozumíte, že nejsem žádný špicl, který od rána do večera na někom visí a zapisuje všechno, co dotyčný dělá a říká. Mám hodně své práce, takže nemohu vědět o všem, co se tady šustne. Ještě loni párkrát poseděl s tím svým krajanem. Ale toho jsem od té doby, co přestal létat, tady už neviděl.“ „Byl dobrý pilot, pan Dorren?“

STRANA 14

OLDŘICH BRONEC


„Byl na začátku, spíš horší průměr. Ale zřejmě ho to bavilo.“ „Byly s ním problémy?“ „Jakého druhu problémy?“ „Různé scény, rušené lety, problémy s placením, arogantní jednání?“ „No, ani ne. Byl tak trochu nabob, ale na to jsme tady zvyklí. Sem přichází podnikatelé a manažeři a chovají se, jako by sežrali veškerou moudrost. V tomto ohledu nevybočoval z průměru.“ „Prý jste s ním létal vy.“ „Ano, létal. Proč?“ „Povídali jste si. Říkal vám něco zajímavého?“ „Ani ne. Byl ředitelem nějaké firmy v Praze. Měl prý za úkol ji dát do pořádku a moc se mu to prý nedařilo. Zaměstnanci byli velmi nepoddajní. V Praze se mu líbilo, ale stěžoval si na nepřátelskost prostředí. Každý ho prý chtěl jen natáhnout. No nevím, jestli je to pravda. Nechápal, proč nemáme Angličany rádi. V práci prý ztratil o Češích všechny své iluze. Tak nějak si ale říkám, jestli to nebylo naopak.“ „Jak naopak?“ „No jestli ti zaměstnanci neztratili poslední iluze o něm. Mně osobně moc schopně nepřipadal.“ „Měl taky nějaký positivní poznatek o nás? Přece nebyl nenapravitelný negativista.“ „Máme dobré pivo, máme hezké holky a hodně lidí u nás umí Anglicky. Potřebujeme tak dvacet, třicet let, abychom je dohnali. Tady to spíš vypadalo, že by potřeboval tak dvacet třicet let, aby dohnal on nás, ale to jsem vlastně nechtěl říct. Myslím, že nás ani nechtěl poznávat. Jeho svět nebyl tady, jeho svět byl za kanálem.“ „Neučil se česky?“ „Angličan? Ti přeci chtějí, aby všichni mluvili anglicky.“ „Pravda. Však ono jim sklapne, není daleko doba, kdy svět ovládne čínština.“ „Asi ano. Ale nebuďme k nim nespravedliví, oni se takto chovají i Američané, Němci, Francouzi i Rusové. On to je prostě komplex všech těchto velkých národů. Říkal mi kamarád, jak to komicky dopadlo, když jednu továrnu koupili Korejci. To seděli na poradě proti sobě a usmívali se na sebe. Korejci neuměli ani česky ani anglicky a Češi neuměli korejsky. Nikdo přitom nezjistil, proč se jim obchodně dařilo.“ „Možná právě proto, nepletli se lidem do jejich práce.“ „Vidíte, to mne nenapadlo.“

STRANA 15

OLDŘICH BRONEC


„Dobře, beru ho na milost. Máte něco z jeho předešlého života?“ „Dlouho byl prý vojákem. Pochopil jsem z toho, že tím vysvětloval své pedantství a smysl pro pořádek. Podepisovat s ním smlouvu, to tedy byla opravdu slast, kterou bych nikomu nepřál. Stále měl nějaké doplňky, obavy, připomínky, změny. Už jsme ji skoro podepsali a znovu – doplňky, obavy, připomínky.“ „Pokud byl vojákem, tak mohl přičichnout k letadlům v Anglii, nebo jinde. Kde sloužil?“ „Sloužil prý v Anglii a jen krátký čas v Afganistánu. Spíš bych ale tipnul, že byl u vojáků někde v kanceláři.“ „Zpravodajství?“ „No, to nevím. To bych spekuloval. Spíš však zásobování, dodávky, logistika a tak. U armády byli i jiní z jeho rodiny, vojenská rodina. Ale opravdu nevím, zmínil se o tom jen jednou, dvakrát, pak jsme se k tomu nikdy nevraceli. Mně to nezajímá.“ „Takže jste ani vy ani nikdo jiný s ním žádné problémy neměli.“ „Nic mimořádného. Vím, že se extrémně rozčiloval, když nebyl dodržen čas jeho letu. Jednou jsme ten let museli odvolat úplně a to řádil jak pominutý. Že je prý smlouva – smlouva, dohoda o času letu - dohoda a že se to má dodržovat. Požadoval náhradní letadlo, prostě nevěděl, jak to tu chodí. Já se v duchu smál. Tenkrát tak trochu zurážel i naší slovanskou duši. Tonda, to je náš mechanik, ho ale pěkně usadil. Že prý ať si jde dělat ty své pořádky do té své Anglie, že my ho tady nepotřebujeme. A navíc, že prý tam je větší bordel než u nás, tak ať si nejprve udělá pořádek tam a pak teprve poučuje nás a jiné ve světě. Když je prý před časem vyrazili se vší parádou z Indie, neznamená to, že budou nyní dělat haury u nás. On tam, abych to vysvětlil, jezdí dost často, Tonda - do Anglie, a moc veselé historky nevypráví. Jenže on je horká hlava. Řekl bych - tak trochu extrémní vlastenec. Pokud se mne týká, já jsem nad věcí. Letadlo letět nemohlo, muselo na garanční kontrolu, takže i kdyby padaly trakaře, létat se nemohlo. Tondu jsem okřikl, ať si hledí svého a neuráží naše zákazníky. Angličanovi jsem se omluvil a pak jsme se k tomu už nevraceli.“ „Neměli spolu ještě nějaké jiné spory. Jestli je ten Tonda horká hlava, jak říkáte, mohl spory s Angličanem ukončit železnou tyčí v hangáru.“ „Neblbněte. Tonda je hodný kluk, tedy spíš chlap, ono je mu přes čtyřicet. Kus chlapa, něco přes sto dvacet. Ten je horkokrevný jen verbálně. Křikem se nádherně uvolní a pak je v pohodě. Ten by nikdy nikomu neublížil. Právě naopak. Jen jako příklad: Jednou zastavil u

STRANA 16

OLDŘICH BRONEC


nějaké autonehody a pomáhal tam zraněným. Prý jim tím zachránil život. Pomáhal i záchranářům. Kolik jiných by jelo dál, aby se neušpinilo. To je Tonda. Ten ctí život nade vše, byť by se týkal nepřítele. Všechny běsy, pokud vůbec nějaké má, vykřičí na fotbale. Ale já si myslím, že i takovéto slovní útoky bere jako hru.“ „Jak to myslíte?“ „No, on jen vypadá rozčilený, ve skutečnosti to je kliďas, dal bych za to ruku do ohně.“ „Mohu se podívat na místo té vraždy?“ „Jistě, ale nic tam neuvidíte. Hangár, letadla a ticho po pěšině. Stalo se to tady vedle v tom dřevěném hangáru, vzadu pod Cessnou, co patří Vyskočilovi. Znáte Vyskočila? Ten producent.“ „Znám, znám, ale ten s tím zřejmě nemá nic společného, že ano?“ „Ne, chraň pán bůh. Ti dva se tady ani nikdy nesetkali.“ „Třeba se mu otřel o Cessnu a ten mu vrazil jednu železnou tyčí.“ „No to je pěkná blbost.“ „Však si jenom dělám legraci. Půjdeme?“ „Pojďme, hangár je otevřený. Naše letadlo jsme už vytáhli ven a budeme ho zavírat, až ukončíme všechny lety.“ Franta si prostě užíval. Čerstvý vzduch pražské periferie, brumlavý zvuk leteckých motorů, smrad leteckých výfuků a výlet nad vltavské meandry před Zbraslaví. Sedl si i ke kniplu, to když se vraceli z Příbrami. Když potom přesedlal za volant svého Volva, nemohl se smířit s tím, že to blbé auto umí pouze zatáčet doleva a doprava. A jak byl na něj hrdý. To letadlo i při tom brumlání a bez metalízy a všudypřítomné elektroniky toho umělo mnohem víc.

K APITOLA TŘETÍ : G LOBÁLNÍ ŠLENDRIÁN Pan Ing. Růžička, z firmy Gordon Brown, přišel na dohodnutou schůzku o deset minut později. Pavel to neměl rád. Měl rád, když se čas dodržoval na minutu přesně nebo ještě lépe - s předstihem, tak pětiminutovým. Je to slušnost k partnerovi, nenechat ho čekat. V tom jsem měl štěstí, protože se mnou si schůzky nedojednával. Jinými slovy nic neslyšel o půlhodinových až hodinových zpožděních či o zapomenutých nebo opakovaně odkládaných schůzkách akademiků mého ražení. Ukázalo se nicméně, že kromě pozdních příchodů, měl pan inženýr Růžička s Pavlem mnoho společného a to otevřelo stavidla na obou

STRANA 17

OLDŘICH BRONEC


stranách. Typově si byli podobní. Věděl jsem to, proto jsem ho tam poslal. No – nebudu lhát, nevěděl jsem to, ale prostě si oba sedli. „Není klient jako klient, ale s každým se dá nějak dohodnout. Všichni něco očekávají a naší strategií je tato očekávání znát a uspokojit,“ začal poněkud formálně Růžička. „Myslíte peníze?“ šel pro změnu tvrdě na věc Pavel. „Ne to jsem neřekl, i když to taky, ale o tom bych se tady nerad bavil. Spíš jsem měl na mysli účinnou podporu. Jsou to zaměstnanci. A ti mají své nadřízené. Když si budou dobře plnit své úkoly, budou oceňováni a udělají kariéru. Průšvihy dříve nebo později odnesou. Naší úlohou je jim napomáhat k osobnímu úspěchu - dobrou prací, flexibilitou, ochotou, podporou a pochopením. Vždy musíte udělat něco navíc. Nu a k tomu ty peníze…“ „A to ten Angličan nechápal!“ „Nevím, jestli to Howard chápal nebo ne, ale byly s ním ustavičné problémy. Zakázky jsou přeci jen o uskutečněných slibech. Když slíbím a nesplním, vypadávám ze hry. Obchod bez slibu neexistuje. Se sliby však jdu se svou kůží na trh já. To neslíbila firma, ale já. Pokud nesplním, pak je klient naštvaný sice také na firmu, ale především na mne. Nakonec jsem sliboval já. Vysvětlit jde všechno, ale tak jednou, maximálně dvakrát. Pokud nejsem pánem plnění svých slibů, pak působím jak Hurvínek. A to se dělo v naší firmě za Howarda. Sháněj zakázku, jak dovedeš, podporu nečekej, ale až přineseš smlouvu k podpisu, posoudím, jestli máme vůbec o tu zakázku zájem. Líbíš se mi ten den nebo nelíbíš a podle toho podepíšu nebo ne. Máš dostatek práce po takové hře dobře, nemáš - tak sbohem. Tady jsem bůh já. Tisíckrát jsem mu vysvětloval, že to tak nefunguje. Teď mluvím o klientech, ne o zaměstnancích. Když klientovi na začátku vysvětlím, že tohle my neděláme, přijme to jako informaci, když mu to řeknu těsně před podpisem smlouvy, po té, co přesvědčil všechny své nadřízené, pomyslí si, že si z něho dělám srandu. Tak mu to vysvětlím tím, že moje pozice ve firmě není jednoduchá a on to podmíněně pochopí. Když to udělám po druhé, přestane mi zvedat telefony. Howard se oháněl neexistujícími pravidly, piloval schvalovací procedury pyramidy, v níž stál na vrcholu, a náš obchod šel do háje. A zaměstnanci také. Začali jsme propouštět a já si stále více uvědomoval, že síť obchodních přátel, kterou jsem já, ale i druzí vybudovali, přestává existovat, že se menší počet mých telefonátů a emailů, že přestávám pro svůj svět obchodních partnerů existovat. Rozpadají se týmy profesionálů, které jsme leta budovali.

STRANA 18

OLDŘICH BRONEC


I když, on se ten počet e-mailů vlastně nesnižoval. Změnila se pouze jejich struktura. Namísto komunikace s klienty dominuje teď komunikace na téma hlášení a tabulek všeho druhu. Nezajímá nás svět kolem nás, vystačíme si sami. Paradox nadnárodního podnikání: Chceme vaše peníze, o službách za ně se budeme bavit až někdy později, pokud vůbec. Neotravujte. Rozhovor je o výnosu vloženého kapitálu, přičemž se zapomíná na fakt, že takový výnos představuje náklady klienta. A ten zase posuzuje hodnotu toho, co má šanci za své peníze získat. Výsledkem je, že se se svou filosofií výnosu kapitálu míjíte – zpravidla natrvalo. Protože je trh malý, je otázkou času, kdy vypadnete ze hry – také natrvalo.“ „Dovedu si to představit. Já sám jsem na volné noze, chci tím říct, že šéfuji sám sobě. Mám štěstí, že úspěšně. Dřív jsem však v jedné takové nadnárodní firmě pracoval. Nevydržel jsem to. Po vzájemné dohodě jsem odešel. Ta firma z našeho trhu za několik málo měsíců ostatně také. Obchod potřebuje svobodu. Teorie říká, že firmy řízené controlingem, jdou tak či onak do kytek. Je to řízení na základě falešných čísel bez kreativní vize a smysluplných rozhodnutí. Firmy nesmí být o kapitálu, musí být o poslání. Firmy s EBIT-em dřív nebo později zbankrotují.“ „Zřejmě píšeme další kapitolu takových učebnic.“ Růžička znalecky nasál vůni kávy a pak ji opatrně olízl. Zřejmě neztratil všechnu radost života. Něco v něm zůstalo. Pavel se pokusil obrátit list: „Pokud vím, tak pan Dorren vlastnil byt na Vinohradech, Porsche, hrál golf, dělal si letecký průkaz, možná chtěl koupit letadlo. Kde bral takové peníze? To měl tak velký plat?“ „Plat měl sice velký, ale ne natolik, aby mohl tolik rozhazovat. Prostě kradl. Kradl v naší pokladně, kradl se svými přáteli, s nimiž obden chodil na pivo, standartní neokoloniální politika. Domů se chtěl vrátit majetný, stejně jako kdyby se o nějaké to století dřív vrátil z Indie. Prosperita firmy mu byla ukradená, my jakbysmet. V tomto ohledu byl přímočarý a srozumitelný.“ „Neměl ještě jiné podnikatelské zájmy? Nepodnikal ještě jinde, mimo Gordon?“ „O ničem takovém nevím. Nebyl podnikavý, byl shánčlivý. Pokud vím tak obchodoval pouze s našimi zakázkami, prodával je, či vykazoval na nich náklady svých přátel, které jsme nikdy neviděli. Fiktivní výkony a subdodávky. To byl jeho hlavní zdroj příjmů. Na normální podnikání neměl dostatek schopností. Nešlo mu o to něco dělat. Šlo mu pouze o to inkasovat. Navenek vypadat úspěšně a uvnitř být pánem pokladny.

STRANA 19

OLDŘICH BRONEC


Ostatně fiktivní faktury chodily i z Anglie. Pokud je naše firma v plusu – šup a je tu faktura na anglické know – how, faktura zahrnující náklady anglického managementu a tak. Klasické daňové úniky. Jeho úlohou bylo ohlídat, aby taková faktura byla neprodleně uhrazena. Jsou země, kde to možné i přes anglickou vynalézavost možné není. Ale náš finanční úřad… Ostatně, říkal jste něco o letadle. Nemyslím, že o takové investici uvažoval. Myslím, že říkal něco o nějakém baráku, ale to jen tak mezi řečí. Moc se nám nesvěřoval.“ „To jeho chování však muselo nezadržitelně vést k bankrotu.“ „Taky, že vedlo. Jenže ne tak rychlému. Pro jeho omezené působení u nás to ohrožení nepředstavovalo.“ „Pak to však na něho muselo prasknout v Anglii, ne? Vždyť jste tam jezdili, mohli jste si o jeho politice s jeho šéfy promluvit.“ „Nevěřili nám. A navíc Howard v rámci úspory zakázal jakékoliv zahraniční cesty. Takže měli jednostranné informace - jeho. My jsme byli bandou neschopných pitomců, které on měl za povinnost civilizovat. Je zvláštní, jak takový nesmysl padne v Anglii na úrodnou půdu. Prostě se to chce slyšet, on to říkal, takže nám nikdo nevěřil. On byl záchrance tím, že snižoval stavy, aby zachránil ekonomiku a naši konkurenti zabírali naší původní pozici na trhu, i s některými našimi bývalými zaměstnanci – těmi nejlepšími. A také se zakázkami, které si k novým zaměstnavatelům odnášeli. Chtělo by se brečet, budoval jsem to víc jak deset let a jiní přede mnou.“ „Mohl jste přece odejít, když jste vybudoval jednu firmu, můžete vybudovat další.“ „Ono se to lehce řekne, ale já mám rodinu. Bál jsem se rizika, bojím se dodnes. Co se podařilo jednou, podruhé se podařit nemusí. Je jiná doba. Nedívejte se na mne. Přiznám to bez obalu. Jsem srab.“ „Takže stálo za to praštit ho kovovou tyčí do hlavy.“ „Stálo a mrzí mne, že to nikoho z nás nenapadlo. Jenže my jsme intelektuální cháska, takové věci neděláme. Je prokázanou skutečností, že primitiv je lépe vybaven k tomu, aby přežil, než inteligent. Tento poznatek ostatně udělali právě Angličané a dokazovali to, pokud se nepletu, na výzkumu mravenců. Já jsem raději dusil sebe a celou rodinu. Tohle řešení mne nenapadlo. Bohu dík za to, že někoho jiného ano.“ „Jinými slovy - hledat někoho, kdo to psychicky nevydržel, nebo není vybaven potřebnou sociální pojistkou, mezi vámi nemá smysl.“

STRANA 20

OLDŘICH BRONEC


„Asi ne. I když nikdy neříkej nikdy. Měl jsem kolegu, s nímž jsem vedl e-mailovou diskuzi o aktuálních zakázkách ještě večer před tím, než skočil pod vlak. Pak jsem se dozvěděl, že to prý připravoval víc jak půl roku. Prodal veškerý majetek, uklidil doma, vytipoval si nejlepší místo, napsal odpovědi na mé emaily - a pak skočil. Ani nepomyslel na to, že jeho uklizenou prázdnou domácnost nikdo neocení, že budou spíš všichni naštvaní na ten brajgl na trati. A brajgl to je, když takový rychlík rozmetá lidské tělo v plné rychlosti. Nikdo nevidí do hlavy toho druhého. Nevíme, co se rodí v hlavě vlastním dětem, vlastní ženě, natož pak nějakého kulturně vzdáleného či vyšinutého kolegy v práci. Druhý den po vraždě Howarda, když jsme se to dozvěděli, jeden z našich kolegů, stejně jako na fotbale, když dá oblíbený klub nádherný gól, zakřičel radostně s rukama nad hlavou ´Jóó…‘. Ano, ano, radost byla kolektivní a smutek naprosto profesionální, v tom jsme neselhali. Zcela po česku. Jenže ten kolega, co se vyjádřil tak bezprostředně a hlasitě své emoce, to asi nebyl, že jo? To by už musel vědět o té vraždě, pokud se nemýlím, o den dřív, když by tu exekuci prováděl. Ne, on to nemohl být. Smůla. Bude se muset najít jiný vrah. Takže myslím, abych to shrnul, že tu nenajdete nikoho, koho by zpráva o vraždě Howarda nepotěšila. Bohužel tu mezi námi asi nenajdete ani nikoho, kdo by ji měl na svědomí.“ „To je škoda. Vědět tak, že to někdo půl roku připravoval, stejně jako ten váš kolega sebevraždu, bylo by vyšetřování jednodušší.“ „Myslím, že jsem poslední dobou pěkný cynik, ale řeknu vám popravdě, že kdybych teď nakrásně věděl, kdo to udělal, pak bych ho asi proti veškeré své občanské uvědomělosti nepráskl. Nakonec udělal obecně prospěšný čin. Zbavil společnost nebezpečného blba. A to budu spravedlivý. Anglický blb se od českého neliší. Blb je prostě blb. V tom je prostor pro globální ekonomiku bez hranic.“ „No, kdyby vraždy blbů byly legální, asi by tu nebyl brzy nikdo z nás. Každý jsme jednou pro někoho za blba, aniž chceme.“ „To je zřejmě pravda. Jenže my jsme občas za blby pro někoho, komu z nějakého důvodu právě v té chvíli překážíme nebo nechtěně ubližujeme. Pak je tu ovšem kategorie, řekl bych tak, setrvalých blbů, a tam by měla být společenská prospěšnost polehčující okolností. Raději toho nechám, asi chápete, že jsme ho rádi neměli. Na druhou stranu máme rádi sebe, takže bychom asi nikdy neriskovali své osudy tím, že bychom si to vyřídili s takovými, jako byl Howard. A co se mne týká, já neumím ani zabít kapra či například pavouka. No a takových je

STRANA 21

OLDŘICH BRONEC


nás tu víc. Je to škoda, rád bych vám pomohl, ale tady materiál pro kriminálku nenajdete, tedy alespoň ne tohoto druhu.“ „I tak děkuji, bylo to poučné.“ „Taky děkuji, po dlouhé době jsem se mohl vyjádřit od plic. Teď se musím vrátit. Složím křídla a stáhnu ocas. Sleduji e-maily s informací, koho nám nasadí jako náhradu za tohoto blba. Regrese je v takovýchto firmách bohužel zákonem. Takže mi šediví vlasy na hlavě už nyní.“ „Na shledanou. Ostatně se domnívám, že i přes to vaše deklarované srabáctví, vás jednou život nakopne, byť proti vaší vůli, do nějaké nové pozice, kde budete šťastný. Život takový je. Já tím už prošel. Nemá cenu ztrácet naději.“ „Máte pravdu, máte pravdu. Však já to beru s nadhledem. Tedy, musel jste určitě zaznamenat snahu. Nebo ne? Nashle a když tak rád znovu někdy pokecám … ani jsem neslyšel nic o vás. Porušil jsem další pravidlo naší branže – naslouchat, naslouchat, naslouchat.“ „Stres je na nic, věřte, nic za něj nepořídíte. Mohu-li poradit, začněte z toho. Zbavte se ho. Možná jste přeci jen tu ocelovou tyč měl vzít a odreagovat se. Získal byste barvu a optimismus.“ „Nechte toho. Však já se z toho dostanu. Kolikrát jste se takhle odreagoval vy? Pane vrchní, platím!“ „No bez ocelové tyče … i já musel projít novým začátkem. A útratu nechte na mne, dnes budu platit já.“ Pavel odešel z prostředí světoznámé firmy Gordon Brown Ltd. v povznesené náladě. Viděl rád, jak se inteligence spustí. Uvolnění potřebuje každý a Pavel si dovede představit, že kulturní střety různých civilizací v globálním světě businessu dokážou otrávit i ty nejsilnější nátury. Jenže dělejte něco proti celosvětovým trendům v naší malé české kotlině. I k nám dorazili mloci, kteří podle obrazu svého předělávají celý svět. Jakkoliv nám může být svět mloků cizí, jejich rozmnožovací schopnost válcuje vše, co máme rádi, bez skrupulí, bez zábran – nakonec i jejich vlastní svět. Ten jejich svět však zničí bohužel až po té, co zničí ten náš – pokud se nebudeme účinně bránit. A to my nebudeme, protože jsme Češi.

K APITOLA ČTVRTÁ : S LEČNA A NGLIČANA Sám jsem se chtěl seznámit s životem české gejši, ale nebylo mi přáno. Stejně jako s tou cestou do Anglie či proháněním Porsche po českých dálnicích. Mí závistiví kamarádi, dobří kamarádi, zřejmě tušili, že bych chtěl vyzkoušet běžný život Angličana se vším všudy, co obnáší. Tušili problémy a tak mi to zatrhli. Vlastně, pokud si dobře vzpomínám, zatrhl jsem si to sám v očekávání, že to mí kamarádi udělají. Ono to je STRANA 22

OLDŘICH BRONEC


ostatně jedno. Příležitost dostala Magda. Pro tento úkol byla prý ta nejlepší. Byla lepší, ale mrzelo mne to. České gejši mají prý světovou úroveň a já bych rád obohatil domov nějakými novými poznatky a historkami a nejvíc těmi, o kterých bych doma nemohl mluvit. Magda se vypravila do Dejvic po poledni, aby nepřivedla mladé děvče do rozpaků. Po ránu mohla být ještě v posteli a na večer mohla mít jinou, zajímavější návštěvu. Kristýna, jak se vážná známost Howarda Dorrena jmenovala, byla proti očekávání nejen nádherná a chytrá, ale také docela milá. Chlad z ní vyřazoval jen na první pohled. A nebyl to chlad, byl to spíš odevzdaný smutek. Nebyla ani zlá, ani bezcitná, aby naplnila předsudek nás, kdož o světě nic neví, uměla se pouze o sebe prakticky postarat. Předchozí život ji na to dobře připravil. V tom si byli s Magdou, i přes různost generací, velmi blízké. Magda udělala z toho svého Hellera ministra financí. Kristýna vsadila na mezinárodní kartu. Zdálo se jí, že to půjde snadněji. Byla jiná doba, takže měla nejspíš pravdu. Nakonec ani tak nejde o to, aby z něho udělala nějakého ministra, na to Howard opravdu neměl a to i v kolonii, ale bohatství a pohodlný život s ním – to reálné docela bylo. Kristýna i Magda pocházely z chudých poměrů a proto si uměly bohatství vážit. „Jsem ráda, že vás poznávám, děvenko. Už jsem o vás leccos slyšela,“ zahájila Magda svůj výslech osvědčenou metodou lísavé kočky. Prohlížela si přitom velmi vkusný byt. Moderní, pohodlný, útulný, spořádaný a čistý – jednoznačné rysy blonďaté, smutně se usmívající hostitelky. „Dovedu si to představit. Ale nijak obhajovat se nehodlám. Vím, co dělám a nestydím se za to. Nemám se za co stydět.“ Kristýna postavila na stolek šálek s kávou, sama si udělala bylinkový čaj a přisedla si. Příjemně se na Magdu usmála. „Nemáte, to tedy nemáte, má drahá. Věřte nebo nevěřte, mám své bohaté životní zkušenosti, a proto vám plně rozumím. I já jsem věděla, jak se o sebe postarat. Postarala jsem se nejen o sebe, ale i o Hellerovu kariéru a pohodlí, a tak jsme spolu prožili dlouhý a spokojený život,“ zasnila se Magda. Ale Kristýna věděla, že o Hellerovi dnes řeč nebude: „Budete se divit, paní Hellerová, Howarda jsem měla opravdu ráda. Nemohu říct, že bych ho vášnivě milovala, ale ráda jsem ho měla. Byl to sice takový suchar, ale já ho znala jinak a vím, že měl v jádru dobrou duši.

STRANA 23

OLDŘICH BRONEC


Vím, že ho mnoho lidí rádo nemělo. Nepřu se s nimi, chápu je. Jenže ony ty vztahy nejsou jen o lidech. Jsou také o pozicích, rolích, ve kterých se ti lidé v té či oné chvíli nachází. Však to znáte, krále nemá nikdo rád, když zavádí ve své říši pořádek. Je milován, když roztáčí svou netečností spirálu chaosu.“ Magda na to měla svůj názor, zažila i jiná schémata. Nejde jen o pozice, má milá, jde také o to, jak se se svou nechtěnou rolí vypořádáte. Jde o kulturu a o styl. Navíc - kdo přinášel pořádek a kdo chaos je také otázkou k diskuzi. Howard měl navíc, jak Magda slyšela, ten problém s výškou. Takový štěkající ratlík, říkali jeho podřízení. Ten jen těžko získával přirozenou autoritu. Musel si ji vyštěkat a to na přátelství také nikomu nepřidá. Kristýna nicméně pokračovala: „Víte, on neměl v Anglii jednoduchou pozici a Češi mu tu zrovna moc nepomáhali. Ostatně proč taky? Považovali ho za vetřelce. Snažila jsem se mu to vysvětlit a on to chápal, tedy svým způsobem, svým anglickým způsobem. Stejně však musel jednat tak, jak jednal, protože, kdyby tak nejednal, v Anglii by se s ním nepárali. Soustavně žil ve strachu, že ho nebudou hodnotit dobře a že mu smlouvu neprodlouží. Jeho jediným kariéristickým cílem bylo - udržet si tu svou smlouvu co nejdéle. Takže nejen, že byl suchar, byl také krajně neoblíbený suchar, a to pochopitelně těžko snášel. Byl to komplex důstojníka v armádě, který není a nemůže být svým mužstvem oblíben, ať dělá, co dělá. Byl to jeho problém. Já to věděla, on to věděl. Ale změnit to nešlo.“ „No, ono jde změnit všechno, děvenko, když se chce. Chce to však šarm a také čas a ten jste zřejmě neměli,“ neudržela Magda nakonec jazyk za zuby. Jenže o oblíbenosti Howarda v práci se Magda bavit nechtěla. Byla přesvědčena, že osud toho Angličana neměl s jeho prací nic společného. Instinktivně tušila, že to má co do činění s jeho soukromím: „Děvenko, pojďte, otočíme spolu list. Nevěřím, že ta vražda byla způsobena nějakými konflikty v práci. Tam lidé chodí a vědí, že je tam nic dobrého nečeká. Jsou na to připraveni. Ne, ta vražda souvisí s Howardovým soukromím. V něm tolik nepřátel ovšem neměl, pokud se nemýlím?“ „Chcete říct, že jsem to udělala já? Proč bych to proboha dělala? Já jsem měla zájem na tom, aby se mu nic nestalo. Řeknuli to hrubě slovy

STRANA 24

OLDŘICH BRONEC


naší správcové - alespoň ne do té doby, než si mne vezme a napíše závěť, že ano.“ „Jsem ráda, že to berete s nadhledem. Pochopitelně - na vás jsem ani nepomyslela. Ne, to tedy opravdu ne. Vždyť vy vůbec nejste vražedný typ. Šlo mi spíš o to, co se dělo kolem vás. Howard nebyl z nejchudších, pomohl si k dobrému majetku a to bezpochyby nezůstalo tajemstvím. Bylo to vidět. Dával ho na odiv. Určitě se někdo zajímal o to, jak ho pumpnout, obrat, nebo jak na něm vydělat. Co myslíte?“ „Howard si nechtěl nikoho připustit moc k tělu. Čechy už vůbec ne. Takže nevím. Mnohem otevřenější byl ke svým krajanům.“ Magda ztratila na chvíli koncentraci. A to si nechte popsat - vystihuje ji to. Upadl ji totiž na zem malý kus dortíku, který ke kávě dostala. Podívala se s rozvahou na Kristýnu. Usmála se a podívala stranou. Když viděla, že se Kristýna nedívá, decentně odkopla kousek pod pohovku. Pak si zamíchala znovu svou kávu a usrkla si. Uměla v tom prostě chodit. Bez mrknutí oka klidně pokračovala: „Měl jich hodně, těch svých cizokrajných přátel?“ „Ani ne. Oni to vlastně ani jeho přátelé nebyli, spíš jeho známí. Scházívali se u Dickense. To je taková restaurace na Vinohradech. Něco mezi restaurací a klubem. Je to zařízené v anglickém stylu, podávají tam anglická jídla a anglické pivo. Myslím, že ale patří nějakému Irovi, že to Angličan ani není. Tam se scházeli, povídali, opíjeli a také dohadovali své obchody. Párkrát jsem tam byla s ním, ale necítila jsem se tam dobře. Je to mužský svět a výsostně anglický. Já tam nepatřila.“ „Chodil tam často?“ „Tak třikrát za týden. Byl to jeho domov, jestli víte, jak to myslím Chodil si tam připomenout vůni staré Anglie.“ „Jistě, něco jako klub anglických gentlemanů. Říkala jste, že tam dohadovali své obchody. Byl to dobrý obchodník?“ „No, abych pravdu řekla, zdálo se mi, že o skutečném obchodu a podnikání toho moc neví. Ani mu o to nešlo. Šlo mu o peníze a těm jeho kamarádům zřejmě také. Spíš tam dohadovali, jak ohnout finanční toky těch svých firem. Nechci Howardovi škodit teď, když je pryč, po smrti, ale byly to takové drobné či větší spekulace – na hranici zákona a někdy tak trochu i za ní.“ „Bála jste se o něho?“ „Jak to myslíte, jestli mu někdo vyhrožoval, vydíral ho?“ „Ne, myslela jsem spíš to, aby se do něčeho vážného nezapletl.“

STRANA 25

OLDŘICH BRONEC


„V tomto smyslu jsem o něho strach neměla. Oni dost drží při sobě a také jeden na druhého hodně ví. Tam mu nebezpečí nehrozilo.“ „A to vyhrožování či vydírání?“ „O ničem nemluvil. Cítila jsem, že je v pohodě. Byl akorát v deziluzi, protože věděl, že ho Češi nemají rádi. Necítil se tu doma.“ „Měl přeci vás, děvenko. Jste hezká, milá, chytrá.“ „Měl také stůl a židle. No - potřeboval ženskou a čas od času i společnost.“ „Ale no tak! Určitě vás měl rád, o tom jsem přesvědčená. Myslíte, že by si vás vzal?“ „Mluvil o tom, ptal se mně dokonce, jestli mne má požádat o ruku. Byl připraven si mne vzít. V Anglii, ani jinde ve světě závazky neměl a se mnou mu to celkem klapalo.“ „Jste Češka, mohly tu být komplikace tohoto druhu.“ „Nebyly, tedy ne zásadní. Byl připraven si mne vzít, byť v té věci nijak nespěchal. Angličané pod čepec nikdy nespěchají.“ „Jak se k vám choval, byl pozorný, milý nebo hrubý, arogantní?“ „Nemohla jsem si stěžovat. Žil si svým životem, ale když byl se mnou, tak byl vcelku příjemný.“ „Žili jste spolu?“ „Ano i ne. Každý máme svůj byt, často jsem přespávala u něho a někdy on u mne. Byly i dny, kdy jsme spolu nebyli. Víte, mám ráda nezávislost a v jeho bytě bych možná byla spíš za služku. Takhle se o mne soustavně ucházel. Bylo to praktičtější.“ „Jak to bylo v posteli, žádné problémy neměl? Omlouvám se za dotěrný dotaz. Jsme ale praktické ženy, myslím, že si můžeme o takových věcech povídat otevřeně.“ „Nebyl to erotický maniak, nedisponoval výraznými fyzickými přednostmi, víte jako to myslím, ale problémy tohoto druhu neměl. V tomto ohledu s ním bylo všechno v pořádku. Myslím, že bych těžko snášela spíš opak.“ Magdu sexuální život druhých nezajímal. Byla ráda, že se otázka odbyla rychlou odpovědí. Zeptat se musela, udělala to a dostala odpověď. Naladěna byla na jinou strunu: „Mohu být indiskrétní? Byl vaším jediným partnerem?“ „Jak vám to mám říci? Manželé jsme nebyli a já musím myslet i na zadní vrátka. Těch karet na stole bylo víc. Ale on byl tou nejvyšší.“ „Věděl o tom?“ STRANA 26

OLDŘICH BRONEC


„Že není jediný? Nevěděl, tím jsem si jistá. Mnoho věcí v životě neumím, ale tohle myslím umím zvládnout.“ „A kdyby se to dozvěděl?“ „Tak by se to prostě dozvěděl. On tak příšerně upjatý nebyl. Možná by už neuvažoval o svatbě, ale přátelé bychom zřejmě zůstali. Nu pak by se to nějak urovnalo." „Bála jste se toho, že se to dozví?“ „Nebála. Těch karet na stole bylo víc.“ „Jistě, jistě. Jste praktické děvče. Povězte mi, má drahá: Bral vás s sebou často do Anglie, co říkala na vás jeho rodina?“ „Jeho maminka mne zpočátku ráda neměla, má silný despekt k imigrantům, ale potom jsme se tak nějak shodly, nechci říct - oblíbily, protože to nevystihuje ten vztah přesně. Byla to ona, kdo chtěla, aby si mne vzal. Mám ale obavu, že to byla spíše otázka její morálky, než nějakého obdivu ke mně. Možná také viděla, že je stále ještě na ocet, takže chtěla, aby se nakonec oženil – bylo jí jedno s kým. Zřejmě se domnívala, že už moc příležitostí v životě mít nebude. Nevím.“ „Dával vám nějaké peníze?“ „Jestli si mne vydržoval? No, říkala jsem, že se nemám za co stydět. Takže pravdou je, že jsem byla na výplatní listině té jeho firmy – jako asistentka ředitele. Přiznám se, že jsem čas od času pro ně i něco dělala. Zúčastňovala jsem se pracovních večeří, doprovázela jsem ho na ambasádu, jezdila pro něj na letiště, a tak. V tomhle jsem otevřená, myslete si o tom, co chcete.“ „Dával vám hodně? Nemusíte mi odpovídat, pokud nechcete.“ „Pro život to stačilo.“ Magdu vlastně ani tato odpověď příliš nezajímala, takže svou otázku neupřesnila. Její detektivní strategií bylo šmejdit dokola. Pokračovala proto z jiné strany: „Uklízela jste mu nebo vařila?“ „Ne, to rozhodně ne! Měl uklízečku a na jídlo vždy chodil do restaurace. Ten jeho byt a náklady s ním spojené mu hradila firma z Anglie. Byla to součást jeho náhrad. Měl dostat i auto, což je na anglickou firmu s podivem, ale on ho nechtěl. Jezdil do práce metrem a jinak taxíkem. Soukromě používal toho svého sporťáka.“ „Takže žádné problémy toho druhu, že chodil v botách po obýváku?“

STRANA 27

OLDŘICH BRONEC


„Vidím, že znáte Angličany. Trochu tolerance jsem musela projevit.“ „Mně jednou, děvenko, přivedl ten můj Heller domů nějakého Angličana. Počkejte, nesmějte se. A ten Angličan se hnal ve špinavých bagančatech přímo na náš perský koberec v obýváku. To víte, že jsem si nebrala servítky, a pěkně jsem ho vykázala do předsíně, aby si ty boty sundal. Byla jsem rudá až za ušima, vztekem. Myslím, že jsem mu ani nedala jinou šanci než se zout. Pointa spočívala v tom, že to byl nějaký bankéř a že měl na jedné ponožce díru. Koukal mu z ní holý palec. Nepočítal s tím, že se bude zouvat. Napovrch gentleman světového formátu, ve spod – maminčin šmudla. Decentně jsem to vyřešila tím, že jsem mu přinesla papuče. Vzal to s nadhledem a rozverně si v těch papučích bruslil na našich parketách. Asi to byl pro něho zážitek. Chováním to byl nakonec ten gentleman a ne šmudla. Šmudla by se červenal a snad by to i začal vysvětlovat. Holt jiná země – jiná kultura.“ „Vím, o čem mluvíte, ne náhodou nemám tady žádné koberce. Na Angličany jsem zavedená. Dáte si ještě kávu, paní Hellerová?“ Byla-li to výzva k ukončení rozhovoru, Magdy se nedotkla ani zdaleka: „Ne děkuji, to bych dneska nespala. Už nejsem nejmladší. Vraťme se, ale k našemu tématu, co říkáte? Jaké měl Howard plány? Chtěl tu zůstat na vždy, nebo plánoval, že se vrátí domů?“ „Tady byl jen dočasně, vždycky o tom mluvil. Byl tu vlastně nešťastný, takový vyděděnec. Hodně vydělával, což ho tady drželo. Také zastával pozici, kterou by v Anglii nikdy nezastával. Na stará kolena plánoval se vrátit domů. Z Indie se také vraceli, nezůstávali tam.“ „S vámi?“ „Se mnou, nejspíš se mnou. S tím jsem pro změnu počítala já.“ „Do čeho ukládal ty své peníze?“ „Měl konto ve Švýcarsku a žil si nad poměry. To byly jeho investice. Myslím, že si chtěl tady koupit nějaký barák. Snad v Průhonicích. Čas od času se o tom zmínil. Ale nevím, jestli to myslel vážně nebo jestli v tom něco podnikal.“ „Chtěl barák, když uvažoval o tom, že se vrátí?“ „Oni to tak, paní Hellerová, neberou. Dům se dá koupit i prodat, není na celý život, tak jako u nás. Je to místo pro život a také investice, určená k tomu, aby se zhodnotila.“ „Ten barák hledal nebo měl nějaký vytipovaný?“

STRANA 28

OLDŘICH BRONEC


„Nevím, opravdu nevím. Jen o tom obecně mluvil, ale nic konkrétního neříkal. Myslím, že to bral tak, že mi do toho nic není.“ „Ten byt na Vinohradech byl jeho?“ „Ne, byl tam v nájmu. Ten nájem mu platili z Anglie i s dalšími náklady.“ „Je to hezký byt?“ „Běžte se tam podívat. Je vcelku velký a na dobrém místě. Ve druhém patře. Našinec by si ho dovolit nemohl. Nájem byl něco přes 40 000 korun měsíčně, pokud vím.“ Magda dopila svou kávu a žádné další otázky neměla. Žádné ji už nenapadly. Pořádně ani nevěděla, jestli měla ta schůzka vůbec nějaký smysl. Sama se ničeho kloudného nezachytila. To ostatně nebyla její úloha. Šmejdila, vyšťourala nějaké informace a jejich vyhodnocení přenechala nám zdatným detektivům. I tak se bavila, stačilo ji to. Když za sebou zabouchla dveře, zamyslila se. Byli si s Kristýnou hodně podobné, ale v něčem se zásadně lišily. Je to přesně ta odlišnost, která odlišuje lidi podle jejich formátu. Magda dotáhla svého muže až na post ministra financí. Nebyl to prázdný život. Spolu hodně dokázali. Byla vždy v zákulisí, ale některá opatření jejího manžela nesla rys její ruky. Kdežto Kristýna se se svým koněm hnala pouze za pohodlím a luxusem. Teplý klid bezobsažného domova. Žádné jiné cíle neměli. Proto byl jejich život tak prázdný. Doufejme, že bude Kristýna mít s novým partnerem, kartou číslo dvě, větší štěstí. Holka to byla chytrá, potřebovala jen nějaké smysluplné poslání. Poslání přináší do rodiny muž, to bylo přesvědčení Magdy. Žena ho podpoří, usměrní či nepodpoří a muž ho pak uvede do života či neuvede - to pokud je ňouma. To je pravda bezdětných rodin. U rodin s dětmi to chodí pochopitelně jinak. Tam o poslání rozhoduje žena bez kompromisu a muž si ani neškrtne, ministr - neministr. Když Magda na ulici vyhlížela taxík, uvědomila si, že se na děti zapomněla zeptat. Kristýna byla ještě v optimálním věku. Musí ji zavolat, nebo se s ní ještě jednou setkat. Moc by jí zajímalo, když už tedy uvažovali o sňatku, plánovali také spolu děti? Nebo, herdek, nečekala nakonec dítě? Dost by na to vypadala. To by byla zápletka!

K APITOLA PÁTÁ : D ŮM NA V INOHRADECH Na Vinohrady vyrazil Pavel po dohodě se mnou. Původně to byla moje úloha, jako že pro památkáře. Ale byla to spíš jeho parketa. Já to s domovnicemi moc neumím. On lépe uplatní s těmi babami své

STRANA 29

OLDŘICH BRONEC


schopnosti z realitního businessu. Mně by ani neodpověděly, dostal bych rovnou hadrem přes obličej. To je osud vizionářů. Vize do života pavlačových dam nepatří a oni vycítí ty nepotřebné intelektuály na sto honů. Na vizionáře je nejlepší hadr nebo hůl, jinak je k pořádné práci nedonutíte. Krásný bohatě zdobený činžovní dům z přelomu století byl po rekonstrukci. Šest pater prosluněných bytů s výhledem do malého lehce přerostlého parku. Ulice plná aut, nově vydlážděný chodník. Uvnitř obnovená štuková výzdoba, prosklený výtah, vyleštěné mramorové obklady – nic z toho nenechalo nikoho na pochybách o cílové skupině nájemců. Dům nakonec neměl správcovou, ale správce, samozřejmě externího. S tím si Pavel dohodl prohlídku zařízeného bytu, o který měl naoko zájem. Vcelku vyhovoval fakt, že předchozím nájemcem byl Angličan, protože nový nájemce, kterého Pavel zastupuje, lhář jeden, je stejné národnosti. Byt byl již vyklizen, zůstal v něm pouze nábytek, který byl předmětem nájmu. Rychlost hodná tržního hospodářství. Umřel si, druhý den se může nastěhovat nový nájemce. Podle správce čekal byt na nové vymalování. Dřevěná podlaha bude vyleštěna a znovu nalakována až po vymalování a tím bude byt k dispozici pro nového nájemce. Klidně za dva týdny, bude-li Pavlův klient chtít. Ten to však potřeboval, podle Pavlovy historky, až tak za měsíc. Iniciativu v rozhovoru měl tentokrát jednoznačně správce, protože chtěl vědět něco víc o potenciálním zájemci. Jenže Pavel dával vyhýbavé odpovědi s odvoláním na fakt, že si to jeho klient prozatím nepřeje. Já bych to asi nezvládl a vyklopil bych pravdu hned po druhém útoku na mou integritu. Hned by prasklo, že žádný byt nepotřebuji a nechci a že potřebuji jen klepy o předchozím nájemci. Tak bych cca za dvě minuty stál bez bytu, bez informací a možná i s kopancem na ulici. Pavel si to však užíval, byl to rozený podvodník, realitní makléř. Ale správce to také nevzdával. „Víte, že bychom byt nepronajali, obavy nemáme. Zájemců je víc a proto si můžeme vybírat. Cena je jen jedno kritérium. Velmi důležité je, kdo bude byt užívat. Ostatním nájemcům musíme vytvořit klidné prostředí, které si přejí a na které mají za své peníze nárok.“ „Myslím, že můj klient vašim podmínkám vyhovuje. S tím předchozím byly nějaké problémy?“ „Ne to určitě nebyly. Byl to klidný nájemce. Snad poněkud pedantický. Bude potřebovat váš klient nějaké zvláštní služby? Můžeme mu vyhovět. Pro některé nájemce zajišťujeme úklid, praní prádla. Každý má právo na jedno parkovací místo v podzemní garáži, to je součást

STRANA 30

OLDŘICH BRONEC


nájmu bytu, ale můžeme za příplatek poskytnout těch míst víc. Můžeme udělat i drobné úpravy v dispozici bytu.“ „Povězte mi trochu víc o tom předchozím nájemci, proč ukončil nájem?“ „Víte to je taková tragická historie. Zemřel, ne tedy v tom bytě, jinde. Bylo to velmi náhlé.“ „Nějaká násilná smrt? Nerad bych, aby můj klient dostal byt po nějakém mafiánovi.“ „Ne to vůbec ne. Pan Dorren byl ředitelem nějaké seriózní firmy v Praze. Jeho smrt nemá s tím nic společného. On byl snad poradce či něco takového, velmi solidní pán.“ „Ale pedantický.“ „Ano, jistě, pedantický. Oni všichni v tomto domě jsou tak nějak něčím výjimeční. On byl výjimečný svou pedantičností.“ „Voják?“ „Ne to nevím, ale jeho chování bylo nějaké takové.“ „Měl tu hodně návštěv. Víte myslím, jestli všichni, co ho navštěvovali, byli takoví jako on, nebo jak bych tak řekl z jiných kruhů?“ „No já návštěvy moc nesleduji. Nepatří to do mých povinností a myslím si, že by si nájemci ani nic takového nepřáli. Ale jestli máte strach, že ho nenavštěvovala nějaká problematická individua, tak to mohu rezolutně vyvrátit. Jednak nenavštěvovala, jednak do tohoto domu žádní takoví nechodí.“ „Měl nějakou slečnu? Víte jak to myslím.“ „No to ano, to měl. Ona tu sice s ním nežila, ale velmi často za ním docházela. Pochopitelně to je soukromí každého nájemce. Týká se to i vašeho klienta. Jen bychom nechtěli, aby návštěvníci našich nájemců ohrožovali mravopočestnost našeho domu. Žádné lehké ženy, žádní chlapečci, nic takového, prosím. Ono to je sice věcí každého jednoho, ale víte, jak se na to dívají ti druzí. Nepřeji si žádné stížnosti.“ „Nebojte, ten můj má rodinu a žádné problémy, které naznačujete, nemá. To ten předchozí také neměl, že?“ „Ne, to ne. Jak říkám, nikdo tady v domě.“ „Ostatně: kdo tu bydlí?“ „Tak různě. V prvním patře bydlí pan majitel, má ho celé pro sebe. Bydlí tady ale jen občas, spíš na podzim a v zimě. Jinak bydlí ve svém zámečku v Jižních Čechách. Ve druhém bydlel pan Dorren a bydlí tu také jedna paní, Němka. Je finanční ředitelkou v jedné velké německé firmě v Praze. Vrací se na víkendy domů, takže tu bydlí od pondělka do pátku, někdy i méně.“

STRANA 31

OLDŘICH BRONEC


„Stýkali se spolu s panem Dorrenem, jako sousedi?“ „Ne, to myslím ne. Paní Wolfová neměla pana Dorrena moc v lásce. Myslím, že jím tak nějak pohrdala. Ona je dost namyšlená. Ale má vcelku na co. Je velmi chytrá a také dost hezká, blondýnka, dlouhé nohy, kultivovaná. Myslím, že lidé typu pana Dorrena nesahají takovým ženským ani po pás. On tedy ani fyzicky…“ zasmál se správce. Ale pak se zase umravnil: „Tedy nechci pana Dorrena pomlouvat, ale víte jak to myslím.“ „Tuším. A dál?“ „No ve třetím patře bydlí Nesvadbovi, to jsou bývalí emigranti, kteří se na stará kolena vrátili do Čech. Mají celkem dost peněz, na stáří si užívají. Je jim tak kolem sedmdesáti, ale jsou čiperové jedna báseň. Vedle nich bydlí pan Slavonič, ten je odněkud z Balkánu, ze Srbska či z Chorvatska. Má už české občanství. Získal ho v tom zrychleném řízení, když jsme potřebovali zajistit růst počtu obyvatel, či jak to tenkrát bylo, před pár lety. Ve čtvrtém patře…“ „Ne, díky, to stačí. Pan Dorren se s nikým nestýkal a ani s nikým neměl žádné problémy. Rozumím tomu dobře? To mi stačí.“ „Ano, to je pravda. Problémy neměl, ani nedělal. Můžete svého klienta uklidnit, že to je byt se slušnou historií, žádné problémy, žádné pavlačové šarvátky, opravdu spořádaný dům. Kdy by se mohl váš klient nastěhovat?“ „Jak dlouho tu ten pan Dorren, říkal jste Dorren, že, jak dlouho tu bydlel?“ „Asi dva roky. Nájem neměl časově omezený. Platila za něho ta jeho firma. Ještě platí, protože pan Dorren měl vzhledem k úpravám, které si vyžádal šestiměsíční výpovědní lhůtu. Už to vypověděli, ale nájemné platí ještě dál. Takže dva roky. Váš klient, jste říkal, tu bude také několik let, že? Víte tento dům je zaměřený na dlouhodobé nájmy.“ „To si musel hodně vydělat. Co s těmi penězi dělal?“ „Víte, ani nevím. Koupil si to auto a poptával se po nějaké nemovitosti, chtěl si tady koupit dům. Dohazoval jsem mu pár známých, kteří se obchodováním s realitami zabývají. Myslím, že o tom jednal také s tím předchozím nájemcem. Byl to také Angličan, McGill, či tak nějak se jmenoval. “ „To jméno vypadá spíš na Velšana, ale to je jedno. Měl zájem o nějakou určitou lokalitu? Víte, že se sám realitami zabývám. Takže tak, z profesionálního zájmu.“ „Mluvil o Průhonicích, pokud si vzpomínám.“ „Našel tam něco?“

STRANA 32

OLDŘICH BRONEC


„Myslím, že ano. Snad prý zaplatil i zálohu. Zmínil se o tom jen tak mezi řečí, bude to tak dva měsíce. Prý nějaká vila, dědictví po zemřelém. Údajně velmi výhodná koupě. Čekal jen na její vyklizení a nový zápis v katastru. Ale víc o tom nevím. Nevyptávám se a on moc sdílný nebyl.“ „Jinými slovy jste čekal, že se odstěhuje.“ „Ne to snad ne. Říkal, že se stěhovat prozatím nebude. Prý ta vila potřebovala nějakou rekonstrukci a ta bude nějakou dobu trvat. Nechtěl se stěhovat na staveniště, chtěl do hotového. Tady mu to navíc platila firma, takže ho ten nájem nic nestál. A pak tu byla ta šestiměsíční výpověď. Sám vidíte, že o nájemce není nouze.“ „Ty Průhonice sehnal přes nějakého vašeho známého?“ „Ne, pokud vím tak ne. Moji kamarádi o žádných Průhonicích nemluvili.“ „Jistě. Tohle je koupelna? Není moc veliká. Je sice pěkně vybavená, ale malá a tmavá.“ „No tohle je starší dům, pane Vrba, tady musíte respektovat původní dispozici, ale zato kuchyně uspokojí i toho nejnáročnějšího, pojďte se podívat. Je velmi světlá i s tím výhledem do dvora. Pojďte. Dvůr je vlastně takovým malým parkem, velmi pěkné, že?“ „Kuchyně se tedy opravdu vydařila. Panu Dorrenovi tady někdo uklízel? Myl i nádobí?“ „Paní Macháčková. Uklízí i některým dalším nájemcům. Ale pan Dorren nevařil, takže nádobí mu paní Macháčková nemyla. Ale je to věcí dohody, může přicházet každý den a nádobí umýt a uklidit, podle přání. Víte paní Macháčková je poněkud starší a jednoduchá, ale je velmi pečlivá a čistotná. Nikdy si nikdo na ni nestěžoval. Určitě budete spokojen, tedy ne vy, ale váš klient.“ Dům v Průhonicích se zaplacenou zálohou a pan McGill. To je směr dalšího zájmu pro Pavla. Paní Macháčkovou nechá na pokoji, jednak by ji svým možným obviněním vystrašil tak, že by to také nemusela přežít, jednak starší jednoduché uklízečky nikoho železnou tyčí nevraždí. Ty své nebohé oběti tráví nebo čtvrtí sekerou. Pak je zastelou do postele a jdou na úklid dalšího bytu. Zato McGill byl předchozím nájemcem a velmi pravděpodobně i známý Howarda Dorrena z Dickense či z letiště - to jak létávají často spolu domů. Vždy se nějaký ten anglický kamarád Howarda Dorrena objevil. Pavel by dal ruku do ohně, že to byl vždy ten samý. McGill by však nenaplňoval Karlovy představy o českém vrahovi. No nemusíme ve všem být nacionalisty. Ať si je ten vrah cizinec, hlavně, že v těch ostatních věcech budeme vítězit.

STRANA 33

OLDŘICH BRONEC


K APITOLA ŠESTÁ : N A GOLFOVÉM HŘIŠTI Konečně došlo na mne, na mou první hodinu golfu. Takže se soustřeďte a poslouchejte. Ne, nebude to kapitola komická, jak si snad představujete. Já jsem člověk sice nemajetný, ale vcelku učenlivý a šikovný. Určitě o mně řeknou, že pokud bych v tom nějaký ten rok pokračoval, nepatřil bych zrovna k těm nejhorším – na rozdíl od mnoha jiných. Ti v tom pokračují, protože z majetkových důvodů mohou. Ale ocení mne, aby vzbudili můj zájem a rozšířili tak počet svých platících klientů. Oni už zaplatili celý rok, já zaplatil jen úvodní lekce, musí si mne předcházet. Dělení obyvatelstva na bohaté a chudé je jednoduše pitomost. Vemte si například takového Rožmberka, kterého picnul císař na lovu vysoké v Brandýse nad Labem, když omylem netrefil tu vysokou, ale toho Rožmberka. K čemu mu byly ty vlivné známosti - tomu Rožmberkovi, ne tomu císaři. Skonal za pár hodin po té, bez ohledu na výši svého majetku a vliv u císařského dvora. Nepomohla žádná přímluva, žádná konexe. Neměl ani dovolání - obviňte císaře z neúmyslného násilného trestného činu, sazba tak na tři léta. Prostě pic, promiň, Franto, já nechtěl, o vnoučata se ti postarám, ale teď už musím na tu hostinu. Nechám ti tu Tondu, kdyby něco, a Tondo, ty mne informuj, až to tady skončí. A v klidu můžete skonat. Boháč nebo chudák. Problémem mého zjevného nezájmu o současný svět golfu nicméně není to, že bych si nerozuměl se společenskou smetánkou, ani v tom, že bych měl strach z letícího golfového míčku, odpáleného nějakým presidentem či předsedou vlády, kterého ostatně, no rozdíl od císaře, lze dohnat k odpovědnosti. Má přímočaře rozumové a zcela pragmatické základy. Mí potenciální spoluhráči asi vědí všechno o podnikání a o financích, ale vůbec nic o Václavovi IV. a jeho době. Jinými slovy, pouze by mne zdržovali. A já je. Se mnou nevydělají ani cent. Společným zájmem může být pouze procházka pěknou přírodou. Jenže oni cítí potřebu za to platit, zatímco já si mohu kdykoliv zajít do veřejného parku nebo do lesa. Strategie soukromého detektiva v tomto kontextu vztahů nebo chceteli - ideologických předsudků byla jednoduchá, užívat si za cizí peníze, zapadnout mezi šlechtu i personál a mezi řečí se vyptávat – takový upovídaný a zvídavý všetečka, který nikomu nekonkuruje a proto také nikomu nevadí. S touto rolí jsem problémy neměl, seděla mi, protože takový jsem i v civilu. Výchozí krycí historka, se kterou jsem vyrazil do terénu, spočívala v přání mého majetného strejdy (tím měl být Vašek Beran), abych hrál golf, kteréžto přání podpořil úhradou nezbytných poplatků, týkajících se úvodních lekcí s trenérem. Když to zaplatil, proč bych se neučil. Když už jsem tam, proč bych se nebavil. Že jsem si to neplatil já, bylo STRANA 34

OLDŘICH BRONEC


zřejmé z účtů, stejně jako fakt, že bylo zaplaceno, takže mám na elementární pozornost přinejmenším personálu nárok. Druhou strategickou fintou zkušeného detektiva bylo poznávat prostředí a lidi a nebavit se přímo o zavražděném Angličanovi. Jak by takový památkář a spisovatel, identitu jsem si pochopitelně nechtěl měnit, protože bych se stejně prořekl, jak by mohl takový památkář o nějaké vraždě vůbec něco vědět? Dokonce i Stará Boleslav byla za hranicí mého rajonu, takže nic nevím ani o bratrovraždách, kompetenčně mi to jednoduše nepřísluší. Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí byla sice, technicky vzato, masovou politickou vraždou a spadala do mého rajonu, ale byla dobře kryta vysvětlením Habsburka, že to jsou zločinci a že proto má ta hromadná vražda, promiňte exekuce, zákonné opodstatnění a historické zdůvodnění. Boj za katolickou víru či za demokracii přece vždy ospravedlní nějaké ty oběti. To zdůvodnění bylo pochopitelně výhodné pro něho, ne pro ty popravené. Oni, pravda, bojovali za svobodu, ale ta v té době nebyla právě ve frcu, bylo to takové prázdné slovo. Je ostatně dodnes. A hlavně bojovali za tu svobodu na nesprávné straně, truhlíci, a neměli ten správný tah na branku. Když už bojuji za nějakou tu svobodu, tak alespoň na straně vítěze. No a, pokud se týká mne, věřte mi, že bych si tehdy ani nedovolil protestovat, naopak bych štandopede spěchal změnit si na úřadech své vyznání. Dnes si mohu dovolit diskuzi na toto téma pouze jako historik, jištěný velkým časovým odstupem a částečně i Památkovým ústavem a jinými ústavy, které nám vytyčují hlavní linii výkladu historických fakt. Tenkrát by mne diskuze stála můj drahocenný krk. Takže, abych to shrnul, o vraždách nic nevím a mohu zapadnout do více či méně přezíravého davu hráčů golfu, který ničím neohrožuji a mohu možná, dá-li bůh, něčím zaujmout. Strategicky vybaven, obdařen krycími historkami (to úspěšní detektivové musí) a v lehkém vycházkovém oblečení a kvalitní sportovní obuvi jsem tedy dorazil jednoho listopadového odpoledne do Miletína, kde jen náhodou trávil svá jiná prosluněná odpoledne i nějaký Howard Dorren, toho času nebožtík. Moje ošumělá škodovka způsobila na krátký čas zmatek u vchodu, to když mne příliš horlivý vyhazovač poučoval, že tady parkovat tedy opravdu nemohu. Vše se vysvětlilo, protože jsem svou hodinu ten den opravdu měl zapsanou a dopředu se o mně vědělo. S úsměvným nadhledem jsem ho poslal do háje a dal mu klíčky s tím, ať ji zaparkuje podle svého uvážení, což upoutalo pozornost majetnějších. Poskytlo mi to dále příležitost uplatnit svou historku o majetném strýci a jeho přání ohledně mých hodin golfu, čímž jsem uspokojivé vysvětlil zjevný rozpor mezi svými majetkovými poměry a prostředím, do něhož jsem

STRANA 35

OLDŘICH BRONEC


právě vstoupil. Hnětlo mne sice, že pro mnohé mělo větší hodnotu jméno mého kamaráda Vaška, než mé vlastní, historikovo. Však na něho také dojde. Podám si ho zítra a jeho předky ve svých biografiích jakbysmet. „Pane Klas, dnes začneme odpaly vzadu na odpališti,“ odlákal mne z centra hlavního dění cca na hodinu usměvavý mladý klučina, který prokázal nezměrnou trpělivost a také velké pedagogické nadání. Nejprve mi to tedy nešlo vůbec. Pak mi to nešlo vůbec dobře a nakonec se mi to podařilo alespoň párkrát a to bez předem určeného směru odpalu a vzdálenosti doletu. Nebudu vás tím otravovat, protože o tom tento příběh není, a také proto, že mne to staví do poněkud záporného světla a já jsem přitom v tomto příběhu hrdina kladný. Faktem je, že se mi i přes zjevné mé pohybové nedostatky toto cvičení zalíbilo. To golf asi umí – vlíbit se. Kluk měl dar pozitivistického myšlení a pochválil mé pokroky, i když nebylo chválit co. Po hodině nezdarů jsem mohl na chvíli usednout do křesla, ne tak daleko od barového pultu. Dát si něco tvrdého jsem chtěl, ale nemohl, slíbil jsem totiž, že s tou škodovkou dnes také odjedu. Tak jsem si dal jablečný střik a kávu. „Začátky jsou vždycky těžké. Já se na rozdíl od vás s nimi trápím už asi měsíc,“ zahájil rozhovor můj soused. „Člověk si to tak nesmí brát. Kdyby pán bůh chtěl, abychom byli rození golfisté, tak by zařídil, aby bylo golfové hřiště hned vedle naší mateřské školky a abychom již od útlého věku nosili golfovým legendám hole.“ Usmál se na mne: „Já se jmenuji Horák, Mirek Horák. Patří mi to auto hned vedle té vaší škodovky.“ Věděl víc než já, já svou škodovku od chvíle, kdy jsem tomu poďobanému vrátnému dal své klíče, neviděl. „No přiznám se, že jsem očekával, že mi to půjde lépe.“ Na vyložení své dobře připravené legendy o bohatém strýci jsem neměl náladu. Mé sebevědomí bylo pod psa. „Je to věc správného postoje a správného švihu. Mám pocit, že ten kluk vás to naučí dobře a rychle. Prý tady patří k těm nejlepším. Jeho věk není důležitý. Má nadání. Mne také trénuje. Mám hodinu hned po vás. Mně ho doporučili, takže jsem si ho vyžádal a udělal jsem dobře. Budu muset jít, nevydržíte tu ještě? Rád bych s někým poklábosil, s těmi naboby kolem se to moc nedá. Vy vypadáte vcelku normálně.“ „Hodinku, asi ano - vydržím, zatím nikam nespěchám. Budu se ochomýtat kolem. Chci si prohlédnout celé hřiště a také se seznámit s barem, prý je výborný.“ „Bar i to druhé.“

STRANA 36

OLDŘICH BRONEC


Horák odkvačil a já se šel ochomýtat, jenže žádní nabobové, kromě personálu, nebyli v dohledu. Tak jsem si sedl k barovému pultu a zahájil jsem konverzaci velmi netradiční poznámkou: „Je tu hezky.“ „To je. Naše hřiště má historii. Není to ta vyschlá planina, jak vypadají některá nová hřiště - pláň, trocha písku a praporky. My si na tom parku zakládáme. Už jste byl v naší sauně? Je po těch schodech dolu.“ Barman se mi líbil, nedělal problémy s konverzací. Konverzační bariery prolamoval s profesionální lehkostí. Kdyby vlastnil penzion U černého rytíře, ušetřil by mi i policii řadu dní planého tápání4. „Kolik to stojí,“ vznesl jsem opatrně dotaz řadového státního úředníka. „Nic, je to v ceně, i bazén venku. Jen za tenisové kurty se musí platit.“ „Potřebuji tam nějaké společenské oblečení?“ „Jen prostěradlo a to dostanete dole od obsluhy i s ručníkem. U mne dostanete potom pivo.“ „To ale v ceně asi nebude.“ Barman se usmál a nic neodpověděl. „Skočím tam za chvíli, trochu si po té neúspěšné spartakiádě odpočinu.“ „Nikdo chytrý z nebe nespadl, tady všichni takhle začínají. Určitě nejste žádná výjimka.“ „Vy jste mne viděl? Neviděl, takže jak víte, že nejsem totální nemehlo?“ byl jsem trochu nedůtklivý, ale pak jsem povolil: „Moc lidí tu dnes nemáte.“ „Tady je to jak na houpačce, někdy hodně, někdy málo. Zákonitosti to nějaké má, ale ty nemá cenu studovat. Počkejte si tak dvě hodinky a bude to tu, jak na Václaváku.“ „Všechno businessmani?“ „Podnikatelé, státní úředníci, diplomaté, mladí kluci na začátku kariéry, majetní důchodci a čas od času i skuteční golfisté.“ „Státní úředníci, vidíte, ale zřejmě ti vyšší. Cizinci také?“ „Také. Němci, Američané, Angličané, Rusové, Srbové. Chodí sem i nějací Indové.“ „Nehrají tu mezinárodní turnaje - taková rasová a kulturní všehochuť?"

4

Odkaz na příběh Smrt kastelána.

STRANA 37

OLDŘICH BRONEC


„No ono jich zase tolik není. Ale máte pravdu, celkem drží při sobě – Němci s Němci, Angličané s Angličany a tak. Takové malé národní týmy. Mezinárodní turnaj nás ještě nenapadl.“ „Chlapci s chlapci, děvčata s děvčaty, jak v té písničce. Až budete organizovat ten mezinárodní turnaj, chci podíl na zisku, myšlenka to není špatná.“ „Dáte si ještě jeden střik?“ „Když mi zaručíte, že mne to finančně nezruinuje…“ „Dám vám ho na účet a budete ho v měsíčních splátkách splácet.“ „Znal jsem nějakého Dorrena, Angličana. Tuším Howard Dorren. Ten sem myslím čas od času chodí.“ „Howard, pan Dorren, ano ten sem chodí, ale nějaký čas tu nebyl, ani nevím proč.“ Cítil jsem, že odpověď nebyla zcela upřímná. Věděl, proč sem už nechodí, ale je to taktní barman. Barmani informace sice sbírají, ale na potkání nerozdávají. Je to věc profesionální cti. „Hrál, hraje tu se svým krajanem, panem McGillem.“ „Toho neznám, co je to zač?“ „Všechno co vím, je, že to je jeho krajan. Na rozdíl od pana Dorrena mnohem velkorysejší, víte jak to myslím?" „Vím, vím. Kdybych se k němu svou velkorysostí zařadil, řešil bych následně s rodinou, jak to dotáhnout do další výplaty. Stal by se ze mne takový Kristián.“ „Tak strašný to zase není, pane Klas, ne? Jablečný střik za šedesát ještě nikoho nepoložil. McGill ostatně dnes přijde, myslím, že tak za dvě hodiny. Jestli vydržíte, potkáte se s ním.“ Barman zatím vycídil všechny skleničky. „Ani nepotřebuji … i když bychom se mohli pobavit o našem společném známém. Uvidím, jestli to ty dvě hodiny vydržím, mám dnes sice odpoledne volno, ale ještě něco musím večer dodělat. Jdu do té sauny, říkal jste po schodech dolů?“ Míra Horák ukončil své trápení na odpališti a usedl ztěžka do křesla vedle mne. Já byl v povznesené náladě, jak to tak po sauně a při malém pivu bývá. „Vidím, že jste si nakonec pivo dal.“ „Dal, dal, tedy jedno, ale opravdu osvěžující. Jak to šlo?“ „Hrozně, dnes opravdu hrozně. Ale to je jedno, já se polepším. Stando, dej mi také pivo, jako tady mladému pánovi.“

STRANA 38

OLDŘICH BRONEC


Horák si mne udobřil. Stejný paprika jako já, ale oslovuje mne mladý pán. To se mi tak často nestává. Budete se divit, ale v tramvaji nebo v metru mne pouští vychovaná mládež sednout. „Taky malé?“ podíval se barman pohoršlivě. „Ne, mně dej velké, moje velké tělo ten alkohol vstřebá. V čem děláte, mohu-li se tak zeptat? Já vyrábím kotle, ekologické kotle na biomasu. Jsem z Poličky, tam mám výrobní halu. Dobrý artikl - teď, když obnovitelné zdroje energie letí. Co vy?“ „Já dělám ve středověku, český středověk, abych to upřesnil. Karel, Václav. A tento artikl moc neletí, chce to nadšení. Lidi to moc nezajímá.“ Abych rozptýlil nechápavý údiv souseda, upřesnil jsem: „Nedělám si legraci, jsem historik, pracuji v Památkovém ústavu v Praze a po večerech píšu knížky, historické studie, monografie a tak.“ „To je dobrý, já jsem se už lekl, že si děláte ze mne srandu. Historik velmi seriózní povolání. Serióznější než povolání většiny těch, kteří obejdují tady okolo. Já mám úctu ke vzdělání a k humanitním oborům zvlášť. Ještě, že jsou lidé s nadšením jako vy, jinak bychom kolektivně zapadli do bahna podnikavců, spekulantů, podvodníků a zlodějů. Já mám sice také vysokou školu, ale technického směru, jsem strojař. Dosud přemýšlím o tom, jestli jsem neudělal chybu. Závidím vám, pane Klas, taky bych byl rád historikem.“ „Odpověď stojí venku na parkovišti, naše auta stojí vedle sebe, nemáte co závidět.“ „Ale mám, holenku, mám. Vím, o čem mluvím. Jste šťastný člověk. Víte, moje kotle vydrží tak patnáct let, vaše kniha i celé století. To je ten rozdíl, o kterém mluvím. A to ještě já vyrábím něco, co je potřeba, i já jsem v tomhle prostředí výjimka. Většina tady těch nevytváří vůbec nic, zato jejich spotřeba je příkladná. Ti by vám měli cestičku zametat. Ale máte pravdu, svět je postaven na jiných základech. Ostatně, že to povídám právě vám, přesně to vy zkoumáte a dáváte do těch svých knížek. Přineste mi nějakou, rád si ji přečtu. Jsem amatérský fanda historie. Tedy občasný. Zajímá mne období druhé světové.“ „Děkuji za poklonu. Slyší se to dobře. Mám kamaráda, který mi taky závidí. Říká, že zatím co on se babrá ve skutečné lidské špíně, já se zaobírám špínou historickou. Je zvláštní, jak se špína staletími mění v atraktivní látku ke studiu a nabírá na sympatičnosti. Ten ukradl majetky tomu a ten tomu. Ty války, popravy a vraždy nejsou o ničem jiném, než jak jednoduše přijít k majetku. Jsou v tom i celé cykly, ten přepadl a okradl toho či onoho, jiný přišel a ukradl mu to, aby nakonec přišel někdo z potomků původního vlastníka a ukradl to zase zpět pro sebe a své potomky – tady minimálně na dobu, než budou také okradeni. To jsem ve zkratce vystihl husitské války.“

STRANA 39

OLDŘICH BRONEC


„Cirkulace zlodějny, jak říkáte. To platí i pro dnešek. Ten okradl tamtoho, aby pak sám o to přišel, protože nastoupila mladá zlodějská garnitura. Akorát mám pocit, že se ty procesy zrychlily. Teď to už nejsou staletí či desetiletí. Teď to jsou už roky a někdy měsíce. Jak říkám, přineste mi nějakou tu svou knihu, velmi rád si ji přečtu. Vidíte my o vlku a vlk za humny. Pan Dostál ve vší své nádheře. Reality a development. Vykoupil levné restituované pozemky u Suchdola a teď je i s územním rozhodnutím prodává k zástavbě. Má konexe na magistrátu. Sám nestaví, to by ho stálo mnoho námahy a bylo by to riziko. U stolu s ním sedí Mareček. Ten má malou stavební firmou a šmejdí, kdo by mu dal nějakou zakázku. Rodinné domky, malé haly, garáže, ploty. Malá ryba. Sní o velkých zakázkách, ale nemá na to. I mně otravoval. Poslal jsem ho do háje. Šmudly jeho typu nemám v lásce.“ „Tady se dá koupit a prodat opravdu cokoliv, jestli se nemýlím.“ „Ne, to se nemýlíte, chlapče. Tady je šmelinářský obchodní dům. Tady se dohadují poradenské studie, které nikdo nepotřebuje, ale umí pumpnout dotace Evropské unie, tady se dělají marketingové studie a reklamní kampaně státní správy, fiktivní faktury, tady se staví, outsourcuje. Kromě toho se tu předprodávají jachty, horské chalupy, pozemky, luxusní auta, zajišťují se tu výhodné úvěry, kapitálové vstupy a financování prostřednictvím firem na Seychelách. Jak říkám, tady ti v tom prostě umí chodit. Tolik sprosťáren, co tady uslyšíte u piva, nikde jinde neuslyšíte. Ale třídy těch vašich hrdinů nedosahují, to ne." „Měl jsem známého, byl to Angličan. Prý si koupil nějakou vilu v Průhonicích. Myslíte, že ji koupil tady?“ „Určitě, třeba zrovna u Dostála, u Marečka, nebo u Richtra. Richtr je z nich nejprotřelejší mafián. Tady ji dostal výhodně a rychle, zejména pokud provizi platil na zahraniční konta v některém z daňových rájů, tak, aby nepodléhala zdanění." „Vám nikdo nic nenabízel? Nějakou jachtu či rodinnou vilu?" „Ale ano. Jenže já nic nechci. Všechno, co jsem chtěl, už mám. Počkejte, taky vás budou testovat. I když ta vaše škodovka… no uvidíte." Vstoupil vysoký, mírně obtloustlý muž, impozantní a sebevědomý. Barman kývl hlavou a ukázal na něho, jako by mi na dálku posílal otázku, tak mám vás seznámit? Zavrtěl jsem hlavou. Stačilo mi to na to, abych poznal pana McGilla. McGill přišel rovnou středem sálu ze svého statku někde v Anglii. To, že byl pán, dával všem ostentativně na vědomí - svým oblečením, svým chováním, svými grimasami. Horák měl pravdu, takových v naší historii bylo na našem území povícero. Povýšené chování desátníků vítězné armády. A mnoho z nich tu také zařvalo. Úsměv, úsměv – a pak kudla v zádech. Vrahy však byli jen málokdy vlastenci. Často to byli STRANA 40

OLDŘICH BRONEC


zlodějíčkové a zloději, kteří narazili na novou kavku, aby se jí pak drastickým způsobem zbavili. Mareček urychleně vstal a hnal se k němu. Chvíli se spolu bavili, ale McGill naznačil, že teď nemá čas, že přišel odpočívat a bavit se. Mareček podlézavě couval a naznačil, že chápe. Dobrý kšeft vyžaduje lehký předklon. Pro mne to byla cenná informace - znají se. A znají-li se oni, pak se Mareček a Dostál znali i s Dorrenem a Dorren s nimi, možná i s dalšími. Moje intuice hlásila, že tady jsem na té správné adrese. Rejdištĕ chytráků, podvodníků a také vrahů. Ale vrahem je podle všeho jen jeden, jeden z nich. Vraždy bývají intimní záležitosti, kluby podvodníků do toho zatahovat nelze. Jistě, ale který z nich? McGill, Mareček, Dostál, Richtr, nebo Horák? Barman, či mladičký trenér golfu? Kdokoliv. Nejpravděpodobnější je však první čtyřka a na ty se já zaměřím. Při své příští hodině odpalu. „Musím se rozloučit, spěchám domů, žena bezpochyby očekává, že dnes odnesu odpadky a umyji nádobí.“ „Běžte, běžte, mladíku. Bylo mi ctí. A příště nezapomeňte nějakou tu svou knihu, myslím to vážně. Bude pro mne osvěžením v tomto prostředí nabubřelého bahna. Určitě přijďte, ať mám s kým na úrovni poklábosit.“

K APITOLA SEDMÁ : I TALSKÉ SUŠENKY Nastal čas italských sušenek v knihovně Beranova paláce. Příjemný podvečer, příjemné prostředí, příjemná společnost kamarádů, kde se dá klábosit o všem a nejlépe o tom, jaké jsou nejneskutečnější varianty vraha a která z nich je ta nejnepravděpodobnější a nejromantičtější. „Tak co Tomáši, už víš kdo je vrah?“ zeptal jsem se určeného dne v určený čas svého mladého kamaráda ve vchodové hale. Tomáš byl sympaťák a svou úlohu sluhy hrál dobře. „Pane Klas, já se do těch věcí nepletu. To je vaše parketa, já tomu nerozumím.“ „Moje parketa to také není, Tomáši, já jsem také amatér. Ale děláš dobře. Rozuměl bys, kdybys chtěl. Ale ty nechceš a máš pravdu. Katka je lepší materiál ke studiu. Jak jste vlastně daleko? Už jsem se dlouho neptal.“ „Jako včera a předevčírem, pane Klas. Netrapte mne. Až se něco změní, budete první, koho informuji. Co si dnes dáte?“ „Dnes jenom čaj, chlapče, ať mám čistou hlavu, a ty vaše skvělé sušenky, na ty nezapomeň. Už tu jsou ostatní?“ STRANA 41

OLDŘICH BRONEC


„Všichni, jen pan major Martinovský přijde prý později.“ „Jako vždy, to je celý pan major, přijde až po mně, aby ukázal, že je důležitější.“ Otevřel jsem dveře knihovny a tam v družném hovoru stála celá detektivní banda i s Václavem, šlechtickým druhem do pohody i nepohody. Semerád zaujatě vykládal pozadí kauzy zkorumpovaného poslance, kterého si vychutnali v odposlechu, což bylo horké téma dne v jeho novinách. V tomto tématu byl zřejmě, z pověření šéfredaktora, ústřední postavou. Přidružil jsem se nic nechápaje, tedy chápaje podstatu kauzy, ta není složitá, poslanec nejen krade, ale ještě o tom květnatě mluví na veřejnosti, ale nechápaje důvody, proč by měla být tak výjimečná a proč by se měla veřejnost právě dnes vláčet jejím osvětlením. Takových kauz bylo a svět se stále točí dál. V tom byl vlastně rozdíl mezi mnou a Frantou. Franta se hnal za stejnými senzacemi jako já. Jenže jemu mohl rychle uplynout čas, kdy je kauza zajímavá. U mne den, měsíc či rok nehrál význam. Já jsem rozkrýval případy stovky let mrtvých podvodníků, zlodějů a vrahů, chtěl jsem říci hrabat a králů, Franta to musel stihnout dnes, nejpozději zítra, protože pak to už veřejnost zajímat nebude nebo v horším případě konkurenční medium převezme v masírování veřejnosti iniciativu. A to by Franta tedy opravdu nepřežil. „Tak dal si tomu poslanci pod stůl ty mikrofony ty, nebo ti hodný strýček přinesl záznamy už hotové do redakce?“ vyzvídal jsem zasvěceně. Pavel na mne mrknul, měl na Frantu zřejmě stejný názor jako já. „Honzíku, to bys nepochopil, to jsou takové finesy, že to s tvým myšlením čtrnáctého století prostě nejde dohromady.“ „Ale jde, špióni fungovali vždycky, dnes, stejně jako ve čtrnáctém století. Jak by mohl nějaký bohatýr vyhrát bitvu, kdyby dopředu nevěděl, co udělá jeho protivník. Nu, a když už ta bitva nebyla k vyhrání, tak alespoň protivníka otrávil bohatýrův skrytý krtek v táboře nepřítele, naprostou novinkou - zcela neznámým jedem, působícím rychle a efektivně. Traviči byli tehdy vyhledávanou profesí a jsou dodnes. Ten poslanec přeci nebyl cílem toho odposlechu jen pro nic na nic. Něčím se musel znelíbit, když ho tak potupně jeho kamarádi odstřelili.“ „Nerozumíš tomu. Tohle je investigativní žurnalistika - zase jednou slavila úspěch, ať chceš nebo nechceš.“ „O investigativní žurnalistice nic nevím. Já vím, že když je někdo jeden den na vrcholu a druhý den dole, tak se to někomu náramně hodilo. Prostě něco někomu udělal a stihl ho za to trest. To jsou hrátky mocných. Jejich velikost spočívá v malosti. A vy jste v této hře jen nádeníci. Vaším úkolem je to co nejvýstižněji a nejdramatičtěji

STRANA 42

OLDŘICH BRONEC


zformulovat. Ti lepší novináři ho odrovnají hned napoprvé. Tak to, Franto, prostě je.“ „Tak pojďte pánové, pustíme se do tématu, kvůli kterému jsme se sešli, co říkáte?“ Vašek držel nadhled, jednak proto, že to šlechtici dělávají, jednak proto, že asi o tom věděl víc a nechtěl, abychom se my dva dále svou nevědomostí ztrapňovali. „Pojďme do toho,“ podpořila ho Magda. S Frantou jsme se poplácali po zádech, všechno dobrý a šli jsme do toho. „Nejprve prosím podat hlášení, každý jeden po pořádku.“ Řízení třímal Vašek pevně v ruce. My jsme jeden každý proti tomu neprotestovali, naopak jsme spořádaně a disciplinovaně poslechli. Hráli jsme si na organizovaný tým ne proto, že nás někdo násilně zorganizoval, ale protože nás to bavilo. A navíc Vašek rozděloval ty italské sušenky a grog, dobré sušenky a dobrý grog. Vytvářel atmosféru. Kvůli té jsme tady byli především. Franta jako první popsal svůj let do Příbrami. Průlet meandry Vltavy před Zbraslaví v dobré výšce připomíná počítačové trenažery s americkými stíhačkami. Věnoval tomu tak čtvrt hodiny, byl z toho celý pominutý. „Jinak nic, pánové, anglický kamarád, koupě rodinného domu a milenka. Víc jsem z toho nedostal.“ Pavel stejně dramaticky popsal odpudivou atmosféru nadnárodních firem, spíše odpudivou pro starší ročníky, které se nemohou tak dobře ohýbat, jako on, zatímco ti mladší mohou a proto je to tolik netrápí. Pak vyklopil svůj názor na finanční kejkle Dorrena, za nějž si chtěl koupit nebo si už koupil rodinný dům v Průhonicích, tedy ten Dorren, ne Pavel. Shrnutí udělal za Pavla Vašek: „Takže nic, jestli tomu rozumím.“ „Nic, Vašku, nic. V té firmě to nebude.“ Po té dostala slovo Magda. Vykreslila osobnost ostravské gejši, sympatické, ale poněkud hodnotově prázdné, snad ještě s nadějí na mírné zlepšení. A znovu se tu mihnul ten rodinný dům v Průhonicích a Howardův kamarád McGill. O dortíku pod pohovkou ani slovo. „Vcelku milá holka, připomíná mi mé mládí. Snad až na tu prázdnotu. S Hellerem to byl přeci jenom jiný život. Budete se kluci divit, ale chybí mi, měla jsem ho svým způsobem ráda. Byl to bručoun, ale kam se na něho ten Angličan hrabe. Heller byl prostě formát. Ta holka potřebuje taky nějakého takového. Nevím, proč brouzdá v cizích vodách, káča jedna. Kdyby lovila v našich lukách, určitě by toho pravého našla na to tata. Už ji moc času nezbývá.“

STRANA 43

OLDŘICH BRONEC


„Takže na vražedkyni nevypadá.“ „To jsem neřekla, klidně to mohla být ona. Já se bavím o ní, ne o vraždě. Pavel po té zopakoval dva základní kameny případu tj. dům v Průhonicích a kamaráda McGilla. Ty se stejně jako v předešlých případech mihly rozhovorem se správcem bytu na Vinohradech. Na správci nic odpudivého nenašel, takže ho ani nijak nekomentoval. Potud fakta těch druhých. Já se o novém domě v Průhonicích nedozvěděl a ani jsem nezjistil, že McGill byl Dorrenův kamarád. To jsem se dozvěděl od svých kamarádů telefonem, ještě před tím, než jsem golfový klub navštívil. Prostě bych zjišťoval svým pátráním zjištěné. To, co jsem přinesl do frcu nového, bylo vytipování okruhu pravděpodobných pachatelů. Byl to, tedy alespoň podle mne, Dostál, Mareček, Richtr a sám McGill. „Možná všichni čtyři, ale spíše jeden z nich. Spojovacím článkem byl ten dům v Průhonicích. Mohli to však být i jiní. Ten správce například či Kristýna. I ti mohli mít s domem v Průhonicích něco společného, jen se z toho nějakou chytrou fintou vyvlíkli.“ Ostatní sice zajímaly mé úspěchy v golfu, ale já velkoryse odmítl o této stránce svého pátrání vyprávět. Prostě jim nic do toho není, nemám pravdu? „No, může být. Já bych ale ještě nevzdával tu vojenskou minulost Dorrena,“ nedal se s vážným obličejem Franta. Pro novináře jsou špióni vždycky lepší zboží než realitní makléři či podvodníci. A Franta byl vždy akční romantik. Někdy dost protivný, ale romantik. „Co když tu měl ještě nějaké jiné úkoly, řekl bych bezpečnostního rázu, že jo.“ Uzemnila ho Jitka, typicky jednoduchou přímočarou ženskou logikou: „Franto, neblbni. O jeho vojenské minulosti věděli všichni, nijak ji netajil, byť o ní moc nemluvil. Myslíš si, že by to přiznal, kdyby plnil ty jiné úkoly, jak říkáš?“ „Voják není špion. To, že byl vojákem, netajil, že byl špion, tajil oproti tomu velmi dobře.“ Do rozhovoru se vložil Vašek: „Jak je vidět, před tebou to neutajil. Franto, Jitka má pravdu, tahle historka se špionem zavání. Tuhle linii doporučuji opustit a navrhuji se věnovat té svaté čtveřici. Jak si to říkal Honzo: Dostál, Mareček, Richtr a McGill? Řekněme tedy, že jsme na stopě. Co s tím dál?“ „No tady je několik možností,“ odpověděl jsem. „Buď ten dům v Průhonicích vůbec neexistuje a byla to jen vějička, jak dostat z Dorrena nějaké peníze. Nebo ten dům existuje, ale je v té koupi

STRANA 44

OLDŘICH BRONEC


nějaký zádrhel. Dorren zaplatil zálohu, zjistil zádrhel a chtěl peníze zpátky. Nebo dal zálohu někomu z těch čtyř, ale ten ji nepoužil na ten dům v Průhonicích, ale na něco jiného. Případně v tom jsou jiné kejkle. Možností je opravdu mnoho.“ „Takže naším úkolem je zjistit, co je s tím domem. To je myslím úkol pro Pavla. Co dál?“ „Ano, to je pro Pavla. Druhou otázkou je, jaký spletenec vztahů je mezi těmi čtyřmi a kdo z nich, a také proč, vraždil. Buďto v tom jeli všichni nebo alespoň někteří, nebo v tom jel jenom jeden z nich. Problém je zjistit kdo a jaký má k vraždě vztah a důvod. Všichni čtyři se velmi dobře znají. To už zjišťovat nemusíme. To je fakt. To co nevíme je, jestli je ten dům mezi nimi nějakým pojítkem, nebo ne. A pak také musíme rozkrýt podstatu toho podvodu, či o co tu jde. Až to zjistíme, budeme tušit, kdo je vrah. A až to budeme tušit, tak to ten vrah vycítí a praští toho nejbližšího z nás železnou tyčí, zřejmě asi mne, no a ty ostatní půjdou tomu postiženému, zřejmě asi mně, na pohřeb. No, a pokud budou ostatní dostatečně pozorní, a neodradí je hlava rozmlácená na kaši, asi zřejmě moje, chytí ho při činu a budeme mít případ vyřešen. Já se potom konečně jednou dobře vyspím. Tak asi nějak vidím vývoj tohoto případu, pokud vás to ovšem zajímá.“ Mírně ospalým a mnou popíchnutý byl Pavel: „Moc se omlouvám, Honzo, celou noc jsem nespal. Promiň.“ „Ne, nevadí, mám to ještě jednou zopakovat?“ „Ne nemusíš, už jsem zase plně s vámi.“ Na to se slova ujal Vašek: „Hele, tou obětí zřejmě opravdu asi budeš ty. Ale máš pravdu. Ten problém je někde mezi těmi čtyřmi a týká se toho baráku. Teď jak do toho? Já navrhuji rozdělit si nenápadně ty čtyři a zjistit si o nich něco víc. Pavel něco zjistí o tom baráku, tj. jestli se v Průhonicích něco prodává nebo už prodalo, a pokud ano, komu. Pavla bych také nasadil na toho Dostála. Může třeba něco kupovat v té Uhříněvsi, co má Dostál ty pozemky.“ „Je to u Suchdola, ale to je jedno.“ „Tak u Suchdola. Nepřerušuj mne. Zajde za ním, jako zájemce o ty pozemky. Pak tu máme toho Marečka, toho bych nechal Magdě. Magdo, potřebuješ rekonstrukci té své vily po Hellerovi, Mareček má stavební firmu a mohl by ty práce udělat. Co říkáš?“

STRANA 45

OLDŘICH BRONEC


„Na mou vilu nikdy žádný takový ňouma nesáhne, to ti povídám. To by se Heller musel obrátit v hrobě. Ale rozumím ti Vašku, nasadil jsi mne na Marečka. Jenomže já toho Marečka neznám. Honzo, budeš mi o něm muset říct něco víc, kde bydlí nebo pracuje a tak.“ „Fajn. No a kdo zůstává? Richtr. Richtr je těžká váha a tu přenecháme Frantovi, investigativnímu novináři. Krycí historku nechám na tobě, Franto. Ty v tom umíš lépe plavat, že? Na McGilla nasadíme opět Pavla, který nejprve v Gordonu zjistí, co je ten McGill zač, a pak se k němu takticky přiblíží.“ „Souhlasím bez výhrad,“ ozval jsem se uraženě, „a já se budu věnovat Václavovi IV a tak si zachovám svůj holý život, k velké radosti mého ředitele Stoklasy.“ „Nikoliv, Honzíku, ty vyrazíš na další hodiny golfu a budeš nasazovat svůj život při spřádání těch nitek dohromady. Navíc se naučíš golf a zapadneš do vyšší společnosti. Hned několik úkolů najednou. No a nemůžeme stále ještě vyloučit ty další dva tj. toho správce a tu Dorrenovu milenku, Kristýnu. Magdo, mohla by ses tomu ještě věnovat? Správce je znovu úkol pro Pavla.“ Oba svorně přikývli. Magda, protože měla plnou pusu, dortíků, které dostala navíc, jako pozornost k sušenkám, a Pavel, protože neměl co říci a znovu usínal. „Nějaké otázky?“ Otázky nebyly žádné. Zato komentářů tisíce. K tomu italské sušenky a grog. Jenže večer ještě neskončil.

K APITOLA OSMÁ : S MUTEK KRÁLOVNY Přišel Karel, a jak to v jeho případě bývá, všechno najednou bylo jinak: „Omlouvám se, že jsem se zdržel, omlouvám. Měli jsme napilno a tak tak, že jsem stihl přijít. Máme novou mrtvolu a znovu Angličana. Tomáši, neměl bys něco tvrdého?“ „Co si budete přát - koňak, whisky, vodku, nebo třeba becherovku? Přejte si. Co nemám, to zařídím.“ „Přines vodku, ale jen tak stopečku, málo, ne aby to byla půlka láhve.“ Franta, jako vždy nepříliš vhodně glosoval: „Karle, tak to nezachráníš. Pokud piješ vodku, množství už dojem neudělá. Svůj dělnický původ před námi stejně neutajíš.“ Musel jsem zasáhnout: „Karle, prosím tě, Frantu ignoruj. Pokračuj v tom, co jsi nakousl. Další mrtvola? Opět Angličan? Jestli to tak půjde STRANA 46

OLDŘICH BRONEC


dál, přijde anglická královna v Čechách postupně o všechny své poddané.“ „Je to tak. Je to tak. Smutek královny, tak nějak to bude. Našli novou oběť a mně tedy do smíchu vůbec není. Děláme si z kulturních konfliktů různých národností legraci, pánové, někdy i dekadentní a možná i nespravedlivou. Ale poslední co potřebujeme je, aby v naší zemi přicházeli cizinci o život. Bude to mít vliv na turistiku a příliv investic.“ Franta opět zářil: „Vidím to živě: Titulní listy britských novin s nadpisy přes celou stranu: Vraždící maniak v Praze. Je v Čechách pro cizince bezpečno? Nezvrhl se pokrytecký český nacionalismus v nekontrolovatelné běsnění?“ „Tedy myslím, že Angličani nic o pokryteckém českém nacionalismu nevědí, pokud vůbec vědí, kde je Praha. Franta ale má pravdu v jednom, začíná to být téma pro zahraniční tisk, a čím dřív to rozlouskneme, tím lépe.“ Pak jsem ukázal pro změnu svůj důvtip já: „Mohu si tipnout, jmenoval se McGill, ten zavražděný?“ „Nemyslím si, že by se kdy kdo o tom zmiňoval, Honzo. Ale ano, jmenoval se McGill. Ty o tom víš něco víc? U tebe by mne to nepřekvapovalo.“ Nenechal jsem se lichotkami rozhodit a odpověděl jsem vyhýbavě: „Mám jednu teorii, ale nechci o ní mluvit, protože mi naprosto chybí indicie a tím spíš nějaké důkazy. Je mi nicméně jasné, že mi Vašek bude muset i nadále platit ty kurzy golfu. Ty totiž nevíš, jako ostatní, že jsem včera hrál golf a tam jsem na McGilla narazil. Ono to je vlastně velmi jednoduché. V tom golfovém klubu se dojednávají různé kšefty a já mám pocit, že ta vražda, chci říct, že ty vraždy, s tím mají něco společného. Ale musím tě, Karle, zklamat. Oběť jsem určil vcelku jednoduše, tam jsem se mýlit nemohl. Výběr byl velmi omezený. S vrahem je to složitější. Těch tipů mám hned několik, o tom jsme se tady před tvým příchodem bavili.“ „Honzo, máš mou důvěru, ale buď opatrný. My svou pozornost zaměříme pro jistotu stejným směrem. Kdyby náhodou picli i tebe, abychom měli náskok, rozumíš. Ale bez legrace: Asi máš pravdu, něco do sebe ta tvá teorie má. Hned na to nasadím své hochy a ty buď opatrný. My budeme kroužit okolo. Ty budeš v samotném doupěti. Kdy máš další hodinu?“ „Zítra po obědě. Předpokládám, že tam bude celá galérka. Teď ale zase něco chci slyšet od tebe. Co se přesně stalo a jak?“

STRANA 47

OLDŘICH BRONEC


„McGilla našli u něho doma v garáži. Bydlí na Žižkově v jednom takovém lepším činžáku. Dole jsou podzemní garáže. Tam ležel a vedle něho zkrvavený francouzský klíč. Stejné či velmi podobné provedení, o spojitosti obou případů není pochyb.“ „Předpokládám, že to bylo večer nebo v noci a našli ho po ránu. Nemají tam v tom podzemí kamery?“ „Není to pro vás důležité, jen pokud potřebujete důkazy, ale bylo to tak. Našli ho po ránu s rozmlácenou hlavou. A kamery tam nemají, Honzo, bohužel.“ Do rozhovoru se přidal Pavel: „Honzo říkal, jsi, že byl McGill tak trochu vazbič. To potřeboval vrah velkou sílu, aby ho hned vyřadil ze hry. Tím pádem bych tu Howardovu Kristýnu definitivně vyloučil.“ Magda se nedala a hájila hrdinně ženské plémě: „Jen nechte být. Když je žena v ráži, najde v sobě síly víc než dost. Ty v tom, Honzo, vidíš ty šmeliny u golfu. Ale nezapomeň, že McGill bydlel v tom bytě před tím. Derren mohl zdědit s bytem i Kristýnu.“ „Dorren, Magdo, Dorren, ale to není podstatné. Mohl a asi také zdědil. Jenže můj čich směřuje ke golfovému hřišti. Byla to taková česká vražda, to jsi řekl minule ty, Karle. Já si to také myslím. Vášeň či nenávist v tom nebyla, byl v tom strach. A strach směřuje do party hráčů golfu. Někdo tam něco udělal a nechtěl, aby se na to přišlo. Bál se. Všechno ukazuje na tu vilu. Možná těch kupců bylo víc, nebo těch vil bylo víc. Podvodník vylákal zálohy a pak žádné vily nedodal. Podvedený nebyl jeden, ale dva, nebo i víc. Co my víme?“ Franta nesouhlasil: „No to by ten podvodník musel počítat s tím, že se to stejně provalí. Když někomu zaplatíš velkou sumu a on ji zpronevěří, obrátíš se štandopede na policii.“ „To určitě, pokud se však nebojíš, že budeš muset vysvětlovat, kde si k těm penězům přišel.“ „Honza má pravdu, podíváme se na to, jestli McGill také nekupoval nějakou vilu. Ještě něco?“ „Jak říkám: Dostál, Mareček, nebo Richtr. Případně ten správce z Vinohrad. Dal bych za to ruku do ohně.“ „Fajn Honzo, potřebuji o těch lidech vědět něco víc. Zajdi za mnou zítra po ránu. Vodka pomohla, Tomáši. A vy se nezlobte, musím zase pádit. Co jste měli vědět, to jsem vám řekl.

STRANA 48

OLDŘICH BRONEC


Teď musím pohonit tu svou bandu, aby byla rychlejší než vy. Svou pošramocenou pověst si musíme napravit. Takoví amatéři, jako vy, nás nebudou přeci školit, jak se vyšetřuje. Zde bychom měli mít náskok my. Mějte se a, Vašku, ahoj. Zítra zavolám. Honzo, zítra po ránu, se Stoklasou to vyřídím a odpoledne velmi opatrně na tom golfu, víš jak to myslím?“ „Ahoj, Karle. Tomáši, doprovoď pana Martinovského, děkuji. No a co my dámy a pánové? Co čeká nás? Přiznám se, že to rýpnutí Karlovo se mi ani za mák nelíbilo. Vítězi budeme my a ne oni. Honzo, ty buď zítra opatrný, co jim řekneš.“ „To ne, Vašku, takhle to nesmí fungovat. Oni jsou profesionálové a mají k tomu glejt. My jsme amatéři a hrajeme si. Buď rád, že nám Karel dává typy a informace a hraje to s námi. My musíme být vůči němu maximálně otevření a kromě jiného musíme dodržovat zákon. Na co se mne zeptají, to jim řeknu, budu-li to vědět pochopitelně. I tak máme náskok. Máme fantazii a jsme normální, nezatížení veškerou tou špínou, co oni. A máme větší důvěru lidí v terénu. Nemusíme nic dokazovat a po večerech psát hlášení. Já bych se nebál. O primát nás nepřipraví.“ „Jak myslíš,“ reagoval nedůvěřivě Vašek. Podpořil mne ovšem Pavel: „Honza má pravdu. I těsná prohra v čase na konci případu je naší výhrou. Vždyť naše vítězství nehodnotí nikdo, jen my sami. Budeme-li se cítit vítězi, tak jimi jsme. Karla si musíme hýčkat.“ Franta se přiklonil na stranu pochybovačů: „Vždyť nám nic dohromady neřekl.“ „Řekl, co mohl říct, máte pravdu,“ uznal svou porážku Vašek. „Pojďte, rozdělíme si znovu úkoly. Dostála, Marečka a Richtra jsme si už rozdělili, tam nic měnit nemusíme. Magdo, sleduj stále tu Dorrenovu šlapku a zjisti, jestli tam je opravdu nějaká návaznost. Pavel by měl proklepnout toho správce. Znal Dorrena, znal i McGilla. Franto, opouštíme tu verzi s Gordonem? McGill podle všeho žádnou vazbu na tu firmy neměl, snad jen, že znal Dorrena. To, myslím, není důvod k tomu, aby ho někdo z té firmy Gordon Brown měl na mušce, ne?“ „Souhlas, tahle verze je jalová.“

STRANA 49

OLDŘICH BRONEC


„Dobře. Škoda, že nemáme nikoho v tom Dickensu, tam se naši angličtí přátelé pravidelně schází. Pokud ty vraždy nejsou českou záležitostí, pak stopy vedou tam.“ „Ne, na anglickou komunitu nemáme.“ „Ale máme, já tam zajdu. Heller měl spoustu anglických přátel, zkusím tam zapadnout. Nostalgie staré dámy má svou váhu,“ nabídla se obětavě Magda. „Výborně. Práce jako na kostele. Ještě nějaké víno, čaj či grog? Tomáši, dolej hostům, jejich skleničky se podezřele vyprazdňují.“ „Doprovázel jsem, pane, pana Martinovského. Omlouvám se, že nestíhám. Už na to jdu.“ Pošmourný listopadový večer, tedy noc. Grog v krvi a možnost si ráno přispat, protože Karel řekl ráno, ale neřekl v kolik hodin. Přitom slíbil, že to se Stoklasou vyřídí. Vzal jsem to kolem Vltavy přes most a pěkně pomalu, procházkovým krokem staršího seniora. Vždyť ani doma mne dnes nečekají před půl nocí. Takové příležitosti nebývají každý den. Na Karlově mostě jsem se na půl hodiny zastavil a snil svůj historický příběh o Nepomukovi. Jak asi vypadala Vltava tenkrát? Nemrholilo náhodou tehdy stejně, jako dnes?

K APITOLA DEVÁTÁ : D ŮM NA PŘEDMĚSTÍ Tak, a teď už jen očekáváte dovyprávění našeho příběhu a zejména to, jak jsem všechno vyřešil. Vyřešil bych, ale nebyl jsem tak rychlý, jako Karlovi hoši. Tentokráte ne. Ti si pro vraha přišli na golfové hřiště právě, když jsem tam byl a u baru dumal, jak to s tím případem vlastně je. Kombinoval jsem, slučoval, vylučoval a nikam se dopředu nehýbal. V jiném případu by byl čas na housle, ale v tomto jsem nedostal příležitost. Najednou rána a křik, ani jsem se nestačil divit. Musel jsem jen obdivovat profesionalitu zásahové jednotky v akci. Za několik dní po té, za pošmourného listopadového večera v Beranově paláci na Malé Straně u rozpáleného krbu, jsme dostali potupné vysvětlení. Bylo to to vysvětlení, které jsme sami chtěli vyšťourat první. Chtěli jsme ho jako jindy představit naší milé hloupé policii. Jenže tentokráte policie v osobě Karla Martinovského proškolila nás. Nemohu říct, že jsme z toho byli nějak nadšení. „Tak už Karle nezdržuj a řekni, jak to všechno bylo. Nemůžeme se dočkat. Pikantnosti v žádném případě nesmíš vynechat.“ Servilnost některých nezná hranic. Já byl ticho v koutě a poslouchal.

STRANA 50

OLDŘICH BRONEC


„Nevynechám, nevynechám, dámy a pánové. Je to ještě čerstvé, tak mne omluvte, kdybych se někde zamotal.“ Napil se vína. Měl na něj právo, byť ho jindy pod nejrůznějšími záminkami odmítal. Pak si kousnul do italské sušenky. Nepamatuji se, že by to kdy před tím udělal. Prostě si vychutnával ten pomíjivý čas vítězství. Ale nakonec spustil: „Mít vilu v Průhonicích se nosí, i kdyby byla u dálnice. Ale tahle nebyla u dálnice, měla zadní okna pěkně do zámeckého parku,“ zahájil své vyprávění jazykem spíše literárním, než stroze úřednickým. „Nádherná vila z třicátých let. Kdyby nebydlel Karel Čapek na Vinohradech, bydlel by tady, v Průhonicích, a v této vile. Trochu by se musel uskromnit, ale byl to jeho styl. Fasáda porostlá břečťanem, zachovalý cihelný plot s dřevěnými plaňkami, poněkud přerostlá zahrada s altánem. Uvnitř dřevěné obklady, knihovny, vysoké stropy a mosazné lustry. Prostě nádhera. Za výhodnou cenu jistá investice do budoucna. Baráky tohoto typu jsou vždy honosným místem pro pohodlný život, a navíc - s každým dnem roste jejich hodnota. Potomci kohosi se dohodli, že ji prodají. Nikdo z nich neměl na to vykoupit podíly ostatních a tak se rozhodli té vily kolektivně a hlavně výhodně zbavit. Nejprve to šlo jak po másle, zájemci se jen hrnuli. Jenže pak se to zadrhlo. Tonda umřel a Pepa si to rozmyslel. A vila byla neprodejná. Copak dědictví po Tondovi, to byla jen otázka času. Jenže ideální podíl Pepy, to byla skutečná nepříjemnost. Nikdo vilu s takovým břemenem nechtěl. A cena letěla dolů. Zájemci odpadali rychlostí smrště. Nastalo přemlouvání a výhružky. Předžalobní upomínky, ale Pepa to nevzdal. Měl a znal svá práva a také v sobě objevil nostalgickou vzpomínku na svého dědu a babičku. Peníze, jak říkal, nepotřeboval.“ Karel se odmlčel. Opět usrkl svého moku a spořádal další sušenku. Uvelebil se v nejlepším křesle u krbu a pokračoval: „Jenže realitní makléř s provizí už jisto jistě počítal a navíc ji kriticky potřeboval. Opakem mohl být, při jeho závazcích, velmi nepěkný a rychlý bankrot. Nezbylo mu nic jiného než riskovat. Potřeboval hejla a tím byl cizinec, který nabyl nezřízeného majetku daleko za hranicí zákona. Jinými slovy boháč s nejistým postavením. McGill vilu navštívil. Zamiloval se do ní. Jednal o ceně a o břemeni Pepy nic nevěděl. Když se však měla podepsat smlouva, muselo se s holou pravdou ven. Jenže víte, jak to je s pravdou. Není důležité, co je pravda, ale jak se podá. Břemeno neukončeného dědického řízení mezitím odpadlo, protože soud rozhodl o dědictví - nečekaně rychle. Nový vlastník navíc držel basu s ostatními. V této atmosféře nenadálého pokroku, který presentoval náš milý realitní makléř McGillovi jako vlastní úspěch, byla STRANA 51

OLDŘICH BRONEC


nebo spíše se zdála následná dohoda s posledním vlastníkem, tedy Pepou, pouhou banalitou. McGill v euforii podepsal kupní smlouvu a zaplatil kupní cenu. Tedy ne celou. Doplatek Pepovi měl následovat, až se vyřídí ta komplikace s ním. Peníze vyinkasoval realitní makléř, jednalo se o nějakých třicet milionů, ale původním majitelům je nevyplatil s tím, že si je nechává na základě prosby kupce do zástavy a to do té doby, dokud nebudou vyřešeny spory s Pepou. Bylo to celé prapodivné, ale nějakou logiku to mělo. To byl ten zádrhel. Nikdo si to nepřál, ale s takto vzniklým statutem quo nakonec všichni, samozřejmě že dočasně a pod vlivem reality, souhlasili. Bylo to první vítězství povedeného makléře. To, co se dělo s těmi třiceti miliony na jeho účtu, teď není důležité. O tom se zmíním později.“ Znovu vínko a znovu sušenky. Teď to ale Franta nevydržel: „Tedy Karle, jestli to ještě jednou přerušíš, tak tě doopravdy picnu nebo uškrtím, policajt, ne-policajt. My tu máme našpicované uši, ani necekneme, a ty se jen láduješ a k tomu veřejně opíjíš.“ „Dobře tedy, omlouvám se, ať je po vašem. Historka má pochopitelně své pokračování. McGill neviděl rychlost řešení patové situace tak, jak si původně představoval. Pepa byl opravdu beran a nedovolil ve vile žádnou stavební úpravu. Využíval svého ideálního spoluvlastnictví. Nějakou dobu to realitní makléř dokázal vysvětlovat, ale na vždy to nebylo. McGill začal být nervózní. Není pravda, že by tušil přímo podvod, ale sdílené a navíc velmi komplikované vlastnictví se mu nelíbilo. Obrátil se proto na realitního makléře a chtěl z koupě té vily vycouvat. Vložené peníze chtěl zpátky. Dostal vysvětlení, že to možné není. Kupní smlouvu podepsal dobrovolně a žádné sliby realitního makléře neměl podchyceny na papíře. Zlobil se. A když se zlobil McGill, nebylo to nic příjemného. Klidný život realitního makléře skončil. Nebyl by to nicméně správný podvodník, pokud by nenašel nějaké řešení. Tím řešením měl být odprodej podílu McGilla jinému novému zájemci. McGill měl své krajany rád, ale oholit je, v tom neměl žádné zábrany. Na scénu tak přišel Howard Dorren, krajan a kamarád. Tedy spíš krajan. O vilu měl zájem a ani jeden z obou tj. McGill a náš makléř mu popravdě neřekli, v čem je zádrhel. Historie, s drobnou obměnou, se proto opakovala. Jenže Dorren byl pedant a tak podepsal kupní smlouvu s odkládací podmínkou. Smlouva by nabyla platnosti jen v případě, kdy by Pepa svůj podíl za rozumnou cenu odprodal. Nakonec všichni souhlasili a Dorren zaplatil zálohu – dvacet milionů. A znovu chyba, zaplatil je realitnímu makléři a ne přímo McGillovi. Proč takovou školáckou chybu udělal, přes veškerou svou pečlivost, nikdo neví a zřejmě se již nedoví. STRANA 52

OLDŘICH BRONEC


Realitní makléř měl teď na účtu padesát milionů z této transakce a ještě padesát milionů z transakcí jiných. Celkem sto milionů. Problém je, že z těch sto milionů mu říkalo pane jen několik set a možná jen desítek tisíc. Mít sto milionů nebo několik set tisíc je herdek rozdíl. Příležitost dělá zloděje a sociální odolnost našeho makléře nebyla z nejvyšších. Když si to všechno spočítal, dospěl k rozhodnutí. Měl tak měsíc času, než se McGill domákne, že ty peníze od Dorrena nikdy neuvidí. Rozhodl se prodat svou vlastní vilu, dalších patnáct milionů, a připravoval se na útěk za kopečky. Peníze převed na cizí účty s rychlostí moderní doby. A už si byl jist, že je všechno na dobré cestě, když tu se ozval puntičkář Dorren a začal nebezpečně vyhrožovat. Potřeboval ještě vyinkasovat tu svou vilu, jenže Dorren nechtěl čekat a byl nadržen přizvat k asistenci policii. Na rozdíl od McGilla se žádných komplikací nebál. Rozumný člověk by to vzdal, nebo by nedokončil tu transakci s vlastní vilou a urychlil svůj odchod, jenže náš člověk byl lačný po penězích. Čas získal díky železné tyči v hangáru na letišti Točná nad Zbraslaví. Primitivové mají vždycky štěstí, nikdo si ho tam nevšiml, vytratil se odtamtud jako pára. My vyšetřovali okolnosti Dorrenovi smrti, jenže o neevidovaných penězích na švýcarském kontě, o vile a o našem člověkovi jsme nic nevěděli. Dorren se o takových věcech prostě s nikým nebavil, čímž sám zametl cestičku naší nevědomosti. To byl důvod, proč jsme tápali. McGill se pak dozvěděl, že Dorren ještě nezaplatil, čímž nabyl dojmu, že se transakce prodeje neuskutečnila. Nedělal tedy dramatické problémy. Dožadoval se sice svých peněz, ale nebyl tak aktivní, jak by bylo potřeba. Realitní makléř tím získal čas na přípravy, vlastně dostatek času. I tak ale spěchal. A zase ten nepřítel několika okamžiků. McGill jako vždy navštívil bar u Dickense a tam se ho někdo z jeho anglických přátel znenadání zeptal, jak si užívá ty prachy od Dorrena. McGill se rozzuřil. Takhle ho ten spratek doběhl, a už po druhé. Hned druhý den vyrazil do golfového klubu a hodlal to s tím grázlem krátkým procesem vyřídit. Udělal při tom dvě chyby. Nevěřil policii a stále se bál vysvětlování, jak k těm svým třiceti milionům vlastně přišel. Měl věřit. Nemá-li policie indicie nějakého trestného činu, tak nic nevyšetřuje. Nevysvětlitelné peníze v rukou cizinců především. Tou druhou chybou bylo, že podcenil našeho realitního makléře a nedovtípil se, že mezi Dorrenem a jím nebyli jen ty peníze, ale něco víc. Pochopil to až ve chvíli, kdy vystupoval ze svého vozu v podzemní garáži. Na dlouho mu to poznání vlastního omylu nebylo. Vydechl svou duši stejně rychle jako ten jeho krajan Dorren.

STRANA 53

OLDŘICH BRONEC


Pak jsem se dovtípil. No a k vyřešení případu nám stačilo jen pár telefonátů a cca půlden. Stačilo získat směr té historky a bylo to. Pro vraha jsme pak šli do toho golfového klubu najisto. Víc asi už víte od Honzy.“ Dalo by se čekat, že se připomeneme, že jsme to byli my, kdo vnesl obrat do celého případu. Formulace „pak jsem se dovtípil“ nevystihuje přesně skutečnost. Jenže spravedlnost si svého hejla vždycky najde. Kdyby mi zavolal, mohlo to být všechno jinak. Jenže on mi nezavolal, tutlal si to pro sebe, nadržený úspěchem, a tak jim ten Richtr ve vší parádě při té hlučné přepadovce v golfovém klubu utekl. Před mýma očima. A zem se po něm slehla a po těch penězích taky. Ostuda jak trám. Richtr se přenesl z kolonky neznámý vrah do kolonky na seznamu hledaných interpolem. A tam naše kompetence skončila. I případ mohl skončit, ale neskončil.

K APITOLA DESÁTÁ : J AK NAPÁLIT PODVODNÍK A Sklapli jsme desky a vrátili se ke svému každodennímu životu. V mém případě to znamenalo návrat do Památkového ústavu a ke Stoklasovi, a také k mé monografii o Václavovi čtvrtém. Zhruba polovinu jsem měl za sebou. Rod Beranů v té době ještě nic neznamenal, takže jsem se nemohl svému šlechtickému kamarádovi podle slibu pomstít za všechna ta příkoří, tj. pohanět mu předky a zpochybnit jeho čest, kterou se tolik oháněl. Raději jsem proto sháněl na poslední chvíli vánoční dárky a pomáhal při uklízení domácnosti. Byla to jediná chvíle souznění s mými dětmi, totiž v tom, jak jsme svorně hledali únik z domova a z úkolů, které s neutuchající iniciativou rozdělovala má žena a jejich matka. Přitom jsme dělali všechno proto, aby nabyla dojmu, že ji maximálně pomáháme, protože jsme tady od toho. Jediným mým potěšením v té šedi každodennosti a otrávenosti, kterou jsem vám popsal na začátku, bylo vědomí, že až nastane jaro, budu moci pokračovat v lekcích golfu, které již byly mým majetným strejdou zaplaceny. Golf se umí vlíbit, a mně se vlíbil. Zdálo se, že smutný případ mrtvých Angličanů skončil a nás tedy čekaly nové případy. O těch budu povídat na jiném místě, budete-li mít trpělivost. Jenže případ, jak jsem se zmínil výše, ještě neskončil, vrátil se k nám a to ve dvou vlnách. Posaďte se, budu vám to vyprávět. Přeskočím asi tak dva roky. Ne že by se nic nedělo, ale s tímto případem to nemělo nic společného. Na jedné z dalších sešlostí našeho

STRANA 54

OLDŘICH BRONEC


klubu amatérských detektivů, kdy jsme pitvali okolnosti nějakého nového případu, jsem si na zmizelého Richtra, ani nevím proč, vzpomenul. Nadhodil jsem proto téma do pléna. Karla jsem se otevřeně zeptal, jestli nakonec toho Richtra někde nevypátrali či dokonce nedopadli. „Honzo, vypátrali a nedopadli. Jestli chcete, tak vám tu historku řeknu. Je víc než zajímavá a poučná.“ My jsme překvapivě chtěli, jak jinak. V této věci jsme iniciativu v rukách neměli. „Richtr unikl do zámoří, kde si vyrobil novou identitu, a s tou novou identitou se vrátil po čase do Evropy. Asi tak po jednom roce. Stále sušil na svých účtech těch svých sto patnáct milionů a k tomu ještě něco přidal, protože byl shánčlivý. Jeho stopu jsme po nějakém čase zachytili, to když se objevil ve Španělsku v jednom letovisku na středomořském pobřeží. Rozhodl se tam realizovat své investice a užít si svého majetku v klidu až do stáří. Nebylo mu však přáno. Koupil tam pozemek a připravoval výstavbu nového čtyřhvězdičkového hotelu s bazénem. Místo přímo na pobřeží s vlastní pláží bylo pro takový záměr víc než ideální. Měl to chudák pěkně nalajnované. Hotel postaví, vytvoří si svou vlastní klientelu (snil o klientele anglické, protože té rozuměl nejlépe) a bude žít prostým civilním životem hoteliéra. Jako český krajan se do Čech nikdy nevrátí, protože co by tu dělal, když tu hoří koudel pod nohami. Zdraví mu už tolik nesloužilo a tak se rozhodl definitivně pro jistý klid zámožného usedlého páprdy. Na jednu stranu byl šikovný. Žen se stranil, takže tu nehrozilo nebezpečí, že ho někdy některá ohlodá až na kost. Neuvážené zbrklé investice také nedělal, protože by tak rozmělnil svůj majetek. Ani spotřebu neměl vysokou, uměl si i vydělat. Na druhou stranu to byl trumbera. Velmi rychle zapomněl na to, jak se sám domohl majetku a jak to potom všechno nešťastně dopadlo. Byl fikaný, svět realitních machinací velmi dobře ovládal. Jenže prostě na ty Španěly jednoduše neměl. Pozemek koupil cca za padesát milionů, v našich korunách, to dělá nějakých 2 miliony Euro. Zbytek hodlal vložit do stavby. To by však nestačilo. Byla to asi tak polovina předpokládaných nákladů. Na stavbu chtěl získat úvěr. Nabídla se mu místní solidní banka, pro niž to byl dobrý kšeft. Úvěr garantoval svým pozemkem. Všechny zbývající prostředky pak vložil do té banky, která měla za úkol proplácet faktury jednotlivých dodavatelů až do dohodnuté výše. Podle rozpočtu stavby i po zařízení hotelu a úhradě všech úroků zůstávala nějaká rezerva. Navíc počítal s tím, že si ještě něco vydělá, takže bude mít do začátku svého nového působení víc než dost.

STRANA 55

OLDŘICH BRONEC


Zádrhel spočíval v tom, že si neověřil dobře ekonomickou situaci té solidní banky. Ještě než učinil první krok na své stavbě, banka zbankrotovala. Ze dne na den, jako blesk z nebe. A bylo to horší, než se mohlo komu zdát. Pryč byly všechny jeho peníze. Pozemek byl v bankovní zástavě a sloužil proto k vyrovnání s věřiteli. Podíl, který zůstával na něho i na jiné věřitele byl však stále záporný. Jediné, čeho se domákl, byl fakt, že vlastníci s ředitelem jednoduše svou banku vytunelovali a o připravovaném bankrotu věděli již ve chvíli, když s ním podepisovali úvěrovou smlouvu a přebírali jeho peníze. Za normálních okolností by to bylo na žalobu, či na trestní stíhání. Strach vlastníků banky by je dohnal Richtra alespoň částečně odškodnit. Ale to byl ten zádrhel. Richtr sice novou identitu měl, ale ta byla stále víc než chatrná. Na podpis kupní či úvěrové smlouvy jeho identita stačila. U policie či u soudu by mohly nastat velké nepříjemnosti. Navíc mu ten ředitel banky, s kterým dojednával všechny finanční transakce, a který si teď užíval jeho vytunelovaných peněz, naznačil, že o jeho minulosti mají své informace a může se stát, že nebudou mlčet. Takže nejen, že nebyl v situaci domáhat se svých práv, a dobýt se nějakého odškodnění, ale naopak v situaci, kdy se musel co nejdříve zdekovat. To nakonec oškubaný dohola udělal, a rychle. Kde teď žije, nevíme, ale je nám jasné, že svůj nový začátek nemá vůbec jednoduchý. K nám se ta historka dostala oklikou s drobnou prodlevou, to když španělská policie prověřovala celou tu kauzu zkrachovalé banky. Richtr se stal jedním z největších jejích věřitelů, věřitelů, který se však o svá práva nehlásil. Španělská policie tak narazila na českého krajana s velmi nejistou identitou. Tu identitu si pro pořádek ověřili a zjistili, že není pravdivá. Bylo jim tedy jasné, proč se o svá práva nehlásí. Obecně se vědělo, že Richtr byl původem Čech, a tak učinili dotaz u nás. My jsme pak identitu neznámého Čecha ve Španělsku také ověřili a byl tu štandopede Richtr v celé své kráse. Jenže znovu na útěku a neznámo kde. Jediné, co nás těší, je fakt, že o ty nakradené peníze v té cizině přišel. Spravedlnost nejde vždy po rovné cestě, ale je fajn, že si tady na své přišla.“ „To bych neřekla, Richtr nebyl jen zloděj, ale také vrah. Ty vraždy zůstaly nepotrestány.“ „To je pravda, ale i na to dojde. Však on se bude v tom pekle smažit, Magdo, neboj se. My se nevzdali.“ To byla ta první vlna.

STRANA 56

OLDŘICH BRONEC


Pak uběhl zase nějaký čas a případ se znovu ohlásil, mnohem pokorněji. Tentokráte jsem se s Karlem setkal sám ve městě, Národní, nedaleko od té jeho Bartolomějské. Začal bez toho, abych ho k tomu někdo vyzýval. Věděl, že mne to zajímá. „Vzpomínáš si? Bavili jsme se spolu o tom případě s Angličany. Nazval jsi ho Smutek královny.“ „Jistě vzpomínám. Na ten případ nikdy nezapomenu.“ „Tak ten Richtr, ten vrah, už je po smrti. Umřel v Dánsku, v nemocnici. To jsi určitě nevěděl.“ „Ne to tedy ne. To jsou novinky. Povídej a přeháněj.“ „Je to asi půl roku, co se vrátil do Evropy a ani se nijak neskrýval. Překročil hranice na letišti v Kodani a tam nás na něho upozornili. Prošel sice hranici bez zatčení, ale my ho stejně brzy našli. V té nemocnici. Zastihly jsme ho ještě živého. Všechno přiznal, věděl, že žádný soud nebude. I my věděli, že se naší světské spravedlnosti vyvlíkl, a tak nám ho hlídali jen ti doktoři. Převoz neměl smysl. Zemřel asi před měsícem a budeš se divit, byl jsem mu na pohřbu. Byl tam i Dostál s Marečkem, a několik málo dalších jeho přátel. Tak asi pět, tedy i se mnou, víc jich určitě nebylo.“ „Škoda, i já bych mu na ten pohřeb rád šel, bylo by nás víc. Pohřbili ho v Kodani? Stejně to byl grázl.“ „Byl to grázl, to máš pravdu. A spravedlnost si ho nakonec našla. Umřel, když mu bylo necelých pětapadesát let. Kdybychom ho chytli a zavřeli, prožil by čtyři roky ve vězení. Ta smrt by ho neminula. Takhle si to užíval nějakých jeden a půl roku na svobodě a ten zbytek na útěku mu nijak nezávidím. Takže žádný velký rozdíl.“ „Možná, že ne. Je tu však ještě jeden aspekt. V té kauze nejde jen o to, jestli si spravedlnost svého Richtra našla. Šlo i o to, Karle, jestli vyhraješ ty nebo my. Alespoň nám o to šlo.“ „A kdo vyhrál? Co myslíš? Já myslím, že nikdo.“ „Myslím, že je dobře, že jsi to nebyl ani ty, ani my. Myslím, že to byla dobrá škola oboustranné pokory. Případ šel svou vlastní cestou a my v něm jenom statovali. Čas od času to tak musí být.“ „Hm. To už je na mne moc filosofické, já jsem trochu jednodušší, brachu. Víš co, zapomeňme na Richtra. Teď mi pověz, jak jsi daleko s tím Václavem?“ „Václav je hotový, připravuje se do tisku. Měl jsem dostatek času a tak se mi, myslím, povedl. Novým hitem pro mne je teď Jiří z Poděbrad, doba husitská a post-husitská. Věčný příběh Mozarta a Salieriho, v daném případě roli Salieriho hraje proradný Matyáš.“ STRANA 57

OLDŘICH BRONEC


„Jirka? Toho tedy baštím, byl to sympaťák, už proto, že se nežinýroval pořádně se najíst. Víc toho o něm ovšem nevím. Ale toho Václava bych od tebe chtěl i s podpisem. Nezapomeň na mne. Autorský tisk.“ „Nezapomenu. Nicméně budeš ty mít čas na mé knížky?“ „Ani mi to nepřipomínej. Je to tragédie. Na konci roku odcházím do důchodu. Snad i proto jsem šel tomu Richtrovi na pohřeb. Nikdy dřív jsem to neudělal. Však tě to taky čeká, smát se dlouho nebudeš.“ Směřovali jsme k nábřeží. Když jsem se s Karlem rozloučil a on vyrazil do své Bartolomějské, zastavil jsem se na chvíli u Vltavy, v jejím líném toku jsem chtěl nabrat novou inspiraci do života. Richtr umřel. Jenže o něj mi tak nešlo, zajímal mne ten koloběh zlodějny, z profesionálních důvodů. Má pravdu Horák, že se ty kruhy uzavřou? A kolik let, či století k tomu potřebují?

K APITOLA JEDENÁCTÁ : G LOBÁLNÍ SPRAVEDLNOST Od určité doby jsem si členství v golfovém klubu začal platit sám. Mým cílem nebylo přijít k dalším penězům, v tom jsem míjel snahy většiny ostatních členů, ale opravdu si zahrát a také pokecat s Horákem, s nímž jsme bloumali od jedné jamky ke druhé. Horák dostal mou monografii o Karlu IV, a ukázal, že sice rozumí dobře kotlům na biomasu, kterým já nerozumím ani zbla, ale jinak disponuje selským rozumem i amatérský zájmem o historii, přesně jak to deklaroval. Byl jsem vůči němu na své domácí půdě v převaze. Kdybychom se bavili o kotlích, bylo by to naopak. Jenže jeho postřehy mne zaujaly a, přiznám se, i bavily. Byly surové, ale pravdivé. „Četl jsem tuhle, že nějací Rusové oholili Španěly. Ukradli jim prý miliony a slehla se po nich zem. Vytáhli to od nich po internetu. Čímž jsem si vzpomněl na ten váš případ s Angličany. Ne, že by to byli ti samí Španělé, co oholily toho vašeho vraha. Ale o něco to počestné španělské podsvětí zchudlo, a peníze se přesunuly někam na východ do Ruska. Teď zase Evropská unie oholila Rusy na Kypru. Nebyli to samozřejmě ti samí, co okradli ty Španěly, ale byl tu nový finanční tok, tentokráte na západ do Unie. Ten, co okradl ty kyperské banky a vyčistil tak účty Rusů jen pokračoval v cirkulaci zlodějny. Té zlodějny, co začala u nás v české kotlině. Myslím, že jste na řadě. Jen bych chtěl vědět, jak budu ten míček dolovat z toho mlází.“ „Znám tu vaší teorii cirkulace zlodějny. Problém je, že potřebujeme ty peníze zase dostat k nám. Okradeni jsme byli my všichni, protože Gordon a jiné ctihodné firmy, pumply nezřízeně náš rozpočet. Část

STRANA 58

OLDŘICH BRONEC


odvedli, říkají, že legálně, do Anglie, mám na to svůj názor, a část utkvělo v rukách těch Angličanů. Pak byl Richtr, ti Španělé atd. To jen sledujeme ten tok peněz, který začal, jak říkáte u nás. Ti v Rusku či v Evropské unii nám však ty peníze nedají. Tváří se přátelsky, ale berou všema rukama. Pokud něco dostaneme, tak z našeho a ještě míň, než kolik jsme jim dali. Tak a jsem v tom mlází taky, do prdele. Omlouvám se.“ „Jen se nežinýrujte, člověk si musí čas od času ulevit. Asi půjdeme, hrajeme to už pěkně dlouho.“ „Potřebujeme něco, co nasměřuje ty toky k nám. Nemyslím tím šikovné zloděje, co okrádají ctihodné evropské občany. Myslím něco takového, jako vymyslela ta Unie ve vztahu k těm Rusům.“ „To byla ale pěkná prasárna.“ „Byla, ale Rusové si to stáhnout zpátky. Drží nás za flígr s tou naftou.“ „To je jasný, ale přesně jak říkáte. Ty kyperské banky vykradl někdo s Unie a já si nemyslím, že musíme hledat daleko, stačilo by se podívat na druhou stranu těch našich kopců. Jenže těm Rusům to zacvakáme hezky všichni, i my, co jsme z toho nic neměli.“ „O to právě jde. My furt cvakáme a někdo stále inkasuje. Takže ta vaše teorie o cirkulaci zlodějny nefunguje.“ „Nefunguje, protože se na to díváte z pohledu dnešní doby. Vy jste však historik a velmi dobře víte, že jednou ten a podruhé onen. Furt jsme bojovali o svobodu a byly doby, kdy nás tahali za nudle, a byly doby, kdy z nás měli podělaná kaťata.“ „Jenže za ty doby, kdy z nás měli podělaná kaťata, jsme pěkně zaplatili – totálním rozvratem. Máte na mysli husity a vůbec celou tu dobu?“ „No, jen jako příklad. Byli doby, kdy byla Praha centrem Evropy a taková například Vídeň jen provinčním městem, které prosilo Čechy o ochranu.“ „Byli také doby, kdy to fungovalo naopak.“ „Ale o tom já právě mluvím. Čech nebo Angličan, Rakušák nebo Rus, Španěl nebo Číňan. Všichni jsme na jedno brdo. Teď se ještě smějeme Číňanům, byť nám už tuhnou ústa, že vyrábí a prodávají tak levně. Vyrábí levně, což znamená, že za svou práci dostávají mnohem méně než my. Není ale daleko doba, kdy nám ten smích dojde. Na vrcholu budou oni. Chci tím říci, že není náš čas, ale bude líp.“ „Říkal jsem si, že budu s potěšením pozorovat, jak budou ti všichni, co si z nás udělali prostřený stůl jednou ve spěchu opouštět tu naší krásnou kotlinu v autobusech a s nahým zadkem. Jenže tak to nefunguje. To zadostiučinění nezažiju. Budou se zvolna vytrácet a čas

STRANA 59

OLDŘICH BRONEC


od času, je na té cestě takový Richtři okradou. Systém v tom však nebude. Vlastně měl ten Richtr ten svůj zápas vyhrát. Byl to Čech a okradl Angličany. Kdyby po něm nešli policajti, mohl si těch peněz užívat u nás a my by z toho taky něco měli.“ „Tady je ten můj míček. Je to on? Myslím, že je. Není to tak nejhorší. Z tohohle se dostanu. Jste však cynik, můj drahý příteli. Ten Richtr také vraždil a to je jiná šťáva. To je v naprostém rozporu s mými hodnotami. Ne, nemá ani kapku mé sympatie. A ti Angličani. Říkal jsem, že jsme nakonec všichni stejní. Jen žijeme v různých podmínkách. Máme na ně, ale i na jiné, pifku, stejně jako mají pifku na nás jinde na světě.“ „Krásný odpal. Jste z toho venku. Potřeboval bych stejný úder, jen vědět, kde ten míček je. Co jsme to? Aha! O tom je ta historie. Jsou vyšší hodnoty, než je národní hrdost nebo pocit křivdy.To jste měl na mysli? V tomhle asi máte pravdu.“ „Tak tak, hochu. Já na nějaké křivdy nevěřím, kašlu na ně. Ukřivděný je ten, kdo se tak cítí, ne ten komu se křivda stala. Vymýšlím své kotle a mám to štěstí, že teď letí. Není to navždycky. Vydělávám hodně, jenže mne nekřesťansky odírají telefonní a internetové společnosti za služby, o nichž mám pochybnosti, že vůbec existují. Tady máte tu cirkulaci. Vy píšete knihy. Máte štěstí, že dobře, protože na nich vyděláváte, tak trochu, ale stačí to. Většina na tom tratí, přestože jsou jen o chlup horší než vy. Chcete globální spravedlnost? Podělte se s nimi. Ale to neuděláte. A jiní se dělit taky nebudou. Já taky chci za své kotle tu nejlepší cenu, kterou mohu dosáhnout. Právě v Rusku na nich vydělávám nejlépe. Takže vracím do té naší kotliny část z těch peněz, co ukradli ti Angličané, jim pak Richtr, tomu Španělé, jim pak Rusové a těm nakonec já, byť jediný já legálně. Ty peníze jsou alespoň z části tady, kolem nás. Támhle ten zahradník dostává výplatu z našich členských poplatků a ty pocházejí… Teď jsem to zčunil. Prostě, když se nesoustředím, tak to takhle dopadá.“ „Trochu jste mne uklidnil. Jenže já chci ty peníze od těch Španělů, kteří okradli toho Richtra. To je spravedlnost. Všechno ostatní je jen výmluva a alibi.“ „Jste nenapravitelný můj drahý. Víte co? Necháme toho, už se stmívá a půjdeme na pivo. Já platím a vy mi budete zase vyprávět o tom Václavovi. V té době bylo těch prasáren stejně, ale má to duch romantiky a to mne baví.“

STRANA 60

OLDŘICH BRONEC


Praha, 20. září 2011 Praha, 8. června 2013

Co se do textu nakonec nedostalo: „Muži se totiž namyšleně domnívají, děvenko, že to jsou oni, na nichž stojí instituce rodiny, rodinné štěstí, chcete-li. Prý pracují a přináší do rodiny peníze, proto na nich stojí ekonomika rodiny, tj. rodina sama. Budiž, pracují a vydělávají, to nepopírám. K naší ženské diplomacii patří jim jejich úlohu v rodině nevymlouvat. Ale rodina není dílo mužů, je to ženské dílo, dílo, ve kterém muži pouze statují. Jsme to my, kdo rozhodne, kdo je a kdo není člen rodiny, o tom jestli budeme mít děti a kolik, půjdou-li na školu a na jakou. Rozhodujeme i o takových otázkách, jestli si pořídíme dům, chalupu a tak. Mnohdy rozhodujeme i o mužské kariéře, jestli ji udělají a jakou. Mužům, ješitům, pak necháme řídit rodinný vůz, dívat se na zprávy a číst noviny. Pokud je doma nepotřebujeme, pak je pustíme i do hospody. A když překáží, tak je do té hospody přistrčíme.

STRANA 61

SMUTEK KRÁLOVNY KAPITOLA PRVNÍ: VRAŽDA NA LETIŠTI

Recommend Documents