S.M.Ä.D.
č.15/2013
Lid je neukojitelný a neuspokojitelný. Touží po roztodivných zábavách, které naplňují veškerý jeho volný čas, hlavně aby nemusel zůstat sám se svojí, často i prázdnou hlavou. Dovolím si vyslovit domněnku, že hlavy Šumperkem mazané jsou plnější. A nebývají ani tolik odstrkovány a přehlušovány, pokud s nimi nositel zůstane sám. Ale i my toužíme po zábavě. A letos se servírují nejrůznější kratochvíle, ze kterých si prostě musí vybrat každý. Od klasických zábav, jako je posezení nad sklenicí čehokoliv a hledání jejího dna, kávových a dortíkových sedánků, přes taneční večery, pěvecké večery (technika netechnika, hlas se přeci ztichlým mikrofonem umlčet nedá), divadelní večery až k zábavám, které jsou specifické užším skupinám lidí, např. návštěvy lekcí kruhového tréninku, turistika, přírodní koupání a mnoho a mnoho jiných. Jen stěží bychom tu letos nalezli skupinku, jejíž zábavy by byly opomenuty. Vždyť i voyeři a exhibicionisté dostali svou mapku s doporučenými lokacemi a návody. Však cítíš-li se ochuzen, tak neváhej a ozvi se. Vše se dá ještě dohnat! -pet-
N a P rknech
Čtvrtek - 15. srpna 20.00 - H-Club
DS Slúchadlo : Ohľadom konzumu
réžia: Lenka Škoricová dramaturgie: Marica Šišková scénografia: kolektív súboru hudba: Alžbeta Kovaničová, Lucia Miklášová vhodné pre mládež od 15 rokov
®
účinkujú: Natália Částová, Mária Šránková, Alžbeta Kovaničová, Jakub Jánský, Juliana Svítková, Lucia Miklášová, Veronika Trungelová slovo o súbore: DS Slúchadlo pôsobí na ZUŠ J. Rosinského v Nitre a v kategórii divadla mladých to skúša na divadelných doskách už druhý rok. Po vlaňajšej dramatizácii románu Moniky Kompaníkovej „Piata loď“ si členovia súboru chceli vyskúšať autorský projekt. Majú odvahu, jasný postoj k téme a svedčiacu úprimnú drzosť provokovať. slovo o hre: ...“Posadte sa, prosím, na svoje latríny pretože už nemôžeme mrhať časom. Toaleťák si kúpte alebo si vytrite riť rukou. Hviezdoslav by plakal, keby na to prišiel. Strč si hlavu do lavóru, aj tak budeš mať nočnú moru. Neodhališ líščiu noru, ani neoddelíš od koreňa kôru. Chceš bojovať? Bojuj. Chceš vyhrať? Hraj...“
Představujeme Dnes Vám přinášíme rozhovor s naším novým panem domácím na internátu. Jeho jméno jest Jan Vařeka a své poslání zvládá zatím bravůrně. Velmi ochotně otvírá frekventantům dveře v jakoukoli noční hodinu a zdvořile s nimi konverzuje. Ačkoli je spíše introvertem, není těžké s ním zapříst krátký rozhovor. Je oddaným manželem, otcem čtyř dětí a těší se ze svých šesti vnoučat.
Co je na té práci pro Vás nejpříjemnější? Taková ta různorodost. Že nedělám u mašiny někde ve fabrice.
Jak dlouho tady na intru děláte správce? Jako správce jsem nastoupil 1. ledna letošního roku.
A co Vám řekli o nás? Nebylo toho moc. Tak, že jste parta, která sem jezdí asi šestnáct let. Také si moc váží toho, že jste takoví věrní. A pak už jen takový nějaký organizační věci.
Jak jste se na toto místo dostal? No, takovým zvláštním způsobem☺. Chodil jsem k holičce u radnice opravovat co se dalo a paní ředitelka se tam chodila česat. Protože vím, že u holiče se vždycky něco děje, ženský tam drbou, tak jsem jí říkal, ať se poptá, a kdyby něco slyšela, ať mi dá vědět. A takhle to asi po půl roce klaplo a já jsem dostal příležitost. A jak jste tu spokojen? Líbí se mi tady, já tu práci mám rád. Dělal jsem to už předtím asi devět let na zvláštní škole nahoře u radnice. A dneska je o práci velká nouze, tak jsem rád.
Proběhla nějaká speciální příprava na nás? Samozřejmě, a bylo to dosti hektické. Já jsem to chtěl mít pěkný a oni mi tu rozkopali zahradu. Pak přišel vítr, polámalo to stromy, takže jsem byl sražen na kolena, ale snažil jsem se to připravit co nejlépe. Děkujeme za rozhovor a doufáme, že nám zachováte přízeň! -verca-
Foto pana Vařeky se nám zatím nepodařilo získat, protože v době, kdy ho potkáváte, nejsou ideální světelné podmínky, nicméně se to budeme snažit napravit, proto sledujte další čísla zpravodaje.
Vojta ze Strašnic
Rozhovor s Václavem K
Služebně nejmladším lektorem je letos zaručeně Vojta Štěpánek, režisér Divadla Komedie v Praze. Je v historii také prvním samostatným lektorem, který se vypracoval z dlouholetého frekventanta. Takže, Vojtě, nyní zanecháš stopu do archívů budoucích generací!
J: Ty jsi původem odkud? V: Já jsem z Opavy, což je malý kousek od Ostravy, takže jsem se vlastně vrátil někam, kam patřím. Ale člověk na to musí přijít. To není hned.
Pamatuješ si na první divadelní představení, které jsi viděl? Divákem jsem byl poprvé ve školce, vystoupila tam Dáda Patrasová a JůHeláci. Nevím, o čem to bylo, já se při tom pokadil. První celovečerní představení, které jsem viděl, bylo na Vinohradech – Dům čtyř letor, režíroval to Menzel, byla to poměrně známá inscenace. Už tehdy, bylo mi tak nějak třináct let, jsem věděl, že se divadlu chci, budu a kvůli špatným známkám na ZŠ i musím věnovat.
J: V Opavě jsi taky režíroval? V čem se liší od Ostravy? V: V Ostravě se přece jen můžeš nadýchnout k něčemu, co divák ještě nezná, a neriskuješ, že to apriori odmítne a vyžaduje, na co je zbvyklí. Třeba když člověk chtěl inscenací v Opavě trochu vybočit z tradičních představ, tak bylo zle. Dostal jsem dostal rozhořčený dopis od diváka, který vzpomíná, jaká to byla krásná inscenace Její pastorkyně v těch 50. letech. „Na tom jevišti ještě byly ty vrbičky a teď tam nemáte ani dveře. Tam je nějaký rám. Proč tam nejsou dveře?“ No jo, ale on to bere tak, že divadlo je jeho majetek. Do toho divadla má předplatné již 40 let a tys tam první sezónu a už tam děláš takový bordel. Samozřejmě nejsou všichni takový, ale tenhle druh patriotismu tě pak od práce zrazuje, protože ty chceš tím divadlem promlouvat, komunikovat a nechceš vyvolávat odpor. Já nejsem člověk, který by chtěl divadlem pobuřovat, urážet, šokovat. Divadlo pro mě funguje jako nástroj komunikace a když se apriori odmítá, tak je to pak těžký, a proto jsem šel do té Ostravy. V Ostravě se může odehrát ledacos a divák to akceptuje, sice ne bezvýhradně, ale nějak to přijímá.
Kdo nebo co tě přivedlo k divadlu? K divadlu mě přivedl leták v ZUŠce. Naučil jsem se totiž ve čtyřech letech číst a ve školce o poledním klidu polospícím kamarádům předčítal pohádky, nebo říkal z hlavy Hurvínka, zatímco si soudružky tetičky šly na cigárko. A nepřišlo mi to nikdy ani na vteřinu divný; stoupnout si před lidi. Když jsem pak uviděl leták, že existuje dramatický kroužek, a když jsem pak dokonce zjistil, že na to existuje střední škola, nebylo co řešit. Kdo tě v tvém divadelním životě nejvíc ovlivnil? Je těžké obvinit z toho jediného člověka a ještě v minulém čase. Samozřejmě můj profesor herectví a umělecký šéf našeho divadla Jan Novotný (dvorní herec Jana Grossmana), který mě naučil klást ty nejvyšší požadavky především sám na sebe, ale jsou to i další lidé, kteří jsou u divadla déle, než já vůbec žiju. Ovlivňují mě ale i mí vrstevníci, protože oni určují kurz, do kterého, jak se mi zdá, se neumím úplně začlenit. Neustále na mě působí i společenské klima, které je řekněme antikulturní. Oproti tomu mě těší, že se do divadel chodí.
J: Cítíš mezi divadly v Ostravě konkurenci nebo řevnivost? V: Ostrava je výjimečná tím, že divadla pro sebe nejsou soupeři, komunikují spolu, mají svůj společný festival, dokonce společné předplatné. Stalo se i tradicí, že divadla spolu dělají společné zahájení sezóny. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že si mezi sebou vyměňují herce, režiséry. Myslím, že to je tím, že Ostrava je přesně ten rozměr, kdy to ještě nepřerostlo do velkoměsta, kde se to nedá obsáhnout. Člověk může vidět za rok v Ostravě všechny premiéry, které se tam odehrají. Zkus to postíhat v Praze. To by ses zbláznil a ještě by ses předávkoval divadlem. V Ostravě to jde, všichni se tam znají, mluví spolu, chtějí se poznat, soubory zajímá, co dělají ostatní divadla.
Co tě jako první napadlo, když ti Alenka a Karel nabídli lektorování na Šumperku? Že jim vypadl lektor. Ale víš, mně se postupně v životě stává, že kde jsem se mihnul jako smrádě, zvou mě zpět jako dospělého. Takže když mi zavolala Alenka, která mě viděla patnáctiletého pobíhat po Šumperku ve tři ráno s tím, že prej „hledám nějakej nonstop!!“, tak jsem si řek‘: „Aha, tak už jsem asi dospělej.“ To taky bylo to první, co se mě Alenka zeptala: „Ahoj Vojto. Už jsi dospělej?“ Odpověděl jsem jí popravdě, že nevím. Na co se do Šumperku nejvíc těšíš? Na všechny ty lidi. Na druhou stranu, nejedu sem samozřejmě kvůli tomu, abych se s lidma jenom opíjel, ale kvůli tomu, abych se dozvěděl, co si myslí, co chtějí, co si představují, jaké jsou jejich možnosti, a abych jim pomohl to vše přeartikulovat do jevištního jazyka. Kdy jsi byl na Šumperku poprvé a kdo tě tam přivedl? Poprvé? Asi v těch patnácti. Bylo to jen na ten poslední víkend. Už v nádražce v Zábřehu na Moravě jsem dostal povinně na stojáka dvě velký zelený, a pak to v tomhle duchu jelo celej víkend… To byla asi moje první opravdová kocovina. Poprvé na dílně jsem byl u pana Martince. Pohybové divadlo. Pak jsem byl u Jožíka Krasuly, u toho jsem byl celkem třikrát? Dvakrát? Nevím. Pak u Ondry Pavelky, u Silvestra Lavríka, jeden rok jsem dělal na Šumperku videodeník, nějaký rok jsem se neukázal vůbec, někdy jsem přijel jen na závěr… Prostě Šumperk, to je pro mě už nějakých čtrnáct patnáct srpnů... Pět tvých nejzásadnějších šumperských setkání? Nejzásadnější: potkal jsem zde před pěti lety svou manželku, se kterou jsem už čtyři roky ženat. To bylo v tom roce, kdy jsme tu s kamarádem Michalem dělali ten videodeník. Když jsme se někdy před tím na jaře s Karlem domlouvali, říkám mu: Jasně, ale najdeš mi tam nevěstu*. Jinak je to pro mě zbytečný. A stalo se. Další zásadní setkání je bufík hotelu Grand, jasný UNESCO mezi všemi bufíky v republice. Obsluhující tetičky s krajkovýma čelenkama v těch nafoukanejch kudrlinkatejch účesech. A taky vajíčka v Grandu na zahrádce… já si pro ty kocoviny vlastně nikdy nevšim‘, jak chutnají? Ale ptát se tebe, nebo kohokoliv z lektorů by asi bylo marné, že? Zásadní setkání je samozřejmě s Alenkou a Karlem, jejich pozice v mém životě a srdci se od momentu, kdy jsem je potkal, nikdy nezměnila. Je to neuvěřitelné, ale ti dva jsou stále ti stejní dva, které jsem potkal jako smrádě. Stále na mě koukají s tím svým pobaveným, ale i takovým trošičku rodičovsky ustaraným výrazem. Neuvěřitelně ochotní a pracovití lidé, díky nimž je Šumperk vždy především nádherné lidské setkání. A to myslím bez patosu, i když ono by si to ten patos po těch letech i zasloužilo. Setkání - no samozřejmě lektoři. Řekněme takhle: Já ročně strávím docela dost času v autě a málokterou jízdu si nevzpomenu na svého učitele autoškoly. Při řešení některých složitějších dopravních situací cítím, že v tom autě sedí se mnou. Stejně to mám v divadle; při přípravě i při práci na každé inscenaci se mi hlavou honí všechna důležitá setkání s divadlem a lidmi kolem divadla. Našel bych momenty, kterými bychom se dostali k Jožovi nebo k Patrikovi. A to samozřejmě nemusí nutně vycházet jen z jejich prací, ale především ze setkání s nimi jako s osobnostmi. A páté setkání? Asi se tu (možná to bude znít blbě) setkávám sám se sebou. Všechna ta místa v Šumperku mi evokují minulé roky, což vyvolává emoce, vzpomínky a já si v nich čtu jak v deníku. Vybavuji si sám sebe před několika lety a dokážu úplně přesně sám sobě pojmenovat, v čem jsem se změnil. A to je pro mě důležitý, vědět kde jsem. Co čekáš od svých frekventantů a co můžou čekat oni od tebe? Od frekventantů čekám nadšení! Vzhledem k tomu, že sem jedou dobrovolně, předpokládám, že vědí proč, a ten jejich důvod mě hrozně zajímá. Oni ode mě můžou očekávat, že se jim vší silou pokusím prospět v tom, co od letošní dílny čekají! Političtější odpověď už dáti neumím… :) Díky! * Ale Karel je v tom tentokrát opravdu nevinně – pozn. red.
-milaBU-
J: Jaký je podle tebe rozdíl, když učíš ve škole a když „učíš“ tady na Šumperku? V: Jedna věc je zásadně jiná. Tady chci, aby to, co dělají na jevišti, souznělo s nimi. Aby hráli o svých tématech, o věcech, co jim jsou vlastní, zatímco na škole vlastně musíš herce připravovat k tomu, aby byli univerzální, aby se byli schopní zmocnit jiných myšlenek, výkladů ostatních. Zároveň se snažím, aby na škole nezapomněli na vlastní vnímání, vlastní názory. Na Šumperku to ještě je navíc o nalezení toho, co já chci hrát, o čem já chci vypovídat, a to je důležitější než precisní mluva nebo dokonale zvládnuté tělo. Ta výpověď by měla být dominantnější. To je pro mě ta správná cesta. Příklad odjinud: Teď nedávno jsem se byl podívat na ochotnický soubor, který dělal konverzační komedii a udělali to tak, že si, nevím kde, sehnali záznam liberecké inscenace a obšlehli to se všim všudy, včetně dekorací, a hrají to. A ještě se pod to někdo podepíše jako režisér či výtvarník. J: A bylo to solidní představení? V: Jsou tam sekvence, kdy vidíš, že postavy cosi vykonávají, ale že těm figurám chybí vnitřní důvody jejich jednání. Prostě zvládli zkopírovat jen aranžmá. Takže bohužel ne každé amatérské divadlo jde tou cestou osobní výpovědi. J: Osobní výpověď ale člověka otevírá a tvoji frekventanti se tak trochu musí otevřít sami sobě. Jak se s tím smiřují? Někomu to může být nepříjemné. V: Je to pro některé problém a snaží se tomu vyhnout, ale když si to vezmeme do důsledků, tak tím, že člověk vleze na jeviště, už tím na sebe vykecává věci bez toho, že by třeba chtěl. A na tom jevišti to je vždycky taková směs toho, co chceš vědomě sdělit, a toho, co na sebe vybalíš nevědomky, ale s tím musí herec počítat. Někomu to naopak dělá dobře. J: My jsme spolu zažili podobnou dílnu o herectví před třemi roky, jak to máš postavené letos? V: Některé věci jsou stejné. Tenkrát byl Čechov součástí jak metodické práce, tak i hry. Teď se ale žádným dramatickým textem zabývat nechceme. Hledáme témata a situace, o kterých chtějí vypovídat, a pohled na ně zároveň může vyvolávat smích. J: Jak se mění tvoje příprava na Šumperk? V: Každý Šumperk zadávám menší a menší domácí úkol. Když jsem byl poprvé, tak byl úkol přečíst si celou hru (Sen noci svatojánské) a něco si o ní myslet. Pak přijeli frekventanti a někdo si přečetl jenom ten doslov a na tom chtěl postavit svůj vstup do třídy. Druhý rok jsem ubral jen na monolog (Hamlet hercům), to ale taky bylo moc, a teď už jsem ubral vlastně jen na nezaznamenaný text, který vlastně nebyl pevně daný. Ale taky to ještě úplně nefunguje. Mě by hodně zajímalo, jak je to u Patrika Lančariče, když napíše, kolik her mají frekventanti přečíst a kolik mají nakoukat filmů. S jakým úspěchem se to pak setká u jeho frekventantů. -mour-
Markéty - třída A Lenka: Nezabila jsem Kristiána a udělala bych to znovu.
Radka/Dud: Zabila jsem Kristiána a udělala bych to znovu. Dukát za jediné slovo! Léňa: Usmíval se a přes úpění zhroutivšího se těla byl vesel. Radujte se, přeběda těm, kdož se nemohou radovati v končinách své mladosti. Petra: Jen pokora? Toť věru málo! Stojím jako socha, na níž hoří šat. Však toto divadlo je velkolepé. Martina: Poznala jsem tě, poznala jsem Jeho. Jsem služebnice. Magdaléna: kolem trůnu pobíhá kuřátko Helena: Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Se zprávou, že se Pivo hýbe na cestu… pohroužila si čepel do prsou. Blázniviny se rozsévají nazdařbůh… Zuzka: Podobá se bubeníkovi, jemuž se v trysku samovolně rozezní buben, podobá se bubeníkovi, který neudeřil k bubnování, a přece slyší svůj nástroj. Jana: Měla bych pro sebe uvést omluvu, avšak nenalézám nic leč svou divokost. Láska mě rozplameňuje k novým násilnostem. Terka: Má hříšná duše bude obletovati vaše hlavy, má duše způsobí, že se vševidoucí oko pootevře, abyste trnouce v nesmírných straších se obraceli v zříceném hrobě a bez přestání mřeli.
Napsal nám fanklub s.m.a.d. DNESKA UŽ NEZVRACÍM...
Není to zas tak dlouho, co jsem tady byla poprvé. (Je to hrozně dlouho, letos jsem tady už po osmé.) Tenkrát mi bylo 17 a pozvracela jsem si boty v průchodu mezi Dřevákem a Dakotou. Dneska už nezvracím. (A radši bych se včera poblila jak pes, než tenhle dnešek.) Včera v noci jsem si vzpomněla na jednu holku, co mi poslední večer mýho prvního šumperku říkala, jak už je na to stará a že další rok asi nepřijede. Mimochodem jí bylo tenkrát o tři roky míň, než je mně dneska. Říkala jsem jí tenkrát, že je to strašná blbost. (A letos jsem měla v úmyslu už nejet.) Jenže jsem tady a každou chvilku se stane něco, při čem si uvědomím, že tady je dost jedno, kolik vám je let – kromě toho zvracení a dalších pár maličkostí: třeba už s Ivetou nestěhuju gauče nahoru na střelnici, protože už několikátej rok bydlím na pokoji. (Ten mi ale pořád platí mamka, stejně jako tenkrát tu střelnici.) Ale když vidím, jak se ve dvě ráno v Háčku tancuje na Vltavu – tu od Smetany, tak je mi asi jedno, jestli je mi 17 a nebo 25. Tady v Šumperku se možná zastavil čas, Dakota tady pořád je – sice je v ní navíc směnárna, ale dá se tam pořád ještě sedět do půl šesté do rána. V Opeře pořád dávají jako přílohu smaženej celer, tak kam se poděl ten rok mezi loňskou a letošní dílnou? To, co tady pokaždé cítím, nejde dost dobře popsat slovama – možná Ota Pavel by to uměl,... já se jen dojímám u Alenky a Karla v kanceláři, a to co mně přijde tak strašně křehký a nezachytitelný, už třeba ani nikdo nečte (kromě Staré – ta mě totiž má neobvykle ráda). Ale musíte mi to asi odpustit, já už jsem totiž nějakou dobu Stará, určitě aspoň na zvracení na boty, možná na stěhování gaučů (ale ne postelí) a snad i na samotnej šumperk. Takže možná příští rok nepřijedu, protože to se tak už od určitýho věku prostě říká (a jednou se to musí i stát). Ale utěšuje mě, že ta holka, co mi na mým prvním šumperku říkala, že už nepřijede, protože je na to moc stará, tady letos zase je. PS: Starý jsou tady akorát dvě.
-Stará-
SER NA LOVE VOLE
Jste student závislý na příjmech z brigád povětšinou nevalně placených? Přijeli jste letos do Šumperka se skálopevným rozhodnutím letos tady nerozházet všechny celoroční úspory? Ba dokonce si říkáte, že kdyby vám náhodou ke konci SMADU zbyly nějaké ty LOVE, tak si koupíte třeba boty? Pak prosím čtěte dál. Dovolil jsem si připravit malou prognozu vašeho cash flow během dílny.
Sobota Včerejší přivítací večírek byl famózní! Panáky na setkání se starými přáteli, vášnivé diskuze o umění, povinná vizitace Dakoty a taky příjemné setkání se sympaťákem, co si říká Jack Daniels. Moc fajn večer. Škoda jen těch dvou zrádců, Komenského a Němcové. Že vás opustí takhle rychle, to jste fakt nečekali. Taky vaše odhodlání na SMADU nekouřit se rozplynulo jako dým. No nic, od zítřka už ale vážně nebudete utrácet. Tři piva a do hajan! Neděle Limit včerejšího předsevzetí jste překročili jen o tři Tullamorky a dvě piva. Jisté zlepšení tu je, ale žádná sláva. Nejvyšší čas zaplatit kurzovné, jinak to nedopadne dobře. Pondělí A dost! Je potřeba na sebe být tvrdý! Žádné snídaně v grandu! Vždyť tři rohlíky a kousek sýra vyjde na polovičku! Jo a taky odpolední kávičky v Dakotě musí skončit. Úterý Hurá! Vypadá to, že dneska nikdo nemá náladu ponocovat, čili je tu reálná naděje, že dnes vypustíte doupě hříchu zvané Dakota. Jo, jo, už jste rozhodnutí, večer nikam
Šumperské športové zápolenia
V Šumperku vždy vládla snaha o zdokonaľovanie ducha aj tela zároveň. Vzhľadom na skutočnosť, že väčšina účastníkov dielní nekládla dôraz na obohacovanie fyzického fondu počas pracovného procesu, v čase voľných chvíľ vyvíjali enormnú snahu dobehnúť tento deficit rôznymi zmysluplnými aktivitami. Väčšinou sa jednalo o seriózne športové zápolenia plné emócií, vysokého fyzického nasadenia a férovej rivality. Usporadúvali sa preteky v cestnej cyklistike, tenisové, futbalové a bowlingové turnaje, kde víťazi získavali uznanie a doživotnú slávu. Keby som sa mal venovať osobitne každej športovej udalosti, bolo by to na rozsiahlu publikačnú činnosť, ku ktorej mi chýba časová a intelektuálna dotácia, preto by som sa vo svojom šumperskom spomínaní vrátil k tej, ktorá bola pre mňa prvá a zanechala najhlbšiu a najintenzívnejšiu spomienku. Futbalový zápas v roku 2002 svojou iskrivou atmosférou zaujal aktérov na ihrisku aj mimo neho. Fanúšikovia povzbudzovali ako zmyslov zbavení, strhávali si so seba kusy oblečenia, skandovali mená svojich hráčov a spievali známu hymnu zelená je tráva. Družstvá proti sebe nastúpili v tej najsilnejšej zostave, so skalopevnými obranami a nebezpečnými hrotovými útočníkmi. Hralo sa neľútostne v strhujúcom tempe, avšak víťaz môže byť len jeden a nakoniec sa z triumfu tešili futbalisti z tried ostrieľaných trénerov Patrika Lančariča, Petra Janků a Jiřího Lössla. Po vyhlásení výsledkov porazení uznali kvalitu súpera a dokonca boli jeho hrou tak očarení, že sa zaviazali slúžiť svojmu premožiteľovi po dobu jedného dňa. Vo veselej nálade sa družstvá následne odobrali osláviť titul so svojimi fanúšikmi do smadáckého tenisového centra Dakota, kde zdvihli nad hlavu svoje putovné poháre. Áno takto sa kedysi bojovalo o česť, slávu a priazeň fanúšikov divadla. Boli to časy chrabrých športových sŕdc a neutíchajúci vášní. -Laconepůjdete!! No… když tak možná, (zdůrazňuji MOŽNÁ!) „na jedno“. (chachahcháá :-D) Středa Holba je divné pivo. Nikdy nechodí samo. Minimálně ve trojici, navíc dost často s sebou přibere i pár tequil. Dnes vás čeká taneční večer v Háčku, ach jo…. Čtvrtek Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Rozhodli jste se ušetřit za dnešní oběd a uvařit si něco svépomocí. Výsledek je tristní: uklohnili jste oblemtariát, jehož objem mnohonásobně převyšuje index poživatelnosti. Bohužel, zbylo toho dost i na večeři. Úspora oproti obědu v Grandu činí 17,-Kč. Pátek Posraná Dakota i s tím nenažraným jukeboxem! V hlavě vám celý den zní Abba, jako bolestná připomínka toho, kam zmizela pětistovka původně určená na zítřejší stravu a závěrečný večírek. „Money, money, money, Must be funny, In the rich man‘s Word….“ Sobota: Lektor vypozoroval vaše rozpaky stran přípitku na rozloučenou. Zve vás na pivo. Je vám trapně, ale jdete. Ještě že jste odložili přesně napočítané peníze na cestu domů. Váš plán ohledně koupi bot vám nyní připadá směšný až k pláči… Poučení na závěr: Vězte, že s utrácením peněz na SMADu je to jako s kapelou Nazareth, pokaždé jste ochotní věřit, že letošní koncert je opravdu poslední, ale ti dědci nakonec vždycky přijedou znovu. Ale nevěšte hlavu, love nejsou všechno, nejdůležitější je přece láska… a divadlo samozřejmě. ☺LOVE HURTS!!
Jedna chybí!
RAS
O mladé herečce S. M. se říká, že umí snad všechno, na co se podívá. Hraje divadlo, z nástrojů na saxofon, klavír, sem tam i na basu, ráda tancuje a přátelům maluje nápaditá trička (přímo na tělo – ot. red.). Tato absolventka loutkového a alternativního herectví DAMU je několikanásobnou mistryní ČR ve stepu a mohli jsme ji vidět stepovat na stole i ve filmu „Obsluhoval jsem anglického krále“ jako slečnu z hotelu Tichota. Původně se měla jmenovat Katka, ale nakonec dostala jméno Svatka. Ostatně, Svatka nebo Katka – navzájem se obě jména, jak se shodli její rodiče - krásně rýmují. Co takový tanec? Tancování je pro mě zásadní. Už jako malou mě dala mamka na step a když jsem pak začala chodit na „dramaťák“, byl u toho zároveň scénický, výrazový tanec a ten mě oslovil. Dnes, když je třeba, ze sebe „vytancovávám“ smutky, bolesti, vztek, ale hlavně „přitancovávám“ radost. Vraťme se však ještě k divadlu. Kdy jste se rozhodla pro herectví? Od desíti let jsem hrála v Hradci Králové, odkud pocházím, v divadélku „Jesličky“. To se až do mých osmnácti stalo doslova mým druhým domovem. Ještě před tím jsem zpívala v dětském sboru, a když k nám přišli z „Jesliček“ dělat nábor, hned jsem se hlásila. Řekli mi ale, že jsem ještě moc malá a že mám přijít až za tři roky. Na střední škole se mi pak zazdálo, že bych to divadlo asi chtěla dělat víc… Ve třetím ročníku jsem si podala přihlášku na DAMU a oni mě vzali. Čtvrtý ročník gymnázia a maturitu jsem dodělávala dálkově v průběhu prvního ročníku na DAMU. Zdědila jste herecké geny po někom z rodiny? Tak to nevím, možná z dávné minulosti. Tuším jen, že babička za mlada hrávala ochotnické divadlo, ale naši, i když jsou hudebně i tanečně nadaní, jsou matematici. Na druhou stranu se ale říká, že matematikům se rodí umělci a umělcům zase matematici, tak uvidíme… A jsme u pohybu. Sportujete? Ráda lyžuju, plavu a baví mě míčové hry. Ale když mluvíme o pohybu, tak mám asi nejradši ten tanec, jak už o něm byla řeč. Nevyhýbám se proto ani plesům. Máte nějaké přání pro sebe, své blízké či pro divadlo? Pro divadlo mám velké přání, aby co nejvíc vystihlo touhy publika a aby k nám diváci rádi chodili. A pro sebe a své blízké? Především pevné zdraví (rychle se hojící žebra – pozn. red.) a lásku!
Při večeři redakční rady proběhla hodina pravdy, tedy chvíle, kdy jsme si upřímně říkali všechny křivdy, které jsme si prozatím způsobili. Největším problémem se ukázal nedostatek chvály, který jsme se rozhodli okamžitě napravit. Chtěl bych proto pochválit: Kač, za vedení RedAkce, všechny její členy za spolupráci, vás všechny frekventanty za vaše nadšení, vás lektory za vaši přívětivost, pana Vařeku za úsměv při nočním otevírání dveří podroušeným frekventantům, Alenku a Karla za to, že tu můžeme být, Operu za dobré jídlo, bufet Grand za dobovou atmosféru, Háčko za vhodné místo k podroušení, Lenku za mini kung-fu vhled, Honzu za to, že vzal kytaru, Verču za pomoc s fotkama, Báru za postavičky, Pavla a Sváťu za dřevo, Miladu za diskošku, pana Vařeku podruhé za opětovné nahazování pojistek, Barbaru, že nám na dílnu přinesla čokoládu, a Adam rajčata, Laca a jeho maminku za buchty a koláče, dílnu A za možnost zapojit se do rozcvičky... (značně kráceno: poznámka editora) Vím, zavání to patosem, však jsme taky všichni k y*. -mour* cenzurováno!!!
Z portrétu třídy A vypadla žena mnoha tváří (viz obrázky) S. M. Pro její charakteristiku jsme si vypůjčili několik vět ze stránek www.rozkvetlekonvalinky.estranky. cz, protože jejich název nás zaujal (silně kráceno a upraveno):
Vzkazy - Inzeráty Různé Soutěž o šanson.
Alenka B. vypisuje soutěž o nejlepší text k šansónu. Do pátečního večera můžete u ní odevzdávat texty. Výhercův text bude zhudebněn Jurajem H.
Redakční dementi Co by to bylo za zpravodaj, kdyby bylo vždy všechno tak, jak se již jednou napsalo. Vždyť sám život je tak proměnlivý, situace se přelévají, jména se mění, takže není nouze o překvapení – což samo o sobě je vlastně hybným momentem tvorby i tvořivosti. Tak proč ne? MÍSTO PŮVODNĚ UVÁDĚNÉHO SOUBORU ZASESMELENDVE Z NITRY s inscenací textů Sarah Kane Psychóza 4:48 tedy dnes vystoupí SOUBOR SLÚCHADLO Z NITRY s inscenací „Ohľadom konzumu“. Bližší na jiném místě Zpravodaje. Promiňte, prepáčte, sorry...
Večerní chvíle reflexe
●●●
S T A R Á, já tě mám tolik ráda, že sem ti koupila reklamu v tomhle prestižním časopise
najdi deset rozdílů připravila rudá akce S.M.A.D. ■ PET, BAR, MOUR a URBI ■ kopyrajt ■ ghoust Charlie, Acka, MilaBU a plynový kůň ■ neprodejné ■ šumperk 2013
