Sluneční soustava je součástí galaxie známé také pod názvem Mléčná dráha. Planety ve sluneční soustavě obíhají po eliptických drahách kolem Slunce. Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Planety jsou od Slunce v pořadí Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Ve sluneční soustavě jsou také různé planetky mezi Marsem a Jupiterem a v oblasti tzv. Kuiperova pásu za drahou Neptunu. Úplný okraj naší soustavy pak tvoří obrovská zásobárna kometárních jader tzv. Oortův oblak.
Slunce je hvězda hlavní posloupností a obíhá okolo středu Mléčné dráhy ve vzdálenosti od 25 000 do 28 000 světelných let. Oběh trvá přibližně 226 milionů let. Slunce tvoří centrum Sluneční soustavy a představuje 99,8 % její hmotnosti. Slunce se otáčí kolem své osy na rovníku jednou za 25 dní, na pólu za 36 dní. Stáří Slunce je přibližně 4,6 miliard let a bude svítit ještě asi 5 až 7 miliard let.
Střední vzdálenost od Země 149,6×106 km Průměr 1,392×106 km Gravitace na povrchu 273,95 m/s2 Hmotnost 1,9891 × 1030 kg Hustota 1,408 g/cm³ Povrchová teplota 5500 °C Teplota jádra ~13,6 M°C
Sluneční atmosféru můžeme podle fyzikálních vlastností rozdělit na tři vrstvy:
Je vnější vrstva slunečního povrchu, ze které přichází viditelné záření. Její tloušťka je asi 300 km Její teplota ve spodní hranici je přibližně 5700 °C K a na horní hranici 4000 °C. Při nízké aktivitě Slunce zde můžeme pozorovat granulaci, supergranulaci a oscilaci. V případě velké aktivity sluneční skvrny.
Chromosféra je střední oblast sluneční atmosféry. Její tloušťka je přibližně 10000 – 16000 km. V ní se v rozmezí několika tisíc kilometrů teplota zvyšuje ze 4000 °C na 1 000 000 °C.
Koróna je jasně zářící okolí Slunce. Je pozorovatelná při úplném zatmění Slunce. Jedná se o žhavé plyny unikající z fotosféry. Při pozorování je možné v koróně pozorovat plasmové výrony ze slunce.
Sluneční skvrny Sluneční skvrny jsou oblasti fotosféry se sníženou teplotou, zářením a tlakem plynu.
Protuberance Protuberance je prudký výbuch ve sluneční atmosféře. Plyn v protuberancích je dvěstě až třistakrát hustější než plyn v koróně a může dosáhnout do výšek až 50 000 Km nad povrch Slunce. Protuberance mohou existovat i po několik slunečních otoček.
Sluneční erupce Sluneční erupce jsou obrovské exploze na povrchu Slunce. Při erupci se uvolňuje okolí velké množství vysokoenergetických částic, které vnímáme jako radiaci. Díky magnetickému poli však nehrozí lidem na Zemi velké nebezpečí. Sluneční erupce může přispět k větší intenzitě jižní a severní polární záře, nebo přerušit rádiové vysílání. Vysoké nebezpečí však vzniká pro kosmonauty a kosmické sondy.
Sluneční vítr Sluneční vítr je urychlená koronální hmota (převážně protony a elektrony), na rozdíl od slunečních erupcí vane ze Slunce stále a všemi směry, rychlostí přibližně 400Km/s. Zdrojem slunečního větru je žhavá sluneční koróna.
Merkur je Slunci nejbližší a zároveň je nejmenší planeta ve sluneční soustavě. Teplotní rozdíly na Merkuru jsou od 90 K (-180° C) na straně odvrácené od Slunce až po 700 K (asi 430° C) na straně vystavené slunečním paprskům. Merkur má velmi tenkou atmosféru, složenou z atomů vyražených z jeho povrchu slunečním větrem. Protože je povrch Merkura velmi horký , tyto atomy rychle unikají do vesmíru. Povrch je velice starý a pokrytý krátery o velikosti od 100 metrů až do 1300 kilometrů.
Atmosféra Venuše je poměrně hustá a především značně horká. Její teplota je kolem 460° C. U povrchu je atmosférický tlak devadesátkrát větší než u nás na Zemi. Stejný tlak působí u nás na ponorku, která je 3000 m pod hladinou oceánu. Ve složení atmosféry je dominantní oxid uhličitý, jimž je tvořena z 96 %. Povrch Venuše je zjizven krátery způsobenými meteory. Vulkány a vulkanické oblasti také patří k častým úkazům na povrchu. Přinejmenším 85 % povrchu Venuše je pokryto vulkanickou horninou.
Stáří planety je 4-5 miliard let. Rovníkový průměr je 12 756,270 km a hmotnost činí 5,9736×1024 kg. Země se otočí kolem své osy za 23,934 hodin. Složení Nejblíže povrchu (0 až 60 km) se nachází litosféra. Litosféra je složena ze zemské kůry s průměrnou tloušťkou 0 až 35 km a svrchního pláště s tloušťkou 35 až 60 km. Pod pláštěm je v hloubce 2890 až 5100 km vnější jádro a pod ním v hloubce 5100 až 6378 km vnitřní jádro.
Hydrosféra Země je jedinou planetou naší sluneční soustavy, jejíž povrch je pokryt kapalnou vodou. Voda pokrývá 71 % zemského povrchu (97 % z toho je mořská voda a 3 % sladká voda) a tvoří ji oceány a moře, na kontinentech pak řeky a jezera.
Atmosféra Země má relativně hustou atmosféru složenou ze 78 % dusíku, 21 % kyslíku a stopového množství jiných plynů včetně oxidu uhličitého a vodních par. Atmosféra chrání povrch Země před dopadem některých druhů slunečního záření. Klima na Zemi je dlouhodobě stabilní, ale mění se v závislosti na zeměpisné šířce. Nejteplejší je v tropech okolo rovníku, nejstudenější pak v polárních oblastech.
Měsíc je jediným známým přirozeným satelitem Země. Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 403 km. Měsíc obíhá kole Země s tzv. vázanou rotací, což znamená, že jedna strana Měsíce („přivrácená strana“) je stále obrácená k Zemi. Díky malé gravitaci nemá Měsíc žádnou atmosféru.
Měsíc je pokryt desítkami tisíc kráterů o průměru větším než 1 kilometr. Většina je stará stovky miliónů nebo miliardy let. Tmavé a relativně jednotvárné měsíční pláně se nazývají moře. Moře jsou pánve kráterů zaplněné ztuhlou lávou. V raných fázích Měsíce byl totiž plášť Měsíce roztavený, magma stoupala k povrchu, zaplňovala dna kráterů.
V roce 1969 přistáli Neil Armstrong a Edwin Aldrin v rámci programu Apollo 11 jako první lidé na Měsíci, a tím se stali i prvními lidmi, kteří stanuli na povrchu jiného vesmírného tělesa než Země.
Atmosféra planety Mars je složena zejména z oxidu uhličitého s malým množstvím ostatních plynů. Vzduch na Marsu obsahuje pouze jednu tisícinu vody v porovnání se Zemí, přesto toto množství je schopné zkondenzovat a vytvořit oblačnost. Z dálky má Mars většinou červenou barvu se dvěmi bílými polárními ledovými čepičkami. Červená barva je způsobena prachem a pískem s oxidem železitým. Tmavší plochy na povrchu jsou zpravidla kamenité a skalnaté oblasti. Na povrchu Marsu jsou i velká pohoří s výškou více jak 11 km.
Jupiter je 2 a půl krát hmotnější než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Je složen z relativně malého kamenného jádra, obklopeného kovovým vodíkem, posléze kapalným vodíkem a plynným vodíkem. Rovníkový průměr planety je 142 984 km (11,209 Zemí) a hmotnost 1,899×1027 kg (317,8 Zemí). Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců složený z částic podobných kouři. U Jupiteru můžeme pozorovat přibližně 63 měsíců. Mezi nejznámější patří Io, Europa, Ganymed a Callisto.
Saturn je druhá největší planeta sluneční soustavy. Rovníkový průměr je 120 536 km (9,449 Zemí) a hmotnost 5,6846×1026 kg (95,162 Zemí). Saturn se podobně jako Jupiter skládá ze 75 % vodíku a 25 % hélia. Předpokládá se, že jádro planety je tvořeno z kovového vodíku či hélia což je způsobeno obrovským tlakem panujícím uvnitř planety. Saturn má nerozsáhlejší soustavu prstenců ze všech planet sluneční soustavy. Prstence jsou tvořeny velkým množstvím drobných částeček různé velikosti od prachových zrnek až po objekty velké desítky metrů.
Uran je třetí největší a čtvrtá nejhmotnější planeta ve sluneční soustavě, která se řadí mezi plynné obry, respektive společně s Neptunem mezi tzv. „ledové obry“. Rovníkový průměr je 51 118 km (4,007 Zemí) a Hmotnost 8,6832×1025 kg (14,536 Zemí).
Neptun je nejvzdálenější planeta sluneční soustavy. Řadí se mezi plynné obry. Rovníkový průměr je 49 528km (3,883 Zemí) a hmotnost 1,0243×1027 kg (17,1 Zemí). Planeta je složena převážně z ledu, kamení s obsahem okolo 15 % vodíku a menšího množství hélia.
Zdroje informací a literatura -http://www.astro.cz
