S l o v o v pr ostor u ( Scé nick é ře še ní a d iv á c ký pr oži t ek dr a ma tu) Štěpán Pácl teze
1
D i s e r t a č n í pr áce s ná zve m Slov o v prostoru ( Sc é nick é ř e še n í a di v ác ký p ro ž i t ek dra ma tu ) j e teo r etick o u r ef lex í š es ti in s cen ací, n a j ej ich ž v zn ik u j s em s e p o d ílel j ak o r ežis ér v letech 2008 až 2013. Jde o čtyři inscenace h er č esk ých a utor ů: Jos e f Topo l: Kone c mas op ustu ( pre mié ra 6. 1 1. 200 8 v d i v a dl e D ISK ), Jose f Ka jetá n Ty l: Krv av é k řtiny ane b D ra hom ír a a j e jí s y n o v é ( p remiéra 3 0 . 1 . 20 10 D i v a d l o J i ř í h o M y r o n a – N á r o d n í d i v adl o M o r a v s k o s l e z s k é), F ran tišek La nge r: Periferie ( pre mié ra 18. 1. 2 01 3 v M o r a v s k é m d i v a d l e O l o m o u c) , a Le nka L agr onová : Z pra chu hv ě zd ( p r e m i é r a 2 3 . 3. 2 013 v D i v a d l e K o l o w r a t – N á r o d n í d i v a d l o P r a h a) ; a dvo u h er a ut o r ů za hran ič níc h: A nton Pa vlovič Če ch ov: I van ov ( pre mié ra 29. 3. 2 0 1 3 v D i v a d l e A n t o n í n a D v o ř á k a – N á r o d n í d i v a d l o m o r a v s k o s l e z s k é) a P e d r o C a l d e r ó n d e l a B a r c a : Vytrvalý princ a (premiéra 12. 9. 2012 v D i v a d l e v C e l e t n é). V j is tém s my s lu s v ír á celo u p r áci d r amatik a Len k y Lag r o n o v é, p r o to že v l as t n ě t a t o p r á c e z a č í n á t a m , k d e s e s k o n č i l a m á d i p l o m o v á p r á c e D y n a m i k a s c é n i c k é h o ř e š e n í a d y n a m i k a d i v á c k é h o z á ž i t k u, k ter é se z ve lk é části věnovala absolventské inscenaci hry Králov stv í Lenky Lagronové. Hra Z p r a c h u h v ě z d téže autorky j e pak předposled ní k ap itolou t éto p rác e . Zážitek při práci na K rálov stv í ná s ved l s dr ama tur gyn í Te r ez ou Marečkovou
k tomu
znovu
se
potkat
s ně kte rým i
he r ci
a
př e de v ší m
s takovým textem, který by nás svým j azykem a tématem vzrušoval p o d ob n ě ja ko K rálo vství. V zn ikla tak ins c e n a c e h r y J o s e f a T o p o l a Konec m a s o p u s t u. S etk ání s K rálo vstv ím Lenky Lagronové bylo určuj ící pro p ř e mý šl en í o jaz yku hr y, je ho he re c ké ho tv ar o vá ní, bu dová ní pr ost or u pr o n ěj , a p ř ede vším pr o r oz víje ní ta kov ých insc e na č ní ch post upů, kte r é s o u v i s e j í s tím, co Otakar Zich nazývá ‘vnitřně - hma tovým v nímáním’. P ř e d m ě t e m z k o u m á n í této práce j e v ztah v n itř n íh o tématu d r amatik o v a textu a scénického řešení, které určuj e způsob j eho divácké recepce. Na základě scénického řešení – tedy toho, co divák vidí a slyší ze s c é n y – 2
v zn i k á v div ák ově o braz , jeho ž vn ímá ní je v ž dy s poj e né s interpretací. To, co divák vidí a slyší, můžeme – v duc hu zn ámé ho Ejz enš te j no va r ozl iš e ní v y o br a zen í a ob razu – po klá da t z a vyo br a ze ní, kte ré v ytvá ří p ro di v á ko vo v n í m án í – vn ímán í spojen é s pr ož itke m a jím vyprovo kova ným dom ýšle n ím –
závazné
po dmín ky.
V př edklá dan é
pr ác i
jd e
v ka ž dém
je dn otli vé m
p ř í p a dě o pop is v zniku ta kovýc h podm íne k s ouvi se jí cí c h s kon kré tní m s c é n i c k ý m ř e š e n í m . T o t o ř e š e n í , m á- li být podkladem vzniku obrazu, musí zaj išťova t nej enom předpoklady pro divákovo spoluprožívání viděného a slyšeného ve smyslu ztotožnění, ale i možnost diváckého odstupu. Vytváření takového odstupu při zajištění divákovy bytostné účasti na p ř e d vá d ěn ém scé nick ém dě n í s ouvisí do ve l ké mír y p r áv ě s ř ešení m p r o s to r u c oby p ředp okla du s c én ick éh o dě ní v žádoucích parametrech. V n i ch s e te nto pr ostor s tá vá n e je n om p odm ínko u a de kvá tn ího z pů sob u h er e cké h o jed nán í, ale – v s o u h l a s u s tím – také podmínkou diváckého p r o ž i t ku založ en éh o p rimá rně na v nitř ně h ma tov ém vnímá ní. Otá zk u, ja k takové scénické řešení vzniká z pod ně tu a v s o u h l a s u s inscenovaným d r a ma t e m , zod p ovídá ta to prá c e n a z ákla dě popi su vz niku př í sluš nýc h inscenací. Tyto inscenace se lišily i možnostmi a nároky, j aké j im skýtaly i j ak s e j i m s t a v ě l y do c esty příslušn é diva de lní p ro sto ry – tedy prosto ry k o n kr é t ní ch
diva de lníc h
s álů
( diva dlo
DISK,
Diva d lo
v Ce letné ,
MeetFactory a Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí v Praze, Divadlo Jiřího Myrona a Divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě a Moravské divadlo O lomouc. V j ej ich r ámci mo h o u to tiž tep r v e v zn ik at k o n k r étn í s cén ick é p r o s to r y , v y ch á z ej í cí
k ter é
jsou
z tvůrčí
vž dy
výsle dke m
konf rontace
r e ž ij ně- s c é n o g r a f i c k é
s vyb ra ným
tex te m
a
z
úvahy
kon f r on ta c e
možností tohoto textu s da ný mi pro storo vý mi podm ín ka m i. V r ámc i tét o k o n f r on t ace v zn ik á kon kré tní sc é nic ké č i – s n a d l é p e ř e č e n o – r ež ijněscénografické
řešení,
když
skutečný
(byť
ne
ve
všem
všudy 3
materializovaný) dramatický prostor vzniká teprve při konkrétním střetnutí h er c ů s textem. Jeho konkrétnímu průběhu vytv ář í re žisé r ve sp olu pr á c i s e scénografem nejenom prostorové podmínky, ale také jej při konkrétní r e ži j n ě- h ere cké p rác i n a z kouš ká ch usiluje uč init sku te č ně t vůr č ím . A to j e možné j en při snaze o pochopení hercova potenciálního tématu rozvíj eného v k o nf rontaci s po ten ciáln ím téma te m h ry. Z v ý běru titulů je zř ej mé , ž e se je dn á o č ino he r ní te xt y ins ce n ova né v tradici divadla dramatu, tedy takového divadla, kde výchozím bodem pro scénické řešení je dramatikův text, jeho potenciální téma, struktura a v neposlední
řadě
j eho
j azyk.
Zkoumání
vlivu
scénických
vlastností
d r a ma t i k o va jazy k a na vz nik pros toru h r y a podo bu he r ec t ví př e dst av u je také podstatnou součást této práce. S tím ostatně souvisí i výběr českých titulů, který není nikterak náhodný. Inscenace českých her, které byly p ř e d m ětem mého doktorského proj ektu, maj í tak co dělat j ednak – v p ř í p a dě T yla, T opola a La gro nové – s t í m d r u h e m d r a m a t i c k ý c h t e x t ů , k t er ý m se obv y kle d ává př ídome k bás nick ý, a je dnak – a to v př ípa dě v šec h českých textů včetně Lan ge rova – s tím seznamem dramatických textů, k t er ý j e mož né po klá da t z a ja kýsi ‘k án on č e ské dr a ma ti ky’ . K onkr é t n í s t ř e t n u t í s těmito texty, ref lektované v př ed klá da né p rác i, mě př e svě dč ilo – a snad se to obrazí i v j ej í r ef lex i –, ž e s i t yto texty t a ko vé z ař az e ní p r á v em z aslou ží. V p ř ípa dě zah ran ičníc h a utorů jde o výbě r tě c h in sc e na c í, j ej ic h ž s c é n i c k é ř e š e n í s e m o h l o s t á t p o d k l a d e m k da lšímu r oz víje ní na zna č ené p r o b l em a t iky.
M l u v í m e-li
o
vztahu
scénického
řešení
a
j azyku
dramatu,
pak
p o j m en o v án í téma tu ins c e n a c e n e s o u v i s í j e n s tím, ‘co’ text říká, ale p ř e d ev š í m ‘jak ’ to říká . D otýká me se tu pods ta tné , ale často pomíj ené v l as tn ost i dramatik o va ja zy ka , a to s c én ické ho p ote nc iá l u sa m otné h ry . 4
Tyto scénické vlastnosti maj í na j edné straně co dělat s hle dá ní m takového prostoru, který by umožnil hercům, aby naplno využili tyto scénické vlastnosti dramatikových slov, na druhé straně mají samozřejmě v l i v n a p od obu h ere ctví: D ra ma tikova slova s e stá va j í ne je n pr ost ř ed ke m s d ě l o v á n í i n f o r m a c í , k t e r é o d k r ý v a j í d a n é t éma, ale především prostředkem sdílení vnitřních hnutí dané postavy. Jinak řečeno herecké objevení tohoto ‘ j a k’ p ř i v yu žití s cé nic kýc h v la s tn ostí sl ov umo žň uje da né té ma ne je n chápat ale patřičně pocítit a zažít j akoby společně s post ava mi, pře sně ji ř e če n o, s j ej ich ( Zich o v ý m ‘ v n itř n ím h matem’ p o ciť o v an ý m) j ed n án ím.
N á r o k n a s c é n o g r a f i i j a k o n a p r o s t o r , v e k t e r é m s př íslušnou re z ona nc í u m o ž ňo van ou ( či po tlačovanou) a konkretizovanou vším osta tním, tj. ná r ok n a z něj í c í p rostor , j e ovš e m je n jed ním z mnoha p ož a da vků, kte ré m á p r o s to r plnit. T ak o vý sc é nic ký pros tor lz e t ak é vn íma t ja ko z hm otně n ý s o u b o r p r a v i d e l h r y , k t e r á s o u v i s í s tím ‘o co’ ve hř e jde ; těmto pr avidl ům p ak p o dl é hají všich ni, kdo vs tupují do kont a ktu s tímto prostorem: režisér, h er c i a další tvů rci in sce na ce . T va r a c ha ra k te r ta k ov ého pr o s to r u j e s ic e v ý sl e dk em – v ideálním případě – s p o l e č n é p r á c e r e ž i s é r a , d r a m a t u r g a a scénografa, ale sám o sobě se stává dalším tvůrcem inscenace. Jeho možnosti, na začátku často j en tušené a odhadované, se tep r ve roz kr ýva jí v p r ů b ěh u
zk o uše ní,
k dy
s ám
sc é nic ký
pr o stor
tva r uj e
st ru ktur u
j ed n o tliv ý ch s itu ací a u mo žň u j e, ab y s e v š e o b ecn é, čeh o s e tex t d o tý k á, stalo konkrétním a jedinečným. Struktura takového prostoru se stává souborem míst, která mají svou p am ě ť . A t o j a k a p r i o r i s a m a o s o b ě , n a z á k l a d ě t o h o , c o d i v á k ů m a s o c i u j í , tak tím, co na j ednotlivých místech herci a j ej ich postavy prožij í. Takový p r o s to r má s cho p nost k onkr etiz ova t i v nitř ní pohy b hr y j a ko ta k ové , kdy ž u m o ž ňu j e herc ům ne popisn ě je j r e a liz ovat na scéně.
5
Ch a r ak ter scénic ké ho pr ostor u s e ta k s tá vá je dní m z komu nika čn íc h k an á l ů
me zi
jeviště m
a hled ištěm,
jedn ím
z komp one ntů
divá c ké ho
p r o ž i t ku , jed n ím z f aktorů určuj ících dynamiku života na s céně.
D a l š í č á s t í , n e o d m y s l i t e l n ě p r o p o j e n o u s už zmíněnými, j e analýza h er e cké p rá ce, kte rá so uvisí s r e ž ijn ím ve de ním he r c e n a je dné str a ně a na s t r a n ě d r u h é s he reck ým v edením r ež i sé r a . V př ípa dec h, kd y se de ta iln ě ji v ěn u j i ana lýze he re c ké prá c e , jde o ta kové he r e c ké výko ny, kd y se he r c i j ak o b y d áv ali s v é ro li ‘v šanc ’ a d oká z a li na p ln o v yuž ít s c én ic kýc h v l as tn ost í slov a a p ros toru k pr opoje ní sv é ho po te n c iá lního vn it řního tématu s po ten ciá lním tématem své po st a vy . Př i č em ž osobn í vkl a d tě c ht o h er c ů se pr ojev ova l vž dy tvů rč ím z pů sobe m, a č inil ta k divá c ký zážitek s p o j e n ý s da no u p ostav ou je dine č ným . Aby byl takový okamžik možný, nelze se vyhnout problematice h er e cké drama tu rg ie , kte r á tak ové obn až e ní he r ci um ož ňuje . Ta je pa k n a j ed n é s tr an ě s p o j en á s d ů v ěr o u v r ež isé ra a dr a ma tur ga , v ysk yt ne- li se možnost o pa ko van é sp o luprác e, a na dr uhé s tr a ně , a to p ř e de v ší m , s h er c ov o u důvě rou v e vla stní té ma , k ter é můž e sc é nic ký mi pr os tř e dky ve s v ý c h p o s t a v á c h a t ě m i t o p o s t a v a m i r o z v í j e t a s divá ky je din eč ným způsobem – pr otože ‘z a sebe ’ a ‘z e seb e ’ – s d í l e t . T r o u f á m s i tvrdit, že p ř í sl u š ná
místa
v této
práci
j sou
záznamem
setkání
s výjime č nými
o so b no st mi so učasn ého č es ké ho h er e c tv í.
I n sc e nac e h ry Jose f a Topo la Kone c m aso pustu, kte r ou se z a býv á k ap i t o l a s ná zve m Slovo a obr a z , byla prv ním d iv a d e ln í m pr o j e kt e m s k u p i n y t vůr ců, kteří se poz dě ji z f o rmova li do di va d e ln í s po l e č no st i Masopust. Na počátku zkoušení této hry byla vzájemná chuť ještě jednou p r a c ov a t s těmi, se kterými j sme se s Terezou Marečkovou potkali při 6
s t u d i u n a p r a ž s k é D A M U a s n i m i ž d o š l o – př ed evš ím př i z kouše ní na ší absolventské inscenace K rálo vs tv í – k j is tému d r u h u d iv ad eln íh o s p ř ízn ěn í. Tereza Marečková, která K one c ma so pustu pr o ná s ‘ obje vila’ , p oz d ě ji shrnula důvody této volby takto: „Básník a dramatik v ní konfrontuje českého hrdinu Františka Krále s e společností udusanou poměry padesátých let dvacátého století. Organismus lidského společenství j e otisknutý do hmoty
j azy k a.
V e snic e
v
s ouř ad nicí ch
kole kt ivi z ac e
z e mě d ěl stv í ,
k o l e kt i v i zac e zo d pově dno sti a ne př ip oušt ě né viny “. To, co nás na Topolově hře lákalo, byl j ednak ‘lyrický’ j azyk této hry, a pak ‘brutální’ příběh, který nahlíží (vesnickou) společnost období 50. let v Če s ko s l ov en sku. A v tomto napětí mezi ‘lyrickým’ a ’brutálním’ j sme s p a t ř o v a l i m o ž n o s t , j a k s e d i v a d e l n ě v y p o ř á d a t z ne lich otivou souč á st í české historie. V p ř ed ch ozí
prác i
v diva dle
D ISK
při
insc e nov á ní
hr y
Le nky
Lagronové K rálo vstv í j s me j ak o s cén u zv o lili p r o s to r ‘ u lice’ , ted y lev o p r a v é ř e še ní, kdy me z i dv ěma divá c kými e le va c e mi pr obíh a lo pr o stř e dke m s á l u d l o u h é z v l n ě n é m o l o . U ž toto ř eš ení mimo jin é vy c ház e lo z potř e by r e ag ov a t na v ý še po p sa nou s pe cif ič n ost diva dla DI SK . A to pr o to, ž e j sm e h l ed a l i t ako vé řešení, kte ré by – s a m o z ř e j m ě r u k u v r uce s tématem hry – p ů so bi l o sc én icky , n ikoli kte ré by sc é nič nost p ouz e př e dst ír a lo. V př ípad ě Topolovy hry nám přišlo výhodněj ší zvolit princip ‘j ednopohledového’ ř e še n í vyc há ze jící z př edsta vy kuká tko véh o d iv a dla ta k, a by by l o m ož n é d ěn í na scé ně v nímat z pa třičné ho odstupu , kter ý by divá ků m v ‘ be z pe č í ’ h l ed i š t ě nab ídl p ro žít stř et s vě ta Topolo vy hr y se svým vla stn ím s vě t em. S v o l b ou
‘ jed n opoh le do vé ho’
ř e še ní
vyvst a ly
al e
ot á zk y,
jak
vl a stn ě
v možnostech divadla DISK takového diváckého odstupu dosáhnout. Hledání scénického řešení pro Topolovo básnické drama vycházelo j ed n ak z charakteru dial og u, jed nak z e s tr ukt ur y h r y. Vnímá ní to ho , c o se v d i al o g u o d eh ráv á, se totiž ne d ěje je n v r ovině inf or mač ní, al e v s a m o t n é 7
r o v i n ě z vuk o vé a vnitř ně hma to vé . Slov a půs obí s vou z vuk ovos tí, s vo u h m o t o u, s vý m tv ar em. S vou obra z ivos tí, d ůr a z em na r ytm us a pr ozodii n em á T o po lova hra da lek o k bá sni, p ře stož e je psa ná pró z ou . A lz e tu d o k on c e mlu vit o zážitku ze slov už při samotném tichém čtení hry. Dosáhnout takového diváckého prožitku slov jejich zněním na scéně byl
n e j en
úk ol
h e re c ký,
a le
ta ké
r e ž ij ně- s c é n o gr af ick ý:
so uvise l
s n al e z en ím p ro storu, k ter ý b y ta kov ý z á ži te k um ož ňova l . A t e nto úkol s e týkal také dosažení diváckého zážitku z pohybu struktury hry, který j e s charakterem dialogu nerozlučně spoj ený. Topol buduj e svou hru na konf rontaci dvou světů: svě ta masopustních maškar a světa vesnického společenství. Oba tyto světy j ako by byly p ř í t o m n é s ouč asn ě (př e stož e se p ra vide lně stř í da jí obr a z po obr a z u) , v zá j e m ně s e ovlivň o va ly a pr ol ín a ly a do chá z elo me z i n im i ke vz á jem n é mu r o z e chv í ván í. P o t ř e b a z h m o t n i t tento vnitřní pohyb hry na scéně dalo vzniknout p ř í sl u š né mu scéno g ra f ic ké mu ře še ní, kte r é z á r ove ň ř e ši lo pr o blé m s pja tý s d i sp o zi c emi div ade lního sá lu diva dla DI SK vybud ova né ho ja k o ‘b la c kb o x ’ – tedy be z pe vný ch po rtálů –, kte rý s píš vybíz í sta vě t sc é nic k é řešení n a t ěs n ém k o ntak tu je viště a hle diště , ba do konc e je ji ch v zá j em nou hr a ni c i znej asnit a oslabit (snad pro větší autenticitu hereckých výkonů) divácký o d st u p o d to ho, co s e na sc é ně dě je . Dos áh nout pr o vn ímá ní Topol ov a d r a ma t u p otře bné ho div ác ké h o odstu pu byl o nutn é př e dev ším sc é nic kým ř e še n í m , te dy tak ovým vyu žítím da nosti sá lu divad la DI SK , a by z toho, co se děje na scéně vznikal (pomocí scénografie, fyzického a hlasového p r o j e vu h er ců ) z od stup u vníma telný obr a z .
S p r o blemati ko u d ram a tik ova ja zy ka se setkáváme i v ná sle dujíc í k ap i t o l e , kte rá s e v ěn uje ins c en ac i hr y Jo se f a Ka je tá na Tyl a Krv av é křtin y a n eb D rah om ír a a je jí s yn ov é ( 2. k apito la S lo vo, kt e ré kř iv í tvář ) . 8
V p ř í p a dě T y lovy hr y má me c o d ě la t s j azy k em v y s o ce s ty lizo v an ý m, k ter ý se
od
b ě ž né
řeči
vzdaluj e
nej en
nezvyklým
lexikem,
ale
také
mnohonásobnou větnou stavbou a převráceným slovosledem. Byla před n ám i j ako in sce ná to ry vo lb a: Za c hova t původ nost Tyl ova j azy k a, anebo j ej ‘ p ř e l o ži t ’ do so u ča sn é č e štiny . Ins c en ac e n ak one c vy ch áz e l a z téměř n ez m ě ně ného (v la stně je n ‘ te ch nic ky’ kr á ce né ho ) Tyl ova t ex tu, kte r ý s e v ú st e c h herců n es ta l p ře ká ž kou v j eh o v n ímán í, ale k ter ý d iv ák ů m v las tn ě u m o ž ni l hloub ěji sp o lupr ož ít téma té to p olit ic ko-r odinné tr a gé d ie . ‘ O b hajo bu ’
pů v odního
Tylova
jaz yk a
do plňu je
také
polemika
s ú p r a vo u Oto mar a Kr e jč i, kte rý pr o s vou inscenaci této hry v N á r o d n í m d i v a dl e v ro ce 19 60 te xt o p ro st il od ve ške r é ja z y ko v é s t yl i z ac e . Už s a m o t n ý r o z b o r T y l o v y j a z y k o v é s t y l i z a c e a s ním spo jen ých her e c ký c h v ý k on ů ( př ed evš ím A nny C ón ové ja k o D ra homíry a To má š e Ji rma na ja k o Václava) poukazuje jednak na široké scénické vlastnosti Tylových slov, a zároveň na to, že Tylovo drama lze vnímat nej en j ako historické drama s českou (a tedy vlastně j en lokálně ‘národní’) platností, ale především o b ec n ěj i j ak o d r ama p o litick é, či j eš tě lép e ř ečen o p o litick o - r odinné . Al e co hlavně, že zachování původní Tylovy stylizace se hra posouvá do roviny s k u t e č n é t r a g é d i e , k d y p o l i t i c k o-r odinný s por D r aho mí ry a V á cla va vla stn ě n el z e r o zs oudit. R oli tu h raje spíše ne ž ‘co’ pos ta vy ř íka jí, ono ‘ ja k’ to ř í k aj í . Ji ný mi slovy ja ko by tu Tyl o dkr ýva l, j ak s e je ho po sta vy c ít í – to n a j ed né stran ě, n a str an ě dr uhé , c o jim slova , kt e r á c ht ěj í, m usí ne b o jsou n u ce n i pr on áše t zp ů sobují. V la stně lze ta k na z ák la dě sa mot nýc h he reckého p r o ž i t ku ze slov b udov at prož ite k d iv ác k ý. Takovému vnímání textu odpovídalo i scénograf ické řešení, které se v y d al o
cesto u
mate r iá lně
k onkr é tn ího,
a le
z hle diska
př ed eps ané h o
p r o s tř ed í abstraktního prostoru. Koneckonců šlo opět o to naj ít takový p ro st o r , kter ý b y u mo ž nil Tylov ům s lo vů m z a z ní t t a k, a by v y vo la l y p at ř i č no u o d ez vu v hle dišti. 9
By l- li pro scénické řešení Topolova Konc e m asopu st u ur ču jící vnitř ní p o h yb h r y, ne jina k to mu b ylo i v př ípa dě hr y A. P. Če c hova I van ov ( 3. k ap i t o l a Pr ostor a he recké dramaturgie). S poc ite m be zv ých odnos ti , v e k t er é m s e hlav ní h rdina Iva no v na ch áz í, sou vise l t oti ž po ci t z mít á ní s e , k o n kr e t i zov aný v na šem příp adě jako by n e ukonč e n ým dvo jpoh ybe m na hor u a dolů. Tento vnitřní pohyb byl vyobrazen pomocí šikmy – s j ej í mí r něj ší p o l o ho u v pr vní p olovin ě a po té str mě jší p ol ohou v polo vině d ruh é –, kte r á zabírala celou plochu j eviště. Pohyb j ednotlivých postav po šikmě obrazil, s j ak o u leh k o s tí ne bo s j ak ý mi o b tížemi s e d an é p o s tav y v e s v ém živ o tě d o k áž o u
p ohyb o vat,
a niž
se
stával
prostorem
symbolickým,
přesněj i
ř e če n o, u m ožn il herc ům, a by na šly a d ek vá tní výr a z ov ý poh yb j eh o pom oc í . Stejně
jako
K rva vé
křtiny
i
I van ov
byl
sp olupr ac í
s činohrou
Národního divadla moravskoslezského. Obsazení této inscenace vycházelo ze zkušenost í s tímto souborem z předchozí spolupráce a bylo možné při o b sa zo vá ní přih líže t ta ké k he re c ké d ra matur gii. Jed na k se t a k na v á za l o na to, co j sme s he rci obje vili př i zk ouš ení Krv avý c h k řtin, a le z ár ove ň bylo možné propoj it vnitřní téma daných herců s vnitř ním téma tem pos ta v , do k t er ý ch byli o b saz en i.
Pakliže lze mluvit o předchozích inscenacích a jejich scénografických ř e šen í ch j ak o o b r azu a v y o b r azen í, v př ípa dě Periferie F r a n t i š k a L a n g e r a lze mluvit o scénograf ickém řešení j ako o výrazu (4. kapitola Pro s t o r o v é ř e še n í j ako v ýra z). P odob a s c én ogr af ick é ř e še ní té to insc e na c e uve de n é v M o r a v s k é m d i v a d l e O l o m o u c v y c h á z e l a d a l e k o v í c z poc itu, kte rý m na n ás pr o st ře dí La nge ro vy h ry působ ilo . Obávali jsme se totiž, že cesta realistického zobrazení periferie z do b y, kd y L ang er h ru ps a l a ve kt e ré se hr a o de h r á vá ( t e dy 2 0 . l é ta minulého století), by se mohla snadno stát nepodařeným pokusem zachytit 10
v e sc éně a tmo sf é ru Prv ní re pub lik y a je jí ga le r ky s j ej ím líb iv ě n eš k o d n ý m o d ér em , k terý zn áme z rů zný ch ‘ prvor e publikov ých ’ kr imi nálníc h se r iál ů : tedy stát se obrazem, přesněj i řečeno (podle Ej zenštej nova rozlišování) p o u hý m vy obr az en ím . N a d r u h é s t r a n ě c e s t a a k t u a l i z a c e , p ř i p o d o b n ě n í tehdej ší perif erie perif eriím, j ak j e můžeme znát dnes ( a te dy je jic h v y o br a zen í), s e ná m také n ez dál a pře s ná . Te hd y i d ne s s e j ed ná o sku pin y lidí ‘ohrožené marginalitou’, ale tehdej ší příčiny takového ohrožení byly zcela j iné, než j aké j sou dnes například na předměstí Paříže nebo v r ó m sk ý ch ‘gh ettech’ se ve r oč es kýc h mě st. To, co ale zmíněn é podoby perif erie spoj uj e, j e v ka ž dé m př ípa dě p o ci t v yl o uč en o sti a p oc it poníž e ní. A bylo tř e ba na j ít t a kový pr ost or , k t er ý b y ale spoň p o ten ciá lně s takovými pocity souvisel, stal se j ej ich v ý r a zem . T ak to pro mý šle ná sc é nogr af ie mě la pa k vl iv n a c e l é s c énické ř e še n í , v če tně po d oby he re c tví, kte ré ste jn ě ja k o v př ípa dě I van ov a byl o p ev n ě spj ato s po do bo u sc én ogr af ie . K a p i t o l a t a k é o d h a l u j e d ů v o d y , p r o č j s m e s e s p o l e č n ě s tehdej ším d r a ma t u r ge m
Mo ra vské ho
diva dla
Mila ne m
Šot ke m
ne obe š li
be z
‘ p r o b l e m a tic ké ’ p os t a v y t é t o h r y – be z Muž e pře d op onou. A to ne je n v e v zt a h u k e stru ktuře s a motné h ry, a le ta ké ve vz ta hu k bud ová ní di vá c ké ho o d st u pu .
S d i vá ck ým od s tu pem s ouvis í 6. ka pitola s ná z vem O b r a z v e s k l e p ě v ěn o v an á z kuše no ste m s inscenováním veršované hry Pedra Ca lder óna d e la Ba r ca Vytrvalý princ , uve de ná d iv ade lní spole č nos tí M aso pust v r oce 2012 p o d n á z vem El Príncipe Constante . K apito la se z a měř uje výlu čně na h l ed á n í scé nog raf ick é ho řeš ení, ja ké by odp ovída lo myš le nko vé mu pr os tor u h r y , k t er á s vo u f ormou a ob s a h e m s e s p í š e p o d o b á v e r š o v a n é m u e s e j i n a téma (ne)smysluplnosti lidské oběti. Autor scénického návrhu Andrej Ďurík tu stál před problémem vytvořit takovou scéna, která by umožnila zaznít 11
Ca l d e r ón ovu v erš i a zároveň se vymezit vůči v pod statě ne diva del ní mu p r o s tř ed í sálu Mu lti žá nr ové ho c e ntr a M ee tFa c tor y na pr a ž sk ém Smí ch ově s v ěd o m í m toh o, že insc e na c e má být v identické podobě přenesena do sálu D i v a d l a v C ele tn é. A nd rej Ď urík v ol il c e stu mat e r iá l o vě hm a t a te l né h o p r á z dn é ho pro storu po dobn é ho vla stně ta kovému typu divadelního prostoru, p r o kt e r é C ald eró n a jeh o so uč as níc i své hr y ps a li, te dy corral de comedia .
P ř e d p o s l e d n í k a p i t o l a P o t ř e b n o s t h e r e c e ? v s o b ě v j is tém s my s lu j ak o b y v šec h ny předc hoz í p opsa né zk uše nost i sp ojov al a . Vě nuje m e s e t u inscenaci hry Lenky Lagronové Z prac hu h vě zd na psa né n a ob je dná vku pr o p r a ž ské N árod ní d iv a dlo a uve de nou tamtéž – v D i v a d l e K o l o w r a t – v r oc e 2 0 1 3. K a p i t o l a blíž e ro zvá dí pr oble ma ti ku se t ká n í s t a kovo u hr ou, její ž s k u t e č n á d r a m a t i č n o s t s e o d h a l u j e t e p r v e n a z á k l a d ě h er ec ké pr ác e s e scénickými vlastnostmi autorčina jazyka. Vnitřní dramatičnost celé hry totiž vyrůstá z napětí mezi touhou něco na sobě nebo na svém okolí změnit, a nedostatečnou odvahou nebo schopností tuto touhu naplnit . S vě domí m s c é n i c k ý c h m o ž n o s t í t e x t u tu skutečně můžeme mluvit spíš o nej ednání, ale nikoli
ve
smy slu
te a tro lo gic ké
ka te g ori e ,
a le
ja ko
o
s am ost a tné m
d r a ma t i c ké m čin ite li. Téma hry – (n e)sc hop n ost i ntimní blíz kosti – autorka vklá dá ne je n d o o b sa hu sl o v, ale před ev ším d o je jic h stru ktur y. Tot o té ma je totiž na kon ec zakusitelné i díky samotnému zvukovému plánu, který vznikal na základě zvláštní – a pro Lenku Lagronovou typické – f ormy krátkých vět, převahy monologu nad dialogem a podobě monologu j ako necelého dialogu. Jako by teprve hra odhalov ala svou skutečnou dr ama tič nost a ž v oka mž iku, kdy s e j ej í
s lo v a
zh mo tň o v ala
na
j ev iš ti.
A
s p íš e
n ež
o
p o j men o v ateln é
d r a ma t i č nosti b y ch o m tu mo hli mlu vit př ím o o z á ž it ku z ní.
12
Zkušenost s tímto textem potvrdila, že Lenka Lagronová není j en autorkou her pr o ženy a o žená c h. Podl e mé ho s oudu s píš ne ž s ž e ns kým v i d ě ní m s věta tu máme c o dě la t s e s c h o p n o s t í n a z í r a t n a s v ě t s v é b y t n ý m a j ed in ečn ý m
s o u čas n ý m
zp ů s o b em
p o mo cí
s p ecif ick ý ch
p r o s tř ed k ů
činoherního divadla. P o s t a v y h e r L e n k y L a g r o n o v é j s o u n o s i t e l i j i s týc h ( a p ra vda č asto tíživých) životních zkušeností. Ale v ka ž dém ok amž ik u s e je dná o po st a vy s v é b y t n é , j e d i n e č n é , a t e d y n e z a ř a d i t e l n é d o m u ž s k o- ženského schématu, p o d l e kt e réh o byc hom je mohli te pr ve int er pr e t ova t. Al e na ví c a ž ve stř e t u či dialogu s j in ý mi (stej ně j edinečnými) bytostmi se vyj evuj e téma, o k t er é m L e nk a L ag ro n ová píše . H r o z í tu totiž j inak neb ez pe čí zredukování obsahu textů Lenky Lagronové na f alešné j menovatele (a často vlastně pouhé módní f loskule) j ak o ‘ ž en ský svět’, ‘s a m o t a’ , ‘opu štěn ost’, ‘ztracenost ’ , ‘tr au matic ká minulost’ . T rou f ám si ř íct, ž e pr o Le nku La gro no vou ne j sou ta to t ém at a p ř e d m ět e m tvorby , a le v ýc hodisk em pr o n i. T ep rve tím, jak ne c hává s v é p o st a vy, a by se v této námětové spíš než tematické kr ajin ě pohy bova ly , můžeme sledov at, jak j s o u ( n e) s ch o p n i s e s tíživ ý mi s tr án k ami s k u tečn o s ti v y p oř á da t. Lze tu opět mluvit v š i r š í m s m y s l u o h e r e c k é d r a m a t u r g i i , k t e r á s o u v i s í m i m o j i n é s tím, že autorka psala některé postavy přímo na tělo h er e čká m , se který mi se potk ala př i dřív ější pr áci. Velká část této kapitoly j e tak é v ěn o v an á J an u H a r t l o v i : p r á v ě t e n t o h e r e c t v ů r č í m p ř í s t u p e m k e s v é p o st a vě sp o lu určil z ák la d ní pr inc ip po hy bu po sc é ně, kter ý f yz ic ky v y j e vo val vn itřn í tém a hry – (ne ) sch opnos t in ti mn í blíz k osti.
Práce
je
doplněna
o
v lastní
divácké
zkušenosti
s
v y b r an ými be rlínsk ými a víde ňsk ým i ins ce na c e mi , k te r é j se m po va ž o v al v zh l e d e m k do tče ným tématům z a in spira t iv ní . N eje dná s e o komp le x ní 13
k r i t i ck é s tudie těc hto in sc e na cí. Ta to kap ito la je an al ýz ou vla st níh o d i v á ck é ho z ážitku v e vztahu k tomu, co bylo možné na j evišti slyšet a vidět a co bylo možné na základě viděného a slyšeného v hle dišti pr oží t. Je t o v l as tn ě j a kýsi p o hled z dr uhé str a ny na principy, kte rý mi se za býva j í p ř e d ch o zí kap ito ly .
By l o by n ep ře sné tvr dit, ž e to, co j e obs ahe m jed notlivýc h ka p itol, j e p o u ze v ýs led k em oh lé dn utí s e z a vlastn í pr a c í. V př ípa dě T ylovýc h Kr v av ýc h k řtin by la c huť pr ozk ouma t sí lu d ra ma ti kova slo va p ří tom na už v o k am ž i ku , k dy pa dla vo lb a na ten to t itul . A pod obně t omu b ylo i v p ř í p a dě o statn ích titulů. Často s tím byla s p o j e n a i t o u h a z j i s t i t , v čem tkví kvalita pozapomenutých českých nebo světových her, j ak tomu bylo v p ř í p a dě neje n K rva vých křtin, a le ta ké To polov a Konc e m asopus tu, Langerovy
Periferie
ne bo
Ca lde rón ova
Vytrvalého
prince .
A
s tím
p ř i r o z en á o táz ka , z da ty to přípa dné kva li ty da n á hr a ne z tra tila v čase. K tomu, aby bylo možné prohlásit, že zmíněné hry j sou opomíj ené n ep r áv e m , b yly op atř en y dva dů ka z y: j ed n ak j is tý o h las u p u b lik a, ale p ř e d ev š í m živ o st, s j ak o u s e h er ci ch o p ili s lo v t ěchto her. Spíše než o slovech by se slušelo mluvit o textu těchto her jako materiálu, který herce p u d i l k tomu, aby j ej svým uměním ohmatávali, zpracovávali a tvarovali. Potřeba klást si otázku, jaký charakter prostoru si dramatikovo slovo v y ža d u j e má sv ůj p o čátek v hod iná ch se minář e s c é no lo gie na pr a ž sk é D A M U , k d y v rá mc i p říprav n a z kouše n í a bs ol ve n ts ké ins c en a c e h r y Le n k y Lagronové K rálo vstv í pr of . Ja r oslav V os tr ý mluv il o tom, že v s o u v i s l o s t i s touto hrou j e potřeba přemýšlet o scénickém prostoru j ako o „d yna mické struktuře“. Jako o „znějící struktuře“ mluvil na svých seminářích prof. V l a d i m í r F r a n z o hu db ě. T ad y v z nikal a př e ds ta v a inscenace j ako zněj ící d y n am i ck é stru ktury. A vla stně vo lba titulů – vč e tně a p řed evš ím tě c h, o k t er ý ch se v této práci ml uv í – pr o vla st ní rež ijní prá c i p a k n a mn oze 14
p o d l éh al a krite riu, z da a n a kolik má v s o b ě d a n ý t e x t t a k o v o u d y n a m i c k o u zněj ící strukturu zakódovanou, zda j i potenciálně obsahuj e tak, aby j i bylo lze
zhmotnit
ve
scénickém
prostoru.
A
to
nej en
prostřednictvím
scénografie, herectví, režijních postupů či scénické hudby, ale všemi složkami jaksi zároveň. O n o d i v a d e l n í h l e d á n í ‘ s dne ške m r e zon uj íc ího té ma tu’ tu l z e p a k chápat
nej en
v př ene sen ém
slova
s my sl u,
ale
pře d evš ím
d o sl o vn ě .
V k a žd é m je dno tlivé m přípa dě v la stně nešlo o nic j iného než pokusit se n ap l n i t pře dsta vu, ž e v e vš e m, co s e o de hrá v á na jev išti, může a má bý t zakódovaná potenciální odezva diváků, j inak řečeno, že rezonance dění na j ev iš ti mu s í b ý t zak ó d o v án a u ž v ně m sa mé m.
15
