Slovo hejtmana (pro města a obce na červen) Před rokem mě potěšila zpráva, že byla zpřístupněna evidence válečných hrobů umístěných v kraji Vysočina a dále v celé České republice i v zahraničí. Tato evidence zahrnuje nejen místa, kde jsou pohřbeny ostatky osob, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, ale i pomníky a pamětní desky nebo jiné symboly připomínající válečné události. V kraji Vysočina je nejvíce evidovaných válečných hrobů a pietních míst na Jihlavsku (713), dále pak na Třebíčsku (295), na Havlíčkobrodsku (256), na Žďársku (255) a na Pelhřimovsku (193). Vzpomněl jsem si na to, když jsme začátkem května u mnoha památníků a pomníků i v našem kraji uctívali památku obětí druhé světové války – jedné z nejstrašlivějších událostí v historii lidstva. V této souvislosti bych se rád vyjádřil k diskusi nad poválečnými násilnostmi proti civilnímu německému obyvatelstvu – například i v našem kraji v Dobroníně. Tyto násilnosti včetně mnoha vražd bezbranných Němců jsou neomluvitelné a jejich iniciátory byli nejednou ti, kteří měli určitý sadismus v sobě a využili příležitosti k jeho vybití. Můj táta se aktivně zúčastnil v Praze květnového povstání proti okupantům, v němž zahynulo mnoho českých vlastenců. Ale zažil taky ty „bojovníky“, kteří se zapojili až do represí těch bezbranných ve chvílích, kdy už jim nic nehrozilo. A pak si za „zásluhy“ obsadili byty po Němcích a úspěšně se hlásili o odbojářský důchod a výhodná místa ve státních službách. Když to můj otec viděl, obojí odmítl. Často ovšem tyto excesy vznikly také jako výbuch chvíle, nashromážděného hněvu a dlouhodobého života pod tlakem a ve strachu. Je třeba vnímat tyto časové souvislosti. Nebyly to za okupace jen ty viditelné šílené akce jako bylo vyhlazení Lidic. Za více než šest let okupace byli Češi v protektorátu svědky krutého tyranského zacházení s jednotlivci i skupinami svých spoluobčanů, kteří končili v koncentrácích nebo pod katovou sekyrou. To bohužel za mlčení nebo dokonce nadšeného přitakání velké většiny německé komunity. A ještě jen pár dní před koncem války museli čeští občané přihlížet nemilosrdným masakrům, které nevznikly ze zloby a letité křivdy, ale z chladné hlavy a rozpálených samopalů esesáků a nejednou i jejich civilních německých pomahačů. Desítky mrtvých z konce války v Třešti nebo Velkém Meziříčí jsou jednou z těch posledních připomínek nesmyslného vraždění. Každá krutá smrt jakéhokoliv nevinného člověka je odsouzeníhodná. Ale je nutné vidět i tyto věci v kontextu doby vyváženě a ne podle dobových tendencí preferovat jen jednu stránku historie. A to ve všech směrech a v každé době. Je nutné, abychom vnímali příčiny a důsledky, souvislosti dějů. Abychom nenahrazovali jedno zjednodušení historie zase zkreslením opačným. A konkrétně je jednoznačné, kdo druhou světovou válku rozpoutal a kdo byl tedy viníkem miliónů zmařených životů. Poválečné útrapy civilních občanů německé národnosti byly někdy zbytečné, mnohdy nespravedlivé, ale byly přímým důsledkem dřívějších fašistických zvěrstev. Už řecká bohyně spravedlnosti Diké držela mimo jiné v levé ruce váhy. Jako symbol nutnosti pečlivého vážení viny a neviny – i té rovnováhy pohledů na činy. Nic se nedá hodnotit bez vyváženosti posuzování. Ještě jeden příklad ze současnosti. Příznivci Usáma bin Ládina lkají nad jeho koncem, dokonce se rozhořčují nad způsobem jeho pohřbu. A co ty tisíce nevinných lidí, co šli do práce v newyorských mrakodrapech, jeli vlakem na nádraží v Madridu nebo autobusem v Londýně? I tady jsou ty váhy silně nachýlené na jednu stranu. On si začal,“ žalují děti. V jejich pojetí spravedlnosti je to důležité. U dospělých je vše trochu složitější, ale i zde hraje prvotní příčina pro další děje podstatnou roli. Jiří Běhounek, hejtman Vysočiny
AC SPARTA : SK KAMENICE NAD LIPOU Ve Zpravodaji č.4 jste uveřejnili článek Vašeho stálého dopisovatele, pana Štěpána Kučery, o slavném zápase tehdejší Sparty a SK Kamenice. Bylo mi tenkrát v tom roce 1943 15 let, chystal jsem se na konzervatoř, ale tato událost byla pro mne jako pro všechny kluky i dospělé fandy vzrušující. Proto jsem se rozhodl Vám napsat některé mé vzpomínky na tuto událost. Dnes v mých 83 létech ani nevím, kolik pamětníků mé generace, co zažili tuto událost ještě žije, tak možná těm „nepamětníkům“, kteří si přečtou můj článek, přiblížím tu dobu a atmosféru zase trochu jinak. Tehdy neměla Kamenice ještě stadion. Podél výpadové silnice k Pravíkovu stála řada stodol. Za těmi stodolami se na velké rovné ploše konávaly dobytčí trhy. Později tam vzniklo fotbalové hřiště místního klubu. Asi 30 metrů od těch stodol od zadu byla první branka. Dovedete si představit, jak asi vypadaly střešní tašky těch stodol? Útočníci, kteří přestřelili bránu, trefili vždycky alespoň střechu. Každou neděli, kdy se hrálo, probíhali majitelé stodol za brankou a sčítaly trefy a po zápase inkasovali odškodné. V té době ale byli „naši hoši“ ve výborné formě, hladce poráželi okolní kluby, mnohdy pozvali i vyšší třídu, jako J. Hradec, Pacov, Tábor, Humpolec,nebo Pelhřimov. K oslavám 20 let trvání klubu se rozhodli činovníci klubu pozvat také AC Spartu. Kameničák Josef Hronek hrál tehdy za Spartu v I. lize, tak to bylo celkem jednoduché. Současně byl pozván „kovaný“ sparťan Vlasta Burian, aby zápas soudcoval. Když se kamenická veřejnost tyto události dozvěděla, nastalo ve městě vzrušení, u někoho hraničící až s hysterií. Náš pan školník Václav Sláma byl oddaným duchem klubu. Nejprve jako hráč, potom trenér, správce hřiště, lajnoval, se ženou pral každý týden dresy, natahoval sítě za branky, honil kluky uličníky atd. U hřiště byla jedna dřevěná bouda, sloužící jako šatna pro domácí hráče. Hosté se převlékali v hostincích. Buď u Kameníků, nebo u Vondráčků, ale nejvíc U Hvězdy, protože to bylo nejblíž hřišti. Pan školník psal na balící papír plakáty. Měl vše položeno na chodbě pod schodištěm školy, my kluci jsme mu o přestávkách kibicovali, a to až tak, že se spletl a tou červenou štětkou napsal na jeden plakát místo AC SPARTA AC SRARTA. To byl huronský řev. Ale zato jsme mu tu nožičku u R pomohli přelepit na P: „Konečně nastal ten dlouho toužebně očekávaný den“, jak napsal A. Jirásek v Lucerně. Hřiště, stále zvané Tržák, bylo vyšňořeno, stožár s klubovou vlajkou a pod ní umně upletená „20“ z chvojí. Hřiště upraveno, posekaná tráva, čerstvě nalajnováno. Už brzy po obědě se začaly scházet davy diváků, zblízka i dálky, domácí i ti, kteří nikdy na fotbal nechodili, ba i babky rovnou z odpoledního požehnání přišly. Myslím, že nikdy předtím ani potom už Kamenice nezažila takovou návštěvu sportovního podniku. A už přibíhají borci obou mužstev. Ve Spartě tváře, známé nám jen ze sportovních časopisů. Naši borci v nových dresech. Na hřiště je přivedl sudí zápasu v elegantním soudcovském saku, černých krátkých kalhotách, štrupny a kopačky, sám Vlasta Burian. Pozdravil se s kapitány mužstev,bravurně vylosoval mincí stranu, na které budou mužstva hrát a kdo bude vykopávat. Publikum po úvodním přivítacím aplausu ani nedýchalo, jak bylo napjaté. A už to začalo. Naši borci se snažili z počátku dorážet. Třeba Milda Válků z nahrávky z voleje poměrně z dálky umístil na bránu takovou střelu, že s ní měl co dělat i sám sparťanský brankář Klenovec. Po čtvrthodince jsme ovšem poznali, že to je jen takové dorážení jezevčíka na lva. Sparťané začali pomalu rozehrávat tu svou fotbalovou filharmonii a pak už jen začaly padat góly do naší branky. Co naplat, nutno si přiznat, že našim chyběl hrací systém a hráli jen nahoru a dolů. Soudce byl korektní a nekompromisní a energický. Nadšení diváků pomalu zanikalo a když asi v 80 minutě byla stav 19:0 pro Spartu, někteří škodolibí diváci (zvláště ti cizí), začali skandovat: „ Dvacet, dvacet, dvacet!“ a ukazovali na tu dvacítku na stožáru. My „srdcaři“ pro náš tým, jsme jim to měli za zlé (dnes se to řeší rvačkami fandů,
podpalováním aut, rozbíjením výloh a policejními manévry). Přece se naši snažili a alespoň to zkusili. Na druhé straně si připusťme, že pro Spartu to byl jeden tzv. „pouťák“. Tehdy bylo zvykem, že slavné týmy jezdili hostovat do míst, kde se konala pouť, nebo něco podobného, aby byli hráči odměněni výslužkou ze zabíječky a různou aprovizací. Vždyť slavní herci tak jezdili k ochotníkům hostovat se svou slavnou rolí třeba za husu. Když se lidé rozcházeli, bylo i slyšet řeči jako: „Dyť ten Burián nedělal vůbec žádný ty svoje srandičky, kdyby sme to věděli , tak sem nejdeme, viď mámo“. A podobně! Prostě to naše české , každý je odborníkem na to, čemu nerozumí. Zkrátka, i naši předkové si mysleli, že budou jednou lidé lepší, tím mysleli nás. Miloš Vacek
Bratři Sadílkové a skauting v Kamenici nad Lipou Snad mi čtenáři našeho Zpravodaje prominou, že odkazuji na knihu (1) dneska již velmi vzácnou (ale jsem přesvědčen, že mnozí Kameničtí ji mají, hlavně ti, kteří byli nějak ve spojení se soběslavským Učitelským ústavem). My, pokud si připomínáme dosahování vzdělanostní úrovně našich předků, připomínáme zajisté gymnázium v J. Hradci, od roku 1971 také gymnázium v Pelhřimově, ale výjimečně snad jiné střední školy, avšak soběslavský „učitelák“ zůstává přece jen stranou, a přece v této knize je uveden souhrn, kolik studentů i z Kamenicka v Soběslavi vystudovalo. Dokládá to jmenný přehled zpracovaný prof. Eugenem Neumannem, který byl sám žákem tohoto ústavu a podle jeho vlastních slov cítil potřebu, nejprve jako posluchač a potom i jako dlouholetý a nejstarší člen sboru, zachytit historii této vzdělávací instituce. Pro nás je zajímavý i velký důraz na soběslavskou historii, zvláště pak na dobu posledního z Rožmberků, Petra Voka. Autor se tu ovšem opírá i o již publikované záznamy, zvláště u Zikmunda Wintra. Kniha sama je svérázným příspěvkem k dějinám školství. Na str. 190 se uvádí, že z „jihočeské“ Kamenice nad Lipou během 62 let maturovalo na soběslavském učitelském ústavě 17 žáků. Avšak vraťme se k našim Sadílkům! Jako vzpomínky z „bolavé duše“ se autorovi vybavují dvě jména, a sice starší Frantík a o tři léta mladší Ludvík, pocházející z malé vesničky pod Javořicí, z Horního Pole. O Františku Sadílkovi (2) tu píše, že to nebyl student jako jiní, za nimiž přicházeli rodiče, aby o ně pečovali. Byl to prý již vyzrálý hoch, který vypravoval, jak otec dřel na chudých polích a jak si zařídil krám, aby mohl uživit rodinu. V Horním Poli bylo tehdy necelých 50 číslovaných domů. Odkazuje dál na vyprávění Františkova mladšího bratra Ludvíka, jak Františka vyprovázeli na nádraží. Postaral se i o zajištění tohoto Ludvíka, maturoval v roce 1924 a nastoupil na učitelská místa v Počátkách, v Deštné, Těmicích, Benešově a nakonec v Kamenici nad Lipou, kde založil rodinu a začal pracovat ve veřejném životě. Byl jistě ctižádostivý, což svědčí o tom, že prošel vojenským výcvikem a důstojnickou školou. To bylo v časech, kdy se na českém nebi hrozivě rýsoval hákový kříž. Tak bylo samozřejmé, že František Sadílek začal pracovat ve skautingu. Již 14.7.1939 se smluvil se školním inspektorem Josefem Jírou a začala tak ilegální práce s majorem Šafránem z Tábora (3). Kniha sama uvádí pak celou řadu jmen odbojových pracovníků, především Karla Hraběte činného v ilegální organizaci ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). Byly ovšem i ztráty na živých, zatýkání, popravy zejména po heydrichiádě (zatčené čekala zastávka na Pankráci a pak koncentrační tábor Mauthausen. Sadílek tu byl veden pod číslem 12.306. To ostatní by se naši čtenáři mohli dočíst právě ve vzpomenutém sborníčku Mluvím k Vám. Byl pořízen vlastně k odhalení pomníčku Františku Sadílkovi, který přečkal desetiletí a nyní je na lipovokamenickém náměstí hned u zdi zámku. Zde musím uvést, že snad všichni ti, co „ prošli rukama“ Františka Sadílka a činností ve skautských oddílech, rádi vzpomínají a našli se i tací, co publikovali své vzpomínky (Jaroslav Filsak, Otomar Vašků a mnozí jiní). Pokusy obnovit skauting v roce 1968 však více či méně selhaly, ale tradice kamenického skautingu je živá až dosud a i to je posmrtná zásluha Františka Sadílka. PhDr. Josef Bílek, CSc. Literatura : 1) Eugen Neumann, Na rozloučenou s učitelským ústavem v Soběslavi, 1870-1948, nákladem Spolku pro ukončení státního koedukačního učitelského ústavu v Soběslavi (tisk Frank Tábor),s.3897. Píše se tu mj. i o Janu Chýnovi, Janu Cílkovi a dalších osobnostech se vztahem ke Kamenici nad Lipou. 2) Vedle Františka Sadílka nelze opomenout ani jeho zmiňovaného bratra Ludvíka Sadílka, který se mj. věnoval sběru lidových pověstí z kraje Vysočiny. 3) Major Šafrán je zmiňován ve všech seriózních statích a studiích o odboji, právě tak jako Josef Jíra a František Sadílek. Sborníček Mluvím k Vám je dneska již jistě sběratelskou raritou, ale dochoval se. Jeden exemplář je ve Fondu Josefa Bílka, který je postupně rozšiřován ve Státním oblastním archivu v J. Hradci (zámek), posloužil i s dalšími doklady jako jeden z mnoha materiálů k mé kandidátské disertaci (Plzeň –
Praha,1987). Ta je ve zmíněném fondu také uložena, právě tak jako množství dalšího a snad nevyužitého materiálu, k němuž patří i kopie rozhovoru o kamenickém skautingu z jara roku 1968 s O. Vašků. Je zásluhou dnes již zesnulého ředitele táborského státního okresního archivu, dr. Rudolfa Tecla, že vydával studie o odboji v Táborském archivu, sborníku, který zavedl pro dějiny širší oblasti, pokud tam byly zmínky o Lipovokamenicku, dával jsem je do přehledů o Kamenici nad Lipou v literatuře, umění a vědě na stránkách tohoto Zpravodaje. Ještě chci na závěr připomenout snad již zapadlou knížečku Josefa Bílka, Kamenice nad Lipou v literatuře, vědě a umění, vyd. Vlastivědným muzeem v Kamenici nad Lipou bez uvedení data, ale je z roku 1971, má obrazové přílohy, na obálce kresbu dr. Bohuslava Procházky. Snímky v ní jsou dílem Tomáše Kadlece a ze sbírek (archiv) kamenického muzea.
Kamenice nad Lipou v literatuře, vědě a umění Opět se nám sešla hromádka knih, z nichž ta první se týká naší slavné úzkorozchodné dráhy – je obsažena v rozsáhlé publikaci autorů Petra Davida a Vladimíra Soukupa „Jihočeský kraj – Velká turistická encyklopedie“, vydaná Knižním klubem nakladatelství Euromédia, s.r.o., Praha, 2008 a má přes 300 stran. V hesle u J. Hradce najdeme pojednání o obou úzkorozchodných drahách, bohužel však, jak to autoři píší i v jiných případech, s formulačními nepřesnostmi : jakoby se jim zastavil čas, píší o tom, jak převažuje na těchto drahách spíše osobní přeprava nad nákladní (v minulosti tomu bylo zcela jinak!), nepřesné je i uvádění poznatků o tzv. Edmonsonových jízdenkách, atd. V téže encyklopedii se píše mezi jmény spojenými s J. Hradcem o tom, že zde „nějaký čas žili“ Tomáš Štítný ze Štítného, tedy náš krajan. To, že musel Štítný získat nějaké vzdělání před svým vstupem na univerzitu, je zřejmé, ale nemuselo to nutně být v J. Hradci, i když snad by tomu nasvědčovala blízkost štítenské tvrze ( o tom máme málo ověřených osobních zpráv o něm). Dále v J. Hradci „nějaký čas žili“ Vítězslav Novák a Karel Čapek. Nu, u toho Nováka to je zřejmé, vždyť zde studoval, ale s tím Karlem Čapkem je to zavádějící až sporné. Úzkorozchodným drahám se také věnuje dopravní odborník Pavel Schreier v knize vydané Basetem a nazvané Poutavý svět kolejí, s podtitulem Zrození železnic v Čechách. Zabývá se ovšem i územím moravským a slezským, přičemž úzkorozchodným drahám věnuje náležitou pozornost i s tím, kde jsou dochovány. Není náhodou, že je tomu na Vysočině a ve Slezsku. Zabývá se i možnostmi jejich elektrifikace, což prosazoval již dávno český elektrotechnik František Křižík. Zajímavé je autorovo řešení současného sporu mezi zastánci železniční a silniční přepravy. Mimořádnou pozornost bychom však měli věnovat vzpomínkové knize, již druhé, oblíbené herečky a malířky Blanky Bohdanové nazvané Život jako takový. Byla vydána nakladatelstvím XYZ, s.r.o., roku 2010 v Praze a má 324 stran. Její autorka se již před léty usadila na Antonce poblíž Kamenice nad Lipou a zřejmě se jí tu líbí, což mnozí čtenáři vědí, Znají ji nejen z filmu a divadla, ale také v kamenickém muzeu před léty vystavovala své výtvarné práce. Ty jsou v knize výběrově publikovány a prokazují nesporný talent. Autorka přiznává, že od „mala“ ji zajímal veřejný život, ba i politika. V knize najdeme i zmínky o tom, že se třeba opírá o některé názory autorit, jako je Václav Bělohradský, vyslovuje se však o mnoha věcech dalších, jako např. o panelácích, Romech, vzpomíná na své herecké přátele, kolegy mezi kterými nemohl chybět ani v Kamenici nad Lipou dobře známý Josef Langmiler. Pohled na svět je, řekl bych, laskavě kritický, předkládá čtenáři mnohé z toho, čím žila a žije, co ji trápilo i čím byla nadšená. Je to zkrátka poutavé čtení ne úplně běžných memoárů. PhDr. Josef Bílek, CSc.
…mecenáš(i) a “ničí“ mostek… Pilíř zříceného mostku - foto Štěpán Kučera (2010) Mohl bych napsat, že mostek pod vrchem Bradlo „ničí“ potok Včelnička, vlévající se opodál do říčky Kamenice. Použiji však slovo „ničí“ ve vztahu majetkovém či vlastnickém, což znamená, že jde o mostek, který „nemá pána“, tudíž se k němu nikdo nemá… Pokud se podíváme na císařské otisky stabilního katastru města z roku 1829, zjistíme, že v době před 182 lety zde byly mostky dva. Jeden přes náhon k hamru a druhý přemosťoval potok Včelničku. Zrušením hamru a náhonu k němu zanikl severněji umístěný mostek. Potok zrušen nebyl, a tak mostek přes něj stále přetrvává. Zprvu byl určitě dřevěný, později kamenný. Dochovala se fotografie z roku 1949, kdy jej po povodni opravovala československá armáda. Ve století 21. se stavba rozpadá, československá armáda taktéž, a přesto je třeba mostek opravit.
Cesta s mostky – přes náhon a přes potok (1829). Na můj dotaz týkající se opravy mostku mi bylo sděleno, že mostek nepatří ani státu, ani povodí Horní Vltava, ani městu, takže jej není povinen nikdo opravit. Před pár lety byly vytvořeny a vydány popisy čtyř cyklotras po Kamenicku (severní, jižní vede přes mostek, východní a západní), které město schválilo a trasy byly vydány i na oficiálních propagačních materiálech. Tím se město logicky zavázalo - vůči turistům a zájemcům o využívání cyklotras že se bude o cyklotrasy starat. V nejbližších letech se město určitě rozroste o desítky trvale přihlášených obyvatel. Půjde zejména o kamenické chalupáře, kteří jsou zvyklí chodit v největší obci republiky třeba okolo Vltavy. Na důchod se raději přestěhují do Kamenice, kde je levnější bydlení a dovedou si vážit procházky v klidném prostředí. Vycházkový prostor za Bradlem je srovnatelný s lesoparkem Hamerky a český stát by se určitě nezlobil, kdyby při jeho cestě byly instalovány dvě či tři lavičky a během léta tam po ní dvakrát projela sekačka. Lokalita je zatím tak navštěvovaná jako lesopark, protože je zde velká překážka technického rázu. Starší občané města však i přesto za Bradlo chodí na vycházky, protože vědí, že je zde krásně. Občané města v produktivním věku, jezdící v automobilech, si této lokality nikdy nevšimnou – možná tehdy, až jim doktor řekne, že už musí přenechat auto mladším a chodit pouze pěšky.
Dovolil bych si apelovat nejen na radnici a zejména její zastupitelstvo, ale také na místní výrobce a podnikatele, zda by se nemohli dohodnout a společně rekonstruovat mostek. Je mi jasné, že všichni potřebují koncem roku koupit 5 nových počítačů a také druhé auto za milión, aby s těmi daněmi něco udělali. Přesto si myslím, že mostek pro lidi by se měl dát opravit, i když je „ničí“, protože po staletí spojuje dva břehy kamenického katastru. Pak bychom mu mohli říkat – mostek Mecenášů. Štěpán Kučera – patriot města Prameny: http://historickemapy.cuzk.cz/cio/data/main/cio_main_02_index.html http://zamekkamenicenadlipou.wz.cz/
STUDENTSKÝ PROJEKT POMÁHÁ SENIORŮM NA FACEBOOK Projekt přibližující moderní komunikační technologii seniorům připravili studenti VŠE v Praze. Výukový modul www.jaknafacebook.eu umožňuje překonat seniorům nedůvěru a obavy z nové technologie. „Senioři patří k věkové skupině, která Facebook příliš nevyužívá, ačkoliv s internetem často a rádi pracují. Facebook přitom nabízí užitečné komunikační funkce, které právě senioři mohou s úspěchem použít. Zdálo se nám zbytečné, aby mezi Facebookem a seniory stála bariéra předsudků a obav, proto jsme se rozhodli seniorům připravit uživatelsky přívětivé a bezpečné nácvikové prostředí“ vysvětlil Antonín Hráský, člen studentského projektového týmu. Studenti svůj nápad úspěšně realizovali a seniorům jej představili prostřednictvím komunitního webu www.sedesatka.cz, určeného právě seniorům, který měsíčně navštíví desetitisíce dříve narozených. „Dostupnost nových internetových komunikačních technologií seniorské populaci je často omezena zvýšenými nároky na uživatelskou zdatnost. Typickým uživatelem Facebooku je člověk, pro kterého je internet médiem stejně samozřejmým, jako třeba televize. Senioři však na internetové informační dálnici potřebují zpočátku navigovat, zkoušet si jízdu na trenažéru, učit se dopravním pravidlům“ uvedl Jan Vojvodík, šéfredaktor www.sedesatka.cz . Projekt www.jaknafacebook.eu je jednou z možností, jak předcházet budoucímu sociálnímu vyloučení seniorů. Bezbariérový přístup k internetu a komunikačním sítím totiž otevírá okno do světa i lidem, kterým věk a zdravotní problémy neumožňují každodenní sociální kontakt. Kontakt: Bc. Antonín Hráský, VŠE Praha 721 564 564
[email protected] Ostatní členové týmu www.jaknafacebook.eu: Danda Jan, Bc. Gleich Viktor, Bc. Janíčková Kristýna, Bc. Krejčí Václav, Bc. Malinová Kateřina, Bc. Peřinka Petr, Bc. Tomko Marián, Bc. Vávra Ondřej, Bc.
Pelhřimovské Centrum pro zdravotně postižené kraje Vysočina zve na výstavu pomůcek pro osoby se sluchovým postižením Osobám se sluchovým postižením se nabízí i letos jedinečná možnost osobně si prohlédnout a „na vlastní uši“ si vyzkoušet pomůcky, které jim mohou výrazným způsobit zpříjemnit běžný život – například zesilovač na Tv a rádio, světelné signalizace zvonku a telefonu, speciálně upravené budíky, telefony apod. V neposlední řadě tyto pomůcky ocení i příbuzní a lidé z blízkého okolí nedoslýchavých osob. Pan Ing. Kašpar z plzeňské firmy Interhelp-Anticer bude opět připraven návštěvníkům zodpovědět dotazy, týkající se kompenzačních pomůcek i servisu sluchadel. Udělejte si čas a přijďte se přesvědčit, že řešení Vašeho problému se sluchem může být někdy velmi snadné. Výstava pomůcek proběhne 8.června 2011 od 10 hod. v Denním centru Astra v Humpolci a od 14 hod. v Domově pro seniory v Pelhřimově. Bližší informace zájemcům rádi sdělíme v Centru pro zdravotně postižené Kraje Vysočina, pracoviště Pelhřimov (Na Obci 1768) nebo na telefonech 565 324 806, 733 255 149. Zde je také možno si na vyzkoušení zapůjčit zesilovač na Tv a individuální osobní zesilovač, který v nutných případech může nahradit osobní sluchadlo. Za Centrum pro zdravotně postižené Kraje Vysočina Dagmar Vaněčková, DiS.
Tisková zpráva 28.4.2011
Pozor na uzavírání smluv telekomunikační firmy na ulicích a po telefonu! Opět se množí případy, kdy telekomunikační firma používá nekalé praktiky při uzavírání smluv! Oslovuje především starší lidi, kteří se rychle neumí orientovat při nabízení telekomunikačních služeb. Smlouvy jsou na dva roky aniž by je na to někdo upozornil a v případě jejich vypovězení musí spotřebitel doplatit celou částku paušálů za celé ty dva roky. Takto rychle uzavřené smlouvy jsou však platné a vymahatelné jako jakékoliv jiné. Služby nabízí na ulici, ale i po telefonu. Právní poradce sdružení Spotřebitel net Ondřej Daněk k tomu říká : „I smlouva uzavřená telefonicky je platná a vymahatelná. Varuji spotřebitele před uzavíráním smluv po telefonu a také před rychlým podepisováním smluv na ulici. Vždy si vyžádejte návrh smlouvy a ten si v klidu pročtěte.“ Problémem těchto smluv je rovněž vysoká smluvní pokuta v případě, kdy se spotřebitel například zpozdí se splátkou. Máte – li tento, nebo podobný problém, obraťte se na naše sdružení – poradenská linka pouze za telefonní tarif 775 476 080 v provozu v pracovní dny od 9 do 17hod.
Tisková zpráva 9.5.2011
Past na hokejové fanoušky Sdružení Spotřebitel net důrazně varuje všechny české spotřebitele před neuváženou registrací na portálech http://www.sampionat.sk nebo http://www.hokej2011.sk/. Leč se to na první pohled nezdá, tak tato registrace je zpoplatněna. Problém spočívá v tom, že naprostá většina spotřebitelů podlehne bombastické reklamě spojené se soutěží o ceny a bezmyšlenkovitě se zaregistruje s tím, že zaškrtne, „že souhlasí s obchodním podmínkami, které si přečetli.“ Cena registrace je uvedena v čl. 3 odst. 4.1 a činí 49,95 euro. Pokud spotřebitel tuto částku po doručení faktury neuhradí, začne být obesílán nesčetným množstvím upomínek a dluh neustále narůstá. Dále je mu pak vyhrožování exekucí a zapsáním do rejstříku dlužníků. Sdružení Spotřebitel Net proto vyzývá spotřebitele, aby při jakékoliv registraci nejen na internetu, velmi pečlivě četli podmínky registrace a vždy hluboce zvážili zda je tato registrace pro ně přínosná. Pokud jste se již zaregistrovali, nebo máte obdobný problém, obraťte se na naše sdružení – poradenská linka 775 476 080 v provozu v pracovní dny od 9 do 17hod.
