Slovo hejtmana (na červenec-srpen 2012 pro obce a města) Rok 2012 je vyhlášen Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity s důrazem na podporu vitality a důstojnosti všech osob. Právě důstojnost a to, abychom ty dva póly lidské populace – seniory a děti neponižovali svou fyzickou a materiální nadvládou, považuji za snad nejdůležitější. Dříve systém vejminků nahrával soužití, které mělo různou úroveň, ale každopádně byly jednotlivé generace stále v kontaktu. Dnes žijí i tři až čtyři generace často mimo svůj dosah, v mnoha případech se vidí jednou za čas. Pak přirozeně neznají své starosti a neznat znamená nechápat a netolerovat. Kdysi u základního domu bývala menší chaloupka pro dožívání starší generace. Tam se v pokročilejším věku přemístili dědeček s babičkou a místo v domě uvolnili „mladým“. Mělo to nemálo výhod pro obě strany. Ti staří měli po ruce potřebnou péči a pomoc, naopak mladí mohli počítat s pohlídáním domu i dětí. Pro děti ostatně bylo soužití se dvěma generacemi určitě obohacujícím vkladem do života. Zkušenost a nadhled nejen rodičů, ale i dědečků a babiček obohacoval jejich osobnost. Výhodné to bylo i prakticky. Senioři netrpěli nudou, i když neměli televize. Starali se o děti, o domácí zvířectvo, nasekali trávu, obhospodařovali políčko. Byli užiteční a neměli nedostatek pohybu, kterým trpí dnes mnoho starších lidí. Při marodění nebyli sami a bez pomoci. V dnešní přece jen jiné situaci filosofii Evropského roku aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity nejlépe vystihuje myšlenka, že po šedesátce život zdaleka nekončí. Evropská společnost si začíná zvláště přínos seniorů uvědomovat a hodnoty aktivního stárnutí jsou tak stále více a více prosazovány. I tradiční Den otevřených dveří v sídle Kraje Vysočina byl letos v červnu věnován dětem, rodičům i prarodičům, prostě aktivnímu stárnutí s podporou celé rodiny. Program pro zhruba osm stovek návštěvníků zajišťovaly v sídle Kraje Vysočina v Jihlavě všechny tři generace. Děti zpívaly, střední generace hrála a tančila. Největší podíl aktivit však zajistili senioři z krajských zařízení – podávala se připravená tradiční i netradiční jídla, tančilo se na klasickou i supermoderní hudbu a rozmanitá byla nabídka bytových doplňků. Svým vystoupením mě pobavily „Hodické kočky“ – postarší dámy se smyslem pro humor. Na konec srpna chystá náš odbor sociálních věcí setkání seniorů a dětí pod názvem „Příroda mostem mezi generacemi“, kde dojde k navázání kontaktů, vzájemnému poznávání a tvorbě při pobytu ve vzdělávacím středisku Chaloupky. K pojetí aktivního stárnutí patří i celoživotní vzdělávání. Po Jihlavě a Velkém Meziříčí se další cykly Univerzity třetího věku budou realizovat i v Pelhřimově. Vysoká škola polytechnická Jihlava společně s Odborem sociálních věcí Krajského úřadu Kraje Vysočina a za vydatné pomoci Domova pro seniory Pelhřimov připravily pro občany nad 50 let nový vzdělávací cyklus s názvem „Zdravý životní styl I“. Jeho součástí budou přednášky na téma: Poetické myšlení, Pohyb a cvičení v seniorském věku, Stravovací návyky seniorů, Psychosomatická terapie, Paměť a životospráva, Duševní hygiena, Mezilidské vztahy a řada dalších zajímavých témat. Myslím, že to vše může být pro seniory, kteří nechtějí jen pasívně stárnout u televize, dost zajímavé. Věk starší populace se díky zlepšující se zdravotní péči (přes všechny nedostatky) stále prodlužuje a bude přinášet mnoho nahromaděných problémů. Nemůžeme
v tom nechat seniory samy, je třeba si připomínat, že solidarita se seniory je výrazem vyspělosti společnosti. Ale žádná úřední správa, žádné instituce tyto úkoly samy nevyřeší. Bude záležet na přístupu všech – těch v produktivním věku i samotných seniorů. Na našich schopnostech vzájemně si naslouchat, umět se vžít do situace těch druhých. A pomáhat si s využitím nejen různých organizací, paragrafů nebo nařízení, ale především obyčejného lidského rozumu a soucítění. Neméně důležité je vnímání dětí jako subjektů s právem na svůj názor, na své důstojné místo v tom složitém světě dospělých. Jiří Běhounek hejtman Kraje Vysočina
SDH informuje: V posledním měsíci byly dobrovolným hasičům nahlášeny 2 výjezdy. V sobotu 24. 4. se jednalo o požár v panelovém domě na sídlišti. K výjezdu byla vyslána automobilová stříkačka LIAS CAS 25. Tatra byla připravena v záloze. Naštěstí nešlo o nic vážného. Druhý požár byl ve čtvrtek 10. 5. v Babíně. Požár stodoly měli hasiči pod kontrolou až do večerních hodin. Sbor dobrovolných hasičů má i jiné činnosti. Na konci měsíce dubna stavěli hranici na čarodějnice a posléze dohlíželi na její shoření. Letos poprvé se konal lampiónový průvod pro děti i dospěláky, kterého se zúčastnilo spousty malých i velkých dětí a dospěláků. Také se konal nábor mladých hasičů i hasiček ve věku od 8 do 10 let. Několik zájemců se našlo, však pro ty, kdo by měl ještě zájem, tak se stačí ozvat na stránky SDH Kamenice nad Lipou. V uplynulém měsíci také začala sezóna soutěžnímu družstvu. Ti vyrazili 5. 5. 2012 na předkolo soutěží do Tučap, kde pořádali soutěž o pohár SDH Tučapy. Soutěžní družstvo mužů i žen se umístili na 2. místě. První kolo Táborské hasičské ligy se konalo ve Dvorcích 12. 5. 2012. Počasí moc nepřálo, ale přesto se Kamenickým povedlo předvést krásné útoky. Muži obsadili 7. místo s časem 18.91 s. Ženy si domů odvezli pohár za 3. místo s rovným časem 20.00 s. Svou první soutěž mezi dospělými si zaběhli mladé hasičky- dorost. Se svým prvním útokem na THL se umístili na krásném 9. místě. Doufáme, že se bude štěstí kamenických drezů držet, a že do rodného města přivezeme několik pohárů a diplomů za úspěšně obsazená místa.
Kamenice nad Lipou v literatuře, vědě a umění Sešlo se nám zase pár titulů, které se našeho tématu týkají. Tak především chci zmínit asi jednostránkový rukopis článku, který však nevyšel, ač byl zaslán do jindřichohradeckých okresních novin a napsán naším přítelem z Deštné (bydlí však v Hluboké nad Vltavou), Františkem Kvapilem – pojednává o jindřichohradeckém učiteli hudby a o všestranném propagátorovi hudebního umění, Leopoldu Janů (žil v létech 1905-1971). Leopold Janů má na svém kontě založení hudební školy v J.Hradci, všestrannou propagaci především díla Vítězslava Nováka (účastnil se i našich oslav v roce 1970 !), podílel se na sestavování objemného dvoudílného Česko-slovenského Hudebního slovníku mnoha hesly, do konce života navštěvoval mnohé kostelní archivy (zajímal se především o notové záznamy na kůrech kostelů), mj. objevil i rukopis Novákovy rané práce. Leopold Janů propagoval dudáckou muziku, a to i ve vztahu k Nové Včelnici (katecheta Kolář na Mlýnku). Kamenice nad Lipou se též týkala přednáška o bratrech Vackových, rozšířená ovšem i o sondu do života Jindřicha Vacka st. (1889-1946) a o manželku Miloše Vacka, spisovatelku a herečku Naďu Vackovou – Gajerovou, dne 10.4.2012 v jindřichohradecké Mesadě. Myslím, že můžeme mít radost i z takové propagace Kamenice nad Lipou (kdyby byl živ Karel Picek, 1899-1984, jistě by to také tak cítil), jakou bylo nabízení řadového domu v centru našeho města obsažené v rámci kraje Vysočina (str.42) a publikované v Realitním magazínu České spořitelny. Snad je to maličkost a mnozí by to i přehlédli, ale možno se dívat na uvedený obrázek se stručným textem také jako na jistou propagaci města. Dovolil bych si také připomenout docela zajímavý článek s obrazovou dokumentací od Miroslava Šišky, který vyšel v TV příloze Práva s názvem Hořký příběh tvůrce Stalinova pomníku. Je věnován tragicky skončivšímu sochaři Otakaru Švecovi, který skonal vlastně v rozkvětu svého věku, v dubnu 1955. Vzpomínám tu na slova kamenického veřejného činitele, Vladimíra Vesku, jenž často citoval Švecův výrok o tom, že snad všechny sochařské práce, které vytvořil, potkal stejný osud, buď ještě za jeho života, nebo po něm byly zničeny. Není to ovšem docela pravda, Šiška v uvedeném příspěvku otiskl Švecovu nejznámější práci, Motocyklistu, oceněného na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži r. 1925. Sám znám poměrně dobře dvě sochy z jeho dílny, a sice sochu básníka Adolfa Heyduka v píseckém parku a sochu našeho Vítězslava Nováka z Lázní Teplice nad Bečvou. Minimálně tyto dvě práce, docela umné, jsou zachovány a stojí na veřejném prostranství. Jak píše zmíněný publicista, osud Švecovy rodiny byl velmi tragický, skoro současně s umělcem skončila život vlastní rukou i jeho půvabná žena Vlasta. Tady bych ale velmi rád připomněl, že když nastal v Kamenice nad Lipou onen Novákův rok 1970 a konal se tu sjezd rodáků a přátel města, byla vydána i zajímavá a netradiční vstupenka s podobiznou Vítězslava Nováka, která byla tehdy odhalována v průčelí školy, to ovšem bylo dílo akademického sochaře Karla Otáhala. Na této vstupence, kterou si asi málo kdo z účastníků uchoval, je tištěna její fotografie a v krátkém textu jsou tu připomínáni sochaři – včetně onoho Otakara Švece, kteří Vítězslava Nováka zpodobňovali. Literatury o úzkorozchodných drahách přibývá, jedním z posledních příspěvků k předmětu je článek Dany Emingerové, Kolem Jindřichova Hradce vlakem a parní lokomotivou (Právo 20.4.2012), s mapkou, v níž je samozřejmě vyznačena i Kamenice nad Lipou. Autorka ovšem spojuje obě dráhy, tj. Kamenickou i Novobystřickou do jedné, ačkoli historicky vznikaly v různých dobách.
A na závěr tohoto přehledu jsem si nechal obsáhlou knihu dokumentů Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, s podtitulem “Divoký odsun“ a počátky osídlování, autorů Adriana von Arburg a Tomáše Staňka jako editora (uspořádal dokumenty více než vzorně!). Kniha má téměř 1000 stran a patří k ní také DVD nahrávka. Snad by se mnozí čtenáři mohli tázat, jaký že to vztah může mít ke Kamenici nad Lipou, když přece Kamenice nad Lipou, ani dříve, ani v průběhu protektorátních let, nebyla poněmčena a tudíž se tu o nějakém odsunu nedá ani mluvit. Ale najdeme v ní odkazy na naši Kamenici nad Lipou a to i ve vztahu k přesunu obyvatelstva, také k působení tzv. revolučních gard (plk.Hobza). Knihu vydal Zdeněk Susa ve Středoklukách r.2011 a je rozvržena na více svazků. PhDr. Josef Bílek, CSc.
Jak básnila Jarmila Hanzálková Skládala verše vlastně od mládí. Abychom poznali, kde vznikaly její první verše, bylo by nutné probádat její pozůstalost – a o její uchování se Jarmila Hanzálková celoživotně snažila. Snad je v úplnosti v různých archivních sbírkách, asi nejuceleněji v archivu kamenického muzea. Chceme-li se dopátrat jejích publikovaných prací, pak je třeba sáhnout především do místních časopisů, jako byly třeba Richterovy Krajinské listy či pelhřimovský Nástup. Světonázorově měla Jarmila Hanzálková vždy blízko k charitativní péči, proto se též setkáme s její tvorbou i na stránkách kalendářů tzv. Vincentina v Praze. Již od počátků bylo zřejmé, že v Jarmile Hanzálkové se rýsuje básnířka lyrické povahy, avšak ani proto se nemohla zcela úplně vzdálit dobovým událostem, jak je prožívala. Ty jsou však spíše jen v pozadí. Zajisté se vzdáleně blíží i jejím vzorům, jako byli třeba František Branislav nebo František Hrubín. Vím, že v Krajinských listech byla publikována i báseň Jarmily Hanzálkové o sklářích, jezdících lokálkou do sklářské huti ve Včelničce, se silným podtextem sociálním. Když byla požádána (mnou), aby napsala verše, které by uváděly jednotlivé kapitoly z přehledu dějin kamenického hasičského sboru (1975), ráda vyhověla. A jdeme-li tokem dějin, pak je třeba se alespoň zmínit o třech věcech. Tou první by byla někdy snad až úporná snaha publikovat v nějakém kamenném nakladatelství. V roce 1960 bylo založeno nakladatelství v Českých Budějovicích, to později měnilo svůj název až k Jihočeskému nakladatelství, dnes v této podobě neexistující (Jarmila Hanzálková zde publikovala poměrně pozdě, v uspořádání českobudějovického literárního historika Stanislava Cífky se objevuje v obou vydání “Chval“ jižních Čech.1973,1976), i s medailonem, který jednoznačně říká, že se jedná o autorku výrazně se podílející na kulturním životě v rodném městě, zvláště pak v oblasti dětského divadla. Je zajisté zvláštní, že se tu zmiňuje “naše“ Jarmila Hanzálková již vyprofilována a nikoli jako rivalka jiné básnířky Pelhřimovska, Libuše Pamětické. A tu je možno najít i zajímavou spojnici, týkající se Vítězslava Nováka (to je druhý rys vztahů!). Jestliže Jarmila Hanzálková, jak to ostatně dosvědčuje sám Vítězslav Novák, mu poslala soubor svých básní, z nichž se mu zamlouvala báseň Kraj Štítného, tak tuto báseň Vítězslav Novák zhudebnil ve svých Jihočeských motivech. Zde poněkud Libuše Pamětická “zaostala“, žila jinde a vykazovala se jinými zájmy, ale při otevření Novákovy stezky v Kamenici nad Lipou nelenila a napsala verše k otevření. Mohu dosvědčit, jak se Jarmila Hanzálková snažila publikovat v Jihočeském nakladatelství, ale štěstí ji v tomto ohledu příliš nepřálo. Opět to píši s vědomím dobré paměti, neboť v jistých časech jsem býval lektorem tohoto nakladatelství a Jarmile Hanzálkové jsem pochopitelně přál, ačkoli ona, jak dosvědčuje její korespondence, si myslela, že by se pro publikování jejích samostatných prací dalo udělat mnohem víc. Ostatně to bylo v době, kdy zde vycházely (neuvádím podle let) sbírky mnoha krajových básníků, jako byli Miloš Tůma, Zdeněk Šeřík, Jindřich Černohorský. Přece však i toto nakladatelství v roce 1974 vydalo samotnou básnickou knížku Jarmily Hanzálkové s názvem Posláno po větru. Je zastoupena i ve sborníku básnických čísel – Vesmíru podali jsme šeřík (1980), a to vedle dalších a zde ještě nejmenovaných jihočeských básníků, jakými byli Bohumír Janoušek (píšící pod jménem Antonín Bajer), Alois Hůlka, Petra Janová, Josef Jelen, Jaroslav Klíma, Zdeněk Klouda, Vladimír Machek, Miroslav Postler, Oldřich Tibitanzl, Richard Uher a Marie Vytopilová. Ta poslední autorka Jarmilu Hanzálkovou dobře znala, byla v popředí snah té doby podporovat krajové, ale i začínající básníky prostřednictvím soutěže v Pelhřimově, kdy výběr z oceněných
prací (ale i prózy) byl publikován ve sbornících Tento čas. Jarmila Hanzálková psala nejen verše, ale také lyrickou prózu a své básně ráda přednášela na vernisážích a i při jiných příležitostech, jako byly třeba oslavy Dne učitelů a MDŽ. PhDr. Josef Bílek, CSc.
TISKOVÁ ZPRÁVA
Před 110 lety se začaly vyrábět první holicí strojky Praha, 30. května 2012 – Průměrný muž stráví během života kolem 3 000 hodin holením. Přitom za posledních 110 let se mu tato činnost výrazně usnadnila. Jen pro představu - už v době kamenné si odstraňoval vousy pomocí pinzety vyrobené z lastur. Postupem času tento bolestivý zákrok vystřídaly čepelky z pazourků a měděné břitvy. Až v 18. století se v anglickém Sheffieldu začaly vyrábět přímé ocelové břitvy. Díky častému ztupení ostří se ale stávalo, že si pánové při holení často způsobili vážné poranění. To vyřešil King Camp Gillette, který v roce 1902 pomohl na svět prvnímu holicímu strojku s výměnnými žiletkami. „Zatímco do té doby se muži nejčastěji chodili holit do holičství, neboť měli z případného poranění břitvou respekt, od té doby se holení přesunulo do domácích koupelen,“ říká Roman Tvrzník, generální ředitel kolektivního systému ELEKTROWIN. „A protože pan Gilette nejen vynalézal, ale měl také obchodního ducha, vyráběl takové břity, které se po jediném holení ztupily, aby si muži museli na každé další holení koupit břit nový. Čehož v rámci konkurenčního boje využila britská firma Wilkinson Sword, která vyvinula první holicí čepel z antikorozní oceli, která vydržela deset a více holení.“ První mechanické holicí strojky z počátku 20. století byly poháněny ručně. Kabel byl na setrvačníkový pohon, který se musel táhnout. V roce 1928 byl pak patentován první elektrický holicí strojek. „Jako první se do jejich vývoje vrhla společnost Remington. Až donedávna se vyráběly síťové holicí strojky, které vyžadovaly připojení pouze do elektrické zásuvky. Dnes už najdeme i elektrické strojky s dobíjecími bateriemi,“ doplňuje Roman Tvrzník. Ačkoliv některé historické modely elektrických holicích strojků patří mezi unikátní kousky, většina z nich poté, co doslouží, žádnou hodnotu nemá. Roman Tvrzník upozorňuje, že takové by měly putovat do speciálních kontejnerů pro drobný elektrický odpad nebo přímo do sběrných dvorů k recyklaci. „Bohužel muži v přesvědčení, že když jde o malý spotřebič, není třeba jej recyklovat, vyhazují vysloužilé strojky nejčastěji do kontejneru se směsným odpadem. V tomto ohledu tak máme co dohánět za Evropou, kde už si uvědomují, že každý vysloužilec směřující k recyklaci se počítá,“ vysvětluje Roman Tvrzník, generální ředitel kolektivního systému ELEKTROWIN. ELEKTROWIN a.s., je největším kolektivním systémem zaměřeným na zpětný odběr vysloužilých elektrospotřebičů v České republice. Od svého založení v roce 2005 již zrecykloval na 130 000 tun vyřazených elektrospotřebičů. Společnost zajišťuje sběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu. Zaměřuje se na chladící zařízení, velké a malé elektrospotřebiče, elektrické a elektronické nástroje.
Společnost je nezisková, jejími akcionáři jsou přední výrobci velkých a malých domácích spotřebičů. Sběrnou síť tvoří na 1300 sběrných míst ve více než 950 městech a obcích, skoro 2600 provozoven posledních prodejců a mobilní svozy ve více než 4000 obcích. Pro více informací, prosím kontaktujte: Tána Pokorná Email:
[email protected], Tel.: 731 492 677 David Laňka, Bison & Rose Email:
[email protected] Tel.: 777 755 604
