Slovo hejtmana (města a obce červen 2015) Máme za sebou půl roku fungování nových zastupitelstev měst a obcí. Mnohde pokračují ve své práci dosavadní starostové a zastupitelé, jinde začali realizovat díky vůli občanů své volební programy i nově zvolení představitelé. Důležité je, že pokračuje dobrá spolupráce městských a obecních úřadů s naším krajským úřadem. Chci vědět o jejich starostech a problémech z přímé zkušenosti, proto pravidelně navštěvuji i menší města a obce. V první polovině letošního roku to byly například Batelov, Hodice, Kněžice a Kostelec na Jihlavsku a v jiném regionu Jimramov, Svratka, Okrouhlice nebo Leština u Světlé. V obcích se setkávám většinou s obdobnými problémy. Dílčí možnosti pomoci máme na našem úřadě, jiné problémy obcí se snažím přenášet na úroveň ústředních státních orgánů. Mou výhodou je, že se mohu jako poslanec obracet přímo na jednotlivé ministry. Přiznávám, že někdy je to boj s větrnými mlýny. Častěji se ale podaří dosáhnout alespoň částečných výsledků. Těch problémů je spousta. Neustálé rostoucí jsou požadavky administrativy ze strany státu na obecní úřady. Obce trápí také mimo jiné čištění odpadních vod, protože současné přísné limity na vypouštění odpadních vod znamenají pro malé obce neufinancovatelné investice do ČOV a následné vysoké provozní náklady. Shodujeme se, že existují alternativní možnosti přírodních čistíren odpadních vod s nižší investicí i menšími náklady na provoz – samozřejmě nemají takovou účinnost, ale jsou dostupnější a není lepší čistit trochu, než vůbec? Kraj se snaží pomoci alespoň prostřednictvím Fondu Vysočiny uvolnit finance na zpracování dokumentací, ale samotné investice jsou mimo možnosti rozpočtu kraje. Evergreenem stesků obcí je stav silnic. Kraj dělá v rámci svých možností, co se dá, povedlo se nám leccos prosadit, věnujeme na komunikace z krajského rozpočtu nemalé investice. Ale rozsáhlá síť a její vnitřní dluh jsou tak rozsáhlé, že nelze napravit vše v krátkodobém horizontu. Díky mimořádné podpoře Státního fondu dopravní infrastruktury letos čeká motoristy i na Vysočině řada omezení, ale trpělivost přinese komfortnější cestování po opravených silnicích. Především v menších obcích jsou významnou součástí jejich fungování sbory dobrovolných hasičů. Mimo výpomoc profesionálnímu sboru jsou i aktivním prvkem sportovního a kulturního života. Kraj je podporuje vybavením novou technikou, případně pomáhá s jejím repasováním. Vnímám nelehkou práci zastupitelů v městech a obcích a budu se snažit i nadále jim v rámci svých možností pomáhat. V zájmu našich občanů je nutné spolupráci mezi krajem a obcemi rozvíjet a podporovat. Jsem rád, že drtivá většina zástupců našich obcí si to uvědomuje a pracuje ve všeobecný prospěch. Jiří Běhounek hejtman Kraje Vysočina
Dvě naše zajímavosti Lipovokamenický občan, učitel LŠU, sbormistr a všestranný kulturní pracovník, Václav Marel, se asi bude divit, že tu připomínám jedno jeho výročí, které možná ani on sám by nepřipomínal, ale v jeho životopisu se nachází a my bychom jej neměli přejít bez povšimnutí. Je to jubileum převzetí vedení kamenické odbočky Společnosti Vítězslava Nováka – a to ke dni 30. května 1990. Václav Marel tím navázal a pokračoval pak v úsilí učitele a ředitele škol, Františka Kameníka, propagovat dílo Vítězslava Nováka, nastudovat některé Novákovy skladby a sbory pěveckým sborem Lípa. Čtenáři našeho Zpravodaje znají snad některé Marelovy příspěvky a recenze z místních tiskovin, ale i z pelhřimovských okresních novin. Kdybychom chtěli celkově shrnout veřejnou činnost Václava Marela, museli bychom se i tu zabývat jeho pedagogickou prací a veřejnou činností i v okolí Kamenice nad Lipou a nakonec i Písecka, kde vlastně Václav Marel vyrostl. Museli bychom tu psát i o příkladu jeho otce, také hudebního pedagoga Václava Marela, který se však dožil poměrně nižšího věku (1904-1964). Byl profesorem reálky a gymnázia v Písku a věnoval se prakticky všem oblastem skladby, i když se převážná část jeho tvorby uplatnila jen regionálně, což však nijak nezmenšuje jeho význam. Tím pozdvihoval úroveň místní kultury i tematicky, když třeba komponoval Písně rodného kraje. Tento Václav Marel přišel do Písku v roce 1935, ale měl vazbu právě tak jako jeho vzpomínaný syn Václav k Opočnu. Připomínáme tu však jen jeden znak úsilí lipovokamenického Václava Marela, měli bychom se tu ale také zmínit o významu jeho manželky Evy Marelové, také hudební pedagožky, shodně s Václavem Marelem působící i ve vzdálenějším okolí Kamenice nad Lipou, v Pacově. Manželé Marelovi tak tvoří nezapomenutelný manželský pár, jehož podíl na hudební kultuře jižních Čech i Vysočiny je nepopíratelný. Druhou zajímavostí ohlášenou v titulku tohoto článku je alespoň opětně zmínka o jindřichohradeckém Žurnálu-Krásné články. Psal jsem o této tiskovině vícekrát, nyní chci upozornit na jeho nedávné – únorové číslo, z jehož titulního listu se na čtenáře dívá herečka Bára Štěpánová, dobře známá i z televize. V tomto čísle najdeme příspěvek o Kamenici nad Lipou – a sice článek se snímkem kamenickolipských fotbalistů pod názvem “Malí fotbalisté zabodovali“, upozorňující na jejich úspěch v halovém turnaji v rakouském Waidhofenu an der Thaya. A jsme-li u tohoto místa v Rakousku, pak nemůže být bez užitku ani vzpomínka na významného kulturního činitele Kamenice nad Lipou, ale i Pacova a Černovic Konráda Pospíšila (1859-1910). Narozen v Rychnově nad Kněžnou měl velké životní nesnáze, a je tedy příkladem člověka, který se přetěžko dopracovával jako chudý chlapec přes vzdělání na německé škole právě v tomto Waidhofenu. On ovšem v knížce svých vzpomínek o něm píše jako o Bejdově, odkud v něm zanechala velmi nepříznivý dojem prudce tekoucí a tmavá řeka Lužnice. Další vzdělán absolvoval na soběslavském učitelském ústavě, a tak rezignoval na hlubší studium výtvarného umění i hudby.Ale jako samouk, což připomíná i Vítězslav Novák, dosáhl vysoké úrovně. O K.Pospíšilovi najdeme někdy sporadické zmínky v pedagogických slovnících starší doby, psala o něm také černovická publicistka Marie Schäfferová v Černovickém sborníku, objevuje se i v některých divadelních zprávách z Pacova. Je však s podivem, že i pečlivá Marie Schäfferová “ťala vedle“, když v pospíšilovském medailonu (str.114-115) mylně uvádí i to, že K.Pospíšil byl pohřben v Kamenici nad Lipou. Konrád Pospíšil byl jako jeden z prvních českých občanů zpopelněn v Saské Kamenici, kde bylo tehdy nejbližší krematorium, což byla
v tom roce 1910 senzační událost, jakou žil celý náš kraj. A Marie Schäfferová také asi neznala úplně některé Pospíšilovy práce, neuvádí tu třeba již naznačené drobné dílko Pospíšilovo Rok na německé škole. To se snažil napravit autor těchto řádků v 70. letech v pedagogickém čtení pro českobudějovický Krajský pedagogický ústav, což však zcela zapadlo. Tento autor pokračoval i v psaní dalších medailonů z řad učitelstva – např. o Josefu Jírovi, archeologu Švehlovi, Václavu Škorpíkovi … PhDr. Josef Bílek, CSc.
Nepřehlédli jsme O herci – komiku Vlastovi Burianovi toho bylo napsáno již velmi mnoho. Počítám i s tím, že pro mnoho čtenářů je i velmi blízký z četných veseloher, kterými nás zásobuje především televize. Bylo by tedy pošetilé vypočítávat články v tisku, hesla v publikacích i naučných o filmu a hercích, a přece mi to nedá, abych tu připomněl nedávno publikovaný příspěvek v Pestrém světě z 9. dubna letošního roku pod názvem Odvrácená tvář mistra smíchu, přinášející základní životopisné údaje s bohatě dokumentovanými obrázky z Burianova osobního života i z filmů. My máme Vlastu Buriana sobě velmi blízkého již proto, že fotbalový stadion v Kamenici nad Lipou nese jeho jméno. Již i v našem Zpravodaji bylo psáno o tom, jaké přátele měl Vlasta Burian u nás a jak se stalo, že tu pískal dokonce jeden fotbalový zápas. O komicích a klaunech se někdy právem říká, že to byli i lidé, kteří sice dokázali rozdávat smích, ale ve skutečnosti propadali smutkům, i o tom se článek rozepisuje. Vlasta Burian trpěl tzv. maniodepresivní psychózou, což znamenalo, že se celé dny dokázal i uzavírat do přítmí své dejvické vily vybavené tělocvičnou, bazénem i tenisovými kurty. Jak o tom napsal jeden z jeho kamarádů: „Seděl jakoby duchem nepřítomný a skřípal zuby. To ostatně dělal velmi často. Někdy to bylo slyšet až do lóže. Ptali jsme se ho, co mu schází, a on k našemu překvapení odpověděl, že se bojí. Jinak prý skupince nezaměstnaných dělníků hrajících fotbal na ulici s děravým míčem dokázal darovat nový…“ A kopl si do něj. To znamená, že za jeho přítomnosti v Kamenici nad Lipou ho neopouštěla správná nálada. Časopis Pestrý svět zde použil výňatky z knihy Vladimíra Justa i její výtvarný doprovod, něco bylo převzato z archivu. U Jindřichova Hradce se dostavuje nová rozhledna, nedaleko Děbolína na tzv. Děbolínském kopci. I naši čtenáři na Kamenicku mohli zaznamenat, že po jejím zprovoznění bude odtud možno shlédnout i velkou část Kamenickolipska. Čechy jsou “rájem rozhlednovým“, k nejstarším rozhlednám patří rozhledna na Kleti, pak ale následovaly další, budované obcemi a zejména Klubem českých turistů. PhDr. Josef Bílek, CSc.
Léto .. a všichni do naha dokonce i bez zbraní na západě, na východě na jihu i severu tělo má svoji inteligenci i svoji víru Odevzdejme se letnímu Rojení odložme i celibát člověka a buďme veselá zvířátka radujme se ze života a začněme od znova dřív, než přijde to organizované podzimní myslivecké sdružení ! Václav Vácha
