Slovinský Park Narodovi - Písečné duny vloženo: 24.9.2010 17:18 | vložil: Martin Hejzlar
Je pátek, dvě hodiny odpoledne a my vhazujeme poslední věci do kufru naší Fabie 1,5 TDI combi a
pomalu vyrážíme směrem na krásnou a jedinečnou, Evropskou saharu. Jedeme přes Dresden, Berlín, Szczecin, Koszalin, Slupsk, Wicko až do městečka Leba, kde jsou přibližně 7km vzdálené písečné duny (Slovinský Park Narodovi). Čím více se blížíme k hranicím Německa s Polskem, tím více začínáme pociťovat nerovnosti na dálnici A6. S dobrým pocitem, že sinice je poměrně nová a udržovaná překračujeme Polské hranice.
Bohužel velkou nevýhodou této trasy je dlouhá cesta na polské straně, kdy musíme jet přes mnoho vesniček, a tím ztrácíme spoustu času a ani spotřeba nezůstává na krásných 5,5l/100km. Projíždíme první vesničkou a začíná rodeo. Trochu nás přechází zrak, když na dvojité plné čáře, ve vesnici a na měřeném úseku nás auto polské poznávací značky předjíždí. Když se to opakuje již popáté, po patnácté, po dvacáté, tak to nakonec přestáváme vnímat a s naprostým klidem jedeme dál, vstříc našim zážitkům. Po strastiplné cestě se konečně ubytováváme v penzionu GLAN. Dobrým pomocníkem mi byl při shánění ubytování server Limba.com, kdy bylo velmi jednoduché zarezervovat místa a vše dohodnout pohodlně po mailu, či mobilu a to bez sebevětšího shánění. Po skoro 13 hodinách cesty autem se konečně dostáváme k postelím. Když se mě kluci zeptají (ve 2 hodiny ráno) v kolik budeme vstávat, ve zlomku vteřiny odpovídám, že ve tři. Chvíli na mě nevěřícně zírají, ale nikdo nevydrží mít dlouho oči otevřené a nakonec všichni usínáme. Když zazvonil budík, měl jsem pocit, jako bych sem si právě lehnul, bohužel už byl právě nejvyšší čas vstávat a pomalu vyrazit. S velkou nelibostí vstaneme, zabalíme si věci na focení, oblíkneme se a vyrážíme do národního parku. Jak už to tak bývá, nic nevychází, jak má. První východ slunce a hned se stane nemilá věc, Ujdeme asi
7 kilometrů lesem a pískem ale po poušti ani památky. Když už je slunce příliš vysoko na to, abychom šli dál a fotili, aniž by se vlnil vzduch, rozhodujeme se jít na pláž, kde chytáme signál a GPSka nám ukazuje, kde to vlastně jsme. Dost depresivní zpráva, pouhých třicet metrů od dun nás dělí smrkový les. Jen nevěřícně zíráme, že celou dobu nás dělí pouze několik desítek metrů. Naštěstí není všemu focení konec a cestou zpátky naházíme všudypřítomné žabky, které vytrvale fotíme.
Splavení, pokousaní a unavení se vracíme na pensionek, kde si dáváme vydatné těstoviny. A věřte, že jsou vydatnější, než si myslíte! Když už byli hotové, všimli jsme si, že v igeliťáku lezou jakýsi broučci. Jednoduše je vyvaříme a pak cedíme a cedíme. Možná se to zdá nechutné, ale hladu neulevíte koukáním na prázdný igelitový pytel s nápisem Ristorante Něco po jedenácté, se konečně dostává mé tělo do měkké postele a vážně rádo uvítá trochu vydatnější spánek, než ten minulý.
A zase ten otravnej budík, nenechá nás ani pořádně vychrápat a už zase musíme vstávat. Všichni, i
když s nelibostí, ale s mírným vzrušením vstáváme cca v pět večer a začínáme debatovat o nadcházejícím focení. Když předložím svůj návrh, všichni souhlasí, což mě mile překvapilo. Plán: ● ● ● ● ●
Dopravit se na poušť, západ slunce 18:00 – 22:30 Přečkat pár hodin na noc 22:30-00:00 Fotografovat pohyby hvězd společně s písečnými dunami 00:30 - 03:00 Fotografovat východ slunce 03:45-06:30 Odchod k autu 08:00 – 09:00
Nakonec se i celý plán hezky vyvedl, přes menší nekomfortní spaní to bylo super .
Rozhodli jsme se jet autem až na parkoviště, kde jsme zaplatili 25 zlotých a mohli ho tam nechat do dalšího rána. Všude přítomní komáři se na nás lepí, jako vosa na lízátko. Putujeme několik kilometrů,
až se dostáváme k prvním písčitým krokům. Přehoupneme se přes malý, písečný kopeček a otevírá se nám nádherný výhled na nekonečnou, pustou, nefalšovanou, jedinečnou, třpytící se, evropskou Saharu! Jdeme podél lesu a pomalu si vytahujeme svoji techniku, aby podstoupila tu náročnost písku ve všech záhybech na svém těle. Když vidím, že se sluníčko přibližuje blízko k horizontu říkám klukům, že asi poběžím. Těm se s tekoucím potem po tváři zvedne obočí a klidným hlasem řeknou: „ tak běž“. Nikdo nesdílí mé nadšení a tak vyrážím sám, nohy se mi boří do písku a 15kg na zádech mi taky zrovna nepřidává. Snažím se zahnat bolest, která mě doprovází na každém kroku, důvodem jsou stébla opravdu ostré a tvrdé trávy všude okolo, na kraji pouště. Průběžně fotografuji, pak běžím, pak fotím a stále plný energie se snažím najít to správné místo na focení západu. Seběhnu ještě pár kopečků a pak se přede mnou ukáže snad 40metrová duna. Snažím se, co nejrychleji vyšplhat a v tom už mě dohánějí kluci. Sluníčko je tak akorát vysoko a začíná to pravé foceníčko, na které jsem celou dobu, tak dlouho čekal. Vzrušení je na vysokých hodnotách a já si to maximálně užívám.
Čas spát, ale jen chvíli! Slunce zapadlo a my se snažíme každou chvilku využít pro nabití organických
baterek. Naneštěstí jsme nikdo neměl příliš teplé oblečení, spacáky ani nic podobného, co by nás zahřálo uprostřed prochlazené pouště. To znamenalo klepání kosy, na jindy rozpálené poušti. Abych vám to trochu přiblížil: fotili jsme na poušti a bylo ukrutný vedro, v noci se začalo rapidně ochlazovat. Nikdo nebyl připravený na to, že budeme spát na poušti, to jsem vymyslel až na místě. Všechno by ještě šlo, kdyby se jen nezvedl vítr. Příště bez brýlí ani ránu! Protože jinak se nedá spát, písek máte pak úplně všude nos, uši, pusa. Když pomyslíte na nějakou část těla, záhyb cokoliv, tak tam ten písek prostě bude ! Dalším bodem fotografování byl pohyb hvězd, okolo půlnoci jsme si namířili foťáky proti hvězdičkám na nebi a nechali dlouhou expozici. Já v hodinových intervalech spal, což mě trochu osvěžilo na ranní maraton. Udělal jsem dvě fotky a tak jsem naspal krásné dvě hodiny, což mi opravdu pomohlo! Ráno začíná světelný „bům“. Po krásném západu, nádherný východ slunce! Už se těším na příští rok, až se tam zase podívám, mám nové nápady na fotky a menší dotáhnutí těm, co jsem pořídil teď, by taky neuškodilo. Zmožení se vracíme zpátky. Konečně sprcha, čisté oblečení a jíííídlo. Spaní nepřichází v úvahu, to musíme odložit, protože do desíti musíme mít vyklizený pokoj.
Po krásném víkendu se těla připomínající dokonalou trosku pomalu, ale jistě nasoukávají do auta. Netrvá to dlouho a krom řidiče všichni spíme. Ujedeme přibližně 120km a to za skoro 3hodiny! Až k neuvěření, jak pomalu to šlo zpátky. Unavení jsme byli opravdu hodně a málem to vypadlo, že se budeme střídat po každé hodině. Začínám střídat v řízení, ale mikrospánek je svině a brzo mě stíhá velká, opravdu velká ospalost. Naštěstí mě zachrání fronta těsně před Berlínem, to všechny vzbudí, takže krásně dojedu na další benzínku, kde je další střídačka a já se můžu zase odebrat do říše snů.
Sečteno podtrženo
Napíši to spíše bodově pro přehlednost.
● ●
● ● ●
9.7 2010 v 14:00 odjíždíme z Prahy 10.7 2010 v 01:30 dorazíme do městečka Leba
Celkem naspáno za víkend včetně spánku v autě: 9-13hodin Celkem nachozených kilometrů: cca 40km Všestranná spokojenost
