!
Rychlé duny! Petr Miškovský!
Cestovalo nás osm. Já, Henry, Lucas, Jim, Rover, starý Ben a bratři Tovarové - Hel a Mumford. Zdánlivě jednoduchá práce, žádná velká věda. Přejít poušť Mar'Nub tam a zase zpět, najít ve skalním městě elfa jménem Goi'eraan a přivést ho zpět do civilizace. Podle našeho logistika Bena to byla práce maximálně na měsíc, klient za to chtěl dát nekřesťanské peníze a nikdo z nás tedy neviděl sebemenší důvod to nevzít.! Samozřejmě jsme všichni slyšeli o matce pouště, která uvrhala cestovatele v zatracení, mučila je sebevražednými myšlenkami a málokdo unikl její celopouštní moci. Stačilo strávit dva dny v Rilondu a slabší jedinec by si ze všech těch historek při nejmenším nadělal do gatí. My už ale zažili leccos a zveličování půlpravd z úst hospodských povalečů nám také nebylo cizí. Naše zásady nás svazovaly do jednoho silného jedince, který doposud nenašel přemožitele. Naše přátelství bylo tak silné, že v případě nebezpečí se byl jeden schopen obětovat pro ostatní. Bez výčitek, bez sebelítosti. To bylo to, co nám dodávalo sebedůvěru a strach přicházel až v těch nejkrajnějších situacích.! Jako by však všechny ty úspěchy musely být nakonec vykoupeny. V podstatě od začátku cesty z Rilondu se na nás lepila smůla. Začalo to tím, že jsme nemohli najít žádného důvěryhodného průvodce, který by se nás nesnažil při pohledu na naše zlaté prsteny a náramky sedřít z kůže. Po celém dni hledání přivedl Henry chlapíka jménem Hans.! Už od začátku se mi nelíbil. Podivně ohnutý v zádech, umatlanou bradku a pichlavé oči, jako krysa která vyhlíží novou kořist. Nebyl jsem příliš taktní člověk, tak jsem mu hned řekl, co si o něm myslím.! „Vypadáš jako pacholek největšího kalibru,“ zamručel jsem tehdy.! „Ale pane,“ úlisně se uklonil. „Nemůžete přeci soudit podle vzhledu. Vypadám tak proto, že jsem příliš mnoho dní strávil v Rychlých dunách. Moje služby jsou však spolehlivé a cestu do skalního města jsem šel nesčetněkrát.“ Už tehdy se mi z něj chtělo zvracet.! „Je rozhodně o mnoho levnější než ostatní a pár lidí mě za ním odkázalo,“ zastával se ho Henry snad z ješitnosti, že ho přivedl on. Řekl jsem něco v tom smyslu, že bych radši šel za draho s elfem, než za levno s hadem, ale nikdo to nevzal. Jako vždy když byl rozpor, jsme hlasovali. Jeden člověk měl hodnotu jednoho hlasu bez ohledu na věk a já drtivě prohrál. Mojí důvěru v Hanse to nezlepšilo. Byl jsem odhodlaný z něj nespustit oči ani na okamžik.! Prvních sto kilometrů šlo jako po másle. Hans nás vedl od oázy k oáze a nebylo pochyb, že cestu zná velmi dobře. Asi proto jsem po několika dnech začal věřit, že jeho vzhled skutečně o ničem nevypovídá.! Nakonec mě přeci jen můj prvotní instinkt nezklamal. Naneštěstí. Mohli jsme cestovat tak čtrnáct dní, když jsme se jednoho vyprahlého rána probudili a Hans nikde. Zezačatku jsme si mysleli, že šel jen prozkoumat okolí a brzy se vrátí. To se nestalo.! Několik hodin jsme čekali a volali na něj a já tušil možná jediný ze skupiny, která bije. Stopy po něm rozmetal vítr a my zůstali sami.! „To ho muselo něco sežrat, když zkoumal okolí,” pronesl Lucas k mému rozčilení.! „Tak to se spolehni, že ne!” Vyrazil jsem ze sebe. „Řeknu ti přesně, co se stalo. Ten syčák nás dovedl dostatečně daleko na to, aby jsme se tady ztratili a chcípli tady a on si pak mohl vzít všechno cenný, co máme. Proto byl tak levnej a proto sem říkal, že máme vzít někoho jinýho!” Padla na mě zoufalost a na ostatní také. Velikost naší chyby nás může bude stát život.! Začala hádka o tom, odkud jsme přišli a kam bychom měli jít. Co člověk, to názor i když musím říct, že ten můj byl jediný správný. Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme podle 1
slunce k západu. Rover namítal něco v tom smyslu, že má pocit, že slunce se už několik dní nehnulo z místa, ale nikdo z nás nechtěl něco podobného ani slyšet.! Vody jsme měli dost na několik dní, ale jídlo pomalu docházelo. Počítali jsme se sběrem ovoce v oázách, kam nás měl dovést Hans. Ten se ale zřejmě nyní plížil kolem nás a neviděn čekal až skonáme hladem nebo vlastní zbraní.! Postupem času se do našich myslí drala beznaděj. Bylo jasné, že matka pouště Mar'Nub testuje naši soudržnost a sílu ducha. Naštěstí jsme fungovali jeden pro druhého. Jakmile někdo podlehl chmurným myšlenkám na neúnosnou hranici, druhý na něj mluvil tak dlouho, dokud ho to nepřešlo. Nakonec se tedy naším největším nepřítelem stal hlad a žízeň. Ostatně podle očekávání.! Bloudili jsme hodiny a dny mezi dunami, které se tvářily stále stejně a i když se v nich podle Benových slov daly najít stezky vedoucí skrze poušť, my nevěděli ani jestli jsme kolem té samé duny neprošli už včera. V našem neštěstí se nám podařilo alespoň párkrát objevit menší neobydlenou oázu, kde jsme mohli doplnit zásoby vody, avšak cokoliv k jídlu jsme nenašli ani v jedné. Pomalu jsem z hladu začínal blouznit a viděl v poušti zvířata, která tam rozhodně nemohla být. ! Napočítal jsem dvacet dní bez jídla a to bylo v těchto nelidských podmínkách neúnosné. Zvláště starý Ben vypadal, že se sebou každý okamžik plácne do písku a už nevstane. I když byl na svůj věk vitální, nohy se mu pletly a místo dechu spíše chroptěl. Byl čas učinit zásadní rozhodnutí, aby výprava měla naději na přežití.!
!
!
Jednoho večera, když slunce zapadlo, jsme sedli do kruhu pod jednu z dun, abychom si alespoň částečně chránili kůži proti drásajícímu větru. Napil jsem se vody a skrze seschlé rty vyloudil několik slov. Cítil jsem, že mluvím všem z duše:! „Musíme jíst, nebo je po nás,” zasípěl jsem. Všichni souhlasně přikyvovali. Na jejich tvářích jsem poznal, že není potřeba je více přesvědčovat. „Budeme losovat,” Bylo mi zle při té představě a raději jsem se opět napil. Nikdo se se mnou nepřel.! Lucas sbíral po zemi kamínky a my mezitím tupě zírali před sebe. Dostal jsem zimnici. I když jsem věděl, že není jiné východisko, smrti jsem se bál. Bylo mi skoro čtyřicet a i když v mém věku a při mém dobrodružném povolání bylo běžné usadit se na severu na klidném místě a čekat na smrt, já jsem se cítil ještě příliš mladý.! Srdce mi zběsile tlouklo, když Lucas před očima ostatních vkládal do prázdného měšce sedm bílých kamínků a jeden černý. Se zoufalým pohledem v ošlehané tváři s měšcem zatřásl a sám poslepu vytáhl jeden z bílých kamenů. Úleva v jeho očích se nedala přehlédnout. Byl jsem na řadě já. Cítil jsem knedlík v krku a v křeči sevřený žaludek mi nedovoloval dýchat. Ruka se mi třásla jako listy osiky, ale nebyla možnost ji zastavit. V tento moment jsem se za to nestyděl. Nahmatal jsem jeden z kamínků a rychle ho vytáhl. Byl bílý a já v duchu vydechnul úlevou. Úzkost nepatrně polevila a já pozoroval, jak moji přátelé balancují na hranici života a smrti.! Los padl na Henryho. Byl to drsný chlapík s tvrdými rysy a kromě polohlasného zaklení nevydal ani hlásku. Svůj osud přijal tak, jak bylo hodno naší družiny.! „Rád bych se pomodlil,” pronesl pevně a odešel o kousek dál. Nikdo se nezmohl na slovo. Kvílivý vítr kolem nás jako by se vysmíval naší bezvýchodné situaci a umocňoval v nás ten tísnivý, dosud neznámý pocit - sníst vlastního přítele. Každý z nás s tím v duchu bojoval, i když zákony naší družiny se nad tím nepozastavily.!
! !
Putovali jsme dál. Marně jsem se snažil přerazit pachuť v puse polykáním větru nebo pitím vody. Přesto se mi vrátila síla do žil a já mohl opět jít rovně s novou nadějí na přežití. Najednou vyprahlá poušť kolem mě nebyla tak vyprahlá, vítr tolik nedráždil kůži a písek 2
pod nohama jako by se tolik nepropadal. Starému Benovi se přestaly plést nohy a nálada se nepatrně zlepšila.! Byli jsme však stejně ztraceni jako v den, kdy nás Hans podrazil. Duna střídala dunu bez jakékoliv možnosti na jejich rozeznání a slunce opisovalo na obloze podivnou dráhu, jako by nás chtělo mást. Ve snaze jít stále stejným směrem jsme museli čelit iluzi, že slunce zapadá i vychází stále na jedné straně. Nabyl jsem přesvědčení, že matka pouště krutě trestá naše činy proti lidské důstojnosti.! Horké vyprahlé dny střídaly studené bezutešné noci a hlad přišel dřív, než kdokoliv z nás čekal. Oázy, kde jsme doplňovali zásoby vody a měli zároveň najít ovoce, jako by těsně před námi někdo navštívil a zplundroval. Vodu si sice neodnesl, zato ovoce bylo dokonale očesáno.! „Hans!” procedil jsem skrze vyprahlé rty nenávistně a začal hltat teplou vodu z jezírka.! „Nejspíš to někde zakopal,” řekl Rover a začal beznadějně hrabat rukama do písku. Nikdo neměl sílu ho zastavit. Přestal, až když měl ruce od krve a vysíleně se svalil vedle díry, jež vyhrabal. Marnost na nás dolehla. Zůstali jsme v oáze přes noc a ráno opět vyrazili na cestu. Dokud jsme měli jeden druhého, ani nás nenapadlo to vzdát. Cynicky jsem si pomyslel, že dokud je co jíst, nemá cenu věšet hlavu. To jsem nevěřil, že se tak skutečně stane.!
! !
K smrti vyčerpaní hladem jsme opět usedli do kruhu a Mumford rozdělal oheň. Lucasovi v ruce zachřestil měšec s kamínky a mně se zvedl žaludek. Už jsem věděl, co očekávat. Nervozita na mě však dopadla stejně tvrdě, jako prvně. Pustupně jsme losovali a já ani nevěděl, jestli mě chytá křeč v břiše z hladu, nebo ze stresu. ! Los padnul na Mumforda. Jaká ironie, napadlo mě v úlevě, že to nejsem já. Sám si pod sebou rozdělal oheň. Uvědomil jsem si, že mi hrabe a že by mě za normálních okolností nic podobného nenapadlo. Mumford i jeho bratr to těžce nesli. Objali se se slzami v očích kousek od skupiny a zřejmě pronesli pár posledních slov.! „Tak dělejte, už máme hlad,” vykřikl náhle starý Ben nervózně. Bodlo mě u srdce. Nebylo jasné, co se v jeho mysli za ty dny, možná týdny změnilo, bylo však jasné, co bude během příštích dní následovat. Ne každý ze skupiny pochopil, co se děje.! „To si z nás děláš srandu, ty starej blázne!” Vyjel na něj výbušný Jim. Než jsem tomu stačil zabránit, srazil Bena malátně pěstí k zemi. Ten začal bůh ví proč prosit o milost a plazit se po rozpáleném písku pryč. Chmurná nálada nám tlačila do myslí.! „S ním je konec,” pronesl Rover do kvílícího větru. Ben si zatím sedl do písku opodál a něco si pro sebe polohlasně mumlal, drásajíc si seschlou kůži na rukou. Bylo mi z toho zle.! Přišel Mumford, že je připraven a sundal si šátek z hlavy. Každý se s ním polohlasně rozloučil a Jim ho praštil čepelí meče do zátylku.!
! !
S Benem se stalo přesně to, co jsem podle historek z Rilondu očekával. Jeho mumlání se stupňovalo s každou další hodinou a třetího dne ráno jsme ho našli se zabodnutou dýkou v krku. Už to na něj bylo zkrátka moc. Jen jsem doufal, že to nepotká i další. S Benem jsem se seznámil, když jsem byl ještě mladý a on mě toho spoustu naučil. I když měl svoje mouchy a nepatřil mezi moje nejbližší, za ty roky mezi námi vzniklo tak silné přátelství, jaké jen může mezi žákem a učitelem vzniknout. Když všichni pochybovali, on nás vedl kupředu. Bohužel na něj tohle putování bylo v jeho věku příliš náročné, nebo si jen Mar'Nub vybrala první oběť v naší družině. Jeho smrt ale nepřišla v niveč.!
!
! 3
Během další cesty, kdy jsem jen smutně přihlížel, jak se moji mnohaletí kamarádi mění v blázny, mě zžírala ještě jedna skutečnost. Hans kolem nás zcela jistě kroužil jako hladový sup a čekal, až se povraždíme. Začal jsem spřádat plán, jak se ho zbavit.! Všiml jsem si během dalších několika dnů, na koho matka pouště působí a na koho ne. Pokud jsem se já mohl považovat za duševně bdělého, normálně se choval ještě Lucas a navzdory rodinné tragédii Hel Tovar. Jim neustále spíše jen tak pro sebe tvrdil, že musíme jít pro koně a jet na sever, protože tam viděl před týdnem město a Rover upadl do soustavného mumlání o své dávno zemřelé sestře a své dceři, kterou nikdy neměl. Vzhledem k tomu, že si nás ani jeden z postižených nevšímal, mohl jsem bez obav promluvit na ostatní.! „Myslím, že je jasné, kdo z nás tohle přežije alespoň duchem,” chraplavý hlas, jež ze mě vyšel, jsem už nepoznával. Hel i Lucas pouze přikývli. „Pokud zbydeme jenom tři, je velmi reálné, že přijde Hans s nožem a bude to chtít ukončit. Jestli bych něco nechtěl, tak bejt podříznutej ve spánku jako prase pro obohacení bezpáteřní vši. Musíme ho dostat, kdyby to mělo bejt to poslední, co uděláme.”! „Moje zlato nedostane!” Procedil nenávistně Hel. Z létajícího písku měl krvavé bělmo očí. „Kdybych ho měl zakopat do země, tak ten všivák nebude mít nic.”! „Proto musíme být připraveni a vymyslet plán, jak se ho zbavit dřív, než se zbaví on nás.” Vysvětlil jsem jim podrobně, jak bych postupoval.!
! !
Nevyhnutelné přišlo následující dny. Nejdříve jsme za svítání našli Jima se zapíchnutým nožem v oku. Tou dobou se už ze mě vytratil veškerý soucit. Otupělost předchozích událostí převládla nad ostatním a já nad jeho nehybným tělem pouze pokrčil rameny. Rover už byl v takovém stavu, že si smrti svého přítele ani nevšiml. Chodil kolem nás, tloukl se do hlavy a polohlasně klel. Chvílemi jsem měl chuť ho praštit, aby se probral, ale věděl jsem, že by to nepomohlo.! Jima jsme zužitkovali stejně jako Bena, ale Roverovi jsme sobecky nic nedali. Byl pro nás ztracený. S čím jsem se však nebyl schopný vypořádat, bylo, když vytáhl před námi nůž a začal si bodat do rukou a do nohou.! „Vysvoboďte mě, prosím!” Křičel zoufale a krev z něj tekla proudem. Nevydržel jsem to a přede všemi se vyzvracel. Vždy to byl v naší družině projev slabosti, tentokrát ne.! Helovi se objevila ve tváři nešťastná grimasa, vytáhl svůj jednoruční meč a usekl Roverovi hlavu. Nepadlo ani slovo námitek.! „Je čas na náš plán,” šeptl jsem. Začali jsme si v kruhu mazat Roverovu krev po mečích, rukách, já i po tváři. A hra začala.! „Nechť tě matka pouště roztrhá na kusy!” Vykřikl na mě Lucas a rozmáchl se mečem. Vykryl jsem úder a zvolal s panikou v hlase:! „Neblázni, Lucasi. To jsem přeci já! Braň se té magii!”! „Nejdřív zabiju vás a pak sebe,” zakřičel Hel a vrhl se mezi nás. Kroužili jsme kolem sebe a záměrně jsme nárazy mečů dělali co největší lomoz.! Zakřičel jsem bolestně z plných plic a svalil se na zem. Pod sebou svíraje připravenou dýku. Hel s Lucasem spolu ještě chvíli soupeřili, než jsem slyšel věrohodný zásek do masa a hrdelní křik. Hel se poté na oko zabil a svalil se do písku.! A tak jsme tam leželi všichni tři s připravenými dýkami a čekali na Hanse, tu krysu prašivou.! Během těch hodin čekání se ležení ve stále stejné poloze stalo značně nepohodlným. Tlačil mě každý kousek země a v duchu jsem doufal, že Hans přijde co nejdříve. Byla to hra na trpělivost, kterou jsme byli odhodláni vyhrát. ! Mohlo uběhnout několik hodin, když můj cvičený sluch odlišil opatrný šelest kroků od kvílivého větru. Zatajil jsem dech, abych se nadouvajícím hrudníkem neprozradil a snažil 4
se nevnímat zběsilý tlukot vlastního srdce. Jak zranitelný jsem si připadal s hlavou napůl zabořenou v písku.! Trpělivě jsme vyčkávali, dokud se kroky nepříbližily. Škvírou oka jsem se podíval před sebe. Viděl jsem jen mozolnaté vyhublé nohy a pod kolena ošuntělý háv Hanse. Stál ode mě jen kousek.! Vymrštil jsem nohy a veškerou silou Hanse podrazil. Svalil se na zem, ale než jsem se stačil vyhrabat na nohy, on zaútočil zahnutou dýkou. V kleku jsem s námahou vykryl první dva výpady, když do Hanse vrazil Hel celou svou váhou a odstrčil ho ode mě. Hans začal ustupovat, a my kolem něj kroužili s noži v rukou. Byl rychlý, vytrvalý a narozdíl od nás plný síly. Vypočítavě se oháněl ostřím a nebylo jednoduché se k němu přiblížit. Měl jsem od jeho nože už poškrábané ruce a síly mi docházely.! Naše mnohaletá zkušenost nakonec přeci jen zvítězila. Hans se sice na první pohled zdál být zkušeným bojovníkem, ale já si všiml, že pouze seká po rukou. I při příležitostech, kdy mohl zasadit smrtelný úder, si raději hlídal obranu. Věděl jsem, jak toho využít.! Přiblížil jsem se s nožem na dosah jeho ostří a naznačoval výpady. Lehce jsem se vyhýbal jeho bodání a on přestával mít přehled o ostatních. Lucas se zhostil rizika a v nepozorovaný moment přiskočil k Hansovi. Sekl mu několikrát do ruky a ten nůž pustil. V další moment klečel Hans na zemi s nožem na krku a fňukal jako malá holka.! „Nezabíjejte mě,” žadonil. „jsem vaše poslední naděje na záchranu. Jenom já vás odtud můžu dostat!” Lucas na moment zaváhal a tázavě na nás pohleděl. Poznal jsem na něm, že by to nejradši ukončil. Jenom těžko nás mohla přejít zlost, když důvod našeho veškerého utrpení klečel před námi a snažil se svým slizkým a lživým jazykem opět vemluvit do naší přízně. Zaskřípal jsem zuby a Helův nenávistný pohled mi naznačil, že jsme všichni na jedné lodi. Hans si toho okamžitě všiml.! „Prosííím,” kvílel. „Hlavně mě nejezte! Jsem nechutný a odporný. Odejdu odsud někam daleko a už o mě nikdy neuslyšíte. A víte co? Půjdu se udat! Za všechno se oml...” Lucas Hansovi podřízl hrdlo a jeho slova se proměnila jen v prázdné chrchlání.! Tep se mi zpomalil a mysl opět mohla přemýšlet. Byl jsem trochu na rozpacích. Hans byl skutečně jediný, kdo nás mohl odvést zpátky do civilizace, i když se mu nedalo věřit ani vteřinu.! „S ním po boku bychom nedožili rána,” poplácal mě po rameni Hel a to mě uklidnilo.!
! !
Po dalších dnech, které z vyprahlosti a vysílení bohužel nejsem schopen spočítat, jsme opět došli až na pokraj sil. I když naše duše se nedaly zlomit a nikdo z nás nebláznil, museli jsme si přiznat, že konec našich dní se blíží. Už jsme ani nepočítali, že by nás něco spasilo, a smíření s tím nás spíše těšilo, nežli ničilo. ! Kořeny naší skupiny nám ale přikazovaly bojovat do posledního muže, pokud není vyhnutí. Takovou výchovu jsme se starým chudákem Benem družině vtloukali už od začátku a hlavně díky tomu jsme sice byli přemožitelní jako jedinci, ale nepřemožitelní jako celek.! A tak jsme opět losovali, tentokrát už bez zájmu o výsledek. Možná jsem kdesi v hloubi duše cítil strach, ale už zdaleka ne takový, jako prvně. Jak lehce a přesto násilně se člověk mohl smířit se smrtí. Jak snadno nakonec člověk přijme to, čeho se celý život nejvíce bál.! Lucas zašmátral v měšci jako první a vytáhl si bílý kamínek. Bez známky úlevy poslal los dál a já otupěle zalovil rukou ve tmě. V ruce se mi překulil černý kamínek. Namahávě jsem polkl. Strach se v nejtěžší chvíli přeci jen dostavil.!
!
!
Moje poslední přání bylo usednout si ještě chvíli s mým deníkem a napsat posledních pár slov. A tak tu sedím, ruce se mi chvějí a já cítím podivnou prázdnotu. Křeče v žaludku 5
a rozdrásaná tvář jako by nebyly, jen tíživý pocit, co se mnou bude, až tu nebudu. Mrazí mě v zádech až se mi z toho třese celý trup a jediné, co mě drží těsně nad hladinou zhroucení je vidina, že díky tomuhle deníku neupadne můj život v zapomnění. Snad si z něj někdo jednou přečte alespoň pár stránek a pochopí, že to všechno má nějakým zvláštním způsobem smysl. Že člověk žije, aby žil. Nyní půjdu svým přátelům popřát hodně štěstí a budu doufat v posmrtný život, v němž najdu krásnou přírodu a mír v duši...!
!
Sbohem! Sam Houfi!
! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! !
6
