Petr Vyhlídka BOUŘLIVÉ DUNY

Petr Vyhlídka

BOUŘLIVÉ DUNY

www.fext.cz 2014

copyright © Petr Vyhlídka, 2013 cover © Luca Oleastri | Dreamstime.com

Bouřlivé duny

4

1. Čas 22:00, servisní stanice Střední Jih. Teplota mimo stanici mínus dva existenční stupně. Uvnitř stanice osmnáct nad nulou. Kromě joulů se v ní nachází rytmistr Bleyk a technický seržant Harfová. Atmosféra eroticky neutrální. Mnohem důvěrnější ovzduší panuje v hmyzí kolonii, usídlené v záhybech vlajky Císařské technické flotily, visící na zdi. Písek, pronikající i přes důmyslné filtry, vzal už dávno iluze o pravidelném a pořádném úklidu. Na pořadu dne není žádná plánovaná údržba (jednou měsíčně poslat partu miniaturních robotů do všech automatických základen v okruhu dvou tisíc kilometrů, aby přinesli skřípající, písku plná těla svých druhů, jež pak Bleyk po večerech rozebíral, čistil a promazával), žádný kontrolní den (jednou za čtvrt roku oficiální návštěva velitele planety polního plukovníka Belopola, ani žádné cvičení (jehož provedení spočívá především ve s nebývalou fantazií vyplňovaných hlášeních). Nehrozí mimořádka, tady takové věci poslušně čekají až do rána, protože i čas má na Šarkonu čas. Neúprosná denní rutina klopýtá do cílové rovinky a začíná zrychlovat, protože před půlnocí se tu odehrávají nejdramatičtější divy dne: opatrně dávkované potěšení u některého z nekonečných seriálů, jichž by v každé zásobovací misi měla dorazit plná bedna a která se víceméně pravidelně někam zatoulá, takže o to, co na Šarkon skutečně přijde, se planetární posádka musí poctivě podělit. Stanice Střední Jih při poslední výměně získala čerstvou, pouhé dva roky starou ságu o šesti stech padesáti dílech, takže si mohou dopřávat tři denně, než přijdou k poslednímu a zjistí, že konec si prozíravě jako výhodný artikl směnného obchodu nechal zásobovací důstojník.

Bouřlivé duny

5

Děj na letité, mnohokrát repasované a nepatrně vylepšené videosestavě se právě chystá obrátit vzhůru nohama, protože scénáristy tehdy namíchla hlavní představitelka tím, že si dovolila veřejně nepatrně kritizovat jejich invenci, takže jí připravili několik na první pohled limonádově šokujících, sladkobolně dějotvorných scén, které následně vyústily (aniž si to seriálová star uvědomila, a aniž ji na to režisér, který si toho sice všiml, ale producenti ne, pročež mu to bylo jedno, upozornil) do situace, která z hlavní hrdinky udělala absolutní krávu. Bleyk, ani Harfová to zatím netuší, dá se však – díky cynismu nižším důstojníkům vlastnímu – předpokládat, že pomstu pochopí dokonale a tato bude pro ně představovat nejlepší místo za posledních devětadevadesát epizod od části, kde si na dvanáct minut hlavní mužští hrdinové při natáčení prohodili omylem scénáře a vyděšené diváctvo poloviny Galaxie sledovalo a nechápalo tu náhlou změnu povah a cílů. Poslušna podprahové reklamy, zvedá se právě Harfová, aby uvařila dva škopíky laciného kafe. Nemůže se pochopitelně zbavit ošklivého pocitu, že piksla má na sobě špatné nápisy, takže jim nápoj rozhodně nebude chutnat, ale káva je káva, a špatně se nahrazuje substitucí. Rytmistr nepatrně zvyšuje hlasitost, aby – podle něho zajímavá, podle seržantky (vhodné místo pro reklamu, určenou ženám) nudná, pasáž kolegyni neunikla. A právě v tuto chvíli už má vesmír dost přetáčení nekonečné smyčky šarkonské existence a přetrhává ji rázným řinčením, vycházejícím z kontrolního pultu, a vysílaným na různých frekvencích tak, aby bezpečně probralo osádku z jakékoliv činnosti včetně sexu.

Bouřlivé duny

6

Který tu, jak už bylo řečeno, provozují už jen brouci v záhybech vlajky Císařské technické flotily. CRRRR-BZZZZZTTT-CRRRRRRR.

2. … … … SSSSSSSSSS. BLEP PÍP PÍP. Plyn, který v hustém obalu obklopil někdejší vesmírné těleso, se konečně dostal dovnitř. Fo černočerné tmy zazněl první zvuk. ZZZZZZZZZZZT. PRÁSK BUCH BÍP TSSSSK. Kakofonie zvuků. To, že je ve vzduchoprázdnu není slyšet, neznamená, že neexistují. Jsou tam. Jen čekají na svou příležitost. Obrovská masa nákladního korábu se rozkročila na mohutných přistávacích vzpěrách přes polovinu vykázané přistávací plochy. Zvířila prach a sežehla ho zbytkovým žárem z trysek přistávacích motorů. Sekundu po uplynutí předepsané bezpečnostní přestávky cvakly zámky a čtveřice nákladových vrat se v dokonalém načasování začala simultánně otevírat. Sotva se ozval tupý úder, prozrazující, že se čtyři můstky dotkly země, zaplnil blízké okolí rachot spouštěných vykládacích jeřábů. Automaticky inicializované programy začaly plnit příkazy, jeden za druhým, přesně dle algoritmů. Přírodní světlo, byť poněkud zvláštního druhu, podmíněného diktátem jedné strany, zvolené monotónním prostředím, zvědavě nahlédlo za práh a nejistě se zastavilo. Vstříc mu vyšla krátká chvíle ticha, následovaná strojově pravidelným zvukem. Bylo to tady.

Bouřlivé duny

7

3. „Už jdu, zatraceně.“ Bleyk se s heknutím zvedl z křesla, které si oddechlo otřepaně biologickým zvukem, jež už několik let neměl nikdo chuť komentovat. Špičkou levé boty zachytil o napájecí kabel přenosného servisního centra, které odpoledne zapomněl odpojit, zaklel, zamával rukama a málem sestřelil památeční hrnek na kafe s logem osmé legie, který měl na sběratelském trhu v Neoze cenu kolem patnácti, dvaceti tisíc. O čemž Bleyk věděl a což ho hnětlo, protože tady neměl nejmenší šanci ten kus keramiky zpeněžit. Vztekle praštil do gumového knoflíku konzole, jíž konstruovali zkušení praktici, dobře vědoucí, že většina hovorů přichází ve chvíli, kdy je nejen nečekáte, ale hlavně nepotřebujete, takže tlačítko příjmu to schytá jako první. „Střední jih, rytmistr Bleyk. Co se děje?“ Harfová, stojící u vařiče, se ani neohlédla. Jen podvědomě pohlédla na studené světlo časoměru, svítící ze stěny vedle police s krabicí původně sladkých sušenek, jimž pouštní prach vnutil větší než obvyklou dávku soli. Kdo, paníbohová, a co může v tuhle hodinu chtít? Možná, že na Jihovýchodě rozjeli neplánovaný mejdan, mají tam hydroponii a dokážou vypálit alkohol i z uschlých kořínků. Že by práce? Radarová základna to nebude, už před časem sama upravila bezpečnostní program tak, aby hlásil chyby jen ráno a v podvečer. Solární farma v noci pochopitelně spí. Nebo se někdo na druhé polokouli nudí a neuvědomuje si, že tady je noc. Možná nějaká Bleykova ctitelka, třeba ta nakrátko střižená praporčice z plukovníkova týmu, minule při inspekci po něm házela očkem (asi je poslední chlap na planetě, s kterým se ještě nevyspala) a teď to zkouší, protože si myslí, že Harfová je už v limbu. Jako by snad na tom záleželo.

Bouřlivé duny

8

Otočila se a zkusila rentgenovým zrakem provrtat rytmistrova shrbená záda. Tiše naslouchal, ševelení z malého reproduktoru taky nebylo rozumět. „Copak, bude mejdan?“ zeptala se, když se Bleyk narovnal, „Nebo jen nějaká soukromá seance?“ Chtěla dodat ještě něco peprnějšího, ale rytmistr se k ní pomalu otočil a když Harpová uviděla jeho bledou tvář, další jízlivá poznámka jí uvízla v hrdle. „Stalo se něco?“ zeptala se nejistým polohlasem. Řekl jí to.

4. V poušti se čas měří na Zima, Ráno, Snesitelně, Peklo, Smrt a Večer. Delší časové úseky postrádají smysl, když přežijete jednu rundu, nastává doba další. A do nekonečna. Nebo do okamžiku, kdy jednotvárná šedožlutá pláň žbluňkne do nesmírně slaných vod Tamtoho moře. Tamto moře obklopuje písečné pláně z devětadevadesáti procent, zbývající část tvoří úzký pralesní pruh, zasahující téměř do středu kontinentu, pročež z orbitální dráhy vypadá Šarkon jako delší dobu nakrojený grapefruit, skladovaný v horní poličce spíže, kam bez stoličky nikdo nedosáhne. Velitelství – skupina prefabrikovaných domků, mobilní základna, vyřazená od prvosledových útvarů pro zastaralost, velký skleník, jehož pískem odřenými skly pronikal dovnitř jen nažloutlý polojas, šedivý osmistěn důstojnického klubu a venkovní bazén, až po okraj plný písku – právě vstupovalo do fáze, v níž obvykle upadalo do kataleptického spánku předvečerní agónie. Plukovník Belopole, jenž měl celou planetu na povel, se chystal rozvalit v křesle, strategicky umístěném mezi dvěma stolními větráky, s polofunkčním roštem klimatizace za zády. Přečkat v něm dvě tři hodiny do

Bouřlivé duny

9

západu slunce a v krátkém čase, než poušť a vzduch nad ní vychladnou, si dát pár setů nenáročné míčové hry, kterou se kdysi dávno naučil na Soanaduru, a s níž teď otravoval celý svůj štáb. Víceméně úspěšně, na druhém místě posádkového žebříčku panovaly kruté boje (o to složitější, že bylo třeba hlídat bodový stav, aby nedosáhl plukovníkova zlata). Dnes pošlu Otrouba minimálně o dvě příčky níž, představoval si plukovník spokojeně. A do tří týdnů je na až dně. Kapitán Otroub, zastávající funkci Belopolova zástupce, byl snadný cíl. Vyšší muž s poctivě udržovanou atletickou postavou, se semišovým sestřihem tmavohnědých vlasů na oválné lebce. Byl by z něho ideální důstojník a on sám se jím cítil být, jenže k ideálu mu přece jen něco chybělo. Nebyla to důvěra ve vojenské řády, ani úcta k subordinaci, tím vším oplýval v míře až přehnané. Otroubovy problémy byly tělesné, nedokázal dobře koordinovat pohyby končetin. Ano, zvládl kontrolovat kompletní příbor plus sklenici vína a obracení stránek v knize u oběda, uměl si poradit s kvalitně napastovanou podlahou, ale jakmile se chystal zasalutovat nebo předvést několik pořadových kroků, byl vedle. Proto skončil na Šarkonu, což mu na sebevědomí rozhodně nepřidalo. Přesto se snažil. Což plukovníkovi na jedné straně lezlo krkem, na druhé si musel přiznat, že pohled na někoho, kdo se snaží dodržovat předpisy upřímně a bez vedlejších úmyslů, dodává tomuto umístění aspoň náznak řádu a smyslu. Což bychom potřebovali, povzdechl si. Aspoň trochu opravdového smyslu. Vzápětí na to se ta pohodlnější a dominantní část jeho mysli zděsila. Jen to ne. Jen žádné změny. Vždycky – a říkejte si co chcete, argumentujte statistikou a předpovědmi, vždycky je to změna k horšímu. A navíc, v mém věku, už má jeden právo na určitou dávku klidu a jednotvárnosti. Pořádná dávka nudy dokáže člověku spravit náladu. Na druhou stranu nějaké to drobné vyrušení...

Bouřlivé duny

10

Belopole rád pokoušel osud opatrně hříšnými myšlenkami. A pokaždé, když mu Osud vyšel malým krůčkem vstříc, se zděšeně zakopal na pozicích a stokrát opakoval mantru Nechci změnu ani se slevou, protože pokaždé a bez výjimky opravdu přinesla změna nepříjemnosti. Větší či menší, ale vždycky tam nějaké byly. V lidské povaze je ovšem zakódována nespokojenost, a tak si plukovník i v tuhle báječně nudnou chvíli pomyslel: To je ale otrava, kdyby se... A ono se rozsvítilo světýlko dálkového vysílače, protože věci mají tendenci podřizovat se příběhu. Zvláště pak, je-li taková reakce očekávána. Smutně zablikalo – v místních podmínkách a poměrech i poplašné signály ztrácely na frekvenci i síle. Svítilo přesně tak dlouho, aby si člověk pomyslel: Byla to náhoda, nebo se mi to jen zdálo, pak zhaslo. Po chvíli se přihlásilo znovu a bylo konečně vzato na milost a na vědomí. Plukovník pokynul svému pobočníku, jehož žárovka vytrhla z polospánku, podřízený hovor zvedl. Několik dlouhých sekund prožil plukovník v rodícím se malém strachu, k jehož cílům patřila rychlá přeměna v děsivou hrůzu, než se pobočník Latty, lehkomyslná a trochu cynická akvizice od palácové gardy, jehož na Šarkon poslali pravděpodobně za trest, narovnal. „Posílají nám materiál, pane.“ „Teď?“ podivil se plukovník. Očekávaná odpověď zněla: Ne, až příští týden v pondělí dopoledne, jenže namísto standardní reakce se dočkal vyděšeného vypísknutí. „ano. Totiž Ano, pane. Právě teď.“ „Já to vyřídím,“ nabídl se ode dveří Otroub. Plukovník tuto jeho vlastnost – objevit se právě ve chvíli, kdy bylo zapotřebí na někoho hodit otravnou úředničinu – miloval. „Ono je to opravdu TEĎ!“ vyjekl kapitán, sotva se jeho zrak střetl s prvním údajem, který v textové podobě provázel – a předcházel – akustické spojení. Hlasovou i video

Bouřlivé duny

11

komunikací se obvykle ani jedna ze stran nezatěžovala, tentokrát Otroub kromě lapání po dechu také zalapal po táhlu potenciometru, které si hovělo v poloze HLASITOST 0. Nedosáhl na něj, protože mu začal překážet plukovník, jehož podivné chování podřízených zvedlo z křesla. „A k tomu všemu ještě tohle? Neměli jsme dostat spíš něco jiného?“ Otroub si rychle stáhl záznamy do svého jako vždy perfektně nablýskaného tabletu a usilovně v nich listoval. „Nic jiného tu nemám.“ Vrásky plukovníkova čela zabouřily náhlým vlnobitím. „Tohle bude nejspíš běžná chyba vojenské byrokracie, Otroube,“ řekl, když se uklidnilo. „Při inventurách si to vezmou zpátky.“ „Možná,“ řekl zamyšleně kapitán. Obsah nenadálé zásilky ho neděsil, přece jen tu nebyl jen pár dní. „Chybí mi tu detailní rozpis zásilky a inventurní seznamy,“ prohlásil přísně. „Takhle to nemůžeme převzít, pane.“ Ale převezmeme, řekl si v duchu, stejně jako pokaždé, když nám sem pošlou nějaký takovýhle šrot. I když tentokrát to je... opravdu divné. Znovu přelétl seznam. Depozitní sklady na Šarkonu sloužily – jako všechny takové – k uložení mobilizačních zásob. Zbraní a výbavy pro rekruty. Techniky, kterou bude v případném válečném konfliktu zapotřebí, ale jejichž provoz by byl ve dnech klidu zbytečný a zbytečně nákladný. Ačkoliv by jeden neřekl, nic opravdu nepotřebného a nepoužitelného se tu neukládalo. Jistě, stává se to, a občas se popletou zásilky, to už tak chodí. Jenže tahle zásilka je přece jen za hranou. To by se museli v plánování hodně namazat. Otroub nadřazeně zavrtěl hlavou. A pak si, nutno říci jako jediný, koho to vůbec napadlo, také přečetl první část průvodního listu.

Bouřlivé duny

12

5. Planeta Sedmimoří, 5. otočka místní rotace. Podmořská pevnost Midwader, hlavní admirálský můstek. „Pane!“ „Pane?“ „Dle rozkazu, pane.“ Bílé námořnické uniformy ze samožehlící a samočistící látky cvakly podpatky naleštěných černých bot. Důstojníci si vyměnili sérii předepsaných pozdravů a hlášení, předpisovými pohyby si předali složky s rozkazy. Díky známé mariňácké konzervativnosti byly i po mnoha staletích stále hmotně papírové, byť se za tu dobu materiál těch bílých listů obdélníkového tvaru dalece vzdálil rostlinnému původu. „Hlásím přistání konvoje XN 153. Proběhlo podle zadaných parametrů.“ „Hlášení přijímám!“ Cvak, předpisové odzdravení, cvak a otočka. „Manévry, Karle?“ „Co jinýho. Na koho vsadíš?“ „Na červený.“ „Jako minule?“ „Teď určitě vyhrajou...“ Jedna bílá uniforma náhle strnula v pozici Někde-to-tu-jenapsáno, zatímco druhá na ni zvědavě hleděla. Vrazil prst doprostřed předaného rozkazu, jel pomalu prstem po řádku, až si začal pomáhat i neslyšným předčítáním. „Karle?“ „Vsadili jsme se, viď?“ pípl nejistě tázaný. „Jo? No tak jo,“ souhlasila druhá strana, aby jí vzápětí došlo, že první strana musí mít ke změně chování nějaký důvod.

Bouřlivé duny

13

„Skvěle. Takže na červený. A teď mě okamžitě spoj s admirálem. HNED!“

6. Rytmistr s hrůzou hleděl dalekohledem na pozvolna se snášející kontejnery. Byly obrovské. Přebíral už leccos, včetně osmdesáti tun ovocných jadérek. Ale tohle vypadalo na něco mnohem většího. Nejen rozměry. Plukovník byl jako obvykle skoupý na slovo. Mimo tento běžný fakt na něm Bleyk vypozoroval nejistotu. Jako by se velící důstojník chystal hodit se marod, protože ve vzduchu visí revize z generálního štábu. I to, že na Střední jih volal osobně, o čemsi vypovídalo. Přijímáme zásilku z Centralu. Třetina jde k vám, složí se sama na určených souřadnicích. Nevím, co to je, na dokumentech je signatura TAJNÉ. Buď provádějí generální úklid, nebo uklízejí černé přebytky před generálním úklidem. Připravte se na... prostě se připravte. Nejspíš o nic nepůjde, ale znáte to, jistota. První z kontejnerů se dotkl země a zvířil prach. Nejspíš o nic nepůjde... Houby houbičky, Belopole ví, o co jde, v papírech, které s těmi obludnými krabicemi přišly, to určitě uvedeno bylo. Jenom tomu náš dobrý velitel prostě nechce uvěřit. Tak počkáme, až se to složí, a mrkneme se. A hele – nemusíme ani shánět kódy od zámků a pečetí, to jsou samovykládací kontejnery. Až sebou hezky praští do písku, otevřou se a vysypou. To by mě zajímalo, co budu podepisovat, jsou to pěkně velké škatule a... „Tak už máme první dole,“ ohlásil za svá záda, kde tušil Harfovou. Zaskřípění Škrrk škrk cvak mu prozadilo, že se

Bouřlivé duny

14

opřela levým loktem o obrubu panelu s terminálem a ovládáním filtrů a klimatizace. Klepnutí, zakončené lehkým mlasknutím pak oznámilo, že stiskla klávesu R. Už jsem tu opravdu hodně dlouho, uvědomil si. Znovu přitiskl oči k dalekohledu. Zatímco se pod kontejnerem usazoval prach, jeho stěny se rozevíraly jako obří okvětní plátky přísně geometrické květiny. Zlomily se ve třetině výšky a složily se k dalším pantům, aby plocha, kterou na zemi zaberou byla co nejmenší. Na rozdíl od filmového světa, v němž se dokáže stometrové rameno jeřábu otočit o sto osmdesát stupňů během několikasekundového záběru, a nezdeformuje nosnou konstrukci, trvalo otevírání dlouhé minuty. Odhalovalo přitom obsah, který Bleyk nedokázal identifikovat, snad jen tak, že jde nejspíš o neúhlednou a neuspořádanou hromadu věcí. Hezky nakládku odflákli. Nebo ne? Zvedl hlavu od dalekohledu. Nevěřícně si protřel oči. Vrátil se k okulárům. Už věděl, proč náklad nepoznával. Podvědomí ho odmítalo jen tak bez ověření zařadit do místních souřadnic. „Co to má být?“ zeptal se, spíš sám sebe, ale Harfová, která ho zaslechla, mu odrecitovala několik dlouhých čísel. „Víš, co stojí v písku?“ zeptal se. Další čísla. „Loď!“ hlesl. Harfová zvedla oči od obrazovky terminálu. „A co má být? Měli k nám vesmírem nakráčet pěšky?“ „Vykašli se na grafy a na papíry. Oni opravdu vykládají lodě. Vlny, ptáci za zádí, rum a tak.“ „Byls venku na sluníčku?“ zeptala se. Přehrála etudu pohledů a gest, jakou míváme v záloze pro neodbytnou dětskou fantazii, nezviklatelnou ani podrobným vysvětlením fyzikálních zákonů, podle nichž se ta váza skutečně nemohla pohnout sama, a spadnout na zem teprve ne, přičemž bubák nepřichází

Bouřlivé duny

15

v úvahu a osvobození od trestu měsíčního utírání nádobí za porušení zákazu vstávání z postele už ani náhodou. A převzala dalekohled. „Paníbohová,“ vzdychla. Bleyk si vítězně odfrkl. Neboť v obřím kontejneru byla skutečná námořní loď. Dobře sto metrů dlouhý štíhlý křižník s ošklivě krátkými a tlustými hlavněmi paprskometů, bateriemi torpédometů a lesem antén. Ostrá příď čarovala představy zpěněné vody, vítr ve tváři a sůl na rtech. Ale stála v písku. Bleyk se otřásl záchvatem náhlé zimnice. Zkušené kosti vyřvávaly slovo, jehož předškolní varianta zní Průšvih.

Bouřlivé duny

16

7. Planeta Sedmimoří, 5. otočka místní rotace. „Generál Mistikak. Pouštní pěchota, 123. armáda.“ „Ne!“ „Ano.“ „Generále,“ Admirál naklonil hlavu mírně na stranu, což znamenalo, že informace, která mu právě prochází hlavou, se z nějakých důvodů nemůže dostat ven. Naštěstí si rychle prorazila zkratku. „Co tady, u všech všudy, děláte?“ Hvězdy a komety na výložkách se zablýskly a plech řádky vyznamenání o sebe třeskl, jak generál postoupil dvěma ráznými kroky přímo pod mihotavý svit lustru. „Podle rozkazu generálního štábu byla moje jednotka převelena k cvičné operaci Prachová vlna. Očekávám, že mým vojákům přidělíte místa na ubikacích, protože v tomto terénu nemůžeme rozbít polní ležení.“ Admirál, naslouchající úsečnému hlášení jemu naprosto neznámého důstojníka, mrkl nenápadně na svou pravou ruku. A potom i na pravou ruku přeneseně, čili na pobočníka, který stál vedle něho a sledoval generála se stejně nechápavým výrazem. Ten se k členům své suity otočil zcela nepokrytě, byť předpisově pořadovým pohybem. Z mimiky tuhých zad se nedalo vyčíst nic, úsečné rozkazy – pokud byly zamýšleny tak, jak zazněly – posílaly do útrob Midwaderu stovky vojáků, kteří se rozloží na všech možných i nemožných místech a zasviní sterilně čisté chodby a pečlivě zametená skladiště. Námořnictvo si na vzhled potrpělo. Zvláště pak admirál. A vyžerou nám kantýnu, dodal v duchu, když částečně vytřásl z hlavy představu špinavých pěšáků.

Bouřlivé duny

17

„Pojďte sem,“ kývl na pobočníka. Bafl ho za rukáv a odtáhl do rohu, kde mu v částečném krytu velkého vodomilného kaktusu strčil rty málem do středního ucha, jak se snažil, aby ten zatracený bigoš nic nezaslechl. To by ještě chybělo, aby suchozemské krysy dávaly k lepšímu historku o mariňácích, co nevědí která bije. „Kde se tady vzali?“ „Nevím, pane. Přilétli po vlastní ose. Tedy – chci říct, použili vlastních invazních plavidel. A starších, ale platných kódů. Proč jsem tohle řekl?“ „Že by televize? Já myslím – proč jsou tady,“ zeptal se admirál. „Podle Lovecovy teorie jsoucna proto, protože nejsou jinde, ani na cestě z jinde právě sem,“ řekl pobočník. Velitel základny pokýval souhlasně hlavou. „Moje teorie cestovní mapy ovšem definuje jejich přítomnost jako následek změn v bodu B, k nimž došlo, zatímco subjekt opustil bod A a nachází se mezi.“ „K jakým změnám?“ podivil se admirál. Napadlo ho, že podřízený se sklony k vytváření jakýchsi filozofických modelů nebude tím pravým ořechovým pro případ válečného konfliktu, ale pobočník si to naštěstí uvědomil také. Pud sebezáchovy ho přiměl pokračovat srozumitelněji. „Chci říct, že mají špatně papíry.“ „No sláva,“ oddychl si nadřízený. „Takže je to jejich problém.“ „Ne tak docela. Když odlétali ze své základny, tak je měli dobře.“ „Ale jak se to mohlo stát?“ Pobočník si odkašlal. „V rámci utajení jsme totiž přejmenovali planety, pane.“ „No a? To přece nemá co dělat s tím pěšákem? Nebo ano?“ „Víte, pane, bylo to v rámci utajení,“ zdůraznil pobočník, „takže ten rozkaz byl taky tajný.“

Bouřlivé duny

18

Na okamžik zavládlo v místnosti neutrální ticho, jak se všechny mysli sklonily v pokorné úctě před dokonalou nevyzpytatelností armádního úřednického šimla. Krátkou modlitbu odevzdání zakončilo obligátní otočení očí v sloup. „Co s nimi budeme dělat?“ zeptal se pak pobočník. „Pošleme je pryč, co jiného.“ „My jsme ale čekali cvičení, pane. Mělo k němu dojít někdy v téhle době, vzpomínáte? Podle ročního rozpisu operací.“ „Jistě. Budeme je učit plavat?“ zeptal se admirál jízlivě. „To nevím, pane. Možná to všichni umějí. Jen chci říci, že pokud jsou tady oni, pak se někam ztratila šestá flotila.“ Pobočníkův hlas spadl na konci věty do zděšeného šepotu. Admirál chtěl prohodil něco optimistického, aby podřízeného vytáhl z bažiny beznaděje, ale než stačil otevřít ústa, našlo si označení citovaného útvaru tu správnou vysvětlivku pod čarou. „Šestá flotila? Ta šestá flotila?“ Pobočník kývl. „Vždyť to ani nemůžeme oznámit. Nesmíme se o ní vůbec zmiňovat, natož ji uvádět v hlášení.“ Admirálova pleť převzala barvu jeho uniformy. Šestá flotila. Měla by být tedy tady, a není, a to znamená, že o ni přišel právě on. Nakonec se ale přece jen usmál. Do služebních záznamů mu tu ztrátu kvůli utajení zapsat nemůžou.

Bouřlivé duny

19

8. „Jako vtip je to špatné,“ prohlásil plukovník, „Jako přehmat ve štábu víceméně běžné. V důsledku se tím nemusíme nijak hluboce zaobírat, neboť tak jako tak nám zůstane pitomé papírování a nejdůležitější bude přijít na to, který formulář se nejméně podobá požadovanému.“ Řeč, vedená otcovským tónem, mířila především do Otroubových uší, neboť kapitán se jako vždy snažil řídit řády a předpisy. Vyplňování přejímacích listů, hlášení a prohlášení, reklamačních formulářů, ranních rozkazů, rozdělovníků i podpisových archů, výkazů, rozpisů, změnových dokladů, či inventurních soupisů k nim patřilo. Ovšem jejich iracionální, místy až metafyzické popírání sama sebe dokázalo narušit i jinak nenarušitelnou celistvost důstojníkovy profesionální fasády, pročež klapnutí jeho podpatků neznělo tentokrát nijak jásavě, a navíc ani nevznesl žádný doplňující dotaz. Námořní cvičení na planetě plné písku, pchá. Kdyby aspoň přistáli na pobřeží nezajímavého planetárního Tamtoho oceánu, možná by mohli trochu smočit kýly a kormidla. Plukovník Belopole se ponuře uchechtl. „V nejhorším přes ty loďky hodíme protiprachová silová pole, ať se neušpiní, než si je zase zabalí,“ řekl a myslel, že jde o poslední důležité rozhodnutí tohoto dne. Trochu ho mrzelo, že o probíhajícím vylodění dostal pouze strohou technickou informaci, a že mu nevěnoval pozornost žádný vyšší důstojník ze štábu hypotetického protivníka. Ačkoliv je možné, že zatím ještě nedorazili. Nejdřív náklad, potom čas na oddech a uspořádání jednotek... Plukovníka napadla hříšná myšlenka, že by snad cvičení – ať už jakékoliv zbraně – mělo vypadat pokud možno nejskutečněji, ale roky,

Bouřlivé duny

20

strávené na různých velících pozicích, k tomu okamžitě dodaly: jenže to by znamenalo příliš mnoho zmatku. V písku, do něhož se vykládal tak nepatřičný náklad, se i po složení přepravních kontejnerů něco dělo. Podle plynulosti pohybů opět pracovala automatika, nejspíš se aktivovaly podpěry, které měly udržet lodě i na suchu v hrdě vztyčené pozici. Kapitán přiložil k očím dalekohled, zatímco plukovník čekal, až se na místo zaměří jedna z družic, obíhajících Šarkon, a nabídne mu dobrý obraz ve slušném přiblížení na obrazovce. Trvalo to sice déle, než Otroubovo šmírování pomocí přenosné optiky, ale když uviděl místo z ptačí perspektivy, mohl pak na kapitánovo: Pane, ono se to pohybuje, odpovědět prostým: Já vím. Lodě byly podepřeny antigravitačními zvedáky a silovými poli, což jim nejen zabraňovalo složit se do mořskému plavidlu nedůstojné polohy, ale navíc umožňovalo jednoduchý pohyb. Posunout o pár metrů dopředu, pootočit o třicet stupňů, hotovo, číslo dvě, opatrně vzad, zůstat v ose, číslo tři zarovnat na záď čísla čtyři. Obraz původně do neviditelné mřížky vyskládaných plavidel, se měnil. Namísto záběrů skladiště nepotřebných zásob začínal připomínat cosi jiného, odněkud známého. Jedna z lodí se posunula dopředu, dvě menší se odsunuly stranou, aby se v prostoru mezi touto trojicí ukryla další plavidla. „Co blbnou?“ zeptal se plukovník vzduchu. „Říká se tomu operační bojová skupina. Jak se zdá, hodlají to cvičení uskutečnit,“ odpověděl mu suše Otroub.

9. Bleyk sloužil už osmnáctým rokem. Prošel nespočtem funkcí a nespočtem umístění. Nebyl ani průšvihář, kterého si útvary přehazují jako horký brambor, ani zelený mozek, tupě jdoucí

Bouřlivé duny

21

tam, kam ho pošlou, protože doufá v brzké povýšení následkem blíže nespecifikovaných hrdinských činů. Měl prostě smůlu. Začínal jako pomocný strojník na invazní lodi a rok neopustil špinavé stěny strojovny, proletěl se tehdy na konec galaxie a zpět, aniž by měl možnost to postřehnout. Loď šla do doků na generálku, Bleyk do služby k zásobovací jednotce. Na mrňavém asteroidu vedl nekonečně dlouhé a nekonečně stejné záznamy o depozitních zásobách paliva a štěpného materiálu, zatímco ve vzdálenosti mizerných čtyř set milionů kilometrů svítila dnem i nocí světla vyhlášeného rekreačního střediska, planeta plná bordelů, putyk, lázní a jakékoliv myslitelné zábavy, na níž posádka skladu nemohla ani pomyslet. Když je vystřídali, vojenský dobytčák, který starou směnu odvážel, se rozsypal při mezipřistání u výcvikového prostoru. Měl tam naložit bandu nových rekrutů a Bleyk získal první frčku, když ho jako veterána na dva měsíce, než přiletěla náhrada, delegoval náčelník posádky do funkce velitele čety a povýšil na svobodníka. Následovala rychlá anabáze několika posádkami v nejrůznějších končinách galaxie, než ho na čtyři roky upíchli v pohraničním dozoru. Nějaký čas sloužil v mobilním servisním doku, jen tak tak se vyhnul přeřazení do invazních jednotek, které se slavně ztratily na Doorii, a nakonec skončil na Šarkonu. Zažil toho hodně. Sice ne hrdinské bitvy, záchranné akce, tajné operace, nic pro filmové plátno, ale zkušenosti, které nasbíral, by vydaly na sérii zasvěcených příruček. Člověk se ovšem učí neustále. Ani v nejmenším by Bleyka nenapadlo, že se v poušti může vylodit námořní flotila, a že v tomto hladinovým plavidlům (a jak zaregistroval, i jedné ponorce) nedůstojném prostředí bude trvat na provedení bojové simulace. Proti v podstatě neexistujícímu protivníkovi; jak aspoň rytmistr cítil, nebyla posádka na Šarkonu schopná postavit se větší skupině, než byla parta chuligánů či drobných zlodějíčků.

Bouřlivé duny

22

Nebude od věci najít kus bílé látky a začít s ní pro jistotu mávat už teď, řekl si. A protože byl v podstatě muž činu (což znamená, že byl příliš líný pamatovat si co bude třeba udělat a proto to raději prováděl hned), jal se adekvátní symbol hledat. Stejnou myšlenku kupodivu v ten samý absolutní okamžik proběhla po neuronových spojích v mnoho kilometrů vzdáleném mozku plukovníka Belopola naprosto stejná myšlenka. A pak, že svět nefunguje. Vhodným praporem se jevil zpoza dveří skříně vykukující cíp světlé látky, ale když ho vytáhl, zjistil Bleyk, že by se vzdával máváním dívčího kombiné, a v takovém případě by se jednak nejspíš citelně narušily víceméně křehké pracovní vztahy, vládnoucí na servisní stanici Střední jih, jednak by se v okolí určitě našel minimálně jeden člověk, vybavený 3D kamerou, který by z Bleyka učinil jasnou celebritu neoficiálního vojenského zpravodajství. Dalekohled na stojanu, stále namířený na podivnou zásilku, se připomenul pípnutím. Znamenalo to, že kilometry odtud v písku došlo k nějaké změně stavu. Něco se začalo více hýbat. Nebo přestalo. Bleyk nechal pátrání po vhodnějším bílém praporu a přitiskl oči k měkkým obrubám. „Takže máme čekat na rozkazy,“ oznámila jeho zádům Harfová, která si po identifikaci zvláštního nákladu vyžádala přesnější pokyny. Byl to jen jiný způsob mazáckého zajišťování alibi, v protikladném spojení s Bleykovou oblíbenou hrou na mrtvého brouka občas nenesl správné výsledky, ale obvykle se osvědčil, nadřízení v takovém případě mnohdy zpanikaří a nechají celou věc raději plavat. „To je divné... Že by snad oni taky?“ řekl Bleyk nepřítomně. Harfová zakroutila očima a sešpulila rty do pubertální grimasy opovržení. „Než nám něco řeknou, tak už bude dávno po manévrech,“ prohlásila. „Což mě opět vrací k jádru pudla,“ dodala. „Totiž jakého umělce napadlo uspořádat vojenské cvičení na Šarkonu.

Bouřlivé duny

23

Nejen že to nemá žádný efekt, ale hlavně ani smysl. Jsme stranou, nejsou tu žádná letoviska nebo lázně.“ „Nebo taky někoho napadlo skutečné cvičení,“ pronesl Bleyk pomalu a s důrazem na přídavné jméno. „Ale to jim přece musí být jasné, že my jsme obyčejní skladníci, ne druhá barva na mapách cvičení,“ namítla Harfová. „Jasně. Červená,“ řekl Bleyk. „Ty mě neposloucháš.“ „Máš pravdu.“ Zarazila se, netušíc, zda jde o opravdovou odpověď (která by ovšem byla logickou lží, protože jde o klasický nepravdivý výrok) nebo podvědomý mužský reflex. Odehnala pokušení odpovědět: Tak dobře, bude to příští úterý a na svatební cestu pojedeme na hory, ten klystýr se taky nedá odložit. „Zelená.“ Znělo to tak nějak konečně. I proto, protože se Bleyk narovnal, protřel si oči, otlačené a unavené soustředěným zíráním do okulárů. I po mnoha staletích technického rozvoje a všemožných vynálezů bylo omezení zorného pole stále nejlepší možností, jak se soustředit na detaily pozorování. „Modrá,“ oponovala Harfová. „Ta druhá barva na mapách je modrá.“ „Na jakých mapách?“ podivil se její kolega. Chtěla ho poctít přehnaně opovržlivým pohledem, protože si potvrdila, že skutečně neposlouchal, ale Bleykův trochu nepřítomný výraz ji varoval. Vyložila si ho, jako výzvu k tomu, aby se o stavu věcí přesvědčila na vlastní oči. Ale nechtěla se naklánět přes rytmistra, takže coby technickou podporu zmíněných vlastních očí zvolila obrazovku a záběr z hlídací družice, kterou kdysi jedna z předchozích posádek Středního Jihu převedla z retrográdní do geostacionární dráhy, aby tahle čtvrtkoule Šarkonu dobré a nepřerušované spojení při lovech pouštních červů.

Bouřlivé duny

24

Takové situace nastávají každým okamžikem, protože počet lidských pohybů je omezený a prostředí, v němž jsou prováděny také nehýřívá přílišnou variabilitou, ale většinou to nikdo nepostřehne a nemůže komentovat překvapeným: hele teď jsem zažil takový to cizí slovo, državí, nebo tak nějak. My to ovšem popsat můžeme: na stanici Střední jih paralelně došlo k též scéně, jako na velitelství. Nikdo z toho žádnou vědu nedělal a nedělal by, ani kdyby byly předloženy důkazy v podobě záznamů bezpečnostních kamer. To, co se dělo na opačném konci pohledů, ať už optikou dalekohledu, či družic, také vypadalo stejně. My už víme proč. Vlastně ne tak docela. Ale brzy to praskne. Obraz nebyl dokonalý, ale k rozlišení jednotlivých mravenečků stačil. Měl – ten televizní hmyz – rozměry běžného člověka a pohyby člověka vycvičeného u námořní pěchoty. V počtu více než varujícím se houfoval do pravidelných geometrických objektů. „Ti si tedy pospíšili,“ komentovala hemžení na palubě. „Jsou v plné bojové pohotovosti. Zelená před vyloděním,“ řekl Bleyk. Pro změnu předvedla etudu poznáním strnulé postavy seržantka. Její provedení ovšem bylo přece jen více kinetické, po několika sekundách upřeného zírání na obrazovku nečekaně ukročila, proti svému předchozímu rozhodnutí se nahnula přes Bleyka a přitiskla oči k dalekohledu. „Snad to za chvíli zabalí,“ řekl rytmistr a užíval si ňader Harfové, která se mu opírala o rameno a promenovala v rytmu hlubokých nádechů před očima, „Přece jen: co by tu dělali. Bude to v pohodě.“ Slabý, ale přesvědčivě zděšený výkřik Harfové ho ujistil, že to v pohodě není. A nebude. ....

Bouřlivé duny

Petr Vyhlídka BOUŘLIVÉ DUNY http://www.fext.cz 2013 ilustrace na obálce Luca Oleastri | Dreamstime.com

toto vydání: září 2014 napsáno: 2013 poprvé se objevilo na veřejnosti na Bezejmenné stránce (http://www.fext.cz) v říjnu 2013 až listopadu 2013

25