Slovenština mezi slovanskými jazyky (k otázce slovensko-jihoslovanských lexikálních korespondencí)

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Filozofická fakulta Ústav slavistických a východoevropských studií

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Slovenština mezi slovanskými jazyky (k otázce slovensko-jihoslovanských lexikálních korespondencí)

Autor: Jan Kraml Obor: Středoevropská studia Vedoucí práce: Doc. PhDr. Mira Nábělková, CSc.

Praha 2011

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne:

Podpis:

2

Děkuji vedoucí této práce Doc. PhDr. Miře Nábělkové, CSc., za doporučení odborné literatury, mnohé konzultace, cenné rady a nesmírnou trpělivost při vzniku této práce.

NÁZEV: Slovenština mezi slovanskými jazyky (k otázce slovensko-jihoslovanských lexikálních korespondencí) Abstrakt: Práce „Slovenština mezi slovanskými jazyky (k otázce slovensko-jihoslovanských lexikálních korespondencí)“ se věnuje korespondencím mezi slovenštinou jako západoslovanským jazykem a jihoslovanskými jazyky. V první části práce se shrnují názory na původ slovenštiny (teorie o homogenním nebo heterogenním původu slovenštiny a migračně-integrační teorie) uvádějící specifika střední slovenštiny, která je základem spisovní slovenštiny, do souvislosti s nezápadoslovanskými jazyky. Dále se uvádí přehled studií věnovaných problematice slovensko-jihoslovanských lexikálních korespondencí, která je ve srovnání s foneticko-morfologickými korespondencemi méně probádána. Jádrem práce je analýza materiálu Slovanského jazykového atlasu (OLA), významného projektu slovanské lingvistické geografie zaměřeného na slovanskou nářeční diferenciaci. Cílem práce bylo ukázat na materiálu 9. svazku OLA, zaměřeného na tematický okruh Člověk, rozsah a charakter slovensko-jihoslovanských jazykových shod v tomto tematickém okruhu. Kromě slovakistické a obecněslavistické výzkumní motivace se práce dotýká i problematiky československého jazykového kontaktu – slovensko-jihoslovanské paralely, které nemají ekvivalenty v češtině, mohou představovat problém pro porozumění v aktuální československé komunikaci. Klíčová slova: Lexikologie, Slovensko – jihoslovanské jazykové vztahy, Česko - Slovenské jazykové vztahy, jazykový atlas OLA, Slovakistika, Slavistika

Precis: BA thesis “Slovak amongst Slavonic Languages (On the Question of Slovak – South Slavonic lexical correspondences)” deals with correspondences between Slovak as West Slavonic language and South Slavonic languages. In the first part, opinions about the origin of Slovak are summarized (Theories about homogenous or heterogeneous origin of Slovak and the migration-integration theory), which introduce specifics of central Slovak, which is the basis for standard Slovak, and put them into context with Non-West-Slavonic languages. Then an overview of studies dedicated to issues of Slovak – South Slavonic lexical correspondences, which is less researched than phonetic-morphologic correspondences, follows. The main part of the thesis is the analysis of material from Slavonic language atlas (OLA), which is an important project of Slavonic linguistic geography focused on Slavonic dialectal differentiation. The aim of this thesis was to show the range and character of Slovak 3

– South Slavic language equivalence on the material of the 9th volume of OLA, which focuses on thematic area of Man. Apart from research motivation emerging from Slovak Studies and General Slavonic Studies, the thesis also touches the issues of Czech-Slovak language contact; Slovak – South Slavic parallels, which do not have equivalents in Czech may represent a problem for understanding in actual Czech-Slovak communication. Key words: Lexicology, Slovak - South Slavonic lexical correspondences, Czech – Slovak lexical correspondences, linguistic atlas OLA, Slovak studies, Slavonic studies

4

OBSAH: Úvod:………………………………………………………………...……………….. 6 1. Slovenština a jihoslovanské jazyky. Stav poznání:………...…….………….…...8 1.1 Hypotézy a teorie o původu slovenštiny:……….…………………………….….9 1.2 Slovensko-jihoslovanské lexikální korespondence v lingvistických pracích:….13 2. Slovensko-jinoslovanské lexikální korespondence ve Slovanském jazykovém atlasu:..……………………………………………………………………………..20 2.1 slovensko-obecnějihoslovanské lexikální paralely:..……..……….…………...36 2.2 slovensko-slovinské lexikální paralely:………………….…………………….41 2.3 česko-slovenské paralely:...................................................................................47 3. Závěr:.....................................................................................................................53 4. Literatura:…………………….……………..…………………………………..55

5

Úvod Slovenština se v klasifikaci slovanských jazyků řadí k západoslovanským jazykům, vykazuje však na jednotlivých jazykových rovinách i znaky, které ji pojí s jazyky nezápadoslovanskými. Jako téma své bakalářské práce jsem zvolil problematiku jazykových korespondencí mezi slovenštinou a jihoslovanskými jazyky. Předmětem mého zájmu je především lexikální rovina, neboť korespondence jsou zde ve srovnání s fonetickofonologickou či morfologickou rovinou méně probádány. U slovní zásoby se nabízejí možnosti různě zaměřených konfrontačních výzkumů – má práce se opírá o výsledky atlasového zpracování slovanských jazyků. Práce je rozčleněna na dvě základní části. V první shrnuji poznatky a fakta z existující literatury a zpracování výzkumů, které k této problematice existují, a dotknu se hypotéz a teorií o praslovanském základu slovenského jazyka, které s otázkou původu slovenskojihoslovanských jazykových korespondencí souvisejí. Mým cílem v této části je nejen shrnutí existujících názorů, ale i pokud možno nejúplnejší zaznamenání příkladů a dokladů, které autoři ve svých pracích uvádějí. Ve druhé části práce se pokouším na lexikálním materiálu jednoho dílu Slovanského jazykového atlasu (OLA) ověřit, v jaké míře se ve vybrané slovní zásobě objeví slovensko-jihoslovanské lexikální korespondence a jaký je vůbec areálový lingvistický obraz zachyceného lexika se zřetelem k západo-jiho-východoslovanskému členění slovanských jazyků. Jak jsem již naznačil, slovensko-jihoslovanským lexikálním korespondencím nebyla dosud věnována rozsáhlá pozornost, přece však existují důležité práce, na které je možné navazovat – na dané téma se zaměřují zejména studie Jána Matejčíka Lexikálne južnoslavismy v juhostredoslovenských nárečiach a Konstantina Palkoviče Slovensko-srbochorvátske lexikálne kontakty a na širším pozadí komplexního obrazu slovensko-jinoslovanských vztahů jedna kapitola monografie Antona Habovštiaka Zo slovensko-slovanských lexikálnych vzťahov (so zreteľom na lingvistickú geografiu), do níž zahrnul i mnohé cenné poznatky ze svých předchozích prací, v nichž se problematikou slovensko-jinoslovanských lexikálních vztahů zaobíral.

6

Východiskem analýzy v druhé části práce je devátý svazek lexikálně-slovotvorné série Slovanského jazykového atlasu – Človek (2009), který obsahuje kartografické zpracování 77 lexémů. Je třeba podotknout, že tento díl OLA byl publikován až poté, co vyšly výše zmíněné studie, tudíž ho jejich autoři nemohli ke své práci použít, A. Habovštiak, který se na přípravě OLA po mnoha let podílel, však práci a význam celoslovanského atlasu pro srovnání slovní zásoby zmiňuje. I když dosud nebyla tato tématika podrobně zpracovávána, jedná se o problematiku aktuální a moderní. Jedním z mých výzkumních motivů je otázka česko-slovenské komunikace a problematika diferenčních jazykových jevů, které mohou působit komunikační potíže. Lze předpokládat, že slovenská slova, jež mají určité (historicky podmíněné) korespondence v některém nezápadoslovanském jazyku, zatímco čeština pro ně používá zcela jiný ekvivalent, mohou představovat pro Čecha problém při vzájemné česko-slovenské komunikaci. Svou prací bych chtěl přispět k poznání lexikálních podobností u jednotlivých skupin slovanských jazyků vyplývajících z jejich příbuznosti, zejména v této dosud poměrně marginálně probádané tématice.

7

1. Slovenština a jihoslovanské jazyky. Stav poznání Slovenštinu jako slovanský jazyk charakterizují ve srovnání s jinými slovanskými jazyky shody i rozdílnosti, přičemž vzhledem k jejímu centrálnímu postavení a specifickému původu i vývinu, ukazují se jak v její hláskoslovné, morfologické, tak i v lexikální rovině specifika, která již dlouho přitahují zájem lingvistů. Pokud jde o shody v lexiku, z bádání o lexikálních vztazích mezi slovanskými jazyky je zřejmé, že všechny slovanské jazyky zejména v základním slovním fondu navazují na jisté penzum slov z praslovanštiny (srov. Ondruš, 1977; Kopečný, 1981), dále se každý jazyk sám obohacuje vlastními novými slovy z domácího základu a v neposlední řadě hojně přejímá slova z jiných jazyků (Kurz, 1969). Slova zděděná z praslovanského základu jsou přirozeně především z oblastí běžného života starých Slovanů. Jedná se zejména o označení rodinných vazeb a vztahů, slova popisující přírodu, pojmy týkající se základních částí lidského těla. Jelikož byli staří Slované především zemědělci, znala praslovanština slova k označení různých hospodářských činností. Sakrální jazyková oblast sahá svou starobylostí, přes období baltoslovanské jednoty, až k indoevropskému jazykovému základu, u některých slov ve slovanských jazycích lze vystopovat dokonce až nostratický základ (Marvan, 2004). Společný původ a všeslovanský charakter některých lexémů dokládá tabulka (Horálek, 1953):

8

Kolem 9. a 10. století proběhly poslední hláskoslovné změny platné pro celý slovanský areál a poté se praslovanština rozpadla – začal jazykový vývin jednotlivých slovanských jazyků. Prakticky také až do desátého století spolu sousedili předkové dnešních Slováků a obyvatel bývalé Jugoslávie, zejména Slovinců, když pak do panonské kotliny vtrhly směrem od Černého moře maďarské kmeny, předcházející vzájemný jazykový kontakt západních a jižních Slovanů se přerušil. Slovenština se od 9. – 10. století v územním celku uhorského státu, i přes genetické vazby střední slovenštiny na jiho-východoslovanskou oblast, jako celek začala vyvíjet jako západoslovanský jazyk, přičemž však tyto genetické vazby poznamenaly

její

další

vývin

na

jednotlivých

rovinách.

Jiho-východoslovanské

korespondence jsou, kromě západoslovanských prvků, patrny i v slovní zásobě slovenštiny (Ondruš, 1977). 1.1 Hypotézy a teorie o původu slovenštiny Specifika slovenštiny, zejména střední slovenštiny s mnoha nezápadoslovanskými jevy, pro které se v lingvistice zaužívalo pojmenování jihoslavizmy, vedly v minulosti k zrodu několika hypotéz a teorií o jejím původu. Můžeme zde zmínit centristickou hypotézu, hypotézy o homogénním a nehomogénním původu slovenštiny a v současnosti převládajíci migračně-integrační koncepci (Krajčovič, 1988). Migračně-integrační teorie, postupně představována a rozvíjena v pracích R. Krajčoviče (např. 1974, 1977, 1981, 1988), řeší otázku původu slovenštiny z hlediska tří historických období s jejich specifiky (pomigrační období v 6.–7. století, integrační období v 8.–9. století a konstitutivní období v 10–11. století). Vychází z předpokladu, že praslovanština se již v zakarpatském prostoru členila na západní a jihovýchodní nářeční areál a v migračním období byla pak západní a východní oblast slovenštiny osídlena ze západní a střední oblast slovenštiny z jihovýchodní části, z čehož pocházejí nezápadoslovanské jevy ve střední slovenštině. Ty se pak více nebo méně šířily i na ostatní časti slovenského území. Na tuto koncepci se navazuje v současné slovakistice, i když její část o rozdílných proudech osídlení nebyla průběžně zcela přijímána (srov. Pauliny, 1977) a existují i novější polemické hlasy přinášející na otázku vývinu slovenštiny jiné pohledy (např. Pukanec, 2006, 2008). Z hlediska slovensko-jihoslovanských korespondencí je však důležité Krajčovičovo konstatování, že „elementy nezápadoslovanského pôvodu v centrálnej oblasti treba hodnotiť ako autochtónne, a nie ako výsledky západoslovanského a južnoslovanského kontaktu, resp. ako náhodné produkty etnického miešania, ako sa to skôr myslelo“, přičemž u paralel může jít o prastaré jevy, ale také o novější paralely „ako oneskorenú reakciu motivovanú dávnymi súvislosťami,

9

resp. kontinuitou staršieho jazykového systému s mladším stupňom jeho rozvoja“ (Krajčovič, 1977, s. 15). Na konferenci v r. 1977, kde R. Krajčovič svoji koncepci představoval, se diskuse dotkla i termínu „juhoslavizmus“ – na jeho odmítaní Krajčovičem reagoval E. Pauliny, který ho naopak považoval za funkční: „Termínom „juhoslavizmus“ sa vystihuje, že ide o jav, ktorý upomína na južnú slovančinu, (...) dnes si už nikto pri tomto termíne nepredstavuje, že išlo o nejaké šírenie jazykových javov z juhoslovanského územia na sever do slovanského územia“ (Pauliny, 1977, s. 53). R. Krajčovič kriticky hodnotí starší hypotézy o původu slovenštiny. Z našeho hlediska jsou zajímavé názory, které se dotýkají česko-slovenského jazykého poměru, vycházející z představy homogenního

praslovanského

základu.

Začnu

první,

jejímž

typickým

představitelem byl například František Trávníček. Ten ve zkratce tvrdí, že původně existovala pračeskoslovenština (nebo chceme-li pračeština, Trávníček, 1935, s.) jako nářeční útvar na jižním okraji západoslovanské oblasti. Osobitosti středoslovenských nářečí, která této teorii odporovala, považoval Trávníček nikoli za praslovanská, ale přisuzoval jim mnohem mladší původ, vznikli podle něj až mezi 12. – 14. stoletím, nebo i ještě později. Hláskoslovná specifika vysvětluje záměnou nebo analogií, například hláska s za praslovanské ch (černosi, Česi) vznikla změnou alternace ch/š na ch/s, rat- a lat- (rakyta, lakeť a pod.) vznikly napodobením slov na ra- (rameno), resp. la- (laň). Trávníčkovu teorii modifikoval Václav Vážný (1934) názorem, že problémové jevy se do středoslovenských nářečí dostaly díky kontaktu mezi středoslovenským etnikem a jeho jihoslovanskými sousedy ještě před 10. stoletím (je třeba mít na paměti, že v té době skutečně Slováci a dnešní jižní Slované, zejména Slovinci, byli přímými sousedy), vykládal je tedy jako důsledek jazykového vlivu, jihoslavizmy, přičemž i podle něj praslovanským základem slovenštiny byla pračeskoslovenština (pračeština). Dle novějších poznatků jsou však tyto jevy prastaré a charakterizovaly již praslovanský základ střední slovenštiny (Krajčovič, 1981, s. 13). Eugen Pauliny ve své práci Vývin česko-slovenskej jazykovej hranice v najstaršom období (1978) konstatuje, že teorie „jednoho kmene jednoho stromu“, který se postupně rozvětvil, tzn. jednoho československého jazyka, který se v průběhu let rozdělil na dvě základní větve, je až příliš krásná a romantická, než aby mohla být pravdivá. Myslím, že je ještě nutné připomenout, že teorie „jednoho československého národa a jazyka“ byla v období první republiky, kdy vznikly práce jak Vážného, tak Trávníčkovi, vlivná a populární, a stala se i politickou doktrínou jisté části tehdejšího politického spektra. 10

Jiný pohlad na původ slovenštiny představují teorie o jejím nehomogenním praslovanském základě. Velmi zjednodušeně a zkráceně tyto teorie zastávají názor, že slovenský jazyk vznikal na území, v němž se stýkaly okraje západoslovanského, východoslovanského a jihoslovanského makrodialektu a slovenská nářečí se stala jakousi směsí z tohoto „babylonu“, přičemž v každém dialektu převažovaly jevy právě toho makrodialektu, ke kterému mělo určité nářečí geograficky nejblíže. Dále sem patří teorie o vzniku slovenštiny buď starším nebo mladším míšením sousedících slovanských národů a jejich jazyků. Nejvýznamnějším představitelem teorie o nehomogenním původu slovenského jazyka byl, i vzhledem k jeho úloze nejvýznamnější lingvistické osobnosti v martinském období, Samuel Czambel, který na přelomu 19. a 20. století přišel s tezí, že slovenská nářečí mají rozdílný

původ

(1906).

Západoslovenská

nářečí

mají

západoslovanský

původ,

východoslovenská nářečí dělil na dvě skupiny (dialekty na severovýchodě Slovenska mají staropolský a nářečí na jihovýchodě Slovenska staroukrajinský původ; hranici mezi nimi kladl přibližně do linie Snina – Stropkov – Humenné), u střední slovenštiny předpokládal jihoslovanský původ. Po tatarském vpádu r. 1241 (ztráta kontaktu s jižními sousedy) a založení Karlovy univerzity o přibližně sto let později (1348) se díky styku s českým etnikem střední slovenština postupně počešťovala, až nabyla západoslovanského charakteru. Důkazy o jihoslovanském původu středoslovenských nářečí vidí zejména zejména v existenci pouze jednoho r (reč), podobách šilo, salo, koncovce -m v první osobě singuláru (lezem, idem), genitivu plurálu feminin typu sestár, adjektivních podobách dobrǔo, specifiku kvantity, z lexikálních jevů pak ve výskytu slov jako toplí, gríč, zaobaliť, rázpuťie. Podobně vysvětluje původ slovenských nářečí Boris Samuil Bernštejn (1961), nezápadoslovanské (tj. jihoslovanské) prvky interpretuje jako stopy prastarého kontaktu střední slovenštiny se slovinštinou. Svéráznou teorii o nehomogenním základě slovenštiny postavenou na tezi o jazykovoetnickém míšení přinesl Ištván Kniezsa (1948), který vycházel z myšlenky, že přibližně od dolního Pováží do východního Gemeru v předhistorickém období vedla hranice mezi západoslovanským a jihoslovanským etnikem. Kvůli již zmiňovanému tatarskému vpádu (1241) a později turecké expanzi (po roce 1526) docházelo k velké migraci osob mezi právě západoslovanským a jihoslovanským národem. Dnešní podoba střední slovenštiny s jejími nezápadoslovanskými prvky je výsledkem tohoto pohybu. V současné lingvistice převládá názor, že prabází slovenštiny byl nejjižnější okraj praslovanského západního makrodialektu jižního typu, který v prostoru Karpatsko-podunajské 11

kotliny sousedil s jižním praslovanským makroareálem, v důsledku čeho se jevy, označované v minulosti jako jihoslavizmy, dostaly do středoslovenských nářečí (Habovšiak, 1993, s. 78). I když, pokud jde o sledované paralely, zdůrazňuje Krajčovič autochtonnost nezápadoslovanských prvků ve slovenštině, u některých novších může jít i o produkt etnického míšení (Palkovič, 1976).

Některá slova ze srbštiny a chorvatštiny mohla být

importována na jih Slovenska v 16. století díky Chorvatům, kteří prchali ze své vlasti před Turky a usadili se na dnešním slovenském území zejména v okolí Prešpurku (dnešní Bratislavy). Dnes je všeobecně uznáváno dělení slovenských nářečí do tří hlavních skupin – na západoslovenské, středoslovenské a východoslovenské nářečí (pro lexikální rovinu se ukazuje i dichotomické členění na prostor severozápadní a jihovýchodní, resp. jihozápadní a severovýchodní, Habovštiak, 1993). Mapka slovenských nářečí:

Na mapce jsou červeně vyznačeny středoslovenských a východoslovenských nářečí.

přibližné

hranice

západoslovenských,

Je třeba také zmínit středoslovenskou bázi Štúrovy kodifikace spisovné slovenštiny a na ní navazující současné spisovné slovenštiny, tudíž některé slovensko-jihoslovanské korespondence nájdeme i ve spisovné slovenštině. Mnohé se však vyskytují jen ve středoslovenských nářečích.

12

1.2 Slovensko-jihoslovanské lexikální korespondence v lingvistických pracích

Jak konstatuje A. Habovštiak, „v minulosti sa vzťah slovenčiny, najmä stredoslovenských nárečí k južnoslovanským jazykom interpretoval najmä na pozadí hláskoslovných a morfologických javov“ (Habovštiak, 1993, s. 77), prací, které se zaobírají lexikálními shodami mezi slovenštinou a jihoslovanskými jazyky, není tudíž mnoho. Na problematiku slovensko-jihoslovanských lexikálních korespondencí se speciálně soustředili J. Matejčík, K. Palkovič, A. Habovštiak, dotýkají se jí však ve svých studiích i další lingvisti. Článek Konštantína Palkoviče Slovensko-srbochorvátske lexikálne kontakty (1976) mapuje oblasti, ve kterých existuje průnik mezi slovenským a „srbochorvatským“ lexikem (práce byla napsána v době uznávání existence srbochorvatského jazyka). Konstatuje, že lexikální paralely pocházejí jednak z genetické příbuznosti (jde o obecněslovanská slova, nebo slova společná některým jazykům), ze společné nebo analogické historie, z původního sousedství slovenského jazykového území s oblastí jihoslovanských jazyků, z kulturního vlivu srbochorvatštiny zejména v 19. století a z kontaktu slovenských nářečí s jazykem chorvatských kolonistů na jihozápadním Slovensku a podle toho nabízí klasifikaci slov, u nichž nachází jisté korespondence. Mezi slovy vycházející ze stejného praslovanského základu uvádí lexémy ze základní slovní zásoby týkající se přírody, práce člověka nebo životního prostředí: hora – gora, dolina, slatina, čistina, laz, kopno, lúč – luča, krma, íver, zimozeleň – zimzelen, jelša, čečina – četina, raž, ďatelina – detelina, loza „vinič“, žatva – žetva, kvočka, bravec – bravac, junec – junac, mačka, jarabica – jarebica, oblok, pivnica, metla, krčah – krčag, klinec – klinac, taliga – taljige, sklenica, kabanica, vrece – vreća, mäsiar – mesar, kováč – kovač, tkáč – tkač, tokár – tokar, stolár – stolar, verenica, mladoženích – mladoženja, stryná – strina, svák – svak, plece – pleće, úsad – usad, mrcina, zástava – zastava, jeseň – jesen, záloh – zalog, sprava, čudo, chytrý – hitar, teplica – toplice. V této kategorii Palkovič zmiňuje i slovesa, které mají paralely v srbochorvatštině: ceriť, dáviť, čuť, kresať, napredovať, núkať – nuditi/nukati, kúriť, kváriť, húžvať – gužvati, pretvárať, preporodiť, preinačiť, obodriť, ozimiť sa, otvoriť, stretať – sretati, tískať, topiť, N šibať, škopiť, zadriemať – zadremati, zažmúriť, žmurkať – žmuriti, 13

zamračiť, zatvoriť, pýtať – pitati, a několik příslovcí: Sl napokon, naveky – navek, tuná – tuna, vyše – više. Řadí sem i modernější lexémy, jež v obou jazycích vznikly z praslovanských základů: železnica, maternica, Sl ponuka – ponuda, žreb – ždreb, starinár – starinar. V další části jsou pak uvedeny lexémy pocházející z maďarštiny, které se dostaly jak do slovenštiny tak do „srbochorvatštiny“ jako výsledek jazykového kontaktu ve společném uherském státu: ďumbier – ñumbier, gazda, hintov, kantár – kantar, karika, orgován – jorgovan, karfiol, kel – kelj, kaleráb – kaleraba, gombík – gumb, kefa, paradajka – paradajz, válov – valov, korbáč – korbač, čižma, árenda – arenda, georgína – georgina, rebarbora, paripa – parip, lineár – lineal, špargľa – šparg(l)a, pečiatka – pečat, gajdy – gajde, figa, ťava – deva, pamuk, papagáj – papagaj, rampáš – rampaš. Sem jsou zařazena i slova, jež se dají nalézt v celé karpatské oblasti: strunga – struga, bača – bač, kuľatra – konastra, koliba, bisahy/visahy – bisage, šuta, vatra. Dále se uvádějí lexémy lidové či zastaralé: céger – ceger, hám – ham, črep – crep, fiok – fioka, grís – griz, budilár – buñelar, perašin – peršin, černidlo – crnilo, puľka – pujka, žganec – žganci, dever, brost, košnica, čado – čedo, hrad – grad, lan – lanac, vároš – varos, čoban, prusliak – prsluk, kerbuch – trbuh, časilovať – čestitati. Do skupiny slov, které reprezentují ty korespondence, které jsou odrazem původního sousedství slovenštiny a jižnoslovanských jazyků, řadí některé lexémy novohradských a gemerských nářečích (marginálně i jiných středoslovenských nářečí): repica – rep „chvost“, vršok – vrhnje „smotana“, rilo „rypák“, kanta „druh nádoby“, dimiť – dimiti „údiť“. Konstatuje, že při hlubším poznání nářečí by se tato skupina jevů, které je možné řadit k jihoslavizmům, mohla rozšířit. Jako specifickou skupinu zhodných lexému uvádí K. Palkovič výrazy, jež do slovenštiny pronikly ze srbochorvatštiny v 19. století zejména díky romantickým básníkům a romanopiscům: domovina, uspávanka, zábavník, zdravica, matica, mätež, sladoľad, úskok, námera, náprstník, omladina, pobratim, smokva, dŕžava (u tohoto slova není jisté, zda neproniklo z ruštiny), tamburica, skupština. Uvádí také, že té době se ze „srbochorvatštiny“ převzaly i některá křestní jména: Dušan, Milan, Miloš, Milica, Jela, Ľubica. Jako poslední je představen okruh slov, který existuje díky vlivu chorvatských nářečí kolonistů, kteří žili

na jistých částech slovenského (a moravského) území. Patří sem

geografická pojmenování, která se vyskytují v oblastech, kde tato kolonizace proběhla, a která jsou chorvatská už na první pohled: Na grbje, Na grbici, Jelení grba, Pod jelení grbú, Rávnica, Pod rávnicú, Zgoracesti, Us potoka, Při grabje, Za grabú, Kaniža; dále pak označení stavení, jež kdysi sloužila k určitému účelu, např. kikinda – dům, kde bylo obecní 14

vězení a současně útulek pro žebráky; další specifická slova ze záhorských nářečí: čakla, grumbír, mamaliga, tapšal, slak, krčica, kuťa, zatěžiť, pužmuš, kučica, ihlica, praťe, škariť. Jána Matejčík se ve své studii Lexikálne južnoslavismy v juhostredoslovenských nárečiach (1993) zaměřuje zejména na tu slovenskou nářeční slovní zásobu, ve které K. Palkovič vidí možnost výskytu „jihoslavizmů“. Sleduje lexikální shody mezi gemerskými, hontianskými a novohradskými nářečími ze slovenského jazykového areálu a kajkavskými, čakavskými, štokavskými, torlačskými a banátskými dialekty z jihoslovanské oblasti. Mnoho z uváděných slov však proniklo i do spisovné podoby slovenského jazyka. Slova vybírá z několika okruhů, které byly vlastní středověkému člověku. V oblasti přírody vypisuje tato slova: planina, okolie, úhor. V oblasti přírodních jevů zmiňuje: dážď, ľadovec, hrád, oblak, rásvit. Následuje popis shod z oblasti plynutí času: jeseň, (v)lani, lanskí. U rostlin nachází tyto korespondence: hloh, čerešňa, proso, žito, konope, mach, otruby. Z oblasti zvířat jsou zmíněny tato slova: kuoň, kobila, bik, kokoš (kohút), belica. Dále jsou zmíněny různé nástroje: motika, graca, kosír. Další lexémy z polnohospodářství jsou tato: rataj (rolník), se(d)liak, siať, žať, pántlik, srp, tuľaj, tokňa, jarmo, pluh, húžva, hriadeľ, z názvů obydlí: kutica – kučka, konica (maštal). Následují názvy řemesel či jiných pracovních činností: kováč, hrnčiar, kolár, struhár, lovec, tkať, krosná, kolovrat, motovi(d)lo, vreteno, z oblasti stravování: chlieb, haluška, lokša, lepeň, osúch, z oblasti odívání: gate, rubáč, geceľa, krpce, k lidovým obyčejům se váže slovo polazník. Následuje kategorie chorob a lidské fyziologie: nepriaznik, bezdušník, nápasník, čemer, galiba, mostnice, gígel, šugár. Z maďarštiny pocházejí slova, která se díky dočasné koexistenci ve společném státním útvaru vyskytují jak ve slovenštině, tak i v jihoslovanských jazycích: eškut (porotce), čikóš (pasák koní), pajtáš (kamarád), bíreš (nádeník), forgov, hintov, čatlóv, bičak, karika, bagov, vilanka, darab, bojtár, polgár, mulatovať. V další části studie jsou zmíněny výrazy pocházející z němčiny: kredenc, špricovať, štimovať, špajza, šporhérd, šianec, firhang, ringšpír, cim(e)rman, tišliar, curik. Speciálně jsou pak vyčleněny paralely slovensko-bulharské, taktéž převzaté z němčiny: krupmla, šporkasa, špilka a na závěr jsou ve studii uvedena slova, pocházející z latiny či řečtiny: sapún, kaďa, vakónce, fiškus, komora. I když je souvislosti s lexémem krumple uvedeno, že se jedná o korespondenci pouze slovensko-bulharskou, bylo by vhodnější mluvit šířeji o slovensko-jihoslovanské korespondenci, jelikož např. i ve spisovné chorvatštině a srbštině se vyskytuje podoba krumpir, u které také možno počítat s německým původem. Slovensko-jihoslovanských korespondencí se dotýkají i některé další kratší nebo naopak rozsáhlejší práce. Jozef Štolc ve studii Zemepisný obraz vzťahov slovenčiny k iným slovanským jazykom (1977), která je reakcí na představení migračně-integrační teorie R. 15

Krajčoviče, upozorňuje na význam

Atlasu slovenského jazyka pro další výzkum

jihoslovanských paralel na slovenském území. Souhlasně se staví ke Krajčovičově odmítavému postoji k pojmu „jihoslavizmus“, protože „tieto tendencie si prinieslo slovenské etnikum z juhovýchodnej praslovanskej bázy“, korespondence tedy nelze pokládat za nějaké „navrstveniny“ na západoslovanský substrát. J. Štolc zdůrazňuje potřebu slovensko-slovanské srovnávací dialektologie, primárně se zde ovšem zaměřuje na hláskoslovní a morfologické jevy, prvky z lexikální oblasti se blíže nezabývá. Lexikálních korespondencí mezi slovenským jazykem a jihloslovanským areálem se okrajově dotýká Šimon Ondruš ve svém článku Zo slovensko-českej konfrontácie (1984), primárně zaměřeném na česko-slovenské („vnitrozápadoslovanské“) lexikální vztahy, přičemž některým z nich se věnoval již v rozsáhlejší studii věnované praslovanskému dedičství v slovní zásobě slovenštiny (1977). Mezi základními faktory, které měly vliv na utváření lexikálních shod a rozdílů mezi slovenštinou a češtinou (společný praslovanský základ, německý vliv v 8.–10. století na všechny západoslovanské jazyky, maďarskoslovenské lexikální vlivy, rozdílný rozsah valašské kolonizace, čeština jako spisovný jazyk na Slovensku, evangelíci, Slováci studující v Praze na Universitě Karlově...) uvádí i skutečnost, že na rozdíl od téměř zcela západoslovanského charakteru nářečí západního a východního Slovenska je středoslovenská nářeční oblast (a v návaznosti na to i spisovný jazyk) geneticky blíže vázána na jižní a východní slovanské jazyky. V části věnované konkrétním slovenskočeským lexikálním diferencím nachází v jednotlivých případech slovensko-jihoslovanské paralely mezi slovenským slovem obrat (později olovrant) a slovinským ovrat, slovenským zabudnúť a slovinským pozabiti, slovenským vrece a srbochorvatským vreća, slovinským vreča, u slovenského slovesa vravieť odkazuje k bulharskému vriava „hovor, šum, slovo“, nářečnímu vrevia „hovorím“, vrevež „hovor, rozhovor“. V závěru studie upozorňuje Š. Ondruš na fakt, důležitý v česko-slovenské komparaci, že vzhledem k centrálnímu „středoslovanskému“ postavení a specifickým vazbám k jižním i východním slovanským jazykům má slovenština ve mnoha případech více synonym. Uvádí synonymický řad myslieť – hútať – dumať, kde hútať má vazbu ke slovanskému východu, dumať k východu i k jihu. Nejnovější a nejkomplexnější prací ve vztahu ke slovensko-jinoslovanským lexikálním korespondencím je monografie Antona Habovštiaka Zo Slovensko-slovanských lexikálnych vzťahov (so zretelom na lingvistickú geografiu) (1993). Autor se v ní zaobírá slovní zásobou slovenštiny ve vztahu k různým slovanským, ale i neslovanským jazykům. V jednotlivých kapitolách monografie krom vztahu slovenštiny a jihoslovanských jazyků Habovštiaka zajímají lexikální charakteristiky slovenštiny jako západoslovenského 16

jazyka, vztah slovenštiny a východoslovanských jazyků, věnuje se také valašské kolonizaci, starým neslovanským slovům převzatým do slovenštiny, různým osobitostem slovenského lexika. I když je problematice slovensko-jihoslovanským vztahům věnována samostatná kapitola, je třeba zdůraznit, že vztahu slovenštiny s jihoslovanským areálem se věnuje poměrně málo prostoru – problematika je předestřena na necelých třinácti stranách, nicméně i na tomto prostoru se podává poměrně obšírné penzum údajů. V zájmu komplexnosti pohledu na vztah slovenštiny a jihoslovanských jazyků se v úvodu kapitoly uvádějí příklady hláskoslovné a morfologické příbuznosti, které jsou známy i z jiných prací: gramém -m u sloves (padnem), tvar nominativu singuláru neuter přídavných jmen (dobruo), plurál feminin typu sestár, nepřítomnost ř, a zjednodušení z dl na l, rat- a latz praslovanského *ort a *olt (ražeň, lakeť), šilo, krielo (dl,tl – l), nominativ plurálu Česi (změna ch na s), zbytky epentetického l v starých místních jménech (uváděny jsou dvě obce Rybany a Chlievany – a jejich stará podoa Hleulan a Ryblyen) a další. Jako „úvodní“ prezentované lexikální paralely střední slovenštiny s jihoslovanským areálem zmiňuje autor lexémy baňa, batina „palica“, polazník „vinšovník“, dráha „cesta“. První z jevů, na které se soustřeďuje, je pak specifická slovotvorná diference v slovanských jazycích – přes Slovensko probíhá izolexa slovotvorných přípon -ica/-ka. Slova s příponou -ica jsou příznačné zejména pro slovenštinu, srbštinu, chorvatštinu, makedonštinu a bulharštinu, pro češtinu, polštinu a lužické srbštiny mnohem méně. Jako příklad se uvádí slovenský lexém prepelica, který má u jihoslovanských národů paralely v těchto podobách: prepelíca – slovinština, prepelica – srbochorvatština, makedonština a chorvatština. V jiných slovanských jazycích se vyskytuje slovotvorná přípona -ka: křepelka - čeština, przepiórka polština, perepelka - ruština, pereplka – běloruština, nebo lexémy s jiným formantem: pocpula - hornolužičtina, pošpula - dolnolužičtina, perépel – ukrajinština. Korespondence uvádí Habovštiak i u dalších slov: jalovica, jarabica, lyžica, udica, veverica (zde však nutno konstatovat, že nejde o shodné rozložení lexémů, např. některá slova s formantem -ice nacházíme i v češtině: jalovice, lžíce, udice). Dále se pozornost věnuje konkrétním slovensko-jihoslovanským

lexikálním

korespondencím, nejprve slovům, jež jsou rozšířená po celém slovenském území. Sem patří i celoslovanská slova jako například čelo a postel. Jako specifická slovensko-jihoslovanská paralela se uvádí přídavné jméno besný, které se v západoslovanských jazycích nevyskytuje (česky vzteklý), paralela se nachází ještě v ruštině (bešen), bělurusky je šalen, ukrajinsky kročem. Dále sem patří slovo cap, které je typické pro karpatský areál (česky kozel). 17

V další části se A. Habovštiak zaměřil na lexémy, jež se vyskytují na převážné části slovenského území, nikoli ovšem na celém. Zde jsou zaznamenány slova jako mačka, oblok, poľadovica, zdochlina, jarabica, jarabý, pojmenování s kořenem mr-. Některá se vyskytují v jihozápadní části Slovenska (pohanka, raž, borovica), početnější skupinu korespondencí nachází ve středoslovenských dialektech: oblak, käčka (chomáč vlasů nad čelem), junec (mladý býk), máček, mačík, máčok (všechny tři ve významu kocour), rep, šivačka. Dále se soustřeďuje na lexikálně-sémantické korespondence. Slovo hora ve významu lesního porostu zná střední slovenština, makedonština a bulharština. Velice marginálně je možno tento význam najít i u ostatních slovanských jazyků, u nichž je však u pojmenování lesa velká pestrost. Dále se uvádí skala, jež ve významu „kus kamene“ má lexikálněsémantickou paralelu jen ve slovinštině a sloveso kŕmiť ve významu „chovat, zaopatřovat statek“, jež se v tomto významu vyskytuje v jižní části středoslovenských nářečí a ve slovinštině. Zajímavá shoda mezi jihem středoslovenského areálu a slovinštinou je i u slova chvoj, kde toto slovo znamená větev listnatého stromu, zatímco jinde na Slovensku i v jiných slovanských jazycích větev jehličnatého stromu. Z lexémů, které se vyskytují jak ve slovenštině tak i v jihoslovanských jazycích, ale mají odlišný význam, je zmíněno slovo hrča ve významu suku ve dřevě, zatímco toto slovo ve slovinštině i bulharštině (grča, garča) značí vrásku ve tváři. Jako poslední soubor paralel mezi jihoslovanskými jazyky a slovenštinou jsou uvedena slova převzatá z jiných jazyků. Paralely původem z latiny a řečtiny jsou například topoľ, ruža, kríž, cintorín, família, slova převzatá z němčiny, nebo původem z latiny a řečtiny, ale převzatá prostřednictvím německého jazyka: fazule, cibuľa, kíbel, vankúš, šunka, krumple, rebrík. Slovensko-jihoslovanské korespondence uvedené v citovaných pracích jsou v jisté míře komplementární, navzájem se doplňují, no částečně se i překrývají. Získáváme tak jistý přehled, přičemž však jde z větší části jen o vyjměnování bez podrobnější analýzy lexikálně sémantických vztahů, prohloubení pohledu by předpokládalo i podstatně větší rozsah publikovaných práci. Když se na zmiňované lexikální jednotky podíváme z hlediska naznačeného v úvodu, totiž z hlediska česko-slovenského srovnání, ukazuje se, že část uváděné slovní zásoby je vlastní i češtině, jde tedy o širší slovanské korespondence. Na druhé straně je mezi uvedenými lexémy nemálo slov, které češtině vlastní nejsou a patří tedy ke slovenské slovní zásobě, která může v česko-slovenské komunikaci způsobovat problémy, např. baňa, čečina, čemer, čudo, ďatelina, galiba, hrád, klinec, krčah, krosná, ľadovec, laz, lokša, mäsiar, mrcina, íver, oblok, olovrant, sprava, stryná, svák, tokár, úhor, úsad, vankúš, 18

žreb, jarabý, ceriť, čuť, húžvať, kúriť, kváriť, vravieť, zabudnúť, napokon, naveky, tuná, vyše. U některých slov je možné na základě zpracování ve výkladových slovnících češtiny očekávat existenci jenom v nářečích: cap, čistina, junec, kabanica, kvočka, stolár, tkáč. Specifickou skupinu představují slova, která jsou ve slovnících zachycena jako slovakizmy: loza, mačka, mladoženích, sapún, nebo současně jako slovakizmy i nářeční: kečka, osúch, vrece, vrecko. Lexémy běsný, jeseň, žatva jsou sice pro spisovnou češtinu lexikograficky zachyceny, kvalifikátor kniž. však ukazuje na jejich okrajovější charakter na rozdíl od běžných synonym vzteklý, podzim, žně. Ve srovnání s převzetími z maďarštiny, která představují novější slovensko-jihoslovanské paralely jako ďumbier, gazda, hintov, kantár, karika, orgován, karfiol, kel, kaleráb, kefa, paradajka, válov, čižma, špargľa, pečiatka, gajdy, figa, ťava, pamuk, papagáj a která nemají v češtině ekvivalenty, mnohá z uváděných převzetí z němčiny jsou známa i češtině: kredenc, špricovat, štimovat, špajz, špórkasa, spilka. V jiném pohledu se otázce slovensko-českých lexikálních korespondencí ve spisovních jazycích a v pohraničních nářečích, avšak bez zřetele ke slovensko-jihoslovanským vztahům, ve své postupové práci Souběžné mezijazykové a vnitrojazykové srovnání lexika. Příspěvek ke konfrontaci slovenské a české slovní zásoby věnovala Eva Týrová (2010). Jako upozorňoval již K. Palkovič, můžeme se důvodně domnívat, že slovenskojihoslovanských lexikálních paralel je více. Ve svých pracích vycházeli citovaní autoři ze srovnání slovní zásoby ve slovnících nebo z vlastních terénních výzkumů, částečně i v opoře o kartografické zpracování slovenštiny a přípravné práce ke kartografickému zpracování slovanských jazyků (A. Habovštiak). Pro svou práci jsem se rozhodl využít možnosti, kterou pro dané téma nabízí zpracování slovanské nářeční lexiky ve Slovanském jazykovém atlasu.

19

2. Slovensko-jinoslovanské lexikální korespondence ve Slovanském jazykovém atlasu Slovanský jazykový atlas (OLA) je významný projekt slovanské jazykovědy, o jehož potřebě se hovořilo již na 1. mezinárodním sjezdu slavistů v roce 1929 v Praze. V roce 1961 byla při Mezinárodním komitetu slavistů ustanovena Mezinárodní komise, která měla za úkol přípravní práce na projektu. V bývalém Československu byly ustanoveny dvě národní komise – slovenská v čele s Eugenem Paulinym a česká pod vedením Jaromíra Běliče, E. Paulinyho a J. Běliče pak vystřídali další lingvisti (o práci slovenské a české komise srov. např. Habovštiak, 1989; Žigo, 2006, 2009; Chochol, 2009; Ireinová, 2010). V r. 1963 se zformovala mezinárodní pracovní skupina, která sestavila dotazník, síť zkoumaných bodů a vypracovala zásady jednotné fonetické transkripce. V r. 1965 byl vydán Dotazník OLA (Voprosnik OLA) obsahující 3 454 položek týkajících se jednotlivých jazykových rovin. Po vydání dotazníku byl zahájen sběr materiálu, který trval 10 let, následně se materiál kartograficky zpracovává a postupně vycházejí tematicky zaměřené svazky ve dvou seriích, foneticko-morfologické a slovotvorné-lexikologické, a také zborníky studií a v opoře o kartografické zpracování i monografie, mapující konkrétní jevy slovanských jazyků.

Dotazník SJA obsahuje 3454 otázek a síť výzkumních lokalit tvoří 850 bodů, ve vztahu ke slovenštině jsou to kromě lokalit na slovenském území i některé za jeho hranicemi. Zkoumané lokality na slovenském území: 208. Čáry. SR, okr. Senica. 209. Ivanka pri Dunaji. SR, okr. Senec. 210. Bučany. SR, okr. Trnava. 211. Trnovec nad Váhom. SR, okr. Šal’a. 212. Nedanovce. SR, okr. Partizánske. 213. Kubrica. SR, okr. Trenčín. 214. Vrtižer. SR, okr. Považská Bystrica. 215. Klubina. SR, okr. Čadca. 216. Krivá. SR, okr. Dolný Kubín. 217. Slovany. SR, okr. Martin. 218. Liptovský Ján. SR, okr. Liptovský Mikuláš. 219. Horná Ždaňa. SR, okr. Žiar nad Hronom. 220. Zvolenská Slatina. SR, okr. Zvolen. 221. Vieska nad Žitavou. SR, okr. Zlaté Moravce. 222. Hontianske Moravce. SR, okr. Krupina. 223. Horné Strháre. SR, okr. Veľký Krtíš. 224. Turíčky. SR, okr. Lučenec.

20

225. Sirk. SR, okr. Revúca. 226. Spišské Tomášovce. SR, okr. Spišská Nová Ves. 227. Plavnica. SR, okr. Stará Ľubovňa. 228. Dlhá Lúka. SR, okr. Bardejov. 229. Sedlice. SR, okr. Prešov. 230. Trstené pri Hornáde. SR, okr. Košice. 231. Bánovce nad Ondavou. SR, okr. Michalovce. 232. Žalobín. SR, okr. Vranov nad Topľou. 233. Čabalovce. SR, okr. Medzilaborce. Zkoumané lokality na českém území: 175. Újezd u Manětína. ČR, okr. Plzeň-sever. 176. Chrášťany. ČR, okr. Litoměřice. 177. Světlá pod Ještědem. ČR, okr. Liberec. 178. Postřekov. ČR, okr. Domažlice. 179. Číčov. ČR, okr. Plzeňjih. 180. Semice. ČR, okr. Nymburk. 181. Poniklá. ČR, okr. Semily. 182. Hvězda. ČR, okr. Náchod. 183. Stachy. ČR, okr. Prachatice. 184. Borkovice. ČR, okr. Tábor. 185. Křečovice. ČR, okr. Benešov. 186. Rejčkov. ČR, okr. Havlíčkův Brod. 187. Jenišovice. ČR, okr. Chrudim. 188. Soběnov. ČR, okr. Český Krumlov. 189. Slavíkovice. ČR, okr. Třebíč. 190. Hodice. ČR, okr. Jihlava. 191. Hodov. ČR, okr. Třebíč. 192. Jámy. ČR, okr. Ždár nad Sázavou. 193. Lažany. ČR, okr. Blansko. 194. Roubanina. ČR, okr. Blansko. 195. Jedlí. ČR, okr. Šumperk. 196. Příkazy. ČR, okr. Olomouc. 197. Mokré Lazce. ČR, okr. Opava. 198. Plaveč. ČR, okr. Znojmo. 199. Bošovice. ČR, okr. Vyškov. 200. Polešovice. ČR, okr. Uherské Hradiště. 201. Záříčí. ČR, okr. Kroměříž. 202. Rybí. ČR, okr. Nový Jičín. 203. Janovice. ČR, okr. Frýdek-Místek. 204. Lanžhot. ČR, okr. Břeclav. 205. Újezd. ČR, okr. Zlín. 206. Halenkov. ČR, okr. Vsetín. 207. Horní Lomná. ČR, okr. Frýdek-Místek. (Soupis všech lokalit a jejich příslušnost k státním územím se uvádí v každém svazku atlasu, např. http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/05-puncts.pdf.)

21

Je přirozené, že při zaměření na široký areál slovanských jazyků je síť výzkumních bodů ve srovnání s atlasovým zpracováním jednotlivých jazyků řidší – na území Slovenska se například zaznamenává pouze 26 bodů, zatímco třeba Atlas slovenského jazyka 3 (1981) jich zaznamenává 335. Z toho plyne, že mnohé lexémy, které se na území Slovenska vyskytují a zaznamenává je právě třeba i Atlas slovenského jazyka 3, nejsou v OLA vůbec zaznamenány. A. Habovštiak si například všímá, že ve svazku OLA zaměřeném na rostliny a plodiny se na slovenském území vůbec nevyskytuje slovo erteple, zatímco Atlas slovenského jazyka 4 tento lexém zachytává na 3 místech v okresu Senica (Habovštiak, 1993, s. 19). Lexikální díl slovenského nářečního atlasu Atlas slovenského jazyka 4 (mapy a komentáře) nabízí tedy (spolu se Slovníkem slovenských nárečí, 1994, 2006) podrobnější obraz slovenského nářečního lexika i pro mezijazykové zrovnání, na druhou stranu OLA poskytuje daleko širší zrovnávací lingvokartografický prostor a informace, jaké pro slovanskou mezijazykovou konfrontaci dosud souhrnně k dispozici nebyly. Doposud vyšlo (kromě 7 svazků foneticko-gramatické série) 6 svazků lexikálněslovotvorné série, přičemž každý z nich je zaměřen na určitou lexikální oblast. Ve své práci se soustředím na nejnovější svazek s názvem Člověk, jenž zpracovává pojmenování různých částí lidského těla, včetně deminutiv a augmentativ, několik dalších substantiv z oblasti lidské činnosti a některá slovesa pojmenovávající činnosti, jež úzce souvisí s člověkem (svazek je dostupný i na internetu http://www.slavatlas.org/publications.html). Kartografické zpracování jednotlivých lexémů v atlasu vypadá tak, že na první straně se uvádí číslo mapy a soupis materiálu ze všech přibližně 850 (číslovaných) zkoumaných lokalit ve fonetickém přepisu. Na následující straně je mapa, do níž byl pomocí symbolů zanesen materiál z jednotlivých lokalit. V levém horním rohu stránky se pak nachází „hlavička“, v níž je nejprve v ruštině uvedeno slovo, o němž celá dvojstrana pojednává, někdy i s krátkým vysvětlením významu slova, pokud se to považovalo za nezbytné. Pod tím se pro orientaci uvádějí i spisovné podoby sledovaného jevu ve všech slovanských jazycích. I když se někdy u některého jazyka uvádí i více slov, přece lze mít v konkérních případech pochybnosti, jestli v určitém spisovném jazyce neexistují spolu se zaznamenaným slovem i jeho další spisovná synonyma, atlas se však soustřeďuje primárně na nářeční slovní zásobu. Každé slovo je v této části zaznamenáno zodpovídajícím typem písma (čeština, slovenština, polština, lužické srbštiny, chorvatština a slovinština latinkou, zatímco slova v ruštině, běloruštině, ukrajinštině, bulharštině, makedonštině a srbštině jsou zachyceny v cyrilici). Pod spisovným záhlavím nacházíme jednotlivé symboly se slovy, která označují. Symboly se přirazují ke slovům v předpokládaném praslovanském tvaru – nikoli k jejich 22

současné zaznamenané podobě, z čehož vyplývá, že mapa ukazuje územní rozšíření slov, která měla určitá slova shodnou podobu v praslovanském období, resp. podobu, jaká se na základě

znalosti

proběhlých

hláskoslovných

změn

předpokládá.

Korespondence

rekonstruovaných podob a nářečních lexémů získaných v terénu dostaneme srovnáním symbolů s konkrétním bodem v souboru lokalit. Pokud jsou si u praslovanské podoby lexémů podobné, podobají se, s jistou modifikací, i symboly na mapě. Pro demonstraci uvedu, jak je ve slovníku OLA zachycen lexém mihalnice (pl.), který se

vyskytuje

na

většině

slovenského

území

a

z mapy

v OLA

(mapa

č.

10,

http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-10.pdf) se ukazují jisté jeho korespondence na slovinském i bulharském území. Pro srovnání uvádím i jeho zpracovaní v Atlasu slovenského jazyka 4, s. 427. I zde se, jak konstatoval A. Habovštiak, ukazuje vyšší rozmanitost slovenských nářečních heteronym, OLA např. nezachycuje západoslovenský lexém víčka, který má v tomto významu korespondence na východoslovanském území (z obou map se však se však také ukazuje, že spisovné synonymum riasy, které uvádí OLA a které je v tomto významu i ve slovenských výkladových slovnících, nemá oporu ve slovenských nářečích). Z mapky na následující straně tedy můžeme vyčíst, kde se vlastně mihalnice vyskytují. Jak vidno dle symbolů, v dialektech najdeme mihalnice v Karelii na severozápadě Ruska (7 bodů) a pak na západním a středním Slovensku (22 bodů).

23

24

V tomto svazku OLA jsou zpracovány slovenská slova (uvádím jejich spisovnou podobu; slovesa jsou v atlasu zaznamenány ve 3. os. sg): hlavička/hlávka, tvár, líce, slucha/spánok, čelo, oči, očko, zrenička/ zrenica, viečko, riasy/mihalnice, obočie/obrvy, nosisko, noštek/nosík, ušisko, uško, ústa, pery, čeľuste, zúbok, slina, podnebie, pokožka/koža, vrásky, fúzy, vlasy, vrkoč, krk, plece, pazucha, chrbát, ručisko, ručička/rúčka, päsť, prst, palec, ukazovák, prostredník, prstenník, malíček, hánky, zápästie, nožisko, nôžka/nožička, stehno, lýtko, chodidlo, stopa/šľapaj, stupaj/šľapa/podošva, krok, brucho, brucho/bachor, žalúdok, pľúca, pečeň, obličky, drží, hodí, zdvihne/zodvihne, kľačí, hľadí/díva sa/pozerá/pozerá sa, počuje, počúva, hovorí/vraví, povie, rozpráva, volá, pýta sa, prosí, myslí, pamätá/pamätá si/pamätá sa, zabúda, zabudne, vie, rozumie, mýli sa, slovo, rozprávka, hádanka. Spisovné ekvivalenty v jednotlivých jazycích, zpracované na mapách, jsem pro názornost vypsal do následující tabulky:

25

slovinsky

srbsky

trepalnic e

chorvat sky trepavi ce

obraz

lice

лице

лице

lице

obličej

lice

obraz

образ

образ

буза

čelo oči očesce

čelo oči okašce

чело очи окце

чело очи окце

zenica

zjenica

зеница

зеница, црика

чело очи очеиц е зениц а

veka

vjeña

очен капак

obrvi

obrve

oчни капак обрве

веги

kumara, velik nos uho

nosina

носина

носина

ušetina

ушиште

nosek

nosić

уветин а носић

tрепав ице

make donsky tрепки

bulhar sky мигли ресниц

Česky

dol. lužicky mikaw čki

hor. lužicky kósmiki

polsky

ukra jinsky biï

Rusky

rzęsy

bělo rusky вейкi

tvár

woblico, mjezwo čo

wobličo

twarz

твар

обличчя

лицо

Tvář

líce

lico

lico

шчака

шока

шека

čelo oči očko

čoło woči wóčko

čoło wócy wóčko

policze k czoło oczy oczko

Čelo Oči očko, očičko

лоб бочы вочка

лоб глаза глазик

zornice panenk a

zrenica, zrenička

zreničk a

pupila

źrenica

зренка

лоб очi oчко, вiчко зiниця, чоловiчок

oční víčko obočí

viečko

wěčko

powoko

павека

повiка

веко

brjowki

wobwó cy górka

бровы

брови

брови

nosan

obrvy, obočie nosisko

powiek a brwi

ušisko

nosík,

носiк

ouško

noštek, nosík uško

носяка, носюра бушисъко, вушаще носик

осищe

ušisko

насiшч а буха

Ústa Rty čelisti

Řasy

sloven sky riasy, mihalnice

pесниц ы

и

носе

клепа ч вежад и носи ште ушищ е носле

nósk wuško

wuško

uszko

вушка

вушко

ушко

ústa pery čeľuste

huba hubje čelesno

guba gubje

usta wargi szczęki

рот губы щелепи

Zoube k hlavič ka,

zúbok

zubik

рот губи скiвiц ы зубiк

hlavička,

рот губи челюст и зубик, зубок головк а

uhašce

увце

увце

usta ustnice čeljusti

usta usne čeljust

уста усне вилице

уста усни вилици

zobek

zubič

зубић

заб

glavica

glavica

главиц а

главичка

слунка

слюнк а

Slina

непце

небце

кожа

кожа

slina

slina

nebo

nepce

слина, слувач ка непце

koža

koža

кожа

gube

bore

боре

брчки

brki

brkovi

бркови

мустаки

lasje kita

kosa pleteni ca

коса плетенка

vrat

vrat

коса плетен ица, кика врат

rame

rame

раме

рамо

pazduha

pazuh

пазух

пазува

hrbet rokača

leña ručetin a ručica, rukica šaka

leћa ручест ина ручица

грб рачиште

ročica pest

Песни

врат

раче тупаница

бърчк и муста ци коса плитк а врат, шия рамо

ушище

uszysk o nosek

ušesce

главиц а, главич ка

nosisko, nochal

wušysk o nosack

nosíček

ушен це уста устни челюс ти зъбче

nós, kórka wucho

зрачок

носик

ząbek

hlójčka

škrjono, crjono zubczy k glowka

glówka

галоук а

голiвка

slina

sliny

sliny

ślina

слiна

слина

слюна

Patro

podnebi e

njebjo

pokožka,

kóža

podnie bienie skóra

падняб ение скура

ниiнебiнн я шкiра

небо

kůže,

njebjes ka koža

pokožk a

koža

vrásky

vrásky

faldy

ropy

fúzy

wusy

buks

маршч ыны вусы

зморшки

vousy

zmarsz czki wąsy

вуса

морщи ны усы

Vlasy Cop

vlasy vrkoč

włosy wopuš

włose cop,

валасы каса

волосся коса

волосы kоса

wopuška

włosy warkoc z

hlávka

зубик

кожа

Krk

krk

šija

šyja

szyja

шыя

шия

шся

Rame no

plece

ramjo

ramje

ramię

шлячо

шлечe

шлечо

мишн ица

podpaž í, podpaž dí

pazucha

paža

paža

pacha

падпаха , падмыш ка

пахва

подмы шка

гръб рбчи ште ръчич ка Юмру

Záda Ručis ko ručka,

chrbát ručisko

chribjet pazora

kšebjat pazora

ručička, rúčka päsť

ručka

rucka

plecy rączysk o rączka

спiна ручыш ча ручка

спина pучище, ручисъко ручка

спина ручищ а ручка

pjasć

pěsć

pęść,

кулак

кулак

кулак

ručička

pěst

26

prst palec

prst palac

ца прст палац

к прбст палец

Prst palec

prst palec

porst palc

palc wjeliki palc

kazalec

kažiprs t

кажип рст

показалец

показ алец

ukato váček

ukazová k

pokazo vak

pokazo vaŕ

sredinec

srednjak , srednji prst

cреднак , белики прст

среден прст

среден пръст

prostře dníček

prostredn ík

Srjedźny porst

prstanac

prstenj ak

прстен ак, домали прст

домал прст

безим ен пръст

Prsten íček

prstenní k

mezinec

mali prst,

mали прст, малић

мал прст

малък прстъ

Malíč ek

зглобо ви, чланци зглоб чланак

глобови

стави

зглоб, чланак

mezima c

прст палец

kułak palec kciuk

палец бялики палец

палецъ великий палецъ

wskązu jacy palec

указал ъны палец

вказiвний палецъ

srjejźnik

Środko wy palec

сяреднi палец

середнiй палец

pjeršće nowy porst

pjeršćé ńc

serdecz ny palec

безымя нны палец

безiменн ий палецъ, пiдмiзинн ий палецъ

безымя нный палец

malíček

małušk

mały palc

mały palec

мiзiнец

мiзинец, мiзинний палецъ

мизине ц

Kotní ky

hánky

stawčki

lenki

stawy

сустав ы

суглоби

сустав ы

китка

Zápěst í

zápästie

запясц е

зап´ястя, зап´ястok

запяст ъе

крачи ще

Nožis ko

nožisko

rucne zegibad lo nozysk o

przegu b

ножиште

ručne zhibadl o klibora, klecha

noźysk o

нажыш ча

ножище

ножищ а

ноже

краче

nožka,

nóžka

nožka

nóžka

ножка

нiжка

ножка

stehno

nôžka, nožička stehno

sćéhno

sćogno

udo

сцягно

стегно

бедро

Lýtko

lýtko

bristwo

brjuško

lydka

лытка

литка

икра

Chodi dlo

chodidlo

noha, stopa

stopa

stopa

ступня

cтопа, ступня

стопа

slěd stopy, stopa podúš

stopa

stopa

след

слiд

след

stopa

podesz wa

падеш ва

пiдошва

подош ва

kročel

kšaceń

krok

крок

крок

шаг

brjuch, žiwot brjuch

brjuch, žywot brjuch

brzuch

жывот

живiт

живот

brzuch

падбру шша

черево

брюхо

žołąde k płuca

страунi к лëгкiя

шлунок легенi

желудо к легкие

печанъ

печiнка

печeнъ

ныркi

нирки

ночки

бросит,

členki

zglobo vi

zapestje

ručni zglob

nogača

nožurin a

nožica stegno

nožica, nogica bedro

ножур да, ножети на Ножиц а бедро

meča

list

лист

лист

stopalo

stopalo

Стопал о

стопало

stopinja

stopa

траг

стапалkа

следа

stopa

stopa, šľapaj

podplat

taban

табан

табан

cтъпа ло,

Chodi dlo

korak

korak

корак

чекор

Krok

trebuh

trbuh

cтомак,

стомак

крачk а корем

stupaj, šľapa, podošva krok

břicho

brucho

trbuh

трбух трбух

tърбух,

břicho

brucho, bachor

Žalud ek Plíce

žalúdok

žołdk

žołdk

pľúca

płuca

lažke

Játra

pečeň

jatra

jětša

Ledvi ny Drží Hodí

obličky

jěrchen

nerki

wątrob a nerki

drží hodí

dźeržy čisnje

źaržy chyśjo

trzyma rzuci

трымае кiне

тримац kине

Zdvih ne

zdvihne,

zběhnje

zwignjo

podnie sie

надым е

нiднiме

Klečí

kľačí

kleči

kolenku jo

klęczy

стaiц на каленя х

стоитъ на колiнах

nožička

бут

бутина ,

бедро прасе ц cтопа ло,

палец болъш ой палец указате лъный палец средни й палец

ходило

ходило

trebuh želodec

želudac

pljuča

pluća

Желуд ац плућа

jetra

jetra

jетра

ledvice

bubrezi

drži vrže

drži baci

Бубрез и држи баци

dvigne

podign e

подигне ,

kleči

kleči

дигне клечи

cтомак, мев желудник бел дроб

црн дроб, цигер бубрези држи фрли подигне клечи

шкем бе стома х бели дробо ве черен дроб бъбре ци дръжи хвърл и двигн е колен ичи

zodvihne

27

держит кинет подни мет стоит на коленя х

gleda

gleda

гледа

гледа

гледа

dívá se

hlada

glěda

patrzy

глядзiц ъ

дивитъся

смотри т

sliši

čuje

чуjе

слуша

чува

Slyší

slyši

slyšy

slyszy

чуе

чує

słucha, poska rěči

słucha,

słucha

слухае

cлухае

powěda

mówi

гаворы цъ

povie

praji

groni

powie

powěda, baje

Volá

rozpráv a volá

woła

wulicuj o woła

opowia da woła

пита

Ptá

pýta

praša

pšaša

pyta

cкажа, прамов ицъ расказ вае kлiча, заве пытае

говоритъ, каже, балакас скаже

слыши т слухае т говори т

posluša

sluša

слуша

слуша

слуша

govori

govori

говори

зборува

говор и

poslou chá mluví

reče

kaže

каже

kаже, рече

каже

řekne, poví

pripoved uje kliče

priča

причa

раскажува

povídá, vypráví

zove

зове

вика

расказ ава вика

vpraša

pita

пита

прашува

prosi

moli

моли

моли

моли

Prosí

prosí

prosy

pšosy

prosi

мисли памти

мисли памети

мисли помин

myslí Vzpo míná

mysli dopomi na

mysli dopomi na

myśli pamięn ta

zabo ravlja zabora vi zna

забора вла забора ви зна

заборава

забор авя забра ви знае

zabywa

zabywa zabydnj o wě, znajo

забыва е забудз е бедае

забувае

zabudź e wě, znaje

zapomi na zapom ni wie

razumij e pogrije ši

разуме

разбира

rozumie

rozumi

погреши

mýli sa

myli

rozměj o myli

rozumi e pomyli

разуми е намылi цца

розумiе

погре ши

Zapo míná Zapo mene ví, zná, umí Rozu mí zmýlí se

myslí pamätá, pamätá si, pamätá sa zabúda

просiц ъ думае помнiц ъ

misli spominja

misli pamti

pozablja

помилитъ ся

поним ает ошибе тся

beseda pravljica

riječ bajka

реч баjка

збор приказка

słowo bajka

słowo bajka

słowo bajka

слова казка

словo казка

словo cказка

uganka

zagonet ka sljepoo čica

загоне тка слепоо чница

гатанка

slovo rozprávk a hádanka

hódanč ko spanje

gódańk o psyki

zagadk a skroń

загадка

загадка

загадка

скронъ

cкроня, висок

висок

pozabi ve

razume moti

sence

заборави знае

слепоочни ца

разби ра cгреш и, сбърк а дума прика зка гатанк а слепо очие

Slovo Pohád ka Hádan ka Spáne k

hľadí, díva sa, pozerá, pozerá sa počuje počúva hovorí, vraví

zabudne vie

slucha, spánok

розповiда е кличе

раццка зывает зовет

запитус, питас проситъ, прохае думае пам´ятац

спраш ивает просит

забуде знае

Tabulka ukazuje, že i v takto omezeném, vybraném souboru lexika jednotlivá slovenská slova diferencovaně korespondují s lexémy jiných slovanských jazyků všech tří jazykových skupin. Tabulka zaznamenává spisovné podoby slov a v následujícím stručném souhrnu vycházím z těchto lexémů, přičemž je však potřebné mít na paměti, že Ola primárně poskytuje podrobnější pohled na nářeční slovní zásobu v její diferenciaci (dotknu se jí níže u některých vybraných lexémů). Zovšeobecnění vyplývající z tabulky by pak podrobnější pohled na nářeční diferenciaci v mnoha případech relativizoval. Podrobná analýza lexika představeného v Ola přesahuje možnosti a cíle této práce, půjde tedy jen o hrubý obraz bez hlubší etymologické i lexikální (v tom i slovotvorné) analýzy, ze kterého však i tak zřetelně vystoupí některé slovensko-jinoslovanské lexikální vztahy.

28

скажет

думает помни т

забыва ет забуде т знает

Krajní body škály představují slovenské lexémy, které se vřazují do všeslovanského lexika – vyskytují se buď ve všech mapovaných jazycích, nebo alespoň v jazycích všech tří jazykových skupin, tedy alespoň v jednom z jazyků jihoslovanských, jednom ze západoslovanských a jednom z východoslovanských. Takových slov v tomto souboru není příliš, nicméně i zde se taková nacházejí. Samozřejmě, při klasifikaci korespondencí jsou důležitá kriteria určující, co při hláskoslovné a slovotvorné diferenciaci pokládáme za paralely, a co ne – v tomto přehledu se jedná o nejobecnější obraz, který některé uvedené diference lexémů pomíjí. K obecně slovanskému lexiku pak přináleží lexémy: oči, obrvy, čeľuste, slina, koža, ručka, zápästie, stehno, žalúdok, drží, hľadí, počuje, hovorí, pýta, prosí, pamätá a rozumie. Nejblíže k situaci, kdy by se lexém vyskytoval ve všech 13 slovanských jazycích, je slina (s hláskovými a slovotvornými modifikacemi jako слюна nebo слунка, слувачка). Na ukázku uvádím mapu č. 6 – oči.

29

http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-06.pdf

30

Na pomyslném opačném pólu se vyskytují lexémy, které na mapách nacházíme jen na slovenském území. Mohu zde uvést slova: bachor, noštek, obličky, pery, prostredník, hánky, stupaj, šľapa, pozerá, rozpráva, vraví, rozprávka. Jedná se však, pokud jde o nářeční heteronymii a korespondence s jinými jazyky, o velice rozdílné případy. Na ukázku uvádím mapu č. 55 – obličky. Podle kartografického obrazu se k tomuto lexému ve slovanském světě paralely nevyskytují. Podle OLA i podle ASJ se však i ve slovenských nářečích vyskytuje na relativně ohraničeném území, velkou část území zabírá lexém ľadviny (v různých modifikacích), mající korespondence v češtině a ve slovinštině, a na východě území též téměř výlučně slovenský lexém pokrutky (podle OLA se ojediněle vyskytuje na polském území).

31

http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-55.pdf

32

Lexém – pery (Ola, mapa č. 17), který reprezentuje daný pojem ve spisovné slovenštině, má také jen omezené územní rozšíření. Převládající nářeční slovo gambi má korespondence ve východoslovanských jazycích a částečně ve srbštině, západoslovenské pysky má rozšířenou paralelu v nářečích češtiny.

33

http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-17.pdf

34

I když se na tomto srovnání zřetelně ukazuje, jak se může lišit „hlavičkový“ obraz spisovných lexémů od podstatně rozmanitější nářeční situace, kterou nám přibližuje kartografické zpracování, shrnuji ještě další korespondence, jak se ukazují při srovnání spisovných jazyků. Dále možno hlediska sledovaného tématu na prvním místě uvést lexémy, které mají korespondence v jihoslovanských jazycích obecně: ústa, palec, drží, zdvihne, kľačí, počuje, nebo jen v některých z nich. Jak již bylo zmiňováno, v literatuře věnované slovenskojihoslovanským jazykovým vztahům se uvádí nejtěsnější vazby slovenštiny se slovinštinou a chorvatštinou

a ve

srovnání

se

skutečně

ukazuje

nejvíce

slovensko-slovinských

korespondencí: líce, obrvy, chrbát, zápästie, pľúca. Z ostatních slovensko-jihoslovanských paralel není možno uvést čistě slovensko-chorvatské či srbské, jelikož se v mém souboru lexémů takové nevyskytují. Naproti tomu jsem našel korespondence slovensko-bulharské. Za zmínku stojí již zmiňované mihalnice a zejména slovenské vraví, ke kterému, i když to „spisovná hlavička“ nesignalizuje, existuje paralela v bulharském nářečním вравет či врават, vyskytujícím se v dialektech středního Bulharska – paralelu zmiňovanou už Š. Ondrušem (1984) kartografický záznam potvrzuje. Mezi těmito lexémy však jen část představují takové, které se vyskytují ve slovenštině, ale čeština je přitom nezná (počuje, obličky, obrvy, chrbát, vraví) – znamená to, že některé slovensko-jihoslovanské korespondence sdílí slovenština s češtinou (lexémy: ústa, palec, drží, zdvihne, kľačí, zápästie, pľúca, hlavička).

35

Pokud jde o korespondence v rámci západoslovanské jazykové skupiny, výlučně česko-slovenské lexémy představují slova: vrásky, krk, chodidlo, spánok – spánek (jako synonymum slovenského slucha), slovenso hodí. Jako sdílené česko-slovensko-polské lexémy se ukazují: nožisko-nožisko-noźysko, nožka-nôžka-nóźka, lýtko-lýtko-lydka, stopa-stopa-stopa, krok-krok-krok, břicho-brucho-brzuch, žaludek-želúdok-žołądek, plíce-pľúca-płuca, klečíkľačí-klęczy, pěst-päsť-pęść, ručka-rúčka-rączka, poví-povie-powie, volá-volá-woła, ptá-pýtapyta, myslí-myslí-myśli, ví-vie-wie, rozumí-rozumie-rozumie, zmýlí se-mýli sa-pomyli, slovoslovo-slowo Slovensko-polské korespondence, kde v češtině je jiný ekvivalent, představují: tvártwarz, líce-policzek, zrenica-źrenica, nosisko-nosisko, podnebie-podniebienie, vrkoč-warkocz, podošva-podeszwa, pamätá-pamięnta. Ze slovensko-východoslovanských paralel, které nemají korespondenci v češtině, možno zmínit některá substantiva a zejména slovesa: obrvy-бровы, брови, брови; podnebieпаднябение (běloruština); podošva-падешва, пiдошва, подошва; pečeň-печанъ, печiнка, печeнъ; hľadí-глядзiцъ (běloruština); počuje-чуе (běloruština), чує (ukrajinština); hovoríгаворыцъ, говоритъ, говорит; pamätá-помнiцъ, пам´ятац, помнит; zabúda-забывае, забувае, забывает; zabudne-забудзе, забуде, забудет. Přehled, vycházející ze srovnání lexika tohoto svazku OLA na bázi spisovných lexémů, dává možnost jíst následně do větší hloubky a přinést zrovnání i se situací v nářečím jednotlivých jazyků. V následující části se soustředím na některé zajímavé paralely, zejména pokud jde o slovensko-jihoslovanské, speciálně slovensko-slovinské a slovensko-české lexikální vztahy.

2. 1 slovensko-obecnějihoslovanské lexikální paralely Jak jsem již zmiňoval, slovensko-obecnějihoslovanské paralely se ukázali u slovenských lexémů ústa, palec, drží, zdvihne – zodvihne, kľačí, počuje:

usta palec

usta palac

уста палац

уста палец

уста палец

Ústa Palec

ústa palec

huba palc

drži dvigne

drži podigne

држи

држи подигне

дръжи двигне

Drží zdvihne

drží zdvihne,

подигне,

дигне

dźeržy zběhnje

guba wjeliki palc źaržy zwignjo

usta kciuk trzyma podniesie

рот бялики палец трымае надыме

рот великий палецъ тримац нiднiме

pот болъшой палец держит поднимет

стоитъ на колiнах чує

стоит на коленях слышит

zodvihne

kleči

kleči

клечи

клечи

коленичи

Klečí

kľačí

kleči

kolenkujo

klęczy

стaiц на каленях

sliši

čuje

чуjе

слуша

чува

Slyší

počuje

slyši

slyšy

slyszy

чуе

36

1. Ústa (OLA, 9, 2009, mapa č.16 s.64-65, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-16.pdf ) Ve všech jihoslovanských jazycích se „ústa“ spisovně řeknou usta. Stejně i jejich označení v jihoslovanských dialektech povětšinou vycházejí z praslovanského tvaru *ust-a. Na území Slovenska je situace poněkud složitější. Na většině území přibližně mezi Nitrou a Rimavskou sobotou (od jižní hranice až po severní) se vyskytují ústa (z praslovanského tvaru *ust-a), zatímco v nejzápadnější části slovenského území dialekty vycházejí z praslovanského tvaru, který se postupně vyvinul ho dnešní podoby huba, korespondující s také nářečním lexémem huba na velké části českých i polských nářečí, který je ale spisovný v obou lužických srbštinách. Na východě Slovenska najdeme v OLA lokality s lexémy gemba, gamba, gambi, vycházejícími z praslovanského lexému *gǫb-u, které bylo ve východisku blízké k uveděnému *gǫb-a, výsledek je však dosti vzdálen. V jedné východoslovenské lokalitě (Čabalovce) se v OLA zaznamenává také lexém, jehož praslovanská podoba byla *rъtъ – jde zde o vazbu s východoslovanským areálem (lexém рот je spisovný v ukrajinčině, běloruštině i ruštině). ASJ ukazuje na východě Slovenska v této korespondenci podobu roti. Nejzajímavější je situace na českém území, kde se lexémy vycházející z psl. tvaru *ust-a vyskytují jen v 7 bodech převážně na severozápadě území, zatímco nářeční podoby, mající prapůvod v praslovanském *gǫb-a, v současné podobě huba, jsou k nalezení ve více než 30 bodech (v některých bodech jsou zachyceny obě podoby). Je proto zajímavé, že ve spisovné podobě jazyka se uchytil lexém ústa, zatímco slovo huba má v sobě poměrně silný pejorativní nádech. Z uvedené konfrontace vyplýva, že oproti relativně jednotné situacii v jihoslovanském areálu se na slovenském území objevuje více nářečních heteronym, z niž však právě paralela s jihoslovanským slovem byla kodifikována jako spisovná. Obdobně je tomu, při ještě podstatně širším zastoupení lexému huba v češtině a do jisté míry taky v polštině.

2. Palec (OLA, 9, 2009, mapa č.35, s.104-105, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-35.pdf) I u lexému palec najdeme u jihoslovanských jazyků poměrně značné shody. Slovinština, makedonština i bulharština používají výraz palec resp. палец, zatímco v chorvatštině a srbštině je u tohoto slova fonologická modifikace palac – палац. Při pohledu na jihoslovanské dialekty téměř všude vidíme výrazy vycházející z praslovanského slova *pal-ъc-ъ, pouze na jihu Bulharska jsou dochovány podoby odrážející praslovanský výraz *golěm-ъ pъrst-ъ. 37

Na území Slovenska je situace velmi podobná, spisovná podoba palec odpovídá situaci ve většině dialektů. Na východě Slovenska nacházíme, podobně jako i u jiných slov, také východoslovanskou paralelu, lexém veľki palec, který na Ukrajině funguje jako spisovné pojmenování pro tuto část ruky, jeho praslovanská podoba byla *vel-lk-ъ pal-ъc-ъ. Je zajímavé, že tato východoslovanská podoba se zcela osamoceně vyskytuje ve dvou případech i na českém území, a to překvapivě v jeho severozápadní části. Jinak je situace v Česku poměrně jednotvárná, spisovnému tvaru palec přesně odpovídají i dialekty, krom již zmíněného velkého palce na severozápadě existuje ještě jedna výjimka. Přímo na československé hranici se nachází lokalita, kde je palec označen jako hrubý palec, vycházející z psl.*grub-ъ pal-ъc-ъ (analogické pojmenování se místy vyskytuje i na slovenském území).

3. Drží (OLA, 9, 2009, mapa č.55, s.150-151, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-55.pdf) Ve všech jihoslovanských jazycích se sloveso drží řekne a píše totožně, drži v jazycích užívajících latinku a држи v užívajících cyrilici (v bulharštině je zvuková stavba bohatší o jeden foném – държи). Z naprosté většiny se u tohoto slova shodují i jihoslovanské dialekty. Ve většině případů nářeční tvary vycházejí z psl. *dъrž-i-tъ, z kterého logicky vychází i již zmiňovaná spisovná podoba tohoto slova. V šesti bodech na jihu Bulharska se vychází z praslovanského *dъrž-e-tъ. Spisovná slovenština zná lexém drží, lišící se od jihoslovanských jazyků pouze vokalickou délkou. Spisovné podobě odpovídají lexémy v západoslovanských a v západnější části středoslovenských nářečích, vyšly ze stejného psl. tvaru *dъrž-i-tъ, jako většina jihoslovanských nářečí. Na východoslovenském území se v nářečích vyskytuje lexikální paralela s polským územím, kde většina nářečových bodů vychází z psl. slova *trim-a-je-tъ, *trim-je-tъ či *trim-e-tъ. Kromě východoslovenských nářečích se lexém trima nachází i na nejvýchodnější části nářečí středoslovenských. Považuji za důležité poznamenat, že krom polštiny se ve spisovném jazyce objevují slova vyvinutá z tvarů *trim-a-je-tъ, *trim-je-tъ, *trim-e-tъ i ve spisovné ukrajinštině a běloruštině, v dialektech ukrajinštiny a běloruštiny však převažují slova odvíjejíci se od psl. *dъrž-i-tъ. Český jazyk zná u tohoto slova spisovný výraz drží, který vychází, stejně jako bez vyjímky všechny sledované dialekty na českém území z psl. *dъrž-i-tъ. Je ovšem na místě zdůraznit, že ačkoli to z atlasu OLA nelze vyčíst, je v češtině srozumitelný i tvar vycházející z praslovanského tvaru

*trim-e-tъ, v současné podobě třímat. Jedná se o lexém knižní,

nepříliš používaný, nicméně všeobecně srozumitelný.

38

4. Zdvihne (OLA, 9, 2009, mapa č.57, s.156-157, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-57.pdf) U tohoto lexému není situace tak jednoznačná jako u předchozích slov v této kapitole, která se prakticky ve všech jihoslovanských jazycích řekla stejně, nebo jen s malými odchylkami. U slova zdvihne najdeme mezi jednotlivými jazyky rozdílů více. Slovinci používají výraz dvigne, v Chorvatsku se použije tvar podigne, stejně tak v Makedonii a Srbsku (psané samozřejmě v cyrilici подигне). Krom tohoto výrazu v Srbsku funguje ještě jeden spisovný tvar, дигне, podobný lexém, jen bez předpony po-. V Bulharsku se setkáme se spisovným slovem вдигне. Co se týče situace v dialektech a praslovanských tvarech, z nichž současná slova vycházejí, V celém Slovinsku se vyskytují pouze lexémy, jež mají prapůvod v psl.*vъz-dvig-n-e-tъ. Naproti tomu v Srbsku, Chorvatsku a Makedonii existují vedle sebe tvary vycházející z psl.*po-dvig-n-e-tъ, které jsou v poměrné většině, a tvary, jejichž předobrazem bylo praslovanské *dvig-n-e-tъ, kterých je ovšem v těchto zemích méně. Jiná situace je v Bulharsku, kde ve středu a na východě země existují slova, jež vyšla pouze z *dvig-n-e-tъ, zatímco na západě vedle sebe žijí tvary, které vyšly buď z * dvig-n-e-tъ, či z *vъz-dvig-n-e-tъ jako ve Slovinsku, anebo heteronyma pocházející z psl. *kren-i-tъ (*kren-etъ). Na Slovensku, kde fungují spisovné tvary zdvihne a zodvihne, žijí vedle sebe nářečové výrazy, vlastně slovotvorné varianty, které vycházejí buď z psl. *vъz-dvig-n-e-tъ nebo *podvig-n-e-tъ. Obě tyto podoby fungují po celém území prakticky vedle sebe. Pouze v nejvýchodnější částí Slovenska v nářečích existují lexémy, které se zrodily z psl. *po-vъz-dvig-n-e-tъ. Na jediném místě východního Slovenska se našel i pozůstatek psl. tvaru *vъz-jъm-e-tъ, který se již velmi podobá praotci východoslovanských slov * podъ-jъm-e-tъ. V Česku žije spisovný lexém zdvihne a v nářečích existují dva praslovanské vzory. Jedním je tvar *vъz-dvig-n-e-tъ a druhým pravzorem, který je možno nalézt pouze na českém území, je *vъz-ved-n-e-tъ. Je tedy patrné, že u tohoto poměrně komplikovaného slova nacházíme průnik mezi českými,

slovenskými,

slovinskými

a

bulharskými

*vъz-dvig-n-e-tъ.

39

výrazy v praslovanském

tvaru

5. Kľačí (OLA, 9, 2009, mapa č.59, s.158-159, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-59.pdf) Na rozdíl od předchozího, slovo klečí se řekne, krom bulharštiny, ve všech jihoslovanských jazycích stejně. A to tvarem kleči (Slovinsko, Chorvatsko), resp. клечи psáno v cyrilici. Spisovná bulharština zná pak lexém коленичи. Proč tomu tak je, nám zde krásně napoví praslovanské předobrazy současných tvarů z dialektických bodů. Zatímco na území Slovinska, Chorvatska, Srbska i Makedonie bez jediné výjimky existují jen slova, jež vzešla z psl. *klęč-i-tъ, na území Bulharska je situace komplikovanější. Marginálně se tam vyskytuje i již zmíněný tvar *klęč-i-tъ spolu se slovy vycházející z např. *klęč-e-tъ, nejvíce však tam najdeme lexémů, jejichž východiskem bylo psl. kol-ě-n-ič-i-tъ, z něhož vzešla i již zmiňovaná současná spisovná bulharská podoba slova коленичи. Situace na Slovensku i v Česku je prakticky stejná jako u jižních Slovanů (krom mírně se lišících Bulharů). V obou jazycích najdeme spisovný výraz klečí, jež se jen délkou poslední samohlásky liší od svých jihoslovanských příbuzných. Lexémy, které se zrodily z psl. klęč-i-tъ najdeme i na západní Ukrajině a opět bez jediné výjimky i v Polsku. Ovšem nejvýchodnější výspou výskytu těchto slov je právě západní Ukrajina – východněji se už neobjevuje ani jeden doklad existence slova, jež vyšlo ze zmiňovaného psl. základu.

6. Počuje (OLA, 9, 2009, mapa č.61, s.162-163, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-61.pdf) Situace u tohoto slova je asi nejsložitější. U jižních Slovanů je spisovné slovo čuje (чуjе) jen u Chorvatů a Srbů. Podobně se ještě řekne i bulharsky – чува. U Slovinců se uplatňuje sloveso sliši a u Makedonců слуша. Co se týče nářečových tvarů, u všech jihoslovanských národů, krom Slovinců, tedy i včetně Makedonců (!), převažují tvary vycházející z psl. *ču-j-e-tъ. U Slovinců je pak nejobvyklejším předobrazem nářečových lexémů praslovanský tvar *sly-š-i-tъ, a to zejména v centrálním Slovinsku. V příhraničních oblastech se spíše setkáme se slovy, které vzešly z tvaru *ču-j-e-tъ. Situace na Slovensku je odlišná. Ve spisovném jazyce funguje podoba počuje, zatímco nářečové tvary mají dva praslovanské pravzory, které jsou územně rozmístěny tak, že zatímco ve středoslovenských nářečích najdeme slova, která vzešla z psl. tvaru *po-ču-j-e-tъ, na západě a východě slovenského území najdeme slova vzešlá z psl. *ču-j-e-tъ. Je tedy na první pohled patrné, že spisovná podoba tohoto slovenského slova měla prapůvod právě v tvaru

40

*po-ču-j-e-tъ, vyskytujícím se na středním Slovensku. Za zmínku stojí i fakt, že ani na jednom ze sledovaných míst Slovenska se nevyskytuje lexém, jež by vycházel ze slova *sly-š-i-tъ, jež se v sousedních západoslovanských jazycích vyskytuje opravdu hojně, a který má, jak již bylo naznačeno, korespondence i v slovinštině. V Česku je situace zase zcela odlišná. Již český spisovný tvar slyší naznačuje, že ve zdejších nářečích zřejmě bude většina tvarů, která vyšla z psl. *sly-š-i-tъ. Je tomu skutečně tak. Krom 4 míst na východní Moravě, kde se vyskytují nářečová slova vycházející z psl. *ču-j-e-tъ, najdeme v OLA po celém Česku jen nářečové formy, které mají prapůvod v praslovanském tvaru *sly-š-i-tъ. Speciální slovensko-slovinské paralely je možné vidět u slov líce, obrvy – obočie, chrbát, zápästie, rozprávka, můžeme zmínit taky pľúca:

2.2 slovensko-slovinské lexikální paralely: Lice Obrvi

obraz obrve

образ обрве

образ веги

Буза вежади

Tvář obočí

Hrbet zapestje

leћa зглоб чланак плућа

грб зглоб, чланак бел дроб

Гръб Китка

Záda zápěstí

pljuča

leña ručni zglob pluća

líce obrvy, obočie chrbát zápästie

lico brjowki

lico wobwócy

policzek brwi

шчака бровы

шока брови

шека брови

kšebjat rucne zegibadlo lažke

plecy przegub

спiна запясце

płuca

лëгкiя

спина зап´ястя, зап´ястok легенi

спина запястъе

pľúca

chribjet ručne zhibadlo płuca

plíce

pravljica

bajka

баjка

приказка

бели дробове приказка

pohádka

rozprávka

bajka

bajka

bajka

казка

казка

cказка

1. Obrvy (OLA, 9, 2009, mapa č.11, s.55-56, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-11.pdf) U tohoto slova je zajímavé, že má ve spisovné slovenštiné dva různé významy – dle KSSJ značí „obočí“ (slov. obočie) anebo „řasy“ (slov. mihalnice, riasy). Na mapkách věnovaných lexému mihalnice (zde v práci s.24) se ukazuje i území, kde jako nářečové heteronymum vystupuje lexém obrvy – ve srovnání s OLA, kde se jeho výskyt ukazuje jako omezený, je v ASJ vidět, že jde o relativně dost vělkou část východoslovenského území od středoslovensko-východoslovenské hraniční oblasti, z čeho se zřejmě odvíjí i spisovný status tohoto významu. Já se zde budu zaobírat prvním významem tohto slova, totiž ve smyslu „oblouku chloupků nad očima“, u kterého možno vidět korespondence s jiho-, východo- a částečně i západoslovanskými jazyky.

41

легкие

http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-11.pdf

42

Ve slovenských dialektech se obrvy vyskytují skoro na polovině území, a to převážně ve středoslovenském a východoslovenském areálu. Na rozsáhlém území západního Slovenska se setkáme s lexémem obočie, který koresponduje s českým obočí. Na jediném místě (přibližně v okolí Humeného) je možno najít východoslovanský výraz „brvy“ a na jihu Slovenska se místně vyskytují výrazy jako „brvie“ anebo „obočaj“. Na území historické oblasti Tekovské župy je v OLA zachycen i výraz mihavnice, rozšíření lexému mihalnice v tomto významu na ještě větším území dokladá i ASJ (viz mapka ze s. 426). Tu vidíme, jako se v nářečích uplatňuje mezinářečová homonymie (tautonymie), která se jeví ještě zaujímavější v mezijazykovém srovnání (o mezijazykové nářečové tautonymii můžem mluvit i u více lexému z tohoto svazku OLA).

Ve Slovinsku je situace jednodušší – na celém jeho území je zaznamenán jen výraz obrvy, který přesahuje i do příhraničních rakouských oblastí. Je zajímavé, že krom Slovenska a Slovinska se obrvy v tomhle tvaru vyskytují dále již jen na několika místech v Srbsku a nikde jinde. Východoslovanské jazyky používají takřka výhradně slovo brvy, po celém českém území (včetně Moravy a Slezska) najdeme jen obočí. V Polsku se přibližně na polovině území vyskytuje lexém brwi a z druhé poloviny různá jiná nářečová heteronyma. Jihoslovanský areál je, kromě Slovinska, také dále diferencovaný.

43

V tomto případě vidíme jak spisovnou, tak nářečovou korespondenci slovenských s lexému na jedné straně s českým, na druhé straně s jihoslovanským, konkrétně převažně slovinským územím.

2. Líce (OLA, 9, 2009, mapa č. 3, s.32-33, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-03.pdf) Lexém líce má svůj prapůvod v psl.*lic-e či *lic-ъ-o. V některých slovanských jazycích pak pak byl nahrazen odlišným výrazem (v češtině tvář), nebo se vyvinuly jiné podoby (v polštině policzek). Jen asi na polovině Slovenska, na západě Čech, marginálně v Polsku a na většině slovinského území zůstal zachován praslovanský výraz beze změny. Na slovenském území se v této podobě vyskytuje zejména na středním Slovensku, v západních a východních nářečích existuje morfologický variant líco/lico. Na českém území je sice líce zaznamenáno pouze v nejzápadnější části (přibližne osa Cheb – Aš – Chomutov), nicméně je pravda, že ve starších památkách se se slovy líce, líčko setkáváme po celém území. Toto slovo je Česku srozumitelné a je většinou recipienty povážováno za zastaralé nebo knižní. Ve Slovinsku je opět situace přehlednější – lice se vyskytuje prakticky po celém území, pouze s vyjímkou dvou míst, kde je frekventovanější výraz polik. Lexém „lice“ je také místně zaznamenáván v příhraničních oblastech Rakouska. Na slovanském jihu převládá v tomto významu slovo obraz a na východě lexém ščeka, i když se v Rusku vyskytuje i líce. Polsko opět má převážně podoby, jež se v jiných jazycích nevyskytují. V tomto případě vidíme výraznější paralely na slovenském a slovinském území, slovenské a české se vývinově diferencovalo.

3. Chrbát (OLA, 9, 2009, mapa č.30, s.94-95, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-30.pdf) U lexému chrbát stojí za povšimnutí, že na Slovensku nemá podle OLA v dialektech žádná heteronyma, jenom celoúzemně rozšířený (i spisovný) lexém chrbát. Na slovinském území je situace podobná, nicméně zejména poblíž hranice s chorvatským územím se vyskytuje také výraz pletja. Slovo má svůj prapůvod v praslovanském lexému *grъbъ. Na českém území se, zejména na Moravě, vedle lexému zad v dialektech vyskytuje i chrbát. Nicméně ten není omezen výlučně na Moravu,

řidčeji ho najdeme i v českých

dialektech. Dovolím si ovšem tvrdit, že ačkoli je to slovo pro Čecha srozumitelné, nejspíš by

44

ho běžný obyvatel české kotliny považoval za čistý slovakismus. Marginálně se v OLA chrbát ukazuje i ve vnitrozemí Srbska a na severu Ruska. Polština má výraz plecy, izolexa mezi lexémy plecy a chrbát takřka přesně kopíruje státní slovensko-polskou hranici. Lze

tudíž

konstatovat,

že

slovensko-slovinská

paralela

vychází

jednoho

praslovanského základu, zatímco v ostatních jazycích se jako označení pro „záda“ uplatnili lexémy z jiných základů. I zde se ukazuje vývin k mezijazykovým homonymům ve spisovných slovanských jazycích (slovenské chrbát, polské plecy), a možno také zmínit, že z praslovanského základu *grъbъ se vyvinul i lexém hrb s posunem významu od označení „zad“ všeobecně na pojmenování deformaci páteře („hrb“, „hrbatost“), který se vyskytuje jak ve slovenštině, tak v češtině. Pro označení „zvířecích zad“ se v češtině používá slovo hřbet.

3. Zápästie (OLA, 9, 2009, mapa č. 41, s.116-117, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-41.pdf) Spisovné slovenské slovo zápästie se vyskytuje i ve slovenských dialektech, také jako středoslovenský morfologický variant zápästia, z psl. *za-pęst-ъj-e. Ve Slovinsku je situace podobná. Vedle většinové, také spisovného podoby zapestje, existují však místy, zejména na jihu Slovinska, lexémy čukorka, pergub a lexém, odkazující již k ostatním jihoslovanským jazykům zglób. V Česku se, krom jediné vyjímky z Jeseníků (pergubije, ukazuje se zde paralela se slovinštinou), vyskytuje lexém, který zná i spisovná čeština, totiž zápěstí. Ukazuje se zde tudíž výrazná slovensko-česko-slovinská paralela. Zatímco v ostatních jihoslovanských jazycích se lexémy podobné slovenskému slovu takřka nevyskytují, zajímavá situace je pak ve východoslovanském areálu. Ve spisovné ukrajinštině a i v mnohých jejích dialektech se vyskytuje slovo зап'ястя, které odpovídá lexémům ve zmiňovaných jazycích. Je třeba zdůraznit, že mezi místy výskytu tohoto slova na středoslovenském území a jeho výskytem na Ukrajině leží poměrně široký pás východoslovenských nářečí, kde se tento tvar nevyskytuje. Lexém запястье zná i spisovná ruština a její nářečí, zejména v severních oblastech. Polština se svými různými nářečími zde prokazuje velkou míru osobitnosti a pro pojmenování „zápěstí“ nemá žádný z výše uvedených lexémů, ve spisovné polštině je pojmenování przegub.

45

Kromě

slovensko-česko-slovinské

korespondence

můžeme

tedy

u

„zápěstí“

konstatovat ještě vazby k východoslovanskému území.

3. Pľúca (OLA, 9, 2009, mapa č.53, s.142-143, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-53.pdf) Lexém pľúca, resp. lexémy, které se vyvinuly z praslovanského *plut-j-a, je mimořádně zajímavý tím, že jeho výskyt téměř přesně odděluje jazyky západoslovanské (se slovinštinou a částečně též chorvatštinou a srbštinou) a východoslovanské. Izolexa mezi *plut-j-a a východoslovanským *lъG-ъK-y pouze s několika málo vyjímkami na polském území kopíruje hranici mezi východoslovanským a západoslovanským areálem. Na slovenském území se podle OLA vyskytují pouze tvary vycházející ze základu *plut-j-a, stejná situace je i ve Slovinsku a Česku. V jistém rozsahu se podoby vycházející z psl. *plut-j-a vyskytují i na chorvatském a srbském území, kde ovšem tvoří menšinu v poměru k jiným lexémům. Nicméně lexémy od tohoto základu se kromě spisovné slovinštiny nacházejí i ve spisovné chorvatštině a srbštině. V polštině se také takřka po celém území se používají podoby vycházející z psl. od *plut-j-a, tak je tomu i ve spisovné polštině (płuca), až na několik lokalit, kde byl zaznamenán výskyt lexémů korespondujících s východoslovanskými, z psl. lъG-ъK-y, což jemně relativizuje výrok o průběhu izolexy mezi východoslovanským a západoslovanským areálem.

5. Rozprávka (OLA, 9, 2009, mapa č.77, s.198-199, dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-77.pdf) Ve spisovných slovanských jazycích se rozprávka vyskytuje pouze ve slovenském jazyce. Ve slovenských dialektech jsou ve výrazné většině právě podoby odpovídající spisovnému rozprávka, nicméně stopově se vyskytují i jiné lexémy, v okolí Rimavské Soboty hadka, na východě Slovenska pripoviedka. Mezi českým územím s lexémy pohádka nebo báchorka a slovenským s lexémem rozprávka se korespondence neukazuje. Český jazyk spisovný výraz pohádka se širokou oporou v dialektech je také českým unikem, v jiných jazycích se nevyskytuje. Ve slovanských dialektech najdeme krom Slovenska rozprávku v několika lokalitách severního a středního Slovinska. V jeho jižnějších částech převláda jiný jihoslovanský ekvivalent – priča, a hlavně spisovný slovinský výraz pravljica, který nenajdeme nikde mimo slovinské území.

46

Na území Srbska a Chorvatska nacházíme v nářečích nejčastěji lexémy priča nebo bajka. Lexém bajka je také ve spisovné polštině jazyk a zná ho i naprostá většina polských dialektů, vyskytuje se i na území Moravy, resp. Slezka. Východoslovanské jazyky používají lexémy kazka (ukrajinština) či skazka (ruština). Jejich nářečí se ve většině drží shodují se spisovným lexémem. Stejné slovo jako v ruštině nacházíme i na celém území Bulharska.

V části věnované slovensko-slovinským paralelám se již ukázaly i některé lexikální zaujímavosti z hlediska slovensko-českých jazykových vztahů. Ve stručnosti se podíváme ještě na další. 2.3 česko-slovenské paralely V úvodním přehledu na bázi tabulky jsem již zmínil, že se jako speciální československé paralely, pokud jde o spisovné jazyky, ukazují lexémy vrásky, krk, chodidlo, spánok – spánek (jako synonymum slovenského slucha), sloveso hodí.

Gube

bore

боре

Брчки

Vrat

vrat

врат

Врат

stopalo

stopalo

стопал о

Стопало

Sence

sljepoo čica baci

слепоо чница баци

Слепоочн ица Фрли

Бърчк и врат, шия cтопа ло,

šyja

zmarsz czki szyja

маршч ыны шыя

noha, stopa

stopa

stopa

ступня

cтопа, ступня

стопа

spanje

psyki

skroń

скронъ

висок

čisnje

chyśjo

rzuci

кiне

cкроня, висок кине

vrásky

vrásky

faldy

ropy

krk

krk

šija

Chodi dlo

chodidlo

Spáne k hodí

slucha, spánok hodí

зморшки шия

морщи ны шся

ходило

Vrže

Слепо очие Хвърл и

бросит,

кинет

I když by bylo zajímavé podívat se, jaká je situace se zřetelem k nářečím, zmíním se v další části spíše o několika „problémových“ jevech. Z česko-slovenského hlediska se v OLA jako zajímavé jeví zejména tyto další paralely: kumara, velik nos Uho

nosina

носина

Носина

носиште

nosan

nosisko

nós, kórka

górka

nosisko, nochal

насiшча

носяка, носюра

осищe

ušetina

уветина

Ушиште

Ушище

ušisko

ušisko

wucho

wušysko

uszysko

буха

ушище

nogača

nožurina

ножиште

крачище

nožisko

nožisko

noźysko

нажышча

ručetina

Рачиште

рбчиште

ručisko

ručisko

klibora, klecha pazora

nozysko

rokača

ножурда, ножетина ручестина

бушисъко, вушаще ножище

pazora

rączysko

ручышча

členki

zglobovi

Глобови

Стави

kotníky

hánky

stawčki

lenki

stawy

ledvice

bubrezi

зглобови, чланци бубрези

Бубрези

бъбреци

ledviny

obličky

jěrchen

nerki

nerki

1. Augmentativa 47

ножища ручища

суставы

pучище, ручисъко суглоби

ныркi

нирки

ночки

суставы

Augmentativa s formantem -isko uvádějí „hlavičky“ map pro slovenštinu, češtinu, polštinu a dolní lužičtinu, u části z nich i pro ukrajinštinu, konkrétně jde o augmentativa nosisko, ušisko, nožisko, ručisko. Zde bych se chtěl přistavit u otázky, nakolik možno „hlavičku“ s ekvivalenty považovat za reprezentativní, jde mi zde o otázku zachycení podob v podstatě nářečních ve spisovné „hlavičce“. V českém jazyku jsou augmentativa mnohem méně obvyklá než ve slovenštině, v českých dialektech se téměř nevyskytují, častěji se s nimi setkáme v nářečích moravských. A čím více na východ postupujeme, tím jsou četnější. Takový obraz poskytují i mapy OLA, srov. např. mapu č. 42 – nožisko

48

http://www.slavatlas.org/files/publications/atlasy/ola9/map-42.pdf

49

Lexém nožisko je zajímavý i z toho důvodu, že potenciálně může jít o slovotvorná homonyma od noha i nůž, která jsou ve slovenštině, i spisovné, obě přijatelná (srov. Nábělková, 2010). Pro češtinu obě, avšak jako nářeční, uvádí Slovník spisovného jazyka českého, Příruční slovník jazyka českého uvádí jen, také nářeční, lexém ve významu velký nůž11. Je třeba zdůraznit, že se vyskytuje v psaných památkách převážně z 19. století, ve 20. století jsem jeho výskyt nezaznamenal. Výskyt slova ručisko v českém jazyce je stejně ojedinělý jako u nožiska, v Příručním slovníku jazyka českého je také označováno za nářečové, zatímco však OLA ho mezi spisovnými slovy v „hlavičce“ také uvádí. Stejná situace je i u slova ušisko. Slovo nosisko ani OLA pro češtinu jako spisovné neuvádí, Příruční slovník jazyka českého ho stejně jako předchozí lexémy považuje za nařečový výraz.

2. kotníky – hánky I tuto slovní dovojici považuji za poměrně problematickou v česko-slovenském kontextu. Z atlasu OLA je vidno, že v českých nářečích se podoba hánky, typická pro slovenštinu, vyskytuje ojediněle pouze ve Slovácku, poblíž slovenské hranice. Jde tedy bezesporu o slovo nářečové. Jako problematičtější se mi jeví slovo kotník, uváděné v OLA ve „hlavičce“ jako české spisovné, které je však ve významu kloubu na ruce téměř nepoužívané. V literatuře je možné se s ním občas setkat2 (Majerová), nicméně v běžné komunikaci se výrazu kotník používá pouze k pojmenování kloubu na noze mezi kolenem a nártem. Běžně užívaný český výraz pro slovenské hánky mě nenapadá, v běžné komunikaci by se problém asi vyřešil opisem hánky = klouby na zápěstí. Lexém kotník ve zmiňovaném významu dominantním v češtině, který spisovná slovenština nezná, zachytává s výkladem „členková časť nohy človeka“ Slovník slovenských nářečí I (1994). S variantní podobou kotík, v dokladech kocík, ho uvádí jako nářečový ekvivalent spisovného členok v záhorských a části trnavských nářečí. Podle ASJ je však jeho rozšíření menší.

1

Visí za drátem vždy hrotem dolů všecky druhy nožů od malilinkého perořízku až do mečovitých nožisek pro sýraře a salámáře. Zl. Praha. 1864 2 Ondřej by si jen útrpně zaklepal kotníkem na čelo. Majerová 1955

50

V mezijazykovém srovnání je jejich vztah zajímavý tím, že lexém kotník je častý v běžné slovenské komunikaci a hodnotí se jako bohemizmus – mezi českými kontaktovými jevy ve slovenštině ho uvádí např. M. Sokolová (1995).

3. ledviny – obličky Vrátím se ještě jednou ke slovenskému lexému obličky, který byl již, jako slovenské specifikum, zmiňován (srov. s., tam i mapy). Ve slovensko-českém vztahu je v tomto případě zajímavé to, že v dávnějších kodifikacích se za slovenské spisovné slovo pokládalo pouze obličky, později, a to právě po zpracování lexikálního materiálu pro ASJ, kde se ukázalo jeho územní rozšíření, nabylo spisovný status i slovo ľadviny. Matej Považaj v této souvislosti napsal: „V minulosti sa napr. odmietali slova ľadvina, ľadvinovy ako nesprávne (porov. Pravidlá slovenského pravopisu z r. 1940, ktoré ich majú označené hviezdičkou, t. j. ako nesprávne, či Kultúru slova, 1967, roč. 1, č. 7, s. 236, resp. 1978, roč.12, č. 7, s. 254), pričom slovo ľadvina sa vyskytuje nielen v tejto podobe, ale aj v rozličných hláskovych či slovotvorných variantoch (ľadveňa, ľadvieňa, ledvini, ladvini, ľadvie, ľadvenica atď.) v západoslovenských aj v stredoslovenských nárečiach. Preto súčasné hodnotenie slov ľadvina, ľadvinový ako spisovných neterminologických náprotivkov slov oblička, obličkový je opodstatnené (porov. Krátky slovník slovenského jazyka, 2003)“ (Považaj, 2007, s. 241).

51

Po této změně se slovenská spisovná synonyma obličky – ľadviny zařadila k těm dvojicím slovenských slov, u kterých má jedno ze synonym paralelu ve spisovné češtině (v mém materiálu ještě slucha – spánok, mihalnice – riasy).

52

3. Závěr Ve své bakalářské práci jsem se zaměřil na otázku korespondencí ve slovní zásobě slovenštiny a jihoslovanských jazyků, přičemž motivace pro výběr tohoto tématu vycházela jednak z obecně slavistického aspektu problematiky, z existence slovensko-jihoslovanských genetických jazykových vazeb zmiňované v lingvistické literatuře, jednak z československého aspektu, kde se jeví i z hlediska současné česko-slovenské komunikace důležité znát, do jaké míry se tyto vazby promítají do slovensko-českých lexikálních diferencí. Cílem práce bylo na jedné straně přinést přehled současného poznání daného tématu, jednak přispět k poznání vlastní analýzou materiálu, který dosud z tohoto aspektu nebyl zpracován. Práce se člení na dvě základní části. V první jsem se zaměřil na zmapování poznatků z již existujících prací zaměřených na slovensko-jihoslovanské lexikální paralely, kterých není mnoho, protože pozornost lingvistů se v minulosti soustřeďovala spíše na zjevnější fonologicko-morfologické korespondence. Z prací slovenských lingvistů (zejména J. Matejčíka, K. Palkoviče a A. Habovštiaka) jsem se pokusil shromáždit lexikální materiál několika tematických okruhů, u něhož se, ve spisovné slovenštině nebo ve slovenských nářečích, uvádějí jihoslovanské korespondence. Ve druhé části práce jsem pak pracoval s jedním lexikálním svazkem Slovanského jazykového atlasu (OLA, 2009) s tematikou Člověk. Zaměření na OLA vycházelo z toho, že kartografické zpracování lexika všech slovanských jazyků poskytuje nové možnosti pro přístup k sledované problematice a nebylo, pokud vím, dosud na tento cíl využito. Na bázi 77 map tohoto svazku jsem vypracoval tabulku se spisovnými podobami mapovaných slov v jednotlivých jazycích, získané řady jsem pak hodnotil z aspektu slovensko-jinoslovanských korespondencí. Ukázalo se, že jednotlivé slovenské lexémy v tomto materiálu mají velice diferencované slovanské korespondence, mezi nimiž se vyskytují také slovenskojihoslovanské paralely, speciálně slovensko-slovinské, které nebyly dosud v literatuře zmiňovány. U některých lexémů jsem se pak na bázi kartografického zpracování pokusil ukázat podrobněji jejich rozšíření a vzájemné vazby v nářečích slovanských jazyků. Z hlediska sledovaného tématu se kromě slov, která mají rozšíření na území slovanských jazyků všech tří skupin, v materiálu ukázali i lexémy, které mají (někde však i při slovotvorných diferencích) korespondence v jihoslovanských jazycích obecně: ústa, palec, držať, zdvihnúť, kľačať, počuť, nebo jen v některých z nich, převážně ve slovinštině: líce, obrvy, chrbát, zápästie, pľúca, a taky v bulharštině: mihalnice, v nářečích i vravieť.

53

V česko-slovenském pohledu je však část z těchto korespondencí i v češtině, jako diferenční lexémy tak z materiálu jako slovensko-jihoslovanské paralely bez korespondencí v češtině vystupují predevším slova počuť, obličky, obrvy, chrbát, vravieť, u jiných jde o složitější mezijazykové vztahy, např. u lexému líce, kde v rovině spisovných jazyků jde ve slovenštině a češtině o mezijazyková homonyma. V jazykovém materiálu tohoto svazku Ola se ukázalo, že existence vnitrojazykové nářečové heteronymie a taky tautonymie v jednotlivých slovanských jazycích se v průmětu do spisovných jazyků projevuje v mezijazykových shodách a diferencích, mezi nimi tedy též v mezijazykové homonymii. Z česko-slovenského komunikačního hlediska se jako zajímavé jeví nejen slovensko- (i česko-) jihoslovanské korespondence, ale také unikátní slovenská lexika bez paralel v jiných jazycích, a též existence spisovných slovenských synonym, z nichž jedno má ve spisovné češtině paralelu. Představená analýza je jen sondou do problematiky, která si zasluhuje rozsáhlejší výzkum. Myslím, že práce s kartografickým zpracováním lexiky ve Slovanském jazykovém atlasu (místy doplněna o srovnání s podrobnějším mapováním v Atlasu slovenského jazyka) prokázala, že z hlediska stanovené témy přináší OLA široké možnosti prohloubení poznatků i doplnění nových slovensko-jihoslovanských lexikálních paralel. Při jeho dalším využívání i z tohoto aspektu bude možné v budoucnu dospět k hlubšímu poznání mezijazykových slovanských lexikálních vztahů se zřetelem ke komplexní konfrontaci slovní zásoby slovenštiny, češtiny a jihoslovanských jazyků.

54

4. Literatura BAJGER, Kryštof: Česko-polský a polsko český slovník. Impex, Ostrava 2003. BERNOLÁK, Anton: Slowár Slowenskí Česko-Latinsko-Ňemecko-Uherskí = seu Lexicon Slavicum Bohemico-Latino-Germanico-Ungaricum. Reg. Univ. Hungaricae, Buda 1825– 1827. BERNŠTEJN, SAMUIL BORISOVIČ: Očerk sravniteľnoj grammatiki slavjanskich jazykov. Moskva, Moskva 1961. CZAMBEL, Samuel: Slovenská reč a jej miesto v rodine slovanských jazykov. Vl. náklad, Martin 1906. HABOVŠTIAK, Anton.: Atlas slovenského jazyka III. Veda, Bratislava 1981. HABOVŠTIAK, Anton: Lexikálna diferenciácia slovenských nárečí. In: V pamet na profesor Stojko Stojkov. Bălgarska akademija na naukite, Sofija 1974. HABOVŠTIAK, Anton: Slovanský jazykový atlas, In: Studia Academica Slovaca. 18. Alfa, Bratislava 1989, s. 129–140. HABOVŠTIAK, Anton: Atlas slovenského jazyka IV. Časť prvá – mapy. Veda, Bratislava 1984. HABOVŠTIAK, Anton: Atlas slovenského jazyka IV. Lexika, časť druhá. Veda, Bratislava 1984. HABOVŠTIAK, Anton: Zo slovensko-slovanských lexikálních vzťahov (so zreteľom na lingvistickú geografiu). VEDA, Bratislava 1993. HAVRÁNEK, Bohuslav: Slovník spisovného jazyka českého. Academia, Praha 1989. HORÁK, Emil: Srbochorvátsko-slovenský a slovensko-srbochorvátsky slovník. SPN, Bratislava 1993. HORÁLEK, Karel: Základy staroslověnštiny. SPN, Praha 1953. CHOCHOL, Martin: Slovanský jazykový atlas – minulosť, súčasnosť, budúcnosť. In: VARIA XVIII.: FF prešovskej univerzity v Prešove – Slovenská jazykovedná spoločnosť pri SAV, Prešov 2009, s. 228 – 233. Dostupné online http://www.pulib.sk/elpub2/FF/Olostiak1/pdf_doc/24.pdf. IREINOVÁ, Martina: Účast české dialektologie v projektu Slovanský jazykový atlas. In: Čeština – jazyk slovanský 4. Webová konference Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, 2010. Dostupné online http://konference.osu.cz/cestina/dok/2010/ireinova-martina.pdf. JUNGMANN, Josef: Slownjk česko-nemecký Josefa Jungmanna, Praha 1835-1839.

55

KOPEČNÝ, František a kol.: Základní všeslovanská slovní zásoba. Academia, Praha 1981. KRAJČOVIČ, Rudolf: Slovenčina a slovanské jazyky. Praslovanská genéza slovenčiny, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1974. KRAJČOVIČ, Rudolf: Základné aspekty problému praslovanského pôvodu slovenčiny, In: Jazykovedné štúdie XIX. Stanislavov zborník. Veda, Bratislava 1977, s. 13–22. KRAJČOVIČ, Rudolf: Pôvod a vývin slovenského jazyka, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1981. KRAJČOVIČ, Rudolf: Vývin slovenského jazyka a dialektológia, SPN, Bratislava 1988. Krátky slovník slovenského jazyka. IV. Veda, Bratislava 2003. KURZ, Josef: Učebnice jazyka staroslovenského, SPN, Praha 1969. MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Academia, Praha 1968. MATEJČÍK,Ján: Lexikálne južnoslavismy v juhostredoslovenských nárečiach. In:Slavica Slovaca. SAP, Bratislava 1993 . č.1–2 . s.199–208. MARVAN, Jiří: Brána jazykem otvíraná. Academia, Praha 2004. NÁBĚLKOVÁ, Mira: Domiská, knižiská, psiská a iné modifikačné substantívne deriváty v slovensko-českom pohľade. In: Slovo – Tvorba – Dynamickosť. Veda, Bratislava 2010, s. 396–425. Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas, Serija leksiko-slovoobrazovateľnaja. Vypusk 9. Čelovek. Kraków 2009. 218 s. Dostupné online: http://www.slavatlas.org/publications.html. ONDRUŠ, Šimon: Praslovanské dedičstvo v slovnej zásobe starej slovenčiny. In: Jazykovedné štúdie XIX. Stanislavov zborník. Veda, Bratislava 1977, s. 132–148. ONDRUŠ, Šimon: Zo slovensko-českej konfrontácie. In: Studia Academia Slovaca. 13. Matica Slovenská, Martin 1984. PALKOVIČ, Konstantin: Slovenské nárečia: Príručka pre terénny výskum. Krajské osvetové středisko, Banská Bystrica 1981. PALKOVIČ, Konštantín: Slovensko-srbochorvátske lexikálne kontakty. Slavica Slovaca, 11, 1976, s. 296–299. PAULINY, Eugen: Diskusný príspevok. In: Jazykovedné štúdie XIX. Stanislavov zborník. Veda, Bratislava 1977, s. 53. PAULINY, Eugen: Vývin česko-slovenskej jazykovej hranice v najstaršom období. In: Studia Academica Slovaca. Alfa, Bratislava 1978.

56

POVAŽAJ, Matej: Nad druhým zväzkom Slovníka slovenských nárečí. Kultúra slova, 41, 2007, č. 4, s. 240–244. Příruční slovník jazyka českého. SPN, Praha 1935–1957. PUKANEC, Martin: Slovenská lingvogenéza z postpozitivistickej perspektívy. In: Slovenská reč, 2006, roč. 71, č. 6, s. 377–381. Slovník spisovného jazyka českého. Academia, Praha 1989. Slovník slovenského jazyka . Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1959 – 1968. Slovník slovenských nárečí I (A–K). Veda, Bratislava 1994. Slovník slovenských nárečí II (L–P). Veda, Bratislava 2006. SOKOLOVÁ, Miloslava: České kontaktové javy v slovenčine. In: Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. In: Sociolinguistica Slovaca 1. Red. S. Ondrejovič, M. Šimková. Veda, Bratislava 1995, s. 188–206.

ŠTOLC, Jozef: Zemepisný obraz vzťahov slovenčiny k iným slovanským jazykom. In: Jazykovedné štúdie. 14. O pôvode a o najstaršom vývine slovenčiny. Stanislavov zborník. Veda, Bratislava 1974. TRÁVNÍČEK, František: Historická mluvnice československá. Melantrich, Praha 1935. TÝROVÁ, Eva: Souběžné mezijazykové a vnitrojazykové srovnání lexika. Příspěvek ke konfrontaci slovenské a české slovní zásoby. Rkp. postupové práce. FFUK, Praha 2010. VÁŽNÝ, Václav: Nářečí slovenská. Československá vlastivěda III. Jazyk. Sfinx, Praha 1934. Voprosnik obščeslovjanskogo jazykovogo atlasa. Nauka, Moskva 1965. Dostupné online: http://www.slavatlas.org/files/publications/voprosnik.djvu. VRANSKA, Cvetana: Češko-bălgarski rečnik. Universitetska pečatnica, Sofia 1949. ŽIGO, Pavol: Medzinárodný slavistický projekt Slovanský jazykový atlas. In: Studia Academica Slovaca. 35. Stimul, Bratislava 2006, s. 423– 434. ŽIGO, Pavol: Slovanský jazykový atlas – vzťah jazyka a historicko-spoločenských fenoménov z areálového hľadiska (Životnému jubileu Jana Basaru). Slavica Slovaca, Bratislava 2009, s. 5–12.

57

58