II. Základní podoby jazyka A. Místo češtiny mezi jazyky světa Všechny nynější jazyky světa jsou výsledkem poměrně dlouhého historického vývoje. Udává se, že nyní existuje na světě asi 6 – 7 tisíc jazyků (údaj je přibližný zejména proto, že někdy není shoda v tom, zda jde o samostatný jazyk nebo o nářečí jiného jazyka). Tyto jazyky se podle původu – tedy podle genetické klasifikace jazyků – seskupují do jazykových rodin – těch významnějších je několik desítek. Jazyková rodina se zpravidla dělí na větve a ty se ještě člení na skupiny. Nejstarší známá jazyková rodina se nazývá afroasijská. Vznikla v neolitu (po r. 10 000 př. Kr.) v severní Africe. Stalo se tak v době, kdy se planetární klima oteplovalo (po skončení zatím poslední doby ledové) a v severní Africe začaly vznikat pouště a polopouště. Tamější rozptýlené lovecko-sběračské obyvatelstvo se v cestě za potravou koncentrovalo do posledních – zřejmě výše položených – oblastí, v nichž si poté vytvořilo společný prajazyk. V následujícím období se tito lidé – opět pod tlakem zhoršujících se klimatických podmínek – rozešli do několika různých směrů; tak vznikly jednotlivé, již samostatně se rozvíjející větve této rodiny. Z nich je pro nás důležitá větev egyptská (dnes vymřelá; tvořila ji starověká egyptština) a především větev semitská, která přešla do jihozápadní Asie a tam se rozrůznila na mnoho jazyků. Z nich jsou literárně nejdůležitější arabština a hebrejština (jazyk biblického národa, jenž v jednotlivých etapách své existence byl a je znám pod různými názvy: Hebrejci – Izraelité – Židé). Uživatelé hebrejštiny nikdy nebyli zvlášť početní, ale již od starověku se rozptylovali do různých částí světa (hovoří se o židovské diaspoře). Arabové v raném středověku expandovali zpět do severní Afriky (a posléze někteří pronikli až do Evropy), takže arabština je dnes suverénně nejrozšířenějším afroasijským jazykem. V eneolitu do střední Evropy dorazili příslušníci indoevropské jazykové rodiny. Ta vznikla patrně v oblasti poblíž pohoří Kavkaz. Odtud se – opět pod vlivem klimatických změn, ačkoli tentokrát šlo patrně o ochlazování – snad někdy kolem r. 4 000 př. Kr. rozešla do 3 hlavních směrů: 1. Do Malé Asie: (národ Chetité a jazyk chetitština – zmizeli z dějin již ve starověku); 2. Do Íránu a Indie: Peršané = Íránci (perština), Afghánci (paštština), Indové (sanskrt – dnes je prakticky vymřelý, hindština a několik dalších jazyků včetně romštiny); 3. Do Evropy: také tam se indoevropské jazyky rozdělily na několik větví, z nichž nejvýznamnější jsou: a) řecká (řečtina); b) italická: latina (dnes mrtvý jazyk – bez rodilých mluvčích); c) keltská: dnes jen irština, velština, bretonština aj.); d) germánská: angličtina, němčina (používá se v Německu, Rakousku, v části Belgie a Švýcarska), nizozemština (používá se v Nizozemsku a v části Belgie, kde je označována jako vlámština), švédština, dánština, norština, islandština; e) románská (vznikla smísením latiny s germánskými jazyky v důsledku Stěhování národů od 4. století po Kr.): francouzština, italština, španělština, portugalština, rumunština, rétorománština (v části Švýcarska); f) slovanská: viz níže; g) baltská: vymřelá pruština, stále živé litevština a lotyština; h) albánština; i) arménština. V Evropě najdeme ještě významné jazyky z dalších jazykových rodin: maďarštinu, finštinu a estonštinu z ugrofinské větve uralské jazykové rodiny a turečtinu z turkické větve altajské jazykové rodiny.
Jazyky dnešní Evropy:
Slovanské jazyky a jejich skupiny – východní, západní a jižní: V: ruština, běloruština, ukrajinština – všechny používají azbuku; Z: polština, čeština, slovenština, lužická srbština (při hranicích česko-polskoněmeckých), kašubština (v části severního Polska) – všechny používají latinku; J: srbština, chorvatština (oba jazyky jsou někdy považovány za 2 varianty jediného jazyka – srbochorvatštiny), slovinština, bosenština, makedonština, bulharština; chorvatština a slovinština používají latinku, srbština, makedonština a bulharština cyrilici (velmi blízkou azbuce), bosenština obě abecedy.
B. Mluvená podoba jazyka a zásady mluveného projevu Kvalitní dorozumívání se neobejde bez promyšleného výběru jazykových prostředků. Pokud saháme do již existující slovní zásoby, k dispozici jsou především následující způsoby: 1. Používání slov spojených významem nebo formou; jsou to: a) Synonyma; b) Homonyma; c) Antonyma; 1. a) Synonyma (slova souznačná) jsou slova (slovní spojení), která mají různou formu, ale shodný (tj. stejný nebo podobný) význam (synonymita však existuje i mezi výrazem jednoslovným a víceslovným). Synonyma používáme kvůli pestrosti vyjadřování nebo kvůli hodnotícímu či stylovému zabarvení promluvy. zvedat – zdvihat; mluvnice – gramatika; lokomotiva – hnací vozidlo; těžká písemka – brutální písemka; volat – křičet; žena – manželka – choť – drahá polovička; dívat se – hledět – koukat se – čubrnět; ale – avšak. 1. b) Antonyma (slova protikladná; opozita) jsou slova opačného významu. K většině slov samozřejmě antonyma neexistují (dřevo, polský, sedm, jestli…). Naopak k některým slovům lze přiřadit hned několik antonym: starý dům – nový dům, ale starý muž – mladý muž; ostrý/tupý nůž, ale ostrá/klidná debata nebo ostrá/jemná chuť. Antonyma lze rozdělit na 2 základní druhy: a) Antonyma polární: členové antonymické dvojice označují krajní polohy nadřazeného pojmu, nikoli celou šíři možností (začátek – konec: lze doplnit ještě prostředek); b) Antonyma komplementární: členové antonymické dvojice společně označují obě jediné možné polohy nadřazeného pojmu (spát – bdít; živý – mrtvý). 1. c) Homonyma (slova souzvučná) jsou slova, která mají shodnou formu, ale různý význam. Kromě toho jsou zpravidla různého původu (a jejich shoda je tedy většinou náhodná). Příklady podle typů: kolej – odvozeno od kolo (železniční koleje) i collegium (lat. sbor) (studenti ubytovaní na koleji), objetí – odvozeno od jet (objetí města) i jmout (láskyplné objetí); vinná – od víno (vinná réva) i vina (jsem vinná); je – tvar slovesa být (venku je hezky) nebo tvar zájmena oni (vidím je); psa – 2. pád (bez psa se neobejdu) i 4. pád (hvízdl na psa); Homonymie se vyskytuje také mezi slovními spojeními (zlatý důl: místo těžby zlata nebo jakákoli velmi výnosná činnost) nebo celými větami (déšť následoval vichr). Existují však i homonyma částečná, která se shodují jen v některých tvarech: los, jez. Dále existují homonyma nepravá. Jsou to: homofona (mít x mýt; výška x vížka) a homografa (tik [tyk] /z fr./ = chorobné škubání v obličeji x tik [ťik] = citoslovce hodinového chodu; panický x panický [panycký]). Paronyma: slova téměř homonymní, jejich záměna může být zdrojem politováníhodné chyby (efektní x efektivní) nebo jazykového humoru (historický x hysterický). 2. Užití slova (slovního spojení) v přeneseném (poněkud posunutém) významu: a) Metafory; b) Metonymie; c) Ironie. Všechna slova můžeme rozdělit mj. na: 1. Slova jednoznačná: jejich lexikální (věcný) význam je jediný, přesně vymezený; Jsou to: a) odborné názvy (živočich, zeměpisný, analyzovat), b) vlastní jména, jejichž původ je běžnému uživateli skryt (Jiří, Praha, Alpy) a c) zvukomalebná slova (bzz, cink, fuj). 2. Slova mnohoznačná: mají jeden význam základní (původní) a další významy druhotné, odvozené na základě nějaké věcné souvislosti mezi skutečností pojmenovanou původně a skutečnostmi pojmenovanými druhotně, tedy později; existují 3 typy vzniku druhotných významů: (a) metafora, (b) metonymie, (c) ironie.
2. a) Metafora (obrazné pojmenování) je přenesení pojmenování z jedné skutečnosti na druhou na základě (vnější) podobnosti (mezi skutečnostmi konkrétními i abstraktními). Týká se: a) tvaru: zub (v ústech → u pily, ozubeného kola, po špatném sestříhání), list (stromu → knihy), ručička (dítěte → hodin); b) barvy: krémová (poleva → barva), čokoládové (bonbony → oči); c) umístění: koruna (královská → stromu → přehradní hráze), dno (nádoby → společnosti); d) rozsahu: moře (→ spousta), kapka (→ trochu), palec a stopa (→ anglosaské délkové míry); e) funkce: hlava (→ vůdčí osobnost), štika (→ nečekaně úspěšný tým, hráč apod.); f) kvality: těžká (→ práce), měkká (→ povaha), vřelé (→ přijetí), vážná (→ hudba); g) chování: klacek, buchta, pařez, medvídek, krysa, kanec, štěkat, vrnět; h) záměny smyslových vjemů: teplé barvy, jasný zvuk, ostrá chuť; i) přenášení prostorových pojmenování na časové údaje (protože v žádném jazyce neexistují zvláštní výrazy pro vlastnosti či děje časové): krátký den, hluboká noc, hodina uplynula. j) přenášení pojmenování z dějů konkrétních na abstraktní: řezat zatáčku, otevřít diskusi, šplhat v práci, tepat zlořády. Upozornění: Za metaforu nepovažujeme slovní spojení se spojkou jako (ten závěs má barvu jako brčál), ale jen přímé pojmenování (brčálový závěs); spojení se spojkou jako můžeme nazvat prosté přirovnání. Zvláštními případy metafory jsou: Personifikace (zosobnění): neživým skutečnostem jsou přisuzovány vlastnosti i děje živých bytostí (zpravidla lidí): slunce vychází, houba saje, lék pomáhá, vítr hvízdá. Eufemismus (zjemnění): odklonit miliony na svůj účet (= pololegálně si přivlastnit cizí peníze); Dysfemismus (zhrubění): natáhnout brka (= zemřít). 2. b) Metonymie je přenesení pojmenování z jedné skutečnosti na druhou na základě (vnitřní) souvislosti (týká se jen substantiv). Jde především o tyto typy případů: vláda (vládnutí → sbor ministrů), rada (poučení → poradní nebo řídicí sbor); obrana (herní činnost → hráči na postu obránců); psaní (činnost → dopis), stavba, učení, sběr; zastávka (činnost zastavení → místo),, přejezd, soutok; mládí (životní etapa → souhrnně mladí lidé), samota, sladkost; plechy (→ druh dechových nástrojů v orchestru), olej (→ obraz malovaný olejovými barvami), norek (→ kožich z norkové kožešiny); celý svět užasl (= nikoli sloni nebo sopky, ale jen lidé sledující média), naše škola zvítězila, továrna stávkuje; čtu Čapka (→ knihy, které napsal), miluju Němcovou; České země po Bílé hoře (→ po bitvě na Bílé hoře 1620), pro Čechoslováky byl Mnichov osudovým mezníkem (→ Mnichovská dohoda 1938); watt [vat] (podle Jamese Watta [džeimze uota]), volt (podle Alessandra Volty), rentgen (podle Wilhelma Röntgena), bojkot (podle irského podnikatele Boycotta); eidam (typ sýra vzniklý v městě toho jména), gouda, kašmír, kaolín, manšestr, pergamen, plzeň, šampaňské (všimněte si pravopisných změn oproti originálním pojmům). Zvláštním případem metonymie je synekdocha: spočívá v přenášení pojmenování mezi celkem a částí, a má 2 podoby: a) přenos pojmenování části na celek: kolo (→ jízdní kolo), malina (→ celý keř maliník), ořech (→ celý strom ořešák královský), Londýn oznámil, že… (→ britská vláda oznámila…), musím živit čtyři hladové krky (→ čtyři členy rodiny), vrátil se k rodinnému krbu (→ domů); b) přenos pojmenování celku na část: len (rostlina len setý → textilní vlákno ze stonku), tabák (rostlina → jen nasušené listy). 2. c) Ironie je přenos pojmenování na skutečnost opačného významu: cílem je zjemnit/zesílit vyjadřování nebo poukázat na absurdní povahu reality, to vše vždy se záměrem vyvolat komický (až výsměšný) účin. Nejčastěji se používá kladné hodnocení místo záporného (ty rozbité talíře, to se vám opravdu povedlo), méně obvyklý je opačný postup (jednička z češtiny fakt nehrozí).
C. Grafická podoba jazyka a hlavní pravidla českého pravopisu Česká abeceda Abeceda je uspořádaná úplná řada znaků pro zápis hlásek. Česká abeceda používá abecedu latinskou a obsahuje 42 písmen: každé v podobě písmene malého (a b c … ) a velkého (A B C … ); písmena jsou někdy obohacena o diakritická znaménka (´ ˇ … ). K latinské abecedě dnes patří také interpunkční znaménka (, . ! .), arabské číslice (1 2 3 … ) a ve speciálních případech (značky v přírodovědných a technických oborech) se používají i písmena řecké abecedy (α β γ … ). Zvláštní případ představuje ch: jde o spřežku (1 písmeno je vyjádřeno 2 znaky pro označení 1 hlásky). Česká abeceda tedy vypadá takto: A Á B C Č D Ď E É Ě F G H CH I Í J K L M N Ň O Ó P Q R Ř S Š T Ť U Ú Ů V W X Y Ý Z Ž. Pravopis Pravopis je soubor pravidel pro grafický (písemný) záznam jazyka. Tato pravidla jsou obsažena v publikaci Pravidla českého pravopisu nebo v Internetové jazykové příručce. Pravopisná pravidla můžeme rozdělit do 5 oblastí: I. Interpunkční znaménka Úlohou interpunkce je členit promluvu mezi slovy podle hledisek zvukových i významových. Patří sem 10 (nebo 11) druhů znamének: tečka (.), otazník (?), vykřičník (!), čárka (,), středník (;), dvojtečka (:), tři tečky (...), uvozovky („“), závorky ( ), pomlčka (–), spojovník (-) (nejde o skutečné interpunkční znaménko, neboť se používá v rámci jednoho slova, ale uvádíme ho tu, neboť často hrozí jeho záměna s pomlčkou). K tomu, abychom dobře pochopili pravidla pro používání interpunkce, stačí si uvědomit několik skutečností: A. Základní jednotkou každé promluvy je větný celek. Ten začíná velkým písmenem a končí interpunkčním znaménkem, a má jednu z těchto forem: 1. Věta jednoduchá: a) Věta dvojčlenná: jejím základem je základní skladební dvojice = podmět (původce děje, nositel vlastnosti) + přísudek (1 přísudek (vyjadřuje podmětový děj či podmětovou vlastnost): Slunce svítí; patří sem i věty s podmětem nevyjádřeným (vyplývá z kontextu: Půjdeme do lesa.) nebo všeobecným (není důležité ho blíže identifikovat: Říkali to v televizi); b) Věta jednočlenná: jejím základem je pouze přísudek, podmět chybí a nelze ho žádným způsobem určit: Najednou se setmělo; c) Větný ekvivalent: nemá podmět ani přísudek: Sednout! 2. Souvětí: skládá se ze dvou či více vět (dvojčlenných nebo jednočlenných): Pavel hraje volejbal a Katka chodí na aerobik. Myslím, že bude pršet, a proto si vezmu deštník. B. V každém větném celku jednotlivé větné členy (plnovýznamová slova či slovní spojení) mohou vstupovat do vztahů souřadných (ve větném schématu jsou na stejné úrovni) nebo podřadných (jsou na různých úrovních, přičemž jeden člen je řídící a druhý závislý). C. Interpunkce je tu proto, aby všechny uvedené skutečnosti signalizovala, a tím pomáhala čtenáři dobře se v textu orientovat.
Druhy vět jednoduchých podle postoje mluvčího: 1. Věty oznamovací (bývají zakončeny tečkou, středníkem nebo třemi tečkami, nebo bývají v závorce): Houby už rostou. Měli bychom na ně vyrazit co nejdřív; hned jak rodiče dovezou košík. Moc bych chtěl vstát už brzy ráno… Martin našlapoval opatrně (jako zkušený houbař se uměl v lese pohybovat). 2. Věty tázací (otazník): a) Otázky doplňovací (vyžadují jako odpověď větný člen neb celou větu): Kam vyrazíš na prázdniny? b) Otázky zjišťovací (stačí odpovědět ano/ne/nevím): Máš dost peněz? 3. Věty rozkazovací (tečka nebo vykřičník): Pojďte se mnou. Zavolejte si toho psa! 4. Věty přací (tečka nebo tři tečky): Mějte se pěkně. Jen ať se na to nepřijde… Všechny tyto druhy vět mohou mít také formu věty zvolací – s citovým zaujetím; pak jsou zakončeny vykřičníkem: Babička přijela! Kdo to rozbil?! Pojďte k obědu! Kéž bychom to zvládli! Přímá řeč a uvozovky: Přímá řeč je přesnou citací promluvy nějaké postavy a je vyznačena na začátku i na konci uvozovkami. Bývá doprovázena uvozovací větou, která udává, jakým způsobem a za jakých okolností přímá řeč zazněla. Stylistická poznámka: V kvalitní moderní literatuře se dynamika vyprávění zvyšuje jednak tím, že zdaleka ne každá přímá řeč má svou uvozovací větu (když střídání mluvčích je jasné z kontextu), jednak tím, že v uvozovací větě často nenajdeme přísudky o způsobu mluvení (to si čtenář domyslí), ale o průvodním jednání. Takže nikdy ne takto: „Ireno,“ řekl jsem přidušeně. „Copak,“ zeptala se Irena. „Ireno, miluješ ho hodně?“ ptal jsem se. „Miluju,“ odpověděla.
Ale jen takhle: „Ireno,“ řekl jsem přidušeně. „Copak.“ „Ireno, miluješ ho hodně?“ „Miluju.“ (Josef Škvorecký: Zbabělci)
A nikdy ne takto: „Ten pán tady vedle mě,“ prohodila Alžběta Heyduková, „by si rád koupil jednu růži.“ „Jednu?“ podivil se zahradník Harpíšek, „mám jich tady stovky a jednu krásnější než druhou.“ Sir Cecil vystoupil z vozu a řekl: „Jen tu nejkrásnější, pane pane…“ „Jakou barvu, prosím?“ zeptal se zahradník. „Tamhletu,“ odpověděl sir Cecil a ukázal na květinu, která se mu nejvíc líbila. Ale vždycky takhle: „Ten pán tady vedle mě,“ prohodila Alžběta Heyduková, „by si rád koupil jednu růži.“ „Jednu? Mám jich tady stovky a jednu krásnější než druhou.“ Sir Cecil vystoupil z vozu: „Jen tu nejkrásnější, pane pane…“ „Jakou barvu, prosím?“ „Tamhletu,“ ukázal sir Cecil. (Václav Erben: Trable anglického šlechtice v Čechách) Existují 3 kombinace přímé řeči a uvozovací věty (povšimněme si, že interpunkce za přímou řečí je před uvozovkami – naznačuje totiž tón řeči a ten je nepochybně součástí promluvy): Michael řekl ošetřovatelce: „Děkuji vám, můžu s otcem chvilku posedět, ano?“ „Děkuji vám, můžu s otcem chvilku posedět, ano?“ řekl Michael ošetřovatelce. „Děkuji vám,“ řekl Michael ošetřovatelce, „můžu s otcem chvilku posedět, ano?“ (Mario Puzo: Kmotr)
