BYZANTSKÁ TRADICE A MÍSTNÍ JAZYKY

ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009

.

BYZANTSKÁ TRADICE A MÍSTNÍ JAZYKY BYZANTINE TRADITION AND THE VERNACULAR Manuela E. Gheorghe Katedra aplikované lingvistiky, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci Abstract: The present paper challenges some scholars’ view that the use of the vernacular during Constantine and Methodius’s mission in Great Moravia constitutes a singular and isolated phenomenon within the Byzantine Empire and the countries in its sphere of influence. The author argues that, despite the relative predominance of Byzantine Greek as a well-developed and highly sensitive language for liturgical use, vernaculars emerged and were encouraged in the worship of those Christianized peoples who had the appropriate theological and linguistic education to allow them to translate biblical, liturgical and patristic texts well. It is further argued that this multiplicity of liturgical languages witnesses to the diversity and dynamism of the political and cultural life of Byzantium, as opposed to the tendencies towards centralization, in language and other matters, of Western (Latin) Christendom. Key words: linguistics, vernacular, Byzantium, Byzantine culture. V roce 1562 John Jewel, známý teolog raného alžbětinského anglikanismu, oxfordský profesor a později biskup v Salisbury, napsal svou Apology of the Church of England (Apologie Církve anglické). V roce 1565 se v debatách, které následovaly,1 zmínil o cyrilometodějské misii na

J. JEWEL, A Reply to Mr. Harding’s Answer (1565), in: Works, Parker Society, I, 335, 210, 212, 205. Citováno v R. WELLEK, Bohemia in English Literature, in: Essays on Czech Literature, The Hague 1963, 93.

1

132

.


Moravě:1 „[…] před více než šesti sty lety bylo povoleno mít bohoslužbu v slovanském jazyce“ na Moravě. „Cyril a Metoděj obrátili [Moravany] k víře v Krista dlouhodobým kázáním a velkou snahou, a pro lepší pokračování toho, co začali, si přáli, aby lidé, kteří se obrátili, mohli mít společnou bohoslužbu v mateřském jazyce. Řím váhal [tomu dát požehnání]...“2 Jewel pokračuje ve své obraně Slovanů a vysvětluje: To, že obyvatelům území Čech a Moravy bylo dopřáno, aby sloužili bohoslužby ve svém jazyce, nebyl výsledek nějaké módní nálady, ale byla to jejich snaha pokračovat „v duchu původní Církve”. Také jim bylo dopřáno přijímání podobojí3 – pokračuje Jewel – a v pozdějším kázání se zmíní o husitech a jejich vztahu k řecké Církvi. Třináct let později, v roce 1588, William Whitaker, regius professor teologie v Cambridge, cituje argumenty Johna Jewela, podporující konání bohoslužeb v místním jazyce (tj. v angličtině), a ptá se: „Když Cyrilovi a Metodějovi bylo povoleno, aby použili slovanský jazyk, ‘proč by se to nemělo stejným způsobem povolit i jiným církvím?’”4

Všechny překlady z angličtiny do češtiny jsou pracovní verze autorky. Děkuji touto cestou dr. Petru Balcárkovi za pomoc s překlady k tomuto článku. 2 “[...] above six hundred years past it was granted to have the mass in the Sclavons’ tongue”, in Moravia. “After Cyrillus and Methodius by long preaching and great pains had converted [the Moravians] to the faith of Christ, and for the better continuance of that they had begun, were desirous that the people so converted might have their common service in their mother-tongue, and the matter stood in supense at Rome [...]” 3 JEWEL, A Reply, in WELLEK, Bohemia, 93. Wellekův text v angličtině je následující: “Jewel also defends the Bohemians against the accusation of being ‘new-fangled’: they merely continued in the order of the primitive church and the Council of Bâle granted them the use of the sacrament under both kinds.” 4 W. WHITAKER, A Disputation on Holy Scripture, transl. William Fitzgerald (1849), pp. 269-70, from the original Disputatio de Sacra Scriptura (1588), citováno v R. WELLEK, Bohemia, 94. Wellekův text v angličtině zní: “If Cyrill and Methodius were granted the use of the Slavonic tongue ‘why might not the same be granted to other churches?’” Podle A. P. Vlasta důvodem, proč byla slovanština papežem Hadrianem II. povolená na Velké Moravě, byl na jedné straně nárok na území Moravy, který si dělaly politické a církevní frakce z Pasova a Salzburgu, na druhé straně vztah mezi Římem a Konstantinopolí: papež projevil respekt vůči byzantské misii na Moravě proto, že by mu vytvoření církve s liturgií ve slovanštině, jejíž biskupové by byli jím vysvěceni, dalo přímou kontrolu nad tímto 1

133


.

Tato slova se píší v 16. století v Anglii, kde se král Jindřich VIII. (1491–1547) již odpoutal od Říma a v roce 1538 povolil vydání oficiálního překladu Bible do angličtiny. Podat patristickou literaturu v místním jazyce a tím usnadnit křesťanskou výchovu svých poddaných se snažil již na konci 9. století anglický král Alfréd Veliký, který se (mezi válkami s pohanskými dánský-mi dobyvateli) sám naučil latinsky a přeložil do angličtiny Cura pastoralis (O pastýřské péči) od sv. Řehoře Velikého nebo Historia ecclesiastica (Církevní dějiny) od Bedy Ctihodného.1 Beda byl mnichem v monastýru Wearmouth-Jarrow v severovýchodní Anglii2 a počátkem 8. století přeložil do staré angličtiny základní modlitby (Otče náš a Vyznání víry) a před svou smrtí překládal Janovo Evangelium – „malé Evangelium, které se zabývá věcmi, jež se realizují láskou”.3 Ve své knize Anglo-Saxon England Stenton zdůrazňuje „jedinečnou důležitost” snahy krále Alfréda „v dějinách anglické literatury”, která „vychází z jeho přesvědčení, že život bez poznání nebo přemýšlení [rozjímání] není hoden úcty”. Stenton také vyzdvihuje rozhodnutí Alfréda, „aby přenesl myšlení minulosti tak, aby mu rozuměli jeho poddaní. Překlady starověkých knih, kterými se snažil toho docílit, tvoří počátky anglické literatury v próze. V předmluvě svého prvního překladu [v roce 894] Alfréd popsal stav anglické vzdělanosti v době svého nástupu.”4 Málo-

územím a zároveň zeslabilo autoritu franských vůdců (viz A. P. VLASTO, The Entry of the Slavs into Christendom, Cambridge 1970, 48–56). 1 F. M. STENTON, Anglo-Saxon England, Oxford 1947, 269–270. 2 M. P. BROWN (ed.), In the Beginning. Bibles Before the Year 1000, N.Y.-Washington 2006, 204. 3 M. P. BROWN, Spreading the Word, in: M. P. BROWN (ed.), In the Beginning. Bibles Before the Year 1000, N.Y. – Washington 2006, 60 : “[...] the little Gospel that treats of the things that work by love.” 4 Anglický text zní: “His unique importance in the history of English letters comes from his conviction that a life without knowledge or reflection was unworthy of respect, and his determination to bring the thought of the past within the range of his subjects’ understanding . The translation of ancient books by which he tried to reach this end form the beginning of English prose literature. In a preface to the first of his own translations Alfred described the condition of English learning at the time of his accession.”

134

.


kteří duchovní na jeho území rozuměli latinským bohoslužbám, které sami sloužili a neuměli přeložit ani slovo z latiny do angličtiny.1 Snaha Alfréda Velikého v Anglii se projevila nedlouho poté, co ve střední Evropě skončila dramatickým způsobem misie Byzantinců Konstantina a Metoděje na území Velké Moravy. Než byli jejich žáci vyhnáni úsilím představitelů západních sousedů Franské říše, stačili tito dva soluňští bratři přeložit z řečtiny do jimi kodifikovaného slovanského jazyka hlavní liturgické materiály, kterých bylo později využito balkánskými Slovany. Tato studie vychází z cyrilometodějské misie na Moravě a otevírá k diskusi otázku záměrného používání řečtiny a (nebo) místních jazyků, zvláště v liturgickém životě na územích byzantské říše a těch zemí, které v dějinách více či méně spadaly pod kulturní vliv Byzance. Vladimír Vavřínek se ve své studii The Introduction of the Slavonic Liturgy and the Byzantine Missionary Policy (Uvedení slovanské liturgie a byzantská misionářská politika)2 pokouší o dialektické „čtení” textů, které připisují Byzanci demokratické užívání místních jazyků a zdůrazňuje spíše jedinečnost cyrilometodějské misie z hlediska použití slovanštiny jako liturgického jazyka. Byzantská kultura je tu charakterizována dominancí, dokonce „monopolem” řeckého jazyka v byzantské církvi; to je zdůvodněno pocitem nadřazenosti řecké kultury, a to na úkor místních jazyků a kultur národů byzantské říše.3 Vavřínek užívá termínu „the absolute pre-eminence of the Greek language and Greek culture” – „absolutní převaha řeckého jazyka a řecké kultury”.4 Tato myšlenka je převzata z článku Ihora Ševčenka, Three Paradoxes of the Cyrillo-Methodian Mission (Tři paradoxy cyrilometodějské misie),5 v němž píše:

F. M. STENTON, Anglo-Saxon England, Oxford 1947, 267. V. VAVŘÍNEK, The Introduction of the Slavonic Liturgy and the Byzantine Missionary Policy, in V. VAVŘÍNEK (ed.), Beiträge zur byzantinischen Geschichte im 9.–11. Jahrhundert, Praha 1978, 255–281. 3 V. VAVŘÍNEK, The Introduction of the Slavonic Liturgy, 257. 4 V. VAVŘÍNEK, The Introduction of the Slavonic Liturgy, 260. 5 I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes of the Cyrillo-Methodian Mission, in: Slavic Review 23 (1964), 220–236. 1 2

135


.

„U Byzantinců, kteří zdědili ze své helénské minulosti zvyk rozdělit svět na Helény a barbary, bylo pohrdání barbary doplňkem jejich bezmezné kulturní pýchy. V průběhu velké části existence Byzance se barbaři – tj. ne-Byzantinci – ve stereotypních popisech jeví jako úskoční, falešní a zbabělí, krutí, odmítající se řídit pravidly civilizovaného chování, panovační při vítězství, servilní při porážce. […] Byzantinci, kteří znali svatého Pavla nazpaměť, si měli uvědomit, že Pán povolal barbary jako první a v očích Boha byli barbaři jejich bratři. […] Křest sice proměnil barbary, tato zvířecí stvoření, na lidské bytosti, ale samotná skutečnost obrácení barbarů na víru byla opravdu zázrakem.“1 Ševčenko zakládá své tvrzení na německém autorovi K. Lechnerovi.2 Výsledkem těchto úvah je konstatování, že „Konstantin Filosof a jeho bratr Metoděj“ mají „odlišný postoj k jazykům cizích a doposud [na víru] neobrácených národů,“ že „tito jedinci“ jsou „výjimkami“ a že „jejich uvažování“ je „poměrně netypické pro byzantskou mentalitu jejich doby“.3 Ševčenko považuje za paradox to, že „cyrilo-metodějská misie“ byla vedena „v duchu přátelství a rovnosti […], ačkoli kulturní

1 I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes, 226: “To the Byzantines, who inherited from their Hellenic past the habit of dividing the world into Hellenes and barbarians, scorn for the barbarians was a counterpart to their own limitless cultural pride. Throughout the better part of Byzantium’s existence, the barbarians – that is, non-Byzantines – appear in stereotyped descriptions as cunning, false and cowardly, cruel, refusing to abide by the rules of civilized behaviour, overbearing in victory, abject in defeat. [...] The Byzantines, who knew St. Paul by heart, should have realized that the Lord called upon barbarians first and that in the eyes of God barbarians were their brothers. [...] Baptism did change the barbarians, those bestial creatures, into human beings, but the mere fact of the barbarians’ conversion was indeed a miracle.” 2 K. LECHNER, Hellenen und Barbaren im Weltbild der Byzantiner ... (dissertation), Munich 1954, quoted in footnote 21, in I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes, 226. 3 V. VAVŘÍNEK, The Introduction of the Slavonic Liturgy, 260. Anglický text zní: “Although the vast majority of Byzantine intellectuals were convinced of the absolute pre-eminence of the Greek language and Greek culture, there were nevertheless some individuals who entertained a different attitude towards the languages of the foreign and hitherto unconverted nations. Personages [sic!] like Constantine the Philosopher and his brother Methodius are proof of this. But we must regard these individuals as exceptions and their ideas as quite untypical of the Byzantine mentality of the age.”

136

.


původ obou Byzantinců je předurčoval k tomu, že by měli mít špatné mínění o všech barbarech [...]“1 Ševčenko, a po něm i Vavřínek citují v této souvislosti Teodora z Kýru (byl původem Syřan) a Jana Zlatoústého, kteří na počátku 5. století uznávali potřebu zvěstování „slova Božího“ v místních jazycích.2 Tvrdí však, že později, až do posledních dvou či tří staletí existence byzantské říše, byl tento způsob myšlení opuštěn a že „tolerance“ Konstantina a Metoděje, kteří do slovanštiny přeložili celé bohoslužby, byla výjimkou.3 Tato výjimečná situace byla podle Vavřínka způsobena několika faktory: skutečnost, že Konstantin a Metoděj pocházeli ze Soluně, tj. z prostředí, kde se užívala jak řečtina, tak i slovanština; dále fakt, že Konstantin byl přítelem patriarchy Fotia, který mu misii na Moravu požehnal; také názor, jak se Vavřínek domnívá, že soluňští bratři (dle vzoru monastýru svatého Sávy v Palestině) byli původně připraveni přeložit jen biblické texty, určené ke čtení během liturgie, tj. čtení z apoštolských listů a z evangelií, a že překlad celé liturgie byl vynucen konkurenční misií Franků na území Velké Moravy. Fotiova slova, že při „Nanebevstoupení Páně svěřil Kristus prorockou tradici svým apoštolům a nařídil jim, aby ji zvěstovali do řeckých zemí a skrze ně do všech pohanských zemí“,4 Vavřínek interpretuje následovně: „Pro Fotia byla jazykem předurčeným Kristem k zvěstování víry tudíž řečtina a její nadřazené postavení pochází z apoštolské

1 I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes, 226. Anglický text je následující: “The second paradox of the Cyrillo-Methodian mission is the spirit of friendliness and equality with which this mission was conducted by the two Byzantines, although their cultural background must have conditioned them to hold a low opinion of all barbarians [...]” 2 V. VAVŘÍNEK, The Introduction of the Slavonic Liturgy, 256–257; I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes, 227. 3 I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes, 227. 4 V. VAVŘÍNEK, The Introduction of the Slavonic Liturgy, 270: “[…] when our Lord ... had ascended to His Father, He entrusted the prophetical tradition to the Holy Apostles, enjoining them to spread it to the Greek countries and, through them, to all pagan countries.” The quotation is from “Photius’s letter to Zacharias, the Catholicos of Armenia, which has survived in an Armenian version only.” Anglická verze je z F. DVORNÍK, The Idea of Apostolicity in Byzantium and the Legend of the Apostle Andrew, Dumbarton Oaks Studies 4, Cambridge Mass. 1958, 139 ff.

137


.

tradice.“1 Tato interpretace textu z Fotia vede Vavřínka k tomu, že úsilí Konstantina přeložit liturgické a biblické texty do slovanštiny, tj. „do jazyka srozumitelného národu, kterému je zvěstována víra“, považuje za „revoluční“ čin.2 Chtěla bych nyní shrnout Vavřínkovy a Ševčenkovy závěry týkající se výjimečnosti cyrilometodějské misie a pokusím se je krátce okomentovat v kontextu byzantské mentality. Podle těchto autorů Byzanc vedla politiku záměrné helenizace národů své oikumeny, a to z arogantních důvodů nadřazenosti řecké kultury. K tomuto bych chtěla citovat z článku Dimitrije Obolenského, The Principles and Methods of Byzantine Diplomacy3 (Principy a metody byzantské diplomacie), který uvádí, že cílem byzantské politiky je „vybudovat řetězec spojeneckých nebo vazalských států […]. Jejich národy mohly poskytovat říši služby podle své geografické pozice a vojenských zdrojů […].“4 Byzanc si tudíž spíše vybrala cestu diplomacie než války vzhledem k tomu, že nepřetržitě čelila útokům „Peršanů, Arabů a Turků z východu a stepních národů a balkánských Slovanů ze severu [...].“5 Proces takzvané „helenizace“ zajistil to, že národy přičleněné do říše fungovaly na základě římského práva a administrativy a křesťanského

1 V. VAVŘÍNEK, The Introduction of the Slavonic Liturgy, 271: “For Photius, then, the language pre-destined by Christ for the preaching of the faith was Greek, and its preeminent position derived from the apostolic tradition.” 2 V. VAVŘÍNEK, The Introduction of the Slavonic Liturgy, 272. Anglický text zní: “Constantine thus gives the idea that the faith must be preached and explained in a comprehensible language a basically new interpretation, which, from the traditional Byzantine point of view, was quite revolutionary: that this language should be one intelligible to the nation that the faith is being preached to – its own language.” 3 D. OBOLENSKY, The Principles and Methods of Byzantine Diplomacy, in: D. OBOLENSKY, Byzantium and the Slavs, New York 1994, 1–22. 4 D. OBOLENSKY, The Principles and Methods, 4: “[...] to build a chain of allied, or vassal, states [...]. Their peoples could render the Empire services consonant with their geographical position and military resources [...]” 5 D. OBOLENSKY, The Principles and Methods, 3: “[...] in the east against Persians, Arabs and Turks, in the north against the steppe barbarians and the Balkan Slavs [...]”.

138

.


chování, jež jim spolu s řeckým jazykem umožnil, aby se mezi sebou domluvili.1 Dále se Ševčenko a Vavřínek shodují v tom, že kultury nehelénských národů byly Byzantinci opovrhované a nazývané „barbarskými“. Slovo „barbarský“ má však různé konotace v různých obdobích lidských dějin. Pro Židy byly „barbary“ nežidovské národy. D. Obolenský píše, že pro starověké Řeky termín „barbaros“ označoval „lidi mimo helénský svět, jejichž způsob života, myšlení a chování byl neřecký. A Byzantinci převzali tento pojem ´barbaři´ od starověkých Řeků, ale s novým kulturním důrazem, který získal v období helénismu. V pozoruhodné směsici ras, které tvořily Byzantskou říši, nebylo místo pro etnické odlišení mezi Rhomaios a barbarem. Je pravda, že Byzantinci stále nazývali neřecké jazyky ´barbarskými´, avšak pravou odlišující vlastností Rhomaios bylo jeho členství v pravoslavné církvi a jeho loajalita k císaři, tedy náměstkovi Boha. Nyní byl v zásadě barbarem pohan, který byl mimo císařovu přímou správu. Jakmile přijal pravoslaví, přestal být barbarem navzdory rase a jazyku, kterým mluvil.“2 Dalším aspektem, který Ševčenko a Vavřínek vyzdvihují, je názor, že slovanština v byzantské tradici byla výjimkou v použití místního jazyka v liturgickém životě; kromě prvních a posledních staletí existence této říše byla řečtina povinným jazykem.

D. OBOLENSKY, The Principles and Methods, 10. D. OBOLENSKY, The Principles and Methods, 13. Původní text zní: “[...] for the ancient Greeks the barbarians were people outside the Hellenic world whose way of living, thinking and behaving was un-Greek. And the Byzantines borrowed this concept of ‘barbarians’ from the ancient Greeks, but with the new cultural emphasis it had acquired in the Hellenistic age. In the remarkable mixture of races that made up the Byzantine Empire there was no place for any ethnic distinction between the Rhomaios and the barbarian. The Byzantines, it is true, would still call the non-Greek languages ‘barbarian’; but the true distinctive mark of the Rhomaios was his membership of the Orthodox Church and his allegiance to the Emperor, the viceregent of God. The barbarian, in principle, was now the pagan, outside the Emperor’s direct jurisdiction. Once you accepted Orthodox Christianity you generally ceased, whatever your race and the language you spoke, to be a barbarian.” 1 2

139


.

Sám Ševčenko považuje tuto situaci za paradoxní; dle mého názoru dokonce protiřečí svým dříve zmiňovaným výrokům,1 když uvádí, že Byzantinci si nezaslouží pochvalu za „podporu národní slovanské liturgie“, jelikož „[v] Byzanci, v mnohonárodnostním státě, byli vzdělaní lidé, v minulosti stejně tak i v současnosti [myšleno v době Konstantina a Metoděje], obeznámeni s užíváním jazyků méně dokonalých než řečtina v křesťanských bohoslužbách.”2 To, že řečtina neměla tuto výsadu, jak je občas interpretováno, může být doloženo i lingvistickým fenoménem, kterým je použití slova “limbi(le)” (“jazyky”) – ve smyslu „národy” – v rumunském textu ze začátku 16. století, původně psaném ve slovanštině, Învăţăturile lui Neagoe Basarab către fiul său Teodosie (Učení Neagoe Basaraba svému synovi Teodosiovi). Ve staroslověnském překladu Nového zákona se totiž používá slovo „jazyky”, např. ve tvaru „jazykom” v Listu Římanům 15:9 (tam, kde řečtina má „ethne”, moderní rumunština má již – místo „limbile” – „neamurile”, čeština „(pohanské) národy”, angličtina „gentiles”), jež souvisí s událostí Seslání Ducha svatého (Skutky apoštolů 2:1–11), kde se ikonografický motiv plamenných jazyků spočívajících nad hlavami apoštolů vyjadřuje různými jazyky, kterými apoštolové začínají zvěstovat evangelium. Od svého vzniku ve 4. století byla Byzantská říše založena na principu vnitřní kulturní a jazykové plurality. Princip „babylonské věže”, symbolu rozdělení řečí a neschopnosti komunikovat, se měl proměnit duchovní jednotou křesťanského života. To však nevyloučilo osobitost každého z pokřesťanštěných národů.3 Z jazykového hlediska je velmi pravděpodobné, že Kristovo učení se původně rozšířilo ústně v místním jazyce, aramejštině, a později byla evangelia napsána v literární řečtině. Přestože řečtina hrála sjednocující roli na Východě, teologické debaty I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes, 227. I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes, 228. Anglický text je následující: “We lavish praise upon the Byzantines for their encouragement of national Slavic liturgy. Not all of this praise is deserved. In Byzantium, a multinational state, cultivated people were familiar with the past and current use of tongues less perfect than Greek for Christian worship.” 3 To je vyjádřeno na některých příkladech východokřesťanské ikonografie Seslání Ducha svatého přítomností starého může, který drží v ruce dvanáct svitků jako symbol dvanácti jazyků, ve kterých každý ze dvanácti apoštolů měl zvěstovat Svaté Písmo. 1 2

140

.


z 4. a 5. století vedly ke vzniku samostatných církví, z nichž si každá svou ranou tradici pečlivě zachovala: v Gruzii, Arménii, Sýrii, koptském Egyptě, Núbii, Etiopii a na slovanských územích.1 Řecký jazyk byl prvním písemným biblickým jazykem křesťanů, ale také řecká abeceda byla základem znakových systémů písemných jazyků prvních christianizovaných národů – Gruzínců, Arménů a později Slovanů.2 Na křesťanském Východě nebylo napětí mezi „oficiálními” písemnými a místními ústními jazyky, které se mělo stát tak výrazným rysem ve středověku na západních územích.3 V západní Evropě se latina, kterou byla psána Vulgáta sv. Jeronýma, původně sama stala „místním jazykem” v porovnání s řečtinou, a až později se prosadila jako jediný liturgický jazyk (původně jeden ze tří „sakrálních jazyků” vedle hebrejštiny a řečtiny),4 a to až do II. vatikánského koncilu v 60. letech 20. století. To mělo ovlivnit mentalitu západních křesťanů, kteří očekávali centralizovaný nejen politický, ale také kulturní (a jazykový) projev v rámci říše. Domnívám se, že tento vzor myšlení musel pravděpodobně ovlivnit tvrzení těch autorů, kteří jej uplatňují na jinak zcela odlišných kulturních a politických podmínkách východní říše Byzance a kteří vidí použití řeckého jazyka pouze jako otázku kulturní a politické nadřazenosti centra. A. P. Vlasto cituje kanonické pravidlo Teodora Balsamona, antiochijského patriarchy (1185–95), který se vyjadřuje k používání jiných jazyků než řečtiny: „Ti, kteří jsou po všech stránkách pravoslavní, ale nemají žádné znalosti řeckého jazyka, mohou sloužit [bohoslužby] ve svém vlastním jazyce, pokud mají nezměněné překlady obvyklých modliteb, které byly přesně opsány z dobře napsaných řeckých textů.”5

Viz M. P. BROWN, In the Beginning, 158. M. P. BROWN, Spreading the Word, 53. 3 Viz M. P. BROWN, In the Beginning, 158. 4 M. P. BROWN, Spreading the Word, 55. 5 A. P. VLASTO, The Entry of the Slavs, 45: “Those who are Orthodox in all respects but who are altogether ignorant of the Greek tongue may celebrate in their own language, provided that they have unaltered versions of the customary prayers exactly as transcribed from well-written Greek texts.” (Původní text vzatý z MIGNE, PG 138, Responsa ad interrogationes Marci, otázka 5.) 1 2

141


.

Jestliže v Byzanci neexistuje mnoho dokladů o existenci nových národních liturgických jazyků od 5. do 9. století, důvodem mohou být postupné a opakované útoky Slovanů, Avarů, Peršanů, Muslimů a Bulharů v 6. a 7. století.1 Nebyly tudíž vhodné podmínky a klid k případným liturgickým překladům. Přesto již v 8. století existovalo například mnoho patristických textů v arabštině potřebných k mezináboženskému dialogu mezi byzantskými křesťany a arabskými muslimy.2 Ikonoklastická krize v 7. a 8. století navíc vyvolala v Byzanci vnitřní teologický spor. Až po ní následovalo další období rozmachu akademického života v Konstantinopoli, které umožnilo mimo jiné také překlad liturgických textů Konstantinem a Metodějem do slovanštiny;3 a tyto texty se měly použít v rámci jejich misie na Moravě. Vlasto se domnívá,4 že Konstantin a Metoděj uvažovali o vytvoření slovanské abecedy již v době, kdy byl Metoděj guvernérem provincie obydlené Slovany a také později, kdy byl Metoděj mnichem na Olympu. Vlasto píše: „V 9. století existoval v Bithýnii velký počet ještě neasimilovaného slovanského obyvatelstva, které potřebovalo osvětu. Je známo, že mniši z různých monastýrů z hory Olympu byli aktivními misionáři, působícími až v Arménii, a je velmi málo pravděpodobné, že by zanedbali národy, kterým byli [geograficky] blíže.”5 Existenci mnoha povolených jazyků v Byzanci ilustruje i dramatický příběh citovaný Dimitrijem Obolenským: „Když ve 2. polovině 6. století Valentinus, vyslanec Justina II. u Turků ze Střední Asie, ukázal chánovi pověřovací listiny, musel čelit zuřivému výbuchu; turecký vůdce si dal ruce k ústům a vykřikl: ‘Nejste vy ti Římané, kteří mají deset jazyků a jednu lest? … Tak, jak mám nyní svých deset prstů v ústech, tolik A. P. VLASTO, The Entry of the Slavs, 1–8. F. DVORNÍK, Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance, Prague 1933, 104– 105. 3 A. P. VLASTO, The Entry of the Slavs, 33. 4 A. P. VLASTO, The Entry of the Slavs, 37. 5 A. P. VLASTO, The Entry of the Slavs, 37. Původní anglický text zní: “There was a large Slav population in Bythinia, still unassimilated in the ninth century, which was in need of enlightenment. Monks of various Olympian monasteries are known to have been active missionaries as far afield as Armenia and would scarcely have neglected peoples within easier reach.” 1 2

142

.


užíváte vy jazyků:1 jedním podvádíte mne, jiným Avary, mé otroky. Lichotíte a klamete všechny národy obratností svých slov a proradností svých myšlenek […] Je to neobyčejné a nepřirozené […], aby Turek lhal.’“2 Tolik o byzantské diplomacii století předtím, než byla některá její území dobyta muslimy.3 Stejně jako Cassiodorus v 6. století v Itálii,4 Beda Ctihodný v 8. století a král Alfréd Veliký v 9. století v Anglii, byli i Konstantin a Metoděj přesvědčeni, že každé nové křesťanské společenství potřebuje k svému rozkvětu vzdělané duchovní, tj. lidi, kteří umějí číst a psát. Jakožto pokračování židovské tradice je křesťanství náboženstvím písemných textů, náboženstvím Logu-Slova.5 „Hlavním problémem” tudíž, jak

1 Slovo “jazyk” (“tongue”) je zde použito ve dvojím významu: jako místní řeč a jako způsob, styl jednání. 2 D. OBOLENSKY, The Principles and Methods, 19–20. Citát Obolenského z MENANDER, Excerpta de legationibus, I, pp. 205–206. Anglický text zní: “When Valentinus, envoy from Justin II to the Turks of Central Asia, presented his credentials to the khagan, he was met by an explosion of rage; putting his hands to his mouth, the Turkish sovereign exclaimed: ‘are you not those Romans, who have ten tongues, and one deceit? ... As my ten fingers are now in my mouth, so you use many tongues: with one you deceive me, with another the Avars, my slaves. You flatter and deceive all peoples with the artfulness of your words and the treachery of your thoughts [...] It is strange and unnatural [...] for a Turk to lie.’” 3 To, že Kalifát, po muslimské expanzi v 7. století, “toleroval náboženské a etnické menšiny” tím, že “uznával místní náboženské vůdce zároveň jako představitele těchto společenství”, vedlo k “dalšímu vývoji samostatných místních církví, kde se etnické kultury nerozlučitelně prolínaly s tradicemi víry [...]” (Viz M. P. BROWN, Spreading the Word, 54). Anglický text zní: “The toleration of religious and ethnic minorities by the Caliphate (the leading political power among Muslims) and its recognition of local religious leaders as simultaneously community representatives further promoted the development of selfcontained regional Churches with inextricably interwoven ethnic cultures and traditions of faith [...]” 4 CASSIODORUS (cca 487–cca 580), původně senátor a prefekt v Itálii, se po své návštěvě Konstantinopole stal mnichem v monastýru Vivarium, který založil. Viz A. P. KAZHDAN (ed.), The Oxford Dictionary of Byzantium, vol. 1, Oxford 1991, 388. Ve svých spisech – Institutiones, Preface 4 – se přimlouval o překladu Svatých Písem do místního jazyka, tj. tehdejší italštiny (viz P. BROWN, Spreading the Word, 55–56). 5 Viz Evangelium podle Jana 1:1 (“Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh”) a 1:14 (“A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi”).

143


.

usuzuje Vlasto, „nebyl jazyk, ale psaní.”1 Důraz kladený na rozdíl mezi místním mluveným jazykem a písemným jazykem vnáší důležitý nový prvek do této diskuse. Zatímco místní ústní tradice šířily biblické příběhy a učení ve formě legend, pohádek, zpěvů a básní, písemná forma biblických textů se po dlouhá staletí v různých jazycích zdokonalovala.2 Na rozdíl od dovedností potřebných pro mluvený jazyk (např. k tlumočení čtení z Bible a kázání v rámci bohoslužeb), potřeboval psaný jazyk vytvořit systém znaků, které by se četly a kterými by se v daném jazyce přepisovaly biblické a liturgické texty.3 Sám Ševčenko se v závěrečné části svého dříve zmiňovaného článku zabývá náročností překládání liturgických a dogmatických textů, a tím zdůvodňuje zdrženlivost byzantských misionářů, kteří se obávají, aby nezkušení překladatelé nezavdali příčinu k herezi. Konstantin byl dobrým filologem i teologem. Ševčenko oceňuje jeho překlady a překlady „první generace po Metodějovi“4 jako „doslovné, aniž by byly mechanické“,5 a provedené „s porozuměním“,6 vnímavě, zatímco pozdější překlady považuje za „mechanické, ale nepřesné, a často provedené bez porozumění“.7 To svědčí o složitosti překladatelského procesu a vysvětluje, proč Konstantin doporučuje, aby „nekompetentním lidem bylo zakázáno ‘opisovat’ (tj. editovat a přepisovat) posvátné knihy [...]“8 Závěrem bych shrnula to, že řečtina byla označována jako nadřazený, dlouho formovaný jazyk starověké kultury, který byl schopen vyjádřit metaforičnost a poetičnost textů Starého a Nového zákona A. P. VLASTO, The Entry of the Slavs, 37. Např. text, jenž byl na koncilu v Trentu (1546) uzákoněn, se stal autorizovanou Biblí (Latina Vulgata). Na něm začal svými pečlivými překlady pracovat sv. Jeroným ve 4. století (viz P. BROWN, Spreading the Word, 56). 3 Viz V. NERSESSIAN, The Bible in the Armenian Tradition, London 2001, 13–14; P. BROWN, Spreading the Word, 59–60. 4 I. ŠEVČENKO, Three Paradoxes, 223: “[…] the first post-Methodian generation of translators”. 5 Ibid.: “[...] literal without being mechanical [...]” 6 Ibid.: “[...] with understanding [...]” 7 Ibid.: “[...] later translations were mechanical without being precise, and translating without understanding occurred quite often [...]” 8 Ibid.: “Constantine [...] proposed that unqualified people should be forbidden to ‘copy’ (that is, edit and transcribe) sacred books [...]” 1 2

144

.


a který se tímto stal první písemnou řečí, v níž byla zvěstována evangelia. Navzdory tomu se použití řečtiny v byzantské tradici jeví jako dominantní jen do chvíle, kdy kulturní tradice různých pokřesťanštěných národů byly natolik silné, aby si vytvořily vlastní literární jazyk (občas používáním řeckého znakového systému k vytvoření vlastního písemného jazyka, jako tomu bylo u Gruzínců, Arménů a Slovanů). Jestliže se v 6. až 9. století národní jazyková kreativita různých místních církví projevuje méně zřetelně, důvodem může být válečná situace byzantské říše čelící opakovaným útokům, stejně jako vnitřní spory způsobené ikonoklasmem v 7. a 8. století. Složitost vnější politiky Byzance založené na vyjednávání a pokřesťanštění vedla k časté změně zeměpisné a národnostní konfigurace, a tím k různorodosti světského a liturgického jazyka v rámci oikumeny. Téma této konference, Konštrukcia a dekonštrukcia Byzancie, vyjadřuje neustálou změnu, přirozenou dynamiku charakteristickou pro Byzanc. Na počátku své existence byla Byzanc pouze vesnicí. Postupně se rozšířila do velké části světa, aby se pak znovu zredukovala na část dnešního města Istanbulu, část čtvrti Fanaru. Po zániku říše byla však její duchovní a kulturní tradice převzata a pokračuje podnes všude tam, kde se slouží byzantská liturgie a hledají se patristické vzory. A to v místním jazyce, v duchu byzantského dědictví.

145

BYZANTSKÁ TRADICE A MÍSTNÍ JAZYKY

Recommend Documents