Vydání 1. • Prosinec 2013 • Vydavatel: Smile by horse o.p.s. • tisk: Tiskárna Kyjov • Neprodejné
přináší úsměv
MILUJI ŤĚ Dívat se a mlčet … Ne ! Zavřít oči a dívat se … do Duše Tvé Povzdechem listy Tvé knihy obracet … poprosit oheň, ať nepraská Ať v naprostém tichu slyšet je Naše Láska Barbora
Slovenské Národné Divadlo: LOUSKÁČEK
2
smile úvodník
Drazí přátelé, přejeme vám nádherné prožití vánočních svátků, především ve zdraví, s milou či milovanou bytostí, pod stromečkem aspoň ušlechtilou myšlenku, dobré slovo nebo nejlépe dobrý skutek. A nezapomeňte: „Láska je veličina, která se dělením násobí" Děti z Dětského domova Hodonín a vaše smilebyhorse.cz
smile dobrůtkárna
Recept na lásku
Uvědom si, že nikdo nepřišel na tento svět dělat ti pomyšlení, žít tvé předsta‑ vy, plnit tvé sny. Jen Ty sám. Nesuď a neodsuzuj. To, že někdo nekoná v soula‑ du s tvým charakterem, neznamená, že je špatný a odsouzeníhodný. Zasej si do srdce semínko Tolerance a Odpuštění. Přináší to úlevu a rozpouští ledy. Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě. Neočekávej, předejdeš rozčarování. Raději přijímej realitu a věz, že všechno zlé je na NĚCO dobré. Čas vždycky ukáže. Tvé myšlenky, slova, skutky jsou jen a jen Tvoje. Neukvapuj se, i volba, co s nimi uděláš, je jen a jen Tvá.
smile srdcaři V tomto svátečním čísle, které je zároveň prvním vydáním našeho periodika oficiálně registrovaného ministerstvem kultury, bychom chtěli poděkovat všem dobrým duším, které pomáhají komukoliv na světě. Lidem, kteří foukají bolístky, naslouchají, hladí, přispívají potřebným, zajímají se o ně, omezují se, angažují se, soucítí, dávají naději, šíří dobro, rozdávají lásku a není jim prostě jedno …
3
smile Turistické zajímavosti
St. Pölten
hlavní město Dolního Rakouska a festivalů Vážení a milí čtenáři a čtenářky, Jak si užíváte listopadového počasí? Předpokládám, že Vám tento přechodný měsíc není zrovna po chuti. Na druhou stranu si už víno hoví v sudech, stavy pálenky byly u mnoha lidí ra‑ pidně navýšeny a děti poslušně chodí do školy (nebo za školu). Já si sedím v Praze v kanceláři a jsem ve finálové fázi mé praxe na Rakouském kulturním fóru. A poté mě čeká návrat do mého rodného města St. Pölten. V minulých číslech jsme se poměrně podrobně zabývali vi‑ nařskou a kulinářskou oblastí Wachau. A protože je čas přejít k novým tématům a zážitkům, je třeba také najít odpovídající přemostění – tím bude právě St. Pölten. Ospalé asi 50ti tisícové městečko vás až na barokní historické centrum nijak nenadchne. Když se však odvážíte k bližšímu seznámení, budete až překvapeni kulturním zázemím. Na náměstí, kde se nachází i radnice, je několik moderních kaváren a k tomu dokonce kinokavárna Cinema Paradiso, která byla v roce 2006 oceněna cenou European Cinema of the Year. Dále se na náměstí nachází krajské divadlo, jehož počátky se datují k roku 1820. V centru se nachází obrovské množství tradičních rakouských kaváren a paleta různorodých restaurací (Indie, Řecko, Turecko, Japonsko). Dalším významným kulturním centrem je kulturní dům Festspielhaus, kde se nejen konají koncerty rozličných filharmonií, jazzbandů a alternativní hud‑ by, ale také taneční představení a prestižní hudební soutěže pro mladé muzikanty. Mezi interprety najdeme jména z různých koutů Evropy a celého světa. Samozřejmě jsou v Sankt Pöltenu i muzea a galerie, které návštěvníky určitě okouzlí. Místem, kde se pořádají největší akce, je komplex FAZ. Zde se konají hlavně velké hudební festivaly jako například FM4 Frequency Festival (Korn, The Cure, Placebo, The Black Keys, Dispatch, Billy Talent, The Fratellis a další) nebo Beatpatrol (Steve Aoki, Hardwell). Co se týče politického dění v St. Pöltenu, sídlí zde zemská vláda Dolního Rakouska v čele se zemským hejtmanem (v Rakousku Landeshauptmann) Erwinem Pröllem. Starostou je momentál‑ ně Matthias Stadler.
Zázemí pro sportovní vyžití je stejně jako u kultury téměř neomezené. Od posiloven, fotbalových hřišť, přes lezecké stěny až k tenisovým kurtům zde najdete vše, co uspokojí vás i vašeho sportovního ducha. St. Pölten je poměrně zelené město a prostoru k procházkám je také mnoho. Je zde několik parků. Podél řeky Traisen je vy‑ budována cyklistická stezka. Dále je zde i několik jezírek, které vás v létě příjemně ochladí. V blízkém okolí se nachází mnoho lesů, ve kterých si každý houbař přijde na své. Častokrát se zde setkáte s mloky a říčními raky. St. Pölten je město pro staré i mladé. Není tu tolik pohybu jako ve Vídni, ale dá se tu skvěle odpočinout a zároveň se nadýchat kulturního vzduchu. A kdyby vás to přeci jen nebavilo, Vídeň je 25 minut vlakem a Wachau ani ne půl hodiny autem… Gregor Mikesa
4
smile Rozhovor
Schöller Weinboutique
ZA HRANICEMI VŠEDNÍCH DNŮ na dohled od Valtic, v příhraničním Schrattenbergu, kde mladí vinaři přebírají kormidla…
…Pokud chcete ochutnat opravdu vyjímečné mladé víno a užít si při tom „echtovní“ rakouské „Heuriger“, nezbyde mi, než vám doporučit výlet do blízkého Schrattenbergu na moravsko‑rakouské hranici. Jedenatřicetiletý nadšenec z Kremže, (který se dle mnohých mu‑ sel asi zbláznit), koupil víceméně zajeté vinařství a začal si podle svého hospodařit. 4,7 ha vlastních vinic, víc než hektar v nájmu, sklep, vinárna – to je pověstné tradiční „Heuriger“, kde si sedne na 60 lidí, kde voní a hřejí kamna a smích se nese až do spících vinohradů… Prostě práce nad hlavu, v cizím prostředí plném zvědavců a proroků. Náš nový kamarád s čistou duší a čistým srdcem, vinař a nimrod, neustále v doprovodu veselé fenečky drsnosrstého jezevčíka jménem Luna. Distingovaný a slušný člověk s velkými plány a nadějemi – Rolland Schöller. Jeho první produkt, Veltlínské zelené 2013, ze mne udělalo oka‑ mžitě jeho fanynku. Úžasná zlatozelená barva, překrásná vůně, plná chuť a mnou tak strašně milovaná kyselinka v extraktivním víně - nádhera :-).
Nakonec, co vám budu povídat, přijďte se podívat a pochutnat si nejenom na víně. Jeho „Heuriger“ vás nadchne i vynikající stu‑ denou kuchyní plnou rakouských dobrot. Až do 15. 12. od čtvrtka do neděle od 16 do 22 hodin. Pokud to v předvánočním shonu nestihnete, otevírá se zas v půli ledna na plné tři měsíce. Těší se Rolland Schöller
Tomáš Kosík - přeprava a doprava osob
+420 776 256 156 Jeďte s Kosem ! za svým nosem
e-mail:
[email protected], facebook.com/PrincExpres
5
smile Rozhovor
První Gurmet shop v Břeclavi
Francouzský paradox
Často dostávám otázky k významu loga naší společ‑ nosti, které pro nás vytvořila firma TISK PÁLKA, s.r.o. z Břeclavi. Základem je žlutá a červená barva, představují bílé a červené víno. Barvy, resp. bílé a červené víno, jsou spojeny do tvaru srdce jako symbol toho, že víno má pozitivní vliv na naše zdraví. Ale zvláště zdůrazňuji, pokud se pije v rozumném množství. „Rozumné množství“ je velmi individuální míra. Mezi lékaři je obecně známa skutečnost, že je vhodné konzumovat sklenku vína denně. V případě žen je tomu skutečně tak, denně by měly vypít asi dvě až tři decilitry vína. Muž si naproti tomu může dovolit až deci čtyři. Co je však stejně důležité, je pravidelnost. Za pravidelností se skrývá denní příjem. Pokud denně vypijeme uvedenou skleničku nebo dvě, je prokázáno, že lékaři doporučovaný postup má kladný účinek. Jestliže si některý den víno nedáme, pak se nic nestane a roz‑ hodně to nezanechá negativní vliv na našem zdraví. Nedoporu‑ čuje se zmíněný deficit dohánět sklenkou vína další den nebo snad tím, že vypijeme láhev jednou týdně v průběhu večera.
Rakousko a také západní část Německa. Také testy na králících, které provedli vědci Wistarova ústavu anatomie a biologie ve Filadelfii, prokázaly pozitivní účinky vína. Smyslem jejich práce bylo porovnat účinky vína, piva a tvrdého alkoholu při ochraně před aterosklerózou. Nejlépe ze srovnání vyšlo červené víno. Tím bylo také prokázáno, že za pozitivními účinky na zdraví nestojí alkohol jako takový, ale musí to být jiná látka, která je obsažena ve víně.
Také se vedou diskuse o tom, které víno je zdravější. Zde bych přeskočil o pár let zpátky, přesně do roku 1819, kdy irský lékař Samuel Black popsal jev zvaný „Francouzský paradox“. Francouzským paradoxem označujeme skutečnost, že lidé žijící ve Francii trpí relativně nízkým výskytem akutních srdečních příhod, a to navzdory nezdravému způsobu života. Je známo, že Francouzi jedí s oblibou jídla s vyšším obsahem tuku, kouří více než průměrný obyvatel jiné země, méně cvičí, a přesto trpí menším výskytem infarktů než většina obyvatel Evropy. Co dělají Francouzi jinak?
Autor: Mgr. Miroslav Čapka
Odpověď na tuto otázku hledalo mnoho vědců a vědeckých týmů dlouhou dobu. Postupně se docházelo k závěru, že za fran‑ couzským paradoxem stojí pravidelné pití vína. V roce 1979 bylo totiž zjištěno, že v zemích, kde je naprosto obvyklá konzumace vína, dosahovala úmrtnost na ischemickou chorobu srdeční podstatně nižších hodnot než v zemích, kde víno takovou tradici nemělo. Mezi tyto země se zařadily Francie, Itálie, Španělsko,
Další výzkumy tedy byly zaměřeny do oblasti vína a jeho látko‑ vého složení. Výsledkem bylo objevení resveratrolu. Zázračné působení resveratrolu má být založeno na jeho antioxidačních vlastnostech, tedy na zamezování účinku tzv. volných radikálů, jež poškozují buňky. Má spouštět procesy, které chrání genetic‑ kou informaci buněk. Proč je tedy červené víno „zdravější“ než červené? Protože má větší obsah antioxidantů, kam patří také resveratrol. Důvodem je skutečnost, že se při výrobě červeného vína nechává slupka hroznu po určitou dobu fermentovat. Je to právě slupka bobule, která je zdrojem zmíněné látky. Bílé víno nezůstává při fer‑ mentaci na slupkách, a proto jsou v něm antioxidanty obsaženy v menším množství. Množství antioxidantů ovšem nezávisí pouze na barvě vína a technologii zpracování hroznů, je rovněž ovlivněno půdou a dalšími faktory jako je např. filtrace vína. Ale o tom třeba zas někdy příště.
6
smile Koně
Slovenský Teplokrevník ušlechtilý, široce nasazený na trup. Má vý‑ razný kohoutek, přecházející ve výborně utvářený trup, široký rovný hřbet, který je delší. Hrudník je dostatečně hluboký. Široká záď je dobře osvalená, kříž je rovný a bedra jsou dobře vázaná. Osvalení bérce je mohutné, zůstává v souladu s celko‑ vým vzhledem. Toto plemeno má hodně robustní trup a velmi kvalitní končetiny. Fundament nohou je silný, korektní, hlezna jsou dobře utvářená. Kopyta jsou pěkně tvarovaná, pevná. Svou velikostí se však zdají poněkud malá v poměru k velmi statnému tělu.
Jerda a Pavlínka Všichni teplokrevníci pocházející z bývalého Československa jsou plemena, která vznikla v době Rakouska-Uherska. Na vývoji tohoto plemene se podílelo mnoho vlivů (český, maďarský, rakouský, ale i polský). Základem však zůstává vliv uherských plemen. Slovenský teplokrev‑ ník z Topoĺčianok je založen především na plemenech Nonius, ale měl zde také vliv kmen Przedswit, Gidran a Furioso. Původně se v chovu západoevropská ple‑ mena skoro vůbec nepoužívala. K přílivu krve trakénských a hannoverských koní došlo až v nedávné době. Na Slovensku byl chován slovenský tep‑ lokrevník ve třech výkonnostních typech
(těžkém, lehkém a středním). Dnes se na Slovensku chovají koně kmene Nonius mohutného a kostnatého typu s všestran‑ nou užitkovostí. Od roku 1995 je toto plemeno chováno na základě oprávnění k vedení plemenné knihy, které bylo vy‑ dáno Ministerstvem zemědělství ČR dne 13. 10. 1995. V České republice je vedena plemenná kniha slovenského teplokrevní‑ ka. V roce 2004 zde bylo zaregistrováno 55 plemenných hřebců a až 900 klisen. Slovenský teplokrevník je moderní mnohostranný kůň. Má střední tělesnou stavbu, trup je mohutně stavěný s obdél‑ níkovým rámcem. Má ušlechtilou hlavu s rovným nebo mírně štičím profilem. Krk slovenského teplokrevníka je štíhlý,
Slovenský teplokrevník vyniká jezdec‑ kými vlastnostmi a má dobré, energické chody. Slovenský a český teplokrevník nezapřou svůj smíšený původ. Obě ple‑ mena jsou stále na programu šlechtitelů. Představitelé slovenského teplokrevníka jsou pevní s dobrou tělesnou konstrukcí. Mají mnoho znaků připomínající kočárové předky, ovšem s proměnlivou mechani‑ kou pohybu. Slovenský teplokrevník se zpravidla dožívá vysokého věku. Mezi jeho dobré vlastnosti patří to, že se těší dobrému zdraví, je vytrvalý, navíc také skromný a nenáročný s velmi dobrác‑ kou povahou. Je ovšem živější než český teplokrevník a často mívá až ohnivý temperament. Ale i přesto je velmi dobře ovladatelný. Nejčastějším zbarvením tohoto plemene je ryzák a hnědák. Výška v kohoutku slovenského teplokrevníka je 163 až 170 cm. Slovenský teplokrevník je všestranně využívaným koněm. Pro své energické chody slouží i jako lehký kočárový kůň, lehká tělesná stavba ve spojení s vysokou výkonností a živěj‑ ším temperamentem přináší vynikající jezdecké vlastnosti s vysokým skokovým potenciálem. Nezřídka je také využíván pro rekreační ježdění. Jeho majitel by měl být již zdatnějším jezdcem a počítat s živým temperamentem slovenského teplokrevníka.
7
smile Nezapomenutelní
Vladimír Sečkář z Moravské Nové Vsi Jednu z nejkrásnějších básní o víně napsal básník Oldřich Mikulášek po návštěvě sklepa v řádku u novoveského nádraží. I když víno, které oslavil, vytvořil Jan Sečkář, znal se básník velice dobře i s jeho otcem. Pan Vladimír Sečkář (1901-1980) patřil ke skutečným osobnostem. Skrom‑ ný člověk, rolník, neobyčejně vzdělaný a zvídavý, masarykovec svobodné mysli. Ne náhodou – ba právě proto – si ho vytypovala StB v roce 1950 k inscenova‑ né akci. Za údajné napomáhání k útěku za hranice nasazeným provokatérům, které pohostil a nechal přenocovat, ho obžalovala a nechala odsoudit na deset let do kriminálu. Jeho vzpomínky na tu dobu
vyšly pod názvem Jel jsem orat v časopise ZVUK (1/2005); měly by být pro zájemce dostupné v místní knihovně. Po návratu z vězení se na týden doma uzavřel a svého malířského nadání využil k tomu, aby nakreslil půdorys věznice v Leopoldově, kterou jako člen zednické čety plánovitě odkrokoval a uložil si do paměti. Jednou – to mu už bylo přes sedmdesát - mně vysvětloval, že jízdní kolo nemá proto, aby na něm jezdil, ale aby ho vodilo. Ve svém sklípku pobýval přes celý den, v zimě přitápěl posekaným révím a vítal skleničkou kolemjdoucí a náhodné pout‑ níky. Měl rád mladé lidi. Ptal se, co je kde nového, chtěl slyšet jejich názory. Víno,
které naléval, bylo cestou k rozmluvě. Mezi pravidelnými návštěvníky sklípku Vladimíra a Jana Sečkáře nechyběli kromě Oldřicha Mikuláška a jeho ženy Věry, spisovatelky, redaktorky a po roce 1990 ředitelky brněnského televizního studia, i další významní lidé – zejména básník Jan Skácel. Možná sem zamířily i kroky spisovatele Jaromíra Tomečka, který vždy rád vzpomínal na Moravskou Novou Ves a svého přítele Vránu z parního mlýna. O dalších vzácných hostech sklípků u trati někdy jindy… Miroslav Plešák
Oldřich Mikulášek ÓDA NA SEČKÁŘOVO ČERVENÉ Až v tichém sklípku Jana Sečkáře budeme čekat na červené jako na čáře života a smrti, než ve sklence se zachvěje a sklene pradávnou žízeň s chutí po révové krvi – roztají nám v srdci závěje a i u poslední krůpěje budeme vždycky prví. A někdy i poslední u té mladé, prvé, když na návsi se rozední a my až po hrdlo budeme plní ještě mladší krve.
Vladimír Sečkář (1901-1980), foto: Jan Svoboda
SUCHÉ STAVBY - SÁDROKARTONOVÉ PRÁCE KVALITNĚ - SPOLEHLIVĚ - S CERTIFIKÁTEM
www.sadrokartony-suchy.4fan.cz +420 608740309
8
smile Povídání
Povídání borové druhů a její areál zahrnuje mírné pásmo severní polokoule až k pásmu subpolár‑ nímu. Některé druhy mají docela hezká „příjmení“, některá si připomeneme. Borovici lesní jsme si říkali, u nás známá je i borovice černá s šedivou kůrou a tmavším jehličím, jejíž starší stromy vzbuzují „elegantně ponurý“ dojem. Pak je to horská kleč čili kosodřevina, borovice vejmutovka s dlouhým, jemným jehličím, borovice limba, tu můžeme potkat na Slovensku v Tatrách, borovice sibiřská, borovice jedlá, borovice těžká, borovice osinatá, pinie středomořská, borovice banksovka, borovice sladká a tak dále a dále... Mezi druhy jsou rozdíly ve vzrůstu a vzhledu a některé se dožívají úctyhodného věku. Vedle známých sek‑ vojí je za nejvíc dlouhověký strom světa považována borovice osinatá, která se prý může dožít až 5000 let.
Hezký den. Listí ze stromu už opadlo a spokojeně si tleje, a tak na chvilku zabrousíme do světa stromů jehličnatých. Ty se na nás budou zeleně usmívat i teď, kdy listnáče odpočívají. Tedy, jehličnany odpočívají taky, jen ne tak okatě... „Bory šumí po skalinách“, zpívá se v naší hymně, tak si povíme něco o borovici. Borovice - elegantní to dáma s bujnou, nepěstěnou kšticí tmavě zelených vlasů a rezavě hnědou pletí , voní pronikavě do dálky, že se za ní otočí kdejaký dub. No dobře, tak ne dub, ale smrk určitě. Mluvím teď o naší nejznámější borovi‑ ci, borovici lesní. Je vysoká až 40 metrů a dožívá se do 350 let. Nejen po skalinách, šumí si vesele i v písčité, suché půdě s dostatkem světla, je odolná vůči větru a mrazu, taková dáma do nepohody. Přirozeně roste ve vyšších polohách, u nás na jih Moravy ji vysadil člověk z hospo‑ dářských důvodů až později. Borovice je druhově velmi rozmanitá, kolem 100
Borovice byla odpradávna ceněna nejen pro své dřevo. Borovice limba a sibiřská plodí jedlé a velmi chutné a výživné oříšky a kdo má rád těstoviny a zná pesto, tak ví, že důležitou složkou pesta jsou piniové oříšky, tedy oříšky již zmíněné pinie středomořské. Vnitřní část kůry bo‑ rovice jedlé se vaří, třeba jako špagety, je sladká, je možno ji sušit a používat místo mouky. Tato i jiné borovice mají sladkou pryskyřici, která se dá ztužit a použít jako žvýkačka. Takže, vážení zahrádkáři, když vám pomrznou meruňky, zkuste to s borovicí ... Borovice je léčivá, nálev z pupenů má protizánětlivé účinky, zevně se používá na vyrážky a revma. Terpe‑ nické silice působí blahodárně na osoby trpící astmatem a jinými dýchacími poruchami, proto se borovice sázeli kolem plicních sanatorií. V borovém lese je prý ve vzduchu míň bakterií, než ve sterilním pokoji v nemocnici. Až budete potřebovat vyoperovat třebas kuří oko, nemusíte s tím zrovna na Homolku, stačí do Bzence... Kdysi jsem si myslel, že i boro‑ vá voda je z borovice, ale to už je hodně dávno. Borovicová pryskyřice se používá při výrobě barev, laků, rozpouštědel, leštidel, kalafuny. Borovice se pro svou nenáročnost a schopnost zpevňovat svahy vysazuje jako rekultivační strom, proti erozi do písčitých půd. Pokud jezdíte rádi vlakem, zkuste se někdy projet na úseku mezi Rohatcem a Bzencem - Přívozem, některé samostatně stojící stromy oprav‑
du stojí za podívání. Krásné borovice černé rostou ve valtickém zámeckém parku, neméně krásné vejmutovky poblíž Nového dvora u Lednice a sám mám pár oblíbených, které vždy jednou za čas zajdu navštívit. Borové dřevo je z našich dřevin nejbohat‑ ší pryskyřicí. Je měkké, pevné a pružné, díky pryskyřici dost trvanlivé a odolné vůči povětrnosti i vůči hmyzu a houbám. Jeho mladé bělové dřevo je smetanově bílé, vyzrálé jádrové má oranžově hnědou či rezavou barvu, s výraznými letokru‑ hy. Bělové dřevo trpívá zamodráváním. Z borového dřeva se vyrábí okna a dveře, zárubně, trámy, z borovice černé pražce. Byla a je důležitým materiálem ke stavbě lodí. Nábytek z borovice prý odpuzuje moly. Dobře se štípá, je výhřevná, víc ale čadí. Hůře se moří, lepí a přijímá nátěry. Při obrábění rychle zanáší nástroje i bru‑ sivo. Avšak její vůně a krása nás neodradí. Některé druhy, například borovice limba, mají dobře zarostlé krvavě červené suky, které působí velmi dekorativně na ná‑ bytku a na obložení. Na obrázku vidíte tužkovník (bez tužek)a ten je ze dřeva borovice vejmutovky. V keltském horoskopu znamení boro‑ vice vychází na období od 21.2. do 2.3. a od 25.8. do 3.9. Lidé, narození v tomto znamení, se vyznačují dobrosrdečností a inteligencí, houževnatostí a schopností jít pevně za svým cílem. Bývají impulsivní a idealističtí. Známou osobností, naroze‑ nou ve znamení borovice, byl například Bedřich Smetana. A na závěr malou historku. Ve věku asi 12 let jsem si přečetl v moudré knížce pro mladé vědce, chemiky a jiné pokustó‑ ny, kterak z mladého borového jehličí vy‑ robit destilací voňavku. Mladé jehličí jsem sice na podzim nesehnal, ale po obejití tohoto a jiných nepodstatných detailů se mi podařilo, za pomoci konvice, skleněné trubičky, čistého lihu, vody, elektrického vařiče a svatého Tritola, patrona všech py‑ rotechniků, vytvořit asi polévkovou lžíci tekutiny, vůní připomínající terpentýn. Takže , podařilo se!!! Přeji krásné zimní dny. Filip Šumbera
9
smile Povídání
Zrozen pro rychlost a život na útěku... Ačkoli pravidelne píši o dravcích, dovolila jsem si trošku pozměnit předmět pozornosti. Dnes bude řeč o šelmě kočkovité, která je taky skvělým lovcem a současně je nejrych‑ lejším suchozemským tvorem. Představte si, že jedete po dálnici maximální povolenou rychlostí a podél vašeho auta běží zvíře. A ne jen tak nějaké. Tvor, který dokáže zrychlit z nuly na stovku v průběhu 3-4 sekund..... to je něco, že? Napověděla jsem vám trošku, a tak vím, že už tušíte, o kom si budeme právě povídat....O zvířeti tak rychlém, že utí‑ kat před ním dokáže jenom jeho přirozená kořist, gazela. Gepard štíhlý, latinsky Aci‑ nonyx jubatus. Tato nádherná štíhlá kočka s elegantní kůží je unikátním sprinterem. V současnosti žije většina těchto šelem v roz‑ sáhlých travnatých savanách Afriky a ost‑ růvkovitě i ve střední Asii. Tyto odhady se mírně různí a někdy se pohybují i kolem 10 000. V minulosti žili gepardi po celé Africe, kromě oblastí pralesů, a v Asii od Arabského poloostrova až po Indii. Asijští gepardi jsou skoro úplně vyhubeni, až na malé procen‑ to, a v Africe žije něco přes 10 000 zvířat, a proto se dostali na listinu ohrožených zvířat. Živí se zajíci, gazelami a antilopami. Tato šelma s nápadně dlouhýma nohama loví úplně jinak než ostatní kočky. Nepozorovaně se přiblíží k stádu a oběť si vyhlídne. Pak z úkrytu prudce vyrazí, doběhne ji a srazí úderem předních nohou k zemi. Následně za krk odtáhne do vysoké trávy, kde ji nic ne‑ ruší při jídle. Technika lovu spočívá v honu, který je pro geparda v otevřené krajině přirozený. Při běhu se dotýká země vždy jen jednou končetinou, přičemž při každém 7-8 metrovém skoku jsou dvě fáze, během nichž se nedotýká země vůbec; právě v těchto mo‑ mentech vypadá gepard na fotkách nejlépe – vypadá to, jako by letěl. V plné rychlosti dokáže gepard udělat takové skoky za sekundu tři! Specialitou jejich běhu je schop‑ nost v pohybu manévrovat díky extrémní‑ mu zpomalení a zrychlení. Využívá k tomu své aerodynamické tělo tvořené dlouhýma nohama, poměrně malou hlavou ke svému tělu, hbitým ocasem, který slouží jako kor‑ midlo při rychlé změně trasy, a mimořádně pružnou páteří, která jeho tělo vymršťuje jako ocelová pružina. Postavou a pohyby připomíná spíš chrta než kočkovitou šelmu. Také gepardí srdce a plíce mají na rychlost velký vliv. Zatímco v „normálním provozu“ se gepard nadechne za minutu šedesátkrát, při běhu se tato frekvence zdvouapůlnásobí. I tak však gepard zvládne běžet jen asi 30 sekund, pak mu dech dojde. Když kořist ne‑ dostihně během několika vteřin, lov vzdává, protože tohle vražedné tempo dlouho nevy‑
drží Je to jediná kočka, která nemá zatažitel‑ né drápy, kromě jednoho, a ty pak také slouží k lepšímu odpichu při běhu. Právě tvar ge‑ pardí tlapy a opomenutých drápů dal základ vzniku běžecké boty Tretry. Samci i samice žijí odděleně, ale i v párech. Mohou se pářit v průběhu celého roku. Samice po 90-95 denní březosti vrhne 1-5 mláďat. Při shánění potravy totiž musí mláďata opustit, a tak se až 90% gepardů nedožije dospělosti. Malí gepardi následují matku kolem šestého týdne a jsou odstaveni ve věku 3-6 měsíců. S matkou zůstávají cca 13-20 měsíců a učí se lovit. Teprve tehdy jsou připraveni prožít ži‑ vot samostatně, prožít život na útěku. Jejich dlouhá šedá kožešinka jim poskytuje dobré maskování v trávě a připomíná zbarvení agresivního medojeda kapského k odstrašení potenciálních lovců. Matka pro ně loví, vrací se pro ně a vede je k ulovené kořisti. Tito tuláci nikdy nenocují na tom samém místě. Jsou velmi bezmocní, tak je matka stěhuje každých pár dní, protože lvi a jiní predátoři zabíjí její mláďata. Gepardi rádi vydávají růz‑ né zvuky – předou, vrčí, štěkají, kňučí... Když je vidět pohromadě více gepardú, jde určitě o matku s mláďaty, která jsou už ve věku asi jednoho roku skoro stejně velká jako ona. Až je samice opustí a znovu se páří, souro‑ zenci zůstávají spolu jěště několik měsíců. Tento tvor je pro svou rychlost, krásu a lovecké schopnosti obdivován a cvičen k lovu už od dob starověkého Egypta. Právě staří Egypťané uctívali kočičí bohyni Mafdet s gepardí podobou a faraoni chovali zkrocená zvířata. Také ve starém Římě je vysoká šlechta chovala jako domácí mazlíčky. Asi nejsilnější spojení geparda s člověkem bylo odpradávna při lovu v oblastech Asýrie a Persie a u indických maharádžú. Po do‑ bytí Persie toto umění lovu převzali velcí mongolští chánové. Za jejich vlády a v časech křižáckých výprav se dostalo až do Evro‑ py. Lovecké gepardy vozili v těch dobách ve střední Asii na lehkých vozících, Jejich vůdce je držel na šňůře upoutané kolem beder a s čepičkou na hlavě. Mongolové a Arabové je naopak měli za sebou na koních na speciálních sedlech. Lovit s gepardem tímhle stylem klade důraz na osobnost člověka, aby uměl citlivě sladit harmonii člo‑ věka, koně a geparda. A na závěr ještě jedna perlička pro vás. Ať budete hledat, jak chcete, nikde nenaleznete zmínku o tom, zda někdy gepard napadl člověka...... Kdysi běžný na třech kontinentech včetně Evropy a vzácný jako cvičený lovec pro svého majetného pána, placený ve zlatě, dnes vzác‑
nější kvůli hrozbě vyhynutí svého druhu. Potřebují volný pohyb a klec jim nesvědčí. Jen několikrát se podařilo rozmnožit ho v zajetí. Příčiny mnoha nezdarů chovatelů nejsou známy. Snad pramení z nedokonalé znalosti jeho života ve volné přírodě. Proto bych chtěla vyzdvihnout snahy o jejich zachování a poděkovat všem chovatelům s dobrými úmysly. Slyšeli jste o tom, proč mají gepardi pod oči‑ ma černé pruhy? Legenda vypráví o velké sourozenecké lásce gepardů, které opustila jejich matka, ale stále ji milovali. Mladá gepardice Echu šla ráno na lov, bratři ještě spali. Když z dálky zacítila dým ze vzníce‑ né suché trávy, vrátila se k nim, slyšela už jenom jejich pláč.Ale už byli v plamenech a nemohla je nijak zachránit. Plakala dlouho na ohořelé skále a nechtěla je opustit , i když byla hladová. Pak v dáli uviděla dalšího geparda a poznala v něm svojí matku, ta jí řekla: „ Já jsem od vás neodešla, nikdy bych to neudělala...“ Smutně se podívala na oho‑ řelá mláďata a řekla jí: „ Pojď se mnou Echu. Osud nezměníš.“ Jenomže Echu nemohla, neměla sílu. Tak ji gepardí matka odnesla s sebou.... Po čase se Echu vzpamatovala a na‑ brala sílu, ale na tváři jí zůstaly dva černé pruhy od černých slz, které ronila za své sou‑ rozence. A všem jejím potomkům ty pruhy zůstaly. Navždy.... ....a proto, že je prosinec a navádí mě to k nostalgii, chtěla bych poslat pozdrav do zvířecího nebe těm gepardům, kteří už opustili tuhle krásnou Zemi....a poslat moje pohlazení tomu, který mi dovolil podí‑ vat se mu přes jeho krásné tmavé oči do jeho toulavé duše. Sbohem, budeš nám moc chybět.. Andrea Dušínská
10
smile Balet
LUSKÁČIK – príbeh vianoc
Námetom ku skomponovaniu baletu Luskáčik bola francúzska verzia rozprávky Ernsta Theodora Hoffmana od Alexandra Dumasa st. Čajkovskij do partitúry vložil vlastné spomienky na detstvo a s ním spo‑ jené detské hry. Jeho hlavnou inšpiráciou bol svet detí, svet čistoty, radosti a bezhra‑ ničnej fantázie. Hudba, ktorá si vyslúžila prívlastok „symfónia detstva“, oplýva úžasnou melodickosťou a snovosťou. Spolu s Labutím jazerom a so Spiacou krásavicou je ďalším z Čajkovského diel, ktoré výraz‑ ne posunuli baletné umenie vo svete. Prvá premiéra Luskáčika sa konala v roku 1892 v Mariinskom divadle v Petrohrade s libretom Mariusa Petipu a v choreografii Leva Ivanova. Ten do baletu vložil veľa ori‑ ginálních postáv a postavičiek, civilných gest, hravosti. Luskáčik sa dožil množstva ďalších uvedení a stal sa trvalou súčasťou
repertoáru svetových baletných súborov. V Rusku balet inscenovali najvýznamnejší choreografi, akými boli Alexander Gorskij v roku 1917, Lopuchov v roku 1929 a Vasilij Vajnonen. Jeho inscenácia mala premiéru v roku 1934 v Kirovovom divadle a dodnes patrí k najhranejším a najoceňovanej‑ ším na svete. Jurij Grigorovič inscenoval Luskáčika v roku 1956 vo Veľkom divadle v Moskve. Na západe Luskáčika prvý raz uviedol Nikolas Sergejev v Sadler´s Wells Ballet. K najslávnejším inscenátorom Luskáčika v západnej Európe patria Rudolf Nurejev, John Cranko, John Neumaier a ďalší. V Amerike dielo prvý raz pred‑ stavil súbor Ballet Russe de Monte Carlo v roku 1940. V roku 1954 uviedol svoju ver‑ ziu Luskáčika George Balanchine pre New York City Ballet, Michail Baryšnikov vytvoril modernejšiu verziu v roku 1976 pre American Ballet Theatre.
V SND mal Luskáčik svoju prvú premié‑ ru v roku 1928 v choreografii Achilla Viscusiho a odvtedy ho má súbor takmer nepretržite na svojom repertoári. V roku 1956 dielo inscenoval choreograf Jiří Blažek. Verziu Vasilija Vajnonena uviedli v naštudovaní Egona Bischoffa a Ursuly Heinrichovej-Petzoldovej v roku 1981. Jej obnovená premiéra sa konala v roku 1992, keď ju spolu s Egonom Bischoffom inscenoval Jozef Dolinský. V roku 2008 uviedol Balet SND verziu kanadského cho‑ reografa Fernanda Naulta v naštudovaní Andrého Laprisa. Autormi choreografie a réžie aktuálneho uvedenie Čajkovského rozprávkového baletu Luskáčik podľa Va‑ silija Vajnonena sú Rafael Avnikjan a Jozef Dolinský. www.snd.sk vás srdečně zve do hlediště :-)
11
smile Historie
Vydavatel: Smile by horse o.p.s. Anenská 551, 691 55 Moravská Nová Ves
Piotr Iľjič Čajkovskij (7. 5. 1840 – 6. 11. 1893) Jeden z nej‑ významnějších představitelů hud‑ by19. Století, autor světoznámých oper Evžen Oněgin a Piková dáma nebo baletů Labutí jezero, Spící krasa‑ vice a Louskáček, napsal množství dalších úžasných děl, kromě jiného šest symfonií, z kterých je nejznámější ta poslední, Patetická. Připomínáme si 120 let od jeho úmrtí. Petr Iljič Čajkovský se narodil 7. května 1840 v ruském městě Votkins jako druhý syn důlního inženýra. Když dovršil 8 let, rodina se přestěhovala do Petrohradu. Učil se hrát na klavír a začal studo‑ vat právo. Ve 14 mu zemřela matka. V roce 1856 vytvořil svoje první dílo, krátkou píseň v italském stylu, nazvanou Mezza notte. V roce 1959 dokončil právnickou školu a nastoupil na ministerstvo spravedlnosti. Práce ho nebavila, proto začal studovat konzervatoř pod vedením Antona Rubinštejna. V roce 1866 přijal místo učite‑ le harmonie na Moskevské konzervatoři. V následujících letech složil kromě jiných děl předehru – fantazii Romeo a Julie. Roku 1875 se pustil do komponování Třetí symfonie a baletu Labutí jezero, který si u něj objednalo ředitelství Carských divadel v Moskvě. Jeho premiéra roku 1877 nebyla úspěšná, členům orchestru se jeho hudba ve srovnání s jednoduchými skladbami, které tehdy doprovázely tanec, zdála těžká. Balet byl úspěšný až po skladatelově smrti. V roce 1876 vstoupily do Čajkovského života dvě ženy, které měli vliv na jeho další vývoj. První byla bohatá vdova madame von Mecková, obdivova‑ telka jeho hudby. Od roku 1877 mu poskytovala roční rentu, díky níž se mohl vzdát učitelské práce na konzervatoři. Druhou ženou byla studentka
Antonina Ivanovna Miľjukovová, která vyznala Čajkovskému svou lásku a skladatel urychleně souhlasil se svatbou. Manželství uzavřené roku 1877 bylo omylem. Od roku 1878 vedl Čajkovskij nestálý způsob života. Ustavičně cestoval mezi Ruskem a západní Evropu a psal mnoho skladeb na objednávku. Jeho hudba se proslavila hlavně svým výrazným ruským charakterem. V roku 1888 absolvoval s velkým úspěchem svoje první dirigentské turné po západní Evropě. V Lipsku se setkal s Brahmsem a Griegem, v Praze s Dvořákem a v Paříži s Gounodem, Faurém a Massenetoem. Po návratu do Ruska napsal svou Pátou symfonii, dílo publikum přijalo s nadšením. Roku 1889 dokončil svůj druhý celovečerní balet Spící krasavice, který patřil k jeho nejoblíbenějším. Čajkovského bratr Modest napsal libreto k jeho další opeře Piková dáma, inspirované stejně jako v případě Evžene Oněgina Puškinovou povídkou, v které hrál úlohu osud. Zlom v skladatelově životě způsobil roku 1890 list od dlouholeté mecenášky madame von Meckové, která náhle přerušila jejich písemné přátelství i finanční podporu. Čajkovskij utrpěl hlubokou duševní ránu, z které se do smrti nevzpamatoval. Za rok nato začal pracovat na baletě Louskáček – podle detailně vypracovaného libreta Mariuse Petipu. Ten specifikoval nejen obsah a dění na je‑ višti, ale i počet taktů a charakter hudby, dokonce její rytmické hodnoty. O rok později uvedli hudbu z Louskáčku ve formě koncertní svity, kterou veřejnost přijala s nadšením. Premiéra baletu Louskáček se konala v Petrohradě 6. prosince 1892 v nastudování Leva Ivanova. Roku 1893, v posledním roku svého života, se Čaj‑ kovskij těšil z úspěchu a popularity ve velké míře hlavně v zahraničí (USA). Poslední šestou symfonii Patetickou dirigoval 28. října 1893 v Petrohradě a považoval ji za „to nejlepší, co napsal.“ Za několik dní, 6. Prosince, zemřel na následky cholery. Zdroj: SND
Z celého srdce děkujeme:: SHEAN s.r.o., Tiskárna Šiki Kyjov, Farma Rudimov, Agromoravia a.s., Jezdecká stáj Borový Dvůr
[email protected] www.smilebyhorse.cz IČ: 29369541 ev.č.: MK ČR E 21411
Redaktor: Regina Lanová
[email protected] tel: +420 725 113 100
tisk: Tiskárna Kyjov Pište nám Vyhrazeno právo na úpravu textu. Neprodejné
