Slovanské literární památky. Literatura 10. století - Legendy

Slovanské literární památky Vzniká písmo - bylo stvořeno z řecké minuskule (malá písmena) a majuskule (velká pímena) a některých hebrejských písmen. Vytvořil jej Konstantin, nazývá se hlaholice. Odpovídalo fonetickým zvláštnostem slovanského jazyka. Později vznikla na území Bulharska zjednodušená varianta - cyrilice, z ní vznikla azbuka. Nejstarší památky: —

Proglas - jedna z prvních literárních památek. Je to veršovaný předzpěv k slovanskému překladu čtveroevangelia. Autor lituje ty, kteří musí při rozmlouvání s bohem užívat cizí jazyk. Autorem byl Konstantin, vznik v 60. letech 9. století, stojí na počátku apologie obrany národního jazyka. Používá anaforu (opakování stejných slov na začátku verše) a synestézii.

—

Kyjevské listy - část misálu (mešní kniha). Jsou jedinou památkou zachovalou v původní podobě z r. 990.

—

Životy Konstantina a Metoděje (moravsko-panonské legendy) - jsou to prozaizované texty. Autorem je některý z jejich žáků,zřejmě Kliment. Jsou pro nás zdrojem poznání o životě Konstantina a Metoděje.

—

Překlady motliteb Otčenáš a Věřím, které přeložil Konstantin.

—

Zákon sudnyj ljudem - autorem je Metoděj, jedná se o právní text

—

Nomokánon - církevní předpisy.

Po smrti Metoděje v r. 885 převažuje latinská liturgie, jejich žáci odchází do Čech a do Bulharska

Literatura 10. století - Legendy —

V 10. století v Čechách vedle sebe souběžně existují staroslověnská a latinská liturgie

—

1032 - založení Sázavského kláštera, opat Prokop.

—

Legenda - z legére (čistý) - seznamují věřící s životy světců. V tomto období nejvíce zpracovávaly životy sv. Václava a jeho babičky Ludmily.

—

Legenda o sv. Václavu - psána ve staroslověnštině, těsně po jeho smrti (byl prohlášen za svatého sv. Vojtěchem)

—

Crescende fide christiana (Když vzrůstala víra) - latinská legenda o činech sv. Václava, jejím cílem bylo přiblížit jej lidem.

—

Fuid in provincia Boemorum (Když byl v Čechách) - o Václavovi i o Ludmile.

—

Postřižiny - církevní obřad, při kterém se stříhaly vlasy, a to většinou při křtu, na prahu dospělosti či měl li se někdo stát duchovním.

—

Vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae aviae eius (Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily) - tzv. Kristiánova legenda (domnělý autor břevnovský mnich Kristián)

—

Svatovojtěšské legendy - o životu sv. Vojtěcha

—

Svatoprokopské legendy - o životu sv. Prokopa

—

973 - založeno biskupství v Praze

Duchovní písně Vychází ze staroslověnské literatury. Nejznámější píseň Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na přelomu 10./11. století, zpívána v kostelích a při korunovacích. Zřejmě vznikla z litanie, kde se opakovalo Kyrie eleiso, počeštění na Krlež krlež Svatý Václave, vévodo české země, 12. století - nejoblíbenější, plnila funkci národní hymny. Byla neustále prodlužována, nakonec měla devět slok. Poznámka: —

Transkripce - přepis originálu do současného jazyka

—

Transliterace - původní pravopis, upravena jednotlivá písmena

—

Asonance - shoda koncových samohlásek ve verších

Kunhutina motlitba (13. st.) - nejstarší verze nalezena v breviáři Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II. Je oslavou kristova těla. Vítaj králu všemohůcí - incipit neboli vstupní verš

Kroniky —

Kosmova kronika / Kronika Česká / Chronica Boëmorum

—

Kosmas (1045 - 1125) —

První český kronikář, je nazýván zakladatelem národního písemnictví

—

Byl vysoký církevní hodnostář v pražské kapitule U sv. Víta

—

Studoval v Německu v Lutychu

—

Podnikal diplomatické cesty do Německa, Uher, Itálie...

—

Byl ženatý, měl syna

—

Kronika sahá do nejstarších dob - začíná potopou světa, končí v r. 1125.

—

Je rozdělena do tří knih.

—

Kosmas straní Přemyslovcům a pražskému biskupství, kronika je tendenční - upravena pro aktuální potřeby doby. Zamlčuje např. staroslověnskou vzdělanost, knížata, která se dostala do sporu s pražským biskupstvím apod.

—

Vychází z bájného vyprávění starců (nejstarší pověsti - O Krokových dcerách apod.), hodnověrných zpráv svědků a z vlastních zážitků.

—

Později z ní čerpá např. Dalimilova kronika, Hájkova kronika nebo Jirásek.

—

Najdeme v ní také básnické pasáže, Kosmas používá časomíru, typickou pro ant. literaturu.

—

Kronika byla psána zejména s vlasteneckým záměrem.

Kosmovi pokračovatelé Byla jich spousta, nikdo z nich se však nevyrovnal Kosmovi. —

Kanovník Vyšehradský - 1126 - 1142 - první z jeho pokračovatelů. Je to neznámý kronikář.

—

Mnich Sázavský - pokusil se doplnit kosmovu kroniku dějinami sázavského kláštera vytváří klášterní kroniku

—

Vincentius - kanovník

—

Jarloch - opat, zaznamenal události konce 12. století

Zbraslavská kronika —

Významem je rovna kosmově kronice

—

Je z počátku 14. století. Kolem r. 1305 ji začal psát opat Zbraslavského kláštera Ota.

—

Zpracovává dobu Václava II., dějiny kláštera, který založil a krátkou dobu vlády Václava III.

—

Od r. 1314 ji píše Petr Žitavský, rozšiřuje obzor kroniky, zabývá se nastupujícími Lucemburky. Kroniku vede do r. 1338

—

Kronika faktograficky bohatá, je psaná původně latinsky, představuje vrchol latinského písemnictví u nás.

Literatura 13. - 15. století Dvorská hrdinská epika —

Gualter Gastellionský, který ve 12. st. píše svou vlastní Alexndreidu. Alexandr Veliký má v tomto podání ctnosti středověkého rytíře.

—

Bretonský cyklus - hrdinská epika, hlavním hrdinou Artuš

—

Chrétien de troyes - píše Perceval neboli povídku o grálu - jeden z nejstarších starofrancouzských románů. Inspiroval se Wagner - napsal operu Parsival.

—

Wolfram von eschenbach - píše také Parzival

Alexndreida —

vychází z Gualtera Gastellionského, vznikla na přelomu 13./14. století, autor neznámý. Byl to staročeský pokus o antické dílo. Původní francouzská verze byla autorem přepracována a přizpůsobena českým poměrům - v české Alexandreidě se odráží život české šlechty, vláda Přemyslovců. Alexandr Veliký je představován jako ideální panovník (v křesťanském duchu), zřejmě má představovat Přemysla Otakara II. Má velký vlastenecký ráz, namířen proti německému živlu.

—

autor zřejmě příslušníkem vysoké šlechty, sama Alex. byla také určena šlechtickému publiku

—

psána vysokým stylem (vyspělý sloh, metafory), sdružený rým, osmislabičný verš. Objevují se zde gnómata - dvoj/troj/čtyřverší s moralizující tendencí. Dochovalo se nám kolem 3500 z 9000 veršů.

—

Jejím obsahem je mládí Alexandra Velikého, jeho dobyvačné výpravy, boje s perským králem Dárejem, rady Aristotela, přetnutí gordického uzlu

—

Aristoteles radí Alexandru Makedonskému (Autor radí Přemyslu Otakaru II.): —

aby měl svůj dvůr podle knížecího mravu

—

aby se nenechal při soudech podplácet

—

aby do bitvy šel vždy jako první, v čele vojsk

—

když dobudeš město, rozděl se se všemi, kteří ti pomáhali

—

buď laskavý k člověku nevinnému, zvláště k člověku svému

—

gnóma: „Když pastýř před vlkem srší, toho sě stádo rozprší.“

—

kromě této staročeské Alexandreidy vznikla ještě jedna, psaná německy na zakázku P.O.II. Ulrichem von Etzenbachem.

Kronika tak řečeného Dalimila —

První česky psaná rýmovaná kronika, vzniká v letech 1308 - 1314.

—

Jedná se o společensko-kritické dílo, jejím cílem bylo působit vlastenecky na současníky.

—

Jsou zde zpracovány dějiny od bájných počátků po r. 1314 - nástup Lucemburků. Má básnický úvod (předmluva autora), následuje kapitola o zmatení jazyků a nejstarší české pověsti.

—

Autor vychází z Kosmy a z ústních tradic, narozdíl od Kosmy se nevyhýbá staroslověnskému a cyrilometodějskému období

—

Kronika má neznámého autora - jméno Dalimil se objevilo u Václava Hájka z Libočan, který označil za autora kroniky Dalimila Meziříčské (Boleslavský kanovník). V 17. st. Tomáš Pešina z Čechorodu a Bohuslav Balbín potvrdili Dalimilovo autorství.

—

Autor byl zřejmě velký vlastenec, obdivovatel Přemyslovců. Velice kritizuje pronikání Němců do úřadů, bohatnutí Německé šlechty na úkor České - projevuje velkou sounáležitost k českému lidu. Nový pohled na vladaře - vidí v něm nositele vůle šlechty, má být věrným a oddaným národu. Vyjadřoval nechuť k rytířským mravům přicházejících z ciziny, byl mluvčím staré české šlechty.

—

Je psána prostým slohem, používá lidová rčení a přísloví. Verš je nepravidelný. Dalimilova kronika je také dílem tendenčním.

—

Část kroniky (41. kapitola) je o selské kněžně Boženě, kterou si vezme kníže Oldřich - dává jí přednost před německou kněžnou. „Raději si chci českou selku vzíti, než princeznu německou za ženu míti. Táhne každého srdce k národu svému, a proto Němkyně méně bude přáti lidu mému.“

Doba vlády Karla IV. —

doba kulturníh,hospodářského rozmachu

—

spousta architektonických památek - Karlštejn, Karlův most apod. Objevují se zde francouzské prvky (Karel studovalve Francii)

—

1344 - Povýšení na pražské arcibiskupství

—

Karel podporuje školství. Jeho společníkem byl Arnošt z Pardubic. V době jeho vlády přichází do Prahy německý kazatel Konrád Waldhauser.

—

Postavil emauzský klášter - kázalo se slovansky - chorvatští mniši

Václav IV. —

nastupuje po smrti jeho otce, Karla IV. Václav však nebyl schopen navázat ve svých schopnostech na svého otce.

—

Napětí mezi šlechtou a králem, mezi měšťany a řemeslníky se staly živnou půdou husitského hnutí

Literatura doby Karlovy —

Vita Caroli - Život Karlův —

psán latinsky, autobiografie Karla IV.

—

snaží se vylíčit klady i zápory svého života - dát tak příklad pro své následovníky.

— —

používá plural majestaticus - 1. osobu množného čísla

Majestas Carolina —

právnická příručka, měla se stát zákoníkem

—

měla omezit moc šlechty

Nauková literatura, kronikářství Kronikáři této doby - František Pražský, Přibík Pulkava z Radetína (spoluautorem jeho kroniky psané latinsky je Karel IV.) a Beneš Krabice z Veitmíle. Vznikají slovníky - mistr Klaret Bartoloměj z Chlumce - vytvořil Bohemář, Glosář a Vokabulář pro potřeby svých studentů. Počátky dramatu (podnadpis) Začátky ve 12. století - dramatizace latinských textů evangelií v klášterech - vypravují o Kristově životě, smrti a vzkříšení. Postupně pronikají i světské prvky. Scéna: Tři Marie (zbožné ženy) hledají v hrobě tělo Krista, aby ho pomazali vonnými mastmi. Setkávají se ale s andělem, který jim oznamuje, že Ježíš vstal z mrtvých. Postupně do tohoto tématu přibývá komický prvek - postava mastičkáře, u kterého Marie nakupují masti. Komické prvky přibývají, až bylo drama vykázáno z klášterů - zesvětštělo. Drama Mastičkář (14. st.) - jedná se o frašku. Figuruje tam potulný prodavač mastí Severín, jeho žena Božena a sluhové Rubín a Pustrpalk. Zlehčen vážný motiv zmrtvýchvstání Krista, je karikaturou středověkých podvodných lékařů a mastičkářů. Nesnaží se moralizovat či poučit, chce jen pobavit. Objevuje se makaronská poezie - střídání/mísení staročeštiny s latinou: Seď, vem přišel mistr Ypokras de gracia divina, nenieť horšieho v tento čas in arte medicina Hra veselé Magdalény

Rytířské skladby Tristram a Izalda - skladba z 2. poloviny 14. století, je považována za nejkrásnější staročeskou skladbu vůbec. Má charakter rytířského eposu, je nejdelším básnickým celkem, který se dochoval. Na tuto tématiku napsal Wagner operu. Zálibám šlechty odpovídaly náměty dobrodružné, cizokrajné, některé však zlidověly, např. příběh o Štilfrídovi a Bruncvíkovi

Legendy doby Karla IV. Karel IV. vznik legend podporuje. Jsou prozaické i veršované, jejich smysl je více pobavit, než poučit. Legenda o svaté Kateřině - předobrazem byla Kateřina Alexandrijská (3. st. n. l.) - Byla pohanskou princeznou, které se zjevil bůh, který se zhrozil nad tím, že není křesťanka. Česká legenda: Autor je neznámý. Patří k nejvýznamnějším staročeským skladbám, slohově je na úrovni. Pro charakteristiku cv. Kateřiny je používáno barev - modrá (moudrost, věenost), bílá (symbol čistoty,nevinnosti, naděje, červená - láska, zelená - stud, černá - smutek, smrt

Středověká mystika (erotická či milostná mystika) - zobrazeno duchovní téma, při zobrazení se používá světských prvků. Láska je dána postavou Krista Legenda o sv. Prokopu - 2. polovina 14. st. Byla součástí Hradeckého rukopisu. Prokop - český světec. Zaměřeno k domácí problematice. Prokop je velký vlastenec, vzor pracovitosti, zbožnosti. Uzdravuje nemocné. Symbol češství. Legenda o Jidášovi - apokryfní

Legendy prozaizované Jsou v souboru Pasionál - kniha o mučednících, jeho předobrazem byl středověký sborník latinských legend (Legenda Aurea - Jakub de Voragine)

Žákovská poezie básně, popěvky, skladby satirického rázu, které vytvořili studenti Karlovy univerzity. Ve svých skladbách napadají často měšťanstvo, šlechtu či duchovenstvo, vysmívají se také svému vlastnímu údělu, vlastní bídě. Je nazývána také Vagantská poezie - vagant - potulný student. I zde nalézáme makaronské verše: Detrimentum pacior (trpím bolestí) nynie i v každém času. Usque ad mortem quacior, (trápím se až k smrti) vše pro její krásu. Píseň veselé chudiny - už v názvu ironie a oxymoron. Píseň o bídě chudiny. Podkoní a žák - forma sporu - hádají se, kdo se má lépe Svár vody s vínem - hádka na úrovni

Měšťanská literatura Hradecký rukopis - nalezen v Hradci Králové, z r. 1340. Literatura si všímá problematiky každodeního života, je psáno srozumitelným jazykem. Desatero kazanie božie - jsou uvedena jednotlivá kázání a příklady, jak jsou porušovány. Jsou to satyry, používají hyperbolu a didaxi (mravní ponaučení). Satyry o řemeslnících a konšelích - kratší rozsah, autor odsuzuje nepoctivost některých povolání např. podvádějící řezník. Bajka o lišce a džbánu Smil Flaška z Pardubic - byl příslušníkem vysoké šlechty, hájí její zájmy. Ve svém díle Nová rada kritizuje vládu Václava IV. (vznik 1394 - 95). Skladba je zvířecí alegorií - mladý lev (Václav IV.) si pozve zvířata, která mu mají radit (orel - zbožnost, kůň - užívat si života, páv - honosné roucho apod.). Částečně navazuje na Alexandreidu, byla velmi oblíbená.

Milostné písně - Dvorská (kurtoázní) lyrika Ztratila jsem milého - je lidového původu, je použit incipit (první verš je zároveň názvem skladby). Námětem je rozmluva s nestálým nápadníkem Dřěvo sě listem odieva

Závišova píseň - Záviš ze Zap - jedna z nejvýznamnějších

Próza Tkadleček - vrcholná skladba české středověké prózy, prostupují jí starověké citáty. Skladba je koncipována jako dialogický spor milence (žalobce) s Neštěstím (zosobněno), které mu vzalo milou. Skladba má i filosofický ráz - témata svoboda slova, rozhodování apod. Má německou předlohu, ta líčila spor rolníka a Smrti (vzala mu ženu). Žalobce (milenec) představuje lidský cit, neštěstí symbolizuje rozum. Název Tkadleček má být alegorické označení pro spisovatelské postavení autora. Exempla - krátká vypravování s ponaučením. Objevují se v Bibli (v evangeliích). Byla používána kazateli, ti s jejich pomocí činili svá kázání srozumitelnějšími.

Předhusitská literatura V době vlády Václava IV. se prohlubuje nespokojenost společnosti s církví, která se neřídí evangeliem ani Biblí - to souvisí s hospodářskou i politickou silou církve => snahy o reformu církve => kazatelé - ti kritizují zesvětštění a bohatnutí církve. Mezi první reformní kazatele patří: Konrád Waldhauser - kázal ale jen německy a latinsky => nemohl tak oslovit české obyvatelstvo. Jan Milíč z Kroměříče - věřil v příchod antikrista, vzdal se všech svých církevních hodností, chtěl být příkladem chudoby => zbavil se všeho majetku - chtěl žít jako Ježíš. Káže konečně česky, klade důraz na Bibli. Považován za otce české reformace. Matěj z Janova - kázal pouze v latině, toužil po návratu k původní církvi. Napsal spis Pravidla Starého a Nového zákona - naučný, kde se zabývá falší a pokrytectvím církve. Stejně jako Jan Milíč byl obviněn z šíření bludů, nakonec však osvobozeni. Tomáš Štítný ze Štítného - narozen kolem 1333 v tvrzi Štítná v Jižních čechách, studoval na Karlově univerzitě, ale nemohl je dokončit z rodinných důvodů, vrátil se, kde se také oženil, měl 5 dětí, nicméně byl pořád v kontaktu s inteligencí. Je první laik, tedy ne kněz, který se zabývá duchovními otázkami kolem církve a píše kázání. Později pak odjíždí zpět do Prahy a už jen píše, zde také zemřel. Je patrné, že je ovlivněn Milíčem, prokazuje velkou znalost německých i latinských spisů. Jeho texty mají obecně vysokou úroveň (stylistickou i myšlenkovou). Dílo: —

Knížky šestery o obecných věcech křesťanských - sborník traktátů = učené pojednání, z latinského traktatus = výklad. O náboženských a filozofických otázkách. Umělecký styl. Hlavním tématem je jak má žít správný křesťan. Jedno z pojednání je např. O hodpodyni, hospodáři a čeledi.

—

Řeči besední - výklad učení o Bohu - o stvoření, spáse a křesťanské mravnosti. Formou dialogu, kde spolu rozmlouvají otec a děti, které se jej vyptávají.

—

Knížky o šašiech - alegorický spis, kde prostřednictvím jinotaje srovnává hru šachy s uspodářaním ve společnosti (pěšák = poddaný). Popisuje ideální vztahy ve společnosti.

Na rozdíl od kazatelů Štítný neusiloval o nápravu církve, spíše o popularizaci křesťanského učení. Díky jeho spisům začal do literatury pronikat také český jazyk (doposud hlavně latina).

Mistr Jan Hus (1369/1371 - 1415) Narodil se ve vesnici Husinec Od r. 1390 studoval na Karlově Univerzitě, objevil zde spisy Johna Wycliffa, oxfordského mistra, který ve svých spisech došel k tomu, že církev by neměla mít žádný majetek apod. - začal s kritikou církve. Působil na univerzitě v Oxfordu. Jan Hus se stotožnil s jeho myšlenkami. V r. 1402 byl Hus vysvěcen na kněze a začal kázat v Betlémské kapli. Později se stal rektorem Karlovy univerzity (1409 Husovým přičiněním vydán dekret Kutnohorský - poměr hlasů 3:1 v prospěch Čechů, ale začali odcházet němečtí učenci). Hus káže proti bohatství, mravní zkaženosti a dalším neduhům církve (odpustky apod.). Toto všechno vedlo ke konfliktům s církví - Hus odmítl pálení spisů Johna Wycliffa a papežskou bulu, která povolovala prodej odpustků. Následně na synodě (sjezd kardinálů) Jan Lisabonský uvrhl Husa do klatby (kdokoli ho mohl zabít, nikdo mu nesměl poskytnout přístřeší) a nad místem jeho pobytu (Praha) vyhlásil interdikt (zákaz všech náboženských obřadů). Aby Hus ochránil sebe i Prahu, odešel na Kozí hrádek (u Tábora) a na hrad Krakovec, kde pokračoval ve svých kázáních. V té době se však od něj odvrátil Václav IV. (nechtěl si znepřátelit církev a papeže).

Na jaře 1414 císař Zikmund vyzval Husa, aby své učení přišel obhájit před koncil v německé Kostnici. Ten měl vyřešit hlavně otázku trojpapežství. Na cestu dostal Hus od Zikmunda glejt (ochranná listina), ale hned po příjezdu do Kostnice je uvězněn a je po něm žádáno, aby odvolal své učení a podřídil se autoritě katolické církve. Hus však své učení neodvolal, proto byl prohlášen za kacíře, zbaven kněžských hodností a bylo rozhodnuto, že 6. července 1415 bude v Kostnici u řeky Rýn upálen. Byl přivázán k neotesanému kůlu, obličejem na západ a jeho popel byl vysypán do Rýna. Tyto informace máme od Petra z Mladoňovic. Štěpán Páleč - nejhorlivější žalobce, bývalý Husův žák. Hlavně díky němu se Hus dostal na hranici.

Dílo Mistra Jana Husa Jeho dílo je součástí dějin teologie. Jeho životní pře a její důsledky ovlivnily církevní, politické i kulturní dějiny. Byl to náboženský myslitel a reformátor církve. Psal latinsky a česky. Od r. 1412 vznikají jeho stěžejní díla: —

Prvním významným spisem je "De ecclesia" (O církvi) - vyslovuje myšlenku, že hlavou církve není papež, ale Kristus.

—

Dalším jeho spisem je "De sex erroribus" (O šesti ludiech).

—

Výklad Viery, Desatera a Páteře - výklad tří základních motliteb.

—

Knížky o svatokupectví - kritizují Papeže, odpustky,

—

Dcerka - je to traktát (pojednává o filosofických a náboženských otázkách) - určeno dívkám/ženám, Hus jim říká, jak by se měly chovat

—

Postila - z lat. "post illa verba" (po oněch slovech) - míněna slova, řečená v evangelií - je to soubor kázání.

—

dopisy - listy z Kostnice - určeny jeho přátelům, Petr z Mladoňovic později napsal Zprávu o Janu Husovi v Kostnici

Husitská literatura Po Husovi byl upálen ještě Jeroným Pražský, vzniká kult mučedníka Husa. Do čela Husitského kněžstva se postavili Jakoubek ze Stříbra a Jan Rokycana – byl to arcibiskup pod obojí, oficiální církví uznán nebyl. –

Žižkův vojenský řád (Jan Žižka z Trocnova) – byl zákoníkem pro husitská vojska. Především dbal na přísnou kázeň a na absoulutní rovnost.

–

Dalšími památkami jsou „bojové písně“ s náboženským charakterem. Dochovaly se v husitském sborníku – Jistebnický kancionál. Nejslavnější je píseň „Ktož jsů boží bojovníci“ – byl to bojový chorál husitských vojsk. Autorem byl táborský kněz Jan Čapek. Druhou skladbou je „Povstaň povstaň veliké město pražské“.

–

Budyšínský rukopis – obsahuje básnické skladby, např „Žaloba Koruny české“ a „Hádání Prahy s Kutnou Horou“

–

Vavřinec z Březové – básník, kronikář. Napsal např. „Báseň vznešené Koruny české“ (latinsky) – popisuje ideály husitství, „Porok Koruny české“ – porok – soudní pře, a Husitskou kroniku – ta líčí události z let 1414 – 1421.

–

Traktáty, polemiky, kázání a písně. Došlo k zlidovění kultury – k laicizaci.

–

Kancionál – zpěvník duchovních písní.

–

Spor – má formu alegorie (jinotaje), je typický pro středověkou literaturu, jeho předmětem

je ukázat přednosti či nedostatky jedné nebo druhé strany. Petr Chelčický – z Chelčic u Vodňan. Byl to samouk, svého vzdělání dosáhl četbou a hovory se vzdělanými. Byl velkým kritikem společnosti, odmítal rozdělení do tří stavů.