1. Indoevropské jazyky 1 2 3 4 5
Na světě je 3000 – 5000 jazyků Indoevropské jsou zeměpisně nejrozšířenější jazykovou rodinou na světě Zastupují dvě velké kulturní oblasti Indie a Evropy Jazyková rodina: příbuzné jazyky stavbou slova i mluvnicí Základem těchto jazyků je indoevropský prajazyk
6 Dělíme:
1. Indoíránské jazyky * indické: bengálština, romština * íránské: perština, afghánština 2. Jazyk řecký: stará, byzantská, nová řeč3. tina 4. Jazyk albánský 5. Jazyk arménský 6. Jazyky italické: předchůdce románských jazyků latina 7. Jazyky románské: italština, španělština, portugalština, francouzština, rumunština 8. Jazyky keltské: irština, skotština, velština, bretanština 9. Jazyky germánské: anglič10. tina, němč11. ina, holandština, vlámština, švédština, norština, dánština, islandština 12. Jazyky baltské: litevština, lotyšština, vymřelá pruština 13. Jazyky slovanské
2 mezi indoevropské jazyky nepatří: maďarština, finština, estonština (=ugrofinské), na Balkáně turečtina 3 hebrejština, aramejština patří mezi semitské jazyky
2. Slovanské jazyky 1 Předchůdci: Hlaholice – základ řecké abecedy Cyrilice – z velké řecké abecedy – AZBUKA 2 Podle zeměpisného rozmístění dělíme: 1. Západoslovanské jazyky: č2. eština, slovenština, kašubština, lužická srbština 3. Východoslovanské jazyky: ruština, běloruština, ukrajinština 4. Jihoslovanské jazyky: slovinština, makedonština, bulharština, srbština, chorvatština, staroslověnština 3 Používají písmo: 5. azbuka: východní jazyky, bulhaři 6. latinka
3. Jazyk a získávání informací, slovníky 1 INFORMATIKA je vědní disciplína, která se zabývá strukturou, vlastnostmi, zpracováním a využití informace 2 INTERNET - webová stránka 3 KNIHOVNY - rešerše = hledání, pátrání, ověřování - katalog = seznamy, pomocí kterých se v knihovně orientujeme - tiráž = technické a vydavatelské údaje uvedené na konci knihy - bibliografické údaje = nalezneme v tiráži, obsahují autora knihy, název, místo a rok vydání - rejstřík = abecední seznam jmen č- i termínů použitých v textu
- anotace = struč-
ná charakteristika slovesného díla
4 SLOVNÍKY - podávají ucelený souhrn slov určitého jazyka nebo jisté oblasti 1. PŘEKLADOVÉ – převádějí slova z jazyka do jazyka 2. VÝKLADOVÉ – vysvětlují význam slova nebo pojmu Nauč né (encyklopedie) Jazykové – vykládají slovní a mluvnický význam slova, původ, eského výslovnost, př. Příruč ní slovník jazyka č 3. SPECIÁLNÍ Cizích slov Frazeologické – shromažďují ustálená slovní spojení Etymologické – vykládají původ slov Frekvenč ní – zachycují č etnost výskytu slov Historické – o slovní zásobě některé historické epochy Retrográdní – slova abecedně uspořádaná podle pořadí písmen do konce Terminologické – slovníky názvosloví nějakého oboru Dialektologické – slovníky nějakého nářečí
CD – ROM – Diderot, Ecyclopaedia Britannica
4. Slovesa, slovesné kategorie 3 SLOVESA (VERBA) – vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu. Časují se. U sloves se určuje mluvnická kategorie osoby, čísla, způsobu, času, rodu, vidu a dále třída a vzor Slovesné tvary dělíme na: Neurčité (infinitivní), které vyjadřují kategorie osoby a způsobu (infinitiv, příčestí minulé a trpné, přechodníky) Určité (finitní), které vyjadřují všechny mluvnické kategorie
5 OSOBA A ČÍSLO - osoba: 1. os. J. č- . (já), 1. os. Mn. Č. (my) 2. os. J. č. (ty), 2. os. Mn. Č. (vy) 3. os. J. č. i mn. Č. (on, -a, -o; oni, -y, -a) 6 ZPŮSOB - oznamovací (indikativ) - rozkazovací (imperativ) - podmiňovací (kondicionál) 7 ČAS - přítomný (prézens) - minulý (préteritum) - budoucí (futurum) 8 SLOVESNÝ ROD - činný (aktivum) – Rodič- e z naší ulice upravili hřiště. - Trpný (pasivum) – Hřiště bylo upraveno rodič- i. 9 VID - dokonavá slovesa - nedokonavá slovesa 10 TŘÍDY A VZORY - 1. – e- nes-e 2. –ne- tisk-ne 4. –í- pros-í ber-e mi-ne trp-í maž-e zač-ne sáz-í peč-e 3. –je- kry-je 5. –á- děl-á kupu-je tř-e
5. Zájména ZÁJMÉNA – zatupují podstatná a přídavná jména nebo na ně odkazují. Skloňují se. U zájmen se určují mluvnické kategorie pádu, čísla, rodu 1 2 3 4 5
Osobní Přivlastňovací Ukazují Tázací Vztažná
6 Neurčitá 7 Záporná
6. Národní jazyk a jeho útvary 1 NÁRODNÍ JAZYK – souhrn výrazových a významových prostředků, jež používají příslušníci jednoho národa nebo etnika 2 Čeština je jazykem mnohovrstevnatým. Rozrůzňuje se na tzv. útvary národního jazyka: Spisovné útvary národního jazyka
Nespisovné útvary národ. Jazyka Zeměpisné rozrůznění
Spisovná čeština
Nářečí (dialekty)
Hovorová čeština
Nadnářeční útvary (interdialekty)
Sociální rozrůznění
Profesní mluva
Slang Argot
1. SPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA 3 SPISOVNÁ ČEŠTINA: používá se na oficiální úrovni, je reprezentativním útvarem pro český národ 4 HOVOROVÁ ČEŠTINA : mluvená podoba spisovné češtiny. 2. NESPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA Z HLEDISKA ZEMĚPISNÉHO 3 DIALEKT (NÁŘEČÍ): česká, středomoravská, moravskoslovenská, slezská 4 INTERDIALEKT (NADNÁŘEČNÍ ÚTVAR): př. Hanáčtina, laština 3. NESPISOVNÉ ÚTVARY Z HLEDISKA SOCIÁLNÍHO 1 PROFESNÍ MLUVA: ležák, dvacítka, žanetka 2 SLANG: mluva zájmových skupin 3 ARGOT: mluva společenské spodiny, př. Narkomani: sníh = kokain
8. Umelecky styl, vypravování 1
UMĚLECKÝ STYL= styl umělecké prózy, poezie a dramatu. Formuluje každé sdělení tak, aby působilo na citovou stránku vnímatele, obohacovalo jeho vnitřní život a nutilo jej zaujímat k výpovědi etické a emotivní postoje
2
JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY=používají se k oživení, zpestření sdělení. Zvláštními prostředky jsou: - poetismy – slova knižní, zastaralá i nová sloužící k estetickému ozvláštnění (blankyt, odvětit, beztělí) - obrazná vyjádření – metafory, metonymie, personifikace - figury (hlavně v poezii) – seskupování vět, slov, slabik
4
VYPRAVOVÁNÍ= je základ epických děl (povídek, románů, pověstí…). Jeho podstatou je jedinečný, neopakovatelný děj (příběh), uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti Vypravování dělíme: 1. expozicí uvádí autor do situace 2. kolize (zápletka) je problém, konflikt, který stupňuje 3. krizí děj vrcholí 4. peripetie uvádí další zvraty a komplikace 5. katastrofa je název pro rozuzlení příběhu
7
(POPIS=v uměleckém stylu vystihuje osobu, zvíře, věc, nebo jiný jev ze subjektivního pohledu autora. Neklade si nárok na úplnost a systematičnost, ale vybírá z popisovaného objektu zajímavé a jedinečné znaky.
9
CHARAKTERISTIKA= popisný útvar, který podává duševní vlastnosti, povahové rysy, schopnosti a zájmy člověka - přímá – charakteristika vyjadřuje vlastnosti přímo (je upřímná) - nepřímá – charakteristika uvádí příklady jednání, ze kterých vlastnosti nepřímo vyplývají
)
9. Charakteristika
2
CHARAKTERISTIKA je popisný útvar, který podává duševní vlastnosti, povahové rysy, schopnosti a zájmy člověka
1. Přímá = vyjadřuje vlastnosti přímo 2. Nepřímá = charakteristika uvádí příklady jednání, ze kterých vlastnosti nepřímo vyplývají
Pokud podáváme charakteristika nějaké osoby, můžeme postupovat např. takto:
• • •
Úvod – seznámení s osobou (jméno), náš vztah k ní a vnější popis Stať – vnější projevy (pohyby, způsob řeč• i, chůze), vztah k lidem (jednání), vztah k práci, temperament, nadání, schopnosti, Závěr – zobecnění, shrnutí, č•
ím je vzorem, co krititujeme
11. Souvetí souradné SOUVĚTÍ je spojení dvou nebo více vět ve vyšší mluvnický i obsahový celek, v němž věty ztrácejí svou samostatnost a vstupují do vzájemných významových i větných vztahů.
2
Souvětí souřadné obsahuje nejméně dvě věty hlavní a neomezený počet vět vedlejších.
1
Mezi hlavními větami rozlišujeme tyto významové poměry:
1. sluč2. ovací – obsahy obou vět prostě sounáleží, jsou si rovné, obě platí -
a, i , ani, nebo, č-
i, nebo jsou věty bez spojek
3. stupňovací – druhá věty je závažnější než první, zesiluje obsah věty první -
ba, i, dokonce, ba i, ba ani aj.
4. odporovací – obsahy vět se navzájem odporují, jsou navzájem nesluč5. itelné -
ale, avšak, však, jenže, nýbrž, leč-
6. vyluč7.
ovací – obsahy vět se navzájem vyluč8.
neplatí druhá - buď – anebo, ať – č- i, anebo, zdali – č-
9. příč10.
ují, platí-li jedna věta,
i, anebo, nebo
inný – důvodový – druhá věta v pořadí vyjadřuje příč11. inu
(důvod), proč12.
nastala věta první - neboť, vždyť, totiž
6. důsledkový – druhá věta v pořadí vyjadřuje důsledek platnosti obsahu první věty, to, co z obsahu první věty vyplývá - proto, tedy, tudíž, a proto, a tak, a tedy
12. Slovní druhy a jejich rozdelení 4. PODSTATNÁ JMÉNA (SUBSTANTIVA) – označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, stavů a dějů. Skloňují se. Určujeme u nich pád, číslo a rod 8. PŘÍDÁVNÁ JMÉNA (ADJEKTIVA) – vyjadřují vlastnosti podstatných jmen nebo zpřesňují či jinak vymezují jejich význam. Skloňují se. Určujeme u nich pád, číslo a rod.
11. ZÁJMÉNA (PRONOMINA) – zastupují přídavná nebo podstatná jména nebo na ně odkazují. Skloňují se. Určujeme pád, číslo a rod 14. ČÍSLOVKY (NUMERALIA) – vyjadřují počet, pořadí atd. Skloňují se. Určujeme u nich pád. Druhy: základní, řadové, druhové, násobné
20. SLOVESA (VERBA) – vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu. Časují se. U sloves určujeme osobu, číslo, způsob, čas, rod a vid, dále třídu a vzor 21. PŘÍSLOVCE (ADVERBIA) – vyjadřují bližší okolnosti dějů, stupeň vlastnosti nebo míru předmětu. Jde o neohebný slovní druh
23. PŘEDLOŽKY (PREPOZICE) – vyjadřují ve větě vztah podstatných aj. jmen k jiným větným členům. Je to neohebný slovní druh 25. SPOJKY (KONJUKCE) – spojují věty nebo větné členy, jsou neohebné
27. ČÁSTICE (PARTIKULE) – uvozují samostatné věty a dodávají jim různé významové a citové odstíny. Jsou neohebné. Př. Až, kéž, nechť, což, ano, ne, konečně, chraňbůh 29. CITOSLOVCE (INTERJEKCE) – napodobují různé zvuky, vyjadřují nálady, city nebo
vůli mluvčího. Jsou neohebné. Př.haha, haf, bum, brr, hej
13. Popis odborny a umelecky ODBORNÝ POPIS – podává odborné informace o vlastnostech, částech a souvislostech předmětů, jevů, činností a dějů z oblasti vědy, techniky, umění apod. Popis je založen na cílevědomém pozorování. 14 může být doplněn nákresem či schématem, různými tabulkami. Jeho variantami jsou: 2. Popis pracovního postupu – vystihuje činnost, jejíž složky následují za sebou v předem stanoveném pořadí (např. příprava chemického pokusu) 3. Návod – popis s cílem praktickým nebo poučným (např. jak zacházet s přístrojem, kuchyňský recept.
UMĚLECKÝ POPIS – vystihuje osobu, zvíře, věc nebo jiný jev ze subjektivního pohledu autora. Neklade si nárok na úplnost a systematičnost, ale vybírá z popisovaného objektu zajímavé a jedinečně znaky. - popis s vysokou mírou lyričnosti se nazývá líčení
14. Publicistické útvary Publicistické projevy leze rozdělit do tří žánrových skupin: 2 Zpravodajské – př.zpráva, článek, reklama, inzerát, oznámení, interview 3 Analytické – komentář, úvodník, glosa, recenze, příp.diskuze, debata 4 Beletristické – črta, sloupek, fejeton, reportáž
2. ZPRÁVA – maximálně stručný a výstižný projev, který informuje objektivně o základních faktech 3. ČLÁNEK – je rozšířená informace, která kromě základních faktů přináší také doplňující popis situace kolem události 4. INTERVIEW – je projev formou rozhovoru ve kterém je prostřednictvím otázek a odpovědí představena nějaká osoba a její názory 5. KOMENTÁŘ – zveřejňuje kromě faktů a informací postoj autora
6. ÚVODNÍK – je projev psané publicistiky, která bývá na první straně. Analyzuje se v něm nejaktuálnější problém dne 10. REPORTÁŽ – přináší informace o určité události či zajímavosti, které je autor očitým svědkem
12. FEJETON – vtipně, zajímavě a neotřele zpracovává drobná aktuální témata všedního života. Je uveřejňován v novinách pod čarou
15. funkcní styly, slohotvorní cinitelé FUNKČNÍ STYLY Funkce jazykového projevu je nejdůležitějším objektivním činitelem. Komunikační funkce projevu zásadně určuje výběr výrazových prostředků a způsob jejich užití. Základní funkční styly jsou: 1 Prostěsdělovací (hovorový) má funkci prostě sdělnou 2 Publicistický má funkci získávací a přesvědčovací 3 Odborný má funkci odborně sdělnou 4 Administrativní má funkci hospodářsko-právní a řídící 5 Umělecký má funkci estetickou 6 Řečnický má funkci agitační, propagační, přesvědčovací
SLOHOTVORNÍ ČINITELÉ Podmínky (okolnosti) jazykového projevu se nazývají slohotvorní (stylotvorní) činitelé. Podmínky, které plynou z toho, čím je autor obklopen a které jsou na autorovi nezávislé se označují jako činitelé objektivní. Patří k nim: 1 Funkce (cíl, zaměření) 2 Prostředí (situace) – do projevu se promítá, např.zda je veřejný/soukromý 3 Forma – rozdílnou podobu mají projevy mluvené a psané 4 Adresát – zda je mezi autorem a adresátem kontakt přímý/nepřímý 5 Míra připravenosti(připravené/nepřipravené) 6 Téma projevu atd. Podmínky, které plynou přímo z osobnosti autora, z jeho odlišností od ostatních jsou činitelé subjektivní. Jsou například.: 1 Povahové rysy autora, psychický typ i momentální stav 2 Faktory biologické – pohlaví, věk
3 4
Dosažené vzdělání Jazykové dovednosti
16. Tvorení slov Tvoření slov je jeden ze způsobů rozhojňování slovní zásoby o nová pojmenování. Základní způsoby tvoření slov v češtině jsou odvozování, skládání slov a zkracování. 3. ODVOZOVÁNÍ (DERIVACE) – nejčastější způsob tvoření slov v češtině. Rozumí se jím tvoření slov s novým významem pomocí předpon, přípon, popř. koncovek připojovaných ke slovu základovému. Odvozováním vznikají slova odvozená. Př.les pra-les, pat-a pod-pat.ek 9. SKLÁDÁNÍ (KOMPOZICE) – je tvoření nového slova ze dvou, řidčeji tří slov nebo slovotvorných základů. V češtině je ve srovnání s odvozováním méně časté. Skládáním vznikají slova složená. Př.červenobílý, světoznámý, velkoměsto, siločára, málomluvný 11. ZKRACOVÁNÍ (ABREVIACE) – je způsob tvoření nových pojmenování ze zkrácených částí základových slov. Věcný význam slov se při zkracování nemění. Zkracováním vznikají zkratky a slova zkratková -
iniciálové zkratky – vznikají z poč- áteč- ních písmen slov – Č- R, USA, ZOH, zkratková slova – vznikají spojením poč- áteč- ních hlásek nebo slabik několikaslovného názvu – Č-edok, Setuza, Gestapo
17. Homonyma, antonyma, synonyma 2
HOMONYMA – slova souzvučná, jsou slova, která znějí stejně, ale mají odlišný význam a původ, není mezi nimi žádná významová spojitost. Formální shoda je náhodná
-
vinný střik x vinný muž homografy se shodují jen v psané formě, vyslovují se rozdílně (panický) homofony se shodují jen zvukově, ale píší se jinak (led – let)
6
SYNONYMA – slova souznačná jsou slova, terá mají různou formu, ale stejný nebo podobný význam, označují stejnou skutečnost
- dům – budova – stavba – stavení – obydlí – barák – chalupa – chýše – vila - č- ásteč- ná – mají téměř stejný význam, ale liší se významových odstínem (kouřit – hulit, volat – ječ- et) - úplná – mají zcela stejný význam, mohou se kdykoli zaměnit (hezký – pěkný) 10ANTONYMA – opozita, slova protikladná jsou slova, která jsou významově opačná, protikladná. Označují jevy stejného druhu, ale opačných vlastností
- den – noc, vysoký – nízký, …
18. Veta jednoduchá = věta, která obsahuje jeden přísudek a vyjadřuje obvykle jednu myšlenku. Věty se však mohou také spojovat ve vyšší celky
19. Druhy vedlejsích vet 1. Podmětná – uvozena vztažnými zájmény kdo, co, vztažnými příslovci kdy, kde, spojkami že, aby, kdyby Kdo se bojí, nesmí do lesa 2. Přísudková – uvozena zájmény jak, jako, jaká Byla stále taková, jakou jsme ji znali. 3. Předmětná – uvozena spojkami že, aby, když, vztažnými zájmény kdo, co, který, jaký a příslovci kde, kam, odkud, kudy Říkal, že nic neví.
4. Přívlastková – uvozena zájmény a příslovci kdo, který, jenž, kde, když, někdy i spojkami že, aby, jak Jsou případy, kdy si člověk neví rady. 6. Doplňková – nejčastěji uvozena spojkami jak, kterak Zahlédli zajíce, jak se krčil v brázdě. 8. Příslovečná Čo asová – když, až, jakmile, než, sotva, zatímco, kdy, kdykoli, pokud, o Způsobová – jako, jak, čo ím-tím, tak že, tak aby o Příčo inná – protože, že, poněvadž, jelikož, ježto o Účo elová – aby, abych o Podmínková – kdyby, jestliže, jestli, -li o Přípustková – přestože, i kdyby, i když, ačo koli(v)
20. Podstatná jména a mluvnické vyznamy PÁD – 7. pádů ČÍSLO – jednotné (singulár) 20 množné (plurál) 21 hromadná, pomnožná, látková ROD – mužský (životný x neživotný) - ženský - střední VZOR – mužský rod – pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce 22 ženský rod – žena, růže, píseň, kost 23 střední rod – město, moře, kuře, stavení
21. Obohacování slovní zásoby LEXIKOLOGIE je jazykovědná disciplína, která zkoumá slovní zásobu, tj. souhrn všech slov určitého jazyka. Za základní jednotku slovní zásoby je tradičně považováno slovo
Souhrn slov, která ovládá jeden uživatel jazyka, se nazývá individuální slovní zásoba. Dělí se na individuální zásobu: 2 3
AKTIVNÍ – slova, která jedinec nejen zná, ale také je bez problémů užívá (u dospělého člověka je to asi 5 – 8 tisíc slov) PASIVNÍ – slova, kterým sice jedinec rozumí, ale sám je neužívá (průměrně 40 tisíc slov, nezáleží na vzdělání)
22. Administrativní styl ADMINISTRATIVNÍ STYL (praktický, odborný, jednací) je styl informativní a věcné komunikace při úředním styku. Je zaměřen na fakta a jejich sdělení, ovlivňuje a řídí činnost adresáta. Funkce administrativních projevů je řídicí (směrnice, zákony, nařízení), odborněsdělná (zpráva, sdělení, úřední dopis) a správní (žádost, protokol)
SLOHOTVORNÉ ÚTVARY ADMINISTRATIVNÍHO STYLU 1 ÚŘEDNÍ DOPIS – formou úředního dopisu je žádost 2 ŽIVOTOPIS – CV (curriculem vitae – běh života) - měl by obsahovat: osobní údaje, vzdělání, zájmy a úspěchy(nepovinné), praxe, členství v různých organizacích, vlastnoruč- ní podpis, místo, datum - strukturovaný životopis – podává informace heslovitě, někdy i na předtištěném formuláři 3 ÚŘEDNÍ ZPRÁVA 4 OZNÁMENÍ – stručná informace o budoucí události 5 INZERÁT 6 ZÁPIS jednání 7 VYHLÁŠKA 8 OBĚŽNÍK
23. Vetné cleny Větný člen je nejmenší jednotka větné struktury. Stává se jím každé plnovýznamové slovo, které vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funkci Ty větné členy, jejichž přítomnost je ve větě vyžadována nazýváme základní větné členy, jejich
spojení říkáme základní skladební dvojice. Jsou to: 23 podmět 24 přísudek Další větné členy, které věta obsahuje, označujeme jako rozvíjející větné členy. Patří sem: 25 přívlastek 26 předmět 27 příslovečné určení 28 doplněk 1. PODMĚT 31 zvláštními případy jsou: nevyjádřený, všeobecný, bezpodmětné věty 2. PŘÍSUDEK 3. PŘEDMĚT 32 rozvíjí sloveso nebo dějové přídavné jméno, ptáme se na něj pádovými otázkami 4. PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ 33 místa 34 času 35 způsobu 36 příčiny 5. PŘÍVLASTEK 39 rozvíjí podstatné jméno 40 shodný, neshodný 41 holý, rozvitý, postupně rozvíjející, několikanásobný 42 těsný, volný 6. DOPLNĚK 43 vyjadřuje vlastnost podstatného jména za jistého děje nebo mu je vlastnost dějem přisuzována
24. Věty podle postoje mluvčího 4
VĚTA OZNAMOVACÍ – vyjadřuje oznámení, prosté dělení, tvrzení či informaci. V písmu je označena zpravidla tečkou. Sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím. Intonace je klesavá
6
VĚTA TÁZACÍ – vyjadřuje dotaz, otázku. V písmu je označena otazníkem. Sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím. Intonace je stoupavá, nebo postupně klesavá
o o o o o 7
Doplňovací – Kolik je hodin? Zjišťovací – Nešel bys ven? Vylučoovací – Půjdeš do kina, nebo zůstaneš doma? Řečo nické – Mohl by to tom někdo pochybovat? (Nečo ekáme odpověď) Rozvažovací – Kam jsem to jen dala? VĚTA ŽÁDACÍ – vyjadřuje žádost jako přímý rozkaz, zákaz. Dones to sem!
13 VĚTA PŘACÍ – vyjadřuje žádost, přičemž uskutečnění nezávisí na mluvčím ani příjemci. Graficky bývá zakončena vykřičníkem. Intonace klesavá, sloveso v indikativu,kondicionálu
