Sloupek Teoretická část – – – – – – –
subjektivní publicistický žánr, je českým specifikem v tisku publikován ve formě „sloupce“ v minulém století jeden z nejoblíbenějších žánrů zakladatel tohoto žánru a nejlepší český sloupkař – Karel Čapek dalšími významnými sloupkaři byli Karel Poláček, Josef Čapek základem sloupku – vtipný námět, který je postupně autorem zevšeobecňován Stavba, styl a jazyk sloupku se velmi podobá fejetonu (obsahuje nadsázku, satiru, humor a pointu)
Rozdíl mezi fejetonem a sloupkem - sloupek se často váže k určité aktuální události, fejeton zpracovává nějaké všeobecné téma (je nadčasový), např. téma fejetonu – psi jako domácí mazlíčci X téma sloupku – psi – obecní úřad nějaké obce právě zakázal v obci chov psů nebo zvýšil poplatek za držení psů (tentýž styl jako fejeton – ironie, nadsázka, vtipná pointa; tištěn ve sloupci) Výběr tématu – nevhodná jsou témata odborná, dále témata, která vyžadují analytické zpracování, objektivitu; reportážní témata apod. – cílem sloupku není informovat, ale snaha, aby se čtenář zamyslel a pobavil
Praktická část Otázky k textům: Přečtěte si následující sloupky a porovnejte je. V čem se liší v závislosti na době vzniku, na osobnosti autora a na typu média, kde byly uveřejněny (žurnalistika na internetu versus tištěná podoba )? Shrňte téma všech sloupků. O povaze kosů Stěžují-li si staří lidé, jak se ten svět mění, míní tím obyčejně mravy mládeže, rozmach automobilismu, sociální trampoty a jiné novodobé úkazy; ale obyčejně přehlédnou, že se ten svět mění i v některých úkazech přírodních. Tak například rackové prý dříve nemívali svou povinnou jarní etapu u pražských mostů; vzali si to do zvyku teprve před několika desítkami let. Anebo v přírodopisech našich otců býval kos líčen jako plachý lesní pták. Jděte dnes hledat kosa do lesa; a co se týče jeho plachosti, je o hodně méně plachý než podomní prodavač vstupenek na dobročinný koncert. Přesněji řečeno, stal se z něho úplný nestyda a městský flákač. Nechal lesy lesní reformě a nastěhoval se do městských zahrádek a parků; vlastně zmocnil se jich rukou násilnou. Hle, co učinila civilizace z plachého lesního ptáka.
Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás vyrušil ze zaslouženého spánku. Když se mu to povede, utiší se a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech, aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje z půdy malé sazeničky; za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne na plot a volá: “Kolik je hodin? Kolik je hodin?” Druhý se vychloubá: “Já jsem z Vídně! Z Vídně! Z Vídně!”, kdežto třetí se vysmívá: “To se ví!” Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou, a najdete rozryté záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel. I počnete bědovat a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní pušku; a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas dávaje co nejzřetelněji najevo: “Polib mně šos, člověče!” Rozzuříte se a hodíte po něm hrudou; poskočí a počne hrubě nadávat. Řeknete si, že s takovou sebránkou si raději nezačínat, a dáte se do práce s motyčkou nebo rýčem; vleze vám rovnou pod nástroj, takže musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země žížalu jako ohromný makarón. Odstrčíte ho motyčkou, aby vám nepřekážel; vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí. Je dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel. Kvečeru usedne na kraji střechy a počne flétnovat tak pěkně, že se opřete o rýč a necháte všeho – A když hnědá kosice snese svou kolekci vajíček (jsou totiž strašně plodni), můžete jí strčit nos až do hnízda; ani se nehne, jen mírně mrká a dává najevo: “No tak hlídej, člověče, hlídej, tleskej do dlaní, abys zahnal kočky; hleď jednou být nějak užitečný.” A člověk tedy hlídá a zahání kočky od hnízda těch černých nestydů. Karel Čapek, Lidové noviny 3. 5. 1931 Autority mizí Ať už se na uplynulý víkend díváme jakkoliv, jedna výpověď se nabízí. Pro atmosféru toho, co si spojujeme se 17. listopadem, má větší význam odchod lidí, jako byli básník Zbyněk Hejda a editor Tomáš Pěkný, než to, co se včera odehrálo či proslovilo na památných místech. S Hejdou a Pěkným - tak jako přede dvěma lety s Ivanem Jirousem a Václavem Havlem odcházejí lidé, kteří získali autoritu ještě před 17. listopadem 1989. Tím není řečeno, že by právě jejich autorita byla pro dnešní společnost určující, ale to je smůla spíše té společnosti než oněch mužů. To oni naplňovali dávný antický ideál heroismu, riskujíce v dobách, kdy podpis Charty 77 či práce ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byly pozvánkami k pronásledování. Pro někoho to je důvod k obdivu, pro jiného k zášti za to, že vůči těmto autoritám si navždy připadá jako zbabělec. Když včera premiér Rusnok mluvil o tom, jak se studenti postavili proti systému založenému na lži, nenávisti a násilí, hovořil krásně. Říkal to ale týž Rusnok, jenž tehdy byl kandidátem KSČ. Může si získat přirozenou autoritu? Nicméně faktem zůstává, že minimálně generaci po Listopadu tu takové autority byly. S jejich odchodem se pojí otázka: Lze vůbec v dnešní, nehrdinské době získat srovnatelnou autoritu, zpečetěnou dobrovolně podstoupeným rizikem? To může být velké téma pro generaci mladých, která si se 17. listopadem nespojuje svůj vlastní zážitek, ale „pouze“ měřítko charakteru. Zbyněk Petráček, 18. listopadu 2013, Lidovky.cz http://www.lidovky.cz/petracek-autority-mizi-0va-/nazory.aspx?c=A131118_081421_ln_nazory_mct
Televizní vnitřnosti Veřejnoprávní televize je jako fotbal. Každý věci rozumí, protože alespoň jednou v životě shlédl nějaký její pořad. Když se pak zaměstnanci veřejnoprávního zpravodajství vzájemně trumfují v peticích, antipeticích a zpřesňujících peticích, dokládají široké veřejnosti jediné -
že pokud jde o manipulaci, nejsou jejich schopnosti valné. Ale abychom jen neironizovali, spor o to, zda bylo či nebylo zpravodajství manipulováno, je vážný, proto by obě strany měly najít společnou řeč, alespoň ohledně nějakého rozhodce, jehož verdikt budou respektovat. Tomu ovšem zabránil ředitel, který si "nezávislé" jmenuje podle svého a fakticky pro spoustu lidí celý proces delegitimizuje. Rezignace pana Komerse na funkci zástupce šéfredaktora zpravodajství je asi jediný rozumný krok v kauze, protože zároveň nemůžete nějaký tým vést a na jeho práci si stěžovat. Následné výměny dopisů mezi televizními kolegy, kteří už už vytahují šupléru, aby se přeměřovali, kdo je víc chlap, škodí především aktérům. Rada ČT se též nevyznamenala svým požadavkem, aby signatáři prvního dopisu odhalili svou identitu, zvlášť pokud generální ředitel Dvořák kritiky vyhazuje. Zná-li identitu stěžovatelů předseda rady Uhde, mělo by to stačit. Anebo rada potřebuje seznam, aby mohla zorganizovat veřejnoprávní pogrom? V situaci, kdy v zájmu firmy je na místě zachovat si chladnou hlavu a krotit emoce všech, jako by management usiloval o opak. Propouštění kohokoli, kdo kritizoval generálního v takové situaci, vypadá, chtě nechtě, jako revanš a podporuje stěžovatele. Obnovit důvěru silou nelze, ani dekretem ředitele. Martin Zvěřina, 8. listopadu 2013, Lidovky.cz http://www.lidovky.cz/zverina-televizni-vnitrnosti-del-/nazory.aspx?c=A131108_093432_ln_nazory_pef
Dluhy, dluhy… SLOUPEK IVANA KLÍMY Dočítám se, že je vyhlášeno na půl milionu exekucí – číslo, které mi připadá neuvěřitelné. Zadluženost domácností přesáhla prý jeden bilion korun. Číslo, které mi připadá k neuvěření. Každý občan včetně novorozenců se podílí na státním dluhu sto tisíci korunami, pětičlenná rodina tedy půl milionem. Jakým způsobem ho zaplatí? O nárůstu letošního státního dluhu se zatím jen uvažuje. Za velký úspěch by se považovalo, kdyby nepřesáhl sto šedesát miliard, ale dvě stě miliard se zdá pravděpodobnější. Zanechejme čísel a začněme uvažovat o lidech. Stát žije na dluh, protože lidé si zvykli žít na dluh. A proč by nežili, když vidí, jak jejich stát si klidně půjčuje miliardy (dělal to s neuvěřitelnou nezodpovědností, uvažujte o tom voliči, dokonce i v letech, kdy se mu dobře dařilo), vyznával filosofii hazardéra, že to nějak dopadne? Byl jsem vychován tak, že si člověk nemá nikdy půjčovat, nemá nikdy chtít víc než to, nač si vydělal. Stejně tak byli vychováni i moji rodiče. Když v padesátých letech otce zavřeli, estébáci hledali, co by u nás zabavili, ale nenašli nic kromě fotoaparátu a malé promítačky na úzký film. Vím, že k dnešnímu normálnímu životu patří nejen lednička, myčka, pračka, mikrovlnná trouba, vysavač, televizor, samozřejmě několikero oblečení, pro nemluvňata pleny na jedno použití, ale také dovolená u moře a auto (vždyť na leasing se zdá tak levné). Do toho výčtu nezahrnuji byty. Neschopnost našich politiků obnovit v této oblasti tržní podmínky totiž způsobila, že zvláště mladým rodinám nezbývá než se spoléhat na hypotéky. Je těžké někoho přesvědčovat, že by bylo rozumné se obejít bez samozřejmých součástek moderní existence, dokud si na ně nevydělá. Vždyť ho ze všech stran přemlouvají: nečekej, máš jen jeden život, jedno mládí, my ti půjčíme: Ihned a dokonce bez záruky A v osloveném se budí jistota, že se mu jen dostává po právu toho, co se dostává všem ostatním, a tak si zvyká, že jeho věci vlastně nejsou jeho, jsou na dluh. Dluhy narůstají, narůstají i o úrok, o němž ten, kdo půjčoval, se taktně sotva zmínil. A pak přijde krize (dokonce ani nemusí přijít), jen odhodlání žít na dluh překročilo možnost dluh splácet. Dostaví se exekutor, připomeňme si to číslo: půl milionu exekucí. Věci sebere a naděje, že je někdy vrátí, je spíše mizivá. A jak to bude s dluhem státu, který se každým rokem zadlužuje víc a víc? Mluví se o tom, že jej
zaplatí naše děti, je to odporně nezodpovědné, a bude jen spravedlivé, že pokud se budeme chovat se stejnou rozmařilostí a nezodpovědností, zaplatíme to ještě my sami. Je mnoho způsobů, jak nás k tomu přimět – není to jen zvyšování daní, může to být znehodnocení měny, které nám vezme všechny anebo aspoň větší část našich úspor. Nejsem ekonom a nechci se učenějším plést do jejich řemesla, mým řemeslem je, pokud to svedu, uvažovat o lidských vztazích a hodnotách. Naše touha co nejrychleji žít v blahobytu třeba i na dluh (vím, že blahobyt je pojem velmi relativní), řekněme tedy: žít za více, než jsme si s to vydělat, platí to i o našem státu, je zhoubná a dovede nás brzy a spolehlivě do ještě větší a beznadějnější krize, než kterou právě procházíme. Ivan KLíma http://xantypa.webmagazine.cz/cislo-10-09/893-3/dluhy-dluhy-
O besedě bez diváků Bylo to přesně před týdnem, minulý pátek, seděl jsem v autě u budovy kunovického Hamé a čekal na auto, ve kterém jeli z Prahy dva lidé na besedu do Uherského Ostrohu. Novinář z MF DNES Martin Komárek a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček - oba spěchali na pozvání ostrožského místostarosty na besedu s tématem 17. listopadu 1989, a následujících dvaceti let. Na cestě už byli pátou hodinu, jelikož museli stát v předlouhé koloně na dálnici, a já na ně čekal, aby co nejrychleji našli cestu kolem Uherského Hradiště právě na Ostroh. Když jsme přijeli na místo, v sále jsme našli asi tak deset lidí. Beseda přesto začala a myslím, že se i docela vydařila. Hosté i v téměř prázdném sále mluvili zajímavě a s chutí, Komárek mimo jiné popisoval například nynější obtížnou situaci všech tištěných novin, Žáček vysvětloval, jak má jeho úřad před sebou ještě ohromné množství materiálů z minulosti ke zkoumání. Padalo také dost otázek, oba Pražáci neformálně několikrát děkovali lidem, že přišli. Zdálo se mi, že trapas s nezájmem lidí se přece jen podařilo trošku „zahladit". Přiznám se, že od té doby přemýšlím, proč ve městečku, ve kterém žije přes čtyři tisíce lidí a v němž je i velká škola, si téměř nikdo na besedu nenašel čas. Že by špatná propagace? Těžko, v Ostrohu a okolí bylo vyvěšeno sto velkých plakátů, anonce na besedu vyšla i v těchto Slováckých novinách. Nezajímaví hosté? Stěží, Martin Komárek je jeden z nejznámějších českých novinářů, Pavel Žáček šéfuje velmi důležitému úřadu, který má pod „palcem" miliony lidských osudů. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, na vině je zřejmě samotné téma besedy. O 17. listopadu 1989 a letech následujících se zřejmě nikomu diskutovat nechce, a ani nikdo nechce „nějaké" hosty, kteří by o tomto mluvili. „I když se mnou nebudete možná souhlasit, já s uspokojením sleduju, že rok 1989 je pro mladé lidi minulost, něco úplně mimo, něco absolutně out, něco, co nemělo smyslu, pro ně je nynější normální svobodný režim prostě normální a přirozený," uvedl na besedě Martin Komárek, který učí i na vysoké škole. V první chvíli jsem mu chtěl oponovat, ale nakonec jsem si řekl, že je to možná skutečně dobře. Jestliže je pro ně nepředstavitelné, že by se mělo někdy vrátit cokoliv z toho, co tady bylo před tímto datem, je to svým způsobem velmi dobrá zpráva. A pokud jde o nezájem ostatních, navrhuji v případě Uherského Ostrohu (ale možná i jiných míst) vozit na akce autobus folkloristů z Uherského Hradiště. Když byl totiž nedávno v Ostrohu výborný koncert lidových muzik z celé republiky, Slovenska a Maďarka, sedělo v sále asi tak pět místních lidí. Naštěstí ale přijel onen vzpomínaný, a speciálně vypravený, autobus z Uherského Hradiště. Radek Bartoníček http://www.slovackodnes.cz/?topic=pravidelny-sloupek-ve-slovyckach-novinach-o-besede-bez-divaku
Vlastní tvůrčí činnost: Prohlédněte si tiskoviny vycházející v současné době a pokuste se najít nějaké sloupky. Zhodnoťte situaci v aktuálním tisku. S jakými publicistickými útvary se čtenář může setkat? Na základě znalosti útvaru a četby některých sloupků napište vlastní sloupek na vámi vybrané téma. Další náměty, jak procvičit téma sloupku naleznete v publikaci Markéty Dočekalové Tvůrčí psaní pro každého (Dočekalová,Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 152 s. ISBN 978 80-247-1602-2, s.77-80).
Zdroje: Dočekalová,Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 152 s. ISBN 978 80-247-1602-2 Dostupné na internetu: http://www.lidovky.cz/petracek-autority-mizi-0va-/nazory.aspx? c=A131118_081421_ln_nazory_mct http://www.lidovky.cz/zverina-televizni-vnitrnosti-del-/nazory.aspx? c=A131108_093432_ln_nazory_pef http://xantypa.webmagazine.cz/cislo-10-09/893-3/dluhy-dluhyhttp://www.slovackodnes.cz/?topic=pravidelny-sloupek-ve-slovyckach-novinach-o-besedebez-divaku
Sloupek Metodická příručka Učitel nejprve seznámí studenty s teoretickou částí zabývající se publicistickým útvarem sloupek Teoretická část – – – – – – –
subjektivní publicistický žánr, je českým specifikem v tisku publikován ve formě „sloupce“ v minulém století jeden z nejoblíbenějších žánrů zakladatel tohoto žánru a nejlepší český sloupkař – Karel Čapek dalšími významnými sloupkaři byli Karel Poláček, Josef Čapek základem sloupku – vtipný námět, postupně je autorem zevšeobecňován Stavba, styl a jazyk sloupku se velmi podobá fejetonu (obsahuje nadsázku, satiru, humor a pointu)
Rozdíl mezi fejetonem a sloupkem - sloupek se často váže k určité aktuální události, fejeton zpracovává nějaké všeobecné téma (je nadčasový), např. téma fejetonu – psi jako domácí mazlíčci X téma sloupku – psi – obecní úřad nějaké obce právě zakázal v obci chov psů nebo zvýšil poplatek za držení psů (tentýž styl jako fejeton – ironie, nadsázka, vtipná pointa; tištěn ve sloupci) Výběr tématu – nevhodná jsou témata odborná, dále témata, která vyžadují analytické zpracování, objektivitu; reportážní témata apod. – cílem sloupku není informovat, ale snaha, aby se čtenář zamyslel a pobavil Praktická část Následující úkoly studenti mohou zpracovávat ve skupinách. Své závěry porovnávají s výsledky ostatních pracovních skupin a společně o tématu diskutují. Učitel řídí diskuzi. Otázky k textům: Přečtěte si následující sloupky a porovnejte je. V čem se liší v závislosti na době vzniku, na osobnosti autora a na typu média, kde byly uveřejněny (žurnalistika na internetu versus tištěná podoba)? Shrňte téma všech sloupků. O povaze kosů Stěžují-li si staří lidé, jak se ten svět mění, míní tím obyčejně mravy mládeže, rozmach automobilismu, sociální trampoty a jiné novodobé úkazy; ale obyčejně přehlédnou, že se ten svět mění i v některých úkazech přírodních. Tak například rackové prý dříve nemívali svou povinnou
jarní etapu u pražských mostů; vzali si to do zvyku teprve před několika desítkami let. Anebo v přírodopisech našich otců býval kos líčen jako plachý lesní pták. Jděte dnes hledat kosa do lesa; a co se týče jeho plachosti, je o hodně méně plachý než podomní prodavač vstupenek na dobročinný koncert. Přesněji řečeno, stal se z něho úplný nestyda a městský flákač. Nechal lesy lesní reformě a nastěhoval se do městských zahrádek a parků; vlastně zmocnil se jich rukou násilnou. Hle, co učinila civilizace z plachého lesního ptáka. Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás vyrušil ze zaslouženého spánku. Když se mu to povede, utiší se a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech, aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje z půdy malé sazeničky; za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne na plot a volá: “Kolik je hodin? Kolik je hodin?” Druhý se vychloubá: “Já jsem z Vídně! Z Vídně! Z Vídně!”, kdežto třetí se vysmívá: “To se ví!” Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou, a najdete rozryté záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel. I počnete bědovat a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní pušku; a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas dávaje co nejzřetelněji najevo: “Polib mně šos, člověče!” Rozzuříte se a hodíte po něm hrudou; poskočí a počne hrubě nadávat. Řeknete si, že s takovou sebránkou si raději nezačínat, a dáte se do práce s motyčkou nebo rýčem; vleze vám rovnou pod nástroj, takže musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země žížalu jako ohromný makarón. Odstrčíte ho motyčkou, aby vám nepřekážel; vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí. Je dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel. Kvečeru usedne na kraji střechy a počne flétnovat tak pěkně, že se opřete o rýč a necháte všeho – A když hnědá kosice snese svou kolekci vajíček (jsou totiž strašně plodni), můžete jí strčit nos až do hnízda; ani se nehne, jen mírně mrká a dává najevo: “No tak hlídej, člověče, hlídej, tleskej do dlaní, abys zahnal kočky; hleď jednou být nějak užitečný.” A člověk tedy hlídá a zahání kočky od hnízda těch černých nestydů. Karel Čapek, Lidové noviny 3. 5. 1931 Autority mizí Ať už se na uplynulý víkend díváme jakkoliv, jedna výpověď se nabízí. Pro atmosféru toho, co si spojujeme se 17. listopadem, má větší význam odchod lidí, jako byli básník Zbyněk Hejda a editor Tomáš Pěkný, než to, co se včera odehrálo či proslovilo na památných místech. S Hejdou a Pěkným - tak jako přede dvěma lety s Ivanem Jirousem a Václavem Havlem odcházejí lidé, kteří získali autoritu ještě před 17. listopadem 1989. Tím není řečeno, že by právě jejich autorita byla pro dnešní společnost určující, ale to je smůla spíše té společnosti než oněch mužů. To oni naplňovali dávný antický ideál heroismu, riskujíce v dobách, kdy podpis Charty 77 či práce ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byly pozvánkami k pronásledování. Pro někoho to je důvod k obdivu, pro jiného k zášti za to, že vůči těmto autoritám si navždy připadá jako zbabělec. Když včera premiér Rusnok mluvil o tom, jak se studenti postavili proti systému založenému na lži, nenávisti a násilí, hovořil krásně. Říkal to ale týž Rusnok, jenž tehdy byl kandidátem KSČ. Může si získat přirozenou autoritu? Nicméně faktem zůstává, že minimálně generaci po Listopadu tu takové autority byly. S jejich odchodem se pojí otázka: Lze vůbec v dnešní, nehrdinské době získat srovnatelnou autoritu, zpečetěnou dobrovolně podstoupeným rizikem? To může být velké téma pro generaci mladých, která si se 17. listopadem nespojuje svůj vlastní zážitek, ale „pouze“ měřítko charakteru. Zbyněk Petráček, 18. listopadu 2013, Lidovky.cz http://www.lidovky.cz/petracek-autority-mizi-0va-/nazory.aspx?c=A131118_081421_ln_nazory_mct
Televizní vnitřnosti Veřejnoprávní televize je jako fotbal. Každý věci rozumí, protože alespoň jednou v životě shlédl nějaký její pořad. Když se pak zaměstnanci veřejnoprávního zpravodajství vzájemně trumfují v peticích, antipeticích a zpřesňujících peticích, dokládají široké veřejnosti jediné že pokud jde o manipulaci, nejsou jejich schopnosti valné. Ale abychom jen neironizovali, spor o to, zda bylo či nebylo zpravodajství manipulováno, je vážný, proto by obě strany měly najít společnou řeč, alespoň ohledně nějakého rozhodce, jehož verdikt budou respektovat. Tomu ovšem zabránil ředitel, který si "nezávislé" jmenuje podle svého a fakticky pro spoustu lidí celý proces delegitimizuje. Rezignace pana Komerse na funkci zástupce šéfredaktora zpravodajství je asi jediný rozumný krok v kauze, protože zároveň nemůžete nějaký tým vést a na jeho práci si stěžovat. Následné výměny dopisů mezi televizními kolegy, kteří už už vytahují šupléru, aby se přeměřovali, kdo je víc chlap, škodí především aktérům. Rada ČT se též nevyznamenala svým požadavkem, aby signatáři prvního dopisu odhalili svou identitu, zvlášť pokud generální ředitel Dvořák kritiky vyhazuje. Zná-li identitu stěžovatelů předseda rady Uhde, mělo by to stačit. Anebo rada potřebuje seznam, aby mohla zorganizovat veřejnoprávní pogrom? V situaci, kdy v zájmu firmy je na místě zachovat si chladnou hlavu a krotit emoce všech, jako by management usiloval o opak. Propouštění kohokoli, kdo kritizoval generálního v takové situaci, vypadá, chtě nechtě, jako revanš a podporuje stěžovatele. Obnovit důvěru silou nelze, ani dekretem ředitele. Martin Zvěřina, 8. listopadu 2013, Lidovky.cz http://www.lidovky.cz/zverina-televizni-vnitrnosti-del-/nazory.aspx?c=A131108_093432_ln_nazory_pef
Dluhy, dluhy… SLOUPEK IVANA KLÍMY Dočítám se, že je vyhlášeno na půl milionu exekucí – číslo, které mi připadá neuvěřitelné. Zadluženost domácností přesáhla prý jeden bilion korun. Číslo, které mi připadá k neuvěření. Každý občan včetně novorozenců se podílí na státním dluhu sto tisíci korunami, pětičlenná rodina tedy půl milionem. Jakým způsobem ho zaplatí? O nárůstu letošního státního dluhu se zatím jen uvažuje. Za velký úspěch by se považovalo, kdyby nepřesáhl sto šedesát miliard, ale dvě stě miliard se zdá pravděpodobnější. Zanechejme čísel a začněme uvažovat o lidech. Stát žije na dluh, protože lidé si zvykli žít na dluh. A proč by nežili, když vidí, jak jejich stát si klidně půjčuje miliardy (dělal to s neuvěřitelnou nezodpovědností, uvažujte o tom voliči, dokonce i v letech, kdy se mu dobře dařilo), vyznával filosofii hazardéra, že to nějak dopadne? Byl jsem vychován tak, že si člověk nemá nikdy půjčovat, nemá nikdy chtít víc než to, nač si vydělal. Stejně tak byli vychováni i moji rodiče. Když v padesátých letech otce zavřeli, estébáci hledali, co by u nás zabavili, ale nenašli nic kromě fotoaparátu a malé promítačky na úzký film. Vím, že k dnešnímu normálnímu životu patří nejen lednička, myčka, pračka, mikrovlnná trouba, vysavač, televizor, samozřejmě několikero oblečení, pro nemluvňata pleny na jedno použití, ale také dovolená u moře a auto (vždyť na leasing se zdá tak levné). Do toho výčtu nezahrnuji byty. Neschopnost našich politiků obnovit v této oblasti tržní podmínky totiž způsobila, že zvláště mladým rodinám nezbývá než se spoléhat na hypotéky. Je těžké někoho přesvědčovat, že by bylo rozumné se obejít bez samozřejmých součástek moderní existence, dokud si na ně nevydělá. Vždyť ho ze všech stran přemlouvají: nečekej, máš jen jeden život, jedno mládí, my ti půjčíme: Ihned a dokonce bez záruky A v osloveném se budí jistota, že se mu jen dostává po právu toho, co se dostává všem ostatním, a tak si zvyká, že jeho věci vlastně nejsou jeho, jsou na dluh. Dluhy narůstají, narůstají i o úrok, o němž ten, kdo půjčoval, se taktně
sotva zmínil. A pak přijde krize (dokonce ani nemusí přijít), jen odhodlání žít na dluh překročilo možnost dluh splácet. Dostaví se exekutor, připomeňme si to číslo: půl milionu exekucí. Věci sebere a naděje, že je někdy vrátí, je spíše mizivá. A jak to bude s dluhem státu, který se každým rokem zadlužuje víc a víc? Mluví se o tom, že jej zaplatí naše děti, je to odporně nezodpovědné, a bude jen spravedlivé, že pokud se budeme chovat se stejnou rozmařilostí a nezodpovědností, zaplatíme to ještě my sami. Je mnoho způsobů, jak nás k tomu přimět – není to jen zvyšování daní, může to být znehodnocení měny, které nám vezme všechny anebo aspoň větší část našich úspor. Nejsem ekonom a nechci se učenějším plést do jejich řemesla, mým řemeslem je, pokud to svedu, uvažovat o lidských vztazích a hodnotách. Naše touha co nejrychleji žít v blahobytu třeba i na dluh (vím, že blahobyt je pojem velmi relativní), řekněme tedy: žít za více, než jsme si s to vydělat, platí to i o našem státu, je zhoubná a dovede nás brzy a spolehlivě do ještě větší a beznadějnější krize, než kterou právě procházíme. Ivan KLíma http://xantypa.webmagazine.cz/cislo-10-09/893-3/dluhy-dluhy-
O besedě bez diváků Bylo to přesně před týdnem, minulý pátek, seděl jsem v autě u budovy kunovického Hamé a čekal na auto, ve kterém jeli z Prahy dva lidé na besedu do Uherského Ostrohu. Novinář z MF DNES Martin Komárek a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček - oba spěchali na pozvání ostrožského místostarosty na besedu s tématem 17. listopadu 1989, a následujících dvaceti let. Na cestě už byli pátou hodinu, jelikož museli stát v předlouhé koloně na dálnici, a já na ně čekal, aby co nejrychleji našli cestu kolem Uherského Hradiště právě na Ostroh. Když jsme přijeli na místo, v sále jsme našli asi tak deset lidí. Beseda přesto začala a myslím, že se i docela vydařila. Hosté i v téměř prázdném sále mluvili zajímavě a s chutí, Komárek mimo jiné popisoval například nynější obtížnou situaci všech tištěných novin, Žáček vysvětloval, jak má jeho úřad před sebou ještě ohromné množství materiálů z minulosti ke zkoumání. Padalo také dost otázek, oba Pražáci neformálně několikrát děkovali lidem, že přišli. Zdálo se mi, že trapas s nezájmem lidí se přece jen podařilo trošku „zahladit". Přiznám se, že od té doby přemýšlím, proč ve městečku, ve kterém žije přes čtyři tisíce lidí a v němž je i velká škola, si téměř nikdo na besedu nenašel čas. Že by špatná propagace? Těžko, v Ostrohu a okolí bylo vyvěšeno sto velkých plakátů, anonce na besedu vyšla i v těchto Slováckých novinách. Nezajímaví hosté? Stěží, Martin Komárek je jeden z nejznámějších českých novinářů, Pavel Žáček šéfuje velmi důležitému úřadu, který má pod „palcem" miliony lidských osudů. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, na vině je zřejmě samotné téma besedy. O 17. listopadu 1989 a letech následujících se zřejmě nikomu diskutovat nechce, a ani nikdo nechce „nějaké" hosty, kteří by o tomto mluvili. „I když se mnou nebudete možná souhlasit, já s uspokojením sleduju, že rok 1989 je pro mladé lidi minulost, něco úplně mimo, něco absolutně out, něco, co nemělo smyslu, pro ně je nynější normální svobodný režim prostě normální a přirozený," uvedl na besedě Martin Komárek, který učí i na vysoké škole. V první chvíli jsem mu chtěl oponovat, ale nakonec jsem si řekl, že je to možná skutečně dobře. Jestliže je pro ně nepředstavitelné, že by se mělo někdy vrátit cokoliv z toho, co tady bylo před tímto datem, je to svým způsobem velmi dobrá zpráva. A pokud jde o nezájem ostatních, navrhuji v případě Uherského Ostrohu (ale možná i jiných míst) vozit na akce autobus folkloristů z Uherského Hradiště. Když byl totiž nedávno v Ostrohu výborný koncert lidových muzik z celé republiky, Slovenska a Maďarka, sedělo v sále asi tak pět místních lidí. Naštěstí ale přijel onen vzpomínaný, a speciálně vypravený, autobus z Uherského Hradiště. Radek Bartoníček http://www.slovackodnes.cz/?topic=pravidelny-sloupek-ve-slovyckach-novinach-o-besede-bez-divaku
Vlastní tvůrčí činnost: Následující úkoly na vlastní tvůrčí činnost může vyučující využít jako domácí přípravu na kontrolní slohovou práci. Prohlédněte si tiskoviny vycházející v současné době a pokuste se najít nějaké sloupky. Zhodnoťte situaci v aktuálním tisku. S jakými publicistickými útvary se čtenář může setkat? Na základě znalosti útvaru a četby některých sloupků napište vlastní sloupek na vámi vybrané téma. Učitel při výuce může využít i texty z níže uvedené publikace. Cvičné texty vyučující studentům namnoží, studenti pracují individuálně, eventuálně ve dvojicích. Další náměty, jak procvičit téma sloupku naleznete v publikaci Markéty Dočekalové Tvůrčí psaní pro každého (Dočekalová,Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 152 s. ISBN 978 80-247-1602-2, s.77-80).
Zdroje: Dočekalová,Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 152 s. ISBN 978 80-247-1602-2 Dostupné na internetu: http://www.lidovky.cz/petracek-autority-mizi-0va-/nazory.aspx? c=A131118_081421_ln_nazory_mct http://www.lidovky.cz/zverina-televizni-vnitrnosti-del-/nazory.aspx? c=A131108_093432_ln_nazory_pef http://xantypa.webmagazine.cz/cislo-10-09/893-3/dluhy-dluhyhttp://www.slovackodnes.cz/?topic=pravidelny-sloupek-ve-slovyckach-novinach-o-besedebez-divaku
