Slizké písně Jiří Kroupa

Slizké písně

Jiří Kroupa

PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz

2 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz

Slizké písně

Jiří Kroupa

2003

FOTART PRAHA 2003


Co v duši prostých lidí lká při víně, pivu, slivovici (– všichni vydrží více než já! – ), jsem zkusil chybným veršem říci.


Jedovatá houba

Den co den veřejnost znova a znova spatřuje mrtvoly na TV Nova.

Morytát∗ s právním ponaučením

Před soudní budovou davy mručí: „Ať baba do smrti bručí!“

Jedovatá houba – - houbařova zhouba.

Vyvstává otázka na mysli: Jakýpak rozsudek vynesli?

Z košíku vrásčité babice až do rodinné lednice.

Nestálo to za zmínku, dostala jen podmínku.

Zaskuhrá baba pod jedlí: „Nic v lese není nejedlý.“

Zní to jako nesmysl, ale chyběl úmysl!

„Houby jsou ničí“, stačila dodat, „Můžu je lufťákům výhodně prodat!“

∗ morytát = jarmareční píseň nebo báseň na morbidní téma, obvykle o vraždě, vyznačující se naivistickými verši.

Že prodej vlastníku náleží, na tom jí čerta záleží. Ledva se u cesty mlha zvedla, naivní rodinka na lep jí sedla. „Příhodný peníz, babičko, tu máš, ještě dnes budem mít houbový guláš!“ Všichni si chválí to dobré menu, než ticho rozervou bolestné steny. Jed bere útroby ztečí, otec se zachvívá křečí. Vylétla z ruky vidlička, na zem se kácí babička. Nadává děd a plije, i na něj přišla agónie. Matka odpadla v zápětí, naposled trhlo i na děti. Utichly skřeky kol kolem, mrtvoly válí se pod stolem. Však popis babice v poslední chvíli někdo z nich náčmáral na papír bílý. Marně se babice uchýlí k pláči, brzy ji v okovech do lochu vláčí.


II. zpěv (hlas přírody)

Nadčlověk Filipika

Ve ztichlém světě lesů, luk

I. zpěv (sbor myslivců)

leda tak šiška spadne klid neruší tam jiný zvuk za noci ani za dne.

Lesní rohy již hlaholí, bijí všechny zvony, pořádáme dnes v okolí, naráz čtyři hony!

Však co to křupe na sněhu: stvoření zelené ledový pohled ve střehu, holínky leštěné.

Z řad kulaků prosebníci, stále melou svoji, že jim šlapem po pšenici, o žvanec se bojí.

Nimroda pohyb za stromem, zaujal velice: „Zdá se, že kanec ryje zem hledaje bukvice.“

Nechápou to čisté štěstí zastřeliti zvíře. Ještě na nás hrozí pěstí v nehorázné míře!

„Snad je to dítě na saních, snad babka na klestí?“ Hubertův vnuk se posadí a doufá ve štěstí.

Zrovna přes nejhezčí lány vezmem to kalupem! Pány stejně jako kmány do země zadupem.

Neurony v mozku závodí: „Babka se nepočítá …“ „Harantů ještě se narodí …“ na prstech klady sčítá.

Chalupářská chce prý chátra, aby klidno bylo! Uklidní je naše skvadra více než jim milo!

„Na kance člověk narazí tak jednou za sezónu“ Po zádech libě zamrazí úvahy v onom tónu.

Ať třeba honům v Anglii budoucnost se láme! My jedem ve staré koleji, aspoň víc vyděláme!

„Největší kanec v okolí, to přece je to hlavní!“ A tak to do roští nasolí, raději z obou hlavní.

Na rtech si nám dávno hoví úsměv spiklenecký: „Vždyť za sebou máme nový zákon myslivecký!“

Dým rozplynul se po ráně, ozvěna mizí v lese, bez jezdce zbyly jen sáně, roštím se jekot nese.

Vezmeme rybník s polem a k tomu husté lesy, jak šlechta si tu žijem, nanejvýš bez noblesy.

Nimrod se vzteky už nezná: „Jaké to pechu sítě!“ Zmarněna rána je přesná: „Tak přec to bylo dítě!“

Navíc nás nechválí umělci 7ve verších ni v próze. Tak aspoň s pány poslanci žijeme v symbióze.


III. zpěv (sbor „židů“)

Studentův blizzard

Rovnost že máme v Ústavě,

U příležitosti zimních státnic 1999/2000 na Právnické fakultě UK, volně podle Jana Vyčítala a Jiřího Grossmana.

jistě každého potěší, však klasik praví svéhlavě: Někteří jsou si rovnější.

Před hrozící státnicí informační vichřicí plazím se už na dvacátý den. Cestou dlouhou deset knih, nenávidím každou z nich a teď devět knih mi zbývá k zkoušce jen.

Jak divil by se Nietsche, co přines nový věk a koho se dnes týče to jméno Nadčlověk!

S urputností šílenou denním světlem, noční tmou

a zrak můj už je proto unaven. Sčítám písmo za písmem, sčítám svazek za svazkem a teď sedm knih mi zbývá k zkoušce jen. Rozum nemůže a pad´, zchromil ho ten věčnej chvat, čas ten paměť ničí jako ráno sen. Tak se řádky probíjím, z láhve rumu upíjím a teď tři knihy mi zbývaj k zkoušce jen. Datum zkoušky tam v dáli. To mý oči hledaly, potíž je jenom v tom, že nemůžu dál. Na polštář si hlavu dát, už se mi chce strašně, strašně spát a teď třicet stran mi zbývá k zkoušce jen. _______________________ Tak ho našli za pár dní, infarkt byl to poslední. Tělo ztuhlý a oči jako len. V ruce index, co měl tak rád - proč mu bypass nemoh´ dát? A teď třicet stran mu zbývá k zkoušce jen. A teď třicet stran mu zbývá k zkoušce jen.


Balada z ministerstva

Jenže dnes máš všeho dosti, tak přibíráš na hmotnosti.

Inspirováno kreslenou anekdotou od neznámého autora v neznámém časopise.

Zmizela dávno atletika a místo břicha pneumatika.

Spolužák rázuje z čerstva

Krom toho platíš více – – střídmost je investice!“

po chodbách ministerstva. Ze schodů rovná si záda návštěvník kamaráda.

Zloba však okem kmitne se, ouřada sulcem zatřese,

Radostně měří kroky: Jsou to už skoro tři roky,

v odpověď na moudré rady, rozkmitává všechny brady.

co v života hustém lese po škole rozprchli se.

Ve vzduchu cítit drama, mluví jak tloušťka sama:

Starého druha pozvání ale i starost nahání:

"Modlou je mi dnes vdoleček, mrtev je Rajko Doleček!

„Kdo šprýmů tropil řadu, snad nepozbyl jich v úřadu?

Netřeba peněz jak šlupek, laciný je ten můj pupek!“

Nevyhnal humor z tváře v prostředí kanceláře?

Dříve než ztichla ozvěna, nastala s ouřadou proměna.

Přesto bych za něj ručil, vždyť humoru mě učil!“

Nečeká na další dotaz, slušnost nebere v potaz.

Však zrak ho asi šálí: Co se to v křesle válí?!

Slovům přítele nevěří, teď ho i kope ze dveří!

Hledá jméno či sloveso, jak popsat tohle Těleso.

Zabouchly dveře – toť zlý sen! Spolužák stojí zaražen.

Rozměklá tlustá břečka, jak příslovečná bečka.

Pak mávne rukou v bezmoci: „Tlouštíkům není pomoci...

Třese se jak huspenina, baňatá jak vodní mina.

Hodni jsou leda ústavu!“ V tom uzří divnou postavu.

Přidrzle, zpupně, syta zde vládne obezita.

Oděna v děsu veškerém přijíždí páter nosterem.

Spolužák v údivu praví: „Pamatuj na svoje zdraví!

Obličej drží ve skrytu, schovaný ve svém hábitu.

Býval jsi člověk rozumný, sportovals´ často za humny.


Z temnoty utkán je celý. Čepel ze švédské oceli

Žalozpěv polského automobilu

třpytí se jakoby rosou. Vždyť je to dáma s kosou!

(volně podle Petra Bezruče)

V bazaru stojím, věrný pes,

Spolužák rychle ukročí, překvapen zvedne obočí,

bez kupce po celý den. Neb zájem budí Mercedes, a také Volkswagen.

smrtky hlas podobný ledu: „No jóóó, už jedu!“

Což vozům z Polska nepřines´ osud jen bolest a sten? Vždyť šlape po nás Mercedes a plije Volkswagen. Horkem tu pukej, zimou se třes, za mrzký peníz nabízen! Však každý by chtěl Mercedes a koupí Volkswagen. Na odbyt půjdu ještě dnes? Jaký to prázdný sen! Vždyť půl trhu má Mercedes a půlku Volkswagen. Za chladné noci cítím děs, sám s korozí tu jen. Půl zásluhy má Mercedes a půlku Volkswagen. Však nový vůz náš pomstí rez, z nás jednou postaven! Pak do drtičky Mercedes a za ním Volkswagen.


Slizké písně (volně podle Petra Bezruče)

Sto roků v houbě žil, mlčel jsem, já hřiba leptal velmi, až přišel kletý houbař sem a hřiba odepřel mi. A pak mě tyranská paže pro zvrhlou potěchu, šeškrábla špičkou nože a metla do mechu. Chléb a sliz beru si do práce, jen dři se, slimáku!

Však tvé houbové paláce ti dáme do láku. Sto roků v houbě mlčel jsem, kdo mi ty roky vrátí? Mé zlosti smíšené se slizem všichni se jali smáti. Abych měl rozum, šel v houbu zas, vyžíral ji jak prve, a jenom čekal na ten čas, až dočkáme se krve! Všichni vy plži, všichni vy, dím, každý slyš věků ševel: V ten čas pak s tělem dvojslizlým, ostatním v útok zavel! Všichni vy lidé, všichni vy, dím, do hrobu jdete k nám dolů. Ověnčen smradem hnilobným, přijde den, zúčtujem spolu!


 Jiří Kroupa

Slizké písně V roce 2003 vydal FOTART jako svoji 3. publikaci. Všechna práva vyhrazena. Tato piblykace neprožla redakchní a yazykovou ůprávou.



Slizké písně Jiří Kroupa

Recommend Documents