1 Slečna Isabelle, současnost
Když jsem se zhruba před deseti lety poprvé setkala s Dorrie, chovala jsem se k ní otřesně. Člověk stárne a zapomíná občas své chování filtrovat. Nebo mu na tom přestane záležet. Dorrie si například myslela, že mě nezajímá, jakou barvu má její kůže. To ale nebyla pravda. Ani trochu. Ano, zlobila jsem se, ale jen proto, že mi moje holička – jak se tenkrát říkalo kadeřnicím, používal se i výraz vlasová stylistka, ale ten zněl příliš hogo fogo – nenechala žádnou zprávu. Když jsem se se svými starými kost mi doštrachala až do salonu, slečna na recepci mi oznámila, že moje oblíbená kadeřnice odešla. Zatímco jsem stála u přepážky a zlostí jen mrkala očima, zadívala se slečna do diáře. Pak se na mě pobaveně usmála a řekla: „Dorrie má zrovna volno, mohla by vás vzít ihned.“ A skutečně na mě Dorrie ihned zavolala. Její vzhled mě pře kvapil, byla jedinou Afroameričankou široko daleko. To ale ne byl ten problém, štvalo mě, že se musím vyrovnat se změnou. Nenávidím změny. Vadí mi lidé, kteří nevědí naprosto přesně, jaký účes bych si přála. Vadí mi lidé, kteří mi utáhnou zástěru 9
J u l i e K i b l e rová
příliš těsně kolem krku. Lidé, kteří si jen tak bez předchozího varování odejdou z práce. Potřebovala jsem chvilku času, abych to všechno vstřebala, a nejspíš to na mně bylo vidět. Už v osm desáti letech jsem měla ráda svou rutinu, a čím jsem starší, tím je pro mě důležitější. Představte si mě teď, v devadesáti. Devadesátnice. Jsem dost stará na to, abych mohla být Dor rienou bělovlasou babičkou. A pak pár let navíc. To bylo zcela zjevné. Ale Dorrie? Ta si nejspíš vůbec neuvědomovala, že se mi stala dcerou, kterou jsem nikdy neměla. Hodně dlouho jsem se za ní táhla z kadeřnictví do kadeřnictví, jelikož se stále nedokáza la usadit. Dnes je mnohem spokojenější. Má vlastní kadeřnictví, ale chodí za mnou. Stejně jako by to udělala dcera. Vždycky jsme si s Dorrie povídaly. Když jsem ji zprvu sot va znala, bavily jsme se o obyčejných banálních věcech. O po časí. O nových zajímavých příbězích. O mých seriálech a je jích reality show nebo sitcomech. Mluvily jsme o čemkoliv, co by nám trochu zkrátilo čas, zatímco mi Dorrie myla a stříhala vlasy. Postupem času, když člověka vídáte týden co týden po dobu několika let a trávíte v jeho společnosti nejméně hodi nu, jsou vaše hovory hlubší, vážnější. Dorrie nejdříve začala mluvit o dětech a svém bláznivém exmanželovi. Pak se dosta la k plánům na založení vlastního kadeřnictví i na všechnu tu práci, kterou to s sebou přinese. Jsem dobrá posluchačka, to mi věřte. I ona se mě tu a tam na něco zeptala. Když začala docházet do mého domu a zvykly jsme si na to, vyptávala se mě na mé obrazy nebo na památeční drobnosti, které mám rozmístěné všude po bytě. A já o nich vyprávěla ráda. Je zvláštní, že občas poznáte přítelkyni – většinou na mís tech, kde se to předpokládá – a prakticky okamžitě si s ní mů žete povídat o čemkoliv. Většinou ale zjistíte, že po počátečním okouzlení si vlastně nemáte co říct. Jiné zpočátku považujete za pouhé známé. Koneckonců jste přece úplně jiní. Pak vás ale překvapí, že s dotyčnou osobou trávíte stále více a více času a že vám na ní začíná opravdu záležet. Takový vztah pak postupně 10
O dv e ď m ě d o m ů
a jen pomalu obrušuje stěny kolem vás, dokud si neuvědomíte, že toho člověka znáte mnohem lépe než kdokoliv jiný. Stanou se z vás skuteční přátelé. A tak nějak to bylo i se mnou a Dorrie. Kdo by si tenkrát pomyslel, že se od Dorrie nechám stříhat i o deset let později? Že si s ní nebudu o reality show už jen povídat, ale že se na ně bu deme dívat společně? Že se u mě bude pod různými záminkami zastavovat několikrát týdně a ptát se mě, zda nepotřebuji něco vyřídit nebo nakoupit. Tu chtěla vědět, jestli mám dost mléka a vajec, jindy zase, jestli nepotřebuji zajít do banky. Já zase nikdy nezapomněla, když mě asistenční služba vzala nakupovat, vložit do košíku karton její oblíbené limonády, aby si měla Dorrie čím svlažit rty, než se pustila do mých vlasů. Jednou, je to už pár let zpátky, se mě na něco chtěla zeptat, ale zarazila se uprostřed věty. Tvářila se rozpačitě. „Copak?“ chtěla jsem vědět. „Přišla jste o řeč? To snad ne.“ „Ale kdepak, slečno Isabelle. To by vás asi nezajímalo. To je jedno…“ „Dobře,“ řekla jsem. Nikdy jsem nechtěla tahat z lidí rozu my, když se o ně sami nechtěli podělit. „Vlastně… Když už jste se zeptala…“ Zazubila se. „Stevie bude mít ve čtvrtek večer ve škole koncert. Zahraje sólo… Na trumpetu. Říkala jsem vám vůbec, že hraje na trubku?“ „To si přece nemohu nechat ujít, Dorrie! Vyprávíte mi o tom už tři roky. Od chvíle, kdy poprvé vystoupil.“ „Já vím, slečno Isabelle. Na svoje děti jsem občas až příliš pyšná. Na každý pád… Šla byste se mnou? Abyste si sama po slechla, jak hraje?“ Na chvilku jsem se odmlčela. Ani na sekundu jsem neuva žovala, jestli chci jít nebo ne, byla jsem jen příliš dojatá, takže trvalo pár okamžiků, než jsem byla schopná promluvit. „To je v pořádku, slečno Isabelle. Nechci vás do ničeho nu tit. Já se neurazím…“ „Ne, ne! Ráda přijdu, opravdu. Vlastně si na čtvrteční večer nedokážu představit lepší program.“ 11
J u l i e K i b l e rová
Zasmála se. Samozřejmě jsem nikam nechodila a ve čtvrtek toho roku v televizi nedávali vůbec nic, na co by se dalo koukat. Od té doby se stávalo celkem často, že mě vzala s sebou, když její děti čekala nějaká zvláštní událost. Jak už to tak bývá, jejich otec se při takových příležitostech objevoval jen výjimeč ně. Často však přicházela Dorriina matka, s níž jsem si vždycky příjemně popovídala. Pokaždé jsem ale přemýšlela, jak vnímá, že se těchto událostí také účastním. Zvědavě si mě prohlížela, určitě nedokázala přijít na žádný důvod, proč bychom se zrovna já s Dorrie měly přátelit. Pořád ale zbývalo tolik věcí, o kterých Dorrie neměla ani tu šení. Nikdo o nich neměl tušení. Kdybych o nich měla někdy někomu říct, vybrala bych si bez rozmýšlení Dorrie. Asi k tomu nastal čas. Nyní jí důvěřuji ještě víc než kdy jindy. Věřím, že mě neodsoudí, věřím, že nebude zpochybňovat můj popis toho, jak se věci seběhly, ani jak to všechno nakonec dopadlo. Požádala jsem ji tedy, aby mě odvezla z Texasu až do Cincin nati, napříč polovinou země. Bez její pomoci bych to nejspíš nedokázala a nejsem na to zrovna hrdá. Co pamatuji, vždycky jsem si všechno dělala sama. Ale tohle? Ne. Tohle sama nedokážu. A vlastně ani nechci. Potřebuji k tomu dceru, potřebuji k tomu Dorrie.
12
2 Dorrie, současnost
Když jsem poprvé potkala slečnu Isabelle, chovala se spíše jako plačka Isabelle, to mi věřte. Podle mého názoru ale nebyla rasistka. Bůh je mi svědkem, že mě něco takového ani nenapad lo. Možná vypadám mladě, děkuju pěkně, ale na tohle já měla čuch. Znáte to sami, ty příběhy, co zákaznice vyprávějí, vrásky kolem jejich přivřených očí, napjatá kůže na hlavě, když jim vtírám šampon, hebkost vlasů, když je natáčím kulmou. Po znala jsem skoro hned, že slečna Isabelle nosí v srdci mnohem vážnější starosti, než aby si měla lámat hlavu nad barvou mojí pleti. I když na svých osmdesát let vypadala úžasně, viděla jsem v její tváři něco temného. Něco, co ji okrádalo o takový ten milý babičkovský výraz. Já ale nikdy od svých zákaznic nevyzvídala. Možná právě to mi na práci kadeřnice vždycky přišlo krásné. Zjistila jsem, že lidé zkrátka mluví, když jsou na to připrave ni. Slečna Isabelle pro mě během těch několika let znamenala mnohem víc než pouhá zákaznice. Vždycky se ke mně chovala hezky. Nikdy jsem to neřekla nahlas, ale jistým způsobem mi byla matkou, a to dokonce víc než matka, kterou mi dal Bůh. 13
J u l i e K i b l e rová
Kdykoliv jsem na to pomyslela, přikrčila jsem se a celá ustrašená čekala, až mě za trest srazí blesk. Přesto mě tahle služba, o kterou mě slečna Isabelle požáda la, opravdu překvapila. Ach ano, čas od času jsem jí pomáhala. Vyřizovala jsem za ni drobné pochůzky, tu a tam jsem jí doma něco opravila… Vždycky ale šlo o malé věci, které jsem udělala ráda, když jsem u ní zrovna byla. Nikdy jsem si za to nevzala jediný cent. Dělala jsem to, protože jsem chtěla. Pořád jsem ale měla pocit, že dokud je platící zákaznicí – i když jsem ji považo vala za „zvláštní zákaznici“ – pořád je to jaksi součást mé práce. Ale tohle? Tohle už bylo velké. A jiné. Nenabídla mi pení ze. Určitě by mi je dala, kdybych si o ně řekla, neměla jsem ale dojem, že jde o práci… Že se někdo zkrátka potřebuje dostat z bodu A do bodu B a já jsem tou jedinou osobou, která by to mohla zařídit. Ne. Ona chtěla mě. Z nějakého důvodu. Věděla jsem to tak jistě, jako že měsíc svítí na obloze, ať už ho vidím nebo ne. Když mě o to požádala, položila jsem jí ruce na ramena. „Slečno Isabelle, já vám nevím… Jste si jistá? Proč zrovna já?“ Chodila jsem ji stříhat domů už dobrých pět let. Vlastně od chvíle, kdy ošklivě upadla a doktor jí řekl, že na řízení může za pomenout. Neopustila jsem ji jen proto, že za mnou už nemůže jezdit sama. Asi jsem k ní trochu přirostla. Dívala se na mě skrz obraz v zrcadle svého staromódního kosmetického stolku, kde jsem jí každé pondělí upravovala vlasy. Pak její šedomodré oči, z nichž každým rokem víc a víc vypr chávala modř, udělaly něco, co jsem za tu řadu let, co ji stříhám, natáčím a foukám vlasy, ještě neviděla. Nejdříve se zaleskly. Pak se zalily slzami. Ruce se mi bezvládně svěsily, jako bych místo nich měla hroudy jílu, do nichž se vsákly ty její slzy a ztěžkly. Nemohla jsem se ani hnout, nedokázala jsem se dokonce ani přinutit, abych jí stiskla ramena trochu silněji. Určitě nechtě la, abych na ní poznala, co zrovna cítí. Vždycky byla tak silná. Přesunula pohled a natáhla se pro malý stříbrný náprstek, který jsem na jejím kosmetickém stolku vídala od chvíle, kdy 14
O dv e ď m ě d o m ů
jsem za ní začala chodit domů. Nikdy by mě nenapadlo, že pro ni má nějaký zvláštní význam… jiný než ostatní drobnosti, kte rých měla po celém bytě požehnaně. Pro mě to byl vždycky jen obyčejný náprstek. „Nikdy jsem si nebyla jistější,“ řekla koneč ně a sevřela náprstek v dlani. Nevysvětlila mi proč. Pak jsem to pochopila: Ten maličký náprstek v sobě ukrýval příběh. „Tak… Ať neplýtváme časem. Dodělejte ten účes, Dorrie, a můžeme začít plánovat cestu.“ Někomu by možná přišlo, že mluví povýšeně, ale ona to tak nemyslela. Její hlas mi uvolnil ztuhlé ruce. Díky tomu jsem hbi tě chytila kadeř, kterou jsem se chystala ustřihnout. Její vlasy jí ladily s očima. Ulpívaly mi na rukou, jako voda ulpívá na zemi. Když jsem opět dorazila do kadeřnictví, prošla jsem si diář, zkon trolovala stav barev na vlasy a podívala se, jaký týden mě čeká. V diáři jsem našla spoustu volného místa. Stránky byly tak prázd né, až mě z toho pohledu rozbolela hlava. I kadeřníci mají svoje okurkové sezony. Neměla jsem na práci žádné nóbl prázdninové účesy, účesy na školní plesy nebo rodinná setkání. To všechno mě čekalo až tak za měsíc. Před sebou jsem měla jen obyčejné účesy, kterých navíc nebylo mnoho. Pár mužů na ježka, pár dívenek na roztomilá velikonoční mikáda. Tu a tam se zastavila i nějaká žena, která po mně chtěla bezplatně zastřihnout ofinu… Kdyby si to udělala doma před zrcadlem, ulehčila by mi život. Objednané pány bych mohla přesunout. Vždycky mi položí na pult ještě čerstvou dvacku z bankomatu a jsou celí šťastní, že nemusí nikomu vysvětlovat, jaký účes by chtěli. Několika z nich bych mohla zkusit zavolat a zeptat se, jestli by se raději nechtěli zastavit dnes odpoledne. V pondělí jsem měla obyčejně zavřeno. Mohla jsem si otevírat a zavírat, kdykoliv se mi zlíbilo, a to mi na vlastním kadeřnictví možná vyhovovalo nejvíc. Vlastně ne, nejlepší bylo, že mi nikdo nestál za zadkem, aby se na mě mohl kdykoliv rozeřvat. Nikdo mě nemohl vyhodit z práce, když jsem si chtěla vzít volno bez předchozí domluvy. 15
J u l i e K i b l e rová
Kdybych se slečnou Isabelle přece jen jela, o děti by se mohla postarat máma. Dlužila mi službičku, protože díky mně měla kde bydlet. Navíc jsou Stevie Junior i Bebe už dost staří, takže bohatě postačí, když na ně dohlédne doma nebo venku a zavolá požárníky, kdyby náhodou chytl dům od kamen, nebo instala téra, kdyby praskla trubka v koupelně. Žádná dřina! Neměla jsem se tedy na co vymluvit. Navíc, abych byla upřímná, potřebovala jsem na chvíli vypadnout. Na srdci jsem měla pár věcí, které jsem potřebovala promyslet. A… Měla jsem pocit, že mě slečna Isabelle opravdu potře buje. Tak jsem začala obvolávat své zákazníky. O tři hodiny později jsem měla volný rozvrh a máma už byla na cestě, aby mi pohlídala děti. Musela jsem ovšem vyří dit ještě jeden telefonát. Natáhla jsem se pro mobil, ale na po slední chvíli jsem se zarazila. Ta záležitost s Teaguem byla ještě tak čerstvá, křehká, že jsem o něm ještě ani nestačila říct slečně Isabelle. Skoro jsem se bála říct o něm i svému vlastnímu moz ku. Co bych si tak mohla myslet, když jsem dala šanci dalšímu chlapovi? Že mám o kolečko navíc? Pokusila jsem si ho opatrně vyoperovat z hlavy… Bezúspěšně. Pak mi v kadeřnictví zazvonil telefon a vytrhl mě z úvah. „Dorrie? Tak už balíte?“ zahlaholila do přístroje slečna Isa belle. Já si rychle odlepila sluchátko od ucha a málem jím při tom mrštila přes svou malou pracovnu. Proč, proboha, musejí staří lidé do telefonu tak řvát? Myslí si snad, že s nimi hluchnou i všichni ostatní? „Copak se děje, slečno Izzy-belle?“ Občas jsem si zkrátka nedokázala pomoci a žertem zkomolila její jméno. Takhle jsem si hrála i se jmény ostatních lidí… Lidí, které jsem měla ráda. „Dorrie, já vás varuji…“ Vyprskla jsem smíchy. Dýchala přerývavě, jako by se zrov na válela po kufru v marné snaze zapnout zip. „Říkala jsem si, že bych si měla pročistit diář,“ vysvětlila jsem. „Ale ne, ještě si 16
O dv e ď m ě d o m ů
nebalím. Navíc… Zavolala jste mi do kadeřnictví, takže musí te vědět, že nejsem doma.“ Vždycky mi volala na pevnou linku v kadeřnictví, když si myslela, že bych tam mohla být, i když jsem jí snad stokrát řekla, že mi může volat na mobil. „Nemáme moc času, Dorrie.“ „OK, jak daleko je to vlastně do Cincinnati? A povězte mi, co všechno si mám vzít.“ „Z Arlingtonu do Cincinnati je to skoro tisíc mil! Minimál ně dva dny cesty tam a dva dny zpátky. Doufám, že vás to příliš nevyděsilo, ale… Ale když já se tolik bojím létání.“ „Ne, ne, to je v pořádku. Já nikdy letadlem neletěla, slečno Isabelle.“ A neměla jsem v úmyslu na tom v brzké době něco měnit, i když jsme bydleli pouhých deset mil od dallaského le tiště Fort Worth. „Jinak si s sebou vezměte oblečení, jaké nosíte běžně. Vlastně potřebujete jediné: Máte společenské šaty?“ Usmála jsem se a zakroutila hlavou. „Myslíte si, že mě znáte jako své boty, viďte?“ Vlastně mě jen výjimečně vídala v jiném oblečení než pra covním, tedy volném tričku, džínech a v pohodlných botách, v nichž mi neupadnou nohy, ani když na nich stojím osm hodin denně. Pak mám jednu zástěru, která mi chrání oblečení, aby se na něj nelepily ústřižky vlasů. Jediný rozdíl mezi pracovním a nepracovním oblečením pak představovala právě ta zástěra. Její dotaz jsem považovala za naprosto legitimní. „Teď se něčeho podržte, mám šaty! Možná dokonce dvoje,“ řekla jsem. „Budou nejspíš zabalené v igelitových pytlích v té nejzazší části skříně, po kapsách najdu naftalín proti molům a pravděpodobně mi budou o číslo dvě menší, ale mám je. Na co budu potřebovat šaty? Jedeme snad na svatbu?“ Poslední dobou bylo jen málo událostí, kdy by nestačily ně jaké slušnější kalhoty a elegantní top. Vlastně jsem si v tu chvíli vzpomněla jen na dvě. Slečna Isabelle mlčela a mě to konečně trklo. „Proboha! Moc se omlouvám. To jsem netušila. Neříkala jste…“ 17
J u l i e K i b l e rová
„Ano. Jedeme na pohřeb. Jestli nemáte vhodné oblečení, můžeme se cestou někde zastavit. Bude mi potěšením, když…“ „Ne, ne, slečno Isabelle. Něco najdu. A nebojte, o tom naf talínu jsem jen žertovala.“ Zatímco se ve sluchátku opět začaly ozývat zvuky balení, já horečnatě vzpomínala, jestli mám něja ké oblečení, které by se hodilo na pohřeb. Neměla jsem vůbec nic. Měla jsem ale dost času, abych se cestou domů zastavila v JCPenney’s. Slečna Isabelle toho pro mě udělala už tolik… Nechává mi obrovská dýška, kdykoliv jí stříhám vlasy, dává mi extra bonusy pod různými záminkami, připraví mi úžasný send vič, když se nestihnu najíst, dělá mi vrbu, když mě děti vytáčejí k šílenství. I když jsme si byly opravdu blízké, nikdy bych si od ní nenechala zaplatit za šaty. Překročila bych jistou hranici. Proč mi ale neřekla, že pojedeme zrovna na pohřeb? To je přece zatraceně důležitý detail. Možná dokonce zásadní detail. Když mi řekla, že by potřebovala něco vyřídit, myslela jsem, že půjde o nějaké papíry, které bude muset osobně podepsat. Možná kvůli nějaké nemovitosti. Nebo obchodu. Nenapadlo mě, že potřebu je odvézt na pohřeb. A že bude chtít, abych s ní jela zrovna já. Já. Byla jsem přesvědčená, že ji znám lépe než všechny ostatní zákaznice, koneckonců jsem ji považovala za zvláštní zákaznici. Náhle pro mě slečna Isabelle byla opět záhadnou ženou, která tolik let usedala do mého pracovního křesla a nosila hluboko v srdci nějaká ohromná tajemství, o nichž jsem se já ani neod važovala spekulovat. Za tu spoustu let jsme se slečnou Isabelle prohovořily spousty hodin. Mnohem víc, než bych dokázala spočítat. Nyní mi ale došlo, že i když ji mám ráda a ona mi věří natolik, aby mě po žádala o doprovod na tak dlouhé cestě, nevím vůbec nic o jejím dětství nebo o životě. Jak je to možné? Ohromilo mě to. Záha dy za mě řešily postavy ve filmech v televizi. Pro mě bylo dost velkou záhadou, jak každý měsíc poplatit účty. Slečna Isabelle zkrátka svou minulost ukrývala hezky pod pokličkou a mě v tu chvíli pořádně vyděsila. „Vyrazíme tedy zítra? Přesně v deset?“ 18
