Ročník 12.
Sůl země
Číslo 1 Březen 2012
Věstník olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve V tomto čísle najdete: Úvodník, Poklad, Kázání vladyky Antonije, Historie církevní obce v Kroměříži, Ukřižuj, Zprávy z naší eparchie, Zprávy ze světa, O ikoně a svátku Vjezd Páně do Jeruzaléma.
Chrám svatých Cyrila a Metoděje v Kroměříži
Původní interiér chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Kroměříži
Vážení čtenáři, máme zde nový rok a již nám začíná jaro. S ním přichází i optimismus, který nám pak během roku pomáhá překonávat nástrahy, pokušení a problémy celého roku. V současnosti se připravujeme na Velikonoce. Toto číslo časopisu je ještě zaměřeno spíše na postní dobu, ale je to tím, že kvůli nemoci vychází toto číslo později, než jsme plánovali. V letošním roce nás čeká kromě různých zajímavých akcí hlavně připomenutí si kulatého výročí 70 let od událostí spojených s heydrichiádou, kdy pravoslavná církev ztratila nejlepší duchovní v čele s vladykou Gorazdem, ale také byla následně na necelé tři roky zakázána. Tento rok byl také vyhlášen rokem sv. Rostislava, který před 1150 lety inicioval poselstvo do Konstantinopole, aby předalo byzantskému císaři Michalovi III. žádost o vyslání „biskupa a učitele“, který by Moravanům „vyložil pravou křesťanskou víru“ v jejich jazyce. Při pořádání různých akcí k těmto nebo i k jiným výročím by bylo výborné, kdyby se o Vašich aktivitách dozvěděli i ostatní a vzájemně se informovali. Mnohokrát jsme slýchali stesky nad špatnou informovaností mezi farnostmi. Proto jsme nad rámec svých povinností iniciovali zlepšení úrovně tohoto eparchiálního časopisu a vytvořili jednoduché webové stránky eparchie. Zbytek je však na Vás. Mnohokrát oslovujeme duchovní ohledně možných informací, které bychom zveřejnili, ale zároveň doufáme, že tento časopis bude časopisem eparchiálním, a ne jen časopisem úřadu, že zde přispějete i svými úvahami, komentáři, upozorněními apod. Pokud chceme společně zachovat vlastní eparchiální časopis, zúčastněme se prosím na něm. Mělo by to být společné dílo. Přeji Vám úspěšné dokončení postního úsilí, krásné prožití velikonočních svátků a hodně sil ve Vašem duchovním úsilí. prot. Libor Raclavský
kristus vstal z mrtvÝch!
ký pátek spěchá na bohoslužby sama. Ale stalo se, že skála, kolem které šla, byla opět otevřená. Opět vstupuje, ale už jí nejde o poklady, jenom o děťátko. A ke svému velkému překvapení a radosti je nachází tam, kde je vloni zanechala. Směje se na ni a vztahuje k ní ručičky. Žena si už nevšímá ani zlata, ani stříbra a ani drahokamů. Se slzami radosti v očích bere své dítě a odnáší si je. Doma ji pak čeká ještě jedno překvapení: Když dítě rozbalí, vypadne velký kus stříbra. Je to ten kus stříbra, které dala dítěti na hraní. Drahý kov, který nevzala do ruky z hamižnosti, ale z lásky k dítěti, aby je uklidnila, se nezměnil v hlínu, ale zůstal stříbrem. Také Ježíš vypráví příběh s podobným posláním, jako tato lidová pověst. Je to o jednom hospodáři, kterému se tolik urodilo, že mu nestačí stodoly. Rozhodne se staré zbourat a postavit větší. Těší se,
poklad
To je název jedné z lidových pověstí, které zbásnil Karel Jaromír Erben a vydal ve své sbírce Kytice. Podle této pověsti se vždy na Velký pátek otvírají skryté poklady v horách a podzemí. Erben tu vypráví o chudé ženě, která se svým nemluvňátkem v náručí spěchá na Velký pátek do vzdáleného kostela a míjí skálu, kolem které pravidelně chodívá, která však teď je otevřená a z otvoru k ní vychází záře. Zvědavost jí nedá, vejde a nachází jeskyni plnou stříbra. Chvíli jí trvá než se vzpamatuje, ale pak si uvědomí, že náhle zbohatla, odloží dítě a nabírá si stříbra do zástěry. Dítě je neklidné, a tak mu dá kus stříbra, aby si hrálo. Má už plnou zástěru, když si povšimne, že jeskyně má další oddělení plné zlata a pak ještě další s hromadami drahokamů. Nabírá si i tam, a když už víc neunese, rozhodne, že to hned odnese domů. Její původní záměr, účast na velkopáteční bohoslužbě, zřejmě padá. Dítě k ní vztahuje ručky, ale ona je už tak obtěžkaná, že kdyby měla vzít ještě dítě, musela by odsypat něco z pokladů, a to nechce. Radši nechává na místě dítě, že se pro ně vrátí. Jenomže než se vrátila, velkopáteční bohoslužba skončila, vchody k pokladům se uzavřely a tam kdesi uzavřeno a opuštěno zůstalo i dítě. A poklady, které si přinesla, se zatím proměnily v hlínu. Ovšem co by jí byly teď poklady, když ztratila ten necennější – své maličké. Žena prožila smutný rok a příští vel-
2
že pak řekne své duši: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ A Ježíš dodává: „Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“ (L 12,16-21) Vážíme si dobrých hospodářů, kteří si vědí rady v každé situaci. A přece tohoto člověka, který si všecko tak dobře promyslel, nazývá Bůh bláznem. Co bylo v jeho jednání tak bláznivé? Ježíš to vysvětlí, ještě než začne vyprávět své podobenství: „I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. Mějte se na pozoru před každou chamtivostí!“ (L 12,15) Ten hospodář ve své radosti a péči o svůj majetek opomněl tři důležité věci: Především, že Bůh miluje všechny lidi, ode všech očekává lásku a soucit vůči ostatním a jestliže někomu poskytne hmotný nadbytek, předpokládá, že ho především potěší tím, že mu umožní pomoci bližním, kteří mají bídu, neboť teď má z čeho dávat. Rozdá-li ten šťastný hospodář svůj nadbytek, pak ovšem ty nové stodoly už nepotřebuje. Není proto méně bohatý, jen jeho bohatství je jiné: uložené ne ve stodolách, ale u Boha. A není to bohatství, které se časem spotřebuje. Je trvalé. Lze říci, že teprve takto je „jeho život zajištěn“. Druhým hospodářovým omylem je myšlenka, že tím, co shromáždí ve svých stodolách, se nasytí i jeho duše: „Řeknu své duši: ...klidně si žij, jez, pij, buď ve-
selé mysli.“ Ale duše se sytí jinou potravou než tou, co se urodí na poli. Sytí se modlitbou a ta vyvěrá z lásky. Ta žena z Erbenovy básně spěchala do kostela, aby nasytila svou duši, ale když objevila poklad, zapomněla na hlad své duše, do chrámu už nešla. Bohatství stříbra, zlata a drahého kamení, které zajistí nasycení leda těla, bylo náhle pro ni jedině důležité. Hlad duše byl zapomenut. Tím třetím, nač hospodář zapomněl, byla křehkost a pomíjivost lidského života. Tolik si chtěl zajistit hmotný dostatek pro nejbližší léta a nepočítá vůbec s tím, že ještě této noci může zemřít, že si dělal starosti s něčím, co už pro něho není vůbec důležité, a co vlastně odvedlo jeho mysl od toho, co důležité opravdu je. Ještě než začal vyprávět o hospodáři,
3
Ježíš řekl: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L 12,15) Chamtivost je navíc něčím, co nejen odvádí pozornost člověka od skutečných hodnot, ale navíc působí ve světě bolestnou společenskou nerovnováhu, zbytečnou bídu bezbranných. Stává se, že lidé, kteří usilují o moc, aby mohli nastolit spravedlnost, když se pak stanou mocnými, jejich touhu po spravedlnosti nahradí chamtivost, a tak vlastně starou nespravedlnost nahradí nespravedlnost nová. Co nám přesně chce Ježíšův příběh sdělit? Mladí lidé se snaží osvojit si nějakou dovednost, kterou si budou vydělávat na živobytí. Ve své práci mohou pak být více nebo méně hmotně úspěšní. Mohou i velmi zbohatnout. Nesmí však zapomenout, že patří do velké Boží rodiny, kde bolest a radost jednoho, je bolestí a radostí všech. Propadne-li chamtivosti a soustředí-li se jen na svůj prospěch, aby zajistil svůj osobní blahobyt, časem pozná, že vstoupil do prázdnoty, kde není ani štěstí, ani jistota. Ta je v Bohu, v jeho zákoně a jedině tehdy, budujeme-li především svou lidskou tvář, život, kde je místo na lásku, na soucit, na oběť, kde dobro je nejvyšším bohatstvím a Boží vůle jeho prověrkou, staneme se opravdu bohatými. arcibiskup Simeon
4
VJEZD PÁNĚ DO JERUZALÉMA KÁZÁNÍ VLADYKY ANTONIJE SUROŽSKÉHO NA KVĚTNOU NEDĚLI
ukřižování. Co se tam stalo? Izraelský lid od Něj očekával, že když vstoupí do Jeruzaléma, ujme se pozemské vlády, že se stane očekávaným Mesiášem, který izraelský národ osvobodí od jeho nepřátel, že skončí okupace, že všichni nepřátelé budou poraženi a že budou všichni pomstěni… Kristus však namísto toho do Svatého Města vstupuje poklidně, aby se přiblížil své smrti… Národní vůdcové, kteří na Něj spoléhali, celý národ obracejí proti Němu, protože je ve všem zklamal. Ukázalo se, že není ten, na koho čekali, v něhož doufali, a tak je Kristus vydán na smrt… Co to však znamená pro nás, co nám Pán svou smrtí odkazuje? Právě během těch dní lidu říkal, jaký bude jeho osud. Když lidé procházeli kolem Něj a nepoznali Jej, nenásledovali Jej, pak jim Spasitel Kristus říká: Váš dům bude ponechán prázdný. Od této chvíle bude prázdný váš chrám, bude prázdný váš národní dům, a tak se stala prázdná jejich duše, naděje ztratily význam a všechno se proměnilo v poušť. Jediné, co může lidskou poušť změnit na kvetoucí zahradu, jediné, co může lidskou společnost učinit plnoprávnou, jediné, co může lidskému životu pomoci a jako řeka plná vody směřovat ke svému cíli, je jedině přítomnost živoucího Boha, který dává věčný obsah všemu, co podléhá času, Boha, který je tak veliký, že vedle Něj není nic velkého, ani malé
Existují různé svátky. Dnes slavíme svátek Pánova příchodu do Jeruzaléma. Je to jeden z nejtragičtějších svátků církevního roku. Na první pohled se možná zdá, že je triumfální, protože Pán vstupuje do Svatého města. Vítají jej zástupy lidu. Lidé se radují a jsou připraveni učinit z Něj svého politického vůdce, protože od Něj očekávají, že je osvobodí od nepřítele. Je na tom snad něco tragického? Samozřejmě, že je! Celá tato triumfálnost, celá tato radost a všechny tyto naděje jsou totiž vybudovány díky nedorozumění a nepochopení… Stejný zástup, který dnes volá: Hosanna Synu Davidovu!“, tzn. „Požehnán je Syn Davidův, Král Izraele“, jej začne za několik dní nenávidět a bude požadovat Jeho
5
ho, ale všechno je před Ním v určitém vztahu tak maličké a v jiném smyslu, tj. z pohledu lásky, zase tak významné, z jejího pohledu jsou i ta nejmenší a nejzanedbatelnější slova tak drahá a významná, v tajemství jsou i ty největší události někdy tak nicotné. Váš dům bude ponechán prázdný… Národ hledal pozemskou svobodu, pozemské vítězství a pozemskou moc. Jeho vůdcové chtěli jen vládnout a vítězit… Co z toho pokolení zůstalo? Co zůstalo z Římské říše? Co vůbec zůstalo z těch, kteří měli v rukou moc a bláhově se domnívali, že jim nebude nikdy odebrána? Nic. Někdy jen náhrobky, ale většinou jen holá zem… A Kristus? Ten nedal najevo žádnou sílu, ani žádnou moc. Ti, kteří mu naslouchali, mu nerozuměli. Přitom mohl učinit, co se mu zlíbí. Mohl například tento dav, který jej tak bouřlivě vítal, shromáždit a udělat z něj významnou sílu, mohl tak získat politickou moc. To odmítl. Zůstal i nadále bezmocný, osamocený a zraňovaný, skončil na kříži, jako by byl poražen, byl vystaven potupné smrti mezi posměšky těch, jejichž náhrobky dnes nejsou k nalezení a jejichž kosti a popel už dávno rozptýlily pouštní vichry… Nám Kristus odkázal život. Naučil nás tomu, že kromě lásky, kromě připravenosti vidět ve svém bližním to nejcennější, co na zemi existuje, nic není. Naučil nás, že lidská hodnota je tak veliká, že Bůh se může stát člověkem, aniž by sám sebe ponížil. Naučil nás, že nejsou nicotní lidé, tomu, že pokud je člověk
schopen milovat, že jej utrpení nemůže zničit. Kristus nás naučil tomu, že na svůj prázdný život můžeme odpovědět, reagovat jedině modlitbou k Bohu: „Přijď, Pane, přijď brzy!“ Jedině Bůh může naplnit hloubku lidské bytosti, která zeje prázdnotou a kterou nic jiného nenaplní. Jedině Bůh může v lidské společnosti vytvořit soulad. Jedině Bůh může proměnit strašlivou životní poušť na kvetoucí zahradu. Takže dnes, když vzpomínáme na Pánův příchod do Jeruzaléma, můžeme v celé tragičnosti vidět, jak celý národ nejprve vítal živého Boha, který na svět přišel jen s posláním lásky, kterou zachovával až do konce, a pak Jej zavrhl, protože tito lidé nebyli schopni této lásky, protože lásku ani nehledali a protože je obtížné milovat tak, jak říkal Kristus, tzn. připravenost pro lásku žít a zemřít. Dali raději přednost pozemskému, a tak zůstala jen poušť, prázdnota a nicota… Těch málo, kteří uslyšeli Spasitelův hlas, kteří si zvolili lásku a nicotu, kteří byli ochotni zaplatit za lásku svým životem a svou smrtí, ti získali Kristem vpravdě zaslíbený ŽIVOT, život v hojnosti, vítězný a triumfální život… Svátek, který si dnes připomínáme a který dnes slavíme, je dnem nejstrašnějšího nepochopení. Pro jedny znamená zpustošený dům a pro jiné vstup do Božího domu a to, že se sami stávají chrámem Svatého Ducha, příbytkem života. Amen! překlad AČ
6
HISTORIE PRAVOSLAVNÉ OBCE V KROMĚŘÍŽI Komunita pravoslavných v Kroměříži existovala od poloviny 20. let minulého století jako filiální obec (podle tehdejší terminologie – diaspora) církevní obce v Přerově, která zajišťovala veškeré bohoslužebné úkony téměř na celé východní Moravě. V roce 1929 byl vysvěcen jako duchovní správce pro Kroměříž otec Diviš, bývalý římskokatolický kněz a učitel na měšťanských školách. Po několika sporech s církevní obcí se však po dvou letech své funkce vzdal. Zemřel v roce 1933. Až do svého odchodu do Prahy v roce 1938 sloužil v Kroměříži bohoslužby, pravidelně jezdil vyučovat náboženství a s přerovským pěveckým sborem vykonával svatby a pohřby otec Čikl. Osobnostmi tehdejší komunity byli kapitán Skácel a z ruské emigrace prof. Ivanov. Od 16. května do 6. července 1936 působil v Kroměříži misijně vlady-
ka Gorazd. Sloužil zde bohoslužby, učil zpěv a liturgiku. Svědčí o tom zápis v deníku otce Čikla: „Z Plumlova odejel do Kroměříže, kde jsem se účastnil cvičné hodiny a přednášky liturgické, kterou měl vladyka Gorazd s věřícími v místnosti učitelského ústavu… Byl jsem překvapen, jak dobře kroměřížští zpívali. Účastnili se hodiny zpěvu téměř všichni členové obce církevní…“ Navštívil také výuku náboženství školních dětí otce Čikla a vysvětloval chování v pravoslavném chrámě. Z iniciativy bratra Pauluse a sestry Vavrouškové vznikla v říjnu 1936 žádost o pozemek pro stavbu kaple a přerovský sbor starších byl požádán o pomoc. Na žádost otce Čikla se věci ujal předseda přerovské církevní obce bratr Kovářík. Na konci měsíce pak referovala sestra Vavroušková o příslibu městské rady
7
ký, který též navrhl, aby nová kaple sv. Cyrila a Metoděje byla památníkem vladyky Gorazda a všech mučedníků heydrichiády. Dne 25.3.1946 kroměřížští vypravili delegaci v čele s Kolomackým k armádnímu generálovi L. Svobodovi, rodákovi z Kroměříže s prosbou o záštitu nad slavností svěcení základního kamene a o totéž požádali i tehdejšího ministra školství a osvěty Z. Nejedlého a velvyslance SSSR A. V. Zorina. V té době se idea projektu změnila na „památník padlých vojínů československé zahraniční armády a padlé vojíny osvobozujících armád Rudé armády a armády rumunské“, až se ustálila na přídomku „památník padlých a umučených slovanských bratří, kteří položili své životy ve 2. světové válce“. Na konci srpna se přesně po pěti měsících za účasti veřejnosti, zástupců církví, politických stran a institucí, jakož i státní správy, uskutečnilo položení základního kamene chrámu, který posvětil biskup Jelevferij, budoucí metropolita českých zemí a Slovenska. Kroměřížský chrám byl Kolomackého posledním realizovaným projektem. Vlastní stavbu chrámu prováděl ing. arch. Luka Antič, původem jihoslovan, usazený v Kroměříži. Stavba sama probíhala díky nadšení všech kroměřížských věřících. Mnozí z nich odpracovali zdarma na stavbě mnoho hodin. Velké zásluhy na organizačním a finančním zajištění stavby měli zejména členové sboru starších kroměřížské církevní obce vedené V. Roubalem. Za zmínku stojí i pomoc tehdejšího ministra národní obrany, armádního generála Ludvíka Svobody. Přes těžké a složité podmínky byl chrám vybudován již v průběhu dvou
v Kroměříži ohledně pozemku a v měsíci následujícím městská rada žádosti vyhověla. Proč se tento projekt neuskutečnil, jsem se z deníků otce Čikla nedozvěděl. Následující rok měl otec Václav závažné zdravotní problémy a další rok odešel do Prahy. První svatou liturgii po ukončení druhé světové váky sloužil dne 26. srpna 1945 otec Metoděj Navrátil, který v Kroměříži vypomáhal již před válkou. V následujících letech bohoslužby zajišťovali opět přerovští duchovní - otec Švec, otec Axman a otec Němeček. Jelikož se idea stavby vlastního chrámu na konci 30. let neuskutečnila, využili kroměřížští těch několik let vhodného poválečného vývoje k rozhodnému kroku. V polovině září 1945 otec Kolomacký navrhl kroměřížským ideu postavit novou kapli sv. Cyrila a Metoděje jako památník vladyky Gorazda a všech mučedníků heydrichiády. Sám vypracoval návrh projektu, který byl spolu se žádostí o přidělení místa pro stavbu kaple podán státním orgánům. Byl jim přidělen pozemek na okraji města, kde končila tehdejší zástavba, a začínalo pole. Později zde podle plánů tehdejšího vedení města měla vzniknout městská čtvrť. Stavební plány chrámu vypracoval otec Kolomac-
8
Biskup Jelevferij při svěcení základního kamene chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Kroměříži
let a mohl být k užívání předán u příležitosti výstavy 100 let českého národního života, konané v Kroměříži ve dnech 4. – 6. července 1948. Dne 4. července byl za hojné účasti lidu, poutníků a domácích i zahraničních duchovních chrám vysvěcen otcem Čestmírem Kráčmarem, budoucím biskupem olomoucko-brněnským. Na návrh budovatelů chrámu bylo místo, kde byl chrám postaven a ze kterého později vzniklo skutečné náměstí, pojmenováno jako Slovanské náměstí. Celé později vzniklé sídliště, pak bylo nazváno Slovan. V roce 1950 byla výnosem Státního úřadu pro věci církevní z kroměřížské pobočky zřízena samostatná církevní obec s působností pro celý tehdejší Gottwaldovský kraj a 18. června proběhlo ustavující farní shromáždění. Na konci roku byl duchovním správcem určen Prokop Vokoun. V srpnu 1952 byl do úřadu duchovního správce v Kroměříži uve-
den otec M. Mužík. V polovině 50. let byla kroměřížská obec administrována opět z Přerova, a to nejprve otcem Dosedělem, poté otcem Axmanem. Otec J. Čech, rodák z Postoupek u Kroměříže bohužel v roce svého působení 1956 po třech měsících umírá. V roce 1988 přišel do Kroměříže otec Cristian Popescu, který kolem sebe sjednotil skupinu mladých lidí, z nichž se dva stali později duchovními. Podařilo se mu také zajistit finance na opravu chrámu a skupinu rumunských emigrantů, kteří s opravami pomohli. Chrám byl opravován v letech 1989 – 1992. V roce 1994 se duchovním správcem stal otec Petr Klokočka, který obnovil farnost ve Zlíně, kde se pak stal duchovním správcem. V současnosti obec spravuje otec František Stehlík. připravil prot. Libor Raclavský
9
UKŘIŽUJ!
čení, ale spíše jako člověk, který chtěl Krista zachránit, jeho postavení mu nedovolovalo nechat kvůli jednomu člověkovi přerůst nepokoje ve své provincii v nebezpečné povstání, které by si vyžádalo mnoho lidských životů. Pro něj byl Kristus jen jeden člověk, zajímavý sice, ale jeden. A tak podlehne zjevnému nátlaku Ježíšových soukmenovců. Jak je možné, že se různé židovské náboženské skupiny spojily, aby žádaly na nenáviděné okupační římské moci popravení svého soukmenovce, i když to po nich Římané nežádají? Jak je možné, že tak nábožensky vyhraněné společenství ve své náboženské představě odmítlo svého Boha a svého Spasitele nechalo popravit? Tehdejší židovský národ měl za sebou zhruba přes tisíc let staré dějiny. Na počátku to bylo jen několik hebrejských nomádských kmenů, které se postupně spojovaly a jejich pastevecké náboženské představy kultu předků se postupně transformovaly do pojetí transcendentního monoteistického Boha s konkrétním jménem, pod jehož praporem se sjednotily a začaly pro sebe dobývat svůj životní prostor. Byla to doba volnosti, kmenového rozhodování a teokracie, spoléhání se na svého Boha a podřízení se jeho vůli a potřebě celého společenství. Jenže vše se mění, vývoj jde kupředu a okolní národy se již delší dobu usazují a věnují se zemědělství. Vzniká stálé společenství, které si staví svá pevná města. Mají své bůžky zajišťující úrodu a blahobyt. Jenže s pokrokem a civilizací přichází také spousta neduhů. Z blahobytu pochází
I letos na Velký pátek jsem byl fascinován psychologickou hloubkou líčení (hlavně v Janově evangeliu) Kristova ukřižování. Ano, je to tak známý příběh, ale rok od roku, jak postupně poznávám různé nuance lidského jednání a různé podoby lidského života, mě začíná znepokojovat něco, co mi připomněl právě příběh Ježíšovy smrti. Co mě nejvíc fascinovalo, byla osamocenost Krista v nejtěžší chvíli a nenávist okolního světa. Jak je možné, že ten, který přišel zachránit svět, uzdravovat nemocné, vyučovat poselství lásky, končí v rukou nenávistného davu a strážců náboženského pořádku. Kde jsou ti, které uzdravoval, vyučoval a vedl. Jak to, že pod křížem se jeho věrní dali počítat na prstech jedné ruky? Kupodivu ve vyprávění evangelií nevyzní Pilát jako viník Kristova umu-
10
přesycení a pozvolná degenerace, z nadvýroby bohatství, které rozdělí původně homogenní společenství na třídy a kasty a dá vzniknout společenskému rozdílu mezi chudými a bohatými. Tehdy se začíná vytrácet zakořeněný pocit soudržnosti a staleté zásady kočovných národů o pomoci bližnímu v nouzi. I hebrejské kmeny se postupně usazovaly a o to víc musely vést krvavé války o životní prostor pro sebe. Jenže pevně usazené společenství vyžaduje i centrální organizaci a s ní spojenou moc. Krátká doba soudců, čili přirozených osobností schopných spojovat a vést určité společenství, je rychle pryč. Původní teokracie se bortí a mezi božstvo a lid se dostává prostředník. Je jím král. Královstvím se sice židé dostali na úroveň okolních národů, ale byl to začátek konce. Významní králové byli pouze dva. David a Šalomoun. Za jejich doby bylo nomádské vyprávění od ohňů zapsáno a vznikají první psané verze prvních knih pozdějšího Starého zákona a náboženský kult se centralizuje do nového chrámu v Jeruzalémě. Království však nemá dlouhého trvání. Rozpadá se do dvou samostatných celků, které spolu dokonce bojují. Na obou stranách povstávají postavy proroků. Jejich služba není nic záviděníhodného, mají připomínat většinou svým panovníkům vůli Hospodinovu a s ní spojené nějaké nepříjemné skutečnosti. Proroci většinou nedopadnou dobře a přichází nutná pohroma. Severní Izrael byl roku 721 před Kristem dobyt Asyřany. Vedoucí vrstvy obyvatelstva jsou odvlečeny a na jejich místo jsou přestěhováni přísluš-
níci různých pohanských kmenů. Vzniká promíchané společenství Samaritánů, které bude mít svůj náboženský kult na hoře Gerizím, a i když bude židovskému náboženství nejbližší, pravověrní židé je budou odmítat a nenávidět. O více jak sto let později skončí i Judsko vpádem Babylóňanů. Potomci Judovi ztratili zemi, města a chrám. Tato katastrofa měla však obrodný účinek. Odvlečená židovská elita v Babylóně si uvědomila, že buď se vrátí ke svým kořenům, nebo zmizí z dějin. A tehdy začaly být zpracovávány všechny ty střípky náboženské identity, které se daly sehnat. Vznikají písemné památky Starého zákona. Dochází i k zásadní náboženské proměně. Končí starověké pojetí kultu, kdy se věřilo, že Hospodin je vázán k určité zemi a chrámu. Židé prošli obrovskou zkušeností, že Hospodin je s nimi
11
pokladnu. To si samozřejmě pravověrní židé nedají líbit a povstane Juda Makabejský. Povstání má úspěch také díky novému náboženskému proudu farizejů. Židé si však nedokážou vládnout sami a na pomoci si povolávají nový dějinný fenomén-Římany, kteří jsou den ode dne mocnější. Po několika desítkách let se jejich starostlivá pomoc změní na okupaci. Protektorátní vládu v Palestině má idumejská dynastie Herodovců. A na tomto místě se ocitáme v přelomovém bodě dějin, kdy do nich přímo vstupuje Hospodin. Tento stručný, ale přesto dlouhý exkurz do dějin židovského společenství je důležitý právě pro pochopení jejich tragédie a de facto i tragédie nás křesťanů. Židovský náboženský život se tehdy dělil do několika proudů, které bychom s přivřením obou očí mohli přirovnat k rozštěpení na proudy, které dříve či později postihuje každé velké náboženství, tedy i křesťanství. Byli zde především saduceové, odvozující svoje pojmenování od velekněze Sádoka. Byli to lidé kolem jeruzalémského chrámu, kteří vedli vysokou politiku. Věřili pouze Tóře a nevěřili ani na vzkříšení ani na andělské bytosti, což se tehdy začalo rozmáhat. Jejich hlavním posláním bylo udržet náboženský židovský kult a spolupracovat s těmi, kteří právě vládli, politicky se dohodnout a udržovat pro panovníka (byť třeba okupanta) klid v provincii za cenu jakés takés svobody. Byli to představitelé náboženské oligarchie ovládající život ve své zemi, jejichž přístup byl čistě
i v jejich zajetí v cizí zemi. Namísto zvířecích obětin v centrálním chrámu nastupuje základ duchovního života modlitba a studium náboženských knih. Místo jednoho chrámu vznikají synagogy. Vzniká judaismus, který se díky diaspoře rozšiřuje do okolních zemí. Na dějinném obzoru se náhle objevují Peršané. Vítězí nad Babylóňany a jako nábožensky tolerantní vládci propouštějí ty, kteří se chtějí vrátit do Palestiny. Původně radostná událost však nenaplňuje očekávání mnohých a s návratem je spojeno mnoho problémů. I když se usazení v zemi svých otců nakonec podaří, dochází k dalším dějinným změnám. Po úspěšných výbojích Alexandra Velikého se do podrobených zemí dostává nový způsob myšlení, který přinesli vítězové. Říká se mu helénismus a tento jev by se dal vzdáleně přirovnat ke globalizující amerikanizaci. Vládcové Ptolemaiovců i Selekuovců jsou většinou tolerantní, až na jednoho – Epifana. Ten se prohlásil za boha a vyžadoval božské pocty. Navíc vyloupil jeruzalémskou chrámovou
12
Dnes bychom je mohli zhruba přirovnat k vysoké církevní hierarchii. Dále zde byli farizeové, čili „oddělení“. Původně obrodné náboženské hnutí vzniklé v době Makabejských. Byli v opozici vůči vládnoucím představitelům státním i náboženským. Svým postojem k Zákonu Mojžíšovu, mravní vážností a přísností si získali sympatie širokých vrstev obyvatelstva. Využívali alegorických metod výkladu a přikládali velkou váhu ústnímu tradovanému zákonu. Snaha obsáhnout celou složitost životních vztahů ve smyslu Zákona vytvářela nové předpisy, které byly součástí mojžíšské tradice. Sami sebe pokládali za spravedlivé a za Ježíšových časů se stávali symbolem pokrytectví. V současnosti bychom je mohli přirovnat ke kněžím i laikům, kteří chtějí za každou cenu dodržovat tradiční předpisy a svoji horlivost nechají vynést na odiv ostatním. Třetí skupinou byli esejci. Tvořili asketické bratrstvo, do kterého byli přijímáni jen ti, kdož byli ochotni zachovávat přísné předpisy řádu a podrobit se zasvěcovacím obřadům. Živili se hlavně zemědělskou prací, měli společný majetek, odmítali násilí a válku. Velmi připomínali pozdější křesťanské mnišství. A nakonec zéloti, což byla skupina národních fanatiků, kteří se uchylovali k násilí jako k prostředku k osvobození z područí římské okupace, kteří toužili po spasiteli, který je povede do politického boje proti římské nadvládě. Dnes se jim podobají lidé, kteří jsou schopni extrémního jednání pro svůj vlastní ide-
ál spojený s určitou politickou, náboženskou, či jinou skupinou. Po všech těchto dějinných peripetiích mělo být židovské společenství už připraveno na kvalitativní skok ve svém náboženství a na přímé setkání s Mesiášem, kterého tak toužebně očekávali. Jenže, co se nestalo. Místo velkolepého Božího vstupu do dějin typu „Deus ex machina“ začalo pár rybářů a nějaká „lůza“ oslavovat jakéhosi neznámého muže z Galileje. Každý „spořádaný pravověrný“ Žid se tehdy musel odvrátit. Podobně to vyjadřuje Natanael v jednom biblickém příběhu: „Co dobrého může vzejít z Galileje?“ To znamená „jak by mohla v nějakém balíkově vyrůst zajímavá osobnost“. Pokud se tedy Ježíš nechtěl ihned dostat do problémů, musel navštěvovat kraje na sever od pravověrné Judeje a Jeruzalému se vyhnout ob-
13
tak se setkává s dvěma druhy přijetí: s nadšením lidu, Galilejců, Samaritánů a jiných „heretiků“ a s odmítáním vzdělaných pravověrných židů. Několikrát se tak v Písmu dočteme, že Ježíš chválí víru Samaritána, Kananejky, římského setníka a dalších „heretiků“, ale nic takového neříká nábožensky vzdělaným pravověrným židům. Došlo totiž k zásadnímu paradoxu. Víra ztratila svou živost a stala se jen souborem různých tradic a ti, kteří měli svého Mesiáše poznat jako první, jej obviňují z porušování náboženského Zákona. Své náboženství postavili proti předmětu jeho uctívání. To, co mělo Boha odhalit, jej dokonale zahalilo. Proto ke konci své pouti Ježíš svým učedníkům naznačuje, že cesta do Jeruzaléma bude jeho poslední. A to ho ještě ten později třikrát zapřevší Petr ujišťuje o své věrnosti až za hrob. Ale to už jsme před Jeruzalémem. Jako prolog k závěrečnému dějství Kristus křísí Lazara, čímž dává jasně najevo, kým je. A opravdu, mnoho židů v něj uvěří. Najednou se nehovoří o ničem jiném a strážci náboženské pravověrnosti zpozorní a vyhlásí poplach. Co však mohou dělat, když nadšený dav vítá Ježíše v Jeruzalémě palmovými ratolestmi. Jako dobří politici ví, že musí čekat na vhodný okamžik a mezitím využít osvědčených prostředků jako je nákup protestujícího davu, falešní svědkové, falešné demagogické obvinění hájící pravověrnost, rychlé potrestání apod. Nejúčinnější metodou je toho, kdo nás svou opravdovostí obviňuje z našich omylů a falešného uctívání Boha, zničit tím, že ho pošpi-
níme, a pak zlikvidujeme. A to není zas tak pracné. Všechny náboženské typové skupiny měly totiž své představy o Mesiáši. Pro saduceje nebyl Ježíš asi dost reprezentativním Mesiášem, pro farizeje byl někým, kdo vykládá Písmo svévolně a nedbá na tak „důležité“ zákazy. Zéloti zase očekávali politického vůdce, který je se zbraní v ruce vyvede z otroctví římské říše. A kdyby mohli esejci opustit své uzavřené společenství a setkat se
14
s Kristem, asi by se pohoršili, že se stýká s tou lidskou lůzou. Nejstrašnějším paradoxem tedy zůstává, že všechny náboženské skupiny (až na jednotlivce) odmítly předmět svého náboženství. Jako by už náboženství bylo nějakým výhodným průmyslovým systémem, který jede i bez toho hlavního - Boha. A dav, ten se přikloní, kde je třeba. Na
Květnou neděli sice hovoříme o mávajícím davu, ale za pár dní budou ti samí jásající lidé volat „Ukřižuj!“, a také snad tu nejstrašnější větu: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ Tato úvaha měla za cíl poukázat na skutečnost, že časem se z náboženství může stát prosperující systém, který už jaksi funguje mimo hlavní ideu. Hlavními věcmi se pak stávají věci podružné a cenné pouze v rámci tohoto uzavřeného systému. Na důležitosti získají různé hodnosti, funkce a vyznamenání. Kdyby se pak do tohoto systému nedej bože nějakým omylem dostal samotný Bůh, nastala by trapná situace. Nikdo by se neodvážil mu říci, že je tu jaksi navíc. Aktivnější činovníci by pak vtěleného Boha zatkli, přesně tak, jak o tom píše Dostojevský ve své Legendě o velkém inkvizitorovi. A možná, že by to nedopadlo tak dobře, jak se praví v legendě, ale Kristus by byl podruhé ukřižován. Rád bych tedy jen bez jakéhokoli osobního spojování s kýmkoli, podal podnět k zamyšlení nad naším osobním přístupem, aby se nám nestalo, že ve své náboženské horlivosti nebo vlažnosti (v obou případech to jde) nezakřičeli v důležité chvíli svého života: „Ukřižuj!“ Pak by se mohlo stát, že jednou uslyšíme nebo pocítíme tu nejstrašnější větu, kterou Dostojevký vyjadřuje peklo – „Příliš pozdě.“ prot. Libor Raclavský
15
ZPRÁVY Z NAŠÍ EPARCHIE
obec novému duchovnímu správci otci jeromonachovi Christoforovi (Cristianovi Panaitescovi), který již působí jako duchovní správce v Řimicích. Otec Christofor několikrát předtím už v Mohelnici otce Pavla během jeho nemoci zastupoval, takže mohelničtí věřící měli možnost se s ním seznámit. Otec jeromonach dokončuje studia na pravoslavné duchovní škole, institutu sv. Sergije v Paříži. Církevní obec mohelnická mu vyprošuje u Hospodina úspěšné dokončení vědecké práce, aby se brzy poté mohl plně s pomocí Boží oddat zodpovědné pastorační službě.
MOHELNICE Koncem roku 2011 oznámil otec Pavel Aleš Eparchiální radě pravoslavné církve v Olomouci, že ze zdravotních důvodů na doporučení ošetřujícího lékaře nebude od ledna roku 2012 pokračovat v pracovním úvazku v eparchii olomoucko-brněnské a odchází do trvalého důchodu. V neděli 11. prosince 2011 vykonal v Mohelnici arcipastýřskou návštěvu vladyka arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon, po archijerejské sv. liturgii se s otcem Pavlem srdečně rozloučil. V neděli 25. prosince na svátek Narození Páně se věřící v Mohelnici s otcem Pavlem loučili množstvím květin a dárků. Nato pak byl vystaven dekret o ustanovení pro mohelnickou církevní
VÁNOCE NA BRNĚNSKÉ RADNICI
16
V důstojné atmosféře proběhly oslavy Kristova narození dle juliánského kalendáře v chrámu sv. Václava v Brně. Vánoční obřady začaly celonočním bděním v pátek 6. ledna a vyvrcholily slavnostní svatou liturgií. Před zaplněným chrámem otec Jozef Fejsak zdůraznil zejména význam příchodu Spasitele, ale také důležitost juliánského kalendáře, jakožto kalendáře církevního a svatootcovského, který je používán dodnes větší částí pravoslavných věřících. Po svaté liturgii následovalo krátké vystoupení dětí s vánočními koledami. Odpoledne se pak sloužila večerní bohoslužba a po ní se brněnští farníci sešli v historickém sále radnice Brno-střed. Tam pro ně byl připraven kulturní program s vánočními písněmi v podání dětí i dospělých. Protože není dobré zanedbávat i tu tělesnou stránku člověka, nechybělo bohaté pohoštění, na jehož přípravě
se podílela řada dívek z BPM. Byla to krásná příležitost zastavit se ve spěchu jindy běžných dní a církevní obec tak mohla strávit večer v bratrské lásce, což jistě utužilo i vztahy mezi farníky navzájem. Hlavní oslavy Narození Páně dle starého kalendáře v Brně završila 8. ledna archijerejská svatá liturgie sloužená Jeho Vysokopřeosvíceností Simeonem. Daniel Mrázek
jež musí osvěcovat cestu křesťana. V závěru liturgické slavnosti arcibiskup posvětil tzv. hromniční svíce. Není bez zajímavosti, že pojmenování Hromnice se váže k jinému na konci zimního období slavenému svátku, původně pohanského původu. Tento souvisel u Slovanů, Keltů i Germánů s přinášením úliteb bohům hromu, aby lidská sídla byla ochráněna před jejich nepřízní. Jak dokládá studium lidových zvyků, ještě v 19. století se na Hromnice v mnoha českých domácnostech za „hromového lomozu“ přemísťoval nábytek, zřejmě s cílem udobřit si „hromové“ mocnosti… Církev se samozřejmě snažila tento pohanský zvyk a s ním spojené pověry, vymítit. Při této snaze poukazovala na to, že v čase bouře, když z nebe dští hromy a blesky, je pro křesťana důstojné, moudré a přiměřené se pomodlit k jedinému pravému Bohu u řádně v chrámu posvěcených svící a prosit pravého Boha a nikoliv pohanská božstva o odvrácení nepřízně živlů. Rj
SVÁTEK OBĚTOVÁNÍ PÁNĚ VE VILÉMOVĚ Na svátek Obětování Páně, lidově Hromnice, se pravoslavní věřící z Vilémova a okolí spolu se sesterstvem monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice společně s olomoucko-brněnským arcibiskupem Simeonem a duchovními otcem Arkadiem Skibinskim, otcem Dušanem Basilem Švábeníkem, otcem Jiřím Kolářem a otcem Cristianem Panaitescem pomodlili v monastýrské kapli sv. Mikuláše. Eparchiální archijerej ve svém kázání zdůraznil význam a potřebu přivádět děti do chrámu a vést je k poznání světla Kristova evangelia. Arcibiskup také zdůraznil význam světla rozumu,
NOVÉ MOŽNOSTI STUDIA PRAVOSLAVNÉ TEOLOGIE V OLOMOUCI (kráceno) V sobotu 25. února se v Olomouci začala psát nová kapitola historie pravoslavného teologického školství na Moravě a zřejmě i v celé České republice. Jak lze také doufat, znovuotevřením detašovaného pracoviště začíná také zajímavá a nadějná kapitola vztahů mezi pravo
17
slavnými a římskými katolíky nejenom v Olomouci. Po několikaleté přestávce vynucené administrativními požadavky a změnou slovenského vysokoškolského zákona, bylo totiž v prostorách římskokatolické církevní školy sv. Voršily v Olomouci obnoveno Detašované pracoviště Pravoslavné teologické fakulty Prešovské univerzity. Detašované pracoviště umožňující studium pravoslavné teologie pro svoji práci získalo, díky vstřícnosti římskokatolické církve, olomouckého arcibiskupství, řádu sv. Voršily i úsilí J. V. Metropolity Kryštofa a otce Josefa Bednaříka, možnost organizovat pravidelné vysokoškolské studium o sobotách v prostorách Základní školy sv. Voršily na Aksamitové ulici v Olomouci. Slavnostního zahájení činnosti Detašovaného pracoviště se zúčastnili pravoslavný arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon, Mons. biskup Jan Hrdlička, římskokatolický světící biskup olomoucký, proděkan Pravoslavné teologické fakulty z Prešova otec ThDr. Ján Husár PhD., ředitel školy sv. Voršily Mgr. Zdeněk Navrátil, ThDr. Hildegonda Rijksen,
ředitelka olomouckého Centra pro ekumenický dialog, ředitel olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie otec Mgr. Libor Raclavský a další osobnosti reprezentující obě historické církve, církevní školy a různé křesťanské organizace. Ve svém zahajovacím projevu po společné modlitbě přítomných k Duchu svatému a požehnání arcibiskup Simeon připomenul dosavadní cestu pravoslavného teologického školství, které chce u nás navazovat na cyrilometodějskou tradici. V neposlední řadě přítomné zaujalo představení školy sv. Voršily a jejího fungování jejím ředitelem Mgr. Zdeňkem Navrátilem, který přítomným ukázal prostory, v nichž by již od následujícího semestru mělo v Olomouci pokračovat pravoslavné teologické školství. Všem, kdo se o obnovení Detašovaného pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Olomouci zasloužili, patří za tento počin poděkování ze strany budoucích studentů i všech, kdo se účastnili milé slavnosti. Velké poděkování patří samozřejmě všem představitelům římskokatolické církve v Olomouci za jejich pochopení
18
pro potřeby prostor ke vzdělávání budoucích pravoslavných teologů, teoložek. Rj Kontaktní adresa k organizaci studia, informace a dotazy: o.Mgr. Josef Bednařík, e-mail:
[email protected], tel.:773 242 050
ností naší eparchie. Přesto, že chrám není ještě dokončený, podařilo se jej s pomocí dobrých lidí dostatečně upravit a hlavně příjemně vytopit, a tak vytvořit důstojnou bohoslužebnou atmosféru pro nadcházející vzácné okamžiky. Při slavnostní liturgii rukopoložil vladyka na kněze našeho diákona Mojmíra Kříže a ustanovil jej pomocným duchovním svitavské církevní obce. V kázání vladyka připomněl význam přicházejícího velkopostního období v životě duchovních pastýřů a věřících a nezbytnost duchovní obnovy během postu pro důstojnou oslavu Kristova světlého Vzkříšení. Vladyka také ocenil dosavadní vykonanou práci na chrámu a požehnal nám do další činnosti. O dva týdny později První neděli velkopostní, neděli Pravoslaví na památku přenesení ostatků svatého Václava, sloužil otec Mojmír v našem chrámu sv. Jiří svoji první svatou liturgii. Jsme vděčni Bohu za krásné chvíle, které jsme mohli společně s vladykou a milými hosty ve Svitavách prožít a přejeme otci Mojmírovi v jeho kněžské službě dostatek Božích darů, zdraví a sil a mnohá léta! jerej Jiří Kolář a diákon Roman Gapa Pravoslavná církevní obec ve Svitavách
SVITAVY O masopustní neděli dne 19. února navštívil naši svitavskou farnost vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, aby sloužil první archijerejskou svatou liturgii v našem ještě nedokončeném chrámu sv. Jiří. Vzácnými hosty byli také okružní protojerej otec Dušan Basil Švábeník a návštěvníci z blízkých i vzdálených far-
POZVÁNKA - MIKULČICE S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko–brněnského, si Vás dovolujeme po
19
zvat na sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy v sobotu 26. května 2012. Archijerejská liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10.00 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 9.45 hod. Zpívat bude sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy. V nedalekém Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce bude pro poutníky připraveno pouze malé občerstvení, pohoštění bude jako každoročně po bohoslužbě k dispozici přímo v mikulčickém areálu. Pokud by měl někdo zájem o oběd v restauraci se závaznou objednávkou, týká se to hlavně větších skupin poutníků, mohu vše domluvit a zajistit, kontaktujte mě zavčas na tel: 776 730 812, nebo e-mailem: serafi
[email protected] Jak v Mikulčicích, tak i v monastýru v Hrubé Vrbce bude možné zakoupit církevní potřeby. Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce
vy, což byl náhradní program, neboť původně byl pozván známý archeolog Luděk Galuška, aby duchovní v tomto roce, který byl vyhlášen rokem sv. Rostislava, seznámil s novými objevy v archeologickém bádání ohledně Velké Moravy. Následovala rozprava o tématu. Další příspěvek měl vladyka Jáchym. Hovořil o prožívání velkopostní doby v Trojickosergejevské lavře. Závěr konference patřil, podobně jako ve většině případů, diskuzím o praktických pastorálních otázkách. Konference byla zakončena modlitbou a archijerejským požehnáním vladyky Simeona. úřad ER
Z JEDNÁNÍ EPARCHIÁLNÍ RADY Zasedání 15. prosince 2011 - Řádné zasedání Eparchiální rady se konalo v menším počtu přítomných, proto nebylo usnášeníschopné. - ER diskutovala o majetkovém vyrovnání státu s církvemi. - Přítomný host – kancléř Metropolitní rady prot. Mgr. Josef Hauzar - připomenul aktuální nutnost příprav výročí příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje v roce 2013, což je otázka nejen pro každou eparchii naší církve, ale i pro každého duchovního a jednotlivé církevní obce.
PRESBYTERSKÁ KONFERENCE V úterý 21. února 2012 v 10.00 hod. se v budově fary Pravoslavné církevní obce v Brně konala teologická schůze duchovních naší eparchie. Po modlitbě zahájil konferenci vladyka Simeon. Po něm vystoupil otec Libor Raclavský s přednáškou o památkách Velké Mora-
20
Zasedání 10. března 2012 - Přivítala na svém zasedání kancléře Metropolitní rady prot. Mgr. Josefa Hauzara a společně s ním projednala výsledky sčítání lidu, v souvislosti s počtem evidovaných pravoslavných věřících, kteří se v tomto sčítání přihlásili k pra
voslavné víře. - Diskutovala o kandidatuře nového biskupa – vikáře, otce jeromonacha Christofora, a rozhodnutí odložila na příští zasedání. - Prodiskutovala žádost věřících o zřízení Pravoslavné církevní obce v Ostravě-Porubě a usnesení odložila na příští zasedání. Vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, přislíbil navštívit do dalšího zasedání ER farní shromáždění Pravoslavné církevní obce v OstravěPustkovci, pod kterou patří území nově navrhované církevní obce. - Odložila na příští zasedání zhodnocení činnosti jednotlivých odborů Eparchiální rady (popř. zřízení odborů dalších). úřad ER
dvouleté působení otec prot. Mgr. Jozef Nadzam. Otec Nadzam ukončil duchovní službu ze zdravotních důvodů, stejně jako prot. Judr. František Rodr, který působil jako duchovní v Pravoslavné církevní obci v Suchdole nad Odrou. Od 1. ledna 2012 ukončil své dlouholeté působení v Pravoslavné církevní obci v Mohelnici prot. ThDr. Pavel Aleš, bývalý ředitel úřadu ER. Duchovní správu převzal jeromonach Christofor (Mgr. Cristian Panaitescu). Za duchovní službu a obětavou práci v církvi děkujeme všem duchovním, kteří ukončili činnost v naší eparchii. úřad ER
BRATRSTVO PRAVOSLAVNÉ MLÁDEŽE V ČESKÉ REPUBLICE vás zve na Postní duchovní setkání pravoslavné mládeže v Kromeříži a ve Střílkách od pátku 30. března do neděle 1. dubna 2012. Účastnický příspěvek je 200,- Kč. Prosím o potvrzení účasti do 23. 3. 2012 na email
[email protected] nebo na mobil 608678558. ÚŘAD EPARCHIÁLNÍ RADY INFORMUJE: Od 1. listopadu 2011 převzal duchovní správu v Pravoslavné církevní obci v Šumperku otec Mgr. Patrik Tabák. Od 1. prosince 2011 odevzdal Mgr. Milan Koplík správu Pravoslavné církevní obce v Jaroslavicích Mgr. Luďkovi Lukáši Nešporovi. Otec Milan Koplík (jeromonach Metoděj) se stal nově duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Prostějově, ve které ukončil své
BLAHOPŘÁNÍ V tomto čtvrtletí oslavili významné životní jubileum: prot. Libor Raclavský prot. Petr Klokočka Přejeme mnohá léta ve zdraví a hojnosti Božího požehnání. úřad ER 21
ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ
svolení k tomu, aby pás přesvaté Bohorodice mohl putovat do Ruska.
ŘECKO/RUSKO „Archimandrita Efrém z kláštera Vatopedi na hoře Athos nakonec pod nátlakem orgánů činných v trestním řízení souhlasil se svým vzetím do vazby. Do věznice by měl dorazit ještě dnes večer,“ prohlásil 27. prosince 2011 Jevgenij Nikiforov, předseda Radoněžské pravoslavné společnosti, jenž je blízce obeznámen s celou situací. Dále uvedl, že téhož dne začnou moskevské pravoslavné organizace s protestními akcemi před řeckou ambasádou v Moskvě. Koncem minulého týdne vydal soud zatykač na archimandritu Efréma, kterého řecká policie vyšetřuje kvůli finančním machinacím. Již před týdnem přijela policie do kláštera, aby archimandritu zatkla, ten byl ale na doporučení lékařů ponechán ze zdravotních důvodů v klášteře. Podle Ruské pravoslavné církve je rozhodnutí soudu bezdůvodně tvrdé. Ruská pravoslavná Nadace svatého Ondřeje Prvozvaného vyzývá cařihradského patriarchu Bartoloměje, mnišskou komunitu na hoře Athos, moskevského patriarchu Kirilla a nejvyšší představitele všech místních pravoslavných církví, aby se postavili za archimandritu Efréma. Mniši z kláštera Vatopedi na hoře Athos cítí, že obvinění proti archimandritovi Efrémovi jsou nepodložená. V tomto klášteře je uložen pás přesvaté Bohorodice, jedna z nejuctívanějších relikvií. Na podzim byl přivezen do Ruska, aby jej mohli věřící uctít. Bylo to poprvé, kdy tato relikvie opustila Řecko. Mniši z kláštera Vatopedi si myslí, že soudní stíhaní jejich archimandrity je msta za to, že dal
ETIOPIE Hluboko v horách se nachází malá vesnička, jež má velký historický i náboženský význam. Je to vesnička Lalibela, která leží asi 700 kilometrů severně od etiopského hlavního města Adis Abeby. Zde se totiž nachází 11 mystických chrámů, jež jsou jádrem etiopského duchovního dědictví. 7. ledna se tisíce etiopských pravoslavných křesťanů vydalo na pouť do Lalibely, aby oslavili etiopské Vánoce. Téhož dne oslavili i narozeniny krále Lalibely, o němž věří, že dostal od Boha příkaz, aby nechal do skály vytesat 11 chrámů. Podle etiopských legend se pokoušel krále Lalibelu otrávit jeho bratr. Král padl pouze do komatu, z něhož se za několik dní probral. Během komatu mu Bůh přikázal, aby nechal do skály vytesat chrámy. Dříve než do některého z těchto chrámů vstoupíte, musíte si zout obuv – je to svaté místo. Jednotlivé chrámy spojují tunely. Chrám svatého Jiří stojí osamocený přes cestu. Z dálky vypadá jeho střecha, která se nachází na úrovni okolního povrchu země, jako kříž rozprostřený na zemi. Je to tím, že chrám je vytesán do skály, která se nachází pod povrchem země. SAUDSKÁ ARÁBIE Přibližně 35 etiopských křesťanů bylo deportováno ze Saudské Arábie za nedovolené shromažďování osob opačného pohlaví. Policie zatkla ve městě Džidda skupinu Etiopanů, mezi nimiž bylo 29 žen, kteří se modlili. Ženy byly podrobeny prohlídce, při níž byly vysvlečeny, a muži byli zbiti a nazváni nevěřícími.
22
Skupina byla zadržena v soukromém domě, kde se shromáždila k modlitbě u příležitosti vánočních svátků, které se v Etiopii slaví 7. ledna. Již v roce 2006 přislíbila saudskoarabská vláda, že přestane zasahovat do soukromých bohoslužeb nemuslimů. Etiopané byli obviněni za shromažďování nesezdaných osob opačného pohlaví, ačkoliv Saudská Arábie nemá žádný zákon, který by nedovolené shromažďování osob opačného pohlaví definoval.
chaným na křesťanech po Mubarrakově pádu více než 100 000 osob. Koptové čelili v Egyptě vždy diskriminaci, ale po Mubarrakově pádu se stali cílem útoků nejradikálnějších muslimů. „Z vězení byli propuštěni muslimští radikálové volající po svaté válce. Parlament ovládlo Muslimské bratrstvo a nyní, jak je vidět, roste násilí páchané na koptských křesťanech,“ říká Emad Eskarous, který uprchl z Egypta do Chicaga. Navíc se koptské duchovenstvo nemůže vyjadřovat k politickým záležitostem, protože případné protesty by vyvolaly odvetná opatření namířená proti Koptské ortodoxní církvi.
ŘECKO Řecká pravoslavná církev popřela 23.2.2012 zprávu sdělovacích prostředků, podle níž se dopustila krácení daní. Za rok 2011 zaplatila na daních částku přes 12,5 milionů euro, což je asi 20 800 000 amerických dolarů. „Řecká pravoslavná církev nikdy nepožadovala daňové zvýhodnění oproti jiným řeckým neziskovým organizacím,“ praví se v prohlášení Posvatného synodu Řecké pravoslavné církve. Všechny kláštery, farnosti a nadace platily daně, jež jim byly vyměřeny na základě platných řeckých zákonů, a to včetně dvacetiprocentní daně z nemovitostí a osmiprocentní daně z výnosu za poskytované služby. V roce 2011 byla Řecká pravoslavná církev druhým největším vlastníkem pozemků a disponuje značným politickým vlivem, protože 90% řeckých obyvatel jsou pokřtěni jako pravoslavní křesťané.
BULHARSKO Posvátný synod Bulharské pravoslavné církve oznámil v sobotu 25.2.2012, že patriarcha Kirill, nejvyšší představitel Ruské pravoslavné církve, hodlá v dubnu navštívit Bulharsko. Během své návštěvy by se měl setkat s bulharským prezidentem Rosenem Plevnelievem, ministerským předsedou Bojkem Borisovem a předsedkyní parlamentu Ceckou Cačevou. Patriarcha Kirill rovněž zavítá do plovdivského biskupství, aby se zde setkal s metropolitou Nikolajem a navštívil nedaleký bačkovský klášter, kde se pokloní tamější divotvorné ikoně přesvaté Bohorodice, jež je v Rusku velmi uctívaná. Naposledy navštívil Bulharsko nejvyšší představitel Ruské pravoslavné církve v roce 1994, kdy se uskutečnila cesta tehdejšího patriarchy Alexije II. do Sofie. Převzato z francouzského pravoslavného měsíčníku SOP, z francouzštiny přeložil jer. M. Kudla.
EGYPT / USA Pád Husního Mubarraka přinesl svobodu mnoha Egypťanům, nikoli však tamější křesťanské menšině. Podle odhadů opustilo Egypt před sílícím násilím pa-
23
O IKONĚ A SVÁTKU VJEZD PÁNĚ DO JERUZALÉMA Ikonografie svátku odráží oslavu starobylé jeruzalémské církve o Květné neděli. Podle svědectví galicijské poutnice Etherie má právě tady původ její slavnostní charakter. Průvod vyšel z Olivetské hory v neděli po obědě, aby za tmy dorazil do svatyně na Golgotě. Pána zosobňuje biskup sedící na oslíku, který do Svatého města vstupuje za jásotu lidu držícího palmové ratolesti. Tento zvyk se rozšířil ve východních církevních obcích, poté ve Španělsku a Galii. V Byzanci o něm nacházíme zmínku kolem roku 900, ale postupně se z byzantského obřadu vytrácí. Námět Kristova vjezdu do Jeruzaléma se často objevuje již na sarkofázích z prvních staletí. Jedno z nejstarších zobrazení, datované rokem 359, se nachází na sarkofágu Junia Bassa. V 6. století se objevuje na miniaturách, zejména v iluminacích Rabbulova kodexu nebo evangeliáře z Rossana. Postupně se vyvinuly dva typy zobrazení. Na Západě je zobrazení založeno na jednoduchém schématu, podobně jako na sarkofázích – Kristus sedí obkročmo na oslu, někdy v doprovodu oslátka. Vychází z levé strany a směřuje doprava. Doprovázejí ho pouze jeden či dva učedníci a někdy je též zpodoben Zacheus na stromě při vstupu do města. Na Východě je Kristus znázorňován tak, že sedí na oslu z boku, zpředu nebo od zad, ale je otočený směrem k divákovi. Pravou rukou žehná, v levé ruce drží svitek Písma. V byzantském umění se stala pravidlem kompozice přítomnosti více apoštolů, velký počet dětí a zástup lidí, shromažďujících se před branami města. Později vyvažují bohatou kompozici města hory zdvihající se za Kristem. Ve středu města vidíme velikou kupoli Šalamounova chrámu. Středobodem kompozice je Kristus. Od něho dostávají všechny detaily svůj pravý význam. Osel, na němž jede je symbolem příchodu Mesiáše: Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (Zach. 9,9) Palmové ratolesti, které držely radostné davy, jsou symbolem vítězství a radosti. Bylo židovským zvykem, aby drželi lidé palmové ratolesti, když vítali vzácné hosty. Setkáváme se s palmovými ratolestmi i v katakombách a ve starobylých křesťanských hrobech. Symbolizovaly přesvědčení prvních křesťanů o vítězství křesťanské víry. Jak vidíme níže při popisu ikony „Vjezdu do Jeruzaléma“, mezi davem, který jásal, se vyskytovaly i děti. S palmovými ratolestmi vítaly spolu s velkými Ježíše. V naší ikoně vidíme malé dítě, které se vyšplhalo na strom, odsekává větve a hází je na zem. Další dítě je zobrazeno v radostném postavení, dává jednu ratolest oslátku, aby se najedl. Další děti pokládají na cestu pláště, aby přes ně přešel Kristus. Vyvstává otázka, odkud se pravoslavný ikonopisec dozvěděl, jakou roli hrály děti při Vjezdu Páně do Jeruzaléma? Svatí evangelisté nemluví nikde o tomto tématu. Jenom píší, že „mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu“ (Matouš 21,8, Marek11,8). Byzantský ikonopisec se opírá o tradici v Církvi, tak jak to vidíme dle evangelisty
24
vání dětí po příchodu Ježíše“ (Mt 21,15-17). Vyobrazením dětí pokračuje v tradici, tak jak to vidíme i v troparech svátku. Židé čekali mesiáše jako krále s hmotnou silou, který by potrestal všechny nepřátele Izraele. Přivítání, které připravili Ježíši, nebylo upřímné. Vítali ho, protože doufali v čest a slávu. V tomto případě pouze děti byly upřímné a bezelstné. Jakoby tušily nějakým způsobem božskou velikost Pána a jejich chvalozpěvy byly upřímné a spontánní. Rozdíl mezi náladou dětí a neupřímného a nedbalého davu zdůrazňuje tropar večerní bohoslužby svátku. Pokládání rouch na zem je starý židovský zvyk. Bylo to vyjádření cti králi, který byl vyzdvižen do hodnosti pomazáním svěceným olejem. Pán se jmenuje Mesiáš, nebo-li pomazaný Duchem svatým. Na ikoně jenom děti pokládají roucha, jelikož dospělí ho vítali pouze jako krále tohoto světa. Dole máme dvě společenství. Jedno je tvořeno apoštoly, kteří doprovázejí Pána a další je tvořeno muži a dětmi (na jiných ikonách jsou znázorněny i ženy). Mezi dvěma společenstvími dominuje působivý Pán na oslátku. Hlavu má otočenou k apoštolům a žehná jim pravou rukou. V levé ruce drží svinutý rukopis. Dobrota a smutek je zachycen v jeho obličeji. Vjezd do Jeruzaléma byla cesta ke strasti. Pán jako Bůh věděl, že mnozí z těch, kteří ho vítali jako krále, ho budou za několik dnů proklínat jako zločince a budou křičet: „Ukřižujte ho!“ Naše církev, která svými chvalozpěvy, svátky a svátečními průvody synchronizuje svaté události, nás zve, abychom blahoslavili i my Pána, abychom se účastnili jeho útrap, kráčeli s ním a prožívali ukřižování s ním. prot. Libor Raclavský
Internetové stránky naší eparchie Můžete zde najít nejrychlejší propojení na internetové stránky jednotlivých obcí, aktuality, časopis, aktuální schematismus a k poslechu některé pořady pravoslavného vysílání. Adresa: www.eparchie-ob.cz
Časopis Sůl země vychází čtvrtletně s požehnáním arcibiskupa Simeona jako interní věstník olomoucko–brněnské eparchie. Vydává úřad eparchiální rady olomoucko–brněnské eparchie. Na tvorbě tohoto čísla se technicky podíleli o. L. Raclavský a Eleni Novotná. Další přispěvatelé: vl. Simeon, o. M. Kudla, R. Juriga, o. Kolář a další. Jazyková korektura: Mgr. Zdeněk Zapletal.
Přispějte prosím na technické vydávání tohoto časopisu! Kontakt: Úřad ER olomoucko-brněnské eparchie, Masarykova tř. 17, 772 00 Olomouc 2 telefon: 585 224 883, 585 221 350, e-mail:
[email protected] Bankovní spojení: 1209540811/0100 Komerční banka, specifický symbol 009, heslo „Časopis“ Na časopis přispěli: s. Svitlana Faybysovych, E. Gapová, V. Karanevych a PCO Sudice. Děkujeme. Zprávy a příspěvky posílejte nejlépe elektronickou poštou ve formátu Word na výše uvedenou adresu úřadu eparchie. Redakce si vyhrazuje právo na případné úpravy či krácení zaslaných příspěvků. Otištěné materiály nelze rozšiřovat bez souhlasu redakce a autora.
