Ročník 11.
Sůl země
Číslo 1 Březen 2011
Věstník olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve V tomto čísle najdete: Úvodník, Neděle Zacheova, Pravoslavná obec v Uničově, Dceruška Jairova, O budování chrámu, Půst a zdravotní hledisko, recenze, zprávy z domova i ze světa, Ikona svátku Zvěstování přesvaté Bohorodici
Chrám svatého Vzkříšení v Uničově
Oslava jubilea vladyky Simeona ve Vilémově
Vstoupili jsme do nového roku. Začal tak nejen další roční kruh-věnec léta, ale i nové desetiletí. To samozřejmě svádí k dohadům o budoucnosti: co nás čeká, jsme už z hospodářské krize venku, dostanou lékaři přidáno apod. Místo strachu z budoucnosti nebo zapovězeného hádání se můžeme též obrátit k jinému zásobníku informací, kterým je paradoxně naše minulost. Zde platí jedno pravdivé rčení, že když nebudeme znát minulost, jsme odsouzeni opakovat její chyby. Jednou, když se teprve tvořila koncepce tohoto časopisu, se mě kdosi zeptal, jestli je nutné přinášet informace o historii, která se zdá být již mrtvá. Generace zakladatelů obnovené církve je již stejně mrtvá, tak co zde vlastně hledat. Z jistého úhlu je to pravda, jenže když jsem pouze z pouhého zájmu shromažďoval různé archívní dokumenty, objevil jsem nejen jistou propojenost nás a naší doby s generací prvorepublikovou, ale i spoustu událostí a lidských příběhů, které jsou dnes již zapomenuty. Navíc si nedělám iluze, že po naší generaci se tím někdo bude zabývat. Tedy nemám v úmyslu z tohoto časopisu dělat historickou nebo teologickou revui. Je to zbytečné, protože tento časopis má hlavně jednoduše informovat širší cílovou skupinu pravoslavných křesťanů. Mým přáním je objevovat příběhy, objevovat události, které nám mají co říci. A co třeba? Třeba něco o vlastní identitě, o zápase předchozích generací se svou vírou ve své zemi. O omylech a zklamáních, o pomluvách a intrikách, které tento proces provázely, ale i o síle ideálu a pevnosti dobrého kolektivu. O těch malinkých i větších chrámech, symbolech přeměny ideálu ve skutek. Tedy žádnou historii, ale pomoc při hledání cesty, identity a smyslu. Kdo bude chtít, tomu pomohou. A tak se vrhněme k představení tohoto čísla. Vladyka Antonij Surožský byl velký pastýř a jeho kázání na celý rok jsou jednoduchá a přitom hluboká. Proč se tedy nepoučit o předpostním tématu Zacheova příběhu. V představování farností jsme se dostali k Uničovu. I zde se propojuje historie se současností a něco nového se děje. Tématem úvahy našeho vladyky Simeona je závažné téma smrti, podané prostřednictvím biblického příběhu o dceři představeného synagogy Jaira. Osobně jsem podlehl pokušení zveřejnit právě jeden z příběhů, o němž jsem hovořil výše. Příběh o zápase mých předchůdců o to, aby získali v Přerově svůj chrám. Snad nebudu jediný, kdo jím bude fascinován. Tento časopis se k Vám dostane právě v době velkopostní. Myslím, že tedy přijde vhod i pohled na proces postění ze zdravotního hlediska, které v naší duchovnosti není moc v módě. A nakonec samozřejmě zprávy z domova i ze světa. Přeji Vám pěkné čtení. prot. Libor Raclavský
Neděle Zacheova
věk, jehož život byl tak špatný, byl v takovém protikladu s jeho jménem a s hlubokým posláním se najednou setkal tváří tvář se Spasitelem Kristem. Chtěl ho uvidět, a proto se nebál vystavit se výsměchu svých spoluobčanů. Člověk, pravděpodobně starší, pozemsky důstojný, bohatý, leze na strom, protože byl příliš malé postavy, aby přes hlavy ostatních lidí mohl uvidět Spasitele. A Spasitel, který procházel okolo, jej spatřil. Cožpak neviděl i druhé lidi? Samozřejmě, že viděl! Ale v tomto okamžiku se Kristus zahleděl do nitra tohoto člověka a uviděl, že ne nadarmo je nazván svatým jménem spravedlnosti, svatým přízviskem poctivosti... A Pán ho pozval k sobě, uvěřil v to nejsvětější, co bylo v tomto člověku někde skryto, zahrabáno celým jeho způsobem života, vším zamlženo. Kristus vešel v jeho dům. Když Zacheus vzhlédl ke svému Spasiteli, uviděl v něm plnost lidské vznešenosti, nekonečnou moc i nekonečné milosrdenství, lásku ke kříži, lítost i soucit a společně s tím neúprosnost spravedlnosti a poctivosti a zlomil se. Roky a roky nedůstojného života se najednou rozlétly jako prach a před Kristem zůstal skutečný pravý člověk, schopný pokání, schopný říci, že jestli komukoli něčím ublížil, stačí, aby ten člověk přišel a vyžádal si od něho nápravu křivdy, a on mu to čtyřnásobně vrátí. Nebo jestliže někoho ponížil nebo mu ublížil pomluvou, vše mu plně nahradí... Zacheus uvěřil v Krista, uvěřil v sebe samého, uvěřil v lidskou vznešenost, ve svatost a nádheru lidského povolání. Pocítil, že je nedůstojné žít
kázání vladyky Antonije Surožského
Nastala druhá přípravná neděle k Velkému postu; dnes vzpomínáme celníka Zachea. Jméno „Zacheus“ znamená „počestnost“, „spravedlnost“; jak málo se toto jméno hodí k jeho způsobu života, s jakým trpkým úsměškem museli lidé uvažovat o tom, jak se tento člověk jmenuje a jak žije. Jak všichni ti, kteří jím byli poníženi, ukřivděni, okradeni, utiskováni, nejspíš vyslovovali jeho jméno, přijímajíce ho jako urážku a jako posměšek. Jak je možné takového člověka nazvat tímto jménem, učinit ho znakem takových velikých, svatých věcí jako je poctivost, spravedlnost, když celý jeho život je výsměchem spravedlností, když celý jeho život je službou mamonu lži? A hle, nastal určitý čas a tento člo-
2
tak, jak žil všechny ty roky svého života. Počal chtít vyrůst, jak praví dnešní epištola, v plnost růstu Kristova, vyrůst do postavení člověka. Skrze víru se stal opravdu synem Abrahámovým... A co nám brání v této cestě? Minulou neděli nám byl představen obraz slepého Bartimea, který pro svou slepotu nemohl vidět ani zářící slunce, ani ozářený svět, ani procházejícího Krista, ani svého bližního, ani sebe, ani cestu před sebou; a Kristus mu otevřel oči, aby viděl všechno. Zacheus nám představuje příklad člověka, který je schopen překonat jiné zlo, které nás zadržuje na cestě života. Ano, také nejsme schopni vidět svět majestátně ozářený Kristovou milostí, svého bližního a svoji cestu. Ale my jsme ještě oslepeni jiným obrazem - pýchou, strachem před lidským soudem. Vidíme, že nejsme úplně slepí, ale Boha nevidíme. Vidíme jen vysmívající se a strach nahánějící tváře lidí a čteme v těchto tvářích odsouzení a výsměch, i když je v nich často napsána lítost, bolest z toho, že jsme tak ponížení, tak nedůstojní sebe samých… Pokrytec, podle slov Jana Lestvičnika, to je člověk, který se Boha nebojí, ale před lidmi se třese a ponižuje se. Cožpak nejsme takoví? Kdo z nás, kdybychom se ocitli tváří v tvář našemu Spasiteli Kristu, bychom byli schopní jako Zacheus přijmout takovou situaci, kdy se nám všichni posmívají: cožpak jsme toho schopni? Jak málo býváme dost odvážní, abychom se tváří v tvář setkali s výsměchem a potupou! Zacheus se toho nebál, poslyšme, co nám říká: „Neboj se lidského sou-
du, neboj se jeho posměchu, neboj se! Nebuď omámen protivnými tvářemi, množstvím lidských obličejů, pohleď na vzácnou tvář, která je skutečně lidskou tváří – tvář Krista, tvého Boha a tvého bratra v člověčenství, tvého Spasitele. Zapomeň na všechno, pohlédni na Něj a otevři mu dveře do svého života, do svého srdce, do svého rozumu. Otevři se mu navždy! Otevři svůj dům, své srdce, svůj rozum – ale opravdově“. Zacheus nejen překonal strach před lidmi, ale on slíbil změnit svůj život, a to splnil. To je pro nás druhé poučení. Jestliže se chceme stát dětmi Abrahámovými, tzn. dětmi víry, musíme být připraveni dát svému životu vysokou hodnotu tak, jak to udělal Zacheus. Zahloubejme nad tímto obrazem, jako v minulé neděli jsme se zamýšleli nad obrazem slepého Bartimea a přistoupili jsme jinak, nově a radostně k tomu, abychom otevřeli oči, překonali slepotu a v té chvíli uviděli to jediné, co potřebujeme a stali se svobodnými lidmi, ne otroky vlastní slepoty, otroky svého strachu, otroky kteréhokoliv člověka, jemuž se zachce nás zotročit, otroky toho, co nám patří, co jsme získali, čím ovládáme a co skutečně ovládá nás, a staneme se svobodnými a postoupíme o další krok do hlubin Království Božího, v radost plnosti života, plnosti růstu Kristova. Amen. překlad prot. Libor Raclavský
3
Pravoslavná církevní obec v Uničově
kde dnes sídlí známé regionální rádio Rubi. K významným životním událostem využívali věřící chrám v Chudobíně, ve Štěpánově, v Šumperku či v Olomouci Zpočátku duchovní správu Pravoslavné církevní obce v Uničově vedl prot. Kačer, který byl jedním z Volyňských Čechů. Ještě v 50. letech probíhala pravidelná výuka náboženství, která byla součástí nepovinné školní docházky. Ovšem s normalizací se podmínky výrazně změnily. V 60. letech již duchovní správu zajišťoval prot. Václav Šimek ze Šumperka. I on byl jedním z volyňských krajanů a velmi často navštěvoval své rodáky jak v Uničově, tak i v jeho okolí. Za působení o. Šimka se podařilo s římskokatolickou církví dohodnout pronájem boční kaple kostela Nanebevzetí Panny Marie v centru města, kde se
Uničov, jako jedno ze sedmi moravských královských měst, jehož založení se datuje již kolem roku 1213, byl důležitým obchodním a strategickým centrem při cestách z východu do Prahy. Mezi obyvateli měli převahu němečtí kolonisté. Během husitských válek se město počeštilo a na několik let se stalo jednou z významných husitských bašt na Moravě. Pobělohorský vývoj však už nebyl tak příznivý a Uničov upadal na svém významu. Největší zlom v historii Uničova nastal po skončení druhé světové války. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto, a národnostní charakter města se proměnil. Uničov a jeho okolí osídlují ve významném počtu volyňští krajané, kteří s sebou přináší pravoslaví. V počátcích bylo nutné zajistit zde náboženský život a duchovní správu. Vhodný chrám či jiná sakrální budova v Uničově nebyly. Proto se věřící scházeli v domovních kaplích, nejprve v Brníčské ulici, později na ulici Mohelnické,
4
OZNÁMENÍ
věřící scházeli na liturgiích a dalších církevních obřadech po následujících 20 let. V 70. letech je pro duchovní správu ustanoven prot. Ján Kačkoš. Nadále rozvíjí práci svých předchůdců, vede Uničovský sbor a v rámci normalizačních možností usiluje o další rozvoj církevní obce. V devadesátých letech přichází svoboda a s ní i nové možnosti. Po dohodě s městem Uničov získává o. Ján do pronájmu kapli na městském hřbitově v Uničově. Kaple, která dříve sloužila jako místnost k poslednímu rozloučení, byla ve špatném stavu. Jen díky výrazné podpoře věřících se podařilo kapli zrekonstruovat a v roce 1991 vysvětit. Dle možností se kaple postupně vybavovala, byl vyroben nový ikonostas, instalováno topení a další vnitřní zařízení. V průběhu 90. let se tak podařilo vytvořit důstojné a věřícím milé místo k modlitbě. V druhé polovině devadesátých let vznikl ambiciózní plán na zbudování vlastního pravoslavného chrámu po vzoru Šumperka. Po dohodě s městem bylo vybráno místo na náměstí Osvobození, přes které projíždí každý návštěvník Uničova. Byl vypracován jednoduchý a účelný projekt, jehož součástí měla být i farní budova. Ovšem pro samotnou církevní obec byl tento projekt nad její finanční možnosti a zahraniční podpora ke konci 90. let již nebyla tak významná jako v předchozích letech. Od projektu se upustilo a bylo nutné začít hledat jiné vhodné zázemí pro pastoraci a katechizaci těch, kteří mají o život v církvi zájem. V roce 2001 byl do Uničova ustanoven jer. Jan Langr. Snaží se navázat na práci svých předchůdců a především vytvořit pro církevní obec vhodné katechetické zázemí.
V roce 2010 se podařilo získat vhodné prostory. Církevní obci v Uničově nabídlo město Uničov v rámci odprodeje bytového fondu nemovitost na ulici Panská, č. p. 43. Jedná se o bytový dům s třemi bytovými jednotkami, kde se v přízemí domu nachází místnost, kterou může po rekonstrukci naše obec využívat ke společnému setkávání. Město nám tento dům nabídlo za cenu 500 000,- Kč. S ohledem na naše finanční možnosti vyšlo vstříc do té míry, že nám dovolilo rozložit její úhradu do dvou let. Zejména s podporou vladyky Simeona, který sám přispěl nemalou finanční částkou, jsme mohli uhradit první polovinu kupní ceny a získat tak po více jak 60 letech existence naší obce své vlastní zázemí. V letošním roce bychom rádi započali s kompletní přestavbou a rekonstrukcí. Pokud máte zájem nás v tomto úsilí podpořit, bude to pro nás nejen obrovská křesťanská pomoc, ale rovněž i posila ve společné práci na Boží vinici. Závěrem bychom Vás rádi pozvali k návštěvě naší obce. Bohoslužby sloužíme pravidelně každou neděli vždy od 10:30 hod v kapli sv. Vzkříšení.
5
Vaše případné dary je možno zasílat na účet vedený u Poštovní spořitelny: 218994300/0300 nebo osobně při Vaší milé návštěvě. Ve zprávě pro příjemce uveďte prosím jméno a příjmení či název subjektu. V případě potřeby Vám vystavíme darovací smlouvu a potvrzení o příjmu daru. Věcné dary či dobrovolnickou pomoc při opravách po dohodě s prot. Janem Langrem. Děkujeme Vám.
Vše dobré v roce 2011, hojnost Boží milosti, zdraví a štěstí přeje duchovní správa a sbor starších Pravoslavné církevní obce v Uničově.
Internetové stránky: www.pravoslaviunicov.cz e-mail:
[email protected] jer. Mgr. Jan Langr
Dceruška Jairova
(Ef 2,14-22 L 8,41-56)
V sobotu před květnou nedělí chodívají srbské děti do lesa natrhat větvičky jívy pro zítřejší svátek a zpívají přitom radostnou písničku o vzkříšení Jairovy dcerušky. Na tuto písničku svého dětství si vzpomněl můj otec, když několik dní před koncem druhé světové války jsme pohřbívali dceru našeho kočího Máničku. Všichni jsme ji měli rádi, i mému tatínkovi tekly slzy. Byla to jedna ze zbytečných smrtí té doby. Ležela bledá v rakvi vystavené u nás na dvoře, obklopovali ji mládenci a děvčata z celého okolí. Byly to rychlé souchotiny a její krásná čtyřiadvacetiletá tvář v rakvi byla takřka průsvitná. U její hlavy bílá družička nesla na polštářku zlomenou svíčku a tatínek, který v té době jediný z nás měl bibli na nočním stolku a každou noc si v ní četl,
si představil, jak by bylo krásné, kdyby teď přišel Ježíš, vzal ji za ruku a řekl: „Děvčátko, vstaň!“ V té strašné době byl majestát smrti respektován více než kdy jindy. Tolik lidí ještě denně umíralo, princip života jako by byl zaskočen, jako by pozbyl veškeré síly. A přece i do této doby zní zvěstování o vzkříšení a jistě nejedno srdce, nejen tatínkovo, je zachytilo. Když jsem později, už jako bohoslovec, si četl evangelní úryvek o Jairově dceři, vzpomněl jsem si na Máničku a pomyslel, jak by bylo krásné, kdyby i ji Pán Ježíš vzkřísil. A nejen ji, ale tisíce děvčátek, která umírají mladičká a nad kterými se tolik pláče. A současně jsem si uvědomil jednu zvláštnost: Ježíš uzdravil spoustu ochrnutých, malomocných i šílených, vracel zrak slepým,
6
ale jenom tři zemřelé vrátil životu. Proč tak málo? Jistě to nebyl nedostatek lásky. Spíš si myslím, že nepovažoval tělesnou smrt za zlo a trápení, jako ty nemoci, které vyléčil. Vzpomínám si přitom na Wolkrovy předsmrtné verše, také mu bylo čtyřiadvacet a také umíral na souchotiny: „Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.“ Smrt je v Kristových očích přirozený spánek, ze kterého se jednou probudíme k poslednímu soudu a snad k věčnému životu. Ale proč pak křísil ty tři: Naimského mládence, Jairovu dceru a Lazara z Betanie? Proto, aby je zbavil zla smrti? Vždyť je později smrt stejně neminula. S Lazarovým vzkříšením je to jasné: Krátce na to měl být Pán Ježíš ukřižován a Lazara vzkřísil, aby jeho učedníci uvěřili, až on sám vstane z mrtvých, že opravdu vstal a že je živ, protože Bůh může křísit z mrtvých. Tam v Naimu to spíš byla lítost nad mládencovou maminkou, vdovou, která ztratila v synovi jedinou oporu svého stáří. A Jairova holčička? Slíbil, že ji uzdraví, když ještě byla živá. Zemřela, než k ní došel, a Ježíš chtěl splnit slib. Snad chtěl též něco říci o podstatě lidské smrti: „Nezemřela, ale spí.“ Ti, co chystali pohřeb, se mu posmívali, a bylo třeba jim připomenout, že víra je síla, která, jak několikrát prohlásil, může hýbat horami. Proto, když přistupoval k dívence, poslal pryč všechny, kdo nevěřili nebo neměli dost síly a ochoty věřit. Vzal s sebou jen ty, jejichž vírou si byl jist: zarmoucené rodiče a z učedníků jen ty tři, kteří byly svědky jeho proměnění na hoře a viděli jeho slávu: Petra, Jakuba a Jana. Pak, podpořen silou jejich
víry, rozkázal mrtvé: „Dcerko, vstaň!“ Držel ji za ruku. Snad dotyk působení síly víry napomáhal. Vždyť krátce předtím, když se ho cestou dotkla krvácející žena, jež se pak uzdravila, si uvědomil, že z něho vyšla síla. Nyní se to zopakovalo, zřejmě s větším úsilím. Děvčátku se vrátil život a ono hned vstalo. Ježíš pak nařídil dvě věci: Především, aby jí dali jíst. Bylo zřejmě nemocí a bojem se smrtí vyčerpáno. A také, aby nikomu neříkali, co se stalo. Proč? Ze skromnosti? Nosili a vodili k němu nemocné a postižené a on je neúnavně léčil, protože to mělo smysl. Zde uplatňoval rád svou sílu a lásku. Ale aby mu nosili mrtvé, si zřejmě nepřál. Pokoušel jsem se jednou při biblické hodině to vysvětlit vyprávěním o výzkumech lékaře Moodyho. Sbíral svědectví lidí, kteří prošli klinickou smrtí, tedy byli již mrtví, ale lékařům se podařilo je včas ještě oživit. Pacienti, pokud byli ochotni se rozpomenout na své zážitky a mluvit
7
žila klinickou smrt a zůstaly mi podobné vzpomínky.“ Člověk se většinou bojí smrti a vyhýbá se jí. Působí zde přirozený pud sebezáchovy, a proto obětovat svůj život pro bližního nebo pro nějakou svatou ideu je hrdinství, které obdivujeme. Obdivujeme svaté mučedníky, kteří dali přednost smrti, než by se zřekli Krista. V pozadí tohoto hrdinství je snad víra ve věčný život a přesvědčení, že nás Bůh miluje a že se nemáme bát těch, kdo zabíjejí tělo, ani smrti a snad jenom láska ke Kristu a vděčnost, pro kterou si nelze představit, že bychom se zřekli toho, kdo nám prokázal tolik dobrodiní. Každý z nás jednou prožije svou vlastní smrt, někdo dříve, někdo později, někdo v bolesti a utrpení, někdo tiše ve spánku. Na tento budoucí zážitek vzpomínáme při každé svaté liturgii, když prosíme za křesťanské skonání života našeho, bez bolesti, bez zahanbení, v pokoji a za dobré zodpovídání na strašném soudu Kristově. Protože ke smrti patří i soud, patří k myšlence na ni touha křesťanova prožít svou smrt mravně čistý. Úsilí o mravní čistotu je vlastně náplň vnitřního boje celého křesťanova života. Je to důležitý, ale i těžký boj, ale víme, že máme Pomocníka v tomto boji a že ho smíme prosit i za prominutí hříchů a poklesků našich a za to, abychom ostatní čas svého života v pokoji a pokání skončili, aby mohl říci o naší duši: „Nezemřela, ale spí.“ vladyka Simeon
totéž: že zpočátku jakoby slyšeli ostrý zvuk, pak jakoby shůry pozorovali, co se děje s jejich tělem, aniž byli přítomnými vnímáni. Pak procházeli jakýmsi temným tunelem, na jehož konci zářilo světlo. Tam se pak setkali se světlou bytostí, která se jich zeptala, zda chtějí zůstat, nebo se vrátit. Ve stavu, ve kterém se nacházeli, se cítili příjemně, a přáli si zůstat, ale pak si vzpomněli na nesplněné úkoly svého pozemského života: nezletilé děti, nezaopatřené rodiče a podobně. Požádali o návrat, který se uskutečnil, ale oni jej cítili jako ztrátu. Vzpomínám si, jak jedna z přítomných, sestra Marušínová řekla: „Ano, tak to skutečně je. I já jsem pro-
8
R E C E N Z E
na cyrilometodějské propagátory velehradské myšlenky, osoby většinou z Moravy, a jejich osvětové počiny v oblasti východního křesťanství. Původní vydání vyšlo ve dvou svazcích o více než 800 stranách, česká verze je doplněna o 555 hesel místního významu. Slovník tak tvoří, dle vydavatelů a zadání u Grantové agentury ČR „nástroj odborně garantované komunikace v oblasti studií křesťanského Východu“. Kniha bude zřejmě na řadu let jazykově ale i ideově normotvornou pro danou oblast (uživatelé jsou nejen studenti, pracovníci v církvích, kulturní politice a vědě, ale i v masmédiích, jako např. žurnalistice). Význam slovníku a jeho kvalitu nezlehčují ani některé nejasnosti či nedostatky (jen namátkou, např. heslo „pritvor“ s. 732), nebo značně osobně zabarvený výběr hesel (zvl. rumunské badatelky A. Mitescu). Také ekumenický rozměr hesel má několik úrovní (od tradičních římských postojů, např. Neagoe Basarab, s. 613) až po vstřícnější postoje (Ekumenická témata, s. 298). Jelikož české národní pravoslaví tvoří část tohoto proudu, je zhodnoceno hned v úvodní studií o. P. Ambrose SJ, editora této encyklopedie. Analyzována je jak současná pravoslavná teologická scéna, ale zároveň jsou navrženy i úkoly, které stojí před místní pravoslavnou církví a jsou naznačeny i další perspektivy (s.11). Knihu vřele doporučujeme, i když základní orientace, úsilí a diskuse v naší církvi jsou věnovány spíše pěstování duchovnosti, etickým a morálním otázkám, případně opravě církevních objektů. br. Petr Balcárek
Edward G. Farrugia Encyklopedický slovník křesťanského Východu Refugium, Velehrad-Roma 2010, 1040 stran včetně map. Tato monumentální práce, jež vznikala po celé jedno desetiletí, byla financovaná Grantovou agenturou České republiky v rámci projektu Kontinuita a diskontinuita tradic křesťanského Východu. Obsahuje v sobě hned několik vrstev. První, základní vrstvou je italská encyklopedie Edwarda G. Ferrugia, psaná pro uniaty nelatinského ritu (viz např. mapy s. 10191039). Její překlad je občas místy příliš doslovný, literární, tím nejasný (např. s. 896): „Bratr Barda jí však odcizil srdce jejího syna“… Další vrstvu tvoří pravoslavná hesla byzantských reálií, a nakonec hesla pokrývající hesla slovanských pravoslavných a uniatských reálií, liturgické povahy. Tato hesla jsou většinou zpracována místními členy komunity SJ v Centro Aletti v Olomouci a jejími spolupracovníky a tvoří základní charakteristiku díla. Důraz je v této části kladen také
9
O BUDOVÁNÍ CHRÁMU
Chrám je centrem náboženského života každého pravoslavného společenství. Když se na konci 20. let 20. století z původních expozitur České náboženské obce pravoslavné stávaly církevní obce, bylo nutné upevnit identitu takového společenství i takovým pevným bodem, jakým je chrám. Chrám samozřejmě plní úlohu liturgickou, ale též úlohu identifikačního bodu určitého společenství. Je jeho druhým domovem a též chloubou. Vymezuje jejich společenství vůči okolí, spojuje toto společenství a dává mu jistotu. To cítili i věřící nových církevních obcí, a tak snem každého církevního společenství bylo mít vlastní chrám. Získání pravoslavného chrámu v Přerově bylo složitým a namáhavým procesem, který však ukoval pevnost tohoto společenství. Píši zde příběh přerovských věřících, kteří se stejně jako většina církevních obcí snažili získat svůj vlastní chrám. Hlavní milníky tohoto procesu se odehrávaly právě v období před 80, 70 a 60 lety.
První pokus V Přerově se ve 20. letech pravoslavné bohoslužby konaly v aule měšťanské školy na Palackého ulici. Byl to stav víceméně provizorní a bylo jasné, že je potřeba zbudovat vlastní chrám. Od ukrajinského emigranta ing. Kollarda se přerovský duchovní Václav Čikl dozvěděl, že na Podkarpatské Rusi by byl k prodeji dřevěný chrám v obci Hlyňance u Činadijeva. Přerovští tedy nejprve požádali městskou radu v Přerově o postavení dřevěného kostelíku v parku na Náměstí svobody. Žádost byla zamítnuta. Mezitím se zjistilo, že rozměry kostelíku jsou příliš malé, a tak otec Václav dostal za úkol zjistit, zda není výhodnější postavit nový dřevěný chrám z vlastních zdrojů. S inženýrem Kollardem pak otec Václav vytvořil propočty a plány. Nová žádost církevní obce ohledně chrámu na jiném místě na Šířavě byla městskou radou dokonce 2x zamítnuta. Tak skončila první část procesu snahy pravoslavných postavit si v Přerově chrám. První chrám Naštěstí na jaře roku 1931 nastala fáze druhá. Nová naděje svitla na jaře téhož roku při jednání s německými
Nákres dřevěného chrámu od otce Čikla
10
V chrámu byly provedeny potřebné opravy a byl upraven tak, aby vyhovoval základním liturgickým pravidlům. Během následujících let byl díky obětavosti některých rodin pořízen ikonostas, který dne 2.4.1933 vysvětil vladyka Gorazd. „Život církevní obce se získáním kaple a nadšením členů pozvedl,“ vzpomíná kronika přerovské církevní obce. Druhý pokus Na konci 30. let bylo potřeba znovu řešit problematiku chrámu. V Přerově se začalo usidlovat větší množství občanů německé národnosti a evangelická církev uvažovala o zrušení nájemní smlouvy uzavřené do roku 1940. A opět začaly problémy s hledáním vhodného místa. V květnu 1939 zaslali pravoslavní přerovské městské radě a městskému zastupitelstvu dopis se žádostí o odprodej městského pozemku na stavbu pravoslavného chrámu na rohu parku na Náměstí svobody. Pravilo se v něm mimo jiné, že církevní obec hledala již staveb
Pronajatý chrám u nádraží
evangelíky o pronájmu jejich kostela za vlakovým nádražím. Na rozdíl od předchozího složitého procesu přišla ještě před podepsáním smlouvy již v polovině května kladná odpověď a povolení sloužit 24. května první bohoslužby. Ve svých denících líčí otec Václav radostnou atmosféru těch dní, kdy si lidé brali dovolenou, aby celý den mohli čistit a upravovat nový chrám. Všeobecné nadšení zachvátilo celou církevní obec. „Sloužil jsem první liturgii v pronajatém evangelickém kostele za dráhou. Všichni lidé byli na chrám dychtivi. Naplnili jej do posledního místečka. Bylo přítomno mnoho cizích, jichž značná část stála venku pro nedostatek místa uvnitř. Pěvecký sbor zpíval velmi dobře, což působilo dobrým dojmem na přítomné… Lidé odcházeli s velkým uspokojením a nadšením.“ píše otec Václav ve svém deníku.
Projekt chrámu v Přerově od otce V. Kolomackého a prof. J. Kulheima
11
1941 a nakonec úplně přerušen zákazem pravoslavné církve a její následnou perzekucí v roce 1942. Vlastní chrám Po válce sloužili pravoslavní své bohoslužby až do roku 1953 opět v evangelické kapli za nádražím. Zároveň probíhala složitá jednání s náboženskou obcí židovskou ohledně budovy synagogy. Nakonec byla synagoga z rituálních důvodů prodána na konci roku 1950 předsedovi církevní obce P. Chrastinou, který ji církevní obci přenechal na počátku nového roku. Budova byla ještě několik let opravována a v prosinci 1953 vysvěcena na chrám sv. Cyrila a Metoděje. Když si v duchu promítám celé toto martýrium jen ohledně získání místa pro chrám uvědomuji si, jak složitý proces byl tento boj o získání chrámu a všichni aktéři těchto událostí mají moji plnou úctu. O to více mne mrzí, když jsem se při mnohaletém procesu oprav tohoto těžce získaného chrámu setkal v názorech některých pravoslavných s jistým despektem k této budově, kvůli jejímu židovskému původu. Sám jsem si prošel složitým několikaletým procesem oprav, kdy pomohl stát, pomohlo město Přerov a pomohli místní katolíci. Nakonec byl chrám v roce 2002 vysvěcen vladykou Simeonem. prot. Libor Raclavský
ní plochy pro stavbu svého chrámu na různých místech města, ale všude se vyskytly nějaké komplikace. Podle usnesení farního shromáždění z 9. února 1941 byla za účelem získání peněz na stavbu chrámu organizována upisovací akce mezi příslušníky přerovské farnosti a filiálek v Kroměříži, Tovačově a Zlíně. Dne 20. února byl ustaven Stavební odbor pro projekt chrámu v Přerově a jeho předsedou byl zvolen prof. Josef Kulheim. Rozhodnutím městské rady z 5. dubna 1941 byla zamítnutím „definitivně vyřízena otázka postupu pozemku pro stavbu zmíněného chrámu na náměstí Svobody“. Po tomto zamítnutí podala církevní obec poslední návrh na jediné zbývající místo na Novém nábřeží. Stavební odbor připravil stavební plány. Obětavého architekta našli v otci V. Kolomackém, který vypracoval ideové náčrtky stavby. Jak se dál vyvíjel tento těžký proces se mi nepodařilo zjistit. Patrně však byl ovlivněn zákazem staveb, vydaným v květnu
12
PŮST A ZDRAVOTNÍ HLEDISKO Psychika a tělo jsou spolu úzce spojeny, což se při půstu zřetelně projeví. Proto je důležité vše ve svém okolí uspořádat tak, aby se tělesné i duchovní síly mohly zotavit. Nejlépe je strávit postní období na chráněném místě, či ve skupině postících se. Pokud chceme projít úspěšně postním obdobím, nesmíme podcenit přípravu nikoliv jen v duchovní oblasti, ale vybavme se i menší měrou vědomostí o našem těle. Jistě nám to nebude na škodu. V prvé řadě je důležité vést tělo k této změně postupně – tím, že již ve dnech před vlastním půstem dáváme přednost ovoci a zelenině, polévkám, bylinným čajům. Rovněž zamezíme konzumaci alkoholu a kávy a nekouříme. Můžeme si snadno představit, co se děje v těle, když člověk zcela bez přípravy zanechá jídla. Trávicí pochody běží ještě na plné obrátky, tělo produkuje trávicí šťávy, enzymy, vše v očekávání nejbližšího jídla, které se však nekoná. Signální molekuly hlásí mozku hlad, vyplavují se stresové hormony, nevyužité trávicí sekrety vyvolají v těle pocity ne příliš slastné. Tělo reaguje podrážděnou psychikou na sníženou hladinu krevního cukru. Tato fáze může mít rozhodující význam pro další zdárné pokračování v půstu, či upuštění od úmyslu postit se.
V současnosti se nacházíme v postní době a přichází čas na změnu stravovacích návyků a tím do určité míry i změnu některých mentálních pochodů. O půstu se hodně hovoří, bohoslužby nás na něj připravují, ale pro ty, kteří berou toto období vážně a chtějí se poprat s vlastní vůlí. Smyslem tohoto článku je zprostředkovat několik informací spíše ze zdravotního hlediska. Pokud člověk dodržuje půst v obecném měřítku v souvislosti s církevní praxí (jedno jídlo denně v odpoledních hodinách), neměly by se u zdravého člověka vyskytnout ze zdravotního hlediska žádné komplikace. Samozřejmostí je pitný režim. Jiná situace nastává v případě několikadenního „hladovění“. A zde se musíme zastavit. Tělesné pochody při půstu Komplexní a vzájemně provázené pochody, které v těle za normálního provozu řídí výživu a látkovou výměnu, jsou obdivuhodné. Schopnost organismu po celý život člověka zužitkovávat potravu velmi rozdílného složení je udivující. Zvláště při půstu se však ukazuje, jakým zázrakem je lidský organismus, který se v době bez potravy musí vyživovat z vlastních rezerv. Jak dlouhou dobu vydrží člověk bez potravy závisí velkou měrou na jeho konstituci a tělesných rezervách. Obecně platí, že v extrémních situacích může člověk přežít bez potravin čtyřicet dnů, přičemž rozhodujícími okolnostmi jsou okolní teplota, přísun tekutin. Naopak jako nejkratší účinná doba, v níž můžeme pocítit kladné účinky půstu, se uvádí desetidenní kůra. Po ukončení půstu je důležité opatrně stravu rozšiřovat.
Změny v organismu bez přísunu stravy Žaludek registruje, že již delší dobu nedostal potravu, kromě toho klesá hladina cukru v krvi, jelikož buňky nadále spotřebovávají cukr, nemají však jeho přísun. Proběhne první přizpůsobování těla hladovění – glukózu opatří játra.
13
Dalším samostatným a téměř stěžejním bodem v době půstu je řešení vyprazdňování. Pokud člověk nepřijímá žádnou pevnou stravu, pohyby střev se po několika dnech téměř zastaví, proto je třeba podpořit jejich důkladné vyčistění (lehké projímadlo, Glauberova sůl, klystýr). Většinou vyprázdnění pouze jednou na začátku půstu nestačí. Odpadní látky i toxiny musí být z těla nadále vylučovány. Zkušení držitelé půstu většinou již vědí, kdy je vhodný okamžik k projímání, naopak je známo, že kdo se postí poprvé, měl by se držet pravidla čistit střeva obden. Druhý den půstu Jakmile jsou zásoby glykogenu v těle spotřebované, musí játra najít další stupeň zásob: bílkoviny a tuky. Z nich opět ještě složitějším biochemickým procesem vytváří glykogen, a to nejen v játrech, ale i ve svalech. Výroba glukózy z tuků a bílkovin je již prvním důsledkem půstu. Jelikož toto „přeorientování“ je pro organismus značně namáhavé, může docházet k oběhové slabosti a únavě.
jednoduchý cukr, jejím prostřednictvím může krev transportovat energii k buňkám. Když koncentrace glukózy překročí žádanou hodnotu, vyplavuje se hormon inzulín, aby ji zase snížil. Když naproti tomu hladina krevního cukru klesne pod žádoucí hodnotu, vyplavuje se protihráč inzulínu – glukagon. Toto je proces udržování dynamické rovnováhy, tzv. homeostáza, která musí být v těle zachována i v době hladovění. Jak se s hladověním náš organismus vyrovnává?
Třetí den půstu Nejčastější zkušeností v této fázi je prožitek polevení pocitu hladu. Většinou se tak stane třetí nebo čtvrtý den, často přesně ve druhé polovině třetího dne. Od této chvíle se člověk většinou začíná cítit dobře, někteří tento okamžik popisují jako skutečný vrchol půstu. Od třetího či čtvrtého dne půstu jsou více či méně vyplavovány tzv. hotmony štěstí: serotonin, morfiny. Člověk pociťuje vyrovnanost a vyšší duchovní vnímavost. Přesto se stále ještě mohou dostavovat pocity slabosti. Lépe je dělat jen to nej
První den půstu Jak je výše uvedeno, tělo sice úspěšně opatřuje zásobu energie, avšak pocit hladu zůstává. Navíc příliš nízká hladina krevního cukru krátkodobě ohrožuje život více, než hladina příliš vysoká, a z toho důvodu reaguje tělo na tento stav produkcí stresového hormonu - adrenalinu. I proto je první fáze půstu tak náročná.
14
třeba znát své možnosti a najít si vhodnou skladbu postního pokrmu. Ideální je zasycení lehkou stravou, např. ovocem, zeleninou a obilnou kaší. Při mírném přísunu kalorií zaručují optimální zásobení těla živinami, aniž by ho zbytečně zatěžovaly.
nutnější a i to klidně a pokojně, aby duch i duše zůstaly uchráněny nepříjemných věcí. V dalších dnech půstu může být lehká práce příjemnou změnou. Po zbytek postní doby si může většina orgánů odpočinout a zregenerovat se. Dochází k procesu detoxikace (očišťování) organismu na plné obrátky. Je samozřejmé, že v tomto období je nutné chránit játra před dalšími jedy (alkohol, kofein, nikotin, černý čaj..). Za zdrženlivost je člověk odměněn již během půstu. Nepříjemný tělesný pach, který se v této době může vyskytovat, je znamením, že jsou určité jedovaté látky (ketony), vylučovány kůží. Časté sprchování, koupele s masáží žíňkou, podporují kůži v očišťování i napomáhají krevnímu oběhu, který se též podílí na odvádění jedů. Naproti tomu není vhodné používat jakákoli líčidla. V této pokročilé fázi půstu se nemalou měrou rozpouštějí i usazeniny v cévách. Regenerace střev značně posiluje imunitní systém. Ledviny během půstu vylučují zvýšené množství metabolických produktů, proto je nutné zajistit tělu dostatek tekutin (především vodu a bylinné čaje..). Úbytek tuku půstem je často přeceňován, snadněji se tuku lze zbavit mírným pohybem. Pokud není naše tělesná konstituce příliš odolná, zvolme šetrnější postní program. I zde platí pravidlo: Správná míra – matka všech ctností. Hladovění je přísně zakázáno osobám s poruchami krvácivosti, těžkým onemocněním orgánů, zvýšenou funkcí štítné žlázy, cukrovkou, mentální anorexií, těhotenstvím a v době kojení. I v případě zdravého organismu je
Zdravá životospráva po půstu Po půstu je tělo od základů očištěno, všechny důležité orgány dostaly pauzu na zotavení, člověk se cítí lehce. Během dnů obnovy je běžný příbytek na váze, protože střeva se opět naplňují a ukládá se voda. Veliké zklamání však může způsobit tzv. jojoefekt. Organismus přeorientovaný na „úsporný režim“ potřebuje i po půstu méně kalorií. Dostane-li ovšem potravy normální množství, může to vést k nárustu hmotnosti dokonce nad původní váhu. Postní kůra vykonaná s opatrností je studnicí zdraví pro tělesnou a duševní rovnováhu každého člověka. Pokud je prvořadým úmyslem přiblížení se Bohu a porozumění nejen sobě samému, ale i okolí, je půst tím nejlepším lékem na mnohé strasti člověka, a to nejen v době paschální, ale i v průběhu roku. podle odborné literatury
-ir-
15
ZPRÁVY Z NAŠÍ EPARCHIE BRNO Svěcení základního kamene (kráceno) Významný den prožilo brněnské společenství věřících při Monastýru svaté Ludmily v Brně dne 5. prosince 2010. V tento den byl totiž v kapli sv. Ludmily slavnostně posvěcen základní kámen nového chrámu, který by měl vzniknout ve vnitřních prostorách domovního bloku v Brně-Husovicích. Posvěcení základního kamene, po němž bude následovat zahájení stavby chrámu, je vyústěním snah společenství věřících kolem monastýru svaté Ludmily, vedeného sestrou Eulogií, a lidí, kteří se spolu s o. Cristianem Popescu a mátuškou Miladou Čermákovou podílejí na pomoci migrantům a běžencům v rámci Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE). Toto sdružení již od počátku 90. let minulého století vede nejrůznější programy pro
osoby i celé rodiny, které se v nezáviděníhodné situaci běženců ocitly v České republice a potřebují duchovní, právní, administrativní, sociální či psychologickou pomoc, a také zvládnutí základních jazykových a komunikačních dovedností pro svoje zařazení a pobyt v České republice. Slavnostní posvěcení základního kamene chrámu bylo zahájeno příjezdem arcibiskupa Simeona. Samotná archijerejská svatá liturgie byla sloužená arcibiskupem Simeonem, o. Cristianem Popescu a o. diákonem Mojmírem Křížem. V průběhu sv. liturgie přijal diákonské svěcení z rukou arcibiskupa Simeona Josef Bednařík, který působil předtím řadu let v různých vedoucích funkcích ve stavebnictví. Po sv. liturgii následovalo milé společné setkání s občerstvením v prostorách klubovny – vzdělávací místnosti SOZE se zázemím. Roman Juriga
16
MIKULOV V neděli 5. prosince 2010 v 10.00 hodin se v chrámu svatého Mikuláše konala archijerejská liturgie za přítomnosti jeho přeosvícenosti vladyky Jáchyma, biskupa hodonínského, vikáře olomoucko–brněnské eparchie. I když počasí moc nepřálo, protože hojně sněžilo a byl dost velký mráz (v chrámu až – 8°C ), přišlo hodně pravoslavných věřících, ale i místních občanů. O krásný zpěv se postarala mátuška Helena Koutná. Svatá liturgie byla krásným duchovním zážitkem pro všechny přítomné. Poslechli jsme si příběh svatého Mikuláše, který byl součástí kázání vladyky Jáchyma. Po bohoslužbě se podávalo svařené víno, které všechny zahřálo a děti dostaly mikulášskou nadílku. Poté byli všichni pozváni na oběd, který byl společenským ukončením tohoto svátku. Velké poděkovaní patří všem zúčastněným: vladykovi Jáchymovi, otcům Petrovi Koutnému a Konstantinu Ryškovi, žalmistovi Františkovi Kreizlovi a všem věřícím. Doufáme, že se program všem líbil a že přijmou pozvání i příští rok.
VILÉMOV Koncert (kráceno) Pravoslavná akademie uspořádala 29. prosince 2010 tradiční vánoční koncert v prostorách Gorazdova cyrilometodějského střediska duchovních setkání ve Vilémově. Letošního roku na něj přijala pozvání komorní sestava pěveckého sboru katedrálního chrámu svatého Václava v Brně. Sbormistři Xenie a Jaroslav Černočtí, oba absolventi regentské školy při Moskevské duchovní akademii, připravili program, který se skládal v první části z vánoční liturgické duchovní hudby, v druhé části pak bylo pásmo českých, ukrajinských a srbských koled. Koncert slovem provázel metropolita Kryštof, předseda Pravoslavné akademie, a Mgr. Roman Juriga, její výkonný ředitel a místopředseda. Na závěr všichni přítomní společně zazpívali nejkrásnější českou koledu „Narodil se Kristus Pán“. Roman Juriga
jerej Flaviu Badelita
HRUBÁ VRBKA Vánoční setkání 2010 (kráceno) Ve dnech 27. - 29. prosince 2010 uspořádal Odbor péče o mládež olomoucko-brněnské eparchie tradiční vánoční setkání pro ty z našich dětí, které
17
najímalo prostory bývalého obecního úřadu a kina ve Vilémově. Objekt bývalého obecního úřadu převzal do svého vlastnictví český stát. Úřad se v listopadu 2010 rozhodl objekt prodat, a tudíž neprodloužil smlouvu na využití objektu a akademie byla požádána o neprodlené uvolnění objektu. S uspokojivým výsledkem skončilo jednání o možnosti pronájmu prostor pod obchodem u autobusové zastávky ve Vilémově. Vše potřebné ohledně přestěhování se díky obětavosti, pracovitosti a úsilí dobrovolníků a dobrovolnic akademie povedlo uskutečnit včas a 15. prosince mohla být budova odevzdána i s klíči zástupcům státu. Nové prostory hodlá akademie využívat mj. na plánované aktivity komunitního centra. Roman Juriga
se nebojí mrazu a sněhu. Na pozvání Jeho Přeosvícenosti vladyky Jáchyma jsme se tentokrát sešli v monastýru Hrubá Vrbka. V prvé řadě je zapotřebí poděkovat vedoucímu tábora o. Dušanovi Basilovi Švábeníkovi. Hry pro děti už tradičně vymyslela sestra Marie Halodová. Námětem všeho dění byly události kolem narození Spasitele, Ježíše Krista. Děti se změnily v pastýře a mudrce z východu, kteří putovali do Betléma, aby se poklonili nově narozenému Králi světa. Na zahradě jsme si ustrojili stromeček, zpívali jsme koledy, proběhla i soutěž ve znalostech okolností Kristova narození. Samozřejmě děti nezapomínaly si hrát a bavit se, a všechno se jim velice líbilo. diákon Mojmír Kříž
ŠTĚPÁNOV Oznamujeme dobrou zprávu. V minulém roce se nám podařilo opravit střechu farní budovy eluxovaným hliníkovým plechem. Ten už by měl něco vydržet. Jsme malá vesnická církevní obec s vlastní farní budovou a chrámem, a tak jsme vděčni za to, že nám Úřad eparchiální rady poskytl dotaci z fondu oprav 105 000,- Kč. Tímto bychom chtě
VILÉMOV Pravoslavná akademie v nových prostorách (kráceno) Od roku 2000 si občanské sdružení Pravoslavná akademie Vilémov pro-
18
li též poděkovat věřícím z církevní obce v Libině, kteří svým darem 45 000,Kč velice pomohli zdárně dokončit nutnou generální opravu střechy. Víme, že tímto starost o movitý majetek naší církevní obce nekončí, ale i tak budeme mít více času věnovat se věcem duchovním. prot. Jan Kačkoš duchovní správce
lava, soubor „Brněnská Cameratta“ pod vedením pana učitele Petra Zapletala ze Svatováclavské hudební školy a nakonec zde vystoupily i děti z výuky náboženství při chrámu sv. Václava, které uvedly pásmo českých, ruských, ukrajinských a srbských koled. Mezi přítomnými hosty byli konzul Konzulátu Ukrajiny v Brně, pan Yaroslav Asman s doprovodem, jakož i atašé Generálního konzulátu Ruské federace v Brně, pan Nikolaj Brjakin. jer. Marek Malík
BRNO Vánoce v Brně (kráceno) Dne 7. ledna 2011 započala oslava Kristova Narození v naší brněnské církevní obci v předvečer svátku předáním Betlémského světla, které do pravoslavného chrámu sv. Václava přinesli brněnští skauti. V samotný den svátku byla sloužena slavnostní archijerejská liturgie vedená Jeho vysokopřeosvíceností vladykou Simeonem, arcibiskupem olomoucko–brněnským. I přesto, že svátek Narození připadl tento rok na všední den, byl chrám zaplněn věřícími, kteří se slovy «Kristus se rodí – Oslavujme Ho!» duchovně a radostně oslavovali Kristovo Narození. Tentýž den odpoledne proběhl, jak už bývá dobrým zvykem, farní večer se zpěvem koled v Kulturním centru radnice Brno střed, kde vystoupili mnozí interpreti: chrámový sbor svatého Vác-
BRNO Oslava svátku Zjevení Páně Dne 19. ledna 2011 oslavili věřící brněnské pravoslavné farnosti svátek Zjevení Páně dle juliánského kalendáře. Tento svátek poukazuje na počátek Kristovy učitelské a spasitelské činnosti, a je naznačen právě křtem v Jordánu. Jedním z hmatatelných důkazů Božské moci je i posvěcená voda, kterou nám Pán v tento den dává a která je nám ku pomoci proti pokušením a nesnázím. My si odnášíme tuto posvěcenou vodu do svých domovů, abychom tak Jeho milostí byli neustále posilňováni. Po slavnostní liturgii proběhl v chrámu obřad velkého svěcení vody. Posvě
19
cenou vodu si poté věřící odnášeli domů jako prostředek ku pomoci a k uzdravení duše i těla. Ke druhé hodině odpolední se věřící brněnské církevní obce znovu setkali na břehu řeky Svratky v Brně Bystrci. S průvodem a s korouhvemi dorazili na již tradiční místo, kde byla poté svěcena voda obřadem velkého svěcení, na jehož závěru vhodil otec Jozef Fejsak do vody svatý kříž přivázaný ke stuze, pro který následně bratr Anatolij a sestra Marie (Milada) skočili do vody. Takto byla voda v řece Svratce posvěcena nejen pro obyvatele našeho města, ale pro celý kraj, kterým řeka na své pouti protéká. jer. Marek Malík
rilometodějského střediska duchovních setkání v sobotu 12. února 2011, kdy se do Vilémova u Litovle sjela bezmála stovka pravoslavných věřících, jejich otců duchovních a také řada příbuzných a přátel vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, aby mu popřáli k jeho 85. narozeninám. Do Vilémova přijela též řada místních i zahraničních příbuzných a přátel bratra žalmisty O. Belyi, který byl ve vilémovském chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice téhož dne slavnostně rukopoložen na diákona. Slavnost modlitebně zahájila archijerejská svatá liturgie, kterou sloužili metropolita českých zemí a Slovenska Kryštof, spolu s arcibiskupem Simeonem, biskupem Tichonem, biskupem Jáchymem, spolu s četnými otci duchovními pocházejícími z Moravy, Čech, Slovenska, Ukrajiny, Ruska, USA a Švýcarska. Sv. liturgie byla doprovázena krásným a povznášejícím zpěvem sboru chrámu sv. Ducha ze Šumperka. Přejeme našemu milovanému vladykovi Simeonovi do budoucích dnů, měsíců a let při vedení olomoucko-brněnské eparchie pastýřskou moudrost, sílu, zdraví a ve všem zdar. Na mnohá a blahá léta! Roman Juriga
ÚŘAD ER INFORMUJE Dekretem od 1.2.2011 nastupuje v Opavě jako nový duchovní správce jer. Josef Bednařík. Dosavadní opavský duchovní otec J. Schotli nastupuje jako pomocný duchovní v Olomouci. Schůze okružních protopresbyterů Dne 26.1.2011 se konala v rezidenci vladyky Simeona porada okružních protopresbyterů. Probíraná témata se týkala hlavně účetnictví obcí, evidence, protopresbyterních formulářů apod. Schůze se účastnil též vladyka Jáchym a ředitel úřadu ER prot. L. Raclavský. Z okružních protopresbyterů byli přítomni otcové J. Fejsak, J. Kačkoš, B. D. Švábeník a K. Podracký. úřad ER OSLAVA 85. NAROZENIN ARCIBISKUPA SIMEONA Slavnostní atmosférou dýchal areál pravoslavného Monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice a Gorazdova cy-
20
SETKÁNÍ PRAVOSLAVNÉ MLÁDEŽE V OLOMOUCI (kráceno) Ve dnech 18. – 20. února 2011 proběhlo v Olomouci víkendové setkání pravoslavné mládeže ČR, které se zapsalo do historie pravoslavné církve v českých zemích uskutečněním valného shromáždění Bratrstva pravoslavné mládeže, jehož hlavním cílem byla volba nového předsednictví a hledání perspektiv pro další chod organizace. Shromáždění bylo zahájeno večerní bohoslužbou v katedrálním chrámu sv. Gorazda, kterou vykonal duchovní správce olomoucké církevní obce prot. Petr Novák. Druhého dne byly již v brzkých ranních hodinách mládežníky konány přípravy na archijerejskou službu a následné valné shromáždění. Chystalo se občerstvení, zkoušely se liturgické zpěvy, žehlilo se či uklízelo. O půl deváté proběhlo uvítání Jeho Blaženosti Kryštofa, arcibiskupa pražského, metropolity českých zemí a Slovenska a Jeho Vyskopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko -brněnského, které prezident Ivo uctil ryze slovansky - chlebem a solí. Po ukončení liturgie vyjádřili oba hierarchové radost ze setkání tolika mladých lidí, jež symbolicky připodobnili ke svátku Sretenija Hospodnja (Setkání Páně se Simeonem) V průběhu bohoslužby dorazili i další mládežníci z různých částí republiky a po sečtení všech účastníků čítalo valné shromáždění (dále VS) více než 40 osob ve věkové kategorii od 15 do 35 let. VS bylo zahájeno modlitbou Králi nebeský. Následoval pozdrav prezidenta sloven-
ského Bratstva Alexandra Halušky, který přečetla Viera Kiraľová. Hlavním bodem VS byla volba předsednictví na tyto funkce: viceprezident, koordinátor pro pražskou eparchii, koordinátor pro olomoucko-brněnskou eparchii a pokladník. Prezident BPM byl jednohlasně ponechán. Po přijetí nových členů Bratrstva se všem zúčastněným představili jednotliví kandidáti na výše jmenované posty. Prvním byl Viktor Dutko, který se ucházel o místo viceprezidenta a jehož devízou a předností byly zkušenosti nabyté za jeho předsednictví v ekvivalentní mládežnické organizaci na Slovensku. Na pozici koordinátora pro pražskou eparchii kandidoval otec Vít Metoděj Kout, jenž podtrhl důležitost budování místních skupin mládeže v rámci církevních obcí, a na koordinátora pro olomoucko-brněnskou eparchii aspiroval Martin Létal propagují kurzy církevních zpěvů. Za pokladníka byla dosud nezvoleným výborem navrhnuta Milada Kudelová z Brna. Členové Bratrstva tajnou volbou vyslovili důvěru všem kandidátům. Duchovníkem BPM zůstal i nadále otec Josef Libor Kratochvíla. Metropolita Kryštof vyjádřil radost z hlasování a doporučil mládeži, aby navštěvovala poutní místa v České repub
21
řekl vicepremiér a zároveň dodal, „ale existuje.“ Proto „uvažujeme o takovém uspořádání, které by umožnilo uznat existenci patriarchátu, aniž bychom mu kvůli tomu přiznávali postavení právního subjektu ve smyslu Lausannské dohody a našich zákonů.“ Vicepremiér zároveň zdůraznil, že týž problém se týká i katolické komunity v Turecku a že ankarská vláda byla v této záležitosti nedávno dotazována papežem Benediktem XVI. „V této chvíli není možné, abychom vyšli vstříc požadavkům Vatikánu, který pro katolickou církev v Turecku požaduje postavení právního subjektu,“ konstatoval turecký vicepremiér. Aby ospravedlnili svůj postoj, odvolávají se turečtí představitelé pravidelně na Lausannskou smlouvu, podle níž je Ekumenický patriarchát řadovou tureckou institucí a jeho nejvyšší představitel je pouhým představitelem řecké menšiny v Istanbulu, jemuž turecké úřady odmítají přiznat titul ekumenický patriarcha. Zmíněná Lausannská smlouva, kterou v roce 1923 po porážce řeckých vojsk v Malé Asii a založení moderního tureckého státu podepsala vláda Kemala Atatürka, ve svém článku 40 uznává práva náboženských menšin.
lice. Tajemník metropolie pro ekumenu Ondřej Chrást zakončil první část VS výčtem citátů ze Svatého Písma, jimiž uvedl svůj proslov o nadcházejícím sčítání lidu v ČR, ve kterém by měla svou osvětovou činností sehrát důležitou roli právě pravoslavná mládež. Závěrem mi dovolte, abych poděkovala pořadatelům za skvělou přípravu a organizaci, vladykům za jejich podporu a modlitby, všem zúčastněným za jejich obětavost a invenci a novému výboru popřála hodně Boží pomoci na mnohá a blahá léta! Tatiana Fejsaková
TURECKO Turecký vicepremiér Bulent Arinc se v rozhovoru, který poskytl 19. ledna tureckému deníku Today´s Zaman, vrátil k postavení Ekumenického patriarchátu. Zdůraznil, že pro tureckou vládu dnes stejně jako včera není možné Ekumenickému patriarchátu přiznat postavení právního subjektu. „Instituce zastoupená řeckým pravoslavným patriarchou Bartolomějem I. nemá podle současné turecké legislativy postavení právního subjektu,“
BOSNA A HERCEGOVINA Po téměř dvou desetiletích se stalo město Mostar 26. ledna 2011 opět sídlem biskupa Zahumljsko-hercegovinské eparchie Srbské pravoslavné církve. Na počátku bosenského konfliktu odehrávajícího se v letech 1992-1995 bylo totiž sídlo eparchie přeneseno do Trebinje. Návrat do Mostaru ohlásil biskup Grigorije tento měsíc (leden) a zpětné přenesení sídla eparchie je podle něj zásadním momen-
22
skou pravoslavnou církev. Biskup rovněž naléhá na všechny srbské uprchlíky, aby se vrátili do Mostaru a opravili své domy. Až do začátku občanské války bylo údolí řeky Neretvy domovem jak Bosňáků, tak Srbů. Podle sčítání z roku 1991 zde žilo kolem 24 000 Srbů, zatímco dnes je jich zde kolem 5 000. Oprava zdejšího katedrálního chrámu svaté Trojice, zničeného během občanské války, začala v březnu 2010 a je financována z peněz jak samotné Zahumljsko-hercegovinské eparchie, tak z finanční podpory Srbské pravoslavné církve. Původní chrám byl vybudován v letech 1862-1873. Sídlem pravoslavných hercegovinských metropolitů byl Mostar od 19. století. UKRAJINA Patriarcha tzv. „Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu“ Filaret prohlásil, že vláda chce do června zlikvidovat jeho církev. Toto prohlášení učinil ve Lvově během rozhovoru pro noviny Ekspress. Dále pak poznamenal, že rozhovory s kněžími Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu jsou prováděny po celé Ukrajině od doněcké až po lvovskou oblast. Stejné případy se odehrály rovněž v kyjevské oblasti i jinde. Podle něj byly „takové pohovory vedeny se 70 % kněží doněcké oblasti. Pokračuje také nezákonné přebírání našich chrámů… a vláda je jako vždy na straně Ruské církve,“ dodal patriarcha Filaret. Na základě podobnosti všech takových případů z celé země vyjádřil Filaret přesvědčení, že se jedná o části jednoho plánu. Jak již dříve vyjádřil pro Ukrainian News, ruská vláda se snaží zabránit vytvoření jednotné místní pravoslavné církve na Ukrajině.
RUSKO 26. ledna 2011 se setkal nejvyšší představitel Ruské pravoslavné církve patriarcha Kirill s apoštolským nunciem v ruské federaci arcibiskupem Antoniem Menninim, který končí své působení v Rusku. Setkání se rovněž zúčastnil i volokolamský metropolita Ilarion (Alfejev), vedoucí Oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu. Apoštolského nuncia doprovázel první tajemník reprezentace Svatého stolce v Ruské federaci Msgr. Visvaldas Kulbokas. Patriarcha Kirill poděkoval apoštolskému nunciovi za jeho práci, kterou jako zástupce Svatého stolce v Rusku vykonal a zdůraznil zejména jeho osobní podíl na řešení složitých problémů ve vtazích mezi Ruskou pravoslavnou církví a římskokatolickou církví. Patriarcha rovněž poznamenal, že před setkáním s apoštolským nunciem sloužil bohoslužbu za oběti teroristického útoku spáchaného na letišti v Domodědovu. Svůj nejhlubší zármutek nad smrtí nevinných obětí vyjádřil také arcibiskup Mennini. Převzato z francouzského pravoslavného měsíčníku SOP, z francouzštiny přeložil Miroslav Kudla.
23
Ikona svátku Zvěstování přesvaté Bohorodici V události Zvěstování se uskutečnilo Tajemství vtělení Božího, začíná se tkát nachový plášť těla Kristova, Slovo se vtěluje navštívením Ducha svatého, poslaného od Otce. Je to událost, ve které Panna dosáhla milosti navštívení svaté Trojice, jako Abrahám u dubu v Mambre, pro spasení lidského rodu, když byla uznána hodna nésti oheň Božství a nebýt zahubena tímto ohněm. Keř nespalitelný ohněm - to je obraz Matky Boží, přijímající ve Zvěstování spalující oheň Božství, sama tímto ohněm nespálena. Zvěstování archandělem Gabrielem bylo i konečnou zkouškou Panny, a v její osobě celého lidského rodu. Spasení lidstva záviselo od ochoty Matky Boží zcela přijmout Boží vůli, zvěstovanou archandělem. Sem, ke Zvěstování směřoval zlatý řetěz všech starozákonních proroctví a obětí. Veškerý osud lidstva spočíval v tom, jakou odpověď dá Panna Marie archandělu Gabrielovi, poslanému zvěstovat a dozvědět se rozhodnutí Bohorodice. A na všech ikonách Zvěstování je vtisknut tento rozhovor archanděla Gabriela a Bohorodice. Podle církevního podání Bohorodice četla knihu proroctví Izaiáše a začala přemýšlet právě o tomto proroctví, když ji navštívil zvěstující anděl Gabriel. Na některých ikonách Zvěstování bývá zobrazena kniha Starého zákona, otevřená právě na tomto proroctví. Bohorodice se na ikonách Zvěstování někdy zobrazuje stojící a hovořící s archandělem, jindy sedící jako na trůnu. Na tomto trůnu není na první pohled nic zvláštního, ale ve skutečnosti nese symbolický význam. Není to obyčejné posezení, ale trůn slávy, celý posvěcený zlatým zářením Božských sil. Při setkání s archandělem je Bohorodice zobrazována s přízí v ruce. Podle tradice to byla práce, kterou Bohorodice dostala od kněží jeruzalémského chrámu. Bohorodice měla utkat roucho rudé barvy na oltář, a tato příze tajemně hovoří o tom, že Přečistá Panna byla vybrána ozdobit Svatyni Božství purpurovým pláštěm svého těla. Archanděl Gabriel bývá zobrazen, jako by se zlehka dotýkal země nohou, ale zároveň je to rázný jistý pohyb. Není v něm nic statického. Ruka archanděla je zvednuta na pozdrav a prsty ruky jsou složeny jako při požehnání. Jedno křídlo
24
je prostřeno za zády, druhé je zvednuto na znamení pozdravu. Tento symbolický pohyb vešel do bohoslužebného řádu a je prováděn diákonem při přednesu velké ektenie. Diákon zvedá pravou rukou orár, což se vykládá jako obraz zvedání archandělského křídla, jako znaku pozdravu a úcty. V hebrejském kalendáři měsíc Avív odpovídá zhruba březnu a počítá se jako první měsíc v roce. V tomto měsíci se vzpomíná vyjití hebrejského národa z Egypta. Toto slavení neztratilo svůj význam v Novém zákoně, ale dostalo zcela zvláštní smysl. Někteří křesťanští spisovatelé vztahují stvoření světa k měsíci březnu a Církví je rozhodně k tomuto měsíci připisováno novostvoření světa - Zvěstování. V tento měsíc Bůh sešel z nebes na zemi jako déšť na rouno, archandělovým zvěstováním v přečistém lůně Přeblahoslavené Panny Marie, od Panny Marie tělo sobě utkal nepochopitelně. Měsíc Avív, slavený starozákonní církví, byl jakoby proroctvím nebo předobrazem obnovení světa, vtělením Boha Slova, přijavšího všechno lidské od Panny Marie.
Poslouchejte pravoslavné vysílání Radia Proglas! Pravoslavné relace pro křesťanskou rozhlasovou stanici Proglas připravují již 16 let prot. Mgr. Libor Raclavský a Mgr. Roman Juriga Můžete je naladit v pátek ve 22.00 hod., nebo v repríze v neděli v 17.30 hod.
Časopis Sůl země vychází čtvrtletně s požehnáním arcibiskupa Simeona jako interní věstník olomoucko–brněnské eparchie. Vydává úřad eparchiální rady olomoucko–brněnské eparchie. Na tvorbě tohoto čísla se technicky podíleli o. L. Raclavský, o. S. Ryška a Eleni Novotná. Další přispěvatelé: vl. Simeon, b. R. Juriga, o. M. Kudla, o. Langr, o. M. Malík, o. M.Kříž a další. Jazyková korektura Mgr. Zdeněk Zapletal.
Přispějte prosím na technické vydávání tohoto časopisu ! Kontakt: Úřad ER olomoucko-brněnské eparchie, Masarykova tř. 17, 772 00 Olomouc 2 telefon: 585 224 883, 585 221 350, e-mail:
[email protected] Bankovní spojení: 1209540811/0100 Komerční banka, specifický symbol 009, heslo „Časopis“ Na časopis přispěli: s. R. Prachařová, p.c.o. Sudice, p.c.o. Uničov, p.c.o. Mohelnice a o. Koplík. Děkujeme. Zprávy a příspěvky posílejte nejlépe elektronickou poštou ve formátu Word na výše uvedenou adresu úřadu eparchie. Redakce si vyhrazuje právo na případné úpravy či krácení zaslaných příspěvků. Otištěné materiály nelze rozšiřovat bez souhlasu redakce a autora.