OBSAH: * k zamyšlení * schůzka ODV * Den zamyšlení v Praze * další část vzpomínek Lady BP * nekrolog – zemřel Evžen Štáfl * vyznamenání Erazima Koháka * báseň k výročí Anežky České * interview s Jitkou Radkovičovou * velikonoční KUŘE 2011 * František Stropek vzpomíná * péče o duši písničkou
_____________________________________________________________________________________
Sůl co není slaná a co ještě je či není pro člověka vhodné 1. biblický text - Mt 5, 13:
„Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby jí vyhodili a lidé po ní šlapali…“ Přesto, že jsme nedávno otiskli biblické zamyšlení od br. Dawyho o soli a světle, dovolte, abych se znovu věnoval soli. Připomeňme si, co všechno sůl znamená a k čemu je nám užitečná: dává chuť jídlu (úplně bez soli se nedá vařit ani jíst), také dobře konzervuje i spolehlivě dezinfikuje. Ovšem také dovede pálit (např. v ranách) a má dost čpavou vůni – zvláště ta mořská. A právě mořská sůl byla v pozadí příměru, který uslyšeli posluchači při kázání na hoře, jež pronesl rabi Ježíš z Nazareta už před více než 2 tisíci léty. Lidé jeho doby patrně vůbec neznali kamennou sůl z dolů, ale používali sůl z přímořských oblastí, kde se v jezírkách odpařováním vody vyráběla. Z těchto výroben ji karavany nebo lodě dopravovaly do celého tehdejšího světa a ti, kdo ji prodávali, nebyli jen zodpovědní za cenu, ale i za kvalitu soli – ta totiž nesměla pocházet ode dna nebo ze stran odpařovacích jezírek, kde se znečišťovala neslanými příměsemi. V našem textu mne zaujala také poznámka, co se dělo se solí, která nebyla dost slaná – sice ji vyhazovali z kuchyně, ale přece ji zužitkovali – sypali ji tam, kde lidé chodili; myslím, že sloužila k vysypávání chodníčků tak jako se v mém mládí, než přišel na řadu asfalt, zdobně vysypávaly cesty v parcích i v soukromých zahradách bílým křemenným pískem. Myslím si také, že když byly tehdy cestičky vysypané odpadní solí, asi na nich nerostl kdejaký plevel, obdobně jako když dnes odpadní solí vysypáváme v zimě cesty a silnice, a taje na nich sníh i námraza. 2. biblický text - Mk 7, 18-19: Řekl jim: „Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?“ Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. Konzervace pokrmů souvisí s otázkou, která byla ve starověku velice zásadní, a v řadě náboženských koncepcí přetrvala dodnes: jaké pokrmy, bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou slané, jsou čisté, přípustné, prostě košer?
1
Rabi Ježíš k velkým zástupům promluvil, moderně řečeno, tak, že zpochybnil tuto důležitost: nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje. A zpochybnil, relativizoval tak i úlohu tehdejších i dnešních „strážců pravých nauk“. A v zásadě zdůrazňuje stejnou zásadu, jako u soli: není podstatné to, co je vidět, ale to, jaký smysl, jakou úlohu hraje sůl nebo jídlo – sůl napomáhá trávení jídla, které dává předpoklad k žití. Jistě, je třeba vědět, že sůl musí být slaná a že jídlo má být vhodné pro člověka. Ovšem jako znečištěná sůl se hodí už jen na jiné, pro život méně důležité použití, tak i to, co v člověku živí duši, co posiluje jeho životní směřování k věcem, hodným člověka, je důležitější než nějaké – leckdy jen mrtvé – předpisy třeba o správném jídle, podstatnější než neživotná litera zákona. A co tedy sytí duši člověka? Inu, přece Slovo Boží – a to Ježíš přinesl a dodnes je nám k dispozici, jen se obrátit ke zdroji. Závěr: Učitel od Galilejského jezera byl už tehdy ve starověku – přesněji na prahu našeho věku – učitelem života podle priorit, jak bychom dnes řekli. Věděl sice také, že i špatná sůl ještě může sloužit k posypu chodníků a že vše, co projde žaludkem lidí tak jako zvířat, je ještě užitečné ve hnoji, dnešním slovem v biologickém odpadu, který je za určitých podmínek surovinou poskytující energii - ani dnes užitečný odpad nevystřelujeme do kosmu. Ale především Mistr učil, že vždy je třeba se nejen jako někteří zvědavci doslova pídit po informacích všeho druhu, ale dobře si vše, co se dozvídám, utřídit podle toho, co prospívá a co nikoliv – i kdyby to přímo neškodilo, i kdyby to jen tzv. stálo na nižší úrovni, jestliže by to mělo nižší prioritu ve vztahu ke smyslu lidského života. Poněvadž nejdůležitější je to, co vchází do srdce – tedy to, co zasahuje nejhlubší nitro člověka. _____________________________________________________________________________ Hlavní témata pro jednání odboru duchovní výchovy v březnu 2011: - konečná verse letáku Stezky písmáků 2011 - rozpočet Stezky písmáků a jeho krytí
- program dubnového semináře 2011 - dojmy ze Dne zamyšlení 2011 v Praze
_____________________________________________________________________________________
DEN
ZAMYŠLENÍ
2011
Odbor duchovní výchovy Junáka a oldskautky a oldskauti z Prahy pro sestry i bratry upořádali v sobotu dne 19. února v zázemí kostela sv. Ignáce v Praze pražské setkání. Beseda byla zahájena biblickou úvahou br. Vladislava Jech – Kamzíka na biblický text Skutky apoštolů, kap. 8, verše 26-38. Jako hlavní bod měla schůzka na pořadu pokračování ve čtení překladu, provedeného ses. Hanou Bouzkovou z knížky Olave, Lady Baden–Powell:
Window on My Heart – Příběh Lady B.P., kapitola 17: Střídavě oblačno
Léta: 1931 – 1933
Rok 1931 byl rokem střídavého štěstí. Na jedné straně skauting chlapecký i dívčí prožíval zcela fenomenální úspěch po celém
světě. Od ledna do června jsme podnikli cestu po světě, soustředili jsme se především na Nový Zéland a Austrálii. Byli
2
jsme nadšeni pokrokem, ke kterému došlo v každé zemi, kterou jsme navštívili. Dívčí skauting dostal další velkorysý dar od americké dámy, paní Storrow, (která byla naším hostem v Bostonu v roce 1919) v podobě chaty v Adelbodenu ve Švýcarech ta měla sloužit jako mezinárodní školící a lyžařské středisko. Na druhé straně byly problémy v rodině. Petr odešel o vánocích z Charterhouse, když se mu opakovaně nepodařilo udělat závěrečnou zkoušku. Nebyl studijní typ a zkoušky byly pro něho vždy utrpením a ponížením. Charterhouse byl opravdu náročnou školou pro ctižádostivé; Petrovi by se bylo lépe dařilo někde, kde to bylo méně konkurenční, ale jako mnoho rodičů před námi i po nás jsme to nedocenili a mysleli, že vysoký standart bude pro něho dobrý. Nyní jsme byli v obtížné situaci. Potřeboval závěrečné osvědčení, aby se dostal na Sandhurst (vojenská akademie – hb). Po důkladné sebekritice a úzkostných rozhovorech jsme se rozhodli poslat ho na Chillon College ve Švýcarech a doufali jsme, že naprostá změna prostředí víc podnítí zájem o studia. Peníze se začínaly stávat dalším trápením. Naše cesta po světě nás stála 1000 liber navíc, než bylo oficielně zaplaceno. Zaplatili jsme to z výnosu Robinova životopisu Lekce z University života (Lessons from the ´Varsity´ of Life). Napsal ho – či spíše mi ho diktoval – v první části naší cesty. Plánoval tuto knihu již předtím než odjel z Anglie a vzal si s sebou své poznámky. Měli jsme hezkou kabinu na lodi Rangitata a velkou část každého dne pěti týdnů mezi tím, kdy jsme odjeli 16. ledna ze Southamptonu a přijeli do Aucklandu 19. února, chodil sem a tam po kabině a diktoval svůj příběh. Navíc k výdajům za cestování byly naše všeobecné výdaje obrovské. Pro to, co jsme podnikali za cesty a pro obrovské množství různých pohoštění, jsem musila sáhnout do základního jmění, abychom vyšli. Rovněž stálý nárůst životních nákladů přinesl napětí. Snažila jsem se šetřit. 5. října 1931 – tento týden rozhodnuto, že kvůli velkému zvýšení daní musíme omezit výdaje. Tak jsem to oznámila pomocné služce - pět služebných musí stačit - a Broker – třetí zahradník půjde, až dostane někde práci. Zpět k roku 1929, matka se vzdala poněkud ukvapeně svého domova a šla bydlet k mému bratru Arturovi. Nevyšlo to, a ona tam byla velice nešťastná. Po tomto
zklamání se nastěhovala k nám a jednou večer uprostřed října jsem šla nahoru do jejího pokoje dát jí dobrou noc a našla jsem ji v bezvědomí. Měla lehkou mrtvici. Uzdravila se, ale několik týdnů potom byla velmi nemocná a mimo sebe. Po hádce více než před rokem matka s Arturem spolu nemluvili, a tak jsem měla choulostivý a nezáviděníhodný úkol domluvit se s bratrem a přesvědčit ho, aby přijel a navštívil ji. Jaká proměna role z malé sestřičky, která chodívala s takovým obdivem za velkým bratrem Boogiem. V minulosti jsme vždy bývali matčini nejoblíbenější a já vím, že její nepřátelský postoj k dívčímu skautingu byl z jeho podnětu. Nyní ve své křehkosti na mně lpěla až dojemně. V prosinci jí bylo osmdesát a po mrtvici se bez pomoci nemohla ani obléci. Vyžadovala velice mnoho péče a pozornosti. Bylo úlevou, že v době tohoto napětí se stala tolerantnější k dívčímu skautingu a dokonce se přiměla k tomu, že váhavě souhlasila s mou prací. Ve skutečnosti jsem ten podzim dělala velmi málo pro dívčí skauting, protože péče o matku mě velice připoutávala k Pax Hill. Připamatovávám si podle diáře, že jsem unikla na dva příjemné výlety s Robinem: Zahájení parlamentu (všechno velice slavnostní a důstojné a sněmovna přecpaná. Projev krále ubohý a velmi krátký) a slavnost udělování akademických hodností v Oxfordu, kdy můj manžel dostal čestný doktorát práv. Toho večera zpátky v Londýně. Dopřáli jsme si milé potěšení skvělého divadelního večera jen ve dvou. Viděli jsme nádhernou, okouzlující hru – Kavalkáda od Noela Cowarda, výborně zahranou a podivuhodně provedenou. Nikdy jsem neviděla nic hezčího. Velice dramatické a chytré a dojalo nás, že tam byly scény o mafekingském obležení. Moc se nám to líbilo. Chillon, zdá se, nebyl o nic úspěšnější pro Petra než jiné školy a během 24 hodin 12. ledna (1932) jsme se dověděli, že Petr opět neudělal závěrečnou zkoušku; pak postihla matku další a mnohem závažnější mrtvice. A aby se vše dovršilo, Robin a Petr ulehli s chřipkou. Matka zůstala naživu ještě další tři týdny, postupně stále slabší a méně při vědomí. Konečně, naštěstí v bezvědomí, zemřela pokojně 5. února a byla pohřbena v Parkstone vedle Aurioly. Šla jsem na pohřební bohoslužbu, ale na samotný pohřeb jsem jít nezvládla. Zdálo se to tak
3
konečné, dát mou krásnou a majestátní matku do chladné půdy. Její poslední vůle byla pro mne šokem a hroznou ranou. Musila být udělána o několik let dříve, protože v posledních letech mě opakovaně ujišťovala, že mě zanechává dobře zaopatřenou a že si nemusím dělat starosti o peníze. Když jsem měla úzkost kvůli našim stoupajícím výdajům, utěšovala mě myšlenka, že dříve či později budu docela bohatou nezávislou ženou. Když byla čtena poslední vůle, vynořila se krutá skutečnost, že všechno odkázala třem Aurioliným dcerám a mně vůbec nic kromě obnošeného šatstva. Jen si myslím, že mě chtěla potrestat za to, že nosím skautský kroj, který nenáviděla - nic z jejího šatstva mi nepadlo kromě starého kožichu. Velice mne to vyvedlo z míry. Stejně tak jako v dětství jsem byla ten posledníček, opomíjená matkou, tak i nyní, po její smrti se to opakovalo. I bratr Artur po její smrti byl ještě nepříjemnější a trhlina mezi námi, v posledních letech dost široká, se nyní stala propastí. Naštěstí nejsem taková, abych se rýpala v malichernostech a peníze pro mne nikdy nebyly ničím víc než prostředkem k dosažení cíle, a tak jsem se brzy dostala přes to rozčarování. A konec konců nic nemůže být pro mne větším pokladem, než můj milovaný manžel – věkem jen o šest let mladší než má matka, ale o generaci mladší duchem a vitalitou. Navíc to byl rok „dosažení dospělosti“ dívčího skautingu. Bylo plno oslav po celé zemi, které vyvrcholily ve skvělých a povzbuzujících bohoslužbách Díkůvzdání v katedrále sv. Pavla 28. května, kde za přítomnosti princezny Mary shromáždění 5 300 skautek obnovilo svůj slib. A ještě dojímavější a víc potěšující byly dopisy z celého světa, které dostal Robin a já, ve kterých nám děkovali za práci, kterou děláme, a projevovali úctu tomu, co dívčí skauting znamená a znamenal po celá léta pro pisatele dopisů. Když se člověku dostane takové dojemné pocty, zapomene na únavu a zklamání, která patří ke každé práci. Zářící, dychtivé obličeje mladých lidí, které vedeme, jsou dostatečnou odměnou. Já sama pak při poctách a titulech udělovaných při panovníkových narozeninách jsem byla vybrána pro zvláštní odměnu v tom roce, dostala jsem G.B.E. (Knight or Dame Grand Cross /of the order/ of the British Empire - Rytíř nebo Dáma řádu Velkého Kříže Britského impéria). Když jsem ´Jam-Rollovala´ (naše soukromé osobní sloveso pro cestování v Rolls-Roycu z Jamboree) tedy jela do paláce k udělení, vzala jsem
s sebou Annie (naši kuchařku) a tři služebné, aby se alespoň potěšily jízdou až ke vstupním dveřím do Buckinghamského paláce, i když nemohly jít dovnitř. Na udělení – investituru – jsem měla na sobě skautský kroj. Bylo to zábavné. Když někdo dojel, byl přidělen do jakési skupiny – skupinka pro K.B.E. (Knight Commander of the British Empire – komtur Britského impéria) a G.B.E. ( viz výše) a D.B.E. (Dame Commander of /the Order of/ the British Empire – komandérka / řádu/ Britského impéria) - byla jsem ve skupině s jedním admirálem; větší skupina pro C.B.E. (Commander of/the Order of/the British Empire – komandér ….) a veliká pro O.B.E. (Office of /the Order of/ British Empire - hodnostář řádu B.i. - to je 4. třída řádu). Byla jsem třetí osobou v ten den, kdo byl dekorován. Byla jsem velice hrdá, že jsem dostala toto vyznamenání; byla to veliká čest pro hnutí.
O měsíc později jsem byla zase na cestách kvůli skautingu, tentokrát bez Robina. Navštívila jsem Paříž, pak jsem pokračovala do Švýcar na oficielní otevření Naší chaty, dále do Vídně a konečně do Katovic do Polska na 7. světovou konferenci skautek. Zmiňuji tuto konferenci ze dvou důvodů. První je ten, že Den zamyšlení má svůj počátek v Polsku. (Den zamyšlení /Thinking Day - od konference v Irsku Světový den zamyšlení - World Thinking Day byl ustaven už na 4. světové konferenci v USA v roce 1926. A byl vybrán 22. únor. Na 7. světové konferenci v Polsku v Bucze bylo na návrh belgické delegátky odhlasováno, aby byl vybírán příspěvek pro Fond sesterství na pomoc sestrám z méně vyspělých zemí.) Belgická vůdkyně na konferenci navrhla, že by měl být každý rok vyčleněný jeden den,
4
kdy bychom všechny myslily na sebe navzájem s láskou a přátelstvím. Mohl by mít takovou životní sílu jako Světový den modliteb žen. A padl tam i praktický návrh, že v Den zamyšlení by každá skautka na celém světě přispěla ´Jednou pencí na ty, na které myslíme´ do fondu Světové asociace. A konference poctila Robina a mne, když vybrala náš společný den narozenin 22.únor, jako Den zamyšlení. Nejprve ten nápad uvízl na mrtvém bodě, ale pak jednotlivé národy jeden po druhém začaly tento projekt uskutečňovat. Peníze se začaly do Světové organizace hrnout a sumy plynule rostly od 520 liber 12 šilinků a 6 pencí v roce 1933 k 35 346 librám v roce 1970/71- což je poslední rok, z něhož mám údaje. Ale mnohem větší než úspěch finanční je duchovní dopad Dne zamyšlení. Poselství, které jsem vyslala před pár lety, dodává hodnocení cenu: Po dobu 24 hodin dne 22. února jsou tyto ušlechtilé myšlenky vysílány do éteru skautkami, z nichž každá pečuje o to, aby se ve světě šířila láska a dobrá vůle, a tyto myšlenky a modlitby se soustřeďují tak jako živá síla pro rozvoj přátelství a porozumění, po němž touží všichni lidé. I když nemůžete navštívit sestry skautky ve Francii nebo Finsku, v Rakousku nebo Austrálii, v Itálii či na Islandu, v Kanadě nebo Chile, Ghaně či Guatemale, v USA nebo Spojených arabských republikách, můžete k nim dosáhnout takto ve své mysli. A touto neviděnou, duchovní cestou jim můžete předat své povzbuzení, sympatie a přátelství. Tak my, skautky všech ras a všech věkových kategorií a všech národností, přicházíme s tím nejlepším, abychom šířily opravdový mír a dobrou vůli na zemi. Můj druhý důvod, abych zmínila tuto konferenci v Polsku podle výňatku z mého diáře, ilustruje pokrok v létání za posledních čtyřicet let: „17. srpna 1932 – vstávám v sedm a jedu na letiště. Let do Berlína v 10 hodin dopoledne. Pak let do Hannoveru. Pak let do Amsterodamu v pět odpoledne. Pak let do Croydonu v 8.50. Strašně únavné“. Dnes, z Varšavy na Heathrow to trvá jen tři a čtvrt hodiny přímým letem. Jak jsem řekla v úvodním odstavci tohoto příběhu, můj život překlenuje tak dlouhý úsek, že jsem soustavně vtahována na jednu stranu skvělými jevy 70.let a na druhou nároky minulosti. A tohle se dělo po celou dobu mého manželského života, obzvlášť proto, že můj manžel byl spjat s ještě dřívější dobou. Nevyhnutelně, Ro-
binova vojenská kariéra se stále dotýkala našeho společného života, především jeho slavné hrdinské činy v Burské válce. Nicméně spojování s Mafekingem sláblo. Každým rokem bylo méně lidí na našem pravidelném mafekingovém obědě 17. května; drahocenný stříbrný model mafekingské pušky byl ukraden a nebyl nikdy nenalezen; 20. července 1932 byl Robin členem čestné stráže u rakve na pohřbu svého kolegy z matabelského válečného tažení, muže, který vedl pomocnou kolonu do Mafekingu – plukovníka (později polního maršála) Lorda Plumera. Robinovi bylo nyní 75 a určitě přemýšlel o tom, jak brzy i on bude následovat svého starého přítele. V listopadu, vidím, jsme večeřeli s Cyrilem Maudes v jejich bytě a pak jsme se šli podívat, jak Cyril hraje v nové komedii Jednou manželem. On byl dalším pojítkem s Mafekingem. I on byl zapáleným dávným žákem střední školy v Charterhouse a byl po mnoho let Robinovým přítelem. V onom květnu 1900 přerušil svou hru uprostřed dějství, aby oznámil, že Mafeking byl osvobozen. Té noci celý Londýn divoce slavil a angličtina dostala nové slovo “mafficking“ (maffick .. bouřlivě se radovat). Cyril a jeho první žena, Winifred Emery, byli jedněmi z počtu manželů a manželek v partnerství herec/ředitel jako v té době páry Oscar Ashe a Lilian Braithwaite; Seymour Hicks a Ellaline Terris; nebo Beerbohm Trees (ona nebyla moc dobrá herečka, ale naléhala, aby měla roli v každé hře). Winifred zemřela a za nějaký čas, když se Cyril znovu ženil, byl Robin svědkem na svatbě. Když jsme odjížděli do kostela, řekla jsem „Měl bys vzít s sebou prstýnek, kdyby ho Cyril zapomněl“. Dala jsem mu matčin prsten a on si ho dal do kapsy. A zajisté, když čekali, až přijede nevěsta, Robin zkoušel Cyrila. „Vzpomněl sis na prstýnek?“ On opravdu zapomněl; nechal ho v bytě. Tento listopadový večer v roce 1932 jsme měli radost navíc – potkali jsme Sira Johna Barrie. Vždy jsem si přála ho potkat, obzvlášť proto, že jeho hra Peter Pan měla pro Robina a mne mnoho šťastných asociací. Ale bylo to pro mne smutným zklamáním - ´plachý, ošklivý, neotesaný malý muž´. Jestliže Barrie byl pro mne zklamáním, ostatní věci nikoli. Petr, který se připravoval soukromě poté, co odešel z Chillonu, se nakonec kvalifikoval pro Královskou vojenskou kolej Sandhurst, a Heather byla uvedena do společnosti. Bylo to na hampshirském loveckém plese ve Winchesteru.
5
Pak si však musila počkat, až jsme ji vzali na středomořskou plavbu. Odjeli jsme za Southamptonu na Maltu 15. února 1933 na lodi Largs Bay. Na Maltě se nám dostalo skvělého přijetí a já měla příležitost prohlédnout si válečnou loď v tamní loděnici. (Mám opravdu ráda nové zkušenosti.) Z Malty jsme jeli na Sicilii a konečně 28. února jsme se dostali do Říma. Měli jsme mít soukromou audienci u papeže Pia XI, a tak jsem si předběžně vypůjčila černý krajkový závoj od Marie Denary na Maltě. Věděla jsem, že se nosí černé oblečení a vzala jsem si s sebou krátké černé šaty pro tu příležitost. Představte si mé zděšení, když paní Kirkpatricková, žena britského chargé d´affaire ve Vatikáně, mi řekla, že oblečení, aby to bylo správné, musí dosahovat až k zemi! Horečně jsme zaimprovizovaly s vypůjčenými kusy oděvu, a tak jsem nakonec došla na audienci zahalená až po bradu ve večerním sametovém kabátě paní Kirkpatrickové a Mariině černém závoji.
anglicky, ale prostřednictvím překladatele vyjádřil své uznání pro chlapecký i dívčí skauting a pro skvělou práci, kterou skauting dělá jako „velká rodina uskutečňující ideál jednoty“. Než jsme odešli, požehnal nám oběma a naší práci. Bylo ironií, že těsně po ocenění naší práce papežem, měl Robin jít hned k rozhovoru s Mussolinim. Italský vůdce zakázal v zemi všechna hnutí mládeže (včetně skautů) a nahradil je vlastní organizací, zvanou Balilla. Setkání Robina a Duceho bylo srdečné, ale Robin nemohl souhlasit s Mussoliniho ujištěním, že Balilla je vylepšením skautingu. Byla, jak poukázal Robin, povinná místo dobrovolné; nadnárodní (super-national) spíše než mezinárodní; i když přisuzovala stejnou důležitost tělesné připravenosti jako skauting, opomíjela jakýkoli duchovní důraz. A navíc, místo rozvíjení charakteru jednotlivců, strhávala všechny mladé lidi na jednu hromadu. Robin odsuzoval důraz kladený na nacionalismus a militarismus. Ač věřil ve službu vlastní zemi, tato služba by nikdy neměla být použita jako nástroj agrese. Následujícího dne jsme byli na čaji u markýze Marconi a jeho ženy v jejich bytě na Via Condotti. On byl vynálezcem bezdrátového spojení. Poslal a dostal první signály přes kanál La Manche a v roce 1901 přes Atlantik. Na rozdíl od Jeho Svatosti, Marconi mluvil na našem čaji perfektně anglicky. Zemřel jen o čtyři roky později ve věku 63 let. Navštívili jsme Neapol, Janov, Marseille, Gibraltar a Tanger, a vrátili se domů 19. března – a bylo dostatek času se připravit na londýnskou sezonu pro Heather. Bylo to podle tradičního vzoru té doby: nekonečné plesy pro debutantky, které trvaly skoro až do rána, vzrušující pro mladé lidi, ale nudné pro rodiče! Byl tradiční ples královny Charlotty v Grosvenor House a my sami jsme uspořádali recepci na počest Heather pro více než 200 hostů v Mercers Hall. 12. květen byl pro Heather dnem představení se u dvora a ještě jednou jsme prošli rituálním sezením v Jam-Roll přes dvě hodiny v nádvoří paláce a čekali, až na nás přijde řada. Bylo mnohem zábavnější představovat vlastní dceru. Naším jediným zklamáním bylo, že král nebyl přítomný kvůli ošklivému záchvatu revmatismu a úklony musily být vzhledem k tomu provedeny před královnou Mary a princem z Walesu. Můj diář z tohoto léta je plný poznámek o rodinných záležitostech. Zdá se, že tehdy stále svítilo slunce. Byla jsem plně za-
Jen purpurová stuha Řádu britského impéria byla moje vlastní. Cítila jsem se jako opravdový pošetilec. Robin samozřejmě vypadal skvěle ve večerním obleku se všemi vyznamenáními a řády. Zdálo se to jako zbytečný poprask na desetiminutovou audienci, ale papež byl velice vlídný. Nemluvil
6
městnaná, šťastná a nemyslila na mraky, která se stahovaly nad Evropou; ale znamení už tu byla pro ty, kdo je uměli číst. Na jamboree v roce 1929 tábořili i italští i němečtí chlapci vedle chlapců z celého světa. V roce 1933 na jamboree V Maďarsku
pokud si po čtyřiceti letech dobře pamatuji. Vzpomínám se, že jsem se otočila k Daisy Mander, která mě z Anglie doprovázela. „Ó, Daisy“, zvolala jsem. „Není to překrásné? Jak si přeji přivést sem některé z našich mladších vůdkyň, aby to viděly, aby viděly, jak se skautská hra přenáší do dalších zemí.“ „A proč to neuděláš?“ zeptala se Daisy. A tak jsem to udělala. Jakmile jsem se vrátila z Polska, promluvila jsem si o tom s chlapeckým a dívčím náčelnictvem. Pak jsme se obrátili na White Star Line a řekli „Seženeme-li cestující, opatříte nám loď?“ Oni ochotně souhlasili a nabídli Calgaric. Naplnit seznam cestujících nebyl žádný problém. Jakmile oznámení o plavbě vyšlo, kanceláře skautek i skautů byly zaplaveny přihláškami. Když Calgaric vyplula ze Southamptonu 12. srpna 1933, bylo na palubě 650 skautských vůdkyň a vůdců. Naše plavba, pokřtěná Koráb míru (The Argosy of Peace), se zastavila v Rotterdamu, v Gdyni v Polsku, v Klaipedě v Litvě, v Rize v Lotyšsku, v Tallinu v Estonsku, v Helsinkách, Stockholmu a Oslu. Mnoho těchto zemí bylo od té doby pohlceno Ruskem, ale v roce 1933 měla každá z nich svou vlastní identitu a v každé z nich se nám dostalo přátelského přijetí; a to jsem chtěla, aby naše britské vůdkyně a vůdcové zažili. Je nemožné popsat plavbu do detailů, ale vzpomínám si, jak jsem byla tažena ulicemi Helsinek na otevřeném voze a táhli ho skauti. Vůz byl celý obložený modrými a bílými chrpami, finskými národními barvami. Měli jsme čest strávit den s polním maršálem Mannerheimem, velkým zachráncem Finska. Hostil nás všech 650 na zahradní party v Brunnspaken. Uprostřed čaje připochodovalo pohotově k Robinovi velice malé vlče, srazilo podpatky, zasalutovalo a předložilo mu knihu a pero a řeklo anglicky: „Vrchní náčelníku, prosím pište sem.“ Robin si vzal pero a knihu a v žertu se zeptal: „Ale co když neumím hláskovat své jméno?“ Po tváři malého chlapce se mihl úděs a on vydechl: „Víc anglicky neumím!“ Vzpomínám si, jak jsem seděla na jedné rohoži s norskou královnou Maud při táborovém ohni ve Frognarseteren, na lyžařském stanovišti vysoko na svahu nad Oslem. Byli jsme v jakémsi údolíčku, nacpaném norskými skauty a skautkami. Náhle se zdálo, že někdo rozsvítil, protože oni si všichni najednou sundali klobouky a večerní sluníčko zasvítilo na jejich světlé blonďaté vlasy.
B.P. v Gödöllö s delegací z Československa: Židlický (vlevo) a Charvát (vpravo) v Gödöllö nebyli italští skauti vůbec žádní. Robin (který byl v Gödöllö s Petrem) očekával více než tisícovou skupinu skautů německých. Nepřijeli. Krátce před jamboree Hitler ustanovil Baldura von Schirach jako Jugendführera des Deutschen Reiches (vůdce mládeže Německa). Jeho prvním činem bylo zrušení všech existujících organizací mládeže včetně skautů, a vyhlášení Hitler-Jugend za oficiální a jediné hnutí pro mladé lidi v Německu. Skauting zůstal v Německu zakázaný, dokud válka neskončila. Nová německá skautská organizace byla po válce uznána oficielně na Světové konferenci 1950. Krátce po jamboree v Gödöllö byl můj manžel požádán německým velvyslancem, Joachimem von Ribbentrop, aby se setkal s Schirachem a aby bylo uzavřeno přátelství mezi Hitler-Jugend a britskými skauty. Už tehdy byly pochybnosti, jakou cestou se Hitler-Jugend bude ubírat, a tak mohu s radostí říci, že můj manžel byl obezřetný a vidící daleko dopředu natolik, že nedovolil, aby jeho skauti byli do toho zataženi. Já sama jsem nevěnovala velkou pozornost tomu, co se děje v Německu. Věnovala jsem se daleko víc přípravě první plavby skautek a skautů. Považuji plavby za jeden ze svých velkých úspěchů. Byl to zcela můj nápad – další inspirace z konference v Polsku v roce 1932. Jednou večer jsem tam byla na táborovém ohni. Některé polské skautky předváděly velice krásný národní tanec,
7
Ve Stockholmu jsme večeřeli s hrabětem Folke Bernadottem, který byl později tragicky zastřelen teroristy ze Stern gangu, když působil jako prostředník Spojených národů na Blízkém východě. Jeho vdova se později stala předsedkyní Světové asociace skautek a její bratr, korunní princ Gustav Adolf, byl vrchním náčelníkem švédských skautů, a navštívil nás v Pax Hill. Stále si na jeho návštěvu pamatuji. Přišel se svou půvabnou ženou, princeznou Sibyllou. Jela jsem pro ně do Londýna a vyzvedla je v Clarence House v Jam Rollu a dovezla je do Pax Hill. Byl to tak milý pár. On byl zabit při srážce letadel hned po válce.
Plavba měla obrovský úspěch a stala se vzorem pro další, které následovaly. Koneckonců, byl to skvělý rok, plný rozličných zajímavých činností a štěstí i doma i v zahraničí. Jeden z mých posledních záznamů v diáři pro rok 1933 odráží veselou notu, která charakterizovala celý rok: „Úterý 21. listopadu 1933 – Oblečená do svého nejlepšího večerního úboru s Řádem britského impéria, zlatým náhrdelníkem na snídani! – a pak jam-rollovala do Horní sněmovny na otevření parlamentu.“ Skoro jsem si neuvědomovala, že to bude po mnoho dalších měsíců poslední Robinovo a moje společné vystoupení na veřejnosti. ___________________________________________________________________________________
Velikonoční skautské kuřátko Sbírka se koná vždy ve dvou týdnech předcházejících Velikonočnímu pondělí. Co: Velikonoční skautské kuřátko je charitativní sbírka v rámci sbírkového projektu Pomozte dětem! Kdy: základní termín jsou dva týdny předcházející Velikonočnímu pondělí, letos 22.3. – 5.4. Sbírku můžete podpořit i kdykoliv během roku. Kde: po celé republice Jak: Záleží čistě na vás. Vyrobte skautské kuřátka a další velikonoční drobnosti a nabízejte jako poděkování za dobrovolný příspěvek lidem na ulici, před kostelem… Uspořádejte den otevřených kluboven, soutěžní odpoledne nebo mějte stánek na velikonočních trzích ve městě. Kdo: Skautské oddíly, smečky, roje, družiny, střediska… A vy také? Jak vám pomůžeme: nabízíme vám pomoc s veškerým papírováním sbírky, Pomozte dětem vám zašle všechny formuláře, které potřebujete na úřadech, společně s užitečným průvodcem. Dále vám zdarma zašleme letáčky, které můžete dát všem, kdo se rozhodnou vám do kasiček přispět. Vše o sbírce: www.skaut.cz/kure. Přečtěte si podrobné informace o sbírce, o tom, co obnáší zapojení vašeho oddílu a komu vlastně pomáháme. V loňském roce Velikonoční skautské kuřátko postiženým a znevýhodněným dětem pomohlo sumou 417 369 Kč. Za uplynulých osm ročníků sbírky náš příspěvek činí 3 327 336,95 Kč. I malá pomoc může překonat velké překážky!
8
Zemřel bratr Evžen Štáfl - Kaa z Havlíčkova Brodu * 31. 3. 1923 + 4. 2. 2011 Bratra Káje jsem poznal při realizaci své vůdcovské práce v létě 1998 (rozhovor se zajímavou skautskou osobností otištěný ve skautském časopise) a od té doby jsme byli v pravidelné korespondenci. Vždy jsem obdivoval jeho paměť na historické reálie a komplexní schopnost zaznamenávat běh času. Jan Bláha – Gandalf. Chotěboř Bratr Kaa, který byl legendou havlíčkobrodského skautingu, zemřel ve věku nedožitých 88 let. Bratr Evžen Štáfl byl členem Svojsíkova oddílu a nositelem nejvyššího skautského Vyznamenání - Řádu Stříbrného vlka, Zlaté Syrinx Kmene dospělých Junáka a dalších ocenění. Ve Svojsíkova oddíle, kde byl rovněž velice vážen a ctěn - mimo jiné za vytvoření skautského muzea v Havlíčkově Brodě - měl pořadové číslo A-220, patřil ke třiceti nejstarším členům tohoto čestného oddílu. Energický a stále mladý, takového jsme znali bratra Káje. Svůj zájem o historii spojil se sběratelskou vášní. Výsledkem je unikátní sbírka mapující historii nejen regionálního skautingu, ale i nespočet kronik a grafických listů, které vznikly ve spolupráci s jeho manželkou Martou - sestrou Tiki. ___________________________________________________________________________________
Vyznamenání Erazima Koháka - Jezovce Byl oceněn za přínos v oblasti filozofie. Cenu ministra školství ČR obdržel za mimořádné výsledky výzkumu zásadní charakteristiky české kulturní identity a obecného lidství v českém myšlení shrnuté v monografii „Heart and Horizont: Cultural Identity and Global Humanity in Czech Philosophy – v rozšířeném vydání česky: Domov a dálava: kulturní totožnost a globální humanita v české filozofii. Na webovém serveru iDnes sám autor říká: K vykreslení profilu evropských ideálů – které často odsuzují evropskou praxi – bych do středu postavil ideál svobody. Evropa jako jediná dokázala pochopit svobodu jedinců ne jako úchylku či odcizení, nýbrž jako naplnění jejich lidství. Tedy svoboda. Svoboda svou vlastní podstatou předpokládá spravedlnost. Darmo mluvit o svobodě, pokud společnost nenabízí každému předpoklady důstojného soužití, od rovného přístupu ke zdravotní péči, ke vzdělání, k zákonům a právům až po jistotu důstojného stáři. Tedy svoboda a spravedlnost. A do třetice, nemá-li se svoboda zvrhnout v boj všech proti všem s následnou diktaturou nejsilnějších, vyžaduje důslednou úctu k druhému, k jeho právům a jeho lidské důstojnosti. Úctu potřebuje doplnit dobrá vůle, kterou Masaryk označoval biblicky jako lásku k bližnímu a kterou dnes zahrnujeme spolu s úctou v pojmu solidarita. Tedy svoboda, spravedlnost, solidarita. Jsou to ostatně jen novodobá slova pro tradiční volnost, rovnost a bratrství. Zdroje: Český bratr, roč. 86, č. 12/2010, str. 17 a http://zpravy.idnes.cz/erazim-kohak-desetnejdulezitejsich-hodnot-na-kterych-by-mela-stat-budoucnost-nasi-spolecnosti-i29/kavarna.asp?c=A090731_165632_kavarna_bos Jeden citát z myšlenek E. Koháka: Lidské bytí se nevyčerpává horizontálním pachtěním od narození ke smrti, nýbrž do něj vstupuje i jiný rozměr: schopnost věčnosti. Člověk je bytost, která je schopná vnímat nejen užitečnost, nýbrž i dobro, nejen přijatelnost, nýbrž i pravdu, nejen prospěšnost, nýbrž i krásu. 9
Prosba k Anežce České Přes věků závěje svítí svatozář přes hradby staletí vidím tvou tvář. Čelenka z perel zdobila tvé vlasy srdce však zůstalo prosté. Ctila jsi duchovní krásy tryská z nich radost a síla. Zátěže slávy lehce jsi odhodila šperky jsi zlomila v gotický oblouků skvost. Přes řeku bídy z pilířů lásky k srdcím jsi stavěla duhový most. V slunci všech sluncí jsi koupala duši Byla jsi matkou všem. Nemocní slepí kulhaví hluší okřívali tvým dotekem. Dnes srdcem chudí prosí tě znova ne o dar který pomíjí s časem vypros nám světlo Božího slova ať svítí národu trvalým jasem. Anežko blažená když tma se snáší ujmi se bloudících buď jak jsi bývala Jitřenkou naší. Prosbu napsala Marie Holková. Prosba může znovu zaznít při vzpomínce na Anežčiny osmisté narozeniny. Anežka se narodila 20. 1. 1211, zemřela 2. 3. 1281. 10
Na besedách o skautském slibu v prostorách vydavatelství a knihovny Libri Prohibiti v Praze se podílí i sestra Jitka Radkovičová. Přinášíme s ní krátký rozhovor: 1. Otázka: Milá sestro Tiki, Tys dokonale věrná svému členství ve středisku bratří Mašínů na Praze 2 a věnuješ se historii, zvl. třetího odboje. Co Tě k této „specializaci“ přivedlo? Odpověď: Věnuju se historii nejenom třetího, ale i druhého odboje. K tomuto koníčku mě přivedl zájem o moderní historii mojí země obecně a pak také neobyčejně silné příběhy lidí, kteří byli důležitými aktéry obou těchto historických etap. V současné době dokončuju práci na publikaci o odboji slezských skautů. To jsou ti, kterým byla postavena mohyla na Ivančeně v Beskydech. 2. Otázka: Tvoje aktivity jsou spojeny také s Libri Prohibiti. V našem zpravodaji jsme informovali o setkání nad výstavou skautských muklů. Co dalšího bys z připravovaných aktivit doporučila našim čtenářům a jak jsi tam zapojena? Odpověď: S LP momentálně spolupracuju na projektu „Význam slibu“, míněno slibu skautského. Je to mezinárodní projekt, ke spolupráci byli přizváni skauti ze Slovenska, Polska a Maďarska. Právě se konají semináře k tématu a dalšími produkty mají být putovní výstava, sborník a závěrečná mezinárodní konference. 3. Otázka: Jsi také členkou zkušební komise OČK myšlenkové základy skautingu a historie. Historie je nám už jako Tvé „hobby“ jasná. Ale stačí pro Junáka - dle Tvého názoru - jen čas od času „dekretovat“ nositele tohoto OČK? Odpověď: Nezužovala bych věc jen na „dekretaci“. Osobně bych byla velmi ráda, kdyby tito „nadekretovaní“ dokázali účinně přenášet své znalosti dovnitř hnutí. Toto zprostředkování považuju za důležitý úkol: jak historie, tak myšlenkové základy představují kořeny, ze kterých skauting už sto let vyrůstá a je dobré o nich vědět. 4. Otázka: Jisté je, že když budou vůdkyně a vůdcové v Junáku řádně vyškoleni, bude to jistě lepší než průměr těch, kdo se věnují dětem jako amatéři. Ale není takový „pokrok“ přece jen zatížený přílišným soustředěním na praktické věci – po skautsku řečeno na 2. a 3. princip skautingu? Odpověď: Nemám samozřejmě nic proti druhému a třetímu principu, ale naprosto chápu zakladatele skautského hnutí, proč povinnosti k Bohu určili místo první. Takzvaný technický skauting dnes provozuje kdekdo, výchovu k morálce málokdo. A odkaz na první princip skautům pomáhá mít neustále na zřeteli nadčasové hodnoty a v podstatě se jimi řídit. 5. Otázka: Tedy přímo: má víra – a v našem kulturním okruhu křesťanská víra – podle Tebe oficiální místo v Junáku? Není to jen jakýsi „přílepek“, nejsou věřící skauti a skautky jen nějakými „skautskými dinosaury“? Odpověď: Teď jsi mě pobavil. Kéž by takovými skautskými dinosaury byla zeměkoule poseta! Skauting je samozřejmě v jistém smyslu ideologicky neutrální, nemůžeme ale popřít jistou afinitu skautingu jako výchovného systému s křesťanskou „ideologii“ – o tom jsme se ostatně už bavili. Takže odpověď zní: ano, křesťanská víra místo v Junáku rozhodně má. 6. A otázka (momentálně) poslední: Mít perspektivu osobního rozvoje platí i v Junáku. Jak se Ty – třeba z pohledu očekávání od roku 2011 – sama cítíš a realizuješ nejraději – jako vůdkyně oddílu anebo máš „ambici“ pokročit výše po „činovnickém žebříčku“? Odpověď: Na pomyslném žebříčku už jsem se posunula. Působím momentálně ve funkci zástupkyně střediskového vůdce. Neberu to ale jako „žebříčkovou“ záležitost, stejně tak jako se nechystám na další závratnou skautskou kariéru. Chápu to jako službu svému středisku. Ptal se (za redakci NDS) a za odpovědi ses. Jitce Radkovičové – Tiki děkuje Vladislav Jech - Kamzík
11
Smutné vzpomínky z války
Ještě kousek šťastného dětství – autor uprostřed (označen X nad hlavou) s kamarádem Karlim ve Františkových Lázních v průvodu Božího Těla. Před druhou světovou válkou pracoval můj tatínek v Chebu „na dráze“, jak se říkalo o železničářích. Bydleli jsme v malém strážním domku na trati mezi Chebem a Františkovými lázněmi. Všude tam tehdy byli Češi v menšině, převažovalo německé obyvatelstvo, ale nijak negativně se to neodráželo na jejich vzájemném soužití. Protože náš domek byl tak trochu na samotě a nejblíže od nás stály uprostřed polí tři ryze německé statky, byl mým prvním nejlepším kamarádem německý chlapec Karl, jehož rodiče tam pracovali. Situace se zhoršovala, když v pohraničí začala působit propaganda Sudetoněmecké strany Konráda Henleina, vydatně podporovaná štvavými kampaněmi z Hitlerovského Německa. V Chebu pořádali pochody uniformovaní členové strany a německé obyvatelstvo se pomalu začínalo vůči Čechům stavět nepřátelsky, začaly se také množit i přepady českých rodin bydlících na samotách. Vzpomínám si na jeden z těchto případů, který námi velmi otřásl. Tatínek tehdy přišel domů celý rozčilený a mamince vyprávěl, že jeho kamarád, s nímž sloužil na stanici v Tršnici před Chebem, přišel domů a
v osamoceném strážním domku nalezl manželku i s maličkým dítětem mrtvou a nelidsky zohavenou. Od té doby byla maminka velmi ostražitá, když k našem domku někdo přicházel a mně také nakazovala, abych nikam daleko od domu sám nechodil. V září roku 1939 jsem začal chodit do první třídy, proto jsem moc nechápal všechno, co rodiče doma probírali, zvláště když zašel na kus řeči tatínkův bratr Jan, který byl v Chebu policistou a nosil neustále nejnovější zprávy. Přestože jsem mnohému nerozuměl, neustále jsem pociťoval narůstající nebezpečí. Velkou ztrátou pro mě bylo, když k nám kamarád Karl už přestal chodit. Jednoho dne tatínek přiběhl domů a mamince nařídil, aby rychle zabalila to nejnutnější na cestu, že musíme okamžitě odjet k dědečkovi do Lipí u Českých Budějovic. On že za námi přijede, jak to jen bude možné, a zařídí odeslání alespoň nějakého vybavení domácnosti. Tak pro mě začala ta velká změna, kdy nás obsadila německá armáda, nikdo pořádně nevěděl, co bude dál, tatínek se pořád nevracel, maminka poplakávala, děda nadával. 12
Stali se z nás tak, jako z tisíců dalších českých rodin, vyhnanci z vlasti, lidé, odkázaní na dobrodiní bližních, u nichž hledali pomoc, záchranu a místečko, kde zakotvit. Po tatínkově návratu jsme se přestěhovali do Poříčí a pak do strážního domku ve Včelné, který stál u křižovatky silnice s železnicí z Českých Budějovic do Horního Dvořiště. Prožíval jsem spolu s kamarády období okupace, válečného strádání, stálých obav, tajností, o nichž bychom nebyli nikomu prozradili ani slovo, protichůdných zpráv, strachu o rodiče i z budoucnosti, což neustále lámalo naše dětské duše i životy a poznamenalo nás to nadosmrti... Pak přišel čas, kdy se nad námi začaly objevovat letecké svazy mířící na Německo, odkud se vždy ozývalo dunění kobercových náletů. Bombardování zasáhlo i českobudějovické nádraží, kde tatínek doslova zázrakem pouze o vlásek vyvázl živý, ačkoli celá jeho pracovní četa naráz zahynula. Všichni jsme tušili, že válka brzy skončí. O to děsivější byl zážitek, který mi nikdy nevymizí z mysli. V zimních měsících roku 1945 začali němečtí fašisté evakuovat vězně z koncentračních táborů před blížícími se spojeneckými armádami. Desetitisíce zubožených vězňů hnali po cestách nebo odváželi ve vlacích z místa na místo v pochodech a
transportech smrti, při nichž většina vězňů zemřela hladem a vysílením, nebo byla ubita a zastřelena. 17. ledna pětačtyřicátého roku začala evakuace koncentračního tábora Osvětim a vězni byli odváženi různými směry. Jeden z vlaků mířil do Mauthausenu u Lince. Táborem projel 25. ledna v pět hodin ráno, po osmé dorazil do Českých Budějovic a hned pokračoval dál k Hornímu Dvořišti. Tatínek nám přiběhl oznámit, že kolem nás projede zvláštní vlak, abychom dali na sebe pozor, že je zakázáno se k němu přiblížit. Pak se spěšně vrátil do stanice. Sledovali jsme s maminkou oknem trať a brzy jsme uviděli kouřící a supící lokomotivu, jak vyjíždí ze zatáčky směrem k nám. Nedbal jsem varování a vyběhl jsem na dvorek. Maminka chvátala, aby mě odvedla zpět, ale to už se transport pomalu šinul kolem nás a my zůstali jako přimraženi. Trať se zde pozvolna zařezává do stráně, takže jsme viděli na vlak poněkud z nadhledu. V budkách na konci některých nákladních vagonů hlídkovali teple oblečení vojáci s napřaženými puškami, kdykoli připraveni zasáhnout. Na několikastupňovém mrazu stáli v otevřených vagonech, namačkáni jeden na druhého, zbídačení vězni téměř bez oblečení, někteří dokonce úplně nazí nebo v papírovém pytli, jiní byli omotáni kusem hadru. Jeden z vězňů táhl podél vagonu na provázku plechovku, aby si nabral trochu sněhu, 13
poněvadž vězni neměli nikde ani jídlo, ani vodu. Hrůzný vlak smrti se v hrobovém tichu, rušeném jen klapáním kol vagonů, neuvěřitelně pomalu vlekl vpřed, až nám zmizel za dalším zákrutem do hlubokého zářezu. Cítil jsem mrazení po celém těle a když jsem konečně pohlédl na matku, viděl jsem, jak jí slzy nepřetržitě tečou po tvářích. Dlouho jsme se nemohli pohnout z místa, a když jsme konečně zamířili do domu, nedokázali jsme zastavit třes v těle. Když se večer tatínek vrátil z práce, říkal, že ve vlaku je asi šest tisíc vězňů a podél trati, kudy projíždí, leží stovky mrtvol, vyházených z vagonů. Šeptem dodal, že při průjezdu lesem se několik vězňů pokusilo o útěk. Teprve daleko později jsme se dověděli, že 26. ledna se vlak hrůzy obrátil z Mauthausenu na strastiplnou cestu zpět do Německa, protože tábor byl přeplněn.
Dnes, kdy se u nás stavějí pomníčky a zakládají hroby těm „obyčejným německým vojákům“, kteří přece museli narukovat a jít do války, je dobře si připomenout, jak se tihle obyčejní vojáci do poslední chvíle, kdy už válka byla jasně prohraná, nelítostně chovali k bezbranným obětem fašistické zvůle všude, kam vstoupili. Právě tak mě nemůže dojímat bolestínské vzpomínání sudetských Němců na to, jak byli „vyhnáni z vlasti“, protože jsme si my jako první zažili na vlastní kůži jejich nepřátelské chování i náš vlastní odsun ze své skutečné vlasti. Na četných filmových záběrech si také kdykoli každý může ověřit, jak tito „vlastenci“ v Sudetech bouřlivě vítali a zasypávali květinami přijíždějící německou armádu a milovaného vůdce Hitlera a jásali nad rozbitím Československa. Sklidili jen to, co zaseli! František Jiří Stropek – Bobr
Mapky, znak, bankovka z Wikipedie (pro černobílý tisk upraveno).
14
Některé objasňující informace První návrhy řešení problému vzájemných vztahů vyhnáním druhé národnosti přednesl již krátce po 1. světové válce sudetoněmecký nacionalistický politik Rudolf Lodgmann von Auen. V roce 1920 vyšel v samostatné publikaci plán na vystěhování Čechů, kterou vydal jistý pan Arthur Weitbiick (pravděpodobně pod krycím jménem) v nakladatelství T. Weichera v Lipsku. Kniha se jmenovala „Die tschechoslowakische Frage“ (Československá otázka) a pojednávala o možnostech vystěhování Čechů z Čech na území západně od Rýna a Čechů z Moravy do východního Pruska. V létě roku 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto: „Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici … Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitskobolševický agitační blok. Plány na vysídlení českého obyvatelstva se začaly realizovat již v roce 1940, kdy bylo na poradě německých zemských radů stanoveno vytvoření tzv. německého zemského mostu, při kterém mělo být poněmčeno území od Litoměřic ku Praze. Dále bylo schváleno vytvoření německého koridoru, který povede přes Prahu, Brno a Olomouc až k Ostravě. Na jižní Moravě měly být osídleny oblasti jižně od Brna, které měly být propojeny s rakouskými župami. Český národ měl být postupně rozdělován do malých izolovaných celků a asimilován německým živlem. V praxi byla tato politika zahájena jako rozšiřování vojenských cvičišť v oblasti Milovic, Brd a na Drahanské vrchovině. Násilné vysídlení v oblasti Vyškovska, Boskovicka a Blanenska začalo roku 1941. Bylo při něm vystěhováno 33 obcí a své domovy nuceno opustit přes 18 tisíc obyvatel. Od roku 1942 probíhala největší vysídlovací akce na území Čech, při které bylo v několika etapách vysídleno na 65 obcí s více jak 30 000 obyvateli z oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska. Česko-německá deklarace je zkrácený název pro Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, podepsanou 21. ledna 1997. Za Česko deklaraci podepsal předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec, za Německo spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve 2. světové válce. Deklarace má úvod a osm oddílů. V úvodu se obě strany odkazují na bohaté kulturní dědictví a odmítají řešení starých křivd pomocí křivd nových. V prvním oddílu prohlašují, že sdílejí stejné demokratické hodnoty a potřebu se jasně postavit k minulosti. V druhém oddílu Německo přiznává svou odpovědnost za následky, které přinesla politika nacistického Německa. V třetím oddílu Česko lituje utrpení nevinných, ke kterému došlo během vysídlení sudetských Němců a nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly. Ve čtvrtém oddílu obě strany prohlašují spáchané křivdy za problém minulosti a přiznávají druhé straně mít odlišný právní názor na události v minulosti. Tato pasáž, přestože je dílem kompromisu, patří v obou zemích mezi nejkontroverznější - německá strana totiž odmítla přistoupit na český požadavek a neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (jako to již dříve učinila Francie a Itálie), nicméně přiznává České republice právo dohodu za neplatnou od počátku považovat. Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o další odškodnění za odsun, naopak vyvolala ostrý nesouhlas věta, že křivdy patří minulosti. Podle pátého oddílu budou obě strany i nadále podporovat menšiny druhých národů na svých územích. V šestém oddílu obě strany vyjadřují přesvědčení, že členství Česka v EU povede k dalšímu sblížení obou zemí, a slibují, že při posuzování žádostí o pobyt a pracovních povolení budou brát na zřetel humanitární důvody. Sedmý oddíl se věnuje zřízení společného česko-německého fondu budoucnosti, který má být ku prospěchu zejména obětem nacistického Německa. V posledním osmém oddílu se obě strany shodují, že společné dějiny je třeba zkoumat společně, a slibují, že zřídí česko-německé diskusní fórum, v němž se bude pěstovat česko-německý dialog. /z Wikipedie vybral: Kamzík/ 15
Péče o duši písničkou …
… vybráno ze zpěvníku „SVÍTÁ“. ________________________________________________________________________ ! REDAKCE DĚKUJE PŘEDPLATITELŮM ZA SPONZORSKÉ DARY ! ______________________________________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 90 výtisků * * Redakce: Vladislav Jech (
[email protected]), Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 737 537 534 a Jiří Zajíc (
[email protected]) . * * Technické zázemí: Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2011 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 150,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * 16
