Z e
VZDĚLÁVÁNÍ
z a h r a n i č í
ROMŮ V RUMUNSKU
Eva Šotolová
Obecná charakteristika: Rumunsko je země s velkou koncentrací romského obyvatelstva. V srpnu 1991 vydal Helsinský výbor podrobnou zprávu o dodržování lidských práv a svobod Romů v Rumunsku. Helsinský výbor (Helsinky Watch)byl založen v roce 1978. Má za úkol podporovat sledování a dodržování vnitrostátních a mezinárodních ustanovení lidských práv podle Helsinské dohody z roku 1975. Romové v Rumunsku jsou diskriminováni ve všech oblastech života. Dominují zde rasové předsudky. Školský systém rovněž romské děti diskriminuje, panuje zde názor, že jsou pomalejší, zaostalejší i mentálně retardované jen proto, že to jsou Romové. Mají menší šanci než ostatní obyvatelé uplatnit svoji kvalifikaci. V rumunských masmediích jsou popisováni většinou negativně. Státní televize vytvořila z politických důvodů stereotyp Roma jako zloděje, prodavače na černém trhu. Televizní kamery zabírají Romy při politických demonstracích, aby očernily v očích veřejnosti politickou opozici. Od roku 1989 se revoluční nacionalismus a etnická nenávist dramaticky zvětšuje. Romové, nejviditelnější a nejslabší menšina v Rumunsku, jsou nejlehčím cílem.
Podle lan Hancocka, vyslance Mezinárodní romské organizace v OSN, byli Romové většinou považováni zaAraby, protože přišli do Evropy během tatarského vpádu do Byzantské říše. Slovo Gypsy pochází ze slova Egypťan, jména používaného pro každého cizince, muslima nebo člověka přicházejícího z východu. Brzy se začalo používat pouze pro Romy. S růstem vědomostí se Romové snažili název Gypsy potlačit bud' jako chybné pojmenování, nebo jako slovo zahanbující. Místo toho se nazývají Roma nebo Romanis. V této zprávě však Helsinský výbor používá i nadále označení Gypsies, protože je to stále nejčastější označení pro romskou minoritu. Je těžké odhadnout velikost romské populace v Rumunsku. Poslední sčítání lidu bylo provedeno v roce 1977 a jednoznačně podhodnotilo romskou menšinu číslem 227 398, je to o něco více než 1 % populace. Společnost práv menšin, založená v Londýně, odhadovala v roce 1987 romskou populaci v Rumunsku na 760 000, což je asi 3,35 % obyvatel. Dokumentační centrum pro německé Sinti a Romy odhaduje dle neoficiálních zpráv rumunské policie počet Romů na 1,8 milionu. Romové sami věří číslu 2,5 milionu, což by znamenalo, že jsou nejpočetnější menšinou v Rumun-
sku a tvoří více než 10 % veškerého obyvatelstva. Romové žijí po celém Rumunsku téměř v každém městě a vesnici. Nej novější údaje ukazují, že 30 % romské populace žije ve městech a 70 % i nadále zůstává na vesnicích. Přestože Romové sdílejí názor o původu z Indie, je těžké mluvit o jednotné romské populaci. Jak Dr. Hancock vysvětluje: „Musíte mít stále na mysli, že rumunští Romové sice přišli před šesti stoletími jako jeden národ, není však možné mluvit o Romech jako o jednotné etnické skupině ani o jednotné romské kultuře" (In: Destroyingethnic identity, 1991, s. 5). Populace, již označujeme jako romskou, je složená ze skupin rozdělených podle kmenových příslušností, které odpovídají tradičním profesím, jazyku a také způsobu života - kočovní a usedlí. Členové těchto skupin mohou ostatní označovat za Romy, ale často se stává, že nevěří těmto Romům, nebo se na ně dokonce dívají s nelibostí. V Rumunsku je minimálně 40 skupin Romů: Ursari (cvičitelé medvědů), Kalderari (kotláři pracující s cínem a mědí), Fierari (kováři), Grastari (koňští handlíři), Lautari (muzikanti), Spoitori (bělí prádlo), Rudari (tesaři), Boldeni (prodavači květin), Argintari (klenotníci), Slatari (hledači zlata). Dále se Romové rozdělují na Corturari - kočující nebo Vatrasi - usedlí. U rumunských Romů nacházíme rozdíly i v jazyce: 60 % mluví v rodině romsky, ale většina z nich mluví také rumunsky nebo maďarsky, záleží na místě, kde žijí. Část mluví též německy, slovinsky,
turecky nebo řecky. Samozřejmě existují Romové, kteří již zapomněli romštinu a mluví pouze jazykem majoritní společnosti. Většina Romů žije v Rumunsku usedle, protože po druhé světové válce byli přinuceni státním režimem usadit se. Tento proces nebyl úspěšný a přibližně 10 % romské populace jsou kočující. Historie vzdělávání Podmínky ke vzdělávání mají Romové v Rumunsku nejhorší ze všech národnostních menšin. Trond Gilberg uvádí: „Romové jsou v roce 1956 nejzaostalejší národnostní skupinou, na gymnáziích, středních a vysokých školách v podstatě nejsou, na druhém stupni (sedmiletý) je pouze 500 Romů. Zbytek národa je na prvním stupni nebo v nejrůznějších ústavech. Jedním z důvodů, proč Romové nejsou na vyšších vzdělávacích stupních, je jejich mentální úroveň, ale nejdůležitějšim faktorem je nedostatek zájmu o vzdělávání. Romové zůstávají prostým a tradičním národem jen nepatrně poznamenaným modernizací" (s. 24). V této době je mnoho Romů, kteří nemají žádné formální vzdělání. V roce 1956 se uvádí 37,7 % negramotných romských dětí osmiletých a starších, v porovnání s 10,9 % Rumunů, 3,1 % Maďarů a Židů a 1,1% Němců. Pokrok nastal během dalších deseti let a v roce 1966 Gilberg uvádí: „V podstatě každé dítě projde alespoň elementárním vzděláním. To samozřejmě znamená třeba jen první školní rok. Romové mají stále jen symbolickou účast na středních, odborných, technických školách
a gymnáziích. Na vysoké škole byl pouze jeden romský student" (s. 24). V roce 1983 uvádí Zpráva o integraci Romů pokračující problémy se vzděláváním romských dětí: „Většina dospělých Romů je negramotná nebo pologramotná a zároveň nejsou příliš horliví v posílání svých dětí do školy. Podle statistik okresních školních inspektorů ve školním roce 1982/83 asi 3000 romských dětí nenavštěvuje školu. Podle názoru ministerstva školství je počet romských dětí nenavštěvujících školu mnohem vyšší" (s. 24). Na nízké školní účasti romských dětí se podílí mnoho faktorů. Zpráva z roku 1983 označuje jako hlavní důvod nízké školní docházky bídu, ve které mnoho romských rodin žije. Romové, se kterými mluvil Helsinský výbor, označují rovněž bídu jako překážku v navštěvování školy. Komentářjedné romské matky: „Stydělajsem se poslat děti do školy, nemají oblečení, a když jsme je poslali tak, jak jsou, ostatní děti se jim posmívaly. Proto zůstávají doma" (s. 25). Jeden z problémů, které rumunská vláda nebrala v úvahu, je, že některé romské děti nemluvily rumunsky, když přišly do první třídy, protože se v rodině mluvilo pouze romsky. Nebyl vyvinut žádný program řešící problémy těchto dětí. Zpráva z roku 1983 se také nezmínila o problému diskriminace ve školách, kterou většina romských rodičů označila jako jeden z důvodů, proč jejich děti nechodí do školy. István Mocsel, vedoucí Romů v Kovasně, řekl Helsinskému výboru: „Přístup
romských dětí ke vzdělání za Ceausesca byl omezen. Učitelé se o ně nestarali a zacházeli s nimi špatně, protože byli Romové. Zasedli si na ně a nic je nenaučili. Oblečení bylo také problém, děti jednoduše neměly oblečení do školy" (s. 25). Někteří rodiče se také přiklánějí k názoru, že učitelé nechtějí mít romské děti ve třídě, protože jejich špatné výsledky zhoršují jejich třídní průměr, podle kterého jsou hodnoceni. Vzdělávání v současnosti Romské děti se stále setkávají s výraznou diskriminací ve školství. Ve skutečnosti mnoho rodičů věří, že s jejich dětmi bude nakládáno hůře než kdykoli jindy, protože se v zemi stále zvyšuje takzvané protiromské cítění. Ačkoli je školní docházka povinná, rodiče romských dětí si často myslí, že se nikdo nestará o to, zda jsou jejich děti ve škole, jestli se učí, nebo neučí. Zeli Kore z města Virghis: „Učitelé se o naše děti nestarali, protože jsou Romové, jen se jim podívali do tváře a zařídili se podle toho" (s. 73). Maria Stoice z Basara: „Děti nechodí do školy, protože se bojí. Učitelé je posadí dozadu do třídy, místo aby je posadili dopředu a řeknou: „To jsou jenom Cikáni" (s. 74). Nejen Rumuni se dívají na Romy povýšeně, ale i sami Romové pohlížejí na ostatní Romy se stejnými předsudky a stereotypy jako majoritní populace. Helsinský výbor opakovaně slyšel Romy, jak si stěžují na ostatní Romy a zároveň vysvětlovali, jak oni nejsou opravdovými Romy.
Jeden romský muž vysvětluje tento rozpor: „Moje děti se nikdy neučily nie o naši historii, kultuře a tradicích, protože veškeré odkazy o Romech jsou nesprávné. Všude, kam se obrátily, slyšely jen negativní stereotypy. Věřím, že se mnoho Romů naučilo pohlížet na sebe stejným způsobem. Je třeba, aby se naše děti učily být hrdé na bohaté dědictví romského lidu" (s. 75). Absence romských dětí ve škole je stále vysoká. Příčinou je mnoho faktorů, například v polokočovných rodinách děti nenavštěvují školu v době, kdy se rodina stěhuje, také se zde projevuje určitý čas nutný k adaptaci na školní režim. Přesto je zřejmé, že diskriminace romských dětí přispívá k jejich absenci. Několik Romů poznamenává, že rumunská společnost plně nechápe rozšiřování předsudků vůči romským dětem, stejně jako škody, které jim způsobují: „Nikdo si neuvědomuje, jak citlivé na zacházení jsou romské děti. Dobře si uvědomují, jak ve školách nejsou vítány. Přesvědčují se o tom na každém kroku. Jak můžete od nich čekat, že budou rády chodit do školy" (s. 75). Neromská žena, která strávila určitý čas jako učitelka na školách: „Cítíte předsudky přímo ve vzduchu. Neobviňuji romské děti, že nechtějí chodit do školy, kdybych byla na jejich místě, také bych nechtěla" (s. 75). lna Radu, školní inšpektorka na ministerstvu školství, pozorovala romské děti sedící v posledních lavicích v městě Predeau: „Zeptala jsem se učitele, proč sedí vzadu. Učitel mně řekl, že to jsou nejzlo-
bivější a nejhloupější děti. Odpověděla jsem mu, že pokud je to tak, měl by je posadit dopředu, kde jim může pomoci více" (s. 75). Podíl žáků, kteří nedokončí základní školní docházku, je mezi romskými dětmi poměrně vysoký (ministerstvo školství zřejmě nemá přesné statistiky), zčásti je to bídou v mnoha romských rodinách. Je nezbytné, aby se každý člen rodiny stal ekonomicky aktivním tak brzy, jak jen je to možné. Někteří romští rodiče dovolili synům navštěvovat školu, jen dokud nebyli schopni pracovat v rodinném obchodě, většinou mezi čtvrtou a pátou třídou. To platí i pro romské dívky, které se vdávají často ve věku 13 nebo 14 let. lna Radu naznačila, že vláda poskytuje přídavky na děti v závislosti na tom, zda dítě navštěvuje školu. Samozřejmě v případě dětí, které vydělávají pro rodinu peníze, to nemusí být pro rodiče dostatečný podnět. Romské komunity, které bývají nepřátelsky napadány svými sousedy, zaznamenávají stále větší těžkosti při posílání dětí do školy. Romská žena z města Cilnik řekla Helsinskému výboru: „Mé děti byly ve škole bity ostatními dětmi, hlavně potom, co byla naše vesnice napadena. Nyní se děti bojí chodit do školy" (s. 76). Rumuni samozřejmě nevěří, že se Romové opravdu bojí posílat své děti do škol. Starosta města Cilnik: „Myslím, že Romové nemají jediný důvod bát se. Vymlouvají se, protože ve skutečnosti nechtějí do školy chodit" (s. 76). Ministerstvo školství schválilo experimentální doučovací program pro romské
studenty počínaje školním rokem 1990/91. Program se pokouší poučit budoucí učitele, aby byli citlivější pro výchovné a kulturní potřeby romských dětí a aby byli schopni s nimi komunikovat romsky. Cíle programu však nepodpořili rodiče, kteří nechtějí posílat své děti studovat romštinu. V Tirgu-Mures řekl romský učitel Helsinskému výboru, že romská organizace byla schopna najít pouze 20 studentů, takže 7 míst zůstalo neobsazeno. Tento program probíhá pouze na dvou pedagogických školách. Existují také třídy, kde je vyučovacím jazykem romština (Bacau, Tirgu-Mures, Bukurešť). Romští rodiče, se kterými Helsinský výbor mluvil, měli smíšené názory na zřizování romských škol nebo tříd. Někteří rodiče viděli výhody ve výuce svých dětí v romštině. Wilhem Cisco, maďarsky mluvící Rom z vesnice Reghim: „Myslím, že by bylo moc dobré, kdyby učitelé učili děti romský jazyk. Maďarský jazyk nemá slovo Rom, má jen slovo Cikán. Vzdělávací program je velice důležitý, nyní děti, které necítily žádná pouta ke škole, jsou pyšné, že chodí do školy" (s. 77). Rom z města Huedin: „Mluvíme maďarsky. Velmi málo lidí mluví romsky, chceme naše děti i dospělé naučit romštinu, ale nechceme chodit do školy. Chceme se učit o naší historii a tradicích" (s. 77).
Mnoho rodičů se obává, že oddělené třídy nebo školy jen prohloubí izolaci Romů, a věří, že nejlepší možnost jejich dětí je potlačení jejich etnického původu. Mladá matka z města Virghis: „Nemáme zájem o romské školy. Bojíme se být ještě více izolovaní. Chceme se více integrovat a nesoustředit se na to, že jsme Romové" (s. 77). Adam Kornel z města Huedin: „Protože jsme v Rumunsku, nechceme dělat rozdíly mezi etnickými skupinami. Chceme být přáteli s Maďary, Rumuny i Romy. Oddělené školy nám k tomuto cíli nepomohou" (s. 78). Romové se v Rumunsku stále ještě nacházejí na spodním sociálním stupni. Mnozí z nich každodenně bojují o přežití žijí ze dne na den. V této zemi je u Romů stále ještě vysoké procento negramotnosti. V některých romských rodinách děti nikdy nezačaly chodit do školy, nebo z ní po krátké sobě odešly. Sociální podmínky mohou vyvolávat pocity méněcennosti a ovlivňují také dostupnost školního vzdělání.
Literatura: Destroying Ethnic Identity - the Persecution ofGypsies in Romania. New York, Helsinky Watch 1991.
m
