SHEENA. Tak stála zde před dominantní zábranou proti nevítaným cizincům

1

MANŽELÉ TARISOVI

SHEENA 28. den druhého měsíce letní triády, rok 401 pátého tisíciletí K lesům daleko od hertiského předměstí se blížil pomalu a tiše černý vůz. Nezpozorován dorazil k plotové zdi Sendorského sídla a z předních dveří vystoupila drobná blonďatá žena v podivně strohé zelené kombinéze. Zamračila se, když jí letní slunce osvítilo bledou tvář. Už tomu bylo dlouho, co naposled vyšla na denní světlo. Otrávena paprsky natáhla ruku proti žhavému kotouči na nebi a odvrátila se. Ve stejném okamžiku uslyšela vzdálený hluk za stěnou. Věděla, že někde na druhé straně panství se koná důležitá událost. Úmyslně proto minula svým autem hlavní bránu, která dnes vítala do zahrad desítky hostů. Ke svému příjezdu potřebovala samotu. A i když se zdálo nesmyslné vydat se sem v ten nejrušnější den, vybrala si jej právě proto, že veškerá pozornost místního služebnictva byla stažena do jediného místa. Žena se tak poté, co vystoupila z auta, napjatě rozhlížela, zdali je při odlehlém okraji skutečně sama. Cesta, les i blízké okolí však uspokojivě mlčely. Zdejší tichost narušovaly jen ony ozvěny pobavených hlasů ze zahrad. Pro ty neměla zrovna pochopení. Bylo pro ni zvláštní, že v tento čas měl někdo náladu se smát. Před pár měsíci Sendor obešlo obloukem početné vojsko, jenž mělo za úkol celý Hertis srovnat se zemí. Jen zázrakem byla tato oblast jediná, která nenesla následky z proběhlé války. S tou radostí, co slyšela, to vypadalo, jako by se panstvo nadutě vysmívalo svému nepříteli, že domov zástupce protější mocnosti nenašel. Ona tajemná žena ale věděla moc dobře, kde se Sendor nachází. To díky ní armáda zastavila u  hranic sendorských lesů a  měla velkou zásluhu na tom, že zdejší pýcha rodiny Elbrow ještě stojí. Přesto dnes mezi jmény na listině pozvaných nebyla. Nikdo jí tady nebyl za projevenou milost vděčen. Možná proto, že tušili, že dohra této laskavosti ještě přijde. Nevěděli však, že dnes. Že Sendoru ponechala klid, aby se do něj mohla sama pro něco vrátit. … Tak stála zde před dominantní zábranou proti nevítaným cizincům.

1

Přistoupila ke zdi blíže a zvědavě obhlížela, jestli všechny její vydrolené díry a výčnělky jsou pořád tam, kde si pamatuje. Dotkla se při tom opatrně cihel a  slastně se na ně usmála. Cihly byly natolik rozpálené poledním žárem, že by každý rychle ustoupil. Tato žena ale oplývala čímsi, díky čemuž jí žár nemohl ublížit. Místo toho ji hladil po prstech a přinášel požitek. Hladová po té slasti přiložila na zeď obě dlaně a zapřela se celou jejich plochou, aby co nejvíce pocítila tu žhavou sílu. Pod intenzivním přívalem tepla její oči vzplály a  mírná nervozita, které propadala, byla pryč. Teď, když se jí srdce zklidnilo, odstoupila zpět k autu, aby lépe viděla až za zeď na jižní stranu honosné stavby. Tam ve třetím patře divoce vlály záclony u  jediného balkónu a  neměly daleko k tomu, aby se utrhly a uletěly dolů do opuštěných stájí se zarostlou jezdeckou dráhou. Jako cílová vlajka příhodně označovaly místo, kam se nyní musí dostat. … A  dokud rozmýšlela své další kroky, zároveň s  ní balkónovou hru větru s kusem látky pozorovalo zevnitř sídla i roční batole. To batole jsem byla já. Taktéž mě v tu chvíli obklápěla samota. Táta právě vzdal mé uspávání, nechal mě v postýlce a vytratil se do kuchyně. Věnoval se mi sám, výjimečně pro ten den byl všechen personál v zahradách vytížen velmi důležitou prací. Ona událost venku, kterou obstarával, byla vzpomínka na úmrtí dědy, Zahara Elbrowa, váženého dobrodruha a  spisovatele, který zemřel jen pár týdnů před mým narozením. Byl tomu přesně rok, co vnesl svým odchodem do srdce mé matky velký smutek, a ona si přála uctít jeho památku tak, jak bylo u našeho rodu vždy zvykem. Jen já se protivila přemíře hlučné společnosti, a tak jsem byla přemístěna někam dovnitř, kde mi bude lépe. A kéž bych mohla říci, že se dobrý úmysl mým rodičům krutě nevymstil. … Samozřejmě nemám na tento den žádné vzpomínky. Ráda bych z vlastní paměti vyprávěla, jak se to tenkrát celé odehrálo. Ale nemůžu. A trvalo mi dlouho, než jsem pochopila okolnosti, které mi v této příhodě nebyly vůbec jasné.

2

Jako například, jak se podařilo oné blonďaté ženě v kombinéze vylézt nahoru až ke mně a  zjevit se na balkóně. Navzdory svému křehkému vzezření do několika minut stála za otevřenými dveřmi tři patra nad zemí a její pohublá silueta se promítla na podlahu ložnice. Dál se ale nehrnula. Přeci jen na prahu znejistila, zda je dnes ten správný den. Mohla se konečně postavit sama sobě, svému strachu i bolesti, která jí odpírala pocit štěstí. Zpět k autu ji ale táhla obava, že může být každou chvílí odhalena. Cítila se tak spíše než jako zloděj jako vyhnanec, který se tajně vkradl domů. Tady ale její domov nebyl. Bylo tady to, co posedle milovala a co stále považovala za své. Myslela si, že to láska ji přivedla do zapovězeného místa. Byla si tím takřka jista, jen nějaký ubohý dívčí hlas vzadu v její mysli křičel, že na své úmysly nemá právo. … Stále stojíc na balkóně se polekaně ohlédla. Dole po trávě se prohnal pes za balónkem. Někdo se brzy objeví. Byl nejvyšší čas vstoupit, nebo zmizet. Rozhodla se raději nic neriskovat a stejně tiše odejít. Sotva ale udělala krok, z ložnice se ozvalo dětské broukání. Můj hlásek ji probodl a celá zkameněla. Došlo jí, jak blízko jsem a s tím už nedokázala čekat na další příležitost. Odhrnula záclonu a ujistila se, že nikdo kromě mě v pokoji není. Přistoupila blíže a naklonila se nad postýlku. Viděla, jak v ní sedím a sleduji ji stejně upřeně jako ona mě. Skoro jako bych ji poznávala a věděla, co máme společného. Vydechla při tom úlevou z  toho, co právě dokázala. … „Sheeno?“ zazněl v pokoji nenadále mužský hlas. Žena rychle zvedla pohled ke dveřím a v nich spatřila mého otce. Bez dalších slov se na sebe dívali a neskrývali překvapení. Oba viděli někoho, koho znali a už nikdy neměli potkat. Žena poté shlédla zpět ke mně a své oči zase bolestně vrátila na něj. V její tváři se mísily výčitky s nejistotou, zda má setrvávat. Závěr svého utrpení měla na dosah. „Sheeno…“ zopakoval táta měkce. „Co… co tady děláš?“

3

Žena stáhla dotčeně rty k sobě a zamračila se. Nečekala, že tohle bude to první, co od něj po létech uslyší. Už jen to jméno, jež vyslovil, ji dráždilo více, než byla ochotna snášet. Ponechala tak vyřčenou otázku bez odpovědi. Místo toho se zadívala na mne a jediné, co cítila, byl vztek. Natáhla nade mne ruku a se vztekem přicházela nenávist. Nenávist ke mně jako k symbolu všeho, co jí ještě překáželo. A s tou nenávistí začala pouhou její myšlenkou teplota v mém těle vzrůstat a má jemná dětská kůže kriticky rudnout. Vmžiku mě obklopil její zlostný žár a s prvními pálivými puchýři jsem se rozkřičela bolestí do pláče… … Byl to můj konec, pro který přišla. Smířena s tím, že by si tak i uzavřela cestu k  tomu, po čem touží. Chtěla mě sprovodit z  tohoto světa, který již téměř celý vlastnila. Mohla si ve své moci dovolit vše a nebylo toho mnoho, na čem by jí skutečně záleželo. Byla krutá, nespravedlivá a posedlá svým šílenstvím. … To byl však jen výsledek jejího příběhu. A abych byla upřímná, není třeba jí to mít až tak za zlé. Nezasloužila se o  svůj stav příliš. Vlastně − vzhledem k  tomu, co bych ráda vyprávěla, není vůbec dobrý nápad takhle Sheenu představovat. Bylo by pak obtížné porozumět, jak se dostala k tomu, že zamýšlela mně, nevinnému dítěti, tolik ublížit. A to bych nerada způsobila, neboť porozumění bylo důvodem, proč jsem své deníky začala tehdy v  Setenu psát. Ocitla jsem se po tomto osudovém dni a dalších patnácti letech zpět v Areneánu a nerozuměla naprosto ničemu. Prožila jsem dětství v pralesech Derigotu odtržena od civilizace, od své rodiny, a Areneán se za tu dobu proměnil. Když jsem se pak jako náhodou dostala zpátky ke svým kořenům, cítila jsem se tak, jako by se asi cítil někdo, kdo by si přečetl jen tyto první strany úplně bez kontextu a nikdy dříve o planetě Thea neslyšel. To je těžko představitelné, já vím, ale výstižněji bych to nemohla popsat. Byla jsem vhozena do neznámého prostředí plného cizích názvů a podivného chování mentálně odlišných lidí.

4

A  nebyl čas cítit se při tom ztraceně. Musela jsem pokračovat dál s tím, že se vše postupně objasní. Což se také stalo a jedno z objasnění bylo, že to nebyly náhody, jež mě vtáhly zpět do hlavního dění. Byla to jistá část mne, která s sebou nesla důležité svědectví. Ta samá část, která mě tehdy zachránila před následky Sheeniny smrtící výhně. Ale i ta samá část, která mi toto neštěstí vpravdě způsobila. To už ale zase říkám více, než by se dalo najednou pobrat. Nemá smysl nyní prozrazovat něco o  mém životě, který, přiznávám, začíná poněkud dramaticky a vypadá, že nebude mít dlouhého trvání. Co ale prozradit mohu, že dosud neskončil. Můj ani Sheeny Taris. Přežily jsme obě podobný úděl, však Sheena to měla o poznání těžší. Narodila se totiž o  dvacet čtyři let dříve, do zcela jiné doby, a  cestou, kterou se musela vydat ona, se ještě nikdo předtím vydat nemusel. Přes všechno, co se přihodilo, jsem ale nakonec ráda, jakým způsobem ji Sheena zvládla, protože díky tomu jsem přišla na svět i já. Jistě bych tady vůbec nebyla, kdyby nebylo Sheeny Taris. Stejně tak by neexistoval tento náš společný příběh, který se onou chvílí, kdy se mě pokusila svým ohněm spálit, rozťal na dvě podstatné části − na to, co se dělo před tímto dnem, a na to ostatní, co se dělo po něm. Ani jedna část ale není přednější, proto by bylo rozumnější vysvětlit vše od začátku. Od Sheeny. Protože právě ona je neodmyslitelně spjata také s tím, co důležitého se chystal můj děd vyzradit, žel ani jeho požehnaně dlouhý život tomu nestačil. Možná, kdyby věděl, jak blízko svému cíli je, pravda by na sebe nemusela čekat další generaci a já bych neměla s čím začínat právě teď…

6

Dcera svého otce MANŽELÉ TARISOVI etapa první, příběh první

Psáno dle deníků Isabel Tare Elbrow

teefu TAY TARIS O 25 let dříve na okraji Kity, hlavního města Areneánu Na malém sporáku, vypadajícím spíše jako stará kamna, poskakovala poklička na modrém oprýskaném hrnci. Na zdech kuchyňky vyložené dřevem viselo několik svazků sušených květů, které z něj nasávaly stoupající vlhkost. Nikdo do rytmu tančícího plechu nepřicházel, v  domě bylo prázdno. Jen vzadu na verandě se pohupovala postýlka, ve které pod síťkou spalo miminko − před pár měsíci narozená Sheena. Dole v  zahradě ji přes kamennou cestičku měla na dohled mladá žena. Okopávala záhonek pod svahem a chvílemi vzhlížela nahoru. Přes košaté koruny stromů na stráni a  slunce v  očích si nikdy nebyla jistá, co vidí. V dalších minutách ji nervozita přemohla a po neudržovaných schodech z  oblázků vyběhla nahoru. Na verandu už stoupla opatrně, a přestože trámy zavrzaly, malá Sheena spala dál. Žena odhrnula síťku a spokojeně sledovala, jak její dítě vydechuje do lehce pokrčené dlaně. Během mateřského opojení konečně zaslechla syčení oběda. Zapomněla rázem na tichost a splašeně vběhla dovnitř, div nerozbila sklo ve dveřích. Prošla hbitě obývákem, kde na gauč pohodila zahradní rukavice, a prosmýkla se kolem skříní úzkými futry rovnou do kuchyně. Problýsklo jí při tom hlavou, kdo postavil tento dům tak těsný. Musela si ale odpovědět jako pokaždé, že na tom vlastně nezáleží. Chtěla ho hlavně kvůli nádherné velké zahradě a  zachovalému starobylému vnitřku. Tolik jí připomínal dům babičky. Zatím od koupě nic nevyhodila. Měl sice vesměs prázdné pokoje, kuchyňka však zůstala plně vybavená a na půdě na ni ještě čekala spousta harampádí. Zvenčí však dům působil prostorně, rodinně a hřejivě. Vnější zeď tvořily trámy, které dlouho nikdo nenatřel, takže byl více přírodně hnědý než zelený. Když se tak jako dnes do něj opřelo slunce, vůně dřeva pronikla dovnitř a vytvořila atmosféru, která se držela až do zimy. Neuměla si představit člověka, který by téhle nádheře neodpustil nedostatek místa v každém pokoji. S takovou myšlenkou se jí na tváři objevil úsměv. Ale ano, uměla. Žila tady s ním. …

9

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Nebyla vždy taková a tohle nebyl její vysněný život. Ještě před čtyřmi lety, tehdy jako Mishi Fasenoa, bydlela se svým přítelem Rohnem v moderním bytě v  centru hlavního města. Chodili spolu už při studiích a  společně nastoupili do paláce jako účetní hospodářského oddělení. Skoro každý večer trávili s přáteli v hlučných ulicích Kity, tančili v klubech a ráno se budili s kocovinou. Zvládala našlápnutou kariéru a užívala si pozornosti, kterou přitahovala svou jemnou tváří líbezné zrzky. Čas tím běžel neskutečnou rychlostí, brzy se měla stát asistentkou vedoucího a s Rohnem po třech letech souznění plánovali svatbu. Dokonalý svět jim narušila až banální nehoda, při které se Mishi zranila pádem ze schodů a musela do nemocnice se zlomenou nohou. Lékařům se nezdálo, jak lehce ke zlomenině došlo, podstoupila proto několik komplexních vyšetření. Přišlo jí, že tam tráví věčnost naprosto zbytečně. Bohužel se mýlila. Její kosti v  posledních letech skutečně prořídly, a to z onemocnění krve, jež se nazývá vouléza. Tuto dědičnou chorobu měla Mishi od narození, ale byla zdravě zejícím dítětem, které nikdy takové vyšetření podstupovat nemuselo. Samotná nemoc může totiž v těle kolovat a neprojevit se libovolnou dobu. Jak se však spustí, krev postupně není schopna rozvádět živiny a  nemocný podlehne vyčerpání do několika let. Pro běžného člověka abiánské rasy vzácné a léčitelné, ale její deritské geny situaci komplikovaly. Derité mají značně odlišný imunitní systém a v té době žádná léčba voulézy pro deritskou rasu nebyla. Čekala ji ta nejhorší prognóza. … Mishi si promítala v kuchyni okamžik, kdy se otřesena touto zprávou zastavila na chodníku před nemocnicí. Nemohla se tehdy dostat zpět k  sobě, ani se rozpomenout, kudy jít domů. Sevřelo se jí hrdlo z  těch vzpomínek. Zkontrolovala hodiny, načež popadla sáček těstovin natolik horlivě, že se rozsypaly po lince a pár jich zčernalo žárem plotny. Naštvaně na to vydechla. Přišla si roztržitá. Každou chvílí totiž očekávala manžela. … Nevzala si svého tehdejšího snoubence Rohna. Rohn ji opustil poté, co zjistil, že je těžce nemocná. Měl samozřejmě pusu plnou jiných dů-

10

začátek vzpomínky

konec vzpomínky

kapitola teefu Tay Taris

do strany 23

vodů, ale Mishi stačil ten zbabělý výraz. Oba si uvědomovali moc dobře, že má před sebou jen pár zdravých let, než z ní bude skomírající přítěž. Nic z toho, co měli v plánu, se nestane. Nezazlívala proto Rohnovi útěk, sama nezvládala nést takové pomyšlení. Rozum však nepomáhal tišit bolest a ze dne na den odešla z oddělení, aby Rohna už nemusela potkávat. Na nějakou dobu úplně opustila palác. Bez práce, v holé garsonce si týdny vyplakávala oči. … „Kde je?“ vytrhl ji kdosi ze vzpomínek. Polekaně se s nožem odvrátila od linky tak prudce, že skoro skončil v těle muže, jenž se objevil za ní. Ten ostří sledoval s ledovým klidem. „Málem jsi mi zničila oblek,“ konstatoval suše. „Málem jsem tě napíchla! Tohle mi nedělej, chodíš jako duch,“ oddechla si Mishi. Odložila nůž, stáhla z jeho hubených ramen sako a začala mu rozvazovat kravatu. „Jako duch?! Vždyť se to tady nedá odemknout bez rachotu sto let starých klíčů, které určitě pasují i do brány hřbitova Hanoského zámku,“ bručel a nemaje rád partnerskou péči vytrhl Mishi z ruky uvolněnou vázanku, aby si ji sám hbitě sundal. „Na cos myslela, prosím tě?! Přece jsem ti volal, že přijdu ve dvě. Na co ti to potom hlásím jako idiot,“ divil se. Ihned na to se ale netrpělivě rozhlédnul a zopakoval: „Kde je?“ „Na verandě. Spí. Teď ji neruš,“ odvětila Mishi a všimla si, že stále čeká i na zbytek odpovědi. Přestože by byl nejraději u venkovních dveří, vyčkával. Byl na tohle pečlivý. Stál by tady klidně do večera, kdyby se mu zdráhala odpovědět. „Vzpomínala jsem… na staré časy,“ pověděla Mishi ztěžka a pověsila sako v předsíni, „když jsem ještě nebyla domácí puťka.“ Pohlédla na něj do kuchyně a pozvedla obočí. Hned rozpoznal, na co Mishi naráží, a vydal se ven, skoro jako by utíkal před dalším možným rozhovorem. To Mishi nijak nepřekvapilo. Nerad vzpomínal na jejich seznámení, které nebylo zrovna vystřiženo z dívčího románu. …

11

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Mishi znala jeho jméno ještě předtím, než se stal členem vládní rady a získal titul teefu. Tay Taris býval v paláci asistentem vedoucího oddělení, kam Mishi s  Rohnem po škole nastoupili. Měsíc před jejich příchodem ale Taris povýšil na zpravodaje vládní kanceláře a tak se prakticky na oddělení minuli. Tarisova pověst však žila na hospodářském dál. Nikdo ho v  paláci neměl rád. Pro všechny byl Tay Taris mlčenlivý asociální chytrolín bez vlídných slov. Když už promluvil jako chladný stroj, nebylo to s klidem. Nečitelný nervák, který svými výpady způsoboval podřízeným deprese. Osobně ho Mishi zahlédla jen párkrát. Jako hubený podivný pavouk procházel chodbami paláce a k nikomu nezvedal zrak. Vypadal, že neustále dumá nad něčím nesmírně důležitým. I Mishi byla v té době plna předsudků k jeho osobě, ale ve skutečnosti o něm znala jenom vtipy. Pro ni byl uzavřený, záhadný chlap s jemnými, ne příliš mužnými rysy. Jediné, čím jí byl Taris sympatický, byla jeho deritská příslušnost. Moc deritů se v této oblasti Areneánu nezdržovalo. To Mishi nijak nevadilo, netoužila se sbližovat s  muži svého druhu. Neshledala je přitažlivými ani zábavnými, čímž asi nebyla od pravdy daleko. Deritští muži bývají vskutku projevem strozí a tělem méně vzrostlí. Nejspíše proto, z jak dalekého ledového severu pocházejí. Nicméně po rozchodu s  Rohnem a  měsících nicnedělání, během kterých se Mishi trápila nad svou nemocí, dostala od kamarádky vesele laděnou zprávu z paláce: ‚„Oblíbený“ Tay Taris se stal zástupcem vládce a hledá už týdny osobního zpravodaje. Nikdo nemá odvahu se o místo hlásit.‘ Sama dodnes neví, jestli silné prášky nebo pokles sebeúcty způsobil, že se objevila ve dveřích jeho kanceláře. … „Hledám zpravodaje, ne zpravodajku,“ byla první věta, kterou od Tarise uslyšela. S nezájmem a pálivou arogancí jí dalšími třemi větami naznačil pokyn k odchodu. Týdny izolace v jednom pokoji ale otupěly deprimovanou Mishi natolik, že už ji nevyvedl z míry ani Taris. Posadila se naproti a trvala na pohovoru.

12

kapitola teefu Tay Taris

do strany 23

Teprve teď poznala, že ani sebehroznější povídky o něm nevystihují, jak silnou kávou umí být. Jeho tmavě hnědé oči byly překryté tvrdou nečitelnou clonou. Měl vystouplé lícní kosti z únavy, která o sobě dávala vědět. Když viděl, že ta špatně chápavá slepice nemíní odejít, čelist se mu zahýbala, jak vztekem zaskřípal zuby, a na čele mu naběhla žíla. Vypadal, že začne řvát. Mishi věděla z vyprávění, že k tomu nikdy nemá daleko, tak chvíli mlčela. Dívala se, jak se mu ruka s  výrazně ostrými klouby chvěje a převrací listy jejího životopisu. Do napnutého ticha se Taris kupodivu nerozkřičel. Prohlédl doporučení od svého bývalého šéfa, které přinesla. Jako někdejší zaměstnanec hospodářského oddělení na něj neměl dobré vzpomínky. Řekl o  kusu papíru pár jízlivých vět, které zpochybnily nejen Mishiny schopnosti pro práci zde, ale i smysl celé její existence. Nejspíše pro tohle se nikdo neodvážil přihlásit. Tay zvládl během několika minut slabší povaze vnutit myšlenku na sebevraždu. Ale Mishi, ač byla oslabena posledními událostmi, uměla hrát. Zvládla vydržet palčivé slovní jedy. Tay neměl tušení o jejím zdravotním stavu, ani jak moc zarývá hluboko, když se jí snaží vykreslit vlastní zbytečnost. Nakonec se během pohovoru taky poměrně vyčerpal a zaujat Mishiným klidem rezignoval. A jelikož se nikdo jiný ani další dny nehlásil, porušil poprvé svou zásadu a přijal na místo svého osobního zpravodaje ženu. … Mishi se vrátila myslí do přítomnosti a vnímala, jak Tay vchází z verandy dovnitř. Špatně upevněné sklo ve dveřích zařinčelo v doprovodu jeho nadávek. Položila na stůl talíř polévky a ohlédla se. Přestože přicházel s Sheenou v náručí, byl to pořád on jako před lety. Stále dokázal ve vteřině vyletět z  kůže a  bez kousku empatie si prosazovat svou. Jen ta clona v  očích, kterou tam viděla tenkrát, byla mnohem slabší. A  nebyla tam vůbec, když se díval na svou dceru. Dlouho si Mishi myslela, že ty tvrdé ledy v něm roztopí sama. Tay však svou ulitu prozatím úplně neopustil. Ale teď, když viděla každý den, jak se k Sheeně má, věřila, že pro Sheenu to jednou udělá. Ani si neuvědomoval, jakou mocí ho mění dítě, které drží.

13

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Sledovala tak spokojeně, jak se Tay s protivným zamračením zasunul do lavice a pokouší se ve stísněném prostoru jednou rukou jíst a druhou chovat. „Chtělo by to rozmyslet, kde bude za chvíli spát,“ řekl. „Myslela jsem, že bychom mohli vyklidit půdu a  udělat tam podkrovní pokojíček,“ opřela se Mishi o linku a pohlédla ven. Zasnila se nad tím a dodala: „To by bylo hezké, miluji podkroví.“ „Myslel jsem, že bychom mohli vyklidit už tenhle barák a −“ začal. „Tayi,“ přerušila ho. „Je to tady krásné. Má tady velkou zahradu, les, žádný provoz, klidné sousedy −“ „Třísky, plísně, hmyz, půl kroku od rohu k rohu, aby se mohla praštit. Podívej se, jak jsem obitej! To tady jsem jen pár hodin tejdně. A  ty jí chceš dát pokojík nahoru, aby furt běhala po schodech?!“ Když zvýšil hlas, Mishi se jenom trpělivě usmála. Zabíralo mlčet. … To se naučila již první měsíc jako jeho zpravodajka. Pracovat pro Tarise bylo totiž skutečné peklo. Kolotoč nadsazených, stresujících úkolů. Se svou typickou bezohledností ji nechával od brzkého rána do nočních hodin zavalit papíry, které daleko přesahovaly její povinnosti. Na druhou stranu si na to Mishi nestěžovala. Doma ji nikdo nečekal a ve svých úzkostech shledávala jeho nesnesitelnost jako něco, co si snad i zaslouží. Neměla tehdy už žádná přání, žádné vyhlídky. Jen doufala, že až přijde „den D“, tak to s ní sekne někde při jeho křiku, aby si uvědomil, že lidi kolem sebe přivádí do hrobu. Jejich vztah tedy začal válkou, ale měnil se. Když prvotní nápor Mishi zvládla, nepatrně jí Taris ulehčil a měla tak prostor si všímat. Především toho, že sám byl mnohem vytíženější než kdy ona. Mishi netušila, kdy Tay spí, protože jej v paláci viděla pořád. Vysvětlení takového nasazení se k ní dostalo až po roce, kdy si už získala jeho důvěru a čtením některých neveřejných dokumentů pochopila, jak jako zástupce vládce funguje a že celá Tarisova funkce je vypočítavá myšlenka Maria Warda. Samotný vládce Areneánu, Mario Ward, vlastně jako jediný z paláce ještě před pár lety pověstného Taye vůbec neznal. Tay dělal v rámci své

14

kapitola teefu Tay Taris

do strany 23

práce na hospodářském oddělení i  asistenci na vládních zasedáních. Přehlédnutelného poslíčka, který měl za úkol jednou za čas prohodit členům vládní rady složky na stole. Zbytek zasedání pak seděl Tay v rohu u  skříně jako na hanbě a  s  důležitostí tamějšího nábytku držel komín listin. Pro někoho velká nuda, ale pro Taye bylo velmi vzrušující být přítomen takovýmto vládním diskusím. Všemi těmi čísly a  pojmy, které létaly vzduchem, naprosto žil a hlavně jim rozuměl. Věděl, že jim rozumí více než někteří u vládního stolu. A tak seděl a poslouchal se zdánlivě nepřítomným pohledem z okna. Jenže taková aura sebejistoty s lehkou arogancí radním neušla a postupně se na Tarise lepily nervózní zraky. Když si konečně i Mario všimnul věčně zadumaného mladíka v jednacím sále, neměl ponětí o jeho jméně, ani proč podružného zpravodaje sledují členové rady a mají s jeho přítomností nezvyklou nejistotu v hlase. Jak sám pak později vyprávěl, Tay byl prostě podivín. Prý vypadal, že neposlouchá, ale cukaly mu koutky úst pokaždé, když se mluvilo o něčem, z  čeho sám Mario neměl dobrý pocit. Mario vnímal určité propojení s tímto mladíkem a pak, aniž by si to příliš uvědomoval, díval se na Taye pokaždé, když si nebyl jistý. Mario Ward byl totiž od základu člověk intuitivní, velice otevřený, veselý a sympatický. Ve své funkci až příliš neformální. Byl dobrý politik i ekonom, ale své nejproduktivnější roky měl již za sebou a více ho zajímaly radosti věčně starého mládence. Přestože vládnul už skoro dvacet let a táhlo mu na padesát, byl i s vráskami plný života a nikdy neseděl celý den v kanceláři. Své povinnosti plnil tak minimálně, jak to šlo. Věděl, že úřad potřebuje někoho, kdo mu dodá trochu vážnosti, ale rada ho nikdy nenechala odstoupit, protože byl Areneánem zbožňován. Nebylo tedy moc zvláštní, když Taye pozval na skleničku a po jedné prodiskutované noci z něj udělal rovnou svého osobního zpravodaje. Ať už mluvili o aktuálních problémech nebo se nechali unášet utopií, rozuměli si výborně a Mario v Tayovi viděl své mladší já. I když se mu Tay podobal jen pracovně, měl ho Mario rád už od toho večera a stali se brzy přáteli. Tay tak časem dostal funkci asistenta a nakonec zástupce vládce. V době, kdy mu pomáhala Mishi, byl už Tay Taris fakticky více než

15

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi zástupce. Mario jej přespříliš využíval pro své povinnosti a Tay se stával jeho stínem. Jejich spolupráce došla do stavu, ve kterém Tay Areneánu tajně vládnul a Mario mu plně důvěřoval. Jen vládní rada nechtěla slyšet, že by Tay Taris oficiálně usednul na Mariovo místo. Tay byl i přes své schopnosti tolik nenáviděn. … Když Mishi tenkrát pochopila, že její nadřízený není skutečným zástupcem, a jak skrytě, pod velkým tlakem bez uznání, dělá tu nejzodpovědnější práci, cítila k němu najednou mnohem více úcty. Už to nebyl ukřičený ignorant. Viděla v  něm přepracovaného skromného génia, který si na svá záda naložil více, než by si kdokoliv dokázal představit. I když byl k ní Taris osobně nevrlý, viděla, jak mu na Areneánu záleží a jak prožívá každý hrozící problém. V malém osobním měřítku tak Tarisovi nezáleželo na nikom. V zákonech myslel na všechny. Bylo to pro Mishi podivně kontrastní, ale rozuměla mu a možná… možná se jí tenhle nenáviděný asociál začínal líbit. Proto mu pomáhala dobrovolně nad své povinnosti a Tay její pomoc přijal. Zatáhl ji i do několika utajených prací, ve kterých se k jeho spokojenosti osvědčila. Za dalších pár měsíců byla Mishi spíše Tarisova asistentka než zpravodajka a  očekávala s  nadšením povýšení. Přestože zdravotně se jí čas rychle krátil, s několika vydařenými projekty dostával život zase smysl. Pochopila, proč Tay tuhle práci dělá a jaký je rozdíl mezi duchaprázdným úředničením a vymýšlením něčeho, co lidem skutečně mění život. Výsledky jejich práce pak vnímala i při chůzi po ulici. … „…a proto je nesmysl, abychom tu zůstávali, nechápu, že to nevidíš!“ dokončil Tay přednášku, která Mishi jen jako lehké hučení proplouvala skrz myšlenky. Vrátila se s Tayovým utichnutím k sobě. Odtáhla zamyšlený pohled od okna a spatřila jeho čekající výraz. Neměla už ponětí, o čem se vlastně bavili. Vzala prázdný talíř ze stolu a s klidným hlasem jej šla umýt: „A co nového v paláci?“

16

kapitola teefu Tay Taris

do strany 23

Taye její nepozornost popudila, ale nakonec změnu tématu uvítal. „Mario chce zítra přijít a ukázat ti svoji novou…“ nadechl se dlouze. „Slečnu,“ dokončila Mishi za něj skloněná ke starému plechovému dřezu, který svými zvuky narušoval rozhovor. „To není tak úplně přesně, co jsem chtěl říct. Ale dobře.“ „Slyšela jsem, že je to milá holka. Jak vypadá?“ zastavila Mishi tekoucí kohoutek a pak si uvědomila, že tohle není na něj zrovna nejlepší otázka. „Jako Mariova sekretářka. Všechny vypadaj stejně. Začínám věřit, že je někde továrna, kde je vylévaj z  formy. Speciální Wardova edice. Na každý měsíc jednu.“ „Ale nepřeháněj,“ smála se. … Maria jako věčného milovníka Mishi znala dobře. Několikrát jí sám vyčetl, že si vzala z vládního patra paláce toho nesprávného. Podobné řeči však Mario vedl pořád. Rád takhle obcházel všechny hezké ženy, nejen na vládním patře, a  jeho pozornosti neušla ani pohledná Mishi. Sama jej brala s  rezervou, ale kolegyně podléhaly. Málokterá si ho dokázala upoutat na delší dobu. Téměř žádná nebyla nikdy zveřejněna. Pro média byl Mario Ward stárnoucí osamocený mládenec plně oddaný Areneánu. V paláci o jeho početných milenkách kdekdo věděl. O to více Taye vytáčelo, že je takovým šéfem tlačen do konvencí. Jako zástupce vládce musel Tay na společenské večírky, poskytovat za Maria rozhovory a veřejná známost mu lezla krkem od samého počátku. Pod tvrdou slupkou byl totiž Tay Taris obyčejným plachým chlapcem, který se necítil dobře ani v přepychu, ani ve společnosti žen. I s vysokým postavením si dlouho udržel od všeho odstup a bydlel v malém funkcionalistickém bytě, dokonale vystihujícím jeho duši. Mario mu zčásti toleroval laxní přístup k reprezentativním gestům, ale v zájmu dobrých obchodních vztahů a lepší vizitky vládní kanceláře zadal jednou Tayovi zcela nečekaný úkol. Ten přišel v době, kdy Mishi už řešila i Tayovy osobnější problémy. Pokud se Tay chystal na nějakou konferenci nebo daleké jednání, hotely musela zařizovat místo sekretáře. Předtím to dělal sám, protože kam

17

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi složí hlavu, nemínil nikomu svěřit. Měl tisíc a  jednu zvláštnost. Ani uvázat kravatu by si od nikoho nenechal. Ale Mishi mu celý tento prostor nabourávala a nakonec byl Tay i rád, když mu akutně mezi zasedáními sehnala novou košili. Pro Mishi byl Tay roztěkaným dítětem, které je geniální v jediné věci a zbytek ho nezajímá. Všechny tyhle formality byly pro Taye nutné ubíjející zlo, ve kterém se Mishi cítila velmi užitečná. … I tak se na Taye nepříjemné povinnosti jen hrnuly a nastal den, kdy vešel ze zasedačky do své kanceláře Mariem rozčilen jako nikdy dříve. Ignoroval plně soustředěnou Mishi uvnitř a prásknul dveřmi, aby rána na protest byla slyšet až k Mariovi přes chodbu. Hodil své těžké klíče na stůl a ty podrazily sloup složek, které tam Mishi právě pracně naskládala. Došel k oknu a se založenýma rukama ještě zlostně odfrkával. Mishi byla zvyklá na tyhle situace. Třebaže Mario svárlivý nebyl, vzteklý Tay zavedl mezi nimi ráznější rozpravy jako běžný pracovní postup. Vesměs ale nešlo nikdy o nic více, než aby Tay demonstroval, jak se mu opravdu něco nelíbí, a do pár minut se ti dva spolu bavili zase klidně. Mishi tedy nevzrušeně vstala od svého stolu a  v  tichosti začala složky sbírat. „Pro tohle tady nejsem,“ zavrčel si od okna Tay pro sebe a dál kmital očima po střechách centra Kity. Mishi dozvedala rozsypané papíry a pak ji zvědavost přemohla. Napěněného Taye se optala: „Můžu vám nějak pomoci, teefu?“ „Prý se potřebuju oženit, chápete to?!“ otočil se za Mishi plamenně. „Protože to nějakej starej zakomplexovanej debil s  miliardama řekl a  Mario mu chce pro příští období lézt do prdele. Nelíbí se mu, že nemám rodinu a nebude s někým takovým, jako jsem já, nic uzavírat. Tak já, kterej tady stavím denně rozpočty pro jeho příští investice a zajišťuju jeho rozežraným spratkům zlatý žvanec, nejsem dost dobrej. Protože nejsem sám ‚rodinný typ‘! To je opravdu při mý práci hrozně důležitý! K čertu s těmahle pravidlama! Chodím na ty dementní plesy ve snobských hadrech, chválím mu tu jeho přestárlou konzervu a stejně… stejně to nestačí! Řekne, že bych se měl oženit, a  Mario mu poslušně na to kývne, že se na to zrovna chystám. Nechystám! Nechápu, kde to

18

kapitola teefu Tay Taris

do strany 23

vzal!!! A teď na tom visí celej ten posranej kontrakt! Chcete mi pomoct?! Dostaňte mě z toho!!!“ Zapadl nešťastně do křesla: „Anebo víte co? Raději sežeňte pistoli a zastřelte mě. Bude to mnohem lepší, než abych si nějakou blbku bral.“ Bezradně utichl a dál si už klel v sobě sám. „To zní jako ta nejhorší žádost o ruku, co kdo kdy slyšel,“ uznala po chvíli Mishi. Tayův zamračený obličej zvolnil. Zíral na Mishi udiven, čemu se směje. Mishi však čekala zbytečně, kdy Tarisovi vtip dojde. Nezasmál se. Místo toho přešel do hlubokého zamyšlení. Nakonec zvedl prst, jako by na něco kápla, a pospíchal pryč. Neukázal se v kanceláři další dva dny. … S tím, jak Mishi Taye znala, měla pro jeho trápení pochopení. Stejně jako dnes byly pro něj i tehdy ženy něčím, co se nedalo spočítat. Navázat s kýmkoliv vztah bylo pro Tarise jako obléci si cizí kůži. Už jen to dobré vycházení s Mariem bylo velkou výjimkou. Přesto tady a teď, o tři roky později, seděl a díval se na Sheenu zcela pohlcen jejíma tmavě modrýma očima. „Věřím, že to bude příjemná dívka,“ pokračovala Mishi v rozhovoru o zítřejší Mariově návštěvě. „Určitě by ocenil, kdybys jí dal šanci.“ „Proč já?“ povzdychl Tay a s Sheenou vstal. „Protože jsi jeho přítel?“ „Proč nemůže mít dva…“ zamručel a  zamířil do dveří pracovny, „Klidně bych se o něj rozdělil.“ „Ty taky jiného nemáš,“ utrousila Mishi a  pomyslela, že by se jistě Mario o Taye podělil také rád. Je hotovým přítelem k pohledání. Rozhodla se ale Tayovi vyjít vstříc a zatímco se natahovala po klice, aby mu otevřela, navrhla: „Ale pokud je to tak hrozné, tak je tady zítra zvládnu sama.“ Pohladila při tom něžně jeho uzoufanou tvář. „To by bylo nejlepší,“ kývl, „nesnáším ty jeho ženský. Jsou to kancelářský krávy.“ „Tou jsem byla taky.“

19

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „Ne, ty jsi jiná,“ řekl Tay a zamračil se, jako by se ho hluboce dotkla. Mishi se potěšeně uculila nad komplimentem, který byl u  Tarise vzácností. Hned se za to opřela rukou o rám dveří tak, aby mu zabránila s Sheenou uniknout do pracovny, a smyslně se k němu přitiskla. Rozpaky znehybněl, když jej hladila po zádech. „A  jaká jsem?“ zašeptala a  přiblížila se tváří. „Chytrá… něžná… krásná… prostě dokonalá?“ věnovala mu několik polibků mezi slovy. Tay pod hebkými ženskými rty celý zkoprněl. Zahrnut něžnostmi nebyl schopen ze sebe vydat hlásku. Když se Mishi oddálila, opět se jí objevil na tváři potěšený úsměv. Poznala na Tayovi toho stydlivého kluka, který panicky plánuje, jak z téhle situace uteče. Ale přesně tohle očekávala. Bylo jasné, že odpověď nedostane. Nebylo to ani důležité, tuhle roztomilou Tayovu plachost zbožňovala. Občas se neudržela a takhle si s ním hrála, třebaže věděla, že on se pod projevy citů či vášně necítí dobře. Neodolala, aby si znovu nezkusila, jak je jediná na světě, která je schopna Tarise umlčet. Teď již ale Tay pomalu z  její blízkosti chytal křeč, tak se smilovala a ustoupila. Osvobozen od Mishiných neřestných náznaků si oddychnul a zadíval se na Sheenu, která celou dobu z jeho náruče sledovala své rodiče s velkým zájmem. „Ona je prostě dokonalá,“ řekl Tay k Sheeně. Aniž by od dětské tváře odtrhl zrak, pokračoval do pracovny a  patou za sebou zabouchl dveře nechávaje Mishi za sebou. „A  o  mně to nikdy neřekne,“ komentovala Mishi jeho odchod nevážně, „nikdy, nikdy, nikdy.“ … Nebyla zklamaná. Věděla o Tayovi, že by raději běžel nahý trním, než by přiznal, jak moc je šťastný v současném dění, které dle jeho představ nemělo nikdy nastat. Ve skutečnosti byl totiž tenhle vztah s Mishi daleko více, než plánoval. Ano – plánoval. Všechno to začalo před těmi třemi lety dva dny poté, co zmizel z kanceláře s hlavou obtěžkanou nuceným ženěním. Vrátil se za Mishi se

20

kapitola teefu Tay Taris

do strany 23

štosem papírů ve žluté složce, se kterou si sedl naproti, a dlouho tiše přemítal, jak začne. Mishi překvapená tím, že si Tay poprvé přisedl k jejímu stolu, sledovala zvědavě, co se bude dít. Podle letmého prohlédnutí držel nějakou rozsáhlou smlouvu. „Původně jsem vás chtěl s létem povýšit,“ začal tehdy záhadně, „ale… mám pro vás jinou nabídku. Řekněme protinabídku. Pořád můžete být povýšena, pokud odmítnete.“ Měla ještě dnes v živé paměti, jak byl nervózní. Tay mluvil zpočátku napínavěji a  vážněji než doktor, který jí přišel říct, že jí zbývá pár let života. Vůbec netušila, k čemu se chystá. A pak v několika zmatených větách Tay vyslovil myšlenku, že by se mohli naoko vzít. „Včera jsem dal dohromady dohodu, která by vám zaručovala vše, co za sňatek nabízím. Vlastně jediné, co potřebuju, je vaše účast vedle mě na všech těch hloupých společenských událostech. Nějakej kontakt s novináři, široký úsměv šťastný manželky… naprosté minimum, které Mariovi a jeho společníkům zavře klapačky.“ „Teefu Tarisi,“ skočila mu Mishi do řeči, „promiňte, jsem trochu překvapená, že s tímhle jdete za mnou. Víte, nejsem zrovna ten správný člověk. Asi jsem to měla říct dřív…“ Na okamžik se jí hlas zadrhnul. Do této chvíle nikdo z paláce kromě kamarádky a expřítele o jejím stavu nevěděl. „Jsem těžce nemocná. Nebudu tady na celé vaše funkční období.“ „Já vím,“ odvětil Tay s klidem, „nechal jsem si vás prověřit.“ „Nechal jste si mě co?!“ vytřeštila oči. „Přece bych neriskoval, že byste mě zdiskreditovala,“ nechápal její překvapení. „Musím vědět, z  jaké rodiny pocházíte, jestli máte nějaké záznamy, jakou máte pověst. Cokoliv, čeho by se hyeny mohly chytnout. S tím přišla i vaše zdravotní karta. Snad si nemyslíte, že by se vám něco takového podařilo utajit.“ Mishi ztěžka polkla: „A… a… to vám nevadí?“ „Ne,“ odpověděl Tay jednoznačně. „Sice jsem vůbec nevěděl, o co se jedná, ale něco jsem si o té vaší vouléze zjistil a zarazilo mě, že ještě nebyl spuštěn výzkum léčby pro derity. Přitom zrovna na nás to má tak fatální

21

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi dopad.“ Významně k ní zvedl zrak: „Mohl bych to změnit.“ Mishi se sevřelo u srdce. Její pozornost nabyla zcela jiných rozměrů. „Vlastně jsem to udělal už včera,“ pokračoval, „je jedno, jestli do toho půjdete. Potřebuju vás tady i  jako asistentku. Třeba vám stihnou ještě nějak pomoci.“ Mishi nevěděla, co říct. Dlouho se jen ztrácela ve vlastních úvahách. Skutečně by mohla svůj stav ještě na nějakou dobu zlepšit? „Dě… děkuji,“ vykoktala nakonec, „tohle jsem… děkuji, vážně.“ „To nemusíte, to byla samozřejmost,“ zastavil ji Tay. Bylo mu až nepříjemné vidět ji v takovém rozpoložení. „Jak jsem řekl, potřebuju vás. A zrovna teď potřebuju, abyste si zahrála na rok mojí manželku. Jen… to předstírala. Celé jsem nám to už naplánoval,“ sklouzl zrakem ke žluté složce. „Stačí, aby si jen myslel, že to s tím zakládáním rodiny myslím vážně. Až se ten kontrakt rozjede, už to bude jedno. Zvládla byste to?“ Mishi se vážně zahloubala. Ohromilo ji to šikovné řešení, když pominula, že do něj zahrnul i ji. Z toho už tolik nadšená nebyla. „Na rok?“ utvrzovala se. „Ano. Mně bude stačit rok. Pak ty smlouvy jen tak nezruší.“ „A potom?“ „Potom se zase rozvedeme. Budete volná. Vše, co si kvůli té šaškárně pořídíme, si můžete nechat. Samozřejmě vás za takovou pomoc i po rozvodu zajistím. Výzkum poběží, budou vás léčit. Dál je to na vás.“ „Nebo bychom se nerozvedli a byl by z vás truchlící vdovec,“ zasmála se Mishi hořce. „To by vám sedlo. S takovým statusem by vás už nikdo do dalšího manželství nenutil.“ „Takhle nemluvte,“ zamračil se, „za rok budete zase svobodná a ještě si hodně užijete. Udělám pro to maximum. Máte mé slovo.“ … Mishi Tayovi zprvu nevěřila. Celé jí to přišlo jako podivný žert. Jenže vždy odměřený Taris by stěží o něčem takovém žertoval. Vzala sepnuté listy a začala dohodou listovat. Ačkoliv musela uznat, že si svůj únik z problému vymyslel dobře, stále nerozuměla, proč dělá

22

kapitola teefu Tay Taris

do strany 23

tak nákladnou a komplikovanou nabídku. Nedokázala však v sobě popřít, že jí takový návrh přijde přinejmenším dobrodružný. „Věřím, že byste si sehnal i levnější manželku,“ vyjádřila se k tomu. „Možná,“ hlesl Tay a sledoval, jak zaujatě čte první odstavce. Nechal ji nějakou dobu číst, než netrpělivě promluvil: „Asi k tomu budete mít nějaké dotazy…“ „To rozhodně,“ zvedla Mishi oči od textu a měla v nich, že těch dotazů bude aspoň milion. „Víte, teefu, já vás vlastně vůbec neznám. Nezlobte se na mě, jen je to… je to… dost šílené, rozumíte… Neříkám ‚ne‘, ráda bych vám pomohla, chápu, jak to myslíte, ale asi budu potřebovat…“ Rozpačitě vzdychla. „Hodně toho budu potřebovat… vědět… vysvětlit… rozmyslet…“ „Chápu,“ pokývl Tay, „poskytnu vám k tomu, co budete chtít, jen mě hodně tlačí čas. Potřeboval bych tu svatbu už s koncem podzimu.“ „Za čtyři měsíce?“ překvapil Mishi ten spěch. „Nemůžu si teď vybírat. Mario mi dal přesné datum, takže… buď vy, nebo někdo jiný… potřebuju to vědět hned, protože jestli do toho jdete, musíme se na to připravit co nejdřív.“ … Tay čekal. Mishi hleděla na dohodu a mísila se v ní nejistota se vzrušením. Prožít dobrovolně rok vedle tak nepříjemného a nepředvídatelného člověka vyžadovalo velkou dávku bláznovství. A naštěstí pro Taye ji v sobě Mishi tehdy měla. Lákala ji představa léčby prodlužující život, ve kterém by se pak už neměla nikdy špatně. Navždy opečovávaná a zajištěná. Taková příležitost v  nešťastné situaci. A  to za jediný rok hraní si na paní Taris. Za pomoc jednomu podivínovi, který si jen s  jistými osobními věcmi neví rady. Usmála se, jak jí vycházelo, že se všem vlastně uleví a  nikdo o  nic nepřijde. Její souhlas ve tváři byl pro Taye dobré znamení. „Takže…“ připomněl se, „čím chcete začít?“ Mishi se úsměv protáhl ještě více, když směle navrhla: „Co třeba tím, že si budeme tykat.“

23

ŽLUTÁ DOHODA Mishi Fasenoa ve svých dvaceti pěti letech uzavřela s  teefu Tayem Tarisem tajnou dohodu o ročním manželství. Podle barvy složky ji pojmenovala „žlutá“ a neměla ten den tušení, jaký kolotoč vlastně roztáčí. Popravdě si to představovala velmi jednoduše a zábavně. Zkrátka odejde na chvíli z práce a nastěhuje se do domu, který si vybere. Vezme si svého šéfa, předvede pár úsměvů a objetí, bude si žít v bavlnce a rok uteče jako voda. Byl to dobře promyšlený plán, o kterém nikdo kromě Maria Warda nesměl vědět. Pro obchodní partnery a širokou veřejnost museli Mishi s Tayem vypadat jako pravý zasnoubený pár. To znamenalo nejdříve hrát dva měsíce odměřený, formálně pracovní vztah, dokud nebudou připraveni na pozornost, při které začnou hrát vztah milostný. … Než nastala svatba, Mishi se doslova vkrádala Tayovi noc co noc tajně do bytu, aby tam s ním seděla nad seznamem věcí, které by jeden o druhém měli vědět. Udělali z toho hotový předmět a zkoušeli se jako ve škole. Chtěli, aby budoucí kontakt s novináři probíhal hladce. V další fázi Tay učil Mishi etiketě, ve které měla značné mezery. To už spolu sedávali v luxusních restauracích, kde Mishi, dívka poflakující se celý život po tanečních klubech, byla naprosto v koncích. Ať se cítila připravená na cokoliv, teprve pod drobnohledem okolí pochopila, co Tay peklem cizích očí myslel. Palácem už poletovaly klepy a  občas média utrousila zprávu o  tom, že teefu Taris nějak často obědvá se svou sekretářkou. Mishi dráždilo, jak novináři degradují její pozici, ale s Tayem se dohodli, že nebudou reagovat na nic, dokud oficiálně nebudou zasnoubeni. … Zprvu tak největší lekce dostávala Mishi. Musela se toho o  Tayově světě hodně naučit. Ne vždy věděla, s kým si má podat ruku první, ale dobře improvizovala. Cokoliv uhrála do roztomilosti. I když se neuměla nosit ve stylu dámy, rychle si zvykala a studovala noblesní okolí každou vteřinu.

24

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

Zato Tay svou část hry předvádět nezvládal. Jeho jediným úkolem bylo chovat se přirozeně jako muž, který miluje ženu. Jak složité pro člověka jeho nátury a zkušeností. Zde se jala Mishi statečně vedení a radila mu, jak se má tvářit či jak ji má držet. Nebylo toho moc, co musel za těch pár měsíců sehrát, ale tahle role byla pro Tarise bytostně nepohodlná. Neměla to s ním Mishi zrovna lehké. … Veřejné oznámení o zasnoubení přišlo až měsíc před termínem svatby, což bylo mnohem později, než očekávali. Tlačila je největší plesová akce konající se začátkem zimy, na kterou měli přijít již jako manželé Tarisovi. Přípravy zdržovaly především Tayovy pracovní cesty. Mishi musela plánovat téměř vše sama a zároveň připravovat nového kolegu namísto sebe v kanceláři. Když se jim životní událost blížila, byli oba navíc nervózní a prošli neshodami, které nic neulehčily. Kdyby Mario nepřinesl místo Taye zásnubní prsten, možná by se ho Mishi ani nedočkala. Nakonec se však svatba stihla zorganizovat za pět minut dvanáct a poslední noci už nastávající manželé jen seděli naproti sobě v Tayově obýváku a odpočívali. Uštvaní a zničení.

AAA „Máš je?!“ vlítla Mishi do hotelového pokoje, kde se Tay oblékal těsně před obřadem. Teprve před hodinou kvůli jednání a dopravní zácpě dorazil do Kity. „Co?“ zamračil se otráven knoflíky u košile. „Co asi,“ poklepala si Mishi na prsteníček. S přidržováním objemné sukně svých svatebních šatů se rozhlížela po pokoji. „Mario je bude mít,“ odsekl protivně. „Opravdu?“ „Něco takového říkal,“ zabručel a  bojoval roztřesenou rukou s  posledním knoflíkem. Mishi povzdychla nad jeho náladou. Dosoukala se k němu opatrně, aby o  nic nezavadila, a  spustila mručení své: „To je divné, že mně nic

25

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi neříkal. Mluvila jsem s ním před pár minutami.“ Přerušila jeho zápas se zapínáním a obratně dala knoflík na své místo. „A co říkal?“ zeptal se a kravatu už jí radši rovnou podal. „Že je tam sedm set lidí, přes dvacet fotografů. Asi budu zvracet,“ zoufale svraštila obočí. „Pitomé nehty,“ ulevila si, když mu ani napodruhé nedokázala kravatu zavázat. „Ještě pořád můžem zdrhnout,“ zamumlal Tay vážně. „Někam na Zimní ostrovy. Tam nás Mario hledat nebude.“ Mishi mezi tím dokončila úspěšně vázanku. Zadívala se na Taye a uvědomila si s jeho zoufáním, jak tady oba neuvěřitelně plaší. Dvě vystrašené děti před velkou zkouškou. Musela se tomu nevěřícně zasmát. „Ne,“ řekla, „to zvládneme. Je to přece jenom jako.“ Usmála se na Tayův kamenný obličej, který jako ustrnulý vykresloval, jak vážný a  stresující okamžik je teď čeká. Věnovala mu chvíli, během které v  jejích zářících panenkách hledal, co jí teď dalo důvod k  lepší náladě. Pak chytla jeho tvář a vtiskla mu na rty polibek, ze kterého ve vteřině vycuknul jak praštěný elektrickým proudem. „Co to děláš?!!!“ vylétlo z něj polekaně a udělal od ní krok vzad. Mishi překvapena a částečně i pobavena koukala, jak mu zrychlený tep opadává s ujištěním, že se ta šílená ženská už o nic více nepokouší. „Promiň,“ chichotala se tomu, „jen jsem zkoušela, jestli žiješ, protože to tak nevypadalo. Napadlo mě, že si přece nedáme první pusu tam dole před tolika lidmi. Ještě by to dopadlo takhle. Počítáš s tím, že mě tam musíš políbit, že ano?“ „No… počítám,“ klidnil se Tay a dál rozhozeně reptal, „jen teď jsem s tím nepočítal. Tohle mi už nedělej. Myslel jsem, že mě aspoň… upozorníš nebo něco. Máš blbý nápady…“ Sňal z židle vestu a pokračoval v oblékání jakoby nic. „Tak už to máš za sebou,“ zněla Mishi omluvně. „Upozorňuji tě tedy, že asi za třicet sedm minut tě čeká ještě jedna před oltářem. Tak to zkus jinak než teď. A  taky mě zkus u toho nedržet jako svou sestru. Včera, když jsme odcházeli od večeře, tak to nebylo zrovna ono.“

26

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

„Nikdo se na nás nedíval. Pochybuju, že to tu šatnářku nějak zajímalo,“ bránil se. „Ale pokud se chceš bavit o tomhle, nerad bych ti připomínal, čím ses včera pokoušela otevřít ústřici.“ „Dobře,“ ukončila Mishi tahanici, „jsi připravený?“ Uhladila Tayovi něžně sako a s úsměvem mu ze rtu setřela stopu od rtěnky. „Řekl bych, že jo,“ pohlédl odevzdaně na dveře. „Takže, jak se jmenovala moje babička?“ zkoušela ho. „Miladeth,“ zamračil se. „To nikdy nezapomenu. Kvůli ní jsem ti musel koupit tu hroznou barabiznu. Vážně si to nechceš ještě rozmyslet?“ „Ne, je to nádherný dům, počkej, až uvidíš ten pozemek kolem.“ „Znalec mi řekl, že ti to za pár let spadne na hlavu, je to tam samej prach a plíseň. Dokážeš si představit, jak budeme s takovým bydlením vypadat?“ „Řekl jsi mi, že si můžu vybrat dům, jaký chci. Mám prý slovo Tarise,“ mrkla na něj. „A není tak starý, zvenku vypadá moc pěkně. Vevnitř se už vyklízí, žádnou ostudu nám neudělá. Je to jenom na rok, pak tam budu bydlet sama. To vydržíš, ne?“ „Tak doufám, že tam aspoň dneska nebudu spát na nějakém ztrouchnivělém gauči,“ remcal už celkem smířen. „Ty máš ale představy… Vybavila jsem ti moderně pracovnu, dneska ráno ti tam dovezli postel.“ „Dobře,“ nechal to být. „Tak máš ještě nějaké zbytečné otázky, nebo už konečně můžeme na tu popravu jít?“ „Ještě jednu,“ zastavila ho a zavřela víčka, „jakou mám barvu očí?“ Pokojem zavládlo ticho s Tayovým bezradným výdechem. „Ty jsi opravdu neskutečný, vždyť se na mě díváš každý den!“ Tay se zamračil a  nad takovými nesmysly mávl rukou: „Kdyby se někdo ptal, tak řeknu, že je máš nejkrásnější na světě. To by taky šlo, ne?“ Mishi se otráveně zašklebila. Na jeho smysl pro romantiku si teprve začínala zvykat. Pro dnešek to ale s Tarisem vzdala: „Asi jo.“ Pomalu prosmýkla své bělostné šaty kolem nábytku ke dveřím.

27

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „Půjdu ještě odchytit Maria. Za deset minut dole,“ chystala se odejít. Sotva však otevřela dveře, napadlo ji: „Co chceš vlastně dělat se svatební nocí? Budeme hrát zase šachy, nebo na to už konečně vlítnem?“ Užila si několik sekund výraz jeho zhrozeného obličeje a pak se rozesmála: „Dělám si legraci, už je mám rozložené v kuchyni. Zabírám si bílé.“ „Proč ty?!“ nelíbilo se mu. „Já mám vždycky bílé!“ „Protože jsem dneska nevěsta!“ ozvalo se tlumeně z chodby.

AAA Po vyčerpávajících přípravách stanuli teefu Tay Taris a Mishi Fasenoa před oltářem. Stalo se tak třetího měsíce podzimní triády roku 373-5 a na to, s jakými dramatickými představami se na tento den chystali, probíhal hladce. Přítomní novináři omílali ještě několik týdnů, jak krásné šaty Mishi měla nebo kdo a proč se na obřadě ukázal. Vyprávěli o životě nemocné obyčejné dívky, která v  náruči svého nadřízeného přišla ke štěstí. Popisovali velkolepou svatbu, kde oba zářili ve šťastném konci jejího dojemného příběhu. Mishi se tak na čas stala nejsledovanější ženou Areneánu a nebylo drobnosti, které by si na Tarisových nevšimli. Kromě té nejpodstatnější. Že nebyli skuteční. … Vraceli se oba do stejného domu na předměstí Kity, spolu v něm ale nežili. Tay pokračoval ve svém životě v paláci, jak byl zvyklý. Občas se přijel na Mishi podívat, probrat nadcházející události, které spolu měli zvládnout. Pokud však nemusel zůstat, raději přespával po hotelích v rámci svých pracovních cest. Mishi, která opustila dle dohody svou práci, byla zpočátku deprimovaná množstvím času, jež najednou měla. S příjmením Taris se jí otevřel zcela jiný svět. V nových kruzích potkávala ženy, které neustále nakupovaly, zakládaly nadace pro pózu a navštěvovaly večírky v klubech, které se zdaleka nepodobaly těm, do jakých byla zvyklá chodit. Jenže Mishi se do této společnosti zapojit nechtěla. Všechno tam bylo cizí. Vyhazovala příchozí pozvánky a  krátila hovory, když se některá z  manželek Tayo-

28

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

vých obchodních partnerů pokusila zavolat. Seděla celé dny doma a padl na ni v tomto směru zvláštní smutek. Když Tay společenskou akci neoznačil za důležitou, nikam nechodila. Ve svém starém domě žila svým vnitřním světem. Pekla a vařila, pomalu vyklízela pokoje, přemalovávala nábytek, kultivovala zahradu a sušila květiny. Vše sama včetně žehlení Tayových košil. Srostla se svým domem, který jí jako jediný spolu se sousedovic kočkami a  ptáky na stromech dělal společnost. Nikdy by o sobě neřekla, že má takovou stránku. Poklidnou a něžnou. Leckdy se zamýšlela nad tím, kam se vlastně ztratilo to divoké a nezávislé já. Jestli ji nemoc takhle zlomila a silné léky, které s výzkumem musela brát, vymyly hlavu. Zažívala nepoznaný mír a pocit bezpečí, do kterého se však přeci jen s postupem času vkrádaly nenechavé otázky. … A tak jednoho dne s létem přišla odpověď v podobě malého papírku hozeného do schránky. Byl celý ošuntělý a špinavý, jako by ho někdo stokrát promnul v ruce a nosil týdny po kapsách. Neobsahoval mnoho slov, ale rozhodil veškerý její vnitřní klid. To bývalý přítel Rohn se v pár větách omlouval za svůj odchod a popřál dodatečně k velkolepému sňatku. Byl to jenom vzkaz a neměl ani mezi řádky zpáteční adresu. Přesto Mishi seděla zarmoucena po večerech na verandě a pročítala si ho dokola. Ve své mysli se neustále vracela k Rohnovi. Ztrácela se ve vzpomínkách na protančené večery, promilované noci, na žár jeho kůže a vůni jeho dechu. Celá se třásla i  při těch nejparnějších stmíváních a  kytky v tomto čase na oknech vadly a košile už nikdo nežehlil. Rána pak prozírala do tabletek, pro které změnila své jméno. Čím dál více je chtěla hodit do koše a ještě pár měsíců žít vášnivě jako dříve, než za několik let spočinout v hrobě s nápisem Taris. Tay postřehl její smutné zamyšlení. Zůstávala v něm i na veřejnosti, kde vždy nasadila tu správnou masku. Příčilo se jí už hrát. Nedokázala přestat myslet na papírek, který měla pořád při sobě. Tayovi pověděla, že je rozhozena léky. O Rohnovi se před ním zmínit nedokázala. Tay se ale ani dál nevyptával a nechal Mishi být. Pokračovali v dohodě, kterou už měli z větší části za sebou.

29

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Tak uběhly další dva měsíce a Mishi se cítila koncem léta na pokraji šílenství. Zjistila si, kde Rohn zrovna bydlí, co dělá a jestli někoho nemá. Věděla, že když mu odepíše, nebude to jenom dopis, který z domu Tarisů odejde. Myslela každým dnem na to, že dohoda se zimou vyprší. A i když se to zdálo nekonečné, tu poslední triádu ještě vydrží. Neunesla pomyšlení, že by Tayovi natolik zkomplikovala život. Svědomí ale ustupovalo do pozadí pokaždé, když viděla Tayův odměřený přístup k jejich přátelství. Už jí nepřišel ani roztomilý. Všechny tyhle pocity se neustále zmítaly a v síle domácího osamění se měnily doslova z hodiny na hodinu. Jako probuzena ze snu nakonec Mishi spatřila své ruce, jak podávají kurýrovi obálku. Ta s Rohnovou adresou, obsahující celou pravdu o jejím manželství, měla odnést trápení pryč. Když se tak ale stalo a podlehla svému nutkání, ihned ji přepadl strach. Náhle nepobírala, jak vlastně došla k tomu, že něco takového vůbec sepsala. S vědomím svého činu chodila po domě, ale nebyla schopna nic udělat. Stokrát v hlavě vzteky dopis roztrhala a poskládala jej zase zpátky. Nevěděla, jestli to, co provedla, bylo to nejlepší, nebo naopak to úplně nejhorší, co ji kdy napadlo. … Po odpoledni plném výčitek nastal večer, při kterém se dívala z přední verandy k cestě zalité světlem zapadajícího slunce. S obrazem houpajících se větví rozmýšlela Rohnovi další psaní. A jak se dívala na cestu, přijíždělo auto. Bylo více než povědomé. Bylo Rohnovo. Srdce se jí v momentě rozbušilo a všechny myšlenky o dopisech, Tayovi, léčbě a klidu v nádherném vlastním domě byly okamžitě pryč. Vběhla do síně, popadla kabát a utekla za Rohnem.

AAA Do domu v  orosené čtvrti kitského předměstí se Mishi od Rohna vrátila až nad ránem. Vypadal opuštěně, přesto měla pocit, že některá zavřená okna zanechala otevřena. Opatrně tedy vstoupila a uklidňovala se tím, že Tay má být ještě čtyři dny v Hertisu. S pocitem, že i zde v předsíni je něco jinak, položila kabát přes botník a udělala krok do kuchyně.

30

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

Rozsvítila, díky čemuž spatřila Taye sedícího na lavici. Téměř na ní ležel. Strnule se při tom díval na lednici a jednou rukou točil na stole známým ošuntělým papírkem. Ani ostré světlo mu nezměnilo směr pohledu. Mishi se sevřelo hrdlo z jeho výrazu a z toho, jak napjatým způsobem zachází s důkazem pod prsty. Cítila se provinile. Jako náctiletá, která byla tajně venku přes domácí vězení. „Kde jsi ho našel?“ zašeptala. „V síni,“ odpověděl stejně tiše. „Asi ti vypadl. Hodně jsi spěchala.“ „Jak –“ nechápala jeho jistotu. „Zavolal mi jeden šmejd od novin. Naštěstí žádný důležitý plátek. Podařilo se mi ho… umlčet. Má fotky z celé vaší noci, chceš je vidět?“ Pohlédl přitom na linku, na které ležela tlustá obálka. Postavil se a těžce vydechnul. Snažil se udržet v klidu. „Já je neviděl, ale popis mi stačil,“ řekl. Vzal obálku a silou ji vrazil Mishi do rukou: „Na památku.“ Otočil se, udělal pár kroků po kuchyni. Vypadal, že rozmýšlí, do čeho praští. Mishi vytáhla několik fotek a s přicházejícími slzami je dala rychle nazpět. „Promiň, Tayi, já… nechtěla jsem, aby to někdo věděl.“ „NECHTĚLA?!!!“ zakřičel. „Jako JAK jsi to jako nechtěla?! Dopis přes kurýra svému bývalému? To si vážně myslíš, že jsou takoví idioti?!“ Mishi se polekala jeho náhlého výpadu a se zaškubnutím rozmrkala zaslzené oči. Tayův křik byl jejím viditelným strachem umírněn. Přesto vztek neovládnul. „Musel jsem kvůli tobě přerušit jednání s Goladerem!“ pokračoval. „Vypadal jsem před ním jako debil! Pak jsem jako debil musel letět půl noci do Kity, abych následně byl za ještě většího podváděného debila před celou redakcí! S blaženým výrazem koukali, jak solím!“ „Promiň,“ vzdychla Mishi. „Ale…,“ zastavil se, aby úplně nevyletěl, „pořád to nejsem já, kdo je tady mezi náma dvěma ten největší debil. Rohn?! To myslíš vážně?!

31

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Takovej vysranej kretén!!!“ Na to se v Mishi všechno dotčením vzepřelo. „Tohle nebudu poslouchat,“ odsekla mu. Pokusila se z  hádky uniknout do ložnice, ale Tay chytil pohotově dveře a nedovolil jí zavřít. „Ani ho neznáš!“ křikla na Taye, když se o zavření přetahovali. Bylo to zbytečné. Přesunula se ke skříni a začala z ní vyhazovat na postel své oblečení. Tay zůstal na prahu ložnice a sledoval, jak Mishi vytahuje kufr a zuřivě balí. „A  ty ho znáš?!“ spustil na ni, „Už jsi zapomněla, proč tě nechal?! Není ti divný, že má najednou zájem?! Teď, když jsi vdaná a z rozvodu můžeš pěkně těžit?!“ „Jasně, všichni chtějí jenom tvoje prachy,“ zasyčela. „To je tvůj svět, Tarisi, ne můj! Nech si ho. Nech si všechno! Nech si svoje prachy, nech si tenhle barák, nech si svý ubohý jméno!“ naházela rázně s dynamikou svých slov poslední kousky do zavazadla. „Tak já jsem teď ten špatnej?! A on je teda poklad. Vysral se na tebe, když jsi měla umřít. Vysere se na tebe znova, až zjistí, že ze mě nebudeš nic mít! Co se to s tebou stalo?! Jsi neuvěřitelně blbá, když věříš, že tě najednou miluje!“ „To si piš, že mě miluje!“ křikla Mishi a ve svém utvrzení nalezla sílu. Prošla rychlým krokem kolem Taye do předsíně. „To je něco, co ty nikdy nepochopíš, Tarisi. On není takový jako ty.“ „Takový jako já?!“ „Jo. Rohn není takový ubožák, jako jsi ty. Ty tady vůbec nemluv o lásce. Ani nevíš, co to je někoho milovat! Neumíš se druhého ani dotknout, jsi úplně k pláči! Jsi jako chlap tak k ničemu, že jediný způsob, jak bys ty mohl mít ženu, je sepsat s ní smlouvu a narvat do ní majlant!“ Sebrala si kabát z botníku a zasadila: „Tak si kup jinou, já tě už nechci nikdy vidět!“

AAA

32

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

Mishi se vrátila zpět ze vzpomínek na den, kdy Taye nechala na pospas všem společenským žralokům. Utekla z tohoto domu s pomateným srdcem tak dramaticky, že si dodnes pamatovala každý krok, který udělala, než se dostala mimo čtvrť a rozrušená zavolala Rohnovi své rozhodnutí manžela opustit. Ačkoliv se tak stalo před bezmála třemi lety, všechno jí přišlo i nyní velmi živé. Vytáhla nepřítomně z trouby koláč a přepadl ji neblahý pocit, že další dny byly jen snem. Rozhlédla se po tichém prostoru kuchyně a uvědomila si, že takhle bloudí vzpomínkami už od včerejška. Nepamatovala si, kdy ráno Tay odešel, ani kdy válela těsto. Přesto vše bylo hotovo. S  neklidem ještě vešla do ložnice, kde v dřevěné postýlce s vyřezávanými květinami našla Sheenu. Sice si nevybavovala, že by se jí dnes věnovala, Sheena však nevypadala, že by jí něco scházelo. Mishi si tak s úlevou přisedla a hladila Sheeninu spokojenou spící tvářičku. Nevěděla, proč jí minulost nedá pokoj zrovna teď, ale věřila, že existuje vyšší důvod, proč ji musí znovu projít a přerovnat. Jako by se život uklízel. Jako by přicházelo nové období. A s takovým zázrakem pod svou dlaní Mishi neměla pochyby, že skutečně přichází. … V tom Mishi uslyšela lehké klepání. S pohledem na hodiny se divila přesnosti, s jakou Mario dorazil. Poněkud z toho zneklidnila, jak neměla přehled o svých posledních hodinách. Po cestě do síně raději zkontrolovala koláč, srovnala účes a zametla ponožkou pár kousků jablek pod lavici, než otevřela Mariovi s velkým vřelým úsměvem. Avšak jen co otevřela, hned jí onen úsměv ustrnul překvapením. Mario před ní stál v černé kožené kombinéze, ve které se svým věkem vypadal, jako kdyby právě dorazil ze srazu divokých motorkářů po třiceti letech. Možná čtyřiceti. „Ahoj Myšičko, to koukáš, co?“ vychrlil Mario ze sebe nadšeně. „Koupil jsem si novou motorku, támhle je, kráska,“ ukázal k prorostlé bráně, kde skrz rozkvetlou akébii byla motorka vidět jen částečně. „Nejezdil jsem od doby, co mi vyměnili kyčel, ale to byla velká chyba. Teď jsem celé dopoledne prolítal a je to úžasný! Nemůžu se nabažit!“

33

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „No…“ polkla Mishi, „úžasné. Vlastně jsem čekala, že mi přivedeš ukázat nějakou živou krásku. Kde ji máš?“ „Jóóó… měl, no. Ale nějak to nevyšlo. Poslala mě ráno k čertu,“ podrbal se Mario za krkem a hodil při tom na Mishi rádoby nevinný úsměv, který dobře znala. „Tak ale… já tady jsem, nejsi ráda?“ „Aha, tak nevyšlo. Už zase,“ založila Mishi přísně ruce. „Co se stalo?“ „Nóó… ale tak… znáš to. Ženský. Jeden den ti řeknou, že jim stačíš jen tak, druhej si tě chtěj připnout jako brož a pózovat celýmu světu.“ „Takže chtěla, aby ses k ní veřejně přiznal, a to tys ji poslal k čertu,“ shrnula Mishi reálnější verzi a mračila se na něj jako na nezbedné dítě. „A proto ta motorka? Opravdu? Mario, je ti už padesát.“ „Mně je pořád šestnáct! Nekaž mi to! A pusť mě už dovnitř, cítím, že jsi něco pekla. Aspoň si můžu dát za dva,“ odbyl ji a pln nadšení přešlapoval s kouzlem rozverného hocha. „Tak… uvolníš už ty dveře?“ Mishi přimhouřila oči a zabručela: „Jenom proto, že jdu do kuchyně najít něco, čím tě praštím.“ „Ale no ták,“ následoval ji, „Nebuď na mě tak přísná, Myšičko. Ona už byla vážně dost nepříjemná. Víš, že kdyby byla jako ty, tak z ní udělám první dámu hned. Ale ty dnešní holky…“ „Nesmíš pro ně chodit na sekretariát, Mario,“ odřekla mu Mishi výchovně a pustila se do krájení. „Dáš si k tomu kávu?“ Mario přikývl, položil opatrně klíče na lednici a zlehka otevřel dveře ložnice. Než Mishi zvedla oči od koláče, vytratil se za Sheenou. Stále napjatá tak využila chvíle. Pozametala hbitě zbývající kusy jablek na zemi a sklidila nádobí. Přichystala dva šálky a mohla by si konečně oddychnout, však nadále se rozhlížela po kuchyni, co by ještě vylepšila, než se vrátí. Bylo tomu dlouho, co se Mario v domě Tarisů ukázal. Naposledy se s ním Mishi viděla v porodnici. Dnes se navíc necítila dvakrát ve své kůži. … Poté, co se vdala, stali se i Mishi s Mariem blízkými přáteli. Měli mezi sebou hezký vztah již v paláci, ale Mishi si držela od Maria uctivý odstup, jaký by měla mít ke svému vládci. Mario se přesto k Mishi choval vždy

34

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

neformálně, a to především proto, že byla v jeho očích mladou půvabnou ženou. Přesně tak mladou a půvabnou, jaké si rád vyhlížel. Nenechal si proto ujít nevšední vzácnost v Tarisově kanceláři, která byla jinak obsazena samými muži. Mario ale nikdy u Mishi neuspěl více než na polichocený úsměv, ve kterém Mishi pracně skrývala své rozpaky z  toho, jak je Mariův šarm k  neodolání. Nemohla by tvrdit, že se jí Mario nelíbí, jen pro ni byly přednější jiné věci než jeho kouzlo. Což platilo doposavad, třebaže propadala lehké trémě, kdykoliv se objevil poblíž. Zároveň byl Mario pro Mishi stále velkým váženým mužem, navzdory jisté ztřeštěnosti a hravému dvoření, které ho ani po svatbě Tarisů neopouštělo. … „Čím ji, u Lin-Chua, krmíš, je neuvěřitelně rozkošná,“ šeptal Mario celý rozzářený, když za sebou zavíral ložnici. „Ano, to je,“ usmála se Mishi. Nechala Maria se usadit a postavila před něj kávu s koláčem. Sama zůstala stát, jak jí nohy setrvaly v napětí. Podepřela se o komodu a snažila se tvářit uvolněně. … Několik minut v  kuchyni šumělo jen ticho, do kterého Mario usrkával a  pozorně se rozhlížel kolem. Během zkoumání novot se mu na tváři mezi lehkou šedí a vráskami vykreslila spokojenost. „Máš to tu pořád moc hezký, Myšičko. Celá ta tvoje něžná duše tady září,“ oceňoval její práci a užíval si pohled na tikající staré hodiny mezi sušenými květy. Bylo vidět, jak ho teplo domova uklidňuje natolik, že by zapomněl i na řádění s motorkou. Mishi se tak těšila ze slov, která by od Taye nikdy neslyšela. Posléze se znovu rozmluvil: „A jak se cítíš? Bereš léky?“ Jeho dotaz Mishi na okamžik zarazil. Nevěděla, zdali si je dnes ve svém rozpoložení vzala. „Jo, beru,“ odvětila. „Už dělají docela pokroky. Teď to jsou jen takové malé kuličky, stačí dvě denně. Jsem ráda, že skončily ty staré kapsle. Někdy mě z nich pěkně bolela hlava. Vypadá to ale dobře, ještě mám prý

35

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi poslední fázi daleko. Zase ten odhad prodloužili. Věří, že takových sedm, osm let bych tady mohla v plné síle strašit. Tak… já věřím také.“ Mariovi poklesly líce vážností: „Určitě se ještě za tu dobu posunou. Nasměrovali jsme tam teď nějaký nový zdroje, otevřeli další laboratoře. Tay dělá, co může.“ „Já vím,“ ujistila ho, „a  jsem moc vděčná, že se staráte.“ Pohladila Maria po rameni. „Jsem vám moc dlužna. Oběma. Já můžu dát akorát další kus domácího koláče.“ Přistavila ke koláči a chystala se Mariovi přidat. „To není pravda,“ nesouhlasil Mario, „Nemusíš se cítit dlužna, Myšičko. Je to nesmysl, taky jsi pro nás hodně udělala. Ani netušíš, kolik smluv jsme uzavřeli hlavně díky tomu, že jsi byla vedle Taye naprosto okouzlující. Takovou chytrou květinku, co se vyzná v tržní ekonomice, nikdo nečekal. Věčně se ho někdo vyptává, kde k tobě přišel. Za nás tedy jsi toho udělala až až. Vlastně si myslím, že jsi pro Taye udělala mnohem více, než by kdy mohl udělat on pro tebe. A to nemluvím o tom, že ses ještě od Rohna vrátila a dala mu druhou šanci. Dala mu Sheenu. Má neuvěřitelný štěstí, že jsi s ním. Nevěřím, že by se svou ‚úžasnou‘ povahou dal tohle dohromady s nějakou jinou ženskou.“ Mishi s jeho posledními větami zastavila nůž v jablcích, protože právě cítila, jak jeden takový pomyslný projel skrz její svědomí. „Já nebyla ta, která tenkrát dala druhou šanci,“ reagovala tiše. Jindy by jí nevadilo o tomhle mluvit, ale s dnešním dopolednem se rána stala opět čerstvou. „To já se zachovala jako nevděčná kráva a způsobila Tayovi problémy.“ Mario viděl, že se Mishi nějak dotknul, ale jak moc zaťal do živého, netušil. Hned vysvětloval: „Já vlastně nevím, jak to tenkrát celý probíhalo. A jak ti to s Rohnem dopadlo.“ „Tay ti to neříkal?“ „Blázníš? Tay aby něco říkal. Nikdy o tobě moc nemluví, aby nemusel mluvit o sobě. Poznám na jeho ksichtě, že je to mezi vámi dobrý nebo špatný, ale to je tak všechno. Řekl mi tenkrát, že jsi odešla, pak, že ses

36

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

vrátila, a potom jsem byl hrozně rozlítanej kolem Agramského konfliktu. Po plese mi oznámil, že zůstáváš na neurčito. Najednou jsi byla těhotná, v porodnici, a teď jsem tady. Vím, že jsem neměl na tebe moc času poslední dobou, abychom si povídali.“ Mishi se usmála, jak hezky zjednodušeně shrnul něco, co sama vnímá jako kus rozvleklé a složité cesty svým životem. „To nevadí,“ řekla na to. „No… není toho moc, co by se k tomu dalo říct. Byla to hrozná hloupost, měla jsem prostě už tehdy Tayovi víc naslouchat. Nevím, jak to dělá, ale má vždycky ve všem pravdu. Byli jsme s Rohnem ani ne tři týdny. Když viděl, že si skutečně od Taye nemíním nic nechat, přestalo to fungovat. Několik dní jsme se s Rohnem jen hádali a vytahovali na sebe staré věci, než mi došlo, že chce opravdu jenom ty peníze. To mi stačilo, abych ho měla dost, a chtěla jsem zase rychle pryč. Akorát nebylo kam. Vrátila jsem se sem, protože jsem neměla moc možností. Nechala jsem tady úplně všechno. Rohn mě celou tu dobu živil, neměla jsem u sebe nic, vzala jsem si s sebou jenom nějaké oblečení. Tak jsem se vrátila a čekala. Nedokázala jsem ani Tayovi zavolat, že tu jsem. Ale naštěstí se tady za dva dny objevil sám a já ho odprosila. Nebylo to dobré ještě dlouho, než se se mnou začal zase více bavit. Ale souhlasil, že dohodu dokončíme a pak se rozvedeme s tím, že si nechám všechno tak, jak jsme se původně domluvili.“ Utichla a pohlédla na dveře, za kterými byla slyšet Sheena oznamující své probuzení. Vydala se za ní podívat: „Omluv mě na chvilku.“ … Zatímco byla u Sheeny, Mario se bavil roztomilými komentáři, které se z ložnice ozývaly. Postavil se, aby se krapet protáhl, a všiml si připnuté fotografie na lednici. Byla z porodnice – Tay na ní držel Sheenu hned po narození. Teda byl to někdo, kdo vypadal jako Tay, ale tenhle jeho obličej nikdy nezažil. Pokýval hlavou a se stejným štěstím, s jakým fotka na něj promlouvala, nevěřícně povzdechl. „Co jsi to s ním udělala?“ poukázal na fotografii, když Mishi přišla zpět s Sheenou. „Já?“ smála se Mishi a  lehce miminkem pohupovala. „Já rozhodně neudělala nic. To tahle potvůrka. Na mě se takhle Tay nedívá,“ tvrdila dál

37

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi vesele a všechny chmury předchozích témat byly pryč. „Třeba dívá, když se nedíváš ty,“ nevěřil Mario a vzal jí z rukou svou kmotřenku. Rázem pochopil, proč Mishi i  s  takovými těžkým údělem září. Jejich malý zázrak ocenil: „Je skutečně nádherná.“ „Ano,“ stvrdila Mishi něžně a společně se na Sheenu dívali v těsné blízkosti. „Jako ty,“ zašeptal Mario po chvíli a podíval se Mishi do očí tak, jak už od něj párkrát se slůvkem navíc zakusila. „Pořád jsi taková křehká a kouzelná kočička.“ Spatřujíc na Mishi potěšení se pokusil přiblížit více. „Dej si radši ten koláč, starý kocoure,“ odřekla mu ihned znale. Mario ještě krátce držel ten toužebný pohled na Mishiny rty, než se pobaveně rozesmál. „Dám, dám… na mě zbyl jen ten koláč,“ vrátil Sheenu zpět do matčiny náruče. Pustil se poslušně do druhého talíře a pokračoval: „Ale jsem rád, že jsi šťastná, Myšičko. Že jsem vás nakonec dal dohromady dobře, viď?“ Mishi se pousmála nad tím, jak si Mario rád připisuje zásluhy. Ale pro tentokrát musela jedině souhlasit: „Dokonale.“ … Šla zklidněnou Sheenu opět uložit a Mario s lícemi naditými koláčem si znovu prohlížel fotku, kterou byl tolik fascinován. S  Mishiným návratem pak horlivě spustil: „Ne, stejně mi to musíš vysvětlit. Dneska jsem viděl, jak Tay vražedně sjíždí svýho zpravodaje, protože měl na papíře přehozený dva naprosto nepodstatný řádky. Ještě než jsem odešel, vypadal, jako by měl v  puse kyselou okurku, a  nechtěl se mnou probírat vůbec nic. Prej, jestli mu budu něco vykládat o svým rozchodu, tak rovnou na místě otevře okno a  skočí. Řekni mi, jak z  člověka, jako je on, jsi dostala tohle,“ ukázal prstem na fotku. „A to myslím naprosto vážně – jak jsi vůbec našla tuhle jeho stránku v hromadě ledu a kamení, co má místo duše?! Protože já ho znám osobně déle než ty a troufám si říct, že mi řekl věci, které tobě nikdy neřekne. Přesto bych si ani ve snu nedokázal představit, že je to-

38

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

hodle schopnej. Tenhle vytlemenej člověk prostě není Tay Taris!“ Na to Mishi vyprskla v  smích. Představila si chudáka zpravodaje a dokázala by s přesností na slovo říct, co na něj Tay křičel. Pak se ale ztišila, když si uvědomila, že by taky mohla vzbudit spáče v sousedním pokoji. „Jak jsi řekl, jsem prostě kouzelná,“ tlumeně se chichotala dál. „Ale poprvé… poprvé jsem musela trochu podvádět. Našla jsem něco, po čem Tay zvládne chvilku nebýt Tayem.“ Mario se zamračil, že zcela nerozumí, a sledoval její rozzářené tváře, které pomalu přešly do nostalgie. „Ale ne, to taky není úplně pravda,“ upřesnila, „Taky jsem si dlouho myslela, že je Tay takový… chladný a protivný. Že má svůj život v paláci a ten náš je pro něj jen ta kupa papírů. Jen ta blbá dohoda. Ale když jsem se vrátila od Rohna a on mě našel, jak tady potmě v obýváku bulím jako největší kráva pod sluncem, tak udělal něco, co jsem opravdu nečekala. Normálně by nad tím utrousil něco cynického a zmizel. Víš, jak nesnáší tahle citová divadla. Ale neudělal to. Sednul si ke mně a nechal mě se vylít. Měl se mnou fakt trpělivost. Díval se, jak brečím a vysvětluji, co se s Rohnem stalo, pak zase brečím a omlouvám se. Takhle pořád dokola. Měla jsem neuvěřitelný monolog, mluvila jsem skoro hodinu o tom, jak jsem hloupá, že se omlouvám, a on na to neřekl ani půl slova. Prostě jen seděl a  poslouchal. Teda, možná mě ani neposlouchal, já vlastně nevím. Neříkala jsem mu nic, co by nevěděl, rozumíš. Ale nechal mě. A pak, když jsem skončila s tím hrozným výlevem, tak jsem si všimla, že vlastně naštvaný… ani není. Nezajímalo ho, co všechno musel kvůli tomu zařizovat. Sám víš, co kvůli mně musel tajit, aby mu nepřišli na to, že mu utekla manželka za jiným. Nedělala jsem si vůbec starosti s tím, že by nás s Rohnem někdo viděl. Byla jsem na Taye tak naštvaná, že mi to bylo jedno. Bylo mi to pak strašně líto, jenže ho to omlouvání stejně nezajímalo. Jen na něm bylo vidět, jak je zklamaný, že jsem vůbec odešla… nečekal to ode mě. Nikdy jsem ho neviděla se takhle na mě dívat. A to mi konečně došlo, že jsem mu mohla taky ublížit, víš. Že třeba není taková skála, jak si o něm všichni myslí. A já jsem od něj odešla jako bezcitná mrcha a po

39

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi tom všem, co pro mě udělal, jsem na něj vykřičela, jaký je ubožák. Byla jsem úplně slepá… nikdy bych mu to neudělala, kdybych tušila, že pro něj nejsem jenom kolegyně, co mu pomáhá.“ „A proč si myslíš, že si tě bral, prosím tě,“ vstoupil jí do toho Mario. „Já… já… nevím. Už nevím, co jsem si myslela. Jen mě to nenapadlo. Byl to přece Tay. Prostě ten, co ženy úplně nesnáší. Vůbec všechny nesnáší. I když jsme se vzali, nepřišlo mi ani, že bychom byli přátelé. Vždyť jsi viděl, jak se mnou mluvil,“ hájila se Mishi. „No, já viděl ty vaše rozhovory trochu jinak než ty,“ usmál se. „A samozřejmě jsi mi nemohl nic říct…“ „Tak řekl bych, ale líbilo se mi, jak se smaží, blbec,“ zubil se Mario dál. Mishi si jeho pobavení měřila přísným pohledem. Něco takového ale od Maria stejně čekala. Bylo jí jasné, proč na Taye tenkrát nic nevyzradil. Byl by tím sám proti sobě. … Tay s Mariem byli totiž od prvních dnů jejich přátelství jako dva kluci věčně se tahající o nějaké hračky. Tay nedosahoval Mariovy oblíbenosti a Mario zdaleka neměl na Tayovo geniální logické myšlení. A nezapomínali to jeden druhému v tom svém království předvádět. I když pracovali společně a  jako politická dvojka byli velmi úspěšní, mezi sebou vedli žabomyší války. Pochopitelně kolem žen se nikdy měřit nemohli. Tay netečně přecházel všechny ženy, které vyhovovaly Mariově vkusu, rovněž jako ty ostatní. Nebylo tudíž překvapením, že se Mario v  rámci jejich rivality začal o Mishi vážněji zajímat, sotva se Tay oženil. Zpočátku nenápadně, jen formou slovních provokací. Získat si kteréhokoliv člověka, natož ženu, byla Mariova parketa. Ač podporoval vznik Tayova manželství, sám měl brzy po svatbě s Mishi své záměry. Jak ji poznával v rozličných situacích, zamlouvala se mu čím dál více. A  vzhledem k  tomu, že Tay celý rok zarputile Mariovi tvrdil, jak je jeho svazek s  Mishi neosobní a ani do budoucna tomu nebude jinak, Mario si natěšeně chystal půdu a vyčkával. Jak se pak blížilo vypršení žluté dohody, Mario kolem Mishi kroužil o to intenzivněji a dával jí najevo svůj obdiv a přízeň.

40

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

Rohn tak nebyl jediným mužem, jenž se snažil během času žluté dohody mezi Mishi a Taye vstoupit. Když poté nastal jeho samotný závěr – plesová událost, po které mělo manželství Tarisů skončit  – vytasil se Mario rovnou s nabídkou nejvyšší. Po promluvě s Tayem nabídl Mishi ještě na plese sňatek sám. … K  těmhle tématům se ale již Mishi vracet nechtěla. Obzvlášť, když už se jí podařilo Maria šikovně odlákat od sebe zpět ke koláči. Přesto si neodpustila na Mariovu škodolibou radost kysele hlesnout: „Jistě.“ A na jeho účet v duchu pronesla, že je také přítelem k pohledání. Neměla to tedy Mishi ani dnes s Mariem jednoduché. Mario uměl být i v padesáti neodolatelně šarmantní a chlapecky kouzelný, když se snažil zaujmout něžné pohlaví. Ostatně se celý život nezabýval ničím více. A to, že Mishi u Taye nakonec zůstala, nenesl se svou ješitností zrovna nejlépe. I teď, po narození Sheeny, tak na Mishi občas vyzkoušel, jestli by dokázal ještě nějak upoutat její pozornost. Ale jeho doznívající lichotky již postrádaly dřívější odhodlání a působily spíše jako výstřely do tmy. … Mishi se proto raději k jejich soupeření nevyjadřovala a pokračovala o večeru, kdy mluvila s Tayem po návratu od Rohna: „No, nakonec jsem to pochopila sama, takže… když jsem říkala, že se na mě Tay nikdy nedívá tak otevřeně jako na Sheenu, tak jsem trochu lhala. Ten večer se na mě takhle díval. Bylo to jen na chvilku, ale stačilo mi to k tomu, abych pochopila, jak se věci mají. Nikdy bych tuhle jeho stránku nenašla, kdyby mi ji sám neukázal. Ale stejně mi nic víc neřekl. Jen souhlasil, že ještě stojí o  to, abychom dohodu dotáhli do konce, a odešel. Jenže tím mi dal do hlavy strašného brouka. Měla jsem z jeho mlčení pocit, že ode mne čeká nějaký krok,“ zahleděla se do země a uculila se. „Tím přišla na řadu ta vtipná část: Chtěla jsem se k němu dostat nějak nenásilně blíže, ale nevěděla jsem jak. Vždycky ho děsilo, když jsem se ho jenom dotkla. Začala jsem dělat neskutečně nenápadné akce, ze kterých se dokázal ještě nenápadněji vykroutit. I když plachost Taye znáš, nevěřil bys těm absurdním situacím. Prostě mu to strašně pálí, nedá se

41

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi nachytat. Hned mu dojde, co na něj chystáš, je to absolutně nemožné. Nepřála bych žádné ženě Tarise uhánět. Největší adrenalinový zážitek mého života,“ hihňala se a tváře jí zarudly až k uším. Chytila se u  kořene nosu a  pokývala nevěřícně hlavou. Pomyslela stydlivě, proč to Mariovi vykládá jako nějaké kamarádce. Nejspíše proto, že již žádnou neměla. Nikdy se nikomu o jejich historii nesvěřovala a ve skutečnosti ani nesměla. Bylo toho mnoho, co musela s novou životní situací uchovat v tajnosti. Cítila se s tím ve společnosti starých známých tak nejistá, že rozvázala všechna přátelství, která ještě měla. Mishi tím vlastně zbyl jen ten Mario. Ten jediný mohl jejich příběh znát. Pocítila velkou úlevu, že se alespoň jemu vypovídala. … Jenže zabraná do svého vyprávění zapomněla, jak se Maria šťastný konec Tarisů vlastně dotýká. Ani si to nikdy přiznávat příliš nechtěla. Nevěřila, že tehdejší Mariovo dvoření mělo nějaký opravdový ráz. Mario byl proslulý lišák. Vyložila si jeho chování tak, že ji tehdy na plese požádal o  ruku jen proto, aby udělil Tayovi lekci. Někdy totiž viděla, jak Mario Taye vyloženě provokuje, aby zkoušel, jestli bude žárlit. Myslela si, že tím chce Tayovi jen dokázat, jak jeho přátelství k ní přátelstvím není. Mariovy akce jí tedy přišly spíše jako výpomoc, která ji měla dát s Tayem více dohromady. I když poněkud svérázně. Proto si ani teď nevšimla, že Mario s historkou posmutněl. „Takže jste se fakt dali dohromady přímo po tom plese, na kterém jsem ti nabídl –“ začal. „Ano. Přesně na poslední den.“ „A kdyby se tak nestalo, rozmyslela by sis to?“ Mishi se na něj káravě zachmuřila, proč to znovu vytahuje. „Ne,“ zamítla jemně, „Víš, co jsem ti na to řekla, Mario.“ Mario se zhluboka nadechnul a s pohledem do stropu vypustil své plíce, jako by tam byla i jeho zasažená duše. „Jo, vím. Šťastnej parchant!“ zaklel si. Poté se zvedl a jednou rukou Mishi objal kolem ramen.

42

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

„Skutečně nechápu, jak se mu povedlo, že si tě získal, Mishi. Ale mám vás rád, děti. Ať se vám to nikdy nepokazí.“ „Díky, jsi zlatý,“ políbila ho Mishi na tvář a  poplácala na hrudi. „A neříkej to tak smutně. My tě máme přece taky rádi, Mario. Jsi vlastně takový náš úžasný a obdivuhodný patron. Bez tebe bychom nic z toho neměli.“ „No… když myslíš,“ odvětil a vzdychnul znovu, „ale budu potřebovat mnohem více takovejch výbornejch koláčů, abych to zvlád.“ „Budu ti jich péct, kolik jen zvládneš sníst. A pak mi s tím pomůže Sheena. Naučím ji přesně tenhle, jak ho máš rád. Dobře?“ Mario se zasněně nad jejími představami usmál. Místo odpovědi Mishi pohladil po tváři s pocitem, že se dotýká něčeho křehkého. Chvíli tak mlčel a rozmýšlel. Nevypadalo to, že o něčem, o čem se dnes bavili. Někam se myslí zatoulal a nehodlal se podělit. „Tak jo,“ zakončil. Přetnul celou atmosféru tím, že sebral své odložené klíčky z lednice a nahodil zase veselý, nic neřešící obličej. S novým elánem, i když trochu nuceně, pronesl: „Ale celý to někam sepiš. I se všema podrobnostma. Jednou se nad tím někdo pěkně pobaví. Můžu to dát třeba Sheeně, až mi bude říkat, že ten její táta je nějakej divnej. Tak aby mi to věřila, víš, že je fakt jeho. Že si na ni taky nevyrobil… smlouvu.“ Naznačil při tom žertovně prsty obdélník papíru a  přemístil se k hlavním dveřím. „Rád jsem vás viděl, Myšičko. Už jsem si nadával, jak špatný strejda Sheeně jsem, že se ani nepřijedu podívat, jak se jí na tom našem světě líbí. Takže slibuju, že se napravím a odteď vás budu navštěvovat častěji. Kdybyste cokoliv potřebovaly, dámy…“ „Zavoláme,“ objala ho Mishi a  sledovala, jak míří ze zahrady ven. „A buď na sebe opatrný, Mario. Žádné blbosti na té nové krásce! Co by bez tebe Areneán dělal.“ Mario se od brány zasmál. „To, co ty. Měl by Tarise,“ krčil na to rameny, „Možná by to nebylo

43

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi tak špatný. Jen by mě jako mrtvýho sralo, že neuvidím ty ksichty v radě, až si bude sedat do čela.“ … Mishi se jen s lehkou trpkostí pousmála. Zůstala stát ve dveřích a sledovala Mariův odjezd. Mrzelo ji, že ještě nenechal některé věci minulosti. Přála mu, aby konečně našel klid jako ona. Aby zjistil, co skutečně chce, protože pobíhal po Areneánu jako rozervaný. Záviděl Tarisům rodinu, a přitom dělal všechno pro to, aby sám žádnou neměl. A nevěřila, že by to sám o sobě nevěděl. Více však pro něj udělat Mishi nemohla. Uzavřela proto v sobě Maria a zamyslela se nad jeho poslední poznámkou. Možná by opravdu nebyl špatný nápad sepsat to, co nesmí nikomu vyprávět. Vzpomínky, které si musí nechat jen pro sebe. … Třeba právě ty, co měla na večer, kdy se s Tayem vrátili z onoho plesu, po kterém mělo jejich manželství skončit. Čekal je rozhovor o tom, co bude dál. Rozhovor o rozvodu. Úspěšně se tématu poslední týden oba vyhýbali a zavládlo mezi nimi nepopsatelné napětí. Jenže poslední datum bylo stanoveno v dohodě, tak ji ten den ráno Mishi položila v obýváku na stůl. Podívala se na ni a rozjímala nad tím, jak se cítila, když si ji prvně pročítala. A hlavně – jak se cítí dnes. Protože i když se pak následně večer Mariovi při tanci ze svých citů k Tayovi vyznala, nebyla tak pevně rozhodnutá, jak na Maria hrála. Potřebovala ještě něco. Aspoň malý náznak, že se jí nezdálo, co na Tayovi viděla, když se od Rohna vrátila. Od té doby byl totiž Tay zase odměřený jako dříve a neúspěšné nahánění, do kterého se pak Mishi týdny pouštěla, ji značně vyčerpalo. Už se nevyznala v tom, o co by Tay vlastně stál. … Tay smlouvu uviděl, až když se z plesu v noci vrátili, a její žlutý obal ho zarazil na prahu obývacího pokoje. Mishi mu tímhle gestem nepadla zrovna do noty. Už na plese byl neskutečně protivný. A to příliš i na Tarise. Celou cestu v autě ani nemukl

44

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

a doma jenom zabručel něco o tom, že si půjde hned lehnout. Když ho Mishi našla v obýváku, jak se na dohodu nepřátelsky dívá, rychle si svůj plán rozmyslela. Dnes už nebudou nic řešit. Došla ke konferenčnímu stolku, aby dohodu zase někam schovala, když v tom postřehla nad krbem víno, které Mario kdysi přinesl. Dala ho tam jen kvůli krásné velké láhvi. Nemínila ho někdy otevírat. Avšak pohled na tuto láhev jí vnuknul myšlenku, že by se mohla pokusit o jeden tah, jenž nikdy u Taye nezkoušela. „Co kdybychom si dnes alespoň přiťukli,“ prohodila na něj mile. S  mrknutím na víno si však slízla Tayův tvrdý pohled ze špatného vtipu. Věděla, že striktně nepije. Ale nevzdala to. „Jenom trochu, že jsme ten šílený rok zvládli,“ pokračovala a přerovnala polštáře na sedačce naznačujíc, aby se uvelebil a nikam neodcházel. „Přinesu nám skleničky a převleču se do tepláků, protože v těch šatech se nedá dýchat. Můžeš mezi tím rozdělat oheň v krbu. Bude tady tepleji.“ Hraně se usmála a vevnitř ji vše škrtilo, jakou sázku tady zkouší. Chtěla kolem jeho mlčící postavy rychle proklouznout, ale chytil ji a rozmrzele se na ni zadíval: „Já bych si opravdu šel radši lehnout. Byl to děsnej večer, jsem unavenej.“ Cítila to naléhání, ve kterém chtěl jen vzít nohy na ramena. Ale za rok po jeho boku zlepšila své herecké schopnosti, a tak použila nic nechápající nevinný výraz. „Já vím. Právě proto bychom měli dnešek uzavřít nějak pozitivně. Jenom jednu skleničku, nezdržím tě dlouho. Prosím, udělej to pro mě,“ řekla a pohladila ho prosebně po ruce, kterou ji stále tiskl. Jen co si Tay uvědomil, že je hlazen, okamžitě Mishi pustil a rozladěný jejím přáním povzdychnul. Přesto si Mishi byla jistá, že to udělá, a bez dalších slov odešla do ložnice. … A  ta krátká pauza, ve které zůstal Tay o  samotě, se vyplatila. S Mishiným návratem už byl obývák osvícen krbem a Tay dokonce jejich dohodou listoval. Byl na pohovce, hluboce zamyšlený, a ani si její přítomnosti nevšiml. Až když zhasla světla, odtrhl se od textů, na které

45

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi již neviděl. Místo toho měl před sebou Mishi, která se na něj šibalsky od dveří usmívala a zkoušela ho: „Víš, že na straně padesát sedm je bod o tom, že pojedeme na jednu dovolenou v rozsahu pěti až deseti dní?“ Tay položil dohodu zpět na konferenční stolek: „Zařídím ti předlouhou dovolenou. Můžeš jet, kam chceš.“ „Né!“ zdůraznila Mishi nesouhlas vysokým tónem jako paní učitelka, „tam je psáno…,“ posadila se vedle něj, „že MY pojedeme na dovolenou.“ Položila skleničky na stoleček a přitáhla je k sobě, až cinkly. Vypadalo to společně s jejím úsměvem velmi symbolicky. „Pořád mi ji tedy dlužíš,“ dodala. „Taky se tam píše, že můžu cokoliv takovýho zrušit nebo přeložit z pracovních důvodů. A já jsem opravdu moc zaměstnanej,“ pověděl jí na to a samotnému mu z toho cukaly koutky. Už nevypadal tak naštvaně a to ještě nevypil ani kapku. … I tak jim Mishi nalila po skleničce a strávili u ní nakonec poměrně dlouhou dobu. Samozřejmě si povídali o všem, kromě dohody, která tam na ně neustále zírala a čekala, až se dostane na řadu. Prozatím to ale nevadilo. Mishi se podařilo Taye přemluvit i ke druhé skleničce a užívala si, že se díky tomu občas pousměje, i když stále kontrolovaně. Cítila se hloupě, že na něj musí jít přes víno, ale věděla, že by od toho tématu utíkal klidně donekonečna. A ona nejspíše taky. Únava pak ani s postupem noci nepřicházela a jejich rozhovor se stal s vypitým vínem živější. Když se během něj dobrali i ke společným zážitkům v paláci, Mishi se odvážila mluvit napřímo. „Takže… teď mě čeká slíbené povýšení. Budu asistentka zástupce vládce. Takový zástupce zástupce. To zní zajímavě,“ pronesla a vesele se tomu uchichtla nejen z vína, kterého měla v sobě o něco více než Tay. „Těším se, až ti budu zase pomáhat. Ta práce mi moc chybí, víš.“ Čekala další z  jeho jemných úsměvů, kterými se doteď blažila, ale Tay namísto toho náhle umlkl. Lehce se odtáhl a zvážněl. Ve své cloně za očima měl cosi provinilého.

46

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

„No…“ spustil pomalu, „vlastně jsem doufal, že se už nebudeš chtít vrátit.“ „Ne?“ hrála Mishi udivenou a pocítila radostné zachvění. „Ne. Myslím, že bys měla už jen odpočívat a nezatěžovat se prací. Víš, odjet třeba na tu dovolenou nebo rovnou se přestěhovat někam, kde se o  tebe postarají. Kde tě nebudou už obtěžovat novináři. Stejně nemáš ráda předměstí, chtěla jsi někam více k Jordinu.“ „Aha…“ hlesla Mishi překvapeně a vnímala z jeho tónu, jak by ji nejradši zabalil a poslal někam na druhý konec světa. „Ale já nechci jet pryč,“ řekla. „Chci se vrátit za tebou do paláce. Nebudu se válet někde na pohovce a čekat, až pojdu.“ „Tak jsem to nemyslel. Jenom je nesmysl, abys byla ve svém stavu zase v tom blázinci. Dostala jsi šanci žít o něco déle, tak si to užívej. Přece jsi tady ten rok nedřepěla jenom proto, aby ses vrátila. Slyšela jsi dneska ty obchodní kecy na plese. Do tohohle pekla chceš zpátky?!“ Ve zklamané Mishi se ale všechno bouřilo. Probouzela se v ní úzkost z přísnosti, kterou nasadil, když jí tady kázal jak hloupému dítěti. S příchozími emocemi se zeptala: „Tak, co mám podle tebe dělat?“ „To já nevím. Třeba zůstaň tady, jestli chceš. Máš tady zahradu, co jsi tolik chtěla. Celej tenhle hroznej barák sis pracně předělala. Tak tady klidně buď a ještě něco… dělej.“ „Něco dělej?!“ roztrpčeně vystartovala Mishi. „To jsi vymyslel?! Trvalo ti to hodně dlouho? Dokážeš mě tady poučovat, co dělat nemám, ale nedáš mi žádný dobrý protinávrh? Tay Taris tam v tvé hlavě dnes není?!“ „Asi ne,“ odsekl Tay a zadíval se tvrdošíjně do polštáře. Následující ticho Mishi rozezlívalo. Měla sto chutí Taye tím polštářem přetáhnout už jen proto, že byl zrovna lepším objektem pro jeho oči. „Já žádný návrh nemám, ale vím o někom, kdo by měl,“ zvedl Tay zrak zpátky a byl ještě vážnější a tvrdší, než když kázal. „Mario mi na plese naznačoval, že s tebou o něčem bude mluvit.“ „Mario,“ vskočila mu Mishi do nádechu. „Ano. Ptal se mě, jestli by mi nevadilo –“

47

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „On se tě PTAL, jestli by ti to nevadilo?!“ „Jo. Přemýšlela jsi o tom?“ zněl, jako by se nečertila. „To nemyslíš vážně…“ zírala. „Rozumíte si. Vždycky jste si tady tak důvěrně povídali. Nejsem slepej, abych neviděl, jak rád za tebou jezdí. A jak ho ráda vítáš.“ „Důvěrně. No jasně!“ spustila kysele. „To by nebylo vůbec divné. Ani trochu! Prostě jenom přeskočím plot a  vlezu do vedlejšího baráku. A v paláci řeknu, že jsem si na rok spletla dveře kanclu o dvě čísla napravo.“ „Kašli na palác,“ stál si Tay za svým, „Co jim je do toho. Je to tvůj život. Ty víš, že to tak není. Mezi námi nic není a nikdy nebylo. Jen jsi mi pomohla. Jestli ho máš ráda, neztrácej tady čas.“ Mishi na něj hleděla a žasla nad tím, co právě řekl. Podívala se zaraženě na skleničku a zase zpět na něj, jestli neblouzní. Nakonec spustila hořký smích, jak absurdní jí celá tahle chvíle přišla. „Ty se mi snad zdáš!“ nevěřila. „Přeskočilo ti?!“ Musela se rychle napít a i když Tay chtěl k tomu ještě něco říci, nenechala ho: „Ne… ne… ne! Přestaň s tímhle! Já nevím, co ti Mario napovídal, ale fakt se tady s tebou o něm bavit nebudu! Vy dva jste horší než ti pitomci ve škole, co se za mými zády domluvili, kdo se mnou bude chodit první. Máš mě snad za nějakou nesvéprávnou blbku, že mi povoluješ za ním běžet?! Tak snad jsem s tebou, protože to tak chci, ne?! Kdybych si myslela, že jsem si spletla dveře, tak proč bych se tady s tebou celý večer o něčem bavila?! Ale víš co?! Jestli ti přijde normální dělat ze mě štafetu, tak si běžte vy dva laskavě předávat někoho jiného. Na tyhle vaše kraviny nemám žaludek!“ Na moment utichla a s rozpálenými tvářemi rozčileně vrtěla hlavou. „To ses ve mně fakt spletl, jestli si myslíš, že bych s tebou někdy řešila, co já s Mariem. To není tvoje věc. Umím mluvit sama za sebe a s Mariem si všechno vyřídím, to se neboj. Ten si ještě vyslechne, co si o tom jeho ptaní myslím. Vůbec ho do toho teď netahej. Teď řešíme, na čem jsme se dohodli my dva před rokem, tak dodrž slovo a vrať mi moji práci!“ Jenže Tay z předstírání kamenného klidu neustoupil.

48

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

„Ne,“ zamítl jednoznačně. „Vrať mi mou práci, Tarisi! Musíš! Je to tady černé na bílém,“ zapíchla vztekle prst do složky. „Na co jsme si to potom psali?! Slíbils mi to!“ „Já vím.“ „Tak to dodrž!“ „Ne.“ „Ne?!“ pěnila Mishi, „To říkáš jen tak?! Nemůžeš si jen tak změnit všechno poslední den!“ „Můžu,“ řekl. Na její protivenství připomněl suše: „Je to moje kancelář. Můžeš mě s tou dohodou žalovat, ale prostě tě nepřijmu.“ „Prostě mě nepřijmeš…“ nepobírala Mishi a zapřela se do pohovky, „no to je od tebe báječné… to mám za tu pomoc…“ Tay však její narážky tiše přešel a  více už Mishi nedráždil. Nechal ji, dokud od zlosti nepřešla do lítostivého zklamání. Když vypadala, že začne plakat, spustil na ni klidně: „Našel jsem ti pěknou léčebnu v Jordinu. Je to malej zámeček v horách. Samý lesy, žádní lidi, obrovský zahrady… postarají se tam o tebe.“ Mishi k němu zvedla roztrpčený pohled. „Šetři se,“ špitl na ni jemně, skoro jako by ji o to prosil. „Nechci se šetřit,“ odmítla, „Chci se vrátit do paláce. Chci tam zase sedět, Tayi.“ „Přece nebudeš asistentka, Mishi,“ nelíbilo se mu. „Je to moje rozhodnutí! Chci se vrátit!“ čílila se znovu. „Ne.“ „Jak NE?!“ „Ne jako NE! Prostě tam nepůjdeš!“ zatrhl Tay definitivně. „Nebudeš dělat pitomou asistentku, Mishi!“ To Mishi zastavilo. Odkdy má místo své asistentky za pitomé? Tay však opět zmlkl a znaven nikam nevedoucím svárem si promíjel čelo. „Ano, chybíš tam,“ přiznal po chvíli, „a kéž by ti tři budižkničemové

49

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi zvládli aspoň polovinu toho co ty, ale… Jako asistentku tě tam nechci. Hlavně jsi těžce nemocná, uvědom si to! Ani s tou léčbou tady nebudeš do důchodu. Co se pořád chováš tak, jako bys na všechno měla věčnost?! Máš jen pár dalších let navíc, můžeš mít cokoliv, tak si vymysli něco, co tě bude bavit a nestrháš se u toho! V paláci je to jenom o nervy a ty by ses vůbec neměla takhle zatěžovat! Ale i kdybys byla zdravá, tak tam prostě nepatříš. Tohle není práce pro tebe, Mishi. Já chápu, že mi chceš pomoct, ale já už bych nedokázal koukat na to, jak tam děláš něco, co tě vůbec nedoceňuje… Máš na víc, tak tady na mě nehraj, že to o sobě nevíš a chceš tam hrozně dělat!“ Mishi jenom překvapeně koukala, o čem to mluví. „Myslel jsem si to už tenkrát, ale bylo mi to jedno. Byl jsem rád, že ti to nedochází a svůj potenciál plýtváš zrovna v mý kanceláři. Ale teď s tím, jak se známe… nemohl bych se dívat, jak tam ty poslední roky zahazuješ. A sralo by mě, kdybys je zahazovala i někde jinde, takže bych tě zase tahal k sobě a snažil se tě pro svůj sektor využít. Ale bylo by to úplně k ničemu. Nemohl bych… nemohl bych po tobě ani nic pořádně chtít, ani bejt na tebe přísnej. Víš, jakej jsem. Jak mě tam všechno sere. Křičím tam na ty pitomce od rána do večera. Třeba bych nakonec nešetřil ani tebe. To chceš bejt zase u toho?! Copak bych na tebe mohl zase řvát?!“ Mishi se mu v napjaté pauze velmi snažila vracet jeho vážný výraz, ale vpravdě brzdila své pobavení, když zaslechla, že si Tay myslí, že již u jeho řvaní není. „Včera jsi na mě v  kuchyni křičel pět minut jen kvůli marmeládě,“ připomněla mu zlehka. A to byl moment, ve kterém Tay přišel o všechny zbraně, a s příchozí vzpomínkou na jejich spor se mu koutky na tváři samy rozjely do stran. Spustil takový smích, že nedokázal přestat. Mishi tím zažila ještě větší překvapení. Byla poprvé svědkem toho, jak to vypadá, když se Tay naplno směje. Neměla pochyb, že víno udělalo kus své práce v tomto díle, ale něco tak nevídaného u Tarise nečekala. „Ale mazala jsi mi to schválně špatně, já to viděl! Už jsem ti to říkal stokrát, že to takhle nesnáším,“ komentoval Tay včerejšek se zajíkáním.

50

kapitola Žlutá dohoda

do strany 52

Jenže ač se nemohl svého smíchu lehce zbavit, ten veselý chlapec z něj zase mizel, sotva se mu podařilo nabrat dech. Jeho projev však znatelně zjemnil. Před očima Mishi tak probíhaly na Tarisovi změny, o kterých se jí ani nezdálo. Přesto se jejich rozprava neubírala lepším směrem. „Prostě bych nezvládl pro tebe vytvořit místo, které by tě docenilo tak, abych se necítil jako největší svině na světě,“ uzavřel Tay. „Nechci tě tam. Promiň.“ … V Mishi opadlo to krátké rozptýlení, když pochopila, že Tay už má o všem rozhodnuto. Nemělo smysl se s ním přít. Také jí došlo, že jeho přání je opravdu rozumnější, přestože to nechtěla uznat nahlas. Pomyslela, že teď nezbývá nejspíše nic jiného, než se přesunout do nějaké léčebny, kde bude v klidu, aby si nepřitížila. Zklamaná dolila oběma ještě víno, ale už se nenapila. Dívala se mlčky na ty skleničky a  čtyři poslední Tayova slova jí pořád zněla v  uších. Takhle si konec svého manželství nepředstavovala. Tohle nebylo to, co si dneska přála od Taye slyšet. Bylo jedno, jestli ji posílal do léčebny nebo za Mariem. Vnímala v tom pouze, že si přeje, aby odešla z jeho života. V tichu, ve kterém už ani pohasínající oheň nebyl slyšet a vše kolem temnělo, jí tak pomalu docházel hořký závěr večera. … „Nechci, aby sis myslela, že jsem nevděčnej idiot, co ti lhal. Měl jsem ti o tom říct dřív,“ promluvil na ni, když viděl, že se boří do zármutku. „Moc jsi pro mě udělala. Vůbec jsem nečekal, že ten rok půjde přežít. Fakt jsem nevěřil, že to zvládneme… Hlavně já sám.“ Mishi zbystřila. Přemýšlela, jestli se jí to z vypitého vína zdá, nebo tady skutečně Tay Taris mluví poslední minuty o sobě. To v ní vykřesalo jiskřičku naděje. „A kdybych nebyla nemocná… co bys teď chtěl, Tayi?“ optala se tiše. Na takovou otázku ale Tay nebyl připraven. „Asi…“ odpovídal nejistě, „Asi bych chtěl, aby to tak zůstalo. Tak, jak to je. Někdy mě napadlo říct ti ještě o další rok, dva, ale nepřišlo mi to správný. Ty bys chtěla tu dohodu prodloužit a ještě si hrát na paní Taris?“

51

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „Ne,“ věděla okamžitě. „To nechtěla.“ Tay zamítnutí čekal a se svědomím na jazyku ihned nabídl: „Já vím, že jsem ti zkazil plán. Chtěla jsi tu asistentku. Ale fakt to není dobrej nápad, Mishi. Tak pokud budeš mít někdy nějakej jinej, stačí říct a  udělám všechno pro to, abych ti v něm pomohl.“ To Mishi vytrhlo ze smířeného hloubání. „Jakýkoliv jiný?“ tázala se naprosto vážně a Tay souhlasně přikývl. Pookřála z takové nabídky a nečekaně se zvedla: „Tak to jsem ráda, že to říkáš. Nezapomeň to pro příštích pět minut. Jeden bych měla.“ Vzala ze stolku žlutou složku s dohodou, došla ke krbu a rázně ji vhodila do žhavých uhlíků. Plamen ve vteřině ožil a ozářil její spokojené bílé tváře. Otočila se s úsměvem za Tayem, obklopená světelnou aurou. Tay udiven, co ji to popadlo, jen hleděl. Vrátila se zpět, vzala do rukou obě skleničky a jednu mu podala. „Až do dna,“ zavelela. Tay opatrně usrkl, ale když viděl, že ho Mishi sleduje s  plnou vážností, dopil ji naráz a zašklebil se jako pravý abstinent. „A teď ještě tuhle,“ podala mu druhou. „Bude mi blbě, až zítra ráno vstanu. Hodně,“ bránil se. „Neboj, už je skoro zítra ráno a rozhodně tak brzy vstávat nebudeš. Je to součást nového plánu. Tak mi v něm pomáhej.“ „Doufám, že má i nějakou pointu ten tvůj novej plán. Krom toho, že mě chceš zabít,“ vypil Tay i druhou skleničku a byl rád, že už není čím dolít. „Jo. Má. Pointa je v tom,“ sebrala mu Mishi skleničku z ruky a obě odložila, „že ti to pomůže se nezbláznit, až udělám tohle…“ A než stačila větu doříct, obkročmo si na něj sedla, omotala mu ruce kolem krku a přitiskla ho s vášní k sobě tak silně, že veškeré protesty byly předem prohrané.

52

SENÍK Netrvalo dlouho, další dva roky, než se do manželství Taye Tarise, druhého muže tehdejšího světa, narodila holčička, které od počátku těhotenství neřekli jinak než Sheena. Takové jméno bylo na tehdejší dobu ojedinělé a neskromné. Mishi jej vybrala podle bohyně Sheeny, kterou Iliáni uctívají jako ztělesnění zázraku bytí. V mytologii má podobu všudypřítomného světla vycházejícího ze slunce, své matky, nejvyšší bohyně Amu. Zplodit dítě bylo totiž pro Mishi téměř nemožné. I  potlačovaná vouléza bránila početí a lékaři jí nedávali žádnou naději. Svou víru však Mishi neopustila, a když jako zázrakem přišla do jiného stavu, slyšela od Taye poprvé vyznání. Označil Mishi sluncem svého života a ona se cítila jako skutečná bohyně Amu, která mu nyní přináší světlo − svou Sheenu. … Pečeť jejich svazku byla na světě. Přestože se Sheena narodila i na derita nezvykle malinká, svýma temně modrýma očima, křídově bílou tváří a zářivě světlými vlasy upoutala každého. Vypadala až étericky čistá, jako dítě lesních víl. Ani plynoucí roky na tom nic neměnily a Sheena byla stále vedle svých rodičů drobným zlatavým přízrakem. A  pro ten přízrak byl Tay první čtyři roky schopný nemožného. V očích Maria a Mishi se ze svého otcovství úplně pomátl. Dostal se do stavu, který by u jiného tak šokující nebyl, jen u Tarise byl překvapivě bizarní. Vždy přepracovaný Tay, jehož vášní byly doteď obchody a zákony, se z paláce vracel už po poledni. Odvolával a překládal schůzky a na svůj dřívější výkon působil nepoužitelně. Bral si práci také domů. Přeplněná pracovna, která mu předtím nepřišla dost dobrá, náhle vydala za dvacetiletý policejní archív a několik kartoték se nastěhovalo i do obýváku. To vše, aby se již nemusel vracet do centra a mohl Sheenu uložit k odpolednímu spánku. Stanovil to doma jako své výsostné právo a  kradl Mishi jejich uzlíček štěstí, sotva do něj nacpala poslední lžíci. V  ložnici pak Sheenu kolébal vyprávěním a  jeho hluboký hlas na ni působil jako ta nejspolehlivější pohádka. Tay však nebyl ten, kdo by se v pohádkách vyžíval, a tak místo smyšlených příběhů pro děti raději Sheeně denně povídal o své práci, plánech, o čemkoli, co zrovna řešil,

53

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi a nezastavil se, dokud dozajista neusnula. Takové otevření bylo pro Taye nové, a že Sheena ničemu z toho nemůže ještě rozumět, bylo na tom to nejlepší. Stala se zpovědnicí, kterou tolik potřeboval. Tayova uzavřenost okolnímu světu ale zůstávala nezměněna. Na všechno s Sheenou proto potřeboval být sám. Mishi věčně vyháněl z pokoje, aby nebyla přítomna jeho bláznovství, a dokud se hlasitě nedomáhala, aby tomu bylo jinak, měl Tay velkou část dne Sheenu jen pro sebe. … Mishi však mnoho protestů nevynášela. Blažilo ji vidět Taye konečně v rouše lidskosti se zájmem o něco, co mohou milovat společně. Navíc teď, když kancelář přestěhoval domů, pomáhala Tayovi dorovnávat pracovní skluz a v podstatě byla i jeho asistentkou, jak si přála. Oba její sny se tím vyplnily najednou a tento čas vypadal u Tarisů jako dokonalost sama. Sice Mishi občas kousala zvědavost, co Tay Sheeně za zavřenými dveřmi vypráví, ale tuhle část musela ponechat jen jim. Konec konců na tom nebyla ani nijak ztratná. Vždyť právě ty hodiny, které Tay mohl strávit s  Sheenou o  samotě, ho nejvíce rozzářily, a  pak, než se Sheena probudila, zvládla Mishi Tayovi nejen pomoci v pracovně se zákony, ale taky si v ní uzmout kus jeho šťastné nálady pro sebe.

AAA O dva roky později… Když Sheena pobíhala krátce po svých, ať už kreslila písmenka křídami na chodník, nebo počítala sloupky od plotu, Tay se vnitřně celý rozplýval nad její bystrostí. Ne, že by děti nějak zvláště znal, ale byl si jistý, že je Sheena výjimečná. Samozřejmě jako on. Podle toho se k ní také choval. Jen co malinko povyrostla, hned začal horké železo kout a věnoval se Sheeně o to intenzivněji. Sheena se ráda nechávala unášet veškerou pozorností tatínka, ale čas s ním nebyl nikdy čas her. Tay byl doslova posedlý jejím učením a chytal se každé příležitosti, aby s ní opakoval vše od čísel, přes barvy, názvy až po správnou výslovnost slov. Neustále se jí na něco vyptával, byl přísný a pečlivý, z každé situace dělal zkoušku a z chyb byl neúměrně ustaraný.

54

kapitola Seník

do strany 65

Někomu by přišlo, že takovým drilem musel Sheenu trápit, ale bylo tomu naopak. Malá Sheena nadšeně nasávala všechny informace jako houba a užívala si spokojený výraz otce, když znala odpověď. To byla její jediná odměna a byla na ní brzy značně závislá. Běžně trestána Sheena nebyla. S postupem let stačilo, aby se Tay jen tvrději zadíval a Sheena hned ve svém snažení našla rezervy. Nezáleželo, jak moc na mámu zkoušela protivenství a vymýšlela, co by chtěla, nebo nechtěla. Jakmile na povyk těch dvou zvedl Tay zrak od novin, Sheena okamžitě věděla, co by dělat neměla. Bylo to jako kouzlo. Ve vteřině seděla se zády srovnanými a utišila se natolik, že Mishi nepobírala, jak to ten Tay vlastně udělal. Sheenina poslušnost došla časem až do takových mezí, že Mishi začínala pochybovat, zdali je jejich dítě ještě v pořádku. Protože i když se Tayova dominance někdy hodila, měla Mishi špatný pocit z toho, jak se Sheena Tayovi bezmezně podřizuje. Netušila však, co konkrétního by měla svému muži v tomto vytýkat. Nevšimla si, že by si Tay tuhle disciplínu na Sheeně nějak násilně budoval. Tayův přístup k Sheenině výchově byl sice striktní, ale Sheena nejevila známky toho, že by ji to tížilo. Pro Mishi, která v obavách z Tarisovy vzteklé povahy bedlivě sledovala tyto hranice, tak byl vztah mezi Sheenou a Tayem velkou záhadou. Vypadalo to, že Tay nedělá krom svých pohledů a neústupných pokynů vlastně nic a Sheena ho zkrátka poslouchat chce. Sheena byla dokonce jediná, která nepřiváděla Taye k tomu, aby před ní zakřičel. Měla tedy i ona na něj své zvláštní uklidnící kouzlo, kterému vpravdě Mishi nerozuměla už vůbec. … Že tedy Sheena neodmítá a  nepochybuje o  rozhodnutích svého otce, bylo od začátku evidentní. Z jejího pohledu však ani nebylo proč. V Sheeniných očích na rozdíl od maminky otec neochvějně vždy všechno věděl a dával logické a jasné instrukce. I jeho hodnocením proto Sheena bezmezně věřila a pyšně si na sebe připínala, cokoliv o ní tvrdil. Jenže ač prožívala velké radosti ze svého učení, měla jeden silný strach, motivaci, kterou ani Mishi při svém sledování nevzala v potaz. Stvořil ho pojem, který i ona sama před svou dcerou vypouštěla z pusy častěji, než bylo zdrávo. Přikládala mu tak další váhu, jejíž podstatný

55

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi základ utvářel Tay svou vlastní osobou. Pojem, jenž měl mnoho různých užití a znění jediné – Taris. Z toho příjmení, které rezonovalo v domě každý den, si Sheena rychle vytvořila znak své jedinečnosti. Znamenalo to víc než jen slovo, které dostala za křestní jméno. S tím, jak vzhlížela ke svému otci, mělo pro ni velkou cenu a věděla, že otec pojem Tarise splňuje do puntíku. S čímž souhlasila i maminka. Proto si Sheena již v  brzkém věku usmyslela, že je důležité, aby jej splňovala také. Těšilo ji, kdykoliv byla svými rodiči označena za „malého Tarise“ a nejvíce se pak obávala toho, že by otec někdy její „tarisovství“ popřel. Což se domnívala, že by udělat mohl, kdyby ho někdy zklamala. A tak nikdy nedokázala „velkého Tarise“ zklamat, i kdyby to znamenalo budit se uprostřed noci a přeříkávat si v postýlce abecedu pořád dokola. … Mishi sledující Tayovy výchovné tendence pochopitelně časem nezůstávala jen u nečinného přihlížení. Třebaže netušila, čím je Sheenina snaha poháněna, zakládala si v životě na jiných hodnotách než Tay a nesouhlasila s jeho dychtivostí Sheenu neustále něčemu učit. Neodhodlala se do toho Tayovi mluvit napřímo, ale využívala dopoledne, během kterých byly spolu samy, aby si hrály a povídaly o něčem, co bylo blíže jejím představám o raném dětství. Sheena se ale v tátovi viděla natolik, že se snažila neustále maminku do jejich světa zatahovat. Ve stolních hrách místo hraní sčítala a odčítala figurky, zřetelně se s chloubou pokoušela předčítat návody a na panenkách opakovala, jak se která část těla jmenuje. Tahle válka byla tedy pro Mishi prohraná už od počátku. Sheena v tomto věku neměla sebemenší zájem dělat něco jiného, než o co by stál otec. Nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit. Bylo to ale nakonec smiřování vcelku poklidné. Nebylo totiž dne, kdy by si Mishi neuvědomovala postup své nemoci a jak moc záleží na tom, aby si ti dva Tarisové rozuměli. Nemyslela nijak na nejhorší, prozatím léčba dávala nadějné výsledky, přesto stín těchto otázek v Mishi občas šlápl na citlivé místo a v tu chvíli byla Mishi vděčná, že Sheena visí celou svou duší a budoucností právě na Tayovi.

56

kapitola Seník

do strany 65

AAA U  Sheeny nastal rok pátý, a  přestože dál působila vedle rodičů na dítě až nezvykle soustředěně a mentálně starší, začalo na jejím chování prosvítat, že to celá pravda nebude. Sheena měla svět, který byl jen její a oproti tomu, k čemu ji vedl otec, byl nesmírně snivý. Jen trvalo ony čtyři roky, než se z něj rozhodla něco ukázat. … Třeba jako ten večer, kdy Mishi po večeři uložila Sheenu do postele v jejím pokojíčku v podkroví. Po ulehnutí měla Sheena nad sebou zelený strop, který byl od maminky pokreslený malými hvězdičkami. Už se v duchu připravovala, až jí zanedlouho, jako každý večer, přijde dát otec dobrou noc a na pár minut si ještě lehne vedle ní. Brzy se ho také dočkala a na ty hvězdy se pak dívali společně, zatímco Sheenu začala uklidňovat sladká vůně jeho košile. Přitulila se k  otci jako k  velkému medvědovi a přepočítávala mu hvězdičky polohlasem tak, aby věděl. Najednou se však při svém počítání zastavila. Zadívala se zasněně na ty hvězdy a její mysl se kamsi zatoulala. „A dál?“ ozval se Tay netrpělivě. Neodpovídala. Se zatajeným dechem koukala nahoru. „Kočka,“ vyhrkla nenadále, jako by to bylo další číslo. „Jaká zase kočka?“ vzdychl. „Jsou to hvězdy, Sheeno.“ „Ne, támhle, tati! Má uši a tam ocas…“ obtahovala Sheena ve vzduchu prstem hvězdičky. „Ale prosím tě,“ stáhl jí ruku zpět pod deku, „ty vidíš kočky všude.“ A byla to pravda. Od doby, co si sousedé pořídili koťátko, které zabíhalo k nim, byla Sheena kočkami unesená. I přes všechny Tayovy zákazy jej brala do náruče a tajně si s ním hrála pod velkým jírovcem na konci zahrady, kam ani z okna obýváku nešlo dohlédnout. A to byl v její naprosté poslušnosti první opravdový vzdor. Tay neměl totiž nikdy ke zvířatům vztah a viděl v nich jenom plno chlupů a starostí. V tomto případě i škrábanců, u kterých se tak tak držel, aby Sheeně nevynadal, když k nějakému přišla.

57

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „Tak ještě jednou, ano?“ pobídl ji k počítání a Sheena spustila znovu od jedničky. Ale už nepočítala hvězdičky. V nich viděla stále kočku – svou kočku. A nejen ji. Za chvíli kolem kočky byla tráva a listí a hrábě, kolem kterých v té představě kočka vesele poskakovala. To Sheena tátovi již neřekla. Nechala jej spokojeného odejít a poté, za svitu bludičky na stěně, dokončila ve své fantazii kočičí představení. Nastal tak čas, kdy si Sheena více uvědomovala, že má také něco, co k otci nepatří. Nedokázala se ale pro jeho přání svých koček vzdát. Místo toho pevně věřila, že otec jednou taky pochopí, jak jsou kočky úžasné a jedno koťátko od něj dostane. Třeba na páté narozeniny. Nebo na ty další. Ale to už určitě.

AAA Když Sheena večer po odchodu otce zanechala počítání a konečně se jí podařilo přes příběhy na stěnách usnout, pokračovaly v živých snech. Obvykle byly o  tom, jak šplhá po jírovci v  jejich zahradě nebo jak je s rodiči někde na cestách. A pak tu byly pochopitelně sny plné koček. Těch bylo úplně nejvíce. S  pátým rokem však Sheeninu pozornost strhlo cosi neobvyklého. To když Mishi, pocházející z malé vesničky u Werady, prvně rozdělala dole na zahradě táborák. Bylo to v den, kdy Tay musel být služebně přes noc mimo Kitu. Sheena těžce nesla večery, při kterých otec nebyl doma, a nepovídali si před spaním. Tak Mishi napadlo, že by mohlo něco úplně nového Sheenin stesk rozptýlit. Po setmění si spolu sedly na starý kmen a zabaleny do jednoho velkého svetru se dívaly do ohně. V tom temném koutě zahrady, teple mámina objetí a s vůní škvařící se pryskyřice se do Sheeniných očí vtiskly šlehající plameny jako obrovské a  nádherné tanečnice. Fascinována žhavým elementem pak Sheena žadonila o takový táborák pokaždé, když otec nebyl na noc doma. Někdy i dříve než slunce stihlo zajít. … Jenže Sheenina záliba v  plamíncích neskončila u  táboráků a  rozto-

58

kapitola Seník

do strany 65

milých kresbiček. Dokud se Sheena chtěla na hořící předměty jenom dívat, přišlo Mishi takové zaujetí nevinné. Ale Sheenina obliba rostla a vkrádala se Sheeně i do snů. Sheenino pravidelné zanícené vyprávění o plamenech, mezi kterými chodí, ji u tak malého dítěte znepokojovalo. Netrvalo tedy dlouho a  Mishi si začala dělat z  Sheenina přehnaného zájmu o oheň starosti. … Bylo tomu tak i jednoho rána, kdy sledovala Sheeninu tvářičku zírající na hořící plotnu, aniž by si všímala bábovky před sebou. „Copak rozmýšlíš, miláčku?“ vstoupila Sheeně do rozjímání. „Hm,“ broukla Sheena neurčitě a konečně se pustila do jídla. „Zase se ti něco zdálo?“ ptala se Mishi dál. „Hm,“ stvrdila Sheena, ale zůstávala ponořená do sebe. Tu noc se jí zdálo něco opravdu zajímavého, k čemu se ještě nyní vracela. Nerozuměla při tom maminčině vážnosti. Vnímala tyhle sny jako všechny ostatní, naprosto přirozeně. Nebyly to noční můry. Plameny v jejích snech byly přátelské a zábavné. „A o čempak to bylo? Povíš mi?“ zněla Mishi netrpělivě. Sheena začala mamince sen popisovat: „Já si hrála na zahradě. Viděla jsem utíkat kočičku. Ona ta kočička utíkala do seníku, tak jsem běžela za ní. Taky jsem tam byla. V seníku. Ale kočička tam už nebyla. Bylo tam jenom seno, nemohla jsem ji najít.“ Znovu si kousla a s plnou pusou mumlala dál: „Já ji hledala, ale hořelo to. Zapálila jsem to.“ „Co jsi zapálila? To seno?“ nerozuměla Mishi a Sheena pokývala tváří od drobků. „Jak?“ „Rukou,“ odpověděla Sheena se samozřejmostí a natáhla k mamince rozevřenou dlaň. „Já ho hladila a hořelo.“ Mishi se starostlivě zamračila a opřela svá záda do židle. „Myslíš, že tam kočička byla, mami?“ napadlo Sheenu. „Určitě ne, zlatíčko,“ pohladila ji Mishi po blonďatém temeni, „určitě ne. Utekla od ohně pryč. Kočičky se ohně bojí.“

59

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi … Odvrátila se krátce od Sheeny a zamyslela se. Snažila se nedělat z toho velkou vědu, ale nedokázala v sobě zapřít špatné tušení. Nevydržela své obavy a rozhodla se poradit s Tayem. Když už se Mishi zaobírala nějakými představami, kterých se bála, cenila si jeho racionálního pohledu na věc. Třeba pro ni bude mít pár úvah, které ji uklidní jako vždycky. Zvedla se: „Půjdu si zavolat, ano? Tak to tady v klidu dojez a pak na mě počkej nahoře. Pastelky jsem ti dala do šuplíku.“ Sheena tiše sledovala, jak máma mizí v pracovně. Slyšela odtamtud její tlumený hlas, ale nerozuměla ani slovo. Vrátila se tedy zpět ke svým snům. Pohlédla znovu na plotnu a ten hořící kotouč jako siréna vábil její zvědavost. Hodila do sebe poslední kousek a slezla z polštáře na lavici. Pomalu došla k plotně a dívala se nahoru na hořák s velkým soustředěním. Neviděla jenom oheň, cítila ho. Jako by měl duši. Jako by jí chtěl něco říct. Představovala si, jak volá a chce si hrát stejně jako v těch snech. Ale byl ještě dost vysoko a nemohla jej vidět v plné kráse. Chtěla si přistrčit židli, ale bála se, že s  ní nadělá hluk. Tak si jen stoupla na špičky a natáhla ruku. Aspoň konečky prstů si ho chtěla pohladit. Když ucítila jeho teplo, byla ještě pořád daleko, přesto v ní proudil pocit neznámé blaženosti. Představovala si, jak bude měkký, až se ho dotkne. „SHEENO!“ křikla Mishi a  odtrhla ji od sporáku dříve, než stačila dokončit svůj úmysl. „Zbláznila ses?! Mazej pryč, OKAMŽITĚ!“ Sheenina vytřeštěná modrá očka sledovala mámu, kterou nikdy neviděla v takovém rozrušení. Raději poslechla a šla líně po schodech na půdu. Ale i když se jí chtělo plakat, nepustila ani slzu. Neuměla si celou situaci vysvětlit, ať se jí probírala sebevíc. Vlastně jí bylo líto hlavně to, že zase neví, jak je ten plamen měkký. … Sedla si k oknu na postel a zklamaná se dívala dolů do zahrady. Brzy nato přišel domů Tay a bylo z kuchyně slyšet, jak se rodiče o proběhlé věci hádají. Nejspíše se nehádali a  jen tak Sheeně tátův hlas zněl. Ale

60

kapitola Seník

do strany 65

to bylo jedno. Po chvíli už Mishi zase takticky mlčela a Sheena slyšela zezdola jenom jednu stranu. Bála se proto, že otec každou chvílí vyjde nahoru a okusí jeho křik také. Jemu o svých ohnivých snech neříkala. Sny nebyly něčím, co by jej zrovna zajímalo. Ale ač to čekala, ani po této příhodě s ní otec o ničem takovém další dny nemluvil. Sheena měla od mámy nějakou dobu zakázanou zahradu, táboráky a byla pod ostrým dohledem, když se přiblížila ke sporáku. A až když mámě po sté slíbila, že už se nikdy nebude pokoušet ohně dotýkat, byl jí její první trest odpuštěn.

AAA Ale hned ten první den, kdy Sheena mohla opět na zahradu, usedla do trávy pod jírovec a pozorovala zaujatě seník dole pod svahem. Tak jako na něj hleděla celé ty dny ze svého pokoje, nespouštěla z něj zrak ani tady. Dumala při tom dál nad svými představami, jež její dětskou mysl nenechaly na pokoji. I když ji včera otec zkoušel ze čtení, tak bylo těžké se od ohnivých myšlenek odtrhnout. Mezi pasážemi v knize pak místo oddělovačů už viděla jen plamínky. Bylo to jako nějaká síla uvnitř ní, která chtěla, aby nemyslela na nic jiného. Která jí tvrdila, že na to myslet musí. A tak se Sheena nechala unášet tím vnitřním hlasem a poslední hodiny myslela jenom na jedno. Na oheň. … Avšak nyní Sheenino zabrané přemýšlení nad ohni přece jen cosi přerušilo. To sousedovic kočka Puly vyběhla se šramotem ze seníku, přelezla plot a pelášila si to ke svému domovu. Sheena zbystřila, jak silně jí ten výjev připomněl nedávný sen. To ji zvedlo z vlhké země a seběhla po travnatém svahu dolů. Celá napjatá vešla do dřevěné boudy a s pár kroky se ocitla u úhledných balíků suché trávy. Všechno zde krásně vonělo a spolu s vůní vlétával Sheeně do nosních dírek i vlezlý prach, který šimral až k slzám. Nechtěla tu být dlouho. Jen vzpomínala na svůj sen. Tolik si přála jej znovu prožít. Přistoupila proto blíže a pohladila stěnu balíku. Ucítila hned, jak takové stonky uschlé trávy umí kousat. To ji rozesmálo a přimělo stáhnout

61

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi ruku zpět. Ale poté zase neodolala a dotkla se sena společně s promítáním toho, co viděla ve svém snu. V něm ale tráva nebyla tak ostrá. Ve snu navíc cítila teplo ze své ruky. Teď to bylo jiné. Sheenu roztrpčilo, jak ve snu bylo vše příjemné a tady není. Hladila trávu znovu a znovu a snažila se vybavit si, jak to bylo. Ale sen v její paměti již blednul a zbylo z něj málo. Přála si zavřít oči a vrátit se do něj, aby znovu věděla. Kdyby jen mohla to teplo z něj přivolat. … A vtom se zpod Sheeniny dlaně prodral kouř. Ulekla se ho a prudce ruku strhla. Z doutnající trávy rázem vyšlehl malý plamínek, jenž rychle rostl a pohltil během okamžiku celý balík. Jako lavina začaly ihned hořet další balíky, bující živel vystoupal do výše, až se samotná bouda seníku ocitla v plamenech. Překvapená Sheena obklopena hučící výhní setrvávala v ohromení. Neměla se před plameny k útěku. Jen ustoupila největšímu žáru a zůstala při vratech bez dechu zírat. Neviděla nikdy nic tak nádherného. „Hoř,“ zašeptala s úžasem a všimla si, jak po trámu žhnoucích vrat se plazí jeden ohnivý had přímo k ní. Natáhla po něm ruku a dotkla se ho. Dotkla se ohně sžírajícího dveře seníku. Byl teplý a byl hebký, přesně tak, jak čekala. Bylo to neskutečné. Cítila kouř, který ji halil, ale nedusila se. Vnímala žár, který ji nepálil. Všechno kolem hrálo překrásnou symfonii. Všechny plameny tu byly jen pro ni. Tak živé a tak mocné. Zpívaly, tančily a chtěly její pozornost. … Znenadání do toho však Sheena uslyšela křik. Vyběhla z kouře ven a spatřila plačící mámu sbíhat klopýtavě svah. V zažívané euforii se mamince rozeběhla naproti: „Mami, mami, podívej! Hoří!“ Mishi svůj běh ubrzdila a sesypala se k drobnému černému človíčkovi, kterému svítily radostí zuby a bělmo vykulených očí. Slzami se při tom úplně zajíkala. Nezmohla se na slovo, jenom otřesena Sheenu rychle prohlížela. „Já to zapálila, maminko! Já chtěla, aby to hořelo, a hoří!“ pokračo-

62

kapitola Seník

do strany 65

vala Sheena zcela ignorujíc mámino šílenství. „Jako v tom snu! Rukou!“ Když Mishi skončila se zjištěním, že Sheena opravdu nemá zkroucený ani jeden vlas, sedla do nahrnutého bláta a nevěřícně si podepřela čelo rukou od popele. V  dáli už byly slyšet sirény blížících se hasičů, které přerušil rámus padající střechy vyhořelého seníku. Za ním se Sheena smutně otočila jako za končícím představením. „Škoda, žes to neviděla! Ohně byly tak krásné, všechny!“ kňourala Sheena chvíli, ale pak si vzpomněla. Rozevřela dlaň a na ní plápolal malý plamének. Jen tak, jako by jej živila samotná kůže. „Jeden jsem ti schovala.“ Mishi se nabídnutého ohně zděsila a ihned Sheenu po té ruce plácla. Několikrát Sheeninu dlaň ještě přetřela, zdali je oheň opravdu pryč a nic dalšího už nedokázala pobrat. Roztřesena si setřela slzy úlevy, vzala Sheenu do náruče a  nesla ji domů. To už kolem nich probíhali hasiči, kteří se snažili zabránit rozšíření požáru na blízkou kůlnu sousedů.

AAA Jen co nešťastná Mishi vydrhla Sheenu zpět doběla, Tay dorazil domů jako velký vítr. Posadili Sheenu za stůl v kuchyni a opřeni o linku ji pozorovali jako při výslechu. Chvílemi se na sebe dívali a bezhlasně si předávali pro Sheenu nečitelné pohledy. Nevypadali naštvaně. Byli zoufalí. „Sheeno,“ začala Mishi, „my teď potřebujeme slyšet pravdu.“ Čekala, ale Sheena jenom zmateně skákala zrakem z jednoho rodiče na druhého. Byla popohnána: „Co jsi tam dělala?“ „Já hladila seno a… hořelo,“ vysoukala ze sebe Sheena. Již zněla opatrněji, než když popisovala svůj zážitek mamince v koupelně. Začalo jí docházet, že se stalo něco velmi špatného. Její rozum takovému napětí nerozuměl, ale viděla ve tvářích svých rodičů, že něco zavinila. Natahovala pomalu k pláči, jak nevěděla, co vlastně chtějí. Mishi přisedla a pohladila Sheenu po zádech: „Víš, co jsem ti povídala o ohni, miláčku. Je hrozně nebezpečný. Pálí, udělá ti moc bolesti. Já vím,

63

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi že jsi nechtěla zlobit, nemusíš se bát. Jen nám řekni, jak to bylo. Našla jsi tady někde sirky v kuchyni? Zapadly mi za sporák? Nebo jsi byla ve vedlejším pokoji na půdě? Slibuji, že tě nebudeme za nic trestat, nebudeme se na tebe zlobit, jenom nám řekni, jak jsi to zapálila.“ „Rukou!“ vzlykla Sheena bezmocně a snažila se najít alespoň trochu důvěry v očích otce. Ten stál opodál a zamračený se snažil z Sheeny vyčíst něco více. „Jenom tak? Sáhla jsi na to a začalo to hořet?“ prohodil pochybně. „Ne,“ odpověděla Sheena tiše, „já chtěla. Řekla jsem mu to.“ Tay překulil naštvaně oči a zvýšil hlas: „Už vážně ztrácím trpělivost, Sheeno, cos tam dělala?!“ „Neřvi!“ opřela se do něj Mishi a přitiskla k sobě Sheeninu vystrašenou tvář. Sheenu, nezvyklou na otcovy hlasité projevy, jen ten náznak viditelně ochromil. „Ty jsi teda taktik.“ „Teefu Tarisi?“ přerušil všechny hasič ve dveřích, „Potřebuji, abyste mi šel něco podepsat, prosím.“ Tay pohlédl na Mishi, která už zlomena láskyplně utěšovala svoje zlatíčko. Otráven odpověděl: „Má žena to s vámi vyřídí. Je to její dům.“ To nebyl pravý důvod, proč nešel sám, ale zabral. Mishi s  povzdychem následovala muže ven. … Tay díky tomu dál o samotě probodával Sheenu přísným pohledem a čekal. Nevěděl, kde se v ní bere najednou takové vymýšlení a zapírání. V jeho dokonalé dceři. Uvědomoval si, že je ještě příliš malá na složité páky, jen si nemínil připustit, že je na světě něco, na co je krátký. „Nikdy jsi mi nelhala,“ spustil, „ani mi nic netajila. A  teď děláš… takovou neplechu! Chápeš vůbec, jak tím maminku trápíš? Jak se o tebe bojí? Sahat na sporák? Zapálit seník? Co to s tebou je? Máš snad málo pozornosti? Málo se ti věnujeme?!“ „Ale já,“ začala Sheena znovu vzlykat, „já chtěla vědět, jak je ten oheň měkký, tati. Chtěla jsem ho pohladit, on… on mě má rád! Je hodný!“ Tyhle pohádky začaly Taye vytáčet doruda. Zhluboka se nadechl,

64

kapitola Seník

do strany 65

chtěl něco zakřičet, ale měl před sebou v Sheenině obličeji stále zapsány všechny ty sliby, které si dal. Chtěl alespoň jediného člověka, se kterým dokáže jednat bez řvaní. Byla jeho čistým listem. Jak jinak ji teď přinutit mluvit pravdu ale nevěděl. Ta bezvýchodnost z něj zase vzduch vypustila. Zklamaně Sheenu propustil: „Běž nahoru. A dneska hned spát. S takovým lhářem si povídat nechci.“ Obrátil se k lince a upřel pohled do dřezu, aby už mohl zvolnit tvář. Poslouchal, jestli se Sheena zvedá, ale místo toho byl slyšet jenom její nářek. Tohle ještě nikdy neudělal. Jejich večery byly pro ni důkazem, že ji má tatínek rád. Spustila takové slzy, že se nezvládla ani postavit. A to nekončící vzlykání Taye vydíravě mučilo natolik, že se již neudržel. Otočil se prudce zpátky a ukázal na schody: „ŘEKL JSEM – BĚŽ!“ Sheena sebou polekaně trhla a pláči bylo v tu ránu konec. Okamžitě se zapřela oběma rukama do stolu, aby se zvedla, a proletěla kolem otce do svého pokoje, rychle co nejdál od jeho hněvu. … Tay si tak konečně mohl ulevit i slovně, během čehož zaregistroval vracející se Mishi. „Řekla něco?“ vyzvídala hned. „Ne,“ sykl, načež i Mishi ztraceně vzdychla. Ještě na moment se tím v sobě probíral, než od Mishi zaslechl: „Tayi, podívej!“ Tay zvedl zrak ke stolu, na který Mishi strnule hleděla. Tam u místa, kde Sheena seděla, byly v  jeho dřevěné desce zřetelně vypáleny dvě dětské dlaně. „Ona nám nelhala,“ nemohla uvěřit vlastním očím, „je Nositel.“

65

NOSITEL Toho večera, kdy Sheena zapálila seník, Tay s Mishi nezamhouřili oči. Seděli v kuchyni celou noc a lámali si hlavy nad vypálenými otisky dlaní na stole. Nedávalo smysl, proč by zrovna Sheena měla v  sobě Levana, neboť rod Mishi takovým dědictvím neoplýval. Jakožto ostatně nikdo z deritů. Ale Sheena skutečně projevila ve čtyřech letech nečekané schopnosti a požár seníku přinesl vysvětlení – ve svém dětském tělíčku nebyla sama. Nosila cizí duši vymřelé civilizace, takzvaného Levana, se kterým sdílela mysl i tělo. Ten navíc oplýval velkou mocí. Uměl ovládat teplotu okolí a dominoval ohnivému elementu. A protože s Sheenou splýval v jedno, uměla se takto projevovat nyní i ona. Nadto jí Levan zprostředkovával takovou tepelnou imunitu, že žár ani mráz jí prakticky neměly jak ublížit. Měla tak téměř všechny vlastnosti pravého ohnivého Nositele. Jednu podstatnou vlastnost současných Nositelů však Sheena nesplňovala. Nedostala Levana od své matky. Žádní „volní“ Levané se na území Levy nenacházeli již tisíce let a jediným známým způsobem, jak se stát Nositelem, bylo býti prvorozeným ženy Nositelky. Jenže Mishi Taris Nositelem nikdy nebyla. Původ Sheenina nositelství byl záhadou a její rodiče nemohli nic takového u ní předvídat. A aby toho nebylo málo, s takovou skutečností se před Tarisovi postavil ještě vážnější problém, se kterým si museli i bez objasnění příčin poradit. Ten se vázal na všeobecné postavení Nositelů Levana v tehdejším světě. Nositelů bylo v té době na Thee oproti třem miliardám běžných obyvatel pouze na pár tisíc jedinců. Za čtyři tisíce let existence nositelství, kdy ženy své Levany předávaly dětem a s muži Levané vymírali, celá jejich jedinečná kultura postupně zanikala. Stali se křehkou vzácností s potřebou útočiště pro své odlišnosti. Většina Nositelů se proto stáhla na území Derigotu, do přírodní rezervace nacházející se ve východní části Levy. Tam nalezli klid v prostém způsobu života uprostřed pralesů a vybudovali si vlastní pevné společenství. Zbytek, rozsetý po Areneánu, musel mít povolení a byl pečlivě mapován a hlídán. Nebylo proto možné mít jen tak doma dítě s Levanem, jenž ovládá ohnivé síly, a neřešit s úřady a nositelskou komunitou jeho budoucnost. To Tay dobře věděl, lépe než kdokoliv jiný, jelikož tyto zákony vzešly

66

kapitola Nositel

do strany 85

právě z jeho pera. Ačkoliv byli Levané mnohými považováni za posvátné povznesené duše a Nositelé uctíváni s nimi, Tay Taris měl na ně jiný názor. Měl Levany za nepříjemnost, která obtěžuje tento svět příliš dlouho. Již od nástupu do úřadu se zasazoval o  to, aby se nositelská otázka řešila rázněji a používat schopnosti mezi běžným obyvatelstvem bylo naprosto nepřípustné. Podařilo se mu pravidla zpřísnit a  teď jeho vlastní dcera podléhala těmto krokům. Bohužel v těch samých zákonech bylo také ustanoveno, jak takovou bezpečnost u Nositelů zajistit už od dětských let. Každý nezletilý Nositel musel projít nositelskou výchovou, která ho naučila se svým údělem fungovat tak, aby byl s  Levanem dobře sžit, byl si zodpovědně vědom svých schopností a nikoho jimi neohrožoval. Třeba tím, že by svévolně podpálil seník. … Sheena tudíž, jako Nositel, nyní patřila do rukou výchovným Nositelům v  Derigotu. Výchova Nositelů probíhala výhradně za hranicemi tohoto chráněného území a během ní nebylo možné komunitu opouštět. Pokud by tedy Sheena byla nahlášena jako Nositel, byla by odvedena mezi „své“ bez možnosti do svých šestnácti let rodiče častěji vídat. Za to mohl především Tayův poslední protinositelský krok, kdy před dvěma lety, ve snaze izolovat Nositele od obyvatelů Areneánu, vyhranil Derigot pouze Nositelům. Jenom oni a jejich matky jako namatris – ty, jež Levana dříve nosily  – mohly v  Derigotu dlouhodobě pobývat. Výjimku tvořilo malé procento dalších pozdějších dětí namatris, kteří se v Derigotu narodili a v dospělosti domovinu neopustili. … Takže i když Tarisovi věděli, že Sheenu nahlásit musí a je velmi nebezpečné si ji s  ohnivými schopnostmi ponechat, nedokázali ani pod hrozbou zákonů svůj poklad odevzdat Nositelům do výchovy. Rozhodli se, ač zmatení a bezradní, vše před úřady utajit. Na to by si ale nevystačili sami. Utajení na areneánské straně nebylo pro Taye s Mariem tak obtížné zařídit. Ale kdyby přeci jen strážní Nositelé pojali podezření a rozhodli se z jakéhokoliv důvodu Sheenu prošetřit a odvést do Derigotu, byli by i tihle velcí muži bezmocní. A to, že Sheena

67

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi nosí Levana bez jasné příčiny by bylo důvodem patřičným. Proto Tay s Mariem hledali v řadách Nositelů z Derigotu spojence. Nad tím, co se děje interně mezi Nositeli, neměli přehled a potřebovali někoho významného, kdo by v případě problémů měl u strážných složek nositelské komunity nějaké slovo. Nezdráhali se tak se svým riskantním požadavkem jít až do nejvlivnějších kruhů a oslovit v Derigotu člověka, který mohl jejich plán s utajením Sheeny buď opravdu spolehlivě pojistit, nebo naopak úplně zhatit. Byl jím samotný Lin-Chu, nejvyšší představený a  duchovní vůdce Nositelů, se kterým Tay často vyjednával a řešil vztahy mezi Derigotem a Areneánem. Přirozeně, vzhledem k Tayově odporu k Levanům, nebyl ani Lin-Chu někdo, s kým by si Tay zrovna dvakrát rozuměl. Když měl Tay příležitost, nijak se u Lina nebrzdil ve své nevrlosti. Přesto Lin-Chu od Taye naléhavou zprávu přijal a souhlasil, že se na Tarisovo zázračné dítě bez pozornosti okolí podívá. … Lin-Chu si totiž nikdy z  Tayovi nevraživosti nic osobního nevyvozoval. Byl moudrým, uvědomělým mužem s nekonečnou trpělivostí, jež byla pro jeho roli ve společnosti nezbytná. Narodil se a prožil celý svůj život v Derigotu jako člen rodiny Chu, která v čele nositelské komunity stála již od jejího vzniku. Zdědil Levana po své matce, dosud nejvýznamnější Nositelce, Danah-Chu. A  svou matku Lin za 400 let života nijak nezostudil. Pro ochotu pomáhat svými schopnostmi běžným lidem se stal dosud nejlépe přijímaným Chu vůbec. Především svými energetickými silami léčil vážně nemocné a  poskytoval nešťastníkům výklad jejich trápení. Věřící tak u Lin-Chua nacházeli skutečnou fyzickou i psychickou úlevu, která už pro jejich stav jinde nebyla k dostání. Z Lin-Chua se stal kult, mnohými až fanaticky zbožňovaný, opředený historkami o  jeho vševědoucnosti a  moudrém vhledu. Linův domov na derigotské hranici byl denně navštěvován těmi, kteří prosili o vyléčení nebo chtěli porozumět svému spletitému životu. … Mezi takové ortodoxní věřící patřila i  Mishi. Její víra v  Nositele se stala neochvějnou především v době, kdy se snažila v sílící nemoci na-

68

kapitola Nositel

do strany 85

vzdory své neplodnosti otěhotnět. Navštěvovala Lin-Chua pravidelně se svými modlitbami až do narození Sheeny. Poté Mishi ustoupila Tayovi a přestala, jelikož si Tay tyto její duchovní cesty vyloženě nepřál. Ještě by ji náhodou napadlo brát Sheenu s sebou a učit ji těmhle věcem. … Přesto Sheenu setkání s Lin-Chuem neminulo a nastal její velký den, kdy k tomu mělo dojít. Sheena do té doby znala Lin-Chua jen z maminčina vyprávění a  měla ho spíše za legendu než někoho, kdo skutečně existuje. Těšila se, že pozná toho, kterého máma obdivně označuje jako toho „Nejvyššího“ a velmi v něj věří. Ráno si proto obě přivstaly a napekly buchty s tvarohem, které Mishi Lin-Chuovi nosívala, kdykoliv se šla do Derigotu pomodlit. Přestože již bylo jasné, že Sheenu nemůže nic spálit, držela ji Mishi dále od trouby a  jiných tepelných zdrojů. Nechala Sheenu stát na stoličce a  cukrovat horké kousky s pečlivostí čtyřletého dítěte. Cukr byl pomalu všude po kuchyni, i v květináčích s bylinkami a nejvíce bílého poprašku na Sheeně samotné. „Ty boty si cukrovat nemusíš, ty nikdo jíst nebude,“ zametala Mishi cukr na zemi kolem stoličky, a když narovnala záda, spatřila talíř pocukrovaných buchet, kde na každé byl jasný malý dolíček. „Co to…“ udivila se a  pak uviděla Sheenu, jak prstíkem na dalším talíři do každé buchty soustředěně dloubne. Hned ji brzdila: „Prosím tě, nepočítej pořád.“ Vzala Sheeně talíř zpod ruky, aby zachránila ještě něco a  dolíčky jemně zahlazovala. „Kolik?“ vešel na to Tay do kuchyně. „Tady devět, tam…“ podívala se Sheena nejistě na talíř v  mámině ruce, „jede… náct.“ Tay přejel talíře očima a  spokojeně kývl, na což Mishi jenom povzdychla a začala skládat buchty do krabičky. „A kolik jich můžu sníst já?“ promnul si ruce Tay celý natěšený. „Žádnou!“ zdůraznila Mishi. „Ty jsou pro Lin-Chua. A pro Sheenu.“ „Udělala jsi tři pekáče, abych nedostal nic?!“

69

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „Přesně tak,“ odpověděla Mishi s nezájmem. … Bylo poznat, že ti dva měli za sebou nepříjemnou diskusi trvající dlouho do noci. Mishi vždycky věděla, že Tay Lin-Chua neuznává a z nějakého důvodu až nesnáší. Nikdy dříve to s ním ale obsáhleji nerozebírala. Pro ni to byla jenom další Tayova věc, které nerozumí. Sama jako věřící se s Tayem nepouštěla do diskusí, ve kterých by jí svou materialistickou logikou jen znevažoval pokoru k osvíceným Nositelům. Nyní ale měl Lin-Chu sehrát důležitou úlohu u jejich dcery a Mishi nevěřila, že Tay bude schopen se svou povahou před Lin-Chuem při žádosti dostatečně sehnout pomyslný hřbet. Pokoušela se svého manžela přesvědčit, aby se setkání zúčastnil i Mario, jenž uměl být za každé situace příjemný a taktní. Neuspěla. Tay se rozhodl vydat do Derigotu s Sheenou sám bez Mariovi pomoci a odmítl i její společnost. Ještě včera večer z toho v ložnici mezi nimi zavládl takový rozpor, že se Tay odebral k půlnoci raději do pracovny, kde měl pořád svou postel a svůj klid. Nebylo proto divu, že mu stále rozladěná Mishi přisadila: „Za hodinu se tu staví poslíček pro ty návrhy, tak chci Mariovi něco přibalit k tomu. Ten se aspoň nebude vztekat, že dostal něco navíc, co si neporučil… Ale když si tady pán myslí, že všechno zvládne nejlíp sám, tak prosím – chceš buchty? Napeč si.“ Tay do Mishi zapřel svůj nakvašený pohled, ale na další hádku náladu neměl. Místo toho si jednom pro sebe zabručel „bezva“ a dál pokračoval neadresně tlumeným hlasem: „To mám za to, že jsem si vzal dneska volno. Abych poslouchal tyhle blbý kecy. Ještě k tomu musím vidět LinChua, mluvit s tím idiotem, zasrat si auto derigotským bahnem, prodírat se tam smradem mezi komárama –“ Sprchu Tayových stížností zastavila až buchta, kterou mu Mishi ne zrovna něžně nacpala přímo do pusy s jasným vzkazem. „Můžeš aspoň pro tu Sheenu někdy přestat?!“ vytkla mu vážně, jakým řečem Sheenu vystavuje. „Snaž se tam na něj být milý, prosím tě. Aspoň jednou v životě nebuď Taris.“ Poté vzala Sheenu za paži: „Pojď, miláčku, vysvleču tě z toho cukru.“

70

kapitola Nositel

do strany 85

Nechala Taye být a vedla Sheenu nahoru. Už jen proto, aby nemusela poslouchat to jeho věčné remcání.

AAA Derigotská hranice s Lin-Chuovým sídlem se nacházela od hlavního města na jihovýchod až za celou Kitskou nížinou. Díky blízké těžbě u Setenu však bylo možno velkou část vzdálenosti překonat rychlotahy, které propojovaly dvě nejdůležitější města východní Levy. Tay tak vezl autem svou Sheenu něco přes čtyři hodiny a  celou dobu hleděl nepřítomně na nekonečně rovnou dálnici. Psychicky se přitom připravoval na nepříjemné setkání a srovnával si myšlenky. Zneklidněn složitou situací se přesvědčoval, že bylo správné, za čím roky stál, když ve jménu bezpečnosti „uklízel“ Nositele do Derigotu. Protože Mishi zastupovala jen jeden ze všeobecně rozšířených názorů na Nositele. Bylo bezesporu pravdou, že Nositelé byli mnohými milováni a  ctěni. Zástup věřících tomu vždy nasvědčoval a  oficiálně se pak v  Areneánu těšili Nositelé velké toleranci. Jenže Tay všechny ty duchovnosti kolem nich nesnášel a  naopak si všímal, že mezi nevěřícími se začíná rozrůstat napětí a  strach. Nositelé byli zkrátka „ti jiní“. Tím, jak počty Nositelů slábly, byla jejich odlišnost o to více na očích. Byli dvěma entitami v jednom těle, při čemž jedna z nich ovládala síly, které přesahovaly lidské chápání jakožto i  možnosti se proti nim bránit. Přestože se Nositelé dušovali, že jejich Levané jsou nenásilní bez kousku žádostivosti a žijí s nimi v symbióze bez emočních projevů, Tay tomu nikdy nevěřil a nebyl sám, kdo měl tehdy pochybnosti. Nositelská kultura se stávala s moderní dobou velkou neznámou a nové generace neměly přehled o tom, co by mohly od Nositelů očekávat. O téhle počínající protinositelské náladě ve společnosti se veřejně nemluvilo, ale Tay o ní jako vrcholný politik samozřejmě věděl. Proto ani neposlouchal argumenty své ženy. Vnímal mnohem vážněji cejch, který Sheena nosí a který ji může od rodiny i běžného světa odtrhnout. Ale ať se během cesty za Lin-Chuem jakkoliv probíral zákony, které sám uvedl v platnost, byl si jistý, že nemohl činit jinak. Kdyby Nositele do Derigotu tak zatvrzele netlačil, mohly by z rostoucích obav vypuknout nepokoje. mapa povrchu planety Thea na straně 186

71

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi A přesně takové s podobně nevinným začátkem už zničily jednu civilizaci na tomto kontinentě před devíti tisíci lety. V tomhle směru by se už rozhodně neměla historie opakovat. … Co si ale Tay neprobral dříve, a  co přicházelo k  němu až teď  – jak se vlastně Sheena vyrovná s úlohou Nositele? Pokud se jim podaří vše utajit, jak zvládne přítomnost Levana v  sobě zapírat? A  jde to vůbec? Natolik Tay život Nositelů zase neznal, aby si dokázal odpovědět. To mu dělalo velké starosti. … Zato sama Sheena poslední dny vypadala, že se svým Levanem starosti nemá. Od příhody se seníkem nic dalšího s  ohni nezažila, avšak byla také se svým zájmem už opatrnější. Viděla, že rodiče nějak řeší, co se tehdy stalo, ale žádné vysvětlení od nich prozatím nedostala. Hlavně proto, že jej neměli ani pro sebe. Byla tedy nadále dítětem bez větších trápení a o tom, že je Nositelem, neměla až do setkání s Lin-Chuem ponětí. Zatímco se za ním vezla, nevydržela vzadu sedět v klidu. Na klíně si žmoulala papír příkladů, který měla již dlouho vyplněný. Už i otci samou netrpělivostí přeříkala všechny výsledky, ale získala nazpátek jen neurčité zabručení, u kterého si nebyla jistá, zdali otec něco vnímal. Byla zvyklá od něj během cest dostávat spousty náhodných otázek, na které se vždy těšila. Navíc, když jeli bez maminky, měla možnost vymýšlet otci příklady také. Střídali se s nimi a  soutěžili, kdo bude vědět rychleji. Pravda, měla někdy podezření, že otec prodlevy předstírá, ale i tak měla z občasného vítězství nesmírnou radost. Dnes však byl otec velmi tichý. Rovná dálnice ho nijak nezaměstnávala, přesto se jejich společným hrám věnovat nechtěl. Sheena z toho brzy smutněla a z dlouhé chvíle postupně prozkoumala popsaný papír, záděru u nehtu, okousanou propisku, otcovo ucho, až sebou začala nudou šít. Klekla si na sedadlo a  přitiskla ruce na okýnko. Celá se do něj zapřela, jako by se chtěla dotknout míhající se krajiny za ním. Ta se měnila z domečků předměstí na louky a z luk na lesy. Jak se blížili k Derigotu, všechny znaky civilizace mizely a okolí se stávalo krásnější a zelenější.

72

kapitola Nositel

do strany 85

A to bylo něco přesně pro Sheenu. Milovala jejich zahradu, především ji unášely stromy, ale tohle bylo stokrát krásnější než kterákoli zahrada, kterou kdy viděla. Nakonec nalepila na okýnko nos i pusu. … „Neolizuj to sklo,“ napomenul ji Tay a opakovaně ji kontroloval, zda se opět neztratila ve svém snění. Ve chvíli, kdy Sheenu na okamžik zaostřil přes zpětné zrcátko, ulekl se něčeho před autem a dupnul na brzdu, že se sesypala ze sedadla. „Sedni si a  připoutej se!!!“ zakřičel a  vrátil se pohledem na silnici. „Zvířata,“ syčel, „bezva…“ Zpomalil ale díky tomu natolik, že i  ze sedadla Sheena viděla les v  plné kráse. Zapomněla tím rychle na to, že ji táta okřikl. Nebylo to ostatně poprvé za poslední týden. Otec se nyní často nečekaně proměňoval bez větších důvodů. … Zanedlouho po sjezdu z dálnice dorazili do místa, kde v hustém lese cesta končila. Vypadalo to, jako by ji někdo uťal s tím, že zde je konec světa. Ale byl to jen konec moderního Areneánu a dál už na území Derigotu neměla auta co dělat. Začínala tu lehce vyšlapaná cestička, po které Tay nesl Sheenu na ramenou. Ta s dlaněmi na jeho temeni zírala nahoru do korun stromů a sledovala, jak divoce to tam žije. Tohle neviděla ani v parcích, ani v lese u nich za domem. Měla před sebou ten nejčistší poklad celého kontinentu. Stovky ptáků se proháněly mezi větvemi a vytvářely spolu se šuměním listí nezaměnitelný orchestr. Vůně mokrého listí prozrazovala noční déšť. Ostře ohraničené sluneční paprsky protínaly zdejší příšeří a kreslily Sheeně svým teplem po porcelánových tvářích. Atmosféra pralesa byla hypnotická. Cítila ten obrovský nabitý prostor. Pohledy zvířat někde z dáli a klid hvozdu rušený jejich přítomností. … Byla naprosto zahleděná nahoru, takže ani nepostřehla, že se již s otcem blíží k Lin-Chuovu domu. Její úžas přerušila až zvláštní úzkost. Pocítila něco zcela neznámého, něco jako strach, ale bylo to strachu jen

73

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi podobné. Bylo to něco, co nedokázala ovlivnit, co se jí snad ani netýkalo. Stupňovalo se to s onou prostě vypadající budovou ze dřeva a kamene, čímž si stavby všimla a s ohlédnutím zjistila, že už otec musí jít hodně dlouho. Objala jeho hlavu a zakňourala bolestí. „Copak?“ sundal ji Tay z ramen a drobná kolínka se podlomila, sotva se botičky dotkly země. „Sheeno?!“ zachytil ji dříve, než upadla a zvedl ji do náruče. „Není ti dobře?“ Sheena nedokázala nic říct. Točila se jí hlava. Křečovitě se chytila otcovy košile, aby schovala čelo pod jeho bradu. Tay se obrátil s lehkou panikou. Plánoval, že ji odnese zpět k autu. Udělal však krok a uslyšel za sebou známý hlas: „Bude v pořádku, dej jí chvíli.“ Před kamennými schody domu stál mírně prošedivělý zavalitý muž v hnědém hábitu s vínově rudými lemy. Ještě před okamžikem tam nestál, ale díval se na Taye, jako by ho sledoval celou dobu. Ve svých kožených sandálech pomalu došel až k nim a pohlédl na Sheeniny zlaté vlasy. Ty jako závoj zakrývaly trápící se dítě schoulené v otcově náruči. Natáhl k Sheeně ruku a Tay ji ještě víc s nedůvěrou přivinul k sobě. „Jen si zvyká na dvě duše,“ pokusil se muž rozrušeného Taye uklidnit. „Bude teď Levanovi vzdorovat, než ho nechá zaujmout své místo a on už nebude jejímu tělu takhle ubližovat. Čeká ji nepříjemný proces, ale zvládne to. Jako každé naše dítě.“ Pojem „naše dítě“ v Tayovi zaskřípal jako nehty na tabuli. Protivilo se mu, aby nějaký Nositel si jeho Sheenu přivlastňoval byť jen slovy. Posléze ale upustil od své tvrdohlavosti a dovolil, aby jí onen muž sáhl dlaní na čelo a soustředěně se na ni zadíval. Sheena se tím vrátila z jisté nepřítomnosti zpět k sobě a bylo to poprvé, co spatřila Lin-Chuovu baculatou tvář. V úzkých škvírkách ohraničujících jeho oči nalezla léčivý klid. „Ano,“ vydechl Lin-Chu a nepatrně se usmál, „má ho. Derit se stal Nositelem. Neuvěřitelné, že?“ Vrátil se pohledem na Taye, který mu udivený tón nevěřil. Už se mu dobrých pár vteřin vařila krev v  žilách, ale ještě se díky  myšlence, že

74

kapitola Nositel

do strany 85

Lin-Chua potřebuje, ovládal. „Můžeš ji dát na zem,“ pobídl ho Lin. Když Tay viděl, že se Sheena zdá být v pořádku, opatrně ji postavil. „A  pojď dovnitř,“ vyzval ho Lin následně a  vyšel pomalu těžkým krokem schody ke dveřím. U nich se zastavil a ohlédl. Tay se k jeho následování neměl. „Chceš se mnou přece mluvit o samotě,“ vysvětloval mu dále. „Vidím v tobě spousty myšlenek, které před Sheenou určitě říkat nebudeš. O ni se bát nemusíš. Půjde támhle k dubu, ochutná jeho pryskyřici a po cestě zpět si potrhá o aránii kalhoty. Bude tu celou dobu nešťastná sedět na schodech a přemýšlet, jak ti to vysvětlí. Nic jí zde nehrozí. Nikdo krom nás v téhle oblasti dnes není. Pro Taye Tarise, velkého teefu, si musím vyhradit vždy speciální samotu. Že?“ Tay se zaměřil na Sheenu, jež stála opodál a opět zírala do lesa. Nechtěl ji tady nechat, ale měl Lin-Chuovi co říct, než se s ní setká sám. „Sheeno, počkej tady, nikam nechoď, rozumíš?“ zavolal na ni. Zasněně pokývla. S  očima nabitýma úžasem si poslušně sedla na kámen pod sebou a Tay vstoupil za Lin-Chuem do chladna a šera kamenných zdí. … Kdyby měl někdo nazvat Lin-Chuovo rozlehlé obydlí jediným slovem, byla by to jistě prázdnota. Všechny místnosti měl Lin po celá staletí svého života dokonale vyklizené, jako by zde sám ani nebydlel. To proto, že jeho dům sloužil v prvé řadě k meditacím a symbolizoval tichý prázdný prostor, který měli příchozí věřící nalézt i ve svých myslích. Podlaha zde byla měkká, hliněná, částečně vykládaná oblázky se stopami vosku od svíček. Oken zde nebylo mnoho, tudíž ani světla. Nebyla nijak zasklena, byly to jen díry ve zdi ve tvaru čtverce orámované trámy, jež byly po stranách zakrývány těžkými rudými závěsy. Ty visely i na některých místech jen tak ze stropu, zdánlivě chaoticky. Lin-Chu Taye provedl skrz celou budovu až do malé místnosti, kde na zemi plápolaly plamínky mezi kulatými polštáři. Tay dva z nich překročil a zastavil se tak, aby se mohl na Lina dívat zblízka. Byl zde pobídnut, aby

75

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi spustil, co má na srdci, ale na tuhle hru náladu neměl. „Když seš tak vševědoucí a  čteš mi myšlenky, proč mi rovnou neřekneš odpověď a neušetříš nám čas?“ začal Tay hned zostra. Lin-Chuova tvář se pousmála a jeho oči si uchovaly stále stejný klid i s odrazem nabroušeného Taye. „Nemáte rádi, když mluvím sám se sebou, Tayi Tarisi,“ odvětil a usedl na jeden z polštářů. „Někdy stačí k odpovědi slyšet svou otázku.“ Na chvíli umlknul a následně žertovně dodal: „A ani já nemám rád, když si povídám sám se sebou.“ „Co jsi udělal Sheeně?“ spustil Tay. „To je tvrzení, ne otázka,“ reagoval Lin. „Proč je Nositel?“ „To není to, co tě zajímá.“ „Už je to tu zase,“ rozdráždily Taye Linovy způsoby, „to mi budeš takhle odpovídat? Zase? Znám tě, Line, na mě ty přemoudřelý řeči nezkoušej. Mluv se mnou normálně. Takhle se jen vyhýbáš, když nechceš říct pravdu.“ „Někdo by vám Areneáncům měl už zakázat používat tohle slovo,“ vstoupil mu do toho Lin. „Vaše kultura nemá ani špetku respektu v zacházení s něčím takovým, jako je pravda. Já bych ti rád odpověděl, Tayi Tarisi. Ale ty vůbec nevíš, na co se ptáš. Ptáš se mě neustále tak, že ti záleží spíše na tom něco konkrétního neslyšet, než se dobrat odpovědi. Není to poprvé, co jsem se ti snažil tohle při našich setkáních vysvětlit.“ „Tak se nehrabej v hlavě těm, kteří tě tam nezvou, a odpověz za sebe − co se to, kurva, děje s Sheenou?! Co chci nebo nechci slyšet, tě nemusí zajímat,“ pěnil Tay. „Musí, pokud na tom závisí, že tady budeš postávat dál a dožadovat se mé pozornosti. Která tě navíc obtěžuje. Přišel ses mnou obtěžovat, ne se ode mne něco dovídat. A já se ti pouze pokouším tuhle nepříjemnost ukrátit.“ „O takovou dobrotu jsem tě nežádal. Chci vědět, co víš o Sheeně.“

76

kapitola Nositel

do strany 85

„Nosí Levana,“ řekl Lin. „To jsem zjistil i bez tebe,“ mračil se Tay. „Ne, to jsi beze mne pouze tušil. Ještě včera jsi doufal, že ty vypálené dlaně jsou jen nějaký omyl. Protože jsi pak neviděl u  Sheeny nic více, zvažoval jsi ve strachu popřít i tento hmotný důkaz. Nechtěl jsi sem ani jezdit, abys o tu nejistotu nepřišel. Byla sice dráždivá, ale v jistém směru velmi útěšná. A teď se na mne zlobíš, že jsem ti to potvrdil. Ano. Má ho.“ „Ale jak je to možné?!“ „To tě nezajímá,“ zavrtěl Lin hlavou. „A už zase,“ vytáčelo Taye Linovo odvádění. „Ano, už zase. Ptáš se, proč tomu tak je, ale přitom tě zajímá jenom, jak udělat, aby tomu tak nebylo. Chceš řešit, co se děje, nebo že se to stát nemělo? Jsi opravdu tady, Tayi Tarisi, a řešíš něco skutečného, nebo se plácáš v nemožné záchraně svého padlého snu o Sheeně?“ „Dobrá, pochopil jsem. Prostě jenom jedeš ty svoje sračky, aby to vypadalo, že mi říkáš hodně, ale neříkáš nic. To nemám zapotřebí,“ chystal se Tay odejít. „Kdybys tato slova neměl zapotřebí, tak tě ani nerozčilují. Ale k tobě nepromlouvají, neboť se jich chytáš a  snažíš se je probírat svým myšlením, na které jsi tak pyšný. Dokonce natolik, že jsi z něj udělal to jediné, co považuješ za své já. Velký geniální Taris. Nejchytřejší muž světa. Tobě mám něco říkat? Nejsi schopen ani pravdu poznat. Vždyť je všude kolem tebe a  ty se chodíš ptát toho, koho považuješ za idiota. To já ti mám vyložit, co sám vidíš? Nenávidíš mě, jak si myslíš, že ti vyzní, cokoliv ti teď povím?“ „Na tohle,“ odmítal Tay, „nemám trpělivost. Aby sis tady se mnou hrál, to si nech pro své věřící. Na mě to nikdy fungovat nebude. Nejsem žádná tvoje pitomá ovce. Vím, o co ti jde. Snažíš se, abych si myslel, že sám sobě nerozumím a sežral ti pak, co mi nakecáš. Ale já moc dobře vím, na co se ptám. Tak mi buď odpovídej něco, co dává smysl, nebo mi rovnou řekni, že se ti hodí si to nechat pro sebe.“ „Žádáš po mně nemožné, Tayi Tarisi. Nemohu ti vyhovět. Chceš, abych řekl něco smysluplného ve tvých nesmyslech. Chceš něco vědět,

77

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi přitom si ceníš toho, když ti věci dávají smysl. A proto nikdy nic nevíš. S tou tvou logikou, které si tak vážíš, to nikdy nepůjde. Nejsi ale nikým výjimečným. Nemusíš si z lidí dělat stádo, do kterého nepatříš. Neděláš nic jiného, než každý, kdo sem přijde. Povyšuješ se se svou inteligencí nad ostatní úplně zbytečně. Jsi s ní totiž jen neskutečně omezený. Tvé usilovně nabyté znalosti, které by rozhodly o mé pravdomluvnosti, jsou ti překážkou. Podřizuješ se jen tvrzením, které ti byly vštěpeny výchovou, vzděláním, které si přejímáš a schvaluješ sám.“ Lin následně několikrát povzdechl, než pokračoval: „Ale všechna ta slova, co máš v  hlavě, jsou jen prázdné symboly, kterým nikdo nerozumí. Každý z vás si je upravuje a dává tomu významy své. Jsou jedním velkým nesmyslem. Není divu, že když se s  tím snažíte domluvit mezi sebou, nenajdete kolikrát pochopení. A do toho ten podivný zlozvyk hledat ve větách druhých lidí nějaký smysl. Potřebovat nějaký pocit pravdy, abyste si mohli vzájemně věřit. Ale tady jsi v  Derigotu a  mluvíš s  Nositelem. Tohle podřizování se vašim hodnotám ode mne vůbec nečekej. Já jsem naopak ten, kdo s  tebou žádné hry hrát nechce. Nejsem tvým nepřítelem, ale neprojevuji ti ani přátelství. Nebudu si tě takto kupovat. Nemám potřebu tvého uznání. Nemusíš se snažit dávat mým odpovědím nějakou cenu. Nebudu ti něco vysvětlovat do doby, než si zhodnotíš, že ti nelžu. Tak dlouhý život před sebou nemáme ani jeden z nás. Nezbývá mi než na tvé otázky mlčet, nebo říci to, co tě neuspokojí. Nedáváš mi jinou možnost.“ Tay se na Linův přednes zlostně mračil. „Samozřejmě. Zase jsem z toho vyšel blbej já,“ otráveně vrčel. „Máš to dobře nacvičený, aby druhej přestal přemýšlet a úplně jsi ho ohromil. Ale mně jsou ty tvý manipulativní kecy úplně jasný. Nikdy to u  mě neprostřelíš.“ Na to Lin pozvedl ruce, že více pro Tayovo pochopení dělat nemůže. „Moje věty ti budou vždycky dávat smysl jenom podle toho, co uznáváš,“ řekl. „Je nikam nevedoucí na tom stavět, jestli ti říkám smysl nebo nesmysl. Kdybys přijal během svého života něco jiného, dávají ti nyní smysl tvrzení jiná. Ale pleteš si smysl s pravdou, Tayi Tarisi. Že ti něco dává smysl, neznamená, že je to pravda. Jen, že to vychází pravdivě

78

kapitola Nositel

do strany 85

ve tvé logice, která vychází z ničeho, protože si ji schvaluješ sám. A to je celé to tvé cenné myšlení. Nic. Jedna velká pohádka. Tak si přemýšlej, když tě to baví, ale nežádej po mne nějakou pravdu. Pokud bych měl být ve tvých očích pravdomluvný, musel bych říkat pro tebe smysluplnou lež.“ „Jistě. A  tak by měli od tebe všichni všechno slepě brát jako fakt,“ přerušil ho Tay cynicky. „Ty tvé kecy pohádkami nejsou.“ „Ano, je to tak,“ stvrdil Lin, „Protože ‚já vím‘ a nemám potřebu toho využívat. Těžko se ti to přijímá, protože před sebou vidíš člověka z masa a kostí. Ale já nejsem člověkem jako ty. Ve mně žádné úvahy jako v tobě neprobíhají. V  mé mysli je naprostý klid. Nemusím se ničím probírat, o ničem rozhodovat a ničemu věřit. Mám díky svému Levanovi dar, že vím cokoliv, na co se zaměřím. Mám něco, co běžný člověk nikdy mít nemůže − čistý pohled. To znamená, že ke každé skutečnosti vidím všechny souvislosti najednou. Bez hodnocení, bez dualit. Můžeme se bavit o čem chceš, ale tvůj výklad oproti mému vědění bude vždy jako obraz proti soše.“ Lin se na Taye smířlivě usmál, ale ten dál vypadal, jako by všechna slova procházela skrz něj. „Proto ti ji ani nemám jak předat, Tayi Tarisi. Nemůžu ti předat vědění skutečnosti. Ale mohu ti říct nějaké tvrzení o  ní. Mohu ti říct mnoho tvrzení o jediné skutečnosti. Mohu ti tu sochu popsat, jak budeš chtít, dát ti stovky obrazů. Ale ty je stejně budeš přebírat a jenom některé uznáš jako pravdivé. A tak ti ta socha nikdy nebude zřejmá. Jsi na to žel příliš chytrý,“ povzdychl si. „A takhle si komplikuješ každý náš rozhovor, jako bys stál jenom o to se nade mnou rozčilovat. Když mluvím, moc přemýšlíš, nic nevnímáš. Jsi tak povýšený. Máš mě za idiota, tak slyšíš věty idiota. A idiot nemluví nikdy smysluplně. Proto ti nevěnuji mnoho tvrzení, toho si všímáš dobře. Nemělo by to totiž význam. Jsi až příliš závislý na tom, aby ti věci dávaly smysl. A ještě jsi při tom zaměřený na to, abys z toho vyšel chytřejší než já. Místo odpovědím se věnuješ tomu, co mi uznáš a co neuznáš.“ Lin své objemné tělo nakonec zvedl z  polštáře: „Avšak věz, že mě k odpovědím nepotřebuješ. Nejsou ti skrývány, jen se jim bráníš. Někdy

79

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi ti vyvstanou na mysl jako záblesk, ale tak se ti nelíbí, že je zaženeš. Stačí o ně zase stát a vrátí se. A až je přijmeš, třeba pochopíš, proč ti dříve smysl nedávaly. Žes to byl ty, kdo u nich stál a smysl jim potřeboval upřít.“ Lin vykročil ke dveřím, však Tay ho zastavil. „Ty víš, proč je Sheena Nositel a hodí se ti, abych to nevěděl,“ zněl Tay jistě. „Klidně se vsadím, že v tom máš prsty. Že je součástí nějaký tvý hry. Potřebuješ nějakou páku na mě nebo tak něco. Ale tohle ti nedovolím. Je mi jedno, proč to děláš, nikdy ti nedovolím Sheenu zatáhnout do těch vašich levanských seancí. Sheena bude s námi jako normální dítě.“ „Ano, to bude,“ kývl Lin-Chu. „Ale nepovede se ti, aby byla jako normální dítě. Před chvílí ti omdlévala v náručí a tvá beznaděj byla cítit až do mého domu. Nevíš, co si s jejím Levanem počít.“ Poté dal Lin Tayovi tichou chvíli, než mu sdělil k Sheeně své: „Bude tady dvakrát týdně. Naučím ji, jak s Levanem vyjít, aby to na ní nikdo v  Areneánu nepoznal. Budeš mi ji sem vozit ve smluvený čas a  já zajistím, aby se strážní drželi v nevědomosti dál. Prozatím. Do doby, než se jim postavíš sám. Ale během výuky s ní budu vždy o samotě. To je moje podmínka.“ Linův rozhodný hlas utichl a Tay strnul nad tím, jak málo možností se mu teď naskýtá. Už jen to, že musel přijít žádat Lina o pomoc s utajením, stěží překousl. Teď mu má svěřovat Sheenu do učení? Lin-Chu měl však pravdu. Tay si uvědomoval, že neví, jak Sheeně v soužití s Levanem pomoci. … „Dobře,“ souhlasil tedy. „Ale ohlídám si, co jí sypeš do hlavy. Klidně si tady máchejte rukama, dělejte ohýnky, ale tím to končí. Nedovolím, abyste jí vymyli hlavu nějakým Derigotem.“ Lin-Chuovi se pozvedly tváře: „Baví mě, jak mluvíš stále o Sheeně, přitom tady vůbec nejde o ni. Tak zoufale potřebuješ pocit vlastní síly. Absolutní kontroly nad vším. Jde ti jen o sebe. O tvou bolest. Problém není v tom, že je tvoje Sheena Nositel. Ale že jsi jí už od začátku dal do života úkol. Měls už všechno promyšlené, že? Celý její život. A ono to nevychází. Kdyby svého Levana přijala s láskou a byla šťastnější tady mezi námi, nedovolil bys to. Zlomilo by tě to. A to tě děsí. Proto jsi ještě před

80

kapitola Nositel

do strany 85

pár lety neměl nic. Žádnou ženu, žádné dítě. Ty víš, proč jsi to nechtěl, a odhadl ses dobře. Takový sobec jsi. Klidně bys oběma všechnu radost zmařil, jenom aby jejich život byl podle tebe. Jenom, aby byly tam, kde je to pro tebe nejlepší. Kde se sám cítíš nejjistější. Nikomu totiž nevěříš a všichni jsou hlupáci. A tak se cítíš bolestně osamělý, i když tě Mishi objímá a šeptá ti, jak tě miluje. Necítíš to. Jako by to na tebe křičela přes celý oceán cizí řečí. Pokud tady, Tayi Tarisi, přemýšlíš nad tím, co nedopustíš, tohle jsi neměl dopustit. Je jedno, jestli vím, proč je Sheena Nositel. Jestli jsem skutečně vyléčil Mishi neplodnost, zdali má vůle ji tenkrát přivedla k tobě do kanceláře. Jestli jsi díky mně byl ve správnou chvíli na správném místě, abys tu kancelář získal. Stále řešíš, proč se věci dějí, a neumíš je žít. Neumíš být vděčný. Neumíš důvěřovat. Chceš všechno ovládat sám, nedokážeš přijmout, že jsi dostal něco, co jsi nevymyslel. Že existuje něco, čemu nerozumíš. Že by se dělo něco, o  čem bys nevěděl. Vytáčí tě ta nejistota. Ale tohle je rozjetý vlak, nad kterým nebudeš mít nikdy kontrolu. Nezastavíš ho. Nezvládneš mu určovat ani sebemenší směr, dokud se nenaučíš přijímat, co se kolem tebe děje. Budeš žít se svými plochými obrazy, dělat zmatené kroky jako teď a divit se, proč to nefunguje. Jen se podívej, co děláš. Přišel jsi pro mou pomoc, ale přitom vnitřně odmítáš, že budu ve tvém životě. V čem ti tedy má být vyhověno? Tolik se bráníš, abych do tvého života vstoupil a ani nepoznáš, že už v něm dávno jsem. Nepoznáš, co všechno jsem ti dal. Jsi úplně ztracen v tom svém geniálním myšlení.“ Nakonec položil Lin ruku na Tayovo rameno: „Přitom by se stačilo zeptat na něco jiného. Nejsi tak nečitelný, jak si myslíš. Já vím, co tak toužíš znát. Víš ty, proč se mě na to nedokážeš zeptat, Tayi Tarisi?“ Tay pod lící zaskřípal zuby a ucukl s ramenem, aby setřásl jeho dlaň. Potlačil svůj vztek, jak jen zvládl a rozmluvil se na Lina s naprosto ledovým obličejem: „Ze Sheeny nevyroste loutka beznadějných Levanů. Vím, že hledáte někoho, jako je ona. Dostat Levana do dítěte bez porodu. Zachránit tyhle zvrácený schopnosti. Ale ona vám v tom nepomůže. Nedovolím to. Klidně tohle vzkaž tomu vševědoucímu Levanovi, kterého

81

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi v sobě nosíš: Pro mě jste jen paraziti. Paraziti, kvůli kterým tento svět nemá klid. Berete bezohledně životy svých Nositelů jako rukojmí. Necháváte se uctívat pro něco, čím nejste. Cpete věřícím do hlavy žvásty a děláte z nich vymytý pitomce. Kupujete si je uzdravováním, pár lety navíc, které stejně promrhají klaněním se vašim kravinám. Vytváříte tak jen další věc, kvůli který se lidi hádaj. Jste tu úplně k ničemu. Jsem rád, že vymíráte. Měli jste vychcípat už dávno.“ A jen, co to Tay dořekl, Lina opustil. Prošel rychlým krokem celým sídlem a dorazil ven před schody. Tam se zastavil a zhluboka svůj vztek prodýchal. Rozhlédl se naprázdno po lese, ale ještě dlouho nic vnějšího nevnímal. Až poté sklopil zrak k  prvnímu schodu, na kterém seděla Sheena a napjatě na něj zírala. „Roztrhla sis kalhoty?“ zeptal se jí na nohavici, kterou si hned chytila, aby nešlo nic poznat. „Já ty trny neviděla, tati,“ kňourla mu. Tay pomyslel na Linovo předvídání a jemně odvětil: „Já vím.“ Sklonil se a odhrnul nezbedné pramínky, které měla v jednom kuse v očích. Když se do těch nevinných tmavě modrých tůní zadíval, pořád měl v  uších Linovy věty. Nejradši by ji vzal zase na ramena a  odnesl domů. Předstíral ale klid, aby v Sheeně nevzbuzoval další napětí. „Budu čekat v autě, ano?“ řekl. „Pak si pro tebe zase přijdu. Nemusíš se bát, Lin-Chu ti neublíží. Jen si budete povídat a ukážeš mu ty svoje ohně. Řekneš mu, jak to bylo v tom seníku. Poradí ti, co dělat, aby se to už nestalo.“ Sheena souhlasila. Přesto vypadala pořád sklesle, tak její zvolněnou hlavičku srovnal: „Hej, jsi Taris, jasný? Neklop před nikým oči. Když se ti tu nebude líbit, už sem nikdy nemusíme chodit, dobře?“ Srozuměna vše odkývla a čekajícího Lin-Chua ucítila za zády. Jen se za ním krátce ohlédla, než se rychle navrátila pohledem k otci, ale ten už bez rozloučení mizel lesní cestou pryč.

AAA

82

kapitola Nositel

do strany 85

Ten večer, kdy Tay přivezl Sheenu z první návštěvy Derigotu, vládla v domě Tarisů rozporuplná atmosféra. Tay se bez jediného slova zamkl do pracovny a Sheena se nadšeně vrhla na mámu s velkým vyprávěním. Seděly spolu u večeře a Sheena popisovala každý detail jejich dne. Jen své roztrhnuté kalhoty vynechala, ale těch si Mishi nevšímala. Dívala se na rozzářenou Sheenu a potěšeně se usmívala. Ráda si poslechla od Sheeny popis krásného Derigotu a  úžasného Lin-Chua, třebaže při tom myslela na Taye, jak ho teď musí každé Sheenino slovo za těmi dveřmi dráždit. Co teď vadí nebo nevadí Tayovi ale bylo druhořadé. Návštěva Lin-Chua podle všeho dopadla dobře a tak se Mishi hlavně soustředila na zbrklé Sheenino povídání, které občas ani nedávalo smysl, protože Sheena ve velkém zápalu ještě neuměla dávat pořádně věty dohromady. To jí však nepřekáželo a nezastavila pusu ani po cestě do koupelny ani při čištění zubů. Dnes to prostě s okousaným kartáčkem musela Mishi vzdát. Uložila upovídanou Sheenu do postele a  vrátila se do kuchyně, kde Taye konečně našla za stolem. „Už na tebe čeká,“ oznámila mu a posadila se vedle něj. Tay pokývnul a dál zamyšleně koukal do talíře. Když si všiml, že se na něj Mishi intenzivně dívá, zamručel jen „už jdu“, ale nijak zvlášť se nepohnul. „Něco tě trápí?“ zeptala se, ale Tay mlčel, jako by nic neřekla. Sice se od rána ještě neudobřili, ale nyní se Tay jevil spíše sklíčený než klasicky nevlídný. Vypadal, že vskutku řeší něco bolestivého. „Něco ti Lin-Chu řekl?“ přisunula se blíž a něžně ho chytila za ruku, jež měl položenou na stole. Přitulila se k jeho rameni, a když viděla, že se k jídlu moc nemá, zašeptala: „Odložila jsem ti několik těch buchet, nechceš si je teď dát?“ Ale Tay se odtáhl a vyvlekl z jejího dotyku. Pokračoval s večeří, aniž by se na Mishi jen na okamžik podíval. Do Mishina hlasu se vlilo naléhání: „Chceš vůbec, abych tu teď byla? Mám tě nechat o samotě?“ Ani tak se ničeho nedočkala. Zklamaná se od stolu zase zvedla.

83

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi … Při rozmýšlení, co nyní, jí pohled zavadil o sešlou svíčku v malé skleničce. Stála na komodě celé roky. Vzala ji a  vyšla potichu schody, aby nakoukla, jestli Sheena už nespí. To by Sheenu ani nenapadlo. Seděla na posteli s přikrytýma nohama a dívala se ven do daleké tmy kitského lesa trpělivě čekajíc svého otce. Tomu to dnes ale trvalo nějak déle než obvykle a  již z  toho začínala smutnět. Mishi se ohlédla ze schodů dolů, zdali se Tay nezvedá, a když uznala, že se toho nejspíše nedočká, vešla dovnitř. Sheena ji hned zaznamenala s radostí, že vůbec někdo přišel. „Podívej, co mám,“ ukázala Mishi Sheeně svíčku. Přisunula si k posteli malou zelenou židli od psacího stolu, posadila se a natáhla ruce. V rozevřených dlaních skleničku podržela Sheeně před očima: „Ukážeš mi, co tě dneska Lin-Chu naučil?“ Sheena se rozvrtěla vzrušením. Srovnala svůj posed a soustředěně se zadívala na knot svíce uvnitř. Vmžiku se rozhořel jasným velkým plamenem. Mishi se toho vzplanutí lehce ulekla, neboť nikdy neviděla tyto schopnosti takhle zblízka. Až teď jí došlo, že hrát si s ohněm v posteli není zrovna dobrý nápad. Ale Sheena měla takovou radost. Svíčku nechávala zhasínat a  zapalovat pořád dokola a  Mishi sledovala její výraz s dojemným sevřením v hrudi. … Trvalo několik minut neúnavného hraní si s  plamínkem, než jej Sheena nechala rozhořet naposledy. Poté svíčku místo odvolání plamene rázně sfoukla a  sdělila mamince vážně: „Mami, já to nesmím dělat. Lin-Chu říkal, že Nositelé nesmí používat Levany někde jinde.“ „To je pravda,“ potvrdila jí Mishi. Odložila skleničku na chladný parapet a pocítila úlevu v horkých dlaních. „Nebudeš tyhle věci dělat před ostatníma, ano? Přede mnou můžeš. Budeme si dávat pozor.“ „A před tátou?“ zeptala se Sheena. „Nemá to rád,“ dodala smutně. „To nevadí, miláčku,“ pohladila ji Mishi. „Tak to bude jenom naše. Můžeš mi občas ukázat, co umíš. Něco malinkého, ano? Ale opatrně.“

84

kapitola Nositel

do strany 85

Uložila Sheenu řádně do postele, políbila ji a přikryla něžně dekou. „Bude to naše tajemství. Ale teď už spinkej,“ řekla a zhasla. „Mami?“ zastavila ji Sheena před odchodem. „Ano?“ „Můžeme zítra pod hvězdy namalovat stromy?“ „Stromy?“ „Tam,“ ukázala Sheena na volné místo mezi skříní a  policemi. „Stromy! A velké! Jako v Derigotu. Zelené a žluté.“ Mishi se usmála: „Dobře. Namalujeme tam zítra velké zelené stromy. A žluté. Dobrou.“ Nechala dveře otevřené, a když sešla pár schodů, ozvalo se z postýlky: „A kočky!“ „A pod to ještě kočky,“ zopakovala si Mishi pro sebe a s úsměvem na tváři se vrátila do kuchyně.

85

SORIN Sheena Taris opouštěla tajně od svých čtyř let dvakrát týdně Areneánskou říši a  navštěvovala území zvané Derigot, aby jí Lin-Chu pomohl s úlohou Nositele Levana. Bohužel na tom, co má tento úděl pro Sheenu znamenat, se nedokázal shodnout Lin-Chu s jejími rodiči, ani oni sami mezi sebou. Sheenin otec – Tay – Levany nenáviděl a to, že s nějakým žije pod jednou střechou, mu znepříjemňovalo život. Nesnesl to vědomí natolik, že se opět naplno opřel do své práce v paláci, a dřívější brzké příchody kvůli dceři byly ty tam. Patrně by tato změna Sheenu ranila, ale byla naprosto pohlcena svými objevenými schopnostmi a bez velkého smutku vyměnila tátovo předškolní biflování za nositelské učení. … Ale ani kdyby byl Tay doma jako dříve, dny by nemohly zůstat stejné. Sheena měla povětšinu času co dělat sama se sebou. Její dětské tělíčko se obtížně vyrovnávalo se dvěma pány v jedné mysli a Levana vnímalo jako nemoc. Vždy, když vystoupil z  nevědomí, Sheena upadla do horeček a silné nevolnosti. Dělo se tak zpočátku náhodně, sesypala se několikrát denně při jakékoliv činnosti. Zdálo se, že to nemá žádný řád, že Levan pouze zkouší na sebe upozornit, a když zjistí, že Sheeně ubližuje, stáhne se zpátky. Byla to prvotní fáze, během které s ním Sheena nedokázala nijak komunikovat, ani rozpoznat, kdy se chystá znovu ozvat. Měla velmi malou kontrolu nad jeho činnostmi. Chvíli si třeba radostně hrála a během toho jí do veselí vpadla úzkost. Zasténala něco o tom, že ji bolí bříško nebo hlavička, a když takový stav trval déle, zvracela a nakonec omdlela. Byla to těžká zkouška zejména pro Mishi, která byla s Sheenou denně sama. Mohla Sheenu jenom držet a čekat, než to přejde. Nebylo možné jet do nemocnice, nemohla by tam vysvětlit, co se děje. Jedinou oporou byl Lin-Chu, od kterého měla jasné instrukce, z nichž skoro všechny přikazovaly vyčkávat. S vírou, že je Levan dost uvědomělý na to, aby Sheenu nezabil. … Během roku se ale u Sheeny rychlé a agresivní změny zklidnily, slábly

86

kapitola Sorin

do strany 103

a stávaly se vzácnějšími. Po pátých narozeninách se Sheena už jen některý den prostě necítila dobře a proležela jej v posteli s lehkou teplotou. Vypadala v takových dnech bez nálady, ale ve skutečnosti zažívala hluboké propojení se svým Levanem a apatie byla jen známkou soustředění se na vnitřní svět, který se postupně rozpínal pro oba. Mishi si toho času jen domýšlela, co se v Sheeně odehrává. Sheena se snažila mamince vysvětlit, co prožívá, ale zněla velmi zmateně a nejspíše i  zmatená byla. Podle všeho jí Levan promítal nějaké své vzpomínky, skrz které se představoval. Mishi věděla, že Levané si nesou s  sebou všechny vzpomínky předchozích Nositelů, ve kterých kdy přebývali. Stávali se působivým výkladem historie. Poznávala u Sheeny z některých převyprávěných snů skutečné události, o kterých se učila ve škole. Malá Sheena ale máločemu rozuměla, a tak vše, o čem mluvila, bylo zkresleno chápáním pětiletého dítěte. … S  postupem měsíců pak už Sheeně nestačilo mamince jenom vyprávět. Brzy se Sheena snažila sdělení od svého Levana sama pojmout a  zkoumajíce své nositelství se začala zvědavě vyptávat. Jednoho rána proto za ní vešla Mishi do zeleného pokojíčku a  nesla s  sebou velmi zvláštní knihu. Měla s ní v úmyslu Sheeně objasnit důležitou etapu lidského pokolení. Tu, jež se Nositelů týkala nejvíce. Chtěla Sheeně konečně prozradit, jak vlastně Levané přišli ke svým schopnostem a proč se dnes pojí s lidmi. „Tak jak se cítíme, sluníčko?“ oslovila probouzející se Sheenu. „Chceš snídat?“ Sheena zavrtěla hlavou. Vypadala ale mnohem lépe než v  noci. Rozhrnula deku a  posadila se. Velké zívnutí přerušil pohled na knihu v mámině ruce, kterou nikdy neviděla. Měla zmapovány všechny knížky v  domě. I  když uměla číst jen krátce a  ještě četla velmi pomalu, čtení milovala a prolistovávala si, na co narazila. Někdy k vzteku otce i jeho šanony v pracovně. Naklonila hlavu, aby viděla lépe, co máma drží. „Za…har Elb…row, I-li-án-ské pověs…“ zamračila se, „poves…“ „Pověsti,“ pomohla jí Mishi a pobavilo ji, že se Sheena snaží nápisy

87

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi na knize rozlousknout dříve, než je pořádně uvidí. Posadila se na postel a  Sheeně tento svůj oblíbený literární kousek představila: „Schovávala jsem ti ji, až budeš větší. Je o prvních Nositelích. Nechtěla jsem, aby ses bála toho, co se tam píše. Není to moc pohádka a  je to psáno těžkým jazykem. Ale už jsi velká, viď?“ „Jsem,“ potvrdila Sheena hrdě a zpozorněla. „Tak já ti něco z ní přečtu. Hezky pomalu. Ale je to jenom pro velké, ano?“ pohladila ji Mishi po vlasech, čímž urovnala vrabčí hnízdo padající Sheeně do tváře. Poté otevřela knihu a spustila: „Dávno tomu již, devatero tisíců let, bylať zem Levanská městy velikými posázena. Lid, jenž přebýval v nich, moudrostí a vědomostmi oplýval takovými, že nebylo již nikdá v světě širém větších. Zoveme je dnes Levané, však pravé jméno jejich zapadlo s věky v prach a nikdo jej nezná. Taktéž příčina touhy jejich bezmezné hnát se za pokrokem známa již není. Měliť sousedů, Iliánů, ostrov Ilián obývajících. Leč v očích Levanů lid tento co hordy barbarů a divochů jevil se. Však nastojmež – Iliané obcování veškrné v zemi Levanské okem pozorným sledovali! U vědomí toho Iliáné byli, a v zkazkách svých potomkům sdělovali, že Levané paláce své až do nebes stavějí, vybranými jídly lahodnými stoly jejich prohýbají se, což činí je tlustými. Proto apráty nohy, ba i ruce jim nahrazující sobě strojiti musí! Však i  přes nezměrnost výdobytků těchto nebyloť v  lidu Levanském osob šťastných a spokojených. Oni přemýšlením a philosophováním dychtivě zaobírali se. Mozky své za stroje považovali. Za stroje dokonalé, leč ladem ležící a nevyužité. Toužiliť objeviti vše, co by mysl pouhá sama dokázati mohla. Oni dřívě ve strojích a přístrojích úžasných a divotvorných dokonalost hledali, leč naplnění nedošli. Ba ni život dlouhý, nemocí a  útrap prostý, nestačilť jim. A ti oni, z toho lidu poslední, život svůj zasvětili hledání čehožsi vyššího. Posedlým chtíčem hnáni, nadpřirozeno do moci své uchvátiti chtěli. Touhou jejich bylo mysl svou otevříti do široka tak, by síly tajemné a neznámé ovládati mohli a pány nad osudy svými se stali. Až tu, mladý lékař levanský, an Cryian zvalť se, kýžený klíč k  bráně mysli a schopnostem kromobyčejným nalezl. Ponejprv sobě sám posloužil tak, že schopnosti všeckny ovládati mohl. Poté i manželce své, synu, i dcéři.

88

kapitola Sorin

do strany 103

A pak tisíců Levanů dychtivých proudilo k němu v zástupech, by dobrovolně pokus ten podstoupili a sobě provésti takový zákrok nechali. A odemykalť on jim ochotně myslí. Leč záhy, kdy dcéra jeho v šílenství sama na život si sáhla, vědomosti té nabyl, že schopností nových vícero mysl jedinou obtíží k  neunesení. Mysl taková, majitele nepřipraveného, ovládání vymkne se a z otěží vymaní se. On však, Cryian, ač zlomen, po zlatu a penězích prahnuv, neústupným zůstal. Jen to obměnil, že každému jednomu jen jednu schopnosť dal, a to takovou, kterouž sám si onen ten vyvolil. A Levou dále nadšení obcházelo. Dříví v krbu myšlénkou pouhou zapáliti, či vodu v led ve sklénce proměniti – toť móda, která co mor šířila se po městech levanských. Netoliko všem byla však novost tato po vůli. Jako nadšení, tak i strach a nevole šířily se. Ano, strach a závist, mezi těmi obzvláště, kdož chudí byli a jimž zlaťáků na Cryianův klíč nedostávalo se. Ba i ti, kdož majetnější, leč dosud pro velký zástup chtivců čekající, nespokojenost svou najevo dávali. Strach, zmatek a nepořádky zachvátily zemi Levanskou. Zběsilých šílenců hordy, pro něž životy druhých bezcenné byly a jenž sami připodobňující se k bohům, zemi pustošili. Bratr bratra vraždil, sestra sestru rdousila, konec Levanů se blížil. Svět jejich v peklo se změnil a ku zániku spěl. Národ Iliánů, oceánem od země levanské oddělený, tehdy u  toho vědomí byl, že Levanů již není. Hrůzný konec jejich, kdy sami sebe zatratili, kázal Ilianům tradice držeti, život střídmý zachovávati a touhy po moci a síle od sebe odvrhnouti. Vždyť po dnešní časy tomu tak jest! Čtyř a půl tisíců let odplynulo, než rybáři iliánští toliké odvahy sebrali, by ku prokletým břehům Levy se vydali. Výpravu velkou však, dosaživší břehy země zpustošené, záhy zlá nemoc stihla. Horkost, křeč a  šílenství zklátilo jich velký díl. Oni totiž cizí obrazy v myslích svých viděli a zbaviti se jich nemohli, ač zoufale bohyni svou Amu vzývali, by tato z hrudí kámen ten vyrvala jim, jenž vnitřnost jim pálí a bolest takovou působí, že po tuctech v mdlobách hynou. Netoliko všechny ale choroba pohltila. Novorození, kteříž během výpravy dlouhé světlo světa spatřili, jeviliť se zdravými. Ba i  dítka čtyř let mladší netrpěla nikterak, či snad jen pranepatrně. A i tací byli mezi dospělci, kteréž nestihlo protivenství nižádné.

89

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Ti oni, kdož ve zdraví zůstali, s  korábem jediným pak zpět na Ilián se ubírali, by o nemoci té smrtelné zvěst na Iliánu vypověděli. Jen hrstka zůstala, by o děti a trpící pečovali. Nám dnes známo jest, že nebylať to nemoc, lébrž duše Levanů. Těch, jimž mysl odemknuta byla. Jim pouze tělo smrtí sešlo, však duše, napůl šílená, putovala dále světem, troskami dříve kvetoucího Levanu. A tu Iliáni zjevili se a duše ty, po tělech prahnoucí, zachvátily je.“ Sheena napjatě okusovala kousek deky a třeštila očka z toho, jak moc znala takové stavy. Vize vzpomínek, pálivá bolest v břiše a mdloby. Když si vyslechla, že takovému soužení neušli ani první Nositelé, ba trpěli ještě více, nevnímala svého Levana už tolik jako něco skvělého. „Přestane to někdy, mami?“ tázala se na své nevolnosti. „Ano, miláčku, už brzy, neboj,“ zaklapla Mishi knížku. Sheena se po ní zaujatě natáhla a Mishi ji nechala listovat. Sledovala, jak malým prstíkem obtahuje ilustrované lodě a poničené levanské mrakodrapy. „A já jsem taky připlula?“ zajímalo Sheenu. „Jak to myslíš?“ nerozuměla Mishi. „Lin-Chu říkal, že Levana dostává miminko od maminky. Ale ty jsi neměla Levana, že ne? Takže jsem taky připlula na lodi jako Iliáni?“ „Ne,“ pobavila Mishi ta představa. „Víš, Sheenuško, my zatím s  tatínkem nevíme, proč máš Levana. Ale na tom nezáleží. Je prostě s tebou. S ním nebudeš nikdy sama a to je krásný dar.“ „Takže ho mám od Lin-Chua? Dal mi Levana jako dal tobě mě?“ „To ti řekl?“ překvapilo Mishi. „Hm,“ broukla Sheena souhlasně a dál si listovala. „Říkal, že jsi byla moc smutná a nemohlas mě mít. Tak tě trochu uzdravil, abys doma nebyla sama. Jsem taky dar?“ Překvapená Mishi vydechla do úsměvu: „To určitě jsi. Moc jsem si tě přála, zlatíčko. Doktoři mi říkali, že to nepůjde, tak jsem se chodila modlit k Lin-Chuovi, aby mi pomohl. Nevěděla jsem, že mne vyslyšel.“ „Lin-Chu slyší každého,“ řekla Sheena. „I co si lidé povídají uvnitř.“ „Ano, je to tak. Má Levana, který umí úžasné věci.“

90

přepis informací z pověsti v glosáři pod heslem Levané na straně 206

kapitola Sorin

do strany 103

„Proč tě neuzdraví celou? Já bych chtěla, abys byla zdravá,“ nerozuměla Sheena. „Asi nemůže, víš,“ odvětila Mishi, „už tak udělal pro nás moc. Stačí, že jsi tady.“ … Sheena se s odpovědí spokojila a vrátila se ke knížce, zatímco Mishi se s posmutnělými myšlenkami ponořila do sebe. Zvenčí se ozývalo letní ráno, do kterého vstupovalo pravidelné zašustění papíru, když Sheena přetočila stránku. Mishino zamyšlení přerušilo až rázné zavření knihy. „Už si nechceš číst?“ „Mám hlad,“ špitla Sheena opatrně, jako by bylo něco špatného, že si to rozmyslela. „Dáš mi tuňáka?“ „Tuňáka chceš? Na chleba?“ Sheena souhlasila a chtěla ještě něco říct, ale uslyšela zezdola šramot. „Strejda!“ vyhrkla euforicky na jeho příchod a vystřelila hbitě z postele. V pokrčené košilce bosky pádila dolů. „A máslo! Máslo, mami!“ zakřičela, než spustila nadšené jančení. „Strejdó-ó-ó-ó,“ drkotal Sheeně hlas s každým schodem. „Sheenóóóó,“ ozvalo se podobně tence z  kuchyně, což Sheenu rozesmálo. S rozjařeným smíchem vběhla Mariovi do připravené náruče. Zvedl ji a vesele s ní cloumal: „Bez másla to není ono, co?“ „Ne,“ hihňala se. „Koukám, že je ti dneska už líp,“ povídal. „Maminka mi včera volala, že ti není dobře, tak jsem přijel až teď, abychom si to užili víc.“ „Jo, je mi už dobře. Mamince je dneska taky dobře,“ ohlédla se Sheena za příchozí Mishi. „Tak to je bájo,“ pochvaloval si Mario. „To si už můžeš zase hrát pod kaštanem, co?“ „To je jírovec, strejdo,“ opravila ho Sheena, když ji pouštěl zpět na zem. Hned ho chytila za ruku a táhla k venkovním dveřím: „Chceš se na něj kouknout?“ „No tak počkej, slečno, nejsi ani oblečená!“ zastavila ji Mishi. „Jestli

91

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi chceš jít ven, mazej nahoru se obléct. Udělám ti ten chleba a až se najíš, můžeš vzít Maria na zahradu.“ Sheena na to chvíli nelibě přešlapovala, načež zmizela do pokojíku. … „Tak jak to zvládáš?“ zajímal se Mario, když se ocitli v kuchyni sami. „Jde to,“ shrnula stroze Mishi a zkontrolovala schody, zdali je Sheena už za dveřmi. Bylo na ní poznat, že tady nechce mluvit. „Doufejme, že máme zase na pár dní pokoj.“ „Hm,“ zabručel Mario a  Mishi soucitně pohladil. „Rád si s  tebou popovídám, Myšičko, ale dřív, než na to zapomenu, potřeboval bych ten kontrakt. Tay říkal, že je v nějaký krabici pod eSkem nebo co.“ „Jo,“ ťuklo ji, „počkej.“ Položila snídani na stůl a zavolala nahoru: „Máš tu toho tuňáka na stole, tak ho sněz, než půjdeš ven, ano? Budeme chvilku v pracovně a pak za tebou strejda přijde.“ Slyšela z  vrchu od Sheeny nějakou odpověď, která byla pro Maria nesrozumitelná. „A neber si ty zelené, jsou děravé! Na stoličce máš připravené červené! Slyšíš mě? Červené!“ A znovu se ozval z podkroví tlumený hlásek, po kterém Mishi spokojena naznačila Mariovi, aby se přemístili do pracovny. Tam otevřela skříň, vytáhla krabici s písmenem S a začala se v ní přehrabovat. „A jak to jde vám?“ zeptala se při probírání složkami. „Už jste dojednali tu dálnici na Yuto?“ „Jo,“ odpověděl Mario a  následně se zarazil. „Ale to už tak před tejdnem. Divím se, že ti o tom Tay neřekl, byl nadšenej.“ „No,“ povzdechla, „neřekl, protože tady ještě nebyl.“ Zvedla se a podala mu složku s hledanou smlouvou. „Nebyl tady deset dní?!“ nevěřil Mario. „Nebyl tady přes dva týdny,“ upřesnila Mishi kysele a posadila se na pohovku vedle knihovny. „A to přišel jenom na pár minut.“ Mario zamračen zasyknul: „Já s tím idiotem promluvím.“

92

kapitola Sorin

do strany 103

„Ne, prosím. Nech to být. Je pro něj těžké vidět Sheenu takhle.“ „A pro tebe ne?!“ zlobil se. „Jak to má Sheena vůbec pobrat? Pár let je do ní celej žhavej a najednou se neukáže?!“ „Víš, že takhle si to nepředstavoval,“ pokoušela se Mishi Taye zastat. „Jo tak on si to takhle nepředstavoval. Já mu ukážu něco, co si určitě nepředstavuje! Musíš si za tím stát, Mishi, nenechávej ho na tebe hodit celou situaci.“ „Jasně,“ zasmála se hořce, „jako kdybys ho neznal. Jako by šlo na Taye nějak tlačit. Stáhne se ještě více a neuvidíme ho měsíce. Až se ho budu chtít na další čas zbavit, určitě mu zkusím něco připomínat. On není hloupý, Mario, ví přesně, co tímhle dělá.“ „Jo to ví, ale hloupej je,“ bručel naštvaně Mario s nosem v papírech. … Mishi nechala Maria číst a zadívala se na prázdnou židli za Tayovým stolem. Pomyslela roztrpčeně na ty časy, kdy se tady v pracovně s Tayem milovali. Při jeho posledním průletu domem mu nestihla dát ani pusu. Také se netvářil, že by se mu po nějaké stýskalo. I když odtažitého Tarise znala, bylo těžké si v tyto dny říkat, jak mu rozumí. Velmi se jí dotýkal způsob, jakým se vypořádával s komplikacemi u Sheeny. Bohužel ale ani ona nedokázala projevit podobnou odvahu, jakou chtěla po něm. Dosud mlčela a nevytasila se na Taye s tím, že se jí jeho chování nelíbí. Tu sílu překonat samu sebe neměla ani ona. A i Mariovi se styděla přiznat, jak moc se před Tayem bojí si za něčím takovým stát. Už mu v jeho povaze ustoupila tolikrát, že si nedokázala představit něco jiného. … Z úvah Mishi vytrhl kovový rachot se zvukem bortícího se nádobí. Rychle za ním vpadla do kuchyně a ulekla se kočky, která před ní nečekaně seskočila z  linky na zem a  zmizela přes obývák pootevřenými dveřmi ven. Po bleskovém kočičím úprku Mishin zrak skončil na Sheeně ve dřezu, která celá zmáčená zrovna dotahovala kohoutek, jenž se jí podařilo na sebe pustit. „Ona ti jedla tuňáka, co byl na lince, mami. Nemohla jsem ji odehnat, nedosáhla jsem tam. Musela jsem přes koš nahoru.“

93

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „A proč sedíš ve dřezu???“ „Spadla jsem,“ odpověděla Sheena jako jasnou věc a nechala se vytáhnout ven. „A pustila se voda.“ „A jak se sem, u Lin-Chua, dostala ta kočka, kdo tu pustil?“ pohlédla Mishi na Maria, ale ten dušený smíchem jen vrtěl hlavou, že neví. „Já,“ přiznala Sheena. „Seděla vzadu u  dveří. Chtěla taky snídat. Slízala ale jenom tuňáka a  máslo. Chleba už nechtěla, tak jsem po ní dojedla zbytek.“ Na to Mishi nahodila kyselý obličej. Napadlo ji mnoho, co by řekla, ale před Mariem jen rezignovaně vzdychla: „Vidíš, Mario? A takhle tady žijeme. U nás se dojídá po kočkách. Nejmilejší snídaně je olízaný chleba.“ Vrátila se k Sheeně: „A řekla jsem červené tepláky, ne zelené! Jak to před strejdou vypadáš, tyhle jsou samá díra!“ „Ale… červené nejsou zelené,“ protivila se Sheena. „To je pravda,“ schválil Sheeně Mario, „zelené s dírou jsou lepší než červené.“ Byl za to od Mishi mlčky zpražen, jak jí výchovu neulehčuje, a musel se tomu smát. Raději se jal Sheeniny mokré ručky a  odváděl ji ven: „Pojď, princezno, půjdeme uschnout na sluníčko, ať si maminka od nás odpočine.“ „Ale já můžu, strejdo, uschnout –“ Sheenu ihned zastavil varovný mámin pohled. Rychle ztichla a nechala se odvést strýcem na zahradu. … Ovšemže Sheena uměla samu sebe rozehřát tak, že by na ní prádlo uschlo do minuty. Někdy ještě zapomínala na svůj zákaz, když byl kolem někdo, koho nepovažovala za cizího. Ale ani strýc Mario, ani otec nevěděli, že když jsou s mámou samy doma, občas jí máma takové drobnosti povoluje. A  zpočátku s  tím ani nebyl žádný problém. Dokud Sheena uměla pouze zapalovat svíčky a  sporák při společném vaření, Mishi kryla Sheenu úspěšně. Samozřejmě o tomto porušení pravidel Lin-Chu věděl.

94

kapitola Sorin

do strany 103

O to více si Mishi vážila toho, že Sheeně neztěžuje pobyt mimo Derigot, jelikož jí nedokázala úplně všechny nositelské projevy odpírat. Sheena totiž měla vždy velké tendence se předvádět. Jak umí už krásně mluvit a číst, kolik toho ví, do kolika napočítá a ohnivé schopnosti nebyly výjimkou. Mishi učila ohledně ohňů Sheenu hranicím, ale nechtěla jí užívání Levana zcela zakazovat. Zákony byly v tomto směru nekompromisní, ale příčilo se jí Sheeně vykládat o  tom, že přihřát si myšlenkou čaj v hrníčku je něco špatného. Nechtěla, aby Sheena slepě podléhala příkazům, a proto se raději zaměřila na to, aby Sheena rozuměla dobře tomu, kde končí praktické užití a  začíná nebezpečí. Sama tak prošla několika rozčarováními, kdy musela Sheeně zakázat něco, co dříve povolila, ale nakonec se obě začaly v neznámých silách více orientovat a Sheena měla velkou radost, když mohla být se svými schopnostmi užitečná. Jen před Tayem si musely dávat velký pozor na pusu. Mishi byla ráda, že Tay o Sheeniných ohnivých aktivitách v domě neví. Jako první by paranoidně řešil, proč Lin-Chu neučí Sheenu zákazům lépe, a poté by se jeho vztek obrátil proti ní a její „nezodpovědnosti“, že neznámého Levana u Sheeny podporuje. V pekle, které by si tím na sebe přivolala, se jí zrovna žít nechtělo. Poslouchala by ještě více Tarisův chladný intelekt bez kapky empatie. Bylo by mu jedno, že by Sheena měla ze všech těch přehnaných omezení akorát otrávený život. Řekl by zkrátka stejné „ne“ jako poslední dobou říká na všechno. Ale i když každý Tayův nesouhlas zněl Mishi spíše jako zlozvyk, tušila, že v tématu Sheenina Levana hraje prim něco jiného. S novou situací v  rodině to byl totiž Tay, jenž ztratil nejvíce. Mishi si byla jistá, že se všemu protiví hlavně proto, že ho nesmírně mrzí, kolik pozornosti Levan u Sheeny teď má a on sám a jeho cíle už Sheenu nezajímají jako dříve. Rovněž si byla Mishi jistá, že kdyby něco takového Tay přiznal nahlas, natož své ublížení řešil, začalo by z toho v subtropické Kitě sněžit. I proto se Mishi Taye před Mariem zastávala. Viděla na Tayovi tu bezradnou past vlastní hlavy, která ho přinutila utíkat tam, kde cítil pevnou půdu pod nohama a kde nemusel nikomu nic vysvětlovat – do paláce. …

95

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Aby ale byla pravda o jeho pracovním nasazení úplná, nutno dodat, že měl v tomto období Tay Taris také jiné starosti. S Mariem v těch letech řešili přicházející finanční krizi a potřeba intenzivního řešení toho, co Areneánu hrozilo, Tayovi přihrávala do karet. Mohl být „beztrestně“ i několik dní v kuse v paláci a přespávat v tamějších apartmánech rady. Na Sheenu a jejího Levana už vlastně neměl ve svých starostech ani prostor a byl za to nejspíše i rád. O své nepřítomnosti doma si nic navíc pro ty dvě vymýšlet nemusel. … Jenže ať se Tayovi dařilo domovu vyhýbat dokonale, Sheena uměla do jeho dnů vpadnout s  problémy, na které si najít čas prostě musel. S plynoucími roky se Sheeniny potřeby neustále měnily a s žádným jejím stavem se nedalo počítat nadlouho. Až do Sheeniných osmi let bylo utajení jejího nositelství relativně snadné. Sheena trávila skoro všechen svůj čas doma, na zahradě nebo v Derigotu. Někdy doprovázela rodiče do města, ale kromě strýce Maria se s  nikým jiným více nepoznala. Díky Lin-Chuově učení měla svou teplotu pod kontrolou a nejevila na veřejnosti žádné známky odlišnosti. Ani když média odhalila Sheeniny pravidelné návštěvy Lin-Chuova sídla, nekonalo se žádné velké prozrazení. Tento fakt se nakonec povedl dobře zamluvit, protože Mishi byla vírou v  Nejvyššího známá. Že učí svou dceru tomu samému, nebylo překvapením. S devátým rokem se však Sheena začala dívat čím dál častěji ze svého pokojíčku v  podkroví na druhou stranu. Tam přes ulici měli sousedé také své mladé rodiny a jejich děti si hrály pospolu na předních zahradách. Na nich se také nacházely krásné houpačky, pískoviště a dokonce i velký dřevěný domeček na hraní. V téhle čtvrti nebyla žádná střední třída a  všechny zdejší děti byly rozmazlené. Podle Sheeniných rodičů doslova na zabití. Proto Sheenu drželi od těchto dětí dál a snažili se jí dát veškerou potřebnou společnost sami. Nejdříve oba, později už tento úkol zbyl převážně na Mishi. Takto to ale nemohlo fungovat věčně a  zvědavá Sheena vyšla ven na ulici vstříc svým vrstevníkům. Byl to její vlastní nápad a byla z něj vskutku nadšená. Konečně se odvážila poznat blíže děti jako je ona. Než

96

kapitola Sorin

do strany 103

dorazila k cestě, ohlédla se za maminkou stojící na verandě. Strážila tam, jestli se Sheena rozhlédne. To Sheeně nedávalo moc smysl, neb auta zde projížděla v počtu třech za den šnečí rychlostí. Přesto mámě vzorově předvedla, nač čekala. Přecupitala ulici na druhou stranu a  dorazila k plotu sousedů. Vylezla na jeho betonový základ a rukama objala desky. Měla tak oči nad nízkým plůtkem a  mohla se podívat na tři holčičky hrající si na pískovišti. „Ahoj,“ řekla a holčičky zbystřily, „já jsem Sheena Taris, bydlím tady naproti. Můžu si s vámi hrát?“ Na osmiletou holku byla Sheena hodně zvyklá se neustále představovat. I když se s nikým cizím více nestýkala, Tarisovi byli jako rodina zástupce vládce dosti oslovováni novináři. Přepadli Mishi pokaždé, když s Sheenou vyrazily do centra, a malá Sheena je milovala. Uměla správně zapózovat a slušně mluvit. Ráda předvedla hru na vyspělou, aby nedělala tatínkovi ostudu. Otrkala se natolik, že před ostatními neznala stud. Alespoň při oficiálním představování s máminou rukou v té své. O prostém přátelství, ve kterém je jen sama za sebe, dosud nevěděla nic. Co ale taky neznala, bylo, že by ji někdo ignoroval. Svou bezprostředností každého dospělého uchvátila. Zájmu dětí se ale dnes nedočkala. Holčičky jenom něco broukly a dál si hrály, jako by tu Sheena nebyla. To ji vyvedlo z míry. Zapochybovala, jestli ji vůbec bylo slyšet, tak hlasitěji zopakovala: „Můžu si s vámi hrát?“ Teď si byla jistá, že rozuměly, ale už ani nezvedly hlavu. Sheena se pustila plotu a sedla si vedle něj smutně na chodník. Rozmýšlela, co by jim ještě měla říct, ale nechala to být. Chvilku házela nazlobeně na silnici kamínky a poté se vrátila domů. U mámy v kuchyni se usadila za stůl a sledovala její vlnící se sukni při vaření oběda. … Mishi se věnovala dál svému a v pozadí vnímala Sheenino zamlklé zklamání. Nic jiného ani nečekala. Tay vedl Sheenu v prvních letech ke spoustě věcem, ale jak být „obyčejným“ dítětem, které si hraje s ostatními dětmi a vyrovnává se s pozicí mezi vrstevníky, ne. Nejspíše proto, že sám takový nebyl a nikdy by nepřiznal, že by mu to chybělo. Ale Mishi měla své dětské kamarádky a lásky, a když viděla Sheenu jako mladou slečnu,

97

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi nejednou si vzpomněla, že v  jejím věku už dávno dostala první pusu v lese u rybníka. Byl to sice malý kluk s pusou ulepenou od borůvek, ale počítá se to. Sheena se však uměla jenom učit a  i  po tom, co se jí otec přestal věnovat, ponechala si návyky, které v ní budoval. Její dny byly o dopoledním vyučování se soukromou učitelkou a odpoledne trávila v Derigotu nebo se sama zabavila v pokoji. Bylo čím dál těžší vyhnat ji ven na sluníčko. Když už, tak si jen četla dole v  zahradě pod svým jírovcem. Byla proto na pohled stále křídově bílá a drobounká. Kdyby do ní Mishi sama necpala denně jídlo, nevěřila by, že vůbec jí. Sheena ale nevypadala nikdy nespokojeně. Nestrádala. Měla svůj svět a až do dnešního dne jí v něm nic nechybělo. … „Běž to zítra zkusit znova,“ promluvila Mishi něžně na smutný obličejík. „Vezmi si s sebou čokoládu a místo, aby ses představila jak před kamerou, tak jim nabídni. Když se jim budeš líbit, samy se zeptají, jak se jmenuješ. Pozvi je třeba k nám na houpačku.“ Posadila se vedle Sheeny a chňapkou ji pošimrala na tváři: „Až uvidí, jak jsi super, vezmou tě zase ony na to své pískoviště.“ Sheena se zatvářila, že si snad maminka něco vymýšlí. „To je jedno. Já se s nimi nepotřebuji bavit,“ mručela. „No, viděla jsem u  nich na zahradě nějakou kočku, tak možná že by…“ pokusila se Mishi zahrát u Sheeny na správnou notu. Sheenu hned zaujala. „Ale žádné vylomeniny, žádné ohně! Nic neumíš a Nositel nejsi. Víš, že se před ostatníma nesmíš předvádět.“ „Neboj, ona se stejně teď nijak ukazovat nechce,“ ujišťovala Sheena. „Ona?“ podivila se Mishi a uslyšela poskakující pokličku. Vrátila se ke sporáku. „Tvůj Levan je dívka?“ „To nevím,“ pověděla Sheena, „ale bylo by lepší, kdyby to byla holka.“ Mishi se na to jenom usmála. Ještě nikdy neslyšela, aby někdo určoval svému Levanovi pohlaví. Za ta tisíciletí už to byly jenom duše, jejichž neurčitá identita byla pevně spjata s Nositeli. „Mami?“

98

kapitola Sorin

do strany 103

„Hm?“ broukla Mishi s očima u hrnců. „Můžu jí dát jméno?“ zeptala se Sheena vážně. To Mishi zarazilo, že stáhla plamen a otočila se. Během návštěv u Lin-Chua měla Mishi příležitost si s několika Nositeli popovídat o tom, jak svého Levana vnímají. Jejich Levané s nimi splývali v  jednu osobnost s  naprostou přirozeností. Vlastně nikdy nemluvili vyloženě o Levanovi, pouze o sobě. Mnohým Mishiným otázkám tudíž ani nerozuměli. Avšak Sheena vnímala svého Levana již od počátku jako nějakého návštěvníka. Mishi se do dnešního dne domnívala, že je to jen tím, že se Sheena přizpůsobuje tomu, jakým způsobem o něm mluví oni, rodiče, mezi sebou. Nechtěla nikdy v Sheeně vzbuzovat pocit, že k ní Levan nepatří, přestože jí Tay tuto snahu vpravdě kazil. Poslední dobou ale Mishi pojala podezření, že si Sheena se svým Levanem po večerech v sobě povídá jako s nějakou smyšlenou osobou. Něco takového se u  Nositelů vůbec nevyskytovalo, jelikož je Levan v  mysli Nositele natolik usazen, že není, kdo by si s  kým povídal. To, že ho Sheena chtěla pojmenovat, jenom dokazovalo, že se stále vnímá rozpolceně jako dva v jednom. Přesněji dvě v jedné. „Budu jí říkat Sorin,“ pokračovala si Sheena, „líbí se jí to.“ … Mishi nevěděla, jak by nyní měla reagovat. Přemýšlela, jestli je v pořádku, o čem Sheena hovoří. Teď Sheena zněla trochu bláznivě, i když v  osmi letech mívají děti ve své představivosti fiktivní kamarády. Ona měla v hlavě skutečného a Mishi poprvé ve všech souvislostech napadlo, že možná právě tohle je důvod, proč Sheeně společnost ostatních nijak neschází. Ale zatímco jiné děti z toho vyrostou, její přítel tady zůstane a Sheena se v sobě bude kvůli němu nejspíše stále dělit na dvě části. … Sheena ale netušila, že mámě svým dotazem způsobila další obavy. Zažívala od Levana první krátká sdělení, která konečně měla formu jakéhosi smysluplného hlasu. Ještě před rokem znala jen Levanovy vzpomínky. Také rozeznávala jeho pocity jako reakce na to, co se venku kolem

99

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi ní dělo. Poznala, jestli se mu něco zamlouvá nebo ne. Někdy celé dny do ní prosakovala jeho nálada, u které si byla jistá, že není její, neboť pro ni sama neměla důvod. Zakrátko se ze slov Levana stávaly věty a z neurčitého propojení jasnější vztah. A nakonec Levan získal u Sheeny i své trvalé označení – Sorin. Navíc, o čem se Sheena mámě dosavad nezmínila, cítila od své Sorin neznámý druh lásky, který byl bytostně silný a ochranářský. Prolínal se s vděčností a jistotou. Jistotou, že mají jedna druhou. A nebylo pravdou, že by Sorin nějak tlumila Sheenin zájem o přátelství s dětmi. Byla to ona, která přesvědčila Sheenu, aby vzala čokoládu a dle máminy rady vyrazila další den na procházku po čtvrti. Fungovalo to. Už první den se Sheena mezi trojčaty rozpovídala. Zjistila, že se jmenují Lili, Mimi a Kishi, což jí přišlo neuvěřitelně vtipné. Nenašla si ten den nové kamarádky, ale již nebyla tím neznámým dítětem odnaproti. Při druhém setkání si musela vyslechnout jejich podivné příběhy o  panenkách. Měly pro Sheenu spousty logických děr, ale něco v  ní jí říkalo, aby o  tom raději pomlčela. Při třetím setkání už viděla i  jejich maminku a  bylo pro ni velkým překvapením, jak moc se lišila od té její. Nikdy se neusmála, ani jednu holčičku nepohladila, zato jejich psa hladila pořád. Za několik dní měla Sheena i to štěstí potkat se s jejich kočkou, ale byla neskutečně vypasená a protivná. Celou dobu naštvaně mlátila ocasem a chtěla utéct, načež ji holky zase přitáhly zpátky. Sheena skončila z  trojčat rozčarovaná. I  když pak ještě poznala jejich kamarádky a  kamarádky kamarádek, nenašla nikoho, s  kým by si maličko rozuměla. Ale o  ten pocit, že vyjde ven a  někam patří, o  ten nechtěla přijít. … Její snaha splynout se i posléze vyplatila a Sheena se dostala k nádhernému vysněnému pískovišti, jehož hřejivý písek, zářivý a zlatý, uvízl v Sheeniných přáních na měsíce. Sedla si na okraj a hleděla na všechny ty zamazané hračky. Něco takového by jí táta nikdy nedovolil. Ne, že by neměla žádné hračky, ale každá byla zdlouhavě schvalována, takže Sheena měla v pokojíčku vedle knih, které se tam neúměrně hromadily

100

kapitola Sorin

do strany 103

ve třech knihovnách, jen pár těžce vyprošených hraček. Tady bylo dle rodičů tolik nepotřebných věcí, že ani sama trojčata nevěděla, co všechno vlastně mají. Při pohledu, jak s hračkami dívky zacházejí, ale Sheeně brzy přišly naprosto bezcenné. Vzala do ruky zlámanou lopatku a představovala si, o co ji asi musely umlátit. Sama by za zničení něčeho takového dostala nekonečné kázání. Bylo jí z toho smutno. Teď byly všechny děti ještě vzdálenější a hrát si na pískovišti ztrácelo smysl. Postavila se a  na otázku děvčat odpověděla, že si už s  pískem hrát nechce. Stála uprostřed zahrádky před jejich domem a rozhlížela se. Od klouzačky, přes kočku, po sladkosti na drahém dřevěném venkovním nábytku tu nebylo nic, co by bylo zajímavé. Vrátila se očima k trojčatům hrajícími si s panenkami. Dívky z pískoviště udělaly pláž a do vydlabané díry napouštěly zahradní hadicí vodu. Ta se jim pochopitelně vytrácela, a tak dolévaly a dolévaly. Sheena nad tím jenom povzdychla, sedla si na lavičku a u nohy stolu zbystřila plastový míč. Vzala jej a  několikrát si s  ním pohodila. Pak jej položila na trávu, sedla si na něj a okamžitě se tím převrátila na zem s pořádným žuchnutím. To holky odtrhlo od jejich marného vodního snažení a rozesmály se plně od plic. Přiběhly k  Sheeně, když se znovu, tentokrát úspěšně, na balón posadila. Chtěly si to samozřejmě hned také vyzkoušet, a tak trojčata mezi sebou soutěžila, kdo komičtěji spadne z balónu. Sheena rázem ztratila to jediné, co ji bavilo. Posadila se zpět na lavičku a čekala, než byly holky natolik otlučené, že toho nechaly a vrátily se k promočenému písku. Sheena využila situace a opět se začala zabývat míčem. To ale holky popudilo. Čím více se Sheena radovala z míče, tím více se zdál písek obyčejný. Nakonec znovu přišly za Sheenou a chtěly jí míč vzít, ale tentokrát se Sheena nedala. Trojčata se na Sheenu rozlítila a společně jak za jeden provaz začala natolik dorážet, že se jedné podařilo Sheeně míč z rukou vytrhnout a vztekle s ním Sheenu praštit do hlavy. Přestože to nijak nebolelo, Sheena byla z rány zaskočená. Nevěděla, co má dělat. Ve stejném okamžiku však ucítila dosud nepoznaný pocit

101

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi zlosti. Polekala se ho, ale nemohla s ním nic udělat. Nebyl její. V momentě zrudla a její pohled se stal mnohem vyzrálejší a vážnější. Trojčata se té tvrdé tváře zalekla a ustoupila. Už měla na krajíčku a chystala se křičet, když v tom v hloubce Sheeniných očí zaplály plamínky. A tu se Lili, která Sheenu praštila, roztopil míč v rukách. Tak tak jej upustila, že rozžhavený plast jí jen lehce zavadil o dlaně. I to stačilo na ohromné puchýře a bolestný dětský pláč se rozlehl po okolí. Neutichával. Všechny přítomné maminky vyběhly ze svých domovů se podívat, kdo to tak křičí. Našly klečící Lili s  popálenýma rukama, které roztřesená Sheena polévala zahradní hadicí. Okamžitě je přerušila máma trojčat, jež vzala své sténající dítě do náruče a spěchala s ním na pohotovost. Lili hystericky plakala celou cestu až k  autu. Než její maminka stačila nastoupit, rozkřičela se na Mishi se slovy, které by žádné dítě slyšet nemělo. … Nešťastná situace s jejich odjezdem utichla a Mishi se ocitla u mokrého pískoviště s Sheeninou tváří zabořenou ve svém boku. Pod nemile komentujícími pohledy sousedů chytila beze slov Sheenu za ruku a ignorujíc poznámky prošla hloučkem na druhou stranu ulice. Sheeně už tekly lítostivě slzy po tváři nějakou tu minutu. Když zašly do domu, v síni si k ní Mishi přiklekla a pomáhala jí se uklidnit. „Já jsem nechtěla…,“ vzlykala Sheena v očekávání velkého trestu. Mishi ale jen zvedla koutky úst a  jemně se usmála v  té vážnosti. Pravdou bylo, že skoro každou minutu, co Sheena byla venku s dětmi, stála věčně u  nějakého okna za záclonou a  nespustila je z  očí. Viděla přesně, co se tam stalo. To ale Sheeně neprozradila. Nechala Sheenu v tom trpkém ponaučení a možná byla i ráda, že tohle ukončilo Sheenino trápení mezi dětmi, se kterými si nerozumí. … Zdálo se tak, že Sheena vyklouzla bez úhony, ale padlo jedno velké tajemství. S tímto incidentem se Tay dozvěděl, že to nebylo poprvé, co Sheena nedodržela zákaz užívání svých schopností mimo Derigot. Ten

102

kapitola Sorin

do strany 103

se za to opřel především do Mishi v  jedné z  mnoha dlouhých hádek, které svou hlasitostí doléhaly až k Sheeně do podkroví. V domě Tarisů začaly první horké dny.

103

DVA SVĚTY O tři roky později… Míjely měsíce a  díky dobré práci Tayových soukromých složek se v  kitském předměstí na míčovou událost skoro zapomnělo. Jen bouře v jednom tamějším domě ani po letech neutichla. Její příčiny se neustále měnily, množily a zanikaly, až se naprosto ztrácel původní účel jakéhosi Sheenina „dobra“ a utajení. Mishi s  Tayem prožívali ve  svém vztahu těžké časy. Válku, kterou mezi sebou začali, nedokázali zastavit. Mishi, jež dříve tolerovala vizi Tayovy výchovy k obrazu svému, zcela přehodnotila svůj postoj. Přestože Tay s Sheenou trávil čas poskrovnu, Mishi bojkotovala i tyhle jeho zbývající snahy vychovávat z Sheeny asociálního intelektuála, který jednou nešťastně zabředne v paláci jako on. Tay na oplátku přestal vozit Sheenu do Derigotu, mluvit s ní o čemkoli kolem Levana, a jeho přísný pohled Sheeně znemožnil v jeho přítomnosti vůbec takovou skutečnost jakkoli připomínat. Od té doby se o Sheenino nositelské učení musela Mishi starat sama. To by se svým zdravotním stavem pochopitelně nezvládla, proto měla k dispozici spolehlivého řidiče, se kterým Sheena neměla na cestách do Derigotu nikdy špatnou společnost. To však nic neměnilo na faktu, že i tak byla tato společnost pro Sheenu cizí a především – že už tou společností nebyl její otec. Ale ač se tak na první pohled nezdálo, to poslední, co oba rodiče chtěli, bylo, aby se Sheena cítila jako mezi mlýnskými kameny. Ani jeden si nepřál, aby si vyslýchala jejich spory, a proto před ní pomalu přecházeli z nepříjemných hádek do ještě nepříjemnějšího ticha. … Tay nakonec ulehčil těžkostem, které rodina při společném trávení času prožívala. Zcela neplánovaně byl v té době pracovně vytíženější než kdy dříve. Ekonomická krize v Areneánu propukla naplno a Tay ji musel řešit chtě nechtě dny i noci. Hádat se s Mishi již nebylo kdy. Ty krátké vzácné chvíle, které býval doma, se ještě více zredukovaly a nebylo výjimkou, že Mishi s Sheenou Taye neviděly třeba měsíc.

104

kapitola Dva světy

do strany 118

Rovněž jako dříve to tedy byla pro Taye dobrá záminka k tomu, aby přespával mimo domov. Jeho nepřítomnost v  domě se stala železným pravidlem. Nastaly ale i výjimky. To když podlehl projevenému stesku Sheeny a přeci jen zůstal. Ani s tím se však do ložnice nehrnul a zabral si během noci svou soukromou postel v pracovně, kdyby zvonil telefon. Samozřejmě takhle utíkal v prvé řadě od Mishi. Brával si Sheenu do pracovny s sebou a někdy ji vzal na malý výlet do míst svých jednání. Dělal to vždy tak, aby s Mishi komunikoval co nejméně. Své dítě si mezi sebou doslova „předávali“ a neměli k tomu více slov, než bylo nutné. Byla to od obou nejdříve okatá zbabělost, pak už jenom smutný zvyk. Mishi ale Tayovi na jeho vyhýbání se společným dnům i  nocím za celou dobu neřekla ani půl slova. Hádala se s ním o Sheeně, o důsledcích jeho nepřítomnosti vzhledem k  ní, ale co tenhle stav vypovídá o  tom, co mají nebo nemají oni dva mezi sebou, s ním neřešila. Možná k tomu raději ani nic slyšet nechtěla. Pokud jednou za čas Tay dorazil a věnoval se jejich dceři, brala to stále za přijatelné. Že sama nepocítila jeho zájem už přes tři roky, označovala vytrvale svým rozumem za nedůležité. A tak, podobně jako Tay utíkal z jejich domu, ona utíkala ve své hlavě před tím, že jí to vadí. Kdykoliv ji tohle odloučení trápilo, probírala se racionálně tím, jak Tay sám prožívá ty nejtěžší chvíle své kariéry a nemůže se teď věnovat všem. Byla by sama ve  svých očích sobecká, kdyby mu vyčítala ještě navrch k tomu všemu, že se nechce věnovat jejich manželskému soužití. Protože i když byl Tay Taris člověkem, se kterým se těžko vedl vztah, byl to pořád ten nejschopnější ekonom a politik, který kdy v křesle vládní rady seděl. To Mishi věděla moc dobře. Nejednou si také vyslechla od Maria, aby s Tarisem měla nyní více trpělivosti než kdy jindy, neboť byl pro jeho vládu velice potřebný. S tím, jak Mario vnímal neutichající spory Tarisů, trnul nad představou, že by se Mishi odhodlala k nějakému ráznějšímu řešení a jeho zástupci by se zrovna teď začal sesypávat osobní život. Nejen kvůli tomu Mario za Mishi pravidelně jezdil a domlouval jí a domlouval. Ujišťoval ji, že je Tay má obě pořád rád, jen ze své tarisovské podstaty není schopen tohle dávat najevo pod současným tlakem. Nikdy se

105

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi během své návštěvy neopomněl jako kmotr podobně věnovat i Sheeně a vynahrazoval jí čas, který nemá se svým plně vytíženým otcem. Cítil se sám za nepřítomnost Tarise doma zodpovědný a dokázal se, pohnut svým svědomím, pro Mishi s Sheenou přetrhnout. Ale i bez Mariova chlácholení a jeho velké pomoci měla Mishi k myšlenkám na rozvod daleko. Rozhodně si nepřála Tayovi vytvářet další komplikace a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ani neviděla, v čem by jí takový krok pomohl. Navíc neustále vzpomínala, jak se po narození Sheeny s Tayem cítili šťastní. Přece se za ta léta tolik nezměnili, aby takové časy nemohli zažít znovu. Mishi tedy Maria v nadsazených scénářích klidnila a v duchu doufala, že s koncem finanční krize pomine i ta v jejich manželství. Sama v sobě se tak přesunula důležitostí až za celý Areneán a snažila se být trpělivá. Věnovala se naplno Sheeně a její život bez Tarise vypadal podobně, jako v prvním roce po svatbě. Pletla a pekla, starala se o dům, sušila květiny, nebo jenom tak seděla na verandě a  dívala se dolů do tmavých koutů zahrady. Tvářila se během té doby přede všemi silně, ale pravdou bylo, že každým dnem odešel se zapadajícím sluncem malý kousek jejího zdraví. I když se usmívala, vnitřně se trápila za Taye i za Sheenu. Bylo to období, kdy ji vouléza pomalu prokousávala zevnitř a prakticky nikdo jiný než ona si postupující nemoci nemohl všimnout. … A to ani Sheena, která svou maminku viděla každý den, neměla tušení, jak moc slabě se teď cítí. Až jednoho letního rána, krátce po oslavě jedenáctých narozenin, sešla Sheena schody do kuchyně a  pocítila v domě podivný klid. Měla snídani již připravenou na stole, ale nikdo ji jako obvykle nevítal. Chvíli mámu hledala, než ji spatřila sedět na lavičce verandy. Vypadala ospale a neupraveně, jako kdyby od večera ještě nešla spát a  jen tak tady podřimovala. Tvářila se zamyšleně a  měla na sobě deku vlhkou od rosy. Sheena si chtěla přisednout, ale byla hned poslána nahoru, připravit se na vyučování. Každé dopoledne totiž dorazila slečna Vodner. Postarší učitelka, která se vyznačovala hlavně korpulentní postavou a  výrazně

106

kapitola Dva světy

do strany 118

rudými vlasy. Nebyla příliš pečlivá a během výuky usínala. Sheena však byla dřívější výchovou vzorná studentka. I přes nepozornost své učitelky si dál plnila úkoly, které mimo předmětů probíraných v běžné škole se týkaly i etikety a rétoriky. Učila se všemu, co by mladá dáma z vyšších kruhů měla znát. Tyto předměty, jež Sheena měla navíc, nebyly ničím, co by nějak milovala, ale čím více se prohlubovaly problémy mezi rodiči, tím více brala jako svou povinnost nedělat žádné další a být prostě „hodná“. Také proto už nezkoušela navazovat jakékoli vztahy s dětmi a vůbec nevycházela ani za plot. Obávala se dalších potíží. Sorin, ke které měla stále silnější pouto, byla dosti nepředvídatelná. Byla ke  spořádané Sheeně rozverným protikladem. Sheenu Sorinina společnost velmi bavila, ale nevěděla, co od Sorin může očekávat. Především, když se Sorin rozhněvala. Ve své bezděčnosti totiž Sorin přistupovala i k ochraně Sheeny velmi živelně, a tak raději Sheena v běžném životě nepokoušela svůj žár vnější a  ani ten vnitřní. Teď potřebovala nevzbuzovat pozornost a Sorin od ní moc dobře cítila tu úzkost. Rodiče už tak vedou kvůli nim válek dost. … Jenže ani s  tímto vědomím Sheena nedokázala věčně zapírat svou přízeň k nositelským schopnostem. Třebaže v Areneánu je již neužívala ani pro praktické drobnosti, jak tomu bylo do příhody s  míčem, když překročila hranice Derigotu, kompenzovala si to ve velkém. Tam v pralese měla povoleno projevit veškerou svou přirozenost, ke  které nyní patřila i Sorin. Pod Lin-Chuovým dohledem v jedenácti letech zvládala i složitější a rozsáhlejší kousky, které by si doma rozhodně nemohla dovolit. Její ohnivé dovednosti sílily a svého umění si velmi považovala. Doma ale byla Sheena dál klidnou pěnou, jež se vzorně učí tomu, co jiné děti. Byla s těmi rozličnými rolemi jako mezi dvěma světy a s nastalým dospíváním to přestalo býti něčím, co by jen tak bez výhrad přijímala. Jak se ony světy od sebe vzdalovaly a propast mezi nimi se stávala znatelnější, počínalo v ní velké trápení. Znala však neměnná rozhodnutí svých rodičů. Již s nimi nesouhlasila, ale protože se chtěla vyhnout jejich nevoli, své názory si nechávala

107

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi pro sebe. V důsledku pak už ani před maminkou o svých ohnivých aktivitách v Derigotu tolik nemluvila, takže nikdo další nevěděl, jak moc by si přála oba světy prolnout. Jen Lin-Chu, jako její učitel, pravidelně naslouchal tomu, jak by chtěla být alespoň na chvíli tou celistvou pravou Sheenou, ohnivým Nositelem a  dcerou teefu Tarise zároveň, bez nutnosti něco skrývat. A  protože Lin-Chu nenechával nikoho vedle sebe dlouho zoufat, prozradil Sheeně, že takový sen nemusí být nedosažitelný. Sheena se od něj dozvěděla o existenci jedné světlé výjimky v temnu areneánských zákonů. Jeden den v  roce byl Nositelům vyhrazen pro velký svátek. Byl jím první den podzimní triády, kdy se v Setenu konala tradiční přehlídka nositelského umění zvaná Turnaj Nositelů. Nejednalo se v pravém smyslu o turnaj. Nositelé při něm nebyli vystavováni žádnému vzájemnému násilí. Byla to událost, kdy se hrstka Nositelů jednou za rok sešla v  aréně a  tam ve  dvojicích poměřili své schopnosti. V  největším přístavu světa na východě Levy byla dokonce vystavěna monumentální budova jen pro tyto účely. Zápasy v ní pak měly formu divadla – byly působivými hrami, kde běžní lidé mohli shlédnout efektní způsoby užití takových sil. A přestože zájem o nositelství mezi lidmi utichal a zákony byly čím dál přísnější, turnaje měly v Setenu takovou tradici, že jeho pořádání nebylo ani letos ohroženo. … Sheena tak díky Lin-Chuovi objevila možnost přesně takového vyžití, po jakém toužila. Ráda s ním o turnaji rozpravovala, ale první slova doma v  Kitě o  tom padla až v  onen nezvykle laděný den, který začal záhadně nevesele. Když před obědem výuka skončila a slečna Vodner se odpotácela ze dveří, Sheena našla maminku znovu sedět na verandě přesně jako ráno. Nebylo těžké odhadnout, že se během celého dopoledne odsud nepohnula. Sheena se proto starostlivě posadila vedle s  otázkou, zda je vše v pořádku. Mishi odpověděla tiše, že ano, a  přitiskla Sheenu pevně k  sobě. Oznámila jí, že je jen unavená, ale nic vážného se neděje. Tomu Sheena moc nevěřila, ale bála se dál vyptávat. Místo toho mámě vyprávěla, co

108

kapitola Dva světy

do strany 118

má za úkoly na zítra. Do jejího výčtu se však Mishi náhle narovnala. Něco z toho, co Sheena řekla, ji přivedlo k novým myšlenkám. Požádala Sheenu, aby jí pomohla vstát. Odhrnula ze sebe deku a odhalila své holé, vyhublé nohy, na kterých byly velké mapy modřin. Ty už Sheena viděla dříve, ale nikdy tak rozsáhlé a děsivě fialové. Dala si máminu ruku kolem ramen a zapřela se, aby se mohla postavit. Mishi se i přes snahu chvěla, jako by měla na zádech ještě obrovské závaží. Až když díky opoře ustála zavrávorání, Sheena pochopila, proč tady máma celou dobu seděla. Nebyla jen unavená nebo zamyšlená. Nemohla se vůbec sama zvednout. Mishi bylo úzko při bezhlasých otázkách, jež měla Sheena ve tváři. Po těch dlouhých hodinách na verandě ale už nebylo zbytí. Poprosila Sheenu, aby si spolu sedly pod jírovec, a Sheena ochotně maminku podpírala celou cestu po svahu. Než dorazily ke  stromu, Sheeně docházelo postupně všechno, co poslední dobou ponořena do svých světů přehlížela. Cítila na dlani, jak moc hubená teď maminka je a jak těžce dýchá. Mishi se ruce křečovitým přidržováním navíc celé roztřásly. U  stromu se zachytila o  kůru a  pomalu usedla ke kořenům. Poté se ale zadívala do koruny na mladé zelené tobolky a usmála se. Už rozuměla, co na tom jírovci Sheena vidí. S uvolněním se opřela o kmen a natáhla nohy do trávy. Sheena ji ještě přikryla dekou, pro kterou mezitím doběhla, a přisedla si napjatá, co tím vším máma vlastně myslí. … Mishi však Sheenu jen několikrát záhadně pohladila. Už nevypadala unaveně, sluníčko prosvítající mezi listy ji rozjasnilo. Sheena se přesto dokola starostlivě ptala, jestli je opravdu v pořádku, načež dostávala stále jenom nic neříkající úsměv. Nakonec byla mámou zastavena úplně. „Přišel ti včera dopis ze Setenu,“ uslyšela od ní. Sheena okamžitě zbystřila. Jenom zaznělo jméno města Seten a už jí bušilo srdce. Mishi pokračovala: „Je to pozvánka na turnaj. Dostali na tebe od

109

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Lin-Chua doporučení. Píše se tam, že ses na něj poslední rok hodně připravovala.“ S úmyslnou pauzou se zadívala na Sheenu, která z nadšení přecházela do pocitu provinění. „Proč jsi mi neřekla o tom, že tam chceš jít?“ zeptala se Mishi dále. Sheena slyšíc výtku pobledla: „Já jsem nevěděla… promiň, mami, nechtěla jsem, abyste se o tom hádali. Jenom jsem řekla Lin-Chuovi, že bych to chtěla někdy zkusit. Postavit se tam jako Nositel, víš. Ani jsem si nemyslela, že tam půjdu. Taky jsem mu řekla, že by mi to táta stejně nedovolil.“ „Ale trénovala jsi na to,“ poznamenala Mishi. „Jenom trochu,“ hlesla Sheena opatrně a hned se polekala. „Prosím, mami, neříkej to tátovi, strašně se na mě naštve…“ Mishi se zamračila. Ne nad tím, že se Sheena nesvěřila, ale že měla pravdu. Odhadla svého otce správně. A  Mishi se vůbec nelíbilo, jaký strach kvůli němu u  Sheeny vidí. Ještě k  tomu byla Sheena vystrašena jeho reakcí na přání zúčastnit se, ale skutečná potíž jejího konání jí nedocházela. Pozvánka, která přišla do schránky, byla totiž jasným znamením, že Sheena již není pro nositelskou komunitu nikým neznámým. Toho si zase byla vědoma Mishi. Ale nezlobila se a popravdě ji příchozí obálka ani nepřekvapila. Prozrazení čekala každou chvílí. Sama už nějakou dobu řešila, jak dlouho ještě budou moci Sheenu držet v utajení, když o jejich rodinu kvůli Tayovým protikrizovým aktivitám tolik vzrostl zájem médií. Stačila by maličkost, pravda byla na spadnutí. A pozvánka na turnaj mluvila nyní sama za sebe. Byla bezpochyby koncem jejich letitého zapírání. „A co Sorin? Ví, jak to může být těžké na takovém turnaji? Myslíš, že už jste tak sladěné, že by tě dokázala ochránit?“ vedla Mishi nečekaně hovor jiným směrem. Sheena na takové náznaky rázem ožila. „Určitě! Nikdy by nedovolila, aby se mi něco stalo, opravdu! I Lin-Chu řekl, že na to mám, jsme úplně úžasné, mami!“ Následně jí však líce poklesly: „Ale táta by tomu nikdy nevěřil.“

110

kapitola Dva světy

do strany 118

Mishi si Sheenu prohlédla, zda sebevědomě nepřehání. Pochyby ale v  sobě rychle zahnala. Ty dětské oči plné touhy byly výmluvné a přesvědčivé. „Já ano,“ pohladila znovu Sheenu po vlasech, „Víš, miláčku, já si myslím, že bys tam asi měla jít. Nevím, co na to táta, ale proberu to s ním, dobře? Vysvětlím mu to, neboj se.“ Sheenu tak rozzářila štěstím. Hned maminku ujistila, že je teď sama tak silná, tak schopná, že budou ta nejlepší dvojka na turnaji. … Jenomže v radosti, kterou Sheena prožívala, bylo něco navíc. Něco, co si přeci jen před maminkou prozatím schovávala pro sebe. Nechtěla se jen na turnaji ukázat a vyřádit. Toužila také poznat blíže další Nositele, jelikož v  rámci utajení byla držena nejen od úřadů, ale také od ostatních členů nositelské komunity. Dosud se osobně setkala pouze Lin-Chuem a byla velmi zvědavá, jak se jí budou jevit další, podobně odlišní, lidé, jako je ona. A to zejména pro jedno velké téma, které se týkalo vzpomínek, jež si Sorin s sebou do Sheeny přinesla. Jak jsem již podotkla dříve, Sorin jako Levan oplývala krom velké moci nad pohybem částic i svědectvím všech životů, které spolu s dřívějšími  Nositeli prožila. Sheena v  Sorininých vzpomínkách ráda po večerech bloudila a doslova si prohlížela osudy předchozích Nositelek. Bylo to mnohem lepší než vyprávění pohádek před spaním. Viděla nejdůležitější okamžiky žen, které žily v  jiných dobách. Některé mluvily nesrozumitelně starými nářečími, prazvláštně se oblékaly a lidé, s nimiž komunikovaly, se od těch dnešních velmi lišili tím, jak přemýšleli a čemu věřili. Sheena díky tomu měla od dětství silný vztah k historii a její znalosti dalece přesahovaly náplně učebnic. Dějiny byly předmětem, z jehož látek Sheena vskutku zkoušena být nemusela. Ale i  když paměť jejího Levana byla rozsáhlá a  uchvacující, nebyla dokonalá. Mezi tím, co si Sorin nepamatovala a na co se snažila si vzpomenout, byly i věci, na které se snažila zapomenout. Kdykoliv si Sheena chtěla vybavit tu poslední Sorininu vzpomínku – moment, než Sorin vstoupila do Sheeny samotné – Sorin se stáhla hluboko do nevědomí a Sheeně z vizí zbyla jen prázdnota. Když se Sheena nevzdávala a zkou-

111

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi šela si znovu a znovu rozpomenout na tento okamžik, začala se jí z toho motat hlava a  kůže se jí rozpálila se silnou nevolností. Sorinin odpor k posledním vzpomínkám byl panicky silný. Sheena se ale nenechávala odbýt. V  historii posledního Nositele se totiž skrývala ta nejdůležitější otázka, kterou si pokládala – jak se stala Nositelem ona? Ve svých jedenácti letech odpověď neznala. Poznala však ze Sorininy hořkosti, že ji někdo vyrval násilím z prostředí, které měla ráda. Že se v Sheeně neocitla nikterak dobrovolně. Sorinino odtažení při snaze vybavit si poslední vzpomínku bylo navíc Sheeně známé. Znala tento Sorinin ochranný stav, kdy Sorin k nepříjemným událostem Sheeně přístup odpírala pro její vlastní dobro. Kdo ví, při jakých krutostech se tato věc odehrála. Před jakou skutečností se ji snažila Sorin ochránit. Nezažila jen krásné životy bez utrpení. Tyhle své prožitky ale Sheena svým rodičům nevyprávěla. Měla pocit, že by si Sorinino chování nepřebrali správně. Ostatně tomu nasvědčovaly všechny jejich předešlé reakce, kvůli kterým cítila, že je na lásku k Sorin sama. Ani máma po nehodě s míčem už k Sorin neměla takovou důvěru. A proto si Sheena přála odhalit další skutečnosti kolem ní na vlastní pěst. Ve svých úvahách byla jediná, kdo by dokázal Sorin porozumět. Bylo tudíž lákavé zúčastnit se turnaje plného Nositelů. Sheena si myslela, že kdyby měla možnost si s nimi promluvit, nějak nenápadně se poptat, mohla by se dostat k pojítkům, která by pomohla i Sorin. Třeba by našla někoho, kdo by o ní věděl něco více. … To byly ovšem do dnešního dne jen Sheeniny představy plné odhodlání. Nepočítala s tím, že by se turnaj mohl stát skutečností. Teď měla před sebou maminku, která ji chtěla podpořit, přestože k ní Sheena nebyla ohledně Sorin poslední dobou sdílná. Sheeně tak bylo najednou líto, že už si s mámou o těchto věcech tolik nepovídají. S tím, jak umlkla před otcem, zahrnula nějak po čase i mámu mezi ty, kteří nechtějí o Sorin nic slyšet. Přitom už ani nevěděla, jak k tomu vlastně došla. Hned se to rozhodla s  vděčností napravit, avšak celou atmosféru mezi nimi přerušila nečekaná návštěva. Dveře na verandě zaskřípaly

112

kapitola Dva světy

do strany 118

a obě jako pohrouženy do černého svědomí se za nimi polekaně ohlédly. To Tay dorazil zcela neohlášeně po třech týdnech. Prošel prázdným tichem domu a  napadlo jej podívat se ven na zahradu. Tam našel pobledlou Mishi sedící s Sheenou u stromu. Když došel k jírovci, zíraly na něj bez pozdravu jako na cizince. Mlčky si je prohlédl a všiml si modřin, které Mishi rychle přikryla dekou. „Jsi v pořádku?“ zeptal se vážně. Mishi se podívala na Sheenu, kterou od této otázky neustále odváděla, a pak zpátky na svého manžela. Smutně přiznala: „Ne, nejsem.“ … Tay pomohl Mishi do auta a odvezl ji do nemocnice. Sheenu vzali s  sebou. Na zadním sedadle během cesty pozorovala jejich mlčení, které postrádalo klasické napětí. Na otcově kamenné tváři byla vidět starost, máma zavřela oči a neřešili vůbec nic. Alespoň Sheena se chtěla otce na něco zeptat po dlouhé nepřítomnosti, ale nedovolila si rodiče rušit. … V nemocnici poté Sheenu nechali v čekárně a Tay doprovodil Mishi na vyšetření k doktoru Malatovi. Malat byl ve své době nejlepším odborníkem na deritskou rasu, který se o Mishi staral už od prvních příznaků voulézy. Ten zjistil pouze to, co už tušili oba. Mishi propukla předposlední fáze nemoci a fakticky jediné, co se dalo dělat, bylo šetřit se. Malatovi jen nebylo jasné, jak se mohl Mishin stav tak rapidně zhoršit. Když se do kvality jeho práce opřel Tay drsnou kritikou, nezbývalo Mishi nic jiného, než přiznat barvu. Už déle jak půl roku léky sama neužívala. S tímto zjištěním Tay okamžitě přestal a  bez dalších slov ordinaci opustil. Mishi už jen s Malatem dojednala další postup léčby a byla propuštěna domů. Slabosti však teď měly přicházet častěji, a tak z ordinace vyjela už pro jistotu na vozíčku, dokud další léky nedají do pořádku, co poslední měsíce zanedbala. Pokud to vůbec půjde. …

113

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Taye pak Mishi našla hned při dveřích. Ani tady se ale nemínil vyjadřovat k tomu, co se dělo v ordinaci. Jal se bez debat vozíčku a vraceli se společně zpátky chodbou, v jejíž polovině chytila Mishi kola, aby Tay přestal tlačit. „Tayi,“ vzhlédla k němu se zastavením, „promiň.“ Viděla na jeho tvrdé tváři, jaký má vztek, avšak chtěl si jej nechat pro sebe. Zapřel se znovu do vozíku. „Tayi, prosím,“ držela Mishi kola. Tay nelibě vzdychl a obešel vozík, aby viděl Mishi do tváře. Ta se snažila omluvit: „Mrzí mě to, nechtěla jsem tímhle způsobit problémy, vím, že máš starostí dost.“ „Necháme předělat pár věcí v  domě, aby se ti… lépe pohybovalo,“ řekl, jako by to s  tím mělo něco společného. „Možná by bylo lepší se úplně přestěhovat. Najmeme někoho, kdo ti se vším pomůže.“ „Mrzí mě to, věř mi,“ zopakovala Mishi, „myslela jsem –“ „Co?!“ vypálil. Mishi z jeho pronikavého pohledu pohltila ještě větší lítost a přikryla si tvář dlaněmi: „Nevím… už jsem to nezvládala takhle… promiň.“ „Mně se neomlouvej,“ nehodlal Tay její nabírání k pláči řešit. Byl na Mishi tak naštván, že ji nešetřil: „To vysvětluj pak Sheeně, proč tě musí vidět takhle. Ji to bude určitě zajímat.“ „A tebe to už nezajímá?“ upřela na něj zaslzené oči. „Ne, nezajímá, když děláš tohle, jako bys tady neměla za nikoho zodpovědnost. Je ti jedno, jak jí bude, když tady nebudeš?!“ „A tobě není jedno, jak jí je, když tady nejsi?! Mám já tady všechnu zodpovědnost?! Víš, jak dlouho tě Sheena neviděla?!“ nenechala se Mishi obviňovat. „To je dost velký rozdíl, nemyslíš?!“ bránil se. „Ne, nevidím v tom žádný rozdíl,“ nedala se Mishi. „Z jejího pohledu určitě ne. Děláš, jako by tu nebyla. Nebo chceš, aby ti hrála, jak něco nedělá. Nevíš nic o tom, co se s ní děje. Je jí k ničemu, že žiješ, když tě nevidí, co je rok dlouhý, to s ní nemusíš být vůbec.“ A sotva to dořekla, spatřila na jeho naštvaném obličeji, jak takové po-

114

kapitola Dva světy

do strany 118

bídnutí vzal vážně. Znala jej příliš dobře na to, aby věděla, že není radno si s ním takhle zahrávat. Mohl by to klidně vzít jako její přání a ve svém dotčení ho demonstrativně splnit. Rychle tak zamlouvala, co řekla: „Jen jsem chtěla říct, že… potřebuje vědět, že si nemyslíš, že je nějak… v nepořádku, rozumíš? Tolik na tebe dá, Tayi, a ty se k ní chováš, jako by se nějak nepovedla. A ona to pak hrozně řeší. Nechci, aby se za něco nenáviděla, nemůže za to, že má Sorin!“ „Sorin?“ nerozuměl. Tím Mishi zastavil. Ještě to slovo nikdy neslyšel a  Mishi souhlasně pokývla, neboť bylo jasné, že souvislosti si dal dohromady sám. „Ano, tak mu říká,“ potvrdila. „Bezva,“ zasyčel vztekle. „A tys jí na to nic neřekla?!“ „Co jsem jí na to měla říct?! Má ho ráda, je jako její kamarádka!“ „Není to její kamarádka!“ křikl na ni a nevěřil, co mu tady povídá. „Je to obyčejnej parazit, o kterém nic nevíme, Mishi!“ „Není to žádný parazit, ona není nemocná!“ opáčila Mishi. „To je přesně to, co děláš! Mluvíš o ní, jako by byla nějak vadná! A ona to ví, Tayi, poslouchá tě a je z toho nešťastná! A taky to slyší ten Levan. Nedivila bych se, kdybys byl ty zodpovědný za všechny lumpárny, co kdy udělala! Sheena je hrozně hodná a křehká, od ní by to nikdy nebylo. Můžou za to ty tvoje řeči! Kdyby ses k němu nechoval jako k nevítanému hostu, možná by ani neměl potřebu Sheenu provokovat k takovým věcem. Jen se snaží o naši pozornost. Abychom začali brát, že tady je. A já nebudu Sheeně říkat, že si ho nemá pojmenovávat, že je to něco, s čím nemá vůbec mluvit. Jsem ráda, že ho má za nějakou kamarádku. Jsou si tak blízcí, bylo by pro ni úplně nepřirozené, kdyby ho odmítala. Jak by pak s ním asi mohla žít? To nedělá žádný Nositel.“ „Ale ona není Nositel!“ vyletěl Tay. „Je!“ odsekla mu Mishi. „Kdybys se svou dcerou žil, tak bys to věděl!“ Tay rozzlobeně zafuněl, obrátil se a šel se uklidnit na nedalekou lavici. Mishi se smutně zadívala až na konec chodby, kde si Sheena zabraně pročítala nějaké letáčky. Rozhovor rodičů k ní nedoléhal a neměla ani

115

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi tušení, že jsou již na cestě zpátky. Mishi se tak vrátila zrakem k Tayovi, jenž vyčkával, až ho zlost na nerozumnou manželku přejde. Ta k němu pomalu dojela už se smířlivým tónem. „Já vím, že toho máš teď moc,“ řekla mu. „Ne, nevíš,“ poznamenal na její výčitky. „Jen nechci, aby se tím trápila, Tayi. Stačí, že to řešíme my. Nechci, aby mu nevěřila. Chápu, že nevíme, co je zač, ale když se bude stavět proti němu, taky nevíme, co to udělá. Je to, jak říkáš, nevíme o  něm vůbec nic. Možná sám neví, proč je v Sheeně, a my z něj hned děláme nepřítele. Ale třeba za to nemůže a ani neví, jak se dostat z Sheeny ven. Třeba by to i chtěl a nejde to. Co má podle tebe udělat?“ Tay se zamračil: „To chceš po mně, abych s ním nějak soucítil?“ „Chci, abys ho konečně přijal jako součást Sheeny. Mluv s ní o tom, prosím tě, bojí se tě. Je pro ni důležité, co si o tom myslíš. Když nám nebude nic říkat, tak se těžko o něm něco dovíme. Nevíme, co jí v té hlavě povídá. Nechává si to pro sebe a pak z toho sama nemá rozum.“ Tay od Mishi odvrátil tvrdohlavě tvář, ale již začal její argumenty brát. Zamyšleně pravil: „Je jedno, co jí říká. Nevěřím mu. Ale i kdybych chtěl, tak teď prostě nemůžu. Bude to katastrofa, jestli klesnem pod tři procenta, budeme se z toho hrabat tak dvacet let. Já teď prostě… nemůžu řešit nějakého posraného Levana, i kdybych chtěl. Nestíhám to sledovat. Nevěřím mu a nemám čas k tomu, aby se to změnilo.“ „Já vím,“ chytila ho Mishi něžně za ruku. Když se trochu zklidnil, přišel jí strhanější a ustaranější, než se cítila sama. „Tak věř mně. Já jsem s Sheenou každý den, jde jí to s ním dobře. I Lin-Chu řekl, že to zvládá a že si s ním rozumí. Jen by taky ráda viděla, že je to k něčemu, rozumíš?“ „Cože?!“ opět zneklidnil Tay. „Jak k něčemu?!“ „Že se prostě neučí ovládat ohně k tomu, aby s nimi nikdy nic nedělala, to je snad jasné –“ pokusila se mu vysvětlit, ale rozbouřila v něm jen další rozčilení. „Ona se tam nemá učit ovládat ohně, má umět být nenápadná!“

116

kapitola Dva světy

do strany 118

„To k tomu ale patří –“ „Ne, to k tomu rozhodně nepatří! Nemá se učit, jak ohně dělat, má se učit, jak je nedělat vůbec! Nikdy! Nikde!“ Na takovou poznámku Mishi krátce utichla, než opatrně spustila: „Na to už je asi pozdě. Ona to tak sama nechce, Tayi. Miluje to, úplně se v tom vidí. Domluvila Linovi, že chce jít na turnaj.“ „Cože udělala?!“ vyletěl z lavice. „Je normální?!!!“ Hned měl nic netušící Sheenu v merku a chtěl za ní vyrazit, ale Mishi ho chytila. „Počkej, prosím,“ brzdila ho. „Nezlob se na ni, prosím tě…“ „A tys jí to dovolila?!“ zuřil. „Co tam, kurva, doma celý dny děláš, Mishi, jsi na hlavu?!“ „Nemohla jsem nic dělat, Tayi, neřekla mi to! Říkám ti, že se s námi bojí o tom mluvit, posloucháš mě vůbec?! Kdyby nepřišla pozvánka –“ „Pozvánka?!“ zatrnul Tay, co všechno se dovídá. „Jo,“ ztišila se Mishi v hlase. „Už ji nahlásil pořadatelům jako Nositele. Promiň, nevěděla jsem to, nemohla jsem ho zastavit… ale myslím, že tím Lin-Chu chtěl říct –“ „Zasranej hajzl,“ nemohl Tay uvěřit, že něco takového Lin udělal bez jeho vědomí. „Tayi, prosím,“ mírnila ho. „Chce nás zničit. Nikdy jsme mu neměli Sheenu svěřovat.“ „Ne, snaží se nám právě pomoct, pochop to,“ zastávala se Lina Mishi. „Nemohli bychom Sheenu tajit věčně. Pořád se kolem nás někdo motá, určitě nám to chtěl jen ulehčit. Ví nejlépe, kdy je na to vhodná doba. Možná chce Sheenu na turnaji právě proto, aby ukázala, jak své schopnosti ovládá. Určitě se za ni u strážných přimluví. A když pak uvidí, že už má nějaké učení za sebou a přímo od Lin-Chua, tak by nám mohli dát to povolení. A to jsme přece chtěli. Aby mohla zůstat s námi. Už by nemusela nikomu lhát. Nutili jsme ji zapírat, abychom o ni nepřišli, ale když ukáže, jak je šikovná a že žádnou další výchovu nepotřebuje, mohla by zůstat tady a přesto být Nositel.“

117

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „Ale ona není Nositel!!! Jenom má Levana, Mishi, vzpamatuj se! Jak jim vysvětlíš, že k tomu došlo?!“ Mishi umlkla a nevěděla, co na to říct. Na tohle odpověď neměla. Pak ale opatrně navrhla: „To nevím… ale možná právě o tom bychom si s Linem měli promluvit. Třeba nám poradí, co si k tomu máme vymyslet.“ „Ten určitě,“ zasyčel Tay ironicky. „Tayi…“ „Co si myslíš, že ti řekne?!“ nenechal se klidnit, „Že je všechno jak má bejt?! Že máš přijmout, co se děje, a věřit, že je to pro Sheenu to nejlepší, i kdyby ji tam někde zavřeli a dělali s ní, kdo ví co?! Mishi, je to úplně cizí člověk! Jeho dítě to není, je mu jedno, co s ní bude!“ „To není pravda! Má Sheenu rád! Je s ní pořád celé roky! Věnuje se jí mnohem více než ty! Kdyby věděl, že nám ji jednou vezmou, ani by nám Sheenu nikdy nedával. Nikdy by mě neuzdravil, abych ji přivedla na svět.“ Na taková slova Tay nevěřícně otevřel pusu a naprosto vyletěl: „To seš už úplně vymytá?!!! Posloucháš se, co to tady meleš?!!! Nikdo tě neuzdravil, podívej se na sebe! Nikdo nám žádnou Sheenu nedal! Udělali jsme si ji sami! Byl jsem u toho já a bylas u toho ty! Nikdo jiný v tý ložnici nebyl! Tak tak jsi Sheenu odnosila a byli jsme rádi, že tě to nezabilo! To už si nic nepamatuješ?! To ti stačí pár měsíců nebrat léky, abys uvěřila takovým píčovinám?!! Nechce se mi věřit, že seš tak pitomá! Za to, co říkáš, bys už neměla být ani svéprávná!“ Vytrhl se z jejího držení, které mu doteď bránilo odejít, a zamířil celý rozzuřený za Sheenou. Polekaná Mishi ihned vyrazila za ním, aby ho zastavila. Rychle se chytila kol, ale brzy je musela zase pustit. Neměla šanci jej dostihnout. Byla naprosto vyčerpaná, i přes koktejl v krvi, který jí dal Malat na zotavenou. Tay ale Sheenu nakonec svižně minul. Pokračoval dál nejkratší cestou z nemocnice ven.

118

TURNAJ O dva měsíce později… Byl to zajisté bizarní výsledek hry osudu, že se manželé Tarisovi prvního podzimního dne roku 388-5 vydali se svou Sheenou do Setenu na událost zvanou Turnaj Nositelů. Ještě před sedmi lety, kdy se čerstvě vypořádávali se zjištěním, že jejich dcera disponuje duší Levana, by si nedokázali ani ve snu představit, že by tuto skutečnost vůbec zveřejnili. Natož takovouto formou. Situace však nabrala nečekaný spád a  Sheena, navzdory přáním rodičů, se sama začala zajímat o možnost úniku před neustálým sebezapíráním. Jistě si plně neuvědomovala, kolik komplikací tím způsobila, zejména svému otci. Ten se po dalších nepříjemných diskusích s Mishi vydal neochotně za Lin-Chuem, se kterým domluvil celý postup získání oficiálního povolení Sheenina pobytu v Areneánu. Jenže Lin-Chu, stejně jako Mishi, byl ve svých stanoviscích neústupný. Turnaj Tayovi předložil ne jako nejlepší, ale přímo jediné řešení, pokud si přeje strážné Nositele získat na svou stranu. Lin byl toho názoru, že by bylo výborným základem pro Tayovu žádost, kdyby strážní Sheenu poznali rovnou v akci. Mohli by s jejími schopnostmi před očima být k rodině Tarisů shovívavější, protože v očekávaném jednání o Sheeně bude hrát svou roli i fakt, že něco takového měl s nimi Tay řešit mnohem dříve. Na Sheeně tak bylo ukázat se jako velmi schopný Nositel a  na Tayovi jako přesvědčivý vyjednavač. Pochopitelně o ty své schopnosti Tay Taris strach neměl. Ale nad tím, co umí nebo neumí Sheena, neměl přehled on, ba ani Mishi. Musel tedy věřit dobrému slovu Lin-Chua a to pro něj nebyl snadný úkol. … Nakonec si ale Tay musel přiznat, že vyřešením téhle záležitosti by si velmi ulehčil život. Doteď vytěžoval své lidi především k utajení Sheeny. Dařilo se mu i  těch pár nehod ututlat s  nemalou pomocí speciálních složek paláce. Jeho lidé však začínali mít větší starosti se samotnou bezpečností rodiny. Tay se totiž v letech hospodářské krize snažil zachránit ekonomiku Areneánu spoluprací s  podnikateli, kteří neměli zrovna dobrou pověst. Byl za to později kritizován, ale jeho odvaha, nebo bláz-

119

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi novství, uchránila svět před hrozícím úpadkem. To ale v den, kdy svou Sheenu vezl na turnaj, ještě nevěděl. Byl teprve v počátcích nejistých plánů, které zahrnovaly těžařský koncern v rukou pochybného magnáta z  rodu Hemgonů, jenž se snažil za svou pomoc státnímu rozpočtu získat ve vládní radě křeslo pro svého syna. Tayovi s tím přibyly další strachy o rodinu, která by se mohla stát dobrou pákou pro tyto obchodníky. Hemgonův syn se již během Tayových nabídek viděl u moci a Tayova zdrženlivost, zdali nemá raději volit jinou cestu, se Hemgonovým ani trochu nezamlouvala. Tay věděl, že by Hemgonovi neměli problém ani s něčím takovým, jako je únos dítěte. Už si za poslední týdny vyslechl několik jejich „přátelských“ doporučení k opatrnosti. Ale majetek a  vliv Hemgonů nyní pro ekonomickou záchranu Areneánu opravdu potřeboval, a tak napjatá, nepříjemně osobní jednání byla běžnou součástí jeho pracovního programu. Cítil se s tím vším jak pod křížovou palbou a to, co se zdálo nadějnou pomocí v otázce Sheeny, se mohlo v momentě obrátit v ještě větší zlo. Nechtěl Sheenu vystavovat veřejným akcím, kde by se mohla stát lehkým terčem. Ale bez turnaje by o ni mohl přijít také. V určitém bodě už to pak vypadalo, že nezáleží na tom, jak se rozhodne. Povolil tedy turnaj a nebyla chvíle, kdy by toho nelitoval a znova si to nerozmýšlel.

AAA Přístavní město Seten, Aréna Nositelů Se svou rodinou Tay dorazil časně ráno do Setenu a zaparkoval za obrovskou budovu arény, daleko od parkovišť běžných návštěvníků. Zde ho již čekal osobní doprovod, který zajišťoval kolem Tarisů klid. Nervózní Tay u vozu odmítl asistenci a sám vytáhl z auta Mishi vozíček, při čemž přísně přeříkal Sheeně všechna pravidla, která tady musí dodržet. Nebylo to poprvé za ten den. Sheena už měla pocit, že i kdyby vystoupila z  vozu opačnou nohou, pojedou za trest okamžitě domů. Vzorně proto pokyvovala hlavou, souhlasně odpovídala a  měla z  otce až vojenský respekt. Stejně se ale neubránila, aby jí rozzářené oči ve chvilkách otcovy ne-

120

kapitola Turnaj

do strany 131

pozornosti nepoletovaly po parkovištích v dáli, kde se to lidmi jen hemžilo. Snažila se mezi nimi zachytit alespoň někoho, koho by z vyprávění Lin-Chua poznávala. Neměla však tušení, jak Nositele vlastně rozpoznat. Tyhle skupinky, valící se k nekonečným frontám u vstupní brány, vypadaly spíše jako diváci. Ale to jen hádala. Nikdy nebyla přítomna takové události. Sledovala zmatek a nadšené pokřikování a nemohla se vynadívat. A přestože měla všechny ty návštěvníky daleko od sebe, všimla si, že jsou někteří zvláštně oblečeni a drží obrovské cedule se jmény. „Šaškárny,“ zabručel Tay na ten dav, když pomalu vezl Mishi k bočnímu vchodu. Sheena však otcovo plísnění nevnímala. Cupitala za rodiči a neustále se zvědavě ohlížela, že se div nepřerazila o sloup osvětlení. Zato Mishi slyšela Tayovy řeči dobře. Hned se mračila. „Nech toho,“ vytkla mu tiše a chytila Sheenu za ruku, aby nevrávorala s každým krokem, jak vůbec nesleduje, kam jde. Tím Sheena svůj zaujatý a mírně tápavý obličej nastavila i mamince. „To jsou fanoušci, víš,“ vysvětlovala Mishi. „Nositelé, kteří chodí na turnaje pravidelně, mají své příznivce. Jsou slavní. A čím jsou lepší, tím jich mají více… nebo čím jsou hezčí.“ Zlehka se přitom usmála a pohlédla nahoru na Taye, který jenom dál duchaprázdně tlačil vozík. „Ty jsi taky jejich fanoušek, mami?“ zeptala se Sheena fascinována představou, že by kvůli ní někdo přišel na turnaj s cedulí. „No, dnes už to nesleduji,“ posteskla si Mishi. „Ale když jsem byla mladá, byla jsem na každém zápase jednoho Nositele, který uměl ovládat led. Měl ty nejkrásnější modré oči na světě. S kamarádkami jsme si mohly vyřvat hlasivky, když vlezl na ten písek. Byly jsme do něj zblázněné, byl neuvěřitelně urostlý, a když vypouštěl ledový vítr, po té jeho úžasně svalnaté ruce se mu vykreslovaly takové… – AU!“ Přerušila své vyprávění vyjeknutím, neb celý vozík s  ní poskočil a tvrdě narazil na obrubník. „Kamínek,“ řekl suše Tay, „ten jsem neviděl.“ Zapřel se a  vyhoupl

121

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi vozík nahoru. „A ten schod taky ne,“ dodal. Mishi si ho namíchnuta změřila pohledem a Tay jako odpověď uměle pozvedl koutky. „Co měl na té ruce, mami? Povídej!“ tahala Sheena mámu za rukáv. „Jasně… povídej,“ mručel Tay otráveně. Mishi chtěla i přes náladu Taye pokračovat, ale protože byli jen pár kroků od budovy, podrobnosti odložila na jindy. Tarisovi přistavili u tří chlápků v uniformě, kteří hlídali malý boční vstup pro privátní účely. Sheeně při pohledu na nával o kus dál došlo, že skrz něj by se otec nikdy nepokoušel dostat. Běžně nevyužíval hlavní vchod u  velkých veřejných budov. Na to byla Sheena zvyklá. Nemusel ani vytahovat lístky, jen ta jeho známá důležitá tvář jim zajistila hladké vpuštění rovnou k  výtahům s  nějakým tím pochlebováním navíc, na které Tay nebyl zvědavý. Se svým pokerovým výrazem protlačil vozíček s Mishi dovnitř a jedním umělým zakašláním upozornil Sheenu, aby nestála venku a nezírala na fanoušky, jež ji pořád uchvacovali. Sheena s otcovým gestem poslušně vběhla dovnitř a jen, co se za ní výtah zavřel, zapomněla na dav venku a myslí byla zpět ve svém světě. Ještě více se nořila do toho, kde je a co ji dnes čeká. Byla nadšená, vystrašená, měla trému, ale hlavně se nesmírně těšila už jen kvůli Sorin. … Výtah vyvezl Tarisovi do jednoho z liduprázdných koridorů vyšších pater umožňující přímý přístup k tribunám. Rozlehlou chodbu bez oken halilo přítmí z  úmyslně stažených světel, které mělo nabudit dojem soukromí. Tyto části arény nebyly určeny široké veřejnosti. Nebylo ani důvodu, aby se v nich někdo z běžných návštěvníků potuloval. Propojovaly soukromé výtahy s nejkratší cestou k vybraným místům v hledišti. Sheena tak prozatím nezískala o  charakteru budovy žádnou velkou představu, přesto s prvním krokem ucítila zvláštní vůni zdejších chodeb, která jí navodila v nitru rozechvělé sevření. Ten krátký silný pocit byl pro ni nový, měl ale nádech čehosi povědomého. Zastavila se, a když viděla, že otec studuje plánek areálu, přiblížila se ke zdi, aby si ji mohla pohladit.

122

kapitola Turnaj

do strany 131

„Mami?“ upřela zrak na stěnu. „Už jsem tady byla?“ „Ne, zlatíčko,“ odpověděla Mishi. „Byla! Byla jsem tu! Pamatuji si to! “ oznámila Sheena s úžasem a pohlédla na rytinu ve zdi, která zobrazovala dva Nositele sesílající na sebe blesky. Mishi se opřela do kol a dojela k Sheeně. „Asi tady byla Sorin, víš… v jiném Nositeli,“ pohlédla Mishi také na rytinu, kterou si Sheena intenzivně prohlížela. „To musí být Hes v zápase s Joniem,“ poznávala Mishi scénu. „Jeden pán mi to tady kdysi vyprávěl. Není to tak starý zápas, asi šedesát let zpátky. Tenkrát oba měli ambice na gerota a tenhle souboj to měl rozhodnout. Nevyhrál ani jeden, po dvou hodinách výbojů se zhroutil kus střechy a zápas byl zrušen. I tak je tady zvěčnili. Musela to být fakt síla…“ Mishi pokračovala svým zrakem na rytiny dalších utkání, které se táhly až ke konci chodby. Nejednalo se zde o nic výjimečného, podobné obrazy se nacházely i ve všech dalších chodbách, napříč celým areálem. Jeden z typických znaků tohoto architektonického unikátu. … Ale více, než jedinečné umění na zdech, teď Sheenu zaujalo označení „gerot“, které maminka použila. Sheena již dříve slyšela od Lin-Chua povídání o gerotech. Jednalo se o post pro jednoho Nositele, který je ve svém druhu schopností nejlepší. Zdálo by se samozřejmé, že tento titul bude spojován spíše s Levanem, ze kterého vychází ona vítězná síla, avšak ne každý Nositel Levana bývalého gerota je schopen tak dokonalého propojení a  využití potenciálu. Následující Nositel, potomek gerota, musí tedy začít od začátku, pokud o takový post také stojí. Většinou tak už od mládí usiluje na turnajích o místo, které jeho Levan již někdy vybojoval. Těžko říct, co bylo důvodem k tomuto opakovanému srovnávání Nositelů, k němuž docházelo v aréně stovky let, ale nejspíše to mělo i pro některé Levany svůj význam. Turnaj Nositelů v  Setenu byl rozhodně jedinečnou příležitostí, při které se mohli Levané projevit jako existence. Lidé nesledovali na turnajích jen Nositele. Sledovali i celé rody a u každého nově narozeného netrpělivě čekali, zdali půjde ve šlépějích své matky. Zda se Levan i v potomkovi projeví stejně nadaně, zda se gerot

123

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi stane opět gerotem. … Sheena věděla, že její gerot, gerot v ovládnutí ohně, se jmenuje Tlarabov. Bylo to také to jediné, co o něm mohla prozatím znát. Přesto si představovala, jak úžasně spalující musí být to, co dokáže jen myšlenkou stvořit. Její dětské sny byly ihned v  obklíčení. Mít nejsilnější oheň na světě. Kdo by si to nepřál. … „Tak jste se vykoukaly?“ zeptal se Tay užasle zahleděných dam a oznámil čísla dveří, kterými musí projít, aby se dostali na svá místa. Přestože by ty dvě zvědavě obhlížely krásné výjevy na zdech ještě dlouhé hodiny, ani jedna nechtěla riskovat zbytečný hněv již tak rozladěné hlavy rodiny. Vyhověly požadavku rychlého přesunu a nedovolily si už ničím zdržovat. Ušli společně pěkný kus prázdných chodeb do další části budovy, ve které se však také nikdo zvlášť nezdržoval. Sheeně už z té zdejší opuštěnosti přišlo, že jsou v areálu snad úplně sami. To jen do doby, než se přiblížili ke dveřím vstupu na tribuny, od kterých zazníval nadšený křik. Natěšená Sheena se do nich opřela a nečekaně se oslepila silným světlem zevnitř. Křečovitě držela dveře, aby otec mohl projet, a sama nějakou dobu neviděla vůbec nic. Až když si navykla na neúměrné osvětlení, spatřila celou tribunu v plné kráse a z její velikosti se jí zachvěla kolena. Měla před sebou tisíce sedadel, které se od ní táhly v desítkách řad kolem neskutečně naddimenzovaného jeviště, jež bylo uprostřed arény zapuštěno hluboko do země. Sheena, uchvácená rozlehlým prostorem, nevěděla, na co hledět první. Nepobírala ani všechen ten rozruch, při kterém se diváci mezi sedadly usazovali nebo bloudili zcela namačkáni jeden na druhého. Dlouho se kolem sebe rozhlížela, než si všimla, že na ni otec opět volá. Byl již v uličce mezi sedadly opodál a Sheena pořád držela ony dveře. Rychle se k rodičům přidala a vyhlížela cestou volná místa v zamyšlení, která jsou asi jejich. Otec se ale u žádných nezastavoval. Tlačil vozík dál, dokud neprošli celou úroveň tribun na její okraj, kde se nacházel opět další průchod. V něm je čekal ještě jeden malý výtah, po němž se

124

kapitola Turnaj

do strany 131

ocitli v soukromé lóži, kterou měli plně pro sebe. … „Páni,“ žasla Mishi, když do lóže vstoupili. Byl zde dokonalý výhled na obrovský jevištní ovál pod nimi. „Tak na tahle místa jsem jako náctiletá koukala se závistivým opovržením,“ měla radost. „To zní jako první chvíle tohoto týdne, kdy nelituješ, že sis mě vzala,“ ozval se Tay a podal jí sklenici vody, která tu byla na stole připravena. „To bude nejspíše pravda,“ stvrdila Mishi na oplátku. Sheena, zabraná do vlastních prožitků, dělala, že nepříjemné hlášky svých rodičů neslyší. Raději si dala do pusy něco z dobrot na stole a na špičkách opřená o zděné zábradlí koukala dolů na hlavy těm, kteří seděli na svém místě nebo stáli u vysokého oplocení při okraji jeviště a dívali se nedočkavě na písek, nacházející se hluboko pod nimi. Tam technici dokončovali přípravy na první představení. „A kde jsi byla, mami?“ rozhlížela se. „U toho plotu tam dole,“ odpověděla Mishi. „V zimě jsem měla co dělat, abych si na brigádě vůbec našetřila na lístek. Většinou to byl nějaký z támhle těch řad, kde vidíš kulový. Tak jsme se šly s kamarádkami protlačit k síti aspoň na ty zápasy, co nás nejvíce zajímaly. Bylo to těžké, ale byly jsme hezké, tak nás někteří kluci pouštěli nebo pomáhali udělat místo,“ rozzářeně vzpomínala a Sheena viděla po dlouhé době na mámě veselí. „Jsi pořád moc hezká,“ řekla Sheena na to a přitiskla k mamince tvář. Mishi se úsměv prohloubil. Ve svém nostalgickém vzpomínání na svůj tehdejší půvab, jenž ještě nebyl dotčen voulézou, Sheenu vděčně za potěchu hladila. „Tak půjdeme?“ vskočil jim necitlivě do chvilky Tay. Na rozdíl od své ženské společnosti, která se rozptylovala nesmyslnými zbytečnostmi, měl on s pohledem na hodinky v hlavě pořád všechny povinnosti. Sheena totiž musela jít potvrdit svůj zápis dřív, než turnaj začne, a zúčastnit se úvodního setkání, na kterém se předčítala pravidla. A protože Mishi měla pohyb dost komplikovaný, všechno zůstalo na krku Tayovi, který z toho nemohl mít větší radost.

125

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi … Mishi proto zůstala v lóži a Tay vedl Sheenu dolů do přízemí. Ve vstupní hale už bylo oproti chodbám nejvyšších pater velmi živo. Tay a Sheena se propletli skrz hustý zástup čekatelů na vstupenky, jídlo, suvenýry, a dostali se do druhého křídla komplexu, kde se v ohromném sále registrovali poslední účastníci. Tay celou cestu držel Sheenu silně za ruku a  ta si všimla, jak jeho oči neklidně těkají mezi kolemjdoucími. Vzpomínala na parkoviště, kde měl podobný výraz. Někoho očekával. Někoho, koho by nechtěl potkat. Nerozuměla tomu strachu, který u něj snad nikdy nezažila. Vždy sebejistý, kamenný táta byl najednou ustrašený, ohlížel se a každé sebemenší zdržení jej čílilo. Nedovolila si však ani hlesnout a doslova za ním vlála. Stěží stíhala tempo, které zrychloval s větším počtem lidí v okolí. … Spěchu byl konec, až když dorazili do registračního sálu, kde krátká fronta u stolečku uvozovala hlediště s řídce osazenými lavicemi. Tayovi se částečně ulevilo. Postavil se do řady, Sheenu postrčil před sebe a dlaněmi přimknul její ramena k sobě. Snažil se ji tak celou svým tělem obstoupit a chránit ze všech stran. Ačkoliv Sheena vnímala jeho stres, byl tento postoj po dlouhé době konečně nějaký blízký kontakt mezi nimi a velmi ji potěšil. Chytila otce za ruce, které ji pevně svíraly, a na hřbet jedné z nich položila svůj líc. Snažila se alespoň trochu k  otci přitulit. Když to Tay zaznamenal, povolil sevření a nechal jejich ruce proplést. Vtom k němu Sheena vzhlédla s něčím, čemu nerozuměl, tak si přidřepl, aby jí viděl lépe do tváře. Toho okamžitě zneužila a celá se mu pověsila na krk. „Tati, já se trochu bojím,“ prozradila na sebe. Tay Sheenu s ustaraným výdechem jemně odtáhl: „Není čeho.“ Sám tomu ale očividně nevěřil. Sheena se od něj zadívala na osazenstvo zdejších lavic a  až nyní si uvědomila, že ti zvláštně zející lidé v  hnědých hávech jsou těmi, které tolik očekávala. „To jsou Nositelé?“ zašeptala s očima dokořán.

126

kapitola Turnaj

do strany 131

Tay projel zrakem nejbližší zástupce a tváře mu poklesly nechutí. „Jo,“ odvětil a zase se vzpřímil. Nechal Sheenu být a dál se věnoval vlastním myšlenkám. … Sheena díky tomu měla chvíli čas si poprvé Nositele dobře prohlédnout. A přestože si vyslechla od mámy o Nositelích mnohé, jejich skutečná podoba ji velice překvapila. Především všichni přítomní vypadali mladě, ne více než na třicet let. To mohlo být jen zdání, neboť Levané o zdraví svých Nositelů intenzivně pečují a jejich fyzické stárnutí je velmi pozvolné. Zde se ale Sheena asi opravdu dívala na mladou generaci, protože starší Nositelé se až na výjimky předváděním na turnajích nezabývali. I tak tito mladí lidé nepřipomínali ani zdaleka své vrstevníky bez Levanů. Byli prostě oblečeni do volných látek přírodně nevýrazných barev. Jejich nohy byly bosé, nebo chráněny jen tenkou podrážkou páskových kožených sandálů, které Sheena viděla již u Lin-Chua. Jejich tváře navíc pozbývaly jakékoliv pěstěnosti, jak znala od lidí z měst. Chlapci a muži měli obličeje mírně zarostlé, společně s ženami si nechávali polodlouhé či dlouhé vlasy v nepečlivých culících, copáncích nebo jiných kreacích, které se pokaždé vyznačovaly velkou svobodou neposlušných pramenů. A v neposlední řadě, čeho si Sheena také nedokázala nevšimnout, se mezi nimi nevyskytoval nikdo výrazně světlovlasý a jejich plná hladká pleť měla karamelový nádech od tropického slunce. Sheena tak se svým typicky deritským vzezřením byla vskutku bílou cizí ovcí mezi těmi nejryzejšími abiány, jaké kdy viděla. Avšak zrovna tento konkrétní poznatek překvapivý nebyl. Že se mezi Nositeli derité nevyskytují, věděla. Tedy, díky ní již pár let toto tvrzení nebylo pravdou. Jejich podoba však nebyla jediným znakem, který Sheenu ze společnosti Nositelů vyřazoval. Zdejší Nositelé působili zejména neobyčejně spořádaně a  klidně. Snad jako by je dnes ani nic důležitého nečekalo. Tiše si mezi sebou povídali bez známek velkého vzrušení či obav. Ani okukování od Sheeny nevnímali. Nebylo toho mnoho, co by dokázalo jejich vznešenou vyrovnanost narušit. Jenže Sheena v sobě zažívala velký den a byla v nepřehlédnutelném

127

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi napětí. Nedokázala se uvolnit, jak nevěděla, co ji čeká. Takový klid, který na Nositelích viděla, ve svém nitru nenacházela. S tím vším, co na nich rozpoznala, se cítila v porovnání s nimi naprosto „nenositelská“. … Plna pochybností o sobě se obrátila zpět k otci. Věděla, že už nemůže od turnaje odstoupit, protože teď záviselo i na její účasti, jestli se rodičům povede získat povolení k pobytu. Bylo to navíc její vlastní rozhodnutí, které je sem přivedlo, a vnímala, jak se na ni otec za takové svévolné jednání stále zlobí. Jen si nebyla jistá, jestli mu vadí, že riskovala prozrazení, nebo to, že chce být Nositelem i veřejně. To proto, že si nikdy nedokázala vysvětlit, proč k jejímu zařazení do této skupiny svolit nechce. Nyní s pohledem na ostatní Nositele chápala jasněji, odkud otec vzal tvrzení, že Nositelem sama není. Kdyby Nositele poznala dříve, také by s otcem musela souhlasit. Netušila, co s těmi podivnými lidmi má vlastně společného, ani proč by se mezi ně měla hrnout. Otcova představa jejího života jako obyčejné dívky jí teď byla mnohem bližší. A doufala, že ještě není pozdě na změnu názoru. „Když se se Sorin zapíšu na ten turnaj, budu pořád Taris, že jo?“ zapřela do něj po těchto úvahách prosebná očka. Tay zprvu vypadal, že otázku neslyšel. Nad něčím se zamýšlel do okamžiku, než k Sheeně sklopil zrak a spatřil, jak jí na tom záleží. Nepatrně se nad tím pousmál a ujistil ji: „Samozřejmě.“ Hned na to zbystřil volný stůl k zápisu a opět se plně soustředil na své povinnosti. Vytáhl pozvánku, vyplnil formulář a podepsaný jej vyměnil za papíry s  potřebnými organizačními informacemi včetně seznamu Sheeniných soupeřů. Všechno to bez mrknutí oka předal Sheeně do rukou a  posadil ji na kraj druhé řady. Sám se šel postavit za otevřené dveře, aby ji mohl hlídat. … Sheena listy přeskládala a jako první hledala mezi nimi právě onen seznam, na který dychtivě čekala. Bude znát jména těch, které dnes potká tváří v tvář. Se vzrušením tak vytáhla seznam z letáčků a zarazila se. Na strohém lístku byla napsána tři jména. To první bylo „Tlarabov“ a za ním v závorce „oheň“.

128

kapitola Turnaj

do strany 131

Myslela si, že je to nějaký omyl. Tlarabov je přeci její gerot, proč by se měla utkat poprvé hned s tím nejlepším? Upřeně se dívala na to jméno a nemohla tomu uvěřit. Za ním byla Maraia Bolaire s ledem a Tivmo, u kterého nebyla uvedena schopnost žádná. Chtěla se jít zpět ke stolku zeptat, ale když odtrhla oči od seznamu, všimla si, že už dávno někdo stojí na pódiu a předčítá pravidla. Spoléhala se, že ta první nebyla důležitá, a  nyní se pokusila být pozornější. Vyslechla si, že tyto soupeře vybírá porota v čele s Lin-Chuem. Každému účastníkovi jsou přiděleni tři, vždy se zkušenostmi podle úspěchů v předchozích turnajích. Vybrané dvojice pak předstoupí proti sobě během dne v plánovaný čas, a kdo předvede působivější prezentaci svého umění, ten je zvolen za vítěze a výsledek je zaznamenán. Ovšem, aby něco takového bylo pro veřejnost zajímavější, tyto schopnosti používají soupeři proti sobě. Pod ochranou svých Levanů a přihlížejících zkušených Nositelů, kteří by v případě nebezpečí zasáhli. Na této bázi pak turnaj funguje každý rok. Tím, že se konkrétní Nositel účastní turnajů opakovaně, se mu počítá jakési pomyslné skóre  – stupeň – který dává přibližnou představu o jeho sladěnosti s Levanem a o schopnosti užívat jeho vlastností. Takové hodnocení je pochopitelně omezeno pouze na tuto každoroční událost, tedy na ty Nositele, kteří umění svých Levanů ukazovat chtějí a  turnajů se účastní. Těch je sice vždy dobrá řádka, ale stále v Derigotu zůstává většina Levanů neznámá a  o  jejich schopnostech mají povědomí jen jejich Nositelé. V  nositelské komunitě tak nemá takový turnajový stupeň výpovědní hodnotu pražádnou. Od řečníka u  mikrofonu ale turnaj zněl jako něco významného a úžasného. Sheena z jeho přednesu pochopila, že se ocitla v jakési hře, kde se nemusí ničeho příliš obávat. To ji maličko uklidnilo. Sice netušila, jak na někoho vrhnout plamen, aniž by ho popálila, ale o  to zde bylo nejspíše postaráno. Také nikdy neviděla, jak tyhle její ohnivé síly ustává Nositel. Po všech těch zákazech a barvitých popisech od rodičů, jak by mohla svými ohni lidem ublížit, bylo trochu těžké brát své schopnosti jinak. K tomu ale naštěstí měla svou Sorin.

129

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Pro Sheenina Levana nebyl turnaj nic nového. Sheena ostře cítila, jak Sorin tato místa a pravidla věrně zná. Na rozdíl od Sheeny sršela sebevědomím a nedočkavostí. Ale ani tahle sebejistota Sheenu úplně nevytáhla z  pochybností. V  Sorininém vzrušení bylo totiž také neznámé očekávání. Jako by se těšila spíše na někoho konkrétního než na zápasy. Sheena se rozhlížela po sále, ale v této místnosti se dotyčný určitě nenacházel. Nebyli zde ani všichni účastníci a zdejší osazení pomalu mizelo už během čtení. … Když bylo to nejdůležitější řečeno, Sheena odcházela s  rozporuplnými pocity. Nevěděla, jestli se jí ještě do arény chce. Čím déle tady byla a věděla více o tom, co se bude dít, řešila, zdali se nerozhodla pro příliš velké sousto. Ani žádné dítě u zápisu neviděla. V momentě, kdy se ocitla opět vedle otce, tak neměla daleko k tomu, aby mu vyzradila, že by raději jela domů. Na něco takového v ní ale příliš žhnula natěšená Sorin. „Co se tváříš?“ zeptal se Tay na protažený obličej. Očekával, že Sheena bude po přednášce zářit, když o ten zatracený turnaj zatvrzele stála. Teď Sheena vypadala, že ji sem snad sám dotáhl za trest. Smutně na něj pohlédla. „Chtěla bych –“ spustila, ale zadrhla se a poslední písmena zapískala, jako by ji někdo zatahal za hlasivky. Ten zbytek už ji Sorin nenechala doříct. Začala se hněvat, když poznala, že chce Sheena dnešek překazit. Přece se nebudou teď chovat zbaběle a hloupě, když už jsou tady. Sheeně se z toho boje sevřel krk a v tu chvíli pocítila, jak ji Sorin zoufale přemlouvá. Sorin se však tentokrát nepodařilo bázlivou Sheenu přesvědčit žádnými řečmi. V  napjaté tísni, kdy Tay očekával konec sdělení, se proto Sorin uchýlila k  něčemu nečekaně zlovolnému. Nechala Sheeně projet hlavou ostrou jehlu bolesti, která rázně ukončila jejich spor. „Na záchod,“ vyhrkla Sheena bez vlastní kontroly a  bolest ihned povolila. Tay se na nesrozumitelné chování zamračil a  Sheena se svých neřízených reakcí polekala. Dlaněmi si zakryla pusu a  silně si na ni za-

130

kapitola Turnaj

do strany 131

tlačila, aby už Sorin nemohla nic vyslovit. Vypadala při tom, že bude brzy zvracet. Otočila se a zjišťujíc, že příznačně s otcem postávají vedle dámských toalet, vběhla dovnitř.

131

NINA Na dámských toaletách Sheena nalezla potřebnou samotu. S úlevou povolila sevření úst a opřela se o umyvadlo. „Tohle nesmíš dělat!“ křikla na sebe přísně do zrcadla. Měla při tom lehce narudlou tvář a srdce jí bušilo, jako kdyby se skutečně s někým poprala. Nemohla uvěřit tomu, že něco takového si Sorin dovolila před otcem provést. Ačkoliv si vyslechla od Sorin obhajobu, že by si odjezdem nadělaly velké problémy, zlobila se. Zhluboka nadechla a zopakovala: „Tohle… nesmíš dělat.“ „S kým to, u Lin-Chua, mluvíš?“ ozvalo se z kabinky. Sheenu hlas polekal. Toalety nebyly prázdné, jak se zdály. Se spláchnutím vyšla vysoká, tmavší dlouhovláska v zeleném úboru. „Se svým…“ chtěla Sheena odpovědět, ale znejistila s  otcovým zákazem o sobě komukoli povídat. Tahle dospělá dívka ale nevypadala jako jedna z těch, kterých se dnes otec obává. Měla na sobě podobně jednoduchý šat, jako měli Nositelé, až na široký zlatý opasek, který jeho volnost v pase stahoval. Také měla podobně výrazný pásek zlaté barvy přes čelo, na který Sheena zaujatě zamrkala. „Levanem,“ dořekla. „Mluvíš přes zrcadlo se svým Levanem?“ usmála se dívka pobaveně. „A co nesmí dělat?“ tázala se dál s upřímným zájmem, zatímco si myla ruce. „Hm?“ pobízela mlčící Sheenu. Sheena na její dotazy jen krčila rameny. Vypadala stydlivě, ale stud nebylo to, s čím by měla problém. Plánovala, že se brzy beze slov vytratí. Neznámá dívka nevypadala nebezpečně, ale i tak to byl někdo cizí, s kým Sheena nesměla mluvit. Ona však stále čekala neodbytně na odpověď. Sheenu její pohled usmlouval a přeci jen se jí zachtělo otcův příkaz porušit. Dívka působila dojmem, že by snad mohla starostem se Sorin i porozumět. Sheena ji odhadovala spíše na Nositele než na diváka, přestože mátla silným líčením a zlatou výzdobou. „Mluvit za mě… před tátou,“ prozradila tedy a dívka se nechápavě

132

kapitola Nina

do strany 143

zamračila. Sheena jí situaci vysvětlila: „Říká místo mě věci, které já říct nechci. Chce tady zůstat, ale já bych asi raději šla domů. Snažil se mě přinutit, ale to nemůže dělat.“ „Ne, to nemůže,“ potvrdila dívka. „Právě, tak jsem mu to řekla –,“ ukázala Sheena na zrcadlo. „Ne, ty mi nerozumíš,“ přerušila Sheenu. „To opravdu NEMŮŽE dělat,“ zdůraznila. „To Levané neumí. Nemají nás jak nutit a už vůbec nemůžou za někoho mluvit. Není ani proč, jsou bez touhy a emocí. To prostě nejde,“ zavrhla dívka takové představy a následně přimhouřila na Sheenu oči. „Kdo ty vlastně jsi?“ zaujalo ji pomatené dítě. „Sheena Taris,“ odvětila Sheena nejistě. „Taris… Taris…“ zamýšlela se dívka a  snažila se jméno někam zařadit. „Ne,“ zavrtěla hlavou, „neznám. Ty nebydlíš v Derigotu, že? Tvá matka se tady v Areneánu provdala? Jak se jmenovala předtím, když Levana ještě nosila? Bude asi z Horního Derigotu nebo někde odtamtud?“ „Moje máma není –“ zastavila se Sheena s velkou odezvou od Sorin, která Sheeně připomněla, co se tady pokouší vykládat. „Počkej, jsi ty vůbec Nositel?“ rozesmála se dívka. „A kdo bych byla?“ nerozuměla Sheena. „Já nevím,“ smála se dívka dál, „třeba zbloudilý člen nějakého ústavu, který na turnaj udělal skupinový výlet? Slyšela jsem, že se jich tady letos sjelo nějak hodně. Dokonce přijeli i děti ze sirotčinců, nějaká velká dotovaná akce. Nezabloudila jsi?“ „Jsem tu s rodiči,“ začala se Sheena cítit nesvá. Dívka si pokračovala pobaveně své: „Né, nechápej mě špatně, prostě jenom… jsi roztomilá… haha… že mi to hned nedošlo. Levan, který mluví za tebe… jsi prostě malý blázínek. Máš hodně ráda Nositele, viď? Potkala jsem už takové, kteří si rádi představují, že nějakého Levana mají. Máš velkou fantazii, ale to je super!“ Na to Sheena nevěděla, co by měla odpovědět. Ale ani nemusela. Jen, co otevřela pusu, strhla oběma pozornost jiná žena, která nečekaně vra-

133

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi zila do dveří. „Nino! Kde vězíš?! Sedm minut, dělej!“ houkla a zase zmizela. „Podívej,“ chytla dívka Sheenu přátelsky, sotva byly na toaletách zase jen ve dvou, „mám teď první zápas, zahajuji turnaj. Musím běžet, ale potom… potom určitě pokecáme, dobře? Popovídáš mi o tom ‚svém Levanovi‘, chceš? Já ti zase popovídám, jak je to doopravdy, aby ti to příště lépe sedělo, ju? Tak zatím pa, prcku! A drž mi palce!“ Poté dívka vyběhla z toalet a Sheena zůstala sama uvnitř konsternovaná tím divokým zjevením. Nečekala, že takhle rozverně může Nositel také vypadat. Pozastavila se však více sama nad sebou a zadívala se opět do zrcadla. „Já mám Levana…“ řekla na svůj odraz, jako by se tím ujišťovala. Jak jen mohl být její Levan zpochybněn? Proč by si ho vymýšlela? Bylo neuvěřitelné, kolik toho tahle Nina napovídala. S čerstvou vzpomínkou na klidné Nositele v sále si tak Sheena nebyla jistá, jestli tím divným Nositelem nemyslela Nina spíše sebe. Navzdory tomu ji ale Sheena vzala velmi vážně a  Ninina tvrzení ještě dlouho v  sobě probírala. Nadále se před zrcadlem prohlížela a  řešila i  ostatní věci, které na svůj účet zaslechla. Přece nevypadá jako blázen. A  taky není žádný prcek. Vždyť derité jsou drobnější. Jak se tak říká – už od přírody. … S novými podněty k zamyšlení se vrátila na chodbu a narazila na otce hned při dveřích. Nevzdálil se ani o krok a Sheenu ve strachu napadlo, jestli náhodou neslyšel její rozhovor s Ninou. Byl ale naprosto zahloubaný, s pohledem do nikam si příchozí Sheeny ani nevšiml. Musela ho vyrušit svým tenkým hlasem, při čemž se navrátil do ne zcela dobrého rozpoložení. Ani se nezajímal, co Sheena říká. Uchopil Sheenu necitelně za ruku a vedl ji spěšně zpět do lóže. Už se ani nerozhlížel, teď téměř vyprázdněnou vstupní halou utíkalo jen několik opozdilců na zahájení. Díky tomu také dobře viděl na přítomné muže ze své ochranky, ale ani s nimi nedokázal zvolnit. Přál si být s Sheenou v lóži co nejdříve. Jenže Sheena jeho tempo brzdila zdráhavým krokem. Přetrvával

134

kapitola Nina

do strany 143

v  ní souboj o  vlastní pusu a  ještě nepřestala myslet na to, co jí řekla Nina. Zpracovávala ve své hlavince několik věcí najednou a otcův kvap nestíhala. „Tak…“ všiml si Tay neustálého tahání a zastavil, „co je?!“ Probodl ji přitom pohledem, ze kterého se cítila ještě poloviční. „Co je s  tebou?!“ rozlítil se na ni. „Mám toho tak akorát, Sheeno, nebudu tě tady vláčet! Jestli se nezačneš chovat normálně, tak už vážně dostaneš pár facek! Už jsem ti řekl, že tady nejsme na výletě! Jestli ti to nestačí, vemu tě úplně odsaď a vrátíme se jen na tvý zápasy! Nebudu ti tady ty kraviny zařizovat, když nemíníš poslouchat! Ještě chvíli mě štvi a neuvidíš vůbec nic! Já tady fakt bejt nemusím!“ Sheena se během jeho křiku lítostivě odmlčela. Otec věty o fackách nepoužíval často. Sheena ani nikdy žádnou nedostala. Bylo to pro ni jen znamení, že už je skutečně zle. Tentokrát si ale byla jistá, že sama není příčinou jeho zlosti. Otec jí připadal spíše vyčerpaný než naštvaný. Když Sheena poznala tu jeho znavenost, ve které se ještě snaží hrát přísnou otcovskou roli, přesvědčilo ji to k tomu, aby se překonala. Chystala se otci slíbit, že už bude hodná, však celou halou náhle prolétla neskutečná rána v doprovodu zahřmění. Sheena si v úleku zakryla uši a skrčila se. Tay Sheenu instinktivně přitiskl k sobě. Oba upřeli svůj zrak na tunel, ze kterého rána přilétla. Hřmění ustalo a po krátkém tichu se halou rozezněly vzrušené komentáře. Všichni byli zaskočeni intenzitou, zdroj byl ale jasný. „Nina,“ cvaklo Sheeně a  vytrhla se otci z  objetí. Rozeběhla se ke schodišti a brala schody k tribunám po dvou. Tay zaskočen několikrát zakřičel, než pochopil, že se Sheena nezastaví. Utíkal tedy za ní, ale hbité dítko se mu ztratilo s první odbočkou. … Sheena běžela za burácejícím rámusem celá v  neznámém sevření. Nebyla si jista, jestli je tohle Sorin, nebo ona, ale nemohla si nechat ujít tu neznámou dívku v  akci. Bylo to najednou to nejdůležitější, musela vidět, co je Nina zač. Než by se ale dostala k výhledu z lóže, bylo by jistě po všem. Zanechala tak všechna pravidla i s otcem za sebou a s nepod-

135

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi dajnou lehkostí utíkala skrz neznámé chodby. Neběžela ale zcela poslepu. Sorin ochotně Sheenu navigovala. Sheena díky Sorin vběhla do prvních vstupních dveří, které potkala, a zjistila, že je v hledišti úplně dole u oplocení. Na něm ale bylo nalepeno tolik diváků, že neměla šanci cokoliv z právě probíhajícího souboje vidět. Nestačila se však ani rozhlédnout po jiné možnosti a už byla oslepena zábleskem a ozvala se silná rána, ze které se jí podlomily nohy. Tvrdě se usadila na zem a  překvapena ani nedýchala. Zato všichni kolem ní se rozkřičeli z plných plic a rozskákali se radostí jako šílenci. Mezi živelným dupotem bot si Sheena rychle uvědomila svou křehkost. Okamžitě se zvedla a se svou malou výškou se začala drze prodírat dopředu. Dalo to práci a několik nepříjemných šťouchnutí, ale drobná Sheena nabitá odhodláním se nakonec protáhla až k plotu bez větších problémů. Vítězně se na něj pověsila jako opička a  s  otevřenou pusou měla konečně arénu na dlani. Z  písku bojiště na ni ihned dýchnul silný žár mísící se s  vůní, jež znala z nocí, kdy doma při silných bouřkách nezavřeli okna. S úžasem, ohluchlá ohromným řevem a  téměř slepá ze záblesků, se zaměřila na dění ve středu jeviště, kde rozpoznávala zelenou, rozevlátou postavu s blyštivým opaskem. Měla štěstí. K  souboji dorazila, když se zrovna nacházel v  plném proudu. A to doslova. Nina při něm stála na žhavém písku bosa, z dlaní jí vylétávaly proudnice blesků a kolem jejího těla vše vířilo jako v jednom tornádu. Zlatá čelenka v dlouhých vlasech se s každým vyslaným bleskem impozantně zaleskla. Takhle z tribuny vypadala jako nefalšovaná korunovaná princezna. Sheeně se až tajil dech z atmosféry, která se Nině podařila vytvořit nejen tam dole, ale také zde podél oplocení. Tady se jednohlasně skandovalo Ninino jméno a až když si Sheena všimla, že někteří z fanoušků mají dokonce na sobě stejnou zlatou čelenku, plně jí došlo, s jakou hvězdou turnaje se to potkala. Vrátila se pohledem zpátky dolů a  měla pocit, že nikdy neviděla nic tak úžasného. Nina metala blesky stejně lehce jako ona svůj oheň. Přesto tohle bylo jiné. Nina uměla být dokonale soustředěná. Její pohyby

136

kapitola Nina

do strany 143

byly propracovaným tancem, kdy vše, co vyslala, zase uměla s přesným načasováním přijmout nazpátek. Na jejím boji nebylo nic náhodného, přestože viditelně neváhala a  nic dlouze nerozmýšlela. Vytvářela dech beroucí blýskavou show, při které nikdo ani nestačil sledovat, jestli ten na druhé straně vůbec zvládá její nápor odrážet. Nina byla na první pohled jednoznačným šampiónem a  pozornost hlediště měla jen pro sebe. Její nádherné představení se však také rychle blížilo ke konci. V prostoru bojiště i na tribunách se od Niny zvedl silný vítr, že se Sheena musela plotu pořádně přidržet. A ani by ji nenapadlo se teď pouštět. Se srdcem až v krku, s vlasy v očích hltala každou vteřinu těch dosud nepoznaných sil kolem sebe. Větrný vír pod Ninou nakonec nabyl takové moci, že k úžasu všech Ninino tělo spolu s okolním pískem nadzvedl a roztočil. V ten moment se Nina stala zeleným rotujícím kuželem, který na svém vrcholu nabíral ostrou záři. Během pár vteřin už nešlo z Niny vidět nic než světlo, které se posléze prudce vrhlo na protější okraj a s ranou srovnatelnou s výbuchem se roztříštilo o stěnu. Nejbližší diváci i  přes ochranu dohlížejících Nositelů mohutným otřesem hromadně popadali jeden přes druhého. To Sheenu vyděsilo. S pádem lidí pomyslela na to, že se tam musel někdo zranit, ale ostatní dál sledovali s nadšeným křikem zápas, jako by takové situace byly zde zcela běžné. Lehce zmatena se tedy očima vrátila společně s diváky do středu arény, kde se ještě pořád vířilo velké množství písku a v jeho zlatých vlnách nešlo naprosto nic vidět. Až když písek pomalu usedl na zem, začala se v ustupující mlhovině rýsovat postava Niny. Stála tam sebejistě rozkročená a na zemi kolem ní zářilo cosi drobného. Trvalo ještě dobrou minutu za doprovodu neutichajícího skandování, než Sheena rozpoznala, že ony svítivé věci jsou električtí pavoučci, kteří kolem Nininých nohou oslavně skotačí. Všechno nasvědčovalo velkému vítězství pro Ninu, ačkoliv výsledek dosud oznámen nebyl. Ninin soupeř již od souboje odstoupil a to, na co nejen Nina čekala, byl signál konce zápasu, který záhy přišel v podobě zahučení sirény. Bylo téměř neslyšitelné skrz všudypřítomné nadšení, ale stejně jej nikdo příliš slyšet nepotřeboval.

137

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi I Sheena pochopila, že už se nic dalšího dít nebude, a ještě ráda se pustila plotu, kterého se v  závěru držela s  takovou vervou, že jí vtiskl otlaky do dlaní. Ihned se obrátila a bez zastavení se prošťouchávala neomaleně ven. Bylo tady neúnosné horko a mezi propocenými ukřičenými diváky se cítila příliš snadno k rozmáčknutí. Nebyly to však pravé důvody, proč se najednou tak kvapně drala zase k  chodbám. Napadlo ji, že když bude dostatečně rychlá, stihne vidět Ninu vycházet z arény. Musela divokou cizinku z toalet ještě jednou vidět zblízka, než ji v  tom nekonečném areálu ztratí. Nepřestávala při tom myslet na Ninin upřímný zájem, který projevila během jejich krátkého rozhovoru. Když Sheena poznala, že rozjařená mluvka z toalet je zkušený a slavný Nositel, chtěla jí najednou říct o své Sorin úplně všechno. Věřila, že potkat Ninu nebyla náhoda. Jak by se ale jinak znovu setkaly, když jí nyní nepoběží naproti, nevěděla. Stěží by Nina našla jejich lóži kdesi v patrech pro vyvolené. … A  tak Sheena opět utíkala nazpátek, přes halu a  mohutný tunel rovnou ke vstupu do jádra arény. Tam už čekal zástup gratulantů, který neprodyšně zacpával veškerý prostor před vraty. Zastavila se kousek za ním a hypnotizovala netrpělivě svým pohledem železnou konstrukci, ke které se nemohla dostat. Naštěstí to netrvalo dlouho a  vrata se rozevřela s  patrnou těžkostí vlastní váhy. Jenže Nina nebyla ani po dalších minutách přes onen zástup vidět. Sheena si jen domýšlela, že tam někde skutečně je za tím hloučkem veselých tváří, které jistě patří jejím přátelům. Zůstala smutně zírat a  s  rukama v  kapsách se jí jenom nitrem rozlévala hořkost, jak hloupá byla představa, že by se k někomu takovému dostala blíž. Nerozuměla přitom pálivému pocitu na hrudi, který měla, když srovnávala obyčejnost, s jakou Ninu brala ještě před půl hodinou někde u umyvadla, s hvězdnou aurou, kterou měla nyní. … Mezi přešlapujícíma nohama však Ninin zelený plášť nakonec vykoukl a Nina se dostala skrz gratulace z chumlu ven. Neúnavně děkovala, potřásala si rukama na všechny strany i proti všem zdvořilostním pravi-

138

kapitola Nina

do strany 143

dlům jenom, aby každý, kdo přišel, měl z ní malinkatý kousek. Tomu poslednímu Nina věnovala i objetí a zahlédla díky tomu za jeho zády malé blonďaté děvčátko. Zamžourala na něj přes písek na řasách a  s  milým překvapením se zaculila. „Prcku!“ zavolala na Sheenu vesele. Pustila se přítele a dorazila k ní. „Sheena Taris,“ připomněla Sheena, i když teď už jí to oslovení tolik nevadilo. „Ano, Sheena Taris, já mám dobrou paměť, já… mám dobrou paměť,“ reagovala Nina zrychleně a zadýchaně. Sheena si Ninu zvědavě prohlížela, jak je celá rudá a po divokém zápase za sebou zanechává cestičky písku. Také oči měla zarudlé, na líc jí spadalo několik černých kapek od řasenky a  hrudník se jí ještě pořád splašeně vzdouval. I s únavou ale zářila vítězným zápalem. „Vidělas ten blesk, vidělas ho? To bylo fúúú a BUM, úplně mě z toho brní ruce! Chtěla jsem míň, fakt jsem chtěla míň, ale… hahaha… no to bylo něco, to bylo něco!“ spustila Nina v jednom nádechu a divoce při tom máchala rukama, jako by se zrovna dostala do víru, který vytvořila v aréně. Skrz ty zářivé oči plné bláznovství a  nezastavitelnou pusu Sheena objevila za maskou slavné hvězdy obyčejnou dívku, která byla unesena vlastním úspěchem. Snad ho Nina ani nečekala a nevěděla, jak jej v té velikosti a kráse pobrat. Sheena hltala Nininy emoce a představovala si, jak se teď asi Nina cítí. Jestlipak se taky bude takhle cítit po svém prvním zápase. Bylo to neskutečně nakažlivé, chtěla být rázem jako tahle princezna blesků. Chtěla o zápasech v aréně vědět úplně všechno. Nině ale nebylo zrovna lehké rozumět. Mluvila opravdu rychle a řekla toho víc než dost. Začala Sheeně vyprávět celé dějství proběhlého zápasu, ale stejně se nedobrala k ničemu věcnému. Zahrnula Sheenu emotivními změtmi popisů, jaké to na jevišti je. Na druhou stranu, nebylo potřeba něco konkrétněji vysvětlovat. Sheena sdílela všechnu radost už jen z té živé gestikulace a věřila Nině každé slovo. Znělo to naprosto úžasně. Konečně se začala těšit do arény. …

139

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Ninu zastavilo až opětovné zaskřípání vrat, do kterých vstoupil další hráč. V aréně započal druhý zápas. Na to Nina poznamenala, že by tady nemusely stát věčně a nabídla Sheeně, aby se šly spolu dívat. Samozřejmě s takovým osamělým mládětem před sebou se jako první Sheeny pozeptala na rodiče. Měla v úmyslu jim potulující se dítě dovést. S její zmínkou o rodičích si Sheena pozdě vzpomněla, že nějaké rodiče vlastně má. Vybavila si lóži, kde čeká maminka. Navíc ji otec asi hledá po celém areálu. Došlo jí, co udělala, a zbledla. Cestou do vstupní haly Nině prozradila, že ji za útěk nečeká nic dobrého, a nohy jí těžkly vinou. Než ale stačila říct Nině více, zahlédla místo, kde od otce utekla. Bylo jí jasné, že porušila snad vše, co otci několikrát slíbila v autě. Určitě z  toho nejdříve úplně vyletí, poté bude po zbytek turnaje zlostí mlčet, a až dnešek skončí, dostane doma ten nejhorší doživotní trest, jaký si od něj uměla představit. … A  sotva Sheena mučivý scénář domyslela, uřícený Tay se objevil naproti u schodiště. Jeho poděšený zrak zaznamenal dvě dívky, z nichž jednu poznával z letmého zahlédnutí u sálu a u druhé nevěděl, jestli ji má přerazit teď, nebo až potom. „Hele, toho chlápka znám,“ řekla Nina na Taye, když byly s Sheenou ještě mimo jeho doslech, „to je teefu Taris, ne? Nevěděla jsem, že se na nás chodí dívat i politici.“ Nina se zasmála svým poznámkám, načež sebou škubla a zastavila. „Jo ty jsi TAHLE Taris!“ vypadlo z ní překvapeně. To už byl u nich Tay. Popadl Sheenu a prudce ji k sobě přitáhl. „Hehe… zdravím… teefu,“ promluvila Nina na Taye rozpačitě. Vnímala přitom, že on rozhodně nemá chuť se s ní nějak vybavovat. Tay zvládl zdvořile kývnout, ale pusa se mu následně s pohledem na Sheenu zahýbala, jako by drtil mezi zuby kameny. Z jeho výrazu Nině úsměv ihned opadl. Na Sheeně poznala, že je chudák ve velkém maléru. A z toho ledově zejícího chlapa nebylo těžké odvodit, že se nemá starat v  jakém. Napjaté ticho přesto dlouho nevydržela a  pokusila se Sheeně pomoci.

140

kapitola Nina

do strany 143

„Jenom se jí líbily moje blesky, pane Tarisi. Přišla se mě na ně zeptat. Zajímalo ji jen, jak je to s Levany. Mrzí mě, že vám utekla, byla prostě zvědavá. Víte, tady je to úplně normální. Věčně mě tady přepadávají nějaké děti. Zkrátka se jim to líbí, a pak se někde zapomenou. Jsme pro ně jako postavičky z toho… z komiksu,“ zkoušela se přitom vesele usmívat, ale vůbec se jí nedařilo situaci odlehčit. „Ale chápu, že jste se bál, je to velké zlobidlo, viďte…“ Tay pochopitelně jejími řečmi obměkčen nebyl. Naopak. Čím podrobněji Nina líčila, co Sheena dělala a chtěla vědět, tím zlostnější pohled na Sheenu házel. Nina tak v dobrém úmyslu nechtěně na Sheenu vyzradila i to poslední, co chtěla před otcem utajit. „Jdeme!“ poručil a táhl Sheenu pryč, nechávaje Ninu za sebou. … Během hrozivě tiché chůze k  němu Sheena opakovaně vzhlížela a čekala, kdy ony výčitky na její hlavu spustí. I když nemluvil, vypadal přesně, jak očekávala. Tvrdě pulsující líce, naběhlá žíla na čele a mrazivě prázdný pohled před sebe. Sevřena strachem neměla pochyb, že brzy zažije otcův výbuch. Ve skutečnosti se ale Tay tak napěněně necítil. Ulevilo se mu, že má Sheenu znovu pevně ve své dlani, a byl hluboce zklamaný, že není poslušná a taková, za jakou ji měl. A  dával to za vinu především Mishi, která Sheeně nyní v  lecčems ustupuje. Celé zklamání směřoval pouze ke své ženě. Poslední dobou ji nepoznával. Byla pro něj ta nejchytřejší žena na světě, která měla dost rozumu na to jej pochopit a k tomu ještě více trpělivosti s ním vycházet. Teď najednou nic z toho, co vypouštěla z pusy, nedávalo smysl, a ve všem tom stresu se z jejího přátelství stalo nepřátelství. Nechápal, jak mohla takhle obrátit a najednou si nestát za ničím, co dříve uznávala. Teď, když nejvíce potřeboval svou Mishi, byla pomateným bláznem, který systematicky sabotoval veškeré jeho úsilí dělat věci správně. Věděl, že to Mishi nemá o samotě s Sheenou lehké a že je na obě tvrdý. Ale jde přece o ochranu rodiny, kolem které se jim pořád někdo potuluje s  rozličnými úmysly. Teď není čas vymýšlet si, čím by se Sheena ráda pobavila a kolik společných chvil si udělají. Byl rád, že vůbec nějaké ještě

141

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi jsou. Ale když je Mishi jedno, jestli si bude, nebo nebude, brát léky přes všechny ty výzkumy, co zařizoval, nebo Sheeně nezáleží na tom, jestli se tu ztratí, odvedou ji, nebo jí někdo ublíží v aréně, co ještě on může udělat. Asi je opravdu jediný, koho zajímá, zdali spolu budou i zítra. Ze svého pohledu tak na všechny starosti zůstal sám. A už ho unavovalo se pořád starat. O Sheenu, o Mishi, o Kitu, o rozpočet, o celý Areneán. Být otcem všem a všemu. Svůj úkol však bral vážně a ani na vteřinu by jej nenapadlo i přes jejich nevděk povolit. … Tay nestačil Sheenu dovléct ani k  prvnímu výtahu a  do cesty i  do myšlenek mu jako odnikud vstoupil Lin-Chu. Ta malá svítivá očka, buclaté tváře, připitomělý, univerzálně milý úsměv – tvář, kterou nemohl vystát – doslova rozmetala všechno, na co doteď myslel. I jeho mimika se uvolnila z tvrdé masky. Skoro to vypadalo, že se Lina polekal. Nechtěl ani zastavit, ale musel by do Lina vrazit, což by vzhledem ke křehké Tayově a bytelné Lin-Chuově postavě nebyl dobrý nápad. Zastavil tedy a Sheena se uvnitř zaradovala nad možnou záchranou. Obličej ale stále křivila, jak jí otec tiskl ruku až k bolesti. Přesto si nedovolila protestovat. Sledovala ty dva velké muže stojící naproti sobě a ve vzduchu cítila napětí. „Sheena by se teď měla připravit na zápas,“ řekl klidně Lin-Chu a natáhl svou dlaň k  Sheeně. „Postarám se o  ni, Tayi Tarisi. Zavedu ji do arény. Nemusíš se obávat. Ti, jež vyhlížíš, se zde nenacházejí.“ Tay rozuměl, o čem Lin mluví, ale měl se k Linovi netečně, aby nevypadal, že mu jen tak lehce uvěří. Mínil Sheenu doprovodit k prvnímu zápasu sám, jenže Sheena, stále se ho držíce, se chytila druhou rukou i Lin-Chua. S naprostou samozřejmostí přijala Linův návrh dříve, než se k tomu Tay vůbec stihl vyjádřit. Když Tay spatřil, že si Sheena přeje tento krok udělat s někým jiným, zaražen ji pustil. „Věnuj se dnešku, ne zítřku,“ pokračoval Lin-Chu na Taye a nasměroval Sheenu k chodbě. „Zlobíš se, že o něj nikdo mimo tebe nemá zájem, přitom to můžeš být ty, o koho nebude mít zájem onen zítřek,“ zadíval se na něj významně. „Nebude ti prokazovat vděčnost za to, že ses o něj staral, Tayi Tarisi. Zítřek není takhle na prodej.“

142

kapitola Nina

do strany 143

Po vážném tónu se ale Lin jemně usmál poté, co k  němu Sheena zvědavě vzhlédla. Vrátil se do své klasické milosti a s pohlazením jejích vlasů dokončil už veseleji: „Třeba by ses mohl vrátit za Mishi a společně s ní sledovat, jak se vaše dcera dnes proslaví.“ Měl při tom srdečný až zasněný výraz ve tváři a už nic více k Tayovi neměl. Odváděl Sheenu pomalým krokem zpátky k hale. … Tay zůstal u výtahu jako přikovaný. Očima se upínal na vzdalující se drobné zelené botičky, které byly příliš malé pro jedenáctileté dítě. Měl z toho obrazu před sebou špatný pocit. Něco v něm s každým Sheeniným krůčkem bodalo. Jistá bezmoc, které propadal, se měnila v pálivou vizi budoucna. Tisíc kdyby a  možná. Byl teprve na začátku jejího života, a  přesto jako by už bylo pozdě tady stát a  něco se pokoušet ovlivnit. Sama se nechala odvést a ještě na ní viděl tu spokojenost být ruku v ruce s nějakým Nositelem. Na čele ucítil kapky potu. Možná tíživé úvahy prchající z jeho hlavy. Promnul si ho starostlivě a rozmýšlel, zda se vrátí nahoru za Mishi, nebo bude čekat tady dole. To už se ale k němu přibližovala ona upovídaná dívka se zlatou čelenkou, která přivedla Sheenu do haly. Vypadala, že mu chce cosi sdělit, což nebylo zrovna něco, co by mu v tomto okamžiku scházelo. Na její zřejmý úmysl si pronesl pro sebe trpce ironické „Bezva“.

143

KARA O pár minut později… V očekávání svého prvního turnajového zápasu Sheena znovu stála před mohutnými vraty jádra arény. Tentokrát bez Niny, po boku svého velkého učitele. Také rovněž jako předtím se zde vytvořil hlouček čekajících na právě hrajícího hráče. Podle jejich rozhovorů si rád dával načas. „Zase se vytahuje,“ založila otráveně ruce žena stojící u Sheeny nejblíže. Byla nadmíru vysoká, Sheena měla zezdola na pohled jen její dvě houpající se kruhové náušnice a úzké nosní dírky. A  stejně jako ostatní ani ona Sheenu nevnímala. Přítomní lidé se během rozprav ohlíželi pouze za Lin-Chuem a  bylo patrné, že v  jeho blízkosti mírní své slovníky. Sheena byla pro ně doslova neviditelná. Nejspíše ani neměli ponětí, že drobný derit vedle váženého Lin-Chua je další hráč. Navíc zde nervozita rostla rychleji než teplota vrat, která naznačovala zlomkem to, co se za nimi v souboji dvou ohňů děje. Sheeně se tím připomnělo, že její zápas by měl být podobný. Zvědavost, zda vevnitř obstojí, se v ní umocňovala každou vteřinou. „Vážně se dnes proslavím?“ optala se Lina a namířila na něj své důvěřivé tmavomodré oči. Nedalo jí, co od něj zaslechla před pár minutami, když promlouval k otci. Věřila, že Lin něco takového nesděloval jen tak. Neúčelné věty u  něj neznala. Uchvacovalo ji, jak se pokaždé plní, co řekne. Představa, že by znala budoucnost jako on, jí přišla úžasná. Mohla by jít do arény s vědomím výsledku a o nic se nebát. Ale teď… teď by jí stačilo jenom jeho slovo. Chtěla od něj slyšet alespoň něco. Alespoň malou nitku, po které by mohla sáhnout a zachránit se z té nejistoty, kterou právě zažívala. „Věhlas, kterým již oplýváš, je ti málo, Sheeno Taris?“ odpověděl Lin-Chu otázkou, a i přesto, že cítil, jak ono dítko na něm visí očima, soustředěně sledoval vrata, jež se chvěly pod plamennými nárazy. Vycházel z něj přitom příjemně kompenzující chlad. Všechny tady střežil před nebezpečným žárem. „Jsi Sheena Taris, dcera teefu Taye Tarise. Tvé jméno bude vždy rezonovat v uších celého Areneánu,“ objasnil Sheeně své tvrzení.

144

kapitola Kara

do strany 162

Sheeniny bílé tvářičky se přesto zkroutily do nepochopení. O  síle svého jména neměla pochyby. Byla na něj hrdá tak, jak v ní otec odmala pěstoval. Nicméně si myslela, že je třeba ke slávě více. Především by jí světoznámé příjmení nezajistilo velebné ohlasy nositelské. To, co předvedla Nina, přesně takhle chtěla být slavná. Přesně takovou proslulost vnímala i Sorin jako cíl, který si obě zaslouží. Sheena zesmutněla zklamaná jeho nic neprozrazujícími větami. „Myslela jsem, že jsem trénovala, protože jste viděl, že to zvládnu. Že znáte můj osud,“ stěžovala si. Lin-Chu, doteď sledujíc vrata, byl posledním jejím slovem vyrušen. „Neexistuje nic takového jako osud,“ vyvrátil mylné domněnky. „Budoucnost není napsaná kniha,“ prohlásil dále. „Mění se,“ dodal tajemně. To Sheenu překvapilo. Bylo zvláštní, jak to řekl. Vídala se s  Linem téměř denně a způsob, jakým teď reagoval, byl poprvé se skrytou starostí. Nikdo by si toho rozdílu nevšiml, ale Sheena Lin-Chua často pozorovala se studijním zápalem. Vykazoval stejně záhadný, něco skrývající umělý klid, jako otec, když utichne s ledovou tváří. Vlastně nenacházela mezi těmito dvěma muži velké rozdíly. Ani do jednoho příliš neviděla. „Jak to, že se mění?“ zaujalo ji. „Vždyť vždycky víte, co se stane.“ „Vidím pouze, k čemu hmota tíhne. Jsou to jen předpovědi z vašich tendencí,“ vysvětlil Lin. „Ty blízké jsou přesné, ty daleké již tolik ne.“ „Takže se nemusí stát, co vidíte?“ „Je to možné, Sheeno Taris. Ale pro vaši domýšlivost se to neděje,“ odvětil a usmál se, jako by ho tohle na lidech nepřestalo udivovat. „Domýšlivost?“ nerozuměla Sheena, co tím Lin myslí. „Pěstujete si kulturu, která ve vás budí přesvědčení, že musíte být šťastní. Budí ve vás touhy. Nekonečnou nespokojenost. Vymysleli jste si štěstí a že je důležité být šťastný. Navíc si myslíte, že víte, co vás udělá šťastné a  co pro to udělat. Tak za tím běžíte a  utrácíte tím svůj život. Omámeni tužbami běžíte stále ve stejný směr a když si náhodou všimnete, že tudy cesta nevede, jste opět přesvědčeni, že nyní jste již prozřeli, a běžíte dál. Ale každé poučení vás činí pouze slepější a povýšenější. Vaše domnělé velké životní proměny jsou tak jen přezutím bot. Pyšní na svůj

145

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi pokrok, kterému říkáte zkušenost, pak při běhu na ty boty zíráte a nevšímáte si toho, že jste pořád na stejné trase. Není proto těžké nezmýlit se v tom, co vás čeká. Hmota kolem každého z vás je ustálená a dobře čitelná,“ pravil Lin vážně. A aby její vyptávání zastavil, pokračoval v tom, co ji teď zajímalo nejvíce: „Ale ano, dnešek jistě zvládneš, Sheeno Taris. Nic těžkého na takovém naplnění není. Jen do půlnoci dýchej.“ Sheenu tím pochopitelně neuspokojil a poté, co se zakyselila na jeho prazvláštní humor, spustila nanovo: „A budu se jim líbit? Dovolí mi být s mámou a tátou?“ Lin-Chu se na její vyzvídání opět pobaveně pousmál. Hlasy přítomných se promísily s  ostrým křikem z  tribun a  se zaskřípáním se vrata jeviště rozevřela. Celou skupinku v chodbě oslnilo světlo z arény. „To jsou dvě otázky, které spolu nesouvisí, Sheeno Taris. U  každé z nich však záleží na tom, co teď uděláš,“ odpověděl jí. „Co teď udělám?“ čekala Sheena nějaké upřesnění. Lin-Chu se k ní tedy obrátil a vyhověl jí stylem jemu vlastním. „Pokud zde budeš nadále stát, tak nikoli. Nemůžeš se líbit někomu, kdo tě nikdy neviděl,“ řekl a rukou pobídnul, aby vešla dovnitř. Až s písčitým závojem, který tím gestem rozvanul, jí došlo, že celá aréna čeká pouze na ni. Došla nejistě k okraji jeviště a vzhlédla k tribunám. Ještě pár posledních vteřin se pomalu ploužila, než se uvnitř dostatečně vzdálila od vrat, aby ji kovový rachot uzamkl se soupeřem v zápasišti. … Tisíce očí teď sledovaly rozechvělé krůčky děvčátka, které svým výrazem muselo připomínat zatoulané jehňátko. Další světlomety se rozežehnuly a svým horkým jasem se na Sheenu doslova nalepily a kopírovaly každý její pohyb po písku. Nahoru se tak již přes světla nedalo dívat. Na druhou stranu, zraky diváků tím přestala vnímat a všechno to světlo vytvořilo vlastně dojem, že se nikdo kolem nenachází. Byla tu jen ona a  někdo naproti v  dáli. Diváky sice slyšela, ale jejich hlasy se slévaly i  s  moderátorem do nesrozumitelného rámusu. Ten se trochu zklidnil, jakmile siréna ohlásila

146

kapitola Kara

do strany 162

začátek. … Sheena nasucho párkrát polkla a srdce jí skákalo z hrudníku až do krku. Nevěděla, jak začít. Vyčkávala, že natěšená Sorin se sama pustí do akce. Sorin se ale prozatím k  ničemu neměla. Setrvávala v  nevědomí a nechala Sheenu se napnutě rozhlížet. Osoba na druhé straně se nezdála být dospělá. Sheena na tu vzdálenost těžko něco rozpoznávala, ale přišla jí jako nějaký chlapec. Vyčetla si, že se měla Lin-Chua spíše ptát na soupeře než na slávu. Tohle však naštěstí nebude její gerot Tlarabov, ale jen shoda jmen. Každopádně nečinně postávala dál. Uvízla v  myšlenkovém transu a čas ubíhal. Tlarabov na druhé straně byl také nejistý, pravděpodobně i  on zažíval svůj první zápas. Čekal dlouho na první krok, než vyslal k Sheeně ohnivou kouli velikosti míčku. Sheenu tím probudil z hloubání a letící koule se k ní rychle blížila. Nestačila se ale pro nic rozhodnout a pouze před koulí uskočila stranou. Oheň prosvištěl kolem a zasyčel na vratech zanechajíc za sebou černou stopu. Díky tomu ale konečně nabyla koncentrace a sotva se jí zrak odlepil od černé šmouhy, letěla již od Tlarabova koule další. I před ní, jako poprvé, uskočila a od tribun se ozval pobavený smích. Chápala, že takhle by to asi probíhat nemělo. Chtěla také cosi vytvořit, třeba něco podobného jako on. Nebylo to nic těžkého, ale v tom napětí a bez Sorin se to zdálo nemožné. A tak stále jen uhýbala a Tlarabův oheň byl čím dál větší a rychlejší. Neměla prostor něco rozmýšlet, každou volnou sekundu se snažila přivolat Sorin do vědomí, aby jí v téhle situaci pomohla. ‚Sorin…,‘ prosila Sheena ve své hlavě a stávala se s úhybnými manévry znavená. Dělala tady jen bezmocný pohyblivý terč, a to ji rozlítostnilo. S  vnitřním voláním o  pomoc už ale nepostřehla následující kouli včas. V posledním okamžiku pocítila její žár a s odvrácenou tváří natáhla ruce před sebe. „Ne!“ vykřikla a do rukou jí narazily Tlarabovy plameny. Se silným mravenčením se Sheeně ohnivá koule rozplynula v dlaních a  její energie skrz kůži vstoupila dovnitř. Byla nesmírně nepříjemná,

147

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi projela rukama do hrudi a přes nohy zamířila do země. S sebou vzala z Sheenina těla i kus síly a rozplynula se v podlaze. Navzdory zátěži, kterou tím Sheena prožila, se usmála. Podařilo se jí oheň pohltit, a to i bez Sorininy účasti. Na radost z nově objevené schopnosti ale nebyl čas. Tlarabovi docházela trpělivost a poněkud nazlobeně, že s ním Sheena nehraje, házel jednu kouli za druhou. Zůstal věrný tomuto druhu útoku, ať už tím chtěl Sheenu jen lehce provokovat, nebo nic jiného neuměl. Sheena se však k  ničemu aktivnímu bez svého Levana neodvážila. Místo toho se rozkročila a zapřela se patami do písku. Své dlaně držela pevně před sebou, jako by tlačila neviditelnou zeď, a další koule, jež přilétávaly, nechala vpíjet do sebe. Věděla, že takhle nevydrží dlouho. S  každou ranou ji zachvacovala větší slabost a bylo nelehké se soustředit. Přesto to bylo pořád méně náročné, než plamenům uhýbat, a  mohla se tak snadněji ponořit do své mysli a pokoušet se Sorin vzbudit. Vůbec se jí to ale nedařilo a promítala si během svého volání, jak horlivě chtěla Sorin na turnaj jít. Jak bránila odchodu, přitom ji tady zanechala v  trápení. Pomalu k  Sheeně začalo přicházet, že Sorin neplánovala nikdy bojovat. Možná ji sem měla sama pouze donést. Nejspíše kvůli odpovědím kolem své ztráty předchozího Nositele. Ať to bylo jakkoliv, v  této chvíli si Sheena přišla jen využitá a zrazená. Z té bezmoci pod Tlarabovou palbou jí bylo do pláče a její pevný postoj se kácel k zemi. „Je ti to úplně jedno!“ vzlykala nahlas. „Necháš mě tady!“ Kolena se jí pod náporem podlomila a  zabořila se do žhnoucího písku. Jeho horkost byla nyní s oslabením silnější než ochrana a Sheena poprvé poznala, jak může být žár člověku nepříjemný. Nic se ale teď nerovnalo tomu, co cítila uvnitř ve své opuštěnosti. Nerozuměla tomu, proč musí čelit zápasu sama. Bez Sorin, bez její přítelkyně, nemělo smysl bojovat. S pohledem na další blížící se kouli už odevzdaně složila dlaně do klína a zavřela oči. Očekávala přímé setkání se soupeřovými silami. Oheň ji však přímo nezasáhl. Tlarabova muška nebyla přesná. Koule Sheenu těsně minula a jen jeden z jejich krajních jazyků se otřel Sheeně o  paži. I  tak zvládl Sheeninu ruku popálit natolik, že vykřikla

148

kapitola Kara

do strany 162

bolestí a zděšeně si ji chytila. V tu ránu pocítila milion jehel bodajících do onoho místa a dotyk to jenom zhoršoval. Rychle stisk povolila a celá vyplašená třeštila oči na vzdouvající se puchýř. Naprosto ji zaskočilo, jak silná může bolest z ohně být. S příchozí panikou si své odevzdání rychle rozmyslela a zachvátil ji strach z nepřátelských plamenů. Chtěla utéct. Se silnou úzkostí se opět postavila. Prchání ale už nebylo zapotřebí, neboť již prvotní Sheenin výkřik Tlarabova zastavil. Sledoval, jak je jeho zraněná soupeřka zmatená a neví, jak v zápase pokračovat. Čekal, že brzy pro něj zazní vítězná siréna, ale přetrvávalo jen ticho, ve kterém i diváci tajili dech. … Sheeně stékaly dál po tváři velké kapky slz. Částečně úlevou z  dohledného konce, částečně z velkého zklamání. Nic tady, kromě své neschopnosti, strážným nepředvedla. Takhle rodičům nikdy neuvěří, že je plnohodnotným Nositelem, který nepotřebuje žádnou dodatečnou výchovu. Nedokázala si připustit, že by odešla z arény a tohle bylo vše, co ze svých schopností ukázala. Vždyť umí mnohem více. V porovnání s tím, co znala od sebe, byly Tlarabovy kreace něco směšného. A ještě směšnější bylo, že by něčím takovým byla vyřazena ze hry. I  přes slzy v očích ji lítost opouštěla a do jejích pocitů vpadla neurčitá hořkost. S  tou podivnou hořkostí, kdy přestávalo a  zase začínalo na zápase záležet, mžourala na Tlarabova a vnímala ještě intenzivněji své zranění. Zranění, které jí způsobil. Byl to mocný pocit s  vlivnou myšlenkou. Velmi neodbytnou. Sheeně se opakovaně vybavoval okamžik, kdy oheň zasáhl její kůži, a s onou vzpomínkou se ztracená energie do jejího těla navracela zpět. A dělo se to, dokud se úplně nesrovnala a její postoj nezískal nový odhodlaný ráz. Zadívala se na druhou stranu s nezměrným vztekem a  v  silném nutkání toužila Tlarabovi vrátit vše s  takovou živelnou pomstychtivostí, jakou umí projevit snad jen jediná bytost ve vesmíru. Sorin. Sheeniny tváře v pár okamžicích pozbyly únavu a zbarvily se horečnatou rudostí. Nelítostně probodla Tlarabova pohledem a  ten posléze pochopil, že se Sheena nehodlá vzdát. Znovu se přichystal k útoku, ale Sheena se jen usmála nad tou nicotnou výhrůžkou. Hrudník jí při tom

149

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi pracoval s hlubokými nádechy, jako by se rozhodla veškerý kyslík v aréně vydýchat. Diváci tak vpravdě zatím neviděli žádný boj, ale v Sheeně se zrovna jeden odehrával. Rozbouřená Sorin se s  návratem dožadovala slova a Sheena jí nechtěla odpustit takové zdržení. Tlarabov, sledujíc Sheeninu nečinnost, vyslal pro začátek druhého dějství malou ohnivou kouli, aby se ujistil, že Sheena skutečně hraje, ale Sheena ji jen vztekle dlaní odpinkla do zdi jako otravnou mouchu. Řešila teď něco mnohem důležitějšího než tento zápas. Postávala dál s nepřítomným výrazem a barva její kůže už představovala ztělesněný oheň. Tělo jí zatuhlo, jak se v ní s vnitřní hádkou zastavil čas. Jen ruce, nemaje jasných příkazů, se občas křečovitě zaškubaly. Tlarabov, zmaten tím výjevem, pohlédl ve směr, kde by měla sedět porota. Nevěděl, co si s podivnou soupeřkou počít. Tiky však u Sheeny brzy ustaly a Sheena náhle vypadala uvolněněji a  mnohem nabitěji než na začátku. Ihned s  její duchapřítomností se podlaha pod pískem začala otřásat a  překvapený Tlarabov udělal pár nejistých kroků vzad. Veškerý písek v aréně se nečekaně rozechvěl. Od Sheeniných nohou se zvednul celý jeho pruh do výšky a vrhl se sám od sebe na chlapce. Za letu se ještě v sekundě rozžhavil a dopadl na Tlarabova jako lávová kapsa. Tlarabov se marně pokusil připravit na náraz. Lávový příliv jej nemilosrdně smetl ke zdi, kde zůstal ležet v bezvědomí zalitý žhavým pískem. … S jeho dopadem okamžitě zazněla siréna. Otevřela se vrata a kolem Sheeny proběhlo několik dozorčích Nositelů, kteří svými schopnostmi Tlarabovo okolí vmžiku zchladili a  dostali bezvládné dítě z  pasti ven. Sheena se v probíhajícím zmatku stala jen strnulým svědkem toho, jak se na druhém konci snaží jejího soupeře zachránit.

AAA O hodinu později… Po zápase Tay v lóži celý rozhozený přešlapoval s telefonem u ucha.

150

kapitola Kara

do strany 162

Chodil tam a zpět a během hovoru si zarýval nehty do krku. Mishi jen poslouchala, jak brumlá do sluchátka něco o tom, že rozumí. „No,“ zavěsil, „přežil to. Říkají, že mu nic není, jen ho ten náraz omráčil.“ „Říkala jsem ti, že mu neublížila. Jsou tam v  aréně v  úplně jiném stavu než běžně,“ pověděla mu na to Mishi tiše. Byla již ztahaná z katastrofických scénářů, které Tay kolem Sheenina zápasu předváděl. Ráda, že se nakonec pravda ukázala, pohladila vedle sedící Sheenu po vlasech. Ta však vypadala, že nevnímá. Měla upřený pohled do arény, i když viditelně probíhající zápas nesledovala. „A omráčení ti nepřijde, že mu ublížila?!“ pokračoval Tay vyčítavě, „bude se i tak zotavovat dlouho…“ „Nebude se zotavovat dlouho. Mají mnohem rychlejší regeneraci než my,“ reagovala Mishi kysele. „Je to jenom hra, Tayi, pochop to.“ „Já mám chápat, že je to hra?! To ona tomu očividně nerozumí! Nejdříve do sebe nechá pálit, a pak na něj za to hodí takovou lávu? To ho chtěla rovnou zabít?!“ Podíval se svou otázkou na Sheenu, ale tu ani přímá zmínka o  její osobě nevytrhla z nepřítomného posedu. V podobném duchu probíhaly i  předchozí minuty, kdy se vyptával na tyto věci rovnou jí. Její strohé nucené odpovědi mu nepřinesly žádné objasnění, jen ho více naštvaly. „Nemůžou se tam zabít, u Lin-Chua, už toho nechej! Jsou to Nositelé! Baví se tady takhle celou věčnost! Někdy se na ty jejich turnaje podívej, co tady normálně na sebe házejí!“ měla Mishi těch řečí akorát. „Ale Sheena není Nositel! Tobě snad přišlo, že by se tam bavila?! Nevěděla, co má dělat, viděl jsem to! Byla tam úplně vyděšená, spálili ji!“ ukázal vztekle na Sheenino zranění na paži, které se k  jeho nevýhodě vytrácelo nadměrně rychle. Už po puchýři téměř neměla stop. Přesto Tay neodpustil, že se tak vůbec stalo: „Neříkala jsi snad, že ji nemůže nic popálit?! Jak to, že Sheenu ten Levan neochránil?! Kde v tu chvíli jako byl?! To se na ni pod takovou palbou vysral?! Ten kluk nemá ani modřinu z tý lávy, jak to, že Sheenu popálila oproti tomu taková blbost?! Nepřijde ti to divný, ani trochu, že tohle ten její Levan dovolí?!

151

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Co kdyby po ní v takovém stavu hodili něco, co by ji zabilo?! To by ti už stačilo, abys konečně pochopila, že není žádnej nesmrtelnej Nositel?!“ Mishi nad Tayovým běsněním nešťastně vzdychla. Už nevěděla, jak mu vysvětlit, že se na vše dívá velkýma očima. Bylo jedno, jestli tam Sheenu něco popálilo. Zuřil by za každý pokřivený vlásek, ke kterému by tam přišla. Měl už od narození Sheenu rád v měkkých peřinkách skrytou všem cizím zrakům. Nedovolil by jí ani tu kočku, aby náhodou nebyla škrábnutá. „Nemůže se tam zabít, Tayi, prosím tě, nech toho. Prostě se jen dlouho rozhodovala, co předvede. Je toho na ni hodně. Namluvili jsme jí do hlavy, jak je důležité, co tam udělá. Byla z  toho jenom nervózní. Podruhé jí to půjde lépe. Je dobrý Nositel.“ „Ona není Nositel!“ zařval Tay na Mishi zblízka a ukázal při tom do arény na hráče. V tom se rozevřely dveře a do lóže vpadl dobře naladěný Mario s jakousi zelenou látkou v náručí. „Tak kde je ten nejlepší Nositel na světě?!“ zahlásil rozjařeně hned mezi dveřmi a zrak mu ustrnul na Tayovi s nataženou dlaní. S tím, jak Tay vztekle ukázal dolů, to vypadalo, že se rozpřáhl, aby Mishi uhodil. Jakmile spatřil Mariův tázavý obličej, padla mu ruka zpátky k tělu. „Nazdar rodino, jak si užíváte výlet?“ pokračoval Mario už jemněji všímaje si, že nepřišel zrovna do příjemné chvíle. „Ahoj, Mario,“ usmála se Mishi zlehka a  nastavila tvář k  políbení. „V rámci možností,“ poplácala kola od vozíku a ještě dodala všeříkající pohled na svého manžela. „To si dokážu představit. Milej a klidnej jako vždycky, že?“ zasmál se Mario a položil Tayovi ruku na rameno. „Chybí mu práce. Už celý den na nikoho nekřičel.“ „Kéž by to byla pravda,“ hlesla na to Mishi. Mario na její prokazatelnou únavu starostlivě zafuněl a podíval se na Taye s otcovskou tendencí: „Doufám, že vám tady nedělá peklo.“ „Snaží se…“ odpověděla Mishi, „nejspíš.“ „Takže ti nebude vadit, když si ho na chvíli půjčím?“

152

kapitola Kara

do strany 162

„Ani v nejmenším. Nespěchejte,“ byla Mishi ráda. Mario srozuměně pokývl a  spustil ke svému rozmrzelému příteli: „Mám pro tebe ty výsledky. S tím jsem prostě musel přijet, protože je –“ Přerušil svou větu, když zaznamenal Sheenu, jak zírá dolů na souboj bez sebemenšího zájmu o dění kolem. „Ale nejdřív!“ zesílil záměrně hlas a šel si naproti Sheeně pokleknout. „Ahoj, sluníčko,“ podíval se Sheeně do tváře a usmál se. Konečně si přestala všímat arény a pozornost mu oplatila. Nic ale neřekla. Neměla se ani k pozdravu. „Je teď ještě trochu zaskočená,“ vysvětlovala Mishi. „Čím?“ nechápal Mario. „Tys ještě neslyšel, co tam udělala?“ odebral se Tay ke dveřím. „Slyšel jsem, že vyhrála,“ řekl Mario pyšně. „Skoro zabila Tlarabova syna. Hodila na něj roztavenej písek,“ snažil se mu Tay zkazit nadšení. „Tak to nebylo, Tay přehání,“ vložila se do toho Mishi. „Udělala na něj moc velkou vlnu a bobka to přirazilo na vrata. Ale je v pořádku, jen to vypadalo strašně dramaticky a Tay nechápe, že to tak nevnímají.“ „Hah, to jo. Nositelé jsou gumoví,“ uchechtl se Mario a mávl rukou, „taky by mi jeden Levan bodl. Od rána mě ukrutně zloběj záda. Je šílený, co s těma Levanama vydržej. Jejich zdraví bych chtěl mít.“ Vrátil se k Sheeně a pokračoval: „Nic si z toho nedělej, sluníčko. Určitě mu to jen prospělo, bude další zápasy chytřejší. Jeden z vás prostě musel vyhrát. O tom to je. Dala jsi mu pěkně na prdel, synáčkovi gerota.“ Roztáhl látku, kterou nesl, a ta se ukázala jako tmavě zelený plášť: „A  protože jsi už velká Nositelka, sehnal jsem ti šat pro tvý další vítězství.“ Sheena se několikrát podívala střídavě na něj a na nastavovaný plášť zcela bez emocí. „Vím, není nositelskej. Ale je mu hrozně podobnej, takovej kouzelnickej. Budeš v něm parádnice, je krásně zelenej. A ty máš přece nejradši tuhle zelenou, to strejda ví,“ snažil se Mario ještě zaujmout.

153

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Marně. Po dlouhém tichu Sheena dotčeně pronesla: „Já nejsem kouzelnice. Mám Levana. Jsem Nositel. Kouzelníci jsou v  pitomých pohádkách.“ „No jo,“ uznal Mario smutně, „ale kouzelníci taky dělaj oheň.“ „Já nedělám oheň!“ zvedla se Sheena naštvaně a odstoupila. „Já JSEM oheň!!!“ štěkla následně a  prudce před Maria nastavila pěst, která se rozhořela. „Sheeno!“ okřikla ji Mishi. Popadla plášť a rychle s ním oheň na ruce udusila. „Promiň Mario, je asi… přetažená… v nějakém zvláštním… bojovém stavu, já nevím… je to pro ni těžký den,“ omlouvala se za Sheenu. Poté zkontrolovala látku: „Je to dobré, nic mu není. Je krásný, Mario, děkujeme. Až… až si Sheena trochu odpočine, určitě jí udělá radost.“ „Aha,“ prohlížel si Mario Sheenu zamyšleně a pak s něčím nejistým přistál zrakem na Tayovi. „Pojď, prosím tě,“ zabručel Tay otráven. „Mám už těch ohňů plný zuby. Pak kdo tady dělá peklo.“ „Nechej toho,“ nasupila se za to na něj Mishi, ale to už byl s Mariem zpola pryč.

AAA O tři hodiny později… Když se ani po třetí hodině Tay do lóže nevracel, Mishi nervózněla s blížícím se druhým Sheeniným zápasem. Nebyla si jista, zdali na něj chce Sheenu pustit. Sheena se jí zdála pořád nepřítomná a na otázky odpovídala mechanicky bez života. Mishi se chtěla o jejím stavu s někým poradit, ale její manžel nebyl zrovna tím pravým. Navíc byl teď s Mariem v bufetu. Jak jej znala, věřila, že by tam po posledním rozhovoru zůstal uražen až do konce turnaje. Asi ani nesleduje, že Sheena bude brzy na řadě. Ve svých starostech povzdychla a  zadívala se na kola vozíku. Byla popraskaná a zaprášená, ale hlavně se teď zdála být z betonu. Střídala ten pohled mezi nimi a zlatými vlásky své dcery a nemohla se rozhodnout.

154

kapitola Kara

do strany 162

Ztracena v myšlenkách si kousala do rtů, dokud neucítila chuť krve v ústech. Až ta ji vtáhla zpět do přítomnosti. „Zapletu ti je, ano? Nevadí ti v očích?“ promluvila na Sheenu a začala jí něžně vlasy stahovat. „Hm,“ zaznělo od Sheeny nezaujatě a dál se přes zábradlí dívala dolů. Tam se zrovna střídali a  i  to nic, co se dole dělo, bylo zajímavější než mámina snaha. „Další zápas budeš mít proti ledu,“ začala Mishi opatrně. „Já vím,“ odpověděla Sheena jistě. „Nebojíš se?“ „Ne,“ řekla stejně strojově jako předtím. „Víš, miláčku… ta láva byla opravdu trochu hodně pro začátek. Já vím, že ses těšila, až ukážeš to nejlepší, co umíš, ale nebudou ti na prvním turnaji dávat hned těžké soupeře. Ta Maraia teď bude taky jenom o pár let starší než ty, možná by tentokrát stačilo něco… menšího, rozumíš mi?“ promlouvala Mishi na Sheenu pomalu, ale nedostávalo se jí žádné odezvy. Pokračovala: „Hlavně… nemusíš vůbec vyhrát. V  tomhle má táta pravdu, nejsme tady tak úplně pro zábavu. Ale to přece víš, stačí, když jenom ukážeš, že máš tyhle věci pod kontrolou. Strážní nepotřebují vidět, že někoho porazíš. Tak… buď opatrná. Nejen na sebe, ano?“ Čekala několik vteřin, než výrazněji na Sheenu zopakovala: „Ano?!“ „Ano,“ vyhověla Sheena. Mishi, nepříliš spokojená, zakončila tenký copek a raději si Sheenu ještě k sobě natočila: „Opravdu víš, co tam máš dělat? Nechci, abys tam šla kvůli tomu povolení, a  pak se tam bála. Nemusíš to dělat. Můžeš i kdykoliv během zápasu odstoupit, stačí na porotu zvednout ruku.“ „Já vím,“ vskočila jí do nádechu Sheena tvrdě, aby toho už nechala. „Dobře…“ uznala Mishi, že teď mluví téměř jako Tay, „Jen jsem se chtěla ujistit, že je ti všechno jasné, miláčku. Tak teď budeš tedy jemnější, ano?“ Zadívala se Sheeně do očí. Něco tam nehrálo. Mishi plná obav se zamračila. Ta dětská hebká tvářička ztratila během poslední hodiny veš-

155

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi kerou energii. Přesto se Sheena dívala Mishi do očí dost vědomě. „ANO,“ řekla Sheena už viditelně podrážděna, když  vtom její panenky získaly nezvyklou nervní jiskru. Vyvlékla se zpod máminých rukou a došla ke dveřím: „Půjdeme?“ Mishi zaražena sledovala to zvláštní Sheenino chování. Tušila, že ji Sorin teď nějak ovlivňuje, ale nevěděla, jak reagovat. Možná jen připravuje Sheenu na zápas. Přistihla se, že s tím prazvláštním nevlastním pohledem, má taky tak trochu strach Sheeně nějak odporovat. „Samozřejmě,“ usmála se Mishi uměle, „půjdeme. Otevřeš mi?“ Zapřela se do kol a slabé ruce ji vytlačily ven na chodbu. … Chodba byla stejně utichlá jako ráno. Světla zde byla stažena na minimum a Mishi měla chvíli problémy, než po přechodu z projasněné lóže získala přehled o  celém koridoru. Než se stihla opět roztlačit, Sheena měla pěkný kus náskok. Šla rychle a  ani se za maminkou neohlédla. Mishi se pokusila Sheenu dohnat, ale nakonec ji musela okřiknout. Sheena zastavila na povel, ale nevrátila se. Koukala lhostejně po zdech na rytiny, než se za ní Mishi doplahočila. Ta, s vozíkem pod sebou, se vůbec necítila na komplikovanou trasu dolů k aréně. Zastavit se pro Taye, který měl být na stejném patře, se jí zdálo smysluplnější. „Nezvládnu to, zlatíčko,“ vydechovala unaveně. „Musíme za tátou.“ „Dojdu tam,“ navrhla Sheena samostatný přesun k bojišti. „Ne, to nejde. To by se táta zlobil,“ zamítla Mishi, „Já vím, že bys to zvládla, ale… on potřebuje, abys tu nepobíhala sama, víš. Doprovodí tě tam, aby měl klid.“ Sheena okamžik něco prázdně rozmýšlela, než pokývla a stroze oznámila: „Dojdu pro něj.“ Ihned na to se otočila a rozeběhla se. „Ne, počkej na mě… Sheeno!“ volala Mishi, ale bylo jasné, že Sheena už její hlas nevnímá. Zmizela za rohem a  zanechala v  Mishi špatnou předtuchu z toho, jak nepřítomně a přesto energicky vyrazila. Mishi raději ještě sebrala síly a rozjela se za ní.

156

kapitola Kara

do strany 162

… Než ale vůbec zvládla nějaký posun, Sheena už byla tatam. Běžela vstříc bistru pohlcena vzrušením. Měla jeho ceduli na dohled, ale věděla, že k němu nemíří. V polovině se zastavila na rozcestí a pohlédla nalevo do průchodu, za nímž byla chodba se světly naprosto pohaslými. Jako by už tudy dnes nikdo neměl projít. O to lákavější se chodba jevila Sorin. Ihned ponoukala se v onen směr vydat. Chtěla Sheeně něco ukázat, ale nic konkrétního neprozradila. Sheena ze Sorininých pocitů rozeznávala, že se jedná o něco nanejvýš důležitého, ale nedokázala si onen cíl přesně vybavit. Sorin zůstávala tajemná. Sheena ale své tělo nasměrovala k bistru, navzdory tomu, že Sorin tma táhla jako magnet. ‚Pojďme se tam jen podívat,‘ škemrala v ní Sorin. ‚Něco pro tebe mám.‘ Sheeně však nahánělo strach, že by se mohla ztratit. Co když pak nedorazí dolů včas? Nedokázala ale lákavé nabídce dlouho vzdorovat. S tím, jak Sorin byla nyní v  mysli aktivní, zněla přesvědčivěji než kdy jindy. Napodruhé již nemusela Sorin příliš prosit a rozhýbala svým sladkým hlasem Sheeniny nohy jako nic. Sheena vběhla do tmavé chodby a utíkala s důvěrou v Sorininu paměť. Nebyla zklamána. Běžela s naprostou přesností. Nic neviděla, přesto změnila směr vždy v  ten pravý čas. Sorin nepotřebovala žádných očí, měla plán areálu vyryt ve své duši. To ovšem neměnilo nic na tom, že Sheena neměla ponětí, kam vlastně běží. Už ani nesledovala, kolikrát odbočila. Nechala se unášet a spoléhala se na to, že ji Sorin z tohoto bludiště zase vyvede. A  Sorin se takovým Sheeniným odevzdáním nadmíru blažila. S každým uběhlým metrem žhnula radostí. Vedla Sheenu do místa, na které byla velmi pyšná, a  nemohla se ho dočkat. Nadšením rozehřála Sheeninu kůži, až Sheena ucítila vůni horké bavlny. S varovným pachem Sheena doufala, že se brzy na ní něco nevznítí, ale klidnit Sorin teď bylo zbytečné. S připomenutím ohnivých schopností ale Sheenu napadlo, že nemusí zrovna běžet tmou. Natáhla ruku před sebe a nechala ji rozhořet jako pochodeň. Sotva se však před Sheenou prostor osvítil, ze tmy vstoupila do ohnivé záře neznámá osoba. Její nečekaný zjev Sheenu vyděsil a v tu ránu

157

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi zastavila. Ve svém zděšení přepadla na zadek a z té hrůzy před sebou se jí rozhořely obě dlaně naplno. Přes vlastní plameny se sunula divoce od cizince po zemi dozadu jako zmatené zvíře. „Tady je,“ zasyčela ona osoba ze tmy a  Sheenin zoufalý ústup pomalým krokem doháněla. Její ženský hlas přitom zněl těžce a  sípavě. Snad postrádala hlasivky. „Hledám tě a ty přitom hledáš mě,“ mluvila žena dál, lapala po dechu a z plic jí vycházel nepříjemný chrapot. S posledním zachrčením Sheenin oheň pohasl. Vše kolem zahalila opět tma a Sheena zkoprněla na zemi strachem. Před sebou viděla jen matně černou figuru, která značila, jak blízko se žena nachází. „Pojď ke mně, ať si tě prohlédnu,“ zasípala a její dech Sheena pocítila u kolenou. V tom se zářivky nad nimi rozsvítily a tím se Sheeně žena odhalila, jak hledí vzhůru a sama myšlenkami ovládá zdejší osvětlení. „To už je lepší,“ spokojeně dodala a upřela svůj zrak znovu na drobnou dívenku před sebou. Její vzhled Sheenu naprosto paralyzoval. Dívala se na ni stará, zkřivená, propadlá tvář s několika děsivými útvary a s očima tak tmavýma, že se v nich panenky ztrácely do nelidské podoby. Malé zkroucené tělo stařeny v  hnědém hávu u  ní klečelo a  natahovalo k  ní kostěnou ruku potaženou seschlou kůží. Vyzařovalo z ní dokonalé ztělesnění smrti, jako by ji už dávno všechen život opustil. „Ano,“ dotkla se s výdechem Sheeniny tváře, a ta se s odporem odvrátila od chladné ruky a nesnesitelného dechu. „Takové nádherné deritské stvoření,“ prohlížela si Sheenu pečlivě. „Viděla jsem tě ve svých snech. Ve svých snech, bílé krásné stvoření. Ano, ano.“ S dlouhou pomlkou pak od Sheeny vyzvídala: „Řekni mi, stvoření, kdo v tobě bdí? Kdo se ve své pýše vrátil. Je tak silný, tak… povědomý. Ale nepatří ti. Jak jsi k němu přišla, řekni.“ „Nevím,“ vydala ze sebe Sheena tence a  stále se snažila od stařeny odsouvat.

158

kapitola Kara

do strany 162

„Nevíš? Ukaž, dej mi ruku… Dej mi ruku a já se podívám, co víš,“ řekla a chytila Sheenu za zápěstí. Sheena sebou zaškubala, snažila se vyvléci, ale stařena, ač postrádala velkých sil, měla ve svém stisku omamné schopnosti. „Nebraň se…“ varovala Sheenu při tom, „jsi horká, moc horká, to je dobře, dobře… Jsi oheň, derite, čistý oheň. Znala jsem jeden takový… velmi zvláštní. Ztratil se, ale možná… možná se jen ukrývá…“ Dívala se Sheeně soustředěně na ruku a dál si sípavě pro sebe breptala. Vypadala rozrušeně, nedočkavě. Přejela prsty po Sheenině dlani, a ta se celá ochladila. Dotyk jejich prstů vytvořil mrazivou cestičku, která se v momentě Sheeně jako nůž zařízla do kůže. Sheena krátce křikla bolestí, ale Sorin jí okamžitě stáhla krk a svázala jazyk. Měla strach. Větší než Sheena. Přikazovala Sheeně se ani nepohnout a nic neříkat. Přestala v ní žhnout a stáhla se do nevědomí. Vnitřně osamocená Sheena tak útrpně hleděla na své mučení a stařena do ní pronikla skrz ledový řez v dlani dalšími silami. Ty se uvnitř rozprostřely podél Sheeniny ruky a vydaly se v proudech k jejímu krku, až pronikly do spánků, kde Sheenu bolestně omračovaly. S  jejich příchodem do mysli se Sheeně všechny myšlenky počaly rozpadat a ztrácela nad nimi kontrolu. Přestala být jejich pánem, přestala být myslícím. Do hlavy se jí nahrnuly i tisíce dříve vyvstalých myšlenek a ve víru se tam mísily jedna přes druhou. Měla najednou všechno, na co kdy pomyslela v jediném chumlu pohromadě a v takovém přetížení již nezvládala vnímat více. Upadala v bezmoci a podvolila se stařeně, aby si vzala, co chce. … „KARO!“ rozlehl se chodbou přísný výkřik. Sheenino soužení bylo přerušeno a  pod světly se objevil Lin-Chu. Žena se za ním otočila a zlostně si něco zasyčela. Nerada byla vytržena ze své činnosti. Pustila Sheenu a narovnala se. „Odstup,“ přikázal jí Lin-Chu poté, a  jakmile mu Kara vyhověla, zvedl Sheenu ze země. Navrátil ji do stavu, ve kterém její výraz opět zpřítomněl.

159

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Sheena, zpět při sobě, se ihned natiskla strachy na Linův háv sledujíc nebezpečnou ženu. „Co tady děláš?!“ zeptal se Lin-Chu Kary nezvykle tvrdým tónem. „Našla jsem ten klíč, Chu, ztracený klíč,“ postavila se žena proti němu viditelně nepřátelsky, „nebo mám říct – zatajený? Zatajený klíč, co Chu skrývá? Deritské stvoření s kradeným Levanem a my o něm nic nevíme.“ „Ona není klíč k  ničemu,“ řekl Lin-Chu, když letmo pohledem Sheenu zkontroloval. Její tváře nabraly lehce rudé barvy, přesto jí srdce tlouklo o to klidněji. „Je!“ chrčela Kara vztekle. „Má tu zrůdu! Proč před námi velký Lin skrývá takový poklad?! Nositel, co není Nositelem! Má jednoho z nich!“ „Nemá,“ popřel Lin. Kara zaškubala hlavou: „Má… má! Viděla jsem ji! Ve svých snech! I tys ji viděl, Line, viděl jsi stejné obrazy. Já ji viděla, viděla jsem ji tam. Vytrhli Levana z hrudi. Chladní vrazi! Ukradli dívce Levana! Zabili ji! Ty to víš! Víš a skrýváš. Co skrýváš? Co skrýváš pro sebe, pro velkého Chu?!“ „Bolest ti zkresluje mysl, Karo,“ zazněl v  Lin-Chuově hlase soucit. „Viděl jsem co ty, ale tvůj výklad je chybný. Obrazy se ti splétají. Nepomůže ti. Nikomu z nás. Je pod mou ochranou.“ „OCHRANOU?! Ochranou, ochranou!“ rozlítila se Kara více. „Odkdy rod Chu poskytuje ochranu?! Cha! Ochranu! Na to máme jiné Nositele. Jiné! Nemůžeš nám ji upřít. Nemůžeš nám zabránit. Nemůžeš. Přečteme si ji, ano přečteme. A pak se uvidí, kdo je nevinný. Celou tu její zrůdu zamrazíme a vytáhneme… i tu poslední vzpomínku. Vrahovi! Vytáhneme jí z hlavy všechno jako kroutícího se červa z jablka. A pak se uvidí, uvidí se!“ „A co byste vyčetli?!“ zamračil se Lin-Chu a přimknul Sheenu k sobě. „Co jsi teď vyčetla ty? Kde byla ta tvá zrůda? Viděla jsi, co hledáš?“ Kara zasykla a pohlédla na Sheenu, která se vtlačovala Linovi do šatů: „Ne. Viděla jsem jen bolest. Cítila jsem ji. Nože do slabin. Tisíce nožů. Je šikovné stvoření. Umí se bránit. Má schopnosti.“ „Ne, nemá,“ popřel Lin, „To je všechno, co si od svého Levana pama-

160

kapitola Kara

do strany 162

tuje. Bolest. Je to jen nevinné dítě, Karo. Budeme hledat jinde.“ Kara se ale nezdála býti spokojená. „Jinde?! A co ty, Line, hm? Mohla bych se podívat? Podívat se, co Lin ví,“ natáhla k němu ruku, „pak bych… mohla mlčet. Mohla bych mlčet. Mohla bych ušetřit krásného derita. Ušetřit bílé nevinné vlásky. Škoda by bylo stvoření, škoda. Ukaž, dej mi ruku. Podívám se, co o ní víš ty. Nebudu pak muset trápit derita. Nabídneš mi svou hlavu místo její?“ „Už jsi viděla dost, Karo,“ zamítl Lin a odváděl Sheenu pryč. Na jeho odchod se Kara začala smát jako potrhlý blázen. „Věděla jsem, že prchneš!“ volala na něj. „Ty víš! Víš, že ji má!“ Avšak Lin se se Sheenou od Kary netečně vzdaloval a nechal jim na cestu rozsvítit i zbývající světla. Sheena k nim zvedla zrak a pak se ještě zvědavě otočila za Karou. Její ohlédnutí Kara zbystřila a probodla ji černýma očima s vyšinutým úsměvem. „Jsi slabý! Slabý Nositel! Tvůj Levan je jiný! Ano, je jiný,“ rozesmála se. „Je to zrůda! Nikdy ho nezvládneš, ubohý derite! Jako loutku tě ovládne! A bude si s tebou hrát. Zabije tě, jako zabil ty před tebou. Zabije tvou duši! Vezme ti všechno! Věř velkému Chu a zaplatíš za to svou duší! Nechrání tě! Nechá tě vrahovi! Zaplatíš za zrůdu, kterou nosíš! Jako já!“ Lin-Chu se zastavil. Obrátil se naposledy za Karou a nejspíše od něj měla přijít nějaká emoce, ale nepřicházela. Znovu se dal s Sheenou do kroku a nechal Karu zlostně za sebou křičet: „Ochrana nebude věčná! Najdeme se, stvoření! Najdeme se! Ještě přijdeš ke mně, abych tě zachránila. Ještě ráda přijdeš!“

AAA O pár minut později… Lin-Chu se s Sheenou nikde nezastavoval a od Kary ji dovedl rovnou před vstupní bránu do arény. Spěchali, Sheenin druhý zápas měl začít před několika minutami. Výjimečně tak zde byli o samotě jen s obsluhou vrat. Lin zpozoroval, že se Sheena nijak neprojevuje. Bylo tomu celou

161

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi cestu. Nezeptala se na rodiče, nezeptala se na Karu. Nahoře ji našel vyděšenou a teď zase bylo na její mimice vše v pořádku. Přidřepnul si k ní a podíval se jí do očí. Tam hluboko ve tmě panenek plály spokojené plamínky. Lehce se pousmál a Sheenina tvář mu úsměv oplatila. Vzal jí ruku, skrz kterou se Kara pokoušela číst, a prohlédl si fialovou cestičku napitou krví. Sheena k ní sklopila zrak také, ale v obličeji měla jen lhostejnou tvrdost. Světlo otevírající se brány zranění ještě zdůraznilo. „Měla by ses o ni tentokrát postarat lépe,“ vytkl Lin-Chu. Sheena jenom sebevědomě pozvedla koutek úst a poté, co zářez Lin vyléčil do ztracena, stáhla ruku mlčky k  sobě. Otočila se a  s  výrazem, jako by řekl něco samozřejmého, vešla do arény.

162

MRAZIVÁ ODPLATA Když Sheeně začal druhý turnajový zápas, kráčela do arény sebejistě. Nezajímal ji křik okolí, ani ostré světlomety. Pohled stahovala ke svým nohám, jež se bořily do špinavého písku, a nebylo nic, co by v ní vzbuzovalo strach. Na protější straně, jak ohlásil moderátor, již nějakou dobu trpělivě vyčkávala na Sheenin příchod Maraia Bolaire. Ale ani to Sheenu očividně nezajímalo. Zastavila se na svém startovním místě a  se zrakem přimknutým k zemi čekala, dokud diváci neutichnou. Poté pohlédla ke zdi doprava, pak doleva, čímž zaznamenala kolem sebe široké žlaby naplněné vodou. Pobavilo ji, jak povědomá jí tato chvíle přišla. „Tak začni,“ zvolala následně na Maraiu, „ukaž se.“ … Maraia byla náctiletá, vysoká hnědovláska s  dominantně dlouhým copem. Na její bledší kůži bylo vidět, že se zdržuje spíše v horských oblastech Horního Derigotu. V upnuté modrobílé kombinéze s objemnými botami vypadala připravena na velké představení. Nenechala se zaskočit tajemně sebejistým dítětem. Vztáhla ruku k nejbližšímu žlabu a přitahovala z něj kapičky vody, které se poslušně od hladiny oddělovaly. Než doletěly k ní, postupně zamrzaly a semknuly se v ledovo-sněžnou kouli o průměru bezmála dvaceti centimetrů. Pak Maraia chvíli počkala, co se bude z Sheeniny strany dít, ale když viděla, že Sheena skutečně jen postává, kouli k ní vyslala silným švihem. Sheena intenzivně sledovala, jak se koule blíží. Byla mnohem rychlejší než kterákoli Tlarabovova. Nynější soupeř byl starší a mnohem zkušenější. Přesto ani nemrkla. Jen co koule dorazila do její blízkosti, začala se už za letu roztápět a na Sheenino tričko dopadlo pouze pár zbývajících kapek. „Tohle bude rychlé,“ poznamenala Sheena na mokré flíčky tratící se v páru. „Tolik let jsem tě nechala na pokoji a stejně jsi pořád k ničemu,“ dodala nevěřícně. Stáhla kolem sebe písek a  po vzoru předchozího zápasu hodila na Maraiu vlnu rozžhavené hmoty. Maraia už v  předvídání nabírala do

163

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi vzduchu nepřetržitě další vodu a  když žhavý písek od Sheeny přeletěl celé jeviště, narazil na hrubou ledovou stěnu, kterou si Maraia před sebe postavila. Písek stěnu prorazil prudkou ranou a syčící kusy ledu se spečenými pískovými kameny se zbortily na hromadu. … Houstnoucí pára, která suť obklopila, dala Sheeně na okamžik pocit, že je Maraia zavalena. Netrval dlouho. Brzy zvuk sypajícího se kamení značil, že se po hromadě někdo pokouší lézt. Maraina silueta se přehoupla přes vrchol a vynořila se z páry. Hned, co překonala sestup, pokračovala hbitým krokem za Sheenou. Ta netušila, co Maraia zamýšlí, a vůbec se jí to nezamlouvalo. V rychlosti házela po Maraie zbývající horký písek a také se musela posouvat blíže ke středu arény, jelikož na její straně zbyl po úvodní akci už jen zaprášený beton. Maraia se dál přibližovala a s každým krokem k ní přilétaly od Sheeny méně rozžhavené, zbrkleji vytvořené kousky. Některým se zvládla pro nepřesnost jednoduše vyhnout, některé musela odrazit. Sheena jí velmi pomáhala tím, že šla sama z nouze naproti. Přesto trvala ledovo-ohnivá bitva dobrou minutu. Sheena stále nevěděla, co Maraia chystá, ale představa, že za chvíli budou od sebe kousek a jejich schopnosti se střetnou na malém prostoru, ji zneklidnila. Přestala proto metat na Maraiu neúčinný písek a zastavila se. Rozhodla se připravit ledové Maraie prostředí, do kterého nebude chtít vstoupit. Vzduch v okruhu několika metrů rozpálila natolik, že se z ní div nezačalo dýmit. Maraia okamžitě zabrzdila při spatření vlnícího se obrazu Sheeny v  horkých proudech, avšak místo nemilého překvapení se spokojeně usmála. Nabrala všechnu vodu z pravého žlabu táhnoucího se obloukem kolem arény a vytvořila silný proud sněhu přímo do žhnoucího prostoru. Sheena se tak ocitla pod přívalem vody, která se nestíhala vypařovat, a skončila promočená, po kotníky ve studené vodě. … V  té situaci bylo Sheeně jasné, že na tolik vody už energii nemá. Zvládla se nad hladinou prosušit, ale mocný Marain chlad, který z vody vycházel, její tělo nadále prochlazoval. Jestli se nechtěla vzdát, musela se

164

kapitola Mrazivá odplata

do strany 177

dostat z vody ven. Maraie ale nestačilo způsobit Sheeně takovou lehkou potíž. Na nic nečekala a rozměrnou kaluž, ve které Sheena stála, nechala od své strany rychle zamrzat. Její záměr Sheena naštěstí postřehla včas a než aby uvízla v ledu, na poslední chvíli vyskočila a dopadla na dokonale hladkou ledovou plochu, na které k hlasitému pobavení diváků zavrávorala. Neupadla, ale měla velkou práci s udržením rovnováhy. I s tím Maraia počítala a využila tohoto rozptýlení. Hmátla na jednu a pak na druhou botu, čímž se jí z hrubých podrážek vysunuly nožíky, které vytvořily z objemných bot vmžiku brusle. Naskočila obratně na led a zabruslila k Sheeně, která se stále věnovala svým klouzajícím nohám. Když se však Maraia nebezpečně přiblížila, Sheena zvedla zrak a měla Maraiu opět v merku. S Marainým sebejistým kroužením kolem dostala vztek. Nenechá se tady takhle zesměšňovat. Rozhodla se Maraie ukázat svůj plamenný dotyk v plné kráse. Rozpálila své ruce a chystala se Maraiu s dalším jejím okruhem uchopit. Jenže Maraia jako by Sheenin styl boje znala jako ty své nezvyklé boty. Jen co k ní Sheena vztáhla žhnoucí ruce, rozjetá Maraia je chytila za zápěstí, srazila je k sobě a zatočila s Sheeniným drobným tělem tak, že Sheena upadla a s uvolněním odjela po kolenou po ledové ploše do středu arény. Takový kontakt, kde zapůsobila jednoduchá fyzika těl, Sheena nečekala. Už pro tu obrovskou bolest v sedřených nohách ji přepadla nerozvážná zlost. Musela se co nejdříve zvednout, ale v zaskočení z toho, jak ji Maraia popadla, si nevšimla, že Maraia přimrazila její zápěstí pevnými ledovými pouty k sobě. Až teď s jejich chladem řezajícím do kloubů si Sheena uvědomila, že je v kleku navíc spoutaná. Veškeré plamenné plány rázem padly. Sheena se snažila ještě ze svých pout vymanit, ale bylo to marné. Neměla už na ně ve svém podchlazeném stavu sílu. Rozechvělá všudypřítomným Marainým mrazem na ně bezradně hleděla, dokud na jejich lesklý povrch nepadl podivný stín. Vzhlédla ke světlům nad sebou a  spatřila, jak se nad ní uzavírá nějaká kupole, až se ocitla v  naprosté tmě. Maraia během posledního Sheenina rozjímání nelenila a pro jistotu

165

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi svého vítězství uzavřela spoutanou ohnivou deritku do iglú. … Sheena v temnotě, uvězněná na kolenou, poslouchala nadšené skandování tlumené tlustou vrstvou sněhu, jež měla nad sebou. Ovládl ji z toho takový nevídaný vztek, že divoce mlátila pouty o ledovou zem, dokud ji nesnesitelná bolest z nárazů nepřinutila přestat. „Ubohé tělo!“ vykřikla rozlícena. „Zkurvený derit! CO jsi zařídil?! Nic jsi neudělal, ty svině! Končím s tebou! Seru ti na Tarise! Chci zpátky! Dostaň mě ven! OKAMŽITĚ!!! SLYŠÍŠ MĚ?!!!“ Křičela, dokud jí malátnost nevzala hlas. Poté její čelo padlo na pouta a se slzami mrznoucími na líci se zmožená třásla v bolestech. Planoucí vztek její mysl nadobro opouštěl. Sám o sobě ale z Sheeny nezmizel. Jako živý tvor se sesunul z hlavy dolů a smrštil se v hrudníku do jediného horoucího bodu. Ani tam však nehodlal přebývat. Když Sheena ucítila ve své hrudi bolest z toho, jak se dere z těla ven, přepadlo ji zděšení. Bylo to horší, než by se jí někdo snažil vyrvat srdce. Než ale stačila přiložit spoutané dlaně na prsa, ona energie vystoupila z jejího trupu a vzala s sebou i veškeré tělesné teplo. Na kůži tím Sheeně padl dosud nepoznaný chlad, jenž se v momentě vsákl do svalů jako dech smrti. Obklopena tmou v iglú hleděla prázdně do černého prostoru a všechny emoce i každá myšlenka se rozpustila do hrůzného tichoprázdna. Se sladkým útlumem vědomí se propadala do nicoty a sunula se k zemi. Když jí i víčka na očích klesla, blouznila a obrazce z mrazivých vloček si pohrávaly s myslí. Věděla, že umrzá. Vše se stávalo bledé a jistým způsobem nádherné. Těžkosti odešly a bolest už nebyla nepříjemná. Spoutaná ulehla a ledová zem jí pronikala svými jehlovými prsty do plic, aby pozvolna brala život s každým výdechem. … A přestože onen Sheenin dech byl čím dál plytčejší, zůstala malým nezdolným kouskem při sobě. Po dlouhých vteřinách začala vnímat, že v okolním vzduchu roste vlhkost. Něco se tam venku dělo, ale nedokázala ani pootevřít oči. Za zavřenými víčky jako do pozadí temného snu

166

kapitola Mrazivá odplata

do strany 177

jí začalo postupně pronikat světlo. Vypadalo jako nějaká zářivá kouzelná bytost, která se snaží rozehnat všechno zlo stahující dětskou duši do konečné temnoty. A pak, skrz ono sílící světlo, které počalo již na tvářích hřát, proletěla zvláštní záře, která přistála na ledově semknutých zápěstích a pohltila je do vlastního žhavého sevření. V  tom Sheena vykřikla bolestí a  byla neznámým vnějším žárem bezcitně vytržena z mdlob. Prudce se zvedla do sedu a vytřeštila oči na rudá zápěstí, na kterých se silná pouta roztápěla. Až když zcela vymizela, žhnutí na kůži přestalo a bolest ustala. … Sheena zpátky v bdělém stavu okamžitě rozpoznala, že je kolem ní opět světlo arény. Rozhlédla se po iglú, jehož zdi se tavily stejně jako ta pouta. Rychle s podivným zdrojem žáru ustoupily a jeho zbytky úpěnlivě vysyčely do ztracena. Avšak ani s poslední Marainou vločkou nebralo intenzivního žhnutí na jevišti konce. Teplota okolí nadále rostla a vzduch se nasytil horkou parou, ze které i Sheenu popadala dušnost. Zakrátko měla pocit, že se tady snad uvaří. Pak ale poznala charakter onoho tepla a vše se v ní zastavilo. Znala ho věrně, jen nikdy ne jako nepřátelské. Nezažila ho tak ubíjející, jelikož vždy bylo na její straně. Ba co víc – vycházelo přímo z ní. Sheenu popadla hrůza, když pochopila, jaká poletující žhnoucí bytost ji právě vysvobodila a rozpálila všechno kolem. Konečně si tím všimla i neobvyklého ticha ve své hlavě. Někdo tam chyběl. Někdo, kdo se stal samostatným hráčem v aréně. Sorin opustila Sheenino tělo a nyní se nacházela někde venku. Krátce po tomto uvědomění k Sheeně dolehl Marain zděšený výkřik. Prolétl Sheenou jako šíp a rozplynul se do stran. Sheena se za ním několikrát otočila, ale kvůli husté páře neviděla na krok. Netušila, kde Maraiu hledat. Nemohla ji však nechat bez pomoci, a přestože se sama dusila, z posledních sil se zvedla z vody a zoufale probrodila pár kroků. Myslela při tom na to, co Sorin naposledy cítila, než tělo opustila. Sheena měla v sobě stále ten hrozivý otisk Sorinina rozlíceného vědomí. Věděla, že musí Maraiu najít a nějak zuřící Sorin zastavit, ale motala se v páře do všech směrů a nevěděla, kam v rozlehlém zápasišti jít. Chtěla na Maraiu

167

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi zakřičet, ale sotva měla sílu se držet nad zemí. Zraněná kolena povolovala a její roztřesený krok se zastavil. Ještě jednou se rozhlédla a  spatřila konečně tmavou skvrnu v  tom šedivém mlžném pekle. Možná to byla Maraia, ale černý obrazec se před jejíma očima zvětšoval a požíral dál všechno kolem. Sheenino vnímání tak bylo definitivně zatemněno ztrátou vědomí, ve kterém upadla do horké písčité kaluže.

AAA O dvě hodiny později… V Aréně Nositelů nastal konec turnaje a bojovou atmosféru v srdci budovy vyměnila velkolepá přehlídka účastníků. Ti během závěrečného nástupu děkovali publiku a srdečně zvali na ročník další. Jeho tradiční průběh nenarušil ani fakt, že ve dvou případech za ten den skončili jindy nedotknutelní Nositelé na ošetřovně. Je s podivem, že nikdo z běžných diváků, ba i hráčů, nebrali tehdy na zřetel, jaké nezvyklé náhody letošní konání doprovázelo. Ale bylo tomu tak asi proto, že nevěděli, co se v rozhodujících okamžicích dole na jevišti vlastně dělo. Organizátoři pokaždé pohotově zasáhli a vyhnuli se poplašným zprávám. Prostor jeviště se po obou Sheeniných zápasech rychle vyklidil, vítěz byl ohlášen dodatečně a další zápasy pokračovaly dle rozpisu až do slavnostního večera. … Bohužel, oproti veselí na tribunách, byla realita ve zdravotnické části komplexu s pozdním odpolednem značně pochmurná. Sheena i Maraia ležely každá na samostatném pokoji nedaleko od sebe a  ani jedna po dvou hodinách nenabyla vědomí. Sheena na tom byla oproti Maraie o  poznání lépe  – v  hlubokém spánku ji drželo „pouze“ vyčerpání. Dokud její tělesné funkce nevykazovaly žádného narušení, nebylo potřeba si dělat o její zdraví starosti. Zato Marain stav zůstal i  dlouho po zápase kritický. Fyzicky se jevila bez vážnějších zranění, přesto její organismus selhával bez zjevných příčin. Ocitla se v plné pozornosti lékařů a léčivých Nositelů, kteří se ji

168

kapitola Mrazivá odplata

do strany 177

snažili udržet při životě, ale i přes jejich snahu Marain stav neměl dobrých vyhlídek. Přestože měla kolem sebe lidské i nadlidské síly, nikdo jí momentálně nedokázal pomoci. Všichni byli ztraceni v otázkách, co se mohlo stát, že její Levan nestabilizuje tělo tak, jak by měl. … Mishi v tomto vypjatém čase ustaraně projížděla chodbou od jedné dívky ke druhé. Nedokázala se zastavit a počkat u Sheeny, když věděla, že její soupeřka, stejně mladé stvoření, bojuje vedle o život. S výčitkami sledovala dění na patře a čekala, až se Tay vrátí. Jednal právě se strážnými Nositeli někde v nižším podlaží. Pochopitelně i strážní byli Maraiou zaskočeni, ale ať se Taye vyptávali na cokoliv, bylo zřejmé, že z něj žádné užitečné informace nedostanou. Nevěděl v tomto směru o Sheeně prakticky nic více než kdokoliv z nich. Jediný, ke komu se ještě upínali s  nadějí, byl Lin-Chu. Ten se ale naopak vyjádřil k  případu nejméně. Stál tiše při Maraie a  narozdíl od ostatních Nositelů se o  nic nepokoušel. Jeho nečinnost tak byla větší předpovědí než záznamy lékařských přístrojů. Nakonec Lin Marain pokoj opustil a odebral se za Sheenou, u které se zrovna nacházela jen Mishi. Zavřel za sebou dveře a vedle Sheeniny postele pozoroval, jak Mishi své dítě hladí se ztrápenými myšlenkami. „Jen sní,“ promluvil. Mishi během svého hlazení pokývla, že rozumí, ale nic to na jejím trápení nezměnilo. Věřila Linovi, že se Sheena bez úhony probere, ale neubránila se zklamání, že dovolil, aby něco takového vůbec u ní proběhlo. Uvnitř ní se hádaly výčitky, které k němu měla, s tím, jak moc jej teď chtěla žádat o pomoc. „Tohle se nemělo stát,“ zašeptala do ticha. Lin se k  reakci chvíli neměl. Mishino odmítání všeho a  všech bylo velmi silné. Pak se ale přeci jen optal: „Vzpomínáš si, kdy jsi to řekla naposledy, Mishi Taris?“ Mishi k němu vzhlédla a čekala. „Bylo to v nemocnici poté, co ses dozvěděla, že máš nemoc, kterou ti nemohou vyléčit. Vždy jsi ji v sobě měla. Narodila ses s ní. Přesto jsi byla

169

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi přesvědčená, že se to nemělo stát. Měl ji už tvůj praděd a jeho matka… Co se tedy nemělo stát, Mishi Taris? Tvůj stav nebyl dán jediným činem.“ Mishi tiše přemítala. „Chceš se se skutečností hádat, že nemá být? Ve svém jediném vlákně, když vychází ze spletence i té úplně první chvíle, kdy všechno jest? Vybereš si jen několik viníků, kteří mají nést více odpovědnosti za současnost než jiní?“ Mishi na Lin-Chua zamrkala a poprvé jeho slova procházela skrz ni a neměla je za nic víc než řeči. „Myslela jsem, že vaše poslání je chránit život. Uzdravujete. Pomáháte. A dopustíte, aby se nějaké dítě v aréně zabilo,“ vyčetla mu zlomeně. „Mé poslání není bránit úmrtí,“ nesouhlasil Lin. „Hlídat každého z vás, aby k tomu nedocházelo, když se vám to nehodí. Nikdy se vám to nehodí. Dítě v tomto ohledu není ničím jiným než dospělý. I ty jsi dnes doufala, že mě potkáš, a budeš se za svůj stav kát.“ Pohlédl významně na vozíček, ve kterém seděla, a pokračoval: „Ani dnes se necítíš připravena. Po všech těch letech, o kterých ses domnívala, že je nebudeš mít. Nestačily ti. Příčí se ti odejít a nechceš to připustit ani u jiných. Myslíš poslední dny tolik na svou nemoc, na svůj věk a na své skonání, že nedokážeš přijmout, kolik zdravějších a mladších lidí přežiješ. Proto tě zasáhla Maraia. Chceš v tom nalézt nějakou spravedlnost. Ale řekl jsem ti to už tenkrát – to, že jsi nemocná, znamená, že jsi nemocná. A všechno ostatní, co tomu přisoudíš, tě bude dohánět.“ Jeho trefná promluva v  Mishi zbrzdila zlobu, kterou k  němu vedla a  pohroužena do svého svědomí se zakousla do rtu. Bylo pravdou, že si přála dnes Lin-Chua na turnaji potkat a odprosit ho, aby jí dal ještě čas. Alespoň ten čas, o který se připravila vysazením léků. Velmi toho rozhodnutí litovala. Doufala, že za její celoživotní oddanost a osobnější vztah k ní bude milostivý. Více než k jiným, neboť o něm věděla, že jeho léčba není samozřejmostí. Přesto věřila, že by zrovna jí pomohl. Byl její poslední nadějí a  nyní se za svůj neskromný požadavek, ve kterém se upřednostňovala před ostatními, styděla. Svůj postoj chtěla Linovi vysvětlit: „Jen chci, aby –“

170

kapitola Mrazivá odplata

do strany 177

„Ne,“ zatrhl jí Lin. „Ne,“ zopakoval měkčeji. „Není to ‚jen chci‘.“ Setrvával klidný, přesto měl v hlase jistou přísnost: „Nemáš snad vše, co jsi chtěla, Mishi Taris? Co jsi ‚jen chtěla‘?!“ Mishi nešťastně spustila: „Ale já teď nemůžu Sheenu nechat s Tayem, Line. On… on vůbec nerozumí…“ „Když jsi mne prosila o dítě…“ připomněl Lin. „Já vím,“ vzdychla nad sebou Mishi. „…chtěla jsi ho pro něj…“ nenechal se přerušit. „Já vím.“ „Řekla jsi, že mu ráda zde něco zanecháš…“ „Já vím.“ „Byla to tvá slova. Myslela sis, že se nedožiješ ani sedmých narozenin.“ „Já vím.“ „A já ti řekl, že se tak nestane.“ „JÁ VÍM!“ nezvládla Mishi jeho připomínání. Překvapena stáhla rty k sobě a nepoznávajíce sebe samu se provinile na Lina zadívala. Nikdy by si nedovolila na něj zvýšit hlas. Lina se ale Mishin okřik nedotýkal. Se stejným klidem, s jakým k ní promlouval dosud, dokončil: „Začala ses se mnou přít, že mu důvěřuješ a udělá tě to vědomí šťastnou. Ale můj nesouhlas se nevztahoval k tvým pohnutkám.“ Mishi se měla k dalšímu oponování, však zarazila se: „Cože?“ „Opravdu víš, jak toto naše setkání proběhlo, Mishi Taris? Byla jsi plna pochybností, zda dá bez tebe dítěti vše, co považuješ za důležité, tak jsi náš hovor odvedla tímto směrem. Pochybovala jsi o své důvěře k  němu. Cítila ses proto dotčena, že odmítám, že bys to pro něj ráda udělala. Že jsem odmítl tvou neplodnost vyléčit. Avšak to byl tvůj výklad. Nenechala jsi mne už pak nic říci, nechtěla jsi nic slyšet. Vnitřně rozlícena jsi mne objala a odešla. Ale mé ‚nestane se tak‘ patřilo k tomu, že to nebudeš ty, kdo tady něco zanechá jemu.“ Mishi tím naprosto sebral dech.

171

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi „Proč počítáš s tím, že bude živ déle než ty?“ optal se jí nakonec. Jeho otázka Mishi hluboce zasáhla. Nemusel říkat více, spatřila v Linových očích vizi Tayova brzkého konce. Věděla, že Tay pracuje často s  nebezpečnými lidmi, kde se hraje o  velké peníze, ale nikdy si nepřipouštěla, že by se mu něco stalo. Až nyní pochopila, že Tayův stihomam poslední dobou měl skutečné opodstatnění. Se strachem o  něj však přišly k  Mishi ještě úzkostlivější myšlenky. Nebrala v úvahu takovou možnost, když se vzdávala léčby. Spoléhala na Taye, který se jednou o  Sheenu postará. Obrala se svou lehkovážností o zbytek zdraví a její dcera se kvůli tomu může brzy ocitnout úplně sama. Sama se Sorin. „Line…“ vzdychla Mishi tísnivě. „Není to o  mně, Mishi Taris,“ odmítal její závěry čta jí myšlenky. „Nemohu zvrátit, k  čemu se hmota teď uchýlila. Není to o  čase, který bych komukoliv dal. Budete to utvářet znovu a znovu, navzdory mým radám a  činům. Nemáte zájem vzdát se svých cílů. Posílím tvůj dech a opět jej zadusíš, jako jsi to udělala již dvakrát.“ „Ne,“ nevěřila Mishi, „vím, že jsem udělala strašnou chybu, Line… už bych…“ Její litující ústa byla zastavena, neboť se Lin nelibě zamračil a popadl Mishi za rameno. Překvapena hleděla, co zamýšlí. „Vstaň,“ řekl. Nejistě těkala pohledem mezi ním a svýma nohama ve vozíku. Než ale stačila něco namítnout, pocítila v  zesláblých končetinách mravenčení. Lin ji již druhou dlaní popoháněl, že své vybídnutí myslí vážně. Mishi se s jeho pomocí ztěžka zvedla a Lin-Chu ji následně přivinul ke svému objemnému tělu. S Linovým objetím Mishi do hrudníku začalo vnikat léčivé teplo, které se rozproudilo v  žilách jako ohromná dávka živoucí energie. Během jejího hřejivého působení už Mishi neměla pochyb, že přesně tohle v menší míře pocítila, když ho tehdy ukřivděná objala na rozloučenou. I přes to, jak zle jej soudila, v ní zanechal požehnání, aby mohla mít dítě. Aby dostala, po čem touží. Stejně jako dnes.

172

kapitola Mrazivá odplata

do strany 177

… Mishi stála vedle vozíčku zase pevně na svých a vnímala v Linově náruči, jak se její vnitřní stav vrací o léta zpět. Nečekala, že po tom všem, co si o jeho osobě před minutou pomyslela, projeví takovou vstřícnost. Stále držena ho rozechvělá emocemi objala kolem krku a  skončila pokorně s čelem na jeho prsou. „Nemohu bránit úmrtí,“ zopakoval jí. „Tvému, ani jinému. Bránil bych tím i zrodu. Zrodu všeho, co s vaším koncem přijde. Narození těch, kteří přijdou s vaší smrtí. Není žádného dobra v takovém konání. Vaše existence není přednější než jejich. Tyto proměny jsou vším, co tady je. Bez neustálého vzniku a zániku by nebylo co vnímat. Ale tomu ty rozumíš, Mishi Taris. Ty víš, že se prostor nemůže zaplnit nesmrtelností. Nebyl by schopen života.“ Mishi, posílená Linovou léčbou, odstoupila a  měla pocit, že mu konečně rozumí. Cítila se ke svému údivu natolik lépe, že ji opouštěla i panika, které doteď propadala kvůli Sheeně a Maraie. Jako by Lin-Chu do ní vpustil energii spravující nejen stav fyzický, ale i  ten mentální. Všechny ty strachy v ní najednou získaly zcela jiný, méně osobnější, ráz. „Je snazší s tím souhlasit, když již nejde o tvůj zánik,“ poznamenal Lin-Chu na její podiv. Tím Mishi opět zaskočil. Nechtělo se jí věřit, že by s  ním teď souhlasila proto, že měla své síly nazpátek. Ale nemohla si lhát v tom, že již necítí svou smrt za dveřmi. Činilo ji to znatelně klidnější a zítřek nevypadal tak neúprosně, ať se má stát cokoliv. Byla si jistější, že ho překoná. Zmatena na Lina pohlédla s  vděčností a  začala si v  sobě pokládat otázky, proč jí tedy pomohl. „Nezasloužila ses o to, aby ses narodila, Mishi Taris. Nevím, proč se snažíš dělat něco pro to, aby sis zasloužila žít dál. Netřeba tvé víry, slibu či pokání. Jste tak závislí na tom všechno uplácet,“ reagoval hořce Lin-Chu a odebral se k odchodu. „Tak ještě žij, Mishi Taris… bez zásluhy,“ zakončil jejich shledání. „Snad tomu budeš rozumět v  době, kdy budeš ve své hlavě umírat potřetí.“

173

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi … Mishi, zahloubaná do Linových sdělení, poslouchala, jak utichají jeho vzdalující se kroky. Když si uvědomila, že je pryč, zadívala se na spící Sheenu a napadly ji souvislosti, které jí doteď nedocházely. Vyrazila s nimi z pokoje a po chodbách hledala svého manžela. Ten zrovna se stejným úmyslem mířil do Sheenina pokoje za Mishi. Střetli se na schodišti mezipatra a  Mishi jej v  posledních metrech horlivě doběhla. Přimkla se k němu, jako by mu potřebovala říct něco tajného. Tay vyčetl z Mishina obličeje závažnost, s jakou přiběhla, a rychle ji od sebe odtáhl. „Co je s  Sheenou?!“ vyhrkl při tom. Myslel si, že mu nese špatnou zprávu o jejím zdravotním stavu. „Nic, nic, ještě spí,“ poznala, jak ho mylně polekala. Úlevně vydechl a zamračen si Mishi prohlédl, kde má vozík. Na to teď ale Mishi nemyslela. Mínila spustit své, však Tay byl rychlejší. „Chtějí s  tebou mluvit,“ oznámil jí a  ohlédl se za sebe. Na konci chodby se nacházela místnost se strážnými Nositeli, o kterých mluvil. Tay zkontroloval, zdali je někdo tady na schodišti nepozoruje a přiblížil se zpět k Mishi, aby jí zašeptal: „Řekni jim, co víš. Mají tam Nositele, kteří poznají, kdyby sis něco vymýšlela. Na nic si tam nehraj, jenom bychom na tom tratili. Říkej všechno tak, jak to bylo. Proč jsme Sheenu nenahlásili, proč jsme tady. Musel jsem jim říct i o tom roztopeným míči a jak na Maria vytáhla oheň. Řekl jsem, že netuším, proč to udělala. Nevadí jim, že nevíš, když je to pravda. Budou se tě na to určitě vyptávat, tak když nebudeš vědět, prostě přiznej, že nevíš, než bys rozváděla nějaký svý pocity.“ Mishi se napjata zadívala na ony dveře v dáli a pak špitla: „Myslím, že vím, proč to udělala.“ Na Tayovo zpozornění pokračovala: „Teda… myslím si, že… že za to vůbec nemůže, Tayi. Neví, že to dělá. Nedělá to.“ Nešťastně se tak vracela k tomu, čeho byla svědkem v lóži, zatímco byl s Mariem pryč: „Měl jsi pravdu, něco se s ní děje. Nejen dneska, já, já… to nechápu, je to už od toho míče. Po tom, co to udělala, se nějak

174

kapitola Mrazivá odplata

do strany 177

změnila.“ „Jak změnila?“ nelíbilo se Tayovi, jak nejasně zní. Ale Mishi své myšlenky nedokázala uchopit lépe: „No… Od té doby, když se na mě někdy podívá, zdá se mi, že tam vůbec není. Nedokážu to vysvětlit, co na ní vidím jiného, ale… prostě to není Sheena. Není tam, rozumíš mi? Má v očích takovou strašnou prázdnotu. Něco tam úplně… zhasne. Dřív to bylo, jenom když ji něco rozzlobilo nebo byla dlouho o samotě. Byla to vždycky jen chvilka. Když jsem si toho všimla, tak nějak zpátky… naskočila. Ale teď… něco se na tom prvním zápase stalo a jak se zdála v  šoku, bylo to přesně takové, jak u  ní znám. Přísahám, byla prostě pryč. Celé hodiny jsem v té místnosti byla s někým úplně cizím. A… bála jsem se jí! Odpovídala mi strašně podrážděně. Dívala se na mě, jako bych pro ni nic neznamenala. Nebyla jsem její máma, nebyla jsem… nebyla jsem pro ni nikdo. Snažila se jenom hrát moji dceru. Věděla, že musí něco odpovídat. Ale nebyla to ona. Ale jsem si jistá, že vůbec netuší, že má tyhle stavy. Jde o to, že když měla předtím ty krátké změny, tak pak fungovala dál, jako by se nic nedělo. Nevěděla, co během toho dělala. Ani jí ten čas nijak nescházel. Bylo jedno, co u toho roztřískala, prostě se to rozbilo. Měla na všechno vysvětlení, jak se to stalo, i když jsem u toho byla. Nevěděla ani, co mi při tom odsekla. Myslela jsem si, že si jenom vymýšlí, protože se za to stydí, ale ona… ona o tom asi opravdu neví.“ Tay se nad Mishinými zmatenými popisy vážně zamyslel. „Myslíš –“ začal. „Myslím, že je to ta Sorin,“ potvrdila mu a ve tváři měla, jak jí taková skutečnost děsí. „Myslím, že je to ta Sorin, kdo tam v tu chvíli místo ní je. Nějak Sheenu zastupuje, když se dostane do stresu, a pak –“ Mishi zmlkla, jelikož z ostře sledovaných dveří vyšel jeden ze skupiny strážných Nositelů a  vydal se rovnou k  Tarisovým. Byl prozatím dost daleko na to, aby Tay mohl ještě na rozrušenou Mishi promluvit. „O  tomhle nesmí vědět!“ rozhodl jednoznačně. Byl z  takové informace také viditelně rozhozen a Mishi se na něj bezradně zadívala, jak si

175

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi asi myslí, že udělá, aby to na ní nepoznali. Na to už ale sám, bez času na rozmyšlenou, radu neměl. Strážný Nositel se postavil pod schody a očekával, že se k němu Mishi připojí. Mishi se naposledy podívala nešťastně na Taye, který jí neměl jak pomoci. Pomalu sešla za strážným a vynaložila velké úsilí na hraný klid, v němž se nechala doprovázet k výslechu. … Vešla do místnosti, kde osm lidí v  hávech sedělo u  jediného stolu. Byla vyzvána k usazení. Bez hlesu, celá nesvá, poslechla a až pak pozdravila tónem, jako by bylo špatně, i jak se jmenuje. Strážní jí ale na rozdíl od ní nastavili milé, vyrovnané tváře a nešetřili přátelskými úsměvy. Představili se a začali stručným úvodem, aby Mishi byla v  obraze, co se po ní bude během následujícího rozhovoru chtít. V hlase přitom měli stejnou přívětivost, jakou znala od všech Nositelů. Opakovaně ji ujišťovali, že se nemusí ničeho obávat. Že je její výpověď pouze dodatečná pro pořádek k  té manželově a  nebudou ji vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu příliš zatěžovat. Po dramatu, které se jí před chvílí odehrálo v hlavě, tak měla Mishi pocit, že dorazila úplně jinam, než měla. Za ta léta, kdy ve strachu Sheenu tajili, se jí pojem strážných Nositelů natolik začernil, že naprosto zapomněla, jací vlastně jsou. Především, že se jedná pořád o Nositele – ty nejvlídnější bytosti, co po světě chodí. Ale vzhledem k tomu, že Mishi trávila každý den s Sheenou, nebylo udivující, že zapomněla i na tohle. Z úvodní řeči také pochopila, že strážní momentálně neřeší proběhlý zápas, ale drží se původního domluveného setkání nad povolením Sheenina pobytu v Areneánu. I tak se intenzivně soustředila na to, co musí před nimi nejen z dneška skrývat, a do žádných vlastních vyprávění se raději nepouštěla. Držela se položených otázek a krátila svou výpověď, jak se dalo. Nechtěla se do svých slov zamotat. A během toho usilovného soustředění se zároveň velmi snažila nesoustředit, protože právě to ji mohlo prozradit. Neprůkazně proto při své řeči pokukovala zejména po těch strážných, u kterých věděla, že mají schopnost zvýšené empatie. Nemohli jí číst myšlenky jako Lin-Chu, ale mohli být napojení na její emoční tělo

176

kapitola Mrazivá odplata

do strany 177

a rozpoznat povahu toho, co během své výpovědi pociťuje. Žádný z nich však nevypadal, že by Mishi projevovala něco nezvyklého. Pravděpodobně přijali její rozechvělost jako běžnou reakci matky, když se jedná o její dítě. Na druhou stranu se ještě nedostali k Mariovi a dalšímu podivnému chování Sheeny během dětství. Jejich spokojeným výrazem se tak Mishi klidnila až do doby, než promluvila o příhodě s míčem. To jednomu z Nositelů rázem pobledla tvář a zadíval se na Mishi, jako by měl Sheenu s rozezlenou Sorin přímo před očima. Mishi okamžitě přestala mluvit a jak se doteď snažila nemyslet na nic špatného kolem Sheeny, najednou jí vyvstalo na mysl snad všechno, co nechtěla, aby strážní věděli. Zastavila se s dalšími větami a čekala. Tohle byl pro ni konec všem lžím. … Jenomže strážný, který jako první přišel o  svůj klid, nebyl zasažen ničím, co Mishi řekla, nebo nechtěla říct. Postupně se k jeho nejasnému rozpoložení přidali i  další přítomní Nositelé a  to nezávisle na sobě. V místnosti nastalo napjaté ticho, kterému Mishi nerozuměla. Až s  další minutou se jí jako poslední dostalo vysvětlení. Výslech přerušila jakási žena, která opatrně vstoupila do dveří. S lítostivým oznámením, že Maraia Bolaire právě zemřela.

177

SLIB O půl hodiny později… Poté, co byl nešťastným oznámením výslech Mishi odložen, čekala Mishi s Tayem u Sheeniny postele na další zprávy. Seděla na židli, měla před sebou svou spící holčičku a  neubránila se slzám. Nedokázala si odpustit, že nebyla předvídavější, když měla před zápasem u Sheeny podezření. Věděla, že s ní něco není v pořádku, a přesto ji do arény pustila. Teď byl kvůli tomu zmařen mladý život. A  možná nebude jediný. Co tohle znamená pro budoucnost Sheeny, si jen domýšlela. To Tay se zaobíral situací jinak. Za svou kamennou tváří především řešil, zdali budou Mishi ještě vyslýchat a jestli si budou Maraino úmrtí spojovat se zápasem, protože příčina jejího skonání zůstávala nejasná. Nevykazovala žádná zranění a nebyla Sheeninými ohni ani popálena. „Nemají Sheeně co dokázat,“ řekl tiše ke zkroušené Mishi. Sám postával dobrý metr od postele a měřil si Sheenu pohledem, jako by se jím pokoušel svou dceru vzbudit. Mishi k němu zvedla zrak a bylo na ní vidět, že jí moc nepomůže, když Sheeně nic nedokážou. Z toho, co zažila v lóži, byla přesvědčena, že celé neštěstí Sheena nějak způsobila, i když v područí Sorin. „Zařídím, aby už s tebou nemluvili. Budou teď vyšetřovat, co se tam stalo, tak jim řeknu, že nejsi ve stavu, aby po tobě něco chtěli,“ oznámil. Mishina reakce byla opět plná lítosti. K jeho suchému přístupu k věci se nevyjadřovala, jen složila tvář do dlaní: „Měla jsem ti věřit… Tušila jsem to. Měla jsem ti všechno říct.“ Tay dělal, že její bědování neslyší. Bylo pozdě na taková uvědomění. Ale i když by to Mishi nepřiznal, byl nakonec rád, že mu zapírala, co na Sheeně roky vidí. Kdyby s tím, co ví teď, předstoupil před hodinou před strážné, už by bylo po všem. Jestliže je Sheena skutečně takto odlišná, jak Mishi tvrdí, čekaly by ji někde na doživotí čtyři zdi a nepřetržitý dohled. S výpadky sebekontroly a ohnivými projevy, když se rozčílí, by jí lidé možná vymysleli ještě horší osud. Prioritou proto pro něj bylo dostat nyní Sheenu z téhle proklaté budovy a zatajit strážným všechno, co půjde. Bude muset sám přijít na to,

178

kapitola Slib

do strany 185

co s Sheenou dělat dále. … „Teefu Tarisi?“ objevil se jeden ze strážných v pokoji. „Můžete?“ „Ano?“ přistoupil k němu Tay. „Potřebovali bychom vzbudit vaši dceru a –“ Strážný zaregistroval u Sheeny pohyb a utichl. Tayovi z  Sheeniných projevů také přišlo, že se probouzí, čímž zneklidnil. Chtěl s ní mluvit nejdříve sám, než se k ní dostane kdokoliv jiný. Zadíval se na Mishi, která pochopila, o co Tayovi jde, ale nemohla přispět jinak, než že tento úkol za něj převezme, a s Sheenou promluví. I beze slov si tak porozuměli a Tay strážnému přerušil zaujaté zírání. Položil mu ruku na rameno, aby ho odvrátil od budící se Sheeny. „Můžeme si o tom promluvit někde jinde?“ optal se ho a nasměroval strážného se svým přáním do chodby. Strážnému se pokoj opouštět nechtělo, ale Tarisovi vyhověl. Vzdálili se až do sousedního koridoru a  Tay jejich ústup objasnil: „Nechci svou ženu vystavovat těmhle záležitostem více, než je nutné. Je vážně nemocná a není na tom psychicky nejlépe. Rozumějte, že ji jako matku smrt toho dítěte zasáhla a  je velmi rozrušená. Bude lepší, když kontakt s ní omezíte na minimum a vše kolem Sheeny budete odteď řešit jen se mnou. Byl bych rád, kdybyste se před ní už o tom ani nezmiňovali. Nerad bych, aby tady zkolabovala.“ Strážný se krátce zamyslel, načež souhlasil: „Rozumím. Zařídím, abychom už vaši ženu zbytečně ničím nezatěžovali.“ „Jsem vám zavázán, děkuji. Má toho i tak dost,“ uhrál Tay zdvořilou, starostlivou notu. „To jistě ano,“ měl strážný pro Tarisovi pochopení. „I  tak budeme muset ještě mluvit s vaší dcerou. Mohla by nám pomoci s tím, co se Maraie stalo. Je pro nás jediným možným svědkem.“ „Chápu,“ řekl Tay, „ale teď to nebude nejrozumnější. Kdo ví, v jakém stavu Sheena je a jestli si vůbec něco pamatuje –“ „Na tom nezáleží,“ vskočil mu strážný do řeči. „Nebudeme ji kla-

179

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi sicky vyslýchat. Počítáme s tím, že může být po zápase otřesená a některé věci si nepamatuje přesně. Nebudeme se proto spoléhat na její verbální výpověď.“ „Prosím?“ zledovatěl Tay. Strážný poznal, že se Tarisovi nelíbí, kam tím míří, a  snažil se ho uklidnit: „Nejedná se o  nic, čeho by se musela obávat. Nemusí vůbec o ničem mluvit, na nic si vzpomínat. Potřebujeme ji jen při vědomí. Necháme ji v klidu ležet a podíváme se, co viděla.“ „Podíváte se?“ nerozuměl. „Ano. Přizvali jsme si k  vyšetřování Nositele, který dříve patřil do našich řad a  spolupracoval na podobných případech. Má mnoho zkušeností se čtením paměti a  bezchybně to ovládá. Můžete být naprosto v klidu, teefu Tarisi, nic se jí nestane.“ „Chcete mi říct, že se jí někdo od vás bude hrabat v  hlavě a  nic jí to neudělá?!“ ztratil Tay předstíraný klid i formální tón. Jeho nedůvěra v Nositele se drala do popředí. „Je to bezpečné,“ byl si strážný jist. „Jak jsem řekl, bude to provádět velmi zkušený Nositel. Celý proces je téměř neinvazivní, pouze se napojí do těla skrz dlaň, na které sice vznikne drobné fyzické poškození, ale budu u toho přítomen já i další, kteří zajistíme, aby vaše Sheena nepociťovala žádné nepohodlí. Budeme ji udržovat v lehce omámeném stavu, při kterém nezažije žádnou bolest. Potrvá to jen pár minut a budeme mít naprosto vše, co viděla, slyšela, a na co myslela během celého souboje čistě a jasně.“ „Ten Nositel to bude mít…“ poznamenal Tay nespokojeně. „Ano,“ potvrdil strážný. „Obrazně řečeno, samozřejmě. Sheeně nic nevezme.“ „A to by mohl?“ nelíbilo se Tayovi. „Nic takového dělat nebude.“ „Ale umí to,“ nedal se Tay odbýt. Strážný se zhluboka nadechl, jak bylo pro něj těžké Tarise přesvědčit k  nějaké spolupráci. Podezíravějšího člověka snad ještě nikdy neviděl. Bylo jedno, že měl Tay tvář bez emocí, už jen jak stál, značilo, že očekává

180

kapitola Slib

do strany 185

od strážného něco zlého. „Ano, umí to,“ přiznal mu raději strážný, „Ale nic takového se Sheeně dít nebude.“ Tay odvrátil od strážného zrak kamsi do prázdna a vážně rozmýšlel. Po dlouhé chvíli shrnul: „Takže ten Nositel bude jediný, který uvidí, co tam Sheena dělala, a pak vám to řekne…“ „Ano,“ hlesl strážný a k dalšímu ujišťování se již neměl. Nechal Tarise dál přemýšlet a doufal, že už řekl vše, co bylo zapotřebí, aby se k něčemu dobrali. Tay si dal načas, než se optal: „A mohl bych ho ještě předtím vidět?“ „Samozřejmě,“ ožil strážný, když zaslechl Tarisův náznak souhlasu. „Jmenuje se Kara. Pojďte, seznámím vás.“ … O dvacet minut později… Tay se vracel od strážných a neměl ani po setkání s Karou v ničem jasno. Ta stará, pomatená žena v něm nezanechala dobrý pocit. Co ho na ní ale velmi zaujalo, byla její zmínka o Lin-Chuovi. Bylo to poprvé, co viděl mezi Nositeli někoho, kdo o něm nemluvil s respektem. Před ostatními strážnými se Kara viditelně krotila, ale poznal na ní, že by, co se týče Lin-Chua, našli společnou řeč. A také Tay poznal, že z něj samotného Kara vyčetla, jak by rád o svém dítěti něco skryl. Kara totiž nevypadala jako ledajaký Nositel. Její vyjadřování často znělo jako blábolení, ale za tím stařeckým sípavým hlasem Tay slyšel, že toho hodně ví a nedělá jí problém dát si věci dohromady. Stejně tak bylo znát, že Karu nezajímá, co si strážní vyšetří či nevyšetří. Zajímala ji Sheena. To, že Kara funguje samostatně, strážní netušili, ale Tay uměl vnímat, co lidé říkají mezi slovy. Odhadl z několika vět Karu dobře. Byl si jist, že ať Kara najde v Sheenině paměti cokoliv, rozmyslí si, co strážným poví. Jen si nebyl jist tím, zdali je to pro něj výhoda či nevýhoda. Neměl

181

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi ponětí, co tady Kara vlastně pohledává. Ale musel to zjistit. Možná by se díky ní dostal na kloub nejen pravdě o Sorin, ale i o Lin-Chuovi. … S novými nadějemi tak mířil za Sheenou. Měl ještě pár minut, než bude mít v  patách strážné, kteří se právě chystali na proceduru jejího přečtení. Svolil k tomu pod podmínkou, že Sheena nezažije nic nepříjemného. Ve skutečnosti jim ale bránit nemohl a jeho svolení bylo spíše symbolické. Sheena se stala s turnajem konečně oficiálně zapsaným Nositelem a podléhala tak ze dne na den odlišným zákonům – těm vnitřním derigotským. Bylo jedno, jestli Sheena žije na území Areneánu. Byla Nositelem a tím spadala do zcela jiného systému soudní a výkonné moci. Strážní Nositelé se nemuseli při vyšetřování „svých lidí“ ničeho u areneánců dovolovat. A to ani kolem dětí, neboť mezi Nositeli věková hranice zletilosti neexistovala. V Derigotu neměla tradice rodičovství formu, že by rodič své dítě jakkoli zastupoval a rozhodoval o něm. Něco takového by bylo mezi Nositeli nemyslitelné, pojem dítěte v nositelských kruzích představoval svým významem pouze člověka ve fázi fyzického růstu. Prakticky to znamenalo, že je dítě jako dospělý, jen ještě nežije tak dlouho. Ve všech společenských ohledech pak v Derigotu děti nikdy k nikomu nepatřily, třebaže jim někdo pomáhal dostat jídlo do pusy, než to zvládly samy. Když tedy strážní Nositelé jednali s Tarisem o Sheeně, dělali to v dobré vůli ze slušnosti. Přesto na ně Tay hrál neoblomně, že si jen tak něco bez optání k Sheeně dovolit nemůžou. Strážní se však neoháněli svými pravomocemi více, než museli. Znali zvyky areneánců a jak vnímají mezi sebou mladé lidi, kterým dali vzniknout. Konfliktům s rozdílnou mentalitou předcházeli. Vlastně, jak o tom přemýšlím, muselo být pro strážné hodně zvláštní poslouchat někoho, kdo si svá rozhodnutí o Sheeně nárokuje na základě toho, že byl účasten jejího zplození a zajišťuje jí přísun základních potřeb, které z jejich pohledu by si mohla zajistit už sama, kdyby jí v tom zároveň z kulturních důvodů nebránil. Ale budiž to důkazem, že Nositelé byli lidé plní vstřícnosti a pochopení. Předvídali správně, že se v této situaci snadněji přizpůsobí oni Tarisovi než naopak.

182

kapitola Slib

do strany 185

Tay tedy spokojen, že jej Nositelé neobchází a  ochotně mu oznamují vše, co se na Sheenu chystá, měl pocit, že stále může něco ovlivnit. A i když se mu procedura čtení paměti nezamlouvala, mohla být i jemu ku pomoci. Nevěděl, co Sorin Sheeně namlouvá a o co se Sheena nechce podělit. Takhle by se mohl konečně něco dozvědět bez jejího mlžení. … Nebyl daleko od Sheenina pokoje, když potkal Mishi. Sama Taye po promluvě s Sheenou hledala a vypadala ještě zlomeněji než předtím. Jako by se uvnitř ní něco úplně vzdalo. „Je tam,“ řekla Tayovi hned zkraje. „Sorin?“ „Jo,“ vzdychla Mishi. „Už se tak probudila. Zkoušela jsem na ni mluvit, ale… neodpověděla mi. Jenom… jenom odmítla, že s Sheenou mluvit nemůžu.“ Nabírala opět nešťastně k pláči. „Už nám Sheenu nevrátí…“ Tay slyšíc zlomenou Mishi si takovou představu nehodlal připustit. Popadla ho zlost. Chtěl vyrazit za tou samozvanou Sorin a podívat se na ni sám, ale Mishi ho nečekaně objala. „Tayi, prosím,“ zastavila ho a natiskla se na něj. „Prosím tě, prosím, buď opatrný!“ Tay, překvapen Mishiným nahrnutím, nerozuměl, o čem mluví. „Nebuď na ni nepřátelský, nevíš, co ti může udělat,“ pokračovala Mishi prosebně. „Viděla jsem ten její pohled. Nemusí jí na tobě záležet. Prosím… neprovokuj ji. Může ti ublížit.“ Až nyní Tayovi došlo, že se tady Mishi vskutku bojí o něj. Roky poslouchal, aby něco nedělal, čím by se křivdilo Levanovi, a teď ho brzdila, aby se něco nestalo jemu. Nevěděl, kde se v ní vzala taková starost, kterou od ní léta nezažil, ale pokývl, že rozumí, co mu tím chce říct. Pokusil se Mishi uklidnit tím, že se zklidní sám, ale než tak stačil udělat, zaslechl od ní: „Lin-Chu říkal –“ „Lin-Chu?“ zarazil se. „Tys s ním teď mluvila?!“ „Varoval mě, že by se ti mohlo něco stát –“ „Mishi!“ vyletěl nanovo, když pochopil, odkud vítr vane. „Nevěř mu

183

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi ani slovo! Má v tom všem prsty! Sheena je tady kvůli němu!“ „Ne,“ bránila Lina Mishi. „Nemůže za to. Snaží se nám pomoct, věř mi!“ „PŘESTAŇ!“ křikl Tay a svým zlostným pohledem ji naprosto umlčel. „Už dost!“ vyprostil se Mishi z objetí a rozezlen odešel. Vstoupil do pokoje za Sorin a nechal Mishi na chodbě. … Ta vystrašena čekala venku a promítala si scénáře, které můžou teď vevnitř nastat. Ačkoliv se snažila, nevydržela a rozhodla se za nimi vejít. Sotva však dokročila ke dveřím, zahlédla naproti nim Lin-Chua. Stál daleko, osamocen až na konci prázdné chodby v přítmí, a otevřený pokoj s Sheenou měl na dohled. Hleděl soustředěně dovnitř, jak se tam s ní Tay baví. Téměř jako by je odposlouchával. Mishi zanechala svého úmyslu a  místo toho se tiše rozeběhla za Linem. Chtěla mu něco povědět, ale okamžitě jí přiložil dlaň na tvář a  prstem na ústech značil, aby mlčela. Poslechla ho a  sledovala, jak se Lin intenzivně věnuje dění mezi Tayem a Sheenou. Byl při tom podivně rozrušen. Nikdy na něm nezažila napětí. „Mluví se Sorin,“ porušila Mishi mlčení a zašeptala. „Brzy bude,“ řekl Lin a nespouštěl z dvojice v pokoji oči. „Jak… jak je možné, že se tohle u Sheeny děje, Line?“ nedokázala si Mishi celou situaci vysvětlit. „Proč není jako jiný Nositel?“ Lin na okamžik přestal sledovat pokoj a  vážně odvětil: „Protože Sheena není Nositel.“ Vrátil svůj zrak na Taye a dodal: „A on to ví. Poznal to.“ „Vy taky…“ hlesla Mishi. „Bylo důležité, aby jím pro všechny byla. I pro vás dva,“ vysvětlil Lin. „A pokud chceme, aby její oheň zůstal uvnitř ní, musí to tak být i nadále. Nositelé nejsou její rodinou, Mishi Taris, jsou jejím krytím.“ Znovu zpozorněl, když zaslechl hlasy strážných Nositelů, jež se rozhodli vydat z  nižšího patra nahoru. Zamračil se, jako by se mu právě něco zlého zjevilo a Mishi spatřila, jak Tay v pokoji Sheenu chytá prudce

184

kapitola Slib

do strany 185

za paži. Polekala se, o co tam jde, a vykročila za nimi. „Ne,“ uchopil stejně i Lin Mishi a stáhl ji zpět k sobě. Dál sledoval pokoj a Mishi s jeho chováním již vytušila další neštěstí. Pomyslela na nejhorší a spojila si Linovo varování se současným děním v  pokoji. Sheena tam před Tayem rudla a  bylo vidno, že řeší něco ve stejném napětí, jaké se Linovi projevilo ve tváři. Mishi tak došlo, že když Lin mluvil o tom, že se svou nemocí Taye přežije, nemyslel žádnou blízkou ani dalekou budoucnost. Nemluvil o nebezpečných obchodních partnerech. Mluvil o dnešku. A o Sorin. „Ona ho zabije…“ přepadla ji hrůza. Byla ale pevně držena Linem, který jí nedovolil udělat krok. „On se nikdy nesmíří s tím, že přišla,“ řekl Lin pomalu a zahloubaný do svých vizí Taye ostře sledoval. „Nikdy by jí Sheenu nenechal.“ V tom jej opět vyrušily hlasy blížících se strážných Nositelů. Jejich přítomnost na patře vyvedla Lina z míry. „Odejdi, rychle,“ poručil Mishi náhle a  spěšně ji odvlekl k  nedalekému vstupu na požární schodiště. „Uteč ven, zůstaň v dešti!“ KONEC VOLNĚ STAŽITELNÉ ČÁSTI

Pro pokračování příběhu, prosím, navštivte: http://www.dcerasvehootce.cz/pokracovani Pokud se vám Dcera svého otce líbí, můžete se také přidat ke sledování její stránky na facebooku: https://www.facebook.com/dcerasvehootce

185

kotva mapa 2

SLOVNÍK Každá kniha Dcera svého otce obsahuje výkladový slovník a  glosář pro shrnutí a vysvětlení pojmů zmíněných v daném díle. Pro pochopení příběhu není čtení těchto stránek zapotřebí a neobsahují ani prozrazení děje. Pokud budete číst pouze románovou část, dozvíte se vše důležité ve správném čase. Tento úsek však může pomoci pojmy osvěžit nebo znalosti rozšířit. Mějte prosím na paměti, že během překladu z areneánštiny a iliánštiny došlo ve značné míře k „pozemštění“ a kladl se důraz především na srozumitelnost textu, ve kterém nebude zbytečně mnoho cizích slov, jejichž význam je de facto blízký některým zemským pojmům. Jedná se především o označování technologií, flóry, fauny, jídel, ročních dob či zvyklostí. 28. den druhého měsíce letní triády, rok 401 pátého tisíciletí datování všech událostí příběhu vychází z pohledu obyvatele současného Arenenánu Areneánský čas započal vyloděním Iliánů na kontinentu Leva před více než 4 tisíci lety. Každý rok areneánského času se dělí na 4 období a své názvy si drží podle plynutí ročních dob na severní polokouli - jaro, léto, podzim a zima. Každá roční doba zahrnuje 3 měsíce, tzv. triádu. Rok začíná 1. dnem 1. měsíce jarní triády a končí 32. dnem 3. měsíce zimní triády. Každý měsíc má 4 týdny po 8 dnech. Datum na území Areneánu se skládá ze dne, pořadí měsíce v triádě, názvu triády, století a tisíciletí (např. datum narození Sheeny Taris: 6. 1. jar. 378-5; čte se: šestého dne, prvního měsíce jarní triády, roku 378, pátého tisíciletí; v rámci překladu do češtiny je možno použít zápis 4 378, nebo jen ‚rok 378‘ – podobně pro všechny události pátého tisíciletí). Pro účely datování se názvy ročních dob (triád) zkracují jaro=jar, léto=let, podzim=pod, zima=zim.

abiáni z iliánského ABI.AN G (abi = jih; an = muž, člověk) nejrozšířenější rasa na kontinentě Leva Příslušníci této rasy pocházejí z původních Iliánů z ostrova Ilián. Po vylodění

187

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi u břehů Levy před 4 tisíci lety se tato linie Iliánů vyvíjela zcela odděleně a byla ovlivněna nositelstvím Levanů. Historicky si držela dlouho s rasovou hrdostí všechny typické znaky, v  současnosti ale nezřídka dochází k  postupnému promíchání genofondu s rasou deritskou. Představitel abiánské rasy je střední postavy, sportovní tělesné stavby a má hnědé vlasy.

Amu (iliánská bohyně) iliánsky též AMU.NA E (amu = slunce; na = žena, člověk) postava iliánské mytologie Nejvyšší bohyně, bohyně matka, stvořitelka planety a  bohyně života. Jejím symbolem je slunce, někdy také slunce zakryté stínem planetárních prstenců tzv. ‚isebelis‘ (z iliánského IS EBE ILI J = doslova „jeden z nás“).

Areneán iliánsky ARE.NEA D (are = sever; nea = klenot) říše na území kontinentu Leva, největší politický útvar planety (podrobnosti v glosáři)

Bolaire Maraia [bolér merája] Nositel Levana (led) Cryian [kryjan] levanský lékař, neurochirurg, který za svého života objevil zákrok odemčení mentálních schopností člověka Dasher Nina [dašer nina] Nositel Levana (elektromagnetismus) Derigot chráněná lesnatá přírodní oblast na území Areneánu, kde žijí a sdružují se Nositelé Levana (podrobnosti v glosáři)

188

Slovník a glosář

do strany 220

derité druhá nejpočetnější rasa obyvatel planety Pocházejí z  chladnějších částí planety, tzv. Zimních ostrovů, a  na kontinent Leva je přivezli abiáni v sedmém století po Vylodění. Představitel rasy se vyznačuje celkově slabší tělesnou konstitucí, drobnou hubenou postavou, jemnými rysy, světlými či narezavělými vlasy. Mají specifický imunitní systém.

Elbrow (rodina) [elbrou] jeden z posledních šlechtických rodů v Areneánu Rodina vysokého společenského postavení vlastnící panství Sendor (jakožto politicky autonomní oblast), pohoří Giram, Jordinský poloostrov, jižní úrodné oblasti Mali až po Serdenskou poušť. Její členové jsou šlechtického původu a patří pro svůj majetek a historii k nejvlivnějším lidem světa.

Elbrow Isabel [elbrou izabel] (* 8. 3. let. 400-5 v Sendoru, abián) Isabel Tare Elbrow; vypravěčka příběhu, vnučka Zahara Elbrowa, autorka série nepublikovaných svazků „Deník dcery svého otce“ Elbrow Zahar [elbrou zahar] (* 27. 1. zim. 312-5 v Sendoru, abián) Zahar Freden Elbrow; šlechtic z  rodu Elbrow, spisovatel, historik, archeolog, jazykovědec a dobrodruh, jenž celý život zasvětil iliánské kultuře Autor řady knih o iliánské historii a cestopisů z ostrova Ilián. Držitel literárního ocenění za knižní sérii „Iliánské pověsti“, kterou sepsal kompletně ve staroareneánštině. V šestnácti letech na přání svých rodičů se umluvil s urozeným rodem Jordinů na tzv. předsňatku, ve kterém se zavázal vzít si jejich prvorozenou dědičku, která v té době ještě nebyla na světě. Na narození své manželky si musel počkat dalších dvanáct let a s Miranie Tare Jordin se oženil hned čtyři roky poté. Rozšířil tím majetek a vliv rodu Elbrow o zemědělskou oblast Jordin a učinil tak svou rodinu jednoznačně nejmocnější v Areneánu vlastnila přes čtyřicet procent půdy a více jak polovinu přírodního bohatství Levy. Dlouho však bylo jeho manželství bezdětné. Až v  pokročilém věku se mu podařilo zplodit dceru Elenoru Tare, přičemž záhy na to ovdověl (Miranie podlehla následkům komplikovaného porodu). O  osm let později adoptoval z hertiského dětského domova devítiletou Tanu Tamishi.

189

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Giram pohoří na kontinentě Leva. Nejvyšší a nejrozsáhlejší pohoří planety. (podrobnosti v glosáři)

Hanoský zámek významný historický komplex budov v Kitě, jedna z mála zachovaných připomínek původní levanské architektury Hemgon Terry teefu; předseda vládní rady Areneánu (v letech 388-5 až 426-5); dědic těžařského a stavařského gigantu vlastnící grafitové doly v okolí Setenu Hertis [hertys] město ve vnitrozemí na jižním úpatí pohoří Giram (podrobnosti v glosáři)

Chu (rodina) [ču] rodina stojící v čele Nositelské komunity po dobu novodobé historie Ilián iliánsky ILI.AN A (ili = my; an = muž, člověk; ili.an = našinec) ostrov ležící poblíž jihovýchodního pobřeží kontinentu Leva; současně se Ilián nazývá ostrovní říše pokrývající celé území ostrova včetně přilehlých drobných ostrůvků; název ostrova je v  Areneánu odvozen od obyvatel, samotní Iliáni nazývají svůj ostrov ILI.THE B (ili = my, přeneseně též ‚naše‘; the = půda, země, základ, místo) (podrobnosti v glosáři)

Iliáni obyvatelé a zároveň lidská rasa osídlující ostrov Ilián (podrobnosti v glosáři)

Iliánské pověsti nejznámější knižní série Zahara Elbrowa psaná ve staroareneánštině;

190

Slovník a glosář

do strany 220

vypraví mimo jiné o prvních Nositelích (přepis informací z pověsti o Vylodění najdete v glosáři pod heslem Levané)

Kara Nositel Levana (věštec, telepatie); jedna z nejdéle žijících Nositelů, významná nositelská osobnost; člen strážných nositelských skupin v době jejich existence Kita hlavní město Areneánu (podrobnosti v glosáři)

Levané dříve lidská rasa obývající kontinent Leva (zánik přibližně 4 400 před Vyloděním); později odemčená duše, která se po smrti těla udržela při povrchu planety a vstoupila do abiána během Vylodění, čímž z něj udělala tzv. Nositele (podrobnosti v glosáři)

Lin-Chu [linču] Nositel Levana (věštec, telepatie, léčitelství); nejvyšší představený a duchovní vůdce Nositelů, čelný představitel Derigotu Malat Geran vedoucí ústavu pro léčbu voulézy v  Hertisu; rodinný doktor Tarisů; uznávaný odborník na deritskou rasu namatris bývalá Nositelka Levana, která během porodu předala Levana svému prvorozenému potomkovi Nositelé (Nositelé Levana) lidé nosící v sobě Levana, duši minulé civilizace, která jim propůjčuje své schopnosti; dědí se z matky na dítě

191

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi poznámka k  překladu: V  originálním znění jsou Nositelé v  Areneánu nazýváni ‚Denitre‘, z iliánského DENI.TRE H – „obdařený“, „požehnaný“. Na Iliánu pak Nositelům říkají hanlivě FSE.TRE I – „nakažený“ – a toto označení se neužívá pro žádnou jinou ‚nemoc‘, než ‚nakažení‘ Levanem jako živá smrt (člověk žije, ale je podle Iliánů mrtvý, protože přišel o jednotnou identitu) (podrobnosti v glosáři)

palác (Areneánský palác) sídlo Areneánské vlády v Kitě; budova v centru hlavního města, dominantní svou rozlohou a kovovým pláštěm s celostěnnými okny Rawson Andra ředitel Hertiské základní speciální školy Sendorské sídlo část rozsáhlého panství Sendor na okraji města Hertis ve vlastnictví rodiny Elbrow Seten průmyslové přístavní město na jihovýchodě Areneánu na hranici Derigotu rozkládající se v deltě řeky Gabia (podrobnosti v glosáři)

Sheena (iliánská bohyně) [šína] iliánsky SHEE.NA F (shee = světlo; na = žena) postava iliánské mytologie; dcera bohyně Amu; bohyně zázraků a plodnosti; jejím symbolem je sluneční světlo, vykreslován jako isebelis s paprsky Sorin Levan Sheeny Taris

192

Slovník a glosář

do strany 220

Taris Mishi [taris miši] (* 32. 1. pod. 378-5 ve Weradě, derit) manželka zástupce vládce Areneánu teefu Taye Tarise (podrobnosti v glosáři)

Taris Sheena [taris šína] (* 6. 1. jar. 378-5 v Kitě, derit) Nositel Levana (oheň); dcera Taye a Mishi Tarisových Taris Tay [taris táj] (* 21. 3. let. 346-5 v Kitě, derit) teefu; zástupce vládce Areneánu (v letech 373-5 až 394-5) (podrobnosti v glosáři)

teefu [týfu] čestný titul člena vládní rady Areneánu Thea [téa] iliánsky THEA C (the = půda, země, základ) planeta, na níž se odehrává příběh; nachází se v soustavě hvězdy Amu, v kvadrantu Delta (podrobnosti v glosáři)

triáda kalendářní období Kalendářní rok o 12ti měsících se dělí na čtyři části, tzv. triády. Každá triáda obsahuje tři po sobě jdoucí měsíce a její úplný název odpovídá ročnímu období mírného pásma. Jarní triáda, letní triáda, podzimní triáda a zimní triáda.

Vodner Hana domácí lektorka Sheeny Taris Vouléza dědičné onemocnění krvetvorné tkáně, které se projevuje porušením schopnosti krvinek vázat kyslík (podrobnosti v glosáři)

193

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Vylodění významná světová událost, znovuosídlení kontinentu Leva iliány (později zvaní abiáni, aby se odlišili od původních iliánů přetrvávajících na Iliánu); počátek současně užívaného letopočtu (podrobnosti v glosáři pod heslem Levané)

Ward Mario [vard mário] (* 17. 1. let. 327-5 v Mali, abián) Mario Senmentin Ward; teefu; vládce Areneánu (v letech 352-5 až 394-5) a dědic potravinářského koncernu Ward Werada přístavní město na severu kontinentu Leva, důležitý dopravní uzel mezi Zimními ostrovy a Areneánem Yuto [juto] město na západě Areneánu při ústí řeky Tsalia zástupce vládce Areneánu držitel čestného titulu teefu; člen vládní rady; v jeho rukou je soustředěná výkonná moc země, rozhoduje o zřízení vládních institucí, státních orgánů, samospráv, řídí nejvyšší kontrolní úřady a státní banku Funkce zástupce vládce je druhá nejvyšší pozice po úřadu vládce a jmenovat do ní i odvolávat z ní je v kompetenci vládce říše. Sídlo zástupce je v Areneáském paláci. Má k  dispozici rozsáhlý tým zpravodajů, ekonomů a  hospodářských pracovníků tvořící největší státní správu.

Zimní ostrovy souostroví na severu planety v chladném podnebním pásmu; domovina deritské rasy zpravodaj typická profese ve vládním paláci, jejímž účelem je sledovat a  zpracovávat informace z celé země pro členy vládní rady

194

GLOSÁŘ ARENEÁN Říše, jež svou rozlohou, až na několik autonomních oblastí, zaujímá téměř celý kontinent Leva. Je největším politickým útvarem planety. Žije zde přibližně 2,4 mld. obyvatel a její vznik se datuje krátce po vylodění Iliánů na Levě před 4 tisíci lety. Obyvatelstvo a osídlení Nejvyšší koncentrace obyvatel se nachází v nížinách na jihu a jihovýchodě území, postupně klesá ke zvrásněnému severu. V Areneánu žijí tři hlavní etnika: abiáni - nejpočetnější, zakladatelé Areneánu původem z Iliánu derité - etnikum ze Zimních ostrovů dovezené na Levu abiány za dob prvního osídlování Nositelé Levana - abiáni s  duší Levana, většina obývá území zvané Derigot na východě území Nejvýznamnější metropole Kita (hlavní město, vnitrozemí), Seten (jihovýchod země na spodní hranici s Derigotem), Yuto (západ země), Agram (severní přímořská část země) a Serden, Mali, Jordin (jih země). Vzdělání Základní gramotnost areneánského obyvatelstva je od čtyřicátého třetího století udržována celoplošně povinným desetiletým vzděláním končící závěrečnou zkouškou. Toto vzdělávání probíhá zpravidla od šestého do šestnáctého roku dítěte a bývá spojováno s nabytím plnoletosti. Poté je možnost absolvovat nadstavbové studium oborových specializací. Ceněné a rozvinuté obory jsou především lékařství, strojírenství, elektrotechnika, rychlý vzestup v současnosti nastává v oblasti kybernetiky. Náboženství Přibližně do druhého tisíciletí byla areneánská, respektive abiánská, kultura silně podmíněna iliánskými kořeny a početnou populací Nositelů Levana. Později iliánské tradice ze života Areneánců zcela vymizely

195

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi a s nástupem moderní doby se i duchovní poznání Nositelů přesunulo do rámce náboženského hnutí. K víře v Nositele (v jejich učení) se hlásí oficiálně 38% obyvatel, neoficiální odhady jsou o několik procent vyšší. Jako duchovní vůdce tohoto učení je hlavní představitel rodiny Chu nositel Levana sídlící v Derigotu, jehož domov je považován za chrám pro návštěvu věřících. Geografie Jižní reliéf říše je převážně nížinný a rovinatý. Pohoří Giram, které se táhne středem kontinentu, na východě ostře končí Kentským průsmykem, od něhož vybíhá Derigotská pahorkatina vytvářející přirozený předěl mezi Areneánem a  Derigotem. Severovýchodní úpatí horského pásma je lemováno četnými ledovcovými jezery, z  nichž pramení největší veletok říše - Tsalia. Tsalia se vine celou severní částí Areneánu. Do jejího povodí náleží toky téměř všech řek severu Levy a ústí do Šarlatového moře. Druhá největší řeka země pramenící v Giramu - Gabia - je typickým mohutným veletokem tropického pásu s bažinatým pobřežím. Protéká jihovýchodem říše a ústí do Moře tisíce ostrovů. Podnebí Vzhledem k rozsahu říše najdeme na jejím území několik rozdílných klimatických oblastí. Na severu se nachází mírné pásmo, střed Areneánu je subtropický a nejjižnější části země včetně Dolního Derigotu disponují tropickým klimatem. Průmysl a zemědělství Areneán má četné zásoby přírodních zdrojů a  je plně energeticky soběstačný. Sever území je průmyslový, na jihu převažuje zemědělství. Hlavními těženými surovinami jsou grafit, titan, nikl a  měď. Příjmy z těžby tvoří podstatnou část areneánské ekonomiky. Především západ země v centru s Yutem je bohatý na naleziště diamantů a rozvíjí se zde i  zbrojní průmysl. Významnými komoditami rostlinné výroby jsou brambory, obiloviny, luštěniny, subtropické ovoce, kořenová zelenina a  tvrdá dřeva. Z  živočišné produkce pak dominuje chov pro drůbeží a skopové maso, významnou částí produkce je také rybolov.

196

Slovník a glosář

do strany 220

Politická situace Samotný Areneán nebyl v raných dobách své existence příliš velkou mocností. Do poloviny čtvrtého tisíciletí zaujímal pouze zemědělskou oblast od Kity k Setenu a byl jen jedním z dvanácti států na Levě. Leva byla během osídlování rozdělena na několik samostatných útvarů, které si zabraly do svého majetku i  správy tamější šlechtické rody a  vyvíjeli se odděleně s  vlastními zákony. K  velkému sjednocení a  centralizaci moci došlo až na přelomu čtvrtého a pátého tisíciletí, kdy ekonomická krize severních států přivedla celý kontinent do tzv. Heranských válek. Tento světový konflikt byl ukončen dohodou většiny států o otevřených hranicích a  příznivějších podmínkách pro obchod, což byl základ pro vytvoření jednotného Areneánu, jak je znám nyní. Během pátého tisíciletí se systém roztříštěné vlády změnil na vládu jednoho vládce voleného desetičlennou vládní radou. Sídlo vlády se umístilo do centra Kity, které se tak stalo hlavním městem. Každý člen rady vede svůj rezort, ústřední orgán státní správy, kterému je přidělena část státního rozpočtu. Vládce je zároveň nejvyšším rozhodcem ve věcech soudních, má právo veta v zákonodárných jednáních a může významně ovlivnit strukturu vládního rozdělení. Toho poprvé využil v roce 371-5 vládce Mario Senmentin Ward, který vládní radu rozšířil o jedenáctého člena - zástupce vládce - do jehož kompetence nechal postoupit svou výkonnou moc země a správu ekonomického rezortu.

197

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi

DERIGOT Oblast na východě území Areneánu, domovina Nositelů Levana. Geografie Derigot se rozkládá podél východního pobřeží Levy na ploše Derigotské pahorkatiny tzv. Horního a  Dolního Derigotu. Na jeho neostré jižní hranici se nachází pás osad přináležejících k městu Seten, který už v historii býval zdrojem vlastnických sporů. Horní Derigot se vyznačuje nehostinnými skalisky a neprostupnými smíšenými lesy. Ve středu derigotského území převažují nížiny a subtropické rostlinstvo, Dolní Derigot pokrývá vlhký deštný prales s četnými bažinami a močály. Území je až na drobné osady Nositelů v podstatě panenské a nedotčené, s  předpokládaným významným přírodním a  nerostným bohatstvím jako jsou rozsáhlá ložiska grafitu. Obyvatelstvo Ačkoliv nekultivovaný ráz krajiny působí na Areneánce nehostinně, Nositelům Levana toto území poskytuje domov a je jim zde umožněno vyjádřit svůj vztah s  Levany, rozvíjet duchovní rovinu své osobnosti a užívat bez omezení schopnosti, jimiž tyto přivtělené bytosti disponují. Areneánská vláda na tomto území nevede žádná sčítání lidu, ani zde neuplatňuje své zákony. Přehled o populaci a společenském dění je proto nejasný. Kultura V  Derigotu nenajdeme žádné výdobytky civilizace. Není zde vybudována infrastruktura (elektřina, vodovod, silnice…) a  lidé zde žijí přírodním způsobem života v malých osadách, které si sami budují. Jejich vnímání světa je spjato s nositelským učením, tisíciletou moudrostí Levanů.

198

Slovník a glosář

do strany 220

GIRAM Nejvyšší a nejdelší souvislé pohoří na Thee, 11 000 km dlouhé a 2400 km široké. Prochází středem kontinentu Leva, lemuje jižní stranu severolevského vrásnění a sever amunských nížinných pásem od Kentského průsmyku po Thierovu proláklinu. Díky své pozici zahrnuje pestré typy krajin na svých úbočích. Vznik pohoří Pro geologický vznik a vývoj Giramu má hlavní význam podsouvání severolevské desky Vakon pod Amunskou desku. Tato linie kontaktu dnes již není aktivní. Horotvorné procesy proběhly ve třech fázích, přičemž během první se silně projevoval vulkanismus a v dalších dvou fázích se vyvrásnilo celé pohoří do dnešní podoby. Nejvyšší velehorské štíty v oblasti tvoří dvě pásma s centrálním vrcholem Chamori. Na jihu se pak od sebe vzdalují a  uzavírají rozsáhlou náhorní plošinu Azum. Střed Giramu je silně zaledněn a podle výzkumů zde v teplejších dobách bývaly slané močály, coby pozůstatky původního oceánu. Hlavní znaky Nejvyšším vrcholem Giramu je Chamori (9254 m n. m.), který je zároveň nejvyšší horou světa. Pro pohoří je typická výšková stupňovitost klimatu a vegetace. Na východním svahu se klima vyznačuje mírnými teplotami, smíšeným horským lesem, západní svahy ovlivňuje suchý pouštní vzduch ze Serdenu a  daří se zde sukulentům. Ze severu sahá až k centrálním údolím horská step s keřovou vegetací a jih je porostlý mlžnými lesy. Využití Na Giramu je významná těžba grafitu, železa a  dalších barevných kovů. Giram byl vždy velmi málo osídlenou oblastí a kromě infrastruktury zajištující chod těžařského průmyslu a  sídel pastevců zde nikdy k  nárůstu obyvatelstva nedocházelo. Téměř všechna města na úpatích byla založena jako domov horníků giramských dolů.

199

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi

HERTIS Město v  Areneánu při jižním úpatí pohoří Giram na horním toku řeky Gabia. Historie Hertis patří k  nejstarším nelevanským městům na Levě. Záznamy o jeho existenci sahají až do sedmého století. Podle historiků se zde setkaly dva hlavní výpravné proudy zabírající objevované území a také se Hertis stal prvním místem, kam byli krátce na to ze Zimních ostrovů zavlečeni derité jako pracovní síla do giramských dolů. Ještě jedenáct staletí poté byl Hertis nejsevernějším obývaným městem na Levě a mimo panské vrstvy byli jeho obyvatelé výhradně deritské rasy. Jeho jméno bylo dlouho spojováno pouze s těžbou, ze které měla místní šlechta velký profit a značnou moc v tehdejší společnosti. I  pozdější založení dalších měst kolem Giramu však jeho postavením neotřáslo a dodnes se Hertis pyšní, hlavně díky politickému vlivu vlastníků místních pozemků, synonymem nejdůležitějšího pilíře těžařského průmyslu v Areneánu. Ekonomická stabilita Hertisu a  silná historie města ale také vždy způsobovala jeho konzervativní chod. Hertis a  jeho okolí bylo jedno z posledních oblastí, jež ustoupilo od zákona o vlastnění deritů, povolilo jejich vzdělávání a zařazení do běžného života mezi abiány. O úplném srovnání práv a svobod obou etnik se ale v Hertisu dá mluvit až od roku 337-5, ve kterém se Hertis jako dosud autonomní území konečně připojil k Areneánu a stal se součástí říše. Obyvatelstvo Počet obyvatel se v posledních letech ustálil na 30 tisících. Většinovou populaci zde tvoří derité, abiánská rasa je zastoupena z 35%. Kultura a sport Hertis je oblíbeným cílem sportovců a turistů, neboť má vynikající podmínky pro lyžování a ostatní outdoorové aktivity. Historické jádro města bylo vyhlášeno památkovou zónou. Ve východní čtvrti města najdeme rozsáhlý skanzen Maiwen se dvěma stovkami historických staveb

200

Slovník a glosář

do strany 220

pocházejících z období znovuosidlování. Součástí skanzenu je i muzeum a ukázky lidových tradic a řemesel. Věda V  Hertisu byl r. 376-5 zřízen největší výzkumný lékařský ústav na světě, který se proslavil mj. výzkumem voulézy. Ve městě se nachází také významná báňská akademie, která svými pracemi intenzivně přispívá k vývoji techniky pro těžbu a zpracování grafitu a železa.

201

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi

ILIÁN Ostrov ležící poblíž jihovýchodního pobřeží kontinentu Leva. Současně je Ilián názvem říše pokrývající celé území ostrova včetně přilehlých drobných ostrůvků. Je to největší ostrov na světě s nejstarší uspořádanou společností, která je přísně chráněna a na ostrov je povolen vstup pouze několika málo osobám jiných zemí pro vědecké a  cestovatelské účely. Geografie Jeden ze specifických znaků ostrova je, že flóra i fauna má s kontinentální pramálo společného, přestože klimatické prostředí se svými znaky blíží parametrům Dolního Derigotu. Tento úkaz je pro geology hlavním dokladem posuvu Amunské desky před 150 miliony lety, kdy se ostrov nacházel na opačné straně planety. Ilián je tedy pokryt jedinečným hustým tropickým rostlinstvem odvíjejícím se od nadmořské výšky a jeho ovzduší má celoročně vlhký charakter. Povrch tvoří náhorní plošina, na jihu a západě se vypínají vulkanické vrcholy Ankarta příkře spadající k úzkému pruhu pobřežní nížiny. Pozůstatkem po dřívější sopečné činnosti jsou kráterová jezírka a  horká vřídla. Podnebí je trvale ovlivňováno větry pasáty, jež udržují na Iliánu stálé klima. Nerostné suroviny, vzhledem k uzavřeným hranicím, nejsou na ostrově mapovány. Obyvatelstvo O četnosti a rozložení populace místních obyvatel - Iliánů - neexistuje v Areneánu žádný přehled. Odhady cestovatelů se pohybují kolem stovky tisíc, na ostrově se však nacházejí i osídlené oblasti, které nikdy nebyly žádným cizincem navštíveny. Politika V dnešní době se za centrum Iliánu považuje město Orpa, které je nejblíže městu Seten, a mezi jejichž přístavy dochází sporadicky k vzájemné lodní přepravě. Ilián je z  politického hlediska královstvím, ve kterém je vládní moc výhradně v rukou královny. Žádné diplomatické kontakty mezi vládou Areneánu a iliánskou královnou ale neprobíhají.

202

Slovník a glosář

do strany 220

ILIÁNI Obyvatelé ostrova Ilián, třetí nejpočetnější etnikum planety. Společnost a kultura Iliáni žijí archaickým, matriarchálním, silně náboženským, způsobem života se specifickými zvyklostmi. Jako uzavřené konzervativní společenství nepřebírají a neuznávají způsob života za hranicemi jejich říše a  netolerují vybočující chování ani u  vědců a  cestovatelů, kteří je zřídka navštěvují. Nejvyšší uznávanou hodnotou v životě Iliánů je plodnost a pozornost je proto zaměřena na ženství, rodinu a jejich ochranu. Životní role jsou podle pohlaví striktně rozděleny a je běžné mezi Iliány si na ní zakládat. Hlavní událostí je životní svazek, obdoba manželství, na který se mladí muži chystají od dětství a po uznání dospělosti skrz náročnou loveckou zkušenost jsou pak vybíráni ženami. Páry udržují svazek do konce života a jeho úspěch se vyznačuje počtem zdravě narozených dětí, což také přispívá k lepšímu společenskému postavení. Narušení tradic a  morálních zásad se ve společnosti velmi přísně trestá. Není prakticky možné vybočit bez opuštění města a  žití osamoceně mimo něj. I  přes tyto tvrdé principy udržování neměnného způsobu života jsou Iliáni lidé mírumilovní, soudržní a oddanost k etnické příslušnosti patří k  základním kamenům jejich vnímání života. Jsou velice hrdým národem a odvržení vlastními lidmi považují za větší trest než smrt. Mají silný vztah k ostrovu, přírodě a uctívají přirozené koloběhy v prostředí, které si neznečišťují a nenarušují nadbytečnou infrastrukturou. Také proto nevyvíjejí žádné výdobytky pro pohodlnější život, které by mohly ohrozit dosavadní chod okolí, a  obejdou se bez elektřiny, těžby nerostů a mimo vnitřek měst nebudují ani rozvody vody. Náboženství U Iliánů nelze o náboženství mluvit jako o oddělené části od světského života. Na celém ostrově prakticky neexistují nevěřící a všechny tradice i řada běžných denních činností jsou propleteny s bohatou mytologií. Základní nejdůležitější mytologickou postavou Iliánů je bohyně Amu

203

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi (někdy též Amu.na), která představuje matku stvoření a života a sídlí ve slunci. V přeneseném významu a různých interpretacích se však může její role měnit a  může stát za mnoha jinými úkazy až do nejobecnější představy, ve které je všemi a  vším, veškerou existencí. Její požehnání například přispívá k dobrému chodu domácnosti, ke správnému výběru partnera, k léčbě nemocného nebo k ochraně ostrova. Zajišťuje také soudržnost společnosti a vzájemné porozumění mezi Iliány. Veškeré osobní či přírodní tragédie se tak přisuzují jejímu hněvu či zklamání, která přicházejí v důsledku porušování tradic, zneuctění základních principů života, či nenaslouchání jejímu vnitřnímu vedení, které každý Ilián ve svém spojení s ní cítí. Druhou nejvýraznější postavou iliánské mytologie je bohyně Sheena, jež je Amuninou dcerou a  je na rozdíl od Amu vnímána mezi Iliány mnohem hmotněji. Hraje mezi Iliány roli služebnice, která byla seslána na zem, darována za oddanost v podobě světla, aby se o Iliány více starala, protože její matka musí zůstat na nebesích a obstarávat chod planety a vesmíru. Sheena je tedy pro Iliány osobnější bohyní patřící pouze jim oproti Amu, která je zde pro všechny. V některých výkladech se Sheena s  Amu zaměňují, v  některých je Sheena skutečně samostatnou bohyní a má za úkol se především starat o vzdělání a moudrost a její nezměrné pochopení a  láska ke všem bytostem umožňuje, aby i  provinilci měli před Amuniným soudem své zastání a oporu. V chrámech Sheeny proto žijí lidé, kteří by jinak nebyli ve společnosti přijímáni, a také její chrámy slouží jako škola iliánským dětem, případně jako léčebný lazaret. V mytologii se pak vyskytují i na dvě desítky méně významných bohů, jako například bratři Pellan, Utan a Zevan ztělesňující měsíce apod. Vzdělání Všichni Iliáni mají umožněno získat základní vzdělání (čtení, psaní, počítání) od kněžek v chrámech bohyně Sheeny. Další řemeslné vzdělání se předává praxí v ceších jednotlivých osad a v domácnosti se muži i ženy věnují typickým rukodělným pracem, často umělecké činnosti. Některá povolání jako třeba tanečnice či obsluha v paláci jsou přístupná pouze kněžkám. Pro provinilé muže je pak možná práce jen u  chrámových stráží, horníků, lovců a podobně nebezpečných zaměstnání.

204

Slovník a glosář

do strany 220

KITA Hlavní město Areneánu čítající cca 11 mil. obyvatel. Geografie Leží na rovinaté pláni na jihovýchodě říše jižně od středního toku řeky Gabia. Město na severu ohraničují lesy (tzv. Kitský les) a ze západu se do jeho rozlohy zakusuje Kitské jezero. Historie Kitu založili první osadníci vzešlí z iliánských mořeplavců, kteří sem přijeli objevovat nové krajiny a nalezli zde rozvaliny bývalého levanského města. Významným obchodním centrem se Kita stává v 2. tisíciletí, kdy dochází v zemi k prudkému hospodářskému růstu a postupně se stává metropolí kontinentu. Architektura Během staletí Kita prošla mnoha přestavbami, město několikrát vyhořelo, ale díky bohatým měšťanům se vždy rychle zotavilo a  stalo se ještě výstavnějším než dříve. Uplatnění zde našla řada slavných architektů a město je v současné době křišťálovou perlou Areneánu díky svému supermodernímu centru konstruovanému z  oceli a  skleněných bloků s vládním palácem uprostřed. Mimo vládní palác je za architektonicky nejvýznačnější stavby považován Hanoský zámek (jeden z mála pozůstatků levanské architektury), obchodní centrum, budova státního archivu, sídlo národní banky, specializovaná škola politologie a žurnalistiky, vojenská akademie a další budovy v soukromém vlastnictví. Obyvatelstvo Ve struktuře obyvatelstva převládá abiánská rasa, derité jsou zastoupeni z 12%. Infrastruktura Dopravní spojení s dalšími městy je zajištěno sítí silnic a dálnic. Kita je napojena na nejvíce rychlotahů z celého kontinentu, což z ní dělá největší pozemní dopravní uzel Areneánu, a disponuje také devíti letišti.

205

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi

LEVANÉ O Levanech mluvíme ve dvou významech: historicky - původní obyvatelé kontinentu Leva, zánik jejich civilizace se datuje přibližně 4 400 let před Vyloděním dnes - duše s  odemčenými mentálními schopnostmi přivtělená do těla abiána - Nositele - s nímž splývá; Nositel pak může tyto schopnosti v různé míře využívat Historie O prvních Levanech můžeme podle posledních výzkumů hovořit od 17. tisíciletí před Vyloděním. Většina nálezů však pochází z doby 11. až 10. tisíciletí před Vyloděním. Název kontinentu se stal základem pro pojmenování příslušníků tohoto národa, neboť původní název nebyl dosud zjištěn, pokud vůbec v rámci jejich společnosti existoval. Archeologickými výzkumy bylo prokázáno, že Levané byli velmi vyspělí, ovládali technologie vymykající se současné úrovni chápání nejcivilizovanějších částí světa. Díky rozvinutým technologiím v podstatě všechnu práci vykonávaly stroje, zatímco Levané se věnovali získávání a rozvoji znalostí z mnoha vědních oborů. Jejich největším zájmem bylo aktivovat maximální mozkovou kapacitu a  obsáhnout veškeré možné vědění. Mnohé nálezy dokazují, že jejich zaměření na myšlení a mozek bylo až celospolečenským kultem. Na severu Levy a v horských oblastech nebyly oproti jihu zaznamenány žádné pozůstatky levanských měst. Domníváme se tedy, že Levané obývali spíše nížiny v  mírném podnebním pásu. Hovořili vlastním jazykem, jenž zaznamenávali poměrně komplikovaným písmem, které dosud nebylo plně rozkódováno. Levanská společnost nikdy netvořila jednotnou říši. Spíše se sdružovali do „cechů“ podle vědních oborů, kterými se zabývali, a  tyto cechy jim zároveň zajišťovaly společenské postavení. Není známo, že by v  levanské civilizaci existovalo nějaké náboženství. Nejvýznamnější architektonické stavby té doby byly věnovány vědění, výzkumu a studiu matematiky, fyziky, astronomie, psychologie, neurologie, meteorologie a příbuzným vědním oborům.

206

Slovník a glosář

do strany 220

Levané byli dle nalezených lékařských záznamů oproti průměrnému Areneánci zavalitější menší postavy bez zřetelně vyvinuté muskulatury. Hlavu měli vzhledem k tělu poměrně velkou s nápadně klenutou lebeční částí. Teorie o zániku civilizace Areneánským historikům se podařilo objevit útržky dokumentů umožňující částečně rekonstruovat závěrečnou fázi existence této civilizace. Pomocí karbonové analýzy dospěli ke zjištění, že zánik civilizace lze datovat do 2. poloviny 5. tisíciletí před Vyloděním. Levané toužili povznést svou mysl nad úroveň těla, které se jim jevilo jako velmi omezující. Chtěli uvolnit mentální složku osobnosti a domnívali se, že tímto uvolněním mysli dojde k ohromné expanzi schopnosti myslet i  konat a  člověk s  plně aktivovanou částí mysli bude existovat nezávisle na technologiích. Bude schopen např. telepatického přenosu myšlenek, obsáhnout za neuvěřitelně krátkou dobu veškeré dostupné vědění, aktivovat v omezeném prostoru přírodní živly, měnit frekvence, rychlost i tok světla či zvuku. Z dostupných archeologických pramenů vyplývá, že takováto technologie odemčení mysli byla skutečně vynalezena jedním lékařem, specialistou na neuropsychologii jménem Cryian. Tento lékař testoval novou technologii nejprve na sobě a své rodině (manželce a dceři). Odemčená mysl vykazovala ohromnou kapacitu a sílu, jedinec byl schopen ovládat věci i energie v prostoru jeho zorného pole. Lékař však po čase pozoroval, že zaktivování příliš velké části mozku působí změny vědomí - např. neúnosnou bolest hlavy, vidiny, projevy schizofrenie až po naprostou ztrátu schopnosti vnímat realitu. Tyto stavy poprvé zpozoroval u své dcery. Uvědomil si nebezpečí těchto stavů a změnil technologii tak, aby byla odemčena v  mysli pouze jedna schopnost, kterou se jedinec rozhodl disponovat. Takový postup se osvědčil u jeho syna, kterého do svých prvních pokusů nezahrnoval pro jeho nízký věk. Metoda se stávala mezi Levany stále populárnější, ovšem s rostoucím počtem Levanů, kteří tuto proceduru absolvovali, rostl i počet odpůrců, kteří považovali uměle odblokované schopnosti za nebezpečné a v případě emočně nevyrovnané osobnosti dokonce za život ohrožující.

207

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Teorie o  zániku levanské civilizace hovoří o  tom, že mezi Levany s  odemčenou částí mysli a  odpůrci této technologie došlo ke střetům, jež vyvolaly nepokoje po celé Levě a vyústily vzájemným vyhlazováním. Vzhledem k vyspělosti civilizace a schopností ovládat přírodní zákonitosti byla tato etapa velmi rychlá, zničující pro veškeré tehdejší obyvatelstvo kontinentu. Dnešní forma Po skončení války mezi Levany se jevila civilizace jako zaniklá. Před čtyřmi a  půl tisíci lety se na území vypravila mořeplavecká skupina Iliánů, kteří po připlutí k břehům Levy byli zasaženi neidentifikovatelnou nemocí, během čehož zejména starší jedinci na neznámý virus umírali (událost tzv. Vylodění). Postupem času bylo zjištěno, že příznaky křečí a horeček způsobuje vstoupení duše Levana do hostitelského těla. Tyto duše po zániku civilizace zůstaly na kontinentu dál jako čistá mentální energie. Levan díky kontaktu s  novým tělem získává možnost změnit způsob své existence, prostupuje Nositelem a  splývá s  ním. Člověk po prodělání aklimatizační fáze dostává k dispozici odemčenou schopnost Levana, kterou měl Levan za života ve vlastním fyzickém těle. Samotný Levan může teoreticky žít neomezeně dlouho a přecházet v generacích z matky na dítě. Děje se tak výhradně během fáze porodu, ve které se krátce změní rodičce produkce mozkových vln a Levan má možnost se z jejího vědomí „vymanit“ a přestoupit do nově narozeného Nositele. Pokud se však Levan narodí do těla muže, umírá s ním, respektive po smrti muže Nositele nebyly nikdy zaznamenány žádné projevy jeho další možné existence.

208

Slovník a glosář

do strany 220

NOSITELÉ LEVANA Lidé, do jejichž těla vstoupila duše Levana, která jim propůjčila své schopnosti a paměť předchozích Nositelů. Základní charakteristika Nositel a Levan žijí ve vzájemném symbiotickém vztahu, kdy Levan propůjčuje Nositeli schopnosti, které mu umožňují na omezenou vzdálenost a  v  různé míře ovládat vybrané přírodní živly a  jiné mentální energie. Jedním z typických znaků Levanů je, že nejsou schopni agresivního chování a  násilí, ale ani nepodléhají tužbám či lásce - tj. postrádají emoční tělo. Vědci se domnívají, že toto je způsobeno zážitky Levanů, během zániku jejich vlastní civilizace, při kterém se svou fyzickou smrtí dosáhli tzv. osvícení. Mysl Nositele tak není Levanem ovlivněna a Levan se jeví jako přirozená součást bytosti plně spolupracující v rámci hloubky jejich propojení. Společnost Centrum společnosti Nositelů se nachází v  Derigotu, který je také jediným místem na Levě, kde v současnosti smí Nositelé své schopnosti volně používat. Vzhledem k běžným obyvatelům Areneánu jsou Nositelé velmi specifičtí svým chováním a životními hodnotami. Nehromadí majetek, odborně se nevzdělávají, nepotřebují vyšší úroveň komfortu, nebudují kariéru ani postavení, jejich smýšlení je naprosto klidné, mírumilovné a anarchistické. V době slábnutí jejich populace se proto pro své odlišnosti stáhli na okraj areneánské společnosti do derigotských pralesů, kde se vzájemně podporují v práci se svými Levany. V Derigotu zakládají málo početné osady a v souladu s přírodními podmínkami žijí prostě, bez elektrické energie a pokročilejší technologie. Většina Nositelů se oddává klidnému duchovnímu životu, vyjimečně někteří ambicióznější Nositelé opustí Derigot při pořádání turnaje ve městě Seten, kde mohou na veřejnosti ukázat své dovednosti a zároveň bezpečně poměřit své síly v aréně.

209

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi Struktura Přestože Nositelé nevytvářejí žádné organizované společenství, nachází se mezi nimi několik funkčních rolí. Výchovní Nositelé - vychovávají dětské Nositele. Pomáhají porozumět propojení s Levanem, začít s užíváním schopností a jejich kontrolou, seznamují s tradicemi komunity. Udržují tzv. Nositelské učení a starají se také o osiřelé děti namatris do jejich dospělosti. Strážní Nositelé - hlídají dodržování úmluv s  Areneánem, zajišťují bezpečnost v  případě výskytu Nositelů nerespektujících učení. Mají soudní i výkonnou moc ve všech případech aktivity Nositelů. Vedoucí Nositelé - jednají za komunitu Nositelů s vládou Areneánu. Jsou duchovními vůdci a  tmeliteli Nositelské společnosti. Po generace tato úloha patří až na výjimky tradičně rodu Chu.

210

Slovník a glosář

do strany 220

SETEN Přístavní město na východním okraji Areneánu. Severní hranice města zasahuje k  Derigotu, z  jihu má přístup přes ústí řeky Gabia k oceánu. Je svou rozlohou největším městem východní části země. Obyvatelstvo V  současnosti zde žijí téměř 3 miliony obyvatel včetně slumových částí. Populaci tvoří z 90% abiáni, z 10% derité. Historie Seten je nejstarším městem Areneánu, jeho historie sahá až k počátku našeho letopočtu, k Vylodění. Založili ho první osadníci jako budoucí centrum nově objeveného území a byl zde položen základ Nositelské komunity. Dlouho byl Seten neoficiálním hlavním městem Levy a ve svém rozvoji si udržoval náskok před ostatními městy. Před osídlením Jordinu a  Mali, díky úrodné západní půdě a  rybolovu, zásoboval potravinami celý tehdejší Areneán. Zvrat ve vývoji Setenu nastal během sjednocování států na přelomu čtvrtého a pátého tisíciletí, kdy se pro svou lepší strategickou pozici ve vnitrozemí dostává do popředí jeho západní sousedka Kita. Po přesunu vlády do Kity a otevření obchodních hranic východní Levy dochází v Setenu k výraznému snížení produkce potravin a k následnému zvýšení nezaměstnanosti. Velká část území se po odchodu mocností soustřeďuje do rukou několika málo podnikatelů, kteří využívají získanou moc k vykořisťování lidí z nižších vrstev. Město se přeorientovává na těžký průmysl, vznikají chudinské čtvrti, tzv. slumové osady, které se v  západní části města udržely dodnes. K pozvolnému obratu dochází až během druhé poloviny našeho tisíciletí, kdy ekonomická recese připravila vládnoucí vrstvu podnikatelů o velké množství prostředků a dala širším masám lidí možnost získat volnou půdu a zajistit si tak obživu. Pamětihodnosti Střed historického města je protáhlý, tvoří ho nejstarší budovy celého Areneánu - nemocnice (bývalý lazaret), Setenská specializovaná škola a Muzeum důlního a těžebního průmyslu (bývalá loděnice). Všechny tři

211

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi budovy jsou propojeny komplexem podloubí zasahujícím až k Náměstí Vylodění. Nejvýznamnější novodobou setenskou stavbou je Aréna Nositelů, jež slouží pro každoroční pořádání turnajů mezi Nositeli, jenž zde poměřují své schopnosti a zároveň ukazují veřejnosti své umění. Věda a průmysl Seten je dnes typickou průmyslovou metropolí. Těží se zde 20-30% veškeré spotřeby grafitu, titanu a mědi v Areneánu. Na těžební průmysl navazuje zpracovávání kovů a kovoobráběčství, automobilová a strojní odvětví. V Setenu bylo založeno Vývojové centrum pro pozemní, lodní a leteckou dopravu. Sociální situace Dlouhodobě se rozevírající nůžky mezi příjmy několika nejbohatších obyvatel oblasti a  zbytkem tamní populace vyústily v  časté občanské nepokoje, vznik pouličních gangů a  sídlištních domobran. Programy pro zmírnění militantních nálad mezi mládeží nemají očekávaný účinek a situace je v ulicích stále vážná.

212

Slovník a glosář

do strany 220

MISHI TARIS (rozená Fasenoa) Narozena 32. 1. pod. 348-5 ve Weradě, derit. Život a kariéra Dětství prožila Mishi Taris v  rybářské vesničce blízko Werady, kde získala základní vzdělání. Poté byla přijata ke specializovanému studiu ekonomie, politologie a publicistiky v Kitě. Jako výborná studentka graduovala r. 369. V  rámci studií absolvovala Mishi pracovní stáž v  Areneánském paláci na hospodářském oddělení jako účetní. Poté využila příležitosti a  přihlásila se do konkurzu na místo osobního zpravodaje do kanceláře zástupce vládce. Byla přijata a  jako osobní zpravodaj začala pracovat r. 371. Po roce a půl úzké spolupráce získala Mishi řadu zkušeností v politice, svou kariéru ale náhle ukončila po uzavření sňatku s politikem a teefu Tayem Tarisem. V r. 377 Mishi přivedla do manželství na svět své jediné dítě - Sheenu. Narození dcery bylo velikým zázrakem, neboť Mishi byla v  důsledku onemocnění voulézou téměř neplodná. Až do konce života žila v  rodinném domě na okraji Kity a starala se o svou dceru. Vouléza Mishi Taris je nejznámější osobností zasaženou voulézou. Diagnózu zjistila až po studiích díky náhodnému vyšetření po úrazu. Po sňatku se její manžel zasloužil o spuštění výzkumu léčby pro derity ve zdravotnickém zařízení v Hertisu, kde podstoupila udržovací terapii a první pokusy o léčbu u doktora Gerana Malata. Již první prototypy léků Mishin život úspěšně zlepšily a  prodloužily. Tyto výsledky pak přispěly k  dalšímu rozvoji výzkumu specifických onemocnění deritů.

213

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi

TAY TARIS Narozen 21. 3. let. 346-5 v Kitě, derit. Život a kariéra Dětství prožil Tay Taris blízko centra hlavního města, kde získal základní vzdělání. Poté byl přijat ke specializovanému studiu ekonomie a prognostiky v Kitě. Jako výborný student graduoval r. 367. Po ukončení studií nastoupil do Areneánského paláce na místo nižšího účetního hospodářského oddělení. Jeho potenciálu si po dvou letech práce všiml vládce Mario Senmentin Ward a  původně řadového zaměstnance povýšil přes pozici osobního zpravodaje na svého zástupce, čímž se Tay Taris stal vůbec prvním zástupcem vládce v historii Areneánu. Tay Taris se zároveň s tímto povýšením stal i členem vládní rady a získal čestný titul teefu. Byl tak prvním vysokým politikem, jenž neměl ani šlechtický původ, ani abiánské předky. Roku 373 teefu Tay Taris vstupuje do sňatku s  Mishi Fasenoa a o 4 roky později se jim narodí dcera Sheena. Politická činnost Jako teefu a zástupce vládce začal Tay Taris rozhodovat o záležitostech vysoké politiky - do jeho kompetence spadly správní a kontrolní orgány říše a bankovní sféra. Jako zástupce vládce prosadil např. odsun Nositelů do Derigotu, výstavbu dálnice mezi Kitou a Yutem, upravení daňových limitů pro drobné podnikatele, založení výzkumného ústavu pro léčbu voulézy pro derity, nepodpořil zvýšení těžebních kvót pro grafit a titan, byl očištěn v souvislosti s úplatkářskou aférou „Golader“, atd. Teefu Tay Taris navrhl velmi progresivní řešení ekonomické krize, která vygradovala na počátku r. 388 poklesem reálného HDP zvednutím spotřebních cen a  v  polovině téhož roku vyústila smetením světových bank a akciových trhů. Významnou roli zde hrála vysoká cena grafitu, jíž hnaly vzhůru spekulativní obchody firem a fondů s nejasným vlastníkem. Teefu Taris prosadil zmrazení všech obchodů s  grafitem, prosadil výrazné omezení těžebních kvót a zavedl progresivní daň pro podnikatele. Návrh se podařilo schválit pouze částečně po složitých vyjednáváních těsnou většinou a vládní radu tato jednání názorově rozdělila na velmi

214

Slovník a glosář

do strany 220

dlouhou dobu. Avšak i schválením části všech navrhovaných opatření se podařilo ekonomickou krizi zvrátit. Další část životopisu je uzamčena.

215

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi

THEA Planeta, na níž se odehrává celý příběh. Název vychází z iliánského výrazu pro zemi, místo, základ - THE. Vznik Planeta Thea vznikla podobně jako ostatní planety přibližně před pěti miliardami let formováním pracho-plynného oblaku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala vytvářet malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikla tak první větší tělesa, která se vzájemně srážela a utvořila planetu. Geologie Jádro je obklopeno pláštěm, jehož aktivita spojená s  tepelným vývojem dala vzniknout většině tektonických a  vulkanických útvarů na planetě. Povrch Theyi je velmi různorodý, tvoří ho převážně křemičité horniny, nemalé zastoupení tu mají i čediče. Největší část zaujímá vodní plocha - světový oceán. Nad úroveň vodní hladiny působením tektonických vlivů vystoupily následující útvary: kontinent Leva, který se rozkládá v tropickém až mírném podnebním pásmu; jihovýchodně od Levy ostrov Ilián se subtropickým a mírným podnebím; nad severním polárním kruhem Zimní ostrovy s  chladnou zeměpisnou polohou; a množství drobnějších souostroví. Atmosféra Theu chrání před vlivy slunečního záření plášť tvořený atmosférou z  dusíku, kyslíku a  vodíku, která zároveň zadržuje tepelnou výměnu mezi povrchem planety a okolním prostorem, což má za následek malé teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Teploty se pohybují mezi -20°C na severu v  zimních měsících a  40°C v  rovníkových oblastech v  letním období. Měsíce a prstence Kolem planety obíhají 3 přirozené satelity - měsíce Pell, Ut a  Zev. V trajektoriích jejich oběžných drah se nachází husté prstence pracho-

216

Slovník a glosář

do strany 220

-plynného složení s  hojným výskytem drobných asteroidů. Je to pozůstatek po formování planetární soustavy. Oběžná dráha prstenců je ustálená a poměrně jednotná. Z úhlu pozorovatele na povrchu Theyi se zpravidla jeví prstence jednolitě, tvarem připomínající jiskřivou vlnu. Život na planetě V průběhu formování povrchu planety docházelo vyvrásnění země nad hladinu oceánu, k  silnému zvětrávání křemičitých a  čedičových hornin a následnému usazování mocné vrstvy sedimentů. Život se vyvíjel postupně od nejjednodušších jednobuněčných organismů žijících výhradně ve vodě, k organismům složitějším, které dále daly vzniknout všem vodním i suchozemským živočichům a rostlinám. Vývoj savců předznamenal i vývoj dnešního člověka. První předkové dnešního obyvatelstva jsou datování do období před 150 miliony let. Kočovný způsob života v celé existenci lidstva zapříčinil změny ve vzhledu a tělesné konstituci potomků v závislosti na podmínkách, ve kterých žili. V současné době identifikujeme dvě vývojové linie - iliány (s kořeny na ostrově Ilián a derity (s kořeny na Zimních ostrovech). Iliáni dalším rozšířením na pevninu kontinentu Leva dali vzniknout abiánské rase.

217

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi

VOULÉZA Dědičné onemocnění krvetvorné tkáně, které se projevuje porušením schopnosti krvinek vázat kyslík a zároveň se rapidně sníží obsah krevních destiček. Původ nemoci byl prokázán na Zimních ostrovech, odkud se migrací deritské rasy rozšířila na kontinent Leva. Symptomy Erytrocyty vznikají v  červené kostní dřeni ze základní kmenové buňky. Nezralé erytrocyty vyplavují do krve, kde ve zdravém těle dozrají během 2 dnů. V  těle postiženém voulézou zůstávají červené krvinky nezralé a  tudíž neschopné přenosu dostatečného množství kyslíku do těla. Dozrávání erytrocytů řídí růstový enzym, který produkují ledviny podle množství kyslíku v  krvi. U  osob postižených voulézou dochází k postupnému snižování tvorby tohoto enzymu, až k úplnému zastavení produkce. Postižení jedinci hůře prospívají a obtížná je i regenerace organismu. Prvotními příznaky projevu onemocnění jsou: dechová nedostatečnost, bolesti hlavy, nevolnost, únava, častý výskyt modřin, prodlužující se doba zastavení krvácení drobných poranění. S  rozvojem onemocnění se prohlubují následky nedostatečného okysličování orgánů, symptomy se prohlubují, pacient má rychlý a  slabý dech, hubne, je malátný, má potíže se soustředěním a  pamětí, velmi často dochází k  řídnutí kostí. U  žen způsobuje primární (nedozrání a  neuvolnění vajíček do vejcovodu) i sekundární (oslabení vrstvy děložní sliznice znemožní embryu dostatečně zahnízdit v  děloze a  žena tak prodělává opakovaně potraty v rané fázi těhotenství) neplodnost. Při rozvinuté nemoci bývá velmi rizikovým úkonem i drobná operace. Postižený člověk umírá vyčerpáním organismu. Léčba U  iliánské rasy se vouléza nevyskytuje. U  abiánské rasy je výskyt voulézy možný, avšak projevy bývají mírnější a mívají pozdější nástup vzhledem k tomu, že jejich genofond je výrazně ovlivněn iliánskými geny, které jsou vůči nemoci imunní. Léčba je založena na podpoře vzniku a vývoje erytrocytů podáváním železa a řady vitamínů nezbytných pro

218

Slovník a glosář

do strany 220

správné dělení buněk v kostní dřeni. Dostupné léky u pacienta abiána na 90% omezí veškeré příznaky nemoci a jsou-li užívány dlouhodobě, osoba prožije plnohodnotný život téměř bez omezení. Příslušník deritské rasy je však nemocí sužován mnohem výrazněji a mnohem rychleji dochází k  opotřebování tělesných funkcí. Příčinou je odlišný imunitní systém a pomalejší regenerace organismu. Dědičnost Nemoc je zakódována ve více genech a dědí se tzv. genetickým polymorfismem. Tento genetický polymorfismus má za následek, že nelze přesně odhadnout, v jaké míře ho podědí potomek, kdy se geny pro voulézu zaktivují a nakolik je nemocí ohrožen. Výhled Výzkum voulézy na léčbu deritů byl započat roku 373-5, který inicioval politik a ekonom teefu Tay Taris na podporu své nemocné manželky. Vedoucím výzkumného týmu byl doktor Geran Malat, který za svůj život přispěl k úspěchům léčby i u mnoha dalších typicky deritských onemocnění.

219

Dcera svého otce - Manželé Tarisovi

ZIMNÍ OSTROVY Drobné ostrůvky na severu planety v chladném podnebním pásmu. Geografie Polovina území Zimních ostrovů je pokryta ledovcem. Zbytek území pokrývají stepi a lesostepi. Průmysl Nachází se zde bohaté zásoby minerálů a  grafitu. Místní nerostné suroviny však nejsou v současné době využívány. Průmysl zde prakticky neexistuje. Místní obyvatelstvo zpracovává suroviny získané drobným zemědělstvím, lovem a rybolovem. Obyvatelstvo Osídlení je nejhustší v jižních částech, kam už ledová pokrývka nedosahuje. Typickými obyvateli jsou původní derité, kteří zde žijí přírodním polokočovným způsobem. Živí se lovem drobných zvířat a rybolovem a obývají jednoduché dřevěné domky. Nachází se zde i pár menších přístavních měst, nejznámější Phom, do něhož se nepravidelně vypravují lodě z Werady. Kulturní a společenský život je zde velice prostý a závislý na lokalitě. Veškeré dění se tak soustřeďuje do několika málo osad, kde mají děti v zimních měsících přístup k základnímu vzdělání.

220