Severský model welfare state v Lisabonské strategii

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Severský model welfare state v Lisabonské strategii

Bakalářská práce

Lenka Čermáková

Vedoucí práce: PhDr. Petr Kaniok, Ph.D. UČO: 219261 Obor: MV-ZU Imatrikulační ročník: 2006

Brno, 2009

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a ţe všechny zdroje, které jsem v ní pouţila, jsou uvedeny v seznamu literatury.

Brno, 20. dubna 2009

Lenka Čermáková

2

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce PhDr. Petru Kaniokovi PhD. za ochotu, podporu a cenné rady a připomínky v průběhu psaní této práce.

3

Obsah 1.Úvod.................................................................................................................................... 5 2. Severský model welfare state............................................................................................. 8 2.1 Evropský model welfare state .................................................................................... 10 3. Lisabonská strategie ......................................................................................................... 11 3.1 Lisabonská strategie a její sociální dimenze .............................................................. 11 3.2 Lisabonská strategie v poločase – Zpráva Wima Koka ............................................. 13 3.3 Obnovená strategie pro růst a zaměstnanost .............................................................. 15 3.4 Význam Lisabonské strategie pro sever Evropy ........................................................ 15 4. Sociální indikátory ........................................................................................................... 16 4.1 Zaměstnanost ............................................................................................................. 17 4.1.1 Severský flexibilní pracovní trh .......................................................................... 17 4.1.2 Zaměstnanost starších lidí .................................................................................. 21 4.1.3 Výzvy pro skandinávský pracovní trh ................................................................. 24 4.2 Účast žen na trhu práce .............................................................................................. 25 4.2.1 Ženy a jejich význam pro welfare state ............................................................... 25 4.2.2 Práce a rodina zároveň....................................................................................... 27 4.2.3 Rovné příležitosti ................................................................................................ 28 4.2.4 Nákladný systém.................................................................................................. 29 4.3 Vzdělání ..................................................................................................................... 30 4.3.1 Vzdělávání mladých ............................................................................................ 30 4.3.2 Celoživotní vzdělávání ........................................................................................ 32 4.3.3 Mobilita studentů ................................................................................................ 33 4.4 Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení................................................................. 35 4.4.1 Chudoba .............................................................................................................. 35 4.4.2 Imigrace a sociální začlenění ............................................................................. 37 5. Závěr ................................................................................................................................ 40 6. Seznam použitých zdrojů ................................................................................................. 42

4

1.Úvod Po konci studené války došlo ve světě ke zrychlení procesu globalizace a Evropská unie (EU) se musela začít vyrovnávat s jejími negativními efekty. Začala viditelně ztrácet na konkurenceschopnosti a

bojovat se stárnutím populace.

Překvapením bylo, ţe na vrchol ţebříčku nejsilnějších evropských ekonomik se vyšplhaly severské státy. Ty byly ještě před 20 lety některými autory povaţovány za globální „ztroskotance“ a jejich, pro mnohé pouze, experimentální typ welfare statu byl odsuzován k úpadku. Nyní se zdají být naopak evropskými „vítězi“. Skandinávské státy jsou v mnoha ohledech důkazem toho, ţe je moţné skloubit politiku vysokého sociálního zabezpečení spojenou s vysokými daněmi a zároveň si udrţet stabilní ekonomický růst a konkurenceschopnost. EU v roce 2000 představila tzv. Lisabonskou strategii, jejíţ cíle by měly členské státy do roku 2010 splnit, a vytvořit tak region, který se stane nejdynamičtějším a nejvíce konkurenceschopným na světě, a zároveň posílit základy evropského modelu welfare statu. Severské státy mají mnoho společného. Všechny jsou to relativně malé země s otevřenými ekonomikami, vysokou ţivotní úrovní obyvatel a rovnoměrným přerozdělením příjmů. Jsou to země, jejichţ sociální model je charakteristický vysokými průměrnými příjmy obyvatel

a velmi nízkou mírou nerovnoprávnosti

(Andersen 2007). Severské státy spolu jiţ dlouhou dobu úzce spolupracují a pojí je společný historický vývoj. V dnešní době jsou spojovány hlavně se společným – severským modelem sociálního státu, orientovaným převáţně na politiku zaměstnanosti. Skandinávské státy jsou známé jako tradiční promotéři sociální politiky. Vyznačují se vysokým stupněm sociálního zabezpečení, vysokou mírou zaměstnanosti a vysokou účastí ţen na pracovním trhu. Tedy komponentami, které jsou velmi blízké obsahu Lisabonské strategie. Základní hypotézou této práce je tedy tvrzení, ţe Dánsko, Finsko a Švédsko jsou díky svému modelu welfare state schopny dosahovat předních příček při hodnocení úspěšnosti plnění Lisabonských cílů, porovnáme-li jejich výsledky s původními 15 členskými státy EU. Základními výzkumnými otázkami této práce budou pak následující: Existuje podobnost mezi vybranými sociálními cíli severského modelu welfare statu

a obsahem Lisabonské strategie? Jsou

5

skandinávské státy úspěšnější v plnění Lisabonských cílů neţ jejich evropští kolegové? Co je příčinou severského úspěchu či případného neúspěchu? Má severský model budoucnost? Lisabonská strategie se zaměřila na tři základní témata: sociální politiku, ekonomický růst a ekologii. Tato práce se bude soustředit pouze na některé sociální indikátory, přičemţ se autorka snaţila postihnout škálu různých sociálních cílů. Od těch, které jsou severskému modelu velmi blízké, aţ po ty, které jsou pro skandinávské státy problematické a ne tak lehce dosaţitelné. Detailní popis vysvětlující výběr jednotlivých indikátorů je v kapitole č. 4. Tato práce se omezí na tři severské členy EU - Dánsko, Švédsko a Finsko a jejich sociální model welfare state. V literatuře jsou často skandinávské státy popisovány jako země s velmi podobným typem welfare statu, ten je označován jako severský model nebo také skandinávský model. Některá literatura rozlišuje mezi skandinávským modelem (do něhoţ jsou zahrnuty jen Dánsko, Švédsko a Norsko) a severským modelem, který kromě dříve jmenovaných zahrnuje i Finsko a Island. V této práci nebude mezi těmito dvěma pojmy rozlišováno, protoţe se i mnozí odborníci shodují (viz Heidar 2004), ţe lze, aţ na pár výjimek, povaţovat sociální model všech pěti skandinávských zemí za velmi podobný. Práce bude porovnávat

výsledky plnění

cílů

Lisabonské

strategie

skandinávských zemí pouze s výsledky původních patnácti členských států EU (EU -15). Nebude brán zřetel na výsledky nově přistupujících zemí z roku 20041, protoţe ty se staly členy EU aţ v době, kdy byla Lisabonská strategie jiţ v plném běhu. Práce se zaměří jen na některé vybrané sociální indikátory definované v Lisabonské strategii a bude je porovnávat se sociálními komponentami severského modelu a analyzovat dosaţené výsledky. Tento model pak bude prezentován hlavně ve své aktuální podobě se zaměřením na jeho vývoj a reformy provedené v poslední dekádě. Analýza historického

vývoje severského modelu není

předmětem této práce a bude zmíněna jen okrajově pro případné dokreslení konkrétního problému. Stejně tak se práce nebude zabývat celým vývojem sociální politiky EU a omezí se pouze na body stanovené Lisabonskou strategií. Práce bude čerpat informace zejména z primárních zdrojů, z výročních zpráv EK o pokroku v plnění Lisabonských cílů. Hlavním zdrojem dat pro 1

Výjimečně se v práci objeví výsledky skandinávských zemí v porovnání s výsledky EU- 27, pouze však v případě, že data pro EU- 15 nebyla dostupná.

6

komparaci pokroku skandinávských zemí se zbytkem EU bude Eurostat. Vyuţívána budou nejaktuálnější dostupná data.2 Práce nejprve představí severský model welfare state a základní prvky jeho sociální politiky. V další části přiblíţí hlavní cíle v oblasti sociální politiky, které byly stanoveny v Lisabonské strategii. Na vybraných sociálních indikátorech porovná Lisabonské cíle s komponentou severského modelu. Zhodnotí, do jaké míry byly skandinávské země úspěšné v naplňování stanovených cílů, a analyzuje příčiny jejich úspěchu nebo neúspěchu v dané sociální oblasti. Jednotlivé kapitoly se tak zaměří na zaměstnanost, na vysokou míru účasti ţen na trhu práce, zlepšení programů zejména celoţivotního vzdělávání a budou zkoumat problematiku sociálního začlenění a boje proti chudobě. Práce se však pokusí odhalit také slabiny severského modelu welfare state a upozornit na úskalí, kterým bude model muset v budoucnu čelit.

2

U některých indikátorů nebyla aktuální data doposud zveřejněna, proto jsou někde uváděna data z roku 2006 jako nejaktuálnější.

7

2. Severský model welfare state Evropští sociální demokraté popsali severský model welfare state a jeho úspěšný hospodářský růst kombinovaný s vysokým stupněm sociálních jistot výstiţně: Dánsko, Finsko a Švédsko jsou jako čmeláci Evropy. Zdá se, ţe jsou moc těţcí na to, aby vzlétli, překvapí vás ale svou hbytostí, rychlostí a důkladností (Anderson, Lechtinen, Christensen 2006).

Po prvních pěti letech fungování

Lisabonské strategie vyzdvihl severský model ve svém projevu

předseda

Evropské komise (EK) José Manuel Barroso a dal skandinávský ekonomický růst za příklad zbytku Evropy. Per Nuder, někdejší švédský ministr financí to jen okomentoval slovy: „Tento čmelák očividně zvládá létat“ (Findfacts 2007). Existuje mnoho definic severského modelu a mnoho definic welfare statu. Například Steen (2004) říká, ţe welfare state je moţné obecně označit jako soubor sociálních jistot, který zahrnuje také velké ekonomické intervence. Vláda tak zasahuje do mnoha sfér lidského ţivota. Nejedná se jen o záruky sociálního zabezpečení ale i jistotu rovných příleţitostí jako je bezplatná zdravotní péče a vzdělání a přerozdělení bohatství státu mezi sociální vrstvy, podniky, regiony a pohlaví. Welfare state je představován univerzální a nákladnou sociální politikou, která tvoří jakýsi „balíček“ finančních podpor a sluţeb. Univerzální sociální normy se vyvíjely postupně na základě širokého politického konsensu. Ten se snaţil potlačit nedostatky ekonomického trhu a vytvořit platformu pro vyjednávání s vlastníky kapitálu v korporativním smluvním systému Severský welfare state pak můţe být definován jako typ politického reţimu který je zaloţen na velkých kompromisech mezi státem, odborovými organizacemi a kapitalisty (Steen 2004: 208 - 209). Stein Kuhnle vyjmenoval jedenáct prvků, které činí skandinávský model welfare statu odlišným od ostatních sociálních modelů. Patří mezi ně vysoká míra sociálního zaopatření poskytovaná státem, vysoká zaměstnanost, zaměstnanost ve sluţbách jako velký podíl celkové zaměstnanosti, přerozdělení daní, vysoká legitimita státu a sociální práva, která jsou univerzální a podmíněná občanstvím (Kuhnle, Hort 2004: 2). V Evropě existuje několik modelů welfare state i několik druhů jejich členění. Například Francie má podle nejčastějšího rozdělení tzv. kontinentální model

8

sociálního státu, pro Velkou Británii a Irsko je zas naopak charakteristický anglosaský model. Jednotlivé modely se v mnohém rozcházejí, v mnohém jsou si naopak velmi podobné. Například anglosaský a severský model se podobají hlavně v oblasti vztahů mezi vládou a pracovním trhem, ale velikost státní správy se u obou významně liší. Kontinentální model má naopak zase veřejný sektor podobný jako jeho severští kolegové, ale vztahy mezi státem a trhem se zásadně odlišují. Severský model je tak spojením dvou velkých evropských modelů – anglosaského - s důrazem na liberalizaci ekonomiky a kontinentálního - který podporuje rozsáhlý státní sektor (Schubert, Martens 2005: 20). Tabulka č.1: Přístupy jednotlivých modelů welfare state k trhu a sociálnímu zabezpečení Anglosaský model

Severský model

Kontinentální model

Přístup k trţní sféře

liberální

liberální

intervencionalismus

Přístup k sociální sféře

malý důraz

velký důraz

velký důraz

Zdroj: Schubert, Martens 2005

Skandinávcům se podařilo dosáhnout vysoké míry sociálního zabezpečení, aniţ by ale jakkoli zpomalovali růst a omezovali konkurenceschopnost. zprávy

o

konkurenceschopnosti

jednotlivých

světových

Podle

zemí

Global

Competitiveness Report se Dánsko umístilo na 3.místě na světě hned za Spojenými státy a Švýcarskem. Švédsko a Finsko ho pak následují na čtvrté a šesté příčce světového ţebříčku.3 Státy získaly velmi dobré hodnocení jak díky dobrému ekonomickému rozvoji a nízké míře zadluţenosti občanů, tak díky skvěle fungujícím a transparentním institucím. Díky velkému důrazu na výchovu a vzdělávání se pak Skandinávcům daří vychovat pracovníky, kteří by neměli mít problém reagovat na měnící se globální prostředí (Porter, Schwab 2008: 23-25). Také Kuhnle vidí zaměstnanost jako klíčový bod severského modelu a označil skandinávské státy jako země, které jsou nejvíce „work - friendly“ a „family friendly“,

tedy

nakloněné

zaměstnaným

a

propagující

rodinnou

politiku.

Skandinávie si dala za cíl dosáhnout plné zaměstnanosti, podporuje ochranu 3

Dobře si stojí i ostatní skandinávské země, které nejsou v EU. Norsko obsadilo 15. místo, Island 20. Všechny severské země si svou pozici oproti roku 2007 udržely, nebo zlepšily, naopak státy s jiným sociálním modelem jako je Německo, Francie, Velká Británie v žebříčku poklesly.

9

zaměstnanců a snaţí se vychovat flexibilní a velmi vzdělané pracovníky. Zároveň jim chce usnadnit skloubení kariéry s rodičovskými povinnostmi a umoţnit rovné podmínky pro muţe a ţeny (Kuhnle, Hort 2004:18). Skandinávský model je také velmi úspěšný v přerozdělování dávek.Většinu sociálních příspěvků pobírají mladí a staří lidé, všichni ale na principu universalismu – to znamená bez rozdílů a bez jakéhokoli přezkumu majetkových poměrů. Na severu Evropy se proto zakotvila oblíbená fráze: Nejbohatších 90 % podporuje nejchudších 90%. Pro obě skupiny je povinnost platit daně na pokrytí vysokých výdajů, obě strany ale mají nárok pobírat tyto dávky (Einhorn, Logue 2003: 202). Historická zkušenost severských zemí a vývoj jejich sociálního státu nemůţe být nikým jiným zkopírována, ale můţe být pro ostatní evropské státy inspirací, jak skloubit politický, ekonomický i sociální rozvoj a prosperitu státu (Kuhnle, Hort 2004: 2).

2.1 Evropský model welfare state Evropský model welfare state doposud neexistuje jako jednotlivý typ konkrétního sociálního modelu. Termín „Evropský sociální model“ bývá spíše pouţíván mluví - li se o existenci společných principů a rysů sociální politiky charakteristických pro jednotlivé členské státy, neţ k označení nějaké společné sociální agendy udávané EU. V poslední době se ale diskuze o sociální politice v EU čím dál více prohlubuje, a proto je tento pojem občas vyuţíván k popisu charakteru sociální agendy, kterou EU podporuje (De Búrca 2005: 1-10). Pojem vyuţila také Lisabonská strategie, která tvrdí ţe splněním stanovených cílů dojde k prohloubení spolupráce státu v sociální oblasti a tedy posílení komponent evropského sociálního modelu.

10

3. Lisabonská strategie 3.1 Lisabonská strategie a její sociální dimenze Na březnovém summitu Evropské rady (ER) v Lisabonu v roce 2000 si představitelé států a vlád jednotlivých členských zemí vytyčili cíl, ţe se EU do roku 2010 stane nejvíce konkurenceschopným, nejdynamičtějším a na znalostech obyvatelstva zaloţeným hospodářským prostorem světa. EU by tak měla zvládnout trvalý hospodářský růst s novými a lepšími pracovními místy a větší sociální soudrţností, který bude zároveň ohleduplný k ţivotnímu prostředí. ER schválila takzvanou Lisabonskou strategii EU. Tu tvoří strategické cíle týkající se ekonomiky, ţivotního prostředí a sociálního zabezpečení. Lisabonská strategie si klade za cíl dále rozvíjet evropský sociální model welfare state. V dnešní době celá Evropa čelí problémům globalizace a je na jednotlivých sociálních modelech, aby se dokázaly s těmito problémy vyrovnat, naplňováním Lisabonských cílů

by měly

zlepšovat úroveň sociálního

zabezpečení, nebo alespoň udrţovat úroveň současnou. Mezi hlavní cíle v sociální politice Lisabonské strategie patří: Vzdělávání a výchova pro ţivot a práci ve znalostní společnosti: Evropské systémy školství a výchovy se musí přizpůsobit, aby mohly poskytovat vzdělávání lidem ve všech stádiích ţivota: mladým, nezaměstnaným dospělým, zaměstnaným, kteří potřebují zlepšit svou kvalifikaci. ER proto vyzvala členské státy, aby podpořily vzdělávání společnosti a splnily například následující cíle: -

Trvalý nárůst investic do lidských zdrojů

-

Sníţit na polovinu počet lidí mezi 18 a 24 roky, kteří ukončí střední vzdělání a nepokračují ve studiu

-

Podporovat programy mobility studentů i učitelů a odstraňovat případné překáţky4

4

Mezi další Lisabonské cíle v oblasti vzdělání patří zavádění internetu do škol a výchovných zařízení, vytvoření společného evropského formátu CV a definování nové sady základních dovedností pro celoživotní vzdělávání, kam by měly patřit počítačové dovednosti, cizí jazyky a další.

11

Nárůst počtu pracovních míst a vytváření lepších pracovních míst, rozvoj aktivní pracovní politiky -

Zlepšování

„zaměstnatelnosti“

a

sniţování

nedostatku

kvalifikace

pracovníků, -

Zvýšit zaměstnanost ze současného průměru 61% na 70 % do roku 2010 5

-

Navýšit počet zaměstnaných ţen ze současného průměru 51% na 60% do roku 2010

-

Klást důraz na celoţivotní vzdělávání jako jednu z hlavních komponent evropského sociálního modelu

-

Zvýšit zaměstnanost ve sluţbách

-

Podporovat politiku rovných příleţitostí6

Modernizace sociálního zabezpečení Evropský sociální model musí podporovat znalostní společnost. Ta pak zaručí, ţe welfare state bude moderní, zajistí trvalou udrţitelnost modelu, který překoná globální výzvy jako je stárnut třeba populace. Je nutné podporovat sociální začlenění, rovnoprávnost muţů a ţen a zdravotnictví. Z těchto důvodů ER vyzývá aby: -

Byla posílena spolupráce mezi členskými zeměmi, zajištěna výměna zkušeností s jejich sociálním zabezpečením

-

Pracovní skupina pro sociální zabezpečení na vysoké úrovni bude mít za úkol připravit studii pro budoucí rozvoj sociálního zabezpečení, zejména pak trvalý rozvoj penzijního systému

Zlepšení sociálního začlenění V EU ţije nepřípustně velké mnoţství lidí pod hranicí ţivotního minima a tito lidé trpící chudobou jsou zároveň vyloučeni ze společnosti. Z toho důvodu vyzývá ER : -

Zlepšit porozumění problému sociální chudoby

-

Zlepšit začlenění sociálně slabých do politiky zaměstnanosti, vzdělávání, zdravotnictví a bydlení ve členských státech

5

Podle strategie to má být hlavně vysoká míra zaměstnanosti, která rozvine trh práce a napomůže udržitelnosti evropského sociálního modelu 6 Cílem by mělo být zejména zjednodušit skloubení rodinného a pracovního života.

12

-

Rozvinout nové přístupy ke specifickým skupinám jako jsou etnické menšiny, děti,staří lidé nebo postiţení (Lisabonská strategie 2000) Na jarním zasedání ER ve Stockholmu v roce 2001 byla pak navíc přidána

další kritéria. Zaměstnanost starších lidí mezi 55 a 64 lety by měla v roce 2010 dosáhnout alespoň 50%. Zároveň byly stanoveny limity, které měly země splnit po uplynutí polovinu času, tedy do roku 2005. Celková zaměstnanost tak měla dosáhnout 67% a zaměstnanost ţen 57% (Eurostat Yearbook 2008).

3.2 Lisabonská strategie v poločase – Zpráva Wima Koka Lisabonská strategie a její cíle byly definovány a záleţelo na státech samých, jak se zhostí doporučených úkolů a budou cíle plnit. Výsledky statistik se ale příliš k lepšímu neměnily. Navíc v roce 2004 EU přijímá nové členské státy, pro které také cíle z Lisabonu představují výzvu, kterou by měly zkusit splnit. Ukázalo se ale, ţe očekávání, které reformy přinesou jsou přehnané. Strategie postupně narostla do obřích rozměrů se spoustou priorit, viditelné výsledky se očekávaly téměř přes noc. Předsednické státy se snaţily prosazovat reformní agendu ve svých cílech. Švédové se při svém předsednictví zaměřili hlavně na kvalitu ţivota, stárnutí populace a udrţitelný rozvoj. Severský model se tak dostal do většího povědomí a švédské předsednictví bylo oceňováno za to, ţe osvěţilo Lisabonskou agendu (O´Sullivan 2005: 33). Výsledky celoevropských statistik se ale ani pak nezačaly výrazně zlepšovat. Na jarním summitu EU neskrývala většina politiků rozčarování z pomalého tempa zavádění reforem. Skeptický byl i eurokomisař pro sociální otázky Vladimír Špidla: „Lisabonská strategie je jako sněţný muţ. Hodně se o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl.“ (Euractiv.cz 2004) V roce 2004 ER poţádala EK, aby sestavila skupinu expertů pod vedením bývalého nizozemského předsedy vlády Wima Koka, jejichţ

úkolem bude

přezkoumat, jak si členské státy vedly při plnění Lisabonských cílů v uplynulých

13

pěti letech. Vznikla takzvaná zpráva Wima Koka, ve které je načrtnutá strategie, díky níţ by měly evropské ekonomiky zvládnout Lisabonské cíle splnit. Za pomalý pokrok v implementaci reforem mohou podle zprávy členské státy i EU. Ta nevyvinula dostatečný tlak na to, aby byly prosazeny, a nechala na kaţdém státu, jak se cílů z Lisabonu zhostí.7 Experti ve zprávě zdůrazňují narůstající

důleţitost

naplnění

Lisabonských

cílů

zejména

v době,

kdy

hospodářský růst Evropy v porovnáním se Spojenými státy a Asií zpomaluje. Wim Kok proto navrhuje politikům řešení, jak k jednotlivým cílům přistupovat a usnadnit tak jejich naplnění podle plánu. V sociální části agendy zdůrazňuje nutnost vyšší zaměstnanosti. Ta podle expertů napomůţe sociální i finanční udrţitelnosti, bude předcházet chudobě a zabezpečí rozvoj evropských sociálních programů. Zaměstnanci a zaměstnavatelé by se měli pokusit najít rovnováhu mezi sociální jistotou a flexibilitou. Je nutné podporovat vznik nových firem a větší přizpůsobivost lidí na trhu práce, důleţité je ale ponechat lidem svobodnou volbu a nenutit je být na pomoci státu závislými. Členské státy musí navrhnout ambiciózní politiku, jak podporovat programy celoţivotního vzdělávání a jak je zpřístupnit pro všechny, stejně tak se snaţit sníţit na polovinu počet těch, kteří předčasně ukončí studium. Zásadní význam pak mají podle studie zejména starší pracovníci. Těm se musí vytvořit lepší zdravotní a pracovní podmínky, aby mohli i ve stáří aktivně pracovat a podporovat ekonomiku. Snahou by mělo být odstranit překáţky pro mobilitu pracovníků a přinést jim tak větší moţnosti rozhodování. Experti také doporučili, ţe by měly být výsledky pokroku jednotlivých států více transparentní a měly by se stát klíčovým faktorem pro zapojení všech zainteresovaných stran. „Podpora růstu a zaměstnanosti v Evropě je příštím velkým evropským projektem. Jeho realizace bude vyţadovat silné politické vedení a významnou úlohu sehrají sociální partneři“ (Kok 2005).

7

Zpráva však zmiňuje i další okolnosti, které ovlivnily pomalejší implementaci reforem. Hovoří o teroristických útocích z 11. září 2001, propadu kurzů akcií na americké burze a celkovém pomalém hospodářském růstu.

14

3.3 Obnovená strategie pro růst a zaměstnanost Na základě zprávy Wima Koka vydala ER revidovanou Lisabonskou strategii tzv. Obnovenou strategii pro růst a zaměstnanost. Ta odsouvá stranou sociální a environmentální pilíř strategie a soustřeďuje se na úpadek ekonomiky, kterou chce podpořit důrazem na hospodářský růst a zaměstnanost. Zodpovědnost za její naplňování mají prostřednictvím přijímání akčních plánů jednotlivé členské země. Důraz je kladen zejména na zvýšení procenta kvalifikované síly v EU, důleţitost se tedy přikládá vzdělání, rozvoji vědy a sníţení počtu studentů, kteří nepokračují dále ve studiu. Pokroky pak hodnotí ER vţdy na kaţdoročních jarních summitech. Z těch doposud vyplývalo, ţe jsou státy EU na dobré cestě a daří se jim zavádět účinné reformy (Euractiv. cz 2005).

3.4 Význam Lisabonské strategie pro sever Evropy V následujících kapitolách bude ukázáno, ţe Lisabonské cíle a základní principy skandinávského modelu toho mají hodně společného. Někdo by dokonce aţ mohl říci, ţe to vypadá, jako by si samy skandinávské státy Lisabonskou strategii navrhly sobě na míru. I kdyţ uţ v roce 2000 Dánsko, Švédsko a Finsko měly v konkurenceschopnosti, v zaměstnanosti i sociálním začlenění vynikající výsledky, nepřistoupila Skandinávie k Lisabonské strategii chladně. Lisabonské cíle povaţují severské státy za klíčové pro vyrovnání se s globalizací a problémy, které přináší. Skandinávské státy se snaţí udrţet si konkurenceschopnost nejen vůči zbytku Evropy ale i celému světu. Podporují strategii pro růst a zaměstnanost, ale zdůrazňují nutnost, aby tento růst nebyl na úkor trvale udrţitelného rozvoje nebo ţivotních podmínek lidí, kladou důraz na flexibilitu lidí na trhu práce. Ačkoli většinu důleţitých reforem v sociální sféře provedli Skandinávci jiţ před stanovením Lisabonských cílů, dále se aktivně zapojují a pomocí aktivní politiky se snaţí přispívat k rozvoji evropského modelu welfare state a dále zlepšovat výsledky v jednotlivých sociálních indikátorech (O´Sullivan 2005: 30).

15

4. Sociální indikátory Lisabonská strategie z roku 2000 stanovila pro členské státy cíle v oblasti hospodářské a sociální politiky a problematiky ţivotního prostředí, které by se měly pokusit splnit nejpozději do roku 2010. Následující kapitoly se zaměří na sociální pilíř Lisabonské strategie a jeho jednotlivé body. Vzhledem k omezenému rozsahu této práce není moţné analyzovat všechny sociální indikátory, které strategie sleduje, proto se práce zaměří na ty body, které pokrývají různé aspekty severského modelu welfare statu a které tak vytvoří průkaznou a komplexní sestavu indikátorů. Vybrané Lisabonské cíle zaujímají celou škálu aspektů severského modelu, od cílů, které jsou Skandinávcům velmi blízké, aţ po body, s jejichţ naplněním mají problémy. EU si dala za cíl vytvořit na znalostech zaloţenou společnost, která tak bude vysoce flexibilní na pracovním trhu. Skandinávské státy investují do vzdělání nejvíce HDP z celé Evropy. Práce proto analyzuje, zda se tato investice projevuje také na jejich výsledcích v oblasti vzdělávání a jsou-li tedy severské státy lídrem v pokroku vzdělanosti. Hlavním cílem a nosným bodem

obnovené Lisabonské

strategie se stala zaměstnanost, ta je také jednou z hlavních a přednostních cílů severského modelu, práce se proto zaměří na to, jak se Skandinávcům daří dosahovat cíle „plné zaměstnanosti“. Zvláštní pozornost pak bude věnována vysoké účasti ţen na pracovním trhu a zaměstnávání starších lidí, protoţe politika rovnoprávnosti muţů a ţen je pro severský model klíčová a problematika stárnutí společnosti je aktuálním tématem, pro který musí hledat severský model i celá EU řešení. Prostor v práci dostane také cíl sociálního začlenění a sniţování chudoby, protoţe imigrační politika je jednou z nejdůleţitějších, nejproblematičtějších a nejdiskutovanějších otázek současné severské politiky.

16

4.1 Zaměstnanost Lisabonská strategie se můţe některým jevit jen jako jeden z dalších mnoha pokusů o posílení sociální politiky EU. Stěţejním bodem se tentokrát stalo navýšení zaměstnanosti ve všech sférách společnosti s cílem posílení nezávislosti a konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Do práce by se tak měli zapojit všichni - mladí, staří, muţi i ţeny, zdraví i postiţení - a sociální model by jim pak měl zajistit rovné příleţitosti nebo snadnější skloubení práce s rodinným ţivotem (Annesley, 2007). Skandinávské státy se snaţí velmi podobný model propagovat uţ delší dobu. Ve vysoce homogenní společnosti severských států panuje přesvědčení, ţe by měl kaţdý svou prací přispívat k udrţení tamního modelu welfare state a posílení konkurenceschopnosti státu. Díky této tradici obsazuje Skandinávie první příčky v míře zaměstnanosti jak mezi muţi i ţenami, tak v různých věkových skupinách.

4.1.1 Severský flexibilní pracovní trh Základním nástrojem pro udrţení vysokého procenta zaměstnanosti v severských zemích je takzvaný Program aktivního pracovního trhu. Ten vznikl v 60. letech ve Švédsku a rozšířil se do ostatních zemí Skandinávie. Program byl navrţen s cílem dosáhnout plné zaměstnanosti tak, aby to negativně nezasáhlo ekonomiku státu, a nastavit spravedlivé a univerzální sociální dávky. Švédští ekonomové Gösta Rehn a Rudolf Meidner postavili politiku aktivního pracovního trhu hlavně na sluţbách, které budou poskytovat lidem moţnosti rekvalifikace, mobility pracovníků a povedou agresivní politiku v „umisťování“ lidí do zaměstnání (Einhorn, Logue 2003: 229-230). Důleţitou roli v tomto procesu pak hráli sociální partneři, kteří se aktivně zapojovali do utváření pracovního trhu, zaměstnanci pak hlavně svou účastí v odborových organizacích.8 Programy aktivního pracovního trhu slouţí hlavně k tomu, aby nezaměstnaní dále rozšiřovali svojí kvalifikaci, zůstali aktivní a nevznikaly tak skupiny lidí, které jsou dlouhodobě bez práce (Jensen, Larsen 2005: 56). Úspěch tohoto přístupu je v porovnání s ostatními evropskými zeměmi 8

V průměru je ve Skandinávii členem odborových organizací 8 z 10 zaměstnanců.

17

ve

statistikách

nezaměstnaných,

jasně

zřetelný.

Švédsko

se

Dánsko drţí

má

v jeho

nejniţší

závěsu

a

počet

dlouhodobě

počet

dlouhodobě

nezaměstnaných Finů je také pod evropským průměrem (viz příloha č. 2). Tabulka č. 2 Míra zaměstnanosti v % 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU 15

63.4

64.1

64.2

64.5

64.8

65.4

66.2

67.0

Dánsko

76.3

76.2

75.9

75.1

75.7

75.9

77.4

77.1

Finsko

67,2

68.1

68,1

67,7

67,6

68,4

69,3

70,3

Švédsko

73,0

74,0

73,6

72,9

72,1

72,5

73,1

74,2

Uvedené číslo udává procento osob starších 15 let, které ţijí v samostatných domácnostech a které pracují minimálně jednu hodinu týdně a pobírají za to mzdu.9

Zdroj: Eurostat

Velký podíl na vysokých číslech v kolonkách zaměstnanosti skandinávských občanů má stát. Kdyţ pracovní místa v soukromé sféře začnou ztrácet konkurenceschopnost, řešením, jak lidem zachovat zaměstnání, je nechat je pracovat ve státní sféře. Rozsah podílu státu na zaměstnanosti je ve Skandinávii v porovnáním s ostatními zeměmi EU překvapivě vysoký. Nová místa vznikají hlavně v sektoru sluţeb, kde je zaměstnanost rostoucí nebo si drţí svoji úroveň (viz tabulka č. 3). Průměrně je podíl státní zaměstnanosti k pracovní síle v severských zemích více něţ 30%, oproti pouhým třeba 12 % v Německu10 (Sinn 2006). Na druhou stranu je ale nutné zdůraznit, ţe stát pak uţ do vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v soukromé sféře téměř nevstupuje. Státem jsou stanovená pouze základní práva a legislativa přicházející z EU jako například nárok na dovolenou, bezpečnost práce nebo zásady rovných příleţitostí. Všechny detaily ohledně výše platu, pracovní doby nebo třeba výše důchodů si mezi sebou domlouvají sami sociální partneři, tedy zaměstnavatel se svými zaměstnanci, kteří se angaţují v odborech. Tento systém se prosazuje hlavně v Dánsku (Jensen, Larsen 2005: 59).

9

Zahrnuti jsou i ti, kteří v práci nebyli dočasně přítomni. Započítány jsou i osoby na rodičovské dovolené. Průměr EU 15 je 18,5 %

10

18

Tabulka č. 3: Zaměstnanost ve sluţbách v % 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU 15

70.1

70.5

71.1

71.6

72.1

72.5

72.9

73.1

Dánsko

73.6

74.0

74.6

75.2

75.9

76.1

76.3

76.3

Finsko

66.3

67.0

67.9

68.5

69.0

69.1

69.2

69.3

Švédsko

72.7

72.9

73.4

74.0

74.6

74.8

75.1

75.1

Zdroj: Eurostat

I kdyţ jsou si severské země v mnohém velmi podobné, jejich přístupy k organizaci pracovního trhu se přeci jen alespoň z části liší. Rozdíly jsou zaloţeny na národních tradicích, struktuře obchodování a dalších faktorech. Patrné odlišnosti jsou například mezi organizací pracovního trhu v Dánsku a Švédsku. Systém v Dánsku je velice dynamický a flexibilní. Ročně vzniká velké mnoţství nových pracovních míst, coţ přináší zaměstnancům flexibilitu v případné změně zaměstnání a nezaměstnaným zase značně ulehčuje najít si práci. Dánský model, který se začal vyvíjet před více neţ sto lety, kromě flexibility, zajišťuje pracovníkům také vysoké sociální zabezpečení v případě nezaměstnanosti (nezaměstnaný můţe pobírat aţ 90% své původní mzdy, pouze však v případě, ţe je aktivní v hledání nové práce)

a flexibilní předpisy, které vychází z tzv.

kolektivních dohod uzavíraných, jak jiţ bylo zmíněno, mezi sociálními partnery. Tento model se v angličtině označuje jako tzv. „flexicurity“, u nás se pouţívá termín „flexijistota“, neboli model kombinující přizpůsobivost a garanci sociálních jistot zároveň11 (Jensen, Larsen 2005: 57-58). Tento přístup umoţňuje trvalou udrţitelnost stávajících podmínek

a jeví se jako lepší řešení do budoucna.

Podporovat aktivitu pracovníků a zvyšování jejich kvalifikace je lepší neţ podporovat 10% pasivní nezaměstnané populace, která čeká, aţ se pro ně někde uvolní pracovní místo (Schubert, Martens 2005: 24). Dánský flexibilní systém pracovního trhu je jednou z příčin, proč země dosahuje na přední příčky také ve světové konkurenceschopnosti. Autoři Global Competitiveness Report poukazují na to, ţe je v Dánsku o mnoho jednodušší proces propouštění a najímání pracovníků, neţ ve Švédsku a Finsku, které se svým systémem více blíţí zbytku Evropy. Podniky jsou pak v těchto zemích méně 11

Dánové tak vychází jak ze severského modelu welfare state a jeho vysoké míry sociálního zabezpečení, tak částečně i z anglo- sasského modelu, který podporuje vysokou míru flexibility (Jensen, Larsen 2005, s.58).

19

přizpůsobivé v nastavování platových podmínek, náklady v podobě pojištění a daní za zaměstnance jsou vysoké a přijímání a propouštění zaměstnanců

je

povaţováno za nákladné a tím pádem komplikovanější (Porter, Schwab 2008: 2325) (viz tabulka č. 4). Severský model welfare state se v tomto ohledu jeví jako výhodnější. Kontinentální model welfare statu a jeho míra poskytované flexibility nedostačuje globálním výzvám dnešní doby, nestačí světové konkurenci, rozvoji znalostních společností ani tempu měnící se doby (Schubert, Martens 2005: 23). Tabulka č.4: Podíl zaměstnavatelů na výdajích na sociální zabezpečení práce Dánsko

Finsko

Švédsko

12%

21%

31%

2007

Zdroj: Eurostat

Poslední reformy z 90. let a z posledního desetiletí se zaměřily hlavně na nezaměstnané, kterým se snaţí zajistit větší podporu, zlepšit kvalifikaci, a tak zvýšit jejich mobilitu na pracovním trhu. Dánové proto nemají jistoty v tom, ţe si na dlouhou dobu udrţí svou práci, ale mají jistotu v tom, ţe kdyţ o ni přijdou, budu takzvaně

„zaměstnatelní“,

budou

zkrátka

mít

moţnost

získat

bezplatně

dostatečnou kvalifikaci na to, aby mohli najít práci i v jiných oblastech, neţ v jakých pracovali dosud. Míra nezaměstnanosti v Dánsku se tak díky tomu drţí dlouhodobě nízko v porovnání se zbytkem EU (Jensen, Larsen 2005: 60 - 63). Severský model tak porušuje tradiční představu o tom, co je to ochrana zaměstnance. Ve většině zemí je zakořeněná domněnka, ţe jediný způsob jak chránit pracovníky, je nastavit přísné podmínky pro zaměstnavatele, kteří budou chtít své zaměstnance propustit. Příkladem takového státu je třeba Řecko se svou vysokou úrovní ochrany zaměstnanců. Řekové tak setrvávají podle statistik v jednom

zaměstnání

nejdéle,

ale

zároveň

procento

lidí,

kteří

se

cítí

nezabezpečeni, je vysoké. Systém zkrátka chrání jen ty, co patří mezi ty šťastnější, co mají práci, a tím ubírá moţnost nezaměstnaným dostat se na pracovní trh (Clegg 2005: 30).

20

4.1.2 Zaměstnanost starších lidí Lisabonská strategie se zaměřila převáţně na nárůst počtu zaměstnaných mezi skupinami lidí, kde byla zaměstnanost dlouhodobě nízká. Jednou z těchto skupin jsou i starší pracovníci. V roce 2000 nedosahovala průměrná zaměstnanost starších v patnáctce evropských zemí ani 38%. Po uplynutí prvních pěti let, kdy měla být strategie implementována, narostl počet evropských pracovníků mezi 54 a 65 lety na 45%.

Lisabonský cíl, tedy alespoň 50%

zaměstnanost starších

pracovníků, se podařilo splnit celkem 9 státům z celé sedmadvacítky, přičemţ přední místa obsadila Skandinávie (Eurostat Yearbook 2008). Také Wim Kok ve své zprávě o přezkumu Lisabonské strategie zdůraznil, ţe je nutné rapidně navýšit zaměstnanost a zaměřit se při tom na starší pracovníky, kteří tak napomohou růstu ekonomiky a udrţitelnosti sociálního systému. V míře zaměstnanosti osob starších 54 let si Skandinávie vede oproti svým evropským kolegům nadprůměrně a zaujímá přední příčky ve statistikách. Nebylo tomu tak ale vţdy. V 70. letech minulého století zaţila Skandinávie represi a po ní bylo nutné rapidně navýšit počet starších i velmi mladých pracovníků. Jako příklad poslouţí

Švédsko,

které

nejen

dokázalo

v 70.

letech

rapidně

sníţit

nezaměstnanost v těchto problematických sociálních skupinách, ale dokázalo si vzrůstající trend udrţet a v roce 2007 dosáhlo aţ k 70% zaměstnanosti starších a ve Skandinávii se tak dostalo na první místo tabulek v této oblasti (viz tabulka č. 5). Tabulka č. 5: Zaměstnanost starších pracovníků v % 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU 15

37.8

38.8

40.2

41.7

42.5

44.2

45.3

46. 5

Dánsko

55.7

58.0

57.9

60.2

60.3

59.5

60.7

58.6

Finsko

41.6

45.7

47.8

49.6

50.9

52.7

54.5

55.0

Švédsko

64.9

66.7

68.0

68.6

69.1

69.4

69.6

70.0

Uvedená hodnota udává poměr zaměstnaných lidí ve věkové skupině 55-64 let vůči všem lidem této věkové skupiny.

Zdroj: Eurostat

Jiţ v roce 1966 hlásal návrh vládních reforem ve Švédsku odváţné cíle: „cestou k plné, produktivní a svobodně

volitelné zaměstnanosti“. Vládní

představitelé tak odstartovali programy, které se začaly věnovat zlepšení ochrany

21

starších pracovníků a zvýšení šancí pro mladé, aby po ukončení studia našli rychleji práci. Švédové starší 54 let v 60. a 70. letech byli většinou bez práce. Nová doba vyţadovala vysokou produktivitu práce a do tohoto konceptu starší lidé nezapadali. Zaměstnaných muţů bylo okolo 14 %, ţen zanedbatelně. Starší lidé, kteří přišli o práci, měli tendenci místo hledání nového zaměstnání odejít raději do předčasného důchodu. Na konci 70. let se nová legislativa zaměřila na ochranu zaměstnanců. Pro ty starší byly stanoveny speciální podmínky. Nemoc nebo niţší produktivita práce jiţ nesměla být důvodem k propuštění, zaměstnavatel dostal naopak povinnost najít pro seniora práci, která nebude vyţadovat tak velké pracovní nasazení (Ginsburg 1982). S reformami přišla i novinka v podobě takzvaného „částečného důchodu“12. Ve Švédsku se tento přístup osvědčil. Zaměstnanost starších pracovníků v zemi i přesto, ţe Lisabonský cíl jiţ dávno splnila, stále roste (viz příloha č. 4). Švédové jsou díky progresivnímu systému motivováni zůstat déle v pracovním procesu a neodcházet do předčasného důchodu. Průměrný věk odchodu do důchodu je ve Švédsku necelých 64 let. Tímto výsledkem za sebou Švédové nechali jak Dánsko i Finsko, tak celoevropský průměr, který je okolo 61 let (viz příloha č. 3). Zatímco Švédsko slaví úspěchy, Dánsko se po určitou dobu potýká s problémy v růstu zaměstnanosti v této věkové skupině. V zemi je silně zakořeněný konsensus, ţe by měli všichni zůstat v zaměstnání co nejdéle, aby mohli podporovat potřeby welfare statu. Starší lidé znamenali pro sociální partnery dlouhou dobu významný zdroj pracovní síly i přínos do státní pokladny. Starší zaměstnanci zde byli dokonce často označováni jako „šedé zlato“13. Statistiky ale ukazují, ţe Dánové odchází v posledním desetiletí do penze v průměru ještě o rok dříve neţ ve státech EU – 15. V případě ztráty pracovního místa v pokročilejším věku dají radši přednost odchodu do penze. I kdyţ je zaměstnanost starších stále nad evropským průměrem, Dánsko jako jedna z mála zemí zaznamenala pokles v růstu zaměstnanosti starších osob (viz příloha č. 4). Hlavním důvodem tohoto klesajícího trendu se zdá být změna v přístupu zaměstnavatelů ke starším zaměstnancům. Pokud mají na výběr, přijmou raději

12

Jde o jakési přemostění mezi plným pracovním úvazkem a odchodem do penze, kdy zaměstnanec zůstane pracovat na částečný úvazek a částečně pobírá důchod. Tento systém zůstal dodnes ve Skandinávii populární. 13 V dánském originále „det grå guld“

22

mladšího zaměstnance neţ toho zkušenějšího. Dánský ekonom Torben M. Andersen vidí jako jeden z důvodů brzkých odchodů do penze špatně nastavenou politiku podpory v nezaměstnanosti pro starší osoby (Andersen 2007). Ty se totiţ stát snaţí chránit, a proto pro starší 55 let uţ neplatí pravidlo, ţe přijdou po 4 letech o podporu v nezaměstnanosti.14 Zdá se tedy, ţe snaha ochránit starší osoby na pracovním trhu vede k tomu, ţe přijdou – li o práci, systém štědré podpory je uţ odrazuje od toho, aby si hledali nové místo. Jen malé procento lidí tak odchází do penze v regulérní době, která byla stanovena na věk 67 let15 (Andersen 2003, Johansen 2003). Právě velký počet starších lidí odcházejících předčasně do důchodu můţe být tím, co odrazuje zaměstnavatele, aby dali práci lidem starším 50 let. Zdá se tedy, ţe dánský systém s jeho programem aktivního pracovního trhu, který je jinak ve výsledcích zaměstnanosti na evropské špičce, udělal chybu v tom, ţe starší lidé uţ nemají povinnost aktivně se zapojit do pracovního programu a ţe jim poskytl příliš vysokou finanční podporu. Zaměstnavatelé nejsou nikým a ničím tlačeni k tomu, aby zaměstnali nebo si udrţeli starší pracovníky. Progresivnější se tak zdá být švédský systém, který se chlubí neustále rostoucí zaměstnaností starších a stále vyšším průměrným věkem odchodu do penze. Finsko má podle statistik velmi nízkou zaměstnanost osob starších 64 let, ta dosahuje pouhých 6% oproti 13% zaměstnanosti ve Švédsku a 14% v Dánsku (Hytti 2006). Zde je ale nutné brát ohled na to, ţe finská zaměstnanost starších osob v roce 2000 jen slabě přesahovala 40%, ale uţ po 5 letech od vyhlášení strategie splňovala země 50% cíl zaměstnanosti starších (viz příloha č. 4). Dalšímu růstu zaměstnanosti starších pomohla i důchodová reforma v roce 2005, kdy přestalo platit, ţe bylo pro staré lidi téměř stejné, zda pracují nebo ne, protoţe penze byla velmi vysoká. Je ale jasné, ţe navzdory současným pozitivním výsledkům, se bude muset Skandinávie v budoucnosti vypořádat s prudkým stárnutím populace a tedy velkým nárůstem potencionálních starších pracovníků a zůstává otázkou, jestli současný systém, a hlavně Dánsko, dokáţe udrţet laťku takto vysoko.

14

Pokud tedy přijde o práci 51letý člověk, může pobírat podporu až celých devět let, 4 roky regulérně a po dovršení 55 let už pro něj platí nové podmínky a může podporu pobírat dál. (Johansen 2003) 15 Je nutné zdůraznit, že podle průzkumů., odchází většina lidí do předčasné penze zcela dobrovolně (Johansen 2003).

23

4.1.3 Výzvy pro skandinávský pracovní trh Statistiky ukazují, ţe se počet zaměstnaných ve Skandinávii od počátku tisíciletí stále zvyšuje nebo stagnuje. Příčinou toho, ţe severské země nezaznamenávají prudký meziroční nárůst zaměstnanosti je jejich jiţ velmi vysoké dosaţené procento zaměstnaných a také výzvy a problémy spojené s globalizací, s nimiţ se musí skandinávský welfare state vyrovnávat. Výzvu v oblasti zaměstnanosti starších pracovníků, přijali nejlépe Švédové, Dánům se naopak v této sféře příliš nedaří a zaznamenali pokles. Za posledních třicet let řeší severský trh práce další ještě dva významné problémy. Jak skloubit kariéru zaměstnaných ţen s péčí o rodinu a jak do pracovního trhu zahrnout obrovské mnoţství imigrantů. Zatímco genderový problém se severskému modelu daří řešit celkem

zdárně, začleňování

přistěhovalců

do

pracovního

trhu

zůstává

kontroverzním problémem (Einhorn, Logue 2003: 307) ( viz následující kapitoly). Přesto, ţe se v severském modelu objevují nedostatky, jsou stále výsledky všech tří zemí v plnění Lisabonské strategie vysoko nad evropským průměrem. Dánsko a Švédsko měly cestu k Lisabonskému cíli 70% zaměstnanosti ulehčenou, protoţe jiţ v roce 2000 tohoto bodu dosáhly.

Velký pokrok udělalo Finsko.

Z původní 67 % zaměstnanosti se mu v roce 2007 jiţ podařilo dosáhnout na lisabonskou laťku. Obrovský pokrok zvládli Finové také v zaměstnanosti starších pracovníků, která vzrostla od roku 2000 o 14%. Zaměstnanost starších pracovníků ve Švédsku dokonce převýšila Lisabonský cíl o celých dvacet procent. Jak jiţ bylo řečeno, severský veřejný sektor je poměrně velký, takţe i zaměstnanost ve sluţbách, jeţ je jedním z Lisabonských cílů, v severských státech v průběhu času neustále mírně stoupá nebo stagnuje, ale pokrok v tomto směru není nijak výjimečný. Severský model se svou vysokou mírou zaměstnanosti zaloţené na kombinaci flexibility a jistoty zároveň a vysoce aktivní pracovní politiky tak můţe být pro ostatní členské státy vzorem, jak si udrţet dosaţenou vysokou úroveň zaměstnanosti. Ty státy, které zůstávají daleko za Lisabonskými cíli se mohou zase inspirovat z efektivních reforem, které severský model prodělal během minulého století nebo z regulí, které přijal v době ekonomických represí.

24

4.2 Účast žen na trhu práce 4.2.1 Ţeny a jejich význam pro welfare state Obecně se dá říci, ţe je welfare state ţenám nakloněn a vytváří jim příznivé podmínky pro to, aby mohly zaloţit rodinu a zapojit se do pracovního trhu, coţ je pro welfare state klíčové (Waerness, Ringen 1987: 161). Právě na zaměstnanost ţen, která je ve všech zemích EU mnohem niţší neţ u muţů, a na skloubení rodinného a profesního ţivota, se zaměřila Lisabonská strategie. Severské země jsou často spojovány s úspěšným zajištěním rovných pracovních příleţitostí pro muţe i ţeny. Uţ od počátku 60. let se Skandinávie zabývala účastí ţen na trhu práce. Do roku 1990 pracovalo aţ o 20% ţen více neţ dříve (Einhorn, Logue 2003: 235). Bylo to hlavně silné feministické hnutí, snahy potlačit diskriminaci a zavádění nových zákonů, co pomohlo ve Skandinávii otevřít nová pracovní místa pro ţeny. Ţeny měly lepší přístup ke vzdělání a otevřela se jim moţnost dávat děti do předškolních zařízení organizovaných státem. Zlepšila se tak situace jak ve sféře veřejné tak ve sféře soukromého pracovního trhu a Skandinávie začala dosahovat pozitivních výsledků. Od počátku vývoje welfare statu v severských zemích byl tak znatelný přesun ţen ze sféry rodinné – neplacené - k zaměstnání ve veřejném sektoru a sluţbách. Několik studií označilo severské země jako státy s velmi silnou pracovní silou zastoupenou ţenami. Uţ v roce 1980 bylo ve Skandinávii 60% ţen z celkového počtu ţenské populace zaměstnaných. Příčinou tak významného podílu ţen na pracovním trhu je politika rovnoprávnosti praktikovaná vládami severských zemí, zatímco kontinentální modely se orientují více na politiku rodinnou (Steen 2004: 222). Tabulka č. 6: Zaměstnanost ţen v % 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU 15

54.1

55.0

55.6

56.2

57.0

57.8

58.8

59.7

Dánsko

71.6

72.0

71.7

70.5

71.6

71.9

73.4

73.2

Finsko

64.2

65.4

66.2

65.7

65.6

66.5

67.3

68.5

Švédsko

70.9

72.3

72.2

71.5

70.5

70.4

70.7

71.8

Zdroj: Eurostat

25

Růst zaměstnanosti ţen byl podle Ellingsæter ve většině západních států úzce spojen hlavně s růstem ekonomiky a rozvojem pracovních míst ve sluţbách. Velkou zásluhu na rapidním růstu zaměstnaných ţen ve Skandinávii měl pak expandující vliv welfare statu. Ve Švédsku byla problematika rovnoprávnosti ţen zahrnuta do veřejné sociální politiky mnohem dříve neţ ve zbytku Skandinávie. V roce 1930 byla publikována studie o moţnostech začlenění ţen do pracovního trhu a Švédsko se tak stalo průkopníkem v této problematice. V 50. letech byly přijaty zákony, které umoţňovaly matkám zůstat zaměstnané, a schválena byla šestiměsíční mateřská dovolená s rodičovskými příspěvky. Důleţitým faktorem byl i rozvoj předškolní péče o děti, coţ ţenám umoţňovalo vrátit se dříve do zaměstnání (Ellingsæter 1993: 377). V 80. letech platilo, ţe téměř kaţdá druhá zaměstnaná ţena pracovala na poloviční úvazek, u muţů byl tento počet zanedbatelný. Zpočátku byla ale práce na poloviční úvazek chápána jako nestabilní, jako příleţitostná a také jako způsob, jak pracovat na té nejméně atraktivní pozici. S postupem času se ale situace zlepšila, hlavně vlivem vládních reforem i přístupu zaměstnavatelů. V 80. letech uţ tak vstupovaly ţeny do odborových organizací a sociální podmínky se výrazně zlepšily. Společně s tímto trendem začal počet částečných úvazků klesat, ţeny začaly pracovat na plný úvazek16 (Ellingsæter 1993: 375). Podmínky práce na částečný úvazek jsou na severu Evropy mnohem lepší neţ třeba ve Velké Británii, kdy jde většinou o podřadné práce a velmi špatně placené pozice. Ve Švédsku se naopak podmínky přiblíţily podmínkám práce na plný úvazek (Pascall 2008).

Švédsko a Dánsko patří mezi země s vyšším

procentem ţen pracujících na částečný úvazek (viz tabulka č. 7). Významnější nárůst v této oblasti zaznamenalo pouze Švédsko. Práce na poloviční úvazek se ve Skandinávii ukázala jako bezpochyby dobrou cestou jak udělat první krok k začlenění ţen do pracovního trhu, setrvává ale snaha najít ţenám práci na plný úvazek.

16

V roce 1985 již 45 % ze všech pracujících žen mělo zaměstnání na plný úvazek.

26

Tabulka č. 7: Ţeny pracující na částečný úvazek v % EU 15

Dánsko

Finsko

Švédsko Německo

UK

Francie

Řecko

2000

33.2

34.1

17.0

32.3

37.9

44.4

30.8

7.8

2005

36.1

33.0

18.6

39.6

43.5

42.6

30.2

9.3

2007

36.7

36.2

19.3

40.0

45.8

42.2

30.2

10.1

Zdroj: Eurostat

4.2.2 Práce a rodina zároveň Cíl dnešní skandinávské rodinné politiky je koncipován jako „vyrovnávání ţivotních podmínek mezi rodinami s dětmi a bez dětí“- podpora příleţitostí obou rodičů při kombinování práce mimo domov s rodinnými povinnostmi a speciální podpora rodin v nepříznivých situacích (Jachanová Doleţalová 2006). Švédsko se stalo hlavním promotérem rodičovské dovolené a participace otců na péči o děti. V roce 2002 se ve Švédsku zvýšila doba, po kterou můţe být otec na hrazené mateřské dovolené na dva měsíce a stále více muţů tohoto vyuţívá (Pascall 2008). Právě díky vynikajícím podmínkám pro rodičovskou dovolenou a zajištění péče o děti, zaměstnanost ţen neustále roste (viz příloha č. 5). Uţ od roku 1990 se tak ţeny čím dál více angaţují v rozhodování. Skandinávie tak zaznamenala rapidní mobilizaci ţen do odborových organizací, do politických stran, vlády i parlamentu. V počtu ţen v politice jsou severské země na nejvyšších místech v Evropě (Kunhle, Hort 2004: 20). Příčinou mírné finské zaostalosti za ostatními severskými zeměmi je hlavně nízká míra flexibility, kterou rodičům tamní pracovní trh umoţňuje. Rodičovská dovolená je sice ve Finsku podstatně delší neţ třeba v Dánsku, ale je mnohem komplikovanější ji například přerušit a později v ní pokračovat, není lehké najít si při mateřské dovolené práci na částečný úvazek a není zvykem, ţe by s dětmi rodičovskou dovolenou trávili jejich otcové, tak jak je to čím dál víc obvyklé ve Švédsku a Dánsku (Hytti 2006). Procento ţen zaměstnaných na částečný úvazek sice ve Finsku od roku 2000 mírně vzrostl (viz tabulka č.7), ale v zemi je stále spíše zvyklostí být zaměstnaný na plný úvazek nebo vůbec.

27

4.2.3 Rovné příleţitosti Evropská unie

začala prosazovat politiku rovných příleţitostí jiţ v roce

1957, kdy do Římských smluv zahrnula závazek na dosaţení stejných platových podmínek pro muţe a ţeny. Generová politika pak hrála v EU v průběhu let čím dál větší význam a stala se i jedním z klíčových cílů z Lisabonu (Pascall 2008). Kromě úspěšné politiky skloubení rodinného a profesního ţivota se na severu dbá i na rovné příleţitosti v moţnosti získání zaměstnání a platových podmínek. Například ve Finsku existuje zákon, kdy kaţdý podnik zaměstnávající více jak 30 zaměstnanců musí brát v potaz rovné příleţitosti pro muţe a ţeny při přijímání nových zaměstnanců. Nad tímto procesem dohlíţí ombudsman pro rovné příleţitosti. (Jachanová Doleţalová 2006) Díky aktivní politice zaměstnanosti a tlaku na rovnoprávnost muţů a ţen tak zůstává

nízké procento ţen

nezaměstnaných (viz příloha č. 6). Rozdíl mezi zaměstnaností muţů a ţen ve Švédsku je pouze 4%, zatímco třeba Malta hlásí propastný rozdíl více jak 30% (Pascall 2008). Podle přílohy č. 7 je zřejmé, ţe se severským zemím, stejně jako zemím střední Evropy daří udrţet rozdíly mezi platovými podmínkami ţen a muţů na nízkém stupni.17 Příčinou tohoto úspěchu jsou na severu Evropy dlouhodobé snahy jak ze strany zaměstnavatelů tak ze strany odborových organizací nastavit v této problematice rovnost a zabránit jakékoli diskriminaci. Dánsko dosahuje nejlepších výsledků, naopak Švédsko se stále potýká z většími rozdíly v platech ţen a muţů, i přes silný vliv odborů a to, ţe mladé ţeny jsou vzdělanější neţ muţi.

17

Politicky sociálně orientované státy mají menší problémy s rozdíly mezi muži a ženy a v prosazování politiky rovných příležitostí. Postkomunistické státy jako je třeba Polsko nebo Česká republika tak vykazují menší rozdíly mezi zaměstnaností žen a mezi platovými rozdíly žen a mužů než třeba Irsko (viz příloha č. 7). Bývalé komunistické státy totiž těží z husté sítě předškolních zařízení pro děti, která byla v předchozím režimu vybudována a mnohá z nich stále fungují. Nemusí tedy vynakládat takové prostředky jako některé západní demokracie na to, aby tato zařízení vybudovala a umožnila tak ženám přístup na pracovní trh (Pascall 2008).

28

4.2.4 Nákladný systém Paradoxně vysoká participace ţen na trhu práce a jejich snaha mít co nejlépe placené zaměstnání je zároveň zátěţí pro welfare state. Ţeny sice zlepšují placením daní ekonomiku státu, zároveň ji ale zatěţují obrovskými náklady na denní péči o děti, coţ bývala v minulosti pouze ţenská starost (Einhorn, Logue 2003: 332). Zároveň je nutné najímat pracovní sílu na péči o staré a nemocné lidi, kdyţ jsou dcery a snachy v zaměstnání. Na druhou stranu se ale s nutností zaměstnávat lidi na to, aby hlídali děti, pečovali o staré a dělali domácí práce, na které uţ pak ţenám nezbývá čas, vytváří další a další pracovní místa a zaměstnanost tak nadále roste. Dalším problémem, se kterým se bude muset severský model vyrovnat hlavně v budoucnu, je vzrůstající počet ţen s vysokým vzděláním a vysokými ambicemi. V poslední době je zřetelný trend úpadku zájmu ţen o práce v domácnosti a o péči o děti a nemocné. Ţeny si hledají lukrativnější zaměstnání a tyto práce je jiţ nelákají. Welfare state bude proto muset hledat řešení tohoto problému. Skandinávské země se proto v poslední době přestaly zaměřovat jen na ţenu a její začlenění do pracovního trhu, ale jejich politiky se orientují také na muţe a jeho participaci na péči, coţ je významný přelom od tradičního chápání ţeny jako pečovatelky o děti a nemocné. Vysoká participace ţen na trhu práce a s tím spojená jejich ekonomická nezávislost na muţích vede v posledním desetiletí ve Skandinávii k čím dál většímu počtu rozvodů a počet dětí vyrůstajících v neúplných rodinách prudce roste.

29

4.3 Vzdělání Politika výchovy a vzdělávání měla ve Skandinávii vţdy velmi silné postavení. Hlavním důvodem důrazu na vzdělání je to, ţe přináší do společnosti rovné příleţitosti, upevňuje společenské tradice, vytváří znalostní společnost, která přispívá k růstu ekonomiky. Vzdělávání je proto velmi důleţitou komponentou severského typu welfare statu a vysoká kvalifikace je nutností k získání zaměstnání. Většinu populace v severských zemích

tvoří vysoce kvalifikovaní

pracovníci, kteří jsou zde ale paradoxně poměrně levnou pracovní silou. Vzdělávání na všech úrovních je téměř 100% hrazeno státem a je tak dostupné všem (Andersen 2007). Skandinávské státy investují do lidských zdrojů nejvíce z celé EU (viz příloha č. 12). Dánsko je v čele ţebříčku se svými téměř 8.5% HDP investovaných do vzdělání. Švédsko a Finsko

se mu drţí v patách, kdy jejich vzdělávací

programy spolknou ročně 7.5 a 6.5 % HDP, coţ je vysoce nad evropským průměrem. Pokud se podíváme na přerozdělení veřejných financí na jednotlivé sektory vzdělávání, nejvíce peněz (průměrně okolo 30 %) putuje na celoţivotní vzdělávání, vysoce je podporováno také středoškolské studium, nejméně potom (asi 10%) se investuje do předškolního vzdělávání. Willems srovnal tyto výsledky se zbytkem zemí OECD, v nichţ jsou investice do celoţivotního vzdělávání znatelně niţší, naopak podpora předškolních zařízení je vyšší. Nalézá spojitost mezi vysokou úrovní vzdělávání a vysokým procentem vysokoškolsky vzdělané populace a výší HDP. Vysoká úroveň kvalifikace sniţuje nezaměstnanost a zvyšuje ekonomickou udrţitelnost (Willems, van Asselt 2007: 63).

4.3.1 Vzdělávání mladých EU stanovila v rámci Lisabonské strategie 5 hlavních bodů, které by se měly zlepšit. Patří sem gramotnost, sníţení počtu studentů, kteří nepokračují ve vyšším vzdělání, navýšení počtu středoškoláků a vysokoškoláků zejména v technických oborech a vzdělávání dospělých (EC 2008). EK ve své zprávě o plnění Lisabonských cílů v oblasti vzdělávání vyzdvihla všechny skandinávské státy spolu s Velkou Británií, Irskem a Polskem, jako země, které v daných indikátorech vykazují trvalý pokrok a růst a většinu cílů jiţ splnily (viz příloha č.14).

30

Lisabonským cílem je mimo jiné také sníţit počet studentů, kteří předčasně opouští studium a nepokračují ve vyšším vzdělání na úroveň 10% (EC 2008). Tabulka č. 8 ilustruje, ţe pro státy EU - 15 je tento cíl nedosaţitelný, protoţe za 7 let od vyhlášení strategie se povedlo vysoké procento odcházejících studentů sníţit jen o 3 %.18 Velmi dobré výsledky vykazuje Finsko a za ním Švédsko v těsném závěsu. S problémy s potýká Dánsko, které ač investuje do vzdělávání nejvíc prostředků z celé Skandinávie, procento studentů, kteří nepokračují ve vzdělání za období 2006-2007 narostlo nad poţadovanou lisabonskou hranici. Tabulka č. 8: Procento lidí ve věku 18-24 let, kteří nepokračují v dalším vzdělání 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU 15

20.0

19.6

19.1

18.9

18.2

17.9

17.7

17.1

Dánsko

11.6

9.0

8.6

10.3

8.5

8.5

10.9

12.4

Finsko

8.9

10.3

9.9

8.3

8.7

9.3

8.3

7.9

Švédsko

7.7

10.5

10.4

9.0

8.6

11.7

12.0

8.6

Zdroj: Eurostat

Skandinávie se jako promotér politiky co nejvyšší zaměstnanosti snaţí jiţ v průběhu vzdělávání mladých lidí propagovat zaměstnanost, (která je u mladých lidí poměrně nízká,) a studentům se snaţí ulehčit nástup do práce. Problematiku nízké zaměstnanosti mladých lidí se například Švédsko snaţí řešit hlavně lepší informovaností ţáků ve školách, spoluprací úřadů práce a vzdělávacích institucí, pomocí exkurzí do firem a přednášek a také udrţováním kontaktů mezi absolventy a školou19 (Ginsburg 1982). Další významným lisabonským cílem bylo navýšit výuku cizích jazyků na středních školách. V průměru na jednoho ţáka v EU v roce 2007 připadalo 1,4 cizího jazyka. Od roku 2000 se neustále zvyšoval počet studentů, učících se cizí jazyk. V roce 2006 se pak jiţ 86 % všech studentů učilo anglicky, 50% španělsky, 22% francouzsky a 5% německy. Nejlépe si z EU - 15 stojí Lucembursko, kde středoškolák v průměru ovládá aţ 2,5 cizího jazyka. Skandinávské země jsou nad

18

Starším členům EU se pokroky v tomto indikátoru dělají těžce.Velmi výrazné pokroky v udržení studentů ve studiu se daří nově přistupujícím státům jako je Chorvatsko, Slovinsko, Polsko a ČR. 19 S těmi studenty, kteří dokončí pouze základní povinnou školní docházku a nepokračují v dalším vzdělávání má škola povinnost udržet kontakt po dobu dvou let, dokud student nedovrší 18 let a má ho informovat o možnostech zaměstnání nebo dalších kurzů a vzdělání.

31

celoevropským průměrem. V Dánsku a Finsku se studenti učí minimálně dva cizí jazyky, Švédsko stagnuje na hodnotě 1,7 (viz příloha č.15).

4.3.2 Celoţivotní vzdělávání V přezkumu Lisabonské strategie z roku 2005 přiblíţil Wim Kok (2005) svá proroctví ohledně stárnutí evropské populace. Klesající porodnost a prodluţující se délka ţivota dosáhly v Evropě takového rozměru, ţe mají za následek dramatické změny ve struktuře obyvatelstva. V roce 2050 bude podle prognózy podíl obyvatel v produktivním věku (15- 64 let) o 18 % menší neţ dnes, počet osob starších 65 let se pak zvýší o 60 %.20 Vzroste míra nezaměstnanosti starších lidí, stoupne počet osob, které vyţadují péči a počet těch, kteří by platili do systému potřebné prostředky, bude klesat. To vše bude mít hluboký dopad na evropskou ekonomiku a její schopnost financovat sociální systém (Kok 2005).

Jedním z řešení této

globální výzvy je udrţet starší lidi co nejdéle v zaměstnání. Aby ale byli jako pracovníci stále atraktivní pro zaměstnavatele a aby byli schopni čelit konkurenci na pracovním trhu, měli by mít lidé moţnost vzdělávat se ne jen v dětství, ale pokračovat ve vzdělání a tréninku po celý ţivot. Je to zároveň cesta k vybudování znalostní společnosti a k udrţení si vysoké konkurenceschopnosti. Všechny tři sledované severské státy obsadily v počtu lidí, kteří se zapojili do programů celoţivotního vzdělávání, společně s Velkou Británií přední příčky (viz příloha č. 13). EC v roce 2000 stanovila dosáhnout cíle 12,5 % lidí, kteří se budou aktivně účastnit celoţivotního vzdělávání. Skandinávie měla tento cíl splněný jiţ v roce 2000, ale statistiky ukazují, ţe díky implementaci dobře nastavené národní strategie rozvíjela aktivně programy celoţivotního vzdělávání i v následujících letech. Po prvních pěti letech od vyhlášení strategie se v celé EU procento starších studentů zvýšilo jen o 1,5 % zatímco Dánsko zaznamenalo nárůst o 11.3% a Švédsko dokonce o 18.7% (EC 2008). Důvodem dobrých výsledků ve Skandinávii je hlavně to, ţe je veškeré vzdělání a trénink plně hrazen z veřejných zdrojů. Navíc sami zaměstnanci se spolupodílí na vytváření systému celoţivotního vzdělávání tím, ţe jsou členy mnoha různých vládních organizací a odborů. Dalším důleţitým prvkem 20

Současný 24 procentní podíl starších osob v Evropě by měl podle prognóz narůst na více než 30 procent, V Dánsku pak bude poměr starých občanů asi 38 procentní v Itálii může dosáhnout až 61. (Kok 2005)

32

celoţivotního vzdělávání je pak na severu Evropy fakt, ţe je otevřené a dostupné pro všechny, pro zaměstnané i nezaměstnané. Kaţdý člověk, který si tak rozšíří své vzdělání a kvalifikaci je pak mnohem více flexibilní na pracovním trhu, ať uţ o práci přišel nebo chce jen změnit dosavadní zaměstnání (Färm et al 2006). Právě díky programům celoţivotního vzdělávání si Skandinávie vede dobře i v udrţování starších lidí v zaměstnání a snaţí se tak bojovat se stále se zhoršujícím stárnutím společnosti (viz přílohy č. 4 a č.13).

4.3.3 Mobilita studentů Programy mobility studentů nepřináší mladým lidem jen moţnost rozšíření osobních obzorů, ale zlepšují také jazykové schopnosti studentů, rozvíjí jejich multikulturní vnímání světa a zároveň zvyšují jejich šance na získání zaměstnání na stále se globalizujícím mezinárodním trhu práce. Díky poznávání kulturní a jazykové odlišnosti přispívá studentská mobilita k utváření pocitu

evropského

občanství a vytvoření evropské zóny vzdělávání a tréninku. Lisabonská strategie neopomenula sociální přínos studentské mobility a jako jeden ze svých cílů stanovila navýšení moţností mobility pro studenty i učitele. Wim Kok ve své zprávě o přezkumu Lisabonské strategie v poločase ale upozornil, ţe v systému mobility jsou stále ještě rezervy. Odstranit by se měly zbytečné administrativní překáţky, sjednotit systém evropských kreditů (ECTS) a do programu Erasmus by se mělo zapojit co nejvíce univerzit. Právě díky vysokému počtu vysokých škol zapojujících se do programu mobilita studentů po EU postupně narůstá (EC 2008). Skandinávie je obecně velkým promotérem studentské mobility a zaměřuje se hlavně na přijíţdějící studenty. Těm na univerzitách nabízí nadstandardní počet volných míst a stipendií. Jak je patrné z tabulky č. 9 například do Dánska přijede ročně aţ třikrát více zahraničních studentů, neţ těch, co z Dánska vyjedou studovat do zahraničí. Situace ve Finsku se více blíţí celoevropskému průměru, kdy se počet vyjíţdějících a přijíţdějících studentů moc neliší. Kromě programu Erasmus a dalších evropských programů mobility navíc skandinávské země nabízí vlastní grantový systém stipendií tzv. Finanční mechanismus EHP/Norska, přes který, mimo jiné, mohou studenti obdrţet grant a vycestovat aţ na rok za studiem do zahraničí. Pro podporu mobility studentů z rozvojových zemí byl v roce 2006 vytvořen projekt Erasmus Mundus, který tak zároveň nabízí evropským studentům moţnost studovat třeba v Asii. Do tohoto 33

programu se severské země také zapojily (EC 2008). Lze tedy konstatovat, ţe jsou skandinávské země nadprůměrné v přijímání zahraničních studentů, v počtu vyjíţdějících studentů do zahraničí je ale Dánsko a Švédsko pod celoevropským průměrem. Země by se proto měly pokusit o větší propagaci a informační povědomí o programech mobility pro své vlastní studenty. Tabulka č. 9 Mobilita studentů v rámci programu Erasmus v roce 2006/7

EU - 27 Dánsko Finsko Švédsko

Vyjíždějící studenti 8.2 6.9 12.2 6.0

Přijíždějící studenti 8.3 18.7 19.0 17.0

Uvedená hodnota udává počet studentů na 1000 studentů v zemi, kteří vycestují

nebo kteří

přicestují přes program Erasmus do uvedené země. (Hodnota pro EU-15 nebyla dostupná). Zdroj: EC 2008

Skandinávie je v oblasti vzdělávání ve většině indikátorů nad celoevropským průměrem, nejlepší hodnoty ale vykazuje jen v investicích do lidských zdrojů a celoţivotním vzdělávání. Vysoké investice do vzdělání s sebou přináší i jisté nevýhody. Většina lidí je sice vysoce kvalifikovaná a vzdělaná a tento fakt vnáší větší vyváţenost mezi platy na jednotlivých pozicích, zároveň ale platy i na lukrativnějších postech sniţuje. Tento fakt pak zapříčiňuje také velké problémy například přistěhovalcům se začleněním do severského pracovního trhu, kde jsou vysoké poţadavky na vzdělání a kvalifikaci i pro pozice s velmi nízkým platem (viz kapitola 4.4.2).

34

4.4 Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení 4.4.1 Chudoba Jednou z často uţívaných definic chudoby je ta, ţe mezi lidi ohroţené chudobou patří jedinci, jejichţ příjem je menší neţ polovina průměrného příjmu populace (Ginsburg 2001). ER na zasedání v Lisabonu v roce 2000 konstatovala, ţe počet Evropanů ţijících pod hranicí chudoby je neúnosně vysoký, a proto jako jeden ze svých cílů stanovila sníţení počtu těchto lidí a zároveň zlepšení sociálního začleňování. Skandinávské státy patří mezi země, kterým se daří s chudobou zdárně bojovat a bylo tomu tak i v minulých dekádách. Finsko bylo například v 80. a 90. letech jednou z nejúspěšnějších zemí v přerozdělování příjmů. V době ekonomické recese sice narostla míra nezaměstnanosti stejně jako v ostatních státech, ale nedošlo k významnému poklesu příjmů. Hlavním důvodem byla tehdy vysoká podpora v nezaměstnanosti21 (Einhorn, Logue 2003: 185). Dánsko bylo v 80. letech také výjimkou ve zbytku Evropy. Zatímco ostatní bojovali s nárůstem problematiky sociálního vyloučení, Dánsku se podařilo tuto situaci zvládnout a dokonce i udrţet výrazně nízké procento lidí, kteří ţijí na hranici chudoby (Andersen 1999: 14). Dánsko pak v roce 1998 provedlo zásadní reformu a zaměřilo svoji politiku na zaměstnanost. Udrţením lidí v zaměstnání tak chce země bojovat se sociálním vyloučením a chudobou. V rámci programu aktivní sociální politiky pak Dánsko prosazuje v poslední dekádě zejména nové pracovní příleţitosti pro znevýhodněné skupiny lidí jako jsou postiţení nebo lidé v předčasném invalidním důchodu (Nilssen 2006). Nilssen zdůrazňuje fakt, ţe se politika sociálního začlenění a boje s chudobou v Evropě v poslední době změnila a zaměřila se převáţně na podporu zaměstnanosti. Začlenění lidí do pracovního trhu je nyní povaţováno za klíčové pro udrţitelnost rozvoje welfaru, i pro začlenění etnických a jiných menšin do společnosti. Tuto strategii uplatňují i ve Skandinávii, jak bylo na dánském příkladu ukázáno. Severskému modelu se daří zabraňovat velkým rozdílům ve společnosti. Jak jiţ bylo zmíněno, společnost je ve skandinávských státech silně homogenní, klade se důraz na rovnoprávnost muţů i ţen a velké rozdíly nejsou ani mezi platy. 21

Podle průzkumu OECD z roku 1996 pobírala rodina nezaměstnaného až 88% původního příjmu.

35

Díky tomu, ţe nebyla uměle určená hodnota minimální mzdy, a ta se tak pohybuje velmi vysoko, rozdíl v příjmech nejlépe placených zaměstnanců a těch nejméně placených je na severu Evropy nejniţší (viz příloha č. 8). Dánsko, Švédsko a Finsko mají nejméně lidí ohroţených chudobou mezi 24 a 49 lety. Nutné je zmínit také risk chudoby u mladých lidí, kde si stojí sledované země taktéţ obstojně s výjimkou Dánska, jehoţ mladí mezi 18 a 24 lety jsou podle statistiky nejvíce vystaveni riziku chudoby (viz příloha č. 9 a 10). Tento ukazatel můţe být dán velmi vysokým průměrným platem Dánů a také zvýšeným počtem studentů, kteří nepokračují v dalším vzdělávání (viz kapitola 4.3.1). Jedním z hlavních důvodů, proč si Skandinávie obecně

udrţuje nízké

procento lidí na pokraji chudoby, jsou sociální dávky, které jsou univerzální, tedy pro kaţdého dostupné. Skandinávci nezkoumají majetkové poměry a nerozlišují, kdo má na příspěvky státu nárok a kdo ne. Dají je kaţdému, kdo je občanem jejich státu. Nejlepší výsledky v přerozdělování dávek pak má Švédsko, Francie nebo Německo. Bez státní pomoci by chudobě čelilo aţ 25% obyvatel, po rozdělení dávek se toto číslo podařilo srazit o 20%

22

(Einhorn, Logue 2003: 186). Systém

sociálního pojištění a přerozdělování dávek byl ve Skandinávii představen jiţ před více neţ sto lety. Průkopníci v této politice byly Dánsko a Švédsko, Finsko se svým systémem značně zaostávalo. V průběhu století se systém vyvíjel a byl čím dál více univerzální a stával se tak i nákladnější, proto se daně ve Skandinávii vyšplhaly aţ do dnešních výší. Je zřejmé, ţe systém sociálních dávek ve Skandinávii účinně sniţuje procento lidí ohroţené chudobou na nejniţší čísla v Evropě (viz příloha č. 11). Lisabonský cíl, který hlásá výrazné sníţení chudoby se ale plnit nedaří, stejně jako ve zbytku EU, procento ohroţených chudobou ve skandinávských zemích stagnuje (Dánsko) nebo dokonce mírně narůstá (Finsko, Švédsko) Průkopníkem ve sniţování chudoby je v tomto indikátoru Nizozemí. V udrţení nízké úrovně chudoby brání welfare statu hlavně globalizační problémy, jako je stárnutí populace, sniţování počtu pracovních míst nebo třeba imigrace z rozvojových zemí (Nilssen 2006).

22

Oproti tomu jsou výsledky v zemích, kde se dávky udělují na základě majetkových poměrů každého jedince mnohem nižší, mezi ně patří třeba i USA. Tam se po zásahu státu a rozdělení dávek snížila chudoba jen o 8%.

36

4.4.2 Imigrace a sociální začlenění Skandinávie dnes vyniká v umění, vědě i obchodu. Něco takového se ale nedalo tvrdit ještě před sto lety. V té době se tisíce Skandinávců stěhovaly pryč hledajíce ţivot, který by jim nabídl více příleţitostí a více svobody. Dnes je situace opačná. Tisíce uprchlíků a přistěhovalců z celého světa míří do Skandinávie, aby zde vyuţili severskou pohostinnost a širokou škálu příleţitostí, které země nabízí (Einhorn, Logue 2003: 216). Willems a van Asselt (2007) označili severní Evropu jako „magnet“ pro všechny z rozvojových zemí. Hlavní výzvou pro severský welfare state je začlenit lidi z rozvojových zemí do pracovního trhu. Vysoká minimální mzda a poţadavek co nejvyššího vzdělání i na méně lukrativních pracovních pozicích jsou komponenty severského welfare statu, které sniţují imigrantům šance najít si práci (Andersen 2007: 61-62). Další komplikací je také jazyková bariéra. Tento problém často odpadá v anglicky nebo španělsky mluvících zemích, kde imigranti často znají alespoň základy jazyka dané země. Málokdo z přistěhovalců do Skandinávie však ovládá některý ze severských jazyků (Willems, van Asselt 2007: 85). Zjednodušeně řečeno, skandinávský model má příliš velké nároky na přistěhovalce, kteří často přichází jen s malou nebo ţádnou kvalifikací. I přes mnohé snahy, vzdělávací programy a příspěvky jsou rozdíly mezi zaměstnaností domorodého obyvatelstva a přistěhovalců, zejména ţen, ve Skandinávii jedny z nejvyšších v porovnání s ostatními zeměmi Evropy viz grafy č 1 a 2) . Velký nepoměr v míře zaměstnanosti ţen imigrantek je dán nadstandardně vysokou zaměstnaností ve Skandinávii, která je nesrovnatelná s mírou v rozvojových zemích. Dánsko přijalo v červnu 2003 tzv. Integrační akt, na jehoţ základě si stanovilo za cíl začlenit přistěhovalce co nejdříve do pracovního trhu, umoţnit jim studium jazyka a zlepšení kvalifikace (Nilssen 2006: 15). Na druhou stranu se ale také Dánové rozhodli zavést opatření, která omezí obrovský příliv uprchlíků a imigrantů. Země zpřísnila pravidla pro přistěhovalce a univerzální systém dávek byl modifikován a podmíněn dlouhodobějším pobytem.23 Pravidla pro přistěhovalce se ve všech severských zemí řídí konvencí OSN a mobilita pracovníků zase 23

Přistěhovalci tak podle novely zákona mohou v Dánsku pobírat plné dávky, až tehdy, pokud stráví alespoň 7 let z uplynulých 8 let trvalým pobytem v Dánsku. Pokud není tato podmínka splněna, má imigrant nárok jen na poloviční dávky. (Andersen 2007)

37

zásadami volného pohybu osob platnými pro EU. Dánsko ale zpřísnilo podmínky pro ty přistěhovalce, kteří přichází z ekonomických důvodů. Země je přijme jen v případě, ţe je po nich poptávka na trhu práce. Všechna výše uvedená opatření jsou velmi kontroverzní a vyvolávají v zemi velké debaty (Andersen 2007: 61-62). Spolu s Dánskem zpřísnilo podmínky pro přistěhovalce také Finsko, podobně jako někteří další členové EU jako třeba Nizozemí nebo Velká Británie (Einhorn, Logue 2007). Švédsko podporovalo vţdy umírněnější liberální politiku, i kdyţ i tato země začíná přistupovat k omezením pro příliv imigrantů. Skandinávie sice pozvolna zavádí politická opatření omezující imigraci, uprchlíci jsou ale „štědrým“ welfare statem přijímáni téměř bez omezení.

Je tedy moţné konstatovat, ţe takto

severské země v podstatě brání přílivu vzdělaných mimoevropských přistěhovalců a otevírá brány hlavně uprchlíkům z rozvojových zemí, kteří přicházejí bez kvalifikace. Tento fakt se pak odráţí ve špatných výsledcích Skandinávců v začleňování přistěhovalců do své společnosti a zaměstnání (viz graf č.1 a č. 2). Graf č. 1: Rozdíl v míře zaměstnanosti ţen imigrantek a místních obyvatelek

38

Graf č. 2: Rozdíl v míře zaměstnanosti muţů imigrantů a místních obyvatel

Zdroj: Andersen 2007 O negativním přínosu imigrace pro skandinávský model welfare statu se vedou mnohé debaty. Existují názory, ţe imigrace je pro sever Evropy přínosem a můţe vyřešit problém se stárnutím populace. Druzí naopak varují, ţe velký počet imigrantů z rozvojových zemí je pro systém sociálních dávek velkým břemenem a bude přispívat ke zhoršování problému stárnutí populace a udrţitelnosti sociálního státu (Willems, van Asselt 2007: 84).

Zatímco velký příliv přistěhovalců dělá

vrásky na čele politikům, obyvatelé skandinávských zemí mají podle výsledků průzkumů Eurobarometru k imigrantům nejpozitivnější vztah z celé Evropy (Eurobarometer 2007). Ze silně homogenní společnosti se tak ve Skandinávii vytvořila společnost silně multikulturní a k etnickým menšinám tolerantní. Severský model ale nadále čelí velké výzvě - začlenění přistěhovalců do společnosti a trhu práce.

39

5. Závěr Dánsko, Finsko a Švédsko přistoupily k plnění Lisabonské strategie jako země silné, stabilní a konkurenceschopné. Všechny tři státy pojí společný model welfare statu, který ve svých zemích propagují a všechny kladou velký důraz na sociální politiku. Hlavním předpokladem této práce tedy bylo, ţe skandinávské státy budou patřit mezi ty, jejichţ výsledky v daných sociálních indikátorech Lisabonské strategie budou nejlepší. Detailním prozkoumáním jednotlivých sociálních indikátorů a srovnáním výsledků, kterých dosahují skandinávské státy a státy EU – 15 je moţné pozorovat, ţe země na severu Evropy obsazují přední příčky statistik a jsou ve většině cílů „hvězdami“ v úspěšném plnění Lisabonské strategie. V převáţné většině sledovaných indikátorů dosáhly stanovených cílů jiţ po 5 letech od vyhlášení strategie, ve sledovaných oblastech zaznamenávají pokroky nebo si minimálně alespoň udrţují dosaţenou úroveň. Všechny severské členské státy EU je tedy moţné označit za hlavní promotéry sociální dimenze Lisabonské strategie. ER se v Lisabonu pokusila sestavit body, v nichţ je nejnutnější dosáhnout pokroku, aby bylo moţné zajistit udrţitelnost stávající úrovně sociálního zabezpečení a zlepšit tak konkurenceschopnost. Při srovnání hlavních bodů sociálního pilíře Lisabonské strategie s hlavními komponentami severského modelu, je zřejmé, ţe mají mnoho společného. Důleţité sociální reformy začaly skandinávské státy provádět ještě před ustanovením Lisabonských cílů a po vyhlášení strategie země aktivně přijímaly akční plány a pokračovaly ve zlepšování výsledků v jednotlivých oblastech. Staly se tak důkazem toho, ţe je moţné skloubit vysokou míru sociálního zabezpečení s trvalým hospodářským růstem a udrţením konkurenceschopnosti. Revidovaná strategie v roce 2005 vyzdvihla zaměstnanost jako jednu z nejdůleţitějších komponent pro budoucí vývoj. Severským státům je tento cíl více neţ sympatický. Pracovní trh se snaţí otevřít pro všechny, zejména pak pro starší lidi a ţeny. Jejich nákladný ale účinný systém tzv. flexijistoty garantuje všem, ţe nezůstanou dlouho bez práce. Všechny pracovní podmínky si vyjednávají sami sociální partneři mezi sebou. Zaměstnanci jsou aktivní v odborových organizacích a systém je tak velice dynamický a zároveň udrţuje homogenitu společnosti. Důraz na rovné příleţitosti a rovnoprávnost muţů a ţen ve Skandinávii přináší moţnost

40

skloubit rodinu a práci, a tak zaměstnanost ţen dosahuje na severu téměř na úroveň zaměstnanosti muţů, coţ je nesrovnatelné se zbytkem původních patnácti členských států. Cíl vytvoření znalostní společnosti a zavedení vyšších investic do vzdělání přijaly severské státy zodpovědně. Na vzdělání utratí aţ dvojnásobně větší část HDP neţ je celoevropský průměr. Vyznačují se důrazem na výuku cizích jazyků a podporují mobilitu studentů. Září pak hlavně v oblasti celoţivotního vzdělávání, kterého se účastní aţ 30% dospělých. Klíčovým je potom fakt, ţe je toto vzdělání zcela bezplatné, a tedy snadno přístupné všem. Jinak jsou jejich výsledky ve vzdělávání shodné se zbytkem Evropy. Bojovat musí hlavně s poměrně vysokým procentem ţáků, kteří nepokračují v dalším studiu. Severští suverénní „šampióni“ v mnoha kategoriích, ale nestanou na stupni vítězů, změří- li své síly s ostatními státy v oblasti zlepšování sociálního začlenění a sniţování chudoby. Zatímco s chudobou bojují Skandinávci díky nákladnému sociálnímu zabezpečení celkem zdárně, sociální začlenění jim dělá problémy. Štědrý sociální stát totiţ láká na sever Evropy velké mnoţství přistěhovalců, které je pak problematické zapojit do pracovního trhu, který očekává od zaměstnanců vysokou kvalifikaci. Právě začlenění přistěhovalců do společnosti a rapidní stárnutí obyvatelstva jsou hlavní výzvy, kterým bude severský model muset v budoucnu čelit a pro které bude muset najít řešení. Procento starších lidí, kteří zůstávají v zaměstnání je sice vysoké, bude ale problematické ho udrţet i do budoucna. Otázka přistěhovalců je ve Skandinávii kontroverzním a často diskutovaným tématem. Je nutné upozornit na to, ţe severské země nejsou jedinými „hvězdami“ Lisabonské strategie. Velmi dobře se daří plnit Lisabonské cíle Německu, pokroky dělá Španělsko a většina menších států. Velká Británie a Irsko vykazují velmi dobré výsledky v zaměstnanosti a konkurenceschopnosti. Pravdou je, ţe Lisabonská strategie má mnoho „hvězd“ důleţité pro Evropu je ale to, aby kaţdý stát zářil alespoň v některé oblasti a mohl tak být inspirací pro ostatní (O´Sullivan 2005: 36). Jako severské země mohou jít v mnohých sociálních aspektech vzorem zbytku EU.

41

6. Seznam pouţitých zdrojů Primární zdroje EC 2008: Progress Towards the Lisbon Objectives in Education and Training: Indicators and Benchmarks (2008), Commission of the European Communities, Dostupný z WWW: (http://ec.europa.eu/education/policies/2010/progressreport_en.html) (ověřeno k 9.4.2009) Europe in Figures: Eurostat Statistical Yearbook (2008), Eurostat, Luxemburg: European Communities, 566 s. Dostupný z WWW: (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1073,46587259&_dad=portal&_schema=P ORTAL&p_product_code=KS-CD-07-001) (ověřeno k 5.3.2009) KOK, W,, et al. (2005): Lisabonská strategie pro růst a zaměstnanost : Wim Kokova zpráva Dostupný z WWW: (http://portal.mpsv.cz/sz/politikazamest/evropskastrateg/w_kok_lisabon_strategie_zpravaii__cas_ek onom_30_11_04.pdf) ( ověřeno k 13.2.2009) Lisabonská strategie:závěry jednání Evropské rady z Lisabonu v březnu 2000, (2000) Evropský parlament, Dostupný z WWW: (http://www.europarl.europa.eu/summits/lis1_en.htm#a) (ověřeno k 6.3.2009) PORTER, M. E., SCHVAB, K.(2008): The Global Competitiveness Report 2008-2009. Geneva : World Economic Forum, 513 s. Dostupný z WWW: (http://www.weforum.org/en/initiatives/gcp/Global%20Competitiveness%20Report/index.htm) (ověřeno k 3.3.2009) Special Eurobarometer 273: European Social Reality (2007) Dostupný z WWW: (http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_273_en.pdf) (ověřeno k 20.4.2009) Structural Indicators, Eurostat, Dostupný z WWW: (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/structural_indicators/introduction) (ověřeno k 20.4. 2009)

42

Sekundární zdroje ANDERSEN, G. J.(1999): Chnaging Labour Markets, New Social Divisions and Welfare State Suport: Denmark in the 1990s In Svallfors,S., Tailor Gooby,P.: The End of Welfare State? Responces to state retlegment, London, Routledge, s.13 - 33 ANDERSEN, M.T. (2003): 185.000 flere „ældre" er i job: Focusing on Emloyemennt: LO report, Dostupný z WWW: (http://arkivwww.da.dk/nyhed/agenda/frontpageagenda/2003/2003-5/1.htm) (ověřeno k 6.3.2009) ANDERSEN, M.T. (2007): The Scandinavian Model - Prospect and Challanges, International Tax and Public finance, Vol 15.č. 1, Springer Science, Dostupný z WWW: (http://www.springerlink.com/content/2407p04174646780/) ( ověřeno k 21.3. 2009) ANDERSSON, J.,LEHTINEN, L.,CHRISTENSEN, O. (2006): The Nordic Model - Model for Lisbon?, Contribution to the summer meeting of The PES - Group, Tallinn, Dostupný z WWW: (http://socialdemokraterne.dk/A-Nordicmodel-Nordic-members-of-the-European-Parliament-TheNordic-ModelA-model-for-Lisbon-default.aspx?site=nordicmodel&func=article.view&id=161251) (ověřeno k 15.4.2009) ANNESLEY, C.(2007): Lisabon and Social Europe: Towards an European „Adult Worker Model“ Welfare Systém in Journal of European Social Policy,Vol 17, London, s.195 - 205 CLEGG, N. (2005): Too Good a Model to Be Ignored. In The Nordic Model: A Recipe for European Success, EPC working paper no. 20 : European Policy centre,s. 29 - 31 DE BÚRCA, G.(2005): Towards European Welfare? In DE BÚRCA, G,: EU Law and the Welfare State: In Search of Solidarity. New York :Oxford University Press Inc. ,s. 1-10 EINHORN, E.S., LOGUE, J. (2003): Modern Welfare States : Scandinavian Politics and Policy in the Global Age. London : Praeger, 390 s. EINHORN, E..S., LOGUE, J. (2007): The Scandinavian Reform Model and the European Union. The Lisbon Agenda and Scandinavian Model(s)?, Prepared for the European Union Studies Association, Quebec, dostupný z WWW (http://aei.pitt.edu/7806/01/einhorn-e-01g.pdf) (ověřeno k 10.4.2009)

ELLINGSÆTER, A.L.(1993): Changing Roles: Trends in Women´s Employement and Gender Equality In HANSEN, E. J., et al. Welfare trends in the Scandinavian Countries. Armonik, New York: M.E. Sharpe, s. 364-382.

43

FÄRM,G. et al.(2006): Nordicmodel.info: The Story of Active Societies Based on Welfare and Justice, Copenhagen: Dostupný z WWW: (http://socialdemokraterne.dk/A-Nordicmodel-NORDICMODELINFOA-PUBLICATION-FROMSAMAK-default.aspx?site=nordicmodel&func=article.view&id=161219) ( ověřeno k 20. 3. 2009) FINFACTS (2007): European Commission President Barroso Lauds Nordic Economic Model of Economic success; Presents Annual Progress Report on the Lisbon Strategy, Dostupný z WWW: (http://www.finfacts.com/irelandbusinessnews/publish/article_10004654.shtml) (ověřeno k 15.4. 2009) GINSBURG, H. (1982): How Sweden combats unemployement of young and older workers, Monthly labor review online [online], vol. 105, no. 10. Dostupný z WWW: (http://www.bls.gov/opub/mlr/1982/10/art5abs.htm) (ověřeno k 19.2.2009) GINSBURG, N.( 2001): Sweden: The Social Democratic Case, In Cochrane, A., Clarke,J., Gewirtz, S.: Comparing Welfare States, London, Sage, s.195 - 222 HYTTI, H.(2006): The Finish Employement and Income Security Models in a Nordic Comparison, Helsinky, Kela, Dostupný z WWW: (http://www.kela.fi/in/internet/liite.nsf/NET/100506142717EK/$File/Seloste52netti.pdf?OpenElement (ověřeno k 17. 3. 2009) JACHANOVÁ DOLEŢALOVÁ, A., et al.(2006): Příklady dobré praxe rovných příleţitostí ve Skandinávii, Rovné příleţitosti do firem, Zpravodaj Gender Studies, o.p.s. no.1, Dostupný z WWW: (http://apz.topregion.cz/index.jsp?articleId=3867) ( ověřeno k 16.3.2009) JENSEN, H., LARSEN, J.N. (2005): The Nordic Labour Markets and the Concept of Fleficurity. In The Nordic Model:A Recipe for European Success, EPC working paper no.20 : European Policy centre,s. 56-65. JOHANSEN,M.M.(2003): Older Workers Still Face Labour Market Difficulties, European industrial relations observatory online: Eironline, dostupný z www: (http://www.eurofound.europa.eu/eiro/2003/07/feature/dk0307104f.htm) (ověřeno k 5.3.2009) KUNHLE, S.,HORT, S. E. O.(2004) : The Developmental Welfare State in Scandinavia, Social Policy and Developement Programme paper number 17

44

NILSSEN, E.(2006): The EU Fight Against Poverty and Social Exclusion: Activation, Targeting and the Sustainability of the Welfare State, Bergen, Stein Rokkan Centre for Social Studies O´SULLIVAN, D. (2005): Prize Pupil or Prodigy? The Nordic Model and the Lisabon Reform Agenda. In The Nordic Model: A Recipe for European Success, EPC working paper no.20 : European Policy centre,s. 29-31. PASCALL, G.(2008): Gender and European Welfare States, Hong Kong, Casa Verde Publishing, Dostupný z WWW: (http://eprints.nottingham.ac.uk/807/1/Gender_and_European_Welfare_States.pdf) (ověřeno k 20.3.2009) SCHUBERT, C.B., MARTENS, H. (2005): Introduction In The Nordic Model: A Recipe for European Success, EPC working paper no. 20 : European Policy centre,s. 7-28. SINN, W. H.( 2006): Skandinávský účetní trik. Project Syndicate, Dostupný z WWW: (http://www.project-syndicate.org/commentary/sinn11/Czech) ( ověřeno k 5.3.2009) STEEN, A. (2004) The Welfare State - Still Viable?. In HEIDAR, K. (2004): Nordic Politics. Oslo : Unversitetforlaget,s. 207-227. WAERNESS,K., RINGEN, S. (1987): Women in the Welfare State: The Case of Formal and Informal Old- Age Care In Erikson, R et al. The Scandinavian Model: Welfare States and Welfare Resaerach. Armonnk, New York, M. E, Sharpe WiILLEMS, T., VAN ASSELT, E.J.( 2007): The Scandinavian Model: Not as Desirable as It Seems, Wetenschapelijk, Research Instute for the CDA, Dostupný z WWW: (http://www.cda.nl/Portals/0/docs/wi%20va12-2/The%20Scandinavian%20Model%20%20definitief.pdf) (ověřeno k 10.4.2009)

Další internetové zdroje www.ec.europa.eu/eurostat/ http://ec.europa.eu/public_opinion/index_en.htm www.euractiv.cz

45

Seznam tabulek a grafů Tabulka č. 1 : Přístupy jednotlivých modelů welfare state k trhu a sociálnímu zabezpečení Tabulka č. 2: Míra zaměstnanosti v % Tabulka č. 3 : Zaměstnanost ve sluţbách v % Tabulka č. 4: Podíl zaměstnavatelů na výdajích na sociální zabezpečení práce Tabulka č. 5: Zaměstnanost starších pracovníků v % Tabulka č. 6: Zaměstnanost ţen v % Tabulka č. 7: Ţeny pracující na částečný úvazek v % Tabulka č. 8: Procento lidí ve věku 18- 24 let, kteří nepokračují v dalším vzdělání Tabulka č. 9: Mobilita studentů v rámci programu Erasmus 2006/7 Graf č. 1: Rozdíl v zaměstnanosti ţen imigrantek a místních obyvatelek Graf č. 2: Rozdíl v zaměstnanosti muţů imigrantů a místních obyvatel

Seznam příloh Příloha č. 1: Zaměstnanost Příloha č. 2: Míra nezaměstnanosti podle délky trvání Příloha č. 3: Průměrný věk odchodu do důchodu Příloha č. 4: Zaměstnanost starších pracovníků Příloha č. 5: Zaměstnanost ţen Příloha č. 6: Míra nezaměstnanosti ţen 2006 Příloha č. 7: Rozdíly v příjmech muţů a ţen Příloha č. 8: Nepoměr v příjmech Příloha č. 9: Procento populace mezi 16 a 24 lety ohroţené chudobou Příloha č.10: procento populace mezi 24-49 lety ohroţené chudobou Příloha č.11: Lidé ohroţení chudobou po přerozdělení sociálních dávek Příloha č.12: Investice do lidských zdrojů Příloha č.13: celoţivotní vzdělávání Příloha č.14: Pokrok zemí v letech 2000-2006 ve vybraných oblastech vzdělávání, na něţ jsou zaměřeny Lisabonské cíle Příloha č.15: Průměrný počet vyučovaných cizích jazyků, které připadají na jednoho ţáka

46

Přílohy Příloha č. 1

Zdroj: Eurostat

47

Příloha č. 2 Míra nezaměstnanosti podle délky trvání, 2006

Krátkodobá nezaměstnanost (kratší neţ 12 měsíců) Dlouhodobá nezaměstnanost

Zdroj: Eurostat Yearbook 2008

48

Příloha č. 3

49

Příloha č. 4

Zdroj: Eurostat

50

Příloha č. 5

Zdroj: Eurostat

51

Příloha č. 6

Zdroj: Eurostat

52

Příloha č. 7

Zdroj: Eurostat

53

Příloha č. 8

Daná hodnota udává poměr celkového příjmu 20% populace s nejvyšší mzdou a 20% populace s nejniţším příjmem. Zdroj: Eurostat

54

Příloha č. 9

Zdroj: Eurostat

55

Příloha č. 10

Zdroj: Eurostat

56

Příloha č. 11

Uvedená hodnota udává podíl populace, které dostává měsíčně i po přerozdělení sociálních dávek méně peněz, neţ je 60% průměrné měsíčné mzdy v dané zemi.

Zdroj: Eurostat

57

Příloha č. 12 Investice do lidských zdrojů %

Hodnota udává procento HDP, které stát investuje do vzdělání. Zdroj: Eurostat

58

Příloha č. 13

Uvedená hodnota udává procento populace ve věku mezi 25 a 64 lety, které se vzdělává nebo přijímá jakoukoli formu školení nebo tréninku. Zdroj: Eurostat

59

Příloha č. 14 Pokrok zemí v letech 2000-2006 ve vybraných oblastech vzdělávání, na něţ jsou zaměřeny Lisabonské cíle Problémy se čtením

Studenti, kteří nepokračují ve

Středoškoláci

Vysokoškoláci

vyš. vzdělání

Celoţivotní vzdělávání

Dánsko Finsko Švédsko

Německo Francie Španělsko

Nad Lisabonským cílem

Pod Lisabonským cílem

Stoupající tendence

Stále se zlepšuje

Dosahuje na cíl

Klesající tendence

Ztrácí na intenzitě

Propadá se Zdroj: EC 2008

60

Příloha č. 15 Průměrný počet vyučovaných cizích jazyků, které připadají na jednoho ţáka 2000 2003 2006 EU-27

1.3

1.4

1.4

Belgie

1.0

1.2

1.2

Dánsko

1.7

1.9

2.0

Německo

1.2

1.2

1.2

Irsko

1.0

1.0

1.0

Řecko

----

1.9

1.9

Španělsko

1.5

1.4

1.4

Francie

1.5

1.5

1.5

Itálie

1.1

1.2

1.7

Lucembursko

2.5

2.5

2.5

Nizozemí

2.0

2.0

2.0

Rakousko

1.1

-----

1.1

Portugalsko

1.4

1.8

1.9

Finsko

2.3

2.2

2.2

Švédsko

1.7

1.7

1.7

Velká Británie

----

1.3

1.0

Zdroj: Eurostat

61