SEVERSKÁ LITERATURA – HAMSUN, VESAAS Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Představení do češtiny přeložených knih K. Hamsuna a T. Vesaase, ukázky z děl, práce s texty, interpretace
Očekávaný přínos
Seznámení se s autory severské literatury a klíčovými prozaickými díly. Procvičení čtenářské gramotnosti
Tematická oblast
Světová literatura 2. poloviny 20. století
Téma
Knut Hamsun, Tarjei Vesaas
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
4.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7_S3_11_Severská literatura – Hamsun, Vesaas
Datum
30. 4. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Roy Jacobsen/Per Petterson/Halfdan Freihow Výklad, ukázky, cvičení
2
Knut Hamsun – Po zarostlých stezkách (1949) Do druhé světové války norský národní spisovatel je po skončení konfliktu soudně umístěn do ústavu pro staré lidi, kde má přikázáno setrvat (s různými dalšími omezeními) až do procesu. Beletrizované zápisky myšlenek a denních záznamů: aktuálních a vzpomínkových, banálních i hlubokých. Starý spisovatel, jeho vnitřní svět a potřeba obhajoby před světem. Hrdost i melancholie, stud i nepochopení.
3
Po zarostlých stezkách (ukázka č. 1) Na svých vycházkách se držím dobře, takže si nemohu nic vytýkat. Dělám to pro noc, aby se mi dostalo spánku, který si zasloužím. Spánek je lepší než jídlo, nesnese srovnání. Ach, spánek není, jako když sedím a cpu do sebe jídlo, kdepak. Spánek je neopakovatelné šílenství, kdy nacházím v kapse peníze, které jsem nikdy neztratil, ale které jsem usilovně hledal. Spánek je chvíle, kdy konečně uniknu silnému námořníkovi, kterého chci zabít, a který mě naopak stříhá velkými zahradnickými nůžkami. Ano, tak podivuhodná báje, život a zázrak je spánek. Ale proto přece může být dobré i jídlo, proč ne? Nemám žádné pevně stanovené doby, vezmu hůl a jdu, kdy mě napadne. Hůl se ke mně moc nehodí, beru ji jen jako jakéhosi psa, nic víc. Většina lidí říká mé holi hůlka, špacírka: „Nemám vám podat vaši špacírku?“ ptávali se mě kdysi v hotelech. Ale to mi připadalo příliš nóbl, takže já říkám vždycky hůl. Je zahnutá a má gumovou patku, ale úplně dole, kde praskla, je také bohužel zpevněná ošklivým ocelovým drátkem. Jinak má několik značek v metrické míře, díky čemuž jsem svépomocný, je-li potřeba. Zdravím děti, které potkávám, někteří chlapci patrně slyšeli, že jsem hluchý, a tak se baví tím, že přijdou těsně ke mně a něco zakřičí. Zdravím i dospělé, když mi připadají vstřícní, pokud se ovšem tváří odmítavě a odvracejí se, minu je lhostejně. Ale zdravím rád, to nemohu popřít, zdravím až příliš rád. Naučil jsem se to v dětství, tehdy mi říkali, že se sluší pozdravit, a to mi zůstalo podnes. Kteréhosi slunečného rána v Praze jsem hledal obchod s tabákem. Když jsem do jednoho vešel, stál u pultu mnich, prodavačka mu právě podávala minci, on děkoval a měl se k odchodu. Výjev byl mému norskému srdci cizí, a tu jsem k první minci přidal další. Mnich byl překvapen, začal něco říkat, zvedl obě ruce, zapomněl jsem, co jsem chtěl, a nekoupil nic, vyběhl jsem ven, na ulici, pryč. Pak jsem chodil po městě a měl jsem rád lidi i svět, zdravil jsem každého, koho jsem potkal, a lidé se na mne smáli a pozdravy opětovali, nikdo mě nezastavoval, všechno bylo krásné. Co si lidé mysleli, co si myslela ulice, nevím, snad že jsem musel vyrazit hodně brzy, když už teď se vracím z vinárny. Co je mi po tom! Jsem, jaký jsem, a Praha je nádherné město. Dávno, dávno – jsem tak starý a všechno se tedy stalo před tolika lety – jsem četl příběh o Sokratovi. Šel s přítelem po ulici a pozdravil člověka, kterého potkali. „Neodpověděl,“ rozhořčoval se přítel. Sokrates se usmál a pravil: „Neublíží mi, jsem-li zdvořilejší než on.“ Napadá mě toho tolik, co bych mohl uvést na svou obhajobu, ale nechávám si to pro sebe. Nemohl bych připomenout staré Seveřany, kteří zdravili napřaženou pravicí, aby ukázali, že přicházejí beze zbraně? Nebo jako jsem jel v Oslo výtahem s japonským ministrem a oba jsme byli stejně zdvořilí a nechtěli vystoupit první. Nelituji ani, že jsem vstal a přenechal místo dáme, která nastoupila do vozu ve Versailles. Tehdy se sice zvedli všichni pánové, ale já jsem byl první. Byla to hezká stará dáma s vdovským závojem a perlovým náhrdelníkem kolem krku, rodem možná skutečná kněžna, mohla mě adoptovat. Ale rozhodně jsem těm pánům, těm Francouzům, uštědřil lekci zdvořilosti, na kterou nezapomenou, byl jsem první. Ano, to bylo za mladých let, která už dnes nic neznamenají, a proto se o nich nemá mluvit. Ale dokonce v severním Norsku, v saltenském fojtství, jsme, vzpomínám si, poníženě smekali čepice pod levou paži a zdravili „Pokoj se tebou“, když jsme vstoupili, „Pomáhej Pánbůh“ tomu, kdo něco dělal, a „Pokoj s tebou“, když jsme odcházeli. To byl náš pozdrav.
(Přeložila Veronika Dudková)
4
Otázky k textu 1) Jak nazýváme v literární teorie nepřetržitý záznam vnitřního prožívání a se kterou literární generací je tato technika spojena? 2) Jaké byly důvody nuceného umístění Knuta Hamsuna do ústavu. V čem spočívala jeho vina? 3) Zpracujte krátký medailón spisovatele Knuta Hamsuna a pokuste se nalézt jeho přínos světové literatuře. 4) Jakým způsobem je v textu přítomen autor? Doložte. 5) Pokuste se žánrové zařazení ukázky. 5
Tarjei Vesaas – Ledový zámek (1963) Tajuplný příběh o zvláštním přátelstvím mezi dvěma holčičkami, který se odehrává v magické severské krajině. Vyprávění plné náznaků, básnického jazyka a poetismů se točí kolem neobvyklého úkazu – ledového zámku – jak je nazván zmrzlý vodopád poblíž vesnice, kde se příběh odehrává. Nevyslovená pouta, vodopádbytost, zásadní a nezlomitelné sliby. Jedinečná, opomíjená kniha u nás téměř neznámého norského klasika. 6
Ledový zámek (ukázka č. 2) Neodcházejí a stále vyčkávají. Nemohou se odtrhnout. Nad nimi se tyčí nepochopitelná stavba, mizí vysoko ve tmě a zimním povětří a vystavuje na odiv svou moc. Jako by se hotovila stát tu na věčnost. Čas je však záludně krátký a jednoho dne se zámek zřítí v přívalu jarních vod. Této noci má však muže ve své moci a nechce je propustit. Zdržují se u něho déle, než je opravňuje poslání, za kterým sem přišli. Snad si to ani neuvědomují. Jsou unaveni, ale nedokáží skončit a odejít. Uzamčený ledový zámek je nadán životem. Sami mu jej propůjčili. Dali světlo a život mase mrtvého ledu i němé hodině po půlnoci. Než sem přišli, byl vodopád i se svým jednotvárným hukotem odsouzen k bezútěšné slepotě a ledový kolos nebyl víc než dovršená, mlčenlivá smrt. Sami netušili, co v sobě nosí, dokud nebyli vlákáni do nenadálé hry mezi tím, co bylo, a tím, co nastalo. Ale to není vše. Děje se s nimi cosi tajuplného. Objevují strasti, které v nich byly někde zasuté, a vkládají je do této noční hry se světlem a smrtí. Přináší jim to úlevu a ještě větší chuť vydat se napospas svodům. Rozbíhají se po všech výklencích ledového zámku, prořezávají je svými světly, srážejí se se světly z jiných výklenků a zjevují se jim celé nové prostory této tvrze a stejně rychle se před nimi jednou provždy uzavírají. Poznávají v tom tolik známého, že se až chvějí. Každý jejich krok je krokem do nejistoty, nic si však v tuto chvíli nepřejí víc; cítí, že zde je jejich místo. Všechny vchody do nitra zámku jsou však jen výplodem jejich přání. Jsou nuceni odtud odejít, přiznávají to však neochotně a váhavě. Sami se stali obětí ledového zámku. Zbloudili v divoké hře, kterou sami rozehráli. Zmocnila se jich podivná horečka, tápají kolem sebe jako v tranzu a hledají něco nevýslovně drahého, co se ocitlo v nebezpečí a týká se rovným dílem i jich. Tito vyčerpaní, vážní muži se vydávají napospas kouzlům a v očarování říkají: je to zde. Stojí na úpatí ledových hradeb s urputným výrazem ve tvářích a každým okamžikem jsou s to propuknout v smuteční zpěv před nedobytným hradem, jehož moci nemohou odolat. Kdyby se mezi nimi našel jediný muž, posedlý touto chvílí natolik, že by nasadil první tón, přidali by se všichni. Malá Siss na ně hledí s otevřenými ústy a chápe, že se něco děje. Vidí, že se chystají ke zpěvu. Vidí, že i otec se chystá začít. Neváhal by ani chvíli a zpíval by s ostatními. A prokřehlá Siss by jim naslouchala a chvěla se zimou a čekala, kdy jejich zpěv rozboří hradby. Zatím se jen dívá a žasne nad dospělými muži. Ten nejposedlejší však mezi nimi chybí a zpěv nepropukne. Jsou to muži věrní svému úkolu a svá tajná zákoutí dokáží uzavřít a ovládnout. Vůdce výpravy rozhodne: „Ještě jednou to zkusíme.“ Sám je stejně jako ostatní v moci této chvíle a byl by schopen nečekaných činů. Všichni v hloubi duše vědí, že čas je drahý. Namáhavě šplhají po hladkém ledu a po zasněžené střeše a nenacházejí sebemenší stopu. Pod ledovým zámkem vytéká řeka, skrývá lidskému oku své temné dno a proudí horečně dál. Také muži se musí vydat dál. Vůdce výpravy povzdechne: „Musíme jít.“ I on se před chvílí chystal připojit svůj hlas k strhujícímu chorálu.
(Přeložila Helena Kadečková)
7
Otázky k textu 1) Jakou roli byste přisoudili „ledovému zámku“? 2) Jak se nazývá v literární teorii postup, při kterém se oživuje neživé? Vysvětlete a uveďte příklady. 3) Nalezněte v ukázce poetické obrazy. 4) Z čeho vyplývají náznaky a nedořečenost v ukázce? 5) Z jaké perspektivy je obraz v ukázce vyprávěn?
8
Tarjei Vesaas – Dům v temnotách (1950) Symbolikou nabitý román norského spisovatele zachycující zemi za německé okupace. Vysoce originální metafory, básnický jazyk, soudržnost podobenství o drtivé síle útlaku, odporu proti zlu i osobní statečnosti. Náznaky hrůz, strach utlačovaných a zajatých, neosobní a ničivý tlak dobyvatelů. Jedinečnou a značně originální formou podaný příběh zalehnuté země. 9
Dům v temnotách (ukázka č. 3) Zeptejte se někoho, co to je! To, co je tak veliké a zmítá se a praská ve tmě – uslyšíte, že je to zakletý dům. Tady je v celé své hrůzné velikosti, pod jednou jedinou prohnutou obrovskou střechou, s mlčenlivými pokoji a chodbami a uličkami – a oddělen od ostatního světa jedinou hustou, těžkou tmou. Uprostřed toho rozlehlého domu jsou otevřená nádvoří, ale nade vším leží temnota jako drtivá tíha. Kdyby někdo v horečné představě vyšplhal na střechu, aby zahlédl nějaký záblesk, měl by asi týž pocit, jako kdyby si vypíchl oči. Honem by zase pospíchal dolů a zalezl by do své komůrky. V domě praská. Nikdo neví doopravdy, co to je nebo odkud to přichází, ale praská to ustavičně. Zuří tu bezhlesá vichřice: napětí, které se tu skrývá, je tu vyvoláváno a hned také dušeno v jediný zvuk: praskot. To všechno ta tma: Přišla, zatím co dům spal, ulehla a už se nezvedne. Vyvřela jako bublající pramen, že okenní tabulky osleply a ústa oněměla, a z té tmy se vynořili lidé, mající moc. Rozsvítili po chodbách několik hezkých zářivých šipek, které si přinesli s sebou. A pak se nastěhovali a zřídili si vlastní dům v domě, a hned nato se rozzuřila bezhlesá vichřice. A tak to teď praská v celém prostoru zavaleném tmou. Dům se otřásá od střechy až po základy. Ucítíš to, jakmile položíš dlaň na cokoliv, co je s ním pevně spojeno. Dům je na spadnutí, v hrůze si to uvědomuje a vzpomíná na všecko s žalným steskem. Tma jej tíží, jako bys na něj položil těžkou, mohutnou přilbu. Ale uvnitř v rozlehlých chodbách je dosti světla. Mezi jednotlivými prostorami probíhají velké hlavní chodby se zářivým světlem pozlacených šipek, které sem zasadili. Lidé se občas zastaví a zahledí se na ně. V hlavě jim buší a hučí. A na ušní bubínky doléhá strašlivý tlak. Stojí a dívají se na šipky. Dlouhé šipky jsou upevněny vodorovně podle stěn, a všecky ukazují jedním směrem. Ukazují a naznačují cestu k něčemu. Zatáčejí kolem rohů do jiných, jasně osvětlených chodeb s řadami mlčenlivých a uzamčených dveří. Vzhůru a vzhůru kynou tyto šipky, k něčemu. Ke středu, odkud tryská ta tma. Jakoby v jediném letu a živoucí stojí tu šipky a svítí a ukazují cestu do středu. Obchází tu muž a neustále je čistí. Je to takové zlato, které se musí čistit, aby nezašlo. Nikdo se nezastaví, aby s tím mužem promluvil. Jinak jako by tu nikdo ani nechodil. Lidé přebíhají přes hlavní chodby napříč. Do postranních, příčných chodbiček, které jsou temné a úzké, ale zato je v nich život. Každý se úzkostlivě ohlíží, má-li přejít osvětlenou chodbu. Ohlíží se plachýma očima směrem, kam šipky ukazují. Pojď, pojď, říkají šipky a vábí krásnými, jakoby nahými tvary, ale lidé pospíchají raději do svých chodbiček a sklepů a kobek. Někdy však přeruší ticho nějaký zvuk. V blízkosti se ozve výkřik. Přidušené volání se nese od souseda k sousedu: Teď byli zde. Už ho vůz odvezl. Někdo se zastavil a volá jeho jméno na rozloučenou. Stojí a pláče. V takové chvíli se všichni zadívají k slepému oknu. Jako by se musel objevit paprsek. Ale okno se ani dost málo nerozsvětlí, naopak, jako by bylo ještě slepější a neprostupnější.
(Přeložila Nina Neklanová)
10
Otázky k textu 1) Dílo Dům v temnotách je obvykle řazeno mezi symbolistní díla. Jaké jsou principy symbolismu? 2) V textu vyhledejte prvky symbolismu a také jeho náznaky v textu. 3) Vysvětlete základní principy podobenství a alegorie 4) Na základě vyhledaných informací se pokuste spolužáky stručně informovat o situaci Norska za II. světové války. 5) Vyhledejte v ukázce symboliku statickou a dynamickou (obrazy a děje). Doložte. 6) Pokuste se v ukázce vyhledat personifikace. 11
Zdroje Literatura:
Ukázka č. 1) HAMSUN, Knut. Po zarostlých stezkách. Praha: Mladá fronta, 2002. Str. 29-31. ISBN 80-204-0982-3. Ukázka č. 2) VESAAS, Tarjei. Ledový zámek. Praha: Mladá fronta, 1975. Str. 81-83. ISBN neuvedeno. Ukázka č. 3) VESAAS, Tarjei. Dům v temnotách. Praha: Topič, 1948. Str. 11-12. ISBN neuvedeno.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 12
