Sestry rudeho slunce
Děvčata mámy Giny
I
man kráčela zvolna po Kenyatta Avenue. Ulice na ni působila jako propast. Po obou stranách chodníku se k obloze vzpínaly vysoké domy. Auta bez přestání houkala, jejich řidiči brzdili, kdy si zamanuli, a zastavovali své vozy, kde se jim to hodilo. Na širokém chodníku prodávali pouliční prodavači noviny, lístky do loterie, cigarety a sladkosti. Z téhle druhé strany jejího života to už nebyla ta ulice, kterou znala. Dříve se tu toulávaly s Emelií a Aišou, nakupovaly si látky na dovolenou u moře a pak se nechaly Dianou pozvat do hotelu Stanley na předražený čaj. Na odumřelém kmeni uprostřed kavárny si pak četly vyryté vzkazy, které tu zanechali cestovatelé z celé Afriky. Tato vzpomínka patřila do jiného světa a do jiné doby. Teď se z ní stal vyvrhel. A tomu, kdo by jí pomohl, by se nevedlo o nic lépe než jí. Co může od života ještě očekávat? Nepatří ani sem, ani tam. Někteří muži vydávali mlaskavé zvuky, když je míjela. Ženy zvedaly při pohledu na její krátké šaty obočí. Připadalo jí, jako by se na jejích údech ještě pořád leskla krev, popel a okr. Iman sevřela svou tašku pevněji a přehodila si přes ramena džínovou bundu. Bylo chladné odpoledne. Nairobi čekalo studené léto. Přesto jí na čele a v podpaží vyrážel pot. V žaludku jí kručelo. Na druhé straně ulice sedělo děvčátko, které v prstech otáčelo nad žárem kamínek chico rozčtvrcené kukuřičné klasy. Iman se rozhlížela doprava a doleva, aby přešla ulici, když tu do ní někdo vrazil. Její taška a bunda spadly na zem, rameno ji po nárazu bolelo.
S estr y
rudeho slunce
„Promiň, sestro. Neublížil jsem ti?“ Do tváře jí ustaraně zíral nějaký mladík. Když mu Iman chtěla odpovědět, znovu do ní strčil. Spadla na chodník a vyděšeně vykřikla. Muž zvedl její tašku a bundu a dal se do běhu. Kličkoval při tom jako zajíc. „Zloděj! Chyťte zloděje!“ křičela Iman. Vyškrábala se na nohy a chtěla běžet za ním. Ale mladík už zmizel v davu. „Vrať mi to!“ volala za ním Iman zoufale. „Mám tam všechen svůj majetek!“ Dala se do pláče. Co teď bude dělat? „Prosím, vrať se…“ Kolemjdoucí na ni zvědavě zírali a po ulici dál hučela doprava. „Mohu ti pomoci?“ uslyšela za sebou ženský hlas. Silné ruce zdobené zlatými prsteny ji narovnaly a chlácholivě jí poklepaly na rameno. „No toto! Ti drzouni už okrádají i našince. Lump jeden! Zranil tě?“ Iman zavrtěla hlavou. „Ne. Ale moje peníze a dokumenty jsou pryč. Nevím, kde dnes v noci složím hlavu.“ „Ty moje chudinko,“ litovala ji žena. „Ukaž se mi. Já jsem máma Gina.“ Otočila Iman před sebou dokola. „Pěkná křepelička, jen co je pravda. Napůl běloška. Znám spoustu těch, kterým se to líbí.“ V předním zubu mezi masitými rty se jí zatřpytil diamant. „Jak se jmenuješ?“ „Iman.“ Dříve byla poloviční Masajka, teď je poloviční běloška. Člověk vidí v těch druhých vždycky to rozdílné. „Taková smůla. Co chceš teď dělat?“ zeptala se jí máma Gina. Iman zašimral v nose těžký nasládlý pach jejího parfému. Pokrčila bezradně rameny a utřela si slzy. Jak ji mohlo napadnout, že jen tak jednoduše uteče? To, co se jí stalo, bylo předurčeno. Snažila se uniknout svému osudu a ten si ji našel a udeřil s dvojnásobnou silou. Může dělat, co chce, proti kletbě nemá šanci. Když proti ní bude bojovat, možná jen všechno ještě zhorší. Máma Gina vycítila její zoufalství. Přitáhla si ji k sobě a Iman si to nechala líbit. Teplo jejích tlustých paží v sobě mělo něco mateřského a konejšivého. Pak si ji máma Gina zase odtáhla od sebe na délku paže. „Hledáš práci, Iman?“ zeptala se. Iman na ženu pátravě pohlédla. Hnědé oči se jí pod falešnými řasami vlhce leskly a plné rty zvýrazňovala rubínově rudá rtěnka. Kypré tělo měla napěchované do přiléhavých šatů a nohy obuté do fialových sandálů na vysokém podpatku. Iman si uměla představit, jakou práci jí asi máma Gina nabízí. „Ne, děkuji,“ řekla.
S estr y
rudeho slunce
„Co chceš dělat, teď, když jsou tvoje peníze a papíry fuč? Máš rodinu? Znáš někoho v Nairobi, kdo ti může pomoci?“ Iman po krátkém zaváhání zavrtěla hlavou. Každého, kdo by jí pomohl, by jen přivedla do neštěstí. „Ne, nikoho tady neznám,“ řekla. Máma Gina se zasmála. „Nu, tak pojď pěkně se mnou. Pak uvidíme, co dál.“ „Raději ne,“ řekla Iman. Máma Gina si zapřela ruce v bok. „Děvče, vždyť já ti chci jen pomoci. Já na tvém místě bych měla radost z každé pomocné ruky. Ale jestli o žádnou pomoc nestojíš, no tak prosím.“ Otočila se k ní zády a odcházela po Kenyatta Avenue pryč. „Počkej,“ zavolala za ní Iman. Měla pravdu, je na světě úplně sama. Kam by se teď poděla? Je už po páté. Za hodinu se setmí. Pohybovat se po ulicích Nairobi za tmy je čiré bláznovství. Máma Gina se otočila. „Ano? Rozmyslela sis to?“ Iman ji dohnala. „O jakou práci přesně jde?“ „Pojď se mnou, ukážu ti to. Ať už se ti stalo cokoli – nabízím ti možnost, abys přežila,“ řekla máma Gina. Ať už se jí stalo cokoli… Proč ne, může pracovat a vydělávat si peníze. Nikdo, kdo ji zná, ji tam neuvidí. Iman přikývla. Máma Gina se spokojeně usmála a vzala ji pod paží. „Iman, máš štěstí, že jsi natrefila zrovna na mě. Pojď se mnou, dáme si posho s ugali a popovídáme si.“ S těmito slovy ji vedla po Kenyatta Avenue, až došly k nenápadné odbočce. V malé boční uličce to páchlo močí. „Pojď,“ vyzvala ji máma Gina. „Můj bar je tamhle vzadu.“ Ukázala na ceduli, na které zářil mezi svíjejícími se těly a koktejlovými sklenicemi nápis vyvedený rudými a fialovými písmeny. Děvčata mámy Giny, stálo na něm. Iman se při pohledu na něj vyděsila. „Ne, tohle nechci. Nejsem žádná prostitutka,“ prohlásila rozhodně. Máma Gina se zatvářila uraženě. „Děvče! Můj klub je čistý. Patří jednomu bohatému mzungu. Ten bílý muž sem přichází se svými přáteli a moje děvčata jim tančí. Kdo tady mluví o prostituci? Stačí, abys jen vyzařovala trochu dobré nálady. Nic víc se po tobě nechce. To snad zvládneš, ne?“ Iman zavrtěla hlavou. „Raději se vrátím zpátky na ulici. Však už mě něco napadne.“
S estr y
rudeho slunce
Máma Gina si povzdechla. „Tak dobrá, jak myslíš. Víš co? Jestli chceš, tak zůstaň v mém domě jen tuhle noc. Stejně bys neměla kde složit hlavu. A ráno se uvidí.“ Žena k ní vlídně natáhla ruku. Zní to jako přátelská nabídka, pomyslela si Iman. Snad na světě existuje ještě dobrota a štědrost a její prokletí sem ještě nedorazilo. Uchopila nabízenou ruku. Gininy prsty sevřely ty její se silou a jistotou. „Tak pojď,“ řekla máma Gina a táhla ji za sebou. Dveře do klubu byly otevřené. U vchodu stáli tři muži ve vojenských kalhotách a bílých nátělnících, které zdůrazňovaly jejich svalnatá těla. Kolem krku se jim třpytily zlaté řetězy a navzdory snášející se noci měli na očích černé brýle. Kůži měli modravě černou. Nebyli to Keňané, pocházeli ze západu kontinentu. Jeden z nich se při pohledu na Iman ušklíbl. Po předloktí se mu jako bílý had klikatila jizva. Máma Gina odtáhla Iman do chodby. Když procházely kolem muže s jizvou, zasyčel a Iman se mu obloukem vyhnula. Jaká se ze mne stala vylekaná chudinka, pomyslela si. Všude viděla Leandra a slyšela jeho výhrůžky. „To je jenom Tomtom,“ řekla máma Gina a střelila po muži varovným pohledem. „Nemusíš z něj mít strach. Psi, co štěkají, nekoušou.“ Iman přikývla. Najednou ji opustily všechny síly. Byla to chyba, že začala mámě Gině důvěřovat? Ta zrovna zavírala dveře na ulici. Iman slyšela, jak dvakrát otočila klíčem v zámku. Proč asi ty dveře zamyká? Zeptala se jí na to. „Kvůli našemu bezpečí,“ usmála se máma Gina. „Však víš, jaká pakáž se potuluje po nairobských ulicích.“ Pak se obrátila k Tomtomovi a řekla: „Odveď Iman nahoru. A ještě něco…“ „Co?“ vyjel na ni mrzutě, zatímco Iman celá ztuhlá hrůzou zamířila ke schodišti. „Chovej se slušně. Nechci vidět žádné modřiny, jasný?“ Iman viděla, jak Tomtom přikývl. Z jeho pachu se jí zvedl žaludek. Hrubě do ní strčil. Zapotácela se, ale včas se zachytila zábradlí. A pochopila, že svému prokletí neunikla. Naopak, Leandrova předpověď se právě s příšernou silou naplňovala.
S estr y
rudeho slunce
Tanec
I do hrudi a každé nadechnutí jí působilo bolest. Brzy už bude na řadě
man stála za závěsem a s námahou se nadechovala. Tomtom ji ráno kopl
se svým tancem. Její přiléhavé, modrými flitry pošité šaty byly tak krátké, že jí jen tak tak zakrývaly ohanbí. Na zápěstí bylo dosud vidět rudou skvrnu, kterou jí tam Tomtom vypálil cigaretou. Zakryl jí ji širokým laciným náramkem. Iman slyšela, jak ji máma Gina ohlašuje na jevišti. Na okamžik zavřela oči. Musí se dostat odsud pryč. Jak mohla být tak důvěřivá! Je tohle také součást Leandrova prokletí? Že už nesmí nikomu na světě důvěřovat? Pokoušela se škvírou v oponě nahlédnout do baru. Musí tu přece existovat ještě druhý východ. Nic však neviděla. Hlediště před oponou z fialového sametu se nořilo to tmy. Několik reflektorů zalévalo ostrým světlem jeviště a oslepovalo ji. Možná uvidím lépe, až budu na jevišti, pomyslela si, ale mnoho naděje do toho nevkládala. Leandrovo prokletí ji sežvýkalo, ale ještě nespolklo. Ale ona by přesto nejednala jinak, kdyby byla znovu postavena před volbu. Tomtom ji v uplynulém týdnu držel zamčenou v pokoji. Okna zakrývaly těžké závěsy, skrze něž dovnitř nepronikl jediný paprsek světla, jediný zvuk. Dřepěla v rohu, nohy přitažené pod bradu jako zraněné zvíře. Tomtom ji navštěvoval dvakrát nebo třikrát denně. Brzy se začala třást strachy, jen co zaslechla jeho kroky na schodech. Snažila se schovat pod matraci nebo za židli. Co se to se mnou stalo? ptala se sama sebe. To Leander. Tohle jí udělal Leander. Rychle spolkla slzy. Jestli si rozmaže svůj make-up, bude zle. Musí si uchovat jasnou hlavu. V tom okamžiku máma Gina odtáhla oponu. Pronikl k ní pach cigaret, alkoholu, dezinfekce a potu. „Padej ven!“ zasyčela jí máma Gina do ucha. „Náš majitel je tady. Má rád holky, jako jsi ty. Budeš tančit jen pro něj, jasný? Sedí tamhle, zapamatuj si ho.“
S estr y
rudeho slunce
Ukázala na kulatý stůl poblíž jeviště ve tvaru půlměsíce. Iman vykoukla na muže přes okraj svých směšně velkých slunečních brýlí a okamžitě udělala krok dozadu. U stolu seděl starý Thompson! Smál se a naléval si právě šampaňské. Přitom se bavil s někým u svého stolu. Tyč uprostřed jeviště však bránila Iman ve výhledu. Pak se ten druhý muž pohodlněji opřel a Iman se vylekala ještě více. Byl to Kábir Chán. A seděl s nimi ještě někdo třetí. Měl opálenou kůži a jasné oči. Toho muže Iman neznala. Chán a Thompson. Co když ji poznají? „Nemůžu jít ven,“ prohlásila. Zazněly první tóny skladby I wanna be loved by you, hlasité, falešné a prokládané vzdechy a steny. „Prostě nemůžu.“ Máma Gina zaryla Iman prsty do žeber. „Rozmysli si to. Jinak si tě vezme do parády Tomtom. A to bude jiný tanec, věř mi.“ Hrubě Iman vystrčila na jeviště a zatáhla za ní závěs. Iman se zachytila tyče uprostřed jeviště. Dlaně měla zpocené tak, že se málem nedokázala udržet. Světla ji oslepovala a uši jí ohlušovala hudba. Sklonila hlavu, aby jí obličej zakryly vlasy blonďaté paruky, a klekla na kolena. Z publika se ozval hvízdot. Starý Thompson se napřímil. Chán znuděně upil doušek ze své sklenice. Třetí muž něco zaujatě říkal do svého mobilu. Měla tyč nyní mezi svými stehny. Otáčela se kolem ní a klouzala nahoru a dolů, jak jí to vtloukl do hlavy Tomtom. Starý Thompson jí na dálku připil. Začala se zvolna otáčet kolem tyče. Neznámý muž u Thompsonova stolu zastrčil mobil do kapsy a pozorně si ji prohlížel. Iman se prohnula dozadu a v rytmu hudby se opět napřímila. Její pohled přelétl místnost. V protilehlé stěně uviděla dveře. Nad nimi zářila zelená cedule s běžící postavičkou. Nouzový východ, pomyslela si Iman a vykopla nohu do výše. Jestli je tady někdo v nouzi, tak je to ona. Musí pryč odtud. Horší osud než tady ji nemůže čekat nikde. Ale jak se dostane k těm dveřím? Hlas starého Thompsona se prodíral skrze dunění hudby do Imanina ucha. „Přijdeš mi povědomá. Už jsme se někde viděli? Snad tady?“ Vstal, odhrnul jí z tváře světlý pramen paruky a zase jej pustil. Pak se pokusil sundat jí brýle, ale Iman ucukla hlavou. „Copak jsi spolkla jazyk?“ Thompson pokrčil rameny. „Taky dobře. Ženské žvaní až příliš. Však já už z tebe hlas dostanu. Později, až budeme sami.“
S estr y
rudeho slunce
S těmi slovy si stáhl Iman z jeviště na klín a strčil jí ruku pod sukni. Jeho prsty ji hladily po stehnech. „Máš pěknou hladkou kůžičku. Nalej nám, děvče. Muži jsou jako koně, musíš je pořádně krmit a napájet.“ Iman vrhla rychlý pohled k Tomtomovi. Mluvil zrovna s jedním zákazníkem. Pak opět nenápadně pohlédla ke dveřím. Stůl, u kterého seděla se třemi muži, stál mezi východem a jevištěm. Sáhla po láhvi se šampaňským. Když chtěla dolít Kábiru Chánovi, zakryl si svoji sklenici rukou. „Děkuji, mně už ne,“ řekl. Myslí si, že jsem děvka, pomyslela si Iman. Starý Thompson naznačil, jako by ji chtěl přesunout ke Chánovi. „Chceš ji mít? Vím, že máš rád prsa o velikosti manga. Tahle je plochá jako kluk.“ ...
