Miloslav Ransdorf Sesednout s mrtvého koně Je takové indiánské úsloví, například u kmene Dakotů. „Sedíš-li na mrtvém koni, sesedni“. Polistopadová politika je, až na výjimky, dnes už mrtvý kůň. Měli bychom se poohlédnout po jiném, živém koni, schopném pohybu. V Čechách však postupujeme jinak. Vymýšlíme týmy pro zlepšení výživy mrtvého koně. Sestavíme skupinu pro účinnější trénování mrtvého koně. Dáme také šanci reklamním odborníkům, aby zlepšili image mrtvého koně. Tím mrtvým koněm je zejména česká pravice, která se stala symbolem korupce a nekompetentnosti. Lidé tyto praktiky už nechtějí, ve stále větší míře opovrhují politikou, která je podvedla a zklamala. Ale sesednutí s mrtvého koně se zatím ještě nekoná. Česká pravice i snovou akvizicí v podobě Babišova hnutí ANO předstírá bujné vzepětí koně, který už dodělal. Sesednutí mohou zařídit jen občané, ať už volebními lístky nebo hromadnými občanskými protesty. Mezi tím můžeme diskutovat o tom, co udělat, až budeme mít koně zdravého, klást si otázky, jak náš stát lépe uspořádat. Často se mne lidé ptají na daně. Je současný český daňový systém v pořádku? Je komplikovaný a špatně kontrolovatelný. Je málo efektivní z hlediska cílů ekonomické stimulace a spravedlnosti daňové zátěže. Častokrát nastolovaná otázka, zda daně zvýšit nebo snížit je špatně položená. Snížení daní totiž samo o sobě nevede k přitažení investic ze zahraničí: investoři, jak ukazuje příklad Skandinávie s relativně vysokým přímým progresivním zdaněním, zvažují i jiné věci, jako kvalitu tržního prostředí, jeho průhlednost, absorpční potenciál, dobré zákonodárství, celkové společenské prostředí a jeho stabilitu, kvalitu pracovní síly. A tak například severské ekonomiky krizi v Evropě vzdorují nejlépe a do USA se z Asie začíná vracet řada průmyslových výrob. Tyto ostatní věci jsou důležitější: korupcí prolezlá Nigérie, i kdyby snížila jakkoliv daně, přílivem kapitálu zaplavena nebude. I v Evropě si skandinávské země pokud jde o přitahování investic vedou lépe než země, které se podbízejí nízkými daněmi. Pokud jde o domácí podnikatele, uspořené prostředky vůbec nemusí investovat: zkušenost ze zahraničí ukazují, že dochází k jejich úniku buď do spotřeby nebo do zahraničních investic. Jde tedy o to, jak dosáhnout co nejlepší kvality tržního prostředí, jak ho učinit bohatě členitým a přitom průhledným a investičně spolehlivým, jak zlepšit kvalitu zákonů a jejich vymahatelnost, stejně jako činnost soudů a policie. Jde o to, aby naši lidé byli kvalifikovanější, tvořivější a více schopní inovace, aby cesta od nápadu k jeho realizaci byla u nás co nejrychlejší a nejúspěšnější. Hodně zemí dnes přesunuje těžiště daňové soustavy směrem k nepřímým daním; není to dobré řešení, protože jednak tyto daně dopadají hlavně na ty sociálně slabší, jednak nepřímé daně představují větší inflační riziko. Odchod od přímých a progresivních daní prosazují hlavně silnější hráči na trhu: nadnárodní koncerny ostatně usilují o to, aby zdanění unikaly vůbec takzvaným transfer-pricingem. Pod heslem nižších daní vytáhla thatcherovská pravice do boje už v osmdesátých letech a dopouštěla se tvrdých faulů na zásadě spravedlivých daní. Ve skutečnosti daňové škrty prospívaly těm nejbohatším a pro chudší vrstvy znamenaly ztráty na kvalitě a dostupnosti sociálních služeb, to, že se stát víc a víc zbavoval svých závazků vůči občanům. Výrazně vzrostla nerovnost a ekonomickému oživení to vůbec nepomohlo. Naopak, rostoucí nerovnost byla jedním ze spouštěčů krize 2008. V roce 1978 mělo 1% nejbohatších Američanů 8,9% podíl na národním majetku, v roce 2008 to ovšem bylo už 23, 5%! Stará britská zásada zněla: žádné zdanění bez zastoupení! Jak jsou dnes zastoupeni v mocenských orgánech ti, kteří nesou daňové břemeno? Komunisté zpracovali už koncem devadesátých let návrh daňové reformy, který se diskutoval mezi našimi odborníky a kombinuje zásady daňové spravedlnosti (převažuje systém daňové progrese) a stimulace podnikání různými systémy daňových úlev a
odkladů. Věděli jsme, že cesta, kterou se dala sociální demokracie, po vzoru svých partnerských stran v části Západní Evropy, povede k tomu, že sociální napětí ještě vzroste, že stoupne tlak na rodinné rozpočty a bude stlačena souhrnná koupěschopná poptávka pod svoje možnosti. O praxi Mirka Topolánka a Petra Nečase, za nimiž se pohyboval Miroslav Kalousek, je zbytečné mluvit. Byla to cesta zubožení občanů a rozvrácení stability veřejných financí. Výstavba bytů. Jak? - Byt není normální zboží, i když si to možná klausovci a jim podobní myslí. Už v předminulém století Bismarck a Disraeli začali prosazovat sociální bydlení, ale velkorysý úspěšný experiment se sociálním bydlením znamenal například ve dvacátých letech dvacátého století sociálně demokratický projekt Rudé Vídně. V Rakousku se kombinuje více zdrojů financování, od státních příspěvků, přes obecní peníze, hypotéční úvěry (kde zárukou je sám byt): tento systém velmi slušně funguje. Je třeba také kombinovat rekonstrukci městských jader s novou výstavbou, využívání venkovských intravilánů (to ale znamená docenit přednosti naší husté sídelní struktury a nelikvidovat dopravu), snažit se minimalizovat odpad bytového fondu. Před námi je také jeden obrovský úkol: zvládnout vnitřní dluh, který se na bytovém fondu nahromadil díky zejména díky spánku devadesátých let v této oblasti (byl ovšem značný i předtím). Musíme také oživit pobídky pro stavební činnost těch, kdo zakládají rodiny (dostupnost bytu ovlivňuje demografickou situaci), dát nové impulsy družstevnictví, přinést nové náměty pro komunální sféru. Jako podnikatel do této oblasti musí vstoupit i stát: zřízení fondu bydlení přišlo strašlivě pozdě, ale přece. Školství. Jak? - Jsme pro to, aby vzdělání bylo dostupné každému, kdo má pro jeho získání předpoklady, pro to, aby byla co největší prostupnost systému a možnosti přechodů mezi jednotlivými formami, aby náš systém byl otevřený uvnitř i směrem ven. Stát by měl přebírat garance a být jakousi střechou, ale soukromé školství by mělo vyplňovat mezery a obohacovat nabídku. Rozhodně vzdělání nemůže být normálním zbožím, ale na druhé straně by měl být prostor pro to, aby lidé do vzdělání investovali. Nesmí být v tomto ohledu zapomenuté kouty, nesmí být znevýhodněné skupiny, musíme mít síť, která zachytí každý talent, bez ohledu na peněženku rodičů. Kdysi Karel Havlíček říkal, že by jeho strana - kdyby byla u moci - dávala na školy desetkrát více než na policii. To je samozřejmě nadsazené, ale i pro nás je vzdělání priorita, pole, kde se rozhoduje o naší budoucnosti. Pro ni, ať se to české pravici líbí nebo ne, není důležité, zda budeme mít lustrační zákon, ale to, zda obstojíme v globální soutěži. Průmysl. Jak? To je samozřejmě nejtěžší otázka, protože naše země se vždycky musela zapojovat do mezinárodní dělby práce: domácí zdroje surovin i trh jsou příliš malé. Předlistopadová republika měla veliký klasický průmyslový potenciál, na počet obyvatel patrně na světě největší. Co byl problém, byla struktura výroby i výsledného produktu. Bylo potřeba snížit materiálovou, surovinovou, energetickou, ekologickou a dopravní náročnost, zvýšit exportní výkon, zhodnotit to, že máme kvalitní a nikterak drahou pracovní sílu. Reforma, kterou připravil bývalý režim, byla rozpočtena na pět let, počítala s postupným přechodem našich hlavních trhů na světové ceny a tím, že pro počáteční náraz bude k dispozici nahromaděný finanční polštář, tak, aby nenastal šok pro obyvatelstvo. Počítalo se s konverzí uhlí z energetiky na chemii, jaderná energetika měla zabezpečit dostatek energie, s expanzí turismu
a služeb, začal se ostatně otevírat i prostor pro družstevní a soukromé podnikání. V měnové oblasti šlo o postupný přechod ke konvertibilitě v závislosti na exportním výkonu. Byla zahájena jednání s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Kdo by toto vše popíral, lže, ale mnozí to dělají účelově, protože představa reformujících komunistů je jim nepříjemná, zvláště pak při porovnání s tím, jak všechny vlády po listopadu 1989 postupovaly. Jistě namítnete, ale to je minulost. Nepochybně ale to základní hledisko je platné i dnes. Reforma musí vycházet z možností a potřeb podniků, jejichž prosperita nezávisí na vlastnické formě, ale na tom, jaká je kvalita řízení a jaká je motivace lidí. A v obou těchto aspektech se šlo spíše dolů. Privatizace byla pojata nikoli jako prostředek oživení podniků, ale jen jako přesun vlastnictví z rukou státu do rukou soukromých. Jak to dopadlo, to už víme a informovaným a myslícím lidem to bylo jasné předem. Vznikla umělá zadluženost podniků, většina zisků z privatizace nešla do strukturálních změn, ale utopila se úplně neproduktivně buď v umořování uměle vzniklých dluhů nebo látání děr v rozpočtu. Třetina národního majetku je rozkradena, třetina podniků (a přitom těch velkých a tradičně nosných pro náš export) pracuje se ztrátou, český průmysl dodnes netvoří organický celek, ale je rozdělen do řady nesourodých segmentů. Od roku 1996 se pro jistotu už nesledují kilogramové ceny, ostatně suroviny, polotovary a vůbec nízkoziskové komodity tvoří v našem exportu velkou část. Míra přidané hodnoty proti Švýcarsku je osminová. Od jara 1994 jsme nadlouho měli stabilně pasivní bilanci v oblasti zahraničního obchodu. Naši platební bilanci zachraňovaly služby a můžeme být šťastní, že máme Prahu, lázně a další turistické oblasti, protože přes nízké investice je Praha sedmé nejnavštěvovanější město Evropy a turismus solidně vydělává. Ostatně v Praze už jen 15% lidí působí ve zpracovatelské výrobě a dvě třetiny ve službách. Co s průmyslem dělat? Sociální demokraté získali hodně lidí slibem revitalizace, oživení podniků. Realita byla jiná. Asi třetina podniků, většinou menších a středních a s přístupem k zahraničnímu financování, je zisková: na jejich situaci vláda nemá naštěstí žádný vliv a proud investic k nám vlády přiliš neovlivňovaly: za ním stojí naše tradiční výhody jako solidní infrastruktura a kvalitní a přitom levná pracovní síla. Ale tradiční exportní strojírenské jádro průmyslu má zoufalé problémy: tedy ty podniky, které vyvážely například velké investiční celky, kolejová vozidla, nákladní automobily, stavební stroje a podobně. Strašné potíže čekají celé regiony, jako Ostravsko, čehož jsme už nyní svědky. Revitalizační agentura ustavená vládou byl výsměch realitě a nic neřeší; peníze dál proudí hlavně do sanace bank a financování podniků je nadále v krizi. Revitalizaci nelze dělat bez kapitálu: ten mohou přinést zahraniční investoři anebo stát. Rozpočet je velmi hubený, takže jedinou rezervou je podle mne kapitálový trh. Banky a fondy mají značné množství volných peněz, které odplývá pryč za vidinou lepšího investování. Naši finančníci se chovají prostě konzervativně a hledají jistotu. Stát by jim nabídkou kvalitních cenných papírů tu jistotu mohl dát a pokusit se stáhnout volné prostředky, použitelné pro revitalizaci. Revitalizace průmyslu předpokládá také, že vláda bude mít svůj velmi silný a propracovaný názor na to, co bude exportní jádro ekonomiky, byť třeba hodně diverzifikované. Protože dlouhodobě je stlačená domácí poptávka, tahounem oživení bude hlavně export. Obávám se, že žádná vláda neměla absolutně žádnou představu v této oblasti a rozpočtová podpora exportních aktivit se v prakticky každém návrhu státního rozpočtu dokonce snižuje. Myslím si, že by nová vláda vzešlá z voleb měla vytvořit jakýsi systém státních cílových programů; mají ho i Američané a i tam jsou nejúspěšnější a technologicky nejpokročilejší ta odvětví, která spolupracují se státem a mohou využívat veřejných prostředků. Našim podnikům brání při vstupu na cizí trhy malá diplomatická podpora, jak to předváděl Karel Schwarzenberg, který našemu exportu častokrát vysloveně škodil, nedostatek informací, potíže s financováním a samozřejmě i s pojištěním. To všechno je velkou výzvou pro stát. Stejně tak i potřeba vytvořit státní projekční agenturu, která by sloužila všem podnikům: bývalé projekční
zázemí se rozešlo a to je další problém dnešní české podnikové sféry. Jak je vidět, jsou to ideologicky neutrální problémy, ale vyžadují konkrétní a věcný postup. Českým politikům je ovšem vlastní spíše silná rétorika, za kterou nenásledují činy. V době fúzí se nám také podařilo rozbíjet holdingy a rozdrobit náš vlastní průmyslový potenciál. Naše názory byly úplně jiné: uměli jsme si představit, že by třeba ze Škody Plzeň, ČKD Praha a Poldi Kladno vznikl životaschopný celek: dva strojírenské podniky s dělbou práce a společnou součástkovou základnou a s hutním zázemím v podobě Poldi. Tato šance byla bohužel promarněna a obtížným se zdá i sledování tradiční vývozní linie, kterou byly vývozy velkých investičních celků. Nejen kvůli výrobě, ale zejména kvůli profinancování, projekční základně atd. V novém evropském kontextu tedy bude velmi obtížné soutěžit v oblasti velkých systémů. Tím spíše se vnucuje otázka efektivního napojení velkých podniků na síť menších podniků. To je cesta vyzkoušená nejen z Japonska, ale i ze severní Itálie. V Piemontu například existují velmi bohaté oblasti, kde malé podniky, hledající bílá místa na trhu fungují jako jedna struktura. Umějí dobře inovovat, vytvářejí nová pracovní místa, ale na rozdíl od našich podmínek se mohou opřít o spolehlivé a plynulé úvěrování, o stabilní a dobře strukturovaný trh, o účinnou pomoc veřejných institucí. Dobré soukromé a družstevní podnikání neznamená menší angažovanost státu v ekonomice, ale naopak, stát musí neustále zasahovat a dbát o kvalitní tržní prostředí, které nevysílá deformované informace jednajícím subjektům na trhu. Jinak řečeno, péče o kvalitní trh a plánování se vůbec nevylučují, ale naopak se vzájemně předpokládají. Francie si rozhodně nevede zase tak špatně v mezinárodním srovnání a dnes předstihuje Británii, která má za sebou konzervativní vlády Thatcherové a Majora, od nichž se Blairova a Brownova politika zase tolik nelišila. Uvidíme jaká bude bilance Cameronova kabinetu. A Francie (která má ale potíže, například s nezaměstnaností mladých) plánuje, od roku 1982 i na regionální úrovni, regiony podepisují příslušné smlouvy s vládou. To je trochu jiná záležitost než blouznění bývalého vůdce ODS, který 23. 6. 1991 na televizní stanici 3SAT pravil, že tu do dvou let bude systémová změna, všechny nové podmínky a instituce a pak všechno už zařídí "noví majitelé sami, bez vlád, bez intelektuálů". Klaus svou nemodernost dokázal tezí, že "úloha vlády (státu) je už dnes pouze okrajová…Jestliže u někoho přežívají iluze, že ekonomiku dirigujeme nebo kontrolujeme, pak by se od toho měl už konečně oprostit". Výsledek Klausova experimentu a jeho felčarské léčby Zemanem je dnes znám: rozpad dříve fungujících výrobních struktur a deindustrializace českých zemí. Vlády rozpočtové odpověsdnostri, jak se hrdě nazývaly, to dorazily. Zemědělství - jak? Zemědělství patřilo mezi oblasti, které financovaly celý ten neúspěšný experiment Klausova týmu. Jen do voleb 1996 se daly odhadnout jeho souhrnné ztráty asi na 40 mld. korun. Údaj, že asi 3% půdy byla neobdělaná, nevystihuje hloubku krize v této oblasti. Je tu propad v hnojení (asi pětina bývalých objemů), je tu potíž s obnovou strojového parku, došlo k útěku obrovského množství kvalifikovaných lidí ze zemědělství, počet krav dosáhl historického minima v moderní době a je na samé hranici rentability (necelých 400 tisíc, tedy pětina výchozího stavu; obložnost skotu na hektar je na úrovni roku 1836!). Zemědělce drží vlastně jen rostlinná výroba a technické plodiny. Sociální demokraté slibovali nápravu, ale jako u mnoha jiných věcí, platí o nich to, co napsal Machar o Marku Antoniovi: že jsou "vztyčený klas prázdný". Ministr Fencl byl snad ještě horší než Lux, který alespoň respektoval zemědělský výbor parlamentu a držel dosažené dohody a jeho výsledky jsou strašné. Ale co říci o lidech, jako Petr Bendl? Raději si nekazit náladu. Naši zemědělci hynou pod konkurencí dotovaných vývozů, přičemž u nás byly přísnější potravinové normy než v zemích EU (jako vždy neinformovaný Václav Havel v jednom projevu naše potraviny zpochybňoval); našim
zemědělcům by podle některých kalkulací stačilo 20% dotací, aby byli konkurenceschopní. Nemají je dodnes. A přitom až 30 mld. korun činil v devadesátých letech každoročně podíl zemědělství na našem zahraničně obchodním deficitu, přičemž některé dovozy (například u hovězího) byly skutečnou ekonomickou perverzitou. Vláda nemá koncepci (nepočítám-li to málo, co se dá najít na internetu vlády) ani zemědělství, ani rozvoje venkovského prostoru. Prodělávají všichni: stát, spotřebitelé, zemědělci, ať už v družstvech či soukromých výrobách. Pomníky režimu jsou zničené kravíny, silážní věže, skleníky, celá ta materiální základna, která se budovala po desetiletí. Došlo k dekoncentraci výroby v době, kdy Evropa jde opačným směrem. Ve starých spolkových zemích v Německu za čtyřicet let od vzniku SRN zanikly dvě třetiny farem, protože se prudce zvýšila hranice úživnosti; za deset let do roku 2000 se počet podniků, kde je zemědělství hlavním zdrojem obživy, snížil o dalších asi 40%. Venkov přitom neztrácí svůj smysl: expanze terciárního sektoru, nové formy průmyslové produkce i obchodu, zlepšení dopravy, preference ekologických hodnot, to vše vede ve vyspělých zemích k obnovenému zájmu o venkovské bydlení. "Evropská charta pro prostorové plánování" jde tímto směrem a předpokládá úsilí o obnovu venkovských sídel, které se stávají polyfunkčními. Naše zemědělská reforma nás vrhla zpět: zákon o půdě ztratil ze zřetele souvislost agrokomplexu, potravinářského komplexu, krajinotvorby a regionální politiky a soustředil se jen na jednu věc: na restituční přesuny. Přitom v západní Evropě jsou investice do venkova jedny z nejefektivnějších. V Bavorsku například každé uro investované tímto způsobem ze státního rozpočtu se odrazí ve zvýšení hrubého domácího produktu o 6-7 eur. Kdysi jsem se obsáhle vyjádřil o zemědělství v třetím dílu své Anatomie parlamentu a tam je možno najít mé názory, jak zemědělskou problematiku řešit. Uznávaný ekonom Paul A. Samuelson se kdysi vyslovil, že zemědělství je "nešťastné dítě přírody, ke kterému se příroda zachovala macešsky, a stává se adoptivním dítětem státu, který jej obklopuje péčí". J. Milhau, francouzský zemědělský odborník a autor uznávané publikace Pojednání o rurální ekonomice jde ještě dále a uvádí, že "žádný podnikatel v průmyslu by se neodvážil rozjet výrobu, kdyby měl ve svých ekonomických kalkulacích tolik nejistých prvků jako zemědělec". (Proto také naše družstva měla mnohde vypracovaný systém přidružených výrob: Slušovice byly snad nejdál, tam "čistá" zemědělská produkce činila jen zlomek celkového finančního výsledku.) Všechny rozumné vlády se snaží právě onu míru nejistot snížit na únosnou mez, ať už finanční podporou nákupu techniky (pokud možno, se závazným odběrem domácí techniky na rozdíl od České republiky; právě to, že Lux zde umožnil uvolnění, položilo Zetor na lopatky), hnojiv, paliv dostupnými úvěry, systémem garantovaným výkupních objemů a cen, expertní pomocí, cly atd. Mimochodem, u nás byla cla při přechodu na režim uruguayského kola GATT (liberalizace obchodu do roku 2004) extrémně nízká, protože za socialismu byl stát hlavní dovozce a nedovolil znevýhodnění domácí výroby: po roce 1990 byla naše cla v průměru méně než čtvrtinová oproti EU, která vůči nám zachovala nejen kvóty, ale i vysoká cla. (Kdybychom měli stejnou úroveň cel jako EU, nebyl by patrně schodek rozpočtu!) Proč bychom se měli chovat jinak, než vyspělé země, chceme-li být v Evropě rovnocennými partnery a zachovat alespoň část potravinové bezpečnosti! Vládní elita říkala krásná slova zemědělcům, když se jim dvořila, ale teď už, v nových podmínkách liberálního režimu manželství jim přisoudila roli oklamané snoubenky. Co říci k církevním restitucím? Jak dopadlo vyjednávání o církevních restitucích, to už víme. Doufejme, že volby dají šanci na korekci tohoto komplotu. O církevních restitucích napíši speciální článek. Nároky církve, náboženských řádů a klášterů by ve své maximalistické podobě znamenaly, že v České republice by dostaly více než 200 tisíc hektarů půdy. Přitom římskokatolická církev jako
mezinárodní organizace je bohatší než náš stát. Už před pětadvaceti lety se investice Vatikánu v Itálii a cizině odhadovaly na 12 miliard dolarů. Ale i půdní majetek církve je obrovský: v Itálii 500 tisíc hektarů, ve Francii 500 tisíc hektarů, 100 tisíc hektarů v Anglii, v Kanadě podél řeky svatého Vavřince 100 tisíc hektarů, ve Španělsku a Portugalsku asi 20% zemědělské půdy, v Bolívii 100 tisíc hektarů, v Brazílii dokonce přes 1 milion hektarů atd. atd. Římskokatolická církev byla spjatá s habsburskou monarchií, odmítala samostatný stát, který byl od počátku sekulární. Zákon o pozemkové reformě ze 16. 4. 1919 sice znamenal ránu pro římskokatolickou církev, ale ta český katolicismus získal pro nové vládce na ceně tím, že byl posilou konzervativního tábora. A tak agrárníci uvolňovali církvi ze záboru řadu pozemků. Celkem zůstalo církvi fakticky asi 85% jejího velkého pozemkového majetku. I výdaje na kult vzrostly od roku 1919 do roku 1927 ve státním rozpočtu sedminásobně. Církevní zákony z roku 1949 změnily sice pravidla hry, ale podstatné bylo zřízení náboženského fondu na základě vyhlášky z 31. 5. 1950 (od 10. 7. 1951 se fond jmenoval Náboženská matice). Církevní majetek nikdy nenaplňoval plné charakteristiky vlastnictví a církev s ním vlastně nikdy nemohla plnohodnotně disponovat: kdo by se chtěl seznámit s úpravou z doby rakouského práva, žasl by, jak tvrdě by to dnešní církev v jejích nárocích zkrotilo. Nároky na restituce jsou tedy právně nepodložené, v mnoha případech nemorální a skandální (jako třeba u řádu Panny Marie, tedy německého řádu) a restituce půdy a lesů nemohou vyřešit ekonomické zajištění římskokatolické církve. Sice Masaryk požadoval už 17. 7. 1910 na Kozím hrádku odluku státu od církve, A. Bouček podal v březnu návrh na ústavní zákon, který by ji obsahoval, ale v praxi nikdy nebyla provedena. Přitom ji paradoxně půl milionu katolíků v roce 1988 žádalo. Osobně mám mnoho přátel mezi křesťany katolickými, protestantskými i pravoslavnými, i mezi judaisty. Studoval jsem religionistiku, napsal jsem i řadu prací, které se týkají dějin křesťanství. Rozhodně nepatřím mezi lidi s předsudky. Pouze nemám rád aroganci klerikálů, jejich snahu plést se do politiky a nárokovat si monopol na morálku a duchovní hodnoty. Ničím zajímavým ostatně společenskému diskursu nepřispěli a třeba český katolicismus klerikálních špiček je myšlenkově mnohem níž než například katolicismus třeba ve Francii. Myslím si ale, že náboženské potřeby věřících všech církví musí být důstojně uspokojeny. Jsem přesvědčen, že vedle základního zajištění právě forma štědře udílených grantů na náboženské, kulturní a humanitární aktivity církví by byla spravedlivá. Nikoho by nediskriminovala, žádná církev by neměla výhody dané počtem údajných či skutečných členů, ti, kdo by byli aktivní a schopní by na tomto systému získali, šanci by měly i církve třeba relativně malé.
