-1-
Seminární práce do předmětu Nauka o podniku II
Téma: Plánování výroby v podniku
Vypracoval: Tomáš Simbartl Studijní skupina: 108 Datum prezentace: 10. a 17. března 2003 Datum odevzdání: 17. března 2003 Hodnocení:
-2-
Úvod Výrobní činnost v rozhodující míře ovlivňuje efektivnost podniku a konkurenční schopnost jeho výrobků. Při přípravě výroby a ve výrobě samotné se rozhoduje o snižování výrobních nákladů, o zkracování dodacích lhůt, o zvyšování užitečnosti výrobků o šíři sortimentu apod. Především tyto faktory jsou v současné době považovány za hlavní konkurenční výhody podniku1. Tím výroba produkující hmotné statky stejně jako provozní činnost podniků rozhodující měrou zajišťuje splnění hlavního cíle podniku v tržním hospodářství, tj. dlouhodobou maximalizaci zisku a tím zvyšování hodnoty podniku v budoucnosti2. Výrobě proto musí být věnována maximální pozornost na všech stupních řízení podniku. Ve své seminární práci, kterou jsem podle norem rozčlenil na teoretickou a praktickou část, se proto dále budu věnovat činitelům, které mají na výše zmíněné ukazatele konkurenceschopnosti markantní vliv. Bude to především plánování výrobního procesu, tedy jakási množina vnitropodnikových „pochodů“, v jejímž rámci si musí podnikové řízení (poté co bylo zodpovězeno „co“ a „kolik“ vyrábět) objasnit otázku „jak“, „jakým způsobem“ vyrábět. Na tuto problematiku dále naváži tématem plánování výrobního procesu, kde budu pracovat s pojmy jako výrobní postupy, organizační typy výroby nebo výrobní typy. Praktická část mé práce bude zaměřena na aplikaci teorie na praxi, tedy jakým způsobem je plánována organizována výroba ve zvoleném podniku, jímž bude firma XYZ, s. r. o. Součástí závěru bude syntéza poznatků z obou částí a odpověď na otázku: na kolik podniková praxe (podniková realita) koreluje s teoretickými standardy.
Formulace cíle Cílem této práce je potvrdit, že podniky (resp. vybraný podnik) se ve značné míře řídí podnikohospodářskou teorií výroby a jejího plánování.
1 – G. Wöhe, Úvod do podnikového hospodářství, Beck, 1995 2 – M. Synek, Manažerská ekonomika, Grada, 2003
-3-
Teoretická část Výrobní činnost (výroba) Než se dostanu k rozvedení pojmu plánování výroby, považuji za vhodné zmínit definici samotné výroby, příp. výrobní činnosti. Odborná literatura zná hned tři vymezení, nejčastěji však pracuje s následujícím: výrobní činností (výrobou) podniku rozumíme přeměnu výrobních faktorů (vstupů, inputů) ve statky, tj. hmotné výrobky (stroje, televizory, knihy) a služby (např. opravárenské). Výrobky jsou vyrobeny dříve, než mohou být spotřebovány, služby jsou uskutečňovány při své spotřebě. Výrobními faktory se rozumí řídící a výkonná práce, dlouhodobý hmotný majetek (budovy, stroje, výrobní zařízení, půda aj.) a materiál (suroviny ve všech fázích zpracování). Chápeme zde tedy výrobu v užším smyslu (v nejširším pojetí je do výroby zahrnováno vše, co tvoří hodnotu, tedy nejen výroba v užším smyslu, zásobování, skladování, odbyt, ale i financování, správa, audit apod.). Tak tedy vidí výrobu např. Miloslav Synek ve své knize Podniková ekonomika.
Plánování výroby Jak zjistila poradenská firma Czipin & Partner ve své studii zaměřené na vyznačení a analýzu neproduktivních fází všech podnikových procesů, na předním místě z hlediska ztrát neproduktivní doby se v jednotlivých podnicích podílí výroba. Celá polovina pracovní doby je ve výrobě strávena neproduktivně3. Proto je nanejvýš nutné, aby jednotlivé výrobní postupy (a jejich fáze) byly dopředu promyšlené, naplánované, a aby byly vytvořeny podmínky, aby se takový výrobní plán mohl bez závad realizovat. Jak literatura uvádí, plánování výroby zahrnuje tyto oblasti: plánování výrobního programu, plánování výrobního procesu a plánování zajištění výrobních faktorů (tj. plánování nákupu, dopravy a skladování)4.
Výrobním programem podniku se rozumí druhová (sortimentní) skladba a objem výroby, které se mají v určitém období vyrábět. Základem pro optimální výrobní program jsou prognózované nebo plánované údaje z oblasti odbytu (např. maximální velikost odbytu, ceny), z oblasti skladování (např. stavy zásob), z oblasti výroby (disponibilní kapacity hmotného investičního majetku, potřeba kapacity na jednotku produkce atd.) a z oblasti nákupu (např. disponibilní materiál)5. Zjednodušeně řečeno, podnik musí neustále konfrontovat požadavky trhu se svými výrobními možnostmi6. K tomuto účelu existuje celá škála prostředků (např. konstrukční standardizace), metod (např. matematických, jako lineární programování) a analýz (např. hodnotová a inženýrská analýza), které podniky využívají podle svých potřeb. Rozsah mé práce mi však nedovolí zabývat se byť jen jedinou metodou. Při tvorbě výrobní programu musí podnik dbát na to, aby se dosáhlo co nejstálejšího využití stávajících kapacit hmotného investičního majetku a pracovních sil, a aby se udržoval co nejnižší stav zásob, s nimiž je spojeno nákladné skladování. (s nímž se navíc pojí rizika: ve firmě XYZ např. nedávno došlo k inventuře skladovaného zboží, při níž se zjistilo, že bylo zničeno několik skleněných rámů na fotky). Důležitou součástí plánování výrobního programu je plánování jakosti (kvality) výrobku (např. vazba, jinde design výrobku), a to nejen v rámci podniku (stupeň shody jakosti s požadavky), ale často i mimo něj (srovnání jakosti svých výrobků s jakostí konkurenčních výrobků). 3 – studie uvedena v čas. Ekonom z 10.6. 1999, str. 64 4, 5 - G. Wöhe, Úvod do podnikového hospodářství, Beck, 1995 6 - M. Synek, Podniková ekonomika, Beck, 2002
-4-
Plánování výrobního procesu stanoví, jakými výrobními postupy, během kterého období, a v kterých nákladových střediscích se má vyrábět plánované množství výrobků. Nejprve je třeba vybrat určitý technický výrobní postup z množiny postupů, které jsou k dispozici (tzv. dlouhodobé plánování), zajistit k němu odpovídající hmotný investiční majetek (HIM) a nutnou pracovní sílu (PS). Zvolený postup má přitom umožnit výkony s nejnižšími náklady. Na dlouhodobé navazuje krátkodobé plánování, které vychází z daného množství a kvality HIM a PS. Problémy, které řeší, se týkají mimo jiné výběru mezi několika typy strojů, volby mezi vlastním vyhotovením a koupí od jiného podniku, určení optimální velikosti série apod. Výrobní postupy, jejichž kritériem rozdělení je prostorové uspořádání hmotného investičního majetku, a tedy cesta výrobků ve výrobním procesu, označujeme jako organizační typy výroby. Výrobní postupy jsou dále děleny podle toho, kolik výrobků stejného druhu se v podniku současně nebo bezprostředně po sobě vyrábí. Kritériem je zde četnost opakování výrobního procesu a tyto postupy označujeme jako výrobní typy7. Dva extrémní případy organizačních typů výroby jsou proudová výroba a dílenská výroba. Pokud určujeme umístění hmotného investičního majetku a pracovišť podle výrobního procesu, tzn. že výrobní faktory řadíme po sobě tak, jak to chod zhotovení výrobků vyžaduje, jde o proudovou výrobu. Pokud tok obráběných kusů závisí na umístění hmotného investičního majetku a pracovišť, tzn. obráběné kusy musí být dopravovány k výkonu jednotlivých zpracovatelských procesů do určitých míst zhotovení, pak hovoříme o dílenské výrobě. A jaké výrobní typy odborná literatura nejčastěji rozlišuje? Kusovou výrobou, druhovou výrobu (předmětnou výrobou), sériovou výrobu, výrobu v šaržích a hromadnou výrobu. Každá z nich má specifika, své výhody i nevýhody. Podnik přitom musí volit výrobní typ podle charakteru své budoucí produkce, a druhotně podle požadovaného objemu výroby. Předmětem krátkodobého plánování výrobního procesu je stanoveni výrobního procesu z hlediska množství a času. V rámci tohoto plánovacího postupu rozlišujeme tyto tři dílčí oblasti: určení velikosti dávky, lhůtové plánování a plánování kapacit8. Obecně jde o přizpůsobení výroby momentální situaci na trhu, přesněji poptávce, ale i nabídce (při nákupu materiálu). Při volbě velikosti dávky jde o sladění nákladů na skladování hotových výrobků s fixními náklady na dávku. Podnik (produkující více druhů výrobků) si pokládá otázku, zda vyrábět vetší dávky a ušetřit tak za neustálé přizpůsobování strojů jednotlivým dávkám, nebo raději ušetřit za skladování a vyrábět v menších (ale provozně nákladnějších) dávkách? Odpověď se nachází, jak to často v životě bývá, někde uprostřed. Naštěstí se toto „někde uprostřed“ dá vcelku spolehlivě určit. Výpočtem, či v grafu – v něm optimální velikost dávky představuje průsečík obou nákladových křivek, tedy křivek nákladů dávky a nákladů skladování. Lhůtové plánování není nic jiného, než stanovení termínů zahájení a dokončení pracovních postupů, které jsou spojeny s různými výrobními zakázkami, a to se zřetelem na technologicky podmíněné pracovní postupy a bez ohledu na kapacitní omezení. K dispozici jsou dvě metody termínování pracovního postupu, termínování zpětné (jsou stanoveny termíny zahájení a ukončení pracovních operací, které vycházejí z požadovaného termínu zhotovení) a terminování do budoucnosti (jako výchozí bod se používá termín „dnes" a termínuje se ve směru doby zhotovení)9. V rámci plánování kapacit se časově stanovují pracovní postupy na základě výsledků lhůtového plánováni se zřetelem na kapacitní omezení. Výchozí situace plánování kapacit je charakterizována tím, že dva nebo více pracovních postupů mají stejný termín zahájeni, ale s tím spojená vytížení kapacit často překračují vlastní disponibilní kapacitu. Proto nemohou být dodrženy dané termíny zahájení. Úkolem plánování kapacit je vyrovnat kapacitní nabídku a kapacitní poptávku. V této souvislosti hovoříme o bilancování kapacit, popř. o sladění kapacit. Tímto výkladem bych teoretickou část mé seminární práce zakončil. 7, 8, 9 - G. Wöhe, Úvod do podnikového hospodářství, Beck, 1995
-5-
Praktická část V této části seminární práce jsem v terénu, tedy v reálném podniku, zjišťoval, v jaké míře podniková praxe kopíruje zásady definované teorií. Vybraným objektem se stala firma XYZ, s. r. o. se sídlem v ---, jejímž předmětem činnosti je nakladatelství a vydavatelství. Firma zaměstnává mezi 50-99 zaměstnanci, podle členění podniků podle velikosti Svazem průmyslu a dopravy ČR se tak řadí mezi malé podniky. Zdrojem pro další charakteristiky podniku byl obchodní rejstřík ve své elektronické podobě na webových stránkách www.justice.cz: Den zápisu: --Obchodní firma: XYZ, spol. s r. o. Sídlo: --Identifikační číslo: --Právní forma: Společnost s ručením omezeným Jménem společnosti jedná a podepisuje jednatel. Základní kapitál: 1000000,- Kč Hovořil jsem s vedoucím tiskárny, který fakticky řídí výrobu v podniku, a hlavní měrou se také podílí na jejím plánování. Pokud píši o výrobě, v případě tiskárny XYZ jde o tuto produkci: časopisy, knihy, merkantilní tiskoviny (tj. faktury, dopisní papíry, formuláře, samopropisovací formuláře), plakáty, slohy s klopami, vstupenky (s i bez číslování) v souhrnném objemu okolo 20 miliónů Kč.
Plánování probíhá pod vedením vedoucího tiskárny, a to tak, že všechna zúčastněná oddělení vidí na svých PC plán tisku na několik dní dopředu. Tento plán je vytvořen jako sdílená tabulka (využívá se tedy firemní počítačová síť) ve formátu MS Excel. Je k dispozici přípravě výroby (montáž), tiskařům i dokončovací výrobě (knihárna a expedice) – každý z těchto zaznamená do plánu svoji splněnou etapu výroby, případně problémy s ní. Vedoucí tiskárny a jednotliví šéfové úseků výroby tak mají přehled o výrobě v naprosto reálném čase. Plán výroby je navíc provázaný s tzv. průvodkou výroby, na jejímž základě jsou předány podklady pro tisk, vydán ze skladu papír, vytisknuta zakázka a dále vyexpedována, případně zabalena podle objednávky odběratele (kterou ovšem nevidí jednotliví pracovníci, pouze vedoucí). Podle slov vedoucího tiskárny je v plánu zahrnuta rezerva pro případnou změnu v poptávaném množství, či pro zcela novou zakázku. Podle potřeby je tedy podnik schopen pozměnit plán výroby kdykoli během pracovní doby, tedy mezi 7 a 16 hodinou. Tiskárna firmy XYZ je proudovou výrobou, kdy jedněmi dveřmi vchází materiál a podklady k tisku do výroby a druhou stranou (jinými dveřmi) jsou expedovány hotové výrobky. V této souvislosti hovoříme o tzv. toku výrobku, který v mapovaném podniku vypadá následovně: montáž/CTP – kopírna – sklad papíru – tiskárna – knihárna – expedice. Dále do něj z různých stran přitékají další služby – úpravy vytisknutých zakázek podle povahy finálního výrobku (ražba, laminování, UV lak, slepotisk, kašírování, speciální vazby aj.). To je tedy charakteristika výrobního procesu v daném podniku. Vedoucímu tiskárny jsem dále položil otázku, zda jde v tiskárně o výrobu druhovou, či sériovou. Rozdíl mezi těmito výrobními typy spočívá v tom, že v druhové výrobě mohou být různé druhy zhotovovány po sobě na stejném výrobním zařízení, zatímco při sériové výrobě existují mezi výrobky výrobně technické rozdíly. A vzhledem k tomu, že – jak jsem již uvedl – dochází např. mezi výrobou knih a výrobou (tiskem) časopisů k úpravám na strojích, jde o výrobu sériovou.
-6-
Financování projektů, resp. požadavek na financování vychází vždy od střediska směrem k vedení (kromě jiného je třeba věc ekonomicky i významově popsat – důvod nákupu, zhodnocení ceny aj.). Na základě návrhu šéfa střediska (v našem případu tedy tiskárny) je předložen projekt vedení společnosti a ve spolupráci s hlavním ekonomem společnosti je zaujato stanovisko k investičnímu záměru a posléze rozhodnuto. Podle momentální situace na trhu se dále o rozhoduje o charakteru financování, zda se technologie pořídí z vlastních zdrojů, či externích. Roli zde tedy hrají především cena na trhu příslušného zboží a vývoj na kapitálovém trhu. Důležitou otázku musí podnik řešit při stanovení optimální velikostí výrobní dávky. V tiskařské a knihařské technologii je potřebné jednotlivé stroje drobně seřídit či nastavit před každou dávkou (zakázkou) a toto nastavení je potřeba v průběhu zakázky dále kontrolovat. Přihlédneme-li však k tomu, že 95% výroby jde rovnou na odbyt, náklady na skladování v podniku nehrají přílišnou roli. Stejně je tomu tak i při rozhodování o nákupu zásob, tedy materiálu. Soudobá teorie preferuje koncept just-in-time, jehož cíl spočívá v co nejmenším - v ideálním případě ve vůbec žádném - skladování. Materiál a zboží je od dodavatele přejímáno bezprostředně před začátkem výroby. Rovněž zde je snaha přizpůsobit pořízení co nejúplněji spotřebě vzhledem k množství a času. To umožňuje vyhnout se skladovacím nákladům. Podnik však při nákupu materiálu pro produkci spíše než na skladovací náklady hledí na momentální situaci na trhu zboží, a při příznivých cenách kupuje materiál do zásoby. V tom případě je materiál uložen do skladu, který má pod dohledem vedoucí skladu. Podstatnou součástí téměř každého výrobního procesu je též kontrola jakosti (kvality). Daný podnik věnuje pozornost přirozeně i tomuto problému, i když zde není zřízeno speciální oddělení, jehož úkolem by byl dozor nad výrobním procesem. Tento úkol připadá jednotlivým stanovištím, které průběžně kontrolují technologický proces výroby, a to ze strany materiální, ekonomické i fyzické, včetně vyhodnocování efektivity/ziskovosti jednotlivých technologických operací. V současné době podnik využívá vlastní kapacity (odhadem) z 80 %. Výrobní špičky řeší mimořádnými směnami nebo kooperacemi. Pokud by byl stav dlouhodobější, pak bych v XYZ postupovali nákupem nových technologií (samozřejmě dle norem pro financování projektů, viz. výše). K otázce týkající se termínování dodávek řekl vedoucí tiskárny, že časopisy sice mají pevně dané termíny vydání, ale je častým jevem, že jsou posouvány (čeká se na podklady od jednotlivých redakcí apod.). Pak je na šéfovi tiskárny uspořádat jednotlivé zakázky v plánu tisku tak, aby nedošlo u zákazníků i přes externí (tedy sice v rámci podniku, ale mimo výrobní oddělení – tiskárnu) problémy k nespokojenosti. Pro zajímavost zmíním i primární výrobu časopisů, tedy práci redakce. Ta nejdřív na základě mediálního (dramaturgického) plánu a komerčních objednávek zvolí rozsah a obsahovou náplň toho kterého čísla, shromažďuje, rediguje a případně nechá autorizovat podklady (texty, fotky, inzerci), poté je na šéfredaktorovi či vedoucím vydání, aby provedl konečný výběr a kontrolu všech podkladů. Následně dochází ke zpracování podkladů v grafickém studiu (v kooperaci s příslušným redaktorem toho kterého článku). Ještě před tím, než jde časopis do tisku, provede redakce další kontrolu (poslední jazykové a typografické korektury, fotografie musí být vyvedeny ve správných barvách, musí sedět popisky k fotkám, správně umístěny reklamy apod.). Až po té je časopis připraven pro tisk, grafické podklady se ovšem ještě musí převést do příslušného formátu a litografické podoby dle výrobní technologie a požadavků tiskárny (osvit filmu či tzv. CTP pro přípravu tiskových desek). V další části své práce provedu komparaci sebraných poznatků z podniku s výše uvedenou teorií.
-7-
Závěr Rozebíral jsem proces plánování podniku, nejprve na teoretickém základě, poté i v reálném podniku. Pokud jde o plánování samotné, podnik operuje spíše s krátkodobým plánováním, neboť charakter výroby, tedy tisk, si již dopředu žádá své specifické výrobní postupy – organizační typy výroby i výrobní typy (dlouhodobé plánování). Pro ty platí stoprocentní shoda s teorií (proudová výroba, sériová výroba). Krátkodobé rozhodování již však teorií není zdaleka tak svázáno. Podnik přirozeně myslí na literaturou zdůrazněné problémy – kontrola jakosti, stanovení optimální výrobní dávky, termínování, využití kapacit aj., to vše v podniku probíhá, nicméně v těchto a dalších oblastech spatřuji jisté odchylky od teorie. Podnik se maximálně možnou měrou snaží mapovat a následně ve svém chování reflektovat situaci na trhu (což je další shoda s teorií), ale právě v důsledku tohoto přizpůsobování ne vše teorii odpovídá. Tak například nákup materiálu – namísto prosazovaného konceptu just-intime firma raději využije příznivé situace (ceny) na trhu (např. s papírem) a kupuje do zásoby. I přesto, že vznikají náklady na skladování, je pro firmu takový postup výhodný. Také financování, jak bylo v teoretické části zmíněno, je striktně v rukou dispozitivního výrobního faktoru. Ale oddělení výroby je ponechána jistá ekonomická samostatnost. A neplatí to jen pro ekonomiku, ale např. i pro určování produkovaného množství. Jakýsi základ přichází shora, ale tento plán je koncipován tak, aby vedoucímu výroby zbyl dostatek „manévrovacího“ prostoru. Každý rok je vytvořen ekonomický a věcný plán, kde je uveden možný stav. Co se týká objemu výroby, určuje ho vedoucí výroby. Jediným a samořiditelným bodem je v tomto pozitivní motivace, tedy pokud je zisk, jsou prémie. Pokud by se dostalo oddělení do dlouhodobější ztráty, bylo by třeba situaci řešit, a to na úrovni vedení firmy, kdy by byly např. provedeny personální změny ve vedení tiskárny. V podnikové realitě postupem času (přirozeně že ne ze dne na den) dochází k vývoji. Kromě ostatních oblastí i ve výrobním procesu, jeho plánování i optimalizaci. K obdobným proměnám či změnám v myšlení však dochází s vývojem všech trhů (a tedy i jejich subjektů – podniků) i v podnikohospodářské teorii. Vztahy mezi „skutečností“ a „knihovnou“ nejsou jednostranné, vždy dochází k vzájemnému ovlivňování. Zjednodušeně řečeno, jednou se definuje na základě zkušeností z reality, příště se podniky inspirují z knih. Tak vzniká složitý podnikohospodářský celek, jehož pochopení je klíčem k jeho dalšímu rozvoji.
Zhodnocení naplnění cíle I přes odchylky od teorií preferovaných postupů, se podnik souborem těchto výrobních zásad a pravidel řídí. Cíl práce - dokázat provázanost odborné literatury (jež formuluje základní pravidla výroby a jejího plánování) s podnikovou praxí, proto považuji za splněný.
Použitá literatura • • • •
G. Wöhe – Úvod do podnikového hospodářství, C. H. Beck, 1995 Miloslav Synek – Podniková ekonomika, C. H. Beck, 2002 Miloslav Synek a kolektiv - Manažerská ekonomika, Grada Publ. 2003 El. databáze časopisu Ekonom
